Ambon
Zobrazení příspěvku č. 1368: #
Administrátor
--- 12. 9. 2022
Reportáž v Událostech ČT ze dne 8. září 2022
Kritika církve v Česku. O napojení pražské eparchie na Moskvu, aneb přes patriarchu Kyrilla až k Putinovi
Aktualizováno 14. 9.
Ten titulek je formulován v souladu s tím, jak asi chápe reportáží (viz video níže) podávanou situaci v naší místní církvi česká veřejnost. Praha se stává více a více proruskou a dokonce v této válečné době vítá v katedrále duchovenstvo patriarchy Kyrilla, který stojí na straně nepřátel Ukrajiny a evropské civilizace a potažmo (dle putinské propagandy) i na straně nepřátel našeho národa či státu.
Vypadá to, že Moskva kolem sebe houfuje slovanské (postkomunistické) církve, upevňuje staré, za komunismu navázané vazby, posiluje kontakty. Netroufal bych si vyloučit, že se připravuje velký světový rozkol. Představitelé ruské církve jistě ví, že jejich církev může brzy být (kvůli nadšené podpoře Putinovy agrese) velkou částí světového pravoslaví zavržena a možná i odsouzena, a tak se na to připravují. Početně na to Rusko má, ale pravda není síle ani v množství. Zdá se mi, že naše církev je do této temné budoucnosti vedena jak na řetězu. Mohu jen doufat, že jsou to příliš temné vize. A jako vždy, budu rád, jestli se mýlím.Jenže co kdyby to opravdu šlo dál tímto směrem, a my bychom byli těmito vazalským pouty odtrženi od skutečného pravoslaví a odvlečeni do ruského rozkolu? Zbytek světové pravoslavné církve se starobylými patriarcháty by nás musel považovat za rozkolnou ruskou církevní kolonii (kolonií vlastně už 70 let jsme). Zároveň bychom byli morálně odtrženi od zbytku okolní společnosti v České republice, která tu určitě nechce mít nějakou výspu nekulturní rozpínavé západní Asie (kadyrovci vyhrožují, že dojdou klidně až do Berlína, i Putin by nejraději obnovil sféru totalitního vlivu dle vzoru SSSR).
Už teď jsme v hledáčku vládních orgánů ČR, BIS a českých médií jako potenciální ruská pátá kolona, která by snad mohla začít pracovat v cizích zájmech a proti našemu státu a národu. Hlavní zpravodajská relace televizních zpráv už pravidelně přináší reportáže o podivnostech a různých podezření kolem naší pravoslavné církve.
Je mi z toho smutno. Dokonce i v situaci dnes, kdy se zdá, že se vedení moskevské církve dostalo v civilizovaném světě do všeobecného opovržení a kdy ztrácí jakýkoliv křesťanský kredit, má v Čechách Moskva stále pevné zázemí. Jako by nám vůbec nezáleželo na tom, že moskevská církev žehná genocidě, vraždění, terorismu a všemu tomu, co dnes civilizovaná část světa považuje za nelidské.
Obávám se, že se naše církev začíná vyčleňovat z české společnosti. Je snad pozvání po celém západním světě zdiskreditovaných Kyrillových duchovních do naší pražské katedrály začátkem procesu, na jehož konci bude mít česká pravoslavná církev blíže k Moskvě než k Česku? To by znamenalo, že se z nás stane gheto všeobecně opovrhované českým národem? Byl by to konec Gorazdem započaté misie mezi Čechy.
Možná bychom si měli konečně uvědomit, že zájmy ruské církve jsou jen obtížně slučitelné s úkoly a posláním České pravoslavné církve a s jejími zájmy.
A tím se dostávám k tomu podstatnému - k hrozbě, kterou vidím, a tou je opouštění naší místní tradice, na níž je založena naše novodobá církevní existence. Na čem jiném zde chceme stavět, když zavrhujeme duchovní odkaz obnovitele Pravoslaví u nás, svatého Gorazda II. (+ 4. září 1942), jehož 70. výročí umučení jsme právě vzpomínali. Biskup Gorazd se před celým národem zaručil, že česká pravoslavná církev nebude u nás expoziturou cizích politických sil a konkrétně - že skrze ni sem nebude pronikat ruský politický vliv. A dnes to vypadá tak, že ruská rozpínavost našla v pražské katedrále otevřené dveře do České republiky. Církevní a politická expanze jsou v Rusku jedno a to samé, jak ukazuje současná válka. A naši věřící budou mít ve společnosti z ostudy kabát a přijde doba, kdy se budou bát chodit do svých chrámů nebo nebudou chtít tam chodit, až uvidí, co se tam bude dít za věci.
Při sledování televizní reportáže jsem si kladl otázku, jestli všem našim vladykům opravdu ještě záleží na pravoslavné misii mezi Čechy. Pokud ano, proč si někteří počínají způsobem, o kterém vědí, že bude místní obyvatelstvo popuzovat a způsobí odpor české společnosti vůči místní pravoslavné církvi. Přece jsme zde především pro český národ a v druhé řadě pro bratry z Ukrajiny, kteří zde početně převládají. Vítáme samozřejmě i Řeky, Srby, Moldavany a Rumuny, stejně jako Bulhary i Rusy a další, ale prioritu v České pravoslavné církvi mají Češi, i když je jich menšina. Druzí v pořadí naší pastorační péče jsou Ukrajinci, kteří plní naše chrámy.
Jejich počet však není jediným důvodem naší duchovní pozornosti věnované tomuto národu. Opravdová Kristova Církev vždy stojí za těmi, kdo jsou nespravedlivě pronásledováni, trápeni a hubeni. U nich je místo pravoslavného kněze a biskupa - ne u těch, co činí násilí, chovají se nelidsky, vraždí a přepadají okolní národy. U chudých je Kristus, násilníkům stojí za zády antikrist. Kdo stojí vedle moskevských vůdců? Proč my bychom měli mít účast kvasu farizejů? (Mat 16,11-12) Vnucuje se otázka, zda jsme na tyto elementární součásti křesťanské morálky a duchovnosti již nezapomněli.
Ano, většina našich věřících jsou v současnosti Ukrajinci (už dávno před ruskou invazí). Vnímáme to tak, že je Bůh už před dvaceti lety začal posílat, aby početně i morálně pomohli naší místní církvi vykročit do další etapy naší církevní poutě, a máme je rádi. Máme zkušenosti, že se ochotně přizpůsobují našim zvyklostem a církevním obyčejům i českému charakteru místní církve. Snadno najde každý kněz nějaký modus vivendi, který umožní bratrské a klidné spolužití Čechů a Ukrajinců na jedné farnosti tak, že si ani jedna skupina nepřipadá zanedbávaná, opomíjená či přehlížená. Jenže problém vzájemného farního soužití většinou není na farnostech, ale spíše se vytváří někde jinde - buď vlivem ze zahraničí, nebo působením zcestných ideologií, nebo pochází z vyšších pater církevní správy. U třetí možnosti vzniká otázka: stojí zde biskupové za svými věřícími? Pracují výhradně pro to, aby naše církev vytvářela domov Čechům a zároveň byla druhým domovem Ukrajincům? Co si mají věřící z Ukrajiny myslet, když jsou v pražské katedrále naší pravoslavné církve vítaní hierarchové vyslaní patriarchou Kyrillem, který poskytuje Putinovi plné požehnání k vyvražďování Ukrajinců a k zabírání jejich země? (Dokonce i dnes, v době ústupu ruských vojsk, když vyvěšuji tento příspěvek, kázal patriarcha Kyrill, aby se všichni modlili za vítězství Rusů. Připomíná to víření válečných bubnů v politických kázáních, která už v minulosti povolávala věřící a modlitbu do služeb světských ideologií.)
Příchod běženců utíkajících před ruskými válečnými zločinci z Ukrajiny je takovým testem naší křesťanské víry. A neměla by to být volba těžká vzhledem k tomu, jak blízko k našim hranicím je ruská agrese. Je to volba, na jakou stranu se postavit, a výsledek volby zjevuje, jaké je naše myšlení: světské nebo evangelijní? Dokážeme ještě rozpoznat zlo páchané na nevinných? Věříme více konspiračním teoriím a zcestným ideologiím, nebo věříme především Evangeliu pokoje? Jsme politikové utápějící se v intrikách (cizích nebo svých) nebo zastánci maličkých, chudých a napadených? Dokonce i ukrajinský metropolita Onufrij ještě v době, kdy se podřizoval Moskvě, hned v první dny války odsoudil útok Ruska a nazval Rusko Kainem. Psal do Moskvy, ale nikdo mu neodpovídal; nakonec mu vzkázali, že se má modlit za vítězství ruských zbraní, které zabíjejí jeho věřící. A dnes máme takto nesnášenlivě smýšlející duchovenstvo na soudružské (narážím na vazby vytvořené kdysi ještě bolševickou Moskvou) návštěvě v naší katedrále.
Události (ČT 8. září 2022)
P.S.
Mnohý náš kněz má tu zkušenost, že kamkoliv dnes v Česku přijde, především se ho ptají, jestli je pod Moskvou. Aby se s ním někdo mimo církev vůbec bavil, musí každý pravoslavný Čech nejprve dokazovat, že není podřízen patriarchu Kyrillovi a nemá nic společného s Putinem. A teď jsme na farnostech v pozici lhářů či naivků, když celá společnost vidí Kyrillovy duchovní v Praze nebo naše duchovní v Maďarsku (19. 8. 2022) na setkání s Kyrillovou pravou rukou.
Kvůli agresi Ruska na Ukrajině mi chodí spousty e-mailů. Tohle mi přišlo asi pět minut po odvysílání reportáže v ČT: »čau vy ruský estébáci, Bůh by z vás zvracel. Měli byste si zvolit jiné vedení než proruské estébácké pokur...ence. Fuj. Vaše církev by měla být zakázána. RB«. Tolik na závěr vox populi. Stojíme o takové postavení ve společnosti? Jestli ano, pokračujme současným směrem.
Budapešť (19. srpna)
Vl. Ilarion, přeložený patriarchou Kyrillem z Ruska do střední Evropy, aby zde zajistil podporu RPC ze strany evropských pravoslavných církví, svolal jejich zástupce do Budapešti. Zde vl. Ilarion rekapituloval vzájemné vztahy a zavzpomínali si na staré časy (viz promluva na videu). A aby nikdo nezůstal na pochybách o charakteru této schůzky, zazpívali na závěr velehlasně modlitbu za dlouhý život, zdraví a úspěchy patriarchy Kyrilla.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.