Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě
Ikona dne | Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře) |
Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)
Zobrazit příspěvek č. 336 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 3. 2008
Z tisku - inspirace pro psychiatrii?
Francouzský teolog vybízí současnou psychiatrii, aby pozorně prostudovala pravoslavný pohled na šílenství
Francouzský teolog, doktor filosofie a teologie Jean Cload Larche vydal knihu: Léčení psychických nemocí - zkušenost křesťanského východu prvních staletí. Kniha je zasvěcena chápaní duševních poruch z hlediska pravoslaví a s odvoláním na svatootcovskou a hagiografickou literaturu 1. - 14. století. Vypráví o zkušenosti léčení psychických nemocí svatými otci, kteří na rozdíl od psychiatrů pojímali člověka celostně (duch, duše, tělo).
Autor vyjadřuje naději, že zkušenost pravoslaví bude užitečná pro současnou psychiatrii, která je bohužel "vytvořena podle vzoru lékařských věd a předem principiálně odmítá jakýkoliv vztah s oblastí náboženství a mravnosti". Proto se při zkoumání mnohých případů ocitá ve slepé uličce.
(Intexfax Religia)
Zobrazit příspěvek č. 335 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 3. 2008
Návrat domů z velké dálky
Neděle o marnotratném synu
Za onoho času pravil Pán toto podobenství:
Člověk jeden měl dva syny.
15,12 Z nichž mladší řekl otci: Otče, dej mi díl majetku, kterýž na mne připadá. I rozdělil jim majetek.
15,13 A po nemnohých dnech, shromáždiv všecko mladší ten syn, odšel do daleké krajiny, a tam rozmrhal statek svůj, byv prostopášně živ.
15,14 A když všecko utratil, stal se hlad veliký v krajině té, a on počal nouzi trpěti.
15,15 I šed, přidržel se jednoho měštěnína krajiny té; a on jej poslal na pole své, aby pásl vepře.
15,16 I žádal nasytiti břicho své lusky, které svině jedly, ale žádný nedával jemu.
15,17 Tu šel do sebe, řekl: Jak mnozí námezdníci u otce mého hojnost mají chleba, a já hladem mru!
15,18 Vstana, půjdu k otci svému, a dím jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou,
15,19 A nejsem hoden více slouti synem tvým. Učiň mne jako jednoho z námezdníků svých.
15,20 I vstav, šel k otci svému. A když ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím byv hnut, přiběhl, padl na šíji jeho, a políbil ho.
15,21 I řekl jemu syn: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, a nejsem hoden více slouti synem tvým.
15,22 I řekl otec služebníkům svým: Přineste to roucho první, a oblecte jej, a dejte prsten na ruku jeho a obuv na nohy.
15,23 A přivedouce to tele tučné, zabijte je, a hodujíce, buďme veseli.
15,24 Nebo tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest. I počali veseli býti.
15,25 Byl pak syn jeho starší na poli. A jda, když se přibližoval k domu, uslyšel zpívání a hluk veselících se.
15,26 I povolav jednoho z služebníků, otázal se, co by to bylo.
15,27 A on řekl jemu: Bratr tvůj přišel, i zabil otec tvůj tučné tele, že ho zdravého přijal.
15,28 I rozhněval se, a nechtěl tam jíti. Otec pak jeho vyšed, prosil ho.
15,29 A on odpověděv, řekl otci: Aj, tolik let sloužím tobě, a nikdy jsem přikázaní tvého nepřestoupil, a však nikdy jsi mi nedal kozelce, abych s přátely svými vesel pobyl.
15,30 Ale když syn tvůj tento, kterýž prožral majetek tvůj s nevěstkami, přišel, zabils jemu to tele tučné.
15,31 A on řekl jemu: Synu, ty vždycky se mnou jsi, a všecky věci mé jsou tvé.
15,32 Ale veseliti a radovati se náleželo. Nebo bratr tvůj tento byl umřel, a zase ožil; zahynul byl, a nalezen jest.
(Lukáš 15. kap. )
První obraz podobenství: základní rozvržení reálií příběhu a představení postav.
Především je tu otec a jeho mladší syn (poněkud záhadné personě staršího syna se budeme věnovat třeba někdy jindy). V prvním dějství si mladší syn vyžádá svůj dědický podíl. Podle biblického ustanovení měl právo na třetinu majetku (Deut 21,17). Otec vystupuje podivuhodně tiše a nepokouší se ovlivnit vývoj událostí, i když mu musí být jasné, co má mladší syn asi tak za lubem. Rozdělí majetek, odevzdá třetinu, a podle očekávání se za pár dní po mladším synu slehne zem.
Je jasné, že příběh nevypráví o lidském otci, ale o Bohu. Tak, jak Ježíš vypráví, nejedná žádný pozemský otec. Tak jedná Bůh. Mladší syn - ten se zase chová "lidsky" až moc. Je tak přirozený, až to bolí. Je to - zcela průhledně - obraz člověka. Vypráví se zde tedy o vztahu Boha a člověka. Nejstarší téma lidských dějin a stále téma nad jiné aktuální.
Syn se s otcem se neradí, prvořadým pro něho je použít majetku, který dostává, aniž by se musel přičinit, ke svému osamostatnění. A jak si představuje tuto šťastnou svobodu, je zjevné hned z následujících slov podobenství.
Odchází do vzdálené země. Ježíšovým posluchačům se zřejmě vybavilo Řecko, Itálie, severní Afrika či Babylónie. Zatímco v Palestině žilo v době Ježíšově asi půl miliónu židů, čtyři milióny dalších žily v cizině. Takže samotný fakt odchodu žida někam do zahraničí nezněl nikterak nepřirozeně či divoce. V Ježíšové vyprávění však není důležitá geografická lokalizace ani zeměpisná vzdálenost. Odchod syna někam daleko je obrazem vzdálenosti vnitřní. Není podstatné, kde bydlel, ale "kam se to dostal" - do jakého vnitřního stavu, co stalo s duší člověka, který opustil Boha. (Adame, kde jsi?) Možná bychom mohli říci, že právě ta "touha dělat si, co chci, co se mi zlíbí" - to je právě ta vzdálená krajina, to je ten odchod někam daleko pryč, ztracení se kdesi v šíravách neklidného moře života...
Řecké slovo použité zde pro nevázaný život se prý vyskytuje v celém Novém zákoně jenom zde - znamená něco ve smyslu: rozhazovat peníze s podobnými kumpány. Naznačuje se zde tedy nějaké spolčení s jakýmisi soudruhy, čili upadnutí do špatné společnosti. Je to taková parta z mokré čtvrti. Na jinotajné úrovni výkladu evangelia se tím vcelku srozumitelně naznačuje společenství s démony, kteří se radostně ujímají každého, kdo zatouží "osvobodit se a provádět jen to, co se mu zlíbí". Totéž platí pro slova o prohýření majetku "s nevěstkami".
Dovolím si teďka vypůjčit nějaké to jadrné slůvko ze staročeštiny a lidové pojmy spřízněné, tedy:
Nakonec, když ten mrzký neřád všechno prohejří, prožere a prochlastá, dojdou mu prachy, a jeho ničemní kumpáni prásknou do bot čili ztratí se jak pára nad hrncem. A on? Ztratí čest, postavení, dobré jméno a nakonec i svobodu. Je z něj troska. Vzlet k samostatnosti a volnosti končí osamoceným volným pádem a tvrdým dopadem přímo "na ústa". Pak už vlastně ani nežije, alébrž jen živoří, vegetiv bídně.
Zajímavá je v příběhu okolnost dalších komplikací. Jakoby nestačil celý ten mravní a morální pád, ještě ke všemu do krajiny přichází neúroda a hlad. Zřejmě je to obraz prokletí, které na sebe ten nešťastník uvalil - stejně jako půda prokletá kvůli Adamově hříchu začala rodit trní a bodláčí, tak i tahle neúroda v té cizině (čili tak daleko od otce) je jakýmsi zhmotněním duchovního stavu padlého člověka. V této situaci je člověku určeno vypít kalich hořkosti až do dna a chopit se čehokoliv, jen aby přežil. Aby Pán Ježíš co nejnázorněji vykreslil tu morální propast, do níž syn v jeho vyprávění klesl, používá obraz všem naslouchajícím židům srozumitelný a lehce čitelný jako zpodobení skutečné morální tragédie a nejsmradlavějšího bahna, kam je žid může klesnout: syn se nechal zaměstnat u pohana (narážka na celníky) a nejenže pro něj pracoval, on dokonce pásl vepře - zvíře nečisté. To je u židů povolání nejpohrdanější. Talmud píše: "Proklet je muž, který pečuje o vepře, a proklet je muž, který učí svého syna řecké moudrosti." Tedy po marnivém životě přidává onen syn k mravnímu pádu ještě náboženskou apostasi - odpadnutí od víry otců: má živobytí z péče o nečistá zvířata. No prostě - hnus. Takhle to tehdejší posluchači jistotně vnímali.
Kdyby Ježíš na tomto místě své vyprávění zakončil slovy: "pak přišel mor a syn ten zahynul bídně", a nebo ještě lépe: "blesk s nebe uhodil, a syna toho nezbedného na popel spálil", posluchače by tím asi nepřekvapil a nejspíše by se dočkal reakcí vesměs souhlasných. Jenže Kristus Pán pokračuje dál. Chce zjevit, že i z té nejsmrdutější bažiny lidských osudů vede cesta ven, a nejenom ven, jak se ukáže posléze.
Staré židovské přísloví prý říká: "Až když musí žid chroupat lusky, pak se teprv začne kát."
-------------------Marnotratný syn se nakonec stal pasákem prasat. Je to výstižné zpodobení jeho duchovního stavu, do něhož upadnul, když odešel od otce. Prase je nečisté zvíře, v duchovní řeči je toto zviřátko obrazem tělesných vášní: břichopasnosti, opilství, smilstva apod.
Intermezzo
Mladší syn si vzal třetinu majetku. Maně nás napadne podobnost s událostí na začátku dějin, kdy ďábel padl s nebe a třetina andělů s ním. Může nám to připomenout, že nikdo z celé padlé sféry Božího stvoření by nebyl odmítnut, kdyby se vydal na cestu zpět.
Démoni to však nikdy neučiní. Ve svatootcovské tradici je popsáno několik případů, kdy Bůh zjevil, že by i démona přijal, kdyby činil pokání, ale běs to vždy odmítl. Starec Efrém z Athosu popisuje případ, kdy u známého starce Josefa Hesychasty žil posedlý člověk. Když někdo řekl tomu běsovi, aby se kál, tak démon vřeštěl: "Proč já bych se měl kát? Ať se Bůh kaje! Za maličký hřích nás srazil s nebe. To není spravedlivé. My se nikdy nebudeme kát!"
Z rozumných bytostí této naší padlé podnebeské sféry má už jen člověk schopnost pokání a návratu. A tím možnost rozhodovat o svém věčném osudu.
---------------------
Když ho tento způsob života dostane až na dno, tehdy se rozvzpomene na otcův dům a zatouží po něm. (Jak často si lidé uvědomí hodnotu toho, co mají, až když o to přijdou.) Netouží už po své ztracené hodnosti v tomto světlém domě, chce tam být kýmkoliv, třeba tím posledním, jen se tam znovu dostat! Toto místo Kristova podobenství není jen vypravěčským přechodem, svorníkem, který má spojovat dva obrazy příběhu. Nikoliv, to "rozpomenutí se" koresponduje se skutečností, že lidstvo má jakousi tajemnou duchovní paměť. Kdesi v hlubinách každého lidského srdce je zasunutá, zaprášená vzpomínka na dávný ráj. Vzpomínka, která se občas neartikulovaně, matně zatřpytí někde ve spodních proudech našeho vědomí, jako lesklý kamínek v hlubinách. Je to společná paměť lidstva, každý z nás ji v sobě nosíme. Právě jiskřička této vzpomínky na prvotní ráj je pro lidi často jediným světlem v temnotě těžkého či zamotaného nebo nepovedeného života. Je to ona v hlubinách lidského nitra utkvělá památka na slova Hospodina, pronesená v pradávném dávnu na prahu pohnutých lidských dějin, o slíbeném příchodu Spasitele, co způsobí, že lidé, když zaslechnou vyprávění o Ježíši Kristu, náhle z ničehož nic vědí, že je to pravda. A síla této paměti uložené na dně lidské duše bývá prvotním impulzem k tomu, aby se člověk vydal na cestu. Kam? No přece domů. K Otci nebeskému.
I tohoto nezdárného syna zachránila před pádem do nicoty vzpomínka na dům, kde všichni byli zahrnuti láskou otce, kde byl řád a dostatek všeho pro všechny. Kde nezáleželo na tom, na jakém hierarchickém stupni stojíš, ale důležité je, že jsi tam. (Obraz církve.)
Cesta zpátky k otci z daleké země - to je nejen podobenstvím pokání ale i duchovního života, duchovní cesty. Motorem, který nás pohání v duchovním životě, je poznání vlastní bídy a naprosté své zkaženosti. Zní to hrozně, ale jenom když si otevřeme pohled na svůj skutečný vnitřní stav, zchátralost duše a totální rozklad samotných základů naší bytosti, pochopíme, proč potřebujeme Krista a k čemu ho potřebujeme. V tu chvíli nám v jediném záblesku poznání dojde, že bez Krista jsme ztraceni. A to je zasvěcení, iniciace do skutečného duchovního života.
Tomuhle klíčovému bodu duchovního života věnují starci a duchovní otcové velikou pozornost. Jedná se totiž o bod obratu v duchovním životě a zároveň o bod, za nímž už není návratu. Dokud člověk neprožije tuto otřesnou zkušenost, která se svým způsobem blíží jakési smrti, děje se jeho duchovní život jen na mělčině, v jakémsi morálním rozštěpu osobnosti: část našeho nitra by chtěla ráj a druhá část by chtěla blaho tohoto světa. Dotknout se smrti svého ega je zkušenost, ze které člověk už nikdy nevyjde takovým, jakým byl před tím. Kristus pravil: "Jeď na hlubinu."Pak snadno pochopíš, že každá myšlenka člověka je zkažená od samých svých kořenů, že celé nitro člověka je otráveno jedem vášně a hříchu. Zdá se to být strašné, ale když ztratíš všechnu důvěru v sebe, je to velice osvobozující. Najednou jsi volný jako pták. Všechny horizonty jsou ti otevřené. První myšlenka na to, že ty přece něco jsi a něco znamenáš, ti však okamžitě přiváže na nohu kouli těžkou jako cent.
Starci říkají, že takového člověka poznáš podle očí. Jak se zdá, dokonce to lze částečně zachytit i objektivem. Všiml jsem si toho i na některých fotografiích starců - ten pohled jakoby z věčnosti. Vidno, že pro tohoto člověka je tento svět mrtvý. Zvláštní bezvýraznost, která zrcadlí nezaujatost ničím z tohoto světa, a zároveň tolik soucitu a nevypravitelné dobroty. Nevím, jestli je na tomhle světě něco krásnějšího než pohledět do očí svatému blahodatnému starci; člověk by už do konce života nechtěl hledět na nic jiného... Kde jinde než u starce lze pochopit, jak je možno si zamilovat věčnost?
Tohle osvobození zažil marnotratný syn, když si zrekapituloval, jak dopadl. Opustil ta prasata (v jinotajné řeči evangelia obraz zřeknutí se tělesných vášní) a vydal se na cestu zpět, domů.
----------------------------Poslední dějství, kterým se z dnešního evangelia budeme dnes zabývat, je obraz otce, který v dáli spatřil vracejícího se syna svého.
Intermezzo 2
Ježíš o momentu, kdy syn kladl nohu na duchovní cestu, hovoří slovy: "Šel do sebe." Doposavad totiž kráčel "od sebe". Opustit Boha znamená vzdálit se sobě samému, a potažmo i jiným lidem. Kdyby všichni lidé "šli do sebe", přiblíží se sobě navzájem. Návrat k Bohu je cesta k jednotě. To je idea, která leží v podstatě jednoty Církve.
Vrátil se k sobě, stal se znovu sám sebou.
Něco o tom jsem již psal v závěru příspěvku k neděli o slepém. Pravé pokání znamená - jak naznačuje řecké slovo pro pokání (metanoia: změna smýšlení): obrátit se, změnit mysl. Především obrátit svoji mysl do sebe, do srdce.
Přichází s pokorou - čili s odhodláním zůstat bez poct, na nejnižším hierarchickém stupni v otcově domě. Nevadí! Hlavně, že bude opět u otce. Vybavuje se výrok z posvátné tradice, který je sice formálně absurdní, ale přesto výmluvný: "Kriste, s tebou je i v pekle ráj."
-----------------------------
Syn musel vypadat schlíple a zuboženě jako oškubaná slepice. Co si otec asi mohl pomyslet? "Ti ho zřídili!" nebo: "Ten ale dopadl." Ne, myslím, že by to nebyla taková slova (i když by jistě byla na místě). Pokud bychom na chvíli zapomněli, že je v podobenství tím otcem míněn nebeský Otec, pak bychom pozemskému milujícímu otci mohli vložit do úst jako slova, která první šeptem pronesl, když v dáli viděl zbídačeného syna, jak se vleče zpět, zřejmě toto: "Díky Bohu!"Velice nenápadně zde, na jemném detailu zmíněném o otci, prosvítá něco o Bohu. Z vyprávění je zřejmé, že otec vyhlížel syna. Otec nejde za synem do cizí země, aby ho tahal z té šlamastiky, do níž se zapletl (tento první krok na cestě zpět musí udělat syn zcela sám), ale vyrazil mu naproti, když se syn vrací. Nebylo to pouhé trpné čekání, on vyhlížel. A nejen, že vyhlížel, věřil ve svého syna, věřil, že se vrátí. Nevyloučil ho ze své lásky. Je v tom popsána jakási aktivita v neaktivitě, pohyb v nepohnutelnosti - Bůh kárá, ale nezatracuje, nechá na člověka dopadnout následky jeho zlých činů, ale při tom ho neopouští a nezavrhuje. Nepoužije svou moc, aby znemožnil člověku dát se na špatnou cestu, ale používá své dobro, když se člověk chce vrátit. To je důležitá zpráva o Bohu, který stále věří v člověka, doufá, že se vrátí. Proč? Protože ho stále miluje.
Otec se zdvihá a běží mu naproti. Když Ježíš pravil tato slova podobenství, tak to ve skupině posluchačů muselo udiveně zašumět. Kdo to kdy viděl? Tenkrát (a dnes je to podobně) byl pohled na utíkajícího starce považován za výjev směšný či alespoň za cosi zcela nenáležitého vysokému věku, chování nedůstojné šedin. To se prostě nehodilo, aby stařec za někým běžel. A už vůbec ne za mladým člověkem! A za synem? Vyloučeno! A za tímhle prostopášníkem, kteří teď zrovna leze zpět s prosíkem? Absurdní! Toto byl zřejmě pro Ježíšovy posluchače nejsilnější a nejpřekvapivější výjev tohoto podobenství.
Proti tomu, co pak následovalo, - čili omluva syna a hlavně otcovo přijetí a opětovné povýšení nevěrného syna - už nebylo nikterak ohromující, bylo to jen logickým pokračováním. Posluchači jistě vytušili, že po utíkajícím starci už mohou od vypravěče čekat prakticky cokoliv.
Jinak, ono samotné odpuštění, které otec prokazuje zhřešivšímu synu, nemuselo působit až tak překvapivě. Byl to jev, který se vyskytoval. Rodinná pouta bývala pevná. Co však Ježíšovy posluchače muselo zarazit, byla absence podmínek odpuštění. V běžném životě by si otec v takových případech stanovil podmínky udělení odpuštění; zde se však o ničem takovém nemluví. (Vzhledem k tomu, že v tomto podobenství průhledně hovoří o Bohu a člověku, musela právě tato absence podmínek hnout žlučí farizeům...)Nu, a nyní už jsme dobrali ke koruně příběhu, kdy otec syna políbí (obnoví nejužší vztah), obejme, a tím ho ve svém náručí pozdvihuje z jeho pokoření - každopádně mu tím nedovoluje setrvat v ponížení; vrací synu insignie jeho ztraceného postavení: "přineste to roucho první" (tj. nejlepší, roucho připravené pro vzácné hosty), "dejte prsten na ruku jeho" (prsten je symbol navrácení moci, vlády, kterou má v té míře, jaká přísluší synu pána domu; služebníci vědí, že když ukazuje prst s prstenem: "tohle přines" nebo "támhle jdi", tak musejí poslechnout) a nechává ho obout (tím znovu potvrzuje, že v jeho domě nebude slouhou, bosí chodili otroci). Slavnostní znovupřijetí je stvrzeno hostinou (můžeme v tom spatřovat i vykonání zástupného obětování zvířete za hřích).
Hluboce dojemný je slavnostní výrok otcův o svém synu: "Byl mrtev a zase ožil, byl ztracen a nalezen jest." Duchovně mrtvý a duchovně ztracený je opět zpět - opět žije. Na smrt je tu nahlíženo z perspektivy lidského nitra, které umře, když se vzdálí od Boha, a ožije, když se k Bohu opět přiblíží.
Jinými slovy: je-li život v hříchu vlastně smrtí, pohřbením zaživa; pak pokání je zmrtvýchvstáním hříšníka.
Synovi se dostalo něčeho, nač nemohl ani pomyslet. "Co lidské oko nevidělo, ucho neslyšelo, co si ani neumíme představit, připravil Bůh těm, kteří ho milují," praví svatý apoštol Pavel.
A není to jednoduše jen návrat do původní stavu, obnovení bývalých věcí. Co syn ztratil, na to už neměl právo. Dostává-li to přece, je to akt milosti a milost není totožná s návratem do původního postavení. Milost dává blahodať. Je to nové stvoření! Církev učí, že Kristova spása nás nevrací do stavu Adama před pádem, nýbrž nás staví daleko výše - tam, kam se měl starý Adam dobrat, leč selhal. Křesťanství činí člověka tím, čím se Adam měl stát.
Dnešní čtení je taktéž útěchou pro rodiče, jejichž děti se vydaly na "zlou cestu". Je potřeba věřit a modlit se za ně. Věřit jednak v sílu vše dobrého, co do dětí rodičové vložili, a hlavně věřit v lásku nebeského Otce, který je stále poblíž marnotratného nevěrníka a činí svou prozřetelnosti vše, aby se obrátil a byl zachráněn. Maminka blaženého Augustina (sv. Monika) byla nesmírně nešťastná, že se její syn vydal na špatnou cestu. A protože její domlouvání ani prosby nic nezmohly, modlila se za svého syna a plakala za něho. Biskup jí jednou řekl: "Není možné, aby zahynul syn tolika slz!" Augustin se později vskutku napravil, kál se do konce života.
Zobrazit příspěvek č. 334 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 3. 2008
Další prohra na Kosově poli
Zamyšlení nad Kosovem
Starec Paisij Athonský říkal: "Hleďte na všechno duchovně." A takto je potřeba nahlédnout i na celou tu neplechu kolem Kosova. Je to fenomén, který se bolestně - a to znamená, že hluboce, - dotýká každého, kdo má srdce napojené na duchovní tělo Pravoslaví. A tudíž to vše, co se kolem Kosova děje, je jakýmsi smutným obrazem, který vypovídá i o nás, zrcadlí něco o našem duchovním stavu. Vypovídá o naší slabé modlitbě, resp. o mělkosti našeho duchovního života.
Tak tedy, pojďme se podívat na pád Kosova z této perspektivy. Není to jen úpadek světa, je to i naše propadnutí.
 |
 |
 |
 |
Celá dvě tisíciletí měli křesťané od Boha tu pozoruhodnou moc: stát zlu v cestě, stát proti němu uprostřed cesty a zadržovat vpád zla do světa. Zla v celé jeho síle, kterou mu dá ten, kdo byl andělem přivázán v podsvětí na řetězu, ale musí být ještě na chvíli propuštěn, až na zemi ztratí svou sílu ta duchovní mocnost, která jeho vstupu stála v cestě.
Začíná být zjevné, že nemůžeme již nadále bránit triumfu zla v tomhle světě. Dokonce - jak se zdá - nemáme dnes už ani duchovní síly tomuhle zlu se vůbec postavit. Naplno to začalo vlastně už začátkem 20. století, kdy viděli starci přicházet do světa celé pluky démonů, kteří zde ještě nikdy před tím nebyly, jak se chechtají a křičí: "Přišel náš čas." Není samosebou, že právě tohle století přineslo na zemi krveprolití doposavad v lidské historii nevídané, dvě světové války vedené zbraněmi, které by si ještě před sto lety nikdo neuměl ani představit (a to nemluvím o současných zbraních, které se už vlastně vymykají samotné lidské sféře, ale náležejí spíše do démonické duchovní sféry - a to jak svou ničivou silou, tak i čarodějnickou podstatou, a v neposlední řadě i původem - podle našich proroků jsou moderní technologie darem od ďábla). Spolu s tím však byla "křesťanská civilizace" zachvácena požárem vzpoury proti Kristu: ať už ve formě otevřené války proti Bohu při revoluci v Rusku, nebo plíživě a skrytě (a o to nebezpečněji) formou západního konzumismu. Jestli revoluce v Rusku očistila Ruskou církev, tak konsumismus na západě zadusil poslední jiskry křesťanství (nepovažuji za jisté, zda to, co tam dnes za zvuku kytar v oné bizardní postmoderní "chrámové" architektuře za povykování "aleluja" doutná v tom vychládajícím popelu, lze ještě nazývat křesťanstvím v tom smyslu, jak je známe my).
Při pohledu na náš pravoslavný prohnilý duchovní život, na němž se naplňují všechna proroctví starců posledních třech staletí, je jasné, že už ani my nejsme těmi, kdo by mohl vztáhnout svou ruku proti bujícímu zlu, které každým dnem nabývá na síle a pozdvihuje se nad světem. A když ne my, tak kdo? Není tu žádná jiná duchovní moc, která by se mohla měřit s démonickými podnebeskými světa pány věku tohoto.
Celé pravoslavné křesťanstvo se modlilo za Balkán a nyní za Kosovo. Možná, že bez těchto modliteb by se stalo ještě více zla a spácháno bylo ještě něco daleko horšího, než se stalo. Možná, že by bez těchto modliteb nikdo pravoslavný v Kosovu nepřežil rok 2004 a dnes by už v Kosovu byly pečlivě zahlazeny všechny stopy po tom, že ještě před pěti lety zde byly chrámy, farnosti, monastýry, sloužily se liturgie a žili zde pravoslavní mniši. Konec konců, z toho, co jsme viděli při pogromech před čtyřmi lety, je nad slunce jasnější, že to, co uchránilo pravoslavné křesťany před vyvražděním zfanatizovanými albánskými hordami, nebyli západoevropští vojáci KFOR, kteří buď jen bezmocně přihlíželi nebo zbaběle zalezli a zavřeli se ve svých základnách na sedm zámků, bojíce se vystrčit nos.
Jenže uhájení Kosova, země tak důležité a památné pro slovanské Pravoslaví, země, která je celá jednou velkou drahocennou křesťanskou relikvií (vždyť zde můžeme líbat i půdu jako křesťanskou svátost), se nám vymodlit nepodařilo. Kde je ta duchovní síla, která dříve dokázala bránit pravoslavné svatyně, zahnat krvežíznivé Mongoly?, jen za pomoci sudlic a zemědělského nářadí obrátit na útěk papežovy oplechované křižáky?, vyhnat z Rusi Napoleonovy Západoevropany a hnát Francouze a jejich spojence přes celou Evropu až k Paříži?, či vypráskat Turka z Balkánu, z Řecka, z Athosu (odkud turecké okupanty podle Athonského pateriku vymetla koštětem jako smetí sama přesv. Bohorodice)? A jestli už nedokážeme svým duchovním životem zápolit se současným světem, pak je jasné, že již brzy neobstojíme tam, kde zatím ještě jsme, a budeme utíkat. A nejen z Kosova.
Tato dnešní prohra není první v dějinách. Uvedu dva příklady:Tak či onak, dopustí-li Bůh katastrofu na církev, je to vždy k jejímu očištění. Jak říká prof. Osipov: Vše, co Bůh rozprostírá kolem nás jako okolnosti, v nichž je nám dáno vést své životy, a jak Bůh ve své prozřetelnosti řídí události, má sloužit k vytvoření těch nejlepších podmínek k tomu, abychom poznali naši nemoc. A to by asi měl být základní zorný úhel našeho pohledu na kosovskou prohru. Bůh nás chce očistit. A my především musíme přijít na to - od čeho. Co děláme, my pravoslavní po celém světě, špatně? Neopíráme příliš své naděje o tento svět? Nezapletli jsme svá srdce do hemžení červivé dočasnosti? Nedoufáme snad v cokoliv lidského? Pak bychom nakonec byli dozajista oklamáni a posléze opuštěni Bohem i lidmi...
Případ první. Za hlavní z tragických okamžiků dějin pravoslavné církve bychom zřejmě mohli považovat pád Byzance (1453). Historikové se předstihují v rozebírání historických geopolitických, sociálních či politických důvodů pádu Konstantinopole do rukou Turků. V pravoslaví se však většinou nepochybuje o tom, že duchovní (a tudíž klíčovou) příčinou velkého Pádu je předchozí podepsání unie s Římem (florentská unie, 1439) - čili sjednocení byzantské církve s římským papežem. Ačkoliv lid v Byzanci unii rozhořčeně odmítl, císařem byla unie podepsána a byla platná, protože byzantský císař měl i významné církevní postavení a z duchovního hlediska právoplatně zastupoval svůj lid; a proto Bůh nejen jeho ale celý byzantský stát zavrhl. Císař jako osoba zaplatil za zradu pravoslaví ihned: jeho milovaná manželka zemřela při podepisování unie na mor; zůstal bezdětný a osamělý. Na jeho říši se začala připravovat zhouba, která dorazila za 14 let a nepomohly žádné hradby, které císař ve zlém tušení tak pečlivě opravoval a posiloval. Císař unii podepsal, protože přestal spoléhat na Boží pomoc; podřídil Byzanc papeži, o němž už bylo jasné, že je heretický (viz posléze i známý veřejný výrok sv. Marka Efezského, který se při odborných disputacích ve Florencii sám přesvědčil, jak na tom papisté ve věrouce jsou: "Latiníci nejsou schismatiky ale heretiky," což vstoupilo do dějin). A to vše proto, aby císař získal vojenskou pomoc ze Západu, kterou papež slíbil zajistit. Lze si snadno představit, že Bůh mu pravil: "Blázne, neočekáváš pomoci ode mne, ale od odpadlého papeže, a podle toho to s tvou říší dopadne." Bůh odňal od unionisované Konstantinopole svou záštitu, přesvatá Bohorodice opustila Město. A papež, na něhož císař tak spoléhal, zradil. Jak výstižně napsal S. Runciman: "Byzantinci, ač zaplatili za západní pomoc převysokou cenu, byli ošizeni..." Byzanc sjednocenou s papežem Bůh už nepotřeboval. Její úloha v dějinách skončila.
Případ druhý. Ruská katastrofa. "Velká říjnová socialistická revoluce", jak se ten Boží bič jmenuje plným jménem, není jen katastrofou sociální či politickým experimentem. Je především jevem církevním. Dnes se v Ruské církvi již otevřeně hovoří o tom, že revoluce (1917) byla důsledkem vnitřního stavu předrevoluční Ruské pravoslavné církve, od něhož se odvíjel úpadek společenský a morální (běžně na to poukazuje i prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipov). O skutečném hroucení církve existuje bezpočet dokladů. Vypráví se o úpadku mnišstva, rozpadu duchovního života, pronikání západní věrouky. Výmluvným svědectvím je např. zásadní odpor tehdejších biskupů v synodu proti svatořečení ct. Serafíma Sarovského, které se nakonec uskutečnilo až na osobní příkaz cara. Do učení církve závažně pronikaly pokleslé západní vlivy a to na všech úrovních duchovního života: v církevní kultuře a liturgii, v myšlení a hlavně v narušování víry (např. v knihách té doby běžně najdete heretické učení katolického tridentského koncilu o transubstanciaci při proměnění svatých Darů na Tělo a Krev Kristovy), dokonce to došlo tak daleko, že podle některých zpráv dokonce bylo těsně před revolucí přijato dávno odsouzené heretické západní učení o stvořených energiích... Toto uchvácení Západem, jeho duchovním klimatem, našlo odraz i ve společenských proudech a hnutích, které přes různé anarchistické projevy vedly přímo ke společenským otřesům, pro něž bylo charakteristickým rysem zavrhování všeho tradičně ruského či byzantského a potažmo i pravoslavného, a nekritické přijímání a velebení všeho západního. To je podhoubí sociálního zemětřesení, z něhož vyrostla bolševická revoluce. Revoluce je v tomto světle nejen Božím trestem, ale zároveň očištěním Ruské církve - lépe řečeno, záchranou církve pro budoucnost. Současná probíhající obnova ruského pravoslaví by nebyla možná bez znovuzaložení Ruské církve na nové mučednické krvi.
Co mají oba případy společného? Nápadný je na nich jako společný jmenovatel: sblížení s Římem, příklon k Západu. Zdá se, že nakolik se pravoslavná církev přibližuje Římu, natolik slábne její duchovní síla, až nakonec od ní Bůh odnímá svou ochranu. (S podobným hodnocením vztahu k Římu se dnes běžně setkáte v Řecké státní církvi; nikoliv však v Konstantinopolském patriarchátu :-)
Zopakujme: jedinou naší nadějí už je jenom Bůh. A tak to vlastně má být.
A zřejmě právě k tomuto poznání nás má vývoj světa přivést: abychom přestali spoléhat na cokoliv lidského, na všechny naše síly, lidské dohody, přísliby podpory či peněz, na paragrafy práva, sliby cizích vladařů a mezinárodní smlouvy či pakty, natož na zbraně. Stavem světa nás chce Bůh dovést k tomu, abychom spoléhali jen a výlučně na Něho. On se nás musí zastat. On se musí do věci vložit. Jestli tady na tom světě jsou ještě lidé, kteří mají (jak říká starec Paisij) právo na Boží zastání a jeho ostrý zásah, pak On to bezpochyby učiní. A pokud je stav světa i stav náš už tak špatný, že Hospodin nechá "hříšníky, aby dál tančili na našich zádech" (žalm z kathismy 18.), pak se děj vůle Boží. Ať jdou dál věci svým směrem a nechme svět, ať spěchá ke svému konci.
P.S.
První prohra na Kosově poli byla roku 1389. Následovala dlouhá doba tureckého jařma, v němž církev obstála a uhájila svou existenci, ba upevnila své vnitřní síly. A tak se tato prohra nakonec obrátila ve vítězství duchovní síly pravoslaví nad islámem. K čemu povede dnešní druhá prohra? Podle reakce Srbů, kteří se v drtivé národní většině neobrátili především k použití síly ale k modlitbě, se zdá, že není všechno ztraceno...
Zobrazit příspěvek č. 333 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 3. 2008
Znamení doby - lékaři jsou pokutováni za to, že dítě přežilo
Zamyšlení nad jedním nepovedeným abortem:
http://myska.bigbloger.lidovky.cz/c/26957/List-Rimanum-2-odst4-Coz-nevis-ze-Bozi-dobrota.html
Zobrazit příspěvek č. 332 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 3. 2008
O pýše ctnostníka a pokoře hříšníka
Neděle o celném a farizeovi
Za onoho času pravil Pán toto podobenství...
18,10 Dva muži vstupovali do chrámu, aby se modlili, jeden farizeus, a druhý publikán (celník).
18,11 Farizeus stoje, takto se sám v sobě modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, zloději, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento celník.
18,12 Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu.
18,13 Celný pak zdaleka stoje, nechtěl ani očí k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsa svá, řka: Bože, buď milostiv mně hříšnému.
18,14 Pravímť vám: Odšel tento, ospravedlněn jsa, do domu svého, a ne onen. Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen.
(Evangelium podle Lukáše 18. kap., překladu kralického jen zlehka adaptovaného)
O celnících jsme tu hovořili již minule. I dnes k nám přichází jeden člen "celnického družstva" a opět reprezentuje morální i mravní dno společnosti. Do chrámu však nejdříve napochodoval farizej v plné polní - v celé své honosnosti, v rouchu s velikými střapci (které manifestovaly jeho kromobyčejnou zbožnost). A hrne si to přímo před oltář - na střed chrámu. Přece se on, důstojná a ctěná osoba v izraelské společnosti, nebude modlit někde v koutě. Do středu chrámu si stoupne, pěkně před oltář.
Jeho pýcha byla taková, že toužil nejen po prvním místě mezi lidmi, ale dokonce i před Bohem. V modlitbě. A hned jde na to.
A ještě někdo je tu... Tam, vzadu. "Kde ten se tu vzal? Z jaké peleše lotrovské asi vylezl? No, nevadí, alespoň bude mít Bůh srovnání..."
------------------------
Dva hříšníci přicházejí do chrámu, aby se stanuli před Bohem. Jeden je možná hříšný více jiný méně. Jenže hříchy mají oba. Tudíž oba jsou před Bohem mrtví. Někoho zabíjí mnoho hříchů, jiného zabíjí třeba jen jeden hřích. Leč výsledek je stejný - duchovní smrt. Malé přirovnání: když někoho přepadne vrah v temné uličce a zabije ho nožem, není podstatné, jestli ten nůž byla veliká a dlouhá kudla nebo to byl kapesní zavírací nožík. Výsledek je stejný bez ohledu na velikost vražedné zbraně - oběť je mrtvá. Nemůžeme říci, že po vykrvácení od rány malým nožem by byl nebožtík méně mrtvý než od rány velkou kudlou.
Tedy do chrámu vstupují dva hříšníci, dva duchovně mrtví lidé. V tom mezi nimi není podstatného rozdílu. Zásadní rozdíl však spočíval v tom, že jeden z nich viděl své hříchy a druhý ne.
Proč?
Jak se ukazuje, tak prvotní pohled na oba hříšníky, srovnání, kdo z nich je větší hříšník a kdo menší, bylo nedokonalé. Celník měl mnoho zřejmých a všem známých hříchů, kdežto farizej byl počestným pánem, slynoucím zbožností a dodržováním Božích ustanovení. Jenže vedle viditelných hříchů a viditelných ctností, jsou tu ještě neviditelné hříchy a neviditelné ctnosti, které se zviditelnily až na chování obou lidí v chrámu. Ukazuje se, že celník vedle všech svých hrozných a nechutných hříchů měl i veliké ctnosti: pokoru, pokání a zření své hříšnosti. Kdežto farizej měl vedle všech známých a všude chválených ctností i jeden veliký hřích, nejhorší hřích, jaký člověk může mít: pýchu, což je hlavní satanský hřích, kvůli němuž byl stižen duchovní slepotou.
Jsou-li askeze a plnění všech Božích přikázání a kánonů provázeny pýchou, je taková "zbožnost" ďáblu pro smích. Vždyť on sám nic nejí, nic nepije, nikdy nespí a vládnul mocí Bohem ustanoveného řádu celého kosmu - jen jediný hřích ho svrhl s nebe, takže letěl jako blesk: pýcha.
Jinými slovy: můžeš dodržovat všechny kánonů otců, jet podle starého juliánského kalendáře, mít všechny spisy svatých otců v malíčku, psát složitá teologická díla, nebo sloužit Božskou liturgii každý den a celý denní bohoslužebný kruh k tomu, modlit se 10.000 střelných modliteb dennodenně, můžeš půstem vysušit tělo, prožít celý život na poušti, a nebo stavět nemocnice, rozdat svůj celý svůj majetek chudým, či konat misie, vydávat knihy... - můžeš se třeba přetrhnout ve své snaze o zbožnost, nevykořeníš-li pýchu, ďábel se ti směje. A ty zůstáváš stále tím farizejem z dnešního evangelijního podobenství, který se míjí s Božím ospravedlněním.
Máš-li v sobě pýchu, pak všechny úkony a skutky zbožnosti tě nejen nepřibližují k Bohu, ale od Boha tě naopak vzdalují. Proto zůstává prvořadým úkolem duchovního života "mikroskopem" prohledávat svou duši a hledat tam bacily pýchy a nemilosrdně je dezinfikovat ponížením se a sebezapřením (jak by to tak podobně mohl říci starec Paisij). Je potřeba vyhledávat šlahouny sebedůvěry, egoismu a dalších mutací pýchy, které se ovíjejí kolem duše člověka (a tak často se maskují jako zbožnost), a sekat je, rvát je z kořenů odseknutím své vlastní vůle. To se však snadněji řekne, než učiní. Tak už to chodí.
Někdy se stává, že dosahovat pokory je velice obtížné pro církevní duchovní a učené teology. Ti to mají totiž nejtěžší. Zvláště teologové - aby dosáhli pokory, musejí ze srdce vyhnat vše, co se ve školách a knihách našprtali o Bohu. A to jde velice těžko vzhledem k tomu, že tyto "zbožné vědomosti" vytvářejí milované ego učence a dávají mu magickou sílu vytvářející iluzi, že člověk něco pochopil o Bohu.
Zajímavá je otázka: kdo z těch dvou, o nichž dnešní evangelium vypráví, byl teolog? Lidé v Jerusalemě by odpověděli bez pochybností: farizej. Ježíš však odvětil na tuto otázku přímo a jednoznačně: celník. Zdali se Kristus Pán vyjádřil o celníkovi jako o teologovi? Samozřejmě! A právě o tom se vyjádřil v poslední větě našeho evangelijního podobenství: "... odcházel z chrámu ospravedlněn." Co to znamená v tehdejším jazyce? Ospravedlnit znamená učinit znovu spravedlivým, očistit od poskvrny. A co jiného je teologie než uzdravení a očištění srdce, aby vidělo - a tudíž poznalo - Boha?! Celník je prototypem teologa.-------------------
Co vlastně znamená slovo "teologie"? Učení o Bohu. Slovo o Bohu. O Bohu se může vyslovit jen ten, kdo o Něm něco ví. Ví o Něm něco podstatného jen ten, kdo Boha skutečně poznal. A Boha poznal ten, kdo Ho zřel skrze své očištěné srdce. Jen takový člověk je pravým teologem, který se může o Bohu vyslovit. Jen ten, kdo poznal Boha, může o Něm učit.My jsme si bohužel zvykli používat toto slovo v jiném významu - knižní vzdělanec, učenec teologických věd ve školském systému. A to je skutečné neštěstí. Nic tak spolehlivě neničí duchovní život a nerozleptává srdce zbožného člověka, jako studium teologických traktátů mimo správný duchovní rámec. To je důvod, proč na bohosloveckých školách je studium vždy spojováno se seminářem, k němuž patří intenzivní modlitební a bohoslužebný život osazenstva v jakési klauzuře. Studenti jsou duchovně vedeni spirituálem, který se v průběhu studia snaží, aby nabýváním vědomostí nechřadnul duchovní život a srdce nebylo zkaženo racionalistickým studiem mnohých teorií, ale bylo udržováno v pokoře a prostotě. Jestli při studiu teologie ztratíš prosté srdce, tak jsi prohrál. Tisíckrát blíže k Bohu a prospěšnější pro církev je neučený zbožný člověk prostého srdce, než vzdělaný farizej se zmateným srdcem.
Bohopoznání čerpá Církev z evangelia a svatých Tajin, víry, modlitby a duchovního života. To je jediné pravé bohopoznání, které neustále žije (nezávisle na knihách) v duchovním životě Církve. Jak pravil starec Siluan šokovanému západnímu profesorovi: "Kdyby církev přišla o všechny své knihy, tady na Athosu žijí mniši, kteří by to mohli všechno napsat znovu (myslí tím: z jejich vlastní duchovní zkušenosti). Dnes nic nepíšou, protože to, co je potřeba, je už napsané." Jiní otcové říkali, že všechna díla svatých Otců byla napsána jen proto, že nedokážeme správně číst a přijímat Evangelium, a tak ho Otcové svými traktáty vykládají.
Skutečná čili pravá teologie tudíž nemá se školami nic společného. Je to duchovní poznání Boha, které se děje v Církvi za účasti svatých Tajin skrze víru, modlitbu, přísnou mravnost, askezi, a hlavně v hlubokém pokání, které má sílu rozbít lidské ego. Jen třem svatým dala Církev přízvisko "theolog" - a to sv. apoštolu Janu, sv. Řehoři Naziánskému a sv. Simeonovi - a všem kvůli jejich důvěrnému proniknutí do Božích tajemství, které bylo výsledkem jejich vysokého duchovního vzletu. Teologie pro ně byla bohopoznáním - cestou ke zbožštění (theosis). Poznej Boha, a pak teprve o něm mluv. Někteří teologičtí doktoři občas vzbuzují dojem, jako by byli přesvědčeni, že budou-li o Bohu co nejvíce hovořit, pak ho tím skutečně poznají.
Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.Farizej si neuvědomoval svůj hřích, svou duchovní nemoc, a proto se domníval, že nepotřebuje duchovní uzdravení. To je zásadní rozdíl od celníka. Proto se celník nikoliv farizej stal předobrazem křesťana. Vždyť Bůh praví: nepotřebují zdraví lékaře nýbrž nemocní. Opět se dostáváme k terapeutickému aspektu křesťanství. Biskup Hierotheos z Navpaktu vskutku výstižně píše: "Věřit v Boha bez podstoupení léčení v Kristu není vůbec víra."
Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.
Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.
(1. Janova 1,8-10)
A dále píše: »...práce církve je terapeutická. Snaží se uzdravit lidské nemoci, zvláště nemoci duše, které je souží. Toto je základní učení Nového zákona a církevních Otců. ...Jde o léčení hříšníka čili "člověka s dysfunkcí osobnosti". A nejde tu o psychologické (či psychiatrické) pojetí osobnosti, ale o uzdravování kořenů osobnosti, které leží mimo dosah psychologických či psychiatrických nástrojů a metod.
Znova zde chci zdůraznit nezastupitelnost Církve. Děkuji velmi knězi a profesoru Janu Romanidesovi při zdůrazňování této skutečnosti v jeho dílech. Jsem přesvědčen, že je velmi sečtělý v 'niptických' otcích -- zvláště v dílech obsažených ve Filokalii -- a tak pochopil pravý význam křesťanství. Věřím, že je to jeho velký příspěvek. Protože v této době, kdy je křesťanství představováno jako filozofie anebo intelektuální teologie anebo kulturní a populární tradice -- zvyky a obyčeje -- on uvádí toto učení o terapeutickém oboru a léčení.«
»Patristická tradice není ani sociální filozofií ani morálním systémem a není ani souborem náboženských dogmat: je to terapeutická metoda.« Činnost mysli (noetická energie), která vytváří modlitbu v srdci, je jakýmsi fyziologickým orgánem, který mají všichni a který potřebuje uzdravit. »Ani filozofie ani žádná ze známých přírodních či společenských věd není schopna vyléčit tento orgán. To může být provedeno pouze způsobem života dle 'niptického' a asketického učení otců. Proto ti, kteří nejsou léčeni, nemají obvykle ponětí o existenci takového orgánu.« (Píše J. Romanides citovaný vl. Hierotheosem, který hned pokračuje:)---------------------------
»Takže v církvi jsme rozděleni na nemocné, kteří podstupují uzdravující terapii, a na ty, -- svaté -- kteří už byli vyléčeni. "Otcové nerozdělují lidi na morální a nemorální nebo dobré a špatné na základě morálních zákonů. Toto dělení je povrchní. V hloubi je lidstvo nemocné na duši rozděleno, na ty, kteří jsou léčeni, a ty, kteří jsou vyléčeni. Všichni, kteří nejsou ve stavu duševního osvícení, jsou nemocní na duši... Není to jen dobrá vůle, dobré rozhodnutí, morální praxe a náboženská úcta k pravoslavné tradici, co činí pravoslavného pravoslavným, ale očišťování, osvícení a zbožštění. Tato stádia léčení jsou cílem života Církve a přijímání svatých Tajin, jak o tom svědčí liturgické texty."
Z toho, co bylo doposud řečeno, je jasné, že křesťanství je především věda, která léčí, to jest psychoterapeutická metoda a léčení. Totéž by mělo být řečeno o teologii: není to filozofie, ale hlavně terapeutický kurs. Pravoslavná teologie jasně ukazuje, že je na jedné straně plodem terapie, a na druhé straně léčebným procesem. Jinými slovy, jenom ti, kteří byli uzdraveni a dosáhli společenství s Bohem, jsou theology, a jen oni sami mohou ukázat křesťanům pravou cestu, po níž lze dosáhnout 'místa' vyléčení. Takže teologie je obojí: jak výsledek, tak i metoda léčby.«
V pateriku se nám zachovalo něco z moudrosti otců egyptské pouště:
Někdo jednou přispěchal ke starci a vzrušeně hlásil: "Někteří říkají, že vidí anděly!" ale starec suše odvětil: "Blažený je ten, kdo vždycky vidí své hříchy."
O čem se tu vlastně hovoří? Pochopitelně o tom, že vidět své hříchy má daleko větší hodnotu, než vidět cokoliv jiného. Žádné jiné zření totiž nemá podstatný význam pro věčný život. Skrze zření svých hříchů můžeme spatřit Ježíše.
Jenže je tu ještě něco. Hřích má jednu hroznou vlastnost: oslepuje oči srdce a ty se pak stávají nevnímavé - a to především k hříchu. Jakoby hřích měl nějakou sebemaskovací vlastnost, aby nebyl viditelný.
Když Adam s Evou porušili Boží příkaz - tam pod tím stromem v ráji - tak se jim otevřely oči a zjistili, že jsou nazí. Co to znamená - otevřely se jim oči? Ve skutečnosti se tím míní, že v ten moment oslepli. Ztratili duchovní zření. Viděli už pouze to, co je vnější. Zároveň je opustila blahodať, která je zahalovala. A ztratili nevinnost, která vylučuje stud.
A jak se to ihned projevilo? Oslepli vůči hříchu - najednou nechápali, čeho se dopustili. Neviděli pak už svůj hřích. Ztratili schopnost pokání. Začali vinu házet na sebe vzájemně. Když se jich Bůh tázal - formuloval svou otázku jako výzvu k pokání: "Adame, kde jsi?" (tj. podívej, kam ses to dostal). Když to Adam nepochopil, táže se znovu: "Nejedl jsi snad z toho stromu...?" Jak přirozené pro upřímnou a čistou duši by bylo odpovědět: "Je to tak. Odpusť. Byl jsem sveden, ale stále tě miluji a chci to napravit." Leč to už Adama ani nenapadne. Jeho mysl už pracuje jinak - nikoliv svobodně, ale podle zákona hříchu. Místo toho tedy sehrají s Evou trapnou a nedůstojnou scénku - Adam: "To ona za to může." Eva: "To had to způsobil." Ztratili schopnost pokání a odvahu přijmout odpovědnost za své činy. Ospravedlňovali sami sebe a stali se slepými ke své nemoci. Tím podali Bohu důkaz, že se infekce hříchu už prožrala do jejich srdce až do samotné podstaty, přirozenosti člověka. Tehdy se zrodilo farizejství.
K čemu je vidět anděly, když nevidíš svůj hřích?
----------------------
Farizej v dnešním evangeliu měl všechny důvody být se sebou spokojen. V rámci své zbožnosti plnil, co měl. Jeho problém tkví v tom, že jeho zbožnost byla iluzí, sebeklamem, jeho osobní náboženství bylo falešné. Otcem, k němuž se modlil, nebyl ve skutečnosti Otec nebeský, ale ďábel (Jan 8,41-44). Farizejská zbožnost je tudíž ve svých krajních formách jakousi formou satanismu.
Farizej nepochopil, že zákon je tu proto, aby člověka usvědčil.
Všechno sice nastudoval, veškeré levitské předpisy a ustanovení měl v malíku. Jenže nic při tom nepochopil. Stejná situace je dnes mezi slovutnými teology. Občas se setkáš s učencem, který toho zná tolik z teologie, biblistiky, patristiky, dogmatiky... - leč on nic nepochopil. Žongluje s výroky Písma a citáty svatých Otců jako klaun s kuželkami, ale je to jen mudrování, které málokoho nadchne či inspiruje. Kvůli takové nauce nikdo svůj život neobětuje.
(Možná právě proto je dnes málo křesťanů: máme mnoho studovaných teologů ale málo svatých.)
Starec Paisij athonský školské teology často kritizoval. Jednou o nich pravil: naučili se díla svatých Otců ale při tom nezískali jejich ducha.
Je to stále působící pokušení - uhnout před skutečným duchovním životem, který je tím krvavým řezem do srdce člověka. Být křesťanem to je radost a bolest. Uhnout se dá různými způsoby: magickým pojetím bohoslužebného života církve, právnickým uchopením posvátných kánonů, racionalistickým mudrováním teologickým - čili neustálým obráběním svatootcovské teologie či přeskládáváním výroků svatých otců, jako by to byly kostky na hraní. To všechno je vlastně únikem před skutečným duchovním životem, hlubokým pádem, který se děje za honosnou fasádou stoprocentně svatootcovského dědictví.
Jeden možných způsobů úniku je však stoprocentně dědictvím toho dnešního farizeje: náboženství představit jako (delší či kratší) soupis předpisů, jejichž naplněním vzniká věřícímu nárok na nálepku: "Bůh je se mnou spokojen, jsem dobrým služebníkem Božím."
Dříve se pokušení tohoto druhu úniku projevovalo v křesťanství hlavně tzv. "židovstvováním". Vytrvale se objevovalo v různých mutacích a klonech v Rusku. Hereze tohoto druhu byla tvrdě odsouzena i sněmovně. A ten zápas trvá vlastně dodnes. V západním křesťanství nalezlo "židovstvování" spousta způsobů jak se zabudovat do myšlení a života západních církví, a dnes už tam tyto projevy tvoří tak samozřejmou součást života církví, že nikoho ani nenapadne, že je to prvek původnímu křesťanství naprosto cizorodý (jedním z takových případů svědectví, že se západní křesťanství částečně vrátilo do sféry starého zákona, je - podle prof. A. Osipova - duchu křesťanství odcizený akcent položený na Desatero, kdežto křesťanské sféře blahodati odpovídá klást důraz spíše na devatero blahoslavenství; samozřejmě i papismus je jasným produktem starozákonního myšlení - jediný chrám v Jerusalemě pro veškeré židovstvo odpovídá jediné hlavě univerzální církve v Římě atd.).-----------------------
Dnes se toto pokušení projevuje např. zájmem západních křesťanů o islám (zájem stále roste a spěje k masivním konverzím k islámu, který si vcelku upřímně nehraje na žádný ekumenismus a ne-prozelytismus). Proč ten zájem? Náboženství muslimů také předkládá jasné stručné požadavky, které lze při troše úsilí splnit, vést ritualizovaný duchovní život a odměnou je člověku hřejivý pocit, že může být s sebou spokojen. Že je dobrým věřícím.
Nu, a poslední zastavení nad dnešním evangeliem na závěr.
Farizej se modlil: "Bože, děkuji ti..." Co je na tom špatně? Vždyť i my často při bohoslužbách děkujeme. Sv. Theofan Zatvornik praví, že »bohumilé díky jsou naplněny pokáním. Bez pokání jsou díky skrytou sebechválou, což se jasně projevilo na dalších slovech farizeje: "děkuji ti, že plním, co mám plnit," a nebo skrytým odsuzováním druhých lidí: "děkuji ti, že nejsem jako ten celník."«
Poučení: dobré skutky, půst a modlitba jsou obojetné. Mohou přibližovat k Bohu, ale mohou i od Boha vzdalovat.
Pokud nás půst a modlitba nevyučí v lásce a pokoře, pak nám duchovně škodí. Farizejství kvete v každé době, a rozkvétá všemi barvami i dnes mezi křesťany.
Správná modlitba je vždycky kající modlitba. "Pokání člověka to je Boží svátek," říkal sv. Efrém Syrský. "Odměna se dává za pokoru a nikoliv za námahu." Ne za půst, ne za modlitby, ne za dobré skutky. Leč tomu, kdo se poníží. Ne tomu, kdo se snaží, aby vypadal menším, než jest, ale tomu, kdo vidí svou nepatrnost kvůli svým hříchům. Kdo uvidí, do jaké hlubiny ho stáhnul hřích, pochopí, že hlouběji se už nemůže dostat. Klíčem k velikosti člověka je pokání, stejně jako se v tajemství Kristovy pokory ukázala krása a dokonalost Boží lásky.
Do jaké míry jsi v duši blíže k Bohu, do té míry vnímáš velikost svého hříchu. Jan Křtitel (o němž se v Písmu píše, že je největším z lidí) se považoval za nehodného, aby Pánu Ježíši jen rozvázal řemínek na jeho obuvi. Když se prorok Isaiáš ocitl v Boží přítomnosti a viděl Boha sedícího na trůnu, pocítil svou hříšnost: "Běda mě! Zahynul jsem! Jsem člověk nečistých úst..." Když se apoštolu Petrovi zjevila Boží síla skrze zázračný rybolov pravil: "Odejdi ode mne, Pane, jsem hříšný člověk." Kvůli blízkosti Bohu se apoštol Pavel prohlásil za prvního (tj. největšího) ze všech hříšníků (jeho slova opakujeme vždy před svatým přijímáním; běda nám, opakujeme-li je pouze ústy).
Touto nedělí naplno začíná čtyřnedělní přípravné období před začátkem Velkého půstu, svaté Čtyřicátnice, což je doba pokání, světlého pláče nad hříchy, které v sobě odhalujeme. Myslím, že po tom všem už není nikterak potřebné zdůvodňovat, proč tradice Církve vybrala právě čtení o celném a farizeovi, aby nás vypravila na cestu velkopostní.
Žijeme ve světě, kde stále slábne vnímání hříchu. Žijeme ve společnosti, která brzy "nebude znát hřích" a jedinou její starostí bude zajistit, aby hřích byl bezpečný. Hřích dnes už skoro nikoho netrápí, jediné, co lidi znepokojuje, jsou následky hříchu: nemoci, přírodní katastrofy, války, vnitřní prázdnota a zoufalství. Dokud budeme všechny síly vynakládat jen na to, jak překonat následky hříchu, ale hřích budeme pokrývat, dokud nepřineseme Bohu pokoru a pokání, budou následky hříchy činit náš život více a více nešťastným.Svatí otcové dí, že člověk nevidí ani tisícinu zla, které je ve světě, a nevidí ani tisícinu Boží lásky ke světu. Není potřeba zoufat nad zlem světa. Hřích nikdy nebude silnější než Boží milosrdenství. A čím více bude triumfovat zlo, tím mocněji bude působit Boží Duch. "Když se rozmnoží hřích, rozhojní se blahodať" (Řím 5,20). Možná, že ještě nikdy nebyla v církvi vidět síla Kristova tak, jako dnes. Právě nyní jsou voláni kající hříšníci, aby vešli ve slávu, protože se přiblížilo Království Nebeské.
Stále rychlejší upadání do otupělosti vůči hříchu je alarmující. Lidé ztrácejí citlivost ke hříchu. Např. dávný hřích smilstva dnes většina lidí nahlíží spíše jako projev lásky a svobody. Vlastně to pak už není vůbec žádný hřích, ale spíše ctnost. Dávný hřích homosexuality - dnes je to jen jiný styl života. A jestliže ty hrůzné skutky zatím ještě nejsou okrášleny aureolou ctnosti, tak už alespoň nejsou vnímány jako nemravnost. Je to prostě pouhá jinakost. A neúcta k jinakosti zavání netolerantností, a vůči ní je společnost vysoce citlivá - netolerantnost k jinakosti je pro současníky bez diskuzí pokleskem, resp. špatností či zločinem.
A nejde tu o to, abychom se jako křesťané vyvyšovali nad mravní zkažeností světa. Pak bychom byli jako ten farizej z dnešního evangelia. Má to však znamenat, že křesťan v obavě, aby nebyl vnímán jako farizej, musí mlčet k rozmáhajícímu se hříchu? Vždyť apoštol Pavel píše: "Usvědčuj hřích!" Křesťanská pozice není nadmutým mravokárenstvím, ale soucitem s těmi, kteří krvácejí hříchem. Vždyť si tím způsobují nemírnou bolest už tady, a poté nekončící utrpení tam. Slova usvědčení přinášíme světu jako lék.
Když křesťanství hovoří o hříchu, tak nejen kárá, ale především zvěstuje cestu k odpuštění. Nejsme tu, abychom soudili a odsuzovali (jako ten farizej), ale abychom usvědčením hříchu diagnostikovali nemoc světa a přinášeli evangelium o odpuštění hříchů jako lék na všechny nemoci.
Je to jakási zvrácená zákonitost. Čím více je ve světě hříchu, tím méně je hřích vnímán jako hřích. Jako by zdegeneroval jakýsi morální "pud sebezáchovy". Dokud člověk nezačne vnímat, že hřích je hříchem a co je to hřích, pak bude stále hledět na druhé lidi s pýchou. Jak mám totiž vidět svůj hřích, když nevím, co je to hřích? Jak se mají světští lidí přestat opájet svou domnělou spravedlností, když jim dnes už nikdo neříká, v jakém hříchu žijí? Proto by měli křesťané odložit falešné ohledy a přivádět lidi k pokání: ukázat jim jejich hřích a jejich nemoc, a ukázat jim cestu k očištění a uzdravení.
Zobrazit příspěvek č. 331 jednotlivě
Administrátor
--- 26. 2. 2008
Katolická církev a Kosovo
Biskup Malý: "Tragédie roku 1948 se nesmí opakovat" - ale myslí to zřejmě ve smyslu: už ne tak, aby to škodilo našim zájmům
Četl jsem, že v neděli se v katedrále sv. Víta konala vzpomínka na oběti komunismu. Bohoslužbu vedl biskup Václav Malý, který označil únorové události roku 1948 za tragédii, která by se už nikdy neměla opakovat.
Ať mi ekumenisté všech zemí odpustí, ale ke stále rozkvétajícímu pokrytectví vatikánské hierarchie se mlčí opravdu těžko. Vždyť to, co se právě děje v Kosovu a co se dělo v bývalé Jugoslávii, je nejspíše mnohokrát horší než únor 1948, a římsko-katolická hierarchie to schvaluje (žehnala bombardování Bělehradu, stejně jako žehná kosovským Albáncům při odtržení části Srbska)! V Kosovu jsou vypalovány pravoslavné chrámy a jsou vražděni a vyháněni pravoslavní křesťané, a tamní katolický prelát uprostřed té hrůzy povzbuzuje Albánce. Je porušováno mezinárodní právo a Vatikán tiše evidentně podporuje teroristy a separatisty.
Teď prožívají Srbové v Kosovu svůj hrůzný "únor 2008" a katolická hierarchie stojí na straně "komunistů" - tedy těch, kdo v "kosovském únoru" hrají tu roli, kterou v "našem únoru" hráli komunisté.
Jenže zatímco "naši komunisté" chrámy zavírali, tak kosovští "komunisté" chrámy vypalují a vyhlazují z povrchu země. Zatímco "naši komunisté" perzekuovali duchovní a agitovali věřící, aby nechodili do chrámů, tak kosovští "komunisté" všechny pravoslavné vyhánějí ze země (pokud je tedy nezabijí). To jsou dva "únory" a dva úplně rozdílné postoje biskupů Vatikánu.
Vypadá to, jako by se v průběhu posledních patnácti let katolická církev inspirovala marxistickým "proletáři všech zemí spojte se" (což bylo komunistickým heslem třídní nenávisti). A jen s mírnou modifikací místo něho vatikánská internacionála proklamovala: "nepřátelé pravoslavných Srbů spojte se!"
Cožpak toto pokrytectví nikdy neskončí? Proč o míru vždycky nejhlasitěji mluví ti, co nejvíce zbrojí?
Biskup Malý řekl při kázání mj.: "vzájemnost stojí na úctě jednoho člověka k druhému a na chápání toho, že každý je jiný." A tohle nám hlásá z kazatelny biskup církve, která nedávno blahořečila biskupa Stepanice, ochránce a duchovního otce chorvatských klerofašistů, který nese spoluzodpovědnost za genocidu spáchanou na Srbech v Chorvatsku jen pár let před naším "vítězným únorem". Proč v taková výročí raději nemlčí hierarchie církve, jejíž církevní historik prý prohlašuje hrůzy páchané tenkrát římsko-katolickými duchovními a mnichy na Srbech za vymyšlené (to už je snad prakticky podobné jako popírání holocaustu), což spolu s blahořečením Stepanice nejspíš něco vypovídá o vztahu katolické církve k této temné kapitole jejích novodobých(!) dějin. (Podotýkám: Stepanic to není nějaká středověká inkvizice - i dnes ještě žijí pamětníci.)
Zobrazit příspěvek č. 330 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 2. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo
NATO: Bezpečnost zajistíme
Kosovští Albánci oslavují v centru Prištiny nezávislost
Nezávislé Kosovo: Tečka za komunistickou Evropou
Brusel finišuje s přípravami na samostatnost Kosova
Velká Albánie prý nebude
Srbům z kosovského Belfastu nastává nejistá budoucnost
* *
Tolik několik titulků z českých médií. A tolik očividných lží a demagogie.
NATO „hlídalo“ v Kosovu celá léta pouze albánskou lůzu, aby ji při vraždění bezbranných lidí nikdo (srbská policie) nerušil.
Albánci oslavují nezávislost? Nezávislost?! Ohromující nezaměstnanost, organizovaný zločin v celé Evropě, pašování drog, prostituce, terorismus? Celá tato „společnost“ prolezlá kriminalitou je nezávislá na čem? Na kom? Finanční zdroje? Mafie a... EU!
V čem má být nezávislost Albánců v Kosovu tečkou za komunismem, to nelze tušit. Vždyť komunistická strana je v našem parlamentu!
Brusel finišuje s přípravami na samostatnost Kosova? Kdo je to ten „Brusel“? Lze ho hnát k zodpovědnosti, nebo je to nějaká beztvará masa, která se nezodpovídá nikomu?
Velká Albánie nebude opravdu jen „prý“. Žádné sliby už nemají cenu. Ať nikdo nic neslibuje. Ti ostří hoši z NATO nás dokonale přesvědčili, že jediné, co platí, jsou samonaváděcí rakety, inteligentní pumy, cynizmus a chuť páchat extrémní násilí.
Srovnání Kosova s Belfastem není na místě. Severní Irsko je okupováno (!), Kosovo je součást státu. Angličané vytvořili v Sev. Irsku pro sebe vhodné podmínky přistěhováváním anglických protestantů (to jsou ti /a jejich potomci/, kdo ve volbách hlasují pro setrvání v okupaci). „Většina“ pro hlasování od odtržení Kosova byla také uměle vytvořena, ale nelítostným pronásledování (genocidou) a vyháněním místních Srbů. Tak byla zajištěna „demokratická“ většina.
Co se týče „nejisté budoucnosti“ - nejistá byla i minulost i přítomnost pod „ochranou" Západu.
Turecko poslalo na kurdské rebely v Iráku tisíce vojáků
Tato správa už působí jen jako nejcyničtější výsměch celé situaci (a mezinárodnímu právu).
Z komentářů přitom vyplývá, že Kurdové jsou ve zcela jiné (mnohem horší) situaci, než Albánci v Kosovu, kteří se těšili mnoha výhodám (jednání s představiteli: Albánci jsou vítanými hosty na konferencích, ale Kurd Ocalan sedí v tureckém kriminále na doživotí; kurdštinou není radno mluvit, Albánci podobná omezení nemají apod).
Dokážeme si představit, že by Srbsko vyslalo tankové jednotky proti vraždícím a vypalujícím bandám Albánců nejen do svého Kosova, ale pronásledovalo je dokonce i do sousední Albánie? Znamená to, že už startují bombardéry NATO k útoku na Turecko? Znamená to, že se Turecko ocitne na „černé listině"? Že bude turecký prezident souzen v cizí zemi až zemře ve vězení, atd., atd?
Závěr tato stati nemá závěr, počkáme, co nám naše média zase přinesou.
PS: Česká televize označila dnešní sobotní demonstraci za akci extrémistů. Ačkoliv byly demonstrace dvě, viděli jsme pouze černé masky. „Díky“!
Boris
P.S.
Doporučuji ke shlédnutí na internetu (pokud jste neviděli):
Interview ČT24
22. 2. 2008 - 18:31 - ČT24
zajímavý např. vstup:
"nezávislost neuznalo Rusko a Čína", četl jsem, že ani např. Slovesko. Je to opět manipulace ČT?
Dále "odborník" už suveréně užívá pojem "Kosovci". Žádná taková národnost neexistuje!
Doporučuji na blog.aktualne.centrum.cz Dienstbierovy komentáře
Zobrazit příspěvek č. 329 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 2. 2008
Kosovo
Krátký pohled do historie i současnosti Kosova
Dr. Rajko Doleček Proč je nezákonné vyhlášení nezávislosti Kosova?
Zobrazit příspěvek č. 328 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 2. 2008
Z tisku ad Kosovo
Mrtví opouštějí Kosovo
Srbové, kteří prchají z Kosova, chtějí vzít s sebou kosti svých předků. Mají na paměti kosovské Albánce, kteří nedávno (2004) vykopávali hroby a vyhazovali ven kosti (jak to užasle sledovali čeští vojáci KFOR).
Podobně na konci bosenské války v r. 1995 někteří utíkající Srbové odváželi vykopané nebožtíky na střechách svých aut. Byl to strašlivý obraz definitivního loučení - návrat nebude nikdy. Nyní se tento hořký exodus odehrává v Kosovu.
"Začalo to zde v r. 2001," říká majitel firmy, která exhumace a převozy provádí. "Stále toho přibývá a nyní to bude zřejmě kulminovat."
Provedeno bylo už 100 exhumací (exhumace i s převozem do Srbska stojí 1000 Euro). Po vyhlášení nezávislosti se počítá s novým útěkem Srbů s dalším rozšířením provádění exhumací v této zemi, která je naplněna takovou nenávistí, že ani dávno mrtví zde nemohou mít pokoj.
(Credo.ru)
-----------------------
Kněz Vsevolod Čaplin z oddělení vnějších vztahů Moskevského patriarchátu připomněl kosovským Albáncům, že pokojný a úspěšný život nelze vybudovat na cizí úkor.
Vyhlášením nezávislosti porušuje kosovská samospráva mezinárodní právo v jednom z jeho nejvýznamnějších principů, jímž je nedotknutelnost územní celistvosti státu. Tento princip stojí na stejné úrovni jako idea lidských práv.
Jestliže světové společenství nedokázalo odvrátit toto přestoupení práva a ustoupilo politickému a mocenskému tlaku, pak tím byla uštědřena vážná rána samotnému právnímu systému mezinárodních vztahů.
O situaci v Kosovu mnohokrát hovořil patriarcha Alexij II. při svých veřejných vystoupeních i při osobních setkáních s představiteli států.
Dokud jedna strana konfliktu zažívá nespravedlnost a trpí, pak konflikt nelze považovat za vyřešený. To by si měli uvědomit všichni, kteří přijímají rozhodnutí ohledně Kosova a kteří na sebe berou odpovědnost za osudy tam žijících lidí.
(Interfax)
Zobrazit příspěvek č. 327 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 2. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo
Kosovo - petice - iniciativa - rozbory od dr. Rajko Dolečka
Zasílám odkaz na naše webové stránky, kde je možno přečíst další informace ohledně současného dění okolo Kosova – petice, chronologie z jistého úhlu pohledu, akce proti uznání nezávislosti...atd; aktivity ohledně Kosova jsou již dosti košaté, jsou atakováni politici, usilujeme o zařazení bodu Kosovo na jednání parlamentu.
V Kristu
Kliment
www.pravoslavi-strilky.cz/Kosovo.doc
----------------
P.S.
Pokud byste měli problém otevřít tento textový soubor pro MS Word přímo z webu, pak je možno si jej "ručně" stáhnout zvlášť ve dvou formátech:
kosovo-petice-dolecek.doc
kosovo-petice-dolecek.rtf
(Jedná se o identický textový soubor, přesně v té podobě, jak je na výše uvedené webové adrese. Klikněte pravým tlačítkem myši na název souboru a vyberte "uložit cíl jako")
Zobrazit příspěvek č. 326 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 20. 2. 2008
Právo?
Prosím, nejsme-li lhostejní k tomu, co se děje v Kosovu a nechceme-li slepě věřit tomu, jak nám to vysvětlí pan Alexandr Vondra, přečtěme si rezoluci RB OSN č.1244 ze dne 7.června 1999. Je běžně dostupná na internetu, např. nedávno ji znovu publikovalo sdružení Res publica. Tato rezoluce garantuje územní celistvost Srbska a nedotknutelnost jeho hranic, ostatně stejně jako všechny základní dokumenty OBSE. Bez ohledu na to, zdali jsou nám sympatičtí Srbové či Albánci, křesťané či muslimové, musíme, chceme-li být objektivní, uznat, že vyhlášení "nezávislého Kosova" je v rozporu s mezinárodním právem a jeho ZÁKLADNÍMI principy. Taktéž uznání Kosova kterýmkoli státem znamená porušení této rezoluce i principů OBSE. Skutečnost, že světové velmoci v čele s USA (a Afghánistánem...) "Kosovo" uznaly, ukazuje, jakou váhu tato usnesení pro ně mají. Ostatně Izrael porušuje taková usnsení už 40 let a nic se neděje... Jestliže tito lidé mají takovou úctu k principům mezinárodního práva, jakou úctu asi budou mít k ústavám svých vlastních států a k respektování právních norem obecně?
Jsme svědky vlkého zla na úrovni nejvyšší politické moci. Taková zla se stávala, stávají a budou stávat. Ať již je to Kosovo 2008, české pohraničí 1938 nebo vyvražďování původních amerických národů vyslanci "křesťanské" civilisace. George Bush a jeho osa dobra už křesťanství nejen diskreditují, oni ho již aktivně pomáhají ničit. Mohou si dovolit úplně všechno. Nemusejí se nikomu a ničemu zodpovídat a také to nedělají. Národ, který Evropu zachránil před Osmany a který jako jediný statečně vyčerpával Hitlera na Balkáně a který měl v přepočtu na počet obyvatel po Rusech nejvyšší oběti z II.světové války, je poučován národem, který si zabral území pro sebe prostřednitvím alkoholismu, dek s neštovicemi, podvodnými smlouvami a vraždami, který se ekonomicky zmohl na obchodu s černochy a jejich otroctví, který ještě před 90ti lety řešil, jestli Indiáni mohou mít americké občanství a ještě před 40 lety neměl vyřešeno, jestli bílí a černí mohou jezdit stejnými autobusy, který proto, aby se dostal první do vesmíru, byl ochoten zaměstnat Hitlerova dvorního konstruktéra V2 a který popravuje zločince injekcemi a elektrickým křeslem atd. atd., tento národ dává lekce z pojmů jako svoboda, spravedlnost, demokracie národu, který se 100 let před objevením Ameriky téměř sebeobětoval v bitvě na Kosově poli.
Co napsat více? Soužení budete mít ve světě..ale já jsem přemohl svět.
Marně se pídím po vyjádřeních pravoslavných církví (kromě srbské a ruské), pokud by někdo z čtenářů Ambonu na něco narazil, prosím, dejte vědět.
Zobrazit příspěvek č. 325 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 2. 2008
Ad Kosovo
Několik fotografií: Proměna pravoslavného katedrálního chrámu v Prizreni za jedinou březnovou noc roku 2004.
Zobrazit příspěvek č. 324 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 2. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo
Ještě jedna zajímavost - málo se vzpomíná na "krach" státu Albánie na začátku 90. let. Údajně stál na počátku toho pád nějaké loterie. Průvodním jevem bylo ohromné rabování vojenských skladů této nejmilitarizovanější země Evropy. Tehdy jsme ještě netušili (je to můj dohad) že tyto zbraně budou proudit do Jugoslávie a pravděpodobně se stanou základem materiálové podpory pro příští balkánské války či Albánce v Kosovu.
Zobrazit příspěvek č. 323 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 2. 2008
Zamyšlení nad tím, co se zrovna děje
Kosovo vyhlašuje nezávislost
(Poslední úprava dnes po poledni)
 |
Přemýšlel jsem celý den, jestli sem něco k tomu mám vůbec vkládat. Myslím však, že nějaký hlas by zaznít měl (aby nemusely volat kameny). Ilegální vyhlášení nezávislosti Kosova považuji za zločin. Je to loupež části území jednoho státu. Navíc tuto loupež provádějí separatisté, u nichž asi těžko budeme pochybovat, že nemají nic společného s terorismem, narkomafií a jiným zločinným byznysem. Jenže nad tím vším bude mezinárodní společenství pevně zavírat oči, protože odtržení Kosova je součástí globalizačních plánů nového světového uspořádání, budování nové světovlády.
Jsem však hluboce přesvědčen, že vyhlášení nezávislosti Kosova - a hlavně uznání této nezávislosti - je do nebe volající křivdou a urážkou Srbů nejen proto, že je tam kulturní kolébka jejich národa. Všechny národy, které kolem Srbska tak ochotně spolupracovaly s německým fašismem za druhé světové vlády, už dnes dosáhly toho, co si slibovaly od spolupráce s nacisty - územních zisků na úkor Srbska. Jedině Srbové, kteří bojovali proti fašistům, jsou dnes nejen od chorvatských a albánských kolaborantů poníženi, ale jsou haněni i od západoevropského společenství (že by Srbové byli špatným svědomím západní Evropy, po které se fašismus rozšířil až příliš snadno?) A nyní už i fašistickou minulostí známý dvoumilionový národ kosovských Albánců si za pomoci západních politiků zřídil svůj vlastní státeček - cele na území Srbska.
Současná situace je o to křiklavější, že zrovna nedávno (v březnu 2004) ukázali kosovští Albánci, jaký vztah mají k minulosti zemi, kterou si chtějí přivlastnit. Ke křesťanství, k němuž se naoko hlásí Evropa, která Kosovské Albánce podporuje (jak krutě směšná je v tomto světle nedávná diskuse, jestli má být v navrhované evropské ústavě zmínka o křesťanství). Obrázky Albánců lezoucích jako pavouci po pravoslavných chrámech s palicemi a kladivy, bořících, lámajících, rozbíjejících na chrámu, co se rozbít či ulomit dá, nám tak bolestně připomínají filmové záběry z Ruska po bolševické revoluci (po r. 1917), na nichž jsou zachyceni lidoví bolševici lezoucí po střechách chrámů, lomcující s kříži za kopulích, svrhávající zvony, loupající střechy, drancující chrámové interiéry, a divoce se radující a skotačící lidé kolem zapálených ikon.
 |
 Znak UCK (teroristické Kosovské osvobozenecké armády) na transparentu v ulicích Prištiny. Znak této guerilly zůstával jako podpis namalovaný či vyškrabaný na vypálených chrámech, na ikonách a zničených historických freskách (např. ve vypáleném starobylém monastýru v Devici na zdi i na ikonách, nebo na pilířích před zcela zničenou katedrálou v Prizreni či jinde). |
Dnes visí na ulicích Kosova na transparentech emblémy UCK (tzv. "kosovské osvobozenecké armády"), o které sice nikdo na Západě příliš nepochybuje, že je to v podstatě teroristická guerilla, ale přesto americkému prezidentu, celosvětovému velikému bojovníkovi proti terorismu, nevadí, že se k UCK nový "Kosovský stát" veřejně hlásí, a neváhá jej podporovat. To je světová realita začátku 21. století. Pokud se jedná o útok na pravoslavnou zemi, pak se USA spojí klidně i s teroristy. (Když si připomeneme, kolik tisíc nevinných lidí v Afghánistánu a Iráku Američani v posledních letech pod pláštěm "války proti terorismu" pozabíjeli, je toto Bushovo pokrytectví o to strašidelnější.)
Co to bude za stát, který je založen na takové loupeži, bezpráví a v okamžiku svého vzniku se přihlásil k teroristickým guerillám, jejichž vůdce se postavil do čela státu? Vývoj státu se děje v tom duchu, v jakém se neslo jeho zakládání. Platí to pro Izrael, který je permanentní válce. Bude to platit pro i pro samozvané Kosovo.
17 z 27 států chce rychle uznat nezávislost Kosova (prý, aby přešly nejistotě). To překonalo i nejoptimističtější naděje kosovské vlády, která očekávala uznání tak od pěti států.
Bush: "Kosované jsou dnes nezávislí, to je to, oč jsem já i vláda usilovali celou dobu." (No, alespoň že je americký prezident upřímný, když už nic jiného.) Jenže co to bude za Evropu, která uzná mezinárodní zločin, a tím se na něm vlastně podílí? Bude to Evropa podobná té, která porodila fašismus a následnou světovou válku. Jedinou morální nadějí jsou ještě země, které se odmítnou podílet na tomto zločinu.
Zástupce srbské vlády včera pravil: "Ještě existují země v EU, které zatím nepoklekly před USA. A záleží jim na mezinárodním právu a jeho dodržování. Uznání Kosova je v rozporu s mezinárodním právem." Koho dnes vlastně chrání mezinárodní právo? A jestli se právo nedodržuje, pak není potřebné, protože platí "právo silnějšího" - diktát vyzbrojených mocností. Co to bude svět, ve kterém budeme žít?
Mezi prvními státy, které uznaly samostatné Kosovo, je Francie, jejíž jednotky KFOR, které měly hlídat, aby Albánci nedělali pogromy, smutně prosluly svou nečinností. Při první takové příležitosti se zabarikádovali na své základně a dokonce neudělali ani zátarasy na cestě vedoucí přímo vedle jejich plotu, aby zablokovali průjezd automobilů kosovských Albánců, když tudy jezdili vypalovat vesnici, která byla hned vedle základny Francouzů a byla vypálena do základů.
 |
Příliš nepřekvapuje, že Kosovo hned uznali i Němci, snad vhledem ke společné fašistické minulosti a dobré spolupráci kosovských Albánců s Hitlerem. Je jen zajímavé, jak tyhle dávné vazby z minulosti stále dobře fungují, i když je tato minulost stokrát demonstrativně zatracována a všichni se od ní na oficiální úrovni rozhodně distancují. (Němečtí vojáci mírové mise KFOR se v Kosovu před čtyřmi roky podle pozorovatelů chovali jako wermacht za 2. světové války, takže církev nakonec žádala kompletní odchod německého kontingentu z Kosova.)
Nu a na konec - je snad samozřejmé uznání Kosova ze strany Turecka, které se touží vrátit svým vlivem do Evropy - na Balkán, kde se Turci v minulých staletí tak dobře zabydleli. Prakticky jediný, kdo jim tam dělal nějaké potíže, byli Srbové bránící postupu Turků dále na západ. A za to, že dnešní Evropa není turecká, se jim dnes "odvděčuje" s příslovečnou západní věrolomností.
(Ta zmíněná "západní věrolomnost", suchá, morálně prázdná, krátkozraká pragmatičnost, bez nejmenšího smyslu pro ideál, není prázdným pojmem; tisíckrát se projevila v dějinách, při kolonizaci, při Mnichovu i při druhé světové válce i jako selhání a zrada při mírové misi KFOR (viz nejen zbabělost francouzských vojáků ale i ostuda Němců, kteří dali biskupovi písemný slib, že budou chránit pravoslavné, a pak v síle 3800 vojáků nečinně přihlíželi zničení a znesvěcení katedrály v Prizreni a dělali si fotografie; a nebo nečinnost německých vojáků při vypalování monastýru sv. archandělů a nezúčastněné přihlížení Němců, jak Albánci tancují na hrobě sv. krále Dušana; a to je jen pár případů z mnoha). Na tuhle proslulou západní nespolehlivost je celkem spolehnutí. Nějak to už asi mají západní vládcové a politici v genech. Čistě na okraj: právě tato věrolomnost tak bolestně zasáhla spisovatele Karla Čapka, oddaného přítele "staré dobré Anglie", že ho toto zklamání přivedlo do hrobu).------------------
Obraz vývoje v Jugoslávii v devadesátých letech je dnes tady na Západě už tak překroucený a deformovaný, že se asi těžko může někomu podařit něco na tom změnit. Vývoj je to tak složitý, že krátce to popsat nejde a knihu si přečte jen těch pár, kteří už stejně vědí.
Události devadesátých let nelze pochopit, ignorujeme-li tragické události druhé světové války. Chorvatští ustašovci, kolaborující s německými fašisty, se pokoušejí vyvraždit celé srbské etnikum žijící v Chorvatsku. Vydatně se při tom angažuje římsko-katolická církev (i dnes se k této genocidě spáchané na Srbech Vatikán hlásí - preláta Stěpanice, který nese hlavní odpovědnost za vraždění Srbů, papež Jan Pavel II. i přes varování historiků blahořečil a hlásí se k Stepanicovi i čeští katolíci). Události, po nichž zbyly masové hroby plné srbských obětí chorvatského klero-fašismu (např. v Medžugorie), jsou tam v živé paměti po celou komunistickou éru.
O ustašovcích za druhé světové války si můžete přečíst krátkou povídku zpracovanou podle historických událostí: Hrdinství otce Luky. Historické pojednání o událostech za druhé světové války a o úloze, kterou při nich sehrála římsko-katolická církev: Noční můra Jugoslávie (podle knihy Veliký zločin, napsané profesorem bělehradské university Viktorem Novákem, která vyšla několik let po konci druhé světové války).-------------------
Vykreslím pár ilustrací, obrázků, které mi utkvěly v paměti.
 |
Začátek devadesátých let. V Jugoslávii to začíná vřít. Chorvaté žádají nezávislost a chtějí si přisvojit tradičně srbská území, území, na nichž doposavad žije srbská většina, o jejíž osud nyní panují obavy, aby neskončila celá v nějakém hromadném hrobě. Bělehradská vláda žádá mezinárodní společenství, aby na sporná území byli vysláni vojáci Spojených národů a pod jejich dohledem byl proveden plebiscit, který rozhodne, kam mají takto území připadnout. Žádost nebyla vyslyšena. "Modré přilby" nepřišly. Začíná občanská válka. Mírový odchod Chorvatska od Jugoslávie a spravedlivé rozdělení území nebylo v zájmu Západu.
Obrázek druhý
Navštívili mě někdy v první polovině 90. let emigranti z Jugoslávie. Mladí srbští manželé. Běženci. Utekli ze svého domu, nechali celý svůj majetek na místě. Vzali jen dva kufry a svou malou holčičku. Bloudí po Západě a hledají, kam se podít. Bydleli na území Chorvatska. Vyprávěli, co v jejich městě dělo. Chorvati vytáhli ustašovské prapory a zástavy, pod nimiž se dělo vyvražďování Srbů před padesáti lety. Měli je poschovávané na půdách. Nyní se k této fašistické minulosti nadšeně přihlásili a požadovali vyhlášení samostatného Chorvatska. Emigranti vyprávěli, že někdo označuje v noci sprejem srbské domy a fixem dělá značky na zvonky bytů, kde bydlí Srbové. Shodou okolností zrovna nedávno proběhlo sčítání lidu, kde se uváděla i národnost, a listiny se seznamy osob se dostaly do rukou Chorvatských aktivistů. Některé srbské domy byly už srovnány se zemí. Co se stalo s jejich obyvateli se nevědělo. Do Srbska jít nechtěli, protože měli strach, že by tam mladého muže hned povolali do armády. Tak raději vzali nohy na ramena a zmizeli. Asi jim to zachránilo život. Věnoval jsem jim srbochorvatsko-český slovník. Pak už jsem je neviděl.
Obrázek třetí
Vyprávějí staří lidé z Bosny. Kam jim paměť sahala, žili v jedné vesnici vedle sebe pravoslavní a muslimové. Společně pracovali, společně se veselili. Považovali se bratry. Vždyť jsme všichni Srbové. V devadesátých letech najednou začal někdo hlásat, že srbský muslim potřebuje svůj vlastní stát, protože náboženství rozděluje lidi i národy. Najednou se o tom mluvilo odevšad. Lidé, kteří vedle sebe žili desítky let v míru, a před nimi jejich otcové a dědové, se na sebe začali mračit, pak nadávat a pak vzájemně vraždit. S bratra se stal nepřítel. A z nepřítele vrah, který zabil někoho z tvé rodiny, a tudíž je potřeba ho také zabít (nebo alespoň někoho z jeho rodiny). Co se to stalo? Nemuslimští Srbové obviňovali muslimské Srby, že chtějí odtrhnout kus Srbska. Srbští muslimové obviňovali srbské nemuslimy, že jim tuhle zemi nechtějí dát - co by to nemuslimům udělalo, kdyby se Bosny vzdali. Jednou byli zmasakrováni jedni, pak zase druzí.
 |
Alespoň pár črt z průběhu událostí od začátku 90. let do současnostiPak bylo Kosovo obsazeno. Přes všechna ta ujišťování, že Kosovo pod mezinárodní správou zůstává součástí Srbska, všichni jsme věděli, že politika Západu je od začátku zacílena k osamostatnění Kosova. Západ opět nezklamal. A netrvalo ani deset let, a Kosovo už vyhlašuje nezávislost. Jednání představitelů kosovských Albánců se Srby o budoucím statutu Kosova byla vždy jen fraškou, protože žádná ochota k jednání na straně Albánců nikdy nebyla (to uznávali všichni pozorovatelé); jediné s čím Albánci přicházeli na jednání, byl požadavek naprosté samostatnosti. USA už dopředu deklarovaly, že "případné" vyhlášení samostatnosti Kosova okamžitě přijmou, takže Albánci vlastně neměli žádný důvod hledat jiné řešení.
Bělehrad hned na začátku prosí Spojené národy o zásah a přítomnost "modrých přileb". Západ vyslal hned nato srbské vládě signál, že se nebude vměšovat. Chorvati mají více a více zbraní (později se zjistilo, že byli aktivně vyzbrojováni ze Západní Evropy; francouzští novináři prý přišli na to, že se na nákupech zbraní pro Chorvaty podílela Vatikánská banka). Ozbrojený a krvavý konflikt se rychle rozhoří naplno. V této etapě je nesporné, že zločiny byly páchány na obou stranách. Světová média však informují výrazně tendenčně: tj. očima Chorvatů, a pak očima muslimů z Bosny. Nikdo však nemůže popřít, že z hlediska příčiny vzniku konfliktu, jsou Chorvaté či bosenští muslimové separatisty, kteří aniž by dlouhodobě jednali o svých požadavcích, sáhli ihned ke zbraním, (a takovým nebývá ani na Západě zvykem vycházet ochotně vstříc), kdežto Srbové brání celistvost celosvětové uznávaného státu. Mezinárodní společenství Bělehradu nepomohlo, ale pasivně i aktivně pomáhalo separatistům. A snad ještě významnější než materiální podpora a dodávky zbraní, byla podpora morální (i z Vatikánu). Válečné zločiny, jichž se dopustila srbská strana jsou po celou tu dobu cílevědomě zdůrazňovány a někdy i zveličovány (dnes už prokázáno), aby Srbové vypadali jako krvežíznivé bestie, jejichž potěšením je nesmyslně vraždit mírumilovné Chorvaty a pokojné bosenské muslimy. Válečné zločiny páchané druhou stranou jsou udivujícím způsobem bagatelizovány či rovnou zamlčovány. Tento pohled na válku v Jugoslávii má jediný účel - ospravedlnit politiku Západu na Balkáně. A ospravedlnit separatismus Chorvatů a bosenských muslimů.
Mírové návrhy Bělehradu k vyřešení situace nebo na výměnu území (tj. těch kde je srbská většina za ty, kde je většina např. muslimů) Západ pokaždé smetl se stolu.
Západní podpora odtržení Chorvatska i s územními zisky na úkor Srbů se už brzy jasně blíží k realizaci vyhlášení nezávislého Chorvatska. Stejným směrem se vyvíjí Bosna. A za této situace zazněla od Západu koncem devadesátých let (přesně načasovaná) výzva k osamostatnění Kosova. Byla to léčka a Miloševič na ni skočil. Začal brutálně vytlačovat Albánce z Kosova, což bylo přesně to, co Západ potřeboval. Pod záminkou humanitárních důvodů začal bombardovat Srby.
Po odtržení Sudet od předválečného Československa, a hlavně po ostudné roli Západu, který vyšel požadavkům Hitlera tak ochotně (a zbaběle) vstříc, všichni očekávali, že se taková hanebnost už nebude ve střední Evropě opakovat. Alespoň ne hned po šedesáti letech. (Vždyť kvůli tomu prý vznikla EU, aby se takové zločiny už nemohly dít!) Kdyby před půl stoletím někdo řekl, že Západ sehraje stejnou roli při nejbližší příležitosti(!) znovu, nikdo by tomu nevěřil. Všichni si tenkrát mysleli, že Mnichov bude navždy výstrahou, aby už nikdy v Evropě nic podobného nespáchalo. A už je to tady znovu. A kulisy tohoto divadla jsou až neuvěřitelně podobné. Demagogická tvrzení Albánců dokazujících jejich historické nároky na toto území nejsou nepodobná demagogii Hitlera ohledně Sudet. Tenkrát to byli němečtí národní socialisté s wermachtem, nyní jsou to albánští teroristé z osvobozenecké armády (UCK), z jejíhož velení se rekrutuje současný kosovský prezident.
---------------
 |
Viz např. jak římskokatolický biskup z kazately pracuje pro odtržení Kosova od Srbska. Podobného tématu se týká i komuniké pravoslavných biskupů k apelu dvou římskokatolických katedrálů z Chorvatska a Bosny. Už jen z těchto dvou dokumentů je možno si učinit představu o způsobu působení katolické církve v bývalé Jugoslávii.Ostatně, kdyby se papež chtěl chovat s úctou k právu a zákonu, jak se na biskupa patří (zvláště když se jedná o mezinárodní právo a ten biskup aspiruje na světového biskupa nad všemi křesťany), pak by si nemohl dovolit ani toto alibistické prohlašování, že bude zachovávat neutralitu ve sporu srbského státu a kosovských separatistů, ale musel by podpořit celistvost a legální státoprávní uspořádání mezinárodně uznávané Republiky srbské. Vyhlašovat neutralitu vůči kosovským teroristům s UCK, kteří nedávno v době míru zapalovali pravoslavné chrámy a vraždili pravoslavné křesťany, to je totéž, jako kdyby papež vyjádřil tichou podporu zločinu.
Stejně jako papež Jan Pavel II. požehnal v r. 1999 útok NATO na Jugoslávii a vraždění pravoslavných křesťanů v Srbsku, tak - jak se právě ukázalo - současný papež pokračuje ve šlépějích svého předchůdce. Oficiální přátelské přijetí představitele kosovské samosprávy, která už dlouho vyhlašuje svůj úmysl zmocnit se cizího území, na němž při tom už teď likviduje vše pravoslavné, asi těžko budeme moci chápat jinak než jako podporu separatistům a jakési požehnání k dalšímu útoku na pravoslaví.
(Papežská dvojtvářnost je znovu a znovu překvapující, ač nás provází již celé tisíciletí. Stejně jako v případě cyrilometodějské misie, nebo při pádu Byzance. Papež se usmívá, slíbí to či ono, vyjadřuje pochopení a lásku k pravoslavným, a zároveň hbitě podpoří každého, kdo jde pravoslavným po krku. Mohli bychom už na to být za těch 1000 let zvyklí, ale přesto něco takového vždycky nově zaskočí. Ale dosti o tom. Nechme papežství osudu, který je mu určen.)
Zobrazit příspěvek č. 322 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 2. 2008
Z tisku - nezávislé Kosovo?
Srbská provincie Kosovo vyhlásila v neděli nezávislost.
Provincie tak učinila jednostranně poté, co zkrachovala několikaměsíční jednání kosovských zástupců se srbskou vládou na úrovni Rady bezpečnosti OSN a Evropské unie. Deklaraci o nezávislosti přijal kosovský parlament v Prištině.
Anketa
Na zasedání parlamentu promluvil premiér Hashim Thaci i prezident Fatmir Sejdiu. Zdůraznili, že jde o historický moment a také ocenili podporu USA. Odvolávali se na plán vyjednavače OSN Marttiho Ahtisaariho, jímž se budou řídit, který však měl Kosovu přinést jen částečnou nezávislost. Důraz kladli na rovnoprávnost všech etnik na území Kosova s tím, že Kosovo bude nezávislý, demokratický a mnohonárodní stát. Kosovští poslanci schválili osamostatnění aklamací.
Podporujete uznání nezávislého Kosova?
Ano - 26.5% Ne - 65.9% Nemám názor - 7.5%
Celkem hlasovalo 11610 čtenářů.
Vyhlášení se čekalo. Akt vyhlášení samostatného Kosova avizoval kosovský premiér už několik týdnů pro dny následující po volbě srbského prezidenta počátkem února.
Ani nesouhlas Srbska a Ruska ho neodradil. Krok předem nejprve podpořila přes odpor Bělehradu Evropská unie jako celek, i když někteří její členové v čele s Kyprem a Rumunskem měli výhrady.
Ve čtvrtek však diplomatické zdroje uvedly, že Unie nechá uznání nezávislosti Kosova na jednotlivých členských státech a nestanoví společný postup. Podobně se postupovalo i po vyhlášení nezávislosti Černé Hory.
Naopak ostře se proti nezávislosti Kosova od počátku staví Rusko, které opakovaně blokovalo přijetí jakékoliv rezoluce v Radě bezpečnosti OSN.
Kosovo bylo od roku 1999, kdy NATO vojenskou silou donutilo režim Slobodana Miloševiče ukončit tažení proti místním povstalcům, pod správou OSN. Na jaře loňského roku představil zvláštní zmocněnec OSN pro Kosovo Martti Ahtisaari plán omezené samostatnosti provincie.
Před americkým velvyslanectvím v Bělehradě se už odpoledne sešly stovky Srbů, kteří nesouhlasí s vyhlášením nezávislosti Kosova.Skandovali "Kosovo je srdcem Srbska".
Návrh se do značné míry podobal Daytonské mírové smlouvě, která v roce 1995 oficiálně ukončila válku v Bosně.
Pobouření Srbové kameny napadli i zastupitelský úřad Slovinska, které nyní předsedá EU. I před ním bylo několik lidí zraněno. Hořící auta a kontejnery policie hlásí i z dalších částí srbské metropole.
Srbové tak neuposlechli výzvy srbského prezidenta Borise Tadiče, aby zachovali klid.
Srbský prezident Boris Tadić, premiér Vojislav Koštunica a úřadující předseda Srbské radikální strany Tomislav Nikolić se dohodli, že se ve čtvrtek čtvrtek v Bělehradě uskuteční velké protestní shromáždění proti nezávislosti Kosova.
(Novinky.cz)
--------------------
Počátkem letošního února byl papežem oficiálně přijat prezident prozatímní kosovské samosprávy.
(Dle zpráv Křesťanského magazínu)
--------------------
Bělehrad - Srbské deníky dnes tvrdě odsoudily nedělní vyhlášení nezávislosti Kosova parlamentem této po staletí srbské provincie. Z titulních stran tisku je patrný vztek i zklamání Srbů a v naprosté většině článků se píše o nezákonném odtržení od Srbska s pomocí západních zemí.
Večernje novosti píší o Kosovu pod titulkem "Falešný stát". Podle tohoto listu "Kosovo vyhlásilo svou nezávislost porušením mezinárodního práva se souhlasem Spojených států a Evropské unie". Nedělní hlasování v kosovském parlamentu tento deník shrnuje pod heslem "jednohlasná fraška" a cituje také hlavu srbské pravoslavné církve, která v souvislosti s Kosovem hovoří o "fašistickém řešení".
Deník Press na titulní stranu umístil fotografie amerického prezidenta George Bushe, vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javiera Solany a kosovského premiéra Hashima Thaçiho s nápisem Viníci.
List Politika napsal, že v případě odtržení Kosova "jde o prohru principu, že mezinárodní právo chrání současně velké i malé státy".
"Srbsko je dnes jako matka, která přišla o své nejstarší dítě. Bylo mu uneseno. Srbsko je dnes mezinárodním vězněm. Rozhodli o tom ti nejmocnější," citovala agentura AFP list Večernje novosti.
(čtk)
Tolik tiskové zprávy. Co se skrývá za chladným tlumočením informací? Přiznám se, že ještě nevím, jestli se mi vlastně chce o tom psát...
Vedle pohledu na lidské utrpení válek, nemocí a zločinu, je právě takováto politika okamžikem, kdy si člověk může v živých barvách uvědomit, co znamená biblická zpráva, že "svět ve zlu leží" (svět je pod mocí Zlého; 1. Jan 5,19). Ještě před necelými dvaceti lety by nikoho z nás ani nenapadlo, že by po Mnichovu se mohlo něco podobného ještě někdy v Evropě opakovat... Může. Může se stát všechno. Vždy a všude se může stát cokoliv. Stejně jako vždycky v minulosti a vždycky v budoucnosti - může se stát vše. Lidstvo je nepoučitelné.
Zobrazit příspěvek č. 321 jednotlivě
Administrátor
--- 16. 2. 2008
Kosovo a Česká televize
Ještě na okraj webu Kosovská tragédie (Malá galerie právě zničených evropských pravoslavných chrámů v Kosovu)
Čas od času je v křesťanském magazínu České televize reportáž o tom, jak si katolíci nebo protestanti postavili někde nový chrám. Co kdyby redakce náboženského vysílání také ukázala divákům těch sto zbořených a vypálených kosovských a srbských chrámů a monastýrů? Co takhle místo nějaké cesty do Nigérie kamsi za katolickou misí se vypravit kousek za naše hranice, kde naše západní civilizace právě ničila pravoslavné chrámy svými bombami a raketami nebo je umožnila vypalovat a bořit - svou pomocí extrémistickým kosovským Albáncům?
Vypadá to však spíše na to, že místo toho pojedou ekumeničtí redaktoři filmovat raději do jižní Ameriky navštívit misii mezi indiány. Nebo odvysílají čtyři-sta-padesátou-šestou dlouhou reportáž o nějakém hospicu či o rodině s osvojenými dětmi nebo o výtvarníkovi tvořícím moderní křesťanské umění...
Vysílání veřejnoprávní televize si platíme z koncesionářských poplatků. Redaktory si platíme za profesionální práci. Účelem vysílání je mj. i podávání informací. Leč často mám dojem, že si ty české televizní redakce platíme spíše za to, aby nás neinformovaly (a pro náboženské vysílání to platí dvojnásobně).
Zobrazit příspěvek č. 320 jednotlivě
Administrátor
--- 14. 2. 2008
Causa Zacheus. O celnících, vyvrhelích a o davu
37. NEDĚLE PO 50nici; O ZACHEOVI
Za onoho času...
... bral se (Pán Ježíš) přes Jericho.
A hle, muž, jménem Zacheus, a ten byl vrchní celník, a byl bohatý.
I žádostiv byl viděti Ježíše, kdo by byl; ale nemohl pro zástup, nebo postavy malé byl.
A předběhl napřed, vylezl na strom planého fíku, aby jej viděl; nebo tudy měl jíti.
A když přišel k tomu místu, pohleděv vzhůru Ježíš, uzřel jej, i řekl jemu: Zachee, slez rychle dolů, nebo dnes v domu tvém musím zůstati.
I slezl rychle, a přijal jej radostně.
A viděvše to všickni, reptali, řkouce: K člověku hříšnému se obrátil.
Stoje pak Zacheus, řekl Pánu: Hle, polovici statku svého, Pane, dávám chudým, a oklamal-li jsem v čem koho, navracuji to čtvernásob.
I dí jemu Ježíš: Dnes spasení stalo se domu tomuto, protože i on jest syn Abrahamův.
Neboť přišel Syn člověka, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo.
(Lukáš 19,1-10)
Zachej... Jaký to asi byl člověk před tím, než ho Ježíš našel? Byl to zřejmě hrozný případ. O takových se mezi lidmi ne příliš zdvořile říká: "Neopřel bych si o něj ani hrábě."
Nejprve si řekněme něco o tom, jaká byla tenkrát situace.
Izraelský národ byl okupován Římem. Co to znamenalo pro židy? Okupace Římem - to bylo nejen tíživé obsazení židovské země cizí mocí, ale především pohany. A nechovali se tam rozhodně nikterak pěkně. Izraelský národ byl okupací ponížený, frustrovaný, deptaný a mořený. Společenská situace byla často explozivní. Nenávist židů k Římanům se stala v tehdejším světě pověstnou (větší nenávist než k Římanům měli ve svých dějinách židé už jenom ke křesťanům, leč to je jiná kapitola.)
Jenže každá okupace, aby mohla zdárně a dlouhodobě okupovat, potřebuje nejen armádu a úřednický okupační aparát, potřebuje ještě síť kolaborantů z řad okupovaného lidu. Mezi takové patřili všichni ti různí snaživí donašeči a ochotní služebníčci; sem náleželi i všelijací kontaktní úředníčkové, kteří zprostředkovávají styk okupační moci s lidem obecným. A do této kategorie patřili i ti zpropadení celníci. Země byla totiž rozdělena na spoustu rozličných území, a ta mají své hranice, a na hranicích sedí celník a vybírá provizi za pohyb dováženého a vyváženého zboží pro své římské chlebodárce. Tenkrát nebyla ještě daň z přidané hodnoty, a tak - aby si stát přišel na své z toho všeho tržního kupčení - platilo se alespoň clo. Zacheus byl zřejmě vrchním celníkem pro oblast Jericha.
Slovník uvádí docela roztomilou definici tehdejšího celníka: "člověk zaměstnaný ve veřejné důchodkové službě, byl členem družstva, které pronajímalo od římské vlády právo vybírati nepřímé daně, poplatky a cla v římských provinciích. Celní se dělili v různé stupně podle toho, jak podléhali vládcům jednotlivých provincií. Správce (prokurátor) pronajímal ve veřejné dražbě vybírání daní důchodkovému správci... ten zase pronajímal vybírání daní v různých okrscích vrchním celníkům (takovým byl např. družstevník Zacheus), kteří se zavázali, že v určený čas odvedou předepsanou sumu státní pokladně. Vrchní celník zase ustanovil své správce a celníky, kteří si pronajímali clo zase od něho." Tedy máme tu několikapatrovou hierarchickou strukturu, která byla celá zkorumpovaná. Družstevníci na všech úrovních si chtěli přijít na své, tj. museli od svých podřízených dostat více než měli odvádět dalšímu stupni této družstevní struktury. A celý tenhle zkorumpovaný systém družstevních parazitů živili prostí lidé tam dole... A vzhledem k tomu, že poplatky, které celníci na nejnižší úrovni ždímali z lidí, byly určovány libovolně, mohlo celé tohle družstvo k neštěstí národa skvěle fungovat.
Považme jen, v jaké morální situaci byli tito celníčkové. Nejenže vybírali od lidí clo (a jak lidé všech dob jen milují daně, poplatky!) Už jen úloha vybírat nějaké peníze bývá dostatečným důvodem k neoblíbenosti! A židé brali vybírání daní jako násilí na svobodě příslušníků vyvoleného národa! A k tomu připojme hledisko vlastenecké a náboženské! A to považme, pro koho to ty celníci vybírali! Pro okupanty a pro pohany! Jeden titul horší než druhý... To už byl jak se patří pořádný důvod k tomu, aby celníci byli celým národem upřímně nenáviděni a zatracováni. Každý zbožný Izraelita a hrdý Žid se musel celníka štítit.
Jen tak, mezi řečí, připomeňme případ krále Heroda Velikého (toho, co dal vyvraždit nemluvňátka), jehož židé srdečně nenáviděli právě pro jeho spolupráci s pohanským Římem. A že se Herodes všemožně snažil naklonit si židy, budoval Jerusalem (který právě za jeho éry byl nejskvostnější v celé své historii a rozšířil se na ploše 71 ha), dláždil cesty, upravoval tržiště, vystavěl mnoho budov! Za jeho vlády kvetl obchod, rostl blahobyt. Dařilo se mu uhájit práva židů. Lid mu však nedůvěřoval a odmítal přijímat dobrodiní od přítele pohanů. Dokonce ani opětovné osvobozování od daní a vydatná materiální pomoc v případech neštěstí nedokázaly vykřesat jiskru lásky v srdci národa. Skvěle opravil Chrám, nádherně upravil prostranství chrámové a vybudoval obrovské 47 m vysoké podpěrné zdi (např. Jan 2,20). Nic mu nepomohlo, aby si národ získal.
Uvažování celníka - to byl pověstný "začarovaný kruh". I kdyby zůstali chudí a neokrádali by bližní, stejně by je nikdo neměl rád, protože kolaborovali s okupanty a sloužili pohanům. A tak si naši družstevní celníci nejspíš říkali něco ve smyslu: "Když už je naše společenské postavení tak bídné, že už horší být ani nemůže, pak jaký je důvod, aby z toho měli těžit jen Římané?, ať z toho má něco i naše soukromá domácí pokladnička." A tak vybírali od lidí kromě toho, co měli nařízeno, i nějaký ten slušný bakšiš navíc - do vlastní kapsy. Prostě či sprostě odírali své bližní. Výsledkem toho všeho bylo, že tito zkorumpovaní celníci byli sice celkem bohatí, ale jejich bohatství spočívalo na dvou pilířích, z nichž jeden byl odpornější než druhý: na římské moci a na okrádání souvěrců. Není divu, že tuto parazitickou podlost celníků národ ve vzácném souhlasu ohodnotil tou nejhorší pověstí, jaká může provázet jen naprosté vyvrhele. Na otázku, kdo tvoří morální dno společnosti, tu nejhorší spodinu, by každý Izraelita bez váhání odvětil: nevěstky a celníci (při čemž o poznání lépe na tom byly nevěstky, ty měl rád alespoň někdo či alespoň občas, kdežto celníka neměl rád nikdo a nikdy).
Když bylo bohatství celníků vykoupeno tak svorným lidovým opovržením a nenávistí, lze se tázat, kdo se na takový tisíckrát prokletý džob mohl dát? Důvody mohly být různé. V případě Zachea můžeme však něco vytušit. Evangelium o něm vypovídá, že byl malé postavy. Víme, jak to na světě chodí. Muži malého vzrůstu to nemusejí mít vůbec jednoduché. Některé to může tak trápit, až se z toho pak vyvrbí komplex méněcennosti. Ještě horší je, když má takový člověk trochu smůlu na okolí, v němž je mu dáno vyrůstat. Znáte to. Zvláště děti a náctiletí dovedou někdy být krutě neomalení, agresivní k jinakosti, a dokáží svým chováním skutečně ublížit. Dnes se tomu říká šikana. Trvá-li dlouho, deformuje lidskou duši. Bohužel, provází lidstvo zřejmě skrze celé jeho dějiny. Možná se něco takového stalo Zacheovi. Vrstevníci se mu třeba nejdříve posmívali, snad ho i kvůli tomu bili, později se nejen vysmívali, ale i uráželi. Není vyloučeno, že na něj pokřikovali: "skrček, trpaslík!" všude, kam se jen hnul. Mohlo to být mládí plné slz a rostoucího vzdoru či sílící touhy po pomstě. A když byl dospíval, jednoho dne cestoval jako pomocník s řemeslníkem ze sousedství, který vezl zboží někam na prodej, a na hranici pozoroval celníka, jak vyzbrojen státní ochranou svého úřadu, z pozice síly beztrestně a bez ostychu okrádá jeho sousedy, s nimiž putoval. A v tom ho to napadlo, tehdy si řekl: "No, počkejte. Já vám ukážu. Teď přijde můj čas." A nový kandidát na horlivého, ale velice horlivého, celníka byl na světě... Pak se jako celník vypracoval, a když dostatečně zbohatnul, mohl postoupit v kariéře a stát se vrchním celníkem... Kdo ví?
-------------------
Teď však už vstupme do našeho dnešního příběhu.
Na symbolické rovině výkladu evangelia můžeme sledovat zajímavou jinotajnou řeč. Zacheus je obrazem hříšníka - tedy nás všech. I jeho malý vzrůst obrazně vyjadřuje přízemní uvažování, absenci duchovního života. Kvůli tomu nemůže spatřit Boha.
Byl malé postavy a to mu bránilo uvidět Ježíše přes shromážděný lid. Oddělil se tedy od zástupu, aby vylezl na strom. Jako by se tím říkalo, že každý člověk, chce-li spatřit Boha, musí se nějak oddělit od davu, čili od světské masy. Stanout před Bohem sám za sebe. Odtrhnout svůj život od světských norem a zvyklostí, aby to byl život zformovaný podle evangelia. Jedině opustí-li člověk (alespoň duchovně a morálně, když ne fyzicky) dav světa, může spatřit Ježíše. Jak cituje Boží výrok ap. Pavel: "Oddělte se. Ničeho nečistého se nedotýkejte a já vás přijmu." (2. Kor 6,17)
Starci říkají, že právě v této době blížícího se konce je velice nebezpečné být pevně provázán se světskou sférou. Čím více vláken, které připoutávají náš život ke světu, státu, materialistické společnosti, se nám podaří zpřetrhat (nebo je vůbec nenavázat), tím lépe pro náš křesťanský život. Jenže právě o to se dnes svět snaží více než kdykoliv doposavad - učinit lidi co nejvíce závislými na okolní společnosti a jejích vymoženostech. Je snadné domyslet, k čemu to vede: ten, kdo ovládne společnost, resp. stát či světovou vládu, bude kontrolovat lidi právě skrze jejich závislost na tom, co jim stát poskytuje. Jen málo věcí je pro nás dnes důležitějších než snaha zabrzdit tuto vzrůstající závislost na instituci společnosti a dle možností se z této propojenosti spíše vymanit. Zachovat si svobodu duchovní brzy nebude možné, bude-li člověk v otrocké morální závislosti na světské sféře. Zatím pomalu míjí doba, kdy nám světská moc ukazuje svou lepší tvář a nepozorovaně na nás hází jedno pavučinové vlákno po druhém, aby nás postupně pevně zabudovala do své měkké, hebké leč pevné pavučiny. Jakmile se staneš závislým na této pavučině a klamných jistotách a pohodlí, které přináší, pak pouhá hrozba, že budeš připraven o to, na čem ses stal závislým, už v tobě vyvolá děs či dokonce paniku. Závislý člověk učiní cokoliv, jen aby dostal to, nač má vybudovaný návyk. O nějaké duchovní svobodě tu už nemůže být ani řeči. Takový člověk není svobodný pro Krista, a zkouška, která je na tu přicházející dobu uchystaná, to snadno prokáže. Na lidi, kteří jsou naopak přivyklí prostému a materiálně nenáročnému a pracovitému životu, však hrozby posledních let světa nebudou doléhat tak tíživě. To jsou ti chudí duchem. Takoví jsou schopni se o sebe postarat. Komu bude stačit trochu chleba a vody a bude vědět, kam touhle cestou kráčí a proč, bude moci žít i bez toho, aby byl závislý na možnosti "kupovat a prodávat" (Zjevení 13,17).
Avšak zpátky k tomu davu.
Podobenstvím davu je v Bibli moře: neustále se zmítající živel, neklidný, stále se měnící a pohlcující vše, co je do něj uvrženo.
Křesťané a církevní obce jsou v této jinotajné biblické řeči nazýváni ostrovy. V apokalypse se píše, že v době antikristově "ostrovy utečou" (nejprve se ostrovy pohnou a později utečou; nehledejte to však v ekumenickém překladu, který není přesný; bohužel i kralický toto proroctví vymazal; je to jen v pravoslavných překladech), což dává pravoslavná tradice do souvislosti s Ježíšovým proroctví o utíkání v dobách konce: "modlete se, aby utíkání vaše nebylo v zimě" (Mat 24,20). Hory, což znamená podle svatootcovského výkladu církevní hierarchii, v oné době podle slov sv. Jana už nebudou.
Každý dav je hrozný svou proměnlivostí a takřka přirozenou schopností přijmout beztvářnost lži. Co řeknou předáci davu, opakují pak všichni. Všichni známe pojem "veřejné mínění" (které se, mimochodem, neustále mění, a s nímž lze šikovně manipulovat). Masa si většinou vůbec neuvědomuje, že toto její "mínění" ji vlastně ovládá.
Klasickým příkladem je co nejčastější uveřejňování volebních preferencí před volbami; tím jsou voliči psychologicky odrazováni od toho, aby dali svůj hlas malým či novým politickým stranám, a velkým etablovaným stranám se tím naopak zajišťuje podpora mas. Takové volby jsou vlastně obratně manipulovány a ke svobodnému výběru a politickému zápolení to má daleko :-)
Dav má sobě vlastní schopnost potlačovat individualitu, resp. osobnost, protože v davu mají lidé neartikulovanou touhu mít jednu vůli, jeden názor. "Veřejné mínění" proměňuje společnost na homogenní tvárnou masu. Člověk začíná opakovat to, co říkají všichni. (Naprosto výjimečným mistrem práce s davem byl Adolf Hitler.)
Proto přece jsou výzkumy společenského mínění, aby tím byla společnost kontrolována - stačí reklamní kampaní či politickým projevy přesvědčit necelou polovinu populace a o zbytek se postarají mechanismy davu (a když se výsledek nedostaví hned, tak časem určitě).
Jeden z velikých darů, které lidstvu křesťanství dává, je důrazné zvěstování a pevné připomínání, že člověk je osobou. Církev nemění lidi na masu, ale vede je osobnímu vztahu s Bohem. (Tím se liší církev od sekty a od politických ideologií.) To, co se děje s lidmi v církvi, je vlastně zázrak - shromáždění křesťanů se díky Boží přítomnosti nestává davem ale stává se lidem, Božím lidem. A mezi lidem a masou je podstatný rozdíl.
Jen tak na okraj - v Americe jsou zrovna volby - při pohledu na tamní agitující politiky, každý se svým davem rozjásaných přívrženců, asi uznáme, že politici skutečně nestojí o osoby, oni potřebují mít masu. A nebo z jiného soudku: fanatické masy fanoušků na koncertech nebo na fotbalu či při hokeji - kdo má oči k vidění, nepřehlédne tu destrukci lidské osobnosti projevující se občas i demoličními touhami rozvášněných "sportovců".
Důstojnost člověka tkví v jeho osobě. Jakmile se ďáblu podaří změnit skupinu lidských osob na dav, prudce roste jeho moc nad lidmi. Běsové mohou vstoupit do davu (a také že vstupují) a ženou jej, kam chtějí. Dav je pro běsy snadné rozdivočit, takže může ušlapat člověka, demolovat automobily, zapalovat... V konečném důsledku běsové ženou dav do propasti. Něco podobného, co se děje s davem fyzicky shromážděným někde na stadionu, se děje s celou společností, jestliže se na morální úrovni začne měnit na pouhou ovladatelnou masu. (Myslím, že konečný stav pekla nějak souvisí se ztrátou možnosti realizovat své lidství jako osoba, v plnosti toho, čím osoba je, nebo s neustávajícími mukami z nenaplněnosti těch potencí, jimiž je lidská osoba ve vztahu k Bohu obdařena, či možná dokonce i se ztrácením své vlastní osoby... V nebi tvoří svatí sbor, kdežto v pekle jsou lidé navždy změněni na masu.)
Typickým produktem masové stádnosti je názor, že většina má pravdu. Tolik lidí se přece nemůže mýlit, že? Na to jednoduchý protiargument: A proč by se nemohla většina mýlit? A proč by se nemohli mýlit třeba všichni? Lidé jsou omylní a z omylných lidí se skládá omylná většina.
Leč zpět k Zacheovi.
Ani Bible neuznává zákon davu, či pravidlo většiny: "Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo." (Exodus 23,2)
Poté, co se oddělil od davu, Zacheus vylezl na strom. Vyjít na kopec, vystoupat na horu, - to jsou obrazy duchovního života. Tak proč by nemohlo mít stejný symbolický význam lezení na strom? Bez duchovního života nelze uzřít Pána. Kdo se nemodlí, nepostí a neupraví svůj život dle Božích přikázání, nespatří Boha. A přitom stačí tak málo. Trošku modlitby, trochu námahy pro Boha, trochu sebezapření a trochu snahy. Jeden svatý otec pravil svému učedníku: "Trošičku se přinuť." Jak říkají otcové: Zacheus se vyšplhal dva metry vzhůru směrem k nebi, a nebe se v ten okamžik sneslo za ním dolů.
------------------
Téma této neděle je už součástí přípravy na Velký půst. Neděle o Zacheovi v pravoslavném kalendáriu vždy předchází neděli o celném a farizeovi, která je první ze čtyř přípravných nedělí před dobou velkopostní (Velký půst začíná letos podle pravoslavného kalendáře 10. března).
Když rozkrýváme poselství dnešního evangelia s ohledem na blížící se Velký půst, pak bychom mohli jeho poselství shrnout do dvou vět (dnešní doba miluje stručnost): Kvůli tomu přišel Ježíš do Jericha, aby tam našel Zachea. Dej se i ty najít.
Nikdo se nemůže Bohu ztratit v žádném davu. Jak praví svatí otcové: Jestli člověk učiní k Bohu jeden krok, v tu samou chvíli On jich učiní směrem k člověku deset. Jenže právě o to tady jde - aby člověk nejprve učinil ten krok z davu, krok k Bohu. Pak se věci dají do pohybu.
Zatoužíme-li uvidět Boha a něco správného pro to učiníme, pak se nám Bůh zjeví. Vždyť už nás vyhlíží. Blažený Augustin pravil: "Vidíme Boha, protože on dříve vidí nás. My jsme si ho zamilovali, protože on si nejprve zamiloval nás." Těmito slovy postihl Augustin skutečnost, která tvoří jeden z pilířů našeho duchovního života.
Jedna ze stránek naší spirituality je vyjádřena ve starém biblickém příběhu, který se také váže k Jerichu, ale je ještě o mnoho a mnoho starší než událost z dnešního evangelia. Když Boží lid izraelský putoval z Egypta do zaslíbené země, musel se vypořádat s hradbami Jericha. Tyto hradby nepadly ani silou zbraní ani dlouhým obléháním, ale voláním Božího jména (Joz 6,1-20); podle tradice bylo tím "válečným pokřikem", před nímž se zhroutily hradby města, provolávání Jména Hospodinova. Jako by ty jerišské hradby byly podobenstvím síly davu, který ztrácí svou pevnost a moc nad tím, kdo u víře vzývá Boží jméno. Žádná masa nemá moc zadržet toho, kdo je na cestě k Bohu. Zástup jerišských nezadržel dávné Izraelity, nezadržel ani Zachea, nezadrží ani nikoho z nás. "Jdeme svou vlastní cestou a necháváme lidi mluvit," jak dí nějaké starolatinské mudrosloví. "Takový je náš život," jak pravili první křesťané.
P.S.
Příběh o Zacheovi má v sobě ještě zvláštní poselství pro všechny lidi, kterým se život nějak nevede. Ať už pro to, že jsou handicapovaní, nebo udělali někde chybu, život si s nimi ošklivě zahrál a oni jsou zatrpklí či cyničtí. To všechno jsou Zacheové mezi námi. Před Bohem však nejsou zapomenuti ani v opovržení ani odsouzeni. Bůh je hledá a jde za nimi až do jejich nepovedených životů, do jejich celnic a do jejich zatuchlého Jericha. A třeba od nich čeká tak málo - pro začátek jen trochu zvědavosti: "Kdo to asi je, ten Ježíš Kristus?" a maličko námahy - asi tolik, kolik potřebuje člověk k tomu, aby vylezl na strom. No, a dál se uvidí...
Zobrazit příspěvek č. 319 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 2. 2008
Kosovo
Webové stránky o Kosovu
Dnes provedena další aktualizace obou stránek zabývajících se otázkou Jugoslávie: „Trpící Kosovo“ a „Historie i současnost Jugoslávie“.
Nový web: Kosovská tragédie (malá galerie právě zničených evropských pravoslavných chrámů v Kosovu)
Zobrazit příspěvek č. 318 jednotlivě
Administrátor
--- 11. 2. 2008
Z došlé pošty - zvolen nový představitel Řecké církve
Jeho Blaženstvo metropolita Jeroným Thébský a Livadijský se stal hlavou Řecké církve
Jak uvádí oficiální stránka Moskevského patriarchátu, dne 7.února byl zvolen Metropolitou Aténským a celé Hellady metropolita Jeroným Thébský a Livadijský, občanským jménem Ioannis Liapis. Vladyka Jeroným byl zvolen přesvědčivou většinou hlasů a jeho zvolení vyvolalo spontánní radost všech účastníků volby. Nový vladyka athénský je velmi oblíben mezi svými krajany.
Narodil se 1938 v městečku Inofita v Boetii. Vystudoval filozofickou a teologickou fakultu v Aténách a v roce 1967 byl na vědecké stáži v rakouském Grazu (Stýrském Hradci) a v německém Regensgurgu (Řezně). Jistou dobu pracoval v Aténské archeologické společnosti.
Rukopoložen v roce 1967 na diákona, protosyngel Thébské a Livadijské eparchie (1967-1978), igumen monastýru Proměnění Páně Sagmata (1971-1977) a ctihodného Lukáše (Hosios Luka) (1977-1981), generální sekretář Posvátného synodu Helladské Církve (1978-1981). Jeho archijerejská chirotonie se pak konala 4. října 1981.
Vysokopřeosvícený vladyka Jeronimos je členem několika synodálních komisí (církevně vzdělávací, majetkové, vztahu mezi církví a státem), jakož i hlavním redaktorem církevní rozhlasové stanice Řecké církve. Jeho eparchie je z celého Recka na prvním místě co do počtu kleriků, kteří mají vysokoškolské či vědecké diplomy a vyznamenání.
Vladyka Jeroným je autorem mnohých odborných publikací hlavně v oblasti bohosloví, sociálních a historických věd. Za knihu „Středověké památky v Evii“ získal v roce 1970 cenu Aténské akademie věd.
Metropolita Jeroným je též čestným doktorem Lékařské fakulty v rumunském městě Craiova a zároveň i prezident Řecké kardiologické společnosti.
S vladykou Jeronýmem se setkali osobně i někteří naši věřící, především farníci brněnského chrámu sv. Václava. Bylo to v září roku 2003, při příležitosti vědecké konference s názvem „Církev a nemoc“, která byla konána na počest pčed tím nedávno kanonizovaného arcibiskupa Lukáše Simferopolského (profesora chirurgie Voino-Jasseneckého).
Dej Bůh vše dobré milému vladykovi Jeronýmovi
(o. Alexandr L.)
Zobrazit příspěvek č. 317 jednotlivě
Administrátor
--- 11. 2. 2008
Z tisku - jak lid zhodnotil svého arcibiskupa
Většina Řeků si přeje, aby pokračoval církevní kurs zesnulého vladyky Christodula
Ozvěny za desetiletou érou vladyky Christodula Athénského
Z průzkumu veřejného mínění v Řecku
Většina dotázaných (76,1 %) by chtěla vidět nového duchovního představitele země jako pokračovatele politiky arcibiskupa Christodula.
Více než 50 % obyvatelstva očekává od nového představitele Řecké církve tu nejaktivnější účast v otázkách sociální nerovnosti (88,7 %), narkomanie (88,6 %), zdraví (82 %), vzdělání (77,4 %), životního prostředí (77,4 %), nezaměstnanosti (72,8 %), korupce (60 %).
43,2 % respondentů by chtělo, aby se nový arcibiskup řecký vyjadřoval k otázkám zahraniční politiky Řecka.
58 % od něho očekává významnou charitativní aktivitu.
38 % žádá větší sblížení s lidmi a zvláště s méně nábožensky založenými.
Řecká pravoslavná církev jako instituce požívá značné důvěry obyvatelstva - 65,2 %. Větší důvěru má jen prezident. (Na třetím místě jsou ozbrojené síly; parlament má 29,4 %, politické strany 15 %.)
79,4 % má za to, že Církev v posledních deseti letech kráčela správným směrem.
(Sedmica.ru)
Zobrazit příspěvek č. 316 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 2. 2008
Nový překlad
Svatá Tajina pomazání olejem (tzv. svěcení oleje pro nemocné, soborovanije).
Z trebníku. Postup bohoslužby pro sedm kněží. Nový (revidovaný) český překlad. Úplné znění. Připojeny rozsáhlé poznámky k obřadu.
www.pravoslavi.cz/download
Zobrazit příspěvek č. 315 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 7. 2. 2008
Ještě k povaze českého národa
Viděli jsm příklady zoufalé náboženské ignorance, slyšeli jsme drsnou, leč navýsost pravdivou diagnózu o.Jana, diagnózu, kterou vidí a kterou může vyřknout jedině Čech, který přijal Pravoslaví. To jsou ty plody "Pravdy, která vás osvobodí".
Deset let působím jako kněz v oblasti drsného severního pohraničí, kde tato diagnóza nabyla vskutku démonských podob. Kostely (stojí-li ještě) jsou prázdné nebo téměř prázdné. Kolem cest míjíme zmrzačená Boží muka. Co jsem zakusil jako správce naší církvní obce, při chrámu stojícím za městem, bych mohl dlouze vyprávět (je běžné jít se vymočit za zastavení křížové cesty; naposledy jsem takto neschopen slov pozoroval muže, který si o okraj terakotové plastiky Kristova zatčení otvíral pivo). Při nesčetných stkání s lidmi jsem u nich vypozoroval skutečně zvláštní vztah k (vážnému) náboženství. V okamžiku, kdy se zjistilo, že jsem křesťan, ba kněz, do té chvíle "normální" lidé začali být nervózně agresivní, primitivní, vulgární. Jako kdybych se jim přiznal k smrtelné chorobě, jako kdybych se v nich dotknul nějakého zakázaného bodu. Mnoho lidí je schopno mluvit o čemkoli, jenom ne o náboženství. Samozřejmě si nelze nepoložit otázku, v čem je příčina tohoto skutečně neobvyklého cynismu, cynismu, který není možný v katolickém Polsku, Bavorsku, Rakousku, na Slovensku a dokonce ani v protestantském Sasku? Atheistického fanatismu, který je - a řekněme to už konečně nahlas - v rámci sekulární (!) Evropy prostě a jednoduše extrémní. Často si říkám, že vztah českého národa ke křesťanské víře, a nebo přesněji k církvi (...) se podobá vztahu rozvedených manželů, člověka, který velmi miloval, avšak velmi se zklamal, a jehož láska se změnila v trpkou, krutou a výsměchuplnou nenávist.
Ano, náš národ má za sebou tragické dějiny, a to zvláště ve vztahu ke křesťanství -
1)krátce po skutečné christianisaci přišla mocenská likvidace prvotní, a jak ukázal následný vývoj, ještě ke všemu geniální a historicky možná vůbec nejúspěšnější misie v dějinách křesťanství. Tato událost již na začátku vážně poškodila duchovní integritu národa. Nebyla ale příčinou dnešního stavu. Samo pronásledování Církve ji přeci utužuje, nikoli hubí. Brány pekelné nemohou Pravdu přemoci. Však se tomu také u nás nestalo. Jinak by o několik století později nemohli povstat v našem národě osobnosti, které hýbaly celou křesťanskou Evropou, jinak by nemohl národ jako celek povstat ve věci náboženství.
2)Jan Hus, Jeroným Pražský, Jan Milíč, Tomáš Štítný - ti všichni zasvětili život Bohu. A s nimi mnoho bezejmenných. Husovo upálení a především skutečnost, že římská církev nikdy tento problém fundamentálně nevyřešila a dodnes se k řešení nechystá, způsobilo konečnou a naprostou roztržku národa a Říma. Tento vzájemný vztah už bude napříště vždy jen křečí, nesrovnalostí, jak to bylo kdysi řečeno větou, že po Husovi již nemůže být Čech katolíkem. Řím v Husovi spálil celý český národ. Od té doby je každý český katolík vnímán v národě zvláštně, s odstupem, a on sám tento odstup vnímá.
3)Tragédií následného hnutí nebyla bitva u Lipan ani oslepnutí Jana Žižky. Byla jím jeho odtrženost od východní církve jakožto alternativy k Římu, která způsobila, že hnutí chyběl jakýkoli vnější korektiv. Původní ideál obnovy církve na apoštolských základech vystřídaly v přirozeně hledajícím hnutí stále radikálnější sektářské požadavky jednotlivých skupin.
4)Víme, že po Husovi nelze být katolíkem. Proč by ale nemělo být možné být protestantem? Kdyby náš národ pevně stál za pravdou, nezničil by jeho víru ani Wiching, ani Zikmund, ani jesuité. Proč tedy onen problém s křesťanstvím jako takovým? Proč v našich očích nestojí proti zlým katolíkům dobří protestanté? V průběhu třicetileté války přišly české země o 40-60% obyvatelstva. Většinu těchto obětí nemají na svědomí katolíci, nýbrž "bratři Švédové" a sami čeští vangelíci, jejichž bezostyšné plenění zachvátilo takřka celé Čechy. A Vestfálský mír? To z třicetileé války si Čech definitivně odnesl nechuť k náboženské angažovanosti, to z ní si odnesl pachuť vědomí, že křesťanství u nás je jen otázkou moci, peněz a násilí. Teprve když se ukázalo, že evangelíci jsou schopni stejných zvěrstev jako katolíci, byly vytvořeny podmínky pro "rekatolizaci", to způsobilo, že národ, který fanaticky odporoval Římu během jedné dvou generací opět poslušně zasedl do škamen katolických kostelů. Jistě, zůstali i neoblomní. O ty se postarali jesuité. S každou českou Biblí opět hořel český národ.
5) Když pak přišlo národní obrození, čeští katolíci v něm hrají již podřadnou úlohu (výjimkou jsou třeba Dobrovský či Balbín). Narozdíl např. od Lužických Srbů, jejichž problematiku sleduji, český katolický živel naprosto není motorem národního obrození. A není jím ani křesťanství jako takové. Je oslavován pohanský kořen národa, píše se pravda občas o soluňských bratřích či o Husovi, o Václavovi, více ale o Libuši, Přemyslu Oráčovi, Krokovi a různých Perunech. Nechuť většiny obrozenců ke křesťanství je zřejmá. Hledání alternativy v pohanství neméně.
6) Úžasným obrazem do kořene vyvráceného vztahu ke křesťanství a zvlátě k institucionalisované Církvi je T.G.Masaryk. Během svého života stihl odejít od katolicismu k protestantismu, odtud k unitářům a odtud k myšlnce o založení vlastní církve (!). Pro pravoslavné až učebnicově průhledný příklad toho, co označujeme slovem apostase (odpadnutí). Z Masarykova křesťanství zbyla jen mravnost. Zbylo jen křesťanství renanovské.
7) V tomto světle vystoupí velikost heroické postavy sv. vladyky Gorazda, Masarykova krajana a člověka s úplně opačným vývojem, člověka, který šel proti proudu a před nímž jako národ můžeme učinit jediné - poklonit se až k zemi. To biskup Goorazd je duchovním završením národního obrození, protože až v přijetí Pravoslaví bylo naše národní obrození dokončeno. Bohužel, vedle něho stál člověk, který nepochopil vůbec nic, ani sám sebe, dr. Farský, který naděje, že Pravoslaví přijme velká část národa, pohřbil v synkretickém náboženském experimentu, který dnes nese jméno CČSH, experimentu, který je karikaturou světového křesťanstva. Karikaturou tak národní a specifickou, že korelace s čímkoli v rámci světového křesťanství je nemožná...
8) Komunisté se svým vědeckým materialismem byli jen třešničkou na dortu plném českého atheistického jedu. Cožpak ona Boží muka podél cest zuráželi jenom příslušníci KSČ? Nebo toto ničení nějak organisovali. Odpověď známe.
Ano, dějiny k nám byly kruté. Ale je naše duchovní zlomenost vinou dějin? Jistěže ne, věříme-li, že všechny zkoušky na nás složené jsou ku překonání. Nemůžeme být katolíky ani protestanty. Kým tedy? Buddhisty? Jehovisty? Zkusme se vzpamatovat, zkusme si ještě vzpomenout, kým jsme kdysi byli. Zkusme najít sami sebe ve světě, z něhož jde hrůza. Přečtěme si znovu pozorně Evangelium, přečtěme si něco o svatých Cyrilovi a Metodějovi, o Janu Husovi, o biskupu Gorazdovi a popřemýšlejme, proč jsme vlastně na světě. Máme být vnitřně sourodým slovanským národem, který pochopil sám sebe, nebo plebejským stádem, které je schopno uvěřit moci léčivých krystalů, amuletů, horoskopům, kartářkám, jogínům a všem těm "duchovním podnikatelům" s čakrami a mantrami, ale to, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, tomu uvěřit nemůže?
Zobrazit příspěvek č. 314 jednotlivě
Administrátor
--- 7. 2. 2008
Neděle o farizejích a o švejkujících Češích
Neděle o tom, co je podstatné a co nikoliv
... prosil (Ježíše) jeden farizeus, aby obědval u něho. A všed, posadil se za stůl.
Farizeus pak viděv to, podivil se, že se neumyl před obědem.
I řekl Pán jemu: Nyní vy farizeové povrch konvice a mísy čistíte, ale to, což uvnitř jest u vás, plno jest loupeže a nešlechetnosti.
Blázni, zdaliž ten, kterýž učinil, což zevnitř jest, neučinil také i toho, což jest uvnitř?
Raději dávejte almužnu z toho co máte, a hle, všecky věci vaše čisté budou.
Ale běda vám farizeům, že desátky dáváte z máty a z routy a ze všeliké byliny, ale opouštíte spravedlnost a lásku Boží. Tyto věci měli jste činiti, a oněch neopouštěti.
Běda vám farizeům, nebo milujete první místa v synagogách a pozdravování na trzích.
Běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci, neboť jste jako hrobové, které už nejsou vidět, a lidé chodíce po nich, nevědí to.
(Lukáš 11,37-44)
Toto místo v Evangeliu snad nejhlouběji postihuje podstatu farizejství, tedy to, před čím Ježíš Kristus neúnavně varoval. Farizejství - to je rozštěp morální integrity osobnosti - člověk je jiným navenek a jiným uvnitř a nevadí mu to. V oblasti náboženské je to pohřeb duchovního života. Nikoliv nadarmo přirovnává Kristus farizeje ke hrobům.
Jako vycíděná konvice vypadá pěkně, když je navenek nablýskaná; dovnitř však nevidíš, takže proč ji pulírovat i uvnitř? Tak i farizej pečuje o to, aby byl pěkným navenek a chválen byl lidmi, spoléhaje na to, že do srdce mu nikdo nevidí, a proto ho podle stavu jeho duše nebude posuzovat. V tom tkví to jeho pokrytectví. Zbožnost konaná pro lidskou slávu je pak čistě rituální a vnější záležitostí. Jde-li mi o slávu, proč se modlit, když se na mne nikdo nedívá? Proč čistit to, co stejně není vidět, že? Proč pečovat o to, co je skryté lidským zrakům?
Do jisté míry jsme tím stiženi všichni - stav našeho nitra se rozchází s tím, jak se chováme navenek. U svatých lidí je toto rozdělení osobnosti překonáno, sceleno, čistotou myšlenek, srdce a duše. Skutečná duchovní havárie začíná tehdy, kdy nám toto rozdělení, necelistvost osobnosti, přestává vadit, neřku-li dokonce si ji začínáme obhajovat.
Farizeům Pán Ježíš vyčítá, že veškerou váhu položili na vnější skutky a o vnitřní stav svého srdce se nestarají. Přenesu-li těžiště církevního i duchovního života jen na vnějšek, na obřady a plnění všech zákonů, pravidel, kánonů a ustanovení, stojí mne to sice jistou námahu, ale výsledky sklízím vzápětí. Lidé mne začnou chválit, ba snad i považovat za starce nebo za svatého. Jenže skutečný stav mého nitra nikdo nevidí. Jen Otec nebeský, který vidí, co je v skrytu. A pokud by mne snad neocenilo moje okolí za tu zákonickou pečlivost, mohu se pochválit alespoň já sám, mohu být s sebou spokojen - jak mi to pěkně jde, jak to dobře zvládám.
Na základě slov Evangelia víme, těžiště křesťanské duchovnosti nutno klást na očišťování srdce. Tady se vede naše duchovní bitva. V tom tkví od dob apoštolských dodnes podstata křesťanského duchovního života. Doposud je v tomto bodě rozdíl mezi východním a západním křesťanstvím. Západ uchopuje křesťanství více vnějškově: hned po osamostatnění Západu byl starokřesťanský požadavek vnitřního zápasu za očištění vlastního srdce od zla vyměněn za imperativ očistit svět od zla čili od pohanů, heretiků a všech, kteří jsou jiní než my; - a tak se tu objevily křižácké války a "misie mečem a křížem" (římský katolicismus je od svého zrodu v jádru předobrazem všech totalitních ideologií, genocid a holocaustů). Stejně tak nesprávné je dnešní upřednostňování filantropie před vnitřním očištěním člověka.
Zabývám-li se očišťováním svého srdce, nikdo mne nepochválí. Nikdo to totiž nevidí. A co je ještě horší, nemohu se pochválit ani já sám, protože - co vidím? Jenom to, jak mi to zoufale nejde - jak se mi to vůbec, ale vůbec, nedaří. Věru, stěží mohu být s sebou spokojen. A tak mojí nadějí zůstává, že nesklízeje slávu u lidí, snad budu za tu mou chabou snahu pochválen Otcem nebeským. Pán Ježíš chce, abychom zbožnými byli kvůli Bohu a všechny vedlejší úmysly a cíle zbožnosti odmítá jako nečistotu, která veškerou zbožnost znehodnocuje.
Spásu si nelze "vysloužit" pouhými skutky či obřady ani čímkoliv čistě vnějškovým. Čtení z epištoly ap. Pavla, které je přiřazeno k dnešnímu evangeliu, opakovaně zdůrazňuje: "Blahodatí (milostí) jste spaseni." "Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit." A blahodať je dar, který k sobě podle učení starců přitahuje člověk tím, že se pustí do boje za očištění svého srdce od vášní a myšlenek. Čisté srdce je způsobilé přijmout blahodať. A získat blahodať Ducha Svatého znamená dosahovat spásy. A to vše se děje tajně, skrytě.
Průšvih farizeů spočíval nejen v tom, že přenesli těžiště svého náboženského života na vnější obřady, ale hlavně v tom, že se jim to zalíbilo, byli spokojení sami se sebou, těšila je chvála lidí za ukazovanou zbožnost, přijímali prokazované pocty a toužili po nich...
Myslím, že jsem tady již někdy psal o tom, co říká prof. Osipov o takových lidech, kteří nekonají dobré skutky tajně, ale schválně před očima všech (nebo alespoň někoho), co je to ta dobročinnost vystavovaná na odiv, jak je dnes tak běžné. Člověka, který koná zbožnost a dobro, aby to lidé viděli, Osipov nazývá "svatým satanem". Kolik pýchy či jaké nečisté úmysly musí v sobě nosit takový "světec"! Základní normu skutečné svatosti postihuje výrok pouštních otců: "Svatí oplakávali své ctnosti jako hříchy," a nebo "tvoje ctnost, která se stane známou, není už ctností ale spíše hříchem".
Tedy napomenutí, které nám dnešní evangelium uděluje, je dvojí:
1.) vynakládejme stálou snahu přesouvat těžiště našeho náboženského života do nitra; duchovní úsilí je nutno zacílit především na očištění srdce.
2.) nerezignujmež na existenci praskliny v naší osobnosti, té pukliny, která odděluje nitro od vnějšku. Neospravedlňujme ji a neschvalujme. Stále přinášejme Bohu pokání za naše farizejství a pokrytectví.
-------------------------
Na tom jsme mohli víceméně skončit.
Zůstává však jedna otázka. Tato perikopa čtení evangelia byla zařazena do kalendária nedělních čtení svatým vladykou Gorazdem. Každý den má podle pravoslavného kalendária, které je po celém světě stejné, přiřazeno své vlastní čtení z evangelia a epištol. Vladyka Gorazd samozřejmě přejal pro české pravoslaví toto kalendárium, učinil však v něm jednu zajímavou úpravu: jedno z nedělních čtení změnil a zařadil mezi nedělní perikopy právě dnešní úryvek. To nás nutí k zamyšlení: Proč vlastně považoval sv. Gorazd za potřebné, aby Češi slyšeli každý rok jednu neděli v pravoslavném chrámu právě toto evangelium?
Vladyka Gorazd (Matěj Pavlík) nebyl žádný cizinec, byl to rodák z Moravského Slovácka, a to mu umožňovalo dobře znát národní povahu Čechů a Moravanů, vnímal duši národa, jak se říká.
Tato perikopa usvědčuje nejen farizejské pokrytectví a formalismus, ale i morální a duševní mělkost. Svatý vladyka měl zato, že náš národ právě tento evangelijní úryvek potřebuje pravidelně slýchat - brát jej jako medicínu na nemoc své národní povahy.
Myslím, že našemu drahému vladykovi rozumím. Před časem se mne místní novinář při rozhovoru o vánočních svátcích najednou nečekaně otázal, co si myslím, jakou chybu má náš národ. Uf. Přiznám se, že mne opravdu zaskočil. Pak jsem mu řekl, co mne v tu chvíli napadlo, že - neupřímnost. Po pádu komunismu jsem totiž očekával, že se národ jakýmsi způsobem morálně napřímí. Jenže i po dvaceti letech je vidět, že kdesi v nás komunismus stále žije. (Skutečnost, že Češi dali celému světu fenomén "tunelování" /dokonce i s tímto názvem/, hovoří sama za sebe.) Proč? Kořeny české "vnitřní pokřivenosti" jsou asi hlubší, to není jen vliv komunismu.
Není to příjemné téma, avšak zdá se mi, že Češi jsou kdesi hluboko v národní duši postiženi právě jistou morální mělkostí, bezzásadovostí, zbabělostí, charakterovou nepevností. (Z nich pak vyvěrá další naše národní nectnost, o které se hovoří často, a tou je závist.)
Jedním z možných dokladů řečeného je vznik a nadčasová oblíbenost Haškova Švejka. Tato literární postavička se stala vlastně modelem moderního češství. Když na chvilku odmyslíme humornou rovinu Haškova románu a zaměříme se na morální profil hlavního hrdiny, snadno zjistíme, že se nejedná o žádný skvost lidství. Švejk jenom těžko může sloužit jako příklad jakýchkoliv skvělých lidských vlastností, obtížně si dokážeme představit, že by tato literární postava mohla skýtat inspiraci k jakémukoliv lidskému vzletu nebo duchovnímu heroismu. Není ani čestný, ani odvážný, ani oddaný nějakému ideálu, přesahujícímu fyzickou lidskou existenci. Všechny morální lidské síly jeho duše jsou zaměřeny k tělesnému přežívání - dle možností co nejpohodlnějšímu.
Hašek nové češství geniálně personifikoval v postavě Švejka. A co je nejhorší - český národ toto své zpodobení ve své většině nadšeně přijal, místo toho, aby se takového pohledu do zrcadla zděsil. Jakoby to všechno zlé tušení o pobělohorské deformaci národní české povahy našlo ve Švejkovi své potvrzení a zhmotnění, a tím paradoxně i své ospravedlnění. Jakmile jsou úpadek a zlo pojmenovány, nejsou už tak děsivé. Česká přízemnost našla ve Švejkovi své schválení. Humornost Švejkova příběhu způsobí, že se z národní morální nouze stává cosi jako ctnost. Vlastní zbabělost je nyní možno akceptovat s humorem. Místo odvahy je tu smích (no, spíše výsměch).
Zatímco jiné národy se identifikují s hrdiny svých dějin, s postavami statečných lidí, kteří se vyznamenali nějakou obětí, tak Češi se hlásí ke Švejkovi, do něhož Hašek vtělil veškerou tragiku české bezpáteřnosti, která se naučila vcelku pohodlně přežívat i s vědomím, že jsme jen loutkami v cizích rukách.
Švejkova otylá postavička se nám tu rozlezla po všech českých hospůdkách, většinou doplněna průpovídkou, která tvoří sumu Švejkova duševního bohatství: "To chce klid." (Rozumějme správně - ve Švejkových ústech se klidem rozhodně nemyslí "pokoj", "mír", "vnitřní tišina" ani nic podobně ušlechtilého či vzletného natož duchovního; ve Švejkově podání se tím klidem míní ignorance; výstižně by se dalo Švejkovo "to chce klid" přeložit přibližně jako "vykašli se na to".)
Jak se to stalo? Lépe řečeno: Co se to stalo s českým národem? Jak se stal z národa Husova národ Švejkův? Kdy se změnilo národní heslo, vyjadřující podstatu duše národa, z Husova "braň pravdu" na Švejkovo "to chce klid"?
Český národ sídlí na hranici mezi východem a západem, orientem a okcidentem. Mám na mysli spirituální národnostní okruhy. Zatímco duše našeho národa, ve svých nejlepších lidech a nejušlechtilejších hnutích, toužila po Východu, politickým vlivem zde vytrvale narůstal vliv materialističtějšího a proto i světsky úspěšnějšího Západu. Střet mezi Východem a Západem neprobíhal jen na fyzické úrovni při politicko-vojenských sporech vedených o to, pod jaký vliv bude zdejší území a lid ho obývající patřit. Tento střet probíhal i na úrovni kultury a vzdělanosti a hlavně ještě hlouběji - v duši národa - kde se projevoval především znovu a znovu se rozhořívajícím zápasem o náboženskou, čili církevní, a duchovní příslušnost národa - čili v jeho nejcitlivějším bodě. Západ nakonec vyvinul takový brutální tlak na český národ, že mu v podstatě zlomil páteř.
Po bitvě na Bílé Hoře se v pražských katolických kostelech zpívala Bohu chvála: "Te Deum." Karmelitáni byli přesvědčeni, že vítězství je dílem obrazu Panny Marie, který vystavovali. Obrazu "Matky Boží Vítězné" byl zasvěcen chrám na Malé Straně a kostelík na Bílé Hoře - právě na památku tohoto (pro Čechy tak smutného) vítězství.
V Čechách rozvinuli jezuiti takový rekatolizační teror, že náš národ, který byl do té doby z 90 procent nekatolický, transmutovali ve svých duchovních křivulích za historicky kratičkou etapu na národ stoprocentně katolický. Alchymistická operace se podařila, ale pacient při tom duchovně zemřel. Že rekatolizaci bychom dnes nazvali tuhým totalitním režimem, není pochyb (je téměř komické, když dnes někteří římsko-katoličtí intelektuálové tvrdí, že právě katolická církev dala západní civilizaci takové hodnoty, jakou je např. svoboda svědomí). Římsko-katolickou církev příliš nazajímalo, co se děje v srdci národa. Šlo jí o vnějšek - za pomoci světské moci nahnala národ do katolických chrámů. Tajné nekatolíky vyhledávala, persekuovala a jejich kralické bible pálila. Mládež patřičně vychovali jezuité ve svých promyšlených vzdělávacích systémech. Češi museli chodit na takové bohoslužby, na nichž nechtěli být. Byli donuceni předstírat modlitbu v takových chrámech, v nichž by nejraději nebyli. To je zrod Švejka v české duši.
Proto se pro Čechy stal církevní život postupně čímsi pouze vnějškovým, formálním. Jezuité vychovali z Čechů vlastně farizeje. Češi totiž v přirozené reakci na to, co je s národem prováděno, začínají striktně oddělovat vnější náboženství od niterného stavu duše. Je to hrozný zločin duchovního zmrzačení, který byl na našem národě spáchán. Neupřímnost se zabydlela v duši národa. Ani si to už neuvědomuje. Připadá nám to normální, že vnější církevní formality či obřady jsou jednou věcí, kdežto skutečná víra a stav duše je zase věc druhá. Tento morální rozštěp osobnosti se stal součástí naší národní povahy.
Mimochodem, přesně tento typ pokrytectví odmítla prvotní církev. Když křesťanům, uvězněným pro víru v Krista, nabízeli římští úředníci, ať klidně ponechají svou křesťanskou víru, a jenom čistě vnějškově, bez vnitřního přesvědčení, vykonají formální pohanskou oběť, a tím si zachrání život a získají opět svobodu, křesťané to odmítali a raději podstoupili mučednickou smrt.
Čechové se tehdy už natrvalo dostali do zajetí vlivu Západu, který se od dob cyrilometodějských, přes křížové výpravy a rekatolizaci až po Mnichov choval k Čechům s opovržením, přezíravostí a brutalitou, a nečinil Čechům většinou nic dobrého. A vzal národu jeho duši. Z doby temna se vynořuje byvší národ Husův v podobě ukecaného pivního "filosofa", smějícího se Švejka, který je ikonou našeho duchovního zmrzačení. Ano, Švejk je ikona pobělohorského češství.
Proto má tak hluboký smysl existence české pravoslavné církve, která vrací český národ k jeho duchovním kořenům, k Cyrilu a Metodějovi, k Janu Husovi. Jedině pravoslaví může léčit jeho zlomenou a pošlapanou duši a vrátit mu jeho právoplatné duchovní dědictví, které mu bylo před čtyřmi stovkami let ukradeno.
Vladyka Gorazd burcoval Čechy, aby se opět ujali ztraceného dědictví, aby se stali tím, čím měli být, aby odložili Švejka, mělkost, pokrytectví, náboženskou lhostejnost, a znovu povstali za pravdu, i kdyby pro to měli přinášet oběti po příkladu Husově.
Zobrazit příspěvek č. 313 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 2. 2008
Z tisku - arcibiskup Christodulos
 |
| Arcibiskup Christodulos se dokázal chovat principiálně a často vedl lítou polemiku: s řeckou vládou či s Konstantinopolským patriarchátem. |
V souvislostech se zesnutím a pohřbem athénského arcibiskupa, hlavy Řecké pravoslavné církve, se často vzpomínala jeho úspěšná snaha přiblížit církev lidem, společnosti, přivést do chrámů mládež ve větší míře, než se dařilo jeho předchůdcům.
Při pročítání životopisu archiepiskopa Christodula jsem narazil na odstavec, který výše připomenutý úspěch zesnulého vladyky konkretizoval. Pro zajímavost ho překládám:
"S příchodem arcibiskupa Christodula na athénskou katedru začala Řecká církev častěji a produktivněji využívat současné sdělovací prostředky. Z obrazovek televizorů, z novin, z rozhlasu církev informovala obyvatelstvo o událostech, které se dějí uvnitř církve. Média začala častěji přenášet i kázání duchovních. Tím se otevřela ideální cesta pro misionářskou církevní práci a společnost se semkla kolem církve..."Přesvědčil jsem se, jak intenzivně pravoslavná církev v Řecku používá sdělovací prostředky (pro nás zajímavé je nepřetržité pravoslavné televizní vysílání po internetu). Chápu, že naše místní pravoslavná církev nemůže mít vlastní televizní vysílání či svou rozhlasovou stanici. Je zde však ještě tisk a internet...
Nemohl by vladyka Christodulos být příkladem i u nás...?
Zobrazit příspěvek č. 312 jednotlivě
Administrátor
--- 5. 2. 2008
Zajímavý film - nový link
Film: "Zánik impéria - byzantské ponaučení"
Zde je nový odkaz na tento film
http://rutube.ru/tracks/436743.html
Zobrazit příspěvek č. 311 jednotlivě
Administrátor
--- 5. 2. 2008
Zajímavý film - link
Film (v ruštině) "Zánik impéria - byzantské ponaučení"
http://intv-inter.net/tv/programm/?id=639643&act=tvp&channel=56
(Brzy odkaz vyprší - podívejte se co nejdříve. Opravdu to stojí za to.)
(Kdo byste si dokázal poradit se stažením filmu, dejte vědět - nám se to nepodařilo.)
Zobrazit příspěvek č. 310 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 2. 2008
Zpráva z tisku
Vědce vyhodili z práce, nevěřil Darwinově teorii
Propuštěný biolog tvrdí, že jako odborník na akvarijní ryby mohl bez problémů vykonávat svoji práci i bez souhlasu s Darwinem.
Americký biolog Nathaniel Abraham zažaloval na sklonku minulého roku svého bývalého zaměstnavatele za to, že ho údajně neoprávněně propustil, když se Abraham přiznal, že nevěří v Darwinovu evoluční teorii. Právní firma, která Abrahama hájí, oznámila, že její klient žádá 500 000 dolarů jako odškodné.
4. 2. 2008 08:56 - BOSTON
Z právního hlediska je spor považován za střet vědy a kreacionismu. Po ukončení doktorátu byl Abraham zaměstnán v prestižním oceánografickém ústavu Woods Hole. Jako odborník na akvarijní rybičky a toxikologii se měl v laboratoři Marka E. Hahna podílet na projektu týkajícího se evoluce.
Abraham se jakožto křesťan Hahnovi v říjnu 2004 přiznal, že v Darwinovu teorii nevěří. Hahn ho v listopadu požádal, aby se místa vzdal, protože celý výzkum byl postaven na evoluční teorii, a tak byla práce i celý grant prezentován také uchazečům. Abraham byl z laboratoře propuštěn v prosinci.
Následující rok si na postup zaměstnavatele, který považuje za diskriminaci, stěžoval u massachusettské protidiskriminační komise. Ta letos jeho stížnost zamítla s tím, že ústav neměl jinou možnost, protože celá jeho práce je na učení o evoluci založena. Abraham se proto v prosinci loňského roku obrátil na soud.
Abraham tvrdí, že dal najevo, že je ochoten účastnit se výzkumu založeného na evolučním konceptu, ale že ho nadřízení postavili do situace, kdy mu dali na výběr buď uznat Darwinovu teorii jako fakt, anebo odejít. Nyní pracuje pětatřicetiletý biolog v baptistické škole ve Virginii.
(www.novinky.cz)
Takových případů jsou spousty. Za těch pár let, co tuhle problematiku letmo sleduji, už jsem se dočetl o celé řadě podobných praktik. Vědci si např. v Anglii stěžují, že ve vědeckých kruzích panuje strach. Ač mají někteří vůči Darwinovi velké výhrady, obávají se o tom hovořit, protože by je "všemocná darwinistická lobby" znemožnila.
Je zajímavé si všimnout, že z ducha, který kolem agresivně prosazované evoluční teorie vane, je dosti zřetelně patrné, že tu nejde ani o vědu, ani o hledání pravdy, ale o šíření ideologie. Pro nás křesťany je zvláště výrazný jeden z prvků této nesnášenlivé ideologie, jímž je její protibiblický a potažmo protikřesťanský osten. Armáda bílých plášťů bojující ve službách této ideologie se snaží za každou cenu (byť i nedůstojnými a vědy nehodnými metodami) dokázat, že Bible nemá pravdu.Z ocitovaného článku je zajímavá zvláště poznámka, že po tomto vědci bylo požadováno cosi takového, jako "vyznání víry" v evoluci, což pochopitelně znamená zříci se biblické víry. Přestože byl schopen na tom výzkumném projektu pracovat, nebylo mu to dovoleno, protože neměl tu "správnou víru", která je od vědce vyžadována. To je z duchovního hlediska velice závažný moment.
Při tom se na Západě ve vědecké sféře neváhají užívat i praktiky známé u nás z dob reálného socialismu, kdy vládla mocná komunistická strana: kádrování, ideologické prověrky, profesní likvidace těch, kteří nemají "správné názory" či jsou dokonce nositeli "ideologické diverze".
Všimněte si, řeč tu není o vzdělání ale o víře. Tomu propuštěnému vědci nadřízený nevytýkal, že nemá dokončené školy, nebo nedosáhl nějaké vědecké hodnosti, nebo málo publikuje apod. Prostě nic neměli proti jeho vzdělání a vědecké profesionalitě. Důvodem propuštění byla jeho křesťanská víra, resp. absence víry v evoluci. To je zvláště pikantní, když si uvědomíme, že oficiální věda neustále hlásá, že věci týkající se jakékoliv víry člověka jsou mimo oblast jejího zájmu, protože ji zajímají fakta.Vědec tedy musí považovat evoluční teorii prostě za faktum. Čili nepřemýšlet o ní. To je jako katolická definice víry: věřit znamená "za pravdu míti". Po vědci se žádá evoluci za pravdu míti - čili v ni bez přemýšlení věřit.
Evoluční teorie je modla, které se každý vědec musí povinně klanět, jinak je znemožněn a dehonestován. Prohlásí se o něm, že není dosti vzdělaný nebo nemá potřebnou úroveň, a nesežene zaměstnání.
Připomeňme si, že podstatou současné evoluční teorie je idea: svět, život a lidé vznikli náhodou a vyvinuli se tzv. "přirozeným výběrem", bez Boha. Pokud tohle má nějaký vědec přijmout, tak se tím musí nutně rozejít s biblickou vírou v Boha Stvořitele. (Dodávám, že pro tuhle chvíli není klíčové, jestli šest stvořitelských dnů, jak se o nich píše v Bibli, jsou dny v našem pojetí, nebo jestli je to šest nějakých etap, z nichž některé jsou třeba mnohem delší než náš 24hodinový den. Podstatné nyní pro nás je, že svět a život nevznikly náhodou a život se nevyvíjel sám od sebe nějakým přirozeným výběrem, ale je to stvoření, jehož průběh byl řízený vyšší inteligenci, dělo se podle plánu a má svého autora.) Jestli dnešní věda nedovoluje svým ovečkám, aby tuhle biblickou víru směly bez újmy vyznávat, pak taková věda nabývá zřetelně antikristovských kontur.
Takže těmito metodami se v západní civilizaci pomalu utváří situace, kdy materialističtí vědci v některých západních zemích mohou sebevědomě prohlašovat, že "každý uznávaný vědec bere evoluční teorii jako bezpečně prokázaný fakt". Samozřejmě, protože se mnohý vědec bojí, že by přestal být uznávaným, kdyby řekl, co si skutečně o evoluci myslí, a pak by se stal nezaměstnaným a neuznávaným. A to si ti, kteří nevynikají osobní statečností, dobře rozmyslí.
Západní společnost by však opravdu nějakou evoluci potřebovala. Je to tam stále jako za středověku. Kdo tenkrát dospěl bádáním k něčemu jinému, než hlásala neomylná katolická církev, musel o tom buď mlčet, nebo veřejně odvolat, nebo byl upálen. Dnes tenhle středověký duch žije na západních univerzitách a vědeckých ústavech; jenže mají místo magisteria katolické církve magisterium materialistické vědy, vystavěnou na neomylném učení "svaté" evoluce...
Závěrem poznámka, kterou bychom mohli pojmenovat:
Jak evolucionisté vytáhli do finálního útoku.
Jeden z prvních vážných střetů nastal kolem výstavy v Londýnském muzeu r. 1981.
Citujeme z knihy Spor o Darwina:
Informační brožura (k výstavě) tvrdila, že „představa evoluce přírodním výběrem není přísně řečeno vědecká", protože byla vytvořena spíš logickou dedukcí než na základě empirických důkazů. Dále uvedla postřeh, že „pokud je evoluční teorie pravdivá", přináší... Celkově výstava vyznívala tak, že je darwinismus důležitou teorií, ale ne něčím, o čem by se vůbec nedalo pochybovat.
Na tato relativistická vyjádření reagovali význační vědci velkým hněvem.
....Spor se odehrával na stránkách vědeckého časopisu Nature. Jeden z článků rozváděl myšlenku, že ... většina biologů „by radši přišla o svou pravici," než by začali větu slovy: „Pokud je evoluční teorie pravdivá..." To vyvolalo rozhořčenou odpověď 22 význačných biologů, které šokovalo, že Nature zastává názor, že teorie má být předkládána jako fakt.
Tlakům na to, jak se budou vyučovat přírodní vědy, se samozřejmě nevyhnulo školství. ... bylo přijato r. 1981 "Metodické prohlášení", jehož základní myšlenkou je umožnění vyučování evoluce, jak ji chápou darwinisté...
Pro darwinisty je plně naturalistická evoluce faktem, který je třeba se naučit, a nikoli názorem, nad nímž si lze klást otázky. Student může mlčky nevěřit, ale o důvodech, proč nevěří, studenti ani učitelé ve třídě hovořit nesmějí, aby nenakazili ostatní.
Přestože vnucování názorů není slučitelné s cílem vzdělávání, vnucování poznání je veškerou náplní vzdělávacího procesu. Vše tedy směřuje k prosazení jediné myšlenky: naturalistická evoluce patří do kategorie poznání, a nikoli pouhých názorů, takže odpor vůči ní pramení z nevědomosti, kterou se školství právem usiluje vymýtit.
Hlavní problémové oblasti jsou opomíjeny nebo minimalizovány. Žáci mají být ujišťováni v tom, že věda je spolehlivý podnik schopný samostatné korekce, že údajně vědecké námitky vůči přijímaným teoriím vědecká obec zvážila a odmítla, a že evoluce je vědecky přijímaný fakt. Způsob těchto formulací dělá dojem snahy spíš informace utajit, než s nimi seznamovat.
O motivech, které vědce vedly k tomu, že teorii společných předků přijali tak nekriticky, se můžeme jen dohadovat. Triumf darwinismu přispěl jasně k vzestupu prestiže profesionálních vědců a myšlenka automatického pokroku tak odpovídala duchu doby, že upoutala i mnoho náboženských představitelů. Vědci tuto teorii každopádně přijali před tím, než byla přísně prověřena, a potom použili veškerou svou autoritu k přesvědčení veřejnosti o tom, že naturalistické procesy stačí k vytvoření člověka z bakterie, a bakterie ze směsi chemických látek.
Skoro to už vypadá tak, že ve skutečnosti je materialistická věda jedním ze základních kamenů chystaného nového náboženství.
Svého zbožštění dosáhl darwinismus při oslavách 100. výročí vydání O vzniku druhů r. 1959. ... Z proslovu J. Huxleyho, při této příležitosti: „A konečně nám evoluční teorie umožňuje poznat, byť neúplně, charakteristické rysy nového náboženství, o němž si můžeme být jisti, že vznikne, aby sloužilo potřebám nadcházející éry."
Vybráno z knihy Phillipa E. Johnsona "Spor o Darwina ". Výběr z této knihy, obsahující některé základní vědecké námitky proti evoluční teorii a náčrt jejího náboženského a ideologického pozadí, je i dispozici zde.
Zobrazit příspěvek č. 309 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 3. 2. 2008
Hořká tragikomedie ČT pokračuje
V uplynulých dnech jsme marně čekali na obrázky pravoslavného chrámu v Událostech ČT. Dnes jsme se paradoxně dočkali, ovšem za okolností podivuhodných. (A zrovna se zde píše o náboženské negramotnosti...)
Reportáž Michala Kubala z Los Angeles - záběry buddhistického chrámu; M.K.: "Toto není Čína."; záběry v krojích oděných indiánů; M.K.: "Toto není Mexiko."; záběry ruského pravoslavného chrámu s pěti zlatými typickými "cibulemi", silueta, kterou zná snad i dítě z obal bonboniér (srdce pisatele těchto řádků na okamžik taje nadějí a radostí!); M.K.: "Toto není.. ARMÉNIE." (pisatel těchto řádků v beznaději klesá do židle).
Tak se ptám, přátelé: je to možné? Nebo to je nějaký vtip?
(O dvě minuty později dostal Michal Kubal prostor znovu, a to dokonce v živém vstupu. Důvod: v Hollywoodu stávkují scénaristé...)
Pomoc.
Zobrazit příspěvek č. 308 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 2. 2008
Ad: zpravodajství
Problém nedovzdělanosti a náboženské ignorance naší sekulární společnosti
 |
| „Pokusy oddělit církev od státu - to jsou satanské pletichy,“ tvrdil právě zesnulý arcibiskup Christodulos (který velice pozdvihl společenskou prestiž církve a byl v Řecku nesmírně oblíbený). |
To je ten lidský a osobnostní rozměr, který našim redaktorům tak bolestně schází. Jejich pohled na svět je zúžený, chybí jim orientace v celé jedné široké sféře života společnosti a lidstva. Schází jim alespoň zběžné vzdělání (či primární přehled) v té obrovské části lidského vědění, myšlení a kultury, kterou je náboženství. Proto nemohou naše média správně porozumět a chápat dění ve světě, které je významným způsobem ovlivněno právě náboženstvími. Často až bezradnost zpravodajů čiší z mnoha reportáží z nábožensky aktivní společnosti.
Jedině naprostou náboženskou dezorientací zodpovědných televizních redaktorů si můžeme vysvětlit, když Česká televize na Vánoce nebo na Velikonoce v rámci svého náboženského vysílání pustí ty příšerné dokumentární filmy BBC, z nichž některé jsou z valné části protináboženskou propagandou.Z úst moderátorů zpravodajství jsme v posledním desetiletí už slyšeli takové nesmysly, že člověka jímá hrůza z pomyšlení, co by se asi dozvěděl, kdyby vedoucím redaktorům a dalším odpovědným pracovníkům médií položil ty nejjednodušší dotazy z oblasti základního přehledu v náboženských otázkách.
Jenže není to problém jen v médiích. Je to problém celospolečenský. Náboženský primitivismus je to první, na co narazíte, jakmile opustíte hranice církve a vstoupíte do nějaké debaty, jejíž účastníci zastupují celý průřez naší společnosti. Díky absenci základních náboženských vědomostí, které jsou nahrazeny pouhými předsudky, schází takovým lidem samotná ochota ke komunikaci. Primitivní agresivní protináboženské výpady dnešních "vzdělaných lidí" dávají alespoň vzdálenou ozvěnou pocítit, jaké to asi bylo, když se byzantští misionáři setkávali s barbary, kteří ničili a napadali vše neznámé.
Mimochodem hloupý sekularismus, to je pole, na němž se výborně daří sektám, které na takové půdě rostou jako houby po dešti. A bezesporu tento stav společnosti přispívá i k zájmu mladých lidí o drogy, jimiž někteří začínající narkomani prostě suplují duchovní život a náhražkově uspokojují náboženské potřeby své duše. Naše školy ani média totiž duchovně bloudícím lidem neumožnily, aby o této oblasti lidského nitra získali nějaké seriózní informace.Přesvědčili jsme se na vlastních zkušenostech, že náš školský aparát nechává děti a mládež projít celým vzdělávacím procesem, aniž by žáci a studenti po opuštění škol měli byť jen základní vědomosti o náboženství. Setkáváme se běžně s naprostým nezájmem škol o výuku náboženství (a to ještě v tom lepším případě, v horším případě narážíme na uvědomělý odpor učitelského sboru). Ředitelé a učitelé dosti často aktivně nechtějí, aby se děti či studenti něco dozvěděli o náboženství, o církvi či o spiritualitě. Tedy o tom, co patří k hlavním motivům utvářejím životy většiny lidí na této planetě! Jako by vědomosti o náboženství náležely jen věřícím lidem! Mít nějaké základní znalosti z oblasti náboženství bezpochyby patří k základům vzdělanosti ve společenských vědách. Nábožensky negramotný člověk je zároveň společensky nedovzdělaný. A pak se stává snadnou kořistí - předsudků, sekt, primitivních ideologií, konzumu, politických manipulací...
Zobrazit příspěvek č. 307 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 1. 2. 2008
ad: zpravodajství
Kolikrát jsme již učinili zkušenost, že zpravodajství jakéhokoli média (v ČR) není zpravodajstvím, ale talkshow konkrétního zpravodajského týmu? Zkrátka, těžko lze změnit, že konkrétní zpravodajství nakonec vytvoří konkrétní (a u nás zpravidla naprosto bezbožní) lidé, kteří tam dají prostě to, "co se jim zrovna zdá". Mechanismy nápravy jsou těžkopádné a neúčinné.
Tak jsme mohli včera večer sledovat reportáže o nových policejních uniformách nebo o sněhové kalamitě v Číně. Důležitější zprávy si snad už ani nelze představit. Že je pro českého žurnalistu zesnutí nejvyššího představitele řecké církve něco naprosto nedůležitého, s tím se lze silou vůle vyrovnávat, ale že se z našich sdělovacích prostředků (jakýchkoli, nakolik jsem byl schopen sledovat) náš občan nedozví nic o třídenním státním smutku jedné ze země EU?
Pro mne osobně má celá věc jednu opravdu pikantní pointu. Během onoho třídenního státního smutku v Řecku se mi podařilo v našem zpravodajství zachytit jedinou zprávu s náboženským obsahem - 60 let po smrti Mahátmy Gándího byl jeho popel rozptýlen do oceánu. V relativně obšírné zprávě jsme se dověděli, že šlo o tradiční hinduistický obřad, který vykonala dcera velkého politika. Nu, možná se dočkáme přímého přenosu z pohřbu dalajlámy...
A mimochodem: sledoval jsem hodinové klání dvou uchazečů o úřad hlavy státu. Pominu již obligátní "folklórní" vložku jednoho z nich, kterou bych shrnul (jako původním povoláním ekolog a klimatolog) slovy, že Země je placatá. Ještě více mne zaujalo, že ani jeden z kandidátů nezmínil ve spojitosti s úřadem, o který se uchází, osobnost sv. Václava.
Někdy jsme tak "křesťanská" země, až to bolí. Doslova. Nechci vyhrožovat vlastnímu národu, ale Boží mlýny melou. Celkové chování tohoto nešťastného odpadlého národa přinese plody. A nebudou sladké.
Zobrazit příspěvek č. 306 jednotlivě
Administrátor
--- 1. 2. 2008
Veřejnoprávní ČT událost v Řecku ignorovala
Zpravodajství České televize opět zklamalo
Díval jsem se večer po pohřbu vladyky Christodula na hlavní zpravodajství ČT Události. Pak jsem přemýšlel, proč pohřbu hlavy Řecké církve nevěnovali redaktoři naší veřejno-právní televize ani 5ti vteřinový šot... Místo toho se opět do mrtě rozpitvávaly žabomyší války na domácí politické scéně, dlouze se spekulovalo, jak se vyvíjí volební klání kdesi za Atlantikem (včetně přímého přenosu z USA rovnou do vysílání Událostí, který přinesl úžasně zajímavé zpravodajství ze sázkařské kanceláře - jaké sázky lidé uzavírají na vítěze voleb atd.
Dokázal bych pochopit, že ateističtí pracovníci zpravodajství nepovažovali pohřeb hlavního církevního představitele nějakého evropského státu za událost, o níž by měli Češi být informováni. Větší obtíže mi činí chápat, že neudělí žádnou pozornost ani takovému evropskému pohřbu, který je na úrovni pohřbu prezidenta. Nedokážu si však srovnat v hlavě, že námi placené redakci zpravodajství ujde společenská událost takového formátu, při které v zemi EU vyjdou do ulic desetitisíce lidí. To považuji za fatální ignoranci hlavního redaktora a jeho týmu.
Raději ani snad nechci uvažovat o možnosti, že zodpovědný redaktor veřejno-právní TV je nějakého jiného náboženského vyznání a událost svědčící o životě pravoslavné církve v Evropě prostě zamlčel Čechům úmyslně. Než na takovou zlomyslnost raději budu věřit, že se jedná opět "jen" o hroznou ignoranci České televize.
Zobrazit příspěvek č. 305 jednotlivě
Administrátor
--- 31. 1. 2008
Z tisku a z televizního přenosu
Pohřeb vladyky Christodula, arcibiskupa athénského a celého Řecka
Zádušní bohoslužby za arcibiskupa Christodula se konaly v katedrálním chrámu řeckého hlavního města dnes dopoledne. Arcibiskup zemřel na rakovinu 28. ledna 2008 ve věku 70 let. Jeho nástupce by měl být zvolen 7. února.
Na bohoslužbu se shromáždilo athénské duchovenstvo, biskupský sbor, řecká vláda včetně prezidenta, premiéra a vůdců politických stran.
Na pohřeb přijeli i představitelé dalších světových pravoslavných církví, patriarchové, metropolitové (zahlédl jsem tam i vladyku Kryštofa za naši církev; pozn. překl.). Bohoslužbu vedl patriarcha konstantinopolský Bartoloměj. Na byzantské nápěvy zpívali klerici řecké a konstantinopolské církve.
Ve svém proslovu označil patriarcha Bartoloměj vladyku Christodula za vynikajícího církevního činitele. Vyzdvihl jeho horlivost a elán v práci pro církev, blízkost mládeži, oddanost řeckému národu, veliký přínos pro společenskou a dobročinnou práci církve - nejenom v Řecku, ale všude, kde trpěli naši pravoslavní bratři: v Srbsku, v Rusku, Libanonu. Řecká církev se účastnila stavby nové školy v Beslanu (po teroristickém útoku r. 2004). Jeho trpělivost při snášení nemoci přirovnal patriarcha k biblickému Jobovi. "Trpělivost, důstojnost a víra tváří v tvář nemoci ukázaly příklad a rozechvěly lidi v celém řeckém světě." Patriarcha také připomenul, že konstantinopolský patriarchát se v řadě otázek s řeckým synodem arcibiskupa Christodula neshodoval. Avšak i přes tyto "srážky" měl, jak patriarcha vyjádřil svou naději, arcibiskup Christodulos "úctu a lásku ke konstantinopolské církvi".
Řecký ministr školství a náboženství ve svém projevu za celou vládu ocenil šíři sociálního působení zesnulého arcibiskupa: "spojil vnitřní obnovu církve s růstem její společenské role. Drogově závislí, běženci, ženy, na nichž bylo spácháno násilí, pracující matky, oběti organizovaného zločinu - to je jen několik příkladů sociálních kategorií, v nichž lidé na sobě pocítili jeho péči". Připomenul i širokou síť dětských školek, lékařských center a útulků, provozovaných řeckou církví. "Arcibiskup byl zastáncem silné a bojující církve. Dokázal přivést církev blíže k prostému člověku a jeho každodenním problémům," pravil představitel řecké vlády.
Tělo vladyky Christodula bylo po celý obřad i při převozu na hřbitov v odkryté rakvi, takže mu všichni mohli naposledy pohlédnout do tváře. Arcibiskup byl v rakvi oblečen do plných slavnostních bohoslužebných rouch, na hlavě měl biskupskou mitru, na prsou zlatý evangeliář a po straně biskupské žezlo.Arcibiskupa pohřbívali se týmiž poctami jako hlavu státu. (V Řecku je státní církev; pozn. překl.)
Po zádušních bohoslužbách v katedrále vynesli duchovní rakev před chrám, kde byla naložena na dělostřeleckou lafetu zapojenou za vojenské vozidlo. Smuteční průvod doprovázela čestná stráž a početná vojenská hlídka. Pohřební průvod kráčel za otevřenou rakví hlavními athénskými ulicemi (kde byl zastaven silniční provoz). V průběhu převozu se se zesnulým loučily desítky tisíc lidí. Byli to nejen Athéňané, ale i Řekové z celé země, kteří na pohřeb přijeli speciálně vypravenými autobusy.
"Museli jsme přijít. Byl to náš Christodulos. Nikdo jemu rovný asi v budoucnosti už nebude," říkala stará žena, která přijela do Athén na pohřeb. "Vrátil mládež do chrámů, a proto jsme zde," uvedl 25ti letý muž. Po stranách ulice stojící lidé zasypávali kolem převáženou rakev arcibiskupa květy růží a tleskali. Zvonily zvony okolních chrámů. Z vršku nad Athénami vypálila armáda čestných 21 ran z děla. Smuteční pochody hrál vojenský orchestr.Na hřbitově sloužil patriarcha Bartoloměj nad tělem zesnulého ještě krátkou panychidu. Mnozí nejbližší spolupracovníci arcibiskupa stojící u rakve hlasitě plakali. Po zpěvu "věčná paměť" na konci panychidy odňali vladykovi Christodulovi biskupské insignie: sejmuli mu mitru, odebrali panagie i archijerejskou berlu atd. Místo toho mu na hlavu vložili jen prostý mnišský klobouk (kamilavku) a do rakve vložili prostý evangeliář. Do země je tedy Christodulos ukládán jako prostý mnich. Poslední políbení zesnulého. Pak tělo pokryli pohřebním plátnem. Přiklopili víko rakve a za zpěvu radostného paschálního hymnu: "Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval," uložili rakev do hrobu.
Po celé cestě se k průvodu přidávali další a další lidé, takže procesí bylo delší než kilometr.
Tolik překlad z tiskové zprávy (maličko doplněný).
Měl jsem možnost sledovat přímý televizní přenos z pohřbu.
Byla to opravdu majestátní událost. Arcibiskup byl v rakvi uložen tak, že téměř poloseděl, takže ho mohl každý naposledy vidět.
Ihned po vynesení rakve z chrámu projevovali věřící úctu k zesnulému způsobem pro nás poněkud nezvyklým - bouřlivými ovacemi.
Pohřební průvod působil skutečně impozantním dojmem. V Athénách byl zastaven provoz. Procesí se ubíralo po prázdné osmiproudé athénské ulici, za rakví kráčelo duchovenstvo a za ním šly tisíce a tisíce lidí. Kamera sledující průvod z nadhledu, neviděla ani na dlouhé rovné silnici konec smutečního zástupu postupujícího po celé šíři silnice. Další lidé čekali po krajích ulice, až bude rakev vezena kolem nich, a házeli na tělo zesnulého květiny. Každou chvíli se rozezněla nová a nová bouře potlesku. Lapidární tisková zpráva: "arcibiskup byl mezi lidmi velice oblíben," dostala při pohledu na projevovanou úctu a lásku toho nedohledného zástupu nečekaný rozměr.
Při sledování této události mě nemohla nenapadnout otázka: Žije v naší vlasti dnes osobnost, která by byla takto milovaná, aby se s ní společnost loučila takovým velkolepým způsobem? Přišly by u nás dnes někomu na pohřeb desetitisíce Čechů?Arcibiskupu Christodulovi - věčná paměť!
Se svatými upokoj, Kriste, duši služebníka svého...
Zobrazit příspěvek č. 304 jednotlivě
Administrátor
--- 30. 1. 2008
Z tisku - nový japonský chrám a nová španělská hymna
V Tokiu vybudují ruský pravoslavný chrám sv. Alexandra Něvského.
Minulý týden začala jedna japonská stavební firma se stavbou.
Japonská autonomní pravoslavná církev byla založena v r. 1870 ruským misionářem sv. Nikolajem, který přišel do Japonska z rozhodnutí posvátného synodu Ruské pravoslavné církve. Přeložil do japonštiny Písmo svaté, bohoslužebné knihy a postavil v Tokiu chrám Vzkříšení. Dnes jsou zde tři pravoslavné eparchie (diecéze) a jeden monastýr.
Intexfax Religia
----
Nové znění španělské hymny byl zamítnut kvůli slovům "Buď pozdraveno, Španělsko" anebo "Miluj vlast".
Španělský olympijský výbor se distancoval od slov pro národní hymnu. Uvedená slova prý "vzbudila mnoho sporů a nakonec naprosté zamítnutí". Někteří Španělé prý v nich vidí návrat k éře generála Franka.
V současnosti je národní hymna beze slov.
Credo.ru
Zobrazit příspěvek č. 303 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 1. 2008
Aktualizace webu o Jugoslávii a Kosovu
Nový obsah webu o Jugoslávii
Obnovena byla nejen stránka Trpící Kosovo, ale i česká webová stránka
Tragické události v Jugoslávii (týká se bombardování Jugoslávie).
Zobrazit příspěvek č. 302 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 1. 2008
Z tisku - patriarcha Římu poděkoval za pozvání o odmítl
Ruská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu prohlašuje, že návštěva patriarchy v Římě by byla předčasná.
Patriarcha Alexij II. odmítl pozvání papeže k návštěvě u příležitosti výročí zjevení Páně apoštolu Pavlovi.
"Protože pozvání nevyhnutelně nastoluje delikátní téma setkání papeže s ruským patriarchou, která ještě vyžaduje seriosní přípravu na obou stranách," sděluje kněz Igor Vyžanov, vedoucí tajemník pro mezikřesťanské vztahy.
Stejná pozvánka byla zaslána konstantinopolskému patriarchovi a představitelům ostatních místních pravoslavných církví.
Credo.ru
Zobrazit příspěvek č. 301 jednotlivě
Administrátor
--- 28. 1. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo
Poznámka k Výzvě k solidaritě s republikou Srbsko:
Vše, co je níže (tj. v textu "Výzvy"; pozn. admin.) napsáno je v podstatě pravda. Text, bohužel, neobsahuje zmínku o velkých srbských chybách ohledně Kosova , ke kterým došlo v relativně dlouhém čase před závěrem minulého století. Neobsahuje ani zřetelné upozornění na geopolitický vektor, jakožto kořen současné situace v Kosovu, neúprosně směřující přes EU do U.S.A. Přesto je tento text zcela hoden zřetele a taktéž obecné podpory. V Kosovu dnes nejde pouze o nacionálně-politický lokální problém, ale o strategicky nesmírně významnou část mozaiky „nového světového řádu“!!! Kosovo je zásadní křižovatkou evropského křesťanství. Jestli ho opustíme, deklarujeme tím vlastní rezignaci na pověření svědčit...
Kliment
Dům sv. Eliáše
768 04 Střílky
Zobrazit příspěvek č. 300 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 28. 1. 2008
Zesnul arcibiskup aténský Christodulos
Dnes časně ráno zesnul po dlouhém zápase s těžkou nemocí ve věku 69 let ve své rezidenci v aténské čtvrti Psychiko prvohierarcha řecké církve arcibiskup aténský a celého Řecka Christodulos. Věčná paměť!
Zobrazit příspěvek č. 299 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 1. 2008
Nový článek k problematice Kosova
Kosovo - výzva k solidaritě se Srbskem
Na českou stránku Trpící Kosovo (s novými příspěvky) umístěn odkaz na
VÝZVU K SOLIDARITĚ S REPUBLIKOU SRBSKO.
Zobrazit příspěvek č. 298 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 1. 2008
Návštěva v alma mater
Konstantinopolský patriarcha v Římě
Ekumenický patriarcha Bartoloměj přijede na návštěvu Vatikánu u příležitosti oslavení 90. výročí založení papežského východního institutu, který založil papež Benedikt XV. v říjnu 1917 a svěřil ho péči Jezuitů (dekretem motu proprio Orientalis catholici). Za celou historii vychoval papežský orientální institut přibližně 6.500 lidí, mezi nimi některé patriarchy, včetně Bartoloměje, který zde dosáhl hodnosti doktora teologie.
(Credo.ru)
Zobrazit příspěvek č. 297 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 1. 2008
Z tisku - pravoslavná církev se nezúčastní týdnu společných ekumenických modliteb
Ruská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu odmítla účast na týdnu modliteb za jednotu křesťanů na Ukrajině.
Tato akce je organizována Světovou radou církví a konána ke dni obrácení apoštola Pavla, který připadá podle gregoriánského kalendáře na den 25. ledna. Akce se na Ukrajině zúčastní Kyjevský patriarchát (rozkolná "pravoslavná" církev), řecko-katolická církev, římsko-katolická církev, církev křesťanů evangelické víry a další denominace.
(Credo.ru)
Zobrazit příspěvek č. 296 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 1. 2008
Ke svěcení vody
Zázrak na Jordánu a fotografie z letošního svátku v brněnské farnosti
O zázraku na řece Jordán v r. 2006 viz zprávu v časopisu Dobrý pastýř č. 11 (duben 2006) PDF (str. 33).
Fotogalerie svěcení vody letos v Brně.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 296 do č. 336)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.