1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě


Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář

Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 824 jednotlivě

Administrátor --- 29. 8. 2012
Krize v Řecku

Pomoc hladovějícím

Ruská pravoslavná církev provedla sbírku prostředků určených na pomoc hladovějícím v Řecku. Na účet Řeckého arcibiskupství převedla půl miliónu Euro. Zasláno bylo celkem 517.628 Euro. Tyto prostředky byly vybrány v Rusku dle požehnání patriarchy Kyrilla, aby pomohly nasytit ty, kteří ztratili práci a zůstali bez prostředků k existenci.

Připomeňme, že v Řecku pokračuje netěžší krize za poslední dobu. Podle posledních údajů řeckého státního statistického úřadu dosahuje míra nezaměstnanosti 26%. Mezi mládeží do 24 let je 50,8% nezaměstnaných. V rámci drastických úsporných opatření se řecký stát začal zříkat svých sociálních povinností, mj. zavírá domovy důchodců, snižuje penze a sociální dávky a zavádí nové daně. V červenci byla např. zavedena daň z nezaměstnanosti. Nyní je nezaměstnaný člověk povinen platit státu každoročně 300 Euro, a pokud vlastní příbytek, pak musí platit 620 Euro.

V takových podmínkách provádí Řecké arcibiskupství pravoslavné církve celostátní kampaň na sbírku prostředků a potravin pro chudé. Každý den rozdá jen Athénské arcibiskupství cca deset tisíc porcí jídla zdarma a k přípravě jedné porce je potřeba 0,95 Euro. Před krizí přicházeli pro bezplatné jídlo především utečenci z Afriky, Asie a zemí Blízkého Východu, dnes však podíl místních obyvatel, rodilých Řeků, dosáhl 60%. Většinou jsou to osamocení lidé důchodového věku. Pomoc hladovým je organizována i v ostatních eparchiích Řecké pravoslavné církve.

Diakonia.ru


Situace v Řecku (komentovaná fotogalerie)



Ještě před pár lety bylo těžké si představit, že byste uviděli žebrajícího Řeka. Dnes je to realita. Armáda hladových Řeků připravených o výdělek roste každým dnem. Situaci zostřuje stále početnější zástup nelegálních migrantů, běženců (např. z Iránu).
V Řecku se poprvé objevili lidé spící na ulicích - bezdomovci.

Před třiceti lety nikdo v Athénách nezamykal své domovní dveře. Dnes je situace úplně jiná. V zemi, jež se vždy vyznačovala svou pohostinností, se zdvihá vlna nevraživosti vůči cizincům, lidé jsou podrážděni.
Sociální napětí narůstá. Lidé protestují proti záměru ministerstva zkrátit pracovní dobu na pět hodin denně. Logika vlády je prostá - zkrácením pracovní doby zajistíme snížení mezd.

Pro mnohé lidi zůstává církev jedinou nadějí. Nedávno byl zavřen jeden z největších státních domovů důchodců. 800 starých lidí bylo ponecháno samo sobě. Část z nich vzala církev do svého chudobince.
Narozdíl od státu, který likviduje své sociální programy, církevní pomoc potřebným v Řecku nekončí. "Starost o bezdomovce, přestárlé, migranty a nejchudší lidi přehodil stát de facto na církev," říká Konstantin Dimtas, hlavní ředitel organizace Misie, která má na starost sociální službu Řecké pravoslavné církve.

Nejnaléhavějším úkolem, který dnes před Řeky stojí, je nasycení hladových. S tím má církev praktické zkušenosti. (Fotografie z jedné z farností, kde funguje dobročinná kuchyně.)
Jen v Athénách je více než 70 farností, kde každodenně bezplatně rozdávají teplé jídlo chudým. Hlavně se jedná o osamocené důchodce nebo Řeky v předpenzijním věku.

Rodinám s dětmi církev adresně zasílá potravinové balíčky. Rodiče nechtějí, aby se jejich děti dozvěděly, že přišli o práci.
Samostatnou kategorií jsou migranti z Afriky, asijských zemí a Blízkého Východu. Foto: hlavní výdejna jídla, kde 12 dobrovolníků stihne za dvě hodiny rozdělit 1,5 - 2 tisíce dvojitých porcí teplého jídla.

V Athénách církev rozdělí každodenně přibližně 12 tisíc porcí jídla. Po celé zemi církev rozdá asi 100 tisíc porcí.
"Každý týden zvyšujeme o stovku počet porcí vydávaných lidem," praví hlavní tajemník posvátného synodu Řecké pravoslavné církve, diavlijský biskup Gabriel. "Nevíme však, o kolik budeme muset navýšit množství porcí už v nejbližší době."

Každý dostává dvojitou porci - oběd a večeři.
Před krizí si pro bezplatné jídlo přicházeli hlavně migranti. Nyní tvoří 60% příchozích Řekové. Při tom však jen v průběhu roku 2011 přijelo do Řecka cca 1,3 miliónu migrantů.

Nelegální běženci z Afriky, Iránu, Iráku, Afghanistánu mají možnost přijít si sem pro pokrm. Je to pro ně otázka přežití.

Kvůli krizi přerušili téměř všichni stálí dárci a dobrodinci sponzorování církve. Přirozeně, snížily se i obvyklé příspěvky věřících. Řecká církev se však nevzdává.
Před několika týdny otevřelo Athénské pravoslavné arcibiskupství zvláštní obchod s potravinami - je to samoobsluha, kde si každý může vzít zcela bezplatně, co potřebuje.

Arcibiskup athénský a celého Řecka Jeroným posvěcuje dobročinnou samoobsluhu.
Všude (v chrámech, v obchodech i na athénských ulicích) se konají sbírky potravin pro hladovějící.

Na výzvu církve k pomoci odpověděli obyčejní obyvatelé Athén. Pro chudé shromáždili 35 tun potravin. Jak dlouho to však bude stačit?



miloserdie.ru/


Zpráva z tisku:
Merkelová tvrdí, že hodlá udržet Řecko v eurozóně, ačkoli v Německu roste netrpělivost kvůli neschopnosti Atén dodržet podmínky finanční pomoci, píše agentura Reuters. Volker Kauder, šéf frakce CDU/CSU kancléřky Merkelové Řekům vzkázal, že není možné znovu jednat o obsahu ani časovém harmonogramu řeckého plánu úspor. Taková byla jejich odpověď na žádost Řecka získat více času na zavedení dohodnutých reforem.

Novinky.cz

P.S.
O řecké krizi - jejích příčinách a okolnostech jsme psali v příspěvku č. 810.
















Zobrazit příspěvek č. 823 jednotlivě

Administrátor --- 27. 8. 2012
Opět ty ruské punkerky :-(

Tentokrát kritika na adresu našich masmédií

Už jsme o nešťastných punkerkách psali dříve (příspěvky 814, 791 či 778), ale v této kauze se odkrývá tolik jevů, důležitých pro chápání světa, v němž dnes žijeme, že má zřejmě smysl se k tématu vracet a nahlížet ho v různých souvislostech.
Vytrvale je nám vtloukáno do hlavy, že média jsou v demokratickém systému čímsi posvátným, že jsou "hlídacím psem demokracie", že nás prostě chrání před zvůlí státní moci. Myslím, že už hezky dlouhou dobu je namístě tázat se: "A kdo nás ochrání před zvůlí médií? Kdo je hlídá?" Jsou to právě média, která dnes slouží jakési moci, která stojí kdesi v pozadí. Novináři jsou vyškoleni, aby pracovali v rámci někým stanoveného způsobu interpretace reality či diskursu, a tento princip jejich práce je jim různými školeními a duchem profesního konsensu dnes tak hluboce vštípen, že je většinou ani nenapadne pokusit se z toho myšlenkového rámce nějak vymanit nebo se alespoň tázat, jak tento diskurs vlastně vzniká, kdo je jeho autorem, a jestli odpovídá realitě a mravnosti. Novináři naprogramovaní na tento způsob činnosti už pak sami aktivně generují jakousi virtuální realitu a spíše než demokracii vytvářejí a udržují zlou a prolhanou "démonokracii". V kauze ruských punkerek to vše vidíme fungovat v praxi.

A tak bohužel musíme stále poslouchat tyto novináře, jak národ ohlupují informací, že členky punkové skupiny byly uvězněny za happening, při němž dívenky zapěly v pravoslavném chrámu "punkovou modlitbu". Běžně se popisuje "prohřešek děvčat" např. takto: "... V únoru zazpívaly v chrámu Krista Spasitele píseň ´Bohorodičko, vyžeň Putina´." Server "Aktualne.cz" píše např.: "(Punkerky) moskevský soud poslal na dva roky do vězení za uměleckou performanci v pravoslavném chrámu, byly odsouzeny za "výtržnictví", jehož se měly dopustit svým tančením a politicky motivovaným zpěvem před oltářem." Nenazývat za žádnou cenu věci pravými jmény - na to snad mají novináři nějaké zvláštní kursy nebo jim do redakcí dochází nějaký novodobý politruk dělat o tom školení.

Nechal bych každého takového novináře, aby v tom svém příspěvku, co na dané téma zplodil, povinně ocitoval text té "modlitby", o níž média tvrdí, že zazněla v chrámu. Nevím sice, jestli by se podařilo v češtině vytvořit překlad znějící českému uchu s adekvátní vulgární brutalitou, myslím však, že kdyby tuto povinnost podávat plnou informaci čeští hlasatelé měli, pak by se ve svém zpravodajství raději tématu "punkové modlitby" obloukem vyhnuli.

Jenže pokud by to zdejší lidé mohli slyšet, hned by si jednak udělali obrázek o duševní úrovni těch děvčátek a zároveň by jim bylo jasné, že se text písně netýkal ani zdaleka jen Putina, a to by uškodilo záměru médií zmanipulovat konzumenta zpráv. Dokonce i český ateista by okamžitě pochopil, co se před ním fikaný novinář pokouší skrýt, - že to byl především útok na křesťanství, na církev a na věřící - a to útoky promyšleně provedený tak, aby byl co nejhulvátštější a nejurážlivější - a aby zasáhl co možná nejvíce lidí. Pro projev v katedrále byla předem zvolena taková slova, která se neříkají ani na ulici ani ve společnosti, natož v chrámu, kde i nevěřící návštěvník z úcty k místu ztiší hlas. Když bude dovoleno toto svobodně páchat v chrámech, bude v takové společnosti časem dovoleno cokoliv. (To věděli už bolševici.)

Leč zpátky k našemu tématu o západních představách, jak může také vypadat "umělecká performance" a co vše je - dle našich politiků, umělců, novinářů a známých osobností - možné páchat v chrámech (hulákat, "tančit" pohoršlivým křepčením, sprostě křičet, rouhat se). V pořadu Českého rozhlasu 6 (bývalá Svobodná Evropa) dokonce nějaká dobře naprogramovaná novinářka bez špetky pochybností či studu prohlásila, že moskevský chrám Krista Spasitele není žádným svatostánkem, protože tam chodí na bohoslužby i politici, o jejichž víře ona novinářka pochybuje, a chrám je tudíž prý symbolem falešnosti establishmentu. Tím asi chtěla doložit, že k žádnému znesvěcení nemohlo dojít, protože se nejedná o svatostánek. S tak ubohým názorem snad ani nemá smysl šířeji polemizovat, že? Do tohoto chrámu se chodí modlit tisíce obyčejných Rusů a je to pro ně posvátné místo drahé jejich srdcím. Jenže novinářka je naprogramována nevidět - vytěsnit to, co není v souladu s předepsaným diskursem, i kdyby se jí to dělo přímo před očima.
Mimochodem, téma naprogramovaného myšlení se objevuje i v jedné příhodě v evangeliu, kde se hovoří o uzdravení slepého a zároveň se odhaluje slepota těch, kteří o sobě tvrdí, že vidí. Jednalo se tenkrát o farizeje a židovské představitele, kteří byli duchovně slepí do té míry, že nechápali význam toho, co jim odehrálo přímo před očima, a tak prohlásili, že se to vůbec nestalo. (Jan 9,1-38)
Důležité také je důrazně usvědčit mediální falsifikaci reality. Snad všechna naše média replikovala zprávu: "Třem dopadeným členkám kapely, které v únoru před prezidentskými volbami u oltáře zpívaly "Bohorodičko, vyžeň Putina", hrozí až sedm let vězení." Samotná osa, kolem níž se točí veškeré masmediální zpravodajství o skandálu spáchaném punkerkami, je očividnou smyšlenkou. Hlavní tvrzení médií, že punkerky v chrámu zpívaly o politice, je totiž lež.

Všichni svědkové smutné události před soudem shodně potvrdili, že v průběhu celé doby svého vystoupení punkerky v chrámu hulákaly jen sprostá slova, rouhání a výzvu Panně Marii, aby se stala feministkou. Nikdo tam od nich nezaslechl nic politického. Křičely tam totiž jen tu část své skladby, kde jsou vulgarity a rouhání. O politice tam neřekly ni slova, a proto jejich vystoupení nemohlo mít žádný politický význam. Politický projev byl k tomuto chrámovému skandálu připojen až dodatečně a to v sestříhaném videoklipu, k němuž byla přimixována studiově natočená celá "píseň" obsahující i jakýsi politický názor. (Píseň tam už byla kompletní a nazpívaná podstatně kultivovanějším a klidnějším způsobem, než byl ten řev v chrámu, aby klip působil dojmem alespoň částečně zastírajícím pohoršlivost a skandálnost jejich chování, a zároveň udělil celé události onen kýžený politický kontext.) Tento videoklip byl vzápětí rozšířen po internetu a v něm použitá "protiputinovská píseň" je médii nepravdivě vydávána za obsah toho, co se dělo v katedrále. V chrámu to však ve skutečnosti nezaznělo. Se svobodou politického projevu tedy zákrok proti těm ženám nemá nic společného. To se však z médií nesmíte dozvědět.

Co z toho všeho vyvodit? Že mikrofony našich médií drží v rukách lidé s morálkou naprogramovaných robotů, bez vlastního svobodného myšlení, bez schopnosti sehnat si informace, udělat si vlastní názor a vidět realitu kolem sebe, a majitelé (či ředitelé a správci) médií je právě za takový způsob "informovaní" veřejnosti platí, a nic s tím nenaděláš. Nedovoláš se ani morálky ani žádné hlubší nezaujaté analýzy ani profesionální etiky. Základem etiky novinářské práce je přece dát slovo i druhé straně. Jak je tedy možné, že profesionálně připravovaný analytický pořad veřejnoprávního média nesplňuje toto hlavní kritérium objektivního informování i obyčejné slušnosti? Když se Český rozhlas hodlá věnovat analýze této události, mělo by přece být samozřejmé, že si pozve i někoho z pravoslavné církve; vždyť tam ti "analytici" stále mluvili o tom, co pravoslavná církev dělá, jaká je či není, co žádá, oč jí jde atd. Jenže správně naprogramovaný rozhlasový "analytik" necítí sebemenší potřebu kontaktovat subjekt, o němž veřejnost poučuje, ba ani o tomto subjektu něco nastudovat, nebo předtočit s ním nějaký vstup. Přemýšlivý konzument zpráv si podle toho může udělat obrázek o jakosti takového zpravodajství, o úrovni novinářů, které zrovna poslouchá nebo čte jejich článek. Zatím to vypadá tak, že etická úroveň našich masmédií je na úrovni chléva - a to ve všech jeho kanálech. A jaká pak může být kvalita informací a analýz, které k nám z takového redakčního chléva všemi těmi kanály tekou do našich domovů a do našich hlav? Místo odpovědi stačí jen poukázat na to, co většinou plave v kanálech...

Kéž by Bůh někam vyhnal takové novináře a zbavil nás takových médií. Třeba by pak bylo na světě o něco lépe.


















Zobrazit příspěvek č. 822 jednotlivě

Administrátor --- 23. 8. 2012
Ještě k církevním restitucím

Proč by se mělo s řešením otázky financování církví čekat ještě dvacet let - právě dvacet let?

Jeden důvod jsem uvedl už ve svém návrhu ohledně této otázky (viz příspěvek č. 817). Doba uplynulých dvaceti let nebyla dobře využita, nevedla se veřejná diskuse, církve se chovaly k okolní společnosti nerozvážně (a zhusta i tak, že na nějaké veřejné mínění prostě "zvysoka kašlaly"). Vlastně nikdo nečekal, že by otázka finančního vyrovnání s církvemi by mohla takto otřást společností. Těch druhých dvacet let by církve mohly reflektovat zjevenou skutečnost, najít si ke společnosti lepší cestu a otázky finančního zajištění církví by se měly řešit jednak v rámci církví - celocírkevně, a v rámci společnosti - celospolečensky. Zatím se nedělo ani první ani druhé, "upeklo" to kabinetně pár lidí.

Ale je tu i další důvod pro dvacetiletý odklad. Letmo jsem minule zmínil, že církve nejsou na restituce morálně připraveny. Ony vlastně zatím nejsou vnitřně připraveny vůbec řešit otázku svého financování. Tato bolest vnitrocírkevního stavu je dána generačně. (Zdůrazňuji, že to podle mých informací platí pro všechny etablované církve bez výjimky.) Dokud budou v církvích uplatňovat svůj vliv generace, které vyrostly v komunismu, církve se nepohnou v řešení otázek své existence z místa. (Vím, že ve starších generacích existují jednotlivci, vzácné osobnosti - výjimky, o nichž tohle neplatí.)

Proč musel Mojžíš vodit Izraelity 40 let po poušti? Aby vymřela generace, která vyrostla a dospěla v egyptském otroctví a osvojila si už život pod faraónem. Tito lidé - jak se ukázalo při pochodu pouští - nebyli vnitřně způsobilí vstoupit do svobodné země, žít novým životem v Bohem zaslíbené zemi. Proč? Protože by si z ní udělali druhý Egypt. Někoho by si dosadili místo faraóna a zavedli by si tam podobný otrocký řád, jaký si osvojili v Egyptě. Ani morálně ani duchovně neznali nic než otročení. Jiný způsob života společnosti si neuměli ani představit a "starého psa novým kouskům nenaučíš", jak by se lidově dalo o těchto stárnoucích židech říci. Kosti všech těchto starších generací musely zůstat na poušti.

S církvemi je to podobné. Nejprve musí odejít naše generace, která vyrostla v bolševismu a má duši pokřivenou tímto režimem. Jestli člověk kolaboroval či odporoval, nemusí mít kupodivu vždy zásadní význam, protože lidskou duši deformuje jak zbabělost kolaborace, tak i hněv vzdoru; morální flexibilita může vyrůstat ze stejného egoismu jako agresivita vzpoury. A až bude církev přirozeným způsobem od nás očištěna, mohou další generace zařídit fungování církve v budoucnosti bez uvažování zatíženého zkušeností s totalitou.

A právě k tomu je žádoucích dalších dvaceti let, aby při řešení církevní otázky v tomto státu už uplynulo od pádu totality oněch potřebných čtyřicet let nutných ke generační obměně. Netvrdím samozřejmě, že každý mladý člověk je automaticky zdravou osobností, které je cizí ziskuchtivost, panovačnost, závist, bezohlednost, egoismus, patolízalství atd. Nicméně z nových generací bude možné morálně a duchovně zdravé osoby spíše vybrat, než z pokoleních nemocných infekcí totalitního morálního rozkladu.

* * *

Ta deformace myšlení, kterou způsobuje trauma minulosti, byla dobře vidět v těchto dnech při výročí invaze osmašedesátého roku. Lidé, kteří to prožili a jejich životy tím byly dramaticky zasaženy, naděje zhrzeny, očekávání pošlapána, utrpěli takové duševní trauma, že si to ten, kdo tyto události neprožil, vůbec nedokáže představit. A je vcelku přirozené, že pokud člověk neměl nějaký duchovní život, který byl pro něj důležitější než vše pozemské, či nějaký "náhradní život", kam by mohl uniknout od společenské reality ke svým zájmům, práci či umění, tak u něj toto trauma zůstalo neléčené a normalizačním režimem stále jitřené, a tudíž vlastně trpí jakýmsi posttraumatickým syndromem po celý zbytek života.

Četl jsem řadu článků a osobních výpovědí k tomuto výročí. Pro ty, kteří to prožili a zasáhlo je to naplno, je typické, že tento problém řeší dodnes. Neustále naříkají, co nám to tenkrát "ti rusáci provedli", stále to rozebírají ze všech stran, zkoumají, jestli se nám Rusko už dostatečně omluvilo a jestli se to Putin náhodou nechystá udělat letos na podzim či nejpozději příští jaro znovu. Bývá to čtení smutné. Je vidět, že ani po tolika desetiletích se s tím nedokázali vyrovnat a nesou si tu bolavějící hnisavou ránu na svých duších do dnešních dnů; zřejmě až do smrti. Naproti tomu mládež vyrostlá ve svobodě vůbec nechápe, proč se má stále připomínat taková smutná ale nikterak drasticky tragická událost, jako tato "sametová okupace" či následná "komfortní totalita" ledniček plných masa, doba celonárodního chataření a chalupaření, levného benzínu, plného sociálního zabezpečení a mírných pracovních výkonů v zaměstnání... (Musím říci, že je mi z některých příslušníků obou skupin trochu úzko.)

I církve jsou postiženy traumaty a boulemi na duších. Řeší se, co kdo podepsal či nepodepsal, s kým spolupracoval a na koho kde co řekl, jsou tahanice kolem podzemní církve, tajných svěceních, o nichž slíbili rozhodnout do vánoc (bohužel neřekli, kterého roku), a k tomu to "pacem in terris", a pak tu jsou všelijaké seznamy a nějaké vágní omluvy a hlavně jsou zde tím vším deformované lidské duše, které se do toho kalu někdy nějak namočily. Skrze nemocné lidské osobnosti žije totalita v církvi i ve společnosti dál, a ještě dvacet let tomu tak bude. Od toho se v církvích odvíjí ta stále kvetoucí řevnivost, závist, nepřejícnost, podezřívavost či podlézavost, občas zatrpklost, podivínství nebo dosebezahleděná uzavřenost na farnosti a nezájem o církevní společenství, a jindy až téměř materialistická zištnost, prospěchářství a mocichtivost atd. To jsou běžné projevy nevyléčených osobností ve všech církvích.

Do tohoto kontextu je potřeba zasadit onu okřídlenou frázi "co bylo ukradeno, musí se vrátit". Je to výkřik komunismem pokřivených lidských duší, které se nedokážou vyrovnat s traumaty nedávné minulosti a narovnat vztahy s těmi, kteří ještě žijí, a tím vstoupit do svobody. Honba za jakousi vnější spravedlností skrze restituce tu může docela dobře být jen náhražkou vnitřní spravedlnosti vnitrocírkevního usmíření. Je totiž snazší vybojovat restituce než dosáhnout nastolení upřímných otevřených mezilidských vztahů v církvích. Cokoliv vnějšího je snazší než uvést pokání do lidských srdcí, a uzdravit tím ty nemocné osobnosti starých generací.

Jedním ze symptomů této nemoci bývá slepota. Člověk tehdy říká: "Vidím," leč ve skutečnosti je slepý. (Viz o tom Jan 9,39-41.) Představitelé katolíků a ekumeny hodlají zajistit budoucnost církví majetkem; myslí si, jak jsou prozíraví, ale nevidí, jak svou slepotou církvím ubližují.
* * *

Teprve až tu budou jen ti, kteří nad slovem "komunisti" akorát pokrčí rameny, bude možno smysluplně řešit církevní budoucnost. Oni ať se pak vyjádří na téma restitucí. Je dosti pravděpodobné, že ti, co přijdou po nás, budou krčit rameny nejen nad komunisty, ale stejně tak i nad možností nějakých restitucí. Nějaký kdysi ukradený majetek jim třeba bude zcela ukradený stejně jako celá bolševická totalita. Tak proč máme tyto příští generace zatížit tak strašným morálním dědictvím, jakým je současná podoba restitucí?

Víme přece všichni, že vydá-li stát církvím v restituci ty majetky, o nichž se hovoří, zůstane v národě pocit křivdy, znechucení a vzteku (ne nepodobný traumatu některých lidí z roku 68), a tito lidé budou žít do konce života s pocitem, že národ byl církvemi okraden. Odepře-li definitivně dnes stát církvím restituce, bude přežívat pocit křivdy v církvích, bude se tradovat, jak "nás" stát dvakrát okradl - nejprve při nástupu komunistů, pak při jejich odchodu. Bude tím postižena nová církevní generace a na uzdravení církví se bude muset čekat o to déle. Odloží-li se řešení této otázky, pak za dvacet let mohou noví lidé v církvích sami svobodně říci: My ty majetky nepotřebujeme. Církev pečuje o lidské duše - to je její bohatství. Proto se nemůže věnovat pozemskému hromadění jmění - nepodniká, neinvestuje. Církev nemůže být pozemským podnikem, protože je v samotné své podstatě alternativou k pozemskému.

* * *

Zatím však hrozí, že na nás církevní stařešinové naloží egyptské jho, které sami vlečou z komunismu. Na nás to naloží v podobě restituovaného majetku, kvůli němuž se církve uvnitř spolehlivě rozhádají a lidé v církvi se budou ještě celých příštích čtyřicet let vzájemně obviňovat, kdo co kam zašantročil, kolik se toho ztratilo, vytunelovalo a promrhalo.

Může se někdo hodnověrný zaručit, že všechno nedopadne, jak to hrozí? Mám obavy, že restitucemi právě chystáme tuto budoucnost církve: Společnost nás bude nenávidět, protože jsme si nahrabali majetek, který je sporný (a to je fakt); církve o velkou část z něj stejně přijdou, protože jsou personálně zablokované a ekonomicky neschopné; a uvnitř budou kvůli penězům rozhádané jako ještě nikdy před tím.

Vidím v tomto národě proti sobě postaveny dvě síly: církve a zbytek společnosti. A obě strany jsou zabarikádované na svých pozicích a chtějí prosadit své požadavky silou. To je tak špatná situace, že odklad se zdá být jediným řešením. Jestli tohle není velký argument pro odročení pokračování sporu v restituční kauze "církve versus zbytek národa", tak už nevím, oč církvím i státu vlastně jde.













Zobrazit příspěvek č. 821 jednotlivě

Administrátor --- 23. 8. 2012
Punkerky byly vypovězeny z Ruska

Vtip na aktuální téma

Putin píše Obamovi o punkerkách: "Když se vám Američanům ani těm třem našim ženským ruský režim nelíbí, vypověděl jsem je do USA."
Za půl roku píše Obama do Kremlu: "Punkerky vracíme a Putinovi se všichni Američani omlouvají."










Zobrazit příspěvek č. 820 jednotlivě

Administrátor --- 21. 8. 2012
Zpráva administrátora

Aktualizace archivu Ambonu

Jak většina čtenářů asi ví, jedna z možností přístupu do archivu Ambonu vede přes speciální stránku, na které jsou odkazy na starší články seřazeny podle témat. Je to zřejmě nejpohodlnější cesta jak se dostat k uveřejněným příspěvkům nebo jak mezi hledat.

V hlavičce hlavní stránky Ambonu je na pátém řádku shora vpravo titulek "Tematický přehled příspěvků Ambonu", který obsahuje odkaz (link) na tuto speciální stránku: Příspěvky na Ambonu podle témat.

Odkazy na dřívější články je tam však nutno doplňovat ručně - tj. čas od času, a to jsme v poslední době dost zanedbávali, takže odkazy na poslední příspěvky na tomto tématickém přehledu scházely. Nyní tedy informuji, že tato stránka archivu byla aktualizována, a zároveň slibuji, že se budu snažit více dbát na pravidelné doplňování linků. K tomu mi dopomáhej Bůh...

S horko-letním pozdravem

Administrátor



P.S.
Na stránce "tématického přehledu" je také prohledávání Ambonu pomocí Google a Morfea. Bohužel však obojí přestalo fungovat. Zatím to tam ještě necháváme (na památku). Potřebujete-li vyhledat výskyt nějakého slova v Ambonu, doporučuji jako nouzové řešení použít obvyklé rozhraní Google a napsat do vyhledávacího řádku slovo "Ambon" a pak slovo, které hledáte. Následně to většinou najde v archivu Ambonu kýžený výsledek.

Do budoucna plánujeme vybudování našeho vlastního fulltextového vyhledávače specializovaného na české pravoslavné stránky. Tam budou na výběr přepínače pro prohledávání Ambonu nebo celého českého pravoslavného internetu. Doufám, že to bude ještě letos.














Zobrazit příspěvek č. 819 jednotlivě

Administrátor --- 20. 8. 2012
Ze světa - tolerance homosexuality proniká do římskokatolické církve

„Takoví současní kardinálové“

Katolický vídeňský arcibiskup Christoph Schönborn podpořil zvolení zjevného homosexuála do pastýřské farní rady.

Ještě ani nestihl odeznít názor vyjádřený kardinálem Karlo Mariem Martiniem, jímž uvedl svou knihu "Credere e conoscere" a týkal se možnosti státního uznání homosexuálních párů, pokud mají partneři stabilní vztah, a už se newsmakerem na toto téma stal další kardinál - známý vídeňský arcibiskup. Zatímco milánský arcibiskup, jezuita v důchodu, Martini se omezil jen na teoretické úvahy, tak dominikán Schönborn se odhodlal ke zcela praktickým krokům.

Pastýřská rada farnosti ve Stützenhofenu většinou hlasů zvolila do svého členstva otevřeného gaye Floriana Stangla. Představený farnosti se však obrátil na kardinála s žádostí, aby prohlásil tuto volbu za neplatnou. Chudák otec Gerhard byl zcela přesvědčen, že se hlava rakouské církve přikloní na jeho stranu, ale stalo se něco jiného. Kardinál si pozval Stangla i s jeho milencem (s nímž žije 26-letý Florian v registrovaném partnerství) k sobě na oběd, a poté sdělil tisku své dojmy. "Nyní už chápu, proč si ho farnost zvolila," uvedl purpurem se odívající biskup, "jeho osobnost působí silným dojmem a je to pokorný člověk velké víry." "Znám kánony, ale také vím, že Ježíš přišel pro člověka a ne kvůli kánonům. Mám zato, že tento mladík je na správném místě a proto souhlasím s jeho zvolením," prohlásil kardinál.

Nyní aby si zahanbený farář opatřit nové učebnice morální teologie nebo vyhledal rekvalifikační kurs. Rakouští katolíci jsou laureáti ceny pro nejprogresivnější katolickou církev, která už dokázala revidovat věkovité předsudky a zříci se diskriminace členů té nejbezmocnější a bezprávné části společnosti.

Presbuter.ru


P.S.
Od roku 1975 byl Schönborn profesorem na Universität Freiburg ve Švýcarsku, nejprve učil katolickou dogmatiku a později ještě teologii východních církví. V roce 1998 byl jmenován kardinálem a krátce poté i zvolen předsedou Rakouské biskupské konference. Zpráva je o to závažnější, že Schönborn byl v r. 2005 často uváděn mezi kardinály majícími šanci na zvolení papežem (tzv. papabile). Nejde tedy o žádnou marginální osobnost římskokatolické církve. Jeho názory bezesporu něco vypovídají o myšlenkovém světě římského křesťanství v západní Evropě. Vypadá to, že brzy se stanou římští katolíci další "duhovou církví".

Pro pravoslavné je to smutná zpráva. Znamená totiž hrozbu, že v tom brzy budeme sami. Čili že pravoslavná církev zůstane poslední duchovní křesťanskou silou, která bude mít k homosexualitě jednoznačné stanovisko a bude udržovat duchovní a mravní tradici, která sahá až k Mojžíšovu zákoníku a ještě hlouběji.

I toto je souvislost, kterou musíme brát v úvahu při dnešní hysterii kolem vystoupení a odsouzení ženské punkové skupiny v Rusku. Ta fóbie, cíleně vyvolávaná médii proti Rusku i proti Ruské pravoslavné církvi, nemůže nesouviset s tím, že západní církev opouštějí poslední pozůstatky starokřesťanské zbožnosti a mravnosti, a tak je u nás pochopitelná snaha nějak zdiskreditovat ty, kteří se ještě křesťanské morálky nevzdali.

(Životopisná data z Wikipedie)
















Zobrazit příspěvek č. 818 jednotlivě

Administrátor --- 17. 8. 2012
Podobenství o nesvětskosti duchovního života

9. NEDĚLE PO 50nici; Kristus kráčí po moři

Za onoho času...
14,22       ...přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy.
14,23       Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám.
14,24       Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní.
14,25       K ránu šel k nim, kráčeje po moři.
14,26       Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem.
14,27       Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: "Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!"
14,28       Petr mu odpověděl: "Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!"
14,29       A on řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi.
14,30       Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mne!"
14,31       Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?"
14,32       Když vstoupil na loď, vítr se utišil.
14,33       Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: "Jistě jsi Boží Syn."
14,34       Když se dostali na druhý břeh, přistáli u Genezaretu.
(Z evangelia Matoušova 14. kap.)

Evangelium vykreslující Pána Ježíše kráčejícího po bouřlivých vodách mořských láká neodolatelně k jinotajnému výkladu. Je to takový magnet, že mu prostě nelze odolat.

Především to moře. V Písmu se vyskytuje jako symbol protibožského živlu. Jak výstižné! Jen si to představte: moře s nepobádanými temnými hlubinami, v nich se to hemží tvory zcela nepodobnými ničemu suchozemskému. Ty záhadní krutí tvorové v temnotách hlubin, obři či obludy s dlouhými slizkými chapadly, - jaký výstižnější obrázek démonického světa si račte ještě přát?

Věčně se převalující se masy vod, hlubinné proudy v kalné temnotě, na povrchu zmítající se hladina, marně se vzpínající k nebesům. Hrozivý hukot vln, řev burácejícího vlnobití připomínající někdy nářek, úpění. Děsivá možnost záplavy, pohlcení utonutí a záhuby! Nepostižitelný chaos, šero přecházející do temnot a neustálý neklid. Lze se divit, že je moře v Bibli symbolem tohoto světa? Nikoliv světa ve smyslu kosmos, který je Božím stvořením, ale světa ve smyslu světskost, stvoření poškozené lidským hříchem.

A co je typickou vlastností moře, která připomíná charakteristickou vlastnost světa? Neustávající duchamorný nepokoj. Mučivý stav bez odpočinutí. Trochu klidu tady není... Nestálost, kam se podíváš. Vznikající a záhy zase zanikající vlny. "Vše se mění," jak správně říkají buddhisté, aniž by však nabídli jiné východisko, než zničení lidské osoby v nirváně.

Ano, na tomto světě je zvláště dušehubný jeho neumdlévající neklid. Nenápadně, ale vytrvale ničí lidského ducha. Ničí a drolí tedy i to, co by mělo být nezničitelné (neberte to, prosím, dogmaticky). Rozkládá nás zevnitř. Trhá lidské nitro na cáry, kousek po kousku utrácíme svého ducha v marnosti.
Tento zhoubný rozklad, rakovina duše, je v pravoslavné spirituální terminologii zastoupen církevně-slovanským pojmem "tlenije", které se většinou překládá jako záhuba či nepřesně jako smrt (to pro nás není jedno a samé). Místy by však - zvláště ve vztahu k duši - měl být převáděn doslovněji jako "rozklad". Záhuba duše se totiž odvíjí od jejího rozkladu, který je opakem celistvosti. Rozklad duše je způsobován poskvrněním, naopak celistvost je synonymem pro uzdravení duše a pro čistotu. V 1. modlitbě před svatým přijímáním se hovoří o lidské "přirozenosti rozložené hříchem". V 3. modlitbě po svatém přijímání se též o rozkladu duše hovoří. Naše dosavadní překlady převádí - bez zřetele k nastíněným souvislostem - zmínku o "špatných slovech", která podle výroku Pána Ježíše Krista poskvrňují a tedy rozkládají duši, jako "dušehubná slova". V nových překladech bychom měli jít trošku do hloubky, a proto tam možná přímo hovořit o "slovech rozkládajících duši". (Evangelium vysvětluje, že slova mohou poskvrňovat člověka, viz Mat 15,11-20; ekumenický překlad i B21 místo "poskvrňuje" překládají nepřesně a bez pochopení duchovního významu výroku: "znesvěcuje" či dokonce "špiní".) O rozkladu duše čteme i u svatých Otců, např. sv. Řehoř Theolog praví: "Existuje jen jedna smrt, a to hřích, který je rozkladem duše."
Lidstvo cítí potřebu klidu odedávna. To nejhorší, co si lidé kdy uměli představit, nebylo žádné pozemské utrpení, ale věčný neklid po smrti - že by ani po smrti na věčnosti lidská duše nemohla dojít klidu a spočinutí. Proto se dodnes zesnulým přeje: pokoj, mír, odpočinutí. Píšeme to i na náhrobky: "Odpočívej v pokoji," nebo "se svatými upokoj."

Děsivá symbolika moře vyniká zvláště ve srovnání s tím, co lidé spatří, když pozvednou své zraky od vodních vln vzhůru. Vysoko nad věčně nespokojeným mořem kralují nebesa se všemi svými zástupy. Nad chaotickou neuspořádaností vln a proudů v hlubinách vidíme stát nebeský řád, důstojně a přesně se pohybující tělesa, jejichž dráhy jsou tak přesné, že jimi lidé měřili uplývající čas. Nebe, ať už na něm září Slunce nebo se skvějí hvězdy a Luna, symbolizuje mír (proti nepokojnosti lidského světa) a řád (proti chaosu lidských vášní, tužeb a názorů).

* * *

A nyní do takto vykresleného obrázku přidává evangelium postavu Ježíše Krista, kráčejícího pod nebem na hladině vody. Na rovině jinotajného výkladu - zpodobení Boha sestoupivšího s nebes k nám do světa, ale při tom světem nepohlceného. Je to Bůh, jenž je zde s námi ve světě, ale není ze světa. "Světlo ve tmě září, ale tma jej nepohltila," píše sv. apoštol Jan o Synu Božím. Dotýká se našeho hříšného světa, kráčí po něm, avšak svět nemůže uchvátit a zajmout, co není z něj.

Boží Syn nepřišel jen, aby se tu ukázal, nýbrž aby i nás povolal k tomu způsobu života a uvedl do vztahu ke světu, jaký ukazuje svým kráčením po vlnách a celým svým životem mezi námi. Povolává nás - jako Petra - abychom i my vykročili na hladinu - vymanili se z chaosu, kráčeli po hladině světa, čili byli ve světě, ale nebyli ze světa, protože Pán nás ze světa vyvolil. Napadá vás nějaký výstižnější obrázek podstaty křesťanského duchovního života?
Nesvětskost či nadsvětskost křesťanského života vysvětluje Spasitel před svým Ukřižováním apoštolům: "Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí." (Jan 15,19) A dále o nich praví: "Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa." (Jan 17,16) Pak se Ježíš Kristus modlí k Otci: "Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa." (Jan 17,18)
* * *

Jenže někde je chyba. Něco nám brání, abychom kráčeli po bouřlivých vlnách světa, podobně jako Petr kráčel k Ježíši Kristu na jeho vybídnutí. Brání nám to samé, co posléze zradilo Petra, pod nímž se po pár krocích, učiněných na vlnách moře, náhle propadla hladina, hlubina ho začala pohlcovat a tonul. Tím, co zradilo jeho a zrazuje i nás, jsou pochybnosti, malověrnost. To je defekt, jímž je stižena naše zbožnost. Pochyby, vnitřní rozkolísanost, nejednoznačnost našeho myšlení, rozštěpená mysl, nedostatek odhodlání a nedůsledně - neřku-li dokonce povrchně - provedená volba, při níž jsme se obrátili k Bohu a zavrhli svět a vše, co je v něm. To vše láme naší zbožnosti křídla, aby nemohla vzlétnout.

Už ct. Serafím Sarovský ve své době tvrdil, že pokroku v našem duchovním životě brání především nedostatek rozhodnosti. Na všech, které ctíme jako svaté, vidíme jeden základní rys jejich myšlení i skutků - rozhodnost. Ježíš o nás řekl: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží." (Luk 9,62)

A nyní můžeme už přikročit k tomu hlavnímu, totiž k otázce: co je příčinou našich pochybností, nerozhodnosti, malověrnosti? Co nás tedy stahuje do světské hlubiny? Dnešní evangelní čtení dává na rovině námi sledovaného alegorického výkladu opravdu pozoruhodně přesnou a výstižnou odpověď. Je tam totiž jedna nenápadná zmínka v popisu Petra kráčejícího po vlnách. Co se přesně stalo v ten moment před tím, než se pod ním propadla hladina? "Vida vítr tuhý, lekl se" (přeloženo dle pravosl. znění). Náhle si všiml bouřícího vichru a zapochyboval. Vystrašil ho vítr, vzal mu víru.

Co v Písmo symbolizuje vítr, resp. v jakém kontextu se objevuje? O větru se říká, že vane; podobně vane i duch. Dokonce vítr (či dech) a duch mohou být synonyma (např. v žalmu 103/104,4 není zcela jasné, jestli poslem Hospodinovým je vanutí větru /čili "vichry" v některých překladech/, nebo duchové /kral. překl./). Pohyb vzduchu má tedy v biblické řeči i v duchovní realitě jakýsi duchovní význam. Buď dobrý (např. vichr při sestoupení Ducha Svatého) nebo špatný (Ježíš při bouři pohrozil větru, tj. zlým duchům, a byl náhle klid /Mat 8,26/; na některých ikonách zobrazujících tuto událost vidíme Ježíše, jak hrozí démonům a běsům, kteří jsou skryti v mracích a vytvářejí bouři).

Dnešní evangelium můžeme tedy vykládat jinotajným způsobem v tom smyslu, že příčina Petrova úleku a zapochybování je duchovního původu. S ohledem na výroky otců a starců můžeme jít ještě dál a tvrdit, že zde nejde jen o obecnou duchovní příčinu, ale zcela konkrétně o to, čemu říkáme "světský duch". Tzv. světský duch je popsán sv. Janem takto: "žádost těla a žádost očí a pýcha života", a charakteristické pro toto vše je, že to "není z Otce, ale jest ze světa" (1. Jan 2,16; jen kralický překlad zde správně reflektuje znění originálu).

Když je naše duše raněna malověrností, rozkolísaností, pochybnostmi v oblasti víry, a náš duchovní život je mátožný, je na místě co nejrychleji hledat příčinu, než duše na tuto ránu vykrvácí. Mockrát jsme četli u starců a církevní otců, že pochyby a nejistota ve víře jsou způsobeny světským duchem. To bývá v drtivé většině případů zdroj našich duchovních problémů a nedostatku odhodlání - jsme pod vlivem světského ducha. A "přátelství se světem je nepřátelstvím vůči Bohu. Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím" (Jak 4,4). Pochybovat můžeme a máme o všem - zvláště o sobě. Leč o třech věcech pochybovat nesmíme - a to o Bohu, o pravoslavné víře a o pravoslavné jedné, svaté, obecné a apoštolské Církvi.

* * *

Snažme se tedy mít pod kontrolou svůj vnitřní duchovní stav. Konec konců duchovní život je přece věcí ducha, jak už sám onen "terminus technicus" napovídá. Jakého jsme ducha, takové je naše myšlení a tedy náš vnitřní i vnější stav. Jako křesťané bychom se měli snažit, abychom nebyli dítky těla, jak nás k tomu vede světský duch, ale lidmi ducha.
Do jaké míry má stav ducha vliv na způsob našeho myšlení, je výborně patrné v dnešní době např. na vztahu k vědeckému poznání. Ještě nikdy totiž neměli lidé tolik důvodů věřit ve Stvořitele; soudobé vědy (astronomie, biologie, kvantová fyzika apod.) nám dávají tolik svědectví (a snad by se dalo říci - důkazů) o Stvořiteli, že se o tom lidstvu minulých staletí ani nesnilo. Ten, kdo je zbožného ducha, má v současnosti tolik nových důvodů a dokladů pro svou víru! Naopak ten, kdo nechce věřit a jeho duch je rozpoložen materialisticky, tak tohle vše - produkty těch samých vědeckých disciplín - používá jen jako důkazy, že Bůh neexistuje. Jak jsem pravil - vše je záležitostí ducha; veškeré naše myšlení, resp. způsob našeho uvažování, se formuje podle toho, jakého jsme ducha.
Tedy na konec, jak ovlivnit stav svého ducha? Jak v sobě posílit ducha víry? Co je k tomu potřeba? Vybereme tři důležité věci.

1.) Bránit vstupu světského ducha do nás. Ne vždy je to možné, ale nakolik to záleží na nás, měli bychom omezit pobyt v prostředí, kde kraluje světský duch, a seškrtit vstup světského ducha do svého příbytku, což je přece prostor, který bychom měli mít plně pod svou duchovní kontrolou. V praxi - např. kdo se kouká každý den pět hodin na televizi, asi těžko v sobě bude udržovat správného ducha. Co říci o domácnostech, kde televizi zapnou, když přijdou odpoledne z práce či ze školy, a vypínají ji, až když jde poslední člen domácnosti na kutě? Televizní kanál do každé domácnosti pumpuje světského ducha přímo pod tlakem. To je dnes jeden z největších nepřátelů duchovního života. Neposlouchejte každodenně kdejakou hloupost z rozhlasu. Nečtěte kdejaký škvár, bulvární tiskoviny atd. Vybírejte si zdroje informací.
Dnes je společnost přímo posedlá "právem na informace". Ve skutečnosti platí o většině věcí, o nichž jsme přívalově bez slitování informováni, že z hlediska spásy je lépe o nich nevědět. Jsou to jen šlehající plameny marnosti, poryvy světského ducha. Chraňte si své "právo nevědět", jak o tom pěkně mluví Solženicin (zde příspěvek č. 411).
 Pravoslavní křesťané mají ve zvyku mít doma na stěnách ikony, někteří zapalují lampádu či okuřují svůj příbytek kadidlem; tím napomáhají udržování křesťanského ducha.

2.) Prostý život. Je mocnou oporou správného naladění ducha. Znovu připomenu starce Pasije Svatohorce, jenž radil těm, kteří k němu přicházeli s prosbou o radu: "Zjednodušte si svůj život. Snažte se žít co nejprostším způsobem života." Nedávno jsem někde četl, že v průměru si lidé kupují nový mobilní telefon každý rok až dva (ročně se v naší desetimiliónové republice prodají tři milióny mobilů). Vzpomínám si, že se píše o starci Paisiovi, jak se zarmoutil, když viděl u mnichů na Svaté Hoře první mobily. Všechny tyhle chytré hračky a nejmodernější technologie k sobě vábí lidského ducha a rozptylují ho. Často vidím i u pravoslavných křesťanů, jakou zálibu mají v těchto nejmodernějších "strojcích"; bláhově se při tom domnívají, že to nemá nic společného s jejich duchovním životem. Serafím Rose někde píše v tom smyslu, že záliba současných lidí v moderních technologiích škodí jejich duším více než dávné hereze.

3.) Aktivně dbát na získávání správného ducha. Číst Písmo, poslouchat duchovní čtení nebo církevní hudbu atd. Pomodlit se každý den. Sem samozřejmě patří i dbát na to, abych se dostal co nejčastěji do chrámu. Jednou týdně na liturgii - to je minimum ze všech minim nejminimálnější, které nás ještě dokáže udržet na hladině. Chrám, v němž se slouží božská liturgie, je jako spásná archa na zmítajícím se moři života. Jedině zde je možno se zachránit pro věčný život, všechno ostatní spláchne duchovní potopa do hlubin moře.

V každé době je možno usilovat o nadsvětský život, učit se kráčet po hladině moře života a nepropadat se do něj. Ježíš Kristus nás k tomu zve, řka i nám - jako kdysi Petrovi: "Pojď!"


















Zobrazit příspěvek č. 817 jednotlivě

Administrátor --- 14. 8. 2012
Pochybuji o současných církevních restitucích

Dar z pekla?

Tímto bych rád vyjádřil svůj soukromý názor na tolik diskutovanou aktuální otázku. Předesílám, že se jedná o postoj osobní a že nezastupuji nikoho, než sám sebe. Hlavním bodem mého vystoupení je podivení nad tím, že se církve hrdě staví do zaslepeně tvrdošíjné opozice proti názoru zřetelně a naléhavě vyjadřovaném tak velkou částí naší společnosti. Už jsem slyšel heslo "církev vždy s národem", ale ještě jsem neslyšel, že by nějaká církev o sobě hlásala "církev národu navzdory".

Nebudu se zde podrobně rozepisovat o tom, co je všeobecně známo. O průzkumech veřejného mínění (snad až 80% proti restitucím); o demonstracích (např. té dubnové nebo té na den Jana Husa), trestních oznámeních, peticích; o e-mailovém "bombardování" poslanců veřejností, o dopisech papeži (jeden jsme zde přetiskli); o mračnu nesčetných článků v novinách, blozích, diskusích, v nichž nikoliv novináři či politikové, ale příležitostně publikující intelektuálové i středně vzdělaní lidé vyjadřují argumenty proti restitucím, ať už na základě svého studia či životních zkušeností; o občanských i soukromých iniciativách... A jistě jsem na spoustu projevů zapomněl nebo jsou obecně zahrnuty pod zmíněné kategorie. Každopádně - nálada společnosti se blíží bodu varu, půda pod církvemi i politiky je horká. Na straně zástupců církví také roste nervozita, z jejich úst padají silná slova, výčitky a obvinění (zvláště nešťastný byl výrok o "lůze" od jednoho z nejvyšších církevních hierarchů). Předkládaných racionálních argumentů z jejich strany není mnoho, nejsou dobře používány a vykládány a nejsou ani dostatečně přesvědčivé. Na straně církví, jak se mi zdá, úplně schází sebereflexe čili uvědomění si, jak na ně společnost hledí, jaký obrázek o sobě ve vědomí společnosti vytvořily za posledních dvacet let. O tom, že by ze strany církví předcházelo restitucím nějaké dlouhodobé vysvětlování problematiky a skutečný dialog se společností, nemůže být ani řeči. To vše uklidnění rozbouřených vod jistě nenapomáhá.
Nepovažuji pro nás v tuto chvíli za podstatné, jsou-li církve formálně v právu či nikoliv, jestli jsou restituce spravedlivé nebo ne, zdali je rozsah restitucí v pořádku či není. Rozhodující je, že církve vstupují do konfliktu s velkou částí tohoto národa (a zdá se, že ta část je opravdu značná - zřejmě se jedná o dvě třetiny či dokonce tři čtvrtiny). A nemálo lidí s restitucemi nejen nesouhlasí, ale jsou jimi pohoršeni, rozzlobeni, ba rozzuřeni.
Četli signatáři restitučních dohod, co říká Pán Ježíš v evangeliu o těch, kteří způsobují pohoršení? (Viz ta slova o mlýnském kameni čili žernovu na krku: Luk 17,1-2 nebo Mat 18,6-7; jen na doplnění - v řeckém originálu evangelia: pohoršení = skandál.)
Chápal bych takovou pevnou neústupnost, kdyby se jednalo o otázky týkající se vyznávané víry, duchovního života a církevní praxe (např. obřadů, svátků, zvyků). V takových věcech si musí církev stát za svým učením a držet se posvátné tradice, a nesmí se ohlížet ani na názor mas ani na vůli panovníka ani na dobové okolnosti ani na nic podobného. Tak se chovali první křesťané, a stejně tak pravoslavní křesťané pod tureckým jařmem nebo v Rusku po revoluci.

Jenže dnes tu přece neběží o principiální otázky církevního učení a způsobu jejího vnitřního duchovního života! Jedná se o problematiku financování vnější církevní organizace, o společenské uplatnění církví a potažmo se řeší problém vztahu naší společnosti k církvím a naopak. V takové otázce postupovat bez ohledu na rezolutně vyjadřované mínění významné části společnosti je pro mne nepochopitelné.

Co potom mohou církve chtít učinit pro okolní společnost, jak se chtějí uplatnit v celospolečenském kontextu, jaký morální příklad mohou dávat nevěřícím, když se kvůli restitucím ocitnou v obecném opovržení? Ano, chápu, - postavení církve ve společnosti nezáleží vždy na vůli a jednání církve (nepřátelé křesťanství mohou rozšířit mezi lidmi různé pomluvy, a církev se kvůli tomu může být dehonestována, jenže to teď není náš případ). Nelze však pochopit, proč by se církev sama svým pochybným jednáním měla vylučovat ze společnosti a odsunovat se do morálního ghetta; co tím může získat?

Současný souhlas církví s restitucemi (či snad dokonce jejich ruka lačně se napřahující k nabízenému majetku) je zcela v rozporu s duchem evangelia i se zásadami prvotního křesťanství. Pán Ježíš přece pravil, že "nelze sloužit zároveň Bohu i mamonu" (Mat 6,24 nebo Luk 16,13-14) a že "máme především hledat Království Boží a spravedlnosti jeho" (Mat 6,25-34) a ne se honit za jměním. Církev sice vždy měla nějaký majetek, ale zachovávala si jistý odtažitý (a nedůvěřivý) vztah k penězům. Je známo, že církev nabízené dary vcelku běžně odmítala, když si nebyla jista buď čistým původem daru či mravními kvalitami dárce. Pokud dar pocházel z čistého zdroje, byl dobrovolný a poskytovaný s láskou, pak mohla být církev přesvědčena, že skrze toho dobrodince se Bůh sám stará o svou církev. Kdyby však měl dar způsobit veřejné kontroverze, skandál či pohoršení, byl by to spíše dar z pekla. Cožpak by Bůh způsobil církvi něco takového? Je proto nepředstavitelné, že by stará církev přijímala dary za cenu své společenské diskreditace.
Prof. Alexij Osipov (vyučující na Moskevské duchovní akademii) při svých přednáškách občas říká, že žijeme, jako kdyby Pán Ježíš řekl přesný opak toho, co je zapsáno v evangeliu. Jako by nás Kristus snad vybízel: "Starejte se především o to, co budete jísti a co budete píti a čím se budete odívati, a Království Boží vám k tomu bude přidáno." Až sem jsme to dopracovali. Jinými slovy - platí o nás to, co praví Pán: "Po tom všem se pohané shánějí."
Jak už jsem zde kdysi psal, dochází u nás nejen k odluce státu od církve, ale i k odluce církve od národa. Je možné, že brzy poznáme, co to znamená v praxi. Čas od času vyměňuji rozbité sklo na naší veřejné církevní vývěsce (katolíci si na tu svoji prozřetelně dali nerozbitné plexisklo). Snad ještě není na místě obava, že by mohly brzy hořet české fary, případně i chrámy. Doufám v to. Kdyby však - nedej, Bože! - došel vývoj, který právě startuje, tak daleko, pak by měli být na spáleniště povoláni církevní představitelé, kteří dali za církve svůj souhlas s restitucemi, a tam si mohou kleknout do doutnajícího popela a sypat si jej na hlavu...
Odmítám myšlenku, že za současný stav většinového společenského mínění ohledně církví může jen uplynulé půlstoletí komunistické totality. Je to spíše ovoce historické zkušenosti Čechů a Moravanů za posledních čtyři sta let. Toto ovoce dozrávalo již v době tzv. první republiky. Plná sklizňová zralost je pak záležitostí posledních dvaceti let, kdy bylo našemu národu, očekávajícímu od církví duchovní slovo, hlásáno "evangelium": pole, louky, les. Pak byla veřejnost převálcována sporem o katedrálu a nakonec se ukázalo, že klérus, od něhož se očekávalo, že ukáže mravně se potápějící křesťanské civilizaci světlo mravnosti, je sám takovému světlu na hony vzdálen. Tady hledejme pramen nedůvěry a nepřejícnosti veřejnosti, ne u komunistů. Nesouhlasím ani s povrchní argumentací levicových stran, které účelově využívají odporu veřejnosti k chystaným restitucím, rozdmychávají společenskou nenávist a závist a snaží se z dané situace lacině vydolovat růst preferencí od voličů uražených chováním církví; chování levice působí dojmem cynické žádostivosti politické moci. Stejně tak mi připadá jako nesmysl chtít v takové věci, jako jsou finanční výdaje státu, konat referendum (to bych já pak mohl požadovat referendum o výdajích na armádu, na Gripeny, na komerční sport atd.).
V dané situaci by, myslím, bylo pro církve i pro stát jediným slušným a čestným východiskem z rozbouřené situace, kdyby byly restituce staženy z programu a ve věci financování církví byl zatím zachováván status quo s tím, že k věci se stát spolu s církvemi vrátí za dvacet let. Věřím, že by s ohledem na takřka celospolečenskou nevoli nad jednáním vládnoucích stran a potažmo možný pád voličských preferencí nakonec i politické strany souhlasily. Mám zato, že by stát nakonec souhlasil i kvůli tomu, že nynější stav věcí budí dojem, jako by církevní restituce byly závěrečnou pomstou českého státu církvím, pomstou tak strašnou, že se ani komunistům nepodařilo za padesát let vymyslet tak zatraceně účinný způsob, jak přimět masivní většinu národa, aby se od církví znechuceně odvrátila.

Pokud by vznikla dohoda, že se rozchod státu a církví odkládá o dvacet let, pak by tato doba mohla být smysluplně využita k celospolečenské diskusi. Jsem si jist, že po počátečním vystřílení zlostné munice, by se debata v průběhu let zklidnila a došlo by na racionální zvažování argumentů všech stran. Všichni by byli dostatečně poučeni, jak se církevní otázky řešit nedají a že přípravu změny vztahu církví a státu není možno nechat jen na jednání nějaké komise, ale je nutno do toho neustále zapojovat veřejnost. Současná zkušenost s citlivostí církevní otázky by mohla být především pro církve výborným východiskem ke změně svého veřejného chování, k úplně jinému způsobu sebeprezentace a k hledání zásadní změny ve vztahu ke společnosti. Není od věci podotknout, že církve obecně nejsou v současnosti na restituce vůbec připraveny z hlediska svého vnitřního stavu (já samozřejmě vím, že všechny budou oficiálně tvrdit, jak báječně je u nich na ty pozemky a vydatný cash flow všechno přichystáno; baron Prášil by se mohl učit). Pokud by zkušenost posledních měsíců církve využily, mohla by být za dvacet let společenská situace kolem církevních restitucí úplně jiná.
K předem odhadnutelným námitkám vůči návrhu na dvacetiletý status quo bych alespoň ve zkratce poznamenal: nekontrolovatelného nárůstu počtu placeného duchovenstva není potřeba se obávat, protože už nyní panuje stop stav. Státní příspěvek na ostatní provoz církví je už tak seškrtaný, že nemá smyslu o něm vůbec mluvit. Celkově hrají současné státní výdaje na církve marginální (a dalo by se říci, že bezvýznamnou) roli ve státním rozpočtu, který masivně krvácí z úplně jiných ran. Co se týče blokovaných pozemků - je to sice bolestivá věc, ale když jsou blokované dvacet let, tak to už může vydržet dalších dvě desetiletí; nebo by se možná podařilo vymyslet jiné řešení. Předpokladem však je, že by se na principu dvacetiletého status quo shodly církve se všemi hlavními - vládními i opozičními - politickými silami v zemi.
Řekl bych, že teď je poslední chvíle, kdy církve mohou bez ztráty tváře vycouvat z této neblahé situace a domluvený restituční program s poukázáním na rozbouřenou náladu národa odmítnout. Nikdo by nevinil církve z obratu v chování; každý by to pochopil a uznal oprávněnost takového ústupu. Před národem by tím nesmírně mnoho získaly. Možná by právě tento krok mohl vést k opětnému získání srdce národa, jak jsme to zažili po "sametové revoluci". Všechen morální kredit, který církve prošustrovaly v různých skandálech, by mohly mít v jediném okamžiku zpět. Najdou k tomu ještě odvahu?

prot. Jan Baudiš
pravoslavný kněz














Zobrazit příspěvek č. 816 jednotlivě

Administrátor --- 13. 8. 2012
Z došlé pošty - 70. výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda

POZVÁNKA

Vaše Vysokopřeosvícenosti, důstojní otcové, bratři a sestry, dovoluji si Vás pozvat na sváteční bohoslužebné setkání u příležitosti 70. výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda do Monastýru sv. Gorazda v Hrubé Vrbce, které se uskuteční ve dnech 31.srpna - 1.září 2012. Při této příležitosti bude vysvěcen nový ikonostas v monastýrském chrámu, který je částečně dokončen. Dovoluji si tímto poděkovat všem, kteří se jakkoliv podíleli na zhotovení ikonostasu, budeme s Boží pomocí pokračovat v dalším rozšiřování ikon na něm.

Program bohoslužeb:

V pátek 31. srpna:
20 hod.: 9. hodinka, velká večerní s litií

V sobotu 1. září:
8 hod.: jitřní bohoslužba s Akathistem ke sv. Gorazdovi
10 hod.: svěcení nového ikonostasu, Božská Liturgie

Občerstvení v pátek i v sobotu zajištěno.

Jelikož jsou ubytovací možnosti omezené 27-mi postelemi, prosím, aby se zájemci o nocleh předem nahlásili. Je možné přivést si i vlastní stany. Duchovní otce prosím, aby si s sebou přivezli liturgické stichary, roucha červené barvy budou připravena.

Na setkání se těší biskup Jáchym


---------------------------


Duchovní setkání pravoslavné
mládeže při příležitosti 70tého výročí
mučednické smrti sv. Gorazda
a jeho druhů
Praha,
neděle 2. – úterý 4. září 2012

Předběžný program:

Neděle: 18:00 hod. - sraz účastníků, uvítání Jeho Blaženosti vladyky Kryštofa, beseda, společný večer.

Pondělí: 8:00 hod. - sv. Liturgie v chrámu sv. Archanděla Michaela
Prohlídka Prahy (pravoslavné chrámy, pamětihodnosti)
18:00 hod. - přednáška o díle a odkazu sv. Gorazda

Úterý: 9:30 hod. - sv. Liturgie v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje
14:45 hod. - panychida za duchovní otce v Kobylisích

Cena pobytu je 150 kč (6 €). Zájemci ať se přihlásí otci Metoději Koutovi na mail:
vit.kout/zavinac/seznam.cz nebo na tel. +420 773 660 205 nejpozději do 26. 8.

PDF pozvánka













Zobrazit příspěvek č. 815 jednotlivě

Administrátor --- 13. 8. 2012
Požáry v Řecku

Lesní požáry na poloostrově Chalkidiki v Řecku překročily hranici Svaté Hory Athos

Požár na poloostrově Chalkidiki
Požár u Uranopolis
Bulharsko vyslalo hasiče, aby pomáhali chránit Svatou Horu Athos
Několik kilometrů široká fronta požáru vstoupila 9. srpna na území athonské "mnišské republiky". Již 8. srpna byli evakuováni turisté z pohraničního městečka Uranopolis, přes které proudí hlavní tok poutníků na Svatou Horu. Nyní už je v ohrožení první svatohorský skit, nacházející se jako první mnišské obydlí u hranic.

Požáry jsou hašeny pomocí tří požárnických letadel a čtyř vrtulníků. Situaci velice ztěžuje vysoká teplota vzduchu - přes 40 stupňů ve stínu.

(Z tisku)

-------------

Konečně dobré zprávy:

Silná búrka, ktorá bola v sobotu (11.8.), zachránila Svatou Horu Athos, a veľký požiar bol uhasený ....

V sobotu večer od 22:30 hod. dve hodiny „nebesia boli otvorené“ a silný dážď priniesol záchranu. Mnísi hovoria o "Božom zásahu", nakoľko niekoľko hodín predtým sa intenzívne modlili k Bohorodici, nesúci ikony a vzácne relikvie v modlitbe pred ohňom.

„Bohorodice urobila zázrak. Prosili sme za uhasenie požiaru, za zastavenie ničenia. Prosili sme a sme vďační,“ povedal mních Simeon z kláštora Chilandari.

...prebiehajú roztrúsené požiare v neprístupných miestach, ale odhaduje sa, že to bude čoskoro pod kontrolou.


Sláva Bohu!

(Z došlé pošty)












Zobrazit příspěvek č. 814 jednotlivě

Administrátor --- 8. 8. 2012
Ještě dva články k činu spáchanému ruskými satanistkami v chrámu Krista Spasitele

Popaschální prohlášení představitelů Ruské pravoslavné církve

Ruská pravoslavná církev, konajíc misii hlásání evangelia, projevuje aktivní pozici v mnohých problematických otázkách a účastní se řešení aktuálních sociálních otázek. Ať už je to pomoc tisícům lidí v době požárů v roce 2010, sbírka prostředků a věcí pro chudé občany, práce s dětmi a mládeží, nebo shromáždění stovek tisíců lidí ke svátosti pásu přesvaté Bohorodice. To vše ukazuje schopnost církve sjednocovat miliony lidí v modlitbě, dobrých skutcích, péči o budoucnost národa. Jenže - bohužel - ne u každého to vyvolává radost, ne všichni to akceptují.

Proticírkevní síly se obávají posilování Pravoslaví v zemi, děsí je obrození národního sebeuvědomění Rusů i masové národní iniciativy. Těchto nepřejícných lidí není mnoho, ale někteří z nich mají vliv a jsou připraveni použít své finanční, informační a administrativní zdroje na diskreditaci hierarchů a kleriků, pro vytváření rozkolů a oddělení lidí od chrámů.

K těmto proticírkevním silám se připojují ti, kteří vyzdvihují falešné hodnoty agresivního liberalismu, neboť církev neotřesitelně trvá na své pozici nepřijímání takových antikřesťanských jevů, jako je uznání stejnopohlavních svazků, svoboda uskutečňovat všechny touhy, nezkrotný konzum, propaganda všedovolenosti a smilstva. Útoky na církev jsou kromě toho výhodné pro ty, jejichž soukromé obchodní zájmy jsou narušeny programem výstavby nových chrámů v hustě osídlených regionech Moskvy a dalších velkých měst.

Střet církve s proticírkevními silami a jejich vzájemná opozice se stávají stále zjevnějšími a přiostřují se. Zvláště patrné se staly ataky v době kolem voleb, což svědčí o politickém rozměru činnosti těchto sil a jejich protiruském zaměření. Používány jsou různé prostředky, je tu dobře plánovaná diskreditační práce. Kleriky zatahují do provokací; biskupové a kněžstvo je v ohnisku neusínající pozornosti nespokojených, kteří vyhledávají sebemenší záminku, aby zneužili čehokoliv a vytvořili špinavý informační podvod.

V poslední době se stala řada aktů vandalismu a poskvrnění chrámů... (Nyní jsou zmíněny hlavní případy, o nichž jsme zde psali v příspěvku č. 778.)

Nemůže vyloučit nová halasná obvinění a projevy ze strany nepřátel víry. Nebezpečnost taktiky, která je proti církvi používaná, spočívá v tom, že podle pravidel manipulace se společenským míněním jsou lži doprovázeny předkládáním reálných faktů tak, aby se potlačovalo a bagatelizovalo to, co je pro manipulátora nevýhodné, publikují se cynická prohlášení vyvolávající hněv, strach, závist, nespokojenost, zlobu. Používají se všechny způsoby demagogie, část faktů se zamlčuje, falšuje se význam události, úmyslně jsou posluchači uváděni do omylu a používána je i lež.

V této situaci je důležité, abychom udrželi jednomyslnost, nenechali se přemoci lží, provokacemi, učili se kriticky hledět na pochybné informace o církvi, nepospíchali s reakcí a veřejnými soukromými prohlášeními. V každodenním církevním životě oponujme těm, kteří chovají k církvi nepřízeň.

Vše, co se dnes děje, není nic nového. V začátku 20. století povstávali nepřátelé Boha proti křesťanské víře, proti církvi, proti našim chrámům a svátostem. I tenkrát existovali mezi věřícími zrádci - tzv. "obnovlenci", kteří byli schopni nechat nepřátele rouhat se Božímu Jménu, svatým ikonám a chrámům, vydat patriarchu, biskupy, kněze, mnichy i světské křesťany, aby byli zatčeni a odvlečeni na záhubu. Tehdy však věřící lid obsadil Alexandro-něvskou lávru a ochránil ji před ozbrojenými bezbožníky, takže nebyla uzavřena a znesvěcena. Duchovenstvo i světští křesťané povstali i na obranu dalších chrámů. Tak mnozí z nich dosvědčili svou věrnost Kristu a jeho Církvi i tím, že padli rukou Božích nepřátel.

Přesně tak musíme i dnes chránit to, co nám bylo Bohem dáno a co je drahé našim srdcím. Nechť se věřící lid nenechá zmást slovy vyzývajícími k souhlasu s hříchem a nepravostí, slovy vyzývajícími odpustit těm, kdo nežádají odpuštění a prohlašují, že nepotřebují odpuštění. Pamatujeme, že nepřítomnost pokání může utvrdit hříšníka ve vědomí své vlastní spravedlnosti a podnítit jej k opakování hříšných činů.

.... Ve dny Velkého půstu jsme se obraceli ke všem, kteří nás slyší, s výzvou k pokání a změně života. Právě pokání otevírá bránu odpuštění. Pán i Církev jsou připraveny s radostí přijmout jakéhokoliv kajícího hříšníka. Těm, kdo trpí a klesá na mysli v souvislosti s proběhlými událostmi, připomínáme, slova samotného Pána Ježíše: "Ve světě soužení míti budete, leč odvahu! - Já jsem přemohl svět!" (Jan 16,33)

Jsme přesvědčeni, že ze současných zkoušek vyjde církev (podobně jako ve 20. století) posílena. Ani nová těžká doba ani "bezmocná smělost"* nás nerozdělí ani neoslabí, neboť je překonáme modlitbou a nadějí na všemohoucí Boží pomoc. Víme, že veškeré zlo a nespravedlnost budou přemoženy mocí Kříže a Vzkříšení Kristova.



Odstřelení starého chrámu Krista Spasitele v Moskvě.
Nadpis: "To se nesmí opakovat!"


* Z obecného troparu svatým mučedníkům: "...zničili bezmocnou smělost démonů..." (U nás se používá tropar jiný.)

--------------------------------

Výběr z prohlášení spisovatelů a publicistů na podporu trestního řízení proti skupině výtržnic

Jak známo, něco přes sto tzv. "kulturních činitelů", kteří se považují za jediný hlas ruského duchovního života, podepsalo provolání k Vrchnímu soudu s žádostí osvobození od trestní odpovědnosti tří posedlých chuligánek, které spáchaly akt výsměchu nad cítěním pravoslavných věřících v chrámu Krista Spasitele.

Ospravedlňovat výsměch náboženství, bez skrupulí se stavět za zločinné extrémistky, které úmyslně spáchaly dříve připravený akt zhanobení duchovní svatyně ruského Pravoslaví a ruského národa, - to mohou pouze cyničtí nekulturní činovníci, kteří nemají v duši ani lásku k Rusku ani úctu k jeho tisícileté historii.

Naše církev se opírá o pravoslavný národ a to, že se nějací činovníci nekulturnosti postavili proti národu ... hovoří o tom, že jsou cizí tradiční ruské kultuře. ... Jak je to typické, chtějí tlakem na státní orgány všech úrovní dosáhnout svých egoistických cílů.

Církev se nemůže vměšovat do práce soudu. Ale skutečné kulturní osobnosti, praví patrioti a pravoslavné společenství nemají morální právo mlčet a stavět se lhostejně k anticírkevní, antikřesťanské plánované provokaci. Jsme přesvědčeni, že extrémistky, které se dopustily uvědomělého pohanění pravoslavné víry, pravoslavné svatyně a cítění pravoslavných věřících, musejí nést trest odpovídající jejich činům.

Podepsáni spisovatelé, publicisté, historik, redaktoři, ředitel Institutu ruské civilizace, umělci...

Z materiálů přetištěných na rusimperia.info













Zobrazit příspěvek č. 813 jednotlivě

Administrátor --- 6. 8. 2012
Z došlé pošty

Hřbitov v Rumunsku - to by měla být památka UNESCO.

HrbitovRumunsko.pps











Zobrazit příspěvek č. 812 jednotlivě

Administrátor --- 4. 8. 2012
Z ústředí

Zemřel Ján, pravoslavný arcibiskup prešovský a Slovenska










Metropolita Kryštof k úmrtiu arcibiskupa Jána


S hlbokým zármutkom som sa dozvedel o úmrtí vladyku Jána, arcibiskupa prešovského a Slovenska počas mojej misijnej cesty na Aljaške.

Vyjadrujem úprimnú sústrasť duchovenstvu, veriacim Prešovskej pravoslávnej eparchie a Slovenska i všetkým členom pozostalej rodiny k úmrtiu dobrého pastiera a otca.

Láska k Bohu a človeku, ktorá je silnejšia ako smrť, bola hlavnou duchovnou zbraňou zosnulého. Táto láska bude stále prítomná všetkým, ktorí ho mali radi a modlitebne ho sprevádzajú na jeho ceste do večného života.
Víčnaja jemú pámjať!

Kryštof,
arcibiskup pražský,
metropolita Českých krajín a Slovenska

Bethel, Aljaška
3. augusta 2012       


Se svatými upokoj, Kriste, duši služebníka svého...







Zobrazit příspěvek č. 811 jednotlivě

Administrátor --- 3. 8. 2012
Cyrilometodějství a husitství - dvě pravoslavné vzpomínky Čechů

Ohlédnutí za červencovými svátky svatých Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského

Husitství a cyrilometodějství - na těchto dvou fenoménech našich dějin je velice dobře vidět, že duchovní linii a vnitřní směřování českého národa nelze správně pochopit mimo rámec Pravoslaví. Díky sv. Cyrilu a Metoději se Pravoslaví stalo základním duchovním principem českého a moravského národa. Vše nepravoslavné, co se kdo pokouší zde zavádět, prosadit a stavět, není na těchto položených základech a nedojde Božího požehnání a tím pádem ani nevydrží.

Husitství v osobách svých mučednických otců - především Jana Husa a Jeronýma Pražského - bylo především úsilím budovat na těchto položených základech, a proto mělo tu nevídanou sílu. Ten výhon, který zde vyrašil z cyrilometodějských kořenů, měl takovou vitalitu a tato duchovní stavba, stavěná na skále Pravoslaví, byla tak mohutná, že Evropa musela spojit všechny své síly (vojenské i diplomatické), aby to, co zde rašilo, zadupala do země, a stavbu dokázala rozmetat. (Předpokladem úspěchu Západu byla i skutečnost, že pozdní husitství ztratilo svou původní duchovní orientaci; bohužel pád Konstantinopole znemožnil prakticky realizovat důsledky přijetí husitů do pravoslavné církve.)

Dodnes je antagonismus: "cyrilometodějství kontra Západ" nebo "husitství kontra Evropa", přítomný a jsou to ideje pro západního ducha tak nebezpečné, že neustále musejí být neutralizovány, což se v současné době děje primárně na poli ideovém čili formou vytváření klamného obrazu o těchto fenoménech.

Cyrilometodějství si dnes přivlastňují a před národem je prezentují ti, kteří byli odpůrci svatých bratří a kteří po jejich zesnutí vyhnali jejich žáky, jejich dílo zde celá staletí neúnavně zahlazovali a jejich odkaz z nejvyšších svých míst zakazovali. Dnes muzejně předvádějí cyrilometodějství jako nějakou vykopanou mumii, kterou každoročně vystaví národu. Není pak divu, že tento fenomén, jenž kdysi otřásl nejen místními národy, ale vlastně i celým slovanstvem (a lze říci, že i Evropou), v takto prezentované podobě málokoho vezme za srdce.

Mistra Jana Husa si zase přivlastnili ti, od nichž by se bez nejmenších pochybností sv. Jan co nejdůrazněji distancoval. Vždyť Jan Hus by se se svými názory nikdy nestal ničím, co by se podobalo protestantismu.

Na druhé straně musíme smířlivěji dodat, že se nelze divit ani římským katolíkům ani protestantům a celému jejich bloudění při hledání, jak uchopit tyto velikány našich dějin. Jak již bylo zmíněno výše, jejich učení, dílo a motivy nelze pochopit tomu, kdo není pravoslavný. Není to věc intelektuálních schopností ani vzdělanosti, ale duchovní spřízněnosti. Vždyť duch dává lidskému myšlení směr a formaci. Jakého jsi ducha, tak uvažuješ a chápeš. Jedině z pravoslavného úhlu pohledu se ony dva uzlové okamžiky českých dějin lidskému myšlení rozjasní a rozkryje se mu, oč se tu vlastně jednalo.

* * *

V tomto článku je však tématem především husitství, resp. světecká osoba Mistra Jana Husa. Při teologickém zpracovávání jeho myšlení, hledání a názorů nám tu bohužel nikdo nepomůže. Katolíci nechtějí a protestanti nemohou. Katolický teolog by snad mohl uzřít v Husově hledání cestu k nalezení víry, mravů a praxe prvotní církve, jenže Hus při tom musel nutně překročit novodobé římské přídavky k původní víře, a proto žádný katolický teolog nebude chtít jej sledovat; prostě se v tu chvíli zastaví na tom, že Hus byl heretik. Protestantský teolog už nemá schopnost chápat, oč se Husovi jednalo, a tak si z jeho postojů prostě jen vybere, co je pro protestantství použitelné, a zbytek odsune a pomine (takže se např. nebude zabývat tím, že Jan Hus byl vroucím ctitelem přesv. Bohorodice).

A co může vidět pravoslavný teolog, když hledí na Husovo hledání a víru? Stačí mu byť jen krátce pohledět, aby uzřel, že mnohé pravoslavné rysy jeho teologického myšlení přímo "bijí do očí". Dotkneme se několika takových a pokusíme se vybrat právě ty zásadní a zároveň ze strany Západu (katolíků i protestantů) zcela nepochopené a tudíž dezinterpretované. A nebudeme se vyhýbat ani Husovým omylům.

* * *

Pohled na eucharistii

Pro zkoumání Husova přístupu k eucharistii je charakteristické, že ho katolíci viní z nevíry v transsubstanciaci, kdežto někteří protestanti mají pocit, že v ni věřil až moc, a jiní protestanti mu zase podsouvají své vlastní pojetí eucharistie (v této věci není, jak jsem si všiml, mezi protestanty různých denominací shoda).

Jen pro osvěžení paměti dodejme, že římsko-katolická nauka o transsubstanciaci (kterou Hus v jednom dopise nepřímo prohlašuje za nebiblické "moderní učení", což je v husitském slovníku totéž co výmysl) se snaží vysvětlit proměnu chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy pomocí racionalistické aristotelské filosofie jako "změnu podstaty" chleba a vína. (Více o tom naši stať, viz odkaz níže.)
Určitý zmatek v interpretaci Husovy víry ohledně eucharistie je způsoben jeho ne zcela jasným vyjadřováním, resp. vyslovováním poněkud odlišných postojů v různých knihách. Tato mlhavost až jakási rozkolísanost je bezpochyby dokladem Husova hledání. Jeho zbožnost ho přivedla k nedůvěřivému a odtažitému vztahu vůči nové římskokatolické scholastické doktríně o transsubstanciaci, ale na straně druhé byl hluboce přesvědčen o reálné přítomnosti Krista v eucharistii. Západní myšlení neskýtalo svými racionalisticky filosofickými instrumenty, převzatými od Aristotela, možnost vyřešení tohoto problému.
Husovi bylo na této půdě svésti nerovný boj, který nemohl zdárně vybojovat, protože mu byly do rukou vloženy falešné zbraně takových pojmů jako "materiální" kontra "předpodstatněný" či dokonce "nadpodstatný" nebo "nemateriální chléb"; duchovní zamotanost scholastického fantazírování o eucharistii nemůže vyřešit ani operování s pojmy "participace, remanence, konsubstanciace" apod.
Ke cti a zbožnosti mistru Janu přičtěme, že nepovažoval své úvahy (které někteří vykládají jako umírněnou remanenční hypotézu) za nic definitivního a představoval si, že by se o tom mělo diskutovat na univerzitní půdě, a proto se snaží v kázáních zachovávat neutrální postoj a preferovat oficiální církevní nauku; jeho návrhy byly tedy hypotézou nabízenou k akademické diskusi - dnes bychom jeho návrhy považovali prostě za vybídnutí ke svobodné široké teologické debatě.

K Viklefovu učení o eucharistii Hus jasně v Kostnici prohlásil: "To jsem nikdy nedržel a nedržím, protože se řídím učením svatých a církve." Viklef v 70. letech 14. stol. zavrhl učení o transsubstanciaci a postupně se přesunul k učení "remanenčnímu" (v krajní variaci to znamená, že chléb a víno na oltáři jsou jen památečním znakem, resp. znamením Těla a Krve Kristových, ale zůstávají plně pouhým chlebem a vínem); Hus však tvrdil, že tato nejradikálnější varianta remančního učení je Viklefovi připisována neoprávněně, a zcela rozhodně ji zavrhoval (dnes je to však běžné protestantské učení). Na kostnickém koncilu v dalších upřesňujících diskusích se Husovy názory spíše blíží učení o transsubstanciaci, avšak ne natolik, aby to koncilní preláty uspokojilo.

Na reálné Kristově přítomnosti v eucharistii Hus pevně trval. Z druhé strany odmítal arcibiskupův zákaz nazývat eucharistii chlebem s tím, že sám Kristus o sobě říká: "Já jsem chléb života" (Jan 6,48). Na základě toho Hus dokládá, že je-li v eucharistii přítomen Kristus, je v ní zároveň i chléb. Toto hledání rovnováhy mezi skutečnou přítomností Krista a zároveň existencí eucharistického chleba či souběžnosti přítomnosti Kristovy s existencí chleba je přece plně pravoslavná tendence! (Je až neuvěřitelné, jak k tomu mohl dospět náš český myslitel, vyrostlý a působící jen v Čechách, a bohužel zasazený do duchovní svěrací kazajky západního myšlení.)

Na Husově příkladu je smutně patrné, že mimo pravoslavné svatootcovské učení, pravoslavnou spiritualitu a liturgii, nelze najít správné duchovní řešení otázky reálné přítomnosti Krista v Eucharistii. (Pojednání o římskokatolické transsubstanciaci i o pravoslavném eucharistickém učení s poznámkou o Husovi viz v našem článku: Transsubstanciace. Kritika latinského učení o transsubstanciaci eucharistických darů.)

* * *

Další jeho názor: měl za to, že když duchovní učí v rozporu s Písmem, není potřeba ho poslouchat (co jsem si tak všiml v různých internetových konferencích, tak tímhle některým katolíkům Hus dodnes pije krev).

To je přece zcela pravoslavný postoj! Pravoslaví jde dokonce ještě dál a hlásá, že když biskup hlásá herezi nejen proti Písmu ale i proti dogmatům, tj. opakovaně a veřejně káže to, co už bylo v církvi probráno a odsouzeno (na sněmu nebo obecným souhlasem svatých Otců), je možné se od něj oddělit (a není k tomu potřeba žádný církevní soud či sněm; viz známý 15. kánon dvojnásobného cařihradského sněmu). Čili nejen neposlouchat hierarchu v této věci, ale oddělit se od církevního společenství s ním. To by se mohlo týkat i toho, nač poukazoval Hus, např. svatokupectví, které svatí Otcové a kánony nazývají "jízdenkou do pekla" (ve světle kánonů svatých Otců je jasné, že ten, kdo koupil duchovenskou hodnost, žádnou ve skutečnosti nezískal a tudíž všechny bohoslužby, které koná, jsou neplatné, bez blahodati - proč tedy poslouchat kněze či biskupa, který si svou duchovenskou hodnost koupil?)

* * *

Hus mínil, že když je duchovní ve smrtelném hříchu, nevysluhuje platné svátosti.

Domnívám se, že tyto úvahy jsou vlastně zbožným hledáním nějakého rozumného řešení tehdejší zvrácené církevní praxe, která se tvářila, jako by osobní zbožnost duchovenstva neměla pro jejich službu v církvi vůbec žádný význam. Myslím, že Jan Hus prostě hledal východisko z magického a legalistického přístupu západní církve ke svátostem. Intuitivně cítil, že něco tak neživotného, formalistického až mechanického (jak to bylo vyjádřeno v římském dogmatu "ex opere operato") nemůže vyvěrat z evangelia (viz pravoslavná kritika tohoto západního dogmatu). Duch západního vysluhování svátostí Husa jistě iritoval, protože se na svátostné úkony pohlíželo jako na akt ve své podstatě jaksi magický, samozřejmý, což je pochopitelně úpadek zbožnosti. Chybou, které se zde Hus dopustil, bylo jeho zjevné přesvědčení, že i tak subtilní rys církevního života je možno a nutno kategorizovat a právnicky zpracovat, kvalifikovat, čili vymezit přesnou dělící čáru mezi "platností" a "neplatností". Toto jeho přesvědčení je součástí západního scholastického dědictví, jehož se nestihl za svého života úplně zbavit.

Tento - pro právnicky smýšlející teology - neuralgický bod církevního života totiž není jasně, kategoricky a s absolutní neomylností rozetnut ani v Pravoslaví. Ano, formálně (na úrovni právně-kanonické) se učí, že vše, co činí řádně vysvěcená a v kanonické struktuře církve řádně působící duchovní osoba je "platné" (resp. skutečné, působící, blahodatné). To je samozřejmě nutné hlásat, nemá-li se církevní život propadnout do chaosu. Leč tato "platnost" se u nás neodvozuje od magické moci kněžského svěcení, ale od skutečnosti, že svaté Tajiny - ať už je koná jakákoliv kanonická duchovní osoba - se dějí v Církvi, jménem Církve a mocí Církve, resp. působením Ducha Svatého, který je duší Církve a On (nikoliv papež ani žádný biskup) je konečným garantem všeho, co se v Církvi koná pro spásu lidských duší.

Přesto (a nebo možná právě proto) se v praxi ponechává osobnímu mínění (tj. na rovině teologumenon) jistá volnost v názoru na tuto věc a víme, že i v rovině kanonické i v oblasti názorů svatých Otců existují výroky, které otevírají prostor pro jakousi opatrnost v přijímání bohoslužeb, které by snad byly provedeny mravně pochybnými duchovními. Na jedné straně tedy uznáváme, že všechny naše církevní kanonické bohoslužby, jsou v širším svém rozměru vždy konány ve jménu Církve tedy samotným Kristem (nejsou tedy v posledku konány ve jménu žádné smrtelné lidské osoby ani její osobní duchovní silou či pouhou úřední pravomocí), a proto je nezpochybňujeme. Na straně druhé však kněz, o němž by bylo známo, že jeho zbožnost ani vzdáleně neodpovídá tomu, co je od duchovního očekáváno, by asi neměl u věřících patřičnou důvěru. Lidé v církvi nejsou slepí a nikdo po pravoslavných věřících nežádá, aby věřili a důvěřovali slepě; při vstupu do chrámu odkládáme klobouk a nikoliv hlavu. Vždyť víme z posvátné tradice, že za jistých neblahých okolností se může "Utěšitel vzdálit služby" - tedy Duch Svatý může odejmout svou blahodať. Tato stránka církevního života se nevejde do žádné škatulky a nelze ji přesně definovat; bylo chybou, že se o to Hus pokoušel - nemohl uspět. Správně odmítl důsledky západního pojetí, ale bohužel si ponechal západní vadný způsob myšlení, který k tomuto úpadkovému pojetí církevního života římské katolíky přivedl.

To samozřejmě nikterak nemá vliv na náš postoj k Husově svatosti - není prvním ani posledním světcem, který se v něčem mýlil. Tuto svou chybu Hus více než dostatečně napravuje svou pokorou, s níž žádá, aby byl poučen a je ochoten přijmout náležité věrohodné vysvětlení celého problému, pokud by mu bylo podáno. (Kritériem věrohodnosti by samozřejmě bylo Písmo svaté a svatootcovská církevní tradice jakož i celocírkevní souhlas v této věci. Ani první ani druhé ani třetí nemohl západní koncil Husovi poskytnout.)
Husova vzpoura proti západokřesťanskému církevnímu legalismu je aktuální i dnes. Vždyť legalistické rysy jsou charakteristické pro učení všech(!) západních církví (katolické i protestantských, byť u každé jiným způsobem). Tento západní duch má navíc jakousi magickou přitažlivost a částečně pronikl i do myšlení některých světových pravoslavných církví (zvláště v době 18. a 19. století). Výmluvné je, že právě v tomto duchu se nesou i výhrady některých pravoslavných vůči Janu Husovi.
* * *

Kdo je hlavou Církve?

Římsko-katolická církev vychází z předpokladu, že hlavou institucionální církve je papež a jejím tělem je sbor kardinálů (viz starší katechismy). Husův důsledně christocentrický výklad pojetí Církve (na všech úrovních a ve všech rozměrech) je založen na tezi, že hlavou Církve je vždy a všude samotný Kristus. Na kterémkoliv místě je přítomna Církev, je vždy přítomna i její hlava - Kristus. Celek Církve je mystickým Tělem Kristovým, do něhož patří prostý věřící stejně jako biskupové a patriarchové; jedinou hlavou tohoto Těla je Kristus, a žádnou druhou (tzv. "viditelnou") hlavu Církev nepotřebuje, nemá a nesmí ji mít, protože taková hlava už ze své podstaty bude vždy mít antikristovskou povahu. To je pravoslavné učení o Církvi, k němuž Hus očividně mířil a vlastně se mu velice přiblížil.
Původní pravoslavné pojetí, že Kristus jako hlava Církve je vždy a všude reálně přítomen, vedlo protestanty k unáhlenému odmítnutí hierarchie jako něčeho nepotřebného, což je tragické nepochopení, protože Církev je na každém místě plně přítomna jen tam, kde je biskup (nebo kněz biskupem pověřený). Tak učilo křesťanství od samého počátku (viz např. sv. Ignatios Theoforos; výběr z jeho učení v PDF). Katolíci se starokřesťanskému chápání hierarchie sice poněkud přiblížili před půl stoletím na 2. vatikánském koncilu, ale jejich pokračující víra v "církevní dvouhlavost" odsunuje skutečnou hlavu Církve - Krista - pryč z pozemské církve, kamsi na nebesa, takže Husova kritika Římské církve stále platí.
* * *

Pohled na život církve i společnosti vyplývá z učení o spáse.

Hus bohužel neznal pravoslavnou asketiku, a tím ani pravoslavnou antropologii. To vše bylo na Západě v Husově době už dávno ztraceno. Bez znalosti principu stavu, do něhož se prvotní člověk pádem dostal a kterým je postiženo celé lidstvo, není možné vyvarovat se typicky západních pastí pro lidské uvažování. Např. v oblasti sociální jsou to přitažlivé utopické představy, jaké by to bylo, kdyby se celá společnost držela Božího zákona. V oblasti církevní a soteriologické je to např. učení o predestinaci. Nezná-li křesťanský myslitel učení svatých Otců o člověku, o pádu, o spáse, může se různým variantám ideje o predestinaci vyhnout asi jen dvěma způsoby.

První alternativou, která zbývá západnímu myšlení, je satisfakční učení římsko-katolické církve kalkulující se zásluhami Ježíše Krista a nadbytečnými zásluhami svatých; v tomto učení je zde na zemi hlavním zprostředkovatelem spásy (tj. hospodářem nad pokladnicí se spásonosnými zásluhami) papež. Takové myšlení v sobě vždy nese rysy jakéhosi "duchovního obchodu" (viz např. středověkou či současnou odpustkovou praxi, pojetí ctností a duchovního života), a tomu se odpůrci tohoto učení, jež vede mj. k mravnímu úpadku, chtěli vyhnout co nejširším obloukem. Druhou alternativou je tedy protestantské (luteránské) učení o ospravedlnění pouhou vírou dle teze: "Věřícímu se už hřích nepočítá za hřích."

Protestantství kalvinistické se však opírá přímo o učení predestinace: dobrý život křesťana mu nepřináší spásu, ale jen ukazuje, že takový křesťan je už ke spáse předurčen. Ať už však jde o protestantismus kalvínský či luterský, je neoddělitelný od zavrhování potřebnosti hierarchie (zvláště papeže) ke spáse, leč opírá se o prokazatelně mylný předpoklad, že prvotní církev až do 4. století neměla biskupy.

Hus se ve svém přemýšlení o společenství predestinovaných dostává k pohledu na církev, který není tak vzdálen Pravoslaví, jak by se někomu mohlo zdát. Vidí zde neviditelnou církev, v jejíž hlavě je jen a jen Kristus. Je to společenství všech spasených - minulosti, přítomnosti i budoucnosti. A co se týče jeho názoru o těch, kteří jsou předzvěděni k zatracení - dle Husa je věřící člověk zatracen pouze na základě vlastní viny a nezodpovědnosti. To by bylo lze akceptovat. Zatracené křesťany Hus staví mimo pravou Církev. To by stále ještě odpovídalo pravoslavné eklesiologii, podle níž hřích odděluje člověka jakýmsi způsobem od Církve (proto se při rozřešení kněz modlí nad hříšníkem: "Navrať a spoj ho se svatou Církví svou"). Problém Husova učení je však v tom, že viditelnou církev příliš hluboce odřezává od neviditelné; domnívá se, že tato viditelná (institucionální) církev, vzhledem k tomu, že její součástí jsou i zatracení, nemůže být Církví v pravém slova smyslu, protože součástí Těla Kristova nemohou být zatracení.
Hus v této otázce bohužel nepřekonal vliv scholastického racionalismu, který chce mít ve všem jasno, neuznává tajemství a soudí ještě před soudem Kristovým, rozděluje lidi vlevo a vpravo ještě před tím, než Kristus přijde rozdělovat. Scholastická teologie se tím dostává do pozice toho, kdo říká Kristu, co má dělat, kdy to má dělat a jak to má dělat. Proto náš drahý mistr Jan neudělil při řešení této otázky patřičnou váhu evangelijnímu podobenství o poli, na němž vedle sebe v jedné společné půdě dohromady roste pšenice i koukol, a my nesmíme chtít vytrhávat koukol, ale musí se čekat na čas žní (tj. Božího soudu na konci světa), kdy teprve bude oddělena pšenice (tj. synové Božího království) od koukolu (tj. od synů zlého - ti, co v srdci přijali a dali růst zlé setbě nepřítele, ďábla). (Viz Mat 13,24-30)

Na Těle Kristově zde mohou mít účast všichni věřící - hříšníci i svatí. Tady na zemi probíhá v Církvi jakýsi tajemný čas, kdy nic ještě není definitivně určeno, nikdo ještě není definitivně ani spasen ani zatracen a až do poslední minuty svého života může každý člověk změnit svůj věčný úděl - spravedlivý může o všechny ctnosti přijít (např. tím, že ve chvilce smrti přijme pyšnou myšlenku) a hříšník může získat nebeské království (viz lotr ukřižovaný vpravo od Pána). Každý bude souzen podle toho, v jakém stavu ho zastihla smrt. Předjímat zde na tomto světě, jak to s kým skončí, nelze. Naše víra a Boží blahodať nás spojují s Církví, náš hřích nás zase odděluje, leč pokáním se vracíme - a jen sám Bůh ví, jak to s kým právě vypadá, kdo zrovna je od Církve oddělen a kdo je s Církví plně sjednocen, a zítra to může s každým být naopak. Zde na zemi můžeš mít účast na Těle Kristově, leč zemřeš-li v hříchu, jak to s tebou dopadne?

Tady je vše zahaleno tajemstvím, jasno bude až po posledním soudu. "Vždyť naše poznání je jen částečné ... až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno... Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne." (1. Kor 13,9-12)

Vidíme, že z tohoto úhlu pohledu vypadají úvahy o tom, jak mohou mít účast na pozemské církvi ti, kteří jsou nakonec zatraceni, jako od základu mylné. Podobně mylná je i myšlenka, že pozemská církev není pravou Církví Kristovou.
Chápeme, že pohled na mravně se rozkládající západní církev Husovy doby, přiváděl západního člověka k uvažování o tom, kdo vlastně je ve skutečnosti v Církvi a kdo jen tak vypadá, jako by v Církvi byl. To samozřejmě mohlo vést domněnce, že viditelná církev nemůže nikdy být Církví v plném významu toho slova. Pohled na oficiálně církevně organizované svatokupectví, prodej odpustků, mnohoobročnictví, všeobecně rozšířené smilstvo a hamižnost duchovenstva a jeho výsměch mravním imperativům Desatera i evangelia, těžko mohl západního křesťana inspirovat k myšlence, že toto je ta církev, v níž mají všichni dosahovat posvěcení a spásy. Zatímco římská kurie žádala po křesťanech slepou víru ve spásonosnost takové církve, přirozený cit pro pravdu se tomu vzpíral. Kdyby znal Hus pravoslavné učení východních Otců o Církvi, pokání, spáse a o příčině zatracení, snad by se mu otevřel jiný pohled na tyto otázky.

Hus dobře chápal, že postavením papeže v čelo západní církve začala tragická éra světského panování církve. Avšak zdaleka ne ve všem se ztotožňoval s Viklefovými názory a nenabádal k odmítnutí duchovenstva a představitelů oficiální církve. Podle Husa je třeba poslouchat pouze ty, kteří žijí v souladu s Božím zákonem a nedopouštějí se smrtelných hříchů. Hus však zřejmě nedokázal odpovědět na otázku, jak může omylný a chybující člověk vlastním nedokonalým rozumem posoudit, zda jiný omylný a chybující člověk (hierarcha) žije v souladu s Božím zákonem a zda vydává spravedlivé příkazy a ustanovení. I tento nedostatek jinak správného Husova názoru je způsoben neznalostí jiné církve než latinské, která právě na tento slabý bod Husových úvah poukázala.

Mistr Jan netušil, že v životě pravoslavné církve je tato otázka vyřešena zcela přirozeným způsobem - všeobecnou harmonií různých prvků církevního života a myšlení - úctou k posvátné tradici, kanonickým uspořádáním a především blahodatným církevním prostředím, v němž vane a je stále vzýván Svatý Duch. Sám Kristus přece buduje a spravuje svou Církev, jak slíbil Petrovi. Problém, jehož nápravu Jan Hus hledal v prosívání duchovenstva, vznikl ve skutečnosti oddělením západní církve od Pravoslaví a následným zavedením nových učení, jiného myšlení, odlišné praxe, nového kanonického uspořádání a hlavně odstupováním blahodati Svatého Ducha, které vidíme probíhat po 11. století na západě úměrně tomu, jak se zde měnila víra i praxe církve. Skutečným řešením problémů tedy není husitské kádrování duchovenstva, ale je jedině návrat k původní církvi - ve víře i praxi - a opětovné sjednocení s Pravoslavím. Pak by se Kristus - jako jediná hlava Církve po zrušení hlavenství papežova - sám znovu ujal své navrátivší se kající církve a uzdravil její stav.

* * *

Plně pravoslavný je Husův i Viklefův názor o nadřazenosti světské moci nad církevní.

Vždyť i Ježíš Kristus byl poddaným římského císaře a nepoužil svou Božskou moc, aby se této pozemské vládě vzepřel. Stejně tak všichni apoštolé zůstávali poddáni světské moci. Apoštol Pavel odmítá jakoukoliv sociální revoluci, nabádá otroky, aby ctili své pány. Písmo na celé řadě míst nabádá ctít světskou moc a mít se na pozoru před jejím mečem. Poddanými císaře byli v prvním tisíciletí všichni biskupové, papežové i patriarchové. Je však jasné, že po velkém rozkolu na to nemohla nikdy přistoupit římsko-katolická církev, která měla právě nakročeno na reálnou světovládu a s ničím menším než "panování nad císaři země" se nemohla spokojit.

* * *

Myslím, že pravoslavný teolog může na některé Husovy omyly hledět s pochopením a vzít v úvahu kontext doby a dalších okolností. Otevřenost k Pravoslaví je tu více než zřejmá, a to, v čem se nestihl dobrat dostatečně daleko, možno klidně ohodnotit jako tzv. teologumenon (viz slovník). Obávám se, že by byl slepý takový pravoslavný teolog, který by po podrobnějším seznámení se všemi okolnostmi a rozměry Husova snažení a jeho svědectví (martyria) o Kristu, neviděl, že tento člověk prolévá svou krev na cestě k Pravoslaví a že jeho krev byla prolita kvůli tomu, že se vydal k Pravoslaví. Svědectvím, že koncilní preláti posílali člověka na smrt právě za to, že vyznával pravoslavnou víru, je případ Jeronýma Pražského, jehož nechali v Kostnici upálit rok po Husovi, a který se před tím stal na východě pravoslavným křesťanem a před koncilem se k tomu hlásil. Tak nebezpečné připadalo Pravoslaví tehdejší západní církvi.

* * *

Sv. vladyka Gorazd měl za to, že od dob cyrilometodějských zůstával český národ kdesi hluboko ve své duši pravoslavným - navenek se to mohlo projevovat různě: ať už to byla Sázavská lávra se spoustou monastýrů a pousteven kolem, nebo pravoslavní poustevníci po českých lesích a lidové bohoslužby na mýtinách v době mezi pádem Lávry do rukou latiníků a Karlem IV.; pak to vyvřelo na povrch husitstvím, utrakvisty a jejich hledáním církevního společenství s Konstantinopolí, Jednotou bratrskou, která je sice formálně už jinou konfesí, ale vznikla jako výraz právě té národní vzpomínky na Pravoslaví (proto najdete Jana Ámose Komenského na freskách pravoslavného katedrálního chrámu v Olomouci), sem jistě patří i národní obrození, zaujetí panslovanskými idejemi a vrcholem těchto snah je založení české pravoslavné církve, která vzniká ihned, jakmile je to umožněno společenskými okolnostmi.

P.S.
Když hledíme na hledání národních kořenů v 19. století, pak vidíme, že se opíralo o památku Mistra Jana Husa. Lze dokonce prohlásit, že přístup k samotným cyrilometodějským počátkům našich dějin se národu otevíral skrze památku Mistra Jana. Dokonce k tomu paradoxně přispěla i nevraživost katolíků vůči Husovi; proti rozmáhajícím se husovským oslavám (památeční zapalování hranic) bojovali vyzdvižením dříve potlačovaného cyrilometodějství (blízkost obou idejí katolíci zvýraznili - kouzlo nechtěného - umístěním svátku sv. Cyrila a Metoděje hned vedle dne památky upálení Mistra Jana Husa, takže nepravoslavné církve oslavují oba svátky hned po sobě, aby měla česká veřejnost tu návaznost a propojení pěkně před očima). České dějiny vyrůstají z cyrilometodějství a Hus je k českým dějinám klíčem. Oddělovat tedy v novodobých našich dějinách cyrilometodějství od památky kostnických mučedníků, to je jako odřezávat strom od kořenů. Je velikou otázkou, zda by tu dnes byla česká pravoslavná církev, kdyby nebylo svatých kostnických mučedníků Jeronýma a Jana.













Zobrazit příspěvek č. 810 jednotlivě

Administrátor --- 30. 7. 2012
O řecké krizi - některé souvislosti

Krize v Řecku - mýty a realita

Sdělovací prostředky věnují řecké krizi velkou pozornost. Ve většině publikovaných materiálů zní slova o "záchraně" a "pomoci" Řecku; zároveň obsahují obvinění vznášená proti této malé zemi, která je obžalována z "nezodpovědné politiky", jež údajně přivedla Evropu (či dokonce svět) na pokraj katastrofy. Pokusíme se oddělit pravdu o výmyslů a rozebrat vznášená obvinění.


Igumen monastýru Vatoped, starec Efrém

 
1. »Krize nemá jen materiální příčiny.«

To je nepochybný fakt. Není vůbec náhodné, že tato rána dopadla právě na zemi, v jejíž ústavě je zakotveno dominantní postavení pravoslavné církve a jejíž obyvatelstvo v naprosté své většině vyznává Pravoslaví. Řecko bylo "kostí v krku" evropským činovníkům, z nichž mnozí z vysokých postů hlasitě požadovali omezení vlivu Pravoslaví v Řecku, oddělení školství od církve, zajištění práv etnických, náboženských a sexuálních menšin.

Již drahně let vedou řecké i evropské sdělovací prostředky kampaň zacílenou na diskreditaci Řecké církve, obviňují ji z vyhýbání se placení daní a z morálního rozkladu duchovenstva. Došlo to až tak daleko, že významní řečtí i evropští politici přímo nazývají pravoslavnou církev bezmála hlavním viníkem evropské krize a požadují oddělení církve od státu.

V proticírkevní kampani byla použita kauza igumena monastýru Vatoped Efréma (u nás viz příspěvek 803) a dále i méně známé případy obvinění pravoslavných monastýrů ze zneužití finančních prostředků. Mnišství se stalo jedním z hlavních terčů masivní antipravoslavné propagandy.


Synod Řecké pravoslavné církve

 
2.) »Řecká církev neplatí daně.«

Tento mýtus vytrvale rozšiřují řečtí i evropští liberálové, kteří si usmysleli obrátit hněv lidu proti "hamižným církevníkům". Posvátný synod Řecké pravoslavné církve, aby smetl tyto domněnky, publikoval (22. února 2012) zvláštní prohlášení, v němž podrobně vyčíslil daňové platby, které církev hradí. Jejich součet činí za rok 2011 přes 12 miliónů Euro. (Viz u nás příspěvek 809.)

Ekonomická krize se stala krutou zkouškou pro pravoslavné duchovenstvo. Před šedesáti lety odevzdala Řecká církev státu významnou část svého majetku, především pozemky. Podle dohody se na oplátku za převzatý církevní majetek stát zavázal vyplácet duchovenstvu mzdy ze státního rozpočtu.

Nyní v rámci politiky striktních úspor stát nejenže krátí platy duchovním, ale dokonce snižuje i jejich počet. Podle nových zákonů může obdržet mzdu od státu pouze jeden nový duchovní místo deseti penzionovaných nebo zemřelých. Přímým důsledkem toho je bolestivý nedostatek farních kněží v odlehlých částech země.

Řecké farnosti a monastýry prokazují nejen duchovní, ale i ohromnou materiální pomoc lidem trpícím krizí. Zřízeny jsou stovky bezplatných jídelen, tisíce rodin dostávají peněžní podporu a potraviny zdarma.


Představitelé "trojky" mezinárodních věřitelů navštívili Athény

 
3.) »Řecko nic neprodukuje.«

Úroveň řecké produkce v posledních letech skutečně poklesla. Jenže byl to právě vstup této země do Evropské unie, co vytvořilo a stále vytváří překážky k rozvíjení možností výroby v Řecku. Před vstupem Řecka do EU Řekové exportovali zemědělské produkty, kdežto nyní je dovážejí. Dříve mělo Řecko několik cukrovarů a několik velkých textilních továren. Nyní nemá nic z toho. Předtím byly v zemi rozvinuté loděnice, nyní prakticky zmizely. Direktivy EU vedly ke snížení úrovně rybolovu, omezení vinařství a úpadku mnohých dalších forem zemědělské výroby.
Když vstoupilo Řecko do EU, muselo vykácet i stoleté olivovníkové háje, které byly považovány za národní bohatství. Řekové totiž kvůli vstupu do EU měli povinnost zajistit tímto aktem snížení produkce a potažmo skoro zrušení vývozu řeckého olivového oleje (který, mimochodem, kvalitou i chutí zřetelně překonává ty, které se dnes "smějí" dostávat na evropský trh z Itálie, Španělska apod.; tak vypadá vize volného trhu a svobodné tržní ekonomiky v EU). Byla to tenkrát úplná národní pohroma.

Vnucuje se myšlenka, že pro pravoslavné země platí už tisíc let ten samý princip - kdykoliv uvěřily Západu, byly oklamány. Současná situace Řeků je velice podobná historickým okolnostem při pádu Byzance resp. dobytí Konstantinopole Turky. Za pomoc si Západ nechal tenkrát od Byzance zaplatit vysokou cenu (hlavně unionizací), a pak stejně nechal Konstantinopol padnout (viz S. Runciman: Pád Cařihradu - zde a zde). (Pozn. překl.) K tomu ještě malé srovnání s naší aktuální situací dole pod článkem.
Vstupem do jednotné Evropy se Řekové zřekli samostatnosti země a začlenili se do celoevropského trhu práce. A tak Řekové budovali postindustriální ekonomiku, v níž dominuje sféra služeb, za což je evropští činovníci chválili a stavěli v rychlosti ekonomického růstu na třetí místo v EU hned po Irsku.

V důsledku této politiky vzrostl podíl sféry služeb v ekonomice země z 62% (1996) na 75% (2009), kdežto podíl průmyslu se významně zmenšil. Tenkrát tomu však nikdo nevěnoval pozornost, neboť úvěry zajišťovaly pro většinu obyvatelstva dostatečně vysokou úroveň příjmů.

Když bylo Řecko přijato do EU, dostalo za úkol změnit vlastnické vztahy a vlastnická práva, a dále privatizovat strategické podniky kontrolované doposavad řeckým státem.

V r. 1992 přijalo Řecko zákon o privatizaci, který se vztahoval na přibližně 700 podniků. K r. 2000 bylo zprivatizováno 27 největších podniků, mezi nimi 5 hlavních bank země. Podíl státu v Národní bance se tenkrát snížil na 50% a k r. 2010 na 33%. Hned po bankách byly prodány telekomunikační společnosti, strojírenské továrny a potravinářský průmysl. Dokonce i výroba slavného koňaku Metaxa se dostala pod britskou firmu Grand Metropolitan. Stát odešel z výdělečné námořní přepravy a začal rozprodávat námořní přístavy.

4.) »Řecko je chudá země.«

Ve skutečnosti Řecko oplývá bohatstvím pod povrchem (viz i nedávná zpráva v českém tisku), silnými průmyslovými jednotkami, rozvinutou námořní plavbou, ohromným potenciálem pro rozmach zemědělské výroby a turismu. V zemi je dost všeho, aby dokázala sama sebe nasytit a zabezpečit. Řecko je obdařeno značnými prozkoumanými zásobami užitečných hornin a nerostných surovin, které se doposavad netěžily kvůli tlaku EU a pro nepatriotskou politiku místních úřadů.


Míting v Athénách požadující rovnoprávnost imigrantů

 
5.) »Příčina řecké krize = obrovské množství (milión) státních zaměstnanců.«

Ve skutečnosti stojí Řecko až na 14. příčce mezi evropskými zeměmi ohledně počtu státních zaměstnanců v porovnání s celkovým počtem pracujících, což je zde 11,4%. Řecký ukazatel je mnohem nižší, než ukazatel země stojící na první příčce, tedy Švédska (30%) a nebo Dánska (29%); řecký ukazatel je dále znatelně nižší než francouzský (21,2%) a je daleko i od Velké Británie (17,8%). V současnosti je v zemi znát nedostatek personálu v nemocnicích a jiných sférách a odvětvích. Nedostává se kněží (kteří jsou v Řeku také státními zaměstnanci).

6.) »Řecko je zahlceno přílivem imigrantů.«

V rámci politiky EU přijala řecká vláda řadu liberálních zákonů, jichž využili cizinci z afrických a asiatských zemí k masové invazi do Řecka; většinou se jedná o muslimy). V Řecku tím vzrostla kriminalita, roste stínová ekonomika a korupce. Imigranti zasadili ničivý úder drobnému obchodu, protože narozdíl od řeckých podnikatelů neplatí žádné daně. Stovky milionů Euro jsou každoročně vyváženy ze země.


Muslimové se modlí v centru Athén

 
7.) »Ekonomiku Řecka fakticky ovládají jeho věřitelé.«

To je vskutku tak. Evropa otevřeně dává Řecku ultimata. Během okamžiku Řecko ztratilo téměř veškerou svou suverenitu a ocitlo se pod přísným dohledem "trojky" - Evropské centrální banky, Eurokomise a MMF. Tyto instituce nedopustily provedení referenda, v němž by Řekové mohli sami určit svůj vztah k ekonomickým opatřením státu, jež přivedou stovky tisíc lidí na hranici chudoby.

V současnosti evropští vládcové a masmédia vydírají řecké voliče hrozbou, že jestli nebudou při červnových volbách hlasovat, jak "je potřeba", (tj. nepodpoří ty, kteří přijali závazky a diktované podmínky), čeká Řecko "strašná a temná budoucnost".

Západ požaduje od Řecka nejen ekonomické ale i politické ústupky: zmenšit armádu, oddělit církev od státu, zajistit rovná práva imigrantům-jinověrcům.

Probíhá otevřená intervence do vnitřních záležitostí Řecka. Např. známý úředník EU nedávno "poradil" řecké vládě, aby vyloučila z voleb nacionalistickou stranu "Zlatá záře". Představitelé evropských vládních kruhů nejednou doporučovali Řecku, aby "přemýšlelo o prodeji několika řeckých ostrovů". Člen německé vládní koalice Scheffeler dokonce publikoval v časopise Bild článek s provoláním: "Řekové - bankrotáři, prodávejte ostrovy! A také Akropolis!"


Turecká vlajka nad Akropolí (provokace německých novin Frankfurter Allgemeine)

 
8.) »Evropa "zachrání" Řecko.«

Tato teze, kterou masmédia vnucují, je více než sporná. Podle slov novináře Michaila Leontieva Evropané "zadupávají Řecko do země..." V době začátku evropské dluhové krize, když se země EU rozhodly, že je ta správná chvíle Řecko zachránit, tvořil řecký dluh 112% HDP a to se považovalo za hrozivé číslo. Nyní v procesu "záchrany" vzrostlo toto číslo na 150% a další "zachraňování" tato procenta ještě zdvihne. Opatření ke krácení rozpočtu, k nimž Brusel Athény nutí a stanovuje je jako podmínku poskytnutí pomoci, principiálně podlamují další ekonomický růst země a vlastně likvidují jakékoliv další možnosti tohoto růstu. Zdroje k úhradě dluhu jsou ničeny, takže dluh musí nutně dále narůstat. (Zdroj)

Balíček pomoci Řecku ve skutečnosti neřeší jeho finanční problémy, ale konzervuje je. Dluh zůstane každopádně stejně příliš velikým (120% DPH v r. 2020), není možno jej uhradit a je prakticky nereálné ho obsluhovat. Řecko padá do finanční pasti, kdy bude nuceno pracovat jen na obsluhu tohoto dluhu, de facto bez možnosti zlepšení života svého lidu.

9.) »Evropa ve skutečnosti nepomáhá Řecku, ale sama sobě.«

Nabídnutá finanční pomoc pro Řecko nebude stačit, ale stačí Evropě k tomu, aby řecký dluh přestal být noční můrou pro evropské banky.


Angela Merkelová - zlý duch Řecka

 
10.) »Věřitelé nesou větší odpovědnost za situaci Řecka, než samotné Řecko.«

Do současného dluhu upadlo Řecko právě v důsledku plnění doporučení EU. V průběhu mnoha let mu vlastně nutili stále další a další půjčky.

Řecký problém stejně jako všechny ostatní "bubliny" a "díry" ve světové ekonomice, byl vytvořen především věřitelem a nikoliv dlužníkem. Řecký dluh ve vztahu k HDP před tím, než Řekům začali prokazovat pomoc, byl menší než americký (analogicky ve vztahu k HDP).

Už v r. 2009 nebyla platební neschopnost Řecka pro nikoho tajemstvím, ale "hodní strýčkové" z EU mu vnutili ještě 90 miliard eurokreditů. Vždyť každá poskytnutá půjčka slibuje ohromné finanční výhody. Řekové utráceli neúměrně ke svým prostředkům, ale ti, kteří je úvěrovali, dostávali procenta a vydělávali na tom.

11.) »Evropa využívá krize v Řecku pro své blaho.«

Dle výroku jednoho řeckého politika hrají evropští finančníci "pokr s lidskými životy". A tato hra je z hlediska finančního - jak nutno uznat - velice výhodná.

Nejvíce na této krizi vydělalo Německo. Tato země si může půjčovat prakticky bez úroků, a následně je s určenými úroky přepůjčit Řecku. Dle názoru předsedy řecké strany PASOK Evangelose Venizelose Germania mohlo Německo na podobných spekulacích vydělat za poslední dva roky přibližně 400 milionů Euro.
Nedávno prošla českým tiskem zpráva, že se němečtí občané bouří proti tomu, aby pomoc Řecku hradilo především Německo. Angela Merkelová je uklidňovala vysvětlením, že na pomoci Řecku Německo vydělává. (Pozn. překl.)

Slzy řeckého důchodce

 
12.) »Řekové jsou darmožrouti, kteří jako národ žijí z dotací na účet EU.«

To je jeden hlavních mýtů, které nám masmédia vnucují. Ve skutečnosti tkví paradox evropské pomoci v tom, že ani jediné Euro ze "strukturálních fondů" EU nelze utratit na zvýšení penzí nebo sociálních podpor. Zato je však možné je vynakládat na nikomu nepotřebné a nerentabilní objekty infrastruktury (např. gigantická letiště v malých městech nebo ohromné sportovní stavby). Takové dotace přirozeně nejsou výhodné pro lid, ale pro evropské i řecké činitele a finančníky.

Z toho je zřejmé, že výroky typu: "Pracovití Němci hradí výplaty Řekům," nejsou nic více než mýtus. Ani jediné procento z dotací EU nešlo do sociální sféry. Byly to investice do infrastruktury, které jsou výhodné v prvé řadě pro samotnou EU.

13.) »Řekům umazali polovinu dluhu.«

Ve skutečnosti jim nikdo žádné dluhy neodpustil. 27. října 2011 bylo dosaženo posledních dohod s EU o - zdánlivém - umazání 50% řeckých dluhů. Toto odepsání poloviny dluhu se však týkalo ne celého dluhu ale jen 50% z dluhu soukromým investorům. Německu, které si půjčuje na trzích peníze za úrok menší než 1,5% a dává Řecku na dluh s úrokem 3,5%, zůstává Řecko dlužno stejně jako dříve. Pověstní "soukromí investoři" to jsou především řecké banky, které se kvůli umazání poloviny dluhu ocitly na hranici kolapsu, a řecké penzijní fondy, které ztratí 50% svých aktiv. Takže takto vypadá ono "umazání poloviny dluhů".

14.) »Krize v Evropě vznikla kvůli Řecku.«

Ve skutečnosti by byla krize ať už s Řeckem nebo bez Řecka (což v interview pro Financial Times Deutschland otevřeně prohlásil bývalý německý ministr financí a nyní člen výkonného výboru Evropské centrální banky Jörg Asmussen).


Jörg Asmussen

 
Francie, Itálie, Portugalsko mají ještě větší vnější dluh a ekonomické těžkosti. Připomínáme čtenářům, že podle existující evropské dluhové normy nesmějí dluhy země převyšovat 60% jejího HDP. Žádný člen EU nesplňuje tuto normu a to včetně Německa, které teď obviňuje Řeky ze všech smrtelných hříchů.

Dnes se německé sdělovací prostředky zalykají nenávistí k Řekům, prohlašují je za darmošlapy, povaleče a lenochy. Jenže sami Němci (spolu s Francouzi) jsou světovými jedničkami v takových ukazatelích, jako je krátký pracovní týden, délka dovolené či počet svátků. Průměrná mzda v Řecku činí 750 Euro, zatímco v Německu je to 2,5 tisíce Euro.

Řeky, kteří každoročně pohostinně přijímají ve své zemi stovky tisíc evropských turistů, teď nazývají "prasaty, která prožrala půjčky", "profesionály na odpočinek" a "karnevalovým národem". A to přesto, že HDP Řecka v přepočtu na jednoho obyvatele je 42. ve světě a je jen o 9% menší, než průměrný HDP v EU. Tedy mnohem vyšší než v Maďarsku, Česku, Estonsku či Litvě, o nichž se v souvislosti s krizí nic neříká. Co je to jiného než "dvojí metr"?


Tele u newyorkské burzy

 
13.) »Současná krize je první vážnou krizí nové konzumní éry.«

O objektivních příčinách všeobecné krize se dobře hovoří v provolání k národu vydaném Řeckou pravoslavnou církví:

"Naše ekonomická krize je spojena s nerovnováhou mezi produkcí a spotřebou. Mezi pomalými tempy výroby, jichž se nám daří dosáhnout, a vysokou životní úrovní, na niž jsme si zvykli. Když spotřeba výrazně převyšuje produkci, vychyluje se ekonomická rovnováha na stranu schodku...

Disproporce mezi konzumem a výrobou není jen ekonomickou kategorií, ale především ukazatelem duchovního úpadku. Je to příznak morální krize, která zasáhla jak vládu tak i lid. Vláda nedokázala chovat se odpovědně k národu, nemohla či nechtěla hovořit k lidem jazykem pravdy, propagovala falešné ideály, napomáhala korupci. Jejím jediným cílem bylo udržení moci. V praxi vláda působila proti zásadním zájmům lidu i naší země.

Na druhé straně i my, řecký lid, jsme se chovali nezodpovědně. Zbožňovali jsme bohatství, hledali jen materiální dostatek a spokojený život. Nehnusili jsme si klam a nechali se snadno ulovit...

Podstata duchovní krize tkví v absenci smyslu života, kdy se člověk uzavírá v této ploché realitě se svými egocentrickými samolibými instinkty. To je přítomnost bez budoucnosti, bez ideálů a vize. Přítomnost odsouzená k nudě a monotónnosti. Lidský život se tím mění na dočasné mezidobí mezi dvěma událostmi: narozením a smrtí; je tu pak už jediná neznámá - kolik času mezi nimi uplyne." (Viz)


Mikis Teodorakis

 
15.) »Mezi Řeky převládají protizápadní nálady.«

To je pravda. Masové protesty Řeků v r. 1999 znemožnily vládě nabídnout řecké vojenské základny k použití při agresi NATO proti Jugoslávii. Řekové s jásotem vítali ruský mírový kontingent mířící do Kosova.

Ve volbách na jaře 2012 se více než 70% řeckého lidu vyjádřilo proti politice vlády, která svazuje Řekům ruce argumentem, že není jiného východu z dané situace než přijímat od Evropy její zlodějské půjčky.

Poslechněte si, co o situaci říká předseda Hnutí nezávislých občanů "Jiskra", významný řecký skladatel Mikis Teodorakis: "Navrhujeme domluvit se o půjčce s Ruskem nebo s Čínou. Úroky by byly nižší. Dále navrhujeme snížit výši dluhu cestou spolupráce s ruskými společnostmi, např. v rámci projektu ropovodu Burgas-Alexandropolis s cílem společného těžení nerostného bohatství naší země. Pod povrchem naší země jsou cenné suroviny a na šelfu jsou objevena ložiska ropy a plynu. Máme mnoho přístavů, které mohou být použity pro různé účely, včetně vojensko-opravářské základny (např. na Sirosu, kde dříve kotvily opravované sovětské křižníky). A co je nejdůležitější - věříme, že sblížení ruského a řeckého národa dá naší zemi svobodně vydechnout, neboť v současnosti jsme nuceni sklánět hlavu před zájmy a rozmary bohatých západních zemí." (Zdroj)

agionoros.ru



Protesty před řeckým parlamentem

 

Poznámka překladatele k úpadku řeckého zemědělství.

Položme si otázku: Je situace v ČR po dvaceti letech od pádu komunismu zas až tak odlišná od řecké? K nastínění možné odpovědi stačí skrze prosté číselné ukazatele pohlédnout na naše domácí zemědělství, resp. co z něj vývoj po revoluci (tzv. "transformace") a následný vstup do EU udělal. Už v průběhu 90. let klesla naše zemědělská produkce o 30 procent. Stejně tak klesl v témže období o třetinu počet osob zaměstnaných v zemědělství. Za první desetiletí 21. století klesl počet osob zaměstnaných v našem zemědělství opět o třetinu a očekává se, že v průběhu 2. desetiletí zase o třetinu klesne. Mimochodem, vzpomeňme, kolik u nás bylo cukrovarů (zatímco v roce 1990 fungovalo v Česku 56 cukrovarů, v roce 2002 jich bylo pouze 12 - kvůli koncentraci výroby v souvislosti se vstupem zahraničního kapitálu); dnes cukr dovážíme. V období od poloviny 90. let k druhé polovině prvního desetiletí 21. století se celková osázená plocha brambor zmenšila na třetinu. Naopak plocha pro pěstování technických plodin (kterých se nenajíš) se ztrojnásobila. Počet skotu byl zredukován na polovinu. Národní produkce potravin je uměle omezována kvótami, jejich překročení EU trestá. Kvóty pro ČR byly v rámci našeho vstupu do EU vyjednány na základě parametrů z dob hlubokého zemědělského úpadku v 90. let a pod brutálním tlakem "starých zemí" EU. Netřeba zdůrazňovat, že potravinová soběstačnost či dokonce schopnost exportu potravin je základní strategickou oporou národa.













Zobrazit příspěvek č. 809 jednotlivě

Administrátor --- 26. 7. 2012
Řecko: vyjádření k nesprávným ekonomickým informacím o pravoslavné církvi

Řecká pravoslavná církev se ohradila proti dezinformační kampani

Publikován byl otevřený dopis archiepiskopa athénského a celého Řecka Jeronýma adresovaný vládě Řecka a Evropskému soudu ohledně daňové povinnosti Řecké pravoslavné církve a platů jejího duchovenstva. Připojen je komentář zpravodajské činnosti mezinárodních masmédií.

Představitel Řecké pravoslavné církve praví, že nikdo z novinářů z celého světa, kteří psali o této problematice, nekontaktoval církev, aby osobně získal bezprostřední informace o otázce daňové povinnosti chrámů a monastýrů po celé zemi.

"V evropském tisku jsou opakovaně publikovány nesprávné informace o daňové povinnosti Řecké pravoslavné církve a o platech řeckého duchovenstva. Autoři těchto zpráv nerespektují jakékoliv etické normy, když se vůbec neobracejí na tiskovou službu církve, aby si ověřili informace, které publikují, a získali k nim komentář a případné doplnění. To nás nutí uchýlit se následujícímu vysvětlení, aby byla známa pravda.

1.) Daňová povinnost církve.
Poslední daňové úlevy pro pravoslavnou církev (a zároveň úlevy pro všechna náboženství v Řecku bez výjimky) byly zrušeny 23. dubna 2010 zákonem No 3842/2010. Od té doby musí všechny právnické osoby pravoslavné církve platit:
1.) daně z nemovitostí (jejich výše je trojnásobně vyšší než u společenských organizací v zemi);
2.) daně z pronájmu ve výši 20% z obdržené sumy (vyšší než odpovídající daň pronájmu nemovitostí u fyzických osob);
3.) dodatečná daň na příjmy z nemovitostí a z pronajímaných pozemků ve výši 3%;
4.) zálohová platba za daně pro příští rok ve výši 55% z částky výše vzpomenuté dodatkové daně;
5.) daň z dědictví a darů ve výši 0,5% jejich výše;
6.) výběr 2,4% z každého peněžního vkladu věřících pro pravoslavné chrámy za výkon bohoslužebných úkonů.

Kromě toho jsou výše vzpomenuté církevní právnické osoby povinny platit řecké vládě všechny daně, které přicházejí do poklady od soukromých daňových plátců při uzavírání smluv s třetími osobami (daň za pronajaté služby, DPH apod.)

Dle daňových zákonů jsou od daně z nemovitosti osvobozeny jen chrámy a budovy dobročinných ústavů všech konfesí bez výjimky.

Řecká církev - její metropolie, farnosti, monastýry a církevní fondy - zaplatily tímto způsobem za rok 2011 do státní poklady daně v celkové částce 12.284.139 Euro.

2.) Výplata duchovenstvu.
Platy duchovním hradí řecká vláda v souladu s povinnostmi, které na sebe v r. 1833 vzala v rámci dohody o vztazích mezi církví a státem. Podle této dohody přešlo 65% (tj. dvě třetiny) církevních nemovitostí na stát.

Od té doby přibližně 96% majetku, který církvi zůstal, také přešlo na stát - ať už jednostranným aktem (tj. v důsledku řady zákonů přijatých řeckou vládou) nebo jakožto dary, které církev přinášela. Hromadné odevzdávání církevních zemědělských statků se dělo s cílem prokázat pomoc běžencům z Malé Asie (r. 1922) a dále zemědělcům bez půdy po roce 1945. Kromě toho, nejvýznamnější společenské budovy hlavního řeckého města (korpus vědeckých ústavů, nemocnic atd.) byly postaveny na církevních pozemcích, které byly státu poskytnuty za tímto účelem bezplatně.

Dnes tvoří velkou část církevního majetku lesní pozemky, u nichž je řeckou ústavou zakázána jakákoliv změna režimu používání a vlastníka. Městské církevní pozemky mají nevýznamnou rozlohu a většina z nich byla státem prohlášena za místa společenského využití, a to opět bez odpovídající kompenzace pravoslavné církvi (s ohledem na nedostatek finančních zdrojů městských zastupitelství). Stojí za poznámku, že plat, který si vydělají diákoni a kněží pravoslavné církve, je regulovaný stejným zákonem, jako v případě ostatních státních činovníků, a duchovním jsou prováděny stejné škrty a krácení mezd či dodatečné daně, jako ostatním Řekům.

3. Příjmy církve.
Církevní příjmy plynou z pronájmů těch nemovitostí, které církvi ještě zůstaly, z dividend z akcií Národní banky a z dobrovolných vkladů věřících. Nutno podotknout, že od r. 2008 je výplata dividend akcionářům Řecké banky omezena zákonem, a současně i trh s nemovitostmi prochází hlubokou krizí. Bez ohledu na to, podpořila Řecká církev v říjnu 2010 řeckou ekonomiku, když se účastnila na navýšení základního kapitálu Národní řecké banky vkladem 27 milionů Euro (tyto peníze si církev musela vypůjčit). Dnes tyto akcie nevynášejí dividendy a při jejich prodeji mají téměř nulovou hodnotu. Nutno zdůraznit, že církev nemá v Řecku příjmy z komerčních podniků a podnikatelské činnosti obecně.

4.) Sociální služba církve.
Ode dne vytvoření současného řeckého státu až do současnosti - a zvláště v těchto dnech, kdy náš lid trpí, - připravily a uskutečnily naše eparchie, farnosti a církevní fondy veliké množství akcí a dobročinných iniciativ pro pomoc potřebným. Dnes Řecká církev zajišťuje existenci: 2325 sbírek na pomoc potřebným, 10 dětských jeslí, 10 dětských školek, 19 útulků pro staré v Athénském archiepiskopátu a dalších 66 v ostatních eparchiích, 13 zdravotních klinik pro osoby s chronickými nemocemi, 8 ústavů pro osoby ze zvláštními potřebami, 10 nemocnic a lékařských středisek, 7 středisek psychického zdraví a hospiců, 6 ubytoven pro bezdomovce, 1 ubytovnu pro příbuzné pacientů, 36 školních internátů a dětských domů, mnohých fondů určených pro problematiku ochrany dětí, 200 bezplatných jídelen (množství v nich podávaného jídla neustále narůstá), a dále sociálních prodejen, výdejních míst, kde se zdarma přidělují oděvy a obuv, a také studentských ubytoven.

Počet osob, jimž byla poskytnuta sociální podpora skrze církevní infrastrukturu (ubytování, stravování, lékařská pomoc), vzrostlo v r. 2011 na 5862. Kromě toho Řecká církev organizovala fungování 54 dětských ozdravných táborů, v nichž pobývá každý rok 15000 dětí. Posvátný synod také vytvořil speciální službu pro péči o imigranty a pro zajištění jim právní pomoci. Nakonec připočtěme, že pravoslavná církev každoročně prokazuje materiální pomoc chudým, zvláštními stipendii podporuje řecké i cizí studenty. Všechny ústavy pravoslavné církve vynaložily celkově za rok 2010 na dobročinnou a sociální práci 96 milionů 234 tisíc 510 Euro.

Přihlédněme i k tomu, že ve výše vzpomenuté částce není započítáno mnišské společenství Svaté Hory Athos, Krétská a Dodekanezská metropole, které nejsou v církevní jurisdikci Řecké církve, ale mají podle řeckých zákonů zvláštní status.

Situace dospěla podle našeho názoru až k tomu, že musíme tyto údaje publikovat. Je potřeba nazvat věci jejich pravými jmény a pohlédnout na ně ze správné perspektivy. Tím by se mělo ukončit nezodpovědné reprodukování mylných a stereotypních informací, které formují pokažený dojem o Řecké pravoslavné církvi. Vytváření takového špatného dojmu očividně odpovídá zájmům, které kdosi má a které nám nejsou zcela pochopitelné."

21. července 2012
www.agionoros.ru













Zobrazit příspěvek č. 808 jednotlivě

Administrátor --- 23. 7. 2012
Ze světa - chrám, který známe z ikon svatých Otců VII. sněmu, je už zase mešitou

Chrám Svaté Sofie v Nikáji, kde se konal sedmý všeobecný sněm, začal fungovat jako mešita


Jedna z ikon svatých Otců VII. všeobecného sněmu

 

Zde zasedali svatí Otcové

 
Historický chrám Svaté Sofie v Nikáji (Nicei), v současnosti Iznik, Turecko, kde se v r. 787 konal sedmý všeobecný sněm, začíná fungovat jako mešita, pro kterou je už určen muftí.

Poprvé byl tento chrám změněn na mešitu v r. 1331, když tuto maloasijskou oblast dobyli osmanští Turci. Mešitou zůstal chrám až do té doby, kdy do tohoto regionu přišla řecká armáda v rámci akcí konaných v Malé Asii po konci první světové války.

V r. 1922 chrám vyhořel a dlouhou dobu zůstával v ruinách. Pak byl obnoven, ale až doposavad nesloužil ani jako chrám ani jako mešita, ale bylo z něj muzeum.

Jak už bylo oznámeno dříve, nedávno přijala turecká vláda rozhodnutí zrušit muzeum v chrámu Svaté Sofie a odevzdal jej muslimské obci jako mešitu. Začátek konání islamistických modlitebních shromáždění ve starobylé křesťanské svatyni připadl na začátek muslimské postní doby Ramadán.

V době vlády římského císaře sv. Konstantina Velikého, v r. 325, se v Nikáji konal první všeobecný sněm. Na sněmu byl přijat tzv. Niceo-cařihradský symbol víry vyhlašující dogma o přesvaté Trojici a byla zde odsouzena hereze ariánství. Také byl na sněmu definován pro všechny křesťany společný termín oslavy Paschy Kristovy.

Chrám Svaté Sofie byl v Nikáji zbudován na příkaz byzantského císaře sv. Justiniána I. v šestém století. Právě v něm se shromáždil "druhý nicejský" sněm čili VII. všeobecný, na němž byla odsouzena hereze ikonoborectví.

Iznik je v současnosti tureckou metropolí Konstantinopolského patriarchátu a nominálním biskupstvím římskokatolické církve (tato katedra není od r. 1976 nikým obsazena).

Sdmica.ru, Romfea, 19. července












Zobrazit příspěvek č. 807 jednotlivě

Administrátor --- 20. 7. 2012
Z došlé pošty - debatní pořad ruské televize

O bohatých Rusech

Video dokument ukazující, jaké nesmírné bohatství dokázali někteří lidé nashromáždit a jak s ním nakládají. Na promítání dokumentárního filmu navazuje diskuse, jíž se účastní i známý moskevský kněz protojerej Dimitrij Smirnov.

Vše v ruštině

http://www.vesti.ru/only_video.html?vid=404357

(I bez znalosti ruštiny stojí za shlédnutí)









Zobrazit příspěvek č. 806 jednotlivě

Administrátor --- 17. 7. 2012
Ze světa

Athonští mniši na konferenci ve Výmaru odsoudili jednopohlavní sňatky a euthanasii

Svatohorští mniši a ostatní účastníci konference "Athos - jedinečné duchovní a kulturní dědictví současného světa" konané v německém Výmaru (Weimar) podrobili kritice stejnopohlavní (tj. homosexuální) sňatky, euthanasii, individualismus a snahu obohatit se na úkor druhých, což vede ke globální krizi. Prohlásili, že za pravou svobodu považují svobodu od hříchu.

Zakladatel a prezident světového společenského fóra "Dialog civilizací" Vladimir Jakunin na začátku diskuse o homosexuálních sňatcích spojil tuto otázku s problematikou "ekologie sociálního prostředí" a vybídl k řešení tohoto tématu na příštím zasedání, které se bude konat na půdě OSN.

"V OSN existují dokumenty, v nichž se píše, že sňatek to je spojení muže a ženy... Dnes se z nějakých důvodů zapomíná, že to bylo přijato světovým společenstvím. Adopce dětí v jednopohlavních svazcích je podle mého názoru znečišťováním sociálního ekologického prostředí," prohlásil Jakunin.

Představitel vedení OSN v právních otázkách prof. Spiridon Bazinas z Vídně souhlasil s Jakuninovým návrhem a poznamenal, že "je pokus odtrhnout křesťany od jejich kořenů" a "tato konference je o problému vzájemných vztahů lidských práv a náboženské tradice".

"Pravoslavná antropologie hlásá, že svět to je ikona Boží... Svoboda, právo bez odpovědnosti, to nejsou lidská práva. Nutno je stavět do kontextu vztahu člověka s Bohem, ne do kontextu individuality, ale spolužití," uvažuje Bazinas.

"Pravoslavným křesťanům je jasné, že dosáhnout zbožštění (tj. sjednocení s Bohem) skrze sňatek mezi lidmi stejného pohlaví není možné," uvedl představitel athonského monastýru Chilandar, jeromonach Dositej.

Podle jeho slov je homosexualita hříchem a porušením Boží vůle, která je ohledně této záležitosti zřetelně vyložena v Bibli, a proto stejnopohlavní svazky nejsou projevem svobody. "Není žádná svoboda bez podřízení se Bohu, protože pravá svoboda - to je osvobození od hříchu," objasňuje mnich.

Dále poznamenal, že rodinné problémy jsou dnes často spojeny s neposlušností vůči Bohu a manželu (manželce), s absencí askeze (přemáhání), která je pohybem vedoucím k Bohu. "Energie lásky dnešní lidé směřují k sobě a nikoliv k druhému člověku - převládá individualismus," konstatoval s lítostí mnich.

Jiný vyslanec Svaté Hory, jeromonach Avraamij z monastýru Simonos Petra, který přijel na Athos před 25 lety z Ruska, uvedl při rozhovoru s novináři, že chápe svobodu nikoliv jako libovůli ale jako osvobození od něčeho - od hříchu, od špatných vášní, od negativních životních postojů. Tuto svobodu nelze dle jeho slov dosáhnout demonstracemi za lidská práva ale "namáhavým úsilím za pokoření svých vášní".

Euthanasii jeromonach nazývá vraždou a sebevraždou. "Bůh dává člověku utrpení k očištění duše. Péče o nemocné nás činí čistšími. Sebevražda je jedním z nejhorších hříchů. Je smutné, že se něco takového legalizuje. Někomu se hodí, aby se nemuselo pečovat o nemocné. Jenže nás to mění ve zvířata," vyjadřuje své přesvědčení Svatohorec.

Globální ekonomickou krizi považuje za "uměle vyvolanou" a za spojenou opět s mravním stavem společnosti. "Všechno je to jen touha obohatit se na účet ostatních lidí," tvrdí mnich.

Fórum věnované Svaté Hoře se koná v Evropě už podruhé. První setkání představitel řady zemí k rokování o osudu Athosu se konalo před rokem v rakouském Salzburgu, kde bylo rozhodnuto svolávat podobné konference pravidelně. Je to spojeno s tím, že se v poslední době ve světě objevuje rostoucí napětí mezi sekulárním a náboženským světonázorem, jsou slyšet výzvy proměnit Athos ve výdělečnou turistickou zónu a udělit ženám právo navštěvovat Svatou Horu.

Konference ve Výmaru 23. - 26. června se zúčastnili politici, vědci, společenští i náboženští činitelé z Ruska, Řecka, Německa, Rakouska, Belgie, Itálie, Velké Británie, Ukrajiny, Srbska, Rumunska, Bulharska. Organizátory konference se stalo fórum "Dialog civilizací", mezinárodní společenství "Přátelé Athosu", Ruský pravoslavný církevní fond v Německu.

RIA Novosti









Zobrazit příspěvek č. 805 jednotlivě

Administrátor --- 13. 7. 2012
Ze světa

V Brazílii prudce klesá počet katolíků

V současnosti se už méně než dvě třetiny Brazilců identifikují jako katolíci. Zaznamenává se rekordní pád úpadek počtu příslušníků římskokatolické církve v největší katolické zemi světa. Svědčí o tom údaje ze sčítání lidu.

Nepatrně přes 64 % z všeho obyvatelstva Brazílie (191 milionů lidí) prohlásilo o sobě v nedávném sčítání lidu (r. 2010), že se hlásí ke katolické církvi.

V r. 2000, kdy se konalo předchozí sčítání, katolíci tvořili téměř 74 % obyvatelstva. Podle údajů z r. 1970 bylo katolíků skoro 92 %.

Na pozadí snižování počtu katolíků zde roste počet přívrženců různých protestantských denominací.

Sedmica.ru, AFP











Zobrazit příspěvek č. 804 jednotlivě

Administrátor --- 11. 7. 2012
Ze světa - kam vede ekumenismus

V jednom z německých luteránských chrámů vzdali chválu Alláhu

V chrámu evangelické farnosti v německém městě Alten oslavovali luteráni Padesátnici spolu s muslimy. Svátek Sestoupení Svatého Ducha zakončili společným zvoláním: "Allah akbar!"

Farní kněz Ditmar Kalebraier pozval skupinu muslimů, aby společně "netradičním způsobem" oslavili křesťanský svátek Padesátnice. Setkání se odehrálo po heslem: "Mír."

Sám pastor dovolil následovníkům Mohamedovým, aby tam hlásali své rituální rčení, což jako svůj vklad do oslavy Padesátnice učinil imám mešity Nachrodta a imám islámské jednoty Alteny tam přečetl súru z Koránu.

Další podrobnosti na Newru.com

-----------------

24. prosince roku 2011 v Melbourne v Austrálii pozval římskokatolický farář v neděli do kostela sv. Petra a Pavla skupinu hinduistů, aby tam se shromážděnými křesťany udělali "pobožnost" u příležitosti oslavy vánoc.

Vůdce hinduistické sekty tam před přítomnými nakonec hovořil o Kristu za pomoci citátů z Bhagavadgity a vysvětloval Kristovu osobu z pohledu jejich víry.

Kdo si chce zaplakat, může si pustit video















Zobrazit příspěvek č. 803 jednotlivě

Administrátor --- 3. 7. 2012
Pronásledování starce Efréma

Archimandrita Efrém, igumen svatohorského monastýru Vatoped, byl po návratu z Ruska uvězněn

Vloni na podzim doprovázel starec Efrém pás přesvaté Bohorodice, poprvé přinesený do Ruska z řeckého athonského monastýru. V průběhu 39 dní putování této svátosti po Rusku ji uctily více než tři milióny věřících, z toho přibližně milión v Moskvě. (Viz naše zprávy, např. v příspěvku č. 747.)

Po návratu domů byl začátkem prosince 2011 igumen Efrém zatčen a strávil 90 dní ve vězení; poté byl osvobozen na kauci 300 tisíc Euro. Efrém je v domácím vězení ve Vatopedském monastýru, kde je kontrolován a nesmí nikam odjet. Podle příkazu apelačního soudu je knězi zakázáno opustit území státu a v pravidelných intervalech se musí hlásit na policejní stanici.

Mnich byl obviněn z nezákonné výměny pozemků mezi monastýrem Vatoped a státem, což mělo způsobit vládě škodu v miliónech Euro. Jednalo se o jezero a nevyužívané pozemky, které monastýr obdržel dle rozsudku soudu a brzy poté je vyměnil za elitní nemovitosti. Igumen Efrém je jedním z více než tří desítek obviněných v této trestní kauze.

Po návratu Efréma z cesty do Ruska přijal rodopský apelační soud rozhodnutí o uvěznění archimandrity na deset měsíců s tříletým odkladem. Vrchní řecký soud - areopag - zrušil začátkem ledna 2012 toto rozhodnutí, ale Efréma neosvobodil. Kauzu nechali znovu prošetřit. Apelační soud pak otce Efréma propustil na kauci až koncem března.

Ruská pravoslavná církev podporuje igumena od okamžiku jeho zatčení. Patriarcha Kyrill se obrátil na řeckého prezidenta Karolose Papuliase s žádostí osvobodit představeného athonského monastýru z vězení. Podporu igumenu Vatopedu vyjádřili také vlivní ruští politikové a ministerstvo zahraničí Ruska s prohlášením, že věznění igumena je porušení výnosu Evropského soudu pro lidská práva.

Konstantinopolský patriarchát, pod jehož jurisdikcí jsou všechny athonské monastýry, vyzval 10. ledna Ruskou pravoslavnou církev a ostatní místní pravoslavné církve ve světě, aby se do věci uvěznění archimandrity Efréma nevměšovaly. Ruská pravoslavná církev toto prohlášení nekomentovala.

--------------

Poslední zpráva:
Igumenu Vatopedského monastýru na Athosu Efrémovi, který přivezl v r. 2011 pás přesvaté Bohorodice do Ruska, dovolili pětidenní návštěvu v Athénách, kde bude hospitalizován na soukromé klinice. O zdravotním stavu mnicha a důvodech pro lékařskou prohlídku nebylo nic sděleno.

Efrém je obviněn z účasti na provedení výměny nemovitého majetku monastýru s řeckým státem, který proběhl před několika lety. Podle verze vyšetřovatele způsobila tato výměna státní pokladně mnohomilionovou ztrátu.

BBC

+ + +

P.S.

Přikládám na toto téma dříve napsaný, ale dosud nevložený příspěvek.

Svatohorský starec Efrém, který přivezl do Ruska uctívaný pás přesvaté Bohorodice, byl měsíc po návratu na Svatou Horu Athos vsazen do žaláře.

Již delší dobu se v Řecku vede vládní kampaň proti monastýru Vatoped. Jako záminka byla použita dříve provedená výměna pozemků mezi řeckým státem a monastýrem Vatoped, kterou však iniciovali činitelé řeckého státu. Dnes je tato výměna prohlašována za nevýhodnou pro stát. Současní vládní úředníci se tak zřejmě snaží odvrátit pozornost veřejnosti od machinací vlády, která zavinila těžkou ekonomickou situaci Řeků a přivedla Řecko pod kontrolu zahraničních dozorců. Monastýr Vatoped momentálně shání finanční prostředky na opravy svých zchátralých historických budov, které byly před několika lety v tak špatném stavu, že dokonce hrozilo zřícení části těchto starobylých pokladů církevní architektury (mimochodem, na těchto opravách žijících památek svého kulturního dědictví by měl mít zájem především řecký stát, který však o ně nedbá, jak by se náleželo).

Z toho, co jsem v různých komentářích zatím četl, usuzuji, že jedna z příčin skutečnosti, kdy je dnes formálně možno zmíněnou výměnu pozemků kriminalizovat, tkví ve specifických odlišnostech řeckého práva. V Řecku např. neexistuje katastr nemovitostí, jak jej známe u nás. Vlastník nemovitosti při prodeji dokládá svá práva nabývacími listinami, což bývají v případě církevních nemovitostí starobylé listiny z monastýrských archivů, které nezřídka nesou pečeti byzantských císařů. Pravost a relevantnost těchto listin ověřuje před provedením prodeje nebo výměny soud, což se stalo v případě kauzy Vatoped. Tím sice byl umlčen první státem a novináři vyvolaný skandál, v němž byl Vatoped nařknut z falzifikace listin, jenže vzápětí se objevila nová vyfabrikovaná obvinění z podplácení státních úředníků ze strany igumena monastýru. Ta se sice také nepodařilo ani v nejmenším prokázat, ale už jsou vymýšlena nová a nová obvinění - vyšetřování stále pokračuje, kauza se vleče řadu let (začala už někdy v druhé polovině prvního desetiletí). Všemu nahrávají i některé specifické řecké zákony. Mám dojem, že veřejnosti byla v novinách předložena taková dlouhá řada lží, manipulací a polopravd, takže není moc pravděpodobné, aby se iniciátoři toho všeho stáhli s ostudou či dokonce přiznali, že obvinění byla nepodložená.
Po návratu z Ruska starec Efrém onemocněl, přesto se k němu vypravila na Svatou Horu eskorta, která ho měla na Štědrý den (2011) zatknout a deportovat do vězení. Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu starce mu bylo uloženo domácí vězení. Za pár dní se však dostavila eskorta znovu a odvezla archimandritu Efréma do athénského žaláře. Vyšetřující soudce na něj uvalil vazbu s odůvodněním, že otec Efrém by mohl být na svobodě nebezpečný.

Při uvěznění jej bez ohledu na jeho zdravotní stav a stáří podrobili třicetihodinovému(!) výslechu. V jeho průběhu se na něj vyšetřovatelé prý obořili se slovy: "Tady ti Medveděv ani Putin nepomohou." Tím jen potvrdili to, co stejně všichni tušili - náhlé uvěznění starce Efréma je pomstou za přivezení svátosti pásu přesv. Bohorodice do Ruska. Vždyť obvinění z prodeje pozemků již trvalo skoro pět let a v průběhu té doby starec Efrém mnohokrát vycestoval z Řecka a zase se vrátil. Teprve po návratu z Ruska prohlásili vyšetřovatelé, že jsou zde obavy z útěku mnicha do zahraničí, a proto je prý nutno uvalit na něj vazbu.

Jak informovala světová média, klanění pásu přesv. Bohorodice se stalo demonstrací pravoslavné víry ruského lidu. Tato masová akce, která nabrala zcela nečekané rozměry, přispěla k uvědomění a sjednocení církevního lidu v Rusku. To rozzuřilo nepřátele Pravoslaví v zahraničí. Osud starce Efréma je dalším nepřímým dokladem různých podezření, která se mezi řeckým lidem šeptají ohledně "temných sil", které skrze tuto i předchozí vlády uchvátily světskou moc nad Řeckem. Zároveň je však utrpení archimandrity Efréma důkazem, jak veliký byl duchovní rozměr přivezení svatohorské svátosti do Ruska, když se za to ďábel starci takto pomstil.
Konec konců, neblaze známou akci žen - satanistek - v chrámu Krista Spasitele, jimž se dostává spontánní podpory od všech - vědomých i nevědomých - nepřátel Pravoslaví po celém světě, je nutno vnímat na duchovní rovině jako běsnění démonů, vyhnaných požehnáním pásu přesv. Bohorodice. Co všechno se stalo během pouhých pár měsíců po návštěvě bohorodičné svátosti na Rusi? Vatopedský igumen ve vězení a místo, na němž milión lidí uctíval relikvii a které bylo požehnáno blahodatnou návštěvou ostatku z oděvu Panny Marie, bylo znesvěceno. Je potřeba nějaké názornější ilustrace zloby podnebeských mocností zla?

Podle principu "vše zlé je k něčemu dobré" má však i široká západní podpora satanistkám svůj význam - přispěla nám k rozpoznání "kdo je kdo"; a nejde tu jen o politiky, jimž na chvilku spadla maska politické korektnosti a diplomaticky neutrálních projevů, ale i o běžné lidi, kteří do této doby byli zcela vlažní, resp. lhostejní, k ruskému pravoslaví a až tato kauza je přiměla k tomu, aby se projevili a vybrali si, kam patří. Tak to má být - duchovní Kristův meč už dva tisíce let prochází lidstvem a odděluje jedny od druhých. "Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč," pravil Pán (Mat 10,34). Bylo by špatným duchovním vysvědčením pro některou z našich pravoslavných církví ve světě, kdyby přestala být tím mečem, který nutí každého, aby si vybral, aby provedl svou volbu. (Jen na okraj: ne všichni Češi slepě podporují "svobodu slova" pro ďábla; ve vysílání Českého rozhlasu se objevil příspěvek, který se odvážně pokouší nahlédnout tento případ objektivnější optikou.)
Před řeckou věznicí průběžně demonstrovali pravoslavní křesťané. Starce chodili do vězení navštěvovat biskupové Řecké pravoslavné církve, proti níž je nyní ze strany vlády též vedena kampaň a restrikce (např. byl uvalen zákaz na provádění nových kněžských svěcení /později změněn na drakonický princip "jeden nový kněz povolen výměnou za odchod deseti starých"/; noviny vytvářejí různé skandály; je patrná snaha naladit alespoň část veřejnosti nepřátelsky vůči církvi) a řecká vláda si nepokrytě brousí zuby na církevní majetek. Za svého starce se postavilo celé mnišské bratrstvo svatohorského monastýru Vatoped, které prohlašuje vznesená obvinění za absurdní.

Velice zajímavé je chování Konstantinopolského patriarchátu, které - myslím - ani nepotřebuje komentář. I v tomto případě se nejspíše stává zjevným, k jakým silám a mocnostem náš "první mezi rovnými" patří, ke komu se hlásí a komu slouží.

Starec Efrém ve vězení požádal o samostatnou celu, aby si mohl plnit své kněžské a mnišské duchovní povinnosti. V této věci mu vyšla správa věznice vstříc.












Zobrazit příspěvek č. 802 jednotlivě

Administrátor --- 25. 6. 2012
Z ústředí - pouť ke sv. Ivanu

Bohoslužba v jeskyni sv. Ivana Českého




KRYŠTOF,
arcibiskup pražský
metropolita českých zemí a Slovenska

srdečně všechny zve na pouť

ke sv. Ivanovi Českému
do Svatého Jana pod Skalou

v sobotu 30. 6. 2012
sv. liturgie k poctě svatého poustevníka
začíná v 10°° hod.




Pro poutníky z Prahy a okolí odjezd vlaku směrem Beroun z
Praha - hl. nádraží a Praha - Smíchov do stanice Srbsko.
Po příjezdu vlaku z Prahy povede otec Patrik Ludvik poutníky pěšky do Svatého Jana pod Skalou s modlitebními zastávkam.
V případě dotazů kontaktujte Úřad metropolitní rady v Praze
na tel. 224 31 50 15 nebo
otce Igora Efremuškina na tel.: 601371317















Zobrazit příspěvek č. 801 jednotlivě

Administrátor --- 25. 6. 2012
Konec současného lidstva?

Oficiální reklama na implantaci RFID čipu

Verichip Corp. RFID Microchip - First Official TV Commercial

Síly, které jsou motorem současného světového systému, chtějí skrze implantaci RFID čipu vstoupit do každé lidské bytosti a vynést ji na úroveň, která je prostě ohromující.

-------------------

Prohlédněte si ty dojemné záběry usmívajících se lidí, kteří s láskou drží v ruce čip, jako by ta věc velikosti zrnka rýže obsahovala nějakou esenci lidskosti. Vypadá to, jako by ta "neškodná věcička" měla řešit všechny problémy lidského života. Podívejte se na to, ať víte, co nás nejspíš čeká.

P.S.

Krátká úvaha nad tím, čeho může být tato reklama na "šťastné lidi" počátkem.

V prezentovaném videu jako bychom zaslechli ozvěnu toho, co možná právě přichází. Brzy totiž mohou být takové reklamy všude a každý z nás se nimi bude setkávat na každém kroku.

Jistě si dokážete představit, jak v hlavním televizním vysílacím čase vám se sugestivním úsměvem a vemlouvavým hlasem sděluje slavný herec: "Od té doby, co jsem si nechal implantovat čip, se cítím prostě skvěle." Populární herečka k tomu dodá: "Nechápu, jak jsem doposavad mohla bez čipu žít." Nejpopulárnější právě zvolený politik naléhavě říká: "Neradil bych nikomu, aby chodil po ulici města bez čipu." Oblíbený sportovec dí: "Mám pocit, že moje výkony vzrostly, když mi vpíchli do ruky čip." Krásná zpěvačka zacvrliká: "Co mi dali ten čip, cítím se klidnější a uvolněnější." Záběr se přenese na roztomilé batolící se dětičky a komentátor řekne hlubokým melodickým hlasem: "Ochraňte jejich budoucnost. Dopřejte jim do života to nejlepší, k čemu dospěl technologický pokrok lidstva." Neznámá ale sympatická tvář člověka z ulice prohlásí: "Měl jsem nehodu. Zachránilo mi život, že jsem měl v sobě čip." Šťastná maminka v hypermarketu s plným nákupním košíkem a s malým dítětem se usmívá: "Stačí položit ruku na skener, a je zaplaceno. Netrvá to ani vteřinu. Komu by se stýskalo po ušmudlaných bankovkách či pomalých platebních kartách?" Lékař v bílém plášti a s naslouchátkem zavěšeným na krku upozorňuje: "Jen implantovaný čip vám zajistí rychlé a bezpečné ošetření, zamezí omylům v ordinacích a nemocnicích. Čip zachraňuje lidské životy. Čip je vaše kompletní zdravotní dokumentace, kterou máte stále při sobě." Mladík "ajťák" se směje: "Čip mne integruje do systému - bez čipu není komunikace, bez čipu seš out."

Pak se přitvrdí. Na pokladnách obchodů budou nápisy: "Kdo chcete platit v hotovosti, připravte si přesnou částku. Na větší platbu nevracíme zpět." Nebo: "Platby v hotovosti přijímáme jen za drobné nákupy do 50 Euro." Pokladní budou školeny, aby se na lidi, kteří platí v hotovosti, mračily, nezdravily je a případně pronášely nevlídné poznámky ve stylu: "Zase jeden, co všechny kolem zdržuje s bankovkami." Bankomaty budou náhle dosti poruchové, každou chvíli mimo provoz. Budou s nimi technické problémy - občas z nich dostanete méně peněz, než kolik se vám odečte z účtu, a reklamace budou zdlouhavým a nepříjemným procesem. Obchodů, kde berou hotovost, bude průběžně ubývat... Nakonec za hotovost nakoupíte jen v malých špinavých prodejnách někde na periférii, kde se bude draze prodávat nekvalitní zboží. Nekalí obchodníci se zaměří na skupinu, která se nechce očipovat, a budou na ní nestydatě vydělávat, prodávat jí předražené prošlé potraviny apod. Veškeré kvalitní zboží bude k dostání jen pro očipované lidi. Nedá si moc práce představit si, jak policisté po ulicích obcházejí se skenery a vyhledávají neočipované lidi, na které budou pohlížet jako na potencionální zločince, šikanovat je atd. Řádný člověk, který se nepotřebuje skrývat před všeobecným dohledem a neutíká před zákonem, má přece implantovaný čip, ne?

A co když se ve vaší nemocnici objeví u vchodu cedule s informací, že neočipované lidi v této nemocnici neoperují a odkazují je na jednu nemocnici v hlavním městě, kde je však čekací doba na operaci desetinásobná. Co když váš zubař přestane ošetřovat ty, kdo nemají čip, a jiného zubaře, který by vás přijal, prostě ve vašem okolí neseženete?

V televizi se budou objevovat dva typy lidí: sympatičtí, co mají čip, a nesympatičtí, arogantní asociálové, kteří čip nemají. Odpůrci čipování budou pozvolna všestranně prezentováni jako nepřátelé lidstva. To vše se bude dít ještě v době, kdy čipy nebudou povinné, ale bude vyvíjen morální tlak na lidi, aby je přijali "dobrovolně". A lidé budou na čipy stát frontu. Až zbude jen hrstka přesvědčených odpůrců této globalizace, na kterou žádný morální tlak neplatí, pak teprve vlády (vláda) nařídí očipování zákonem, zruší platební hotovost, a všichni bez čipu se ocitnou mimo ekonomiku, mimo společnost, mimo zákon.

A co bude dál, všichni víme.













Zobrazit příspěvek č. 800 jednotlivě

Administrátor --- 24. 6. 2012
Na okraj nedávných svatodušních svátků

Svátky Padesátnice. Sestoupení Ducha Svatého


Solověcké ostrovy.
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Při oslavě těchto tzv. "zelených" svátků je důležité si uvědomit, proč sestoupil Duch Svatý na apoštoly. Jaký to mělo důvod a cíl? Mohli bychom v krátkosti odpovědět: "Aby ze společenství apoštolů vznikla Církev Kristova." Tím však jen posouváme otázku k další: "A k čemu je tu Církev? Nač je dobrá?" Existuje celá řada odpovědí, které se dotýkají různých stránek církevního života. My však zkusíme jít ke kořeni: "Církev je posvátným prostorem, kde se Bůh setkává s člověkem, čili - kam člověk může přicházet, aby se setkal s Bohem. V Osobě Kristově se spojilo Božství s lidstvím a v důsledku toho se sjednocují lidé s Bohem v Církvi, která je přece Tělem Kristovým." Někdo namítne: "S Bohem se však mohu setkat i v přírodě či jinde a jinak." Odpověď zní: "Ano, ale tak intenzivním a celostným způsobem, jakým se s Bohem setkáváme v Církvi, se s Ním jinde setkat nelze. A není to jen kvantitativní rozdíl, ale kvalitativně jiná rovina! Tady se s Ním setkáváme spasitelným způsobem. Zde se s Bohem setkáváme, abychom se s Ním sjednotili." To je důvod, proč se Bůh nespokojil jen s přírodou, která o Něm jen svědčí, ale zbudoval Církev. Ano, Církev je dílem Božím, dílem sestoupení Ducha Svatého při Padesátnici, a toto dílo pokračuje i nadále - v Církvi Duch Svatý neustále přebývá, stále sestupuje, aby udržoval posvěcení Církve. V tomto posvěcení se stále setkáváme s Ježíšem Kristem, a užíváme plody jeho spásonosného díla jako lék proti věčné smrti. Tím je v kajícím člověku překonávána zhoubná moc hříchu, v důsledku čehož se nám otevírají dveře ke sjednocení s Bohem.

V tomto úvodu jsme se dostali ke klíčovému tématu svatodušních svátků. V Duchu Svatém posvěceni poznáváme Boha - a to cestou očištění a postupného sjednocení. To je veliké dílo, jež Duch činí s každým z nás. Svatodušními svátky tedy oslavujeme nejen tu událost, která se stala před dvěma tisíciletími v Jerusalemě, ale zároveň oslavujeme i to, co Bůh rukama Ducha Svatého činí s každým z nás.

Pokání lidí v době před příchodem Kristovým mělo samozřejmě také svou sílu. Přerušovalo působení hříchu. Přinášelo lidem Boží odpuštění (viz např. případ proroka Jonáše a hříšných obyvatel Ninive, jimž Hospodin odpustil pro jejich pokání). Ale nic víc. Před sestoupením Svatého Ducha nedávalo pokání lidem sjednocení s Bohem, protože jim ještě nemohlo přinést vnitřní proměnu. I kající člověk zůstával v době starozákonní stále stejným "starým člověkem" - tj. člověkem ve stavu, do něhož hříchem padl první Adam. Teprve příchod Kristův a sestoupení Ducha způsobilo duchovní převrat. Kristus, Nový Adam, usmířil člověka s Bohem a skrze Ducha Svatého na tom může mít účast každý, kdo uvěří a dá se pokřtít. Pokání už nepřináší člověku jen odpuštění jeho hříchů, ale otevírá mu cestu dál - ke sjednocení, čili k posvěcení blahodatí Svatého Ducha, a tím k účasti na Bohu. Člověk se duchovně přivtěluje do Kristova tajemného Těla, jímž je Církev. Stává se tak účastným všeho, co Boží Syn s naším lidstvím, jež přijal, učinil.

Bez sestoupení Svatého Ducha by vše, co Pán Ježíš vykonal, zůstalo omezeno jen na jeho Osobu a my bychom k tomu neměli přístup. Mohli bychom Ježíše Krista obdivovat, uctívat, vidět v Něm vzor, pokoušet se jej napodobit, studovat jeho život, výroky atd., leč nebyl by tu zásadní rozdíl od toho, jak Židé ctili Abrahama, Jákoba, Mojžíše, proroky. Všichni tito mužové Boží mohli pomáhat lidskému rodu "zvenku", tj. působili svými radami, prorokováním, příkladem, káráním a dalšími vnějšími způsoby. Ježíš ale zachraňuje člověka "zevnitř", vnitřním uzdravením křesťana, aby byl opět schopen věčné blaženosti. Lék Pán Ježíš připravil, a podává se každému z nás skrze blahodať Svatého Ducha.

* * *

O bohopoznání

Pro nás, pravoslavné křesťany, je důležité, že poznání Boha dosahujeme nikoliv čtením katechismu ani studiem teologie, nýbrž účastí na Bohu, tedy cestou sjednocení s Ním. Veškeré racionální poznatky o Bohu, které nám podává katechismus či studium, jsou jen jako mýdlové bubliny (jak říká prof. Osipov) - na povrchu krásné, veliké, ale uvnitř prázdné a velice krátkého trvání. Ne že by katechismy či teologická studia nebyla potřebná, jenže tyto znalosti se mohou tak snadno stát duchovně škodlivými! Přihodí se to tehdy, když získávání těchto vědomostí není provázeno odpovídajícím osobním duchovním životem, zvláště vysokou mravností a dodržováním přikázání. Jinak je totiž (podle svt. Ignatije Brjančaninova) racionální školní výuka bohosloví nejen neužitečná, ale navíc ještě posiluje ve studentovi "starého člověka" - tedy povzbuzuje v nás právě to, co by mělo působením duchovního života odumírat. Nakonec může studium teologie učinit z člověka téměř démona, který o bohosloví všechno ví, ale nic neplní. Teologické vzdělání snadno vnáší do člověka pýchu a sebedůvěru, čímž ho připodobňuje běsovi, který je svou pýchou ve vzpouře proti Bohu. To je důvod, proč se studium teologie doposavad vždy spojovalo se pobytem bohoslovců v uzavřeném prostředí semináře, kde tito studenti žili modlitbou, každodenními bohoslužbami a v tomto rámci praktikované zbožnosti získávali při studiu teologické vědomosti, studovali díla svatých Otců, dogmata apod.
Nemusím asi rozvádět jak žalostně schází tato teologická příprava našemu současnému duchovenstvu, které se připravuje jen dálkovým studiem a pouhým formálním získáváním teologických informací (a ještě žalostnější je, že si tento deficit mnozí neuvědomují). A to dokonce někdy i na nepravoslavných školských ústavech! Na tomto místě musím s vděčností vzpomenout prešovskou Pravoslavnou bohosloveckou fakultu, která v osmdesátých letech 20. století skýtala takřka ideální prostředí pro přípravu tehdejších bohoslovců k duchovenské službě... Jak bychom něco takového dnes potřebovali!
* * *

Dnešní doba sice není příznivá zlepšování vnitřního stavu církve, ale má zase jiné výhody. Duchovně tápající současníci, bloudící hledači pravdy, dostávají impulzy k zamyšlení i z míst docela nečekaných. Hlas, který by mohl pomoci mnohým dnešním lidem duchovně se zorientovat, zaznívá dokonce z tábora, který jsme zvyklí vnímat spíše jako nepřátelský. Tj. z obce kolem materialistické vědy.

Zajímavé poznatky dodává kromě jiných věd moderní fyzika, zvláště tzv. "kvantová mechanika". V poznávání subatomárních částic se vlastně začíná možná blížit podstatě hmoty. Čím hlouběji do matérie se badatelovo oko zanořuje, tím méně to, co tam nachází, připomíná hmotu, jak jsme na ni zvyklí. Zjišťuje se, že na úrovni elementárních částic připomíná matérie spíše duchovní realitu než hmotnou. V tomto mikrosvětě (či nanosvětě) neplatí obvyklé pozitivistické formulace a vědci občas používají způsob vyjadřování formálně podobný řeči apofatické teologie. Tento způsob teologie nehovoří o Bohu pomocí výroků o tom, co Bůh je, ale spíše se snaží definovat, co Bůh není. A dosti podobně to zní, když fyzikové hovoří o subatomárních částicích - raději vymezují, čím nejsou, než aby přesně řekli, čím jsou; spíše říkají, kde nejsou, než by byli schopni říci, kde přesně zrovna jsou (viz současný "hon" na Higgsův boson); spíše od nich uslyšíme, jak se elementy, které jsou předmětem bádání tohoto odvětví fyziky, nechovají, než abychom slyšeli, jak se přesně chovají. Už jsme si zvykli, že fyziky jejich bádání přivádí na půdu filosofie. Jenže nedosti na tom, tím, co objevují a s čím se setkávají, - to vše je nutí, k takovému způsobu myšlení a mluvení, který balancuje na hranici teologie. Dnes už není vzácné zaslechnout v této vědecké oblasti takové pojmy, jako např.: Bůh, věčnost, duch či dokonce stvoření z ničeho apod.

Zvláště cenné jsou výroky předních badatelů a myslitelů o principiální nepoznatelnosti toho světa, který máme přímo před očima, jehož se můžeme dotýkat, měřit jej a zkoumat dle libosti. Pokud vědci v této oblasti dnes již otevřeně a nezastřeně přiznávají nejen neschopnost prozkoumat podstatu hmoty a definovat objektivní realitu, ale přímo postulují nemožnost takového poznání, jeho nepřístupnost člověku, pak tím vlastně neříkají nic jiného, než to, že hmota ve své podstatě, tj. jsoucno ve svých nejhlubších kořenech, přechází zcela a úplně do duchovní reality. Proto bude vždy unikat přístrojům a čidlům, jež jsou součástí materiálního světa. Čili to, co nám se jeví jako hmotné, se ve skutečnosti počíná a má své kořeny v duchovní sféře. Nebo jinými slovy: hmotný svět nemá své zřídlo zde, ale přichází sem z duchovního světa.

Největší vědecké kapacity subatomové fyziky a kvantové mechaniky dnes uznávají a učí, že míra našeho poznání hmoty je a vždy bude omezena, tedy pokrok našeho poznání nezáleží jen na zdokonalování přístrojů a zpřesňování měření a experimentů, jak věda věřila ještě donedávna. Naše poznání narazí na hranice, i kdybychom měli ty teoreticky nejdokonalejší přístroje, tak přesné, že to v praxi nikdy nebude možné. Tím však tito vědci potvrzují, že podstata hmoty leží mimo dosah materiálních nástrojů, mimo možnosti plochého racionálního uvažování a potažmo mimo dosah všeho, co je z tohoto světa. Což neznamená nic jiného, než prioritu ducha nad hmotou. Hmota tedy nemá svůj prvotní počátek v našem světě - to jen "duch tvoří sobě formy". To má samozřejmě své důsledky v jiných vědních oborech. Znamená to prioritu vědomí nad hmotným tělem - čili vědomí není produktem mozku, ale mozek je nástrojem vědomí. Atd.
Do češtiny byla na toto téma přeložena stať Alexije Osipova (prof. Moskevské duchovní akademie): Možnosti lidského poznání, o poznávání světa a Boha. Tam jsou k výše řečenému podrobnosti a citace vědeckých osobností.
Pochopí dnešní lidé, nač vědci přišli? Co to znamená? Jaké to má důsledky? Kam ukazují tyto poznatky?

* * *

Dalším neocenitelným poznatkem je dnes už nepopiratelný fakt, že na úrovni subatomárních částic samotná skutečnost pozorování ovlivňuje to, co je pozorováno. Lidově řečeno - částice se chová jinak, když se na ni někdo kouká, a jinak, když jí nikdo žádnou pozornost nevěnuje.
To je strašná rána materialistickému myšlení, které počítá s objektivitou vlastností hmoty; sotva se materialisti trochu oklepali z Einsteinova úderu, který jim definitivně vzal krásnou představu, že v celém vesmíru existuje jeden objektivní a všemu společný čas, už přicházejí údery další.
Teologicky je to vskutku pozoruhodné ze dvou důvodů.

1.) Tato skutečnost chování mikrosvěta nám silně připomíná principy duchovního poznání, o nichž byla řeč výše: Snažíme-li se poznat Boha pouze racionálním poznáním, studiem teologie a katechismů, pak kráčíme cestou přírodovědeckého poznání - subjekt a objekt. Badatel (subjekt) se zajímá o objekt svého zájmu, který nezúčastněně pozoruje, měří, pitvá, podrobuje experimentům atd. Něco takového je ve vztahu k Bohu nemožné. O Bohu se nelze nic podstatného dozvědět cestou vnějšího pozorování (např. z výše zmíněného svědectví přírody o Stvořiteli). Tudíž tato cesta - objekt a subjekt - je při poznávání Boha principiálně nedokonalá, neřku-li přímo falešná a toho, kdo po ní kráčí, nemůže dovést k pravdě. Tato cesta bohopoznání sice může pomoci člověku v základní orientaci, zodpovědět mu několik prvních otázek, ale drží-li se kdo této cesty úporně, zavádí ho časem jen do světa klamu. Jediná pravdivá cesta k poznání Boha je sjednocení, v němž už není subjekt a objekt, ale oba se stávají jedním. A toto sjednocení je darem (blahodatí) Ducha Svatého a děje se v Církvi.

Stejně tak v moderní fyzice - objekt a subjekt přestávají existovat. Pozorované je ovlivněno pozorovatelem, který nemůže neovlivnit svým pozorováním to, co pozoruje. Vidíme, že bádání se na této úrovni dostává k pochopení nutnosti sjednocení - k chápání vnitřní a nejhlubší jednoty všeho, co jest. Všechno stvořené jsoucno má společný pramen svého bytí. Na to navazuje:

2.) Neméně teologicky zajímavá je příčina tohoto ovlivnění. Nemáme jinou možnost než připustit, že toto ovlivnění pozorovaného pozorovatelem vyplývá z duchovní podstaty pozorované hmoty, která je nějak ovlivněna vědomím pozorovatele. Jak? Lidské vědomí a podstata hmoty se setkávají, zjišťuje se, že vyrůstají ze stejného jednoho kořene - z ducha. Tento kořen jakoby se v dalším růstu rozdvojoval a jeden jeho "výhon" se projevuje jako naše vědomí, druhý výhon se projevuje jako hmotný svět.

Sv. Řehoř Palama vysvětluje, že Bůh je přirozeností všech věcí. Tj. Duch Svatý je přirozeností (podstatou) veškeré hmoty. Právě o svatodušních svátcích říkáme poprvé od Paschy jednu z nejkrásnějších modliteb Církve, která se obrací právě ke Svatému Duchu těmito slovy: »Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu Pravdy, jenž jsi všude přítomen a vše naplňuješ, poklade blaha a dárce života...« Duch Svatý je nejvnitřnějším obsahem všeho stvořeného. Je Dárcem života - to znamená, že dává život všemu živému a potažmo všemu, co jest, dává existenci. Neustále. Od stvoření až doposavad.

Společnou podstatou našeho vědomí a hmoty je tedy Svatý Božský Duch. Anebo je to snad možno říci i naopak: hmota i vědomí jsou projevem práce Ducha Svatého - prvnímu dává bytí a druhému život. Církev o tom ví odjakživa, věda na to namáhavě přichází ve 20. století.

* * *

Z výše řečeného můžeme vyvodit, že jakékoliv materialistické poznávání je z principu omezené, je krátkozraké a podstata hmoty a světa je pro něj v nedohlednu. To je paradoxní situace. Protože právě to, oč stojí materialistická věda i filosofie nejvíce, čili pravda o světě, se nalézá zcela mimo dosah vědy i filosofie. Jediný přístup k tomuto poznání pravdy vede přes duchovní život.

Ano, dokonce i poznání o tomto světě je komplexněji, úplněji a vlastně i přirozeněji dosažitelné duchovním zřením. Tím máme na mysli sjednocení člověka s Bohem v Duchu Svatém. Vzpomeňme na sv. Siluana Athonského, jemuž se jednou zachtělo poznat, jak je uděláno Slunce, a uslyšel hlas: Pokoř se a poznáš nejen, jak je učiněno Slunce.

* * *

Definitivní úder nadějím vědy, že by někdy mohla poznat pravdu o světě, přišel z oblasti královny věd - matematiky. Kdybychom to chtěli vyjádřit sportovní terminologií, tak se jednalo o skutečné K.O. Tento úder uštědřil světové vědě na věčné časy jeden rodák z Brna, který se jmenoval K. Gödel. Každý, kdo se někdy byť jen otřel o vyšší matematiku, zná toto jméno. Nejstrašlivější pohroma pro materialistickou vědu tedy vyšlehla z Moravy. Brno tím vzalo vědě morální právo vůbec ještě někdy používat pojem "pravda". Od Gödlovy doby se už ve vědě nemluví o pravdě, ale jen o modelech reality (dokud model funguje a odpovídá poznatkům, pracuje se s ním, jakmile přestane vyhovovat, prostě se vyhodí a navrhne se model jiný; hledáním pravdy jako takové už se nikdo nezdržuje).

S čím tedy přišel tento rodák z mateřince hantecu? V roce 1931 spatřila světlo světa jeho teorie s nepříliš atraktivním názvem: "O neplnosti formálních systémů". Komplikovaná teorie dokazující, že pravdivost jakéhokoliv formálního systému nemůžeme nikdy ověřit zevnitř, ale musíme z něj vyjít ven. Konečným důsledkem této teorie je zdrcující konstatování: Jediným způsobem, jak se dozvědět něco zaručeně pravdivého o nás, našem světě, mikrokosmu subatomárních částic, či makrokosmu celého vesmíru, je pozorovat tento vesmír zvnějšku. Čili vyjít mimo třírozměrný časoprostor, chcete-li - mimo stvořený vesmír. Při pozorování našeho vesmíru zevnitř nelze principiálně zaručit žádnou zjištěnou pravdu o tomto vesmíru, i kdyby vypadala jako neprůstřelně pravdivá.

Takže jak zjistit pravdu o tomto vesmíru? Jedině zvnějšku, čili z duchovní reality. A do ní se lze dostat jedině duchovním životem. Křesťanská spiritualita, získávání Ducha Svatého, je tudíž jedinou cestou, kterou může věda schválit, k poznání pravdy o světě, čili o kosmu - pythagorasovsky řečeno - o kráse kolem nás.

* * *


Svatodušní modlitby (vzývání Ducha Svatého) ve zpustlém chrámu na Solovkách.
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
A tak jsme znovu u Ducha Svatého, jak se o těchto svátcích patří. Spasitelova slova o Duchu Svatém, že "až přijde, uvede nás do veškeré pravdy" (Jan 16,13), získávají - ve světle výše řečeného - netušeně široký význam. Vidno, že když Pán Ježíš v Písmu praví "veškeré", je nutno to chápat opravdu jako "veškeré" - tedy uvede nás nejen do pravého duchovního poznání, ale i do pravdivého poznání o tomto světě a celém všehomíru.

Duch Svatý nás uvádí do pravdy jednak bezprostředně svým působením a též skrze posvátnou církevní tradici, která se pod jeho působením utvářela, a především skrze Písmo Svaté, které bylo sepsáno pod jeho inspirací.

Dnes mají mnozí křesťané problém s tím, že momentálně platná verze vědeckého poznání neodpovídá biblické kosmologii. Nechápu proč. To přece není náš problém, ale problém vědy, která je v pozici toho, kdo zkoumá hodinový strojek, aniž by mohl nahlédnout dovnitř (jak to hezky řekl Einstein). V duchu výroku sv. Jana Kronštadtského (+1909) o archeologických nálezech (které se tenkrát zdály potvrzovat Darwinovu teorii) bychom i my mohli říci: Má snad křesťan více věřit zemi a hlíně, než Písmu svatému? Což bychom měli věřit mrtvým kostem spíše, než živému Duchu Božímu?
Mimochodem, možná brzy padne i jeden z nejviditelnějších rozporů mezi biblickou kosmologií a vědeckým modely reality, kterým je datování stáří světa a vesmíru. Objevují se totiž teorie, které pracují s nerovnoměrným plynutím času v průběhu dějin světa. Jedna z posledních teorií je dokonce tak "šílená", že předpokládá možnost proměny části vesmírné hmoty na čas (a matematicky dokazuje tuto lidskému chápání nepředstavitelnou věc). Zajímavé na této teorii je to, že odpovídá na zatím nezodpovězené otázky a řeší hádanky o chování vesmíru. Dosavad platné teorie mají s chováním vesmíru problém; vesmír nechová tak, jak by se podle nich chovat měl, a tak si vědci vymysleli např. tzv. "temnou hmotu", kterou nikdy nikdo neviděl, ale má jí být plný vesmír (valnou část hmotnosti vesmíru má tvořit tato "temná hmota"), a s níž se prostě počítá, aby ty rovnice vycházely tak, jak vycházet mají. Nová teorie však s žádnou temnou hmotou kalkulovat nepotřebuje, vše vychází i bez ní tak, jak má. Je-li dostatečně vysoká míra "šílenosti" jakýmsi příznakem správnosti (jak to o moderních fyzikálních teoriích prohlásil jeden z klasiků fyzikální vědy), pak má tato poslední teorie dokazující možnost proměny hmoty na čas dosti vysoké šance.
Věda dnes pracuje nikoliv s pravdou ale s modely reality, které neustále mění, jak jí to zrovna vyhovuje. Je to její pracovní metoda a my to můžeme klidně nechat bez komentáře. Křesťanství však nepracuje s modely, ale se zjevenou pravdou. A my, pravoslavní křesťané, jsme Bohem povoláni k tomu, abychom se těchto pravd drželi. Netřeba je nikomu vnucovat, ale je nutné nenechat si je vzít.

* * *

Od počátku světa je Duch Svatý Dárcem života. Dává všemu živému život a všemu, co jest, dává existenci. Od svaté Padesátnice dává Svatý Duch něco, co tu ještě nebylo - sjednocení s Bohem. Pamatujme na to, že starozákonní náboženství jen svědčilo o Bohu, ukazovalo jak žít, poukazovalo na cestu, kterou je potřeba kráčet, předzvěstovalo Krista (podobně jako staří filosofové ukazovali cestu pohanům). Starozákonní náboženství ještě nesjednocovalo s Bohem (a žádné nekřesťanské náboženství nemůže nic takového dát nikomu ani dnes). Teprve až v novozákonní Církvi se děje to, k čemu Starý zákon a nejlepší s pohanských filosofofů ukazovali. Vždyť jedině v Církvi, která je příbytkem Ducha Svatého, se jeho působením pro každého z nás uskutečňuje, že Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem. (Těmito slovy se o spáse vyjadřovali dávní svatí Otcové.)


Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy,
jenž jsi všude přítomen a vše naplňuješ,
poklade blaha a dárce života,
přijď a usídliž se v nás
a očistiž nás ode vší skvrny
a spasiž, Blahý, duše naše.





S použitím myšlenek z přednášky A. Osipova: Možnosti lidského poznání, o poznávání světa a Boha. Tato přednáška byla přeložena do češtiny. Autor těchto řádků ji doporučuje jako přílohu k tomutu článku.














Zobrazit příspěvek č. 799 jednotlivě

Administrátor --- 20. 6. 2012
Zprávy ze světa - nečekané odhalení příčin krachu ekumenického dialogu

Kardinál Koch tvrdí, že příčinou neúspěchu pravoslavno-katolického dialogu byl německý původ bývalého patriarchy Alexije II.

Vatikán. Kardinál Kurt Koch je prezidentem papežské rady pro jednotu křesťanů. Nedávno se opět dotkl tématu vzájemných vztahů mezi pravoslavnou církví a katolicismem. Má za to, že dialog mezi pravoslavím a katolickou církví byl přetržen v r. 2000 v souvislosti s tím, že Moskevský patriarchát poukázal na problém uniatství a proselytismu. "Je potřeba také říci, že vztahy mezi Janem Pavlem II. a Alexijem II. nebyly nejlepší." Kardinál vidí příčinu problémů těchto vztahů v německém původu rodiny Alexije II., který kvůli tomu prý stále "musel dokazovat, že je Rusem", a tím se objasňuje to "napětí vůči papeži, který pocházel z Polska".

Opravdu pozoruhodná ideová konstrukce vatikánského ekumenisty. Hodno povšimnutí na těchto větách však je, že celých deset let Vatikán oficiálně tvrdil, že vztahy jsou dobré, dialog zdárně pokračuje apod. Teď se najednou dozvídáme přímo od prezidenta ekumenistů, že dialog odumřel už před více než deseti lety a vzájemné vztahy - řečeno diplomatickým jazykem - "nebyly nejlepší" (což přeloženo do normální řeči znamená, že byly na bodě mrazu). Podobně pozoruhodné je i navrhované vysvětlení, "kdo za to může". No, přece vatikánský ekumenický boss nepřizná, že tyto mrazivé vztahy jsou výsledkem arogance a pokrytectví Jana Pavla II., který byl sice skvělým šoumenem a uměl to s masmédii, ale s kvalitami jeho lidské stránky měli pravoslavní na východě ty nejtrpčí zkušenosti. (Pozn. překl.)
"Současná situace je jiná," ubezpečuje prelát. "Naštěstí Benedikt XVI. hned na počátku svého pontifikátu v dubnu 2005 podpořil obnovení dialogu ... Současný patriarcha Kyrill znal kardinála Ratzingera mnohem dříve, než se stal papežem, a mají dobré vzájemné vztahy."

"Dialog s pravoslavnými církvemi není blokován, ale potýkáme se s otázkou o primátu papeže. Po setkání mezinárodní smíšené komise pro teologický dialog mezi římskokatolickou a pravoslavnou církví v Ravenně (2007) jsme si mysleli, že už jsme překonali překážky. Katolíci i pravoslavní byli blízko ke konsensu. Jenže v březnu r. 2011 moskevský patriarcha pravil, že ravenský dokument nikdy neuznával," běduje kardinál Koch.

"Je tudíž potřeba čekat na budoucí všepravoslavný církevní sněm, jehož výsledky budou pro budoucnost ekumenismu zásadní," zakončil představitel papežské rady pro jednotu křesťanů.

Sedmitza ru
K ravenskému dokumentu jsme zde už něco poznamenávali v příspěvcích: Šifra z Ravenny a Reakce na Šifru z Ravenny. A co se týče toho výroku kardinála Kocha o podpoře čerstvého papeže Benedikta ekumenismu, viz článek Ekumenismus - znovu a jinak?











Zobrazit příspěvek č. 798 jednotlivě

Administrátor --- 18. 6. 2012
Nový článek

Překlad přednášky A. Osipova: Možnosti lidského poznání (o poznávání světa a Boha)

Na website orthodoxia.cz










Zobrazit příspěvek č. 797 jednotlivě

Administrátor --- 18. 6. 2012
Definitivní přechod na novou adresu

Jak už dlouho upozorňuji, byla ZRUŠENA stará adresa prvního místního pravoslavného website:

www.pravoslav.gts.cz < -- Tato adresa tedy už NEPLATÍ.

Zastaralá adresa nedávno definitivně přestala fungovat. Server s weby a soubory však samozřejmě existuje dál a je přístupný přes novou adresu.

Jedná se tedy jen o změnu adresy, neboť stejný web a stejné soubory jsou nyní k dispozici na adrese www.orthodoxia.cz

(Kdo nemáte rádi tři w na začátku adresy, můžete tuto adresu klidně používat i bez nich, tj. jen: orthodoxia.cz)

Všechny cesty ke všem souborům jsou stále stejné, jen je potřeba vyměnit v internetové adrese písmena "pravoslav.gts" za "orthodoxia".

Prosím, všechny, kteří uvádějí na svých stránkách adresu na náš web, aby vyměnili starou adresu za novou (tj. místo "pravoslav.gts.cz" tam napsali "orthodoxia.cz").ň

Všem, kdo na nás uvádějí odkazy, děkujeme.









Zobrazit příspěvek č. 796 jednotlivě

Administrátor --- 15. 6. 2012
Ze světa - napětí v Rusku graduje

Protojerej Vsevolod Čaplin vyzval věřící, aby bránili své náboženské principy třeba i silou

Ruská pravoslavná církev odmítá princip "neodporovat zlu násilím", ale vyzývá své věřící, aby bránili své křesťanské principy i za použití potřebné síly. Mluvčí Moskevského patriarchátu otec Vsevolod Čaplin dále prohlásil:

"Nyní je nutno učinit vše, aby už nikdy nezískali moc nad národem a jeho vírou revolucionáři a uzurpátoři. Musíme umět bránit své chrámy, víru a vlast. Pravoslavným křesťanům nepřísluší zaujímat v tomto boji postoj nešťastné a ponížené oběti, k čemuž je tlačí současná masová kultura... Proti zlu je nutno se postavit i silou," cituje Interfax slova prot. Vsevoloda Čaplina (předsedy synodálního odboru RPC pro vztah mezi církví a společností).

Jako příklad uvádí otec Vsevolod události, které se staly před 90 lety v městě Šuja v Ivanovské oblasti, kdy se několik obyvatel města pokoušelo silou zabránit zkonfiskování chrámových cenností.

Takové křesťanství považuje otec Vsevolod za správné. "Křesťanství to není muzikál Andrewa Lloyda Webbera ani Bulgakovův román. Křesťanství to je Evangelium, blahověrný kníže Alexandr Něvský, světitel Filaret Moskevský, spravedlivý Jan Kronštadtský, sv. patriarcha Tichon, který uvalil anathemu na pronásledovatele církve. S takovým křesťanstvím má Rusko budoucnost," uvažuje kněz.

Už dříve otec Čaplin, který je jedním z oficiálních představitelů RPC, vyzval odmítnout ideje humanismu (tj. antikřesťanské tzv. "osvícenské" ideje; a dále radil otec Vsevolod nepodřizovat se diktátu tzv. "politické korektnosti"; pozn. překl.). Radil věřícím, aby neuznávali světské zákony a hodnoty, které odporují pravoslavnému náboženskému přesvědčení.

Ruský tisk (Interfax, Polit-sovět)



P.S.

Otec Vsevolod je v ruské veřejnosti znám poněkud ostřejšími výroky, v některých případech lze hovořit snad až o kontroverzních prohlášeních. Na druhé straně princip použití síly při obraně před hrůzami masového krveprolití a hlavně při obraně víry národa je znám z církevní historie a schvalován posvátnou církevní tradicí; je též obsažen i v otázce, kterou si ohledně začátků bolševické revoluce kladl Alexandr Solženicyn: „Mohlo by k hrůzám stalinské diktatury dojít, kdyby každý člověk v každém domě popadl sekyru a touto sekyrou ubil prvního čekistu?“















Zobrazit příspěvek č. 795 jednotlivě

Administrátor --- 14. 6. 2012
Parlamentní listy - článek otce Augustina o našich mučednících

M. A. Jareš: Čeští mučedníci pravoslavní

V hluboké úctě si tentokráte připomínáme 70. výročí mučednické smrti svatého Gorazda a jeho spolupracovníků. Jelikož se jedná o významné jubileum, je zapotřebí se opětovně zmíniti nejen o tomto bohabojném arcipastýři, ale i o protopresbyteru Václavu Čiklovi, presbyteru Vladimíru Petř(e)kovi a pražském předsedovi rady starších kathedrálního chrámu svatého Cyrila a Metoděje Janu Sonnevendovi.



(Foto z článku v Parlamentních listech)












Zobrazit příspěvek č. 794 jednotlivě

Administrátor --- 9. 6. 2012
Animovaný krátký film o sv. Gorazdovi

Ke smutnému výročí heydrichiády - krátká video etuda



K našemu překvapení jsme na internetu před časem objevili krátký animovaný film (vypadá to jako školní úloha na FAMU) o svatém vladykovi Gorazdovi v souvislosti s atentátem na Heydricha. Autora filmu se nám nepodařilo zjistit. Tak zde toto sympatické dílko, vyprávějící v symbolické zkratce, co se tenkrát stalo, k výročí těchto pohnutých událostí předkládám ke shlédnutí.












Zobrazit příspěvek č. 793 jednotlivě

Administrátor --- 9. 6. 2012
Otcové - strážci a pastýři Církve; o duchovním otcovství

7. NEDĚLE (PO PASŠE); svatých 318 bohonosných Otců 1. všeobecného sněmu

Tato neděle je dle pravoslavného kalendária zasvěcena památce svatých Otců prvního všeobecného sněmu, který se v r. 325 sešel v Nikáji. Na tomto sněmu (neboli "koncilu", jak se říká latinsky) církev řešila nepokoj v Církvi, v níž se tenkrát šířilo cizí nové učení, které měnilo křesťanskou víru přímo v jejím kořeni - tj. měnilo pohled na Božství Kristovo. Takto pozměněné víře říkáme hereze (význam slova viz náš slovníček). Nepokoje a různohlasí kolem křesťanství však nebyly už tenkrát ničím novým. Bohužel. Patří neoddělitelně k církevnímu životu, z něhož se neustále jako z veliké skály oddrolují úlomky. Blesky podnebeské vzpoury démonů proti Bohu odsekávají tyto fragmenty církevního života či zlomky církevních struktur nebo vytrhávají i jednotlivé věřící.

Sv. Kyprian Kartagenský píše: „Ďábel vynalezl hereze a rozkoly, aby svrhnul víru, rozvrátil pravdu, roztrhal jednotu.“ Ježíš Kristus zjevil apoštolům, že satan žádal Boha, aby je mohl rozsévat jako pšenici (Luk 22,31) – tj. rozdělovat jeden od druhého, rozptýlit do všech stran, jako na humně rozhazují vymlácené zrní, aby vítr odnesl plevy. (Z knihy Pád pyšných; viz ještě níže)

Satanovu plánu svrhnout pravdu, rozvrátit pravdu a roztrhat jednotu, aby nic z toho nezbylo, se postavili do cesty svatí Otcové a nejmocnější jejich zbraní byl právě všeobecný sněm. A tak jsou křesťanské dějiny prvního tisíciletí dějinami zápasu Církve se všemi možnými herezemi, tj. dějinami všeobecných sněmů.

* * *

Na počtu Otců shromážděných r. 325 nás zarazí shoda s 318 abrahamovskými bojovníky (Gen 14,14). Jako by tato biblická událost byla jakýmsi předobrazem prvního všeobecného sněmu (a potažmo i všech ostatních). Bitva Abrahamovců, kterou osvobodili Lota a lid jeho ze zajetí, může skutečně být symbolem boje Otců za osvobození církve z herezí.

První sněm svolal císař Konstantin, který je spolu se svou matkou Helenou oslavován jako svatý, protože byl Božím vyvolencem. Jemu byla v Boží prozřetelnosti přisouzena úloha zastavit krvavé pronásledování křesťanství a stát se ochráncem církví Božích, pečovatelem o budování církevní struktury i budovatelem chrámů a podporovatelem rozmachu církevního života. A tuto úlohu Konstantin vědomě přijal. Zpětně vidíme, že to byla po přesv. Bohorodici, Janu Křtiteli a svatých apoštolech zřejmě nejvýznamnější úloha člověka v lidské historii. Vždyť zde začíná rozkvět Církve, éra svatých Otců a všeobecných sněmů - nejslavnější éra křesťanských dějin.

Ne každému Bůh ve své prozřetelnosti dovolí, aby mohl učinil něco pro Něho či pro Jeho Církev, a jen několika lidem Bůh umožnil, aby směli učinit pro Církev cosi vskutku významného. Žilo přemnoho těch, kteří by rádi něco takového vykonali, ale Bůh to od nich nepřijal. Dovolil jim, aby pro sebe získali spásu, obdaroval je všemi svými spásonosnými dary, ale od nich samotných nepřijal žádný jejich dar - kromě pokání (to přijme Bůh od každého člověka). Dokonce ani touhu po mučednictví, tj. nabízený dar oběti života jako svědectví o Kristu, Bůh nepřijal od každého, kdo mu tuto oběť nabízel. Někdy proto, že neuznal tuto osobu hodnou té cti, aby mohla přinést dar nejvyšší, a volal ji spíše k nápravě víry a k pokání (případ slavného Origena), jindy proto, že měl s člověkem jiné záměry (např. případ ct. Antonia Velikého, který se okatě nabízel pronásledovatelům víry, a když ho nechtěli zatknout, ať dělal, co dělal, aby na sebe nepřátele upozornil, vrátil se nakonec do pouště).

Podobně ani církev nepřijímala dary od každého, ale jen od osob počestných, zbožných. V případě darů nabízených od hříšníků či heretiků, církev peníze nepřijímala, případně je vrátila. Na jedné straně si tímto - Boha napodobujícím - chováním církev chránila své posvěcení, na straně druhé tím vyjadřovala, že možnost pomoci církvi je výsada. V konečném důsledku je právě dárce tím, kdo je obdarován. (Jak vzdálené je takové uvažování dnešní praxi!)
Mimochodem, právě na podobném myšlenkovém principu, jaký jsme zmínili u císaře Konstantina, byli svatořečeni i panovníci jiných zemí, kteří pokřtili svůj lid. Např. sv. Vladimír nebo u nás sv. Rostislav Moravský. Byli to lidé zvláště Bohem vyvolení, vybraní ke splnění apoštolského úkolu - tj. jejich dílem bylo přivést ke Kristu nejen sebe, ale zástupy, resp. celý národ (právě pro apoštolský dosah jejich díla jsou tito panovníci tradičně titulováni v pravoslavných kalendářích jako "apoštolům rovní", čili jako velicí misionáři).

Úmysl sv. Rostislava přivést Moravany do pravoslavné církve a vybudovat zde samostatnou církevní strukturu byl v Byzanci právě takto pochopen. Proto odpověď cařihradského pravoslavného patriarchy sv. Fótia na Rostislavovu žádost o vyslání misionářů končí tím, že Rostislava přirovnává k "velkému císaři Konstantinovi" (můžete si o tom přečíst u nás zde).

Podle starodávné víry - splní-li takový Boží vyvolenec úlohu, jež mu byla prozřetelností určena, přivede tím ke spáse nejen sebe, ale i nesčetné další lidské duše a přijme za to odměnu v nebeském království, tj. je připočten ke svatým, neboť není možné, aby ten, kdo za sebou přivede zástup svatých a spasených, sám nestál v čele nich.

Západ, který Rostislavově iniciativě z politických důvodů "házel klacky pod nohy" (jemně řečeno, neboť v praxi se jednalo o vojenské tažení proti němu), vidí dodnes v Rostislavově christianizaci Moravy a v následné cyrilometodějské evangelizaci jen čistě politickou záležitost (jak se lidově říká: podle sebe soudím tebe), a myšlence na svatost moravského knížete se urputně brání - viz o tom např. zde).
Leč zpět k císaři Konstantinovi. Sněm svolal, protože ho jakožto příznivce církve trápila její nejednota a vnitřní rozepře. A také jako vladař pečoval o vnitřní mír ve své říši. Ti, kteří ve svolání sněmu císařem vidí zasahování světské moci do věcí víry, zapomínají, že zajištění sněmu je finančně velice nákladná záležitost a někdo to prostě musel platit. Církev zdecimovaná třemi staletími pronásledování by na to prostředky rozhodně neměla. Nezapomínejme, že na tomto sněmu se shromáždili ještě ti biskupové, kteří na svém těle nesli jizvy po přetrpěných mučeních, někteří byli mučiteli zohaveni či následkem utrpení chromí. Nosili na sobě pravé jizvy (stigmata) Pána Ježíše Krista, jako apoštol Pavel.
Otcové se shromáždili na sněmu v duchu slov sv. apoštola Pavla, která jsme slyšeli v dnešním biblickém úryvku. Je tam varování, že se do církevního stádce vetřou draví vlci, kteří budou ovečky rozhánět. Stádce, aby mohlo obstát, potřebuje pastýře. A těmito Duchem Svatým ustanovenými pastýři, kteří mají pečovat o církev, jsou duchovní otcové a zvláště nejpřednější z nich, jimž říkáme svatí Otcové.

Otcové v církvích především střeží nedotknutelnost víry a neporušenost jednoty. Právě proti čistotě víry a jednotě církevní se soustředí nejzuřivější útok z démonických duchovních sfér a právě pod touto temnou inspirací konají ty nešťastné osoby, jež se svou činností stávají "dravými vlky rozhánějícími stádce". Ať už to jsou dávní či současní heretici, rozkolníci, všelijaké synody v opozici, pseudopravoslavní supertradicionalisti, nebo naopak modernisti, novátoři a rušitelé kánonů atd. Smysl a důsledek jejich smrtonosného díla je vždy stejný - rozehnat stádce, lapat ovce, unášet je z ovčince do temné noci. Bohužel, draví vlci provázejí dějinnou pouť Církev Kristovy od samotného počátku a víme, že ji budou provázet až do samotného jejího konce, kdy přijde nejhltavější a geniální Dravec, nejlstivější Šelma a nejpřitažlivější a nejlíbeznější Podvodník, jemuž všichni ostatní heretici a rozkolníci sloužili jen jako nemotorní a hloupí předchůdci.

Sv. Kyprian Kartagenský píše, že po příchodu Krista na zemi ďábel „spatřil modly opuštěné a své příbytky a obětiště zpustlé“; a tak se utekl k nejjemnějšímu zlu a lstivosti, k novému klamu: „obelstít neostražité samotným jménem křesťan“. Dávná lež – to je pohanské mnohobožství, kdy padlí andělé pod podobou bohů přijímali služby a klanění lidí, které oklamali. „Nový podvod“ – to jsou hereze, rozkoly, kdy ďábel k sobě táhne lidi hrou na zbožnost. Rozkoly jsou založeny na ctižádosti, na tom, že se někdo postaví do opozice vůči Církvi. V rozkolu se Pravoslaví změní na divadlo. Rozkolníci zde slibují to nejčistší a nejduchovnější Pravoslaví, které „je opatrováno pouze u nich“. (Archim. Rafael: Pád pyšných; viz níže)
Připomínám, že podle pravoslavné tradice není zásadní rozdíl mezi herezí a rozkolem. Sv. Kyprian staví herezi a rozkol k sobě (na roveň) – jako stejný hřích odpadnutí od Boha, což má nevyhnutelný konec – věčnou záhubu. (Archim. Rafael: Pád pyšných; viz níže) Hereze totiž nemůže být bez rozkolu, a pád do rozkolu bývá výrazem změn ve víře.

Často to i sami rozkolníci mimoděk přiznávají. V posledních letech už i v našich končinách působí vlci z pseudopravoslavného řeckého tzv. "synodu v opozici", jejichž časopis se mi jednou dostal do rukou. Tam se uvádí, že se tito lidé, naši bývalí bratři, oddělují od místní pravoslavné církve "z důvodu víry". Takový výrok lze chápat jen dvěma způsoby: buď tím obviňují naši církev, že není pravoslavná ale heretická; to však oni sami popírají a podobná obvinění nevznášejí (asi by také bylo dosti složité, resp. nemožné, něco takového hodnověrně prokázat na úrovni seriozní pravoslavné teologie); a nebo je možno jejich zmíněné odůvodnění rozkolu chápat už jen jediným způsobem - mimoděk (či Božím řízením) se tím přiznávají k tomu, že jejich víra je odlišná od pravoslavné, čili je heretická.
Tam, kde je poškozena víra různými novotami či dodatky, a tam, kde je církevní život vytržen z jednoty obecné pravoslavné církve, tam se nevyhnutelně hroutí duchovní život příslušníků takového společenství. Alexij Osipov poznamenává, že všechny hereze a rozkoly jsou (díváme-li se na věc na rovině lidského myšlení) pokusem opravit křesťanství. Někteří lidé totiž touží být křesťany, hlásí se ke Kristu, ale nedokáží se srovnat s učením Spasitele a svatých apoštolů. Tito lidé většinou nedokáží přijmout, že uvnitř křesťanské víry, v jádru Evangelia, je tajemství. Křesťanství jakožto Bohem zjevená Pravda a vlastně jako zjevení samotného Boha, je lidskému rozumu ne zcela postižitelné. Ano, část křesťanské víry můžeme rozumem postihnout, můžeme jí vysvětlovat, racionálně zpracovávat. Leč vždy je to jen její část. V křesťanství je duchovní jádro, které je nevýslovné. Můžeme kolem těchto tajemství svým uvažováním kroužit, alespoň přibližně - nakolik to lidská řeč dovoluje - formulovat jejich obrysy, a tak vznikla dogmata pravoslavné víry jakožto dílo svatých Otců. (Význam slova "dogma" viz náš slovníček.)


Otcové prvního všeobecného sněmu s listinou symbolu pravoslavné víry

V pravoslavné teologii jsou dvě vzájemně se protínající osy, kolem nichž se točí naše úvahy o Bohu. A tyto osy či principy je naprosto nutno udržovat v rovnováze, jinak se teologie hroutí. Je to jednak princip apofatický (negativní, popírající, záporný; cesta mlčení o Bohu), který úzkostlivě respektuje Boží nepopsatelnost, a proto se o Bohu, který přesahuje všechny lidské pojmy, vyjadřuje jen v negativních formulacích - říká tedy jen, čím Bůh není (není smrtelný, není omezený, není uvězněn v čase ani v prostoru, nemá počátek, nemá konec atd.) Druhému principu se říká katafatický (pozitivní, souhlasný, potvrzující; cesta mluvení o Bohu), a ten se snaží pozitivně vyjádřit, čím Bůh je, neboť jinak bychom o Bohu vůbec nemohli mluvit ani ho zvěstovat (Bůh je milosrdný, je dobrý, je nejvyšší, je láska, světlo, je lidumil, je pravdivým). Když převládne v teologickém myšlení druhý princip, stává se teologie formalistickou, juridickou a neduchovní. Převládne-li princip prvý, propadá se teologie do mysticismu, snění, představ či dokonce do pověrečnosti. Dosáhnout oné nutné rovnováhy v teologickém uvažování mohli svatí Otcové díky své duchovní zkušenosti. Tato velejemná vyváženost je zachycena v krystalických formulacích pravoslavných dogmat, z nichž hlavní je dílem prvního a druhého všeobecného sněmu. Je to symbol pravoslavné víry, který čteme jako posvátný text při každé liturgii (a dále např. při každém křtu). (Více o apofatické a katafatické teologii viz V. Lossky: Dogmatická teologie - on line)
Otcové si byli vědomi, že lidské tvrzení nikdy neobsáhne hloubku a nevyčerpá plnost - např. svatý Hilarios vyznává: „Zlovolnost heretiků a nositelů pohoršení nás nutí dělat věci nedovolené, slézat vrcholky nepřístupné, mluvit o předmětech nevyslovitelných a pouštět se do výkladů zakázaných ... a uplatnit své ubohé slovo k vysvětlení tajemství, jichž nelze vyjádřiti. Blud jiných nás nutí pouštět se do nebezpečného vysvětlování tajemství lidským jazykem, tajemství, která náležela uzavřít do zbožnosti svých duší.“ Svatý Jan Zlatoústý později prohlásil, že jenom pro naši slabost jsme obdrželi Evangelium, neboť sám Kristův příchod by měl stačit k tomu, aby žádného člověka nenechal lhostejným a určil jeho život jednou pro vždy. Tuto službu naší slabosti mají i ikony a obřad.
Sv. Maxim Vyznavač: "Veliké tajemství vtělení Boha vždy zůstane tajemstvím. Projev tohoto tajemství bude navždy naprosto skrytý a nepoznatelný jakýmkoliv rozumem. Vždyť Bůh, jsa nadpřirozený a převyšující veškerou nadpřirozenost, si přál sestoupit do (naší) přirozenosti a nadpřirozeným způsobem si oblékl (lidskou) existenci." Sv. Simeon Nový Theolog: "Plakal jsem nad lidským rodem, protože hledajíce neobvyklé důkazy, lidé předkládají lidské pojmy a slova, a myslí si, že tím zobrazují Boží přirozenost. Tu přirozenost, kterou nikdo ani z andělů ani z lidí nemohl ani uvidět ani pojmenovat."
Obraťme pozornost na staré ikony sv. apoštola Jana Theologa (Evangelisty), který je zobrazován s prstem na ústech. Uzamčené rty - to je znamení toho, kdo má opravdovou zkušenost bohopoznání. Isák Syrský napsal: "Mlčení je tajemstvím budoucího věku, ale slova jsou zbraně tohoto světa." Varsonofij Veliký píše překvapující tezi: "Mlčení je lepší a divuplnější, než všechna zvěstování. Mlčení líbali (tj. s úctou zdravili) a jemu se klaněli naši otcové, a mlčením se proslavili." Nemyslete si, že se tu vede řeč jen o mlčení jazykem. Jedná se mlčení mysli. Je to jakási kontemplativní lidská schopnost, kdy v mlčení všech smyslů, když se mysl odmlčí od úvah a od veškeré činnosti, tehdy se děje bezprostřední zření. To je skutečná teologie - čili vidění Boha. A to začíná mlčením. A čím začíná mlčení? Když umlknou všechny smysly, tj. když jsou všechny lidské vášně opravdu pokořeny, utlumeny, udušeny a možná i odstraněny a duše je očištěna. "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou." To je tajemství poznání Boha. (Citace z přednášky A. Osipova)
Hereze začíná obvykle tam, kde se mnohomluvní lidé snaží vytlačit tajemství ven z obsahu víry a uvolněný prostor nahradit svými výmysly a představami, které jsou produktem pokaženého lidského srdce. Gnostik, heretik Eunomij tvrdil: "Znám Boha tak, jako On zná sám sebe."

Proti snaze heretiků se Církev nesnažila postihnout tajemství, ale zbožnými formulacemi (dogmaty) zamezit nesprávnému výkladu těchto tajemství, resp. postavit hráz snahám o jejich ničení.

* * *

Moderním lidem se při použití takových pojmů, jako "svatí Otcové" či "posvátné sněmy" nebo dokonce "dogmata", rozhostí v nitru rozpoložení, které většinou není žádnému takovému tradičnímu pojmu příliš příznivé, či jim snad až naskočí "husí kůže". Obraz, jenž jim vytane na mysli, většinou odpovídá jakémusi soudně strohému zasedání ne moc příjemných lidí kdesi pod klenutým stropem kolem stolu, kde v učených, nesrozumitelných, neřku-li hnidopišských disputacích formulují jakési teze, které nevypadají ani zajímavě ani užitečně pro život současného křesťana; nicméně je respektujeme, protože to po nás církevní vrchnost žádá. Máme však pocit, že se nás to nikterak zvlášť netýká, že?

To je veliké a smutné nerozumění. To, co formulovali Otcové na sněmech, se nás každého hluboce týká, protože dogmata víry mají (ač to není na první pohled patrné) zásadní určující vliv na osobní duchovní život křesťanů i celé církve. Příkladem budiž vývoj na Západě po oddělení Římského patriarchátu (při tzv. velkém schismatu v r. 1054), kdy se vydal se svou cestou a zavedl nová dogmata do učení západního křesťanství; duchovní život se tam v pouhých několika staletích změnil k nepoznání, je už o něčem jiném, je to zcela jiná tónina (více o tom u nás ve stati prof. A. Osipova: Pravoslavný pohled na nepravoslavnou duchovnost.) Alexij Osipov, který se zabývá zkoumáním této problematiky, praví při jedné své přednášce, že v průběhu bádání dospěl k názoru, že neexistuje ani jedna křesťanská pravda, která by na Západě nebyla pokažena. A kde se mění věrouka, tam se nevyhnutelně mění i spiritualita (podle úsloví: spiritualita je žitá dogmatika).

Věroučné pravdy se vtělují skrze modlitbu a duchovní život, formují náš život, ožívají a stávají se dechem naší mysli. A tím se dostáváme ke klíčovému: Vše, o čem se v dogmatech hovoří, je církví prožíváno, - ve víře, v modlitbě a v srdcích křesťanů. A tím se v nás rodí bohopoznání. Víra, která bloudí po stezkách fantazií a filosofií, nemůže k pravdivému poznání Boha přivést nikoho.

Svatí Otcové pro nás nejsou jen učenci a už vůbec to nejsou suchopární knihomolové, trávící své dny v šerých knihovnách mezi zaprášenými svazky a svitky. Především jsou to duchovní osobnosti. Měli vlastní duchovní zkušenost ověřenou následnictvím v tradici křesťanského bohopoznání. Svatí Otcové jsou lidé, kterým se Bůh zjevil. To je zdroj, z něhož plynula jejich schopnost formulovat víru, vytvářet dogmata, chránit pastýřsky pravoslavnou víru.

Mnozí se o to v průběhu dějin pokoušeli. Kdokoliv může přijít s jakoukoliv tezí o víře a spiritualitě. Vstoupí-li jeho teze do církevního života, začne-li se o ní v církvi hovořit, musí být dříve či později podrobena soudu církve. Buď se to stane dřív (to bývá, jedná-li se o názory, které vzbouří hladinu církevního vědomí), a pak je posuzována na sněmu a srovnávána s ověřenou duchovní zkušeností pocházející od apoštolů, jejich nástupců a ostatních svatých; nebo se to stane později a takový názor, který neupadne v zapomnění, je podrobován postupnému a neúprosnému soudu celé církve - v dílech teologů, v kázání pastýřů, v církevních diskusích. Může probíhat po několik generací a je při tom sledováno, jaké plody dlouhodobě(!) strom tohoto učení nese. Vždyť nemůže nést dobrý strom špatné ovoce, a špatný strom nemůže rodit ovoce dobré! Takovému soudu bylo podrobeno i učení svatých.

Učení, které protiřečí buď Písmu svatému nebo duchovní zkušenosti a tradici Církve, je zavrženo. To bývá osud názorů těch osob, které nemají dosti hlubokou či pravou duchovní zkušenost. Ač mohly být tyto názory ve své době velice populární a zdálo se, že přinášejí církvi prospěch, často je následující pravoslavná pokolení nahlédla jako odchylná od pravdy.

* * *

Svatí Otcové požívají v pravoslavné církvi nesmírné úcty. Dobře si uvědomujeme jejich úlohu jak po stránce teologické (věroučné formulace), tak po stránce pastýřské (ochrana církve a víry před vlky) a na konec - ale ne v poslední řadě - po stránce spirituální, neboť jsou to "mužové Boží", velicí svatí, přímluvci pod Božím trůnem za všechny pravoslavné církve. V řeckém pravoslaví se tato úcta projevuje jedním zcela konkrétním liturgickým detailem - každá bohoslužba začíná a končí požehnáním kněze: "Na přímluvy svatých Otců našich, Pane Ježíši Kriste, Bože náš, smiluj se nad námi a spasiž nás!" Tímto vzýváním svatých Otců v řecké bohoslužbě vše začíná a končí. Zaznívá v tomto obyčeji vědomí, jak jsou pro Církev důležití tito svatí pastýři, a zároveň je to výzvou pokračovat v jejich díle, navázat na ně, nezradit nikdy jejich odkaz. Pěstování modlitební vzpomínky na svaté Otce a vnímání jejich stálé přítomnosti v Církvi nás vede k tomu, abychom horlili pro zachovávání kontinuity církevního života, víry, myšlení a praxe, abychom odmítali novoty a různá osobní pojetí, s nimiž neustále někdo přichází. Tím napodobujeme příklad svatých Otců, protože oni sami jako praví pastýři touto cestou kontinuity a věrnosti odkazu apoštolů neochvějně kráčeli.

Jeden z rozdílů mezi svatým Otcem a heretikem tkví právě v tom, že ten první udržuje kontinuitu a je strážcem dědictví, kdežto ten druhý trhá vlákno, odděluje se, přichází s něčím, co pro současníky sice vypadá zajímavě a lákavě, filosoficky neotřele či prakticky potřebně, jenže ve skutečnosti tím nebuduje, ale boří. A nemusí se vždy prvoplánově jednat o věci víry. Bořit zavedené pravoslavné tradice, brojit proti tomu, co je na daném místě již zbudováno pravoslavného, vždy zavání herezí. Navazovat je potřeba, ne bořit, byť by to měli aktivisté dobře zdůvodněno potřebami nové doby apod.
Jedním z důvodů zvláštní přitažlivosti herezí pro lidi je skutečnost, že vychází vstříc vášním - především pýše člověka. A neopomeňme dodat, že v každé herezi a rozkolu působí temná energie nečistého ducha, tj. ďábla. Ten je schopen obdařit herezi či rozkol zvláštním kouzlem, které magicky přitahuje duchovně nezkušené věřící. (Obrovskou a pro světské lidi neodolatelnou magickou přitažlivost bude mít podle starce Lavrentije onen blížící se Svůdce, jemuž ďábel v posledním boji dá všechnu svou moc. Pouhý pohled na něj bude okouzlující, a ty, kteří v sobě nebudou mít blahodať Ducha Svatého, odzbrojí okamžitě. Svatý starec Lavrentij pravil: "Blahoslavený, třikrát blažený je ten, kdo nikdy nepohlédne na Bohu ohavnou tvář antikristovu a ani po tom nezatouží. Kdo se na něj bude dívat a poslouchat jeho rouhavou řeč a sliby pozemských blah, bude oklamán a půjde mu vstříc s poklonami.")

Rozkol je hříchem proti Duchu Svatému, jak je zřejmé z evangelia, a podle toho učí i současní starci. Jasnozřivý starec Lavrentij Černigovský prorokoval budoucí rozkol na Ukrajině (zřejmě měl na mysli Filaretovce) a nabádal Ukrajince, aby vždy za všech okolností zůstali v jednotě s Moskevským patriarchátem; tento známý blahodatný starec dokonce prohlásil, že rozkolníci nedostanou od Boha příležitost k pokání.
Svatí Otcové v Církvi žijí. Projevuje se to mj. i tím, že jejich dogmata jsou vyznávána, jejich kánony a pravidly se řídí život církve, jejich díla jsou čtena, životy a výroky studovány, památky sněmů, na nichž se shromažďovali, jsou v kalendáři, jména těchto svatých udělujeme svým dětem. Dokonce bývá někdy pravoslavná církev charakterizována jako "církev sedmi všeobecných sněmů" (narozdíl o latiníků, kteří kromě těchto sněmů ctí ještě řadu dalších svých koncilů, a narozdíl od protestantů, kteří tyto sněmy neuznávají; sami sice občas konají nějaké sjezdy, ale na nich o žádné kontinuitě s prvokřesťanskou církví nemůže být ani řeči).

A tak i my jsme ti, kdo jsou jimi pastýřsky vedeni a duchovenstvo na jejich pastýřské vedení při svém díle navazuje. A přes současné občasné kolísání některých, které je dáno sílícími poryvy světského ducha současnosti, se v celkovém průřezu církevního života snažíme zachovat svatootcovské dědictví a návaznost. Snažíme se dnešní duchovní stádce chránit před vlky, před těmi, kdo chtějí rvát a trhat víru a jednotu církve - tu jednotu, jež bývá přirovnávána ke shora utkanému a nesešívanému chitónu Páně.
Např. sv. Kyprian používá jako příklad jednoty Církve chitón Páně, který „nebyl rozdělen a roztrhán, ale byl dán celý tomu, komu určil los“. „Chitón byl beze švů, ale celý tkaný svrchu“ (Jan 19,23). Svatý vidí pod slovy „tkaný svrchu“ jednotu Církve sestupující s Nebe od Boha Otce, proto nemohl být chitón roztrhán lidmi a „jednou pro vždy si udržel svou pevnou a nerozdělitelnou celistvost“. Sv. Kyprian zde potvrzuje, že jednota a nezměnitelnost Církve jsou dány Bohem jednou provždy. Je to dar shůry, dar Boha své Církvi. (Z knihy Pád pyšných; viz ještě níže)

Téma chitónu Pána Ježíše je neodlučně spjato s nedělí svatých Otců. Synaxář podává svědectví (objevuje se i na některých ikonách tohoto sněmu; viz na začátku článku) o alexandrijském patriarchu Petrovi, který uviděl na oltáři Krista v podobě dítěte, jež bylo oblečeno do potrhaného chitónu. Když se ho patriarcha otázal: "Spasiteli, kdo potrhal tvůj chitón?" obdržel hořkou odpověď, že to spáchal heretik Árius. Toto vidění se stalo, protože konstantinopolský patriarcha Alexandr pochyboval, zda je možno sloužit liturgii a přijímat s Áriem, i když tento heretik přinesl pokání (jež se však později ukázalo pokryteckým).

Příklad nesmiřitelného postoje Otců prvního všeobecného sněmu k herezi, která nesmí být míchána s pravdou, se stal pro celou budoucnost církve vzorem vztahu ke všem dalším herezím a lžiučením.
Ač naše síly přirozeně slábnou, přece i dnes není ještě tento šat jednoty, do něhož byl v onom zjevení oděn Pán Ježíš, zcela rozerván dravými šelmami. Každý biskup, každý kněz má Bohem svěřenu pastýřskou povinnost dle svých sil a schopností chránit své stádce z jedné strany před novotami, novými pravidly a zvyky, modernistickými deformacemi víry a praxe církevní a ze strany druhé před rozkolníky a falešnými bratry či pseudopravoslavnými vlky. Nevím, jestli byla někdy v dějinách pastýřsky složitější situace, než je dnes. Hereze útočí z obou stran. S trochou nadsázky bychom mohli říci, že dnešnímu pastýři nestačí jedna hůl, ale měl by mít dvě - do každé ruky jednu, aby mohl zahánět vlky útočící z obou stran. Jsem však přesvědčen, že nám svatí Otcové shůry pomáhají.

Dnes, kdy bouře sílí a celý svět začíná být zachvácen nepřátelstvím vůči Pravdě, více než kdy jindy platí, co pravil apoštol Pavel (v dnešním čtení, Skut 20,31): Bděte!

* * *

Dalším tématem, jehož se při památce svatých Otců průběžně dotýkáme, je nejosobnější podoba pastýřství, které říkáme duchovní otcovství. Ukazuje se z církevní tradice i současné zkušenosti, že řádný duchovní život není prakticky možný bez duchovního otcovství. Otcové v církvi totiž kromě pastýřství ve smyslu střežení a pěstování nauky Církve, dogmat, kánonů a pravidel či tradic konají ještě další pastýřské služby. V první řadě bychom zmínili mystagogii - uvádějí svěřené lidi do tajinného života Těla Kristova. Jednak katechezí, poučováním a povzbuzováním, a pak i tím, že je všemi dostupnými způsoby přivádějí k Tajinám - tím, že obřady svatých Tajin slouží, zvou k účasti na nich a vysvětlují jejich smysl, důležitost pro křesťanský život a nenahraditelnost pro spásu. Uvádějí tím do tajinného blahodatného sjednocení člověka s Bohem, našich těl s Krví Kristovou. Tomu se říká "mystagogie" a je to součást duchovního otcovství.

Teologicky se mystagogický charakter duchovenského díla postihuje rčením, že všechno pastýřské působení církve směřuje jedním směrem - a to k účasti na svatých Tajinách, zvláště na středobodu všech Tajin, k němuž se všechny ostatní Tajiny vztahují, a tím je Božská Eucharistie - přijímání Těla a Krve Kristových.
Duchovní otcovství tedy nesmí spočívat jen v tom, že si kněz či mnich napíše před jméno jako titul: "otec". Mimochodem, to už samo o sobě asi není zcela správné. Vzpomínám se, jak mne vladyka Dorotej, blahé paměti, jako novokněze poučil, že si nemám psát před jméno "otec", jako by to byl nějaký duchovenský titul. Říkal, že biskup si také nepíše před jméno "vladyka". Otec či vladyka jsou oslovení, neboť je zvykem používat tato slova, když o vladykovi či knězi hovoříme nebo se k němu obracíme, ale sám sebe by - podle zesnulého vladyky Doroteje - neměl nikdo nazývat "otcem".
Dále musíme zmínit duchovní otcovství ve smyslu vedení (doprovázení) na duchovní cestě. Nemálo věřících se domnívá, že toto vedení tkví hlavně v tom, že když se potřebuji s něčím poradit, přijdu za svých duchovním otcem, sdělím mu svůj problém, on mi na to řekne, co si o tom myslí, nebo co ví, nebo co mu o tom zjeví Bůh - prostě dá nějakou radu, která může být dobrá nebo také ne atd. To je však jen jedna z řady stránek duchovního otcovství a kupodivu ne ta podstatná. Duchovní otcové mohou být i mladí a nemusejí mít dost zkušeností, znalostí, a třeba nedokážou poradit. A co když duchovní otec nemá svou vlastní osobní zkušenost s problém, s nímž se na něj obrací jeho duchovní dítko, ani ze studia nemá žádné povědomí o této stránce lidského života? Pak také asi nebude schopen poradit. Tím však jeho službě duchovního otcovství nic fatálního nehrozí.

Jádro duchovního otcovství totiž spočívá v tom, že každý křesťan musí mít někoho, svého duchovního otce, který o něm ví, který ho přijal za své duchovní dítko, který se za něj modlí. A to nejdůležitější - co nehlouběji navazuje na Evangelium a co Ježíš Kristus ukázal jako pravé pastýřství - je, že váš duchovní otec za vás trpí. Trápí se nad vámi. Ležíte mu na srdci. Nosí vás ve své duši. V každém takovém otcovství, je přítomen odlesk toho, co se říká o starcích, kteří berou duši svého učedníka do své duše. Duchovní otec vám přeje ten nejlepší duchovní růst, trpí vašimi hříchy a nedostatky. Toto utrpení, které duchovní otec přináší na oltáři svého srdce, je tou nejlepší modlitbou za člověka. Tato modlitba nejrychleji stoupá k Bohu. Zdá se, že tato bolest v srdci, sténání za trpící lidskou duši, dává modlitbě křídla. Kvůli bolesti v srdci duchovního otce se Bůh smiluje nad jeho duchovním dítkem.
Máme k tomu mnohá vyjádření duchovní autorit. Za všechny alespoň letmo připomenu zde oblíbeného starce Paisije Svatohorce. Když se ho lidé tázali - jak se mám modlit za člověka, abych mu pomohl?, odpovídal starec Paisiji ve smyslu: Musíš za něj také trošku trpět. Musíš za toho člověka přinést trochu bolesti ve svém srdci. Tím mu nejlépe pomůžeš. Personálu nemocnice, sestrám a lékařům, radil Paisij, aby za své pacienty přinášeli Bohu bol v srdci: "Když skutečně v duši trpí za nemocné, tak je to tím nejlepším lékem ze všech léků, jež jim podávají." Kněžím radil, aby při proskomidii, když se modlí za věřící a vyřezávají za ně částečky z prosfor, nad každým jménem trošku potrpěli, zasténali nad člověkem, a tím přinesli Bohu spolu s každou částečkou trochu bolesti ve svém nitru. (Jak vzdálená je tato rada od naší formalistické praxe, kdy se preferuje kvantita a před každou liturgií kněz v rychlosti vyjme stovky částeček a předrmolí ty stovky či tisíce jmen, hlavně aby vše bylo odříkáno, jak se patří.) Připomeňme maminku blaž. Augustina, který se dal v mládí na špatnou cestu a jeho maminka Monika mnoho plakala v modlitbách za jeho obrácení k Bohu; jeden biskup jí pravil: "Není možné, aby zahynul syn tolika slz." Kristus, než vykonal svůj největší zázrak - vzkříšení Lazara, který už čtyři dny tlel v hrobě, tak "zastonal v srdci" a poté zvolal: "Lazare, pojď ven!"
Pastýři církevní vidí jednotlivé křesťany, znají ze zpovědí jejich bolesti, hříchy a nedostatky, vědí o bolestech celé církve, a tak se nemohou vyhnout vědomosti o trápeních a problémech, a každý z nich tím - více či méně a svým způsobem - trpí. Trpět církví a nést tuto bolest je jejich veliká služba a zároveň oběť i modlitba.
Proto je tak velikým hříchem, když někdo zarmoutí kněze (je to hřích proti přikázání z desatera o úctě k rodičům). Tento hřích se objevuje ve většině tzv. zpovědních zrcadel, jejichž pročítáním se kajícník připravuje ke zpovědi. Duchovním je potřeba ulehčovat jejich břemeno, které nesou za svěřené stádce, resp. za církevní společenství. Nakládá-li jim některý věřící zbytečné další bolesti a trápení, ať už svou lehkomyslností, nebo neposlušností, nezodpovědností, či pýchou a pohrdáním, je to hřích, pro který jim Bůh odepře požehnání. Při pohledu na takové vidíš jakési zatemnění v jejich nitru, smutek, zmatek, námahu, tíži a zápas, který musejí podstupovat při obyčejné bohoslužbě (někdy je to patrné na jejich tváři i hlase). Jak praví mnich Mojžíš v knize "Agripnie na Agion Óros": "Kněze chrání Bůh, a proto je potřeba být (ve vztahu k nim) opatrný." A ovšemže platí i opak - vidíme, jak Bůh zřetelně žehná těm, kteří pomáhají duchovním při jejich službě, poslouchají je, ulehčují jim jejich dílo, jsou jim nápomocni. Život takových lidí jakoby se naplňoval světlem, jejich bohoslužba je většinou poznačena jakousi sluneční lehkostí.

Vidí-li igumen monastýru na nějakém mnichu tesklivost, ví, že v jeho duchovním životě něco není v pořádku - buď je to kvůli hříchu nebo neposlušnosti.
Vidíte, jak odlišné jsou principy duchovní služby od světských zvyklostí. Ve světě je vnitřní trápení záležitostí pro psychiatra; důležitý je vnější výkon, produkce a měřitelný efekt. V duchovní sféře je vnější viditelná stránka zcela druhořadá či dokonce bezvýznamná; to, oč zde běží, jsou věci vnitřní. Viděno z této perspektivy, musíme si dávat pozor, aby se naše zbožnost a bohoslužba nepřeklopily do čistě světských vnějších dimenzí, kde je důležitý "správně provedený úkon" a nikoliv stav lidského srdce. (Kolikrát na to myslím, když vidím různé letáčky z východu, kde je nakresleno, jak správně činit znamení kříže, a naznačuje se, že s tím stojí a padá veškerá zbožnost, leč ani slovo o vnitřním stavu člověka a co se tam v srdci má dít, když se pokřižuje.) Jak říká Alexij Osipov o bohoslužbě u nich v akademii: "Kněz slouží, studenti zpívají, profesoři jsou přítomni... A je tu někdo, kdo se modlí?"

Zásadní odlišnost zvyklostí světa od praxe duchovního vedení je vidět i na následujícím. Ve světě, když něco provedeš, tak tě za trest zavřou. V církvi, když tě tvůj duchovní otec musí potrestat, protože to už jinak nejde dál, tak tě pustí. Pustí tě ze svých rukou. Dá ti plnou svobodu: Tak si jdi, kam chceš, a dělej si, co je ti libo. Máš svůj rozum, čiň si tedy, co umíš.

Takže to byla snad až trochu intimní stránka tématu, které tato neděle svou památkou svatých Otců otevírá. V Řecké církvi se dosud udržuje starobylá praxe duchovního vedení a dbá se, aby každý křesťan měl jednoho svého duchovního otce, za nímž jezdí ke zpovědi a vede svůj duchovní život dle jeho pokynů. Tento otec o něm ví, modlí se za něj a přináší za něj ve svém srdci oběť. Všechny ostatní praxe duchovního vedení již nejsou (a nemohou být) dokonalé a jsou nutně poznamenány jistým stupněm formalismu.

Služba duchovního otcovství je těžká, je to nesení kříže, jsou za tím slyšet slova apoštola Pavla: "Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův." (Galat 6,1-2) Je to služba, kterou všichni nutně potřebujeme, aby pro nás někdo konal.

Jsme děti Boží. Nás všechny duchovně porodil Bůh, jak se píše v prologu Janova evangelia: "Těm, kteří (Krista) přijali, dal moc být Božími dětmi - těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha zrozeni jsou." (Jan 1,12-13; pravosl. překl.) Avšak to rození Bůh činí skrze duchovní otce: "I kdybyste v Kristu měli tisíce pěstounů, nemáte mnoho otců. Byl jsem to já, kdo vás skrze evangelium zrodil v Kristu Ježíši" (1 Kor 4,15). Podobně nás i naši duchovní otcové s bolestí rodí pro život věčný. Jak praví ap. Pavel: "Synáčkové moji, znovu vás v bolestech rodím, dokud se ve vás nezpodobí Kristus." (Galat 4,19)


P.S.
Podrobněji o celé problematice rozkolu je pojednáno ve výborné ruské knížce od známého starce Rafaela (Karelina), kterou jsme přeložili do češtiny: Pád pyšných - na pravoslavi.cz/download v PDF.



(Příspěvek byl ode dne prvního vložení několikrát doplňován.)













Zobrazit příspěvek č. 792 jednotlivě

Administrátor --- 1. 6. 2012
Znamení doby - inflace slov

Vyhláška o prodeji zelí













Zobrazit příspěvek č. 791 jednotlivě

Administrátor --- 31. 5. 2012
Komentář ke svobodě "umělců" znesvěcovat chrámy

Západní křesťanský svět morálně podporuje ruské satanisty

Komentář ke zdejším ozvěnám událostí kolem ženské satanistické kapely, jejíž jméno nechci ani zmiňovat, ale je všeobecně známa svým rouhavým vystoupením v chrámu Krista Spasitele (už jsme o tom zde psali v příspěvku 778). Zarmucující pro nás je, že podporu punkerkám vyjadřují čeští západní křesťané (inu, ekumenismus). S lítostí musím říci, že je to sice rmutné, leč nikoliv překvapivé. Je to totiž plně v kontextu dlouhodobého trendu. Mám dojem, že vztah západních křesťanů k ruskému pravoslaví v podstatě kopíruje nevraživou politiku Západu vůči Rusku.

Protože však "vše zlé bývá k něčemu dobré", i tyto ozvěny nám mohou posloužit jako jakési zrcadlo pravdy. Právě v takových tragických situacích se totiž ukazuje, kdo je přítel. Hlupáky je možno oklamat medovými řečmi z tribuny Ekumenické rady církví, ale břitvou, která zřetelně a velejemně oddělí pokrytce od upřímných, je biblický výrok starce Simeona, kterým se obracel k přesv. Bohorodici: "Tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí." (Luk 2,35) Právě tehdy, když tě něco (někdo) zasáhne do srdce, vyjevuje se pravé smýšlení okolních lidí. Kéž by si pravoslavní křesťané vzali tuto lekci k srdci a nenechali ze sebe nadále činit hlupce, slepě věřící všem sladce znějícím ekumenickým proklamacím.

A nyní už konkrétně k té místní široké frontě podpory, které se zde zdvihla na záštitu ruských satanistů (mimochodem, není to zajímavé, že se tolik západních křesťanů neštítí morálně podpořit třeba i skutečně ďábelské rejdy, pokud jsou namířeny proti ruskému pravoslaví?) To první, co asi muselo místního i ruského pravoslavného křesťana zarazit, byl převládající první komentář, kterým západní křesťanská grémia i média reflektovala znesvěcení hlavního ruského pravoslavného chrámu. A tím prvním komentářem bylo výmluvné - ticho. Tato prvotní reakce na duchovní tragédii byla sice nonverbální, ale přesto hlasitá jako hrom. Druhou reakcí západních křesťanů bylo pak už jen nekonečné replikování falešných zpráv, které všechny vyznívaly jediným způsobem: za svobodu projevu chce Ruská církev trestat; patriarcha žádá, aby ty chudinky dívenky byly poslány na sedm let za mříže jen za to, že se modlily proti Putinovi; za umění se už v Rusku zase má zavírat za mříže apod. Prostě samé lži, falše a klamy.

Nejvtipnější v této protiruské a protipravoslavné propagandě jsou Lidové noviny, které melou něco v tom smyslu, že církev se brání neškodným jurodivým, kteří "zdánlivým pohoršlivým rouháním poukazují na vyprázdnění »řádné« zbožnosti." Ony satanistky jsou podle těchto novinářů jen tím, kdo "nastavuje zrcadlo církevníkům i carům".

Pokud bychom připustili, že pro světská média mohlo být obtížné získat si objektivní informace o celé události, pak však nikdo soudný nemůže připustit, že by to mohlo být sebeméně obtížné pro vedení západních církví, ekumenická grémia a západokřesťanská média. Lidé na těchto místech si mohli opatřit relevantních informací, kolik by chtěli, - kdyby chtěli.

Než postoupíme dále, vysvětlím, proč tuto ženskou skupinu a její akci otevřeně prohlašuji za satanistickou. Činím tak bez přehánění, a to na základě rozhovoru, který s oněmi punkerkami natočila ruská televize a v něm demonstrovaly, že jejich čin měl duchovní rozměr - a to útok nejen na Církev, ale i na svatost chrámu. Nejednalo se jim tedy jen o politiku či o vzpouru proti církevní organizaci nebo proti osobě patriarchy či proti duchovenstvu. Jim se skutečně jednalo o pokus poskvrnit Církev. Ženy vysvětlovaly, že si chrám Krista Spasitele vybraly, protože je to hlavní chrám celé Ruské církve. Místo na ambonu před ikonostasem obsadily při své akci prý proto, že právě na tomto místě stává při liturgii sám patriarcha, a tudíž toto místo považovaly za nejsvětější. Právě toto svaté místo se tedy snažily poskvrnit svým rouhavým vystoupením (jímž se vymívaly modlitbě, používaly gesta zesměšňující bohoslužebné úkony, nemluvě o vulgárním způsobu slovního projevu i o druhu použité "hudby"; jistý problém při psaní o takové duchovní tragédii tkví v tom, že na křesťanských stránkách nemůžeme takový satanistický počin prezentovat detailnějším popisem: ať už jde o překlad jména skupiny nebo text písně, kterou tam ty ženy pokřikovaly atd.). Úmysl poskvrnit svaté místo je přece tím, kvůli čemu do toho či onoho chrámu občas vlezou zrovna satanisté.

Zajímavá byla i poznámka autora televizní reportáže, který později vzpomínal na rozhovor s hlavní protagonistkou celé akce a zmínil se o jejích očích - doslova řekl, že to byly oči, jaké vídáme u posedlých lidí. (Musím říci, že i bez jeho dodatku k reportáži jsem při sledování záznamu rozhovoru cítil vyzařovat z této ženy něco opravdu velice nepříjemného; chovala se arogantně, sebejistě, pyšně a ty zlé záblesky kolem očí nebylo možno přehlédnout; ale to je, samozřejmě, jen můj subjektivní dojem.)
Morální podpora, které se akci satanistek dostává ze západu, nás může přivádět k úvahám nad různými aspekty jejich zločinu: nejen duchovním a církevním, ale i občansko-právním či společenském. Nejprve uveďme pár základních faktů: 1.) i podle občanského zákoníku je jejich vystoupení kriminálním činem (je to evidentní výtržnost, přidržíme-li se pro tentokrát nenáboženského slovníku); 2.) spáchání toho činu a jeho přesná podoba nejsou předmětem žádných pochybností - vše je několikanásobně zdokumentováno a samy aktérky svůj čin ani jeho podobu nepopírají - naopak, pyšně se k němu hlásí. Ohledně skutkové podstaty nejsou tedy žádné pochybnosti. Podstata činu zde netkví v politickém rozměru jejich činu (protest proti Putinovi), ale ve znesvěcení chrámu, to je z výroků satanistek zřejmé. Máme tudíž všechny důvody se domnívat, že se jim jednalo právě o útok na chrám a potažmo na víru či náboženství, kdežto politický rozměr byl pro ně druhořadý. Proto si nevybraly pro svou veřejnou "perfomanci" žádné náměstí ani jiné místo, ale právě katedrální chrám, a proto při tom parodovaly modlitbu.

Chrám není žádná "země nikoho", ale je to majetek konkrétní právnické osoby (církevní organizace), která má právo určovat, co se tam dít může a co se tam dít nemůže. A uskutečňování tohoto práva by mělo být v právní společnosti vymahatelné. Stejně tak vykonávají svá vlastnická práva i jiné církve ve svých chrámech. Jenže uplatní-li Ruská církev svá práva nad svým katedrálním chrámem a žádá-li, aby bylo zabráněno jeho zneužívání k akcím, které jsou nekonečně vzdáleny tomu, k čemu je chrám určen, tak někteří západní křesťané křičí, že je pošlapávána svoboda punkerek.

Nemá asi valný smysl sáhodlouze rozebírat skutečnost, že na shromáždění o letošní Tomášově neděli dalo v Moskvě šedesát tisíc věřících najevo, že uplatňují své morální právo na tento chrám a žádají, aby nebyl znesvěcován. Na společenské rovině je tedy věc postavena tak, zda bude respektováno právo těchto věřících na svůj chrám a jeho ochranu, či zda se dá průchod "právu" satanistů tento chrám znesvěcovat.
Myslím, že pokud by někdo provedl stejnou performanci v synagoze, byl by bez dlouhých řečí obviněn z antisemitismu, extrémismu, společensky vysoce nebezpečného chování, a následně by šel za katr na dosti dlouhou dobu. A nikdo by o tom nediskutoval, žádné noviny by si netroufaly takový rozsudek zpochybnit. Kdyby to provedl v mešitě, postarali by se o jeho patřičné potrestání sami příslušníci náboženské komunity, a policie i média by raději odvrátily své zraky někam jinam.
Je otázka, co bude následovat, jestli budou ty satanistky bez jakéhokoliv odsouzení propuštěny a jejich příkladu budou následovat další živly. Mohlo by to dopadnout tak, že si pravoslavní při farnostech vytvoří jakousi "domobranu", aby uhájili své chrámy, a vezmou tak svou ochranu do vlastních rukou. V Rusku je k tomu mezi masami pravoslavných křesťanů sil dost, a co se týče morálního odhodlání, není k tomu daleko...

* * *

Zajímavé by nepochybně bylo sledovat, co by se asi dělo, kdyby se něco podobného stalo za Havlovy vlády v České republice. Jakási skupina "svobodných umělců" by vtrhla do chrámu sv. Víta, a tam by před pozvanými zástupci médií a všemi turisty a návštěvníky i věřícími začali někde v kněžišti provádět "punkovou modlitbu" plnou vulgárních výrazů a gest, a v textu této "písně" by žádali Boha a sv. Víta, aby Čechy už konečně zbavil Václava Havla. Docela dobře si můžeme představit, co by následovalo. V Lidových novinách by se psalo o nechutném incidentu, kardinál Vlk by žádal vyšetřování a spustil by kampaň, že církev je u nás už opět pronásledovaná, policie by přišla s obviněním ze zneuctění státních symbolů a hlavy státu, a Havel by filosofoval, že svoboda musí mít své hranice, a podal by na "umělce" žalobu za urážku na cti (jak to udělal i kvůli daleko nevinnějšímu žertíku, který si na jeho účet ztropila jakási reklama na boty). Jak by se asi v takovém případě zachovala ta dnešní "kulturní fronta" (Plastic people a spol.), která nyní - v rámci obhajoby svobody projevu v Rusku - organizuje akce na morální podporu ruských satanistek? Dokážete si představit, že by se Plastic people zastali svých "uměleckých" kolegů, kteří by provedli "punkovou modlitbu" proti Havlovi?

Reakce sympatizující s punkerkami se většinou odvíjejí od skutečnosti, že ta "punková modlitba" byla namířena proti Putinovi. A tomu, kdo je proti Putinovi, má být přece dovoleno vše. Na tomto primitivním základě se odehrává myšlení naprosté většiny sympatizantů se satanistkami. Pozoruhodné jsou zvláště informační zplodiny, jimiž otravují vzduch společnosti již zmíněné Lidové noviny. Mám pocit, že tam najdeme zřejmě samotné dno, kam až může lidská zlomyslnost a omezenost klesnout, - dokonce se v naposled uveřejněném článku dočteme, že ty satanistky jsou vlastně svaté(!) jurodivé(!), a že jim bude jednou postaven chrám. Jejich čin prý "vstoupí do tradice svaté jurodivosti". A že sám patriarcha, "stejný starý kágébák jako Putin" (ano, tak píší současné LN), žádá pro tyto ženščiny sedm let vězení, zatímco "občanská veřejnost ... žádá jejich propuštění". Autor článku v LN nejenže vůbec nechápe, v čem tkví jurodivost a vysvětluje si ji s typicky západní povrchností jako pouhé provokatérství, ale navíc lže o patriarchovi a s typicky komunistickou nemravností vytváří propagandistický obraz o "občanské veřejnosti", která jakoby v jednom šiku všech pracujících stojí proti patriarchovi (chtělo by se něco jedovatě podotknout o české "občanské veřejnosti" a jejím vztahu ke katolické církvi - v tomto případě by to bylo o skutečné situaci v zemi).
Těch šedesát tisíc lidí v Moskvě, kteří se postavili za pravoslavnou církev, za patriarchu a demonstrovali proti znesvěcování chrámů, (a další tisíce lidí shromážděné na Tomášovu neděli v dalších městech; viz příspěvek 778) jsou pro autora toho paskvilu v Lidových novinách zřejmě méně než vzduch. Tyto lidi nepovažuje za "občanskou společnost", protože jsou to pravoslavní křesťané...
Mimochodem, to, jak píší LN o patriarchu Kyrillovi (jako o "kágébákovi"), je na morální úrovni spodiny internetových diskusních příspěvků, v nichž se např. píše o papeži Benediktovi, že je to bývalý fašista a nacista (kvůli tomu, že měl údajně kdysi snad cosi společného s organizací Hitlerova mládež). Člověk nevěří vlastním očím, jaké výrazivo jsou dnešní Lidovky schopny použít a co otisknou o nejvyšším představiteli církve, k němuž se katolická církev ekumenicky líše. Rétoriku tohoto druhu jsem viděl v protektorátních novinách fašistických a v Rudém právu z padesátých let. Zdá se mi, že tímto způsobem psaly Lidové noviny v době fašismu právě před 70 lety (v podobném tónu mimochodem psali kolaborující novináři po atentátu na Heydricha o vladykovi Gorazdovi, v jehož katedrále našli čeští vojáci úkryt, když byli odmítnuti katolickou církví).

* * *

Na celém tom spektru reakcí sympatizujících s punkovými satanistkami není hlavním problémem, že tragičnost znesvěcení chrámu nechápou ateisté. Zvláště znepokojivé je, že už to nechápe zřejmě ani leckterý český katolík. Ale věřím, že se časem dočkáme změny. Zatím se tito západní křesťané chovají podle zásady "z cizího krev neteče". Možná přijde doba (a třeba už není tak daleko), kdy vtrhnou do českých katolických kostelů antikatoličtí aktivisté rozčílení církevními restitucemi štědře vyplácenými v době krize. A předvedou tam na katolických oltářích nějakou tu "punkovou modlitbu". Inu, jak se říká, "příklady táhnou". A třeba se od těch ruských punkerek někdo v Čechách něčemu přiučí. Není vyloučeno, že různí punkový zakuklenci vpadnou do katolických chrámů, vyskočí na oltář, kde budou křepčit a modlit se třeba za to, aby Bůh zbavil Čechy Vlka a Duky. Nic pěkného, že? Nicméně nejméně polovina české veřejnosti bude punkerům nadšeně tleskat a říkat prelátům katolické církve: "Ale pánové, proč se rozčilujete? To je přece svoboda uměleckého projevu. A konec konců to byla modlitba, a ta přece do chrámu patří." Nepřál bych to nikomu, ale jistě nelze vyloučit, že se toho brzy dočkáme i u nás; a když tak nalézám na Christnetu či v Lidových novinách i jinde ty sympatie k punkerkám (někde jen probleskují "mezi řádky", jinde jde o výslovnou morální podporu), nemám daleko k myšlence, že by taková "punková modlitba" v chrámu svatého Víta mohla být pro některé české katolíky docela užitečnou lekcí. Myslím, že česká občanská veřejnost bude v naprosté většině na straně každé svobody uměleckého a modlitebního projevu, který někdo předvede proti katolické církvi. Pak bychom viděli, zdali by se Lidové noviny a Christnet i v takovém případě postavily na stráž svobody a hlasitě požadovaly pro hanobitele českých katolických chrámů beztrestnost.


P.S.
Zde je jiný případ "svobody v pravoslavném chrámu". Tentokrát z Kosova.
(A opět s tichým souhlasem ze strany západních politiků i západních církví.)














Zobrazit příspěvek č. 790 jednotlivě

Administrátor --- 29. 5. 2012
Ze světa - koptský papež

Na papežský trůn koptské (dochalcedonské) církve kandiduje 14 uchazečů

Papež Šenuda

Představitel koptských křesťanů

Zesnulý papež Šenuda

Očekává se, že volby nového koptského papeže se budou konat v září. Koptové za hranicemi Egypta (zvláště v USA, Kanadě i Evropě) budou mít na volby papeže silný vliv.

Posledním papežem byl zesnulý Šenuda III., jemuž navrhovali, aby nechal upravit řád papežské volby, který ve své současné podobě pochází z r. 1957. Papež to odmítl, protože měl obavy, že navrhované úpravy by mohly vést k upřednostnění jednoho člověka. Očekává se však, že nový papež bude muset úpravy provést.

Podle stávajícího řádu nastane při volbách moment pravdy, když dítě se zavázanýma očima vyjme z urny jednu ze tří kartiček, které tam byly vloženy a jsou na nich jména tří kandidátů. Jednou z navrhovaných oprav je, aby tam byla vkládána ještě čtvrtá, čistá kartička jako možná odpověď od Boha, že nepotvrzuje ani jednoho ze tří kandidátů.

Pravoslavie i mir
P.S.
Dochalcedonské církve odmítly přijmout formulace o boholidství Ježíše Krista, které byly celocírkevně přijaty na IV. všeobecném sněmu v Chalcedonu (r. 451). Důvodem byla jejich víra, která byla postižena herezí monofyzitismu (tato hereze v různých svých podobách a odstínech útočila na pravoslavnou víru v 5. a 6. století; hereze oslabuje starobylé učení o plnosti lidství v osobě Kristově; hrubě zjednodušeně řečeno hlásá, že Pán Ježíše byl mnohem více Bohem než člověkem či dokonce, že jeho lidství bylo jen zdánlivé nebo že se rozplynulo v Božství jako kapka v moři apod.). V průběhu následujícího tisíciletí se víra dochalcedonců pomalu blížila k pravoslavné víře; vznikla dokonce teorie, že oddělení těchto monofyzitských církví bylo tenkrát výsledkem pouhého nedorozumění či jazykových problémů nebo omylů v překladu formulací. V posledních desetiletích s nimi byl veden ze strany pravoslavné církve teologický dialog, v němž došlo k jistému sblížení pohledů, nicméně pravoslavné formulace víry i přes všechna objasňování a diskuse nakonec dochalcedonci odmítli podepsat. Nakonec byly vypracovány formulace kompromisní, po jejichž přijetí (přibližně před deseti lety) došlo v pravoslavném světě k rozdělení názorů na výsledek tohoto dialogu. Zatímco konstantinopolský patriarchát považuje dialog za úspěšný, uznává pravoslavnost dochalcedonských církví a navazuje s nimi církevní společenství, tak naopak Moskevský patriarchát odmítl přijmout takovou interpretaci výsledku dialogu, dochalcedonské církve nepovažuje za pravoslavné a rozhodl se pokračovat s nimi v partikulárním teologickém dialogu, pokud o něj budou mít dochalcedonci zájem.

Afričtí patriarchové (pravoslavní i monofyzitští) od dávných dob používají titul "papež".










Zobrazit příspěvek č. 789 jednotlivě

Administrátor --- 25. 5. 2012
Pohyblivý svátek z dvanáctera - čtyřicátý den po Pasše

NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ

Obsahem svátku Nanebevstoupení je vzpomínání události popsané v evangeliu (Luk 24,36–53) a ve Skutcích apoštolských (Skut 1,1–12). Ježíš Kristus završil své pozemské dílo spásy člověka vystoupením do Nebe.

Pro lingvistické puristy: Nebe s velkým písmenem, protože se jedná nikoliv jen o fyzické odpoutání od země a pozdvižení na oblohu; tam, ve výši, došlo zároveň k přechodu z pozemské reality do prostoru duchovního, do světa, jemuž říkáme Nebeské Království. Jinak toto Nebe označujeme staročeským slovním tvarem "nebesa", čímž se snažíme vyjádřit odlišnost duchovního Nebe od oblohy, čili nebeské klenby. Jinak by mohlo u někoho vzniknout podezření, že by se měl Ježíš Kristus doposavad nalézat někde v horních vrstvách atmosféry či na orbitě. Toto nedorozumění se odráží ve smutně slavném výroku prvního člověka, který se dostal do kosmu: "Byl jsem na nebi, ale žádného Boha jsem tam neviděl."
Vystoupení Páně na nebesa je neodlučně spojeno s jeho usednutím na pravici Boha Otce, což je též součástí obsahu dnešního svátku. Je to skutečnost od neprvotnějších křesťanských dob známá a silně prožívaná. Zmiňují se o tom apoštolské listy, v důsledku čehož se dostala teze o tom, že "vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otce" i do znění niceocařihradského symbolu víry a tuto pravdu vyznáváme při každé liturgii.
Reflexe Nanebevstoupení v apoštolských listech:

Písmo přece říká: "Vystoupil do výšin, zmocnil se zajatých, dary lidem rozdělil."  To, že "vystoupil", musí znamenat, že předtím také sestoupil dolů na zem.  Ten, který sestoupil, je právě ten, který vystoupil vysoko nad všechna nebesa, aby naplnil všechno.  To on rozdal své dary - apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele -  pro přípravu svatých k dílu služby, aby se Kristovo tělo budovalo. (Efezským 4,8-12)

(Ježíš Kristus) jsa zobrazení Osoby Boha Otce, nepovažoval za uchvácení rovným býti Bohu
ale sebe samého umenšil, vzezření služebníka přijav a připodobniv se člověku, ocitl se v podobě lidské.
Ponížil se, byv poslušen až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto jej Bůh povýšil nade všechno a dal mu jméno, které je nad všeliké jiné jméno. (Filip 2,6-9; všechny obvyklé české překlady jsou - zvláště v první větě úryvku - zcela mylné, takže jsem překládal z církevní slovanštiny a ruštiny; tento text je zabudován do tichých modliteb anafory liturgie sv. Basila.)

On je září jeho slávy a obrazem jeho Osoby, udržuje vše hlasem moci své. Vykonal skrze sebe očištění hříchů našich, usedl po pravici trůnu Velebnosti na výsostech. (Žid 1,3; počátek úryvku je přeložen dle církevně-slovanského a ruského znění; čeští nepravoslavní překladatelé si bohužel nevědí rady se základní teologickou terminologií, a tak překládají "hypostasis" jako podstata, čímž vzniká překlad úplně heretického vyznění. Kristus není obrazem či výrazem Otcovy podstaty, ale obrazem či zobrazením jeho Osoby - ve smslu jeho slov k Filipovi: Kdo vidí mne, vidí Otce. Jan 14,9. I tento úryvek probleskuje v tiché modlitbě Basilovy liturgie.)

Dále v Písmu o vystoupení na nebe, usednutí na trůnu, sedění po pravici apod.: Zjev 3,21; 12,5; 1. Petr 1,21; Řím 8,34; Efez 1,20; 2,5-6; Kolos 3,1 atd.
Podobně dávná, jako tato součást křesťanské věrouky, je i liturgická oslava tohoto svátku. Byť byla do konce 4. století zřejmě většinou spojována s oslavou Padesátnice, bylo celé popaschální padesátidenní období křesťanského roku zasvěceno od nejstarších dob slavnosti Paschy, Nanebevstoupení a Seslání Ducha Svatého. Dávní křesťané měli ve zvyku kumulovat události a potažmo svátky do jedné oslavy (viz podobně např. Narození Páně a Křest Páně), takže chápali celých padesát popaschálních dnů jako jeden dlouhý svátek. Nanebevstoupení bylo v myšlení křesťanů neoddělitelnou součástí vzpomínaných událostí a tudíž součástí sváteční slavnosti.

Už poutnice Egerie ve 4. stol. zaznamenává, že se všichni jerusalemští křesťané večer před Padesátnicí shromažďovali na hoře Olivetské, na místě (nazývaném Imvomon), odkud Pán vystoupil na nebesa, a konala se zde bohoslužba se čtením biblických míst o Nanebevstoupení. Definitivní oddělení tohoto svátku od Svatodušních oslav proběhlo zřejmě někdy po 2. všeobecném sněmu (r. 381).

Dokladem významu oslavy Nanebevstoupení v dávné církvi nám budiž stará křesťanská ikonografie. Z prvních pěti staletí se nám mnoho ikon nezachovalo. Jednak z toho důvodu, že byly později zničeny ikonoborci, a také kvůli veliké časové vzdálenosti (ikony se stejně jako ostatní umělecké předměty rozpadají, ztrácejí, prostě mizí z povrchu zemského). Nicméně i mezi tím málem ikon, jež se nám dochovalo z doby prvních pěti staletí, je ikona Nanebevstoupení Páně, což svědčí o tom, že takové zpodobení bylo zřejmě hojné a že tudíž byl tento svátek významnou událostí v životě tehdejší církve. (Přiložený obrázek v pravé horní části symbolicky zobrazuje Nanebevstoupení - ilustrace k dosl. "Ježíš ... byl povznesen pravicí Boží" /Skut 2,32-33/; pochází z poč. 5. století., řezba do slonové kosti; tzv. Bambergský avorij, Mnichov)

* * *

Otázka "proč je tento svátek tak významný" bezprostředně navazuje na otázku "jaký význam pro nás má tato biblická událost". Myšlenka, že by se mohlo jednat jen o jakési triumfalistické zakončení Ježíšova pobytu na zemi či o pouhou demonstraci Kristova Božství, rozhodně neodpovídá duchu evangelia a celému kontextu Spasitelova díla. V životě a skutcích Pána Ježíše není nic zbytečného ani nic, co by bylo vnitřně prázdným okázalým projevem jeho všemohoucnosti, jehož jediným smyslem je vyvolat údiv či dokázat převahu. Každý skutek jeho života a spasitelného díla je součástí ikonomie lidské spásy - čili je jedním z kamenů, z nichž Pán budoval stavbu spásy člověka. Od jeho početí, přes narození, křest, každý zázrak a zjevení i každé pronesené podobenství až k Ukřižování a slavnému Vzkříšení, - to vše jsou kameny a kamínky, z nichž každý má své místo a svou důležitost v této stavbě. Ty nejvýznamnější události jsme si zvykli oslavovat jako velké svátky, neboť jsou to největší kameny stavby. A k nim náleží i Kristovo vystoupení na nebesa.

Co se tedy skrývá za vnějškově ohromujícím zjevem Krista, jehož nohy se odlepily od země, vznáší se vzhůru, výše a výše, až ho oblak zastřel? Lidské tělo a krev, které Boží Syn přijal při svém vtělení a které provedl smrtí a vzkříšením, jsou vynášeny na nebesa. Kristova lidská krev je Vzkříšeným přinášena do nebeské velesvatyně jako dokonání oběti našeho věčného vykoupení (Žid 9,12). Čili celá lidská přirozenost (nejen duše, ale i tělo), uzdravená Kristovým vzkříšením od smrtelné rány, kterou svému lidství udělili Adam s Evou, je nesena vzhůru a usedá po Otcově pravici. Kristovo lidství už není tím Adamovým lidstvím odděleným od Boha, ale je napraveným lidstvím, které jako součást Osoby Syna, druhé Božské Osoby, bylo uvedeno do kruhu Trojice. Vždyť Božství a lidství jsou v Kristově Osobě spojeny: "neslitě, nezměnitelně, nerozdílně, neodlučitelně". Proto ani smrt ani vzkříšení ani vystoupení na nebesa - nic z toho nemohlo v Ježíši Kristu oddělit jednou přijaté lidství od Božské přirozenosti.
Chalcedonské christologické dogma:
»Následujíce tedy svaté Otce, všichni jednomyslně učíme vyznávat jednoho a téhož Syna, Pána našeho Ježíše Krista, dokonalého v Božství, dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, jednoho a téhož z rozumné duše a těla, jednobytného Otci podle Božství a jednobytného s námi podle lidství, ve všem nám podobného kromě hříchu, rozeného před věky z Otce podle Božství a v poslední dny pro nás a naše spasení z Marie Panny Bohorodice podle lidství, jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného, ve dvou přirozenostech, neslitě, nezměnitelně, nerozdílně, neodlučitelně poznávaného, takže sjednocením se vůbec neporušuje odlišnost dvou přirozeností, ale tím více se zachovává vlastnost každé přirozenosti a spojuje se v jednu osobu, v jednu hypostasi, ne ve dvě osoby roztínaného anebo rozdělovaného, nýbrž jednoho a téhož Syna, Jednorozeného, Boha - Slovo, Pána Ježíše Krista«. (IV. všeobecný sněm, r. 451)
Takže v Osobě Bohočlověka vystupuje k Božímu trůnu i každý z lidstva, který se s Ním skrze jeho blahodať spojil; neboť v Něm vystoupila lidská přirozenost, kterou všichni sdílíme spolu navzájem i s Ním. (Efez 2,5-8)

Aby toto očištěné, uzdravené, zbožštěné a Bohu navrácené lidství nezůstalo omezeno jen na boholidskou Osobu Ježíšovu, ale mohli je sdílet všichni lidé, sestoupí deset dnů po Kristově vystoupení na nebesa Duch Svatý na jeho učedníky a vytvoří z nich Církev, Tělo Kristovo, v němž se toto zbožštěné lidství bude po celé následující lidské dějiny předávat všem, kteří uvěří. Blahodatí Svatého Ducha, prostřednictvím svatých Tajin se v Církvi věřící proměňují, opouštějí starého umírajícího Adama a ožívá v nich Nový Adam - Kristus.

Jsme jakoby přeroubovaná ratolest. Jsme každý větévkou odříznutou ze špatného stromu, který zapustil své kořeny do nečistoty, větévkou přirostlou působením Svatého Ducha ke kmeni dočista jiného stromu, který má kořeny půdě ráje. Už nejsme připoutáni ke světu, kde vládne hřích, nýbrž jsme napájeni životem shůry. Od světa již nic nepotřebujeme, nemusíme se obávat otočit se zády k hříchu a daremnosti světa, nic nám nehrozí, ničeho se nám nebude nedostávat, svět nám už nemá co nabídnout. Vše, co potřebujeme, dostaneme shůry a v hojnosti. Proč bys usrkával shnilou vodu z louží, když můžeš pít plnými doušky křišťálovou sladkou vodu z nejlepšího pramene?

Sv. Makários Veliký pravil, že křesťané jsou bohové vyvádění ze zajetí. Ap. Pavel píše, že Kristus se "zmocnil se zajatých" (dosl. zajal zajatce, vyplenil zajetí; míní se: přišel si k nepříteli pro zajatce, přemohl nepřítele, a ty, kteří u něho byli v zajetí, si odvádí s sebou, aby je propustil na svobodu). Jsme ti, kteří se vrací z vyhnanství, do něhož nás vyhnal hřích.

Odteď už není člověk ze samé své přirozenosti odcizen nebesům, ale je mu otevřena cesta, kterou proklestil Ježíš Kristus. Cesta, po níž ho můžeme následovat. Cesta do Nebe. Otevřen je člověku návrat domů z exilu ve světě smrti, z vyhnanství v daleké krajině démonů a hříchu. Pán odešel, aby nám připravil místo: "V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.  A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já." (Jan 14,2-3)

* * *

Nanebevstoupení Kristovo se dotýká všech lidí, jak zdůrazňuje sv. Řehoř Palama. Všichni totiž budou jednou, tam na konci všeho, vzkříšeni. Otevřou se hroby a každý, kdo kdy žil, vyjde ven. To je pevná součást křesťanské víry (viz závěr niceocařihradského symbolu víry, v PDF). Všeobecné vzkříšení. Všichni vstanou z mrtvých, ale ne všichni budou povzneseni vzhůru, aby se setkali s Pánem na oblacích. Tou cestou, kterou proklestil člověku Pán, mohou dojít až do konce ti, kteří následovali Ježíše Krista po cestě, po níž On kráčel za svého pozemského života. Čili jen ti, kteří "se spoluukřižovali s Ním skrze pokání a život dle evangelia", což znamená snažili se odumřít pro hřích, být ukřižovanými pro tento svět marnosti a daremnosti.
Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?  Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života.  Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.  Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.  Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje.  Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. (Řím 6,3-10)

Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. ... Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. (Galat 2,19-20 a Galat 6,14)
Tak tedy přemýšlejme, zdali kráčíme cestou vedoucí přes oblaka na nebesa. Tato cesta vede přes Getsemanskou zahradu osamění a chvění až k odsouzení tímto světem, a posléze přes Golgotu, kříž a hrob...

Vše, čím Pán prošel, je přípravou cesty pro nás. Tento svátek nám ukazuje, jaká cesta je nám připravena po vzkříšení, tedy co je před námi. "Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve;  potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem." (1 Tesalonickým 4,16-17)

* * *

Světitel Innokentij Chersonský (19. stol.) se zamýšlí nad slovy andělů, kteří pravili apoštolům hledícím do nebe na místo, kde se jim ztratil z očí Pán Ježíš: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet." (Skut 1,11) Apoštolé zřejmě v úžasu hleděli vzhůru ještě dlouho poté, co Kristus "byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel". Nemohli své zraky odtrhnout od toho místa na nebi; čekali, co se bude dít dál; možná doufali, že se milovaný Pán za okamžik zase vrátí. Andělé svým jemným napomenutím hodlali obrátit jejich pohled a pozornost od nebe k zemi, neboť na apoštoly čekalo veliké dílo, mnoho práce, těžké zápasy, do nichž museli vstoupit s plným nasazením a odhodláním.

Co by však asi řekli andělé nám, kdyby tu náhle stanuli mezi námi v tento sváteční den? Jakými slovy by bylo potřeba dnes napomenout křesťany posledních časů? Možná by nám řekli: "Synové lidští, co pořád hledíte jen k pozemskému? Pozdvihněte své oči k nebi, vizte Spasitele vašeho, jak na vás stále hledí shůry! Vstupte na cestu vedoucí k nebi, kterou vám dávno připravil. Shoďte ze sebe všechna břemena hříchu, která vás obtěžkávají; a oprostěte svou duši od záliby ve světském, která vám svazuje nohy, jimiž máte kráčet po nebeské cestě. Vezměte svůj kříž a následujte Spasitele, dokud vás volá na tuto stezku, dokud je brána nebeská ještě otevřena, dokud ještě platí pozvání, které jste obdrželi z horního Jerusalema!"

Vyslyšme toto volání a mocnosti nebeské nám budou pomáhat a milosrdný Spasitel nás neopustí. Pohlédne z nebe na dobré úmysly a podepře naši nemohoucnost. Požehná a oděje nás mocí s výsosti, upevní náš vratký krok a přivede nás na svatou Horu svou.












Zobrazit příspěvek č. 788 jednotlivě

Administrátor --- 22. 5. 2012
Ze světa

Posvěcen největší chrám na Kypru

Nikosie. 5. května archiepiskop kyperský Chrysostom II. vykonal posvěcení chrámu svaté Sofie, který byl vybudován v nikosijské čtvrti Strovolos. Je to největší chrám na Kypru. Jeho délka je 60 m, šíře 30 m, výška 30 m. Pod budovou jsou tři podzemní chrámy a v jednom z nich je vybudováno baptisterium. Chrám vykazuje podobnosti s chrámem svaté Sofie v Konstantinopoli.

Agentura Amen
Sedmica ru







Zobrazit příspěvek č. 787 jednotlivě

Administrátor --- 21. 5. 2012
Ze světa - další konflikt mezi Fanarem a Athénami

Řečtí hierarchové jsou pobouřeni zasahováním patriarchy Bartoloměje do vnitřních věcí Řecké pravoslavné církve

Athény. 2. května se konalo zasedání posvátného synodu Řecké pravoslavné církve. Bouřlivou reakci členů synodu vyvolal dopis konstantinopolského patriarchy Bartoloměje, v němž vyzval jednomyslně odsoudit skutky metropolitů Řecké církve, kteří vystupují proti mezikonfesnímu a mezináboženskému dialogu a obviňují Fanar z "ekumenické hereze". Bezprotředním důvodem pro zaslání patriarchova dopisu se stala anathema, kterou na ekumenisty uvalil v neděli Oslavy pravoslaví metropolita Serafim z Pirea.

Rozpaky členů synodu vyvolal zvláště nekompromisně direktivní tón dopisu, který opravňuje hovořit o zasahování jedné místní pravoslavné církve do vnitřních záležitostí jiné místní církve (světová pravoslavná církev je tvořena kanonickým společenstvím jednotlivých tzv. místních církví; podle posvátných církevních pravidel se nesmí představitel jedné samostatné pravoslavné církve míchat do vnitřních věcí jiné samostatné církve; pravoslavná církev nezná žádnou papežskou pravomoc, která by byla vyvýšena nad všemi místními církvemi, takovou pravomoc má jen všeobecný sněm; pozn. překl.)

Pozice metropolity Serafima byla řeckým synodem označena za "extrémní", bylo však poukázáno na to, že to, co se děje ve Fanaru, často vyvolává pokušení mezi pravoslavnými věřícími. Jako příklad bylo poukázáno na chování jednoho katolíka v chrámu sv. Jiří ve Fanaru v den Paschy - mnohokrát vcházel a vycházel z oltářního prostoru. (Do oltáře mají dle tradice přístup jen pravoslavní duchovní a pravoslavní přisluhující; pokud představený chrámu dovoluje jinověrci opakovaně vcházet do oltáře a vycházet z něj, což se nutně děje na očích všech přítomných, může to vyvolávat dojem, že takový představený už nerozlišuje mezi pravoslavnými a jinověrci, resp. považuje jinověrce za kanonického příslušníka stejné církve, v jaké jsou pravoslavní; pozn. překl. na vysvětlenou.)

"Chyby se dějí na obou stranách," prohlásil jeden ze synodálních metropolitů v interview pro agenturu Romfea.

Po dlouhé diskusi přijali členové synodu rozhodnutí sestavit pro patriarchu Bartoloměje odpověď, v níž bude řečeno, že Řecká pravoslavná církev je věrná rozumnému dialogu s druhými konfesemi a politice smíření.

Dále byl na zasedání synodu zkoumán protest čtyř metropolitů z Frakie proti dodatku k zákonu, podle něhož dostává muslimská menšina ve Frakii slevu 20 procent při placení pokut. Synod poslal ministerstvu dopis s výzvou, aby se mezi občany řecké republiky nečinil rozdíl dle národnostní či náboženské příslušnosti.

Sedmica ru










Zobrazit příspěvek č. 786 jednotlivě

Administrátor --- 19. 5. 2012
5. NEDĚLE PASCHÁLNÍ

Neděle o Samaritánce a o pravém uctívání Boha

Dnešní evangelijní čtení oplývá mnoha tématy zásadními pro křesťanský duchovní život. Dnes vybereme jedno z nich, které se skrývá ve slovech Pána Ježíše:

"... přichází chvíle, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Přichází hodina, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v Duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v Duchu a v pravdě." (Jan 4,23 a dál)
Tato slova by bylo lze vykládat na různých rovinách, ale my se obrátíme k té - řekl bych - základní čili fundamentální. Klanění se Otci, o němž je řeč, je základním principem náboženství, resp. zbožnosti. Samotný pojem pro náboženství zní v latině religio a slyšíme v něm ozvěnu slova spojení (lépe řečeno: znovuspojení, obnovení spojení; lat. religo, -are znovunavazuji; tj. znovunavázání vztahu; je zajímavé, že v řečtině ani v hebr. není pro náboženství odpovídající slovo, prostě se tam hovoří o zbožnosti). Spojení s kým? Vztah s kým? Samozřejmě s Bohem. To je, oč ve zbožnosti resp. v náboženství jde (alespoň tedy v těch monoteistických). A toto spojení se děje prostřednictvím uctívání Boha. Kdyby uctívání nenavazovalo s Bohem žádné spojení, k čemu by nám bylo? Leč pradávná zkušenost lidstva, která sahá až k nejstarším dějinám, kdy lidé opustili ráj, vydává jasné svědectví, že uctívání předpokládá vzájemný vztah a dále tento vztah buduje, a vztahem úcty k Bohu se navazuje spojení s Ním, ovšem za jistých předpokladů, které se týkají niterného stavu člověka. Příkladem budiž známý příběh o Kainu a Ábelovi, kteří oba přinesli Bohu oběť, jenže Bůh shlédl jen na Ábela, kdežto Kainovu oběť odmítl, neboť ji nepřinášel s čistým srdcem a z lásky, ale jakožto magický úkon.
Magie je jeden z nejponurejších výrazů lidského egoismu, neboť se tím už neomezuje jen na tento svět, ale vlamuje se světů duchovních, aby zneužil tamní síly a pokusil se znásilnit tamní bytosti za účelem naplnění svých nečistých záměrů. Je to projev pyšné a arogantní touhy po bohorovnosti, a tato touha je ve svém principu neukojitelnou žádostivostí po moci, jež je inspirací od satana, který sám kráčel touto cestou. Proto je magie výrazem zla a Kainův neúspěšný pokus ovládnout Boha magií v něm zažehl temný plamen zloby a závisti vůči svému bratru. A ze závisti se rodí vražda.
Pán Ježíš jakoby svými slovy navazoval na to nejlepší z pradávné náboženské historie a vede nás ještě dál, ještě výše. Hovoří o klanění se v Duchu, neboli o duchovním uctívání. Z jedné strany zde předzvěstuje dosud netušené a nepředstavitelné přiblížení Boha k člověku, tedy sestoupení Svatého Ducha, vznik Církve. V tom je vidět, jak nesmírně Bůh miluje člověka, když mu dal Ducha Svatého, říká sv. Siluan Athonský. Z druhé strany však Pán Ježíš zvěstuje, že se přiblížila doba, kdy pravé náboženství už nebude mít své jádro v žádném vnějším úkonu či obřadu, ale jeho osou bude vnitřní duchovní uctívání Boha. To je bohoslužba nebeského Království, které na zemi začalo sestupovat s příchodem Ježíše Krista.

Provádění vnějších náboženských úkonů samozřejmě vždycky souviselo s vnitřním duchovním stavem člověka. Viz příklad Kaina a Ábela. Stejný náboženský skutek, stejný úkon přinášení oběti může mít zcela rozdílný význam. Jedna věc je připravit dar, ale úplně jinou věcí je, kam tento dar posílám. A o té druhé věci se rozhoduje nikoliv na kamenném oltáři, ale v nitru člověka.

A jestli na stavu nitra člověka tolik záleželo již v době starozákonní, tak v novozákonní éře na tom záleží ještě stokrát více, protože tam - do lidského nitra - se přesunuje celé těžiště uctívání Boha, v lidském srdci se buduje jediný pravý oltář Bohu, zde se přinášejí ty skutečné duchovní oběti. Nyní Pán Ježíš zahajuje epochu, která je z hlediska dějin náboženství něčím zcela novým a z pohledu všech ostatních náboženství čímsi nepochopitelným. Žádné jiné náboženství totiž ani vzdáleně nezná ten dar, který Bůh dává člověku, když mu dává Svatého Ducha, aby se usídlil v lidské duši, očistil ji a učil nás odsud, jak se modlit, a konal zde spolu s námi pravou bohoslužbu a vzývání Otce nebeského.
Dnes se ekumenická ideologie snaží tento rozdíl mezi křesťanstvím a nekřesťanstvím zakamuflovat vyhlášením (vratce biblicky zakotveným), že spása není jen záležitostí křesťanství, ale spasen prý může být každý člověk, který žije v souladu se svým svědomím. Dospělý (neřku-li starý) člověk s čistým svědomím! Pokud se Ekumenické radě církví podařilo nějaký takový lidský exemplář někde odchytit, pak ho asi drží v nějakém tajném muzeu za neprůstřelným sklem. Moc rád bych viděl takového člověka, který by mohl pravdivě o sobě prohlásit, že má zcela čisté svědomí a za celý svůj život nikdy neučinil, neřekl ani nepomyslel na nic, co by bylo dle jeho svědomí špatné. Vždyť Písmo praví, že "člověk, který tvrdí, že hříchu nemá, sám se obelhává a pravdy v něm není" (1. Jan 1,8) a jinde: "Všichni zhřešili a jsou vzdáleni Boží slávy" (Řím 3,23).

Zároveň bychom se také měli zamyslet nad tím, v jakém stavu je samotné naše svědomí. Vždyť svědomí lze snadno pokřivit a zdeformovat či umlčet, takže pak takové svědomí nemusí trápit ani nájemného vraha. Kolik válečných zločinců ukolébalo své svědomí iluzí, že "jen plní rozkazy" nebo "prostě dělají svou práci"! Kolik estébáků tvrdilo o svých zločinech, že je to "práce jako každá jiná"! Kolik homosexuálů, sodomistů, všelijakých bisexuálů a jiných zvrhlíků bude tvrdit, že je jejich svědomí nikterak neobviňuje! Bez daru Ducha Svatého, který se dává od dob Padesátnice v Církvi Kristově, není napravení a očištění lidského svědomí myslitelné. A jedině takové uzdravené svědomí může být očištěným zrcadlem, v němž se odráží pravda a jímž se můžeme nechat spolehlivě vést. A tím prvním, co uvidíme v takto očištěném zrcadle svého svědomí je, že máme hříchů nepočítaně. Dokonce i lidová prostořekost poznamenává, že dobré svědomí většinou znamená špatnou paměť. Křesťanská moudrost praví, že klidné svědomí bez pokání je většinou spící svědomí (a slepota duchovní).
 * * *

Dnes se tedy budeme zabývat vnitřním stavem člověka, který je pro duchovní způsobilost křesťana sloužit Bohu v Duchu a v pravdě zcela klíčový. Tuto složitou problematiku tentokrát nahlédneme prismatem jakéhosi - v jistém slova smyslu - hlavního zákona obecné spirituality. Ten zákon zní: "podobné poznává se podobným" nebo jinak: "podobné se sjednocuje s podobným". Tento princip vyvěrá z učení svatých Otců, mnohokrát v jejich dílech či výrocích probleskuje, ač jej, takto explicitně formulovaný, v žádném seznamu pravidel nenajdete.

V souvislosti s tím jen stručně zopakujeme, že Bůh na počátku stvořil člověka dle svého obrazu a podoby. Obraz Boží v člověku zůstal, ale Boží podobu člověk ztratil, když padl do hříchu. Veškerý duchovní vzestup člověka se točí kolem jediné osy - obnovit v sobě Boží podobu. Na to navazuje biblická výzva, kterou se Bůh obrací k lidem: "Buďte svatí, jako já jsem." (Levit 11,44) Nebo: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec." (Mat 5,48) A ještě další výzva k podobnosti Bohu z úst Ježíše Krista: "Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec." (Luk 6,36)

Sami rozhodujeme, komu se připodobníme a s kým spojíme svou existenci. Zdali se sjednotíme s Bohem či s démony. Ct. Antonios Veliký praví: "Když hřešíme, tak se přirozeně sjednocujeme s duchy zla, s démony mučiteli. Když se naopak kajeme a přikázání Boží se snažíme dodržovat, pak se - opět přirozeně - sjednocujeme s Duchem Božím."

Takové sjednocení probíhá za našeho pozemského života a už zde má veliký vliv na člověka. Vždyť navázáním spojení umožňujeme tomu, s kým se spojujeme, aby na nás více a více působil. Podobně jako Bůh pomáhá člověku, který se s ním sjednocuje čistotou a plněním přikázání, zastane se takového člověka a dává mu sílu a inspiraci, tak i démoni "přispějí" člověku, který se s nimi sjednocuje nečistými myšlenkami, hříchy a porušováním přikázání. Takového člověka běsové více a více poskvrňují a získávají nad ním větší a větší moc, získávají nad ním právo, jak říká starec Paisij Svatohorec.

Při sjednocování podobného s podobným se dále může uplatnit i cosi podobného tomu, co známe z fyziky jako jev rezonance, kdy díky shodě s rezonančním kmitočtem náhle dochází k ohromného zesílení intenzity např. původního zvuku, jedná-li se o akustiku. V Rakousku pochodoval kdysi oddíl vojáků přes most, rytmus pochodu se sladil s rezonančním kmitočtem mostu a ten se náhle tak rozvibroval, že se zřítil a lidé zahynuli. Když ti samí vojáci pochodují se stejnou intenzitou, ale mají "rozhozený krok", most bez problémů údery všech těch vojenských bot vydrží a nic se nestane. Podobně rezonanční deska kytary či houslí neuvěřitelně zesiluje zvuk strun, který je sám o sobě sotva slyšitelný.

V oblasti lidských vášní to není nepodobné; jestli se lidské srdce "vyladí na frekvenci" démonických sfér a člověk začíná holdovat nějaké vášni, pak běsové odpovědí. Výsledkem je, že se dříve nepříliš významná vášeň náhle rozroste do obludných rozměrů, překvapivě získá netušenou moc a zcela zotročí lidskou duši. Když se naše vášně sjednocují s duchy mučiteli, mohou se zdesetinásobit, a touto svou silou osudně působit na samotného člověka. Proto je potřeba být opatrný a varovat se nedbalosti.

Některé vášně je však nutno si zvláště hlídat, protože jsou to jakoby struny vyladěně na rezonanci s konkrétní duší. U každého člověka je to jiné. Leč skoro každý má nějakou vášeň - strunu ve své duši, na níž stačí jen slabě brnknout a ihned její zvuk rezonuje, neuvěřitelně se zesiluje a otřásá celou duší. Známe to všichni ze světa kolem nás. Někomu stačí jen pár "panáků" něčeho ostřejšího, a už se z něj stává alkoholik, kdežto jiný se může čas od času klidně napít, a návyk se u něj hned tak nevytvoří. Jsou lidé, kteří si jen jednou či dvakrát zkusili zahrát na tzv. "proherních automatech", a už se v nich vytvořila závislost, která je finančně zcela zruinuje; druhé lidi tyto "čertovské mašinky" vůbec nepřitahují a nic jim to neříká. A tak bychom mohli postupovat dál a dál, od jedné vášni ke druhé.

Sem na svět se všichni rodíme s kompletním souborem všech vášní. Jsou to zděděné duchovní nemoci, tzv. rodový hřích (pozor, nejedná se zde o to, čemu na Západě říkají "dědičný hřích"). Leč na jednu z nich (či na některé z nich) je duše vyladěna tak, že i při slabém rozvibrování této vášně začne s ní rezonovat a zesilovat ji. Jedině Ježíš Kristus se narodil do tohoto světa bez těchto zděděných nemocí: nejspíš bez nemocí tělesných, určitě bez dědičných nemocí duševních a duchovních.

Nyní si nejspíš řekneme: "Ach, kdybych se tak narodil bez zděděných vášní, pak by mne ďábel přes ně nemohl pokoušet a snadno bych se stal svatým!" Jenže je tomu opravdu tak? Víme, že v tomto porušeném světě Bůh dokonce i zlo, které zde působí, obrací tak, aby mohlo sloužit k dobru: "Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha" (Řím 8,28). A tak je to i s pokušením a vášněmi, které mohou dobře posloužit těm, kdo jsou na cestě ke spáse.


Symbolický obraz - běsové střílejí na mnicha šípy pokušení (freska v rumunském monastýru).

 
Alexij Osipov cituje ze svatootcovské literatury nečekaný výrok: "Kdyby nebylo běsů, nebylo by svatých." Jak je něco takového možno říci? Bude se nám nejspíš zdát, že by se tam mělo psát: "Kdyby nebylo Boha, kdyby nebylo andělů, kdyby nebylo Církve..." pak bychom to chápali, ale "kdyby nebylo démonů"? Na začátku pateriku se dokonce píše: "Nikdo, kdo není zkoušen pokušením, nebude moci vejít do Království nebeského. Odejmi pokušení, a nebude nikdo, kdo by byl spasen" (sv. Antonij Veliký). Jak to pochopit?

Naše vášně a nemoci - to je (ven koncem) veliká milost Boží, díky níž mohu ukázat sebe, co chci, oč usiluji. Mohu se tím ukázat jako osobnost. Konfrontace s vášněmi a pokušeními nás nutí zaujmout nějaký postoj, projevit se. Jak říká sv. Basil, mohu projevit jedinou skutečnou moudrost - "zvolit dobro a zavrhnout zlo".

Proč Bůh dopustil, aby ďábel skrze hada pokoušel Adama a Evu? Odpověď je prostá. Bez tohoto pokušení by nemohli ukázat, co pro sebe chtějí. Kdyby obstáli v tomto pokušení, vyjevili by tím sami před sebou, před Bohem a před veškerým stvořením, že Boha milují nade vše a pevně mu důvěřují. A tím by duchovně vyrostli. Každopádně bylo jasné, že po hadově pokušení už první lidé nebudou stejnými, jakými byli před tím. Bylo předem jasné, pokušení je buď k Bohu přiblíží, nebo je od Boha oddělí. Kdyby obstáli ve zkoušce, dosáhli by stavu, v němž už nelze padnout. To byl smysl Bohem dopuštěného hadova pokušení. Podobně jako ty dvě třetiny andělů, které se nedaly strhnout Luciferem, jsou nyní už ve stavu, z něhož nelze odpadnout do zla.

Velice podobný proces probíhá v každém z nás a probíhá opakovaně po celý náš život. A z žádné zkoušky nevyjdeme stejnými, jakými jsme byli před ní. Buď duchovně stoupáme nebo padáme. Propadáním v těchto zkouškách se uvědoměle přibližujeme peklu. Sami pilně spolupracujeme na svém transportu do podsvětí. A nebo naopak - spolupracujeme na své spáse, když při zkouškách volíme správně a opakovaně se rozhodujeme pro svatost a potvrzujeme svou lásku k Bohu. "Kdo mne miluje, přikázání má zachová," pravil Spasitel (Jan 14,15).

Cíl křesťanského života je tedy velice podobný úkolu prvních lidí v ráji. Oni měli a mohli dosáhnout stavu neotřesitelnosti, nepadnutelnosti. My se máme alespoň přiblížit - nakolik je to v našich podmínkách možné - tomuto neotřesitelnému stavu, v němž naši lásku a důvěru ke Stvořiteli a Spasiteli už nic nemůže zpochybnit. A tohoto očištění a přetavení srdce se dosahuje právě ve výhni zkoušek a pokušení.
Podle Paisije Svatohorce právě ve zkouškách tkví smysl tohoto pozemského života, který není ničím více, než kratičkým mezičasem mezi začátkem našeho života a plným vstupem do věčného života. Zde buď všechno ztratíme nebo vše získáme. Jiný smysl tento život nemá a nemá tedy valný smysl křečovité lpění na této pozemské existenci a zoufalá snaha dýchat zde tak dlouho, jak jen pokročilé lékařské aparatury člověku umožňují. Jak pravil starec Paisij: "V tomto životě jsme jako v základní škole. Zde jen absolvujeme výuku, složíme zkoušky a jdeme dál na vyšší školu."
Není svatosti bez zápasu. Evangelium jasně praví, že Království nebeské úsilím se získává a ti, kdož úsilí vynakládají, získávají je (Mat 11,12; české překlady: "...násilí trpí..." jsou nepochopením smyslu tohoto výroku; ruský překlad je dobrý: "silou se béře". Terminologie použitá v tomto výroku evangelia je tak trochu válečná; je to podobenství, hovoří se tam o použití síly, o boji a uchvácení čili dobytí království, jak to činili pozemští dobyvatelé.) Jde totiž o to - donutit se k zápasu a v této bitvě se posiluji a zdokonaluji. "Jen mrtvá ryba plave po proudu," jak se říká. A k této námaze a zápasu nad mohou vhodně donutit právě pokušení, které k nám skrze naše vášně od běsů přicházejí.

* * *

A tím se pomalu dostáváme k závěru, v němž už jen doplníme, že tímto duchovním dílem a zápasem je (kromě překonávání pokušení a skládání zkoušek) to největší dílo, které tu člověk má konat, a tím je pokání. Neustálé pokání, které je neodlučnou součástí služby Bohu v Duchu a v pravdě. Jedině pokání nás totiž může uvést do pravdy. A pravdou je, že člověk neustále chybuje - hřeší. Pojem hřích v řečtině v sobě zahrnuje: omyl, špatnou volbu; v klasické řecké tragédii se tímto pojmem označovala osudová chyba, od níž nevyhnutelně vede cesta ke konečné katastrofě; výstřel nesprávným směrem apod.

My jsme však duchovně slepí a nevidíme svůj hřích. "Celý svět je v klamu (prelesti)," pravil sv. Symeon Nový Theolog. Myslel tím, že nevidíme, jak neustále hřešíme. Každou myšlenkou a v každé minutě.

Otevrou-li se člověku duchovní oči, aby spatřil své hříchy, svou duchovní nemoc, pak s úspěchem složil úvodní zkoušku, o níž bychom mohli říci, že je to "přijímací test" na školu duchovního života. Petr Damaskin o tom pravil: Prvním příznakem uzdravovaní duše je vidění svých hříchů, jichž je jako písku mořského." A pak teprve může začít "duchovní dílo pokání, které nemá konce, dokud zde člověk žije" (ct. Izák Syrský).
Svt. Ignatij Brjančaninov napsal, že "křesťan je ten, kdo vidí své hříchy". Jistě zajímavá myšlenka. Dnes často slýcháváme, kolik je kde křesťanů. Sčítají se vyznavači křesťanského náboženství (byla na to kolonka ve sčítacích formulářích). Jenže jsou všichni, kteří se hlásí ke křesťanství, skutečnými křesťany? Dnes se hodně mluví o tom, že nestačí být formálním vyznavačem tohoto náboženství, ale nutno být tzv. "aktivním věřícím", tj. chodit na bohoslužby a zúčastňovat se života Církve, čili - jak říkají na Východě - být "vocerkovlenyj". To je jistě chvályhodná idea. Stačí to však k tomu, aby byl člověk opravdu křesťanem? Kolik z těch, kteří si v kostele vystáli důlek, je pravými křesťany podle kritéria Ignatije Brjančaninova (a jeho kritérium je ze všech zmíněných jediným svatootcovským)? Každý si může sám za sebe odpovědět.
Tedy život v pokání je životem v Duchu a v pravdě. Pravda o Bohu je, že dal svého Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Pravda o člověku je, že je hříšný, odpadl od Boží slávy, a hyne ve svých hříších; je těžce duchovně nemocný a potřebuje toho největšího lékaře - Božího Syna, aby mohl být uzdraven pro věčnou blaženost.

* * *

P.S.

Zásadní zprávou dnešního evangelního úryvku je, že novozákonní náboženství, čili služba Bohu v Duchu a v pravdě, náboženství dokonalosti, není spojeno s ničím vnějším. S žádným místem (ani Jerusalemem, ani Římem ani jakýmkoliv jiným místem či městem na zemi, neboť jsme "občany nebes"), s žádným jedním národem ani s žádným magickým obřadem, který by stačilo oddrmolit, a spojení s Bohem je hotovo.

Oltář, na kterém přinášíme Bohu žertvu, si nosíme v srdci. A sloužit u tohoto oltáře máme Bohu ne jenom v neděli, ani toliko ráno a večer, ale neustále. Vůně pokání, kajícího myšlení má z našeho srdce stoupat k nebesům všude, kudy jen chodíme. Tak mají křesťané stále "chodit s Bohem".

"Máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista." (Filip 3,20)

(S použitím přednášek prof. Alexije Osipova)











Zobrazit příspěvek č. 785 jednotlivě

Administrátor --- 16. 5. 2012
Ze světa - islám na postupu

Více než 70 tisíc italských občanů přijalo islám

Představitel islámského svazu a italských islámských organizací oznámil, že do tohoto dne přijalo islám více než sedmdesát tisíc Italů. V současnosti se završuje práce na výzkumném projektu o italských mohamedánech.

I podle islámské organizace "Ikoi" se už více než 70 tisíc Italů obrátilo na islám a pozoruhodným momentem je, že tento počet nově obrácených roste každým dnem. Na základě těchto oznámení žije v Itálii 150 tisíc muslimů z počtu místního obyvatelstva a jeden milion imigrantů.

Podle průzkumu prováděného agenturou "File Maris" se ukazuje, že v Británii přešlo místního obyvatelstva na islám už 50 tisíc lidí, v Německu 4500 lidí. Výsledky práce tohoto sociologického institutu ukazují, že na islám se obrací příslušníci nejrůznějších vrstev společnosti - živnostníci, průmyslníci, státní úředníci, profesoři, vysokoškolští učitelé i policisté.

7. května, korespondent "IribNews"










Zobrazit příspěvek č. 784 jednotlivě

Administrátor --- 12. 5. 2012
Ikony

Vyšla kniha "Ikona v ruském myšlení 20. století"

Nedávno se dostala na pulty knihkupectví kniha "Ikona v ruském myšlení 20. století". Obsahuje významné statě ruské ikonologie, jež do této publikace sestavili J. B. Lášek, M. Luptáková a M. Řoutil. Nejprve zde najdeme tři velmi krásné statě J. N. Trubeckého. Jako první je uvedena proslulá "Teologie v barvách", která vznikla krátce po znovuobjevení ruské ikony. Autor spatřuje východisko z nesváru a "zezvířečtění" světa topícího se v krvi světového válečného konfliktu (psal se rok 1915) život v Bohu, jehož svědectvím je stará ruská chrámová architektura a ikona. Vyzývá k zápasu se zlem, bez něhož se nemůže zrodit vítězství radosti nad utrpením.

Následuje další autorova stať "Dva světy ve staroruském ikonopisectví". Na ikonách se podle autora odráží souboj dvou principů a dvou chápání světa, který vyplňuje dějiny lidstva. Na jedné straně stojí vezdejší svět s jeho zápasy a na straně druhé budoucí harmonické společenství všeho stvoření v horním světě.

V knize se dále seznamujeme s Trubeckého statí "Rusko na svých ikonách". Trubeckoj zde vysoce oceňuje zbožný cit a duchovní hloubku, jež jsou vyjádřeny na ruských ikonách z dob svatého Sergije Radoněžského. Byl to čas velkého duchovního vítězství Ruska. Tehdy take vytvořil Andrej Rublev svou ikonu svaté Trojice. "Vesmír jako místo smíření veškerého stvoření, lidstvo, shromážděné kolem Krista a přesvaté Bohorodice s nadějí na obnovení narušeného řádu a souladu - to je společná skrytá myšlenka ruského poustevnictví a ruského ikonopisectví."

Za touto statí následuje "Ikona a úcta k ní" od S. N. Bulgakova. Jde o jeden z prvních novodobých pokusů zhodnotit dogmatický zápas o ikonu v ikonoboreckém období a zvláště formulaci 7. všeobecného sněmu o uctívání ikon. Autor přistoupil k této otázce nepříliš šťastně, neboť nedokázal rozpoznat v dílech svatého Jana Damašského a Theodora Studity ani v ustanoveních 7. všeobecného sněmu skutečnou podstatu jejich protiikonoboreckých vyjádření a tvrdí, že církev tehdy a ani nikdy potom nedokázala účinně vyvrátit ikonoborecké argumenty. Tuto situaci tedy hodlá ve své studii "napravit" a črtá ve své stati kontury svého vlastního teologického směru - "sofiologie", který prohlašuje za pravoslavný. Na jeho základě se pokouší obhajovat ikonu. Je třeba říci, že proti Bulgakovově sofiologii vystupovali mimo jiné vynikající teologové V. N. Losskij a L. A. Uspenskij, který také kritizuje Bulgakovovu myšlenku, že předchůdcem ikony je v podstatě pohanská modla. Uspenskij uvádí Bulgakovovo tvrzení na pravou míru, když uvádí, že za skutečného předchůdce ikony nelze považovat pohanskou modlu, ale starozákonní zákaz obrazu. Ve své vynikající knize "Teologie ikony pravoslavné církve" píše: "Když Písmo hovoří o stvoření, zakazuje ho zobrazovat. Když pak hovoří o Bohu, trvá na tom, že je neviditelný. Ani lid, a dokonce ani samotný Mojžíš, neviděl žádný Boží obraz, slyšel jen Jeho hlas. Když neviděl Boží obraz, přirozeně Boha ani nemohl zobrazovat; mohl pouze písemně zachytit Boží slova, což také Mojžíš udělal. Ano, jak zobrazit neviditelné, beztělesné, co nemá ani formu, ani velikost, ani barvu? Již však v samotné důslednosti starozákonních textů a ve zdůrazňování toho, že Izrael slyší slova, ale nevidí ani obraz, ani podobu, ctihodný Jan Damašský spatřuje skryté naznačení budoucí možnosti vidět i zobrazovat Boha, který přišel v těle. ´Co tedy (Písmo) tajemně ukazuje na těchto místech?´ ptá se. ´Je jasné, že nyní nemůžeš zobrazovat neviditelného Boha, ale až uvidíš Beztělesného, který se pro tebe stal člověkem, tehdy budeš zhotovovat obrazy Jeho lidské podoby. Když se Neviditelný, který se oblékl v tělo, stává viditelným, tehdy zobrazuj podobu Toho, který se ukázal.´" Uspenskij dále píše: "Ve svém učení o zobrazitelnosti Božství (stejně jako v učení o ikoně vůbec) Bulgakov, jak sám říká, nevychází ´z apofatické teze o neviditelnosti a nezobrazitelnosti Boha, ale ze sofiologického učení o Jeho zobrazitelnosti a podobnosti tohoto světa Jeho podobě. Bůh načrtl svou podobu ve stvoření a tato Boží podoba je tudíž zobrazitelná´ (kurzíva Bulgakovova). Apofatickou tezi o nezobrazitelnosti Božství Bulgakov považuje za lživou premisu, kterou v období ikonoborectví pouze ´z neopatrnosti a omylem´ přijali pravoslavní uctívatelé ikon od svých protivníků. Zobrazitelnost Božství protojerej S. Bulgakov zdůvodňuje následujícím způsobem: člověk je stvořen podle obrazu Božího a tato ´myšlenka, že člověk nese obraz Boží, obsahuje v sobě jako svůj základ (kurzíva Uspenského) i opačnou myšlenku, totiž že lidskost je vlastní podobě Boha.´ Tato ´podoba Boží v Bohu je nebeské lidství, Sofie, předvěčné, Božské lidství´. Božství je předvěčně boholidské a obraz Boží je načrtnut v člověku právě proto, že samotnému Bohu je vlastní podoba lidská. Pro vzájemnou podobnost Boha se stvořením (jež si navzájem odpovídají) je tato lidská podoba Stvořitele člověku známá." Když Uspenskij takto seznámil čtenáře s Bulgalkovovým pohledem, uvádí své výhrady: "Zde je především potřeba říci, že podobnost člověka Bohu, když ji chápeme jako stvořenost člověka podle obrazu Božího, není totéž, co vzájemná podobnost mezi Božstvím a lidstvím. To, že člověk je stvořen podle obrazu Božího, neznamená opak - že Božství je vlastní podoba lidská. Obraz Boží spočívá v tom, že je vlastní lidské osobě, a ne ve vzájemné podmíněnosti přirozenosti Božství a přirozenosti člověka v ´Sofii´. Rozpor s apofatickou tezí o nezobrazitelnosti Božství nutí Bulgakova opakovaně se dosti uštěpačně vyjadřovat vůči otcům, kteří bránili ikonu vůči ikonoborcům, a zvláště vůči těm, kteří se zúčastnili 7. všeobecného sněmu. Pro obránce ikon byla apofatická teze o nezobrazitelnosti Božství výchozím stanoviskem, a když z ní vycházeli, šli podle Bulgakovova mínění při zdůvodnění ikony lživou cestou a nesprávně pochopili její obsah…"

Uspenskij dále vysvětluje: "Uctívatelé ikon říkali: ´Podle lidské přirozenosti, přesněji, podle tělesné přirozenosti má Kristus viditelnou zobrazitelnou podobu a podle Božské ji nemá a je nezobrazitelný´. Toto jejich stanovisko je však podle Bulgakovova názoru výsledkem nesprávného chápání chalcedonského dogmatu. Pro Bulgakova je ikona Kristova možná ´právě pro Jeho viditelný lidský vzhled, který je nicméně totožný s Jeho podobou neviditelnou, Božskou´.

Plyne z toho, že obraz Kristův není podle Bulgakova obrazem Božím proto, že je obrazem Božské Hypostáze ´spojující dvě navzájem si vzdálené přirozenosti´ - Božství a lidství (chalcedonské dogma; irmos 9. písně kánonu, hlas 4.), ale proto, že je zjevením nestvořeného, Božského lidství v lidství stvořeném: ´Bůh je v tomto svém lidství pro člověka zobrazitelný´ (kurzíva Bulgakovova). Skrze stvořenou ´tělesnou přirozenost´ přijatou od Matky se uskutečňuje, ´konkretizuje´ předvěčné boholidství a důraz není u protojereje S. Bulgakova položen na zobrazitelnost Osoby, ale tohoto předvěčného, Božského lidství. Pravoslavní apologeti však nespatřovali obraz Boha v nějakém bezpočátečním, předvěčném ´boholidství´, ale v podobě Kristovy Osoby, nositelky Božské i lidské přirozenosti. Ctihodný Theodor Studita říká: ´Kristus je tedy popsatelný Hypostází (Osobou) (i když není popsatelný podle Božství) a ne přirozenostmi, z nichž sestává. Opravdu, jak by bylo možné zobrazit přirozenost, která je v osobě neviditelná?´. A podle slov ctihodného Jana Damašského právě ´osoba má to, co je obecné, spolu s charakteristickými zvláštnostmi, a také samostatné bytí; přirozenost nemá samostatné bytí, ale je poznávána prostřednictvím osob´... Tento náhled na osobu, jenž se zde u Bulgakova vytratil, je klíčový jak pro chalcedonské dogma, tak i pro teologii ikony. A právě svatootcovský teologický náhled na osobu dovolil překonat základní dilema ikonoboreckého sporu a pevně odůvodnit uctívání ikon."

K Bulgakovově učení o Sofii (Velemoudrosti Boží) Uspenskij uvádí: "Přestože Bulgakov odmítá obvinění z nahlížení Sofie jako čtvrté (Boží) Osoby, bere ji právě tak, když používá tuto svou konstrukci k vysvětlení obrazu. Je to v podstatě pokažení křesťanského učení o svaté Trojici. V učení o Božské přirozenosti jako osobním principu, ´Sofii´, také vystupuje základní Bulgakovův dogmatický blud - smíšení přirozenosti a osoby… K přijetí Bulgakovovy teze o zobrazitelnosti Božství je třeba přijmout jeho učení o Sofii, a to jako celek, se vší jeho vážností. Toto učení však, jak jsme viděli, není ve shodě s věroukou církve. Sofiologie otce Sergije Bulgakova podle vyjádření metropolity Sergije ´buď nahrazuje učení církve, nebo mu musí ustoupit, ale spojit se s ním nemůže´. Proto také byla podrobena odsouzení posvátného synodu ruské církve, který ji zhodnotil jako vytvořenou nejen filozofickým myšlením, ale i obrazotvorností autora."

Bulgakovova stať však obsahuje i pozitivní momenty. Autor se například zamýšlí nad otázkou posvěcení ikony a zkoumá, jakým způsobem je ikona spojena se svým předobrazem. Zmiňuje její dogmatický základ a zabývá se i zázračností ikon.
Budeme-li pokračovat ve výčtu statí, obsažených v knize "Ikona v ruském myšlení 20. století", musíme zmínit slavnou studii "Obrácená perspektiva" od P. A. Florenského a neméně známou "Sémiotiku ikony" od B. A. Uspenského. Ve stati "Obrácená perspektiva" srovnává autor systém perspektivy, který byl užíván ve středověku (zvláště v pravoslavné ikonografii), kde je používáno při zobrazování více "hledisek" a linie se směrem dozadu rozbíhají (tzv. obrácená perspektiva), a moderní perspektivní systém, kde je snaha používat na obrazu jedno "hledisko" a linie se směrem dozadu sbíhají (nazývaný také "přirozená perspektiva"). Autor dokazuje, že systém obrácené perspektivy není vzhledem k přirozené perspektivě méněcenný, ale odráží středověké chápání světa s jeho pevným hodnotovým řádem a nazíráním věcí jako symbolů. Přirozenou perspektivu představuje jako iluzionistickou a relativistickou metodu zobrazování, odrážející filosofii nové doby, jíž je vlastní subjektivismus.

"Sémiotika ikony" B. A. Uspenského se zabývá specifickým "jazykem", kterým ikona vyjadřuje duchovní skutečnost. Jedná se o určitou konvenci, která umožňovala věřícímu pochopit obsah konkrétní ikony. Zabývá se také významem ikonopisného kánonu. Výtvarný jazyk ikony autor srovnává s jazykem literárním a ukazuje určité paralely. Dále se věnuje otázce prostoru na ikoně a dotýká se tak i problému tzv. obrácené perspektivy. Pozornost věnuje také způsobům, jakým byl na ikoně vyjadřován děj nebo pohyb (dynamice v zobrazování).

Tuto řadu statí uzavírá studie velmi významného ruského autora S. S. Averinceva "K objasnění smyslu nápisu nad konchou centrální apsidy chrámu svaté Sofie v Kyjevě". Její složitý název měl podle autorových slov zabránit zásahům ze strany cenzury. V centrální apsidě kyjevského chrámu je ikona Bohorodice Oranty, nazývaná také "Nerozborná hradba" (Něrušimaja stěna). Nápis nad apsidou obsahuje 6. verš 46. žalmu: "Nepohne se (město), Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra". Autor rozebírá vztah mezi pojmy sofie (moudrost), Boží Matka, město a hradba. Nejprve věnuje pozornost chápání pojmu sofie v antické kultuře, mytologii a filosofii. Řecká bohyně moudrosti Athéna byla od pradávna spojována s ideou panenství i mateřství a vystupovala také jako ochránkyně měst. Ve starozákonní biblické tradici je podle autora "Moudrost" zrcadlem Boží slávy, ve vztahu ke světu se však projevuje jako "stavitel, budující dům". Dům patří k hlavním symbolům biblické Velemoudrosti. Dům je podobenství obydleného a uspořádaného světa, odděleného hradbami od nekonečného prostoru chaosu. Na starozákonní chápání Sofie navazuje její chápání novozákonní. Svatý Maxim Vyznavač například spojuje Moudrost se zbožštěním člověka. Ač je Averincevova sofiologie přijatelnější než Bulgakovova, protože se pevněji opírá o biblické a svatootcovské texty, i zde je třeba upozornit, že Sofii pravoslaví nechápe jako Osobu. Sám autor na závěr píše: "...pro vztah, ve kterém nebeské sestupuje k pozemskému a pozemské stoupá k nebeskému měli ruští stoupenci řecko-křesťanského myšlení k dispozici jedno slovo - Sofie-Velemoudrost".

Celá kniha je uvedena studií M. Luptákové "Od masky k osobnosti" a uzavírá ji pojednání M. Řoutila "Objevování ruské ikony v 19. a 20. století". Studie M. Luptákové je rozdělena do tří částí, z nichž první podává stručný ale obsažný přehled vývoje teologie ikony zasazený do celkového rámce teologického zápasu církve, a to zvláště v období všeobecných sněmů. Druhá část se zabývá obsahem a formou ikony a třetí nás seznamuje s vývojem chápání osoby (hypostáze) v předkřesťanském a křesťanském světě a jeho důsledky pro ikonopisectví.

Pojednání M. Řoutila přináší cenné informace o historii novodobého objevování ikony. Zmiňuje nejvýznamnější sběratele a mecenáše, mapuje předrevoluční i porevoluční restaurátorskou a ikonologickou činnost v Rusku a pozornost věnuje i činnosti ruské emigrace, která se částečně odehrávala i na našem území. Závěr patří zmínce o rozvoji sběratelství, ikonologie a ikonopisectví v Rusku po pádu komunismu.

Knihu si lze objednat na int. adrese www.pavelmervart.cz.

Jana Baudišová











Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 784 do č. 824)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz