Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě
Ikona dne | Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře) |
Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)
Zobrazit příspěvek č. 576 jednotlivě
Administrátor
--- 10. 11. 2009
Z tisku: vědecké zkoumání Boží existence?
Pravděpodobnost, že Bůh existuje, je 62 procent, tvrdí němečtí vědci
Pravděpodobnost Boží existence je rovna 62 procentům, prohlásili vědci po provedení série matematických výpočtů, založených na aplikaci formule, kterou navrhl před více než dvěma staletími kněz a matematik Tomas Baies.
Výpočty byly prováděny několika směry. Např. vznik a složení vesmíru, evoluce, dobro a zlo, náboženská svědectví... Na mnohé těžké otázky se vědci snažili najít matematickou odpověď. Od samotného počátku výzkumu vědci preferovali hypotézu, že Bůh existuje.
Poté byly zadány následující otázky: jak veliká je pravděpodobnost, že Bůh stvořil svět? Jaká je pravděpodobnost, že evoluce na Zemi se děla za jeho účasti? Nakolik je pravděpodobné, že dobro není myslitelné bez Boha?
Každá potvrzující odpověď vypovídala ve prospěch Boha, ale vysvětlení, které s ním nebylo spojeno, vypovídalo ve prospěch jeho nepřítomnosti. Výsledek byl definován jako 62 procentní pravděpodobnost, že Bůh existuje.
Připomeňme, že dvě třetiny vědců věří v Boha. Ti, kdo pracují v oblasti společenských věd, jsou religioznější, než přívrženci věd přírodních.
Credo.ru
Zobrazit příspěvek č. 575 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 11. 2009
Z tisku - tažení proti křesťanství v Evropě na postupu
Evropský soud postavil křesťanské symboly v italských školách mimo zákon
Evropský soudní dvůr pro lidská práva rozkázal odstranit zobrazení ukřižovaného Krista z italských škol. Podle názoru soudu je přítomnost katolických symbolů porušením práv rodičů na výchovu dětí podle vlastního přesvědčení.
Jako žalobce vystoupila v tomto procesu Soile Lautsi (Italka s finskými kořeny), která si přeje dát svým dětem (pouze) světské vzdělání. Protože ve všeobecné vzdělávací škole, kam chodily její děti, byl kříž prakticky ve všech místnostech, podala žalobu k Evropskému soudu. Prý kříž ve školách vytváří diskriminaci
Štrasburský její žalobu přijal a přikázal vyplatit žalobci 5000 Euro jako kompenzaci. Prý jsou státní školy povinny zachovávat náboženskou neutralitu.
Oficiální italská místa reagovala na verdikt soudu vesměs negativně: "Kříž je jedním z našich národních symbolů a žádné dítě nenutí přítomnost kříže v učebnách přijmout katolicismus," prohlásila ministryně vzdělání Mariastella Gelmini. I další členové italské vlády vystoupili ostře proti závěrům soudu. Jeden z ministrů nazval rozsudek "hanebným" a další s lítostí konstatoval, že "Evropa zapomněla na své křesťanské kořeny". Italská vláda už prohlásila, že proti soudnímu rozhodnutí podá odvolání. Pokud však apelace nebude přijata, vstoupí rozsudek v platnost za tři měsíce.
Zákon o tom, že na školách mají být umístěny kříže, byl v Itálii přijat ve dvacátých letech minulého století. Katolická víra zde ztratila status státního náboženství v r. 1985.
Očekává se, že výsledek tohoto sporu se promítne do způsobu pohlížení na křesťanské symboly v celé Evropě.
Foto: záběr z italské školní třídy (AP)
www.lenta.ru BBC News
------------------------------------
P.S.
Vlastně se neděje nic, co by nebylo možno očekávat. Západní společnost si nechala vzít evangelium a místo něho jí byla jako náhražka podstrčena tzv. "lidská práva". Místo důstojnosti Božích synů, kterou dává lidem evangelium, mají lidé nějakou laciné šidítko. Už ze samé podstaty věci plyne, že Evangelium a koncept "lidských práv" jsou kdesi ve své podstatě vzájemně nepřátelské, neslučitelné. Buď jedno nebo druhé.
Tvrzení, že "lidská práva" vyrůstají z křesťanství je absurdní. Kristus nikde o lidských právech nehovořil. V celé Bibli nic takového nenajdete. Křesťanství používá pojem spása člověka, nikoliv práva člověka. Lidská důstojnost je založena na Boží lásce k člověku, nikoliv na nějakém lidském právu na něco. Ano, Bible zná i lidskou spravedlnost, vyžaduje po lidech, aby soudili spravedlivě, ale pramenem jakékoliv lidské spravedlnosti je Boží spravedlnost a láska. Tudíž nutným předpokladem pro vykonávání lidské spravedlnosti je zbožnost, úcta k Božímu zjevení. Lidská spravedlnost se může blížit skutečné spravedlnosti jen, když je orientována na Boha.
Ve skutečnosti celý koncept "lidských práv", jak ho nyní Evropský soudní dvůr uplatňuje, vyrůstá nikoliv z křesťanství, ale z pokaženého učení západních církví. Čili ze zesvětštělého "křesťanství", které ztratilo svůj theocentrický charakter a stalo se postupně "antropocentrickým" (papismus je toho názornou demonstrací - člověk místo Krista, náměstek Boží).
A nyní dochází jen k tomu, k čemu nutně muselo jednou dojít. Koncept "lidských práv", který ta duchovní síla, jež za ním stojí, dokázala vtělit do života západní společnosti, získal už moc "panovat nad národy"; a teď prostě jen začíná "ukazovat zuby". Projevuje se jeho neslučitelnost s křesťanstvím a skrytá nenávist vůči křesťanství, která je kdesi hluboko v tomto atropocentrickém konceptu obsažena. A obrací se teď i proti tomu pokaženému "křesťanství", které jej zplodilo. Obrací se totiž proti jakémukoliv symbolu křesťanství a hlavně proti symbolu spásy - kříži Kristovu. Tj. proti symbolu theocentrického vidění světa a smyslu života. A to vše ve jménu člověka!
----------------------------------------
Když jsme v éře komunismu někde zahlédli fotografie ze Západu, na nichž byl vidět kříž, obrazy Krista či Panny Marie na oficiálních budovách státních institucí nebo ve státních prostorách, na veřejných místech apod., připadalo nám to jako symbol svobody západního světa, svobody, které se nám nedostávalo. Kdyby nám někdo řekl, že to nebude dlouho trvat a na tomto "svobodném Západě" bude touto "svobodnou politickou mocí" zakazováno umísťování kříže na některých místech či v prostorách státních institucí, asi bychom mu to nevěřili. Západ byl pro nás symbolem svobody křesťanství; Východ byl synonymem pro státní pronásledování křesťanství. Uplynula pouhá dvě desetiletí, a vše je naopak. Západ aktivně vytlačuje křesťanské symboly a potažmo křesťanskou víru či její projevy z veřejného života do soukromí (to už není daleko od zatlačování křesťanství do podzemí).
Začalo to asi před deseti lety v "zemi svobody" - v USA. S rozpaky a rozčarováním jsme četli zprávy, jak jsou ve jménu jakési perverzní formy náboženské svobody odstraňovány kříže ze soudních budov a že kříže už nesmějí stát na státních pozemcích atd. Prý aby tím nebyli uráženi nekřesťané.
Nemohu si pomoci, ale připadá mi, že takto pojatá svoboda je v praxi svobodou jen pro ďáblovo "náboženství", které nesnáší znamení kříže. Pak se v rámci svobody vyznání víry otevřely dveře vyznávání satanismu (např. vojákům v americké armádě musí být umožněno vykonávat satanistický kult, když o to požádají). Nedávno se začala po různých zemích šířit absurdní propagace ateismu na autobusech...
Křesťanství jsou téměř zavřeny dveře do médií. Kromě krátkého (a cenzurovaného) nedělního magazínu se o křesťanství v naší veřejno-právní televizi hovoří o křesťanství jen v souvislosti s nějakými skandály. Kdejaká národnostní, zájmová či sexuální menšina má na svou prezentaci ve státní televizi více prostoru než křesťanství.
Je zajímavé, že žádná západní církev nemá už odvahu otevřeně pojmenovat toho ducha, který nabývá na Západě na síle a který se mj. projevuje i eliminací křesťanství. Místo, které bude uvolněno po odchodu křesťanství, nezůstane prázdné. Zatím všude, odkud bylo vytlačeno křesťanství, nastoupilo něco ďábelského (francouzská revoluce, Sovětský svaz, Albánie atd.)
----------------------------
Dnes člen italské vlády se zármutkem prohlašuje, že "Evropa zapomněla na své křesťanské kořeny". Je to pouze čtvrt roku, co ruský patriarcha Kyrill prohlásil, že Evropa odmítá křesťanské dědictví. Křesťané na Západě byli tímto výrokem div ne uraženi. Teď začíná Západ vidět to, co je z Východu vidět už dávno.
Zde je o tom archivní zpráva:
Z tisku
Patriarcha Kirill: Evropa odmítá křesťanské dědictví
Patriarcha moskevský a celé Rusi Kirill vyzval Evropu, aby neopakovala chybu budování společnosti bez Boha. Během bohoslužby v Počajevské Lávře na Ukrajině řekl, že Evropa se dnes vzdává svého křesťanského dědictví a církevní život vytlačuje do sféry soukromého ve snaze vybudovat šťastnou společnost, jejímž základem by byly peníze a technologie.
Jak patriarcha uvedl na Ukrajině - zapomínání křesťanské morálky štěstí nepřinese - a právě globální krize je toho příkladem.
K tomu, aby lidé spojovali svou práci s vírou, vyzval patriarcha především obyvatele Ukrajiny, Ruska, Běloruska a Moldávie – státy, které historicky patří ke Svaté Rusi.
Hlas Ruska, 05.08.2009
Zobrazit příspěvek č. 574 jednotlivě
Administrátor
--- 5. 11. 2009
Zemědělci na protest vylili půl milionu litrů mléka
Hlína nasáklá mlékem spolu s hladovějícími volají k Bohu
 |
Je vidět v jak nezřízeně bohaté společnosti žijeme. V chudé zemi by nikoho ani nenapadlo likvidovat potraviny a už vůbec ne ve velkém. A ještě absurdnější je, když potraviny ničí ti, kteří je vyrobili.
Potraviny by měly být každému člověku posvátné. Křesťané modlí: "Chléb náš vezdejší dejž nám dnes." Chápeme tedy pokrm jako Boží dar. Vědomě ničit potraviny je velikým hříchem. Boháč v evangeliu byl potrestán peklem za to, že všechno snědl sám a nenechal Lazara, aby se nasytil alespoň zbytky padajícími ze stolu. Jak se asi Bůh dívá na ty, kteří raději zničí potraviny, než aby jimi někoho nasytili?
Potravina přece není jen "výrobek" zemědělce a např. pekaře. V prvé řadě je to Boží dobrodiní, které dává semenům vzklíčit a půdě dává plodivou sílu. Pro nás se však stává toto Hospodinovo láskyplné dílo tak samozřejmým, že si ve své zabedněnosti již ani neuvědomujeme, jak křehký je celý systém pěstování plodin a sklizně úrody; a že jej sice můžeme svou pílí trochu ovlivnit, ale nemáme jej ve svých rukách; stačí málo, a země už nedá svou sílu, stane se neplodnou a zemědělci se mohou třeba "stavět na hlavu" a přesto nic nesklidí. Člověk by si tak řekl, že v době hrozících klimatických změn si to budou dnešní lidé lépe uvědomovat než dříve. Omyl. Lidská hloupost a slepota nemá hranic. Člověk v blahobytu si neuvědomí nic; jen když se ocitne v presu muk, začne se (někdy) otevírat nějakému vyššímu chápání.
Je docela zajímavé, že "protestní rouhání" našich zemědělců prošlo prakticky bez reakcí církví. K čemu ty naše církve vlastně jsou? Jsou ještě "solí země"?Jak se chce taková společnost vyhnout Božímu trestu? Tady už je jedinou spravedlností, aby přišel na takové lidi hlad. To je pro ně asi jediná cesta k pokání. Až se stanou naše pole neúrodnými a chléb bude nad zlato, pak budou Češi vzpomínat, jak se vylévaly na česká pole cisterny plné mléka, a nebudou najednou chápat, jak něco takového bylo možné. A snad se budou kát, že něco takového dopustili.
Každopádně si někdo z těch, kdo stáli kolem cisteren, z nichž proudilo mléko do půdy, měl spočítat, kolik za tu dobu, než se plná cisterna vyprázdnila, zemřelo ve světě dětí hladem. Jak dlouho to asi trvá, než vyteče cisterna plná mléka? Čtvrt hodiny? Každých pět vteřin umírá na světě jedno dítě hladem. Tahle děsuplná matematika říká, že zatímco bylo ve středu Evropy vypouštěno mléko do pole, dodýchalo někde jinde 180 dětí kvůli hladu...
-------------------------
Nechci zde pranýřovat jen zemědělce (byť s touto jejich formou protestu proti nízkým výkupním cenám nemohu souhlasit). Vadný je celý systém, ve kterém se děje ničení potravin (či plýtvání s nimi) zvláště, když zároveň o kousek dál lidé hladoví. Vadný je systém, který náležitě neoceňuje práci zemědělců (to jim však nedovoluje mařit Boží dary). Tento systém vypovídá o mravním a duchovním stavu člověka. Takový svět a takové lidstvo nemá budoucnost.
Připomeneme, že podle zdravotníků je u nás vražednou epidemií dnešní doby: obezita. Nám však nestačí, že jsme se sami vykrmili, zatímco za naším plotem nesčíslné množství lidí zmírá hlady. My jim nedáme dokonce ani to, co už nejsme schopni spotřebovat. My to raději vylejeme do kanálu či do hlíny. Ta půda, po kterých před televizními kamerami a fotoaparáty tekly hektolitry zmařeného mléka, je od této chvíle prokletá... Sami si takhle proklejeme naši vlastní zemi.U nás zabíjí epidemie obezity. Ve většině světa zabíjí hlad. O vykrmených lidech se přísně hovoří v Bibli. Smyslem vykrmování dobytka je budoucí porážka. Společnost lidí vykrmených a necitlivých je společností, která je vedená na porážku.
5 miliónů dětí trpí v EU obezitou. Češi jsou hned za Němci nejtělnatější v EU, nadváhou či chorobnou otylostí trpí 73,2 % dospělých mužů v ČR; v Německu 75,4 %. Češkám patří rovněž druhé místo (57,6 %) a umístily se rovněž za Němkami (58,9 %). ... milión Evropanů umře ročně na obezitu. Zdroj.Pohlédneme-li na naši planetu a její obyvatele, tak je tu jedna hranice, která více než jakákoliv jiná dělící čára, rozděluje lidstvo - je to linie oddělující syté od hladovějících. Ještě nikdy v dějinách nebylo na našem světě tolik hladových lidí. Ještě nikdy nebyli ti bohatí takhle bohatí. Za tímto obrázkem se skrývá duchovní napětí mezi hladovějícími, jejichž úpění stoupá k Bohu, a sytými, kteří se nechtějí o své přebytky (a ještě nikdy jich nebylo tolik) dělit. Je to pře, kterou vedou hladoví s bohatými. A tuto při bude soudit Bůh. Je to pře, v níž my bohatí nemůžeme obstát.
36 Proto praví Hospodin toto: "Ujmu se tvé pře, vykonám za tebe pomstu, jeho moře vysuším, zasáhnu suchem jeho prameny.---------------------------
37 Babylón bude hromadou kamení, domovem šakalů, bude k úděsu a posměchu, bez obyvatele.
38 Společně budou řvát jak mladí lvi, skučet jako lví mláďata.
39 Až se rozpálí, uspořádám jim hostinu, opojím je tak, že se rozjaří, ale pak usnou spánkem věčným a neprocitnou, je výrok Hospodinův.
40 Povedu je na porážku jako jehňata, jako berany s kozly."
(Jeremjáš 51. kap.)
Je docela zajímavé, že zemědělci to mléko raději nerozdali, než aby je vylili. Mohli s těmi cisternami třeba objíždět podle zveřejněných harmonogramů náměstí velkých měst a rozdávat mléko lidem do přinesených lahví, když už ho naše přebohatá společnost není schopna nějak dopravit k hladovějícím do ciziny. (Kdo ví, možná by rozdávání mléka bylo postižitelné nějakými zákony... Inu, paragraf je klikatej.)
---------------------------
Pár úryvků ze zpráv, které nechceme slyšet. Takovými zprávami by se měly vytapetovat byty těch, kteří vylévali nebo nechali vylévat mléko na naši zemi.Každé tři vteřiny na naší planetě umírá dítě v důsledku extrémní chudoby - z hladu, kvůli nedostatku kvalitní vody nebo na nemoci, kterým lze předcházet. Každý den takřka 30 tisíc dětí. Za dva týdny zemře více dětí, než kolik obětí si vyžádala ničivá vlna tsunami na konci roku 2004, za rok 2005 tak ze světa zbytečně odešlo více dětí než má celá Česká republika obyvatel.
V poslední době se objevily ojedinělé příležitosti, jak zmobilizovat naše zdroje a schopnosti a zvrátit tuto ostudnou situaci. Rok poté, co se Česká republika stala členem jednoho z nejbohatších klubů světa, Evropské unie, se začala uskutečňovat řada významných mezinárodních setkání. V možnostech vrcholných schůzek skupiny G-8, zasedání OSN či ministerských konferencí WTO je nastartovat konec chudoby.--------
Jsme první generací, která se může extrémní a hloupé chudobě podívat do tváře. Máme peníze, máme léky, máme na to vědu... ale máme dost vůle na to, abychom z chudoby opravdu učinili historii.
http://www.ceskoprotichudobe.cz/o-kampani/
V současnosti hladoví 850 milionů. Hlad a chudoba si denně vyžádají 25 tisíc životů, každých pět vteřin zemře hlady jedno dítě. Nedostatkem jídla trpí jeden člověk ze sedmi. Hlad a podvýživa jsou tak větším zdravotním rizikem než AIDS, malárie a tuberkulóza dohromady.
Lidé trpící podvýživou jsou nuceni žít po celé týdny a někdy i měsíce s denním přídělem potravy, jejíž hodnota je nižší než doporučovaných 2 100 kalorií. Minimálně tolik potřebuje člověk k zdravému vývoji. Nedostatek energie si tělo kompenzuje zpomalováním fyzických i duševních činností. Hladový člověk se nedokáže soustředit, hladové tělo nechce být iniciativní, hladové dítě ztrácí chuť hrát si a učit se.
Hlad zeslabuje také imunitní systém. Podvyživené děti jsou velmi zranitelné a příliš slabé na to, aby jejich organismus dokázal čelit nemocem. Mohou zemřít i na následky běžných infekcí, jako jsou spalničky nebo průjem. Vlivem podvýživy umírá každoročně podle odhadů Světového potravinového programu na deset milionů dětí ve věku do pěti let.
Organizace OSN pro zemědělství a výživu (FAO) odhaduje, že počet roků, které jsou v rozvojových zemích zmařeny z důvodu předčasných úmrtí nebo poškození organizmu v důsledku hladovění, se pohybuje kolem 220 milionů. Přidáme- li další rizika spojená s nedostatečnou výživou, dostaneme se podle FAO až na 340 milionů zmařených let. To se rovná katastrofě, při níž zemře nebo je postižena celá populace země větší než jsou Spojené státy americké.------
http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=1282
Ve světě už hladoví více než miliarda lidí
Potravinová a následně ekonomická krize dopadla tvrdě na nejchudší obyvatele planety, stále víc jich hladoví. Uvedla to ve středu OSN s tím, že v letošním roce počet hladovějících ve světě přesáhl hranici jedné miliardy.
Podle společné zprávy Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) a Světového programu pro výživu (WFP) se počet podvyživených za letošek zvýšil o sto miliónů na celkových 1,02 miliardy. Je to nejvíce za posledních 40 letech.
„Narůstající počet hladovějících nelze tolerovat. Disponujeme ekonomickými i technickými prostředky, abychom hlad eliminovali, co chybí je silnější politická vůle jednou provždy se ho zbavit,“ citovala agentura Reuters generálního ředitele FAO Jacquese Dioufa.------
Příčinou nárůstu podvyživených není špatná úroda, nýbrž růst cen potravin, který jde zvlášť v rozvojovém světě ruku v ruce se ztrátou práce a nižším příjmem.
WFP loni na potravinový program pro chudé vyčlenil rekordních pět miliard dolarů, skupina zemí G8 zase v červenci ke stejnému účelu slíbila 20 miliard dolarů v příštích třech letech. Přesto počet podvyživených ve světě v poslední dekádě vytrvale stoupá.
http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/181567-ve-svete-uz-hladovi-vice-nez-miliarda-lidi.html
K předčasné smrti hladem a žízní je odsouzeno přes tři miliardy lidí
Tragédie spočívá v myšlence, že se palivem stanou potraviny
Fidel Castro Ruz 4.4.2007--------
Toto číslo není nadsazené, je spíše střídmé. Po jednání prezidenta Bushe s americkými výrobci automobilů jsem o tom hodně přemýšlel. Neblahá myšlenka přeměnit potraviny v palivo se v pondělí 26. března 2007 definitivně stala ekonomickou linií zahraniční politiky Spojených států.
Podle Světového potravinového programu při OSN se dalších 100 miliónů lidí propadlo hluboko do čené díry hladu, a tito nešťastníci potřebují urgentní a efektivní pomoc. Světová banka uvádí, že se průměrná cena základních potravin od roku 2005 zvýšila o 80%.
Lester Brown, ředitel Institutu Earth Policy, tvrdí, že půda, která je dnes využívána pro velkovýrobu biopaliv, by poskytla obživu téměř 250 milionům lidí. Jen během uplynulých let se ve Spojených státech 60 milionů tun potravin přeměnilo na palivo.Připočteme-li do výčtu, že v bohatých západních zemích pravidelně končí tisíce a tisíce tun poživatelných potravin na skládkách, zatímco se neustále zvyšuje počet akutně hladovějících lidí, musíme se za sebe stydět.
http://www.blisty.cz/art/40407.html
-------------------------
Pár citací z Písma svatého. O ztučnělé lidské společnosti. Pro zamyšlení.
... ztučněl a zbujněl, ztučněl jsi, obrostl tukem a ztloustl. Bohem, který ho učinil, opovrhl, potupil Skálu své spásy.
16 Bohy cizími ho popouzeli k žárlivosti, ohavnými modlami ho uráželi.
17 Obětovali běsům, a ne Bohu, božstvům, jež ani neznali, těm novým, nedávno povstalým, před nimiž se vaši otcové nechvěli hrůzou.
18 Opomněl jsi Skálu, která tě zplodila, zapomněls na Boha, který tě v bolestech zrodil.
19 Hospodin to viděl. Odvrhl je, uražen skutky svých synů a dcer.
20 Řekl: "Skryji před nimi svou tvář, uvidím, jaký vezmou konec. Je to proradné pokolení, synové bez věrnosti.
21 Popouzeli mě lžibohem k žárlivosti, svými přeludy mě uráželi; já je popudím lžilidem, pobloudilým pronárodem jim urážky splatím.
22 Mým hněvem se vznítil oheň, až do nejhlubšího podsvětí šlehá, pohltí zemi i to, co se z ní těží, sežehne základy hor.
23 Samé zlo na ně shrnu, vystřílím na ně své šípy.
24 Budou vysíleni hladem, stráveni nákazou, přehořkou morovou ranou. Vydám je zubům šelem a jedovatým plazům v prachu.
25 Venku jim připraví sirobu meč, v komnatách zachvátí strach jinocha i pannu, kojence i muže šedivého.
(Deuteronomium 32. kap.)
Žalmy 17:10 Tukem obrostlo jim srdce, jejich ústa mluví zpupně.
14 A plní se na nich proroctví Izaiášovo: `Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět a neuvidíte.
15 Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.´
(Mat 13. kap.)
Zobrazit příspěvek č. 573 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 11. 2009
Vetom - lék na přírodním principu
Léčba a prevence virových i bakteriálních onemocnění
V současné době obav z různých druhů chřipek, infekcí, pandemií, a diskusí o prospěšnosti či neprospěšnosti očkování, nebude možná bez zajímavosti seznámit se s ruským přípravkem na přírodní bázi VETOM. Jedná se o tzv. "probiotikum" (což je opak antibiotik).
Dozvěděl jsem se o tom z přednášky prof. Ždanova. Vetom není žádná novinka - původně to však bylo vojenské tajemství ruské armády. Tabletky na principu Vetomu byly v základní výbavě vojáků - jako ochrana před radiací, před bakteriologickými zbraněmi a před infekcemi z vody či potravin. Pak se za Jelcyna ruská armáda rozložila a Vetom byl odtajněn.
Byl vyvinut nějakým sibiřským výzkumným ústavem na principu bakterií žijících v půdě. Vznikl jako produkt zkoumání imunity. Vědci si ověřili, že lidé žijící na venkově v ekologicky čistém prostředí mají daleko vyšší imunitu, než lidé z měst a ekologicky poškozených regionů. Když zjišťovali jaká konkrétní látka může za tuto zvýšenou imunitu, nacházeli u vesničanů podstatně vyšší hladinu interferonu než u městských lidí. A když hledali, co způsobuje u vesničanů tuto vyšší hladinu interferonu, vybádali, že jsou to bakterie Bacillus subtilis, které žijí v neznečištěné půdě a dostávají se běžně s potravinami a přes neumyté ruce do těla člověka. Takže sibiřští vědci odebrali baktérie, začali kultivovat bakteriální kmeny a vznikl Vetom.
Na něco podobného nezávisle na Rusech přišli Číňani. I oni znali účinky interferonu, i oni jej zprvu měli pro vojenské použití a teprve později uvolnili objev pro veřejnost. Ale oni jej vyráběli synteticky, což je drahé. Nyní už i Číňani používají bakterie Bacillus subtilis.
V léčivu jsou spory této bakterie, které se po užití přípravku rozmnoží v žaludku a ve střevech a začnou konat svou práci. Je to podrobně popsáno v informační brožuře k léku. Výsledkem je nejen očista střev a náprava střevní mikroflóry, ale hlavně mohutné posílení imunitního systému organismu. Působí proti virovým, bakteriálním i houbovým (resp. kvasinkovým či plísňovým) onemocněním. Bacillus subtilis produkuje látky, které zabraňují virům dostávat se do buněk, a ničí všechny mikroorganismy, které nejsou tělu vlastní, - tj. patogenní, resp. obnovuje rovnováhu ve skladbě mikrooranismů v těle. Tím pádem léčí nemoci, které jsou spojeny s imunodeficitem, s poškozenou mikroflórou či mikrobiální nerovnováhou nebo přemnožením patogenních mikrobů - a je jich docela dlouhá řada. Vetom lze požívat preventivně i léčebně. V neposlední řadě obnovuje mikroflóru zničenou užíváním antibiotik.
Český překlad informační brožury o Vetomu (jsou tam i linky na výrobce a prodejce - vše je však v Rusku a na Ukrajině, takže je potřeba hledat cesty, jak si to nechat poslat). Pro účely prevence chřipky a bakteriálních infekcí je ideální Vetom ve formě prášku rozpustného v nápojích (prodává se půlkilových krabičkách). Bez významu není ani příznivá cena.
Zobrazit příspěvek č. 572 jednotlivě
Administrátor
--- 2. 11. 2009
Z došlé pošty: ruské písně v Praze a v Karlových Varech
Pozvánka na festival současné kultury Ruska v České republice
Dobrý den!
Naše společnost je pořadatelem "Festivalu současné kultury Ruska v České Republice". V rámci festivalu bude mít vystoupení mužský sbor z klášteru VALAAM. Koncerty se budou konat v Praze i Karlových Varech. Program vystoupení byl speciálně vytvořen pro tento festival. 23. listopadu v Praze, v kostele svatého Šimona a Judy, mužský sbor představí unikátní program duchovních písní podle nejlepších tradicí pravoslavné duchovní hudby, jež je založena na zpěvu Soloveckého a Valaamského klášterů.
Více informací najdete na našich webových stránkách www.rusfest.cz
S velkým potěšením Vám nabízíme výhodné podmínky pro nákup vstupenek pro skupiny od 10 osob. Budeme rádi, když farníci z vaší církve budou mít možnost navštívit náš festival s 15% slevou!
Pokud naše nabídka Vás zaujala, nechte laskavě Váš kontakt, náš zástupce se s Vámi spojí co nejdřív.
President
Dmitry Povazhnyy
Zobrazit příspěvek č. 571 jednotlivě
Administrátor
--- 31. 10. 2009
K populárnímu západnímu démonickému svátku
O pravoslavném postoji ke svátku Halloween:
Co je to vlastně Halloween
(Nyní mírně upravený starší článek)
Mimochodem, podle sociologického průzkumu se letos chystají 4 procenta Rusů oslavovat Halloween.
Zobrazit příspěvek č. 570 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 10. 2009
Na okraj památky velikého moravského světce a otce našeho
Svátek sv. Rostislava
Letos jsme 28. října oslavovali 15. výročí svatořečení knížete Rostislava Moravského. K této kanonizaci se tenkrát s radostí připojila i řada dalších místních pravoslavných církví: po církvi Ruské a Konstantinopolské to byly církve: Bulharská, Srbská a Polská s účastí biskupů na kanonisaci (viz o tom zde a zde).
 |
Kníže má v rukách kříž jako mučedník a je opásán mečem jako vladař (kliknutím si zobrazíte větší) |
Cituji ThDr. Pavla Alše: "Svatý Rostislav jistě hmotně podporoval i stavebnictví – vznikaly chrámy a kaple, vyzdobené freskami a ikonami – to byl základ malířského umění. Při chrámech – je to doloženo archeologickými nálezy – se přistavovaly prostory školní, v monastýrech vznikala skriptoria, v nichž se nejen přepisovala starší díla, ale rodila se zde i nová literární tvorba. Na Rostislavovu žádost sestavili svatí Cyril s Metodějem zákony světské i církevní… to byla duchovní klenotnice i duchovní výzbroj národa, který nestrpěl ponižování a porobu. To byly hodnoty, které od nás rádi přejímaly i sousední národy." (Celý článek, kde se mj. objasňují pravoslavné principy svatořečení.)A jakou památku na sebe zanechal v národním povědomí a lidovém podání, které se doneslo až do Čech? Před tisícem let je zachytil mnich Kristián, který Rostislava (ač ho k tomu nic nenutí) chválí a nazývá jej "knížetem či králem nábožným, který celé křesťanství a náboženství do země uvedl a spravoval".
"Blahověrný kníže Rostislav pracoval spolu se svatým Cyrilem, trpěl spolu se svatým Metodějem a nakonec zemřel pro svůj lid a pravé učení Kristovo. Ti, kteří později ovládli velkomoravské území, usilovali, aby Rostislavův svatý život a apoštolské dílo Rostislavem pozvaných soluňských bratří bylo zde navždy zapomenuto," píše Roman Juriga.
--------------------
Kdo má trochu vhled do křesťanství, může být právem přesvědčen, že Rostislavovi se nemohlo jednat o to, aby si ze soluňských bratří učinil nástroj své mocenské politiky a pragmaticky při tom sledoval jen uskutečnění svých ambicí. Celkový obraz složený ze skutků, myšlení a plodů této mise na Moravě nás opravňuje nejen odmítnout, že by moravský panovník byl veden výlučně přízemními či dokonce egoistickými pohnutkami, ale můžeme jít ještě dál a s plnou jistotou zamítnout i takový názor, že Rostislav za pomoci byzantských věrozvěstů sledoval pouho-pouhé dosažení státnických cílů - zajištění státní nezávislosti své državy na svých (i našich) západních sousedech (to by z něj činilo sice moudrého vladaře, ušlechtile sledujícího národní zájmy, ale stále by to zakovávalo jeho myšlení do řetězu pouhých vladařských cílů, politiky a pozemských zájmů). Pokud bychom přezírali duchovní cíle a omezili se jen na pozemskou sféru, asi bychom uvažovali stejně jako nekřesťanský historik, který kvůli své nevíře nemůže chápat motivy vycházející ze sféry duchovní (mimochodem, to je běžné u současných historiků, když hodnotí jednání a myšlení dějinných osobností: za vším vidí jen pragmatismus, moc, peníze, slávu atd. A pokud v některých případech nelze náboženské motivy ignorovat, označují to za fanatismus. Proto dnešní lidé, kteří myslí úplně jinak než naši předkové a hlavně nemají jejich víru, tak špatně rozumějí dějinám). Z toho, co čteme v historických pramenech a z prosté dedukce (o níž bude ještě řeč níže), můžeme usoudit, že sv. Rostislav měl k tomuto misijnímu dílu skutečnou lásku a že bylo vyjádřením jeho zbožnosti, ba, že byl s ním vnitřně spojen a účastnil se ho vlastní modlitbou, nejen vnější záštitou a pomocí. Jistě se rád účastnil cyrilometodějských bohoslužeb, jistě se i on sám nechával od svatých bratří poučovat o víře.
Vladyka Gorazd ve své knize „Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu“ vysvětluje všechny politické a státnické motivy, které mohly vést Rostislava k napsání žádosti byzantskému císaři Michalu III. o vyslání misionářů. Avšak neopomene připomenout duchovní důvody: „Uvažoval stále (Rostislav), jak by bylo možno odvrátit nebezpečí německé nadvlády nad Moravou, avšak běželo mu též o to, aby Moravané poznali lepší křesťanství, než jak se projevovalo u Němců.“
Těm, kteří chtějí hledět na Rostislavovo dílo jako na něco pohříchu pouze politického, připomeneme, že stejným způsobem se pokusili ve své době nepřátelé Krista zredukovat - či lépe řečeno shodit - dílo Spasitelovo. Prakticky všichni pronásledovatelé raného křesťanství se snažili interpretovat Evangelium jako politikum. Někteří současní protestantští teologové vykládají dějiny rané církve a případné spory mezi apoštoly jako boj o moc nad křesťanskou církví (např. Jakubovi stoupenci versus ap. Pavel). Podobná snaha o dezinterpretaci je v naší "osvícené" době vyvíjena z některých okruhů vůči všeobecným sněmům, které jsou představovány jako koncert, při němž hrají biskupové pod taktovkou císařů hymnu caesaropapismu (sv. vladyka Gorazd musel v dobách první republiky neustále vyvracet kýmsi stále šířenou pomluvu, že hlavou Ruské církve je car, a v Cařihradě že vládne v pravoslavné církvi sultán, a ti Čechové, kteří se stanou pravoslavnými, budou je muset poslouchat).-------------------
Tím, co Rostislav učinil pro osvícení svého národa světlem z Východu, na sebe uvalil skutečnou nenávist západních mocných: jednak papeže, který požehnal válečnému tažení proti Rostislavovi, ale především Němců - církve i krále. Již následující rok po příchodu byzantských věrozvěstů vyslal německý král Ludvík proti Rostislavovi vojenskou výpravu.
Tuto výpravu požehnal ve svém listě i papež Mikuláš I., který píše: „Když oznamuješ, že věrný král (myslí se – Ludvík) pomýšlí odjet do Tulmu, aby tam upevnil mír s bulharským králem a přinutil Rostislava chtě-nechtě pokořit se, prosíme všemohoucího Boha, aby anděl, který byl s patriarchou Jakubem, byl i s ním (s Ludvíkem) a se všemi jeho lidmi, aby dobře připravil jeho cestu, aby se v pokoji a radosti vrátil do své země“ (z listu papeže Mikuláše I. z r. 864).A co je hlavní příčinou této spalující nenávisti, nikdo z nich netají - je to prostá skutečnost, že Rostislav otevřel dveře cyrilometodějské misi a dal jí prostor zde působit. A nedosti na tom! Později fenomenální úspěch díla dvou svatých Byzantinců rozběsnil Zápaďany do nepříčetnosti. Tam, kde se oni dříve snažili marně, nyní misie z Východu slaví takový úspěch! Tam, kde dříve pod péčí německého duchovenstva nedařilo se nikterak zúrodnit moravskou pustinu, nyní takový rozkvět křesťanství mezi Moravany!
Jednou z příčin žalostných výsledků západních misií na Moravě bylo, - pro západní církev typické - spojování křesťanství s politickými zájmy, tedy v praxi: na šíření křesťanství bylo navázováno mocenské porobení pokřesťanštěných národů. Spojení církve se světskou mocí a s politikou se nakonec stalo jedním ze stěžejních prvků západního papismu. Moravu se Němci chystali (se souhlasným kynutím papeže) slupnout jako malinu. Záminkou mělo být šíření křesťanství z Bavor. A to jim Rostilavem pozvaní Cyril s Metodějem překazili. Ne, že by to byl důvod jejich misie (určitě sem nepřišli zasahovat do mocnářské politické hry), ale byl to jakýsi její vedlejší produkt. Dobrý pro nás, špatný pro německé zájmy.
Výstižně pravil vladyka metropolita Dorotej při kanonizaci v r. 1994: "...Nebýt svatého knížete Rostislava a jeho duchovního díla, dávno již by nás spolkli Němci;" jaký osud by nás býval byl čekal je možno vidět na osudu polabských Slovanů, kteří byli uprostřed německého živlu úplně poněmčeni. Knížeti Rostislavovi vděčíme tedy za samotnou naši národní existenci!Nejde tu však jen o moc, čili nezávislost Moravy na Západu, či o politický vliv, který v centru Evropy může získat Byzanc. Tak jednoduché to není. Především se tu projevila duchovní i morální převaha Východu nad Západem. A projevila se tak oslnivě, že to Zápaďany prostě urazilo; chápali to jako morální políček západní hrdosti, byla zřejmě raněna římsko-franská ješitnost a sebestřednost. Ti dva vzdělaní a při tom hluboce duchovní misionáři ukázali celému Západu jeho barbarství, zaostalost a hlavně zoufalou nedostatečnost proniknutí křesťanského ducha do západní mysli. Solunští bratři sem přinesli skutečné světlo, které osvítilo Moravany a západní duchovenstvo usvědčovalo z herezí, polopohanství, zaostalosti a kořistnictví. A kdo za to může? Ten Rostislav!
Jak si Západ představoval budoucnost Moravanů, je zjevné z toho, jak psávali němečtí biskupové v r. 900: „Ať již Slované chtějí nebo nechtějí, budou našemu (tj. německému) království podrobeni.“ (Viz o tom zde.)
O tom, kam již v Rostislavově době spěla západní církev, resp. papežství, vypovídá právě osobnost papeže Mikuláše I.: „...to byl první papež římský, který se dal po způsobu světských panovníků korunovat. Jeho programem hned od začátku bylo, zdefinitivnit církevní pravomoc římského biskupského stolce nad celou západní Evropou, jak se od století V. a VI. z původního svého území rozšířila, pokusit se o její rozšíření na východní Evropu a prosadit vůbec velmocenské postavení papežů i v ohledu politickém. Dobře vystihl osobnost jeho kronikář Regino Pruemský (+ 915) slovy, že rozkazoval králům a tyranům jako vládce světa.“ (Citace z díla vl. Gorazda: Sv. Cyril a Metoděj a jejich poměr k Římu a Cařihradu.)
-------------------
Konec Rostislavova panovaní a života je neslavný z hlediska světského, avšak (podobně jako Kristův kříž) slavný v očích křesťanů. Rostislav byl (podobně jako Kristus) zrazen - a to ze strany svých nejbližších, své rodiny. Ďábel si nakonec našel způsob, jak se Rostislavovi pomstít, - nalezl si člověka mezi jeho rodnými. Tím Jidášem se stal Rostislavův synovec Svatopluk, který zcela primitivně prahnul po moci. Nejprve se pokusil Rostislava otrávit, ale svatý kníže zázrakem přežil bez úhony (podle Kristianovy legendy). Tak se mocichtivý Svatopluk zbavil svého strýce jinak.
"Kníže Rostislav byl proradným Svatoplukem vylákán do nastražené léčky. Spoutaného knížete vydal Svatopluk Němcům. Rostislav byl odvlečen do bavorského Řezna, kam na podzim r. 870 přijel i král Ludvík, aby osobně moravského knížete soudil. Sv. Rostislava odsoudili k trestu smrti. Z "královy milosti" nebyl však ihned zabit, nýbrž nejprve mu byly vypáleny oči a ponechán v mukách ve vězení. Bohabojný kníže, svatý Rostislav, zemřel za svůj lid a pravdu Kristovu jako mučedník neznámo kde, snad ještě roku 870, zajisté po velkém strádání." (Z knihy Svatý kníže Rostislav)
Podobně hanebně se zachoval lstivý Svatopluk i ke sv. Metoději, jehož "se nezastal, když ho při návratu z Říma zajali a mučili Němci a když ho rovněž v přítomnosti krále Ludvíka němečtí biskupové bili, soudili a uvrhli do žaláře". (Citace z téhož zdroje)Rostislav byl tedy zrazen, mučen, nakonec mu byly vypáleny oči a byl zavřen do vězení, kde ho nechali shnít zaživa. To byla západokřesťanská odplata za jeho dopis byzantskému císaři a za přijetí sv. Cyrila a Metoděje onoho požehnaného jara roku 863 na Moravě. Tak obludnou nenávist u německých biskupů Rostislavův počin vzbudil, že mu to nedokázali nikdy zapomenout.
------------------
Knížete Rostislava kanonizovala naše místní pravoslavná církev v r. 1994.Rád bych nyní vypsal některé důvody, které vidím jako zvláštní argumenty pro světecké uctívání knížete Rostislava. Obávám se, že i po patnácti letech od svatořečení je potřeba o tom ještě hovořit. (Leč to není jen případ sv. Rostislava; Češi mají ke své nesmírné škodě vlažný přístup i k ostatním svým svatým, na to si stýskal už před tisícem let mnich Kristián.)
Kníže (někteří říkají, že bychom ho mohli považovat i za krále) Rostislav jakožto panovník nad moravským národem použil světskou moc, která mu byla shůry dána, k tomu, aby uvedl svůj lid do Pravoslaví. Činil to cestou nenásilnou - tj. vytvořil všechny podmínky pro to, aby Moravané mohli poznat Pána Ježíše, seznámit se s evangeliem spásy, uvěřit a stát se pravými křesťany. Našim slavným misionářům zjednal příchod, přijal je a podpořil. Tím otevřel svému lidu cestu do nebe. To je tak veliká věc, že ani dohlédnout nemůžeme. Plodem cyrilometodějství, kterého by bez Rostislava nebylo, je celá řada našich moravských a českých svatých. Plodem jeho díla je i svatý vladyka mučedník Gorazd a novodobá místní pravoslavná církev (čili od r. 1921 na území tehdejšího Československa plně obnovená cyrilometodějská církev).
Kníže Rostislav Moravský je tím zařazen do společnosti sv. Konstantina a Heleny, sv. Olgy a Vladimíra, sv. Borise Bulharského, sv. Václava a Ludmily a mnoha dalších panovníků. Ne všichni ze svatých vladařů, které církev ve světě ctí jako svaté, prosluli bezproblémovým životem, a přece je uctíváme jako svaté a církev má zkušenost s jejich pomocí shůry. Jak je to možné? Zdá se, že dovolí-li Bůh někomu, aby učinil něco tak velikého, svatého a dalekosáhlého, jako je pokřtění národa (nebo se na tom významnou mírou podílel), je to zvláštní Jeho oblíbenec. Ne každému, kdo chtěl pro Boha učinit něco mimořádného, to Bůh dovolil. Ač měl k tomu ten dotyčný všechnu moc, prostředky i dobrý úmysl, dílo se nedařilo, hroutilo a nakonec zapadlo; z toho lze tušit, že Bůh je nepřijal. Dopřeje-li Bůh komu zasadit se zvláštním způsobem za pokřtění celého národa a potažmo za otevření spásy celému zástupu lidí táhnoucímu se napříč dějinami, pak je to taková přízeň a požehnání, že pro ně budou odpuštěny mnohé hříchy a takový je Bohem přijat jako svatý. Církev je dokonce reflektuje jako "apoštolům rovné".
"V životě nově proslaveného moravského světce vidíme především moudré Boží dílo, které patří celému slovanskému světu," píše nezapomenutelný ruský patriarcha Alexij II. k Rostislavově svatořečení. "Vzory upevňovatelů víry Kristovy a těch, kteří jsou příkladem života moudrého a zbožného, celým svým životem i po mučednické smrti uchovávají vliv na náboženské vědomí věřících. Věřící proto zachovávají tradici a paměť jejich svatosti a připočítávají je do řádu svatých. Svatá Kristova Veliká Církev s veškerou úctou a z různých pohledů na ně nahlíží, shledává, že stále působí jejich svatost..." píše ke svatořečení Konstantinopolský patriarchát (obojí zde).A navíc - o životě Rostislavově nemáme žádné údaje, které by vyvolávaly o něm jakékoliv pochybnosti, naopak! Citovali jsme slova dávného mnicha Kristiana, v nichž můžeme cítit obdiv k Rostislavovi a úctu k jeho dílu i životu. Nedochovalo se nám sice moc detailů o jeho životě, ale víme o vroucím vztahu ke křesťanství a misionářům, a nakonec i o jeho konci - slavném tím, že mu bylo dovoleno trpět za cyrilometodějskou misii a tím se pro ni obětovat, a to znamená dát jí ještě více, než je materiální zabezpečení a vladařská přízeň... Ne každému se podaří završit svůj život kristovským utrpením.
Tedy, shrnuto dosavad vyslovené, jeho zařazení mezi slavné císaře, krále a panovníky, kteří se zasloužili o zavedení či rozšíření křesťanství ve své zemi, je už samo dostatečným důvodem ke vzdávání světecké úcty. A jeho vyznavačsky, ba mučednicky, slavný konec je dalším důvodem.
A tím už přecházíme k dalšímu svědectví o svatosti Rostislavova životního díla a potažmo jeho osoby. Tím, kdo vydává toto svědectví, je ďábel, resp. pozemské projevy jeho činosti.
Není to nic neobvyklého, že ďábel (ač sám rozhodně nemá nic takového v úmyslu) vydává nedobrovolně svědectví o Bohu. O jiné známé postavě, tentokrát z 20. století, otci Serafímu Rose je známo, že uvěřil v Boha ve chvíli, kdy se pevně přesvědčil, že existuje ďábel. Z toho, co se stalo v dějinách, zvláště dvacátého století, a z dalších stop, vyčetl otec Serafím, že existence ďábla je nepochybná. A tím mu bylo jasné, že v takovém případě musí existovat i Bůh.A v případě Rostislavově? Jeho zásluhy o cyrilometodějskou misii, kterou zde tento moravský kníže zasadil a jejíž odnože se západním nepřátelům už nikdy nepodařilo zcela vyrvat a vyhladit z povrchu zemského (naopak rozšířily se a napájely duchovní mízou nesčíslné zástupy pravoslavných Slovanů na Rusi a na Balkáně) a jejíž důsledky pokračují celou následující historii východní Evropy, - to mu ďábel nemohl zapomenout. Jeho hněv a zuřivost byly hrozné. To on inspiroval papeže a Němce proti Rostislavovi a vléval jim do srdcí neumdlévající zášť proti němu. Z toho všeho můžeme nazřít, jak citelně, bolestně a hluboko byl satan Rostislavovou iniciativou zasažen. Takže, mj. i z tak nevídaně vzteklé reakce ďábla, kterou pozorujeme na lidech držených v jeho spárech, je nám umožněno odhadovat skutečný duchovní rozměr a svatost toho všeho, co Rostislav představuje.
Usuzovat na svatost člověka podle toho, jak na něj reaguje Boží odpůrce, není to pohledem nikterak neobvyklým. Známe z Písma svatého, že ten, kdo skutečně slouží Bohu, bude pronásledován (2. Tim 3,12). Víme přece, že křesťan, jehož duchovní život je na vzestupu, setká se problémy - většinou od lidí v okolí, které ďábel poštve proti zbožnému. V životech mnoha dávných i novodobých svatých shledáváme, že jejich život poznamenán nepřátelstvím a zlobou od okolních lidí (za všechny bych jmenoval novodobé světce: sv. Gorazda Českého a Moravskoslezského, jehož dvacetileté biskupování bylo nepřetržitým bojem, sv. Nektária Aiginského, kterého pomlouvali a šikanovali neuvěřitelným způsobem, sv. Ioanna Sanfranciského, kterého jeho vlastní věřící vláčeli po soudech, a nejspíš bychom mohli jmenovat snad všechny známé svaté). Takže tyto nepříjemné okolnosti mohou vydávat výmluvné svědectví o skutečném duchovním stavu, resp. můžeme z nich dedukovat něco o zbožnosti či dokonce svatosti dotyčného.Sv. Rostislavovi se tedy ďábel skutečně hrozivě pomstil za jeho účast na dílu sv. Cyrila a Metoděje. A tím nechtěně zjevil jeho svatost; vyjevil, že je to Boží přítel a že je Kristem přijat a oslaven na nebesích. Spolu se životností jeho díla, na němž je po tisíci letech zřetelně patrno, jakým oplývá požehnáním, jsou to "do očí bijící" doklady svatosti Rostislavovy.
Jsem přesvědčen, že svatořečení Rostislavovo bylo ve svém kořeni zjevením shůry, že je to nesmírný dar, kterým je místním pravoslavným křesťanům vložena do rukou veliká duchovní síla a pomoc: vzývání sv. Rostislava a modlitby k němu, na něž odpovídá svými přímluvami.
P.S.------------------
Ve výše citovaných slovech Kristiánovy legendy slyšíme vzpomínku na Rostislava, svědčící o obdivu a vroucí úctě, kterých ještě mnoho let po své smrti v sousedních Čechách požíval. Kristian zachytil památku na Rostislava: „»slavného, zbožného a dobrotivého vůdce všeho našeho křesťanství a náboženství«. Velkomoravský kníže z Boží milosti pravdu Kristovu poznal, pro ni se sv. Cyrilem spolupracoval, spolu se sv. Metodějem trpěl a se všemi svatými mučedníky, vyznavači v Kristu umíral. Mnich Kristián nás hned po svých slovech o Rostislavovi varuje, abychom nepodléhali pýše a zpupnosti Svatoplukově, abychom Svatopluka a jeho družinu nenásledovali v pohrdání (dílem byzantských věrozvěstů) a nezapomínali na »jako med plynoucího kázání biskupa Metoděje« a dbali jeho přesvatých napomínání“ (citováno z knihy Svatý kníže Rostislav). Svatopluk totiž částečně Kristu a částečně ďáblu sloužil (jak píše Kristian). Varujme se způsobů Svatoplukových, aby i na nás nedopadla kletba sv. Metoděje, o níž se zmiňuje Kristiánova legenda.
Kniha Svatý kníže Rostislav, obsahující život a službu sv. Rostislavu (vyšla v Pravoslavném vydavatelství v r. 1994).
Kristianova legenda k nahlédnutí zde.
Znojemská ikona sv. Rostislava převzata z webu Pravoslavné církevní obce ve Znojmě.
Vladyka Gorazd: „Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu“ - kniha je v elektronické podobě.
Zobrazit příspěvek č. 569 jednotlivě
Administrátor
--- 27. 10. 2009
Vyšetřování izraelského útoku na Gazu od 27. prosince 2008 do 18. ledna 2009
Závěry zprávy komise OSN o tom, co se dělo v Gaze před necelým rokem
Ze závěrečné části Zprávy Mise OSN zjišťující fakta o konfliktu v Gaze.
 |
Goldstonova zpráva o válce v Gaze je podle amerického Kongresu "zaujatá" a popírá izraelské právo na sebeobranu.
Výběr ze zprávy:
Mise (tj. vyšetřovatelská komise OSN) je názoru, že vojenská operace Izraele v Gaze mezi 27. prosincem 2008 a 18. lednem 2009 a její dopad nelze chápat a posoudit izolovaně od předchozího a po něm následujícího vývoje. Operace zapadá do pokračování politiky zaměřené na soustavné provádění politických cílů Izraele vůči Gaze a vůči okupovanému palestinskému území jako celku. Mnohé z těchto politických kroků jsou založeny nebo vyúsťují v porušování mezinárodních lidských práv a humanitárního práva. Vojenské cíle, jak jsou udávány vládou Izraele, nevysvětlují fakta, která Mise zjistila, ani se neshodují s obrazci, které Mise v průběhu šetření identifikovala.(Následuje přehled ustanovení ženevské konvence i dalších konvencí a mezinárodních zákonů, které byly a jsou Izraelem ve vztahu k obyvatelstvu Gazy porušovány.)
Kontinuita je nejbezprostředněji zřetelná s politikou blokády, která operacím předcházela a která se podle názoru Mise rovná kolektivnímu trestu, jejž vláda Izraele záměrně uvalila na pásmo Gazy. Když operace začaly, pásmo Gazy se po téměř tři roky nacházelo pod krutým režimem zákazů a omezení pro pohyb lidí, zboží a služeb. To zahrnovalo základní životní potřeby, jako pohonné hmoty, elektřinu, školní pomůcky a opravárenské a stavební materiály. Tato opatření Izrael uložil údajně proto, aby oslabil Hamas po jeho volebním vítězství v názoru, že je trvající hrozbou pro bezpečnost Izraele, kterou představoval. Jejich účinek byl kombinován se zadržováním finanční a jiné pomoci, kterou poskytovali někteří dárcové, a to na stejném základě. Doplňujíce útrapy již tak obtížné situace v pásmu Gazy, účinky dlouhodobé blokády neušetřily žádný aspekt života obyvatel Gazy. Ekonomika Gazy byla před vojenskou operací vyčerpaná, sektor zdravotnictví sužován, obyvatelstvo bylo nutně pro přežití a pro vedení denního života závislé na humanitární pomoci. Muži, ženy a děti psychologicky strádali v důsledku dlouhodobé chudoby, nedostatku bezpečí a násilí, jsouce uvězněni v těžce přelidněnému území. Důstojnost lidu Gazy byla krutě nahlodána. Taková byla situace v pásmu Gazy, když izraelské ozbrojené síly zahájily v prosinci 2008 svou ofenzivu.
... Postupná izolace a oddělení pásma Gazy od Západního břehu, politika, která začala mnohem dříve a která byla upevňována zvláště uvalením tuhých zákazů, omezení pohybu a případně blokádou ... vyvlastňování půdy, demolice domů, demoliční příkazy a povolení stavět domy v osadách, větší a více formalizovaný přístup a omezení pohybu pro Palestince, nové a přísnější postupy pro obyvatele pásma Gazy změnit jejich usídlení za usídlení na Západním břehu. Systematické úsilí brzdit a kontrolovat palestinské samosprávné demokratické procesy, včetně zadržování zvolených politických představitelů a členů Vlády, a trestání obyvatelstva Gazy za jeho vnímanou podporu Hamasu kulminovalo v průběhu ofenzivy v Gaze útoky na vládní budovy, nejzřetelněji na budovu Palestinské legislativní rady.
Jak Palestinci, tak Izraelci, s nimiž se Mise setkala, zdůrazňovali, že vojenské operace, které Izrael provedl v Gaze od 27. prosince 2008 do 18. ledna 2009, byly kvalitativně odlišné od kterékoliv předchozí vojenské akce Izraele na okupovaném palestinském území. Přes kruté podmínky, které v pásmu Gazy po dlouhou dobu vládly, oběti a dlouhodobí pozorovatelé konstatovali, že operace byly svou krutostí bezprecedentní a že jejich následky budou mít dlouhodobé trvání.
Devastující účinky operací pro obyvatelstvo však byly (i pět měsíců od ukončení izraelských vojenských operací) jednoznačně zřetelné. Navíc k viditelné destrukci domů, továren, studní, škol, nemocnic, policejních stanic a dalších veřejných budov byl zřetelný pohled na rodiny, včetně starých osob a dětí, stále ještě žijící v sutinách jejich bývalých obydlí – vzhledem k trvající blokádě nebyla možná žádná rekonstrukce – jako svědectví vleklého dopadu operací na životní podmínky obyvatelstva Gazy.
Vojenské operace v Gaze byly podle izraelské vlády pečlivě a extenzivně plánovány. Zatím se izraelská vláda snažila portrétovat své operace jako v podstatě odpověď na raketové útoky a výkon svého práva na sebeobranu, Mise soudí, že plán byl zaměřen, přinejmenším částečně, na odlišný cíl: na lid Gazy jako celek.
V tomto ohledu byly operace prosazováním celkové politiky zaměřené na potrestání obyvatelstva Gazy za jeho nezlomnost a jeho zjevnou podporu Hamasu a možná se záměrem vynutit změnu této podpory.
... (lidí), kteří byli zabiti – jen ve třech týdnech (je) více než 1400. ... Skutky izraelských ozbrojených sil a slova vojenských a politických předáků před operacemi a v jejich průběhu naznačují, že jako celek byly (ztráty životů civilistů) předvídány jako záměrná politika neúměrné síly zaměřené nikoliv proti nepříteli, ale proti „podpůrné infrastruktuře“. Zdá se, že to v praxi znamená civilní obyvatelstvo.
Zdá se, že načasování prvního izraelského útoku na 11,30 dopoledne v pracovní den, kdy se děti vracejí ze škol a ulice Gazy byly přeplněny lidmi jdoucími za svými denními povinnostmi, bylo kalkulováno, aby v řadách civilního obyvatelstva vytvořilo největší rozvrat a širokou paniku. Zacházení s mnoha zadrženými nebo dokonce zabitými civilisty, když se snažili vzdát se, je jedním projevem způsobu, jímž byla zřejmě konstruována účinná pravidla zapojení, standardní operační postupy a instrukce oddílům na místě, aby bylo vytvořeno prostředí, v němž byl ohled vůči civilním životům a základní lidské důstojnosti nahrazen nevážností vůči základnímu mezinárodnímu humanitárnímu právu a normám lidských práv.
Opakované selhání rozlišit bojovníky a civilisty je podle Mise důsledkem svévolné instrukce vydané vojákům, jak to někteří z nich popsali, a nikoliv důsledkem náhodných omylů. ... (Operace) byly rovněž v široké míře zaměřeny na ničení nebo zneschopnění civilního vlastnictví a prostředků holé existence civilního obyvatelstva. ... Destrukce zařízení zásobujících potravinami, systémů čističek vody, konkrétních továren a residenčních domů bylo výsledkem záměrné a systematické politiky izraelských ozbrojených sil. Nebylo provedeno proto, že tyto objekty představovaly vojenskou hrozbu nebo příležitost, ale ještě více civilnímu obyvatelstvu ztížit proces denního života a důstojné žití.
Společně se systematickým ničením ekonomické kapacity pásma Gazy se zdá být rovněž útok na důstojnost lidí. Bylo to vidět nejen v používání lidských štítů a protiprávního zadržování často v nepřijatelných podmínkách, ale rovněž ve vandalském ničení domů, když byly obsazeny, a ve způsobu, jakým bylo zacházeno s lidmi, když vojáci do domů vtrhli. Graffiti na zdech, oplzlosti a často rasistická hesla, to vše představovalo ponižování a dehumanizaci palestinského obyvatelstva.
Operace byly pečlivě plánovány ve všech jejich fázích. ... Podle izraelské vlády neexistovaly téměř žádné realizované chyby. ... To, co se stalo v pouhých třech týdnech na konci roku 2008 a počátku roku 2009, bylo záměrně nepřiměřeným útokem určeným trestat, ponížit a terorizovat civilní obyvatelstvo, radikálně snížit jeho místní ekonomickou kapacitu jak pracovat, tak pro sebe produkovat, a vnutit mu více než kdy jindy rostoucí pocit závislosti a zranitelnosti.
Mise se znepokojením zaznamenala veřejná prohlášení izraelských činitelů, včetně vysokých vojenských činitelů, v tom smyslu, že použití nepřiměřené síly, útoky na civilní obyvatelstvo a destrukce civilních majetků jsou legitimním prostředkem k dosažení izraelských vojenských a politických cílů. Mise soudí, že taková prohlášení nejen podkopávají celý režim mezinárodního práva, jsou rovněž nekonsistentní s duchem Charty Spojených národů a tudíž si zaslouží kategorické odsouzení.
Izraelské vpády a vojenské akce v pásmu Gazy se po ukončení prosincových a lednových vojenských operací nezastavily.
Mise shledává, že v řadě případů Izrael selhal přijmout přiměřená předběžná opatření vyžadovaná zvykovým právem v článku 57 (2) (a) (ii) Dodatečného protokolu 1, s cílem vyhnout se nebo minimalizovat nahodilou ztrátu lidských životů, zranění civilistů a poškození civilních objektů. Střelba municí obsahující bílý fosfor nad základnou UNRWA ve městě Gaza je jedním z takových případů, v nichž nebyla předběžná opatření přijata při volbě zbraní a metod útoku ... Záměrný úder na nemocnici al-Quds s použitím vysoce explozivních dělostřeleckých granátů a bílého fosforu v nemocnici a kolem ní porušil rovněž články 18 a 19 Čtvrté ženevské konvence. Pokud jde o útok na nemocnici al-Wafa, Mise zjistila porušení týchž ustanovení, jakož i porušení zákazu útoků podle zvykového práva, u nichž lze očekávat způsobení rozsáhlých škod na civilistech a civilních objektech.
Mise shledává, že různé druhy varování, která Izrael v Gaze vyhlásil, nelze za daných okolností považovat za dostatečně účinná, aby odpovídala zvykovému právu, jak je zakotveno v Dodatečném protokolu I, článku 57 (2) (c). Zatím co některé varující letáky byly svou povahou specifické, Mise nesoudí, že obecné poselství říkající lidem, aby odešli, kdekoliv byli, do městských center, za zvláštních okolností vojenské kampaně, dosahuje prahu účinnosti. Střelba raketami do budov a na jejich vrcholy jako „varování“ je v zásadě nebezpečná praxe a forma útoku a nikoliv varování.
Mise shledala početné případy úmyslných útoků na civilisty a civilní objekty (jednotlivce, celé rodiny, domy, mešity) jako porušení zásady rozlišení podle základního mezinárodního humanitárního práva, rezultující v úmrtí a vážná zranění. Mise v těchto případech zjistila, že nebylo respektováno ochranné postavení civilistů a útoky byly záměrné, v jasném porušení zvykového práva zakotveného v článku 51 (2) a 75 Dodatečného protokolu I, článku 27 Čtvrté ženevské konvence a článcích 6 a 7 Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech. V některých případech Mise došla k dodatečnému závěru, že útok byl veden se záměrem rozšířit mezi civilním obyvatelstvem teror. Nadto v několika prošetřených případech izraelské ozbrojené síly nejen že nepoužily svého nejlepšího úsilí dovolit humanitárním organizacím přístup k raněným a k lékařské péči, jak to vyžaduje zvykové mezinárodní právo podle článku ID (2) Dodatečného protokolu I, ale takový přístup arbitrárně odepřely.
Mise došla k závěru, že podmínky vyplývající ze záměrných akcí izraelských ozbrojených sil a deklarované politiky Vlády ve vztahu k pásmu Gazy před, v průběhu a po vojenských operacích souhrnně naznačují záměr uvalit na lid pásma Gazy kolektivní trest. Mise tudíž shledává porušení ustanovení článku 33 Čtvrté ženevské konvence.
Ze shromážděných faktů Mise shledala, že izraelské ozbrojené síly spáchaly v Gaze následující závažná porušení Čtvrté ženevské konvence: úmyslné zabíjení, mučení nebo nehumánní zacházení, záměrně působící velké utrpení nebo závažné zranění těla nebo poškození zdraví, a extenzivní ničení majetku, neospravedlnitelné vojenskou nutností a provedené protiprávně a zlovolně. Tyto akty jako těžká porušení dala vzniknout individuální trestní odpovědnosti. Mise konstatuje, že používání lidských štítů rovněž představuje válečný zločin podle Římské směrnice Mezinárodního trestního dvora.
Mise dále soudí, že série aktů, které Palestince v pásmu Gazy připravují o živobytí, zaměstnání, bydlení a vodu, které jim odpírají svobodu pohybu a právo opustit a vstoupit do jejich vlastní země, které omezují jejich práva přístupu k soudnímu dvoru a účinnou nápravu, mohly vést kompetentní soud k tomu, aby zjistil, že byl spáchán zločin perzekuce a zločin proti lidskosti.
Výběr z článku na Britských listech. Celý článek si můžete přečíst zde.
Pozoruhodné je rovnání obrázku waršavského gheta zničeného Němci z r. 1945 a obrázků z Gazy zničené Izraelci z r. 2009 - zde.
---------------------
P.S.
Byl to kdysi Solženicyn, kdo řekl po vpádu sovětských tanků do Československa v r. 1968: "Je ostudné být Sovětem." Je-li zpráva OSN o útoku židovského státu v Gaze byť jen z desetiny pravdivá, pak by měl povstat nějaký Žid a říci otevřeně: "Dnes je ostudou být Izraelcem."
Rusové měli svého Solženicyna. Najde se v židovském národě někdo podobný? Nalezne se tam někdo, kdo by takovým pokáním otevřel dveře k morální očistě židovského lidu od této hrozné poskvrny?
Zobrazit příspěvek č. 568 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 10. 2009
Další pravoslavný film
„Kde není nebe ani země.“ O Svaté Hoře Athos.
Střihový film o Athosu prokládaný výroky svatohorských starců (duchovní poselství současných starců).
Další duchovní film s českými titulky. Viz stránku s pravoslavnými filmy.
Zobrazit příspěvek č. 567 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 10. 2009
O hesychasmu v USA
Arizonská poušť, významné centrum pravoslavného mnišství
V mnohých z nás Amerika vyvolává asociaci duchovně pusté země, ponořené do hlubiny bezbožnosti a mravní pustoty. Většina zřejmě netuší, že v té samé Americe se nachází jedno z nejvýznamnějších současných center obnovy pravoslavného mnišství, jímž je řecký monastýr sv. Antonia, ukrytý hluboko v poušti státu Arizona, a od něj se odvíjející síť mužských i ženských hesychastických monastýrů se svatohorským typikonem, nacházejících se pod duchovním dohledem starce Efréma z Filotheu (Filotheu je jeden z monastýrů na Svaté Hoře Athos).
Pravoslavní v Americe říkají: „Nyní již nemusíme cestovat daleko na Athos, neboť Svatá Hora přišla k nám!“ A mají pravdu.
Starec Efrém Filotejský postupně založil v USA a Kanadě síť sedmnácti pravoslavných mužských i ženských monastýrů s athonským typikonem. Říká se, že až počet těchto monastýrů vroste na dvacet, bude mít starec splněn svůj úkol (tzv. poslušenství - diakonima) od Boha a jeho pozemská pouť zde skončí.
Historie založení prvního monastýru (monastýru svatého Antonia) je unikátní.
Před dávnými lety na Athos dorazil mladý člověk, budoucí archimandrita Efrém. Na přístavišti na něj již čekal spolubratr slavného starce Josefa Hesychasty (+1959), monach Arsenij, a oslovil udiveného mladíka jeho jménem s vysvětlením, že starec Josef se dozvěděl o jeho příjezdu od svatého Jana Křtitele, který se starci zjevil a řekl mu: „Posílám k tobě jednu ovečku. Přijmi ji do své ohrady.“ Tak Ioannis (původní civilní jméno starce Efréma) vstoupil do bratrstva starce Josefa Hesychasty, novodobého obnovitele hesychasmu na Svaté Hoře. Postupem času se otec Efrém stal archimandritou. Hospodinem mu bylo zjeveno, že je přizván k šíření Pravoslaví na americkém kontinentu. Ke konci roku 1994 se vydává spolu se šesti monachy ze Svaté Hory na dalekou pouť.
V Americe začal otec Efrém hledat místo pro monastýr. Když jednou jeli autem po dálnici v Arizonské poušti směrem k městu Phoenix, poprosil náhle na jednom místě starec zastavit auto. Zde, uprostřed rozlehlých neúrodných dálav arizonské polopouště, porostlé kaktusy a trním, starec jakoby čemusi naslouchal. „Slyšíte,“ zeptal se po chvíli, „zpěv monachů?“ Nikdo nic neslyšel. „Zde bude monastýr.“ Ostatní spolupoutníci zapochybovali: Toto je státní pozemek, jak zde budovat monastýr? Později se však na podrobnější mapě zjistilo, že právě tudy prochází hranice s pozemkem, který je na prodej. Časem se našly peníze na zakoupení půdy i na stavbu.
Bylo potřeba najít vodu. Pracovníci firmy najaté na tento úkol se po dlouhém a marném hledání chtěli vzdát dalšího hledání vody, neboť jejich drahé moderní přístroje ukazovaly, že zde voda není. Starec přišel, ukázal na jedno místo, a hle, voda se našla.
Nyní stojí uprostřed vyprahlé pouště velkolepá lávra s desítkami mladých monachů, převážně rodilých Američanů z řeckých rodin, skutečná duchovní oáza. Srdce všech starcem založených monastýrů. Duchovní centrum pravoslavné Ameriky.
Síla modlitby starce Efréma je známa daleko za hranicemi monastýru, proto je tu vždy množství poutníků, jež jsou laskavě přijímáni. Jsou to lidé různých národností: Řekové, Srbové, Američani, Rusové, Ukrajinci... K samotnému starci není snadné se dostat, neboť na něj čekají na konci bohoslužby zástupy lidí. Starec Efrém vychází po bohoslužbě z chrámu a rovnou odpovídá některým lidem na jejich problémy, - aniž by se jich na cokoliv tázal. Kristus, jenž zná hlubiny našich srdcí, mu odhaluje již předem odpověď na problém každého věřícího.
Pouhá existence takovéhoto pravoslavného monastýru v protestantské Americe je Božím požehnáním tamnímu obyvatelstvu.
Monastýr žije podle ustanoveného řádu, typikonu. Vše je zde přizpůsobeno hlavnímu dílu – Ježíšově modlitbě. Vše se koná v tichosti, dokonce i případné rozhovory se vedou potichu. Celý areál je jedna velká zahrada protkaná malými cestičkami se spoustou zákoutí a skrytých míst, kam si může monach sednout a nerušeně se zabývat modlitbou. Poutníci hovoří často o jednom zvláštním zážitku:
„Probudím se takhle vprostřed noci a slyším podivné bzučení. Jakoby hukot včelího roje. Přijdu k okénku (budova pro hosty má okna směřující do části monastýrské zahrady poutníkům nepřístupné) a v jasném měsíčním světle zřetelně vidím temné obrysy postav monachů – celé bratrstvo je na zahradě a polohlasně pronáší slova - Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou, - každý zvlášť, sám pro sebe, vlastním tempem, sedě na malé stoličce. Při odříkávání modlitby desítkami mnichů splývá zvuk modlitby v jedno zvláštní bzučení!“Je to praxe, jež byla předána svatým starcem Josefem Hesychastou na Athosu jeho duchovním dítkám a jež se rozšířila díky své efektivnosti po celé Svaté Hoře Athos a následně daleko za její hranice. Hlavní chrám (tzv. katholikon) je zasvěcen svatému Antoniovi Velikému a svatému Nektáriovi Eginskému; nachází se tam také divotvorná ikona Bohorodice Arizonské. Bohoslužebný kruh dne začíná jitřní službou, pak pokračuje svatou liturgií (která je zde sloužena každý den). Večer se koná večerní bohoslužba a akathist. U vchodu do chrámu je umístěno oznámení, jež taktně prosí nepravoslavné návštěvníky nevstupovat do chrámové lodi, ale zůstat v předsíni chrámové.
V monastýru se každodenně slouží speciální modlitby za nepravoslavné lidi, věřící mají ve zvyku psát jména svých blízkých na lístečky, jež pak mniši čtou v průběhu speciálního akathistu, při němž se všichni modlí za své nepravoslavné známé, blízké i vzdálené, aby je Hospodin osvítil svatou Tajinou křtu.
Monastýr se stále rozrůstá, budují se nové stavby, přicházejí další noví mladí adepti, toužící přijmout mnišství...
Veliké apoštolské dílo v Americe se děje tiše, bez pompézních oslav a zvláštní pozornosti vyšší církevní hierarchie; vladykové samozřejmě tomuto dílu žehnají (monastýr je pod omoforem cařihradského patriarchy Bartoloměje). Kvůli skrytosti tohoto díla zůstává nám, zde v evropské části Církve, mimoděk tak trochu utajeno.
Mnohá a blahá léta starci Efrémovi Filotejskému, apoštolu Ameriky!
Jeho modlitbu kéž bychom měli!
S využitím internetu a vyprávění poutníků a duchovních dítek starce Efréma připravil(Původně psáno pro oficiální časopis Hlas Pravoslaví, který však tento článek nepřijal k uveřejnění.)
m. K.
-----------
P.S.
V monastýru se udržují poměrně přísné svatohorské typikonální zvyklosti vůči návštěvníkům s cílem, aby přítomnost hostů co nejméně narušovala kontemplativní život mnichů. Díky těmto opatřením je možné, aby monastýr byl otevřen návštěvníkům, kteří zde mohou – za předpokladu striktního dodržování stanovených pokynů – načerpat duchovní užitek z pobytu na tak duchovním místě a radit se zde s těmi, kdo dosáhli duchovního poznání.
Pro zajímavost uvádím některé z formálních pokynů pro návštěvníky. (Možná jsou tyto pokyny užitečné i pro návštěvy jiných pravoslavných monastýrů či všeobecně pro účast na pravoslavných bohoslužbách; je to vypsáno z internetové stránky monastýru sv. Antonia.)
Předně je důležité zachovávat náležité oblečení pro vstup do monastýru a pobyt zde. Muži musejí mít dlouhé kalhoty a košile či trička s dlouhými rukávy. Ženy zde musejí nosit sukně, halenky či blůzy s dlouhými rukávy a na hlavě šátek (není jim tu dovoleno chodit v kalhotách, v přiléhavě střiženém oblečení, v sukni s rozparky, v klobouku, hluboce rozhalených blůzách nebo s průhledným či maličkým šátkem na hlavě). Pokud návštěvník chodí v sandálech, musí mít vždy ponožky. Pravoslavní duchovní, kteří zde přebývají na návštěvě, musejí být samozřejmě neustále oděni v tradičním duchovenském šatu.
Návštěvníci musejí zachovávat monastýrské ticho, chovat se nehlučně. Hlasitý hovor či smích se považují za nevhodné. Děti musejí být neustále pod dohledem rodičů. Všude na území monastýru je striktně zakázáno kouřit.
V monastýru je povoleno fotografovat (či natáčet na video), s výjimkou fotografování při bohoslužbách. Při úmyslu vyfotografovat si mnicha či jiného návštěvníka monastýru je vhodné vyžádat si nejprve od dotyčného souhlas. Fotografování (či natáčení) při bohoslužbách vyžaduje souhlas představeného.
Když si návštěvník bere od starce Efréma či starce Paisije požehnání, nečiní při tom na sobě znamení kříže ani před nimi nekoná zemní poklonu, prostě se jen ukloní a políbí mu ruku.
Muži stojí v chrámu na pravé straně a ženy vlevo. Nepravoslavní zůstávají v předsíni (nartexu). Také katechumeni odcházejí při bohoslužbě z chrámu v určený čas. V průběhu čtení tzv. „šestižalmí“ (na jitřní bohoslužbě) se mají všichni vystříhat jakéhokoliv pohybu, který není nutný, - včetně uctívání ikon i pokřižování se.
Pokyny pro návštěvu trapezy (jídelny). Pouze pravoslavní křesťané (a katechumeni) mohou usednout v trapeze, když se koná oficiální stolování. Všichni ostatní hosté budou obslouženi po ukončení jídla, až mniši odejdou z trapezy. Hosté jsou prošeni, aby přijímali pokrm potichu, protože v průběhu stolování je čteno z duchovní literatury, aby se nasytila i duše. Monastýrským zvykem je čekat, až představený nebo jeromonach cinkne na zvonek a tím je dáváno požehnání začít pít nápoj při jídle. (Hosté se mohou i po ukončení stolování případně vrátit do trapezy, aby dojedli, co nestihli při oficiálním stolování.)
(Dodatek redakce Ambonu)
(Z You Tube)
Nebo fotografie z monastýru na You Tube zde.
Zobrazit příspěvek č. 566 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 9. 2009
Z tisku: někdo předčasné smrti prostě neunikne
Rakušan umřel, udušen oltářem v chrámu, kde děkoval Bohu za vysvobození z porouchaného výtahu
Obyvatel Vídně tragicky zemřel při modlitbě v katolickém chrámu, kam se vypravil poté, kdy ho vyprostili z porouchaného výtahu. Jak prohlásila policie, Gunter Link byl velice náboženským člověkem, a když uvíznul ve výtahu, modlil se k Bohu za vyproštění.
Záchranářům se podařilo vysvobodit ho z výtahu a hned nato se muž vypravil do chrámu, aby poděkoval Bohu.
Podle vyšetřovací verze se při modlitbě chytil za podstavec starobylého kamenného oltáře, který ho zavalil. V důsledku toho se G. Link pod váhou oltáře udusil, a tak zemřel.
Tělo muže objevili až druhý den po jeho zmizení farníci, kteří přišli na mši.
Britské noviny "Ananova"; Interfax Religia
Zobrazit příspěvek č. 565 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 9. 2009
Z tisku - zabíjení bývalých muslimů kvůli konverzi ke křesťanství
Každý rok je ve světě zabito pět tisíc lidí za opuštění islámských tradic, píše se v dokumentu OSN.
Pět tisíc lidí je každoročně zabito z důvodu "zabíjení kvůli cti", což se koná jakožto msta za porušení islámských zákonů. Mezi těmito oběťmi jsou i křesťané, kteří konvertovali z islámu, uvádí OSN.
"Mimo jiné se tato praxe děje i takových zemích jako jsou: USA, Francie, Švédsko, Holandsko, Velká Británie a Turecko," bylo předneseno na Radě Evropy.
V poslední době to byly případy: např. v Londýně byla zabita 20letá běženka z Iráku svým manželem a strýcem; na předměstí Paříže zaživa upálili 17letou dívku; 20letou dívku umlátil k smrti její bratr v Turecku za to, že šla na potrat.
Bez ohledu na prohlášení z r. 1990 v Káhiře, kde představitelé 54 muslimských zemí vyhlásili Deklaraci lidských práv v islámu, podle níž se dovoluje použití surových norem šarija jen ve výjimečných případech, ve většině islámských zemích se stejně jako dříve koná mučení, násilné uzavírání sňatků a "zabití kvůli cti".
Poslední dva měsíce se v tisku objevují zprávy o 17leté křesťance z USA, R. Bary ze státu Ohaio, která v červenci utekla od muslimských rodičů, kteří se ji chystali zabít za "odpadnutí od Boha". Nyní se ukrývá v rodině pastora na Floridě.
Interfax Religia, The Wall Street Journal
Zobrazit příspěvek č. 564 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 9. 2009
Používejte při bohoslužbách jedině svíčky z pravého včelího vosku
Z tisku: Dlouhodobé používání parafínových svíček může vést k rakovině, varují vědci
Večeře při svíčkách mohou být sice romantické, nicméně vědci varují, že při nich může jít o zdraví. Experti z univerzity v Jižní Karolíně v USA v laboratoři analyzovali zplodiny uvolňované z hořících svící. Zjistili, že svíce z parafínového vosku vypouštějí kouř způsobující rakovinu plic a astma.
Vedoucí výzkumného týmu Amid Hamidi řekl, že mezi nejohroženějšími lidmi jsou osoby, které často zapalují svíčky v málo větraných prostorech. Jmenoval číšníky, kteří každý večer zapalují svíčky na stolech v restauraci, nebo pracovníky relaxačních center, kde se provádějí koupele při svíčkách.
„Příležitostné používání parafínových svíček vám pravděpodobně neublíží,“ řekl Hamidi. „Ovšem zapalování svíček každý den po několik let, nebo jejich časté zapalování v nevětraných místnostech, například koupelnách, může způsobit problémy,“ dodal.
Ke zjištění složení emisí vědci v laboratoři zapalovali různé druhy svící a měřili množství škodlivin obsažených v kouři. Svíčky na parafínové bázi produkovaly „maximální hodnoty“ mnoha chemikálií zejména proto, že plamen svíčky nedosáhne teploty dostatečné ke spálení molekul rizikových látek, jakými jsou toluen nebo benzen.
Vědci proto doporučili používání svíček vyrobených ze včelího vosku nebo sóji, které nevypouští tolik chemikálií.
(Novinky.cz)
-----------------------------
Teplota plamene svíčky nepostačuje na dokonalé spálení parafínu ani k úplnému spálení vznikajících rizikových látek jako je toluen nebo benzen. Dlouhodobé každodenní svícení parafínovými svícemi je (zejména v uzavřeném prostoru a při nedostatečném větrání) rizikovým faktorem z hlediska onemocnění rakovinou nebo astmatem. Používání ... včelího vosku je zdravotně mnohem příznivější.
(Citace z Wikipedie)
-----------------------------
I v naší pravoslavné církvi bohužel existuje nešvar používání parafínových svíček.
Na řadě farností se můžeme setkat s parafínovými obětními svíčkami, které se tam prodávají věřícím a následně jsou zapalovány a stavěny před ikonami. Důvodem bývá většinou neuvědomělost a neznalost. Na mnoha duchovních správách zřejmě nevědí, že je možné a snadné opatřit si levně obětní svíčky z pravého včelího vosku. Další důvod je nejspíš finanční. Ano, svíčka z parafínu bude vždy levnější než z pravého vosku. Zatímco výrobní cena parafínové "svíce" je pár desetihaléřů, tak výrobní cenu obětní svíčky z včelího vosku odhaduji asi 2 - 3 Kč (někdy možná ještě trochu více, je-li svíčka silnější nebo mimořádně dlouhá). I tak je však taková cena za svíci z pravého vosku, myslím, dostatečně nízká, aby byla dostupná pro každého.
Pojďme trochu pohovořit o problematice materiálu, z něhož se svíčky pro naše bohoslužby zhotovují. V prvé řadě je to problém duchovní a až poté i zdravotní.
Z duchovního hlediska hledíme na parafín jako na látku uměle získanou (tj. nepřírodní, nepřirozenou) a to navíc z takového podezřelého materiálu, jakým je ropa, tato černá, hustá a olejnatá látka, která v přírodě kam se dostane, tam ničí vše živé - na souši i na moři.
Mimochodem, slovo "ropa" je z polštiny a znamená "hnis" (je to zkrátka hnus). Ropa je - z biblického pohledu - pravděpodobně pozůstatek z celosvětové potopy, resp. z potopou zničené biosféry planety, která už byla natolik infikována zlem, že Bůh pokládal za nutné významnou část této biosféry zničit, pohřbít ji v hlubinách země a nahradit ji novou přírodou, na pozměněných principech založenou a odolnější vůči zlu; něco se o tom píše v češtině i u nás.
Lze se na to dívat i tak, že se těžením ropy a jejím následným spalováním vynáší z hlubin a uvolňuje i duchovní energie hříchu a zla, které se kdysi staly příčinou potopy. Vnášet tento neblahý a zkázonosný proces dokonce i do chrámů a včlenit jej přímo do bohoslužby a do modlitby není jistě šťastný nápad. A zvláště když víme, že parafínové svíce jsou vlastně pouhou napodobeninou, náhražkou (padělkem) za skutečné svíce z jediného pravého vosku, kterým je pouze vosk včelí.
Není jistě náhodné, že atmosféra Země je v posledním století znečišťována a otravována právě spalováním tzv. "fosilních paliv". Jedovaté látky, skleníkové plyny, kouř v ovzduší - to vše má společného jmenovatele: fosilní paliva. A není to jen ekologický problém. Za zmínku stojí i civilizační hledisko - vědecko-technická revoluce, která za posledních dvě stě let přivedla lidstvo a planetu do stavu, v jakém je dnes, a úplně změnila uvažování lidí, by nebyla možná bez fosilních paliv.
Včelí vosk produkují včely ke stavbě svých plástů. Vosk vylučují tito živočichové na svém těle v podobě jemných šupinek, které hnětou a staví z nich v úlu své dílo k vychovávání plodu a ukládání medu. Ve včelím těle vzniká vosk metabolickou přeměnou látek obsažených v pylu, který včely sbírají na květech a nosí jej do úlu k výživě včelstva (pylu se někdy říká "včelí chléb"). Původ materiálu, z něhož jsou vyrobeny pravé svíce, můžeme tedy spatřovat nejen u včely a v úlu, nýbrž hledat jej až v květech bylin a stromů. Již těchto pár údajů z tajů přírodozpytu zřetelně vypovídá o vznešené ušlechtilosti včelího vosku, který si na znamení tak krásného původu stále uchovává nádhernou nezaměnitelnou vůni.
O nesmyslnosti používání parafínových svící svědčí i modlitba ke svěcení svíček, ve které se kněz modlí k Bohu, aby posvětil toto "dílo včel" (tak to předepisuje text modlitby). Jak nesmyslné je číst tuto modlitbu nad parafínovými "svícemi"! (Nebo by kněz měl v případě svěcení parafínových svíček pozměnit modlitbu a říkat: "Bože, požehnej tento ropný produkt, je to dílo našeho průmyslu a plod dávného hříchu..."?) Je otázkou, zda není přílišnou opovážlivostí žádat Boha, aby posvětil materiál, který Bůh sám kdysi smyl z tváře země a pohřbil v hlubinách, a nyní jej vzpurný a svéhlavý člověk zase vycucává na povrch, ničí tím planetu a ještě to nosí Bohu k oltáři. Bylo by možná na místě tázat se, zda se Hospodin neodvrací s odporem od takovýchto "svící".
Nu a v nespolední řadě připomínáme odmítavé stanovisko k parafínu starce Paisije Svatohorce, který považoval parafín za tak nekvalitní věc, že se prostě nehodí přinášet ho Bohu, protože jako oběť Nejvyššímu máme vždy přinášet jen to nejlepší (slova starce Paisije si může přečíst: PDF). To je přece princip oběti - vyjádřit úctu k Bohu, kterou dáváme najevo tím, že Mu obětujeme to nejkvalitnější a nikoliv ten nejlevnější póvl, který tu máme.
A pak jsou tu výše upomenutá hlediska zdravotní (na něž, mimochodem, upozorňuje i starec Paisij). Parafín je v podstatě jedovatý - jeho spalováním se uvolňují do vzduchu vážně jedovaté látky. (Není to tak nepodobné spalovacímu motoru; spalování parafínu v chrámu by bylo lze připodobnit situaci, kdy se do chrámu umístí naftový motůrek a jeho zplodiny se nechají volně unikat z výfuku do vnitřního prostoru chrámu.)
Vzpomínám si na jednu návštěvu v Rumunsku. Šli jsme na bohoslužbu, kolem chrámu už všude bylo množství lidí. Bylo tam zřetelně (a vskutku nepříjemně) cítit výfukové plyny, ale nikde jsem neviděl žádný automobil ani jiný naftový či benzínový motor. Vzduch kolem chrámu byl však zřetelně zamořen motorovými zplodinami (bylo bezvětří). Protože jsme měli ještě nějaký čas, obcházel jsem chrám a hledal toho barbara, který uprostřed tolika lidí nechává běžet motor auta. Ale nikde nic takového. Až jsem si všiml, že na nádvoří před chrámem jsou veliká platba na zapalování svící (kvůli kouři ze svíček na některých místech ve světě nezapalují svíce uvnitř chrámu ale před ním; chrání tím fresky). Hořely tam už stovky svíček a z toho "ohniště" vystupoval černý sazovitý dým. Přiblížil jsem se, a hned bylo jasné, že "vůně" dieslového motoru vychází právě odsud. Nemusím jistě rozvádět, že svíčky byly parafínové (dodám však, že rumunský parafín byl podstatně nižší kvality než u nás; kdybychom něco takového spalovali uvnitř chrámu, asi by se všichni věřící během bohoslužby otrávili; tak či onak, byl to však parafín - i když má u nás lepší kvalitu a produkuje méně jedů, přesto je produkuje).
V zájmu duchovním i zdravotním by si měli věřící sami ohlídat, zda se u nich v chrámu používají obětní svíčky ze skutečného vosku (čili z pravého včelího vosku). Opatřit dnes takového voskové svíčky za přijatelnou cenu, není žádný problém (vyrábí je u nás např. Monastýr sv. Gorazda v Hrubé Vrbce). V případě, že se v chrámu prodávají "svíčky" z parafínu, pak je vhodné důrazně žádat - a případně ve správních orgánech farnosti prosazovat, aby byly Bohu přinášeny svíce z pravého vosku a vzduch při bohoslužbách nebyl zamořován jedy z parafínu. Do té doby, než se to prosadí, bude zřejmě lepší nekupovat si svíce v takovém chrámu, ale nosit si vlastní pravé svíčky (dýchání jedů se tím sice při bohoslužbě nevyhneme, leč uvidí-li Hospodin uvědomělou snahu přinést mu obětní dar v náležité kvalitě, může ochránit takového křesťana před účinkem jedů zázračně).
-------------------
 |
 |
Jak poznat svíci z pravého vosku? Především podle nezaměnitelné vůně. Včelí vosk vždy krásně voní. Parafín smrdí. (Dnes se však někde ten děsný ropný zápach parafínu přebíjejí různými parfémy, ale i tak je vždy cítit, že se nejedná o včelí vosk.)
Druhým (daleko méně spolehlivým) ukazatelem je barva. Je-li svíce úplně bílá, pak to v drtivé většině případů znamená, že se jedná o parafín. (Jen ve výjimečných případech se můžeme setkat s bílým včelím voskem; ale to je taková vzácnost, že ji prakticky nemusíme brát do úvahy a lze se řídit dle rovnice: "bílá barva = parafín"). Přirozená barva včelího vosku se pohybuje mezi žlutou či okrovou, přes světle hnědou až k tmavěji hnědé (tmavší svíce dnes jsou méně obvyklé). Pozor - dnes je možno parafín barvit. Samozřejmě o parafínu obarveném narůžovo či nazeleno nikdo nebude přepokládat, že by se mohlo jednat o včelí vosk. Ale někteří výrobci barví parafín nažluto či nahnědo - a to často právě za účelem, aby se parafínová "svíce" podobala včelímu vosku! Proto nelze na barvu spoléhat na sto procent.
Třetí poměrně spolehlivou zkouškou je ohyb při pokojové teplotě. Parafín praská (aby změknul a dal se tvarovat, musí být dlouho nahříván v rukách). Tenkou svíci z včelího vosku ohřátou na pokojovou teplotu je možno ohnout o hranu stolu pomalým tahem až do pravého úhlu, aniž by praskla. (Takhle zkoušejí vosk včelaři, je-li zcela čistý; pokud je v něm byť jen malá příměs parafínu, pak vosková destička, která bývá necelého půl centimetru silná, při ohýbání o hranu stolu praskne. Podmínkou regulérnosti zkoušky je však ohřátí vosku alespoň na 20 stupňů.) Pozor, zkoušíme-li svíce silnější než půl centimetru, ty musíme ohýbat opatrněji a s mírným nahřátím v rukách. I tak však při troše zkušenosti zřetelně rozlišíme snadno tvárný včelí vosk od parafínu, který musíme nahřívat dlouho a ohýbat pak velice opatrně. Toto je nespolehlivější "podomácku" proveditelná zkouška, která po troše zkušeností prozradí, zda se jedná o svíci z včelího vosku (nebo zda není do včelího vosku při výrobě svíček přidáván parafín - i to se někdy dělá).
Zobrazit příspěvek č. 563 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 9. 2009
Z tisku - z výzkumu veřejného mínění
Církve nejsou pro naši společnost důvěryhodné
Nejméně důvěryhodnými ze zkoumaných institucí jsou podle dotázaných odbory, jimž věří 36 procent lidí, a církve, kterým podle CVVM důvěřuje 28 procent. Vyplývá to ze zářijového průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM).
ČTK
Zobrazit příspěvek č. 562 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 9. 2009
Z tisku - zabíjení bývalých muslimů kvůli konverzi ke křesťanství
Každý rok je ve světě zabito pět tisíc lidí za opuštění islámských tradic, píše se v dokumentu OSN.
Pět tisíc lidí je každoročně zabito z důvodu "zabíjení kvůli cti", což se koná jakožto msta za porušení islámských zákonů. Mezi těmito oběťmi jsou i křesťané, kteří konvertovali z islámu, uvádí OSN.
"Mimo jiné se tato praxe děje i takových zemích jako jsou: USA, Francie, Švédsko, Holandsko, Velká Británie a Turecko," bylo předneseno na Radě Evropy.
V poslední době to byly případy: např. v Londýně byla zabita 20letá běženka z Iráku svým manželem a strýcem; na předměstí Paříže zaživa upálili 17letou dívku; 20letou dívku umlátil k smrti její bratr v Turecku za to, že šla na potrat.
Bez ohledu na prohlášení z r. 1990 v Káhiře, kde představitelé 54 muslimských zemí vyhlásili Deklaraci lidských práv v islámu, podle níž se dovoluje použití surových norem šarija jen ve výjimečných případech, ve většině islámských zemích se stejně jako dříve koná mučení, násilné uzavírání sňatků a "zabití kvůli cti".
Poslední dva měsíce se v tisku objevují zprávy o 17leté křesťance z USA, R. Bary ze státu Ohaio, která v červenci utekla od muslimských rodičů, kteří se ji chystali zabít za "odpadnutí od Boha". Nyní se ukrývá v rodině pastora na Floridě.
Interfax Religia, The Wall Street Journal
Zobrazit příspěvek č. 561 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 9. 2009
Z tisku - obavy z infekce cloumají italskou církví
Budou či nebudou smět Italové v září líbat nádobku s krví sv. Januária?
Kvůli šíření viru prasečí chřipky A/H1N1 zakázala neapolská církevní i světská moc katolíkům líbat křišťálový flakón s krví patrona města sv. Januária (na Ambonu o něm).
Den svého nejoblíbenějšího světce Neapolitané slaví dne 19. září, kdy věřící netrpělivě očekávají zázrak - zaschlá krev, která byla dle tradice sebrána odvážnou Neapolitánkou po smrti mučedníkově v r. 325 a je opatrována v křišťálové nádobce, náhle vzkypí a stane se tekutou. Kromě 19. září se zázrak opakuje ještě dvakrát v roce: 16. prosince a první květnovou neděli. Poprvé prý zázrak nastal v r. 1389, více než tisíc let po smrti mučedníka. Skeptikové vidí příčinu tohoto jevu v chemické reakci jakýchsi materií umístěných do nádoby spolu s krví.
Bez ohledu na mnohaletou tradici, v tomto roku zakázali věřícím políbit nádobku s krví světce, která se stane tekutou. Je to "kvůli opatrnosti nikoliv na poplach či k vyvolání paniky", uvedl neapolský kardinál.
Místo políbení bude věřícím dovoleno dotknout se nádobky s krví čelem. Rozhodnutí už vyvolalo spory v italské společnosti. Představitel socialistické strany prohlásil, že rozhodnutí "by mohlo vést k psychóze (v souvislosti s virem A/H1N1), kterou už nebude možno zastavit". Minulý týden byl zaregistrován první případ úmrtí na prasečí chřipku v Itálii.
Noviny Stampa, Izvestija
P.S.
Podle některých zpráv bylo rozhodnutí změněno a Neapolitanům bude dovoleno flakón s krví mučedníka přece jen políbit. Věřící mají doufat v zázračnou ochranu před virem. Kardinál Crescenzio Sepe podle agentury AP řekl, že věří v "sílu modliteb a ve světcovu ochranu".
Zobrazit příspěvek č. 560 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 9. 2009
Stětí Jana Křtitele
Den památky stětí hlavy sv. Jana, Předchůdce a Křtitele Páně, největšího z proroků, je zvláštním dnem církevního roku.
Nejostudnější skvrnou lidské historie se stal tento den, v němž pod mečem kata padla svatá hlava Janova, největšího z těch, kdo se narodil z ženy (jak o něm pravil Pán náš, Ježíš Kristus). Jeho hlava byla přinesena na démonickou hostinu krále Heroda a byla odevzdána veselící se mladici, která ji odnesla své matce, učednici ďáblově - Herodiadě. Sám ďábel se potěšil, když viděl, jak tato jeho bídná žákyně se zlobným úsměvem probodla jehlicí jazyk useknuté hlavy sv. Jana... (svt. Luka Vojno-jasenecký)
V Evangeliu se o tom píše:
17 ... Herodes totiž dal Jana zatknout a vsadit v poutech do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, protože si ji vzal za ženu.
Tento den, v němž se krutě vypořádali s prorokem, byl dnem velikého hříchu a velikého smutku.
18 Jan totiž říkal Herodovi: "Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!"
19 Herodias byla plná zloby proti Janovi, ráda by ho zbavila života, ale nemohla.
20 Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal.
21 Vhodná chvíle nastala, když Herodes o svých narozeninách uspořádal hostinu pro své dvořany, důstojníky a významné lidi z Galileje.
22 Tu vstoupila dcera té Herodiady, tančila a zalíbila se králi Herodovi i těm, kdo s ním hodovali. Král řekl dívce: "Požádej mě oč chceš, a já ti to dám."
23 Zavázal se jí přísahou: "O cokoli požádáš, dám tobě, až do polovice mého království."
24 Ona vyšla a zeptala se matky: "Oč mám požádat?" Ta odpověděla: "O hlavu Jana Křtitele."
25 Spěchala ihned dovnitř ke králi a přednesla mu svou žádost: "Chci, abys mi ihned dal na míse hlavu Jana Křtitele."
26 Král se velmi zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky nechtěl ji odmítnout.
27 I poslal hned kata s příkazem přinést Janovu hlavu. Ten odešel, sťal ho v žaláři
28 a přinesl jeho hlavu na míse; dal ji dívce a dívka ji dala své matce.
29 Když to uslyšeli Janovi učedníci, přišli, vzali jeho tělo a uložili je do hrobu.
(Marek 6. kap.)
Herodiada nenáviděla Jana, protože usvědčoval její nezákonný poměr s Herodem. Hledala jakýkoliv způsob jak zahubit Jana Křtitele, a "běsnila", jak se o tom hovoří v církevních hymnech. Herodes Antipas (ustanovený Římany po smrti Heroda Velikého jako vládce nad Galileou) totiž zapudil svou zákonnou manželku, dceru arabského krále Arethy, a nezákonně spolužil s Herodiadou, ženou svého bratra Filipa (Luk 3,19-20).
Ve dni památky této události (11. září) se koná všenoční bdění, věřící tráví den v modlitbě a zvláště se snaží vyhnat ze svého srdce rozčilení a zlobu vůči bližnímu.
Král uspořádal hostinu u příležitosti svých narozenin (už samotný ten fakt nesvědčí o zbožnosti - narozeniny slavili jen pohané). Dcera Herodiady (Salome) předvedla při hostině tak nestydatý tanec, že se Herodovi zatmělo vědomí a byl připraven složit jí k nohám vše, oč by si řekla, - až do polovice jeho království! Jakékoliv přání bylo by jí splněno, téměř jakékoliv.
Věřící v tento den vylučují ze svých životů všechny hlasité zábavy; proto se v den památky Stětí Jana Křtitele nekonají svatby.
Co se týče osobních oslav, většinou pravoslavní křesťané dávají přednost vzpomínání svých jmenin, jimž se v církevní terminologii říká "den anděla", než narozeninám; v některých dobách bylo zvykem dávat dítěti jméno toho svatého, který měl dle církevního kalendáře památku právě v den, kdy se dítě narodilo; narozeniny tak byly tiše zahrnuty v oslavě "dne anděla".
Stoly se tenkrát v Herodově paláci prohýbaly pod vybranými pochoutkami, masnými jídly, poháry přetékaly vínem; zatemňoval se rozum hodovníků, když v tom prořízla hluk hostiny dívčí slova: "Dej mi na míse hlavu Jana Křtitele." Všichni strnuli a jejich oči se upřely na Heroda; rozhostilo se hrobové ticho.
Jako by to měl být hlavní chod podávaný na této démonické hostině - satanistické obětování největšího Božího proroka. Triumf oplzlosti, krutosti, zlomyslnosti a vzpoury proti Božím zákonům. Ten obludný satanský rozměr je dán hlavně tím, že všichni zúčastnění věřili v Boha a nepochybovali, že Jan je skutečným Božím prorokem. Proto jejich hanebný skutek byl skutečnou vzpourou proti samotnému Bohu. Evangelista zaznamenal, že Herodes ctil Jana jako muže svatého. Tedy ví, že dává připravit o život toho, koho k němu poslal Bůh. Přezírat či znectít Božího posla je vyjádřením nejvyššího pohrdání Bohem samotným; a co teprve říci o zabití! Dále to můžeme sledovat na jednání Herodiady, jež nejenže se mstí dokonce i useknuté hlavě (která, jak praví dávná tradice, ještě na míse naposledy promluvila a k hrůze všech znovu usvědčila nezákonný svazek Heroda s Herodiadou), ale u vědomí toho, že se jedná o svatého Božího muže, jehož popravu svými intrikami zařídila, obává se jeho vzkříšení. Chápe, že u Božího muže je možné cokoliv a Bůh může kvůli svému spravedlivému způsobit zázrak, a proto - aby Bohu zabránila(!) vzkřísit Jana Křtitele - odmítá komukoliv vydat jeho hlavu (co kdyby někdo spojil hlavu s tělem a Bůh pak Jana mohl vzkřísit)! Učedníci Janovi tedy mohli pohřbít jen bezhlavé tělo proroka, které se jim podařilo ukrást. Hlavu u sebe drží Herodiada a posléze ji nechá tajně "pohřbít" ve hnojišti (tím ji ve své pekelné zlobě ještě jednou znectí).
V Církvi je tento den dnem přísného půstu, nejí se maso, ani mléko ani ryby. Cílem tohoto jednodenního půstu je připomenout si, k jakým strašným koncům vede vášeň nezdrženlivosti.
"Nebuďme účastníky Herodova obžerství," napomíná Typikon (tj. bohoslužebná pravidla). "Jak bychom mohli uctít památku Stětí sv. Jana? Tím, že se najíme masa či jiných lahůdek? Jenže Křtitel žil v bezvodé suchopárné poušti - nepožíval ani chléb, neměl ani jiné obvyklé pokrmy. A co víno? Předchůdce Páně neokusil ani víno ani jiné světské nápoje. Stolem i ložem jeho byla země. Pojídal jenom kobylky (podle některých to byly lusky tzv. "svatojánského chleba", podle jiných to byl druh jedlých sarančat) a med divokých včel. Místo pozdvihování kalicha nabíral do hrstí vodu, která prýštila ze skály. Proto máme strávit tento den v půstu a v modlitbě."
Všichni napjatě čekají. Herodes se snaží svým umdleným rozumem přemýšlet. Jediné, co si v hlavě dokáže nějak srovnat, je primitivní sobecká myšlenka na "svou čest". Před očima mu plují vlnící se obrazy zvědavých tváří jeho hostů. Vyčkávají, jak se zachová. Hlavně si zachránit úctu přítomných. V sázce je královo slovo. Musí přece dodržet slib, ať už byl jakýkoliv a ať to znamená cokoliv. Ten vzrušující tanec si přece zaslouží odměnu. Je to smutné, že ta krasavice chce zrovna tohle, ale co se dá dělat?
Nezdrženlivost, plné břicho a víno v hlavě zatemňuje rozum na úroveň zvířecího. Všichni chápeme zdravým rozumem, že Herodes mohl snadno uniknout z léčky, kterou mu nastražila Herodiada skrze Salome. Za smilný tanec jí nerozumně nabídl cokoliv "až do polovice království". Když mu Salome předložila tu obludnou žádost o hlavu Křtitelovu, nechtěl ji odmítnout kvůli tomu slibu, aby se nezahanbil před přítomnými hodovníky. A tak, ač zarmoucen, nechal splnit její příšernou žádost. Vůbec ho nenapadlo, že lepší by bylo být snad zahanben před několika opilými hosty, než být zostuzen vraždou muže Božího na věky. Dal přednost pochybné úctě pár spolustolovníků, a ztratil jakékoliv zbytky cti před Bohem i před dějinami. Nechtěl se poskvrnit nedodržením slibu, ale stal se tím skvrnou na dějinách lidstva. Ušetřil si hanbu na hostině, jenže se stal pohanou celého lidského pokolení.
A kromě toho: kdyby mu jeho břichopasnost a smilná touha nezatemnila uvažování, jistě by ho napadlo, že může ještě se ctí odmítnout přednesený požadavek Salome prostými slovy: "Slíbil jsem ti cokoliv až do polovice království. Život tohoto proroka, je to přece svatý muž, mi je však dražší než polovina všeho mého majetku, proto nejsem svým slibem vázán zavraždit Božího proroka." To však Heroda zřejmě nenapadlo.Památka tohoto dne je velice silným impulzem pro věřící všech dob k nápravě života a ke zbožnosti a čistotě. Bohužel ne vždy bývá pochopena. Skutečný význam památky Stětí sv. Jana totiž bývá v lidové zbožnosti často nahrazen pověrami (to veliké množství těchto pověr kolem dne Janova stětí je sice nepřímým svědectvím o zvláštní duchovní síle této památky, avšak pověrečná "přikázání" jsou už jen velice matným a deformovaným odleskem této síly; zvláště Ukrajina, dříve Malorusko, je plná takové magie). Např. existuje pověra, že se v tento den nesmějí jíst pokrmy, které mají kulatý tvar, používat nástroje k sekání a řezání atd. atd., jinak - běda ti! Takové zákazy nemají žádné opodstatnění v církevní tradici a nemá jim být přikládána žádná váha.
Hlavu prorokovu zachrání žena správce domu krále Heroda, myronosice Jana (o ní zmínka v Luk 8,3), která věděla, kam Herodiada ctihodnou hlavu prorokovu zakopala; poté co hlavu vzala a uložila do nádoby, tajně ji pohřbila na Olivové hoře (byl tam pozemek patřící k Herodově majetku), kde ji o mnoho a mnoho let později najde zbožný křesťan při kopání základů pro stavbu chrámu, ale to už je zase jiný příběh.
Když k uchu krále dorazily zvěsti o Ježíšově kázání a zázracích, pospíchal Herodes s Herodiadou prověřit, zda je hlava Janova tam, kde ji zakopali. Protože ji tam nenalezli, domnívali se, že ten divotvorce Ježíš je vzkříšený prorok Jan, jehož nechali stít. O tomto jejich omylu svědčí i Evangelium (Mat 14,2). Po několika málo letech k němu poslal Pilát Ježíše Krista v okovech. Když se Herodes nedočkal od Pána Ježíše žádného zázraku ani žádné odpovědi na své otázky, vysmál se mu... A tím dovršil míru své bezbožnosti.(Luk 23,6-11) Nám však je zřejmé, proč Ježíš nepromluvil s Herodem, - o čem se bavit s tím, kdo u příležitosti svých narozenin a na žádost smilné tanečnice nechá popravit největšího z proroků?
Nad Herodem a jeho "manželkou" se ode dne ďábelské narozeninové hostiny vznášely chmury. Boží soud se nad všemi třemi aktéry příšerného hodokvasu naplnil už za jejich pozemského života. Když Salome přecházela v zimě řeku Sikoris, prolomil se pod ní led. Ledová kra ji sevřela kolem krku tak, že visela tělem ve vodě a s hlavou nad ledem. Podobně jako kdysi svými nožkami tančila po palácové podlaze, nyní v ledové vodě jakoby tančila, poskakovala, konajíc nohama bezmocné pohyby pod ledem. Tak tam visela do té doby, dokud se jí ostrý led nezařízl do hrdla a posléze neodřízl tělo od hlavy. Tak bídně byla ledovým břitem sťata a zahynula ta, která pronesla onu osudovou větu: "Chci, aby mi hned přinesli na míse hlavu Janovu..." Její tělo nikdy nenašli, ale hlavu Salome přinesli Herodovi a Herodiadě na podnose tak, jako jim kdysi přinesli hlavu Jana Křtitele. Arabský král Aretha v pomstě za zneuctění své dcery (kterou Herodes nezákonně zapudil) poslal na Heroda vojsko. Když Herodes utrpěl porážku, uvalil tím na sebe hněv římského císaře Gaia Kaliguly (37-41) a byl spolu s Herodiadou poslán k věznění do Gálie a pak do Španělska. Tam byli pohlceni, když se rozevřela země.
Podle jiné verze: Herodes a Herodiada ve vyhnanství hynou bídně hladem - po paláci s prohýbajícími se stoly bezbožné hostiny, jejímž hlavním chodem je hlava Božího proroka "servírovaná" na podnose, následuje bezdomoví, nuzota a hlad.--------------------------------
P.S.
(Otevřel se) jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší. Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni.
(Zjevení Janovo 9,2-3)
Myslím, že není potřeba zahrnovat mezi pověry jakousi staletími ověřenou církevní zkušenost, že den památky Stětí sv. Jana bývá někdy spojen s neštěstími a různými tresty, které jsou shůry uvaleny na nekající se hříšné lidi. Jako by v tento den, kdy se tenkrát stalo takové hrozné neštěstí zavraždění největšího muže Božího a zároveň tragédie tak hnusné vzpoury vůči Bohu, po všechny následující věky byla k zaslechnutí ozvěna této démonické vzpoury a zároveň ozvuk Božího trestu této vzpoury.
V tento den si připomínáme padlé ve všech válkách (a není jistě potřeba rozvádět, že válka bývá věřícími už dob Starého zákona vnímána jako Boží trest na nekající se hříšníky).
Je jistě pozoruhodné, že právě v den Stětí sv. Jana (11. září 2001) došlo k teroristickému útoku na "dvojčata" v New Yorku a zemřelo několik tisíc lidí (a není dosud uspokojivě vysvětleno, co vše - a kdo - za touto obludnou vraždou vlastně stojí). Cítíme, že v duchovním rozměru to byla rána shůry uštědřená nejbohatšímu a nejpyšnějšímu lidskému hnízdu celých dějin. Je pravděpodobné, že naše hříšná, Božími zákony pohrdající a bohatá civilizace (a potažmo celý svět) nebude po osudovém 11. září už nikdy taková, jako bývala. Kromě jiného i kvůli tomu, že tím začala jakási třetí světová válka, kterou USA vyhlásily proti terorismu s prohlášením, že ji povedou po celém světě, v rámci níž byl ze strany Ameriky "preventivně" přepaden Irák a které padlo na různých místech světa za oběť už nesmírné množství nevinných lidí (právě od newyorského neštěstí se odvíjí rychlé omezování lidských svobod v celém západním světě); a je zjevné, že tato válka proti imaginárnímu nepříteli už jen tak neskončí.
Právě v tento den byl loni dokončen ke spuštění LHC (obří podzemní urychlovač částic, CERN; na Ambonu něco o tom zde) - pýcha materialistické fyziky s jasným zadáním: objasnit vznik vesmíru; ano, nic menšího (to v jazyce materialistické vědy znamená - vyfabrikovat nějaké další "důkazy", že svět vznikl bez Boha). Tento "pekelný stroj" asi také nepřinese lidstvu nic dobrého (možná vynález nových částicových zbraní a otevření dalších pekelných bran).
Zobrazit příspěvek č. 559 jednotlivě
Administrátor
--- 14. 9. 2009
Z tisku: unavený himalájský poutník v české kotlině
Dalajlama na konferenci o lidských právech v Praze
Dalajlama se objevil 10. září v Praze, aby se zúčastnil dvoudenní konference o lidských právech. Vyzval Západ, aby se aktivněji účastnil rozvíjení demokracie v Číně a jiných částech Asie.
Tibetský duchovní vůdce podtrhl, že západní země musejí vykazovat aktivnější podporu procesu demokratizace v Asii, jelikož demokracie - spolu se svobodou slova a náboženství - je univerzální hodnotou. Poznamenal též, že nežádá nezávislost Tibetu na Číně, ale bojuje za skutečnou autonomii a zachovávání lidských práv v Tibetu.
Dalajlama hovořil na konferenci organizované fondem "Fórum 2000" bývalého prezidenta Václava Havla.
ČTK
----------------------------
P.S.
Čtu trochu s rozpaky slova toho tibetského apoštola nenásilí, když vyzývá Západ k aktivnějšímu prosazování demokracie. Brzy se může stát, že mu USA předvedou demokratizaci v Indii tak, jak ji prováděly v Iráku. Napětí kolem jaderného arzenálu Indie je známé, karty se dají zamíchat jakkoliv, a dalajlamovi v indické Dharamsale budou lítat nad hlavou americké demokratizační rakety; možná mu nějaký ten aktivní posel demokracie spadne za krk (až mu sestřelí jeho mírovou stíhačku z její desetikilometrové výšky). Jenže co čekat že se bude říkat na konferencích Fóra 2000, které založil náš bývalý prezident, proslulý svým cynickým výrokem o šíření demokracie v Jugoslávii tzv. "humanitárním bombardováním"? (Co myslíte, zná His Holiness tento výrok svého přítele Václava?)
Takže vnucuje se myšlenka, že Jeho svatost 14. (a možná poslední) dalajlama je buď pěkným naivkou, nebo těžkým pragmatikem, který se ve prospěch své mise spojí i s ďáblem. (Raději bych věřil té první variantě, která by dovolila zachovat si alespoň nějaké iluze o sympatickém šafránově oděném "muži z hor".)
Zobrazit příspěvek č. 558 jednotlivě
Administrátor
--- 10. 9. 2009
Z tisku: kam směřuje naše civilizace?
Evropská totalita do tří let
Autor: Benjamin Kuras
Evropské demokracii a občanské svobodě zbývají tři roky života. V roce 2012 totiž vznikne jednotná evropská databáze s podrobnými informacemi o všech pěti stech milionech evropských občanů a všech imigrantech. Projekt se připravuje pod názvem „databáze pro svobodu a bezpečnost“. A je součástí „nové architektury nabízející prostory interaktivní, reaktivní a imaginativní, umožňující vdechnout novou dynamiku strategii evropské integrace“.
Ona ta „architektura“ totiž stojí na poznání, že „jsme v nedávných letech učinili podstatný pokrok ve vytváření oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti“ a že „prioritou teď musí být snaha umístit občana do srdce tohoto projektu, aby se demonstrovala přidaná hodnota Evropské unie v oblastech, které mají takový dopad na každodenní životy lidí“.
V této „konstrukci a všech budoucích vývojích“ musí být zásadním sloganem „solidarita mezi lidmi, solidarita mezi členskými státy, aby se nacházela společná řešení společných nebezpečí“.
Ne, tohle nenapsal George Orwell, nýbrž místopředseda Evropské komise a komisař pro spravedlnost Jacques Barrot. (Ve francouzštině to zní ještě poetičtěji.) Dodal k tomu, že tato databáze (zakuklená do komplexního systému, jehož účelem má být kontrola „migračních toků“) zjednoduší dnešní situaci.
Pokračování čtěte:
zde
Zobrazit příspěvek č. 557 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 9. 2009
Druhý velký srpnový svátek
Zesnutí přesvaté Bohorodice
 |
Na ikoně je duše Matky Boží zobrazena v podobě maličkého dítěte, smrt je totiž jako narození do nového života; proto bývá zvykem zpodobovat duši zesnulého jako novorozeně. (Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
Tajemná událost, kterou svátek připomíná, má jako základní prvek skutečnost, že pro duši umírající své Matky si přišel sám Pán Ježíš Kristus. Viděli to svatí apoštolé, kteří byli zázračně shromážděni do Jerusalema, aby mohli být okamžiku zesnutí Panny Marie přítomni. A dále - po třech dnech od pochování přečistého těla Matky Boží, apoštolé otevřeli hrob, a zjistili, že tělo tam už není. Podle zjevení přesv. Bohorodice pochopili, že byla vzata z této země i se svým tělem.
Duchovní osa svátku je nadmíru dobře čitelná z troparu a kondaku:
Rodíc, panenství jsi zachovala,
při zesnutí svět jsi neopustila.
Přešla jsi k životu, jsouc Matkou Života,
přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.
V přímluvách neusínající Bohorodici
a nezměnitelnou naději jakožto Zastánkyni
hrob ani umrtvení neudržely.
Neboť Matku Života do nebe převedl
Ten, kterýž se usídlil v lůně vždy panenském.
Říká se tu v podstatě: čistota překonává smrt a převádí ze smrti do života. Hřích, kterým vstoupila smrt do člověka, je totiž nečistotou. A tudíž nečistota jde "ruku v ruce" se záhubou a rozkladem. Bohorodice však díky své čistotě zůstala nepolapena smrtí a tlením. Hrob ani "mrtvost" nad ní neměly vládu a nemohly ji uvěznit ve své podsvětní "državě". Ujal se jí Ten, který se z ní narodil, - vtělený Bůh, a dal jí poté možnost působit v obou světech: nebeském i pozemském.
Co nás zaujme v první řadě - opět se zde ukazuje stará známá pravda, kterou křesťanství vyjevuje: hřích a vášně spojují člověka se smrtí.
A nyní - co se to děje s námi křesťany? Proč - ač jsme očištěni křtem a svatými Tajinami - znovu a znovu upadáme do vášní, nečistoty a hříchů? Z jedné strany nás účast na Kristově díle spásy zasnubuje životu a odtrhává od smrti, na straně druhé se znovu a znovu věnčíme s hříchem a bratříme se záhubou. Odpověď je skrytá v tom, o čem jsme zde minule již hovořili. Asketika to nazývá tělesné myšlení. To je cesta k nečistotě a tudíž i do smrti. Naopak duchovní způsob smýšlení vede člověka k čistotě a potažmo do života.
--------------------
Kdysi jsem si kladl otázku: proč liturgická církevní tradice předepisuje číst na svátky přesv. Bohorodice (skoro pokaždé) jedno a to samé evangelijní čtení (Luk 10,38–42): krátké vyprávění o návštěvě Pána Ježíše v Bethanii a tu příhodu s Marií a Martou. Vždyť to nijak nesouvisí s Pannou Marií! (Pozor, ta Marie, o níž se hovoří v tom příběhu z Bethanie, nebyla přesv. Bohorodicí; byla to sestra Marty a Lazara, jehož Kristus krátce před svým ukřižováním vzkřísil z mrtvých.) O Matce Boží se v tom úryvku vůbec nehovoří. Proč se raději nečte např. něco z prvních kapitol Lukášova evangelia (vyprávění o početí Spasitele, o návštěvě Marie u Alžběty), nebo jiné čtení, kde je řeč přímo o Ježíšově Matce? Tak jsem se kdysi tázal sám sebe. Až mi to jednou konečně došlo: příběh o Martě a Marii má na své symbolické rovině výklad, který ukazuje cestu k čistotě, cestu, kterou člověku otevírá svatootcovská pravoslavná asketika. A to už souvisí s přesv. Bohorodicí vskutku náramně.
V tom evangelijním příběhu se vypráví o tom, jak Ježíš přijde na návštěvu. S ním apoštolé, a možná se tam za nimi ještě nahrne i dost dalších lidí. Marta, paní domu, má spoustu práce, aby náležitě přijala vzácné a drahé hosty. Může se strhat, běhá sem a tam, chystá pohoštění, zařizuje, aby měli hosté pohodlí, - a v tom si všimne, že její sestra Marie, si sedla u nohou Ježíšových a jen poslouchá, co Pán Ježíš povídá. To Martu dohřálo. Jeden si tu může nohy uběhat, lítá jako blázen, snaží se, aby vše bylo, jak má být, a ona si tu sedí. A hned si to jde s ní vyřídit. Marie mlčí. Odpovídá za ni Ježíš. Na Martinu podrážděnou řeč, která se už ne tak docela pokorně obrací k Němu samotnému, mírně odpovídá ta klidná slova, nad nimiž člověku dodnes přeběhne mráz po zádech: "Marto, Marto, hodně se staráš, ale jen jednoho je ve skutečnosti zapotřebí." A ono jediné potřebné si vybrala Marie.
Marie a Marta zde vytvářejí podobenství - obraz ukazující dva způsoby uvažování. Marta je obrazem tělesného myšlení a Marie zde symbolizuje duchovní myšlení.
Musíme podotknout, že je to symbolický výklad té situace, jak se tenkrát odehrála v Bethanii. Na úrovni reality jsou Marta i Marie ctěny církví jako svaté ženy. Jenom na symbolické rovině výkladu této jedné konkrétní situace se stává chování postavy Marty předvedením tělesného myšlení, které připoutává srdce člověka k zemi a k pozemskému, a tím je znečišťuje a rozviřuje vášně; a naopak postava Marie ukazuje obraz duchovního myšlení, které se nenechává spoutat ničím relativním, světským, pozemským a tělesným, ale skrze duchovní způsob nahlížení na smysl života a na svět vidí věci úplně jinak než ten, kdo má myšlení tělesné.Tím se říká, že všechny pozemské starosti a záležitosti nemají absolutní hodnotu, jsou relativní. Upínají se k tomu, oč budeme jednoho dne všichni připraveni.
Proto je v pravoslavné spiritualitě kladen takových důraz na zbavení se tělesného myšlení a touto cestou na získávání čistoty. Tělesné myšlení rozbíjí duši na tříšť; čistota ji však činí celistvou (výmluvný je už samotný základní pojem pro duchovní čistotu; církevně-slovanská terminologie zásadně odlišuje tělesnou vnější čistotu od vnitřní duchovní čistoty, které se zde říká "celomudrije", což znamená cosi jako zdravé, soustředěné, celostné uvažování; je to opak nemocného myšlení, které je roztěkané, zmatené, roztříštěné, povrchní.)
Tělesné uvažování, které je spoutáno pozemskými starostmi, péčemi, touhami, okolnostmi - a především vášněmi, znemožňuje lidskému myšlení stát se svobodným. "Tělesné myšlení" je vlastně synonymum pro zotročené myšlení. Jednotlivé vášně, starosti, touhy a péče se posléze mění na zvyky, a každý takový je pavučinovým vláknem omotávajícím lidskou mysl. Zdá se nám, že takové vlákno je přece tak tenké a můžeme je snadno přetrhnout, když budeme někdy chtít. Jenže z těch lepkavých vlákének se postupně spřádá velice pevná pavučina, z níž už není tak snadné se vymotat. Je tudíž potřeba hlídat každé takové jednotlivé vlákno a trhat je dokud je jen jediné, neotálet s tím, nebýt nedbalý.
Klíčem k nehynoucímu životu je čistota, a klíčem k čistotě je duchovní myšlení. Je příznačné, jaký důraz kladou starci na to, aby se lidé snažili zbavit tělesného myšlení. Jak často starec Paisios Svatohorec opakoval lidem, kteří za ním přišli s prosbou o radu v jejich životních svízelích: "Dívejte se na všechno duchovně." Jak často se stává, že stačí změnit způsob myšlení, úhel pohledu, přivést svou mysl na duchovní výšinu a hledět na život z nadhledu, z perspektivy věčnosti, a vše je náhle vidět úplně jinak, zdánlivě neřešitelné problémy mizí jak pára nad hrncem, rozplývají se úzkosti a stres. Zjišťujeme v tu chvíli, že dříve se naše myšlení motalo v kruhu a znovu a znovu míjelo bez povšimnutí cestu ven. To však není to nejdůležitější, co člověku duchovní myšlení přináší. Ještě větší význam má osvobození člověka pro službu Bohu. Zemí a světem zotročená mysl nemůže Bohu sloužit. To je dovoleno jen svobodné mysli, která je schopna postřehnout smysl života.
Tělesná mysl má jen zlomek schopností a mohutností, jimiž je obdařena mysl duchovní. Pro spásu člověka je primárně důležité, aby převedl své myšlení do duchovní oblasti. Pozdvihl se k vidění předmětů duchovních. Má to však jednu nepříjemnou stránku. Člověk, který otevřel svou mysl, začíná vidět to, co jiní nevidí, a chápat, co je pro jiné nepochopitelné. Pokusí-li se duchovní člověk vysvětlit něco z toho lidem, jejichž myšlení je zabetonováno v tělesném uvažování, tak se na něj dívají (v tom lepším případě) jako na blázna. Pro duchovního člověka je neviditelný duchovní svět stejně reálný jako hmotný svět, a v porovnání s hmotou jsou duchovní věci důležitější a hodnotnější. To připadá tělesně myslícím lidem jako šílenství. Dnes se navíc musí počítat s tím, že šamanství materialistické vědy pomalu přivádí společnost, která ve své většině ve vědu věří a vzývá vědu jako nejmocnější magii všech dob, ke stoupající agresivitě vůči těm, kteří myslí jinak.
Cesta duchovního myšlení a čistoty však byla vždy úzkou stezkou, kterou se kráčí nikoliv bez námahy a ne bez protivenství. Taková je v tomto padlém světě cesta ven ze smrti, k životu.
---------------------------
Dávná asketická zkušenost Církve vnímá Matku Boží jako dárkyni čistoty a zasvěcovatelku do umění vnitřní modlitby. Tomu, kdo sebere síly a vyprostí svou mysl z tělesného myšlení, je přesvatá Bohorodice mocnou pomocnicí na cestě očištění. To je zkušenost, kterou jedním hlasem potvrzují všichni svatí pravoslavní asketové.
Přesně tato reálná duchovní zkušenost s působením přesvaté Bohorodice se zrcadlí v závěrečných slovech troparu: "...přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše," a v úvodních slovech kondaku o Bohorodici, která v přímluvách neusíná a je nezměnitelnou nadějí jako Zastánkyně.
Majíce takové mocné zastání, neodkládejme již rozhodnutí, odrazme lodě svých životů od světských břehů, napněme plachtoví modlitby a vyrazme každý se svou lodičkou na široširý oceán duchovního myšlení hledat Boha. Vstříc setkání s Bohem.
Zobrazit příspěvek č. 556 jednotlivě
Administrátor
--- 1. 9. 2009
K svátku Zesnutí přesv. Bohorodice
Zázrak tzv. "hadů přesv. Bohorodice" na ostrově Kefalonia
Na tomto ostrově se každý rok na svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice objevují v chrámu hadi. Vylezou z hor, aby navštívili chrám na sváteční bohoslužbu. Po ukončení svátku se hadi odplazí do hor. V průběhu své návštěvy v chrámu jsou hadi mírní, přítulní - mimo chrám jsou to však nebezpeční jedovatí plazi.
"Malé zmije se připlazí do chrámu v předvečer chrámu, směřují k ikoně - a usadí se na jejím stříbrném obložení. Vyčkají celou noc, celé všenoční bdění, které opravdu trvá až do rána. Ráno je sloužena svatá liturgie a teprve potom hadi opět zmizí neznámo kam, aby se objevili opět za rok." (Celý článek zde)
Další článek je na webu orthodoxia.cz.
Z You Tube. Anglické titulky
Pro toho, koho zaujala zvuková stopa tohoto klipu: jedná se o uctívání přesvaté Bohorodice při jitřní bohoslužbě. Na začátku kněz zvolá: "Bohorodici a Matku Světla v písních zvelebíme!" Odpovídá se: "Tebe nad cherubíny ctěnější a nad serafíny bez přirovnání slavnější, pravou Bohorodici velebíme," to několikrát sbor opakuje.
Obsáhlejší reportáž o tomto jevu naleznete ve filmu Zjevné zázraky, který si můžete pustit u nás zde (reportáž z ostrova Kefalonia začíná ve 3:25 min. filmu). Zde jsou k dispozici české titulky.
Zobrazit příspěvek č. 555 jednotlivě
Administrátor
--- 31. 8. 2009
Z tisku - historie stále živá: Turecko chce křesťanského chrámu udělat mešitu
Turecká státní správa má v úmyslu učinit z bývalého pravoslavného chrámu mešitu
Na mešitu má být změněn pravoslavný chrám sv. Dimitria pocházející z první poloviny 19. století a stojící na předměstí města Silivri nedaleko od Istanbulu. Vedle chrámu už začali stavět vysoký minaret.
Architekt a profesor Adamenie umění v Istanbulu Oktaj Ekinchi vystoupil s ostrou kritikou rozhodnutí státní správy a označil je za "nekompetentní z hlediska vědeckého a neetické".
Chrám postavili v r. 1831 pravoslavní Řekové, jejichž potomci byli po první světové válce vyhnání z předměstí Silivri a jejich domy si zabrali muslimové, kteří přijeli z Řecka. Než dokončili stavbu nové mešity, používali nějakou dobu pro své bohoslužby tento chrám, k němuž přistavěli dřevěný minaret.
Na tento historický fakt se nyní odvolává turecká státní správa a provádí práce pod označením "konzervace mešity", aniž by připomněla, že před tím se jednalo o pravoslavný chrám. To vyvolalo protesty nejen architektů a kunsthistoriků, ale i pravoslavné veřejnosti.
Podle údajů Konstantinopolského patriarchátu v Silivri byly začátkem 20. století dva pravoslavné chrámy, jenže většina materiálů o nich byla zničena po vyhnání Řeků.
Ria Novosti
Milliyet
Zobrazit příspěvek č. 554 jednotlivě
Administrátor
--- 26. 8. 2009
Z došlé pošty - svátek sv. Gorazda v Hrubé Vrbce
Důstojní otcové, bratři a sestry,
dovoluji si Vás pozvat na sváteční bohoslužebné setkání u příležitosti výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda do Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, které se letos uskuteční ve dnech 4. - 5. září 2009.
Program bohoslužeb:
V pátek 4. září:
19 hod.: 9. hodinka, velká večerní s litií, jitřní, 1. hodinka
V sobotu 5. září:
9 hod.: Akathist ke sv. Gorazdovi, 3. a 6. hodinky, Pravidlo ke svatému Přijímání
10 hod.: Božská Liturgie
Zobrazit příspěvek č. 553 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 8. 2009
Ze zahraničního tisku - návštěva ruské ženy u Řeků na Korfu
Eucharistie znamená díků činění. (Nedělní liturgie na ostrově Korfu)
"Orthodox? Rusko? Rozkolník, že?" Stařičký kněz pevně svírá kalich se svatým přijímáním a provrtává mne pohledem. K přijímání nás přišlo pět: maminka s dvěma dětmi a dva Rusové. Deset babiček a stejně tolik stařečků rozjařeně sledují náš dialog. Po chrámu se nese šepot: "Rusové, ó Rusové."
Maličká vesnička na hoře na ostrově Korfu v Jónském moři. Chrám sv. Theodora. Nedělní liturgie. Lidé se trousí beze spěchu, jak je pro pravoslavné obvyklé, bez fanatismu.
Všichni sedí. Ženy vlevo, muži vpravo. Je to samozřejmě pohodlné, ale nejsem zvyklá pokřižovat se vsedě. Trochu se mi klíží oči. Nejsem uvyklá ani tomu, že "Věřím" a "Otče náš" čte žalmista a nikoliv všechen lid. Lidé jen sotva slyšitelně šeptají slova modliteb, ale nic nezpívají, stejně jako u nás. Ó Řekové, naši učitelé. A oni si pamatují, že nás učili.
Klučina, sotva tak dvouletý či tříletý, vážně přechází před oltářem. Jeho děd zpívá v chóru. Čas od času bere dítko na ruce, nepřestávaje zpívat. Sestřička asi pětiletá líbá bratříčkovi ruku, tančí a políbí pokaždé všechny ikony. Všichni jsou v chrámu jako doma - jak děti, tak i mládež, i staříci.
"U vás se nesedí? Cožpak je u vás v chrámu tolik lidu, že musejí všichni stát namačkáni na sobě?" nechápavě se tážou Řekové směsí řečtiny a angličtiny. Všemu je rozumět, protože běžná řecká slova - to jsou naše církevní termíny.
"Do chrámu chodím každou neděli," odpovídá každý starý Řek či Řekyně, který se začíná blížit zemi. "Jsem pravoslavný," odpoví každý Řek. Všichni jsou pokřtěni a církevně oddáni. Všichni znají evangelium ze školy. Všichni dokážou číst starořecky. Všichni znají bohoslužbu. Všichni bědují, že mladí jsou bezbožníci. Náboženství je u nich státní a církev má právo hlasu při přijímání zákonů.
"My jsme totiž Řekové, pochopte, nejdeme tak přímou cestou jako Evropané," takto objasňují, proč krize, která nyní probíhá v Evropě, není i v Řecku.
"Jaký máte kalendář?" Doufají, že u nás je kalendář církevní i světský starý - juliánský. Mou odpovědí jsou rozčarováni.
"Ale církevní kalendář je dle starého stylu, že? U nás už začal půst, kdežto u vás až za dva týdny, - je to tak? My jsme změnili kalendář, všechno máme podle nového stylu..." Vrtí hlavami a doufají v Rusko.
Bohoslužba je řecky, ale vše je srozumitelné, když víš, jak je to církevně-slovansky. Ze všech žen já jediná mám na hlavě šátek. Stařenky jsou pečlivě načesány a způsobně oblečeny. Šátky jsou zde však zavrhovány.
Nejvíce mne v chrámu "uhodilo do očí", že hlavními jsou zde muži. Celý chór je mužský - je složen z horlivých farníků. Zpívají nikoliv našimi nápěvy, ale údernými basy. Možná ne tak přesně secvičeně, ale zato energicky. Muži v chrámu jsou důstojní, vážní, každý plní nějakou službu. Za stolkem, kde se kupují svíčky, není žádná stařenka, nejsou tu žádné ceníky. Přijdeš, vezmeš si svíčky, a dáváš minci - zaplatíš tolik, kolik ti svědomí říká.
Vesnička je stará 500 let. Olivovníky 800 let. Jako o něčem obyčejném vykládají, že Benátčané platili za každý zasazený strom zlaťák. Proto je na Korfu tolik olivových hájů a stromy jsou tak hustě nasázeny. Proto je z nich tolik výborného oleje. Vždyť za každý stromeček platili.
"Patriarcha Kyrill? Karašo!" kněz po bohoslužbě se nemůže nabažit radostí. Při jménu patriarchy prostě září. Vypočítává, kde sám byl, a kde byli jeho přátelé. Je přesvědčen, že Kyjev je stále v Rusku. Je tomu nějakých 1020 let, co podobný řecký kněz přišel do Kyjeva a vyprávěl knížeti Vladimirovi o strašnému soudu. To bylo ještě před tím, než se sázely olivovníky na Korfu.
Naděžda Kevorkova
Gazeta
Ilustrace - redakce Ambonu (z archivu)
Zobrazit příspěvek č. 552 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 8. 2009
Svátky duchovního světla a osvícení
Proměnění Páně. Ježíš Kristus na hoře Tábor
Za onoho času...
17,1 ... pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana bratra jeho, i uvedl je na horu vysokou soukromí,
17,2 A proměnil se před nimi. I zaskvěla se tvář jeho jako slunce, roucho pak jeho učiněno bílé jako světlo.
17,3 A aj, ukázali se jim Mojžíš a Eliáš, rozmlouvající s ním.
17,4 A odpověděv Petr, řekl Ježíšovi: Pane, dobré jest nám tuto býti. Chceš-li, uděláme tuto tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.
17,5 Když pak on ještě mluvil, aj, oblak světlý zastínil je. A aj, hlas z toho oblaku řkoucí: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte.
17,6 To uslyševše učedlníci, padli na tváři své a báli se velmi.
17,7 A přistoupiv Ježíš, dotekl se jich, řka: Vstaňte a nebojte se.
17,8 Pozdvihše pak očí svých, žádného neviděli, než samého Ježíše.
17,9 Když pak sestupovali s té hory, přikázal jim Ježíš, řka: Žádnému nepravte tohoto vidění, dokudž by Syn člověka nevstal z mrtvých.
(Evangelium podle Matouše)
Jak je všeobecně známo z výkladu svatých Otců, světlo vyzařující z postavy Spasitele je světlem Božství. Je to nestvořená energie Boží blahodati (milosti, chcete-li). Ježíš Kristus tu viditelně zjevuje, že není jen člověk, ale i Bůh. Vyjevuje svou Božskou slávu, své Božství. Už jsme o tom psali loni.
Nyní bych rád ubíral dnešní zamyšlení trošku jiným směrem. V posvátných hymnech tohoto svátku se praví, že Kristus svým proměněním na hoře Tábor ukázal krásu (resp. záři) a slávu původní lidské podoby. Touto božskou září blahodati byli obdařeni první lidé po svém stvoření.
Ano, první lidé svítili. A bylo to pro ně zcela přirozené. Stejně jako pro nás je přirozené, že svítí ve dne Slunce a v noci Luna, a máme pro to dokonce vědecké vysvětlení, tak bylo pro Adama a Evu samozřejmé, že vydávali záři.
Zatímco Kristus na Hoře zářil jako Slunce, které má světlo samo ze sebe, tak první lidé zářili jako Luna, která odráží světlo sluneční, ale sama své vlastní světlo nemá. (Nejde tu o kvantitu toho světla, ale jeho původ, resp. o princip této záře).
Když pak lidé přestoupili Boží přikázání, zahnali od sebe blahodať, projevilo se to ihned - tím, že zhasli. Jaký to byl pro ně šok, naznačují slova Bible, podle nichž náhle spatřili, že jsou nazí a skryli se. Styděli se za tu nevábnou proměnu své podoby - náhle byli tmaví, nesvítící...
Zatímco před hříchem byli "oděni světlem jako řízou" (variace na výrok žalmu 103./104.), po hříchu už nic takového nebylo, a proto se začali stydět. Tak to vykládá sv. Simeon Nový Theolog pravící: "Vysvlečen byl Adam z nepomíjejícího toho oděvu a slávy..."
Sv. Nil Athonský (Myrotočivý) přemýšlí: "Jak by mohl Adam hovořit se Stvořitelem, stvořivším blesky a zářivším s ničím nesrovnatelným světlem, kdyby sám (Adam) nebyl oblečen do světla?"
 |
Podle sv. Nila tedy nejen duše, ale i těla prvních lidí byla obdařena blahodatným darem a vyzařovala oslnivé duchovní světlo blahodati.
Ve stichirách (litijních a na stichovně) večerní bohoslužby svátku Proměnění se zpívá:----------------------
Na (horu Tábor) jsi vyvedl pouze tři vybrané učedníky: Petra, Jakuba a Jana, částečně skryl přijaté tělo a proměnil se před nimi, zjevil nádheru původní krásy...
Ten, který kdysi mluvil s Mojžíšem na Sinajské hoře v obrazech a řekl: "Já jsem, který jsem", přijal lidskou bytnost, a když se dnes proměnil před učedníky na táborské hoře, ukázal prvotní krásu (lidské) podoby.
Dnes Kristus na táborské hoře proměnil zatemnělou (zčernalou) Adamovu přirozenost.
Ve 3. písni kánonu sváteční jitřní bohoslužby se praví: "Celého Adama jsi oblékl, Kriste, proměnil a osvítil jsi zčernalou starou přirozenost."
Z toho vyplývá, že tato zčernalá (tmavá) přirozenost byla dříve světlá, svítící.
Část toho prvotního světla však lidem i po hříchu zbyla. Jakýsi odlesk. Zůstal v lidské mysli. Je to zářivá podstata lidské mysli. Narazí na ni ten, kdo se ponoří sám do sebe, obrátí se do svého nitra, k podstatě svého vědomí. (Nebudeme zde nyní rozebírat, jaká jsou v nitru člověka různá světla a že nesmíme přirozené světlo mysli zaměňovat s nadpřirozeným nestvořeným světlem.)
To je jeden z rozdílů, který stojí mezi člověkem a zvířetem. Zajímavé je, že tuto zkušenost s vnitřním světlem mysli v sobě odráží i lidová řeč. Jak často se říká, když někoho něco napadne nebo mu něco "dojde", že se mu "rozsvítilo".Čistý a ctnostný život posiluje toto světlo v člověku. Hřích a vášně je zhasínají. Úměrně síle toho vnitřního světla je člověk chápavý duchovním věcem. Vnímá např. sílu víry, význam pokání, má smysl pro pravdu, pro duchovní poznání a pro věčný život. To vše je člověku s vnitřním světlem přirozeně pochopitelné, ba, zcela zjevné, nepochybné. Naproti tomu - marně se to snaží vysvětlit vnitřně zatemnělému člověku, jehož mysl se nedostatkem vnitřního světla blíží zvířecí. Všechny tyto duchovní předměty pro něho budou znít jako pouhé fráze, nesmysly, "výmysly, jimiž se církev snaží oklamat své ovečky, aby je mohla ovládat"...
Existuje však jedna okolnost, která jakoby přebíjí tu rovnici: ctnost = světlo; hřích = tma. Jedna věc totiž způsobí, že se ctnostný věřící člověk zatemní, a naopak jedna jiná věc dokáže i velkému hříšníkovi "rozsvítit". Tou hrůznou věcí, která je schopna zmařit plody všech ctností a asketických snah, je pýcha. A naopak - pokora dokáže napravit to, co s lidskou myslí napáchal hřích. (Známe to z Evangelia - podobenství o celníku a farizeovi - hříšný a mravně povadlý lump se dostává k Bohu blíže, než ctnostný a v duchovní praxi pečlivý farizej. Pokora osvítila celníka, kdežto pýcha zatemnila mysl farizeje.)
----------------------
Bůh stvořil člověka jako světlonosnou osobu.
Osoba - to je tak uspořádané vědomí, jemuž je dáno vědět o sobě, uvědomovat si sebe - čili být nikoliv něčím ale někým. Lidská osoba je obrazem Boží Osoby, a proto je každá lidská osoba jedinečný dar Boží. V židovském, antickém a starokřesťanském chápání znamená osoba: mít tvář. V daru osoby je obsaženo žít ve vztahu; osoba je schopna zaujímat svobodný uvědomělý vztah k někomu. Ve starozákonním chápání je osoba název pro tu část člověka, kterou se obracíme k tomu, s kým hovoříme, - čili tvář.Hřích však znetvoří krásu osobního sebeuvědomění na temný egoismus. Egoismus je ďábelskou karikaturou osoby. Do tmy egoismu je potřeba vnášet světlo - pokáním a pokorou - a tím se očišťuje lidská osoba, její vědomí se opět naplňuje světlem a potažmo duchovním poznáním.
Svátky duchovního světla, jimiž je Proměnění Páně, jsou tudíž zároveň oslavou lidské osoby (tj. toho, že jsme stvořeni jakožto osoby, nikoliv jako nějaké neosobní bytí uvězněné v člověku, jak to hlásá buddhismus či hinduismus, které neuznávají lidskou osobu v našem smyslu toho slova; víru v osobu považují za mylnou, snovou či iluzorní; proklamovaným cílem duchovní praxe těchto náboženství je zničit vědomí osoby). Bůh si přeje mít nás blaženými osobami, ďábel z nás však činí sebetrýznící se egoisty.
Uvěznění lidské duše ve tmě - to je totiž trýzeň. Jedině uvedení do světla ji může učinit blaženou.
Překážkou tohoto procesu je mj. to, čemu se ve svatootcovské teologii říká "tělesné myšlení" (nebo světské uvažování - tak např. Paisij Svatohorec). To souvisí s působením vášní v člověku, které infikují srdce a kloní mysl k tělesnému uvažování, což je v niptické teologii vlastně synonymum pro veškerou lidskou špatnost. Tělesné myšlení je zdrojem všeho zla, které člověk páchá. Je to příčina sobectví, uskutečňování vášní (touhy po slasti, po bohatství a majetku a po slávě). A především - tělesný způsob uvažování činí lidi neschopnými pravdivé víry. Přibližuje je zvířatům. Tvorům bez tváře.
Tělesnému myšlení propadl Adam ihned po pádu (říká sv. Nil Myrotočivý). Tento pokažený neduchovní způsob myšlení nejenže je spojen s lidskou smrtí, ale navíc je spojen s nevírou. Dále tento způsob myšlení rodí lstivost a v posledku nerozum a bláznovství, z něhož se pak zatemněný člověk už není schopen vymanit. V pateriku je tělesné myšlení dáváno do souvislosti s démonickým klamem.
"Ti, kteří žijí podle těla, tělesně uvažují; a ti, kteří podle ducha, uvažují duchovně. Tělesné myšlení je smrt. Duchovní myšlení však je život a pokoj. Tělesné myšlení je totiž nepřátelstvím vůči Bohu, Božímu zákonu se nepodřizuje a nemůže podřizovat" (Řím 8,5-7; pravosl. znění), cituje ap. Pavla sv. Jan Zlatoústý.
(Připadá vám, že jste takové věci v Bibli ještě nečetli? Inu, není divu. Pro zajímavost, podívejte se, jak toto známé místo z listu apoštola Pavla, na které se odvolává tolik svatých Otců, předkládá ekumenický překlad; myslím, že by tento úryvek v ekumenickém překladu svatí Otcové vůbec nepoznali. Příčina je zřejmá - překladatelé neměli ani páru o svatootcovských výkladech Písma, o tom, jak Bibli četla celá Církev v prvních staletích, resp. prvním tisíciletí. To je problém našich českých biblických překladů, které odtrhávají české čtenáře Bible od svatootcovské starokřesťanské duchovnosti.)To není nepřátelství vůči tělu (zdůrazňuje sv. Jan Zlatoústý). Pokud zaujímá tělo místo (resp. význam), které je mu vyhrazeno, neděje se nic nevhodného. Když mu však povolíme cokoliv, překročí všechny hranice a povstane proti duši; pak začne vše hubit a ničit - ale nikoliv ze své podstaty, leč jako následek neuměřenosti a porušování řádu, které z toho pochází. Apoštol nehovoří o podstatě těla, ale o tělesném myšlení, to je potřeba zničit a myšlení napravit. Tělo samozřejmě nemá své vlastní myšlenky. Apoštol poukazuje na něco hlubšího - na zacílení myšlenek, jemuž dává jméno podle té horší (nižší) části člověka (tj. podle těla; pozn. překl.). Tělem se v důsledku myslí tělesný a světský způsob života, plný rozkoší a nespoutanosti, který činí celého člověka tělesným.
Když pak apoštol hovoří o "duchovním myšlení", přihlédněme k tomu, co sám píše v téže kapitole ve 27. verši: "Ten, kdo zkoumá (své) srdce, ví, jaké jsou myšlenky Ducha." Apoštol poukazuje na mnohá dobra, pocházející z duchovního uvažování pro tento i příští život. Tato dobra jsou opakem k tomu, co pochází z tělesného myšlení: oproti smrti - život; oproti nepřátelství vůči Bohu - pokoj. Apoštol svými slovy naznačuje, že nepřátelství k Bohu je horší než smrt. A proč se tělesné myšlení nemůže podrobit Božímu zákonu? Protože toto myšlení je zemské, hrubé, žádostivé toho, co náleží tělesnému životu a špatným skutkům. Jaká může být naděje na spásu, když se zlý člověk nedokáže stát dobrým? Zde se netvrdí, že by se zlý člověk nemohl stát dobrým (známe řadu takových příkladů), nýbrž to, že není možno zůstat pokleslým a zároveň se podrobovat Bohu. Zlý skutek se nemůže stát dobrým. Ten, kdo se změní, může se samozřejmě stát dobrým a začít Bohu sloužit.
To, co jsi nemohl činit, když jsi byl pod Zákonem (říká nám v podstatě apoštol), to můžeš dělat nyní - můžeš chodit přímo a spravedlivě, získáš-li pomoc od Ducha. Nestačí jen nechodit podle těla, ale je potřeba chodit podle Ducha, protože pro spásu je nutno nejen nečinit zlo, ale konat dobro. A to se stane, jestli duši poručíme Duchu a tělo přimějeme, aby znalo, kde je jeho místo. Tímto způsobem činíme tělo duchovním, podobně jako duši děláme tělesnou, když se odevzdáváme nedbalosti. Okřídlíme-li se Duchem, pak se i samo tělo stane duchovním. Neslužme břichu a zábavám, abychom se nevzdalovali od Ducha a nečinili dokonce i samu duši tělem (to samozřejmě neznamená, že bychom změnili její podstatu, ale hubíme její vznešenost). (Z myšlenek sv. Jana Zlatoústého; výklad listu ap. Pavla Římanům)
Encyklopedické definice praví, že "tělesné myšlení" je způsob uvažování, který vznikl ze stavu, do něhož se lidé dostali hříšným pádem. Je to porobenost vášněmi. Jeho důsledkem je zapomínání na Boha a na věčnost. Tato pozemská "moudrost" (je to opak duchovní moudrosti) je nepřátelstvím Bohu. Tělesné uvažování je smrtí duše - je to příznak toho, že duše umírá. Duchovní myšlení je však příznakem vzkříšení. Ti, kteří se oddávají tělesnému životu, mají tělesný způsob myšlení - nepamatují na věčný život a nezajímají se o něj. Pro mrtvé je přirozené, že nevnímají svou mrtvost; stejně tak je "tělesnému myšlení" vlastní, že nevnímá svou mrtvolnost. Proto necítí žádnou potřebu nechat se oživit. Kvůli falešnému chápání života zavrhlo a zavrhuje pravý Život - tj. Boha. Ty, kteří jsou zapečetěni "tělesným myšlením" a úporně se ho drží, jsou nevyléčitelně nemocní a Bůh je ponechává sobě samým, aby podlehli smrti, kterou si dobrovolně zvolili a dobrovolně se jí drží.Jaký význam má duchovní uvažování, naznačují i slova ct. Marka Askety: "Kdo opustí duchovní způsob přemýšlení, zakusí utrpení." To znamená, že naše duševní trápení (včetně sklíčenosti) vznikají z toho, že se nestaráme o získání duchovního chápání (tj. pojímání věcí) - nehledíme na události svého života duchovně. Ve všech událostech je potřeba hledat duchovní smysl toho, co se děje, - a pak chlad ztrácí sílu a sklíčenost odstupuje. Duchovnější člověk dokáže postřehnout příčinu, proč ho postihla sklíčenost. Kdo ještě nemá duchovní zkušenost, musí prostě vzpomenout na svaté Otce, kteří říkají, že za boj proti sklíčenosti a zoufalství dává Bůh největší koruny (tj. za vítězství dává největší odměnu). Kdo se i ve stavu momentálního morálního rozkladu donutí splnit to, co se líbí Bohu, ač se mu v tomto stavu nic takového činit nechce, o takovém platí slova Evangelia (Mat 11,12): "Ti, kteří vynakládají úsilí (tj. přinutí se), uchvacují Království nebeské." (Z knihy Besedy s kavkazským poustevníkem) Neduchovní uvažování však přivádí lidskou mysl buď do tuposti nebo do zoufalství.
Evangelium nás učí, že pádem lidé získali falešný rozum (dosl.: rozum, který si nezasluhuje takového názvu). Rozum naší padlé přirozenosti, i kdyby měl jakoukoliv hodnotu z hlediska přírody, i kdyby byl jakkoliv zdokonalen, vycvičen a vytříben učeností světa, zachovává si vlastnosti padlého rozumu a zůstává lži-rozumem. Nepři se ani nediskutuj s pochybnostmi, které rodí falešný rozum, mečem víry stínej hlavy těchto hadů, jakmile je vystrčí ze svého doupěte.
Mimochodem, obligátní poznámka: nepřipadají vám, že tyto výroky z pravoslavné Encyklopedie přesně postihují právě ten způsob myšlení, kterému dnes většina naší civilizace zcela podlehla? Míním tím hlavně omámení lidských rozumů tzv. "vědeckým myšlením", proti němuž už jen málokdo má morální síly se postavit.Kristovo učení stojí nad přirozeným, protože je Božské. Nerozumné pokusy objasnit nadpřirozené pomocí racionálního lidského mudrování se motají v kruhu a tento kruh obecného, obvyklého a přirozeného nemohou opustiti. (Právě vybrané citace z Encyklopedie jsou většinou z díla sv. Ignatije Brjančaninova, který své práce zakládal na spisech svatých Otců.)
V bohoslužbě ke cti sv. Sergije Radoněžského se výstižně pěje: "Uslyšev hlas evangelia, tělesné myšlení jsi opustil, otče, bohatství a slávu jsi za prach měl, vášně jsi přemohl, jako bys beztělesným byl, a hodným učiněn jsi oslavovat Boha spolu s anděly. Přijal jsi dar rozumu..." (Ikos kánonu; jitřní bohoslužba) "Když na tě sestoupilo Boží povolání, všechno tělesné myšlení jsi Duchu podrobil, posty a utrpením ses upevnil, a jako zlato tavením zkoušené jsi vypadal" (stichiry na Chvalte; jitřní).
Celý křesťanský život je vlastně neustálým léčením té strašné duševní nemoci člověka, která se nazývá "tělesné myšlení". Křesťanství bychom mohli v krátkosti charakterizovat jako uvádění člověka do světla. První křesťané měli zvláštní smysl pro symboliku světla. Sami sebe nazývali "syny světla a syny dne" (zachovalo se dodnes v liturgii sv. Basila: učiň nás syny světla a syny dne). Pán Ježíš vyzývá své učedníky, aby se stali syny světla (Jan 12,36). V listech apoštola Pavla se často objevují podobné výzvy: "Odložme skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla" (Řím 13,12); "žijte proto jako děti světla" (Efez 5,9). A tento vřelý vztah k symbolice světla pokračoval i nadále. Přesvatou Bohorodici nazývá jitřní bohoslužba Matkou Světla. Po svatém přijímání zpíváme svatodušní hymnus: "Viděli jsme světlo pravé, přijali jsme Ducha nebeského..."
Proč dávní křesťané tak silně prožívali symboliku světla? Zřejmě si uvědomovali lépe než my podstatu křesťanství, kterou je skutečné duchovní osvícení člověka. Ve starokřesťanských bohoslužbách byly různé obřady osvěcování, např. katechumenů (dodnes se nám jeden takový zachoval v liturgii předem posvěcených Darů: kněz vychází s rozžehnutou svící z oltáře, žehná věřící svící se zvoláním: "Světlo Kristovo osvěcuje všechny"; kdysi chodil kněz se svící do chrámové předsíně, kde se shromažďovali katechumeni, a tam se konalo osvěcování těch, kdo se hotoví ke křtu, který je v liturgické mluvě taktéž nazýván "svatým osvícením").Podobná symbolika se stala pevnou součástí pravoslavného křtu - oblékání novokřtěnce do bílého roucha za zpěvu troparu: "Řízu dej mi světlou, ty, jenž se světlem jako řízou odíváš, mnohomilostivý Kriste, Bože náš"; v křestním obřadu je voda křtu při jejím posvěcování nazývána "vodou osvícení ... prosvícením duše ... šatem neporušitelnosti (nehynoucnosti)", při myropomazání po křtu se zpívá: "Hospodin jest světlo mé..." a dále viz řadu dalších zmínek o světlu v modlitbách. Duchovní síla všech těchto symbolických úkonů a každého slova modlitby, z nichž se sestává pravoslavný obřad, se otiskují do duše pravoslavného křesťana, spoluutvářejí pak jeho život, a on je v sobě a na sobě ponese až za hranici smrti.
Dodnes je mnichům při postřižení na závěr oblékání do mnišských říz předáván kříž, komboskiny a speciální dlouhá mnišská svíce (kterou starec před odevzdáním novému mnichovi rozžehne). Stejně tak po křtu dostává novokřtěnec rozžatou svíci.
Veškerá symbolika a všechny pozemské jevy a obrazy světla nás odkazují k předobrazu toho všeho - k nestvořenému Světlu Božímu. Při večerní bohoslužbě, když se křesťané scházejí při zapadajícím slunci zpívat posvátné hymny, zaujímá centrální místo bohoslužby zvláštní modlitba: "Světlo tiché, svaté slávy, nesmrtelného Otce nebeského, svatého, blaženého..." Krásný přírodní jev, poslední sluneční paprsky rudě šlehající na obzoru jsou hymnicky uchopeny jako ikona Božího světla. Podobné je to při slunce východu v jitřní bohoslužbě, kde kněz volá vstříc první slunečním paprskům modlitbu k Bohu: "Sláva tobě, který jsi nám zjevil světlo!" (A tím začíná jedna z nejslavnostnějších částí jitřní služby - slavosloví.) Jitro je zde použito jako obraz duchovního rozbřesku.V křesťanství je člověku Ježíšem Kristem otevřena cesta k získávání ztraceného světla. Kdybychom se měli křesťanský duchovní život pokusit shrnout do jednoho hesla, možná by mohlo znít: "Více světla." Se slovy "vzhůru ke světlu," prý zemřel sv. Řehoř Palama.
Tys proměnil se na hoře, Kriste Bože,
a ukázal jsi učedníkům slávu svou nakolik ji snésti mohli.
Na přímluvy Bohorodice ať zasvitne též nám hříšným světlo tvoje věčné.
Dárce světla, sláva tobě!
P. S.
Půst, kterým právě procházíme, působí (je-li správně prováděn) proti vášním, resp. proti poutům, jimiž vášně zotročují lidskou mysl. Tím pomáhá půst osvobodit mysl od tělesného myšlení. Následkem toho začíná člověk chápat význam pokání a čistoty. V důsledku pokání se v něm posiluje vnitřní světlo a člověku se otevře mysl duchovnímu poznání. To je cesta ke smyslu a cíli křesťanského života, tj. ke spojení a sjednocení s Bohem. Cesta do "království Božího, kde spravedliví budou zářit jako slunce" (Mat 13,43).
Zobrazit příspěvek č. 551 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 8. 2009
Další krok k obnovení židovského chrámu
V Izraeli poprvé po dvou tisícovkách let vybudován chrámový obětní oltář
V osadě Micpe Ierichon (poblíž Jerusalema) byl vzdělán oltář a poprvé v prošlých dvou tisících letech byla pronesena slova speciálního požehnání.
Oltář byl postaven z kamenů z Judské pouště, odebraných na místě, kam nevkročila lidská noha. V souladu s pokyny byly tyto kameny připraveny bez použití železa a slepeny zvláštním pojivem vytvořeným z písku nabraného v kráteru Ramon a asfaltu z Judské pouště. Tato "malta" odolává vysokým teplotám a neakumuluje teplo, což umožňuje udržovat tam neustálý oheň, jak to požaduje Tóra.
Oltář je vysoký 4 metry, délka i šířka je 6 metrů. Vytvořen byl spolupracovníky Chrámového institutu po vedením rabína Jehudy Glika. Vystavění oltáře se vztahuje k devátému dni měsíce Av (30. července), kdy byl podle židovské tradice zbořen první a druhý chrám.
Chrámový institut se zabývá obnovou vybavení a posvátných nádob, které se budou používat po vybudování třetího chrámu. Za 20 let existence Institutu se jeho spolupracovníkům podařilo připravit přibližně 70 součástí chrámové výbavy. Mimo jiné se podařilo opatřit zlatou harfu krále Davida, zlatý sedmisvíčník (daroval ho římský papež, nacházel se ve Vatikánském muzeu; pozn. překl.), zlatý kadidlový oltář, měděné umývadlo, zlatý stůl a roucho velekněze.
(Oltář je naplánováno převést na chrámovou horu.)
News ru . co. il (v ruštině)
Video (s ruským komentářem)
Zobrazit příspěvek č. 550 jednotlivě
Administrátor
--- 13. 8. 2009
Slovo patriarchy k problematice autokefality Ukrajinské pravoslavné církve
K přechozím článkům týkajícím se návštěvy patriarchy Kyrilla na Ukrajině
Rozebírali jsme zde minule otázku autokefality Ukrajinské pravoslavné církve. Jistě je zajímavé poslechnout si, co o tom říká sám patriarcha. Přeložil jsem sem výňatky z jeho promluv pronesených při jeho pastýřské návštěvě Ukrajiny.
Z promluvy patriarchy Kyrilla na Ukrajině (za přítomnosti prezidenta Juščenka)
Sv. Vladimír svým velikým dílem - Křtem Rusi - připravil založení místní církve, která již existuje tisíc let. Tato církev, pane prezidente, existuje. Je to místní církev na Ukrajině. Kdyby zde nebyla, nebyla by ani Ukrajina. Na těle této církve se však ukázaly rány a ty je nutno léčit - modlitbou a promýšlením toho, co se stalo se všemi námi a co se děje. ... Stádcem církve jsou všichni pokřtění pravoslavní lidé - bez ohledu na jejich politickou orientaci.
Patriarcha moskevský a celé Rusi žije v Ruské federaci, ve městě Moskva. Leč je to patriarcha moskevský a celé Rusi. Při vytvoření Moskevského patriarchátu v tomosu, který byl podepsán konstantinopolským patriarchou a byl následně přijat všemi východními patriarchy, se praví: patriarcha moskevský a celé Rusi a všech severních zemí. Až do zrušení patriarchátu za Petra Velikého se tak podepisovali moskevští patriarchové.
V tom není žádný imperialismus, žádné panovaní jedněch nad druhými. Je v tom jasná pravoslavná eklesiologie: patriarcha je otcem všem. Bez ohledu na to, jaké barvy je pas, který ten či onen člověk nosí v kapse. Bez ohledu na to, v jakém státu žijeme. Patriarcha je otcem všech, kteří patří k pravoslavné církvi a jsou součástí společné jurisdikce, v jejímž čele patriarcha stojí.
Z promluvy a následné diskuse v Kyjevsko-pečerské lávře
Není možno žádat a dosahovat jednoty a při tom trvat na vítězství svého vlastního osobního názoru. Tak to nechodí. To by měli pochopit všichni pravoslavní (hovořím i o těch, kdo jsou nyní v rozkolu). "Všechno nebo nic," to není církevní rozhovor. Říkají nám: "Buď autokefalita nebo nic." Čili: buď dostaneme autokefalitu nebo budeme v rozkolu. To není diskuse. Osobní názor, který sdílejí skupiny, jež se oddělily od kanonického Pravoslaví, nemůže být předkládán jako kategorická podmínka pro sjednocení všech pravoslavných. Metodou vedoucí k řešení je přece dosažení konsensu. To je jasné každému, kdo má jakoukoliv zkušenost s vedením rozhovorů a řešením konfliktů. ...
Zahlédl jsem některá ze slov na transparentech, jimiž mne vítaly opoziční politické skupiny (fotografie na Ambonu zde). Je překvapující, co všechno tam říkají o patriarchovi jen kvůli tomu, že má na věci jiný názor. A zároveň se obracejí k patriarchovi s žádostí: "Vyslyšte, prosíme, všechny naše požadavky, jestli je však nevyslyšíte, budeme dál o vás říkat, že jste takový a makový" (tj. "moskevský pop - kolonizátor"; pozn. překl.). Takhle se to přece nedělá. Celá tahle metoda, která je dnes předkládána pro vyléčení rozkolu, je v samotných základech nesmyslná.
Moje poselství ke všem pravoslavným tkví v následujícím: církev musí chápat, že je rodným domem pro všechny, levé i pravé, východní i západní, demokraty, komunisty, nacionalisty - pro všechny. Při své misii musí vycházet z toho, že je prostorem pro všechny, a na základě toho musí budovat svůj vztah ke světu. Dnes je idea autokefality radikálně zpolitizovaná a spojená s politickou volbou určitých skupin. Jak by do této reality mohly být zahrnuty životy všech pravoslavných, když mnoho z nich s touto politikou nesouhlasí?
To značí - je nutno sjednotit se kolem společné ideje. Jenže autokefalita touto všeobecnou idejí není. Ne kvůli tomu, že jsou za tím pletichy jakýchsi imperialistů v Moskvě (tuto hloupost často opakují sdělovací prostředky), nýbrž proto, že taková je naše historie. Kyjev je jižní metropolí ruského pravoslaví. Někdy nám jako příklad uvádějí jiné země: Česká republika s Slovensko mají autokefální církev; v Albánii je autokefální církev. Avšak ani České země ani Slovensko pro nikoho nebyly Jerusalémem ani Konstantinopolí. Ani Tirana nebyla pro nikoho duchovním centrem celé církve.
Kdežto Kyjev - to je náš Jerusalem i Konstantinopol, je to srdce našeho života! A kdybychom měli zavřít oči před tisíciletou historií a říci: "Nic strašného se neděje, Ukrajina je už dvanáct let samostatná, odřízneme ji," pak to bude nejen zapřením historie, ale hlavně zřeknutím se církevní Tradice.
Všechny radikální výzvy k autokefalitě jsou založeny výlučně na politických argumentech. Jeden z překvapujících naivních argumentů: "V suverénním státu musí být nezávislá církev." A proč? Ukažte mi jediný kánon (pravidlo církevního práva a posvátné tradice; pozn. překl.) ... Nikde není psáno, že v suverénním státu musí být suverénní církev.
A co se týče praxe. Místní církev - to je eparchie. Kde je biskup, tam je církev. A nad tím existují různé formy jednoty (eparchií). Zvláště ctihodnou formou sjednocení eparchií je patriarchát. Kdysi existovala pentarchie - pět patriarchátů. Nikdy nebyly patriarcháty ohraničeny státními hranicemi. Tak bylo dříve a tak je tomu i dnes. Jak známo, Moskevský patriarchát byl vytvořen po odpadnutí Říma a zaujal jeho místo v pentarchii. V tomosu, který byl vydán patriarchovi moskevskému, se prohlašovalo: "patriarcha moskevský a celé Rusi a všech severních zemí" - tj. těch, které ležely na sever od Byzance. To nejsou pletichy Moskvy, to je eklesiologická sebereflexe pravoslavné církve. A dnes? Konstantinopolský patriarchát - to není jen Turecko ale mnohé státy světa. Alexandrijský patriarchát - to je celá Afrika. Antiochijský patriarchát - celý Střední východ. Jerusalemský patriarchát - Palestina, Izrael, Jordánsko.
Národní patriarcháty, spojené se státy, vznikly až 19. století (Rumunsko, Bulharsko, Srbsko). Skutečnost, že se začaly objevovat národní patriarcháty, vedla ke svolání sněmu do Konstantinopole, který odsoudil entofiletismus. Odsouzeno bylo nikoliv, že se objevily tyto církve, nýbrž to, čím bylo jejich objevení provázeno - pokus těsně spojit církev se státem a národem, postavit proti sobě národní a univerzální rozměr (církve). Přesně to bylo odsouzeno pravoslavnou církví. V naší současné situaci, kdy se patriarcha moskevský, celé Rusi a všech severních zemí stará nejen o Ruskou Federaci, se odráží naše tradice. Tato tradice se může někomu líbit, jinému nikoliv; podobně jako se někomu líbí a jinému nelíbí sám fakt existence křesťanství. Je to však naše tradice, a každé porušení tradice je pro Církev velice bolestné. A každé porušení tradice vyvolává rozdělení.
Mám zato, že církev, která dnes na Ukrajině existuje, odpovídá reálným potřebám národa a země. Ukrajinská pravoslavná církev je samostatnou, jejím představitelem je metropolita Vladimir a posvátný synod, který bez jakéhokoliv vměšování z Moskvy řeší všechny otázky života církve. A naše jednota spočívá v tom, že chápeme sami sebe jako jednu velikou místní pravoslavnou církev, k níž náleží 80 procent pravoslavných věřících světa. ... Mnozí chápou význam jednotné Ruské církve pro všechny země a pro celý svět.
A ještě bych rád dodal: to nejhorší na nesprávném chápání současné situace církve na Ukrajině je používání politických frází a poltických přístupů. ... "Proč se musíme podřizovat patriarchovi v Moskvě?" volají ti, kteří sem zvou konstantinopolského patriarchu. ... Do tohoto chóru se přidávají nejen hlasy pravoslavných ale i řecko-katolíků, které ani na okamžik nenapadne pochybovat o nutnosti podřizovat se Římu. Nezdá se vám, že je tu jasný politický podtext?
Z promluvy ve Svatohorské uspenské lávře
Historie ukazuje, že za dva tisíce let existence křesťanství ještě ani jeden lidský sen, ani jedna politická či národní idea nebyla (zdárně) dosažena a uskutečněna prostřednictvím rozdělení Těla Kristova (tj. Církve). Kde vládne rozdělení, prolévá se krev, ztrácí se energie, přichází se o jednotu a partikulární se klade na místo celku, tam je ztracena schopnost dosahovat cíle, jichž má národ dosáhnout...
Před vámi, kteří jste silou své víry zachovali jednotu Církve zde na ukrajinské zemi, činím hlubokou poklonu a jako patriarcha vám jménem celé Ruské pravoslavné církve děkuji za statečné stání ve víře, za vaši věrnost Pánu a Spasiteli.
(Z oficiálního webu Moskevského patriarchátu)
Zobrazit příspěvek č. 549 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 8. 2009
Katolíci si posvítili religióznost věřících Ruské pravoslavné církve
Římskokatolická organizace si objednala podrobný sociologický průzkum ruské společnosti a zvláště pravoslavných
Bez ohledu na nedávnou ateistickou minulost sovětského státu se již dvacet let hlásí stále více a více obyvatel Ruska k církvi. Láska Rusů k pravoslavné církvi se dokonce vymkla i církevnímu učení, protože zajímavé procento lidí dokonce ani nevěří v Boha (nebo v Něj nevěří v souladu s učením církve) či věří v jakousi vyšší sílu, a při tom se tito lidé prohlašují za pravoslavné. Mnoho těch, kteří se hlásí k pravoslaví, nezná základy věrouky.
Vyplynulo to z nedávno provedeného sociologického výzkumu "Náboženství a religiozita v Rusku", provedeného Levada-centrem v únoru letošního roku, jehož výsledky byly představeny veřejnosti 25. června na sociologické konferenci v Berlíně.
Dotázáno bylo celkem 1600 osob, které představovaly přesný miniaturní model obyvatelstva v Rusku. Průzkum si objednala římsko-katolická organizace "Renovabis".
72,6% dotázaných se prohlašovalo za pravoslavné; za ateisty se prohlásilo pouhých 7,3%. K jakékoliv jiné větvi křesťanství (včetně katolicismu) se hlásí pouhých 1,2%; k islámu, buddhismu a hinduismu - 6,3% účastníků průzkumu.
Avšak jen 42% pravoslavných bezvýhradně věří v Boha; ostatní buď pochybují nebo uznávají nějakou vyšší moc. 12% pravoslavných má nepokřtěné děti. Jen 3% chodí do chrámu každou neděli nebo častěji. 55% jednou či několikrát do roka, především na významné svátky. 12% nechodí nikdy. Průměrná délka modlitby je 8 minut (modlitba, jak ji předpokládá církev, nemůže být kratší než 20 minut).
Zajímavý je i fakt, že nehledě na to, že lidé znají a schvalují náboženské normy (jako např. půst, modlitba, zpověď), přesto mnozí vůbec nehodlají je plnit, i když se považují za pravoslavné (uvedla Natalia Zorkaja z Levada-centra). 73% pravoslavných se nikdy nepostí a 77% dotázaných jí maso dokonce i na Velký pátek, i když vědí o tom, že to není dovoleno.
Další zajímavé momenty. Místní archijerej požívá pravidelně veliké autority dokonce u těch dotázaných, kteří se na něho obrátili, ale nedostalo se jim nejen pomoci ale ani obyčejné odpovědi.
Provedený výzkum ukazuje, kam by měl upřít své síly nový patriarcha. Takový názor vyjádřil vedoucí katedry historie církve MGU igumen Filip (Simonov), který pomáhal připravovat otázky pro sociologický průzkum a analyzovat jeho výsledky. Podle jeho názoru je potřeba zásadní důraz položit na kvalitní vzdělávání duchovních osob. Nesmí se však zapomínat na osvícení věřících. "Lidé si přinášejí do Církve své pověry a snaží se učinit je součástí církevního života," rozhořčuje se kněz.
Ze skutečnosti, že si provedení výzkumu objednala římsko-katolická církev, však igumen Filip žádnou zvláštní radost nemá. "Tak či onak, výsledky průzkumu jsou v prvé řadě užitečné zvláště pro Ruskou pravoslavnou církev, která musí vyvodit závěry z jeho výsledků," uzavírá igumen.
Představitel organizace "Renovabis" Kristof Dam ví o obvinění kvůli výjimečné aktivitě katolíků na kanonickém území Ruské pravoslavné církve, avšak odmítá všechna podezření z využívání výsledků výzkumu s cílem obracení obyvatelstva Ruska na katolicismus. "Je to pro nás zajímavé jakožto sledování procesu obnovování religióznosti ve Východní Evropě, a nic více," tvrdí Dam.
Seznámit se kompletními výsledky provedeného průzkumu je možno v červencovém čísle časopisu Osteuropa německé společnosti pro výzkum Východní Evropy.
(IG - Religii, 1. června 2009)
Zobrazit příspěvek č. 548 jednotlivě
Administrátor
--- 7. 8. 2009
Z tisku: bývalý zpovědník medžugorských vizionářů zbaven kněžství
Katolický kněz hlásající, že se v bosenském Medžugorje zjevovala Panna Marie, byl zbaven své duchovenské hodnosti
 |
 |
 |
 |
 |
Vlašič byl zpovědníkem šesti lidí tvrdících, že v průběhu 28 let se jim v Medžugorje mnohokrát zjevila Panna Maria. Údajná zjevení měla začít v r. 1981. Dále založil asociaci "Kraljice mira potpuno Tvoji – po Mariji k Isusu" (Královno míru, všechno tobě - k Ježíši skrze Marii).
Během této doby navštívilo bosenské městečko asi 30 milionů poutníků. Přesto Vatikán neuznal zjevení Matky Boží za pravá. (Biskup Mostaru je prý od počátku označoval za podvrh; pozn. překl.)
Vlašič si podal žádost o zbavení statusu klerika i vyloučení z řádu františkánů již v minulém roce, kdy Svatá stolice vyhlásila začátek vyšetřování - tohoto bosenského kněze totiž obvinili, že má románek s jeptiškou. Ve Vatikánu mají také zato, že Vlašič "zveličoval", když vyprávěl historky o zjeveních Matky Boží. Dále knězi kladli za vinu "pochybná učení, hromadnou manipulaci s vědomím, mysticismus a neposlušnost církvi". Klerik de facto vytvořil v Medžugorje své vlastní společenství, nepodřizoval se ani místnímu biskupovi ani vedení františkánů.
Místní biskup tvrdí, že 66-letý Vlašič přestoupil přikázání "nesesmilníš". Americká katolická informační agentura CNS informovala, že mnich Vlašič má dítě.
Vlašič odmítl spolupracovat s vyšetřovateli a byl převezen do kláštera v Itálii, který nesměl opouštět a kde mu zakázali s kýmkoliv hovořit - dokonce i s advokátem - bez povolení představeného. Protože Vlašič už není klerikem ani františkánem, bude vyšetřování vedené proti němu ukončeno. Svou mocí z něho papež sňal všechny mnišské a kněžské sliby, včetně slibu čistoty.
Původní sankce z podzimu loňského roku nebyly tak přísné (nebyl zbaven kněžství, měl jen dočasný zákaz bohoslužeb a zákaz veřejného vystupování a zpovědnictví). Bývalý mnich byl prý představenými varován, že bude-li odporovat, hrozí mu kanonický proces, který povede k ještě přísnějším trestům, vezme-li v úvahu podezření z hereze, z rozkolu, nemluvě o jeho porušování přikázání "nesesmilníš", které mnich ještě ke všemu motivoval mystickým podtextem.
Představený řádu františkánu Chose Rodriges Karbalo však zdůraznil, že Vlašičovi je zakázáno objevovat se na veřejnosti, kázat a vykonávat jakékoliv duchovní vedení. Nesmí vydávat jakákoliv prohlášení týkající se náboženských témat, včetně "fenoménu Medžugorje". Pokud by porušil tento zákaz, riskuje vyloučení z církve.
Blagovest info, CWN, Daily telegraph
P.S.
Bublina splaskla.
Zobrazit příspěvek č. 547 jednotlivě
Administrátor
--- 5. 8. 2009
Z tisku
Kandidáty na post biskupa v Los Angeles se stal gay a lesbička
Kněz gay a kněžka lesbička kandidují na post biskupa a jejich kandidatura byla přijata Episkopální církví.
Odstupující los angeleský biskup prohlásil, že "vítá tuto různorodost mezi uchazeči, jenže takový výsledek zřejmě vyvolá další konflikt v anglikánském společenství".
Který z kandidátů postoupí po služebním žebříčku, se ukáže v prosinci.
Credo.ru
Zobrazit příspěvek č. 546 jednotlivě
Administrátor
--- 1. 8. 2009
Z došlé pošty - křest v rodině příbuzných sv. Gorazda
Hrubá Vrbka
Vladyka metropolita Kryštof navštívil v sobotu dne 18. 7. 2009 Hrubou Vrbku, rodiště svatého novomučedníka Gorazda a pokřtil v jeho rodném domě Brenta Boyda Nicholase McCuaiga a jeho syna Mikuláše. Maminka malého Mikuláše Simona Marta Pavlíková se v tento den sjednotila s pravoslavnou církví. Simona je prapravnučkou bratra svatého novomučedníka vladyky Gorazda Martina, který byl nejstarším ze tří synů Pavlíkových, a proto jako prvorozený podle obyčeje zůstal hospodařit na statku v Hrubé Vrbce.
Rodina McCuaiga žije v kanadském Vancouveru, kde již navázala kontakt s jednou z farností Pravoslavné církve v Americe (OCA). Přejeme oběma Mikulášům i Simoně, aby je všemohoucí Bůh provázel svým požehnáním a žili v daleké Kanadě v lásce a svornosti.
metropolita Kryštof
Neteř Anna Pavlíková provdaná Souralová sv. vladyky novomučedníka Gorazda byla provdaná v Hartvíkovicích u Třebíče. Pracovala celý život jako učitelka v okolních obcích i v Třebíči. Svému strýčkovi byla přes prazdniny velkou pomocnicí, měla čas, protože jejich manželství bylo bezdětné. I její záměr byl vybudovat v Třebíči pravoslavný chrám, protože k pravoslaví konvertovala hned v začátcích. Je pochovaná na hřbitově v Hartvíkovicích na hrobě má pravoslavný kříž.
Zobrazit příspěvek č. 545 jednotlivě
Administrátor
--- 31. 7. 2009
Z došlé pošty - situace na Ukrajině
Dvě připomínky k návštěvě patriarchy Kyrilla na Ukrajině
Přišla mi reakce na článek o Ukrajině, kterou jsem se rozhodl vložit na Ambon. Je to pohled z trochu jiného úhlu, než mám já, ale jistě opodstatněný, a proto si v rámci snahy o objektivitu zaslouží uveřejnění.
Nyní už citace z dopisu:
Chtěl bych Vám poděkovat za článek "Ukrajina ve varu" a zároveň vznést 2 připomínky.--------------- Konec citace.
1. Situace pravoslaví na Ukrajině je opravdu hrozná, přestože já mám ve věci jasno a vím, že jedinou kanonickou pravoslavnou církví na Ukrajině je UPC, tak vnímám hořkost věřících z toho, že kolébka východoslovanské křesťanské víry, Kyjev, není patriarchátem. Je to smutné, nelogické a nespravedlivé. V podstatě dnes už nepatrná moravská církev (moderně se jmenuje Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku) má autokefalitu stejně jako církev polská, a historická církev s miliony věřících je ponížena podřízenosti k církvi mnohem mladší. Připomínkuji to, protože ve vašem článku (a i v jiných týkajících se Ukrajiny) tyto skutečnosti nejsou zmiňovány a ukrajinská církev je chápaná popisována jako nějaký "nedomrlý chvost", jako něco nevyspělého, něco co nutně potřebuje protektora.
2. Byl jsem několikrát důrazně napomenut představiteli UPC ať nepoužívám název Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu. Nic takového totiž neexistuje. Oficiální název je Ukrajinská pravoslavná církev. Tento název by měl být používán bez ohledu na sekty Filaretů a podobných, kteří v podstatě ani pravoslavní nejsou. Je jenom jedna Ukrajinská pravoslavná církev, a pokud k tomuto názvu přidáváte nějaké dodatky, tak ji znevažujete a zároveň posluhujete jejím nepřátelům.
Nechápejte prosím mé připomínky jako nepřátelství, ale jako snahu o zkvalitnění obsahu Ambon.or.cz
Výše uvedená připomínka č. 1 jistě reflektuje cítění mnoha Ukrajinců, a to mi nepřísluší nikterak komentovat, protože nejsem Ukrajinec. Proto se k tomu cítění stavím s úctou a zároveň zdrženlivostí.
Když už "máme na stole" otázky autokefality, nemohu propustit tak zajímavé a aktuální téma úplně bez jakéhokoliv dotyku. Omezím se jen pár spíše obecných podnětů k zamyšlení.
Jedním námětem na úvahy by mohlo být: nakolik má být národnostně-církevní cítění důvodem pro autokefalitu? Připomeňme si, že Církev se v polovině své historické existence (tj. na přelomu prvního a druhého tisíciletí) skládala jen z pěti(!) autokefálních církví (a to bylo prakticky celé středozemí křesťanské, a přesto si vystačilo s pouhými pěti patriarcháty).
A v neposlední řadě - po zkušenostech 20. století a z celého světa víme, jak snadno může být národnostní cítění obratně skrytě manipulováno a krutě zneužíváno (v posledku se pak tato manipulace pravidelně obrací proti tomu národu, s jehož cítěním je manipulováno).
Nu, a jako poslední bod (ke zmínce autora e-mailu o naší místní církvi) bych připodotkl, že nejsem stoprocentně přesvědčen, že zrovna nám udělení autokefality nějak pomohlo v církevním vývoji (můj soukromý názor je, že spíše naopak). 20. století se vyznačuje jakýmsi "šílením po autokefalitě" - a nyní nemám na mysli zrovna Ukrajinu, spíše ty skupinky v západní Evropě, které prahnou po autokefalitě, Ameriku, střední Evropu apod. Na to, zdali vytoužená autokofelata přispěla (nebo: by přispěla) těmto novodobým církevním společenstvím k upevnění v Pravoslaví, se už tolik nehledí (zdá se mi).
Klíčem k řešení problému udělení autokefality je, myslím, otázka: k čemu ta autokefalita má sloužit? K prestiži? K uspokojení cítění národa? (Píši to s úctou k tomuto cítění.) K církevní nezávislosti? (Jako by samotná církevní nezávislost byla nějakou absolutní hodnotou a ne pouhým prostředkem.) Nebo rovnou k tomu, "abychom si konečně mohli dělat to pravoslaví, jak chceme, a nikdo nám do toho zvenku nemluvil"? (Ten poslední případ možná sedí zrovna na nás Čechy a Moravany. Tak totiž vyznívají některé proklamace, které zaznívaly v naší cíkrvi v době první republiky či době poválečné. Co nejrychlejší dosažení plné samostatnosti žádal po naší církvi i prezident Masaryk; proč asi? Vladyka Gorazd měl plné ruce práce uhájit vazbu na Srbskou církev proti těmto - jednoznačně škodlivým - tlakům. V poslední době jsem podobné exaltované, emocionální, snad až ctižádostivé, leč reálně nepodložené, žíznivé volání po získání autokefality zažil na velkém západoevropském církevním shromáždění při jedné konferenci ve Francii.)
Odpusťte mi, jestli se mýlím, domnívám se však, že všechny právě uvedené důvody jsou jako podklad pro autokefalitu liché. Jediným kritériem by měla být především všestranná dospělost a vyspělost místní církve, adepta na autokefalitu (to Ukrajinská církev jistě splňuje, o tom není sporu), a dále skutečnost, že "patronát zvenku" už nepomáhá vývoji, ale začal již naopak brzdit rozvoj místní církve (a to je to, o čem z části je diskuse o ukrajinské autokefalitě).
---------------
P.S.
Nejsem Ukrajinec, ani nemám zvláštní vazby na tento region, leč z toho, co slýchávám, tuším, že tam existují i jiná národnostně-církevní cítění než touha po patriarchátu. Nevím, jak početná je to skupina, ale je tam prý i mnoho věřících, kteří vnímají a silně prožívají společné kořeny ukrajinského a ruského národa, ba hledí na obě národnosti je jako na dvě větve jednoho národa. Někteří by jistě mluvili dokonce o jednom národu ve dvou státech (i oni by asi hovořili o kolébce Ruské církve v Kyjevě, a hovořili by o řece Ros tekoucí na dnešní Ukrajině v kyjevské oblasti, která /možná/ dala Rusům a Rusku jméno). A ti vidí v jednotné církevní jurisdikci pojítko, které udržuje tuto jednotu. Zdá se, že tito věřící vidí v zachování jedné místní církve, společné pro Ukrajinu i Rusko, důležitý předpoklad pěstování duchovní jednoty východních Slovanů (oni by asi řekli: jednoho ruského národa) napříč státními hranicemi. (To jsou zřejmě ti, kteří vítali patriarchu Kyrilla s těmi přívětivými transparenty.)
Zobrazit příspěvek č. 544 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 7. 2009
Ukrajina ve varu
Pastýřská návštěva moskevského patriarchy Kyrilla na Ukrajině
Zástupy stoupenců i odpůrců moskevského patriarchy hrozí konfliktem
 |
| Ráno 27. července. Patriarcha Kyrill přichází sloužit pobožnost k památníku knížete Vladimíra |
 |
| Nedaleko je protestující mládež, kterou k památníku nepustili. |
 |
| U památníku jiná mládež skanduje: Mnohá léta patriarchovi! |
 |
| Pozornost upoutal báťuška s dosti dlouhými vlasy |
 |
| Skupina protestujících rozvinula plakáty. Často se na nich objevuje stejný slogan: "Zmiz odsud, moskevský pope!" |
 |
| A takto to pokračovalo. Ativista nacionalistické skupiny se rozhodl vyřídit si to s někým, kdo byl oblečen do "ruských maskáčů". |
 |
| Milice vytěsňuje aktivisty. |
 |
| Typický pohled, typické plakáty (Padej odsud, moskevský pope, kolonizátore!) |
 |
| Mezi nacionalisty převládala mládež (s plakátkem: Zmiz odsud... atd.) |
 |
| Plakáty přívrženců patriarchy: "Tisíciletá jednota." "Vítejte, vaše svatosti." (Skupiny Kyrillových odpůrců i přívrženců se setkaly. Obešlo se bez obětí.) |
 |
| "Sláva národu! Smrt nepřátelům!" (Skandovaná hesla. Čeští skinheadi by se tam mohli cítit docela dobře.) |
 |
| Pravoslavné monašky: "Jsme pravoslavní a Kyrill je náš patriarcha!" |
| (Spousta dalších fotografií na blogu ukrajinské "filaretovské" novinářky.) |
Ukrajinský "vzdoro-patriarcha" Filaret Denisenko prohlásil, že návštěva na Ukrajině možná otevře moskevskému patriarchovi oči. Podle prohlášení různých nacionalistických a rozkolnických kruhů (nejde jen o Denisenkův ukrajinský pseudopatriarchát, ale např. i o sekty odpadlé od Ruské zahraniční církve, krajně nepřátelské vůči Ruské pravoslavné církvi) návštěva patriarchy Kyrilla není pastýřská, ale politická, a že Kyrill přichází na Ukrajinu upevňovat politická pouta s Kremlem; moskevský patriarcha je jimi vykreslován jako apoštol premiéra Putina. Tím byl zřejmě předurčen tón, v němž se bude návštěva Kyrilla na Ukrajině odehrávat. Nacionalistické protesty proti návštěvě používají vyhrocený slovník a neotevírají vlastně žádnou možnost k dialogu. Na transparentech se často opakuje požadavek: "Svobodu!"
Při dívání na ty fotografie a slogany: "Svobodu!" nás nemůže nenapadnout pár otázek:Patriarchu Kyrilla bude při návštěvě střežit 2000 policistů. Návštěva zatím ukázala jedno: o nějakých krocích k usmíření a uklidnění církevní situace na Ukrajině nemůže být zřejmě zatím ani řeči. Dialog mezi Moskevským patriarchátem na jedné straně a oranžovou vládou či autokefalisty na straně druhé je vyloučen. Patriarcha Kyrill na Ukrajině uvedl, že nemá v úmyslu se setkat s "patriarchou" Filaretem. A Filaret Denisenko prohlásil, že se distancuje ode všech protestních akcí a odchází do chrámu sv. Vladimíra modlit se za mír na Ukrajině.
Není snad Ukrajina svobodná? Nemá snad Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu plnou autonomii? Cožpak jsou věřící či ukrajinský národ nějak zotročováni nebo utlačováni z Moskvy? A proč s takovou agresivitou chtějí určovat vnitřní církevní věci ti, kteří se k této církvi evidentně nehlásí? Požadavek, že Ukrajina potřebuje jedinou nacionální pravoslavnou církev vznášejí lidé, kteří, jak se zdá, jednak nechápou kanonickou problematiku a hlavně nechtějí vidět faktickou samosprávnou samostatnost, kterou Ukrajinská církev Moskevského patriarchátu už dávno má (a je zakotvena v platné ústavě ruské pravoslavné církve). Vědí vůbec tito aktivisté, v čem tkví ta stále napadaná "podřízenost" Ukrajinské pravoslavné církev MP moskevskému patriarchovi, nebo jsou jen poštváni těmi, jimž jde právě o politickou moc? Podřízenost moskevskému patriarchovi má totiž pro ukrajinské pravoslavné už jen jediný praktický dopad - brání zmocnit se vlády nad církví nacionalistům a silám, kteří chtějí církev osamostatnit, aby ji mohli izolovat, oslabovat a rozkládat. Už ten politický slovník nacionalistů a samo zcela světské a politické pojetí kanonických církevních otázek, zvláště autokefality, vydává výmluvné svědectví o tom, k čemu má být "svoboda" použita a kdo přesně takovouto "svobodu" potřebuje.
Zobrazit příspěvek č. 543 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 7. 2009
Z tisku
Církev v Anglii nabízí obřad "dva v jednom" - křest a svatbu
Svým stoupencům nabídla tato církev obřad spojující svatbu s křtem. Reuters vysvětluje, že tato novinka je určena lidem, kteří žijí spolu a mají již děti, leč ještě nejsou spojeni církevním sňatkem.
Nedávný sociologický průzkum ukázal, že každý pátý britský pár vstupující do manželství má již děti. Výsledky průzkumu ponoukly církev, aby vypracovala obřad "rodinného sňatku".
Novinka si však našla dost kritiků, kteří mají zato, že tím církev de facto schvaluje mimomanželské vztahy.
"Je to nesmírná chyba," tvrdí kněz Beverly Tompson. Podle jeho názoru novinka "ničí" svátost sňatku i křtu. Je to pokus vyjít vstříc lidem, jenže církev musí sloužit lidem nikoliv na lidských principech ale na principech, které ustanovil Bůh, říká tento kněz, který odešel ze služby na protest proti zavedení ženského kněžství.
Církev však prohlašuje, že trvá na své pozici a odsuzuje mimomanželský sex. "Rodinný sňatek" vyjde věřící průměrně na 300 liber, a to je o mnoho levněji než průměrně stojí obvyklá svatba a křtiny. Takže rodiny, které se rozhodnou spojit sňatek s křtinami, mají nyní možnost provést to ekonomičtěji (jde o výdaje na oslavu těchto významných událostí).
Blagovest info
Zobrazit příspěvek č. 542 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 7. 2009
Z tisku
Duši za úvěr. Lotyšská krize už místy připomíná peklo
7.7.2009
Riga - "Chodí sem hodně opilých lidí. Přicházejí se slunečními brýlemi, pod kterými je vidět monokl." Takhle popsala své klienty pracovnice nové lotyšské lichvářské společnosti Kontora.
Za pouhé dva měsíce své činnosti proti sobě stihla tahle tajemná firma poštvat celou ekumenickou frontu tamní katolické, luteránské i ortodoxní církve. Ve smlouvě za půjčku až 500 latů (tedy asi 700 euro) totiž Kontora jako jistinu nežádá nic jiného než "nesmrtelnou duši."
Žádné dokumenty, žádní vymahači. Jen křestní jméno a podpis.
Kontora nabízí půjčky od 50 latů na úrok, který po třech dnech od podpisu smlouvy začne růst o procento denně. Za rok to tedy může být 362 procent. Firma operuje z tajného místa. Klienti jí jen napíší e-mail se žádostí o částku a společnost si s nimi smluví schůzku.
O tom, že nejde jen o podivný vtip, se už na vlastní kůži přesvědčila i agentura Reuters. Její reportéry uvítal čtyřiatřicetiletý muž, který za Kontorou stojí - Viktor Mirošjenko.
"Co uděláme, když nebudou splácet? Přijdou o duši, to je všechno," řekl muž v černém saku, se slunečními brýlemi na nose a v bílém tričku s nápisem www.kontora.lv.
Reportéry přijal ve sklepní kanceláři s jedním stolem, jedním počítačem a třemi židlemi. Odmítl, že by chtěl zaměstnat vymahače či použít k vymáhání splátek fyzické násilí. A jako doklad toho, že nežertuje, vytáhl na stůl připravený svazek bankovek.
Mirošjenko řekl agentuře Reuters, že jeho společnost prostě lidem věří, že drobné zapůjčené částky, které zatím nepřesáhly 250 latů na osobu, budou splácet do jednoho až devadesáti dnů. Za dva měsíce činnosti podle něj zatím půjčku u Kontory získalo na dvě stovky lidí.
Úřady si s takovým podnikatelským záměrem neví příliš rady. List Baltic Times tlumočil stanovisko Sanity Gertmane z lotyšského Centra na ochranu práv spotřebitele, které zatím nedostalo od klientů Kontory žádnou stížnost a nemá tudíž podnět k šetření.
Lotyšské církve už jsou ale na nohou. Obviňují dokonce firmu z nejasných motivů, mezi nimiž nemusí chybět ani satanismus či okultismus.
"Nevíme, jaké má věřitel motivy žádat takovýto druh jistiny," citují Baltic Times ze společného prohlášení katolické, luteránské a ortodoxní církve. "Možná jde o absolutně cynické finančníky, kteří zneužívají strach lidí ze ztráty své duše jako nejvýhodnější cestu k zajištění zisku. Možná jsou za tím náboženské motivy - satanismus, okultismus nebo něco takového -, které mají zničit lidské duše a využít jejich zoufalé situace."
Podle církví je taková smlouva proti božímu slovu a i lidé bez vyznání by se měli zamyslet nad jejími důsledky.
Reuters připomíná, že Lotyšsko bylo ze všech ekonomik EU zasaženo nejtvrději. Banky velmi zpřísnily poskytování úvěrů, což vedlo k nárůstu popularity malých společností nabízejících snadné půjčky.
Aktualne.cz
Zobrazit příspěvek č. 541 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 7. 2009
Radikální povel evangelia v apokalyptickém kontextu
3. neděle - nemějte starost o pozemské věci
Za onoho času pravil Pán Ježíš:
22 Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.
23 Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?
24 Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.
25 Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?
26 Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?
27 Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?
28 A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou -
29 a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich.
30 Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?
31 Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?
32 Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.
33 Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
(Matouš 6. kap.)
Náš Spasitel nás naléhavě nabádá, abychom odvrátili své zraky od věcí vezdejšího světa a tohoto těla k duchovnímu, ke službě Bohu. Naléhavost jeho výzvy je umocněna tím, že jde k samotným kořenům, tedy k tomu, co se dotýká principů naší pozemské světské existence, k tomu nejdůležitějšímu, co potřebuje k zachování naše přebývání na tomto světě. Tedy k jídlu a oděvu. Obojí člověk naprosto nutně potřebuje. A právě obě tyto nevyhnutelnosti si Pán Ježíš vybral, aby nás bez jakýchkoliv změkčení žádal: nedbejte o to, neusilujte, nestarejte se. Tím projevíte důvěru k Bohu.
Křesťanství je radikální. Od slova „radix“, což znamená kořen (to znají ze svých učebnic zahradníci a zahrádkáři). Čili jde ke kořenům, do hloubky, k základu, fundamentu. Dále jeho radikálnost spočívá v tom, že se nepohybuje, je stále na místě, je dobře zakořeněno ve svém základu. Křesťanství vytržené z kořenů se stává plevou, kterou honí vítr, kam se mu zamane. Pro dnešní společnost, jejíž myšlení je prohnětené lepkavou ideologií humanismu, je „radikálnost“ téměř neslušným slovem. Nejradikálněji znějící místa evangelia jsou v tichosti obcházena po špičkách; tváříme se, jakoby tam některé skutečně tvrdě radikální výroky ani nebyly (co např. jiné takové provolání: „běda vám nasyceným (tj. bohatým), běda vám, kteří se teď smějete“...? Luk 6,25).
Dnešní čtení je jedním z míst v Bibli, kde na nás poněkud neodbytně doléhá absolutní požadavek Evangelia. Toto je jeden z těch výroků Spasitelův, kde jde Bůh se svou výzvou člověku pod kůži, až na dřeň; nespokojuje se s čímkoliv vnějším, s odváděním přebytků, s tím, že mu věnujeme jakousi část svého času; ba, dokonce ani s tím, že se zřekneme zlých skutků; dotýká se toho, co je opravdu nevyhnutelné pro zachování života. Není to nepodobné situaci, kdy žádal Hospodin po Abrahamovi: „Obětuj mi svého syna.“ Syn, tělo z mého těla, krev mé krve, duše z mé duše, nejmilovanější a zároveň dědic, pokračovatel rodu, prodloužení mé vlastní smrtelné existence. Čili to nejcennější, to, co pro mne znamená vše.
Všimněte si, jak si mainstreamové křesťanství establišmentu s dnešním evangelijním úryvkem prakticky neví rady; jak neradi na toto evangelium kazatelé káží, a když už, tak většinou svá promluvy začínají slovy, že tato Ježíšova slova nesmíme chápat doslovně (což v praxi znamená totéž, jako říci, že je nemáme brát vážně). Ve skutečnosti však je evangelium jako celek tou nejradikálnější výzvou člověku: zřekni se světa pro Království Boží. To už našim zjemnělým uším zní do té míry neuvěřitelně tvrdě, takže ochotně věříme výmyslu, že to platí jen pro mnichy (a to pouze pro velkoschimníky, a jen na Athosu). Na duši člověka vlastní touze následovat právě to radikální, čím Evangelium je, pak stavějí svoje působení sekty. Místo toho jsou moderní křesťané z Říma nabádáni, aby se zapojili do politiky (mají na to dokonce svou lidově-klerikální středo-pravo-levou konzervativně-demokraticko-liberální gumovou stranu) atd.
Asketové říkají, že každého, kdo chce sjednotit s Bohem a kráčí rychlou mnišskou cestou krajní askeze, Bůh v jednu chvíli přivede na hranici života a smrti. Jít dále na setkání s Bohem znamená zároveň rozhodnout se pro smrt těla. Tuto volbu musí asketa učinit. Zůstane-li i poté naživu, je to jen a jen Božím zázrakem, kterým byla překonána křehkost lidské přirozenosti. „Každý si musí obětovat svého Izáka,“ říkají asketové. Po každém, kdo usiluje o zbožnost, Bůh bude chtít oběť, velkou oběť. Vždy je to nějaká forma oběti sebe sama. Jistá forma přezíravosti ke své pozemské existenci je nutná. K tomu míří požadavek Ježíšův: „Nestarejte se, co bude jísti a co budete píti.“ Pokračuje to bojem s vášněmi. Člověk stále přináší na oltář, co je mu nejmilejší. Vždy je to živý kus jeho těla. Asketičtí otcové říkají, že člověk má dát Bohu svou krev; vyjadřují tím, že nejvzácnější obětí je to, co přinášíme Bohu s bolestí.
------------------------------------------
A nyní se podíváme na tento princip křesťanského smýšlení o světě, o věcech tělesných a o vášních z apokalyptického hlediska.
 |
Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
Přeložím sem teď kratičký úryvek z jednoho sborníku, v němž jsou shromážděny pravoslavné výklady biblické knihy Zjevení sv. Jana, čili Apokalypsy. Nalistoval jsem kapitolu, kde se rozebírá proroctví o trestech, které jsou seslány shůry na lidstvo (kap. 9, v. 1-19):
1 Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti;Tak tímto střípkem z rozsáhlého Zjevení sv. Jana se budeme trochu zabývat. K ocitovanému úryvku Apokalypsy je ve zmíněném sborníku poznamenáno:
2 otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší.
3 Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni.
4 Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.
5 Ale nebyla jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrž aby je po pět měsíců trýznily; byla to trýzeň, jako když škorpión bodne člověka.
6 V ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.
7 Ty kobylky vypadaly jako vyzbrojená válečná jízda; na hlavách měly něco jako zlaté věnce, tvář měly jako lidé,
8 hřívu jako vlasy žen, ale zuby měly jako lvi.
9 Měly jakoby železné pancíře a jejich křídla hřmotila, jako když množství spřežení se řítí do boje.
10 A měly ocasy jako škorpióni a v nich žihadla, aby jimi trýznily lidi po pět měsíců.
11 Nad sebou měly krále, anděla propasti, hebrejským jménem Abaddon - to znamená Hubitel.
(Zjevení Janovo 9. kap.)
»Lidé nejsou stvořeni jako ctižádostivci, pomstychtiví, rozkošníci, náfukové, ziskuchtiví, pomlouvači, křivopřísežníci, opovrhující Božími i lidskými ustanoveními, leč stávají se takovými, když zapomínajíce na duchovní oblast své bytosti, jsou náruživě zaujati tímto světem, světskými potěšeními a libostmi, které laskají smysly člověka vábivými vjemy. Co se stane, začnou-li se starat jen o uspokojení své živočišné přirozenosti?; odvracejí-li se od pravdy a ctnosti, jež jsou vždy v příkrém rozporu se světskými myšlenkami, zálibami, sklony a pudy?; zapomínají-li na své povinnosti vůči Bohu a poté i na povinnosti vůči bližnímu, podřizujíce je své zištnosti, chamtivosti, prospěchářství? Takový způsob života pochopitelně vyvolává hněv shůry. Hospodin Bůh však lituje a šetří viníky, očekávaje od nich pokání. Proto zprvu jen dopouští různá neštěstí a katastrofy, které pocházejí z nepřátelských a násilných přírodních změn. Posléze, uvidí-li Bůh nevšímavost k velikosti jeho milosrdenství a zatvrzelost i ukrutnost, pak odtáhne od nich svou ochrannou ruku zcela a ponechá je (jak praví apoštol) "na pospas nečistým vášním jejich srdcí" - i „dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší“ (Řím 1,21-32).«
Zde je pár výňatků z těchto biblických veršů:Dejme však ještě slovo našemu sborníku: »To je ten stav, kdy vášně začínají vládnout nad lidmi násilně a nezkrotně; neustále se znovu rozdmychávají, rozpalují, hoří stále více, aby zničily všechny vznešené city a vyšší nutkání v člověku. To jsou přesně ta zhoubná sarančata (kobylky, o nichž se vypráví v apokalypse), které vyvrhlo peklo na lidskou společnost. "Vyjde dým ze země, jako dým z veliké pece, zatmí slunce a zatemní se vzduch tímto kouřem." Je to přesně tak; pohleďte na houfy lidí ovládaných vášněmi: zahaluje je jakoby nějaký čmoud, který jejich myšlení zaclání před světlem Božím, víry v Boha a pravdy. Neustále vdechují atmosféru emocí, které si zamilovali, uvažují dle svých vlastních principů, konají dle sil, které s nimi hýbají a táhnou je, podobny koním připraveným do boje („podoba těch kobylek podobna byla koním připraveným k boji“; Zjev 9,7, pravosl. překl.)«
Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství ... vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli ... Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti ... Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost ... Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.
(Vyplatí se přečíst si ten úryvek z Pavlova listu Římanům celý.)
Podle některých výkladů je dým podobenstvím falešného náboženství, lživé víry, která poskytuje ospravedlnění lidským vášním a brání lidem uvidět pravdu o Bohu.To jsou věty napsané pravoslavným teologem F. Jakovlevem před více než sto lety (ze sborníku sestaveného insp. Simbirského duchovního semináře M. Barsovem v r. 1894; budeme z něj citovat i níže). Zní to jako neuvěřitelně přesné, výstižné a hluboké postihnutí dnešního stavu současného lidstva, jeho zatemnělosti a bloudění.
---------------------------
Výše uvedený úryvek se dotýká i ekologické tématiky. Píše se v něm o prvním stupni trestu, jenž Bůh dopouští na lidstvo, které se vymklo svému účelu a vydalo se cestou zla: „... nejprve (Bůh) jen dopouští různá neštěstí a katastrofy, které pocházejí z nepřátelských a násilných přírodních změn.“ V tom je zachycen autenticky křesťanský způsob myšlení o člověku a o světě. Osvětluje se tu i problematika např. klimatických změn.
Čili - pokud se zdvihají hladiny oceánů, zahřívá se planeta, přicházejí uragány, povodně a další přírodní katastrofy, které trápí lidstvo, pak by v tom křesťan neměl povrchně spatřovat pouhý důsledek průmyslu a jiné neekologické lidské činnosti. Vždyť pak by takový křesťan nebyl o nic prozíravější než světský člověk a neuvažoval by o světě o nic více křesťansky než pohan. Křesťanské smýšlení se však liší od jiného způsobu uvažování, protože křesťanství přináší lidskému myšlení hlubší poznání principů a zákonitostí, jimiž se řídí náš svět a všehomír vůbec. Tudíž by měl křesťan chápat znepokojivý stav světa jako zrcadlo duchovně zhroucených duší stále větší části lidstva. A od toho se odvíjí i cesta k řešení.Všechno to ekologické bláznění a zelené myšlení, může být docela dobře jen nástrojem ďábla, který se snaží, aby lidé nenašli správnou cestu. Svými klamy se vždy pokoušel zmást člověka, a nyní uzavírá uvažování lidstva do kruhu, z něhož není cesta ven, nepoučí-li se člověk v křesťanském zjevení, jak má myslet a osvobodit zakletou mysl.
Připomeňme si v této souvislosti znovu slova evangelia, která jsou dnes naším tématem:
Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.Ve vzduchu se vznáší několik otázek, které před nás Kristova slova kladou: Přísluší křesťanu zamotat své srdce do znepokojení o příští světa a mysl opřádat starostmi o materiální věci zítřka? Neměli bychom ekologii nechat pohanům? Můžeme opravdu sloužit duchovnímu i materiálnímu, Bohu i mamonu? Starat se o spásu i o stav světa?
Neměli bychom řešit duchovní problémy místo zabředávání do materiálních nesnází? Není ekologie jako současná medicína, která neřeší příčiny nemocí, ale zabývá se až jejich projevy?
Nenaznačují slova Pána Ježíše: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno,“ že věnovat se duchovnímu životu a soustředit se na hledání Božího království není uhýbání před problémy světa, nýbrž jejich řešením? Jediným pravým řešením bolestí a nemocí tohoto churavého světa...
Kniha apokalypsy hovoří srozumitelným jazykem - až uvidíme celosvětovou zkázu přírody máme si uvědomit dvě věci: 1.) příčina této pohromy je v hříchu a nekajícnosti lidí (nikoliv ve špatných technologiích, spalování fosilních paliv a malém využívání obnovitelných zdrojů); 2.) reagovat na to máme pokáním, hledáním Božího království (dokud je ještě k nalezení) a přípravou na finální zápas dobra a zla; upevněním se ve víře a vztahu s Bohem proti příchodu antikrista (zřejmě tedy nikoliv zkoumáním své „ekostopy“, recyklací domovního odpadu a výměnou žárovek za úsporné zářivky).
----------------------------------------
A nyní ještě zpět ke knize Zjevení a k démonickým potvorám, které jsou tam popisovány. Nabídneme výklad tohoto proroctví slovo za slovem. O kobylkách jsme si již řekli, že je to jinotajné zpodobení hříšných vášní. A nyní k popisované podobě těch kobylek.
Sarančata, kobylky - odporný hmyz jakoby s lidskou tváří. Tak se vášně tváří jako něco lidského, přirozeného, ve skutečnosti je to však jen démonický vynález, který je pravému originálnímu lidství zcela cizí. Sama vášeň je cosi odtažitého, co není osobou, zosobňuje ji v tomto světě až člověk, který vášni propadl, - to on dává tomu „hmyzu“ zdánlivě lidskou tvář. (Ta zvláštní podobnost vášní, které se usídlily v lidské duši, s hmyzem, je zajímavě ilustrovaná ve vyprávění o operaci provedené sv. Panteleimonem: Náboženský rozměr chirurgické operace.)
Na hlavách mají věnce jakoby zlaté. Tyto věnce - čili královské koruny - to je další falsifikát. Znamená lživou korunovaci - lidé vášně už nemají v nenávisti, ani s nimi nezápasí, nýbrž ospravedlňují si je a podřizují se jim. Dobrovolně se jimi nechávají zotročit a učinili z nich své sveřepé krále. Tato krutovláda falešných králů, přicházejících z pekla do světa vládnout lidem, je charakteristickým rysem posledních časů.
»Také může falešné zlato korun na hlavách kobylek vyjadřovat klamnou hodnotu vášní, hodnotu, která zdálky dráždí člověka a vzbuzuje v něm žádostivost. Zdánlivě zlatý lesk ošidí lidskou duši a člověk získá dojem, že vášní něco vzácného získává, že je šťastlivcem a že bude ještě šťastnějším a blaženějším, když si toho „zlata“ nahrabe co nejvíce. Jenže po čase zjistí, že byl oklamán a že je šťastným méně a méně a cítí se stále hůř. Zrodí se v něm zloba a touha ničit. Každá vášnivá touha, jak o ní sníme a představujeme si ji, ozdobí předmět vášně lesklými korunami. Jejich lesk však zmatní hořkou zkušeností a rozčarováním.
A měly vlasy jako vlasy ženské. Vlasy jsou krása a ozdoba ženy. Žena s krásnými vlasy je přitažlivá (to platilo kdysi a platí to jistě i dnes). Každá vášeň se maskuje příjemným zevnějškem, jímž chce oklamat zrak a vzbudit nečisté touhy. (Zde se naznačuje stav, kdy dochází k těsnému sbližování srdce člověka s vášní, která skrze „něžné laskající dotyky“, jimiž skýtá klamné blaho člověku, proniká dovnitř, do srdce.)
... zuby jejich byly jako lví. Nešťastník, kdo je uloven vášní, kolik zla a utrpení je mu snésti. Kolik špatností provede bližním. Jeho srdce je rozerváno - jednou nedůvěřivostí, pak žárlivostí nebo závistí, nebo pomstychtivostí a zlobou ke všemu, co překáží nebo se příčí vášnivému puzení. Ať už sžíravá touha samotná nebo hněv, nenávist, výbuchy zuřivosti zaženou pokoj daleko od jeho duše. Neúnavná krutost ničí pokoj jiných lidí. (A tuto krutost člověka „naučí“ vášeň sama, resp. duch, který skrze ni působí. Když se v tomto stádiu sbližování lidského srdce s vášní pokusíme vášně se zbavit, tehdy nám samotným ukáže své zuby. Námluvy srdce s vášní už skončily, toto již není stav něžných dotyků a „líbánek“; nyní je vášeň svými lvími zuby pevně zakouslá do lidského srdce a odtrhnout ji lze jen s velkou bolestí - a s kusem masa v čelistech.)
Měly také pancíře jako pancíře železné. Srdce, které je dušeno vášní, soustředí všechno cítění pouze na samotnou vášeň a cele se k ní připoutá. Je chladné ke všem druhému, nic zvenku do něho nepronikne, jako by bylo pod pancířem, který ho „chrání“ před každým dobrým a svatým dotykem. Stává se krutým a dokonce nelidským, neschopným soucitu. (Jistě se nám všem vybaví, jak vypadá vojenské brnění - pancíř je především na hrudi - čili na srdci.)
... a zvuk křídel jejich jako zvuk vozů, když množství koní cválá do boje. Dychtivost vášní je příšerná. Hrozné je toužebné úsilí lidí bažících po uspokojení vášně, která jimi vládne. Pospíchají rozházet své prostředky, mrhají silami, jen aby co nejrychleji dosáhli svého cíle. Chovají se prudce, vznětlivě, hlučně či násilnicky. Jsou jak vojsko valící se plenit a drancovat.
A měly ocasy podobné štírům, a žihadla v ocasech jejich byla... Nic necharakterizuje působení protipřirozených vášní tak výstižně, jako tento jinotaj. Konec (čili chvost) hříšných prožitků, připoutaností a bloudění je tak smrtelný jako žihadlo škorpióna. Kdo je oklamán vášní, už nerozlišuje dobro a zlo, pije číši hříchu až do dna a hyne. Ap. Jakub vykresluje postup vášně několika silnými slovy. Je-li člověk zaujat a oklamán svými vášnivými tužbami, pak - jak praví - „žádost počne a porodí hřích, spáchaný hřích pak porodí smrt“ (Jakub 1,14-15).«
Ty příšerné kobylky „měly nad sebou krále, anděla propasti, jemuž jméno Židovsky Abaddon, a řecky Apollon“ (Zjev 9,11) - obojí znamená: hubitel. Výstižněji toho, kdo vládne vášněmi, už pojmenovat nelze.
Takže, shrnuto:
Na průběhu líčení té zrůdné kobylky vidíme jinotajně vykreslený postup působení vášně: nejprve zdálky viditelné mihotání přitažlivého lesku koruny na hlavě „hmyzu“, aby tyto pablesky zprvu zaujaly pozornost a následně uchvátily srdce člověka; pak přijímaná vášeň dostává lidskou tvář tím, že nabude určité podoby, jak může být pokoušeným člověkem konkrétně uskutečněna; následně vlasy ženy (symbol ženské krásy) naznačuje, že ze vzdálené přitažlivosti se skrze přijetí a vstup do mysli stává blízké laskající potěšení, s nímž se „mazlí“ lidská duše. Potom však vášeň ukáže zuby kruté šelmy, která jde neúprosně za úlovkem, a obalí srdce, jehož se zmocnila, pancířem. Život takového člověka se stává podobným plenícímu tažení vojska, které jde bezohledně jen za dobýváním dalšího zisku. Tady už se vášeň definitivně změnila na hřích, na vtělený hřích, jímž se nešťastný člověk v jistém smyslu stává. A na konci všeho je chvost zakončený žihadlem. Hříchem, k němuž vášeň vede, je na těle „hmyzu“ symbolizován chvostem. Na konci hříchu, na špici chvostu, je žihadlo - umrtvení lidské duše - ne zabití, protože duši nelze zabít, ale palčivé umrtvení, které je pro nesmrtelnou lidskou duši největším utrpením. Chce žít a nemůže; přála by si třeba i umřít, ani to však nemůže.
A opět udělíme slovo citovanému sborníku: »Nešťastné jsou ty společnosti, národy či státy, v nichž zkáza mravů dojde až k tomu, že místo pravidel čestnosti a ctnosti, místo zákonů Božích se lidé budou řídit zákony svých vášní, výmysly lživého mudrování a bloudění rozumu. Nešťastný je lid, u něhož poklesky vášní proniknou do všech vrstev, v němž uhasne světlo víry, pravdu nebudou považovat za hodnotu...«
---------------------------------
Tak, tady jsem chtěl pro dnešek skončit. Nedá mi to však, a připíšu ještě něco jako přídavek k řečenému.
Když přemýšlím nad apokalyptickým proroctvím, napadá mne myšlenka, kterou tu jen nabízím k úvaze. Na začátku deváté kapitoly Zjevení sv. Jana, v níž se pak píše o těch kobylkách, je zmiňován pátý anděl, který zatroubil, a nato byl dán hvězdě, která předtím spadla s nebe, klíč od propasti. Ta hvězda už spadla s nebe, když zatroubil třetí anděl, a její jméno bylo „Pelyněk“. Je všeobecně známo, že bylině Pelyněk se také říká Černobýl, což nápadně připomíná název místa, kde v polovině osmdesátých let vybuchla atomová elektrárna (je možné, že jméno Černobyl dali této oblasti Volyňští Češi, kteří tam od 19. století sídlili). O této zvláštní shodě se obecně ví, a je to předmětem různých spekulací a dohadů, k nimž bych si tu dovolil přidat jeden další.
25.-26. dubna 1986 - havárie 4. bloku černobylského reaktoru. 25. odpoledne a večer došlo k řetězci závažných chyb ze strany obsluhy a k odpojení havarijních systémů v rámci provádění nějakého experimentu. Před půlnocí se reaktor dostal do nestabilního stavu, štěpná reakce lavinovitě vzrůstá a explozi v tuto chvíli už nebylo možno zabránit. Krátce po půlnoci dva mohutné výbuchy odsunuly 400 tun těžkou horní betonovou desku reaktoru. Následující výbuch rozmetal aktivní zónu včetně paliva a hořícího grafitu do okolí. Smrtonosný mrak obsahující 50 tun radioaktivních látek (10 hirošimských pum) se vznesl do výše a postupně více méně zamořil tři čtvrtiny Evropy. Zamoření blízkého Kyjeva a smrti dalších statisíců lidí zabránila blažená jurodivá Alypie (považovaná již mnoha pravoslavnými za svatou), která svou modlitbou obrátila vítr, a ten odnesl radioaktivní mrak na západ, kde se cestou postupně rozptyloval.
Četa lidí obětovala své životy, aby zabránila tomu nejhoršímu, co bylo ve scénáři katastrofy: místo pěti procent radiace, která byla v reaktoru, se totiž mohlo uvolnit devadesát procent. To kdyby se horké trosky protavily skrze betonovou desku a spadly do zásobníků vody pod reaktorem. Pak by mohla být zamořena třetina světa. Atomová hvězda pojmenovaná podle hořké byliny Pelyněk mohla způsobit, že by zhořkla třetina světa.
Tato hvězda otevřela jícen propasti, z níž se pak vyvalil pekelný dým, který všechno zatemnil, a z dýmu se na zemi vyrojily ony kobylky. Nesouvisí opravdu výbuch atomové elektrárny s dalším vzestupem zla a pokušení na světě? Není umělé uvolňování atomová energie mimořádným hříchem před Bohem? (Vždyť se při atomové reakci zasahuje už do samotného ustrojení materie, přímo do podstaty Bohem stvořené hmoty, která se tím ničí a mění na energii.) Je to náhoda, že nedlouho po známé havárii v Černobylu došlo ve světě k tolika změnám, společenským i politickým i technologickým, a jejich nepopiratelnou součástí je dosud naprosto nebývalý mravní úpadek naší civilizace?
A dále: nejsou tím Pelyňkem potažmo míněny všechny atomové výbuchy - bomb či elektráren? Slovo „Černobyl“ se stalo v povědomí lidstva přece pojmem - synonymem pro všechny atomové katastrofy (a to i když se nejednalo o zdaleka první historickou havárii jaderné elektrárny). A kromě toho - ač nejsem žádný přívrženec numerologie či jiného kouzlení s čísly - zarážející náhodou je následující číselná hříčka: obrátíme-li pořadí čísel v datumu havárie elektrárny 25. 4. (19)86, pak dostaneme jiné datum 6. 8. (19)45 (2) - toho dne byla svržena první atomová bomba na Hiroshimu. Takovou nápadnou shodu lze obtížně ignorovat. Opravdu zvláštní „spřízněnost“ těchto dvou případů. Není Černobyl Hirošimou číslo 2? Jakoby se tím naznačovalo těm, kdo mají ještě oči k vidění a uši k slyšení: bomba nebo elektrárna - je to stejná ohavnost před Hospodinem. Neotvírají se „atomovým zlem“ opravdu brány nebývalému zlu, aby vstoupilo do světa? (To připodobnění atomové reakce k hvězdě je vskutku výstižné, vždyť ve vesmíru probíhá termonukleární reakce právě na hvězdách!) Nedošlo v naší „atomové době“ ke skutečnému zatmění duchovního slunce a k příchodu takového duchovního dýmu do světa, že většina lidí už přestává být schopna se v této temnotě orientovat?
A ještě dále: není štěpení atomu dílem inspirovaným ďáblem, který tak nenávidí Boha, že si přeje zničit veškeré jeho stvoření - živé i neživé? Když mu není dovoleno vztáhnout pařáty na stvoření přímo, natož zaútočit na podstatu všeho stvořeného, činí to prostřednictvím člověka, jehož naučil jak zasáhnout do podstaty živého i neživého stvoření - podstatu neživé hmoty rozkládá štěpením atomu, podstatu biologického života mění genetickým inženýrstvím. Není důležité kolik tun hmoty člověk zničí; podstatné je tu duchovní rozměr toho svatokrádežného díla - tj. že vztáhl ruce k něčemu nedotknutelnému, pozdvihl se proti Stvořiteli a tím se člověk připodobnil ďáblu, jemuž tím dal dosud nevídaná práva nad světem a nad člověkem (máme-li použít způsobu vyjadřování starce Paisije Svatohorce). Je to člověk, kdo vpouští ďábla do světa a kdo způsobuje, že svět se čím dále tím více podobá peklu. A zdá se, že duchovním klíčem otevírajícím propast jsou právě uměle spouštěné hvězdné jaderné reakce, které nepatří na Zemi a které zde Bůh nechce.
Winston Churchill kdysi prohlásil, že atomová bomba je druhým vtělením Krista. První tři atomové pumy nazvali výzkumníci v Los Alamos „Svatá trojice“. Atomová bomba svržená na Hirošimu se jmenovala Little boy - malý chlapec, chcete-li jezulátko... (Z článku na Britských listech)Jsou to samozřejmě jen volné úvahy nad knihou Zjevení, která je knihou tajemnou a mnohoznačnou. Námět na přemýšlení. Každá doba si vykládala tato proroctví po svém. To by nás však nemělo vést k relativizaci Apokalypsy. Jak se blíží konec, jeho kontury se postupně vynořují z mlhy budoucnosti a ledacos dříve nesrozumitelně tajemného nabývá konkrétní podoby.
Zobrazit příspěvek č. 540 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 7. 2009
Z došlé pošty
Přátelství bez hranic
Kulturní a společenské setkání národů pod názvem „Přátelství bez hranic“ uspořádal dne 17. července 2009 v Bešenové majitel Thermal parku Nodarij Giorgazes. Setkání se zúčastnili kulturní a politické osobnosti ze Slovenska, Ruska, Ukrajiny, Gruzie i České republiky. Promluvil na něm též vladyka metropolita Kryštof a ve svém projevu hovořil o víře a lásce jako nezbytných hodnotách pro lidský život aby, byl opravdu šťastný a požehnaný.
Bratr Nodarij, rodilý Gruzínec, který již řadu let žije na Slovensku, se velmi zasloužil o zvelebení Thermal parku v Bešenové. Po jeho značném rozšíření a modernizaci hodlá zde vybudovat dokonce „delfinárium“, které by mělo sloužit hlavně nemocným dětem. Kulturní a společenská setkání, která se v Bešenové konají pravidelně, prohlubují přátelské vztahy mezi národy Střední a Východní Evropy.
Konferenční středisko při Thermal parku slouží také již tradičně jako místo pro zasedání Posvátného synodu a dalších představitelů Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.
metropolita Kryštof
Zobrazit příspěvek č. 539 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 7. 2009
Z došlé pošty - pozvání na Klimentek
Pravoslavná bohoslužba na Hoře sv. Klimenta (cyrilometodějském poutním místu)
Zobrazit příspěvek č. 538 jednotlivě
Administrátor
--- 16. 7. 2009
Z tisku - odešel svatohorský starec
Zemřel známý athonský starec Josef Vatopedský
Ráno 1. července 2009 zesnul věhlasný athonský starec (v jurisdikci Konstantinopolského patriarchátu), autor mnoha duchovních knih, otec Josef, jehož na Athosu nazývají "Spileot" - "Jeskynník". Je to jedna z nejznámějších postav Svaté Hory v posledních desetiletích.
Starec Josef se narodil 1. července 1921. Stal se učedníkem slavného starce Josefa Hesychasty, s nímž je spojováno obnovení duchovního života na Athosu po polovině 20. století. První následovníci se shromáždili kolem otce Josefa na Pathosu - ve městě na jihozápadní části Kypru. V r. 1980 kvůli konfliktu s místním biskupem otec Josef se třemi učedníky opustili Kypr a usadili se na Svaté Hoře. Tam otec Josef i se svými poslušníky, jejichž počet časem vzrostl, žili v různých monastýrech. Kromě jiného požívali pohostinstvím Nového skitu Kutlumusiu.
Později se starec i s učedníky usadili v monastýru Vatoped, který byl v osmdesátých letech ve stavu značného úpadku. Otec Josef ustanovil igumenem monastýru svého blízkého učedníka Efréma, a sám se usadil v kelii vedle monastýru a stal se duchovním učitelem a zpovědníkem vatopedského bratrstva.
Starec je autorem nejméně 14 knih, kromě jiného životopisu starce Josefa Hesychasty (vyšlo v Rusku, Sergiev Posad, 2000).
Starec Josef byl jednou z nejvýraznějších historických osobností Svaté Hory konce 20. a začátku 21. století.
Zádušní obřady se konaly večer 1. července ve vatopedském monastýru.
Credo.ru
Sedmica.ru
Zobrazit příspěvek č. 537 jednotlivě
Administrátor
--- 15. 7. 2009
Znát se svatými žijícími na zemi, abychom se znali se svatými v nebi
Neděle svatých Otců hory Athos
 |
Téma této neděle tedy obrací naše zraky na sbor všech svatých mnichů Svaté Hory Athonské. A vzpomínáme-li na svaté Athonity, kteří již zemřeli, nemůžeme nevidět svaté athonské starce, kteří ještě žijí na této zemi. A tak se námětem na dnešní rozmýšlení přirozeně stává "starcovství". Nuž, načrtněme zde tedy několik poznámek na tuto bytostně pravoslavnou tématiku.
Nejprve k pojmu "starec".
Uvádíme zde úmyslně nikoliv jeho českou slovní podobu "stařec", ale tu, již zná velká část pravoslavného světa z pravoslavného esperanta, jímž pro oblast celého severního Pravoslaví je moravská staroslověnština. Chceme tím pro českého čtenáře odlišit "starého muže" od "duchovní osobnosti". Stařec je každý, kdo zestárne. Starec je však titul. Jeho užívání není v pravoslavné světě zcela jednotné, ale vždy se tím myslí duchovní vůdce, ten, kdo vede lidské duše po cestě spásy. V nejužším slova smyslu je míněna taková duchovní osobnost, která je Bohem disponována a obdařena duchovními dary k tomu, aby pomáhala lidem mimo rámec přirozených lidských možností.Tito starci mají většinou dar duchovně nazřít stav duše člověka a pomoci mu překonávat překážky, které mu brání postupovat na jeho cestě. Mají schopnost neviditelně sáhnout člověku do srdce a uskutečnit tam tu duchovní operaci. Od těch mnichům, které přijme starec za své duchovní syny, se žádá naprostá poslušnost a dokonalá oddanost; jejich duše pak bere starec do své duše a na sebe přijímá odpovědnost za jejich spásu (ta odpovědnost jde pak až za hrob). Tento vztah učedníka s duchovně zkušeným starcem umožní nesmírně rychlý pohyb na cestě ke sjednocení s Bohem.
Důležitá součást starcovství je zkušenost. Starec disponuje hlubokou vlastní zkušeností i zkušenostmi druhých; v jeho duchovním vedení je vlastně přítomna celá duchovní zkušenost církve. To je vskutku nutno připomenout - zvláště v dnešní době, kdy vidíme, jak do duchovního vedení (především to platí pro nepravoslavný svět) vstupují zcela nezkušení lidé, nebo lidé duchovně dezorientovaní či nemocní, kteří tím jen duplikují svou duchovní nemoc v těch důvěřivých lidech, kteří se jim odevzdají do rukou (a lze se s tím občas setkat i v pravoslavné církvi). Starec je vždy tím, kdo vyléčil nejprve sám sebe (nemůže nikdy dobře duchovně vést jiné ten, kdo např. má mravní problémy nebo kouří, opíjí se alkoholem atd. - to jsme zmínili jen ty nejkřiklavější jevy - takovému "duchovnímu vedení" je potřeba se vyhnout; rozumějte mi správně: netvrdím, že ten, kdo např. kouří, by měl být špatným člověkem nebo že by nemohl být zbožný; nic takového neříkám; je však očividné, že nemůže nikoho vyvést z vězení vášní ten, kdo je jimi sám spoután; a zároveň je jasné, že pomáhat lidem vymotat se z pavučiny vášní je jednou ze základních funkcí duchovního vedení; to však neznamená, že by člověk, který se ještě nezbavil vášní, ale bojuje s nimi, nesměl být např. knězem). A dále - skutečný starec není žádný pokusník, ale ve svém duchovním vedení vždy přesně ví, co dělá. Zná zákonitosti duchovního života.Dokonce i pro světské křesťany má spojení se starcem nesmírný význam. Působení starce není v žádném případě omezeno jen na monastýr a na jeho okruh mnišských poslušníků. V životopisech snad všech velikých starců čteme, že buď za nimi jezdilo veliké množství jejich duchovních dítek ze světa, nebo vedli rozsáhlou korespondenci, kterou pomáhali v duchovním životě lidem na druhém konci světa. A nejednalo se jen o "pouhé" rady, ale zároveň a hlavně o přímou duchovní pomoc.
Dříve to lidé chápali lépe než dnes, a skutečně hromadně jezdili do monastýru za zkušenými mnichy či přímo za "svým starcem" pro radu, na zpověď, na pravidelnou konsultaci v rámci duchovního vedení, či prostě pro inspiraci a posílení svého duchovního zápasu, který může přebýváním ve světě umdlévat. I dnes je v pravoslavných zemích běžným zvykem, že lidé jezdí do "svého monastýru" za "svým starcem" např. na víkendy. Řada zbožných křesťanů jezdí do monastýru strávit svou dovolenou - v monastýru se po dobu svého pobytu účastní všech bohoslužeb, bydlí zde, jedí, a na oplátku pomáhají svou prací.
V Rusku i na Ukrajině je obvyklým jevem vidět v monastýru mnoho návštěvníků, kteří zde přebývají na delší dobu, modlí se, pracují, očišťují své myšlení a svou duši od světského ducha. Různá hospodářství zřízená při monastýrech jsou útočištěm bezdomovců, kteří zde nacházejí bydlení a stravu, jakož i práci a hlavně duchovní i morální orientaci (jak bolestně nám tato funkce pravoslavných monastýrů schází na Západě!) Zcela zvláštní skupinou jsou tzv. "palomníci" - zbožní poutníci, jejichž životem je putovat od monastýru k monastýru, od jednoho svatého místa k druhému; všude na nějaký čas pobudou, účastní se bohoslužeb, pracují; a po čase jdou zase dále (v některých monastýrech mají speciálně pro palomníky zřízené vyhrazené ubytovací prostory, kde poutníci žijí; komfort tu nikdo nečeká, ale o ten tu ani nejde - stačí: teplo, jídlo, postel, voda). I v Řecku jsem viděl, že se na víkend v monastýru objeví lidé, kteří ihned zapadnou do života monastýru, chopí se práce, pomáhají mnichům apod., z čehož bylo lze vytušit, že sem jezdí pravidelně a vědí i bez ptaní co a jak.Tento vnější okruh lidí kolem monastýru souvisí se starcovstvím. I když se někteří tito palomníci či poutníci se starcem přímo nesetkají, to, oč zde běží, je duch monastýru, který lidi unavené ze světa přitahuje, posiluje srdce a léčí duši. A tento duch monastýru je do značné míry výsledkem působení starce. Spoluvytvářejí ho mniši, kteří jsou starcem přímo vedeni. Do duchovní atmosféry monastýru otiskuje každý starec svou nezaměnitelnou pečeť.
-------------------------------
Dnes už lidé přijíždějí méně než v dobách včerejších. Ptát se, zdali je to proto, že je jejich duchovní život slabší, nebo zdali slábne proto, že méně jezdí, by bylo jako ptát se, jestli byla dříve slepice nebo vejce.
V souladu s dávnými proroctvími starců ubývá. Lidé už je nejsou schopni najít, vyhledat, netouží po nich, vlastně je nepotřebují. A podle toho to s lidmi také vypadá.
Starců je přesně tolik, kolik si lidé zaslouží a kolik potřebují. Vždy v dějinách zůstala veliká část svatých skrytá - Bůh je nezjevil a jejich svatost zůstala utajena očím světa. Skutečný svatý sám sebe nikdy nezjevuje. Jedním z úkazů, podle něhož poznáváme pravého starce, je, že na něho ukáže Bůh - sám starec pro svou známost nejenže nehne ani prstem (natož aby utrousil slovo), ale právě naopak.
Dnes lidé už po starcích netouží tak, jako dříve, a tak je Bůh ponechává v skrytu, což je přesně to, co si každý svatý přeje. Zjevený starec je Božím darem lidstvu.
Mnišství je krví církve. Bez mnichů je církev neduživá. A bez starců není mnišstva. Monach bez starce nemůže vést v principu mnišský život. Mniši žijící ve světě, uprostřed světských lidí - to bývá specifický případ některých, kteří mají zvláštní poslání v církevních světských institucích (např. na biskupství, církevních školách apod.), ale i v takovém případě mají někde v dosahu v blízkém monastýru svého starce a mívají poblíž chrám, kde se mohou každodenně zúčastňovat bohoslužeb. Působení mnicha ve světských institucích lze jen obtížně ospravedlnit, stejně jako jeho trvalé bydlení mezi světskými lidmi. Proč se takový člověk vlastně stával mnichem? Nezřídka jde o lidi oklamané, ctižádostivé a hnané touhou vést a poučovat (což je v příkrém rozporu s mnišským slibem pokory a poslušnosti) a zbožný pravoslavný křesťan se takovým nemocným duším vyhýbá.
Starec Paisij často říkal takovým "mnichům": »Proč jste vlastně odcházeli ze světa? Jaký dáváte příklad světským lidem?« Zesvětštění pronikající do mnišstva je jeden z nejstrašlivějších jevů právě vrcholícího věku apostase.
K tomto tématu viz článek: O důležitosti i nebezpečí poslušnosti, kde se připomíná, že ne každému máme a můžeme přinášet dokonalou poslušnost v duchovním životě.-------------------------
Jev odpadání světských křesťanů od napojení na starce začal již na sklonku devatenáctého století. Zdá se, že prvopočátkem tohoto katastrofálního procesu v Rusku byl stav samotné církve. Na jedné straně měla Ruská církev té doby mnoho svatých, zástupy vynikajících mnichů a moře upřímně věřících křesťanů. Na straně druhé však v tomto církevním organismu již do značné míry hlodal rozklad. Pod nepředstavitelně vysokým počtem monastýrů a mnichů se skrývala skutečnost, že čím dále tím méně z nich byli skuteční mniši; pod zbožným povrchem se skrývalo již dosti formalismu a dalších úpadkových jevů. Není tajemstvím, že se tento rozklad odvíjel od duchovního stavu vrcholků církevní hierarchie. V oficiální školské teologii už působil tak silný vliv Západu, že místy se pod některými názory prolamuje již tak tenký led a objevuje propad do herezí (to není jen pronikání takových názorů jako transsubstanciace; četl jsem někde, že krátce před revolucí přijal ruský synod v podstatě západní učení o stvořených energiích). V tomto světle již asi nepřekvapí poměr nejvyššího duchovenstva ke sv. Serafímu Sarovskému, o jehož svatosti by dnes nikoho ani nenapadlo pochybovat, ale veškeré Pravoslaví (a dokonce i nepravoslavní věřící) v něm vidí vzor svatosti. Když byla publikována proslulá beseda sv. Serafíma s Motovilovem, která dnes slouží jako učebnice duchovnosti, tak proti jejímu obsahu ruský synod protestoval. A když měl být sv. Serafím svatořečen, tak právě nejvyšší duchovenstvo bylo rozhodně proti tomuto záměru. Nakonec prosadil svatořečení car a to za použití síly a proti celému synodu. To byl stav Ruské církve na přelomu 19. a 20. století, a v něm vidí mnozí dnešní teologové (např. prof. Osipov) přímou příčinu ruské revoluce a následného bolševického teroru, který současný ruský patriarcha Kyrill prohlásil za Boží trest.----------------------
Církev v tomto stavu ztrácela úctu společnosti, a zvláště vzdělaní lidé reagovali neadekvátně. Církev jim svým špatným stavem otevřela dveře k pochybám o křesťanství a k pýše. Rozklad a formalismus církve mohou sice částečně vysvětlit odtržení inteligence od křesťanství, ale nemohou je omluvit, protože démonem hýbajícím se vzdělanci byla pýcha a svévole. Úpadkové jevy církevního života jen pomáhaly odvázat tohoto apokalyptického démona ze řetězu. Kdo měl dobrou vůli, mohl i v této době najít v Ruské církvi mnoho skutečných světců a nepřeberné množství dobrých příkladů a duchovně inspirujících jevů.
A tak se stávalo, že když nějaký vzdělaný člověk jezdil i v této době do monastýru za starcem, stával se pro své přátele a spolupracovníky terčem posměchu. V vrchních vrstvách společnosti stačila dokonce i upřímná láska k modlitbě a k bohoslužbám k projevům nechápavosti či ironie. Formálně sice všichni přišli v neděli do chrámu na liturgii, ale aby někdo z vyšší společnosti chodil v sobotu večer na všenoční bdění...? Mezi bohatými a vzdělanými lidmi byl hluboce věřící křesťan, pocházející z vyšších vrstev, považován za podivína (viz za všechny mládí sv. Ignatije Brjančaninova v 19. stol.). To byly kořínky, z nichž rašil plevel anarchie a všeobecně se šířící spory jakési podivné, neurčité ale naléhavé touhy po změně všeho, a že staré je zatuchlé a musí být zničeno jakýmikoliv prostředky (jak o této náladě společnosti vyprávějí dobová svědectví); to bylo podhoubí, z něhož vyrůstaly prašivky volnomyšlenkářství, bujely lysohlávky nekritického obdivu k západu, aby tento vývoj nakonec vydal i smrtelně jedovatou houbu revoluce, která otrávila miliony lidí a zamořila Rusko svými jedovatými výpary ateismu na sedmdesát let.
Pro duchovní život není nic důležitějšího než najít si dobrého starce (viz Kallistos Ware).
Dnes se tak často říká, že už nejsou starci. Ano, je pravda, že starců už není tolik jako v minulosti, a že jich stále ubývá. Leč stále je jich ještě dosti. To ďábel rozšiřuje lživou fámu, že už dnes nejsou bohavidoucí starci, že už není ke komu jít na radu a komu přinášet svou poslušnost.
Starci jsou a jsou to i dnes skuteční blahodatní starci, kteří nejsou o nic méně duchovně obdarovaní než starci v minulosti. Mezi námi se však šíří podivná zaslepenost - lidé starce už nechtějí vidět, nechtějí se radit, nechtějí nikoho poslouchat. A tak sami zavírají oči, aby je neviděli, a při tom tvrdí, že dnes už skuteční starci nejsou. I dnes jsou na Athosu i jinde velikáni ducha, ale my je už nechceme nebo nejsme schopni nalézat a vidět.
Tomu, co jsem právě napsal, bych sám nejspíše nevěřil, kdybych neměl osobní zkušenost. Před několika lety se nám otevřela možnost jezdit do jednoho řeckého pravoslavného monastýru, který je vedený skutečně známým a uznávaným starcem. Ten nám dal požehnání, že můžeme k nim do monastýru přijíždět. Pokaždé si najde nějaký čas, kdy se hostům věnuje. Od té doby se zpráva o této - pro nás zcela jedinečné - možnosti rozšířila v okruhu pravoslavných Čechů, o nichž bylo lze předpokládat, že chápou, jak zásadně důležité je pro pravoslavný duchovní život být v kontaktu se starcem, a že jsou připraveni shůry seslanou nabídku využít. Nečekal jsem, že zareagují všichni, neočekával jsem však ani, že takovou možnost, o které se nám dříve ani nesnilo, využije jen asi tak jeden z deseti. Připadá mi to jako v tom příběhu z Evangelia o pozvaných na hostinu: nikdo najednou nemá čas - jeden říká, že koupil pole, druhý volské spřežení, třetí má ženu... Za ta léta to pozvání využilo jen pár lidí. Dnes si myslím, že by většině z nás nic nepomohlo, ani kdyby nějaký starec přišel do naší země. Je to smutné poznání, ale na druhé straně není nic cennější než zjevení pravdy. Potvrzuje se tím jen to, co jsem psal výše: duchovní úpadek se neodvíjí od toho, že by ubývalo starců, ale od toho, že lidé už nechtějí starce, nestojí o duchovní vedení...A jestli nejsme schopni vytvářet si vztah, lásku a poslušnost vůči svatým, kteří žijí a které můžeme vidět přirozeným zřením, jak bychom mohli mít skutečně hluboký vztah vůči svatým, kteří již zemřeli, a které fyzickýma očima už nevidíme? Nejsme-li schopni upevnit duchovní kontakt s žijícími světci, s nimiž můžeme hovořit a jichž se můžeme dotknout, jak potom asi může vypadat náš vztah a pouto s Bohem, jehož se dotknout nemůže a jehož hlas tělesnýma ušima neslyšíme?
A dále, máme-li tak slabé pouto se svatými, nemohou nám tolik pomáhat, jako pomáhali lidem v předchozích generacích, kteří měli se svatými stejně mocné a reálné vztahy jako s živými. Odtud se odvíjí příběh naší duchovní bídy. Nemiluješ-li člověka, jehož vidíš, jak bys mohl milovat Boha, kterého nevidíš?
--------------------
Nuže, načrtli jsme trojí službu, kterou blahodatní starci slouží v Církvi. Jednak díky darům, které od Boha dostali, pomáhají svou modlitbou a nadpřirozenou zkušeností; dále díky svému duchovnímu poznání a zkušenosti pomáhají svou radou. A v neposlední řadě pomáhají svým příkladem, prostě tím, že jsou a že na nich můžeme vidět svatý život, vtělenou svatost. Setkání se svatým člověkem je vždy zážitek - je to pokaždé dotyk z jiného světa, kde platí jiné zákony, kde jsou jiné hodnoty a jinak se posuzují věci, než jak jsme zvyklí zde. Leč zapomeňte na to, že setkání se svatým člověkem je vždy zážitek snadno pochopitelný a ihned příjemný (když se po letech vypráví o tom, co svatí všechno činili, to se pěkně poslouchá; jenže pro ty, kteří jsou u toho, to bývá často šokující chování, a nezřídka i nesnadno "stravitelné").
A tak bych chtěl ještě na samotný závěr jen letmo zmínit i druhou tvář svatosti, která je (a byla ve všech dobách) pro současníky svatých poněkud obtížně akceptovatelná. A jestliže dnes lidé ztrácejí smysl už i pro starcovství, k němuž se stávají lhostejnými, pak fenomén jiných forem a podob svatosti jim mnohdy může připadat dokonce poněkud odpudivý.
Zvláště s jurodivými bývá za jejich života těžké pořízení. Mám na paměti příklad sv. Symeona, blázna pro Krista, který míval ve zvyku zdravit počestné křesťany slovy: "Jak se máš, hlupáku?", podrážel nohy tomu, kdo pospíchal, a na Velký pátek chodil městem s omotaným věncem buřtů kolem krku. Pak zase posílal démony na ty, kdo žili v hříchu. Jindy způsobil, že dívky, které se posmívaly mnichům, začaly šilhat. Zároveň však léčil nemocné lidi, a při tom jim oznamoval, kvůli jakému hříchu se jim přihodila jejich nemoc, aby si příště dávali pozor. Jednou nějakému židovskému skláři pokřižoval sklenice, které vyráběl, a každá pokřižovaná sklenice praskla; a praskaly mu pak všechny, dokud se nestal křesťanem. Vysmíval se lidem, ale mnoho jich odvedl od hříchu a přivedl ke spáse. Lidem se zkazila nálada, sotva ho jen uviděli na cestě. Při tom však byl požehnáním celému městu.
 |
Jistě dobře ví, o čem zde píši, každý, kdo zná nějaké detaily ze života jednoho z největších světců 20. století - sv. Joanna Šanghajského a Sanfranciského, velikého divotvorce a muže Božího. Kolik nemocných lidí uzdravil za svého života i po odchodu z tohoto světa! Ze všech podivných historek mi nyní vytanula jedna příhoda z jeho působení v Západní Evropě. Jestli si to správně pamatuji, tak to bylo v Paříži, kde přišel sv. Joann jednoho krásného dne na místo, na němž je nyní uprostřed města mnohoproudá magistrála, a rovnou se postavil někam doprostřed té obrovské široké autostrády, a tam mezi jízdními pruhy, kterými jezdilo jedno auto za druhým, mezi těmi kličkujícími a troubícími vozy začal sloužit panychidu, protože se právě dozvěděl, že přesně na tomto místě kdysi dávno zemřelo mnoho lidí. Byl z toho veřejný skandál, psaly o tom dokonce noviny (a to, že biskupa Joanna, a potažmo pravoslavné, v nich nikdo nechválil, snad nemusím rozvádět).
Četl jsem jednou paměti nějaké hraběnky z ruské emigrace, jak vzpomínala na působení sv. biskupa Joanna tenkrát v církvi a povzdychla si při tom, že to byla těžká doba. Na závěr svých vzpomínek parafrázovala známou pravoslavnou modlitbu ze zádušní bohoslužby („se svatými upokoj“ - což je prosba, aby Bůh daroval duši zesnulého věčný pokoj spolu se svatými v Království Božím). Ta důstojná paní ukončila své vzpomínání na jurodivého biskupa Joanna obtížně přeložitelnou slovní hříčkou: „Se svatými žít - nedej, Bože. Se svatými upokoj - to je ono!“
P.S.
Nu, a úplně na konec - starší video s natočenou návštěvou u jurodivého starce Stefana na Athosu, kde zpívá svým "dětským hlasem". Můžete tam vidět jeho kelii před tím, než lehla popelem (viděl jsem záběry jejího současného stavu, není tam už nic, než pár ohořelých zbytků, okouřené trosky a plamenem zčernalé místo; nyní se jeden mnich snaží o postavení nové kelie na tomto památném místě).
(Přehrává se videosoubor z našeho serveru; můžete si od nás stáhnout soubor FLV. Zdroj: You Tube
Zobrazit příspěvek č. 536 jednotlivě
Administrátor
--- 7. 7. 2009
Na okraj občanského svátku Mistra Jana Husa
Pravoslavní svatí Jeroným a Jan, mučedníci kostničtí
Pravoslavná církev v Československé republice byla v plnosti obnovena tím, že povstal po tisíci letech na české půdě první nástupce sv. Gorazda, učedníka sv. Metoděje (po jehož smrti byl záhy vyhnán zlořečeným knížetem Svatoplukem). Tím nástupcem byl Gorazd II. (Pavlík; + 1942). Při svém obnovení místní pravoslavná církev reflektovala sebe jako církev cyrilometodějská a husitská. Hus byl považován za "neoficiálního" pravoslavného svatého. Po celou meziválečnou dobu (podle vzpomínek starých věřících, pamětníků na prvorepublikové poměry) byla nějaká forma úcty k Janu Husovi neoddělitelná od života zdejší pravoslavné církve, ba, lze říci, byla vedle cyrilometodějství jedním z charakteristických rysů tehdejší tváře českého pravoslaví. Tento prvek české pravoslavné zbožnosti však postupně slábne po 2. světové válce, což souvisí s celkovým potlačováním zbožnosti (např. bylo zakázáno zapalování slavnostních hranic v den památky upálení Husova) a jistě spolupůsobila i komunistická propaganda, která v očích lidu diskreditovala Husa i husitství tím, že z nich učinila "první naše revolucionáře" (kdo jste absolvovali komunistické školství, jistě vám zůstal v paměti slogan "husitské revoluční hnutí"). S následky komunistické "ideologické masáže" se potýkáme dodnes (a nejen co se pohledu na husitství týče).
 |
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
Právě skutečnost, že si Husa přivlastnily reformační církve (či novodobá ultraliberální Československá církev), vytváří pro pravoslavného křesťana mimoděk jistou překážku ve vztahu k Husovi a působí pochopitelně značně odrazujícím dojmem. Proto se tito pravoslavní často neuvědoměle stavějí na pozice kostnického koncilu.
Obnovení Pravoslaví v Čechách, celé dílo sv. mučedníka Gorazda a jeho myslitelský odkaz si bez úcty k Janu Husovi vůbec nelze představit. Osobně se domnívám, že obnovení českého pravoslaví je vlastně zázrak, který kromě sv. Cyrilu a Metodějovi můžeme přičítat i svatým mučedníkům kostnickým. Zvláště sv. vladyku Gorazda nepochybně posilovala právě památka Mistra Jana v těch nejtěžších dobách, kdy se zdálo, že udržet pravdu Pravoslaví v našich podmínkách je prostě nadlidský úkol... To byly ty chvíle, kdy vladyka Gorazd stál se svou věrností Pravoslaví - podobně jako mučedník Jan - téměř proti všem.
Ze strany skeptických pravoslavných bývá Husovi vytýkána neuchopitelnost jeho díla a mučednického svědectví na rovině dogmatické (v nejužším významu toho slova - tj. nevidí u něho plnost pravoslavných věroučných formulací, resp. vyvracení papežských herezí z pozice explicitní pravoslavné dogmatiky). Jenže takové dogmatické uvědomění rozhodně nenalezneme ani u mnoha prvokřesťanských mučedníků! O Husovi se píše: "On neumřel za nějaké dogma, ani za princip svobody - jak se obyčejně praví - ale za křesťanskou pravdu." My pravoslavní přece víme, že "křesťanská pravda" je vlastně tajemným souhrnem všech dogmat, je to vyznávání Krista, který o sobě pravil: "Já jsem pravda."
Husova cesta k poznání této pravdy (a k rozpoznání, kde tato pravda není) vedla skrze mravní vědomí. To zcela odpovídá pravoslavnému chápání, které ví, že nemůže být pravda hlásána nemravníky. Stání v pravdě jde vždy ruku v ruce s vysokou mravností (a naopak - hereze bývají pravidelně spojeny s mravním úpadkem či s vyloženou nemravností: o tom se přesvědčila Církev na prvním všeobecném sněmu na příkladu Áriově, podobně i na příkladu dalších heretiků, a v neposlední řadě i na příkladu papežství). Proto je možno o Husovi napsat: "On nebyl s to dokázati dogmaticky neplatnost papežských nároků, ale jej přesvědčila jejich mravní nemožnost." "Zastával práva křesťanské mravnosti, a nikoli nějaká dogmata."
A co se týče vztahu Husa k východní církvi: "znal nebo cítil, že její velicí biskupové vyznávali pravou víru; pociťoval lehkou možnost spojiti se s ní (tj. neměl vůči tomu zábrany; pozn. red.), poznávaje, že jeho vlastní víra jen málo kde "ve slovích", ale ne "v úmyslu" se různí od vyznání východní církve." Právě "příkladem řecké církve Hus dokazoval, že papežská moc nemá božského původu".
Zamítal bludy Viklefovy, přebíral však od něho argumenty proti papežství. V některých ohledech (např. učení o očistci) se nedokázal oprostit od toho, v čem byl vychován v římské církvi a co mu bylo klamně předkládáno jako víra starokřesťanská. Tyto nedostatky však nepochybně napravuje jeho boj proti Římu jakožto "lůnu herezí" a především jeho krvavý křest, kterým přijímá plně pravoslavnou a dokonalou víru jako první mučedníci, kteří mnozí nebyli vzděláni ve víře, ale obětovali své životy z lásky ke Kristu.
Kdybychom chtěli odmítat Husovo napojení na Pravoslaví z důvodu infikovanosti jeho víry nějakými římskými dogmaty, pak bychom snad měli žádat dodatečné anathemovaní řady ruských pravoslavných biskupů, kteří žili v 19. a začátkem 20. století, kdy měla Ruská církev veliký problém s pronikáním západních dogmatických vlivů do svého učení (viz např. synodální schválení učení o stvořených energiích). Někteří z biskupů, jejichž víra mohla být infikována nepravoslavnými vlivy, se po bolševické revoluci stali mučedníky. Bude jim snad někdo soudný upírat svatost?Považovat Husa za reformátora, či zakladatele reformace, je liché. Reformační církve si Husa přivlastňují zcela neprávem. Mistr Jan je totiž od nich oddělen v samotném eklesiologickém principu - čili v přímo v základním pohledu na Církev. Jan Hus "sám nebyl reformátorem v tom smyslu, jak byli zakladatelé protestantských a jiných sekt. On nezamýšlel založit novou církev, ale věře v posloupné trvání jediné pravé církve obecné, naléhal pouze na očištění katolické církve od zlořádů a lživých učení, hlavně od papežství, které odsuzoval ne následkem dogmatických vývodů, nýbrž jakožto založení nemravné. Husův osobní směr činil jeho pohledy v základech příbuznými s učením pravoslavné církve." (Str. 48) Husovo "naléhání na očištění římsko-katolické církve od zlořádů a lživých učení", je vlastně totéž, jako bychom řekli, že naléhal, aby se západní církev vrátila k Pravoslaví.
Husovo učení v krátkosti:Jeroným Pražský se sjednotil s pravoslavnou církví, o tom nelze pochybovat. Lze si představit, že by se s tímto jeho krokem Hus neztotožňoval? Jak by se pak tito dva nejbližší přátelé a spolubojovníci za křesťanskou pravdu mohli spolu modlit či spolu přijímat Eucharistii? O žádné roztržce mezi nimi nemáme ani náznaku. Naopak - o Jeronýmově kroku Hus věděl a velice tvrdě jej hájil před útoky vídeňského profesora Sybartha. Je zcela logické domnívat se, že Hus se chystal ke stejnému praktickému kroku, jako učinil Jeroným, ale okolnosti jeho uvěznění a umučení již mu to nedovolily.
- věřil v proměnu chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy
- přičítal velmi velkou působnost orodování svatých
- ačkoliv napsal traktát proti klanění se (adoration) obrazům, uznával v něm, že můžeme kolena ohýbati, s prosbami se obraceti, podávati dary a rozsvěcovati svíčky před obrazy Ježíše Krista a kteréhokoliv svatého, jen když to nečiníme obrazu samému, nýbrž tomu, koho představuje" (to zcela ve shodě s pravoslavným uctíváním ikon dle formulace VII. všeobecného sněmu; pozn. red.)
- byl přesvědčen o potřebě zpovědi (odmítl jen zpověď v hodinu popravy)
- uznával sedmero svátostí
- ani ohledně právoplatnosti ústní tradice neměl pochybnosti, protože se jí dovolával.
(Dokonce i protestant Lenfant, + 1728, ve své Historii koncilu kostnického, nevidí jiný důvod jeho odsouzení pro kacířství v Kostnici než odmítání římského papismu; a sám při tom Husa dává do souvislosti s tou "velikou částí křesťanstva", od níž se odtrhl západ, tj. západní církev.) (Zdroj: A. F. Hilferding; viz níže)
O Husově víře a smýšlení vydává názorné svědectví další vývin událostí a počínání jeho následovníků - Husitů, kteří zahájili kroky ke sjednocení své církve s Pravoslavím a vyslali za tím účelem poselstvo do Konstantinopole (viz Husité a pravoslaví). Pravoslavnost husitské víry pak byla uznána na synodě v Konstantinopoli (viz článku Husité a pravoslaví List Konstantinopolské církve Čechům).-----------------------------------
Základní rys příbuzenství Jana Husa s pravoslavnou církví je v jeho mravním důrazu na trvání v křesťanské pravdě - to je přece mravní základ Pravoslaví! Jaký jiný důvod má pravoslavné oddělení od Říma či od protestantů, než trvání v pravdě? Co odlišuje křesťanství od ostatních náboženství? Křesťanství je Bohem zjevená pravda. K čemu vede pravoslavná církev svá dítka? K vyznávání pravdy, k přání pravdě k hájení pravdy. Do čeho nás Církev uvádí? Do poznání pravdy. Pravdy o Bohu a pravdy o člověku (to je jádro celého křesťanského učení). S čím nás Pravoslaví sjednocuje? S pravdou - s vtělenou Pravdou, kterou je Pán Ježíš Kristus.
(Použity citáty z knihy A. F. Hilferdinga: Hus a jeho poměr k pravoslaví; 1923)
Některé starší zdejší články s touto tématikou: z r. 2007 a z r. 2008
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 536 do č. 576)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.