1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 656 jednotlivě

Administrátor --- 3. 6. 2010
Výklad Bible

O vydání hříšníka satanu na záhubu těla a jestli je možné pokání u těch, kteří odpadli


Chcel by som sa opýtať na výklad 2 statí zo Svätého Písma.

1) Ja som už, hoci telom vzdialený, no duchom prítomný, rozhodol ako prítomný, že toho, čo to urobil treba v mene nášho Pána Ježiša, keď sa zhromaždíme, vy a môj duch, s mocou nášho Pána Ježiša, vydať satanovi na záhubu tela, aby sa duch zachránil v Pánov deň.
(1.Kor 5,3-5)

Čo znamená „vydať satanovi na záhubu tela, aby sa duch zachránil v Pánov deň“? Latiníci v stredoveku týmto citátom ospravedlňovali inkvizičné procesy. Aký je pravoslávny výklad? Ako tento citát vykladajú Otcovia?


2) Veď nie je možné, aby tí, čo už raz boli osvietení a okúsili nebeský dar, tí, čo sa stali účastníkmi Ducha Svätého, zakúsili dobré Božie slovo a sily budúceho veku, a potom odpadli, aby sa znova obnovili pokáním, pretože v sebe znova križujú Božieho Syna a vystavujú ho na posmech. Aj zem, ktorá pije dážď, čo na ňu často padá, a rodí užitočnú bylinu tým, pre koho ju obrábajú, dostáva požehnanie od Boha. Ak však rodí tŕnie a bodľač, je zavrhnutá a blízka kliatbe; jej koniec je spálenie.
(Hebr 6, 4-8)

Táto stať mi akosi nejde dohromady s Isusovým podobenstvom o stratenej ovci (Mt 8, 12-14). Viem, že Božie slovo si nemôže protirečiť. Preto by som chcel vedieť, ako Otcovia vykladali biblickú stať Hebr 6, 4-8.


----------------------------

Obdržel jsem na adresu Ambonu žádost o výklad dvou míst v Písmu svatém. Protože by to mohlo zajímat i další čtenáře, vkládám sem svou odpověď.

Citace úryvku v češtině:
3 Ačkoli jsem od vás tělem daleko, v duchu jsem s vámi a ohledně toho, kdo to spáchal, jsem již rozhodl, jako bych byl přítomen:
4  Až se shromáždíte ve jménu našeho Pána Ježíše, já budu duchem s vámi, mocí našeho Pána Ježíše
5 dotyčného vydejte satanovi k záhubě těla, aby jeho duch byl spasen v den Pána našeho Ježíše Krista.
(1.Kor 5,1-5)
Předesílám, že řeč je zde o potrestání nejhorších mravních zločinů (resp. zvrácenosti).

"Až se shromáždíte" - tím se naznačuje církevní soud, který má být vykonán korintskými křesťany. Rozsudek bude vynesen "ve jménu Ježíše Krista" a apoštol zaručuje, že usnesení bude vykonáno "mocí našeho Pána Ježíše". Apoštol má na mysli zaslíbení Ježíše Krista: "Cožkoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi," "jestli dva z vás se shodnou na zemi v prosbě za nějakou věc, pak ať prosí začkoliv, stane se jim od Otce mého. Neboť kde jsou dva neb tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem uprostřed nich" (Mat 18,18-20).

Apoštol Pavel u vědomí svého sjednocení s Kristem (Gal 2,20) směle píše, že s Kristem bude neviditelně uprostřed nich přítomen i on. V širším slova smyslu je dokonce možno napsat: "Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch" (1.Kor 6,17).

"Mocí Páně" - lidské konání se v takovém případě sjednocuje s mocí Boží, a proto je působící.

Apoštol na základě své apoštolské moci už o potrestání rozhodl. Po Korinťanech žádá, aby toto rozhodnutí naplnili.

"Odevzdat satanu" (objevuje se i v 1.Tim 1,20 - zde byli takto potrestáni lžiučitelé, aby se naučili nerouhat se Bohu). Jedná se tu skutečně o vydání zločince satanu k tomu, aby jej ďábel mučil, neboť krutost a zloba jsou mu vlastní. Satanu se v Písmu často připisuje moc způsobovat lidem fyzické zlo (viz Job, nebo Luk 13,16; 2.Kor 12,7). Satan hoří takovou zlobou vůči lidem, že - je-li mu to umožněno -, vždy je napadá a mučí je. (Dokonce při tom ani nehledí na to, jestli je to pro jeho vládu nad světem prospěšné či škodlivé.) Tělesné utrpení (např. nemoc), kterou hříšník musel od ďábla snášet, jej však mohly přivést k lítosti a pokání.

"K záhubě těla" - (český překlad je nepřesný, nejde zde o okamžité zabití, ale myslí se zde cosi jako postupné chátrání a zničení těla) pod těmito slovy je nutno skutečně vidět tělesné oslabení, které vede ke smrti. (Podobný soud vidíme u ap. Petra ve Skut 5,1-10, s tím rozdílem, že tam je smrt okamžitá, kdežto zde přichází po dlouhé nemoci.)

"Aby jeho duch byl spasen" - apoštol nepraví, že jeho duch bude určitě spasen (tj. vejde do společenství s Bohem a bude blažený). Ale každopádně ten prostředek, který apoštol vybral, má vést k duchovní záchraně. Zničení hnízda, které si hřích vybudoval, je už jediným možným prostředkem k dosažení tohoto cíle.

"V den Páně" - tj. při posledním soudu. Při své nemoci a tváří v tvář blížící se smrti může ten krvesmilník, o němž je řeč, přinést pokání, aby mohl být spasen na posledním soudu. Život na zemi je jediným místem a jediným časem, kdy je možno pokání přinášet. Po odchodu z tohoto světa je už na pokání pozdě (viz podobenství o Lazarovi a boháčovi).

Myšlenka, že pro nepolepšitelného hříšníka je duchovně lepší raději zemřít, než zde na zemi rozmnožovat hříchy, aby zůstala alespoň nějaká naděje na spasení, je ostatně v křesťanství dosti běžná a je konec konců zcela logická.

(Použita výkladová Bible od A. Lopuchina, Peterburg 1911-13)


Co se týče církevní praxe "vydávání nepolepšitelného hříšníka satana" a dalšího jejího vývinu a aplikování v životě Církve v dalších staletích, to by asi chtělo hlubší studium. Jen velice obecně lze snad uvést, že přesně v té podobě, jak ji použil apoštol Pavel, se v Církvi v pozdější době už nepoužívala.

Nicméně s ideou samotnou (byť s praxí více či méně modifikovanou) se setkáváme dodnes. S něčím, jako je "vydávání satanu", se můžeme setkat v postupu Církve vůči heresiarchům, když selhaly všechny pokusy je poučit. A dále se s podobným jevem můžeme setkat v životech některých svatých, kteří např. posílali běsa na zatvrzelého hříšníka nebo na toho, kdo svým chováním způsoboval sobě i dalším lidem velkou škodu, aby ho vytrestal.

Pod výrokem "poslat běsa" je však spíše potřeba rozumět dovolení běsu, aby už zde a hned potrápil někoho, kdo ďáblu slouží. Nezapomínejme totiž, že svými hříchy člověk dává ďáblu právo nad sebou a sám se tím zbavuje Boží ochrany. Tedy to, co vydává člověka satanu, je v prvé řadě jeho hřích.

Rozhodně se však "pod vydáním satanu ke zničení těla" nemyslí poprava či nějaké vydání světské moci k potrestání (tj. k mučení nebo k zabití toho člověka). Nic podobného apoštol Pavel ani nenaznačuje. Takový výklad by byl zcela v rozporu s původní církevní praxí. Apoštol Pavel pod "vydáváním satanu ke zničení těla" jednoznačně myslel čistě duchovní akt.

Zatímco v autentickém křesťanství je cokoliv podobného zacíleno v prvé řadě na duchovní záchranu hříšníka a nikdy zde není smyslem jakéhokoliv trestu pomsta, tak prakticky ve všech nekřesťanských náboženstvích (která všechna znají něco jako prokletí apod.) nebývá naopak při podobných praktikách nikdy úmyslem duchovně prospět hříšníku, ale buď se mu jen pomstít (a případně zastrašit tím ostatní) nebo (v lepším případě) odstranit jej ze světa, aby nekonal zlo ostatním.

Nedávno proběhlo veřejnými sdělovacími prostředky, jak nějací židovští mágové slavnostně prokleli izraelského premiéra zvláštní strašnou kletbou, která má posílat anděla smrti. Kletbu na něj uvalili za to, že trošku ustoupil z agresivní sionistické izraelské politiky okupace cizích území; ten premiér skutečně krátce na to zemřel. (Dokonce prý rabíni konali něco podobného nejednou.)

O obřadu židovské kletby se říká: "Obřad, jenž má způsobit smrt v průběhu jednoho roku, vyzývá anděly zkázy, aby u dané osoby nedošlo k odpuš­tění hříchů, aby zemřela a trpěla všemi biblickými prokletími." (Něco o tom v češtině např. zde, zde a zde.) To je pozoruhodný a propastný rozdíl mezi židovstvím a křesťanstvím, u něhož je nepředstavitelné, že by se někdo modlil za NEodpuštění hříchů.

V této souvislosti je hodno povšimnutí, že se nám nedochovala žádná zpráva o tom, že by první křesťané proklínali císaře a vládce, kteří křesťany nejkrutějším způsobem hubili a křesťanství vyhlazovali. Naopak - za své pronásledovatele a mučitelé se křesťané modlili. Stejně tak se modlil diákon Štěpán za židy, kteří jej kamenovali. Tak to křesťany naučil Pán Ježíš, jenž na kříži prosil za odpuštění pro ty, kteří jej ukřižovali "neboť nevědí, co činí".
Opakuji, neodlučnou součástí křesťanského ducha je vždy až do poslední chvíle, která člověku na zemi ještě zbyla, sledovat jediný hlavní cíl: záchranu hříšníka pro život věčný. Proto není Církví odmítán nikdo, kdo chce Bohu přinést své pokání. Dokonce i velicí zločinci, kteří zabíjeli, stali se někdy velkými kajícníky a vposledku velikými světci, jimž Bůh zjevně udělil zcela mimořádné duchovní dary. Duchovní velikost se měří podle jediné míry - a to dle síly pokání.

-------------------------------------

Ad 2. dotaz

Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého
5  a zakusili dobrotu Božího slova i moc budoucího věku,
6  a pak odpadli, ti už se nemohou opět obnovit pokáním, protože v sobě znovu křižují Božího Syna a posmívají se mu.
7  Země, která často přijímá déšť a rodí užitečnou rostlinu těm, kdo ji obdělávají, dostává od Boha požehnání.
8  Rodí-li však jen trní a bodláčí, je nepotřebná a blízká prokletí, které končí spálením.

(Žid 6,4-8. Ani ekumenický překlad ani Bible 21 neposkytují dostatečně přesný překlad, proto jsem text upravil podle pravoslavného biblického textu.)
Na ty, jimž se dostalo všech nebeských darů, zasvěcení a účasti na Království, a přece po nějaké době odpadli, tj. zapřeli Krista, postavili se do opozice nebo nepřátelství vůči Církvi, není možno pohlížet jako na ztracenou ovci (z onoho Kristova podobenství), protože už nejsou schopni odpovědět na volání Krista, na Boží výzvu k pokání a k návratu (bývá to případ např. rozkolníků). Oni se nechtějí nechat najít Dobrým Pastýřem a nechtějí být odneseni zpět do ovčince. Srdce takových se zatemní, zatvrdí.

Jako u onoho starozákonního faraóna či jako u velekněžích, kteří nechali ukřižovat Krista: věděli, že Ježíš z Nazareta nejen uzdravuje, ale dokonce křísí z mrtvých, a přesto se rozhodli ho zabít; poté, co Ježíš vzkřísil Lazara, oni řekli: zabijeme jeho i Lazara.
Je to stav protivení se poznané pravdě - tedy rouhání proti Duchu Svatému - hřích, který (podle slov Kristových) nemůže být člověku odpuštěn ani teď ani v budoucnu (viz Mat 12,31-32), jelikož člověk už není schopen odpuštění přijmout (je to duchovní stav podobný stavu démonů).

Jelikož však nikdo nevíme o druhém člověku, jestli už je ve stavu rouhání Duchu Svatému (to ví jen Bůh), proto Církev volá všechny hříšníky i odpadlíky k pokání. Oni sami zjeví svůj vnitřní duchovní stav tím, že buď na toto volání jsou schopni odpovědět a odpoví na ně, nebo je slyšet nechtějí, někdy se mu i vysmívají, či je rozčiluje nebo v nich vzbuzuje záchvaty svárlivosti a hádavosti, v nichž okamžitě uvádějí desítky či tisíce důvodů, proč nemohou toto volání Církve vyslyšet.

V takových lidech pýcha ovládla jejich srdce. A protože se jí neprotivili (a neodporovali ďáblovu pokušení a nechali se pohltit protivníkem obcházejícím kolem církve jako "lev řvoucí"), došlo už v nich ke změně vnitřního uspořádání a pýcha se stala samotnou podstatou všeho myšlení a uvažování takových lidí, kteří si to již nejsou schopni uvědomit. Tito sice často říkají, jak se to formálně naučili: "já hříšný a nehodný", ale ve skutečnosti je jejich srdce jako kámen a nadouvají se sebejistotou a samolibostí; projevem této rakoviny duše je mj. dokonalé pokrytectví a potažmo rozpolcení vnějšího vystupování a vnitřního myšlení. Takový stav je podle otců už prakticky neuzdravitelný. Bůh to dopustil, protože svou vzpourou proti církvi v sobě zopakovali první hřích satanův, který pro svou vzpouru vůči Bohu sletěl s nebe jako blesk. Došlo ke změně jeho nitra a už nemůže zpět. Ďábel zná pravdu o Bohu, ale navždy setrvá ve svém odboji, proto ani on ani ti, kteří jdou podobnou cestou, nejsou "ztracenou ovcí", kterou se Kristus vydal hledat a přinést zpět. Nikoho Bůh nenese do nebeského ovčince proti jeho vůli.
I tak je však až do konce jejich života potřeba volat je k pokání a k návratu.

Ztracenou ovcí jsou spíše lidé, kteří neodpadli od Církve kvůli nepřátelství či protivenství vůči ní, ale spíše kvůli tomu, že byli svedeni vášněmi, působením světa, zabloudili, prostě se duchovně ztratili, aniž by výslovně Krista zapřeli či se vzbouřili proti Církvi. Jiným slovy: nejsou ve stavu rouhání Duchu Svatému, ač jsou ve stavu hříchu, a nedej, Bože, aby v něm skončili svůj život.

Rozdíl mezi prvními a druhými nemusí být často zcela zřetelný. Jak jsem již pravil - do lidského srdce vidí jen Bůh a do konce života je každý volán Církví k pokání.


P.S.
Ježíšovo podobenství o ztracené ovci (je dobré si ho znovu přečíst: Luk 15,1-7) bylo proneseno o celnících a hříšnících, čili o lidech v mravním či morálním pádu. Alegoricky je vykládáno jako podobenství o celém lidstvu: těmi 99 ovcemi, které se neztratily, jsou míněni andělé, a tou ztracenou ovcí je lidstvo, které zabloudilo v hříchu. Tím majitelem stáda, který nechá těch 99 ovcí a vypraví se za tou zbloudilou, je Boží Syn, jenž se vydal spasit člověka. Ten pastýř, který si naložil ztracenou ovci na ramena a nese ji zpět ke stádu, je Ježíš Kristus, jenž vzal na sebe naše lidství, když se narodil z Panny Marie, aby je odnesl tam, odkud naše lidství padlo.












Zobrazit příspěvek č. 655 jednotlivě

Administrátor --- 2. 6. 2010
Z došlé pošty

Koncert duchovní hudby

P O Z V Á N K A

na komentovaný koncert
pod záštitou Jeho Blaženosti Kryštofa, arcibiskupa pražského, metropolity Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

SVATÍ MEZI HUDEBNÍKY A HUDEBNÍCI MEZI SVATÝMI

Sdružení DAMASKINOS a Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku
si Vás dovoluji pozvat
do chrámu Zvěstování přesvaté Bohorodice (Na Slupi 4a, Praha 2)

ve středu dne 9. 6. 2010 od 19:30 hod.

Zpívá soubor MUSICA POETICA se členy sdružení DAMASKINOS

V pořadu zazní zpěvy z byzantské, arménské a římské liturgie, u nichž se zachovaly původní nápěvy a jejichž autoři jsou ctěni jako světci.
Provedení každé skladby bude uvedeno výkladem, ve kterém prof. dr. Evžen Kindler seznámí posluchače se skladbou samotnou a jejím autorem.












Zobrazit příspěvek č. 654 jednotlivě

Administrátor --- 31. 5. 2010
Církevní humor

Noc kostelů

Církve se rozhodly dokázat, že jim nechybí smysl pro humor.

Vedle té nekonečné sociální angažovanosti (a dnes i ekologického angažmá) přišly církve s ekumenickou akcí, pojmenovanou jako "Noc kostelů" (to, že se jedná o ekumenickou akci, je ve zveřejněných oficiálních stanovách Noci kostelů). Pokud by to bylo pojato bez církevní politiky (tj. bez všudypřítomné lepkavé ekumenické ideologie), pak to asi není v jádru špatný nápad. Tedy pokud přijmeme základní princip posledních záškubů agónie západního křesťanství: musíme zkusit udělat vše, co je možné.

Nechodí lidé ve dne?, ať choděj v noci. Nechtějí vstupovat do chrámu vchodem?, uděláme to tak, aby se tam dalo lézt skrz střechu. Nebaví je bohoslužba?, uděláme jim tam koncert (nebo výstavu). Nechtějí varhany?, nevadí, mohou tam být kytary a bigbeat. Vadí jim křesťanství?, tak tam pozveme dalajlamu. Nechtějí církevní obřady?, tak tam zorganizujeme japonský čajový obřad.

(To se skutečně stalo - v "husitském" pražském kostele na Staroměstském náměstí konal svého času nějaký pozvaný Japonec "oběť čaje".)
Zkouší se vše možné i nemožné. Církve zoufale tápou kolem sebe v západní sekulární tmě a hledají něco, čím by mohly být užitečné této společnosti, která má vše, skoro vše - jenže to, co nemá, jí západní křesťanství už není schopno dát. Církve se programově staly tím, čím je okolní svět, a tím se staly vlastně zbytečnými. Naplnily se světským duchem a vyprchala z nich spiritualita. Takže kážou o mravnosti, ale nejsou uvnitř o moc mravnější než okolní společnost. Kážou pokoj, ale nečiní jim problém podporovat války. Kážou Boží Království, ale už dávnou jsou jen z tohoto světa. Je tu příliš mnoho přetvářky a vlastně i lži. Proto jsou nevěrohodné. Co má lidi tedy přivábit do chrámů? Noční program? Co takhle zkusit dát na chrám neonový nápis: "Nonstop service?" Aby lidé věděli, že benzínové pumpy a církve jedou na tři směny. (Možná se i toho dočkáme.)

Asi se nějak ze samotných církví vytrácí povědomí, že chrám je tu na bohoslužby. Jakmile je chrám chápán jako "architektonická památka" nebo "sakrální umění", pak je to mrtvý prostor. Už jsme si na to zvykli, že do některých chrámů přichází mnohonásobně více lidí koukat po stěnách a po stropech než těch, co se tu modlí. Stalo se to více méně bez vůle církve. Pozoruhodné však je, že nyní už církve samy - svou vlastní iniciativou - představují své chrámy jako památky nebo jako prostor pro jiné akce, než je svatá služba. Už nezvou na bohoslužby, ale zvou "do chrámu". Kdysi (a není to ještě tak dávno) to bylo jedno a to samé. Jít do chrámu znamenalo jít na službu. Dnes to samy církve - přesně v duchu naší doby - rozdělily. Ztratila se tím výlučnost tohoto místa - čili jeho posvátnost (svatost či posvěcení bylo v Bibli chápáno jako oddělení, vydělení něčeho /nebo někoho/ ze světské sféry pro duchovní službu). Je-li tudíž chrám samotnou církví nabízen i pro jiné aktivity, pak se ztrácí jeho posvátnost. Neřku-li dokonce, že je to jakýsi druh nenápadného znesvěcení posvátné půdy, na kterou by člověk měl vstupovat bosý (tj. neobutý - myslí se to obrazně).

Bývaly dokonce doby, kdy chrám byl - kvůli tomu, co se v něm dělo (tj. kvůli eucharistii) - místem pro nevěřící nepřístupným. Bylo to svaté místo, kam se vstupovalo jen pro konání bohoslužby a vcházeli jen věřící. Nejde tu o to přesně zachovávat všechny historické zvyklosti, ale spíše najít v nich toho starého autentického náboženského ducha a snažit se udržovat i dnes alespoň jeho zbytky. Někdy mám pocit, že na Západě nejen rezignovali na udržování náboženského ducha, ale naopak ho ještě vymetají z církve koštětem jako smetí. Za čím pak mají lidé do církví chodit?

------------------------

Noc kostelů vychází zřejmě z logiky, že když dnešní tuze zaměstnaní lidé nemají čas chodit do chrámu ve dne, ať tedy chodí do chrámu alespoň v noci. Inu, proč ne? Lidé dnes touží po zážitcích, kostel za denního světla je už okoukaný, takže noční kostelní interiér je jistě zajímavou atrakcí.

Určitým problémem mohou být v čase půlnočním ty chrámy, kde straší (znám nejméně dva); pokud sem tedy zabrousí nějaký osamocený návštěvník, tak si může odnést nějakou tu nevšední vzpomínku z návštěvy sakrální architektury. Třeba někde brouzdá půlnoční tišinou do nehybné tmy ponořeného chrámu, pod gotickou klenbou mezi mrtvolně chladným sloupovím nějaký ten duch středověkého pedofilního kněze či hříšného kostelníka, který kradl z církevní kasičky milodary či dokonce za pomoci paklíče zdefraudoval něco ze jmění utrženého při prodeji odpustků.

Nejspíše spěje vývoj k tomu, že za nějakých deset let bude Ekumenickou radou církví vyhlášena akce noční návštěvy jiné církevní půdy: Noc hřbitovů. Byl by to vcelku logický proces. Jestli dvacáté století bylo soumrakem kostelů, tak jednadvacáté století hned na svém prahu přišlo s proklamací noci kostelů. A když si připomeneme, že v řadě jazyků jsou slova chrám a církev synonyma, a vyměníme si v předcházející větě slovíčko "kostel" za pojem "církev", tak je ta proklamace ještě názornější. Církev a její kostely prošly na Západě přes svůj soumrak až do hluboké noci. Takže možně budoucí Noc hřbitovů je jen logickým dalším článkem v řetězu toho, co mohou církve sekularizované společnosti nabídnout za atrakce. (Filosof Nietzsche by mohl být v záhrobí potěšen.)

Na ilustraci výše řečeného uvedu pár víceméně náhodně vybraných ukázek z toho, co jednotlivé kostely nočním návštěvníkům nabízejí, cituji:

"Stezka odvahy - Program pro děti, vchod u spodní brány na starém hřbitově..." "Prohlídka kotelny - Podlahové vytápění, neznámá místa kostela - oratoř, kotelna..." "Prohlídka kostela s průvodcem spojená s ochutnávkou mešního vína..." "Co se nosí - přehlídka bohoslužebného oblečení s komentářem ..." "Noční komentovaná prohlídka kostela..." "Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ Čtení vybraných kapitol z Malého prince..." "Top 10 svatých v kostele - aneb najdi správného světce..." "Výškoměření - Zjisti výšku kostela v jednotlivých lodích a v presbytáři..." "Za tajemstvím podzemí kostela - Prohlídka podzemí kostela, tj. prostor krypty kostela..." "Prodejní výstava na faře - Na faře bude připravena prodejní výstava mešních vín..." "Klášterní kavárna v kryptě. - možnost občerstvení..." "koncert afro-amerických spirituálů..." "Poznej svého faráře! Moderovaná beseda s administrátorem farnosti..." "Církev pomáhá - představení Diakonie ČCE, audiovizuální pásmo..." "Pozorování hvězd astronomickým dalekohledem - S odborným komentářem..."

Díky Bohu se tam v programech vedle těch nekonečných prohlídek kostelů, výhledů z noční věže, divadelních scének a varhanních improvizací stále vyskytují ještě nějaké ty bohoslužby. Ale moc jich není. Zcela symbolicky je v programu jednoho kostela ukončena celá akce tímto bodem: "Fanfáry z věže - trubači zatroubí z věže na dobrou noc..." Ano, sladce spi, církvi...

Působí to všechno dojmem, že duchovní inspirace už opravdu došla a slunce osvěcující církvím rozum již (nedej, Bože) definitivně zapadlo.
Pokud by něco tak skvělého, jako Noc kostelů, sneslo ještě nějaké vylepšení, pak bych navrhoval, aby celá ta akce církevní noci a tmy byla mediálně prezentovaná písničkou: "Není nutno, není nutno, aby bylo příliš veselo, jenom nesmí býti smutno, natož aby se brečelo..." :-)


------------------

P.S.
Z oficiální webové prezentace:

Noc kostelů 2010 je:
- pozváním všech lidí dobré vůle ke společnému setkání a k objevování krásy křesťanských výtvarných a architektonických pokladů,
- projevem kreativity a důvěry v život u lidí, kteří chrámy stavěli a zdobili, ale i u těch, kteří je dnes obývají a chtějí se podělit o svou víru, o svůj život, a svoje osobní obdarování a dovednosti,
- nabídkou zakotvené křesťanské spirituality, modlitby a služby potřebným,
- znamením živé spolupráce křesťanských církví (ekumenismus), která zaceluje rány vzniklé v minulých staletích.










Zobrazit příspěvek č. 653 jednotlivě

Administrátor --- 26. 5. 2010
Nový rozcestník

Překlady přednášek prof. A. Osipova

Rád bych upozornil na nově otevřený rozcestník českých překladů přednášek a besed A. Osipova, profesora Moskevské duchovní akademie. Myslím, že jeho statě zde není potřeba představovat. Takže se omezím jen na srdečné pozvání k návštěvě a k přečtení tří nově přeložených kratších přednášek, které už tam jsou k dispozici.

http://orthodoxia.cz/osipov/

Dá-li Bůh, budeme stále doplňovat o nové překlady.













Zobrazit příspěvek č. 652 jednotlivě

Administrátor --- 25. 5. 2010
Nad došlou poštou - cyrilometodějské Mikulčice

Ozvěny letošní oslavy sv. Cyrila a Metoděje v Mikulčicích (viz pozvánka na Ambonu)


Řecká ikona zobrazující příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu a jejich uvítání sv. knížetem Rostislavem



Dostal jsem dopis upozorňující na reportáž České televize se stručnou úvahou nad ní. Toto zamyšlení jsem si dovolil poněkud rozvinout.

Níže je link na reportáž České televize, která zahrnula naši česko-moravskou církevní oslavu pravoslavného svátku sv. Cyrila a Metoděje v Mikulčicích (která byla předevčírem) pod akci bulharských imigrantů, kteří si tam oslavovali státní svátek Bulharské republiky. Takže akce naší církve je tu představena asi tak jako že, pravoslavní duchovní zahájili bulharskou akci (škoda, že nám, pravoslavným duchovním, nikdo neřekl, že někomu něco zahajujeme :-)

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/410231100000522-udalosti-v-regionech-ostrava/

(Stopáž nastavit na 20:16)
Bulharská ikona sv. Cyrila a Metoděje

Veliký chrám sv. Cyrila a Metoděje v řecké Soluni

Řecký chrám sv. Cyrila a Metoděje

Z reportáže si divák nejspíše odnese dojem, že zde sloužilo bulharské duchovensto. Už nás, pravoslavné Čechy, zdejší česká média prohlašovala z Rusy, za Ukrajince, možná i za Srby, ale - pokud vím - tak zatím ještě nikdy jsme nebyli prezentovani jako Bulhaři. Takže máme další klenot do sbírky :-)

Nemáme samozřejmě nic proti Bulharům. Naopak, jsme rádi, že tu s námi jsou, a vnímáme je jako své bratry ve víře i jako bratry Slovany. Akorát, že se kněz, který se v Čechách narodil a je "Čechem jako poleno" a přijede do srdce Moravy na naši národní duchovní oslavu, přece jen necítí tak úplně ve své kůži, když je pak v televizi ukázán v roli komparsu pro oslavu státního svátku našich jižních bratří.

Je samozřejmě otázkou, jak vidí naši cyrilometodějskou pouť ta osoba (zřejmě bulharské národnosti), která poskytovala informace televizním pracovníkům. Nicméně stále je potřeba poukazovat na základní pravidlo novinářské práce: chcete-li poskytovat o někom informace, je potřeba s ním promluvit a vyžádat si informaci "z první ruky".

V církvi jsme už letos v předjaří (na základě nepříliš pozitivní zkušenosti z minulých let) uvažovali o tom, že by se naše církevní oslava v Mikulčicích možná neměla konat ve stejném termínu, kdy tam mají své oslavy Bulhaři. Rušení průběhu liturgie ze strany "bulharské párty" bylo sice letos citelně menší než vloni, ale přesto (jak se mi zdá) ty dvě akce na sebe trochu narážejí. Naše církevní pouť se slavnostní liturgií je záležitostí čistě duchovní, a nějak se nehodí, když si ji naši bulharští bratři zasadí do svého rámce zcela světské společenské oslavy (s politickými tóny). Na mikulčické vykopávky totiž za účelem oslavy bulharského státního svátku přijede skupina lidí, jejichž zájem o víru a o liturgii je pramalý, mají tam své folklórní tance, stánky s pohoštěním, u nichž celé dopoledne vysedávají, a svatá liturgie, která se koná o 100 metrů opodál, je vůbec nezajímá; burácí tam všelijaká hudba reprodukovaná silným výkonem, řečníci, politici... Někdy to působí takovým dojmem, že tam u pečených klobás Bulhaři (ne)trpělivě vyčkávají, až si popové odbudou to svoje, aby konečně mohla začít ta pravá veselice.

Zarmucují pak na tom je, že pomocí výkonných zesilovačů a díky bulharskému národnostnímu cítění se stává bulharská světská akce dominantní a vytváří se tím pro nás trochu zvláštní situace, kterou televize vlastně zachytila docela trefně, - my, čeští pravoslavní se stáváme hosty na své vlastní cyrilometodějské pouti. Hosty Bulharů. Je nám sice v rámci bulharského setkání milostivě vymezen zde na Moravě prostor pro naše "náboženské vyžití" (za čež bratřím z pravoslavného orientu srdečně děkujeme), leč to, oč tam v ten den hlavně běží, jsou bulharské národní dny.

K Mikulčicím se v této souvislosti váže ještě jedna příhoda, nad níž přetrvávají jisté rozpaky.

Sousoší sv. Cyrila a Metoděje v Soluni

Sochy sv. Cyrila a Metoděje v Mikulčicích

Vloni Bulhaři udělali sochu sv. Cyrila a Metoděje a dojednali si její umístění do Mikulčic. To by samozřejmě bylo krásným počinem, kdyby tu nebyla skutečnost, že ty světecké postavy na sousoší jsou ztvárněny ve zcela římsko-katolickém duchu (skutečně smutný na tom je i fakt, že toto dílo prý zhotovil pravoslavný umělec).

A celá ta situace vyústila do skutečně zvláštní pointy: zástupci české pravoslavné církve byli vlastně vmanévrováni do situace, kdy toto duchem katolicko-uniatské dílo měli vysvětit. (Proč píši "vmanévrováni"? Protože s naší pravoslavnou církví předem výtvarnou podobu díla nikdo nekonzultoval, ale byli jsme postaveni před hotovou věc: tady to je a vy to jenom posvětíte.)

Jak správně podotkl jeden ze starší generace našich duchovních: "Bulhaři tam instalovali cyrilometodějský památník pro katolíky a uniaty, a my jim u toho budeme asistovat." Pro pravoslavné tento památník asi význam mít nebude, protože pravoslavnému ikonografickému ztvárnění sv. Cyrila a Metoděje je na hony vzdálen.

Škoda, že se pravoslavný autor mikulčického díla neinspiroval alespoň např. řeckým sousoším sv. Cyrila a Metoděje, které je k vidění v Soluni (a jeho fotografii není těžké vygooglit na internetu).

A nemám na mysli jen hledisko duchovní. Je to škoda i obecně kulturní. Kdyby zde bylo instalováno umělecké dílo, patřící svým stylem do východní sféry, z níž k nám svatí bratři přišli a kterou u nás šířili, pak by totiž mohlo v Mikulčicích být něco, čeho je dnes v českých zemí jako šafránu (pokud vůbec - v takovémto provedení). Tedy místo toho, aby přibyla jen pouho-pouhá další skulptura v západním stylu, které jsou v naší vlasti doslova na každém rohu, mělo zde spíše být k vidění to, s čím se v našich městech jen tak nesetkáte. (A to si netroufám ani snít o tom, že by zde mohlo vzniknout něco jako v Soluni :-)

(Na druhé straně, nejspíš můžeme být ještě vděčni, že tam nebylo nainstalováno něco v duchu moderního katolického provedení cyrilometodějského pomníku, jako je např. před nějakým slovenským kostelem, viz obrázek.)

Několik zdařilých a velkých fotografií toho mikulčického sousoší můžete vidět na mapy.cz. Můžete se podívat i na zprávu o loňské pouti s mnoha fotografiemi, včetně svěcení sochy.
V podobném duchu bulharského "pravoslavného uvědomění" se nese poznámka té slovenské Bulharky v reportáži ČT o papeži, který vyhlásil sv. Cyrila a Metoda za spolupatrony Evropy.

--------------------

To vše by však nemělo zastřít skutečnost, že naše poutní oslava byla vydařená. Sloužili čtyři biskupové a početné duchovenstvo. Zpíval brněnský sbor. Přítomno bylo mnoho kněží, kteří dorazili z Čech i z Moravy. A přijelo i celkem dost věřících. Příjemné bylo i posezení po liturgii v monastýru sv. Gorazda v Hrubé Vrbce.

V jednu chvíli liturgii sice rušila bulharská hudba doléhající z jejich amplionů, což mne přivedlo na myšlenku, že bychom si také mohli pořídit nějaké ozvučení - jednak, aby se ulevilo zpěvákům (zpívat na volném prostranství je velice vyčerpávající), ale hlavně, aby bylo slyšet sváteční kázání (které jsem "chytal" jen tak tak). To je další důvod k oddělení naší duchovní slavnosti od akce Bulharů - zesilovačem a reproduktory ozvučená liturgie by pak nikoho široko daleko nerušila.

Zajímavé bylo počasí, které se vskutku vydařilo. Celé dopoledne v průběhu liturgie kroužila kolem Mikulčic skutečně hrozivě temná mračna a bylo vidět, že někde za kopci leje jako z konve. Jednou se na nás hnala z jihu, za hodinu zase ze severu, ale nespadla ani kapka. Rozpršelo se až po liturgii (mě zastihl déšť po cestě k autu, protože jsem se u vykopávek zdržel - byl jsem se podívat vzadu u lesa na mou oblíbenou dvouapsidovou rotundu; ostatní, kteří odešli z mikulčické akropole hned po liturgii nemuseli ani rozevírat deštník).


(Jako volnou přílohu jsem připojil obrázky soluňského chrámu sv. Cyrila a Metoděje - dokumentaci, že jsou svatí bratři ctěni i ve své vlasti, ve svém rodném městě. Všimněte si velice nápadité skulptury u chrámu. Jednak je zcela ikonografická a dále je to nádherné ztvárnění opravdu hluboce duchovní ideje: rozevřená kniha tvoří symbolickou bránu na cestě ke chrámu, tj. skrze Bibli se vchází do služby Bohu - základní cyrilometodějská myšlenka. A kromě toho všeho - je to krásné. Inu, Řekové, Řekové... Jsou nedostižní.) (Kdo byste se chtěl na toulkách po Soluni do chrámu podívat, zde je mapa.)











Zobrazit příspěvek č. 651 jednotlivě

Administrátor --- 23. 5. 2010
Překlad modliteb ke Svatému Duchu

Pro večerní bohoslužby a liturgie svatodušních svátků

Aktualizováno 23. května

U uplynulých letech jsme při liturgické překladatelské práci poněkud zanedbávali Květný Triod (období po Pasše až do neděle všech svatých). Trochu jsme to letos napravili a připravili brožuru se svátečními změnami do večerních bohoslužeb a liturgií celé popaschální doby (od světlého týdne, přes svatodušní svátky až po neděli všech svatých). Brožura bude k dispozici brzy (probíhají ještě korektury), leč ze zřejmých důvodů přijde vhodná doba k jejímu použití až za rok.

Připravil jsem však jakousi provizorní verzi obsahující část výše zmíněné brožury - a to pro svátky svatodušní: čili sobotní večerní (před dnem Svaté Trojice), sváteční nedělní liturgii, večerní s modlitbami na kolenou a bohoslužbu pro svatodušní pondělí (Den Svatého Ducha).

Jedná se tu hlavně o modlitby z večerní bohoslužby, které se čtou na kolenou (slouží se v neděli Trojice buď hned po liturgii, nebo večer). Ty modlitby mají totiž zvláštní význam. Někteří jim přisuzují sílu svaté Tajiny kvůli osobitému vzývání blahodati Svatého Ducha. Jsou také zvláštní tím, že se při nich přináší speciální modlitby za duše, které jsou v pekle (resp. v podsvětí).

To jsou všechno důvody, proč by tyto bohoslužby měly být přeloženy do češtiny celé (nikoliv jen ve velice zkrácené verzi, jak je to v Gorazdově sborníku). A to je příčina vzniku této brožurky a jejího předčasného uvolnění její provizorní verze pro veřejnost.

Už je zde nová verze (0.03) (ve které jsou opraveny zjištěné nedostatky oněch prvních předběžných narychlo uvolněných verzí 0.01 a 0,02).

Kdo to ještě stihnete, můžete si ji stáhnout v PDF zde: svatodusni.pdf (klad listů je pro vytištění brožury) nebo svatodusni-w.pdf (klad listů vzestupně pro prohlížení na monitoru).










Zobrazit příspěvek č. 650 jednotlivě

Administrátor --- 18. 5. 2010
Z došlé pošty

Pouť ke sv. Cyrilu a Metoději do Mikulčic

Pozvánka



S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko – brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání, které se uskuteční na Valech u Mikulčic v areálu památníku Velké Moravy v sobotu 22. května 2010.

Archijerejská Liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 10 hodin, slavnostní procesí vyjde od Památníku v 09:45 hod.

Zpívá sbor brněnského katedrálního chrámu. Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.

Obvykle bývají v areálu Památníku stánky s občerstvením. Pokud budete mít zájem o návštěvu nedalekého Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, nahlaste se alespoň týden před akcí představenému monastýru vladykovi Jáchymovi (mobil: 777 260 556, E-mail: joakim/zavinac/seznam.cz), jedná se hlavně o ty poutníky, kteří přijedou ve větších skupinách, abychom mohli připravit pohoštění.

Na setkání se těší jerej Serafím, duchovní správce hodonínské církevní obce (mobil: 776 730 812, E- mail: serafim.t/zavinac/seznam.cz)










Zobrazit příspěvek č. 649 jednotlivě

Administrátor --- 15. 5. 2010
Je Evropská Unie nový Sovětský Svaz?

Vladimir Bukovsky: Paralely mezi EU a Sovětským svazem



Zdroj: stránka o knize "Jak vystoupit z EU", kterou napsal Petr Mach předseda strany Svobodných. (Je tam ještě jedno video - z Evropského parlamentu.)

Petr Mach, ekonom a bývalý poradce prezidenta Václava Klause ve své nejnovější knize podává zákulisní svědectví procesu schvalování Lisabonské smlouvy. Kniha je bohatou dokumentací jednání s Evropskou unií od vstupu ČR do EU do současnosti. Autor uvádí řadu překvapivých, místy až skandálních výroků nejvyšších českých i evropských představitelů. Kritiku autora z neschopnosti hájit české národní zájmy sklízí jak Mirek Topolánek, tak Vladimír Špidla, Miroslav Kalousek či Jiří Paroubek. Petr Mach nepřímo polemizuje i s tezí Václava Klause, že „Evropská unie nemá alternativu“ a popisuje možnou budoucnost České republiky uprostřed Evropy jako nezávislého státu s nízkými daněmi a volným obchodem bez zbytečných regulací.


Řekl o knize:
Benjamin Kuras, spisovatel: „Ko­nečně publikace, která s ekonomickou profesionalitou, ověřenými fakty a číslicemi věcně a čtivě shrnuje argumenty, které se já snažím s britskou zkušeností Čechům sdělit už patnáct let: Evropská unie je kolosální byrokratický podvod na občanech evropských států, stojící na setrvačnosti neustále rostoucích a nekontrolovatelných veřejných výdajů, upevňování absolutní moci neodvolatelných vladařů a šikanování občanů neustále rostoucím množstvím regulací. Přijetím Lisabonské smlouvy se stala nereformovatelná a nastoupila cestu k zániku západní demokracie.“








Zobrazit příspěvek č. 648 jednotlivě

Administrátor --- 6. 5. 2010
Z tisku

Krišnovec, který v r. 2000 zvěrsky zavraždil pravoslavného kněze, se stal zřejmě obětí medvěda

Tura. Ruslan Ljubeckij, který v r. 2000 neuvěřitelně brutálně zabil představeného Trojického chrámu v Evenkii, se mohl stát obětí medvěda v tajze.

Pachatel zločinu byl příslušníkem tzv. "Haré Kršna hnutí" (plným názvem: Společnosti pro poznávání Krišny; jedná se o hinduistickou sektu působící především v Americe a západní Evropě; hlásí se k bhaktijóze, jsou přísní vegetariáni a uctívají hinduistické bohy - především Krišnu; jejich "biblí" je tzv. Bhagavadgíta). Skupinky tzv. "oddaných", jak se stoupenci tohoto náboženského hnutí nazývají, je možno je často zahlédnout na ulicích západních měst (i u nás), jak chodí v oranžovém či žlutém rouchu a většinou s bubínky, zvonky a tamburínami, zpívají svou "mantru", tančí a prodávají literaturu propagující jejich náboženství.
Toto náboženské hnutí je známo také svou vegetariánskou kuchyní, různými dobrotami, na které lákají nové stoupence (jak sami přiznávají). Méně už se ví, že veškeré jejich pokrmy jsou připravovány podle přísných rituálních předpisů, v nichž jsou kuchaři vyškoleni, a jsou ihned po přípravě, a vlastně už během ní, zasvěcovány Krišnovi (mj. jsou předloženy před modly a jsou nad nimi vzývána jména pohanských "bohů"). Hnutí provozuje síť vegetariánských restaurací, které jsou oblíbeny pro příznivé ceny a pro zdravou kuchyni používající produkty jejich ekologického zemědělství. Křesťan by si měl uvědomovat, že všechna jídla, která se tam prodávají, jsou před jejich přinesením na stůl obětována předepsaným rituálem pohanskému božstvu.
21. března 2000 R. Ljubeckij zabil přímo v chrámu jeromonacha Grigorije (Jakovleva) a usekl mu hlavu. Hlavu kněze pak odnesl do oltáře a položil ji na prestol. Byl ještě téhož dne zadržen. Zločinec prohlásil, že to vykonal na příkaz "boha Krišny".

Soud prohlásil pachatele za choromyslného a byl odeslán na psychiatrické léčení do vězeňské nemocnice. Avšak po nějakém čase byl propuštěn. Na podzim r. 2009 našli lovci v krasnojarské tajze boty a zkrvavené šaty. Místní obyvatelé tvrdí, že jsou to věci R. Ljubeckého. V tuto dobu se po lese toulali medvědi.

Na otce Georgije vzpomínají jeho farníci. Každý rok v den jeho smrti, 21. března, se farníci scházejí u hrobu bývalého představeného jejich chrámu.

Sedmitza ru


P.S.
Zpráva o hrůzném činu uctívače Kršny v Rusku v r. 2000 může sloužit jako smutný doklad toho, o čem hovoří prvokřesťanští církevní otcové: tzv. "bohové" pohanských náboženství jsou ve skutečnosti démoni.












Zobrazit příspěvek č. 647 jednotlivě

Administrátor --- 4. 5. 2010
Z došlé pošty

Zpráva ze Slovenska - liturgie sv. Marka

V katedrálním chrámu Záštity přesvaté Bohorodičky (náhradní prostory) v Košicích sloužil v neděli 2.5.2010 vladyka Jiří, arcibiskup michalovsko-košický, v asistenci duchovenstva katedrály starobylou liturgii sv. apoštola Marka Evangelisty. Bližší informace a fotogalerii z bohoslužby můžete najít na odkazu http://www.pcokosice.orthodox.sk/?p=2286











Zobrazit příspěvek č. 646 jednotlivě

Administrátor --- 4. 5. 2010
V Bělehradě byla svatořečena známá osobnost Srbské pravoslavné církve

Kanonizován sv. Justýn Popovič

Dne 29. dubna tohoto roku, Svatý Archijerejský Sněm Srbské Pravoslavné církve jednohlasně přijal návrh eparchiálního archijereje Valjevské eparchie vladyky Milutina, a vložil do diptychu svatých Pravoslavné Církve jméno archimandrity Justýna Popoviče (1894-1979), duchovníka ženského monastýru v Čelije u Valjeva, od nyní již ctihodného Justýna Čelijského. Liturgická památka tohoto nového a i u nás na Kristově vinici pracujícího bude dle církevního kalendáře 1. června (dle světského to je 14. červen).

Proslavení v zástupu svatých bude završeno na sborové svaté archijerejské Liturgii tuto neděli 2. května v chrámu svatého Sávy na Vračaru v devět hodin.

Ctihodný otče Justýne pros Boha za nás!


Ctihodný Justýn Nový Čelijský



(Památka v den svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodici, tedy 25. března dle církevního kalendáře/ dle světského 7. dubna; zesnutí. Nově též 1./14. června)

Ctihodný a bohonosný otec Justýn Nový Čelijský, pravoslavný duchovní a teolog velikosti a rozmachu svatých církevních Otců, se narodil v srbském městě Vranje 25. března podle juliánského kalendáře, roku 1894, tedy v den svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Podle tohoto svátku, který se v církevní slovanštině nazývá Blagoveščenie, dostal ve svatém křtu jméno Blagoje. Jeho rodiče se jmenovali Spiridon a Anastasia Popović. V jejich rodině bylo sedm pokolení kněží. Mladý Blagoje tak prošel školou domácí křesťanské výchovy a pravoslavné zbožnosti. S rodiči často chodil na bohoslužby do Pčinského monastýru, kde se nacházejí ostatky velkého světce sv. Prochora Pčinského. Blagoje se jednou stal očitým svědkem zázračného uzdravení, když tento světec pomohl jeho matce od těžké nemoci.

Dalším pramenem vnitřního duchovního vzdělávání a zbožnosti mladého Blagoje Popoviće bylo až do konce jeho pozemského života Kristovo evangelium, neustálá četba knih i asketický způsob života.

Základní školu zakončil Blagoje ve svém rodném městě Vranje. Po ní se přihlásil na devítiletý Bohoslovecký seminář svatého Sávy v Bělehradě (1905 – 1914). Učiteli mu tam byli významní profesoři: Nikolaj Velimirović, Atanasije Popović, Veselin Čajkanović, Borislav Lorenc, Stevan Mokranjac. Velký vliv měl na jeho duchovní vývoj a vzdělání především svatý vladyka Nikolaj Velimirović. Ten si všiml jeho lásky k bohosloví a nezpochybnitelného literárního nadání, které dokázal ocenit.

Po završení studia bohosloví v červnu roku 1914 si Blagoje přál přijmout mnišský postřih, ale jeho rodiče s tím nesouhlasili a napsali dopis bělehradskému metropolitovi Dimitriji (Pavlovićovi) a také biskupovi nišskému, ve kterém je prosili, aby jejich syna nepostřihovali.

Ihned po začátku 1. světové války byl Blagoje Popović povolán do armády. Jako bohoslovec byl přidělen k nemocniční četě při vojenské nemocnici Ćele kula v Niši. Ke konci roku 1914 prodělal skvrnitý tyfus, potom byl na krátké návštěvě u rodičů. 8. ledna roku 1915 opět odešel jako zdravotník do Niše, kde působil až do ústupu srbské armády přes Kosovo do Albánie. Válečné hrůzy, bída a utrpení srbských vojáků (vzpomínky na jejich mučení) a rovněž touha po postřihu posílily jeho dávné rozhodnutí, aby přijal mnišský slib.

V předvečer svátku svatého Basila Velikého roku 1916 v pravoslavném chrámu ve městě Skadar (dnešní Albánie, dříve knížectví Černá Hora) postřihl archimandrita Venijamin (Taušanović), budoucí vladyka braničevský, mladého bohoslovce Blagoje Popoviće společně s Milanem Djordjevićem, pozdějším biskupem dalmátským Irinejem. Mladý mnich přijal jméno svatého Justýna, mučedníka a filosofa (2. stol. po Kristu), velkého apologety v historii křesťanské patristiky a významného filosofa křesťanství.

Na návrh metropolity Dimitrije, pozdějšího srbského patriarchy (1920 – 1930), poslala srbská vláda v lednu roku 1916 skupinu mladých talentovaných bohoslovců, mezi nimi i mnicha Justýna, na Petrohradskou duchovní akademii. Justýn Popović zůstal v Rusku až do června 1916, poté kvůli nadcházející bolševické revoluci a bouřlivých událostech, které měly následovat, odjel do Anglie. Tam se jej ujal tehdy ještě jeromonach Nikolaj (Velimirović) a dal jej zapsat na jednu z fakult Oxfordské univerzity. Do roku 1919 prošel otec Justýn řádné studium teologie, ale diplom nezískal, neboť jeho doktorská práce „Filosofie a náboženství F. M. Dostojevského“ nebyla přijata. V závěrečné kapitole své disertace mladý doktorand vystavil ostré kritice západoevropský humanismus a antropocentrismus (názor, podle něhož je člověk středem a konečným cílem světa). Především ten, který je obsažen v římském katolicismu a protestantismu. Pro anglické profesory bylo těžké takovouto kritiku přijmout, proto od něj vyžadovali, aby svůj postoj ve své disertaci zmírnil a změnil. Na žádost profesorů Justýn Popović nepřistoupil, a tak se počátkem léta 1919 vrátil do Srbska bez oxfordského diplomu.

V témže roce jej svatý archijerejský synod Srbské pravoslavné církve poslal na athénskou teologickou fakultu, kde zůstal do května 1921. Tam znovu udělal všechny zkoušky, a získal tak doktorát z pravoslavné teologie na téma „Svatý Makários Egyptský“. Mezitím byl v květnu 1920 rukopoložen na jerodiákona.

Po návratu domů byl jmenován suplentem Teologické fakulty Svatého Sávy, tehdy přemístěné z Bělehradu do Sremských Karlovců. Tam od října roku 1921 vyučoval nejprve Svaté písmo Nového zákona, poté i dogmatiku a patrologii. Zcela se oddal misionářské a učitelské práci, šířil metodologii svatých církevních Otců, osvětu a kulturu podle vzoru sv. Sávy. Vnesl mnoho nového a podnětného do výchovně vzdělávacího života fakulty, a vytvořil tak alternativu ke zkostnatělé scholasticko-protestantské racionalistické metodice.

Roku 1922, v den svátku Stětí svatého Jana Křtitele, rukopoložil patriarcha Dimitrije v Sremských Karlovcích jerodiákona Justýna na jeromonacha.

V roce 1926 získal otec Justýn doktorát na Athénské teologické fakultě za svou disertaci “Učení svatého Makárija Egyptského o tajemství lidské osobnosti a tajemství jejího poznání“. V březnu roku 1927 úspěšně složil profesuru na Karlovacké teologické fakultě na téma „Gnoseologie svatého Izáka Syrského“.

V prosinci roku 1930 byl z rozhodnutí svatého synodu vyslán do Československa, kde pomáhal v misionářské práci při návratu uniatů na Zakarpatské Rusi a na Slovensku a římských katolíků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kteří se masově vraceli k víře svých otců, svatému pravoslaví. Před otcem Justýnem už misijně působil v Československu světitel a nový mučedník vladyka Dositej, na misionářské práci se taktéž podílel biskup bitolský Josif (Cvijović) a mnozí další. Kromě organizování církevního života v Mukačevské eparchii se otec Justýn zúčastňoval i církevního života ve vytvářející se pravoslavné církvi v eparchii sv. vladyky Gorazda II. Byl přítomen i při slavnostním vysvěcení chrámu svatého Václava v Brně. Pro svoji misionářskou práci byl otec Justýn navržen dokonce na biskupa Mukačevské eparchie, to ale z pokory a skromnosti odmítl.

Po svém návratu byl jmenován profesorem na duchovním semináři v Bitolu, kde v průběhu let 1932 – 1935 napsal a opublikoval dva díly své znamenité DOGMATIKY. Ta později přispěla k tomu, že byl vybrán na katedru dogmatiky Teologické fakulty Bělehradské univerzity.

V smutném předválečném čase, především v době boje proti přijetí konkordátu, byl odhodlaným obráncem svaté Pravoslavné církve a strážcem duchovní svobody svého pravoslavného národa.

(Hierarchové Srbské církve, podporovaní národem, od roku 1935 rozhodně odmítali snahu vlády podepsat s Vatikánem konkordát a protestovali proti ní. V letech 1935 – 1937 se vláda snažila o ratifikaci smlouvy s Vatikánem, která byla podepsána 25. srpna roku 1935 a stavěla fakticky Srbskou pravoslavnou církev do administrativní závislosti na Římu. V červnu 1937 hlasoval parlament většinou hlasů pro konkordát. Díky nesouhlasu srbského národa a vyznavačskému boji Jeho svatosti patriarchy Varnavy a s ním i Srbské církve byla vláda přinucena k tomu, aby další snahy o podporu konkordátu byly odmítnuty. Konkordát – dohoda mezi vládou státu a papežem jako hlavou římskokatolické církve o úpravě postavení církve na území státu a vzájemných vztazích).
Před samotnou 2. světovou válkou měl ctihodný otec Justýn vidění ukřižovaného Krista, což bylo dozajista předzvěstí blížícího se utrpení, které měl podstoupit jak jeho národ, tak církev. K tomu došlo během německá okupace v letech 1941 – 1945, kdy zároveň nastala i strašná genocida pravoslavných Srbů ze strany Chorvatů v tzv. Nezávislém státě Chorvatsko a ze strany Albánců v Kosovu a Metochii v průběhu 2. světové války.

Vojenskou okupaci prožil otec Justýn převážně v monastýrech a částečně také v Bělehradě. Co nejvíce se přitom snažil pomáhat strádající Srbské církvi. Zúčastnil se sestavování známého Memoranda Srbské církve o strádání srbského národa v Nezávislém státě Chorvatsko, nechvalně známém svojí genocidou Srbů. Přestože byla během války znemožněna činnost univerzity, konal i nadále přednášky, kterých si velmi cenil světitel Nikolaj (Velimirović).

Po skončení 2. světové války a po nastolení komunistického režimu byl otec Justýn (spolu s dalšími 200 srbskými profesory) propuštěn z Bělehradské univerzity a poté i vězněn. V roce 1946 byl v domácím vězení v monastýru Sukovo pod Pirotem. Odtud byl znovu přeložen do Bělehradského vězení spolu se svým duchovním synem jeromonachem Vasilijem (budoucí biskup banjalucký a žičský). V listopadu roku 1946 byli oba propuštěni z vězení na žádost patriarchy Gavrila, který se vrátil z koncentračního tábora Dachau.

Po návratu z vězení se otec Justýn, bez možnosti učit na univerzitě, bez jakékoliv finanční podpory a občanských práv, usídlil v ústraní maličkého ženského monastýru svatých archandělů nazývaného Ćelije, kousek od Valjeva. I přesto, že byl i nadále pronásledován ze strany komunistického režimu, nepřerušil svoji spisovatelskou činnost. Zcela oprávněně je nazýván Novým Justýnem Filosofem. V tomto monastýru se zjevil jako nový učitel církve a prosvětitel. Přijíždělo za ním mnoho lidí. Skrze jeho modlitbu Bůh uzdravil mnoho nemocných, jak od nemocí tělesných, tak i duševních. Horlivě plnil církevní, monastýrská a mnišská pravidla. Když to bylo možné, sloužil každý den svatou liturgii. Při modlitbě měl dar slz, o kterých se můžeme dočíst ve starých patericích. Během svého přebývání v Ćelije napsal velké množství teologických knih a statí i modliteb a akathistů k různým svatým a mnoho překladů bohoslužebných textů do srbštiny. Velkolepý je i jeho soupis Životů svatých. Z jeho díla, které čítá kolem 40 dílů knih, bylo vydáno třicet v srbštině, čtyři v řečtině, sedm ve francouzštině a jedna v angličtině. Z mnoha jeho duchovních dětí se stali kněží, někteří přijali mnišský postřih, mnozí se stali biskupy.

Otec Justýn zesnul v pokoji roku 1979 na svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodice ve svých 85 letech. Zemřel po svaté liturgii a svatém Přijímání. Sedm dní před smrtí měl srdeční příhodu, do konce svých dní si však zachoval bystrý úsudek a neustále se modlil. Jeho pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí. Přijeli svatohorští mniši i pravoslavní věřící z různých národů – Řekové, Rusové, Francouzi a mnoho dalších. Mnozí z nich ctili otce Justýna už za jeho života jako svatého.

Ctihodný otče Justýne, pros za nás Boha!




Tropar hl. 8.
Sladkost pravoslaví, nektar velemoudrosti,
vyléval jsi jako bohatství do srdcí věrných, otče ctihodný;
svým životem a učením jsi ukázal,
že jsi živou knihou Ducha,
Justýne v Bohu moudrý,
pros Slovo – Krista Boha,
aby oslovil ty, kteří tě uctívají.


Kondak hl. 8.
Svůj boholidský život jsi učinil ctnostným,
Mírou všeho byl pro tebe Syn Boží,
Skrze něho jsi dosáhl výšin bohosloví,
Nyní se z něho na věčnosti těšíš.
Daruj skrze své svaté modlitby blahodať těm,
kteří tě s vírou vzývají:
Raduj se, bohonosný otče!



Zázraky ctihodného otce Justýna Nového Čelijského

V roce 1952, přišla za sv. Justýnem jedna žena z vesnice Dračica u města Gradac, aby se pomodlil za jejího syna. Ten se zbláznil a ležel v nemocnici v Bělehradě. „Nikdo se k němu nemůže přiblížit,“ říkala zoufalá matka. „Lékaři říkali, že na jeho nemoc není žádný lék. Já ale doufám, že v monastýru pro svého syna lék najdu.“ Tak se i stalo. Otec Justýn četl modlitby k Přesvaté Bohorodici a po čtyřicet dní sloužil za nemocného bohoslužby. Za několik měsíců přišla matka se zprávou, že její syn se zcela uzdravil a že je z nemocnice zpátky doma.

Doktor Charalambos Statakis, který léčil otce Justýna, vyprávěl: „Přinesl jsem si domů vatu s krví z pravé ruky otce Justýna a položil ji v pokoji s ikonami.“ To se událo na Zvěstování roku 1979, před zesnutím sv. Justýna. Doktor Charalambos propíchl otci žílu na pravé ruce, aby mu mohl podávat nitrožilně léky. Protože ale dlouho nemohl žílu najít, vytryskla nejprve krev, kterou doktor setřel vatou a schoval do kapsy. „Jednou ráno, když jsem se probudil a vstal, ucítil jsem v pokoji nádhernou vůni. Zavolal jsem svoji ženu, ale nic jsem jí o té vůni neříkal. Ucítila ji ale také a zeptala se mě, co to je. Až tehdy jsem uvěřil, že ona vůně vychází z vaty. Část vaty jsem dal příteli pro nemocné dítě, které se díky ní uzdravilo.“


Z došlé pošty.

Viz též předlohu:
Život ctihodného Justýna
(K vytištění v PDF)
Velká ikona k tisku (2,7 M)



P.S.
Po pravoslavném světě je sv. Justýn Popovič znám svým ostře odmítavým postojem k ekumenismu.
Proslulý je jeho výrok: „Ekumenismus je panherezí!“











Zobrazit příspěvek č. 645 jednotlivě

Administrátor --- 26. 4. 2010
Pouť ke sv. Cyrilu a Metoději do Mikulčic

Pozvánka



S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko – brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání, které se uskuteční na Valech u Mikulčic v areálu památníku Velké Moravy v sobotu 22. května 2010.

Archijerejská Liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 10 hodin, slavnostní procesí vyjde od Památníku v 09:45 hod.

Zpívá sbor brněnského katedrálního chrámu. Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.

Obvykle bývají v areálu Památníku stánky s občerstvením. Pokud budete mít zájem o návštěvu nedalekého Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, nahlaste se alespoň týden před akcí představenému monastýru vladykovi Jáchymovi (mobil: 777 260 556, E-mail: joakim/zavinac/seznam.cz), jedná se hlavně o ty poutníky, kteří přijedou ve větších skupinách, abychom mohli připravit pohoštění.

Na setkání se těší jerej Serafím, duchovní správce hodonínské církevní obce (mobil: 776 730 812, E- mail: serafim.t/zavinac/seznam.cz)








Zobrazit příspěvek č. 644 jednotlivě

Administrátor --- 21. 4. 2010
Z pravoslavného světa - další zázrak v monastýru na severu Řecka

Ukradené ostatky svatého Nikodima Svatohorce se zázračným způsobem navrátily do monastýru, kde byly původně opatrovány

Řecko. Gumenissa. Svaté ostatky ct. Nikodima Svatohorce, které byly ukradeny v březnu tohoto roku, se zázračným způsobem navrátily zpět do monastýru.

Ve čtvrtek 15. dubna bratrstvo monastýru zasvěceného sv. Nikodimu Svatohorci (poblíž Gumenissy) s velikou radostí a pohnutím uvítalo navrácenou schránku s ostatky svého nebeského ochránce, která byla ukradena 15. března 2010.

Navrácení svátosti do monastýru se stalo zázračným způsobem. Svatý Nikodim se čtyřikrát zjevil člověku, který uloupil jeho ostatky, a řekl mu: "Dítě moje, navrať mne do mého domu, z něhož jsi mne vzal. Už dost ses mě natrápil." Po těchto zjeveních byl onen člověk tak otřesen, že se obrátil na prvního kněze, jehož potkal, se slzami se mu zpovídal, vyznal se z hříchu svatokrádeže a odevzdal mu svaté ostatky. Kněz v pohnutí ihned dopravil svátost do monastýru a vyprávěl zde o zázračných zjeveních ctihodného Nikodima člověku, který provedl tak zlý nápad.

Kněz, jehož zloděj vyhledal, se zmínil, že ten nešťastník byl v takovém duševním stavu, že kvůli slzám a vzlykům nemohl ani promluvit. Člověk, který spáchal tento zločin, se prý chystá navštívit představeného monastýru, aby se mu omluvil.

K uctění zázračného navrácení svatých ostatků konala se dne 17. dubna slavnostní všenoční služba a schránka s ostatky byla vystavena věřícím ke klanění.

Sedmica ru
VatopaidiFriend


(Pravdivost a věrnost tiskové zprávy byla potvrzena telefonickým rozhovorem s jedním z mnichů bratrstva monastýru ct. Nikodima u Gumenissy, jehož se celá zpráva týká. Z tohoto zdroje také pocházejí některé podrobnosti o celé události.)




























Zobrazit příspěvek č. 643 jednotlivě

Administrátor --- 19. 4. 2010
Z tisku - průzkum veřejného mínění v Americe

Čtvrtina přívrženců Republikánské strany v USA považuje Obamu za antikrista

Washington. Že by prezident USA Barack Obama mohl být antikristem, uvádí čtvrtina voličů Republikánů v rámci debat o reformě zdravotnictví. Je zřejmé, že republikáni se doposud nesmířili s vítězstvím demokratů v prezidentských volbách.

38 % z celkového počtu voličů republikánů má na prezidenta trochu mírnější názor - dělá prý mnohé z toho, co Hitler. Nadpoloviční většina má zato, že prezident vyznává islám. 67 % si myslí, že B. Obama je socialista.

(Credo ru)








Zobrazit příspěvek č. 642 jednotlivě

Administrátor --- 14. 4. 2010
Ze světa- Rus žaluje církev kvůli špatné kvalitě panychidy

V Jekaterinburgu vede jeden člověk spor proti církvi kvůli údajně "nekvalitnímu zádušnímu obřadu"

Pro svého zemřelého tchána se rozhodl tento muž nechat vykonat všechny obřady za pokoj a spásu duše, jak se v pravoslavné církvi náleží. A tak, ač zeť zesnulého sám křížek nenosí, objednal vykonání zádušních modliteb za nebožtíka a dal za jejich provedení chrámu peněžitý dar. Protože však tento člověk na bohoslužby doposavad nechodil, nepříjemně ho v dohodnutý den panychidy překvapilo, že obřad nebyl vykonán jen za jeho tchána ale současně s tím i za několik dalších osob. Myslel si, že zádušní obřady se konají za každou osobu odděleně. Muž se nyní hněvá, neboť má zato, že nebyl o této skutečnosti předem informován, a domnívá se, že církev za jeho peníze neposkytla kvalitní služby. Cítí se ošizen, jelikož rozloučení neproběhlo dle jeho představ.

Spor se přesunul až k soudu, protože muž podal na církev žalobu a žádá, aby kněz při poskytování církevních služeb respektoval práva spotřebitelů, tj. seznámil je s podmínkami vykonání práce a dohlížel na její kvalitu. Církev se s ničím podobným dosud nesetkala. Stížnost na "kvalitu služby" považují na farnosti za hřích.

Dotyčný kněz uvedl, že není možno předvídat, kolik lidí požádá o vykonání panychidy právě v daný den. Duchovní účinek panychidy netkví v tom, aby se za každého konala zvláštní bohoslužba, nýbrž v modlitbě za odpuštění hříchů.

Představitel městského výboru pro ochranu práv spotřebitelů se na půdu metafyziky nepouští. Na jeho stole není Bible ale sbírky zákonů. Mezi paragrafy však nenachází nic, co by zakládalo možnost úspěšně si stěžovat na zádušní bohoslužbu. Vidí to tak, že by žalobu k soudu musel podat zesnulý s tím, že není s bohoslužbou spokojen (vzhledem k tomu, že "příjemcem služby" je tu nebožtík). Problém podle tohoto právníka však v takovém případě nastává v tom, že by soud stejně nemohl takovou stížnost od zesnulého přijmout, jelikož podle platných ruských zákonů v okamžiku smrti člověka jeho práva a zájmy zanikají. (Takže od minuty smrti nemá občan už právo podávat stížnosti. Mrtví jsou v tomto ohledu ruským právním řádem zřejmě poněkud diskriminováni; pozn. překl.)

Svoje vyjádření vydal i jekaterinburgský soud. Soudcové vidí situaci zase v trochu jiném světle. Aby mohli stížnosti alespoň částečně vyhovět, musí žalobce dokázat, že církev nabízí konání bohoslužeb výhradně za úplatu. Pokud by soudcové nakonec církevní obřady uznali za "poskytování služeb", a uznali, že církev za převzaté peníze garantuje odpuštění hříchů, pak musí žalobce před soudem dokázat, že nebožtíkovi jeho hříchy nebyly odpuštěny.


(Dle reportáže ruské televize)








Zobrazit příspěvek č. 641 jednotlivě

Administrátor --- 13. 4. 2010
Z tisku

V průběhu posledního tisíciletí začali lidé jíst více než dvojnásobné množství potravy

Dva bratři, Brian a Craig Wansink, vědci z USA prozkoumali 50 uměleckých zobrazení Poslední večeře, přičemž všechny tyto obrazy probádali z hlediska velikosti porcí jídla, které jsou prostřeny na stole. Nakonec došli k závěru, že v průběhu staletí množství jídla spotřebovávaného člověkem neustále narůstalo. Výsledek bádání byl publikován v "International Journal of Obessity".

Vědci srovnávali rozměry talířů, objemy pokrmů, které na nich ležely, i velikostí porcí chleba. Aby srovnání bylo co nejpřesnější, všechny rozměry byly porovnávány s velikostí hlav apoštolů.

Prostudováno bylo 50 pláten s namalovaným výjevem Poslední večeře, která byla zhotovena od 11. do 20. století. Výsledek všech výpočtů byl následující: rozměr talířů se za poslední tisíciletí zvětšil o 66 procent. Porce jídla se zvýšila o 69 procent, a porce chleba o 23 procent. Podle názoru vědců to potvrzuje teorii, podle níž zvyšování objemu spotřebovávaného pokrmu v západní společnosti není tendence z poslední doby, ale dlouhodobým procesem, spojeným s narůstající dostupností potravin v průběhu staletí.

Brian Wansink přednáší aplikovanou ekonomiku a management na Cornell University v Ithace, New York. Craig Wansink spolupracuje s Department of Religious Studies ve Virginii Wesleyan College v Norfolk, Virginia.

Bratři si za objekt svého bádání zvolili Poslední večeři, protože se jedná o nejrozšířenější zobrazení prostřeného stolu ve vizuálním umění.

DPA Blagovest info








Zobrazit příspěvek č. 640 jednotlivě

Administrátor --- 12. 4. 2010
Z tisku

176 tisíc věřících navštívilo paschální bohoslužby v Moskvě

Svátečních paschálních bohoslužeb a církevních průvodů, které se konaly v noci na 4. dubna v 269 moskevských chrámech a monastýrech, se zúčastnilo přibližně 176 tisíc lidí.

Nejvíce lidí tradičně přišlo uvítat Paschu do velechrámu Krista Spasitele a do chrámu Zjevení Páně - asi 12 tisíc věřících. Celkový počet moskevských účastníků bohoslužeb je asi o 60 tisíc vyšší než vloni.

Údaje pocházejí z policejních zdrojů hlavního města. Na pořádek dohlíželo 3,2 tisíce policistů. Zvláštní dohled byl nad stanicemi metra. Podle oznámení policejního velitelství proběhla paschální noc v Moskvě bez incidentů.

Credo.ru








Zobrazit příspěvek č. 639 jednotlivě

Administrátor --- 9. 4. 2010
Zesnul chilandarský igumen na Athosu, archimandrita Moisej

21. března zemřel ve věku 87 let igumen monastýru Chilandar na Svaté Hoře Athos

Athos. Blaženě skonavší otec Moisej (tj. Mojžíš) se narodil 10. února 1923 v Srbsku. Na jeho duchovní výchovu měla velký vliv osobnost světitele Nikolaje (Velimiroviče) (od něho je předchozí příspěvek na Ambonu). Do monastýru v Žiči přišel už před druhou světovou válkou. Mnichem se stal v r. 1947. Do bratrstva monastýru Chilandar byl přijat v r. 1964. Igumenem zde byl zvolen 24. listopadu 1992.

V průběhu devadesátých let vychoval celé pokolení mnichů. Vedl je svou mírností a osobním příkladem kinoviálního mnicha. Byl známý svou dobrou povahou, láskou ke všem, a požíval úcty nejen v monastýrském bratrstvu, ale u veškerého athonského mnišstva. Za 63 let svého mnišského života se stal známým jako tichý a skromný mnich ponořený v modlitbu, a jako výjimečný znalec bohoslužeb a typikonu. Svatohorští starci často poukazovali na igumena Moiseje jako na příklad pokory a horlivosti k bohoslužbám.

Svatohorské bratrstvo se s ním seznámilo v době, kdy vykonával své poslušenství jako antiprosopos v Kareji, kde se účastnil každé bohoslužby. I v čase svého stáří, nosiv na hrudi igumenský kříž a na ramenou odpovědnost za duchovní dítka, bez ohledu na chatrné zdraví vždy přicházel na bohoslužbu jako první.

Za 18 let, co vedl monastýr Chilandar, zažil obrození a nebývalé rozmnožení bratrstva. Zvláště ho milovali dělníci, kteří tam pracovali na opravách Chilandaru po požáru v r. 2004, který se stal jednou z nejtěžších zkoušek v době jeho igumenství. (U nás fotografie z požáru Chilandaru zde.)

Hospodin dovolil otci Mojžíšovi spatřit vzkříšení obnoveného Chilandaru, jako kdysi Bohavidoucímu biblickému proroku Mojžíši umožnil pohlédnout zdáli na zaslíbenou zemi, a poté v pokoji odevzdat svoji duši. Podobně i igumen Mojžíš odevzdal svou duši do rukou Páně v 5. neděli Velikého půstu.

Pohřeb byl vykonán v pondělí 22. března v monastýru Chilandar. Věčná paměť!

Sedmitza ru












Zobrazit příspěvek č. 638 jednotlivě

Administrátor --- 8. 4. 2010
Z díla svatých Otců - paschální poselství "srbského Zlatoústého"

Světlé Kristovo vzkříšení. Pascha. Evangelium o Vítězi nad smrtí

Zkřehlí lidé se shromažďují kolem ohně. Hladoví usedají kolem prostřeného stolu. Ztrápení vleklou noční temnotou se radují z rozbřesku. Kdo jsou vyčerpáni těžkým bojem, cítí nadšení z náhlého vítězství. Kriste Vzkříšený, ty ses všem stal vším!

Nejbohatší Králi, jediným svým darem jsi naplnil všechny prázdné ruce, které se vztahovaly k nebi. Raduje se nebe, raduje se též země. Nebe se raduje radostí matky sytící své hladové děti. Země se raduje radostí dítek přijímajících pokrm z matčiných rukou.

Vítězství Kristovo je jediným vítězstvím, z něhož se mohou radovat všechny lidské bytosti - od nejvznešenější až do poslední. Jakékoliv jiné pozemské vítězství rozdělovalo a rozděluje lidi. Když jeden pozemský král dosáhne vítězství nad jiným králem, pak první z těch dvou se raduje, kdežto ten druhý se trápí. Zvítězí-li člověk nad svým sousedem, pak pod jednou střechou zní písně, leč pod jinou střechou pláč. Není na zemi vítězné radosti, jež by se nekonala bez zlopřejnosti: obvykle se pozemský vítěz veselí nejen ze svého smíchu, ale stejně tak i ze slzí přemoženého protivníka. Sám si ani nevšimne, že jeho radost je z poloviny zlobou. ... Jedině Kristovo vítězství je plností radosti. Jen ono je vítězstvím, v němž není škodolibosti ani zloby.

Můžeme říci, že je to tajemné vítězství. Ano, ale není jen skryté a utajené. Je totiž současně zjeveno celému lidskému plemeni - živým i mrtvým.

Možno říci, že je to velkomyslné vítězství. Jistě, ale ještě něco více. Což matka není více než jen velkomyslná, když ne jen jedenkrát či dvakrát ochrání svá dítka před hadem, avšak - aby je navždy zachránila - statečně jde k samotnému hadímu doupěti a spálí je ohněm?

Lze říci, že je to uzdravující vítězství. Ano, léčivé a zachraňující na věky věkův. Toto vítězství, dosažené bez zloby, zachraňuje lidi od všeho zlého a činí je nesmrtelnými - nesmrtelnými a bezhříšnými. Vždyť nesmrtelnost bez bezhříšnosti znamenala by pouze poskytovat čas k působení zla, dávat prodlení škodolibosti a špatnostem. Jen nesmrtelnost spojená s bezhříšností rodí nezkalenou radost a činí lidi bratry zářících Božích andělů.

Jak se neradovat z vítězství Ježíše Krista? Hle, On zvítězil ne kvůli sobě, ale kvůli nám. Jeho vítězství Ho neučinilo větším ani plnějším života ani bohatším; učinilo však takovými nás. Jeho vítězství není sebeláskou ale láskou, není kořistí ale darem. Pozemští přemožitelé své vítězství uchvacují, dobývají. Kristus je však jediný, kdo vítězství dává. Ani jeden pozemský vítěz, král či vojevůdce si nepřeje, aby mu jeho vítězství někdo vzal či se o ně s někým dělil nebo si je kdosi jiný připsal. Pouze vzkříšený Kristus vztahuje obě ruce, aby nám každému nabídl své vítězství; a nehněvá se, ale raduje se, když nás jeho vítězství činí vítězi, což znamená většími, plnějšími života a bohatšími, než jsme byli doposavad.

Pozemská vítězství vypadají zdáli krásně, leč zblízka jsou spíše ohavná a nevábná. Jenže o vítězství Kristově nelze říci, kdy je krásnější: zdali na ně hledět z povzdálí nebo z bezprostřední blízkosti. Hledě na toto vítězství z dálky, jsme nadšeni nad jeho jedinečností ve skvostnosti, kráse, čistotě a spasitelnosti. Jestli je nazíráme podrobně, jsme jím uchváceni, neboť vidíme kolik hrozných nepřátel bylo pokořeno a jaké množství zotročených bylo osvobozeno.

Dnešní den je více nežli jiné dny v roce zasvěcen svátku a slavení tohoto vítězství Kristova, a proto by mělo být rozebíráno podrobně pro lepší poznání i pro více radosti.

Nuže, přibližme se ke vzkříšenému a vítěznému Pánu našemu a tažme se sami sebe: jednak - koho přemohl svým vzkříšením?, a dále - koho osvobodil svým vítězstvím?

1.


Zmrtvýchvstáním Pán přemohl dva nejhorší nepřátele lidského života a lidské důstojnosti: smrt a hřích. Tito dva nepřátele lidského rodu se zrodili, když se první člověk odcizil od Boha, překročil přikázání poslušnosti svému Stvořiteli. V ráji člověk neznal smrti ani hříchu, ani strachu ani studu. Když totiž lnul k Bohu živému, nemohl člověk znát smrt; a jsa živ v dokonalé poslušnosti Bohu, nemohl znát hřích. A kde není známost smrti, není znám ani strach; a kde neznají hřích, neznají ani stud za hřích. Jakmile člověk zhřešil, porušiv spasitelnou poslušnost Bohu, vstoupily do něj strach a stud. A proto pocítil, že je nekonečně vzdálen od Boha, a objevila se v něm předtucha kosy smrti. Když Bůh zavolal na Adama se slovy: "Adame, kde jsi?" on odvětil: "Hlas tvůj jsem uslyšel v ráji, a ulekl jsem se, protože jsem nahý, a skryl se" (Gen 3,9-10). Doposavad Adama hlas Boží posiloval, těšil a oživoval; kdežto teď, po spáchání hříchu, jej ten samý hlas ochromuje, děsí a umrtvuje. Do té chvíle viděl Adam sám sebe jako oděného v andělský šat nesmrtelnosti, nyní však spatřil, že jej hřích obnažil; vidí se oloupeným, poníženým mezi skot a zmenšeným jako trpaslík. Tak hrozný je nejmenší hřích neposlušnosti Bohu.

Ustrašený před Bohem skryl se Adam mezi stromy rajskými (Gen 3,8). Podobně jako domácí kočka, pokud zdivočí, uteče do lesa a začne se před svým hospodářem a živitelem skrývat. Pryč od Ochránce svého, u němé tváře, nad níž byl dříve všemohoucím pánem, začal Adam hledat ochranu. Za prvním hříchem s rychlostí blesku následuje druhý, třetí, stý, tisící..., až se člověk nakonec pozvířečtil a stal zemským tělem i duchem. Cesta hříchu, na niž se Adam vypravil, vedla ho k zemi a do země. To je smysl Božích slov: "V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš v zemi, z níž jsi byl vzat, neboť prach jsi a v prach se obrátíš" (Gen 3,19). Tato slova nevyjadřují jen Boží soud, ale již započavší a rychle se rozvíjející proces lidského pozemštění a rozkladu.

Adamovo potomstvo, generace za generací, se stále více pozemšťovalo a rozkládalo, hřešilo se studem a umíralo se strachem a hrůzou. Lidé se skrývali před Bohem mezi stromy, mezi kameny, mezi zlatem a prachem. Čím více se schovávali, tím více se vzdalovali od pravého Boha a na pravého Boha zapomínali. Příroda, která kdysi ležela člověku u nohou, se postupně povýšila nad jeho hlavu, takže před ním nakonec zakryla Boží tvář a stala se pro něho bohem, stanula na místě Božím. A člověk začal přírodu zbožšťovat, čili podřizovat se jí, podle ní se chovat, modlit se k ní a přinášet jí oběti. Jenže zbožštěná příroda nemohla zachránit ani sebe ani člověka před smrtí a tlením. Lidstvo nastoupilo strašnou cestu, byla to cesta hříchu; a tato bídná cesta ho neomylně vedla pouze do jediného města soužení a trápení, a to bylo město mrtvých. Lidští králové kralovali nad lidmi, zatímco hřích a smrt kralovaly nad lidmi i nad králi. Jak šel čas, více a více těžklo břemeno hříchu, jež bylo jako narůstající lavina valící se s hory. Lidské plemeno bylo již ve stavu naprosto zoufalém, když se zjevil nebeský Bohatýr, aby je zachránil.

Tímto bohatýrem byl Ježíš Kristus. Věčně bezhříšný a věčně nesmrtelný. Navštívil rozpadající se hřbitov lidského rodu, a všude rozséval květy nesmrtelnosti. Před vůní vycházející z jeho úst prchal zápach hříchu, a jeho slova oživovala mrtvé. Pro svou lidumilnost však na sebe vzal celou horu lidského hříchu, když se kvůli lásce k člověku oblékl do smrtelného lidského těla. Leč hřích lidí byl tak těžký a strašný, že pod jeho váhou i samotný Boží Syn padl do hrobu. Stokrát blahoslavený je ten hrob, z něhož vytryskla pro lidské plemeno řeka nesmrtelného života!

Skrze tento hrob sestoupil Bohatýr do podsvětí, kde roztříštil trůn satanův a zničil hnízdo všech zlých a lstivých pletich proti lidskému rodu. Z tohoto hrobu Bohatýr vystoupil do nejvyššího nebe, a tím pro lidi zbudoval novou cestu - do města živých. Svojí mocí rozvrátil podsvětí, svojí mocí oslavil své tělo a vstal z hrobu - svou vlastní mocí, neoddělitelnou od moci Otce a Ducha Svatého. Pokorně jako beránek kráčel Pán bez zloby vstříc utrpení a smrti. Pevně jako Bůh přestál mučení a přemohl smrt. Jeho vzkříšení je skutečnou událostí a současně i proroctvím a obrazem našeho vzkříšení - "neboť zazní trouba a zemřelí vstanou z mrtvých jako neporušení" (1. Kor 15,52).

Někdo se otáže: "Proč se říká, že vzkříšený Pán přemohl smrt, když všichni lidé stále umírají?" Každý, kdo přijde do života skrze mateřské lůno, odchází z tohoto života skrze smrt a hrob. Takové je pravidlo. Leč pro nás, kteří umíráme v Kristu, není smrt už temnou propastí, ale narozením do nového života a návratem do naší pravé domoviny. Hrob už pro nás není věčnou tmou, ale pouhou branou, v níž nás očekávají světlí Boží andělé. Pro všechny, kteří jsou naplněni láskou ke krásnému a lidumilnému Pánu, se hrob stal jen poslední přehradou, kterou přestoupivše, ocitnou se v Boží přítomnosti a blízkosti; a tato přehrada je tenká jako pavučina. Proto slavný apoštol Pavel zvolal: "Pro mne je život Kristus, a smrt je ziskem" (Filip 1,21). Na tom vidíme, že Pán přemohl smrt, - vždyť smrt vedle Něho nic neznamená.

Hrob už více není hlubokou propastí, neboť Pán ji sám sebou naplnil. Hrob už více není temnotou, protože Pán ho jej naplnil světlem. Hrob už více není strašlivý a děsný, jelikož není znamením konce života ale začátku. Hrob už více není naším věčným domovem, ale pouhou bránou do naší domoviny. Smrt před vzkříšením Kristovým se liší od smrti po Jeho vzkříšení podobně, jako se odlišuje hrozný požár od plamene svíce. Tak zásadní význam má vítězství Kristovo. Smrt byla pohlcena Jeho vítězstvím (1. Kor 15,54).

Někdo se může ještě tázat: "Proč se říká, že vzkříšený Pán zvítězil nad hříchem, když všichni lidé stále hřeší?" Opravdu Pán zvítězil nad hříchem. Přemohl jej svým bezhříšným početím a narozením; zvítězil nad ním svým čistým a bezhříšným životem na zemi; zvítězil nad ním jako Spravedlivec svým utrpením na kříži. Stal se lékem, spolehlivým a bezchybným lékem proti hříchu. Ten, kdo je nakažen hříchem, se může uzdravit jedině Kristem. Ten, kdo si nepřeje hřešit, může uskutečnit toto své přání pouze s pomocí Kristovou.

Když lidé nalezli lék proti neštovicím, pravili: "Zvítězili jsme nad touto nemocí!" Přesně to samé opakovali, když našli lék proti záškrtu a dalším nemocím: "Překonali jsme tyto nemoci! Přemohli jsme je!" Získat lék proti nějaké nemoci tedy znamená vítězství nad touto nemocí. Kristus je s nikým nesrovnatelný největší Lékař v historii lidstva, protože nám dal lék proti nemoci, která je horší než všechny jiné choroby, čili proti hříchu, z něhož pocházejí všechny ostatní nemoci a všechno další lidské utrpení - duševní i tělesné. Tímto lékem je On sám, vzkříšený a živý Pán. Je jedinečným prostředkem proti hříchu - jediným, ve který lze doufat.

To, že lidé až doposud hřeší a umírají ve svých hříších, neznamená, že by Kristus nezvítězil nad hříchem. Značí to pouze, že takoví lidé nepoužívají onen jediný Lék proti své smrtelné nemoci. Značí to, že o Kristu jako Léku ještě dosti nevědí, a pokud o Něm vědí, pak Ho z nějakých příčin nepřijímají. Dějiny však svědčí tisícerými tisíci hlasů: kdo vylije tento Lék na svou duši a kdo jej přijme do svého těla, vyléčí se a stane se zdravým.

Pán náš Ježíš Kristus znaje nemoc naší přirozenosti, dal pokyn věrným přijímat Ho jako pokrm a nápoj pod viditelnými způsobami chleba a vína. Lidumil takto učinil z nezměrné lásky k lidem, jen aby jim ulehčil přístup k životodárnému Léku proti hříchu a rozkladu, který hřích působí. "Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, ve mně přebývá a já v něm. Jako mne poslal živý Otec, a já žiji skrze Otce, tak i ten, kdo jí mne, žít bude skrze mne" (Jan 6,56-57).

Ti, kteří hřeší, živí se hříchem a kvůli hříchu z nich postupně mizí život. Kdo však jedí živého Pána, vpravdě se sytí životem, a život se v nich stále rozrůstá, kdežto smrt se zmenšuje. A čím více se rozrůstá život, tím odpornější se takovému člověku stává hřích. Nechutná a žalostná slast hříchu je v nich vystřídána životodárnou a radostnou rozkoší Krista Vítězného.

Blažení, kteří pocítili a okoušejí toto tajemství ve svém životě. Možno je nazvat syny světla a dětmi blahodati. Když opouštějí tento pozemský život, jakoby vyšli z léčebnice - leč už nikoliv jako nemocní.

2.


A nyní se otažme: "Koho vzkříšený Pán osvobodil svým vítězství nad hříchem a smrtí?" Lidi pouze jedné národnosti? Či jedné rasy? Jedné třídy? Jednoho společenského postavení? Nic takového. Podobná vítězství jsou vlastní škodolibým a zlobným vítězstvím pozemských králů. Pán není nazýván ani židomilným ani řekomilcem ani milujícím jen žebráky ani aristokracii. Je nazýván Lidumilem. A proto své vítězství určil člověku bez přihlížení ke všemu, čím se lidé od sebe dělí. Dosáhl vítězství pro dobro a užitek všech stvořených lidí a všem stvořeným lidem ho daroval. Těm, kdo přijmou a osvojí si toto vítězství, slíbil věčný život a spoludědictví nebeského Království. Nikomu toto své vítězství nevnucuje, ačkoliv je tak drahocenné; ponechává totiž lidem svobodu: přijmout je či nepřijmout. Jako v ráji člověk učinil svobodnou volbu a přijal z rukou satana záhubu, smrt a hřích, tak i nyní si musí svobodně vybrat, přijme-li pro sebe život a spásu z rukou Boha Vítěze či nikoliv.

Kristovo vítězství je balzámem, životodárným balzámem potřebným pro všechny lidi, protože všichni se stali malomocnými hříchem a smrtí.

Balzám učiní tyto churavějící zdravými, a zdravé ještě zdravějšími. Tento balzám oživí mrtvé, a v živých rozhojní život. Tento balzám činí člověka moudrým, zušlechťuje a zbožšťuje člověka, stonásobně a tisícinásobně rozmnožuje jeho síly a povyšuje jeho důstojnost vysoko nad veškerou stvořenou přírodu, až k výšinám a velikoleposti Božích andělů a archandělů.

Jak podivuhodný a životodárný je to balzám! Která ruka tě nepřijme? Jaké srdce tebou neskropí své rány? Čí ústa tě dokážou opěvovat, jak by se náleželo? Co je to za pero, které by dokázalo popsat tvou divotvornou moc? Kdo dokáže spočíst tebou dosud vyléčené nemocné a vzkříšené nebožtíky? Kde je ten, kdo by měl dosti slzí, aby dostatečně poděkoval tobě?

Tedy přijďte, vy všichni, bratři, bojící se smrti. Přistupte ke Kristu vzkříšenému, ke Kristu, který křísí z mrtvých, a On vás vysvobodí ze smrti a děsu smrtelného.

Přijďte, i vy všichni, žijící se studem kvůli svým zjevným či tajným hříchům, přistupte blíže k Prameni Života, který omývá a očišťuje, který může i nejčernější nádobu učinit bělejší než sníh.

Přijďte, vy všichni, hledající zdraví, síly, krásu a radost. Hle, vzkříšený Kristus je bohatým Zřídlem toho všeho. Čeká vás všechny se soucitem a touhou, nepřeje si, aby se kdokoliv minul a odešel s prázdnou.

Pokloňte se mu tělem i duší. Sjednoťte se s ním celou myslí svou a všemi svými myšlenkami. Obejměte ho celým svým srdcem. Klaňte se mu nikoliv jako svému otrokáři, ale jako svému Osvoboditeli. Sjednoťte se ne se záhubcem, ale se Zachráncem. Objímejte nikoliv cizího, ale toho nejbližšího Příbuzného a nejmilovanějšího Přítele.

Vzkříšený Kristus - toť zázrak zázraků. Avšak právě jako zázrak nad zázraky je zároveň vaší pravou přirozeností, pravou přirozeností člověka, prvostvořenou, rajskou přirozeností Adamovou. Pravá lidská přirozenost nesmí být v otroctví okolní němé přírody, vždyť je povolána vládnout nad ní mocně a všemohoucně. Stavem pravé lidské přirozenosti není potupa, nízkost, nemoc a smrtelnost ani hříšnost, ale jejím stavem je sláva a zdraví, nesmrtelnost a bezhříšnost.

Vzkříšený Kristus odhrnul závěs, abychom mohli spatřit pravého Boha i pravého člověka, a zjevil nám v sobě krásu a velikost jednoho i druhého. Nikdo nemůže poznat pravého Boha, než skrze vzkříšeného Pána Ježíše Krista, a nikdo nemůže poznat pravého člověka než skrze Jeho jediného.

Vstal z mrtvých Kristus, bratři!

Svým vzkříšením Kristus přemohl hřích a smrt, zničil temné království satanovo, vysvobodil zotročený lidský rod a rozlomil pečeť největších tajemství Boha a člověka. Jemu náleží čest i sláva, s Otcem i Svatým Duchem, Trojici jednobytné a nerozdílné, nyní i vždycky, a po všechny časy, až na věky věkův. Amen.

Světitel Nikolaj (Velimirovič)










Zobrazit příspěvek č. 637 jednotlivě

Administrátor --- 4. 4. 2010
Video z Jerusalema - Pascha 2010

V chrámu Božího hrobu sestoupil blahodatný oheň





Video z ruských novin

Více o tomto každoročním paschální zázraku

U nás můžete shlédnout dvě videoreportáže z Jerusalema na Velkou sobotu, kdy sestupuje svatý oheň: Jerusalem - Pascha 2007 (1) a Jerusalem - Pascha 2007 (2) (ruské znění s českými titulky)









Zobrazit příspěvek č. 636 jednotlivě

Administrátor --- 29. 3. 2010
Z tisku - Rusko

Strastný týden v Moskvě začal teroristickým útokem

Patriarcha moskevský a celého Ruska Kyrill ve svém prohlášení uvedl, že se modlí za duše zabitých, za útěchu pozůstalých a za brzké uzdravení zraněných. "Prosím Hospodina, aby pomohl záchranářům a lékařům v jejich práci, aby pomohl všem, kteří se snaží zmírnit následky katastrofy. Vydal jsem pokyn, aby duchovenstvo navštívilo všechny zraněné v nemocnicích. ... Na nebezpečí (terorismu) je potřeba odvětit nikoliv strachem či panikou nebo hněvem. Nechť se naší odpovědí stane jednota národa a jeho pevná vůle zastavit teroristy i ty, kdo je podporují, financují nebo ospravedlňují. Postihne je Boží trest. Věřím, že nebude prodlévat ani lidská spravedlnost.

------------

Po teroristických útocích byl zastaven provoz metra a lidé museli jezdit taxíky, jejichž řidiči využili situace a desetinásobně zvýšili jízdné ve svých vozech. Patriarcha Kyrill vystoupil s prohlášením k moskevským taxíkářům s výzvou, aby vrátili peníze. "Dnešní událost musí stmelit naši společnost a zvýšit vzájemnou solidaritu. Dnes můžeme vidět mnoho solidárních projevů, leč současně i řadu příkladů cynismu. Peníze takto získané vám nepřinesou užitek. Vraťte je - použijte je na dobré skutky. Přání vydělat na neštěstí druhého se obrátí v další neštěstí," napomenul patriarcha moskevské řidiče taxislužby.

-------------

Muslimové žádají, aby teroristické útoky v Moskvě nebyly spojovány s islámem

V koordinačním centru muslimů Severního Kavkazu prohlašují teroristy za bandity, jejichž skutky nemají žádný vztah k ideologii islámu.

--------------

Hlavní rabín prohlásil: Dnes má židovský národ svátek Pesah, ale místo štěstí máme smutek.

"Dnes večer začne probíhat jeden z hlavních židovských svátků. Budeme se modlit, aby B-h poslal útěchu rodinným příslušníkům zesnulých a aby zachránil životy těch, kdo jsou zraněni a leží v nemocnicích," pravil Berl Lazar, hlavní ruský rabín. Terorismus prohlásil za nového faraona, který chce učinit z celého lidstva otroky své člověku nenávistné ideologie. "Co můžeme učinit, abychom zhatili plány teroristů? Doufám, že stát se proti této bandě oboří celou svou mocí. ... Věřím, že budou přijata ta nejrozhodnější opatření, aby byla vyhlazena tato zločinná ideologie - a to jak opatření výchovná tak i represivní. To je naše povinnost před oběťmi teroru," uvedl ještě hlavní rabín.

(Z ruského tisku)










Zobrazit příspěvek č. 635 jednotlivě

Administrátor --- 29. 3. 2010
Další výročí západní agrese proti Pravoslaví. Koláž zpráv, článků a úvah

Máme za sebou smutné 11. výročí útoku NATO na Jugoslávii

Už jedenáct let nese na sobě každý Velký půst pečeť tragédie našich slovanských pravoslavných bratří Srbů. Přes 2000 tisíce pravoslavných lidí, kteří vstupovali tenkrát v r. 1999 do Velkého půstu, se již nedožilo Paschy, protože zahynuli pod americkými střelami. Věčná jim paměť!


Míting obyvatel Bělehradu - pro NATO legitimní cíl.

------------------------

Zpráva z tisku:
V Srbsku se konala vzpomínka na oběti agrese NATO

Srbská pravoslavná církev koná panychidy a posvěcuje památníky obětí. Srbský patriarcha Irenej se modlil za nevinné zabité při agresi NATO v březnu a dubnu 1999 proti Srbsku, i za srbské vojáky. Po zádušní bohoslužbě v chrámu sv. Marka patriarcha uvedl, že "trpěl národ, jemuž je svoboda cennější než krajíc chleba" a že "přesný počet obětí stále není znám". "Doufáme ve spravedlnost Boží a v to, že mocní tohoto světa neuniknou Božímu soudu, na němž ponesou odpovědnost za spáchané zločiny". Patriarcha také dodal, že se modlil, aby se utrpení nevinných lidí na tomto světě už nikdy více neopakovalo.

Biskup bačský Irenej posvětil na vojenském letišti v Somboru památník vojáků, kteří zahynuli na válečném poli v průběhu celých dějin srbského národa. Účastníkům aktu připomněl, že kříž, který zdobí tento památník, je nejen znamením utrpení, ale též znakem vítězství.
(Dle oficiálního website Srbské pravoslavné církve)


V Rusku si lidé (jako černý humor) přeposílali e-mailem tento obrázek, na který bylo dopsáno: »Tak vy stále ještě nevěříte v naši demokracii? Tak to my už k vám letíme.« (Divíte se, že je většině Rusů americká demokracie k smíchu?)

------------------------

Jaká zrůdná beztrestnost na úsvitu třetího tisíciletí křesťanské éry. Jaký krutý cynismus psát ve dny Velikého půstu na bomby a rakety (jimiž byli zabíjeni Srbové): „Šťastné velikonoce!“ O jaké demokracii mohou mluvit ti, kteří první ji pošlapávají a první hanobí samotným pojem "svoboda" (z ruského novinového článku).


Nevybuchlá bomba NATO se vzkazem: „Stále ještě chceš být Srbem?“ (Názorně to vypovídá o povaze celé agrese.)

Již jsou dostatečně známé případy, kdy piloti dostávali od svých velitelů příkazy likvidovat evidentně civilní cíle, hubit civilní uprchlíky na cestách atd. Nebudeme to zde všechno opět opakovat (snažili jsme se tenkrát alespoň některé momenty a aspekty celé jugoslávské pohromy monitorovat; zvláště upozorňuji na článek objasňující, jak bylo zmanipulováno západní veřejné mínění i politická mašinérie proti Srbsku, aby byl útok NATO na Bělehrad v očích veřejnosti ospravedlnitelným).

(Zde je český přepis nahrávky odposlechnutého záznamu komunikace pilota stíhačky se základnou před tím, než pilot vystřelil raketu na srbské civilisty; kdysi byl na internetu k dispozici i originální audiozáznam. Jeden případ z mnoha.)

Výsledek jednoho z útoků NATO na civilisty - tentokrát piloti odpálili raketu na konvoj uprchlíků. (Další hrůzné fotografie jsou na české stránce o přepadení Jugoslávie.)

NATO říká: Nemáme nic proti srbskému lidu.
(Tato obyvatelka Bělehradu se vypravila do obchodu koupit mrkev. Domů se už nikdy nevrátila. Zahynula při náletu NATO za denního světla poblíž obchodu na severu Bělehradu. Zasažena byla i nemocnice. Použity byly kazetové bomby. Zabily tam celkem 15 lidí. Zničily 30 domů v okolí.)



Španělský pilot stíhacího letadla přiznal, že útoky byly vedeny na civilní cíle. Letadla byla na Balkánu používána ve službách strategie "spálené země". Španělští vojáci protestovali proti velení NATO kvůli tomu, že vybírá nevojenské cíle. Američané jim za to nadávali.

Úryvek z výpovědi španělského vojáka, který se zúčastnil útoku na Srbsko, o způsobu vedení války ze strany amerického velení NATO: »Ničí zemi, bombardují ji novými zbraněmi, používají toxické nervové plyny, povrchové miny shazují pomocí padáků, užívají bomby s obsahem uranu, černý napalm, sterilizační chemické látky, postřiky otravující plodiny a zbraně, o nichž ještě stále nic nevíme. Severní Amerika se dopouští jednoho z největších barbarství, jež může být pácháno proti lidskosti.« (Více v angl.)

---------------------------

USA za tento útok proti pravoslavným Srbům zaplatily strašnou cenu. Pojem 11. září už hovoří sám za sebe. Proč dávat katastrofu dvou věží WTC do souvislosti s přepadením Jugoslávie? Podivuhodný (ač je to strašlivá matematika) je přibližně shodný celkový počet obětí jak v Jugoslávii tak v USA (bezmála tři tisíce). Ještě výmluvněji však hovoří samo datum teroristického útoku na newoyrská "dvojčata" - 11. září - to bylo totiž mj. datum narozenin srbského pravoslavného patriarchy Pavla (nedávno zesnulého; viz č. 582). Vždyť právě patriarcha (a nikoliv prezident či jiný momentální politik) je duchovním představitelem všeho pravoslavného srbského lidu, na který USA brutálně zaútočily. A tak - jak se zdá - právě jeho osobní data použila Boží prozřetelnost jako vizitku na ránu trestajícího biče Božího, který na Ameriku dopadl. Právě pod touto "nálepkou", čili s datem narozenin srbského patriarchy Pavla, je tato hrozná tragédie amerického státu i společnosti zapsána do dějin i do celoplanetárního povědomí. Vždyť nikdo neřekne této katastrofě jinak než jen prostě: "11. září".



Patriarcha Pavle sám byl tak mírumilovný člověk, že jistě žádné odplaty agresorům nepřál. Možná právě proto, že to ani v nejmenším nebyla jeho vůle, mohl jeho nacionálie Bůh použít na pěst hněvu dopadající shůry na město pýchy a zpupnosti. Bůh si vybral osobu tohoto drobného slabého neduživého človíčka jako symbol pro svou odplatu, kterou se zastal svého lidu. (Podobnou nepozemskou logiku známe i z biblických příběhů - Bůh si vybírá ke svému dílu právě ty slabé a nemohoucí, aby bylo zjevné, že se nejedná o lidské dílo ani o dílo lidských schopností a síly, ale o Boží věc.) "Mně náleží pomsta, já odplatím," praví Bůh.

Hospodin v Bibli praví: »Má je pomsta, já zjednám odplatu! Noha jim uklouzne v čas náležitý, den jejich pohromy blíží se, jejich úděl už je pro ně připraven!" Ano, Hospodin bude svůj lid hájit a nad svými služebníky se slituje, až uvidí, že už je opustily síly... Prohlédněte - já, jen já jsem jediný a není Boha kromě mne. Já dávám smrt a život daruji, já mohu zranit i uzdravit - z mé ruky vás nikdo nevyrve!  Svou ruku pozvedám k nebi a přísahám: Jakože žiji navěky,  jakmile čepel svého meče zostřím, má ruka právo uchopí! Vykonám pomstu nad svými nepřáteli, těm, kdo mě nenávidí, odplatím. Své šípy opiji jejich krví, můj meč se jejich masem nasytí, krví padlých i zajatých, hlavami nepřátel a jejich vůdci." Jásejte, národy, tak jako jeho lid! On jistě pomstí krev služebníků svých, vykoná pomstu nad svými protivníky, od krve očistí svou zem i lid.« (Deut 32,35-36 39-43; dle bible 21)


Tragédie 11. září měla pro USA i pro svět nedozírné důsledky (hovoří se o ekonomických, finančních, politických i psychologických následcích; viz na Wikipedii). Z hlediska USA lze říci, že pro Ameriku to byla rána, z níž se bude vzpamatovávat dlouhá desetiletí (a možná se už z ní nevzpamatuje nikdy). Ani svět po 11. září už není takový, jako býval před tím.

Kdosi provedl takové vizuální srovnání obou událostí, dvou tragédií, které jsme kdysi uveřejnili: Deja vu.

Nikdo z křesťanů jistě nepřeje americkému lidu nic zlého. Proč další utrpení? Odpovědnost stejně jako možnost změny leží na "mocných tohoto světa". Následky jejich zlých rozhodnutí dopadají na lid - cizí i vlastní.

--------------------------

Srbská pravoslavná církev chystá kanonizaci tříleté dívky Milici Rakič, která zahynula při agresi NATO proti Jugoslávii



Srbské noviny tenkrát psaly, že bomby NATO zabily anděla. Tříletá Milica se stala první obětí vojenské operace, nazvané Američany cynicky "milosrdný anděl", v Batajnici, malém městečku u Bělehradu. Po šesti letech se v monastýru Tvrdoš ve východní Hercegovině, vedle ikon jiných srbských mučedníků, objevila freska zobrazující malinkou Milicu. Na fresce je napsáno: "Sv. novomučednice (zabitá) NATO, dítě Milica". Biskup zacholmsko-hercegovinský a přímořský Grigorij s biskupem Athanasijem (Evtičem) z monastýru Tvrdoš vystoupili s iniciativou svatořečení malinké dívky, aby byla připočtena ke sboru svatých jako novomučednice. Milica je nevinnou obětí, symbolem utrpení, které museli Srbové vytrpět posledního jara uplynulého tisíciletí. Milica byla zrovna doma; stalo se to večer; koupala se ve vaně, když přiletěl úlomek z nedaleko vybuchlé bomby, proletěl maličkým okénkem právě nad místem, kde byla vana, a zabodl se děvčátku do hlavy. Byly jí tři roky, tři měsíce, osm dní. Ráda malovala. Když ji pohřbívali, položili jí na rakev pastelky.

"Oni nedokáží tak zabíjet, jako my dokážeme milovat."
V srbských domech měli ve zvyku, že když zazněla siréna, všichni se ihned rychle políbili. Možná naposledy. Chtěli opustit svět ve vzájemné lásce. Jedině díky lásce přemáhali strach, nenávist a ponížení.

Proč by měla být kanonizací Milica připočtena k mláďátkům betlémským, která byla zavražděna Herodem? Bomby a rakety NATO měly za úkol především zničit duši srbského národa - čili svaté Pravoslaví. Modlitba k mučednici Milici dokazuje, že se herodové přepočítali. Stejně jako vždycky.

Dostojevskij uvažoval, jestli je možno dosahovat byť i toho nejvznešenějšího cíle, nejblahodárnějšího pro lidstvo, za cenu, že tím bude trpěl jediný z maličkých a bezbranných, třeba dítě. Karamazovská úvaha již sto let nedává spát těm, kteří touží po spravedlnosti. V té úvaze je vetknuta i prostá a průzračná pravda Pravoslaví. My nemáme ambice přivádět lidstvo k těm údajně "nejvznešenějším" a "nejblahodárnějším" cílům. Ve svých pozemských životech vedeme každý svůj vlastní osud s cílem přenést jej ze země na nebe. Na tuto cestu nás uvedl Kristus; je obtížná a strmá, a kráčet po ní lze jen s Jeho pomocí a ve vzájemné pomoci bližních. Někteří jsou překvapeni - leč ve skutečnosti je to zcela přirozené - na této cestě obtížného výstupu k nebi nás stále doprovázejí ti maličcí a bezbranní, a třeba i děti, kteří jsou mučeni a zabíjeni satelitně naváděnými raketami a přesně mířenými střelami...
(Dle stati Sergeje Stefanova)











Zobrazit příspěvek č. 634 jednotlivě

Administrátor --- 26. 3. 2010
Z tisku: pákistánská policie křesťanského muže upálila a jeho manželku znásilnila

Pákistán - křesťana, který odmítl přestoupit na islám, upálili zaživa

Arshed Masih, 38-letý křesťan z Pákistánu, byl zaživa upálen před zraky svých třech dětí kvůli odmítnutí přestoupit na islám. Jeho ženu Martu znásilnili policisté. Oznámila to 24. března agentura "Blagovest-info" s odvoláním na "Spero News" a "Apis".

Zločin se stal 19. března v domě šejcha Mohammada Sultana, bohatého muslima, u něhož manželé pracovali. Tento dům stojí přímo naproti policejní stanice, jenže policisté v tomto případě spolupracovali s vrahy.

Již v lednu tohoto roku šejch spolu s vůdci místních fundamentalistických skupin nutili rodinu přijmout islám a hrozili jim "strašnými následky" v případě odmítnutí.

Masih zemřel 22. března večer v katolické nemocnici Svaté rodiny. Měl popáleniny na 80 procentech kůže. Vláda pákistánské provincie Pandžáb přikázala zahájit vyšetřování činu vraždy. Na vládu se obrátil i arcibiskup a žádal vyřešit tuto situaci a zajistit křesťanům bezpečnost.

----------

Provládní média a vláda o incidentu mlčí. Podle posledních slov oběti zapálili Masiha sami policisté na pokyn jeho muslimského zaměstnavatele. V průběhu upalování křesťana policisté znásilňovali jeho manželku. Tři jejich děti, ve věku mezi 7 a 13 lety, byly přinuceny hledět na brutální zacházení s jejich rodiči. Manželka upáleného, Marta, leží v nemocnici v šoku a nemůže mluvit.

Další podrobnosti v angl. Spero News a zde










Zobrazit příspěvek č. 633 jednotlivě

Administrátor --- 24. 3. 2010
Z došlé pošty - prohlášení vikárního biskupa k novinovému článku o našem knězi

Důstojní otcové, bratři a sestry!

Vzhledem k tomu, že dnes byl v deníku Právo a na internetových stránkách www.novinky.cz jako hlavní zpráva dne zveřejněn článek: "Kněz zneužíval svou dceru, přesto zůstává v církvi", jsem nucen se vyjádřit tímto prohlášením. Zpráva se rychle šíří po Církvi a já sám dostávám různé reakce.

Jsem hluboce přesvědčen o tom, že otec Patrik T. není vinen ve věci, za kterou byl s podmínkou odsouzen. Vycházím z osobního rozhovoru s ním, zpovídal jsem ho, otec Patrik navíc před celým chrámem i eparchiálním biskupem přísahal o své nevině v dané věci na Písmo svaté a navíc za ním stojí celá církevní obec, ve které mnoho let působí. Narážka autora článku na to, že otec Patrik byl v Monastýru v Hrubé Vrbce jakoby z neposlušnosti jen pár dní a pak se vrátil do své farnosti, není pravdivá. Otec Patrik byl v monastýru přesně tolik dní, jak jsme se domluvili a jak to bylo možné. Ve dnech, když měl on sám soudní jednání a jiné starosti spojené se soudem a se svou rodinou nebo když jsem já sám musel na čas odcestovat, se ve svém městě s mým požehnáním zdržoval, ale neúčastnil se dle nařízení nijak farního života. Je nutné si uvědomit i tu skutečnost, že Hrubá Vrbka je od jeho města vzdálena 160 km a časté cestování pro něj bylo poněkud složité a nákladné.

Samozřejmě, že zveřejnění této interní věci je velmi nepříjemné. Ti, kteří k tomu případně nějakým způsobem přispěli, by si nyní měli uvědomit, jak tímto trpí celá naše Církev, přirozeně hlavně otec Patrik, který nyní bude muset na veřejnosti čelit velmi nepříjemnému tlaku, a v neposlední řadě i jeho děti, které budou jistě také svým okolím konfrontovány.

Prosím Vás tímto o Vaše modlitby za otce Patrika a jeho rodinu, o Vaši lásku, podporu a pomoc.

Děkuji, vyprošuji požehnané postní dny,

biskup Jáchym













Zobrazit příspěvek č. 632 jednotlivě

Administrátor --- 24. 3. 2010
Pokání a duchovní zápas

5. neděle Velkého půstu – CT. MARIE EGYPTSKÉ

V průběhu přípravných týdnů a dosavadního půstu nás Církev skrze vybraná nedělní témata povzbuzovala k pokání a upevňovala nás v důvěře v Boží milosrdenství, ubezpečovala nás, že neexistuje tak velký hřích, který by nemohl být Bohem odpuštěn, kaje-li se hříšník. Ani téma této neděle, kterým je život a příklad sv. Marie Egyptské, nikterak zásadně nevybočuje z tohoto rámce. Je zde ukázána žena - velká hříšnice, která žila ve své době v Egyptě; je ukázán její život, v němž vidíme její obrácení; na jejích dalších osudech je ukázáno její horlivé a vytrvalé pokání, které Bohu za své hříchy přinesla; a na svědectví starce Zosimy o zázracích, které konala, je ukázáno Boží smilování nad touto hříšnicí, její přijetí u Boha a dokonce její uvedení mezi svaté Boží už za jejích pozemských dnů.

Avšak jeden nový tón, který v uplynulých nedělích ještě nezazněl tak zřetelně, tu je. A tím je poukázání na duchovní zápas, který je vždy (v nějaké míře) nedílnou součástí obrácení a pokání. Částečně už to slyšíme znít v tématu minulé neděle, kterým je život a dílo sv. Jana Sinajského, autora klasického manuálu pravoslavné spirituality: "Žebř nebeský". Osou této knihy je pomyslný žebř, jehož jednotlivé příčky symbolizují postup očištění člověka od hříchu - čili je to průvodce při zápasu za očištění srdce, postním zápasem za osvobození ducha, při boji proti démonům. Naplno však tuto polnici duchovního boje slyšíme zvučet až v tématu neděle sv. Marie Egyptské. (Přečtěte si o jejím životě.)

Pokání to není jen lítost nad hříchem, to je nejen obrácení, rozhodnutí se změnit, slib se polepšit. Lítost a obrácení jsou začátkem pokání. Tu počáteční změnu myšlení, obrácení, je totiž potřeba stvrdit dalším životem, resp. tím, co následuje po změně uvažování, když jsme se vydali na cestu dosahování svatosti. A tím, co člověka nyní čeká, je boj. Kajícím obrácením totiž vstupujeme do duchovní války. To je důvod proč to, co následuje po křtu (nebo u pokřtěného po tom, co se odvrátí od hříchu), často připomíná všechno možné, jen ne klidný (na Západě by řekli: rozjímavý) život. Člověk by přirozeně čekal, že ho naplní světlo a Božský pokoj. Místo toho, se nezřídka stává, že naše nitro naplní dusná temnota, srdce se zachmuří a mysl je zmatena. A teď se ukaž, jestli to myslíš vážně! Vyhlásil jsi při křtu válku ďáblu, plivnul jsi na něj (a to ti pyšný duch nikdy nezapomene!), odvrátil ses od hříchu, tak teď tedy bojuj s temnotou ve svém srdci.

Chybou některých, kteří se nechají zmást, je hledat příčiny tohoto stavu vně sebe, ve svém okolí nebo ve stavu církve či společnosti. Příčiny a tudíž i řešení spočívají v nitru člověka. Tam je potřeba obrátit svou zkoumavou pozornost, zde leží naše bitevní pole.
O pokání platí, že boj, který následuje a kterým má kajícník dokázat, že to myslí vážně, je tím těžší a tvrdší, čím více člověk dříve podléhal moci hříchu. Starec Paisij by jistě v této souvislosti připomněl, že souhlasem s hříchem dal člověk ďáblu právo nad sebou, a čím více hříchů a čím těžší jsou ty hříchy, tím více práv člověk nad sebou ďáblu dal. A pokáním člověk tato práva ďáblu najednou upírá. I přichází za tebou rozčílený ďábel, ukazuje úpis podepsaný tvou krví, a domáhá se svých práv (dotěrně a neodbytně). A čím těžší hříšník ďáblu pokáním uniká, tím větší je hněv démonů a tím urputněji vznášejí své nároky a sveřepě využívají všech temných nitek, jimiž dříve hříšník nechal svou duši omotat.

Jak příšerný to může být v případě bývalých těžkých hříšníků boj, ukazuje právě vyprávění sv. Marie o tom, co zažila, když po svém obrácení odešla kát se ze svých hříchů do pouště, kde prožila 47 let. Stačí pár vět samotné ctihodné Epypťanky:
»... 17 let jsem prožila v této poušti za ustavičných bojů s chorobnými vášněmi jako v zápase s divými šelmami. Když jsem se chystala k jídlu, snila jsem o mase a rybách, jaké jsem jedla v Egyptě. Měla jsem chuť pít své milované víno. Když jsem byla ve světě, pila jsem mnoho vína, ale zde jsem často neměla ani obyčejnou vodu. Hynula jsem žízní a krutě mne trápil hlad. Někdy přicházelo ještě něco horšího - zmocňovala se mne nesmírně mučivá touha zpívat oplzlé písně, na něž jsem byla zvyklá. Jako bych je přímo slyšela. Tu jsem prolévala slzy, bila se do prsou a vzpomínala na sliby, které jsem dala, když jsem odcházela na poušť. V duchu jsem stanula před ikonou své vůdkyně, nejčistší Bohorodice, a s pláčem ji prosila, aby odehnala ode mne myšlenky, které trýznily a mátly mou duši. Tak dlouho jsem plakala, silně se bila do prsou, až se naplnila míra pokání, a já uviděla světlo rozlévající se všude kolem mne, a bouři vystřídala veliká tišina. Jak mám, otče, vypovědět smilné myšlenky, které mne ovládaly? Odpusť, otče! Žár vášně se ve mně rozhořel, celou mne spaloval a ponoukal k slasti. Jakmile na mne přišlo takové pokušení, padla jsem na zem, zalévala se slzami a jakoby viděla, že přede mnou stojí samotná má Vůdkyně (Panna Marie), soudí moje přestoupení složeného slibu a hrozí mi těžkými mukami. A nevstávala jsem třeba den a noc, pokud nebylo dokonáno pokání a neozářilo mne blažené světlo, odhánějící temné myšlenky a zmatení. Pak jsem zvedla oči ke své záruce a vroucně jsem ji prosila o pomoc v mém utrpení na poušti, a skutečně, ona mi pomohla a zvedla k pokání. Tak jsem strávila na poušti prvních 17 let v ustavičném utrpení. Temnota následovala temnotu, běda a pokušení byly všude kolem. A pak, až do této chvíle je Bohorodice ve všem mou pomocnicí a učitelkou.« (Dále viz život sv. Marie Egyptské)
K tomu je potřeba dodat, že na základě zkušeností jiných asketů a obecné mnišské zkušenosti, se můžeme domnívat, že sv. Marie o svém zápasu s vášněmi, které se nenechaly tak snadno vytrhnout ze srdce, a s běsy, neřekla ani zdaleka vše. Možná něco zamlčel Zosima. Leč spíše Marie, jakožto žena, ostýchala se o tom více vyprávět. Konec konců v jejím vyprávění zaznívá často obava hovořit o pokušeních a útocích, které jí stíhaly na poušti, a zároveň stud tyto věci sdělovat. I jiní poustevníci (a dnes např. mniši z pousteven na Athosu) se o takových záležitostech nechtějí příliš šířit. Mj. i z obavy, že ten, kdo sám nemá tuto zkušenost, nebude věřit (a tomu, kdo tu zkušenost již má, to nemá smysl vyprávět); dále kvůli obavě z pohoršení, protože jsou to věci, o nichž se nesnadno hovoří a stud je skutečně na místě, běsové totiž provádějí skutečně (či spíše: neskutečně) nechutné a hanebné kousky. Takže jen stručně uvedeme, že démoni mají v takových případech moc zjevovat se v tělesné podobě, vyvolávat dojem tělesné přítomnosti druhé osoby, způsobovat nejen zrakové a sluchové vjemy, ale i hmatové, a to vše používají, aby asketu svedli k nemravnosti, ke hříchu a k tak hanebným věcem, že je problém o tom vůbec psát. Na mnichy ďábel a jeho běsové útočí se zvláštní zuřivostí, protože mniši na nebi obsazují místa, která tam byla uprázdněna pádem zlých duchů, čili zabírají jejich původní místa.
Vzpomínáte si na vyprávění poutníků na Athosu?, co jeden z nich, starší a vážný člověk, prožil při nocování v poustevně? Jak tam za ním přišla v noci jeho zemřelá manželka?; probudil se a cítil její teplo, tělesnou blízkost, přímo její tělo; vábí ho, on ji líbá a ona zmizí... Jiného poutníka (kněze) tam v noci chytli běsové za nohy, drželi mu ruce, aby se nemohl pokřižovat, a táhli ho po podlaze ke dveřím, za nimiž byla propast, skalní sráz (poustevny v athonské Karulii jsou na skalních útesech a přilepené na vysokých skalních stěnách). (Můžete si o tom přečíst, je to v češtině.) Jestli tam takovéhle kousky vyvádějí poutníkům, co asi potom démoni provádějí mnichům?
Marie vedla dobře svůj boj, prokázala své pokání, stala se tím zlatem vyzkoušeným ve výhni, a očištěna přetavením v žáru byla - byvši ještě v těle - vyzdvižena výše, než většina věřících i většina mnichů. Připodobnila se beztělesným andělům, když se modlila, vznášela se ve vzduchu, po řece Jordán kráčela jako po souši, znala a citovala Bibli, aniž by ji kdy četla, mnicha Zosimu, jehož viděla poprvé v životě, oslovila jménem, znala budoucnost, věděla, co se přihodí za rok, - hlavně však - spojila svou duši s Bohem.

------------------------

Nuže, abychom se vrátili k původní ose našich úvah, - život sv. Marie nám Církev dnes staví před zraky, aby nás tím morálně připravila na duchovní zápas, na skutečnost, že pokání je kaleno a utvrzováno ve výhni boje. Má nás to povzbudit a připravit, aby naše mysl nepropadla zmatku a nechápavosti, až bude nitro člověka otřásáno útokem neviditelných nepřátel, kterým jsme svými hříchy my sami uchystali kopí a zbraně, jimiž teď dotírají na naši duši.

Co je naprosto zásadní pomocí člověku pokání činícímu? Co je kajícníkovi berlou, o niž se opírá? Co je štítem, který odráží kopí, jimiž na něj útočí ďábel? Jak napovídá dnešní evangelijní čtení - pokora, ponížení se: "Ale kdožkoli chtěl by mezi vámi býti veliký, budiž váš služebník." Ďábel je pyšným duchem, pýcha je jeho páteří. Nic jiného mu nevyráží zbraně z rukou tak mocně, jako pokora. Bez pokory nejde v duchovním životě nic. Dokonce i čistota je bez pokory bezcenná. Teprve skrze pokoru začíná člověk rozumět, oč v církvi jde. Teprve skrze pokoru začíná chápat její tajemný život. Teprve pak se mu otevře v náhlém rozbřesku, oč se tu vlastně jedná.

Vždyť i Syn Boží, pokorně se nazývající synem člověka, "nepřišel, aby mu sloužili, ale aby sloužil, a aby dal duši svou na vykoupení za mnohé," jak dnes čteme. Nepokoušej se tedy vykročit na cestu pokání ze svých hříchů bez pokory vůči ostatním lidem, jinak hraješ sám sobě divadlo - pro anděly tragédii, pro běsy komedii.

------------------------

Leč ještě jednou zpět k předchozímu tématu. Ještě jedna krátká poznámka o duchovním zápasu. Žel, dnes stále více a více aktuální.

Ne každý musí projít tím nejstrašlivějším ohněm, ale nějakou zkušenost se žárem duchovní bitvy učiní každý, kdo to myslí s duchovním životem vážně. Ti, kteří se navracejí na úzkou cestu Evangelia z opravdu velké dálky, pozdvihují se z těžkých hříchů, však mohou být nuceni čelit vskutku přetěžké situaci. Zřejmě nejhorší to mají ti, kteří upadli do takových duchovních problémů, že si způsobili nějakou formu posedlosti - čili mají už běsa v sobě. Zatímco v obvyklém případě démoni útočí na člověka jakoby "zvenku", tak posedlý člověk je v kvalitativně jiné situaci. Většinou to bývá důsledek nějakého opravdu vážného hříchu. Pokud on sám má dobrou vůli (a té ho démon ani "zevnitř" nemůže nikdy zcela zbavit), pak je možno takovým lidem pomoci. Je potřeba nevyvrhovat je z církevního společenství, konat nad nimi modlitby, chovat se k nimi trpělivě a stále je udržovat v kontaktu s duchovním životem církve. Především však oni sami se musejí modlit - bojovat za modlitbu. Úspěch se nemusí dostavit hned. Snažit se vyhnat běsa rychle a naráz nemusí být vždy nejlepším řešením. Někdy to může trvat léta - mnozí starci dávali přednost tomuto delšímu postupu. (Zde je jedna z našich videostránek, která ukazuje jedno ze "sezení" opatrného postupného vymítání běsů z posedlých v Řecku /mám na mysli první video - na této stránce hned nahoře/.)

Na ilustraci sem vložím úryvek z připravované knihy od starce Efréma: Perly asketické moudrosti:

... Poslechni si ještě jeden podobný příběh. V době, kdy jsem přebýval v Novém skitu (na Athosu) a žil ještě můj starec Josef (Hesychasta), přišel k nám jednou jeden posedlý mladý člověk.

Starec dle svého milosrdenství přijímal tyto nešťastníky, kteří s námi žili tak dlouho, jak si přáli, a pak když sami chtěli, odcházeli. Posedlí lidé nemohou dlouho zůstávat na jednom místě. Zbaveni vnitřní Boží útěchy, hledají ji, a tak střídají místa a lidi.

V tomto mladém člověku přebýval démon prostitutky. Když se démon toho člověka zmocnil, rázem se jeho hlas změnil na hlas „veřejné pouliční ženy“ a říkal věci, o kterých podle apoštola „stydno jest i mluviti“ (Ef 5,12).
Jeho profesí bylo bednářství a sudařství. Jméno zamlčíme. V našem bratrstvu žil dost dlouho; v době práce přicházel a podle svých možností nám pomáhal svýma rukama. Třetího dne mi řekl: „Otče, nenaučil bys mě dělat pečetidla na prosfory? Výroba sudů je těžká práce a ještě k tomu – ten, co je uvnitř mě, neustále mne zostuzuje (poskvrňuje hanebnostmi).“

„Naučím tě to, bratře, nechť je požehnáno! Hle, dělej to a to. Nářadí je zde, polotovary tamhle a vzory před tebou. Za tímto stolem budeš pracovat. Jenom ještě toto – v našem bratrstvu otcové spolu zbytečně nemluví, ale stále konají modlitbu."

To jsem říkal kvůli tomu, že jsem se chtěl vyhnout, nakolik to bylo možné, prázdnosloví a rozptylování v čase své modlitby. V tom okamžiku se v mé mysli zrodila myšlenka: „Je to vůbec možné, aby posedlí lidé konali modlitbu?“ Mezitím jsme se dali do práce a modlitby. Jenže neuběhlo ani několik minut (co jsme se společně modlili a pracovali), a démon v něm povstal. Mladíkův hlas se změnil a začal křičet, sprostě mluvit, vyhrožovat a rouhat se.

„Zmlkni, mizero!“ křičelo to z jeho nitra (démon nadával tomu mladíkovi kvůli tomu, že se modlil). „Sklapni, prašivče! Přestaň s tím brumláním! Co stále opakuješ ta samá slova? Pryč s takovými slovy!, zbav se jich!, já se z tebe zblázním! Mně je dobře uvnitř tebe, proč mě dráždíš?“
Tak přibližně to říkal. Běs ho trýznil, a pak odešel.

„Vidíš, co se mnou dělá?“ říkal mi ten nešťastník. „To se mi děje stále.“

„Trpělivost, bratře,“ říkám mu, „trpělivost! Nepřikládej tomu význam, vždyť to není tvoje. Netrap se tím, ale starej se o modlitbu.“

Skončili jsme práci a vydali se ke starci. Cestou mi řekl: „Otče, možná, že se mám pomodlit i za toho, kdo je ve mně, aby se nad ním Bůh smiloval?“

Proč jen to řekl, nešťastník?! V tu chvíli se ho běs zmocnil, zdvihl ho a mrštil s ním o zem. Vše okolo se zachvělo. Běs mu změnil hlas a začal: „Sklapni, mizero-o-o! Řekl jsem ti, sklapni! O čem to mluvíš?! Jaké ještě smilování? Není potřeba žádné milosrdenství, nepotřebuji milost! Nikdy! Co jsem provedl, abych měl prosit o milost? To Bůh je nespravedlivý! Za jediný malinký hřích, za pýchu, mě zbavil slávy. My nejsme vinni, to On je vinen. Ať se kaje On, a ne my! Pryč se smilováním!“

Démon ho velmi trýznil a nakonec zcela vyčerpaného opustil. Zhrozil jsem se nad jeho slovy. V několika minutách, až na základě této vlastní zkušenosti, jsem pochopil, co bych nemohl pochopit ani po přečtení tisícovky knih o běsech. Pokračovali jsme v cestě za starcem. Starec toho posedlého vždy přijímal a hovořil s ním s velikou láskou. A posedlý byl vedle něho vždy klidný. Starec se hodně modlil za lidi posedlé běsy, protože věděl, jaká utrpení musejí od démonů snášet, a nám říkal: „Jestliže my, kteří máme démony ne uvnitř, nýbrž vně, jsme mučeni myšlenkami a vášněmi, jaké pak utrpení prožívají tito nešťastníci, v nichž démoni přebývají dnem i nocí!“ Starec smutně pokyvoval hlavou a dodával: „Zcela jistě svá muka prožívají zde. Avšak běda těm, kteří se nekají, aby je Bůh milostivě potrestal tak či onak zde, v tomto životě!“

Starec připomínal slova jednoho svatého, pravícího toto: „Spatříš-li člověka, který zjevně hřeší, a nečiní pokání a do samotné smrti se s ním nestane nic, co by ho soužilo, věz, že v čase soudu bude usvědčen takový člověk bez milosti.“

Po těchto slovech starce jsme všichni cítili větší soucit s pokoušeným bratrem.

Na bohoslužby nechodil do chrámu společně s otci, ale obcházel s čotkami venku skály a neustále se nahlas modlil: „Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou. Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Jeho modlitba se ozývala ozvěnou mezi skalami.

Na základě své vlastní zkušenosti poznal, jak modlitba pálí démona. Když chodil ve skalách a nepřetržitě pronášel modlitbu, jeho hlas se v okamžení změnil a démon spustil: „Zmlkni, řekl jsem, zmlkni! Utrápil jsi mě! Proč chodíš tady, mezi skalami, mimo chrám, a brumláš? Jdi raději dovnitř společně s ostatními a přestaň s tímhle svým brumláním. Kvůli čemu dnem i nocí říkáš a opakuješ stále to samé, a nenecháš mě ani na chvíli v klidu? Rozčiluješ mě a trápíš! Pálíš mě, cožpak to nechápeš?“

Jakmile pokušení přestalo, tak se znovu začal modlit s čotkami: „Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Velmi dobře pochopil, co si běs myslel, že mu nedochází. Pro duši bylo bolestí i nadějí, když jsi viděl, jak vše snáší, zápasí a trpí. Žil s námi dlouho, a když se mu udělalo znatelně lépe, odešel. Více jsme ho neviděli. Bůh ví, jak to všechno skončilo.

Vidíte sílu modlitby a nekajícnost démonů? Modlitba je pálí, ale oni křičí: „Není smilování!“ a neustále odsuzují Boha. Ach, ta pýcha jitřenky (tj. padlého anděla)! Čím se vlastně liší od démona egoista, člověk až do samého konce se nekající, který nechce vyznat Krista jako Boha i člověka, vyprosit si Jeho milost a milosrdenství?

Pochopili jste už hluboký smysl modlitby? Jak odhaluje lidi – kdo je blízko ke Kristu a kdo je od Něho daleko?
Nedopusťme, aby nad námi vládly naše myšlenky. Dovolujeme myšlenkám, aby nás braly do zajetí, přestože máme zářivou zbroj modlitby, tu zbroj, která je nazývána plamenem a ohněm. Modlitba je bič, jenž vypráská jakoukoliv démonickou myšlenku.

(Z chystané knihy Efrém Svatohorec: Perly asketické moudrosti)
Zde vidíte, že pýcha se stala páteří ďábla a jeho démonů. Nezkrotná pýcha je jejich hlavní vlastností. Je to jejich způsob existence. Proto pro ně není smilování. Vždyť pýcha nemůže nikdy žádné smilování přijmout! A proto ten, kdo se chce postavit ďáblu, musí mít zbraň opačnou vůči pýše - pokoru. To je protijed neutralizující vše, co vypouští ďábel. Je to nerozpoltitelný štít, skrze který nepronikne do srdce člověka ďáblovo kopí pýchy. Člověk, který v postupném duchovním očišťování vyhnal ze svého srdce jakoukoliv pyšnou myšlenku, stává se pro ďábla jakoby neviditelným. Démoni nemají, jak se v myšlení takového člověka zachytit, nemají, za co by uchopili jeho srdce. To je prvním cílem veškeré askeze a duchovního zápasu.

P.S.

Příklad sv. Marie nechť nás probudí z lehkomyslnosti nad našimi hříchy. Jak často lidé zlehčují své hříchy, např. hříchy svého mládí, jakoby nezanechávaly na duši žádné stopy. Někdy na ně hledí dokonce jako na jakousi nevinnou, třebas trochu "ztřeštěnou" zábavu, či jako na rozptýlení, které patří k tomuto věku a nemůže nikterak uškodit duši člověka. (Jak často slýcháváme příšernou průpovídku: "Je mladý, ať si užije, dokud může.") Marie poznala pravou povahu a démonickou sílu svého způsobu života, až když jí neviditelná síla zabránila přiblížit se bez pokání ke Kristovu Kříži. A dokonale prozřela a v plném rozsahu na ni dolehla tíha jejích hříchů na poušti, když se rozhodla zbavit se tohoto dušehubného způsobu života, ale ďábel jí řekl: "Jedině kůži za kůži" (viz kniha Job 2,4). Tehdy poznala Marie už tady na zemi cosi jako pekelná muka, když pod běsovskými útoky padala na zemi a ležela celé dny polomrtvá. A to vše kvůli hříchům, jejichž počátek byl položen v mládí (Marie odešla od rodičů, když jí bylo 12 let, do Alexandrie, kde propadla hříšnému životu). Klamně se lidé domnívají, že stáří a nikoliv mládí je vhodnou dobou k boji s vášněmi. Jenže bývá to právě mládí, kdy se rozhoduje, na jakou stranu se bude ubírat cesta celého dalšího života - zda ke zlu a hříchu, nebo k dobru a čistotě. Je to vítězství právě mladých lidí nad pokušením, které má největší hodnotu, sílu a dosah.

















Zobrazit příspěvek č. 631 jednotlivě

Administrátor --- 21. 3. 2010
K sobotě Akathistu

Kondak přesvaté Bohorodici

Právě uplynulá sobota byla zasvěcena čtení hymnu akathistu přesvaté Bohorodici. Součástí chvalozpěvu je i jeden z nejznámějších pravoslavných zpěvů - kondak "Vojevůdkyně v boji vítězná".

Přikládám video s asociací, která je s tímto kondakem běžná v řeckém světě, - s tématem Byzance, resp. Konstantinopole, či ještě přesněji: se starobylým pravoslavným chrámem Boží moudrosti, památníkem staroslavné Byzance.


Text zpívaného kondaku - česká verze:

Vojevůdkyně v boji vítězná,
jež nás osvobozuješ od zlých,
tebou chráněni díky ti vzdávají
služebníci tvoji, Bohorodice.
Ty pak vládnoucí mocí nepřemožitelnou,
ze všech běd nás vytrhni,
ať k tobě zní naše zvolání:
„Raduj se, Nevěsto povždy panenská!“







Zobrazit příspěvek č. 630 jednotlivě

Administrátor --- 20. 3. 2010
Z došlé pošty

Mnišské postřižení - nová monaška Julianije

Pod timto odkazem najdete zpravu a fotky

http://www.pcokosice.orthodox.sk/?p=2061

S pranim Boziho pozehnani

arcibiskup Jiri








Zobrazit příspěvek č. 629 jednotlivě

Administrátor --- 19. 3. 2010
Jak bojovat s ďáblem. Jak působí půst

4. neděle Velk. půstu – CT. JANA SINAJSKÉHO – KLIMAKA (Žebříkovce)

Za onoho času ...
9,17 Jeden člověk ze zástupu odpověděl: "Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha a nemůže mluvit.
9,18 Kdekoli se ho zmocní, povalí ho a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne. Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to."
9,19 Odpověděl jim: "Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!"
9,20 I přivedli ho k němu. Když ten duch Ježíše spatřil, hned chlapce zkroutil křečí; padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst.
9,21 Ježíš se zeptal jeho otce: "Od kdy to má?" Odpověděl: "Od dětství."
9,22 A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám."
9,23 Ježíš mu řekl: "Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří."
9,24 Chlapcův otec rychle vykřikl: "Věřím, pomoz mé nedověře!"
9,25 Když Ježíš viděl, že se sbíhá zástup, pohrozil nečistému duchu: "Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!"
9,26 Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel; chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že umřel.
9,27 Ale Ježíš ho vzal za ruku, pozvedl ho a on vstal.
9,28 Když vešel do domu a jeho učedníci s ním byli sami, ptali se ho: "Proč jsme ho nemohli vyhnat my?"
9,29 Řekl jim: "Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou a postem."
9,30 Když odtamtud vyšli, procházeli Galileou; Ježíš však nechtěl, aby se o tom vědělo,
9,31 neboť učil své učedníky a říkal jim: "Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane.
Evangelium podle Marka

K vyložení hlavního verše dnešního evangelia otevřeme dílo sv. biskupa Ignatije (Brjančaninova), které je dnes klasikou pravoslavné spirituality.

"Tento rod," pravil Pán svým učedníkům ohledně duchů zloby, "nevychází jinak než modlitbou a půstem" (Mar 9,27).
To byla přesnější citace (z kralického překladu) onoho verše, než jak je uveden výše v celém úryvku nedělního evangelia, který je citován z ekumenického překladu (za zmínku stojí, že verš o modlitbě a půstu jsme museli do ekumenického překladu, který používáme na našem biblickém serveru, znovu zapsat, protože v obvyklých vydáních ekumenického překladu je tento verš vyškrtnut z biblického kánonu čili vlastně vymazán z Bible (v některých vydáních ekumenického překladu je uveden alespoň v poznámkách pod čarou, ve většině vydání však po něm není ani stopy; pozn. red.).
To je nový rys půstu! Bůh přijímá půst, když mu předchází veliká ctnost: milosrdenství. Za půst je připravena odměna na nebi, když je zbaven pokrytectví a ctibažnosti. Půst působí, když je spojen s druhou velikou ctností - modlitbou. A jak působí? Nejen krotí vášně v lidském těle, ale vede válku s duchy zloby a přemáhá je.

Jak je to možné, že půst, který sám o sobě je tělesnou askezí, může působit či spolupůsobit s modlitbou v boji proti duchům? A nebo naopak - jak to, že beztělesní duchové mohou být podrobeni vlivu půstu?

Příčina působení lidského půstu na duchy zloby spočívá v jeho silném působení na našeho vlastního ducha. Tělo zkrocené půstem dopřává lidskému duchu svobodu, sílu, střízlivost, čistotu a jemnost. Jen v takovém stavu se náš duch může postavit proti svým neviditelným nepřátelům. "Já, když oni /tj. démoni/ ztrápili mne, chodil jsem v rouchu žíněném a pokořoval jsem postem duši svou. A moje modlitba se vrátila do nitra mého" (Ž 34/35,13 - pravoslavné znění). Půst dodává mysli střízlivost (bdělost) a modlitba je zbraní mysli, kterou jsou odháněni neviditelní nepřátelé. Půst pokořuje duši, osvobozuje ji od zatvrzelosti (ukrutnosti) a nabubřelosti, které pocházejí z přesycenosti; modlitba postníka se pak stává zvláště mocnou, není pronášena povrchně ale přímo ze samotné duše, z hlubin srdce, a vede člověka vzhůru, povznáší ho k Bohu.

Temní duchové zloby spáchali dva těžké zločiny. První byl příčinou jejich vyvržení ze společenství svatých andělů. Druhý se stal příčinou jejich nezvratného zavržení. Na nebi se vzbouřili proti Bohu; jejich vůdce, zaslepený domýšlivostí se chtěl stát Bohu rovným. Za tento zločinný pokus byli svrženi s nebe do podnebeské sféry, zde začali závidět blaženosti prvostvořeného člověka, a tak spáchali další zločin: oklamali lidi a zavlekli je do svého pádu. Tento druhý zločin padlých andělů definitivně určil jejich osud - tím se totiž uzavřeli ve zlu, zpečetili svůj stav. Kvůli tomu je zcela opustila Boží blahodať a byli ponecháni sobě samým, své zlobě, svému hříchu, který počali a rodili v sobě, a jemuž dovolili, aby pronikl do jejich přirozenosti.

Zavrženému andělu už nikdy nepřijde na mysl žádná dobrá myšlenka, nikdy nepocítí dobro. Je celý a naprosto pohroužen do zla, přeje si zlo, vynalézá zlo. Žhne nenasytnou žízní po zlu, touží nasytit se zlem, ale nemůže. Vše jím spáchané a páchané zlo se mu zdá nedostatečné v porovnání s tím zlem, které si představuje a po němž prahne jeho nesnesitelná žízeň po zlu.

Byv stvořen jako světlonosný anděl, je nyní ďábel svržen za své zločiny níže, než je na zemi dobytče. "Protože ses dopustil této vraždy člověka," pravil Bůh satanovi, když ho zastihl na místě zločinu v ráji, poblíž lidí poté, co je strhl do pádu, "proklet budiž mezi vším dobytkem i divokými zvířaty. Po všechny dny svého života polezeš po břiše a žrát budeš prach" (Gen 3,14). Beztělesný duch je odsouzen k tomu, aby myslel a cítil jedině to, co je pozemské a vášnivé. V těchto věcech je jeho život, v tom je jeho poklad.

Tento duch je zbaven způsobilosti zabývat se duchovním; plně je zajat tělesným. Duch, který byl určen pro duchovní život, je vyvržen ze sboru duchů do tělesného stavu a v této kategorii se dostává níže, než je skot a všechna zvěř polní. Dobytčata a zvěř žijí a konají dle zákonů své přirozenosti, kdežto padlý duch, který se musí plazit (dosl. kroutit) v přirozenosti dobytka a zvěře, plazí se v přirozenosti, která mu není vlastní a je ponižující. Nechce ani nemůže správně fungovat v takové přirozenosti, a proto tuto přirozenost neustále jen zneužívá.

Takováto hříšná "materiálnost" padlého anděla jej podrobuje působení půstu, osvobozujícího našeho ducha z nadvlády těla. Když se padlý anděl přiblíží k postícímu se člověku, nevidí již materiální převahu (tj. vládu těla na duchem), kterou potřebuje a která je pro něj žádoucí. A tak už nemůže nechat v člověku "vzkypět krev" (tj. rozdmýchat vášnivé tělesné hnutí), která je blahodárně ochlazena půstem. Nemůže už podněcovat tělo, které již nemá sklon ke skotačení, protože mu půst nasadil uzdu, a mysl ani srdce už je neposlouchají, jelikož kvůli půstu pocítily zvláštní duchovní svěžest (čilost).

Spatří-li pyšný padlý duch odpor, odchází, protože nesnáší odpor ani námitky. Miluje jen okamžitý souhlas, okamžité pokoření. Ačkoliv "leze po břiše a žere prach", čili živí se jen pozemským, myšlenka na podobnost Bohu ho neopustila. A proto vyhledává uctívání a ty, kteří se mu budou klanět. Měl tu smělost ukázat Synu Božímu "všechna království země" a sliboval dát Mu veškerou moc nad nimi a jejich slávu, a za to si žádal jen, aby se mu poklonil (Luk 4,5-7). Ani dnes nepřestává ukazovat učedníkům Božího Syna klamy světa, vykresluje je ve snění vábivými črtami a barvami jen proto, aby je jakýmkoliv podvodem svedl k tomu, aby se mu poklonili.

"Budete-li se protivit ďáblu, uteče od vás," praví svatý apoštol Jakub (Jak 4,7). A jiný apoštol řekl: "Chopte se štítu víry, s nímž překonáte všechny hořící střely od zlého a uhasíte je" (Efez 6,16). Obraťme mocí víry zření mysli k věčnosti, k nevýslovné blaženosti, která spravedlivé očekává ve věčnosti; a stejně tak vizme i nevypravitelná muka, očekávající nekajícné a úporné následovatele hada. Uzřít to však můžeme jen tehdy, když je tělo uvedeno do řádu a je v něm udržováno půstem, když čistou modlitbou, která je možná jen s půstem, přilneme k Bohu, učiníme se "jedním duchem s Pánem" (1 Kor 6,17). "Had se plazí neustále po zemi podle shůry vyneseného rozsudku," pravil sv. Jan Zlatoústý, "chceš-li být v bezpečí před jeho jedovatým uštknutím, přebývej myslí a srdcem neustále nad zemí." Pak se mu můžeš vzepřít a on pyšný nesnese odpor a uteče od tebe.

----------------------

Existují lidé posedlí nečistým duchem? Kde jsou ti, které by trápil a mučil tak jako mladíka, vzpomínaného v dnešním evangeliu? Zdá se, že už takoví nejsou a nebo se vyskytují velice zřídka. Tak uvažuje ten, kdo na vše hledí povrchně a pozemský život přináší jako oběť rozptýlení a hříšným rozkoším. Svatí otcové uvažují jinak. "Jakmile ďábel a běsově dosáhli vyhnání člověka z ráje kvůli neposlušnosti, získali tím svobodu, aby mohli v noci i ve dne otřásat myšlením každého člověka (Simeon Nový Theolog).

Podobně těm mukám a trýzni, jimž bylo zlým duchem podle znění evangelia podrobeno tělo mladíka, může tím samým trpět i duše, zvláště když se dobrovolně podvolila vlivu tohoto zlého ducha a uznala za pravdu tu vražednou lež, kterou nám neustále předkládá, aby nás zahubil, a maskuje ji jako pravdu, aby nás snadněji oklamal a dosáhl ve svém zločinném počínání většího úspěchu.

"Střízliví buďte, bděte; nebo protivník váš ďábel jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral. Odporujte mu pevnou vírou" (1. Petr 5,8-9). Jakými zbraněmi na nás působí padlý anděl? Hlavně a především hříšnou myšlenkou a hříšnou touhou (sněním). Od těch, kteří se mu vzepřou, uteče, ale těmi, kteří ho nerozpoznali a debatují s ním a důvěřují mu, těmi cloumá, mučí je a hubí. Jelikož sám leze po břiše a není schopen duchovního myšlení, tak před naší představivostí vykresluje tento pomíjivý svět s jeho klamy a slastmi, a zároveň začíná s duší vést rozhovor, jak tyto neskutečné představy realizovat.

Nabízí nám pozemskou slávu, nabízí nám bohatství, nabízí nám hojnost, nabízí slasti tělesných nečistot, k nimž - podle vyjádření sv. Basila Velikého - nejenže má sympatie, ale jichž - ač stvořen jako beztělesný duch - se stal původcem. Toto vše navrhuje člověku v představách, roztouženém snění, a spolu s tím ukazuje i nezákonné způsoby k uskutečnění těchto nezákonných tužeb. Uvrhuje nás do zármutku, sklíčenosti, malomyslnosti a zoufalství - prostě řečeno: stará se neúnavně o naši záhubu. Používá prostředky pěkné i nepěkné na pohled - hřích maskovaný jako dobro i hřích zjevný - a k tomu ještě vábí a láká příslibem slasti.

"A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra," praví apoštol Jan (1. Jan 5,4). Víra je zbraň vítězství nad světem, a zároveň zbraní vítězící nad padlými anděly. Ten, kdo hledí okem víry na Božím slovem zvěstovanou věčnost, stává se chladným k dočasným a rychle pomíjejícím kvalitám světa. Ten, kdo je pravým učedníkem Pána našeho Ježíše Krista, nechce pošlapat žádné jeho nejsvětější přikázání kvůli hříšné slasti, jež vypadá vábně před tím, než ji okusíš, ale ukazuje se jako odporná a zhoubná poté, co ji okusíš. Jakou moc může mít nad učedníkem Kristovým čarovný obrázek pozemských krás a rozkoší, i obrázek pozemských neštěstí, který vykreslují zlí duchové, aby lidi, kteří tyto obrázky pozorují, přivedli do sklíčenosti a zoufalství? Vždyť mocí Svatého Ducha je vtištěn do jeho duše velkolepý obraz věčnosti, před níž jsou veškeré pozemské obrazy a výjevy vybledlé a nicotné!

Sv. apoštol Jan zvěstující, že vítězstvím přemáhajícím tento svět je naše víra, takto pozdravuje pravá dítka Kristova vítězící nad světem a přemáhající padlého anděla a jeho duchy: "Píšu vám, mládenci, že jste zvítězili nad Zlým" (1. Jan 2,13). Jako "mládenci" jsou zde nazýváni křesťané, kteří jsou obnoveni Božskou blahodatí. Projeví-li služebník Kristův potřebnou statečnost a vytrvalost v boji s duchy zla, pak na něj sestupuje Boží blahodať a daruje mu vítězství. Tehdy se "obnovuje jeho mládí jako orlovi" (Žalm 102/103,5). Je to ono nestárnoucí mládí, kterým byl člověk ozdoben Stvořitelem při stvoření a které vyměnil za nevyléčitelné stárnutí, když dobrovolně padl (do hříchu). "Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, (jsou jen) tělesné žádosti a touha očí i pýcha života, (a to) není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho tužby; kdo však činí vůli Boží, přetrvá na věky" (1. Jan 2,15-17).

----------------------

Milovaní bratři! Proč bychom neměli dokázat přemoci svět a pána tohoto světa? Zvítězili nad nimi lidé, kteří jsou nám podobni, - oblečeni tělem a nemocemi lidskými. Zvítězili nejenom skvělí udatní hrdinové, ale i neduživí starci a slabé ženy, dokonce i malé děti. Zvítězili, a tím nám neponechali žádnou možnost omluvy, jestliže nezvítězíme a podrobíme se nepříteli. Utkali se tím samým světem a s jeho klamy a nástrahami. Kolem nich se hemžili ti samí neviditelní hadi, kteří používali všechny síly, aby zavlekli jejich duše do hlíny a připoutali je k zemi. Srdce a mysli však drželi ti, kteří zvítězili, nahoře! Svá těla ohradili půstem, a tak zkrotili a opustili tělesnou přitažlivost k pozemským slastem. Prostřednictvím půstu umožnili duchu, aby mohl přebývat v neustálé střízlivosti, bdělosti a svěžesti. Umožnili mu, aby mohl neusínaje kontrolovat a odhalovat nejrůznější úklady ďáblovy. Půstem učinili svá těla lehká a tím učinili lehkým i samotného ducha, dali tím duchu možnost přilnout k Pánu čistou a neustálou modlitbou, dosáhnout Boží pomoci, oživit svou víru ze slyšení, a víru ze slyšení učinit zvěstováním a duchovní mocí - a touto mocí získat naprosté vítězství nad světem a duchy zloby. Taková víra, jak nás učí sv. Jan Teolog, který ji nazývá smělostí před Bohem a čerpá učení o ní ze své svaté zkušenosti, se získává vyslyšenou modlitbou (1. Jan 5,13-15). Skrze takovou víru spravedlivý jakoby vidí neviditelného Boha, jak pravil apoštol Pavel (Žid 11,27). Vidíme-li Boha, je přirozené, že se svět ztrácí z našeho pohledu. Pomíjivý svět se stává jakoby neexistujícím a světavládce se nemá oč opřít, když chce proti nám bojovat.

"Odporujte mu pevnou vírou, přijavše štít víry," víry aktivní, víry živé, víry blahodatné, které je schopen jen bojovník Kristův, jenž se připravil k boji s duchy zloby tím, že odpustil bližním jejich prohřešky, čili almužnou, milosrdenstvím a pokorou, a pustil se do tohoto boje obrněn zbrojí postu a modlitby. Amen.

Svt. Ignatij Brjančaninov








Zobrazit příspěvek č. 628 jednotlivě

Administrátor --- 17. 3. 2010
Z tisku

Hlavní římsko-katolický vymítač ďábla prohlásil, že ve Vatikánu žije satan

Pozoruhodné vyjádření oficiálního vatikánského exorcisty: "Ve Vatikánu aktivně působí ďábel."

Kněz Gabriele Amorth (85), který je hlavním vymítačem ďábla ve Vatikánu už 25 let a řešil 70.000 případů posedlosti ďáblem, tvrdí, že důsledkem ďáblova vlivu ve Vatikánu jsou tamější mocenské boje, "kardinálové, kteří nevěří v Ježíše, a biskupové, kteří propadli ďáblu".

"Když hovoříme o Satanově kouři ve svatyních, je to všechno pravda - včetně nejnovějších případů násilí a pedofilie." (Dým satanův, který pronikl do všech komnat, je frází použitou svého času papežem Pavlem VI.)

V roce 2001 Amorth protestoval proti zavedení nové verze vymítačského rituálu. Stěžoval si, že nový rituál, který nahradil staletí staré modlitby, je "tupý meč" a že nikdo předem vymítače ďábla nekonzultoval.

Podle jeho slov "je ďábel beztělesný duch projevující se nestydatosti člověka, v němž se usídlil".

Celý článek http://www.blisty.cz/2010/3/11/art51564.html

Další zdroje: Interfax religia s odkazem na Times.











Zobrazit příspěvek č. 627 jednotlivě

Administrátor --- 16. 3. 2010
Z tisku - praktická novinka pro dohled nad věřícími

Polsko - seznam účastníků mše pořizuje stroj snímající otisky prstů

Katolický kněz v polském městě Gryfow Slaski zavedl ve svém chrámu automat, snímající otisky prstů svých farníků a tak počítá, kolik lidí a kdo přišel na mši. Pomocí tohoto stroje vede kněz Grzegorz Sowa kontrolu docházky školáků na mši.

Děti přiloží prst na skener umístěný u vchodu do chrámu místo toho, aby museli dostávat podpis kněze do své docházkové knížky po každé mši. To šetří čas kněze i školáků, kteří pokud navštíví mši dvěstěkrát v průběhu tří probíhajících let, budou osvobozeny od zkoušky, kterou musejí složit před konfirmací.

Žáci uvedli, že se jim novinka líbí. Stejně tak si ji pochvaluje i kněz. "Je to komfortní. Nemusíme čekat frontu na podpis kněze potvrzující účast na mši," uvádějí školáci.

(Blagovest info s odkazem na agenturu Reuter, dle Gazeta Wyborcza)









Zobrazit příspěvek č. 626 jednotlivě

Administrátor --- 15. 3. 2010
Z došlé pošty - zpráva z pražského ústředí

Pozastavení činnosti Detašovaného pracoviště PBF PU v Olomouci


       Na základě rozhodní rektora PBF PU v Prešově děkan PBF PU pozastavil činnost Detašovaného pracoviště PBF PU v Olomouci počínaje letním semestrem akademického roku 2009/2010. Vyšlo totiž najevo, že toto detašované pracoviště nemá řádnou akreditaci ani na Slovensku ani v České republice. Podle vysokoškolského zákona Slovenské republiky nesplňuje požadované podmínky pro svoji činnost. Studenti ze všech ročníků byli převedení na externí studium PBF PU v Prešově a vedení fakulty pro ně vytvořilo individuální studijní program. Mezi tím se vedení detašovaného pracoviště v čele s jeho ředitelem prot. prof. ThDr. Pavlem Alešem seznámilo s podmínkami pro získání akreditace a to na základě novely vysokoškolského zákona, který vstoupil v platnost již téměř před deseti lety.

       Metropolita Kryštof v této věci jednal osobně s rektorem Prešovské univerzity prof. RNDr. René Matlovič, PhD., který ocenil přínos Detašovaného pracoviště v rámci aktivit univerzity a vyjádřil naději, že PBF PU spolu s vedením Detašovaného pracoviště dokáže v dohledné době naplnit zákonné normy pro jeho další existenci. Metropolita Kryštof při tomto jednání zdůraznil mimořádný význam Detašovaného pracoviště pro Pravoslavnou církev v českých zemích, neboť za dobu své dvacetileté existence připravilo do služby mnoho vzdělaných a obětavých duchovních pastýřů a laických teologů. Pozastavení činnosti případné zrušení Detašovaného pracoviště by zasadilo misii Pravoslavné církve v českých zemích hlubokou ránu. Z toho důvodu je třeba učinit vše proto, aby Detašované pracoviště mohlo pokračovat ve své činnosti.

metropolita Kryštof








Zobrazit příspěvek č. 625 jednotlivě

Administrátor --- 15. 3. 2010
O nesení kříže, získávání života a ještě o Lazarovi

3. neděle Velkého půstu – UCTÍVÁNÍ SVATÉHO KŘÍŽE

Za onoho času...
8,34 ... svolav (Pán Ježíš) zástup s učedlníky svými, řekl jim: Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následuj mne.
8,35 Nebo chtěl-li by kdo duši svou zachovati, ztratíť ji; pakli by kdo ztratil duši svou pro mne a pro evangelium, tenť ji zachová.
8,36 Nebo co prospěje člověku, by všecken svět získal, a své duši škodu učinil?
8,37 Aneb jakou dá člověk odměnu za duši svou?
8,38 Nebo kdož by se koli za mne styděl a za má slova v tomto pokolení cizoložném a hříšném, i Syn člověka styděti se bude za něj, když přijde v slávě Otce svého s anděly svatými.
(Evangelium podle Marka)
Svět a duše - to jsou dvě věci, které nemohou pozemští lidé poznat v plném rozměru, protože soud lidský je lživý. Mysl člověka je jakoby soustředěna v očích - lidé oceňují jen to, co vidí, a co nevidí, necení. Vidí svět a cení jej více, než by se náleželo. Nevidí duši a neoceňují zdaleka, jak by měli. Proto jsou jejich soudy o světě a o duši nesprávné a falešné. "Lživí jsou synové lidští ve svém oceňování" (Ž 61,10 pravosl. text). Svět a duše - o těchto dvou věcech nedokážou soudit živí, ale umějí je správně posoudit jen zesnulí.
Jako ilustraci k výše řečenému připomeňme známou skutečnosti, že ani v běžných životních záležitostech lidé většinou neumí docenit to, co je opravdu důležité. Všichni víme, jak málo si ceníme zdraví, - dokud o ně nepřijdeme. To samé platí o rodině, o střeše nad hlavou, o chlebu apod. Honíme se za penězmi, zábavou či mocí a neuvědomujeme si, jak pofidérní jsou to "hodnoty". Skutečné hodnoty však přezíráme. Jak nespolehlivé jsou lidské soudy a schopnost těch, kteří žijí na zemi, ocenit pravé hodnoty! A když takto selhává člověk v běžných životních záležitostech a není s to správně roztřídit věci tohoto světa čili věci, které vidí, jak potom má správně ohodnotit to, co nevidí?
Králové země, správcové měst, knížata a boháči! Užívali jste si pozemské slávy, krásy a bohatství! A co jste nakonec získali? Co jste si vzali do hrobu? Umřeli jste, a svět pro vás umřel. Tím, že jste zahubili svou duši kvůli světu, přišli jste o vše: nebe, ráj, věčný život, Boha. Kdo získá svět, nejen že nic nezíská, ale ve skutečnosti hodně ztratí.


Tuto neděli věřící uctívají kříž slavnostně vynesený z oltáře

 
Všechny rozkoše a radosti světa pomíjejí rychleji, než vadne tráva, než teče řeka, než se rozplyne záře blesku... Vskutku nevíme, co je duše, protože nevidíme ani její krásu ani její přirozenost. Musíme více myslet na to, co je duše, jak je jedinečná a že když ji ztratíme, přijdeme o vše. Přemýšlejme o její nesmrtelnosti a o tom, že zahubíme-li ji, ztrácíme ji navždy.

Odpověď na otázku, co je to duše, nám nemůže dát filosofie, která tratí mnoho marných slov na rozličné málo užitečné odpovědi. Pohlédneme-li na duši v zrcadle svatého Písma, poznáme, že duše je ušlechtilé drahocenné bytí, které nelze ničím nahradit.

Duše dává lidem život v tomto světě a jestli ji zahubíme, ztrácíme život i ve světě i v ráji, ztrácíme vše. "Zahubíme-li ji, čím budeme žít?" Život je možný jen skrze duši; mrtvá duše = žádný život.

Tím, že se připoutáváme k věcem tohoto světa, bažíme po nich, hubíme svou duši. Světské žádosti a starosti omotávají lidské duše jemnou ale nakonec velice pevnou pavučinou. Lidská duše se do ní zaplete, začne se dusit a postupně hyne. Vždyť duše není schopna nasytit se pomíjivými věcmi. (To je, jakoby se člověk chtěl najíst umělou hmotou - může třeba rozžvýkat polystyren a nacpat si tím břicho, ale stejně umře hlady.) Lidská duše potřebuje k životu duchovní potravu - blahodať Ducha Svatého. A ta se získává modlitbou, očišťováním srdce od vášní a svatými Tajinami.

Na tomto světě nesmíme ulpívat. Jinak se duše nemůže nadýchnout blahodatného ovzduší Ducha Svatého. Starec Paisij říkal: "Zde na tomto světě jsme, abychom složili zkoušky a šli hned zase dál." Docházíme-li na školu, také tam nehodláme sedět v škamnách na věky. Složíme zkoušky, projdeme maturitou, nebo dostaneme diplom, a školu opouštíme - jdeme v životě dál.

Podobně hovoří prof. Alexij Osipov - zde na světě jsme proto, abychom provedli svou volbu. Celým souhrnem svého života říkáme Bohu, co pro sebe vlastně chceme. Chceš neustálý neklid vášní, srdce zotročené žádostmi a stále neuspokojené na věčnost, máš to mít (tomu se říká peklo). Chceš nebe? Bůh je připraven ti ho dát.

Volit nebe tady v pozemském životě znamená učit se zříkat vlastní vůle. Tím se hasí pekelný oheň neklidu, žádosti a nespokojenosti v lidském srdci. Stačí uskutečnit to, co pravíme každý den v Otčenáši: "Buď vůle tvá," a do srdce člověka vstupuje už zde v pozemském životě nebe. Jak však uskutečnit odevzdání se do Boží vůle? Tím, že se učíme nést svůj kříž.

Sv. Theofan Zatvornik trval na tom, že získávání spásy není možné bez tělesné(!) účasti na Kristově Kříži. Myslel tím, že tady v pozemském životě musí člověk přijmout utrpení, které mu tento pozemský život přináší - ne nějak teoreticky či symbolicky, ale skutečně. A přijmout je jako svoji vlastní účast na Kristových mukách, jako svou osobní cestu ke vzkříšení a k věčné blaženosti.

Starec Joann Krestjankin pravil: Každý člověk musí na své životní cestě vzít na sebe právě ten svůj kříž. Křížů je nesčetně, ale jen ten můj léčí moje rány, jenom ten můj mi bude ke spáse, a jen ten svůj ponesu s pomocí Boží, protože mi byl dán samotným Pánem. Chybuje ten, kdo si vybírá kříž dle svého vlastního zalíbení, vybírá právě tou svou vůlí, která má být jako první přibita na kříž sebezapření. Askeze konaná dle své vůle je vyráběním vlastního kříže (a opovrhováním křížem dávaným od Pána) a nesení takového "kříže" vždy končí velkým pádem.

Jak říkají starci jako univerzální radu do života a cestu ke klidu duše a k Bohu: "Nejlepší je přijímat, co Bůh dává." My jsme však věčně nespokojení - něčeho chceme více a jiného méně. Ten kříž, který nám Bůh dal, nás tlačí. Jednomu se zdá, že utrpení, co mu bylo naděleno, je nad jeho síly. Někdo jiný by zase chtěl činit více pro Boha, konat více v duchovním životě a vést těžší duchovní zápas...

Jeden mladík se ptal jakéhosi starého muže, jestli se má oženit či zůstat sám. "Tak či onak, budeš litovat," zněla odpověď. To je odpověď nám všem, kteří nechceme přijímat, co nám Bůh dává. Kvůli tomu nebudeme nikdy spokojeni. Ten, kdo se naučí přijímat právě to, co mu Bůh dává, bude vždy spokojen.

Není cestou ke spokojenosti snažit se dosáhnout toho, co chci, ale chtít to, co dostávám. Jak prosté. Stačí změnit svou vůli - čili ukřižovat ji - a přijmout Boží rozhodnutí o sobě. Tak vstoupí do duše pokoj. Smíření (mimochodem rusky "smirenije" znamená pokora, pokoření se) je bránou ke spokojenosti nezávislé na vnějších okolnostech, na zdraví, na svých schopnostech.

--------------------------------

Slova Pána Ježíše o nesení kříže bychom možná mohli převyprávět asi tímto způsobem:

Kdo chce jít za mnou do nebe, zapři zde na světě svou vůli, vezmi svůj kříž jako můj dar, pro lásku ke mně ukřižuj svou vůli, aby se děla vůle má.
Ten, kdo nechce svůj kříž, protože hodlá používat život, který mu dává jeho duše, k získávání světa a tělesných rozkoší, ten o duši přichází. Kdo však život, který mu dává jeho duše pro život v tomto těle, neužívá pro získávání světa, zříká se světa tím, přijímá kříž z lásky k evangeliu, zachraňuje tím svou duši.
K čemu je člověku dobré, i kdyby celý svět získal, ale ztratil při tom svou duši? Vždyť nic z toho světa nemá takovou cenu, aby za to člověk mohl koupit zpět ztracenou duši.

--------------------------------

Neděle uctívání Kříže v Kyjevsko-pečerské lávře.

Foto z oltáře: ozdobený Kříž uložený na prestolu

Před vynášením kříže z oltáře (duchovenstvo se klaní kříži)

Vynášení kříže z oltáře (žehnání křížem)

Ukončení vynášení kříže - kříž je uložen uprostřed chrámu (duchovenstvo se klaní kříži)

Proč je tak těžké uskutečnit to, o čem se zde hovoří? Proč jsme stále tak zmatení a nechceme nést svůj kříž? Jednomu se zdá těžký moc, druhému málo. Proč nás stále svět tak vábí, i když si dobře uvědomujeme klamnost všeho, co svět může nabídnout? Proč stále znovu a znovu popouštíme uzdu vášním, ač víme, že tím v sobě hubíme život, po němž však upřímně toužíme?

Jedna z možných příčin tohoto žalostného duševního stavu tkví zřejmě v tom, že nám stále nedochází, jaká je alternativa spásy. Čili co člověka očekává, zvolí-li si svým životem něco jiného než Boží Království. My si za svého pozemského života ne dosti dobře uvědomujeme, co může člověka po smrti čekat, a tak nejsme schopni docenit, od čeho nás Kristus svým křížem, sestoupením do podsvětí a vzkříšením vysvobodil.

Ne, nechci zde nyní strašit nějakými obrázky z pekla. V církvi sice existují hodnověrná svědectví lidí, kterým bylo dáno nahlédnout do těchto strašlivých duchovních prostorů. Dnes bych však raději věnoval pozornost jinému - mlčenlivému - svědectví.

Možná se našemu srdci něco poodhalí ze záhrobní reality, připomeneme-li si, jakou nám církevní tradice zachovala památku na Lazara, bratra Marie a Marty, který v Bethanii zemřel, byl uložen do hrobu, a po čtyřech dnech (kdy se jeho tělo už začínalo rozkládat) jej Pán Ježíš vzkřísil z mrtvých - necelý týden před svou vlastní smrtí na kříži (vzpomínáme to na Lazarovu sobotu, před Květnou nedělí).

Pokud vím, Lazar nikdy přesně nepopsal, co se s ním dálo v těch čtyřech dnech, kdy pobýval v záhrobí. Po celou dobu, kterou ještě žil po svém vzkříšení, o tom nechtěl mluvit. Prožil zřejmě něco tak hrozného, že se s tím až do konce života jen těžko vyrovnával.

Protože ho židé chtěli zabít (byl totiž živoucím důkazem Ježíšovy Božské moci křísit mrtvé), odešel Lazar nedlouho po svém vzkříšení na Kypr, kde se později setkal s apoštoly Pavlem a Barnabášem a byl vysvěcen jako první kyperský biskup. Podle některých zpráv zakončil svůj život po dlouhé době mučednickou smrtí. Podle sv. Epifania, biskupa Constantia Kypru (367-403), žil spravedlivý Lazar ještě dalších 30 let po svém vzkříšení.

Ze vzpomínek pamětníků, kteří otiskli do církevní tradice památku na Lazara, když byl biskupem na Kypru, víme, že Lazar byl po celý zbytek svého života stále smutný a zachmuřený. Po smrti viděl takové věci, že se pak již nikdy nedokázal smát. Jen jednou ho spatřili, jak se usmál. To bylo, když viděl na tržišti, jak tam nějaký zloděj ukradl hliněný džbán. Tenkrát biskup Lazar pobaveně a s ironií řekl: "Hle, kus hlíny krade jiný kus hlíny."
A ještě jedna věc se o něm traduje. Když byl Lazar čtyři dny mrtev, zakusil po své smrti takovou hořkost, že cítil i po vzkříšení tu hořkost stále ve svých ústech, a proto až do konce života nemohl jíst jiné jídlo než sladké.

-------------------------------------
Třikrát do roka se v pravoslavné církvi koná zvláštní obřad: vynášení svatého Kříže (děje se : na svátek Povýšení svatého Kříže, na třetí neděli velkopostní, které se říká křížová, a na první den půstu k Zesnutí přesv. Bohorodice).

Obřad ve stručnost probíhá tak, že na svatý prestol v oltáři je položen slavnostně ozdobený kříž (květinami či bazalkou). Používá se vždy to nejvzácnější zpodobení kříže, které je v chrámu k dispozici (v na řadě míst mají kříže, v nichž je maličký kousek ze dřeva pravého Kříže Kristova). Na konci jitřní bohoslužby (při slavosloví; nebo prostě před začátkem liturgie) kněz kříž slavnostně vynáší z oltáře a kráčí s ním chrámem, nese kříž nad hlavou, a nakonec jej klade na stolek (či analoj) uprostřed chrámu. Pak je kříž okuřován za zpěvu troparu ke svatému kříži: "Spasiž, Pane, lid svůj a požehnej dědictví svému..."

Poté podle ruské praxe kněz před tetrapodem, na němž je uložen svatý kříž, zazpívá: "Kříži tvému klaníme se, ó Pane, svaté vzkříšení tvé slavíme!" a koná zemní poklonu před křížem. A všichni věřící s ním.
Zpěváci opakují po knězi zpěv: "Kříži tvému klaníme se, ó Pane, svaté vzkříšení tvé slavíme!"
Pak podruhé kněz zpívá "Kříži tvému…" a klaní se všichni věřící s ním, zatímco zpěváci opakují zpěv po knězi.
A nakonec potřetí kněz zpívá "Kříži tvému…" a klaní se všichni věřící s ním, zatímco zpěváci opakují zpěv po knězi. A při každém zpěvu se koná zemní poklona. Všichni se klanějí najednou - kněz a spolu s ním všichni věřící.(Jednodušší řecká praxe: poprvé zpívá "Kříži tvému…" kněz, podruhé a potřetí zpěváci. Poklony se konají jen pásové - při každém zpěvu tři.)


Na Rusi bývá zvykem napéci na tuto neděli zvláštní postní pečivo ve tvaru křížků.

 
Pak nejprve kněz přistupuje uctít a políbit svatý kříž a odchází do oltáře. Následně přicházejí věřící uctít a políbit svatý kříž, který zůstává uprostřed chrámu celý následující velkopostní týden (až do pátku).

Na podzimní svátek Povýšení svatého Kříže se v rámci vynášení svatého kříže provádí ještě jeden slavnostní obřad - pozdvihování Kříže do všech světových stran za zpěvu mnohonásobného "Kyrie, eleison" (většinou se zpívá 500 krát). (O tom více na podzim.) Nějaké podrobnosti o tomto obřadu jsou ke stažení v PDF na stránce pravoslavi.cz/download











Zobrazit příspěvek č. 624 jednotlivě

Administrátor --- 12. 3. 2010
Z došlé pošty - a ještě další pohled

Není to jen o kvantitě, bohužel... (krátká odpověď na příspěvky č. 621 a 622)

Je to již pár let, co jsem - inspirován příklady z USA, Ukrajiny či Nizozemí - přišel s návrhem na rozšířený "schematismus" pravoslavné církve v ČR. S přehledem, v němž by případný zájemce nalezl např.: jakým kalendářem se obec řídí, jaký užívá bohoslužebný jazyk, kontakty na všechny duchovní osoby (včetně e-mailu a mobilního telefonu), datum chrámového svátku, stručnou historii a fotografii chrámu, svátosti přechovávané v chrámu apod. V analogové podobě jsem viděl cosi takového v Kijevě již před téměř 10 lety (mimochodem včetně onoho dopravního spojení - číslo autobusu, jméno zastávky, 300 m tam a tam), v digitální např. na stránkách www.orthodoxekerk.org/kerken.htm. Oslovil jsem všechny duchovní, zaštítil se požehnáním metropolity a rozeslal k vyplnění stručný dotazník. Více nebylo třeba (veškeré zpracování zdarma), otázka, myslím, tak 5-10 minut. A výsledek? Z pražské eparchie mi přišlo asi 8 odpovědí, z nichž zhruba polovina byla neúplná, z moravské eparchie mi odpověděli 3 duchovní... Kolik jich máme v obou eparchiích? 60? Nebo již 80? Úspěšnost "projektu" si už každý dopočítá. Třešničkou na můj dort byla reakce jednoho nejmenovaného duchovního, který nejenom dotazník vyplnil rádoby vtipnými ironickými nesmysly, ale k tomu mi oznámil, že ještě zváží, nepodat-li na mne žalobu pro pokus o nezákonné shromažďování osobních dat! Dá se k tomu vůbec něco dodat? Myslím, že ne. Možná něco takového v naší církvi v budoucnu vznikne, ale asi chápete, že z mé iniciativy již nikoli. Dobrou mysl na velkopostní cestě.

V Kristu
prot. Antonij Drda
Rumburk









Zobrazit příspěvek č. 623 jednotlivě

Administrátor --- 11. 3. 2010
Z došlé pošty - pohled ze západního zahraničí

Další reakce na příspěvek "Haló, haló, proč je pravoslavných málo" (viz č. 621)

Vážený pane Ruibare,

já jsem se o pravoslaví začal zajímat jakožto uprchlík "před Rusáky" v r.1981 v Los Angeles, pak v New Yorku a nakonec v kalvinistickém a atheistickém (popř. "new age") Holandsku. V té době nebyl internet a všechny informace o Církvi, dějinách, věrouce, liturgii atd. byly dostupné pouze v angličtině, popř. mnou zapomenuté ruštině. Prostřednictvím korespondence s pravoslavným přítelem v ruském pravoslavném klášteře v USA jsem získal adresu malé modlitebny v Amsterdamu, později i v Den Haagu a v Arnhemu. Kněz naštěstí hovořil dobře mj. i anglicky. Manželka se mnou tento můj zájem nesdílela.

Přesto jsem s pomocí Boží překonal všechny překážky a byl v lednu 1987 na Zjevení Páně pokřtěn. Dodnes žiju v kalvinistickém a atheistickém/"new age" Holandsku, překážky se změnily: naučil jsem se holandsky (v kterémžto jazyce je ovšem méně materiálů než v češtině), mám k disposici internet a spoustu materiálů od pravoslavných přátel z Čech, ale rodina se rozpadla a děti vyrostly de facto mimo Církev, situace ve světě se ještě zhoršila. Nepřestávám doufat v pomoc Boží, díky které jsem třeba teprve minulý týden získal kompletní jitřní a večerní modlitby v češtině (23 let po křtu!).

Tím chci říct, že si nemyslím, že by to katechumeni měli dnes v Čechách nějak obzvlášť těžké, aspoň ne těžší než jsem to měl já a moje okolí. Ve srovnání s mou situací mi připadá, že současný potenciální konvertita v Česku dostává pravoslaví pod nos na zlatém tácku. Věřím, že když někdo upřímně hledá pravdu, Bůh mu jistě pomůže! Překážky na cestě jsou možná proto, aby se vyzkoušela naše horlivost - a Bůh nám jistě nenaloží víc, než bychom mohli unést, protože by nám v přístupu do Církve vlastně zamezil!

S pozdravem a přání všeho dobrého

Antonín z Utrechtu










Zobrazit příspěvek č. 622 jednotlivě

Administrátor --- 10. 3. 2010
Dalekáť cesta má...

Jak se stát pravoslavným křesťanem

Lehce úsměvně a s pokusem o sebekritický nadhled psaná odpověď na vcelku trefný příspěvek "Haló, haló, proč je pravoslavných málo" (viz č. 621).

Pravoslavná církev (a v tom se neliší od ostatních církví) je po organizační stránce strukturovaná jako hierarchicky stupňovaná síť mnoha farností, několika eparchiálních biskupství a jednoho metropolitního biskupství, které je v rámci naší místní autokefální pravoslavné církve hlavním ústředím.

Pro realizaci duchovního a církevního života věřících je primárně určena úroveň farností čili církevních obcí. Postup pro toho, kdo se chce napojit na církevní a duchovní život místní pravoslavné církve, je tedy nasnadě: vyhledat svému bydlišti nejbližší pravoslavnou církevní obec, resp. její farní chrám (či telefon na duchovní správu). Zde se může (třeba i anonymně) účastnit bohoslužeb, poslouchat kázání a promluvy duchovního správce a případně navázat kontakt s věřícími. To je vhodné spíše pro ty, kteří jsou plaché povahy (to jsou ti, kteří se v chrámu - pokud do něj vůbec vstoupí - drží stále někde v dosahu dveří, nebo stojí za sloupem či v nejvzdálenějším a nejtemnějším koutě). Pro ty, kteří se nebojí a jdou neohroženě přímo k jádru věci, je vhodné kontaktovat místního duchovního správce, domluvit si schůzku a věc - takhle přímo, tváří v tvář - řešit s ním, případně si rovnou domluvit katechezi (resp. stát se katechumenem při této církevní obci).

Pokud z nějakých důvodů zájemce neuspěje u nejbližší církevní obce - a může se to stát z různých důvodů (např. bohoslužby se zde konají jen občas, duchovní dojíždí, nemá čas, je už stár, sláb a nemocen, nebo se bohoslužby slouží v nesrozumitelném jazyce, či kněz je cizojazyčný a češtinu nemá rád, nebo je divný apod.), pak musí zájemce projevit určitou vytrvalost a být schopen přinést cíli, který si vytkl, nějaké oběti. Ať neváhá a obrací se na další farnosti a kněze, kteří jsou někde v dosahu. Nebo může zkusit nějaké nejbližší velké město. V zájmu realizace svého blahorodého úmyslu musí prostě mít nějakou tu trpělivost, fantazii či uplatnit tvůrčí přístup.

Ostatně, přístup "nedám se odradit", musí leckterý zájemce uplatnit nejen při hledání adres a při navazování prvních kontaktů. Mějte na paměti, co říkají asketové: zápas je hořký ale spása sladká.
Pravdou je, že místní pravoslavná církev zde nepatří k těm nejpočetnějším. Z toho vyplývá problematická okolnost, že pravoslavnou farnost nenajdeme v každém městečku, ba ani v každém okresním městě. Krásné pravoslavné chrámy zívají prázdnotou na některých vesničkách na Hané - ale to jsou spíše památníky zašlé slávy z dob Masarykových. Dnes bychom potřebovali spíše chrámy ve městech, leč stavba pravoslavného chrámu v rámci městské aglomerace to je oříšek, který zatím nerozlouskli ani v Praze ani v Brně (v obou metropolích by byly nutně potřeba další pravoslavné chrámy, protože do těch stávajících se už věřící často ani nevejdou), takže tím spíše to budou těžko řešit skupinky pravoslavných někde na okresech. Miliony nemáme (ani věřících ani korun), takže podle toho to v terénu vypadá. Leč krása a pravda Pravoslaví, účast na svatých Tajinách a duchovním životě světové pravoslavné církve přece stojí za překonání nějakého toho nepohodlí.

A nyní to nejdůležitější. Adresy farností a chrámu, i kontakty na duchovní sice na internetu jsou, ale jsou důmyslně ukryty pod tradičním leč nic neříkajícím označením: schematismus pravoslavné církve (to aby to neměl hledající tak jednoduché; je to možná vymyšleno jako takový filtr, který případné zájemce o pravoslaví proseje, takže ti vlažnější, co pod tímto názvem kýžené adresy nenajdou a ani nikam nenapíšou a dále se už nepídí, odpadnou hned na začátku a vůbec kontakt nenavážou... :-) (Jinak ovšem nechápu, proč se tento seznam kontaktů nenazývá např. "pravoslavný adresář" nebo prostě "seznam pravoslavných církevních obcí" či "přehled pravoslavných chrámů" apod.)

Občas mírně (někdy i dosti) zastaralý schematismus je ukryt na oficiální webové stránce pravoslavné církve: www.pravoslavnacirkev.cz/schematismus.htm Zde doporučuji začít vytrvalou cestu hledání...
Samozřejmě, člověk 21. století by si mohl představovat, že bude na internetu mít k dispozici nějakou interaktivní pravoslavnou mapu České republiky, z níž na něj budou blikat všechna místa, kde se konají bohoslužby, při najetí kursorem nad kýžené město vykoukne bublina s obrázkem místního chrámu a s přehledem datumů a hodin, kdy se zde konají bohoslužby a s linkem na mapku města, aby věřící dokázal snadno najít chrám na místě samém.
První vlaštovka však už tu je. Jakási lokalizace našich adres na mapách měst se v tichosti a bez konzultace s farnostmi objevila na webu "mapy.cz". Jestli však bohoslužeb chtivý zájemce o Pravoslaví očekává, že bude navigován ke chrámu, šeredně se plete. Bůh ví proč, na mapě je šipka "zapíchnuta" na adrese duchovní správy. I mne to zpočátku zmátlo a domníval jsem se, že v případě města, na něž jsem se koukal (Tábor), je náš chrám na mapě umístěn špatně a nebo že jej přestěhovali do vedlejší ulice. Nevím, zdali je to šťastný nápad poslat zájemce o bohoslužby na faru, resp. do kanceláře, místo do chrámu (to asi mnohé duchovně žíznící zájemce vypeče zvláště v případech, kdy kněz do místa dojíždí jen k vykonání bohoslužeb a lze ho zastihnout prakticky jen v chrámu). Popiska standardně připojená na mapě k mnohým farám: "Pořádání bohoslužeb a duchovních setkání," je asi dosti nečekaná, ale i tak je její informační hodnota prakticky nulová. (Nemluvě o zastaralosti poskytovaných údajů, viz např. Znojmo - uváděná adresa už snad pět let neplatí. Najdou se tam i docela legrační údaje, např. v případě Olomouce šipka na mapě ukazuje - kdo ví proč - na zadní vchod do církevní budovy a na biskupství, kde, myslím, není na poměrně nenápadných dveřích cedulka ani zvonek.) Mám takový dojem, že k provedení případných úprav údajů na mapě bude asi potřeba heslo a to samozřejmě není farářům k dispozici, a vzhledem k tomu, že není známo, kdo údaje na server "mapy.cz" vložil, není ani na koho se obrátit. (Takže shrnuto: situace je momentálně taková, že knězi někdo kdosi posílá zájemce o bohoslužbu v jeho městě kamsi jinam než do chrámu a farář to nemůže změnit... Takže tato první vlaštovka má zatím jaksi polámaná křidélka.) Inu, dalekáť cesta má, márnéť volání...
Stejně tak by na naší vysněné interaktivní mapě mohl být formulář, do něhož zvědavec napíše místo svého bydliště a případně i vzdálenost, kterou je schopen na bohoslužby urazit (a třeba v menu vybrat i kalendář, jehož je stoupencem, neřku-li dokonce jazyk, v němž si bohoslužbu přeje), a server mu pohotově vrátí informaci o všech chrámech, které jsou v zadaném dosahu a splňují požadovaná kritéria, spolu s informací o dnech a hodinách, kdy se tam či onde slouží (něco takového mají v Americe, nejspíš by se to dalo od nich nějak "obšlehnout").

A když už jsme se tak rozjeli a popustili uzdu nezřízené fantazii, tak zmiňme i možnost, že by to vše mohlo být třeba propojeno se serverem "jizdnirady.cz", a pak by to mohlo rovnou nabízet příslušná vlaková či autobusová spojení z místa bydliště do místa bohoslužby vybraná pro čas začátku a konce bohoslužby. (Mimochodem, implementovat do naší hypotetické interaktivní mapy i vlaková a autobusová spojení, aby se nemuselo tolik jezdit auty, by byl možná větší reálný příspěvek k ekologii než ona zmiňovaná "vilémovská fotovoltaická laboratoř" :-) Tak to jsou všechno opravdu jen představy, nic podobného u nás nikdo rozhodně nečekejte. Jen nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Rozcestník se všemi adresami pravoslavných webů (na farních webových stránkách jsou většinou také kontakty na duchovní a adresy chrámů) je na adrese: www.pravoslavi.cz (Uznávám však, že i na přehlednosti tohoto rozcestníku by se dalo ještě trochu zapracovat. Ještě více to jistě platí o website orthodoxia.cz, který je už velice zastaralé konstrukce a potřeboval by překopat od základů - jenže je nás málo...)











Zobrazit příspěvek č. 621 jednotlivě

Administrátor --- 9. 3. 2010
Z došlé pošty (no comment)

Haló, haló, proč je pravoslavných málo?

Pokud hledající po mnoha letech studia náboženské literatury a duchovních bádání dospěje k závěru, že jedině pravoslavná církev je přímým následníkem Apoštolské církve a že má přímou posloupnost až k Ježíši, může zatoužit stát se pravoslavným. Ale jak to udělat? Hledající dobře ví, že v jeho okolí jsou jen katolické kostely, případně nějaká ta protestantská skupina, sekta, církev.

I jme se hledat na internetu. Najde pár nepřehledných webů, které jsou plné neuspořádaných informací. Kde si může stáhnout juliánský kalendář, Posvátný symbol, podívá se na ikonu pro dnešní den. Zjistí, že nedělní liturgii bude přenášet rozhlas - nedočte se ale v kolik hodin. Tato informace možná členům církve přijde zbytečná, ale nečlen ji znát nemůže. S úžasem shlédne stránky Pravoslavné akademie, kde horlivě klikne na odkaz "Jazykové kurzy" s nadějí, že se bude moci přihlásit do kurzu církevní slovanštiny, ruštiny či srbštiny - chyba lávky, jedná se o kurzy angličtiny a němčiny. Po delším pátrání zjistí, že Pravoslavná akademie snad ani není akademie, ale jakási fotovoltaická laboratoř. Co je ale ze všeho nejhorší, ať hledá jak hledá, ten nejdůležitější odkaz: "Jak se stát pravoslavným křesťanem" na žádném z pravoslavných webů nenachází.

Naše národy prožívají unikátní období větší či menší náboženské svobody. Svoboda je úplná v tom, že nikdo české národy nenutí býti katolíky ani ateisty. Lidé se mohou svobodně rozhodnout. V minulosti již jednou Češi a Moravané prožili delší období, kdy si vydobili náboženskou svobodu. V této době se odkláněli od většinového katolického vyznání směrem zpět, ke své původní křesťanské víře = pravoslaví. Tento odklon skončil založením protestantismu a zažehnutím reformační jiskry v Evropě.

Určitě i nyní budou mít Češi a Moravané tendenci vracet se ke křesťanství, které považují za opravdovější. Bohužel jim v tom nikdo nepomůže. Protože je pravoslavných málo, neznají nikoho ve svém okolí, kdo by byl pravoslavný a na koho by se mohli obrátit. Pomoc nenajdou ani na internetu, který dnes umožňuje lidem najít informace jak dělat to co je baví. Pravoslavné weby jsou příliš zahleděné samy na sebe. Na život církve a lidí, kteří již v církvi jsou. Nezainteresovaný jedinec se v těchto webech jen stěží orientuje a neví co má udělat, pokud se chce setkat s nějakými pravoslanými křesťany, aby poznal jejich zvyky a život, než se definitivně rozhodne stát se členem pravoslavné církve. A je-li již rozhodnutý, nenajde nikde kontakt, na který může napsat či zavolat. Nezbývá mu tak, než po vzoru muslimů prohlásiti se pravoslavným křesťanem a nábožensky žít jako kůl v plotě.

Richard Ruibar










Zobrazit příspěvek č. 620 jednotlivě

Administrátor --- 8. 3. 2010
O energiích Ducha Svatého a hojnosti života a sv. Nektariovi

2. neděle Velkého půstu – SV. ŘEHOŘE SOLUŇSKÉHO – PALAMY

Téma druhé neděle velkopostní je v párové dvojici s tématem neděle předchozí. Zatímco minulou neděli jsme hovořili o věrouce a neporušených pravoslavných dogmatech a ihned je dali do spojitosti s duchovním životem, tak dnešní nedělní téma k tomu poskytuje názornou ilustraci.

2. neděle Velkého půstu je zasvěcena památce sv. Řehoře Palamy (jeho život), resp. duchovnímu zápasu z obhájení hesychastické tradice, k němuž jej Bůh povolal (česky u nás k jeho teologickému zápasu).

Popis roznětky celé historické události ocituji od evangelického teologa: »R. 1338 přišel na svatou horu Athos v Řecku italský římskokatolický scholastik Bernard Massari z Kalábrie, známější spíše pod svým řádovým jménem Barlaam. Začal napadat zdejší mnichy praktikující hesychastickou spiritualitu, že se svým kontemplativním životem dopouštějí modlářství, neboť "táborské světlo" způsobující osvícení duše a energie Ducha svatého považoval v souladu s tomistickou theologií za stvořené.«


Možná poslední pozemská liturgie sv. Nektaria Pentapolského (+ 1920). Hlavním pilířem našeho duchovního života je svatá liturgie a eucharistie. To je zdroj našeho posvěcení, jak říkal starec Paisij Svatohorec. Liturgie není ničím nahraditelná, říká starec Chrysostomos z řeckého monastýru ct. Nikodima. Při liturgii Bůh posvěcuje nestvořenými energiemi blahodati shromážděné věřící. Každému vkládá do srdce dle jeho možností. Bohužel v dnešní době už řada našich křesťanů nedokáže dostatečně využívat tohoto zdroje posvěcení a čerpat z něj. Vidím to všude kolem sebe. Jak málo už je lidí, kteří přijdou na každou nedělní bohoslužbu! A bohoslužby v průběhu týdne? Kolik věřících v době bohoslužby chodí po městě; nepřijdou se pomodlit - i když by mohli... V chrámu se zrovna děje to nejvzácnější a nejpodivuhodnější, co se může na zemi dít; Kristus přichází k těm, kteří přijdou za ním. Jenže lidé už nepřicházejí. Mají na práci cosi jiného. Jejich zájem je uchvácen něčím jiným, světským. Jaký pak může být jejich duchovní život? Co mohou od Boha očekávat? A tak i k nám - jak se zdá - nakonec začíná pronikat Varlaamův duch...
 
Sv. Řehoř Palama, jehož athonští mniši vyslali, aby bránil jejich tradiční duchovní praxi a pravoslavnou spiritualitu před útokem ze Západu, žil v době, kdy Východ stanul tváří v tvář překvapivému jevu. Ukázalo se totiž, že rozdíly mezi východními církvemi a církví římskou už nejsou jen v oblasti zvyků, praxe, organizace, čili církevně-správní (chcete-li administrativní), ale zařízly se dalo hlouběji. Se Západem se stalo přesně to, o čem jsme psali v příspěvku k minulé neděli (o slavnosti Pravoslaví): změny dogmatické přinášejí nevyhnutelnou změnu i ve spiritualitě (píše o tom jeden z nejlepších pravoslavných theologů 20. stol. Vladimir Lossky). Zavedení změn do křesťanské víry (především papismu, ale i dalších: filioque, odpustků, očistce atd.) způsobilo obrovské změny v každodenním duchovním životě západního křesťana, v jeho myšlení a postojích. Změna to byla zásadní a poměrně rychlá, leč ne dosti rychlá na to, aby ji většina západních věřících mohla zaregistrovat.

V důsledku toho přestali západní křesťané po několika málo stoletích od rozkolu rozumět duchovnímu životu, jak byl na Východě (a před rozkolem i na Západě) praktikován již celé tisíciletí, vlastně od apoštolských dob. Když zástupce Západu přišel na Athos, ukázalo, že už není schopen nalézt pochopení pro stěžejní mnišskou duchovní praxi, kterou se zabývali mniši od nejstarších dob, - pro hesychasmus. Na duchovní život hleděl prismatem současného západního křesťanského ducha - který se papismem překlopil do ducha vnějškovosti, praktičnosti a světské expanze. V mnišstvu už spíše než askety spatřoval papežovu armádu, která je rozdělená do oddílů (řádů) zabývajících se různými funkcemi v pozemské misi církve: sociální službou, učitelstvím, vojenstvím, misií atd. Tenkrát ještě sice nebyly utvořeny zdaleka všechny římsko-katolické mnišské řády, jaké známe dnes, ale onen západní duch, který jim dával povstat a který postupem času vytvořil západní mnišskou spiritualitu, jak ji známe, byl už tenkrát zcela zformován a vanul západním typem zbožnosti.

A navíc to vzájemné propojení spirituality a dogmatiky působilo i zpětně. Změněná spiritualita a zavržení hesychasmu přineslo západu další a další dogmatické odchylky od Pravoslaví. Mám na mysli hlavně západní učení o povaze blahodati (milosti), která je energií Ducha Svatého (a dále např. změna kultu Panny Marie, učení o transubstanciaci). Západ od té doby dodnes ve svém dogmatickém učení hlásá, že tyto energie jsou stvořené. Pravoslavná církev - tj. všechny východní církve - sněmovně vyhlásila, že blahodatné energie jsou nestvořené, a západní učení o stvořených energiích prohlásila (autoritou blížící se všeobecnému sněmu) za herezi.
Římsko-katolická dogmatická teologie naproti tomu učí: "Milost posvěcující je od Boha odlišný, stvořený dar" (viz římsko-katolická dogmatika např. zde)
Východní učení o blahodati se zakládá na mystické zkušenosti církve, kterou vyložil a systematizoval právě sv. Řehoř Palama. Částečně lze toto pravoslavné učení osvětlit i jednoduchou úvahou, která vychází ze svatootcovské definice (viz např. kappadočtí otcové): "Boží podstata je nám, stvořeným bytostem, nedostupná, nepochopitelná; nestvořené je od stvořeného ve své podstatě nepřekonatelně odděleno." Jak se tedy může uskutečnit to, co je cílem vtělení Božího Syna, co je prvopočátečným cílem člověka a co je smyslem duchovního života - tj. sjednocení člověka s Bohem? Jestli je člověku, který je stvořením, Boží podstata nedostupná, jak by se mohl člověk s Bohem spojit? Jak je možno realisovat, co je obsahem dávného svatootcovského výroku (např. Athanasia Alexandrijského adal.): „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem?“ Odpověď na tuto hádanku je právě v palamismu. Děje se to Božími energiemi, které posvěcují to, co je stvořené, a spojují člověka s Bohem. A jak mohou tyto energie překlenout propast mezi stvořeným a nestvořeným, když nic stvořeného se nemůže přiblížit k Bohu? Právě proto, že jsou tyto energie nestvořené. Jimi sám Bůh ze své strany překlenuje tuto propast, kterou nemůže ze své strany překlenout nic stvořeného. Boží podstata i nadále zůstává člověku nedostupná, ale Bůh se zjevuje a přichází za člověkem skrze své energie - čili svým posvěcujícím působením, blahodatí. Právě tyto svaté energie činí dílo zbožštění člověka (theosis). Pokud by tyto energie byly stvořené, pak by zcela náležely do sféry stvořeného světa, byly by uvězněny ve stvoření jako cokoliv jiného stvořeného a nemohly by nikoho spojovat s nestvořeným a nedostupným Bohem.

Z toho vidíme, že učení o nestvořených energiích je neodlučnou součástí učení o spáse. Lépe řečeno: nestvořené energie jsou součástí díla spásy člověka. Bez nich není theosis - ani spása - možná. Nevíra či dokonce odmítání nestvořených energií je hroznou chybou ve víře křesťana.

-----------------------

Tato neděle nám svým tématem má připomenout duchovní úkol, který stojí před každým pravoslavným křesťanem (i světským, tj. nejen před mnichy). Je to výzva k duchovnímu zápasu proti vášním a hříchu, k duchovnímu dílu, na jehož horizontu je sjednocení s Bohem - zbožštění člověka, theosis. Jestliže bez skutků je naše víra mrtvá (jak praví ap. Jakub v Písmu), tak bez duchovního zápasu a modlitebního díla je víra jen sotva dýchajícím ochrnulým nebožákem.

Podobně jako pravá víra a nepoškozené učení o Bohu a člověku, jak je Bůh zjevil, má své nepřátele z duchovních sfér, kteří se zuřivou nenávistí vůči pravdě snaží se je zničit, tak i duchovní život setkává se se stejnou zlobou zavržených duchovních bytostí. Používají všechen svůj vliv, jímž mohou proniknout do našeho světa, aby člověku znemožnily spasitelnou duchovní kontemplaci.

Jejich vliv je omezený, ale nikoliv bezvýznamný. Pokud jim člověk svým hříchem sám neudělí možnost rozšířit jejich působení, pak je přímé působení démonů na křesťana v podstatě omezeno na zasévání nápadů, myšlenkových semének, do duchovní půdy lidské mysli. Sám člověk pak rozhoduje, jestli toto zlé seménko udusí, vytrhne či prostě nechá uschnout. Anebo zdali mu dá vzrůst. Nedisciplinovaná mysl křesťana bývá často přivábena tímto semínkem a sama mu dá vše potřebné, aby vzklíčilo a rostlo. Je to právě člověk, kdo dává démonické setbě svou vlastní životní energii k tomu, aby rostla a zničila ho. Ukáznit svou mysl je tedy naprostým prioritním úkolem při pokládání základů jakéhokoliv hlubšího duchovního života. Dokud má člověk mysl otevřenou všem nápadů, co se mu "líhnou v hlavě", pak je jeho mysl skutečný "průchoďák", kam může cokoli vstoupit. Duchovní život je za tohoto stavu mysli jen iluzí.
Démoni za určitých okolností mohou rozšířit své působení. Setkávají se s tím zvláště mniši. Běsové se jim zjevují v podobně různých strašidel či andělů. Vytvářejí všelijaké vize. Raději nechtít vědět, co všechno mohou natropit. Platí na ně však stále to samé - znamení kříže, a hlavně čistý život, očištěné srdce. Čisté lidské nitro na ně působí jako oheň, k němuž se nemohou přiblížit.
Jak bylo vypozorováno, svých možností využívají démoni podle určitého schématu. Nejprve se snaží člověka odvést od víry. Když se jim nepodaří, pokoušejí se víru zkazit nebo odvést člověka do rozkolu či do hereze apod. A když se ani to nedaří, tak se snaží uvrhnout člověka do stavu, kdy poskvrňuje svou mysl či i tělo, protože vědí, že takový člověk je odcizen Boží blahodati, nedaří-li se ani toto, pak mají vždy naději, že se jim podaří rozdmychat v něm pýchu. A když se jim podaří svést člověka k poskvrnění, ani tehdy nemají běsové ještě vyhráno; hříšník se totiž může začít kát a veškerá námaha démonů přijde vniveč, což oni dobře vědí, a proto se hned za hříchem pokoušejí zafixovat svůj úspěch tím, že znemožní hříšníkovi pokání - a to se dělají buď tím, že mu vnuknou myšlenky sebeospravedlnění, anebo (a to je ještě spolehlivější metoda) přivedou ho k zoufalství. Kdo si zoufá nad svou spásou, uzavře se velikosti Božího milosrdenství, zavrhuje možnost smilování a odpuštění, rouhá se Duchu Svatému, což je korunou pýchy.

Duchovní život tedy znamená utkat se s pokušením a s běsy. Má-li člověk v tomto střetu obstát, nesmí udělat příliš mnoho chyb. Pevné zasazení života toho, kdo se vydává touto cestou, do života církve je naprostou samozřejmostí. Bez svatých Tajin, Božské liturgie, duchovního vedení církve je odhodlání k duchovnímu zápasu naprosto pošetilé, naivní, troufalé a zkázonosné. Duchovních tragédií, které by to mohly ilustrovat, je všude kolem dosti.

Kromě účasti na svatých Tajinách Eucharistie potřebuje duchovní bojovník mít častou a dobrou zpověď (v duchovním životě si nic nesmí nechávat jen pro sebe). A dále - jak zdůrazňují zkušení - musí mít čistý život. To v prvé řadě znamená upravit všechny součásti svého osobního života dle Božích přikázání (jak praví paterik: pokud člověk v něčem porušuje Boží přikázání, pak nic z toho, co dělá, se nemůže líbit Bohu). Dalším krokem je přiblížit se ideálu, který před nás staví postní a asketická tradice církve. Zatímco v předchozím kroku má zásadní význam stoprocentní úspěch, tak při tomto kroku je snaha důležitější než úspěch - církevní tradice v této oblasti není přikázáním, ale výzvou. Tím začíná neklamný duchovní život.

Očištění duše se děje skrze modlitbu a půst - čili vnitřním duchovním dílem doprovázeným askezí. Jeden rumunský starec říká: Nic neočistí lidskou duši tak dobře, jako modlitba. Jako pereš kousky svého oděvu tak dlouho, až jsou čisté, tak i modlitba vyčistí tvou duši.

---------------------------

Co je cílem duchovního života? Inu, sám život je tím cílem. Život v hojnosti - tj. bez hranic, život nekonečný, život věčný. Uvádění tohoto života do sebe je tou hlavní strunou, na níž zní tón naší spirituality.

Je to krásně řečeno samým Pánem Ježíšem v evangelijním úryvku, který církevní tradice vybrala právě ke sv. Řehoři Palamovi. „...já jsem přišel, aby (ovce) život měly, a hojně měly. Já jsem ten pastýř dobrý.“ (Jan 10,10)


Záběry z aiginského (čti: eginského) chrámu sv. Nektaria Pentapolského. Jsou tam fotografie svatého aiginského biskupa. Jako zvukový doprovod je zpěv jeho slavného hymnu Agni Parthene, který je dnes pro svou krásu už natolik všeobecně známý, že se neodvažuji ho sem dávat v jeho originální řecké verzi; v doprovodu videa tedy slyšíte tuto melodii se zpěvem v arabštině :-) Ve filmu uvidíte mramorový sarkofág, o něž je řeč. Chrám sv. Nektária na Aigině je jedním z největších v Řecku.
 
Toto rozhojnění života můžeme pocítit při setkání se svatými - právě z jejich osob vychází už tady na zemi to světlo, které občerstvuje srdce těch, kteří se s nimi setkají (myslím, že kvůli tomu věřící tak rádi navštěvují své duchovní starce). Co to znamená - získat tento život, získat jej v takové hojnosti, že s tím ani smrt těla nic nezmůže, je možno pocítit třeba u ostatků sv. Nektaria Aiginského Pentapolského. Když tento biskup, jeden z nejznámějších novodobých svatých, zemřel (v r. 1920) v nemocnici, začaly monašky připravovat jeho tělo k pohřbu. Hned na smrtelném loži v pokoji nemocnice je oblékaly do čistého šatu pro pohřební obřad. Při tom z něho svlékly svetr a odložily jej na vedlejší lůžko, kde ležel ochrnulý člověk. Ten se ihned, jakmile se ho dotkl svetr sv. Nektaria, uzdravil a vstal z postele.

Jiný příklad tohoto života, přetékajícího z lidské osoby, jež jím byla naplněna, i na jiné lidi a nejen uzdravujícího ale i jinak pomáhajícího, který můžeme u ostatků sv. Nektaria Aiginského vidět (nebo spíše slyšet) až do našich dnů. Tělo sv. biskupa Nektaria bylo pohřbeno. Když po několika letech vykopali jeho ostatky z hrobu, aby vzali kosti a uložili je jinam (jak je to v Řecku běžně zvykem), zjistili, že tělo není rozložené. A nejen to - vypadá, jako by bylo pohřbeno téhož dne. Obrátili se do Athén na arcibiskupa, který nařídil, aby tělo nechali několik dní na vzduchu, a pak je opět pohřbili. Učinili tak. A když je po nějaké době opět vykopali, bylo stále zcela neporušené rozpadem. Pak to bylo prohlášeno za zázrak a ostatky byly přeneseny do chrámu do mramorového sarkofágu, kde jsou dodnes. K tomuto novému hrobu přijíždějí dodnes zástupy věřících, aby uctily svaté ostatky a hlavně vyslechli jeho radu. Stává se totiž, že ten, kdo přichází s modlitbou k ostatkům sv. Nektaria a prosí o radu ohledně nějakého vážného problému, může zaslechnout zevnitř sarkofágu odpověď. A tak je zvykem, že poutníci tisknou své ucho na mramorovou stěnu hrobu, a někteří skutečně slyší zázračné zvuky a odpověď. Nedávno se stalo, že mezi zbožnými poutníky přišel k hrobu i nevěřící řecký lékař. Chystal se dokázat, že celá tato tradice je jen výmyslem a nesmyslem. Přinesl si na to svoje lékařské naslouchátko (fonendoskop či stetoskop; asi aby lépe slyšel, jestli se z hrobu něco ozve), nasadil si hadičky do uší a začal tam přikládat konec fonendoskopu ke kamenné stěně hrobu, jako když v ordinaci vyšetřuje pacienta. Náhle byl ohromen. Z hrobu slyšel tlukot živého lidského srdce. Jako lékař dobře věděl, jak přesně zní bijící srdce člověka, a náhle slyšel tento nezaměnitelný zvuk z nitra hrobu... Otřesen, poklonil se ostatkům a šel vyhledat místního kněze. Na tom místě uvěřil v Boha.

Tady můžete zahlédnout tu řeku hojnosti života, která nevysychá dokonce ani v mrtvém těle, ale přelévá se na ostatní lidi dokonce i z hrobu.


Sv. Nektarios - fotografie: http://www.saint-nectarios-of-aegina.org/Photos.html
Kdy a jak navštívit Aiginu (s fotografiemi - včetně světcova hrobu): http://www.saint-nectarios-of-aegina.org/Visiting_Aegina.html

Vyprávění o svatém Nektariovi (v angl.): http://full-of-grace-and-truth.blogspot.com/2009/11/st-nektarios-wonderworker-bishop-of.html














Zobrazit příspěvek č. 619 jednotlivě

Administrátor --- 5. 3. 2010
Zpráva

Dle zprávy z úřadu metropolitní rady bude nedělní svatá liturgie přenášena Českým rozhlasem stanicí Praha - ČRo2.












Zobrazit příspěvek č. 618 jednotlivě

Administrátor --- 5. 3. 2010
Z tisku

Petici za bezpodmínečné přijetí závěrů II. vatikánského koncilu podepsalo 54 tisíc lidí z 80 zemí

Katolická organizace "My jsme církev", která se zasazuje o církevní reformy, provádí velkou akci na památku II. vatikánského koncilu, jehož výročí letos je.

Poté, co papež Benedikt XVI. zrušil exkomunikaci čtyřech biskupů "bratrstva sv. Pia X.", se ocitla římsko-katolická církev ve vážné krizi. Nejde jen o výroky jednoho z biskupů (Richarda Wiliamsona), který stane 16. dubna před soudem v německém Regensburgu za popírání holocaustu. Organizace "My jsme církev" má i jiné důvody k pochybám o správnosti přijatého papežského rozhodnutí. Zvláště podivné je dle nich, že bratrstvo Pia X. dosud odmítá závažná rozhodnutí II. vat. konc., týkající se dialogu, svobody nábož. vyznání, ekumenismu, apoštolské mise laiků nebo kladného vztahu k židům.

Proto organizace uchystala petici "za plné uznání přijetí závěrů II. vatikánského koncilu", kterou iniciovali němečtí teologové v lednu 2009. Přestože petici podepsalo 54104 lidí ze všech kontinentů, vatikánská kongregace za čistotu víry nepřijala ani petici ani podpisy.

GlaubeAktuell













Zobrazit příspěvek č. 617 jednotlivě

Administrátor --- 3. 3. 2010
Konstantinopolský patriarcha Bartoloměj

Ekumenický patriarcha se narodil 29. února a přišel kvůli tomu o své 70. narozeniny

Patriarcha Bartoloměj I. z formálního hlediska nemůže oslavit své 70. jubileum. Narodil v přestupném roce 1940 a to právě 29. února, a takové datum v kalendáři na rok 2010 schází. Bude-li patriarcha žít ještě dalších 10 let, bude moci slavit své osmdesátiny ve správný den. Rok 2020 bude totiž přestupný.

Bez ohledu na tento technický problém zaslali mnozí náboženští představitelé patriarchovi své pozdravy k životnímu jubileu (mezi nimi i papež římský Benedikt, který ve svém telegramu vyjádřil naději, že "Duch Boží bude i nadále osvěcovat a vést nás na naší cestě k plné jednotě, kterou uložil Kristus svým učedníkům").

Patriarcha Bartoloměj je absolventem bohoslovecké školy na ostrově Chalki. Po službě v turecké armádě pokračoval v dalším vzdělávání v oblasti církevního práva ve Švýcarsku a na univerzitě v Mnichově. Stal se doktorem Papežského východního institutu v Římě. Biskupem je od r. 1973. 22. října 1991 byl zvolen za 232. patriarchu Konstantinopolské církve. Titulován je: Bartoloměj I. - Jeho nejsvětější svatost, arcibiskup Konstantinopole, Nového Říma a patriarcha celého světa.

Za léta svého patriarchátu se Bartoloměj I. projevil jako aktivní ochránce životního prostředí, za což dostal přízvisko "zelený patriarcha". V době jeho patriarchátu se však také vyostřily vztahy Konstantinopolské církve s Ruskou, mj. i kvůli jurisdikčním sporům ohledně Estonska a Velké Británie, a též kvůli tomu, že přijal pod svůj omofor řadu ukrajinských biskupů - tzv. autokefalistů - v diaspoře.

Současný představitel Konstantinopole je znám jako aktivní účastník ekumenického hnutí. Ve svém posledním okružním poselství k neděli Pravoslaví se opět vyjádřil pro účast pravoslavné církve v ekumenickém hnutí.

Patriarcha stojí také za vyhnáním mnichů ze skitu proroka Eliáše na Athosu, které bylo navíc provedeno dosti brutálním způsobem (tento akt kritizoval např. i na Západě známý biskup v konstantinopolské jurisdikci Kallistos Ware). Nyní se podobným způsobem (zatím bezúspěšně) pokouší vystrnadit protiekumenické mnichy ze svatohorského monastýru Esfygmenu, kteří byli už několikrát v obklíčení policií; na esfygmenský monastýr je prý dlouhodobě uvalena všestranná blokáda zásobování: elektřinou, potravinami, léky... Avšak postoje tamních mnichů si postupně získávají sympatie v pravoslavném světě, a tak se daří dostávat potřebné zásoby na Athos do monastýru ilegálně. (Pozn. překl.)
(Dle Blagovest info a Credo ru)

--------------------------------
Výše zmíněná encyklika ekumenického patriarchy k neděli Pravoslaví si našla bohaté odezvy v ekumenickém tisku. Např. jsem zachytil tuto:
Ekumenický patriarcha Bartoloměj I. vydal u příležitosti Neděle ortodoxie encykliku, v níž prohlásil, že křesťané nesmí zůstat lhostejní k otázkám ekumenické jednoty. Informují o tom internetové stránky Světové rady církví (World Council of Churches, WCC).

„Pro Boha není možné trápit se kvůli jednotě Jeho učedníků, pro nás je nemožné zůstat lhostejnými vůči jednotě všech křesťanů,“ píše patriarcha Bartoloměj I. v encyklice.

Dále se v ní postavil proti „fanatickým“ výzvám „určitých kruhů, které sami sebe exkluzivně označují za horlivce a ochránce ortodoxie“, a kteří odmítají teologický dialog s jinými pravoslavnými církvemi a ekumenické kontakty s ostatními křesťany.

„Blahosklonně označují jakýkoliv pokus o znovusjednocení rozdělených křesťanů a o obnovení jejich jednoty jako údajnou „panherezi ekumenismu“, aniž by podali sebemenší důkaz toho, že by pravoslavná církev kontaktem s jinými církvemi opustila nebo popřela doktríny ekumenických koncilů nebo církevních otců,“ stojí v listě.


---------------------------

K tomu si v rámci diskusního prostoru v církvi dovolím pár poznámek. Mám dojem (třeba se však mýlím), že pod těmi "fanatickými výzvami určitých okruhů" se myslí řecká iniciativa, o níž jsme zde již informovali v příspěvku č. 534.

Na řeckém webu už podepsalo 20.000 pravoslavných křesťanů (v tom je už sedm biskupů a dlouhá řada archimandritů, igumenů, špičkových teologů, starců a dalších duchovních) prohlášení nesouhlasu s tím, jak je prováděna ekumenická politika. V Řecku i v Rusku jsou tištěny celé knihy rozebírající ekumenismus a poukazující na sporné momenty, které se v rámci ekumenických kontaktů a dialogu někdy dějí. Nejsou to žádné vágní proklamace, ale citáty posvátných kánonů a svatých Otců exaktně doložené výhrady ilustrované konkrétními událostmi a skutky, které se v rámci ekumenického hnutí staly.

Jestli tomu správně rozumím, tak mnoha věřícím se zdá, že ze strany ekumenického patriarchátu se dostává převeliké podpory dialogu s jinými křesťany, ale pramálo podpory dialogu o ekumenismu uvnitř pravoslavné církve. Proto roste v pravoslavné církvi nespokojenost a napětí.

Při mé poslední návštěvě v Řecku mi mniši se zármutkem a velikým znepokojením ukazovali tištěné materiály (publikované v běžných řeckých médiích), kde je např. zpráva o setkání patriarchy Bartoloměje s šéfem národní (turecké) pobočky Coca-cola, který je muslim a jemuž daroval patriarcha jako "malý ale důležitý dárek" knihu Koránu, a citována jsou tam slova patriarchy o tom, že Korán je "svatá kniha".

A tak se někteří s bolestí táží: Což křesťané nejsou náboženství jediné svaté knihy - tj. Bible? Což islám neprohlašuje Ježíše z Nazareta za pouhého proroka? Což to není, řekněme: zvláštní, když z rukou pravoslavného biskupa někdo přijímá jako svatou knihu něco jiného než Evangelium? A navíc - pro Řeky, kteří žili půl tisíciletí pod tureckým jařmem, jsou taková slova jejich duchovního vůdce skutečně traumatickým zážitkem (u nás je článek, jak se Turkové vypořádávali s řeckými křesťany).
Citace z internetu: The link below is to the second half of the speech the Patriarch gave to the Coca Cola folks and to his personal friend and supporter, Mouchtar Kent – the president of the Coca Cola company. At the 3:50 point, the Patriarch gives his muslim friend a “small but important” gift: “the holy Koran”.
http://www.youtube.com/watch?v=-9f_4jPvGEA nebo ke stáhnutí zde.
A aby toho nebylo na ty Řeky v Řecku málo, tak se patriarcha před tím, jak se zdá, ještě identifikoval s Turky a přihlásil se k oslavě jejich národního svátku, což je pro Turky den vyhnání Řeků z Malé Asie. (To je událost, která je dodnes v Řecku vzpomínána se smutkem jako národní katastrofa: v r. 1923 bylo Turky z Malé Asie vyhnáno 1,5 milionu etnických Řeků; 250 – 300 tisíc lidí vyvražděno.)
Citace z internetu: This is the earlier part of the speech, in which the Patriarch identifies himself as a Turk, celebrates the national holiday which the Turks were celebrating that day – the removal of the Greeks from Asia Minor:
http://www.youtube.com/watch?v=6_TQksRRAJY (29. 10. 2009)
http://bekkos.wordpress.com/2009/12/07/ohio-lecture/
Při návštěvě New Yorku měl patriarcha Bartoloměj ještě pozoruhodné vystoupení pro židy přímo v jejich synagoze, které raději nechám bez komentáře. Kdo chce, ať se na část podívá: http://www.youtube.com/watch?v=6_TQksRRAJY (28. 10. 2009)

---------------------

Zpět však k našemu komentovanému ekumenickému článku. Patriarcha Bartoloměj dále praví:

„Pravda se nebojí dialogu, protože dialog pravdu neohrožuje. Jestliže se dnes všichni snaží odstranit rozdíly prostřednictvím dialogu, ortodoxní církev nemůže prosazovat intoleranci a extremismus.“

-----------------------

V Řecku mi mniši sdělili, že podle článků v pravoslavném tisku žádal patriarcha Bartoloměj Řeckou církev, aby biskupové a duchovní, kteří podepsali nesouhlas s ekumenismem, byli potrestáni. Řecká církev to odmítla s odůvodněním, že není přece možné bránit diskusi v církvi.

Vnucuje se otázka, proč Konstantinopol silově prosazuje dialog s jinoslavnými na úkor dialogu uvnitř církve. Bránit myslícím lidem vyjadřovat vlastní názory přece jenom zvyšuje napětí v církvi. Prohlašovat ty, kteří nesouhlasí a uvádějí argumenty ze spisů svatých Otců a posvátných kánonů, jednoduše za "fundamentalisty" se může přece stát opravdu cestou k radikalizaci vnitrocírkevní situace.

Nic proti rozhovoru s jinoslavnými. Kritika ekumenismu se však netýká samotného dialogu, ale jevů, které se na tento dialog nabalují. Účast papeže na liturgiích v Konstantinopoli - a recipročně účast patriarchy v mši v Římě (to není žádný dialog, ale divadlo), spolu s podivnými demonstracemi jakési částečné jednoty (společné žehnání obou nejvyšších představitelů, spoluúčast na první části bohoslužby - tzv. liturgie katechumenů čili bohoslužby slova, dokonce společná recitace Symbolu víry apod.) To může docela dobře působit na diváky těchto představení jako cesta ke smazávání věroučných rozdílů namísto jejich řešení. A to se vymyká samotné podstatě teologického dialogu, který má přece problémy odhalit, objasnit a hledat řešení, nikoliv je zastírat.

Tedy shrnuto: pravoslavní "fundamentalisté" neprotestují proti dialogu, jak se možná mylně domnívá ekumenický patriarchát. Nespokojenost se týká dvou jiných věcí:
1.) dialog se zužuje na několik vybraných osob, postup a mezivýsledky nejsou dostatečně celocírkevně prezentovány (buď nejsou uveřejněny v plnosti nebo jsou rovnou utajeny), a tak je z účasti na dialogu vyloučena většina duchovenstva a prakticky všichni věřící, jimž jest jen trpně čekati, jak to dopadne; církevní lid se nemůže k věci vyslovit, diskutovat atd. Teologický dialog se tím děje odděleně od církve. Kde zůstaly teze o církevním lidu, královském kněžstvu atd.? Kde jsou vyjádření starců, duchovních vůdců, lidí s pokročilou duchovní zkušeností? Nejsou oficiálně publikována. To je naše libri prohibiti - zakázaná literatura dnešní svobodné doby. Proč nevede Konstantinopol - pokud možno veřejnou - diskusi s pádnými argumenty mnichů - kolektivními stanovisky zástupců monastýrů ze Svaté Hory Athos? Dusná atmosféra v církvi kolem ekumenismu hovoří sama za sebe, že něco není v pořádku kolem způsobu vedení dialogu. Může to pak působit dojmem kabinetní politiky či dokonce zákulisních piklů; šušká se něco o svobodných zednářích. Samozřejmě s tím lidé mohou vyjádřit nesouhlas, což se ostatně právě děje...
2.) Dialog se opouští a je nahrazován gesty a projevy, které neodpovídají realitě. Cařihradem nemilovaní "fundamentalisté" tedy nejsou proti dialogu, ale naopak pro dialog.

Sumasumárum: nevím, jak kdo, ale já slyším z táboru "fundamentalistů" opravdu naléhavé volání po dialogu (a nikoliv proti dialogu). A hned dvojnásobné. Jednak, aby se zůstalo při dialogu s jinoslavnými. A pak (a to hlavně) po dialogu vnitrocírkevním. Jenže - co se týče toho druhého - k tomu musejí být dva.

------------------------

Na encykliku patriarchy Bartoloměje reagoval generální sekretář WCC Rev. Dr. Olav Fykse Tveit. Ocenil ji jako „závazek k dialogu a jednotě církví, daný i přes silný tlak fundamentalistických kruhů ortodoxních věřících.“

To už opravdu nechávám bez komentáře. Ze zdvořilosti k cizí osobě mimo církev.













Zobrazit příspěvek č. 616 jednotlivě

Administrátor --- 1. 3. 2010
Účast katolických duchovních na politické agitaci při ukrajinských volbách

Zahraniční novináři se obrátili na Vatikán s dotazem na účast jeho podřízených v agitaci za Timošenkovou

Zahraniční novináři z katolických zemí zaslali papeži římskému dotaz ohledně účasti představitelů římsko-katolické církve v tzv. "modlitbě za Ukrajinu", k níž je sezvala před druhým kolem prezidentských voleb do centra Kyjeva premiérka Julie Timošenko.

Na tiskové konferenci v Kyjevě to oznámil náměstek tajemníka Sovbez Ukrajiny Dimitrij Vydrin.

"Žurnalisté z katolických zemí se už obrátili na Vatikán s dotazem, zda měli podřízení papeže požehnání účastnit se politického procesu," uvedl Vydrin. Podle jeho slov západní novináři byli rozpačití z nabídky akreditovat se na bohoslužbu "Modlitba za Ukrajinu". Tázali se: "Jak je možné se akreditovat na bohoslužbu? Nebo tomu špatně rozumíme?"

Podle Vydrinova názoru si náboženská vyznání, která vyslala své představitele na politickou akci Timošenkové, citelně pošramotila reputaci.

Novyj region 2. Credo.ru











Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 616 do č. 656)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz