1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě


Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář

Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 376 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 22. 5. 2008
Kosovo

"Soužení budete mít ve světě, ale pamatujte, Já jsem přemohl svět". Pánové Swarzenberg, Vondra, Topolánek si stoupli do stejné řady jako Beran či Biľak. Zaznamenání hodná bezpáteřnost byla zahuštěna bolestným čecháčkovstvím, když naše vláda učinila tento krok tři měsíce poté - "hlavně ne ve svátek, aby se lid nebouřil". Dokonce něco tak závažného nekonsultovala ani s hlavou státu. Je to všechno tak ubohé, že to nemůže vzbuzovat nic jiného než nauzeu... Jen pevně věřím, že Srbsko odvolá svého velvyslance. Nic měkčího si ČR po včerejšku nezaslouží. Ostatně, stejně není suverénním státem, tak proč tu nějaké velvyslanectví vydržovat?


Zobrazit příspěvek č. 375 jednotlivě

Administrátor --- 22. 5. 2008
"I ty, Brute?" Češi zarazili Srbům dýku do zad.

ČR uznala samostatnost Kosova.

Co k tomu říci? Jestli dnes naše vláda uznala právo banditů uloupit zemi druhému státu a to uprostřed Evropy, pak tím zároveň uznala právoplatnost mezinárodně páchaného bezpráví.

Naše republika tím ztratila jakékoliv morální právo stěžovat si na Mnichov či na osmašedesátý rok...






Zobrazit příspěvek č. 374 jednotlivě

Administrátor --- 21. 5. 2008
Nenávist k Evangeliu Kristovu ve Svaté Zemi


Náboženská nesnášenlivost a praktiky středověké inkvizice se spojily v Izraeli.

Stovky knih Nového zákona byly spáleny u zdí synagogy v jednom izraelském městě za účasti vice-primátora

Na náměstí před synagogou v oblasti Neve Rabin v Or-Iegude (Izrael) byla rozdělána hranici ze stovek knih Nového zákona. Spálení "pobuřující literatury" bylo provedeno pod vedením vice-primátora Uzi Aarona a pomáhali mu studenti z místní náboženské školy (dle NEWSru.co.il s odkazem na noviny Maariv).

Dle slov vice-primátora, člena strany ŠAS, byl obřad spálení knih odpovědí na aktivitu misionářů, kteří rozdali stovky knih Nového zákona. Prý ho o to žádali občané, kteří si stěžovali na "nevítané hosty" a žádali ochranu před agresivní křesťanskou propagandou.

Minulý čtvrtek Aaron dorazil do oblasti, kde byli den před tím zpozorováni misionáři. Pomocí megafonu vyzýval obyvatele, aby odevzdali knihy, které dostali od křesťanů. Současně s tím obcházeli studenti náboženské školy byt po bytu a odebírali knihy, z nichž byla poté učiněna ohnivá hranice.

Aaron je s provedeným opatřením spokojen a má zato, že akce pálení knih, které odporují základním principům judaismu, proběhla úspěšně.

(Dle newru.co.il)





Zobrazit příspěvek č. 373 jednotlivě

Administrátor --- 20. 5. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

Dopis srbského patriarchy Pavla

Svatý archijerejský synod
Srbské pravoslavné církve
Číslo 214/zap. 184
10. dubna 2008 v Bělehradě

Jeho Blaženosti
arcibiskupovi českých zemí a Slovenska
panu Christoforovi
Prešov


Vaše Blaženosti,

ve svých modlitbách Vám vyprošuji požehnaný velký půst a radostný svátek svatého Vzkříšení. Se zármutkem a bolestí Vás zároveň oficiálně informuji, že je porušením mezinárodního práva a spravedlnosti a také rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244/995, když dočasná albánská vláda v Kosovu a Metochiji, nezcizitelné části srbského státu, vyhlásila jednostranně nezávislost Kosova. Tento bezprecedentní mezinárodní akt uznaly některé státy ve světě, jako USA, Velká Británie, Německo, Francie, Maďarsko, Chorvatsko a další.

Jednostranný a protizákonný čin má katastrofální následky nejen pro Srbsko a srbskou pravoslavnou církev, ale i pro mír na Balkáně a v Evropě, jakož i pro všeobecný mezinárodní právní řád. Ohrožuje se jím život pravoslavného srbského obyvatelstva v Kosovu a Metochiji, život církve a jejích svatyň a znemožňuje navrácení statisíců pravoslavných Srbů vyhnaných od svých rodinných krbů, obzvláště po bombardování v roce 1999 a po albánském pogromu vykonaném 17. března 2004. Tehdy bylo zbořeno více než 35 pravoslavných chrámů, které se přidaly k již dříve Albánci zničeným 150 chrámům a monastýrům.

Informuji Vás jménem Svatého archijerejského synodu i jménem svým o tomto násilí na Boží a lidské spravedlnosti. Prosím o Vaše modlitby k Hospodinu, "který není v síle, ale v pravdě" (sv. Alexandr Něvský), aby se smiloval a ochránil svůj trpící národ. Zároveň si dovoluji poprosit Vás, abyste udělal všechno, co je ve Vaší moci, na mezinárodním fóru a u všech mezinárodních organizací pro ochranu mezinárodně uznaných práv Srbska a Srbské pravoslavné církve v Kosovu a Metochiji jako neoddělitelné části Srbska.

Zdravím Vaši Blaženost u příležitosti Vzkříšení Kristova radostným paschálním pozdravem
"Vstal z mrtvých Kristus!"
"Vpravdě vstal z mrtvých!"

S bratrským políbením v Kristu

Váš


arcibiskup pečský,
metropolita bělehradsko-karlovacký,
patriarcha srbský
Pavle


-----------------------------

Stručný životopis Jeho Blaženosti srbského patriarchy Pavla

Patriarcha Pavle se narodil ve Slavonii r. 1914. Teologii studoval v Sarajevu a Bělehradě. Během II. světové války žil v několika srbských monastýrech. V roce 1948 byl vysvěcen na diákona a roku 1954 na presbytera. Své studium uzavřel postgraduálním studiem na Teologické fakultě Athénské univerzity r. 1957.

Téhož roku přijal biskupskou chirotonii pro eparchii rašsko-prizrenskou, kterou spravoval do roku 1990. Celých 33 let jako archijerej pečoval o Kosovo a Metochiji. Staral se o vzdělávání kněžského dorostu, pomáhal při prvním vydání Nového zákona v srbštině, sám publikoval několik historických a bohosloveckých knižních prací. Zaslal též několik otevřených dopisů OSN v souvislosti s utlačováním Srbů v Kosovu a Metochiji. Za jeho vědeckou činnost mu Bělehradská teologická akademie v roce 1988 udělila čestný doktorát.

V roce 1990 byl ze tří kandidátů vylosován jako v pořadí 44. patriarcha Srbské pravoslavné církve. Na historický patriarší trůn v Péči však z politických důvodů slavnostně usedl až v roce 1994. Stal se významným prostředníkem při řešení několika tragických politických krizí v Jugoslávii. Vyznačuje se neobyčejnou pokorou a láskou i vstřícností ke každému člověku.

redakce










Zobrazit příspěvek č. 372 jednotlivě

Administrátor --- 18. 5. 2008
Neděle žen myro nesoucích

3. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; svatých žen myronosic (Marie Magdaleny, Marie Jákobovy, Marie Kleopovy, Salomie — matky synů Zebedeových, Jany — ženy domovníka krále Heroda, Marty a Marie — sester spr. Lazara, Zuzany) a tajných učedníků Pána (spr. Josefa z Arimatie a Nikodéma)

Za onoho času...
Přišed Jozef z Arimatie, počestná osoba úřadní, kterýž také očekával království Božího, směle všel ku Pilátovi, a prosil za tělo Ježíšovo.
Pilát pak podivil se, že již umřel. A povolav setníka, otázal se ho, dávno-li umřel.
A dozvěděv se od setníka, dal tělo Jozefovi.
I koupiv plátna, a sňav ho (s kříže), obvinul v plátno, a položil do hrobu, kterýž byl vytesán z skály, a přivalil kámen ke dveřům hrobovým.
Ale Maria Magdaléna a Maria Jozesova dívaly se, kde byl položen.
A když pominula sobota, Maria Magdaléna a Maria Jakubova a Salome nakoupily vonných věcí, aby přijdouce, pomazaly Ježíše.
Protož velmi ráno v první [den] po sobotě přišly k hrobu, an již slunce vzešlo.
I pravily vespolek: Kdo nám odvalí kámen ode dveří hrobových?
(A vzhlédše, uzřely odvalený kámen.) Byl zajisté veliký velmi.
A všedše do hrobu, uzřely mládence, an sedí na pravici, oděného rouchem bílým. I ulekly se.
On pak řekl jim: Nebojte se. Ježíše hledáte Nazaretského, toho ukřižovaného. Vstal (z mrtvých), neníť ho tuto; aj, místo, kdež jej byli položili.
Ale jděte, povězte učedlníkům jeho i Petrovi, že vás předejde do Galilee. Tam jej uzříte, jakž pověděl vám.
A vyšedše rychle, utekly od hrobu; nebo přišel na ně strach a hrůza. A aniž komu co řekly, nebo se bály.
(Marek 15,43 až 16,8)


Sv. Ignatij Brjančaninov se nade dnešním evangeliem věnuje jinotajné linii výkladu tohoto evangelijního příběhu: hrob - to je naše srdce, které bylo kdysi chrámem a stalo se hrobem. Skrze křest do hrobu našeho srdce vchází Kristus, aby v nás přebýval. (Chce i v nás vstát z mrtvých a nás spoluvzkřísit s sebou.)

Židovská pečeť na hrobě - to je snaha ďábla a všech běsů zabránit vzkříšení Krista v našem srdci.
Kámen přivalený ke dveřím hrobu, kámen veliký velmi - to je nemoc duše, která udržuje všechny ostatní naše duchovní nemoci. Tuto úhlavní nemoc nazývají svatí otcové "necitelností". Podle svatootcovského učení je to umrtvení duchovního vnímání, čili to je neviditelná smrt lidského ducha vůči k duchovním věcem, zatímco náš život se odehrává jen ve vztahu k materiálním předmětům.

Dlouhodobý nedbalý život uprostřed zábav, v neustálých dobrovolných hříších, spolu se zapomenutím na Boha, na věčnost, s opomíjením přikázání a Evangelia způsobí naprostou necitlivost ducha člověka k duchovnímu životu a umrtví ho na úrovni duchovní. Ačkoliv věčný duchovní svět existuje, pro takového člověka přestává existovat, protože všechny své síly nasměroval pouze k materiálnímu, dočasnému, marnému a hříšnému.

Když se duchovní necitlivost stane kvalitou duše, pak svět a jeho vládci pečetí kámen hrobový. Podstata této pečeti spočívá ve společenství s padlými duchy, v tom, že si lidských duch osvojí dojmy (otisky pečeti), jimiž na něho působí padlí duchové.

Ve slovech sv. Ignatije v ruštině zaznívá významná slovní hříčka: pečeť = pečať, dojem = vpečatlenije (otisk pečeti).
„Kdo nám odvalí kámen ode dveří hrobu?“ Otázka, kterou si kladou ženy cestou ke hrobu. Otázka naplněná starostlivostí, žalem a rozpaky. Pociťují to všechny duše, které se vydaly k Pánu, zanechaly služby světu a hříchu. Před jejich zraky se náhle bolestně odhaluje v celé své velikosti lidská nemoc necitelnosti podobně, jako myšlenka na kámen hrobový způsobovala obavy ženám myro nesoucím.

Podle poučení svatých otců je pro zničení kamenné necitelnosti nutný ze strany člověka neustálý boj za zbožný a pozorný život.

------------------------

Sv. Theofan Zatvornik si nad dnešním evangeliem všímá spíše příkladu, který dává praktická rovina tohoto biblického příběhu: ty ženy jsou neunavitelné, nemohou spát, před kuropěním spěchají k hrobu, ačkoliv nevědí, jak a jestli se do něj vůbec dostanou; pohání je láska, kterou přetéká jejich srdce; spěchají, aby poskytly poslední službu milovanému Pánu Ježíši - nesou drahocenné vonné myro používané v židovské tradici ku pomazání těl zesnulých. Apoštolé? Jsou zmateni, ustrašeni; Petr třikrát Pána zapřel a vyloučil se tím z kruhu Kristových učedníků; jsou schováni za zamčenými dveřmi, kvůli strachu ze židů; Božský Mesiáš je v hrobě - rozum nezvládne pochopit něco takového - jak se to mohlo stát?, proč se to muselo stát? „Myronosice a apoštolé - to je cit a rozum. Obojí je potřeba v duchovním životě člověka,“ dí sv. Theofan Zatvornik.

Kvůli rozumu Petr zapřel Krista. Vzhledem k hrozícímu nebezpečí bylo přece zcela rozumné říci: „Neznám toho člověka.“ Jenže toto rozumné chování vyloučilo Petra z okruhu Ježíšových učedníků a apoštolů. Proto, jak dnes čteme v chrámu při bohoslužbě, praví anděl v Markově evangelijním vyprávění ženám myronosicím: „...povězte učedlníkům jeho i Petrovi...“

Je to Mar 16,7; pouze v kralickém nebo pravoslavném překladu, český ekumenický překlad je na tomto místě zfalšován a místo "i Petrovi" píše "zvláště Petrovi"; nejspíše je to důsledek přítomnosti římskokatolických členů v překladatelské komisi a bylo to provedeno s úmyslem vyzdvihnout osobu Petrovu. V řeckém originálu evangelia je uvedena spojka "kai", která znamená "a" nebo "i". (Spolu s řadou veršů posvátného biblického textu, které ekumenická překladatelská komise prostě vyškrtla z českého znění Písma, je to smutný stín na odborné i morální úrovni tohoto moderního biblického překladu.)
Petr totiž už nebyl v den vzkříšení Pána počítán v nebi mezi apoštoly. Vzkříšený Kristus ho později na břehu Genezaretského jezera trojím tázáním: "Miluješ mne?" přijímá opět mezi své apoštoly (Jan 21,14-19; nejde tedy o žádné udělení nějakého primátu, ale o Petrovo pokání a znovu přijetí do Dvanáctera). Svatootcovská tradice vykládá trojí Ježíšovu otázku, jestli ho Petr miluje, takto: Jako třikrát Petr zapřel Pána, tak musel třikrát vyznat svou lásku, aby byla smazána jeho hrozná zrada. Církevní tradice vypráví, jak nesmírně si Petr cenil odpuštění svého hříchu a jak hlubokým pokáním byla už navždy naplněna jeho duše: až do konce života měl oči neustále červené od častého pláče, kterým stále litoval svého jidášského skutku. Jinde se praví, že se apoštol Petr po celý zbytek života s úlekem budil nad každým jitrem při prvním zakokrhání kohouta, jestli snad znovu nezapřel Pána; trhla s ním pokaždé hrůza nad jeho skutkem, jehož se před tenkrát v pátek před úsvitem dopustil, a pak kohout zakokrhal.

Kvůli tomu, že se řídil rozumem a ztratil srdce, Petr zapřel. Proto je přijímán zpět do apoštolského povolání právě otázkou na lásku, právě vyznáváním lásky (a nikoliv rozumu) se mu otevírají zpět dveře pokání, jimiž je uváděn opět mezi přátele Kristovy. Tento příběh nám napovídá, že rozum bez srdce odvede člověka od Boha, protože na cestách víry v Boha a služby Bohu je vůdcem člověka právě srdce, jež je potřeba očišťovat, aby bylo vidoucím a správně zřelo Boží cesty.

Nejspíše je právě racionální princip naší (ne)osvícené civilizace tím, co odvedlo naši společnost od Boha. Jen rozumové je považováno za seriosní. Materialistická racionalistická věda, rozumářství vydávané za moudrost. A jako protiváha bezduchého racionalismu jsou člověku nabízeny padlé a nečisté stavy srdce. City plné vášní, místo lásky hříšná sexualita, sentiment místo soucitu, lidská msta místo Boží spravedlnosti a odpuštění, násilí místo úsilí a hrůza hororů místo bázně před Bohem, soudem a věčností. Rozumářské uchopení světa a nečisté emoce jako zábava: to jsou dva póly života současné lidské společnosti. Žijeme ve velice nezdravém duchovním klimatu, který odvádí lidstvo od plné reality do jakéhosi virtuálního světa. Duchovní sféra, která je podstatnou součástí existující skutečnosti, je pro společnost našich současníků buď (v lepším případě) čirou teorií, jež má pranepatrný vliv na jejich reálný život, nebo (a to spíše) mrtvou minulostí šerého dávnověku či iluzorními kejklemi současných šarlatánů. Realita se dnes v materialismem zvetšelých myslích lidí smrskla jen na hmotnou sféru a to ještě nesprávně pochopenou a zvráceně uchopenou. A vnitřní život lidí je zpitvořen a zkroucen sentimentem a vášněmi, proti nimž už nikdo uvnitř sebe nebojuje, do podoby svrasklé parodie duchovního života.

Duchovní život, k němuž volá všechny pravoslavná církev, je návratem člověka do plné reality, rozšířením vnímání, aby nebylo omezeno jen materiální rovinu stvoření, nýbrž otevřelo se i duchovní sféře. Zároveň duchovní život, je-li pod správným duchovním vedením, vyvede člověka z duchovních či pseudoduchovních klamů nečisté emocionálnosti, sentimentu a vášněmi poškozených stavů srdce.

Mohli bychom hlasem volajícím na poušti opakovat biblická slova: „Navraťte se, synové lidští!“ Bude to však ještě někdo slyšet? Má ještě kdo uši k slyšení?




Použitá ilustrace: ikona žen myronosic. Rumunsko, monastýr Sučevica






Zobrazit příspěvek č. 371 jednotlivě

Administrátor --- 15. 5. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

Srbský plavec byl vyloučen z ME kvůli politice

21. března 2008

Zákaz politické agitace nebude platit jen na olympijských hrách v Pekingu, v praxi se projevil už na probíhajícím mistrovství Evropy plavců v Eindhovenu. Srb Milorad Čavič byl ze šampionátu vyloučen poté, co si přišel pro zlato za vítězství v závodu na 50 metrů motýlek v tričku s nápisem "Kosovo je Srbsko".

Disciplinární komise evropské federace LEN ho vyřadila z dalšího programu šampionátu s tím, že "jasnou politickou demonstrací" porušil její pravidla.

Srbský svaz byl navíc potrestán pokutou 7000 eur (asi 180 tisíc korun), okamžitě však informoval o tom, že se velmi pravděpodobně odvolá. "Pro dnešní závod už s tím těžko něco uděláme. Uvidíme, s čím LEN přijde, a velmi pravděpodobně se odvoláme. Vyloučit mistra Evropy je velmi vážná věc," řekl manažer srbské reprezentace Mladen Kapor.

Čavič měl dnes nastoupit do závodu na 100 metrů volný způsob a v sobotu plavat stometrovou trať motýlkem, na které v minulosti držel světový rekord v krátkém bazénu a patřil opět k favoritům.
V Srbsku vzbudilo rozhodnutí LEN velké rozhořčení. Ministryně sportu Sněžana Samaržičová označila podle agentury Tanjug verdikt za obrovskou nespravedlnost.

Třiatřicetiletý rodák z kalifornského Anaheimu prohlásil, že vyloučení se v jeho očích rovná trestu smrti. Prý se jen snažil vyslat pozitivní energii zemi, kterou reprezentuje. "Nechtěl jsem vyvolat žádný hněv ani vyprovokovat násilí. Země je rozervaná a mým cílem bylo ji povzbudit," řekl plavec, který žije na Floridě.

Bývalá srbská provincie Kosovo vyhlásila 17. února nezávislost, kterou už uznalo přes 30 zemí. Srbové se s tím odmítají smířit, nedávno s prohlášením, že Kosovo je srbské, vystoupil i hvězdný tenista Novak Djokovič.

"Tím, že jsem si vzal tohle triko, se na názoru USA, OSN ani Evropské unie nic nezmění. To už je hotová věc. Chtěl jsem jen povzbudit lidi," řekl Čavič agentuře AP.







Zobrazit příspěvek č. 370 jednotlivě

Administrátor --- 14. 5. 2008
Z došlé pošty - Zakázaný dokument České televize

Film o Kosovu, který vedení České televize nedovolilo odvysílat

Zde: http://www.youtube.com/watch?v=j-zyolKf-c4&NR=1 máte možnost zhlédnout dokumentární film „Uloupené Kosovo“ (je tam v šesti dílech). Původně byl připravován pro Českou televizi, proto odpovídající titulky apod. Některé záběry ovšem vyžadují jistou míru odolnosti.
Kliment





Zobrazit příspěvek č. 369 jednotlivě

Administrátor --- 11. 5. 2008
Z došlé pošty - oslava sv. Cyrila a Metoděje

Pozvánka do Mikulčic na archijerejskou bohoslužbu

Apoštolům rovní a slovanských zemí učitelé,
Cyrile a Metoději, v Bohu moudří, Vládce všech proste,
aby všechny národy slovanské utvrdil v pravoslaví a jednomyslnosti,
světu pokoj daroval a spasil duše naše.


S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko - brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání do Mikulčic, které se uskuteční v sobotu 24. května 2008. Archijerejská Liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 10 hodin.

Zpívá sbor olomouckého katedrálního chrámu pod vedením mitr. prot. Pavla Aleše. Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.

Po skončení svaté Liturgie srdečně zveme na tradiční návštěvu nedalekého Monastýru sv. muč. biskupa Gorazda v Hrubé Vrbce, kde bude pro poutníky zajištěno pohoštění.

Na setkání se těší jerej Serafím,
duchovní správce hodonínské církevní obce



Zobrazit příspěvek č. 368 jednotlivě

Administrátor --- 7. 5. 2008
Tomášova neděle

2. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; tzv. „Popaschální“ (Antipascha)

Dnes se v chrámu čte o nevěřícím Tomášovi.

"Pán můj a Bůh můj!" zvolal ap. Tomáš, když na vlastní oči spatřil vzkříšeného Spasitele. Sv. Theofan Zatvornik si všímá, s jakou silou se Tomáš chytil Pána a jak pevně se Ho drží. Podobně jako se topící námořník chytí dřevěného prkna či trámu, když ztroskotala jeho loď a hrozí mu smrt v mořské hlubině. Podotýkáme, že kdo nemá takový vztah k Bohu, ten ještě nemá náležitou víru v Pána.
Říkáme: "Pán je Spasitel," a máme na mysli, že je Spasitelem všech. Než, apoštol Tomáš dí: "Pán je můj Spasitel (tj. Zachránce)." Když vyznávám: "Můj Spasitel," pociťuji, jak přichází od Pána právě moje spása.
Vnímání záchrany je spojeno s vnímáním záhuby, ze které Zachránce vytrhl zachráněného. Cítí-li blízkost záhuby lidská bytost, které je už dle její přirozenosti vlastní toužit po životě, a chápe-li, že sama se zachránit nemůže, je nucena hledat Zachránce. Když ho nalezne, okusí moc jeho záchrany, kterou přináší, a tudíž se ho pevně drží a nechce se od něho oddělit ani pod hrozbou ztráty života.
Tento druh událostí v duchovním životě křesťana není pouhou záležitostí rozumu, ale jsou prožívány skrze skutky. A potom, stejně tak jeho víra, tak i jeho spojení s Kristem, stávají se pevnými jako život či smrt. A takový teprv může upřímně prohlásit: "Kdo mne může oddělit od Něho!"

Tolik sv. Theofan. Stejně jako topící se námořník velice dobře chápe, jaká smrt mu hrozí, a všemi silami se chytne lodního stěžně, který plove kolem, tak i my dobře chápejme, co nám hrozí, nechytneme-li se Krista. Každá vlažnost ve víře, každé kolísání, každá mělkost či kompromisy ve víře, pocházejí z toho, že si neuvědomujeme, proč Kristus přišel, před čím nás zachraňuje, a že bez Krista jsme ztraceni.

Jak píše sv. Theofan, takové poznání není jen na úrovni rozumu, ale proniká do všech lidských skutků. A tu je potřeba nejen náboženské přesvědčení, nebo cit, ale hlavně rozhodnost. Skutky jsou projevem vůle. Není-li liská vůle zasažena vírou, nemá víra sílu. Leč pevné odhodlání a vůle řízená pravdivou vírou způsobují, že se člověk stává křesťanem - v plném smyslu toho slova. A křesťanu Bůh spěchá vždy na pomoc.

Tady leží odpověď na otázku některých lidí, proč jim Bůh nepomáhá.

Uvedu zde na ilustraci jeden příklad.

Starec Paisij Svatohorec vypráví o tom, co mu vyprávěl jeho přítel, ruský starec. Když byl otec Antonij ještě poslušníkem (novicem) vstoupil do jednoho ruského monastýru, kde byli téměř všichni mniši v pokročilém stáří. Poslali ho pomáhat při rybolovu monastýrskému rybáři. Monastýr totiž žil z rybolovu. Jednou přišla na břeh řeky, kde pracovali, dcera rybáře a řekla otci, aby šel rychle domů kvůli jakési naléhavé záležitosti. Sama tam zůstala, a že bude pomáhat poslušníkovi. Jenže náhle tuto nešťastnici ovládlo ďábelské pokušení a ona - aniž by věděla, co činí, - vrhla se na poslušníka s hříšnými úmysly. Nejdříve byl otec Antonij zmaten, nevěda, co dělat. Potom však, pokřižovav se, vykřiknul: "Lepší je pro mě utopit se než zhřešit." A vrhnul se do hluboké řeky. Viděv dobrotivý Bůh horlivost čistého mladíka, který se snažil zachovat si čistotu, podržel ho na hladině vody, takže se ani nenamočil. "Skočil jsem se do vody po hlavě," vyprávěl později starec, "avšak bez ohledu na to, náhle vidím - ani jsem si nevšiml, jak se to stalo, - že stojím celou svou postavou na hladině. Dokonce ani oděv jsem neměl mokrý." V tu chvíli pocítil vnitřní ticho a nevyjádřitelnou sladkost, které zcela zničily všechny hříšné myšlenky a tělesné vzrušení, které v něm nepřístojné chování dívky zpočátku vyvolalo. Antonij, stojící na hladině vody, byl ohromen tím velikým zázrakem. A dívka, která na to všechno hleděla, se rozplakala, kajíc se za svůj hřích.

Otec Antonij vlastně zopakoval Kristův zázrak chození po vodě. Ani kousek jeho oděvu nebyl mokrý. Proč se to stalo? Protože měl rozhodnost. Následoval Krista až do konce. U ctihodného Serafima Sarovského je v jeho životě taková zajímavá příhoda, jak za ním přišel poslušník a nechápavě se tázal: "Proč v naší době není takových velikých asketů, kteří žili kdysi, jak o nich čteme v egyptských patericích?" On odpovídá: "Problém je v tom, že dnešní lidé nemají odhodlání, rozhodnost následovat Krista. V tom je vše. Proto nedostávají takovou blahodať, jakou dostávali od Boha dávní starci."

Takže nyní už chápeme, že jednou věcí je víra, a druhou věcí je odhodlání. Víra bez odhodlání je bezmocná. Musíme mít obojí: víru i odhodlání.





Zobrazit příspěvek č. 367 jednotlivě

Administrátor --- 6. 5. 2008
Zajímavá fotografie

Po vyvolání filmu se na snímku ukázala bílá holubice



Náhodně pořízený snímek v jednom ukrajinském pravoslavném monastýru. Zde je fotografie ve větším rozlišení.




Zobrazit příspěvek č. 366 jednotlivě

Administrátor --- 1. 5. 2008
Pascha

Vzkříšení Kristovo spatřivše, pokloňme se Pánu Ježíši...


Za onoho času...
62  ... po pátku, shromáždili se velekněží a farizeové u Piláta
63  a řekli: "Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života: `Po třech dnech budu vzkříšen.´
64  Dej proto rozkaz, ať je po tři dny hlídán jeho hrob,aby nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu, že byl vzkříšen z mrtvých; to by pak byl poslední podvod horší než první."
65  Pilát jim odpověděl: "Zde máte stráž, dejte hrob hlídat, jak uznáte za dobré."
66  Oni odešli, zapečetili kámen a postavili k hrobu stráž.
1  Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu.
2  A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen (od dveří hrobových) a usedl na něm.
3  Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh.
4  Strážci byli strachem bez sebe a strnuli jako mrtví.
5  Anděl řekl ženám: "Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován.
6  Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel.
7  Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to."
8  Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům.
9  A hle, Ježíš je potkal a řekl: "Buďte pozdraveny." Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu.
10  Tu jim Ježíš řekl: "Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí."
11  Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo.
12  Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze
13  s pokynem: "Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali.
14  A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti."
15  Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes.
(Matouš 27. a 28. kap.)

Kdybychom chtěli z Piláta udělat jakéhosi sympatizanta křesťanství (konec konců, monofyzitské dochalcedonské církve uctívají Piláta Pontského jako svého svatého), mohli bychom jeho odpověď židům, kteří chtěli stráž na hlídání hrobu, trochu modifikovat a vložit mu do úst cosi jako: "Dělejte, co umíte, abyste udrželi Krista v hrobě. Jestli si myslíte, že to dokážete."

A tak činili vše, nač se zmohli. Pečetili hrob, stavěli stráž. Vchod hrobový byl zavalen obrovským kamenem. Nepočítali však s tím, že není na světě takový obrněný a pancéřovaný hrob, který by dokázal v sobě zadržet vzkříšeného Krista.

Není takový sanhedrin takových nejzchytralejších mudrců na světě, kteří by vymysleli, jak to zařídit, aby vzkříšenému Božskému Mesiáši zabránili vyjít z hrobu. (Toť rébus pro židy: Jak udržet mrtvého „podvodníka“ v zavřeném a hlídaném hrobě?) Není taková moc, ani takové propagandy, i kdyby používali tu nejlstivější lež, aby se dalo zatajit Boží dílo Vzkříšení. Není tolik zlata na světě, kterým - jak se jim zdá - nechali by se koupit všichni lidé, kteří jsou připraveni svědčit o Vzkříšení Mesiáše.

Když se ďáblu a jeho smrti nepodařilo zadržet Krista v hrobě, pokouší se ďábel udržet alespoň v myslích lidí Krista v hrobě. Všechny útoky na křesťanství, jichž jsou plné dějiny, jsou vlastně takovým pokusem dostat Krista zpátky do hrobu. Pohanští císařové prolévající řeky křesťanské krve, Peršané, pohané ze všech koutů světa, Turci i arabští mohamedáni, bolševici i to, co teprve přijde, jsou jen marnými vzteklými pokusy vrátit Krista do hrobu - když ne fakticky a fyzicky, tak alespoň v lidských představách a myšlení.

Ač svět používá vše, co může, sliby i hrozby, slasti i muka, přece nemá dosti síly, která by mohla udržet vzkříšeného Krista ve hrobě. Kníže tohoto světa nám vzkazuje: "Nechte si Krista jako proroka, ctěte si ho jako mudrce, věřte si v něho jako ve slavného léčitele; jen už přestaňte s tím nesnesitelným hlásáním, že vstal z mrtvých!" Nepřátelům křesťanství jde tudíž jen o jedno, aby lidé prohlásili: "Kristus je mrtev."

A právě proti této ďábelské propagandistické linii lži o Bohu je postaven pradávný pravoslavný pozdrav, paschální zvolání: „Kristus vstal z mrtvých!“ na který se odpovídá: „Vpravdě vstal z mrtvých!“

------------------------

Svou smrtí odebral Kristus smrti sílu a vzal moc tomu, kdo vládne državou smrti, čili ďáblu. „Dnes skučí hradby pekla.“ Kristus sestoupil do podsvětí, kovovou bránu rozlámal a radostný hlahol tohoto vítězství se blíží k nám. Tato radost, která naplňuje nebe i zemi, o kterou nás ani smrt nemůže připravit, je nám Bohem dána na věky.










Zobrazit příspěvek č. 365 jednotlivě

Administrátor --- 27. 4. 2008
Pascha Kristova

Vstal z mrtvých Kristus!


Poučné slovo svatého otce našeho Jana Zlatoústého, arcibiskupa cařihradského, na svatý a světlý den slavného a spasitelného Vzkříšení Krista Boha našeho.

Je-li kdo nábožný a bohabojný, nechť se pokochá touto blahou a jasnou slavností. Je-li kdo sluhou moudrým, nechť vejde s veselím v radost Pána svého. Strádal-li kdo tím, že se postil, nechť obdrží nyní odměnu...
Pročež vejděte všichni v radost Pána svého... Bohatí i chudí společně jásejte; zdrženliví i nedbalí ctěte tento den. Kdo se postili i kdo se nepostili, radujte se dnes. Stůj jest plný, požívejte všichni. Pokrm jest připraven, nikdo ať neodchází lačný. Všichni požívejte hostiny víry, všichni přijměte bohatství dobroty. Nikdo ať nenaříká, že má nedostatek; neboť zjevilo se společné království. Nikdo ať nepláče nad přestupky, neboť z hrobu zazářilo odpuštění. Nikdo se neboj smrti, neboť nás vysvobodila smrt Spasitelova. Zničil ji ten, který od ní byl jat, a přemohl peklo, když do něho sestoupil. Peklo se zarmoutilo, když okusilo z jeho těla.
Předvídaje to, prorok Isaiáš zvolal: Peklo bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], když tebe tam dole potkalo. Bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], neboť bylo odstaveno. Bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], neboť bylo přemoženo, bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], neboť bylo umrtveno; bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], neboť bylo sesazeno; bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], neboť bylo spoutáno. Přijalo tělo a připadlo Bohu. Přijalo zemi a utkalo se s nebem. Přijalo, co vidělo, a upadlo do toho, čeho nevidělo. Kde jest, smrti, osten tvůj? Kde, peklo, tvé vítězství? Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], a tys svrženo. Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], a padli démonové. Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], a radují se andělé. Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], a vládne život. Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], a není nikoho v hrobě. Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], stav se prvotinou těch, kteří zesnuli. Jemu náleží sláva a panování na věky věkův. Amen.

Čte kněz nebo biskup při paschálních bohoslužbách (zvýrazněná slova opakují dle řecké tradice všichni věřící). (Zkráceno)

Ikona svátku Paschy: Kristovo sestoupení do pekel. Zobrazeno je, jak Pán pozdvihuje padlého praotce lidstva Adama a vyvádí z podsvětí starozákonní svaté (a všechny, kteří se k nim chtějí připojit). Dole jsou vidět rozvrácená vrata království smrti, kam Kristus sestoupil, aby osvobodil spoutance. Zůstali tam uvězněni lidé spoutaní hříchy a nekajícností.










Zobrazit příspěvek č. 364 jednotlivě

Administrátor --- 27. 4. 2008
Vstup do Paschy

Velká sobota

Ve hrobě s tělem, v pekle s duší co Bůh, v ráji s lotrem, na trůně s Otcem a Duchem, vše nevystižitelně naplňuje, byl jsi, Kriste.

V sobotu tělesně mrtvý Ježíš Kristus sestoupil do podsvětí a duším, které tam byly uvězněny zvěstoval spásu. Starozákonní svatí totiž nebyli v ráji, ač přebývali zde s útěchou víry, že tam budou uvedeni, jak jen přijde na zemi Zaslíbený, vírou v Něhož žili. Jeho příchod zde oznámil sv. Jan Křtitel a Předchůdce. Když však sestoupil sem Spasitel, všichni věřící přilnuli k Němu a byli jím vyvedeni do ráje. Leč i tento ráj je teprve předsíní opravdového ráje, který se má otevřít po všeobecném vzkříšení z mrtvých a posledním soudu. I všichni novozákonní svatí, ačkoliv již přebývají v blaženosti, očekávají, že tam je čeká dokonalá blaženost budoucího věku - až bude nové nebe a nová země, až bude Bůh vše ve všech. (Dle Theofana Zatvornika)

----------------------------------

V Řecku je zvykem na Velký pátek večer klanět se Božímu hrobu, který je bohatě ozdoben květinami, kněz jej kropí vonnými esencemi a lidé jej zasypávají okvětními plátky růží. Poté pozdvihnou Boží hrob vycházejí z chrámu a putují krajinou. Stmívá se, tisícihlavé zástupy lidí se vinou ulicemi či cestami mezi poli, všichni drží v rukou rozžaté svíce a zpívají pohřební hymny. Konají se při tom zastavení s ektenií a modlitbou. Osoba kráčející za Božím hrobem sype na něj cestou okvětní lístky. Před Božím hrobem jde kněz s evangeliem a dítě s kadidelnicí okuřující nesenou pláštěnici. Nesou se ikony. Pak se vracejí ke chrámu a zastavují před jeho zavřenými vraty. Kněz volá (podobně jako při svěcení chrámu) slova ze žalmu: "Otevřte své brány!, otevřete se, brány věčné!, a vstoupí Král slávy." Zevnitř mu odpovídá hlas: "Kdo je ten Král slávy?" Kněz venku: "Hospodin silný a mocný ... otevřte své brány!, otevřete se, vchody věčné!, a vstoupí Král slávy." Hlas z nitra chrámu opět: "Kdo jest ten Král slávy?" Kněz znovu: "Hospodin mocností – On jest Král slávy." A otevírá se chrámová brána. Boží hrob se pozdvihne a všichni putující vstupující do chrámu kráčejí pod ním. Pak je nesen do chrámu Boží hrob s pláštěnicí. Kněz bere pláštěnici a odnáší ji do oltáře, třikrát s ní obchází svatý prestol a pak ji na něj uloží.

(Zvyk opakovat při vcházení do chrámu věty z 23./24. žalmu jako při svěcení chrámu evokuje myšlenku, že každou oslavou Paschy, hlavní křesťanské událostí a hlavního církevního svátku, se jakoby obnovuje posvěcení chrámové.)
U nás se dle slovanského ritu a jerusalemského typikonu s pláštěnicí chodí kolem chrámu v sobotu ráno. Na jitřní Velké soboty ke konci slavosloví vynášejí duchovní pláštěnici ven z chrámu a nesou ji následováni průvodem věřících kolem chrámu na znamení sestoupení Ježíše Krista do pekla a jeho procházení všemi kouty podsvětí a vítězství nad smrtí. Pak se nese opět do chrámu a je přinesena do blízkosti otevřené královské brány před ikonostas na znamení, že Spasitel neodlučitelně přebývá s Bohem Otcem a že svým utrpením a smrtí opět nám otevřel bránu ráje. Zpěváci v tu chvíli zpívají:
Počestný Josef, z dřeva sňav přečisté tělo tvé, plátnem čistým je ovinuv a pokryv je věcmi vonnými, ve hrob nový je položil.
Když pláštěnici položí opět na stůl uprostřed chrámu, čte se paremije z proroka Ezechiele o vzkříšení mrtvých. Pláštěnice se odnáší do oltáře až před půlnocí ze soboty na neděli.

Liturgie sv. Basila se slouží později než obvyklá liturgie (správně by se měla konat odpoledne či večer). Čte se při ní 15 starozákonních čtení (která mají vztah ke Vzkříšení). Po nich a po přečtení apoštola začíná svátek Vzkříšení. Zpívá se pomalu a důrazně: "Povstaň, Bože, a suď zemi." Bohoslužebné odění se převléká - z černé barvy na bílou. Je to obraz vidění žen myronosic, které ještě za tmy spatřily při hrobě Kristově anděla ve světlých řízách a slyšely od něho radostnou zprávu o Vzkříšení Kristově. Pak vychází diákon ve světlém oblečení a - podoben onomu andělu - na středu chrámu před pláštěnicí zvěstuje lidem evangelium o vzkříšení Kristově.

Pascha je v jistém smyslu soudem světa, soudem nad každým z nás.

Paschální radost je svatou radostí, s níž se nemůže srovnávat nic na celé zemi. Je to nekonečná radost věčného života a blaženosti. Spasitel o ní pravil: "Radostí naplní se srdce vaše, a radosti vaší vám nikdo nevezme." (Jan 16,22)






Zobrazit příspěvek č. 363 jednotlivě

Administrátor --- 26. 4. 2008
Svatý oheň

Dnes po 14. hodině našeho času sestoupil v Jerusalemě blahodatný oheň.


Zobrazit příspěvek č. 362 jednotlivě

Administrátor --- 26. 4. 2008
Starozákonní předobraz Kristovy oběti

Den smíření

Konal se desátého Tišri. Podle Talmudu se na něj připravovali židé od začátku měsíce. Někteří se bičovali a přátelé si vzájemně prokazovali tuto službu. V zákoně bylo stanoveno, aby lid zmrtvil toho dne své tělo. Pod trestem smrti bylo zakázáno pracovat. Nic se nejedlo a nic nepilo toho dne.
Velekněz probděl celou noc.

Kromě ostatních obětních zvířat přivedli dva úplně stejné kozly. Losem určili, který bude pro Hospodina a který pro Azazele. Kozla, který byl pro Hospodina, obětovali. Pak přistoupil velekněz k druhému kozlu položil mu ruce na hlavu, vyznával hříchy celého národa a přenášel je jaksi na obětní zvíře. Kozla pak určený muž vyvedl na poušť, což symbolizovalo, že Bůh odpustil lidu jeho hříchy a nebude je trestat. Shromážděný lid plival na kozla a rval jeho vlnu.

Maso první kozla a druhých obětovaných zvířat byl spáleno za hradbami města. Druhého kozla později nejen vyvedli na poušť, ale tam ho ještě (pro jistotu aby se náhodou nevrátil) svrhli ze skály.

Jméno Azazel znamená ďábla, který je původcem hříchu. Na poušť vyváděli druhého kozla, protože tam zlý duch nejraději přebývá. Vraceli tím tedy ďáblu hříchy, jichž se v jeho službě dopustili.

Podle židovské tradice býval druhý kozel uvázán červenou stuhou k bráně chrámové; jakmile kněz pronesl kající modlitbu, červená stuha zbělela; tak se dálo každým rokem. Je dochováno, že asi 40 let před zbořením města (což je doba ukřižování Vykupitele) se tento zázrak již přestal opakovat (viz svědectví Joma 6,8 a babyl. Roš hašana 31a). Zdá se, že právě na tento každoroční zázrak naráží Isaiáš známými slovy: "Byť by vaše hříchy jak šarlat, jako sníh budou zbíleny" (Is 1,18).

Dalším pozoruhodným rysem této události bylo poplivání kozla, který na sebe přijal hříchy lidu. Jak doslova kryl se tu předobraz se skutečností! Totéž předpověděl Isaiáš o Božském Beránkovi (Mesiáši; muži bolesti, Is 53. kap.) a z evangelií se dozvídáme, jak se jeho slova bolestně naplnila.

Den smíření byl tedy předobrazem Velkého pátku, jak vyložil apoštol Pavel (Žid 13,11 a dále); také Ježíš trpěl za městem. A nejen že události tohoto svátku předobrazují Ukřižování Kristovo. Byly jakýmsi - ještě nedokonalým - předchůdcem spásy, vykoupení a očištění od hříchů, které definitivně přinesl Pán Ježíš nejen jednomu národu, nýbrž všem, kteří uvěří.

(Použito: Miklík: Biblická archeologie)





Zobrazit příspěvek č. 361 jednotlivě

Administrátor --- 25. 4. 2008
Velkopáteční jitřní

Ze synaxáře Velkého pátku

»Vězme, že ukřižování Kristovo stalo se v pátek (tj. 6. den týdne dle biblického kalendáře), protože v šestý den byl stvořen člověk. O šesté hodině denní visel Pán na kříži, protože v tuto hodinu, jak se traduje, Adam vztáhl svou ruku na zakázaný strom, dotkl se dřeva a zemřel. Náleželo se tedy, aby ten, kdo byl rozdrcen, byl v tutéž hodinu znovu stvořen. V sadu tyčících se kmenů křížů Kristus podobně jako Adam v zahradě ráje přijal smrt. Hořký nápoj (víno se žlučí) znovuzbudoval smysl chuti. Rány, které utrpěl, nám zjevily svobodu. Poplivání a zneucťující zacházení s Pánem Ježíšem jsou naší ctí. Trnová koruna zapudila kletbu na nás uvalenou. Roucho šarlatové místo koženého oděvu nám vrací královské insignie. Hřeby jsou definitivním znehybněním hříchu. Kříž je tím stromem v ráji. Probodení boku Kristova zobrazilo Adamovo žebro, z něhož vyšla Eva, z níž pocházelo přestoupení. Kopí připomíná plamenný meč, který mne zahnal. Voda, která vytekla z boku, je podobenství křtu. Krev a třtina, jsou inkoustem a perem, jimiž nám jako Král rudým písmem podepsal darování dávné domoviny.
Říká se, že tam, kde Kristus jako hlava všech ukřižován byl, spočívala dole hlava Adamova, a ten byl pokřtěn Krví Kristovou stékající. „Místo lebky“ se tomu tam říká proto, že za potopy vynesena byla ze země hlava Adamova; jenom kosti byly odneseny, kdežto hlava zůstala, což byl zřejmý zázrak, takže ji Šalomoun s celým svým vojskem z úcty k praotci zakryl množstvím kamení. Proto se to místo od těch dob nazývalo Lithostroton, což znamená kamením vykládané, dlážděné. Praví totiž někteří svatí dle posvátného podání, že na tom místě byl sám Adam pohřben andělem. Kde nebožtík, tam přiletí orel, Kristus, Věčný Král, Nový Adam, uzdravil dřevem kříže starého Adama, kvůli dřevu stromu padlého. Nadpřirozeným, nevyjádřitelným milosrdenstvím prokázaným nám, Kriste Bože, smiluj se nad námi. Amen.«


Něco k Velkému pátku viz též vloni.





Zobrazit příspěvek č. 360 jednotlivě

Administrátor --- 25. 4. 2008
Z bohoslužebných hymnů

Velký čtvrtek (z večerní liturgie sv. Basila)

Naučil jsi nás nejdokonalejší moudrosti, Pane, když jsi uložil učedníkům, aby se nepřipodobňovali národům, kde mocní vládnou nad menšími, ale pravil jsi: Ne tak ať je to mezi vámi, učedníky mými, neboť i já jsem přišel, abych sloužil. První mezi vámi, ať je sluhou všech, vůdce pak ať je jako vedený, přední jako poslední.


Zobrazit příspěvek č. 359 jednotlivě

Administrátor --- 24. 4. 2008
Květná neděle

Vjezd Pána do Jerusalema

Tuto událost podrobně popisuje evangelijní čtení této neděle: Jan 12,1-18.
Císařové a vítězní vojevůdcové se vraceli do svého města v triumfálním průvodu, buď cválali na koni nebo se vezli na válečném voze taženém koňmi, vítali je oslavné zpěvy a pozdravy obyvatel města. Vládce světa, vítěz nad všechny vítěze, Ježíš Kristus, vjíždí do svého města na malém oslátku a místo cvičených sborů pěvců jej vítá dětský hlahol a žvatlání drobotiny: Hosanna.

Zatímco vojenští vítězové, kteří rozsévali smrt, jedou s pompou, skutečný vítěz, který právě začíná svůj boj, v němž smrt přemůže, jede s pokorou. Ti, co dobyli svá vítězství způsobováním utrpením, jedou slavně za veškerého světského halasu, kdežto tiše jede ten, který se chystá zvítězit tím, že způsobí utrpení sobě.

Jedni dosáhli snadných vítězství a pyšní se tím, ten druhý dosáhne vítězství, kterého nikdo nemohl dosáhnout, a přesto na vždy zůstane „králem pokory“.

Jakoby Ježíš ukazoval, že to, co se děje s pompou, je tak malé proti tomu, co se děje ve skrytu. Světové události, o nichž nám referují média, vítězství mocných států a paktů, jsou bezvýznamná proti vítězství, na němž má podíl Církev. Světská vojenská či ekonomická vítězství pominou (kdo o nich bude vědět za pár let?), kdežto Kristovo vítězství nad smrtí nepomíjí a Církev, která ho nese, brány pekelné nepřemohou - byla zde před tisíci lety, bude zde hovořit o Pánu jedoucím na oslátku dokud bude trvat svět.

Skutečná církev, která je nositelem tohoto duchovní dědictví a odkazu pokory, je cizí všemu světskému triumfalismu.

------------------

Kristus v hloučku apoštolů, oslátko, zvědavci, lidé, kteří přispěchali podívat se na toho, kdo včera vzkřísil Lazara, jenž byl už čtvrtý den v hrobě a jehož tělo se již rozkládalo; do toho všeho děti z radosti nad tou celou událostí volající svým hlásky: Hosanna... K tomu zéloti skrývající pod plášti meče s nadějí, že zrovna začíná protiřímské povstání, žebráci, běžní pocestní, veleknězovi donašeči, Římani. Musela to být prazvláštní společnost, která se tam tenkrát sešla.

Však také nad tím Ježíš zaplakal. S žalem hleděl na město kypící světským ruchem (byl den po sobotě necelý týden před paschou, tedy ze světského hlediska asi něco podobného, jako je pro nás pondělí před štědrým dnem) i jeho prosperující ekonomikou (do města se sjížděli hosté na paschu, obchodníci měli žně - něco jako u nás před vánocemi), s přeplněnými ulicemi pulzujícími kvapností a marností.

Na paschu přicházeli do Jerusalema poutníci z celé Palestiny i ze zahraniční. Prý bylo ve městě na svátky až milión lidí (podle Josefa Flavia, který je považován za spolehlivý historický pramen, bylo jednou v chrámu zabito 255.600 obětních beránků; takže tržní hospodářství v tyto dny rozhodně nestagnovalo).
U vidění toho všeho Pán Ježíš s bolestí pravil: „Kdybys, Jerusaléme, alespoň v tento den pochopil, co ti slouží ke spáse! Leč je to skryto před zraky tvými; a přijde den, kdy tě nepřátelé obklopí, začnou obléhat, zpustoší, takže kámen na kameni v tobě nezůstane, protože jsi nerozpoznal den navštívení svého...“

Netrvalo to dlouho (40 let), a stalo se, jak Pán řekl. Římané obklopili město plné lidí a nastalo něco tak hrozného, že v dějinách obtížně hledáme srovnání. Z toho, co popisují historikové, ještě dnes tuhne krev v žilách. Z velkolepého Jerusalemského chrámu zůstalo to, co tam dnes mají vykopáno a říkají tomu „zeď nářků“ (a ta se jim poslední dobou prý začíná nějak drolit).

Chápeme my, co se děje v Církvi k naší spáse? Uvědomujeme si, význam toho, čeho jsme účastni na bohoslužbách a při svatých Tajinách? Rozpoznáváme Krista přicházejícího i dnes tak nenápadně a pokorně, aby se s námi setkal a zachránil nás z toho drolícího se světa? Nebo se přicházíme pomodlit jen za zdraví, za úspěch v podnikání, za děti či za jiná blaha tohoto dočasného žití?

Při Božské liturgii k nám přichází Ježíš Kristus ještě tišeji a pokorněji než při svém vjezdu do Jerusalema. Nezapláče nad námi? Nedopadnou jednou i na nás jeho strašná slova: „Hoře tobě, neboť jsi nerozpoznal čas navštívení svého“?




Zobrazit příspěvek č. 358 jednotlivě

Administrátor --- 23. 4. 2008
K neděli Marie Egyptské

5. neděle velkopostní je zasvěcena sv. Marii Egyptské

K letošnímu svátku ctihodné Marie Egyptské: můžete si přečíst o jejím životě:

http://www.orthodoxia.cz/svati/marie-egyptska.htm







Zobrazit příspěvek č. 357 jednotlivě

Administrátor --- 22. 4. 2008
Aktuální bohoslužebný překlad

Večerní bohoslužby od Lazarovy soboty, přes Květnou neděli a velký strastný týden až po Velký čtvrtek. (Bohoslužebná knížka.)

Krásné texty pravoslavných bohoslužeb pro předpaschální období (v českém jazyku).

K dispozici v PDF na:

www.pravoslavi.cz/download





Zobrazit příspěvek č. 356 jednotlivě

Administrátor --- 21. 4. 2008
Neděle uprostřed Velkého půstu

Neděle klanění kříži

Sv. Theofan Zatvornik píše: Kde je křesťan, tam je kříž. Kde není kříže, tam není křesťana.
Raduj se, když na sobě pociťuješ kříž, protože to je znamení, že kráčíš za Kristem, cestou spásy, do ráje. Vydrž trochu, už se blíží konec a odměna.

Kristus přišel spasit hříšníky, a nikoliv spravedlivé. Proto dnes církev vynáší svatý kříž. Připomíná nám, že ke spáse nás, hříšníků, je potřeba kříž. Tedy bylo kvůli nám potřeba ukřižování Kristovo (aby mohlo být Vzkříšení) a je potřeba kříž pro každého z nás, abychom tak mohli mít podíl na kříži Páně a získávat účast na jeho Vzkříšení, když svými bolestmi doplňujeme jeho utrpení (jak píše svatý apoštol).

"Kdo chceš jít za mnou, zavrhni sám sebe," praví Pán divná slova. Zavrhni to zlé, co v tobě je, zavrhni i to, o čem soudíš, že je dobré. Zavrhni své hříchy a vášně, zavrhni své domnělé zásluhy a ctnosti. Zavrhni vše, co máš, a Bůh ti dá lepší. Vše, čeho jsi svým úsilím dosáhl a co je z tebe, je ve skutečnosti poskvrněno, leč Bůh ti chce dát neposkvrněné. Musíš však mít prázdné ruce, aby sis to mohl od Něho vzít.

---------------------------

Dvakrát do roka je vynášen svatý kříž na střed chrámu - na svátek Povýše svatého kříže a o nedělí uctívaní svatého kříže. Při podzimním svátku je slavnostně a vítězně pozdvihován a žehnány jsou jím všechny čtyři strany světa. Dnes je kladen doprostřed chrámu. Kříž leží ve středu chrámu. Když zločince chtěli ukřižovat, položili jej na kříž ležící na zemi, tam jej přibili, a pak spolu s křížem pozdvihli. Dnes leží kříž uprostřed chrámu - jakoby byl připraven pro nás, abychom se na něm rozpjali a spoluukřižovali s Kristem.

Kříž je ochráncem světa, kříž je ozdoba církve, kříž je vládou králů, kříž je posilou věřících, kříž je slávou andělů a ránou démonům. (Z církevní hymnografie)


"Slovo o kříži je bláznovstvím pro ty, kteří jdou k záhubě" (1 Kor 1,18). Jak smutně přiléhavý je ten výrok ke stavu dnešního světa. Kdo dnes chce slyšet o kříži?
Kříž totiž žádá po člověku víru. Bez víry není spásy, protože vše -jak lidské tak i duchovní - je založeno na víře. S vírou seje zemědělec svou setbu; proč by oral, zaséval, okopával, zavlažoval, kdyby nevěřil, že bude sklízet? Proč by se lidé ženili a vdávali, kdyby nevěřili v budoucí manželské štěstí? Proč bychom měli nést kříž a přijímat jej s trpělivostí či dokonce s radostí, kdybychom nevěřili, že tím získáváme spásu?

Na světě je a v celé jeho historii bylo mnoho úžasných věcí. Nejpodivuhodnějším úkazem však byl Kristův kříž, jeho smrt a Vzkříšení. Smrt byla sražena, prvotní hřích přemožen, kletba zlomena, peklo vyloupeno a lidstvu darováno Vzkříšení. Prvotní blaženost byla lidem vrácena a dveře ráje znovu otevřeny, lidská přirozenost usedla po pravici nebeského Otce a my jsme byli učiněni Božími dětmi a dědici nebeského království. A to vše bylo uchystáno skrze Ukřižování Ježíše Krista.
Kříž nám byl dán jako znamení na čelo (po křtu, při myropomazání). Je to pečeť zajišťující, že se nás nedotkne Vyhladitel, anděl zhouby. (Z díla sv. Jana Damašského. O této pečeti ještě něco minule)





Zobrazit příspěvek č. 355 jednotlivě

Administrátor --- 21. 4. 2008
Z došlé pošty - pozvánka na svěcení základního kamene

Pravoslavná církevní obec
svatého velikomučedníka Jiřího Vítězného ve Svitavách


si Vás dovoluje co nejsrdečněji pozvat na svěcení základního kamene kaple svatého Jiří ve Svitavách, které se uskuteční na závěr archijerejské svaté liturgie dne 3.5.2008 ve Svitavách v modlitebně ČCE, Poličská ul.3,

začátek liturgie 9.00 hod
předpokládaná doba svěcení základního kamene v 10,30 hod
z organizačních důvodu prosíme o potvrzení účasti

(461 594 289, 736 617 278
jiri.kolar/zavinac/pravoslavi.net )
www.pravoslavi.net

Podpořit stavbu pravoslavné kaple ve Svitavách můžete na účtu č: 000019-1284976359/0800
Děkujeme!










Zobrazit příspěvek č. 354 jednotlivě

Administrátor --- 17. 4. 2008
Neděle o pravoslavné duchovnosti

2. neděle Velk. půstu – SV. ŘEHOŘE SOLUŇSKÉHO – PALAMY

Za onoho času Pán Ježíš...
2,1 ...opět všel do Kafarnaum po [kolikas] dnech. I uslyšáno jest, že by doma byl.
2,2 A hned sešlo se jich množství, tak že již nemohli se směstknati ani přede dveřmi. I mluvil jim slovo.
2,3 Tedy přišli k němu, nesouce mrtvící raněného, kterýž ode čtyř nesen byl.
2,4 A když k němu nemohli přistoupiti pro zástupy, loupali střechu, kdež byl, a probořivše [ji], spustili po provazích dolů ložce, na němž ležel mrtvící raněný.
2,5 A vida Ježíš víru jejich, dí mrtvící raněnému: Synu, odpouštějí se tobě hříchové tvoji.
2,6 A byli tu někteří z zákonníků, sedíce a myslíce v srdcích svých:
2,7 Co tento tak mluví rouhavě? Kdo může odpustiti hříchy, než jedině sám Bůh?
2,8 I poznav Ježíš hned duchem svým, že by tak přemyšlovali sami v sobě, řekl jim: Proč o tom přemyšlujete v srdcích svých?
2,9 Co jest snáze, říci mrtvící raněnému: Odpouštějí se tobě hříchové, čili říci: Vstaň, vezmi lože své a choď?
2,10 Ale abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštěti hříchy, dí mrtvící raněnému:
2,11 Toběť pravím: Vstaň, a vezmi lože své, a jdi do domu svého.
2,12 I vstal hned, a vzav lože své přede všemi, odšel, takže se děsili všickni, a chválili Boha, řkouce: Nikdy jsme toho neviděli.
(Marek 2,1-12)

Výklad události, kterou popisuje dnešní evangelium, jsme ve stručnosti učinili již v zamyšlení nad 6. nedělí: o mrtvicí raněném.
K tomu připojme jen pár črt.
Dům, kde byl Ježíš, je domem Páně. To, co se dělo v tom domě, je možno přirovnat k tomu, co se děje v chrámu při bohoslužbách. Ježíš učí lid a potom léčí toho, který byl k němu spuštěn na lanech. Ta lana jsou tu pěkným obrazem svatých Tajin - křtu a svatého přijímání, které nás „dopravují“ k Pánu Ježíši.

Ježíš Kristus začal svou službu mnohými zázraky, léčí nemocné, vymítá běsy, očišťuje malomocné. Doposud však nikomu nezvěstoval odpuštění hříchů. Až tentokrát. Je to jeho odpověď na překvapující víru těch lidí. Kristus se tady poprvé projevuje jako Bůh - jako ten, kdo podává dar Ducha Svatého "pramen, prýštící do života věčného" (Jan 4,14), živou duchovní vodu omývající lidskou duši od hříchu.

K tomu obraťme zraky ve Velikém půstu. Naší hlavní nemocí a ranou je hřích - to je naše smrt, naše ochrnutí, naše malomocenství... Hřích nás uzavírá do pekla odloučení od Boha.

„My sami jsme mrtví a ještě před smrtí těla trpíme smrtí duše, což znamená oddělení duše od Boha.“ (Sv. Řehoř Palama)

Kristus léčí nemoci ne jako proroci, kteří uzdravovali Boží mocí. On léčí sám sebou - používá to, čím jest. Jelikož On je Bůh, je On právě tím jediným, kdo může odpouštět hříchy.

Právě víra těch čtyřech a toho ochrnulého vzbuzuje v srdci Pána Ježíše odpověď, kterou je odpuštění, tj. dar Ducha Svatého, jímž je zničení hříchů. Víry je potřeba. Víra otevírá střechy našich domů a osvobozuje nás ze zajetí hříchu a odloučenosti od Boha.

----------------------------

Co je to spása? „Spasený člověk dosáhl spásy proto, že se oblékl v Krista,“ (Theofan Zatvornik) - pouze v takovém stavu má přístup k Otci. Pečeť Kristova se otiskuje do celé přirozenosti člověka.

Tato skutečnost není pouhou zbožnou teorií, ale se projevuje na našich myšlenkách, slovech a skutcích.
Není větší běda, než když křesťan má světské smýšlení. Je-li jeho způsob uvažování, jakoby se při křtu neoblékl v Krista. Zůstává-li hlavní cíl jeho života - to, do čeho vkládá své srdce, vězet v tomto světě. Proč je pak takový člověk pokřtěn? Nadarmo byl „oděn do sněhobílého odění z vody a z Ducha“. Mají snad křest a svaté Tajiny pro člověka nějaký význam, jestli se zřetelně neprojevují v jeho životě?

Pateriky a životy svatých nám ukazují, jak se projevil křesťanský duch v životě těch, kteří oblékli Krista. Pokáním. Většinou tito lidé z pokání a současně i z radosti mnoho plakali „světlým pláčem“. Dávnému pouštnímu otci, sv. avvovi Arseniovi z častého pláče opadaly řasy kolem očí, jeho šátek byl stále mokrý od slz. To, co prožíval ve svém pláči, je nevypravitelné. Když se ho tázali, co považuje za nejdůležitější, odvětil že pravoslavnou víru.

Člověk držící pravoslavnou vírou, oblečený v Krista, nikdy nebude Bohem opuštěn. Na duši stále nosí pečeť Kristovu. Vidí ji andělé a pomáhají mu. Bojí se ho běsové. (Obléknut v Krista byl při svatém křtu a pečetí byla jeho duše označena při svaté Tajině myropomazání, při které se „svatým myrem viditelně pomazává tělo a duše je při tom neviditelně posvěcena Svatým Duchem“ (z učení o svatých Tajinách). O této pečeti kladené na čelo věrných se píše v Apokalypse 7,2-4 a 9,1-6. Viz i dále Efez 1,13; Efez 4,30; 2 Kor 1,22. Označování lidí zářivou Boží pečetí blahodati se děje při každém pravoslavném křtu a myropomazání.)
„Bůh je světlo a není v něm žádné tmy“ (1 Jn 1,5).
Ten, kdo se naplní světlem, Boží blahodatí, stává se „příbuzným“ Kristovým, „srostlým“ s Kristem, a takové si Bůh přitáhne k sobě.
Boží Syn je „Světlo ze světla“ - to nejsou prázdná slova. Vše, co nám o sobě Bůh zjevil, tj. všechna dogmata, jsou tu proto, že mají nějaký vztah k naší spáse - ba, mají zásadní význam pro naši spásu. Víme-li o Božím Synu, že je „světlo ze světla“, chce se nám tím říci, že Boží Syn přišel, aby i nás naplnil světlem. To světlo - či alespoň jeho odlesk - známe z vlastního duchovního života - snad přinejmenším čas od času zažijeme, že se v nás při modlitbě, nebo při čtení Písma, náhle podivuhodně „rozjasní“; někdy to lidé silně prožívají po svatém přijímání nebo po zpovědi. V tomto vnitřním světle náhle chápeme to, co jsme dříve nechápali, objasňují se nám problémy a taje, nad kterými jsme si doposavad marně lámali hlavu. Leč hlavně se nám při tomto „rozbřesku“ odhaluje smysl našeho života a nahlížíme podstatu své existence. Obojím totiž je - život v Bohu, sjednocení s Bohem. Tím podivuhodným úsvitem není nic jiného než záře nestvořené energie Ducha Svatého v naší duši. V takové chvíli nelze nic říci o tom, co prožíváš, nelze to vyjádřit žádnými slovy; snad jen zvoláním z bohoslužby: „Dárce světla, sláva tobě!“ (Z posvátných hymnů k oslavě svátku Proměnění Páně)

Kdo tento rozbřesk v sobě uhlídal, ten prý vidí toto světlo, jak probleskuje např. ze slov Evangelia, z bohoslužebných textů, z dogmat a symbolu víry, a osvěcuje duše těch, kteří čtou Kristova slova, modlí se a naslouchají bohoslužbě, vyznávají neporušená dogmata víry. Lidé, kteří odcházejí od kalicha, z něhož přijali nejčistší Tajiny, jsou ozdobeni tímto světlem, podobně jako křesťan, když vystupuje z křestní vody. Vše, co Církev koná, má především osvěcovat lidská srdce. Lidé přijímající od Církve toto dobrodiní pak chodí ve světle a netápou ve tmě. Co to znamená? Především to, že celým nerozděleným srdcem touží po Bohu a chápou rozhodující smysl lidského pozemského života, drahocennost darovaného času. Takoví vedou své životy podle blahodati - myslí, činí a říkají to, co jim přináší do nitra blahodať. Jsou jim odporné myšlenky, slova a skutky, které blahodať odhánějí a naplňují duši tmou.

Lidé se někdy táží, jestli pokání, které konají, je dobré. Na to je potřeba odvětit především, že oni sami musejí vnímat, zdali je pokání naplňuje vnitřním světlem, jestli se jim po zpovědi rozjasnilo.

---------------------------

Tato neděle je zasvěcena památce sv. Řehoře Palamy. Byl jsem v Soluni u jeho svatých ostatků. Jsou pod tlustým sklem. Avšak i přes ně vychází z ostatků silná duchovní vůně.

Život sv. Řehoře je velice aktuální i v naší době (řekněme otevřeně: právě v našich dnech). Vír událostí, které zachvátily církev, mu nedovolil, aby zůstal na Svaté Hoře Athos a věnoval se tam nepřerušeně až do konce svých pozemských dní kontemplaci Boha a nevypravitelnému zření věčného světla, které zářilo kolem Pána Ježíše při jeho proměnění na hoře Tábor. Bylo 14. století. Na Východ útočil západokřesťanský duch, nový duch papežského křesťanství, agresivní, nesnášenlivý, vysmívající se původní staré křesťanské spiritualitě. Bylo totiž na Západě už jiné křesťanství, které se ukazovalo být tak nepodobné tomu křesťanství, které společně sdílely západní a východní církev v prvním tisíciletí. Nové západní křesťanství, v mnohém připomínající spíše vojenskou doktrínu, se právě chystalo dobýt svět, srazit jej papeži k nohám - pro „větší slávu Boží“. Taková pyšná doktrína měla málo pochopení pro usebranou modlitbu a pro původní asketicky mlčenlivý charakter mnišství, které bylo charakterizováno zřeknutím se světa.

Západ nepřicházel na Východ jen v podobě křižáků. Jinou formou výpadu Západu proti Východu byly snahy o prosazení zhoubné unie pravoslavných s Římem; sem patří příchod kalábrijského Řeka Varlaama do Byzance, kde tvrdě zaútočil na to, co bylo východnímu křesťanství nejdražší - na kontemplativní mnišský život, konkrétně na mnichy na Svaté Hoře Athos, kteří byli z pohledu Západu shledáni neužitečnými pro svět, protože se jenom modlili. Varlaamovi, vzdělanému a velice inteligentnímu mnichu, se podařilo vzbudit na Východě pozornost. Střetu už nebylo možno se vyhnout. Rozhořel se spor. Athos vyslal na obranu hodnot pravoslavné duchovnosti mnicha Řehoře.

Jak spor dopadnul, si můžete přečíst v krátkém popsání života sv. Řehoře Palamy. O teologickém obsahu sporu a důsledcích západní doktríny postavené proti Palamovi pro život západní církve si můžete přečíst povídání v článku: Význam učení o nestvořených energiích.
Toto téma není spojeno s jednou z velkopostních nedělí náhodou. Je to připomínka neviditelných hodnot duchovního života, které nesmějí být vytlačovány ani těmi nejctnostnějšími skutky tělesnými. Duchovní život, který se snažíme právě v době postní prohloubit, nás přivádí k hodnotám, které jsou sice neviditelné, ale při tom jsou cennější než cokoliv z tohoto viditelného světa.

Spor mezi Řehořem Palamou a Varlaamem byl jen projevem skrytého konfliktu (porozkolového) mezi starým Východem a novým Západem; tento duchovní antagonismus se při palamovských sporech jen zviditelnil. Je to vlastně ve své podstatě spor o pojetí křesťanství. Zatímco papežský Západ se už definitivně přiklonil ke světskému pojetí křesťanství, v Palamovi vystupuje nejen Východ proti Západu, ale především je upevněno původní biblické křesťanství, které stojí na Kristových slovech: „Království mé není z tohoto světa.“

-----------------------

Nu, a na konec. Dostávám se tu opět k tématu, jehož se dotýkám tak často. K čemu je tady Církev? Opět a opět tvrdím, hlásám, pravím, kážu a připomínám, že tu není proto, aby se starala o chudé a pečovala o potřebné (to je sice důležitou součástí církevního díla a mise, ale součástí druhotnou a nikoliv prvotní); a už vůbec tu není proto, aby získávala světskou moc (jak to uchopil Západ a tímto svým pojetím znemožnil křesťanství před celou západní civilizací); a zapomeňme už na to, že by církev (ať přímo či skrze některé své věrné) měla svým vlivem vstupovat do politiky a prosazovat nějaké bohulibé zákony (což s takovou vervou činí naši západní bratři a je to důvodem, proč mají naši současníci v naší zemi církve většinou plné zuby a preláti jsou zde skutečnými „miláčky národa“ - viz převládající reakce společnosti na chystané církevní restituce: Nic církvi nedávat!). Zbavme se už takového světského myšlení! Všechny tyto klamné cíle mají jen odvést církev od toho, co „jediné je důležité a co nebude odňato od ní“ (jak pravil Ježíš na návštěvě u Marty a Marie; Lukáš 10,38-42). Církev je tu proto, aby osvěcovala svět.






Zobrazit příspěvek č. 353 jednotlivě

Administrátor --- 16. 4. 2008
Z došlé pošty - dopis redakci Lidových novin

Urážet pravoslavné je mnohem snazší než muslimy

Reakce na článek v Lidových novinách

Vážený pane šéfredaktore, vážení pracovníci Lidových novin!

Jsem dlouholetým čtenářem Lidových novin, ale článek, který se mi nyní dostal do rukou, mě naprosto znechutil - a jsem překvapen, že něco tak manipulativního, tendenčního, bolševicky ideologického, může vyjít v tzv. svobodném tisku 18 let po sametové revoluci!

Článek „Pro blaho ruské říše“, který už samotným názvem vyvolává hrůzu. Jako by se jednalo o III. reich.

Podepsán je Tomáš Glanc, který se před čtenáři prezentuje jako rusista (a článek tím u neznalého čtenáře vyvolává dojem objektivity a věcné správnosti).
Především zaráží antipatie a předpojatost ke všemu ruskému. Pozornost a úctu podle autora zaslouží jen projevy nespokojeností a disidenti. Růst a obnova pravoslavné církve v autorovi vyvolávají jen obavy.

Věřím, že spoustě lidí, včetně p. Glance, by se asi nejvíc líbilo Rusko slabé a rozporcované politicky a nábožensky. Nepozastavuje se nad tím, co dělají katoličtí misionáři, například na Sibiři, kde je 0,01% katolíků, nediví se tomu, že v mnohých armádách (USA, ČR, Polsko -NATO) jsou také vojenští kaplani. Když někdo z evropských politiků blahopřeje papežovi, tak je to naprosto normální, když představitelé ruské vlády blahopřejí patriarchovi, tak je to zarážející a nepochopitelné. Rusové však historicky byli a jsou pravoslavní, jakkoliv se pravoslavné křesťanství církev komunistický (resp. bolševický režim) (podotýkám do Ruska importovaný ze západu) snažil z jejich myslí vymýtit. Pravoslaví není ideologie.

Kolik věřících přichází na Velikonoční bohoslužby, může autor zjistit, když tam aspoň jednou zavítá (nemluvě o ostatních svátcích). Jako „rusista“ by však měl vědět, že napsat "Popové z hlediska Kremlu" je urážlivé nejen pro Rusy, ale i pro pravoslavné Čechy, jejichž počet neustále vzrůstá. Pravoslavnými křesťany byli např.: otec vlasti František Palacký, slavný herec Voskovec, první premiér Československa Karel Kramář, armádní generál Ludvík Svoboda - a mnozí další, včetně nejslavnějšího současného českého hokejisty. Psát tak, jak píše „rusista“ Glanc, znamená psát jazykem dopisů soudruha Lenina. Naprostým hanobením pravoslavné a křesťanské víry, je pak umístění portrétu Putina do ikony Krista. Tato fotomontáž volá o podání trestního oznámení za hanobení. Je vidět, že i muslimské hodnoty vzbuzují (v Lidových novinách) mnohem větší úctu než křesťanství, které je podle autora, „Jakousi kulturně spirituální konstantou a snad dokonce i jakýmsi civilizačním principem“,nejen ruské identity, ale i celé Evropy včetně ČR.
Je mi velmi líto, že i tolik let po pádu komunismu mnoho lidí chová takovou nenávist ke všemu ruskému a přitom toleruje působení KSČM ve vládě.

S přáním hezkého dne
Evžen Červinský

Naskenovaný článek: ln-proti-rusku.jpg (978 k) (je tam k vidění i ta rouhavá "ikona".
Můžete si jej přečíst i na internetu: Lidové noviny: Pro blaho ruské říše.

--------------------

P.S.
Malá poznámka redakce Ambonu:
Případ uveřejnění Glancovy slátaniny si říká o to, abychom na závěr učinili tu pověstnou "tečku nad i", a poznamenali něco o tom, jak výmluvný je samotný fakt uveřejnění textu, v němž je na malém prostoru koncentrováno tolik hloupostí, že na ně ani není možno reagovat (natož je všechny podrobně vyvracet), aniž by se z takové polemiky nestala stať pro malou knížku.

Spokojme se jen se stručným konstatování, že tato kauza něco vypovídá o protiruském a protipravoslavném zaměření redakce LN, když otiskne i tak neuvěřitelně nekompetentní článek - evidentně jen proto, že útočí na pravoslavnou církev a na Rusko (a jistě vydává svědectví o myšlenkovém světě politických kruhů, které jsou s těmito novinami spojeny, jakož i o duchu a reálném vztahu k pravoslaví jedné zdejší církve, jež je s touto politikou i novinami prorostlá).

Mimochodem svou naprostou nekompetentnost a nezasaženost reáliemi pravoslaví prozrazuje Glanc už jen tím, že prohlašuje Gorazda Vopatrného, který je příslušníkem heretické sekty (mikrosynodu tzv. "kyprianovců", které - pokud vím - nikdo z pravoslavné církve ve světě nepřijímá), za "předního znalce a představitele pravoslaví v Česku".






Zobrazit příspěvek č. 352 jednotlivě

Administrátor --- 14. 4. 2008
Z došlé pošty - upozornění na pravoslavný pořad

Na rádiu Proglas

Sláva Kristu!

Poslechněte si na rádiu Proglas:
Magazín - Jak se žije rodině pravoslavného kněze (rozhovor s jerejem Serafímem Tomečkem doprovázený pravoslavnou církevní hudbou)

Premiéra:
9. 4. 2008, 09:00

Opakování:
12. 4. 2008, 22:00
19. 4. 2008, 01:00

(archim. Joakim)

-----------

Záznam pořadu je v MP3 na pravoslavi.cz/filmy






Zobrazit příspěvek č. 351 jednotlivě

Administrátor --- 11. 4. 2008
Počátek naší spásy

Svátek Zvěstování přesv. Bohorodice

Za onoho času
... poslán jest anděl Gabriel od Boha do města Galilejského, kterémuž jméno Nazarét,
27  Ku panně zasnoubené muži, kterémuž jméno bylo Jozef, z domu Davidova, a jméno panny Maria.
28  I všed k ní anděl, dí: Raduj se blahodati plná, Pán Bůh s tebou, požehnaná ty mezi ženami.
29  Ona pak uzřevši ho, zarmoutila se nad řečí jeho, a přemýšlela, co je to za pozdrav.
30  I řekl jí anděl: Neboj se, Maria, nebo jsi nalezla blahodať u Boha.
31  A počneš v životě a porodíš syna, a nazveš jméno jeho Ježíš.
32  Tenť bude veliký, a Syn Nejvyššího slouti bude, a dáť jemu Pán Bůh stolec Davida otce jeho.
33  A kralovati bude v domě Jákobově na věky, a království jeho nebude konce.
34  I řekla Maria k andělu: Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám?
35  A odpověděv anděl, řekl jí: Duch Svatý sstoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tebe; a protož, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.
36  A aj, Alžběta, příbuzná tvá, kteráž byla nazývána neplodnou, i ona počala syna v starobě své, a tento jest její šestý měsíc.
37  Neboť nebude nemožné u Boha žádné slovo.
38  I řekla Maria: Aj, jsem služebnice Páně, staniž mi se podle slova tvého. I odšel od ní anděl.
(Lukáš 1. kap.)


Vzpomínáme a duchovně oslavujeme událost, při níž navštívil Pannu Marii archanděl Gabriel a zvěstoval jí, že porodí syna. Podle staré tradice se to stalo zrovna ve chvíli, kdy četla Písmo a přemýšlela nad místem u proroka Isaiáše: "Panna počne a porodí..."

Je to velice starý svátek. Už církevní spisovatelé ve 4. století jej prohlašují za pradávný. To svědčí o tom, jak drahá byla událost Zvěstování srdci křesťanů od samého počátku. Proč? V případě takových velkolepých událostí jako je např. Proměnění Páně nebo Vzkříšení to můžeme snadno pochopit. Ale událost tohoto svátku je nenápadnou, ba, mohli bychom říci - intimní záležitostí v životě věčné Panny.

Tento svátek bychom mohli označit jako "svátek čistoty", uctívání čistoty té ženy, kterou nazýváme Nejčistší. Je to jako zjevení - jaké čistoty jen může člověk dosáhnout, jak čistí můžeme být - Panna je nám ideálem čistoty. To fascinovalo křesťany od počátku, vzor Neposkvrněné je inspiroval k zápasu za očištění vlastního srdce. Po tom přece křesťan někde uvnitř sebe stále touží, aby byl tak čistým, že se neoškliví Bohu, ba - co více - že Bůh se v něm může usídlit a že může přijmout nejen mou duši ale i mé tělo.

Svatá čistota Pána Ježíše je tak trochu zastíněna Jeho Božskou mocí, zázraky, promluvami, proroctvími a hlavně dílem spásy, které zde vykonal. A konec konců jeví se čímsi samozřejmým na Bohočlověku. Proto není tak nápadným jevem na Osobě Spasitelově. O to více se však čistota skvěje na nenápadné postavě Jeho Matky.
Domnívám se, že kdesi hluboko ve své duši vlastně každý člověk sní o čistotě a bolestně po ní touží. Církev ukazuje cestu a skýtá prostředky, jak se této čistoty dobrat. Všichni jsou zváni. Pokud však člověk, který vidí toto pozvání, není s to se rozhodnout, přešlapuje na místě nebo se ohlíží za sebe či se dokonce vrací ze stezky, na kterou už položil nohu, pak se z něj může stát cynik nebo ještě něco horšího. Ďábel nikdy neodpustí těm, kteří něco učinili pro získání čistoty, a vrátí-li se někdo z takových zpět, dá tím ďáblu možnost k pomstě.

Říká se, že duchovní čistota je Zlému nejodpornější ze všeho a že mu čistota srdce nedovoluje přiblížit se. Očištěné srdce je pro něho jako oheň, který ho spaluje. Ne nadarmo začíná třístupňový duchovní výstup k Bohu (očištění, osvícení a zbožštění) právě zde. Čistota je tím, co nás zcela odděluje od sféry ďáblova působení a od síly jeho pokušení. Očišťováním srdce opouštíme oblast moci ďáblovy. To on dobře ví, a proto vynakládá značné úsilí k uvedení světa do takového stavu, aby pokud možno všichni lidé byli poskvrněni. Aby nebylo kam uniknout před poskvrňujícími obrazy, zvuky, nápady, nečistými energiemi a jinými vlivy. Vidíme to všude kolem sebe, není potřeba o tom mnoho hovořit.

Jen glosa k tomu na okraj. Rozsáhlá kampaň, která dnes probíhá ve snaze, aby nikdo (zvláště z mládeže) neunikl nečistotě, má heslo: "Nestyďte se." Známí sexuologové vytáhli do boje a se stali apoštoly nového ďáblova evangelia: "Vše je normální, vše je přirozené, jen je ještě potřeba vymýtit z lidí stud." Kdejaká zvrácenost či poklesek jsou halasně ospravedlňovány a mladí jsou vyzýváni, aby odložili zábrany...

Poslouchal jsem před nějakým časem, jak o těchto věcech zajímavě hovořil herec Radovan Lukavský (2003). Udělal jsem si pár poznámek, z nichž sem něco vyberu:
Když člověk pije alkohol, tak po nějakém zkonzumovaném množství mu tělo dává signály, že už musí přestat. Alkoholikem se stává ten, kdo tyto signály ignoroval, až je v sobě úplně potlačil. Nakonec je už schopen pít bez zábran až do bezvědomí. Podobně je to v oblasti svědomí a mravnosti. Dostane-li se člověk do nemravné situace, dostává ze svědomí signály, že to není v pořádku. Tímto signálem je stud. Když člověk tento signál potlačí a zlomí v sobě stud, stává se nemravným. Nestyďte se stydět se.
(Co dnešní společnost všechno neudělá, aby v mladých lidech zadusila stud. Dnes už tato válka vyhlášená mravnosti pronikla zcela oficiálně do našich škol skrze nový předmět „sexuální výchova“, kde je prvotním úkolem zlomit stud. Pak už je možné vše.)
Dokonce se tomu, jehož samo jméno je nečisté, podařilo dnes dosáhnout toho, aby samotné slovo "čistota" bylo mezi současníky ve všeobecném opovržení a lidé tím byli odtrženi od nejvnitřnějších tužeb svého srdce. Vlastně sami pošlapávají to nejušlechtilejší, co v sobě nosí. Pak upadají do povrchnosti, jsou nešťastní z mělkosti vlastního života, cítí se být odtrženi od svých kořenů, mají pocit, že život, který žijí, není životem v pravém slova smyslu atd. Těm všem, stejně jako nám, ukazuje Nejčistší Panna cestu k sobě samému a cestu k Bohu.

Starci a otcové svědčí o veliké nenávisti, kterou kypí satan vůči Panně Marii. Prorokují, že zvláště v posledních dobách, až získá Nečistý mimořádnou moc nad světem, bude inspirovat lidi k nenávisti vůči přesvaté Bohorodici s ještě ohnivější záští, než je vede ke vzpouře proti Kristu. V těch dobách, které přicházejí, bude právě jméno Matky Boží všude vysmíváno a jí se budou lidé poslední doby rouhat ze zuřivou nepříčetností jako rozumu zbavení.

----------------------

V církevní tradici se setkáváme s jevem, že přesvatá Panna je dárkyní pravé modlitby, ukazovatelkou cesty ke Kristu a pomáhá v dosahování čistoty těm, kteří se o to snaží. Nad těmi, kdož se nechají inspirovat, vypraví se na tuto cestu a vydrží na ní, praví nejčistší Panna (podobně jako při jednom zjevení): "Tento je z našeho rodu."

Tento svátek je nazýván "hlavou naší spásy" čili počátkem díla spasení člověka. Právě Zvěstováním začíná totiž sled událostí, které posléze vedou k našemu spasení.

------------------------

Pravoslavná církev neuznává novodobé římské dogma o neposkvrněném početí (tedy početí Marie ve sv. Anně) právě proto, že se jím oslabuje síla inspirace, kterou Panna Marie svým rozhodnutím pro Krista nabízí. Pokud by už sama Panna Marie, byla neposkvrněně počata, pak by nemohla být příkladem v plném smyslu toho slova; byla by nám vzdálena a oddělena od nás nějakým mimořádným Božím zásahem, jedinečným vyvolením, v němž Ji nemůžeme následovat. Pravoslavní podtrhují, že přesvatá Marie byla člověkem jako my, žádný zvláštní Boží zásah ji nemodifikoval. Neměla od Boha předem udělenu žádnou výhodu či výsadu, kterou bychom my byli diskvalifikováni, jelikož nám nic takového Bůh nedal. Její čistota nám může být vzorem a ideálem, jehož je každý povolán dosahovat, protože jsme stejnými lidmi jako ona, včetně toho poškození našeho lidství, které je způsobeno prvotním hříchem. Panna Marie byla neposkvrněna svým vlastním hříchem, ale byla zasažena hříchem nejdávnějších prarodičů stejně jako všichni lidé. Ona není polobohem, nadpřirozeným zásahem už předem vytrženým nad lidstvo. Tím se nám její neposkvrněnost stává následování možnou.



Příloha:
ikona Blagověščenije (Novgorod 12. století)






Zobrazit příspěvek č. 350 jednotlivě

Administrátor --- 9. 4. 2008
První neděle Velkého půstu

Neděle Vítězství pravoslaví

Půst se nám už pomalu překlopil do druhé poloviny a já jsem ještě nestihl věnovat se tématům velkopostních nedělí. Tak abych to trochu napravil, že?
První neděle je tradičně zasvěcena slavnosti Vítězství pravoslaví nad herezemi. "Brány pekelné ji (církev) nepřemohou," dal Kristus Pán slib Petrovi. Vidíme, jak se podivuhodně tento slib naplňuje v dějinách. Pravoslavná církev, i když nemá světskou moc (v době prvokřesťanské byla pronásledována pohany, v Byzanci byla podřízena státu, a pak byla pod tureckým jařmem či pod bolševiky; na Rusi ji car Petr dokonce zbavil na řadu staletí patriarchy), stále zázračně trvá a udržuje původní křesťanskou víru. Je jako starobylá archa, nepochopitelně nepotopitelně plující na zmítajících se vlnách světského moře. Je jako ponorná řeka, kterou na jednom místě mocní tohoto světa zadupou do země, ale ona se nečekaně vynoří na tom nejméně pravděpodobném místě. Je jako veletok, který plyne do věčnosti, pomalu a nezadržitelně.

Jak píše sv. Nektarios Aiginský na začátku 20. století:

»Pravoslaví! Ta mnohá pokolení a pokolení v otroctví (za tureckého jařma)! Pravoslaví, tisíce vichrů se do tebe opírají, tisíce vládců temnot s tebou zápasí - tví nepřátelé už ztratili všechny zábrany, chtějí tě vyrvat z lidských srdcí i s kořeny, chtějí z tebe učinit pouhou vzpomínku, muzejní exponát, tragickou minulost, ustrnulou historii. Jenže všemocný Bůh, Svatá Trojice, plný milosti a moudrosti, který vládne nad chaosem, zjevuje tě na tom nejméně očekávaném místě, opatruje tě jako kvítek pod kamenem. Chrání tě v duších lidí nejméně obdarovaných, v duších těch, kteří nemají žádnou moc ani učenost v tomto světě. Hle! Ty žiješ, ty trváš a sytíš další a další generace, obděláváš každý kousek dobré země, šíříš sílu a život, světlo a nebe, otevíráš bránu věčnosti.«

-------------------------

V tento den je zvykem číst v katedrálních chrámech anathemu - čili připomínat, že hereze jsou něčím, co stojí mimo Církev - tj. mimo pravdu Kristovu. Pán Ježíš prohlásil: "Já jsem pravda" (Jan 14,6). A Svatého Ducha označil Spasitel za "Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout" (Jan 14,17), za "Ducha pravdy, jenž z Otce vychází" (Jan 15,26). Ve své velekněžské modlitbě prosí Kristus Otce za apoštoly: "Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda" (Jan 17,17). A na tom křesťanství trvá. I v dnešní době, kdy se lidé necírkevní často posmívají tomu, že by nějaká z mnoha různých náboženských věr mohla či měla být jedinou pravou vírou.

Je docela zajímavé, jak se změnil duch světa v tomto ohledu. Ještě před sto lety bylo zcela přirozené, že každý příslušník jakéhokoliv náboženství považuje právě tu svou víru za jedinou pravou. Nikoho by ani nenapadlo zlobit se na mohamedána jen kvůli tomu, že má svou víru za pravou víru, - vždyť kvůli tomu přece tím mohamedánem je, ne? Stejně tak u křesťana - např. katolíka - bylo přirozené, je katolíkem právě proto, že považuje svou víru za jedinou pravou a spasitelnou víru. Na tom ještě není nic špatného. Špatnost je v tom, když je víra brána jako záminka k násilí. Jenže násilí vždy najde nějakou záminku - není-li to náboženství, bude to barva pleti, nebo národnost, nebo uctívání určitého fotbalového klubu, touha po cizím majetku či cizí zemi nebo prostě a nepokrytě po moci atd.
Té části českého národa, která je ještě duchovně nějak napojena na odkaz sv. Jana Husa, by měl být tento svátek Vítězství pravoslaví zvláště blízký srdci. Vždyť je to o vítězství pravdy! "Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí," hlásá Pán Ježíš (Jan 8,32). "Pravdy každému přejte," a "braň pravdu až do smrti," je životním krédem i závětí Husovou. Mimochodem, je zajímavé, že právě část obřadu anathemy z této postní neděle použil sv. vladyka Gorazd jako bohoslužbu ke svátku Mistra Jana Husa (viz Sborník modliteb a zpěvů pravoslavné církve). Česká republika má dokonce na státní zástavě zapsáno: Pravda vítězí!

Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše,
milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.
(Jan 1,17)


A proč je zrovna první neděle Velkého půstu věnována oslavě pravoslavné víry? Kromě důvodu historického je tu i závažné duchovní odůvodnění. Smyslem velkopostní doby je prohloubení duchovního života, a ten se v prvé řadě zakládá na vyznávání pravoslavné víry. Pravdivá dogmata rodí pravdivý duchovní život. Mylná dogmata heretiků plodí klamný duchovní život. Proto se stalo církevní tradicí připomínat právě na začátku Velkého půstu důležitost a význam nepokažené pravoslavné víry.

----------------------

Na závěr tohoto krátkého povídání ještě odkaz na vyprávění Karla Havlíčka Borovského, který zažil při svém pobytu v Rusku obřad anathemy o první neděli velkopostní a byl jím zcela unesen.








Zobrazit příspěvek č. 349 jednotlivě

Administrátor --- 8. 4. 2008
Ad: zpráva o vykuchání Srbů na orgány

Máme ještě tolik morální síly, abychom se dokázali zastat nevinných obětí?

Formát weblogu umožňuje svěřit se i s trochu intimnějšími myšlenkami, což právě hodlám učinit. Jsem celým srdcem přesvědčen, že by na zprávu o vykuchání Srbů na orgány měla zaznít nějaká reakce. Musel bych se stydět do konce života, kdybych takovou hrůzu, která byla spáchána na mých bratřích, přešel mlčením.

Někomu se budou snad zdát tyto řádky příliš vzrušené či dokonce nenávistné (podstoupím to riziko). Ne, necítím nenávist vůči nikomu, o kom níže píši. Cítím však smutek, hořkost a bolest v srdci. A touto bolestí budou tyto řádky jistě prosáklé. Nejsem stroj bez citu, ani buddha nevzrušeného úsměvu. Vím, srdeční angažovanost se na Západě moc nenosí, je spíše pokládána za "zjevnou neobjektivnost", zatímco chladný racionalismus nese uznávanou pečeť uvážlivosti, nadhledu a konstruktivního přístupu. Možná právě tento "korektní chlad" se stane osudným Evropanům, kteří už nejen v oblasti náboženské, ale i morální a mravní připomínají vyhořelé ohniště.
Přemýšlím s velikou bolestí už několik dní nad tou bestialitou, které se jen pár stovek kilometrů za našimi hranicemi dopouštěli lídři kosovských Albánců, když chytali mladé Srby, aby je zabíjeli, kuchali, a pak prodávali jejich orgány na transplantace a vydělávali na tom miliony. Vlastně ani příliš nepřekvapilo odhalení, že něco podobného kosovští Albánci páchají, protože u tohoto národa, či spíše kmene, nás už nepřekvapí asi nic (své o Albáncích vědí nejen Srbové, ale i ostatní okolní národy, např. Řekové).

Nijak zvlášť mne ani nepřekvapilo (ne)jednání Haagského tribunálu, o jehož nestrannosti jsem si nikdy nečinil žádné iluze. Je už nějaký ten rok jasné, že od naší doby bude jméno "Haag" synonymem výsměchu spravedlnosti a vlastně i veškerému soudnictví.

To, co mne však hluboce urazilo, bylo chování římského papeže, který krátce před jednostranným vyhlášením nezávislosti Kosova přijal lídra těchto separatistů (prezidenta) na oficiální návštěvě. Připadá mi to jako obludné pokrytectví. Papež samozřejmě dobře věděl, že tento člověk je představitelem těch, jejichž jedinou skupinovou identitou je už přes sto let jen nenávist vůči pravoslaví a vůči Srbům a jejichž hlavním cílem je nyní zmocnit se cizího území, čili ukrást zemi pravoslavnému Srbsku. Takovou osobu (a právě v tuto chvíli) veřejně podpořit přijetím a podáním ruky - to je hrozná zrada křesťanů, která by si zasloužila tu nejstrašnější kletbu, jaká jen v žalmech je.

A nedosti na tom. Dále musel papež vědět, že si potřásá rukou s člověkem, který je představitelem kosovského vedení, jehož součástí (dokonce na úrovni premiéra) je muž Srbskem oficiálně prohlašovaný za válečného zločince, byl dokonce i na americkém seznamu teroristů a vedl armádu, která je považována za teroristickou skupinu. Papež oním podáním ruky skutečně plivl na Srby a na všechny oběti zabité albánskými teroristy z UČK.

Papež nemohl nevědět, že je tu přinejmenším velice vážné podezření, že si před kamerami opakovaně potřásá rukou s prezidentem separatistického vedení, jehož součástí je nejméně jeden masový vrah - individuum, které má na rukou krev pravoslavných Srbů. S tím, kdo má vysoký podíl odpovědnosti za týrání nevinných pravoslavných křesťanů a kdo má stejně takový podíl odpovědnosti za takové kulturní a duchovní barbarství, jakým je vypalování a boření věkovitých pravoslavných chrámů, jejichž umělecká výzdoba je mimo kulturní horizont albánského obyvatelstva v Kosovu.

Jistě není náhodné, že se v Prištině právě buduje obrovská katolická katedrála. Těžko si představit, že by dlouhodobá agitace katolického duchovenstva v Kosovu ve prospěch separatismu byla prováděna bez direktiv z Vatikánu...

Jsem pevně přesvědčen, že papež musel vědět, že je tu i podezření o zabíjení a kuchání Srbů na orgány. Jestliže byla vznášena tato obvinění a taková věc se měla vyšetřovat a současný francouzský ministr zahraničí musel jako šéf mise OSN zajišťovat, aby se to zametlo pod koberec, potom papež o těchto obviněních jistě věděl. Vždyť kdo má lepší zpravodajskou agenturu než Vatikán, který má své informátory prakticky všude? A na úrovni diplomatické se sotva kde co šustne, aby o tom v Římě nevěděli. (Hlavně že Vatikán oficiálně protestuje proti potratům a euthanasii... Lze se pak divit, že katolická církev není pro veřejnost žádnou morální autoritou - ať už kvůli svým dějinám, nebo kvůli své přítomnosti?)

Jak by potom nemělo člověka rozhořčovat monstrózní pokrytectví ekumenismu, kdy se pravoslavní duchovní veřejně a oficiálně účastní společných shromáždění s duchovenstvem církve, jejíž hlavní představitel si potřásá rukou s kolegou masového vraha pravoslavných křesťanů a přijímá u sebe v rezidenci představitele samozvané vlády, jejíž členové chytají pravoslavné děti, aby je zabíjeli a vykuchávali na orgány? Sám pro sebe považuji tuto morální stránku ekumenismu za závažnější než rozměr kanonický.

Právě jistota kosovských Albánců, že jejich protipravoslavná agrese bude Vatikánem, který má velký diplomatický vliv, přijata a morálně podpořena, je posiluje. A Vatikánu zase dodává odvahu zdárně pokračující ekumenismus. Když papež vidí, že si pravoslavní nedokážou dát jedna a jedna dohromady, a morálně se vzájemně nepodporují, je pro něho snadné bezohledně sledovat svůj odvěký cíl ničení pravoslavné církve. Vypadá to tak, že zatímco v jednom koutě světa Vatikán ochotně podpoří nejlítější nepřátele pravoslaví (ať už uniaty nebo Albánce či Turky atd.), pravoslavní z jiných koutů světa se s ním přesto přijedou pomodlit a objímat při společné bohoslužbě, papež má dveře do Fanaru vždy dokořán, pravoslavní teologové jezdí na papežské konference rokovat o jednotě a své trpící bratry prostě hodí přes palubu. Před deseti lety papež slavnostně vyhlašuje svatost (1. stupeň svatořečení) masového vraha pravoslavných Srbů biskupa Stepanice, nyní si papež potřásá rukou s představitelem kosovských Albánců. To nejmenší (a možná jediné), co můžeme udělat pro své trpící a zabité bratry, je říci už konečně Vatikánu své: "NE. Tuhle hru už s vámi nehrajeme." Kdybychom tím dokázali Vatikán v jeho globální politice alespoň trochu oslabit a nabourat tu iluzi o nadcházející pseudojednotě všech křesťanů pod taktovkou Říma, bylo by na světě možná trochu snesitelněji.

Při úvahách o smyslu ekumenismu si můžeme položit otázku, která je nasnadě: Která církev (kromě pravoslavné) odsoudila přepadení a bombardování Bělehradu v r. 1999? Odpověď je jednoduchá: Žádná. Která církev se angažovala, aby odsoudila pogromy Albánců páchané na Srbech v Kosovu? Žádná. Která církev odsoudila vyhlášení nezávislého Kosova jakožto krádež srbské země a pravoslavných svatyň? Odpovězte si sami... K čemu jsou takové církve, které nepozdvihnou hlas proti do nebe volající nespravedlnosti a teroru? K čemu je takový ekumenismus? Jaké hodnoty vlastně vyznává? Není po zprávách z Kosova nutno odmítnout účast na tomhle ekumenismu už prostě z důvodů obyčejné lidské slušnosti a kvůli morální podpoře pravoslavných Srbů?
Vzpomenou si na oněch nejméně 300 vykuchaných pravoslavných dětí ti pravoslavní duchovní, kteří budou zase zváni na pokrytecké ekumenické divadlo, aby demonstrovali modlitební jednotu s katolickými duchovními, jejichž hlava tiskne ruku prezidentovi vlády, premiér které si vydělal miliony na zavraždění a vykuchání našich bratří? Dokáže pravoslavný duchovní prohlásit, že si katolická církev musí vybrat, jestli bude morálně podporovat vrahy pravoslavných nebo zdali chce budovat nějaké upřímné vztahy s pravoslavnými? Dokáže se západní pravoslavný duchovní alespoň morálně zastat těch tří stovek pravoslavných dětí, které byly vykuchány? Vždyť kdo se jich tady u nás zastane, když ne my? A jak jinak se jich můžeme zastat, než když řekneme katolické církvi na jejich "srdečné pozvání" k dalšímu kolu hry na sbližování naše: "Ne"?

Myslím, že je na čase ukončit tu licoměrnou dvojakost a přestat předstírat, že ji nevidíme na jednání Vatikánu. Ať si místo nás katolíci pozvou na příští ekumenickou bohoslužbu Hashima Thaciho (jistě přijde rád).



P.S.
Několik odkazů:
Novinky: vůdci kosovských Albánců jsou spojováni s mafiemi
Návrat Hashima Thaciho
OSN ve službách Hashima Thaciho








Zobrazit příspěvek č. 348 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 5. 4. 2008
K smíchu a k pláči

Kosovský expremiér nespáchal válečné zločiny, rozhodl tribunál

Mezinárodní soud zprostil kosovského expremiéra Ramushe Haradinaje všech obvinění z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Těch se měl podle obžaloby dopustit na konci 90. let jako velitel Kosovské osvobozenecké armády (UČK). Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii to ale odmítl.

Obžaloba proti nyní devětatřicetiletému Haradinajovi, kterého mnozí kosovští Albánci považují za hrdinu, obsahovala 37 bodů. Vinila ho mimo jiné z odpovědnosti za vraždy, pronásledování, znásilňování. Měl také krutě zacházet se srbskými, romskými a albánskými civilisty, kteří byli označeni za kolaboranty se Srby proti UČK.

Žalobci pro Haradinaje žádali trest 25 let vězení. Spolu s ním byli souzeni i dva jeho blízcí spolupracovníci. Zatímco Idriz Balaj byl rovněž zbaven všech obvinění, Lahi Brahimaj byl uznán vinným ve dvou případech mučení a odsouzen na šest let do vězení.

Haradinaj, který se haagskému tribunálu dobrovolně vzdal v roce 2005, od počátku svou vinu popíral. Předseda tribunálu Alphons Orie očištění zdůvodnil nedostatkem důkazů a ty, které žaloba předložila, byly podle něj vágní a nepřesvědčivé. Konstatoval nicméně, že mnoho svědků se bálo svědčit a některým prý muselo být dokonce pohroženo pohrdáním soudem, pokud by odmítli předstoupit.

"Soud nabyl silného přesvědčení, že proces se konal v atmosféře, v níž se svědci necítili bezpečně," řekl Orie.

Zda se žalobci odvolají, není zatím jasné. Vynesení verdiktu přivítali přívrženci bývalého kosovského premiéra na galerii hlasitým jásotem. V kosovské metropoli Prištině oslavovali Haradinajovi přívrženci troubením klaksony, odpalováním ohňostrojů a střelbou do vzduchu.

Haradinaj, jenž stál v čele kosovské vlády od prosince 2004 do března 2005, se podle jeho ženy Anity vrátí v pátek do Kosova. Může pokračovat ve své politické kariéře, neboť je stále předsedou opoziční strany Spojenectví pro budoucnost Kosova.

(z tisku)

Co dodat? A je třeba ještě něco dodávat?


Zobrazit příspěvek č. 347 jednotlivě

Administrátor --- 4. 4. 2008
Z tisku - Ad Kosovo

Kosovští Albánci vykuchali Srby na obchod s lidskými orgány

Bývalá žalobkyně mezinárodního Haagského tribunálu pro Jugoslávii Carla del Ponteová, která se svými prohlášeními podílela dlouhá léta na vytváření negativních postojů Západu vůči Srbům, ve své autobiografické knize vykládá, jak současné vedení nezávislého Kosova vydělávalo na obchodě s orgány, odebíranými od unesených Srbů.

Okresní soud v Bělehradu už začal s výslechy svědků o únosech v létě 1999 v Kosovu, kde bylo uneseno 300 mladých Srbů, kteří, jak uvádí bývalá žalobkyně, byli vyvezeni do Albánie a tam jim byly odebrány vnitřní orgány.

Tyto hrozné zločiny, které jsou srovnatelné snad jen s tím, co dělali nacisté za války, se odehrávaly v koncentrácích, kam sváželi mladé Srby a kde ve strašných bolestech umírali, se podle slov žalobkyně Ponteové, zabývali lídři UCK (tzv. Kosovské osvobozenecké armády, jejíž vlajky jsou nyní vyvěšeny po celém "nezávislém" Kosovu; pozn. red.). Jedním z jejích velitelů byl i současný premiér Hashim Thaci, přezdívkou Zmije. Na něho jsou shromážděny desítky svědectví o zvěrstvech, které jako polní velitel, dovolil provádět se Srby.

V Srbsku ho vždycky považovali za válečného zločince. Existuje mnoho svědectví o desítkách zvěrstev, které jako polní velitel nařídil provést vůči Srbům v Kosovu. Ovšem od roku 1999, kdy letadla NATO začaly „čistit“ Kosovo od srbské armády, zájem Haagského tribunálu byl jednoznačně zaměřen jen na „zločiny Bělehradu“.

Simo Spasič, představitel Svazu rodin kosovských Srbů zmizelých beze stop, se několikrát setkal s paní Ponteovou a předal jí důkazy o únosech a likvidaci kosovských Srbů v koncentrácích. Avšak dokonce i po tom, co v roce 2003 žalobkyně navštívila místo těchto zločinů v městečku Burel na severu Albánie a byla v domě, kde se uskutečňovalo odnímání orgánů, přesto nebyla ochotna začít s trestním stíháním, i když podle jejího osobního doznání, tam byly nalezeny stopy krve a lékařské nástroje a zařízení.

...mnohé srbské organizace se pokoušely od Haagského tribunálu dosáhnout vyšetřování Albánců v Kosovu a předali tribunálu podrobné mapy s místy, kde byly pohřbeny oběti a označena místa koncentráků na území jak Kosova, tak i severní Albánie. Dodávali svědectví o těchto krutých pokusech a případy likvidace mírumilovných civilistů, a to jak dětí tak i dokonce těhotných žen, se kterými bylo zacházeno s mimořádnou krutostí.

Všechny takové pokusy byly již v zárodku potlačeny a ani jeden z těchto faktů nebyl vyšetřován. Sama Ponteová ve se přiznala, že vyšetřování válečných zločinců je v současnosti především mimořádně zpolitizovaná záležitost. Kdyby se o zločinech Albánců obecně vědělo, pak by o žádné nezávislosti Kosova nemohlo být ani řeči. Ne náhodou spatřila kniha del Ponteové světlo světa až nyní, až po vyhlášení samostatnosti Kosova.

....tento krvavý byznys kontroloval samotný Hashim Thaci – na orgánech odňatých od živých lidí vydělal miliony dolarů. Svědectví o tom se bez úspěchu pokusila v Haagu při procesu se Slobodanem Miloševičem uvést bývalá soudkyně okresního soudu v Prištině Danica Marinkovičová. Podle jejích slov, mise OSN v Kosovu (UNMIK) kterou tehdy vedl současný francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner, bránila vyšetřování případů únosů a zmizení lidí v Kosovu. ... právě funkcionáři UNMIK nedovolili „železné Carle“ zahájit vyšetřování Albánců v souvislosti s mizením lidí a obchodem s lidskými orgány... Informace o vraždách Srbů a obchodu s jejich orgány měla soudkyně Ponteová, která nikdy neskrývala své negativní vztahy k Srbům, již v roce 1999.

Zkráceno. Celý článek http://www.blisty.cz/2008/4/2/art39903.html




Zobrazit příspěvek č. 346 jednotlivě

Administrátor --- 4. 4. 2008
Z došlé pošty - ad velikonoce

Jaká část pravoslavných křesťanů ve světě slaví Paschu dle gregoriánského kalendáře?

...podle některých světových statistik žije v dnešním světě nejméně 200 miliónů lidí, které lze počítat ke kanonickému světovému pravoslaví. [Barrett DB, Johnson TM, Crossing P: Missiometrics 2007: Creating your own analysis of global data. International Bulletin of Missionary Research 2007, 31(1), 25-32.] Jiné statistiky hovoří dokonce o 250 milionech.

Jestliže uvážíme, že Finská autonomní církev čítá zhruba 60.000 věřících a naše pak řekněme stejně tolik, a jestliže uvážíme, ze západní paschálie se slaví prakticky jen v těchto dvou místních pravoslavných církvích, znamená to, že nanejvýše 0,6 promile (!) z celkového počtu všech pravoslavných křesťanů na světě slaví Paschu podle západní paschálie.

Co k tomu ještě dodat?

S láskou v Christu

oAL


60.000 + 60.000 = 120.000
--------------------------------------- = 12 : 20.000 = 0,0006 = 0,06%
200.000.000

P.S.
To za předpokladu, že by celá naše Česká pravoslavná církev měla západní paschálii, což neodpovídá skutečnosti (jedná se spíše jen o několik farností).








Zobrazit příspěvek č. 345 jednotlivě

Administrátor --- 3. 4. 2008
Velikonoce

Drobná aktuální poznámka k datu Paschy

Letos byly římsko-katolické Velikonoce (23. března) o více než měsíc dříve, než je pravoslavná Pascha (27. dubna), což vzbuzuje četné dotazy. Zde je kratičké vysvětlení této problematiky.

Pro římské katolíky (a potažmo pro všechny, kteří se v paschálii řídí gregoriánským kalendářem) je určujícím principem pro určení data konání Velikonoc formule "první neděle po prvním jarním úplňku". Takovou definici však ve svatých kánonech a pravidlech svatých Otců nikde nenaleznete, proto ji lze prohlásit za zcela druhořadý princip.
Je to dáno tím, že v Evangeliu se nehovoří o jarním úplňku, ale podává se tam zpráva, že Kristus Pán vstal z mrtvých po židovské pasše. Bible tedy byla pro naši církevní praxi, která se ujednotila v prvých staletích, klíčovým východiskem při hledání jednoty ve stanovení data slavení křesťanské Paschy.
Z hlediska svatých Otců, sněmů a kánonů je prvořadým pravidlem pro určení data Paschy pravidlo, že nesmí být před (nebo spolu s) židovskou paschou. O Luně a jejím úplňku kánony nehovoří. Avšak právě biblický vztah k židovské Pasše považují za tak důležitý, že otcové na sněmu dopředu vyloučili z církve každého, kdo by se odvážil přijaté kanonické ustanovení překročit a šířit v církvi zmatek. (Viz např. 1. pravidlo antiochijského sněmu, které tlumočí nedochované ustanovení I. všeobecného sněmu v Niceji, a další viz PDF)

Tato původní křesťanská praxe platila v Římské církvi až do r. 1583, kdy papež Řehoř změnil kalendář (podle něj pojmenovaný jako gregoriánský), zároveň papež pozměnil výpočet datumu Velikonoc - opustil kanonický a biblický model, zavrhl i židovský, a přiklonil se k pohanskému, který reflektuje Velikonoce jako solárně-lunární svátky jara. Tím se Řím - a následně západní křesťanstvo - rozešly nejen s tisíciletou církevní praxí slavení Paschy, ale i s biblickým, svatootcovským a autenticky křesťanským pojetím paschálního svátku.
Papež několikrát naléhal na konstantinopolského patriarchu Jeremiáše II., aby ho v této novotě následoval. Patriarcha vícekrát písemně odmítl a nakonec v témže roce 1583 svolal do Konstantinopole sněm, kde mimo něho byli přítomni alexandrijský patriarcha Silvestr, jerusalemský patriarcha Sofronios a mnoho dalších biskupů. Tento sněm vydal dokument nazvaný Sigillion (zde je jeho znění, jak bylo otištěno v Československém pravoslavném kalendáři na rok 1993).
Zrovna letošní Velikonoce (dle Gregoriánského kalendáře) předcházejí židovskou paschu o 28 dní (stejně tak byla římsko-katolická pascha před židovskou i v r. 2005 - opět o 28 dní). Ve 20. století byla gregoriánská pascha před židovskou /nebo se s ní přesně shodovala/ v letech: 1997, 1989, 1986, 1981 /shoda/, 1978, 1970, 1967, 1959, 1954 /shoda/, 1951, 1948, 1940, 1932, 1929, 1927 /shoda/, 1923 /shoda/, 1921, 1913, 1910, 1903 /shoda/, 1902. Takže, jak vidno, nejedná se o žádný výjimečný jev.

Pro pravoslavnou církev není důležité, aby byla Pascha co nejdříve po jarní rovnodennosti. (Pascha není žádnými pohanskými "svátky jara"; s pohanským cyklickým pojetím času, které zbožšťuje přírodu, se rázně rozešlo už židovství, tak proč by se k tomu křesťané měli vracet?) Hlavní pro nás je:
1.) aby Pascha splňovala požadavky kanonické (viz výše);
2.) aby ji oslavovali všichni pravoslavní křesťané společně.
Jestli je Pascha na jaře či někdy jindy, je zcela lhostejné. Konec konců na jižní polokouli je pro všechny(!) tam žijící křesťany svátkem podzimním, a nikomu to tam nepřipadá divné (mají to spojeno s radostí, že přestávají letní vysušující vedra, přichází podzimní vláha a všichni mohou konečně s úlevou vydechnout; pociťují to jako symbol vysvobození od pekelného žáru).
Je pravdou, že i v pravoslavné církvi je několik farností (u nás a pak ještě ve Finsku), kde slaví Paschu s katolíky, a tudíž někdy se židy či před židy. Nevím, proč. Na tuto otázku neumím odpovědět. Je však zřejmé, že slavit Paschu s katolíky a protestanty považují za důležitější, než ji oslavovat spolu s pravoslavnými bratry ve světě.





Zobrazit příspěvek č. 344 jednotlivě

Administrátor --- 31. 3. 2008
Neděle syropustní

Neděle Adamova vyhnání

Syropustní neděle je kromě všeobecného smíření posvěcena vzpomínání na odchod našich nejvzdálenějších prarodičů z ráje.
Biblická zpráva z prvních stránek Starého zákona. Jak často ji vzpomínáme! (V těchto postních dnech ji celou čteme při bohoslužbách během týdne.) Jak úžasný je to zdroj informací a poznání. Na těch pár stránkách nalézáme více informací o světě a o smyslu stvoření než ve všech univerzitních knihovnách a dílech přírodozpytců i učených badatelů všech staletí dohromady. Je tam odpověď na otázku po smyslu světa, a též odpověď na palčivé tázání, proč svět a lidé dopadli, jak dopadli. (Jen kdybychom se tu zprávu naučili číst!) Zatímco vědci svými učenými fikcemi o historii lidstva a světa nedávají odpověď na nic podstatného, co by se týkalo čehokoliv skutečně důležitého pro lidský život, tak Bible tlumočí hlubokou zprávu ze skutečného pra-věku lidstva a odpovídá tím na odvěké otázky nejen daleko smysluplněji ale i realističtěji než jakékoliv přírodovědné muzeum či ústav plný až po střechu zmateně bádajících "bílých plášťů", kteří chtějí něco pochopit o světě, aniž by před tím pochopili tajemství svého srdce. (Tragické je dědictví "osvícenství".)

Byl to, myslím, známý západní biskup Kallistos Ware, kdo jemně upozornil křesťany, kteří pod morálním tlakem prázdné modernosti kolísají v důvěře v biblické podání o stvoření světa, že - objektivně vzato - biblická kosmologie je stále tou nejsmysluplnější, jakou doposavad lidstvo poznalo (myslím, že není příliš obtížné to uznat - už jen čistě na základě kriteria ucelenosti, schopnosti věrohodně uspokojit základní otázky člověka a reálné použitelnosti). Já bych k tomu dodal jen tolik, že svět, o němž vím, že byl stvořen Milujícím a byl učiněn z lásky, takový svět mohu milovat. Zatím jsem nepochopil, jak by někdo mohl milovat něco, co náhodně vzniklo jakýmsi kosmickým výbuchem v nedohledné minulosti před miliardami let a náhodně a slepě se vyvinulo až k životu, který nemá žádný hlubší smysl, protože je pouhým výsledkem nahodilých procesů a boje o přežití, v nichž jen nejschopnější dravec a nejpřizpůsobivější šikula přežívá. Možná právě proto, že lidé ztratili víru a tudíž nemohou tento svět opravdově milovat, se dnes lidstvo chová k přírodě tak ošklivě, drancuje ji tak bezohledně a špiní ji s takovým pohrdáním.
Všichni asi znají základní prvky této zprávy o Stvoření. Pro připomenutí alespoň telegraficky: Bůh stvořil člověka, postavil ho do ráje a uložil mu jediné přikázání: "z jednoho stromu nejez!" Had svedl ke vzpouře Evu, žena pak svedla muže - oba přestoupili Boží zákaz. Následně se s nimi něco stalo - začali se stydět a skrývat, ztratili schopnost pokání a přestali milovat Boha - začali se Ho bát. Bůh volá Adama, a když pak zjišťuje, jak je duchovně na tom, vyhání Adama i Evu z ráje.

V liturgii sv. Basila, kterou o velkopostních nedělích církev slouží, je tato biblická zpráva z počátku našeho času reflektována slovy modlitby:

»...stvořiv člověka z prachu země a k obrazu svému, Bože, a poctiv jej, postavil jsi jej v ráj rozkoše, nesmrtelnost života a požívání věčného blaha v zachovávání přikázání tvých jemu zaslíbiv. Když však tebe, Boha pravého, jej stvořivšího, neuposlechl a lstí hadovou sveden a svými hříchy umrtven byl, vyhnal jsi jej podle spravedlivého soudu svého, Bože, z ráje do světa tohoto a navrátil jsi jej zemi, z kteréž vzat byl, ustanoviv jemu spásu skrze znovuzrození v samém Kristu tvém.«

Jak je to s tím "vyhnáním"? Člověk se svým hříchem stal nezpůsobilým přebývat v ráji, nevydržel by tam. O tom už jsme se zde zmiňovali několikrát. Vlastně už svým přestoupením Božího příkazu první lidé jaksi nonverbálně požádali o propuštění z ráje.

Je nasnadě otázka: Proč tam Bůh takový nebezpečný strom vůbec dával? Proč tam vlastně dal strom, z něhož hned zakázal jíst? Odpověď je prostá: Bůh obdařil člověka těmi nejvzácnějšími dary; to nejcennější, co do člověka při stvoření vložil, byl Boží obraz a podoba. K Božímu obrazu neodlučně patří svoboda - člověk je svobodný obraz svobodného Boha. Hospodin nechtěl stvořit loutku. Tvořil z lásky a jeho úmyslem bylo, aby člověk mohl milovat. Jenže k lásce je potřebná svoboda. Láska je svobodné rozhodnutí, je uskutečněním svobody. Nu, a ke svobodě patří odpovědnost za nakládání s touto svobodou. Vezmi člověku tuto odpovědnost, odebereš mu tím i samu svobodu - jakápak svoboda bez odpovědnosti? Lidské činy musejí mít následky, jinak by byly naše skutky jen zdánlivé.
Strom tam tedy byl proto, aby člověk mohl uskutečňovat svou svobodu - svobodně se rozhodnout nejíst z něho a poslouchat Stvořitele. Poslušnost Hospodinu byla prvním stupněm lásky k Němu. Člověk měl růst v lásce, duchovně se dále rozvíjet. Na vyšších úrovních, poté, co láska obstála v pokušení, by už takový strom nebyl potřeba, protože poslušnost by již byla přetavena na vyšší lásku. (Podobně tomu bylo s anděly - po pádu třetiny andělů, kteří neobstáli a nechali se svést satanem, zbylí andělé už nikdy nepadnou.)
A ještě něco. Jaký by mělo smysl stvořit svobodného člověka a následně ho hned umístit do vězení? Aby bylo přebývání člověka v zahradě ráje svobodné a ráj nebyl jen krásným vyšperkovaným žalářem, musel tam být východ. Čili člověk musel mít možnost tento ráj opustit a tato možnost musela být kdykoliv plně k dispozici. Jak veliká je Boží láska k člověku! - Toho, koho z lásky učinil, nedrží ve své lásce a ve své blízkosti, ale nechává na jeho svobodném rozhodnutí, zda přijme ráj a zůstane, či zda svým Stvořitelem opovrhne a půjde si někam jinam, kam se mu zlíbí. Takže, těmi dveřmi ven, východem z ráje, byl právě tento strom. Chceš-li tu zůstat a být nesmrtelný, nejez z něho. Chceš-li odejít pryč, pojez, ale pozor, vzdálením se od zřídla života ztratíš nesmrtelnost. Volba je na tobě.

Tradiční obrázek Adama a Evy s jablkem nemusíme brát příliš vážně (vychází z podobnosti mezi slovem jablko a zlo v latině). Někteří říkají, že to byl fík (konec konců i Kristus jednou proklel fíkovník), a potom - ty fíkové listy, jimiž se lidé přioděli... Další mají zato, že to byl citrus - třeba citrón (řekněte sami, stálo jim to za to, zakousnout se do něčeho tak kyselého?) - i to však má svou logiku: ďábel svádí na vábný vzhled, kterým přioděje hřích, uvnitř se však pravidelně skrývá něco fakt hodně kyselého.
A teď se vracíme k tomu vyhnání. Proč se to stalo? Opravdu musel Bůh nechat na lidi dopadnout břímě odpovědnosti za jejich prohřešek? Pojem "vyhnání" zní přísně, až krutě nebo dokonce mstivě. Jenže jako křesťané z vlastní zkušenosti dobře víme, že Bůh nepřestal milovat lidi, i když zhřešili. Proto musíme hledat za "vyhnáním z ráje" Boží dobrodiní a nikoliv mstu či trestní odplatu za přestoupení přikázání (zrovna teďka jsem někde slyšel názor, že lidé, kteří vztáhli ruku po zakázaném ovoci, dopustili se hříchu krádeže, stali se zloději, vzali, co jim nepatřilo; vyhnání by pak vlastně bylo trestem za zlodějnu... To mi připadá jako dosti suchý právní pohled, raději se mu nechci dále věnovat.)

Odpovědí na naši otázku je připomenutí, že kromě osudného stromu poznání tam někde poblíž rostl ještě jeden zvláštní strom: strom života. Dával nesmrtelnost. Hospodin viděl, do jakého žalostného stavu se lidé dostali, jak zlo vyžralo jejich srdce, které se už stalo doupětem smrtonosných vášní; předviděl, k čemu to povede: násilí, vraždy, bolesti, nemoci... Celé vnitřní uspořádání člověka bylo nyní "vzhůru nohama" (je to výstižnější obraz, než by se na první pohled mohlo zdát, ale o tom jindy), nádherný palác lidské duše se obrátil v sutiny. Je to tak nepochopitelné, že si Bůh nepřál, aby v tomto politováníhodném stavu, který člověk už nebyl schopen napravit, žili lidé na věky čili setrvávali ovládáni hříchem jako nesmrtelní? Je snad něco strašidelnějšího než nesmrtelné monstrum naplněné zlem, páchající zlo a myslící zlo? Proto bylo tak důležité vzdálit tohoto "změněného člověka" od stromu života, aby hříchem modifikovaný Adam nevztáhl ruku po nesmrtelnosti, čímž by pak hřích získal život na věky. Představme si zkažené lidi, kteří se neštítí vraždy, žijící věčně, a tudíž mohou, neomezeni délkou života, páchat nejhorší zločiny - a to prostě furt, co jim síly stačí. Život na zemi by se rychle stal peklem. Jediný způsob jak omezit šíření kruté infekce zla po světě, bylo zbavit člověka nesmrtelnosti. Vyhnáním Adama a Evy od stromu života bylo lidstvo zachráněno před hrůzami, které si ani neumíme představit.

Ze stručné biblické zprávy o stavu předpotopního lidského pokolení se dozvídáme, že i přes lidskou smrtelnost se zlo rychle šířilo a ovládlo lidské mysli, takže nejen že bylo pácháno všude násilí, sexuální nevázanost a krádeže, ale především "každý výtvor lidské mysli i srdce byl v každou dobu už jen zlý" (Gen 6,5). Vyšlo tím najevo, že "pouhé" zbavení člověka nesmrtelnosti nebylo dostatečně efektivním opatřením. Tudíž vedle očištění země od zvrácených lidí potopou rozhodl se Hospodin ještě dramaticky zkrátit lidský věk, aby člověk se srdcem červavým od zla měl tak krátký život, že tu nestihne napáchat příliš mnoho zla. Proto krátce před potopou zkracuje zvláštním zásahem lidské trvání z tisíciletého či mnohasetletého života na pouhých 120 let (Gen 6,3) (v praxi většinou ještě méně kvůli dalším vlivům). Mnoho lidí se díky krátkému životu nestane tak zlými, jakými by - nedej, Bože, - mohli být, kdyby žili stovky let; díky zkrácenému životu se totiž zlé sklony a hřích usídlený v srdci člověka, s nimiž řada lidí příliš nezápasí, nestačí jak-se-patří rozvinout, takže skutečně zlými a blížícími se dokonalosti ve zlu se stane jen pár "zvláště disponovaných" jedinců, kteří se stihnou abnormálně rychle rozvíjet ve všeliké špatnosti. Pozoruhodné je, že - jak se zdá - v poslední době dramaticky přibývá takových lidí, kteří toho i za tak krátký život dost stihnou...

Naštěstí takových lidí, jejichž srdce je v průběhu jejich života definitivně ovládnuto zlem, je stále jen menšina; až ke konci světa se má lidstvo dostat do stavu, kdy je ukončen zápas dobra a zla v srdcích lidí a to konečným vítězstvím zla. Živí pak budou závidět mrtvým. Takový svět, v němž už pro většinu lidí není volba mezi dobrem a zlem, ztratí smysl, a jeho trvání Bůh ukončí.

Za zamyšlení stojí, že při mapování genomu člověka vědci objevili jakýsi "přídavek" do genetické informace, o němž tvrdí, že vypadá, jako by tam původně tento kousek kódu nebyl, a ten má prý jediný účel: spustit někdy po dvacátém roce života člověka řízený proces stárnutí a chátrání organismu; samozřejmě se vědátoři hned začali zabývat myšlenkou, jak tuto sekvenci genetického kódu vyřadit z provozu. Zřejmě si myslí, že takový nesmrtelný Hitler je přesně tím, co nám tu na zemi schází nejvíce.
Je patrno, že Bůh vyhnáním Adama a Evy od stromu života kromě jiného zmařil plány satanovy. Lze předpokládat, že satan plánoval získání moci nad nesmrtelným člověkem, a tím dosažení obrovské, prakticky neomezené, vlády nad světem, z něhož by rychle vybudoval své pekelné království. Krátkověký člověk podstatně omezuje ďáblovy možnosti na tomto světě, leč nikoliv zcela. Pomalu, ale přece, se satan nakonec dostává, kam zamýšlel. Díky Bohu za ta tisíciletí času, který světu daroval, za ten čas, kdy tolik generací zde mohlo prožít své životy a mělo možnost té základní lidské volby: uskutečnit svou svobodu - zvolit dobro a zavrhnout zlo.
Nyní však zpět k tomu, co provedl Adam tam, na začátku, když neuposlechl Stvořitele a nechal se svést jiným způsobem myšlení.

Lze říci, že Adam podlehl pokušení magie. Magie, to je uskutečnit svou vůli proti Boží vůli.
Osou zbožnosti jsou slova Otčenáše: "Buď vůle tvá." Podstatu magie bychom mohli vystihnout slovy: "Staň se vůle má!" Ano, magie, to je satanovo "evangelium".
Ze spisů a výroků svatých Otců a poustevníků víme, že základem správného duchovního života je odseknutí vlastní vůle, poslušnost. Proč? Dle duchovní zkušenosti pravoslaví se nesprávným použitím vůle stal kořen člověka zkažený, protože vůle je jedním ze základních vlastností lidství. Léčení člověka je tedy neodlučně spojeno se zavržením vlastní vůle, která je skoro vždy nějak infikována zlem, a hledáním a uskutečňováním Boží vůle. Pro vyléčení člověka od duchovní smrti nestačí jen vnějškové kosmetické úpravy života, je nutno pracovat s tím, co vede až ke kořeni. Podobně jako ďábel pracoval s lidskou vůlí, když chtěl zkazit člověka, tak i při nápravě tohoto neštěstí, se neobejdeme bez zásadní práce s vůlí. Kristus praví "zapři sám sebe" (doslovně se tam říká něco ve smyslu: zavrhni sám sebe) a "umři pro Mne a pro Evangelium". Tím se myslí zřeknutí se svrchovanosti své vůle.

Proto jsou v církevním životě tak důležitá pravidla, kánony a stanovené obřady a zvyklosti. Podřizujeme-li se jim, uskutečňujeme tím odsekávání vlastní vůle. Má-li být církevní život naplněn neklamnou zbožností, je to nevyhnutelně spojeno se skloněním lidské vůle před pravidly a kánony. Nejenže je to základ církevní jednomyslnosti, především je zapření své lidské pokažené vůle, což je základním předpokladem, aby se k tomu, co konáme a oč se snažíme, mohl přihlásit Bůh.

O specifickém případu toho, o čem tu hovoříme - totiž o nutnosti, aby kněžské svěcení bylo dle Boží vůle, krásně psal v jednom článku zvěčnělý vladyka Dorotej, který cituje ap. Pavla: "Ať nikdo sám sobě neosobuje té cti (kněžství), ale (jen ten,) kdo povolán jest od Boha, jako Áron" (Žid 5,4). Platné svěcení totiž koná skrze biskupy sám Svatý Duch a Boha nelze přinutit: "Nemylte se, Bůh nebývá vysmíván" (Galat 5,7). Za znamení toho, že se kněžské svěcení děje dle Boží vůle, je v Církvi považováno splnění požadavků posvátných kánonů a dalších pravidel a církevních obyčejů vztahujících se k ustanovení a svěcení duchovních osob. Jen v takovém případě je možno pokládat biskupa či kněze za Božího vyvolence a nikoliv za samozvance, který se do posvátného církevního úřadu vetřel a je uchvatitelem poct.
V praktickém církevním životě bohužel tak často vidíme, jak např. i konání církevních obřadů a služeb je nakaženo prosakováním jakéhosi magického prvku do zbožnosti. Projevuje se to především tím, že lidé se snaží používat obřady k naplnění vlastní vůle, nebo magickým chápáním bohoslužeb či duchovenských hodností apod. Magické uvažování proniklo do všeho našeho myšlení. Tím je prvotní hřích přítomen v každé naší myšlence, skutku a záměru.

Na Západě tomuto pokušení "křesťanské magie" římsko-katolická církev propadla i na úrovni věroučné a to heretickým dogmatem Tridentského sněmu: "svátost působí ex opere operato" - de fide (česky „ex opere operato“ znamená „ze samého konání“ čili v praxi „mechanicky“ - tedy na principu byť i formálně vykonaného liturgického úkonu stane se duchovní svátostný skutek, což je krajní formalismus odporující svatootcovské teologii. Římsko-katolická praxe je v průběhu druhého tisíciletí tímto duchem zřetelně prosáklá, o tom snad není potřeba se šířit).
Se západním magickým pojetím apoštolské posloupnosti, které je v rozporu s kánony svatých otců, se bohužel setkáváme i některých pravoslavných teologů. Pro přenos apoštolské posloupnosti není podstatný nějaký magický akt skládání rukou spojený s patřičným úmyslem, ale především je pro skutečnou apoštolskou posloupnost nutný přenos a zachování pravoslavné víry a církevní jednoty - to je základ, na němž se děje předání apoštolské posloupnosti ke kněžské a biskupské službě; mimo pravoslavnou víru a vně jednoty Církve není žádná apoštolská posloupnost, jak učí např. 1. kánon sv. Basila Velikého.
Antipodem magie je dogma. Dogma je tedy protipólem, hrází a zničením magie v samém jejím kořeni. Všude, kde se začíná drolit monolit křesťanského dogmatu (ať už vymýšlením nějakých nových dogmat nebo zvykláváním těch autentických dogmat), vstupuje do této duchovní eroze magie, která se pak šíří v lidském uvažování jako hnilobná infekce.
Lidem s magickým uvažováním je dogma odporné. Připadá jim, že omezuje svobodu myšlení. Je to stále ta samá situace jako v ráji u stromu poznání. To, čemu lidé podlehli, byla satanova nabídka zdánlivé svobody poznání, nabídka "budete jako bohové" - čili vy sami budete měřítkem všech věcí. Člověk měřítkem všech věcí, tedy člověk sám rozhodující o tom, co je dobré a co je zlé, se stal zdrojem zla, bolesti a neštěstí, které provázejí lidstvo od starých věků. Na začátku každého zločinu stojí lidské rozhodnutí, při němž on sám sebe určil, on sám si stanovil, co je dobro a co je zlo.

A tzv. svoboda poznání, kterou nabídl satan? Jakého poznání možno dosáhnout v oddělení od Stvořitele všeho? Jedině poznání falešného, klamného, relativního, obojakého, fragmentálního. Tak se z mudrců a zřeců stali doktoři a inženýři. Tak se z otevřenosti pravdě, ve které lidé dleli v době, kdy svět byl ještě mladý, stalo později čarodějnictví a míchání lektvarů (tak charakterizuje moderní vědu apokalypsa, lépe postihnout duchovní pohled na materialistickou vědu už asi nelze), do čehož upadli lidé v dnešním chátrajícím, zvetšelém a stárnoucím světě. Místo toho, aby se lidé nechali Stvořitelem uvádět do podstaty všeho stvoření, nechali se svést ke slepému bádání v touze dosáhnout dosaženým věděním magické moci nad stvořeným světem, ovládnout jej a napodobit Stvořitele tím, že zasáhnou do podstaty stvoření, upraví si ho podle svého. A už se o to pokoušejí - atomová fyzika, genetické inženýrství. Až to "bílé pláště" ve své satanské pýše "rozjedou naplno", sesype se stvořený svět lidstvu na hlavu jako dům, jemuž odstřelíš základy. Jak to už říkal nějaký indián: lidi bude bít země, voda i vzduch.

Je ještě jiný způsob poznávání tajemství tohoto stvořeného světa než je ústavní věda? Jeden starec na Athosu se zabýval myšlenkou, jak je člověk nicotný, když ani neví, jak je uděláno Slunce. Bůh mu odpověděl: "Pokoř se a poznáš nejen to, jak je uděláno Slunce." (Myslím, že je to v knize o sv. Siluanu.) Skutečně, řadě asketů Bůh zjevil taková přirozenými prostředky neprobádatelná tajemství o tomto světě, že si o té hloubce proniknutí do uspořádání a podstaty přírody mohou vědci nechat jenom zdát...
Stejně jako v rozbřesku nad prasvětem, na začátku lidských dějin, Bůh nabízel lidem rozvoj a růst, jaký je lidskému myšlení nepředstavitelný, jen kdyby zachovali poslušnost, tak i dnes, ač žijeme už v pozdním šeru rozpadajícího se světa, je člověku stále nabízen rozlet po nekonečných horizontech poznání, když založí své uvažování a světonázor na křesťanském dogmatu. Jenže stále méně lidí to v tuto pozdní dobu chápe.
Místo toho lidstvo znovu a znovu a ještě úporněji opakuje volbu starého Adama. Vyberou si magické uvažování, a tím si uzavírají přístup do vyšších duchovních sfér a do ráje lidského ducha. Uzavírají se tím sami v sobě, v lidské omezenosti.
O tom totiž magie je - o uvěznění lidského ducha v okovech lidské vůle. To je satanův žalář na věky.

Možná u vědomí toho všeho už lépe chápeme, z čeho nás Kristus, jako druhý Adam, přišel vysvobodit.








Zobrazit příspěvek č. 343 jednotlivě

Administrátor --- 28. 3. 2008
Zprávy z tisku

Vědci nastínili, jaké vynálezy nás čekají v tomto století

Boston/od zpravodaje Aktuálně.cz v USA/ - Počítač schopný přemýšlet lépe než člověk, nevyčerpatelné zdroje energie a také léky vyrobené přesně "na míru" pro jediného konkrétního pacienta, to jsou některé z cílů, kterých by měl v tomto století dosáhnout technický vývoj.

Trochu paradoxní je, že některé úkoly budoucnosti, jako například zmírnění dopadů změn klimatu na lidstvo, vlastně napravují to, co způsobil technický vývoj dosavadní...

"Chtěli jsme sestavit seznam takových cílů pro vynálezce, které nám připadají zatraceně důležité pro zlepšení lidského života, ale které jsou také dosažitelné," řekl předseda americké Národní technické akademie (NAE) Charles Vest.

Seznam cílů technického výzkumu představili zástupci technické akademie na výročním zasedání Americké asociace pro povznesení vědy (AAAS) v Bostonu.

Člověk s počítačem v mozku
"Jsem přesvědčen, že stroje dosáhnou zhruba do roku 2029 takové emoční inteligence, jakou mají lidé. Člověk se začne s umělou inteligencí propojovat. Třeba tím, že si do mozku necháme implantovat malinké počítače, které vylepší naše duševní schopnosti," řekl na zasedání AAAS vynálezce a prognostik Ray Kurzweil.

Kurzweil je jedním ze členů pracovní skupiny, která technické cíle vybírala.

Přenos genů na objednávku
Robert Langer, profesor Massachusettského technologického institutu, zase vyjádřil přesvědčení, že se podaří sestavit polymerní látky, jež dokážou do živých buněk vnášet nové geny. Anebo umlčovat geny nežádoucí, které způsobují třeba choroby.

-----------------------------------

"Začátkem osmdesátých let dvacátého století se nemoc AIDS objevila v USA, a brzy poté jsme zjistili, že ji způsobuje virus. A byli jsme si jisti: když už známe původce, určitě proti němu brzy vyvineme vakcínu. Nejpozději do deseti let. Čas plyne, a my to říkáme pořád: vakcína bude asi za deseti let. Až začínám pochybovat, že ji opravdu někdy získáme," povzdechl si přední odborník na HIV David Baltimore na výročním zasedání Americké asociace pro povznesení vědy (AAAS) v Bostonu.

David Baltimore je nositelem Nobelovy ceny, profesorem Kalifornského technologického institutu a předsedou AAAS.

(Z aktualne.cz)





Zobrazit příspěvek č. 342 jednotlivě

Administrátor --- 27. 3. 2008
Syropustní neděle

Neděle všeobecného smíření

Na začátku Velkého půstu nás Církev vybízí ke vzájemnému odpuštění (dokonce je na to zvláštní obřad, který se koná na syropustní neděli večer, čili na samém prahu Velkého půstu). Nemá žádný smysl zdržovat se masa, ale požírat bratra - čili hněvat se nebo zlostit na bližního.

Jak těžké je pro člověka odpustit! Jenže proč? Vždyť máme-li zlost vůči někomu, pak tím velice trpíme především my sami. Známe to všichni, že? Stále si v myšlenkách dokazuji, že jsem v právu, s podezřením vznáším žaloby na provinění druhého člověka, dokonce přicházejí myšlenky zlopřejnosti, zlomyslnosti, a dokonce i takové úvahy: jen počkej, trest tě nemine!; a celé spektrum sebetrýzně. Pokud pozorně prozkoumáme své nitro, zjistíme snadno, že zlo neodstupuje od naší duše, která je infikována hněvem.

Proto je tak nutné odpouštět. Již chápeme, že odpuštěním se zbavujeme od velice nepříjemných stavů. Neodpustí-li však kdo, pak jedním z důvodů bývá pýcha. Pohleďte, k čemu to až může vést.

V Kyjevo-pečerském pateriku se zachovalo vyprávění o dvou mniších. Jeden byl kněz jménem Tit a druhý diákon Evagrij. Zpočátku to bývali velicí přátelé, až se všichni divili jejich jednomyslnosti. Jenže později se tak rozhořčili druh na druha, že mezi nimi vzniklo nepřátelství. A dále se pateriku píše: Jednou se velice rozstonal kněz Tit, a když už stál na prahu smrti, začal bědovat nad svým prohřeškem a nechal poslat diákonu prosbu: "Odpusť mi, pro Boha, bratře můj, že jsem se na tebe pro nic za nic hněval." Evagrij však odpověděl ostrými slovy a kletbami. Starci, viděvše, že Tit už umírá, násilím nechali přivléci diákona Evagria, aby se s Titem smířil. Když ho nemocný kněz Tit spatřil, poněkud se nadzdvihl, sklonil hlavu se slovy: "Odpusť, požehnej mi, otče můj." Leč Evagrij se vytrhl z rukou starců a - náhle padnul. Bratři ho chtěl zdvihnout, uviděli však, že už je mrtvý. Nemocný Tit v tu chvíli povstal, jakoby nikdy nebyl nemocným. Zhrozili se mniši nad nenadálou smrtí jednoho a rychlým uzdravením druhého. S velikým pláčem pohřbili diákona Evagria. Tehdy se Tita otázali, co to všechno má znamenat. On jim vyprávěl: "Viděl jsem anděly, jak odstoupili ode mne a plakali nad mou duší, a běsy, kteří se radovali z mého hněvu. Tehdy jsem začal prosil bratra, aby mi odpustil. Když jste ho ke mně přivedli, spatřil jsem anděla držícího ohnivé kopí, a když mi Evagrij neodpustil, anděl udeřil jeho a on padl mrtvý. Mně však anděl podal ruku a pozdvihl mne."
Ctihodný Efrém praví: "Jestli se někomu přihodí umřít v nepřátelství, bude takový podroben neúprosnému soudu."

V tomtéž pateriku se píše: "Střez se, bratře, a nedávej prostor běsovi hněvu. Kdo jednou hněvu povolí, bude jím zotročen. Rychle jdi a pokloň se tomu, s kým jsi v nepřátelství, aby tě hněv nezahubil. Bůh tě pak ochrání."
Na jiné stránce je podobné poučení: Dovolíš-li svému srdci, aby se zatvrdilo myšlenkou na zlo, a ve své pýše ospravedlňuješ svůj hněv, pak se od tebe Hospodin Bůh odvrátí a budeš odevzdán do rukou satanu."
Nyní obrátíme pozornost k tomuto jevu, s nímž se setkáváme v Evangeliu i v dílech svatých Otců. Je to běs (démon), čili padlý duch, nebo satan. Jedná se živou bytost, která nějakým způsobem vtrhne do mého života. Kde přebývá? Sv. Theofan Zatvornik praví: "Každá zlá vášeň má svého běsa, který se skrze člověka živí." To znamená, že můj rozladěný vnitřní stav (rozčilení, hněv apod.) anebo zloba k bližnímu je pro tuto duchovní bytost jakýmsi uspokojením. Divná to věc - vzájemné působení dvou rozumných bytostí: člověka a padlého ducha, - a můžeme to dobře pozorovat sami na sobě.

Svatí o běsech říkají, že je to síla, která přichází působit na duši člověka z vnějšku a to ze zvláštního prostředí, které se nalézá mimo fyzický svět. Není to tedy žádné elektromagnetické vlnění či něco podobného, nýbrž jakási rozumná energie, jenže velice zlá. A tato síla je konkrétní a působí na nás. Leč za jedné podmínky: pokud sami k tomu dáme souhlas. Tedy jsme-li připraveni žít právě v této energii hříchu. Můžeme na sobě pozorovat, že náhle k srdci začne postupovat jakýsi pocit, až zachvátí srdce, sevře je - je cítit přímo fyzicky. Např. soused si koupil auto, a to lepší než máme my. Co se začne dít? Závistí se sevře naše srdce. Právě k srdci člověka, je-li nakaženo rozvíjející se vášní, přistupuje tato temná síla. Způsob působení této síly je rozmanitý: může hypnotizovat člověka, naléhá na člověka, tlačí ho, stále se vrací jedna a ta samá myšlenka, že si potřebujeme "dát skleničku" nebo něco spáchat, třeba ukrást někomu cosi; je to myšlenka, která nutká člověka ke hříchu. Skrze to se zamlžuje vůle i rozum, a tak tato síla hubí člověka zbaveného vůle, který se už tomuto působení nebrání, ale všemi svými silami se odevzdá vášnivému stavu. Takto člověk může pocítit tuto záhadnou bytost, která vtrhla do jeho života a definitivně se v něm usídlila.

Píše se o tom v krásné literatuře, např. v Bratrech Karamazových od F. M. Dostojevského. Zlý duch se dostal do Ivana Karamazova v podobě celého vidění, které Karamazov považoval za vnější nepochybnou realitu. Běs, to není nějaká fiktivní či fantazijní bytost, jak si myslí psychiatři. Tyto zlé bytosti mohou přilnout k nemocné duši.
Dozvíme-li se o působení běsů na nás, můžeme z toho propadnout skleslosti či naopak k sebeospravedlňování: to nedělám já, ale běs mne k tomu donutil - ne já, ale běs je vinen. To je však špatný přístup. Ne vždy je totiž stav lidského nitra výsledkem působení nějakých duchů. Zlo může pocházet ze zlé energie samotného člověka, který se už natolik spojil s tímto zlem, že své zlo omlouvá působením někoho jiného.

V jednom monastýru v postní době poslušník (novic) nesmírně zatoužil po vařeném vejci, které bylo samozřejmě v půstu zakázáno. A protože si je nemohl uvařit v kuchyni, jelikož by se jeho úmysl prozradil, zavřel se tento poslušník ve své kelii (cele), zapálil svíčku a začal nad ní opalovat to vejce v naději, že ho takto uvaří. V tu chvíli na kelii nečekaně zabušil igumen, a když spatřil poslušníka nad svíčkou a s vejcem v ruce, překvapeně se ho otázal: "Co to tady děláš?" Vylekaný poslušník odvětil: "Vejce pálím, odpusťte, to mě běs naučil." Vtom však z temného kouta běs promluvil: "Ale kdepak, já sám se učím."
-------------------------

Člověk může hřešit vědomě či nevědomky. A činí tak, protože si zvolí hřích ze své vůle nebo se podřizuje vlivu jiných lidí či životním okolnostem. Člověka sice pokouší zlý duch, otec lži, avšak člověk sám souhlasí s vykonáním hříchu.

V Evangeliu se píše: Čím srdce přetéká, to ústa hovoří. Tato slova ohromují tím, jak pronikavě postihují podstatu lidské duše. Tato slova vyprávějí, že energie srdce, energie dobrých či špatných citů je hlavní silou duše a dominuje nad intelektem. Tato energie - nepozorovaně pro člověka - si podřizuje energii vůle pocházející z vědomí. Víme, že člověk často klame sám sebe, když vydává tajné přání, které vyšlo z jeho srdce, za rozhodnutí jakoby svobodného uvažování.

Dobře to chápali asketové. Sv. Makárij Veliký pravil: V srdci je jakási bezedná propast, srdce může do sebe pojmout dobro i zlo, i pravdu i tmu, krásu i ošklivost, a tam se z hadího vejce líhne hřích.
Když hovoříme o tom, že padlý duch má přístup k našemu srdci, nepropadejme sklíčenosti. Pán nás vybízí k učenlivosti (vždyť ho učedníci nazývali: Rabbi - Učiteli.) Je potřeba se poučit z životů svatých.

Proč neměla tato zlá síla žádnou vládu nad svatými lidmi? Asketové byli velice pozorní ke každé myšlence a dokázali odlišit ducha Božího a ducha padlého, působení Boží blahodati i klamání nepřítele. Jenže tato síla působí tajně jako zvláštní energie útočící na člověka z vnějšku, proto k úspěšnému boji s touto silou je potřeba mít - stejně jako pro zápas se svou egoistickou podstatou - opěrný bod také v jiném světě, tam kde je Bůh a jeho spravedlnosti. Právě proto jediná naše naděje na vítězství v tomto boji spočívá v Bohu. Naše aktivita a naše role v tomto díle - to je svobodná volba Božího světla, dobra i lásky, a námaha modlitby a dobrých skutků na této cestě.

Pokud se toto duchovní dílo v našem životě neděje, pak padlý duch formuje v člověku zvrácený směr mysli, citů i vůle, a definitivně odtrhává svou oběť od Boha, krade Bohu lidskou duši.

Získání satanských vlastností činí přebývání člověka s Bohem nemožným. Sám člověk si vybere ten stav, který se v Evangeliu nazývá "tmou venku", protože odpovídá jeho vlastnostem, zacílení jeho duše, jeho citům a jeho přáním.

V knize Řehoře Dvojeslova se píše: Byl jeden mladík jménem Theodor, člověk velice nespokojený, který do monastýru vstoupil nikoliv, že by si to přál, ale spíše z donucení. Není pak divu, že mu bylo těžko, když mu kdokoliv vyprávěl o spáse; dokonce totiž ani naslouchat čemukoliv dobrému nemohl. Lhal, vztekal se, nadával a ukazoval, že se nikdy nenaučí svatému životu. V době moru, který zahubil velkou část obyvatelstva města, nakazil se i tento mladík a byl už blízek smrti. Když už hrozilo, že co nevidět vydechne naposledy, shromáždili se bratři mniši, aby se pomodlili při odchodu jeho duše. Jeho tělo již umíralo, údy byly už zmrtvělé, jen v jednom místě na hrudi se ještě udržovalo teplo života. Bratři se tím horlivěji za něho modlili, když viděli jeho blížící smrt. Náhle začal volat na přítomné bratry a svými výkřiky se snažil přerušit jejich modlitby: "Jděte pryč, jděte pryč! Jsem ponechán hadu k sežrání a kvůli vaší přítomnosti mne nemůže sežrat. Už pozřel moji hlavu ve své tlamě. Nechte toho, aby mne už nemučil; ať dělá, co chce! Jestli jsem dán jemu k sežrání, tak proč se to má kvůli vám protahovat?" Tehdy se bratři k němu obrátili s takovými slovy: "Co to říkáš, bratře? Učiň na sobě znamení svatého kříže!" "Chtěl bych se pokřižovat," odpověděl, "jenže nemůžu, ten had mne svírá." Když to bratři slyšeli, vrhli se na zem a začali se ještě usilovněji a se slzami modlit za jeho vysvobození. A tu začal nemocný volat: "Ach! Díky Bohu! Had, který mne začal požírat, utekl. Nemohl tu vydržet, byl odehnán vašimi modlitbami. Nyní se pomodlete za moje hříchy. Jsem totiž připraven obrátit se a rozhodl jsem se zanechat hříšného života." A tento člověk, jenž už byl skoro mrtvý, navrátil se do života a celým srdcem se obrátil k Bohu. Změnil se ve své duši, dlouho trpěl svými zraněními od dřívějších hříchů a nakonec se jeho duše odpoutala od těla smířena s Bohem.
Protože modlitba pomáhá přemoci špatný vnitřní stav, modleme se co nejčastěji. Zpověď pomáhá člověku, který vypoví své trápení a svůj duševní stav knězi a obdrží od něho rozhřešení. Vidíme pak, že působení myšlenek či jakékoliv vášně v nás slábne. Proto je potřeba získávat tuto úlevu pro duši. Bůh nás vybízí, abychom se snažili změnit náš nedobrý stav na dobrý. Jestli nemůžeme v sobě přemoci stav hněvu či závisti apod., je nutno se modlit: "Hospodine, pomoz." Zvláště o této neděli Církev obrací naši pozornost na hříšné vášně uraženosti či vzpomínání na zlo, a říká: "Smiřte se. Pokud k tomu sami sebe donutíte, získáte uzdravení duše." V tomto smíření je světlo pro duši, a duch zlý nemůže nad námi panovat.

Probíhá boj za každou duši. Bůh bojuje s ďáblem, a bitevním polem jsou naše srdce. Hněv se mění na zlobu a pamatování na zlo, když jej člověk ve svém srdci dlouho udržuje a živí. Tudíž je nutno rychle jej vyrvat ze srdce, aby nepřerostl v nenávist a zlobu. "Je to jako požár," jak píší svatí otcové, "neuhasíš-li jej ihned, zničí mnoho domů. Podobně hněv, neukončí-li se brzy, napáchá mnoho zla a bývá příčinou mnohých neštěstí. Proto je potřeba odpouštět si vzájemně."

Velký půst rychle uplyne. Dejme pozor, ať nám příležitost k pokání, ke smíření s lidmi i s Bohem, neproklouzne mezi prsty.


(Použity výňatky z pořadu ruského rozhlasového vysílání "Radio Blago".)





Zobrazit příspěvek č. 341 jednotlivě

Administrátor --- 25. 3. 2008
Web o liturgii předem posvěcených

Ke svátku sv. Řehoře Dvojeslova, papeže římského, byla vystavena stránka věnovaná velkopostní liturgii předem posvěcených Darů.

www.orthodoxia.cz/liturg/liturgie-predemposvecenych.htm




Zobrazit příspěvek č. 340 jednotlivě

Administrátor --- 25. 3. 2008
Masopustní neděle

Neděle o strašném soudu

Ještě dodatečně zde připomenu jednu z přípravných nedělí, která je věnována připomínce strašného soudu.

Tématu této neděle se dotýká článek o peklu:

www.orthodoxia.cz/spirit/peklo.htm





Zobrazit příspěvek č. 339 jednotlivě

Administrátor --- 22. 3. 2008
Z došlé pošty - Bulharsko uznalo nezávislost Kosova

Z dopisu stovky bulharských intelektuálů

Také bulharská vláda již přispěchala, aby se zavděčila evropskému top managementu uznáním NATO - státu Kosovo. Přední bulharští intelektuálové se v otevřeném dopise ptají svých lídrů jaká je cena za jejich koupené duše. Víme, že na Ministerstvu zahraničí České republiky se připravuje podobný hanebný akt a že se na jeho přípravě podílejí stejně slepí, stejně hluší či stejně koupení politici a úředníci. Jaká bude cena za jejich duše...? A jaká bude cena za duše všech, kteří svým mlčením schvalují hanebnou zradu jednoho národa a instalují pod křesťanské základy Evropy časované bomby, které již tikají...? Opravdu nám těch třicet stříbrňáků stojí za to?

Kliment

Poslední verze petice proti nezávislosti Kosova je ke stažení na stránce „Trpící Kosovo“, kde je i celý dopis stovky předních bulharských intelektuálů:
http://www.pravoslav.or.cz/kosovo.htm




Zobrazit příspěvek č. 338 jednotlivě

Administrátor --- 20. 3. 2008
Zesnul představitel Ruské zahraniční církve

Zemřel metropolita Lávr

Tuto neděli v den Vítězství Pravoslaví, odešel ve věku 80 let k Hospodinu prvohierarcha Ruké pravoslavné církve v zahraničí, metropolita východoamerický a newyorský + Lavr, rodák z východoslovenské Ladomírové a postřiženec tamního monastýru ctihodného Joba Počájevského.
Věčná paměť!

-----------

V neděli 16. března na Svátek Pravoslaví zesnul v Pánu vladyka Lávr, metropolita východoamerický a newyorský, prvo-hierarch Ruské pravoslavné církve v zahraničí.

Metropolita Lávr, občanským jménem Vasil Škurla, se narodil se 1. ledna 1928 v obci Ladomírová v Prešovském kraji na východním Slovensku. Podle národnosti byl Rusín a již jako 11-tiletý chlapec vstoupil do monastýru ctihodného Jova Počájevského v Ladomírové založeného monachy Počájevské Lávry. V roce 1944 se stal poslušníkem (novicem) monastýru a v roce 1946 emigroval spolu s bratry monastýru nejprve do Mnichova a poté to Spojených Státu, do obce Jordanville ve státě New York, kde byl založen Svato-Trojický monastýr, z něhož posléze vzniklo duchovní centrum Ruské pravoslavné církve v zahraničí.

V roce 1947 byl mladý Vasil postřižen v rjasoforního mnicha a 19. řezna 1948 – do mantii-nosícího mnicha, přijav jméno svatého mučedníka Lávra (Laura). Postřih vykonal arcibiskup Vitalij (Maksimenko), původně mnich Počájevské Lávry a zakladatel Ladomírovského monastýru. Dne 14. ledna 1950 byl otec Lávr rukopoložen na jerodiákona (mnišský diákon) a 27. června 1954 na jeromonacha (kněz mnich).

Od roku 1954 do svých posledních dnů přednášel vladyka Lávr v Svato-Trojickém semináři patristiku, dogmatické bohosloví a kanonické právo. Dne 6. září se stal igumenem a 17. dubna 1966 archimandritou.

Dne 13. srpna 1967 byl rukopoložen na biskupa manhattanského, vikáře Východoamerické eparchie a byl jmenován sekretářem archijerejského synodu.

Od 18. červnem 1976 se stal představeným Svato-Trojického monastýru v Jordanville a zároveň byl pověřen vedením Trojicko-Syrakuzské eparchie rozprostírající se po většině území státu New York včetně měst Albany a Buffalo. Od 12. října stejného roku se stal rektorem Svato-Trojického semináře, kde byl nástupcem arcibiskupa Averkije (Tauševa). Stejně tak se stal i hlavním redaktorem časopisů „Pravoslavná Rus“ a Pravoslavnyj Puť“.

V roce 1981 se stal arcibiskupem a od 10. června 2000 byl zástupcem metropolity Vitalie (Ustinova), prvohierarchy Ruské pravoslavné církve v zahraničí. Na sněmu 17. - 27. října 2001 byl pak zvolen prvohierarchou Ruské pravoslavné církve v zahraničí, metropolitou newyorským a východoamerickým.

Dne 17. května 2007 v chrámu Krista Spasitele v Moskvě podepsal spolu s patriarchou moskevským a celého Ruska Alexejem II. „akt o kanonickém společenství“, což byl dokument, který ukončil rozdělení Ruské církve ve XX. století.

Vladyka Lávr byl velmi skromný, tichý a trpělivý člověk. Byl to pozorný a dobrý organizátor. Jeho vedení mělo velkou zásluhu na tom, že se Svatotrojický monastýr v Jordanville stal opravdovou „Lávrou“ ruské diaspory. Zároveň byl vladyka Lávr i přes své vysoké církevní postavení, vždy člověkem velmi přístupným. Rád poseděl s věřícími, vyslechl jejich starosti. Charakteristické je vyprávění jednoho poutníka, který po dlouhé cestě do jordanvillského monatýru nemohl usnout. Když se podíval z okna uviděl, že jakýsi monach pozdě večer ještě zametá prostor před chrámem, kde se druhý den ráno měla konat slavnostní bohoslužba. Ten monach byl vladyka Lávr…

Vladyka Lávr byl často na cestách. Nejen po Spojených státech ale i do Jižní Ameriky do Evropy a vlastně po celém světě. Všude s láskou navštěvoval i velmi malé, téměř zapomenuté církevní obce ruské diaspory. Znal dobře Řecko, Srbsko, Svatou Horu Athos, Jeruzalém a Sinaj, kde měl řadu osobních přátel i v řadách významných pravoslavných činitelů. Všude byl přijímán přátelsky, s úctou a s respektem, a to i v době, kdy „zaruběžná“ církev ještě nebyla se všemi v kanonickém společenství. Tato mnoholetá osobní `diplomacie´ jistě v nemalé míře přispěla k tomu, že se nakonec podařilo zacelit to, co bylo bolestnou ránou novodobé ruské církevní historie.

Ve své vlasti, na východním Slovensku byl vladyka Lávr nejednou. A to ještě za před rokem 1989. Dobře se znal s naším vladykou Nikolajem, který si vždy přál bohoslužebné spojení obou částí Ruské církve, a tím i posílení světového Pravoslaví.

Vladyka Lávr zůstane v paměti jako velký služebník Církve Kristovy.

o. AL

(podle pravoslavie.ru)

(Z došlé pošty)







Zobrazit příspěvek č. 337 jednotlivě

Administrátor --- 10. 3. 2008
Na začátek půstu

Dnes začal v pravoslavné církvi Velký půst

Rozpomeň se na Krista, který byl v jeskyni a v žaláři, a nebude tě okouzlovat velkolepě vyzdobený dům.
Pamatuj na Krista, který byl v jeslích a na slámě, a zastydíš se za svou měkkou postel.
Rozpomeň se na Krista nahého a oblečeného do oděvu hanby, a nebudeš toužit po krásných šatech.
Pamatuj na ocet a žluč, jichž okusil Kristus (na kříži), a nebudeš lačný pochoutek na hostině.
Pamatuj na Krista, prolévajícího svou krev na kříži i za ty, kteří ji prolévali.
Pamatuj na Krista, který se na kříži modlil i za ty, kteří ho přibili na kříž, a nebudeš se nikomu mstít, ale ze srdce všem odpustíš.
Zamilujte si Krista ukřižovaného, trpícího na dřevě kříže, a umrtvíte své údy tady na zemi a nebudou pospíchat dle žádostivosti vášní.

(Dle sv. Filareta, metropolity moskevského)




Zobrazit příspěvek č. 336 jednotlivě

Administrátor --- 6. 3. 2008
Z tisku - inspirace pro psychiatrii?

Francouzský teolog vybízí současnou psychiatrii, aby pozorně prostudovala pravoslavný pohled na šílenství

Francouzský teolog, doktor filosofie a teologie Jean Cload Larche vydal knihu: Léčení psychických nemocí - zkušenost křesťanského východu prvních staletí. Kniha je zasvěcena chápaní duševních poruch z hlediska pravoslaví a s odvoláním na svatootcovskou a hagiografickou literaturu 1. - 14. století. Vypráví o zkušenosti léčení psychických nemocí svatými otci, kteří na rozdíl od psychiatrů pojímali člověka celostně (duch, duše, tělo).
Autor vyjadřuje naději, že zkušenost pravoslaví bude užitečná pro současnou psychiatrii, která je bohužel "vytvořena podle vzoru lékařských věd a předem principiálně odmítá jakýkoliv vztah s oblastí náboženství a mravnosti". Proto se při zkoumání mnohých případů ocitá ve slepé uličce.
(Intexfax Religia)








Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 336 do č. 376)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz