1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 482 jednotlivě

Administrátor --- 24. 1. 2009
První kroky nového prezidenta USA

Prezident Obama povolil financování organizací pomáhajících provádění potratů a používání buněk získávaných z živých embrií

Nový prezident Spojených států Barack Obama podepsal nařízení, jež ruší zákaz financovat z amerických veřejných rozpočtů mezinárodní organizace, které pomáhají při provádění potratů. S odvoláním na Bílý dům o tom informovala agentura Reuters.

Opatření zakazovalo poskytovat peníze organizacím pro plánované rodičovství, které nabízejí provedení potratu nebo o něm i jen poskytují informace. Američtí liberálové proti zákazu ostře vystupovali.

------------------------

USA povolily léčbu prostřednictvím kmenových buněk

Americký Úřad pro léčiva a potraviny (FDA) dal zelenou léčbě lidí prostřednictvím kmenových buněk. V pátek to oznámila farmaceutická firma Geron Corporation.

„Je to počátek nové éry ,“ řekl šéf Geronu Thomas Okarma, podle něhož výrazně vzrostla naděje na nápravu a regeneraci poškozených orgánů a tkání. „Nová terapie sahá, kam prášky a skalpely nemohou,“ dodal. To, že dostala zelenou, ovšem ještě neznamená, že bude úspěšná a pronikne na trh.

Výzkum kmenových buněk dosud výrazně limitovaly zákony exprezidenta George Bushe, jenž stál na straně kritiků tvrdících, že získávání kmenových buněk ze životaschopných lidských embryí je neetické.

Nový prezident Barack Obama už během kampaně avizoval, že změna pravidel bude jednou z jeho priorit.






Zobrazit příspěvek č. 481 jednotlivě

Administrátor --- 23. 1. 2009
Barack Obama si vybral homosexuálního biskupa

Inaugurační týden modlitebně zahajoval biskup homosexuál Gene Robinson

Homosexuální biskup hlásající, že není "ohavností před Hospodinem", zahájil 18. ledna inaugurační týden úvodní modlitbou. Tento kněz je znám jednak svou sexuální orientací a pak také tím, že byl prvním biskupem na světě, kdo o ní otevřeně začal hovořit. Příslušníci tzv. "sexuálních menšin", které stále výše "zdvihají hlavu", vyvíjejí rostoucí tlak na popularizaci homosexuality. Kněz Robinson byl pozván i na samotný obřad inaugurace Baracka Obamy. Cena vstupenek na tuto historickou událost dosáhla den před ní 20.000 dolarů.

Credo.ru







Zobrazit příspěvek č. 480 jednotlivě

Administrátor --- 22. 1. 2009
Z tisku - ekumenické bohoslužby v Moskvě

Moskevský ekumenismus - už bez pravoslavných

Ekumenická hvězda

Nejmladšímu účastníku ekumenického shromáždění darovali pěticípou hvězdu s dosti smělým obrázkem nějaké slečny (jen doufejme, že ta žena ve hvězdě nemá být Panna Marie).
Ekumenická bohoslužba s modlitbou za jednotu křesťanů se konala v moskevském katedrálním katolickém chrámu.

20. ledna se ve vánočně vyzdobeném chrámu Neposkvrněného početí Panny Marie kromě římskokatolických duchovních účastnili společné modlitby i lutheráni, baptisté, letniční a adventisté. Žádný pravoslavný.

K poctě zvolení Baracka Obamy zapěl místní letniční sbor i svěží černošský spirituál.

-----------------

Zřejmě to svědčí nejen o postupném odklonu od ekumenismu, ale i o atmosféře v Ruské pravoslavné církvi před volbou nového patriarchy. Nikdo z hierarchie nechtěl novoročním ekumenismem jitřit vnitrocírkevní atmosféru či si proti sobě postavit církevní lid, který je na ekumenismus ve své většině alergický. A jestli si to v církvi bez patriaršího vedení netroufl snad žádný biskup, tím méně pak ti, kteří kandidují na patriarší stolec. Pro toho, kdo má oči k vidění, to je názorný obrázek toho napětí, panujícího v Církvi kolem ekumenismu, který není ani vzdáleně něčím přirozeným, ale spíše křečí, která se udržuje jen nejvyššími církevně politickými zájmy.



P.S.
Musím vždy pousmát ekumenismu katolíků, kteří v Moskvě pořádají modlitbu za sjednocení křesťanů v chrámu zasvěceném Neposkvrněnému početí - tj. modernistickému římskému dogmatu, které pravoslavní rozhodně odmítají. Asi to mlčky vypovídá něco o tom, jak si Řím tu jednotu představuje. Inu, "kouzlo nechtěného".

Neogotický chrám projektovaný pro 5000 věřících byl postaven v letech 1901-1911 ze sbírek veliké polské menšiny v Moskvě (30 tis. lidí). V r. 1938 byl chrám uzavřen. V r. 1990 byla na svátek Početí Panny Marie po 60ti letech sloužena mše, které se účastnilo několik stovek lidí. (Dle ruské Wikipedie)







Zobrazit příspěvek č. 479 jednotlivě

Administrátor --- 20. 1. 2009
Z tisku

V Indii provedli rituál koupele dítěte ve vroucí vodě

V indickém státu Radžastan rodiče spustili do nádoby s vroucí vodou svoji tříměsíční dceru, a to před očima přihlížejícího publika a novinářů. Stalo se to 27. prosince 2008.

Děvčátku se nic nestalo a při koupeli ve vařící vodě dokonce ani nezaplakala. Celá procedura byla provedena v rámci očistného obřadu, jehož vykonání radil vrchní žrec chrámu Bhímy (Balabhim, Anjaneya). Při provádění této příšerné procedury vyhlíželi rodiče dítěte klidně a odhodlaně. Po dokončení obřadu byli šťastní a publikum šokováno.

Novináři vypátrali, že manželé nemohli mít děti, a proto se obrátili s žádostí o pomoc ke knězi kultu Bhímy. Žrec jim předpověděl, že budou mít dvě děti - jedno z nich umře, kdežto druhé bude možno zachránit za pomoci očistného obřadu. Později se jim skutečně narodilo dítě, ale po čase umřelo. Za rok přišla na svět dívka a rodiče se bez pochybností rozhodli vykonat, co jim doporučil vrchní žrec.

Při obřadu prý děvčátko vydávalo jen lehké pískání a z kotle se vynořilo naprosto zdravé a nepoškozené. Podle rodičů se prý nyní tříměsíční dívka cítí dobře a vyznačuje zaviděníhodným zdravím a apetitem.

News ru com
Itar tass
Allvoices.com









Zobrazit příspěvek č. 478 jednotlivě

Administrátor --- 17. 1. 2009
Poslední letošní ohlédnutí za svátky Narození

Neděle po Narození Páně

Význam Narození Kristova. Jakými slovy to vyjádřit? Dokonce i když řekneme, že je to největší událost v celých dějinách lidstva, zní to jaksi příliš slabě a nedostatečně. Snad lépe postihneme velikost události, které se nyní dotýkáme, rceme-li, že Narození, Ukřižování a Vzkříšení - toto dílo spásy - je stejného významu jako stvoření světa. A někteří dokonce říkají, že dílo spásy Kristovy v něčem převyšuje i samo dílo Stvoření, které bylo (jak víme z Písma) poskvrněno a torpédováno satanem, tím dávným hadem, kdežto díla spásy a příchodu nového světa se satan už dotknout nemůže.

Když byla úmorná (duchovní) noc lidstva nejhlubší, ozval dávno předpověděný a dlouho toužebně očekávaný hlas: "Hle, ženich přichází." Jeden za druhým začaly národy země setřásat se sebe temný spánek pohanských bludů, rozžehly svícny víry a vcházely s Kristem - podobně jako moudré panny v onom evangelijním podobenství (Mat 25,1-14) - do jeho svatební komnaty. Kristus shromáždil všechny své věrné, rozptýlené po celém světě, a shromáždil je ve své Církvi, učinil je účastnými svého Božství a dědici věčných blah v jeho království, jemuž nebude konce.

Kristus se dle slov ap. Pavla stal Novým Adamem, zakladatelem a původcem nového lidstva. Vtělení Božího Syna se týká celého lidstva a rozprostírá se nad všemi věky lidských dějin. Prvostvořeným Adamem začaly lidské dějiny. Kristem začala historie nového lidského rodu - spaseného lidstva.

Narozením Kristovým tedy začíná úplně nová etapa lidské historie, éra spásy, eón nového lidstva, které žije skrytě v lidstvu starém, ale nepochází od Adama ale od Krista, který je zakladatelem úplně nového lidského rodu. V éře od Adama do Krista vidíme neustálý sestup lidstva do sféry materiální pozemské existence bez naděje na vzkříšení a věčný život. S příchodem Božího Syna začíná vzestup lidstva k věčnému pravému životu; vzestup, který se děje v blahodatném a životodárném prostoru Církve.

Každý člověk, který se na zemi narodí, je potomkem starého Adama, a proto po něm musí zdědit smrt a rozklad. Kdo však v Tajině svatého křtu oblékne Nového Adama, stává se dědicem vzkříšení a věčného života. Kristus ve svém životě ukázal nejhlubší, nepostižitelnou a zároveň tu nejopravdovější podstatu člověka. Přijetím lidské přirozenosti ji Spasitel posvětil, obnovil a zbožštil. Navrátil člověka na cestu dosahování toho nejvznešenějšího cíle lidského života.

Vtělení Božího Syna odhalilo, že svět i člověk jsou podřízeny věčnému tvůrčímu úmyslu Božímu. Člověk i svět totiž existují jenom díky účasti na tom skrytém, nepostižitelném a nejvyšším principu života, který byl od věčnosti skryt v Bohu a který se nyní ukázal zjevením na světě předvěčného Božího Slova, Pána našeho Ježíše Krista.

Viditelným znamením Božího zjevení a všeho, co bylo vykonáno Ježíšem Kristem zde na zemi, je historická existence Církve, kterou Pán založil a poslal ji, aby rozšířila spásonosné plody Božího vtělení do všech národů země v průběhu celých dějin. Jak církev uskutečňuje Bohem uloženou misii posvěcování světa blahodatí, zjevuje světu cestu vedoucí ke zbožštění a vzkříšení, dávaje celým lidským dějinám ospravedlnění a vyšší smysl.

Ve svátek Narození Kristova, které je základní událostí posvátné historie lidstva a zároveň velikým svátkem v životě Církve, přenášíme se do situace vzdálené noci, v níž se Pán narodil, oslavujeme a opěvujeme Toho, kdo se z přečisté Panny narodil, jako Spasitele světa. Je to tajemství s ničím nesrovnatelné, když v podobě člověka přišel ve své pokoře do světa Vládce veškerého stvoření a Pán slávy. Každé Boží stvoření si tedy pospíšilo, aby mu posloužilo a přineslo v den jeho narození svůj dar: země jeskyni, pustina jesle, nebesa hvězdu, mágové poklady, andělé opěvování, pastýři zbožné poklonění.

Nechápe svět toto tajemství Božího sestoupení a diví se tomuto zření. Všechno přemůže láska Boha k lidskému rodu. Se zbožným chvěním se národy země klaní nevyjádřitelné moci nebeského Krále, který se před dvěma tisíci lety narodil z Panny Marie, nechal se položit na slámu do ubohých jeslí v chladné a temné jeskyni. Nikoliv kvůli tomu, že by potřeboval pozemský život, narodil se předvěčný Bůh na zemi jako dítě. Leč kvůli tomu, aby nás lidi na zemi zahrnul svou nebeskou láskou a učinil nás účastnými věčného života v království nebeského Otce. Na tuto lásku Boží ke světu je potřeba odpovědět tím, že se necháme inspirovat a pozvat; tím, že sami vynaložíme námahu pro Pána; zřením a tvořivostí, naší láskou k bližním, duchovním obrozením a naší křesťanskou službou. Celý vesmír slouží Bohu, protože má od Něho úkol existovat. Avšak pro člověka je sloužit Bohu mimořádné, s ničím nesrovnatelné privilegium. Mágové z Východu posloužili narozenému Kristu tím, že se mu poklonili a otevřevše poklady své, obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu.
(Dle promluvy profesora Moskevské duchovní akademie prof. Konstantina Skurada)


Přines i ty svému Spasiteli, narozenému v tvém srdci, ty dary jako tenkrát mágové. Jak mu přinést zlato? Co má člověk nejvzácnějšího, co může Bohu obětovat nejcennějšího? Nejcennější, co máme, je samotný náš život. Zasvěť život Pánu Ježíši.

Jak mu přinést kadidlo? Kadidlo je darem kněžským. Vůně kadidla stoupající vzhůru zpodobuje vůni modlitby stoupající z očištěného lidského srdce k Bohu. Přinesme Ježíši Kristu svou modlitbu, k níž očistěme svá srdce.

Jak mu přinést myrhu? Myrha je vonný olej, kterým byla těla zesnulých pomazávána při pohřbu. Umrtvěme tělesné vášně, ať jsme mrtví pro svět a jeho pokušení. Posvěťme svá těla čistotě a dobrým skutkům. Takové tělo voní nebeskou vůní.

Ty tři dary, které přinesli mágové, jsou předobrazem naší křesťanské duchovní služby Bohu - tedy křesťanského duchovního života. Sv. Jan Zlatoústý pravil o Narozeném Ježíši Kristu: „On se narodil tělesně, aby tebe zrodil duchovně.“ Čili přijal tělo, aby tobě dal Ducha. Rozhodl se okusit tělesného života, aby tys mohl žít duchovně.

----------------

Svátky Narození Kristova se nesou pod znamením biblických slov: "S námi (jest) Bůh!" Tento výrok Písma se opakuje v bohoslužebných hymnech i v paremiích k Narození Kristovu.

Někdo žije dál ve tmě, je to jeho volba, ale už to není nutné. Vzešlo slunce. Tím sluncem je příklad Kristův, který ukázal dokonalého člověka. Ukázal člověka, jakého z nás Bůh chce mít. Ukázal vzor pokory, mírnosti, soucitu, trpělivosti, lásky...

Kdybychom měli na závěr shrnout poselství svátku jednou větou, tak by mohla znít: Žijte ve světle!











Zobrazit příspěvek č. 477 jednotlivě

Administrátor --- 14. 1. 2009
Sváteční poselství od zesnulého patriarchy

Poselství k Narození Kristovu od zesnulého patriarchy Alexeje II.

Zesnulý patriarcha Alexij II.

Koncem listopadu a začátkem prosince si patriarcha Alexij připravil svoje každoroční poselství ke svátkům Narození Páně. Zřejmě netušil, že napsaná slova už svým ovečkám a svému národu nepřečte. Jím sestavené poselství bylo však nalezeno v jeho pozůstalosti a na svátky Narození Páně bylo publikováno, a tak ještě jednou - posmrtně - prohovořil zesnulý ruský patriarcha ke svému lidu. Zde přináším několik výňatků z tohoto poselství.
"Pokoj svůj vám zanechávám, pokoj svůj vám dávám, ne tak jako svět dává, já dávám vám (Jan 14,27). Pokoj, který Bůh dává a který v Kristu vtěluje, vyhlazuje duchovní vášně a uklidňuje zmítající se vlny světské moře života... Sv. Basil Veliký nazývá pokoj, který Bůh člověku uděluje, pokojem, který je tím „nejdokonalejším ze všech požehnání“ a ct. Serafím Sarovský nám zanechal vskutku zlatá slova, naplněná nebem: „Získej ducha pokoje, a tisíce kolem tebe budou spaseny.“

Vtělené Boží Slovo přineslo pokoj všem, kteří v Něho věří a následují ho, berouce svůj kříž. Proč je však kolem nás stále tolik konfliktů, rozepří, hádek a křivd? ... Tuto otázku nemůžeme zodpovědět, dokud nenahlédneme do hlubiny svého vlastního srdce: nežijeme až příliš často podle své vlastní vůle, zapomínajíce na vůli Boží, na Jeho přikázání, spoléhajíce se jen na lidské síly, kdežto Boží pomoc necháváme upadat v zapomnění? Nenahrazujeme úsilí o pokoj a spravedlnost marností světskou, která nás dovede jen k deziluzi a vnitřní prázdnotě?

Moji drazí, pamatujme, že pravý pokoj může dát jen Bůh. Cesta za betlémskou hvězdou, kráčení cestou Kristovou nás dovede k nalezení spokojeného a pokojného života na zemi a věčného pokoje v Jeho nebeském Království.

Mějme na paměti, že pokoj Kristův přemáhá všechna nepřátelství tohoto věku. Jenom získá-li člověk tento pokoj do svého srdce, může obstát ve všech bouřích života a nést svým bližním smíření; tím proměňujeme život vírou, spravedlností, čistotou a láskou. Nechť vás všechny zahalí pokoj Kristův...

Téměř prorocky zní slova patriarchy o konfliktu, který v době patriarchovy smrti ještě nebyl, ale vzplanul ve Svaté Zemi právě v období vánočním a novoročním a neutichl ani na pravoslavné svátky. Hlas patriarchy z konce listopadu zazněl o Vánocích bohužel s aktuálností, kterou ještě před měsícem mohl sotva kdo očekávat.
Ve světě je opět neklid. Na mnohých místech je prolévána krev, trpí lidé. Věříme však, že Bůh pomůže, abychom my pravoslavní křesťané svým dobrým příkladem a činy dokázali přivést národy ke smíření, k moudrému a spravedlivému vyřešení všech sporů a různic. ...

(Při oslavách 1020. výročí křtu Rusi) mne Hospodin učinil hodným, abych navštívil starobylý Kyjev - kolébku naší církve a jeden z jejích stolců. Za účasti velkého množství shromážděných věřících jsme se modlili u kyjevských svatyň a opět pocítili pevnou jednotu národů křtěných v jedné lázni. Tato jednota nám byla odevzdána předky a je nutno ji bedlivě střežit a předat našim nástupcům.

Dále vzpomíná zesnulý patriarcha 90. výročí zločinné vraždy carských mučedníků a hovoří o desítkách tisíc věřících, které připutovaly na místo zabití sv. mučedníka cara Nikolaje II. Vyjadřuje naději, že Hospodin dá překonat všechny následky této tragédie, rozepří a zločinů 20. století a pozdvihne opět Svatou Rus v síle.
Dejž, Bože, aby se naplnila slova sv. Jana Šanghajského a Sanfranciského, která byla pronesena v hrozném roce 1938: „Blahoslavená jsi, země ruská, očišťovaná ohněm utrpení. Prošla jsi vodou křtu a nyní procházíš ohněm muk a vejdeš v pokoj!“

Na závěr se Alexij II. modlí, aby rodící se bohočlověk Ježíš požehnal všem v nadcházejícím roce pokojem, zdravím, úspěchem ve všech dílech dobrých. A aby přinesl do všech příbytků radost života v harmonii, lásce a spravedlnosti jeho.
V tento posvátný svátek se k vám obracím slovy sv. apoštola Pavla: „Bratři, radujte se, zdokonalujte se, utěšujte se, buďte jednomyslní, pokojní - a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.“ (2. Kor 12,11)

Alexij,
patriarcha moskevský a celé Rusi

Narození Kristovo
2008/2009
Moskva


(Kliknutím na obrázek patriarchy si jej zobrazíte ve větší velikosti)










Zobrazit příspěvek č. 476 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2009
Z tisku - zemětřesení v USA

Yellowstonský park zasáhly stovky půdních otřesů

USA. Yellowstonský národní park zasáhly v uplynulých dnech stovky půdních otřesů, což vyvolalo obavy z vulkanické erupce. Jde o největší sérii zemětřesení za poslední čtvrtstoletí.

Otřesy začaly po vánočních svátcích. To nejsilnější mělo sílu téměř čtyři stupně Richterovy škály, v pátek naměřili hned tři zemětřesení o síle tři stupně. Za týden bylo v parku zaznamenáno na 500 otřesů.

Yellowstonský park leží v seizmicky aktivní oblasti a otřesy tam nejsou vzácností. Od roku 2004 jich pravidelně zaznamenají až 2000 ročně. Poslední série však vyvolala obavy z možné erupce. Situaci bedlivě sledují odborníci. Poslední velká erupce se v regionu podle geologů udála před 640 000 lety a do okolí vychrlila milióny kubických metrů kamení a prachu.

Nejničivější zemětřesení zasáhlo Yellowstonský park v srpnu 1959. Mělo sílu 7,1 stupně na Richterově stupnici a způsobilo sesuvy půdy, které zabily 28 lidí a způsobily škodu za více než 11 miliónů dolarů.

(Přiložený obrázek: ilustrační koláž)












Zobrazit příspěvek č. 475 jednotlivě

Administrátor --- 12. 1. 2009
Z pravoslavného tisku o radaru

Ještě k militaristickému transparentu na pražské pravoslavné katedrále

V oficiálním věstníku Olomoucko-brněnské eparchie vyšel v rubrice "Zprávy z domova" článeček, který sem přepisuji v plném znění.
PRAHA. K překvapení mnoha pravoslavných věřících v Praze i jinde a také k překvapení mnoha mírumilovných občanů ČR, z nichž 70 procent odmítá stavbu raketových a radarových základen cizích zemí na území ČR, se na Památníku smíření, který se nachází pod pravoslavnou katedrálou Sv. Cyrila a Metoděje v Praze, objevil obrovský nápis - transparent JSME PRO RADAR. Nápis je zřejmě soukromou pro-militaristickou iniciativou osob podílejících se na práci památníku. U zúčastněných se zde (tak jako v době před listopadem 1989) zřejmě jedná o projev pokračující dobré vůle ke spolupráci s vládou a režimem, ať by byl jejich charakter jakýkoliv. O jiných osobách z Pravoslavné církve je známo, že již před časem připojili svůj podpis pod iniciativu NE ZÁKLADNÁM. Svoje odmítnutí radarové základny i nápisu u pravoslavného chrámu však v poslední době vyjádřili mnozí lidé z řad věřících církve a duchovenstva. Na chrám - slovy metropolity Kryštofa "patří jako znamení Kristův kříž a nikoliv deklarace politických postojů".

(Sůl země č. 4 z 20. prosince 2008; str. 6)

-----------

P.S.
Na Ambonu jsme již o celé trapné záležitosti psali.
Při mé poslední návštěvě Prahy se mi jeden pražský věřící svěřoval s rozpaky, jestli ještě vůbec může chodit do takového chrámu na bohoslužby. Zároveň vyprávěl, že když od duchovenského vedení tohoto chrámu zazněla v době útoku NATO proti Srbsku jakási podpora bombardování Bělehradu, přestali sem prý chodit na bohoslužby všichni Srbové, kteří žijí v Praze, a dodnes se tomuto chrámu vyhýbají.

Věřím, že česká veřejnost chápe, že je v naší pravoslavné církvi hodně lidí, kteří stojí na úplně jiných názorových a morálních pozicích, než pražský "památník smíření".














Zobrazit příspěvek č. 474 jednotlivě

Administrátor --- 12. 1. 2009
Z tisku - z došlé pošty

Mnichovská mise Alexije II.

Před svým odchodem na věčnost završil Alexij II. hlavní dílo svého života. Poprvé po sjednocení Ruské pravoslavné církve vykonal liturgii v pravoslavném chrámu Ruské zahraniční (zarubežné) církve.

Katedrála v Mnichově. V chrámu novomučedníků se symbolicky završilo sjednocení ruské církve.
Patriarcha Alexij II. - historická svatá liturgie v mnichovském chrámu čtyři dny před smrtí.
Čtyři dny před svým zesnutím patriarcha Alexij poprvé (a jak se ukázalo: naposledy) sloužil Božskou liturgii v chrámu, který náleží emigrantské větvi ruského pravoslaví, která se teprve nedávno znovu spojila s mateřskou církví v Rusku.

Kvůli srdci se dostal patriarcha do Německa. Záchvaty arytmie totiž donutily patriarchu rychle přijet do Mnichova, kde se léčil - jak měl ve zvyku - nejen medicínskými metodami, ale odebral se do mnichovského katedrálního chrámu zasvěceného svatým novomučedníkům ruským.

Při této bohoslužbě, jediné liturgii v chrámu Ruské zahraniční církve, 30. listopadu 2008 podával patriarcha osobně svaté přijímání mnoha věřícím (přibližně 150 lidem).

Takřka přesně před rokem zde již patriarcha Alexij byl na návštěvě. I tehdy se v tomto městě léčil. Na pozvání arcibiskupa Marka zde sloužil akathist před ikonou ruských novomučedníků. Pak následovalo malé pohoštění a posezení za jedním stolem, na jehož příjemnou atmosféru později patriarcha často vzpomínal, vyprávěje, že při tomto setkání nebyla cítit žádná cizost ale naopak blízkost.

Symbolem sjednocení obou ruských pravoslavných církvi byla památka ruských novomučedníků. První setkání metropolity Lávra, který byl představitelem Ruské zahraniční pravoslavné církve, stala se v květnu 2004, když v Moskvě pokládali základní kámen ke stavbě chrámu butovských novomučedníků. V květnu 2007, kdy byl podepsán historický dekret o znovusjednocení obou pravoslavných církví, byl vysvěcen chrám zasvěcený novomučedníkům, jehož se patriarcha Alexij i metropolita Lávr účastnili. A jediná bohoslužba konaná patriarchou Alexijem v chrámu Ruské zahraniční církve byla také v chrámu novomučedníků ruských.

Srdce přivedlo patriarchu Alexije II. do Mnichova v poslední dny jeho života. Věřící mají zato, že to byla odměna od Nejvyššího - sloužit v pravoslavném chrámu nikoliv cizí ale sjednocené a posílené Ruské pravoslavné církve. Byť to bylo jedinkráte.

Při loučení patriarcha pravil, že se na vlastní oči přesvědčil, že sjednocení "proniklo na úroveň farností" a že je "zakořeněno v církevním lidu". A nikoho v tu chvíli nenapadlo, že za čtyři dny se završí pozemská cesta služebníka Kristova.

Life.ru









Zobrazit příspěvek č. 473 jednotlivě

Administrátor --- 8. 1. 2009
Svátek Narození Páně a poklonění tří mudrců

NAROZENÍ PÁNA NAŠEHO JEŽÍŠE KRISTA.
Poklonění tří mágů: Melchiora, Gaspara a Baltasara

Z biblického čtení na svátek Narození Páně:
4,4       Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu,
4,5       aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.
4,6       Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.
4,7       A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.
(Z epištoly apoštola Pavla Galaťanům)


Freska Narození Kristova, RuskoJežíš Kristus přišel, abychom byli adoptováni za syny Boží. Člověk přivtělený do mystického Těla Kristova již není otrokem, není pouhým služebníkem, ale je synem Božím. Není Synem Božím kvůli své přirozenosti, jako Pán Ježíš, ale stává se synem Božím kvůli blahodati, milosti Boží, kterou skrze Krista dostává.

Jestliže jsme se stali syny Božími, znamená to z druhé strany, že Bůh se tím stal naším Otcem. To je nesmírné privilegium křesťanské - Bůh je jim Otcem! Nic podobného nemůže odůvodněně prohlásit žádný příslušník jiného náboženství. Pokud i o muslimovi, buddhistovi nebo hinduistovi někdo řekne, že i jim je Bůh Otcem (jak to např. prohlašují různé moderní vatikánské dekrety), můžeme opáčit: "A odkud pak to? Jak se to stalo? Jak to lze dokázat a zdůvodnit? Kdy je Bůh přijal za syny?" A odpovědí bude buď mlčení nebo zmatené teorie, které ve světle Bible neobstojí. A co židé? Jim Bůh v předkřesťanských proroctvích slibuje, že jim bude Otcem - čili, že skrze Mesiáše budou jednou přijati (ti, kteří Mesiáše rozpoznali).

Toto křesťanské privilegium samozřejmě nezakládá žádné právo, aby se křesťan povyšoval nad jiné lidi či dokonce proti nim povstal nebo se domníval, že by jim měl vládnout. To by bylo zcela absurdní uchopení tohoto privilegia už proto, že být synem Božím neznamená získat tím nějaké pozice v tomto světě, ale právě naopak: umřít pro tento svět, nepatřit tomuto světu, mít občanství v nebesích, náležet přicházejícímu světu. Krásně se zpívá v jedné české koledě o narozeném Kristu, že je "Otec budoucího věka".
Nu, a co dále znamená, že jsme syny Otce? Jak nás to odlišuje od těch, kteří nejsou Jeho syny? Především tím, že jsme jiného ducha než oni. Byl do nás seslán Duch volající v našem srdci k Bohu: "Otče!" Tento Duch přerodil našeho ducha podle obrazu svého (ano, je to v jistém slova smyslu znovustvoření člověka). Abychom dobře rozuměli tomu výroku o Duchu volajícím v nás: "Otče!" - to není nějaké podobenství, přísloví či obrazné vyjádření jakého skrytého tušeného pouta s Bohem. Nic takového! Je to realisticky popsaná každodenní niterná křesťanská zkušenost. Takové je bezprostřední prožívání skutečně do hloubi lidské bytosti vrostlého příbuzenství se Stvořitelem, důvěrná blízkost, která vytváří v celém průřezu lidské duše a ve všech jejích vrstvách předpoklad ke sjednocení s Bohem a ke zbožštění člověka.

Nemá však smysl se opájet tím, že jsme syny Božími, pokud máme ducha světských lidí. Jsme syny toho, jehož ducha máme. Kdo má ducha světa, je synem světa a spolu se světem hyne. Kdo má ducha Otce nebeského, je synem Božím a je už nyní vzat z tohoto hynoucího světa. Přechází ze smrti do života.

Dávejte dobrý pozor na to, jakého jste ducha. Starec Lavrentij Černigovskij hovoří právě o tomto, když nabádá, že je důležité být zapsán v knize života. Když se ho někdo tázal, jak má poznat, je-li zapsán v knize života, odvětil otec Lavrentij: "Poznáš to podle toho, jestli tě to táhne na bohoslužby. Blažení jsou ti, kteří jsou zapsáni v knize života."

Nezřídka zvláště dnes právě tudy probíhá ta fronta, na které se vede lítá bitva o spásu člověka. Současní křesťané mají veliké problémy se svým vztahem k bohoslužbám. Je to jedno z výrazných znamení naší doby. Příliš mnoho lidí má k bohoslužbám skutečně vlažný vztah, přijdou jen občas, nebo chodí formálně, či v rámci svého domorodého folklóru. Na jejich chování v chrámu lze během chvilky poznat jejich světského ducha. Bohoslužba je jako "duchovní zrcadlo", v němž se ukazuje pravý duchovní stav člověka. To je v Pravoslavném světě známý jev. Na lidech jsou při bohoslužbě vidět jejich duchovní nemoci - nikdo to není schopen utajit, neschová se to pod žádnou přetvářkou. A je na nich patrný jejich duchovní stav - tedy jak těžkosti tak i svatost. Světský duch člověka se snad nikde neprojevuje tak zřetelně, jako při liturgii. Bohužel, opravdu málo je dnes lidí, kteří jsou schopni pokojně vrůst do bohoslužby a něco do ní přinášet; takových lidí, kteří nemají ducha převážně světského, je dnes tragicky poskrovnu. Pro naprostou většinu našich současníků je bohoslužba takovým i onakým problémem.
Jak konkrétně se v člověku děje jeho znovustvoření a obnovení jeho ducha? Je to důsledek působení svatých Tajin, které nás spojují s Kristem a s jeho dílem spásy: Narozením, Křížem, Vzkříšením. Vladyka Antonij Surožský o tom hovoří: "(Narození Páně) to není jen soucit, není to jen příznivý vztah Boha k nám, je to láska Boha, který za námi přišel v těle právě narozeného Krista. Je to On, který učinil z lásky tento svět, stvořil svět, aby s ním sdílel ten jásající a slavící život, který se nazývá láskou a který dostupuje takové energie, takové plnosti, že překonává všechny hranice a všechna omezení. Tato láska dává sama sebe, zapomínaje na vše, kromě milovaného; dává sama sebe jakoby v nechráněné křehkosti, v bezbranném tělíčku nemluvněte narozeného v Betlémě. A Bůh k nám volá: Odpovězte na to...!"

Jeden z našich velikých současných duchovních otců, Sofronij píše: »Bůh je láska, Bůh je světlo a není v něm žádné tmy; jak je však pro lidi těžké přijmout taková slova! Je to obtížné, protože náš osobní život a život současného okolního světa svědčí spíše o opaku.«

Otec Sofronij o starci Siluanovi: »Žil na zemi člověk, muž gigantické síly ducha, dlouho se modlil s nezadržovaným pláčem: "Smiluj se nade mnou...!" Leč neslyšel ho Bůh. Uplynulo mnoho měsíců takovéto modlitby a jeho duševní síly se vyčerpaly; dobral se až k zoufalství a vykřikl: "Ty neuprositelný...!" A vtom se v jeho duši ztrápené zoufalstvím cosi prolomilo a náhle - na okamžik uviděl živého Krista. Jeho srdce a celé tělo naplnil oheň v takové síle, že kdyby vidění ještě na chvilku pokračovalo, umřel by. Poté už nedokázal zapomenout na nevýslovně mírný a nekonečně milující, radostný a plný nepostižitelného pokoje výraz Kristův a po všechny následující mnohé roky svého života neustále svědčil, že Bůh je láska, láska bez hranic a nepostižitelná, nevýslovná...«

Za všemi tragédiemi, které se dějí v tomto světě a jsou důsledkem zvráceně užívané lidské svobody a lidského hříchu, není bohapustá prázdnota; i když se našim osleplým očím někdy zdá, že tam, kde nic nevidí, tam prostě nic není. Za tímto světem je jako za oponou jiný svět, bezbřehý oceán Boží lásky. Svatý starec Siluan Athonský ji uzřel, my ji můžeme tušit, můžeme ji spatřit alespoň v jejím odlesku, který se ve chvilkách duchovního zření zatřpytí v našem srdci. A můžeme ji všichni jasně vidět v okamžicích, kdy tato láska - sama pohnuta vlastním milosrdenstvím - vstupuje do našeho stínového světa. Jako při Narození Dítěte Ježíše.
Jak odpovědět na Boží lásku, která se tělesně zjevila v Betlémě? V evangeliu se vypráví o třech mudrcích, kteří přišli za Kristem z veliké dálky. I my jsme velice vzdáleni od Boha, leč naší odpovědí na betlémské zjevení by mělo být, že se z té veliké dálavy vypravíme ke Kristu. Vykročíme z noci našich životů, ze tmy svých duší k Božímu světlu. Kolik z nás je ponořeno ve tmě! Kolik z nás prodlévá v temnotách! Tak se tedy vydejme na cestu za hvězdou rodícího se nového světa, za světlem. Láska Boží je tímto světlem. Z tmy zla se vypravme za rozbřeskem lásky. Ze hříchu vyjděme za láskou, která vše odpouští a uzdravuje. Z duchamorné zimy našich životů pospíchejme k lásce, která může zahřát lidskou duši a změnit celý život člověka. Z prázdnoty našich marností zmítaných životů pojďme k lásce, která nasycuje duši všemi dobrými věcmi. Ze syré tesknoty přejděme k lásce, protože kde je láska, tam je radost a světlo, tam není polarita velikosti a malosti, ale vše je veliké, neboť vše se může stát znamením lásky! (Dle kázání na svátek Narození Páně vl. Antonije Surožského; 2006)

Známý veliký ruský starec naší doby, archimandrita Kyrill (Pavlov) ve svém kázání na tento svátek nabádá, abychom odpověděli na zázrak Narození Kristova tím, že se oblékneme v lásku, která je souhrnem a plností veškeré dokonalosti; že překonáme všechny neshody, nedůvěru, vzájemný hněv a zklamání či zlobu, zvítězíme nad zlem tím, že je budeme odplácet dobrem, a necháme se přemoci láskou, kterou nám Bůh v Betlémě zjevil.

Kristus se rodí!
Oslavujme Ho!



Ilustrace: Detail fresky ikony Narození Kristova. Chrám Sretenija Vladimirskoj ikony Božijej Materi. Moskevský Sretenskij monastyr. (Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte ve větší velikosti.)









Zobrazit příspěvek č. 472 jednotlivě

Administrátor --- 7. 1. 2009
Svátky Narození Páně

Narození Kristovo - předvečer

Kristus se rodí! Oslavujme Ho!

Ve svátku Kristova narození si připomínáme naplnění tisíciletých proroctví, jimiž bylo židům a potažmo všem lidem zaslíbeno vysvobození od hříchů, čili od toho, co člověka odděluje od Boha, od věčné blaženosti, od nesmrtelného života.

Podle Otců přišel Kristus, když byla noc lidstva nejtemnější, tedy duchovní tma světa nejhlubší. Když bylo lidstvo přesyceno tragickým poznáním své bezmocnosti vůči hříchu, kdy lidské mysli přetékaly pochopením, že člověk ve stavu, v jakém je, nemůže vlastními silami dosáhnout věčného života a společenství s Bohem. Tehdy přišel Boží Syn, protože to byl dějinný moment, kdy bylo lidstvo připraveno. A v nejhlubší noci nastal obrat lidských dějin, duchovní rozbřesk - vyšlo Slunce spravedlnosti.

A nedosáhli toho poznání jen židé, vedení Hospodinem. Svými vlastními klikatými cestičkami přišli k podobnému poznání i pohané. Z historických svědectví doby prvokřesťanské víme, že v této době pohané přestávali věřit ve své kulty a modly; vyznávání příslušnosti k pohanskému náboženství se stále více stávalo pouhou společenskou konvencí, projevem občanské loajality k pohanskému státu. Leč na duchovní rovině od přinášení obětí Apollónovi či Jupiterovi stále mohutnějící zástup pohanů již pranic neočekával. Dokonce v samotných náboženských strukturách pohanských začaly lavinovitě vznikat podivuhodné kulty, utvářet se různá tajemná mysteria slibující hlubší poznání a zasvěcení do tajné duchovní praxe, která měla řešit bezvýchodnost lidského života; objevovala se všelijaká učení o jediném Bohu, který je nade všechny jiné bohy, či mlhavé představy o Bohu, který nechce krvavé oběti, ale přináší lásku apod.

A tehdejší filosofie? Jedni filosofové dospěli k chápání nutnosti a smysluplnosti nekompromisní mravnosti a dobrovolné askeze, jiní propadali nad probíhajícími změnami ve světě do skepticismu: obojí svým způsobem otevírá dveře příchodu křesťanství.

A židé, v jejichž lůně se měl Mesiáš objevit? Ti už nikoliv jen toužili a prosili o příchod Mesiáše, nýbrž přímo křičeli k Bohu, aby už neotálel. Byli totiž v postavení bezvýchodném a nekonečně ponižujícím, znechucujícím a všechno jejich náboženské i národnostní cítění urážející. Okupováni pohanskými Římany. V jejich zaslíbené zemi, která byla Božím darem, se usadila hnusná soldateska rouhačů, kteří tam prolévali židovskou krev dle libosti. Každému židu bylo jasné, že z téhle situace nevede žádná cesta, nestane-li se zázrak, nepovstane-li Hospodin. A kromě toho: všichni dobře znali proroctví Danielovo, kde je přesně vypočítána doba příchodu Mesiáše, všichni věděli, že ta doba je tady. Čekali Mesiáše každým dnem. Mesiánská proroctví znal každý žid zpaměti a připomínal si je denně (každopádně vždy, když spatřil římského vojáka); proto mohli židé bez přemýšlení či učených exegetických debat okamžitě odpovědět na Herodovu otázku, kde se má Kristus naroditi (Mat 2,4-6). Věděli to všichni - kromě Heroda. To očekávání bylo ve společnosti tak silné, že kdejaký fanatik či člověk s labilní psychikou se prohlašoval za mesiáše a jistě se našel někdo naslouchající jeho "kázání". Samozvanými proroky a mesiáši se Palestina té doby jenom hemžila.

A tak byl svět před dvěma tisícovkami let skutečně nakypřenou půdou pro příchod náboženství lásky a spásy Kristovy.

A proroctví se naplnila. V skrytu, a tak, jak to nikdo nečekal - jak to ostatně bývá s naplňováním většiny proroctví (včetně těch apokalyptických). Kristus se sice opravdu narodil z královského rodu, jak se čekalo, jenže ze zchudlé větve tohoto rodu, takže nikoliv paláci, ale ve chlévě. Narodil se vskutku v Betlémě, jak bylo prorokováno, avšak žádnému obyvateli Betléma, ale panně, která tam Božím řízením zrovna připutovala kvůli jakýmsi státním úředním formalitám. Takhle to nikdo nečekal. Všichni si mysleli, že Mesiáš vyjde z paláce (Herodova paranoia odráží tento obvyklý názor). Nikdo nečekal chudého Mesiáše, po takovém zachránci ponižovaní židé netoužili. Kdo by si totiž dokázal představit, k čemu by izraelskému lidu byl na jeho cestě ke světovládě takovýto chudý král, který místo na koni pojede na oslátku? Hrůza! Tu chudobu mu židé (zvláště ti bohatí a nacionalističtí, žíznící po vládě nad pohany, - dnes bychom je nazvali "sionističtí židé") nikdy neodpustí. A když jim nedal světovládu Kristus, vezmou ji od antikrista. Po židech šel o tisíc let později podobnou cestou papežský Řím.

Světsky uvažující lidé nikdy nepochopí, že v Boží plánech spásy lidstva se s tímto starým světem nepočítá, a že spása Kristova začíná současně se začátkem nového světa. Naplňuje se zde Boží slovo: "Hle, vše tvořím nové." (Zjev 21,5)

Všimněme si dvou pozoruhodností svátku Narození. Jedním je zjevení nové hvězdy a druhým je takový liturgický detail - církev vybrala jako začátek starozákonních čtení při večerní bohoslužbě na svatvečer Narození Kristova biblickou zprávu o stvoření světa. Stejně jako zjevení nového nebeského tělesa tak liturgická připomínka stvoření mají hovořit srozumitelnou řečí - Kristovým narozením začíná nové stvoření. Podobně jako příchod Božího Syna, tak i začátek nového kosmu se děje v skrytu, není vidět tělesnýma očima, není měřitelný vědeckými přístroji, nelze jej najít mikroskopem ani vypátrat v hlubinách vesmíru Hubblovým teleskopem. Marně se Herodes pokoušel toto dílo překazit, zbytečně se o to pokoušeli vladaři pronásledující křesťany, marně se o to pokouší ateistická věda. Místo, kde vzniká, roste a buduje se nový svět, je jim nedostupné. Kde se to tedy děje? V lidských srdcích. A z nich to nemůže nikdo vyrvat. Ve věřících lidských srdcí se stále utváří, šíří a mohutní nový svět, který jednou - po zániku vezdejšího světa zkaženého - bude jedinou naší realitou. To je ten nebeský Jerusalem. Nebude tam svítit slunce, protože světlem tam pro všechny bude Kristus. (Zjev 21,23)

Otcové říkají, že Narození Kristovo si připomínáme nejen jako historickou událost, ale jako skutečnost, která se od těch dob stále děje v Církvi Boží. Duchovně je zde tato událost stále přítomna, stále se děje v církevním čase-nečase. Církev totiž balancuje na hranici věčnosti, žije současně ve dvou světech, či na hraně dvou světů: časnosti a věčnosti. Vyjádřením této církevní reality je i liturgie - při každé liturgii se děje Kristovo Narození, Ukřižování i Vzkříšení.

Důležité však především je, aby se Kristus narodil v tvém srdci. Totiž jedině když se narodí v lidském srdci, tak v takovém srdci může být i ukřižován - a člověk s ním, a pak v takovém srdci může vstát z mrtvých - a člověk s ním. To je naše spása. A všechno to začíná tím, že se Kristus narodí v srdci člověka.

Je to vůbec možné? Pomozme si přirovnáním. Vyložme si reálie Narození Páně jako podobenství. Jestliže se Ježíš Kristus mohl narodit v jeskyni, čili ve skále, pak se může narodit i v lidském srdci, které je ztvrdlé hříchy a vášněmi. Jenže, aby se mohl v kameni narodit, musela mu skála v sobě vytvořit prostor - jeskyni. Podobně i zkamenělé lidské srdce může v sobě utvořit prostor, aby do sebe pojalo Nepojmutelného. Jak? Při pohledu na ikonu Kristova Narození, při naslouchání svátečnímu biblickému čtení a posvátným hymnům si uvědomujeme, že se vtělila Boží láska a že naprosto přirozenou odpovědí našeho srdce na dar lásky je hluboká vděčnost a dojetí. Máme na paměti, co pro nás Bůh učinil, když se jako Nesmrtelný stal smrtelným. Vždyť (jak učí Pravoslaví narozdíl od jiných vyznání) od okamžiku, kdy se Kristus narodil, už musel nutně a nevyhnutelně jednou zemřít. Kvůli tomu se Věčný Bůh narodil, aby zde mezi námi zemřel. Existuje lidské srdce, které poté, co do sebe vpustí takovou myšlenku, a poté, co si uvědomí tuto neskonalou Boží dobrotu, neodpoví vděčností? Tato prostá odpověď srdce na nevyjádřitelnou lásku Boží vytvoří v kameni srdce onu jeskyni, v níž se může narodit Pán Ježíš do našeho života.









Zobrazit příspěvek č. 471 jednotlivě

Administrátor --- 6. 1. 2009
Vánoční zvyky apod.

Z tisku - málo známé detaily o Vánocích

Časopis Time připomněl několik méně známých informací týkajících se vánočních svátků

V předvečer Vánoc v r. 1914 na západní frontě první světové války přerušily nepřátelské strany boje a vojáci zazpívali vánoční písně. Ráno na svátek vánoční si pak němečtí a britští vojáci dokonce potřásli rukama a vyměňovali si dárky. (To je však už hrozně dávno. V dnešní době prezident Clinton odmítl přerušit bombardování pravoslavných obyvatel Bělehradu na velikonoční neděli; o letošní židovské "vánočně a novoroční nadílce" bomb a raket pro palestinské obyvatele Gazy ani nemluvě; pozn. překl.)

Kolonisté puritáni v severní Americe zpočátku nesměli slavit Vánoce: od r. 1659 do 1681 bylo zjevné slavení vánoc v Bostonu trestáno pokutou. Kongres USA uspořádal svoje první zasedání 25. prosince 1789 (kongresmani si v závěru 18. století zvolili toto datum v roce, aby dali najevo, že jej považují za všední pracovní den, kdy správný Američan nemá co slavit; pozn. překl.).

Let santa Clause na sáních po nebi poprvé popsal americký spisovatel Washington Irving v r. 1819.

První vánoční stromečky se objevily ve Štrasburku v 17. století. Do Ameriky přišel tento zvyk z Anglie, kam jej přivezl princ Albert.

Na Vánoce Portugalci uždibují část jídla pro živé a mrtvé, Finové jdou do sauny, Australané na pláž a ve Španělsku probíhá největší světová loterie.

Time (dle inopressa.ru)








Zobrazit příspěvek č. 470 jednotlivě

Administrátor --- 5. 1. 2009
Bible na internetu

Opět fungují internetové biblické odkazy

Jak si mnozí z Vás všimli, před více než půl rokem byla odstavena internetová služba, která zobrazovala požadovaný úryvek z Písma svatého. Provozovali ji sice nepravoslavní, ale rádi a vděčně jsme ji využívali i my. Řadu měsíců jsme čekali na její opětovné spuštění. Bohužel k obnovení této služby nedošlo ani po mnoha měsících a na českém internetu za ni nevznikla žádná rovnocenná náhrada (ač jsme po ní pátrali). To nás koncem minulého roku přimělo začít obdobnou službu provozovat na pravoslavném serveru. Zatím jen ve zkušebním provozu a implementovány jsou pouze dva biblické překlady: kralický a ekumenický, mezi nimiž můžete dle libosti přepínat. Plánujeme implementovat bibli v dalších jazycích: ruském (právě se připravuje), staroslověnském (právě se připravuje), řeckém, latinském, anglickém. Výhledově pak i český petrohradský překlad z přelomu 19. a 20. století liturgicky používaný Českou pravoslavnou církví (znovu reprintem vydaný v Řecku v devadesátých letech 20. stol.)

Na naše webové rozhraní Bible se dostanete kliknutím na každodenní biblický odkaz, který je součástí pravoslavného internetového kalendáře www.kalendar.or.cz (jeho služby jsou provozovány i zde na Ambonu). V budoucnosti bude ještě propracováno webové rozhraní tohoto "biblického serveru".

Pro webmastery
Syntaxe pro volání biblického úryvku je snadno pochopitelná a "okoukatelná" z biblických odkazů našeho kalendária. Např. pro volání dnešního evangelijního úryvku: Markovo evangelium 8. kap. verše 11. až 21. v kralickém překladu, použijte tuto URL: http://bible.or.cz/show.pl?expression=Mar+8,11-21&path=bk (pro každou biblickou knihu funguje celá řada zkratek - starší i novější konvence; např. Markovo evangelium: Mar, Mr, Mk apod.). Parametr "path" zatím může mít jen dvě nastavení: "bk" je bible kralická a "be" je bible ekumenická.

Kdo chcete, můžete služby našeho "biblického serveru" používat bez omezení. Stačí, když do html kódu svého webu zařadíte patřičný odkaz na požadovanou biblickou pasáž.






Zobrazit příspěvek č. 469 jednotlivě

Administrátor --- 2. 1. 2009
Z tisku - příběh jak ze starých dob

Občan Belgie vyhrál 7,5 mil. euro v loterii a polovinu z toho rozdal chudým spoluobčanům na vánoce.

Nečekaným vánočním dárkem bylo pro chudé obyvatele belgického města Rimst rozhodnutí jednoho jejich šťastnějšího spoluobyvatele, který v prosinci vyhrál 7,5 mil. euro v loterii "Euromilion" a protože se blížily vánoce, rozdělil mezi ně polovinu této výhry.

Šťastný výherce, který se nebál přicházející krize a podpořil lidi trpící chudobou, si přál zůstat v anonymitě. Místní tisk se dopátral jen toho, že je mu přibližně padesát let, má dvě děti a kdysi sám zakusil materiální nouzi. Tiskový mluvčí centra sociální pomoci uvedl, že už obdrželi podepsané šeky na zaplacení tisíce litrů mazutu určeného pro otop stovkám chudých rodin.

Itar tass





Zobrazit příspěvek č. 468 jednotlivě

Administrátor --- 1. 1. 2009
Z došlé pošty - něco "silvestrovského"

Při kázání přišla náhlá inspirace (SMS od Svatého Ducha?)



Jak vidno, tak infiltrace moderních technologií není už místy cizí ani Pravoslaví.









Zobrazit příspěvek č. 467 jednotlivě

Administrátor --- 31. 12. 2008
Z tisku - nárůst katastrof

Rok 2008 zažil nejničivější přírodní katastrofy v historii

Přes dvě stě tisíc mrtvých, 1700 tornád ve Spojených státech či škody za více než 200 miliard dolarů (asi 3,76 biliónu korun). I tak by mohla vypadat statistika uplynulého roku. Podle hodnocení německé pojišťovny Munich Re byl právě rok 2008 co do živelných pohrom jedním z nejničivějších.

Ze statistik vyplývá, že uplynulých dvanáct měsíců patřilo zřejmě k nejtragičtějším v historii. Škody dosáhly dvou set miliard dolarů, rok 2008 tak drží pomyslnou třetí příčku.

Co do vyčíslování škod po řádění přírodních živlů se letošek umístil za rokem 1995, kdy mohutné zemětřesení zdevastovalo japonské město Kobe, a rokem 2005, kdy hurikán Katrina pustošil Spojené státy.

Podle statistik pojišťovny byl dopad přírodních katastrof mnohem větší než v předešlém roce. Munich Re předpokládá, že za ničivou silou přírody stojí zejména klimatické změny.

Letos během záplav, hurikánů či zemětřesení zemřelo po celém světě více než 220 tisíc lidí, což je nejvíce od roku 2004, kdy tsunami udeřila na pobřeží jihovýchodní Asie.

"Klimatické změny již odstartovaly. Jsou jedním z důvodů zvyšující se frekvence extrémů počasí a následných přírodních katastrof,“ komentoval statistiku Torsten Jeworrek z německé pojišťovny Munich Re.

Příroda svojí ničivou silou nejvíce udeřila v Asii. Například cyklon Nargis v Barmě si vyžádal na 130 tisíc obětí. Další pohromou ve statistikách bylo zemětřesení v čínské provincii S´čchuan, kde zemřelo sedm desítek lidí a milióny Číňanů zůstaly bez střechy nad hlavou.

Podle pojišťovny bylo zemětřesení druhým nejničivějším v historii. Škody šly do výše 85 miliard dolarů. Vyšší už bylo jen zmíněné zemětřesení v japonském Kobe.

Na opačném konci zeměkoule, tedy ve Spojených státech, letos udeřil hurikán Ike, který způsobily škody za 30 miliard dolarů. Celkově se ale Spojenými státy přehnalo za rok na 1700 tornád, které způsobily škody za miliardy dolarů.

Odborníci soudí, že za klimatickými změnami jsou zejména skleníkové plyny. Podle statistik Světové meteorologické organizace byl rok 2008 desátým nejteplejším rokem historie, respektive za dobu, po kterou se teplota měří.

(Novinky.cz)




Zobrazit příspěvek č. 466 jednotlivě

Administrátor --- 29. 12. 2008
Z tisku - islám a Narození Kristovo

Skandál kolem minaretu u jesliček se rozhořel v Itálii

Pravicoví politikové se vyslovují proti začlenění islámských symbolů do scény narození Kristova.

Je starou italskou tradicí vystavovat před vánočními svátky v katolických chrámech tzv. "betlém" - dřevěné jesličky obklopené zdobenými figurkami lidí i zvířat. Otec Prospero Bonanci, představený chrámu Panny Marie v Genue, doplnil letos tuto scenérii o maketu mešity a minaretu.

"Idiotský čin," takovými slovy reagoval představitel městské organizace pravo-středové strany Severní liga, která mj. vystupuje za omezení imigrace. Podle poslance této strany, zasedajícího za Severní ligu v europarlamentu, "tam nyní schází už jen figurka bombového sebevraha, který se chystá vyhodit do vzduchu jesličky s Dítětem Ježíšem".

Podobné "jesličky s mešitou" byly vystaveny i v jedné z městských škol, což vzbudilo u žáků i učitelů rozporuplné reakce. Kardinál Angelo Skola, patriarcha benátský, do jehož jurisdikce město spadá, se k incidentu vyjádřil neurčitě, omeziv se na poznámku, že neexistují přísná pravidla, jaké předměty smějí a jaké nesmějí být zařazeny do scenérie narození Kristova.

Milánský imám Chamid Shari prohlásil objevení minaretu ve scenérii narození Kristova za "dobrou myšlenku" a za "krok na cestě integrace".

Mešita v biblickém Betlémě Kristovy doby pochopitelně nemohla být, jelikož islám vznikl až o 600 let později. Italové však mají dosti volný vztah ke ztvárnění výjevu Narození Spasitelova a líbí se jim aktualizovat jej. V Neapoli byl mezi figury osob klanících se narozenému Mesiáši tento rok zařazen i Barac Obama s chotí.

Ruská služba BBC
(Ilustrace: český betlém)









Zobrazit příspěvek č. 465 jednotlivě

Administrátor --- 23. 12. 2008
Z You Tube - řecké bohoslužebné zpěvy

Žalm 135



Zpívá se při jitřní („Chvalte jméno Hospodinovo...“)







Zobrazit příspěvek č. 464 jednotlivě

Administrátor --- 20. 12. 2008
Z došlé pošty

Výzva k rozsvícení svící

V tuto neděli, 21. prosince, si v 18:00 hodin rozsviťme svíčky a zhasněme a vypněme na 30 minut všechna světla a elektrické spotřebiče ve svých domovech. Nechme běžet jen to skutečně nejnutnější zařízení. Poseďme s rodinou při svíčkách nebo se pomodleme. Tato chvíle může být velice krásná s těmi, které máme rádi, ale velice nepříjemná těm, kteří na elektrickém proudu vydělávají. Vyjádřeme tím svůj protest a dejme výstrahu. Ukažme, že pro nás nebude těžké si tyto milé chvíle zopakovat, třeba i každou další neděli. Zhasněme světla, aby se několika lidem rozsvítilo v hlavách!!!











Zobrazit příspěvek č. 463 jednotlivě

Administrátor --- 19. 12. 2008
O požehnané cestě sebeomezení ke svobodě

22. neděle. O boháči a chudém Lazaru

Za onoho času pravil Pán Ježíš:
19  Byl pak člověk jeden bohatý, a oblékal se v šarlat a v kment, a hodoval na každý den stkvostně.
20  A byl také jeden žebrák, jménem Lazar, kterýžto ležel u vrat jeho vředovitý,
21  Žádaje nasycen býti z drobtů, které padaly z stolu bohatce. Ale i psi přicházejíce, lízali vředy jeho.
22  I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do náruče Abrahamovy. Umřel pak i boháč, a pohřben jest.
23  Potom v pekle pozdvih očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama v dálce, a Lazara v náruči jeho.
24  I zvolav bohatec, řekl: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou, a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého v vodě, a svlaží jazyk můj; neboť se mučím v tomto plameni.
25  I řekl mu Abraham: Synu, rozpomeň se, že ty jsi již vzal dobré věci své v životě svém, a Lazar zase zlé. Nyní pak tento se již těší, ale ty se mučíš.
26  A nadto nade všecko mezi námi a vámi propast veliká učiněna jest, aby ti, kteříž chtějí odsud k vám jíti, nemohli, ani od vás k nám nemohli přijíti.
27  I řekl: Ale prosím tebe, Otče, abys ho poslal do domu otce mého.
28  Neboť mám pět bratrů. Ať jim svědčí, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk.
29  I řekl jemu Abraham: Mají Mojžíše a Proroky, nechť jich poslouchají.
30  A on řekl: Nikoliv, otče Abrahame, ale kdyby kdo z mrtvých šel k nim, budou pokání činiti.
31  I řekl mu: Poněvadž Mojžíše a Proroků neposlouchají, ani kdyby kdo z mrtvých vstal, neuvěří jemu.
(Lukáš 16. kap.)

Na tomto podobenství, jímž nás ústa samotného Božího Syna poučují o některých reáliích záhrobního světa, je pozoruhodná jedna jakoby mimochodně samozřejmá informace, jež se zde podává. O tom boháčovi se zde totiž nepraví, že by činil něco špatného: není jmenován žádný jeho hřích, nikoho nezabil, nesmilnil, ba ani své bohatství zřejmě nenakradl. Ba, ani to nebyl farizej, zákoník, herodián či jiná verbež, natož Říman! S jakousi zvláštní samozřejmostí se zde však na jednu linku klade příčinná souvislost: byl to boháč, a tak tedy šel do pekla. Vůbec se neřeší, jaký byl, co napáchal: byl bohatý, umřel, pohřben jest, a pak v pekle pozdvihl oči své... V tomto podobenství je pohled na věčný osud člověka vykreslen tak, aby bylo zřejmé, že primárním hříchem toho nešťastníka bylo jeho bohatství (a z toho se pak až následně odvíjí jeho nevšímavost k chudobě druhých lidí, absence milosrdenství apod.). Jde z toho tak trochu mráz po zádech, když si uvědomíme, že jsme příslušníky civilizace boháčů. Ano, my všichni (či skoro všichni) jsme proti polovině obyvatelstva této planety pohádkově bohatí lidé, kteří si hodují každý den skvostně, oblékají se do jemných látek, v zimě je jim teplo a v létě se chladí, příbytky mají zařízené takřka velkopansky, užívají přepychu, o němž se druhé polovině lidstva snad ani nezdá.

Pokud bohatství přivádí lidi do pekla, mělo by být naším životním zájmem pochopit, jak funguje tento dušehubný mechanismus, abychom s tím mohli něco dělat. Nechejme tedy dnes stranou ostatní črty Ježíšova podobenství a zabývejme se právě tímto tématem. A to tím spíše, že právě bohatství je jedním z periodicky se vracejících témat v Bibli (resp. ne snad bohatství samo o sobě, ale jakási zkázonosná síla, kterou na duši člověka majetek působí).

Naše uvažovaní budeme odvíjet od jednoho náznaku, skryté „šifry“, která je v dnešním podobenství skryta ve slovech: „hodoval každý den skvostně“. Pro Ježíšovy posluchače to byla zřetelná nápověda: ten člověk nedodržoval žádné půsty, a protože půsty jsou (jak chápou všechna náboženství všech dob, vyjma moderního křesťanství) neodlučnou součástí náboženské praxe, znamená to, že ten člověk nepraktikoval náboženský život. Tady je nadhozen základní spor obsažený v našem vyprávění: praktikované bohatství je neslučitelné s náboženskou praxí.

Ano, je to zcela obecný jev, jehož si můžeme všimnout: na všech kontinentech a ve všech náboženstvích vidíme, že se vzestupem životní úrovně a příchodem bohatství, resp. s rozevřením celého vějíře životních možností před člověkem (je to takové ďábelské menu: co si račte od života přát?), strmě klesá schopnost či odhodlání nebo prostě vůle lidí oddat se náboženskému životu.

Skoro by se chtělo říci: „jestli chceš lidi odvést od náboženství, dej jim mnoho možností, bohatou nabídku, co všechno mohou v životě činit, podnikat a čemu všemu se mohou věnovat.“ Dokonce i mezi svatými jsou lidé, kteří by se nevěnovali duchovnímu životu, kdyby je k tomu životní nouze nedonutila. Mnozí se stávali mnichy, protože neměli na výběr. A jací z nich byli mniši!
A z opačné strany: prakticky u všech svatých otců a starců nalezneme důraznou výzvu k sebeomezení - jakožto podmínce duchovního života. Zdá se, že nějaká forma strázně člověka vnitřně posiluje, vykřeše z něho něco více, než by byl schopen ze sebe vydat v situaci pohodlí a dostatku. A protože duchovní život vyžaduje takovéto vnitřní vzepětí člověka, není možný bez dobrovolného či nedobrovolného omezení na úrovni vnějšího života člověka.

Na úvod ještě dva citáty svatých starců dvacátého století určené dnešním lidem:

„Příjemný (měkký, zženštilý) život činí lidi nepoužitelnými. Bez námahy a zápasu nemůže přijít posvěcení“ (starec Paisij Svatohorec; 1924-1994).

„Cesta ctnosti je cestou úsilí a dřiny“ (sv. Nektarios Aiginský; 1846-1920).

-----------------------------

Na naší cestě zkoumání onoho duši usmrcujícího vlivu bohatství se nejprve zastavíme u vzoru, kterým je všem křesťanům mnišství.

Mnišství - je cestou plného zasvěcení člověka duchovnímu životu. Mnišské sliby jsou: chudoba, čistota a poslušnost. Všimněte si, že všechny tyto sliby, jako tři sloupy, na nichž spočívá mnišský život, nejsou namířeny k tomu, že mnich musí dělat něco navíc, ale naopak - omezují člověka. Ohraničením lidských možností se osvobozuje duše člověka. A o tom je duchovní život, a proto i mnišství.

F. M. Dostojevskij se táže Západu, který nade vše pozdvihl korouhev lidské svobody, jestli západní proces zmnožování lidských potřeb vede ke skutečnému osvobození člověka. A hned si sám odpověděl, kam to ve skutečnosti člověka přivede: „Do nejhlubšího otroctví.“

Člověk musí omezit množství toho, co potřebuje a spotřebuje, aby se sám mohl stát zdrojem a vydávat. Absolutním předobrazem tohoto principu je Bůh, který sám pro sebe nic nepotřebuje, nic nespotřebovává, a naopak je zdrojem všeho, co existuje.

-------------------------------

A nyní dále. Už ponor do našeho praktického života.

Ruský starec Avel praví: "Lidé dnes mají místo štěstí komfort... proto mají tak málo dětí - děti jsou pro komfort nežádoucí: hlučí, stonají, jsou s nimi problémy..." Jenže skrze děti Bůh dává lidem štěstí. (Starec Lavrentij Černigovský, který viděl duchovním zřením, častokrát rozpoznal v maličkých dětech anděly, kteří přišli do tohoto světa na krátkou návštěvu, aby požehnali jejich rodičům. To dítě, o němž starec řekl, že je to anděl, vskutku ještě v dětství, během několika let po setkání se starcem, umřelo; otec Lavrentij přesně viděl, kde je na nebi místo konkrétně toho určitého dítěte.)

Nabídka komfortu - to je veliké pokušení. Stačí jen natáhnout ruku, a můžeš ho mít. Je potřeba jen maličkost - dát do toho svou duši. Bez toho to nejde. Tak už je tento náš svět zařízený. Vyděláváš-li větší množství peněz, než je potřeba na prosté živobytí, nedostaneš je zadarmo - a platí se za ně nejen prací, nejen zdravím, nejen životní energií, ale hlavně duší. Velké prachy chtějí tvou duši. Tam, kde tečou větší či velké peníze, nemůžeš stát jen jednou nohou. Nemůžeš sloužit Bohu i mamonu, nelze sedět na dvou židlích. Kolikrát už jsme tady o tom psali: tento život jsme dostali proto, abychom provedli volbu, abychom si vybrali, co pro sebe chceme - na věčnost. Boha nebo mamon? „K čemu je člověku dobré, i kdyby získal celý svět, ale duši své škodu učinil?“ - klade Pán Ježíš znepokojivou otázku, aby nás povzbudil k odvaze být chudým, k odvaze nemít majetek, nehromadit, nepečovat...

Jeden muslim říká: „Chudí lidé mají větší hodnotu než bohatí. Mnohem více toho umějí.“ Nu, ano. S tím nelze než souhlasit. V principu mají jistě všichni lidé stejnou hodnotu, protože ve všech je nesmrtelná duše a obraz Boží. Na rovině praktického přežití však můžeme ohodnotit, kolik má člověk použitelných dovedností, vědomostí upotřebitelných nikoliv jen ve virtuálním světě naší elektronické civilizace.

Vzpomínám si, že jsem kdysi četl nějaký článek popisující výzkum, který si vzal za úkol změřit kvantitativně vědomosti, které nosí v hlavě příslušníci různých civilizací. Neptejte se mně, jakým způsobem se to měřilo, pamatuji si jen překvapující výsledek. Autoři zprávy o závěrech výzkumu konstatovali, že domorodý příslušník nějakého amazonského pralesního kmene nosí v hlavě více vědomostí než univerzitně vzdělaný americký inženýr. Celý náš slavný vzdělávací proces, který nás činí gramotnými a na který jsme tak pyšní, nám do hlavy nenaleje tolik vědění, jako si s sebou nosí na své výpravy do pralesa indián, který zná tisícovky rostlinných a živočišných druhů, ví, co se k čemu hodí, kde co roste a žije, ovládá spoustu dovedností (a některé jsou komplikované) atd. Tito „divoši - primitivové“ svým intelektem nejspíš strčí do kapsy naše počítačové experty.
Podle našich proroctví to bude právě závislost lidí na komfortu, co je přivede do služby antikristu. Svobodní lidé, kteří ke svému životu potřebují jen minimum, budou pro antikrista je těžko dosažitelní a spíše mu vyklouznou ze spárů.

V uplynulých desetiletích proběhl (a v současnosti finalizuje) proces odtržení lidí od přirozeného způsobu života, vytváření městských civilizací, jejichž obyvatelstvo je zcela duševně i materiálně závislé na umělém a velice křehkém systému všemožných sítí (zásobovacích, energetických, komunikačních, dopravních atd.) a co je ještě horší - toto obyvatelstvo ve své většině neumí vůbec nic z toho, co je užitečné pro přežití. Evropané mají spoustu sofistikovaného vědění, jehož prospěšnost pro jejich život je plně odvislá od mnohých „jestli“: jestli funguje společensko-intelektuální systém, který tyto vědomosti ocení a který je potřebuje, jestli jde elektřina, jestli je ropa, jestli je politická stabilita, jestli nekolabuje hospodářství, jestli neproběhnout vážné přírodní změny, jestli...

Od dětství je zdejším lidem podlamováno zdraví, aby byli celoživotně závislí na lékařské péči (např. v očkovacích látkách, které se vpichují dětem v nejútlejším věku, je rtuť - jed, který se nevylučuje z těla, a zřejmě může způsobit poruchy vývoje u významné části dětí, jimž tento strašný jed vpravíte do těla hned krátce po narození, kdy tělíčko nemá šanci se ubránit; - zeptejte se lékařů, oni to vědí, že tam je rtuť; někteří lékaři si myslí, že nápadný vzrůst alergií na přírodu v místní populaci, je možným důsledkem dětského očkování). Lidé jsou vystavováni takovému stresu, že mnozí nevydrží bez psychofarmak či bez alkoholu. Městské jídlo způsobuje nemoci zažívacího ústrojí, takže lidé musejí užívat různé medikamenty, aby ho vůbec mohli strávit. A tak bychom mohli psát o hektolitrech černé kávy a následném vysokém krevním tlaku ve stáří, o astmatu z městského vzduchu, o mrtvicích, infarktech a obezitě, o rakovinách z nezdravého životního stylu a z neřádného mimomanželského života, o prudkém nárůstu výskytu psychických poruch atd.
Lidé jsou učiněni tak hluboce závislými na současné umělé civilizaci, aby je ani nenapadlo, že by se dalo existovat bez ní, aby se jen samotné takové myšlenky děsili jako něčeho strašlivého, jako jisté a hrozné záhuby. Nu, a pak prostě udělají cokoliv, co se po nich bude požadovat, když jedinou alternativou bude exkomunikace z naší elektromagnetické civilizace a zbavení jejích výdobytků. (Kdo pochybujete o této vybudované psychické závislosti, podívejte se, co se děje s lidmi, když některá ze sítí, na nichž jsme závislí, na chvíli zkolabuje: vypadne-li v New Yorku dodávka elektrického proudu na týden, tak se city změní na město drancujících, loupících a vraždících gangsterů; všimněte si, jak se lidé chovají jen při takovém banálním drobném výpadku, kdy do jejich hypermarketu nedovezou však nějakou základní potravinu.)

Co bude mít klíčovou důležitost v dobách, které přicházejí? Svoboda. Vnitřní svoboda člověka. Chápu, zřejmě jste čekali, že napíši: křesťanská víra. To je přece to nejdůležitější, ne? Ano, jenže... Bez vnitřní svobody se víra nemůže rozvíjet. Zůstává jakoby uzavřena v semínku, které nevzklíčí. Jenom svobodný člověk může křesťansky věřit, resp. jenom svobodný člověk může být Božím služebníkem. Bůh má ve své službě jen lidi svobodné (narozdíl od ďábla, který chce otroky). Vždyť proto přece Boží Syn přišel, aby osvobodil člověka - od hříchu, od otroctví ďáblu, od věčné záhuby.

Telegrafické mezi-shrnutí: lidé, kteří mají možnost dosáhnout komfortu, po něm zatouží a upíší mu svou duši; bohatství zbavuje člověka svobody, činí ho závislým, je to droga pro duši. A skrze tuto závislost se z člověka stává otrok - a otročit lze jen ďáblu nikoliv Bohu.
------------------------------

A nyní něco o tom, jak se tomuto smrtícímu vlivu bohatství bránit. V principu lze použít obecné pravidlo duchovního života - proti vášni postavit opačnou ctnost. Tedy proti vášni hromadění majetku a zištnosti, postavit štědrost, milosrdenství, péči o chudé. Místo touhy po komfortu hledej zálibu v prostotě.

Už starec Paisij Athonský smutně konstatoval: Bůh nám dal dost jídla, abychom se mohli dělit s chudými, jenže my jsme si místo rozdávání pokrmů nakoupili větší chladničky.

Lednička - to je strašný vynález. V jednom aspektu je podobná televizi: odděluje lidi od sebe, staví mezi nimi hradby, uvrhává lidské jednotlivce do samoty. Dříve bývávalo obyčejem, že co se navařilo a nesnědlo, rozdalo se chudým. (Zbožné rodiny vařily úmyslně více jídla, než bylo potřeba, a co zbylo, dávaly žebrákům.) Konec konců, muselo se to rozdat, jinak by se to stejně zkazilo. (A tím se myšlenka na chudé včlenila do každodenního myšlení obyvatel měst i vesnic - prostě se s chudými počítalo.) Lednička, která se pevně usadila v našich domácnostech, uvrhla svým bručením, bzučením a škytáním tento zbožný obyčej do zapomenutí. Co se nesní, dá se do chládku, aby se to nezkazilo. Dříve mohli lidé činit ctnost, prokazovat milosrdenství, tak nějak samo sebou, bez zvláštního přemýšlení, prostě mimochodem. Technika nás připravila o jednu z možností, jak se obohatit dobrými skutky, a hlavně nám vzala z hlavy to neustálé pamatování na druhé lidi, kteří třeba mají nedostatek.
Bohužel, žijeme ve společenském systému, jehož fungování je založeno na špatných lidských vlastnostech, na vášních a hříších. Celá tržní ekonomika by se zhroutila, kdyby lidé nebyli ziskuchtiví, lakomí, lační po majetku a netoužili po penězích. Tyto hříchy byly jen přejmenovány na: soutěživost, hospodárnost, právo na zisk, prosperita. A tímto přejmenováním byly poklesky, za které by se měl zbožný člověk stydět, proměněny na jakési chvályhodné ctnosti. Principy fungování našeho světa jsou od dětství „pumpovány“ lidem do hlavy, takže jim toto zvrácené pekelné myšlení už připadá jako zcela přirozené, normální a společensky prospěšné. Křesťan musí úplně změnit své myšlení, aby z tohoto mechanismu pekla mentálně vyprostil. Stává se „bláznem ve své vsi“, když netouží po komfortu a v pohodě vystačí s ošoupanými použitými věcmi, vydělává, aby mohl rozdávat potřebným, nespoří prozíravě a s výhodou státní podpory, aby mohl v důchodu cestovat po světě. Ostatně, takoví asociálové, jimiž by křesťané stali, kdyby brali křesťanství vážně, by byli zkázou západní ekonomiky, a proto se proti nim preventivně brojí (zatím jen reklamami na zvýšení spotřeby, nabídkami výhodných úvěrů a půjček, které uvrhnou dlužníky do kolotoče vydělávání na úroky, obav ze ztráty zaměstnání a stresu). „Vydělávej a utrácej!“ to je slogan pekla.

„...kdo však zapomíná na Boha, stává se sebeoblažujícím a necitlivým vůči všemu.“ (Marek asketa, Dobrotoljubije) To je přesně to, k čemu vede bohatství. A to je stav boháče z našeho podobenství.

Další dílčí shrnutí: lékem na duchovní jed bohatství je rozdávat, být štědrým, pomáhat, a hlavně - ohraničit své praktické živobytí skromností a prostotou. V tom je předpoklad vnitřní svobody, která je zase předpokladem pro křesťanský duchovní život, který osvobodí duši boháče od pekla, jehož výheň tkví ve strašlivém poznání, že způsobem svého života učinil špatnou volbu, že se spletl, a že už to nelze změnit, protože ukončený život už nelze vrátit (to náš nešťastný boháč v pekle chápe velice dobře, a proto neprosí za vysvobození ze svého pekla ale jen za zmírnění svých muk a za své bratry, kteří ještě žijí na světě).
--------------------------------

A na závěr něco pro inspiraci.

Ct. Serafím Vyrický. Z milionáře největší starec Ruska 20. století. Jak se to mohlo stát?

Vasilij Nikolajevič Muravjov, úspěšný podnikatel, milionář, za obchodními záležitostmi jezdil do zahraničí. Po jednom z návratů z ciziny na něho v Peterburgu na nádraží čekal jeho osobní kočí a vezl ho do jeho rezidence. Na ulici však Vasilij uviděl, jak na mostě sedí vesničan, který hlasitě opakoval: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá!“ Vasilij Nikolajevič nechal zastavit a vzápětí se od něho dozvěděl, že tento člověk prodal ve městě svého posledního koně, jenže utržené peníze mu sebrali, protože byl zesláblý hladem a nemohl se ubránit těm, kteří ho přepadli. Ve vesnici nechal sedm dětí, manželku a otce nemocného tifem. Rozhodnuv se umřít, sedl si vesničan na most a opakoval jakoby sám pro sebe: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá.“ Vasilij s ním odjel na trh, koupil pár koní, povoz, který nechal naložit potravinami a přivázal k němu krávu a odevzdal to všechno vesničanovi. Ten začal odmítat, nevěřiv štěstí, které ho potkalo. Na to dostal odpověď: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá.“ Vasilij Nikolajevič dorazil domů. Ještě než šel za manželkou, zavolal k sobě kočího a vybídl ho, ať si sedne do křesla. Vasilij Nikolajevič vzrušeně chodil křížem krážem po pokoji a stále hlasitě opakoval: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá.“ Náhle kočí padl před ním na kolena a přiznal se mu, že se chystal zavraždit ho a okrást. Poté Vasilij Muravjov, budoucí starec Serafim, rozdal většinu svého majetku a obdaroval Alexandro-něvskou lávru. To byl začátek jeho cesty ke starcovství.

Biskup Eliáš Libanonský (o jeho zvláštní úloze při záchraně Ruska za druhé světové války a o zjevení přesvaté Bohorodice si můžete přečíst zde je tam nově i video s archivními filmovými záběry z příjezdu vladyky Eliáše do Moskvy), svědčil, že mu při jeho uzavřeném přebývání v podzemní kobce kdesi v libanonských horách přesvatá Vládkyně a Matka Boží zjevila, že právě starec Serafím Vyrický je tím, koho si vyvolila a na jehož modlitby zachrání Rusko před zkázou od hitlerovců.

Proč mu asi dal Bůh takové mimořádné postavení mezi světci a starci, že právě on to byl, koho si Matka Boží vybrala, aby jeho modlitby vyslyšela a zachránila Rusko? Mohli bychom, samozřejmě, vzpomenout celou řadu ctností a asketických skutků (např. klečel na kameni podobně jako sv. Serafím Sarovský), jimiž se ct. Serafím Vyrický přiblížil Bohu. Myslím, že na jednom z předních míst v řadě všech těch důvodů, které můžeme jen tušit, je následující: měl veliké bohatství, životní úspěch a veliké světské perspektivy a zřekl se jich pro Boha. Vidíme, že často ti nejduchovnější starci, obdaření nejvyššími duchovními dary, jsou lidé, kteří od mládí žili jako mniši - přinesli Bohu svou čistotu, obětovali mu manželský život a všechna potěšení a možnosti, která mladému člověku může život nabídnout. Oni roztrhali předložené světské menu, zvolili si úzkou cestu a přinesli sami sebe jako žertvu Bohu. V mládí má člověk ve svých rukách nejvíce: čistotu, zdraví, sílu, naději na mnoho let před sebou; a může toho tedy mnoho Pánu dát, obětovat. Proto také může od Boha mnoho získat.

Každý kněz více či méně často slýchává od některých křesťanů něco ve smyslu: „Teď nemám na víru a na církev čas, ale až budu v důchodu, pak se budu věnovat duchovnímu životu, budu chodit na bohoslužby, budu se postit a zabývat se vírou.“ Jak bláhové jsou to představy! Jednak nemá nikdo žádnou záruku, že se dožije svého důchodu (a bude-li ve svém stáří ještě trochu zdráv, aby do chrámu na bohoslužbu vůbec došel), a potom - praktická zkušenost duchovních pastýřů je taková, že lidé, kteří nemají čas na Boha v produktivním věku, nebudou ho mít ani v důchodu (nejdříve je totiž potřeba vychovat děti a vydělat na bydlení a na dovolené u moře, jenže pak přijdou vnoučata a kromě toho je tu starost o zahrádku, kterou jsme si na stáří pořídili, - „to byste nevěřil, pane faráři, jak ta tráva roste, sotva se to všechno poseká, už je to na druhém konci zase po kolena,“ na jaře se musí zrýt a zasít, pak zase plít, mezi tím postupně sklízet... A „v zimě to nejdříve hrozně klouzalo, takže jsem se bál jít do chrámu, to víte, mám už křehké kosti, a pak jsem dlouho marodil s nějakou chřipkou...“ A zase rytí a sekání trávy... A pak zavolají příbuzní, aby dojednali pohřeb. Drsná lidová prostořekost tuto smutnou životní realitu zveršovala: Z práce do práce, a pak kremace.)

Co je však nejsmutnější - lidé si ke svému neštěstí neuvědomují, jak Bůh štědře odplácí každému, kdo mu přináší svou službu, a čím více človíček stihne za svůj kratičký a rychle pomíjející život Bohu přinést, tím více od Boha může obdržet. Jak krásně je tato zákonitost patrná na životě sv. Serafíma Vyrického!

Jak ubíhají léta našeho života, můžeme toho Bohu obětovat čím dále tím méně. Jakmile křesťan žije manželským životem, nemůže již Bohu přinést svou čistotu a většinu životních sil už musí věnovat své rodině, přesto se - dokud je ještě zdravým - může přísně postit, konat množství poklon, stát na bohoslužbách, číst akathisty, pomáhat církvi svými dary a prací. I tak může Pánu přinést opravdu hodně.

Jak míjejí léta, opouštějí nás zdraví i síly, a tak můžeme Bohu obětovat ještě méně. Časem se už třeba nemůžeme moc postit, a nakonec už ani hodiny stát při bohoslužbách, nemáme síly těžce pracovat, a z vyměřeného důchodu sotva vyžijeme a těžko už můžeme dát nějaký větší dar na život církve... Stále však ještě člověk může pomáhat církvi i bližním nějakou službou: může-li chodit, tak navštěvuje nemocné, dokud slouží hlas, může zpívat při bohoslužbách, pokud slouží zrak může vyšívat chrámové ubrusy a závěsy, slouží-li ještě ruce může vyrobit kivot či stolek pro chrám, pomoci s úklidem či údržbou atd.

Nu, a od začátku svého uvědomělého života až do samotného konce svých dnů může a má sloužit Bohu a bližním svou modlitbou. A to není nic bezvýznamného. A tak v každém věku - a dokonce i na loži nemoci - může být křesťan užitečný církvi i bližním a sloužit Bohu.

Nicméně právě v mládí by si člověk měl uvědomit, že teď je ta doba, kdy může Bohu přinést, co později už nebude schopen přinášet. Měl by se postit, dokud může; aby odešel z tohoto světa ozdoben nějakým asketickým zápasem. Pomoci svou prací někde se stavbou či opravou chrámu, dokud může. Dávat dary - církvi i chudým, dokud vydělává a má z čeho je dávat.

Jednoho dne ho nevyhnutelně opustí zdraví, síly a možná i peníze, tak ať nestane nakonec před Božím soudem s prázdnýma rukama.

V duchovním životě se nesmí říkat: „Zítra,“ protože to je jazyk ďábla, a v tomto jazyce „zítra“ znamená „nikdy“. Dnes, teď a nyní je čas, kdy se rozhoduje o tvé spáse.










Zobrazit příspěvek č. 462 jednotlivě

Administrátor --- 15. 12. 2008
Dříve křížem a mečem, dnes biblí a dolarem

Během evangelizace na Ukrajině bylo založeno 48 nových sborů

V době tříměsíční evangelizační kampaně po celé zemi založili baptisti na Ukrajině 48 nových sborů (tj. cosi jako farností), uvádí agentura Idea.

Kampaň byla vedena prezidentem svazu evangelikálních křesťanů a baptistů na Ukrajině Vjačeslavem Nesterukem a evangelizačním ředitelem Slavic Gruntovským.

Akce, která trvala od srpna do října, byla podporovaná i baptisty z USA. Misijní organizace jižních baptistů vyslala členy z 13 amerických sborů spolu s evangelizátorem Donem Bettsou. Dohromady 35 týmů vedlo v různých městech a sborech evangelizační akce. Při nich se podle údajů pořadatelů 4000 lidí "rozhodlo pro Ježíše".

Kampaň je součástí dvouletého "Projektu 125", kterým baptisté chtějí zasáhnout všech 125 okresních měst na Ukrajině. V roce 2009 chtějí založit dalších 77 sborů.

Dle rádia7


Jen na kraj bych shrnul hlavní body této zprávy:

Je to kampaň krajně modernistických "křesťanských" spolků - tzv. evangelikálové (lze předpokládat, že letničně zaměřených; tzv. "letniční" projevy jsou v pravoslaví otevřeně hodnoceny jako otevírání lidí běsovskému působení).

Je to kampaň dobře organizovaná, plánovaná, profesionálně řízená, s jasnými cíli (lze předpokládat, že k jejich dosažení není ponecháno náhodě, ale managment k tomu využívá všechny dostupné prostředky, jak materiální podstaty tak např. psychologické apod. Z praktických poznatků je známo, že úspěchy amerických evangelizátorů jsou v takových chudých zemích, jako je i Ukrajina, založeny na štědrém materiálním zázemí, jehož sekty požívají).

Je to kampaň dobře finančně zajištěná. Placená je přímo z Ameriky. (Lze předpokládat, že ti, kdo to financují těmi nejštědřejšími dary, mají své představy o návratnosti takových investicí či alespoň o efektivnosti této investice k dosažení jasně stanoveného cíle).

A na závěr: lze si jen obtížně představit, že by cílem takové misie mohlo být prosté přinášení víry v Boha, vždyť na Ukrajině působí celá řada církví, všude jsou chrámy. (Připomeňme, jak veliký hněv přímo z Washingtonu vzbudilo rozhodnutí ruské dumy - ještě za prez. Jelcina - omezit na ruském území šíření západní sekt, baptistů a podobných evangelizátorů - tj. omezit přesně takovéto kampaně, jaké se právě konají na juščenkovské Ukrajině. Tenkrát - jak proběhlo sdělovacími prostředky - osobně prezident Clinton pohrozil Jelcinovi hospodářskými sankcemi, jestli neotevře Rusko sektám a "evangelizaci").












Zobrazit příspěvek č. 461 jednotlivě

Administrátor --- 11. 12. 2008
Video přehled událostí z pohřbu Alexije II. - Ru Tube

Rusko se loučí se svým patriarchou. Souhrnný sestřih hlavních momentů z pohřbu, připraveno TV kanálem Rossia (20 min)








Vidéos Rutube
«patriarcha Alexis II»





5. prosince 1931 byl velechrám Krista Spasitele zbořen bolševiky. Za patriarchy Alexije II. byl tento chrám znovu vystavěn, jako přesná kopie původního chrámu, aby symbolizoval obnovení Ruské církve. Téhož data, kdy byl původní velechrám vyhozen do vzduchu, zemřel letos patriarcha Alexij: 5. prosince...







Zobrazit příspěvek č. 460 jednotlivě

Administrátor --- 10. 12. 2008
Z tisku: nechceme tu americký radar

Vzkaz pražské katedrále: Dvě třetiny Čechů si nepřejí radar

Podrobnosti na Novinky.cz

Otázka Památníku smíření při pražské katedrále: jak k sobě jde smíření a zbrojení?







Zobrazit příspěvek č. 459 jednotlivě

Administrátor --- 10. 12. 2008
K pohřbu moskevského patriarchy

Video příloha k článku o průběhu pohřbu Alexije II.

Na závěr předchozího příspěvku bylo přidáno video (reportážní záběry z panychidy a z pohřbu) a také poslední záběr ze služby Alexije II. - den před jeho smrtí.





Zobrazit příspěvek č. 458 jednotlivě

Administrátor --- 10. 12. 2008
Pohřeb Alexije II.

Průběh pohřebních obřadů v Moskvě

Představitelé světových pravoslavných církví na pohřbu patriarchy Alexije II.
Pohřeb patriarchy Alexije II. v chrámu Krista Spasitele
Pohřeb patriarchy Alexije II. v chrámu Krista Spasitele
Pohřeb patriarchy Alexije II. v chrámu Krista Spasitele
Účastníci bohoslužby přicházejí k poslednímu políbení zesnulého
Tvář zesnulého patriarchy byla zakryta, jak je obvyklé
Ruský prezident se loučí s patriarchou (políbí evangelium a mitru zesnulého)
Pohřební průvod vychází z chrámu
Pohřební průvod - vynášení rakve z chrámu
Věřící při pohřbu
Ruské mnišky na pohřbu
Sarkofág a nadhrobní kříž v chrámu Zjevení
Fronta věřících ke chrámu k uctění ostatků
Obvyklým liturgickým zvoláním: "Blahosloven Bůh náš..." (v řeckém jazyku) zahájil konstantinopolský patriarcha Bartoloměj 9. prosince ve 11,30 hod. (moskevského času) zádušní a pohřební obřady nad zesnulým patriarchou moskevským Alexijem II.

Po pravé a levé ruce patriarchy Bartoloměje a metropolity Kyrilla stojí rumunský patriarcha Daniel, katolikos a patriarcha celé Gruzie Eliáš II., arcibiskup athénský a celého Řecka Jeroným, arcibiskup Tirany a celé Albánie Anastasij, metropolita českých zemí a Slovenska Kryštof, metropolita kijevský a celé Ukrajiny Vladimír, hlava RZPC MP metropolita Hilarion a dalších více než sto hierarchů Ruské pravoslavné církve a dalších národních pravoslavných církví.

Při poslední liturgii před pohřbem bylo (dle novinářů) v oltáři na dvě stě biskupů a mnoho dalších duchovních z Ruska i ze zahraničí. Na všech zádušních a pohřebních obřadech (trvajících sedm hodin) se účastnilo asi 100 duchovních.

V chrámě jsou přítomni nejvyšší představitelé ruského státu: prezident RF D. Medvedev, premiér V. Putin a dále běloruský prezident A. Lukašenko a představitelé Abcházie a Jižní Osetie. Dále nejvyšší politikové ruští i z jiných zemí (např. Srbska, Arménie, Moldávie). Na bohoslužbě jsou zde asi dva tisíce lidí (po naplnění chrámu museli uzavřít vstup).

Metropolita Kyrill hovořil o zesnulém patriarchovi jako o člověku světového významu, jehož služba daleko přesahuje hranice Ruska. Vyzval všechny, aby napodobili Alexije II. tím, že nebudou vyhledávat konflikty a rozdmychávat nepřátelství, nebudou dosahovat moci či si ji udržovat silou, ale místo toho budou lidem nabízet svá srdce.

Podle jeho slov přijal bývalý patriarcha církev oslabenou desetiletími pronásledování a útisku, takže byla jako nemocný člověk, který je zesláblý dlouhou nemocí a vstává jen s obtížemi. "Byla to však doba, kdy se církev měla utkat s ohromnými historickými výzvami... Zesláblá církev musela tyto výzvy přijmout a neztratit svůj národ, naopak pomoci mu nalézt víru," pravil metropolita.

Dále uvedl, že patriarcha vykonal za svůj život mnoho dobrých skutků, naplnil jimi svůj život, a v dobrých skutcích se zjevuje Bůh. "Hovořil jazykem věčnosti, chápaje, že lidi je možno sjednotit pouze láskou," zdůraznil správce patriaršího trůnu, metropolita Kyrill.
Na závěr zádušní bohoslužby přistupovali biskupové, duchovenstvo i politikové rozloučit se s patriarchou posledním políbením (je zvykem políbit evangelium, které je vloženo biskupovi do rukou, a políbit mitru na jeho hlavě; pozn. red.).

Po ukončení zádušní bohoslužby v chrámu Krista Spasitele vynesli rakev s jeho tělem z chrámu a za zvuku pohřebního zvonu s ní třikrát obešli chrám. Rakev neslo duchovenstvo - biskupové i kněží. Pak se pohřební procesí v drobném dešti pomalu vydalo prázdnými moskevskými ulicemi ke chrámu Zjevení Páně (větší část dosti dlouhé cesty byla rakev vezena v automobilu), kde měl být patriarcha pochován (přibližně ve 14. hod.) a kde se v tuto chvíli již modlili panychidu za zesnulého vladyku. Shromáždila se zde asi tisícovka lidí a s rozžehnutými svícemi čekali, až sem doputuje rakev s patriarchovým tělem.

Na víku sarkofágu je nápis: "Jeho svatost patriarcha moskevský a celé Rusi Alexij II. Nechť Hospodin Bůh pamatuje na Tvoji svatost v Království svém. 23. 2. 1929 -- 5. 12. 2008."

(Víko sarkofágu - viz foto - je zatím dřevěné, později bude nahrazeno mramorovým; na fotografii vpravo je přichystaný nadhrobní kříž.)
Když byla rakev s patriarchou přinesena na místo pohřbu v chrámu Zjevení, následovala krátká zádušní bohoslužba (litije), kterou vedl metropolita Kyrill, a rakev s tělem Alexije II. byla za zpěvu "Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi," spuštěna do hrobky. Zde tedy byl pochován blízko svatých ostatků svého nebeského ochránce - dávného sv. patriarchy Alexije. Od středy sem bude otevřen přístup pro všechny, kteří si budou přát uctít patriarchovy ostatky.

Pohřbem v tomto chrámě byla splněna poslední vůle zesnulého. Celé tři dny se zde připravoval hrob. Bylo nutno rozebrat mramorovou podlahu chrámu a vybrat 16 tun zeminy. Protože se jedná o posvátnou zemi, odvezli ji ke chrámu velikomučedníka Nikity, kde hlínu rozhrnou po přilehlém pozemku. Hrobka je vyzděna červenými cihlami (zasypána hlínou rakev nebude).

---------------------

Podivuhodná byla několika kilometrová fronta věřících k chrámu v uplynulých třech dnech - lidé zde trpělivě čekali v chladu a v mrholení přecházejícím v déšť, v němž věřící viděli pláč přírody nad odchodem Alexije II. Někteří sem přijeli ze zahraničí, aby se mohli poklonit ostatkům zesnulého patriarchy. Bezprostředně k rakvi však dovolili přistupovat jen duchovenstvu a VIP. Podle posledních údajů policie přišlo se rozloučit se zesnulým patriarchou více než sto tisíc lidí (podle novinářů to bylo přes 80.000 lidí).

Je to výmluvné svědectví, jak byl patriarcha Alexij II. milován svými věřícími...

Hlavní tři federální televizní stanice zrušily na tyto dny vysílání reklamy a zábavních pořadů. Celé dopoledne televize přenášela přímý přenos z bohoslužeb a pohřebního průvodu. Dále budou vysílat filmy o patriarchovi.

(Přímý přenos jsme mohli sledovat i u nás - po internetu; vysílán byl z webu Moskevského patrichátu).
Některé fotografie si můžete kliknutím zobrazit ve větší velikosti.


Video příloha:

Fronta věřících čekajících, aby mohli uctít ostatky zesnulého patriarchy
(Sobota večer; panychida v chrámu Krista Spasitele)



Zdroj: www.kp.ru


Věřící přicházejí poklonit se zesnulému Alexiji II.
(Pondělí)



Zdroj: www.kp.ru


V chrámu Zjevení Páně čekají na pohřbení ostatků ruského patriarchy
(Úterý)



Zdroj: www.kp.ru


Pohřeb patriarchy ve velechrámu Krista Spasitele
(Úterý)



Zdroj: www.kp.ru


Poslední záběry ze služby patriarchy Alexije II.
(Promluva u příležitosti svátku Uvedení do chrámu přesvaté Bohorodice (4. prosince 2008 - pouhý den před smrtí), půstu před Narozením Páně a při předání části svatých ostatků ct. Serafíma Sarovského delegaci Řecké církve)



(Zdroj videa stejně jako označených fotografií: www.kp.ru)















Zobrazit příspěvek č. 457 jednotlivě

Administrátor --- 8. 12. 2008
Před pohřbem moskevského patriarchy

Rakev s tělem patriarchy Alexije II. byla umístěna v moskevském chrámu Krista Spasitele

Velechram Krista Spasitele
Duchovenstvo kolem rakve patriarchy
Tělo patriarchy Alexije II.
Podle údajů z okolí patriarchy zemřel Alexij II. na srdeční záchvat. Zesnul klidně a bez bolesti.

Nejvyšší představitelé všech národních pravoslavných církví se zúčastní zádušních bohoslužeb a pohřbu patriarchy Alexije. Pohřební bohoslužby povede konstantinopolský patriarcha Bartoloměj (v Moskvě jako patriarcha poprvé). V pondělí odpoledne vystoupil z letadla v Moskvě vladyka Christofor, arcibiskup pražský a metropolita českých zemích a Slovenska (speciálně o tom informoval oficiální web Moskevského patriarchátu).

V sobotu mnozí věřící přišli ke chrámu Krista Spasitele už brzy odpoledne a museli čekat do 22. hodiny, než začali vpouštět k patriarchovým ostatkům. Věřící, s nimiž novináři hovořili, vyslovovali přesvědčení o svatosti zesnulého a očekávali, že jeho ostatky budou uzdravovat (podobně jako se prý uzdravovali lidé po setkání s ním, když byl ještě živ). Někteří vyjadřovali obavy, že pravděpodobný budoucí patriarcha, metropolita Kyrill, bude v porovnání s Alexijem příliš "politikem", jiní pak říkali: "Na všechno vůle Boží."

Před vpuštěním veřejnosti do chrámu se s patriarchou loučilo duchovenstvo a státní úředníci. Duchovní byli všichni v bílých liturgických řízách. Patriarcha měl v rakvi tvář zakrytu bílou liturgickou pokrývkou (aerem), která se používá při bohoslužbách k pokrývání svatých Darů (podle tradice prý nikdo nesmí vidět tvář zesnulého patriarchy). Rakev byla zakryta zelenou patriarší mantií. U nohou zesnulého byly umístěny patriarší insignie, osobitá pokrývka hlavy ruských patriarchů, žezlo a patriarší kříž. Do rukou mu bylo vloženo evangelium a kříž, jak bývá obvyklé. Vůkol rakve rozložili žáci církevních škol květiny. Kolem patriarchy klečeli kněží. (Od rakve ochranka odváděla jurodivé a věřící, kteří se nedopatřením dostali k rakvi předčasně.)

Venku mrzli věřící mnoho hodin (organizace typicky ruská), koupené květiny jim vadnuly chladem. Prochladlé a omdlelé lidi křísili v přistavených sanitkách. Jedna žena se pokoušela dostat služebním vchodem do chrámu alespoň své děti, když tvrdila ochrance, že jsou to andělé. V kantýně samozřejmě došel čaj. Věřící pak začali tiše zpívat modlitby. Do chrámu se nějak dostal bosý jurodivý kněz.
Před 22. hodinou byl otevřen vstup do chrámu pro všechny. V průběhu noci ze soboty na neděli kilometry dlouhá fronta nejenže nezmizela, ale naopak ještě narostla. Celý víkend vedla ke chrámu Krista Spasitele dlouhá fronta věřících, kteří se chtěli rozloučit s patriarchovými ostatky. K rakvi přicházely celé rodiny. Na ulici venku zpívali čekající křesťané pobožnosti a modlitby. Podle oficiálních údajů se během víkendu přišlo do chrámu rozloučit s patriarchou přibližně 50 tisíc lidí (údaj dle agentury Interfax k jitru 8. prosince; pozdější údaje z průběhu pondělka už hovoří o stu tisících). Aby se mohli rozloučit se svým nejvyšším církevním představeným čekali lidé ve frontě přibližně sedm hodin. Lidé nosili květiny (většinou bílé růže). Rakev zůstává v chrámu až do úterního pohřbu. Přístup k tělu patriarchy, vystaveném v chrámu Krista Spasitele, je nyní umožněn 24 hodin denně.

Věřící mohou navštěvovat hrobku patriarchy i po jeho pohřbu v chrámu Zjevení Páně, kde bude dle své vůle pochován. Po zádušních bohoslužbách v chrámu Krista Spasitele bude rakev s patriarchou přenesena pohřebním průvodem do chrámu Zjevení, kde bude po krátké bohoslužbě spuštěna do hrobky. Přístup pro věřící bude i nadále zajištěn.

V tomto chrámu byl r. 1799 pokřtěn A. Puškin. Od poloviny 30. let byl patriarším katedrálním chrámem. V r. 1990 se zde konala intronizace patriarchy Alexije II., který byl 15. ruským patriarchou. Jsou zde opatrovány svaté ostatky nebeského ochránce zesnulého patriarchy svatého metropolity moskevského Alexije; 14. století. Je zde také pochován 12. patriarcha - Sergij (Stragorodský). Naproti tomu předchůdci Alexije II. - patriarchové Alexij I. a Pimen - jsou pochováni v Trojicko-sergijevské lávře.
Začátkem každé hodiny se v chrámu koná krátká zádušní bohoslužba (tzv. litije). V souvislosti s pohřbem patriarchy v Moskvě vypnuli slavnostní vánoční osvětlení na ulicích.

(Z ruského tisku; kliknutím na obrázky je dostanete ve větší velikosti; stejně tak i u předchozího příspěvku)











Zobrazit příspěvek č. 456 jednotlivě

Administrátor --- 8. 12. 2008
Loučení s patriarchou

Obřad loučení s patriarchovými ostatky probíhá v chrámu Krista Spasitele od sobotního večera. Konají se nad nimi zádušní bohoslužby a neustálé čtení evangelia.

Sobotní zasedání stálých členů posvátného synodu biskupů Ruské pravoslavné církve zvolilo jako prozatímního správce osiřelého patriaršího trůnu metropolitu kaliningradského Kyrilla (naroz. 1946; jeho děd byl vyznavačem - vystřídal 47 věznic a sedmkrát absolvoval vyhnanství, ve vězení prožil 37 let) (říká se, že ten, kdo je zvolen za správce patriarchátu, bude pravděpodobně zvolen i za patriarchu; pozn. admin. Ambonu).

Nad rakví Alexije II. vyzval metropolita Kyrill na památku zesnulého patriarchy zachovávat jednotu církve. Patriarchu nazval "symbolem naší jednoty". O patriarchovi řekl, že mu byla zcela vzdálena taková vlastnost, jakou je pokrytectví. "Jeho svatost byl uvnitř i navenek stejný, nikdy nebyl licoměrný, neublížil nikomu hrubými slovy ani ostrými skutky... Přirozeným způsobem dával všem příklad, jak má vnitřní život souhlasit s vnějším životem."

Pohřeb je stanoven na 9. prosince. V Moskvě jsou v době od 6.-9. prosince dopravní omezení.

V sobotu odpoledne stálo asi pět tisíc lidí frontu na rozloučení s ostatky zesnulého patriarchy. Pak se večer u chrámu sešlo 9000 lidí, většina nemá naději, že by se dnes mohla k patriarchovým ostatkům do chrámu dostat. Mnozí říkají, že přijeli zdaleka a jsou připraveni u chrámu strávit celou noc. U chrámu jsou k dispozici sanitky.

Za pokoj duše patriarchy Alexije se modlí i v ruských mešitách. Prezident Medvedev přerušil zahraniční cestu v Indii a vrátil se do Ruska.








Zobrazit příspěvek č. 455 jednotlivě

Administrátor --- 5. 12. 2008
Zemřel patriarcha Alexij Moskevský

5. prosince 2008 odešel k Hospodinu představitel Ruské pravoslavné církve, Jeho svatost Alexij II., patriarcha moskevský a celé Rusi

Dnes, v pátek ráno 5. prosince zesnul v Pánu Jeho svatost, patriarcha Alexij II., který stál 18 let v čele Ruské pravoslavné církve. Zemřel v nedožitých 80 letech ve své patriarší rezidenci poblíž Moskvy.

Podle ústavy Ruské pravoslavné církve se bude 6. prosince konat mimořádné zasedání posvátného synodu Ruské pravoslavné církve, aby zvolilo prozatímního správce patriaršího trůnu. Ten bude vést Ruskou církev v období do zvolení nového patriarchy.

Podle ústavy musí být nový patriarcha zvolen na místním sněmu v průběhu půl roku po zesnutí svého předchůdce (tj. nejpozději v květnu 2009).
---------------

Patriarcha Alexij se dlouhodobě léčil s těžkou nemocí srdce. Byly doby, kdy mizel z veřejného života téměř na rok. Přestál mnoho srdečních operací. Pak se zřejmě přidaly problémy s dýchacím ústrojím (bylo to znát na jeho hlasu). Poslední vážná zdravotní krize nastala v srpnu až září. Většinou je dávána do souvislostí s jeho účastí na kijevských oslavách pokřtění Rusi a s politickými i jurisdikčními komplikacemi s tím spojenými. V německých nemocnicích strávil patriarcha i část listopadu. Jeho poslední dny se však nevyznačovaly patrnými projevy jeho nemoci. Poslední neděli, 30. listopadu, vykonal patriarcha bohoslužbu v Mnichově, kde aktivně komunikoval s věřícími; pak sloužil na svátek Uvedení přesvaté Bohorodice, 4. prosince, v Uspenském chrámu moskevského Kremlu a naposledy ještě v Donském monastýru u ostatků svt. Tichona. Podle svědectví očividců ještě včera nic na jeho vzhledu či v jeho slovech nebo na jeho chování nesvědčilo, že by cítil svou brzkou smrt.

-------------------

Hlavní ruské televizní stanice změnily svůj program a vysílají dnes pořady o zesnulém patriarchovi. Parlament (duma) uctil památku patriarchy minutou ticha. V. Putin označil Alexije II. za nejvýznamnější postavu Ruské pravoslavné církve.

Z ruských komentářů:
Většina příslušníků ruské společnosti, kteří se stali lidmi církevními právě za éry 18letého patriarchátu Alexiova, přijala jeho smrt jako svou osobní tragédii.

Alexij II. byl zvolen ještě v době Sovětského svazu. Byl volen tajným hlasování na relativně svobodném sněmu v r. 1990. Byl obdařen jakýmsi diplomatickým taktem a schopností držet střední cestu a sjednocovat krajnosti.

Epochu Alexije II. budou historikové spojovat především s bouřlivým početním růstem Ruské pravoslavné církve(počet farností se zečtyřnásobil a počet monastýrů vzrostl třicetkrát). Dále bude spojován s utvořením nového modelu soužití státu a církve (dosud nikoliv bezproblematického).

Jako hlavní události spojené se jménem právě zesnulého patriarchy budou historikové jistě připomínat tyto: dosti odvážné svatořečení ruských novomučedníků v čele s carem Nikolajem a jeho rodinou; dále sjednocení Ruské zahraniční pravoslavné církve s Moskevským patriarchátem, a také zachování kanonické jednoty Moskevského patriarchátu, který si udržel převážnou část svých ukrajinských farností. Nu, a zmínit je v těchto souvislostech možno i zachování jednoty světového pravoslaví (včetně překonání všelijakých komplikací ve vztazích s konstantinopolským patriarchátem)


Hlas patriarchy Alexije II. byl slyšet po celém světě. A to nejen kvůli tomu, že se jednalo o představitele největší národní pravoslavné církve, tedy o hlavu nejpočetnějšího pravoslavného společenství. Domnívám se, že jeho hlas nebylo lze přeslechnout hlavně kvůli tomu, že patriarcha byl výraznou osobností. Z hlediska osobního charakteru a temperamentu byl vůdčím typem; nebál se ani konfrontace s jinými názory, ani se světskou mocí (např. prezidentem) a s jinými patriarchy (včetně sporu s konstantinopolským patriarchou, jehož v jedné době dokonce vymazal z diptychů ruské pravoslavné církve - tedy přerušil s ním církevní společenství kvůli jurisdikčním sporům). Z hlediska názorového byl zastáncem posvátných tradic (což, bohužel, dnes už ani v pravoslaví není tak samozřejmé).

Měl-li bych dodat něco osobního, pak připojím krátké vyznání, že jsem byl v uplynulých letech Bohu vskutku vděčen, že patriarchou moskevským je právě osobnost formátu a profilu Alexije II.

Vladykovi Alexiovi věčná paměť!








Zobrazit příspěvek č. 454 jednotlivě

Administrátor --- 4. 12. 2008
Stav lidského srdce

21. neděle po 50nici; o rozsévači a rozličné půdě

Za onoho času pravil Pán toto podobenství:
5  Vyšel rozsévač, aby rozsíval semena svá. A když on rozsíval, jedno padlo podle cesty, i pošlapáno bylo, a ptáci nebeští sezobali je.
6  A jiné padlo na skálu, a vzešlé uvadlo, nebo nemělo vláhy.
7  Jiné pak padlo mezi trní, a spolu vzrostlé trní udusilo je.
8  A jiné padlo v zemi dobrou, a když vzešlo, učinilo užitek stonásobný. To pověděv, volal: Kdo má uši k slyšení, slyš.
9  I otázali se ho učedlníci jeho, řkouce: Co je to za podobenství?
10  A on řekl: Vám dáno jest znáti tajemství království Božího, ale jiným v podobenství, aby hledíce, neviděli, a slyšíce, nerozuměli.
11  Znamená pak podobenství toto: Setba jest slovo Boží.
12  A (semeno) kteréž padlo vedle cesty, jsou ti, kteříž slyší, a potom přichází ďábel, a vynímá slovo z srdce jejich, aby nevěříce, spaseni nebyli.
13  Ale kteříž na skálu, ti když slyší, s radostí přijímají slovo, ale kořenů nemají; ti na čas věří, a v čas pokušení odstupují.
14  Kteréž pak mezi trní padlo, tiť jsou, kteříž slyšíce, a po pečování a zboží a rozkoších života jdouce, bývají udušeni, a nepřinášejí užitku.
15  Ale kteréž padlo v zemi dobrou, ti jsou, kteřížto v srdci ctném a dobrém, slyšíce slovo, zachovávají je, a užitek přinášejí v trpělivosti.
(Lukáš 8. kap.)

Základní výklad podobenství podává sám jeho autor, Pán Ježíš. Setba, která je základním prvkem podobenství, je slovo Boží. Tato setba je zasévána do půdy. A tou půdou je lidské srdce. Leč ne každé lidské srdce je ve stejném stavu - ve třech přepadech ze čtyř vyjde setba nazmar. Prvoplánové poselství tohoto podobenství tedy můžeme shrnout do věty: Věnujte pozornost tomu, jak nasloucháte. Jestli přijímáte to, co do vás Bůh chce zasít.

Hned za tím však klepají na naši mysl další znepokojivé otázky: Nasloucháme Božímu slovu srdcem? Víme vůbec, co to znamená? Známe své srdce? Staráme se, v jakém je stavu? Vstupujeme do něj?

Jedním ze sedmera klíčů k duchovnímu životu je - probudit své srdce. Jen bdělé srdce je schopno duchovního života. Citované podobenství opisuje tři základní důvody, proč není lidské srdce způsobilé pro duchovní život:

1.) Lidé mají srdce umrtvené - kamenné, bez vnitřního života. Takoví bývají rozumáři a častým příznakem této nemoci je přímo ohromující sebedůvěra (tak typická pro naši světskou současnost). Jako udusaná hlína nemůže dát život setbě, tak i takové srdce nemůže dát člověku duchovní život. To, co Bůh chce zasít do člověka, se do takového vůbec nedostane, zůstává na povrchu, a démoni ihned berou, co bylo zaseto, a odnášejí pryč. Tam není víra a potažmo ani spása. V naší civilizaci převládající stav lidských srdcí. (Rada do začátku: Nevěř si tolik... Ignatij Brjančaninov někde píše: "Stále si říkej: Třeba se mýlím." Jen o třech věcech křesťan nesmí pochybovat: O Bohu, o Písmu svatém a o pravoslavné víře; jinak má pochybovat o všem.)

2.) Či je srdce mělké. Nemá hloubku. Není stálé. Nevydrží u ničeho delší čas. Je jako tenká vrstva hlíny půda, pod níž je skála, která brání spodní vodě, aby vzlínala ke kořínkům rostlin. Semínko duchovního života sice vzroste, ale rychle uvadne. (Rada: Přinuť se držet se toho, s čím sis něco začal... Paterik praví: "Kamkoliv přijdeš, nepospíchej odtud.")

3.) Nebo je jejich srdce zmatené. Jestli v prvním případě skomírající srdce nežije, tak v tomto případě toho v něm žije až příliš mnoho; přímo tam bují mnoho věcí, roste v něm trnité houští vášní, roští spletených emocí. Kvůli světským starostem, majetku a slastem vezdejším odpadají tito věřící. Jejich srdce je neschopné duchovního života, podobně jako nemůže dlouho růst semínko padlé mezi bující plevel. (Rada: Vyber si, nemůžeš mít všechno... Musíš volit: země nebo nebe?, časnost či věčnost?, tělesné i duševní vášně hříchu nebo blaženost nebeského království?, peklo nebo ráj? Musíš si vybrat - proto jsi v tomto životě.)

Všechny tři nemoci lidského srdce jsou důsledkem hříchu a jsou stavem hříšným. A jako takový brání spáse.

Získej srdce měkké, hluboké a prosté - to je srdce čisté. To je však těžké v dnešní době, která adoruje komplikovanost, sofistikovanost a "vymakanost". K tomu, aby dnes člověk získal prosté srdce, musí se stát někým, kdo do této civilizace vědy a technologií vlastně ani nepatří.

Abychom mohli naslouchat evangeliu srdcem, musíme mu nejdříve naslouchat životem. Způsob života křesťana je nasloucháním evangeliu a posloucháním evangelia. Dokud neočistíme své skutky, nemůžeme očistit srdce.

Setkání s Pánem se nevyhnutelně blíží. Je potřeba se připravovat. Jací budeme při tomto setkání? Budeme v tom stavu, do jakého jsme za svého života vezdejšího uvedli své srdce. Co Pánu ukážeme? Jaké srdce v nás uvidí? Tvrdé jako mlat?, vyschlé jako poušť?, či zarostlé roštím a houštím jako džungle plevele? Anebo bude jako rajská zahrada, libosad osazený ušlechtilým stromovím obaleným vonnými květy a nesoucím sladké ovoce? Každý si sám odpověz.

A jaký bude soud? Srdce - čili duše - půjde tam, kam svým stavem patří. Své půjde k svému. Co je tvrdé, půjde ke kamení. Co je vyschlé jako poušť, půjde tam, kde je bezvodá výheň. Co je zarostlé, půjde do labyrintu bloudění. A co se stalo rájem, půjde do ráje...

--------------------

Co se stane, když přijmeme do srdce Boží setbu? A když bude v srdci růst? Jak se to projeví? Kromě jiného: získáním ctnosti, které se říká "pamatování na Boha". Kvůli takovým trvá dosud svět. Pravě oni, ač světskými praktiky často znectíváni, přinášejí Bohu stonásobnou úrodu. Jeden takový možná zachraňuje svět pro 99 dalších.

"Pamatovat na Boha - to je mít bolest v srdci, kterou dokážeme snést díky duchu zbožnosti. Ten, kdo však zapomíná na Boha, stává se sebeoblažujícím a necitlivým vůči všemu." (Marek asketa, Dobrotoljubije)











Zobrazit příspěvek č. 453 jednotlivě

Administrátor --- 2. 12. 2008
Na čem si pochutnával Luther

Archeologové vyvrátili mýtus o chudobě zakladatele protestantismu

Němečtí historikové rekonstruovali obraz domácího života Martina Luthera (1483-1546). Pracovali na tom více než pět let.

Zvláštní pozornost věnovali archeologové domovnímu odpadu, který byl objeven u domů, v nichž žil lídr německé reformace. Mezi nálezy jsou pivní džbánky, předměty domácího vybavení, zlaté ozdoby jeho ženy, 250 stříbrných mincí a dokonce Lutherova toaleta.

Některé nálezy objevené ve Vittenbergu, kde žil Luther se svou ženou a šesti dětmi, mohou přívržence protestantismu rozčarovat. Představitelé německého protestantismu už pro každý případ prohlásili, že výsledky bádání "není možno dávat do souvislosti s náboženstvím".

Zajímavé je, že vědci nalezli v domovním odpadu Luthera veliké množství kočičích koster. Zatím není jasná příčina.

Němečtí historikové také rozmetali mýtus, že Luther měl prý žít v chudobě. Podle dokumentů vážil reformátor na konci života 150 kg, čili byl (dle listu Guardian) "velice vykrmeným člověkem". Kuchyňský odpad od Lutherů ukazuje, že rodina netrpěla chudobou dokonce ani tehdy, když bylo v Německu období hladu. Dosti často pojídali koroptve, křepelky, husy, prasata, sledě, tresky a platýse.

Dále byly objevena řada historických dokumentů, které ukazují, že otec Lutherův byl boháčem: vlastnil mlýn, polnosti a zabýval se lichvou. Lutherova matka byla dle německých badatelů představitelkou vrchní části tehdejší střední třídy. Rozšířené vyprávění o tom, že Lutherovo mládí se odehrávalo v těžkých a stísněných podmínkách, se tedy nepodařilo potvrdit.

Plánuje se otevření výstavy s nejzajímavějšími nálezy archeologů.

(Lenta. ru dle britského vydání The Guardian)











Zobrazit příspěvek č. 452 jednotlivě

Administrátor --- 1. 12. 2008
Srovnání různých pohledů na spásu

Spása a odpuštění hříchů

Tentokrát trochu teologie :-)

Jako volné pokračování příspěvku č. 448 sem vkládám hrst úvah o spáse ve spojitosti se zpovědí a odpuštěním hříchů z oblasti srovnávacího bohosloví.

Minule jsme se dotýkali otázky spásy člověka, resp. otázky přijetí člověka u Boha, nyní si všimneme některých zásadních odlišností v pohledu na spásu mezi různými křesťanskými denominacemi. Tři základní náboženské proudy hlásící se ke křesťanství používají pro spasení člověka tři pojmy: spása, vykoupení a ospravedlnění. Všechny tři termíny jsou biblické a ve své podstatě správné a jejich použití může být oprávněné, jsou-li dobře vykládány. Nicméně je skutečností, že každý ze tří základních církevních proudů si v průběhu historie vybral jeden z těchto tří termínů a ten teologové dané církve chovají ve větší oblibě než ostatní dva pojmy; tato skutečnost mj. vskutku výstižně charakterizuje panující rozdíly v pojetí spásy mezi církvemi. Alespoň v největší stručnosti se o tomto zajímavém tématu zmíníme.

Spása - termín, který preferují pravoslavní. Spása znamená záchrana. Zachránit potřebuje ten, komu hrozí vážné nebezpečí - kdo tone, kdo umírá. Tento pojem nejlépe ze všech postihuje, jak Pravoslaví učí o spáse, která je záchranou umírajícího člověka. V pojmu spása je obsaženo pravoslavné učení o člověku, o jeho duchovním stavu, o jeho zchátralosti, nemocnosti, o tom, že člověk kvůli prvotnímu hříchu hyne a propadá smrti - tělesné i duchovní. Kristus je lékařem lidské duše, je zachráncem, který svým křížem a Vzkříšením zachraňuje člověka pro věčný blažený život. Pro spásu člověka je především potřeba vyléčit smrtelnou nemoc, kterou bylo lidství raněno prvotním hříchem (všimněme si: nejde o odpuštění tohoto hříchu - vždyť to není osobní hřích! - ale o léčení všelidských následků tohoto hříchu). Ve své boholidské Osobě obnovuje a léčí Kristus Pán naše poškozené a nemocné lidství, které Boží Syn oblékl, aby se člověk opět mohl sjednotit s Bohem. Otevírá lidem, kteří se znovu narodí z vody a Ducha a spojí se s Kristem, cestu k dokonalosti. A dokonalý člověk se může sjednotit s dokonalým Bohem - v tom tkví spása člověka. Od člověka se ke spáse žádá, aby poté, co se s vírou a pokáním narodil k nové existenci, svou činností a vůlí spolupracoval s posvěcující Boží energií a pěstoval v sobě to, co do něho bylo zaseto, aby v něm rostl nový člověk, který již nezemře, ale je schopen účasti na věčné blaženosti. (Hovoříme zde na toto téma často, takže se nyní omezím jen na takto povšechnou charakteristiku.)

Vykoupení - pojem, který preferuje římsko-katolická církev, protože dobře koresponduje s jejím pohledem na Kristovo dílo spásy jakožto na "zadostiučinění", které Kristus prý přinesl Otci za naše hříchy. Dle učení římské církve prvotním hříchem, přestoupením, člověk padl do moci ďábla, urazil Boží spravedlnost, a proto musel Boží Syn (měl-li spasit člověka) přinést uražené Boží spravedlnosti svou obětí zadostiučinění (viz nový katolický katechismus, paragrafy 615, 616). Suma římského učení o spáse tedy spočívá v tezi: svou obětí na kříži Kristus přinesl zadostiučinění Otci, uraženému hříchem člověka (všimněme si, že osa tohoto učení prochází křížem a smrtí Božího Syna; Vzkříšení, které je těžištěm pravoslavné reflexe spásy, je na Západě vlastně jen jakýmsi přídavkem, dalším pokračováním, které je sice také důležité, ale kulminace spasitelného díla Kristova se v očích Západu děje na Velký pátek, na kříži).

(Pravda, vzniká tu pak nepříjemná otázka, komuže byla přinesena tato vykupitelská oběť? Ano, bylo za nás zaplaceno. Jenže komu? Cena za vykoupení by totiž měla být zaplacena tomu, u koho je v zajetí otrok, jehož chceš vykoupit. To je velice delikátní situace, před níž katolická teologie stojí. Cožpak by měl Boží Syn platit ďáblu? Je příšerné byť jen pomyslet, že by Bůh obchodoval se satanem. Nebo Otci?, jenž odmítl i krev Izáka, kterou mu z poslušnosti byl připraven přinést Abraham? Vždyť u Otce jsme přece nebyli v zajetí - právě naopak - hříchem jsme se Bohu odcizili! V právnicky orientovaném teologickém systému nemá tato otázka uspokojivé řešení, než jedině za pomoci teorie uraženého Boha, pokud bychom takové řešení však mohli považovat za uspokojivé.)
Kristus tedy dle římskokatolické církve přinesl zadostiučinění Otci za prvotní lidský hřích a každému, kdo je v této církvi pokřtěn, je podle učení Říma tento dědičný hřích odpuštěn (vymazán, zahlazen).

Poukazuji opět na terminologii: prvotní hřích je v římskokatolické církvi každému pokřtěnému odpouštěn; jenže proč je potřeba odpouštět něco, čím se člověk osobně neprovinil? Kde je vina kojence, kterého křtíme? Provinil se snad tím, že se narodil? Nebo je hříšnou vinou už jen být člověkem? Myslím, že je to jinak. Pravoslaví při křtu léčí duchovní nemoc, kterou je lidstvo po prvotním hříchu zasaženo, a odpouští osobní hříchy, jimiž se křtěnec před křtem provinil /to se pochopitelně netýká nemluvňátek/.) Pro Západ je typická jakási nevyjasněnost rozdílu mezi osobním hříchem a dědičným hříchem (Belejkanič: Dogmatická teologie), tedy mezi tím, co je naší vinou, kterou potřebujeme odpustit, a co je nemocí, která je potřeba uzdravit.
Příčina, jež brání římské teologii přijmou pravoslavné učení o léčení lidské přirozenosti v Kristu, spočívá v západním způsobu řešení otázky: "Jakou lidskou přirozenost na sebe vzal Boží Syn při svém vtělení z Panny Marie?" Pravoslaví učí (na rozdíl od Říma), že přijal nemocnou (hříchem poškozenou) lidskou přirozenost, aby ji vyléčil. Kdybychom však přijali teologii Říma, museli bychom konstatovat, že Kristus nemohl uzdravit nemocnou lidskou přirozenost prostě proto, že ji na sebe nevzal, nepřijal ji do své Osoby; římskokatolická církev totiž učí, že Boží Syn přijal nikoliv hříchem raněné lidství, nýbrž lidství takové, jaké bylo před pádem člověka, před prvotním hříchem. A jak už učí dávní otcové - co Kristus na sebe nevzal, to ani nespasil - nemohl tedy podle teologie latiníků Kristus spasit člověka vyléčením jeho nemoci způsobené hříchem. Jediné, co v takovém teologickém systému mohl vtělený Boží Syn pro hříšného člověka vykonat, bylo: přinést svou smrtí zadostiučinění Otci, uraženému hříchem člověka, - a tak provést vykoupení lidstva. (Pro Pravoslaví je učení o "uraženém Bohu" či o "zadostiučinění", které vzniklo na Západě v době po přelomu prvního a druhého tisíciletí a inspirovalo se zřejmě všelijakými rytířskými eposy té doby, na hony vzdáleno a zcela nepřijatelné.)

Ospravedlnění je slovem, které pro svůj pohled na spásu nejraději používají protestanti (evangelíci). I tento pojem je - podobně jako "vykoupení" - vhodný k právnickému chápání spásy. Reformátoři 16. století si položili následující otázku: "Cožpak Kristus měl jen tak málo zásluh, že stačily pouze na vykoupení prvotního hříchu?" A sami si odvětili: "Samozřejmě, že ne! Měl jich daleko více!" A tak prohlásili: "Každý věřící je osvobozen ne toliko od hříchu prvotního, ale ode všech osobních hříchů." A jak? Je z nich ospravedlněn. Čili není od nich očištěn! Jak dodnes hlásají teologové protestantismu: "Bůh ospravedlňuje každého věřícího člověka." V konečném důsledku to vede k: "Věřícímu se hřích již nepočítá za hřích." Patriarcha Sergij (Stragorodskij) ve své knize O spasení hořce zvolal: "Jaká hrůza! Co je nám tu nabízeno jako ideál, jako budoucí život? Zůstávat ve hříchu, a to na celou věčnost! A zároveň být s Bohem!" Jaká absurdita! Proč tedy Kristus vlastně přišel? Ospravedlnění není uzdravením. A jakým způsobem je člověk ospravedlněn? Nikoliv kvůli tomu, že byl shledán nevinným, nýbrž protože Kristus přináší své všemohoucí ospravedlnění provinilému člověku, a lidský hřích je tím nahrazen jeho nad-zásluhami. To je protestantská koncepce, která je ještě hroznější než katolicismus (tam je alespoň to vykoupení - a to umožňuje člověku, aby se osobně namáhal a osobně proti svým hříchům pracoval, a podílel se nějak na svém vykoupení; zde však už ani to nezůstává - Kristus, jak se tu ukazuje, vše učiní za člověka; stačí jen, aby člověk uvěřil v Krista jako svého Spasitele a otázka je uzavřena).

Není možno nezvolat: Co může být hroznějšího, než být s Bohem a při tom zůstat hříšníkem (byť ospravedlněným)?! Člověk věčně zůstane nezbaven svých hříchů; není očištěn a tudíž má setrvat jimi poskvrněn v Boží blízkosti na věky - to je strašné byť si jen představit! Uvažujte: zůstat poskvrněn na věky a to ještě v Božím světle, které bude na věky usvědčovat naši nevěru, zradu, ohavnosti..., jichž můžeme tisíckrát litovat, ale zůstaneme bez milosti očištění. Hříchům je - podle této západní koncepce - sice Kristem vzata síla strhnout člověka do pekla, ale samotný hřích zůstává s hříšníkem na věky.

(Představme si, že bychom přišli do vybrané společnosti ve smradlavých zablácených hadrech, leč všichni by nám tam říkali, že to nevadí a že nás mají rádi, a ukazují nám na nějakou vyhlášku, kterou se stanovuje, že na oděvu tady nezáleží; přesto - jak bychom se cítili ve znečištěných hadrech mezi skvostně oděnými hosty? Kdyby se nám o něčem takovém zdálo ve snu, asi bychom se probudili celí zpocení hrůzou z takové noční můry. Jenže to je podobenství protestantského učení o spáse člověka.)

(Výše v tomto bloku používány citace z přednášky prof. Moskevské duchovní akademie Alexije Osipova)
---------------------------

Co znamená Boží odpuštění hříchů našich?

Pokračujme v rozebírání otázky spásy člověka - nyní o významu pokání a odpuštění. Bez odpuštění svých hříchů nemůže člověk dojít spásy (píše se přece ve Zjevení o nebeském království: nevejde tam nic nečistého). Odpuštění hříchů - jak toho dosáhnout? - to je tudíž klíčová otázka v tématu lidské spásy.

Proč nestačí k tomu, aby se dostalo člověku odpuštění jeho hříchů a byla vyléčena jeho duše, jen samo lidské pokání? Takový dotaz míří do samotné podstaty křesťanství, protože je to vlastně otázka po smyslu příchodu Kristova. Vždyť již před Kristem lidé mohli činit pokání ze svých hříchů. Odpouštěl jim už tenkrát Bůh jejich hříchy, když se z nich upřímně káli? Ano. Jistě. Již ve Starém zákoně čteme, že pokání člověka vymaže (vybělí) jeho hříchy; konec konců i sv. Jan Křtitel hlásal "křest na odpuštění hříchů" a křtil tímto křtem ještě před veřejným vystoupení Pána Ježíše. Jenže odpuštění, jehož ta či ona osoba pro sebe pokáním dosáhne, není uzdravením všelidské duchovní nemoci. Konkrétní hřích, z něhož se kdo kaje, je odpuštěn, ale duchovní nemocí raněná lidská podstata, v níž hřích koření a z níž vyrůstá, zůstává i poté beze změny, - čili člověk stále zůstává pod zákonem (vládou) hříchu. Žádný člověk na tom nedokázal nic změnit. To je situace lidstva před Kristem, resp. lidí bez Krista.

Kristovo dílo spásy: ukřižování, smrt, vzkříšení a další události jeho pozemského života. Jak souvisejí s odpuštěním hříchů? O vyléčení umírající lidské podstaty, následku prvotního hříchu, jsme již trochu hovořili výše. Jenže jak se to má s odpuštěním našich vlastních osobních hříchů nám všem, kteří jsme se provinili? Jaký je rozdíl mezi pokáním a následným odpuštěním v době před Kristem a křesťanským pokáním a rozhřešením?

Pokání a odpuštění hříchu člověku bez Krista nepřinese kajícníkovi nápravu nejhlubšího lidského nitra. Je to jako když posečete plevel, jehož kořeny zůstanou v půdě. Na chvíli to vypadá, že je pozemek odplevelený, ale každý zkušený zahrádkář ví, že je to pouhé zdání - jen to tak na chvilku vypadá. Brzy bude zahrádka opět plná bujícího pýru a jiného bejlí. Jinými slovy - pole bylo sice vyčištěno, ale pod povrchem zůstalo stále v moci plevele a tato moc se brzy projeví.

Kristus mění svým dílem spásy stav lidské duše - čili řeší stav té "půdy", ve které hřích koření a z níž čerpá svou sílu a moc nad člověkem. Hřích sice i nadále ještě přichází do života člověka, ale už jakoby zvenku, čili ne zevnitř. Ano, hříšné zvyky, vášně a pokušení od démonů svádějí člověka ke hříchu, jenže u křesťana, který není křesťanem jen podle jména, nemají tyto hříchy kořeny v jeho duši. Hřích se už nespojuje napevno s lidskou duší. Duše nekřesťana je srostlá s hříchem, kdežto duše křesťana je ve své podstatě hříchu odcizena - hřích v ní už není doma. Pokáním vytrháváme z duše hřích, který sice může vegetovat v lidské duši, ale nemůže v křesťanu zapustit kořeny (pokud zůstává křesťan živým křesťanem). V tom vidíme diametrální odlišnost křesťanského pokání od nekřesťanského. A právě tuto možnost odpuštění osobních vin a hříchů Kristus člověku přinesl. Odpuštění, které nezůstává na povrchu, ale jde do hloubi lidské duše, až na její dno. Čili pokání člověka spolu s Boží blahodatí (nejdříve při křtu a později při zpovědi a při svatém přijímání) ničí spáchané hříchy kompletně i s kořeny; není to jen nějaká "kosmetika duše". Kvůli tomu a pro to prolil Kristus na kříži svou krev a přemohl smrt, vstav z mrtvých třetího dne.

Kořeny hříchu Kristus vytrhl z lidské přirozenosti, avšak prázdné místo po nich musí sám člověk (po křtu) zaplnit pěstováním ctností. Zůstane-li místo po hříchu dlouho uprázdněno, pak se kvůli vášním, špatným návykům a pokušení vrací to, co už jednou bylo vyhnáno. Vzpomínáte si na slova Páně: "Když pak nečistý duch vyjde od člověka, chodí po místech suchých, hledaje odpočinutí, ale nenalézaje, dí: Navrátím se do domu svého, odkudž jsem vyšel. A přijda, nalezne prázdný, vyčištěný a ozdobený. Tedy jde a vezme s sebou sedm jiných duchů horších, a vejdouce, přebývají tam, i bývají poslední věci člověka toho horší nežli první. Takť bude i tomuto zlému pokolení." (Mat 12,43-45)
Je pravdou, že neléčený hřích nebo nedbalost v duchovním životě, mají moc postupně ničit dílo křtu a rozleptávat duši křesťana, a tím ji odcizovat Boží blahodati. Pokáním a následným rozhřešením se však duše vrací do uzdraveného stavu, který získala při křtu a který pro ni není už něčím novým nebo cizím, ale je - dalo by se říci - pouze návratem do normálu. Duši křesťana je vlastní posvěcující přebývání blahodati Ducha Svatého, je to pro ni normální stejně, jako je naopak normou pro duši nekřesťana cizost, vzdálenost a nedostupnost tohoto blahodatného stavu.

Starozákonní pokání a odpuštění hříchů nemohlo dát člověku vstup do nebe, do společenství s Bohem, protože lidské nitro zůstávalo ve stavu, do něhož je přivedl Adam. Čili ve stavu neuzdraveném a odcizeném Bohu. Pokáním a následným odpuštěním hříchů a očištěním svědomí mohl starozákonní člověk vzít ďáblu právo nad sebou, ale ani spravedlivý (tj. Boží přikázání dodržující a kající věřící) nemohl vstoupit do Božího království. Jestliže bereme v úvahu některá zjevení, ukazující, že spravedlivý nekřesťan či nepravoslavný nejde do pekla, pak zároveň z těchto zjevení čteme, že nemůže jít ani do ráje. Nezasluhuje mučení, leč není uzdraven a způsobilý účasti na blaženosti.

-------------------------

Vsuvka

Výše popisovaný pohled na Kristovo odpuštění hříchů dává pravoslavným jejich víru ve svaté Tajiny (svátosti) - např. víru v sílu a moc zpovědi, křtu nebo eucharistie. Římská církev má jiný názor na smysl a důsledky Kristova utrpení, a to se odráží v jiné víře katolíků v sílu svátostí, např. v nedokonalou moc zpovědi (viz o tom níže), v rozdělení "trestů za hříchy" na věčné a časné, přičem tu vzniká potřeba řešit časné tresty za pomoci odpustků atd. atd. (Viz např. zde: "Odpuštění hříchů a obnovení společenství s Bohem přinášejí prominutí věčných trestů za hřích. Nicméně zůstávají časné tresty za hřích," katolický katechismus, par. 1473. Nebo jinde: "...pro /zemřelé/ získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů," katol. katech., par. 1779). Všechny tyto odlišnosti jejich církevní praxe vyrůstají z odchylného učení o Spasiteli.

Římskokatolický názor, že Kristus přijal lidskou přirozenost, jakou měl Adam před hříchem, za sebou vleče dlouhý řetězec nevyhnutelných následných vývodů. Např. i dogma o neposkvrněném početí Panny Marie (v lůně sv. Anny; někdy je nám, pravoslavným, z nedorozumění podsouváno, že toto - duchu pravoslaví tak cizí - učení zastával i sv. Dimitrij Rostovský) je jedním z důsledků výše uvedeného západního názoru: aby Kristus při svém vtělení mohl přijmout od Panny Marie hříchem nepoznamenanou lidskou přirozenost, musela být Panna Marie při svém početí dle učení Říma předem ochráněna od přenosu dědičného hříchu. (Proto římská teologie i přes počáteční spory o této otázce ve 12. a 13. století učí o Panně Marii, že byla Kristem jaksi předvykoupena, a proto i ona měla lidství jako Adam a Eva před hříchem; je to podobně jako papežská neomylnost jedno z novějších římských dogmat - učení o Neposkvrněném početí Panny Marie v lůně sv. Anny bylo přijato v r. 1854).

»Pro naši spásu bylo tedy nevyhnutelné, aby Kristus přijal naše lidství - lidství Adama po jeho pádu. Bylo to tedy lidství smrtelné, nemocné, postižené tělesnými potřebami spánku, jídla, podrobené hladu, zármutku, bolesti, jimž se Kristus po vtělení již nemohl vyhnout. Od okamžiku, kdy se /dobrovolně/ narodil, už musel jednou umřít. (Katolíci oproti tomu věří, že Kristu trpěl /a to v každém momentu svého života/ hladem, žízní, bolestí i smrtí dobrovolně - v tom smyslu, že kdyby najednou už nechtěl trpět, nemusel by.) Protože Kristus přijal naše lidství od Panny Marie, pak i Panna Marie musela mít své lidství v tom stavu, v jakém ho sdílíme my všichni, - čili zasažené nemocí z prvotního hříchu. Nemohla být tedy neposkvrněně počata.« (A. Osipov)

Proč se tedy o Kristu praví: "Ve všem nám podobný kromě hříchu?" Znamená to, že nemohl mít naprosto nic společného s prvotním hříchem, resp. s jeho následky, jak to učí Řím? »Uvědomme si, že prvotní hřích, resp. jeho následky, jichž jsme všichni účastni, je potřeba chápat jako nemoc, kterou lidství trpí, je to rána, kterou Adam zasadil lidství. Z hlediska viny - tedy na úrovni osoby - je to však osobní hřích Adama a jen Adam za něj nese odpovědnost« (A. Osipov). Tím nechceme svalovat vinu a odpovědnost na někoho jiného (jak to činil Adam a po něm Eva), jen odlišit vinu a nemoc. »Vina je věc osobní. Důsledkem Adamova hříchu je však nemoc, kterou bylo zasaženo jeho lidství. Na úrovni lidské podstaty (přirozenosti) neseme důsledky Adamova hříchu my všichni - avšak tím se nepodílíme (vinou, osobní vůlí) na prvotním Adamově provinění, ale díky svému poškozenému lidství toto provinění opakujeme, pokračujeme v něm - a tím už jsme vinni. To už je náš osobní hřích. Kristus přijal lidství raněné Adamem, ale přemohl jeho vinu tím, že v jeho hříchu nepokračoval, neopakoval je. A proto nemá žádný osobní hřích. Jestliže na sebe vzal hříšnou lidskou přirozenost, pak to ještě nutně neznamenalo stát se hříšným; vytváří tím předpoklad pro hřích, sklon ke hříchu. Tento sklon nebyl schopen žádný člověk po Adamovi přemoci a zvítězit nad hříchem svými vlastními silami (natož pak odstranit samu nemoc lidské přirozenosti!). Až Kristus, druhý Adam, přemohl v sobě tento sklon a zvítězil nad hříchem, a proto přemohl smrt, která je mzdou hříchu.

Kdyby Kristus neměl Adamovo poškozené lidství, pak by nemohl přemoci hřích, protože by nemohl bojovat s hříchem uvnitř. Hřích by pro Krista byl něco odtažitého, teoretického, co nemá žádnou sílu. Proč by ďábel pokoušel Krista na poušti, řka, aby z kamenů učinil chleby, kdyby Kristus neměl opravdový hlad? Adam před hříchem necítil hlad. Kdyby Kristus měl Adamem neporušené lidství, pak by hlad jen předstíral, anebo by si tam na poušti mohl svobodně vybrat, jestli chce cítit "opravdový" hlad anebo nikoliv. Co by to pak bylo za pokušení, kdyby Kristus narozdíl od nás všech nemusel mít hlad? Všechna tři ďáblova pokušení: hlad, skok z věže i pokušení moci, byla založena na tom, že Kristus má lidství podrobené sklonu ke hříchu, a tento sklon musí přemáhat. (A to je teprve začátek jeho díla spásy člověka; pozn. překl.)

Žádný člověk po Adamovi ještě tento sklon nepřemohl, vždyť všichni jsou postiženi následky prvotního hříchu (proto je psáno: "Nikdo není spravedlivý, není ani jeden" /Řím 3,10-11/ - tím se míní nemoc a rozklad lidské přirozenosti, což způsobil Adamův hřích, pozn. překl.)« (A. Osipov)


Archanděl Gabriel (ikona Zvěstování přesv. Bohorodice)
Panna Marie se sice nikdy nedopustila hříchu, ale sklon ke hříchu z lidské přirozenosti vytrhnout nemohla; před poskvrnou osobním hříchem ji uchránilo Boží řízení působící v celém jejím životě, byl to také výsledek Hospodinova vedení nad mnoha izraelskými generacemi, zbožnosti a svatosti rodičů, navštěvování andělů (nejedla obvyklý pokrm, ale sytili ji andělé, kteří ji zároveň vyučovali); nezapomínejme, že v dětství byla vychovávána při chrámu a od početí Kristova (ve 14 letech) působilo posvěcení sestoupení Svatého Ducha. Nebyl to rozhodně nějaký jednorázový zásah Boží moci, který ji měl ochránil při jejím vlastním početí ve sv. Anně před přenosem dědičného hříchu, jak to učí Řím. Pak by už totiž už nemusela zápasit se sklonem k hříchu. Co by potom ještě měla společného s námi? (A co horšího: co by pak měl Kristus společného s námi, kdyby od ní přijal lidství v jiném stavu, než je máme my?) Jak by mohla rozumět našim pokušením a zkouškám? My věříme, že i ona musela bojovat proti sklonu k hříchu, a proto zná naše zápasy a pomáhá nám svými přímluvami. Je člověk jako my, a tudíž nám je vzorem. A nejen vzorem. Právě kvůli tomu, že byla člověk jako my a při tom porodila nejen člověka ale i Boha, stala se největší mezi svatými, prostřednicí mezi námi a Bohem (jak učí sv. Řehoř Palama, nikdo nemůže přijít k Bohu jinak než prostřednictvím přesv. Bohorodice). Ano, v jejím životě působilo zvláštní jedinečné Boží řízení, které jí pomáhalo uchránit čistotu a zachovat panenství těla a srdce (např. i zasnoubení Josefovi /losem vybraný/ mělo podle sv. Jana Damašského za účel svést ďábla ze stopy; padesátnice, sestoupení Svatého Ducha se jí dostalo o skoro 34 let dříve než svatým apoštolům, a to při početí Spasitele, kdy byla naplněna Duchem Svatým). I my věříme v její celoživotní neposkvrněnost; v pravoslavné církvi není jediné bohoslužby, při které by nebyla vzdávána úcta Matce Boží, a není jediného chrámu, kde by nebyla bohorodičná ikona; nazýváme ji přečistou, nejčistší, nejblahoslavenější, slavnou, neposkvrněnou (osobním hříchem), přesvatou. Její lidství však muselo být v takovém stavu, jako lidství každého člověka, aby toto nemocné lidství mohl od ní přijmout Boží Syn při svém vtělení a s tímto lidstvím nejprve obnovit poslušnost Bohu, přemoci hříšný sklon a nakonec je uzdravit Ukřižováním a Vzkříšením (a nejde jen o uzdravení, nejedná se tu už o "pouhý" návrat lidství do stavu Adama před hříchem, ale zbožštění lidství, které kdysi bylo úkolem dávného Adama, ale uskutečnil je až druhý Adam - Kristus Pán).
»Proto byl potřeba příchod Spasitele. Jenže co by to bylo za spásu, kdyby Kristus přemohl tento sklon jen díky jakési vnitřní rozdvojenosti, kdy si mohl vybrat do jakého ze dvou módů se přepne (trpět či netrpět), když žádný člověk po Adamovi takovou možnost volby neměl? Tím by bylo fatálně oslabeno vítězství nad hříchem na lidské rovině - čili to vítězství, které je přenositelné na nás. Jestli Kristus bojoval s hříchem nikoliv jako my, ale jako Bůh, proč se vůbec vtěloval? To mohl použít nějakého proroka, a na něm demonstrovat svou sílu, když by mu dal schopnost přemoci hřích. Jenže to by právě byla ta spása "zvenku", která by byla na úkor lidské svobody a svěřené odpovědnosti, a kterou by Bůh mohl provést okamžitě po pádu Adama, ale neučinil ji, protože by to bylo násilí na člověku. Spásu člověka bylo potřeba vykonat "zevnitř" lidství, tj. sestoupit za člověkem až na dno jeho poškozeného lidství a tam přemoci hřích. Tedy stát se nositelem tohoto nemocného a hynoucího lidství.« (A. Osipov) A právě to Boží Syn vykonal; proto na kříži volá z hlubin, do nichž člověk padl (a do nichž za člověkem Boží Syn sestoupil) a které jsou takovým oslepením lidské přirozenosti, že nich není vidět Boha: „Bože můj, proč jsi mne opustil?"

Pokud by bylo Kristovo utrpení jen hra (byť hraná s absolutním nasazením), z níž mohl Spasitel kdykoliv vystoupit (či udělat nějaký ten cimrmanovský "úkrok stranou"), pak by byly stejnou neopravdovou hrou i Tajiny (svátosti). Celé dílo spásy člověka by zůstávalo jen jako herecké představení dotýkající se jen povrchu věcí, nepronikalo by do hloubky, nešlo by až na dřeň, na nejhlubší dno lidské postaty. »... Z celého díla spásy by se stal jakýsi experiment, cosi povrchního, co nezasahuje plnou hloubku lidství, ba dokonce snad i švindl, či jemněji řečeno - jakési divadlo. Jako herec se na chvíli "převtělí" do své role, prožívá ji, trápí se s ní či raduje, ale pak je potlesk a on jde domů, tak asi tak dvojkolejně by vypadala Kristova spása - byla by asi tak opravdová, jako je opravdová role herce na prknech, jež znamenají svět.« (A. Osipov)

A to je právě situace, do níž se dostala víra římské církve, na kterou logicky reagovali reformátoři, kteří akorát popošli po cestě, na niž se vydala latinská teologie, ještě o kus dál, a už rovnou a bez obalu prohlásili svátosti za pouhý symbol či znamení.

Co je však ještě důležitější: mění se tímto pojetím učení o Tajinách (svátostech), které pak už neléčí nemocnou lidskou přirozenost zevnitř, ale spíše jakýmsi magickým způsobem na ni působí zvenku. To je ta "spása zázrakem Boží všemohoucnosti" - "spása zvenku", kterou Bůh mohl učinit okamžitě po selhání Adama a Evy, ale neučinil, protože ve skutečnosti něco takového není možné, nemá-li to ničit lidskou osobu.
-----------------

Nyní pojďme dál k dalšímu ze soteriologických rozdílů mezi Pravoslavím a římským katolicismem s jeho právnickým chápáním Kristova spásného díla odpuštění hříchů: Kristus přinesl zadostiučinění uražené Boží spravedlivosti (katolický katechismus, paragrafy 615, 616). Hotovo. Bůh se už nemusí (dle diktátu své neoblomné spravedlnosti) na člověka hněvat a může ho opět vpustit do své blízkosti. Proti této právnické koncepci, kterou se Řím jaksi vrací do sféry Starého zákona, staví Pravoslaví svoji víru a zkušenost s uzdravením člověka, který je Kristem opět uschopněn přistoupit k Bohu.

To jsme již probrali dříve, takže teď pojďme dál. Je tu ještě jedna - subtilní ale přesto citelná rozdílnost, která má mocný vliv na celkové zabarvení smýšlení věřících i teologické uvažování církve. V římskokatolické teologii se všechno točí kolem spravedlnosti. Ať už Boží nebo lidské. Pravoslaví však nad spravedlnost klade milosrdenství. Ať už se se jedná o Boha nebo lidi.

Víra v Boží milosrdenství, které nemůže být orámováno žádnou lidskou představou spravedlnosti, je v Pravoslaví tak silná, že i ona se někdy může blížit ke krajnosti, či snad dokonce dojít až do jemné nebo i hrubší hereze. Mám na mysli ta známá vyprávění o lidové víře v Rusku (např. o babičce na ruské vesnici, která staví svíčku před ikonou posledního soudu; na otázku proč to činí, odvětí: "Nikdo se za něho nemodlí." Myslila tím: za ďábla, ale nechtěla vyslovit jeho jméno; byla přesvědčena, že i on může být nakonec přijat). A konec konců, víme přece o dávné heretické koncepci Origenově o spasení všech (i satana), které se říká apokatastase. Variace podobných názorů (ať už artikulované či neartikulované) jsou jako podzemní řeka, která není vidět a nevychází na povrch v podobně církevního kázání, - je však stále skrytě přítomna v myšlení církve jako stálá naděje, že jednou - tam někde, úplně na konci všeho - snad možná kéžby - třeba člověku nepochopitelným Božím zázrakem a proti veškeré logice - dojde všechno spásy, vrátí se k Bohu a Bůh se všech ujme. Dokud zůstávají takové myšlenky tichou nadějí, vyvěrající z duchovního života a poznávání Boží lásky, pokud zůstávají přáním, jež se tají v hlubinách křesťanské duše, církev nic nenamítá. Jakmile se však taková mínění začínají prosazovat, hlásat a učit, je nutno je ostře odmítnout, protože jejich kázání protiřečí Božímu zjevení, kterým jsme naučeni, co máme učit. Tak to učinila církev v 6. století na V. všeobecném sněmu, když sněmovně definitivně odmítla origenismus (církev přece nemá žádné pověření od Boha k tomu, aby mohla učit, že všichni budou spaseni). "Přece však jen málo pravoslavných může klidně a bezpodmínečně přijati myšlenku, že mohou lidé být na věky zavrženi a že přes všecku lásku a milost Boží jest vskutku možný věčný hřích" (S. Cankov: Pravoslavné křesťanství východní).

O Rusech S. Cankov (sám Bulhar) píše: "Pravoslavný křesťan má hluboký soucit s člověkem, především s člověkem hříšným a kleslým. Při pohledu na něj nevidí jen tvář svého bratra a člověka, nýbrž i obraz Boží, a proto prožívá v něm sama sebe jako Boží stvoření... Tento soucit jest skoro vždy podstatně spojen s pocitem spoluviny, to jest s pocitem, že na hříchu, provinění anebo zločinu jednotlivce jsme všichni spoluvinni (viz např. dílo Dostojevského). Z toho rozpoložení mysli vycházejíce, chtějí např. nábožní Rusové jako celek (se svými bratry) býti zachráněni (spaseni) nebo - není-li to možné - raději společně zahynouti. Pro takovéto smýšlení nemohl by nikdy Rus napsati Dantovo »Peklo«." (Berďájev)
V římskokatolické církvi pak stálé hledání hlavenství spravedlnosti, která jakoby vládla i Bohu, vyústilo v učení o zadostiučinění Kristově a to pak bylo následně rozvinuto do dogmatu o odpustcích, které mají čerpat svou sílu z jakési pokladnice nespotřebovaných zásluh, resp. zadostiučinění Krista a svatých (viz nový katolický katechismus, par. 1471); i tady cítíme prohlubující se návrat Říma ke starozákonnímu myšlení: vina byla sice Bohem odpuštěna, ale přesto něco zůstává, co je potřeba řešit - v tomto případě tzv. "časný trest" za hříchy, který mají odpustit právě odpustky rozdělované (dříve i prodávané) dnes církví, ale dříve se zdůrazňovalo že papežem.

Celé západokřesťanské učení je prorostlé zásluhami. Není praktická žádná oblast víry a církevní praxe západní, která by nebyla představou o zásluhách poznamenána. (Připadá mi to jako hypertrofované hledání spravedlnosti - leč nikoliv velkorysé spravedlnosti, ale lidsky přízemní, až kupecké.) Dokonce ani protestanti se tohoto prvku římské teologie nedokázali zbavit, ale naopak - jak bylo ukázáno výše - postavili na něm své učení o ospravedlnění, které je klíčovou součástí protestantské teologie. Toto myšlení (a samotný pojem zásluhy) je natolik vzdálené pravoslavné víře a duchovní zkušenosti, že je v praxi jedním z hlavních (a nepřekonatelných) překážek jakéhokoliv spojení či propojení pravoslavné a západokřesťanské víry.
Stejné starozákonní myšlení nesené pocitem nedostatečnosti působení církevních svátostí je patrné i v případě zpovědi - po uděleném rozhřešení, musí kajícník (kvůli spravedlnosti) přinést ještě nějaké zadostiučinění, protože rozhřešením (které "není lékem na všechno", jak se opravdu doslovně praví v novém katolickém katechismu) nebylo dáno člověku plné uzdravení: »Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem "zadostiučinit" nebo "usmířit" své hříchy. Toto zadostiučinění se také nazývá "pokání".« (Citováno z nového katolického katechismu, par. 1459)

Zajímavé je sledovat nikoliv bezvýznamné rozdíly, které změna učení a víry vnáší do praktického církevního života na Západě. Zmíníme tentokrát např. problematiku epitimie. Pravoslavní věří, že právě svatými Tajinami (svátostmi) je člověk uzdravován (zpovědí hřích a vina mizí - definitivně a naprosto /a vlastně proč ne, když se pokáním a Tajinou rozhřešení duše vrací do posvěceného stavu, který je pro ni od křtu normální/; zápis o lidském hříchu, který má ďábel na svých listinách, je vymazán); kající skutky předcházejí, skýtají odpuštění a připravují cestu Boží blahodati, která dokoná odpuštění a dává uzdravení shůry tím, že vrátí duši její předešlé posvěcení. Kdežto římská církev věří opačně - svátost předchází a opuštění viny vytváří právní podmínky pro uzdravení, které samo je však vlastně až následným plodem lidských skutků.

Toto (z našeho hlediska nesprávné) západní uvažování však, bohužel, do jisté míry proniklo i do myšlení Pravoslaví (zvláště tam, kde pravoslavné území sousedí s římskokatolickým) - stačí si vzpomenout, jak ukrajinští věřící běžně nazývají epitimii "pokutou", místo aby tyto po zpovědi uložené kající skutky chápali jako impuls k nápravě života, uvedení do nového života po znovuzrození při svaté Tajině pokání, která je někdy nazývána druhým křtem. Ve skutečnosti by uložení epitimie nikdy nemělo zpochybňovat absolutní moc blahodati rozhřešení. Epitimie uložená po rozhřešení má význam hlavně pastýřský a pedagogický. Na udělené rozhřešení nemá tato eptimie žádný vliv; snad jen nepřímý - totiž, že si při této "dodatečné epitimii" má hříšník lépe uvědomit, vážnost dříve spáchaného hříchu, pochopit velikost Boží daru, kterým je Kristova spása, a zároveň si vnitřně duchovně osvojit dar rozhřešení, jehož se mu dostalo. Pokud jsou vyznávané hříchy tak vážné, že je nutné, aby hříšník k jejich vyléčení konal zvláštní skutky pokání, činí se tak v Pravoslaví (shodně se starokřesťanskou tradicí) zásadně před rozhřešením; kajícník tedy nemůže po stanovenou dobu přistupovat k přijímání a jsou mu uloženy kající skutky; činěním tohoto pokáním se hříšník připravuje k přijetí rozhřešení a svatých Tajin Těla a Krve Kristových.
Pravoslavné myšlení dodnes udržuje starokřesťanskou reflexi: hřích odděluje člověka od Církve, pokání (završené udělením rozhřešení ve svaté Tajině) kajícníka opět spojuje s Církví. Dnes už většinou nebývá vnitřní oddělení hříšníka od Církve zviditelňováno a manifestováno vyloučením z bohoslužebného shromáždění, jak tomu bývalo ve starých dobách. Nic to však nemění na duchovní podstatě účinku hříchu - hřích odděluje duši člověka od Boha a vylučuje křesťana z Církve. Proto také v modlitbě rozhřešení čte každý pravoslavný kněz nad každým kajícníkem vždy tato slova modlitby k Bohu: "... sjednoť a spoj ho se svatou Církví svou..." Tato část rozhřešující modlitby podnes zřetelně ukazuje, že před přečtením této modlitby byl hříšník kvůli svému hříchu odděleným a vyloučeným z Církve (třebas nikoliv zjevně, leč v realitě duchovní).

Ohledně kající praxe se ve staré církvi postupovalo následovně: vyznal-li kajícník vážný hřích, bylo mu uloženo pokání, po čas něhož se nesměl účastnit svatého přijímání (trvalo často mnoho let, za skutečně vážný hřích je stanovena epitimie např. 15 let). Doba konání pokání byla zhruba rovnoměrně rozdělena do několika (většinou čtyř) stupňů (první a poslední stupeň byly však nezřídka kratší než prostřední dva). Na prvním stupni se kajícímu hříšníkovi zakazovalo vstupovat do chrámu, stával u vchodu do chrámu a se slzami měl vyznávat své provinění a prosit ty, kteří vstupovali dovnitř, aby se tam za něj pomodlili (kajícníkům na tomto stupni se říkalo plačící). Druhý stupeň spočíval v tom, že kajícník mohl vstupovat do chrámu, ale stál spolu s katechumeny v chrámové předsíni a spolu s nimi musel v polovině bohoslužby (před konáním Eucharistie) odejít z chrámu; mohl tedy s katechumeny naslouchat čtení z Písma a kázání (těmto se říkalo naslouchající). Třetí stupeň tkvěl v tom, že kajícník již nemusel opouštět liturgii, směl zůstat až do konce, ale klečel v předsíni (to byli tzv. klečící; jinde se jim říkalo padající - konali poklony, tj. padali na tvář před Bohem, vycházeli z chrámu o něco později než katechumeni). Čtvrtý stupeň dovoloval stát v chrámu s věrnými křesťany po celou bohoslužbu, leč nesměl kajícník ještě přijímat svaté Tajiny (tito se nazývali stojící). Kromě toho musel kajícník konat skutky hodné obrácení, podrobovat se různé askezi a vést bezúhonný kající křesťanský život (někdy se na důkaz pokání zřekli úspěšné kariéry). Přísným půstem a horlivými činy pokání mohl někdy dobu pokání zkrátit.

Pro názornost: za vraždu církev udělovala desetiletou epitimii, která byla rozdělena do čtyřech zmíněných stupňů v trvání: 2, 3, 4 a 1 rok; podle sv. Basila Velikého má být epitimie dvacetiletá, rozdělená na stupně trvající: 4, 5, 7, 4 roky; podle kánonu sv. Řehoře to však mělo být skoro 30 let, rozdělených do třech devítiletých stupňů; čtvrtý se vynechává. Podle ancyrského sněmu zůstávají vrazi až do konce života na stupni klečících a do úplného církevního společenství jsou navráceni až ke konci života. Sv. Basil však k tomu podotýká, že náprava hříšníka se má měřit nikoliv dobou, nýbrž způsobem pokání. Nejde tu přece o trestání hříchů, ale o uzdravení člověka.

Dnes se už odpovídající pokání neukládá a léčení duše pokáním po hříchu se nevěnuje taková pozornost, jak by se náleželo, a proto jsme tak často svědky, že lidé trpí následky hříchu po celý život. Ani vojákům po návratu z války se nevěnuje v církvi odpovídající duchovní péče (dříve tři roky po návratu z bojů nesměli k přijímání a duchovně se očišťovali od toho, čeho se museli účastnit), a proto známe všelijaké ty vitnamské či afghánské syndromy, jimiž váleční veteráni trpí po zbytek života atd.
Jistě chápeme, jakým nejen duchovním, ale i psychologickým procesem musel projít kajícník, který z touhy po plné účasti na církevním společenství absolvoval celý ten dlouhodobý (a veřejnosti zjevný) proces. Tenkrát bylo možná více než dnes zjevné, že cílem křesťanského života je učinit člověka svatým. Odpadl-li člověk od tohoto cíle, pak pokání mělo takovou podobu, aby vyvedlo člověka z padlého stavu, zcela ho očistilo od následků hříchu a vyneslo ho k cíli křesťanského života - ke svatosti.

Kajícníci byli po uplynutí lhůty jejich pokání přijímáni do plného církevního společenství většinou před Paschou. Rozhřešení se udělovalo pomazáním svatým olejem. Na památku této události se např. v Ruské pravoslavné církvi zachoval zvyk svěcení oleje a pomazání všech věřících každoročně před Paschou.
Na závěr už jen připojím krátké konstatování, že bez pokání je spása člověka nemyslitelná. Samotný život v Církvi je ve svém nejvnitřnějším principu pokáním. Už přivtělení člověka k Církvi se děje křtem, který je "na odpuštění hříchů", jak hlásá symbol pravoslavné víry. Jan Zlatoústý říká, že křesťan je člověk, který pokání činí. Zatímco se moderní lidstvo opájí svým biologickým zařazením: "člověk rozumný", tak člen Církve sám sebe duchovně zařazuje do jiného druhu: "člověk kající".













Zobrazit příspěvek č. 451 jednotlivě

Administrátor --- 28. 11. 2008
Křty dospělých 2

Střihová koláž o křtech v Rusku

Další pěkné záběry z ruských křtů dospělých katechumenů: na stránce pravoslavných křtů







Zobrazit příspěvek č. 450 jednotlivě

Administrátor --- 28. 11. 2008
Zdaleka ne všichni zdejší pravoslavní mají stejný názor jako pražská katedrála

Na předchozí příspěvek o "katedrální podpoře radaru" přišly reakce čtenářů, z nichž vybírám:

Je to hanba Pravoslávnej cirkvi, keď vidím na našom metropolitnom katedrálnom chráme takýto nápis. Myslím, že na Slovensku nezdieľa tento náror ani jeden pravoslávny veriaci. Ak má niekto iný názor, nech si ho napíše na svoje tričko a nezaťahuje do politiky našu Cirkev, lebo ju tým nesmierne morálne poškodzuje. Iba ak by niekto chcel byť pápežskejší ako pápež a byť v jednote s vrahmi pravoslávia a slovanstva a oddeliť sa od svojich bratov. Neviem, kto vládne v chráme a či aj ja si to môžem dovoliť, zavesiť na dvere tohto chrámu svoj názor.
S úctou
Prot.Nikolaj Cuper,
Stropkov, Slovensko


--------------

Reakce na
Podpora radaru na katedrále

Mrzí mě, když se politika začne směšovat s Církví.
Politika se mění, mění se názory a priority lidstva vně Církve, mění se i názory člověka uvnitř Církve, ale priorita tohoto člověka uvnitř Církve by měla zůstat nezměněna, neboť se jedná o prioritu SPÁSY. Politické situace se mění, ale sama Církev a její smysl přetrvávají.

V kontextu tohoto zamyšlení, které je reakcí na "Podporu radaru na katedrále" se nabízí náhled, že vše, co by se mělo dít uvnitř i kolem zdí Církve má vztah ke Spáse. Proto člověk následující Krista prvotně nenásleduje politické ideje, ale Kříž, jak se v tomto smyslu vyjádřil Vladyka Kryštof.

Každý má jistě právo na osobní názor a politický život, též na vyjádření svého názoru, ale otázkou zůstává, jaké prostředky jsou z pohledu pravoslavného člověka ještě únosné ve vztahu k vlastní Církvi a jaké prostředky jsou již za hranicí této únosnosti ve smyslu zneužití. Politický názor jednotlivce není ikonou, která by patřila nad vstup do chrámu.
V Kristu
br. Michal

--------------

Srdečně zdravím.
Právě jsem se dočetla o vyvěšeném transparentu pro radar.
I já jsem zásadně proti. Nejen proti umístění radaru na našem území, ale i proti vyvěšení transparentu, který jako by tlumočil názor českých pravoslavných. Ztotožňuji se slovy metropolity Kryštofa, ač si vážím osobních názorů mátušky Šuvarské i otce Jaroslava. Přála bych si, aby byl transparent odstraněn a ráda se připojím k iniciativě těch, kteří se o to snaží. Máte-li nějaké informace, prosím o sdělení.
Děkuji.
V Kristu
sestra Hana Kroulíková (kolínská farnost)

--------------

Milí přátelé,
posíláme vám informace o chystaných aktivitách hnutí Nenásilí a novinkách v kampani proti radaru:

NEVIDITELNÍ: neděle 7.12.
Podle průzkumů veřejného mínění je většina obyvatel ČR dlouhodobě proti umístění radaru. V médiích ale tento názorový proud nedostává téměř žádný prostor. Proto bychom chtěli zopakovat akci Neviditelní, kterou jsme se na jaře letošního roku snažili na tento problém upozornit. Tentokrát ale chceme, aby nás nebylo 20, ale 200. Proto pokud můžete, přijďte podpořit tuto akci. Společně se vydáme na průvod městem "neviditelní"; oblečení v bílých kombinézách a maskách, které každému účastníkovi zajistíme. Abychom je mohli zajistit, potřebujeme znát počet účastníků akce. Prosíme tedy všechny, kteří určitě přijdou, aby nám dali vědět na info/zavinac/nenasili.cz.


PRAHA: Sraz u Národního divadla ve 13h. Průvod projde centrem města a bude zakončen před ČT na Kavčích horách.
BRNO: Sraz na Moravském nám. ve 13h.
Více na: www.nenasili.cz/cs/2423_happening-dve-tretiny-cechu-jsou-neviditelne














Zobrazit příspěvek č. 449 jednotlivě

Administrátor --- 25. 11. 2008
Z došlé pošty. Podpora radaru na katedrále

Podporuje pražská pravoslavná katedrála zbrojení? Pražští pravoslavní proti Rusku?

Nyní mi přišel tento e-mail:

Transparent pro zbrojení

Jako klerik Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku kategoricky protestuji proti agitaci pro jakékoliv zbrojení. O to víc, že se tak děje v prostorách Církve!
S láskou v Christu

Jerej Alexander Lapin

P.S. Toto je zpráva na oficiální webové stránce Církve:

AKTUALITY
V Y J Á D Ř E N Í P O D P O R Y R A D A R U U S A
Národní památník hrdinů heydrichiády v Resslově ulici v Praze dne 20. listopadu vyjádřil podporu ministryni obrany a vládě za umístění radaru USA v ČR vyvěšením transparentu "JSME PRO RADAR"

http://www.pravoslavnacirkev.cz/aktuality.htm

------------------------

A to není všechno. Zde je výběr z novinového článku:

Jsme pro radar, hlásá nápis na slavném kostele
Praha - Lepší je mít doma americký radar, než ruské jaderné hlavice.
Tak hodnotí diskuse kolem radaru v Brdech stoupenci pravoslavné církve. Alespoň ti, kteří působí při pražském chrámu svatého Cyrila a Metoděje... Na nádvoří chrámu vyvěsili velkou plachtu s nápisem "Jsme pro radar". Paradoxem je, že pravoslavná církev má nejvíc stoupenců právě v Rusku, které se s americkým radarem v Brdech smířit nechce. ...
"Není to přímo aktivita církve, ale některých našich jedinců. A vzhledem k tomu, že každý člověk má právo na osobní názor a svobodu vyjadřování, já s tím problém nemám," řekl k tomu děkan církve Jaroslav Šuvarský. Naopak. On osobně by pro radar zvedl ruku také. "Byly doby, kdy tady z každého křoví trčely sovětské hlavice, někdy i jaderné, a nikomu to nevadilo," vysvětlil. S výstavbou radaru v Brdech proto souhlasí.
S tím souhlasí i vedoucí památníku Eva Šuvarská. "Nápis jsem na nádvoří chrámu vyvěsila za celý památník, který tímto aktem vyjadřuje podporu radaru. Máme na to občanské právo a je naší povinností, abychom naši ministryni obrany a naši vládu v tomto ohledu podpořili," řekla Šuvarská.
Pražský arcibiskup Kryštof, nejvyšší představitel pravoslavné církve v Česku, ovšem akcí věřících nadšený není. "Respektujeme svobodný názor každého člověka, ale vyvěšení podobného nápisu na chrámu považuji za nevhodné. Naší církvi v žádném případě nepřísluší vyjadřovat se k politickým otázkám. Na chrám patří Kristův kříž," řekl.

Celý článek si můžete přečíst zde: http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml?id=622670

Jen tak pro zajímavost. Všimněte si rozsáhlé lidové diskuse, ve které reagují čtenáři pod tímto článkem. Jen tak namátkou sem vyberu některé z nadpisů diskusních příspěvků:
idioti cihaji vsude...
Blbci se cítili za komančů bezpečně, to je jisté...
Má ředitel školy právo na školu vyvěsit svůj názor?
Ten kostel je asi majetkem té přehnaně obětavé paní
... a nikomu to nevadilo ?!?
to je zase masáž
Tady vydíte co je to za dobytek ,nemají k ničemu
Ti jsou schopni nahnat do kostela děti ,které
nikomu nevadili jaderné hlavice?
JSME PROTI RADARU,HLÁSÁ 70% ČECHŮ
Pravoslavní v Česku,ať táhnou do Ruska
Nejhorší je hloupost
Soudruzi jste jen darebáci...
Nevěřím tomu, že to napsal věřící člověk.
To je tedy síla
Z kostela by se neměl dělat cirkus.
A mnoho dalších, různých...

P.P.S.
O pravoslavné církvi se říká, že vždy v dějinách byla s národem. Platí to i dnes a u nás, když většina Čechů a Moravanů je proti americkému radaru?







Zobrazit příspěvek č. 448 jednotlivě

Administrátor --- 24. 11. 2008
Odpuštění člověku a spása hříšníka

19. neděle po 50nici; o lásce k nepřátelům

Za onoho času pravil Pán:
31  Jak chcete, aby vám lidé činili, i vy jim též podobně čiňte.
32  Nebo jestliže milujete ty, kteříž vás milují, jakou míti budete milost (tj. co za to od Boha obdržíte)? Nebo i hříšníci milují ty, od nichž milováni bývají.
33  A budete-li dobře činiti těm, kteříž vám dobře činí, jakou máte milost? Však i hříšníci totéž činí.
34  A budete-li půjčovati těm, od kterýchž se nadějete zase vzíti, jakou máte milost? Však i hříšníci hříšníkům půjčují, aby tolikéž zase vzali.
35  Protož milujte nepřátele vaše, a dobře čiňte, a půjčujte, nic se za to nenadějíce, a bude odplata vaše mnohá, a budete synové Nejvyššího. Nebo on dobrotivý jest i k nevděčným a zlým.
36  Protož buďte milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest.
(Lukáš 6. kap.)

Bůh stvořil člověka jako sobě podobného (nakolik se jen může stvořený podobat Nestvořenému).
Jenom ten, kdo je něčím Bohu podoben, může Boha milovat. Boha nemůže poznat a milovat kámen, rostlina ani zvíře. Jen člověk je nadán touto schopností. Protože jen člověk je stvořen podle Božího obrazu a podoby. Obraz Boží byl člověku nezměnitelně vložen do srdce, podobu Boží člověk hříchem ztrácí. Prvotním hříchem upadl první člověk (spolu s ním celé lidstvo, které bylo v Adamovi obsaženo) do otroctví vášní a hříchu, a potažmo ďábla. Překonáváním hříchu se však této ztracené původní podobě blíží - získává opět schopnost svobody a milování Boha. Na tom je založena spása člověka - aby byla obnovena jeho ztracená podoba a člověk miloval Boha. Bůh miluje i kámen a zvíře, ale jen člověk může na jeho lásku odpovědět - zahořet v srdci svým vlastním plamenem lásky. Ale vzájemná láska je možná jen mezi těmi, mezi nimiž je možné vzájemné pouto, spojení, kdo jsou alespoň v jistým způsobem na stejné či podobné úrovni. Jen rovný může milovat rovného. K tomu tedy Bůh vytvořil člověka podle svého obrazu a podoby, čímž ho vyzdvihl nad všechna ostatní stvoření (a v principu i nad všechny anděly); a k tomu se Bůh sám snížil, sklonil se, sestoupil k člověku, přijav a sjednotiv lidství s Božstvím v jediné boholidské Osobě Kristově. To vše kvůli tomu, aby se mohla dít láska, abychom mohli milovat svého Pána.

Nikdy nemůžeme milovat zvíře pravou láskou (v plném smyslu toho slova), ani zvíře nemůže takovou láskou milovat člověka (o rostlinách či nerostech ani nemluvě) - čili není schopno lidskou lásku opětovat. Můžeme mít ke zvířeti vroucí vztah a zvíře může projevovat svému pánu příchylnost, ba, oddanost - ale to ještě není láska! Pro zvíře je člověk vždy pánem, a pro člověka je zvíře vždy sluhou (byť v některých případech skutečně věrným), nižší bytostí - a kvůli této zásadní nerovnosti není možná skutečná láska.

Člověk nikdy nemůže milovat zvíře tak jako miluje druhého člověka; a pokouší-li se o to kdo, je to zvrácenost. Už sv. Jan Kronštadtský ostře kritizoval městské lidi chovající všelijaké ty "domácí mazlíčky", kterým se jejich majitelé pokoušejí dávat to, co se náleží dávat jen člověku a Bohu, tj. své srdce.
Aby byla možná oboustranná plná láska mezi člověkem a Bohem, dal Hospodin člověku některé své vlastnosti - především vyšší mysl, vědomí, uvědomění si své osoby, svědomí, svobodu, schopnost poznávat svého Stvořitele. Tím vzniká takový stupeň podobnosti, že můžeme dokonce hovořit o vztahu s pečetí jisté rovnosti, resp. o povolání k synovství - nakolik je to vůbec možné, aby se stvořený člověk mohl přiblížit Nestvořenému a pozemšťan byl synem Nejvyššího.

Podobnost člověka Bohu je vnitřním smyslem citované evangelijní perikopy, jak uvidíme dále.

-------------------

Kristus v našem citovaném biblickém úryvku prostými, každému srozumitelnými slovy zjevuje hluboké tajemství, které se dotýká samotných kořenů lidské spásy. Ukazuje to, po čem lidé od věků toužili, - jak dosáhnout odpuštění hříchů, jak překonat tu bariéru, která odděluje hříšného člověka od bezhříšného Boha. Zjevuje tajemství: Bůh ti odpustí všechny tvé hříchy, ač je jich jako vody v moři a ještě více, když ty dokážeš odpustit svým nepřátelům.

Jak vysvětlíme toto tajemství? Proč člověk vlastně tak nutně potřebuje, aby mu Bůh odpustil hříchy, a proč je získání odpuštění mých hříchů spojeno s tou podmínkou mého odpuštění mým viníkům?
K první otázce: spása člověka je neodlučně spojena s odpuštěním hříchů, protože - jak čteme v Písmu - do Božího království nevejde nic nečistého. (Představme si tu hrůzu, kdybychom byli do světla Božího království uvedeni v hříšném stavu - tj. s duší zohavenou hříchy a vášněmi - a tak bychom tam "strašili" na věky!) Všichni tedy nutně potřebujeme očistit od svých hříchů, abychom mohli (a chtěli) být uvedeni do trvalé Boží blízkosti a neshořeli se svými nečistotami sžíravým duchovním plamenem. Ten duchovní oheň už hoří a neúprosně spaluje vše nečisté a pomíjivé. Jednoho dne bude muset tímto plamenem projít každý z nás - a je jen a jen na člověku, jestli za svého tělesného života s nečistotou spojil své srdce a bude-li pak jeho srdce (tj. i duše) hořet i s ní (to není žádný rozsudek či trest, je to obnažení duchovního stavu, do něhož člověk sám sebe přivedl ve svém životě na zemi).

A k druhé otázce: spása je, jak už bylo zmíněno, spojena s bohopodobností, protože bohopodobnost je základem lásky člověka k Bohu. Nemůže dosáhnout plnosti lásky ten, kdo se Bohu vůbec nepodobá. Proto nás Bůh volá k tomu, abychom ke své spáse použili svou vůli a vyvinuli úsilí k obnovení bohopodobnosti - čili pro odpuštění svých hříchů napodobili Boha a sami odpustili svým viníkům.

... a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim... Tento princip nejen vstoupil do každodenní modlitby každého křesťana, ale stal se zároveň jedním z nenahraditelných pilířů našeho křesťanství. Není-li pevný, celá stavba našeho duchovního života se hroutí.

Nyní už jsme u jádra dnes dotýkaného tajemství - odpuštěním nepřátelům člověk napodobuje odpouštějícího Boha. Je to nevyhnutelná a podstatná součást dosahování bohopodobnosti, která je nutným předpokladem lásky a ta je zase silou, bez níž není možná spása.

Všimněte si, jak je učení o spásné síle odpuštění podobné učení o spásonosné moci svatých Tajin - zvláště přijímání Těla a Krve Kristových. Odpuštěním se křesťan stává Bohu podobným v lásce. A co se děje přijímáním? To samé. Stáváme se Bohu podobnými. Vždyť proč přijímáme Tajiny? Pijeme Kristovu Krev, aby se naše lidská krev, spojila s Krví Kristovou, čili abychom po přijímání měli i ve svých žilách Kristovu Krev. Jíme Tělo Kristovo, aby se naše tělo spojilo s Tělem Kristovým. To není jen posvěcení člověka, to je proměna. Uzdravení. Přijímáním se věřící stal Kristem. Až do chvíle, kdy hříšný zvyk, mentální setrvačnost a příchylnost k vášním nezačnou opět nitro člověka drolit a rozkládat získanou vnitřní celistvost.

Podobnost působení odpuštění a působení svatých Tajin je výmluvná. Jsou to totiž dvě spolupůsobící síly - synergie. Ze strany člověka: odpuštění; ze strany Boží: dar svatých Tajin. Uzdravení člověka se děje spojením obou energií: lidské a Boží. To je také důvod, proč podle jasného příkazu Evangelia (Matouš 5,23-24), nikdo z nás nesmí přijímat svaté Tajiny, pokud dříve neodpustil lidem.
-----------------------


Na druhé straně dobře víme, že odsuzování zbavuje člověka Boží blahodati. Svědčí o tom starcové, jimž je dáno vidět Boží blahodať (milost) na člověku. V jednom vyprávění ze Svaté Hory Athos se vypravuje o poustevnících, kteří žili o samotě či po dvou až třech v kalivách. V jedné takové kalivě žili mniši a kousek od nich, o něco výše, poustevník, který měl ve zvyku "zvonit", když začínal svou pobožnost. To jeho "zvonění" znělo dosti nelibě, protože on - nemaje zvon ani simandron - tloukl do nějakého plechového hrnce. Jednou seděl starec dolní kalivy na verandě a kousek před ním poslušník okopával zeleninu na zahrádce. Když se z poustevny opodál ozvalo poustevníkovo "zvonění", poslušník v nelibosti nad těmi zvuky řekl něco nevlídného o tom poustevníkovi a jeho počínání. V ten moment starec viděl svým duchovním zřením, jak jeho poslušníka opustila Boží blahodať a nevrátila se, dokud se nekál a nevyzpovídal.

---------------------------

Řada lidí si naříká: "Já bych mu chtěl odpustit, ale nejde to." Celá desetiletí hoří v některých lidech temný plamen zášti, touhy po pomstě, nebo prostě sžíravá hořkost nad utrpěnou nespravedlností, hořkost, která rozleptala jejich srdce. Člověk při tom sám sebe ospravedlňuje a upadá do bludného kruhu duchovní slepoty a zatrpklosti.

Ano, odpuštění může být velice obtížné - zvláště, když se proti člověku někdo projeví brutálně, úmyslně, zle, a nelituje toho. Vždy je však možné, aby člověk osvobodil z tohoto otroctví: z touhy po pomstě, zlopřejnosti, nenávisti, hořkosti atd. Ke znovunabytí svobody srdce jsou nutné tři věci:       

1.) Je potřeba dobrá vůle. Není-li vůle odpustit, požírá-li člověk masochisticky své vlastní srdce, není mu pomoci. Nemá smysl stále a znovu si v srdci připomínat křivdu, opět a opět si dokazovat svou spravedlnost a nevinu. Musíme v sobě pozdvihnout vůli a vymanit se z tohoto začarovaného kruhu nekončícího sebejitření, odsuzování toho, kdo nám ublížil, a sebeospravedlňování. Ten první krok - mít vůli odpustit - má každý ve své moci a každý to může učinit. Proto také Kristus (a následně Církev) stanovil závažnou podmínku účasti na svatých Tajinách: člověk, který nechce odpustit svým viníkům, nesmí přistoupit k přijímání.

2.) Boží pomoc. Na základě dobré vůle a snahy člověka se sklání nad lidským srdcem sám Bůh, aby tu krvácející ránu v něm vyhojil - to je zkušenost Církve. Když Bůh chce po lidech, aby si odpouštěli (a dobře při tom ví, jak hrozné věci si lidé někdy provádějí), jistě nežádá po nikom cosi nemožného - čili sám tomu pomáhá (blahodatí svatých Tajin). Nejde tu o zapomnění, Bůh nevymaže naši paměť! Blahodať Páně však způsobí, že prožitá hořká minulost ztratí svou moc nad přítomností. Nezapomeneme, ale jsme osvobozeni.

3.) Trpělivost. Znovu a znovu v sobě rozdmychávat touhu a vůli odpustit, vzývat Boha na pomoc, usvědčovat své vlastní hříchy, kát se, zpovídat se, přijímat svaté Tajiny. A modlit se za dobro pro toho, komu chceme odpustit. Možná z počátku není naše touha ryzí, postupně však proroste do srdce a stane se upřímným voláním z celé duše. Pak pocítíme v srdci slzy soucitu s druhým člověkem a přijde pláč z prožitku všeobjímající Boží lásky. Přijde odpuštění.

Stručně shrnuto: starci dávají prostou radu: zpověď a přijímání, a znova zpověď a zase přijímání, a tak stále co nejčastěji opakovat. Usvědčit se při zpovědi, odsoudit sebe a ne svého viníka, dostat léčivé rozhřešení a přijímat Tělo a Krev Kristovy. Po nějaké době i tvrdé srdce změkne, a člověk zjistí, že dokáže odpustit, a začíná současně vidět své vlastní hříchy.

Lidé posléze vyprávějí, jaká je to úleva. (Někdy přicházejí se slzami radosti a díků Bohu, že se něco takového s nimi stalo.) Po letech či desetiletích, co žili s dusnou temnotou v srdci, je jim náhle, jako když po bouři a dešti zmizí mraky, vysvitne slunce a vzduch voní novostí a chvěje se čistotou. Jak lehce se cítí člověk, který odpustil! Má pocit, že se po dlouhé dusivé době opět může svobodně nadechnout.

Jak krásně se pak cítíme po svatém přijímání! Na moment pocítíme, jaké to je být svoboden od vášní. Dotyk nadpozemské čistoty, radosti, štěstí a krásy svatosti.

---------------------------

P.S.

O dobré zpovědi

Jednou z hlavních věcí, kterou se věřící musí naučit, má-li prospívat v duchovním životě, je - naučit se zpovídat. Umění dobré zpovědi - to je neklamný základ duchovního života. Otcové i starci učí, že dobrá zpověď je taková, při níž se kajícník bez milosti obviní ze svých hříchů, sám se usvědčí a bez slitování se odsoudí. Za takto zpovídané hříchy ho už nebude soudit Bůh. Bez dobré zpovědi nejsou člověku odpuštěny jeho hříchy, a takový člověk často pak nedokáže odpustit svým viníkům. Proto kněz, slyší-li, jak kdo říká, že by třeba i chtěl odpustit, ale nedokáže to, zkoumá jako zpovědník především, má-li takový dobrou zpověď. (Nezřídka se zjistí, že se buď nezpovídá, nebo se zpovídá bez opravdového pokání.)

O zpovědi, jako klíči k duchovnímu růstu a k řešení zdánlivě neřešitelných životních problémů, často hovoří starci. Starec Paisios Svatohorec neustále připomínal lidem, že musejí často chodit ke zpovědi, aby vzali ďáblu právo, které nad nimi získal kvůli jejich hříchům, vášním, pokleskům, ledabylosti v křesťanském životě a nevědomosti.

Vybral jsem sem něco z poznámek, které nám zanechala duchovní dítka jasnozřivého starce Lavrentije Černigovského.
Jedna žena vyprávěla, jak chtěla jít na svou první zpověď, ale kvůli množství lidí se jí ten den k otci Lavrentiji nepodařilo nedostat; velice se tím trápila a smutná se vrátila domů. Dála pravila: »Měla jsem té noci sen, jak se zpovídám u báťušky Lavrentije. Sklonila jsem se nad evangeliem a vtom vidím jakousi listinu, která byla celá popsaná mými hříchy. Začala jsem mu vyprávět o svých hříších a vždy, když jsem o hříchu hovořila, zápis o něm ihned zmizel. Na konci zpovědi všechno zapsané bylo pryč, listina zůstala čistá.
Druhý den jsem znovu šla do chrámu... Když jsem se dostala k báťuškovi, říkám, že se chci poprvé vyzpovídat. On nato: "Jak to poprvé? Já jsem tě kvůli tvému soužení už dobře vyzpovídal." ... Nechtěl slyšet moje hříchy a říká, že už mne rozhřešil od hříchů a vše odpustil: "Jenom slož ruce na rozhřešující modlitbu."
Zeptala jsem se báťušky na svůj sen. On pravil, že se to stává, když se člověk kaje s čistým srdcem.«
Na závěr tedy shrneme o zpovědi: činné pokání je lidské dílo, na které Bůh odpoví. Pokání je nakypřená půda, do níž Bůh zaseje, a to, co vyroste, roste neustávající spoluprací člověka a Boha. Podobně jako rostlinu zahradník zalévá a okopává, ale slunce dává světlo a teplo, aby mohla vzrůst a vydat plody. Pokání je nutný předpoklad uzdravení člověka, ale tím, kdo uzdravuje raněné lidské nitro, je Bůh.








Zobrazit příspěvek č. 447 jednotlivě

Administrátor --- 20. 11. 2008
Ruský film o válce 08. 08. 08

Válka 8. 8. 08. Umění zrady

Na stránku s filmy umístěn odkaz na ruský dokument o válce v Jižní Osetii:

War 08.08.08. Umění zrady

Film je k dispozici ve dvou mutacích: ruské a anglické.

Také je tam umožněno si obě mutace filmu buď hned přehrát nebo si je stáhnout (ve dvou variantách kvality).

Připojen je krátký rozhovor s N. Chomsky: Radar není obrana, je to útok









Zobrazit příspěvek č. 446 jednotlivě

Administrátor --- 18. 11. 2008
ES na Moravě

Volba vikárního biskupa

Včera se v Olomouci konalo Eparchiální shromáždění Olomoucko-brněnské eparchie, což je podle ústavy naší pravoslavné církve nejvyšší sněmovní orgán pro správu eparchie. S požehnáním vladyky Simeona se zde konala volba vikárního biskupa pro olomoucko-brněnskou eparchii. Přítomnými delegáty byl jednomyslně zvolen archimandrita Joakim, představený monastýru sv. Gorazda v Hrubé Vrbce. (Posvátný synod biskupů již předem schválil kanonickou způsobilost otce Joakima, který byl Eparchiální radou nedávno navržen jako kandidát na úřad vikárního biskupa.)

Myslím, že celá eparchie se stejně jako delegáti na ES raduje z této volby a přeje otci Joakimovi mnohá léta.

Kéž ho provází Boží požehnání!









Zobrazit příspěvek č. 445 jednotlivě

Administrátor --- 14. 11. 2008
Z tisku - na západě pomalu mizí poslední zbytky křesťanství

Oxford letos vymění Vánoce za Festival slunovratu, věřící se bouří

Radnice anglického Oxfordu se rozhodla pro radikální krok – zruší letošní Vánoce. Tedy slavit se v městě slavné britské univerzity bude i tak, ovšem letos pod názvem Festival slunovratu. Přítomen bude i tradiční vánoční strom, koledy a zvonečky, jen název Christmas z ulic zmizí. Náboženští představitelé zuří. Návrat k pohanským oslavám slunovratu se nelíbí židům, muslimům ani křesťanům.

5. 11. 2008 08:53 - OXFORD
Radnice města ale potvrdila, že veškeré městské oslavy budou skutečně přejmenovány na Winter Light Festival, tedy Festival zimního světla čili slunovratu. A to vše kvůli tomu, aby byly tyto svátky všeobecnější.




Zobrazit příspěvek č. 444 jednotlivě

Administrátor --- 13. 11. 2008
Film na You Tube

Inside Orthodoxy

(Obrázky a valámský zpěv)







Zobrazit příspěvek č. 443 jednotlivě

Administrátor --- 11. 11. 2008
Zajeď na hlubinu

18. NEDĚLE PO 50nici; zázračný rybolov na hlubině

1  Stalo se, když se zástup na něj valil, aby slyšeli slovo Boží, že on stál podle jezera Genezaretského.
2  I uzřel dvě lodě, jak stojí u jezera, rybáři pak sestoupivše z nich, vypírali sítě.
3  I vstoupiv na jednu z těch lodí, kteráž byla Šimonova, prosil ho, aby od země odvezl maličko. A posadiv se, učil z lodě zástupy.
4  A když přestal mluviti, dí k Šimonovi: Jeď na hlubinu, a rozestřete sítě své k lovení ryb.
5  I odpověděv Šimon, řekl jemu: Mistře, přes celou noc pracovavše, nic jsme nechytili, ale na slovo tvé rozestřu síť.
6  A když to učinili, zahrnuli množství veliké ryb, takže se trhala síť jejich.
7  I ponukli tovaryšů, kteříž byli na druhé lodi, aby připluli a pomohli jim. I připlavili se a naplnili obě lodě, takže se téměř pohřižovaly.
8  To uzřev Šimon Petr, padl k nohám Ježíšovým, řka: Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný.
9  Hrůza zajisté byla jej obklopila, i všecky, kteříž s ním byli, nad tím lovením ryb, kteréž byli chytili.
10  A též Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteříž byli tovaryši Šimonovi. I dí Šimonovi Ježíš: Nebojž se. Již od tohoto času lidi živé budeš loviti.
11  A přivezše k břehu lodě, a všecko opustivše, šli za ním.
(Lukáš 5. kap.)

Líčení události o zázračném rybolovu v Evangeliu je od dávných dob Církví uchopeno nejen jako zpráva o tom, jak Ježíš vykonal jeden ze svých zázraků, ale též jako jinotajné poselství. V onom Ježíšovu: „Zajeď na hlubinu,“ staří četli výzvu k duchovnímu životu. Boží volání, abychom nezůstávali na mělčině - u povrchních světských pozemských starostí, pachtění a tužeb, ale zasvětili se něčemu hlubšímu.

Rybář lovící ryby schované pod hladinou (ryby ze souše neviditelné, ryby skrývající se lidským pohledům kdesi v hlubinách) je docela výstižným obrazem duchovního života - i ten se (podobně jako rybolov) zabývá něčím, co není ze světa vidět. Podobně jako rybář vynakládá čas a námahu, lopotí se na své lodi, protože , že někde v hlubinách pod ním ty ryby jsou, tak i duchovní člověk investuje svůj čas a energii do služby Bohu, protože , že Bůh existuje. Rybář vstává časně ráno (nebo loví v noci) a odepírá si spánek, tak i duchovní člověk se pro úspěch své námahy musí podrobit nějaké kázni, omezit se trochu. A to s pevnou vírou, ba, u vědomí, že činí něco smysluplného, ač se mu nevěřící svět směje a prohlašuje ho za blázna.

Představme si domorodého obyvatele některých míst např. v Africe, kde nejsou rybníky, ani jezera, natož moře. Voda na pití se sbírá z rosy či deště nebo se čerpá z hlubokých studnic. Takový člověk nikdy neviděl ani rybu, ani jezero. Kdybychom ho přivezli k rybníku, kde by mohl uvidět na loďce rybáře, jak pluje křížem krážem po hladině a pročesává vodu pod sebou sítěmi, co by asi tak učinil náš Afričan? Nejspíše by se koukl do vody - tam, kam oko dohlédne, neuviděl by ve vodě nic; náš rybář by mu pak musel připadat jako blázen, který jen cedí vodu svými sítěmi. Jenže ten rybář dobře ví, co dělá, on ví, že kousek pod hladinou, kam je vidět, ryby sice nejsou, ale tam dole v hloubi, kam už vidět není, tam že jsou kapři "jako telata".

Stejně tak to bývá někdy s námi, lidmi Kristovými. My dobře víme, co činíme, když se modlíme, postíme, omezujeme svůj život podle Božích přikázáních; víme totiž, co je v hlubinách (či výšinách), kam tělesné oko nedohlédne. Jenže lidé, jejichž obzor se omezuje jen na materialistickou mělčinu, nad námi budou nechápavě kroutit hlavou, případně nás prohlašovat z blázny. Světský člověk nikdy nepochopí, proč jevíme tolik zaujetí pro něco, co není vidět, čeho se nelze dotknout, co nezměříš ani neprozkoumáš.

-----------------

K dnešnímu evangeliu čteme apoštolský list, který začíná slovy: „Kdo skoupě seje, bude skoupě sklízet.“ I to je bez pochyb psáno o duchovním životě. Epištola tato přiléhavě navazuje na naši evangelijní perikopu.

Vše, co v duchovním životě činíme - modlitby, půsty, čtení evangelia a duchovních textů atd. - je setbou, kterou zde zaséváme, abychom v příštím životě sklidili mnohonásobný užitek. Kdo málo zasel, málo sklidí. Jak prosté.

Opět, pomůžeme si obrázkem ze zdejšího světa. Představme si rolníka, který ještě nemá zaseto, ale zůstal mu již jen poslední pytel zrní. Má na vybranou, buď jej odveze k mlynáři, nechá semlít na mouku a z ní napeče chleba a naplní si břicho. Nebo to zrní zaseje, a o příštích žních sklidí mnohonásobně více. S duchovním životem je to podobné. Máme zde, v tomto jediném svém pozemském životě, určité množství času, sil a energie. Buď to všechno užijeme pro uspokojení momentálních svých potřeb a žádostí, anebo dáme část stranou - vyhradíme nějaký čas na modlitbu, nějaké ty síly na půst, část své životní energie na duchovní život, čímž je jakoby zasejeme, abychom někdy později sklidili daleko více. Zemědělec, který má hlad, ale přesto nechá pytel zrna stranou na setbu, ví, že zasetím žita o něj na nějaký čas přijde, přesto si "utrhne od úst" a zrno na setbu neprojí - v důvěře, že když jej zaseje, tak - ne sice hned ale později přece - sklidí mnohem více. Stejně tak o čas a energii, které vložíme do duchovního života (a tím je duchovně zasejeme), v tomto životě přicházíme. Činíme to však nejen v důvěře, ale v pevné víře, že je to investice dobrá a nutná. A že vše, co zde zasejeme, se rozmnoží, a později vše tam sklidíme. Proč je to investice nutná? Inu, to je zase podobné tomu rolníkovi. On dobře ví, že jestli z jakýchkoliv důvodů projí i poslední pytel zrna, nebude už mít co zasít, a jako pěstitel tím skončil, protože již nikdy nic nesklidí. Tak i věřící člověk ví, že si nesmí nechat všechen svůj čas, všechny své síly a energii jen pro záležitosti patřící tomuto tělu a této pozemské existenci; musí něco vyšetřit - ber, kde ber, - aby duchovně zasel pro sklizeň v Božím království.

----------------

Uvažujme, co by to znamenalo, kdybychom dávali Bohu alespoň desetinu svého času. (A desetina - to je vskutku maličký dílek). Znamenalo by to, že bychom měli modlitbě, studiu Písma či bohoslužbě dávat souhrnně přibližně dvě a půl hodiny každý den. Kdo to dělá? Dříve to bylo v pravoslavných zemích zcela běžné. Většině dnešních věřících to však bude připadat jako nemožné.

Podívejme každý zcela upřímně a bez jakýchkoliv výmluv a pokusů nějak se ospravedlnit - kolik času průměrně dávám Bohu. A nemůžeme-li opravdu dávat Bohu těch deset procent, dávejme mu alespoň pět nebo třeba tři - ale čiňme to poctivě každý den. Zasívejme část svého pozemského času do duchovního pole, abychom sklidili blaženou věčnost.

----------------

Jako kontrapunkt k tomu, co se tu právě psalo o setbě, nechť slouží staroruská historka: »O tom, jak pijan v ráj vešel«:

Umřel jeden opilec a dumá: „Proč bych měl jít do pekla? Celý život jsem strávil s alkoholem jako v pekle. Půjdu raději do ráje.“ Přijde ke dveřím ráje, tam stojí apoštol Petr s klíči. Ochlasta mu říká, že chce do ráje, na což mu apoštol Petr odvětí: „Ne, to není možné, je řečeno: »Nezdědí opilci království Boží«.“ Nato se na něj opilec obrátí se slovy: „Vždyť já jsem jen jedinkrát zradil Pána, kdežto ty ses ho zřekl třikrát. Bůh ti odpustil a ty seš tady.“ Apoštol Petr se rozhodl pozvat si ještě někoho dalšího, aby zastavili pijana. Zavolal si žalmopěvce Davida. Přichází žalmista David, hraje na harfu a říká: „Není dovoleno nečistému opilci, aby byl na radě spravedlivých, neobstojíť bezbožní na soudu.“ Pijan se obrací na Davida: „Vzal sis cizí manželku? Její muže jsi nechal zabít? Hřích smilstva jsi spojil s hříchem vraždy? A při tom tady na harfu hraješ a mne sem nechceš pustit?“ Rozhodli se tedy David s Petrem zavolat si zákonodárce Mojžíše. Objevil se Mojžíš a hned vece: „Nemůže pijan egyptský vejít v zaslíbenou zemi Království Božího.“ Ochmelka se obrátí k Mojžíšovi: „A co ty píšeš ve svém Zákoně? Nezabiješ. Ale sám jsi zabil Egypťana a zakopal.“ Rozhodli se tedy Petr, David i Mojžíš pozvat si někoho z dávných dob. Zavolali si praotce Noeho. Uviděv kořala Noeho, zaradoval se a zvolal: „Noe pil jako já. Vysadil vinici, vyrobil si víno, opil se a nahý tam ve stanu ležel.“ A v tom - jak praví ta stará slovanská legenda - zazněl Boží rozsudek: „Za to, že opilec neztratil naději na spásu a doufá v Písmo svaté, ať vejde v ráj.“
No, je to lidové povídání, které chápejme jako svědectví hluboké pravoslavné víry, že každý, ale opravdu každý, má stále naději na spásu, pokud je v něm alespoň špetka víry v Boží milosrdenství. Kdo má však uši k slyšení, ať raději nepřeslechne tu apoštolovu výzvu k duchovní setbě...

-----------------

P.S.

Nabádání k setbě však nutno chápat správně. Nejedná se o žádný byznys. Petr poslechl Ježíše, zajel na hlubinu a ponořil sítě, ale byl to Bůh, kdo mu je naplnil tak, že praskaly a lodě se pod tím nákladem skoro potopily. Zemědělec zasévá, ale je to Bůh, kdo dává vzrůst. Tak i my duchovně zaséváme modlitby, půsty, činnou víru, zápas za ctnosti, askezi, almužny..., ale jen Boží milost proměňuje tuto setbu v žatvu do sýpek Božího království. Není v tom žádná spravedlnost, ale Boží milost, s níž Bůh přijímá, co dobrého člověk seje.

Bůh se k nám nechce chovat podle spravedlnosti (to bychom neměli žádnou naději na věčnou blaženost!), nýbrž podle zákona milosti (to je naše jediná naděje).

Připomeneme si jednu úvahu o lidském životě (inspirovaná je vyprávěním ve Filokalii):
Představte si, člověk žije 100 let. Z toho nejméně 20 let stráví spánkem. 10 let trvá než vyroste z nemluvněte a začne vést sebeuvědomělý život. 25 let pracuje, vydělává na chléb vezdejší. 15 let stráví nicneděláním. V lepším případě za celých sto let stráví alespoň 3 roky modlitbou - to je veškeré jeho čtení modliteb, osobní společenství s Božím slovem, stání na bohoslužbách. Co by si tím mohl podle zákona spravedlnosti od Boha asi zasloužit?

A i kdyby dal podle zákona desátku člověk Bohu ze sta let života celých deset, zasloužil by si tím věčné Boží Království?

A můžeme to klidně ještě rozšířit - představme si, že by člověk sto let nejedl, nepil, nespal; celých sto let od prvního nádechu do posledního výdech zasvětil Bohu. Co by si podle zákona spravedlivé odplaty zasloužil? 100 let v ráji. Nic více, nic méně.

Jenže člověk je volán k věčnosti. Věčné společenství s Bohem a v Bohu. Když Synu Božímu položili otázku: „Kdo může být spasen?“ Od odvětil: „Člověku je to nemožné. Avšak Bohu je všechno možné.“ I kdyby se člověk snažil všemi svými silami povznést se ke společenství s Bohem - přece si tím nemůže koupit věčný život za cenu obětovaného dočasného života, život nebeský za cenu života pozemského, život nesmrtelný za život smrtelný. Jsou to dvě nesrovnatelné věci. Závěr je, že naše spása je naprosto a cele závislá na Bohu. Žádným vlastním úsilím si člověk nemůže vydělat na dar spásy. Spása je vykoupena cenou krve Syna Božího. Na lidské straně se pro dar věčného života požaduje, aby se pokořil před Boží vůlí a souhlasné otevření se této milosti spásy, kterou získáváme v Ježíši Kristu. Život nikdo nemá sám ze sebe - je to vždy Boží dar; není jiného Dárce života, než Bůh. Jak se blahodatí Svatého Ducha sjednocuješ s Bohem, tak získáváš věčný život.

„Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy, jenž jsi všudy přítomen a vše naplňuješ, poklade blaha a Dárce života...“ modlí se každý den každý pravoslavný křesťan (tedy ten, který se vůbec modlí). Všichni, kteří kdy žili na zemi, žijí zde či budou teprve žít, dostali svůj život od Boha. Nám, lidem pokrokového atomového století, sice vědci od školních škamen vtloukají do hlavy, že podstata života je biologická záležitost, jenže nejsou schopni domyslet, že kdyby každou bytostí nevanul Duch života, tak by se celý ten biologický mechanismus rozpadl na neživé prvky a sloučeniny.

Vzpomínám si na těmito řádky na jeden výjev ze života geniálního chirurga a pravoslavného biskupa sv. Luky Vojnojasenského, jehož se dorážející bolševičtí politrukové jednou otázali: „Viděl jste Boha?“ Na což jim klidně odvětil: „Boha jsem neviděl. Mnohokrát jsem však operoval mozek a otevíral lebku, a rozum či svědomí jsem tam také neviděl.“

Každou bytostí vane Boží Duch. Pouze člověk má však schopnost odpovědět Bohu svou láskou, vděčností a v dokonalé pokoře se otevřít, aby nadále nežil už on, ale žil v něm Kristus.
Ano, jsi hříšník. A zasluhuješ smrt. „Není spravedlivý ani jeden, nikdo nehledá Boha, všichni zvrátili své cesty, nikdo nekoná dobro, ani jeden.“ To je kategorický soud Bible: není žádný člověk, který by měl autonomní spravedlnost, a nikdy takoví lidé nebyli. Vyprávějí-li vám o nějakých zbožných lidech, kteří nikdy nepoznali pokušení k hříchu, pak je mýtus. Z biblického pohledu nesmysl. Dokonce i Panna Marie, která se nedopustila osobního hříchu, nosila v sobě prvotní všelidský hřích a potřebovala ke své spáse vykupitelskou krev Syna Božího, stejně jako každý jiný člověk žijící na zemi.

Zasluhuješ smrt, leč Bůh se rozhodl dát ti život. Pokoříš se? Vezmeš ho?








Zobrazit příspěvek č. 442 jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2008
Nový film

Zjevné zázraky

Na web s pravoslavnými filmy přidáno nové video (rusky s českými titulky): Zjevné zázraky (52 minut)










Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 442 do č. 482)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz