1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 442 jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2008
Nový film

Zjevné zázraky

Na web s pravoslavnými filmy přidáno nové video (rusky s českými titulky): Zjevné zázraky (52 minut)








Zobrazit příspěvek č. 441 jednotlivě

Administrátor --- 7. 11. 2008
Zamyšlení nad památkou našeho patrona

Na okraj svátku sv. Václava

V jeho době v naší zemi působilo jak křesťanství východní (dnes bychom řekli: pravoslavné), tak i křesťanství západní (dnes bychom řekli římsko-katolické; v současnosti bývá sice zvykem zdůrazňovat, že i západní křesťanství bylo až do roku 1054 vlastně pravoslavné, takže mluvit o římskokatolickém křesťanství před r. 1054 není korektní, ale je to spíše jen bazírováním na formalitách, protože co se ducha /ba, i učení/ týče, pak už v době cyrilometodějské byl zřetelný duchovní rozchod mezi křesťanským Východem a Západem). V Čechách tedy bylo duchovenstvo z obou křesťanských sfér - bylo tudíž možno srovnávat jejich působení, resp. porovnávat ducha, jehož nositeli byli duchovní ze slovanské (cyrilometodějské) sféry, s duchem, kterého sem přinášeli ti, kteří náleželi do sféry německé (resp. západní, římské).

Sv. Václav (podobně jako před ním Bořivoj s Ludmilou) mohl volit - a vybral si pro svůj duchovní život cyrilometodějské východní křesťanství. Jako panovník zde nechával existovat i franské duchovenstvo, ale sám pro svou osobu zcela zřetelně dával přednost kněžstvu slovanskému. Vybral si víru, která mu ze světského hlediska nepřinášela prospěch - právě naopak, spíše ho jeho příchylnost ke slovanskému východnímu křesťanství dostávala do potíží. Kdyby preferoval západní kněžstvo, neslo by mu to spoustu výhod - za západním duchovenstvem stála celá světská moc západní Evropy - a tu by měl jako panovník na své straně (a to není bez významu; připomeňme si, že to byl panovník malé země). Přesto svůj duchovní život začlenil do slovanského křesťanství, za nímž nestála žádná světská síla, která by mu mohla reálně pomoci. Proč takto volil? Protože to byl především zbožný člověk a až potom panovník (i tahle jeho vlastnost mu způsobila tolik potíží a nakonec se stala záminkou pro jeho zavraždění).

Sv. Václav si vybral východní Pravoslaví jak srdcem tak i rozumem - byl to člověk vzdělaný (byl vyučen v knihách slovanských, latinských i řeckých - a to v době, kdy bylo na Západě běžné, že panovníci tamních států neuměli ani číst). I to byla možná jedna z příčin jeho volby: bylo jasně patrné, že s pravoslavným cyrilometodějstvím přichází vzdělanost, která pozdvihuje národ, v němž je východnímu křesťanství umožněno působit; to byl v té době veliký rozdíl vůči křesťanství západnímu, které tehdy trpělo zaostalostí (Řím mohl jen závistivě hledět na kulturní rozkvět Byzance) a i později pěstovalo vzdělání především v latině, čímž mohlo jen nepřímo pozdvihovat národní kulturu západních států (jaký to rozdíl proti cyrilometodějské byzantské misi, jež jako první své dílo překládala knihy do jazyka Slovanů).

Než, svatý Václav nebyl jediným panovníkem, který měl možnost poznat oba křesťanské proudy, či dokonce různá náboženství, a volit mezi nimi. Jiným takovým byl sv. Vladimír, který vyslal poselstva k okolním monoteistickým náboženstvím, aby se seznámila s islámem, judaismem a křesťanstvím. Ke křesťanství byl nakloněn možná ještě jako pohan i jednou ze svých manželek, která byla bulharskou kněžnou. Jenže k tomu, aby se zřekl pohanského mnohoženství a odmítl nabídky islámu, si muselo křesťanství získat jeho srdce (nelze za vším vidět jen holou politiku). A jeho srdce bylo - podobně jako v případě Václava - získáno pro Pravoslaví především kvůli jeho duchovní síle, která dokázala povznést lidského ducha, aby vytvořil tak vznešenou kulturu, že ti poslové Vladimírovi, kteří byli vysláni seznámit se s křesťanstvím, vyprávěli o své účasti na bohoslužbách v konstantinopolském chrámu Boží Moudrosti: "Nevěděli jsme, jestli jsme ještě na zemi, nebo už jsme v nebi."

Jiným případem byl sv. Alexandr Něvský, jehož se Řád německých rytířů snažil stůj co stůj získat pro římské křesťanství - sliby i hrozbami. A nešlo-li to po dobrém, pokusili se to uskutečnit po zlém. Leč když si Alexandr prohlížel jejich církevní knihy, a viděl v nich zřejmě i obrázky, jak vypadá západní evangelizace křížem a mečem, odvrátil se od vyslanců katolíků s nechutí. Proč? Byl to zbožný panovník. A tak posílali tajné agenty s cílem vyvolat převrat, jindy se pokusili sv. Alexandra otrávit, a když se to vše nepovedlo, vypravili proti němu Švédové (s požehnáním papeže Řehoře IX. táhli na Novgorod v r. 1240) a Němečtí rytíři (1242) válečná tažení. Alexandr vždy zvítězil. "Tyto dvě bitvy učinily obrat ve snaze papeže, šířit silou panství katolicismu na Rusi. Papež Innocenc IV. poslal roku 1251 kardinály ... přemluvit Alexandra, aby uznal papeže za hlavu církve i východní, ale marně" (Ottův slovník naučný). Alexandr totiž už nabyl přesvědčení, že více náboženské snášenlivosti se dočká od Tatarů než od západních křesťanů. Sv. Alexandr Něvský mohl srovnávat své křesťanství pravoslavné a římsko-katolické, a proto tak důrazně odmítl křesťanský západ; a byl to právě on, kdo definitivně zastavil západokřesťanskou expanzi na Východ (proto je to na Rusi jeden z nejslavnějších podnes nejuctívanějších jejich světců).

Dalším případem je Boris Bulharský. První křesťanský král tohoto národa přijal křesťanství (r. 864) na prosby své sestry, která byla válečnou zajatkyní v Cařihradu a stala se tam křesťankou. Boris byl pokřtěn v byzantské církvi (kmotrem mu byl císař Michal; ten císař, který vyslal sv. Cyrila a Metoděje na Moravu) a poté do Bulharska přišlo duchovenstvo z Byzance. Papeži se však podařilo intrikami a sliby přesvědčit Borise, že se tím dostane pod řeckou nadvládu. Ten se tedy oficiálně obrátil k papeži s žádostí o vyslání jeho kněžstva do Bulharska a při příchodu latiníků byli byzantští duchovní vyhnáni. Začalo se zde budování odnože Římské církve (dorazil i latinský biskup) a zavádění latinského obřadu, při čemž byla snaha církev konstantinopolskou u Bulharů všemožně diskreditovat.

Např. latiníci prohlašovali o byzantských kněžích, že nejsou vůbec kněžími, protože jsou ženatí, a že pomazání svatým myrem /biřmování/ z Konstantinopole není platné atd. To byl také jeden z důvodů proč sv. patriarcha Fótios (přítel sv. Konstatina - Cyrila Moravského; tento patriarcha spolu s císařem vypravil k nám misii soluňských bratří) svolal konstantinopolský sněm v r. 867, kde celý Východ přerušil společenství s papežem Mikulášem I. (který ostatně sv. Fótia už nějaký čas před tím proklel).
Jenže pak teprve Bulhaři viděli, jak se chová papežské duchovenstvo, a mohli srovnávat. Netrvalo to dlouho (asi v r. 870) a Bulhaři, nespokojení s latinským obřadem a chováním římských biskupů, přišli do Konstantinopole s prosbou, aby jim byli znovu posláni řečtí kněží. Brzy poté papežovo kněžstvo vyhnali.

Už v březnu r. 870 vysvětil konstantinopolský patriarcha pro Bulharsko arcibiskupa Theofylakta, jehož i se všemi, kdo s ním přišli do bulharské země, papež proklel, a patriarchovi třikrát pohrozil vyloučením z církve, neodvolá-li Theofylakta; na to však už na Východě nikdo nebral zřetel.
Od té doby už Bulhaři neopustili duchovní sféru byzantského křesťanství. Řím se s tím však nesmířil a stále se intrikami i výhružkami pokoušel přimět konstantinopolského patriarchu, aby "vrátil Bulharsko papeži" (mimochodem, spory o Bulharsko jsou jeden z kořenů velkého církevního rozkolu, kterým se v r. 1054 oddělil západní patriarchát od čtyřech východních patriarchátů a tím i od většiny tehdejšího křesťanstva). I přes veškeré úsilí Říma zůstali Bulhaři už na věky pravoslavní. Zaplatili však za to nesením těžkého osmanského jha a potoky mučednické krve.

Jak to uzavřeme? Osobním vyznáním. Jsem hluboce přesvědčen, že každý, kdo má tu možnost a může kvalifikovaně srovnávat, vybere si Pravoslaví.

Stejně jako není možné poznat Boha a nemilovat ho, tak - jak celým srdcem věřím - není možno poznat duchovní podstatu Pravoslaví a nezamilovat si je.

-----------

Příloha: ruská ikona sv. Václava








Zobrazit příspěvek č. 440 jednotlivě

Administrátor --- 5. 11. 2008
Patriarcha Pavle odchází

Srbský patriarcha podal žádost o uvolnění k odchodu do důchodu

Sdělují to srbské noviny a nejmenované církevní zdroje.
Patriarcha Pavle podepsal žádost o odchod už 12. října. Nyní musí rozhodnutí patriarchy schválit archijerejský sněm Srbské pravoslavné církve. Volba nového patriarchy se bude konat měsíc poté.

Credo.ru





Zobrazit příspěvek č. 439 jednotlivě

Administrátor --- 4. 11. 2008
O záhrobním životě

Byla Dimitrijevská zádušní sobota, kdy pravoslavná církev koná modlitby za zesnulé

Vybral jsem sem něco o tom, jak potřebné je vzpomínání zesnulých zvláště na proskomidii

Vyprávěla m. M.: »Když umíral otec, poprosila jsem ho, aby se mi na přímluvy báťušky Lavrentije zjevil ve snu, a on to slíbil. Jednou se mi skutečně ukázal ve snu: "Děkuji za bochníčky. Nic lepšího nepotřebuji, tohle mi pomáhá. Vím, že jsi v dluzích, jenže já bez těch bochníčků zahynu," řekl mi zesnulý otec v tom snu.
Šla jsem o tom povědět báťuškovi Lavrentiji a ten mi řekl, že ty "bochníčky" jsou ve skutečnosti prosfory, které se přinášejí na proskomidii (pro vzpomínání zesnulých). Jimi jsou smývány lidské hříchy.
Po čtyřiceti dnech se mi otec zjevil ve snu opět. Ptám se ho: "Jsi mrtev?" Odvětil mi: "Jsem mrtvý i živý." Táži se ho: "Na jakém jsi místě? Kde je ti určeno přebývat?" Odpověděl: "Ještě mi nikde neurčili."
Vypravila jsem se k báťuškovi, vyprávěla mu sen, a on pravil, že otec ještě neprošel celnicemi. Stává se, že někdo jimi projde za tři dny, za 20 dní, za 40 dní, jiný za rok či dva nebo za čtyřicet let. Záleží na tom, jaké má hříchy, a kde ho na jaké celnici zadrží. Proto je nanejvýš potřebné udělovat za něho almužny a přinášet prosfory na proskomidii. Čtyřicet let prochází celnicemi ten, za koho se někdo modlí, ale kdo má za sebou velké hříchy.«

Z vyprávění o ct. Lavrentiji Černigovském, jasnozřivém starci a prorokovi posledních časů

Proskomidie

Metropolita Lávr z Ruské zahraniční církve koná obřad proskomidie; chléb připravený pro Eucharistii je už na diskosu; biskup v ruce drží prosforu a vyřezává částečky za živé a zesnulé.
Poznámka:
zvyk přinášet chléb na liturgii má své kořeny v nejstarších křesťanských dobách. Už v době biblické se křesťanská obec scházela každý večer k bohoslužebnému shromáždění, s nímž bylo spojeno i společné stolování a Eucharistie. Bohatší křesťané přinášeli na toto shromáždění chléb, který byl požehnán a rozdělen mezi přítomné chudé, takže nikdo netrpěl hladem. Z těchto agape (hostin lásky) pochází - až do současnosti nadšeně udržovaný - pravoslavný obyčej rozdělovat po bohoslužbě mezi přítomné požehnaný chléb.
Zvláště v Řecké církvi stále ještě žije prastará praxe, kdy věřící v hojné míře sami pečou liturgické chleby (prosfory) a přinášejí je do chrámu ke konání bohoslužby, požehnání a k následnému rozdělení mezi přítomné.
Na některých místech ve slovanské církvi je zase obvyklé, že prosfory (jejichž přípravu ve slovanské církevní oblasti většinou zajišťuje duchovní správa církevní obce) jsou k dispozici v chrámové prodejně, kde je možno si jednu či více zakoupit a poslat je knězi do oltáře k proskomidii spolu s lístkem, na němž je zapsáno jméno pravoslavného křesťana, za něhož je prosfora obětována.

Proskomidie je obřad, který koná kněz před každou svatou liturgií na menším bočním stole zvaném žertveník. Žalmista v chrámu má v průběhu proskomidie číst žalmy - tzv. hodinky. Při tomto obřadu se s modlitbami připravuje chléb a víno ke konání eucharistie (je to poměrně složitý proces rozřezávání liturgického chleba, vyřezávání částí prosfor k proměně na Tělo Kristovo a na památku přesvaté Bohorodice a devatera řádů svatých). Proskomidie má důležitý symbolický význam: nad přinesenými dary jsou při jejich přípravě k Eucharistii recitovány úryvky z biblického proroctví o Kristově oběti a v rámci liturgie má proskomidie symbolický význam naplnění proroctví a předpovězeného narození Kristova.
Při proskomidii jsou z donesených prosfor na památku zesnulých i k modlitbě za živé vyřezávány malé částečky, které jsou kladeny vedle chleba připraveného ke konání Eucharistie a spolu s ním jsou později při liturgii přinášeny na svatý prestol (oltář).


Viz o tom i článek O síle modlitebních vzpomínek při proskomidii







Zobrazit příspěvek č. 438 jednotlivě

Administrátor --- 2. 11. 2008
Západní pojetí demokracie - svoboda jen pro šíření rozvratu?

Nad dokumentem komise USA o náboženské svobodě v Rusku

Dokument opakovaně pretenduje na roli "pravdy a poslední instance", poznamenává předseda Oddělení pro vnější záležitosti Moskevského patriarchátu, metropolita Kyrill.

Američtí experti povrchně a s předsudky posuzují pravoslavný přístup k chápání lidských práv a k problematice vztahů církve a státu... Svůj dokument chápou jeho autoři nikoliv jako jejich názor, který jsme připraveni ctít, ale jako svého druhu rozsudek ve věcech náboženské svobody v Rusku.

Ruská pravoslavná církev je znepokojena "radikálně-liberálním výkladem koncepce lidských práv" a je připravena zasadit se o zastavení zneužívání lidských práv; takovéto zneužívání "snižuje lidskou důstojnost a vede k erozi tradičních etických norem".

Metropolita Kyrill připomenul, že demokracie jakožto "společenský mechanismus" dovoluje existenci rozličných hodnotových systémů a není identická s jakoukoliv konkrétní ideologií, vykonstruovanou na Západě bez účasti dalších civilizací a kultur.

"Zvláště proto nás udivuje, že někteří se považují za majitele pravdy a za poslední instanci," zdůraznil představitel Ruské pravoslavné církve.

Hnutí za podporu stejnopohlavních "manželství", narkomanie, prostituce, euthanasie, jak se dnes rozmohlo na Západě, není možno dle metropolity Kyrilla chápat jako "kriterium demokracie společnosti a už vůbec nelze nutit všechny, aby věřili v prospěšnost něčeho takového nebo že je to správné či eticky přijatelné".

"My jsme naopak přesvědčeni, že tyto jevy jsou hříšné a otevřeně to hlásáme. Avšak nevynášíme a neprovádíme rozsudky, čímž se lišíme od demokratických systémů některých (západních) států, kde žalářují pastory kázající, že homosexualita je hříchem," prohlásil metropolita Kyrill.

Interfax religia

-----------

Stejné síly (působící především- ze západní Evropy a USA) se snaží oslabit postavení pravoslavné církev v Řecku. Zesnulý charismatický arcibiskup Christodulos veřejně nazýval tyto zákulisní síly "satanskými pletichami".






Zobrazit příspěvek č. 437 jednotlivě

Administrátor --- 27. 10. 2008
Ukřižované Kosovo

Divna Ljubojevic: Raspeto Kosovo



Podívejte se, co dělají Albánci s pravoslavnými chrámy v Kosovu.

Autor plánu osamostatnění Kosova, Ahtissari, právě získal Nobelovu cenu míru.





Zobrazit příspěvek č. 436 jednotlivě

Administrátor --- 24. 10. 2008
Ještě na okraj ukrajinského problému a všepravoslavného setkání ve Fanaru

Volné pokračování příspěvku č. 435.

Pozoruhodná je pak i druhá polovina vatikánské zprávy. Zde je citace patriarchy Bartoloměje z celopravoslavného setkání konaného minulý víkend v Istanbulu, která začíná slovy: "Jevíme se nepravoslavným křesťanům často jako rozdělení." Tato patriarchova slova jsou samozřejmě vděčně citována Vatikánem; možná se mýlím ale vypadá to, jakoby byla určena spíše západním novinářům a Vatikánu, než přítomným pravoslavným hierarchům. Každý, kdo jen trochu vidí do dění v pravoslavné církvi, totiž ví, že dnes existuje až příliš mnoho pravoslavných křesťanů, kteří si myslí, že jsou to za posledních sto let právě různé podivné aktivity Konstantinopolského patriarchátu, co rozbíjí jednotu světového Pravoslaví a způsobuje různá rozdělení. A dnes se už s ostře odmítavým názorem na některé nápady předkládané Konstantinopolí netají ani synod Ruské pravoslavné církve.

Situace se vyhrotila letos před návštěvou patriarchy Bartoloměje na Ukrajině, kde byl Juščenkem plánován jakýsi akt uznání rozkolné nekanonické tzv. "Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu" Konstantinopolí. Tato rozkolná ukrajinská církev, v jejímž čele stojí samozvaný patriarcha Filaret (Denisenko), dostala od prezidenta Juščenka podporu téměř jako státní církev (a podle toho se "filaretovci" také politicky angažují, viz jejich role při volbách nebo v "oranžové revoluci"), leč má ten fatální defekt, že ji nikdo v celém pravoslavném světě neuznává. Vedle ní na Ukrajině - dnes stejně jako dříve - existuje skutečná Ukrajinská pravoslavná církev, která je autonomní církevní strukturou v rámci Moskevského patriarchátu.

Je docela zajímavé, jak o této situaci informují česká média, která v této otázce většinou přejímají informace od ekumenických organizací či z římsko-katolických zdrojů (no, přece se na pravoslavnou problematiku nebudou novináři ptát pravoslavných, že?) Většinou čteme zavádějící zjednodušené informace, které hovoří prostě o "ukrajinské pravoslavné církví, která nechce být pod Moskvou"; o kanonické ukrajinské pravoslavné církvi (k níž se hlásí většina z 28 milionů pravoslavných Ukrajinců), u nás nejčastěji ani slovo, hovoří se hlavně o církvi Denisenkově, protože ta má podporu Juščenka a Juščenko má podporu západu. Jak prosté.
Na oslavu 1020. výročí pokřtění Kyjevské Rusi (které mělo dle otevřených vyjádření z Juščenkova okruhu být "opravou" 1000. výročí, jež se v r. 1888 oslavovalo hlavně v Moskvě) bylo plánováno udělat malou reprízu toho představení, jemuž se vžilo říkat "oranžová revoluce". Ukrajinci mi vyprávěli, že byly už objednány spousty autobusů a konán nábor lidí na západní Ukrajině, aby bylo možno navozit je do Kyjeva před konstantinopolského patriarchu, kde měly "masy ukrajinských věřících" demonstrovat "celonárodní touhu" po uznání Kyjevského patriarchátu Konstantinopolí a nespokojenost s Moskvou.

(Abychom pochopili, jak je na Ukrajině možné zorganizovat masové demonstrace proti čemukoliv nebo pro cokoliv, musíme si uvědomit krajní bídu, v níž žijí obyvatelé některých ukrajinských regionů; když přijedete do takových vesnic a slíbíte lidem, že je odvezete podívat se do Kyjeva, kde dostanou zadarmo oranžové tričko, mohou se tam někde ve stanu dosyta najíst a k tomu ještě dostanou tři dolary, můžete si takto celkem levně nakoupit skutečně masový kompars na jakoukoliv revoluci.)
Jenže tentokrát to nevyšlo. Těsně před příjezdem patriarchy Bartoloměje přišla na západní Ukrajinu právě do těch regionů, odkud byli rekrutováni ochotníci na demonstraci, hrozná povodeň (v tuto roční dobu krajně neobvyklá); pak se protrhla někde hráz, zátopová vlna způsobila velké škody, lidem to smetlo domy, a tak měli úplně jiné starosti než dělat někomu kompars v Kyjevě. Takže se žádná demonstrace nekonala (jediná demonstrace, která hrozila, byla demonstrace pravoslavných Ukrajinců Moskevského patriarchátu, kteří dopředu pohrozili patriarchovi Bartolomějovi, že na jakýkoliv náznak vstřícnosti k Fileretu Denisenkovi budou masově reagovat). Patriarcha Bartoloměj byl z toho všeho nejdříve asi trochu vyveden z míry, takže v prvním oficiálním projevu zapomněl oslovit a pozdravit hlavu Ukrajinské pravoslavné církve MP metropolitu Vladimira, který stál hned vedle něho, a na jehož kanonickém území stál zase patriarcha Bartoloměj (působilo to dojmem, že si tady někdo na poslední chvíli přepisoval projevy a vladyku Vladimira, s nímž se původně už vůbec nepočítalo, si tam prostě zapomněl dopsat). Celá oslava proběhla v klidu, patriarcha konstantinopolský spolusloužil velkolepou liturgii s patriarchou moskevským, objímali se a líbali, v proslovech si vyměňovali slova o důvěře, lásce a vzájemném uznávání, jak je to obvyklé. Oba patriarchové se tvářili spokojeně a radovali se z toho, že Ukrajina je pravoslavná. Mezi přítomnými jsem zahlédl očividně zasmušilého Juščenka, který se ani nepokoušel skrývat své rozčarování z té kvetoucí harmonie mezi Konstantinopolí a Moskvou, a když kamera zabrala jeho místo později, bylo už prázdné.

-----------------


Ruský patriarcha Alexij II.
Pozastavme se ještě nad průběhem setkání, které se konalo 10. - 12. října v Konstantinopoli. Na tomto, patriarchou Bartolomějem I. pořádaném, historickém setkání hlav všech pravoslavných církví si zástupci Moskevského patriarchátu zdvořile vyposlechli snění konstantinopolského patriarchy o "větší jednotě pravoslavných církví" a jeho tužby, aby byla více vidět jeho "služba jednotě", která po roce 1054 náleží "právě Konstantinopolskému ekumenickému patriarchátu". Mám pocit, že přítomnost delegátů Ruské církve a zvláště později Alexije II. na tomto "historickém setkání", čili na akci patriarchy Bartoloměje, byla možná tak trochu výměnou za uvážlivé chování Bartoloměje v létě v Kyjevě, kde v konečném výsledku návštěva konstantinopolského patriarchy vyzněla jako podpora Moskevskému patriarchátu (ač to těsně před kyjevskou slavností už skoro nikdo nečekal).

Nyní v Konstantinopoli patriarcha Alexij sice nebyl na zahájení setkání (byl zastupován biskupem číslo dvě Moskevského patriarchátu - metropolitou Kyrillem, vedoucím oddělení vnějších vztahů), ale přijel na jeho závěr. Leč podstatné pro Konstantinopol bylo, že vůbec přijel a že se Rusové zúčastnili. (Buď jak buď - bez Moskvy nemá žádné "všepravoslavné setkání" valný smysl, to je v pravoslavném světě každému jasné.) Zrakům pozorovatelů neušlo, že patriarchovi Alexiovi bylo připraveno neobvykle velkolepé uvítání. Z letiště odjel moskevský patriarcha ihned do rezidence patriarchy Bartoloměje, kde proběhl rozhovor "z očí do očí" (jak to píší ruští komentátoři). Poté kráčeli oba patriarchové slavnostně druh s druhem společně do chrámu sv. Jiří na závěrečné zasedání konference. Tady se patriarcha Bartoloměj opět obrátil k moskevskému patriarchovi s uvítacím pozdravem, neopomněv mu pogratulovat k jeho 80. narozeninám (které však budou až koncem února). Takovou okázale projevovanou laskavost dávají komentáře tak či onak do souvislosti s průběhem oslav 1020. výročí Kyjevské Rusi.

Na začátku setkání pravil metropolita Kyrill jménem patriarchy Alexije mj.: "U vědomí důležitosti a aktuálnosti tohoto bratrského setkání ... přijala Ruská pravoslavná církev rozhodnutí účastnit se. Proto jsme dnes zde, bez ohledu na skutečnost, že je v tomto shromáždění přítomen Jeho přeosvícenost metropolita Stefan z Estonska, který zde reprezentuje církevní útvar, který není všepravoslavně uznáván jako autonomní církev." Není tedy pravdou další tvrzení Vatikánského rozhlasu, který hlásil: "Estonská církev na tomto setkání nebyla zastoupena." (Netřeba už rozebírat, že toto nepravdivé tvrzení použil Vatikán v tom smyslu, jakoby údajná absence Estonské církve ve Fanaru byla vynucena nesnášenlivostí patriarchy moskevského.)
Na závěr bylo účastníky setkání přijato "Poselství k pravoslavným národům a celému světu". V něm se vyjadřuje odhodlání aktivně hlásat učení Kristovo, vést pevnou opozici vůči nacionalistickým, rasovým, ideologickým a náboženským rozepřím, "vést teologický dialog s ostatními křesťany a mezináboženský dialog zvláště s islámem a židovstvím, protože dialog je jediným způsobem řešení nesouhlasu mezi lidmi, zvláště v takové epoše, jakou je ta naše, kdy jakákoliv rozdělení, včetně rozdělení ve jménu náboženství, jsou hrozbou míru a jednotě lidí".

Jeden z hlavních úkolů konference - jak se domnívají ruští komentátoři - mělo být řešení vztahů k Vatikánu. V Poselství o nich není ani slovo. Povšechná obligátní proklamace o teologickém dialogu s ostatními křesťany zjevně připadá komentátorům podivně stručná. (Je to vskutku dosti nápadné - zvláště když se v textu proklamuje dialog "zvláště s islámem a židovstvím", a o Římu - ticho po pěšině - je prostě zabalen do balíčku "ostatních křesťanů".) Stejně tak odůvodnění potřebnosti dialogu zůstává již bez sebemenší zmínky o naději na brzké dosažení jednoty všech křesťanů, ale spokojilo se s obecným odvoláním na řešení neurčitých všelidských nesouladů, které jsou hrozbou míru. Dokonce i o ekologii je toho v Poselství napsáno podstatně více než o náboženském dialogu. To o něčem vypovídá. Ruský komentátor poznamenal: "Spolu s demonstrací všepravoslavné jednoty, která byla v průběhu konference patrná, to může znamenat mlčenlivou ale jasnou zprávu: světové pravoslaví hodlá nabrat druhý dech a pretenduje na vůdčí roli v křesťanském světě. Počkejme. Uvidíme," píší ruské noviny.

Já osobně si nemyslím, že by Pravoslaví jako celek snilo o nějaké hlavní světské roli, leč proces emancipace a uvolňování vazeb se západním křesťanstvím je i přes odpor Konstantinopole všeobecně zřetelně patrný ve většině pravoslavného světa. (To je bez pochyb mj. důsledek aktuální hořké zkušenosti Pravoslaví se západními církvemi v průběhu devadesátých let, kdy tyto církve hleděly na Východ jen jako na kořist a cíl dobyvačných "misionářských" tažení.) O jednotě se již prakticky nemluví a v možnost upřímného a rovnoprávného partnerství se Západem už Východ věří jen pramálo.

I z této perspektivy možno hledět na vystoupení Ruské církve (tj. s obrovskou převahou největší pravoslavné církve) z Konference evropských církví, která se (přeložíme-li si moskevské komuniké z diplomatického do normálního jazyka) změnila na pletichářskou organizaci odumírajícího západního post-křesťanstva.
Ještě krátké pozastavení nad ve Fanaru vydaným Poselstvím.
V textu Poselství cítí Rusové známky rukopisu metropolity Kyrilla; např. v pasáži, kde se píše: "princip světského státu nesmíme chápat jako radikální vyhnání náboženství ze všech sfér života (společnosti)" nebo že dnes je "životaschopná jen taková ekonomika, která spojuje efektivitu se spravedlivostí".

V dokumentu lze zaslechnout ozvěny nedávno v Rusku proběhlé bouřlivé debaty o vztazích vědy a náboženství: "Pravoslavné církvi je cizí chopit se péče o rozvíjení vědeckého bádání a formulovat svou pozici ke každému vědeckému problému. Spolu s tím však Pravoslaví reaguje na nebezpečí, která jsou skryta v určitých výdobytcích vědy, a poukazuje na hranice vědeckého poznání a připomíná existenci jiného poznání, které není bezprostřední součástí sféry vědy, ale je nutné pro patřičné omezení svobody a správného používání plodů vědy na principu ctění důstojnosti lidské osoby a odmítnutí egocentrismu."
Podobně je jasně vyjádřena církevní pozice v otázkách sňatků a rodiny. Církev má hledat způsoby, jak podporovat mládež a mnohodětné rodiny.
Krátce zhodnocena byla i současná ekonomická krize. (Viz příspěvek 432)
Spolupráce Ruské a Gruzínské církve při nedávném válečném konfliktu byla dána za příklad plnění povinnosti služby smíření.












Zobrazit příspěvek č. 435 jednotlivě

Administrátor --- 21. 10. 2008
"Jak Rusko vystoupilo z KEC" - tentokrát dle podání vatikánského

Další znamení doby: o vatikánském zpravodajství a vztahu Západu k Rusku

Minule jsem informoval, že Ruská církev vystupuje z Konference evropských církví (KEC). Pozoruhodné je, jak o tom informuje Vatikánský rozhlas. Srovná-li se si způsob, jakým se vyrábějí "informace made in Vatikán", s realitou, možno zaznamenat i tam odraz té rostoucí averze Západu vůči Rusku.

Zde je jádro této zprávy z Vatikánu:

„Moskevský patriarchát včera oznámil, že ruská pravoslavná církev vystupuje z Rady evropských církví. Moskva stále odmítá uznat nezávislost estonské pravoslavné církve. Ta byla sice uznána Konstantinopolí, ale Moskva považuje estonskou církev za své církevní území. Na protest proti plánovanému uznání estonské církve Radou evropských církví Moskva zrušila své členství v tomto sdružení. Podle Gerda Strickera, experta na východní církve, se Moskva vždy snažila zabránit tomu, aby jakákoliv mezinárodní církevní grémia uznala nezávislý status estonské církve, což prakticky znamená zabránit vstupu této církve do takových uskupení.“
Na první pohled jsou zjevné účelové odchylky od pravdy, jimiž se vatikánská zpráva vyznačuje. "Moskva stále odmítá uznat nezávislost estonské pravoslavné církve," hlásá do světa Vatikán. Zde je (záměrně?) situace v Estonsku zjednodušena a zkreslena. O existenci původní kanonické Estonské pravoslavné církve se mlčí. A nekanonická "Estonská apoštolská pravoslavná církev" nově utvořená Konstantinopolským patriarchátem je vydávána za jedinou estonskou církev.

"Na protest proti plánovanému uznání estonské církve Radou evropských církví Moskva zrušila své členství v tomto sdružení," nepravdivě informuje Vatikánský rozhlas.

Jestliže v prvním citovaném případě lze ještě doufat, že si vatikánský novinář prostě jen nedal práci proniknout hlouběji do problému, tak k tomuto druhému citátu již nelze říci nic jiného, než: klamavá informace (nějak se mi nechce použít rovnou slovo lež). Ruská pravoslavná církev ve svém oficiální prohlášení k této věci velice zřetelně sděluje, že důvodem k jejímu odchodu z KEC není uznání té estonské církve, která je pod Konstantinopolí, ale neochota uznat tu estonskou pravoslavnou církev, která je pod Moskvou, - a hlavně nečestné a neústavní jednání vrcholných představitelů KEC spolu s pronikáním politických vlivů do této organizace. (Viz o tom naši zprávu s překladem podstatných částí ruského komuniké.)

Smutné je, když zrovna v profesionálním církevním médiu, které by světu mělo být morálním příkladem, je ignorováno základní etické pravidlo novinařiny - přinášet nejprve informace, až potom spekulace a rozhodně ne výmysly. Snad budete se mnou souhlasit v následujícím předpokladu: pakliže hodlá novinář psát o někom, kdo učinil závažný krok, měl by ve své zprávě nejprve poinformovat, jak sám aktér podniknutý krok zdůvodňuje, a teprve potom se pouštět do komentářů. Proč by se vlastně konaly tiskové konference či vydávala komuniké, když by si novináři měli zdůvodnění, názory a postoje aktérů vymýšlet sami? Jenže Vatikánský rozhlas ve své zprávě zcela ignoruje oficiální komuniké Moskvy vydané k tomuto kroku, zamlčí samotnou jeho existenci, a místo toho podá "vysvětlující" komentář jakéhosi svého "experta na východní církve", který však buď problematice vůbec nerozumí nebo si vymýšlí či "vaří z vody". (Opět, nechce se mi tvrdit, že vědomě lže.)

U světských medií jsme na nezodpovědnost již tak zvyklí, že se nad podobnými případy ani nepozastavujeme. Říká se, že žijeme v době informací. Já bych řekl, že spíše žijeme v době dezinformací. Stala-li se však novinářská svévole v postkřesťanské společnosti již tak obvyklou, že nemá už cenu na všechny ty masově šířené hlouposti reagovat, pak alespoň ještě v případě křesťanských médií bychom možná měli všechny případy klamavého zpravodajství neúnavně usvědčovat. (Mějme při tom na paměti, že zde nejde o rozdílnosti v teologickém výkladu víry, nebo nesouhlas ve výkladu historie - to vše je legitimním předmětem diskuse; tady se jedná o ověřitelné informace ze zcela současného dění.) Zmanipulované zprávy nejsou totiž jen soukromou ostudou vydavatele, ale svědectvím morálního marasmu, do něhož se boří západní církve, a z toho mají následně před světem nakonec ostudu všichni křesťané. Je to situace úzce související s jinými případy mravní pokleslosti - např. té, která se na některých místech tak rozšířila mezi katolickým kněžstvem - celá ta neskutečná hromada případů pedofilie, jež se před západní veřejností stala téměř symbolem celibátního duchovenstva (žalob o odškodnění bylo v Americe tolik, že výsledná suma, kterou musí církev uhradit obětem zvráceného kněžstva, dorostla nepředstavitelných rozměrů, až to hrozilo bankrotem celé americké katolické církve). Pak ve Vatikánu pláčou krokodýlími slzami, že křesťanství a církev ztrácí v očích veřejnosti morální kredit. A protestanti? Ti, se svou otevřenou náručí vůči sodomii, se přímo demonstrativně smějí základním biblickým mravním imperativům. Chápejme, že falešné zpravodajství a mravní zločiny jsou dvě strany jedné mince - obojí vyrůstá z morálně nezdravého základu církevního života.
Nepochybuji o tom, že Vatikán má skutečné odborníky na otázky východních církví a znalce reálných poměrů v Pravoslaví, ale jejich hlas si zřejmě nechává jen pro své interní porady. Ve zprávách Vatikánských medií hlas těchto expertů moc slyšet není.

Proč nechce Vatikánský rozhlas své posluchače třeba jen lehce zasvětit do skutečného dění uvnitř pravoslavné církve? Pak by místo trapných dezinformací o Estonsku mohla např. v komentáři k citovanému projevu patriarchy Bartoloměje (volajícím po významném nárůstu významu Konstantinopolského patriarchátu) zaznít pro západní věřící alespoň mlhavá informace, jak jeho slova někteří (a myslím, že jich není málo) v pravoslavné církvi vnímají: jako projev vzrůstajících ambicí Cařihradu a touhy konstantinopolského patriarchy po moci nad světovou pravoslavnou církví, čemuž se běžně říká "pokušení papismu". To je patrně důvod, proč se většina pravoslavného světa staví tak vlažně ke skoro sto let svolávanému (ale stále nesvolanému), dlouho připravovanému (ale stále nepřipravenému), velkému všepravoslavnému sněmu (který Vatikánský rozhlas neopomněl připomenout). V Pravoslaví je velice silná prvokřesťanská tradice svrchovanosti a nezávislosti jednotlivých místních pravoslavných církví; proto všechny (snad kromě Konstantinopole) zdůrazňují, že prvenství ekumenického patriarchátu je jen a pouze čestné. Pravoslavný theocentrismus se naprosto zásadně rozchází s papistickou antropo-centrickou eklesiologií římskokatolické církve - jenže o tom by vatikánské médium asi nechtělo chtít šířit informace.

Nevadí, tak zkusme jiný námět.

Když už Vatikánský rozhlas vydává článek, v němž probírá estonskou otázku a zároveň zmiňuje přípravu velkého všepravoslavného sněmu, proč neuvede nějaké souvislosti? Proč alespoň pár slov neutrousí o tom, že vlekoucí se přípravy na Velký sněm zamrzly v r. 1996 právě kvůli Estonsku, resp. kvůli napětí mezi Moskvou a konstantinopolským patriarchou, který ustanovil v Estonsku církevní strukturu pod svou jurisdikcí - paralelní vedle existující struktury Moskevského patriarchátu? (Tento nový církevní útvar Moskva neuznala a podobně i další pravoslavné církve, jenže patriarcha konstantinopolský prosazoval účast jeho zástupců na všepravoslavných akcích; Moskva se kvůli tomu musela nejednou zříci účasti na shromážděních pořádaných Konstantinopolským patriarchátem. Posledním takovým případem bylo nedávné zasedání pro dialog s Římem v Ravenně.) Proč Vatikánský rozhlas nezmíní, že právě tato otázka se mezi oběma stranami ve Fanaru řešila a nikoliv bez pokroku? (Byl přijat dokument stvrzující dohodu, podle níž od nynějška se budou celopravoslavných setkáních účastnit pouze ty církve, které jsou uznávány v celém pravoslavném světě. A tím byla příprava Velkého sněmu možná vyvedena ze slepé uličky.) To by byly alespoň nějaké hlubší informace, které by uváděly západní věřící k nahlédnutí pod povrch dění, aby se mohli snáze orientovat v interní situaci Pravoslaví a případně lépe porozumět procesům utvářejícím vnitřní život pravoslavných církví. Jenže spíše to vypadá tak, že o tohle se západokřesťanským médiím vůbec nejedná - ba, právě naopak.

Vatikánský článek končí téměř úsměvně, a bezesporu nečekaně otevřeně a výmluvně: "Patriarcha Bartoloměj je nadcházející víkend očekáván opět ve Vatikánu, kde by měl v Sixtinské kapli v rámci synodu spolu s papežem přesedat nešporám." A tam se po nešporách poradí, jak dál (chtělo by se dodat).

-------------------------------------

Zpráva Vatikánského rozhlasu, nad kterou se zamýšlíme, je tak chytře psychologicky koncipovaná, že je těžko věřit v nějaké novinářské nedopatření či náhodné morální selhání vatikánské redakce.

Je promyšlený slepenec zkratky a falše, který v neinformovaném čtenáři musí vyvolat přesně tu reakci, jaká zřejmě byla redakčním záměrem. Klíčovou roli tu hraje zamlčení důležitého faktu - oficiální tiskové zprávy, ve které Moskva vysvětluje a odůvodňuje svůj krok. Rozumějte mi správně, nejde zde jen o zamlčení obsahu toho moskevského komuniké, ale především o utajení jeho samotné existence. Úmysl je zjevný: vytvořit dojem, že Moskva arogantně a bez vysvětlení odešla z nějaké instituce, která má v názvu slůvko "evropský", a práskla za sebou naštvaně dveřmi, protože se tato evropská instituce dokázala chrabře a charakterně ubránit vyděračskému diktátu moskevského rozpínavého imperialismu. To je zcela v kontextu celozápadní mediální politiky: vytrvale představovat Rusko jako nebezpečné, nepředvídatelné, arogantní, expanzivní, imperiální, surové, nezdvořile divošské - a hlavně neevropské. Prostě vyvolávat strach z Ruska. A strach lidí dá posléze zelenou jakékoliv agresi (politické, hospodářské či vojenské) vůči Rusku.

V tomto tónu se nese celá zpráva Vatikánského rozhlasu. Redakce tohoto média pochopitelně může na jisto počítat s tím, že západní čtenář (či posluchač) nemá ani páru o tom, co se to tam v tom Estonsku mezi pravoslavnými vlastně děje (spousta Zápaďanů nebude vůbec vědět, kde to Estonsko vlastně přesně je). Takže není nikterak složité zkreslenou informací a hlavně jednoduchým nástinem situace zmanipulovat myšlení čtenáře tak, aby si udělal závěr, který bude kopírovat manipulaci politickou, jež je mu nalévána do hlavy: zlá a vládychtivá imperiální Moskva svírá ve svých krutých spárech nešťastné pravoslavné Estonce, naříkající pod okovanou botou Alexije II. a toužící po církevní emancipaci, kterou jim vlídně a nezištně nabízí hodná Konstantinopol.

V pohledu na situaci v pravoslaví, který západním lidem předestírají už i jejich církevní média, lze snadno najít základní schéma manipulace, pro jejíž zdar je vždy potřeba nejprve zřetelně lidem označit, kdo je zlý a kdo je dobrý. Manipulace nesmí být komplikovaná - je potřebná jednoduché přehledné vykreslení situace a jednoznačné vymezení rolí: kdo je hodný a kdo je zlý; základem, bez něhož se manipulace nemůže obejít, je černobílé vidění světa. Rozdělení rolí, jak je Západ přiděluje, je v tomto případě jasné: Konstantinopol s námi spolupracuje - takže to je ten hodný strýček; kdežto Moskva je potížista, který s námi moc nespolupracuje, tak to je ten zlý tyran.

A jsou tu stále náznaky, že by se touto optikou mohlo hledět i na ukrajinský problém. Např. asi takto: Ukrajinci chtějí církevní osamostatnění čili autokefalitu, Konstantinopol je připravena vyjít jim vstříc, kdežto Moskva nechce Ukrajinu pustit ze svých drápů. Falešnost takového umělého pohledu vidí dobře pravoslavný Čech - vždyť naše církev dostala od Moskvy autokefalitu už v roce 1951 a ač byla v následujících desetiletích naše autokefalita v pravoslavném světě běžně akceptována, byla to právě Konstantinopol, kdo tuto autokefalitu neuznával a odmítal ji potvrdit; teprve v r. 1998 vydal patriarcha Bartoloměj dekret o požehnání autokefality Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Velice podobným případem je Americká pravoslavná církev, která původně patřila do jurisdikce Moskevského patriarchátu; ten jí v r. 1970 udělil autokefalitu, což Konstantinopol odmítla akceptovat, nakonec už byla autokefalita Americké církve uznávána církvemi Bulharska, Gruzie, Polska a Československa, ale nikoliv Konstantinopole. A dějiny znají řadu případů, kdy právě Konstantinopolský patriarchát držel různé národní církve "zuby nehty" ve své jurisdikci a uznal jejich autokefalitu až dodatečně po jejich faktickém osamostatnění (viz např. Bulharsko, Albánie, Gruzie).

Pohleďme však na případ Ukrajiny ještě z jiného úhlu. Nepodobá se vlastně ve svém principu např. takovému Bulharsku (to bylo po vyhlášení autokefality 70 let v rozkolu s Konstantinopolí, která jeho autokefalitu neznávala - až do r. 1945)? Akorát s tím rozdílem, že zde tuto národní církev nedrží Konstantinopol ale Moskva? Samo za sebe vypovídá, že většina pravoslavných věřících i duchovních je spokojena se širokou mírou autonomie, kterou od Moskvy Ukrajinská pravoslavná církev spadající pod patriarchu Alexije dostala, a z autokefality má spíše obavy, protože za současné situace na Ukrajině by plná samostatnost byla reálnou hrozbou, že dojde ke zmanipulování církevní správy a proniknutí nepravoslavných či dokonce pravoslaví nepřátelských vlivů do života a řízení církve. Mějme na paměti, že realitou současné Ukrajiny je stoprocentní korupce státních orgánů, státem podporovaná absence výkonu práva, chaos a mafie. (Případ za všechny: jeden náš farník vyprávěl, jak mu na Ukrajině ukradli auto; šel to nahlásit na policii, kde ho policisté, kteří byli napojeni na mafii zlodějů aut, zbili tak brutálně, že ho museli odvést do nemocnice, kde si nějaký čas poležel.) A v takových podmínkách si stát může činit s autokefální církví, co se mu zlíbí, protože autokefální církvi už nikdo zvenku nepomůže. A Juščenko se svými představami o politickém využívání církve ani netají.
Představitelé ukrajinské pravoslavné veřejnosti mj. píší: "Jsme pevně přesvědčeni, že odtržení Ukrajinské pravoslavné církve (UPC) od Ruské církve, "kanonická" či "nekanonická" autokefalita UPC by se stala duchovní katastrofou ruského i ukrajinského národa."
Zatímco v případě Ruska, Bulharska, Srbska či Albánie zůstala národní církev po vyhlášení autokefality jednotná, pak tomu tak není v případě Ukrajiny, kde menšina nacionalistů vyhlásila autokefální tzv. Kyjevský patriarchát (s Juščenkem se vzájemně nadšeně podporující), k němuž se naprostá většina pravoslavných Ukrajinců nepřipojila, a tak vznikl rozkol.
------------------------------------

Prý ruští vojáci. Prý v Gruzii
Nad celým případem vystoupení Ruska z KEC by za jiných okolností bylo možno mávnout rukou. Vždyť koho dnes vlastně zajímá, kdo je a kdo není v nějaké Konferencí evropských církví? (KEC měla snad nějaký smysl za komunismu jako morální pomoc situaci církvím za železnou oponou.) Jenže je tu ten širší kontext. A ten vzbuzuje jisté obavy, kam takový vývoj událostí vlastně směřuje.

Samotný způsob novinářské práce Vatikánu totiž věrně odráží novinařinu jiných západních médií, jak jsem již výše naznačoval. Už řadu let (ale v posledním roce je to zvláště výrazné, např. ve věci amerického radaru u Prahy) si lze všimnout, že výroky ruských politiků nejsou překládány a předkládány čtenářům. O tom, co řekli Rusové, na tom či onom summitu se čtenáři českých novin dozvědí zprostředkovaně - čili mohou si přečíst, jak na slova a postoje Rusů reagují západní politici nebo co si o tom myslí komentátor zahraniční rubriky. Takže když se člověku na západě náhodou dostane do ruky originální text např. Putinova projevu, tak se nestačí divit, co z toho západní média dokázala udělat - resp. jak zkreslila jeho smysl. Média dnes už nezrcadlí realitu, ale vytvářejí jakousi virtuální realitu, pseudoskutečnost. Co se opravdu děje, lze zjistit jen dosti pracně.

A co je skutečně na pováženou - to je vsugerování klamného pocitu lidem, kteří se domnívají, že jsou informováni, a při tom ve skutečnosti žádné opravdové informace nedostávají (snad jen o počasí). Všimněte si, jak vytrvale vtloukají televizní hlasatelé na závěr zpráv svým divákům do hlavy: "Vše důležité, co se dnes stalo, už víte." A při tom se ctěný platící koncesionář nedozvěděl skoro nic. Za své peníze je jen ohlupován.
A nyní už se stejně pracuje i v církevních západních médiích. Oficiální tiskovou zprávu Moskevského patriarchátu Vatikánský rozhlas zahodí a místo ní otiskne komentář, který tvrdí nesmysly a předestírá jako fakta něco, co neodpovídá holé skutečnosti. A tuhle redakční zplodinu pak replikují další a další redakce křesťanských medií po celém světě. A ctění věřící čtenáři (kteří za takové "zpravodajství" někdy dokonce platí či na ně přispívají svými dary) jsou tím vším celí asi už tak popleteni, že je ani nenapadne ptát se po vyjádření toho, koho se zpravodajská informace či komentář týká především.

Okolnosti, které nás nutí k tomu, abychom se tím zabývali, to je tedy celkový politický kontext - prudce vzrůstající zloba Západu proti Rusku, která dnes už vyústila ve vojenské obklíčení Ruska a hrozí válkou. Západu vyhovovalo jelcinovské Rusko, které bylo slabé, upadající a které mohl Západ bez problémů vykrádat, drancovat a plenit - materiálně, morálně i duchovně. S odchodem alkoholika z Kremlu a příchodem Putina se vše změnilo. Západ pak vyslal k Rusku jasné stanovisko, které bychom mohli volně a otevřeně přetlumočit slovy: Jestli si na sobě nenecháte dříví štípat, jestli si nenecháte vysávat Vaše suroviny a odtrhávat kusy státního území, pak jste našimi nepřáteli, dotlačíme vás do izolace a ...
Právě tento politický kontext se věrně zrcadlí i na církevní poli. Když Ruská církev nevítala římsko-katolické prozelytické misionáře se slavobránami, ale dokonce si dovolila protestovat proti neustálému rozšiřování vatikánských církevních struktur mezi pravoslavnými věřícími, stala se nepřítelem. A to samé v případě protestantů. Už prezident Clinton vyhrožoval Rusku různými sankcemi kvůli jeho nedostatečné vlídnosti vůči finančně skvěle vyzbrojené armádě západních sektářských pastorů a misionářů, kteří se v 90. letech vrhli na ruskou zemi jako hejno hladových kobylek.

Tak rád bych věřil, že všechno, o čem nikoliv bez hořkosti a znepokojení píši, jsou jen nějaká nedopatření, nedorozumění, informační šum apod. Jenže rozum se už jaksi vzpírá takové víře. Bylo tažení Vatikánu na Rus v 90. letech nedorozuměním? Bylo "humanitární bombardování" Bělehradu s požehnáním Vatikánu nedopatřením? Kosovo bylo oderváno od Srbska kvůli nějakému informačnímu šumu? Válka v Iráku, americké vojenské základny, které vyrostly kolem dokola Ruska jako houby po dešti (a nyní ještě radar u Prahy a raketová sila v Polsku), a kongresem USA vyčleněných 100 mil. dolarů na přípravu programu „rychlého globálního úderu“, který má umožnit v průběhu jedné hodiny zničit cokoliv kdekoliv na světě, - to je také nedorozumění? Vytrvalé mediální zkreslování informací snad o všem, co se týká Ruska, to je stále jen informační šum? Rád bych věřil, ale už to prostě nejde. Omlouvám se za tu malověrnost.
Podle mého skromného názoru je nejvyšší čas uvědomit si, že snění o rovnoprávných vztazích mezi Východem a Západem je v přímém rozporu s dobyvačnou mentalitou Západu. Do samotného kořenu západní civilizace je vrostlá neschopnost míru a partnerství s jinými civilizacemi, protože přímo v podstatě západního ducha je pevně zabudována nepotlačitelná touha po globální hegemonii, úsilí o nadvládu nade všemi. Ohně křižáckých válek v principu už nikdy nevyhasly, jen se proměňovala jejich podoba, prostředky a kolbiště. To je duch porozkolového Říma, který v průběhu druhého tisíciletí porodil to, čemu se dnes říká západní civilizace.

V tomto světle je nutno číst ty nepřesné, zavádějící či vysloveně nepravdivé informace vypouštěné západokřesťanskými médii o Pravoslaví a zvláště o Rusku.


P.S.
Západ se často opájí myšlenkou: na naší civilizaci je úžasné, že šíří demokracii. Už svatý Jan Kronštadtský na začátku 20. století říkal těm Rusům, kteří byli uchváceni západní demokracií: Demokracie je v pekle, ale na nebi království.
Informace o dohodě na konferenci ve Fanaru pocházejí od tajemníka pro mezipravoslavné vztahy Oddělení vnějších církevních vztahů Moskevského patriarchátu prot. Nikolaje Balašova - publikováno na Setmitza.ru









Zobrazit příspěvek č. 434 jednotlivě

Administrátor --- 20. 10. 2008
Svěřené jmění - ekonomické podobenství o duchovním životě

16. neděle po 50nici: o svěřených hřivnách

Za onoho času pravil Pán toto podobenství:
14  Neb tak se díti bude, jako když člověk jeden, jda na cestu, povolal služebníků svých a poručil jim majetek svůj.
15  I dal jednomu pět hřiven, jinému pak dvě, a jinému jednu, každému podle možnosti jeho, i odšel hned.
16  Odšed pak ten, kterýž vzal pět hřiven, těžil jimi, i vydělal dalších pět hřiven.
17  Též i ten, kterýž vzal dvě, získal jiné dvě.
18  Ale ten, kterýž vzal jednu, odšed, zakopal ji v zemi, a skryl peníze pána svého.
19  Po mnohém pak času přišel pán služebníků těch, i činil počet s nimi.
20  A přistoupiv ten, kterýž byl pět hřiven vzal, podal jiných pěti hřiven, řka: Pane, pět hřiven dal jsi mi, hle, dalších pět hřiven získal jsem jimi.
21  I řekl mu pán jeho: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohým tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.
22  Přistoupiv pak ten, kterýž byl dvě hřivny vzal, dí: Pane, dvě hřivny jsi mi dal, aj, jiné dvě jimi získal jsem.
23  Řekl mu pán jeho: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohým tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.
24  Přistoupiv pak i ten, kterýž vzal jednu hřivnu, řekl: Pane, věděl jsem, že jsi ty člověk přísný, žna, kde jsi nerozséval, a sbíraje, kde jsi nerozsypal,
25  I bál jsem se, odšel jsem a skryl hřivnu tvou v zemi. Hle, teď máš, což tvého jest.
26  A odpovídaje pán jeho, řekl mu: Služebníče zlý a lenivý, věděl jsi, že žnu, kdež jsem nerozséval, a sbírám, kdež jsem nerozsypal,
27  Protož měl jsi ty peníze mé dáti penězoměncům, a já přijda, vzal byl bych, což jest mého, s úrokem.
28  Nu vezmětež od něho tu hřivnu, a dejte tomu, kterýž má deset hřiven.
29  (Neboť každému majícímu bude dáno, a budeť hojně míti, od nemajícího pak i to, což má, budeť odjato.)
30  A toho neužitečného služebníka uvrztež do temností vnějších. Tamť bude pláč a skřípění zubů.
(Matouš 25. kap.)

Když Pán Ježíš vypráví svá podobenství, používá obrazy z běžného života, ale poskládá je často takovým způsobem, který musel být pro jeho posluchače značně překvapivý. My si to dnes už neuvědomujeme, protože jsme na příběhy z evangelijních podobenství zvyklí, a krom toho, většina současných věřících pochopitelně nemůže znát reálie Palestiny biblické doby. Je tudíž pro nás zcela samozřejmé, že podnikat se svěřenými hřivnami a těžit jimi je Spasitelem chváleno, kdežto zakopat hřivnu je tady bráno jako počínání odsouzeníhodné. Ne tak to však slyšeli Kristovi posluchači. Podle tehdejších pravidel a zákonů (tradice otců) bylo zakopání jmění svěřeného do úschovy považováno za chvályhodný a poctivý přístup. Kdo svěřené jmění zakopal, nemohl být podle stanovených zvyklostí potrestán za nedbalou péči.

Konec konců, uvažme, jak vypadaly tenkrát domy - např. jejich dveře. To nebyly pancéřované dveře s bezpečnostním kováním s FABkou či dokonce nějakými zabezpečovacími systémy, zasazené ve futrech vylitých betonem. Většinou to byly dveře prkenné, zavírané zevnitř na závoru. Nebylo tak těžké je překonat a vniknout dovnitř. Závora se však používala spíše jen na noc, přes den v domě skoro vždy někdo byl. A potom vchod do domu byl pod dohledem sousedů - vždyť se žilo a řemesla se provozovala prakticky na ulici, před domem. A vybavení domů bylo skromné. Dokonce i u bohatších lidí nebylo toho nábytku a domácího majetku tolik (tehdejší lidé by se nestačili divit, kolik věcí, zařízení a vybavení mají dnes ve svých příbytcích běžní lidé naší civilizace). Kvůli uschovávání cenností či klenotů byly někdy v domech již při jejich stavbě zřizovány speciální skrýše. Jenže vzhledem k malým rozměrům vnitřních prostor domů nebylo nemožné takové skrýše vypátrat. Prostě uschování takové hřivny ve svém bytě nebyla zrovna ta nejpříkladnější péče o její bezpečí.
Jestli někdo odnesl svěřenou cennost v noci na pusté místo, tam ji zakopal a zahladil stopy, bylo to vzhledem k dobovým okolnostem považováno za příkladně odpovědné počínání. Naproti tomu - použít svěřené jmění k podnikání, které je vždy nejisté, nebylo dvakrát bezpečné nakládání se svěřenými penězi ani tenkrát stejně jako dnes. (Pokud člověk není zkušený podnikatel či investor prověřený časem; dnes na to máme investiční fondy a profesionální finančníky, ale - jak se ukazuje právě v poslední době - i tady o naspořené peníze docela bezpečně přijít).

Takže i v případě podobenství o svěřených hřivnách jsou Ježíšova slova ohromující - na ruby obracejí vše, co lidé znají z běžného života. Ježíš si takto počíná, aby ukázal, že v duchovním světě je vše úplně opačné než v pozemském. Lépe řečeno: náš svět je naruby, hřích lidí jej obrátil vzhůru nohama. Skutečné hodnoty zůstávají bez povšimnutí a lidé po nich netouží (pokud jimi rovnou neopovrhují), a ctěno a touženo je zde to, co je z hlediska věčnosti bezcenné či dokonce pokleslé.

Chválí-li Pán Ježíš ty, kteří se dali s hřivnami do podnikání, pak to zřejmě máme chápat jako podobenství o duchovním životě - ano, víra je, stejně jako světské podnikání, nebezpečný a nejistý podnik. Říká se o tom: člověk může vše ztratit a také vše získat. Kdo se do toho nepustí, sice neriskuje ztrátu, ale ani nic nezíská. Duchovní život je jako situace na válečné frontě: v jediném okamžiku můžeš o vše přijít, nebo vše získat. Výsledek duchovního života je vždy do poslední chvíle nejistý. Ovládne-li člověka v okamžiku, kdy se odděluje duše od těla, pýcha, pak je všechno úsilí, které do duchovního života po celý svůj život vkládal, zmařeno. A naopak podaří-li se komu dobrý konec, může v posledním okamžiku získat Království (tomu se říká "last minute"). Jenže zpravidla se na takovém dobrém konci čili "dobré smrti" musí dlouho pracovat... Avšak jsou i výjimky.

Vzpomeňme na toho lotra ukřižovaného Pánu po pravici. Celý život loupil a zabíjel. Dokonce i na kříži se nejprve Spasiteli posmíval. Pak ale slyšel, jak se Ježíš modlí za ty, kteří ho ukřižovali. A pochopil vedle koho visí na kříži: žádný člověk se do té doby takhle nechoval v takovéto situaci. Byl to bystrý zloděj. Na poslední chvíli ještě stihnul ukrást ráj.

Ale ve svém případě na to raději nespoléhejme.

------------------------------

Vraťme se však ještě do příběhu vykresleného podobenstvím a k jeho symbolickému výkladu.

Nejprve něco o té hřivně - co to vlastně je? Hřivna (řecky: talanton) znamenala původně jednotku váhy, a potažmo platidlo, definovanou majetkovou hodnotu - čili odvážené množství zlata, nejčastěji však stříbra (na jiných místech a v jiných dobách se používaly k placení i železné hřivny - to když bylo železo ještě vzácné). Nejčastěji ze všech kovů se však k placení používalo stříbro (odtud staroslověnské slovo pro jednu z hlavních tří vášní: "srebroljubije" - láska ke stříbru, ve smyslu touha po penězích, majetku, zištnost). Slova pro “stříbro” a “peníze” jsou stejná přinejmenším ve 14 jazycích. Ve starověkém Egyptě a středověké Evropě bylo stříbro často cennější než zlato. Hřivny v našem podobenství byly stříbrné (v originálním znění evangelia je to specifikováno). Tehdejší hřivna byla buď půl kilogramu (tzv. lehká hřivna) nebo jeden kilogram (těžká hřivna). Tak si můžeme přibližně představit, jaký to byl majetek. 10 hřiven bylo na tehdejší dobu obrovským jměním (ani dnes není deset kilo stříbra žádný pakatel, ale převádět tuto hodnotu na současné peníze nemá prakticky žádnou vypovídací hodnotu, protože platební hodnota stříbra je úplně jiná a daleko cennější než stříbro je v novověku zlato, což dříve nebylo tak jednoznačné).
Ústředním nosným konstrukčním prvkem podobenství je rozpětí mezi odchodem pána a jeho očekávaným návratem, a toto rozpětí vytváří příležitost pro jeho služebníky, aby se osvědčili. Přičemž v ohnisku pozornosti je třetí služebník - tj. ten, který dostal nejméně. On je důvodem vzniku podobenství. Většinou nás nenapadne tázat se, kdo byli ti první dva služebníci, ale nemůžeme se neptat, koho mínil Pán Ježíš, když hovořil o tom třetím.

Klíčem k rozluštění této hádanky je Ježíšova věta: "Každému, kdo má, bude dáno, tomu však, kdo nemá, bude vzato i to, co má." Všichni jsme dostali od Stvořitele obrovské bohatství - nejen talenty a nadání (jak bývá ta hřivna často vykládána na úrovni morální exegeze evangelia; samotné české slovo "talent" pochází od řeckého slova pro hřivnu "talanton") - ale především jsme od Něho obdrželi svůj život ("prosili tě o život a tys jim ho daroval" zní v žalmech). Někdo krátký - někdo dlouhý, někdo těžký - jiný lehčí, někdo v nemoci - jiný s ocelovým zdravím, atd. Všichni však máme svůj svěřený život rozhojňovat duchovně. Tj. vyvádět z pozemskosti do věčnosti.

V tomto významu má podle hesychastů být chápáno jedno z prvních Boží přikázání udělené lidem ještě v ráji: "Ploďte se a množte se a naplňte zemi." V době, kdy byli Adam s Evou v ráji, nemělo toto přikázání tělesný význam.

Sv. Jan Damašský o tom praví: "V ráji panovalo panenství. Praví totiž Písmo svaté, že byli nazí Adam a Eva a nestyděli se. Teprve když přestoupili Boží přikázání, poznali, že jsou nazí, a styděli se a zhotovili si zástěry. A teprve po přestoupení přikázání, když člověk uslyšel o sobě rozhodnutí: Prach jsi a v prach se navrátíš, a když poté skrze přestoupení přišla na svět smrt, teprve pak poznal Adam svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila. Tedy jedině proto, aby smrt nesmetla a nezničila lidský rod, bylo ustanoveno manželství. Nadále měl být lidský rod udržován plozením dětí. Ale někdo asi namítne: Proč potom Bůh stvořil „muže a ženu“? A jaký mají smysl slova: Ploďte a množte se? Na to odpovídáme, že to nemusí vždy znamenat rozmnožování manželským obcováním."
Množení - čili "rozhojňování se" má tady význam rozmnožování daru života - což je především duchovní záležitost nikoliv kvantita lidských osob. Jsou lidé, kteří tady na zemi žijí v hříchu, - žijí zde jsou a duchovně mrtví. To jsou ti, kteří zakopali hřivnu - pečlivě ji uschovali sami pro sebe. Pán Ježíš praví: kdo chce svůj život zachránit (tj. užít si jen pro sebe a pro svá potěšení), ten jej ztrácí, avšak ten, kdo ztratí svůj život pro mne (tj. obětuje jej Bohu, zasvětí jej duchovnímu životu), ten jej získá (resp. ten jej rozhojní, rozmnoží - tak bychom mohli vyložit slovo "získá" v kontextu podobenství o hřivnách).

Tedy - rozmnožování hřivny svěřeného života - to je duchovní způsob nakládání se svým životem, chránit jej v čistotě a investovat tuto hřivnu nikoliv do pomíjivých pozemských záležitostí (tj. hezká podoba tomu obrazu zakopání hřivny do země, že?) ale do duchovního života - do služby Bohu modlitbou a půstem, přebýváním v chrámu (tak popisuje evangelium jak Bohu sloužila prorokyně Anna; Luk 2,37) a především vírou.

A tomu, kdo duchovně rozhojňoval svůj dar života, bude na posledním soudu ještě přidáno - dostane věčnou blaženost. A co ten, kdo nic nerozhojnil a vyplýtval dar života jen na svá potěšení a pozemské záležitosti? Tomu se hned po smrti ukáže hrozná pravda, když uvidí, jak se všechny "hodnoty" jeho života propadají do nenávratna a on přichází o vše, čím se domníval býti bohatým. A poslední soud jen pravdivě odzrcadlí, co učinil člověk se svým životem: hřivnu pozemského života nevyužil k získání jiného života, a o tu hřivnu, co měl, člověka nutně musí připravit smrt. To však celý svůj život přece věděl, že to takto musí skončit.

Z toho můžeme vytušit, koho měl na mysli Ježíš, kdy hovořil o tom nejméně obdarovaném služebníkovi. Nejedná se zde nutně o toho, kdo dostal nejméně života a nejméně darů. Spíše běží o to, jak člověk sám ocení ty dary, které od Boha obdržel. Můžeme mít krátký a těžký život, ale cítit se velice obdarovaní a pociťovat hlubokou vděčnost Dárci života. Jiný má dlouhý a snadný život, ale říká si to, co si říkají duchovní zbloudilci:

1  Scestně uvažují ti, kdo si mezi sebou říkají: "Krátký a strastiplný je náš život a proti skonu člověka není léku; neznáme nikoho, kdo by unikl z podsvětí.
2  Bez svého přičinění jsme se narodili a potom budeme, jako bychom nikdy nebyli. Dech v našem chřípí je jako dým a myšlenka jako jiskra při tepu našeho srdce.
3  Když zhasne, tělo se rozpadne v popel a duch se rozplyne jako lehký vánek.
4  I naše jméno bude časem zapomenuto a nikdo nevzpomene na naše činy. Náš život se rozplyne jak stopa po obláčku, rozptýlí se jako mlha zahnaná paprsky slunce, sražená jeho teplem.
5  Neboť náš čas je jako pomíjivý stín, není možno odložit svůj skon, protože je zpečetěn, a nazpět nepřijde nikdo.
6  Nuže tedy, užijme zde dobrých věcí, chopme se všeho stvořeného rychle jako v mládí.
7  Opatřme si hojně vybraného vína a vonných mastí, ať nám neujde žádný květ jara.
8  Ověnčeme se poupaty růží, dříve než zvadnou.
9  Nikdo z nás ať se nestraní našich radovánek, co na tom, když zůstanou následky naší bujnosti, vždyť to je naše právo a takový náš los.
10  Deptejme chudého, i když je spravedlivý, nešetřme vdovy, nemějme ohled na šediny starce ve vysokém věku.
11  Naše síla ať je zákonem spravedlnosti; co je slabé, ukazuje se být bez užitku."
12  "Počíhejme si na spravedlivého, k ničemu nám není, jen se protiví našim činům a vytýká nám prohřešky proti Zákonu, viní nás ze zrady na našem vychování.
(Moudrost 2. kap.)
A tak jsme se zase dostali tam, u čeho jsme skončili v první části: podobenství o investování hřiven je obrazem duchovního života.

------------------------------

Předešlý oddíl sledoval spíše jinotajnou rovinu výkladu, která samozřejmě není jediná. Sv. Jan Zlatoústý se jako dědic antiochijské exegetické školy držel spíše výkladu morálního a hřivny vykládá jako "to, co se nalézá pod mocí každého člověka (neboli v síle každého) - ať už vláda, nebo jmění, nebo učenost, či cokoliv podobného".
Jiní zase v hřivnách viděli duchovní dary, které zmiňuje apoštol v 1. Kor 12. kap.: "jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce."
Dalším exegetům jde o to, aby byl člověk hotov posloužit dílu Kristova Království, než o nějaký konkrétní dar, resp. talant.

Každopádně: všechny dary a talanty jsou člověku dávány Bohem.
A druhé každopádně: dary jsou udělovány lidem v různé míře, avšak odpovědnost všech obdarovaných je stejná. Tudíž nejsme si rovni v obdarování, ale jsme si rovni v odpovědnosti. Je zbytečné obviňovat Boha z nespravedlnosti, když jednomu dal hřiven pět a jinému dvě a dalšímu jednu. Bůh sám ví, co činí, a jeho soudy jsou nám nepostižitelné. S jistotou víme jen jedno, že Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni (1 Tim 2,4), což je jediným kritériem, podle něhož s námi zachází.

--------------------------------

Musíme se ještě vypořádat s jedním momentem podobenství. Motivem ke způsobu počínání toho nešťastného třetího služebníka je údajně strach, bázeň z pána. Mohli bychom namítnout, že křesťan má přece mít bázeň Boží. Jak daleko má však to, nač poukazuje třetí služebník, od bázně Boží! Vždyť zbožný "strach z Boha" není děs, neochromuje lidskou činnost, naopak je to cosi aktivního ("Bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo" Přísl 8,13). Bázeň neodvrací člověka od Boha, vždyť je to právě uctivá bázeň, skrze niž k Bohu přistupujeme. Bázeň Boží nás spojuje s Bohem a nikoliv odděluje od Něho: "Do jejich srdcí dám bázeň přede mnou, aby ode mne neodstupovali" (Jerem 32,40). Skrze bázeň Boží totiž poznáváme svého Stvořitele a poznání Boha porodí lásku k Bohu. "Počátek poznání je bázeň před Hospodinem" (Přísl 1,7) a dále: "Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost" (Přísl 9,10). Bázeň Boží je tedy prohlášena Biblí za počátek resp. zdroj moudrosti. Z toho zřetelně vidíme, že strach z pána, o němž hovořil třetí služebník, má nekonečně daleko ke ctnosti křesťanské bázně před Bohem.

Oč se tedy jednalo? Někteří říkají, že slova služebníka o strachu máme chápat jen jako výmluvu, fikaný pokus licoměrnou úctou ospravedlnit svou lenost. Tomu by nasvědčovala i slova pána: "Služebníku zlý a lenivý..." Já si však myslím, že za tímto prvoplánovým výkladem je skryto ještě něco - ano, skutečný strach, tak jak o něm mluví ten služebník: děs ze smrti. Děs toho, kdo nezná Boha, protože ho ani nechce poznat. Je to právě smrt, která bere to, co netvořila, žne to, co nezasela. Příchod pána, aby provedl vyúčtování se služebníky, je pro první dva odměnou za věrnost a začátkem něčeho nového a velkolepého, kdežto pro třetího je koncem - smrtí, za kterou je jen prázdnota, která obere člověka o všechno. Na smrt je možno hledět různě. Někdo vidí (a vyhlíží), co je za hranicí toho pozemského života, a smrt je pro něho jen přechodem k novému životu (smrt pro takového není ztrátou ale obohacením: "Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk" Filip 1,21). Kdo se však nezajímá o nic jiného, než to tělesné a pozemské, tomu je smrt hrozivým koncem, za nímž není nic. Děsné. To, co je pro dobré služebníky toužebně očekávaným setkáním s pánem, je pro jiného jen a pouze hrozivým setkáním se smrtí, která jemu nic nedává, ale vše bere. A co je nejhroznější - tomu, komu je za života blížící se smrt jen děsem, toho smrt je pak skutečně děsivá. Právem se jí bál. Což naznačují přísná slova pána, jimiž se k třetímu služebníku obrací přesně v tomu duchu, v jakém se služebník měl k němu. Na služebníkova slova: "...věděl jsem, že jsi ty člověk přísný, žna, kde jsi nerozséval, a sbíraje, kde jsi nerozsypal..." pán služebníkovi odpovídá: "...věděl jsi, že žnu, kdež jsem nerozséval, a sbírám, kdež jsem nerozsypal..."

Tato cesta vede do nehlubší temnoty. Tak už to dál snad ani nebudeme rozvíjet.

-------------------------------------

A nyní zkusme pohlédnout na podobenství o hřivnách ještě z jiného úhlu.
Pán Ježíš si několikrát vybral k podobenství o duchovním životě vskutku pozorohodné příměry - a to z oblasti ekonomiky, peněz, kupectví, pokladů, účtování a podobných čistě materiálních okruhů lidského zájmu (bohužel, této řeči lidé rozumějí nejlépe; jak trefné je ironické úsloví: peníze jsou vždy až na prvním místě). Tak tedy pojďme ještě chytnout rozmotávání podobenství o hřivnách za tento konec.

S vírou je to jako s ekonomikou (zrovna podobenství o hřivnách nám dovoluje něco takového vyslovit). Ekonomika když neroste, tak stagnuje - a stagnace je úpadek. Uložené peníze ztrácejí hodnotu - abys je zachránil, musíš je investovat. Co to znamená převedeno do duchovního významu? Víra když není v činnosti, tak zmrtví. Boží dar nesmí zahálet. Nestačí si myslet: "Jsem věřící a to stačí." Buď s tebou víra cloumá a je hybnou silou tvého života, nebo žádnou víru nemáš.

Píše ap. Jakub: Víra bez skutků je mrtvá.

---------------------------------------

Nu, a na závěr - jestliže nás Pán Ježíš tak důtklivě nabádá k něčemu tak nejistému a riskantnímu jako "duchovní podnikání", tak za tímto vybídnutím, hraničícím s příkazem, můžeme zřetelně tušit i přislíbení pomoci. Jinými slovy: jděte do toho, jděte do rizika, nebudete-li si počínat nezodpovědně a svévolně, já vás v tom nenechám samotné, můžete si být jisti mou pomocí.

O tom není potřeba pochybovat. Každý pravoslavný křesťan ví, jakou pomoc dostává od Boha skrze Církev. Jaké dary do ní Spasitel vložil a my z nich čerpáme v hojnosti. Jsou to svaté Tajiny - posvátný pokrm posilující a očišťující lidskou duši, jak můžeme sami pociťovat. A to nemluvím o tolika zázracích, různých uzdraveních z nevyléčitelných nemocí a jiných mimořádných Božích zásazích na pomoc člověku. Přímluvy svatých! Kolik máme svědectví o tom, jak znamení kříže obrací v úprk celé pluky démonů!
Pustí-li se kdo do tak nebezpečného podniku, jakým je duchovní život, přichází mu na pomoc síla shůry.

--------------------------------------

Epilog
A někdy přijde pomoc z míst, odkud bys to opravdu nečekal. Vypráví se o ruských emigrantech v nějakém americkém velkoměstě. Neměli tam chrám, ale toužili po bohoslužbách, a tak si adaptovali jeden byt v činžáku na pravoslavnou domovní kapli. Tam se scházeli a potichu si sloužili svaté liturgie. Žádný problém. Až do té doby než přišla Pascha. Každý pravoslavný určitě již tuší, jakýže problém to nastal. Na Paschu mají pravoslavní ve zvyku sloužit bohoslužbu od půlnoci a je to bohoslužba, kterou prostě není možno vykonat v tichosti. Její součástí je totiž hlasité volání: "Vstal z mrtvých Kristus! Christos voskrese!" A případně i zvonění na zvonky, které si lidé přinesou. Je to prostě radost, kterou nelze zkrotit. Na Paschu musejí všechny ohledy stranou - volá se z plna hrdla, nadšení nezná mezí. Když uvážíme, co se asi tak v té domácí kapličce o paschální noci dělo, je nám jasné, jak na to druhý den reagovali nepřipravení a nic nechápající Američané z vedlejších bytů. Nevyspalí nájemníci hovořili jen o jednom: "Ti Rusové musejí pryč z našeho domu! Žádnou kapli tu už nechceme!" A hned začali podepisovat nějakou petici, kterou chtěli kamsi posílat. Při tom si vzpomněli, že v domě bydlí také starý rabín, a tu si řekli: "To je ctěná osoba; kdyby to podepsal i on, měl by ten náš protest větší váhu. Jistě to podepíše (víme jak židé milují křesťany)." Tak jdou za rabínem, hovoří s ním o tom, co se tu dělo v noci, a podstrkávají mu lejstro k podepsání. Jenže rabín odmítl podepsat. Překvapení nájemníci se ho ptají:
- "Vy jste neslyšel, co se tu v noci dělo?"
- "Slyšel."
- "Vám se snad líbil ten jejich řev?"
- "Ani za mák."
- "Vy jste snad mohl při tom randálu spát?"
- "Ani jsem oka nezamhouřil."
- "Tak proč nechcete podepsat?"
- "Já kdybych si myslel, že přišel mesiáš, tak křičím ještě víc." A zavřel dveře. Nájemníci pak od toho protestu upustili a pravoslavní se tam mohli modlit dál.











Zobrazit příspěvek č. 433 jednotlivě

Administrátor --- 17. 10. 2008
Z tisku

Peníze na záchranu bank by vymýtily světovou chudobu

Částka 700 miliard dolarů, kterou hodlá Washington vydat na odvrácení bankovního krachu, by stačila, aby během dvou let vymýtila na celém světě nejhorší chudobu. Uvedl to na své internetové stránce hlavní ekonom humanitární organizace Oxfam Duncan Green.

Podle údajů Rozvojového programu OSN (UNDP) je třeba 300 miliard dolarů, aby se do roka zvedla životní úroveň všech obyvatel, kteří na Zemi žijí z méně než jednoho dolaru denně.

Na zaplacení celkového zahraničního dluhu 49 nejchudších zemí světa by ta suma stačila dvakrát, na sedm let by pokryla celosvětové náklady rozvojové pomoci a pětkrát převyšuje částku, která je podle Milléniového summitu OSN každoročně nutná k plnění cílů boje proti chudobě a za dosažení minimálního vzdělání a základní zdravotní péče.

Záchranný balík dolarů na druhé straně podle Greena představuje jen čtvrtinu toho, co již Spojené státy vydaly na válku v Iráku.

---------------------

Jenže tohle vládu ani kongres nejbobatší země světa nikdy ani nenapadlo, aby se jejich země ze svého bohatství postarala o chudé (jejichž chudobu z valné části přímo či nepřímo zavinila). Takové bohatství je pak Bohem prokleté.






Zobrazit příspěvek č. 432 jednotlivě

Administrátor --- 15. 10. 2008
Finanční krize

Z poselství všepravoslavného setkání

Propast mezi bohatými a chudými se dramaticky rozevírá následkem ekonomické krize, která je výsledkem zvrácené ekonomické činnosti, zbavené lidského rozměru a nesloužící skutečným potřebám lidstva. Honba finančníků za vidinou zisku často nabývá maniakálního charakteru. Životaschopná je pouze taková ekonomika, která spojuje efektivitu se spravedlivostí a společenskou solidaritou.
Z poselství představitelů pravoslavných církví (Fanar 12. 10. 2008)

Burzovní makléři

Záběr z burzy v době krize.








Zobrazit příspěvek č. 431 jednotlivě

Administrátor --- 14. 10. 2008
Z tisku - Rusko opouští Konferenci evropských církví

Ruská pravoslavná církev pozastavuje své členství v Konferenci evropských církví kvůli "estonské otázce"

RPC Moskevského patriarchátu při zasedání ústředního výboru KEC 11. října vyhlásila pozastavení svého členství v této organizaci. Oznámilo to oddělení vnějších vztahů Moskevského patriarchátu.

"Příčinou tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že se KEC neodůvodněně a v rozporu s ústavou a pravidly odmítla zabývat přihláškou ke členství od Estonské pravoslavné církve, která je samosprávnou církví v rámci Moskevského patriarchátu," praví se v prohlášení.

V listopadu 2007 KEC přijala přihlášku ke členství od tzv. "Estonské apoštolské pravoslavné církve", která vstoupila do Konstantinopolského patriarchátu, ale není uznávána Moskevským patriarchátem, protože tato struktura vznikla nekanonickým způsobem na kanonickém území Moskevského patriarchátu.

Otázka kanonické Estonské pravoslavné církve (EPC pod Moskevským patriarchátem) a otázka nekanonické Estonské apoštolské pravoslavné církve (EAPC pod Konstantinopolským patriarchátem) byly zkoumány v KEC tak, že byla (pod jistým tlakem Konstantinopolského patriarchátu) upřednostňována EAPC, kdežto jednání o EPC bylo různými machinacemi znemožňováno a odsunováno, až nakonec bylo smeteno se stolu. Prezident KEC za podpory představitelů Konstantinopolského patriarchátu několikrát podnikli kroky k protahování a odkládání zkoumání přihlášky EPC. A dále - zatímco při jednání o přijetí EAPC nebyl vyžadován konsensus, a tudíž nebylo přihlédnuto k tomu, že se zástupce RPC zdržel hlasování (z důvodů nepěkných výroků a činů ze strany vedení EAPC vůči EPC), pak naopak při jednání o přijetí EPC bylo náhle vyhlášeno, že je potřebný konsensus všech členských církví, což odporuje ústavě KEC, podle níž může být jediným důvodem k odmítnutí přijetí jen nesplnění ze strany žadatele definovaných kritérií členství (komise KEC, která v dubnu 2008 zkoumala, zdali EPC splňuje požadovaná kritéria k přijetí, vydala své kladné doporučení). Z toho všeho je zřejmá předpojatost vedení KEC vůči Moskevskému patriarchátu.

"Dva obdobné případy vyžadující postup dle stejné procedury, byly ve skutečnosti zkoumány s úplně rozdílným přístupem, což zásadně porušuje princip rovnoprávnosti a objektivnosti. Prezident a generální tajemník KEC hrubě porušili závazky, které dali v uplynulém roce při setkání s moskevským patriarchou Alexijem II., kdy byla probírána otázka přijetí EPC. Mezi reálnými příčinami nečestného a neobjektivního jednání vedení KEC jsou patrné i politické motivy.

S politováním musíme konstatovat, že KEC ztratila svou roli smiřující a sjednocující síly. Stále více je ignorován hlas církví ze zemí stojících mimo Evropskou unii. Tím ztrácí KEC svoji historickou úlohu - být mostem mezi východem a západem Evropy. Současné vedení KEC a především její prezident nese osobní odpovědnost za tak žalostný vývoj událostí.

I po pozastavení svého členství v KEC prohlašuje Ruská pravoslavná církev, že i nadále bude usilovat o další rozvoj dobrých vztahů s církvemi, které jsou účastníky KEC, abychom společně hájili a upevňovali křesťanské hodnoty v životě současné Evropy."

Citace dle tiskového služby Oddělení vnějších vztahů Moskevského patriarchátu

Credo.ru






Zobrazit příspěvek č. 430 jednotlivě

Administrátor --- 14. 10. 2008
Omlouvám se za mystifikaci

Fotografie nalezených kosterních pozůstatků obrů byly (přinejmenším ve dvou či třech případech) falsum. Uveřejnil jsem sadu těchto fotografií dříve, než jsem to stihnul náležitě prověřit, což byla pochopitelně chyba. Dnes jsem při dalším hledání zjistil, že dva nebo tři "archeologické případy" byly uměle vyrobené. A kromě toho už na mne v mailboxu čekala upozornění od čtenářů Ambonu, kterým tímto děkuji.

Samozřejmě, zůstává zde otázka, jak je to s ostatními čtyřmi či pěti archeologickými případy, k nimiž se vztahovaly další fotografie. A s dalšími nálezy, na jejichž dokumentaci (nebo tzv. "dokumentaci") lze občas narazit. Bůh ví.

Vnucuje se podezřívavá myšlenka, jestli ta dvě falza nebyla nedávno (v loňském roce) vypuštěna (a rozšířena) snad kvůli tomu, aby zdiskreditovala případné seriosní objevy v této oblasti.






Zobrazit příspěvek č. 429 jednotlivě

Administrátor --- 10. 10. 2008
Video z You Tube

Agni Partene - Divna Ljubojevic







Zobrazit příspěvek č. 428 jednotlivě

Administrátor --- 9. 10. 2008
Z tisku - prozřetelný makléř

Burzovní makléř z Wall Street opustil Manhattan a odešel do bulharského monastýru

Britské noviny "The Daily Telegraph" se rozhodly vyprávět svým čtenářům o jednom neobvyklém lidském osudu. 32-letého Bulhara Christa Miškova čekala skvělá kariéra na New Yorské burze, jenže on se rozhodl vyměnit nákladné obleky a drahé boty za černou mnišskou řízu a sandály. Dle jeho vlastních slov - náhle pro něho bylo těžké hledět, jak lidé utrácející více, než vydělávají, a trpí tváří v tvář finančním krizím, které čas od času otřesou světem. Přestal rozumět bankéřům a makléřům, prožívajícím smrtelnou úzkost z perspektivy ztráty své práce.

Navíc je přesvědčen, že krach bank a dalších finančních institucí udělí lidem užitečnou lekci pro jejich život, jinak budou brzy hladovět. "Mnozí lidé ve světě vůbec nerozpoznají, že si vlastně nevydělali na jídlo, kterým se sytí, protože jen přijímají, ale nic nedávají. Jenže spotřebuješ-li více, než si vyděláš, pak to znamená, že někdo ve světě bude hladový," praví bratr Nikanor.

Jeho kolegové vůbec nedokázali pochopit, proč se Christo rozhodl stát se monachem. Pro něho to však byl jediný výsledek cesty vnitřního hledání, která ho přivedla až k poznání, že materiální hojnost není ničím ve srovnání s bohatstvím duchovním.

"Každý se může stát dobrým makléřem, ale světu to sotva přinese něco dobrého," tvrdí. "Stále hledáme štěstí ve vnějších věcech, v materiální sféře, což jenom přináší rozklad do našeho nitra i do okolního světa," dodal bratr Nikanor.

Zatímco dříve Christo Miškov "dojil" zlaté tele na Wall Street (poznamenávají noviny), tak nyní musí vstávat za rozbřesku, aby šel pracovat do monastýrské sýrárny. Místo přepychového Manhattanu je dnes místem, kde bydlí, Curnogorskij monastýr z 12. století vzdálený 40 km na západ od Sofie.

Tato změna jeho života ho netrápí. Když před pěti lety oblékl mnišskou řízu, byl jedinou komfortní věcí, již si ponechal, mobilní telefon, který však používal výhradně pro telefonování s bývalými kolegy a bohatými Bulhary kvůli opatření finanční pomoci na obnovu svého starobylého monastýru (v době komunismu v něm byl koncentrační tábor). I s touhle misií se vyrovnal úspěšně.
NEWSru.com



Krize na burze

Takhle se dnes vydělávají velké peníze - počítačem a telefonem. Nikoliv vytvářením hodnot, ale spekulací.
"...byla to výše osobních platů v Londýně a na Wall Street (nejvyšší finančníci vydělávají běžně 15 - 20 milionů liber ročně) spolu s přesvědčením, že chtivost po penězích je tou správnou doktrínou, co zlikvidovalo nutnost, aby se jednotliví finančníci starali o svou pověst. Tito lidé se nemusejí starat o svou pověst. Stačí jim jen jedna dohoda nebo jediný rok ve vrcholné funkci a už nikdy pak nemusejí znovu pracovat. Byly tak zlikvidovány pobídky, na jejichž základě lidé kdysi jednali férově - úměrný vztah mezi přidanou hodnotou a odměnou...
(Americký ministr financí Henry Paulson, bývalý generální ředitel banky Goldman Sachs, který si vyjednal, před tím, než to místo přijal, zvláštní výjimku, že nebude muset platit daně, nemá zrovna smysl pro férovost.)" (Citace už nevím odkud; ale to je v daném případě asi celkem jedno, protože obecná platnost řečeného je zřejmá.)






Zobrazit příspěvek č. 427 jednotlivě

Administrátor --- 8. 10. 2008
Z došlé pošty - věda a Bůh - to nejde k sobě

Proč Bůh nemá titul CSc.

1.. Má jenom jednu známou publikaci.
2.. Ta je v hebrejštině.
3.. Nejsou v ní odkazy na další prameny.
4.. Nebyla publikována ve známém vědeckém časopise.
5.. Mnozí pochybují o tom, že ji napsal osobně.
6.. Je nutno přiznat, že je známá po celém světě - ale co dělal potom?
7.. Jeho schopnost týmové práce je velmi omezená.
8.. Ostatním vědcům se nepodařilo zopakovat jeho experimenty.
9.. Nepožádal etickou komisi o souhlas s experimentováním na lidech.
10.. Když se mu jeden pokus nevydařil, pokusil se zahladit stopy utopením pokusných objektů.
11.. Jedince, kteří se nechovali podle očekávání, vyřadil z pokusného souboru.
12.. Nechodil do přednášek - jenom vzkázal studentům, co si mají prostudovat.
13.. Nechal za sebe učit svého syna.
14.. První dva studenty vyhodil, protože se naučili něco navíc.
15.. I když má jen 10 požadavků, většina studentů v praktickém testu propadne.
16.. Konzultace poskytuje jen velmi zřídka, a to ještě na vrcholku hory.




Zobrazit příspěvek č. 426 jednotlivě

Administrátor --- 3. 10. 2008
Odborník o příčinách zřícení "dvojčat" v New Yorku 11. září

Architekt Richard Gage - analýza kolapsu 3 budov WTC



S českými titulky

No comment






Zobrazit příspěvek č. 425 jednotlivě

Administrátor --- 2. 10. 2008
Zrcadlo nastavené lidem - jací vlastně jsme?

O zlotřilých vinařích a jejich zhoubě

Pravil Pán:
33  Jiné podobenství slyšte: Byl jeden hospodář, kterýž vybudoval vinici, a opletl ji plotem, vykopal v ní lis a vystavěl věž, i pronajal ji vinařům, a odcestoval.
34  A když se přiblížil čas ovoce, poslal služebníky své k vinařům, aby vzali jeho podíl plodů.
35  Vinaři pak zajavše služebníky jeho, jiného zmrskali, jiného zabili, a jiného ukamenovali.
36  Opět poslal jiných služebníků, více nežli prve. I učinili jim též.
37  Naposledy pak poslal k nim syna svého, řka: Zastydí se před synem mým.
38  Vinaři pak uzřevše syna jeho, řekli mezi sebou: Toto jest dědic; pojďte, zabijme jej, a bude naše dědictví jeho.
39  I chytivše ho, vyvlekli jej ven z vinice a zabili.
40  Protož když přijde pán vinice, co učiní vinařům těm?
41  Řekli jemu: Zločince ty zlou smrtí zahubí, a vinici svou pronajme jiným vinařům, kteříž budou vydávati jemu ovoce v náležitém čase.
42  Řekl jim Ježíš: Nikdy-li jste nečtli v Písmech: Kámen, kterýž jsou zavrhli stavitelé, ten učiněn byl hlavním kamenem úhelným? Ode Pána stalo se toto, a jest divné před očima našima.
(Matouš 21. kapitola)

Bez obšírného úvodu rovnou zamíříme k jádru vyprávění, k němuž nás přímo vleče už ta pozoruhodná gradace podobenství. Nejdříve krátký náčrt výchozí situace, a pak s každou další větou Spasitel "šroubuje" příběh do ještě větší neuvěřitelnosti.

Začal celkem realisticky - pán vysadil vinici, postaral se o inventář, pronajal ji a odcestoval. To byly běžné reálie tehdejší doby. Jenže hned nato začíná autor podobenství roztáčet spirálu absurdity. Od nepochopitelnosti se děj stupňuje k úžas vyvolávajícímu (dnes by se chtělo říci "šokujícímu") chování obou stran, které se nepodobá ničemu, s čím se lze setkat v realitě pozemského životaběhu.

Těžko pochopitelný je již první závit této spirály: vinaři odmítnou platit nájem - a to nejen urážlivým ale hlavně zločinným nakládáním s vyslanci majitele. To se prostě vymyká zdravému rozumu. Posluchači Ježíšovi si museli mezi sebou šeptat: "Cožpak je mohlo byť jen napadnout, že by jim tohle mohlo projít? Majitelem vinice je přece bohatý člověk, který má dost možností (i prostředků) zjednat si spravedlnost a domoci se obnovení své cti."

Jak se odvíjí řetěz příběhu, každý jeho další článek je ještě absurdnější než ten předchozí. Spirála celé té absurdity se jakoby vymkla kontrole a roztáčí se mimo jakýkoliv pochopitelný rámec a nad veškerou představivost. O chování obou stran už posléze nelze použít ani slovo "nepochopitelné", protože i to zní příliš slabě.

Na nebetyčnou drzost vinařů, kteří si bezostyšně přivlastnili cizí majetek (a jeho majitelem zjevně nebyl "nějaký leckdo"), kupodivu nenásleduje rázná reakce v podobě tvrdého a spravedlivého trestu. Odpověď majitele je vlastně stejně absurdní, jako chování vinařů: pošle další posly. A vinaři dále eskalují svou bezostyšnost, krutost, drzost, sprostotu, hloupost i nesmyslnost svého darebáctví. A další odpověď pána vinice je více než nepochopitelná: pošle syna. Běsnění vinařů se nadále už vymykne všemu představitelnému.

Posluchačům Ježíšovým mohlo v prvním dojmu docela dobře připadat, že příběh líčí chování dvou skupin bláznů: na jedné straně vinaři, na straně druhé pán a jeho syn.

Ve chvíli, kdy už se zdá, že spirála násilí a běsnění vinařů na jedné straně, a s ničím nesrovnatelné trpělivosti, vlídnosti, mírnosti pána na straně druhé, se roztočí do nekonečna, a zlo exploduje do bezhraničí, když mu dobrota toho, kdo jediný má moc klást mu meze, vyklidila prostor, - teprve těsně před tím přichází ostrý zásah.

Je jasné, že tento příběh, kreslený Pánem Ježíšem, vypovídá o Bohu a o člověku. Vypráví o tom, jak je situace mezi člověkem a Bohem viděna z Boží perspektivy. V jakém stavu je ve skutečnosti vztah mezi námi a Hospodinem.
Zaslepený pohled ze strany člověka je výstižně popsán na chování těch vinařů: dostali jsme život, tělo a svět, a tudíž je to naše a můžeme si s tím dělat, co chceme. Od koho jsme to vše dostali, nás nezajímá, a znát ho nechceme. A jestli za námi Ten, o kom nechceme nic vědět, někoho pošle, aby nám cosi připomněl, běda mu. To, že žijeme, že svítí slunce, rostou rostliny a k dýchání máme vzduch považujeme za samozřejmost, nad kterou netřeba přemýšlet natož děkovat. A jestli někdo přece jen chce vědět, jak to všechno, co je tady, vzniklo, tak máme nezpochybnitelně moudrou odpověď našich nejvyšších učenců: Vzniklo to samo od sebe! Je to vědecky dokázáno. (Tak nějak to vidí člověk oslepený vášněmi a hříchem.)

To je arogantní postoj materialistického (agnostického) lidstva. Na otázku o původu světa si lidé vymysleli "velký třesk", a už jim vůbec nevadí, že vlastně tato odpověď na nic neodpovídá, a otázku po původu a autorovi (resp. majiteli) vesmíru vůbec neřeší. Před otázkou: a kdo způsobil "velký třesk"?, si zacpou uši. Což nás nezachvátilo stejné šílenství, jako ty vinaře? Odhlédneme-li, že jde jen o podobenství, a budeme-li příběh pojímat jako realistické vyprávění, můžeme spekulovat, že ti vinaři možná měli nějaký "dobrý důvod" prohlásit, že vinice je jejich (třeba to byli komunisti a vinici si znárodnili); nejspíše to měli nějak "zdůvodněné" - a svým pomateným důvodům zřejmě nakonec už sami věřili. Přesto to nic nemění na tom, abychom jejich počínání ohodnotili, jako hloupé a darebné. Bez pochyb stejně je shůry hodnocena i materialistická věda, které se dnešní lidstvo klaní jako zlatému teleti, na němž "vinařský proletářský světonázor" s fanfárami jede světem.

----------------------------------

Intermezzo

Ap. Pavel v Písmu praví:
18 Ať nikdo sám sebe neklame. Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým.
19 Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť je psáno: `Nachytá moudré na jejich zchytralost´;
20 a jinde: `Hospodin zná úmysly moudrých a ví, že jsou marné.´
(1 Kor 3,18-20, ekumenický překlad)
Pojďme tento biblický text trochu rozebrat. Kralický překlad druhé poloviny 19. verše zní: "Který polapí moudré v chytrosti jejich." Díval jsem se ruského překladu, který je přiléhavější originálu než české převody, a význam tohoto výroku je tam výstižně prohlouben: uloví "moudré" skrze jejich zchytralost. Tedy právě to chytráctví "moudrých" - učenost bez správného duchovního zakotvení čili bohaprázdné mudrlantství je to, co se jim stává osudným. Ve slepotě bezmezné sebedůvěry se domnívají, že našli pravdu a odsunuli Boží zjevení z cesty lidskému rozumu; jenže ve skutečnosti oklamali sami sebe a jejich uvažování zpracovává přeludy. Z několika kamínků faktů se snaží složit velkolepou mozaiku poznání, což bez duchovního poznání vypadá asi tak, jako kdybys chtěl z vystříhaných písmenek sestavit slova a věty v jazyce, který neznáš, a ještě ti polovina potřebných písmen schází. "Pasou vítr a honí stíny," říká jedna svatootcovská sbírka.

A co se týče posledního verše, pak v kralickém překladu trochu výstižněji zní: "Znáť Pán přemyšlování moudrých, že jsou marná." Nejde tu totiž o "úmysly", jak to nedobře překládá ekumenická bible, ale o způsob myšlení. A co se týče toho posledního slova "marná", pak je potřeba tento pojem vykládat v biblickém kontextu; např. v žalmech je hojně užíván, a jeho význam není jen něco zbytečného či prázdného, ale hlavně: cosi zlého. Čeština má ve své archaické vrstvě jedno velice výstižné slovo, které to přesně postihuje: "daremný" (obsahem tohoto pojmu je "zbytečný" či "prázdný", leč se zřetelně nedobrým zabarvením). Takže bychom mohli ten 20. verš přeložit trochu neohrabaně, ale zato výstižně: "Hospodin zná způsob uvažování "moudrých" a ví, že je daremné."

Kdo jsou tito "moudří" tohoto světa, do nichž se Hospodin tak opírá a prohlašuje je za blázny? Šamani západní civilizace mezi svými křivulemi, mikroskopy, dalekohledy, přírodovědnými sbírkami, cyklotrony (teď si ve Švýcarsku jeden zbrusu nový spustili)... Kouzelníci s atomy a čarující s genetikou. To jsou ti, k nimž upírá dnešní svedené lidstvo své naděje a kteří ho vedou dále a dále do klamu pohodlí a od Boha. Slibovali osvobodit člověka, ale přivedli ho otroctví duchovní slepoty, zničili klima, otrávili planetu svými černokněžnickými zplodinami a mysli lidí jedem svého bezbožného učení, aby je umrtvili pro duchovní život.

Když píši tyto řádky, musím se trochu usmívat, protože vím, jak podobnými úvahami některé lidi rozčiluji. Jak je prý možno srovnávat středověkého šarlatána se seriosní vědou! Z hlediska křesťanství však skutečně není podstatný rozdíl mezi alchymistou, čarodějem či šamanem na jedné straně a služebníky materialistické vědy na straně druhé. Hledíme-li na samu ideovou podstatu obojího, pak není zásadní rozdíl mezi alchymistou, který se trápí nad transmutací olova na zlato či nad kamenem mudrců, a vědcem šťourajícím do atomů či luštícím si DNA a koumajícím, jak naklonovat člověka. Jde o to, že obojí počínání stojí těch samých magických základech - je zplozeno a neseno snahou zpřístupnit člověku uzavřená tajemství jsoucna s cílem ovládnout takto získaným poznáním stvoření. Čili magie. Není principiálně důležité, jestli se cesta k tomuto cíli ubírá cestou horoskopů, zaklínání nebo klohněním elixíru života či zda se kráčí cestou přírodovědných výzkumů, exaktních výpočtů a technicky náročných pokusů (snad jen s tím rozdílem, že ta moderní "vědecká" cesta je citelně efektivnějším způsobem k dosažení hrůzného cíle magie - dát člověku do rukou takové možnosti, takovou vládu a takové síly, které nemůže morálně ani duchovně zvládnout, což z něho nakonec učiní démona).

O našich časech, čili o době přicházejícího antikrista, se hovoří v proroctví sv. Nila Myrotočivého (+1651), z něhož vybírám: »Po roce 1900, kolem poloviny 20. století, budou lidé této doby k nepoznání. Až se přiblíží doba antikristova příchodu, zatemní se mysl lidí tělesnými vášněmi a nepravost zesílí. Svět bude k nepoznání. Lidský zevnějšek se změní a nebude možno rozeznat muže od žen kvůli nestydatosti v oblékání a účesu. Tito lidé se klamáním antikristovým stanou krutými a budou jako divá zvěř. ... Lidé zanechají skromnosti. ... Chtíč, cizoložství, homosexualita, tajné skutky a vražda budou vládnout ve společnosti. ... (Antikrist) také dá lidem zkaženou moudrost, takže ti vynaleznou prostředek, jak může jeden člověk vést rozhovor s jiným, z jednoho konce země na druhý. Také budou lidé v té době létat vzduchem jako ptáci a sestupovat na dno moře. A až toho všeho dosáhnou, stráví tito nešťastní lidé svůj život v pohodlí, aniž by věděli, že je to podvod antikristův. A on, bezbožník, bude korunovat lidskou vědu takovou domýšlivostí, že tato povede lidi k tomu, aby zanechali pravé stezky a ztratili víru v existenci Boha ve třech Osobách.«
Já vím, že někomu moje neúcta k materialistické vědě zní příliš středověce. Konec konců něco na tom bude. Hlavní inspiraci k nim čerpám ze starých proroctví - sv. Nila a sv. Kosmy Aitolského (17. a 18. století - to sice už není středověk, ale pár staletí to je a ten rozdíl mezi myšlením svatého proroka a myšlením dnešní doby je citelně znát). Podívejme se tedy na vědu pohledem současné seriosní pravoslavné teologie, která nepoužívá extrémní pojmy a nehovoří vzrušeným jazykem proroků, spíše se vyjadřuje uvážlivým, věcným, většinou vcelku "učesaným" způsobem, který je pro jemnocit dnešního Evropana spíše přijatelný; a tak se uvedu alespoň krátkou úvahu od prof. A. Osipova na téma věda:

"Bůh je láska," to je základní tvrzení křesťanství. Veškerá činnost člověka - podtrhuji: veškerá - nezávisle na jejím smyslu a zacílení - musí být vykonávána se zřetelem na to, aby tím realizoval lásku ve svém životě. Láska to je znamení, pod nímž se musí dít všechna naše činnost, veškerý náš vztah k člověku, ke společnosti, k politice, k umění, k ekonomice, k vědě... Uskutečnění lásky - to je osa všeho.

... Na jedné konferenci jsme posuzovali, jak hodnotit vědeckou činnost. Na takto položenou otázku jsme odvětili: "Neobdivujeme vědu, ani ji nepřehlížíme, hledíme na ni jako na tu stránku života, která je samozřejmě nutná pro náš život a práci v podmínkách této naší dočasné existence. Tímto způsobem hodnotíce vědu, však otevřeně prohlašujeme: musíme ve svém bádání, ve své praktické činnosti i v dosahovaných výsledcích následovat princip lásky k člověku."
Zní to asi trochu dialekticky a ne docela srozumitelně. Tedy: jedna věc je, když řeším problém z vědecké či technické oblasti kvůli tomu, abych (jde tedy o můj psychický stav) pomohl stejným lidem, jako jsem já, při vyřešení nevyhnutelných úkolů - důležitých pro život, vážných úkolů z hlediska života. Zcela jinou věcí je, když se zabývám vědou jen pro vědu samotnou. Známe např. i "umění pro umění". Je to vlastně svého druhu zábava. Věda se může stát něco jako hrát šachy - to je tak zajímavá hra, někdo je tím zcela uchvácen, nemůže myslet na nic jiného, je tím plně zaujat. Stejně tak je možno být uchvácen čímkoliv. "Jakápak láska k člověku, dejte mi s tím pokoj! Já miluji šachy! Nic jiného na světě nepotřebuji." A podobné to může být i s vědou. "Já potřebuji jen své milované vědecké problémy! Jak vyřešit tuhle hádanku. Vůbec nemyslím na to, k čemu se to pak dá použít, co z toho může pocházet! Já musím jen bádat a bádat."

Pro příklad si vezmeme skutečnou událost, když byla vyvíjena atomová bomba. Nikdo s jistotou nevěděl, co se při výbuchu stane. Existovaly velice vážné námitky proti zkoušce atomové bomby, jelikož by tím mohla začít řetězová reakce ve vzduchu a země by se změnila na ohnivou kouli, malé slunce. I přesto, že neměli jistotu, jak to dopadne, stejně se to rozhodli vyzkoušet.
LHC

Large Hadron Collider (LHC). O tomhle se mohlo alchymistům jenom zdát. Takové monstrum by jim císař Rudolf zaplatit nemohl (8 miliard dolarů by na jeho kasu bylo asi moc); a také by asi nemohl vydržovat 6000 kouzelníků, mágů a alchymistů - tolik vědců totiž pracuje kolem LHC. Golem vyšel rabbiho Lowa podstatně levněji. Jenže ta správná kabalistická zaklínání se už zapomněla, a tak se musejí vědcům platit jejich hračky. Jak však praví jedna pověst, Golem byl zlý a napáchal moc škody. Jaké potom asi bude toto monstrum, co všechno napáchá?
Dnes jsme ve velice podobné situaci. Ve Švýcarsku spustili letos v den památky Stětí hlavy Jana Křtitele (v tento den byl proveden v USA útok na dvojčata) obří urychlovač nukleárních částic (CERn v Ženevě, 17 km dlouhý, uložen 100 m pod zemí, vychlazeno na nižší teplotu než je ve vesmíru). Zde chtějí uměle vyvolávat srážky subatomárních částic a napodobit tím některé procesy, které se děly při velkém třesku - tj. vzniku vesmíru. Celý tento projekt má řadu velice pochybných aspektů. Pro kontext vyprávění A. Osipova si zde všimnu jen jednoho - bezpečnosti projektu. Někteří vědci poukazovali na jakousi možnost, že by srážkami mohly vznikat miniaturní černé díry, které by nezanikly, ale nekontrolovatelně by se zvětšovaly a s jejich velikostí by jim rostl apetit, až by pohltily celou zeměkouli (i s lidmi, a nejspíše včetně vědců). Dokonce byly různými občanskými iniciativami podány soudní žaloby, požadující, aby spuštění celého toho monstra bylo odloženo na dobu, kdy budou bezpečně vyvráceny všechny obavy a bude jistota, že celé zařízení je bezpečné. Nehledě na to, že vědecké argumenty, které měly dokázat bezpečnost celého projektu, byly jinými vědci vyvráceny jako irelevantní, soudy žaloby zamítly. Prý zemi pravděpodobně žádné nebezpečí nehrozí. Všimněte si používané terminologie: "pravděpodobně", což lze přeložit i tak, že "to není jisté". Katastrofický scénář je prý vysoce nepravděpodobný - jinými slovy: není vyloučený. Zajímavé je, že v oficiální vědecké zprávě je potvrzeno, že přístroj dokáže vyrobit černé díry, zároveň se však konstatuje: "Očekávaná délka života miniaturní černé díry by byla velmi krátká". Jenže co když délka života vzniklé černé díry bude neočekávaná? Už "v r. 2003 napsal dr. Adrian Kent, teoretický fyzik z Univerzity v Cambridgi, vědecký článek, v němž argumentoval, že vědci dostatečně nepočítají s rizikem možného katastrofického scénáře, který by mohl vzniknout ze "smrtící částice". Také v článku vyjádřil obavu, že základní otázku, totiž jak nepravděpodobná musí být všeobecná katastrofa, aby bylo možno v dobré víře experiment provést, vědci nikdy vážně nezkoumali" (citováno z Britských listů).

Co se od LHC chce? "Očekává se mj. experimentální doložení tzv. Higgsova bosonu (označovaného jako "God’s particle", tj. „Stvořitelova částice“)" (viz zprávu nadšence pro vědu v Britských listech). Ano, stvoření světa chtějí zkoumat - nic menšího. Vědci jsou prostě tak zvědaví na tajemství vzniku vesmíru, že nehledí na žádné nebezpečí. Nemohou si prostě pomoci. Jenže to už není jako před sto lety, kdy zvídavý badatel, který strkal svůj všetečný nos do všelijakých tajemství, riskoval jen svůj život - když si nedal pozor, tak mu ty jeho bublající kotlíky a baňky s lučebninami vylétly do vzduchu i s jeho laboratoří a s vědcem samotným; a bylo po vědátorovi. Dnes všichni obyvatelé Země povinně riskují své životy kvůli nikdy neukojitelné zvědavosti bílých plášťů - a to včetně té většiny lidstva, která živoří v bídě a z tzv. "výdobytků vědy" nemá vůbec nic - jen tu nebývalou bídu (a zničené klima).

Shrňme to - i v tyto dny se přímo vedle nás, ve střední Evropě, opakuje stále ta samá nezodpovědnost, na níž poukazuje Osipov. Nikdo se - ani teoreticky - nezabývá otázkou, jak vysoká musí být pravděpodobnost globální katastrofy, která by eventuálně mohla nastat následkem pokusu, aby se vědec rozhodl, že experiment neprovede. V praxi to pak vypadá úplně opačně: pokud je tu vůbec nějaká naděje, že lidstvo pilnou práci vědců přežije, nic je nezastaví (a peníze na to své šťourání do vosího hnízda vždycky od někoho seženou).

A přihlédněme ještě k tomu, že hlavním motorem a mecenášem vědy je zbrojení. Pak už je jasné, že vědce nikdo nebude brzdit; co kdyby to, co by mohli objevit vědci na naší straně, náhodou objevily dříve vědecké laboratoře našeho nepřítele. Takže jestli vědci jednou objeví zbraň, která může nečekaně a bez možnosti obrany vyhladit celé kontinenty nebo třeba zničit svět, můžeme si být jisti jen jedním: oni tu zbraň postaví a dají mocným k dispozici. Říká se, že "věda dnes postupuje mílovými kroky"; ano, to je pravda. Jenže kam?


Dejme však ještě slovo prof. A. Osipovovi:
Kolik už podobných případů bylo v historii? Před čím stále stojíme? Spousty objevů, o jejichž následcích ani nechceme přemýšlet. Kdyby tak člověk přistupoval k vědecké a technické činnosti jen z jediného úhlu pohledu - jak neuškodit člověku, ale být mu k užitku. Přísaha Hippokratova, kterou skládá každý, kdo ukončuje lékařskou fakultu, má svůj nesmírný význam i zde: neškoď. A křesťanství praví nejen: "Neškoď," ale ještě: "Přinášej svou činností lásku."

Víme, co je dobro a co je zlo. A (jako křesťané) nehodnotíme, co je dobré a co zlé, jen z hlediska momentálních zájmů, ale z pohledu věčnosti hodnotíme, co je pro člověka prospěšné. Tolik objevů a vynálezů by lidé odmítli, mnoho takových by vůbec nebylo, kdyby vědci byli lidé hluboce křesťanského přesvědčení. Jsou prý případy, kdy vědci doslova roztrhali zápisy o svých objevech. Věděli totiž, co by se stalo, kdyby se - nedej, Bože! - jejich objev dostal do rukou lumpa! Lidstvo by dostalo to, co ho zabije. Tak by si počínalo křesťanské vědomí, kdyby vládlo našemu myšlení a našim skutkům. To platí pro veškerou lidskou činnost. Umění, kulturu - kam jsme se dostali? Vedle kultury existuje antikultura, na kterou se dokonce hledí, jako by to byl nějaký zákonitý jev. V co mění člověka? Přímo řečeno: vedle života existuje antiživot. Můžeme si zvolit narození člověka nebo jeho zabití. A to beztrestně. Je-li možná antikultura, je možná i antimorálka. Pak přestáváme rozlišovat dobro a zlo, a takový vývoj je podoben gigantickému hadu, který stále roste a stále více požírá sám sebe, jak se zakusuje do svého vlastního ocasu.

Církev nabízí klíč k ohodnocení jakékoliv lidské činnosti, a tak dává možnost nalézt správný vztah ke všem stránkám života člověka.
K čemu slouží věda? Jediným kritériem, kterým lze ohodnotit, zda je něco správné či nikoliv, je láska. A teď si položte jednoduchou otázku: "Pracuje materialistická věda ve jménu lásky k člověku, lásky k Božímu stvoření, lásky ke světu a konečně - lásky k Bohu?" Nedá příliš práce najít odpověď. V převážné většině: "Nikoliv." Dokonce i mnohé z těch "darů vědy", jež se zprvu zdají být člověku prospěšné, se časem ukazují jako plod s krásnou slupkou ale uvnitř červavý.

Trvám na tom, že jestli člověk pronikl do tajemství vnitřního ustrojení Bohem stvořené hmoty a vyrobil atomovou bombu, aby ji svrhl na dvě města plná lidí, které výbuchem prostě vypaří a zůstanou po nich jen stíny na stěnách trosek domů, pak to není jen útok proti cizímu národu, je to především útok na Boha - nejstrašlivější vzepětí drzosti lidí, kteří uloupí Boží tajemství, jímž Stvořitel vybudoval tento svět jako dobrý a k dobru lidí, a tito lidé obrátí ukradené tajemství, aby dobro proměnili ve zlo, štěstí v neštěstí, světlo v tmu. To, co patří Bohu, použili k uskutečnění svých zlých záměrů. Tady se zdá být i to podobenství o běsnících vinařích příliš slabé. (Jestli máte rychlý internet, pusťte si to přiložené video z You Tube, pak je hned jasnější, o čem tu píši. "Vize pekla," praví se v komentáři filmu. Jak se mohlo něco tak strašného stát? Na otázku: "Proč?" není odpověď.)

------------------------------

Než, vraťme se ještě na závěr k těm našim bídným vinařům, resp. lidem, kteří si "znárodnili" vesmír, a podle toho to s tím naším světem vypadá.

Z perspektivy Boží je chování lidstva, které my považujeme za normální či přirozené, naprosto nesmyslným, zločinným, hulvátským jednáním či dokonce běsněním. Zároveň nám Pán Ježíš v příběhu našeho podobenství představuje způsob, jakým Bůh na hrůznou nehoráznost člověka odpovídá: dobrotou a téměř nekonečnou trpělivostí. Zasahuje teprve tehdy, kdy zloba lidí dospěla už těsně před konečný triumf.

A teď to nejdůležitější. Jednání obou stran v našem evangelijním podobenství - až do okamžiku posluchači toužebně očekávané katarze - působí dojmem, že se obě zbláznily. "Nepochopitelné" je pro takový způsob počínání příliš vybledlý pojem. Pokud toto podobenství opravdu reflektuje lidem skrytou realitu vztahu mezi člověkem a Bohem, musíme se nutně tázat: Co se stalo s člověkem (resp. lidstvem), že se chová tak šíleně? A ještě: Co se to stalo s člověkem, když se natolik vzdálil od Boha, až mu i Jeho postoj připadá jako nepochopitelný? Právě na obrázku těch zlotřilých vinařů, vzbouřivších se proti vzdálenému pánu vinice, vidíme, jaká hrůzná proměna se lidem přihodila a do jakého šílenství jsme to upadli. Jaká strašlivá vzdálenost je mezi lidstvem a Bohem. Není to vzdálenost zeměpisná, ale astronomická vzdálenost nepochopení, svévole a zlomyslnosti, kterou se lidé oddělili od Stvořitele a Spasitele.

Co se to s námi stalo, že pohled našeho Stvořitele se nám jeví jako bláznovství a z Jeho pohledu je naše chování hodnoceno jako šílenství? Vždyť jsme jeho dětmi, jeho stvořením; měla by tedy mezi námi panovat blízkost, neřku-li důvěrnost.

Jakási hradba přetrhla naše dávné společenství a z důvěrné blízkosti učinila nekonečnou vzdálenost. Z Písma svatého i učení svatých Otců víme, že to, co odděluje člověka od Boha, je hřích. Boj proti hříchu je duchovní cestou, po níž se člověk vydává zpět k Bohu. Křesťanu, který se očišťuje od následků hříchů, začnou jeho mysl brzy osvětlovat první záblesky bohomyslnosti. Nesmí se pak leknout toho, že začíná vidět to, co jiní nevidí. Je potřeba, aby podle toho, co spatřuje, začal napravovat svůj život. Z toho však nutně vyplývá, že se ostatním lidem začíná jevit jako blázen. Přestává totiž sdílet jejich hodnoty a jinak užívá života než lidé tohoto světa.
Máme na vybranou, buď budeme pár let našeho života jako rozumní a moudří před očima lidí, ale pak na věčnosti budeme zostuzeni jako blázni před Bohem, nebo budeme zde na zemi před lidmi blázny pro Krista a na věčnosti budeme moudrými před Bohem.

Jak se lidstvo rychle vzdaluje křesťanskému duchu, bude se vzdalovat uvažování a chování světských lidí od způsobu života a myšlení křesťanů - tahle propast tu vždy byla, leč poslední dobou se rychle rozevírá do nebývalých rozměrů. Prorokoval to už sv. Antonín Veliký (4. století), jenž dával radu, která je úplnou antitezí dnešní pokrokovosti, - aby lidé nedůvěřovali sami sobě, ale ve všem se spoléhali na Boha, čímž překonají všechna pokušení.
O našich dobách pravil: "Přijde doba, kdy lidé budou bláznit, a když uvidí někoho, že neblázní, postaví se proti němu, pravíce, že on je blázen, protože není jako oni."
Pozoruhodně výstižný je jeden detail v našem evangelijním úryvku - na závěr vyprávění se Spasitel otázal svých posluchačů - nechal je, aby sami dokončili toto podobenství. Teprve tam, na konci všeho, se Bůh začne chovat "po lidsku" - čili odloží nesmírnou shovívavost a nezměrnou dobrotu a sáhne k ostrému zásahu a trestu. Nejde tu o mstu, ale krajní nutnost zastavit zlo těsně před jeho finálním triumfem.







Zobrazit příspěvek č. 424 jednotlivě

Administrátor --- 23. 9. 2008
Narození Přesvaté a svátek svatého Kříže

Svátek Narození přesvaté Bohorodice

letos připadl (podle starého kalendáře) zrovna na neděli „Před povýšením svatého kříže“, kdy čteme z evangelia ta slova Kristova, která jsou páteří křesťanské věrouky: "...tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný" (Jan 3,16). Je to svědectví o veliké Boží lásce, která přesahuje vše, co si člověk dokáže představit. "V tom zjevena jest láska Boží k nám, že Syna svého toho jednorozeného poslal Bůh na svět, abychom živi byli skrze něho" (1 Jan 4,9).

Narození přesvaté Bohorodice je jedním z těch kamenů, na nichž Bůh začal budovat stavbu spásy člověka, připravovat vtělení Božího Syna. Vtělení a oběť na kříži - dvojí vydechnutí lásky, kterou je zachraňován člověk ze svíravé bažiny hříchu pro věčný život. A tak oba tyto nedělní svátky se podstatným způsobem dotýkají základního předmětu křesťanství, o němž se sice většinou neopomíná hovořit, ale většinou se jej nedaří uskutečňovat - o lásce.

Křesťané, kteří mají před očima lásku Boha k člověku, by měli být schopni ji v mezilidských vztazích byť jen vzdáleně napodobit - alespoň v chabém odlesku - leč, spíše jsme svědky, jak se nám to žalostně nedaří. Proč? Jedna z příčin možná tkví v tom, že ani ten příklad Boží lásky vlastně nejsme schopni pojmout do své mysli, a právě o tom bude dnešní povídání.

„Bůh je láska“ - výrok ap. Jana (1 Jan 4,16), který má v pravoslavné církvi sílu a postavení hlavního křesťanského dogmatu. To je výchozí bod další úvahy, kterou jsem přeložil z přednášky profesora Moskevské duchovní akademie Alexije Osipova:

Rád bych obrátil vaši pozornost k jedné stránce křesťanského učení, která je do současnosti velice obtížně přijímána lidským vědomím. Dokonce bych řekl: s velice slabým úspěchem je přijímána lidským uvažováním. A to nejen prostě lidským myšlením, ale křesťanským myšlením. A to i přes to, že křesťanství vlastně o ničem jiném nehovoří. O ničem jiném křesťanství neučí tak jako právě o tomto. A přesto to stále naše mysl ani duše nemohou pojmout. Řeč vedeme o čemsi velice prostém, o tom, že Bůh je láska. Natolik jsme tomuto úsloví přivykli, že na první pohled nevidíme žádný problém. Avšak řeknu vám: v historii náboženského myšlení prakticky nenalezneme žádné jiné náboženství, ve kterém by tak zřetelně, ostře, výrazně a silně byla vyjádřena idea, že Bůh je láska. Možná to řekneme ještě silněji: taková idea mimo křesťanství vůbec neexistuje.

Byla tu (již před křesťanstvím) idea o Bohu milostivém? Ano, správně. O Bohu, který může svou láskou osvěcovat člověka? Ano. O Bohu spravedlivém, který trestá zlo a odměňuje spravedlivého? Všechno toto už zde bylo. Ale pohleďte, jaký to rozdíl od křesťanského učení o Bohu, který je láska! Jak se křesťanství liší dokonce i od učení o Bohu spravedlivém, milujícím, smilovávajícím se, jehož idea skutečně existovala v některých náboženstvích i před křesťanstvím. A posléze našla své vyjádření i postkřesťanském myšlení, např. v náboženství muslimském, kde se na Alláha hledí jako na spravedlivého a nejmilostivějšího.

Odlišnost je v tom, že ve všech těchto náboženstvích Bůh stojí nad světem, nad člověkem. Je všemohoucí, a jestli se mu zachce, může se smilovat. A ještě více - jsa spravedlivým, může ustanovit spravedlnost na zemi. Stojí nad všemi. A jestli chce, tak činí. A On chce. Křesťanství však hlásá úplně jinou myšlenku. Hovoří o tom, že Bůh nejen jestli chce, tak se smiluje, ale sama jeho podstata (nakolik je dostupná našemu lidskému poznání) je láska. A ještě více - řekl bych dokonce toto (ač mne možno odsoudit za nesprávné vyjádření): Bůh se nemůže nesmilovat a nemilovat člověka. Přímo jeho samotná podstata (jsoucnost, bytí) je láskou. Vyjadřuje se to v krásných evangelijních slovech: "Tak si Bůh zamiloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." Je to vyjádřeno s ohromující silou v Božím vtělení a v oběti na kříži, což do té míry neodpovídá lidskému myšlení, že to apoštol Pavel zcela oprávněně vyjádřil slovy: "My hlásáme Krista (z lásky k člověku) ukřižovaného - židům pohoršení a Řekům bláznovství."
Proč židům k pohoršení? Přece i oni učili o jediném Bohu?, ano. O Bohu, který se smilovává?, samozřejmě. Je spravedlivý?, není sporu. Tak proč to pohoršení? Nebylo možno si ani představit, že by Bůh mohl sestoupit do takové hlubiny ponížení kvůli lásce k člověku. To bylo protipřirozené. Ten samý pocit nepřirozenosti, byť vyjádřený jinou formou, vzbuzuje křesťanská zvěst v každé lidské mysli, a proto Pavel pokračuje: a Helénům (to připadá jako) bláznovství. Že by Božstvo mohlo takovým způsobem spasit svět? Že by si mohlo tak zamilovat lidstvo, aby se snížilo ke smrti takového typu? To je bláznovství! A doposavad to tak zůstává. Není prostě možno si představit, že by Bůh mohl tolik milovat svět.

Ano, umíme si představit, že bohatý člověk udílí ze svého přebytku almužny a dary chudým. Dnes jednomu, zítra někomu druhému. Ještě bychom si dokázali představit, že nějaký chudý člověk dá ze svého nedostatku almužnu či dar. Kdo si však dokáže představit, že by někdo šel dobrovolně na soud a nechal se úmyslně odsoudit místo zločince, aniž by z toho měl tento dobrodinec jakoukoliv výhodu? Řeknete si: "Nemožné. Nesmyslné." A ještě hůře: co třeba, kdyby se někdo nechal popravit místo vraha? Zkuste si představit, že by někdo mohl přijít za odsouzeným vrahem, který byl usvědčen a nakonec se i doznal k úmyslné vraždě, a nyní čeká v cele smrti na svou popravu; a tento dobrodinec by mu řekl, když mi slíbíš, že už takové věci dělat nebudeš, tak se nechám popravit místo tebe - ty odejdeš a já si vezmu tvé šaty, zůstanu zde a zítra mne popraví. Řeknete si: "Vyloučeno!" A možná se najde někdo, kdo bude tak otřesen nepřirozeností takového počínání, že by řekl: "Nechutné! A co když tento "dobrodinec" svým skutkem jen umožní páchat tomu vrahovi další vraždy?" Náš Bůh, Ježíš Kristus, však šel ještě dál - nejen, že se za nás nechal popravit, ale dokonce ani nežádal žádný slib a záruku, že se budeme chovat lépe. Jediným motivem takového jednání může být láska, a to láska v takovém rozměru, šíři, hloubce a mohutnosti, že se to vymyká jakékoliv přirozené zkušenosti člověka.

Naprostou krajností, kam je člověk ještě schopen zajít, je obětovat život za své rodné či přátele - prostě blízké lidi. To balancuje na samotné mezi toho, co je ještě schopna pojmout lidská přirozenost. Kdo se však bude obětovat za toho, s nímž ho nepojí společný úděl či přirozené pouto, neřku-li dokonce za toho, kdo se ke mně staví přezíravě či dokonce nepřátelsky a kdo se proti mně spojil s mým nepřítelem? Přijít a podstoupit hanebnou popravu za takové lidi, je láskou, která se staví proti všemu, co je lidské hříšné přirozenosti vlastní. A k tomu si zkuste představit, že by takovou - podle všech lidských měřítek: absurdní - oběť přišel dobrovolně vykonat za své nepřátele nějaký král či jiný vznešený člověk! Natož Bůh!
Už chápete ten rozdíl? Když je ve všech nekřesťanských náboženstvích bůh chápán jako laskavý a milostivý, je to milost toho výše zmíněného boháče, Všemohoucího, jehož to nic nestojí, aby projevil libovolnou formu milosti, cokoliv daroval jakémukoliv člověku. Dát však sám sebe - to je úplně něco jiného! To je úplně jiný typ, jiný charakter (náboženství)!

Tak překvapující učení křesťanství bylo velice těžké přijmout. Dějiny jsou plné neustálých pokusů vysvětlit křesťanství nějak jinak. K čemu to vedlo? K tomu, co je sice přirozené, ale žalostné. Západ, Řím se vydal cestou starozákonní. Toto vnitřní nepřijetí ideje Boha jako lásky, jak to učí křesťanství, postupně vedlo k tomu, že vztahy mezi Bohem a člověkem začaly být vykládány na čistě právním principu - na bázi zákona. Co to znamená? Člověk spáchá přestupek, a přirozeně je za to potrestán. Jestli koná dobro, je odměněn. Římskokatolická teologie je i dnes přesně takovou. Tento systém odměn a trestů je tam základním principem a svědčí o římském, resp. západním, chápání Boha. Jaké je to chápání? Skrz naskrz starozákonní. A to není příliš vzdáleno od pohanského. Proto se v římskokatolickém systému setkáváme s takovými podivnými idejemi, jako je satisfakce (zadostiučinění), zásluhy (poklad zásluh Ježíše a svatých, z něhož čerpají sílu odpustky, nebo zásluhy žijících křesťanů, jichž se má v tomto světě dosáhnout). Nikoliv náhodou jeden z ruských slavjanofilů Jurij Feodorovič Samarin pravil, že katolicismus to je skutečné židovství v křesťanství. Je to pravda - tentýž zákonický základ, totéž zákonické právní pojímání vztahů mezi Bohem a člověkem.

Zkusil jsem vyhledat v novém katolickém katechismu (v jeho digitálním podobě) výskyty slova "trest". Výsledek může být pro někoho překvapující - zvláště, když vezme do úvahy, že jde o katechismus "náboženství lásky". Slovo trest (tresty, trestání apod.) tam nemá charakter termínu používaného výjimečně či sporadicky. Opakuje se tam mnohokrát a hlavně - zaujímá pozici pojmu, jednoho ze základních, bez nichž se předkládané učení nemůže obejít. Teologický systém římsko-katolické církve není myslitelný bez trestu; vyškrtněte toto slovo, vypreparujte tento pojem, a celá teologická konstrukce římské věrouky se zhroutí. Jsou tam tresty časné nebo věčné, trest, který je následkem uražení Boží lásky (jak se láska může urazit?); tresty ve spojení s odpustky atd. Frekvence toho slova není zanedbatelná a kdybych nevěděl, co je to za knihu, kterou prohledávám, pak bych to mohl ukvapeně tipovat na nějakou příručku trestního práva soudního. (A obávám se, že ve starých katolických katechismech to bude ještě o poznání horší.)
A nyní jeden zajímavý moment - důležitý pro dnešní dobu. Vezmeme-li Bibli či díla svatých Otců, zjistíme, že často, mnohokrát a v nejrůznějších variantách se tam hovoří o trestech či odměnách, které sestupují od Boha jako následek způsobu života lidí. Setkáváme se tam tedy s tím, co jsme právě ohodnotili jako nesprávné, nenáležité, nedokonalé. Jak to chápat? Sami svatí Otcové výborně objasňují, co znamenají tyto výroky. Vybral jsem několik silných výroků, které na jedné straně ukazují, jak hledí na svého křesťanského Boha, jak ho vnímají, a s druhé strany, jak vysvětlují používání takových pojmů jako trest, Boží odplata. Jak to chápou, proč používají taková slova?

Nejdříve uvedu slova člověka, askety, jehož svatost zaujímá mimořádné místo. Je to člověk nejhlubšího duchovního poznání. Kdo někdy četl jeho teze, myslím, že to cítil. Není to nikdo jiný než sv. Antonín, nazývaný Církví Velikým. Málo svatých je Velikými, on je jeden z nich. Tento asketa tedy píše o našem křesťanském chápání Boha:

»Bůh je dobrý a bezvášnivý a neproměnný. Uzná-li kdo jako správné a pravdivé, že Bůh se nemění, jak má potom chápat, že On - jsa takovým - nad dobrými lidmi se raduje a od zlých se odvrací, na hříšníky se hněvá, a když se kají, je k nim milostiv? Na to je vhodno říci, že Bůh se neraduje ani se nehněvá, vždyť radost i hněv jsou vášně. Není pěkné si myslet, že by Bohu bylo lépe či hůře kvůli lidským skutkům. Bůh je dobrý a jen dobré činí. A že by škodil? Nikomu neškodí! Zůstává stále stejným. To my, když jsme dobří, vstupujeme ve společenství s Bohem, protože se mu začínáme podobat. A staneme-li se zlými, tehdy se oddělujeme od Boha, jelikož se mu nepodobáme. Žijeme-li ctnostně, jsme Božími, ale skutky zlými, stáváme se zavrženými Jím. To však neznamená, že by dštil svůj hněv na nás, ale znamená to, že naše hříchy nepovolují Bohu, aby v nás vysvitl, a sjednocují nás démony mučícími. Pokud následně modlitbami a skutky dobrodiní získáváme rozhřešení svých hříchů, neznamená to, že jsme Boha potěšili a změnili ho, ale že prostřednictvím takových skutků a naším obrácením k Bohu, léčivše zlo v nás, opět se stáváme způsobilými okoušet Boží dobrotu. Takže říkat, že se Bůh odvrací od zlých, je to samé, jako říci, že se slunce skrylo před slepými.« (Dobrotoljubije, 1. díl)
Na hříšníky se Bůh nehněvá a spravedlivé miluje ne více než hříšníky. Co se to tedy děje? Ct. Antonios ukazuje ty procesy, které probíhají v naší duši v souvislosti s tím, když hřešíme nebo když se kajeme. Ukazuje, co se to děje, když člověk hřeší: zakrývá před sebou slunce, lépe řečeno: oči své zavírá před sluncem. Hřích skryje Boha před člověkem. Slunce svítí jako dříve. Jenže člověk se před ním skryje. Dále ukazuje, co se stane s člověkem při pokání: srdce člověka se stává přístupným pro Boha. Jako když se umyje špinavé okno a sluneční paprsky znovu začínají vstupovat do lidské duše. V Apokalypse je velice dobře řečeno: "Hle, stojím před dveřmi a klepu. Kdo mi otevře, k tomu vejdu a budeme večeřet (tj. slavit) společně." Bůh je jako slunce, které stále svítí, - je to láska ke všem a ke všemu. Avšak my jsme různí - každý jinak přijímáme toto Boží působení - každý závisle na stavu své duše. Nám se však zdá, že Bůh jedny trestá, kdežto jiné odměňuje.

Představte si tento obraz. Někdo, kdo vůbec nezná poměry na naší zemi - např. návštěvník z jiné planety, by nahlédl do lékařské ordinace a co uvidí? Jednoho nemocného lékař posílá do lázní, kdežto druhému říká: "Okamžitě na operační sál a budeme řezat". Návštěvník by si pomyslel: "Ano, ten první pacient se lékaři zalíbil, asi mu něčím dobře posloužil, ale ten druhý ho asi něčím naštval." Jenže ve skutečnosti je příčina úplně jiná a jednoduchá: ten první byl zesláblý, možná měl nějakou tuberkolosu, a potřeboval posílit a odpočívat, kdežto ten druhý měl akutní zápal slepého střeva, jestli okamžitě nepůjde na operaci, zemře. Jedna a tatáž láska, v závislosti na stavu člověka se však projevuje rozličnými způsoby a skutky: od těch nejpříjemnějších (lázně) až k těm nejhroznějším, když jde člověk pod nůž. Bohužel, většinou hledíme na vztah Boha k různým lidem podobně jako ten ufon v lékařské ordinaci.

Z toho pocházejí mnohá nedorozumění. Pokud bychom opravdu přijali, že Bůh trestá hříšníky a odměňuje spravedlivé, co by z toho plynulo? Když vidíme, že se někomu přihodilo neštěstí, co si pomyslíme? Je to jasné: "Dobře mu tak! To mu patřilo." Nám se nestalo nic? To nepochybně znamená ... Nyní už chápete tu psychologii, chápete podstatu otázky, kterou zadali učedníci Kristu, když pravil: "Jak těžko vejde bohatý v království Boží." Reakcí učedníků bylo ohromení: "A kdo pak může být spasen?" Co je to za otázku? Ve skutečnosti je to reakce zcela pochopitelná. Ve starozákonním uvažování - co znamená být bohatým? Být Bohem milován. A ten, koho Bůh miluje, to je spravedlivec. Bohatství - to je Boží smilování nad člověkem, resp. odměna. A je-li člověk odměňován, značí to, že je ctnostný. A Kristus praví, že takový těžko vejde do Božího Království! Co tedy říci o jiných lidech? Takovým primitivním chápáním bylo proniknuto uvažování židů té doby. A dokonce od apoštolů, kteří byli neustále s Kristem, náhle zní taková otázka! Nechápali a nevěděli ještě, že Bůh je láska a jenom láska.

I samotný Pán pravil, že velí slunci svému, aby vzcházelo nad lidmi dobrými i zlými, a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Krásný je to obraz. Bůh je slunce, které vždy svítí, jenže jeden člověk na slunce vyjde, druhý člověk se skryje před sluncem. Každý podle svého vnitřního, tj. duchovního, stavu.
Dále uvádí A. Osipov další výroky svatých Otců, které vysvětlují, že používání jmen různých lidských vášní (radost, hněv, zalíbení, zuřivost), stejně jako pojmů jako smilování či trest, ve vztahu k Bohu má ve skutečnosti význam pastýřský, pedagogický. Někteří lidé (a to platí hlavně o naší době) nic jiného nepochopí než jen kategorie trestu a odměny, neboli ztráty či zisku. Křesťan by však měl ve svém duchovním růstu časem překročit tyto kategorie, překročit omezené hranice, které jeho uvažování klade poškozená lidská přirozenost, jakoby překročit svůj stín a otevřít svou mysl bezednosti Boží lásky. Ze skutků Jeho lásky Ho poznáváme. A jestli ho poznáme, pak si ho zamilujeme, neboť není možné poznat Boha a nezamilovat si ho. Pak člověk miluje Boha i bližní. Z lásky k Bohu takový člověk koná dobro, nikoliv pro strach z trestu či z touhy po odměně.

„V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat“ (1 Jan 4,10-11). Ano, cesta, na kterou Bůh volá člověka, je následovat Boží lásku.













Zobrazit příspěvek č. 423 jednotlivě

Administrátor --- 18. 9. 2008
Z tisku - vladyka Hilarion připomíná protestantům existenci pekla

Ruská pravoslavná církev doporučuje protestantům odmítajícím skutečnost pekla, aby si prostudovali spisy pravoslavných otců

Moskva. "Problém současných protestantských teologů, kteří odmítají reálnost pekla, se zakládá na jejich neznalosti dědictví otců východní církve," prohlašuje představitel Ruské pravoslavné církve u evropských organizací, Ilarion, biskup vídeňský a rakouský.

"Liberální protestanti dnes polemizují se středověkými představami o pekle a o ďáblu, ale nenamáhají se seznámit se svatootcovskou tradicí, aby se pokusili pochopit, jak si Otcové představovali posmrtnou odplatu," uvedl vladyka Ilarion v interview pro portál Interfax Religia.

Okomentoval tím zprávy, že řada hierarchů dánské lutheránské církve má v úmysl prohlásit peklo za "metaforu" a ráj za skutečnou realitu.

Vladyka Ilarion je toho názoru, že takové případy je nutno nahlížet "v obecném kontextu liberalizace křesťanského dogmatického i morálního učení", kterou mnohá protestantská společenství procházejí v posledních desetiletích.

"Chtěli by z křesťanství vyhodit vše, co ho činí "nepříjemným" a "nepohodlným", očistit ho od dědictví "temného středověku". Vytváří se jakási "odlehčená verze" křesťanství, ve které není zhola nic o peklu a o ďáblu."

Dle vladykových slov "východokřesťanské svatootecké tradici však byla od samého počátku cizí myšlenka, že peklo je místem, které Bůh připravil pro potrestání hříšníků." "Peklo není učiněno Bohem - je vytvořeno svobodnou vůlí lidí. A existuje nikoliv kvůli tomu, že to Bůh chce, nýbrž protože lidé stále udržují jeho existenci. Nejdříve peklo člověk vytvoří zde na zemi, a to potom pokračuje v záhrobním světě," podtrhl známý pravoslavný teolog.

Radio Radoněž dle Interfax Religia








Zobrazit příspěvek č. 422 jednotlivě

Administrátor --- 16. 9. 2008
O výzvě k následování Páně

5. neděle po Padesátnici. Neděle o vymítnutí běsů ze dvou posedlých

Za onoho času...
18  Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh.
19  Jeden zákoník přišel a řekl mu: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš."
20  Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil."
21  Jiný z učedníků mu řekl: "Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce."
22  Ale Ježíš mu řekl: "Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé."
23  Vstoupil na loď a učedníci ho následovali.
(Matouš 8. kap.)

Pro naše úvahy si všimneme poslední věty: "Pojď za mnou a nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé, ale ty jdi zvěstovat Království Boží" (upravil jsem znění Ježíšova povelu podle vyprávění Lukáše 9,59-60). To je poměrně drsné vyjádření, máme-li v patrnosti, že Pán Ježíš hovoří o živých lidech - o rodině toho, jehož povolával za apoštola. O světských lidech se Kristus vyjadřuje jako o mrtvých. Má na mysli duchovně mrtvé, což je z jeho hlediska důležitější než fyzický život. Člověk si tak říká: "A co já? Jakým jsem v Božích očích? Mrtvým nebo živým?" Komu by se při takové myšlence nesevřelo srdce obavou?

Živý strom poznáme od mrtvého stromu nikoliv podle kmenu či podle toho, že ještě stojí, ale podle toho, jestli má zelené listy a dává plody. Tyto projevy vydávají svědectví o vnitřním životě dřeva a kmenu. Podobně i o našem vnitřním duchovním životě vydávají svědectví jeho vnější projevy: co s životem činíme, jak s ním nakládáme, jestli přináší duchovní plody, jakými skutky naplňujeme své dny.

Na mnohých křesťanech nevidíme jiný projev jejich víry a duchovního života než to, že přijdou v neděli do chrámu (a to mluvím o těch, kteří alespoň v neděli do chrámu vůbec chodí). V průběhu týdne žijí na chlup stejným životem jako jejich světští nevěřící spoluobčané. Chápu, že jsou případy lidských osudů, kdy mají lidé tolik povinností a tak těžký život, že nemají sílu na nic jiného, než vydělávat sobě a rodině na chléb. Jenže v naprosté většině se lidé, žijící v současnosti a v naší civilizaci, na starosti a námahu se zajištěním obživy spíše vymlouvají. Byl to, možná, starec Antonij (na downloadu je v PDF knížka s jeho proroctvími), kdo vzpomínal, jak se žilo v jeho dětství na vesnici: jeho rodiče namáhavě pracovali, starali se o hospodářství, podobně jako všichni ostatní kolem, a přesto měli čas na modlitbu, bohoslužbu, na posezení a besedu s rodnými každého dne. Všechno se stihlo.

Starec Paisij Svatohorec vzpomíná na zbožného staříka, který zpíval v chrámu. Bylo mu přes osmdesát let. Každé ráno po rozednění sestupoval s hor, aby zpíval při bohoslužbě. Šel pěšky, cesta byla dlouhá. Říkal o sobě: „Jsem pes Kristův,“ (zřejmě tím chtěl vyjádřit svou oddanost Pánu Ježíši). V zimě, když byla cesta zledovatělá, byl sestup velice nebezpečný; opatrně musel hledat, kam šlápnout, aby neuklouznul. Těmto obtížím, námaze a nebezpečí však nevěnoval pozornost. To byla zbožnost!

-------------------------

Vnitřní duchovní stav, naladění nitra, zcela zásadním způsobem ovlivňuje, zda bude duchovní život člověka chřadnout a vysychat, nebo bude-li růst a prokvétat. Jenže jak mohou ovlivnit vnitřní duchovní stav dnešní lidé, kteří mají tak málo času? Nad výzvou k více modlitbám a k askezi se jen pousmějí. Chtělo by to nějakou radu, kterou lze snadno uskutečnit, jinak je pro dnešního duchovně vykrváceného Evropana nepoužitelná.

Duchovní problémy současného člověka řešil znovu a znovu starec Paisij, za nímž přicházeli na Athos duchovně chřadnoucí lidé a on svou prozřetelností viděl příčinu jejich duchovní nemoci: zesvětštění, světský způsob života, život vedený podle „evropské logiky“ (tak starec pojmenovával západní duchovní úpadek, racionalismus, důvěru v materialistickou vědu atd.)

Starec Paisij vysvětloval lidem přibližně toto: my sami do značné míry určujeme naladění svého vnitřního člověka už jen něčím tak prostým, jako je výběr lidí, s nimiž se stýkáme.

Vnitřní stav člověka je záležitostí „infekční“ - vnitřní naladění duše je nakažlivé při běžném mezilidském kontaktu, zvláště pak při delším a bližším společenství. Člověk vášnivý vám předává své vášně, nedbalý svou nedbalost, nekající se hříšník předává svůj sklon k hříchům a zatvrzelost; a člověk zbožný předává svou zbožnost. Od člověka bezbožného se tedy můžeme nakazit jeho bezbožností, kdežto zbožný věřící nás nakazí svou zbožností.

Čili bez zvláštního přičinění a mimořádných asketických výkonů už jen tímto můžeme jednoduše (a při tom významně) ovlivnit duchovní stav svého nitra. Stačí jen být opatrný a omezovat kontakt (a hlavně společenství) s lidmi zkaženého ducha. Nemůžeme příliš ovlivnit, s kým se setkáme v zaměstnání, či s kým budeme muset jednat v rámci nevyhnutelných životních okolností. Ale je plně v naší moci rozhodnutí, zda trávíme své večery v hospodě, nebo utrácíme hodiny drbáním se sousedkami na "pavlači" (dnes už jsou klasické pavlače vzácností, ale drbáren je stále habaděj). Stejně tak ovlivňujeme svého ducha sledováním televize a hltáním novin a časopisů.

Sv. Kosma Aitolský (který v 18. století prorokoval, co vše budou mít lidé na zemi v době před druhým příchodem Kristovým: vykreslil takové technické vynálezy jako automobil, ponorky, letadla, telefon atd.) pronesl zvláštní proroctví: „Přijde doba, kdy do příbytků lidí budou vcházet démoni skrze malé krabice, a jejich rohy budou trčet na střechách.“ O čem to asi sv. Kosma hovořil?

A to nemluvím o počítačových hrách. Zatímco sledováním filmů a pořadů pasivně otevíráme vstup do svého nitra duchovní nečistotě, tak při těchto hrách člověk aktivně vstupuje do nečistého virtuálního světa a sám do sebe vdechuje a nasává jeho duširozkládájící atmosféru. Někde jsem nedávno četl jakousi vědeckou studii, ve které jakýsi učenec psycholog dokazoval, že hraní takovýchto her nemá žádný vliv na dětskou psychiku a chování. Co si myslet o takové vědě, jejíž služebník zapře nos mezi očima?
Jak snadné je ovlivňovat svůj vnitřní stav bez kdo-ví-jakých namáhavých výkonů - prostou sebekontrolou, bez většího přinucení. Stačí si udržovat kontrolu nad tím, co do sebe vpouštím a kdo na mne duchovně působí. Nakolik je to možné, je záhodno vyhledávat společnost lidí zbožných a duchovních.
„Vedle svatého se staneš svatým,“ praví stará moudrost.

---------------------------------------

Jiným námětem na přemýšlení z citovaného evangelijního úryvku je tam načrtnutá hierarchie hodnot. To je velice důležité téma, protože něco podobného řešíme ve svých životech takřka neustále. Jednoduchá je řeč přikázání a kánonů, ale složité a nejednoznačné jsou situace v praktickém životě. Někdy se dostáváme do situací, kdy musíme jedno z přikázání porušit, abychom jiné mohli splnit. Jednu povinnost opominout kvůli jiné - důležitější. A co bývá ještě povážlivější - když se dopustíme jednoho hříchu jen proto, abychom se vyhnuli jinému - horšímu.

Jednoduchý příklad - když jde pravoslavný křesťan do války bránit svou vlast, pak je jasné, že jde zabíjet, a zabíjení je hřích. A co více - bojovat nelze ve skutečnosti bez nenávisti. Dopouští se voják bránící svou vlast hříchů? Bohužel, nutno říci že ano. Je to však volba menšího zla. Vždyť obrana své víry, rodných, vlasti a kultury ospravedlňuje tento hřích. Nicméně si pravoslavná církev vždy uvědomovala, že vojáci se z války vracejí poskvrněni proléváním krve. Ač jsou doma oslavováni za vítězství, církev jim po návratu z boje nedovolovala přistupovat ke svatému přijímání. Kánon sv. Basila stanovuje, že tři roky se musí voják po svém návratu z války kát a být při tom oddělen od svatých Tajin, a teprve po této lhůtě může začít přistupovat ke svatým Tajinám. Ta epithimie, lhůta pro pokání, je nikoliv kvůli trestu, ale kvůli léčení. Ty tři roky se voják očišťuje ode všech poskvrn, jimiž boj poznamenal jeho duši, modlí se za ty, které zabil, duchovně se smiřuje a vyrovnává se vším, čím prošel. Církev tento proces stanovila, aby nebyly žádné vietnamské či afghánské syndromy (dnešní vojáci jsou ještě po deseti či dvaceti letech, ne-li do konce života, zničenými osobnostmi, protože neprošli v církvi tímto procesem léčení válkou rozdrásané duše).
Leč zpět k hierarchii hodnot, resp. k jejich možnému střetu, jehož se dotkl příběh naší evangelijní perikopy. Ten Ježíšem povolávaný člověk chce jít pochovat svého otce. To není žádná svévole ani potěšení, to je jeho morální a hlavně náboženská povinnost. On vlastně chce splnit Boží ustanovení. K jeho překvapení však Kristus říká: „Ne.“ Volá ho stát se apoštolem, a to znamená zpřetrhat svazky s rodinou a uvolňuje to ode všech povinností vůči ní.

A při tom rodina je nepochybnou, biblicky důrazně vyzdviženou, hodnotou. A přesto praví Ježíš Kristus: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden“ (Matouš 10,37) nebo: „...každý, kdo by opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě“ (Matouš 19,29 i Marek 10,29). Rodina a láska k rodným je vysokou hodnotou, avšak nikoliv nejvyšší.

Jedné ctnosti je v tomto případě nutno se zříci kvůli jiné, vyšší ctnosti. A v celocírkevním životě? Tam se hledaní této hierarchie hodnot dotýká např. způsobu aplikace církevních pravidel všeobecných sněmů a svatých otců - čili tzv. kánonů. To je žhavé téma, o němž jistě stojí zato, ztratit pár slov či vět.
Lze říci, že někdy je nutno porušit kánon, aby církev mohla žít. Ba, možno říci, že „nikdy se v církvi všechny kánony v celé plnosti neplnily“. Jsou kánony, které se momentálně nepoužívají (a některé se nepoužívají už hodně dlouho), nicméně církev nikdy žádný kánon nezrušila. Mnohé kánony se tedy církev ani nesnaží splnit, ale přesto i tyto kánony zůstávají nejen v kanonických sbírkách ale hlavně jsou přechovávány ve vědomí církve - tedy církev o nich ví a nezapomněla na ně - jsou pro nás připomínkou, jací bychom měli být, je to součást obrazu dokonalosti církevního života, dokonalosti, jež je vzorem, o který nutno usilovat.

Kánon je jako ikona. Všimněte si (např. na ikoně Ukřižování nebo na ikonách zobrazujících hubení křesťanských mučedníků), že i mučitelé vojáci a kati mají namalované andělské výrazy tváří. Ikona nezná karikaturu. Ikony jsou zpodobením toho, jaké by nás Bůh chtěl mít, je to Boží představa o člověku. Kunsthistorikové píší, že ikona je statická. To je nepochopení. Ikona ukazuje hlubinu, která je Bohem vložena do každého z nás. Ikona vyjevuje, jak si Bůh přeje nás vidět. Boží obraz v nás, ikonu, kterou v sobě nosíme a nemůžeme ji zničit (ač se o to, bohužel, často snažíme, seč nám síly stačí). Ikona nám to připomíná a vyzývá nás: obnov se, získej opět podobu Boží. Podobně i posvátné kánony.
Takový obraz stále musíme mít před očima, pamatování na to, jací bychom měli být, - to nás polidšťuje. V kánonech (dokonce i v těch nepoužívaných) je schován klíč ke správnému a požehnanému řešení všech situací, do nichž se církev na své dějinné pouti může dostat. To však neznamená doslovně všechny kánony vykonávat, ale naučit se z nich správnému způsobu uvažování, najít v nich reflexi vzoru církevního života, o jehož realizaci je v každé době a na každém místě nutno usilovat - dle daných možností.

Reálný život církve je spleten ze dvou principů: akrivie a ikonomie. Akrivie je přísné doslovné plnění kánonů a pravidel. Slovo ikonomie znamená "stavba domu", čili praktické budování spásy každého konkrétního člověka v církvi (pojem ikonomie má vlastně význam: umění vést domácí hospodářství; tomu přiléhá známá západní podoba toho slova: ekonomie). V církevním životě se pod ikonomií myslí právo duchovenstva pozastavit platnost některého církevního pravidla pro danou osobu a v důsledku konkrétních specifických okolností a na jistý čas. Nikdo (ani všeobecný sněm) sice nemá právo zrušit ani ten nejmenší kánon, ale církev má právo pozastavit působení kánonu, a to tehdy je-li to pro určitou dobu potřebné pro daného člověka k dosahování spásy. (Tak potvrdil používání obou principů v církevním životě jeden z konstantinopolských sněmů v polemice se sv. Theodorem Studitou a jeho žáky.)

Z toho je zřejmé, že každá ikonomie je už ze své podstaty dočasná (na přechodném charakteru jejím nic nemění ani, je-li používána dlouhodobě) a má splnit jasně definovaný účel. Bylo by bez pochyb vážným pokleskem, kdyby se některá ikonomie stala jevem trvalým, neřku-li dokonce, aby začala být vnímána jako nějaké nové církevní pravidlo. Nu, a není snad potřeba rozvádět, že žádná ikonomie není přípustná v otázkách víry. Dogma, jako consensus patrum (společné mínění otců; to, co vždy, „všichni a všude věřili“ /sv. Vincent Lerinský/), nikdy nepodléhalo přístupu z hlediska akrivie či ikonomie. Dogma je dogma, a hotovo.
V církevní realitě byl život ve všech dobách vždy hojně prostoupen větší či menší mírou ikonomie. Ba, ukazuje se, že bez ikonomie není církevní život vůbec možný. Na druhé straně bylo v církvi vždy jisté napětí mezi zéloty (akrivisty) a politiky (tj. zastánci ikonomie; termín politik není odvozen od slova "město", ale od slova "kompromis"; politikem byl v Byzanci míněn ten, kdo netrvá neústupně na svých stanoviscích, ale je ochoten vyjít vstříc druhé straně, čili ten, s nímž je možno se dohodnout). Akrivisté se vždy snaží svým vlivem klást jakési hráze politikům, aby nešli s ikonomií až k úplnému opuštění principů a pravidel církevního života, což je bez pochyb správné, církev však - v celkovém dějinném přehledu - vycházela spíše vstříc ikonomii.

Dokladů pro to je v církevních dějinách mnoho. Např. známý spor z prvokřesťanské doby, zda lze znovupřijímat do Církve tzv. lapsí, padlé křesťany (ty, kteří po křtu kvůli pronásledování zapřeli Krista, a když pronásledování křesťanů pominulo, toužili vrátit se).
Předznamenáním podobných disputací a nadcházejícího napětí mezi akrivií a ikonomií byl ostrý spor mezi svatými apoštoly Petrem a Pavlem (Petr chtěl při přijímání do církve pohany obřezávat, Pavel byl proti tomu) - zabýval se tím pak apoštolský sněm a ukázal všem příštím církevním pokolením cestu řešení podobných problémů: nezpůsobí-li to křesťanu duchovní škodu, pak mu cestu ke spáse všemožně ulehčit a zbytečně ho nezatěžovat.
K podrobnějšímu výkladu však pro tuto stať vyberu jiný příklad (a prakticky neznámý), velice zajímavý, z období ikonoborectví.

7. všeobecný sněm (r. 787) teologicky i kanonicky uzavřel otázku ikonoborectví a potvrdil starou víru, podle níž je úcta k ikonám neodňatelnou součástí křesťanské orthodoxie. Kromě toho tento sněm stanovil, že byl-li nějaký biskup či kněz dříve ikonoborcem, ale nyní se z toho kaje, pak je možno jej přijmout skrze pokání v jeho duchovenské hodnosti (tj. jako biskupa či kněze): ať se pokloní ikonám, políbí je, a může sloužit dál jako duchovní.
Po několika letech se však dostal k vládě opět císař - ikonoborec. A začala nová válka proti ikonám. A mnozí z těch duchovních, kteří před otci na 7. všeobecném sněmu slibovali věrnost Pravoslaví, odřekli se svého slibu. Později přišla k moci císařovna Theodora a ukončila pronásledování ikon. Svátek Pravoslaví. A na patriarší trůn dosazuje zélotu - Methoděje (jako nepochybnou duchovní autoritu - je to vyznavač Pravoslaví, tedy ten, kdo pro Krista trpěl, ač nebyl zabit; dříve byl ikonoborci pronásledován a dokonce zohaven na tváři; proto si rozstřihl svůj mnišský závoj a dvěma bočními pruhy si zakrýval tváře; na památku tohoto vyznavače Pravoslaví mají dodnes všichni pravoslavní mniši svůj závoj po obou stranách nastřižený).

V té době žil sv. Methoděj v Římě (Řím byl v té době pravoslavný, tam moc byzantských císařů tenkrát už nedosahovala, a tak mohl Řím zůstat nedotčen ikonoborectvím a skýtat oporu ctitelům svatých ikon). Stal se konstantinopolským patriarchou pod podmínkou, že bude dělat pořádek v církvi a císařovna Theodora mu při tom nebude překážet (císařovně stačil slib, že nebude anathemován její zesnulý manžel; jinak Methoděje neměla v úmyslu „brzdit“, protože sama byla podobně zélotsky orientovaná jako on).
Poté svt. Methoděj začal čistku v církvi - 30.000 kněží zbavil kněžství. Zbavil kněžství všechny, kteří byli vysvěceni ikonoboreckými biskupy. Zbavil kněžství ty, kteří byli vysvěceni pravoslavnými Tarasijem i Germanem, ale pak měli kanonické společenství s kněžími ikonoborci. Všechny je svrhl z jejich duchovenské hodnosti. Zbavil kněžství téměř všechno duchovenstvo Byzantského císařství.

Sv. Metoděje při úvahách o nabídce stát se patriarchou jistě napadla myšlenka, že jeho působení na konstantinopolské katedře bude v dějinách církve přelomové - ukončí staletí hereze a pronásledování pravoslavných a - dá-li Bůh - otevře triumfální dobu Pravoslaví. Chtěl asi důstojně a bohulibě začít novou éru života církve, která nebude poskvrněna kýmkoliv z duchovenstva, kdo selhal či zradil nebo pochází z heretického prostředí. Možná si říkal, že po překonání těžké doby herezí, je potřeba začít budovat novou svatou epochu, která musí stát na čistých základech, aby vše, co na nich bude zbudováno, mohlo být čisté a svaté. Kdo ví?, snad vnímal očištění církevního života od těch, kteří se poskvrnili kolaborací s Bohu odpornou herezí, jako duchovní posvěcení základů nadcházející éry. Třeba se inspiroval putováním Izraelitů do zaslíbené země, kam Hospodin nevpustil nikoho, kdo vyrostl a dospěl v duchovní nečistotě Egypta.
Jestli čte tyto řádky někdo, kdo má teologické vzdělání, byla by na místě otázka, zdali zná tuto historii. Nejspíše nikoliv. Skoro nikdo o tom neví. Církev se rozhodla tuto historii zapomenout. Vlastně celý tento případ "zcenzurovala". V životě sv. Methoděje o něm nic nenaleznete. Ani v jedné knize církevních dějin to nenajdete. V kánonu sv. Methoděje je sice zmínka: "Jako Eliáš žrece Baalovy pobil - tak i ty", ale bez dalších podrobností. A tím spíše bez toho čísla: třicet tisíc. Následující patriarcha svt. Ignatios totiž obnovil kněžství všech, které zbavil kněžství Methoděj. A právě k Ignatiovu názoru na věc se církev posléze přihlásila.

Methoděj v podstatě postupoval dle kánonů, ale církev nesouhlasila s jeho kanonickou přísností. A v konečném výsledku všech těchto událostí církev aplikovala rozsáhlou ikonomii. A zélotské počínání sv. Methoděje zamlčela, aby nebylo v budoucnosti bráno za příklad.
V životě církve stále probíhá napínavé hledání správné hierarchie hodnot. Samozřejmě, v základních rysech je tato hodnotová posloupnost jasná - daná Biblí a principy křesťanské víry. Jenže v každodenním konkrétním životě křesťanském se řeší nejen ty hlavní příčky na žebři ctností, ale i jemnější zařazení a hodnocení všedních skutků a řešení drobných případů, které přináší naše církevní existence. A tu se mohou střetnout různé pohledy a názory. (V dějinách církve vidíme, že ani svatí nebyli v některých dobových otázkách jednotni.) Tohoto napětí nás nikdo nezbaví a jednoduché řešení neexistuje. Sv. Vincenc Lerinský pravil (spolu s blaž. Augustinem, jehož některé názory kritizoval): „V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda, ve všem láska.“

(V poslední části použita část přednášky diakona Andreje Kurajeva; profesora Moskevského teologického institutu sv. Tichona)








Zobrazit příspěvek č. 421 jednotlivě

Administrátor --- 15. 9. 2008
Z tisku - problém hospodaření církve v Americe

Finanční skandál Pravoslavné církve v Americe

New York. 4. září t.r. byl rozhodnutím posvátného synodu Pravoslavné církve v Americe (PCA) poslán do výslužby metropolita celé Ameriky a Kanady, vladyka German. Stalo se tak po oznámení výsledků auditu provedeného speciální komisí a metropolitní radou. Bývalému metropolitovi Theodosiovi (předešlému představiteli Pravoslavné církve v Americe) bylo zakázáno vykonávat bohoslužby a navštěvovat všechny chrámy PCA s výjimkou chrámu sv. Jana v Canonsburgu (Pensylvánie). Bývalému kancléři PCA R. Kondratikovi bylo již dříve zakázáno vykonávat bohoslužby a byl zbaven kněžství.

Metropolita German stál v čele PCA od r. 2002, kdy vystřídal metropolitu Theodosije, který je nyní v důchodu.

Den před tím, 3. září, na zvláštním společném zasedání posvátného synodu a metropolitní rady PCA oznámila komise pro vyšetření finančních přestupků, jichž se vedení PCA dopouštělo v období od r. 1998 do r. 2007, výsledek své téměř rok trvající práce. Zpráva obsahovala materiály o vážných finančních přestupcích ze strany metrop. Theodosije a bývalého kancléře PCA R. Kondratika, a dále o skrývání těchto přestupků a bránění, aby se jich dopátrali klerikové a křesťané PCA (včetně vyhrožování těm, kteří chtěli věc vyšetřit). Komise také poukázala na nedostatečně odpovědnou reakci na tyto přestupky ze strany posvátného synodu, metropolitní rady i pokladníků. Jak pravil v úvodním projevu předseda komise, biskup sanfranciský a celého Západu Venjamin: "Revizní zpráva svědčí o neuvěřitelné ztrátě schopnosti odpovědného přístupu, která se projevila na mnohých úrovních."

4. září posvátný synod PCA obdržel dopis od metrop. Germana s jeho žádostí o odchod do důchodu "v nejlepších zájmech Pravoslavné církve v Americe i kvůli mému zdraví". Na zasedání bylo přijato usnesení schvalující jeho žádost.

Dle tiskové zprávy PCA: www.st-catherine.ru

---------------

Stručně k vývoji situace:

27. února 2006: podle zprávy agentury EAI začal synod PCA interní vyšetřování ohledně některých finančních problémů a špatnému hospodaření s fondy.

2. března 2006: synod PCA se rozhodl zveřejňovat finanční operace církevních administrativních struktur. Je to výsledek tlaku kleriků i laiků, kteří poukazovali na špatné hospodaření (na internetu se začínaly objevovat dokumenty svědčící, že byly promrhány až miliony dolarů a to i na osobní záležitosti).

20. března 2006: dle agentury ITAR-TASS nejvyšší představitel PCA, m. German, inicioval provedení rozsáhlého šetření finančních problémů v církvi.

10. dubna 2006: metropolita German se omluvil za finanční skandál: zveřejnil poselství, v němž požádal o odpuštění "všechny, kteří byli šokováni a deprimováni lidskými slabostmi v životě církve". Dále se zaručil, že jeho "úřad bude plně spolupracovat s auditory, dokud nebudou všechny problémy vyřešeny". "Beru na sebe zodpovědnost za vše, co se mohlo stát v době, kdy jsem spravoval církev."

13. června 2006: dle oficiálního webu Moskevského patriarchátu zkoumá metropolitní rada PCA otázku špatného hospodaření nejvyššího duchovenstva.

23. dubna 2007: dle tiskové zprávy PCA bylo kancléři PCA prot. Robertu Kondratikovi zakázáno vykonávat bohoslužby a v souladu s církevní ústavou byl povolán před církevní soud. V březnu 2006 byl zbaven úřadu kancléře metropolie celé Ameriky a Kanady a to kvůli obvinění z finančních přestupků.

-----------------

Stručně o Pravoslaví v Americe

Pravoslavná církev v Americe má 400.000 věřících.
Původně se jednalo o Ruskou pravoslavnou církev v Americe; v r. 1970 se stala nezávislou na Moskevském patriarchátu, od něhož získala autokefalitu.

PCA není jedinou pravoslavnou církví v USA. Své církevní struktury zde má celá řada pravoslavných jurisdikcí: např. ruská zahraniční církev, řecká církev, antiochijský patriarchát, srbská, rumunská, ukrajinská církev atd. (Viz přehled pravoslavných církví v USA)

V poslední době bylo zaznamenáno, že stále více Afroameričanů v USA přijímá Pravoslaví. Podle svědectví amerických černochů jsou silně osloveni pravoslavnou vírou a liturgií.

Credo.ru
patriarchia.ru










Zobrazit příspěvek č. 420 jednotlivě

Administrátor --- 12. 9. 2008
Nová videa

Na webu pravoslavné filmy jsou
Pravoslavné křty. (Amatérské video snímky ze světa). Ruská i řecká tradice.




Zobrazit příspěvek č. 419 jednotlivě

Administrátor --- 10. 9. 2008
Neděle o setníkovi a jeho víře

4. neděle po Padesátnici - o víře setníkově

Za onoho času...
5  ...když vcházel Ježíš do Kafarnaum, přistoupil k němu setník, prose ho,
6  řka: Pane, služebník můj leží doma mrtvicí raněný, a velmi se trápí.
7  I dí mu Ježíš: Já přijdu a uzdravím ho.
8  A odpovídaje setník, řekl: Pane, nejsem hoden, abys všel pod střechu mou, ale toliko rci slovo, a uzdraven bude služebník můj.
9  Nebo i já jsem člověk moci poddaný, maje pod sebou žoldnéře, a dím-li tomuto: "Jdi," tedy jde, a jinému: "Přijď," pak přijde, a služebníku svému: "Učiň toto," a on tak učiní.
10  Tedy uslyšev to Ježíš, podivil se, a jdoucím za sebou řekl: Amen pravím vám, ani v Izraeli tak veliké víry jsem nenalezl.
11  Pravím pak vám, žeť přijdou mnozí od východu i od západu, a stolovati budou s Abrahamem, s Izákem a s Jákobem v království nebeském,
12  Ale synové království vyvrženi budou do temností vnějších. Tam bude pláč a skřípění zubů.
13  I řekl Ježíš setníkovi: Jdiž, a jakžs uvěřil, staň se tobě. I uzdraven jest služebník jeho v tu hodinu.
(Matouš 8. kapitola)

Závěrečná slova dnešního evangelia mají mimořádný význam: "Jdi, a jak jsi uvěřil, staň se tobě;" ukazují, že víra v Boha má divotvornou moc. Víra totiž spojuje s Bohem - s Boží všemohoucí silou. Víra dostane člověka do nebe. Nikoliv původ, ani národnost, ani žádný obřad, ani kalendář, ani žádná pravidla. Ano, obřady a církevní pravidla jsou důležité, leč jsou služebné - slouží víře. Přesune-li se těžiště duchovního života člověka od víry k věcem služebným, končí duchovní život. Opačným extrémem je víra "osvobozená" od církevního života - ta se rozplyne do neurčita či se rozpustí do herezí (to vidíme zcela zřetelně všude kolem). Zlatá střední cesta - to hlavní je potřeba činit a to služebné neopomíjet (mírně upravené Luk 11,42).

Vždy pamatujme, že osou, kolem níž se otáčí celý církevní život, je víra Kristova, kterou nám Bůh započítává jako spravedlnost. "Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost" (Řím 4,3). "Spravedlnost je z víry" (Řím 4,13). "Syny Abrahamovými jsou lidé víry" (Galat 3,7) a "ti, kteříž jsou z víry, docházejí požehnání s věrným Abrahamem" (Galat 3,9). "Cokoli není z víry, je hřích" (Řím 14,23). Bez víry není možné společenství s Bohem, "bez víry není možno se Bohu líbit" (Žid 11,6). A tak "pevně se držme víry" (Kolos 2,7) a "bojujme dobrý boj víry, abychom dosáhli věčného života" (1 Tim 6,12). "Cílem víry je spasení duší" (1 Petr 1,9).

4  Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích
5  a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase.
6  Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek,
7  aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus.
8  Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí,
9  a tak docházíte cíle víry, spasení duší.
(1 Petrův 1. kap.)
Jsem přesvědčen, že jednou - na posledním soudu - jednak pochopíme celý význam a hodnotu pozemského života, a zároveň uvidíme, jaké mocné prostředky jsme měli zde na zemi v rukou. Prvním z nich je křesťanská víra, která může dokonce i hory přenášet (a někdy i doslova - viz závěr příspěvku č. 207). Naše bída je v tom, že si ne dosti dobře uvědomujeme, jakým darem je náš život a jak mocné a vzácné zde na zemi máme Boží dary.

Řekněme si takové podobenství o žebrákovi, který žil na ulici, oblečen byl v cáry a živil se tím, co našel kde vyhozeno, nebo na smetišti apod. A co se nestane! Jednou ho někdo našel a vzal do jakéhosi domu boháče, a tam v různých komnatách byly peníze, šperky a jídlo. A co více - vše mu nabízeli: "Vezmi si, co chceš a co uneseš, najez se do sytosti!" Ale on nic nechtěl. Říkal si, k čemu je mi zlato a peníze, když mám hlad a je mi zima; - tak dlouho už byl chudý, že zapomněl, k čemu jsou peníze, a že za zlato si může nakoupit horu chleba. A když viděl stůl, který se prohýbal pod dobrotami, neměl zkušenost s takovými vybranými pokrmy, byl zvyklý na hnijící zbytky z kuchyně a plesnivý chléb. Posteskl si: Takhle kdyby tu měli nějaké pěkné ještě nevybrané smetiště se spoustou odpadků! A tak, když ho provedli, řekli: "Nechceš nic, tak můžeš jít, kam chceš. Tohle není vězení. Smetiště je za městem." A byl zase na ulici, - chudý, roztrhaný a hladový.

Řeknete si nejspíše: "To je ale hloupé podobenství! Kterýpak nuzný člověk by něco takového učinil? Takhle by se zachoval leda blázen." Jenže ve skutečnosti se lidé chovají právě takto bláznivě a hloupě, když jde o duchovní věci. Víra - to je pozvání nás, žebráků, do paláce. Dary a bohatství paláce - to je, co nám skrze víru církev nabízí. Toto podobenství vypráví o tom, jak žalostně nevyužíváme to, co je před nás v církvi kladeno, jak opovrhujeme voláním k životu podle evangelia, jak přezíráme Božskou liturgii - hostinu víry, nechápeme (z lhostejnosti) pravdu o Bohu, člověku a světu, kterou nás církev učí, neobohacujeme se Kristovými dary a neléčíme se svatými Tajinami a vlastně promrháváme dar svého života i dar spásy Kristovy. I přesto, že jsme pozváni do bohatého domu, kde se můžeme obohatit, naučit moudrosti, nasytit a získat vše, co nám tak bolestně schází, my zůstáváme stále žebráky, nevzdělanci a hladovými. Zamilovali jsme si více smetiště než palác, raději živíme svou duši shnilým světským pokrmem, než stále čerstvým sladkým pramenem živé vody a nepomíjejícím pokrmem, kterým nás chce nasytit Bůh.

Přesně jako onen žebrák, pospíchající na své oblíbené smetiště, se chová ten, kdo každý den, týden za týdnem, rok za rokem, chvátá, aby si pustil na celý večer televizi, a sleduje stále recyklované přihlouplé soutěže, duchamorné nekonečné seriály, či krváky (stačí bez adjektiv)... Duševní život na smetišti, které nám (zcela hygienicky) do našich domovů vyklopí ze svých kontejnerů televizní společnosti, vydavatelé lidových časopisů, novin adal., aby se i mysl člověka stala hnilobně zapáchajícím smetištěm. Tím mrtvolně světélkujícím okénkem vstupují do našich domovů individua, která bychom za normálních okolností nepustili přes náš práh, ba ještě více - jen samotné setkání s nimi bychom považovali za noční můru: vrazi, zvrácené osobnosti, prolhaní politikové, křiváci, amorální jedinci, nemluvě o všelijakých monstrech z hollywoodských hororů... Skutečné smetiště lidské rasy, odpadkový koš lidstva je váženým televizním divákům každodenně vysypáván do obýváku. A spotřebitel - divák zredukovaný v zámyslech majitelů televizních studií, producentů a vydavatelů na prachsprostého konsumenta? Ještě za to, že mu učiní z domova i duše smetiště, platí. Smutný obrázek - na svém milovaném smetišti žil a na smetišti uprostřed té hniloby zemřel. A hned vedle otevřených dveří do paláce. Po hloupém životě přijde hloupá smrt (jak pravil klasik).
Myslíš si: "Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý." Vzkazuje Kristus jednomu v apokalypse. (Zjevení 3,17)

-------------------

Bůh si ke svým největším a nejslavnějším dílům pravidelně vybírá lidi handicapované, nemocné (za mocným faraónem poslal koktavého Mojžíše, jehož si vyvolil, aby vyvedl Izraelity z Egypta; vážně nemocného ap. Pavla vyvolil, aby budoval církev z pohanů; Pavel sice uměl psát, jenže řečnit neuměl a jeho mluvený projev byl - jak sám přiznává - nepřesvědčivý ("nevýmluvný"), což je u kazatele a misionáře, dalo by se říci, vada dosti podstatná).

Otázka nyní zní: Proč? Proč si Bůh nevyvolil někoho schopnějšího, způsobilejšího, oslnivého rétora, učence, či někoho obdařeného pozemskými prostředky a možnostmi? Z hlediska lidského pojetí efektivity misie by skýtalo předpoklad, že se křesťanství bude nejlépe šířit, kdyby se Kristus narodil jako římský císař. A konsulové by byli jeho apoštoly! A misii by mohla konat armáda. To by byla efektivita! Tomuto logickému řetězci efektivity se však Boží Syn vyhnul širokým obloukem. (Tohle nedopatření se pokusila ve středověku "napravit" Římská církev.) Proč jsou bohatí, úspěšní, mocní, učení - a všichni jim podobní - pro Boží dílo nepoužitelní (dokud neprojdou tím přetavením nitra, nehlubšího a nejtajnějšího uvažování skrytého v lidském srdci, - duševní smrtí a vzkříšením, aby vše své bohatství, úspěch, moc, učenost měli za hnůj před Hospodinem)?

Jedním z důvodů je jistě pýcha takových lidí, jejich důvěra v sebe sama. Vše, čeho zde na světě dosahujeme, bývá - žel - zároveň překážkou pokoře. Já vím, je spousta těch, kteří si myslí, že není tak obtížné být penězi bohatý, ale vnitřně chudý, že je možno dosáhnout nějakého vyššího postavení politického, akademického či společenského, a zároveň mít ponížené smýšlení a být pokorným srdcem. Podle mého skromného mínění však většina takto uvažujících nezná vlastní nitro a jeho hlubiny; nemá ani ponětí, co se děje ve skrytu lidského srdce a kam až vedou kořínky ctibažnosti, kořistnictví, zištnosti a touhy po slávě. Proto svatí oplakávali dokonce svoje ctnosti, jako by to byly hříchy, - svatí totiž dosáhli sebepoznání.
Jenže to není to, co mám tentokrát na mysli, když uvažuji, proč Bůh nepoužil ty perfektní a skvělé borce pro svoje dílo spásy.
Kristus se narodil v chudé rodině a za apoštoly si vybral rybáře, aby lidé všech dob věřili, že to, co tito mužové učinili a dokázali vykonat, bylo Boží dílo a nikoliv lidské. Právě proto, že si Kristus za jednoho z předních misionářů vyvolil Pavla, který byl vážně nemocen a navíc neuměl přesvědčivě řečnit, bude už pro všechny doby jasné, že růst Církve Boží nebyl zásluhou ap. Pavla, ale dílem Božím, který koná skrze lidskou slabost. Jasno jest, že rozšíření křesťanství není výsledkem lidské moci, schopností či vojsk, žádného učence nebo císaře, ale jiné síly, která sice působí skrytě, je však nepřemožitelná. Stejně tak jasné, že Izraelce nevyvedl z Egypta zajíkavý Mojžíš svou vlastní lidskou velikostí, ale Hospodin pravicí svou napřaženou (Deut 5,15).

To je veliký důvod k víře pro toho, kdo má oči k vidění. A víra uzdraví člověka od smrti.




Zobrazit příspěvek č. 418 jednotlivě

Administrátor --- 8. 9. 2008
Nový film

Meteora

Na pravoslavi.cz/filmy je
Meteora - Řecko
Reportáž z pravoslavného monastýru Varlaam - Meteora
Současné dokumentární záběry otců a života v tomto monastýru






Zobrazit příspěvek č. 417 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2008
Srpen je měsíc dvou velikých svátků. Tady je povídání k prvnímu z nich.

Proměnění Páně

A po šesti dnech pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana bratra jeho, i uvedl je na horu vysokou v soukromí,
A proměnil se před nimi. I zaskvěla se tvář jeho jako slunce, a roucho jeho učiněno bílé jako světlo.
A hle, ukázali se jim Mojžíš a Eliáš, rozmlouvající s ním.
A odpověděv Petr, řekl Ježíšovi: Pane, dobré jest nám tuto býti. Chceš-li, udělejme tuto tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.
Když pak on ještě mluvil, hle, oblak světlý zastínil je. A aj, zazněl hlas z oblaku řkoucí: Toto jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte.
To uslyševše učedlníci, padli na tváři své a báli se velmi.
A přistoupiv Ježíš, dotekl se jich, řka jim: Vstaňte, nebojte se.
A pozdvihše očí svých, žádného neviděli, než samého Ježíše.
(Matouš 17,1-8)

Svátek vznikl jako památka události, která se v době Pána Ježíše stala na hoře Tábor. Duchovní silou Církve to však není jen památka, ale v Duchu Svatém stále přítomná událost.
V tento den se dodnes děje na hoře Tábor v Palestině zázrak. K ránu se na svátek Proměnění objevuje vždy zvláštní oblak, který v době bohoslužby zahalí pravoslavný chrám stojící na vrcholku hory.

Táborská událost zjevuje skutečnost, že Ježíš z Nazareta nebyl toliko člověkem, ale je to Bůh, jedna z tří Osob Trojice, která se při proměnění Páně zjevila: Otec v hlasu, Syn stojící tam mezi dvěma proroky a Duch Svatý v podobě oblaku a záře.
Jestliže je Ježíš Kristus Bůh a my křesťané se v Církvi sjednocujeme s Pánem Ježíšem, znamená to, že skrze Něho máme účast na Bohu. Tedy spojením s Pánem Ježíšem mají křesťané účast na Boží přirozenosti. "Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem," píší starokřesťanští otcové.

To jsou veliké věci, které vždy dojímaly a vzrušovaly křesťany. Mít účast na Bohu, být spojen s Bohem! A to bez kdovíjakých duchovních cvičeních - nýbrž prostou náboženskou praxí a živou vírou. Které náboženství se odvažuje něco podobného svým vyznavačům slíbit!?

Hinduismus a buddhismus sice hovoří o něčem, co by mohlo vypadat podobně, ale jednak požadují k dosažení tohoto slibovaného cíle provádět složitá cvičení a praktiky, a pak poskytují pramalou oporu pro přesvědčení, že se jimi hlásané sjednocení s Bohem není čirou fantazií nebo dokonce klamem (ve svých naukách řeší otázku hříchu a všelidské kletby oddělující člověka od Boha velice neurčitě a neuspokojivě, a to hlavně poukázáním na pouhou nevědomost člověka či ztrátu uvědomění si, že jsem spojen s Bohem). Pro židovství a islám je křesťanská idea vykoupení a zbožštění člověka čímsi nepřípustně vysokým, tudíž rouhavým).
Jinými slovy - dnešní svátek nám připomíná, že Ježíš z Nazareta pro nás není pouhým učitelem, ba ani Božím prorokem, ale je naším Bohem. Je tím, kdo nás stvořil a kdo nás spasil. Je tím, komu přinášíme bohoúctu, jehož vzýváme, jemuž děkujeme a přinášíme mu modlitby jako věčnému Bohu.

Jak vábivé bylo (a je) pokušení prohlásit Ježíše Krista za jednoho z největších lidí celých dějin, leč za pouhého člověka! Kolik věcí by se tím zjednodušilo! Víra křesťanů by se mohla "spokojeně" vrátit ke starozákonnímu formalismu a spolu s muslimy by křesťan mohl mít zato, že stačí vykonat to a to, splnit si přesně vymezené a nikoliv příliš složité náboženské povinnosti, a už je dobrým křesťanem, který má nárok obdržet po smrti všechna Boží zaslíbení.

Židé i muslimové by nám (ve vzácné svornosti) k takové víře gratulovali a již nyní nám muslimové nabízejí smířlivou ruku: "I my věříme v Ježíše z Nazareta, byl to obdivuhodný člověk, veliký učitel a nejspíše i významný prorok (muslimové už dnes ctí Ježíše z Nazareta jako druhého největšího proroka - po Mohamedovi). Vzdejte se uctívání Ježíše jako Božího Syna a my ho budeme s vámi uctívat jako Božího proroka." Neodolatelně ekumenická nabídka. Jenže taková víra, která by nevyznávala Boží Trojici a Ježíše jako vtěleného Syna Božího, by už křesťanům nepřinášela spásu, stejně jako nemůže přinést spásu muslimům víra v Mohameda a židy spasit jejich víra zapírající Mesiáše (viz 1. Janův 2,23:  "Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce." Nebo přímo Kristova slova v Janově evangeliu 15,23 adresovaná tehdejším i dnešním židům:  "Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce."). Vždyť spásu nám přineslo vtělení Boží! Spásonosné je tedy právě vyznávání Ježíšova Božství, jak řekl Petr: "Ty jsi Kristus, Syn Boha živého." Spasit nás nemůže žádný člověk (ani kdyby to byl největší ze všech lidí veškerých dějin vesmíru), protože dávat odpuštění hříchů a věčnou spásu je věcí Boží. Jen Ten, kdo nás stvořil, může nás znovustvořit k čistotě a nesmrtelnosti; jen Věčný může dávat věčný život. Jen Boží Syn mohl vstát z mrtvých, přemoci smrt a otevřít nám ráj. "Jestli Kristus nevstal z mrtvých, marná je víra vaše," praví apoštol Pavel a Bibli (1.Kor 15,17).

Kdyby se však křesťané vzdali víry v Ježíšovo Božství, pak by tím vytvořili podmínky pro náboženské sjednocení s židy i muslimy, a skrze takovéto "křesťany" by třeba našli cestu ke sjednocení s muslimy i židé. To je jednoduchý projekt na sjednocení všech tří "velikých monoteistických" náboženství. Projekt na dosažení míru mezi náboženstvími. Co je k tomu potřeba? Maličkost. Aby se křesťané zřekli Krista jako Boha.

Jednou (a už dnes je na to většina Zápaďanů zcela připravena) se bude západnímu (postkřesťanskému) lidstvu zdát plně oprávněné, aby tato "drobnost" byla po křesťanech celospolečensky žádána, jako malá cena za dosažení velikého cíle - míru. Konfliktů vyvolaných nesnášenlivou politikou bude brzy tolik, že lidé budou ochotni přistoupit na cokoliv, jen aby už byl mír.
Říkáte si, že na něco takového by křesťanské církve nikdy nepřistoupily? Ale kdeže. Už dnes je k tomu velká část z nich hotova; připomenu, že podle průzkumu z 90. let třetina francouzských křesťanů (nikoliv občanů, ale křesťanů!) nevěří ve skutečné zmrtvýchvstání Krista (a dnes jich bude ještě více); téměř polovina dotázaných Angličanů neví, proč se oslavují Velikonoce a jen polovina aktivních členů anglikánské církve skutečně věří, že ke Kristově zmrtvýchvstání došlo; to je realita západního křesťanstva a půda, na níž kvete ekumena (proto většině západních křesťanů vůbec nevadí spojování jejich církve s kýmkoliv, třeba i s buddhisty).
Touto cestou k dosažení míru půjde bezpochyby Antikrist. Vyhlásí, že mír je nadosah. Stačí ona "maličkost". A běda těm "nepřátelům míru", kterým nebude tento projekt všelidského dobra po chuti... Šalom.
-------------

Pojďme však dále ve výkladu velikého svátku Proměnění. Tři nebližší apoštolé viděli Pána Ježíše zářit světlem Božství, blahodatnou energií Ducha Svatého. Ke stejnému zření jsou zváni všichni lidé. Není to zření samoúčelné, ale je to součást procesu sjednocování s Bohem. K tomu je nutno očistit své srdce, v němž máme cosi jako zrcadlo, které je, žel, zaprášené a matné a je potřeba jej očistit, aby se v něm mohlo odrážet Boží světlo. Této první etapě duchovního života říkáme očištění. Následující etapou duchovní cesty je osvícení - očištěné srdce začíná zrcadlit blahodatné světlo Ducha Svatého, a toto světlo naplní lidské srdce. Tehdy člověk pochopí pravdu o Bohu, vlastní zkušeností plně pozná, že Bůh je neohraničeně dobrý, je láska a je věčná blaženost. Na tomto stupni vyvine ďábel veškeré úsilí a použije všechnu svou zchytralost, aby člověka svedl.
Když světlo bohopoznání působí v srdci rostoucí měrou po dlouhou dobu, dosáhne člověk zbožštění - člověk proměněný táborským světlem dostupuje sjednocení s Bohem. Většinou se o tom praví, že je to nevylíčitelná a nepochopitelná zkušenost, nesdělitelná tomu, kdo ji sám neokusil. Zbožštěním vstupuje člověk do života, který je zcela mimo lidské pozemské chápání. Dostává se výše než prvostvořený Adam, který sice nepotřeboval očištění, byv stvořen do stavu osvícení, měl za použití vlastní vůle spolupracující s Bohem dostoupit zbožštění. To byla cesta, kterou mu Bůh určil, ale Adam se jí ke svému neštěstí zřekl.

Z Boží strany se děje sjednocování člověka s Ním při každé svaté Tajině - zvláště při svatém přijímání. Křesťanským životem si člověk ze své strany tento dar spásy osvojuje. Nelze tedy říci, že by se spása člověka děla samotnou askezí či jiným lidským úsilím. Spásu vykonal Ježíš Kristus (lépe řečeno celá Boží Trojice) a křtem a dalšími svatými Tajinami je do této spásy zahrnován každý věřící.

Když nazýváme posloupnost: "očištění, osvícení a zbožštění", třemi etapami duchovního života člověka, je to do jisté míry schematizováno. V praxi totiž se všechny tři složky poněkud prostupují a prolínají, takže někteří o nich hovoří spíše jako o třech pramenech, z nichž je utkán provaz, který vytahuje člověka k Bohu. Dobře je to znát u dvojice "očištění a osvícení"; již při raných stádiích očišťování srdce totiž přicházejí jisté předstupně a náznaky osvícení. Neprojevují se sice zřením světla, ale různými blahodatnými stavy srdce, ve kterém se při mravném a aktivně zbožném kajícím životě začíná probouzet duchovní poznání a chápání. Projevuje se např. duchovním dojetím (pozor, odlišovat od sentimentu i emocí!), rozhořením lásky k Bohu i k lidem, za které není pak zatěžko položit vlastní život, růstem lásky k bohoslužbám a touhy po modlitbě, sílícím pokáním, bolestí nad neštěstím druhých lidí, vnímáním krásy pravoslavné věrouky, touhou po sebeoběti, mírnou a pevnou důvěrou v Boží slovo, někdy také snahou o prohloubení usebranosti života apod. To vše mohou být plody blahodati, která rozhojňuje své působení v očišťujícím se lidském srdci.

Sv. Řehoř Nysský píše o duchovní cestě člověka ve věčnosti: "...úsilí o stále větší naplnění nikdy neustane, ale touha se bude upínat vždy ještě výše, k tomu, čeho ještě nedosáhla, a menší bude toužit po vždy ještě větším naplnění a bude se měnit na větší, nikdy však nedospěje k dokonání, neboť nikdy nenalezne hranici, jejíž dosažení by zastavilo další výstup. Prvotní dobro je totiž svou přirozeností neomezené, proto musí být bez omezení i účast na něm..." Lidská účast na Bohu má povahu růstu, postupu, cesty bez konce. (Citováno z knihy Karfíková: Řehoř z Nyssy; překlad citace byl upraven.)

---------------------------

Tento svátek má v pravoslavné církvi jistý mnišský odstín. Je to tak trochu cosi jako "svátek mnichů". Konec konců, není to nepochopitelné. Mnich je ten, který se cele oddal duchovnímu dílu, odešed ze světa, žije sám ("jen já a Bůh"; od toho je odvozeno samotné slovo "monachos") či v kinovii (monastýr - společenství stejně žijících a stejným duchovním dílem se zabývajících), aby nic světského nerušilo očišťování srdce od vášní. Poslušnost starci, čistota a krajní chudoba napomáhají očištění, a to vede k duchovnímu zření, vposledku pak i táborského světla. Totiž světlo, které se zaleskne a vysvitne v očištěném lidském srdci, je totožné se světlem, které viděli tři apoštolé zářit z Ježíše Krista při jeho proměnění na hoře. (Theologií, která se tímto zabývá, je tzv. palamismus. Praxi, která se tomuto věnuje, říkáme hesychasmus.)

Když hovoříme o proměnění člověka na hoře Boží, připomíná se nám v něčem podobný případ ještě v éře Starého zákona (hovoří se o něm v paremijních čteních při večerní bohoslužbě ke svátku Proměnění). Mojžíš, který vystoupil na horu Sinaj, čekal šest dní, než byl pozván vstoupit do zářícího a blýskajícího oblaku na vrcholku hory. Proč šest dnů? Za šest dnů byl stvořen člověk na počátku. Šest dnů je doba, kterou musel Mojžíš podstoupit, aby byl připraven vstoupit do oblaku Ducha Svatého, do Boží přítomnosti. Šest dní modlitby a půstu, mlčení a soustředění trvá, než člověk upevní svou vůli, zapomene na všechny "světské péče" a je připraven hovořit s Bohem. Za těch šest dní prošel očisťující přípravou, která by se dala přirovnat ke znovustvoření a pozdvihla ho ke schopnosti duchovního života, takže pak přebýval s Bohem čtyřicet dnů, aniž by jedl a pil, a rozmlouval s Hospodinem. Zřejmě na pokrm a nápoj celých čtyřicet dní ani nepomyslel. Je to produchovnělý očištěný duchovní stav prvních lidí v ráji a setkáváme se s ním i u jiných svatých (např. u sv. Marie Egyptské a dalších poustevníků, kteří nemuseli jíst ani pít). Ostatní Izraelité mohli sledovat oblak Boží přítomnosti pouze z veliké vzdálenosti a nebylo jim dovoleno vstoupit v něj, protože nebyli připraveni.

Ani bohavidec Mojžíš však nemohl pohlédnout Bohu do tváře, směl spatřit jen Jeho slávu. Při proměnění na hoře Tábor se však lidem odkrývá další stupeň bohopoznání - hledí nejen na blahodatnou záři Boží slávy ale i do tváře Božího Syna, skvějící se světlem nestvořené blahodatné energie. Ježíš Kristus na hoře poodhalil šat svého lidství, který na sebe oblékl při vtělení z Panny Marie, dovolil popatřit na své Božství. A nejen apoštolé, ale i Mojžíš, který se na hoře Tábor ukázal spolu s Eliášem, až nyní spatřil to, co nemohl ještě vidět na Sinaji. Teprve nyní je splněna jeho dávná smělá touha - patřit na Boží tvář.

Veliký je náš Bůh, veliký je Bůh křesťanů!








Zobrazit příspěvek č. 416 jednotlivě

Administrátor --- 3. 9. 2008
Zpráva o zázraku k dispozici v PDF

V příspěvku č. 413 je zpráva o zjevení přesv. Bohorodice v Jižní Osetii. Tento článek je k dispozici pro vytištění i ve formátu PDF.

Na stránce pravoslavného downloadu je cesta na soubor osetie-zazrak.pdf






Zobrazit příspěvek č. 415 jednotlivě

Administrátor --- 3. 9. 2008
Z došlé pošty

Vážení,
dovoluji si Vás upozornit na nekulturní, neevropský a nečekaně zpátečnický návrh Ministerstva spravedlnosti na zrušení či alespoň devalvaci církevních sňatků a další zásahy do rodinného práva v ČR. Text "Protestu" naleznete na http://www.roithova.cz/protest

Informujte o tom také své přátele.

Děkuji Vám i jménem mých kolegů za podporu Protestu a případně další angažovanost.
Těm, kteří tuto zprávu nechtěli obdržet, se omlouvám.
Zuzana Roithová

---------------------

Chystá se věc, která je v rozporu s tisíciletými tradicemi našeho národa.

http://www.roithova.cz/protest/ - zde je možné se připojit pod petici

Zuzana Roithová, poslankyně Evropského parlamentu

Kategoricky odsuzuji návrh nového Občanského zákoníku, kterým hodlá Ministerstvo spravedlnosti zásadně změnit (ponížit) rodinné právo a odejmout nabyté svobody občanům ČR.
Vyzývám další občany a instituce, kteří ctí svobodu volby pro formu uzavírání manželství, aby rovněž vyjádřili svůj protest všemi demokratickými prostředky.

Ministerstvo spravedlnosti v návrhu Občanského zákoníku (nyní. v připomínkovém řízení) preferuje úplné zrušení církevních sňatků. U civilního sňatku ruší slavnostní formu a ze vstupu do manželství činí prostý úřední úkon. Jako druhou variantu navrhuje devalvaci církevní formy sňatku zachovávajíc duální systém, ale:

1. ruší podmínku, že oddávat mohou jen registrované církve či náboženské společnosti v ČR - tj. oddávat budou moci například i sekty, šamani či satanisté
2. zavádí drakonickou sankci - naprostou neplatnost manželství - za nedodání dokladů o uskutečněném církevním obřadu do 3 pracovních dnů
3. obnovuje státní souhlas (smutná paralela s perzekučním nástrojem komunistické totalitní moci) - návrh dává státu pravomoc odejmout celé církvi či náboženské společnosti či dokonce konkrétnímu duchovnímu právo oddávat
4. ruší účast dvou svědků u devalvovaných církevních sňatků a vypouští slavnostní formu svatebního obřadu.
5. vynechává odkaz na hodnoty manželství a jeho zvláštní ochranu, staví registrované partnerství na roveň manželství se všemi z toho vyplývajícími důsledky
6. zhoršuje péči o dítě - např. vynechána povinnost "společné péče o děti" u rodičů
Tyto změny odporují evropskému trendu, ústavnímu pořádku ČR i mezinárodním závazkům. Takové kroky proti občanským svobodám činily totalitní režimy.

Požaduji proto spolu s dalšími, kteří se připojují :

1. zachování církevní formy uzavření manželství s rovnocenným právním postavením jako u civilních sňatků a to pouze pro řádně registrované církve a náboženské společnosti v ČR
2. zachování slavnostní formy a účasti svědků u obou forem sňatků, zrušení nepřiměřené sankce (neplatnosti sňatku) z byrokratických důvodů a zrušení ustanovení o "státním souhlasu" s oddávajícím duchovním
3. zachování přinejmenším současné ochrany manželství a úrovně péče o dítě
4. přepracování části Občanského zákoníku věnované rodinnému právu nezávislými odborníky a zadání auditu této části významným zahraničním právním autoritám v oboru
Vyzýváme vládu a zákonodárce ČR, aby odmítli tyto navrhované zpátečnické zásahy rodinného práva.

Současná úprava rodinného práva

http://www.roithova.cz/protest/download/94_1963_Sb.html

Návrh budoucího Občanského zákoníku

http://www.roithova.cz/protest/download/NavrhOZ.pdf

Zaslal římský katolík Jan



Zobrazit příspěvek č. 414 jednotlivě

Administrátor --- 3. 9. 2008
Zeitunský zázrak

V předchozím příspěvku byl zmíněn zázrak v egyptském Zeitunu

Český překlad článku o tomto zázraku je na: http://www.orthodoxia.cz/divy/zeitun.htm.





Zobrazit příspěvek č. 413 jednotlivě

Administrátor --- 1. 9. 2008
Zázrak Matky Boží

Zjevení přesvaté Bohorodice v Jižní Osetii

Biskup alanský: Bohorodice sestoupila s nebe a zachránila obyvatele Cchinvali

V den útoku na město uviděli jeho obránci Boží Matku v zářícím oděvu, jak k nim sestoupila s kupole chrámu

Obráncům Cchinvali pomáhala sama Bohorodice - znamení s nebes je posílilo a dodalo jim odvahu v nejtěžší hodině

Chrámu Narození přesv. Bohorodice je téměř tisíc let
Krásná žena v zářícím oděvu sestoupila s kupole chrámu, svědčí biskup alanský Georgij. To sestoupila samotná přečistá Panna, aby zachránila město.
Saakašviliho bandité prostřelili ikonu přečisté Panny a Ježíše Krista. Ikonu Bohorodice ranila kulka
Desítky lidí na vlastní oči viděly zázračné zjevení Boží Matky v hořícím a krvácejícím Cchinvali. Zázrak se stal uprostřed nejtěžších bojů 8. srpna poté, co žoldáci Saakašviliho prostřelili ikonu Přečisté Panny s dítětem Ježíšem Kristem. Když na město padal soumrak uviděli ruští vojáci, jak z chrámu Narození přesvaté Bohorodice vychází žena neobvyklé krásy ve třpytících se bílých šatech a pomalu jim kráčí vstříc, nehledíc na granáty a kulky.

"Když Bohorodici poprvé spatřili na městkých ulicích, byl jsem zrovna v chrámu," vypráví alanský biskup Georgij. "Všechny ty dny se tam farníci, jimž se podařilo dostat se do chrámu a najít tam útočiště, nepřetržitě modlili k Bohu za záchranu našeho trpícího města a národa. O zázračném zjevení mi řekli následujícího dne. Upřímně řečeno: vyslechnuv prvního vypravěče, pochyboval jsem. V takové hrůze, kterou jsme v ty dny prožívali, lidská psychika často kolabuje. Není možné zachovat sebekontrolu, když ti před očima zabijí těhotnou matku mnoha dětí. Jak lze hledět na tělo nešťastné ženy ležící na ulici, když víš, že ty jako muž jsi ji nemohl zachránit před nepřáteli? V takovém vypjatém a rozdrásaném stavu ztrácejí lidé duševní kontrolu nad sebou. Měl jsem tedy zato, že se našemu věřícímu zjevení Bohorodice prostě zdálo. Jenže jsem se mýlil!"

V tento den i o dnech následujících měl otec Georgij znovu a znovu slyšet vzrušená svědectví lidí, kteří viděli Bohorodici na ulicích Cchinvali.

"Přestal jsem pochybovat, když jsem poznal, že lidé, kteří se vzájemně vůbec neznají a byli na různých místech města, praví jedno a totéž! Leč definitivně jsem v zázrak uvěřil, když jsem na vlastní oči Bohorodici spatřil."

V přestávkách mezi střelbou a bombardováním se otec Georgij spolu s ostatními jihoosetinskými duchovními dle možností snažil pomoc obyvatelům. Jedny vyváděli ze sklepů a posílali ze země, druhé doprovázel na poslední cestě...

"V jedné z takových chvil jsem byl učiněn hodným vidět zázrak," vypráví zbožně vladyka Georgij. Když jsem byl mimo chrám, spatřil jsem, jak z něj vychází samotná Bohorodice. Duše se chvěla - sama přečistá Panna je s námi..."

Otec Georgij zdůrazňuje, že za své osvobození vděčí Cchinvali nejen ruské armádě a zbraním, ale i nebeskému vojsku: "Bohorodice se vždy zjevovala tam, kde bylo našim lidem dáno trpět nejvíce. A tam, kde ji spatřili, boj vždy končil vítězně."

Válka v Jižní Osetii neušetřila pravoslavné chrámy. Gruzínská letadla a rakety bez slitování likvidovaly chrámy na území republiky. Několik chrámů shořelo spolu s duchovními i věřícími. V době ukončení vojenských operací v Jižní Osetii zůstali na živu pouze tři kněží! Nevysvětlitelným způsobem zůstal nedotčen chrám Narození přesvaté Bohorodice v Cchinvali. Na území chrámu, v němž jsou opatrovány svaté divotvorné ostatky sv. Jiřího Vítězného, dopadlo jen v první den bojů 12 střel (raket či granátů), ani jedna však nepoškodila chrám.

"Boží milost, to je jediné vysvětlení pro tuto záchranu," objasňuje biskup Georgij. "Nebeská ochránkyně ve všech staletích zachraňovala ruské vojáky z nevyhnutelné smrti a pomáhala jim dosáhnout vítězství nad nepřítelem. Náš případ je jen kapkou v tomto moři zázraků. ...

"Dnes ti, kteří neviděli hrůzy, které lid Jižní Osetie prožil v tyto dny, vymýšlejí nejapné dohady, kdo je v právu a kdo je vinen touto válkou. Zkoušejí omlouvat naše vrahy a předkládají hloupá obvinění ruské armády," praví vladyka Georgij. "Zázračné zjevení Bohorodice obráncům Cchinvali smetlo všechny tyto lži. Bohorodice se vždy zastává jen správných skutků. ...

Podle popisů byla podoba Bohorodice v Cchinvali velice podobná Zeitunskému zázraku - zjevení přesvaté Bohorodice v 70. letech minulého století v Egyptě, kdy se podařilo vyfotografovat ji na kupoli chrámu.

Jedno z nedávných zjevení Bohorodice se stalo v Budennovsku, kde bandité Šamila Basajeva obsadili nemocnici. Celá stavropolská eparchie se modlila za záchranu zajatých. Na nebi nad onou nemocnicí se objevila Matka Boží, kterou v různé době viděli mnozí - Panna Marie se modlila v nebi před zářícím křížem.

Více v ruštině na: http://blogs.mail.ru/community/priest/3AF66403F13089C8.html








Zobrazit příspěvek č. 412 jednotlivě

Administrátor --- 29. 8. 2008
Česká ekumena se vyjádřila

Na okraj války v Gruzii

Myslel jsem, že se ve věci války v Gruzii raději zdržím komentářů. Přečkal bych v mlčení i prohlášení biskupa Malého za katolickou církev. Právo na mlčení mi však vzala synodní rada Církve evangelické svým prohlášením, k němuž nemohu mlčet, chci-li si zachovat kouska cti v těle.

Jádrem tohoto prohlášení je přirovnání ruské invaze do Gruzie k přepadení a "okupaci" naší republiky sovětskými vojsky (resp. skoro celé Varšavské smlouvy; Rumuni se nepřidali) v roce osmašedesátém (prohlášení bylo ostatně vydáno k srpnovému výročí této smutné události).

Snažím se evangelíky (zvláště ty starší) chápat. Osmašedesátý je jejich neuralgickým bodem. Nejsem si však jist, zda se jejich interpretace těchto událostí úplně kryje s realitou. (Idylická sebereflexe nás, jako malého leč statečného nárůdku, který se směle chtěl vymanit ze spárů stalinské apokalyptické obludy a hleděl vstříc svobodě a demokracii; nu, hezky se to poslouchá, leč realita je taková, že Dubček byl kovaný komunista a celý ten projekt "socialismu s lidskou tváří" byl politováníhodnou komunistickou utopií; realita je i taková, že pravdu o údajné touze úžasné Čechů po svobodě následně zjevila tzv. normalizace, která probíhala i bez velkého komandování z Moskvy velice úspěšně a plnou národní "svépomocí"). Hledět tak černobíle na osmašedesátý, jako tito staří evangeličtí pamětníci, není pravdivé, a přirovnávat jej k současné situaci v Gruzii je synodní lež jako věž.

V roce 68 sem vpadl nikoliv ruský národ ale sovětský bolševický režim, a nikoliv proto, aby zde chránil nějakou národnostní skupinu. Byla studená válka, a karty, s nimiž se tato špinavá studená hra celoevropsky hrála, byly rozdány už daleko dříve, na samotném jejím počátku, a míchaly se za účasti všech vítězných mocností druhé světové války (viz např. Jaltskou konferenci atd.). Bolševická sovětská diktatura u nás v osmašedesátém hájila své životní zájmy. To chápal dobře i Západ, a proto nehnul ani prstem, aby nám pomohl - prostě nás opět hodil přes palubu jako smetí (po kolikáté už ve 20. století? Nejméně potřetí). A nečiňme si žádné iluze o tom, že by Spojeným státům stalinismus v Rusku nevyhovoval - "rudé nebezpečí", to byl báječný důvod ke zbrojení; na ničem jiném se tak pohodlně nevydělávají astronomické peníze jako na lidském strachu, který dává zelenou výdajům státu na zbrojení, takže pak šly peníze z kapes vystrašených občanů přes státní kasu rovnou na bankovní účty zbrojařů, pro něž byl Stalin, Chruščov i Brežněv darem "s nebes". (Americké enormní zbrojení neskončilo; podívejte se na tabulku, kdo kolik vydává peněz na zbrojení dnes.)

Daleko horší než sentimentálně zabarvená (a ignorující nadšení švejkujících Čechů pro normalizaci) "potěmkinovská vesnice" vystavěná z iluzí o osmašedesátém, které jsou nám znovu a znovu servírované jako stále přihřívaná stará polévka, je však soudobé církevně oficiální pokrytectví předváděné synodní radou v případě Gruzie. Evangelíci opět zcela ignorují fakta - nejdříve byl (očividně pečlivě předem naplánovaný a perfektně načasovaný) masakr, který spáchala Gruzie v Jižní Osetii na ruských občanech, a pak teprve následovala ruská invaze.
Bude snad pochybovat někdo o oprávněnosti invaze spojenců na německé území za druhé světové války (ač byly spáchány i takové hrozné krutosti proti Němcům jako bylo bombardování Drážďan)? I mě bolí ztráty na životech Gruzínců a nelíbí se mi materiální škody v Gruzii. Nejsem vojenský expert, abych mohl posoudit, zdali byl tento rozsah obrany opravdu nutný. Jsem dalek toho, abych bez rozmýšlení obhajoval vše, čeho se dopustí ruská armáda. Ale vidím posloupnost událostí; a tato válka prostě nezačala nějakou svévolnou invazí Rusů do Gruzie. To je nepochybné faktum a synodní rada evangelíků i biskup Malý, kteří ho ve svých oficiálních prohlášeních zamlčují, tím klamou své věřící a manipulují veřejnost.

Ani katolíci (viz vyjádření biskupa Malého) ani evangelíci, jednostranně odsuzující Rusko ve svých publikovaných postojích ke Gruzínské válce, neřeší posloupnost událostí této války, vůbec si nevšímají toho, kdo tuto válku rozpoutal, prostě si nad útokem Gruzie a masakrem na ruských občanech zakryjí oči a zacpou uši. A zase otázka: v jakém duchovním stavu je vlastně vedení těchto církví, když jejich nejvyšším představitelům je zabíjení ruských občanů zcela lhostejné a vůbec necítí potřebu tento strašný incident ani slůvkem zmínit?

----------------

Než, zpět k prohlášení synodní rady. Pár citací s nějakým komentářem.
"Napadení Gruzínské republiky armádou Ruské federace považujeme za hrubé porušení mezinárodního práva, obdobné přepadení Československa státy Varšavské smlouvy před 40 lety." Jak poukázal i prezident Václav Klaus, nepřepadl nás ruský národ ale sovětský režim. Jenže rozdíl mezi Rusem a Sovětem zřejmě evangelík ze synodní rady nikdy neuzná prostě proto, že to nezapadá do jeho vidění světa. Synodní rada ke své hanbě předvedla, že myšlení jejích členů ustrnulo kdesi v kulisách studené války.

Hra studené války a realita dnešní Gruzie... Je skutečně možné, že rozdíl mezi nimi evangelická synodní rada není schopna pochopit? Nevím, jestli může být zachraňování životů ruských občanů v Gruzii před genocidou porušením mezinárodního práva. Vím však, že v případě nedávného evidentním porušení mezinárodního práva a rezoluce RB OSN při odtržení Kosova a nerespektování územní celistvosti Srbska (stejně jako nedávné vypalování a boření pravoslavných chrámů nebo vyhánění a vraždění Srbů kosovskými Albánci) synodního evangelíka vůbec nevzrušovalo. A na to, že by šel evangelík ze synodní rady nějak demonstrovat proti tomuto porušení hned několika konvencí a principů mezinárodní práva, nejspíše nemůžeme ani pomyslet.

"...nechováme pražádnou nenávist k ruskému lidu..." Komu to chtějí nabulíkovat, když upírají Ruské federaci právo bránit životy svých masakrovaných občanů?

"Máme však obavy z imperiálních zájmů Ruska..." Obavy a strach z Ruska. Svým způsobem to lze pochopit, protože po dvaceti letech masivní protiruské propagandy u nás musejí být patrné její výsledky (spíše se někdy divím, že jsou ty výsledky ještě tak slabé). Já mám zase obavy z imperiálních zájmů USA. Které obavy jsou oprávněnější? Kterým imperiálním zájmům padlo už za oběť více životů? Víte, kolik válek vedly USA po celém světě? (Seznam amerických vojenských intervencí po roce 1945)

A zase citát z prohlášení synodní rady ČCE:
"Lekají nás silácká a výhružná slova i skutky ruských vojenských a politických představitelů (např. nedávné obnovení stálé přítomnosti strategických bombardérů s jadernými náložemi ve vzduchu), jimiž nepokrytě vyhrožují nezávislým státům, včetně České republiky." Jestli synodní radu lekají ruská letadla nad Ruskem, který evangelický kněz se nebude bát sloužit v evangelickém sboru v Brdech? A co asi prostí evangelíci, kteří tam žijí? Kdo jim vysvětlí, že jim za potlesku jejich církevních stařešinů jim Američané budují za humny provokační cíl pro ruské rakety? Většina našeho obyvatelstva (prokazují to průzkumy veřejného mínění) je schopna pochopit, že americká vojenská základna na našem a polském území se asi těžko bude Rusům zamlouvat a že se tím logicky cítí být ohroženi. Jenže do této většiny asi synodní rada nepatří...

Proč asi tolik vyváděl prezident Kenedy, když se Sovětský svaz chystal vybudovat svou základnu s raketami na Kubě, Američanům přímo pod nosem? Jak by se líbilo vládě USA, kdyby Rusko začalo budovat svůj "obranný" raketový systém např. v Mexiku? Kdo tady dnes komu vyhrožuje? Amerika, která proti všem svým chlácholivým slibům ze začátku 90. let obkličuje Rusko novými vojenskými základnami (a v některých případech jsou to obrovské základny), nebo Rusko, které v reakci na rostoucí agresivitu USA a porušování mezinárodního práva (např. Kosovo) obnovilo obranné lety? Ani mně se tyto lety nelíbí, stejně jako se mi nebude vůbec líbit, až na naše území budou po vybudování americké vojenské základny zaměřeny ruské rakety s atomovými hlavicemi. Jenže při hledání viníka zodpovědného za tuto situaci je potřeba si všímat, jaká je posloupnost událostí. Co bylo dříve a co následovalo. Že nejdříve byly americké zbraně přisunovány k Rusku, a pak byla ruská obranná opatření. I ze Západu zaznívá od střízlivě uvažujících lidí, že stavba těchto základen kolem Ruska je vlastně cosi jako tiché vyhlášení války.
Kolikrát slavná evangelická synodní rada či biskup Malý protestovali proti tomu, když Američané nedodrželi své sliby a uzavřené dohody, masakrovali civilní obyvatelstvo, porušovali mezinárodní právo, vojenské konvence atd. atd.? Odpovím si sám: Ani jednou. A nyní jdou, poplakávajíce nad osmašedesátým, demonstrovat před ruskou ambasádu proti tomu, že si Rusko dovolilo tu neslýchanou drzost bránit životy svých občanů v Gruzii. Najdeme křiklavější současný příklad evangeliem odsuzovaného pokrytectví, než tyto církevníky? Pak se nedivme, že běžný občan České republiky má zato, že církev to jen bohapusté pokrytectví. Tohle je jedna z klíčových příčin, proč u nás církve nyní vytrvale ztrácejí přízeň obyvatelstva (jak alibistické jsou výmluvy licoměrných církevníků, že je to přetrvávající dědictví komunistické totality!)

Kdo z těchto církevních představitelů, jimž by měl být drahý každý lidský život, se připojil ke každoročním memoriálním aktům připomínajícím svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki? (Mimochodem, neexistuje na Zemi žádný druhý národ, na němž by lpěla tak strašná skvrna, jako je dvojnásobné - a neodůvodněné - použití atomové zbraně a ještě k tomu na civilní cíle! A navíc proti maličkému ostrovnímu nárůdku, který se navíc zrovna chystal ke kapitulaci. A dodnes se od tohoto státního zvěrstva Spojené státy oficiálně nedistancovaly. Tedy, koho se spíše obávat?)
----------------

Ano, rozčarovala mne hlavně ta svorně západokřesťanská neúcta k životům ruských občanů, jimž představitelé evangelické církve (a v náznaku i biskup Malý) upírají právo být bráněni.

Posílilo to ve mně přesvědčení, že už jedině pravoslavná církev pěstuje úctu k lidskému životu. Bohužel, v křesťanstvu zjevně pouze Pravoslaví ctí každý lidský život. Podobná prohlášení, jako výše vzpomínaná stanoviska západních křesťanů k válce v Gruzii, jsou pro mne dokladem toho, že se západní křesťanství stále nedokázalo duchovně plně odříznout od své krvelačné minulosti (inkvizice, misie "mečem a křížem", křižácké války, krveprolévání mezi katolíky a protestanty - jsou toho plné západní dějiny druhého tisíciletí po Kristu, a připomeňme, že protestanti nebyli o nic mírumilovnější než jejich nechtěná římsko-katolická matka).

Vídeňský biskup Moskevského patriarchátu Hilarion před časem prohlásil, že pravoslavní a západní křesťané nemají stejnou morálku. Je tak žalostné přesvědčovat se, jak pravdivý a hluboký je to postřeh, a že se netýká jen mravnosti (např. homosexuality), ale samotného vztahu církví k lidskému životu.

Západní křesťanství opět vyvolalo dojem, že stále rozlišuje "naše lidi" a "cizí lidi" - čili lidi "první kategorie", které je záhodno chránit a mají plná práva, a lidi "druhé kategorie", jejichž život nemá takovou hodnotu, jako život lidí "první kategorie". Lidi "druhé kategorie" jsou pro Západ objektem (či terčem) západní mise (ať už mise křížem nebo mečem - dnes tedy spíše raketami). To vidíme na vztahu Západu k islámu, k černochům (rasismus a americké otrokářství byly duchovním plodem západního křesťanství; a nezapomínejme, že rasová segregace byla praktikována v USA ještě v 60. letech 20. století), nebo k Srbům či (v tomto případě) k Rusům atd.

Skutečnost, že nejen Západ obecně, ale ani západokřesťanské církve se nedokáží vymanit z tohoto středověce inkvizičního myšlenkového schématu, je strašidelná - zvláště dnes: v době zbraní a globalizace. Pravoslavná církev může jen vytrvale vyzývat západní křesťany - katolíky i evangelíky, aby se vrátili k evangeliu, k původnímu křesťanství a do původní křesťanské Církve, neboť jedině evangelium a svaté Tajiny mohou uzdravit duši člověka, uvést ho do lásky a dát mu bohomyslnost.
----------------------

Zvláště "pikantní" je závěr evangelického oficiální prohlášení. Představitelé evangelíků píší: "jako svobodní občané svobodného státu vyjadřujeme vděčnost za to, že vláda našich věcí se k nám navrátila a my smíme žít bez nezvaných cizích vojsk na svém území. Buď Bohu z toho díky..." A není jim hloupé napsat to zrovna v době, kdy proti vůli většiny obyvatel tohoto státu je u nás budována americká vojenská základna, která je součástí sytému, který je tak průhledně namířen proti Rusku. Jaká "vláda našich věcí" se k nám navrátila, když je přezírána vůle většiny občanů, která tady žádnou základnu cizích vojsk nechce? Wellcome to Kocourkov.

Tito lidé mají odvahu (či spíše drzost) připomínat dnes osmašedesátý, když tleskali přepadení svrchované Jugoslávie a bombardování Bělehradu, nijak neprotestovali (ba, tiše schvalovali) odtržení Kosova od Srbska a pošlapání územní celistvosti Srbska. Připomínám jen, že těmi pokrytci stále oplakávaný osmašedesátý nebyl o osvobození Československa od socialismu, ale spíše byl jen bojem dvou bolševických frakcí a koncepcí. Při této okupaci nikdo od našeho státu neodtrhával historické území našeho národa a celá následující normalizace byla více dílem přesnaživých čecháčků, kteří si na servilní snaze zalíbit se Brežněnovi budovali osobní kariéru, než diktátem z Moskvy.

Možná si katolíci a evangelíci vůbec nedali tu práci zjistit si něco o tom, co se tam vlastně děje, a automaticky či instinktivně se přidali na protiruskou stranu (to je dosti pravděpodobné; nikomu nevnucuji svůj názor, ale osobně jsem přesvědčen, že představitelé katolíků či evangelické synodní rady bez dlouhých úvah podpoří kohokoliv, kdo se postaví proti Rusku). Rád bych věřil, že stanovisko biskupa Malého či synodní rady je jen plodem ignorance a nikoliv zlé vůle. Jediná další varianta už je totiž je taková, že i přes správné informace o vzniku této války, jsou tyto nepravoslavné církve již natolik prorostlé lží, že jim lež už přestala vadit. Potom by bylo lze stanovisko synodní rady přetlumočit: "Jestli někdo zabíjí ruské občany, není třeba se tím vzrušovat a rozhodně to nedává Rusku právo bránit je."









Zobrazit příspěvek č. 411 jednotlivě

Administrátor --- 20. 8. 2008
Ohlédnutí za odchodem velkého Člověka

Alexandr Isajevič Solženicyn

* 11. 12. 1918, + 3. 8. 2008

Zesnul v neděli před půlnocí ve věku nedožitých 90 let
Zemřel křesťan, velký Rus, myslitel, spisovatel a filosof... A svým způsobem prorok. Dobrý boj bojoval.

Na zádušní liturgii se sešly davy Moskvanů. V chrámě bylo asi 800 lidí (víc se jich tam nevešlo).
Pochován byl 6. srpna církevním pohřbem na starém hřbitově v Donském monastýru v Moskvě.
Kromě rodiny byl přítomen prezident Ruské federace a přátelé a spolupracovníci.
Jakožto veterán 2. světové války byl pohřben s vojenskými poctami.

Svými díly (zvláště Souostroví Gulag) ukázal realitu ruského komunismu a otevřel tím oči mnohým na Západě, kteří se do té doby domnívali, že režim Sovětského svazu je relativně neškodným experimentem, v němž se sice všechno tak docela nepovedlo, ale úmysly jeho vůdců jsou v podstatě dobré. Solženicyn vnesl nedocenitelný vklad do procesu prozření - a to více jako umělec než jako politik (Vladimir Abarinov, Washington). V éře konfrontace mezi USA a SSSR a zápasu za globální dominanci byla ve hře nejen politika, ale i dva systémy hodnot; Solženicyn smetl jakékoliv sympatie liberálních západních okruhů k čemukoliv sovětskému.

Alexandr Solženicyn ukázal člověka nenávidící podstatu sovětské diktatury. Měl zato, že temnou zkušenost 20. století vzalo na sebe a odtrpělo Rusko jakoby ve jménu celého lidstva.
Usvědčil ze lži sovětský režim, za což sklidil na Západě ovace. Pak usvědčil ze lži i Západ a ovace umlkly.
Něco z jeho kritiky Západu i u nás na orthodoxia.cz.

Pár úryvků z ruskojazyčných komentářů a epilogů
Při návratu ze "západního vyhnanství" zpět do Ruska odmítl státní cenu, kterou mu chtěl udělit Gorbačov. Odmítl přijmout řád, kterým ho chtěl osobně vyznamenat Jelcin (Solženicyn prohlásil, že nemůže přijímat vyznamenání od vlády, která dovedla Rusko do smrtelného stavu; Jelcinovu "zlodějskému kapitalismu" Solženicyn nedůvěřoval). Státní cenu přijal až od prezidenta Putina (čímž rozčílil Západ skoro stejně, jako když mu svou "pramálo vděčnou" kritikou šlápl na kuří oko duchovních nemocí dekadentní demokracie; pozn. překl.).

Jeho jedinečnost tkví v tom, že to byl "bojovník - samotář". Spravedlnost a pravda pro něho byla něčím absolutním. "Bůh není v síle ale v pravdě" (nebo jinak: ne v moci ale ve spravedlnosti) - to je je odkaz sv. Alexandra Něvského, který vtělil Solženicyn do svého života. Nedal se zastrašit a říkal pravdu jak Západu tak i Východu, Rusku a všem. ... Kde se tu vzala taková osobnost? Bude ještě dlouho trvat než rozluštíme tajemství Solženicyna. ... Je to člověk, který hodnotí historii ne jako publicista či jako politik, ale jako myslitel obdarovaný shůry. (Doktor filosofických věd Vladimir Kotelnikov)

Svými názory na morálku následuje Dostojevského.
Solženicyn nejen pomohl změnit chod historie, ale již před 30 lety vystoupil s kritikou Západu a obvinil ho z lenosti, materialismu a absence víry v Boha.

Nežít ve lži
Lež je všude přítomná součást naší existence, a den co den rozleptává vše živé. Jakožto křesťan nemohl Solženicyn nevědět, kdo je (duchovním) původcem jakékoliv lži, a proto se snažil vyzývat každého z nás, aby se nedopouštěl lži tam, kde máme možnost se jí nedopouštět - v našem každodenním životě. Je to zápas se sebou samým - a to je ten nejtěžší boj v dějinách lidstva.

Dva citáty z jeho rozhovoru pro noviny (krátce před smrtí):
"Od dětství jsem se s potěšením věnoval práci. Práci a boji. ... Vždy jsem byl přesvědčen o tom, co jsem dělal. Nikdy jsem nešel proti svému svědomí."
"Pro mě je víra základem a pilířem osobního života člověka."

* * *

Zamyšlení nad prorockou službou Solženicyna Západu
Čiň prorokovi dobře, pravdou se ti odvděčí.
Solženicyn se po svém vyhoštění z Ruska a velkolepém přijetí na Západě zachoval - z hlediska západní morálky - naprosto nepochopitelně. Zřekl se zaslouženého uznání a poct, které mu hodlal Západ složit k nohám za to, co vše v Rusku vytrpěl a jak statečně usvědčil komunistickou diktaturu z její nenávisti vůči člověku. Po několika letech pozorování západní společnosti a jejího způsobu života, začal Západ tepat skoro stejně jako stalinskou diktaturu ve své vlasti.

Kdyby pomlčel o svém vidění západního světa, byl by pro vládu USA jedním z nejcennějších exponátů ve sbírce - mohl se usadit na pozici hýčkaného pomocníka proamerické propagandy a žít v bohatství, požívat všemožných poct. Nebyl by první ani poslední. Jenže to neučinil - a právě to je (podle mého názoru) to, co činí Solženicyna Solženicynem; nikoliv přežití Gulagu a jeho neohrožené svědectví o sovětské diktatuře. Mnozí zůstali nezlomeni represí, ale pak je rozhlodal přepych, moc, úspěch, pocty, peníze. Solženicyna nepřemohlo násilí a brutalita bolševického Gulagu, ani ho neochromil strach ovládající sovětskou společnost, ani ho morálně nerozdrolil úspěch a potlesk Západu, ani mu srdce nerozleptala vidina bohatství. Neexistovalo nic, co by ho mohlo připravit o lidskou výsadu, právo a povinnost hlásat poznanou pravdu (je to takový ruský Jan Hus). To je fenomén Solženicyn ve svém morálním rozměru.

Na Západě se po svém vyhoštění z Ruska nakonec usadil na venkově v americkém Vermontu, kde žil skoro 18 let jako poustevník. Jen občas opouští svou poustevnu, aby usvědčil západní společnost z konsumismu, dekadence a morální zchátralosti. Vesničtí sousedi ctili jeho samotu; někteří pověsili na svůj dům tabulku s upozorněním: "Cestu k Solženicynovi neukazujeme."

V době, kdy Solženicyn přibyl do Ameriky, dal prezident USA Gerald Ford na radu svého ministra zahraničí a nepozval tohoto slavného emigranta na návštěvu do Bílého domu (stejně by zřejmě nepřišel, viz níže). Tím ministrem byl Henry Kissinger a ve služebním hlášení prezidentovi píše: "Solženicyn je významný spisovatel, ale jeho politických názorů se obávají dokonce i jeho soudruzi - emigranti." (V. Abarinov) (Při utváření Kissingerova odmítavého postoje k Solženicynovi možná nebyl bez významu ministrův židovský původ.)

V r. 1978 porušil Solženicyn své poustevnictví. Přijal totiž pozvání Harvardské univerzity, aby vystoupil v ceremoniálu pro absolventy školy. V tu chvíli bylo jasné, čeho se obávali Ford i Kissinger.

O této řeči napsal významný americký historik a politický myslitel Arthur Schlesinger: "To, co zaznělo v Harvardu v r. 1978, by zřejmě nejstarší absolventy university neudivilo. Alexandr Solženicyn totiž obnovil starou - ač dnes již na těchto místech zapomenutou - tradici apokalyptických proroctví. V průběhu první stovky let existence university bylo převládajícím tématem kazatelů Nové Anglie jeremiášovské bědování nad slabostí člověka a vyčerpaností společnosti, výzvy k pokoře a pokání. To bylo velmi a velmi dávno. Jenže takto hovořil na absolventském ceremoniálu v roce 1978 Solženicyn, který nejen mluvil, ale i vypadal jako osoba ze Starého Zákona; přečetl tam vášnivé kázání v duchu dávných dob, upozorniv Ameriku, že nastupuje zlo a že Soudný den je blízko; vyzval Američany, aby se káli ze svých hříchů, odvrhli své modly a padli tváří v prach před Nejvyšším dokonalým Bohem." (V. Abarinov)
Ano, jeho kritiku Západu nechápali ani mnozí Rusové - emigranti v Americe. Chtěli po Solženicynovi, aby si své názory na americký způsob života nechal pro sebe, protože si mysleli, že jim vláda USA pomůže svrhnout bolševický režim ve staré vlasti, a tak by měli vděčně přijímat její pomocnou ruku a ne se od ní s opovržením odvracet. Zlobili se na Solženicyna, že odmítl přijít na schůzku všech disidentů - emigrantů v USA - pořádanou u prezidenta Raegana. (Jak krátkozraká a naivní se dnes jeví důvěra těchto disidentů v americkou vládu, že?) Solženicyn tenkrát napsal Raeganovi, že až vyprší jeho funkční období v Bílém domě, rád ho pak přijme u sebe na návštěvě.
Solženicynova kritika však nebyla mstivá. Ačkoliv dobře věděl, že ruskou bolševickou revoluci financovala především Amerika a nikoliv Německo, nikdy o tom nehovořil. (Právě Amerika tenkrát potřebovala dostat rychle se vzmáhající carské Rusko na kolena. V New Yorku byla dokonce banka, na jejíž stěně visela deska s nápisem: "Tato banka financovala ruskou revoluci," - chlubila se tím jako svou zásluhou.) Solženicyn však hleděl na současnost a budoucnost. Viděl v americkém způsobu života morální nebezpečí pro svůj národ, a proto tyto "americké hodnoty" podrobil přísné kritice; připomínání amerických pletich ze začátku 20. století zřejmě shledával neužitečným.
Solženicyn je osobnost patrně příliš náročná na pochopení pro plochého západního ducha, který je mělké morálky a blátivého srdce... Proto "je pro Západ stále překvapující, že právě Solženicyn, jehož knihy byly v jeho vlasti zakázány, obrací své nejhněvivější filipiky proti svobodě slova" (V. Abarinov). (Viz právě o tom i článku, který je u nás na orthodoxia.cz.)

Západ stále (doposud) hledí na Solženicynovu kritiku západního konsumismu, morálního rozkladu a dekadence, jako na "dogmatismus, nacionalismus, nesnášenlivost k cizímu názoru a sklon definitivně odsuzovat to, čemu nerozumí". Říkají o něm např.: "O USA nevěděl nic - kromě toho znetvořeného obrázku, který bylo možno získat v Sovětském svazu. Přesto brzy začal poučovat Američany a zvěstovat jim, že žijí ve světě falešných hodnot. Harvardský projev - to je žalostný obraz pompézní řeči a úporné snahy neproniknout do logiky jiné společnosti." Zatímco v Sovětském svazu ho mluvit nenechali, na Západě, který stále z něčeho obviňuje, mu dali takovou tribunu, jakou je katedra Harvardské university.
Právě citovaná slova Davida Sattera jsme použili jako aktuální hlas zastupující mnohé další západní kritiky Solženicyna - všichni hovoří přibližně stejně - naznačují, že Solženicyn měl být Západu vděčný za poskytnutý azyl ve stylu "koho chleba jíš, toho píseň zpívej" (je až zarážející, že Západ se už dnes vůbec neostýchá nezastřeně požadovat takovou morální flexibilitu a bez obalu přiznává jakýsi odstup od mravní povinnosti nezištné pomoci pronásledovaným lidem), a že pokud se mu na západním stylu života něco nelíbí, pak to znamená, že jej prostě nechápe. Howgh.
V čem spočívá příčina takového nepochopení? Arthur Schlesinger o tom píše: "Je to rána uštědřená americké sebespokojenosti a hedonismu, nízkosti naší masové kultury, úpadku naší sebediscipliny a občanského ducha; tato Solženicynova výzva působí vystřízlivění a je sama o sobě nepochybnou hodnotou. V tom má Solženicyn něco společného s našimi předky - puritány. Avšak v Solženicynově víře je aktivně přítomen mysticismus Ruské pravoslavné církve, který patří do jiného světa. Tento mysticismus je odrazem politického monarchismu ruské společnosti. Puritánství naší tradice bylo více empirické. To je důvod, proč se naše tradice tak diametrálně rozešly. Jeho názory, obsahující obavy z lidské svobody a lhostejnost k lidskému štěstí a opovržení vůči demokracii a víru v autoritářský stát, zcela jasně protiřečí veliké tradici Západu."

Slova Arthura Schlesingera jsem přeložil v plném znění, protože v nich spatřuji čestný pokus západního myslitele o hlubší analýzu rozporu mezi Solženicynem a západní demokracií. Zdá se mi však, že ani jejich autor nedokázal prohlédnout z typické západní krátkozrakosti, která je plodem tamní bezmezné důvěry v člověka, důvěry, jež si nepřipouští, že člověk už dávno není tím čistým Božím stvořením, jakým byl na počátku, ale je tvorem se srdcem raněným hříchem, oslepeným vášněmi a klamaným ďáblem.
Jen stručně ke Schlesingerově náhledu na Solženicyna: "obavy z lidské svobody" Alexandr Isajevič opravdu má, ale jen z takové svobody, která není založena na mravnosti a morálce, čili v posledku na víře (jak to mnohokrát vysvětloval).
Dále: Solženicyn není lhostejný k lidskému štěstí, ale hledá jej jinde než v materiální hojnosti a mravní všedovolenosti - takové "štěstí" je pro něho spíše hlubokým úpadkem a neštěstím člověka - skutečné štěstí vidí v obětavosti pro druhé, v mravní dokonalosti a v duchovním povznesení společnosti (řečnická otázka: co se to stalo se Západem, že ani lepší jeho myslitelé už dnes toto nechápou? Vždyť jsou to v podstatě evangelijní hodnoty a křesťanské principy života společnosti).
A na konec - Solženicynovo opovržení demokracií se zakládá na jeho osobní zkušenosti, kdy v Americe na vlastní oči viděl, do jakého stavu demokracie Američany dovedla, a kdy předviděl, jakým nebezpečím pro lidstvo je morální úpadek tak mocné země (o tom viz jeho kritické výroky o mravním a morálním stavu západní společnosti).

Není však - jak se zdá - zase tak málo těch, kteří i dnes Solženicynovu projevu rozumějí a chápou, že prozřetelně či prorocky něco hlubšího pochopil o západní společnosti. Alexandr Genis z Rádia Svoboda (New York) píše, že umístil fragment z Harvardského projevu A. Solženicyna na svou web stránku. Hned následující den se tento web ocitl na vrcholu nejčtenějších blogů.

* * *
V českých médiích se objevila řada komentářů k zesnutí této světoznámé osobnosti (jeden z těch lepších). Smutné je, že mezi nimi byly i takové výlevy, jejichž převládajícím tónem byla nenávist vůči Rusku (korunu tomu všemu nasadil jeden popletený publicista, který myšlení Solženicyna přirovnal ke Stalinovi /Mitrofanov v deníku Právo/; a to jsem si už tolikrát říkal, že mne v oblasti české protiruské hlouposti již nedokáže překvapit vůbec nic).
Čirou zlomyslností pak je podsouvat Solženicynovi nelibost nad tím, že Česká republika nebo dokonce NDR nepatří k Ruské říši (deník.cz); vždyť po okupaci Československa v roce 1968 prohlásil "je ostudné být Sovětem".

Kromě toho mu každý druhý, kdo o něm napsal, vyčítá antisemitismus (protože otevřeně hovořil o podílu židů na revoluci a nastolení bolševismu), samozřejmě mu adoranti západních hodnot nikdy neodpustí jeho kritiku západního liberalismu. Amerika a její fanoušci mu nikdy neodpustí jeho kritiku jejího komerčního a odlidštěného způsobu života, protože občan, který je dnes v USA prezentován jako správný Američan, se cítí být povolán Prozřetelností k tomu, aby tento "nejlepší ze všech možných způsobů života" vnutil všem národům, ať už ho chtějí nebo ne.

"V devadesátých letech si vzal (Solženicyn) na mušku také Severoatlantickou alianci, kterou obvinil ze spiknutí proti Rusku - akce NATO byly podle něj přípravou k "totálnímu obklíčení Ruska a ztrátě jeho suverenity". V roce 1999 tvrdě odsoudil počínání NATO v Jugoslávii, a jednání NATO dokonce přirovnal k Hitlerovi." (i dnes.cz)

"Největší úspěch představuje to, že Rusko obnovilo svůj vliv ve světě," prohlásil Solženicyn ve svém posledním televizním interview v minulém roce. "Morálně jsme však daleko od toho, kde bychom měli být. Morální obnovu nemůže zařídit stát či parlament. Pokud jde o stav ruské mysli či hospodářství, země je stále daleko od té, o níž já sním." (aktuálně.cz) Dával najevo sympatie k monarchii, která je pro Rusi vhodnější než demokracie (monarchické Rusko je však pro Západ noční můrou). Je tedy otázkou, zda má pravdu autor článku na christnet.cz: "...zdá se, že uspořádání, které se v Rusku ujalo v poslední etapě jeho života, bylo jeho představám poměrně blízké."

Jeho lásku k Rusku a víru v úlohu či poselství Ruska není většina publicistů v myšlenkovém zajetí Západu schopna přechroustat jinak než jako "nacionalismus" či dokonce "xenofobii" (a někteří na Západě tiše hovoří o jeho údajném "fašismu"). Svůj obligátní odpor vůči Rusku a Pravoslaví ani u příležitosti Solženicynova pohřbu nedokázaly zapřít katolické Lidové noviny.

"Solženicyn byl stoupencem nacionalistického proudu ruského pravoslaví, plně přesvědčeným o mimořádné roli ruského národa v lidských dějinách," píše Christnet s poznámkou, že kdo není Rusem, může takovýto Solženicynův pohled akceptovat jen stěží, ale už nevysvětluje proč...

Ve většině komentářů se setkáváme s pokusem odpreparovat Solženicynovy knihy o komunismu od života a ostatních postojů jejich autora. Kritika prolhanosti komunistického režimu je OK, kritika lži našeho režimu je nepříjemná a neakceptovatelná. Zvláště, když je vlastně nutno uznat její faktickou oprávněnost. Ukazuje nám, že žijeme obklopeni lží, a usvědčuje nás z mravní vlažnosti.

Zrovna nad těmito českými komentáři mne napadlo: naše civilizace nejen že se nepřibližuje k pochopení mezi národy, ale právě v posledních desetiletích se mu nebývale vzdaluje. Taková rostoucí nevraživost k hodnotám a způsobu života jiných národů, jakou zažíváme dnes, vždy v minulosti vedla k válkám.
* * *

Osobní stará vzpomínka ze začátku 80. let. Jeho stať s výzvou "nežít ve lži" (zařazená v nějakém udergroundovém časopisu, který tenkrát začal vydávat přítel z kotelny) se ke mně dostala v dobách hluboké místní totality, kdy jsem o Pravoslaví ještě nevěděl nic. Asi mi nebylo tenkrát ani dvacet let. Vzpomínám si, jakým silným dojmem na mne tyto úvahy zapůsobily. Jednak artikulovaly přesně ta tušení, která jsem v sobě nosil, ale nedokázal bych je vyjádřit. To však nebylo to hlavní. Prožil jsem nad tím článkem jakési duchovní setkání s člověkem, který to, co hlásal, stvrdil vlastním životem a utrpením (chápal jsem to spíše intuitivně; nějak se to prostě dalo za těmi jeho úvahami tušit; o tom, že autor článku byl vězněn v Gulagu a nyní je vyhnancem na Západě jsem v době prvního čtení jeho článku nic nevěděl - vlastně jsem jeho jméno do toho okamžiku ani neznal). Ta síla lidské osobnosti ukované lpěním na pravdě nějak prostupovala skrze řádky a posilovala srdce.
Výzva "nežít ve lži" je přetištěna jako součást článku na http://www.zvedavec.org/kultura/2008/08/2689-zemrel-alexandr-solzenicyn.htm, kde také citují Solženicynův výrok: "Je na čase, aby Západ bránil ani ne tak lidská práva, jako lidské povinnosti."
* * *

Výpisky a úryvky ze deníku pravoslavného kněze a teologa Alexandra Schmemanna, které se týkají jeho setkání se Solženicem, subjektivně zaznamenávají jeho výroky, úvahy, chování a povahu.
Jsou to jednak bezprostřední zápisy Solženicynových slov, spíše však dojmů, jímž tato osobnost na Schmemanna zapůsobila. Sám otec A. Schmemann (děkan teologického semináře sv. Vladimíra v Paříži) je známý západní pravoslavný teolog (především v oboru liturgiky), v jehož myšlení již jsou patrné stopy západního ducha, a považován bývá spíše za liberálněji orientovaného teologa (což mu však nebránilo zakázat svým studentům sloužit na nějakém shromáždění mimo pravoslavný chrám liturgii místo naplánovaného molebnu).
Nyní už můj překlad úryvků deníku. (Řazeno chronologicky, jak jdou autorovy poznámky a zápisky za sebou.) (Přikládám fotografii právě z tohoto setkání otce Schmemanna se Solženicynem, z něhož pochází část deníkových záznamů.)

Začínám Schmemannovou citací jedné z nejdůležitějších Solženicynových tezí:
"Svoboda bez morálního základu sama sebe rozkládá."

Poznámky z návštěvy u Solženicyna ve Švýcarsku.
Žije velice prostě. Všechny práce si dělá sám - i řeže dřevo. Žádné pohodlí. Primitivní domek. Uvnitř nepořádek. V kuchyni vše rozloženo na jednom stole. Jinak jen židle a psací stůl. Typický ruský intelektuál.
Plný energie a úsilí.
O Rusku mluví jako o "tady". Západ ho nezajímá - neexistuje pro něho.
Nemá rád petrovskou éru a Petrohrad.
Jeho nejmilovanějším svátkem je Trojice.

Už v 70. letech prohlašuje: "Vím, že se vrátím do Ruska." Čeká brzké změny; je o nich přesvědčen.
Odmítá demokracii. Je přesvědčený monarchista. Romanovci však podle něho skončili ještě před revolucí.
Neuvěřitelné morální zdraví. Prostota. Cílevědomost.
Není nositelem kultury či nějakého učení, ale samotného Ruska.
"Správný přístup ke všemu spočívá v sebeomezení."
"Náboženství je kritérium všeho."
Cílevědomost člověka, který učinil svou volbu. Tato volba také určuje, čemu naslouchá a co nechává znít, aniž by tomu věnoval pozornost. Stačí mu přijímat to, co potřebuje; vůči ostatnímu se uzavírá.
Poznal svou misii a nemá o ní pochyb, leč právě z tohoto nepochybování pochází jeho skutečná pokora.
Není žádný všeznalec. Spíše intuitivně vše chápe.
Takovými byli určitě proroci. Zavržení všeho druhořadného, soustředit se na to hlavní. Ne však ideovost a odtažitost, ale životnost.
Když jsem s ním žil (ač jen dva dny), cítil jsem se maličkým, spoutaným závislostí na přepychu a svými nepotřebnými starostmi a zájmy. Jsi vedle člověka, který přijal celé břímě služby, je cele ospravedlněn a sám pro sebe nic nepotřebuje. Je to ohromující. Procházka pro něho není odpočinkem ani zábavou, ale posvátným aktem.

Jeho víra přenáší hory.
Má zvláštní smích a úsměv.
"Rozhodli jsme se s manželkou, že se ničeho nebudeme bát." Zní to zcela prostě. Tak se rozhodli a tak žijí. Žádná sentimentalita ve vztahu k rodině a dětem... Avšak hovoří s ženou po telefonu tak něžně, s takovou starostlivostí - i v drobnostech...

Sedím za jeho stolem, na němž je nepředstavitelný chaos. Hory jsou zahaleny do jitřních mlh. Zvonky. Bečení ovcí. Květy. Není to Rusko. Ale tam, kde je on, tam je samotná Rus. Pro něho je to tak jasné, že je to jasné i pro mně.
Lehkost, s níž odhazuje vše nepotřebné a vše zatěžující.
Stále v těch šatech, v nichž ho vyhostili (komunisti z Ruska). Žádný přepych. Židle, stolek, osvětlení. Sám mi však zatloukl hřebík, abych si mohl zavěsit ručník. Není z těch, kteří "opovrhují vezdejším". Žije vnitřním životem.
Ne do šíře, ale do hloubky a do výše.
Vášnivě hovoří o židech: "nenechat se jimi znovu zmást jejich ideologií". Nutno uznat, že i tady je v jeho slovech prostota a čistota. "Když židé viděli, že se (bolševický) režim, který do značné míry vybudovali oni, nepovedl a dokonce se v osobě Stalina obrátil proti nim, tak se "převlékli": to je ruský režim, ruské otroctví, ruská krutost..." Odtud nedůvěra k "novým" (židům) - všichni jsou v prvé řadě protiruští.
Bude v mém životě ještě takové setkání, takové dny? Vše proběhlo v takové prostotě, naprosté prostotě, takže jsem si ani jednou nepomyslel, co je potřeba říci. Vedle něho není možná žádná faleš, klam či přetvářka. (1974)

Je něco grandiozního v těch obrovských stavbách (New Yorku)... Přemýšlel jsem tam o Solženicynovi, o jeho nenávisti k městům, asfaltu a vysokým domům... Vidí v tom úpadek, zvrácenost, zotročení. Chápu démoničnost tohoto (města) - už jen to seskupení bankovních domů - je to skutečná architektonická liturgie sloužená zlatému teleti... (1975)

Jeho světonázor a ideologie tkví ve dvou či třech úžasně prostých přesvědčeních, v jejichž ohnisku stojí Rusko. Rusko je pro něho jakousi hromadnou osobou, cosi živého ("hlavním hrdinou mých románů je Rusko"). Rusko mělo své sebevyjádření, které setřel Petr Veliký. Existuje jakýsi "ruský duch", který je nezměnitelný a nejlépe se vtělil ve staroobřadectví. Tento duch, jak jen lze jej pochopit, se vyjadřuje jednak neustálým bezprostředním společenstvím s přírodou (tím se odlišuje od západního technického dobývání přírody) a zároveň křesťanstvím. ...
Rusko nemá za úkol žádnou "misii" ani nemá nějaké zvláštní "povolání" - kromě jediného: být samo sebou (v tom může být příkladem Západu, který usiluje o "růst", rozvoj a techniku). Existuje cosi jako "idea Ruska" a všichni Rusové jsou povoláni jí sloužit. "Abychom vedli tichý život ve veškeré počestnosti a čistotě..." (úryvek z pravoslavné liturgie). Z hlediska této "Ruské ideje" je samotný zájem o něco "jiného" (např. o Západ) pokušením (svodem). Je to nepotřebné, je to "přepych". Každý národ má žít v sobě a nemíchat se do věcí a "povolání" jiných národů. Z toho důvodu nemůže Západ Rusku nic dát, a kromě toho - sám je nemocný. Především je však cizí, beznadějně cizí, bytostně, přímo ve své podstatě.
Rusko je smrtelně raněno marxismem - bolševismem. To je odplata za zájem Rusů o Západ a za ztrácení "ruského ducha". Uzdravení Ruska spočívá v jeho návratu ke dvou nohám ruského ducha: k přírodě jako prostředí (pro vedení života) a ke křesťanství, jež je základem osobní i společenské morálky ("pokání a sebeomezení"). Hlavní překážkou na této cestě uzdravení je "vzdělanectví" (nebo "intelektuálština" - v orig. použito nepřeložitelné ironické ruské slovo, jímž zřejmě myslí cosi jako "vzdělanost pro vzdělanost", prázdnou zálibu ve vzdělanosti, inflaci vzdělanosti, jak se naznačuje dále), čili intelektuálství protipřírodní a protiruské v samotné své podstatě, protože taková inteligence slouží Západu a (což je ještě horší) "židovstvu".

Role Solženicyna je obnovit pravdu o Rusku, objasnit ji samotnému Rusku a právě tím vrátit Rusko na cestu, která je mu určena. To jsou příčiny jeho vypjatého boje s dvěma krvavými nepřáteli Ruska: marxismem (který je kvintesencí Západu) a "intelektuálštinou".

Solženicynova "dichotomie": ohraničit se proti všemu rozkladnému, což znamená i proti technice a technologii. Nehovoří tolik o "dobru" a "zlu", jako spíše o "zdravém" a "nemocném", či "prostém" a "složitém" atd.
Petrohradská Rus je špatná svou komplikovaností, zjemnělostí, odtržením od "přírody" a "národa". (1975)

* * *
Mravní velikost Alexandra Isajeviče je zvláště patrná ve srovnání s některými jinými disidenty, kteří také kritizovali mocné za jejich lži, ale pronikavě se změnili, když se sami dostali k politické moci. V našem národě se asi těžko oprostíme od srovnání s jedním slavným českým disidentem, hlásajícím "život v pravdě" (variace na Solženicynovu výzvu: nežít ve lži) a proklamujícím, že pravda a láska musí zvítězit atd. Po zhroucení "lži zleva", kterou vášnivě tepal, byl vynesen mezi mocné a náhle působil dojmem, že proti "lži zleva" bojoval jen proto, aby ji nahradil "lží zprava". Jeho filosofické projevy o pravdě a spravedlnosti zněly dutě, když tatáž ústa vzývala vražedné mise NATO jako "humanitární bombardování". Právě takovéto smutné lidské případy dávají hlouběji pochopit a ocenit morální pevnost A. Solženicyna, který hájil pravdu před všemi mocnými. Proto lze o něm skutečně napsat: "Solženicyn byl většinu svého života nenáviděn mocnými, které neúnavně kritizoval a odhaloval." (Z citovaného článku na zvedavec.org)
P.S.
Sedím v roubené chaloupce ztracené mezi kopci Podještědí v severních Čechách; města i vesnice jsou v bezpečné vzdálenosti (to by se Solženicynovi mohlo líbit). Už minula půlnoc, venku je hustočerná oblačná noc. Je cítit blížící se déšť. Dokončil jsem zrovna překlad deníkových úryvků. Vzpomínám na své první setkání se Solženicynem v tom samizdatu, jak jsem o tom psal někde výše. Marně si snažím vzpomenout na ostatní články v onom časopisu z kotelny a na jejich autory. Opravdu, nevím. Byl to útlý sborníček filosofických esejí, básní i beletrie. Utkvělo mi však jen to Solženicynovo: "Nežijte ve lži" a další úryvky z této jeho stati. Proč zrovna toto? Byla v tom síla, která mi nějak vstoupila do života a upevnila srdce.

Netroufal bych si tvrdit, že se mi jeho výzvu podařilo uskutečnit, ale z jeho inspirativních myšlenek a příkladu jeho života čerpám sílu i dnes. Tenkrát jsme byli blízko naivní myšlence, že by stačilo, abychom sprovodili ze světa komunismus, a vše by už pak bylo dobré. Dnes hledím na tehdejší dobu jako na éru, která měla svého Solženicyna. A když tak vyhlížím (bez naivní důvěřivosti) ty "světlé zítřky", které nám tu mocní tohoto světa pilně chystají, říkám si: Jak moc bychom potřebovali dalšího Solženicyna. Jenže Alexandr Isajevič právě odešel a ta "nová garda" proroků a nezastrašitelných usvědčitelů lži stále nějak nenastupuje. A lež se roztahuje nad světem jako nikdy dosud. Staří bojovníci a duchovní zápasníci odcházejí; dobrý boj bojovali a nyní se ubírají odpočinout od svých zápasů; nové lži a klamy (svým způsobem ještě daleko horší než marxismus) zatemňují svět, a kde otálejí ti, kteří dnes přijdou nabídnout své pohodlí, klid, majetek, zdraví a život, aby usvědčili lež a "s radostí trpěli pro pravdu" (jak se zpívá v troparu sv. Janu Křtiteli a sv. Gorazdu II.)? Co když to otálení znamená, že v tom tentokrát zůstaneme sami...? Téhle hrůzy se bojím uprostřed dnešní noci, když se někde nad hlavou v té tmě venku kupí oblaka k zítřejšímu lijáku.

Služebníku Božímu Alexandrovi "věčnaja pámjať" a "se svatými upokoj"!








Zobrazit příspěvek č. 410 jednotlivě

Administrátor --- 18. 8. 2008
Začátek konfliktu v Jižní Osetii a v Gruzii

Dle svědectví osetinské strany zemřeli staří obyvatelé vesnice v chrámu, když na vesnici zaútočila gruzínská vojska

V jihoosetinské vesnici Chetarugovo byl spálen chrám přesvaté Bohorodice z 10. století. Podle svědectví osetinského rozhlasu byly uvnitř chrámu nalezeny ostatky staříků.

8. srpna zahynuli při krutém přepadení všichni jihoosetinští vojáci chránící vesnici. V době boje se staří vesničané rozhodli ukrýt se v chrámu, jenže pak začaly střely dopadat i na budovu chrámu.

Gruzínští vojáci odvezli neznámo kam velkou skupinu mladých žen z vesnice Chetarugov. Jejich osud je neznámý. Jak dříve informovala agentura IA Regnum s odvoláním na očividce, gruzínští vojáci před tím zneuctili skupinu dívek. Při násilí ve vesnici rozmačkávali lidi pod pásy tanků. Zachránila se jen část obyvatel, kterým se podařilo utéci do lesa. Celá vesnice měla 170 domů.

Podle dřívějších zpráv zničili gruzínští vojáci kapli a pamětní hřbitov ve dvoře střední školy č. 5 v Cchinvali. Jak uvedl očividec Inal Puchajev, gruzínský tank se zcela úmyslně postavil proti škole, v jejímž dvoře jsou pochovány ostatky obránců Cchinvali z r. 1992, a zahájil palbu. "Tank svými střelami doslova přeoral zemi, rozmetal hroby, vyvrátil památné kameny a zničil kapli. Poté vše rozdrtil pod svými pásy," uvedl Inal Puchajev.

Credo.ru




Zobrazit příspěvek č. 409 jednotlivě

Administrátor --- 10. 8. 2008
Z tisku - konflikt v Jižní Osetii

Ve všech pravoslavných chrámech v Gruzii jsou slouženy pobožnosti za nastolení míru v Osetii.

Katolikos a patriarcha celé Gruzie Ilja II. vyjádřil bolest nad válečnými událostmi, při nichž byla prolita krev. Jsou mrtví a ranění jak mezi vojáky tak i mezi civilním obyvatelstvem. Patriarcha vyzval farníky všech gruzínských chrámů, aby se modlili a četli žalmy za okamžité zastavení krveprolití a nastolení míru.

Katolikos Ilja II. vyzval jak gruzínskou vládu tak i osetinskou stranu a všechny, komu je cenný lidský život a pokojný rozvoj země, aby učinili vše k zastavení ozbrojeného konfliktu a problémy byly řešeny mírovou cestou. ... "Sjednocuje nás křesťanská víra. Musíme žít v pokoji, bez prolévání krve."

------------------

Patriarcha ruský Alexij II. vyzval znepřátelené strany, aby zastavily boje a vrátily se k rozhovorům.
"Nyní je na zemi Jižní Osetie prolévána krev a umírají lidé. Mé srdce se tím velice trápí. Mezi těmi, kdo proti sobě pozdvihli ruce, jsou pravoslavní křesťané. A co více, bojují proti sobě pravoslavné národy, které jsou Bohem povolány, aby žily ve vzájemném bratrství a lásce. ... Nedovolte další prolévání krve! Nedovolte, aby se konflikt mnohonásobně rozšířil! Projevte moudrost a usedněte za jednací stůl, kde se budou ctít tradice, názory a naděje gruzínského i osetinského národa. ... Ruská církev je připravena sjednotit své úsilí s Gruzínskou církví ve spolupůsobení pro dosažení míru." (Z prohlášení patriarchy Alexije II.)

(Pravoslavie.ru)




Zobrazit příspěvek č. 408 jednotlivě

Administrátor --- 4. 8. 2008
Z došlé pošty - nájezd barbarů na Horu sv. Klimenta

Předem připravené poníčení památného místa

Bez komentáře zasílám odkaz na zpravodajský záznam ČT Brno z 28.7.2008 o barbarském poničení akropole Hory sv. Klimenta v Chřibech. Dívejte se zde:

http://ct1streaming.visual.cz/new/asx/high/UdRegBrno-280708.asx

Kliment




Zobrazit příspěvek č. 407 jednotlivě

Administrátor --- 30. 7. 2008
Vzkaz workoholikům: nepracujte :-)

3. NEDĚLE PO 50nici; nemějte starost o pozemské věci

Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.
Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?
Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? ...
Nemějte tedy starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?
Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.
Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
(Matouš 6,24-26)
V tomto evangeliu nejde o to, že by Ježíš vyzýval lidi, aby nepracovali. Z poslední věty je zřejmé, že smysl jeho slov tkví ve snaze naučit lidi jinému myšlení, duchovnímu způsobu uvažování. (Jinému než mají pohané - dnes bychom místo slova "pohan" mohli dosadit terminus technicus "člověk světský", který může být docela dobře i formálně křesťanem, avšak nemá křesťanské duchovní myšlení).

Starec Paisij usilovně učil lidi: "Hleďte na všechno duchovně."

Paisij Svatohorec vyprávěl jednu historku, kterou se zde pokusím po paměti přetlumočit. Jednou cestoval ze Svaté Hory Athos do Soluně. Z přístavu do města je vezla nějaká dodávka; seděli na korbě, kde byly uloženy také nějaké přepravky a prázdné bedny. Jak automobil po silnici nadskakoval, tak ty prázdné bedýnky naskládané na sobě padaly na cestující. Bylo to velice nepohodlné cestování. Vezl se tam s nimi také nějaký světský člověk s fotoaparátem, který se neustále rozčiloval a vykřikoval: "Je to možný, tohleto?! To se nedá vydržet!" A zlostně odhazoval přepravky, které na něho stále padaly. A tak si svým vnitřním stavem ještě zhoršoval to utrpení cestování. Paisij se obrátil k jednomu mnichovi, který tam také seděl (byl chudák těmi bednami celý zavalený), a ptal se ho: "Jak se máš, otče?" A on mu s úsměvem odvětil: "Sláva Bohu, starče, v pekle je to horší." Ti dva se nacházeli ve zcela shodných podmínkách; pro prvního však byly příčinou ke zlosti, pro druhého pak k tomu, aby děkoval Bohu. Druhý se radoval z toho, že není v pekle, první zrovna v pekle byl a pukal zlobou. A přesto byli oba ve stejnou chvíli na stejném místě. Náš vnitřní stav je to, co určuje, zda jsme v ráji nebo v pekle. A duchovní vnitřní stav pramení z duchovního způsobu uvažování. Vždy je důvod se radovat a děkovat Bohu.

------------------------

Nedávno jsem slyšel na pravoslavném rádiu Radoněž vyprávět takovýto příběh ze současnosti. Jeden člověk měl autohavárii. Dostal se do nemocnice. Když čekal na operaci, seznámil se s křesťanem, který ležel na vedlejším lůžku. Od něho se dozvěděl o Evangeliu a spáse, kterou Pán přišel dát těm, kteří uvěří a dají se pokřtít. Nechal si zavolat kněze, byl tam na nemocničním lůžku pokřtěn a přijímal svaté Tajiny. Pak šel na operaci, při níž zemřel.

Je to dobrý konec nebo špatný? Z hlediska pozemského vidění by se mohlo zdát, že špatný: Bůh mu nepomohl a na následky havárie stejně umřel. Z hlediska věčnosti je to dobrý konec: přestože ten člověk vedl nedobrý život bez víry a nemohl by vstoupit do Božího království, Bůh mu dal možnost ještě těsně před koncem změnit směřování svého života, kát se, posvětit se a získat věčnou blaženost. Jaký jiný konec lidského života může být lepší?

Posuzujeme-li lidské životy, dobéřeme naprosto opačných hodnocení v závislosti na úhlu pohledu. Jiný je pohled z perspektivy pozemské dočasnosti a jiný z hlediska života věčného. Např. představme si bohatého člověka. Jsou takoví? Jistě. A navíc zcela zdravého a obdařeného dlouhým životem bez nemocí? I takoví existují. A když si k tomu přimyslíme spokojenou rodinu, pak má všechno: peníze, zdraví, spokojenost, dlouhý život se vším, co se mu zamane. Z hlediska pozemského je to ideál. "Co více by si kdo mohl přát?" může se někdo tázat. Jenže z hlediska věčnosti to může být prohra. Nemá-li Krista, nenaučí-li si dělit o své bohatství s potřebnými a přijmout strasti, aby se podobal Pánu v jeho utrpení, pak je takový všemi velebený život vlastně naprostým fiaskem, protože se vymknul základnímu smyslu tohoto krátkého lidského života - dosažení spásy, věčné blaženosti s Božím Synem a jeho svatými.

Pohleďme na životy svatých apoštolů. Z pozemského hlediska je to katastrofa. Po životě plném trápení, cestování z místa na místo, pronásledování, mučení je nakonec očekával krutá mučednická smrt (jen ap. Jan zemřel přirozenou smrtí, ale toho za jeho života "alespoň" vařili v oleji). Někdo by se mohl tázat: „Vždyť byli nejbližšími přáteli svého Boha! Proč jim nepomohl? Jak to, že je nechal takto trpět a hrozně skončit?“ Avšak my je nazýváme nejblaženějšími z lidí. Jak to? Protože byli nejbližšími přáteli našeho Boha. Jelikož svým životem osvědčili svou víru a své přátelství s Kristem. A protože svou smrtí se připodobnili Pánu svému a Pánu našemu, a proto jsou mu podobni i vzkříšením do věčného blaženého života v druhém narození.

Svět Božího Království a tento svět jsou jakoby zrcadlové světy. To, co má hodnotu a čest zde, nemá hodnotu a je bezectné tam. Za čím se lidé tohoto světa pachtí, je z hlediska věčnosti zbytečností, resp. škodlivé.

Z duchovního hlediska je největším štěstím, které nás v našem životě potkalo, že jsme se stali pravoslavnými křesťany. Byli jsme křtem omyti od hříchu a svatými Tajinami spojeni s Bohem. Co lepšího může člověka v životě potkat?

------------------------------

Tedy shrnuji (je to klíčově důležitá součást křesťanského způsobu uvažování - pro ta rekapitulace právě řečeného):

Ze světského hlediska je dobrý život takový, který je dlouhý; z duchovního hlediska nezáleží na délce pozemského života, ale na tom, co je po něm, čili - k čemu lidský život vede. Jestli máš svůj život dlouhý třeba dvě stě let, ale jen hromadíš hříchy a je takový život cestou do věčného pekla, pak je to život špatný. Takový život je neštěstím, i kdyby všem přátelům a známým připadal jako výhra v kole osudu. Jiný člověk zemře mladý, a všichni kolem hovoří o tragédii; jenže zemře-li mladík v posvěcení a získal-li svým životem spásu, pak je to život dobrý! Stane-li se pozemský život cestou k věčné blaženosti, pak je to dobrý život, bez ohledu na jeho délku, bídu či nemoci a všechny okolnosti, které tento život provázely. Starec Paisij Svatohorec upozorňuje, že za některými takovými "tragédiemi", při nichž jsou jejich svědci často v pokušení spílat Bohu, se ve skutečnosti skrývá milující Boží prozřetelnost, která čeká na dobrou chvíli a bere odsud člověka sice náhle leč v nejpříhodnějším čase - ve stavu pokání. Vždyť v okamžiku východu duše z těla rozhoduje momentální duchovní stav člověka o jeho budoucnosti.

--------------------------------

Co je víra? (O stupních lidské víry; dle prof. MDA diakona A. Kurajeva)

Prvním stupněm víry je přesvědčení - "za pravdu míti" - přijímat např. učení církve jako pravdu (tak bývá víra vysvětlována u katolíků). Rozum se skloní před autoritou církve (nebo Bible nebo biskupa apod.; "věříme kvůli autoritě" učí moderní katolický katechismus - není pak už podstatné, jestli je to kvůli autoritě Boha samého nebo autoritě papeže, který je Božím náměstkem...) Tento stupeň víry v Boha přivádí člověka k uznání Boží existence, k přesvědčení, že Bůh je. Taková víra sama o sobě rozhodně ještě nemá sílu spasit člověka. Je to víra buď formální nebo filosofická; buď jak buď, nebrání taková víra člověku rozumem uznávat veškerou věrouku a zároveň klidně hřešit. A navíc se snadno může překlopit ve víru slepou či fanatickou.) Uznávat Boha nestačí ke spáse (Bible ukazuje, že konec konců i ďábel věří v Boha, ale není mu jeho víra ke spáse).

Druhým stupněm víry je zapojení citu. Vložit do víry své srdce (myslíme nyní tím srdcem lidské cítění). Taková víra už není jen filosofickým přesvědčením ani formalismem. Vstupuje nejen do rozumu ale i do hlubších vrstev vnitřního života člověka. Je to vyšší stupeň víry než předchozí, leč ani taková víra nemá ještě sílu spasit člověka. (A navíc, je tu nebezpečí upadnutí do snění, či sentimentu.)

Třetím stupněm víry je věrnost. Kromě rozumu a citu je do víry zapojena i vůle - jenže nikoliv ve funkci jakéhosi "krotitele" rozumu (tak to chápe nový katolický katechismus: "Věřit je úkon rozumu, který z podnětu vůle, pohnuté Bohem skrze milost, souhlasí s Božskou pravdou"). Na tomto stupni víry člověk posuzuje vše ve svém životě podle evangelia. Slovem Božím rozpoznává, co je dobré a co je zlé. Všechny své skutky a celý svůj život člověk poměřuje Božími přikázáními a ohodnocuje Evangeliem. Mění svůj život, který se stává pokáním - obrácením, návratem k Bohu. Člověk používá svou vůli ve shodě s Evangeliem. Víra pak zasahuje celý průřez všemi vrstvami vnitřního duchovního života věřícího člověka. Teprve tento stupeň víry v Boha přináší člověku spásu.

Jestli se křesťan všemi silami své duše poctivě snaží uvést Evangelium do svého života a činí to v Církvi a za spolupůsobení svatých Tajin, nemůže zbloudit. Žití celého Evangelia (tj. nikoliv jen toho, co se nám v něm zalíbilo) je cestou, která nás provede po tenkém hřebeni hory mezi propastmi vlevo i vpravo, vyvarujeme se formalismu i fanatismu, slepoty i sentimentálních iluzí...

A. Osipov vybízí: Zkus jeden jediný den naplňovat vše, co požaduje Evangelium. Zjistíš, že to nedokážeš. Jsi-li pozorný, snadno pochopíš, že nemůžeš jediným dnem projít bez špatné myšlenky. Nicméně je správné se o to vytrvale pokoušet - jednak se tak člověk polepšuje, ale hlavně se mu tím zjevuje jeho vlastní slabost, ničemnost a špatnost v celé té své obludné velikosti a hloubce zasahující samotné existenční kořeny člověka. (Jsou sice lidé, kteří tvrdí, že "oni jsou v pořádku"; leč o nich spíše platí staré přísloví, že "za dobrým svědomím se většinou skrývá špatná paměť"). Poznání vlastní nedokonalosti a hříchů zbavuje člověka pýchy a otevírá mu bránu k pokání, a pokání otevře nitro člověka ke vstupu Boží blahodati a ta léčí a uzdravuje lidské srdce.
Zkušenost učí, že lidské uvažování, které se béře po výše vzpomenuté evangelijní uzounké horské stezce, se stává přímým, čistým, prostým a silným. Oko duše se stává ostré a pozorné.

O tom jinotajně vypráví začátek dnešní evangelijní perikopy:
Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.
Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?

(Matouš 6,22-23 v ekumenickém překladu)

V principu se v evangelijním úryvku praví toto:
"Jestli tvé oko bude čisté, pak celé tělo bude čisté..."
Sv. Theofan Zatvornik objasňuje: Okem se míní mysl, a tělem celé složení duše. Tudíž, je-li mysl prostá, je v duši světlo. Prostá mysl je např. taková, která bez pochybností přijímá Boží Slovo, vše, co se v něm píše a jak to tam je psáno.

Theofan přesně postihuje, v čem tkví test lidské mysli. Dnes mají lidé (mám na mysli věřící, o nevěřících je v této souvislosti zbytečno mluvit) problémy věřit Písmu. Tato smutná nedověra současných věřících je jedním z tragických znamení naší doby. Dokonce i "neomylný" papež prohlásil v někdy polovině devadesátých let, že "lidstvo možná pochazí z opic".

Věřící se dnes dělí na ty, kteří věří Bibli v doslovném výkladu, a ty, kteří vidí v Písmu spíše jen morální ponaučení než zprávu o konkrétních dějinných událostech (mezi skupinou "bílých" a "černých" je ještě celá škála názorových valérů šedi). Vedeme např. spory, jestli svět byl stvořen v šesti dnech, jak píše Bible, nebo zdali vznikl evolucí v průběhu miliard let; přeme se, zda byla potopa celosvětová nebo to spláchlo jen plácek, kde žil Noe a nějaká vlna ho vyšplouchla u Araratu, či zdali nebyla vůbec žádná potopa a zpráva v Bibli je jen opsanou starou bájí. Chodil Kristus po hladině jezera, nebo měl pod hladinou položené prkno (jak se to vyučuje na jedné moderní bohoslovecké fakultě)?
Ve skutečnosti se však za tímto problémem tají jiný, hlubší. Myslím si, že lidem, kteří věří v evoluci (lhostejno zda je to evoluce samovolná, ateistická, nebo evoluce pod Božím patronátem), tato jejich vědecká víra vzala prostotu srdce. Evangelium nabádá, abychom vše posuzovali podle ovoce, jaké to nese. Posvítíme-li si na celou záležitost tímto světlem, nemůžeme přehlédnout, že evoluční teorie byla jedním z nástrojů, kterým byla naše civilizace odtrhována od křesťanství, od živé víry a od důvěry v Bibli - od té prosté důvěry, která přinášela předchozím pokolením spásu (jakou spásu přinesla lidem materialistická věda?). Způsobuje-li něco lidem duchovní škodu, může to být dobré? A jestli něco není dobré, pak to není ani pravdivé...
Duchovní bída naší doby je v nezanedbatelné míře zapříčiněna tím, jak jsou už formovány děti. Celá současná výchova je od dětství zaměřena na to, aby lidská mysl byla odtržena od prostoty. Pokud bych měl vyjmenovat několik hlavních věcí, které dnes schází lidem nejvíce a které je odtrhují od skutečného duchovního života a bohopoznání, pak by mezi nimi někde na předním místě určitě byla prostota.

Prostá mysl má zvláštní sílu. Zatímco mysl zauzlovaná, zmatená, hnětoucí v sobě zašmodrchané myšlení, je slabá, zamlžená a otevřena vůči pokušením, tak proti tomu prostá mysl je vnitřně silná, pevná a křišťálově průzračná. Taková mysl má i divotvornou moc. Protože nám dnes scházejí lidé s takovou myslí, máme mezi námi málo duchovních lidí a divotvorců. V důsledku toho přemnoho současných věřících nemá vlastní bezprostřední zkušenost se zázraky a Božím působením, což spolu s jinými vnějšími vlivy oslabuje jejich duchovní život a činí je neschopnými dobrat se k většímu duchovnímu vypětí a vzepětí. Pak lidé buď ztrácejí větší či menší část své víry nebo sednou na lep klamným zázrakům a všelijakým zkaženým spiritualitám.

Samozřejmě, chápu, že vzdělání a vzdělanost jsou důležité a mají svoji hodnotu. Ostatně, církve byly vždy nositelkami vzdělanosti a poskytovaly vzdělání společnosti. Hodnota vzdělání však není nejvyšší hodnotou lidstva. A navíc - důležitý je duch, v němž se vzdělanost pěstuje. V duchu materialismu, atheismu či vzpoury proti Bohu se vzdělanost stává nástrojem zkázy lidstva a poškozuje či kazí lidskou duši. Dokud bylo na světě dosti duchovních lidí, kteří v sobě očistili Boží obraz a získali Boží podobu, měla společnost před očima příklady svatosti a těch skutečně nejvyšších hodnot, jichž může člověk dosáhnout. Takoví svatí lidé na sobě ukazovali, jak vypadá lidská mysl, která se stane Bohu podobnou. Prostá mysl zrcadlí Boha, o němž víme, že je prostý. Učiní-li kdo svou mysl prostou, otevře se v ní pramen obrovské duchovní síly. Tato síla vycházející z mysli svatých stává se mocnou inspirací - i vzdělanci vedle takových lidí přijdou na to, jak si nenechat hlavu zamotat mnohými vědomostmi a jak chabou hodnotou je všechna jejich učenost v porovnání s Bohem osvícenou myslí. Právě vzdělanec by měl mít dobrého starce; jedině tak se vyvaruje duchovní nemoci.

Na Svaté Hoře Athos i v jiných monastýrech se i dnes běžně setkáte s učenci, kteří mají diplomy několika universit světových jmen. Poté, co se seznámili s duchovním starcem v monastýru, pověsili svou vědeckou kariéru na hřebík, opustili svět a stali se mnichy. Osvítilo je poznání, že jedinou skutečně potřebnou universitou, jejíž diplom je pro ně žádoucí v životě získat, je monastýr.

Ve vyprávění o svatohorských starcích 20. století se píše o nejlepším učedníku svatého starce Sávy (+ 1908) otci Hilarionovi - zvláště je chválena jeho "prostota a dobrota", které způsobovaly, že vypadal, jako by přicházel "z andělského světa, světa duchovního plného blahodati".

»Hledejte nejprve Království Božího a spravedlnosti Jeho, a všechno ostatní bude vám přidáno.«











Zobrazit příspěvek č. 406 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 28. 7. 2008
Kosovské dilema

ČT včera odvysílala dlouho očekávaný "komponovaný večer" na téma Kosovo. Osobně jsem čekal ještě horší výsledek. Odcházel jsem s upřímnou vděčností, že jsou v našem národě ještě lidé jako Václav Dvořák. Snad ještě není tak zle. Bylo mu vyčteno, že natočil agitku. Pomiňme, že oficiální snímky hovořily např. o Miloševičovi jako o "balkánském Hitlerovi" a za agitku považovány nebyly a nejsou. Pomiňme všechno to černobílé zpravodajství o bývalé Jugoslávii od začátku 90.let, v němž stáli na jedné straně bojovníci za demokracii v rámci EU a na straně druhé "srbští nacionalisté" (obránci územní celistvosti Jugoslávie). Připusťme, že skutečně šlo o agitku. I pak ovšem v rámci snahy ČT o objektivní vyvážené zpravodajství zůstaly nezodpovězeny základní otázky. Dovolím si některé na tomto místě uvést -

1)k čemu nám je OSN se svou RB a jejími rezolucemi, když některé státy mohou tyto rezoluce opakovaně, beztrestně a cynicky porušovat? Je nebo není rezoluce č.1244 platná? Ano nebo ne?

2)k čemu jsou nám dohody v rámci OBSE, když v případě Kosova byly zjevně porušeny? Znamená to do budoucna precedens pro jakoukoli secesi? Ano-ne?

3)Útočily síly NATO v roce 1999 na civilní objekty, zjevně v rozporu s ženevskými konvencemi? Ano nebo ne? Jaké k tomu měly důvody?

4)Použily síly NATO v roce 1999 v Srbsku zakázané typy zbraní? Jestliže ne, kde se tam vzaly? Rozsypal je tam Miloševič?

5)Jestliže je vyhlášení samostatného Kosova nikoli v rozporu, nýbrž v souladu s mezinárodním právem, jemnovitě s právem na sebeurčení, jak zaznělo v debatě, proč tedy ne samostatné Baskicko, Korsika, Québec? První námitkou bude, že většina populace těchto regionů nepodporuje separatisty. Pak se tedy nabízí příklad nejlepší - Kurdistán. Kurdové jsou největší národ světa bez vlastního státu. Je jich přibližně jako Poláků. O samostatnost usilují nejméně několik desetiletí. Trpěli od Turků i Arabů nesrovnatelně více než celé Kosovo. Jejich Kurdská strana pracujících je podobná UCK jako vejce vejci. Proč tedy Kosovo ano a Kurdistán ne?

Jako křesťana a pravoslavného duchovního mne ovšem zajímá ještě jedna otázka. Celý svět obletěly obrázky vypálených srbských pravoslavných chrámů, monastýrů, zničených hřbitovů. Prostřílené ikony, vyškrábané tváře světců. Mladého bojovníka proti Miloševičově diktatuře, který v rámci tohoto ušlechtilého boje (jehož konečnou stanicí je EU....)láme kříž na jednom z chrámů, viděli i včerejší diváci. Ptám se: proč nám ČT v rámci své snahy ukázat, že jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, nenabídla aspoň jeden obrázek vypálené mešity, rozstříleného minaretu, medresy? Nejsou takové záběry k disposici? Opravdu mne to velmi zajímá. Prosím - ukažte mi jednu Srby poškozenou islámskou svatyni na Kosovu! Aspoň jednu. Problém?

Když někdo nemá respekt k náboženskému přesvědčení druhého člověka, nemá už směrem k němu respekt v ničem. Při pohledu na mnichy, které musí ke studni doprovázet KFOR, si snad každý soudný člověk udělá obrázek sám.



Zobrazit příspěvek č. 405 jednotlivě

Administrátor --- 26. 7. 2008
Z došlé pošty - Kosovo v neděli 27. 7. na ČT 2

Zdravím,
chtěl bych upozornit na zítřejší vysílání programu ČT 2:

20:00
VEČER NA TÉMA... Kosovské dilema
Kosovo - nehojící se rána na těle Evropy
První část diskuse.

20:10

Uloupené Kosovo
Dokumentární film mapující složitou národnostní situaci v Srbsku v historické perspektivě. Režie V. Dvořák

21:05

Kosovo - černá díra Evropy
Most v Mitrovici jako symbol kosovsko-srbského problému aneb Vše, co jste chtěli vědět o Kosovu. Francouzský dokument

22:00

Kosovo - nehojící se rána na těle Evropy
Druhá část diskuse.

Radek H.





Zobrazit příspěvek č. 404 jednotlivě

Administrátor --- 25. 7. 2008
Oprava

Opravení příspěvku o Janu Husovi (dříve č. 401)

Díval jsem se do pravoslavné Bible na znění paremije, která je v článku o Husovi citována, a zjistil jsem některé nepřesnosti stávajícího překladu. Proto jsem citované čtení z knihy Šalomounovy moudrosti upravil dle předlohy - výsledkem je, že text je k památce kostnických mučedníků ještě přiléhavější, než v tom nepřesném znění.

(Opravou znění došlo k přesunutí příspěvku, který má nyní číslo 403.)






Zobrazit příspěvek č. 403 jednotlivě

Administrátor --- 25. 7. 2008
Mistr Jan a Jeroným - dva, politicky zcela nekorektní, pravoslavní svatí

Dnes (19./6. července ) je podle starého kalendáře svátek svatých mučedníků Jana a Jeronýma, kteří trpěli v Kostnici.

Cítíme srdcem, že v těchto synech českého národa se vtělila pravoslavná minulost Čechů a Moravanů. Z toho, co zde bylo katolíky násilím vymýceno, zadušeno a zašlapáno pod povrch, vyrazila mocná ratolest s netušenou silou.

Když je řeč o Husovi, vybaví se mnohým slůvko pravda. A s tou je dnes potíž. To je příliš náročné poselství tohoto mučedníka, jemuž dnes ztrácíme morální schopnost dostát, resp. porozumět, následovat či alespoň ocenit. Dokonce můžeme u dnešních křesťanů za jejich váhavými či neurčitými slovy o Husovi vytušit jakousi obavu, „jestli on to ten Hus s tou pravdou trochu nepřehnal“.



Jako glosu k letošní Husově památce použiji pár citací o pravdě z pořadu o prvním československém prezidentovi. Snad skutečnost, že se týkají světské a vážené osoby, učiní pro současníky zmínku o pravdě trošku stravitelnější.

Televizní „Sváteční slovo“ o pravdě

V pořadu Sváteční slovo někdy před rokem hovořil Mgr. Jiří Zajíc na téma: Masaryk a jeho vztah k pravdě. Hlavním tématem zamyšlení bylo srovnání s dnes převládající morálkou, podle níž „lhát je úplně normální“.

Cituji autorova slova o současném stavu společnosti:

Jedná se (dnes) o zásadní posun v hodnocení toho, zda vůbec má smysl pravdu hájit. Zatímco pro Masaryka a jeho dobu bylo samozřejmé, že ano - a to i s nasazením vlastního života. Pro dnešní dobu se takový postoj jeví jako naprosto směšné lpění na něčem, co vůbec takovou cenu nemá.

Důvodů této situace je více. Hlavní dva:
Předně je to přesvědčení, že hájení pravdy je zodpovědno v dějinách za ty nejstrašnější konflikty mezi lidmi ale i státy a národy. A tak rezignací na pravdu lidé chtějí zajistit vytvoření přátelského bezkonfliktního tolerantního soužití. Stručně řečeno: raději se budeme obelhávat, než abychom se hádali.
Tento první důvod spočívá na druhém, teoretickém - na domněnce, že vlastně žádná pravda, kterou by stálo za to hájit, neexistuje. Že každý má jen tu svou (malou pravdu), subjektivní mínění, které nemá právo nikomu jinému vnucovat, ale také se ho může kdykoliv vzdát, když je to pro něj výhodné.

Masaryk jako člověk praktický by se nás jistě zeptal, jak na takovém - z jeho hlediska naprosto mělkém základě - chceme budovat svůj život osobní a natož život veřejný. K našim problémům politickým by jen suše podotkl: „No bodejď, při vašich východiscích tomu ani jinak býti nemůže." A pak by možná dodal: „Tož, panečku, pravda to je tvrdý oříšek, ale srdce čisté a duch přímý nás spojují se skutečností. Na čem jiném chcete postavit život, který obstojí? Na lásce, ovšem. Ale láska, ta se raduje s pravdou."

Konec citátu.
Autorova slova: „rezignací na pravdu lidé chtějí zajistit vytvoření přátelského bezkonfliktního tolerantního soužití,“ jsou geniální zkratkou vystihující princip, na němž je (dle mého skromného mínění) založeno naše společenské myšlení ale i všelijaká ekumenická prohlášení či charty.

Poukázáním na Masaryka nejde jen o jeho osobu, ale spíše o vyzdvižení bolestného duchovního rozdílu mezi lidmi první republiky a současností. Málo si uvědomujeme, jak výrazná změna za to pouhé necelé století s naší společností nastala! (Mimochodem, i jeden současný politik si před nedávnem si napsal za své heslo: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí,“ a poznali jsme pak, co to bylo za pravdu a lásku, když ten samý politik nazval přepadení Jugoslávie a vraždění lidí „humanitárním bombardováním“ atd.) Zatímco tenkrát ještě bylo možno se všeobecně setkat s husovským zápalem za pravdu (či alespoň se sympatií k tomuto ideálu), tak v dnešní společnosti už většinou najdeš jen švejkovský výsměch pravdě a ideálům.

P.S.
Lze k tomu televiznímu svátečnímu slovu ještě něco dodat? Snad jen vyjádřit radost, že i v dnešní všudemělké ekumenické době může ještě zaznít takovéto slovo - byť z míst nečekaných. Proč nečekaných? Takové slovo by totiž mělo - ne znít, ale burácet - především z kazatelen všech církví, které se považují za křesťanské. Kdo jiný než ti, kteří byli povoláni nést slovo Kristovo, by měli dobře znát Evangelium pravící: „Pravda vás osvobodí.“

Do jaké plytkosti se západní církve dostaly, když jako nějaké proroky či duchovní osvoboditele vítají ve svých chrámech různé „svaté muže“ z dálného Východu, kteří na svých spanilých jízdách po křesťanském Západě proklamují synkretický duchovní koktejl (jakoby právě křesťanství nebylo od samého svého počátku překonáním této koktejlové duchovnosti). Jejich učení bývá za takových okolností směsí banálních výroků, svérázného filosofování či poloprázdných ponaučení, které by ve své většině prošuměly bez jakékoliv pozornosti, kdyby nebyly podpořeny exotickou šaramantností jejich autorů; anebo jsou to poučky, které více než náboženské poznání připomínají spíše citáty z učebnic psychologie.

A při tom by setkání s příslušníky jiných náboženství mohlo být v něčem přínosné a zajímavé! - Nebýt toho ducha synkretismu (vytváření společného slepence čehokoliv s čím-jen-je-libo), v němž se taková setkání dnes povinně nesou. Proč si nejít poslechnout, co si myslí třeba dalajlama? Proč však jít do křesťanského kostela poslechnout si názory dalajlamy?, a navíc když je tento synkretický dýchánek spojen se „společnou meditací“ - resp. modlitbou? Ke komu se mám společně s buddhistou modlit? K univerzální neosobní pravdě? Nebo k havlovskému „něčemu, co je nad námi“? Cožpak není celá Bible popřením lživé ideje neosobní univerzality? Budeme se snad jako Pilát tázat: „Co je pravda?“ (Místo: Kdo je Pravda?)
Žijeme v době, kdy už jen samotné slovo „pravda“ (zvláště ve spojení s náboženstvím) začíná působit na mnohé naše současníky dojmem čehosi nenávistného, škodlivého, štvavého, tmářského, odpudivého, násilnického - nebo alespoň nepraktického, čehosi, co jen komplikuje život. Řekni jen slova „pravé náboženství“, a většině našich spoluobčanů naskočí husí kůže; a na Západě?, tam se jim z takového sousloví rovnou udělá vyrážka.

Ekumenickému hnutí bych rád připomenul, že rezignujeme-li na pravdu, dostáváme se do situace, kdy už žádný dialog nemá cenu, neboť každý rozhovor na téma hledání pravdy se stává prázdným. Není pak totiž vlastně ani o čem se bavit.

Cožpak ani křesťané už nevědí, co Kristus praví v evangeliu? Čteme tam:
»Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.
Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni;
a `nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina´.
Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden.«
(Matouš 10,34-37)

Co je to za meč, který Spasitel přinesl do světa? Kontext slov jasně napovídá, že to není meč zabíjející ani válečný, ale meč rozdělení. Pravda lidi spojuje, pravda lidi rozděluje. Některé lidi Kristus spojuje v Církvi kolem jednoho kalicha. Jenže zároveň tím Bůh rozděluje lidi na ty, kteří jsou v Pravdě a v Církvi, a ty, kteří si zvolili něco jiného. Píše se, že dva budou spolu v práci - jeden bude vzat, druhý zanechán; dva budou spolu na loži - jeden bude vzat, druhý zanechán (Lukáš 17,34). Dokonce i ty nejužší lidské vazby neobstojí proti síle Boží pravdy.

-----------------------

P.P.S.
Sv. Jan Hus ani sv. Jeroným Pražský by se nemohli zapojit do žádného ekumenického hnutí, protože jejich život a duchovní zápas byly zacíleny ku Pravdě, nikoliv k povrchnímu usmíření každého s každým, všeho s čímkoliv. Jakoby lež bylo možno smířit s pravdou! Jakoby ten různorodý slepenec všech denominací a různých věr měl něco společného s vyznáváním jediné Pravdy!

Na Pravdě je nepohodlné to, že není „společensky nezávadná“. Vyznavač pravdy nemůže být „korektní“. Je to „potížista“. A třeba i buřič. Nemá bezhraničnou úctu k názorům jiných lidí. Nectí city druhých lidí natolik, aby je považoval za posvátné.

Morálním základem ekumenismu (v jeho současné podobě) je americký model politické korektnosti. Korektnost místo pravdy. Kdesi v průběhu ekumenického hnutí byla pravda ukradena a místo ní podstrčena korektnost. Za této situace řekla-li by jedna denominace druhé: „Ty se mýlíš,“ bylo to neslušné - společenské faux pas. Jediné, co morálně drží ekumenické hnutí pohromadě, je dohodnutá norma vzájemného chování: my všichni máme pravdu, žádná víra není lepší ani horší, nikdo nemá právo činit si nárok na výlučnost. Je to korektní, je to ekumenické, je to k ničemu.

Něco o tzv. korektnosti.
Korektní (ve smyslu toho pojmu, jak byl zaveden v USA ve druhé polovině 20. stol.) je nehovořit o takových rozdílech mezi lidmi, jimiž by byla některá skupina společnosti poškozena či znevýhodněna. Takže se taktně nehovoří o rozdílech mezi lidskými rasami, mezi mužem a ženou atd. Ba, je požadováno těmito rozdíly se vůbec nezabývat, vymazat je z lidského uvažování. Korektní tedy je nehovořit o rozdílech mezi náboženstvími (hlásat přednosti křesťanství, neřku-li dokonce pravoslaví, je vrcholem nekorektnosti!), nekritizovat homosexualitu, nevzpomínat etnický původ nikoho. Tomu se uzpůsobuje i mluva, kde jsou z hlediska korektnosti nežádoucí pojmy nahrazeny eufemismy: slepý - nevidomý, starý - senior (resp. dříve narozený), postižený či mrzák - osoba se sníženou schopností pohybu, tlustý - plnoštíhlý, homosexuálové - gayové, lesbičky, cikán - Róm, černoch - Afroameričan atd. Za politicky nekorektní je považována také přípona -ová ve vlastních jménech žen, protože její původní význam je přivlastňovací (-ova) a proto konzervuje podřízené postavení žen. (Dle Wikipedie aj.)

Kdo přišel s 'politickou korektností'? Kupodivu to byli profesoři motivováni krédem, že "vše je relativní". Původní a současní dodavatelé "politické korektnosti" nejenže tvrdí, že neexistuje Pravda (s velkým P), ale jdou dokonce tak daleko, že říkají, že neexistují ani menší pravdy. Argumentuje se tvrzením, že "Neexistuje jediná 'správná' odpověď; existují pouze různé odpovědi." Tito lidé oslavují diferenciaci namísto individuálních snah jednotlivce o dokonalost. Projevy 'politické korektnosti' můžeme zaznamenat na všech úrovních vzdělání, ve všech třídách po celé Americe - od základních škol až po špičkové univerzity. Objevíme je například v tvrzení učitelky malé Julie rodičům, že úmyslně neopravuje gramatické chyby v Juliině psaném projevu, protože nechce zranit její sebedůvěru, a protože celebruje různé způsoby, které dítě zvolí ke svému vyjadřování. Stále častěji jsou studenti vedeni k tomu, že na jakoukoliv otázku neexistuje správná odpověď. Učí je, že namísto jediné existují pouze různé odpovědi. A protože je nutno celebrovat rozdílnost, je nutno se vystříhat jakékoliv snahy po opravách. (Zvedavec.org)
Dokonce i katolický politik, který byl hostem na letošní ekumenické bohoslužbě k památce Jana Husa v Betlémské kapli, hlasitě připomenul všem, že „Hus byl odvážný a pravdivý, a nebyl korektní“, což vyzdvihl jako následování hodnou vlastnost Husovu. Naše doba však dává přednost korektnosti před pravdou. Na úrovni náboženské je to překrásně vidět právě na ekumenickém hnutí, které je perfektně korektní, ale není pravdivé...

K tomu je zajímavá poznámka vladyky Ilariona z Moskevského patriarchátu, jak proběhla sdělovacími prostředky:

Politicky korektní křesťanství vymře
Ženeva. Nejvyšší představitel ruského pravoslaví v Rakousku, vídeňský biskup Hilarion Alfejev ostře kritizoval „politicky korektní křesťanství“ v souvislosti s návrhem anglikánského primase Rowana Williamse, který řekl, že „britské zákonodárství by mělo přijmout některé prvky islámského práva šaríja“. Biskup Alfejev řekl, že posláním představitelů křesťanských společenství nemůže být obrana práva šaríja, ani popularizace alternativních životních stylů či hodnot sekularizovaného světa. Naším posvátným posláním je hlásat to, co hlásal Kristus a co učili apoštolé.“ Biskup Hilarion to řekl na zasedání Světové rady církví v Ženevě. Pravoslavný biskup přísně zhodnotil „liberální“ a „politicky korektní“ křesťanství, jehož ideje se zrodily před několika desetiletími v protestantských a anglikánských církvích. Podle názoru biskupa Hilariona se propast mezi tradičním a liberálním křesťanstvím rozšířila do takové míry, že lze stěží mluvit o jediné morálce, kterou by hlásali všichni křesťané. „Politicky korektní křesťanství vymře a lze již pozorovat postupný rozpad liberálního křesťanství v důsledku nových morálních norem, které vyvolávají rozdělení a pohoršení v různých křesťanských společenstvích,“ řekl ruský pravoslavný biskup Hilarion na zasedání Světové rady církví v Ženevě.
(mig)
Radio Vaticana
----------------------

Myslím, že takovým barometrem ukazujícím stav duchovního klimatu (ve společnosti nebo v církvi) je právě schopnost daného společenství tolerovat pravdu - resp. hlásání nepohodlného názoru. Úmyslně mluvím o pouhé toleranci, protože nelze předpokládat, že by si celá lidská společnost mohla pravdu zamilovat. Dokud jsou ta nepříjemná individua, která nás obviňují, kárají či stavějí před nepříjemná srovnání, alespoň tolerována, pak duch společnosti - ať je jakkoliv nemocný - není ještě zcela padlý. Ztratí-li nějaká civilizace či církevní společenství schopnost tolerovat ten obtížný hmyz, který stále bzučí a otravuje s pravdou či se spravedlností, pak je Boží soud za dveřmi i s trestem.

Trestem na římskou církev, která oficiálně a konciliárně nechala zavraždit dva spravedlivé pravoslavné Čechy, byl nástup reformačního hnutí, které zasadilo této církvi takovou ránu, ze které se Řím už nikdy úplně nevzpamatoval. Hlavním úkolem kostnického koncilu bylo obnovit jednotu západní církve a nastolit mír, a při tom tento koncil prolil spravedlivou krev. Bůh proto nedovolil naplnění záměru koncilních prelátů, ba, v konečném důsledku obrátil dílo koncilu v pravý opak - výsledkem byly války a definitivní rozbití jednoty západního křesťanstva na padrť.

Dále, klasickým příkladem výše řečeného jsou starozákonní proroci - není třeba to převypravovat, je toho plná Bible. Jiným příkladem je církevní unie s Římem v Byzanci, po níž pravoslavné císařství padlo do rukou Turků. Pozoruhodným příkladem je Varšava, kde se před druhou světovou válkou oficiální vedení města (tj. radní, což byli katolíci) rozhodlo zbořit krásný pravoslavný chrám, který tam uprostřed města stál - odůvodnili to absurdně, že se prý pravoslavná architektura nehodí do architektonického rázu města. Přešlo pár let, druhá světová válka, a nestála už ani Varšava - byla celá srovnána se zemí i se svým architektonickým rázem. Těžko se ubránit myšlence, že si Bůh řekl: „Město, do kterého se nehodí pravoslavný chrám, se nehodí zase Mně...“
Vývoj světa se ubírá směrem, o němž nelze pochybovat, že vede ke snižování této tolerance, která bude klesat postupně až k nule - před druhým příchodem Kristovým a zánikem tohoto světa, jak jej známe.

Než, zpět k našim národním mučedníkům.

Do služby ke svatým mučedníkům kostnickým bych navrhoval jako čtení z Písma např. tyto paremije:

Z Šalomounovy moudrosti čtení:
Lidé mají radost, když je chválen spravedlivý. Jeho památka je přec nesmrtelná:
je to známé Bohu i lidem; jeho duše je milá Pánu.
Mužové, milujte moudrost a zůstanete na živu! Žádejte ji a nabudete rozhledu.
Její začátek je láska a zachovávání Zákona. Važte si moudrosti, abyste na věky kralovali!
Sdělím vám to a nebudu skrývat před vámi tajemství Boha.
Vždyť on je vůdce moudrosti a učitel moudrých a rozumí každé myšlence a počinu;
moudrost naučí všemu myšlení. V ní je přece duch rozvážný a svatý,
zář stále jsoucího světla a odraz Boží dobroty. Ta vytváří Boží přátele a proroky.
Je krásnější než slunce a než všechny stvořené hvězdy, a třebaže přisouzena světlu, byla ještě dřív.
Ta zbavuje nemocí ty, kdo po ní touží, a vede na cestu spravedlnosti.
Dopřává jim, aby měli svatou mysl, chrání je od lovců a dává jim mohutný vzlet.
Aby všichni pochopili, že mocnější než všechno je zbožnost.
Zloba nikdy nepřemůže moudrost, ani nezapadne u soudu, aby neusvědčila zlé.

Smýšlejí nespravedlivě, kdo si řeknou:
"Způsobíme násilí spravedlivému, který je chudý a sláb, neušetříme vdovu ani starce,
ani se nezastydíme před šedinami vysokého stáří,
neboť síla se nám stane zákonem a spravedlností; co není silné, neshledáváme užitečným.
Chytneme (lstivě) spravedlivého, poněvadž nehodí se nám a staví se proti našim činům,
haní nás, že hřešíme proti Zákonu, a znectil nás svým pohrdáním naším učením.
Káže nám, abychom poznali Boha, a sebe nazývá služebníkem Páně.

Stal se nám usvědčením našich myšlenek, je nám zatěžko byť jen na něho pohledět,
protože jeho život není jako životy jiných a jeho cesty směřují jinam.
Jsme mu pro smích a vyhýbá se našim cestám jako nečistotě,
a prohlašuje za blaženou smrt, kterou skončí spravedliví. Chlubí se, že jeho otcem je Bůh.
Uvidíme tedy, jsou-li jeho slova pravdivá. Vyzkoušíme, jak to s ním dopadne.
Pokud je skutečným synem Božím, ochrání ho Bůh a vytrhne ho z rukou nepřátel.
Posměchem a trápením ho budeme mučit, abychom poznali jeho mírnost a vyzkoušeli, zda nebude spílat.
Odsoudíme ho k hanebné smrti, dostane se mu za jeho slova odplaty.
"
Takto uvažovali, ale zmýlili se, neboť je zaslepila jejich zloba,
nechápali Božích tajemství ani odměnu, v niž doufají svatí, ani poctu přisouzenou duším neposkvrněných.
Neboť Bůh činí člověka nesmrtelným a jako obraz podoby své ho stvořil.
(2,1 a 10-23; pravosl. znění)

Z Šalomounovy moudrosti čtení:
Duše spravedlivých jsou v ruce Boží a trápení se jich nedotkne.
Očím nerozumných se zdá, že umřeli, a jejich odchod se pokládá za trest;
když se odebrali od nás, považuje se to za jejich zničení; leč oni jsou v pokoji.

Ač přijmou před lidskýma očima utrpení,
jejich naděje je plna nesmrtelnosti.
I když byli poněkud potrestáni, dojdou velikého dobrodiní,
neboť Bůh je vyzkoušel a shledal, že jsou Ho hodni.
Zkouší je jako zlato v peci a přijme je jako úrodu obětovanou.
Zasvítí ve chvíli, kdy jsou požati, jako když rychle vzplane obětovaný snopek obilný.
Budou soudit národy a vládnout nad lidmi a Hospodin v nich bude kralovat na věky.
Ti, kdo v Něho doufají, poznají pravdu a přetrvají ti, kdož jsou v lásce Jemu věrní.
Neboť blahodať a milosrdenství jest v jeho svatých a navštívení v jeho vyvolených.
(3,1-10)
-----------------------

P.P.P.S
Pozoruhodná je ještě jedna rozdílnost našich časů od dob před necelým stoletím. Týká se tentokrát uvažování pravoslavných lidí. Tenkrát neměli se svatostí Jana Husa pravoslavní prakticky žádný problém: dokonce i řada pravoslavných biskupů té doby vyznávala svatost Jana Husa (známé je dílo slavného srbského kazatele a proroka sv. Nikolaje Velimiroviče: Svatý Jan Hus). Očekávalo se jeho svatořečení, jenže přišla válka. Dnes mají pravoslavní citelně vlažnější vztah k Husově památce (je to jistě dáno i všeobecně rozplizlými konturami křesťanské pravdy v křesťanstvu - pravoslavné nevyjímaje), leč někteří naši pravoslavní křesťané (a to i konzervativního zaměření) dokonce přijali názory římskokatolické církve o údajné heretičnosti Jana Husa!

Nejde mi tu o teologickou při nad Husovými názory (jsem přesvědčen, že mnohé jeho údajné „hereze“ jsou ve skutečnosti směřováním k Pravoslaví) - konec konců, pravoslavným křesťanem se z našeho hlediska nestal při psaní svých knih - to bylo období spíše ještě jeho hledání a bádání - ale při své mučednické smrti za Pravdu Kristovu. Do Pravoslavné církve vstoupil jako mučedník a to nikoliv s katolickým křtem, ale skrze krvavý křest na kostnické hranici - po vzoru dávných mučedníků - tedy křtem plně pravoslavným a svatým.

Mně se však nyní jedná spíše o jakousi slepotu srdce, která nám brání vidět to, co je vyloženo přímo před našima očima. Zde se skvěje jasná svatost a takové pravoslaví, jaké si jen můžeme přát, a my to nevidíme. Zde je prvokřesťanský vzor lásky ke Kristu a touhy po Pravdě Boží, která se nezastaví před svědectvím vlastní krví, a my váháme, jestli to náhodou nebyl heretik, který se obětoval jen z čirého fanatismu... Cožpak měl Jan Hus možnost poznat pravoslavnou církev a její učení, a zavrhl je snad?

Cožpak ani pravoslavnému už nic neříkají zázraky spojené s osobou Jana z Husi, jehož srdce se nedařilo na ohni kostnické hranice spálit, jehož světničky v Prachaticích se nedotkl požár, ačkoliv dům, kde světnička je, třikrát téměř shořel? Anebo láska českého národa, jehož kořeny jsou pravoslavné, k Husovi, kterého hned po jeho upálení veškeren lid prohlásil za svatého mučedníka a složil oslavné modlitební hymny k jeho uctívání a namaloval mu svaté obrazy (byl zobrazován se svatým Vavřincem nebo Janem Křtitelem nebo sv. Štěpánem); jeho dřevěný rodný dům v Husinci si Čechové ještě v 17. století prakticky rozebrali jako „svatý ostatek“ (čili v době pobělohorské se utíkali k Janu Husovi s vírou, že zachrání český národ před katolickou církví). Přímluvy a inspiraci Jana Husa vnímal svatý vladyka Gorazd (není snad obnova, resp. zmrtvýchvstání, české pravoslavné církve koncem 19. a zač. 20. století zázrak učiněný Janem Husem?). Cožpak o ničem nevypovídá, že následovníci Husovi navázali jednání s Konstantinopolí o církevním sjednocení? Jestli této řeči, která „tiše křičí“, už ani pravoslavný Čech nerozumí, kdo potom ještě?

Nebo Jeroným Pražský, který se na svých cestách stal pravoslavným křesťanem a byl popraven v Kostnici (upálen rok po Husovi) právě proto, že se nechtěl zříci svého pravoslaví. Jeho namáhavé hledání národních kořenů, k nimž je potřeba se vrátit, je shrnuto v jeho výroku: „Čechové pocházejí od Řeků!“ V Kostnici po něm chtěli především, aby pohanil východní křesťany - aby se zřekl své pravoslavnosti (tím by si možná zachránil život). Kvůli pravoslaví a ničemu jinému ho poslali hořet na hranici. Zářivý a plně pravoslavný úkaz našich národních dějin! Kdo najde nějaký argument proti jeho svatosti? Kdo by mohl oprávněně tvrdit, že tento křesťan není pravoslavným svatým?

Jsme bez srdce? Budeme ještě mlčet o našich svatých velikánech? A nebo budou svatost Jana Husa a Jeronýma Pražského provolávat kameny? (Lukáš 19,40)








Zobrazit příspěvek č. 402 jednotlivě

Administrátor --- 24. 7. 2008
Z tisku

Chrám sv. Vasila Blaženého na Rudém náměstí v Moskvě byl zapsán na seznam sedmi divů Ruska.









Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 402 do č. 442)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz