1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 864 jednotlivě

Administrátor --- 28. 12. 2012
Ze světa - pravoslaví v Británii

Kněz si postavil u svého domu kapličku

Kněz neměl kde kázat. Zboural kůlnu a místo ní si postavil kostel

Třiašedesátiletý pravoslavný kněz ve Velké Británii, otec Stephen, si za šest měsíců postavil malý kostelík. Je sice miniaturní, takže je tam problém při liturgii konat malý a velký vchod, ale bohoslužby se tam slouží pravidelně a navštěvuje je sedm lidí; v sobotu na liturgii přijde 18 věřících. Otec Stephen byl původně anglikánem, ale odešel poté, co tato církev začala "světit" ženy na kněžky.







Zobrazit příspěvek č. 863 jednotlivě

Administrátor --- 24. 12. 2012
Postní chvilka poezie

ANDĚL





Po nebi anděl o půlnoci letěl
a píseň tichou zbožně pěl;
oblaka, měsíc i hvězdy všechny
dojatě naslouchaly oné svaté písni.

Zpíval o blaženosti bezhříšných duchů
tam pod korunami rajských stromů;
zpíval o Bohu velikém
v chválení svém upřímném.

Duši mladičkou k nám nesl v náručí
do světa nářku a slzí bolestných.
Leč ozvěna jeho písně v duši té zůstala,
ten hlas v ní stále zní, ač slova se ztratila.

Duše pak předlouho světem se trmácí,
naplněna jsouc vždy zvláštním toužením;
umlčet přec nemohou nebeský hlas ten
duchamorné všechny zpěvy pozemské.


Michail Jurievič Lermontov (1831)













Zobrazit příspěvek č. 862 jednotlivě

Administrátor --- 18. 12. 2012
Mikročipy, jejichž pohyb bude sledovaný, zavádějí kolem papeže

Každý krok úradníkov Vatikánu budú sledovať

Kartičky s mikročípmi, ktoré dovolia určiť nachádzanie sa majiteľa na území pápežského palácu, by mali zaviesť od 1. januára 2013. Pomocou nich sa bude môcť taktiež kontrolovať, kedy prichádzajú a odchádzajú úradníci do/zo zamestnania. Sprísnenie kontroly pocíti na sebe tisícky zamestnancov Vatikánu.

Celú výmenu dokumentácie bude tiež sledovať odborník na zabránenie špionáži.


P.S.
Kdy bude stát v čele římskokatolické církve očipovaný papež?

Hlas Ruska












Zobrazit příspěvek č. 861 jednotlivě

Administrátor --- 17. 12. 2012
Ze světa - pokračuje uskutečňování porcování Srbska

Tisíce Srbů blokují výstavbu oficiálních hranic s Kosovem. Bělehrad ustupuje tlaku EU

Srbské úřady ustupují požadavkům Evropské unie a jdou tak na ruku albánské „vládě“ na Kosovu a Metohiji, když přistoupili k budování plnohodnotných hraničních přechodů mezi Kosovem a centrálním Srbskem.

Práce na výstavbě hranic začaly již před třemi dny a pokračují poměrně rychlým tempem, aby byly hotové co nejdříve. Srbové z Kosova původně nevěřili tomu, že by jejich vláda k něčemu takovému přistoupila, když však někteří cestovali do centrálního Srbska, zjistili, že hraniční přechody jsou už z poloviny hotové a svolali proto velké protesty a blokády.

V místech je nyní kolem dvou tisíc lidí, kteří stavební práce blokují. V Kosovské Mitrovici jsou od páté hodiny ráno puštěny sirény, které vyzývají občany, aby se přidali k blokádě. Aktuálně je takto zablokovaný administrativní přechod Jarinje na silnici Leposavic – Raška. Situace je přesto klidná, v obou směrech dosud projížděla auta. Na místo dorazili i američtí vojáci z jednotek KFOR, kteří hlídají, aby stavba přechodu pokračovala.

Kontroly přesto zatím má zajišťovat srbská policie, nikoli celní služba. Hranice vzniká na základě dohod mezi Bělehradem a Prištinou. Nejen na Kosovu, ale v celém Srbsku se proti této dohodě konají demonstrace, nejaktivnější jsou studenti. Velká demonstrace se má uskutečnit dnes od 13 hodin před Národní skupštinou v Bělehradě.

Celá akce představuje nepochopitelný ústupek současné srbské vlády. V okamžiku, kdy bude přistoupeno na vznik regulérních státních hranic, vláda Srbska tak de facto uzná nezávislost Kosova a to proti vůli vlastního národa. Takové snahy je nutné přísně a bezpodmínečně odmítnout, Kosovo je Srbsko!


Více zde













Zobrazit příspěvek č. 860 jednotlivě

Administrátor --- 14. 12. 2012
Další útok na vzácnou svátost - tentokrát v Polsku

Muž hodil několik nádob s černou barvou na Čenstochovskou ikonu Matky Boží

Akt vandalismu proti hlavní náboženské svátosti Polska, Čenstochovské ikoně, byl spáchán 9. prosince. 58-letý muž se pokusil ikonu poskvrnit či poničit několika nádobami s černou barvou. Vandal byl zadržen a uvězněn. Motivy, jimiž byl veden, nejsou zatím známy.

Pachatel se pokoušel ikonu polít černou barvou, ale posvátný obraz je chráněna za sklem, a proto nikterak neutrpěl. Muži hrozí obvinění z urážky náboženského cítění, které se v Polsku může trestat až dvěma roky vězení.

Svátost, která je uctívána katolíky i pravoslavnými, je opatrována v katolickém klášteře Jasna Hura poblíž města Čenstochov na jihu Polska. Podle tradice byla ikona napsána evangelistou Lukášem. Legenda říká, že sv. Helena ve 4. století přivezla ikonu z Jerusalema do Konstantinopole.

Obličeje Bohorodice a Dítěte Ježíše na obraze časem potemněly, a proto je tato ikona často nazývána Černou Madonou.

Podle názoru kunsthistoriků vznikla ikona v Byzanci mezi 9. a 11. stoletím. První historické zmínky o Čenstochovské ikoně pocházejí z 13. století, kdy byla v majetku pravoslavného haličsko-volyňského knížete Lva Daniloviče. Poté, co západoruské země zabralo Polsko v r. 1382, byla ikona přenesena do kláštera Jasna Hura. V 15. století přepadli tento klášter čeští husité, kteří proti uctívání ikon bojovali. Má se za to, že od té doby zůstaly na tváři Bohorodice dvě stopy po úderu husitů.

V r. 1655 obklíčili klášter Jasna Hura Švédové, avšak klášter obléhání přestál díky záštitě Čenstochovské Matky Boží, jak praví tradice. Toto vítězství vyvolalo v Polsku patriotistické povstání, které vedlo k vyhnání švédských okupantů. V r. 1656 vyhlásil král Jan Kazimir Čenstochovskou ikonu za ochránkyni Polska.

Obraz Černé Madony, uctívaný jako divotvorný, přitahuje každoročně mnoho tisíc katolických i pravoslavných poutníků.


Itar-Tass


P.S.
Pravoslavný svátek ikony je 6./19. března
















Zobrazit příspěvek č. 859 jednotlivě

Administrátor --- 12. 12. 2012
Z českého tisku: další medaili za chrabrost posíláme popovi do Ruska

Zastal se punkerek a církev ho za to proklela

(Doplněno)

Katolíci na Christnetu a Lidové noviny mají nového "hrdinu Ruska" - statečného popa, kterého Ruská církev proklela za to, že se zastal nevinných děvčátek z punkové skupiny P. R.

Ano, vyděšeným českým čtenářům katoličtí žurnalisté malují před očima temný obraz strašlivé církevní "klatby" uvalené na chudáka popa. Bere to za srdce, že? Lidové noviny dramaticky píší: "Odvážil se pozdvihnout hlas" a "vzápětí jej stihla klatba". Čtenář sotva dýše nad tou hrůzou. Pro Čecha s historickou zkušeností hořících inkvizičních hranic nemá zpráva v Lidovkách příliš daleko ke sdělení: "Upálení nešťastného odvážného popa se bude konat hned po Novém roce na Rudém náměstí za přítomnosti Putina a severokorejského vyslance; hranici bude v přímém přenosu státem zotročené televize zapalovat patriarcha osobně."

Dále citují katolické Lidovky slova hrdiny: "Církev by se neměla plést se do voleb a politiky." Je moc pěkné, že to píší noviny spřažené s katolickou církví, která se do politiky plete neustále, s politiky je jedna ruka a ovlivňuje politickou situaci u nás ze všech svých sil (nejlepším důkazem nesmírného politického vlivu katolické církve dokonce i v ateistickém Česku je prosazení sporných církevních restitucí proti vůli 80 % národa). Můžete se podívat na dokumentární fotografie pěkné spolupráce katolického kléru s fašisty (že by to nemělo s politikou nic společného?). Konec konců i Synodní rada Českobratrské církve evangelické vydala nedávno své oficiální prohlášení - varování těm, kdo by se snad nechali zlákat sociálním programem pomoci chudým a chtěli volit Sociální demokracii. Ani evangelíci se ovlivňování politiky a voleb nikterak neštítí, jejich kněží nemají problém se zasedáním v parlamentu apod. Všechny církve se tu pletou do politiky a ovlivňují volby, seč jim síly stačí, ale stačí jediná věta patriarchy Kyrilla, který kdesi uvítal Putina s oslovením: "pravděpodobný vítěz voleb", a celý svět je na nohou a zděšeně volá: "Ruská církev se plete do politiky!"

Novinářská etika se zase ukázala ve své "české verzi". Christnet i Lidové noviny se staly tribunou jednoho popa, a po názoru druhé strany bystří čeští investigativci nepátrají, natož po reálných faktech. Proč by po nich vlastně měli pátrat? Vždyť ten "prokletý" pop říká tak pěkně to, co chceme o Rusku slyšet.

Tak jsem zapátral trochu sám a udělal to, co měli udělat dobře placení novináři místo toho, aby v redakci klábosili nad šálkem dobré brazilské kávy (teď si představte, že za takovou kvalitu zpravodajství by se mělo internetovým zpravodajským serverům ještě platit). Tak tedy názor druhé strany:

20.08.2012
Tambovská eparchie sdělila podrobnosti o působení diákona Sergeje Baranova, který před tím na Facebooku zveřejnil dopis, v němž žádá, aby byl zbaven duchovenské hodnosti kvůli nesouhlasu s rozsudkem nad účastnicemi punkové skupiny P. R.

V prohlášení se poznamenává, že na hodnost diákona byl vysvěcen 19. prosince 1994 a poté sloužil v chrámech města Tambov. 2. listopadu 1999 mu bylo místním biskupem zakázáno vykonávat bohoslužby kvůli "drzosti a bezbožnému vztahu vůči posvátným kněžským bohoslužebným rouchům, které projevil, když si 28. října t.r. po večení bohoslužbě v chrámu ženského monastýru nasadil archijerejskou mitru a diákonský orár použil jako archijerejský omofor s úmyslem nechat se takto vyfotografovat, jak stojí před svatým prestolem a jak sedí na archijerejském trůně (na tzv. horním místě) ... kvůli chování, které je nepřístojné pro chování duchovního na veřejnosti, a zpívání vulgárních písní ... kvůli tomu, že přišel do chrámu vykonávat bohoslužbu v opilém stavu..."

Až do r. 2003 byl tento diákon pod zákazem služby. Poté požádal, aby byl zákaz zrušen a opět byl přijat do kléru Tambovské eparchie. Jeho prosbě bylo vyhověno. Později, v r. 2005 byl přijat jako poslušník do volgogradského monastýru, a tamní biskup žádal tambovského biskupa o zaslání jeho personálií. O deset dní později však žádost o zaslání osobní složky zrušil s odůvodněním, že "zdraví a morálka (Sergeje Baranova) mu nedovolují být pravoslavným duchovním, jak ukázalo jeho hýřivé chování během krátké doby, co pobýval v tomto monastýru".

Od r. 2005 nemá Tambovská eparchie zprávu, kde se diákon Sergij Baranov zdržuje. Eparchiální soud po něm pátrá, neboť požaduje podání vysvětlení. Potud zpráva z Tambovské eparchie ze srpna 2012.




Nová zpráva:
V Tambovské eparchii letos v září zasedl eparchiální soud, který řešil případ diákona Sergeje Baranova, jenž se proslavil po celé zemi svým otevřeným dopisem patriarchu Kyrillovi. V něm diákon vyjádřil podporu odsouzených účastnic skupiny P. R., které zorganizovaly "punkovou modlitbu" v chrámu Krista Spasitele.

"Já, nesloužící klerik Tambovské eparchie diákon Sergij Baranov oficiálně vyhlašuji naprosté ukončení vztahů a svůj rozchod s Ruskou pravoslavnou církví Moskevského patriarchátu a žádám, aby mne zbavila posvátné hodnosti (diákona). Zůstávám věřícím křesťanem, ale zůstat v jedné církvi s lháři, prospěcháři a pokrytci nepovažuji za možné," píše Baranov na internetu. Ve svém veřejném dopise také prohlašuje, že kauza P. R. ještě více utvrdila izolaci Ruska od ostatního světa...

Celý dopis na Facebooku (všimněte si, že diákon připojil hned i anglickou verzi; bez ní by celá jeho akce neměla smysl.)

Církev na to reagovala. Nejprve sice Tambovská eparchie tvrdila, že takový diákon neexistuje a že celá historka je zřejmě provokací, ale poté, co zapátrali v archivu, objasnili, že zde skutečně takový duchovní byl a již v 90. letech byl jednou zbaven hodnosti za nepřístojné chování.

Na letošní zasedání eparchiálního soudu byl Baranov třikrát pozván, ale nedostavil se. Soud ho 12. září definitivně zbavil diákonské hodnosti a odloučil od církve, jak si to bývalý diákon sám přál. Nyní toto rozhodnutí musí ještě potvrdit patriarcha. Baranov se před novináři vyjádřil, že není překvapen a že toto rozhodnutí očekával. (TV Life News, 12. 9. 2012; tato TV už šíří informaci o vyloučení z církve kvůli dopisu na podporu P.R.)

Později však zase tvrdil, že žádal vyloučení z Ruské pravoslavné církve, ale nikoliv zbavení hodnosti, a rozčiloval se, že "kněží (tj. soudcové) nechápou, že hodnost je dar Boží a ne majetek Moskevského patriarchátu". Pak dodal, že ho vyloučení z církve (anathema, exkomunikace) neděsí, protože Bůh je v jeho duši a tu mu nikdo nevezme. (Je to prostě rozený teolog; pozn. překl.)

Další ukázkou duševního stavu bývalého klerika jsou jeho vážně míněná slova o vnitrocírkevním "inkvizičním soudu", na němž prý byly punkerky odsouzeny a tento církví předem připravený rozsudek pak světský soud pod přímým nátlakem kněží jen vynesl. Píše to v dopise patriarchovi. Asi všichni, kteří se orientujeme v čase a prostoru, chápeme, že takové výroky mohou pocházet jen z blouznění poškozeného rozumu nebo z deliria tremens. V tom smyslu kvalifikovali jeho slova i představitelé RPC. Spolu s tím vyjádřili svoji lítost nad jeho rozhodnutím.

Suma sumárum. Eparchie už dříve prohlásila, že žádosti diákona bude vyhověno, protože nemůže být duchovním, kdo si to nepřeje. Eparchiální soud vynesl rozsudek s obsahem dle přání bývalého diákona. Přesně to, co písemně a veřejně žádal, tedy dostal - má na to oficiální "bumažku" i s razítkem. Zdá se mi, že první, kdo vyfabrikoval západnímu sluchu lahodící propagandistický slogan ve smyslu: "Zastal se punkerek a církev ho za to pronásleduje," byli v Rusku advokáti skupiny P. R. Teď už podporu "chudákovi popovi", jehož církev kvůli punkerkám "proklela", provolávají jistě mnohá západní média. Jak píše známý český kreslíř: "Největším vědeckým objevem 20. století je zjištění, že se lidská blbost šíří rychlostí světla." A Lidové noviny s Christnetem by mohly zářit jako vánoční stromeček.

-----

Můj zcela soukromý dojem:
Tento vykuk, který má zřejmě dlouhodobý problém s alkoholem (a potažmo s krátkodobou pamětí), si v nějaké střízlivé chvilce rychle spočítal, odkud kapou finance na další vodku. A tak tento "pop", který už sedm let na bohoslužby nedbá, využívá nenadálé příležitosti, svižně zaprotestuje, uvědoměle se staví na tu správnou stranu a s výkřikem "hurá" jako že nastavuje odhalenou hruď všem šípům od ruských mrakoběsů. Myslím, že jeho kalkulace neselže. Teď už pop dává interview zahraničním novinářům - včetně ČTK.
Viděl jsem video s jeho prohlášením. Moc přesvědčivě to nevypadalo. Na videozáznamu s častými střihy vidíme světského člověka (působícího dojmem předčasného chátrání), na němž je na první pohled patrné, že se bohoslužbami a církevním životem nezabývá už léta letoucí; sedí tam v modrém pruhovaném tričku ve zcela světském pokoji a pomalu, vyschlými ústy formuluje své názory, aniž by je nějak hlouběji rozebíral. Vlastně jen - s občasným nahlížením do papíru na stole - ztěžka opakuje ty samé fráze, které použil ve svých předchozích písemných vyjádřeních.
Na jeho nadhozenou uličku už u nás zabrali katolíci. Ti jsou spolehliví. Na Christnetu bědují nad nešťastným "ruským pravoslavným popem", který "se odvážil pozdvihnout hlas proti odsouzení členek punkové skupiny" a "vzápětí jej stihla klatba a teď žije v obavách z dalšího pronásledování a z diskreditace". Statečný pop s lahvinkou v ruce prý "už dávno upozorňoval na všechny nespravedlnosti a nepravosti v církvi" a nakonec se vztyčeným prstem zalká: "preláti diskreditují církev. Postoje vedení povedou až k jejímu rozpadu," a proto jdu ten žal zapít. (Ty citace jsou věrné a ten článek na Christnetu je takový skvost, že jej doporučuji ke čtení a pobavení; je to jako když psávalo Rudé právo.) "Jsme v menšině, ale jsme menšina myslící na záchranu té církve, která vede člověka ke spáse a lásce. Fandíme církvi, ale nesouhlasíme s institucí církve. Kdybychom ji dokázali zreformovat, vše by bylo jinak," duchaplně teologizoval chrabrý pop s nadějí, že toho řekl dost, aby to stačilo na pravidelnou dolarovou rentu, která k němu přiteče tím složitě rozvětveným penězovodem přes nějakou nevládní organizaci zabývající se dodržováním lidských práv.
A pak že Rusové nedoběhnou všechny Zápaďany. Jestliže český Honza přelstí všechny chytráky, tak ruský opilec je vždy chytřejší, než všichni američtí trumberové. Rusové totiž bravurně dokáží "zmást nepřítele a jiné hloupé zvědavce" (viz Svéráz národního rybolovu: You Tube).

V tomto světle hleďme na našeho vykutáleného "popa". Chce to přece kus inteligence, aby člověk poznal, za jaká slova je Západ ochoten tak dobře platit. A vodky budou celé bedny! Je to až neuvěřitelné, jak může být pro Rusa snadné podojit "strýčka Sama". A až pití i finance dojdou, pop si na patriarchátu klekne, padne v prach, zalká, že to tak nemyslel a že ho nějaký běs oklamal a že ve skutečnosti nikdy nechtěl přestat být pravoslavným; patriarcha něco zavrčí, uloží mu nějaké pokání někde v monastýru a jede se dál. Jednou z hlavních ruských vlastností je velkomyslnost. Konec konců ta formulace toho dopisu patriarchovi už v sobě takové náznaky obsahuje. Takže Západ je spokojen a doma není ještě nic ztraceno. Jakže se to říká o tom vlku a koze?
Schwarzenberg popa už podpořil, takže má další certifikát na almužnu: "Za Vaši odvahu a upřímnost Vám vyjadřuji hluboký respekt"*. Možná mu něco pošle i Yoko Ono či Madonna. A Plastici s Pražským výběrem by pro něj mohli udělat benefiční koncert - nejlépe v lednu na letišti humanitárního bombardéra Václava Havla**, aby to trochu připomínalo Rusko. Polonahé ukrajinské blondýnky při tom na jeho počest podříznou řecko-katolíkům zase nějaký památeční kříž. A když jsem si přečetl, že časopis Time zapsal punkerky do seznamu nominovaných za cenu "Člověk roku" a že členky skupiny byly zařazeny mezi top-100 "myslitelů roku", jsem si naprosto jist, jaké další jméno bude na oficiálním seznamu předních světových myslitelů a osobností roku. A nutno říci, že mu to v rámci parametrů, které mu nastavila vodka, myslí vskutku celkem dobře. Inu, myslitel je myslitel. Ten se neztratí.

Pozn. pod čarou

* = Pokud nám to redakce ČTK nezkorigovala, tak tuto dlouhou větu náš ministr zahraničí dokázal napsat bez pravopisných chyb, což je u něho výkon hodný zaznamenání. Většinou písemný projev tohoto kandidáta na prezidenta dopadne o poznání hůře a méně než dvě hrubky v krátké české větě nenaseká. Viz např. obrázek s jeho vlastnoručně vyrobeným volebním sloganem: "Vaše volba rozhodne pro pět celích let" (volba rozhodne na pět let, nikoliv pro pět let, a ne na pět celích let, ale na pět celých let; kdybychom se v tom chtěli vrtat, pak bychom asi trvali na slovosledu: "na celých pět let"; chtěl, abychom se zamysleli, tak jsme jen splnili jeho přání. No, devítiletku by bez reparátu asi nezvládl, ale proč se zabývat takovými prkotinami jako pravopis ministra).

** = Mimochodem ve smyslu pro ironii překonávají Češi každý jiný národ ve světě. Vezměte si jen skutečnost, že po Havlovi, který je ve světě proslulý svým "humanitárním bombardováním", si Češi pojmenují zrovna letiště. Cizinec si tak může myslet, že odtud ty Havlovy bombardéry asi startovaly. Docela by mě zajímalo, jestli ten nápad přejmenovat letiště pochází ve svém počátku od Havlových přátel nebo nepřátel. Celkové vyznění je však v každém případě specificky české.
















Zobrazit příspěvek č. 858 jednotlivě

Administrátor --- 11. 12. 2012
Ze světa - dokument o kněžské pedofilii by mohl být nominován

Dokumentární film o pedofilních kněžích by mohl dostat Oskara

Ze 126 dokumentárních filmů bylo už vybráno 15 nejlepších prací, z nichž bude sestaven nejužší výběr nominovaných na cenu Oskara. V tomto seznamu je zahrnut i film "Mea Maxima Culpa: Silence in the House of God" (má největší vina - mlčení v domě Božím), rozkrývající téma pedofilie mezi katolickými duchovními.

Zda se tento dokumentární snímek dostane do nejužšího výběru se dozvíme 10. ledna 2013. 85. ceremonie udělování Oskarů za zásluhy v oblasti kinematografie za r. 2012 se bude konat 24. února 2013 v LA.

Dle zprávy oficiálního site americké filmové akademie
4. prosince, Interfax












Zobrazit příspěvek č. 857 jednotlivě

Administrátor --- 6. 12. 2012
Zemřel pravoslavný patriarcha Ignatios IV. Antiochijský

Dne 5. prosince t.r. se odebral k Hospodinu antiochijský patriarcha Ignatios.

Narodil se r. 1921 v syrské vesnici Mchardej ve zbožné pravoslavné arabské rodině. Od dětství se účastnil církevního života. Už při svém vzdělávání na univerzitě v Bejrůtu začal sloužit v jednom z chrámů místní eparchie - nejprve jako oltářník a po nějaké době se stal diákonem. V r. 1942 byl jedním z organizátorů hnutí pravoslavné mládeže, které se rozvinulo v Libanonu v době druhé světové války. Toto hnutí vlilo novou energii do života Antiochijské církve a napomohlo příchodu mládeže do církve. V r. 1945 se vypravil do Paříže, kde se vzdělával v Bohosloveckém institutu sv. Sergije. Po návratu na Blízký Východ založil bohoslovecký seminář při Balamandském monastýru, kde mnoho let zastával funkci děkana. V r. 1953 se stal jedním ze zakladatelů Syndesmosu - Světové jednoty pravoslavné mládeže a bohosloveckých školů. V r. 1961 byl vysvěcen na biskupa. V r. 1979 byl zvolen 166. antiochijským patriarchou, třetím v pořadí cti (po konstantinopolském a alexandrijském patriarchovi) dle pravoslavných diptychů.



Věčná paměť!

Zde jsou další fotografie:
http://www.teraz.sk/fotodennik/v-bejrute-pochovavali-antiochijskeho/32640-fotografia.html















Zobrazit příspěvek č. 856 jednotlivě

Administrátor --- 5. 12. 2012
Český rozhlas: Stopy, fakta, tajemství...

Pořad o vladykovi Gorazdovi (2. prosince 2012)

Stopy, fakta, tajemství ... (02.12.2012 10:30) (audio ve formátu MP3)

»Jmenoval se Matěj Pavlík. Známý je ale spíše jako vladyka Gorazd, církevní, který byl za podíl na ukrývání parašutistů, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha, zajat, mučen a popraven nacisty.«
Pořad je v iRadiu do 6. ledna 2013.










Zobrazit příspěvek č. 855 jednotlivě

Administrátor --- 22. 11. 2012
Znamení doby - hloupnutí civilizace

EU zakázala na slovenské minci svatozář kolem hlav Cyrila a Metoděje

Národní banka Slovenska vydá v příštím roce pamětní dvoueurovou minci u příležitosti 1150. výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Věrozvěstům však bude kvůli nelibosti některých států EU kolem hlavy chybět svatozář. Katolická církev je pobouřena.

Původní návrh mincí tyto symboly obsahoval, ale nelíbilo se to některým státům Evropské unie. Pamětní mince budou v eurozóně normálním platidlem, tudíž se na ně vztahují právní normy EU. „Evropská komise a část členských států požádala o odstranění některých symbolů v rámci uplatňování principů náboženské neutrality. Týkalo se to konkrétně svatozáře a křížů,“ cituje deník Pravda mluvčí NBS Petra Pauerová.

Proti zobrazení Cyrila a Metoděje bez svatozáře a křížů protestovala Konference biskupů Slovenska (KBS). „Je to neúcta vůči vlastním dějinám,“ uvedl mluvčí KBS Jozef Kováčik. Mluvčí připomněl, že věřící za totality riskovali ztrátu svobody, když požadovali, aby se o Cyrilovi a Metodějovi mohlo mluvit jako o svatých. „Žijeme ve svobodné společnosti nebo v totalitě, kde nám někdo bude diktovat, zda můžeme používat státní symboly?“ dodal Kováčik.

novinky.cz

* * *

Jak asi dopadne civilizace, která si pod sebou řeže větev, na které sedí? Dopadne asi dosti tvrdě, řekl bych. A nebude tu nikoho, komu by to bylo líto. Evropa bez křesťanství není nikomu k ničemu prospěšná.

Židé, když zapomněli ctít svého Boha, šli do zajetí. Jaké zajetí asi čeká Evropu? Jak podobný je hřích Evropy hříchu dávných Židů, můžeme nahlédnout z vyprávění o stavu, do něhož odpadl starozákonní Boží lid, jak o tom hovoří Hospodin skrze proroka Jeremiáše:

"Co na mně našli vaši otcové špatného, že se tak daleko vzdálili ode mne, následovali daremnosti a daremnými se stali. ... Vyvedl jsem vás na Karmel, abyste jedli ovoce jeho a nejlepší jeho věci. Vešli jste do mé země, ale poskvrnili ji a dědictví mé jste zhanobili. Kněží se netázali: »Kde je Hospodin?« Strážci zákona nevěděli o mně. Pastýři mne znectili. Vaši proroci prorokovali ve jménu (pohanského) Baala a následovali to, co nepřináší užitek. Proto se budu s vámi ještě soudit," praví Hospodin, "se syny synů vašich se budu soudit. -- Jeďte na ostrovy kyperské* a dívejte se. Pošlete někoho k pouštním kočovníkům** a hluboce se zamyslete! Uvidíte, zda se někde stalo něco takového! Zda vyměnil nějaký národ své bohy -- ač to žádní bohové nejsou? Můj lid však vyměnil svou slávu, za to, co mu žádný užitek nepřinese. Zhrozila se nad tím nebesa a otřásla se děsem strašným," praví Hospodin.

(Jerem 2,2—12; pravosl. překl.)
* = V orig. Chettim, Chittim, Citim, což je starověké jméno pro Kypr /viz např. Josef Flavius/.
** = V orig. Kedár, Kidar; jedná se o kočovné Araby, saracény, žijící na poušti /B21 překládá jako: beduíni/. Kédar byl syn Izmaele /Gen 25,13/, otce Arabů.)


* * *

Nad výše uvedenou zprávou bych však rád upřel hlavní pozornost jiným směrem. Všiml jsem si, že tato zpráva vzešla na monitorech našich počítačů téměř souběžně s jinou zajímavou zprávou, zdánlivě zcela nesouvisející. Nějaký vědec prý dokazuje, že lidstvo za poslední tisíce let hloupne. Zpráva o této teorii, řádně vědecky, materialisticky a evolucionisticky zdůvodněné, se rozlehla jako hrom; všude se ní psalo; není divu - je to rána do nejcitlivějšího místa naší pyšné civilizace, neboť hlavní naší chloubou je pokrok a potažmo údajná nevídaná inteligence současného lidstva. Ponechme nyní stranou příčiny, které vědecká teorie uvádí, a další její roviny, zaměřme se na její ústřední zvěst - lidé v průběhu plynutí času hloupnou, naší civilizaci stále klesá inteligence. Je to jev progresivní a tudíž (ač to vědec raději nedomýšlí až do konce) vede k postupné debilizaci společnosti.
Dr. Koukolík, neuropatolog a psycholog, na svých přednáškách používá pojem "debilizace společnosti" úplně běžně. Dává však tento pojem do souvislosti s působením politiky, masmédií a zábavy na lidské myšlení. Napadá mne otázka, zda debilizace, jejíž průběh vědecky psychologicky dokumentuje, je až důsledkem politiky, masmédií a zábavy, anebo zda jsou politika, masmédia a zábava naopak důsledkem projevem debilizace naší společnosti. Bádání nad tím, co bylo dříve, zda slepice nebo vejce, přenechám povolanějším. Leč s dovolením bych si pojem "debilizace" - bez jakéhokoliv zabarvení ve smyslu nadávky - pro tuto úvahu vypůjčil.
Vědec evolucionista by tento jev možná vyjádřil sloganem: zpět k opicím. Nebo by hovořil o zvratu, kdy se evoluce mění v devoluci. My si zase všimneme, že to koresponduje se zkušeností dávného lidstva, které neuznávalo evoluci ani pokrok, ale všeobecně věřilo v průběžný úpadek lidí a světa. Na počátku byl tedy člověk nejdokonalejší, a jak míjí čas, jde to s ním z kopce. (Nemusím připomínat, že to vcelku pěkně komunikuje s biblickým zjevením historie lidstva.) Platon toto tehdy všeobecně sdílené mínění dokonce promítl do svého pohledu na vztah člověka a opice. Na rozdíl od dnešních darwinistů však Platon měl zato, že opice je zdegenerovaný člověk. Že by nějaká lidská rasa, která ve svém "vývoji" předběhla zbytek lidstva?

* * *

A jak to všechno souvisí se sporem o svatozáře na nějakém oběživu? Všichni cítíme, že v jádru tohoto sporu je snaha sil vládnoucích Evropě eliminovat náboženství, zvláště křesťanství (ostatní náboženství jsou pod podobným tlakem spíše jen proto, aby se tím vyvolávalo zdání spravedlnosti). Ve smyslu výše citovaného biblického úryvku si můžeme snadno dovodit, že jen zdebilizovaná společnost bude chtít eliminovat ze svého života a jeho projevů to, co ji kulturně i materiálně zrodilo či utvořilo a kultivovalo, co způsobilo, že vůbec jest a je tím, čím jest (ve smyslu např. kulturním).

A tím se dostávám k tomu, čím mne souběh obou výše zmíněných zpráv na mém monitoru zaujal. Už delší dobu trpím nepříjemným pocitem, že náboženský úpadek naší civilizace, postupující atheismus či agnosticismus a odpadání od víry může být projevem progresivní hlouposti dnešních lidí. Není teď podstatné, jestli společnost odpadá od víry k pověrám či rovnou k materialismu, zdali se od duchovnosti propadá k duchaření či do naprosté náboženské lhostejnosti. Podstatné je, že současníci ztrácejí duševní schopnost víry a její kultivace, což znamená způsobilost najít víru, udržet víru, upravit život dle požadavků víry. Je to ztráta části schopností lidské duše, těch způsobilostí, které jsou jí vlastní. Jde např. o schopnosti klást si jistý druh otázek, hledět na věci z duchovní (tj. nesvětské a nemateriální) perspektivy, při uvažování o svém životě dokázat jít v myšlenkách za hranici tělesné smrti, postřehnout stopy Stvořitele ve stvoření kolem nás, pokoušet se vidět, co je neviditelné ale přesto sledovatelné, překonat jisté bariéry či strach z rozšíření svého vědomí resp. ze vstupu do duchovního světa atd. Jedná se tedy v prvé řadě o schopnost rozšířit své myšlení, změnit způsob uvažování o sobě i o světě. Hledat a zkoumat nové úhly pohledu.
Znáte jistě mnozí ten druh hlavolamu či rébusu, který je řešitelný jen za jedné podmínky: když se při přemýšlení dokážete oprostit od navyklého pohledu, od myšlenkových konvencí a dokážete se na rébus podívat z jiného zorného úhlu, pak je náhle řešení snadné a zřejmé. Příklad: obtížnost jednoho hlavolamu, s nímž jsem kdysi přišel do styku, tkvěla v tom, že se jeho prvky, které byly podle stanovené předlohy rozloženy na desce stolu, měly uspořádat tak, aby vytvořily obrazec, v němž měl každý prvek od všech nejbližších sousedů stejnou vzdálenost, přičemž pohnout směl řešitel jen s jediným prvkem; bylo zdůrazněno, že s ním lze pohnout jakkoliv. Rébus nebylo možno vyřešit žádným posunováním jakéhokoliv prvku po stole, než jedině tím, že se jeden z prvků zdvihl nad úroveň plochy, na níž ostatní prvky spočívaly. Řešitel tedy musel opustit předsudek - konvenci, která mu říkala, že prvky lze pohybovat jen na ploše. Jakmile mu toto "došlo", bylo řešení úlohy zcela snadné. Inteligence řešitele se tudíž nejprve musela rozšířit tak, aby do svého myšlení zahrnul další rozměr.
Zdá se, že současní lidé jsou tak vychovaní, aby je ani nenapadlo, podívat se na svět, na život i na sebe, z jiné perspektivy, než z materiální. Chybí jim nezávislé myšlení. Starší lidé si ještě pamatují, kolik bylo dříve mezi lidmi různých (třeba i bizarních) názorů, kolik žilo svérázných (a třeba i podivínských) myslitelů, lidových umělců, osobitých řemeslníků. Před nástupem médií bylo běžné, že každý člověk uvažoval úplně jinak, byl utvářen především svými vlastními (a nikoliv hromadně šířenými cizími) zkušenostmi, měl své vlastní teorie na ledacos, vlastní způsoby a přístupy.
Spisovatel B. Hrabal se zabýval tím, že právě tyto různé (a vybíral ty nejzvláštnější) osobité filosofie, hlubokomyslné příběhy, vyprávění o chování různých samorostů, jinotaje, pábení či myšlenkové výrony okouzleně zaznamenával. Široká názorová rozrůzněnost a moře osobitosti, jímž byl každý omýván ze všech stran, měly za důsledek i skutečnost, že lidé byli daleko tolerantnější k jiným názorům, byli zvyklí si vyslechnout ledacos a třeba o tom i přemýšlet a potažmo ocenit lidský svéráz nebo krásu jinakosti.

Dnes sociologivé varují, že se lidé uzavírají do malých spolků a kroužků stejně smýšlejících unijedinců a všechno ostatní je pro ně opovrženíhodný nesmysl, na který útočí. (Někdo celkem konvenční napsal, že před vynálezem internetu a debatních stránek neměl ani tušení, kolik na světě existuje lidí, kteří jsou ochotni veřejně ho prohlásit za naprostého idiota.) Internet a sociální sítě toto uzavíraní skvěle umožňují. Je tam sice mnoho diskusních stránek a klubů, jenže jejich členové zpravidla stojí pouze o potvrzování svého názoru; přijde-li tam někdo nový s jiným pohledem na politiku (náboženství, společnost, historii, sport, hudbu, filmy atd. atd.), pak bývá více či méně zdvořile požádán, aby sem nechodil, neboť jeho myšlenky tady nejsou vítány.

Ano, se sociální inteligencí to jde ve společnosti rychle od desíti k pěti; hrozí reálné nebezpečí, že lidé brzy nebudou schopni vedle sebe žít - agresivita, pohrdání jinak smýšlejícími a obecná netolerantnost k jinakosti se z virtuální sféry internetu rychle přenášejí do reálného života. Významné části generace našich dětí sice budou vlivem propagandistické "homo-masáže" připadat nepřirozené sexuální úchylky jako chování v rámci normy, ale možná budou urážet či potírat přívržence jiného fotbalového klubu, nenávidět jiné kultury či krutě nakládat s nositeli jiného světonázoru či rozdílné hierarchie hodnot. Čím dále tím více lidí už nechce mít kolem sebe ty, kteří myslí jinak, ale chce žít obklopeno jen těmi, kdo mají stejné postoje (jak jsou na to zvyklí ze svého koutku internetové sociální sítě).
Víme všichni, že existují různé druhy inteligence. Nejen ta matematická či logická, ale např. i sociální, emoční, jazyková, kulturní atd. Někomu nejde matematika, ale je talent na jazyky. Jiný si zase pamatuje zeměpisné či dějepisné vědomosti, ale těžko se učí to, co není možno si zapamatovat, ale je potřeba si odvodit. Někdo má fenomenální hudební sluch, ale není schopen citlivého vztahu k lidem. Geniální matematici měli někdy problémy se normálně obléci (většinou se to schová za pověstnou "roztržitostí" myslitelů).

Tedy ztrácí se nám ze společnosti jisté druhy inteligence. Celé úrovně, roviny myšlení, kdysi tak významné a rozvíjené, se dnes rozplývají a mizí z našeho myšlenkového světa. Kus lidství, část našeho myslitelského dědictví je prostě fuč. V těchto inteligenčních rovinách lidé neuvěřitelně zhloupli, zchromli; a co hůře, retardují a hloupnou dál a v podstatě už část společnosti klesla v těchto rozměrech lidské psychiky možná až na úroveň debility, či až do stavu, kdy člověk na daném poli neodpovídá na podněty nebo reaguje jen schematicky, impulzivně, naučeně. V oblasti náboženství se stáváme zaostalou civilizací, která ve své ignoranci vydává svou zpozdilost za pokrok.
Existuje sice tzv. Flynnův efekt, jehož příčiny jsou nejasné. Je tím nazýván údajný neustálý vzestup průměrných hodnot IQ. Domnívám se, že tu jde o to, jaké části inteligence, jaké způsoby myšlení a psychické schopnosti se vlastně těmi IQ testy měří. Zatímco logické a matematické schopnosti jsou v průběhu našeho typu vzdělávání procvičovány a tudíž posilovány (a na ně se významná část testu zaměřuje), jiné schopnosti jsou naopak ubíjeny, protože se nevěří v jejich význam (a z téhož důvodu ani nejsou v IQ testech měřeny). Svou úlohu tedy hraje metodologie, ovlivnění měnící se kulturou, závislost na světonázoru a způsobu vzdělání. Dlouhodobé výsledky jsou jistě ovlivněny i všeobecnou obeznámeností lidí s druhem úkolů, které se v testech vyskytují. Proto výsledky sledování úhrnu jejich výsledků v dlouhodobém horizontu nejsou objektivně vypovídající.
Jsem přesvědčen, že existuje i cosi, co bychom mohli nazvat inteligence duchovní. To je schopnost (bez ohledu na konkrétní náboženství) rozpoznat, že existuje Stvořitel, že kromě materiálního světa jsou duchovní světy, že duch má prioritu nad hmotou. Vyšší vrstvou této inteligence (která už bývá spojena s konkrétními náboženstvími) je schopnost do těchto světů vstoupit svým vědomím, resp. myšlením a oslovit svého Stvořitele; zároveň sem patří i morální tenze v lidské duši, která dovoluje upravit svůj život do souladu s duchovními požadavky. A ještě vyšší vrstvou (nutnou pro křesťanskou víru) je schopnost nahlédnout svůj skutečný duchovní stav, objevit svůj hřích a jeho působení, a tím se "domyslet" až ke Spasiteli a navázat s ním vztah.

A jak by se projevovala civilizace, která by ztrácela duchovní inteligenci? Přesně jako současná Evropa, která už přestává chápat, k čemu vlastně náboženství je, a začíná se zabývat otázkou eliminace náboženství. A dnes se začíná průměrný Evropan svou duchovní inteligencí povážlivě blížit dnu, takže to, co páchají vládcové Evropy na náboženství, jim zřejmě projde a možná bude mít dokonce úspěch. První náboženství, které bude v tomto procesu hromadně opuštěno, je křesťanství, protože vyznávání a žití této víry vyžaduje duchovní inteligenci více, než je tomu v případě jiných věr.

Proč slábne duchovní inteligence? Je to nejspíš podobné jako u jiných inteligenčních schopností, které odumírají, protože je lidé žijící v městském komfortu nepotřebují, a tak část jejich přirozených schopností prostě zakrní. Dříve člověk duchovní pohled na svět a na život nutně potřeboval ke své existenci. Bez duchovní inteligence by byl ztracen v marnosti. Potřeboval pomoc shůry pro časté případy nemocí, katastrof a válek. Dnes mají lidé na nemoci zdravotnickou vědu, na katastrofy mají pojištění, a proti válkám mají státy politické dohody, vojenské pakty apod. Duchovní pohled k vysvětlení své existence dnešní člověk nepotřebuje, protože nemá čas ani síly se tázat. Je zahlcen prací a spoustou drobných povinností, kariérou a možnostmi, chvatem a zmatkem moderního života, přemírou zbytečných informací a přívalem ohlupující zábavy. Jeho pozornost je odkloněna od podstatného k nepodstatnému.

A tak nepoužívaná duchovní inteligence zakrňuje, a takový zhlouplý člověk je schopen uvěřit těm nejhloupějším teoriím, kterým by se lidé ještě před pár stovkami let smáli, až by se za břicho popadali. Jsou to tak neuvěřitelně hloupé názory, že bychom se dříve až ostýchali o nich psát, a tvrzení, že by jim mohla věřit významná část společnosti, by znělo příliš neuvěřitelně či dokonce šíleně. Dnes jsou to názory běžně a bez ostychu veřejně vyznávané vědeckými kapacitami, čili těmi, kdo jsou považováni za myslitelský vrchol naší společnosti. A tak současní lidé už bez obav ze zesměšnění tvrdí, že vesmír vznikl náhodou, život vznikl náhodou, člověk je na světě náhodou a jeho život končí smrtí těla. Podobnými hloupostmi se zhlouplí lidé utvrzují ve své hlouposti.

Divíte se pak, že bruselští vrchní hlupáci zakazují svatozáře?, že zmínka o křesťanství nesmí do evropské ústavy?, že se zhlouplá Evropa tak ochotně vzdává toho, co je páteří její kultury a co ji vyvedlo ze stavu kmenových válek a barbarských nájezdníků?, co ji odlišuje od kultury indické, čínské nebo saracénské? Evropský "lid vyměnil svou slávu, za to, co mu žádný užitek nepřinese. Zhrozila se nad tím nebesa a otřásla se děsem strašným"...












Zobrazit příspěvek č. 854 jednotlivě

Administrátor --- 20. 11. 2012
Zpráva z ústředí - Prešovská eparchie má nového arcibiskupa

Svěcení vladyky Rastislava






Vladyka Rostislav, arcibiskup prešovský a Slovenska, přijal biskupské svěcení v katedrále sv. Alexandra Něvského v neděli 18. listopadu 2012. Jeho světitelem byl metropolita Kryštof, předseda Posvátného synodu Pravoslavné církve českých zemí a Slovenska, spolu s arcibiskupem Jurajem a biskupem Jáchymem. Biskupské chirotonie se zúčastnili také významní archijerejové ze zahraničí. Vladyka Feodor, arcibiskup mukačevsko-užhorodský, z Moskevského patriarchátu, vladyka Porfyrij, biskup jágerský, ze Srbského patriarchátu a vladyka Pajsij, biskup gorlický z Polské metropolie.

Archijerejské chirotonie byli také přítomni zástupci ze všech našich eparchií v čele s metr. prot. ThDr. Jaroslavem Šuvarským, Ph.D., který zahajoval Božskou liturgii. Ze slovenské politické reprezentace přijel do Prešova na svěcení pan Ján Figel, místopředseda Národní rady Slovenska, předseda KDH, který novému prešovskému arcibiskupovi poblahopřál a vyjádřil naději, že se s jeho intronizací otevře nová tvůrčí a požehnaná stránka dějin pravoslaví na Slovensku. Podobně hovořil i ředitel pro věci církevní Ministerstva kultury Slovenska pan Ján Juran, jenž přečetl pozdrav ministra kultury Slovenské republiky pana Marka Maďariče. Za přítomné ekumenické hosty promluvili zástupci řeckokatolické církve a Ekumenické rady církví Slovenska.

Archijerejské žezlo předal arcibiskupu Rostislavovi na konci bohoslužeb metropolita Kryštof s těmito slovy:
"Vaše Vysokopřeosvícenosti Rostislave, arcibiskupe prešovský a Slovenska,
vkládám Vám do rukou arcipastýřské žezlo, abyste jako dobrý pastýř vedl Vám svěřené duchovenstvo a Boží lid cestou spasení do Božího království. Je to žezlo historické, které před Vámi nosili vynikající archijerejové: vladykové Alexij, Dorotej, Nikolaj a Ján. Jste pátým archijerejem, který byl zvolen a ustanoven na prešovskou katedru, jež má hluboké dějinné zakotvení. Původně to byla eparchie mukačevsko-prešovská, jež měla za úkol duchovně pečovat o věřící rusínské národnosti. Dodnes známe pojmy jako Podkarpatská Rus a Prešovská Rus. Toto archijerejské žezlo k Vám přichází po letos zesnulém blahé paměti vladykovi Jánovi. Vladyka Ján se ujal s příslovečnou jemu zodpovědností svěřeného úkolu. Dělal tak s láskou v duchu pravdy a spravedlnosti. Bořil přehrady, které vznikly v lidských srdcích, a budoval mosty tam, kde byla divoká voda nedůvěry, nepochopení a zlé vůle.

Ve Vaší volbě vidíme jasně Boží prozřetelnost. Vaše jméno bylo vylosováno ze tří různých jmen. Hospodin Bůh tak rozhodl, aby nový prešovský arcibiskup a nejvyšší představitel Slovenska byl právě vladyka Rostislav, který nese jméno knížete Rostislava, jenž podobně jako sv. Konstantin Veliký nebo sv. Vladimír, položil základy velkomoravské pravoslavné církve. Jméno Rostislav je identické se jménem Rastko (Krescens), což znamená "růst", a nebo "dát růst". Svatý Rostislav dal vyrůst slovanskému křesťanství a je v širším smyslu zakladatelem všech slovanských pravoslavných církví. Věříme, že se budete se podobat tomu, jehož jméno nosíte a dáte duchovní růst své prešovské pastvě. Podobně jako Vaši předchůdci si získáte i přes své mládí autoritu a úctu, jak v církevních kruzích, tak i u představitelů slovenské státní správy.

Pravoslavné eparchie na Slovensku patřily od založení naší autokefální církve k nejpočetnějším a zároveň nejdůležitějším jejím částem. Z toho důvodu byla v Prešově založena také Pravoslavná bohoslovecká fakulta, která je dnes součástí Prešovské univerzity. Kanonický dozor má nad ní od jejího založení prešovský archijerej.

Máme naději, že s Vaší osobou čeká církev na Slovensku požehnané období, v němž bude vládnout úcta a láska mezi duchovními navzájem i mezi věřícími a duchovními. Pastýřská a misijní služba církve bude viditelná nejenom na východě Slovenska, ale bude zřetelná též v nově ustanovených církevních obcích v západoslovenských krajích v čele s Bratislavou. Těšíme se, že brzy vysvětíte nový pravoslavný chrám v Bratislavě, který bude duchovním přístavem a útočištěm pro všechny pravoslavné obyvatele hlavního města Slovenska.

Nechť Vám Hospodin žehná ve Vašem zodpovědném poslání pro blaho Vám svěřeného Božího lidu, národu i Slovenského státu."
Prvé archijerejské požehnání po duchovní homilii udělil vladyka Rastislav velkému množství přítomných pravoslavných bratří a sester. Novému prešovskému arcibiskupu gratulovali přítomní hosté duchovní i věřící nejenom v katedrálním chrámu, ale také na společném obědě. Pochvalu a uznání za vzornou a pečlivou přípravu svěcení vladyky Rastislava si zaslouží vedení Prešovské pravoslavné eparchie v čele s o. ředitelem mitr. prot. doc. Mgr. Alexandrem Capem, CSc. a o. mitr. prot. Mgr. Michalu Švajkovi, představenému prešovské katedrály a tajemníku ÚER, i dalším jejich spolupracovníkům. Překrásně zpíval při bohoslužbách i při obědě katedrální pěvecký sbor, krojované zpěvačky z Jarabiny a pěvecký sbor z Medzilaborců.

Mnohá a blahá léta vladyku Rastislavovi!

ústředí
       

Videoreportáž z Prešova



Další zprávy: www.mkpe.sk












Zobrazit příspěvek č. 853 jednotlivě

Administrátor --- 18. 11. 2012
K 17. listopadu

Václav Havel v prenatálním období svého vývoje












Zobrazit příspěvek č. 852 jednotlivě

Administrátor --- 14. 11. 2012
Ze světa - k nestabilní sociální situaci v Rusku

Ruský katolický arcibiskup vyjádřil patriarchovi Kyrillovi podporu

Moskva 26. října 2012

Představitel katolické arcidiecése Matky Boží v Rusku a Konference katolických biskupů Ruska, arcibiskup Paolo Pecci, vyjádřil podporu Ruské pravoslavné církvi v souvislosti s anticírkevními akcemi (výtržnost punkerek, podřezávání křížů a vandalství páchané na církevních objektech, novinářská štvanice, pomluvy, rozdmychávání anticírkevních nálad apod.; pozn. red.).

"Vaše Svatosti, dovolte, abychom vás ubezpečili o podpoře katolické obce v Rusku. Chceme se svými pravoslavnými bratry sdílet námahu a péči o ustanovení spravedlivého světa a dobra všude, kde si Bůh bude přát nás k tomuto dílu povolat," praví se v dopise arcibiskupa Paola patriarchovi Kyrillovi.

Dále arcibiskup vyjádřil soustrast s tím, že "Ruská pravoslavná církev musí v poslední době snášet tak hořkou pohanu a potupu od příslušníků některých sfér společnosti".

Útěchou v "takovém soužení" může dle jeho slov sloužit připomínka, že "tak pronásledovali i proroky" (citace z Kristových blahoslavenství; pozn. překl.), a dále citoval ap. Pavla: "Je-li to vůle Boží, abychom trpěli, pak ať je to za dobré skutky, a ne za zlé."

"Jenom když svými skutky uvádíme do života Kristovo Evangelium, můžeme dosáhnout překonání jakékoliv krize, rozepře nebo spory daleko spíše, než jakýmikoliv jinými způsoby ovlivňování situace v církvi i ve společnosti," uvádí se v dopise.

Jak arcibiskup Paolo podtrhl, Ruské církvi a patriarchovi patří "hlavní role ve zvěstování Evangelia a v tom, aby v sociálních, ekonomických a kulturních okolnostech života naší společnosti neustále bylo přítomno svědectví o víře, která jediná je schopna přinášet útěchu a utvářet nové stabilnější vzájemné společenské vztahy."

Interfax - religia, Pravoslavie.ru










Zobrazit příspěvek č. 851 jednotlivě

Administrátor --- 12. 11. 2012
In memoriam -video

Poslední služba bulharského patriarchy Maxima



(Koláž ze záběrů z poslední bohoslužby devadesáti devítiletého patriarchy; zvuk: zpěv první antifony nedělení liturgie)



Rozloučení s patriarchou Maximem před pohřbem



(Vl. Maxim byl nejdéle sloužícím patriarchou v celé 1100 let trvající bulharské historii.)









Zobrazit příspěvek č. 850 jednotlivě

Administrátor --- 11. 11. 2012
Zpráva z ústředí

Rozloučení s patriarchou Maximem

Bulharská pravoslavná církev spolu s představiteli všech místních církví se v pátek 9. listopadu 2012 v katedrále sv. Alexandra Něvského v Sofii rozloučila se svým milovaným patriarchou. Naši církev reprezentoval vladyka Jáchym, biskup hodonínský, spolu okružním protopresbyterem ostravsko-opavským Mgr. Nikolajem Popovem. Biskup Jáchym předal Posvátnému synodu, duchovenstvu a věřícím bulharské církve kondolenční dopis Jeho Blaženosti vladyky Kryštofa, metropolity českých zemí a Slovenska v tomto znění:

"Celý pravoslavný svět postihla veliká ztráta. Odešel k Hospodinu v nedožitých devadesáti devíti letech nejvyšší představitel Bulharské pravoslavné církve blažené paměti patriarcha Maxim. Více než čtyřicet let spravoval Bulharskou pravoslavnou církev. Jeho pevná vůle, víra a milující srdce pomohly pravoslavné církvi i jejímu Božímu lidu řešit mnohé složité problémy ve druhé polovině dvacátého století. Celý život zesnulého patriarchy Maxima byl příkladem pro nás všechny, kteří sloužíme v církvi Kristově.

Patriarcha miloval Českou republiku i republiku Slovenskou. Často býval hostem naší místní církve. Jeho produchovnělý liturgický projev a hluboká kázání navždy zůstaly v srdcích věřících Prahy i dalších našich měst. Nikdy nezapomenu na naše osobní setkání a společné modlitby i naše bratrské společenství a z mé strany vždy doprovázené projevy synovské lásky. Moudrost tohoto nezapomenutelného strace a hierarchy provázela mojí životní cestu. Jeho v pravdě otcovský vztah ke mně, jeho rady a modlitba mi pomáhaly činit důležitá rozhodnutí.

Dnes prožíváme velikou bolest nad odchodem tohoto světlého Božího člověka. Avšak tato naše bolest se spojuje s pevnou vírou, že Pán náš Ježíš Kristus přijal duši blaženého patriarchy Maxima a daruje mu věčný pokoj v náruči Abrahama, Izáka a Jákoba.

Království Boží a věčný pokoj patriarchu Maximovi."

ústředí





Zobrazit příspěvek č. 849 jednotlivě

Administrátor --- 9. 11. 2012
Web k výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje

Vzniká webová stránka k oslavě cyrilometodějského výročí v Mikulčicích

Adresa: mikulcice.pravoslavi.cz

Stránka je zatím - jak se říká - ve výstavbě.
Postupně by měly přibývat materiály.









Zobrazit příspěvek č. 848 jednotlivě

Administrátor --- 9. 11. 2012
Z došlé pošty - Mikulčice a Osvětimany - Hora svatého Klimenta

Zajímavý díl z cyklu České televize »Poutní místa«

Jsou tam zmíněni (byť jen okrajově) i místní pravoslavní.

ceskatelevize.cz










Zobrazit příspěvek č. 847 jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2012
Pravoslavný postoj k UFO

Sneslo se mi sem několik e-mailů týkajících se problematiky tzv. „mimozemšťanů“.

V rychlosti mohu zareagovat alespoň tím, že uveřejňuji starší článek:

UFO – nic nového pod sluncem (z knihy jeromonacha Serafíma Rose „Pravoslaví a náboženství budoucnosti“)


(Vyšlo ve sborníku Elijáš 3 - pamětníci možná tyto sborníky ze začátku 90. let ještě pamatují.)












Zobrazit příspěvek č. 846 jednotlivě

Administrátor --- 6. 11. 2012
Ze světa - zesnutí nejvyššího představitele Bulharské církve

Zemřel bulharský patriarcha Maxim

Představitel Bulharského patriarchátu vladyka Maxim zemřel 6. listopadu v Sofii ve věku 98 let. Umřel přibližně ve 4 hod. ráno místního času.

Posvátný synod uveřejnil zprávu: "Dnes stanul před Pánem Jeho svatost bulharský patriarcha a metropolita sofijský Maxim."

Před devíti dny v Bulharsku slavnostně oslavili 98. narozeniny patriarchy, který usedl na patriarší trůn v r. 1971 a stal se tím po zesnulém patriarchovi Kyrillovi 21. nejvyšším představitelem Bulharské pravoslavné církve.

Patriarcha Maxim (světským jménem Najdenov Minkov) se narodil 19. října 1914 ve vesnici Orešak (Lovečský region). V r. 1935 úspěšně ukončil Sofijský duchovní seminář pojmenovaný dle sv. Klimenta Ochridského. V r. 1941 v kapli teologické fakulty přijal mnišské postřižení a jméno Maxim. V r. 1956 byl vysvěcen na biskupa

V r. 2004 mu bulharský prezident Georgij Pyrvanov udělil nejvyšší státní vyznamenání, řád "Stara planina" prvního stupně za "zásluhy o ochranu duchovního života bulharského národa a též za moudré vedení Bulharské církve".

Věčná paměť!

Pravoslavie.ru, Itar-tass















Zobrazit příspěvek č. 845 jednotlivě

Administrátor --- 4. 11. 2012
Ze světa - dva noví světitelé mučedníci

V Damašku byl zabit kněz Antiochijské pravoslavné církve

Představený chrámu pror. Eliáše na severním předměstí Damašku, otec Fadi Al-Chaddad byl unesen 19. října skupinou ozbrojenců. 25. října bylo jeho těla nalezeno poblíž místa únosu. Věřící z jeho farnosti, který nechce být jmenován, sdělil, že kněze "hrozně mučili a vypíchli mu oči". "Jedná se to teroristický akt a otec Fadi je mučedníkem naší církve."

Únosci prý požadovali o rodiny duchovního a farnosti výkupné přes půl miliónu Euro. Takový požadavek samozřejmě nebylo možno přes veškerou snahu vyplnit. Příbuzní kněze se pokusili předat alespoň část shromážděných peněz, ale byli při tom sami uneseni a výkupné se ještě zvýšilo.

Zdroj ještě dodal, že únosy jsou "hroznou praxí, která se za několik měsíců války rozšířila".

Otec Fadi byl od r. 1996 knězem na malém předměstí se smíšeným muslimsko-křesťanským obyvatelstvem v počtu 15 tisíc lidí (před válkou.

+ + +

V Sýrii zabit kněz Vasilij Nassar

26. ledna 2012. V oblasti Al-Džaradžima syrského města Chamu byl 25. ledna zavražděn jeromonach Antiochijské pravoslavné církve. Otec Vasilij byl zastřelen v momentě, kdy se na ulici pokoušel pomoci krvácejícímu člověku, který byl zraněn při jednom z útoků vzbouřenců.

Před tím byl na trase Chalab - Damašek kulkou do hlavy zastřelen představitel náboženské sekce syrské zdravotnické organizace Červený Půlměsíc.

Jeromonach Vasilij (naroz. 1982) sloužil v městě Chama a okolních vesnicích. Taktéž vyučoval byzantský zpěv na hudební škole, kterou sám založil.

Pravoslavie.ru







Zobrazit příspěvek č. 844 jednotlivě

Administrátor --- 1. 11. 2012
Liturgie sv. Jana Zlatoústého

Kněžský Služebník a zpěvník pro věřící

Liturgie sv. Jana Zlatoústého. Dvě liturgické novinky v PDF:

Služebník liturgie sv. Jana Zlatoústého - vysázeno jako bilingue (církevně slovansky a česky)

Angelár - postup liturgie s notací, zpěvník pro věřící

Obojí na adrese:
pravoslavi.cz/liturgie










Zobrazit příspěvek č. 843 jednotlivě

Administrátor --- 31. 10. 2012
Z došlé pošty - upozornění na televizní pořad

Dokumentární film o sv. Lazarovi

Cyklus: Světci a svědci

Vzkříšený Lazar

Zde je link na pořad: www.ceskatelevize.cz

V pořadu jsou záběry z chrámu na Kypru v Larnace, kde jsou uloženy jeho svaté ostatky (je na nich vidět prýštící myro).

Pokud se vám pořad bude líbit, můžete o něm něco napsat do diskuse na webové stránce s filmem.

...............

O sv. Lazarovi tradice praví, že při svém pobývání v záhrobí viděl takové věci, že se po vzkříšení až do konce svého života už nikdy nezasmál. S jedinou výjimkou. Jednou viděl na tržišti, jak zloděj krade keramický džbán. Pobaveně na to poukázal slovy: "Hleďte, hlína krade hlínu!"










Zobrazit příspěvek č. 842 jednotlivě

Administrátor --- 30. 10. 2012
Tak ještě zase k té kauze nešťastných punkerek - 2

Pokračování našeho hořce výživného tématu

Navazuji na předchozí příspěvek. A dnes zase jiný pohled.

Svatý vladyka Gorazd II. (+1942) napsal: "Bez spojení s Bohem jsme my lidé pouhými červy uprostřed vesmíru. Jsme-li však spojeni s Bohem, jsme dědici království Božího."

Jeden současný biskup dal ke svému kázání titulek: "K čemu je Pravoslaví tomu, kdo žije jako dobytek?" Kázání se týkalo jednoho dávného heretika, ale zároveň je to evidentní narážka na nechvalně známé punkerky, proslulé už před výtržností v Chrámu svým hromadným pářením na veřejnosti a dalšími veřejně páchanými sexuálními perverzitami.

Jak by mohla mysl, zhrublá zálibou v hnusu a neznající stud, chápat krásu a čistotu?

Proč se dostalo oněm sprosťačkám, od nichž by se běžný člověk ještě před rokem odvracel s odporem, takové fantastické podpory? Proč tolik lidí podporuje toho, kdo se chová jako dobytek? Je to svědectví, že v celé naší civilizaci dochází ke kulminaci stoletého procesu změny pohledu na člověka. Na postkřesťanském západě je to zcela jasné a v Rusku se to dnes projevuje přesně do té míry, do jaké je "evropské". V této civilizaci, pro niž je příznačné to, co nazýval starec Paisij "evropským duchem", začíná převažovat pohled na člověka jako na dobytek. Symbolem svobody a společenského dobra je dosyta se najíst, užívat si zábavy a potěšení či slastí všeho druhu. Západní civilizace morálně zkolabovala zpět k prapůvodnímu pohanskému: chléb a hry. "Ubavit se k smrti", jak se říká. To začíná být smysl života pro značnou část této civilizace.

To je pro nás důležitá zpráva. Pokud se do takového "dobytčího stavu" dostane nejen nějaká skupina či úzká společenská vrstva, ale stává se pomalu charakteristickým pro celkový stav naší společnosti, pak to musí mít i nějaký vliv na způsoby naší církevní práce, pastýřského či misijního působení ve společnosti. Měli bychom to začít promýšlet. Křesťanství odpovídá na otázky. Jenže k čemu je církev tomu, kdo si žádné otázky neklade? Kristus přinesl naději na věčný život, ale jak se obrací k tomu, kdo o nic takového nestojí? "Nepřišel jsem za těmi, kteří si myslí, že jsou zdraví, ale jako lékař k těm, kteří vědí o své nemoci," dal by se parafrázovat jeden z výroků Ježíšových.

Takovým lidem když zvěstuješ něco o očištění lidského srdce, o tom, že je potřeba se líbit Bohu a zříkat se pozemského, abys získal nebeské, pohlédnou se na tebe, jako bys utekl z psychiatrické léčebny. Pravoslaví a křesťanství je jim naprosto k ničemu; je to naopak cosi protivného, co jen překáží jako balvan z minulosti, čeho je potřeba se definitivně zbavit, aby to neuráželo jejich pohled. Takoví lidé budou tleskat každému poskvrnění čehokoliv svatého, jen to musí být ještě nějak (nejlépe politicky) zdůvodněno, aby jejich barbarství nebylo tolik "do očí bijící". Takto se chová většina západních politiků (i řada našich). Vznešenost, kultura, svatost, čistota, posvěcení, Bůh... - to vše leží mimo jejich horizont, a proto to nemohou brát v úvahu při svém přemýšlení. Lidskost - ve smyslu naší schopnosti hledět vzhůru - se vytrácí, zůstává jim jen hlava dobytčím způsobem skloněná k pozemskému, k tomu, co je slastí pro tělo či zábavou pro psychiku (nějak se tu nehodí říci: pro duši).

Takže další otázka, kterou před nás prošedší skandál staví, zní - jak hlásat křesťanství v tlející západní společnosti, jak se dorozumět s těmito lidmi? Západní církev se pokusila řešit tento problém aggiornamentem. Před půl stoletím otevřela dveře i okna světu. Jenže ono to jaksi nabralo "zpětný tah". Takže místo toho, aby duchovnost z církve naplno proudila do světa, jak latinští preláti doufali, tak jim světský duch těmi široce otevřenými dveřmi fičí do církve. Můžeme se z toho poučit, že přizpůsobováním světu a době se nikam nedostaneme. Nicméně otázka zůstává - jak oslovit současníky?

* * *

Pravoslaví nabízí krásu - to je jeho misie tomuto světu. Především krásu Božího Království. Ta se zrcadlí v kráse ikon, kráse bohoslužeb, liturgického zpěvu, chrámu. Vše, co je zapojeno do bohoslužby, má být odrazem krásy Kristovy. Proto jsou bohoslužby vznešené, kadidlo voní, svíce z včelího vosku... Hlavně však nutno zmínit duchovně se skvoucí nádheru pravoslavné víry - ano, křesťanství je krásné a touto svou krásou si i dnes povolává nová a nová srdce. A tou nejjemnější a nejvznešenější krásou, kterou církev nese světu, je Kristovo Evangelium.

Jeden starý kněz mi kdysi řekl, že se začal zabývat teologií, protože pravoslavná teologie je krásná. Slavný historický výběr svatootcovských děl, zabývajících se duchovním životem a poznáváním Boha, se jmenuje - v církevně-slovanském jazyce - „Dobrotoljubije“, což znamená nejen lásku k dobru, ale milování krásy.
Ukazovat krásu je tedy součástí křesťanského zvěstování. Zve lidi ke kráse, inspiruje je k čistotě. Volá je ke službě kráse. Nabádá je uskutečňovat krásu, učinit něco krásného se svým životem, proměňovat touto krásou shůry okolní svět.

Jenže je tu opět jedno „ale“. Podobně jako lidé zničili krásu svého životního prostředí, zmrzačili přírodu a otrávili vodu, zemi i vzduch, tak ve jménu svobody a slasti mrzačí své duše, otravují duchovním jedem svá srdce. Vše ve jménu svobody! Jak univerzální heslo, v jehož duchu se děje nejhorší zotročení člověka! Jakmile se řekne slovo svoboda, ihned se ptejme: "Svoboda k čemu?" Budeme-li se dotazovat vytrvale a půjdeme-li až ke kořeni současného chápání svobody, většinou nakonec dobéřeme k odpovědi: "Svoboda ke hříchu." To je směr, k němuž jsou lidé dnes duchem doby zváni: Pryč se vším, co člověka spoutává, protože je to proti svobodě. Pryč s jakýmikoliv omezeními! Pryč s Božími přikázáními! Pryč s krásou čistoty! Pryč s věrností a monogamií! Pryč s úctou k druhým lidem (před narozením, za života i ve stáří i po smrti)! Pryč s odpovědností za svůj život! Pryč s ostouzením chtíče, jako by to bylo něco nepatřičného a nepřirozeného! Rozorejme meze všem náruživostem! Chceme holdovat všem vášním, přesytit se ukojením všech živočišných pudů. Ať žije hnus! Dejte nám svobodu ponořit svět do bažiny odpornosti.

Jestliže platí Dostojevského: "Krása spasí svět," pak nejspíš platí i opak - hnus lidi zabíjí, nečistota je umrtvuje. Hypertrofie vášní lidi zombíruje. A tyto tlející živé duchovní mrtvoly se vrhají na vše, co zde ještě zbylo čistého, krásného a posvěceného.

* * *

V současném společenském systému je zápas za zachování krásy na tomto světě stále těžší. Krásu lze snadno rozbít, pošpinit, zneuctít. Vlastně se může jen dosti obtížně bránit, protože její vlastností je mírnost a pokoj. Zatímco hnusu rozhodně zánik nehrozí. Má na své straně všechny špatné lidské vlastnosti. A vývoj společenského systému více a více napomáhá šíření hnusu, jemuž prý nesmí být kladeny do cesty žádné překážky.

Máme totiž demokracii a svobodu, a hnus má svá práva. Nemůžeš ho zakázat, a poslední dobou jeden za druhým padají poslední prostředky, jimiž bylo možno hnus alespoň omezovat. Zkus dnes něco kázat proti hnusu. Všichni nadnárodní obránci lidských práv, všechny ty nevládní organizace, ba i vládní, hned budou křičet, že snaha omezit hnus je nedemokratická a že odporuje posvátným idejím svobody. Dokonce to může dojít tak daleko, že prohlásí boj proti hnusu za něco, co vlastně odporuje naší kultuře a nakonec i zákonu.

Konec konců stav moderní kultury tomu už začíná odpovídat. Dnes se ředitelé galerií, divadel či pořadatelé koncertů mohou nad produkcí tzv. "moderního umění" tázat: "Je to dosti hnusné, aby to mohlo být prohlášeno za umění? Je to dost šokující, aby to bylo invenční? Je to dostatečně zvrhlé, abychom tomu mohli přiřknout ideovou náplň?"

* * *

Hnus je chráněn zákonem. Hnus požívá tak všestranné ochrany ze strany autorit tohoto světa, společenského systému a nyní už - čím dále tím více - i ze strany společenského konsenzu. Krásu může každý tupit zcela svobodně slovy i skutky. Nanejvýše se dočká dosti vlažného pokárání (jen tak "aby se neřeklo", přece ještě nejsme úplní barbaři či opice, ještě ne). Zkus však říci něco proti hnusu - budeš prohlášen za ignoranta! Hnus je dnes na svém vítězném tažení. Brány pekel se otevírají a chrlí do světa více a více nechutností.

Pravdou je, že hnus zatím ještě nevyhrál na sto procent. Teprve sbírá síly ke konečnému vítězství a shromažďuje všechny své věrné a verbuje do svých řad nové služebníky. Ještě jsou tu ostrůvky krásy, poslední ztracené varty uprostřed toho kalného moře slizu. Tam ještě jsou ti, kteří vedou bitvu a ani píď jejich posvátné země nedostane hnus zadarmo.

A možná, že i na této rovině je dnes pole naší evangelizace. Hlásat krásu, učit krásu, bránit krásu. Pěstovat ji, udržovat a předávat dalším jako jeden z rozměrů našeho posvátného dědictví. A možná je to poslední součást našeho duchovního pokladu, které alespoň někteří lidé kolem nás budou nakonec ještě schopni porozumět. A třeba právě skrze krásu si najdou cestu i k podstatě křesťanské víry.

* * *

Na závěr bych s maličkou vsuvkou citoval slova zesnulého srbského patriarchy Pavla: "Nemůžeme změnit zemi v ráj, ale můžeme (se pokoušet) zabránit tomu, aby se změnila v peklo."














Zobrazit příspěvek č. 841 jednotlivě

Administrátor --- 28. 10. 2012
Co nám chce Bůh zjevit?

Tak ještě zase k té kauze nešťastných punkerek

Myslím, že bychom měli tento případ ještě chvíli promýšlet. Ne kvůli tomu, jestli dostaly ty nestoudné "dívenky" trest velký či malý, ale kvůli tomu, abychom přišli na to, jakou lekci nám tím vším Bůh chce dát. Vše se děje (nebo je dopuštěno) k naší spáse a nejhorší by bylo zůstávat v nevědomosti. Tak tedy jaké jsou souvislosti akce těch žen, které jakoby vyskočily z pekla a zplodily skutečně démonický tyátr v hlavním chrámu největší ze světových pravoslavných církví?

Tím hlavním duchovním kontextem samozřejmě nejsou ani prezidentské volby ani Putin. To vše jsou z duchovního pohledu jen záminky či příležitost. Jako skutečný kontext shledávám putování pásu přesvaté Bohorodice po Rusi. Všechno to démonické běsnění, které pak nastalo, by nám mělo ukázat, jakou duchovní sílu mělo přivezení této svátosti do Ruska a jak veliké požehnání z ní vycházelo. Starec Efrém, který relikvii do Ruska přivezl, za to tvrdě zaplatil uvězněním. V Rusku duchovní síla tak posvátné události rozhýbala všechnu běsovskou havěť, která rozbouřila národ a nakonec vyvolala tento útok na hlavní pravoslavnou svatyni (jiné drobnější útoky bezprostředně předcházely a další následují).

Je to pro nás viditelný projev skryté ale podivuhodné síly svatosti a svátosti, modlitby, relikvií a především církevního života. Každý projev života Církve má nesmírnou duchovní sílu. Když už si ani my tuto sílu neuvědomujeme tak zřetelně a bezprostředně, jak by se od nás všech čekalo, je nám tato síla zjevena nepřímo - skrze tu démonickou bouři. O americkém mnichu Serafimovi Rose se říká, že se v mládí přesvědčil o Bohu, když si jednoho dne uvědomil působení ďábla ve světě v nedávných dějinách; z této nabyté duchovní zkušenosti s ďáblem vyvodil prostou dedukcí něco podstatného o Bohu. A teď máme tuto možnost i my všichni.

* * *

Ano, myslím, že jedině démonickou inspirací lze vysvětlit, že takovou skandální událost, která je má nejen náboženský charakter, ale i rovinu společenskou, kulturní, morální, tolik lidí přijalo vlastně se sympatiemi. Kdyby se nejednalo o pravoslavný chrám, ale o chrám jiné církve nebo o mešitu či synagogu, jistě by bylo sympatizantů nepatrně. Už jsme zde psali, že podobná punková "performance" by byla trestná i ve většině jiných států. Tolerovaná či dokonce vstřícně přijímaná by nebyla nikde (tolerance se žádá jen po Rusku a po pravoslavných chrámech).

Ostatně jakási skupinka se pokoušela akci punkerek jen ve slabounkém odvaru napodobit v chrámu sv. Víta (oproti punkerkám se chovali relativně slušně, nelezli k oltáři, ale zůstali kdesi vzadu, nekřičeli nic sprostého ani rouhavého, prostě chovali se relativně "sametově"), a přesto je ochranka z chrámu vyprovodila. Žádná svoboda projevu se ani u nás v katolické katedrále nekoná.
* * *

Tak tedy tím dalším, co nám bylo zjeveno, je síla démonů a demonstrace, jak pevně drží ve svých pařátech značnou část národa a téměř celý západní svět i jeho masmédia. Ty nenormální sympatie bezvýhradně vyjadřované od politiků, novinářů a umělců jsou výmluvným svědectvím o povaze duchovní síly, s níž jsou v kontaktu. Vždyť normální by zrovna v takovém případě (bez ohledu na stát, kde se to stalo, i na dotčenou církev) bylo ostře odmítnout takové chování a zneuctění svatostánku. Ta morální i politická podpora je zrovna v případě tak skandálního chování jevem nenormálním, proto se přímo vnucuje potřeba vidět za tím působení nějaké duchovní síly.
Punkerky už jsou nominované na udělení různých uměleckých či společenských ocenění (např. poslanci Evropského parlamentu doporučili ocenění Sacharovovou cenou za svobodu myšlení, kterou uděluje Evropský parlament, a další). Svůj obdiv jim vyjadřují celebrity. Asi nám nedá moc práce nahlédnout i za tímto jevem výrazné duchovní působení a potažmo dedukovat, pod jakou duchovní inspirací se celá tato společenská a politická rovina života Západu nachází. To je nesmírně důležitý úkaz.

Dokonce jsou nominovány na udělení Lutherovy ceny, proti čemuž však (marně) protestovali někteří teologové i další občané. Proti navržení hudebnic odsouzených ve vlasti za výtržnost v pravoslavném chrámu vystoupili evangeličtí teologové, podle nichž byl protest Rusek rouhačstvím, i někteří politici. Odpůrci nyní usilují o zrušení nominace, vedení města Wittenberg ale na svém rozhodnutí trvá. "Bylo by zničující, kdyby naše město opravdu nominovalo Pussy Riot a ony pak cenu vyhrály," citovala agentura Reuters Friedricha Schorlemmera, místního protestantského teologa a respektovaného obránce lidských práv v bývalém Východním Německu. "Lutherovo město by nemělo rouhání podporovat," dodal s tím, že problém má s texty písní mladých Rusek i samotným jménem jejich umělecké skupiny. Proti němu se postavil například vlivný deník Die Welt, který názory teologa Schorlemmera odsoudil. (Mimochodem, kromě čestného ocenění by punkerky získaly 10.000 eur.)

Amnesty International pokládá všechny tři aktivistky za vězně svědomí, odsouzené pouze za pokojné vyjádření svého přesvědčení. Dívky získaly podporu lidskoprávních organizací i mnoha světových umělců, například Stinga, "Madonny", Yoko Ono či Björk. Za propuštění ruských hudebnic se konaly happeningy, na sociálních sítích se šíří petice. Organizovány jsou koncerty a demonstrace.
Když si na základě toho všeho uvědomíme, že duchovní nepřítel ovládá právě ty společenské okruhy, které se honosí svou noblesou, úspěchem, bohatstvím, kariérou a jsou adorovány masami, pak dostává jeden výrok z evangelia pozoruhodný význam: "Co lidé cení vysoko, je před Bohem ohavnost." (Lukáš 16,15)

To jsou všechno zjevení bezesporu velice užitečná a předvádějí nám, jak důležité je pro náš duchovní život nemít s těmi oblastmi života naší civilizace nic společného, ba, držet si je co nejdál od těla a hledět na ně s nedůvěrou jako na to, co svírá ve spárech nepřítel naší spásy.

* * *

A nyní jiný pohled.

Ve vztahu k těm konkrétním ženščinám může církev jen vyjádřit nad nimi lítost. Světská moc ať činí, co má činit, a církvi nepřísluší do toho vstupovat. Ne nadarmo nosí meč, jak praví Písmo. Zkoumat, zda je zde důvod k trestu, je její práce. Nejde tu očividně o státní pronásledování nevinných. Církvi v takovém případě nepřísluší hodnotit, jestli je trest moc přísný nebo málo přísný či tak akorát. Prof. A. Osipov říká, že kdyby ty pachatelky vyjádřily před nějakým církevním představitelem lítost a slíbily, že už takové věci konat nebudou, pak by měl patriarcha morální a církevní právo žádat světskou moc o změkčení trestu (to bylo i v minulosti v Rusku zvláštním právem patriarchy žádat světského panovníka o snížení či prominutí trestu). Když se nekají, pak církev nemá právo nic v jejich prospěch činit; církev nemá konat nic pro člověka, který dává najevo, že si to nepřeje; stejně jako Bůh dává člověku právo odmítnout spásu, odmítnout nabídku věčného života, tak v této intenci se má chovat i církev.

Osipov dále dodává, že by církev měla z celé kauzy čerpat i nějakou sebereflexi - tj. uvědomit si to, co si má každý člověk a každou minutu svého života uvědomovat, že (řečeno slovy kajícího se lotra ukřižovaného po pravici Kristově): dostali jsme to, co zasluhujeme. Kdykoliv přišla v minulosti nějaká pohroma - mor, neúroda, požár, nájezd Mongolů či Tatarů nebo Turků, vždy o tom křesťané zapsali do svých kronik: v roce tom a tom, nás kvůli našim hříchům to a to postihlo.

Takže důvody pro církevní sebereflexi tu určitě jsou. I církev by měla tuto punkerskou pohromu přijmout jako Boží výzvu k pokání a zkoumat, co všechno děláme špatně.

Pokračování příště











Zobrazit příspěvek č. 840 jednotlivě

Administrátor --- 25. 10. 2012
Je libo do Vaší knížky autogram, z něhož kape lidská krev?

Osoba označovaná jako "Balkánská řeznice" podepisovala v Praze svou knihu




Madeleine Albrightová v Praze: „Jste váleční zločinci"

23. 10. 2012 ve večerních hodinách proběhla v Paláci knih Luxor autogramiáda nové knihy Madeleine Albrightové „Pražská zima". Akce se zúčastnilo několik aktivistů z občanského sdružení Přátelé Srbů na Kosovu, kteří připravili pro bývalou ministryni zahraničí USA plakáty s fotografiemi volně stažitelnými z internetu, předložili je paní Albrightové a slušně ji požádali o jejich podepsání, což okamžitě vyústilo v agresivní zásah ochranky.

Neschopnost adekvátně a důstojně reagovat na kritiku. Tak by se dala popsat reakce bývalé ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové poté, co jí členové sdružení předložili k podpisu plakáty s kolážemi fotografií kosovských telekomunikací, první dětské oběti tzv. humanitárního bombardování, tříleté Milice Rakić, srbských utečenců z Chorvatské Krajiny a militantních muslimských dobrovolníků v armádě Bosny a Hercegoviny. Madeleine Albrightová byla viditelně rozrušená, plakáty podepsat odmítla, na aktivisty volala: „Vy jste váleční zločinci!" a „Get out!" a nařídila jim okamžitě opustit prostor Paláce knih.

„Madeleine Albrightová ze své funkce ministryně zahraničí USA prosadila bombardování Svazové republiky Jugoslávie v roce 1999 letadly NATO bez mandátu OSN, podpořila džihád v Bosně v letech 1992-1995, manipulovala s fakty kolem Srebrenice a osobně vydělala na privatizaci kosovských telekomunikací. Měla by za svá politická rozhodnutí nést následky a přiznat zodpovědnost za krveprolití, která si vyžádala několik tisíc civilních obětí", vysvětluje jeden z účastníků a člen občanského sdružení Daniel Huba, proč přinesl na autogramiádu plakát k podpisu.

Poté, co byly Madeleine Albrightové předloženy připravené plakáty s fotografiemi, zasáhla ochranka knihkupectví Neoluxor a několik aktivistů bylo bezdůvodně fyzicky i verbálně napadeno. Ze strany organizátorů autogramiády padaly opakovaně výrazy jako „zku...vení bolševici", což někteří z aktivistů ze sdružení, které spojuje členy napříč politickými stranami a přesvědčením, považují za urážku a budou žádat omluvu.

Členové sdružení se poté dostavili na místní oddělení policie, kde popsali neadekvátní chování zaměstnanců knihkupectví Neoluxor. Policie nyní prověřuje, zda ze strany zaměstnanců knihkupectví nedošlo k překročení pravomocí a zda se svým agresivním zásahem nedopustili přestupku proti občanskému soužití nebo veřejnému pořádku.

Občanské sdružení Přátelé Srbů na Kosovu zásadně nesouhlasí s neprofesionálním přístupem ochranky Knihkupectví Neoluxor, který připomíná totalitní praktiky, odporuje zásadám demokratické diskuze a názorové plurality.


Tento text byl připojen k videu na Youtube


Jádro skupiny (protestující v Luxoru) tvořili čeští občané, kteří se před týdnem vrátili z poznávací cesty po Kosovu. Cílem cesty bylo umožnit zájemcům, kteří tam ještě nebyli, seznámit se na vlastní oči s tím, jak se tam žije nealbánským menšinám. Pro všechny účastníky zájezdu to byla naprosto otřesná zkušenost. Není pochyb o tom, že dnes na Kosovu dochází pod dohledem tzv. mezinárodního společenství k postupnému vymazávání a vyhlazování všeho, co nějak souvisí se srbskou kulturou a náboženstvím. Kosovo jako právní stát je čirá fikce. Jasným příkladem jsou majetková práva. Pro Nealbánce neplatí. Albánci si zabrali domy, byty, pole a lesy, které patřily Nealbáncům. Nikoho to nezajímá. Nealbánci jsou pod neustálým tlakem ze strany albánských extrémistů. Kosovská policie incidenty šetří a šetří, ale nic z toho. Druhým cílem cesty bylo předat humanitární pomoc v srbských enklávách. Byla to moje třetí cesta na Kosovo.

Výňatek ze souvisejícího článku na Britských listech, kde je též možno srovnat, jak o incidentu "informovaly" Lidové noviny.

-------

Zdá se, že na tom, co M. A. provedla Srbům a Kosovu, ještě i pěkně vydělává, viz zprávu z tisku:

Bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová a další významní američtí politici skupují klíčové podniky v Kosovu. Informoval o tom chorvatský deník Jutarnji list.
Společnost Albright Capital Management, jejíž vlastníkem je Albrightová, se údajně s dalšími osmi společnostmi účastní privatizace kosovského Telekomu. Podle zákulisních informací je prý výběrové řízení ušité na míru právě firmě Albrightové, která se výrazně angažovala v řešení otázky nezávislosti Kosova.

Albrightová už loni vydělala 20 milionů eur (485 milionů korun) díky prodeji vlastnického podílu v telekomunikační firmě Ipko slovinskému Telekomu.

Podle chorvatského deníku je americký vliv v Kosovu obrovský už od roku 2000. Například generáln NATO Wesley Clark, který velel spojeneckým operacím při kosovské krizi v roce 1999, se chystá koupit hnědouhelné lignitové doly a zabývat se výrobou kapalného paliva z tohoto méně kvalitního uhlí.

Myslím, že o informaci není potřeba pochybovat, zvláště když tak nepříjemné zprávy přinesly (Lidovky)

-------

Žena, o níž je řeč, zřejmě uchystala světu nejednu krvavou lázeň.

Doporučuji Vaší pozornosti její vlastní slova, která po úvaze pronesla a otiskla. Asi si pamatujete, jak byly Irák uvaleny sankce pro údajnou přítomnost zbraní hromadného ničení, které tam prostě nebyly. Albright o tom sama napsala v knize Madam Secretary: When asked by (Leslie) Stahl, "We have heard thet half a milion childrren have died (as result of sanction). I mean, that´s more children than died in Hiroshima. And, you know, is the price worth it?" Albright replied: "I think this is a very hard choice, but the price - we think the price is worth it."

Český překlad tohoto záznamu jejího interview s Leslie Stahlovou: "Slyšeli jsme, že kvůli sankcím zemřelo půl milionu dětí, to je více dětí než zemřelo v Hiroshimě. Stálo to za to?" Albrihtová odvětila: "Myslím, že to byla velmi těžká volba. Ale cena? Myslím, že to stálo za to."

(Mimochodem, Havel jí chtěl předat prezidentský úřad ČR.)

(Z přednášky dr. F. Koukolíka, neuropatologa)

--------

A ještě jeden výňatek:

... Vedle statisíců předčasně zemřelých iráckých dětí do pěti let věku, za jejichž smrt nese Albrightová neopomenutelný díl viny, by neměly chybět ostatní oběti zahraniční politiky USA, a to od ledna 1997 až do ledna 2001, kdy „Madla“ stála v jejím čele.

V druhé polovině 90.let vrcholila protipovstalecká kampaň turecké armády namířená proti kurdům ... Tato kampaň zahrnovala bombardování, rabování, masakry civilistů, znásilňování, plenění – to vše s vojenským tréninkem a diplomatickým krytím Clintonovy administrativy, která Ankaře posílala zbraně v hodnotě 800 milionů dolarů ročně ... Turecká armáda byla v té době až z 90% závislá na amerických zbraních ... Tři miliony Kurdů byly násilně vysídleny z domovů, až 4000 vesnic a osad bylo bombardováno, evakuováno a zničeno (sedminásobný počet vesnic, jež zničily srbské polovojenské oddíly a bombardování NATO v Kosovu – pozn. aut.) Oficiální zdroje uvádějí 30.000 usmrcených Kurdů ... v letech 1984 až 1999. Jiné prameny uvádějí 50 000 zabitých. Avšak většina zvěrstev, zmasakrovaných a vysídlených padá na vrub militaristickému entuziasmu Clintonovy vlády s Madeleine Albrightovou v popředí.

Spojené státy a Velká Británie v roce 1999 až do hořkého konce podporovaly indonéská zvěrstva ve Východním Timoru, který již od roku 1975 přišel téměř o třetinu své populace v důsledku indonéské invaze, již Bílý dům posvětil a zásoboval zbraněmi. Ještě před masivním zářijovým útokem indonéských okupačních sil v roce 1999, který vypudil 85 % Východotimořanů z domovů, byly během osmi měsíců povražděny tisíce osob. Přestože se Madeleine Albrightová před tiskem a kamerami bila za práva Východotimořanů, indonéští katani během září toho roku zničili 70% země – předtím než Clintonova vláda indonéským generálům oznámila, že je „game over.“Ani kvůli Východotimořanům si Madeleine Albrightová nevysloužila ani nadávku, ačkoliv i v tomto případě šlo o skutečně barbarské zločiny. Avšak zde není výčet hrůz, jež má tato „dáma“ jako bývalá šéfka americké diplomacie na svědomí, u konce.
(Zdroj: Britské listy)



P.S.
Tak přeji všem, kteří si nechali "krvavou Madlou" podepsat její dojemnou knížku, krásné večery při čtení pod lampou a pak sladké sny...










Zobrazit příspěvek č. 839 jednotlivě

Administrátor --- 25. 10. 2012
Nový překlad

O převtělování čili reinkarnaci

Na rozcestníku Alexej Ilijič Osipov nový text: O převtělování









Zobrazit příspěvek č. 838 jednotlivě

Administrátor --- 21. 10. 2012
Zprávy z církve

Volba nového pravoslavného biskupa na Slovensku v Prešově

Novým prešovským biskupem byl zvolen 34-letý jeromonach Rastislav, rodák ze Sniny. Celkem byli tři kandidáti. Pozvaných bylo 220 delegátů ze všech farností prešovské eparchie (z každé církevní obce duchovní a jeden laik). Voleb se zúčastnilo 192 delegátů. Ve třetím kole voleb zvolilo výše jmenovaného v tajném hlasování 83 % voličů.

Vysvěcení a intronizace má proběhnout 18. listopadu v Prešově.

Další odkazy:
Prešovská pravoslávna eparchia má nového biskupa (video)
Pravoslávni veriaci zvolili za biskupa otca Rastislava (video)
Pravoslávni veriaci zvolili za biskupa otca Rastislava












Zobrazit příspěvek č. 837 jednotlivě

Administrátor --- 19. 10. 2012
Jak funguje modlitba

O modlitbě pro moderního člověka

Úvodem - proč je dnes potřebné rozebírat téma modlitby

Jednou z věcí, které církev ne vždy umí dobře zpracovat, je skutečnost, že má před sebou lidi dnešní doby, kteří jsou svým vzděláním, formací, rozhledem, myšlením, vnitřním světem poněkud jiní než lidé středověku. Pojem "středověk" rozhodně nepoužívám v pejorativním smyslu (vše, čím se chlubí postmoderní člověk, že má navíc v porovnání se středověkým, může být vnímáno jako výhoda či jako handicap - záleží na úhlu pohledu). Skutečností je, že modernímu člověku většinou nestačí říci holou větu: "Kristus tě spasil." Zatímco starověkému člověku sama taková zpráva mohla změnit život (možná proto, že byl vnímavější a hlubšího myšlení), současný člověk touží pochopit. Dnešní lidé většinou potřebují rozumět, aby mohli věřit. A platí to hlavně pro potřebu současníků porozumět základním principům naší spásy - uchopit svým rozumem, jak to vlastně tak přijde, že jsme spaseni; stejně to platí i pro chápání smyslu a funkce modlitby, eucharistie a všeho, co se v církvi děje.

Dříve lidé spíše nejprve uvěřili a důsledkem toho bylo porozumění. Dnes je to naopak. Můžeme dlouze diskutovat o tom, zda je to dobře nebo špatně, ale trvat na tom, že naši současníci musejí způsobem svého myšlení napodobit starověké věřící, by bylo ignorancí nebezpečnou pro současný duchovní život i pro misii Církve. Prvokřesťanská doba je samozřejmě věčnou inspirací pro církevní život, jenže jak plynou staletí a mění se lidská společnost, okolnosti i formace lidské osobnosti, tak se i Církev vyvíjí - nemění se ve své podstatě, ale rozvíjí se její život (jako dítě při růstu mění některé parametry a rysy své podoby, ale zůstává stále tím samým jedincem).

Pokusy některých západních církví přehlížet základní rysy charakteristické pro myšlení a chování současného moderního člověka, a násilně se vracet do církevních reálií daných mentalitou lidí doby prvokřesťanské, končí pravidelně tragikomicky. Vidíme to především na tzv. letničním hnutí, které zplodilo mnoho církviček a sekt, a zároveň se stalo jakousi sekcí v církevním životě prakticky všech starších západních církví. Při návštěvě takových shromáždění máme pocit, že jsme se ocitli někde v ústavu pro choromyslné (mimochodem, právě před tím varuje apoštol Pavel 1.Kor 14,23) či snad na ještě smutnějším místě... Lidé se chovají nenormálně, nedůstojně, křičí, poskakují, chrlí ze sebe nějaké neartikulované blábolení, koulejí očima, kroutí se, válejí se po zemi. A takové běsnění je zde prohlašováno za modlitbu. Spatříme tam exaltované emoce, chování vymknuté kontrole, divoké pohyby (všechno, co svatí Otcové považují za neslučitelné s opravdovou modlitbou a duchovní střízlivostí). A co je na tomto dobrovolném zřeknutí se rozumu zvláště pozoruhodné, je skutečnost, že se to vše prohlašuje za dílo jakéhosi "svatého ducha". Pravoslavný křesťan tam však zřetelně vidí působení démonů či vyslovenou posedlost. Na druhé straně je nutno chápat, že tento nenormální způsob "modlitby" vznikl mj. jako extrémní reakce na studené, strohé bohoslužby, které spíše než živý vztah s Bohem připomínaly administrativní výkon prováděný při nějakém úředním zasedání. Tzv. padesátniční hnutí je projevem žízně po duchovních zážitcích, žízeň toho, kdo je na poušti. (Jako ilustrace k tomuto tématu jsou u nás ke shlédnutí některé videodokumenty.)
Pro pravoslavné křesťany má zásadní význam držet se pevně učení svatých Otců o duchovním životě, modlitbě i o teologii, studovat toto učení a zároveň je aplikovat aktuálně pro současného člověka. Proto je důležité číst také knihy současných starců, kteří dokázali na základě vlastní duchovní zkušenosti aktualizovat učení svatých Otců. Za všechny takové starce můžeme bez obav jmenovat starce Paisije Svatohorce, uznávaného celým pravoslavným světem. (Při výběru literatury je nutno mít na paměti, že dnes vyšlo do světa mnoho lži-starců a slepých duchovních vůdců, jimž jsou publikována jejich díla, a je tedy záhodno zkoumat, zda je autor knihy, z níž se chceme něco naučit o duchovním životě, uznáván v pravoslavné církvi všeobecně nebo jen v kroužku svých ctitelů.)

Všichni chápeme, že významnou součástí křesťanství, duchovního a církevního života je tajemství, které je nesdělitelné slovy. To je oblast, s níž člověk komunikuje vírou, která je jednou z poznávacích schopností lidské duše, a důvěrou v Boží zjevení, jemuž se rozum člověka podřizuje. Je to tajemství Božího království, kde se hovoří nevypravitelnými slovy - naším pozemským jazykem o něm nelze mluvit. Nicméně podobně jako ledovec má sice většinu své masy skrytu pod hladinou, leč pětina je nad vodou a je viditelná, tak i v křesťanství mnoho z oblasti víry a tajemného života sice nelze vysvětlit a pochopit, avšak není toho na křesťanství zase tak málo, co vysvětlit a pochopit lze.

Ano, byly to krásné dřevní doby, kdy většině křesťanů stačilo prostě přijmout do srdce základní linii evangelijního příběhu a vyznávat pár tezí víry, a jejich duše duchovně rozkvétaly dle míry jejich zbožnosti, očištění a horlivosti. Leč dnešní doba je krásná zase tím, že můžeme lidem předkládat učení svatých Otců, které dříve bylo spíše majetkem mnišstva a teologické elity. A toto učení odpovídá na všechny hluboké otázky současníků. Ve světle svatootcovského učení mohou i dnešní lidé chápat hluboké pravdy Evangelia.

Je povzbuzující, že všude po světě pravoslavná církev stále chápe význam svatootcovské tradice a dle svých sil a možností ji na každém místě spolu s Evangeliem hlásá jako aktuální učení a zvěst o Bohu a o člověku. Např. v Rusku se tím zabývají duchovní i teologové, mj. zde občas citovaný prof. MDA Alexij Osipov, který se neustále pokouší vykládat učení svatých Otců aplikovaně na naši dobu. Při každém takovém díle je samozřejmě možné a přirozené dopustit se snad někde omylu či nepřesné úvahy, ale v celkovém rozměru je to veledůležitá součást spektra hlasů, jimiž se církev obrací k moderním lidem.

* * *

V tomto kontextu mne potěšil dotaz, který byl zaslán na Ambon a týkal se modlitby. Dal by se přetavit a zkrátit do jednoduché otázky: "Jak funguje modlitba?" Dotaz se týká tak elementární součásti našeho duchovního a církevního života, že ji možná zapomínáme vysvětlovat. Ztrácíme ze zřetele, že člověk tohoto století potřebuje rozumět tomu, k čemu vlastně je modlitba, jak má vypadat, jaká je její funkce atd. Stále jen opakujeme lidem: "Modlete se, modlete se! Tady máš modlitebník a čti modlitby večerní, jitřní a pro různé každodenní situace. Opakuj Ježíšovu modlitbu. Kup si čotky a začni - stokrát, dvěstěkrát, tisíckrát. Poutník, o němž se píše ve známé knize, se ji modlil deseti tisíckrát. Na světě není nic důležitějšího než modlitba." Stačí však vždy jen takové výzvy a rady?

Většina křesťanů uznává, že modlitba je cosi zásadního pro duchovní život, a tak se o ni upřímně snaží. Rozhodně nechci snižovat jejich úsilí, ale přesto si dovolím podotknout, že by každý měl projít nějakým úvodem, zasvěcením do modlitební praxe. Samozřejmě, lidské srdce se umí modlit samo od sebe a křesťana učí Duch Svatý se modlit a sám se za nás přimlouvá (Řím 8,26), a vlastně se v něm, jako v chrámu, modlí. Přesto z reakcí a dotazů věřících vidíme, že smyslu modlitby rozumějí jen částečně (např. viz dotazy: proč mne Bůh nevyslyšel?, neuzdravil?; anebo tak soudím dle obsahu modliteb věřících, kteří často prosí Boha za věci druhořadé a jen zřídka je napadá modlit se za to, co je opravdu důležité pro spásu).

* * *

Leč nyní už pojďme k vlastní stati o modlitbě; nejprve k základnímu teologickému zdůvodnění modlitby.

Tím, že Bůh stvořil člověka, omezil svou vlastní svobodu. Lze to snadno pochopit na podobenství: když někoho pozvete do svého domu a dáte mu tam svobodu chovat se v určitých mezích dle svého; tím samozřejmě zúžíte svou vlastní svobodu, neboť se zříkáte některých práv, která jako majitel domu máte. Bůh se při stvoření svobodného člověka zřekl práva zasahovat do jeho života - ve smyslu manipulace s člověkem, neboť nechce mít člověka jako loutku. To je výchozí a plně biblický základ našeho uvažování o vztahu člověka a Boha.

Když Bůh zasahuje, tak je to vždy - obrazně řečeno - zvenku, např. prostřednictvím okolností, které mají člověka dovést k pochopení nebo k úsilí, nebo zasahuje svou prozřetelností (to když současné lidské možnosti a schopnosti nedovolují smysluplnou naprostou autonomii člověka) a nakonec zasahuje skrze spolupráci s člověkem, např. formou vyslyšených modliteb či zázraku - za předpokladu, že si člověk tuto spolupráci alespoň částečně uvědomuje, podílí se na ní a souhlasí s ní.

Modlitba tedy v jádru není jen sdělováním Bohu, co bychom si přáli, aby pro nás učinil. Bůh pochopitelně ví, co potřebujeme, a chce nám to dát. Jenže se zřekl svobody dávat nám, co sám uzná za vhodné, kdykoliv vidí, že něco potřebujeme. Potřebuje naši spolupráci, kterou je mj. i modlitba. Aby nám mohl dávat, musíme o to prosit. Není to akt ponižování člověka do nedůstojné role prosebníčka, ale naopak povýšení člověka na svobodného partnera Boží všemohoucnosti. Neboť máme moc Bohu nějaké konání povolit či nepovolit. Dokonce v některých případech i přimět Boha ke změně jeho vůle (ilustrace k tomu jsou v Bibli, např. Exod 32,7-14 nebo Luk 11,5-10).

Nejpřiléhavěji to vystihují slova Páně: "Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou." (Zjevení Janovo 3,20)

Modlitbou tedy spolupracujeme s Bohem a otevíráme mu možnost nás obdarovat. Existují však situace, kdy se naše přání střetává s Boží vůlí. Naše zření je omezeno na přítomnost, kdežto Bůh vidí do budoucnosti a zří, kam vedou cesty, na které bychom rádi vykročili. Často nám tedy odepře splnění přání, protože jinak by to znamenalo vydat se cestou, která by pro nás nebyla prospěšná. Dalším rozdílem mezi viděním člověka a zřením Božím je rozdílné hodnocení toho, co je pro nás prospěšné. Z hlediska člověka je většinou prospěšné to, co spatřuje jako bezprostředně užitečné. Bůh hledí do budoucnosti a vidí celý život a osud člověka. Vidí krátkost pozemského života a věčný život posmrtný. A tak se zde na zemi k nám chová s ohledem na náš věčný osud. Čili chce pro nás věčnou spásu - a to i za cenu pozemského utrpení, je-li součástí naší cesty do nebeského království.

* * *

"Bůh jest Hospodin a zjevil se nám!" zpívá církev. Nyní pár slov o tom, co je nutným předpokladem správné modlitby.

Modlitba je tedy spojení s Bohem. Spojení v součinnosti, synergii čili spolupráci. Proto má modlitba několik základních předpokladů. Prvním je víra - víra, která se zakládá nikoliv na lidské fantazii, ale na Božím zjevení. Toto zjevení nám zprostředkovává především Bible - hlavně její srdce - Evangelium. Tam se nám otevírá duchovní pohled na Toho, kdo se zjevil a ke komu se modlíme. Tím, kdo se tu zjevuje, je vtělený Bůh - Ježíš Kristus. Za důležité považují pravoslavní, že víra - aby měla spasitelnou sílu - nesmí být porušená. Vždyť Pán Ježíš o sobě pravil, že je Pravda. Tedy jedině pravdivá víra nás může spojovat s Tím, kdo je Pravda. Proto chrání pravoslavní svou věrouku před všemi novotami či škrty.

Víra pro nás není cosi abstraktního ve smyslu - co není vidět, tak v to můžeme alespoň věřit. Nic takového! Víra nám připomíná slovo vidět, zřít čili poznávat. V Boha věříme, protože jsme ho z jeho zjevení poznali. Víra tedy značí znát. Poznat z Evangelia a dále více poznávat z osobní duchovní zkušenosti (pozor nepřehodit pořadí - nejprve Evangelium a na něm se teprve buduje osobní duchovní zkušenost, kterou hodnotíme vždy podle kritérií daných Evangeliem).

Druhým předpokladem opravdové modlitby je duch pokory a pokání. Samotné formální poznání Boha nestačí ke komunikaci s ním, resp. k modlitbě. Satan Boha výborně zná (jak praví A. Osipov - i ten nejmenší prašivý běsík ví o Bohu více, než všichni profesoři teologie), ale je mu to k ničemu. Toto poznání (resp. tento druh víry) ďábla s Bohem nespojuje ani mu nepřináší spásu; i přes všechno své poznání je ďábel největším a lítým Božím nepřítelem. To, co dává modlitbě sílu a moc, aby nás spojovala s Bohem, je kromě víry právě pokora a pokání (což jsou vlastnosti, které ďábel nemá a štítí se jich).

Získat pokoru a pokání je základem křesťanského duchovního života a každé pravdivé duchovní zkušenosti! Bez nich je to jen hra na duchovnost či fantazie a snění, nebo psychologický (v horším případě psychiatrický) fenomén, v nejhorším případě divadlo, které věřícímu uchystali démoni. Získat tyto kvality je skutečným oříškem, který louská věřící v podstatě celý svůj život. Ta tvrdá skořápka lidského egoismu a démonické pýchy však skrývá sladké jádro blažené pokory. Základem tohoto díla získávání pokory je učit se neodsuzovat nikoho. Základem pokání je provést nelítostný soud nad sebou: obvinit se, usvědčit se a odsoudit se ve svém srdci před Bohem, který vidí, co je skryto.

Důležité pro duchovní život je naučit se správnému smýšlení. Správně uvažovat o Bohu i o člověku. Uvědomit si své hříchy a svou naprostou nedostatečnost - čili svůj pravý stav. Kdo přijímá svaté Tajiny a často se zpovídá, nemusí se bát, že by kvůli nazření svých hříchů upadl do depresí (je to vyzkoušeno). K tomu nám neocenitelným způsobem slouží čtení modliteb sestavených svatými Otci (viz např. plné pravidlo pravoslavných večerních a jitřních modliteb PDF zde). Do znění těchto modliteb totiž jejich svatí autoři otiskli stav své mysli. Jako se pečetidlo otiskuje do horkého vosku, tak otiskli Otcové do slov modlitby svou mysl a své srdce očištěné od vášní a osvícené nestvořeným světlem Boží blahodati. Proto jsou ty texty tak cenné. Je v nich obsažen způsob myšlení osvícených Božích lidí; jinými slovy: na těchto textech vidíme, jak uvažují svatí. A když tyto modlitební texty zbožně přednášíme (tedy pokud je čteme pozorně, nikoliv bezmyšlenkovitě drmolíme), tak se svatootcovský duch a způsob myšlení z nich otiskuje do naší mysli. Pravidelným čtením těchto textů se stává jejich uvažování i naším uvažováním, a to nám může velice urychlit postup na duchovní cestě.

Smýšlíme-li s pokorou a pokáním o sobě, a s láskou a zbožnou bázní o Bohu, jak nás to ve svých modlitbách svatí učí, pak dostává naše modlitba správného ducha. Modlitba bez pokory a modlitba s pokorou se od sebe duchovně liší stejně, jako hostina bez soli a se solí. Pozveme-li k sobě domů krále a předložíme-li mu velice drahé jídlo, leč bez soli, nedočkáme se ani chvály a milosti.

Tím, že v modlitbě vyznáváme své hříchy a svou nemohoucnost a zároveň vzýváme Boží pomoc, vlastně vyznáváme pravdu o člověku a o Bohu. A tímto poznáním pravdy, přijetím pravdy, sjednocením se s ní a jejím vyznávání vstupujeme do díla pravé modlitby, která má sílu spojit člověka s Bohem. Tehdy se nitro člověka naladí na "správnou duchovní frekvenci" a naváže kontakt s Bohem, podobně jako rádio naladěné na vlnu žádané stanice (jak říká starec Paisij, který byl za války spojařem).

V duchovním díle nesmíme ani v nejmenším spoléhat na žádné své "zásluhy" (to slovo by snad měl pravoslavný křesťan vymazat ze svého slovníku). Všechny naše ctnosti a duchovní zápasy jsou totiž před Bohem úplně bezcenné, pokud nás nepřivedly k pokoře, vysvětluje sv. Izák Syrský. Žádná dovednost, schopnost ani dar, nic není tak velikého, jako když člověk vidí sám sebe jako nejnižšího ze všech stvoření (tak to vyplývá z Pateriku, avva Sisoj).

* * *

Emoce, představy
Pro skutečný, tj. realistický duchovní život je charakteristickým rysem duch střízlivosti. To znamená utíkat od jitření emocí a naprosto se vyhnout vytváření jakýchkoliv představ o Bohu či o duchovních věcech. Všechny naše představy budou totiž nutně falešné, takže jimi zasejeme faktor lži do svého duchovního života. Snaha o očištění srdce je neslučitelná s vyvoláváním emocí, které ve skutečnosti nejsou kvůli stavu našeho srdce nikdy úplně čisté. Pokoušet se očistit nitro a při tom v sobě jitřit city znamená totéž, co jednou rukou budovat a druhou zase bořit. Nemluvě o tom, že i emoce v sobě nesou duchovní falešnost, mají tendenci vydávat se za duchovní život, a tím úplně zastřít skutečný duchovní život, který nemá se emocemi nic společného. Proto staví Otcové varují: žádné emoce, žádné představy, jinak se skončí duchovní život dříve, než začal a změní se na fantazie a snění. Utíkejme jako před ohněm od všeho, co se tváří jako duchovní, ale nese nějaké rysy sentimentality. (O nebezpečí, kdy sentimentalita nahradí duchovnost, viz A. Osipov.)

Kritériem modlitby pak (po výše vzpomenutých) je ještě pozornost. Nemáme-li pozornost a dokonce se o ni ani nesnažíme, pak je naše modlitba spíše rouháním (sv. Ignatij Brjančaninov).

Bohoslužby
Starci říkají, že účast na Božské liturgii je pro křesťana zcela nezbytná. Nelze ji nahradit žádnou osobní modlitbou. I ve dvacátém století máme dost příkladů svatých starců, kteří dosahovali nejvyšších úrovní duchovního zření, a neuměli si představit den bez svaté liturgie.

Ježíšova modlitba je krásné dílo. Leč i o ní platí výrok o pozornosti. Nebývá užitečné nahrazovat kvalitu (tj. pozornost) kvantitou (čili počtem vykonaných modliteb). A při velkém počtu je obtížné udržet pozornost. Lépe méně a pozorně, než mnoho. Ježíšova modlitba může po mnoha letech vést ke skutečné vnitřní modlitbě, kterou ct. Siluan nazývá "jedinou pravou modlitbou", ale při nesprávné praxi může vést k rychlému pádu do klamu, a je to nejhorší, co se může stát tomu, kdo se snaží o duchovní život. Velkou chybou bývá snaha světských lidí vnějškově napodobit to, k čemu se dobrali mniši po mnoha letech duchovního zápasu.
Ke každé meditativně prováděné duchovní praxi patří jakási změna vědomí. Když se modlící soustředí na modlitbu, mohou se před jeho vnitřním zrakem začít objevovat podivná světla a záře či vize, může slyšet zvuky či dokonce hlasy, mít pocity lehkosti, opouštění těla atd. Důležité je nevšímat si toho. Zklidňující se mysl začíná se otevírat vnímání jiného světa, než je tento. To je jev, na kterém se budují pohanské meditace, které se cíleně snaží navodit změněný stav vědomí - proto je v pohanských kultech, józe, buddhismu apod., (ale i v islámu a v jisté míře i v nepravoslavných církvích, viz A. Osipov) toto otevření se duchovním vjemům všemi dosažitelnými způsoby podporováno - tělesnými polohami, tancem, sebetrýzněním, úpravou dechu, rytmickou hudbou, vibracemi či dokonce chemicky (drogy, rostliny, omamné výpary atd.). Pravoslavný křesťan nesmí ztrácet ze zřetele, že v naší duchovní praxi není podstatné otevírání mysli, ale očištění srdce; není podstatné, že se vědomí začne otevírat, ale komu se začne otevírat. Proto má zásadní význam, nevšímat si při modlitbě ničeho a nikoho, ale stále upírat svou pozornost k Ježíši Kristu. (Další podrobnosti nutno hledat např. v pravoslavné literatuře.)
Vhodný způsob, jak začít rozšiřovat modlitbu z několika minut před domácí ikonou na delší dobu, může být tichá ale vytrvalá snaha ponoukat se v průběhu dne (třeba bez čotek, ale při každé činnosti) k neustálé tiché modlitbě či pamatování na Pána Ježíše, přesvatou Bohorodici a svaté. Není to nic bezvýznamného přimět se co nejčastěji v duchu či šeptem vzývat Boha Ježíšovou modlitbou, nebo posvěcovat mysl udržováním zbožné vzpomínky na Ježíše Krista, na části Evangelia, na jakékoliv modlitby. Je to vlastně aplikace pravidla sv. Serafíma Sarovského pro světské lidi (PDF). Zdržíme-li se sentimentu, představ a emocí, pak nás tato praxe sotva může zavést do klamu. Jde o dílo navenek skromné, ale může v tichosti a nenápadně přinést hodně užitku.

* * *

Na závěr
Neztrácejme nikdy ze zřetele, že modlitba je v pravoslaví pevně zasazena do kontextu veškerého duchovního a církevního života, k němuž patří dodržování Božích přikázání (bez plnění přikázání není nic z toho, co děláme, milé Bohu, jak se praví v Pateriku), křesťanská morálka, bohoslužby a svaté Tajiny, očišťování srdce od vášní...

Tolik jako úvod k modlitbě pro moderního člověka. Tento text se rozhodně nepokouší nahradit svatootcovská pojednání na toto téma, ale mohl by možná být současníkům jakousi předmluvou k nim.

















Zobrazit příspěvek č. 836 jednotlivě

Administrátor --- 18. 10. 2012
Pozvánka na výstavu

V Dolním Rakousku probíhá výstava o Byzanci

"Zlatá Byzanc a Orient", to je název výstavy, která se koná nedaleko českých hranic, na renesančním zámku Schallaburg v Dolním Rakousku. Výstava osvětluje na příkladech nádherných staveb a ikonopisného umění vysokou kulturní úroveň Konstantinopole, ale nechává návštěvníky nahlédnout i do všedního života Byzantinců.

Před renesančním zámkem čeká na návštěvníky funkční rekonstrukce byzantského stroje na řezání kamene poháněného vodou z první poloviny 7. století, jehož předloha byla nalezena v Efezu. Výchozím bodem výstavy je slavnostní sál zámku Schallaburg, přestavěný na byzantský korunní sál. Akustické zážitky zprostředkovávají při zvláštních příležitostech byzantské varhany, které byly zhotoveny přesně podle originálu.

V první části výstavy jsou představovány císařství, víra, armáda, zemědělství, řemesla a obchod. Druhá část výstavy je věnována kulturnímu vývoji Byzance, která dokázala plodně využít několik "renesancí" antického myšlenkového a uměleckého dědictví, aniž by utrpěla hloubka a plnost pravoslavné křesťanské teologie a církevního života.
"Zlatá Byzanc a Orient" je podle slov svých propagátorů výstavou pro celou rodinu. Krátké filmy, 3D rekonstrukce, interaktivní knihy, animace a audioprojekce přibližují historii Byzance doslova nadosah. Výstava je dvojjazyčná, informace jsou poskytovány v němčině a angličtině.

Výstava potrvá do 4. 11. 2012.
Zámek Schallaburg leží poblíž Melku, při cestě z Vídně do Salzburgu.
Více informací na www.schallaburg.at

Podle článku v časopisu Vysočinka
zpracovala Jana Baudišová














Zobrazit příspěvek č. 835 jednotlivě

Administrátor --- 15. 10. 2012
Zpráva ze světa. Zedníci všech zemí spojte se!

Postavíme nový dům, tentokrát pořádně

"Bariéry, rozdělující východní a západní církev, budou překonány," prohlásil patriarcha Bartoloměj ve Vatikánu.

Ekumenický patriarcha Bartoloměj přibyl do Vatikánu na oslavu padesátiletí druhého vatikánského koncilu. 11. října vystoupil před synodem katolických biskupů.

"Naše přítomnost zde vyjadřuje a dokazuje naši věrnost společnému svědectví..." prohlásil na úvod. II. vatikánský sněm nazval "hranicí proměny" v historii církve. Dále mluvil o vývoji, dosaženém ve vztazích mezi pravoslavnými církvemi a katolickou církví za těch 50 let a při té příležitosti prohlásil: "Doufáme, že bariéry, rozdělující východní a západní církev budou překonány a nakonec bude zbudován nový dům, pevně založený na Ježíši Kristu - úhelném kameni, který učiní všechny jednotnými".

CatholicCulture.org

------

Pozn. překl.
Je to takové zvláštní stavbařské vyjádření, že? Budování či zdění nového domu, tentokrát ovšem pevně založeného na Ježíši Kristu. Jen bych se rád Jeho Všesvatosti a ekumenického patriarchy zdvořile otázal, zda to máme chápat tak, že to svatí apoštolé postavili tak špatně, abychom museli zdít nový dům. Nebo to pokazili až svatí Otcové? Anebo že by příčinou problémů z dosavadním domem pravoslavné církve byly všeobecné sněmy? Jen se ptám, protože to slyším poprvé, že bychom měli stavět zgruntu nový dům, lepší, než je ten původní. A co uděláme s tím starým? Většinou se staví nový příbytek, když je ten starý špatný. Takže bych čekal nějaké teologické zdůvodnění, co se při první stavbě nepovedlo... V naší církvi se až doposavad učilo, že je svatá, apoštolská, Kristova; očekával bych tedy, že není potřeba budovat nějakou jinou.










Zobrazit příspěvek č. 834 jednotlivě

Administrátor --- 15. 10. 2012
Z došlé pošty

Svěcení základního kamene v Mukařově

Vážení bratři a sestry i všichni příznivci pravoslaví,

loni 14. října byla ustavena nová pravoslavná církevní obec v Mukařově u Říčan ve Středočeském kraji. Do její působnosti spadá oblast jihovýchodně od Prahy. Duchovním nové farnosti je otec Evžen Červinský.

Obec zatím využívá k bohoslužbám mukařovský chrám Nanebevzetí Panny Marie. Tento kostel, původně gotický, byl zapůjčen laskavostí katolické církve. Bohoslužby se konají každou neděli od 10:00 a ve svátky podle starého kalendáře. Nicméně církevní obec od počátku usiluje o vybudování vlastního, pravoslavného chrámu. S Boží pomocí její snaha dochází právě v těchto dnech naplnění.

V sobotu 17. listopadu 2012 slavnostně vysvěceny základy nového chrámu Všech svatých v Mukařově, a to za účasti Jeho Blaženosti vladyky metropolity Kryštofa. Na tuto radostnou událost všechny pravoslavné věřící srdečně zveme a prosíme vás, abyste ve svých modlitbách prosili všemohoucího Boha za zdárné završení stavby Jeho nového chrámu.

Stránky obce najdete zde (zatím v ruštině, česká verze bude následovat): pravmir.cz

E- mail: info(zavinac)pravmir.cz

GPS souřadnice chrámu Nanebevzetí P. Marie: 49°59'40.157"N, 14°44'27.795"E









Zobrazit příspěvek č. 833 jednotlivě

Administrátor --- 28. 9. 2012
Duchovní hudba

Pozvánka na mezinárodní festival pravoslavné hudby

Milí přátelé,
srdečně Vás zveme na třetí ročník festivalu pravoslavné hudby Archaion kallos.
Program najdete na zde.

Těšíme se, že se uvidíme na některém z koncertů!

Anna a Marios Christou











Zobrazit příspěvek č. 832 jednotlivě

Administrátor --- 25. 9. 2012
Otázky kolem ekumenismu

Navázání na dřívější článek o restitucích a ekumenismu

Můj nedávný příspěvek (č. 829) na téma restitucí, resp. ekumenismu, vzbudil malý ohlas, a tak si říkám, že by bylo dobré se k tématu ještě vrátit a osvětlit některé skutečnosti, z nichž jsem při psaní vycházel.

Tak tedy nejprve k tématu "hříchu rozdělené církve". O ní ekumenismus hlásá, že je to stav nepřirozený a že naší povinností je tento stav napravit. Nic takového jako "rozdělená Církev" však nemůže existovat. To by odporovalo naší víře, jak je definována v Niceocařihradském vyznání víry: "Věřím v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou Církev." Jak sami vidíte, jednota Církve je její charakteristickou vlastností, která je zmíněna jako první ze všech ostatních. Především je Církev "jedna" a až potom je "svatá, obecná a apoštolská". Kdybychom tedy připustili, že Církev je rozdělená, nejednotná, pak bychom tím vlastně říkali, že při každé liturgii vyznáváme víru v něco, co vůbec neexistuje. Potažmo bychom tím naznačovali, že Pán Ježíš chtěl založit takovou jednotnou Církev, ale nějak se mu to nepovedlo. A protože vznik Církve je součástí Spasitelova díla spásy člověka, pak bychom nezdar ve vzniku Církev vlastně mohli považovat za selhání celého díla spásy. Jinými slovy - Ježíš Kristus sice vykonal spásu člověka, ale není zde Církev, kde by mohli tuto spásu přijímat další lidé. Jistě všichni chápeme, že takové předpoklady jsou z hlediska Pravoslaví nepřijatelné.

Což si lze myslet, že Otec nevyslyšel modlitbu milovaného Božího Syna: "Za ně prosím, aby byli jedno jako my jsme jedno"? Tato modlitba Pána Ježíše se samozřejmě splnila. Ekumenismus má však nejspíše za to, že Bůh Otec nevyslyšel Pána Ježíše, a tak to musíme učinit za něj a splnit prosbu, kterou Pán Ježíš adresoval Otci. Pravoslavní však věří, že Božský Otec svého Syna vyslyšel a tuto jednotu Církvi daroval. Je to jednota, kterou sdíleli svatí apoštolé a kterou dodnes sdílí celá kanonická pravoslavná církev. Pokud někdo použije svou svobodu k tomu, aby tuto jednotu opustil, Bůh mu to dovolí (stejně jako dovolil Adamovi a Evě vzepřít se Jeho vůli a zvolit si smrt), ale ať si pak dotyčný nestěžuje, že stojí mimo jednotu Církve. V každé době křesťanských dějin zde byla "jedna, svatá obecná a apoštolská Církev", kterou všichni vyznáváme při každé liturgii v symbolu víry. Je na každém člověku, aby se rozhodl, zda chce stát mimo tuto jednotu, nebo jí být účasten.

Nadále tedy budeme vycházet z toho, že jedna, svatá obecná a apoštolská Církev zde existuje, a budeme ve shodě s tradicí trvat i na tom, že se podobně jako v apoštolské době i dnes primárně jedná o nějaké viditelné společenství, které má svou strukturu, své učení, hodnoty, svůj vnitřní život. Prof. Alexij Osipov sice učí, že hranice skutečné Církve jsou kdesi uvnitř pravoslavné církve, ale držme se prvoplánového pohledu na tuto otázku.
Jak se tedy teologicky vyrovnat s reálnou situací, že na světě existuje nepřeberné množství větších i docela miniaturních společenství, která vyznávají nějakou víru v Ježíše Krista? Vírou, praxí i tradicemi (mají-li nějaké) se dosti výrazně liší, ale drtivá většina z nich vetkla slovo "církev" do svého názvu. Asi těžko budeme tento chaotický stav nazývat z pravoslavného hlediska "rozdělenou Církví". Vždyť Církev je dílem Božím a Bůh netvoří chaos. Máme-li však ze zdvořilosti přijmout skutečnost, že všechna tato společenství se nazývají "církví", budeme mluvit o "rozdílných církvích".

Cosi jako "rozdílné církve" zde bylo vždy. Už v době svatých apoštolů zde byla na jedné straně apoštolská Církev a na straně druhé různá heretická či schismatická společenství, která se také hlásila ke Kristu, ale nebyla Církví. Buď vznikala samostatně nebo oddělením (odpadnutím) od jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve.

Stejně tak tomu bylo v průběhu celého prvního tisíciletí po Kristu. Neustále zde jednak byla jedna, svatá, obecná a apoštolská pravoslavná Církev, a pak vedle ní různé další "církve" - např. heretiků ariánů, monofyzitů, ikonoborců atd. V některých dobách měly tyto heretické "církve" dokonce mohutnou početní převahu nad pravoslavnou církví a zdálo se, že budoucností křesťanství je např. ariánství (hereze, která považuje Krista, resp. Syna Božího, druhou Osobu Trojice, za Boží stvoření nikoliv za samotného Boha).

Na situaci druhého tisíciletí, kdy máme vedle pravoslavné církve ještě římsko-katolickou církev a protestantské církve, tedy není nic zvláštního a neobvyklého a dokonce ani nepřirozeného. Rozdělování se do různých stran totiž patří k poškozené lidské přirozenosti.

Překonat toto poškození není možno tím, že sjednotíme všechno se vším. Před tím varoval už ap. Pavel. Sjednotit je - z pravoslavného hlediska - možno se jenom v Kristu, který je "cesta, pravda a život". Není jiné cesty k jednotě, než rozpoznat, že Kristus je Pravda, a najít tuto pravdu v jeho jediné Církvi, tj. jedné z církví. Vždyť učí-li každá církev jinak v podstatných otázkách víry a praxe, pak jen jedna z těch, které mohou doložit svůj původ od apoštolů a nepřerušené pokračování v obou posledních tisíciletích, může být pravá. My pravoslavní věříme, že touto Církví je pravoslavná církev. Kvůli tomu jsme přece pravoslavní. Jestli je někdo pravoslavný jen z důvodu rodinné tradice nebo národní příslušnosti, pak je to smutná neznalost Pravoslaví a formalismus. Stejně tak, stane-li se kdo pravoslavným jen kvůli tomu, že mu více vyhovuje východní typ křesťanských obřadů, a nikoliv kvůli pravdě.
Před neuváženým sjednocováním, z něhož se učiní cíl nade všechny cíle, varuje apoštol Pavel: »Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: `Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.´ A proto `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodina `ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu´ a `budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů´. (2 Korintským 6,14-18)

Už slyším námitku, že tady se přece hovoří o pohanech, kdežto ekumenismu jde o sjednocení křesťanů. Jenže když přehlížíme odchylky od pravdy a od Božího zjevení, které se vytvářejí v nepravoslavných církvích, začneme postupně ztrácet ze zřetele i odchylky opravdu velké. Kdo není věrný v malém, bude nevěrným i ve velkých věcech (tak to vyplývá z evangelijního podobenství o hřivnách). "Malými kompromisy začíná velký pád," najdeme ve rčeních svatých Otců. A vidíme to dobře právě na současném ekumenismu. Veliká ekumenická shromáždění nejsou už dávno jen křesťanskou záležitostí, ale účastní se jich aktivně a plnoprávně svými obřady (a vzýváním démonů) i nekřesťanská náboženství a pohani (nejen židi, mohamedáni, hinduisté, buddhisté, ale i šamani australských domorodců, vědmy a kněžky staroegyptských kultů, indiáni atd.). A to za účasti a s požehnáním papeže. Existuje o tom celá řada dokumentárních filmů, kde je to vidět.
* * *

Napsala mi jedna čtenářka Ambonu:

V době, když jsem byla zarytá ateistka ... jsem skutečně říkávala, kdyby byl Bůh, byla by jedna církev. V mých očích bylo "tolik" církví skutečně pohoršením.

Tento poměrně častý názor mi připadá jako blízký argumentu, že kdyby existoval jeden Bůh, pak by na světě bylo jen jedno náboženství. Přece by Bůh nedopustil, aby k jeho uctívání vzniklo tolik vzájemně si protiřečících kultů a náboženství! Podobný názor nevěřících např. hlásá: "Jestli je Kristus Bůh, proč se nezjeví celému světu a nevystoupí z tribuny OSN?" Pak by přece bylo hned jasno, jestli je nebo není, a které náboženství a církev jsou pravé. Ať se tedy zjeví a zjedná pořádek v náboženské otázce!

Odpověď můžeme tušit ze samotného způsobu chování Ježíše Krista, který nikdy nedělal zázraky jen proto, aby přesvědčil nevěřící. Viz též Matouš 16,4 »(Ježíš pravil:) "Pokolení zlé a zpronevěřilé hledá znamení; ale nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo." Opustil je a odešel.« Ano, jedno jediné znamení - zázrak - dal Bůh všem (věřícím i nevěřícím všech dob), a tím je Kristovo vzkříšení třetího dne. To musí stačit každému, kdo má dobrou vůli uvěřit.

Domnívám se, že skutečnost, kdy je člověk postaven před úkol hledat v množství různých náboženství to pravé, a pak hledat mezi mnoha církvemi tu pravou, je v souladu s Boží vůlí. Při tomto hledání totiž musí člověk používat dary, které mu Bůh dal, musí vyvinout nějaké úsilí za poznání pravdy a překonat řadu vnějších i vnitřních překážek. Na tomto hledání člověk duchovně roste. Bůh tím obrací to zlé, co je součástí lidské poškozené přirozenosti a co způsobuje různá rozdělení, v dobro sloužící k morálnímu růstu. Podobně jako pokušení od ďábla, které je ve své podstatě zlé, Bůh obrací v dobro - a to dokonce do té míry, že pokušení od ďábla jsou nezbytnou součástí našeho dosahování spásy.

"Nikdo, kdo není zkoušen pokušením, nebude moci vejít do Království nebeského. Odejmi pokušení, a nebude nikdo, kdo by byl spasen" (sv. Antonij Veliký). "Kdyby nebylo běsů, nebylo by svatých."
Viz o tom v příspěvku 786.

Ďáblovo zlo tedy Bůh obrací v dobro, a to dokonce v dobro tak veliké, že je za současných okolností člověku krajně potřebné; podobně i rozdělení církví je ve skutečnosti (vzhledem ke stavu lidské přirozenosti raněné hříchem) nezbytností a důležitou součástí našeho duchovního hledání a duchovního růstu.

Když lidé nemusí hledat a dostanou tu pravou církev "naservírovanou na stříbrném podnosu", pak si většinou neváží toho, co mají. Viz situaci v tradičně pravoslavných zemích, kde si většina pravoslavných křesťanů příliš necení toho, co získali, když se narodili v pravoslavné tradici. Berou to jako samozřejmost a spíše hledají na Pravoslaví kdejakou "veš" (jak se říká). Bůh je pak musí přivést k rozumu tím, že na ně pošle Tatary nebo Turky, katolíky, či Francouze nebo fašisty a po nich komunisty, a lidé pak musí za svou víru a tradice bojovat a uvědomí si jejich cenu.

Kdo má oči k vidění, vidí. Kdo chce zůstat slepý, nebude vidět ani to, co se mu děje přímo před očima. Přiznávám jednu dobrou stránku ekumenickému hnutí - a tou byla ve 20. století možnost, že se Západ dozvěděl o Pravoslaví. Ekumenismus tenkrát umožnil příchod a šíření informací. Tuto roli ekumenismus v ranných stádiích své existence víceméně plnil. Pak se však odklonil k jiným cílům, které u mnohých pravoslavných vzbuzují vážné pochybnosti. Dnes, v době informačních technologií, ztratila původní idea ekumenismu (informovat a přinášet poznání) úplně smysl. Takže zůstala jen ta politická rovina ekumenické činnosti; zůstalo jen to, co je nejpochybnější.

Setkání Pravoslaví se západními křesťanstvími přineslo jeden výsledek, který může každý objektivní pozorovatel vidět. Týká se těch rozdílů mezi Pravoslavím a "jinoslavím", o nichž bychom mohli hovořit jako o rozdílech podstatných či rozdělujících. Nikdo z nepravoslavných (resp. "heterodoxních") křesťanských teologů nebyl za celou tu dlouhou dobu schopen ani o jednom z těchto rozdílů dokázat, že Pravoslaví neudržuje původní víru, tradici, učení a praxi Církve. Lze tedy považovat za prokázané - a to nejen na pravoslavné půdě, ale na půdě vzájemné teologické konfrontace - že Pravoslaví je tou původní Církví, k níž by se v podstatných bodech víry, tradice a praxe měly vrátit všechny ty církve a církvičky, jež tvrdí, že se chtějí sjednotit na základě původního křesťanství.

* * *

Ekumenismus však - jak se mi zdá - už dávno není hledáním, která církev je ta pravá. Spíše je hledáním kompromisu, zvykáním na odchylky ve víře a v dogmatech, hledáním cesty, jak všechny odchylky ospravedlnit a všechny sjednotit, aniž by někdo se měl něčeho zříkat. Zároveň se čím dále tím zřetelněji objevuje očekávání nějakého nového zjevení, příchodu nové pravdy, na které se všichni sjednotí.

Dle Pravoslaví však plnost pravdy přišla se vtělením Ježíše Krista. Žádné další zjevení nějakých nových pravd už podle slov Pán Ježíše nebude. Samozřejmě kromě zjevení antikrista, jeho "pravdy" a jeho jednoty. Této jednoty dosáhne antikrist klamy a lstí, a bude to jednota velkolepá. Bude tu nové náboženství skládající se ze všech starých náboženství a sám antikrist se nakonec prohlásí bohem tohoto náboženství a vyznavači tohoto náboženství ho uctí jako svého boha. To vše přece víme z Evangelia, z listů ap. Pavla, ze Zjevení svatého Jana a z proroctví svatých Otců.

Pro nás je důsledkem pravdy jednota. Tuto jednotu dává pravoslavné církvi Duch Svatý neustále - už 2000 let. Vše, co je potřeba všem lidem k tomu, aby se sjednotili v Boží pravdě, tu už je dvě tisíciletí. Pán Ježíš a vlastně celý Nový zákon upozorňuje dlouho předem, že všechno ostatní, co přijde po Kristu se zjevením nových učení, je od antikrista.

Už jsou zde antikristovi proroci a otevřeně hlásají "nové vylití svatého ducha", které přinese novou pravdu a novou jednotu. Ekumenismus těmto prorokům připravil cestu. Toto "prorocké" volání po jednotě, které chce sjednotit nesjednotitelné, pravdu se lží, světlo s temnotou, jistě není od Boha. Duch Svatý byl už přece vylit v době apoštolské, jak to bylo předpovězeno ve Starém zákoně. Jak může křesťan věřit na nějaké další vylití nějakého údajně "svatého" ducha, který má darovat jednotu? Jak může prosit o jednotu, kterou Bůh dávno dal? Neznamená to, že takový křesťan vlastně opovrhuje těmi dary, které Hospodin už daroval, a těší se na nějaké nové dary? Nevyužije přicházející antikrist právě toho, že křesťanstvo už dávno zavrhlo to, co Bůh věřícím daroval, a je celé natěšené na úžasné nové dary, které se jim antikrist obdařený silou satana chystá dát?










Zobrazit příspěvek č. 831 jednotlivě

Administrátor --- 23. 9. 2012
Duchovní hudba - Filokallia

Pozvánka na mezinárodní festival pravoslavné hudby

Sdružení Filokallia Vás zve také letos do katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje na krásné duchovní a hudební zážitky v rámci mezinárodního festivalu pravoslavné hudby "Archaion Kallos" 2012. Program koncertů a doprovodných akcí najdete na www.philokallia.com/.


Jana Baudišová











Zobrazit příspěvek č. 830 jednotlivě

Administrátor --- 15. 9. 2012
Z Youtube - myrotočivost

Myrotočivé ikony v Srbsku












Zobrazit příspěvek č. 829 jednotlivě

Administrátor --- 15. 9. 2012
Co je pohoršením světu?

Na okraj církevních restitucí

Už nějaký ten měsíc mně připadá dosti divné, že se církve (hlavně na úrovni jejich vedení) nikterak zvláště neznepokojují většinovým a aktivním nesouhlasem české veřejnosti s církevními restitucemi. Církev by pak sice byla finančně zabezpečená, ale oddělená od společnosti barikádou nenávisti a pohrdání. O tom už jsme psali. Dnes se chci na tento jev podívat v jiné souvislosti.

Na celé události se - jak se mi zdá - krutě ukazuje, jak pokrytecké jsou základy tzv. "ekumenismu". Při jeho zdůvodňování totiž stále dokola slýcháváme, že "rozdělení křesťanů je světu pohoršením", a proto musíme toto rozdělení urychleně překonat, a pak se celý svět konečně pohrne do sjednocené církve. To bude radosti. Řím na to sjednocování dokonce vydal encykliku "UT UNUM SINT". (Už se tolik nezdůrazňuje, že tato jednota je samozřejmě míněna pod papežským primátem, byť zřejmě nějak kosmeticky upraveným; zřetelně se to naznačuje v řečené encyklice hned ve 4. bodě).

Proč hovořím o ideologii ekumenismu jako o pokrytecké? Protože to, oč se opírá a čím se zdůvodňuje, ve skutečnosti - jak se dnes ukazuje - ekumenickým lídrům na srdci nikterak neleží. Řeč je o pohoršení. Odstraněním pohoršení je tedy navenek motivována ekumenická idea. Jenže skutečnost, že církevní restituce vyvolávají krajní(!) pohoršení světa, pohoršení nad chováním církví, ekumenisty kupodivu moc nevzrušuje (alespoň to tak vypadá). Proto tomuto proklamovanému zdůvodnění ekumenismu po událostech letošního roku asi nikdo soudný už příliš věřit nebude.

Spíše to s ekumenismem vypadá tak, jak se dalo tušit už dříve. Je to politika, nic víc. Církevní rovina globalizace. Globalizuje a sjednocuje se na úrovni politické, aby mohl svět mít jednoho vládce; na úrovni hospodářské, aby mohla být jeho ekonomika ovládaná z jednoho centra; na úrovni vojenské (NATO) i na úrovni náboženské (to je ekumenismus). Za tím vším stojí úsilí o sjednocení světa a totální centralizaci moci, až bude nakonec veškerá vláda politická, hospodářská, vojenská i náboženská v rukou jednoho jedince. To je předzvěděné v Písmu svatém, a tak nás to nemusí nikterak překvapovat.

Ohromující je průhlednost, s níž se to děje a s níž se ekumenismus vyprofiloval. Člověk by čekal, že se budou alespoň pokoušet předstírat, jak jim jde doopravdy jen o to, aby církve nikoho nepohoršovaly. Místo toho církve - před celým národem a bez obalu - trvají na restitucích a ignorují tak zjevně vyjadřované pohoršení čtyř pětin(!) národa. Tím jasně signalizují, že je nějaké pohoršení jakési lůzy vůbec nezajímá (pojem lůza byl z nejvyšších míst největší církve skutečně použit).

Tím církve hodily za hlavu všechny snahy předstírat, že ekumenismus má nějakou ušlechtilou ideovou základnu (tím však netvrdím, že by řada prostých lidí nevkládala do praktického ekumenismu upřímné naděje a neúčastnila se jej s nejšlechetnějšími pohnutkami; to se však zřejmě netýká ekumenických bossů). Nejde tu o to, aby církve nepohoršovaly, jde tu o politiku s těmi nejtemnějšími cíli, jaké si vůbec lze představit. Byl bych opravdu rád, pokud bych se mýlil.

Kdyby šlo v ekumenismu o odstranění pohoršení, pak by bylo každému ekumenickému grémiu zcela jasné, že rozdělení je na církvích tím poslední kazem na kráse, který svět pohoršuje. Co tedy opravdu pohoršuje? Co mnohé lidi patrně odhání od církve?

1.) Především necírkevní lidi pohoršuje minulost západní církve, od níž se stále nemá síly definitivně distancovat (spíše takové jevy, jako je inkvizice, křižácké výpravy, krvavé misie mečem a křížem, dobu temna, bagatelizuje, zastírá, překrucuje, schovává za dobový kontext apod.) Formálně pronesené omluvy (které papeže ostatně nic nestojí) nemohou zastřít skutečnost, že myšlení západní církve se v jádru nezměnilo.
2.) Druhá věc, která kriticky pohoršuje společnost, jsou mravnostní skandály duchovenstva (to není jen věc posledních deseti let, už celé století prosakují informace o tom, co se děje v klášterech a na farách; myslím, že není potřeba to více rozvádět). Pokusy z nejvyšších církevních míst skrývat tyto delikty a těžké hříchy duchovenstva ukazují, že západní církev nemá vnitřní morální síly vypořádat se s touto rakovinou na svém těle. Toto církevní tělo už není zdravé, nemá protilátky, a proto podléhá infekci hříchu a zločinu.
3.) A v naší zemi a v této době jsou posledním vážným skandálem restituce. Při sametové revoluci prohlašoval kardinál Tomášek, že církev nebude žádat navrácení bývalých majetků. Páter Václav Malý tenkrát veřejně hlásal o katolické církvi: "Chceme jen sloužit lidem." Pak byla veřejnost konfrontována s obratem církve o 180 stupňů: "Co bylo ukradeno, musí být vráceno." Dále přišel absurdní spor o katedrálu, která byla z úst mluvčích západní církve prohlašována za bezmála "normální farní kostel". A letos došla dohřáté veřejnosti trpělivost.

Koho z našich spoluobčanů, kteří dnes demonstrují proti církvím, trápí nějaké rozdělení křesťanských denominací? Dávno si na to všichni zvykli. Těžko dnes někdo bude svůj odpor k církvím odůvodňovat tímto rozdělením, ale vždy vám vyjmenuje některý ze tří výše uvedených bodů (nejspíš všechny).

Navrhuji tedy upřít péči církví na to, abychom nepohoršovali svět našimi skandály. Měli bychom se zaměřit na tři zmíněné body a přestat sebe i jiné klamat ekumenickým fantazírování o tom, "abychom všichni jedno byli".

Zbavme se konečně absurdity ekumenismu, jehož potenciál se dávno vyčerpal (pokud někdy vůbec nějaký byl). Svět kolem nás zajímají na chování církví úplně jiné věci než bezobsažná ekumenická politika. A k tomu, abychom se k sobě chovali slušně a přátelsky, snad žádnou umělou ideologii nepotřebujeme; na to by nám mělo stačit Evangelium.












Zobrazit příspěvek č. 828 jednotlivě

Administrátor --- 6. 9. 2012
Římskokatolická církev ztrácí poslední zbytky soudnosti

Katolický kněz a muslimský imám si v Rakousku vyměnili kazatelny

Vídeňský katolický kněz Martin Ruprecht a muslimský imám Chizir Uzuner se rozhodli "vyměnit si kazatelny", aby přednesli svá kázání posluchačům jiného náboženského společenství.

Ruprecht, který se zabývá otázkami vztahů s islámem v kurii vídeňského arcibiskupa kardinála Christopha Schönborna (viz o něm v přísp. č. 819), nabídl imámovi mešity města Bad-Feslau (Dolní Rakousko), aby 24. června v rámci bohoslužeb(!) přednesl své kázání jeho farníkům. Kněz na oplátku obdržel pozvání, aby se podělil o svou duchovní zkušenost s muslimy. Podobná "výměna kazatelen" už proběhla vloni.

sedmitza.ru

--------------

Žijeme ve světě, kde se šílenství stává normou, a kdo neblázní, je obviněn z toho, že je blázen, protože není jako ostatní. Tak to předpovídal jeden ze svatých pouštních otců prvních křesťanských staletí.

Katolická církev je už tohoto šílenství plná, staví všechno na hlavu. Nejdřív ji přestalo vadit, když křest katolíka provede třeba hinduista, pak se začalo hrát při mších na kytary, teď už muslim káže při katolické bohoslužbě, brzy bude šaman či nějaká čarodějnice podávat katolíkům v katedrálách přijímání... Aggiornamento musí být, i kdyby nás to mělo zničit, že?

Docela to zapadá i do obecného šílenství kolem "punkerského skandálu" v Rusku. Zakuklení šílenci vpadnou do katedrály, na nejposvátnějším místě provedou výtržnost, a všichni šílenci světa (tj. skoro celá západní civilizace) se postaví na jejich obranu. Vítejte v blázinci.

Duchovní chaos je stále na postupu. Sv. Gorazde, pomáhej nám!













Zobrazit příspěvek č. 827 jednotlivě

Administrátor --- 6. 9. 2012
Sv. Gorazd - tropar a kondak s notací

Hymny k uctívání sv. Gorazda

K dispozici v PDF









Zobrazit příspěvek č. 826 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2012
Svatý novomučedník Gorazd II. a jeho odkaz

K sedmdesátému výročí umučení světitele mučedníka Gorazda II.

Ve sv. Gorazdu II. má naše církev mimořádnou osobnost - a to jak v ohledu lidských kvalit, tak i jakožto světce, který se zaskvěl mnohonásobnou svatostí - různými formami světeckého života i mučednickým koncem své pozemské pouti. Světeckých osobností takového rozměru není mnoho v celé pravoslavné církvi a je takřka neuvěřitelné, že naše malá místní církev má jednu z nich!

Jedná-li se o svaté mučedníky, bývá zvykem hovořit především o okolnostech jejich martyria - čili svědectví o Kristu až k prolití vlastní krve. Tento závěr života svatého vladyky je však dobře znám a v těchto dnech se při všech příležitostech hovoří o tom, jak po vyzrazení útočiště, jež nalezli stateční vojáci zaútočivší na R. Heydricha v kryptě naší pravoslavné katedrály, vzal sv. Gorazd před úřady odpovědnost za celou věc na sebe a vydal svou osobu do rukou okupantům; přál si, aby byla ušetřena církev, resp. životy jeho duchovních oveček - kněžstva a věřících. Mučedník Gorazd se nepokusil zachránit si život skrýváním a útěkem (ač by to jistě mohlo mít naději na úspěch už kvůli jeho rozsáhlým místním i zahraničním kontaktům), ale dobrovolně se vydal jako oběť za svou církev. Už tento postoj, který ho přes výslechy spojené s mučením přivedl před popravčí četu, by samozřejmě stačil k tomu, abychom jej vzývali jako svatého mučedníka. V případě vladyky Gorazda je tento - z duchovního hlediska - slavný konec ovšem jen tečkou za jeho svatým těžkým (a duchovně neméně slavným) životem.

Stojí za poznámku jeho duševní pevnost, díky níž při mučení neprozradil své kontakty ani jiné údaje, které by vedly k zatčení a popravě dalších osob. Po válce vydali někteří lidé svědectví, že jim tím vladyka zachránil život. Nutno k tomu dodat, že tato pevnost až urputnost byla jednak charakterovou vlastností jeho osobnosti, ale bezesporu zde vidíme i výsledek jeho duchovního života, růstu ve víře a osobní askeze, jímž je mj. zocelené nitro, které se neděsí ničeho, co mohou člověku provést lidé, podle slov Pána Ježíše: "Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle." (Mat 10,28) Tělesné a psychické násilí, v nichž byli gestapáčtí vyšetřovatelé mistři, ani neodvratná blízkost popravy nedokázaly rozdrolit jeho duševní stav. Na tomto svědectví vidíme jednak osobní duchovní úroveň vladyky a zároveň i sílu, kterou dává člověku křesťanská víra a duchovní život.
Dnes tedy využijeme 70. výročí vladykova umučení k připomenutí nejen zesnutí ale především způsobu života našeho drahého světce. Nemůžeme však probrat mnohostranné projevy svatosti jeho života, askeze, modlitby, duchovního zření, milosrdenství, pravdivosti, pastýřství, statečnosti atd. Vybereme toliko několik črt z jeho duchovního díla a zápasu, který zde posledních dvacet let svého života vedl. To v praxi znamená upřít pohled na pouhých několik kamínků té rozsáhlé mozaiky velkolepého obrazu obnovování cyrilometodějské církve u nás v první polovině 20. století. Je to obraz toho, co se dělo před očima nedávno minulých generací, obraz velikého Boží díla, čili zázraku, který Bůh skrze vladyku Gorazda II. zde konal. Sám Gorazd II., první zdejší nástupce sv. Metoděje a jeho žáka Gorazda I. po tisíci letech, o tom prohlásil: "Obnova cyrilometodějské církve v našem národě je dílo Boží." Většina jeho současníků to však neviděla (podobně jako dnešní lidé nevidí ani dnes, co je dílo Boží; duchovní proces je pro ně nepostřehnutelný), a tak se nezapojila a nezvěčnila svou práci, své životy účastí na tomto Božím díle. Slepota je hrozná věc a způsobuje v každé době, že se člověk propadá do chaosu, výsledky jeho námahy zničí chaos a on sám místo toho, aby zbudoval něco, co přetrvá, jen utrácí svého ducha na to, aby živil chaos.

Útesem, který pevně čněl nad bouřící vzteklou hladinou chaosu společenského, náboženského i duchovního té doby, byl právě světitel mučedník Gorazd II. Odolal všem pokušením své doby. Jak o něm zpíváme v kondaku:

Uprostřed proudů nejistoty duchovní
setrval jsi v pravdě jako démant tvrdý...


A tím se dostáváme k tomu - myslím - nejdůležitějšímu rysu osobnosti a díla vladyky Gorazda, o němž bych se rád zmínil v první řadě. Byla to schopnost odolávat duchu doby. Svést boj za poznanou pravdu bez ohledu, zda se tím zalíbí mocným či masám. Dokázal nepovolit a vzdorovat třeba i názorům celonárodně zbožňovaného prezidenta Masaryka, všem okolním církvím, rozkolům a duchovním a filosofickým proudům. Jak nelogický a nepřínosný či lichý musel zástupům připadat jeho vzdor moderním filosofickým proudům i tehdejšímu převládajícímu náboženskému očekávání! Jaké vnitřní duševní vypětí se za tímto pevným stáním za pravdu muselo skrývat. Kolik blesků zlosti a hněvu se do něj strefovalo, kolik nepochopení, křivých obvinění, různých zlomyslných podezření i vyslovených pomluv, lží i otevřeného výsměchu. Měl proti sobě Masaryka, všechny církve, mnohé úřady i tehdejší média, která ochotně nabízela své stránky pro každou pomluvu a útok na vladyku Gorazda, a když chtěl vladyka reagovat, uveřejnila jeho řádky jen formou placeného inzerátu, a na to neměl dost peněz.
V práci schiarchimandrity Cyrila se píše: "President T. G. Masaryk a další vedoucí činitelé ČSR byli proti obnovení a upevnění pravoslaví v Československu." T. G. Masaryk, odpůrce pravoslaví, naléhal na vladyku Gorazda, aby odešel ze srbské jurisdikce, pod kterou tenkrát pravoslavní Češi patřili (z historických důvodů); takový odchod by však byl vůči mateřské Srbské církvi nemorální a nekanonický; sv. Gorazd odmítl svévolně porušit kanonická pravidla pravoslavné církve a zříci se srbské jurisdikce." Proslulý je Masarykův autoritativně pronesený výrok: "Já nechápu, pánové, co tady s tím pravoslavím chcete." Takové vyjádření z takového místa tenkrát stačilo, aby se řada lidí zajímajících se o Pravoslaví všech podobných sympatií okamžitě zřekla. Kdo se tenkrát stal a zůstal pravoslavným, nesměl být žádný třasořitka.

Dále čteme v práci otce Cyrila: "Proti pravoslaví vystupoval T. G. Masaryk, socialistické politické strany, rozkolná Československá církev, římští katolíci, evangelíci, kteří např. sv. liturgii nazývali "zlatou magií" a smáli se všemu pravoslavnému, jak svědčí o tom dr. F. Kozák ve spisu "Co je pravda?". Římští katolíci nazývali pravoslavné "iredenty (význam), bolševiky, státně nespolehlivým elementem". Kolik lži bylo v tom tvrzení, vysvítá ze slov římsko-katolického dr. Josefa Kubalíka: "České pravoslaví zásluhou svého vůdce biskupa Gorazda šlo čistě náboženskými cestami." (České náboženství, s. 77).
Společným jmenovatelem všeho, co se nepřátelsky a zuřivě stavělo proti Gorazdu II., bylo to, čemu můžeme výstižně říkat "duch doby". Vžijme se na okamžik do obecného naladění společnosti, které tenkrát panovalo. Kamkoliv se člověk vůkol rozhlížel, všude to vypadalo, že vše staré končí a něco nového - kouzelně krásného a magicky přitažlivého - začíná. Rozpadlo se rakouské soustátí - "žalář národů" - vznikly nové republiky, nové společenské zřízení. Lidé okoušeli nebývalou svobodu - v osobním i společenskému životě, v politice i v umění. Skončila hrozná válka a zdálo se, že Evropě kynou blahobytná léta prosperity a krásného života. Rozhostila se dosud nepoznaná náboženská svoboda. Na každém kroku byl patrný explozivní vývoj věd a techniky, elektrifikace pronikla do posledních domácností a na nejodlehlejší místa, celý průřez společnosti byl zasažen nástupem strojů ulehčujících každodenní námahu, dřinu na polích, úklidové práce v domácnosti. Ženy získaly volební právo, dopravní stroje zmenšily svět, v novinách se neustále psalo o cizích zemích, a tak bychom mohli psát dlouho. Celkově vzato, pozornost lidí se odvrací od minulosti a obrací se k budoucnosti, od dřívější slávy k fantaziím, od kořenů k fata morganě vědecko-technického ráje na zemi.

V oblasti náboženství se to projevuje bujením nových duchovních proudů, vznikem nových církví a církviček. Všechno toto nové mělo jako společný rys oslabení křesťanských tradic a jejich nahrazení buď nekřesťanským mysticismem (např. okultismem, magií či hinduismem a pantheismem apod.) nebo důvěrou v moderní filosofie či neurčitou představou, že stará náboženství končí a místo nich přichází nějaké svobodné, krásné, moderní, nové náboženství, které do sebe vstřebá "to nejlepší" ze všech světových náboženství a zároveň všechny moderní vědecké poznatky i technické výdobytky. Na Bibli navazovaly nové duchovní proudy buď jen volně či skoro vůbec; v případě, že se tyto proudy prezentovaly jako křesťanské církve, tak se k Bibli samozřejmě hlásily, leč zacházely s ní velice svobodomyslně.
O Buddhovi se tenkrát začalo tvrdit, že se vyrovná Ježíši Kristu. (Z Gorazdova kázání na Zjevení Páně; 1929) Největší z nových církví postavila do jedné řady: Konfucia, Buddhu, Krista, Mohameda, Husa, Komenského...

Sv. Gorazd o tom povstalém chaosu kázal: "Evropa, ohniště světové kultury a civilizace, se nyní nachází v takovém nebezpečí, v jakém snad dosud nikdy nebyla." A nemyslí to jen politickém ale především v duchovním smyslu, což dokazují další slova: "Snad ještě nikdy nebyla v Evropě taková bezradnost jako nyní. To není už jen zmatení jazyků, nýbrž zmatení duchů. Vždyť ani členové téhož národa si nerozumějí. Nerozumějí si, protože není mezi nimi duchovní pojítko. Právem lze na nynější stav evropského lidstva aplikovat slova ap. Pavla, jimiž charakterizoval tehdejší společnost pohanskou: Není člověka, který by hledal Boha. Není člověka spravedlivého; není moudrého; všichni se odchýlili, stali se neužitečnými..." (Celý vladykou citovaný úryvek: Řím 3,10-17) (Z kázání v Praze, 1932) Je tu zároveň patrný vladykův prorocký duch.
A v této době zde vladyka Gorazd buduje pravoslavnou církev, která je ještě tradičnější než římsko-katolická, hlásí se k ještě hlubší tradici, zavrhuje "novodobé" západní tradice z druhého tisíciletí po Kristu, kanonicky se váže ke starobylým světovým církvím, které jsou tak vzdáleny od západního modernistického kvasu! A proti soudobému opojení elektřinou pravoslavní rozsvěcují svíčky. Používají vyšívaná bohoslužebná roucha (zatímco novodobá představa přeje pro osobu předsedající shromáždění spíše používání civilního obleku), klasické pozlacené kovové kalichy (tenkrát byly moderní církve okouzleny sklem a používaly tedy skleněné bohoslužebné nádoby) atd. A hlavně - pravoslaví "neosvobozovalo člověka" od desatera přikázání ani od základních křesťanských dogmat a morálky! Zkrátka nic nebylo u pravoslavných v souladu s tím, co se od nově vznikající církve očekávalo.

A tak se na Gorazdovu hlavu snášely neustávající obvinění (např. politického charakteru), podezření z protirepublikového zaměření české pravoslavné církve, urážky a výsměch. Z kazatelen nepravoslavných církví se hlásalo, že hlavou pravoslavné církve byl ruský car a teď je jí turecký sultán. Když pravoslavní křesťané konali průvod ulicemi některých měst (např. při slavnostním svěcení chrámu) měli nepravoslavní věřící od svých farářů přísné zákazy zúčastnit se této události a tito věřící byli tak vylekáni, že se ulice před kráčejícím průvodem jejich pravoslavných spoluobčanů vylidnily. Do pravoslavného chrámu měli nepravoslavní od svých kněží samozřejmě přísně zakázáno byť jen nahlédnout. O pravoslaví byly vypouštěny z některých církví všelijaké hanlivé přezdívky, např. "vousatá religie". V některých městech měli jinoslavní své horlivce na nejvyšších postech místních úřadů, a zde pak bylo velice těžké sehnat např. bohoslužebné prostory (v případě, že zde ještě nebyl pravoslavný chrám, bylo zvykem scházet se v neděli ke svaté liturgii např. ve škole nebo v jiných veřejných prostorách, pokud však jejich správcem nebyl např. horlivý katolík).
Otec prot. Leixner, český pravoslavný kněz, ve své osobní kronice zaznamenává, že učitelé na školách byli ze školského ústředí (ministerstvo kultury) nabádáni, aby vystupovali proti Pravoslaví. Když některý ředitel školy zapůjčil pravoslavné církvi třídu na konání nedělní bohoslužby, byl to čin veliké osobní statečnosti (většinou římští katolíci nebo příslušníci "Československé církve" ihned udali takového statečného ředitele na školský úřad a on se musel ze svého činu zodpovídat).
Stávalo se, že pravoslavná církev vyjednala se soukromým sedlákem koupi pozemku na venkově, ale majitel byl vzápětí tak vylekán hrozbami své církevní vrchnosti, že byl nucen svůj souhlas s prodejem odvolat. V Praze narazil vladyka Gorazd na takový urputný odpor, že už zdálo téměř nemožné, aby získal nějaký nepoužívaný kostel (dokonce se tenkrát mezi Pražany říkalo, že dříve tu budou mít mohamedáni mešitu, než pravoslavní Češi svůj chrám).

To byla situace morálně velice tíživá nejen pro vladyku Gorazda, ale i pro jeho duchovenstvo a věřící. Vladyka tedy nejenže sám musel celou tuto tíži ustát, ale ještě bylo potřeba neustále podepírat a povzbuzovat kněžstvo i umdlévající laiky. Vznikající česká pravoslavná církev zde tedy byla pod neustálou palbou ze všech stran. Světitel mučedník Gorazd o tom jednou použil biblický obrat: vypadalo to tu, jako když se obnovoval Jerusalem po návratu ze zajetí - bylo potřeba jednou rukou stavět a druhou se bránit.

Vladyka Gorazd musel čelit i jiným zkouškám, o nichž pravil, že snazší je vzorovat zjevným nepřátelům, než nést zklamání z některých (blízkých či pravoslavných) lidí a spolupracovníků. Toto břímě na něj dolehlo ihned na začátku jeho biskupského působení, když někteří vůdcové masového hnutí, které tenkrát putovalo od římské církve k pravoslaví, neodolali svým osobním ambicím a vábení ducha doby, zradili vladyku Gorazda a v době jeho nepřítomnosti ve vlasti odpadli od dříve přijatého věroučného základu hnutí a strhli s sebou do propasti i většinu z toho zástupu, který vedli. Jen hrstka jich zůstala stát při Gorazdovi a s těmi se vladyka pustil do Božího díla obnovy cyrilometodějské církve. Pak přicházejí jurisdikční spory, které zasazují další citelný úder tomuto svatému dílu. A další a další selhání osob, na něž vladyka Gorazd spoléhal...

* * *

Bojoval s ideovými proudy uvnitř církve, které se snažily relativizovat význam kanonické struktury a našeho začlenění do světové církve - čili našich kanonických vazeb na Srbskou pravoslavnou církev a skrze ni na celou Církev. Nejprve musel vyvracet nemorální nápady, že od Bělehradu dostane naše církev biskupské svěcení (čili tzv. apoštolskou posloupnost), ale dále si budeme vytvářet věrouku i církevní praxi bez ohledu na pravoslaví ve světě. (Jen na okraj: v ekumeně a nezřídka ani mezi pravoslavnými dodnes není vyjasněno, k čemu vlastně je apoštolská posloupnost, jak vzniká a udržuje se, a jaký je její vztah k pravověří, církevní jednotě atd.) Pak přišel další zápas - tentokrát za státní uznání církve a hmotné zajištění církevní správy - tj. za duchovenské platy; musel kvůli tomu v zahraničních archivech nastudovat a vědecky obhájit i před státními orgány, že z hlediska státního práva i kánonů zde srbská pravoslavná jurisdikce působí v souladu se zákonem a má právo na uznání státem. Před vladykovou právní expertizou nakonec kapituloval i Masaryk.
Světitel mučedník Gorazd se nechal poučit neúspěchem husitství. O mistru Janu Husovi učí, že chtěl u nás obnovit církev, kterou zde zasadili na základě apoštolském sv. Cyril a Metoděj. (Ze svatodušního kázání; Brno 1924) O husitech píše, že "Boží láska se k našim věřícím projevila i později ... v 13. až 15. století. Tehdy se u nás opět začaly ozývat motivy cyrilometodějské, motivy pravoslavné, a někteří naši křesťanští vůdcové obraceli své zraky k pravoslavné církvi. Bohužel však s činy dlouho otáleli, příliš dlouho uvažovali, takže doba navštívení Božího uplynula". (Z kázání "dvacet let práce"; Praha 1941) Z citovaných úryvků je zjevné, že husitství vnímal jako směřování k pravoslaví, ne k protestantismu. A také je vidět, že nechtěl opakovat chybu husitů a váhat či kolísat v tak důležité otázce, jakou je pevné kanonické napojení na světovou pravoslavnou církev. Žádné pouhé "ideové směřování" či sympatie nemohou tuto kanonickou vazbu nahradit. Stejně tak ji není možno suplovat příslušností k nekanonické či neprávoplatné jurisdikci nebo k rozkolu apod. Co se včas důkladně kanonicky nezakotví, bude vichrem dějin smeteno. Vždyť jedině z řádného kanonického spojení vyvěrá církevní plnost - tj. pouze řádný biskup, jehož jurisdikci není možno pravoslavně zpochybnit, kolem sebe vytváří místní církev - podle principu vyjádřeného prvokřesťanským otcem sv. Ignatijem Antiochijským: Kde je biskup, tam je obecná Církev. (Ignatios Smyrenským, PDF)
Nato musel Gorazd II. krotit nerozumné síly uvnitř samotného církevního společenství, které téměř ihned po kanonickém vzniku České pravoslavné církve a ustanovení její správy začaly snít o udělení autokefality - čili se dožadovat plné samostatnosti. Dnes nám přijdou takové nápady - vzhledem k počátečním vývojovým stádiím tehdejší církve - jako groteskní, ale v té tobě měly dost přívrženců a byly vyjadřovány se neumdlévající naléhavostí. Češi (ne všichni) byli od počátku posedlí jakousi obavou z plného pravoslaví a zároveň ovládáni myšlenkou, že jsou povoláni obdařit svět nějakou zcela novou podobou pravoslaví, kterou nebudou moci vytvořit, když jim bude "vnucováno" pravoslaví ruské či srbské nebo jiné. (To byla v obecnější podobě idea v českém prostředí zcela běžná - byl to jeden ze základních ideových nosníků novotářské Československé církve, která se cítila být zárodkem nové moderní světové církve, stejně tak se objevuje sen o novém světovém náboženství, které vzejde z Prahy, v prostředí Unitárie atd.) Ustát tyto tlaky na předčasnou samostatnost byl pro vladyku Gorazd úkol ze všech nejdelikátnější a dlouhodobý. Vždyť musel neustále trpělivě vysvětlovat pravoslavným Čechům, že získání autokefality nemůže být cíl sám pro sebe, protože naším cílem je prohlubovat pravoslavné uvědomění a budovat místní pravoslavnou církev, jak na úrovni infrastruktury (zakládání církevních obcí, stavba chrámů a far), tak v oblasti jejího bohoslužebného a duchovního života, aby k polovině 20. století už zmizely všechny významnější rozdíly začátečnického pravoslaví česko-moravského od pravoslaví obvyklého ve světě.
„Za dvacet let nebude smět naší církvi nikdo vytknout žádnou odlišnost od ostatních pravoslavných církví ani po stránce vnější ani po stránce vnitřní.“ Nebyl to malý cíl, který si svatý vladyka vytýčil tímto výrokem ... Leckdo by chápal uvedený výrok v úzce obřadním dosahu. Ve světcově pojetí však měl daleko širší význam. Vladyka totiž dobře věděl, co vše v sobě zahrnuje identita se světovým pravoslavím. Věděl, že pravoslaví neomezuje svou činnost jenom na péči o duchovní růst jednotlivce v nejužším náboženském smyslu, že usiluje o všestranný rozvoj celého těla církve jako živého jednotného celku. Pochopil - a chtěl k takovému poznání vést i nejmladší dorost své eparchie - že pravoslaví jako jediné ze všeho křesťanstva dokázalo promítnout theologickou pravdu o dvojí přirozenosti v Kristu do praktického každodenního života věřících. Proto jen pravoslaví má právo být národní církví, paladiem národa, protože souběžně s péčí o „každou duši křesťanů pravoslavných trpící a zarmoucenou, pomoci Boží a spasení žádající“ má na mysli i všestranný rozvoj věřícího národa jako celku, jeho cestu dějinami a jeho vztah k vlasti jako domovu rodiny národa. V tom všem měla být zajedno i jeho eparchie. (Celý odstavec je citací z úvodu článku »Liturgická činnost svatého biskupa Gorazda, východiska, koncepce, cíle«; autor: prot. ThDr. Miroslav Mužík (+2007); sborník Pastýř a martyr)
Sv. Gorazd kázal: "Pravoslaví znamená - jednotu ve víře, jednotu ve svatých Tajinách, jednotu v církevní řádu, ale samostatnost (každé místní církve) v (bohoslužebné) řeči a v národních zvycích." (Z kázání na 8. neděli po padesátnici) Musel tedy jako pastýř na jedné straně uvádět pravoslavné Čechy a Moravany krůček za krůčkem do Pravoslaví tak, aby chápali význam a duchovní obsah všeho, co je zaváděno, a mohli to přijmout za své. Na druhé straně musel dobře rozlišit, co je ve světovém Pravoslaví 1.) všeobecně závaznou věroukou a posvátnou tradicí, a co je 2.) tradicemi jednotlivých národů, neřku-li folklórem. Na postupném zavedení toho prvního pevně trval, protože věděl, že to je Boží zjevení a že ve vhodném čase zarezonuje i v srdcích místních lidí, takže to budou moci s radostí a láskou přijmout jako něco svého. Co se týče toho druhého, chápal vladyka, že každý národ si vytváří své vlastní místní obyčeje; podobně i místní pravoslaví si musí vytvořit ty své, případě něco převzít např. od Srbů, něco od Rusů, něco od Řeků atd. Tento proces je však potřeba ponechat vlastnímu vývoji a v počátečních fázích budování místní pravoslavné církve je nutno se infiltrace cizích obyčejů a folklóru programově bránit.

Dále se musel potýkat i s nesprávnými názory, které se objevovaly uprostřed pravoslavného společenství a pocházely právě od těch lidí, kteří neměli tu schopnost vzdorovat duchu doby, jakou měl vladyka Gorazd. Byly to např. modernistické názory, že církev je cosi jako zájmové společenské sdružení, náboženský spolek, kde je tím hlavním spolková činnost, pořádání různých veřejných akcí, vnitřní spolková činnost, různá zasedání apod. Abychom tyto názory pochopili, připomeňme si, že meziválečná doba byla přímo posedlá spolkařením. Ve společnosti vyrůstala nejrůznější zájmová sdružení jako "houby po dešti". Vznikaly spolky se zaměřením praktickým či ideovým. Nebylo nic divného, když jedna osoba byla členem několika spolků a téměř každý večer docházela na nějaké spolkařské zasedání. Konec konců, nebyla tenkrát ještě televize a navíc v tom zvláště městští lidé viděli možnost seberealizace po práci.

Ještě v roce 1939 musí vladyka pozdvihovat hlas: "Zdůrazňujeme také nutnost, aby z našeho středu byl úplně vymýcen a zmizel názor, jako by církev byla jen jakýmsi náboženským spolkem. Tento názor je v českém národě dosti běžný a je naprosto mylný a bludný. Spolky zakládají lidé, církev je zřízením Božím ... Příslušnost k církvi, práce v ním a hmotné podporování jejích účelů je pro každého velkou milostí, vyznamenáním a ctí. Církevní společenství má každým z nás být pociťováno jako záchrana a kotva spásy."

Proti zálibě v modernosti a snivému vyhlížení "světlých zítřků" lidstva postavil světitel mučedník Gorazd návrat k náboženským kořenům našeho národa - k cyrilometodějství (s přihlédnutím k husitství). Opíral se při tom o svou zkušenost s naším národem, která mu dala nezdolné přesvědčení, že cyrilometodějské pravoslaví je zaseto hluboko do duše národa, že každý ho máme v sobě (dnes bychom obrazně řekli: geneticky zakódováno v DNA každé naší buňky). Tato jistota mu dodávala sílu. V jednom kázání přítomným Rusům připomíná: "Pravoslaví bylo u nás více než 600 let zničeno, zdeptáno a pomlouváno jako schisma a jako věc mrtvá a odsouzená na celém světě k zániku. Čeští křesťané se nesměli o pravoslaví nic dovědět, proto také nic z něho neznali. Neznali věrouku, neznali bohoslužby, neznali církevní zřízení a jen v hloubi duše pociťovali jakési sympatie k pravoslaví jako k něčemu velkému, krásnému, ale neznámému." (Jihlava; 1937)

A tato intuice se vladykovi potvrzovala jako duchovní realita v průběhu celé jeho práce misionáře - obnovitele. Proto může směle tvrdit: "Mé celkové zkušenosti nesvědčí o tom, že by se pravoslaví pro naše věřící nehodilo. Kolik cizích lidí, kteří byli na našich bohoslužbách přítomni poprvé, se vyslovilo, že měli dojem, jako by při tom zde viděli a slyšeli něco, co bylo v jejich duších utajeno a co jakoby se vybavovalo z jejich podvědomí. Měli dojem, že vrací se k nim milé, hřejivé a slunné dědictví praotců a pradědů, a jako by se nade vším, co tu viděli a slyšeli, vznášely jasné, vznešené a laskavé postavy svatých apoštolů slovanských Cyrila a Metoděje." (Z přednášky »O povaze pravoslavné církve«; Praha 1935)

Vladykovo přesvědčení, že národ má nejen právo, aby mu bylo vráceno pravoslavné dědictví cyrilometodějské, ale je pro něj životně důležité navrátit s k těmto duchovním kořenům, jde tak daleko, že je připraven bez kompromisů zvolat o těch, kteří "uplatňují jiné zásady než ty, jimiž se řídil sv. Cyril": "Místo Krista se slouží Antikristu!" (Praha, 1927)

* * *

Těchto několik kamínků z obrazu jsme vybrali na ilustraci schopnosti sv. Gorazda II. nepodlehnout duchu doby, ale naopak nesmiřitelně s ním zápolit a pevně kráčet cestou evangelia a posvátné pravoslavné církevní tradice. Nesnažil se přizpůsobit pravoslaví poblázněnému vkusu moderního člověka. Zdůrazňoval naopak, že pravoslaví je "něžná forma křesťanství, umožňující pravý život náboženský". Proti unavenému západnímu křesťanství stavěl pravoslaví naplněné "elánem prvokřesťanské doby".

Tak to bylo naše tentokrát dosti úzce zaměřené nahlédnutí svaté osobnosti Gorazdovy, leč použili jsme své skromné autorské možnosti, abychom přispěchali tímto článečkem uctít letošní 70. narozeniny našeho svatého vladyky - čili výročí jeho narození pro věčný život, jak je zvykem hovořit v pravoslaví o mučednictví. Snad se nám podařilo ukázat "délku i nádhernou strmost vykonané cesty", kterou tento duchovní bojovník za pouhých 21 let svého zápasu zdolal. (Citace dle již zmíněného článku prot. Miroslava Mužíka)

Necháme tudíž pro tentokrát stranou ostatní rozměry a rysy našeho světeckého velikána dvacátého století. Jsem si jist, že právě vladykova schopnost nepodlehnout duchu doby, nepřizpůsobovat se pomíjivému vkusu povrchních lidí, čímž jsme se pro tentokrát zabývali, je pro nás majákem, jehož světlo může pomoci našim duším a našemu myšlení zorientovat se v dnešní době a v duchovní bouři naší současnosti. Ve světle tohoto příkladu můžeme nalézt cestu, jak budovat současnou pravoslavnou církev, kterým směrem se ubírat, abychom dědictví sv. Gorazda nezradili a nesešli z cesty pravoslaví.





Citace jsou vesměs z knihy: Biskup Gorazd - z díla (připravené prot. Pavlem Alšem, Praha 1988). Některé citace z knihy: Pastýř a Martyr. Ikonografie světitele mučedníka Gorazda je k nahlédnutí v internetovém pravoslavném kalendárium k datu 4. září 2012 (resp. 2013; pro ostatní roky si upravte v adrese webu aktuální rok). Ikona sv. Gorazda ve vysokém rozlišení pro tisk ve velkém formátu je zde v PDF. Použity i citace z autorova dřívějšího článku Duchovní zápas sv. Gorazda II. se světem. Webová stránka věnovaná osobnosti sv. Gorazda II.





       









Zobrazit příspěvek č. 825 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2012
Poslední křížové tažení na Východ?

Kulturní válka Západu proti Východu

Zdá se mi, že je skoro namístě tázat se, zda už nejsme v kulturní válce. Není to však zápolení jedné kultury s jinou. Je to válka, kterou vyhlásilo barbarství proti vyšší kultuře křesťanství. Útok hnusu na krásu. Morálního rozkladu na poslední hodnoty. Obluda, vynořivší se z močálu, se sápe na vše vznešené a nadpozemské. Od barbarství už nemůžeme očekávat, že bude mít pochopení pro vytříbenou kulturu, která je pozemským odrazem nebeského.

To vše je možno vidět za podporou, jíž se ze Západu dostává punkové skupině sprostého jména. Své ke svému, podobné k podobnému, vrána k vráně apod. Barbaři Západu dobře cítí tu duchovní spřízněnost s temným zjevem, který hrozí pohltit poslední hodnoty, jež tu ještě zůstaly. Útoku na duchovní kulturu, která je posvátným dědictvím starých dob, se dostalo od naší umírající západní civilizace hlasitého potlesku.

* * *

Křesťanské náboženství a kultura jsou spolu neodlučně spojeny. To, co dnes nazýváme kulturou, je bez křesťanství nemyslitelné v té podobě a v tom rozsahu, jaký z naší historie známe. Vím, že i některá z ostatních náboženství vytvářela a vytvářejí svou pozoruhodnou kulturu a pěstují vědy, jenže nic z toho nelze klást naroveň křesťanství a jeho kultuře. Ať jde o rozsah, hloubku, průnik do všech sfér života společnosti, sílu formovat lidské myšlení a cítění, a hlavně o plodnost lidského ducha pod vlivem křesťanské víry. I nekřesťanské národy mají impozantní kulturu a množství vynikajících uměleckých děl, ale zkuste srovnat jakoukoliv nekřesťanskou kulturu s křesťanskou sférou např. na poli literatury a ihned uzříte tu plodnost křesťanské civilizace, která přímo chrlila nejrůznější díla na všechna témata. Z východních monastýrů i západních klášterů vycházel veletok křesťanské písemnosti už před vznikem knihtisku (to zdaleka není jen opisování Bible a svatootcovských spisů, ale i nová tvorba - životy svatých, teologická díla, duchovní poezie atd.). Konec konců pojem "klášterní knihovny" je příslovečný pro sbírky tak obsáhlé, že dosud mnohé z nich není probádáno. Podobně bychom mohli hovořit o ostatních uměních a vědách. Je to obrovská síla křesťanské kultury, která pozdvihuje lidského ducha nad živočišnou sféru a činí ho účastným vyšší krásy a chápání vznešených předmětů. (Jak dobře vědí misionáři působící mezi pohany, některé naše pojmy, jež běžně používáme v myšlení i v obvyklé mluvě, vznikly působením křesťanství; mezi pohany se takové pojmy nevyskytují a jejich obsah není součástí myšlení tamních lidí.)

V archeologických vrstvách, které zafixovaly dávnou minulost, většinou snadno odlišíme příchod křesťanství na dané území a tím rozpoznáme dobu, kdy se tak stalo. Pozná se to mj. dle kulturní exploze, kterou sem křesťanství přineslo. Proč je křesťanství nositelem rozmachu kultury? Důvody bychom mohli uvést tři. Jednak je to blahodatného působení Svatého Ducha na duši člověka. Taková duše jako by rozkvetla, objevuje se v ní smysl pro krásu a vědy v daleko větší míře, než když se nalézala mimo křesťanský duchovní vliv. Druhým důvodem je nasměrování lidského myšlení od pozemského k nebeskému, což je pro křesťanství typické v míře s ostatními náboženstvími nesrovnatelné. A třetím prvkem, který hraje svou roli, je umravnění lidí, krocení vášní, které zotročují lidského ducha. Tedy křesťanské zkrocení toho, co připoutává duši k marnosti, k pozemskému a tělesnému. Tím se v lidském nitru uvolňují obrovské síly, které byly dříve poutány jen k naplnění tělesných choutek a dosažení duševního rozptýlení. Pak jsou tyto síly k dispozici a projevují se mj. právě pěstováním a zjemňováním kultury (není náhodné, že kultura a vzdělanost kvetly především v mnišském prostředí).
Dnes při definitivním odpadání Západu od křesťanství je lidský duch odtrháván od duchovního zdroje kultury a od její křesťanské inspirace, a zároveň se vnitřní síly Zápaďana opět stávají čím dále tím více spoutány tělesnými a psychickými vášněmi; takový člověk vynakládá své síly duševní i tělesné především na tělesné slasti a psychickou zábavu. Tím se vnitřně zatemňuje a vyšší kultura mizí z jeho duševního horizontu - takový člověk už ji prostě nevnímá, stává se k ní slepým. To poslední, co mu zůstalo v jeho zorném poli, jsou jen vnější obrysy dřívější vysoké kultury a na těch nevidí už nic přitažlivého; relativní úctyhodnost kulturní minulosti pasivně přiznává jen z civilizační setrvačnosti (pokud vůbec).
Letmým důkazem tohoto procesu úpadku kultury a glorifikace vášní či dokonce pudů budiž např. současné tažení proti monogamii. V novinách jsou současníci bombardováni články ospravedlňující lidské poklesky, pudy a skoro jakoukoliv nečistotu. Poslední z řady takových dekadentních výzev najdete v dnešním novinovém článku: "Podvádění je legitimní, skoncujme s monogamií, vyzývá sociolog", kde se dozvíte, že "monogamie je umělá sociální instituce, která chce omezit sexuální potěšení mužů i žen," a že zachovávání věrnosti jednomu partnerovi "nemá nic společného s biologickým nastavením lidí, je vymyšleným sociálním ideálem". Navíc je prý mýtický ideál věrnosti "zcela neracionální, protože se kvůli němu připravujeme o plnohodnotný a dlouhotrvající sexuální život;" autor vyjadřuje naději, že "lidstvo okovy jím tak nenáviděné monogamie rozbije". Je to ovšem jen jeden z dlouhé řady novinových článků současné doby. Proti monogamii samozřejmě bojují feministky. O novinářské propagaci homosexuality nyní raději ani nemluvit. To je nejen mravní, ale i kulturní pád do smradlavé bažiny biologické čili živočišné zvířeckosti. Bývá to - mimochodem - i konec civilizace, jak to známe z historie. Civilizace totiž potřebuje ke svému přežití schopnost morální tenze svých příslušníků.
Paradoxem je, že se na křesťanské dědictví vztekle vrhají nikoliv nějaké hordy ze stepí a pustin, ale právě Západ, který se jedině díky křesťanství stal tím, čím ještě donedávna byl - kulturní civilizací.

Západ jako celek už je ztracen, o jeho osudu je nejspíš rozhodnuto, ale na podobných případech, jako je punkerský skandál v Moskvě, se ukazuje, že i zde ještě zůstávají jednotlivci, kterým dá taková událost příležitost se projevit a zařadit na stranu kultury a křesťanství. V Rusku se vede zápas o národ. A na této události se tříbí společnost. Ukazuje se, že zdaleka ne každý je tam schopen stát za víru - velká část společnosti už má duši infikovanou tzv. "evropským duchem" (jak to nazývá starec Paisij Svatohorec), a nelze s ní zřejmě počítat. Na druhé straně ti, kteří jsou schopni "se obléci do zbroje víry" (přečtěte si Efez 6,11-17) a zmužile bránit své duchovní dědictví, budou tím dozajista duchovně posíleni a upevněni. A mnozí doposavad nerozhodní si budou muset vybrat, jaký postoj zaujmou. To je proces bezesporu důležitý pro budoucnost.

* * *

Snad i mnozí Rusové teď pochopí, co je to za "hodnoty", které jim Zapad tak agresivně vnucuje. Snad pochopí, že adorovaná svoboda všemu se vysmívat, cokoliv hanobit a poplivat, vychází přímo od běsů. Ne nadarmo obsahuje pravoslavná tradice jeden takový zvláštní pojem: "všemu se smějící peklo".

Je tohle opravdu svoboda? Spolu s Dostojevským se ptejme: "Je skutečnou svobodou rozmnožování lidských potřeb a vášní? Není to svoboda, ale nejhlubší otroctví." A právě to by si západní burani přáli zavést v Rusku, aby se jim konečně líbilo.

* * *

To, co tvrdím o válce proti kultuře, resp. o naprostém nechápání vyšší kultury, jež se typickému Zápaďanovi již vzdálila z jeho dohledu, je potvrzeno i hysterií, kterou barbaři na Západě rozpoutali kvůli soudu nad punkerkami. V principu je tato kampaň bezesporu odněkud vybuzená a řízená; nejspíš stejně jako celá ta akce punkerské skupiny, jak o tom svědčí spousta náznaků. Je jasné, že tyto zákulisní síly si sledují své vlastní cíle a k jejich dosažení jen cynicky používají zbarbarizované západní lidi i jejich pseudovůdce; ti všichni jim nevědomky slouží jako tzv. "užiteční idioti" křičící: "Svobodu pro punkerky!" (Což je za daných okolností téměř to samé jako římské: "Pryč s křesťanstvím! Chléb a hry!")

Ta hysterie lidí, kteří nic nechtějí vědět o souvislostech, je vskutku hloupá. Tak hloupá, že je to až zarážející. I to bude možná jeden z důvodů, proč Bůh dopouští takové události, - abychom si názorně uvědomili, kam už klesla taková masivní část západního lidu, k jaké slepotě, jak primitivní emoce ji řídí, a jak snadno ji lze v dnešním mediálním věku ohlupit a ovládat. Z toho bychom měli realisticky něco pochopit o stavu našeho světa.

* * *

Níže uvedu malý přehled zajímavých událostí a kauz. Boží prozřetelnost nechala totiž v nedávné době či dokonce v souběhu se soudem nad punkerkami proběhnout i některé jiné pozoruhodné soudní procesy a události, které jsou dosti podivné či významné pro porovnání. Kdokoliv si je může srovnat s kauzou punkerek. Někdo z toho může vydedukovat, že poprask kolem moskevského soudu je umělý, a tudíž je někým vyvolán a řízen. Většina našich spoluobčanů však asi nevidí nic, ač mají možnost srovnání přímo před očima. Proto je reakce mas na jiné - níže uvedené - skandální kauzy minimální nebo žádná (narozdíl od jejich rozhořčení nad Moskvou). Důvod je prostý - v ostatních případech totiž davy nejsou nikým excitovány. Zároveň se nám na té krátké řadě zcela aktuálních případů vyjevuje, že stav výkonu práva a spravedlnosti v Rusku nikterak nevybočuje z normy, v níž žijeme my. Proč tedy tolik povyku kvůli hanebným pukerkám? Odpověď jsme nabídli výše.

Takže nyní pár zajímavých aktualit ze světa výkonu práva a spravedlnosti.

1.) Nejdříve z našich "luhů a hájů". Soud a odsouzení Romana Smetany, který kreslil na předvolební plakáty politických stran zobrazeným politikům tykadla. K projevení politického názoru není v tomto případě (narozdíl od výtržnosti ruských punkerek) žádná svoboda dovolena. Pikantní na této kauze je, že soudkyně, která ho za to odsoudila, je nejbližší rodinnou příslušnicí vysokého činovníka údajně "poškozené" politické strany. Právě v těchto dnech soud zamítl stížnost a Smetana se musí vrátit do vězení odsedět si trest.

2.) Příkladů americké "demokracie" bychom mohli jmenovat spoustu. Věznění osob byť jen podezřelých z terorismu bez soudu v Guantánamu (toto nechvalně proslulé vězení vláda USA stále údajně ruší, ale pořád nějak není zrušeno), týrání, mučení a ponižování vězňů, tajné věznice a mučírny provozované americkou vládou po celém světě atd. atd. Špehování lidí, kontrola komunikace atd. Hon na Assangeho (zakladatele Wikileaks) za to, že zveřejnil fakta o popravách civilistů v Afghánstánu a Iráku armádou USA (byl vznesen politický požadavek odsoudit jej do doživotního vězení). Jsou USA tou pravou zemí, která by měla morální mandát někoho poučovat o nedotknutelnosti lidských práv?

Nyní však vyberu příklad z úplně jiné (a podstatně méně drastické oblasti). Americký soud za stažení 30 písniček z internetu odsoudil muže k zaplacení 13,4 miliónu korun (maximální pokuta mohla činit až 90 miliónů korun; přepočítáno z dolarů na naši měnu) (zdroj). Možná by tento odsouzenec s radostí vzal raději dva roky v nějaké ruské pracovní kolonii, než platit takovou pokutu. Třeba si teď říká: "Zlaté Rusko, kde pachatele veřejně páchaných obscéních zvěrstev nechávají bez trestu, a pak jim za znesvěcení hlavního chrámu dají jen dva roky někde ve vesnické kolonii."

3.) A opět od nás - provokatér Roman Týc šel na měsíc do vězení za to, že vyměnil sklíčka v semaforech. Bylo to sice prezentováno jako umění, ale soud tento výklad nepřesvědčil ani asi příliš nezaujal. Myslím, že se Týc pro příště poučí a až zase provede nějakou rošťárnu, bude to u soudu vydávat za politický protest, což mu v demokratické ČR bez pochyb zajistí beztrestnost. Nebo ne?

4.) Zhruba před třemi týdny umístil někdo do vchodu mešity ve francouzském Montaubanu dvě prasečí hlavy. Starosta města a téměř celý francouzský tisk tento incident odsoudili jako blasfemický a žádají jeho přísné potrestání. Proč titíž lidé a jejich tamtamy volají po osvobození násilně jednajících anarcho-feministek, ale protiislamistického „umělce“ nechávají na holičkách?

5.) »Spojené státy věznily sedm let kameramana televize Al Džazíra Sami al-Haje v táboře Guantánamo. Z ničeho ho neobvinily a vyslýchaly ho nikoliv o al Kajdě, ale o televizi Al Džazíra. Skoro žádné americké médium nenapsalo o tom, že jejich vláda vězní tohoto novináře. Totéž mlčení se v USA rozhostilo nad vězněním dalších muslimských novinářů v Americe za posledních deset let.« (Britské listy)

6.) Že i na jiných místech světa je relativně drobná urážka náboženského cítění "zcela nedemokraticky" považována za trestný čin, aniž by se nad tím Západ pohoršoval, je zřejmé i z této zprávy: »Kolombo - Soud na Srí Lance v úterý odsoudil tři francouzské turisty k šesti měsícům vězení s pětiletou podmínkou za urážku náboženského cítění buddhistů. Podnět ke stíhání muže a dvou žen zavdala fotografie jedné z obviněných, na které podle všeho líbala sochu Buddhy na rty. Muž, který obě Francouzky doprovázel, navíc napodobil pozici Buddhovy sochy, což buddhističtí věřící považují za urážlivé gesto. Úřady na podezřelé snímky upozornilo fotografické studio, kde si turisté nechali fotky vytisknout.« (Aktuálně)

7.) Opět si ze světa odskočíme domů a podíváme se na naše místní zákony. »Je politováníhodné, že lidé, kteří protestují proti odsouzení skupiny Pussy Riot na dva roky do vězení, nenahlédnou do Trestního zákoníku České republiky na § 358 a §356. Posuzovala by se snad činnost této skupiny u nás jinak? Nebo máme dvojí metr uplatňování zákona?
§358
(1) Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) opětovně, nebo
b) jako člen organizované skupiny.
§356
(1) Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Stejně bude potrestán, kdo se spolčí nebo srotí k spáchání činu uvedeného v odstavci 1.
(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) účastní-li se aktivně takovým činem činnosti skupiny, organizace nebo sdružení, které hlásá diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou, třídní, náboženskou nebo jinou nenávist.
Názor, ať si každý již učiní sám.« (Britské listy)
8.) Na Slovensku by podle tamního expremiéra punkerky dostaly za takové chuligánství čtyřletý trest. "Punkerky z Pussy Riot mají štěstí, že nevystupovaly na Slovensku," píše Ján Čarnogurský na svém blogu. Podle něj by se ženy soudu za vystoupení v moskevském chrámu nevyhnuly, ani kdyby se scéna odehrála na Slovensku. Slovenský právník navíc upozorňuje na to, že na Slovensku by je stihl trest i za jejich účast na skupinovém sexu v moskevském biologickém muzeu. V Rusku tenhle prohřešek neřešili. Za hanobení víry by jim na Slovensku podle Čarnogurského hrozil trest dvou až pěti let vězení. "V praxi by dostaly asi tři roky," odhadoval verdikt soudu Čarnogurský na svém blogu. K trestu by ale ještě připočítal trest za orgie v muzeu, celkově by podle něj měly ve vězení strávit čtyři roky. (Zdroj)

9.) »Tři maskovaní sympatizanti ruské punkové skupiny Pussy Riot narušili v neděli dopoledne v Kolíně nad Rýnem v tamějším dómu bohoslužby. Světící biskup Heiner Koch zůstal při narušení bohoslužby stát u oltáře. Dva muži a žena v pestrých kostýmech byli za několik minut z katedrály vytlačeni. Kolínská policie uvedla, že proti demonstrantům bylo zahájeno trestní stíhání. Mohou být odsouzeni až na tři roky do vězení anebo dostat pokutu.« (Britské listy)

10.) V Rusku samotném se někteří diví nad nízkým trestem pro punkerky a porovnávají ho s nedávným případem, kdy mladíci pomalovali synagogu v Orenburgské oblasti svastikami a dostali za to 6 let v kolonii. Tentokrát však "liberální klika" prý dotlačila soud k příliš měkkému rozsudku (prohlášení vydavatele Lifenews a Izvestija ve vysílání MinaevLive). Kupodivu, západní demokracie nepřišly v případě zmíněného poskvrnění synanogy s žádným protestem proti tak přísnému trestu. Účastníci obvyklého talk show na MinaevLive se shodli, že punkerská skupina si na znesvěcení hlavní ruské katedrály buduje kariéru; manžel vůdkyně skupiny se teď stal v Rusku hudebním producentem č. 1.

11.) Z komentáře pod jedním novinovým článkem: "Kdyby tato "neviňátka" v jiném státě (v ČR, Británii, USA apod.) předvedla jen desetinu toho, čeho se dopustila doposud v Rusku, už by pravděpodobně nějaký ten pátek na svobodě vůbec nebyla."
"Kolik stoupenců Pussy Riot bylo nadšeno veřejnou sexuální orgií v moskevském muzeu r. 2008, které se účastnila silně těhotná Naděžda Tolokonniková v rámci skupiny Voina? Mělo to ilustrovat, jak jsou Rusové zneužíváni svou vládou. Voina předtím podpálila policejní auto (i s policistou, pozn. red.) a nakreslila obscénní obrázky na zvedací most v Petrohradě. Takové akce by vedly k zatčení všude..." (Britské listy)

12.) »Jak by asi reagovala Británie, kdyby Moskva, Singapur nebo Teherán protestovaly proti uvěznění demonstrantů od londýnského Cenotaphu?
... Postoj (zastrašit potenciální pachatele) motivoval před rokem britské soudce, aby odsoudili do vězení 1292 mladých lidí za to, že ukradli během srpnových nepokojů v anglických městech ze supermarketu láhev s vodou, tenisky anebo posílali po internetu idiotská povzbuzování k nepokojům. Soudci zničili život stovkám mladých lidí, stálo to obrovské peníze z kapes daňových poplatníků a obětem to nic nepřineslo. Nemám žádné sympatie ani pro tyto lidi, avšak, zase, zpolitizovaná reakce soudů na trestné činy byla zcela nepřiměřená.
O měsíc předtím odsoudil do vězení soud v Londýně mladého Charlieho Gilmoura, za to, že se pod vlivem drog pověsil na britskou vlajku vyvěšenou na londýnském Cenotaphu a hodil popelnicí na policejní auto. Soudce ho poslal za to na půldruhého roku do vězení, a tak pečlivě zlikvidoval jeho univerzitní kariéru. Zase, nemusíme mít pro Gilmoura žádné sympatie, víme ale, že to není mírný trest. Soudci dobře vědí, že sebekratší odsouzení do vězení je trest na doživotí.
Minulý týden se vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí, že je "silně znepokojeno" osudem ruské trojice Pussy Riot, která uspořádala a natočila obscénní PR akci.
Kázání, které dělají Británie a Amerika v této věci Rusku, je pokrytecké. Amerika a Británie odsoudily "nepřiměřené" ruské tresty pro Pussy Riot. Americká kritika přišla ze státu, který pravidelně odsuzuje občany za trestné činy spojené s drogami na 20, 30 či 40 let do vězení, vězní osoby podezřívané z terorismu v izolaci na dobu neurčitou a na doživotí odsuzuje i pachatele triviálních trestných činů, když se jich dopustili třikrát. Minulý týden oznámil americký vojenský soud, že zpravodajství ze soudu v zálivu Guantánamo s Khalidem Sheikem Mohammedem bude cenzurováno. Bylo zakázáno, aby se kdokoliv u soudu zmínil o tom, že byl Khalid ve vězení mučen, "protože by to ohrozilo bezpečnost státu". Zjevně to nemá nic společného s přiměřeným trestem ani se svobodou projevu.
Britský bezpečnostní establishment za vlády Tonyho Blaira a Gordona Browna se snažil cenzurovat učebnice historie, v nichž hledal "navádění k terorismu". Zavedl soudní příkazy, uzavřené soudy a věznění na dlouhou dobu bez soudu. Učinil veřejné demonstrace bez povolení trestným činem a pronásleduje osoby, kteří vydají něco "nepřípustného" na Facebooku či Twitteru.
Kdyby nějaká rocková skupina napadla Westminsterské opatství v Londýně a před oltářem tam hrubě urazila nějakou náboženskou nebo etnickou menšinu, všichni víme, že by ministři důrazně požadovali její "exemplární potrestání" a soudci by je poslechli.« (Britské listy)

13.) »To, že my v Británii jsme "šokováni a zděšeni", že tyto tři ženy byly shledány vinnými "autoritativním režimem", je směšné.
Zrovna včera byl protivládní demonstrant v Bahrainu, víte, v té oáze demokracie na Blízkém východě, s níž se Británie bratří, protože Spojené státy to nařizují, odsouzen na tři roky do vězení za zorganizování protivládního protestu. Všiml si toho vůbec někdo v Británii?
V Americe byl odsouzen muž k více než deseti letům do vězení, protože podpálil automobil v prodejně automobilů, na protest proti pokračujícím ekologickým škodám, které ta vozidla způsobují. Hovoříme o tom? Vůbec ne. Ale kdyby se to stalo v Rusku!!
Je to odporné! Pošlete Pussy Riot do Saúdské Arábie, země přátelské Británii, ať tam udělají totéž v mešitě, anebo do Izraele, ať si tam zkusí na obranu občanských práv štěstí v synagoze a uvidíte, co se stane. Proč by měly mít feministky právo uřezat velký dřevěný kříž na Ukrajině, aniž by při tom projevovaly respekt náboženské víře (dovedete si představit, co by to vyvolalo v Británii, s její posedlostí s "předpisy ochraňujícími zdraví a bezpečnost občanů na veřejnosti"?) A taky poškodily strom! V Británii by byly zatčeny a odsouzeny za celou řadu trestných činů.
Nejsem nábožensky založený, ale takhle nenávistná kampaň proti náboženství, kterou Guardian hájí, je k zblití. Pussy riot v důsledku této kampaně, vytvořené médii a CIA, zbohatnou. Boj za podvracení prostřednictvím vulgarit není vždycky bojem za svobodu.
Pussy Riot dostaly polovinu trestu, jaký dostali Britové za to, že vytvořili internetové stránky, které parodovaly anglické nepokoje v ulicích loni v srpnu. Ti muži v Británii byli odsouzeni na ČTYŘI roky do vězení. Není pochyb, že kdyby někdo provedl něco podobného na oltáři ve Westminsterském opatství by vyvolal stejné rozhořčení a byl by potrestán ještě přísněji. Britský establishment nemůže kázat z morálních výšin. Státem podporovaná represe je tu stejně silná jako v Rusku či v Číně.
Podporuji právo lidí vyjadřovat své názory a pořádat politické protesty. Nemyslím si ale, že by mělo být lidem dovoleno znásilňovat druhé lidi anebo cynicky zneužívat pocitů druhých jako nástroj k vytváření publicity.
Informace v západních médiích o Pussy Riot byly velmi mlhavé a selektivní. Informace o tom, jak se Pussy Riot vysmívaly "plížení se a klanění" ortodoxních křesťanů byly jasně vynechány.
Také jsme se nedověděli nic o historii Pussy Riot, historii vypočítavých provokativních akcí, záměrně vymyšlených tak, aby byly co nejurážlivější. Například uspořádala Pussy Riot nahou orgii s těhotnými ženami ve veřejném muzeu. Nebo si žena sundala kalhotky a (něco veřejně prováděla mezi nohama) s mrtvolou kuřete v supermarketu. Při tomto nekrofilně bestiálním aktu měly ty ženy s sebou vlastní děti.
Museum a supermarket byly také natočeny a je to na internetu, pokud o tom někdo pochybuje.
Ty ženy věděly přesně, co v tom kostele dělají a jak to bude přijato. Věděly, že lidé budou hluboce zraněni, šokováni ...« (Britské listy)
Jsem si jist, že by se na internetu dalo sesbírat ještě daleko více příkladů pro srovnání s kauzou ruských punkerek, ale snad to stačilo...
* * *

Soud na punkerkami se odehrával téměř souběžně se soudem s Breivikem. Západu by právě při pohledu na strůjce tohoto masakru mohlo být jasné, jak nebezpečné mohou být pro společnost projevy krajního egoismu, zuřivosti, narcismu, vzpoury, bez ohledů na tradiční obecně lidské hodnoty. Bohužel udička s návnadou sladce vonící rusofobnímu Západu a dráždícího ho k posílení antiruské hysterie byla příliš lákavá, než aby po ní neskočil bez ohledu na jakékoliv souvislosti.

Pochybujete, že by mohl být Breivikův tak hrůzný čin duchovně nějak spřízněný s kauzou punkerek?

30.8.2012 - Moskva »Ruští kriminalisté pátrají po pachateli vraždy dvou žen, zřejmě matky a dcery, spáchané v Kazani. Vrah na místě činu zanechal krví psaný nápis: "Svobodu Pussy Riot!" Těla obou žen narozených v roce 1936 a 1974 byla pokryta bodnými a řeznými ranami a byla silně zmrzačena.« (Novinky)

18. června 2012 - Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg vzkázal zadrženým punkerkám, že je obdivuje.





Předchozí příspěvek na toto téma: 823.
















Zobrazit příspěvek č. 824 jednotlivě

Administrátor --- 29. 8. 2012
Krize v Řecku

Pomoc hladovějícím

Ruská pravoslavná církev provedla sbírku prostředků určených na pomoc hladovějícím v Řecku. Na účet Řeckého arcibiskupství převedla půl miliónu Euro. Zasláno bylo celkem 517.628 Euro. Tyto prostředky byly vybrány v Rusku dle požehnání patriarchy Kyrilla, aby pomohly nasytit ty, kteří ztratili práci a zůstali bez prostředků k existenci.

Připomeňme, že v Řecku pokračuje netěžší krize za poslední dobu. Podle posledních údajů řeckého státního statistického úřadu dosahuje míra nezaměstnanosti 26%. Mezi mládeží do 24 let je 50,8% nezaměstnaných. V rámci drastických úsporných opatření se řecký stát začal zříkat svých sociálních povinností, mj. zavírá domovy důchodců, snižuje penze a sociální dávky a zavádí nové daně. V červenci byla např. zavedena daň z nezaměstnanosti. Nyní je nezaměstnaný člověk povinen platit státu každoročně 300 Euro, a pokud vlastní příbytek, pak musí platit 620 Euro.

V takových podmínkách provádí Řecké arcibiskupství pravoslavné církve celostátní kampaň na sbírku prostředků a potravin pro chudé. Každý den rozdá jen Athénské arcibiskupství cca deset tisíc porcí jídla zdarma a k přípravě jedné porce je potřeba 0,95 Euro. Před krizí přicházeli pro bezplatné jídlo především utečenci z Afriky, Asie a zemí Blízkého Východu, dnes však podíl místních obyvatel, rodilých Řeků, dosáhl 60%. Většinou jsou to osamocení lidé důchodového věku. Pomoc hladovým je organizována i v ostatních eparchiích Řecké pravoslavné církve.

Diakonia.ru


Situace v Řecku (komentovaná fotogalerie)



Ještě před pár lety bylo těžké si představit, že byste uviděli žebrajícího Řeka. Dnes je to realita. Armáda hladových Řeků připravených o výdělek roste každým dnem. Situaci zostřuje stále početnější zástup nelegálních migrantů, běženců (např. z Iránu).

V Řecku se poprvé objevili lidé spící na ulicích - bezdomovci.

Před třiceti lety nikdo v Athénách nezamykal své domovní dveře. Dnes je situace úplně jiná. V zemi, jež se vždy vyznačovala svou pohostinností, se zdvihá vlna nevraživosti vůči cizincům, lidé jsou podrážděni.

Sociální napětí narůstá. Lidé protestují proti záměru ministerstva zkrátit pracovní dobu na pět hodin denně. Logika vlády je prostá - zkrácením pracovní doby zajistíme snížení mezd.

Pro mnohé lidi zůstává církev jedinou nadějí. Nedávno byl zavřen jeden z největších státních domovů důchodců. 800 starých lidí bylo ponecháno samo sobě. Část z nich vzala církev do svého chudobince.

Narozdíl od státu, který likviduje své sociální programy, církevní pomoc potřebným v Řecku nekončí. "Starost o bezdomovce, přestárlé, migranty a nejchudší lidi přehodil stát de facto na církev," říká Konstantin Dimtas, hlavní ředitel organizace Misie, která má na starost sociální službu Řecké pravoslavné církve.

Nejnaléhavějším úkolem, který dnes před Řeky stojí, je nasycení hladových. S tím má církev praktické zkušenosti. (Fotografie z jedné z farností, kde funguje dobročinná kuchyně.)

Jen v Athénách je více než 70 farností, kde každodenně bezplatně rozdávají teplé jídlo chudým. Hlavně se jedná o osamocené důchodce nebo Řeky v předpenzijním věku.

Rodinám s dětmi církev adresně zasílá potravinové balíčky. Rodiče nechtějí, aby se jejich děti dozvěděly, že přišli o práci.

Samostatnou kategorií jsou migranti z Afriky, asijských zemí a Blízkého Východu. Foto: hlavní výdejna jídla, kde 12 dobrovolníků stihne za dvě hodiny rozdělit 1,5 - 2 tisíce dvojitých porcí teplého jídla.

V Athénách církev rozdělí každodenně přibližně 12 tisíc porcí jídla. Po celé zemi církev rozdá asi 100 tisíc porcí.

"Každý týden zvyšujeme o stovku počet porcí vydávaných lidem," praví hlavní tajemník posvátného synodu Řecké pravoslavné církve, diavlijský biskup Gabriel. "Nevíme však, o kolik budeme muset navýšit množství porcí už v nejbližší době."

Každý dostává dvojitou porci - oběd a večeři.

Před krizí si pro bezplatné jídlo přicházeli hlavně migranti. Nyní tvoří 60% příchozích Řekové. Při tom však jen v průběhu roku 2011 přijelo do Řecka cca 1,3 miliónu migrantů.

Nelegální běženci z Afriky, Iránu, Iráku, Afghanistánu mají možnost přijít si sem pro pokrm. Je to pro ně otázka přežití.


Kvůli krizi přerušili téměř všichni stálí dárci a dobrodinci sponzorování církve. Přirozeně, snížily se i obvyklé příspěvky věřících. Řecká církev se však nevzdává.

Před několika týdny otevřelo Athénské pravoslavné arcibiskupství zvláštní obchod s potravinami - je to samoobsluha, kde si každý může vzít zcela bezplatně, co potřebuje.

Arcibiskup athénský a celého Řecka Jeroným posvěcuje dobročinnou samoobsluhu.

Všude (v chrámech, v obchodech i na athénských ulicích) se konají sbírky potravin pro hladovějící.

Na výzvu církve k pomoci odpověděli obyčejní obyvatelé Athén. Pro chudé shromáždili 35 tun potravin. Jak dlouho to však bude stačit?



miloserdie.ru/


Zpráva z tisku:
Merkelová tvrdí, že hodlá udržet Řecko v eurozóně, ačkoli v Německu roste netrpělivost kvůli neschopnosti Atén dodržet podmínky finanční pomoci, píše agentura Reuters. Volker Kauder, šéf frakce CDU/CSU kancléřky Merkelové Řekům vzkázal, že není možné znovu jednat o obsahu ani časovém harmonogramu řeckého plánu úspor. Taková byla jejich odpověď na žádost Řecka získat více času na zavedení dohodnutých reforem.

Novinky.cz

P.S.
O řecké krizi - jejích příčinách a okolnostech jsme psali v příspěvku č. 810.



















Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 824 do č. 864)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz