1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 496 jednotlivě

Administrátor --- 8. 2. 2009
Zemřel známý berlínský schiarchimandrita a náš přítel

V sobotu měl v Berlíně pohřeb schiarchimandrita Theodor

Schiarchimandrita Theodor


Osobní vzpomínka na výjimečného člověka a kněze.
V bývalém západním Berlíně si otec Theodor (Petrowski) před čtvrt stoletím pronajal sklep v činžovním domě, kde bydlel, a tyto prostory proměnil v krásnou pravoslavnou kapličku zasvěcenou sv. Symeonu Stylitovi (byla to kaple tak řka „peščerní“). Zde (skoro pod zemí) měl svou duchovní základnu pro dílo pravoslavné misie v Berlíně. Scházela se zde menší podivuhodně různorodá farnost složená z příslušníků nejrůznějších národů (i Češi). Byli jsme tam několikrát na návštěvě. Život a atmosféra této farnosti na mne silně zapůsobily. Nejvíce však osobnost otce Theodora. Ta duchovní hlubina, spolu se zvláštní sdílnou tichostí a komunikativním mlčením a nevyjádřitelné spojení pevnosti s měkkou vlídností, - s tím se setkáváš u opravdových starců.

Kaple sv. Symeona

Bývalá podzemní kaple sv. Symeona Stylity v Berlíně


Seznámil jsem se s ním někdy začátkem devadesátých let kdesi na předměstí Prahy; byl zde na návštěvě u svých pražských přátel. Večer jsme dlouho všichni seděli a otec Theodor nám (přes tlumočníka) vyprávěl o Pravoslaví. Doposavad si dobře pamatuji, jak mocným dojmem na mne jeho slova zapůsobila. Nebylo to jen získání nových vědomostí, byl to hlavně duchovní dotyk, který nelze zapomenout. Vlastně pro mne tenkrát toto setkání znamenalo jakýsi obrat v osobním duchovním životě, a potažmo i ve způsobu theologického myšlení i v některých praktických záležitostech mojí kněžské služby (např. právě od rozhovoru s ním jsem začal křtít - děti i dospělé - plným ponořením). Mnohé praktické věci jsem v průběhu času na své farnosti zavedl podle vzoru berlínské farnosti sv. Symeona.

Otec Theodor se po nějakém čase rozhodl přestěhovat se do České republiky a vstoupit do naší církevní jurisdikce; začal se už učit česky. Jenže právě tehdy zasáhla do jeho záměrů (a našich nadějí) těžká choroba, která ho skrze různé praktické souvislosti upoutala k Berlínu, takže z příchodu do naší země sešlo.

I tak nám ještě pomáhal radami i duchovně. Při naší poslední návštěvě v Berlíně jsme ho svými otázkami, trvajícími dlouho do noci, málem umořili :-) Svými radami a názory ovlivnil přímo či zprostředkovaně řadu našich lidí a ti tyto ideje pak předávali u nás zase dál. Citelně to pomohlo při hledání orientace v trochu zmatené době devadesátých let. Odlesky praxe farnosti sv. Symeona a střípky učení otce Theodora jsou na různých místech u nás, jak to vidím, živou součástí duchovního života nejednoho našeho pravoslavného křesťana a teologie nejednoho našeho kněze (z nichž většina o otci Theodorovi asi ani neslyšela.)

Kromě kněžské služby a práce v nemocnici (na traumatologickém oddělení) se zabýval překladem liturgických a duchovních textů do němčiny. Na poli bohoslužebně-pastýřském věnoval hodně pozornosti hledání liturgického výrazu (chrámová praxe, bohoslužebné nápěvy apod.) vhodného pro místní okolnosti a pro pravoslavnou misii v Německu - vždy však bez kompromisů co se plnosti pravoslavné tradice týče. Pro berlínskou veřejnost konal přednášky o Pravoslaví.

Bohoslužby sloužil s takovým nasazením, jaké jsem si do té doby nedokázal ani představit. Jeho chování v chrámu - ať při službě nebo mimo službu - bylo inspirující: ukazovalo jak srostlé může být srdce člověka s oltářem Božím.

Naučil nás mnoho ze své praktické bohoslužebné a modlitební praxe, v níž svou duchovní zkušeností spojoval prvky řeckého i ruského pravoslaví a modlitebního umění starců všech tradic. Především pak byl nositelem ducha živého autentického křesťanství, ducha svatých Otců. Nechal nás okusit něco z jeho skrytého díla. Svou modlitbou vybojoval zápas za mnohé duše. Jeho duchovní dítka, vedená péčí svého pastýře, ho ctila jako duchovního starce. Nedávno jsem slyšel, že uzdravoval modlitbou nemocné. Byl znám daleko za hranicemi své farnosti i jurisdikce.

Otec Theodor

Schiarchimandrita Theodor.
+ 17. ledna 2009 - ve věku 66 let.


Letos jsme mu poslali pozdrav ke svátkům Narození Páně. Kdo mohl tušit, že pár dnů po přečtení naší pohlednice zemře? Je to zvláštní - orthodoxní způsob křtu bylo to první, co k nám otec Theodor přivezl. Křest dítěte pak byl zřejmě poslední bohoslužbou, kterou ve svém životě (necelých 24 hodin před smrtí) vykonal. A zemřel těsně před svátkem Zjevení Páně - čili Křtu Ježíše Krista v řece Jordán.

Kdo si vzpomenete, postavte za otce Theodora svíci. Byl to tichý přítel naší České pravoslavné církve. Jeho památka zde bude žít - zjevně i skrytě - dále.

Věčná paměť!











Zobrazit příspěvek č. 495 jednotlivě

Administrátor --- 5. 2. 2009
Malé ohlednutí za svátkem Křtu Páně v Rusku

Více než deset tisíc lidí se v Soči koupalo v rozbouřeném moři v noci na svátek Zjevení Páně

Na pobřeží v Soči se koná na svátek Křtu Páně (19. ledna) v noci koupání. Od půlnoci do osmé hodiny ranní se rekreanti i místní obyvatelé scházejí na všech místních plážích. Ze sanatorií vycházeli pacienti v županech a gumových sandálech, zažehli ohně a veselili se. Po celém pobřeží se v noci koupalo v moři přes 10.000 lidí. Před příchodem na noční pláže lidi neodradila ani rozbouřená mořská hladina.

Mořskou vodu nejprve posvětil místní kněz. Po svěcení se moře na několik minut ztišilo a lidé v něm plavali.

Teplota vody i vzduchu byla shodná - 5 stupňů. Žádné problémy nebyly hlášeny.

(Interfax)


---------------

Více než 27 tisíc lidí se v noci z 18. na 19. ledna koupalo ve svěcené vodě v Moskvě

Téměř 150.000 věřících Moskvanů se účastnilo svátečních bohoslužeb v neděli 18. ledna a v noci na pondělek. Noční bohoslužby navštívilo přes 36 tisíc Moskvanů.

Věřící a milovníci zimních koupelí se potápěli do svěcené vody na 15 speciálně připravených místech, kde byl organizován dohled policie a přítomna byla záchranná služba. Tam, kde lidé sestupovali do otvorů vyřezaných v ledu, drželi pohotovost záchranáři v potápěčských oblecích. Žádné problematické události nebyly zaznamenány.

(RIA Novosti)

---------------

Krátká televizní reportáž z noční koupele ve svátek Zjevení


(Přehrává se videosoubor z našeho serveru; můžete si od nás stáhnout soubor FLV. Zdroj: RIA Novosti)

Stovky věřících se vykoupaly ve svěcené vodě v jezeru Bezdonnom v Serebrjanom Boru na severozápadě Moskvy. Lidí, kteří po tom toužili, bylo tolik, že jejich nápor kordon policistů sotva zvládal.

Biskup, který zde světil vodu, říká: "Před devíti lety jsme zde poprvé konali svěcení vody. Od té doby sem přichází stále více a více lidí, aby do posvěcených vod ponořili."

Moskvané přicházejí k otvoru v ledu s celými rodinami, aby "se namočili a nebyli celý rok nemocní", jak praví jeden z nich. Nejčastěji lidé zdůvodňovali své přání ponořit se vody svou příslušností k pravoslavné víře a věrností tradicím.

-------------------------------

Něco o svěcené vodě

Vzpomínám si na úsměvné vyprávění prof. Osipova, který na nějaké veřejné přednášce reagoval na dotaz, jak to, že se svěcená voda nekazí. V Rusku o tom ví snad i většina ateistů, a tak to občas bývá předmětem různých lidových pokusů. Někdy tam dokonce i lidé, kteří do chrámu nechodí (nebo tak nanejvýše jednou za rok), nabírají na tento svátek svěcenou vodu a skladují si ji doma ve sklenici a zvědavě sledují, jestli se opravdu nebude kazit...

Píše o tom už sv. Jan Zlatoústý (4.-5. století). Voda posvěcená na tento svátek vydrží bez jakýchkoliv konzervantů (a soli) čerstvá po celý rok (a velice často i celá desetiletí).

V době, kdy na Rusi vládla ideologie vědeckého materialismu, způsobovala svěcená voda komunistické "osvětě" nemalé problémy. Stávalo se, že na různých lidových propagandistických akcích, které měly přesvědčit obyvatelstvo, že Bůh není, dokázal i ten nejprostší posluchač přivést vyškoleného politruka do úzkých otázkou: "Jak to tedy, že se nekazí svěcená voda?" Pro vládnoucí ideology to byla tak nepříjemná situace, že zadali nejlepšímu vědeckému výzkumnému ústavu úkol zjistit, jak je s tou svěcenou vodou: jestli se opravdu kazí méně než obyčejná voda nebo se případně vůbec nekazí, a pokud se vskutku nekazí, tak co s ní ti popové u všech všudy dělají, aby se nekazila.

Ústav plný bílých plášťů zkoumal svěcenou vodu řadu let. Nakonec byla publikována teorie, která měla prostému lidu poskytnout "přirozené vysvětlení" toho zázraku. Prý je nekažení vody způsobeno tím, že popové namáčejí při svěcení do vody stříbrné kříže. Částice stříbra z křížů přechází do vody, která se tudíž nekazí. Nádhera. Až na to, že popové světí vodu i pozlacenými, či mosaznými nebo dřevěnými kříži. A jedním křížem světí takový pop vodu třeba v celém jezeru. A co teprve říci, když se světí tekoucí voda v řece?

V Ruské církvi se výsledkům vědeckého výzkumu od srdce zasmáli. Kouzlem nechtěného však bylo, že ateističtí soudruzi učenci svými závěry - jen tak, mimochodem, aniž by to měli v úmyslu - vědecky potvrdili, že se svěcená voda opravdu nekazí. Takže od té doby má církev v Rusku na tento zázrak orazítkované osvědčení, vydané oficiální vědeckou komunistickou institucí - největšími nepřáteli Boha, církve a křesťanství.

-----------------

K samotnému svátku Zjevení jsme zde už něco psali v příspěvku č. 295. O zázraku, který se občas děje na Jordánu, si můžete přečíst v časopise Dobrý pastýř - duben 2006, který je v PDF (je tam to na str. 33).








Zobrazit příspěvek č. 494 jednotlivě

Administrátor --- 4. 2. 2009
Podobenství a proroctví, jinotajné poselství

Evangelium o milosrdném Samaritánu

Za onoho času...
25  ...jeden zákoník vstal, pokoušeje (Pána Ježíše), a řka: Mistře, co mám činit, abych život věčný dědičně obdržel?
26  A on řekl k němu: V Zákoně co jest psáno? Co tam čteš?
27  A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a z celé duše své, a z celé síly své, i veškerou myslí svou, a bližního svého jako sebe samého.
28  I řekl mu Ježíš: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš.
29  On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?
30  I odpověděv Ježíš, řekl: Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericha, i upadl mezi lotry. Kteříž obloupivše jej a zranivše, odešli, zpola živého nechavše.
31  I přihodilo se, že kněz jeden šel tou cestou, a uzřev jej, pominul.
32  Též i levita až k tomu místu přišed, a uzřev jej, pominul.
33  Samaritán pak jeden, cestou se bera, přišel až k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím pohnut jest.
34  A přistoupiv, obvázal rány jeho, naliv na ně oleje a vína, a vloživ jej na hovádko své, vedl do hospody, a péči o něj měl.
35  Druhého pak dne, odejíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě.
36  Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, kterýž upadl mezi lotry?
37  A on řekl: Ten, kterýž učinil milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, i ty učiň též.
(Lukáš 10. kap.)

Bylo to jedno z nejmilovanějších čtení staré církve. Snad skoro každý starokřesťanský spisovatel se nějak zmiňuje o milosrdném Samaritánu. Tento pojem dokonce vstoupil do modliteb církve, která nikdy nepochybovala, že tímto "milosrdným Samaritánem" míní Pán Ježíš sám sebe.

Je tu několik důvodů k oblíbenosti tohoto podobenství. Nejdříve zmíníme jeho jinotajný výklad. Chápat slova podobenství nejen v jejich prvoplánovém výkladu, ale i v hlubším (tajemném, skrytém) smyslu, nebylo v církvi nic neobvyklého. A starodávný alegorický výklad našeho podobenství, jak se odkrýval vidění prvokřesťanské církve, je skutečně pozoruhodný, jak jistě hned uvidíme.

Nejdříve však ještě něco k úvodu do tohoto podobenství, resp. k evangelijnímu vyprávění o tom, co předcházelo. Přišel jeden zákoník, aby Ježíše Krista pokoušel. Vcelku obvyklá situace. Učenci zahledění sami do sebe a opájející se svou učeností a představou, kolik toho už vědí, se přece většinou stavějí k Bohu vyzývavě (stejně tenkrát jako dnes). Zákoník byl vzdělanec, dnes bychom řekli specialista na Písmo svaté. On dobře věděl, jak to či ono zaonačit, aby se zdálo, že si Písmo odporuje, kde jsou tam všelijaké kličky, a co a jak se kde musí sofisticky seskládat, aby se z toho zamotala hlava tomu, kdo není v tomto "umění" zběhlý. A tak si řekl, že toho Ježíše Nazaretského dostane. A jde hned přímo k jádru věci: jak zdědit život věčný? Do ničeho jiného se v biblickém zákoníku s jeho stovkami všelijakých pravidel, jak se Bohu líbit, a předpisů zbožnosti nemůžeš tak snadno zamotat, jako právě při řešení této klíčové otázky. Pánu Ježíši, který viděl do lidských srdcí, bylo bezpochyby zcela jasné, že tento člověk netouží po poučení ani po vyřešení své palčivé životní otázky, nýbrž že se mu jedná jen o jedno - vyvolat jalový spor a hašteřit se tam třeba až do večera. A tak na tuto hru nepřistupuje a opáčí protiotázkou: "V Zákoně co je psáno?" A když se právě zákoníka ptá, co je psáno v zákoně, nemůže si zákoník dosti dobře dovolit nějakou neprofesionální odpověď. Je hned na počátku přimáčknut ke zdi, a tak ze sebe vysouká jedinou správnou odpověď. A tím si sám odpověděl, načež Pán Ježíš uzavírá tuto scénku slovy: "To čiň a živ budeš." Čímž mu skrytě (ale laskavě) sděluje, že doposavad tak nečinil a nezmění-li se, pak věčně žít nebude. To však zákoník pochopí až později. Nyní se cítí být ponížen, doběhnut (stalo se to na veřejnosti) a mozek mu rychle pracuje s hledáním řešení, jak z toho vycouvat se ctí. No, nic moc nápaditého se mu takhle narychlo vymyslet nepodařilo. Tak alespoň vyhrkne poněkud trapnou otázku: "É... a kdo je to vlastně ten bližní, he?" V první chvíli by se zdálo, že tuto nedůstojnou frašku Ježíš už rázně ukončí, ale Spasitel překvapí (jako skoro vždycky). Tentokrát se kupodivu rozhodne, že tuto hru s ním začne hrát, a na otázku, která snad ani nebyla myšlena doopravdy, začne rozsáhle odpovídat. A nebo se rozhovořil, protože nepřehlédl, že se v zákoníkovi náhle začal probouzet upřímný zájem? Tak či onak, právě tento zákoníkův trapas se stal podnětem pro vznik jednoho z nejkrásnějších a nejhlubších podobenství, jaké v Bibli máme.

Takže nyní už ten starokřesťanský výklad slov Páně.

Člověk jdoucí z Jerusalema do Jericha. To je Adam, který opustil ráj. Obrátil se k Bohu zády a kráčí do světa - ke hříchu, k vášním. Inu, ať žije svoboda!

Na cestě ho přepadnou lotři. Logický důsledek této nebezpečné cesty. Démoni se nedočkavě vrhnou na člověka, který opustil Bohem chráněný ráj a pyšně se sebe setřese Boží záštitu.

Oloupili jej, zmlátili a odešli, zanechavše ho tam polomrtvého. Démoni člověka obrali o všechny dary, jimiž byl člověk při svém stvoření od Boha obdařen, obrali ho o všechnu vznešenost, moc a krásu. Vydrancovali srdce člověka. Při tom poničili jeho duši, v níž ledva zůstal nějaký život. To je stav, v němž je dnes člověk, - duchovně více mrtvý než živý, oloupený s krvácející duší. Taková je ďáblova "péče" o člověka.

Kněz jeden šel tou cestou, viděl ho, ale šel si dál svou cestou. Také levita dorazil k tomu místu, koukl na něj, a pak spěchal za svými záležitostmi. To je obraz nekřesťanských náboženství, které ve skutečnosti nemohou člověku pomoci. Mohou přijít k člověku a pohledět na něho - to znamená utěšovat člověka, dát mu morální oporu a třeba i soucit, možná i duchovní diagnózu - ale nemohou ho uzdravit, ba nemohou ho ani léčit, ani sebeméně zlepšit jeho duchovní stav. Jdou kolem, ale člověk v tom zůstává sám. Terapii nejsou schopna nekřesťanská náboženství poskytnout.

Samaritán jeden kráčel tou cestou... Samaritán je nejen jméno příslušníka sousedního národa, či lépe řečeno: etnické židovské skupiny a zároveň příslušníka schismatického náboženství, ale především je to synonymum pro někoho opovrhovaného. Žid se nesměl Samaritána ani dotknout, aby se kulticky neznečistil. Jiným slovy: tou cestou kolem zmírajícího člověka se nyní ubírá někdo, do něhož bys zprvu žádné naděje nevkládal. Právě od toho Samaritána nečekali posluchači Ježíšova podobenství vůbec nic.

... přišel až k němu, a uviděv jej, byl pohnut milosrdenstvím a přistoupil... Samaritánem Ježíš míní sám sebe. Sám se tedy prezentuje jako někdo, kdo je lidstvu odporný (viz Isaiášův znectěný muž bolesti /Isai 53,1-12/) a od koho lidstvo nic nečeká a nežádá. Jenže právě tento malý, přezíraný a "nečistý" Samaritán je tím jediným, kdo nejen projeví soucitný pohled, ale i prokáže skutečné milosrdenství, a nejen to! On chce, a co je nejdůležitější: jako jediný i může, něco pro člověka učinit - pomoci mu, ujmout se ho. On přistupuje ke zbědovanému člověku, shýbá se k němu, dotýká se ho, objímá ho, on bere polomrtvou lidskou duši do svých léčivých rukou.

Obvázal jeho rány, naliv na ně olej a víno... Čili léčí zraněnou a krvácející lidskou duši. Zastavuje krvácení a zaceluje rány. A jak? Hojivý obvaz, olej a víno - to byl od pradávna obraz svatých Tajin: křtu, svatých olejů a Krve Kristovy - svatého přijímání, a potažmo všech svatých Tajin - protože všechny Tajiny (křesťanská mysteria) mají jediný smysl a účel - léčit člověka pro věčný život.

Naložil člověka na zvířátko své... Obraz vtělení Božího Syna - přijetí padlé lidské - živočišné - přirozenosti. Tím, že se Bůh Syn stal člověkem, naložil si člověka na sebe, na svá záda, aby ho nesl k záchraně. Jako pastýř nese na své šíji ztracenou ovečku zpět do ovčince (jak je to v jiném proslulém podobenství o Kristu, viz Luk 15,2-7). Stal se jakoby oslátkem, které nese zraněnce do nemocnice. (Koresponduje to skrytě s obrazem ve chlévě narozeného Ježíška, položeného do jeslí určených pro krmení zvířat.)

Dovezl ho do hostince a měl o něj péči. Zpodobení Církve. Místo, kde je o člověka postaráno. Je to duchovní nemocnice - raději než nemocnice používáme staročeské: léčebnice. Tedy místo, kde je člověk léčen a kde získává zpět ztracené zdraví. Prostor, kde může být uzdravena lidská duše, aby byla schopna věčné blaženosti. A kdo nás zde léčí? Sám milosrdný Samaritán. Samotný Boží Syn, Ježíš Kristus osobně - on je zde lékařem, a nejen jakýmsi vrchním primářem této nemocnice, nejen tím, kdo vede léčení, ale On sám je každému lékařem i lékem.

Druhého dne pak musel odejít... Podobenství odchodu Pána Ježíše z této země při Nanebevstoupení.

Dal hostinskému dva peníze a řekl mu: Měj o něj péči... Hostinský - to je církevní hierarchie, duchovenstvo, které dostalo od Pána pověření, prostředky a léky na pokračování léčby lidstva (služebnictvo církevní má mít o člověka péči - použit je stejný slovní obrat, jako v případě péče samotného Samaritána; tím se naznačuje, že péče Církve o člověka je ve skutečností péčí Krista samotného).

Dva peníze - v řečtině "denáry". Denár to je mzda za jeden den práce. Čili Církev dostala prostředky (a pověření) k léčbě na dva dny. Podle symbolického biblického počítání se chápe jeden den u Boha jako tisíc let u lidí. Někteří vykladači Evangelia zde odedávna viděli proroctví, že Církev bude existovat dva tisíce let po odchodu Pána Ježíše; pak se Kristus vrátí. Nu, nebude to trvat dlouho, a přesvědčíme se, je-li to správný výklad.

...A cokoliv více vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě. Hovoří se zde o odměně církevním služebníkům. Nejsou to jen bezduší pracovníci, najatí dělníci či dokonce otroci, mechaničtí plnitelé rozkazu, vojáci, kteří nemají myslet, ale jen splnit zadaný úkol (jak bolestně často se v církvi setkáváme s tímto pojetím "armády" duchovenstva - zvláště na Západě). Nikoliv, biskup, kněz, diákon, každý duchovní, má vlastní iniciativu a má nasadit do církevní služby vše - a za vše, co do toho dal ze svého, bude jednou odměněn. Kdy? Při druhém Samaritánově příchodu. Ano, jasně se zde zvěstuje, že Kristův odchod není definitivní; On se vrátí. Podobenství o Samaritánu vysvětluje, že čas vymezený jeho odchodem a opětovným příchodem je dobou léčby lidstva v církvi. Tedy tato léčebnice zde nebude věčně - církev v této podobě zde nebude k dispozici na nekonečné věky. O návratu Samaritána je zde činěna zmínka ve smyslu vyúčtování s hostinským, a tím je naznačeno ukončení pověření hostinského a zároveň ukončení celé té záležitosti s léčením člověka, která začala tam někde v příkopu, kde se Samaritán ujal umírajícího pocestného.

----------------

Nyní se podíváme na dnešní podobenství ještě z jiné strany, abychom pochopili, proč je toto čtení tak důležitou součástí křesťanství. V našem podobenství se totiž skrývají dva momenty, které mají klíčové postavení v křesťanském myšlení.

1.) Lineární chápání času, resp. dějin. Dějiny křesťanství (a potažmo světa) jsou zde chápány jako něco, co má svůj začátek a svůj konec. Spějí od stvoření k druhému příchodu Páně. Zejména druhý příchod Samaritána zřetelně vypovídá o blížícím se konci světa - čili o druhém příchodu Kristově. A má-li mít svět konec, je zřejmé, že není věčný. A není-li věčný, musel mít i svůj počátek. O tom není sporu.

Tím se křesťanství zcela zásadně liší od pohanství, kterému není dáno vidět, co bylo před stvořením a není mu dáno vidět, co bude po konci světa. Pohled pohanských náboženství je takto zásadně omezen, a proto se zaměřil na sledování cyklicky se opakujících dějů: kruh dne, či ročních období, let a případně i dalších periodicky se opakujících delších cyklů - ať již reálných či mýtických (v hinduismu např. jugy). Tedy chápání času a dějin v pohanství je cyklické, a protože z jejich pozice pohledu není vidět nic, co bylo před stvořením, a co bude po konci, tak jsou pohani přesvědčeni, že svět je věčný (to přejal i Marx, který tvrdil, že hmota je věčná), jen se cyklicky opakují různá dlouhá období, vesmír pulzuje, a stále se obnovuje v nekonečném kruhu vzniků a zániků. Odtud potom zkreslený pohled na existenci člověka a na lidskou duši, kterou např. indičtí pohané vidí stále klokotat v kruhu věčných odchodů a návratů (tzv. reinkarnace).

Někomu by se mohlo zdát, že je to jen jakási filosofická jemnůstka, drobná odlišnost v myšlení, která nemá zásadní vliv na praktickou víru a život. Pravý opak je pravdou! Právě lineární pojetí ubíhajícího času, a necyklický pohled na dějiny světa, mají zásadní vliv na křesťanský světonázor a na křesťanské myšlení v jeho každodenních projevech. I pohanovi se jeho cyklické pojetí dějin promítá do praktické víry tím, že se cítí být navždy nějak spojen s tímto světem.

Jak jsme již zmínili, cyklické pojetí času a dějin je nepochybnou inspirací pro např. hinduistickou ideu reinkarnace, koloběh převtělování, - což je v jádru vlastně neschopnost transcendence, resp. připustit představu či ideu věčné existence zcela odlišné od pozemské. Takže pohan si nedokáže připustit lidskou existenci zcela oproštěnou od tohoto světa. Buď vidí člověka jako stále se opakovaně vracejícího na zemi, anebo se drží téměř materiálního muslimského pojetí ráje, či např. staroegyptských představ záhrobního života, - tam všude vidíme záhrobí jako pouhý otisk matrice pozemského života (k tomu nemají daleko ani katolické představy ráje). S tím paradoxně souvisí také idea buddhistické nirvány - materialistickou podobu života ve věčnosti buddhista sice zavrhuje, jenže život lidské osoby na zcela jiné úrovni, než je cokoliv připomínající zemi, není pro buddhistu připustitelný, a proto může být jediným ideovým východiskem z této situace: "blažené" ukončení nejen tělesné ale i duchovní existence lidské osoby, nirvána, vyvanutí; konečným cílem buddhistovy náboženské snahy je rozplynutí jeho osobní existence v neosobním božství čili konec lidské osoby - konec problémů (to je vskutku osobité řešení duchovní situace člověka; je to jako byste chtěli léčit bolest hlavy gilotinou). Mimo sféru křesťanského zjevení a křesťanské duchovní zkušenosti není žádné ponětí o Bohem daném smyslu věčné existence každé lidské osoby.
Nu, a konečně má neschopnost pohanů oprostit svou duchovní nauku od světa zásadní a určující vliv na představu o Bohu či bozích, resp. na ponětí o Božství. Bohové v pohanství - to jsou jacísi nadlidé (nejlépe je to samozřejmě vidět na starořeckých bájích o Olympu: tam se bohové hádají, intrikují proti sobě, řeší všelijaké manželské problémy atd.). V jiných pohanských systémech to nemusí být tak naturalistické, ale nějaké lidské vlastnosti jsou Bohu či bohům přisuzovány prakticky všude, a nejsou-li to přímo lidské vlastnosti, pak je to nějaká jiná návaznost na náš svět: buď se klaněli bohu v podobě člověka, nebo zvířete, nebo v podobě toho, kdo může trestat či se smilovat, jehož si lze naklonit oběťmi. (Zase bychom mohli poukázat, jak tato pohanská přízemnost pronikla i do křesťanství - stačí připomenout katolické obrázky zpodobující Boha jako dědečka na obláčku, ideu odpustků apod.) A co se týče vztahu těchto bohů k člověku - je to vztah jako k hračce - činí s ním, co je jim libo.

A pokud pohan pocítí neuspokojivost takovýchto antropomorfních představ o Bohu či bozích, pak nevyhnutelně upadá v opačný extrém - a tím je neosobní božství či filosofické kategorie, ideje, reprezentující božskou sféru. Nebo si Boha představovali jako všudypřítomnou sílu či spravedlnost. A vztah takového božství k člověku? Naprostá oddělenost, indiference, lhostejnost. V nejlepším případě se setkáme s pojetím Boha jako "univerzální mysli"- dále už mimo křesťanství lidské uvažování není schopno jít. Pohanské náboženství zůstává stále uvázané jako na řetězu u tohoto stvořeného světa. Skutečná transcendence je mu cizí.

Docela zajímavé srovnání: pohanství se snaží učinit člověka nezávislým na tělu, ale zároveň ho připoutává k tomuto světu (v tom tkví skutečná tragédie pohana). Naproti tomu křesťanství zachovává (ba upevňuje) celistvost lidské - psychosomatické - bytosti, tělo je očišťováno, ale není přezíráno ani odhazováno či zavrhováno; údělem těla je po vzkříšení a proměně věčnost stejně, jako je věčnost perspektivou duše; spojení duše a těla míří do věčnosti. Je to právě tento padlý svět, od čeho křesťanství člověka odděluje, resp. osvobozuje.

Aby to nebylo tak teoretické, co jsem tu zrovna psal o té lhostejnosti boha vůči člověku v pohanství, uvedu dva literární příklady, jako miniaturní ilustraci.
Henry David Thoreau zaznamenal tuto pohanskou zkušenost s divočinou: "Jasně bylo cítit přítomnost síly, která neměla žádný důvod projevovat jakoukoliv lítost nad člověkem. Bylo to místo neorané půdy a pohanských rituálů. Bylo předurčeno být obydleno muži, kteří jsou blízcí příbuzní se skalami a divou zvěří..."
Pohan jak dělo, Don Juan z Mexika, kaktusový mág, indiánský čaroděj, popisuje svou zkušenost s bohem, o němž mluvil jako o "primární síle": "...stát tváří v tvář nekonečnu, to není pro slabochy. Nebude to (tj. tato síla) odpovídat na vaše snažné prosby - vychčí se to na vás zvysoka. Jste tomu šumafuk." Při tom však vyzýval ty, kteří se chtějí stát čaroději, aby s touto sílou nahlas hovořili. V podobném duchu se nese zkušenost sibiřských šamanů. (Může být poučné něco o tom zvědět. Křesťané už namnoze zapomněli, co je to pohanství. Od čeho nás Kristus přišel vysvobodit.)
Naproti tomu autentické křesťanství přichází s něčím, co tu ještě nebylo: "Bůh je láska" a "Bůh je Trojice". Trojiční dogma je vyjádřením prvotního křesťanského dogmatu: Bůh je láska. Tři Osoby dokonale sjednocené v Jedno. Čím jsou sjednoceny? Jenom láska má tu moc sjednocovat naprosto. Podle věrouky jsou sjednoceny jediným Božstvím. Jestliže jedno Božství sjednocuje tři Boží Osoby, pak toto Božství je láska. Tedy Bůh, čili ten, kdo je pramenem veškeré existence, není nic jiného než láska. - To je v rámci pohanského náboženství nepochopitelné, nepředstavitelné. Pohan by se mohl otázat: "Pardon, Bůh je přece bytost, ne? Ale co je to láska? To je přece stav. Nebo cit." "Bůh = láska, absurdní představa!" Bůh jako dokonalá Mysl - to je ještě pochopitelné. Jednalo by se o jakéhosi beztělesného nadčlověka. To lze pochopit. Jenže říci, že Bůh je láska - to je rozumu naprosto nestravitelné. S druhé strany: pohleďme jak mocně trvá křesťanství právě na tomto prvotním dogmatu. Veškerou svou silou na něm lpí. A v souladu s tím ještě křesťanství tvrdí, že Bůh je jeden, co se podstaty týče, ale ve třech Osobách. Jeden a zároveň tři. Teprve na tom je vidět Boží láska. Kdo viděl Boha, viděl lásku. Kdo poznal lásku v její podstatě, ten poznal Boha. Něco takového předkřesťanský svět neznal. A něco takového nenapsal žádný učenec, žádný koncil mudrců, ale apoštolé - rybáři. A tito neučení rybáři říkají takové věci, které dávají lidem všech následujících staletí poznat smysl života. (V odstavci použity výroky prof. A. Osipova)

Toto zjevení Boha, jak je podávají apoštolé, nám ukazuje Stvořitele, který je zcela nezávislý na jakýchkoliv kategoriích tohoto světa, a co více, který činí takto nezávislými a svobodnými i ty, kteří se s Ním sjednocují. To je spojení absolutní Boží transcendence s absolutní láskou Stvořitele ke Stvoření - a je to právě tato láska, co překonává propast mezi stvořeným a Nestvořeným, mezi světem a Bohem. Náboženské učení, vně křesťanství - zcela neznámé a nepochopitelné.

Až sem tedy vedou nitky souvislostí odvíjející se od různého pojetí času - otevřeného lineárního nebo do sebe uzavřeného zacykleného.

Křesťan pak je svým světonázorem veden k tomu, aby vnímal perspektivu své existence nezávislou na tomto světě, oddělenou od něj. Tento svět jednou - v určitém prvním okamžiku dějin - vzniknul a jednou také zahyne. Někdy nebyl a jednou zase nebude. Netrvá věčně. Avšak my jsme přece povoláni k věčnosti. Máme sice svůj počátek (nejsme a nikdy nebudeme věční jako Bůh, ve smyslu: bezpočáteční), ale Bůh chce, abychom už neměli konec (a ve smyslu bezkonečnosti byli věční). Což samosebou znamená, že náš osud nemůže být spojen s tímto rychle pomíjejícím světem. Takový přístup ke světu se promítá do křesťanského myšlení i praxe. To je smysl křesťanské askeze, o níž hovoří ap. Pavel jako o cvičení; ano, cvičíme v oddělenosti od materiálního světa, abychom se naučili svobodě pro věčnost. Oproti tomu např. hinduistická askeze má za svůj cíl dosáhnout nějakých nadpřirozených schopností a sil. Nic takového pro křesťana! Po celý svůj život se křesťan učí hledět na svět jako na dočasný příbytek, který dříve či později opustíme a vydáme se na cestu a už jej nikdy neuvidíme a nebude se nám po něm stýskat, protože budeme na velikolepějších místech.

Tady se střetáváme s jedním z problematických bodů dnešního ducha ekologie. Samozřejmě ochrana Božího stvoření - to zní krásně a nelze těmto třem slovům ničeho vytknout. Jenže duch, který v ekologických kruzích vane, je v principu pohanský - vidí svět jako věčný a jako cíl lidského myšlení, a jako takový je tento svět zbožšťován (ať už výslovně - bohyně Země, Gaya apod. - nebo skrytě, kdy se to sice neřekne naplno, ale v podstatě se podle toho uvažuje a jedná). Není náhodné, že se při ekologických akcích mohou tak krásně domluvit křesťané a pohani. Duch ekologie v tichosti a nenápadně odsunuje Ježíše Krista skrze změnu způsobu myšlení křesťanů - ekologů. A při tom je to úplně zbytečné, protože samo křesťanství, ve svém duchovním principu i každodenní náboženské praxi, je tím nejekologičtějším, co si lze vůbec představit. Křesťanské myšlení zacílené mimo tento svět je nejlepší zbraní proti exploataci přírodních zdrojů, křesťanská askeze, sebeomezení, je tím nejlepším lékem na zhoubné bujení průmyslu, které je rakovinou světa, a na stále se roztáčející kolotoč spotřeby, který dříve či později přivede lidskou civilizaci k infarktu a kolapsu. Stačí jen věřit, myslet a žít jako křesťan, a nepokažené křesťanství nabídnout lidstvu jako lék na všechny nemoci. Ber nebo nech. Žij nebo zemři.

-----------

2. Ještě jeden zásadní křesťanský moment je v podobenství o milosrdném Samaritánu obsažen. To je zásadní křesťanská idea, že poslání Církve, smysl její existence, spočívá v léčení člověka. Lidstvo je smrtelně raněno a leží krvácející v příkopu u cesty, a nikdo jiný mu nemůže pomoci než Ježíš Kristus. A on to chce učinit a nechá-li se člověk naložit a odvést do Církve, pak ho tam Sám Pán, osobně, léčí svatými Tajinami. Často to zde opakujeme: podstata křesťanství je terapeutická - tj. tkví v uzdravení člověka od smrti.

V tomto podobenství se odrážejí všechny principy křesťanství, jako se ve vybroušeném křišťálu odráží v jeho ploškách celé nebe.

------------

Závěr celého příběhu už je možno nechat bez dlouhých komentářů. Pán Ježíš, který se nejprve představí jako milosrdný Samaritán, na konec vyzve zákoníka a potažmo všechny, aby ho napodobili. Aby uskutečnili lásku, soucit a milosrdenství, protože uskutečňovat lásku znamená spojovat se s Bohem, a tím vstupovat do věčného života. Aby se snažili o lidskou dokonalost, jejíž vzor ukazuje slovem i skutky Ježíš Kristus.















Zobrazit příspěvek č. 493 jednotlivě

Administrátor --- 3. 2. 2009
Střídání stráží

Jaký asi bude nový ruský patriarcha?

Kolem volby nového patriarchy koluje tolik domněnek, fám, očekávání v dobrém či zlém, že by asi bylo na místě pokusit se trochu se tím probrat a střízlivě to zhodnotit.

Nový ruský patriarcha KyrillTedy první - nejčastější postesknutí nad zvolením nového patriarchy: "Kyrill nebude to, co býval Alexij." Střízlivě nahlíženo - lze připustit, že to možná opravdu nebude. Jenže Alexij II. - to byla opravdu mimořádná osobnost. Bylo vskutku Boží řízení, že se člověk takového formátu a takové přirozené autority a dobroty dostal v pravý čas na takové místo.

Takové úkazy, jako byl patriarcha Alexij, jsou výjimečné a vyskytnou se tak jednou či dvakrát za století. Vladyka Alexij odešel a zbyli tu "obyčejní biskupové". To není žádná tragédie. To je normální situace. Je však nevděčné být nástupcem velikána.

------------------

Hned na druhém místě následuje obava, že patriarcha bude provádět reformy. Jeden z liberálních ruských teologů, diákon Andrej Kurajev, k tomu píše, jak se vyjádřil nově zvolený patriarcha Kyrill ohledně možnosti reforem v Moskevském patriarchátu: "Žádné reformy, prováděné shora, nebudou. Bože, chraň, aby byť jediný patriarcha vstoupil do dějin s nálepkou: reformátor. Jsou však změny, které vyrůstají z hloubi života národa. Cožpak za života mého předchůdce stál církevní život na místě? Kdo by však mohl nazvat patriarchu Alexije reformátorem?"

Dokonce i liberálněji smýšlející ruští duchovní, kteří jsou přívrženci některých změn v církevním životě (např. aby se evangelium při liturgii četlo rusky a ne církevně-slovansky), se ohrazují proti tomu, co napsal Reuter - že "v osobě 62-letého Kyrilla podpořilo vyšší duchovenstvo Ruské pravoslavné církve reformátora, který vystupuje za užší vztahy s Vatikánem". V co tedy doufají ti, kteří podpořili Kyrilla? Jaké změny očekávají? Sami to říkají (vybírám ze souhrnu, který sestavil jeden z "liberálů"): prohloubení a zintenzivnění obnovy církevního života. V praxi tím myslí především zesílení misijního působení mezi formálními příslušníky pravoslavné církve. Očekávají reformu misie - např. prosazení výuky pravoslaví na školách (tj. zavedení předmětu Základy pravoslavné kultury, což chtěl i Alexij, leč nepodařilo se mu to dovést do konce). Za patriarchy Alexije byla přijata řada dokumentů týkajících se misie, leč nebyly většinou v celé šíři uvedeny do praxe (to je koncepce misie a péče o mládež, misijní metodika hlásání evangelia, vytváření eucharistických společenství, metodika organizování farního života, větší otevření církevních obcí společnosti, uvádění ruštiny do širšího použití při obřadech - patriarcha Alexij k tomu řekl: "Církevně-slovanský jazyk není každému srozumitelný, proto mnozí liturgisté naší církve už dlouho kladou na stůl otázku překladu všech bohoslužebných textů do ruštiny"; sv. Theofan Zatvornik to už v 19. stol. prohlašoval za "věc krajně potřebnou"). Dále je požadován posun v řešení otázky ruské zpovědní praxe (zvláště vztahu zpovědi a svatého přijímání) a hlavně definitivní schválení praxe častého svatého přijímání (což znamená např. zrušit neoficiální ruskou praxi třídenního půstu před přijímáním pro laiky).

Liberálové připouštějí, že některé misijní metody (zvláště ty, které se týkají bohoslužebného života) se mohou ukázat jako chybné, ale mají zato, že by se měly alespoň vyzkoušet. Našel jsem mezi požadavky přívrženců "reformy" i poukázání na jakési odtržení školské teologie od církevního života. Stejně jako kritiku některých forem ruské lidové zbožnosti (lidové tvořivosti v oblasti svérázných akathistů a podivných ikon), které jsou teologicky nemožné a nekanonické - použito je o nich dokonce slovo "antipravoslavné". Výtky padají i směrem k některým podobám příliš autoritativního duchovního vedení na farnostech (což nezřídka kritizovali i starci). Mnohé z výše zmíněných "reformních" kroků už nemálo duchovních na své vlastní riziko potichu ve svých farnostech stejně provedlo... Už v jednom z dřívějších oficiálních dokumentů RPC se klade zvláštní důraz na nutnost misionářské obrody: "Misie, stejně jako duchovní a mravní výchova osobnosti, musí nyní stanout v centru našich aktivit ... aby lidé znali principy pravoslavné víry, účastnili se svatých Tajin a bohoslužeb, a v osobním i společenském životě se řídili mravními normami Evangelia Kristova."

Na závěr píše jeden (reforem žádostivý) ruský kněz: "Chraň nás Bůh před reformami shora. Historie ukazuje, že reformy prováděné shora, vnucené, vedou v Ruské církvi ke hlubokým a dlouhým rozkolům. Leč chraň nás, Bože, bránit změnám, které přicházejí "zdola" a rodí se v praktické činnosti živých církevních obcí a pastýřů, kteří nejsou lhostejní ... Síla církve je v jednotě hierarchie a všeho Božího lidu." (Takže to byl přibližný přehled toho, co je konkrétně míněno, když se v Ruské církvi hovoří o "reformách".)
Naše noviny o vl. Kyrillovi píší: »Je pokládán za hlavního představitele reformátorského křídla ruské pravoslavné církve. On sám to ale popírá. "Jestliže reforma ničí hodnoty, je to kacířství. Jsem proti jakýmkoliv reformám. Úlohou církve je udržovat tradiční víru napříč generacemi," řekl na konci loňského roku.« (I dnes)

Éra obnovy chrámů a znovu vybudování základního rámce církevního života se pomalu završila. Snad se nový patriarcha zaměří na další pozdvihování duchovních hodnot evangelia a svatootcovské tradice a povzbuzování vnitřního duchovního života Pravoslaví. Platí totiž, že pouze církev se silným vnitřním životem, ozdobená kvetoucími ctnostmi a postavená na pilířích umění modlitby, může být k užitku svému národu a celému světu.

Zdá se mi, že se k tomu vl. Kyrill chystá. Nový patriarcha totiž zakončil svůj intronizační projev těmito slovy:
»Vzpomínám na posvátný odkaz 1. a 15. patriarchy: „Dobré je budovat a krášlit chrámy, psal patriarcha Jov, budeme-li však současně poskvrňovat sebe hříšnými vášněmi, pak se Bůh ani neslituje nad námi ani nenavštíví naše chrámy. Mnohé světce dalo Rusko světu; Rusko budující chrámy v městech, vesnicích i srdcích; Rusko, které září celému světu pravdou a láskou, Svatá Rus.“ Dej, Bože, aby se tato inspirativní slova patriarchy Alexije II. stala prorockými.«

------------------

Další obava. Nový patriarcha ještě jako metropolita hodně cestoval, věnoval se politice a všelijakým kontaktům... (Nemusíme příliš rozvádět co se těmi "všelijakými kontakty" myslí; hlavně se tu jedná o ty - na Rusi ne všemi milované - katolíky.) Nesmí se však zapomínat, že vl. Kyrill byl předsedou oddělení pro vnější vztahy (takový ministr zahraničí) Moskevského patriarchátu. Měl tedy cestování, církevní politiku a "všelijaké kontakty" v náplni svého úřadu. Jako patriarcha bude mít úplně jinou roli. Být patriarchou - to znamená být především pastýřem, nikoliv politikem. A není to jednoduché udržet takový kolos, jakým je Ruská církve, v jednotě a ještě ho vést k dalšímu rozvoji. To jsou okolnosti, které budou na patriarchu působit velikým tlakem, aby přesunul těžiště svého zájmu od politiky k pastýřským otázkám.

Připouštím, že jsou tu i další faktory - hlavně to, že je vskutku blízkým duchovním dítkem metropolity Nikodima (to je ten, co umřel u papeže ve Vatikánu, když ho zřejmě omylem otrávili místo papeže Jana Pavla I.; toho pak otrávili až na druhý pokus; alespoň tak se o tom obvykle soudí, ale dokázat to samozřejmě nikdo nemůže). Metropolita Nikodim byl vskutku pozoruhodnou osobností - z toho mnohého, co se o něm traktuje, vyberu jen jeho neuvěřitelně široký ekumenický záběr (dokonce prý světil na kněze příslušníky jinoslavných církví - i mezi Čechy je údajně takový). V tomto duchu se odvíjí i kariéra metropolity Kyrilla - účast prakticky na všech významnějších ekumenických akcích, které jen ve světě za poslední půlstoletí byly... Jenže, dovolí mu církevní lid, aby pokračoval tímto směrem i jako hlava církve?

Ilja Repin: církevní průvod v Kurské gubernii
Co v Rusku znamená církevní lid - tato "Boží armáda" (viz pověstné ruské "babičky", o nichž Alexij II. prohlásil, že jsou nesmrtelné) a mnišstvo, to si snad nikdo na Západě neumí představit.

Ruská církev to není žádná pouze virtuálně existující instituce. Nelze ji rovnat např. s konstantinopolským patriarchátem, jehož většina biskupství je jen titulárních - jsou to historické a dnes již v reálu dávno neexistující eparchie; a většina duší ze stádečka věřících tohoto patriarchátu je roztroušena po celém světě (ani Řecko nepodléhá celé přímé správě Konstantinopole). Nic takového nemůže nikdo říci o Ruské církvi. Tam jsou masy věřících, a ty mají svůj hlas a svou sílu modlitby. A tento hlas a síla jsou na stráži starobylých tradic a staví se proti všem cizím vlivům (o nichž je na Rusi známo, kolik škody tam už v minulosti napáchaly). A ruská mentalita dokáže být ohnivá, mysticky iracionální, Rus nelituje při tom sám sebe a je připraven k sebeoběti (ne nadarmo říkají ti, kteří Rusi nemilují, že jsou to fanatici). Co všechno dovolí tento hlas mas novému patriarchovi? A co všechno mu dovolí Bůh, k němuž se za věrnost patriarchy modlí takový bezpočetný zástup? To jsou věci, o nichž nemá suchý Západ ani páru.
------------------

S tím souvisí další postesknutí, které můžeme slyšet: nový patriarcha pustí papeže do Ruska a bude prosazovat ekumenismus. Můžeme k tomu jen zopakovat: jednou věcí je pěstovat nějaké ekumenické styky jako "pouhý" metropolita v rámci ruského patriaršího systému, a úplně jinou věcí je být hlavou církve, patriarchou, který má v prvé řadě odpovědnost za jednotu církve. V Rusku snad každý ví, že taková problematická témata, jako je ekumenismus či otázky kolem návštěvy papeže, jsou výbušným materiálem a snadno mohou způsobit rozkol. Dokonce by mohly zmařit dílo sjednocení Moskevského patriarchátu s Ruskou zahraniční církví (která i tak šla, co se ekumenismu týče, při sjednocení na jistý kompromis). Neumím si představit, že by patriarcha Kyrill riskoval kvůli ekumenismu rozkol v Rusku. Obávám se, že jeho patriarchát dá západním ekumenistům spolknout hořkou pilulku.

Z některých telefonátů se dozvídám, že "katolíci si mnou ruce" nad zvolením Kyrilla. (České mluvené zprávy nemám čas sledovat, tak nevím, jestli si někdo mne ruce :-) Mohu se samozřejmě mýlit, ale typoval bych, že si mnou ruce předčasně, a že patriarcha Kyrill nebude tím, kdo byl metropolita Kyrill. Počkejme, uvidíme.

Zatím to však vypadá, že v otázce návštěvy papeže, resp. sekání s papežem, přejal principy, na nichž trval minulý patriarcha: o setkání lze uvažovat, až budou vyřešeny problémy, které dnes tvoří překážku nastolení dobrých vztahů mezi oběma církvemi (míní se tu hlavně římskokatolický proselytismus v Rusku, který způsobuje, že ekumenické nabídky z Říma jsou z Ruska vidět jako pokrytectví).

České noviny o vl. Kyrillovi napsaly: »Hodně cestoval a setkal se například i s papežem Benediktem XVI. Vatikán si s ním spojuje naděje na pokrok v dialogu mezi oběma církvemi. Kirill ale v minulosti několikrát kritizoval působení katolické církve v Rusku. "Nedovolíme, aby pod záminkou dialogu pokračovaly dobře naplánované a dobře financované misionářské aktivity," řekl například v roce 2004. "V západní Evropě jsou prázdné chrámy a je tam duchovní a náboženská krize. Ať katolická církev obrátí svou pozornost na vlastní ovečky na svém území..." (2002)« (I dnes)
------------------

Různé jedovaté pomluvy (a v některých bodech jde skutečně o závažné obvinění a nejstrašnější hříchy) o nově zvoleném patriarchovi Kyrillovi už u nás začala tlumočit ekumenická média - pěkně za tepla - prakticky několik minut po jeho zvolení (přidaly se samozřejmě katolické Lidové noviny). Nechám to bez komentáře. Bylo by pod úroveň o tom vůbec diskutovat (stejně jako kdybychom tu chtěli probírat některé stránky mládí současného papeže).

Závěrem

Éra patriarchy Alexije II. nečekaně skončila. Buďme za ni Bohu vděčni. Dlouhou dobu stál v čele většiny pravoslavných křesťanů, co jich na světě je, člověk Boží, osobnost velikého formátu, důstojná postava, která jako by byla odleskem něčeho z dávné slavné minulosti. Možná i ten náhlý odchod je jedním z projevů důstojnosti a velebnosti, kterou zpodoboval.

Vzpomínám si, jak mi bylo (tak obyčejně lidsky) líto římskokatolických věřících za éry papeže - klauna, který na jakémsi monstrpódiu chaplinovsky točil hůlkou, nebo dělal různé grimasy pro fotografy, oblékal si před kamerami indiánskou čelenku s dlouhými péry... A potom v době vleklé nevyléčitelné nemoci byl smutným a drásavým obrazem lidského chátrání vystaveným na církevním štítu; to asi nebylo pro západní křesťany moc povzbuzující - konec konců, řada z nich to otevřeně přiznávala. (Katolíci, kteří si ještě zachovali smysl pro důstojnost a vážnost náboženství, s hořkostí hovořili o některých rozverných výstupech svého "taťky z Říma" /jak ho nazvala česká mládež na oficiálním transparentu/, a slyšel jsem z katolického prostředí utrousit cosi o "papežských šaškárnách").
Připomněl jsem tyto obrazy, protože vytvářejí světské kulisy, kolem nichž se ubírala pastýřská životní cesta patriarchy Alexije. Postavíme-li si památku tohoto pravoslavného hierarchy právě před pozadí reality západního křesťanství, pak si teprve s ohromením uvědomíme, jakým darem shůry je pro naši církev pastýř, který slovem, skutkem, příkladem a vnějším dojmem vyzařuje povzbuzení a stále pozdvihuje "korouhev křesťanů pravoslavných" (jak se říká v obřadu litije).













Zobrazit příspěvek č. 492 jednotlivě

Administrátor --- 1. 2. 2009
Vladyka Kyrill na patriarším trůnu

Intronizace 16. patriarchy moskevského a celé Rusi










Zpravodajství TV Vesti o intronizaci nového ruského patriarchy Kyrilla

Patriarchu dva nejstarší biskupové třikrát usazují na historický patriarší trůn. (Právě tento trůn stál i v původním zbořeném chrámu Krista Spasitele, ale podařilo se jej zachránit před zničením.) Při tom se zpívá "Axios!" (Znamená: "Je hoden!" - zpívá se při každém duchovenském svěcení, při intronizacích apod.) Od této chvíle je Kyrill šestnáctým patriarchou moskevským a celého Ruska. Nakonec mu vkládají do rukou 700 let staré patriarší žezlo, které patřilo patriarchu Petrovi, prvnímu kanonizovanému patriarchovi (obvykle je tato vzácná berla uložena v kremelském muzeu, pro dnešní příležitost byla však přinesena do chrámu Krista Spasitele).
(Přehrává se videsoubor ze zahraničí)

----------------------

Video záznam intronizačního projevu patriarchy Kyrilla



(Přehrává se videosoubor z našeho serveru; můžete si od nás stáhnout soubor FLV. Zdroj: web Moskevského patriarchátu a TV Spas)

Několik úryvků z projevu:

„Hlavní pozornost bude patriarchát věnovat církevnímu kázání, hlásání duchovně-mravních ideálů, aplikovaných vzhledem k reáliím naší doby. Sjednotit pravoslavnou víru a evangelijní morálku s každodenním myšlením, očekáváním a nadějemi lidí - to znamená pomáhat jim reagovat na složité světonázorové a etické otázky současnosti.

»V hlavním: jednota, v podružném: svoboda, ve všem pak: láska,« slova sv. Vikentije se musejí stát vůdčím principem církevního života.

Patriarcha je ochráncem vnitřní jednoty církve a spolu s bratry biskupy je strážcem čistoty víry. Chápu jako zvláštní Boží znamení, že se patriarší intronizace koná dnes, v den památky sv. Marka Efezského, odvážného obránce a bojovníka za pravoslavnou víru (sv. Marek se hrdinně vzepřel církevní unii s Římem, která byla Řekům vnucena papežem ve Florencii; více o tom u nás zde; pozn. Ambonu).“













Zobrazit příspěvek č. 491 jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2009
Pozvánka na biskupské svěcení

Morava bude mít nového archijereje
Chirotonie archimandrity Joakima z Hrubé Vrbky

------------

Eparchiální rada olomoucko-brněnské eparchie,
archimandrita Jáchym, zvolený biskup - vikář

si Vás dovolují pozvat na

slavnostní archijerejskou svatou liturgii
s obřadem vysvěcení nově zvoleného biskupa,

která se uskuteční dne 14. února 2009
v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci

9.00 hod. - příchod duchovních a hostů
9.15 hod. - příchod metropolity
9.30 hod. - archijerejská svatá liturgie

Zpívá pěvecký sbor brněnského chrámu sv. Václava
pod vedením Mgr. Jaroslava Černockého








Zobrazit příspěvek č. 490 jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2009
Naplní nový patriarcha očekávání Západu?

Patriarcha Kyrill bude muset navázat na veliké dílo předchozího patriarchy

V českých sdělovacích prostředcích se v souvislosti se zvolením vl. Kyrilla píše o "změně kursu", o "začínající modernizaci církve", o "nacházejících reformách" apod. Sám Kyrill však už před svým zvolením důrazně odmítl, že by chystal nějaké reformy. Ti, kteří očekávají nějaké dramatické změny, neznají poměry v Ruské pravoslavné církvi ani obecné reálie vnitřního života Pravoslaví. Loď Ruské církve je obrovská, její setrvačnost přesahuje hranice funkčního období jednoho patriarchy, ba možná i celého lidského života. Nějaká prudká změna kursu prostě není možná; náhlé "zacloumání s kormidlem" by také mohlo tuto loď rozlomit - myslím, že nikdo si to neuvědomuje lépe, než ten, kdo sedí na patriarším trůnu. Takže výroky, které porodilo nadšení západních komentátorů z nástupu "Kyrilla reformátora a modernisty", jsou spíše případem, kdy je přání otcem myšlenky.

Jak vysvětluje evangelium - duchovní pastýř nesklízí, co zasel, neužívá výsledků své práce, ale jako on vstupuje do díla svých předchůdců, tak podobně až jeho následovníci přijmou plody jeho práce. "Jiní pracovali, vy jste do jejich práce vstoupili."

Vl. Kyrill bude v realitě především stavět na započatém díle patriarchy Alexije, stejně tak nemůže v dohledné době nic moc udělat s kursem, kterým církevní koráb už pluje. Alexij II. byl v Rusku nesmírně oblíbená osobnost (byl celou řadu let opakovaně zvolen osobností roku), žádný jeho nástupce si nemůže dovolit ignorovat jeho odkaz.

Pokusme se tedy o jakýsi přehled základních rysů díla jeho velkého předchůdce, abychom lépe pochopili, do jakého díla nový patriarcha vstupuje, neboť to bude mít naprosto určující význam pro kontury jeho vlastní práce.

----------------------

Patriarchu Alexiovi II. bylo dáno vést Ruskou církev ve velice komplikované historické situaci. V době, kdy církev a národ setřásly jho totalitního režimu a vstoupily do svobody - do svobody vnější, politické a společenské. Této svobody hbitě zneužily síly nepřátelské ruskému pravoslaví a jeho jednotě, a potažmo i ruskému národu. Ruský národ, zesláblý a dezorientovaný, se stal zaskočenou a snadno ulovitelnou obětí celé smečky dravců - vskutku rozmanitého spektra sektářských, politicko-ekonomických, náboženských, mafiánských aj. subjektů, které se vrhly Rusko, začaly rozhlodávat jeho tělo i duši - zvenku i zevnitř. Za této situace, s níž tam nikdo nemohl mít zkušenost, vést tak obrovskou církev - to byl úkol, jehož problematiku si tady na Západě zřejmě málokdo dokáže alespoň v hrubých rysech představit.

Co to konkrétně obnášelo?


Patriarcha Alexij připravuje chléb a víno pro liturgii (tzv. obřad proskomidie)

1.) Jednak to znamenalo budovat církev, jejíž duchovenské struktury, pastýřsko-teologická rovina praktického života i materiální vybavení byly silně narušené, chatrné, na hranici samotného existování či dokonce v troskách (o materiálně-pastýřském zázemí církve ten výrok o troskách platil doslovně). Prioritně potřebný byl tedy mnohonásobný nárůst duchovenstva a spolu se zajištěním jejich nejlepšího teologického vzdělání, aby toto duchovenstvo mohlo obstát v konfrontaci s materialistickým světonázorem i západními vlivy. Jenom takové duchovenstvo mohlo zdárně konat vnitřní misii v ruském národě.

2.) Bylo důležité zajistit znovu vybudování církve, která bude mít takový morální profil, aby rostla její (komunistickou ideologií zdevastovaná) prestiž a obnovila se úcta i láska Rusů ke své tradiční národní církvi. Nešlo však jen o utváření nového vztahu společnosti a církve, ale i najít nový model vztahu státu a církve (v posledním jsou stále patrny nějaké ty šrámy na kráse, ale vzhledem k tomu, že se jedná o problematiku závislou na personáliích, je hlavním faktorem jejího řešení čas, a nutná je trpělivost; myslím, že to chápe i značná část ruských věřících). Mějme však na paměti, že ruský model pozice církve ve státě bude vždy jiný než na Západě, kde je ideálem církev odstavená na někde okraji společnosti a zabývající se charitou, hospici a pomocí hendikepovaným a bezdomovcům. (Možná odtud plyne západní kritika hraničící s nevraživostí a těžko skrývanou závistí vůči Ruské církvi, která má pevné místo ve středu života národa a udržuje i kontakt s politickým vedením země.)

3.) Krajně delikátním úkolem se ukázalo být zachování jednoty ruského pravoslaví a jeho tradičního postavení v Rusku. Po pádu "železné opony", který vypadal zprvu tak nadějně, se ukázalo, že Západ nejenže není ochoten pomoci ruskému pravoslaví při přechodu společnosti od totality ke svobodě, ale zhusta právě naopak. Západní aktivita v pokusech roztrhat stát, národ i věřící stádce na kusy byla vskutku pozoruhodná (viz pozn. pod odstavcem). A ještě delikátnější postup vyžadovalo zvládnutí některých odstředivých sil, které vyšly přímo ze samotného ruského pravoslaví (rozkoly, schismatické skupiny atd.).

Solženicyn vypráví kolik času, energie a práce věnovala americká rozhlasová stanice Svoboda, vysílající do Ruska, na vyvolání lidového hnutí za odtržení Sibiře od Moskvy; není-li někomu jasné proč, tak napovím poukázáním na nesmírné sibiřské nerostné bohatství. Dodnes si USA nenechaly zajít chuť na Sibiř. Český komentátor J. Petránek nedávno pravil v Českém rozhlasu: „V každém měsíci minulého roku jeden nebo dva ruské sdělovací prostředky citovaly s hořkostí výrok M. Albrightové, že Rusko má příliš mnoho surovin na to, než aby měly po právu patřit jenom jemu.“ To samozřejmě není možné chápat jinak než jako vyhlašování koloniální doktríny dobývání Ruska. Je potřeba si uvědomit, že to neřekl nějaký člověk z ulice, ale bývalá americká ministryně zahraničí, o níž je jasné, že je doposavad zapojena do zákulisní politiky. Minulý rok prý strávila tím, že v Kosovu nakupovala po Američany vše, co tam mělo nějakou hodnotu (lze si snadno domyslet, že Albánci tam zřejmě nemají podniky s high technologií na výrobu mikroprocesorů, ale jedná se o značné nerostné bohatství, které tam takřka netknuté čeká na vytěžení) (je to informace ze zveřejněného odposlechnutého telefonního hovoru dvou vysokých západních politiků.) Roztrhávání Ruské federace včetně dělení církevního patří k prioritním zájmům Západu (starořímské: "rozděl a panuj" je dosud nepřekonanou politickou doktrínou).
4.) Nejednoduché a mnohými vášněmi a představami zmítáno je v Rusku hodnocení minulosti, doby po bolševické revoluci. Po velice složitých vnitřních pnutích církev nakonec v r. 2000 dospěla ke kanonizaci posledního ruského cara svatého Nikolaje a jeho rodiny a ostatních desetitisíců ruských novomučedníků. V nové sociální koncepci vyřešila svůj vztah ke světské moci (problematika tzv. sergiánství). Pečeť zázraku na sobě nese i znovusjednocení obou větví ruského pravoslaví (Moskvy a zahraniční církve). Nedořešené zůstaly zatím otázky ekumenismu a v neposlední řadě projevů globalizace v Rusku (nové ruské pasy, osobní čísla občanů INN apod.) To je stále zdrojem napětí v církvi.

K tomu ještě pár poznámek:

Při hodnocení patriarchova díla nikdo nemůže upřít Alexiovi II., že v prvních třech bodech se podařilo to, co se v některých chvílích zdálo nemožné. Ruská církev vstala z popela. Obnovil se církevní život v takovém rozmachu a na takové úrovni, že je to nemožné vysvětlit bez poukázání na Boží zázrak, který se za Alexiovy éry v Rusku děl. (Není vše jistě jen osobní zásluha patriarchy, biskupů, kněží a věřících, a jejich kvalit; co se na Rusi událo je skutečně Bohem učiněný div; leč na straně duchovenstva bývá v některých situacích hlavní kvalitou a zásluhou: nepřekážet Božímu dílu, nekazit, co Bůh právě koná, - a to není kvalita a zásluha zas až tak samozřejmá, jak by se na první pohled mohlo zdát; někdy ono "nepřekážet Bohu" může být velikou ctností, ba svatostí).

Ad 1. Obnoveno bylo církevní školství - semináře a akademie, a to na takové úrovni, která je řadí mezi světovou špičku. Byly opraveny, zrekonstruovány či znovu postaveny chrámy a monastýry. Na stavbách pracují někde firmy ale často prostí věřící. Prudce stále roste početnost mnišstva. (Vznik některých monastýrů mohl patriarcha povolit jen za podmínky, že po něm nebudou chtít kněze.) V církvi nastala exploze vydavatelské činnosti. Dnes je na internetu k dispozici tolik ruské duchovní literatury, že to snad nemá nikde obdoby. Vysílají pravoslavné rozhlasové i televizní stanice. Vznikají pořady vysoké hodnoty. Obnovily se nejlepší ikonopisecké tradice (navázáno bylo na rublevovskou školu) na tak vysoké úrovni, že na planetě je možno srovnávat novodobou ruskou ikonografii jedině s ikonopisci řecké církevní sféry.

Ad 2. Po posledních dvou desetiletích má Ruská církev ve svém národě prakticky neotřesitelné postavení a takovou lásku a úctu (nejen od svých duchovních oveček, ale respekt i od masy nevěřících), že se o tom může západním církvím ve většině států jenom zdát (u nás, kde jsou vrchní preláti nejpočetnější zdejší církve skutečnými "miláčky národa", bychom o tom mohli něco vědět). Vztahy církve a státu jsou ve stálém vývoji a zásadní vliv na ně má probíhající obměna na duchovenských a hierarchických postech, a z druhé strany vývoj politický. Jak se zdá, tak Rusové sami ve své většině v tomto bodě nevidí žádný zvláště bolestný problém ruského pravoslaví; kritika ohledně tohoto tématu je převážně trvale importována do Ruska ze zahraničí. Jiní kritikové pak zmiňují i znaky komercionalizace církevního života (věřím, že i to je pouhé pokušení doby /průnik západní komercionalizace společnosti/, s nímž se církev v tichosti vypořádá především silou vlastního duchovního života). Samozřejmě, stále je hodně co zlepšovat a věřme, že se bude.

Ad 3. I zde se podařilo, co se zdálo nemožným. Západním církvím se podařilo přetáhnout jen malé množství bývalých pravoslavných věřících a Rusů vůbec. Bezesporu patriarchovou zásluhou je, že se římský papež doposavad nedostal na svatou Rus (za to si Alexij získal mnoho lásky především u zástupů prostých věřících, kteří stejně jako řečtí pravoslavní na své zemi papeže nechtějí; v Řecku však zvítězila církevní politika nad přáním lidu, takže i přes masové demonstrace papež do Athén přicestoval; jak to bude v Rusku, ukáže čas). Rozkolné skupiny, pseudopravoslavné jurisdikce, všelijaké disidentské církve, jejichž základní ideou je prozápadní orientace a protikremelské naladění, to vše jsou jen skupinky bez zvláštního významu v ruském národě.

Ad 4. Snad právě tady je možno konstatovat, že patriarcha Alexij II. byl odvolán od nedokončené práce. Svatořečení ruských novomučedníků v čele s carem Nikolajem a sjednocení s Ruskou zahraniční církví bylo sice velikým vítězstvím Pravoslaví, ale členství v SRC a nevytříbený poměr ke globalismu jsou znepokojující. V Rusku na tato témata probíhá aktivní vnitrocírkevní diskuse. Ve zmíněných nedořešených otázkách také tkví výtky některých kritiků patriarchy. Nu což, snad se podaří jeho následníkovi učinit další kroky a nadále pokračovat správným směrem.














Zobrazit příspěvek č. 489 jednotlivě

Administrátor --- 28. 1. 2009
Nejdůležitější životopisná data nového patriarchy

Vladyka Kyrill (Cyril), metropolita smolenský a kalingradský

Narozen 20. listopadu 1946; chirotonie: 14. března 1976, den anděla: 24. května

Výběr z biografie:

(Příjmením Gundjajev.) Narodil v Leningadu v kněžské rodině. Zbožní rodiče svým příkladem a oddaností církvi vzbudili ve svém synu přání sloužit církvi jako kněz. V r. 1964 zakončil střední školu a v r. 1965 začal 1. ročník Leningradského duchovního semináře, který zakončil v r. 1967, kdy nastoupil do Leningradské duchovní akademie.

V r. 1968 byl účastníkem 3. všekřesťanského mírového kongresu v Praze. Téhož roku byl i na 4. shromáždění Světové rady církví v Upsale.

3. dubna 1969 postřižen metropolitou leningradským Nikodimem na mnicha. Poté 7. dubna vysvěcen na jerodiakona. 1. června rukopoložen na kněze. Téhož roku absolvoval Akademii.

30. srpna 1970 se stává osobním tajemníkem metropolity Nikodima. 12. září získává hodnost archimandrity a je jmenován představeným Moskevského patriarchátu při Světové radě církví v Ženevě.

26. prosince 1974 rektorem Leningradské duchovní akademie a semináře.

7. června 1975 předsedou eparchiální rady Leningradské metropolie. Zároveň zvolen členem centrálního a výkonného výboru SRC.

14. března 1976 v Alexandro-něvské lávře vysvěcen na biskupa, vikáře Leningradské eparchie. Chirotonii vedl metropolita leningradský Nikodim (účastnil se i kyjevský Filaret).

18. listopadu 1976 zástupcem patriaršího Exarchy pro západní Evropu a téhož roku se účastní první předsněmovní všepravoslavné poradě v Ženevě.

2. září 1977 uveden do hodnosti arcibiskupa.

16. listopadu 1979 jmenován členem komise posvátného synodu pro otázky jednoty křesťanů.

14. listopadu 1989 předsedou oddělení vnějších církevních vztahů a stálým členem posvátného synodu.

25. února 1991 získává hodnost metropolity.

(Za Moskevský patriarchát se účastnil ekumenických akcí ve světě.)









Zobrazit příspěvek č. 488 jednotlivě

Administrátor --- 28. 1. 2009
Fotografie z moskevského sněmu

Pěkná prezentace fotografií ze zasedání sněmu v Moskvě je na adrese:

www.patriarhia.ru

(Klikněte si na první fotografii a pak nahoře na levou šipku, která spustí postupné přehrávání všech fotografií.)





Zobrazit příspěvek č. 487 jednotlivě

Administrátor --- 28. 1. 2009
Metropolita Kyrill zvolen patriarchou

Videozáznam vyhlášení výsledků voleb v chrámu Krista Spasitele



Vyhlášení zvolení metropolity Kyrilla patriarchou moskevským





Moskva 27. ledna 2009






Zobrazit příspěvek č. 486 jednotlivě

Administrátor --- 27. 1. 2009
Rusko má nového patriarchu - překvapení se nekonalo

16. patriarchou moskevským a celé Rusi se stal metropolita Kyrill

Rozhodlo o tom v tajném hlasování 702 delegátů místního sněmu

Metropolita Kyrill

Metropolita Kyrill zahajuje sněm Ruské církve

Moskva - ve 22 hod. místního času zazněly slavnostní údery na veliký zvon chrámu Krista. Bylo rozhodnuto. Výsledek však byl předvídán.

Delegáti sněmu Ruské církve hlasovali pro kandidaturu metropolita Kyrilla - žádné intriky se nekonaly, všichni od počátku říkali, čí jméno bude vyhlášeno. Delegáti byli téměř jednomyslní: pro metropolitu Kyrilla bylo 508 hlasů. Za metropolitu Klimenta hlasovalo 169 hlasů.

Metropolita Filaret Minský, patriarší exarcha pro Bělorusko, stáhl svou kandidaturu ve prospěch patriaršího zástupce Kyrilla.

Už týdny před hlasováním nebyly prakticky žádné pochybnosti, kdo bude příštím patriarchou. Zvláště poté, co archijerejský sněm vybral hlasováním tři kandidáty (kteří se pak dnes mohli ucházet o zvolení patriarchou) a m. Kyrill už zde dostal od biskupů Moskevského patriarchátu trojnásobek hlasů (97) než jeho konkurent Kliment (32); m. Filaret Minský z Běloruska, který pak odstoupil, získal od biskupů 16 hlasů.

------------

Dnes se od rána koná v chrámu Krista místní sněm Ruské pravoslavné církve (delegáti jsou z duchovenstva i z laiků z celé Ruské církve), jehož prvním úkolem bylo zvolit v tajném hlasování 16. patriarchu. V případě, že by ani jeden z kandidátů nezískal nadpoloviční většinu, konala by se druhá volba, do níž by postoupili první dva kandidáti, a rozhodovala by prostá většina. Druhá volba však dnes nebyla potřeba, protože m. Kyrill získal hned v první volbě mohutně nadpoloviční většinu hlasů přítomných delegátů. Sněm zahájil jakožto patriarší zástupce metropolita Kyrill. Volba probíhala na třetím plenárním zasedání sněmu. Připraveny byly speciální kabinky s urnami pro hlasovací lísky, kde 702 delegátů odevzdávalo své hlasy. (Bylo napočítáno 700 odevzdaných hlasovacích lístků, z toho platných 677.)

Po sečtení hlasů sdělil metropolita kijevský a celé Ukrajiny Vladimir metropolitovi smolenskému a kalingradskému Kyrillovi, že byl zvolen na patriarší stolec, a otázal se ho, zda volbu sněmu přijímá. Metropolita Kyrill odvětil souhlasně, použiv tradiční formuli pro přijetí zvolení za patriarchu. Poté nově zvolený a jmenovaný patriarcha moskevský vykonal děkovnou pobožnost.

Po díkůvzdání pozdravil vladyku Kyrilla jménem všech účastníků sněmu metropolita sankt peterburgský a ladožský Vladimir a následně přečetl metropolita minský Filaret, exarcha běloruský, dekret o zvolení 16. patriarchy moskevského a celé Rusi.

Metropolita Kyrill, nově zvolený a jmenovaný patriarcha, poděkoval všem delegátům za projevenou důvěru a za zvolení na nejvyšší ruskou biskupskou katedru.

Nakonec přicházeli pozdravit vladyku Kyrilla všichni účastníci sněmu.

-------------

Agentura Intexfax Religia přinesla už v průběhu sčítání hlasů zprávu, že v chrámu Krista Spasitele, kde se volby nového patriarchy konaly, začala myrotočit ikona Matky Boží „Obměkčení kamenných srdcí“ (Sedmibolestná). Tato ikona již myrotočila i dříve (byla na návštěvě dokonce i v České republice). Podle svědectví přítomných ikona myrotočí nyní v chrámu opravdu hojně (natáčí tam televize „Věsti“). Zázračná ikona byla přinesena na sněm, kde 701 delegátů volí patriarchu, podle dávné tradice. Je totiž prastarým zvykem přinášet na církevní sněmy zvláště uctívané ikony či jiné svátosti.

Sedmica.ru, Interfax Religia a KP.ru













Zobrazit příspěvek č. 485 jednotlivě

Administrátor --- 27. 1. 2009
Filmy o zesnulém ruském patriarchovi

Můžete shlédnout video záznamy věnované památce patriarchy Alexije II.

Link je na stránce s pravoslavnými filmy.





Zobrazit příspěvek č. 484 jednotlivě

Administrátor --- 26. 1. 2009
K čemu dnes připomínat osmý den Ježíšův?

Obřezání Páně

»I navrátili se pastýři, velebíce a chválíce Boha ze všeho, což slyšeli a viděli, tak jakž bylo jim povědíno.
A když se naplnilo dní osm, aby obřezáno bylo to děťátko, i nazváno jest jméno jeho Ježíš, kterýmž bylo nazváno od anděla, prvé než se v životě počalo.«
(Luk 2,20-21)

»Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu.
V něm je přece vtělena všechna plnost božství;
v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil.
V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla.
S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.«
(Kol 2,8-12)

Proč si Církev vlastně připomíná tento detail ze života Krista, který je v Lukášově evangeliu zmíněn v jediném verši: „osmého dne byl obřezán“? Byl na něm naplněn zákon Mojžíšův. Byl vykonán obřad, který dnes v Církvi nekonáme; je to totiž něco, co patří Starému zákonu, éře předkřesťanské, čili zákonu předobraznému, jenž byl naplněn Ježíšem Kristem. Mohli bychom tedy očekávat, že církev přejde tento detail ze života právě narozeného Ježíše mlčením, resp. bez zvláštní pozornosti. Leč pravý opak je pravdou - církev z této drobné události učinila svátek (byť to není velký svátek z Dvanáctera, ale přesto je jeden z větších svátků). Prvním důvodem je, abychom se při tom podivili pokoře, kterou nám Spasitel ukázal a dal jako vzor. On - Zákonodárce - se podřizuje svému vlastnímu zákonu. Vždyť je to tělený Boží Syn, který tisíce let před svým vtělením dal Mojžíšovi na Sinaji svatý Zákon. Nyní se sám narodil, aby se podřídil nejen slabosti lidské přirozenosti, ale i vlastnímu zákonu, který pro svůj lid před tisíciletími vydal.

Souvisí i to s pravoslavným učením hlásajícím, že jakmile se druhá Osoba Božské Trojice narodila jako člověk, v tu chvíli už nebylo cesty zpět (připomínám, že je to výlučně pravoslavné učení; římsko-katolická církev učí zcela odlišně). Od svého Narození už musel Bohočlověk jednou okusit smrti. Jestliže jednou přijal lidské smrtelné tělo, pak musel umřít - a kvůli tomu přece toto tělo přijal, aby v něm za nás umřel. A přijal-li náš lidský úděl, přijímá i zákon a obyčeje svého lidu. Vše, co Kristus přijal, tím uzdravuje, zbožšťuje, posvěcuje, pozdvihuje a produchovňuje. Člověka uzdravuje od smrti. A obřízku přijal na své božské tělo, aby ji produchovnil a předobrazný starozákonní obyčej dovedl k jeho cíli - čili aby nám předal nový zákon pravé obřízky duchovní.

Židé obřezávali své tělo, aby nosili na těle znamení, že nepatří tělu a jeho vášním, ale Hospodinu Bohu. Obřezání znamenalo, že muž nesmí sloužit vášni, ale skrze plnění Zákona sloužit Bohu. Naše křesťanská obřízka je neviditelná a duchovní, děje se ve svatém křtu; je odložením celého starého člověka a narozením pro nový duchovní život. Naplňujeme ji tím, že bojujeme proti vášním a dosahujeme duchovního života v Kristu. Odřezáváme se od smrtelného, abychom byli připočteni k nesmrtelným. Při obřízce bylo udělováno jméno člověku, i my při křtu dostáváme nové jméno (většinou podle některého ze svatých); především ale získáváme jméno Kristovo - „člověk Kristův“ - tj. křesťan.

------------------------

Je tu však ještě jeden důvod, proč si vytrvale připomínat obřízku malého dítěte Ježíše. Spolu se zprávou o Kristově Narození a spolu s Lukášovou zprávou (Luk 2,40-52) o události, která se stala, když bylo Pánu Ježíši 12 let (a toto čtení je připojeno ke čtení svátku Obřezání Páně), je to pevná hráz bránící orthodoxii proti všem, kteří přicházejí s názorem, že Kristus nepřišel v těle, nebo jakýmkoliv způsobem Kristovu tělesnost oslabují. A že takových falešných učitelů bylo a je (a bude) přehršel! Falešné učení o Spasiteli, který je tak Božský a tak duchovní, že by přece nemohl nosit obyčejné lidské tělo, je totiž tak vábivé a jeho zjemnělá pseudoduchovnost tak přitažlivá, že si ve všech dobách nacházelo mnoho a mnoho stoupenců.

Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích...
Různé heretické názory (klamné filosofování a bájení) se objevily ihned po vzniku křesťanství. Už apoštol Jan s nimi polemizuje např. slovy: „Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist“ (2.Jn 1,7). Byly to např. skupiny tzv. gnostiků, které apoštol prohlašuje za nositele falešného poznání. Vyskytovaly názory, že Kristus ve skutečnosti netrpěl na kříži - že to byl jen klam, přelud, který se apoštolům zdál; vždyť přece prý není možné, aby se Božímu Synu stalo něco tak ohavného. Není nutno dopodrobna rozvádět herezi pátého století - monofyzitství. Různé klony této hereze hlásaly hrubší či jemnější útok na lidství Kristovo; buď je odmítaly nebo zlehčovaly. Byť třeba nepopíraly tělesné narození Páně, ani jeho tělesné ukřižování, učily však o Ježíšově lidství např., že se rozpustilo v jeho Božství jako kapka vody v oceánu.

Dodnes se jisté zjemnělé formy monofyzitismu drží tzv. dochalcedonské církve, jak se ukázalo při ekumenickém dialogu s nimi. Tyto církve jsou potomky těch skupin, které se oddělily od Církve z důvodů odmítnutí závěrů IV. všeobecného sněmu (konal se v Chalcedonu v r. 451); tento sněm v opozici vůči herezi tzv. monofyzitů formuloval slavné christologické dogma - tj. vyjádřil dávnou víru v boholidství Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna, který je dokonalým člověkem i dokonalým Bohem a Božská přirozenost s lidskou jsou v jeho Osobě spojeny nesmíšeně, nezměnitelně, nerozdílně a neodlišitelně. Dokonce i po 1500 let zástupcové Dochalcedonců striktně odmítají svatootcovské pravoslavné christologické formulace a jsou ochotni přijmout jen nově sestavená vyhlášení o Kristu, formulovaná na sporných bodech mlhavě - čili tak, aby se dala vyložit jak pravoslavně tak i "dochalcedonsky" - sem až dobral se ekumenický dialog... (Proto Moskva odmítla výzvu považovat tento dialog za "úspěšně završený" a synod se rozhodl pokračovat dál v tomto dialogu na bilaterální úrovni.) (Koho by problematika chalcedonského dogmatu zajímala v širších souvislostech, může si o tom přečíst něco u Vladimira Losského.)
Připomenu v této souvislosti také debatu apoštola Pavla na Areopágu, kde vzdělaným Athéňanům vykládal křesťanskou víru v Krista (Skutky 17,18-34). Obyvatelé města zřejmě projevili nelíčený zájem; když se však Pavel dobral ke Vzkříšení Kristově, stalo se něco pozoruhodného - dosud naslouchající filosofové se zvedli a odešli. „Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: "Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ Čili ti méně zdvořilí se mu vysmáli, ti zdvořilejší se omluvili, ale (skoro) všichni svorně odešli. Je na místě tázat se: proč? Vždyť Řekové byli zvyklí na své pohanské náboženství - a všichni alespoň zběžně známe starořecké báje a mýty.

Celé svazky jsou plné neuvěřitelných bájení, co všechno řečtí bohové natropili! Co jen se na Olympu všechno dělo! Jsou to neskutečné historky a nejfantastičtější příběhy. A tohle filosofům nevadilo, to klidně poslouchali a někdy s těmito bájemi pracovali při svém filosofování. Tyto báje byly součástí antického divadla, které se těšilo veliké vážnosti, pozornosti a popularitě. Tak proč vzdělancům na Areopágu najednou tak vadilo Pavlovo vyprávění o Vzkříšení? Inu, odpověď je prostá. O olympských bozích a jejich fantastických kouscích všichni věděli, že se jedná o mýty. A mýtus to není reálná historie a nesnaží se být skutečnou historií! Mýtus se odehrává v neurčitém dávnověku a neřeší své přesné zařazení do konkrétní historie (bylo, nebylo, dávno tomu, žil, byl jeden...) Mýtus má na základě smyšleného či bájeslovného příběhu vyprávět o nějakých skrytých principech, či vypovídat o tom, co se tají v hlubinách lidské duše, nebo podávat mravní ponaučení, sociálně vychovávat apod. Mýtus je postaven mimo dějiny, nikoliv do nich, má být nadčasový.

Jenže když Pavel svědčil o Vzkříšení Kristově, podával jim to jako pravdivou reálnou událost - přesně lokalizovanou v čase i v prostoru - místo: Jerusalem, čas: za římského protektora Pontia Piláta, všichni účastníci děje: konkrétní (a možná vzdělancům známé) nedávno činné postavy, apoštolé ještě žijí atd. Pavel nedal Athéňanům žádnou šanci, aby si jeho zprávu o Kristu vyložili a přebrali jako další z mnoha mýtů o dalším z mnoha bohů, jejichž oltáře tam měli. A právě toto pro ně bylo nestravitelné.

Jiná věc by byla, kdyby jim apoštol Pavel podával křesťanství jako další mýtus - pak by nadšení Athéňanů jistě nebralo konce. Není nejmenších pochyb, že by se jim "mýtus o Kristu" přenáramně zamlouval. Jen považte: "narozen z Panny" - nádhera (něco podobného už v některých mýtech měli, ale ne tak pěkně - s betlémskou stájí, s jesličkami, drsnými pastýři a honosnými mágy nesoucími podle hvězdy svůj poklad právě narozenému nebeskému Králi); a dále - byv ihned po narození pronásledován démonickým Herodem, musel narozený Bůh utíkat do skvělou historií opředeného Egypta k pyramidám - unikl tím zavraždění (to jako mýtus nemá chybu - opět: jakési předobrazy už v nějakých starých mýtech někde byly, ale ne tak pěkné); ukřižování (i to by se dalo mytologicky nějak zpracovat a zařadit; řecká mytologie je plná trpících bohů, kletbou stižených polobohů či různých havárií v olympské společnosti); a konečně vzkříšení a nanebevstoupení - to by jako mýtus byl po Řeky zlatý hřeb všeho - smrtí raněný, leč nesmrtelný bůh sestoupí do mýtického podsvětí, hádu, vypořádá se s převozníkem Charónem, přeskočí hroznou podzemní řeku Styx, vyvrátí brány podsvětí, slavně vyjde ven a vzduchem letí zpět na nebe. Jasná jednička mezi všemi mýty. (A dvanáct apoštolů by mohlo Řekům pěkně připomínat dvanáct olympských bohů.)
V podstatě by řečtí Heléni mohli v křesťanství vidět celou mytologickou kolekci, perfektně navazující na jejich původní bájesloví, leč přizpůsobenou nové době. „Jenže ten podivný židovský zvěstovatel nového boha trvá na tom, že se to všechno opravdu stalo a ještě ke všemu jen před pár lety a pár dní cesty směrem na východ. To se přece nedá poslouchat,“ asi něco v tom smyslu si zřejmě mysleli athénští vzdělanci, když kvapně opouštěli Areopág.

A nyní - proč se o tom rozepisuji tak podrobně. Pokušení mytologizovat křesťanství není omezeno na Pavlovu dobu, ale je přítomno ve všech dobách - tu naši nevyjímaje. A nemíním tím útoky na křesťanství z bašty ateistů! Kdepak. Mám na mysli (stejně jako výše citovaný ap. Jan) způsob víry těch, kteří sami sebe nazývají křesťany a svou mytologizovanou víru prohlašují za křesťanství. Vzpomeňme si, co jsme tu psali (v příspěvku č. 145) o současné evangelické biblické teologii, jak se vyučuje na tradiční protestantské teologické fakultě: celosvětová potopa - nesmysl, Noe - báje, kterou dnes přece už nikdo nemůže brát vážně, Abrahám - nikdy nežil, Izák, Jákob - jakbysmet, Mojžíš - pravděpodobnost, že někdo takový opravdu žil 1:1, leč zapomeňte na to, že by vyvedl Izraelity z Egypta. A co se učí např. o Ježíšových zázracích na Husově fakultě? Kristovo kráčení po vodě - měl tam těsně pod hladinou prkno atd. Oficiální kazatel tradiční evangelické církve (a senátor v parlamentu) publikuje své kázání, kde srovnává evangelium s pohádkami (tak, kterou si dnes dáme?, o Sněhurce, o zlatých vlasech děda vševěda nebo tu o Kristu?) (A raději si odpustím probírání všech senzačních "objevů", kterým tolik lidí opravdu věří, hlásajících, že Ježíš měl údajně sestoupit s kříže, oženit se s Marií Magdalénou, odejít pak někam do Indie atd.) Prof. Alexij Osipov vypráví, jak slyšel západního učitele teologie - novozákonního profesora z Anglie - tvrdit, že Kristus ve skutečnosti nevstal z mrtvých (v západních církvích se místy, a často právě u teologů, setkáte už s úplnou ztrátou křesťanské víry; vše je chápáno jako pouhý mýtus - až sem se dostává západní bohosloví ve své samolibosti a sebedůvěře). Nejde mi tu o útok na jinak věřící. Jen tím chci ilustrovat, že mytologizace křesťanství i dnes kvete ve všech barvách.

Cituji evangelického kněze: „Bible je soubor krásných (někdy krutých) básní, pohádek, podobenství, hyperbol - prostě mýtů... A s tou obětí Ježíše, myslím, je to také jinak...“ (jak jsme o tom psali v již právě připomenutém příspěvku č. 145).
Nu, a tak se obloukem po tom všem vracím k původnímu tématu: svátku Obřezání Páně. Připomínka svědectví evangelisty Lukáše o tomto trochu krvavém tělesném rituálu vykonaném na osmidenním Ježíši je tu proto, aby nikdo nikdy v dějinách nemohl tvrdit, že Kristovo tělesné narození je mýtus, a dovolávat se při tom Písma svatého (což by mohl, kdyby evangelisté o Narození Páně i Obřezání mlčeli nebo by církev jejich svědectví ignorovala).

---------------------

Připomenu ještě pár slovy, jak důležité je z hlediska křesťanské víry vtělení Kristovo - tedy tělesné narození Božího Syna. Podívejme se na to nikoliv prismatem křesťanského dogmatu (jak jsme to činili někdy minule), ale spíše z hlediska jednoho z rozměrů naší spirituality.

Hříchem prvotních lidí nastalo v jejich nitru a potažmo i ve vnějším světě zvláštní roztržení: začali jsme rozlišovat "přirozené" od "nadpřirozeného". To v ráji nebylo. Bůh byl Adamovi všechno a ve všem. Na tomto roztržení přirozeného od nadpřirozeného je založeno veškeré pohanské náboženství, které se snaží různými praktikami, magií nebo kulty či oběťmi, překlenout toto roztržení a dosáhnout původní jednoty, což je ve sféře pohanství samozřejmě nemožné, a nebo alespoň obnovit tuto jednotu napnutím nějakého mikroskopického kouzelného vlákna mezi oběma břehy, - a získat tím něco ve svůj prospěch. Předkřesťanské židovství se už pod Boží pedagogikou naučilo uvažovat jinak - Boha nalézalo židovstvo ve své historii, čili vidělo Hospodinovo působení na svých vlastních dějinách. A zásadní průlom přineslo Narození Kristovo, jelikož vtělením Božího Syna bylo v Kristově boholidské Osobě obnoveno sjednocení Božského a lidského, duchovního a tělesného, nebeského s pozemským, věčného s časným a nadpřirozeného s přirozeným. Tato jednota byla znovu nastolena v Novém Adamu, v Kristu Pánu, a vstupuje do ní každý, kdo se v Církvi sjednocuje s Kristem. Ve skrytu už zde nyní existuje nový svět. Nebeský Jerusalem, kde bude opět Bůh všechno ve všem.

Několik biblických citací:
(Otec) podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. (Ef 1,10)
...až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě... A nyní ... oblecte nového (člověka), který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele; potom (už je) všechno a ve všech Kristus. (Kol 3,4-11)
Plnost sama se rozhodla v něm (v Kristu) přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. (Kol 1,19-20)
Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem. (1Kor 15,28)
Myslím, že stojí za povšimnutí způsob používání slova "nadpřirozený" v Pravoslaví (zvláště v bohoslužebných či teologických textech). Slovo samotné je sice stále ještě užíváno, ale v poněkud odlišném významu, než v mimokřesťanské sféře, a i tak je používáno pozoruhodně zřídka (člověk přicházející z pohanství by očekával, že se to v duchovních křesťanských textech bude "nadpřirozeností" jen hemžit, že? Leč zkuste se zaposlouchat nebo začíst do bohoslužebných hymnů či svatootcovských textů - jak často se tam setkáte s termínem "nadpřirozený"? Budete mít možná malý problém ho tam vůbec najít. Poradím, že se vyskytuje např. v souvislosti s mateřstvím Panny Marie).

Skutečnost, že v Církvi již tady v tomto světě utlumujeme rozdělování přirozeného od nadpřirozeného, vidíme dobře na Eucharistii, o níž věříme, že je to chléb, který nepřestal být chlebem, ale stal se Tělem Kristovým (viz např. text liturgie, kde je předepsáno diákonovi říci o Tělu Kristovu: „Rozdrob, vladyko, svatý chléb;“ čili Tělo Kristovo nazývá znění liturgie i nadále svatým chlebem). Materie se spojuje s Duchem.

Je zajímavé, že římsko-katolická teologie už tohoto křesťanského ducha neudržela a po rozkolu v éře scholastiky změnila svůj pohled na Eucharistii. Nevydržela nést ten křesťanský nadhled nad rozlišováním mezi přirozeným a nadpřirozeným, a klesá poněkud zpět do pohanství, - zavedla učení o transsubstanciaci. Toto učení převzala dílem z pohanské filosofie (od Aristotela) a dílem zřejmě i od alchymistů, a přestala věřit, že chléb po proměnění při liturgii zůstává v plné míře chlebem. Místo toho učí římská teologie, že ta část chleba, která se stala Tělem Kristovým, přestala být v důsledku toho chlebem. Transsubstanciace - změna podstaty; podle této filosofie se duchovní proměnou hostie změní podstata mešního chleba na podstatu Těla Kristova, a tím pádem přestane mít hostie podstatu chleba (zachová si nadále jen jeho vnější viditelnou formu), což však následně znamená, že hmota - taková, jaká byla Bohem stvořena - se nemůže spojit s Duchem. To je skutečně skličující ústup od křesťanské víry a spirituality. Je to vyklizení pozic vznešené křesťanské spirituality, která zří v Církvi sestupující nebeský Jerusalem, vnímá svou zkušeností produchovňování hmoty - počínající od materie svatých Tajin a pokračující stále dál. Nemůže nezarmoutit takový ústup do pohanství a do racionalistické nekřesťanské filosofie či snad až do magie (viz ta podobnost s alchymistickou transmutací prvků).
Skrze Eucharistii hledí pravoslavný křesťan na svět, na člověka, na život a jeho smysl. Přivtělen do Těla Kristova sám ve svém osobním uvažování přestává již roztrhávat přirozené od nadpřirozeného - vidí přicházející nebeské království v moci a síle, začíná spatřovat Boha všude a ve všem, až je celý jeho život svátostí. Proto není naše víra závislá na zázracích, proto nemáme žádné pozemské posvěcující centrum. Z hlediska Božího Království, které se zpřítomňuje všude, kde se slouží eucharistie a kde lidé překonávají vášně a hříchy, a posvěcují se, je jakákoliv světská centralizace kamenem uvázaným na krku těla Církve, mlýnským žernovem, který ji stáhne do hlubin bouřlivě se zmítajícího moře světskosti.

Tedy závěrem:

Vše, co jsme psali o křesťanské zkušenosti přicházejícího Království, v jediném okamžiku zmizí, dáme-li ve své víře a ve svém srdci místo mytologizaci křesťanství, která zpochybňuje tělesnost Spasitele či něco z tělesné stránky díla Ježíše Krista. Kdyby nebylo pravdou, že se Kristus narodil z Panny, že byl obřezán, že byl pokřtěn v Jordáně, že chodil po hladině mořské, že rozmnožil chleby, že léčil nevyléčitelné a křísil mrtvé, že byl ukřižován, opravdu zemřel a vstal pak z mrtvých, že procházel zavřenými dveřmi a vznášel se ve vzduchu a byl vzat do nebe..., jestli něco z toho není pravda, tak potom rovnou můžeme být pohany, protože by nebylo překonáno to roztržení, které natropil Adamův hřích, tedy nebyl spojen člověk s Bohem, věčnost je stále nedostupná a ráj zavřený. Ano, mytologizované křesťanství, které se stalo pouhou užitečnou pohádkou, nebo mravním ponaučením, či společensky užitečnou ideologií, je jen přemaskovaným pohanstvím, které nepřeklenulo propast mezi přirozeným a nadpřirozeným. To by pak znamenalo, že my jsme na zemi a Bůh na nebi a mezi námi nekonečno.

Proti této pohanské tragédii postavila Církev zvěst o tělesném Narození v Betlémě a připomínku té drobné evangelijní zprávičky o obřezání Ježíšova těla osmý den.










Zobrazit příspěvek č. 483 jednotlivě

Administrátor --- 24. 1. 2009
Jaká asi bude americká zahraniční politika?

Obama si vybral za nejbližšího spolupracovníka nadšeného srbobijce

Srbové nesdílejí nadšení světa nad zvolením Baracka Obamy. Hlavně kvůli jeho volbě viceprezidenta, kterým je bývalý senátor za stát Delaware Joseph Biden.

Ten v roce 1999 patřil k nejaktivnějším stoupencům bombardování Kosova a Srbska a má na Balkáně pověst zaníceného "srbobijce."

Naopak kosovskoalbánský deník Koha Ditore napsal: "Do Bílého domu vstoupil velký přítel Kosova."

---------------

Obamomanie

Že bylo úterní uvedení nového amerického prezidenta Baracka Obamy do úřadu opravdu velkou událostí, dokazuje i fakt, že na něj zaměřil své oko i satelit GeoEye1. Z výšky 684 kilometrů vynikne obří množství Američanů, kteří se přišli osobně podívat, jak bude celá sláva vypadat, a jejichž skupiny na satelitních snímcích vypadají jako mraveniště.

Americká firma prodává obamovské panenky Maliu a Saschu

Nadšení z dcer Baracka Obamy udělalo ze dvou panenek nové prodejní trháky. Firma Ty Inc. vrhla na trh Sladkou Saschu a Úžasnou Maliu. (Sasha a Malia jsou Obamovy dcery.)
„Prodáváme je teprve od počátku ledna a absolutně nestačíme vyhovět všem objednávkám. Dívky z celého světa je chtějí mít, aby se nimi mohly identifikovat,“ potvrdila Denise Gary Robinsonová z newyorského internetového obchodu s panenkami.





Zobrazit příspěvek č. 482 jednotlivě

Administrátor --- 24. 1. 2009
První kroky nového prezidenta USA

Prezident Obama povolil financování organizací pomáhajících provádění potratů a používání buněk získávaných z živých embrií

Nový prezident Spojených států Barack Obama podepsal nařízení, jež ruší zákaz financovat z amerických veřejných rozpočtů mezinárodní organizace, které pomáhají při provádění potratů. S odvoláním na Bílý dům o tom informovala agentura Reuters.

Opatření zakazovalo poskytovat peníze organizacím pro plánované rodičovství, které nabízejí provedení potratu nebo o něm i jen poskytují informace. Američtí liberálové proti zákazu ostře vystupovali.

------------------------

USA povolily léčbu prostřednictvím kmenových buněk

Americký Úřad pro léčiva a potraviny (FDA) dal zelenou léčbě lidí prostřednictvím kmenových buněk. V pátek to oznámila farmaceutická firma Geron Corporation.

„Je to počátek nové éry ,“ řekl šéf Geronu Thomas Okarma, podle něhož výrazně vzrostla naděje na nápravu a regeneraci poškozených orgánů a tkání. „Nová terapie sahá, kam prášky a skalpely nemohou,“ dodal. To, že dostala zelenou, ovšem ještě neznamená, že bude úspěšná a pronikne na trh.

Výzkum kmenových buněk dosud výrazně limitovaly zákony exprezidenta George Bushe, jenž stál na straně kritiků tvrdících, že získávání kmenových buněk ze životaschopných lidských embryí je neetické.

Nový prezident Barack Obama už během kampaně avizoval, že změna pravidel bude jednou z jeho priorit.






Zobrazit příspěvek č. 481 jednotlivě

Administrátor --- 23. 1. 2009
Barack Obama si vybral homosexuálního biskupa

Inaugurační týden modlitebně zahajoval biskup homosexuál Gene Robinson

Homosexuální biskup hlásající, že není "ohavností před Hospodinem", zahájil 18. ledna inaugurační týden úvodní modlitbou. Tento kněz je znám jednak svou sexuální orientací a pak také tím, že byl prvním biskupem na světě, kdo o ní otevřeně začal hovořit. Příslušníci tzv. "sexuálních menšin", které stále výše "zdvihají hlavu", vyvíjejí rostoucí tlak na popularizaci homosexuality. Kněz Robinson byl pozván i na samotný obřad inaugurace Baracka Obamy. Cena vstupenek na tuto historickou událost dosáhla den před ní 20.000 dolarů.

Credo.ru







Zobrazit příspěvek č. 480 jednotlivě

Administrátor --- 22. 1. 2009
Z tisku - ekumenické bohoslužby v Moskvě

Moskevský ekumenismus - už bez pravoslavných

Ekumenická hvězda

Nejmladšímu účastníku ekumenického shromáždění darovali pěticípou hvězdu s dosti smělým obrázkem nějaké slečny (jen doufejme, že ta žena ve hvězdě nemá být Panna Marie).
Ekumenická bohoslužba s modlitbou za jednotu křesťanů se konala v moskevském katedrálním katolickém chrámu.

20. ledna se ve vánočně vyzdobeném chrámu Neposkvrněného početí Panny Marie kromě římskokatolických duchovních účastnili společné modlitby i lutheráni, baptisté, letniční a adventisté. Žádný pravoslavný.

K poctě zvolení Baracka Obamy zapěl místní letniční sbor i svěží černošský spirituál.

-----------------

Zřejmě to svědčí nejen o postupném odklonu od ekumenismu, ale i o atmosféře v Ruské pravoslavné církvi před volbou nového patriarchy. Nikdo z hierarchie nechtěl novoročním ekumenismem jitřit vnitrocírkevní atmosféru či si proti sobě postavit církevní lid, který je na ekumenismus ve své většině alergický. A jestli si to v církvi bez patriaršího vedení netroufl snad žádný biskup, tím méně pak ti, kteří kandidují na patriarší stolec. Pro toho, kdo má oči k vidění, to je názorný obrázek toho napětí, panujícího v Církvi kolem ekumenismu, který není ani vzdáleně něčím přirozeným, ale spíše křečí, která se udržuje jen nejvyššími církevně politickými zájmy.



P.S.
Musím vždy pousmát ekumenismu katolíků, kteří v Moskvě pořádají modlitbu za sjednocení křesťanů v chrámu zasvěceném Neposkvrněnému početí - tj. modernistickému římskému dogmatu, které pravoslavní rozhodně odmítají. Asi to mlčky vypovídá něco o tom, jak si Řím tu jednotu představuje. Inu, "kouzlo nechtěného".

Neogotický chrám projektovaný pro 5000 věřících byl postaven v letech 1901-1911 ze sbírek veliké polské menšiny v Moskvě (30 tis. lidí). V r. 1938 byl chrám uzavřen. V r. 1990 byla na svátek Početí Panny Marie po 60ti letech sloužena mše, které se účastnilo několik stovek lidí. (Dle ruské Wikipedie)







Zobrazit příspěvek č. 479 jednotlivě

Administrátor --- 20. 1. 2009
Z tisku

V Indii provedli rituál koupele dítěte ve vroucí vodě

V indickém státu Radžastan rodiče spustili do nádoby s vroucí vodou svoji tříměsíční dceru, a to před očima přihlížejícího publika a novinářů. Stalo se to 27. prosince 2008.

Děvčátku se nic nestalo a při koupeli ve vařící vodě dokonce ani nezaplakala. Celá procedura byla provedena v rámci očistného obřadu, jehož vykonání radil vrchní žrec chrámu Bhímy (Balabhim, Anjaneya). Při provádění této příšerné procedury vyhlíželi rodiče dítěte klidně a odhodlaně. Po dokončení obřadu byli šťastní a publikum šokováno.

Novináři vypátrali, že manželé nemohli mít děti, a proto se obrátili s žádostí o pomoc ke knězi kultu Bhímy. Žrec jim předpověděl, že budou mít dvě děti - jedno z nich umře, kdežto druhé bude možno zachránit za pomoci očistného obřadu. Později se jim skutečně narodilo dítě, ale po čase umřelo. Za rok přišla na svět dívka a rodiče se bez pochybností rozhodli vykonat, co jim doporučil vrchní žrec.

Při obřadu prý děvčátko vydávalo jen lehké pískání a z kotle se vynořilo naprosto zdravé a nepoškozené. Podle rodičů se prý nyní tříměsíční dívka cítí dobře a vyznačuje zaviděníhodným zdravím a apetitem.

News ru com
Itar tass
Allvoices.com









Zobrazit příspěvek č. 478 jednotlivě

Administrátor --- 17. 1. 2009
Poslední letošní ohlédnutí za svátky Narození

Neděle po Narození Páně

Význam Narození Kristova. Jakými slovy to vyjádřit? Dokonce i když řekneme, že je to největší událost v celých dějinách lidstva, zní to jaksi příliš slabě a nedostatečně. Snad lépe postihneme velikost události, které se nyní dotýkáme, rceme-li, že Narození, Ukřižování a Vzkříšení - toto dílo spásy - je stejného významu jako stvoření světa. A někteří dokonce říkají, že dílo spásy Kristovy v něčem převyšuje i samo dílo Stvoření, které bylo (jak víme z Písma) poskvrněno a torpédováno satanem, tím dávným hadem, kdežto díla spásy a příchodu nového světa se satan už dotknout nemůže.

Když byla úmorná (duchovní) noc lidstva nejhlubší, ozval dávno předpověděný a dlouho toužebně očekávaný hlas: "Hle, ženich přichází." Jeden za druhým začaly národy země setřásat se sebe temný spánek pohanských bludů, rozžehly svícny víry a vcházely s Kristem - podobně jako moudré panny v onom evangelijním podobenství (Mat 25,1-14) - do jeho svatební komnaty. Kristus shromáždil všechny své věrné, rozptýlené po celém světě, a shromáždil je ve své Církvi, učinil je účastnými svého Božství a dědici věčných blah v jeho království, jemuž nebude konce.

Kristus se dle slov ap. Pavla stal Novým Adamem, zakladatelem a původcem nového lidstva. Vtělení Božího Syna se týká celého lidstva a rozprostírá se nad všemi věky lidských dějin. Prvostvořeným Adamem začaly lidské dějiny. Kristem začala historie nového lidského rodu - spaseného lidstva.

Narozením Kristovým tedy začíná úplně nová etapa lidské historie, éra spásy, eón nového lidstva, které žije skrytě v lidstvu starém, ale nepochází od Adama ale od Krista, který je zakladatelem úplně nového lidského rodu. V éře od Adama do Krista vidíme neustálý sestup lidstva do sféry materiální pozemské existence bez naděje na vzkříšení a věčný život. S příchodem Božího Syna začíná vzestup lidstva k věčnému pravému životu; vzestup, který se děje v blahodatném a životodárném prostoru Církve.

Každý člověk, který se na zemi narodí, je potomkem starého Adama, a proto po něm musí zdědit smrt a rozklad. Kdo však v Tajině svatého křtu oblékne Nového Adama, stává se dědicem vzkříšení a věčného života. Kristus ve svém životě ukázal nejhlubší, nepostižitelnou a zároveň tu nejopravdovější podstatu člověka. Přijetím lidské přirozenosti ji Spasitel posvětil, obnovil a zbožštil. Navrátil člověka na cestu dosahování toho nejvznešenějšího cíle lidského života.

Vtělení Božího Syna odhalilo, že svět i člověk jsou podřízeny věčnému tvůrčímu úmyslu Božímu. Člověk i svět totiž existují jenom díky účasti na tom skrytém, nepostižitelném a nejvyšším principu života, který byl od věčnosti skryt v Bohu a který se nyní ukázal zjevením na světě předvěčného Božího Slova, Pána našeho Ježíše Krista.

Viditelným znamením Božího zjevení a všeho, co bylo vykonáno Ježíšem Kristem zde na zemi, je historická existence Církve, kterou Pán založil a poslal ji, aby rozšířila spásonosné plody Božího vtělení do všech národů země v průběhu celých dějin. Jak církev uskutečňuje Bohem uloženou misii posvěcování světa blahodatí, zjevuje světu cestu vedoucí ke zbožštění a vzkříšení, dávaje celým lidským dějinám ospravedlnění a vyšší smysl.

Ve svátek Narození Kristova, které je základní událostí posvátné historie lidstva a zároveň velikým svátkem v životě Církve, přenášíme se do situace vzdálené noci, v níž se Pán narodil, oslavujeme a opěvujeme Toho, kdo se z přečisté Panny narodil, jako Spasitele světa. Je to tajemství s ničím nesrovnatelné, když v podobě člověka přišel ve své pokoře do světa Vládce veškerého stvoření a Pán slávy. Každé Boží stvoření si tedy pospíšilo, aby mu posloužilo a přineslo v den jeho narození svůj dar: země jeskyni, pustina jesle, nebesa hvězdu, mágové poklady, andělé opěvování, pastýři zbožné poklonění.

Nechápe svět toto tajemství Božího sestoupení a diví se tomuto zření. Všechno přemůže láska Boha k lidskému rodu. Se zbožným chvěním se národy země klaní nevyjádřitelné moci nebeského Krále, který se před dvěma tisíci lety narodil z Panny Marie, nechal se položit na slámu do ubohých jeslí v chladné a temné jeskyni. Nikoliv kvůli tomu, že by potřeboval pozemský život, narodil se předvěčný Bůh na zemi jako dítě. Leč kvůli tomu, aby nás lidi na zemi zahrnul svou nebeskou láskou a učinil nás účastnými věčného života v království nebeského Otce. Na tuto lásku Boží ke světu je potřeba odpovědět tím, že se necháme inspirovat a pozvat; tím, že sami vynaložíme námahu pro Pána; zřením a tvořivostí, naší láskou k bližním, duchovním obrozením a naší křesťanskou službou. Celý vesmír slouží Bohu, protože má od Něho úkol existovat. Avšak pro člověka je sloužit Bohu mimořádné, s ničím nesrovnatelné privilegium. Mágové z Východu posloužili narozenému Kristu tím, že se mu poklonili a otevřevše poklady své, obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu.
(Dle promluvy profesora Moskevské duchovní akademie prof. Konstantina Skurada)


Přines i ty svému Spasiteli, narozenému v tvém srdci, ty dary jako tenkrát mágové. Jak mu přinést zlato? Co má člověk nejvzácnějšího, co může Bohu obětovat nejcennějšího? Nejcennější, co máme, je samotný náš život. Zasvěť život Pánu Ježíši.

Jak mu přinést kadidlo? Kadidlo je darem kněžským. Vůně kadidla stoupající vzhůru zpodobuje vůni modlitby stoupající z očištěného lidského srdce k Bohu. Přinesme Ježíši Kristu svou modlitbu, k níž očistěme svá srdce.

Jak mu přinést myrhu? Myrha je vonný olej, kterým byla těla zesnulých pomazávána při pohřbu. Umrtvěme tělesné vášně, ať jsme mrtví pro svět a jeho pokušení. Posvěťme svá těla čistotě a dobrým skutkům. Takové tělo voní nebeskou vůní.

Ty tři dary, které přinesli mágové, jsou předobrazem naší křesťanské duchovní služby Bohu - tedy křesťanského duchovního života. Sv. Jan Zlatoústý pravil o Narozeném Ježíši Kristu: „On se narodil tělesně, aby tebe zrodil duchovně.“ Čili přijal tělo, aby tobě dal Ducha. Rozhodl se okusit tělesného života, aby tys mohl žít duchovně.

----------------

Svátky Narození Kristova se nesou pod znamením biblických slov: "S námi (jest) Bůh!" Tento výrok Písma se opakuje v bohoslužebných hymnech i v paremiích k Narození Kristovu.

Někdo žije dál ve tmě, je to jeho volba, ale už to není nutné. Vzešlo slunce. Tím sluncem je příklad Kristův, který ukázal dokonalého člověka. Ukázal člověka, jakého z nás Bůh chce mít. Ukázal vzor pokory, mírnosti, soucitu, trpělivosti, lásky...

Kdybychom měli na závěr shrnout poselství svátku jednou větou, tak by mohla znít: Žijte ve světle!











Zobrazit příspěvek č. 477 jednotlivě

Administrátor --- 14. 1. 2009
Sváteční poselství od zesnulého patriarchy

Poselství k Narození Kristovu od zesnulého patriarchy Alexeje II.

Zesnulý patriarcha Alexij II.

Koncem listopadu a začátkem prosince si patriarcha Alexij připravil svoje každoroční poselství ke svátkům Narození Páně. Zřejmě netušil, že napsaná slova už svým ovečkám a svému národu nepřečte. Jím sestavené poselství bylo však nalezeno v jeho pozůstalosti a na svátky Narození Páně bylo publikováno, a tak ještě jednou - posmrtně - prohovořil zesnulý ruský patriarcha ke svému lidu. Zde přináším několik výňatků z tohoto poselství.
"Pokoj svůj vám zanechávám, pokoj svůj vám dávám, ne tak jako svět dává, já dávám vám (Jan 14,27). Pokoj, který Bůh dává a který v Kristu vtěluje, vyhlazuje duchovní vášně a uklidňuje zmítající se vlny světské moře života... Sv. Basil Veliký nazývá pokoj, který Bůh člověku uděluje, pokojem, který je tím „nejdokonalejším ze všech požehnání“ a ct. Serafím Sarovský nám zanechal vskutku zlatá slova, naplněná nebem: „Získej ducha pokoje, a tisíce kolem tebe budou spaseny.“

Vtělené Boží Slovo přineslo pokoj všem, kteří v Něho věří a následují ho, berouce svůj kříž. Proč je však kolem nás stále tolik konfliktů, rozepří, hádek a křivd? ... Tuto otázku nemůžeme zodpovědět, dokud nenahlédneme do hlubiny svého vlastního srdce: nežijeme až příliš často podle své vlastní vůle, zapomínajíce na vůli Boží, na Jeho přikázání, spoléhajíce se jen na lidské síly, kdežto Boží pomoc necháváme upadat v zapomnění? Nenahrazujeme úsilí o pokoj a spravedlnost marností světskou, která nás dovede jen k deziluzi a vnitřní prázdnotě?

Moji drazí, pamatujme, že pravý pokoj může dát jen Bůh. Cesta za betlémskou hvězdou, kráčení cestou Kristovou nás dovede k nalezení spokojeného a pokojného života na zemi a věčného pokoje v Jeho nebeském Království.

Mějme na paměti, že pokoj Kristův přemáhá všechna nepřátelství tohoto věku. Jenom získá-li člověk tento pokoj do svého srdce, může obstát ve všech bouřích života a nést svým bližním smíření; tím proměňujeme život vírou, spravedlností, čistotou a láskou. Nechť vás všechny zahalí pokoj Kristův...

Téměř prorocky zní slova patriarchy o konfliktu, který v době patriarchovy smrti ještě nebyl, ale vzplanul ve Svaté Zemi právě v období vánočním a novoročním a neutichl ani na pravoslavné svátky. Hlas patriarchy z konce listopadu zazněl o Vánocích bohužel s aktuálností, kterou ještě před měsícem mohl sotva kdo očekávat.
Ve světě je opět neklid. Na mnohých místech je prolévána krev, trpí lidé. Věříme však, že Bůh pomůže, abychom my pravoslavní křesťané svým dobrým příkladem a činy dokázali přivést národy ke smíření, k moudrému a spravedlivému vyřešení všech sporů a různic. ...

(Při oslavách 1020. výročí křtu Rusi) mne Hospodin učinil hodným, abych navštívil starobylý Kyjev - kolébku naší církve a jeden z jejích stolců. Za účasti velkého množství shromážděných věřících jsme se modlili u kyjevských svatyň a opět pocítili pevnou jednotu národů křtěných v jedné lázni. Tato jednota nám byla odevzdána předky a je nutno ji bedlivě střežit a předat našim nástupcům.

Dále vzpomíná zesnulý patriarcha 90. výročí zločinné vraždy carských mučedníků a hovoří o desítkách tisíc věřících, které připutovaly na místo zabití sv. mučedníka cara Nikolaje II. Vyjadřuje naději, že Hospodin dá překonat všechny následky této tragédie, rozepří a zločinů 20. století a pozdvihne opět Svatou Rus v síle.
Dejž, Bože, aby se naplnila slova sv. Jana Šanghajského a Sanfranciského, která byla pronesena v hrozném roce 1938: „Blahoslavená jsi, země ruská, očišťovaná ohněm utrpení. Prošla jsi vodou křtu a nyní procházíš ohněm muk a vejdeš v pokoj!“

Na závěr se Alexij II. modlí, aby rodící se bohočlověk Ježíš požehnal všem v nadcházejícím roce pokojem, zdravím, úspěchem ve všech dílech dobrých. A aby přinesl do všech příbytků radost života v harmonii, lásce a spravedlnosti jeho.
V tento posvátný svátek se k vám obracím slovy sv. apoštola Pavla: „Bratři, radujte se, zdokonalujte se, utěšujte se, buďte jednomyslní, pokojní - a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.“ (2. Kor 12,11)

Alexij,
patriarcha moskevský a celé Rusi

Narození Kristovo
2008/2009
Moskva


(Kliknutím na obrázek patriarchy si jej zobrazíte ve větší velikosti)










Zobrazit příspěvek č. 476 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2009
Z tisku - zemětřesení v USA

Yellowstonský park zasáhly stovky půdních otřesů

USA. Yellowstonský národní park zasáhly v uplynulých dnech stovky půdních otřesů, což vyvolalo obavy z vulkanické erupce. Jde o největší sérii zemětřesení za poslední čtvrtstoletí.

Otřesy začaly po vánočních svátcích. To nejsilnější mělo sílu téměř čtyři stupně Richterovy škály, v pátek naměřili hned tři zemětřesení o síle tři stupně. Za týden bylo v parku zaznamenáno na 500 otřesů.

Yellowstonský park leží v seizmicky aktivní oblasti a otřesy tam nejsou vzácností. Od roku 2004 jich pravidelně zaznamenají až 2000 ročně. Poslední série však vyvolala obavy z možné erupce. Situaci bedlivě sledují odborníci. Poslední velká erupce se v regionu podle geologů udála před 640 000 lety a do okolí vychrlila milióny kubických metrů kamení a prachu.

Nejničivější zemětřesení zasáhlo Yellowstonský park v srpnu 1959. Mělo sílu 7,1 stupně na Richterově stupnici a způsobilo sesuvy půdy, které zabily 28 lidí a způsobily škodu za více než 11 miliónů dolarů.

(Přiložený obrázek: ilustrační koláž)












Zobrazit příspěvek č. 475 jednotlivě

Administrátor --- 12. 1. 2009
Z pravoslavného tisku o radaru

Ještě k militaristickému transparentu na pražské pravoslavné katedrále

V oficiálním věstníku Olomoucko-brněnské eparchie vyšel v rubrice "Zprávy z domova" článeček, který sem přepisuji v plném znění.
PRAHA. K překvapení mnoha pravoslavných věřících v Praze i jinde a také k překvapení mnoha mírumilovných občanů ČR, z nichž 70 procent odmítá stavbu raketových a radarových základen cizích zemí na území ČR, se na Památníku smíření, který se nachází pod pravoslavnou katedrálou Sv. Cyrila a Metoděje v Praze, objevil obrovský nápis - transparent JSME PRO RADAR. Nápis je zřejmě soukromou pro-militaristickou iniciativou osob podílejících se na práci památníku. U zúčastněných se zde (tak jako v době před listopadem 1989) zřejmě jedná o projev pokračující dobré vůle ke spolupráci s vládou a režimem, ať by byl jejich charakter jakýkoliv. O jiných osobách z Pravoslavné církve je známo, že již před časem připojili svůj podpis pod iniciativu NE ZÁKLADNÁM. Svoje odmítnutí radarové základny i nápisu u pravoslavného chrámu však v poslední době vyjádřili mnozí lidé z řad věřících církve a duchovenstva. Na chrám - slovy metropolity Kryštofa "patří jako znamení Kristův kříž a nikoliv deklarace politických postojů".

(Sůl země č. 4 z 20. prosince 2008; str. 6)

-----------

P.S.
Na Ambonu jsme již o celé trapné záležitosti psali.
Při mé poslední návštěvě Prahy se mi jeden pražský věřící svěřoval s rozpaky, jestli ještě vůbec může chodit do takového chrámu na bohoslužby. Zároveň vyprávěl, že když od duchovenského vedení tohoto chrámu zazněla v době útoku NATO proti Srbsku jakási podpora bombardování Bělehradu, přestali sem prý chodit na bohoslužby všichni Srbové, kteří žijí v Praze, a dodnes se tomuto chrámu vyhýbají.

Věřím, že česká veřejnost chápe, že je v naší pravoslavné církvi hodně lidí, kteří stojí na úplně jiných názorových a morálních pozicích, než pražský "památník smíření".














Zobrazit příspěvek č. 474 jednotlivě

Administrátor --- 12. 1. 2009
Z tisku - z došlé pošty

Mnichovská mise Alexije II.

Před svým odchodem na věčnost završil Alexij II. hlavní dílo svého života. Poprvé po sjednocení Ruské pravoslavné církve vykonal liturgii v pravoslavném chrámu Ruské zahraniční (zarubežné) církve.

Katedrála v Mnichově. V chrámu novomučedníků se symbolicky završilo sjednocení ruské církve.
Patriarcha Alexij II. - historická svatá liturgie v mnichovském chrámu čtyři dny před smrtí.
Čtyři dny před svým zesnutím patriarcha Alexij poprvé (a jak se ukázalo: naposledy) sloužil Božskou liturgii v chrámu, který náleží emigrantské větvi ruského pravoslaví, která se teprve nedávno znovu spojila s mateřskou církví v Rusku.

Kvůli srdci se dostal patriarcha do Německa. Záchvaty arytmie totiž donutily patriarchu rychle přijet do Mnichova, kde se léčil - jak měl ve zvyku - nejen medicínskými metodami, ale odebral se do mnichovského katedrálního chrámu zasvěceného svatým novomučedníkům ruským.

Při této bohoslužbě, jediné liturgii v chrámu Ruské zahraniční církve, 30. listopadu 2008 podával patriarcha osobně svaté přijímání mnoha věřícím (přibližně 150 lidem).

Takřka přesně před rokem zde již patriarcha Alexij byl na návštěvě. I tehdy se v tomto městě léčil. Na pozvání arcibiskupa Marka zde sloužil akathist před ikonou ruských novomučedníků. Pak následovalo malé pohoštění a posezení za jedním stolem, na jehož příjemnou atmosféru později patriarcha často vzpomínal, vyprávěje, že při tomto setkání nebyla cítit žádná cizost ale naopak blízkost.

Symbolem sjednocení obou ruských pravoslavných církvi byla památka ruských novomučedníků. První setkání metropolity Lávra, který byl představitelem Ruské zahraniční pravoslavné církve, stala se v květnu 2004, když v Moskvě pokládali základní kámen ke stavbě chrámu butovských novomučedníků. V květnu 2007, kdy byl podepsán historický dekret o znovusjednocení obou pravoslavných církví, byl vysvěcen chrám zasvěcený novomučedníkům, jehož se patriarcha Alexij i metropolita Lávr účastnili. A jediná bohoslužba konaná patriarchou Alexijem v chrámu Ruské zahraniční církve byla také v chrámu novomučedníků ruských.

Srdce přivedlo patriarchu Alexije II. do Mnichova v poslední dny jeho života. Věřící mají zato, že to byla odměna od Nejvyššího - sloužit v pravoslavném chrámu nikoliv cizí ale sjednocené a posílené Ruské pravoslavné církve. Byť to bylo jedinkráte.

Při loučení patriarcha pravil, že se na vlastní oči přesvědčil, že sjednocení "proniklo na úroveň farností" a že je "zakořeněno v církevním lidu". A nikoho v tu chvíli nenapadlo, že za čtyři dny se završí pozemská cesta služebníka Kristova.

Life.ru









Zobrazit příspěvek č. 473 jednotlivě

Administrátor --- 8. 1. 2009
Svátek Narození Páně a poklonění tří mudrců

NAROZENÍ PÁNA NAŠEHO JEŽÍŠE KRISTA.
Poklonění tří mágů: Melchiora, Gaspara a Baltasara

Z biblického čtení na svátek Narození Páně:
4,4       Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu,
4,5       aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.
4,6       Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.
4,7       A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.
(Z epištoly apoštola Pavla Galaťanům)


Freska Narození Kristova, RuskoJežíš Kristus přišel, abychom byli adoptováni za syny Boží. Člověk přivtělený do mystického Těla Kristova již není otrokem, není pouhým služebníkem, ale je synem Božím. Není Synem Božím kvůli své přirozenosti, jako Pán Ježíš, ale stává se synem Božím kvůli blahodati, milosti Boží, kterou skrze Krista dostává.

Jestliže jsme se stali syny Božími, znamená to z druhé strany, že Bůh se tím stal naším Otcem. To je nesmírné privilegium křesťanské - Bůh je jim Otcem! Nic podobného nemůže odůvodněně prohlásit žádný příslušník jiného náboženství. Pokud i o muslimovi, buddhistovi nebo hinduistovi někdo řekne, že i jim je Bůh Otcem (jak to např. prohlašují různé moderní vatikánské dekrety), můžeme opáčit: "A odkud pak to? Jak se to stalo? Jak to lze dokázat a zdůvodnit? Kdy je Bůh přijal za syny?" A odpovědí bude buď mlčení nebo zmatené teorie, které ve světle Bible neobstojí. A co židé? Jim Bůh v předkřesťanských proroctvích slibuje, že jim bude Otcem - čili, že skrze Mesiáše budou jednou přijati (ti, kteří Mesiáše rozpoznali).

Toto křesťanské privilegium samozřejmě nezakládá žádné právo, aby se křesťan povyšoval nad jiné lidi či dokonce proti nim povstal nebo se domníval, že by jim měl vládnout. To by bylo zcela absurdní uchopení tohoto privilegia už proto, že být synem Božím neznamená získat tím nějaké pozice v tomto světě, ale právě naopak: umřít pro tento svět, nepatřit tomuto světu, mít občanství v nebesích, náležet přicházejícímu světu. Krásně se zpívá v jedné české koledě o narozeném Kristu, že je "Otec budoucího věka".
Nu, a co dále znamená, že jsme syny Otce? Jak nás to odlišuje od těch, kteří nejsou Jeho syny? Především tím, že jsme jiného ducha než oni. Byl do nás seslán Duch volající v našem srdci k Bohu: "Otče!" Tento Duch přerodil našeho ducha podle obrazu svého (ano, je to v jistém slova smyslu znovustvoření člověka). Abychom dobře rozuměli tomu výroku o Duchu volajícím v nás: "Otče!" - to není nějaké podobenství, přísloví či obrazné vyjádření jakého skrytého tušeného pouta s Bohem. Nic takového! Je to realisticky popsaná každodenní niterná křesťanská zkušenost. Takové je bezprostřední prožívání skutečně do hloubi lidské bytosti vrostlého příbuzenství se Stvořitelem, důvěrná blízkost, která vytváří v celém průřezu lidské duše a ve všech jejích vrstvách předpoklad ke sjednocení s Bohem a ke zbožštění člověka.

Nemá však smysl se opájet tím, že jsme syny Božími, pokud máme ducha světských lidí. Jsme syny toho, jehož ducha máme. Kdo má ducha světa, je synem světa a spolu se světem hyne. Kdo má ducha Otce nebeského, je synem Božím a je už nyní vzat z tohoto hynoucího světa. Přechází ze smrti do života.

Dávejte dobrý pozor na to, jakého jste ducha. Starec Lavrentij Černigovskij hovoří právě o tomto, když nabádá, že je důležité být zapsán v knize života. Když se ho někdo tázal, jak má poznat, je-li zapsán v knize života, odvětil otec Lavrentij: "Poznáš to podle toho, jestli tě to táhne na bohoslužby. Blažení jsou ti, kteří jsou zapsáni v knize života."

Nezřídka zvláště dnes právě tudy probíhá ta fronta, na které se vede lítá bitva o spásu člověka. Současní křesťané mají veliké problémy se svým vztahem k bohoslužbám. Je to jedno z výrazných znamení naší doby. Příliš mnoho lidí má k bohoslužbám skutečně vlažný vztah, přijdou jen občas, nebo chodí formálně, či v rámci svého domorodého folklóru. Na jejich chování v chrámu lze během chvilky poznat jejich světského ducha. Bohoslužba je jako "duchovní zrcadlo", v němž se ukazuje pravý duchovní stav člověka. To je v Pravoslavném světě známý jev. Na lidech jsou při bohoslužbě vidět jejich duchovní nemoci - nikdo to není schopen utajit, neschová se to pod žádnou přetvářkou. A je na nich patrný jejich duchovní stav - tedy jak těžkosti tak i svatost. Světský duch člověka se snad nikde neprojevuje tak zřetelně, jako při liturgii. Bohužel, opravdu málo je dnes lidí, kteří jsou schopni pokojně vrůst do bohoslužby a něco do ní přinášet; takových lidí, kteří nemají ducha převážně světského, je dnes tragicky poskrovnu. Pro naprostou většinu našich současníků je bohoslužba takovým i onakým problémem.
Jak konkrétně se v člověku děje jeho znovustvoření a obnovení jeho ducha? Je to důsledek působení svatých Tajin, které nás spojují s Kristem a s jeho dílem spásy: Narozením, Křížem, Vzkříšením. Vladyka Antonij Surožský o tom hovoří: "(Narození Páně) to není jen soucit, není to jen příznivý vztah Boha k nám, je to láska Boha, který za námi přišel v těle právě narozeného Krista. Je to On, který učinil z lásky tento svět, stvořil svět, aby s ním sdílel ten jásající a slavící život, který se nazývá láskou a který dostupuje takové energie, takové plnosti, že překonává všechny hranice a všechna omezení. Tato láska dává sama sebe, zapomínaje na vše, kromě milovaného; dává sama sebe jakoby v nechráněné křehkosti, v bezbranném tělíčku nemluvněte narozeného v Betlémě. A Bůh k nám volá: Odpovězte na to...!"

Jeden z našich velikých současných duchovních otců, Sofronij píše: »Bůh je láska, Bůh je světlo a není v něm žádné tmy; jak je však pro lidi těžké přijmout taková slova! Je to obtížné, protože náš osobní život a život současného okolního světa svědčí spíše o opaku.«

Otec Sofronij o starci Siluanovi: »Žil na zemi člověk, muž gigantické síly ducha, dlouho se modlil s nezadržovaným pláčem: "Smiluj se nade mnou...!" Leč neslyšel ho Bůh. Uplynulo mnoho měsíců takovéto modlitby a jeho duševní síly se vyčerpaly; dobral se až k zoufalství a vykřikl: "Ty neuprositelný...!" A vtom se v jeho duši ztrápené zoufalstvím cosi prolomilo a náhle - na okamžik uviděl živého Krista. Jeho srdce a celé tělo naplnil oheň v takové síle, že kdyby vidění ještě na chvilku pokračovalo, umřel by. Poté už nedokázal zapomenout na nevýslovně mírný a nekonečně milující, radostný a plný nepostižitelného pokoje výraz Kristův a po všechny následující mnohé roky svého života neustále svědčil, že Bůh je láska, láska bez hranic a nepostižitelná, nevýslovná...«

Za všemi tragédiemi, které se dějí v tomto světě a jsou důsledkem zvráceně užívané lidské svobody a lidského hříchu, není bohapustá prázdnota; i když se našim osleplým očím někdy zdá, že tam, kde nic nevidí, tam prostě nic není. Za tímto světem je jako za oponou jiný svět, bezbřehý oceán Boží lásky. Svatý starec Siluan Athonský ji uzřel, my ji můžeme tušit, můžeme ji spatřit alespoň v jejím odlesku, který se ve chvilkách duchovního zření zatřpytí v našem srdci. A můžeme ji všichni jasně vidět v okamžicích, kdy tato láska - sama pohnuta vlastním milosrdenstvím - vstupuje do našeho stínového světa. Jako při Narození Dítěte Ježíše.
Jak odpovědět na Boží lásku, která se tělesně zjevila v Betlémě? V evangeliu se vypráví o třech mudrcích, kteří přišli za Kristem z veliké dálky. I my jsme velice vzdáleni od Boha, leč naší odpovědí na betlémské zjevení by mělo být, že se z té veliké dálavy vypravíme ke Kristu. Vykročíme z noci našich životů, ze tmy svých duší k Božímu světlu. Kolik z nás je ponořeno ve tmě! Kolik z nás prodlévá v temnotách! Tak se tedy vydejme na cestu za hvězdou rodícího se nového světa, za světlem. Láska Boží je tímto světlem. Z tmy zla se vypravme za rozbřeskem lásky. Ze hříchu vyjděme za láskou, která vše odpouští a uzdravuje. Z duchamorné zimy našich životů pospíchejme k lásce, která může zahřát lidskou duši a změnit celý život člověka. Z prázdnoty našich marností zmítaných životů pojďme k lásce, která nasycuje duši všemi dobrými věcmi. Ze syré tesknoty přejděme k lásce, protože kde je láska, tam je radost a světlo, tam není polarita velikosti a malosti, ale vše je veliké, neboť vše se může stát znamením lásky! (Dle kázání na svátek Narození Páně vl. Antonije Surožského; 2006)

Známý veliký ruský starec naší doby, archimandrita Kyrill (Pavlov) ve svém kázání na tento svátek nabádá, abychom odpověděli na zázrak Narození Kristova tím, že se oblékneme v lásku, která je souhrnem a plností veškeré dokonalosti; že překonáme všechny neshody, nedůvěru, vzájemný hněv a zklamání či zlobu, zvítězíme nad zlem tím, že je budeme odplácet dobrem, a necháme se přemoci láskou, kterou nám Bůh v Betlémě zjevil.

Kristus se rodí!
Oslavujme Ho!



Ilustrace: Detail fresky ikony Narození Kristova. Chrám Sretenija Vladimirskoj ikony Božijej Materi. Moskevský Sretenskij monastyr. (Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte ve větší velikosti.)









Zobrazit příspěvek č. 472 jednotlivě

Administrátor --- 7. 1. 2009
Svátky Narození Páně

Narození Kristovo - předvečer

Kristus se rodí! Oslavujme Ho!

Ve svátku Kristova narození si připomínáme naplnění tisíciletých proroctví, jimiž bylo židům a potažmo všem lidem zaslíbeno vysvobození od hříchů, čili od toho, co člověka odděluje od Boha, od věčné blaženosti, od nesmrtelného života.

Podle Otců přišel Kristus, když byla noc lidstva nejtemnější, tedy duchovní tma světa nejhlubší. Když bylo lidstvo přesyceno tragickým poznáním své bezmocnosti vůči hříchu, kdy lidské mysli přetékaly pochopením, že člověk ve stavu, v jakém je, nemůže vlastními silami dosáhnout věčného života a společenství s Bohem. Tehdy přišel Boží Syn, protože to byl dějinný moment, kdy bylo lidstvo připraveno. A v nejhlubší noci nastal obrat lidských dějin, duchovní rozbřesk - vyšlo Slunce spravedlnosti.

A nedosáhli toho poznání jen židé, vedení Hospodinem. Svými vlastními klikatými cestičkami přišli k podobnému poznání i pohané. Z historických svědectví doby prvokřesťanské víme, že v této době pohané přestávali věřit ve své kulty a modly; vyznávání příslušnosti k pohanskému náboženství se stále více stávalo pouhou společenskou konvencí, projevem občanské loajality k pohanskému státu. Leč na duchovní rovině od přinášení obětí Apollónovi či Jupiterovi stále mohutnějící zástup pohanů již pranic neočekával. Dokonce v samotných náboženských strukturách pohanských začaly lavinovitě vznikat podivuhodné kulty, utvářet se různá tajemná mysteria slibující hlubší poznání a zasvěcení do tajné duchovní praxe, která měla řešit bezvýchodnost lidského života; objevovala se všelijaká učení o jediném Bohu, který je nade všechny jiné bohy, či mlhavé představy o Bohu, který nechce krvavé oběti, ale přináší lásku apod.

A tehdejší filosofie? Jedni filosofové dospěli k chápání nutnosti a smysluplnosti nekompromisní mravnosti a dobrovolné askeze, jiní propadali nad probíhajícími změnami ve světě do skepticismu: obojí svým způsobem otevírá dveře příchodu křesťanství.

A židé, v jejichž lůně se měl Mesiáš objevit? Ti už nikoliv jen toužili a prosili o příchod Mesiáše, nýbrž přímo křičeli k Bohu, aby už neotálel. Byli totiž v postavení bezvýchodném a nekonečně ponižujícím, znechucujícím a všechno jejich náboženské i národnostní cítění urážející. Okupováni pohanskými Římany. V jejich zaslíbené zemi, která byla Božím darem, se usadila hnusná soldateska rouhačů, kteří tam prolévali židovskou krev dle libosti. Každému židu bylo jasné, že z téhle situace nevede žádná cesta, nestane-li se zázrak, nepovstane-li Hospodin. A kromě toho: všichni dobře znali proroctví Danielovo, kde je přesně vypočítána doba příchodu Mesiáše, všichni věděli, že ta doba je tady. Čekali Mesiáše každým dnem. Mesiánská proroctví znal každý žid zpaměti a připomínal si je denně (každopádně vždy, když spatřil římského vojáka); proto mohli židé bez přemýšlení či učených exegetických debat okamžitě odpovědět na Herodovu otázku, kde se má Kristus naroditi (Mat 2,4-6). Věděli to všichni - kromě Heroda. To očekávání bylo ve společnosti tak silné, že kdejaký fanatik či člověk s labilní psychikou se prohlašoval za mesiáše a jistě se našel někdo naslouchající jeho "kázání". Samozvanými proroky a mesiáši se Palestina té doby jenom hemžila.

A tak byl svět před dvěma tisícovkami let skutečně nakypřenou půdou pro příchod náboženství lásky a spásy Kristovy.

A proroctví se naplnila. V skrytu, a tak, jak to nikdo nečekal - jak to ostatně bývá s naplňováním většiny proroctví (včetně těch apokalyptických). Kristus se sice opravdu narodil z královského rodu, jak se čekalo, jenže ze zchudlé větve tohoto rodu, takže nikoliv paláci, ale ve chlévě. Narodil se vskutku v Betlémě, jak bylo prorokováno, avšak žádnému obyvateli Betléma, ale panně, která tam Božím řízením zrovna připutovala kvůli jakýmsi státním úředním formalitám. Takhle to nikdo nečekal. Všichni si mysleli, že Mesiáš vyjde z paláce (Herodova paranoia odráží tento obvyklý názor). Nikdo nečekal chudého Mesiáše, po takovém zachránci ponižovaní židé netoužili. Kdo by si totiž dokázal představit, k čemu by izraelskému lidu byl na jeho cestě ke světovládě takovýto chudý král, který místo na koni pojede na oslátku? Hrůza! Tu chudobu mu židé (zvláště ti bohatí a nacionalističtí, žíznící po vládě nad pohany, - dnes bychom je nazvali "sionističtí židé") nikdy neodpustí. A když jim nedal světovládu Kristus, vezmou ji od antikrista. Po židech šel o tisíc let později podobnou cestou papežský Řím.

Světsky uvažující lidé nikdy nepochopí, že v Boží plánech spásy lidstva se s tímto starým světem nepočítá, a že spása Kristova začíná současně se začátkem nového světa. Naplňuje se zde Boží slovo: "Hle, vše tvořím nové." (Zjev 21,5)

Všimněme si dvou pozoruhodností svátku Narození. Jedním je zjevení nové hvězdy a druhým je takový liturgický detail - církev vybrala jako začátek starozákonních čtení při večerní bohoslužbě na svatvečer Narození Kristova biblickou zprávu o stvoření světa. Stejně jako zjevení nového nebeského tělesa tak liturgická připomínka stvoření mají hovořit srozumitelnou řečí - Kristovým narozením začíná nové stvoření. Podobně jako příchod Božího Syna, tak i začátek nového kosmu se děje v skrytu, není vidět tělesnýma očima, není měřitelný vědeckými přístroji, nelze jej najít mikroskopem ani vypátrat v hlubinách vesmíru Hubblovým teleskopem. Marně se Herodes pokoušel toto dílo překazit, zbytečně se o to pokoušeli vladaři pronásledující křesťany, marně se o to pokouší ateistická věda. Místo, kde vzniká, roste a buduje se nový svět, je jim nedostupné. Kde se to tedy děje? V lidských srdcích. A z nich to nemůže nikdo vyrvat. Ve věřících lidských srdcí se stále utváří, šíří a mohutní nový svět, který jednou - po zániku vezdejšího světa zkaženého - bude jedinou naší realitou. To je ten nebeský Jerusalem. Nebude tam svítit slunce, protože světlem tam pro všechny bude Kristus. (Zjev 21,23)

Otcové říkají, že Narození Kristovo si připomínáme nejen jako historickou událost, ale jako skutečnost, která se od těch dob stále děje v Církvi Boží. Duchovně je zde tato událost stále přítomna, stále se děje v církevním čase-nečase. Církev totiž balancuje na hranici věčnosti, žije současně ve dvou světech, či na hraně dvou světů: časnosti a věčnosti. Vyjádřením této církevní reality je i liturgie - při každé liturgii se děje Kristovo Narození, Ukřižování i Vzkříšení.

Důležité však především je, aby se Kristus narodil v tvém srdci. Totiž jedině když se narodí v lidském srdci, tak v takovém srdci může být i ukřižován - a člověk s ním, a pak v takovém srdci může vstát z mrtvých - a člověk s ním. To je naše spása. A všechno to začíná tím, že se Kristus narodí v srdci člověka.

Je to vůbec možné? Pomozme si přirovnáním. Vyložme si reálie Narození Páně jako podobenství. Jestliže se Ježíš Kristus mohl narodit v jeskyni, čili ve skále, pak se může narodit i v lidském srdci, které je ztvrdlé hříchy a vášněmi. Jenže, aby se mohl v kameni narodit, musela mu skála v sobě vytvořit prostor - jeskyni. Podobně i zkamenělé lidské srdce může v sobě utvořit prostor, aby do sebe pojalo Nepojmutelného. Jak? Při pohledu na ikonu Kristova Narození, při naslouchání svátečnímu biblickému čtení a posvátným hymnům si uvědomujeme, že se vtělila Boží láska a že naprosto přirozenou odpovědí našeho srdce na dar lásky je hluboká vděčnost a dojetí. Máme na paměti, co pro nás Bůh učinil, když se jako Nesmrtelný stal smrtelným. Vždyť (jak učí Pravoslaví narozdíl od jiných vyznání) od okamžiku, kdy se Kristus narodil, už musel nutně a nevyhnutelně jednou zemřít. Kvůli tomu se Věčný Bůh narodil, aby zde mezi námi zemřel. Existuje lidské srdce, které poté, co do sebe vpustí takovou myšlenku, a poté, co si uvědomí tuto neskonalou Boží dobrotu, neodpoví vděčností? Tato prostá odpověď srdce na nevyjádřitelnou lásku Boží vytvoří v kameni srdce onu jeskyni, v níž se může narodit Pán Ježíš do našeho života.









Zobrazit příspěvek č. 471 jednotlivě

Administrátor --- 6. 1. 2009
Vánoční zvyky apod.

Z tisku - málo známé detaily o Vánocích

Časopis Time připomněl několik méně známých informací týkajících se vánočních svátků

V předvečer Vánoc v r. 1914 na západní frontě první světové války přerušily nepřátelské strany boje a vojáci zazpívali vánoční písně. Ráno na svátek vánoční si pak němečtí a britští vojáci dokonce potřásli rukama a vyměňovali si dárky. (To je však už hrozně dávno. V dnešní době prezident Clinton odmítl přerušit bombardování pravoslavných obyvatel Bělehradu na velikonoční neděli; o letošní židovské "vánočně a novoroční nadílce" bomb a raket pro palestinské obyvatele Gazy ani nemluvě; pozn. překl.)

Kolonisté puritáni v severní Americe zpočátku nesměli slavit Vánoce: od r. 1659 do 1681 bylo zjevné slavení vánoc v Bostonu trestáno pokutou. Kongres USA uspořádal svoje první zasedání 25. prosince 1789 (kongresmani si v závěru 18. století zvolili toto datum v roce, aby dali najevo, že jej považují za všední pracovní den, kdy správný Američan nemá co slavit; pozn. překl.).

Let santa Clause na sáních po nebi poprvé popsal americký spisovatel Washington Irving v r. 1819.

První vánoční stromečky se objevily ve Štrasburku v 17. století. Do Ameriky přišel tento zvyk z Anglie, kam jej přivezl princ Albert.

Na Vánoce Portugalci uždibují část jídla pro živé a mrtvé, Finové jdou do sauny, Australané na pláž a ve Španělsku probíhá největší světová loterie.

Time (dle inopressa.ru)








Zobrazit příspěvek č. 470 jednotlivě

Administrátor --- 5. 1. 2009
Bible na internetu

Opět fungují internetové biblické odkazy

Jak si mnozí z Vás všimli, před více než půl rokem byla odstavena internetová služba, která zobrazovala požadovaný úryvek z Písma svatého. Provozovali ji sice nepravoslavní, ale rádi a vděčně jsme ji využívali i my. Řadu měsíců jsme čekali na její opětovné spuštění. Bohužel k obnovení této služby nedošlo ani po mnoha měsících a na českém internetu za ni nevznikla žádná rovnocenná náhrada (ač jsme po ní pátrali). To nás koncem minulého roku přimělo začít obdobnou službu provozovat na pravoslavném serveru. Zatím jen ve zkušebním provozu a implementovány jsou pouze dva biblické překlady: kralický a ekumenický, mezi nimiž můžete dle libosti přepínat. Plánujeme implementovat bibli v dalších jazycích: ruském (právě se připravuje), staroslověnském (právě se připravuje), řeckém, latinském, anglickém. Výhledově pak i český petrohradský překlad z přelomu 19. a 20. století liturgicky používaný Českou pravoslavnou církví (znovu reprintem vydaný v Řecku v devadesátých letech 20. stol.)

Na naše webové rozhraní Bible se dostanete kliknutím na každodenní biblický odkaz, který je součástí pravoslavného internetového kalendáře www.kalendar.or.cz (jeho služby jsou provozovány i zde na Ambonu). V budoucnosti bude ještě propracováno webové rozhraní tohoto "biblického serveru".

Pro webmastery
Syntaxe pro volání biblického úryvku je snadno pochopitelná a "okoukatelná" z biblických odkazů našeho kalendária. Např. pro volání dnešního evangelijního úryvku: Markovo evangelium 8. kap. verše 11. až 21. v kralickém překladu, použijte tuto URL: http://bible.or.cz/show.pl?expression=Mar+8,11-21&path=bk (pro každou biblickou knihu funguje celá řada zkratek - starší i novější konvence; např. Markovo evangelium: Mar, Mr, Mk apod.). Parametr "path" zatím může mít jen dvě nastavení: "bk" je bible kralická a "be" je bible ekumenická.

Kdo chcete, můžete služby našeho "biblického serveru" používat bez omezení. Stačí, když do html kódu svého webu zařadíte patřičný odkaz na požadovanou biblickou pasáž.






Zobrazit příspěvek č. 469 jednotlivě

Administrátor --- 2. 1. 2009
Z tisku - příběh jak ze starých dob

Občan Belgie vyhrál 7,5 mil. euro v loterii a polovinu z toho rozdal chudým spoluobčanům na vánoce.

Nečekaným vánočním dárkem bylo pro chudé obyvatele belgického města Rimst rozhodnutí jednoho jejich šťastnějšího spoluobyvatele, který v prosinci vyhrál 7,5 mil. euro v loterii "Euromilion" a protože se blížily vánoce, rozdělil mezi ně polovinu této výhry.

Šťastný výherce, který se nebál přicházející krize a podpořil lidi trpící chudobou, si přál zůstat v anonymitě. Místní tisk se dopátral jen toho, že je mu přibližně padesát let, má dvě děti a kdysi sám zakusil materiální nouzi. Tiskový mluvčí centra sociální pomoci uvedl, že už obdrželi podepsané šeky na zaplacení tisíce litrů mazutu určeného pro otop stovkám chudých rodin.

Itar tass





Zobrazit příspěvek č. 468 jednotlivě

Administrátor --- 1. 1. 2009
Z došlé pošty - něco "silvestrovského"

Při kázání přišla náhlá inspirace (SMS od Svatého Ducha?)



Jak vidno, tak infiltrace moderních technologií není už místy cizí ani Pravoslaví.









Zobrazit příspěvek č. 467 jednotlivě

Administrátor --- 31. 12. 2008
Z tisku - nárůst katastrof

Rok 2008 zažil nejničivější přírodní katastrofy v historii

Přes dvě stě tisíc mrtvých, 1700 tornád ve Spojených státech či škody za více než 200 miliard dolarů (asi 3,76 biliónu korun). I tak by mohla vypadat statistika uplynulého roku. Podle hodnocení německé pojišťovny Munich Re byl právě rok 2008 co do živelných pohrom jedním z nejničivějších.

Ze statistik vyplývá, že uplynulých dvanáct měsíců patřilo zřejmě k nejtragičtějším v historii. Škody dosáhly dvou set miliard dolarů, rok 2008 tak drží pomyslnou třetí příčku.

Co do vyčíslování škod po řádění přírodních živlů se letošek umístil za rokem 1995, kdy mohutné zemětřesení zdevastovalo japonské město Kobe, a rokem 2005, kdy hurikán Katrina pustošil Spojené státy.

Podle statistik pojišťovny byl dopad přírodních katastrof mnohem větší než v předešlém roce. Munich Re předpokládá, že za ničivou silou přírody stojí zejména klimatické změny.

Letos během záplav, hurikánů či zemětřesení zemřelo po celém světě více než 220 tisíc lidí, což je nejvíce od roku 2004, kdy tsunami udeřila na pobřeží jihovýchodní Asie.

"Klimatické změny již odstartovaly. Jsou jedním z důvodů zvyšující se frekvence extrémů počasí a následných přírodních katastrof,“ komentoval statistiku Torsten Jeworrek z německé pojišťovny Munich Re.

Příroda svojí ničivou silou nejvíce udeřila v Asii. Například cyklon Nargis v Barmě si vyžádal na 130 tisíc obětí. Další pohromou ve statistikách bylo zemětřesení v čínské provincii S´čchuan, kde zemřelo sedm desítek lidí a milióny Číňanů zůstaly bez střechy nad hlavou.

Podle pojišťovny bylo zemětřesení druhým nejničivějším v historii. Škody šly do výše 85 miliard dolarů. Vyšší už bylo jen zmíněné zemětřesení v japonském Kobe.

Na opačném konci zeměkoule, tedy ve Spojených státech, letos udeřil hurikán Ike, který způsobily škody za 30 miliard dolarů. Celkově se ale Spojenými státy přehnalo za rok na 1700 tornád, které způsobily škody za miliardy dolarů.

Odborníci soudí, že za klimatickými změnami jsou zejména skleníkové plyny. Podle statistik Světové meteorologické organizace byl rok 2008 desátým nejteplejším rokem historie, respektive za dobu, po kterou se teplota měří.

(Novinky.cz)




Zobrazit příspěvek č. 466 jednotlivě

Administrátor --- 29. 12. 2008
Z tisku - islám a Narození Kristovo

Skandál kolem minaretu u jesliček se rozhořel v Itálii

Pravicoví politikové se vyslovují proti začlenění islámských symbolů do scény narození Kristova.

Je starou italskou tradicí vystavovat před vánočními svátky v katolických chrámech tzv. "betlém" - dřevěné jesličky obklopené zdobenými figurkami lidí i zvířat. Otec Prospero Bonanci, představený chrámu Panny Marie v Genue, doplnil letos tuto scenérii o maketu mešity a minaretu.

"Idiotský čin," takovými slovy reagoval představitel městské organizace pravo-středové strany Severní liga, která mj. vystupuje za omezení imigrace. Podle poslance této strany, zasedajícího za Severní ligu v europarlamentu, "tam nyní schází už jen figurka bombového sebevraha, který se chystá vyhodit do vzduchu jesličky s Dítětem Ježíšem".

Podobné "jesličky s mešitou" byly vystaveny i v jedné z městských škol, což vzbudilo u žáků i učitelů rozporuplné reakce. Kardinál Angelo Skola, patriarcha benátský, do jehož jurisdikce město spadá, se k incidentu vyjádřil neurčitě, omeziv se na poznámku, že neexistují přísná pravidla, jaké předměty smějí a jaké nesmějí být zařazeny do scenérie narození Kristova.

Milánský imám Chamid Shari prohlásil objevení minaretu ve scenérii narození Kristova za "dobrou myšlenku" a za "krok na cestě integrace".

Mešita v biblickém Betlémě Kristovy doby pochopitelně nemohla být, jelikož islám vznikl až o 600 let později. Italové však mají dosti volný vztah ke ztvárnění výjevu Narození Spasitelova a líbí se jim aktualizovat jej. V Neapoli byl mezi figury osob klanících se narozenému Mesiáši tento rok zařazen i Barac Obama s chotí.

Ruská služba BBC
(Ilustrace: český betlém)









Zobrazit příspěvek č. 465 jednotlivě

Administrátor --- 23. 12. 2008
Z You Tube - řecké bohoslužebné zpěvy

Žalm 135



Zpívá se při jitřní („Chvalte jméno Hospodinovo...“)







Zobrazit příspěvek č. 464 jednotlivě

Administrátor --- 20. 12. 2008
Z došlé pošty

Výzva k rozsvícení svící

V tuto neděli, 21. prosince, si v 18:00 hodin rozsviťme svíčky a zhasněme a vypněme na 30 minut všechna světla a elektrické spotřebiče ve svých domovech. Nechme běžet jen to skutečně nejnutnější zařízení. Poseďme s rodinou při svíčkách nebo se pomodleme. Tato chvíle může být velice krásná s těmi, které máme rádi, ale velice nepříjemná těm, kteří na elektrickém proudu vydělávají. Vyjádřeme tím svůj protest a dejme výstrahu. Ukažme, že pro nás nebude těžké si tyto milé chvíle zopakovat, třeba i každou další neděli. Zhasněme světla, aby se několika lidem rozsvítilo v hlavách!!!











Zobrazit příspěvek č. 463 jednotlivě

Administrátor --- 19. 12. 2008
O požehnané cestě sebeomezení ke svobodě

22. neděle. O boháči a chudém Lazaru

Za onoho času pravil Pán Ježíš:
19  Byl pak člověk jeden bohatý, a oblékal se v šarlat a v kment, a hodoval na každý den stkvostně.
20  A byl také jeden žebrák, jménem Lazar, kterýžto ležel u vrat jeho vředovitý,
21  Žádaje nasycen býti z drobtů, které padaly z stolu bohatce. Ale i psi přicházejíce, lízali vředy jeho.
22  I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do náruče Abrahamovy. Umřel pak i boháč, a pohřben jest.
23  Potom v pekle pozdvih očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama v dálce, a Lazara v náruči jeho.
24  I zvolav bohatec, řekl: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou, a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého v vodě, a svlaží jazyk můj; neboť se mučím v tomto plameni.
25  I řekl mu Abraham: Synu, rozpomeň se, že ty jsi již vzal dobré věci své v životě svém, a Lazar zase zlé. Nyní pak tento se již těší, ale ty se mučíš.
26  A nadto nade všecko mezi námi a vámi propast veliká učiněna jest, aby ti, kteříž chtějí odsud k vám jíti, nemohli, ani od vás k nám nemohli přijíti.
27  I řekl: Ale prosím tebe, Otče, abys ho poslal do domu otce mého.
28  Neboť mám pět bratrů. Ať jim svědčí, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk.
29  I řekl jemu Abraham: Mají Mojžíše a Proroky, nechť jich poslouchají.
30  A on řekl: Nikoliv, otče Abrahame, ale kdyby kdo z mrtvých šel k nim, budou pokání činiti.
31  I řekl mu: Poněvadž Mojžíše a Proroků neposlouchají, ani kdyby kdo z mrtvých vstal, neuvěří jemu.
(Lukáš 16. kap.)

Na tomto podobenství, jímž nás ústa samotného Božího Syna poučují o některých reáliích záhrobního světa, je pozoruhodná jedna jakoby mimochodně samozřejmá informace, jež se zde podává. O tom boháčovi se zde totiž nepraví, že by činil něco špatného: není jmenován žádný jeho hřích, nikoho nezabil, nesmilnil, ba ani své bohatství zřejmě nenakradl. Ba, ani to nebyl farizej, zákoník, herodián či jiná verbež, natož Říman! S jakousi zvláštní samozřejmostí se zde však na jednu linku klade příčinná souvislost: byl to boháč, a tak tedy šel do pekla. Vůbec se neřeší, jaký byl, co napáchal: byl bohatý, umřel, pohřben jest, a pak v pekle pozdvihl oči své... V tomto podobenství je pohled na věčný osud člověka vykreslen tak, aby bylo zřejmé, že primárním hříchem toho nešťastníka bylo jeho bohatství (a z toho se pak až následně odvíjí jeho nevšímavost k chudobě druhých lidí, absence milosrdenství apod.). Jde z toho tak trochu mráz po zádech, když si uvědomíme, že jsme příslušníky civilizace boháčů. Ano, my všichni (či skoro všichni) jsme proti polovině obyvatelstva této planety pohádkově bohatí lidé, kteří si hodují každý den skvostně, oblékají se do jemných látek, v zimě je jim teplo a v létě se chladí, příbytky mají zařízené takřka velkopansky, užívají přepychu, o němž se druhé polovině lidstva snad ani nezdá.

Pokud bohatství přivádí lidi do pekla, mělo by být naším životním zájmem pochopit, jak funguje tento dušehubný mechanismus, abychom s tím mohli něco dělat. Nechejme tedy dnes stranou ostatní črty Ježíšova podobenství a zabývejme se právě tímto tématem. A to tím spíše, že právě bohatství je jedním z periodicky se vracejících témat v Bibli (resp. ne snad bohatství samo o sobě, ale jakási zkázonosná síla, kterou na duši člověka majetek působí).

Naše uvažovaní budeme odvíjet od jednoho náznaku, skryté „šifry“, která je v dnešním podobenství skryta ve slovech: „hodoval každý den skvostně“. Pro Ježíšovy posluchače to byla zřetelná nápověda: ten člověk nedodržoval žádné půsty, a protože půsty jsou (jak chápou všechna náboženství všech dob, vyjma moderního křesťanství) neodlučnou součástí náboženské praxe, znamená to, že ten člověk nepraktikoval náboženský život. Tady je nadhozen základní spor obsažený v našem vyprávění: praktikované bohatství je neslučitelné s náboženskou praxí.

Ano, je to zcela obecný jev, jehož si můžeme všimnout: na všech kontinentech a ve všech náboženstvích vidíme, že se vzestupem životní úrovně a příchodem bohatství, resp. s rozevřením celého vějíře životních možností před člověkem (je to takové ďábelské menu: co si račte od života přát?), strmě klesá schopnost či odhodlání nebo prostě vůle lidí oddat se náboženskému životu.

Skoro by se chtělo říci: „jestli chceš lidi odvést od náboženství, dej jim mnoho možností, bohatou nabídku, co všechno mohou v životě činit, podnikat a čemu všemu se mohou věnovat.“ Dokonce i mezi svatými jsou lidé, kteří by se nevěnovali duchovnímu životu, kdyby je k tomu životní nouze nedonutila. Mnozí se stávali mnichy, protože neměli na výběr. A jací z nich byli mniši!
A z opačné strany: prakticky u všech svatých otců a starců nalezneme důraznou výzvu k sebeomezení - jakožto podmínce duchovního života. Zdá se, že nějaká forma strázně člověka vnitřně posiluje, vykřeše z něho něco více, než by byl schopen ze sebe vydat v situaci pohodlí a dostatku. A protože duchovní život vyžaduje takovéto vnitřní vzepětí člověka, není možný bez dobrovolného či nedobrovolného omezení na úrovni vnějšího života člověka.

Na úvod ještě dva citáty svatých starců dvacátého století určené dnešním lidem:

„Příjemný (měkký, zženštilý) život činí lidi nepoužitelnými. Bez námahy a zápasu nemůže přijít posvěcení“ (starec Paisij Svatohorec; 1924-1994).

„Cesta ctnosti je cestou úsilí a dřiny“ (sv. Nektarios Aiginský; 1846-1920).

-----------------------------

Na naší cestě zkoumání onoho duši usmrcujícího vlivu bohatství se nejprve zastavíme u vzoru, kterým je všem křesťanům mnišství.

Mnišství - je cestou plného zasvěcení člověka duchovnímu životu. Mnišské sliby jsou: chudoba, čistota a poslušnost. Všimněte si, že všechny tyto sliby, jako tři sloupy, na nichž spočívá mnišský život, nejsou namířeny k tomu, že mnich musí dělat něco navíc, ale naopak - omezují člověka. Ohraničením lidských možností se osvobozuje duše člověka. A o tom je duchovní život, a proto i mnišství.

F. M. Dostojevskij se táže Západu, který nade vše pozdvihl korouhev lidské svobody, jestli západní proces zmnožování lidských potřeb vede ke skutečnému osvobození člověka. A hned si sám odpověděl, kam to ve skutečnosti člověka přivede: „Do nejhlubšího otroctví.“

Člověk musí omezit množství toho, co potřebuje a spotřebuje, aby se sám mohl stát zdrojem a vydávat. Absolutním předobrazem tohoto principu je Bůh, který sám pro sebe nic nepotřebuje, nic nespotřebovává, a naopak je zdrojem všeho, co existuje.

-------------------------------

A nyní dále. Už ponor do našeho praktického života.

Ruský starec Avel praví: "Lidé dnes mají místo štěstí komfort... proto mají tak málo dětí - děti jsou pro komfort nežádoucí: hlučí, stonají, jsou s nimi problémy..." Jenže skrze děti Bůh dává lidem štěstí. (Starec Lavrentij Černigovský, který viděl duchovním zřením, častokrát rozpoznal v maličkých dětech anděly, kteří přišli do tohoto světa na krátkou návštěvu, aby požehnali jejich rodičům. To dítě, o němž starec řekl, že je to anděl, vskutku ještě v dětství, během několika let po setkání se starcem, umřelo; otec Lavrentij přesně viděl, kde je na nebi místo konkrétně toho určitého dítěte.)

Nabídka komfortu - to je veliké pokušení. Stačí jen natáhnout ruku, a můžeš ho mít. Je potřeba jen maličkost - dát do toho svou duši. Bez toho to nejde. Tak už je tento náš svět zařízený. Vyděláváš-li větší množství peněz, než je potřeba na prosté živobytí, nedostaneš je zadarmo - a platí se za ně nejen prací, nejen zdravím, nejen životní energií, ale hlavně duší. Velké prachy chtějí tvou duši. Tam, kde tečou větší či velké peníze, nemůžeš stát jen jednou nohou. Nemůžeš sloužit Bohu i mamonu, nelze sedět na dvou židlích. Kolikrát už jsme tady o tom psali: tento život jsme dostali proto, abychom provedli volbu, abychom si vybrali, co pro sebe chceme - na věčnost. Boha nebo mamon? „K čemu je člověku dobré, i kdyby získal celý svět, ale duši své škodu učinil?“ - klade Pán Ježíš znepokojivou otázku, aby nás povzbudil k odvaze být chudým, k odvaze nemít majetek, nehromadit, nepečovat...

Jeden muslim říká: „Chudí lidé mají větší hodnotu než bohatí. Mnohem více toho umějí.“ Nu, ano. S tím nelze než souhlasit. V principu mají jistě všichni lidé stejnou hodnotu, protože ve všech je nesmrtelná duše a obraz Boží. Na rovině praktického přežití však můžeme ohodnotit, kolik má člověk použitelných dovedností, vědomostí upotřebitelných nikoliv jen ve virtuálním světě naší elektronické civilizace.

Vzpomínám si, že jsem kdysi četl nějaký článek popisující výzkum, který si vzal za úkol změřit kvantitativně vědomosti, které nosí v hlavě příslušníci různých civilizací. Neptejte se mně, jakým způsobem se to měřilo, pamatuji si jen překvapující výsledek. Autoři zprávy o závěrech výzkumu konstatovali, že domorodý příslušník nějakého amazonského pralesního kmene nosí v hlavě více vědomostí než univerzitně vzdělaný americký inženýr. Celý náš slavný vzdělávací proces, který nás činí gramotnými a na který jsme tak pyšní, nám do hlavy nenaleje tolik vědění, jako si s sebou nosí na své výpravy do pralesa indián, který zná tisícovky rostlinných a živočišných druhů, ví, co se k čemu hodí, kde co roste a žije, ovládá spoustu dovedností (a některé jsou komplikované) atd. Tito „divoši - primitivové“ svým intelektem nejspíš strčí do kapsy naše počítačové experty.
Podle našich proroctví to bude právě závislost lidí na komfortu, co je přivede do služby antikristu. Svobodní lidé, kteří ke svému životu potřebují jen minimum, budou pro antikrista je těžko dosažitelní a spíše mu vyklouznou ze spárů.

V uplynulých desetiletích proběhl (a v současnosti finalizuje) proces odtržení lidí od přirozeného způsobu života, vytváření městských civilizací, jejichž obyvatelstvo je zcela duševně i materiálně závislé na umělém a velice křehkém systému všemožných sítí (zásobovacích, energetických, komunikačních, dopravních atd.) a co je ještě horší - toto obyvatelstvo ve své většině neumí vůbec nic z toho, co je užitečné pro přežití. Evropané mají spoustu sofistikovaného vědění, jehož prospěšnost pro jejich život je plně odvislá od mnohých „jestli“: jestli funguje společensko-intelektuální systém, který tyto vědomosti ocení a který je potřebuje, jestli jde elektřina, jestli je ropa, jestli je politická stabilita, jestli nekolabuje hospodářství, jestli neproběhnout vážné přírodní změny, jestli...

Od dětství je zdejším lidem podlamováno zdraví, aby byli celoživotně závislí na lékařské péči (např. v očkovacích látkách, které se vpichují dětem v nejútlejším věku, je rtuť - jed, který se nevylučuje z těla, a zřejmě může způsobit poruchy vývoje u významné části dětí, jimž tento strašný jed vpravíte do těla hned krátce po narození, kdy tělíčko nemá šanci se ubránit; - zeptejte se lékařů, oni to vědí, že tam je rtuť; někteří lékaři si myslí, že nápadný vzrůst alergií na přírodu v místní populaci, je možným důsledkem dětského očkování). Lidé jsou vystavováni takovému stresu, že mnozí nevydrží bez psychofarmak či bez alkoholu. Městské jídlo způsobuje nemoci zažívacího ústrojí, takže lidé musejí užívat různé medikamenty, aby ho vůbec mohli strávit. A tak bychom mohli psát o hektolitrech černé kávy a následném vysokém krevním tlaku ve stáří, o astmatu z městského vzduchu, o mrtvicích, infarktech a obezitě, o rakovinách z nezdravého životního stylu a z neřádného mimomanželského života, o prudkém nárůstu výskytu psychických poruch atd.
Lidé jsou učiněni tak hluboce závislými na současné umělé civilizaci, aby je ani nenapadlo, že by se dalo existovat bez ní, aby se jen samotné takové myšlenky děsili jako něčeho strašlivého, jako jisté a hrozné záhuby. Nu, a pak prostě udělají cokoliv, co se po nich bude požadovat, když jedinou alternativou bude exkomunikace z naší elektromagnetické civilizace a zbavení jejích výdobytků. (Kdo pochybujete o této vybudované psychické závislosti, podívejte se, co se děje s lidmi, když některá ze sítí, na nichž jsme závislí, na chvíli zkolabuje: vypadne-li v New Yorku dodávka elektrického proudu na týden, tak se city změní na město drancujících, loupících a vraždících gangsterů; všimněte si, jak se lidé chovají jen při takovém banálním drobném výpadku, kdy do jejich hypermarketu nedovezou však nějakou základní potravinu.)

Co bude mít klíčovou důležitost v dobách, které přicházejí? Svoboda. Vnitřní svoboda člověka. Chápu, zřejmě jste čekali, že napíši: křesťanská víra. To je přece to nejdůležitější, ne? Ano, jenže... Bez vnitřní svobody se víra nemůže rozvíjet. Zůstává jakoby uzavřena v semínku, které nevzklíčí. Jenom svobodný člověk může křesťansky věřit, resp. jenom svobodný člověk může být Božím služebníkem. Bůh má ve své službě jen lidi svobodné (narozdíl od ďábla, který chce otroky). Vždyť proto přece Boží Syn přišel, aby osvobodil člověka - od hříchu, od otroctví ďáblu, od věčné záhuby.

Telegrafické mezi-shrnutí: lidé, kteří mají možnost dosáhnout komfortu, po něm zatouží a upíší mu svou duši; bohatství zbavuje člověka svobody, činí ho závislým, je to droga pro duši. A skrze tuto závislost se z člověka stává otrok - a otročit lze jen ďáblu nikoliv Bohu.
------------------------------

A nyní něco o tom, jak se tomuto smrtícímu vlivu bohatství bránit. V principu lze použít obecné pravidlo duchovního života - proti vášni postavit opačnou ctnost. Tedy proti vášni hromadění majetku a zištnosti, postavit štědrost, milosrdenství, péči o chudé. Místo touhy po komfortu hledej zálibu v prostotě.

Už starec Paisij Athonský smutně konstatoval: Bůh nám dal dost jídla, abychom se mohli dělit s chudými, jenže my jsme si místo rozdávání pokrmů nakoupili větší chladničky.

Lednička - to je strašný vynález. V jednom aspektu je podobná televizi: odděluje lidi od sebe, staví mezi nimi hradby, uvrhává lidské jednotlivce do samoty. Dříve bývávalo obyčejem, že co se navařilo a nesnědlo, rozdalo se chudým. (Zbožné rodiny vařily úmyslně více jídla, než bylo potřeba, a co zbylo, dávaly žebrákům.) Konec konců, muselo se to rozdat, jinak by se to stejně zkazilo. (A tím se myšlenka na chudé včlenila do každodenního myšlení obyvatel měst i vesnic - prostě se s chudými počítalo.) Lednička, která se pevně usadila v našich domácnostech, uvrhla svým bručením, bzučením a škytáním tento zbožný obyčej do zapomenutí. Co se nesní, dá se do chládku, aby se to nezkazilo. Dříve mohli lidé činit ctnost, prokazovat milosrdenství, tak nějak samo sebou, bez zvláštního přemýšlení, prostě mimochodem. Technika nás připravila o jednu z možností, jak se obohatit dobrými skutky, a hlavně nám vzala z hlavy to neustálé pamatování na druhé lidi, kteří třeba mají nedostatek.
Bohužel, žijeme ve společenském systému, jehož fungování je založeno na špatných lidských vlastnostech, na vášních a hříších. Celá tržní ekonomika by se zhroutila, kdyby lidé nebyli ziskuchtiví, lakomí, lační po majetku a netoužili po penězích. Tyto hříchy byly jen přejmenovány na: soutěživost, hospodárnost, právo na zisk, prosperita. A tímto přejmenováním byly poklesky, za které by se měl zbožný člověk stydět, proměněny na jakési chvályhodné ctnosti. Principy fungování našeho světa jsou od dětství „pumpovány“ lidem do hlavy, takže jim toto zvrácené pekelné myšlení už připadá jako zcela přirozené, normální a společensky prospěšné. Křesťan musí úplně změnit své myšlení, aby z tohoto mechanismu pekla mentálně vyprostil. Stává se „bláznem ve své vsi“, když netouží po komfortu a v pohodě vystačí s ošoupanými použitými věcmi, vydělává, aby mohl rozdávat potřebným, nespoří prozíravě a s výhodou státní podpory, aby mohl v důchodu cestovat po světě. Ostatně, takoví asociálové, jimiž by křesťané stali, kdyby brali křesťanství vážně, by byli zkázou západní ekonomiky, a proto se proti nim preventivně brojí (zatím jen reklamami na zvýšení spotřeby, nabídkami výhodných úvěrů a půjček, které uvrhnou dlužníky do kolotoče vydělávání na úroky, obav ze ztráty zaměstnání a stresu). „Vydělávej a utrácej!“ to je slogan pekla.

„...kdo však zapomíná na Boha, stává se sebeoblažujícím a necitlivým vůči všemu.“ (Marek asketa, Dobrotoljubije) To je přesně to, k čemu vede bohatství. A to je stav boháče z našeho podobenství.

Další dílčí shrnutí: lékem na duchovní jed bohatství je rozdávat, být štědrým, pomáhat, a hlavně - ohraničit své praktické živobytí skromností a prostotou. V tom je předpoklad vnitřní svobody, která je zase předpokladem pro křesťanský duchovní život, který osvobodí duši boháče od pekla, jehož výheň tkví ve strašlivém poznání, že způsobem svého života učinil špatnou volbu, že se spletl, a že už to nelze změnit, protože ukončený život už nelze vrátit (to náš nešťastný boháč v pekle chápe velice dobře, a proto neprosí za vysvobození ze svého pekla ale jen za zmírnění svých muk a za své bratry, kteří ještě žijí na světě).
--------------------------------

A na závěr něco pro inspiraci.

Ct. Serafím Vyrický. Z milionáře největší starec Ruska 20. století. Jak se to mohlo stát?

Vasilij Nikolajevič Muravjov, úspěšný podnikatel, milionář, za obchodními záležitostmi jezdil do zahraničí. Po jednom z návratů z ciziny na něho v Peterburgu na nádraží čekal jeho osobní kočí a vezl ho do jeho rezidence. Na ulici však Vasilij uviděl, jak na mostě sedí vesničan, který hlasitě opakoval: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá!“ Vasilij Nikolajevič nechal zastavit a vzápětí se od něho dozvěděl, že tento člověk prodal ve městě svého posledního koně, jenže utržené peníze mu sebrali, protože byl zesláblý hladem a nemohl se ubránit těm, kteří ho přepadli. Ve vesnici nechal sedm dětí, manželku a otce nemocného tifem. Rozhodnuv se umřít, sedl si vesničan na most a opakoval jakoby sám pro sebe: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá.“ Vasilij s ním odjel na trh, koupil pár koní, povoz, který nechal naložit potravinami a přivázal k němu krávu a odevzdal to všechno vesničanovi. Ten začal odmítat, nevěřiv štěstí, které ho potkalo. Na to dostal odpověď: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá.“ Vasilij Nikolajevič dorazil domů. Ještě než šel za manželkou, zavolal k sobě kočího a vybídl ho, ať si sedne do křesla. Vasilij Nikolajevič vzrušeně chodil křížem krážem po pokoji a stále hlasitě opakoval: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá.“ Náhle kočí padl před ním na kolena a přiznal se mu, že se chystal zavraždit ho a okrást. Poté Vasilij Muravjov, budoucí starec Serafim, rozdal většinu svého majetku a obdaroval Alexandro-něvskou lávru. To byl začátek jeho cesty ke starcovství.

Biskup Eliáš Libanonský (o jeho zvláštní úloze při záchraně Ruska za druhé světové války a o zjevení přesvaté Bohorodice si můžete přečíst zde je tam nově i video s archivními filmovými záběry z příjezdu vladyky Eliáše do Moskvy), svědčil, že mu při jeho uzavřeném přebývání v podzemní kobce kdesi v libanonských horách přesvatá Vládkyně a Matka Boží zjevila, že právě starec Serafím Vyrický je tím, koho si vyvolila a na jehož modlitby zachrání Rusko před zkázou od hitlerovců.

Proč mu asi dal Bůh takové mimořádné postavení mezi světci a starci, že právě on to byl, koho si Matka Boží vybrala, aby jeho modlitby vyslyšela a zachránila Rusko? Mohli bychom, samozřejmě, vzpomenout celou řadu ctností a asketických skutků (např. klečel na kameni podobně jako sv. Serafím Sarovský), jimiž se ct. Serafím Vyrický přiblížil Bohu. Myslím, že na jednom z předních míst v řadě všech těch důvodů, které můžeme jen tušit, je následující: měl veliké bohatství, životní úspěch a veliké světské perspektivy a zřekl se jich pro Boha. Vidíme, že často ti nejduchovnější starci, obdaření nejvyššími duchovními dary, jsou lidé, kteří od mládí žili jako mniši - přinesli Bohu svou čistotu, obětovali mu manželský život a všechna potěšení a možnosti, která mladému člověku může život nabídnout. Oni roztrhali předložené světské menu, zvolili si úzkou cestu a přinesli sami sebe jako žertvu Bohu. V mládí má člověk ve svých rukách nejvíce: čistotu, zdraví, sílu, naději na mnoho let před sebou; a může toho tedy mnoho Pánu dát, obětovat. Proto také může od Boha mnoho získat.

Každý kněz více či méně často slýchává od některých křesťanů něco ve smyslu: „Teď nemám na víru a na církev čas, ale až budu v důchodu, pak se budu věnovat duchovnímu životu, budu chodit na bohoslužby, budu se postit a zabývat se vírou.“ Jak bláhové jsou to představy! Jednak nemá nikdo žádnou záruku, že se dožije svého důchodu (a bude-li ve svém stáří ještě trochu zdráv, aby do chrámu na bohoslužbu vůbec došel), a potom - praktická zkušenost duchovních pastýřů je taková, že lidé, kteří nemají čas na Boha v produktivním věku, nebudou ho mít ani v důchodu (nejdříve je totiž potřeba vychovat děti a vydělat na bydlení a na dovolené u moře, jenže pak přijdou vnoučata a kromě toho je tu starost o zahrádku, kterou jsme si na stáří pořídili, - „to byste nevěřil, pane faráři, jak ta tráva roste, sotva se to všechno poseká, už je to na druhém konci zase po kolena,“ na jaře se musí zrýt a zasít, pak zase plít, mezi tím postupně sklízet... A „v zimě to nejdříve hrozně klouzalo, takže jsem se bál jít do chrámu, to víte, mám už křehké kosti, a pak jsem dlouho marodil s nějakou chřipkou...“ A zase rytí a sekání trávy... A pak zavolají příbuzní, aby dojednali pohřeb. Drsná lidová prostořekost tuto smutnou životní realitu zveršovala: Z práce do práce, a pak kremace.)

Co je však nejsmutnější - lidé si ke svému neštěstí neuvědomují, jak Bůh štědře odplácí každému, kdo mu přináší svou službu, a čím více človíček stihne za svůj kratičký a rychle pomíjející život Bohu přinést, tím více od Boha může obdržet. Jak krásně je tato zákonitost patrná na životě sv. Serafíma Vyrického!

Jak ubíhají léta našeho života, můžeme toho Bohu obětovat čím dále tím méně. Jakmile křesťan žije manželským životem, nemůže již Bohu přinést svou čistotu a většinu životních sil už musí věnovat své rodině, přesto se - dokud je ještě zdravým - může přísně postit, konat množství poklon, stát na bohoslužbách, číst akathisty, pomáhat církvi svými dary a prací. I tak může Pánu přinést opravdu hodně.

Jak míjejí léta, opouštějí nás zdraví i síly, a tak můžeme Bohu obětovat ještě méně. Časem se už třeba nemůžeme moc postit, a nakonec už ani hodiny stát při bohoslužbách, nemáme síly těžce pracovat, a z vyměřeného důchodu sotva vyžijeme a těžko už můžeme dát nějaký větší dar na život církve... Stále však ještě člověk může pomáhat církvi i bližním nějakou službou: může-li chodit, tak navštěvuje nemocné, dokud slouží hlas, může zpívat při bohoslužbách, pokud slouží zrak může vyšívat chrámové ubrusy a závěsy, slouží-li ještě ruce může vyrobit kivot či stolek pro chrám, pomoci s úklidem či údržbou atd.

Nu, a od začátku svého uvědomělého života až do samotného konce svých dnů může a má sloužit Bohu a bližním svou modlitbou. A to není nic bezvýznamného. A tak v každém věku - a dokonce i na loži nemoci - může být křesťan užitečný církvi i bližním a sloužit Bohu.

Nicméně právě v mládí by si člověk měl uvědomit, že teď je ta doba, kdy může Bohu přinést, co později už nebude schopen přinášet. Měl by se postit, dokud může; aby odešel z tohoto světa ozdoben nějakým asketickým zápasem. Pomoci svou prací někde se stavbou či opravou chrámu, dokud může. Dávat dary - církvi i chudým, dokud vydělává a má z čeho je dávat.

Jednoho dne ho nevyhnutelně opustí zdraví, síly a možná i peníze, tak ať nestane nakonec před Božím soudem s prázdnýma rukama.

V duchovním životě se nesmí říkat: „Zítra,“ protože to je jazyk ďábla, a v tomto jazyce „zítra“ znamená „nikdy“. Dnes, teď a nyní je čas, kdy se rozhoduje o tvé spáse.










Zobrazit příspěvek č. 462 jednotlivě

Administrátor --- 15. 12. 2008
Dříve křížem a mečem, dnes biblí a dolarem

Během evangelizace na Ukrajině bylo založeno 48 nových sborů

V době tříměsíční evangelizační kampaně po celé zemi založili baptisti na Ukrajině 48 nových sborů (tj. cosi jako farností), uvádí agentura Idea.

Kampaň byla vedena prezidentem svazu evangelikálních křesťanů a baptistů na Ukrajině Vjačeslavem Nesterukem a evangelizačním ředitelem Slavic Gruntovským.

Akce, která trvala od srpna do října, byla podporovaná i baptisty z USA. Misijní organizace jižních baptistů vyslala členy z 13 amerických sborů spolu s evangelizátorem Donem Bettsou. Dohromady 35 týmů vedlo v různých městech a sborech evangelizační akce. Při nich se podle údajů pořadatelů 4000 lidí "rozhodlo pro Ježíše".

Kampaň je součástí dvouletého "Projektu 125", kterým baptisté chtějí zasáhnout všech 125 okresních měst na Ukrajině. V roce 2009 chtějí založit dalších 77 sborů.

Dle rádia7


Jen na kraj bych shrnul hlavní body této zprávy:

Je to kampaň krajně modernistických "křesťanských" spolků - tzv. evangelikálové (lze předpokládat, že letničně zaměřených; tzv. "letniční" projevy jsou v pravoslaví otevřeně hodnoceny jako otevírání lidí běsovskému působení).

Je to kampaň dobře organizovaná, plánovaná, profesionálně řízená, s jasnými cíli (lze předpokládat, že k jejich dosažení není ponecháno náhodě, ale managment k tomu využívá všechny dostupné prostředky, jak materiální podstaty tak např. psychologické apod. Z praktických poznatků je známo, že úspěchy amerických evangelizátorů jsou v takových chudých zemích, jako je i Ukrajina, založeny na štědrém materiálním zázemí, jehož sekty požívají).

Je to kampaň dobře finančně zajištěná. Placená je přímo z Ameriky. (Lze předpokládat, že ti, kdo to financují těmi nejštědřejšími dary, mají své představy o návratnosti takových investicí či alespoň o efektivnosti této investice k dosažení jasně stanoveného cíle).

A na závěr: lze si jen obtížně představit, že by cílem takové misie mohlo být prosté přinášení víry v Boha, vždyť na Ukrajině působí celá řada církví, všude jsou chrámy. (Připomeňme, jak veliký hněv přímo z Washingtonu vzbudilo rozhodnutí ruské dumy - ještě za prez. Jelcina - omezit na ruském území šíření západní sekt, baptistů a podobných evangelizátorů - tj. omezit přesně takovéto kampaně, jaké se právě konají na juščenkovské Ukrajině. Tenkrát - jak proběhlo sdělovacími prostředky - osobně prezident Clinton pohrozil Jelcinovi hospodářskými sankcemi, jestli neotevře Rusko sektám a "evangelizaci").












Zobrazit příspěvek č. 461 jednotlivě

Administrátor --- 11. 12. 2008
Video přehled událostí z pohřbu Alexije II. - Ru Tube

Rusko se loučí se svým patriarchou. Souhrnný sestřih hlavních momentů z pohřbu, připraveno TV kanálem Rossia (20 min)








Vidéos Rutube
«patriarcha Alexis II»





5. prosince 1931 byl velechrám Krista Spasitele zbořen bolševiky. Za patriarchy Alexije II. byl tento chrám znovu vystavěn, jako přesná kopie původního chrámu, aby symbolizoval obnovení Ruské církve. Téhož data, kdy byl původní velechrám vyhozen do vzduchu, zemřel letos patriarcha Alexij: 5. prosince...







Zobrazit příspěvek č. 460 jednotlivě

Administrátor --- 10. 12. 2008
Z tisku: nechceme tu americký radar

Vzkaz pražské katedrále: Dvě třetiny Čechů si nepřejí radar

Podrobnosti na Novinky.cz

Otázka Památníku smíření při pražské katedrále: jak k sobě jde smíření a zbrojení?







Zobrazit příspěvek č. 459 jednotlivě

Administrátor --- 10. 12. 2008
K pohřbu moskevského patriarchy

Video příloha k článku o průběhu pohřbu Alexije II.

Na závěr předchozího příspěvku bylo přidáno video (reportážní záběry z panychidy a z pohřbu) a také poslední záběr ze služby Alexije II. - den před jeho smrtí.





Zobrazit příspěvek č. 458 jednotlivě

Administrátor --- 10. 12. 2008
Pohřeb Alexije II.

Průběh pohřebních obřadů v Moskvě

Představitelé světových pravoslavných církví na pohřbu patriarchy Alexije II.
Pohřeb patriarchy Alexije II. v chrámu Krista Spasitele
Pohřeb patriarchy Alexije II. v chrámu Krista Spasitele
Pohřeb patriarchy Alexije II. v chrámu Krista Spasitele
Účastníci bohoslužby přicházejí k poslednímu políbení zesnulého
Tvář zesnulého patriarchy byla zakryta, jak je obvyklé
Ruský prezident se loučí s patriarchou (políbí evangelium a mitru zesnulého)
Pohřební průvod vychází z chrámu
Pohřební průvod - vynášení rakve z chrámu
Věřící při pohřbu
Ruské mnišky na pohřbu
Sarkofág a nadhrobní kříž v chrámu Zjevení
Fronta věřících ke chrámu k uctění ostatků
Obvyklým liturgickým zvoláním: "Blahosloven Bůh náš..." (v řeckém jazyku) zahájil konstantinopolský patriarcha Bartoloměj 9. prosince ve 11,30 hod. (moskevského času) zádušní a pohřební obřady nad zesnulým patriarchou moskevským Alexijem II.

Po pravé a levé ruce patriarchy Bartoloměje a metropolity Kyrilla stojí rumunský patriarcha Daniel, katolikos a patriarcha celé Gruzie Eliáš II., arcibiskup athénský a celého Řecka Jeroným, arcibiskup Tirany a celé Albánie Anastasij, metropolita českých zemí a Slovenska Kryštof, metropolita kijevský a celé Ukrajiny Vladimír, hlava RZPC MP metropolita Hilarion a dalších více než sto hierarchů Ruské pravoslavné církve a dalších národních pravoslavných církví.

Při poslední liturgii před pohřbem bylo (dle novinářů) v oltáři na dvě stě biskupů a mnoho dalších duchovních z Ruska i ze zahraničí. Na všech zádušních a pohřebních obřadech (trvajících sedm hodin) se účastnilo asi 100 duchovních.

V chrámě jsou přítomni nejvyšší představitelé ruského státu: prezident RF D. Medvedev, premiér V. Putin a dále běloruský prezident A. Lukašenko a představitelé Abcházie a Jižní Osetie. Dále nejvyšší politikové ruští i z jiných zemí (např. Srbska, Arménie, Moldávie). Na bohoslužbě jsou zde asi dva tisíce lidí (po naplnění chrámu museli uzavřít vstup).

Metropolita Kyrill hovořil o zesnulém patriarchovi jako o člověku světového významu, jehož služba daleko přesahuje hranice Ruska. Vyzval všechny, aby napodobili Alexije II. tím, že nebudou vyhledávat konflikty a rozdmychávat nepřátelství, nebudou dosahovat moci či si ji udržovat silou, ale místo toho budou lidem nabízet svá srdce.

Podle jeho slov přijal bývalý patriarcha církev oslabenou desetiletími pronásledování a útisku, takže byla jako nemocný člověk, který je zesláblý dlouhou nemocí a vstává jen s obtížemi. "Byla to však doba, kdy se církev měla utkat s ohromnými historickými výzvami... Zesláblá církev musela tyto výzvy přijmout a neztratit svůj národ, naopak pomoci mu nalézt víru," pravil metropolita.

Dále uvedl, že patriarcha vykonal za svůj život mnoho dobrých skutků, naplnil jimi svůj život, a v dobrých skutcích se zjevuje Bůh. "Hovořil jazykem věčnosti, chápaje, že lidi je možno sjednotit pouze láskou," zdůraznil správce patriaršího trůnu, metropolita Kyrill.
Na závěr zádušní bohoslužby přistupovali biskupové, duchovenstvo i politikové rozloučit se s patriarchou posledním políbením (je zvykem políbit evangelium, které je vloženo biskupovi do rukou, a políbit mitru na jeho hlavě; pozn. red.).

Po ukončení zádušní bohoslužby v chrámu Krista Spasitele vynesli rakev s jeho tělem z chrámu a za zvuku pohřebního zvonu s ní třikrát obešli chrám. Rakev neslo duchovenstvo - biskupové i kněží. Pak se pohřební procesí v drobném dešti pomalu vydalo prázdnými moskevskými ulicemi ke chrámu Zjevení Páně (větší část dosti dlouhé cesty byla rakev vezena v automobilu), kde měl být patriarcha pochován (přibližně ve 14. hod.) a kde se v tuto chvíli již modlili panychidu za zesnulého vladyku. Shromáždila se zde asi tisícovka lidí a s rozžehnutými svícemi čekali, až sem doputuje rakev s patriarchovým tělem.

Na víku sarkofágu je nápis: "Jeho svatost patriarcha moskevský a celé Rusi Alexij II. Nechť Hospodin Bůh pamatuje na Tvoji svatost v Království svém. 23. 2. 1929 -- 5. 12. 2008."

(Víko sarkofágu - viz foto - je zatím dřevěné, později bude nahrazeno mramorovým; na fotografii vpravo je přichystaný nadhrobní kříž.)
Když byla rakev s patriarchou přinesena na místo pohřbu v chrámu Zjevení, následovala krátká zádušní bohoslužba (litije), kterou vedl metropolita Kyrill, a rakev s tělem Alexije II. byla za zpěvu "Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi," spuštěna do hrobky. Zde tedy byl pochován blízko svatých ostatků svého nebeského ochránce - dávného sv. patriarchy Alexije. Od středy sem bude otevřen přístup pro všechny, kteří si budou přát uctít patriarchovy ostatky.

Pohřbem v tomto chrámě byla splněna poslední vůle zesnulého. Celé tři dny se zde připravoval hrob. Bylo nutno rozebrat mramorovou podlahu chrámu a vybrat 16 tun zeminy. Protože se jedná o posvátnou zemi, odvezli ji ke chrámu velikomučedníka Nikity, kde hlínu rozhrnou po přilehlém pozemku. Hrobka je vyzděna červenými cihlami (zasypána hlínou rakev nebude).

---------------------

Podivuhodná byla několika kilometrová fronta věřících k chrámu v uplynulých třech dnech - lidé zde trpělivě čekali v chladu a v mrholení přecházejícím v déšť, v němž věřící viděli pláč přírody nad odchodem Alexije II. Někteří sem přijeli ze zahraničí, aby se mohli poklonit ostatkům zesnulého patriarchy. Bezprostředně k rakvi však dovolili přistupovat jen duchovenstvu a VIP. Podle posledních údajů policie přišlo se rozloučit se zesnulým patriarchou více než sto tisíc lidí (podle novinářů to bylo přes 80.000 lidí).

Je to výmluvné svědectví, jak byl patriarcha Alexij II. milován svými věřícími...

Hlavní tři federální televizní stanice zrušily na tyto dny vysílání reklamy a zábavních pořadů. Celé dopoledne televize přenášela přímý přenos z bohoslužeb a pohřebního průvodu. Dále budou vysílat filmy o patriarchovi.

(Přímý přenos jsme mohli sledovat i u nás - po internetu; vysílán byl z webu Moskevského patrichátu).
Některé fotografie si můžete kliknutím zobrazit ve větší velikosti.


Video příloha:

Fronta věřících čekajících, aby mohli uctít ostatky zesnulého patriarchy
(Sobota večer; panychida v chrámu Krista Spasitele)



Zdroj: www.kp.ru


Věřící přicházejí poklonit se zesnulému Alexiji II.
(Pondělí)



Zdroj: www.kp.ru


V chrámu Zjevení Páně čekají na pohřbení ostatků ruského patriarchy
(Úterý)



Zdroj: www.kp.ru


Pohřeb patriarchy ve velechrámu Krista Spasitele
(Úterý)



Zdroj: www.kp.ru


Poslední záběry ze služby patriarchy Alexije II.
(Promluva u příležitosti svátku Uvedení do chrámu přesvaté Bohorodice (4. prosince 2008 - pouhý den před smrtí), půstu před Narozením Páně a při předání části svatých ostatků ct. Serafíma Sarovského delegaci Řecké církve)



(Zdroj videa stejně jako označených fotografií: www.kp.ru)















Zobrazit příspěvek č. 457 jednotlivě

Administrátor --- 8. 12. 2008
Před pohřbem moskevského patriarchy

Rakev s tělem patriarchy Alexije II. byla umístěna v moskevském chrámu Krista Spasitele

Velechram Krista Spasitele
Duchovenstvo kolem rakve patriarchy
Tělo patriarchy Alexije II.
Podle údajů z okolí patriarchy zemřel Alexij II. na srdeční záchvat. Zesnul klidně a bez bolesti.

Nejvyšší představitelé všech národních pravoslavných církví se zúčastní zádušních bohoslužeb a pohřbu patriarchy Alexije. Pohřební bohoslužby povede konstantinopolský patriarcha Bartoloměj (v Moskvě jako patriarcha poprvé). V pondělí odpoledne vystoupil z letadla v Moskvě vladyka Christofor, arcibiskup pražský a metropolita českých zemích a Slovenska (speciálně o tom informoval oficiální web Moskevského patriarchátu).

V sobotu mnozí věřící přišli ke chrámu Krista Spasitele už brzy odpoledne a museli čekat do 22. hodiny, než začali vpouštět k patriarchovým ostatkům. Věřící, s nimiž novináři hovořili, vyslovovali přesvědčení o svatosti zesnulého a očekávali, že jeho ostatky budou uzdravovat (podobně jako se prý uzdravovali lidé po setkání s ním, když byl ještě živ). Někteří vyjadřovali obavy, že pravděpodobný budoucí patriarcha, metropolita Kyrill, bude v porovnání s Alexijem příliš "politikem", jiní pak říkali: "Na všechno vůle Boží."

Před vpuštěním veřejnosti do chrámu se s patriarchou loučilo duchovenstvo a státní úředníci. Duchovní byli všichni v bílých liturgických řízách. Patriarcha měl v rakvi tvář zakrytu bílou liturgickou pokrývkou (aerem), která se používá při bohoslužbách k pokrývání svatých Darů (podle tradice prý nikdo nesmí vidět tvář zesnulého patriarchy). Rakev byla zakryta zelenou patriarší mantií. U nohou zesnulého byly umístěny patriarší insignie, osobitá pokrývka hlavy ruských patriarchů, žezlo a patriarší kříž. Do rukou mu bylo vloženo evangelium a kříž, jak bývá obvyklé. Vůkol rakve rozložili žáci církevních škol květiny. Kolem patriarchy klečeli kněží. (Od rakve ochranka odváděla jurodivé a věřící, kteří se nedopatřením dostali k rakvi předčasně.)

Venku mrzli věřící mnoho hodin (organizace typicky ruská), koupené květiny jim vadnuly chladem. Prochladlé a omdlelé lidi křísili v přistavených sanitkách. Jedna žena se pokoušela dostat služebním vchodem do chrámu alespoň své děti, když tvrdila ochrance, že jsou to andělé. V kantýně samozřejmě došel čaj. Věřící pak začali tiše zpívat modlitby. Do chrámu se nějak dostal bosý jurodivý kněz.
Před 22. hodinou byl otevřen vstup do chrámu pro všechny. V průběhu noci ze soboty na neděli kilometry dlouhá fronta nejenže nezmizela, ale naopak ještě narostla. Celý víkend vedla ke chrámu Krista Spasitele dlouhá fronta věřících, kteří se chtěli rozloučit s patriarchovými ostatky. K rakvi přicházely celé rodiny. Na ulici venku zpívali čekající křesťané pobožnosti a modlitby. Podle oficiálních údajů se během víkendu přišlo do chrámu rozloučit s patriarchou přibližně 50 tisíc lidí (údaj dle agentury Interfax k jitru 8. prosince; pozdější údaje z průběhu pondělka už hovoří o stu tisících). Aby se mohli rozloučit se svým nejvyšším církevním představeným čekali lidé ve frontě přibližně sedm hodin. Lidé nosili květiny (většinou bílé růže). Rakev zůstává v chrámu až do úterního pohřbu. Přístup k tělu patriarchy, vystaveném v chrámu Krista Spasitele, je nyní umožněn 24 hodin denně.

Věřící mohou navštěvovat hrobku patriarchy i po jeho pohřbu v chrámu Zjevení Páně, kde bude dle své vůle pochován. Po zádušních bohoslužbách v chrámu Krista Spasitele bude rakev s patriarchou přenesena pohřebním průvodem do chrámu Zjevení, kde bude po krátké bohoslužbě spuštěna do hrobky. Přístup pro věřící bude i nadále zajištěn.

V tomto chrámu byl r. 1799 pokřtěn A. Puškin. Od poloviny 30. let byl patriarším katedrálním chrámem. V r. 1990 se zde konala intronizace patriarchy Alexije II., který byl 15. ruským patriarchou. Jsou zde opatrovány svaté ostatky nebeského ochránce zesnulého patriarchy svatého metropolity moskevského Alexije; 14. století. Je zde také pochován 12. patriarcha - Sergij (Stragorodský). Naproti tomu předchůdci Alexije II. - patriarchové Alexij I. a Pimen - jsou pochováni v Trojicko-sergijevské lávře.
Začátkem každé hodiny se v chrámu koná krátká zádušní bohoslužba (tzv. litije). V souvislosti s pohřbem patriarchy v Moskvě vypnuli slavnostní vánoční osvětlení na ulicích.

(Z ruského tisku; kliknutím na obrázky je dostanete ve větší velikosti; stejně tak i u předchozího příspěvku)











Zobrazit příspěvek č. 456 jednotlivě

Administrátor --- 8. 12. 2008
Loučení s patriarchou

Obřad loučení s patriarchovými ostatky probíhá v chrámu Krista Spasitele od sobotního večera. Konají se nad nimi zádušní bohoslužby a neustálé čtení evangelia.

Sobotní zasedání stálých členů posvátného synodu biskupů Ruské pravoslavné církve zvolilo jako prozatímního správce osiřelého patriaršího trůnu metropolitu kaliningradského Kyrilla (naroz. 1946; jeho děd byl vyznavačem - vystřídal 47 věznic a sedmkrát absolvoval vyhnanství, ve vězení prožil 37 let) (říká se, že ten, kdo je zvolen za správce patriarchátu, bude pravděpodobně zvolen i za patriarchu; pozn. admin. Ambonu).

Nad rakví Alexije II. vyzval metropolita Kyrill na památku zesnulého patriarchy zachovávat jednotu církve. Patriarchu nazval "symbolem naší jednoty". O patriarchovi řekl, že mu byla zcela vzdálena taková vlastnost, jakou je pokrytectví. "Jeho svatost byl uvnitř i navenek stejný, nikdy nebyl licoměrný, neublížil nikomu hrubými slovy ani ostrými skutky... Přirozeným způsobem dával všem příklad, jak má vnitřní život souhlasit s vnějším životem."

Pohřeb je stanoven na 9. prosince. V Moskvě jsou v době od 6.-9. prosince dopravní omezení.

V sobotu odpoledne stálo asi pět tisíc lidí frontu na rozloučení s ostatky zesnulého patriarchy. Pak se večer u chrámu sešlo 9000 lidí, většina nemá naději, že by se dnes mohla k patriarchovým ostatkům do chrámu dostat. Mnozí říkají, že přijeli zdaleka a jsou připraveni u chrámu strávit celou noc. U chrámu jsou k dispozici sanitky.

Za pokoj duše patriarchy Alexije se modlí i v ruských mešitách. Prezident Medvedev přerušil zahraniční cestu v Indii a vrátil se do Ruska.










Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 456 do č. 496)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz