1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě


Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář

Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 256 jednotlivě

Administrátor --- 19. 11. 2007
Knížka s postními recepty

Knížka s recepty postních jídel

V roce 2003 vyšla knížka Postní pokrmy, kterou sestavily mátušky Anna Podracká a Jana Baudišová. Je v ní mnoho praktických rad a receptů na přípravu postních jídel. Tato knížka je ještě k dostání. Má 253 stran a její cena je jen 160 Kč + poštovné. Zájemci si o ní mohou psát mát. Baudišové na na internetovou adresu jana.baudisova/zavinac/pravoslavi.cz


Zobrazit příspěvek č. 255 jednotlivě

Administrátor --- 15. 11. 2007
Pozůstalost

Báseň vojáka

Poslyš, Bože, ještě ani jednou v životě
jsem s tebou nehovořil, ale dnes
tě chci pozdravit.

Víš, ... od dětských let mi stále říkali,
že nejsi ... A já hlupák
tomu uvěřil.

Nikdy jsem si nevšiml, že vše je tvé stvoření,
až dnes v noci jsem hleděl
z kráteru po granátu
na hvězdné nebe, které bylo nade mnou;
náhle jsem pochopil,
když jsem se kochal tím jiskřením,
jak krutý může být klam.

Nevím, Bože, vztáhneš ke mně svou ruku?
Stačí, když ti řeknu, a ty se mě ujmeš?
Není podivné, že uprostřed úděsného pekla
se mi náhle zjevilo světlo a já tě spatřil?

Kromě tohoto už nemám, co bych pověděl.
Pouze to, jak jsem rád, že jsem tě poznal.
O půlnoci jdeme do útoku,
já se však neděsím: ty na nás hledíš.

Signál... Nu což, musím jít...
Bylo mi s tebou dobře ... Ještě chci říct,
že - jak jistě víš - bitva bude zlá
a možná, že k tobě v noci přijdu.

A tak, ač jsem do této doby nebyl tvým přítelem,
dovolíš mi vstoupit, když přijdu?
Nu ... Zdá se, že pláču. Bože můj, ty vidíš,
co se se mnou stalo, že jsem nyní prozřel.

Opusť, můj Bože, ... jdu ... a vrátím se jen stěží.
Jak podivné ... Nyní se totiž smrti nebojím.


Alexandr Zacena
(zabitý v bitvě r. 1944)

(Český překlad z ruštiny jsem nalezl v zápiscích po jednom příteli, který už také umřel pro tento svět...)


Zobrazit příspěvek č. 254 jednotlivě

Administrátor --- 13. 11. 2007
Neděle o legii běsů, okultismu a slepotě

23. neděle: o vyhnání legie duchů zlých

26  I plavili se do krajiny Gadarenské, kteráž jest proti Galilei.
27  A když z lodí vystoupil na zemi, potkal jej muž jeden z města, kterýž měl ďábelství od mnoha časů, a rouchem se neodíval, ani v domu býval, ale v hrobech.
28  Ten uzřev Ježíše vykřikl a padl před ním, a hlasem velikým řekl: Co je tobě do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Prosím tebe, netrap mne.
29  Nebo přikazoval duchu nečistému, aby vyšel z toho člověka. Po mnohé zajisté časy jím lomcoval, a býval ukován řetězy a v poutech střežen, ale on polámal okovy a býval od ďábelství puzen na poušť.
30  I otázal se Ježíš, řka: Jak ti říkají? A on řekl: Legie. Neb bylo mnoho ďáblů vešlo do něho.
31  Tedy prosili ho, aby jim nepřikazoval jíti do propasti.
32  Bylo pak tu veliké stádo vepřů, kteříž se pásli na hoře. I prosili ho ďáblové, aby jim dovolil do nich vejíti. I dopustil jim.
33  I vyšedše ďáblové z člověka, vešli do vepřů, a hned běželo stádo s chvátáním s vrchu do jezera, i utonulo.
34  A viděvše pastýři, co se stalo, utekli pryč; a šedše, vypravovali to v městě i po vsích.
35  I vyšli lidé, aby viděli, co se stalo. I přišli k Ježíšovi, a nalezli člověka toho, z kteréhož ďáblové vyšli, oděného a majícího rozum, an sedí u noh Ježíšových. I báli se.
36  A vypravovali jim také ti, kteříž viděli, kterak byl zdravým učiněn ten, jenž měl ďábelství.
37  I prosilo ho to všecko množství té okolní krajiny Gadarenských, aby odešel od nich; nebo bázní velikou naplněni byli. A on vstoupiv na loď, navrátil se.
38  Prosil ho pak muž ten, z kteréhož ďáblové vyšli, aby s ním mohl zůstat. Ale Ježíš propustil ho, řka:
39  Navrať se do domu svého, a vypravuj, kterak veliké věci učinil tobě Bůh. I odešel, a po celém městě vypravoval, jak veliké věci učinil mu Ježíš.
(Lukáš 8. kapitola)

Jen tak mimochodem, místo úvodu.
Toto evangelium je vlastně exorcismus. Jeho čtením se ďáblu připomíná jeho bezmoc před Ježíšem Kristem. Ne nadarmo připomínka tohoto evangelia vstoupila do exorcistních modliteb, které se čtou před každým pravoslavným křtem a v nichž kněz volá na ďábla: »Vyjdi (z toho člověka, který se hotoví ke svatému křtu) a poznej svou moc nicotnou, marnou a klamnou, jež nemá vládu ani nad vepři - vzpomeň si na Toho, kdo ti podle tvé prosby poručil vstoupit do stáda vepřů.« Možná právě to je důvod, proč se vyprávění na toto téma jako jediné v průběhu liturgického roku vyskytuje dvakrát (v podání dvou evangelistů).

Nyní však už k vlastnímu ději našeho vyprávění.
Nejprve pár vět o tom posedlém. Existují důvody k domněnce, že to byl člen jakési sekty, která se v té době na těchto místech vyskytovala, a která se zabývala okultismem. O příslušnících této sekty je známo, že vstupovali do hrobů, kde zřejmě vzývali duchy mrtvých. Myši pro ně byly "posvátným" pokrmem. Takovým nečistým náboženstvím se člověk otevírá démonickému světu, takže celá legie běsů může vstoupit a usídlit se nešťastníkovi, který se něčemu podobnému oddává.
Nejspíše právě o nich se praví ve Starém zákoně: »Je to lid, jenž neustále do očí mě dráždí: Obětují v zahradách, na cihlách kadidlo pálí,  vysedávají v hrobech, nocují v tajemných skrýších, jedí maso z vepřů a ve svých nádobách mají polévku ze závadných věcí. Říkají: "Jdi si po svém, nepřistupuj ke mně, jsem pro tebe svatý." Tito jsou v mých chřípích kouřem, ohněm, který po celé dny plane. ...  "Ti, kdo se v zahradách posvěcují a očišťují po vzoru jednoho, který je uprostřed, ti, kdo jedí maso z vepřů a to, co je hodno opovržení, dokonce myši, společně zajdou", je výrok Hospodinův.« (Isaiáš 65,3-5 a 66,17)
Na případu člověka, o němž se vypráví v úryvku evangelia, vidíme, k čemu okultismus vede - k posedlosti. Sice ne u každého okultisty dostoupí posedlost takové míry, aby se stal příbytkem tisícovky běsů, ale souvislost každé podoby okultismu s démony je nepochybná. (Pojem legie znamenal několik tisíc; v případě vojska čítala legie v různých dobách od 3000 přes 4500 až do 6120 vojáků.)

Dalším zajímavým místem našeho evangelijního úryvku je dialog Krista Pána s démony. Abychom tomu mohli porozumět, uvědomme si, že Ježíš nikdy nic nečiní zbytečně. V jiných případech ďáblu neumožňuje žádný slovní projev a nevede s ním žádný diskuse, o ničem nesmlouvá a žádné prosby ani žádosti běsů nepřijímá (klasický způsob zacházení s běsem je vyjádřen v Kristově obvyklém příkazu: „Umlkni a vyjdi“). Když Pán už těmto běsům dovolil něco, po čem toužili, tak to bylo jen proto, aby to přineslo přihlížejícím lidem (a nám) nějaký užitek, čili aby tím byla lidem zjevena nějaká pravda - konkrétně: co s člověkem, který je v jejich moci, udělají démoni po smrti. Zde, v tomto pozemském životě, nemají běsové nikdy nad člověkem neomezenou moc, tady má člověk vždy alespoň nějaké zbytky své vůle. Po smrti však...

Právě na tom stádu vepřů lidé mohli na vlastní oči spatřit, co jsou běsové zač. Hrůzný pohled. Jakmile běsové vstoupili do vepřů, ihned ta prasata zdivočela, splašila se a hnala po srázu dolů, aby dole v jezeře našla svou smrt. Na těch zvířatech, která nemají vůli ani rozum ani žádnou možnost bránit se duchovnímu násilí běsů, demonstrovali démoni mimovolně jakého jsou ducha: divokosti, zuřivosti a záhuby. Je zajímavé, že chování vepřů ukázalo, jak jsou běsové posedlí touhou zahubit toho, do něhož vstoupí, a to i když je to proti jejich zájmu (přece prosili Ježíše, aby jim nepřikazoval jít do pekla, ale dovolil jim ubytovat se alespoň v těch zvířatech). Jsou jako nádor, který zahubí svého hostitele a tím i sám sebe.

Přecházíme k dalšímu obrazu dnešního vyprávění. Přicházejí Gadarenští. Pohané. Je jasné, že to nejsou Izraelité. To můžeme snadno uhádnout už z toho, že tam bylo to stádo vepřů (Izraelité prasata nechovali a nejedli je, protože jejich maso Mojžíšův zákon zakazují jíst jako nečisté). Zřejmě právě jich se nějak dotýkají slova citovaná výše z proroka Isaiáše. Posedlý, jehož Pán Ježíš osvobodil, byl jen krajním případem toho, s čím měli co do činění obyvatelé toho místa.

»Hle, je to přede mnou zapsáno: "Nebudu zticha, dokud neodplatím. Do klína jim odplatím za nepravosti vaše a nepravosti vašich otců zároveň, praví Hospodin"; pálili kadidlo na horách, tupili mě na pahorcích. "Odměřím jim do klína jejich výdělek z dřívějška."« (Is 65,6-7) »Obsadí (jejich místo) moji vyvolení, budou tam přebývat moji služebníci. ... pro můj lid, který se mne bude dotazovat.« (Is 65,9-10)

Poslední věta může být narážkou na okultismus zdejších obyvatel, na které se Hospodin už chystá, aby je vyhladil, a na jejich místo chce uvést ty, kteří nikoliv duchů mrtvých (čili ve skutečnosti démonů), ale pravého Boha se budou dotazovat.
Zvláštním způsobem se slova proroka Isaiáše naplnila příchodem Kristovým do těchto krajin. Všichni obyvatelé se dozvěděli o zázraku, který tam Pán Ježíš učinil. A jaká by jejich reakce? Prosili ho, aby odešel z jejich kraje: »Oni si vyvolují vlastní cesty, jejich duše si libuje v ohyzdných modlách.« (Is 66,3) Svou prosbou k Božímu Synu, aby odešel od nich, provedli volbu svého osudu. Vypadá to, že právě o nich Isaiáš dále pronesl výrok Hospodinův:

»...vás jsem určil pro meč, vy všichni se musíte k popravě sklonit, neboť jsem volal, a vy jste neodpovídali, mluvil jsem, a vy jste neposlouchali, ale konali jste, co je zlé v mých očích, a zvolili jste si, co se mi nelíbí.« (Is 65,12)
V první židovské válce (pouhá tři desetiletí po ukřižování Kristově; tj. v letech 66-70) se soud nad tímto místem a jeho obyvateli naplnil - město bylo dobyto Vespasianem, obyvatelstvo vyhubeno a město spáleno. Na tom místě jsou dnes horké sirné lázně.

Úděl těch, o nichž je výše řeč, po posledním soudu popisuje Isaiáš ve Starém zákoně těmito slovy: »...spatří mrtvá těla mužů, kteří mi byli nevěrní. Jejich červ neumírá, jejich oheň neuhasne; budou strašlivou výstrahou všemu tvorstvu.« (Is 66,24)

Starec Paisij Athonský často opakoval lidem: „Nedávejte ďáblu práva nad sebou.“ Ďábel nemůže s námi činit nic, k čemu bychom mu sami nedali právo svými špatnými skutky, nevěrou, heresemi, hříchy, duchovní nečistotou atd.

Klíčový význam pro spásu člověka má druh náboženství, které vyznává: »Blahodatí tedy jste spaseni skrze víru,« píše se v dnešním úryvku z listu sv. apoštola Pavla Efezským. »Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Blahodatí jste spaseni!« (Efezským 2. kap.)

Ještě se vrátíme k obrazu Gadarenských, kteří poté, co uviděli dříve krutě posedlého člověka náhle zdravého a co si vyslechli svědectví očividců (pasáků vepřů, kteří to vše viděli), prosili Ježíše Krista, aby rychle odešel někam pryč. Měli patrně strach, aby jim nezpůsobil další škodu. „Teď jsme přišli o takové krásné stádo našich čuníků, kdo ví, co přijde na řadu příště, jakou neplechu nám tady ten Boží člověk ještě může natropit...“ tak podobně asi uvažovali ti nešťastní lidé, kteří nerozpoznali čas navštívení svého. Nepochopili, že Hospodin jim ve své dobrotě dává snad poslední příležitost, aby se vyhnuli zkáze, kterou na sebe svým způsobem života navlékli.

»Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil,« píše apoštolská perikopa připojená k dnešnímu evangeliu.

Pohled na lidi, kteří dávají přednost pozemskému před nebeským, ukoptěnému majetku před Božím navštívením, je vždy k pláči. Snad jen jedno může být ještě smutnější: když se třesou o svůj nicotný majetek dokonce i ti, kterým se Bůh právě zjevil ve své síle a slávě.

Smyslem existence člověka na zemi není tento pozemský život, ale to, co následuje po něm. Tento pozemský život má však podstatný význam: provádíme zde volbu celého dalšího způsobu naší existence. Srovnání záhrobního s pozemským je jednoznačně vykresleno zde:
Když se sv. Serafíma Sarovského otázal učedník, jaká je blaženost duše po smrti, odvětil mu svatý: »Kdybys to nyní jen na okamžik zažil, souhlasil bys strávit celý svůj pozemský život v nějaké jámě, kde by červi požírali tvoje tělo, jen abys tuto blaženost získal.«
Pán Ježíš se nevnucuje. Ani nevyhrožuje. To, co tam vykonal, je výmluvným svědectvím, které může pochopit každý, kdo má ještě oči k vidění a uši k slyšení. Co má však ukazovat a říkat těm, kteří nevidí a neslyší? Ve své dobrotě a trpělivosti jim tam však nechává toho bývalého posedlého, který by sice nejraději odcestoval spolu s Ním, ale Kristus Pán z něj učinil svého apoštola a posílá ho za těmito lidmi, aby dostali ještě jednu možnost k prozření, až budou znovu a znovu poslouchat jeho zvěstování, jak Bůh navštívil jejich místo: „Vypravuj, kterak veliké věci učinil tobě Bůh.“ „I odešel (ten člověk), a po celém městě vypravoval, jak veliké věci učinil mu Ježíš.“ A slova pověřeného mají vždy zvláštní sílu. Třeba alespoň někteří Gadarenští ještě procitnou, povstanou ze svého smrtícího spánku, aby jim zazářil Kristus.

»Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně.« (Efezským 5,14-17)

Jen na okraj: zajímavé je, že běsové nemají zájem vstoupit do těch Gadarenských, kteří u toho byli. Jako určité vysvětlení by mohla posloužit úvaha, že tito nešťastní lidé už žijí v režii ďábla. Pohany, ateisty, materialisty má ďábel tak jako tak v hrsti. Buď člověk slouží Bohu nebo démonu. Třetí možnost neexistuje. Není možné nesloužit nikomu.
Poslední obrázek. Vyléčený člověk nemá nejmenší chuť zůstávat se svým lidem. Jistě v této chvíli vnímá duchovní nečistotu, do které se jeho spoluobčané propadli. Právě sedí Ježíšovi u nohou. Ještě se bojí legie běsů, drží se Ježíše a ví, že jen u jeho nohou je bezpečné místo. Pro nás je takové místo a čas, kdy se uchylujeme k Ježíšovi, k jeho nohám, Božská liturgie. Pravoslavný křesťan nemůže žít bez liturgie. Při ní opouštíme tento svět a vstupujeme do světa příštího, kam nevchází nic nečistého (jak se praví v Apokalypse). Ano, Kristus je tu s námi neustále, dotýkáme se ho vždy, když se modlíme, ale při liturgii jsme s Ním a on s námi způsobem jedinečným, který je tak intenzivní a těsný (ba, skutečně nejtěsnější - když se s Ním sjednocujeme při svatém přijímání), že nic většího na tomto světě už být nemůže. Dokonce i lidé, ve kterých hoří oheň theosis, pospíchají na liturgii. To je náš vezdejší ráj, zahrada se stromem života, a eucharistické Dary jsou jeho oživující plody. Starec Chrysostomos říká, že liturgie je nenahraditelná a pokouší-li se ji někdo nahradit vnitřní modlitbou, pak je nejspíš v klamu.

Jaká je tedy úloha vnitřní modlitby? Vnitřní modlitbou vlastně pokračujeme v liturgii. To je ta „liturgie po liturgii“. Když spojujeme svou vnitřní modlitbu s poslední liturgií, pak vlastně rozprostíráme Božskou liturgii na celý týden, jako bychom jej celý zahalili do poslední nedělní svaté liturgie, do této nejhlubší bohoslužby, kdy se pokaždé znovu a znovu naplňuje proroctví: Oni budou mým lidem a já budu jejich Bohem, rozbiji si mezi nimi stan - budu přebývat uprostřed nich. (Viz Apokalypsa)








Zobrazit příspěvek č. 253 jednotlivě

Administrátor --- 12. 11. 2007
Z tisku - starý kalendář v Rusku

Poslanci Ruské Dumy jednali o přechodu Ruska zpět na juliánský kalendář. Návrh podali dva nezávislí poslanci s odůvodněním, že se tímto způsobem Rusko vrátí ke svým pramenům a obnoví kulturní tradici.

(Credo.ru)


Zobrazit příspěvek č. 252 jednotlivě

Administrátor --- 9. 11. 2007
K tématu posmrtného putování duše

Alexij Osipov: O posmrtném osudu člověka

Co se děje od 9. do 40. dne po smrti

Devátého dne po smrti duše stane před Bohem. Podobně i v den čtyřicátý. Co se děje mezi tím? Duše putuje po tzv. "celnicích".

Součástí pravoslavné tradice je učení o tzv. "vzdušných celnicích" - to jsou jakési duchovní přechody, jimiž musí duše po smrti těla projít a které jsou lokalizovány kdesi v zemské atmosféře. Toto učení pochází z řady zjevení, jichž se dostalo pravoslavným svatým. Na každé celnici je duše "proclívána" - jsou tam běsové, kteří se snaží duši zadržet v jejím vzestupu k nebi. Prohledávají ji, jestli najdou v duši něco svého. Pokud se běsům podaří duši definitivně zadržet, strhnou ji do podsvětí. Projde-li duše nakonec všemi celnicemi, může přijít do ráje. (Pozn. překl.)


Na celnicích stane lidská duše tváří v tvář různým vášním. I ty celnice jsou nazývány podle jmen různých vášní. Každá celnice je jakousi třídou hříchů, nějakého druhu vášní. Každý hřích má mnoho variant. Např. krádeže - je velice různorodé, může se páchat řadou způsobů. Každá celnice - to je jedna z hlavních vášní. A zde také stojí démoni těchto vášní.

Když čteme asketickou literaturu, vidíme tam např. takováto pojmenování: démon lži, démon smilstva, démon pýchy. Můj osobní názor je, že duchové (jichž je dle učení církve nesčíslné množství) jsou nazýváni "služebnými duchy", protože stojí níže než člověk a jsou ve srovnání s člověkem omezeni. Mnozí z těchto duchů mají jen jedinou "funkci" - jsou omezeni pouze na jedinou vlastnost z těch všech, které má člověk (ať už je dobrá či zkažená). Proto je běs lži. Žádná vášeň neexistuje abstraktně. Kontakt s vášní dostává člověka do styku s těmi duchy vášní.

Člověk na celnici uvidí tyto duchy - v celé jejich ošklivosti a odpornosti, což v ten moment vyvolá hrůzu. Duše stane přímo před nimi. A v tu chvíli se stane něco velice důležitého. Duše stane před vášní a může být touto vášní stržena, protože duše uvidí něco, co je jí vlastní, čím žila za svého pozemského života, čím se živila, po čem toužila, s čím nejen nebojovala, ale naopak to pěstovala. Pak se duše přirozeně spojuje s tímto démonickým duchem. A tak se to postupně děje se všemi druhy vášní (a různých celnicích). Většinou se hovoří o počtu dvaceti celnic - druhů vášní.

První z nich je něco tak obyčejného, jako "prázdnosloví". Proč o tom vůbec mluvit? Už dávno si lidé správně uvědomili, že lenivost je matka všech poklesků. A nečinnost se projevuje především v prázdnomluvnosti. Lidé žvaní a žvaní, tlachají, povídají, probírají novinky... Zahálka rodí všechny hříchy, z ní vyrůstají prohnilé sloupy, na nichž stojí prohnilý život. Život je krátký, a všichni by jej chtěli správně využít, ale při tom promrhávají svůj čas do všech stran. Zahálka je matečný roztok, v němž rostou krystaly všech ostatních vášní.

Co se děje na celnicích? Duše se s hrůzou dotýká odporných příšer. Je to příjemné? Samozřejmě, že ne! Hnusem se otřásá. Proč se tedy duše s těmito duchy spojuje? Zdá se, že by to mělo být naopak. Zajímavé.

Sv. Theofan Zatvornik ve výkladu na 80. verš 118. žalmu (budiž moje srdce neposkvrněné, v zákoně tvém ať nejsem zahanben). Tato doba "nezahanbenosti" je čas po smrti. Ať se rozumářům zdá učení o celnicích příliš divoké, přesto se jim nevyhnou. Co hledají tito celníci (tj. běsi) v těch, kteří procházejí jejich celnicí? Nějaké zboží? Vášně. Kdo má srdce neposkvrněné, vášním odcizené, u takového celníci nenajdou nic takového, k čemu by se mohli upnout. Naopak - ctnosti, s nimiž se v duši setkají, budou tyto démony ochromovat, jako střely na ně vypálené. Sv. Theofan formuloval takovouto myšlenku: Celnice jsou něčím strašným, jenže je možné, že démoni místo hrůzy ukazují jen klam; u všech druhů vášní klamou, podvádějí, vábí, svádějí, a duši procházející celnicemi ukazují jeden klam za druhým. Čili nikoliv hrůzy, ale svádějící klamy. Když srdce v průběhu pozemského života vyhání vášně a místo nich nasazuje vášním opačné ctnosti, pak po smrti duše, která nemá žádnou sympatii k tomu, co jí ukazují, projde kolem bez zájmu, ať už ji tam běsové svádějí přeludem jakýmkoliv. Duše se od toho naopak odvrací s odporem. Jenže když je srdce neočištěné, pak se duše sama vrhne na takovou vášeň, která ji naplní největší sympatií. Démoni si ji berou jako její přátelé, a pak už vědí, co s ní.

To značí: je velice pochybné, že by nebyla na celnicích zahanbena duše, ve které ještě zůstala spřízněnost (sympatie) k předmětům jakýchkoliv vášní. Hanba duše tkví v tom, že ona sama se vrhá do pekla - čili k vášni.

Jak to probíhá? Proč se tam duše vrhá? Není to jen proto, že nachází v pekle něco sobě spřízněného. I když i to je velice důležité. Je tu ještě něco. Termín "vrhá se" musíme opravit. Se smrtí těla je člověku odejmuta vůle, a pak duše pozná, jakou vášní je zotročena. Znáte i zde na zemi člověka bez vůle? Jistě. Řekněte náruživému kuřákovi: "Nech už toho!" Všechno chápe, jak je to škodlivé, kolik to stojí peněz atd. Avšak přesto není schopen učinit pevné rozhodnutí. Jedlíkovi řekneme: "Jez méně! Jsi tlustý. Vypadáš hrozně. Vždyť se ničíš." On však nemá vůli. Nejenže to neudělá, dokonce ani není schopen rozhodnout se.
Igumen Arsenij podle učení otců říká: Po smrti těla duše zotročená ohyzdnými vášněmi ztratí vůli. Tam už nemůže učinit žádné rozhodnutí. Všichni přece víme, že tam nemůže duše už konat ani dobro ani zlo. Proč? Protože vykonat dobro nebo spáchat zlo je aktem vůle. Proto nám všichni otcové tvrdí, že po smrti už se člověk nemůže kát. Pokání je totiž mocný akt. Je to akt rozhodnosti zavrhnout zlo a přijmout dobro. Jenže po smrti už žádná rozhodnost není. Člověk je připraven o svou vůli.

Tam se tedy děje přirozené sjednocení s těmito duchy vášní. Termín "vrhá se" do pekla ukazuje, co se děje s duší. Jak se to děje? Ne tak, že tam jde podle své vůle, že si tuto cestu vybere, nýbrž proto, že se podobné spojuje s podobným. Sjednocuje se - jako voda s vodou. Vášnivá duše, duše nakažená nějakou vášní, přirozeně se sjednocuje s duchy těchto vášní.

Sv. Antonín Veliký píše: Bůh je dobrý, bez vášně a beze změny. Uznáváme-li požehnanou pravdou to, že Bůh se nemění, pak jsme však na rozpacích nad tím, že se nad dobrými raduje a od zlých se odvrací, na hříšníky se hněvá, a když se kají, ukazuje se jim jako milostivý. Na to je potřeba říci, že Bůh se neraduje ani se nehněvá, neboť radost i hněv jsou vášně. Není správné se domnívat, že by Bohu bylo dobře či špatně kvůli lidským skutkům. Bůh je dobrý, a jenom dobré činí. Škodí někomu? Nikomu neškodí. Zůstává stále stejný.
Avšak my, když jsme dobří, vstupujeme do společenství s Bohem. Protože se mu stáváme podobnými. A stáváme-li se zlými, pak se od Boha oddělujeme, protože s ním nemáme nic společného. Když žijeme ctnostně, jsme u Boha. Konáme-li zlo, stáváme se odvrženými od Něho. To však neznamená, že by se na nás hněval, ale že naše hříchy neumožňují Bohu, aby v nás svítil. Místo toho nás spojují s démony mučiteli.

Čili - Bůh nás nezavrhuje, nýbrž naše hříchy neumožňují Bohu, aby v nás zářil, a sjednocují nás s běsy mučícími. Jestli jsme modlitbami a dobrými skutky dosáhli rozhřešení hříchů, neznamená to, že jsme potěšili Boha a změnili jeho názor, ale že jsme prostřednictvím těchto skutků a našeho obrácení k Bohu vyléčili zlo, které v nás bylo, a opět se činíme schopnými okusit Boží blahodať. Pravíme-li tudíž, že Bůh se odvrací od zlých, je totéž co říci: Slunce se skrylo před těmi, kdo ztratili zrak. Slova o trestu a odměnách jsou antropomorfismy, které používáme.

Tedy - duše se nerozhoduje pro peklo, tam už je ve stavu bez vlastní vůle, ale prostě se spolu sjednocuje to, co je si vzájemně podobno. Je to zcela přirozené sjednocení. Proběhne - dá-li se to tak říci - automaticky, protože schází vůle. Osoba je zbavena vůle, a proto nemůže učinit rozhodnutí. Bez vůle není možné pokání.

40. den se před Bohem koná závěrečná bilance pozemského života člověka. Je to první soud, který definitivně ukončuje celý náš pozemský život. Ukázalo-li se, že duše je zajatcem duchů zla, pak zůstane s nimi. Nemůže se jim vyrvat. Nemá schopnost se rozhodnout. Cítí, má vědomí, trpí, ale nemá už vůli. Proto nemá možnost se vysvobodit.

Druhý soud čeká člověka na konci světa při všeobecném vzkříšení mrtvých.

Tato studie se zaměřuje pouze na jeden úhel pohledu na posmrtné putování duše; nezahrnuje všechny faktory, které ovlivňují osud lidské osoby po odchodu duše z těla.

Tento překlad je přílohou k tématu neděle o boháči a Lazaru



Zobrazit příspěvek č. 251 jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2007
Ještě k euthanasii

Pár výňatků z diskusního příspěvku na internetu

(Článek souvisí s poměry na LDN, na který je odkaz v předchozím článku)

Odmítám ji jako princip, bez ohledu na důvody nebo techniku jejího provádění. Myslím si, že se zrodila jako vedlejší produkt životního stylu. Uměle vytvořené společenské zvyky velí přetvařovat se, vypadat dobře, působit mladě a chovat se mile, a to 24 hodin denně. Když někdo poruší pravidla světa podle frikulínů, je odsunut na okraj společnosti. Jestli pak něco do tohoto schématu už vůbec nezapadá, tak je to stáří a smrt. ... Ano, volání po euthanasii je výsledkem pokračujícího kultu mládí.

Současná tendence je, vážně nemocné a umírající izolovat od společnosti, aby nekazili ostatním dobrou náladu do té doby, než si i pro ně smrtka přijde. Euthanasie je logickým pokračováním této snahy, cosi jako snaha o zavedení společensky přijatelného umírání. Ještě obecněji se trend jmenuje sociální inženýrství a je to průvodní jev různých snah o "modernizaci společnosti".

Proč se vůbec bavíme o euthanasii, když lékařská etika opakovaně selhává i v jiných méně závažných ohledech? Pacientovi se neříká všechno. Pacientovi se toho říká asi tak půlka. Netýká se to jen diagnózy a prognózy, ale i popisu léčby a vyšetření. ... věci vlastní léčby bývá pacient paradoxně ten poslední, kdo o ní (a také do ní) může mluvit. ... Nemocný pak hledá fakta na internetu nebo pošle své příbuzné, aby z poloboha v bílém plášti něco vytáhli, přičemž dochází k dalším velice trapným nedorozuměním. Znám případ, kdy lékař převelel prognosticky beznadějnou pacientku do hospice se slovy "nějakou dobu si tam poležíte", až na místě zjistila, že do těchto míst se jezdí umírat. ... Oblíbenou větou českých nemocnic by se pak mohlo stát - tady mi podepište tyhle papíry a v pondělí v deset vám na ambulanci uděláme tu eutanázii...

Média staví euthanasii do obvyklého světla. Ti, kdo jsou pro, jsou humánní, progresívní a nezávislí. Kdo je proti, je zpozdilý, věci neznalý a potenciálně také katolík, což je v poslední době skutečně veliký problém. Prostý člověk jako já je zahrnován jednostrannými a zkreslenými informacemi, které skoro vždy v podtextu končí "...jednou to bude dobré i pro vás!"

Taktika zavedení euthanasie do českého právního řádu silně připomíná mediální manipulace kolem jiného zvráceného zákona, totiž registrovaného partnerství. Pokud se stupeň degenerace národa dá měřit a měří se pomocí procenta zaplevelení právního řádu zvrhlými zákony, pak jsme na dobré cestě být zase v něčem první a předstihnout úplně všechny. Podobně jako registrované partnerství, euthanasie je uzákoněna pouze v několika málo, přesněji řečeno ve čtyřech zemích: Nizozemsku, Švýcarsku, Belgii a americkém státě Oregon. V ostatních zemích se nic podobného neprosadilo, ačkoli tam také žijí a umírají lidé. I to o něčem vypovídá.

V internetovém hlasování z 858 lidí -
pro euthanasii: 531,
proti euthanasii: 283
nevědělo: 44

Doporučuji přečíst celý článek:
http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2007082707


Zobrazit příspěvek č. 250 jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2007
Z došlé pošty - zajímavý odkaz

Drsný článek o poměrech v českých léčebných ústavech dlouhodobě nemocných (LDN).

(Tolerujte, prosím, jazyk autora a vyjadřovací rejstřík současné mládeže (odchované počítačovými hrami) a soustřeďte se na obsahové jádro článku.)

http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2007082901

Pozoruhodná je zvláště druhá část článku. Alarmující je v tomto kontextu možnost legalizace euthanasie (viz poslední odstavec).




Zobrazit příspěvek č. 249 jednotlivě

Administrátor --- 7. 11. 2007
Novinka na www.pravoslavi.cz/filmy

Nový pravoslavný film s českými titulky

Obnovení jednoty Ruské církve
Sjednocení Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu a Ruské zahraniční pravoslavné církve.
Dokumentární film Moskevského patriarchátu)

Historie rozdělení i sjednocení.

www.pravoslavi.cz/filmy


Zobrazit příspěvek č. 248 jednotlivě

Administrátor --- 7. 11. 2007
Z došlé pošty: pozvánka na seminář

Seminář Poznání, pokání, smíření a odpuštění

se bude konat ve dnech 16. a 17. listopadu 2007 v prostorách Gorazdova cyrilometodějského střediska duchovních setkání a monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově u Litovle.

Seminář je pořádán občanským sdružením Pravoslavná akademie Vilémov a klade si za cíl zahájit proces odpovědného se vyrovnávání s některými okolnostmi fungování církve ve formálně ateistické společnosti v letech 1948 - 1989. Jmenovitě s okolnostmi dobrovolné či nedobrovolné spolupráce některých duchovních s opresivními strukturami totalitní moci před listopadem 1989.

V České republice i v několika dalších postsocialistických zemích bylo učiněno již několik pokusů zahájit proces vyrovnávání se se skutečností dobrovolné či nedobrovolné spolupráce duchovních a pracovníků církve se složkami Státní tajné policie či KGB, Stasi, Securitate, SB i dalších tajných služeb v jiných postkomunistických zemích.

Cílem semináře, který připravujeme však není ani vynášet konečné soudy (soud zajisté patří Bohu) a ani rehabilitovat ty, kdo se kvůli osobním výhodám a možnostem, či z pochopitelného lidského strachu z výše uvedenými mocenskými strukturami zapletli.

Cílem semináře je hlavně a především se v procesu poznání a pokání pokusit obnovovat důvěru v církvi a ve společnosti tam, kde byla tato vystavena doposud překvapivě málo popsaným a neidentifikovaným tlakům a manipulacím ze strany moci. Těmito tlaky zůstala důvěra nezřídka zraněna až do našich dní.

V neposlední řadě je cílem semináře poznání struktur, které prostřednictvím výhod a příležitostí u jedněch, či pod pohrůžkou násilí a ztráty státních souhlasů u jiných, usilovali o omezení, ovládnutí a podřízení si církevního života.

Abychom se dokázali vyhnout tlakům současnosti i budoucím výzvám, je zajisté potřebné toto období dějin poznat a poučit se z minulých pochybení a omylů - již také proto, aby se tyto v budoucnosti nemuseli opakovat.

Seminář je pořádán se souhlasem a požehnáním J. B. metropolity pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku Kryštofa a se souhlasem a požehnáním J. V. biskupa olomoucko- brněnského Simeona. Všichni, koho problematika zajímá, či se jej týká jsou na seminář srdečně zváni.

Úvodní přednáška a program všech bohoslužeb bude otevřen pro nejširší veřejnost. Pracovní část semináře v pátek od 16:30 je otevřena pro všechny duchovní a věřící pravoslavné církve.


Bližší informace o programu a organizaci:
Roman Juriga (ředitel o. s. Pravoslavná akademie Vilémov)
              
Přihlásit na seminář se můžete E- mailem na adrese orthodoxa/zavináč/quick.cz,
anebo faxem na č.: 585349005,
adresa: Pravoslavná akademie Vilémov, Vilémov u Litovle 135, 783 23
další informace na tel. č. 776394637


Zobrazit příspěvek č. 247 jednotlivě

Administrátor --- 6. 11. 2007
Neděle o záhrobním životě, o pekle a o bohatství

22. neděle: o boháči a chudém Lazaru

Za onoho času pravil Ježíš:
19  Byl pak člověk jeden bohatý, a oblékal se v šarlat a v kment, a hodoval na každý den skvostně.
20  A byl také jeden žebrák, jménem Lazar, kterýžto ležel u vrat jeho vředovitý,
21  Žádaje nasycen býti z drobtů, které padaly z stolu bohatce. Ale i psi přicházejíce, lízali vředy jeho.
22  I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do lůna Abrahamova. Umřel pak i bohatec, a pohřben byl.
23  Potom v pekle pozdvihl očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama v dáli, a Lazara na klíně jeho.
24  I zvolav bohatec, řekl: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou, a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého v vodě, a svlaží jazyk můj; neboť se mučím v tomto plameni.
25  I řekl mu Abraham: Synu, rozpomeň se, žes ty již vzal dobré věci své v životě svém, kdežto Lazar ty zlé. Nyní pak tento se již těší, ale ty se mučíš.
26  A nadto nade všecko mezi námi a vámi propast veliká utvrzena jest, aby ti, kteříž chtějí odsud k vám jíti, nemohli, ani od vás k nám nemohli přijíti.
27  I řekl: Ale prosím tebe, Otče, abys ho poslal do domu otce mého.
28  Neboť mám pět bratrů. Ať jim svědčí, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk.
29  I řekl jemu Abraham: Mají Mojžíše a Proroky, nechť jich poslouchají.
30  A on řekl: Ne tak, otče Abrahame, ale kdyby kdo z mrtvých šel k nim, budou pokání činiti.
31  I řekl mu: Poněvadž Mojžíše a Proroků neposlouchají, ani kdyby někdo z mrtvých vstal, neuvěří jemu.
(Lukáš 16. kap.)

Dnešní neděle je věnována tématu záhrobního života. Ježíš Kristus nás nechtěl nechat v nevědomosti v tak důležité oblasti lidské existence, a tak věnoval posmrtnému údělu duše celé toto vyprávění.

Ze slov Ježíše Krista můžeme vyrozumět celou řadu vědomostí o záhrobním světě.
Za prvé: posmrtná existence lidské duše oddělené od těla je podle slov Spasitelových samozřejmostí.
Dále: duše je po oddělení od těla ve stavu vnímavém, cítí utrpení a bolest a může cítit i blaženost.
A potom: existují dvě různá místa, kam se po smrti může duše dostat: jedno je místo blaženosti se svatými (náruč Abrahamova), druhé je místo utrpení a mučení, plamene a žáru (takže žádné třetí místo, žádný očistec).
A nakonec: tato dvě místa jsou od sebe oddělena, není možno je opustit a nelze přecházet z jednoho do druhého.

Kristova slova, která zní v pravoslavných chrámech o této neděli, jsou výmluvným svědectvím o posmrtném životě duše. Zdálo by se to jaksi samosebou, že věřící, který svou víru opírá o Bibli, věří v posmrtný život, ale bohužel ani na tak samozřejmém prvku křesťanské víry se neshodne se všemi, kteří o sobě prohlašují, že ctí Bibli. Mám na paměti jednu svoji zkušenost, kterou jsem učinil někdy začátkem devadesátých let, kdy jsem byl na přednášce „Církve adventistů sedmého dne“. Přišla řeč i na posmrtný život a mluvčí Adventistů tam prohlásil větu, která se mi vryla do paměti, takže ji mohu ocitovat dodnes: „Přátelé, Písmo svaté říká jasně, že po smrti není nic.“ Načež tam ten člověk na podporu svého tvrzení přednesl pár citátů ze žalmů, které byly zjevně vytržené z biblického kontextu... Nejdříve jsem si myslel, že je to jen osobní názor tohoto adventistického kazatele, který má třeba nějak blízko k jehovistům (konec konců, sekty mají k sobě blízko), ale později jsem se z nějakých brožurek přesvědčil, že toto Adventisté opravdu učí. Co na to říci, když přijdou věřící, kteří popírají tak samozřejmou a základní součást náboženství, jakou je víra v posmrtný život?

Opět malá poznámka k podobě dnešního ekumenismu: uvědomují si kněží a věřící z tradičních církví, kteří stojí někde na pódiu při společných modlitbách s Adventisty, že tam demonstrují modlitební jednotu s těmi, kteří nevěří ani v posmrtný život duše? (Nemluvě o tom, že odmítají světit den Zmrtvýchvstání Páně, neděli.) Teď je čas dušiček (pravoslavní mají zádušní Dimitrijevskou sobotu); všichni tradiční křesťané se hromadně modlí na hřbitovech i ve svých chrámech za duše zesnulých; jak lze pak jít na ekumenickou bohoslužbu sjednocovat se s těmi, kteří tvrdí, že „po smrti není nic“, to mi tedy není jasné.
Dále z evangelia vyrozumíváme to, co nám připadá jako samozřejmé, ne tak však tehdy posluchačům Kristovým: po smrti může být všechno jinak, než je tady na tomto světě. Tenkrát byli lidé přesvědčeni, že pozemské bohatství je výrazem Božího požehnání a vyvolení. Přes tuto mlhavou představu učil Pán Ježíš svým dnešním poučením jediný rázný škrt. Je až nápadné, s jakou blíže nic neosvětlující samozřejmostí hovoří Pán o tom, že boháč šel po smrti do pekla, a chudý Lazar do ráje. Skutečně, „spíše projede velbloud uchem jehly, nežli bohatý...“

Vysvětlení hledejme ve stavu srdce. Bohatství má jednu děsivou schopnost: zatvrdit lidské srdce, oslepit je, učinit hluchým k druhým lidem. Bohatý člověk je jako to Mrtvé moře, do něhož voda jen přitéká, ale nic z něj neodtéká, a proto je mrtvé - nic v něm nemůže žít. Boháč jen bere a nic nevydává. (Není nápadné, jak se naše euro-americká civilizace podobá tomu boháči?)

Skutečnost, že bohatství zatvrzuje lidská srdce vůči utrpení bližních, je zřejmá, položíme-li si prostou otázku: kdo vede války, přepadává okolní národy, vyzbrojuje se na vojenská tažení? Chudí? V naprosté většině válečných útoků jsou vojáci hnáni do boje kvůli zájmům bohatých, kteří si chtějí udržet bohatství a násobit je. Kvůli touze mocných po ještě větší moci. Zní to snad nepříjemně proletářsky, těžko však (a to právě v naší době!) bude možno takové tvrzení vyvrátit.
Ze způsobu, jak se chová boháč v pekle, můžeme rozpoznat ještě další charakteristický jev. Boháčův způsob myšlení je stále zafixován v té podobě, jakou si utvořil při životě tady na zemi. Přesto, že je tam postaven tváří v tvář změněné situaci - vidí, jak je na tom on, i jak je na tom Lazar, - přesto i nadále uvažuje, jak byl zvyklý dříve. Chudí jsou přece podřízeni bohatým; ti, co nemají nic, slouží těm, co toho mají hodně. Není to jasné? Lazara boháč dokonce i v pekle pořád považuje za chudáka, který má bohatým (čili jemu) posluhovat. Chce, aby se Lazar spěšně dostavil k němu dolů, obskakoval ho tam v pekle a všemožně mu ulehčoval jeho trápení v plameni. Na Lazarův názor se netáže, nezajímá ho. Koho by také zajímalo, co si myslí nějaký žebrák?

A nedosti na tom - pozoruhodné je, že boháč, ač viděl, jak se věci vyvinuly, kam se to dostal, kam ho přivedl způsob jeho života, - přesto nepronese jediné slůvko pokání. Ani špitnutí. Lze se domnívat, že kdyby řekl: „Zhřešil jsem, proste za mne Boha, kaju se, je to jen má vina, nemám omluvu, všechno jsem pokazil, prosím Boha o odpuštění...“ v ten okamžik by byl z pekla venku. Jenže to právě ten boháč udělat nemůže. Jeho duševní stav, kterým za svého pozemského života zformoval svou duši a v němž duše okamžikem smrti „zatuhla“, mu to nedovolí.

Odpovídá to zcela tomu, co učí o posmrtném stavu duše pravoslavná tradice. Po smrti už člověk nemůže konat ani dobro ani zlo, a hlavně nemůže činit pokání. Kromě jiného i kvůli tomu, že jeho myšlení zůstane ztvárněno v té podobě, v jaké bylo v okamžiku, kdy se duše oddělila od těla. A proto tento okamžik určuje cestu, kterou se v posmrtném životě vydáme. Jak se praví: koho smrt zastihne v okamžiku pokání, jde do ráje; zastihne-li tě smrt ve chvíli pýchy, jako podrobeného hříchu či se srdcem ovládnutým vášní, nečekej už dále nic dobrého. Celá vezdejší naše pozemská existence, veškeré duchovní snahy, asketický zápas, prostě celý křesťanský život - to vše je příprava na okamžik smrti, ve kterém se jako v ohnisku soustředí vše dobré i zlé našeho života, a tím je zvolena následující cesta, na kterou se duše právě vydává.

Jak se píše v Didaché (prvokřesťanský spis, který měl kdysi na některých místech autoritu jako součást Bible): „Bděte nad svými životy. Vaše lampy ať neuhasínají a bedra vaše ať nejsou neopásána, ale buďte připraveni. Neboť neznáte čas, v kterém náš Pán přijde. Často buďte shromážděni, hledajíce, co potřebují vaše duše. Nic vám totiž neprospěje celý čas vaší víry, nebudete-li v posledním okamžiku shledáni dokonalí.“ (16. kap.)

Ano, stav duše, který můžeme neustále tvárně měnit v tomto pozemském životě podle stavu naší mysli a následně srdce, ale který ztuhne jako beton při oddělení duše od těla, - to je právě ta propast, která mezi oběma místy záhrobního světa existuje a o níž se v evangeliu píše. Proto nemůže nikdo z ráje jít do pekla, protože ten, kdo za života poznal radost pokání, osvojil si kající stav srdce a uvažování a tento stav se mu smrtí stal definitivním, už se pak nemůže uvést do stavu nekajícnosti a „navštívit peklo“ (podobně jako andělé, kteří obstáli v Luciferově pokušení a nepadli spolu s ním s nebe, nyní už nemohou padnout). A naopak ten, kdo má mysl ztuhlou do podoby vášně, nekajícnosti a do křeče zloby, nemůže ji už zahřát pokáním, aby změkla a mohla přijmout jinou tvářnost; a tak zůstává trčet v pekle a nemůže je opustit, - je v něm držen a vězněn svým vlastním stavem duše. (Možná právě kvůli tomu, že v pekle ztuhne lidská duše jako led, nazývají někteří svatí Otcové peklo jako „ledové podsvětí“.)

Pozoruhodné je, že si boháč v pekle uvědomuje spásonosnou sílu pozemského pokání (vždyť chce, aby jeho bratři na zemi činili pokání, a tak se nedostali k němu do místa mučení), jenže sám pro sebe už tuto vědomost ani přání nemůže využít. Poznání o významu pokání už mu teď není nic platné. Pozor, abychom nedopadli stejně!, bude-li naše povědomost o pokání zde na zemi jen „akademická“, zůstane stejně teoretickou a bez reálné síly i po smrti.

To je rámcový princip, jímž se řídí putování duše po smrti těla. Osvětlením tohoto principu nám chce Pán ukázat, co musíme sami udělat pro svůj posmrtný věčný úděl, resp. ukazuje nám, že můžeme svou věčnou cestu zásadně ovlivnit, ba dokonce určit tím, jak vedeme svůj život, do čeho uvádíme svou mysl a kam přivedeme své srdce.
Nakolik však má církev zkušenost, pak víme, že tento princip není tím jediným, co utváří posmrtný osud duše. Působí zde další mocné vlivy. Duše, která po smrti těla prochází při svém putování přes démonická „stanoviště“, kde s ní běsové účtují a snaží se ji zadržet, má na pomoc svého anděla ochránce, který za ni bojuje, nakolik mu dal člověk svým životem - modlitbou, ctnostmi, dobrými skutky, - sílu a možnost. Velikou moc mají modlitby pozemské církve za zesnulého (zvláště modlitby při liturgii - viz něco o síle proskomidie v liturgii).
Tázal jsem se před časem v Rusku i v Řecku a na Athosu, jak se máme modlit za nepravoslavné zesnulé. Od ruských i řeckých mnichů přišla zcela shodná odpověď: na liturgii je vzpomínat nemůžeme, protože musíme respektovat jejich svobodu a to, že se za svého pozemského života z jakýchkoliv důvodů a okolností nepřipojili k pravoslavné církvi. Stejně tak nemůže kněz hlasitě pronášet jména nepravoslavných při našich bohoslužbách, neboť to je výsada vyhrazená jen pro pravoslavné křesťany. Máme se však za nepravoslavné modlit, a to při soukromých modlitbách, máme za ně konat Ježíšovu modlitbu, dávat almužny a v chrámu za ně zapalovat svíce. Starec Pasij Athonský byl známý tím, že zapaloval mnoho svící za nepokřtěné či nepravoslavné lidi.

Byla zde řeč o těch „kontrolních stanovištích“ - jsou to takové posmrtné checkpoints. Velmi nepříjemná realita. Kdo zná pravoslavné učení o posmrtném životě, ví, že je řeč o tzv. „vzdušných celnicích“ (mýtnicích). Vzdušných proto, že jsou kdesi v atmosféře Země. Celnice se jim říká pro jistou podobnost jejich funkce a toho, co se v nich děje, s pozemskými celnicemi, jimiž jsou přehrazeny cesty na hranicích mezi jednotlivými státy. Fyzičtí celníci na svých pozemských celnících zjišťují, zda nepřevážíte nějaké zboží, které patří do oblasti jejich zájmu, někdy vás dokonce mohou i prošacovat a prohledat váš povoz, a najdou-li takové zboží, pak musíte zaplatit clo. Podobně i na „vzdušných celnicích“ čekají démoni, zahradí duši cestu vzhůru a prohledávají ji, jestli v ní nenaleznou něco svého. Nic jim neunikne - zrentgenují a proskenují duši skrz na skrz. Není šance něco utajit. Pokud si duše nenese hřích či vášeň, pak prochází celnicí bez překážek a démoni nemají žádnou moc ji zadržet. Jestli však v sobě tají něco, co má k běsům vztah, tak je problém...

40 dnů trvá posmrtné putování duše, čtyřicátý den stane před Bohem - to je první soud, na kterém je duši určeno místo, kde setrvá do konce světa. Druhý soud bude na konci světa při všeobecném vzkříšení mrtvých, a ten bude definitivní. Někteří (např. sv. Ignatij Brjančaninov) však říkají, že určité duše vůbec nedojdou na celnice, ale jdou hned po smrti do pekla. A naopak svatí, na nichž se za tohoto pozemského života uskutečnilo theosis (zbožštění), nejdou na celnice, ale vystupují ihned po smrti do nebe.

Tolik co nejstručněji o celnicích. Něco více a podrobněji o tom tu bude za pár dnů v dalším článku. Učení o celnicích není v Bibli, je to zjevení, které je součástí ústní tradice Církve. Není v žádném rozporu s biblickými zprávami o posmrtném soudu. Tyto podrobnosti byly zjeveny některým svatým a staly se součástí církevního učení. Nejdůležitější však je, že jsou součástí duchovní zkušenosti Církve.
Dostáváme se k závěrečným větám z tohoto evangelijního úryvku. Je to boháčova starostlivost o jeho bratry. Rád by poslal Lazara s úkolem zvěstovat jim, co je čeká při jejich způsobu života. Opět, stejně jako před tím, baví se jen s Abrahamem, jehož považuje za jakéhosi Lazarova nadřízeného, kdežto co si o tom myslí Lazar, ho nezajímá - boháč v něm vidí jen nástroj pro splnění zadaného úkolu. (Všímáte si, jak se celým příběhem táhne jako červená nit boháčova přezíravost k Lazarovi, jeho naprostý nezájem o něj, ba ještě více - povýšenost, autoritativnost, jako by Lazar nebyl ani člověk? Nevnímavost k jiné lidské osobě, bezsoucitnost a nezájem, to je zřejmě „jízdenka do pekla“...)

Skoro bychom si mohli říci, že to s boháčem přecejen není tak zlé. Myslí nejen na sebe, ale i na své bratry! Bravo! Jenže jeho slova jsou ve skutečnosti naplněna úplně jiným duchem, než je soucit. Boháč jimi vyjadřuje svou nenávist vůči Bohu. Pyšně demonstruje, že on má se svými bratry více soucitu než Bůh. Bůh totiž jeho bratry nemilosrdně nechává, aby se řítili do propasti, kdežto on se chce o své bratry láskyplně postarat. V jeho slovech zní pyšná vzpoura proti Bohu.
A ještě jeden osten proti Bohu je v jeho projevu skryt. Boháč v podtextu říká: „Kdyby tak za mnou Bůh poslal někoho ze záhrobí, když jsem ještě žil na zemi, pak bych se jistě napravil a nemusel jsem být tam, kde jsem! Vlastně za to může Bůh, kam jsem se dostal. Ach, ten Bůh! Grrr!“
Ať už jeho slova chápeme jako vzpouru či jako skrytou výčitku, je jejich obsahem všeliký možný duch, kromě ducha pokory a pokání.

Tento démonický duch, jímž jsou slova boháčova naplněna, je zřejmý z odpovědi Abrahamovy: Bůh se o tvoje bratry postaral, učinil pro ně, co jen bylo možno učinit (stejně jako pro tebe). Nic víc pro člověka nelze udělat... Ne proto, že by Bůh nechtěl, ale proto, že spásy člověk dosahuje nikoliv vnějšími efekty a skutky, ale vnitřním stavem duše, a ten má člověk ve svých rukou.
Vzpomeňme, co si řekli farizeové, když Kristus Pán vzkřísil Lazara, který se už čtyři dny rozkládal v hrobě: „Zabijme Ježíše i Lazara!“ Žádný zázrak nezmění uvažování tvrdého srdce spoutaného žádostivostí po moci, bohatství či rozkoších.

Vyprávěl mi jeden kněz, který chodil do věznice navštěvovat vězně, jak nejsmutnější na tomto druhu pastýřské práce bylo, že většina uvězněných, s nimiž se setkal, rozhodně odmítala vyměřený trest - tvrdili, že za to, co udělali, měli dostat nižší sazbu, měli nastudované všechny možné paragrafy a dokazovali, že jim soudce „napařil“ více, než měli dostat atd. Ten kněz si tam uvědomil, jak daleko je jejich vnitřní stav od pokání za zločin, který spáchali. Je to často bludný kruh: hříšný stav duše zatvrdí srdce člověka a dovede ho ke zločinu, za ním pak následuje trest, který člověk, jehož srdce je oslepeno hříchem, nepřijme, ale zatvrdí se, a tak je to stále horší a horší. Ti vězni byli vlastně ve dvojnásobném žaláři: do tělesného je na pár let zavřel stát a v duševním je držel hřích, a ten má tu moc je uvěznit na věky...

Co činit? Jak rozlousknout tuto tvrdou skořápku, kterou je obaleno naše srdce? Vždyť hrozí, že nás zničí a přivede do pekla! V jedné pohádce se zcela v souladu s křesťanskou duchovností praví, že viník, který pozná svou vinu, přestává být viníkem; a v prokletí zůstávají ti, kteří si myslí, že nejsou vinni, ale při tom jsou. V tom je skryta cesta k pokání - poznat svou provinění, přijmout odpovědnost za svou vinu, prohlásit se před Bohem viníkem a prosit za odpuštění. To je cesta do nebe.
Tady, na zemi, je ten jediný pravý čas k osvojení si pokory a pokání, tak aby vstoupily do srdce a byly pevně zabudovány do živých základů naší bytosti. Učíme se to při svaté Tajině pokání (zpovědi), kdy bereme vinu za vše, co se stalo, na sebe. Vzpomeňme na větu (je v ní citace apoštola Pavla), kterou společně pronášíme v chrámu před svatým přijímáním: „Věřím, Pane a vyznávám, že ty jsi vpravdě Kristus..., jenž jsi přišel na svět spasit hříšníky, z nichž první jsem já...“

--------------------------

Místo doslovu
Nemůžeme si nepovšimnout, jak Kristus mlčí o mravním stavu boháče. Nezmiňuje žádný určitý hřích, jehož by se měl boháč dopustit. Nižádné přestoupené přikázání. Ani slovo o vraždě, krádeži, cizoložství, podvodu, lhaní či nespravedlnosti apod. Je docela možné, že takoví boháči, o nichž Pán Ježíš hovoří, vypadají v lidských očích jako mravní, spravedliví ba snad i ctnostní (neřku-li svatí) lidé... Jak jen klamou lidské oči, jak málo toho vidí! Dotýkáme se citlivé a důležité otázky vztahu mravnosti a duchovnosti. Co člověka uvádí k pokání a k léčení duše? Mravnost nebo duchovnost? Samozřejmě, máme-li volit z těchto dvou, tak duchovnost. Jistěže, duchovnost nemůže být bez mravnosti. Jenže, mravnost se může bez duchovnosti docela dobře obejít. Každý opravdu duchovní člověk je zároveň i člověkem mravným. Avšak mnoho na pohled mravných lidí není vůbec duchovních. Vypadají skoro svatě, ale ve skutečnosti se pod nablýskanou fasádou mravnosti může skrývat hnojiště pýchy (která může mít podobu duchovní vznešenosti) či tvrdost srdce (která tak často vypadá jako spravedlnost). Takového člověka nazývá prof. A. Osipov „svatým satanem“.

V některém pateriku se vypráví, jak pochovávali jakéhosi archimandritu, který byl za svého života proslulý svým svatým životem. Vyprávělo se o něm mezi lidmi, že zázraky činil, že uzdravoval na smrt nemocné. Celé noci prostál v chrámu na modlitbách. Dokázal odpovědět na nesložitější teologické otázky, řešil nekomplikovanější životní situace, s nimiž se mu lidé svěřovali, žádajíce o radu. Celé město plakalo, když tento kněz zemřel. V tom městě žil také jiný starec, o jehož svatosti nikdo nevěděl. A ten se šel podívat na pohřeb archimandrity, a viděl veselící se běsy a démony, jak sedí na rakvi, kterou nesli truchlící lidé...
Pokušení vnějškovosti. Spoléhání na viditelné odznaky, na to, co je tělesné, smyslové, světské... Tento čistě světský způsob uvažování, kdy nespoléhá se na Boha, ale na člověka, nedoufá se v nebeské, ale ve světské, vytrvale proniká i do náboženství. Je to paralysa rozkládající náboženství na hnilobnou ideologii s čistě světskými zájmy. Světské spoléhání na moc, bohatství, vliv - je vidět na papežství i ve vztahu latiníků k papeži. Přesně s touhle smyslovostí se pral už apoštol Pavel, který v dnešní epištole píše:
»Ti, kteří chtějí dobře vypadat před lidmi, nutí vás, abyste se dávali obřezat, jen aby nebyli pronásledováni pro kříž Krista Ježíše. Vždyť ani ti, kdo jsou obřezáni, zákon nezachovávají; chtějí, abyste se dali obřezat jen proto, aby se mohli pochlubit tím, co se stalo na vašem těle.«
Jedna ze zásadních odlišností křesťanství od židovství leží právě v tomto „přenosu vědomí“ - od pozemského a tělesného k nebeskému a duchovnímu. A je skutečně těžké v tomto způsobu uvažování svou mysl udržet. Starec Paisij Athonský stále znovu a znovu povzbuzoval lidi: „Hleďte na všechno duchovně!“ Pak jasně uvidíme odpověď na mnohé otázky, které jsou na úrovni tělesného myšlení nerozřešitelné. Jenže náš vnitřní stav je tak ubohý, že sotva se chvilku nehlídáme, už naše mysl sklouzává ke smyslovému smýšlení. Kdo se však vytrvale namáhá získat „duchovní mysl“, tomu ji Bůh dá - a nabízí nám ji při každém svatém přijímání.
Apoštol o tomto vnitřním stavu člověka píše v perikopě, která patří k dnešnímu evangeliu:
»Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření.« (Galat 6,1-18)
Kříž Kristův je naším bohatstvím, jímž se chlubíme, naší silou, na kterou stále pamatujeme, naší mocí, o niž se opíráme. Čili nic z toho světa, nic z tohoto starého stvoření. Z duchovního hlediska je všechno staré stvoření shnilé uvnitř. Zraky naší mysli, touha našeho srdce se upírají k novému stvoření, které už skrytě vstupuje (a děje se uvnitř našich srdcí: „Království Boží je ve vás,“ praví Pán /Luk 17,21 původní znění/), a které přichází: „Hle, vše tvořím nové ... nové nebe a novou zemi“. (Apokalypsa 21,1 a 5)

Právě na tenhle pilíř křesťanské víry a duchovnosti rezignovali v Římě po velkém rozkolu (r. 1054): »Jakápak nová země a nové nebe? Tahle země pod tímhle nebem na věky! Tady musíme získat postavení a moc a bohatství. Tato země je naším „Božím královstvím“, které si vydobudeme. Tady budeme vládnout (é, vlastně chceme říci: sloužit). Pryč se směšnou prvokřesťanskou tradicí, podle které je biskup podřízen císaři a církev není z tohoto světa! My budeme vládnout světu, papež rozkazovat císařům.« (Je to vlastně jakási metamorfóza dávné hereze chiliasmu, co dalo tvář porozkolovému římskému smýšlení.) Lidské tělesné uvažování zvítězilo nad duchovním smýšlením. Jenže právě duchovní smýšlení je charakteristickým příznakem pravého křesťana. Ne bezdůvodně učí prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipov, že západní křesťanství je ve vnitřním svém principu návratem k židovství. Jak vysvětluje Dostojevskij, Řím odmítl nepohodlného Krista, který už židy tenkrát naštval svým vytrvalým: „Království mé není z toho světa“; následně se latiníci ztotožnili s pokleskem Petra varujícího Ježíše před ukřižováním: „To se ti, Pane, nesmí stát.“ Kristus Pán říká všem, kteří podléhají ďáblovu pokušení nabízejícímu všecka království světa, to samé, co tenkrát Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! ... Tvoje myšlení není od Boha, ale lidské jest.“ (Mat 16,23) Vždyť Pán sám toto pokušení světské moci na poušti rázně odmítl: „Odstup ode mne, satane!“ (Mat 4,10) Stejně jako tenkrát na poušti, tak i v dnešním evangelijním vyprávění vidíme, že spoléhání na bohatství a světské postavení je spojeno s peklem.
-------------------------------

P.S.
Boháč sice nehřešil aktivně, jeho hřích byl pasivní. Skutkovým hříchem boháče (čili projevem jeho vnitřního stavu) byla nevšímavost, nezájem. Buďme opatrní, abychom neuzavřeli svá srdce. Každý člověk má sice jiný temperament, jenže každý je zároveň Bohem volán, aby způsobem, který je jemu vlastní a přirozený otevřel své srdce pro lidi kolem. Nevšímavost a nezájem, tvrdé srdce může odpuzovat Boží blahodať i od takových lidí, kteří se v jiné oblasti zbožnosti dost snaží - postí se, modlí se, třeba i posílají své peníze někam do Afriky na léčení malárie, jenže jaksi nezaregistrovali, že nejbližší lidé (často to bývají příbuzní, rodičové, sousedi apod.) trpí osamělostí. Všiml jsem si, že Bůh neslyší modlitby těch, kteří mají chladné srdce ke svým rodičům nebo blízkým, nechávají je trpět, materiálně, morálně či citově strádat... Pak takoví křesťané přicházejí s nechápavostí: „Proč moje modlitby Bůh neslyší? Což nevidí, co potřebuji?, jak trpím, s jakými pokušeními zápasím?“ Tady bývá často klíč k rozřešení otázky, proč „zastydnul“ některým věřícím jejich duchovní vývoj... Snaží se, ale vyšší duchovní život, skutečně niterná zbožnost, zření blahodati, jim zůstává nepřístupno. Jestli se neslituješ nad svým bližním, ani Bůh se neslituje nad tebou. Nic, s čím začneš, ti Bůh nepožehná.





Zobrazit příspěvek č. 246 jednotlivě

Administrátor --- 1. 11. 2007
Z tisku - nucený konec pravoslavné TV v Palestině

Jediná pravoslavná televizní stanice v Palestině bude uzavřena.

A to kvůli neustálým hrozbám atentátem a kvůli špatné ekonomické situaci. "S velikou bolestí musím oznámit nucené uzavření televizní stanice »Narození« od 1. listopadu t.r. a to i přes její neocenitelnou službu pro Církev a pro existenci křesťanství ve Svaté Zemi," prohlásil její ředitel Samir Kumsih, který založil soukromý televizní kanál vysílající z Betléma v r. 1996. Přenosy vysílané z této televizní stanice byly hlasem křesťanství na Blízkém Východě, prostorem setkání mezi křesťany, židy a mohamedány. Televizní vysílání přenášelo křesťanské bohoslužby, vysílalo zpravodajství a dokonce i páteční muslimskou modlitbu. Tato stanice vždy odsuzovala násilí proti pokojným občanům a kvůli tomu trpěla nepřízní od palestinské vlády.
(Credo ru Zenit)


Zobrazit příspěvek č. 245 jednotlivě

Administrátor --- 31. 10. 2007
Z tisku - Bibli věří čím dál tím méně křesťanů

Jen 82 procent katolíků v USA věří, že biblickou zprávu o mučení, ukřižování a vzkříšení Krista je možno brát doslovně. Naproti tomu v doslovném chápání přijímá zprávu o vzkříšení Spasitele 98 procent amerických evangelikálních křesťanů. Celkově v opravdové Zmrtvýchvstání věří 75 procent Američanů.
Starozákonní biblické podání o proroku Danielovi, který přežil, poté co byl uvržen do jámy lvové, přijímá 65 procent všech dotázaných (a z katolíků pouze 51 procent).
Pouhých 46 procent katolíků věří, že ohledně Davida a Goliáše se vše stalo tak, jak to líčí Bible.
(EAI Credo ru)

P.S.
Konec konců, když nebudeme brát vážně biblickou zprávu o stvoření světa či o potopě, proč bychom měli brát vážně biblickou zprávu o Ukřižování a Vzkříšení Krista či o Sestoupení Svatého Ducha? Co když se to všechno apoštolům jen zdálo nebo se domluvili, ne?


Zobrazit příspěvek č. 244 jednotlivě

Administrátor --- 31. 10. 2007
Z tisku - umělá stigmata?

Udělal si otec Pio z Itálie stigmata chemikálií?

Padre Pio, nejoblíbenější z italských římskokatolických svatých, si způsobil stigmata chemikálií, tvrdí nová kniha italského historika Sergio Luccato: "L'altro Cristo. Padre Pio e l'Italia del Novecento", kde se vypráví o dokumentu, který byl nalezen ve Vatikánském archivu.

V dokumentu svědčí lékárnice Maria de Vito, pro kterou byl padre Pio idolem, že v r. 1919 nakoupil chemikálii (fenol?), údajně pro dezinfekci. "Padre Pio mě tajně pozval k sobě a žádal, abych o tom neříkala jeho bratřím. Předal mi prázdnou nádobu s otázkou, jestli mu do ní mohu opatřit čistou kyselinu karbolovou. Prosil ještě o nějaké léky."

Dokument se svědectvím byl předán Vatikánu jako důkaz, že si Pio udělal stigmata za pomoci kyseliny. Svatý trůn při procesu beatifikace toto svědectví ignoroval.

Padre Pio zemřel v r. 1968. Kanonizován byl v r. 2002. Výzkum veřejného mínění ukázal, že se k němu Italové modlí více než ke Kristu a k Panně Marii. V průběhu celého svého života, počínaje od r. 1911, demonstroval svá stigmata.

Katolická "liga proti pomluvám" prohlásila o historikovi, že Luccano je lhář a šiřitel "protikatolických klevet". Předseda ligy P. Siffi prohlásil: "Chtěli bychom připomenout panu Luccanovi, že podle katolického učení se princip neomylnosti Svatého trůnu vztahuje i na případy kanonizací... Radíme mu, aby své síly obrátil k lepšímu osvojení věrouky."

THE DAILY TELEGRAPH


Zobrazit příspěvek č. 243 jednotlivě

Administrátor --- 29. 10. 2007
Neděle o půdě

21. NEDĚLE PO 50nici; o rozsévači a rozličné půdě

Čtení z Evangelia na tuto neděli:

5  Vyšel rozsévač, aby rozsíval símě své. A když on rozsíval, jedno padlo podle cesty, i pošlapáno bylo, a ptáci nebeští sezobali je.
6  A jiné padlo na skálu, a vzešlé uvadlo, nebo nemělo vláhy.
7  Jiné pak padlo mezi trní, a spolu vzrostlé trní udusilo je.
8  A jiné padlo v zemi dobrou, a když vzešlo, přineslo užitek stonásobný. To pověděv, volal: Kdo má uši k slyšení, slyš.
9  I otázali se ho učedlníci jeho, řkouce: Jaké jest to podobenství?
10  A on řekl: Vám dáno jest znáti tajemství království Božího, ale jiným v podobenství, aby hledíce, neviděli, a slyšíce, nerozuměli.
11  Jestiť pak podobenství toto: Símě jest slovo Boží.
12  A kteréž padlo podle cesty, jsou ti, kteříž slyší, a potom přichází ďábel, a vynímá slovo z srdce jejich, aby nevěříce, spaseni nebyli.
13  Ale kteříž na skálu, ti když slyší, s radostí přijímají slovo, a ti kořenů nemají; oni na čas věří, a v čas pokušení odstupují.
14  Kteréž pak mezi trní padlo, to jsou, kteříž slyšíce, a po pečování a zboží a rozkoších života jdouce, bývají udušeni, a nepřinášejí užitku.
15  Ale kteréž padlo v zemi dobrou, to jsou, kteřížto v srdci ctném a dobrém, slyšíce slovo, zachovávají je, a užitek přinášejí v trpělivosti.
(Lukáš 8. kap.)

Je jasné, že se zde hovoří o lidském srdci, o půdě lidského srdce, které může být tvrdé, nebo suché, nebo zarostlé plevelem a trním, anebo kypré pro Boží setbu. Z této zprávy přímo vyplývá, že nemáme všichni stejné srdce, nýbrž jsou rozdíly mezi lidmi. A dále: z připodobnění stavu srdce k půdě je zjevné, že jako zemědělec má možnost způsobilost půdy k pěstování rostlin kultivovat, tak i my máme ve svých rukách možnost něco se svým srdcem činit. Částečně můžeme stav svého srdce ovlivnit sami a ostatní je na Bohu, který na modlitbu člověka vyjme jeho srdce kamenné a dává mu srdce živé a měkké.

Toto Kristovo podobenství, přirovnávající srdce k půdě, není v principu paralelou úplně novou. Slyšíme v něm znít ozvěnu Božích slov, která zněla nad nově stvořeným člověkem v dobách na začátku dávného prvního světa. Adam tenkrát slyšel, že má zahradu ráje obdělávat a střežit. Tato biblická slova jsou vesměs vykládána jako podobenství o lidském srdci. Ráj srdce měl člověk obdělávat a opatrovat, aby setrval v dobru. Pod obděláváním ráje, aby byl plodonosný, se většinou chápe modlitba. Srdce má být obděláváno, modlitbou kypřeno, aby neztvrdlo a aby v jeho půdě klíčila semena Boží slova, která jsou tam shůry zasévána.

Takže téma dnešního evangelia se přímo dotýká otázky duchovního života člověka.

To je tak výživné téma, že je obtížné pojmout je - byť zběžně - do jednoho článku. Tak tedy alespoň pár sond a nakonec pak několik poznámek srovnávající odlišnosti západního křesťanství od Pravoslaví v ohledu duchovního života. A právě na tomto poli je těch odlišností nejvíce a jsou zásadní.

Půdu srdce je potřeba čistit od trní, které tam chce vyrůst a zadusit Boží slovo. Tím trním jsou vášně, jak vysvětluje Tradice v modlitbách před svatým přijímáním (9. píseň kánonu: „Nechť mi je jako oheň a světlo Tělo tvé a Krev přečistá, Spasiteli můj; ať sežehne, co je hříšné, vypálí trní vášní a celého mne osvěcuje...“ Viz PDF)

Tedy změna srdce je možná a nejen možná - ale nutná. Je to hlavní úkol křesťana. O tom je duchovní život. Sem má křesťan přesměrovat hlavní síly svého života. Není smutnější pohled než na křesťana, který duchovně nežije, ani se nepokouší vést duchovní zápas.

Podle učení otců, takovému člověku nepomůže, ani kdyby se za něho modlili všichni svatí, žádný svatý starec mu nemůže pomoci. Nepomohou mu ani svaté Tajiny. Nic nemůže pomoci tomu, kdo se nesnaží svým životem naplnit Evangelium, kdo ze svého srdce nečiní půdu úrodnou pro Boží slovo.

Základní praktický důsledek křesťanské víry, který by měli duchovní pastýři co nejčastěji připomínat dnešním lidem: Křesťan nemůže žít, jak žijí světští lidé. Život křesťana se nutně musí lišit od života jeho světských sousedů, přátel, příbuzných. To principiálně vyplývá z požadavků křesťanské víry, které se vtělují do praxe, a říká se tomu duchovní život. Křesťan, jehož život je v převážném svém způsobu shodný s životy nekřesťanů, snad ani není křesťanem. Máme svůj vlastní způsob života. A ten vytváří naši křesťanskou identitu. Víra není jen nějakou intimně vnitřní záležitostí, ale ožívá svými konkrétními vnějšími projevy. Ať už je to tak jasná věc, že křesťan nemůže být v neděli bez bohoslužby, nebo je to hledání, jak se vyrovnat s biblickým imperativem: „Modlete se neustále.“ (1. Tes 5,17; Luk 18,1) Sem patří tak samozřejmý souputník reálného duchovního života, jakým jsou půsty. A to nemluvím o vedení života dle Božích přikázání či o zdrženlivosti ve světských zábavách, které rozleptávají duši člověka. „Dej krev, a přijmi Ducha,“ vybízí asketická tradice křesťanství.

Do duchovního života dává člověk většinu své vnitřní energie. Zatímco světský člověk investuje svoji energii, čas, myšlenky a city do pozemského a do získávání světského, křesťan investuje, co jen může, do duchovního a do získávání nebeského.

Nejedná se tu o nějaký zbytečný maximalismus, nýbrž hovořím tím o samotné podstatě reálného křesťanského života. Ze všech náboženství, co jich je na tváři země, je to právě křesťanství, které si nejnaléhavěji žádá od člověka všechny jeho síly a nespokojuje se ani náznakem s pouhou formální příslušností či formálním prováděním předepsaných náboženských úkonů; je však nad slunce jasnější, že to, co bylo právě napsáno, platí dnes už jen pro křesťanství východní; tím se však neříká, že by všichni východní pravoslavní křesťané tento vpravdě evangelijní imperativ naplňovali ve svých životech, bohužel.
A to, co bylo napsáno předmětu, co něhož investujeme síly našich duší, není žádná drobnost a nemůže se to neprojevit na vnější tvářnosti lidského života. Duchovní život chce člověka celého, vede člověka, aby do něj vložil ne-li celý, pak opravdu značnou část kapitálu svých životních zdrojů. Živé křesťanství se pak viditelně projevuje na celkově prostší podobě křesťanova živobytí. Pravdivost evangelijního výroku „nemůžete sloužit Bohu a mamonu,“ vnímá duchovně žijící člověk přímo hmatatelně.

Obecně však vzato - to, že si náboženský život žádá, aby do něj člověk vkládal svou duši, není na světě žádnou novinkou a setkáme se s tím např. i u nekřesťanských náboženstvích. Je to přirozeným důsledkem duchovních potřeb lidské duše a její touhy po dokonalosti a po spojení s Bohem.

Jako ilustraci použijeme ohromující úkaz, který nastal v Evropě v 16. století a nad nímž nechápavě kroutili hlavou v Římě. Náhle, po reformaci, nastala v některých zemích (zvláště kalvínských) mocná exploze ekonomického rozvoje. Až do současnosti se o tomto historickém fenoménu debatuje a hledá se, jak odůvodnit tento hospodářský boom. "Víme přece, že náboženský život spotřebuje ohromné množství duševních sil. To je zcela jasné," říká profesor Osipov, "víra potřebuje sílu, pokud není čímsi abstraktním. Potřebuje úsilí (donutit se), pozornost, a to neustálou pozornost! A co se stalo v protestantismu? Vyřešili tam posvém tu nejzákladnější otázku, otázku spásy. Stačí jen uvěřit, a hotovo!, odpadají všechny starosti o askezi, a veškerý duchovní zápas a jakýkoliv praktický vnitřní duchovní život. Tím se osvobozují kolosální duševní síly, které dříve byly upnuty na náboženství. K čemu tyto síly nyní zaměřit? Spása je zabezpečena, tak čím se budeme zabývat...? Pozemským komfortem." Později se vydala po cestičce vyšlapané protestanty i římsko-katolická církev, nu a dnes po té samé cestě už cupitají i pravoslavné společnosti - sice ještě ve velikém odstupu od Západu, ale...

Duchovní život věřících občanů státu váže obrovské lidské i společenské zdroje. To je důvod, proč jsou země, jejichž obyvatelstvo je nábožensky aktivní, vždy z hlediska materiálního rozvoje zaostalejší. Zatímco zdrojem materiálního pokroku a ekonomického rozvoje jsou společnosti s náboženstvím utlumeným, které spíše konverguje k filosofii nebo prostě klade na své vyznavače jen formální požadavky, či státy prakticky materialistické. Žádný národ nemůže mít obojí - náboženství i vrcholnou materiální úroveň. (To v jádru platí i pro případ Ameriky, i když zde se projevily i jiné okolnosti - např. genetické zákony. Amerika, země „nedělního křesťanství“, se někdy prohlašuje za zemi, „která věří v Boha,“ čili za zemi náboženskou - jenže to většinou hlásají právě protestanti, kteří ztratili chápání skutečného rozměru pojmu „náboženství“ :-)

To samé vysvětloval sv. Siluan Athonský mnichovi, který na Athosu obdivoval dokonalost německého stroje na zpracovaní dřeva. V monastýru tenkrát začali s těžením dřeva z jejich lesa. Koupili parní stroj - pilu. Ekonom monastýru otec Therapont, ruský člověk, poté co stroj instalovali a spustili, spokojen s jeho funkcí začal vychvalovat německého ducha (stroj byl totiž německé výroby). Vyvyšoval Němce a při tom se s opovržením vyjádřil o ruské nevzdělanosti a neschopnosti. Otec Siluan, který ve svém volném čase chodil pomáhat s těžbou dřeva, mlčky naslouchal otci Therapontovi. Až večer, když zasedli za stůl povečeřet, otázal se ho: "Co ty myslíš, otče Theraponte, proč umějí Němci konstruovat stroje lépe než Rusové?" V odpověď začal otec Therapont opět vychvalovat Němce, že jsou schopnější, šikovnější, chytřejší, "zatímco my, Rusové, nejsme k ničemu". Otec Siluan nato: "Já si však myslím, že je tu úplně jiná příčina a ne neschopnost Rusů; myslím si totiž, že ruští lidé dávají nejlepší část své mysli, nejlepší své síly, Bohu, a málo přemýšlejí o pozemském. Kdyby se ruský národ, podobně jako jiné národy, obrátil plně k pozemskému a začal se zabývat pouze tímto, pak by je brzy dohonil, protože to není tak těžké, jako zabývat se duchovním."
Někteří s přítomných mnichů, kteří věděli, že není nic obtížnějšího než modlitba, s otcem Siluanem souhlasili.
„Na světě není nic těžšího, než modlitba,“ pravil jindy sv. Siluan.

Když jsme byli teďka v řeckém monastýru, vyprávěl nám jeden mnich příběh, který se stal na Athosu. Tam nyní probíhají stavební práce a přijíždějí tam dělníci z Ruska, Rumunska, Albánie atd. Jeden (snad to byl Albánec, nevím přesně) chodil po Athosu a hledal si práci. Při tom všude vyjadřoval své opovržení mnichy, kteří "nic nedělají, jen se modlí" atd. Dozvěděl se o tom jeden mnich z jakési kalivy a nechal si pro tohoto dělníka poslat a že prý má pro něj práci. Dělník přišel a mnich se ho ptá, kolik peněz bere za den práce. Dělník řekl tolik a tolik. Mnich mu říká, že mu to dá a že si ho najímá na práci. A tak si plácli. Dělník obhlíží chatrnou stavbu kalivy a přemýšlí, kde začít s prací. Mnich mu řekne, já jsem si tě najal a já určuji, co budeš dělat. Dělník říká, že dobře. Mnich praví: "Tady si sedni, tuhle máš komboskiny (čotky, modlitební uzlíky) a tady budeš celý den říkat: Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou." Dělník se ptá: "A to je všechno? Tohle je celá má práce?" Mnich nato: "Ano. Dej se do toho. Za tohle tě platím." Dělník se tedy spokojeně usadil na židli a začal s modlitbou. Za čtvrt hodiny se začal vrtět. Mnich se ho ptá, co se děje. "V práci musím mít přestávky. Potřebuju si zakouřit." Mnich na to odvětí: "Proč ne? Máš na pět minut pauzu. Běž si zapálit, a pak se vrať zase do práce." Dělník se vrátí za deset minut a dá se zase do modlitby. Za půl hodiny vstal a říká: "Otče, na tohle si najměte někoho jiného. To je pro mě moc těžké. Tuhle práci já dělat nemůžu." A odešel pryč. Prý pak s pomlouváním mnichů přestal.
---------------------------------

Vracíme se ke slovům dnešního evangelia. Když přemýšlíme nad všemi čtyřmi případy, které Kristus líčí (tvrdá půda, suchá půda, trnitá půda, kyprá půda), snadno pochopíme, že se nás týkají první tři. Vnitřní stav každého člověka před tím, než začne s duchovním životem, bývá vystižen právě prvními třemi případy stavu půdy. Případ čtvrtý popisuje stav, do něhož je potřeba srdce uvést. A to se činí namáhavou prací. Podobně jako rolník se namáhá, aby rozbil udusanou hlínu, vykopal z ní kameny a pak ji plel, vytrhával plevel a pálil trní, a teprve poté na takové půdě může něco vypěstovat a sklízet mnohonásobnou úrodu. Ta radostná hojná úroda je výstižným zobrazením hostiny Božího království, přijímání Boží blahodati.

Z toho všeho tedy vyplývá, že kvůli spáse, musíme něco učinit se svým srdcem. Spása vyžaduje úsilí. Evangelium praví: Království Boží se získává silou. Získávají je ti, kdo vyvíjejí úsilí. (Mat 11,12)

Vrátíme-li se ještě k těm prvním třem neblahým případům stavu půdy, můžeme v nich vidět tři stupně vzestupu k plodonosnému duchovnímu životu člověka.

1.) Půda je tvrdá. Zasévané semeno vůbec nevzešlo. Ptáci je sezobali. Boží setbu ihned vezme člověku z jeho tvrdého srdce ďábel. Zkazí Boží semeno, upraví podle lidských vášní, a vrací je lidstvu v podobě herezí a sekt. Konce takových lidí pak bývají horší než začátky.
To je první stupeň - boj člověka za víru.
2.) Semeno padne do kamenité půdy. Vzejde, ale protože pod tenkou vrstvou půdy je kámen, brzy zase uvadne, jelikož nad kamenem půda hned vyprahne. Začátek je nadějný, setba roste, ale pak nastoupí horko, tvrdý kámen brání kořenům proniknout hlouběji pro vláhu, rostlinka usychá. Povrchní víra neobstojí. Přijde zkouška a víra, která nepronikne hlouběji do srdce (nýbrž žije jen z mělkého prvotního nadšení), zvadne.
Na tomto stupni se vede boj za prohloubení víry, za osvojení víry v srdci, aby člověk byl schopen za víru trpět, přinášet pro ni oběti. Proto je v církvi zaveden určitý stupeň „povinné“ askeze (půsty apod.), aby se věřící učil krůček po krůčku něco pro víru obětovat - vzdát se masa v pátek, omezit svou vůli tam, kdy je v rozporu s Božím přikázáním, později pak třeba i poslechnout radu duchovního otce, aby se člověk naučil žít ne podle své vůle ale podle vůle Boží.
3.) Semeno padne na dobrou půdu, ale spolu s ním vzejde z ukrytých semen a kořínků plevel a trní, které rostou rychleji než dobrá setba a časem ji přerostou, zastíní a udusí.
Na tomto stupni se řeší úporné ďáblovo pokušení, které provází člověka v jeho duchovním životě a činí z něho tuhý boj až do konce. Když ďábel prohraje bitvu za víru a posléze věřící překoná i mělkost srdce, pak vytáhne své nejmocnější zbraně a pošle na člověka běsy „specialisty“ (jak říká athonský starec Josef Hesychasta). Začíná krvavý zápas s vytrháváním trní vášní z lidského srdce. Jsou to tři základní vášnivé touhy člověka: po tělesné a psychické rozkoši, po majetku a po moci. Z těchto tří základních vášní jsou spleteny jako bič na člověka všechny ostatní vášně (jak to píše sv. avva Dorotej). A až do konce života čeká člověka boj nejkrvavější: zápas s pýchou.
Člověče, až do své poslední vteřiny, boj se pýchy. Řekneš-li si: „Pýcha - to se mě už netýká,“ pak jsi zrovna prohrál. Prohledávej stále své srdce a rvi z jeho půdy plevel pýchy. Bolest vnitřního asketického zápasu proti vášním se člověku započítává jako mučednictví.

--------------------------

Jedno z hlavních sdělení dnešního evangelia tedy: stav našeho srdce a tím i stav duše (a potažmo věčný úděl duše) máme plně ve svých rukou. Stejně jako zemědělec ovlivňuje stav půdy, na které pěstuje to, co zaseje. Vybírá z hlíny kamení, zvyšuje úrodnost, oře, pleje, prsť kypří, vláčí, zavlažuje, aby setba nezaschla. To samé máme ve své moci činit s duchovní půdou našich srdcí. Tady není místo pro žádné augustinské předurčení.

Blaženého Augustina ctíme pro jeho svatý život, k němuž nakonec dospěl. V jeho učení je však veliké množství omylů a různých zcela ojedinělých názorů (např. jeho hrozné učení, že malé děti, které zemřou bez křtu, jdou do pekla, což je naštěstí mínění v pravoslavné tradici zcela osamocené). Západní křesťanství (katolicismus i protestantismus) je však Augustinem výrazně ovlivněno. Celá podstata protestantismu je klíčově ovlivněna Augustinovým podivným názorem, že člověk je předurčen buď pro spásu nebo pro věčné zavržení. Z toho bezprostředně pramení myšlenka, že duchovní zápas za spásu nemá vlastně význam. To je zjevné z protestantského výkladu Pavlova termínu "ospravedlnění": Kristovým příchodem byla lidem udělena amnestie z jejich hříchů. Kristus za člověka vše udělal. Stačí, aby si to lidé uvědomili a uvěřili v Krista jakožto ve svého Spasitele. Nic víc není potřeba. To je platforma protestantské víry a teologie.

Názornou ukázkou tohoto protestantského postoje i v dnešní době jsou publikovaná kázání etablovaných protestantských pastorů. V jednom takovém kázání na Britských listech se hlásá národu: „... to je Pavlův nejdůležitější objev, na němž stojí křesťanství – že všichni lidé jsou potvory, a že se nestávají spravedlivými vlastním úsilím, či svým náboženstvím, ale tím, že jim je udělena jednou provždy amnestie v Ježíši Kristu. Pouhou milostí jsme spaseni…“ Je-li zde něco takového trvale hlásáno jakožto křesťanství, pak není divu, že se Západ dobrovolně propadl do praktického materialismu. Co s takovým odnáboženštěným "křesťanstvím", které nestojí už dokonce ani o síly člověka, nenechá věřícího, aby vyvinul vlastní úsilí o spásu, úplně opovrhuje vším, co člověk má a co může (a chce) Bohu přinést?
----------------------------

Formální plnění skutků zákona nemůže dát člověku žádnou spravedlnost před Bohem.

»...člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona `nebude nikdo ospravedlněn´.« Píše se v dnešním čtení z Pavlových epištol.

Chraňme se všech druhů formálního náboženství, protože formalismus je ve skutečnosti maskovaná pýcha. Katolický formalismus věří v magickou moc papeže, který jako „náměstek Kristův“ zde zajišťuje svým věřícím spásu (ať už přímo nebo skrze očistec). Protestantismus umocnil formalismus na druhou tím, že samo biblické Pavlovo odmítnutí zákona učinil svým zákonem, a tak i samotný princip víry v Krista zformalizoval, takže podle nich pouhá neurčitá sama víra v Krista bez lidského přičinění automaticky zajišťuje spásu. Měl takové formální pojetí spásonosnosti křesťanské víry na mysli ap. Pavel, který pro víru „více než jiní se namáhal“? Kdyby byl apoštol Pavel protestantem, tak by nejspíš zůstal sedět někde v Damašku a věnoval se světskému životu - ovšem s vírou v Krista (a v neděli by zašel na shromáždění do místní sboru)!

»Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem...« píše dále Pavel v dnešní epištole.

Jak nekonečně daleko jsou tato slova od jakéhokoliv formálního pojetí náboženství! K čemu by se měl spoluukřižovat s Kristem římský katolík, když má jako „garanta spásy“ papeže? Proč by se měl spolukřižovávat s Kristem protestant, když přece sama jeho víra prý stačí ke spáse, neboť už samo ukřižování Kristovo stačilo k tomu, abychom všichni dostali amnestii ze všech svých hříchů? Jedině ten, kdo chápe spásu nejen jako dar ale též jako duchovní zápas, do něhož jsme polnicí Církve voláni, má důvod slyšet apoštola Pavla a dle jeho příkladu ho s nadějí následovat v jeho spoluukřižování se s Kristem. A jsem plně přesvědčen, že pouze takový „duchovní bojovník“, který má zkušenost se zápasem proti vášním a s Boží pomocí při tomto zápasu, může okusit, co znamenají následující slova v dnešním čtení z listu ap. Pavla Galatským: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“










Zobrazit příspěvek č. 242 jednotlivě

Administrátor --- 28. 10. 2007
Pozvánka na výstavu ikon

Srdečně Vás zveme na výstavu současné ikonopisné tvorby IKONY
do galerie "Ve Dvoře" na nám. Míru 664, Veselí nad Moravou.
Své práce zde představuje několik ikonopisců pracujících v Čechách a na Moravě.
Výstava probíhá pod záštitou Městského kulturního střediska ve Veselí nad Moravou.
Zahájení je 10.11. 2007 v 17:15 hod.
Hudební doprovod Martin Dohnal.
Výstava potrvá do 9. 12. 2007.

Zde je pozvánka v PDF:
vystava-ikony-07.pdf

Výstava se koná v rámci každoročního festivalu ruských filmů
ve Veselí nad Moravou.


Zobrazit příspěvek č. 241 jednotlivě

Administrátor --- 26. 10. 2007
Z tisku - ekumenismus bez ornátu

Ekumenická pouť na Říp

Na náš dotaz, na co se nejvíce v programu těší, odpověděl předseda ERC: „Na společenství s lidmi, na neformální atmosféru a společné modlitby, a také dobrou hudbu. Mám moc rád spirituály.“ Zdůraznil přitom, že představitelé církví nesmí mít ornát či talár a mají byt oblečeni jako obyčejní poutníci (outdoor).

(Christnet)

(Kde jsou ty časy, kdy lídři ekumenismu ujišťovali, že se žádná ze zúčastněných církví nemá kvůli ekumenismu zříkat čehokokoliv ze svých tradic a specifik... A že ekumenismus neznamená zestejnění :-)


Zobrazit příspěvek č. 240 jednotlivě

Administrátor --- 23. 10. 2007
Z tisku

Sněm ruských starověrců zakázal svým věřícím používat na internetu přezdívky (nickname).
(Credo ru)


Zobrazit příspěvek č. 239 jednotlivě

Administrátor --- 23. 10. 2007
Neděle o vzkříšení jinocha

20. neděle - o vzkříšení mládence

11 ... šel Ježíš do města, kteréž slove Naim, a šli s ním učedlníci jeho mnozí a zástup veliký.
12  A když se přiblížil k bráně města, hle, mrtvý byl nesen ven, syn jediný matky své, a ta vdova byla, a zástup města mnohý s ní.
13  Kteroužto uzřev Pán, milosrdenstvím hnut jsa nad ní, řekl jí: Neplač.
14  A přistoupiv, dotekl se már. (Ti pak, kteříž nesli, zastavili se.) I řekl: Mládenče, tobě pravím, vstaň.
15  I pozdvihl se mrtvý, sedl, a počal mluviti. I dal jej mateři jeho.
16  Tedy podjala všecky bázeň, i velebili Boha, řkouce: Že prorok veliký povstal mezi námi, a že Bůh navštívil lid svůj.
(Lukáš 7. kap.)

Dnešním vyprávěním o tomto zázraku, který Pán Ježíš tenkrát učinil, nám Církev říká, že Ježíš Kristus - tentýž včera i dnes i na věky (Žid 13,8) - je stejně milosrdný tehdy jako i nyní. Evangelium jednak vypravuje konkrétní historické události, a zároveň zjevuje věčné pravdy - duchovní skutečnosti, které jsou stále platné. Ježíš křísil z mrtvých tenkrát, křísí i dnes. Evangelium není od člověka ale od Ježíše Krista, jak píše sv. Pavel v epištole, která patří k dnešnímu evangeliu.

Událost, s níž se Pán setkal u města Naim, byla skutečně tragická. Nejenže zemřel mladý člověk, ale jakoby toho neštěstí nebylo dosti, ještě navíc to byl jediný syn své matky, a - ještě ke všemu - ta byla vdova. Po smrti jediného syna by se o vdovu nikdo nepostaral. O ženu se musel starat muž: buď otec nebo manžel nebo syn. Tak byla izraelská společnost uspořádána. Co z toho vyplývalo v konkrétní situaci, s níž se tam Ježíš setkal? Čekal by ji život žebráka. Asi si jen těžko dokážeme představit, že by Ježíš prošel kolem bez povšimnutí, a nebo že by přešel celou tuto smutnou situaci jen tichým soustrastným zadumáním a pronesením nějakého poučení k učedníkům... A tak se stalo, co se stalo.

Mohli bychom toto povídání uzavřít důtklivým napomenutím, že jako Ježíš nebyl lhostejný vůči lidskému utrpení, tak ani my - Kristův lid - nesmíme být nevšímaví k tomu, co se kolem nás děje, k lidskému neštěstí. Což tímto také činím. A není to bezvýznamné poučení. Jenže, evangelium především řeší otázky duchovní a teprve v jejich světle rozplétá provázané uzly lidských trápení a běd.

Ač je napomenutí k milosrdenství důležitou součástí křesťanského učení, není podstatou křesťanství. Tradice církve vybrala nedělní čtení evangelia, jak je máme každoročně seřazena v pravoslavném kalendáři, vždy tak, aby ukazovala z nějakého úhlu na samu podstatu křesťanství. Každou neděli je osa víry křesťanské osvícena z jiného úhlu, ale jedná se stále o tutéž svatootcovskou pedagogiku, která nás učí a stále znovu a znovu připomíná, co je samotnou podstatou našeho náboženství. Takže i v dnešním čtení z Evangelia bychom měli hledat to, proč bylo vybráno do souboru nedělních čtení.
Nacházíme, co hledáme, v tzv. jinotajném výkladu dnešního čtení. Celé Písmo má dle starokřesťanské tradice kromě významu doslovného a morálního také význam jinotajný (skrytý, duchovní, vyprávějící symbolickou řečí o neviditelných věcech, prorokující o budoucnosti apod.). Zkusme jej rozkrýt mezi řádky dnešního evangelijního čtení.

Podobně jako je žalostné, když zemře mladý člověk, tak žalostný a nepřirozený je stav lidské duše, která je ve stavu hlubokého poškození a rozkladu. Každé lidské duše před křtem. Smrt a vzkříšení jinocha je obrazem svatého křtu. Uzdravení duše člověka ze stavu smrti k životu. Jako ten jinoch potřeboval Krista ke svému vzkříšení ze smrti, tak i každá lidská duše potřebuje Spasitele, aby mohla žít.

Jestli je v této rovině výkladu jinochem, synem matky lidská duše, pak matkou je míněno lidské tělo, možná lépe říci "tělesnost" (zahrnujeme sem ve shodě s otci i psychiku - a máme tím na mysli nikoliv duchovní záležitosti duše, nýbrž to, co je dnes tak často v péči psychiatrů) - to je úroveň lidské existence, která je na duši závislá. Žije sice, i když je duše umrtvená, ale co je to za život?

Zástup plačících lidí vyprovázejících nebožtíka, to jsou nebešťané, kteří pláčí nad každým člověkem, který nedosáhne spásy a zemře ve svých hříších. A radují se nad každou duší, která je zachráněna pro věčný život.

Mladík začal po svém vzkříšení z mrtvých hovořit - promluvil. A tak i duše člověka prodlévá v mrtvé němotě, ale může promluvit, až po svém vzkříšení - a tou řečí je modlitba. To jsou jediná slova, která jsou před Boží tváří považována za opravdovou řeč. Když člověk promluví k Bohu, teprve tehdy se začne zásadně lišit od "němých tváří". Řeč modlitby nenáleží pokažené lidské přirozenosti, ale je to výraz a projev toho nadpřirozeného v nás. Jak praví Písmo: Duch Svatý nás učí modlitbě - vlastně je to On, kdo se v nás modlí a lká za nás k Bohu nevýslovně (Řím 8,26).

A tak vypráví dnešní čtení skrytě o vzkříšení lidské duše. Při křtu umře starý člověk a narodí se křesťan - člověk Kristův. Ke starému životu se narodil ze své matky, aby jednou umřel. K novému životu se rodí "z vody a Ducha", aby se sjednotil s Kristem, aby vstoupil do jeho Těla a žil jako Jeho součást navždy. První rození se děje způsobem vycházení; druhé zrození se děje způsobem vcházení. Při prvním rození přestáváme být součástí těla matky, které nám dalo smrtelný život; při druhém rození se stáváme částí Těla Kristova, které nám dává život nesmrtelný.

Při křtu ztrácíme život dosavadní a získáváme život budoucí. Světského způsobu života se křesťan svým křtem odříká, opouští jej, umírá pro svět. Svět už je pro něj mrtvý a on se stává mrtvým pro svět.

To jsou myšlenky, které vyzdvihovalo staré křesťanství. Ap. Pavel píše: "starý člověk v nás byl spolu s ním (s Kristem) ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili" (Řím 6,6); "jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus" (Galat 2,19-20); "já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět" (Gal 6,14).

Jako toho mladíka vrátil Ježíš za všeobecné radosti přítomných jeho matce, tak i naši vzkříšenou duši Pán při křtu vrací člověku k dalšímu životu. A nebeské sféry se nad tím radují.

K jakému životu je člověk vzkříšen? Co se má jeho v životě změnit? V životě apoštola Pavla se změnilo všechno, celý jeho život se obrátil na ruby:

»Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit. Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců. Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům....« píše ap. Pavel v dnešním epištolním čtení (Galat 1,11-19). Z horlivého nepřítele se znovuzrozením stává Duchem Svatým prodchnutý neúnavný vyznavač a šiřitel nového náboženství.

Dávní křesťané byli uchváceni tím, že už nepatří tomuto světu, že s ním nesdílejí jeho osud, že náležejí světu jinému. Intenzivní prožívání této skutečnosti dávalo křesťanům sílu a inspiraci žít své každodenní životy v pohanském prostředí a často i tváří v tvář neustálé výzvě mučednické smrti pro Krista. Nám jakoby se toto - v pravém slova smyslu extatické - nahlížení na naše životy vytrácelo. Jako bychom už neměli tak docela jasno, kam vlastně patříme, co tu děláme, kde je náš domov - prostě: kdo jsme a kam kráčíme. A právě tento úpadek, který probíhá v myslích křesťanů, kteří už neprožívají své oddělení od světa, ale naopak jsou k němu přitahováni, je největším nebezpečím pro jejich křesťanskost. Kristovo: "Nepatříte tomuto světu," je základní "nosnou vlnou" křesťanského smýšlení.

Jako bychom uprostřed vší té sociální a ekologické angažovanosti zapomínali, že jsme Božím lidem, který opouští tento svět, je takříkajíc "na odchodu", že církev je mostem, který Kristus rozklenul, aby po něm lidé přecházeli z tohoto světa do jiného, že pastýři nejsou manažeři církevních organizací, ale jsou tu proto, aby provázeli lidi při jejich přecházení ze země do nebeského království.
To vše nám chce připomenout dnešní evangelium, které staví před člověka otázku, zda i on už není mrtvý, zda i on nepotřebuje vzkřísit k novému, jinému životu.






Zobrazit příspěvek č. 238 jednotlivě

Administrátor --- 22. 10. 2007
K návštěvě patriarchy na Západě

Rada Evropy nesdílí názor patriarchy Alexije o rozštěpu mezi lidskými právy a mravností, jak o tom nedávno patriarcha při své návštěvě Rady Evropy hovořil.
"Podle názoru Rady Evropy, rozštěp mezi právy člověka a mravností na kontinentu neexistuje. Naopak, náboženství sehrála značnou roli v obohacení naší kultury, díky čemuž byla vypracována lidská práva," prohlásila koordinátorka Rady Evropy pro mezikulturní dialog.
Patriarcha prohlásil, že existuje rozštěp, ne-li dokonce propast, mezi lidskými právy a mravností. Koordinátorka RE k tomu ještě uvedla: "Pro nás je logická linie - náboženství jako pramen kultury a kultura jako základ lidských práv. Je pro nás velice zajímavé, že patriarcha cítí nějaké pochybnosti v této věci."
Co se týče homosexuálů, jejichž propagační průvody patriarcha kritizoval, poznamenala koordinátorka, že "každý člověk má svobodu volby svého způsobu života své sexuální orientace," a dodala, že evropská konvence zakazuje jakoukoliv formu diskriminace.
(Credo ru)


P.S.
Tak nevím, jestli patriarcha nepřecenil možnost domluvit se se Západem ohledně mravnosti...



Zobrazit příspěvek č. 237 jednotlivě

Administrátor --- 18. 10. 2007
Patriarcha Alexij na Západě

Nad cestou ruského patriarchy do Paříže
Výběr z ruského tisku
(Pro západní čtenáře - jak jsou věci vidět z druhé strany. Při čtení jednoho ruského článku /otištěn v necírkevních novinách/ mě napadlo, že by mohl být zajímavý pro české nepravoslavné křesťany, kteří většinou neznají problematiku ekumenismu, jak je nahlížena z Ruska. Článek to je světský s necírkevním pohledem; není totiž psán duchovním resp. teologem, ale světským novinářem. Tím je vlastně ještě zajímavějším. Tak jsem pár pasáží z článku pro Ambon přeložil.)

Úvaha nad návštěvou patriarchy Alexije II. v Radě Evropy a v Paříži na pozvání francouzských katolických biskupů.
Na programu byl projev v Radě Evropy, návštěva pařížského chrámu Matky Boží (katedrály), setkání s francouzským prezidentem, pobožnost v pařížském pravoslavném chrámu, návštěva ruského hřbitova.

Někteří považují celou návštěvu za přelomovou, za senzaci apod. Už projev patriarchy před delegáty Rady Evropy o víře, svobodě, o důstojnosti člověka, kterou nachází v Bohu, o tragickém rozštěpu lidských práv a mravnosti, prohlašují někteří za historickou událost, stejně jako záběry pobožnosti patriarchy v katedrále Matky Boží, kde se patriarcha obklopen katolickými biskupy poklonil trnové koruně Páně a vykonal pravoslavnou pobožnost (moleben). Francouzské noviny psaly, že "něco takového se nestalo tisíc let" - tj. vlastně ještě nikdy.

Kam až sahá tento vstřícný krok? Co znamenají televizní záběry (vysílané všemi ruskými televizemi) ruského pravoslavného patriarchy modlícího se v jednom z nejvýznamnějších a nejvelkolepějších chrámů západního světa? Je to historický přelom, nebo krůček ke sblížení dvou největších světových křesťanských církví? Zhroutila se hradba oddělující obě církve? Všichni přece vědí, že v pařížské katedrále stojí vrcholný představitel většiny pravoslavných křesťanů. Proto má jeho oficiální návštěva na Západě takový rozměr.

Pro pochopení, co se to vlastně stalo, musíme si nejdříve připomenout alespoň stručně a alespoň nedávnou historii vývoje vzájemných vztahů.

Katolická ekumenická vstřícnost 2. vatikánského koncilu se s pravoslavné strany setkala s nedůvěrou. Jednak to celé (tj. 2. vatikánský koncil) působilo dojmem "vyklízení pozic" a radikálního zesvětštění církve a přechod pod vládu "knížete tohoto světa" (to je evangelijní označení ďábla): všedovolenosti, morálního relativismu, atropocentrismu současného světa. A dále - tento krok katolické církve byl chápán jako nový způsob proselytismu - a nutno říci: ne bez důvodně. Pod maskou sblížení - zajetí "sesterských církví".

Toto nebezpečí se viditelně ukázalo po pádu Sovětského svazu, kdy vedení katolické církve prohlásilo postkomunistické Rusko za duchovní poušť a za své misijní teritorium - jako by zde nebyla žádná pravoslavná církev. Dále následovaly dramatické události na Ukrajině, kde proti všem uzavřeným dohodám začali řecko-katolíci násilně zabírat pravoslavné chrámy (delegaci ukrajinských pravoslavných biskupů, která tenkrát přijela do Vatikánu, aby s papežem hovořila o situaci na Ukrajině, papež ani nepřijal). To přivedlo Ruskou pravoslavnou církev do režimu tvrdé opozice vůči katolíkům. Vše prokatolické a ekumenické bylo zmraženo nebo se změnilo na církevní marginálii. ... A po řadě skandálů kvůli ustanovování samostatných katolických biskupství v Rusku se rétorika Pravoslavné církve opět přitvrdila.

Nyní však návštěva patriarchy Alexije v samotném srdci katolické Francie. ... Mnozí hovoří, že klíčový vliv pro určitou změnu vztahu Ruské pravoslavné církve ke katolíkům měla výměna papeže. Jan Pavel II. byl Polák (a to předurčilo jeho vysloveně nepřátelský vztah k Rusku a k pravoslaví). A navíc, nový papež je konservativec, oproti minulému papeži - liberálovi. A dále - pravoslaví v Rusku se stále upevňuje; katolicismus už zde nepředstavuje reálnou hrozbu. Pak jsou zde politické resonance. Rusko dneška vede opět aktivní světovou politiku (na rozdíl od jelcinovské éry); a vnitropolitický tlak na církev v Rusku ji nutí k větší otevřenosti; ruské velmocenské politice by se příliš nehodilo, aby většinová ruská církev byla uzavřená do sebe a naježená vůči světu. Otevřené ruské pravoslaví, samostatné, silné, pěstující kontakt s klíčovou silou křesťanského Západu, může být významně ku pomoci ruské vnější politice.

Dokonce i z vnitřně ruského hlediska je uzavřenost většinové církve už jen na závadu. Dnešní Rusové jezdí po světě, sledují televizi, pracují s internetem, jezdí vydělávat na západ. Církev už nemůže zůstat uzavřená ani co se kanonického teritoria týče, ani na úrovni sociální. Úkolem dne už není boj s papisty o kanonická území, ale zápas za uchování morálních a ideových principů křesťanství, doslova boj za záchranu lidských duší.

Svět se změnil. Mnohé v něm vyvolává obavy. Agresivní expanze sekularismu, který napadá církve bez ohledu na jejich rozdílná dogmata. Katolicismus je v posledních letech v tvrdé opozici vůči progresivní bezbožnosti, a to vyvolává v pravoslavném prostředí sympatie. I když obě církve rozděluje jejich historie, rozdíly ve víře a tradiční konflikty, jsou obě baštami křesťanských tradic.

Řeč patriarchy v Radě Evropy obsahovala respekt k principům světského státu a hodnotám svobody, ale žádnou chválu progresivnímu sekularismu. Jasně odvětil na provokativní otázku na omleté téma homosexuálních vztahů: "Homosexualita je odklon od normy. Např. kleptomanie je také odklon od normy, a nikdo nepropaguje toleranci vůči kleptomanii. Proč je dnes homosexualitě pořádána tak široká reklama?" (Vyvolalo to na Západě bouřlivou reakci: "Patriarcha chce chytat homosexuály jako kleptomany!" ochránci lidských práv a právníci zase povstali na obranu kleptomanů, kteří prý kradou pouze drobnosti a neměli by být odsuzováni za svou nemoc...)

A navíc: Západ se obává šíření islámu (zvláště jeho radikálních forem). A tady může být Ruská církev se svými letitými zkušenosti s dobrým soužitím s islámem užitečná katolíkům.

Jenže tím vším se hovoří jen o sblížení, v žádném případě nikoliv o sjednocení. Návštěva patriarchy byla přesně naplánovaná a přestože byl patriarcha bezprecedentně otevřený a loajální, nikde nepřestoupil v ústrety katolicismu ani krok přes hranice dané kánony a dogmaty pravoslaví, dbal, aby neučinil žádný ústupek, který by mohl být vykládán jako vyklízení církevních pozic. "V úsilí o jednotu se musíme vyvarovat kompromisů dotýkajících se podstaty věrouky," prohlásil Alexij II. před návštěvou. A této linie se pečlivě držel.

Některé sdělovací prostředky kdovíproč psaly o společné katolicko-pravoslavné bohoslužbě. Žádná společná služba nebyla. Podle pravoslavných kánonů není v katolickém (tj. neposvěceném pravoslavně) chrámu pravoslavná bohoslužba možná. Konala se pouze krátká pobožnost (moleben), která je pravoslavnými kánony dovolena v případě, že se na tom místě nacházejí svaté ostatky či svátost uctívaná pravoslavnou církví. V případě pařížské katedrály se jednalo o jednu z hlavních křesťanských svátostí: trnový věnec Pána Ježíše Krista. (Pravoslavné kánony zakazují sloužit bohoslužby v nepravoslavném chrámu, výjimka je dovolena pouze, když jsou v chrámu svaté ostatky, které přichází pravoslavný uctít - u těch je možno vykonat bohoslužbu.)

Patriarcha sám objasnil: "Církevní jednota je vyjádřena plným souhlasem ve vyznání víry, a pouze toto může být základem pro společnou eucharistii. Pravoslavná církev je připravena k dialogu, k setkání s katolickým světem, ke společnému řešení otázek boje proti sekularizaci společnosti, proti sektám a morálnímu relativismu - ale jen za té podmínky, že toto sblížení není spojováno s principiálními otázkami věrouky. Avšak tam, kde jsou dotčeny tyto otázky (věrouky), nejsou možné žádné kompromisy." Tuto pozici udržoval patriarcha v průběhu celé návštěvy. A právě tato pozice je dnes základem dalších vzájemných vztahů mezi pravoslavnou a katolickou církví.

Rokování o sbližování pozic ve hlavních dogmatických rozdílech už začalo, ale zatím probíhá jen opatrně. Byla zorganizována smíšená pravoslavně-katolická teologická komise, jejíž druhé zasedání probíhá v Raveně. Posuzuje se problematika prvenství ve světové církvi. Katolíci mají své dogma, které předpokládá hlavenství papeže. Pravoslavní vycházejí z toho, že světová církev nemá žádného jediného představitele. Pravoslavná církev sice uznává přední autoritu římského papeže, jenže nikoliv na úrovni vlády nad církví - a ještě ke všemu - i tuto pouhou čestnou autoritu měl jen do rozkolu v r. 1054.

Mimochodem, ještě před začátkem rokování opustila delegace Ruské pravoslavné církve zasedání. Ale ne kvůli katolíkům, nýbrž kvůli konfliktu s konstantinopolským patriarchou, který do delegace přizval (bez projednání s ostatními místními církvemi) i představitele Estonské církve, kterou v r. 1996 vytvořil Konstantinopolský patriarchát na území Ruské pravoslavné církve.
(Časopis: Expert, 15.10.2007)

Pro nepravoslavného čtenáře uvádím, že výše citovaný světský časopisecký článek je na ruské poměry psán spíše nadprůměrně v prozápadním a proekumenickém duchu. V ruském tisku a církevním prostředí zazněla řada dosti kritických připomínek a stanovisek k patriarchově návštěvě na Západě.
---------------

Ještě dodatek k tomu incidentu v Raveně:

Těžko si představit, jak by mohli být zástupcové Moskevského patriarchátu v jedné komisi spolu s zástupci pravoslavné církevní struktury, kterou Moskva neuznává a která je nekanonická. Když žádali zástupci Moskvy, aby delegáti tzv. "Estonské apoštolské církve" opustili komisi, jinak to budou muset udělat delegáti Moskevského patriarchátu, odvětil delegát Konstantinopole, že podle mezipravoslavných dohod opustí-li jedna místní církev dialog, ostatní mohou pokračovat bez ní. "Takže Konstantinopol byl na podobný vývoj očividně připraven," říká biskup Ilarion (Alfeev), který byl součástí moskevské delegace. Kompromisní návrh Rusů, aby byli estonští delegáti zařazeni do konstantinopolské delegace, Konstantinopolský patriarchát odmítl. Jediné s čím Konstantinopol souhlasila, byla jakási poznámka vnesená do aktů práce komise, že "estonskou církev Moskevský patriarchát neuznává jako samostatnou církev", což sotva mohlo Moskvu uspokojit. "Konstantinopolský patriarchát vytyčuje svou pozici jakožto garant mezipravoslavné jednoty, jenže kroky, které činí, bohužel této jednotě spíše škodí," uvedl biskup Ilarion a pokračoval: "Co bylo důležitější? Protlačit na mezipravoslavné jednání Estonskou církev, nebo chránit jednotu pravoslaví? Zájmy Konstantinopolského patriarchátu byly postaveny výše než zájmy všepravoslavné jednoty. Tím se opět dostává na stůl otázka o roli Konstantinopolského patriarchátu, o jeho právech a povinnostech." Dále se táže: "Jak se budeme moci zapojit do dalších etap dialogu, když nejsme přítomni v této etapě? Jak budeme moci korigovat ty části ravenského dokumentu, s nimiž nebudeme souhlasit? Jasná odpověď není. ... Jsem nucen mít za to, že nepřítomnost největší pravoslavné církve (počet příslušníků Ruské pravoslavné církve převyšuje počet všech členů ostatních pravoslavných církví dohromady) staví v pochybnost legitimitu pravoslavně-katolického dialogu. RPC opustila dialog výhradně kvůli Konstantinopolskému patriarchátu. Výhradně na něm nyní závisí, jestli se Moskva k účasti na dialogu vrátí."
(NG Religii)

Odchod ruské delegace byl prakticky jediným způsobem, jak mohl Ruský patriarchát zareagovat na vměšování Konstantinopole do ruské kanonické sféry. Zřejmě si Rusové řekli, když nedbá Konstantinopol na naše kanonická práva a na jednotu s námi, my se nebudeme účastnit jeho politiky na Západě. Konstantinopol je totiž v ekumenickém hnutí velice aktivní, jenže má málo věřících. V pravoslavném světě se dosti otevřeně hovoří o tom, že konstantinopolský patriarcha dnes téměř nikoho nezastupuje. Většina pravoslavných věřících je pod jurisdikcí Ruské církve, takže ten, kdo fakticky (a nikoliv jen historicko-titulárně) zastupuje většinu pravoslavného křesťanstva, je ruský patriarcha. Čili jakékoliv dialogy, dohody a společná prohlášení smíšených komisí, v nichž nemá zastoupení ruský patriarchát, nemají v pravoslavném světě skoro žádnou váhu - a tím pádem vlastně ani mimo pravoslaví. A tak vyznívají ekumenické snahy Konstantinopole trochu do prázdna.





Zobrazit příspěvek č. 236 jednotlivě

Administrátor --- 17. 10. 2007
Z díla svatých Otců

Duchovní poučení ctihodného Serafíma Sarovského



O Bohu



Bůh je oheň zahřívající a rozněcující srdce i útroby. A tak, jestliže pocítíme ve svých srdcích chlad, který je od ďábla, neboť ďábel je chladný, tehdy pozveme Pána a on přijde a zahřeje naše srdce dokonalou láskou netoliko k němu, nýbrž i k bližnímu. A od tváře vroucnosti prchne chlad toho, jenž nenávidí dobro..

Otcové napsali, když se jich tázali: hledej Boha, avšak nezkoumej, kde žije.


Kde je Bůh, tam není zlo. Vše, co pochází od Boha je pokojné a užitečné a přivádí člověka k pokoře a sebeodsouzení.

Bůh nám zjevuje svou lidumilnost nikoli pouze tehdy, když činíme dobro, nýbrž i tehdy, když jej zarmucujeme a hněváme ho. S jakou trpělivostí snáší naše přestoupení! A když trestá, jak milosrdně trestá!

Nenazývej Boha spravedlivým, říká ctihodný Izák, neboť ve tvých skutcích není vidět jeho spravedlnosti. Jestliže ho David i nazýval spravedlivým, pak Syn jeho nám ukázal, že je nadto blahý a milostivý. Kde je jeho spravedlnost? Byli jsme hříšníky a Kristus za nás umřel (Izák Syrský, slovo 90.).

Nakolik se člověk zdokonaluje před Bohem, natolik jej následuje; v skutečném věku mu Bůh zjeví svou tvář. Neboť spravedliví dle té míry, dle jaké vstupují v zření Boha, vidí obraz jako v zrcadle a tam zří zjevení pravdy.

Neznáš-li Boha, není možné, aby se v tobě probudila láska k němu; a nemůžeš milovat Boha, neuvidíš-li ho. Vidění Boha bývá od jeho poznání; neboť zření Boha nepředchází jeho poznání.

O věcech Božích se nemá přemítat po jídle, neboť v naplněném břichu není zření tajemství Božích.

(Z došlé pošty: připravil jer. Antonij)






Zobrazit příspěvek č. 235 jednotlivě

Administrátor --- 17. 10. 2007
Z tisku

Jen 3 procenta Britů by očekávalo konec světa s modlitbou
Zajímavý průzkum veřejného mínění provedli v Británii
Iniciován byl filmem, v němž srážka Země s meteoritem představuje nebezpečí vyhynutí lidstva. Britů se dotazovali, čím by se zabývali, kdyby zbývalo posledních 60 minut do srážky s asteroidem.
54 % dotázaných uvedlo, že by poslední hodinu svého života strávili se svými blízkými a milovanými, ať už osobně nebo po telefonu.
13 % uvedlo, že by se smířili s nevyhnutelností smrti a osudovou hodinu by proseděli na nějakém příjemném místě s lahví dobrého šampusu.
9 % procent by se věnovalo sexu.
3 % by se modlila.
2 % by se vrhla na jídlo - zvláště na tučné a vysokokalorické.
(Credo.ru)

Tisková konference na téma "Theologie ve světských státech Evropy" organizovaná Svatotichonovskou humanistickou universitou, se konala 12.10.2007 v RIA Novosti. Při konferenci padla zajímavá otázka, jestli může být theologie považována za plnohodnotnou vědu i mimo rámec náboženství čí církve. Vždyť je jednak ostře určena konfesně, a pak ve značné míře podmíněna tím, co je osobní a vnitřní, čili subjektivní zkušeností, kdežto věda má za úkol objektivní poznání.
Němečtí profesoři jeden za druhým objasňovali, že teologie je vědou, protože má svou metodologii a svůj poznávací aparát.
(Credo.ru)

Katolický arcibiskup v USA podal přijímání skupině gayů, kteří se z legrace přestrojili za jeptišky. Stalo se v San Franciscu dle California Catholic Daily. Tito lidé jsou členy organizace "Sestry neohraničené tolerance", která se skládá z gayů a transvestitů. Mše se konala ve farnosti Nejsvětějšího Vykupitele. Farnosti i její pastor mají příznivý vztah k homosexuálům, kteří tvoří většinu této farnosti. Farnost se také zúčastnila průvodu homosexuálů v San Franciscu a "Sestrám neohraničené tolerance" dala k dispozici prostory k jakési hře, při níž se muži převlékali za ženy a dostávali jako ceny sexuální hračky a cédéčka s pornografií. Mnohé tradiční katolické organizace se však k "sestrám" stavějí krajně nepříznivě pro jejich antikřesťanskou činnost. "Sestry" působí pod heslem: "Jdi dál a hřeš ještě více."
(Credo.ru)


Zobrazit příspěvek č. 234 jednotlivě

Administrátor --- 16. 10. 2007
Neděle o lásce

Neděle 19. - o lásce k nepřátelům

Za onoho času pravil Ježíš:
31  A jakž chcete, aby vám lidé činili, i vy jim též podobně čiňte.
32  Nebo jestliže milujete ty, kteříž vás milují, jakou míti budete odměnu? Nebo i hříšníci milují ty, od nichž milováni bývají.
33  A budete-li dobře činiti těm, kteříž vám dobře činí, jakou máte odměnu? Však i hříšníci totéž činí.
34  A budete-li půjčovati těm, od kterýchž se nadějete zase vzíti, jakou máte odměnu? Však i hříšníci hříšníkům půjčují, aby tolikéž zase vzali.
35  Protož milujte nepřátele vaše, a dobře čiňte, a půjčujte, nic se odtud nenadějíce, a budeť odplata vaše mnohá, a budete synové Nejvyššího. Nebo on dobrotivý jest i k nevděčným a zlým.
36  Protož buďte milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest.
(Lukáš 6. kap.)

O křesťanství se správně říká, že je to náboženství lásky. Někteří namítnou, že mnohokrát v dějinách to tak vůbec ale vůbec nevypadalo. Na to však pevně říkám: není-li v křesťanství láska, není to žádné křesťanství. Jestliže někteří říkají, že křesťané pořádali křížové výpravy, nebo násilné misie „mečem a křížem“, přepadali pokojné národy a páchali hrozné násilí, pak na to musíme jasně odvětit, že tito lidé nebyli žádnými křesťany, jen se za křesťany vydávali, pod křesťanskými zástavami skrývali své vlastní, zcela nekřesťanské, zájmy.

Ve skutečně křesťanském životě už tady na zemi člověk přechází od věcí pozemských k nebeským, od života přirozeného k nadpřirozenému. Této skutečnosti se dotýká Ježíš i ve slovech dnešního evangelia. Milovat toho, kdo tě miluje, je přirozené. To činí i hříšníci (kteří jsou zde uváděni, jako představitelé světské sféry, padlé lidské přirozenosti, neduchovního čili tělesného života života, což je úroveň existence, na které člověk není zásadně odlišným od zvířete, jak to asi reflektují darwinisté).
Milovat toho, kdo tě nenávidí, je však nadpřirozené. A to je přesně to, co po nás Ježíš chce. Na to, abychom zůstali trčet v porušené lidské přirozenosti, nemusel Kristu přicházet do toho světa. Spasitel nás přišel zachránit a do této jeho záchrany vstupujeme, když se svými skutky a svým způsobem života naprosto vědomě přenášíme ze sféry padlé přirozenosti (oko za oko...) na úroveň nadpřirozenou.

O tom, že se po nás žádá chovat nikoliv přirozeně nýbrž nadpřirozeně - a to ve všech svých skutcích, svědčí další slova evangelia, která hovoří o tak praktické světské záležitosti, jakou jsou finance. Resp. půjčky, úvěry. To, co dělají banky, které půjčují tomu, kdo jim to může zase vrátit (i s úroky), je přirozené (a když to vrátit nemůže, tak mu banka prodá třeba střechu nad hlavou, aby dostala své peníze zpět). Bůh nás však volá k něčemu zcela jinému, úplně bláznivému: půjčovat tomu, kdo mi nedává žádnou naději, že mi to zase vrátí (a půjčeného se nedomáhat zpět). Z hlediska pozemsko-bankovního je nejhorší investice, jakou mohou podniknout. Z hlediska duchovně-nebeského je to ta nejlepší investice, která se mi vrátí v sumě, která je na zemi nepředstavitelná: "Skládejte si poklad svůj na nebi," praví Pán Ježíš, "neboť kde je poklad váš, tam je i vaše srdce," - jinými slovy: máte-li poklad na nebi, přitáhne vás tento poklad k sobě a budete i vy na nebi. To je přece fakt dobrý byznys. Evangelium praví zcela prostě: Buďte dobrými obchodníky (jako ten s tou perlou Mat 13,45-46), za pozemské získávejte nebeské, za dočasné - věčné.

Církev vším, co koná, pomáhá lidem, aby přenesli své životy, skutky i svůj způsob myšlení z přirozené úrovně na nadpřirozenou. Evangelium vysvětluje, že k tomuto tajemnému přenosu člověka do nadpřirozeného života není potřeba žádný okultní obřad, ani jakási tajná starověká mystéria. Klíč k tomu máme ve svých rukou, děje se v to v našem každodenním životě.

Avšak zpět k dnešnímu tématu: láska.

V knize o Siluanu Athonském se podtrhuje skutečnost, že všichni lidé, co jich na tváři země je a kdy bylo, sdílejí jednu společnou lidskou podstatu (přirozenost). Lidství je jenom jedno, ale zde na zemi momentálně přebývá ve způsobě šesti miliard lidských osob. Protože máme všichni společnou podstatu, tj. samotný základ naší lidské existence, bylo by naprosto a zcela normální, aby se všichni lidé neohraničeně milovali, poznávali se jeden v druhém. Jelikož jsme svědky, že tomu tak evidentně není, nutno z toho vyvodit, že současný způsob lidského myšlení a cítění prodlévá ve stavu hluboké nenormality, slepoty a zabedněnosti. To je to, o čem hovoří svatí otcové jako o klamu (prelesti), kterým je svět zahalen. Celý svět, všichni lidé, leží v hlubokém klamu (píše např. sv. Simeon Nový Theolog před tisícovkou let). Tento klam se stal infekcí slepoty, kterou je dnes nakaženo to, čemu říkáme lidská přirozenost.

V závěru dnešního úryvku z evangelia vysvětluje Ježíš smysl toho, co po nás žádá. Máme být milosrdní, jakož i náš Otec nebeský milosrdný ke všem jest. Tedy máme se nadpřirozeným způsobem života stávat Bohu podobnými. Jedině tak může být světě více lásky. Láska je to, co přemáhá klam, který rozděluje lidské osoby od sebe. Předobrazem lásky a jednoty pro lidstvo, ve kterém jedno lidství přebývá v šesti miliardách osob, je Božská Trojice, ve které jedno Božství přebývá ve třech osobách. O vztazích mezi Osobami v Trojici toho mnoho nevíme, ale můžeme si být jisti, že přebývají v jednotě a lásce. A podle tohoto obrazu byl stvořen i člověk, lidstvo, které má přebývat v jednotě a lásce.

-----------------------------------

Známe trojí „proudění“ lásky:

1. láska Boha k lidem. Bez této lásky, která nám často připadá jaksi zcela samozřejmá, by nebylo našeho náboženství. Každá modlitba, kterou k Bohu vznášíme, je konána v naději, že ji Bůh ve své lásce přijme. Kdybychom si Boží láskou nemohli být jisti, pak by modlení nemělo žádný smysl. Byla by to spíše magie. Ano, magické praktiky a magie jako celek je vlastně rezignací na Boží lásku či dokonce odmítnutím milujícího Boha.

Mimochodem, na Západě se velice hluboce zakořenil filosofický názor uznávající, že Bůh existuje, ale zároveň hlásající, že Bůh své stvoření nemiluje, že jsme mu lhostejní (stvořil nás, ale už ho nezajímáme). Tato filosofie měla a má dosud nesmírný vliv na utváření západního myšlení a západních náboženství. Je to chladně racionalistické uznání, že svět nemohl povstat žádnou jinou cestou, než stvořitelským aktem Božím, ale zároveň se člověk tímto racionalistickým postojem zbavuje jakékoliv odpovědnosti před Bohem a ovšem také jakékoliv naděje. Tento názor dává člověku svobodu konat si, co chce, a také vytvářet si jakákoliv náboženství, provádět - co se mu zlíbí - s Božím zjevením, s Biblí apod. Snad vše, co je možno označit jako charakteristické rysy západního uvažování, se přímo či nepřímo zakládá na tomto zhoubném filosofickém názoru, který může zplodit jen dvě děti, které obě jsou ještě smrtonosnější, než je on sám: magii a konsumní materialismus.
Magii plodí proto, že náboženská povaha duše člověka touží po duchovním životě, a ztratí-li důvod obracet se k Bohu v naději na Boží odpověď, pak je jedinou alternativou: kouzelnictví, šamanismus, okultismus a magie (sami můžete vidět, jak rozšířené jsou všechny toto pokleslé duchovní praxe v západní sféře).
Nu, a potlačí-li člověk náboženskou povahu své duše, pak ho výše uvedená filosofie nutně dovede k materialismu: užij si, co můžeš, dokud jsi zde, protože zítra zemřeš. Už v antice přišli někteří hédonisté na to, že jedinou adekvátní odpovědí člověka, který takovou filosofii uvědoměle přijme a dovede do důsledků, může být jedině sebevražda.

Hédonismus učí: „Cokoli způsobí potěšení, je správné, cokoli způsobí utrpení, je špatné.“ Čili - nemůžeš-li si na světě užívat - ať už z důvodu špatného zdraví, nedostatku peněz či kvůli jiným okolnostem, nemá prý tvůj život žádný smysl... Ostatně, dokonalá slast vlastně stejně není možná, protože jsme kvůli tělu podrobeni utrpení, tak je prý lepší to tu zbytečně neprotahovat, odhodlat se netrpět a ukončit život hned. Ve starověku páchali návštěvníci přednášek alexandrijského učitele filosofie Hegesia z Kyrény sebevraždy přímo na jeho přednáškách (žil ve 3. stol. před Kristem; byl prý velice přesvědčivým řečníkem; po nějakém čase ho kdovíproč vyhnali z Alexandrie).
Byl to, myslím, Tolstoj, kdo ironicky ale trefně vystihnul, co bychom mohli říci, o lidském životě bez víry v milujícího Boha, těmito slovy: Po hloupém životě přijde hloupá smrt.
Dostojevskij se táže zbloudilého lidstva: „Vysvětlete mi, prosím vás, proč je směšné věřit v Boha, a přitom věřit v člověka směšné není. Věřit v lidstvo není směšné, ale věřit v království nebeské je hloupé. Copak věřit pozemským utopiím je rozumné?“ (F. Dostojevskij: Běsi)
Kdyby nás Bůh nemiloval, pak by nám vlastně mohlo být jedno, jestli existuje nebo nikoliv. Tak jako tak, byli bychom v tom tady sami.
Také se občas setkáváme s kuriosním názorem, že Bůh nás stvořil jako nějakou hříčku či pokus a nyní pobaveně sleduje, jak se pokus vyvíjí. Anebo že Bůh vstoupil do iluzorního světa, kde se nechal unést dokonalostí iluze, zapomněl na to, že je vlastně Bůh a nyní prožívá utrpení v miliardách lidských bytostí, které nevědí, že jsou vlastně Bůh; stačí jen, aby to pochopily...! (Poslední dva názory jsou blízké indickým filosofiím, které jsou na Západě populární.)
Co vše jen dokáží lidé vymyslet, když ztratí ze zřetele to hlavní, co o Bohu víme z Bible a z křesťanského zjevení: že Bůh je láska, stvořil svět z lásky, nepřestal lidi milovat ani po jejich pádu do hříchu. Pilířem křesťanské víry je zvěst o Boží lásce, kterou tiše čte kněz při každé liturgii při eucharistii: Bůh tak miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Příchod Božího Syna do tohoto světa, Kristovo utrpení, smrt a vzkříšení - to je vedle stvoření člověka klíčový projev Boží lásky k člověku.
Hlavní projevy Boží lásky můžeme vidět soustředěny ve třech ohniscích: prvním aktem Boží lásky bylo stvoření (a udržování existence stvořeného). Druhým aktem je Kristova spása a sestoupení Ducha Svatého. Třetím bude všeobecné vzkříšení mrtvých, Boží soud, zničení hříchu, stvoření nového nebe a nové země: Boží Království.

Boží láska k člověku - tady a teď, hmatatelná, viditelná a zde mezi námi činná - je Církev - mystické Tělo Kristovo, v němž se děje záchrana hříšníků pro život věčný.

2. láska člověka k Bohu. Je odpovědí na Boží lásku. Jedině tehdy může člověk naplnit Boží vůli, když Boha miluje. Bůh z lásky stvořil člověka, aby se člověk mohl těšit a nasycovat touto láskou a jeho radost mohla dosáhnout dokonalostí tím, že na tuto přijímanou lásku odpoví svou láskou; tedy, že to, co od Boha přijímá, tak svobodně, bez donucení a celým svým srdcem Bohu zase vrací. V tomto tajemném konání má člověk dosahovat umění, stále se přibližovat dokonalosti. V tom tkví konečné a vrcholné štěstí člověka a smysluplnost jeho existence.

Láska Boha k člověku dává člověku možnost Boha poznávat. Boha lze poznat jenom skrze lásku. Vlastní bohopoznání se pak děje tím, že člověk miluje Boha. Bůh svou láskou otevírá dveře, člověk svou láskou těmito dveřmi vchází. Bůh svou láskou člověku dává, člověk svou láskou od Boha přijímá.

Ježíš pravil: „A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat... Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,21-23).

Jestliže láska Boha k člověku dává našemu náboženství smysluplnost a reálnost, vytvářejíc samotný prostor pro křesťanské náboženství, pak láska člověka k Bohu je naším činným církevním životem. Cokoliv se v církvi koná bez lásky, koná se prázdně. Proč by se měl Bůh hlásit k formálním úkonům, které nejsou naplněny žádnou láskou, žádným pokáním - tj. žádným životem? To už pak bychom mohli zavést i tibetské „modlitební mlýnky“, se kterými stačí bezmyšlenkovitě točit a ony se modlí místo nás. Nic takového, duchovní život je záležitostí lidského srdce.

Od zformalisovaného latinského obřadnictví je pak už jen krůček k násilnému křtu či vynucenému sjednocení s latinskou církví (v tomto duchu bylo naloženo třeba se 4000 srbskými pravoslavnými obyvateli Chorvatska ve Stolackém okrese za 2. světové války, kde poté, co byly prý zachráněny duše prozelitů, čekala na "novokřtěnce" popravčí četa).

Dotkli jsme se dalšího podstatného rozdílu mezi pravoslavím a římským katolicismem, který akceptuje formální vykonávání církevních obřadů (což je zcela proti duchu učení svatých otců - sv. Cyril Alexandrijský píše, že může být případ, kdy kněz křtí, ale Duch Svatý při tom nekřtí.). Dokonce na to římská církev vymyslela svoji oficiální dogmatickou formuli: "ex opere operato" (tridentský koncil anathemuje každého, kdo takto nevěří). Jak dokazuje prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipov, toto katolické učení je z pravoslavného hlediska jakousi herezí. Řím z tohoto zformalizovaného pojetí církevních úkonů vyvodil i zcela absurdní závěry, jako např., že platně křesťansky pokřtít může člověka třeba i muslim nebo atheista :-) Tématu zcela rozdílného chápání Tajin či svátostí mezi pravoslavným křesťanstvím a římským katolicismem (zvláště latinské herezi tzv. "transubstanciace") bych se raději věnoval v jiném článku, protože je to velice zajímavé a u nás opomíjené téma, tak aby na to bylo více prostoru.
Jestli se člověk nenaučí v Církvi milovat, a svou lásku stále rozhojňovat, pak je v Církvi zbytečně. Vše, co v církvi děje, vypráví lidem o Bohu, je zjevením Boží lásky. Do chrámu a na bohoslužby lidé přicházejí, aby se do tohoto posvátného proudění Boží a lidské lásky nechali začlenit, spojili se s dýcháním Církve. Církev vdechuje Boží lásku a vydechuje modlitbu.

Jestli je cílem křesťanského života spása - věčný život, a ten spočívá v poznání Boha (Jan 17,3), pak to značí, že spása vyvěrá z lásky. Boha můžeme poznat, jedině když si ho zamilujeme. A poznání Boha dává člověku ještě hojnější lásku, a ta dává ještě větší bohopoznání atd. Není možné bez lásky poznat Boha. A není možné Boha poznat a nemilovat ho. Proto mají lidé vykřesat v sobě alespoň malou první jiskřičku lásky k Bohu, aby mohli přijít do chrámu na liturgii a srdcem se do ní zapojit, aby mohli oduševněle číst Bibli, se srdcem otevřeným pročítat co nejčastěji evangelium. A tak z liturgie a z evangelia (v tomto pořadí!) Boha trošku poznají. A jestli Boha trochu poznají, budou ho ještě více milovat. A tím ještě vzroste jejich bohopoznání. To je odpověď lidem na jejich stesky, že málo milují Boha.

Nic, co se v Církvi děje, nelze pochopit bez lásky. Boží zjevení - ať už z Bible nebo z posvátné tradice - může člověk správně kontemplovat jedině, má-li lásku. Všechna církevní pravidla, ustanovení, kánony, ústavy, typikony - to vše je tu proto, aby se v jednomyslnosti a v řádu mohlo dít mezi křesťany co nejvíce lásky. Tam, kde nejsou dodržována tato posvátná pravidla církevního života, přichází nepořádek, svévole, rozklad, hádky a spory - to je půda pro působení ďábla. A na druhé straně, ty skupinky, které ve zdánlivé snaze zachovat věrnost tradici používají kánony a pravidla k trhání církve, nepochopily, k čemu kánony jsou. Jdou přímo proti jejich duchu. Aplikují ustanovení církevní otců a sněmů bez lásky. Proto se k takovému jednání Bůh nehlásí.
3. láska k člověka k člověku. Je projevem a důkazem toho, že člověk opravdu miluje Boha. Z Písma víme, že není možno milovat Boha a nemilovat při tom člověka. Když nenávidíš člověka, kterého vidíš, jak bys mohl milovat Boha, jehož nevidíš? (1. Jan 4,20) Tedy láskou k člověku vše začíná. To je klubíčko, z něhož se odvíjí láska člověka k Bohu, neboť Boha potkáváme a milujeme v bližním.

Sv. Theofan Zatvornik píše: »Je potřeba vstoupit do dokonalého soucitu s druhými lidmi, abychom jejich cítění plně přenesli na sebe a cítili to, co oni cítí. Pak nás povede srdce a řekne nám, co pro ně máme učinit. Jen se však zkus pěstovat soucit, a hned přichází egoismus, který tě vrátí k sobě a působí, že se stáváš uzavřeným sám do sebe. Pak pro druhého člověka nehneš ani prstem. Když Pán pravil: „Miluj bližního jako sebe samého,“ pak chtěl, aby místo nás stanul v našem nitru, tj. v srdci, bližní. Pokud tam stále bude stát jen naše „já“, jako doposavad, pak nečekej nic dobrého.«

--------------------

„Snadné je o lásce hovořit, není však lehké dosáhnout potřebnou míru lásky,“ napsal sv. Theofan Zatvornik.

Co je to vlastně ta láska? Skutečná láska. Nejde jen o vroucí cit. Není to pochopitelně ani nic tělesného. Co říká o lásce Bible?
O lásce Boha k člověku se praví, co jsme zmínili již výše: Bůh tak miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal...
O lásce k Bohu praví Ježíš: Jestli mne milujete, budete zachovávat má přikázání. (Jan 14,21-23)
O lásce mezi lidmi pravil Pán: Větší lásky nikdo nemá, než ten, kdo položí život za přátele své. Společným jmenovatelem je oběť. Láska, to znamená pro Boha či pro člověka se obětovat a nic za to neočekávat.

Láska se projevuje obětí. Oběť je krví lásky - čili jejím životem. Je to to, co činí lásku skutečnou, živoucí. Chceš ukázat lásku? Obětuj se pro Boha. Nečiň, co se ti zlíbí nebo k čemu tě tlačí okolnosti, ale omez svou svobodu a dodržuj Boží přikázání. Chceš projevit lásku bližnímu? Přines pro něj nějakou oběť. Daruj mu část svého času, svých sil, svých peněz, své trpělivosti, své námahy, svého života.

Avva Agathon pravil: „Kdybych tak mohl nalézt někoho, kdo trpí malomocenstvím, a dát mu své tělo a vzít si od něho tělo jeho... To bych měl velikou radost, protože tohle by byla dokonalá láska.“

--------------------

Uzavřeme připomenutím čtení z apoštola (2. Kor 11,31 - 12,9), které tradice Církve spojuje s dnešní evangelijní perikopou:
»Místodržitel krále Arety dal hlídat brány města Damašku, aby se mne zmocnil,
byl jsem však v koši spuštěn otvorem v hradbách, a tak jsem unikl jeho rukám.
Musím se pochlubit, i když to není k užitku; přicházím teď k viděním a zjevením Páně.«

Ap. Pavel v této epištole vzpomíná, jak byl pronásledován a (v 11. kapitole) na další útrapy, které podstupoval pro Krista. (Píše: Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími...) Bezprostředně po této vzpomínce jakoby mimovolně a zdánlivě mimo kontext líčí, kterak byl „přenesen až do třetího nebe“. Co mají tato dvě témata společného? Jmenovatelem obojího je láska. Ap. Pavel velice miloval Krista, což ukázal obětí, kterou pro jeho jméno přinesl. Odpovědí byla Boží láska, která mu dala navštívit ještě za jeho pozemského života třetí nebe. Láska spojuje člověka s nebem, a nebe s člověkem.




Zobrazit příspěvek č. 233 jednotlivě

Administrátor --- 8. 10. 2007
Svědectví z Brna a fotogalerie

Ještě k myrotočivé ikoně

Minulý týden mi poslal také otec diákon z brněnské církevní obce svoje svědectví o myrotočení ikony, když byla na návštěvě v Brně.

-----------------

Na web jihlavské církevní obce jsem umístil fotogalerii z návštěvy ikony v Jihlavě.





Zobrazit příspěvek č. 232 jednotlivě

Administrátor --- 6. 10. 2007
Ještě k televiznímu zpravodajství o myrotočivé ikoně

Poznámka k podivné televizní reportáži

Ano (souhlasím s otcem Antoniem), páně Putnův závěr televizní reportáže byl skutečně otřesný. Plně potvrzuje pravidlo: alternativou důvěry je cynismus. Je tuze zarmucující vidět promlouvat z obrazovky TV k národu člověka, který není schopen vidět za tragédií havárie ruské ponorky ony zmařené životy... Projev žalu Matky Boží nad touto tragédií prohlašovat za "ruský nacionalismus" je politováníhodné. Od člověka, který se chce vyjadřovat k náboženským otázkám z jiné pozice, než jako marxistický politruk, bych očekával alespoň náznak vnímavosti či alespoň obyčejné lidské úcty...

Pokud si správně pamatuji, pravil M. Putna něco v tom smyslu, že dávat do souvislosti myrotočení ikony s havárií ponorky Kursk mu připadá jako ruský nacionalismus.

Chápu, že pro západního člověka není dnes samozřejmé želet nějakých zmařených životů někde v dálném moři kdesi na severu, když nám nedávno přímo před očima a "v přímém přenosu" proběhlo přepadení Srbska vojenskými silami NATO, kdy bylo za jeden jediný Velký Půst vyvražděno západními zbraněmi 2000 civilních Srbů, kteří se stali obětí amerických raket. A bylo nám vsugerováno, že je to správné, legální a akceptovatelné. Stejně tak máme denně na očích zprávy, jak pokračuje brutální přepadení Iráku ze strany USA, které Američané provedli protiprávně a navíc - jak se ukázalo - důvody, jimiž byl útok ospravedlňován, byly vykonstruované... Tam jsou lidé koseni denně po stovkách - a kdo se tím tady trápí...? Vědecko-technická civilizace odejmula lidem srdce.

Cynismus a tvrdost srdce či prázdnota v duši se staly jedním ze základních rysů naší postmoderní západní civilizace. Když byly nyní v létě ohromné požáry v Řecku, vše, oč se zajímaly naše sdělovací prostředky, byl osud českých rekreantů, situace v Olympii (kvůli její historii) a jestli požár neovlivnil prosperitu našich cestovních kanceláří. V boji proti ohni pomohlo Řecku hlavně Rusko (to však česká média zamlčela - omezila se na informaci o nějaké pomoci od EU). Občas se vyhlásí sbírka na pomoc postiženým nějakou přírodní katastrofou, spojí se to s televizní show, lidé pošlou ze svých mobilů DMS, a pak zájem zvadne. Obyčejní lidé se dnes každodenně dojímají spíše nad případem týrání zvířete, než by se trápili lítostí nad hromadnou tragédií, která se stala někde za hranicemi. A politikové to vědí. Proto se ani moc nerozpakují zahájit válku či genocidu, pokud se to bude odehrávat na jiném kontinentu.

Níže ukážeme, čeho všeho je nejmocnější a nejbohatší země světa dnes schopna kvůli ropě. Jakým právem? Právem silnějšího. (To je celý právní základ naší civilizace; vše ostatní je nadstavba, která může být kdykoliv odsunuta stranou, když to ten mocný považuje za potřebné.)

První válka v Perském zálivu:
Provedeno 110.000 náletů, při kterých bylo na Irák svrženo kolem 88.500 tun bomb – sedm a půl krát větší síla než ta, která dopadla na Hirošimu. Jejich přímé následky Irák a jeho obyvatelé pociťují do dnešní doby. Počet obětí války se odhaduje mezi 150 – 200 tisíci, z velké části civilisté či vojáci na ústupu; příkladem může být 10.000 ze vzduchu zmasakrovaných iráckých vojáků, nacházejících se na ústupu na silnici do Basry. Zničeny nebyly v prvé řadě vojenské objekty, nýbrž hospodářství a infrastruktura země (přehrady, zásobárny vody, pumpy, potravinové zásobovací řetězce, energetické zdroje a elektrická vedení).
Na následky uvalených sankcí zemřelo podle bývalého zmocněnce Spojených národů pro Irák Dennise Hallidaye na 1,5 miliónu Iráčanů. Podle údajů UNICEFu z roku 1999 zemřelo v jejich přímém či nepřímém důsledku 500 000 dětí mladších pěti let. Tuto bilanci války a sankcí shrnula za americkou vládu v publicistickém pořadu stanice CBS ‚60 Minutes‘ 12. května 1996 bývalá ministrině zahraničních věcí Madeleine Albrightová. Na dotaz reportéra ohledně statisíců mrtvých iráckých dětí po krátkém zamyšlení odpověděla: „Celkově si myslíme, že to stálo za to.“ Tato sekvence byla krátce poté ve vysílači zcenzurována.

Vše nasvědčuje tomu, že z hlediska dlouhodobé americko-britské strategie v oblasti bylo výhodné ponechat Saddama tak dlouho u moci, dokud „nenastane“ pravá chvíle k politickému a hospodářskému ovládnutí Iráku.
http://www.blisty.cz/art/13808.html

Irák 2003-2006:
Z nové studie, zveřejněné ve vědeckém lékařském časopise The Lancet, vyplývá, že v Iráku bylo usmrceno více než 650.000 lidí od americké invaze před třemi a půl lety. Tuto informaci přineslo jako svou první zprávu ve středu večer hlavní večerní zpravodajství rozhlasu BBC. Tento odhad, který vypracovali američtí vědci, představuje asi 2,25 procent celkové populace Iráku, tedy asi 15.000 mrtvých měsíčně, a je daleko vyšší než jiné dosavadní výpočty.
(Pozoruhodné je už to, že irácké oběti nikdo přesně nepočítá. Počítají se jen oběti na straně agresora.)

Irák 2007:
Slovenská armáda definitivně opustila Irák. Podle slovenského premiéra je vojenská operace Irácká trvalá svoboda v rozporu s mezinárodním právem. "Použití vojenské síly v Iráku vedlo k horší bezpečnostní situaci, než tam byla dříve," řekl.

Počet obyvatel Iráku je odhadován na 25 až 27 milionů. Z nich dva miliony uprchly po roce 2003 do zahraničí a další dva miliony jsou uprchlíky ve vlastní zemi. Počet iráckých uprchlíků roste každým měsícem o 40 až 50 tisíc. Podle Sary Flounders charakterizují situaci iráckého obyvatelstva následující údaje:
- 43% Iráčanů žije v absolutní bídě. Nezaměstnanost dosahuje 50%.
- 70% Iráčanů nemá přístup ke zdravotně nezávadné vodě, 80% nemá k dispozici fungující hygienické zařízení. Roste počet průjmových onemocnění a cholery kvůli znečištěné pitné vodě.
- 70% iráckých dětí nechodí do školy. Více než 40% iráckých učitelů, inženýrů vodních staveb a lékařského personálu opustilo po roce 2003 zemi.
- Roste počet iráckých žen, které se kvůli smrti manžela (otce), neúnosné hmotné nouzi a kvůli nemožnosti sehnat práci uchylují k prostituci. ... jde o 50 tisíc žen.

Média uvádějí, že od americké invaze zahynulo asi 75 tisíc Iráčanů. Studie 13 zemí ovlivněných válkou však ukazuje, že více než 80% obětí válečného násilí zůstává médii a vládami nepovšimnuto. Podle dvou průzkumů a tří vědeckých analýz lze odhadnout, že v Iráku nebylo registrováno 70% až 95% všech násilných úmrtí.
- Úřední činitelé z města Nadžaf nedávno prohlásili, že jen v tomto městě pohřbili od začátku konfliktu na 40 tisíc neidentifikovaných těl.
- Irácký velvyslanec ve Spojených státech Samir Sumaida’ie prohlásil dne 5. září 2007, že v Iráku je 500 tisíc nových vdov.
Los Angeles Times publikovaly 14. září 2007 zprávu o průzkumu britské firmy Opinion Research Business (ORB), podle kterého na 22% iráckých domácností ztratilo svého člena kvůli násilnostem během okupace Iráku. Tento průzkum dochází k závěru, že následkem okupace Iráku zahynulo pravděpodobně na 1.220.580 Iráčanů. Jde přibližně o 4,5% irácké populace.
Les Roberts a Gilbert Burnham varují, že pokračující ignorování skutečného počtu iráckých obětí může do budoucna velmi neblahým způsobem ovlivnit postoj zemí Blízkého východu ke Spojeným státům.

Očekává se, že celkové náklady na irácké tažení přesáhnou 2.200 miliard dolarů.

George Bush a Tony Blair před invazí slibovali Iráku svobodu, demokracii a prosperitu. Místo toho je dnes Irák dějištěm mnohem větších násilností než za Saddáma Husajna. Miliony Iráčanů trpí nouzí a žijí v neustálém strachu o svůj život. Region Blízkého východu je výrazně destabilizován. Okolní země (Sýrie, Írán) horečnatě zbrojí pro případ, že by proti nim Spojené státy v rámci své „sebeobrany“ provedly „preventivní úder“, a mezinárodní terorismus je na vzestupu.
Někteří právníci - např. Robert Thompson - zastávají názor, že ve smyslu Norimberských principů jsou britský premiér Tony Blair, americký prezident George Bush a další členové americké administrativy podezřelí ze spáchání zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Výběr informací proveden z Britských listů. Viz např. tento tématický rozcestník:
http://www.blisty.cz/list.rb?id=4
A to vše se děje přímo před očima celé naší společnosti. Jistě, mediální zpravodajství jsou manipulována a zkreslována. Ale v hlavních obrysech každý může uvidět obrázek tohoto neštěstí, jestli ho ovšem vidět chce. Hlavním cenzorem a manipulátorem však není žádný mediální magnát, ale naše srdce, které je tvrdé vůči cizímu utrpení.

Tak toto jsou kulisy, před nimiž stojí pan Putna, na tváři mu pohrává úsměv a dává pláč Matky Boží nad zahynulými ruskými vojáky z ponorky Kursk do jakýchsi souvislostí s "projevy ruského nacionalismu". Tento pán však pouze následuje příkladu shora. Pro mocné představitele naší západní civilizace nemá lidský život jedince, který není příslušníkem USA nebo EU, zřejmě žádnou valnou hodnotu. Cizí mrtví se nepočítají.

Když nad nimi nepláčou mocní tohoto světa a často už ani občané jejich států, tak pláčí ikony. Často právě tehdy, když má tragicky někde umřít mnoho lidí. Plakaly před výbuchem atomové elektrárny v Černobylu. Plakaly když se NATO chystalo na zabíjení Srbů, plakaly i když následně brzy nato byl proveden útok na newyorská "dvojčata". Plakaly, když teroristé zabíjeli děti ve škole, nebo v ruském divadle, plakaly když umírali horníci zavalení v dole... Nepláče možná nad cizími mrtvými pan Putna, ale pláče jistě nad nimi Matka Boží. Je to pohřeb, jímž svatí vyprovázejí tyto zabité z tohoto světa. Plačící ikony, které roní slzy nad zabíjenými lidmi, nám dávají živoucí a hmatatelnou útěchu, že Kristus a jeho svatí mají jiné srdce než Bush a Albrightová, či p. Putna...

Ikony jsou zde, aby ukazovaly jinou realitu, než je tento svět, nebeskou. A to nejen obrazem, ale i svým pláčem. Jestli nad svým neštěstím nepláčí lidé, neznamená to ještě, že nad nimi nepláče nebe.

---------------------

(Připojen obrázek, který visí v archondariku jednoho řeckého monastýru. Je na něm symbolicky zobrazeno, jak technokratická civilizace rve člověku srdce z těla /vlevo/ - vojenský stroj lámající lidské tělo a zároveň z něho saje krev, zoufalství člověka bez srdce /vpravo/, militarizace, která se tváří jako mír /obrněná střílející "holubice" držící v pařátu "ratolest" s nábojemi - uprostřed/ a ruka vypadající jako žehnající, ale ve skutečnosti střílející a zabíjející, andělé plačící nad tím, co se člověku stalo /nahoře/. Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte ve větší velikosti.)





Zobrazit příspěvek č. 231 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 4. 10. 2007
K myrotočivé ikoně Obměkčení kamenných srdcí

Z Boží milosti jsem mohl s celou svou rodinou uctít tuto ikonu v chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Praze na Olšanech dne 23.září t.r. Jako očitý svědek mohu potvrdit, že předsklení ikony se neustále rosilo svatým myrem. Ikonky přiložené na předsklení a odňaté po několika málo minutách měly na sobě zřetelné obtisky mastných krůpějí svatého myra. Měl jsem také to požehnání ukládat do oltáře Uspenského chrámu ochranný obal, v němž ikona přicestovala. Takže jsem se mohl vlastními prsty dotknout vnitřního sametového polstrování obalu nasáklého svatým myrem. Vůně byla silná, mírně odlišná od myra připravovaného Církví pro svaté myropomazání.

O to smutnější bylo shlédnout onoho dne reportáž v Událostech ČT1, hlavní zpravodajské relaci naší veřejno-právní televise. Hlavní myšlenkou této reportáže bylo, že "naše kamery slzy neviděly" a že ikona roní myro "prý". Vskutku něco velmi smutného, něco, čemu by se člověk nedivil, kdyby se psal rok 1977 nebo 1957. Bohužel, místo toho, aby veřejno-právní televise objektivně informovala o dění v zemi, je - zdá se - hlasatelem nejprimitivnějšího atheismu. Inu, jak je psáno: "i kdyby kdo vstal z mrtvých, neuvěří". A protože nelze očekávat, že by se nám ČT omluvila ani to, že by se její přístup k podobným věcem změnil, snad by bylo nejlepší kamerám, které nic nevidí a reportérům, kteří nic necítí, zapovědět vstup do našich chrámů (za účelem natáčení jakýchkoli reportáží). Není to přece první politováníhodná zkušenost Církve s ČT. Cynickým vrcholem pak bylo závěrečné "hodnocení" p.Putny, nutně urážející desetitisíce Rusů žijících v ČR (v tu chvíli jsem se opravdu styděl za svůj národ). Celá reportáž udělala ze všech svědků tohoto zjevného projevu Boží milosti hlupáky, kteří vidí jen to, co si přejí vidět. Snad jako pravoslavný kněz, očitý svědek a také mj. absolvent PřF UK mající zkušenost s prostředím základního vědeckého výzkumu v oblasti přírodních věd mohu prohlásit, že celá reportáž byla ostudně tendenční a zkreslující.


Zobrazit příspěvek č. 230 jednotlivě

Administrátor --- 3. 10. 2007
Zázračná ikona v Jihlavě - P.S.

K návštěvě divotvorné ikony

Ještě jako ozvěnu za mým předchozím příspěvkem o návštěvě zázračné ikony v Jihlavě ocituji dopis jednoho našeho jihlavského pravoslavného křesťana:

Sláva Ježíši Kristu!
Přečetl jsem zrovna Váš krásný příspěvek o lásce Boží, která se projevila skrze ikonu Přesvaté Bohorodice.
Nevím, pod jakým dojmem se to stalo, ale já jsem nabyl pevné přesvědčení, že ikona myrotočila. Byl jsem ikonu uctívat dvakrát, a tak dobře vím, že jsem viděl, jak se na ikoně cosi lesklo. Mně se skutečně jevila tak, že myrotočí, i když to mohl být pozůstatek myra z Brna, nebo i z cesty. Navíc jsem z ikony cítil nesmírně silnou vůni, kterou mohlo vydávat jedině myro. A to ještě nemluvím, o tom jakou blahodať pociťovala většina z nás.
Pro mne ikona myrotočila a konala zázraky.
(Stejně tak i moje mátuška tvrdí, že ikona v Jihlavě myrotočila...)

----------------

Pro mne samotného byla moje osobní vnitřní zkušenost s blahodatným působením této svaté ikony, jak jsem se o tom minule zmínil, tím nejsilnějším "prožitkem", jaký lze přijmout a ještě pak být schopen vykonat bohoslužbu. (Snad to byl dotyk ruky přesvaté Bohorodice, co jsem v srdci dvakrát pocítil. Nevím. Scházejí slova. Nic ještě intenzivnějšího bych v tu chvíli už nejspíše nevydržel.) A tak jsem dalším jevům už nevěnoval takovou pozornost...

----------------

A ještě odkazy na dva články v novinách:
1.) http://www.jihlavske-listy.cz
2.) http://jihlavsky.denik.cz






Zobrazit příspěvek č. 229 jednotlivě

Administrátor --- 3. 10. 2007
Inzerát (z došlé pošty)

Slava Kristu.
Milovani bratia, volam sa Martin Bankov a rad by som Vas poprosil o spropagovanie DVD Blahodarny ohen (-150,-Sk), DVD Putovanie po Sv. Zemi s meropolitom Krystofom (- 150,-Sk) a samolepku na auto "Orthodoxia svedci o pravde od roku 33" /viem ju vyrobit aj v cestine/ (po 60,-Sk). V prilohe Vam posielam vzor v pdf.
S pozdravom Bankov.
Veci viem dopravit cez otca do Olomouca na fakultu. Ak mate dosah aj na ine pravoslavne weby v ceskom jazyku, prosim zaslite im moju prosbu. Tiez viem zabezpecit obaly na modlitbove knihy s ikonou.
Este raz Vam dakujem.

Přílohy
1-samolepka.pdf
ohen-obal.pdf (velikost 1M)
putovanie.pdf (velikost 1M)

Pište na: martin_bankov72/zavináč/hotmail.com

(Z došlé pošty)


Zobrazit příspěvek č. 228 jednotlivě

Administrátor --- 2. 10. 2007
Neděle 18. a návštěva zázračné ikony

V neděli u nás byla divotvorná ikona


Hostem u nás byla zázračná ruská ikona "Obměkčení kamenných srdcí", která putuje po České republice.

V evangeliu se praví, že ze srdce vycházejí všechny zlé myšlenky a vůbec veškeré zlo, které lidé přivádějí do světa. Otcové říkají, že všechna lidská neštěstí mají počátek v nemoci lidského srdce. Právě lidské srdce je potřeba léčit především. Léčit od zloby, pýchy, závisti, mstivosti, nemilosrdenství, chtivosti... Prostě od vášní. Je-li uzdraveno srdce, je léčen celý člověk.

Této ikoně se říká "Obměkčení kamenných srdcí", protože právě skrze tuto ikonu uvádí přesvatá Bohorodice do lidských srdcí Boží léčivou sílu, pod jejímž působením tvrdá lidská srdce tají. Mnohým lidem zprostředkovala tato ikona dotyk přesvaté Bohorodice. Proto je považována za ikonu divotvornou. A mohu tuto pověst podpořit připojením svého skromného svědectví.

Podivuhodným zázrakem je už to, kolik tato ikona shromáždila k sobě lidí všude, kam přijde. I u nás se sešlo tolik lidu, kolik náš domovní chrám patrně nepamatuje za celou svou historii. Ještě několika násobně více než na Paschu. To překonalo veškerou naši představivost...

Pro ty, co to u nás znají: domovní chrám byl zcela naplněn (dalo by se říci "našlapán" lidmi) i chrámová předsíň, lidé zaplnili schodiště až do přízemí (chrám je ve druhém patře), pak od schodů stáli přes průchod v přízemí ven před dům, a před domem se vinula fronta lidí po chodníku skoro až někam k autobusové zastávce... Ikona měla přicestovat ve 14 hodin, někteří lidé čekali před domem už od půl druhé, a pak jsme oznámili, že příjezd ikony bude mít hodinu zpoždění. Přesto lidé trpělivě čekali...
Zázraky nečiní Bůh pro senzaci, ale aby chytil člověka za srdce. Lidská srdce bývají většinou bohužel lapena tímto pozemským světem, jeho klamy a pomíjivostí. Bůh si přeje, aby naše srdce bylo uloveno pro život věčný, pro nebeskou nepomíjející blaženost. Apoštolu Petrovi řekl: "Budeš lovit lidi" (jako jsi dříve chytal do sítí ryby) - dnes jsme to zrovna četli při liturgii. Člověk, jehož srdce bylo uloveno pro Boha, zapomene na zázrak a jde za Kristem. Po ničem jiném už netouží než po Ježíši Kristu.

Ve vyprávění dnešního evangelia apoštol Petr s hrůzou klečel uprostřed té hromady ryb, kterou nečekaně vytáhli z jezera při zázračném rybolovu, který měl být dle všech rybářských pravidel a zkušeností celých generací - na tomto místě a v tuto dobu - zcela neúspěšný. Na Ježíšův pokyn - sice bez valného nadšení (škoda práce!) ale přece - spustili sítě. Tolik ryb dosud nikdy neulovili. Na to neměli své rybolovné zařízení ani dimenzováno: sítě se jim trhaly pod tím množstvím vodní havěti, jejich lodě se skoro potápěly. To se vymykalo všemu, co znali. Padl na ně strach: "Odejdi ode mne, Pane, jsem hříšný člověk," řekl Petr, kleče mezi rybami. Pak zanechali na tom břehu ten obrovský úlovek svému osudu, nechali ryby rybami a šli za Ježíšem.

Je to zvláštní, že právě na tuto neděli připadlo toto evangelium. Připadá mi to, jakoby ta ruská ikona byla Pánem Ježíšem poslaná "lovit lidi" podobně jako tenkrát Petr. Kam přijde, tam si nashromáždí kolem sebe více lidí, než na tom místě kdy kdo viděl. Lidé se modlí, uctívají ikonu a dotýká se jich Boží blahodať. Na rozdíl od ryby, která se nemůže rozhodovat, jestli se nechá chytit do sítě nebo ne, tak v případě člověka záleží na jeho volbě, jestli se rozhodne pro Krista. Jestli dovolí, aby jeho srdce bylo uloveno pro věčné Boží Království. Tato divotvorná ikona Bohorodice prošla naší zemí a shromáždila lidi do Božích chrámů, jako síť, která projde mořem a zahrne do sebe hejno ryb. Záleží nyní na každém člověku, jak sám za sebe odpoví, jakou volbu provede: bude uloven pro nesmrtelnost nebo skočí zpátky do temných hlubin moře?

Na některých místech v České republice ikona myrotočila. Např. při všenočním bdění v Praze Dejvicích. Když jsem ikonu převzal od jejího majitele před naším domem do rukou a nesl ji do chrámu, byla ještě všude celá mokrá od myra. U nás jsem prýštění myra neviděl. Z ikony vycházela duchovní síla a její zázračnost byla zřetelně vnímatelná. (Dvakrát se dotkla mého srdce.)

A aby toho všeho nebylo málo, tak zrovna tento den k nám dorazila - s dvacetiletým zpožděním - pohlednice z Athosu s obrázkem Yverského monastýru a nejznámější svatohohorské ikony Bohorodice: Yverské Matky Boží (na rubu je vyprávění o zázraku, který Matka Boží vykonala v Yvironu). Tuto pohlednici poslal nějaký mnich z Athosu téměř před dvaceti lety pro jihlavskou církevní obec (jak je na rubu pohlednice napsáno); cestou se kdesi zdržela a (aniž by to někdo organizoval) byla doručena na svou adresu právě v den návštěvy zázračné ikony Bohorodice "Obměkčení kamenných srdcí"...
--------------------

P.S.
Televizní zpravodajství o příjezdu ikony z Ruska do Prahy:
1.) http://www.nova.cz/tvarchiv/?238d=23.09.2007&238m=p&238p=TNOVINY&238v=116283
2.) http://www.nova.cz/zpravy/?83c=%7Ezajim%7E&83e=DO20047&ex20047=video-obraz-svate-roni-zive-slzy

---------------------

Dva články v novinách - naskenované:
Mladá Fronta Dnes
Jihlavské listy






Zobrazit příspěvek č. 227 jednotlivě

Administrátor --- 1. 10. 2007
Zpráva BPM

Sláva Ježíši Kristu!
Dovolujeme si Vám oznámit, že pouť Bratrstva pravoslavné mládeže ke sv. Václavovi do Staré Boleslavi dne 13. 10. je zrušena.

(Z došlé pošty)

Bližší informace budou jistě na stránkách BPM:
http://www.bpm-cz.info


Zobrazit příspěvek č. 226 jednotlivě

Administrátor --- 27. 9. 2007
K dnešnímu svátku Povýšení svatého kříže

Tropar svatému Kříži

Spasiž, Pane, lid svůj,
požehnej dědictví svému,

vítězství daruj nad nepřáteli
křesťanům pravoslavným,

a ochraňuj věrné své,
křížem svým.
(Hlas 1., samohl.)


Kondak svatému Kříži

Jenž povznesl ses, Kriste, Bože,
na kříži dobrovolně,

obdaruj slitováním svým nový lid svůj
nazývající se jménem tvým.

Mocí svou zvítězit nad nepřáteli mu dej,
radost pravoslavným křesťanům daruj,

kteří třímají jako pomoc od tebe
zbraň pokoje, nepřemožitelné vítězství.
(Hlas 4.)


Zobrazit příspěvek č. 225 jednotlivě

Administrátor --- 25. 9. 2007
Zázračná myrotočivá ikona v České republice

OBMĚKČENÍ KAMENNÝCH SRDCÍ

Na ikoně "Obměkčení kamenných srdcí" je Matka Boží zobrazena symbolicky se sedmi meči - bolestmi (tři zprava, tři zleva a jeden zezdola), které jí pronikly hluboko do srdce.
O jednom z nejstarších vyobrazení této ikony v Rusku se traduje pověst, podle níž se obraz nacházel ve zvonici chrámu sv. apoštola Jana Bohoslova ve Vologodské eparchii. Ikona byla napsána na dřevě. Jeden z místních rolníků těžce onemocněl a lékaři nebyli schopni mu pomoci. Když se začal modlit k Matce Boží, měl v noci vidění, kdy mu neznámý hlas radil, aby hledal obraz Bohorodičky ve zvonici a modlil se před touto ikonou. Ikona byla nalezena, přenesena do chrámu - a nemocný, který již nebyl schopen žádného pohybu, byl úplně uzdraven. Dalšími velkými zázraky se tato ikona proslavila zejména v r. 1830, v čase epidemie cholery.

Ikona, která bude s požehnáním moskevského patriarchátu zapůjčena a doufáme, že s pomocí Boží také doputuje do České republiky, je pouhou litografickou kopií originálu (tj. tiskem na papíře).

V novodobé historii Ruska, na počátku 21.století však právě tato konkrétní zázračná ikona přivedla k obrácení desetitisíce Rusů. Původně se ikona nacházela v jednom obyčejném panelákovém bytě v Moskvě. Jednoho dne začala ronit myro a nádherně vonět. Tento jev je v pravoslaví znám, avšak předtím nikdy nebyl pozorován na obyčejné tištěné litografii ikony! Poté, co se tvářích Matky Boží, poprvé objevily slzy myra, začali ikonu podrobně sledovat. Před teroristickými útoky v Moskvě se pod očima Boží Matky objevily tmavé kruhy, a v celém bytě bylo cítit kadidlo. Po určitém čase se na šíji Bohorodičky objevily krvavé ranky a na levém rameni jizva. V den, kdy se to stalo, havarovala ruská ponorka Kursk. 21. listopadu, v den svatého archanděla Michaela, začala ronit krvavé slzy - a krev bylo možné spolu s myrem sbírat . Od té doby nepřetržitě roní myro i krvavé slzy.
Tuto ikonu známe zejména prostřednictvím mnoha televizních a dokumentárních pořadů, v nichž se autoři opakovaně přesvědčili o Božím zázraku. V bytě, kde se ikona nacházela, začaly ronit myro i ostatní ikony, každá začala také nádherně vonět. I nově přinesené - které byly na určitou dobu v blízkosti ikony Obměkčení kamenných srdcí.
Ikona Obměkčení kamenných srdcí byla poté ozdobena zlatem a drahokamy a začala putovat po Rusku.

Mnozí z těch, kteří přišli k ikoně a uviděli, jak Matka Boží pláče krvavými slzami, se obrátili k Bohu, uvěřili. Její slzy přivádějí k pokání a změně života. Lidé z některých moderních náboženských společností a církví, které vytýkají nám pravoslavným, že se klaníme obrazům, což je nesprávně vnímáno jako modloslužebnictví, začínají chápat veliké Boží tajemství skryté v ikonách. Ikona není obraz, ale okno do věčnosti, brána k nebesům, živé setkání s tím, koho představuje, a kdo skrze ni promlouvá. To, že nyní roní slzy "pouhá" tištěná ikona je důkazem, že i kopie ikon živě zpřítomňují Matku Boží.

Všude, kde se ikona nacházela, se v její blízkosti stalo mnoho zázračných uzdravení. Věřící dosvědčují, že Boží Matka pomáhala nejen s bolestmi fyzickými, ale i s řešením svízelné osobní situace. V ženském klášteře v Tolgsku zaznamenali i tento pozoruhodný příběh: jedna z mnišek zapochybovala o léčivé síle svatého myra, které ikona ronila. Na místě, kde ji kněz myrem pomazal, se jí okamžitě vytvořil hnisající vřed. Teprve, když se vyznala ze svých pochybností a kněz ji opět pomazal, vřed zmizel stejně rychle jako se objevil.

Ikona zapůsobila na jednoho ruského investora natolik, že se rozhodl pro ni na okraji Moskvy postavit zvláštní chrám a rodině, ve které se tento zázrak udál zajistil důstojné bydlení v nově zbudovaném domku vedle chrámu, s možností starat se o chrám a stále sloužit Bohu. Tady se nyní ikona nachází, pokud neputuje.

Ti, kteří ikonu doprovázej, popisují vážné nástrahy a pokušení na cestách. Když byla ikona například vezena do města Rylsk, zastavila matka představená auto a požádala sestru, aby si sedla za ni na zadní sedadlo. Po několika dalších minutách jízdy obrovský kmen stromu udeřil do čelního skla na místě, kde před tím seděla sestra. Děkujme tedy Pánu, že nám, žijícím v ČR se jako prvním ze zemí EU otevírá možnost setkat se s tímto Božím divem a Boží Matkou prostřednictvím této vzácné ikony. Modleme se za našeho metropolitu, vladyku Kryštofa a o. Alexije a všechny, kdo spolu s nimi ikonu převezou do Prahy a budou s ní potom putovat v České republice a na Moravě.

Kéž Přesvatá Bohorodice obměkčí naše kamenná srdce!

(Z došlé pošty)


Zobrazit příspěvek č. 224 jednotlivě

Petr Baudią --- 19. 9. 2007
Zázračná ikona přesvaté Bohorodice v českých zemích a na Slovensku

Ikona Obměkčení kamenných srdcíS požehnáním Jeho Svatosti Alexije II, patriarchy moskevského a celé Rusi, bude na 9 dní 22.9. - 1.10. 2007 Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku zapůjčena zázračná ikona přesvaté Bohorodice Obměkčení kamenných srdcí (v římskokatolické tradici Panna Maria Sedmibolestná). Tato ikona, ačkoliv jde jen o papírový tisk - kopii originálu, začala nejprve ronit slzy myra a později také krvavé slzy. Ikona roní slzy téměř neustále a byla Moskevským patriarchátem uznána za divotvornou. Putovala až dosud po Ruské federaci a při modlitbách před touto ikonou se již událo mnoho zázračných uzdravení i obrácení.

Program pouti zázračné ikony Obměkčení kamenných srdcí

So 22. září ve 20.45 - uvítání zázračné ikony na letišti v Praze - Ruzyni
21.00 - vnesení ikony do chrámu sv. Mikuláše v Praze - Bubenči, Roosveltova 29
Modlitba k přesvaté Bohorodici

Ne 23. září v 7.30 - vnesení ikony do chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice, Olšanské hřbitovy, Praha 3, metro A - Želivského
8.00 Ranní sv. liturgie
9.20 Modlitba k přesvaté Bohorodici
10.00 Archijerejská sv. liturgie

Ikona bude v chrámu až do St 26.září - chrám bude otevřen denně od 10.00 do 16.00 hodin
V podvečerních hodinách bude dále putovat:
Po 24. září - 17.30 - 19.00 bude zázračná ikona v chrámu sv. Anny v Plzni.

Čt 27. září - přenesení ikony do chrámu sv. Petra a Pavla v Karlových Varech
10.00 archijerejská sv. liturgie

Pá 28. září - přenesení ikony do chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze

So 29. září - vnesení ikony do chrámu Záštity přesvaté Bohorodice v Košicích, SR
archijerejská sv. liturgie s chirotonií nového biskupa michalovské eparchie

Ne 30. září - vnesení ikony do chrámu sv. Václava v Brně, Gorazdova 8

Po 1. října v 9.00 - vnesení ikony do katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze, Resslova 9a, Praha 2, Nové Město
archijerejská sv. liturgie v řečtině s doxologií

(program se ještě dolaďuje, možná bude putovat i do Tábora, Jihlavy)


Zobrazit příspěvek č. 223 jednotlivě

Administrátor --- 10. 9. 2007
Pauza

Tak za 14 dní nashledanou!


Zobrazit příspěvek č. 222 jednotlivě

Administrátor --- 10. 9. 2007
O hostině a pozvaných

14. neděle: O Králově hostině a svatebním šatu

Za onoho času:

Odpovídaje Ježíš, mluvil jim opět v podobenstvích, řka:
2  Podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž učinil svatbu synu svému.
3  I poslal služebníky své, aby povolali pozvaných na svatbu; a oni nechtěli přijíti.
4  Opět poslal jiné služebníky, řka: Povězte pozvaným: Hle, hostinu svou připravil jsem, volové moji a vykrmený dobytek zabit jest, a všecko hotovo. Pojďte na svatbu.
5  Ale oni nedbavše na to, odešli, jiný do vsi své a jiný po kupectví svém.
6  Jiní pak zajavše služebníky jeho a posměch jim učinivše, zmordovali.
7  A uslyšev to král, rozhněval se; a poslav vojska svá, zhubil vražedníky ty a město jejich zapálil.
8  Tedy řekl služebníkům svým: Svatba zajisté hotova jest, ale ti, kteří pozváni byli, nebyli hodni.
9  Protož jděte na rozcestí, a kteréžkoli naleznete, zvěte na svatbu.
10  I vyšedše služebníci ti na cesty, shromáždili všecky, kteréžkoli nalezli, zlé i dobré. A naplněna jest svatba hodovníky.
11  Tedy všed král, aby pohleděl na hodovníky, uzřel tam člověka neoděného rouchem svatebním.
12  I řekl jemu: Příteli, kterak ty jsi sem všel, nemaje roucha svatebního? A on oněměl.
13  Tedy řekl král služebníkům: Svažte ruce jeho i nohy, vezměte ho, a uvrhněte jej do temností venku. Tam bude pláč a skřípění zubů.
14  Neboť mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.
(Matouš 22,1-14)

Podobenství začíná vykreslením obrázku pozvaných, kteří nechtějí přijít na královskou hostinu. Podrobněji než Matouš popisuje tuto scénu evangelista Lukáš, ten se totiž precizněji zmiňuje o důvodech, které ti pozvaní uvádějí: "První řekl: pole jsem koupil a musím jít, abych je shlédnul, prosím, omluv mne. Druhý řekl: patero volské spřežení jsem koupil a jdu, abych je vyzkoušel, prosím, omluv mne. A další řekl: právě jsem se oženil, a proto nemohu přijít." (Luk 14,18-20)

Je zajímavé, že z hlediska starého Zákona a tehdejších zvyklostí byly omluvy oprávněné, tj. z formálního hlediska plně zasluhující uznání takového důvodu a přijetí omluvy. Tehdejší posluchači Ježíšova podobenství zřejmě při výčtu uváděných příčin, proč se nemohou hosté zúčastnit, chápavě kývali hlavami a mysleli nejspíš něco ve smyslu: "To je přece jasné, že se nemůže zúčastnit, když má takovéhle vážné důvody," muselo pro ně být poněkud překvapující, když z Ježíšova vyprávění vysvítalo, že jejich chování není vypravěčem schvalováno! Přitom takové krásné omluvy měli!, a takové dobré důvody k odmítnutí pozvánky!, na takové jasně neodkladné povinnosti se přece ti pozvaní odvolávali!

Ježíš tu nechce říci, že původně pozvaní nebyli nakonec hodni hostiny, protože by to byli lemplové, či neuctivci. Chce říci, že nebyli hodni, protože nerozpoznali, co je důležitější a co méně důležité, nechopili, co je podstatné, neporozuměli, co jediné je pro člověka potřebné.

Na pomoc si vezmeme evangelní líčení návštěvy Pána Ježíše v Bethanii u dvou sester: Marie a Marty. Marta si mohla nohy uběhat, aby takovou vzácnou návštěvu důstojně ve svém domě pohostila. No považte: Slavný Ježíš se svými učedníky! "Lítala" sem a tam, nosila na stůl, zařizovala, co bylo potřeba pro pohodlí hostů; sotva dechu popadala. Její sestra Marie si sedla k nohám Ježíšovým a jen poslouchala jeho slova. To Martu dohřálo. Po nějaké chvíli už byla tak vytočená Mariinou laxností k hostitelským povinnostem, že explodovala. Jeden se tu může strhat, honí se jako blázen, a ona si sedne a nedělá nic! Obrací se na Ježíše s výčitkou (a za tónem jejích slov můžeme cítit, že rozhodně není "v pohodě"): "Pane, copak tě to nezajímá, že má sestra nechala mne na všechno samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!" Zdálo by se, že Ježíš uzná, že to od Marie nebylo k Martě tak úplně fér, a že ji pokárá (alespoň trošku) a pošle ji do práce. Ježíš však - jako obvykle - zklamal všechna očekávání. Jemně ale důrazně napomíná Martu: "Marto, Marto, pečlivá jsi a o všechno se chceš postarat. Ale jen jednoho je zapotřebí. Maria si dobře zvolila; to, co si vybrala, o to nebude připravena" ("zatímco všechny tvé starosti a shon a námaha patří tomuto světu a jednou se s tím vším budeš muset rozloučit a o vše, co jsi tady zařídila, přijdeš," mohl by Ježíš ještě dodat, ale nedodal.) (Luk 10,38-42)
Král tedy hledá své hosty jinde. Hledá mezi těmi, kteří jsou chudí, a nejsou tolik připoutáni k tomu světu. Bohatí totiž mají spoustu povinností; musejí se přece řádně starat o to, co mají.

Nyní, jako obvykle, věnujme pozornost několika reáliím, které jsou potřebné k pochopení další části Ježíšova podobenství.

Král přichází mezi stolovníky. Tj. přichází poté, co jsou už shromážděni pozvaní. Při slavnostní hostinách v Orientě přicházel někdy hostitel až během stolování; někdy čekal, až se hosté shromáždí, a pak teprve do hodovní síně vstupoval. To je případ situace líčené v tomto podobenství. A v tom vidí, že jeden z hostí nemá svatební šat. Klade mu vyčítavou ale laskavou otázku, proč tomu tak je. Dává mu příležitost vše ještě objasnit, omluvit se, přednést nějaké přijatelné vysvětlení. Host však nemá - a nemůže mít - odpověď. Mlčí, protože jakékoliv vysvětlení je marné, zbytečné. A tehdy král zavolá sloužící a nařídi jim, aby neuctivého hosta svázali a vyhodili z rozzářené slavnostní síně do tmy venku.

Naší reakcí na takové vyprávění bude možná rozhořčení nad takovou příkrostí, ba, zdá se, že i nespravedlností. Ihned nás napadne otázka: Jak by mohli mít slavnostní oblečení ti, kdo byli nalezeni na rozcestí silnic (podle Lukáše zval námezdní dělníky, kteří čekali na náměstích, jestli si je někdo najme, ty, kteří žebrali na ulicích, ty, kteří byli na cestách a mezi ploty; prostě byli to tuláci, homeless či lidé "on the road")?! Proč je tam tedy zve, když mu přece musí být jasné, že nemají co na sebe?

Odpovědí je dávný běžný zvyk, který se vztahuje k situaci popisované Ježíšovým podobenstvím. Velmož pořádající slavnost zasílal pozvaným hostům jako pozvánku slavnostní šat. Tenkrát lidé zde nechodili v germánských kabátcích a kalhotách, ale užívalo jiné odění, jednodušší, skládající se ze dvou částí (pro muže i ženy v principu podobné, pro ženy však zdobnější a volnější).

Spodním šatem byla úzká dlouhá říza s krátkými či dlouhými rukávy - tunika (chitón). Kdo měl na sobě jen tuniku, nazýval se někdy nahý. Přes ni se volně přehazovalo svrchní roucho (/h/imátion, pallium), které bylo vlastně jen velkým čtyřhranným kusem látky, buď uprostřed s otvorem na hlavu (tak u Židů), nebo složeným a sepnutým na rameni ozdobnou sponou a volně splývající po druhé straně těla (tak u Římanů). Židé měli Mojžíšovým zákonem (Deut 22,12) uloženo mít na rozích pláště střapce (farizeové si střapce nad obyčej zvětšovali, protože přece byli zbožnější než jiní židé, a bylo tudíž potřeba dát to patřičně najevo); právě tohoto střapce na Ježíšově rouchu se dotkla žena krvotoká, aby byla uzdravena (Mat 9,20), a právě podle střapců poznala Samaritánka židovský původ Ježíšův u studnice Jákobovy. Bohatí lidé měli právě hlavně toto svrchní roucho honosné - tj. ze vzácně utkané látky nebo barvené drahým barvivem apod. (Mimochodem, dát někomu roucho bylo považováno za projev lásky a přátelství.) Svátečně odění hosté mívali obyčejně roucho bílé a rádi je skrápěli voňavkami.
Právě toto svrchní roucho zasílal (propůjčoval) velmož hostům jako pozvánku na svou hostinu. Co mohlo znamenat, přijal-li pozvaný host zaslané roucho, a pak se dostavil na hostinu bez něho? Výmluva, že neměl, čím by se svátečně oděl, padá. V našem případě to mohlo znamenat jen jediné: pozvaný člověk to drahé roucho nejspíš prodal či vyšmelil (prostě ho cestou někomu "střelil"); říkal si při tom zřejmě: hostů tam bude mnoho, ztratím se někde mezi nimi, nikdo si mne tam nevšimne - hodovní roucho jsem výhodně prodal a teď ještě půjdu dobře se najíst, dnes mám, panečku, povedený den. Byl to chytrý člověk, obchodně zdatný, mistr výhodného byznysu, protřelý a zřejmě se vyznal v tlačenici, jak se říká. Jenže dneska se přepočítal. Jeho nepoctivost se provalila, tentokrát mu to neprošlo...

----------------------------

Pomalu se propracováváme k jinotajnému výkladu dnešního podobenství.

V králi vidíme samotného Pána. Hospodin je zde nahlížen jako ten, kdo přiděluje "roucho spasení a přiodívá nás pláštěm spravedlnosti" (tato věta zní při pravoslavném obřadu křtu, kdy po vystoupení z křestní vody je křtěnec oblékán do nové bílé křestní košile). Tento šat je však nejen znamením příslušnosti k obci spasených ale podmínkou pro získávání spásy v duchovním boji.

Hostina je společenstvím vyvolených, spasených. Tj. ne všech povolaných. Tato znepokojivá skutečnost se objevuje v celé dlouhé řadě jiných Kristových podobenství (např. o deseti pannách /Mat 25,1-13/, o zavřených dveřích /Luk 13,24-30/, o strašném soudu /Mat 25,31-46/, o těch, kteří se hlásí k Ježíši, ale nejsou jeho: "prorokovali jsme ve jménu tvém, démony jsme ve tvém jmému vymítali," řeknou Pánu na soudu někteří, jenže uslyší v odpověď: "jděte ode mne, neznám vás." /Mat 7,22-23/)

Pozvání k Ježíšovu stolu ještě není zárukou pro vstup do Božího království. Ne každý, kdo přijme evangelijní pozvání, dojde spásy. Je to nepříjemná myšlenka, natolik nepříjemná, že z moderního křesťanství je prakticky vytěsněna někam do sféry pouhé teoretické možnosti, o níž se v praxi vlastně už ani příliš neuvažuje. Nejmodernější evangelické proudy dokonce přišly s ideou, že "peklo sice existuje, ale je prázdné" (svérázný způsob jak se vyrovnat s Biblí, ale při tom se nemuset zneklidňovat otravným "církevním strašením peklem").

Mimochodem, všímáte si, jak už je dnes obtížně společensky průchodné hlásat tu část křesťanské zvěsti, která varuje, že ne všichni budou spaseni? Zní to našim současníkům jako fanatismus (nebo alespoň fundamentalismus). Dnešní lidé chtějí slyšet, že spaseni budou všichni (samozřejmě bez ohledu na vyznávané náboženství), - snad vyjma několika zvláště odporných individuí (masových vrahů, teroristů, nenapravitelných zločinců). Oblíbenou lidovou teologií je hlubokomyslná idea, že "po smrti je nebe" - tak nějak automaticky. Herci nevynechají prakticky žádnou příležitost, když zemře nějaký jejich kolega, ke hlásání jakéhosi svérázného evangelia o "hereckém nebi", o němž můžeme slyšet ve sdělovacích prostředcích každou chvíli.
Chtě - nechtě, musíme připustit, že kdo chce být s Králem u jednoho stolu, musí toho být hoden. Hodnými toho nás může učinit jedině Bůh, a protože Bůh trvá na spolupráci člověka v díle spasení, učiní jej hodným na základě lidské snahy. To nelze obejít, ošvindlovat, či po česku "ošvejkovat".

Dnešní čtení je nepříjemným žihadlem obráceným proti jakémukoliv křesťanskému formalismu. Skrytě ale naléhavě vysvětluje, že momentem konverze a přijetím křtu zápas za spásu nekončí, ale začíná!

Zde se Pravoslaví na hony rozchází s ryze západním pojetím spásy, s nímž se setkáte u moderních protestantských sekt, které hlásají: "Jakmile jsi uvěřil a dal ses pokřtít, jsi spasen." Hotovo. Takto uvažující lidé se tě klidně zeptají: "Už jsi spasen?" No, nevím...
---------------------------------

Tedy už k vlastnímu výkladu základních stavebních kamenů podobenství:

Králem je míněn Bůh. Hostinou je nebeské království. Těmi původně pozvanými jsou v prvoplánovém výkladu židé, kteří sice měli Mojžíšovým zákonem stanovené dobré důvody odmítnout pozvání, jenže tím paradoxně ztrácejí to, k čemu je starý Zákon chtěl dovést, - nebeskou hostinu Mesiáše, kterou především pro ně uchystal. Tragické nepochopení. Měli Mojžíše a proroky, a přesto nepochopili, o čem k nim Mojžíš a proroci vlastně hovořili. A tak zve Pán na hostinu pohany. V podobenství jsou židé líčeni jako lidé řádní a zámožní. Pohané jsou zobrazeni jako tuláci, chudáci, bezdomovci a všeliká verbež. A přesto právě oni jsou těmi, kteří jsou přivedeni do hodovní síně.
V druhém plánu výkladu vidíme v těch prvních, jež odmítli, každého, kdo kvůli čemukoliv pozemskému odmítá pozvání do nebe. Odmítá nebo odkládá. Pozvánka je časově omezená. Na hostinu se musí jít hned. V těch druhých, v té chamradi, co se potuluje někde v bezdomoví, vidíme ty, kteří z pozemské perspektivy sice nevypadají příliš nadějně, ani důstojně, ani vzdělaně, ani zbožně, ani jako řádní občané, avšak jdou.

Záhuba těch pozvaných, kteří odmítli přijít, je nejen proroctvím o zkáze židovského národa, ale především jinotajným sdělením o věčném údělu těch, kteří opovrhli tak slavným pozváním kvůli nějakým pozemským záležitostem.

Tím svatebním šatem, který je pozvánkou na slavnost nebeského království, je blahodať, do níž jsou zahaleni lidé při křtu a při ostatních svatých Tajinách. Lidé, kteří mají dar duchovního zření, vidí, jak při křtu sestupuje na křtěnce světlo, které jej zahaluje. Zřít je možno toto blahodatné světlo i při konání Eucharistie; jsou jím posvěcováni a haleni ti, kdo přijímají svaté Tajiny.

Tato zkušenost církve se promítla i do církevní tradice, tj. např. do obřadu křtu. Ihned po vystoupení z vody je křtěnec oblékán do nového bílého roucha (tzv. křestní košile), aby se tím viditelně vyjádřilo, co se v tu chvíli stalo neviditelně. Podobně se o duchovním čistém šatu hovoří několikrát v modlitbách posvátného obřadu křtu. Hovoří-li se o sněhobílém křestním odění z vody a Ducha, vyjadřuje se spojitost tohoto blahodatného obleku se světlem na Proměnění Kristova na svaté hoře Tábor, kdy jeho oděv stal se běloskvoucí a zářící.

Před křtem se věřící modlí za adepta křtu: "Aby zachoval řízu křestní a zasnoubení Duchu bez poskvrny a zneuctění..." Při svěcení křestní vody se kněz modlí, aby se voda stala "šatem neporušitelnosti". Po křtu je křtěnec oblékán do nové bílé košile se slovy kněze: Obléká se služebník Boží... v řízu spravedlnosti..." a při tom se zpívá tropar: "Řízu dej mi světlou, ty jenže se světlem jako řízou odíváš, mnohomilostivý Kriste, Bože náš" (návaznost tohoto hymnu na Kristovo proměnění na hoře Tábor je zřejmá). Po křtu, při obřadu smývání svatého myra (v rámci obřadů osmého dne, dnes spolu s postřižinami), se kněz modlí za křtěnce k Bohu: "Ochraňuj neporušitelné odění, ve které byl oblečen, bez poskvrny a zneuctění..." Na jiném místě postřižin se zřetelně hovoří o tom, že křestní odění je obléknutí se blahodatí (milostí) - čili samotným Kristem, když kněz o křtěnci v modlitbě ke Kristu praví: "Oděl se v tebe, Krista Boha našeho..."

Celý motiv dnešního evangelijního podobenství vstoupil dále např. do modliteb před svatým přijímáním, kdy říkají věřící kajícně: "Jak vejdu já nehodný do záře, v níž přebývají svatí tví? Odvážím se snad vstoupit k nim do hodovní síně? Vždyť mne usvědčí můj oděv, jelikož není svatební; budu pak od andělů svázán a vyvrhnut! Očistiž, Pane, poskvrnu duše mé a spasiž mne, neboť jsi Lidumil."
O tom, že takový výklad onoho "svatebního šatu" odpovídá výkladu svatooteckému, svědčí dnešní epištola, kterou církevní tradice spojuje s naší evangelijní perikopou. Z epištoly vybírám hlavně tato slova:

Ten pak, kterýž potvrzuje nás s vámi v Kristu, a kterýž pomazal nás, Bůh jest.
Kterýž i zapečetil nás, a vložil zasnoubení Ducha Svatého v srdce naše.

Vypráví se zde opět o zasnoubení Duchu Svatému stejně jako v křestních modlitbách. Vložení zásnubního daru do srdce člověka. Čili dostáváme nějaké obdarování od Boha, na které musíme odpovědět - a to především věrností. Od nevěsty, která se zasnoubila, očekává ženich především věrnost a krásu. Ženichem našich duší je Kristus a duše křesťana je mu zasnoubena, v očekávání svatby, o které se vypráví na posledních stránkách Bible.

Leč zpátky k blahodatnému rouchu. Nikolaos Kabasilas hovoří o tom, že zde na této zemi v tomto pozemském životě je vhodný čas na přichystání oděvu a dalších náležitostí pro Boží Království. Bez nich bude lidská duše (i kdyby neměla hříchy a bylo jí tudíž dovoleno vstoupit do nebe) jako svázaná, slepá a hluchá ležet v rajském sadu. Čili nebude mít schopnost vnímat krásu ráje, mít účast na jeho blaženosti.

O těch, kteří jsou oděni rouchem bílým, vypráví se na řadě míst ve Zjevení svatého Jana (3,4-5, 4,4, 6,11, 7,14 atd.) Na zemi i na nebi je tím vyjadřováno oblečení v blahodati (milosti) Ducha Svatého.

Bez tohoto roucha je člověk - viděno z duchovní perspektivy - nahý. V Apokalypse se píše: "Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. (Zjevení 3,17-18)

O tento blahodatný "světelný oděv" člověk přichází hříchem. Někteří lidé uvěří, dají pokřtít, ale po nějakém čase pohasne první zápal. Svými hříchy, nedbalostí a nekajícností zašmelí své svatební roucho, vyhandlují je za tělesné rozkoše a krátká malá potěšení tohoto pomíjivého světa. Podobně jako ten nezdárný host v dnešním evangeliu: chtěli by mít obojí. Pozemské hříchy i nebeské království. To však Kristus odmítá.

Jak strašné je vstoupit již do samé hodovní síně nebeského království, a být z ní posléze vyvrhnut...

--------------------

P.S.
Zde, v západní civilizaci, se mezi křesťany můžeme setkat s různými pojetími víry a spásy.
Někteří mají zato, že Kristus zemřel za všechny lidi a stačí jen věřit, a hotovo. Tak věří protestanti. Kromě víry není z lidské strany prý žádáno nic; nic, co by člověk mohl vykonat, není potřebné pro spásu. Jestli hřešíš či nehřešíš, není podstatné, protože věříš-li, budeš spasen - hříchy nehříchy. Jak říkají protestanti: "Věřícímu se hřích nepočítá za hřích."
Cítíme za tímto způsobem myšlení a učení blaž. Augustina s jeho názory o předurčení (predestinaci) člověka: jsi-li určen Bohem ke spáse, dělej si, co chceš, stejně nakonec dojdeš k víře a k pokání a budeš spasen; nejsi-li předem vyvolen ke spáse, nebudeš spasen, ani kdyby ses "přetrhl" - odpadneš od víry, upadneš do hříchů apod. (Právě tento a další podobné mylné názory Augustinovy jsou důvodem, proč není v pravoslavné církvi označován jako svatý, ale jeho jméno píšeme s titulem "blažený".)
Za protestantským pojetím spásy a víry stojí poněkud abstraktní pojetí víry jakožto vnitřního přesvědčení či naděje, která se může i nemusí promítat do způsobu života člověka, protože "spaseni jsme jen milostí a nikoliv skutky" (jak zní základní krédo protestantismu). Těmto lidem namítá sv. Jakub ve své epištole: "Víra bez skutků je mrtvá." Čili taková víra, která se nevtěluje do celého života člověka, není vlastně vírou a nemá spasitelnou moc. Zbožné skutky a plnění přikázání samy o sobě vskutku nemají moc zachránit člověka, jenže bez nich víra nežije. Člověka zachraňuje opravdu jen víra, ale víra živá.

Římský-katolicismus upadl do opačného extrému než protestanti. Těžiště jeho naděje se příliš přeneslo od víry ke skutkům - resp. k "zásluhám". Čili do římské víry se vkradla nesprávná myšlenka, že spásu si člověk může vysloužit. Někdo spásu zasluhuje a jiný nezasluhuje. Od takové myšlenky je už jen krok k hledání "kvantitativní podmínky spásy": čili kolik zásluh člověk vlastně potřebuje získat ke svému spasení. A hned dalším krokem v tomto racionalisticky obchodním uvažování už je idea, na níž bylo v latinské církvi vystavěno dogma o odpustcích: co když někdo má více zásluh, než potřeboval ke své spáse - čili více zásluh než spotřeboval ke svému spasení?; a kde pak jsou ty nespotřebované zásluhy a kdo s nimi hospodaří? Odpověď je propojena s dogmatem o papežství: jsou v jakési pokladnici a hospodaří s nimi papež (kdo jiný, že?) Ve středověku se z toho na Západě vyvozovaly dosti naturalistické (až hokynářské) závěry, dnešní katolicismus se pokouší o zjemnění pohledu na tuto problematiku; princip je však pro římskou církev dogmaticky stanoven, a není už podstatné, jestli se odpustky prodávají za peníze (určené buď na křížovou výpravu nebo třeba na boj proti kolegovi papeži, jsou-li tu zrovna papežové dva) nebo se udělují za nějaký vykonaný skutek (např. doputovat někam, dostavit se na audienci na svatopetrské náměstí apod.)

V Pravoslaví se klade zvláštní důraz na to, aby teologické myšlení a potažmo duchovní život prošel středem mezi oběma jámami a vyhnul se pádu do jedné z nich. Na jedné straně je zcela odmítáno učení o zásluhách a o odpustcích. Člověk si spásu nemůže nikterak zasloužit. Žádné množství dobrých skutků nestačí k tomu, aby člověk byl hoden nebeského království. Služebníci nehodní jsme neustále. Vždy jsme spaseni jen a jen Boží blahodatí (milostí), která je Boží odpovědí na naši víru člověka v Krista. Jenže víra nemá spasitelnou sílu, jestli neproniká celé lidské myšlení a život. Takže - na druhé straně - jsou důrazně připomínána slova ap. Jakuba: "Víra bez skutků je mrtvá."
Luther kvůli této Jakubově tezi prohlásil jeho epištolu za "slaměnou" (tj. vnitřně prázdnou) a vyškrtl ji z biblického souboru. Dnešní protestanti už sice Jakubovu epištolu čtou a pokoušejí se nějak uchopit i citovanou tezi, ale kvůli principiálním nesouladu Jakubova výroku se samotnou osou protestantského myšlení vyznívá tato snaha bohužel trochu uměle či povrchně.







Zobrazit příspěvek č. 221 jednotlivě

Administrátor --- 5. 9. 2007
Z tisku

„Pro křesťanství není v Mongolsku místo," pravil dalajlama

Dalajlama pronesl kritiku na adresu křesťanských misionářů působících v Mongolsku a dalších asijských zemích.

Představitel tibetských buddhistů pronesl v německém rozhlase ARD: Není správné vzdalovat lidi od jejich kulturního dědictví. Lepší a nadějnější je ponechat je jejich vlastní tradici. Byl jsem nedávno v Mongolsku (a to samé se děje, jak jsem slyšel, v Tibetu) a potkal tam křesťanské misionáře. Řekl jsem jim přímo do tváře: "Toto je buddhistická země a ne místo pro konverzi." Zde na západě často říkám na svých přednáškách: Vy máte židovsko-křesťanskou tradici. Je pro vás lepší, abyste v ní setrvali. Tak míní 14. dalajlama Tenzin Gjamtso, pozemské vtělení Buddhy Avalokitešvary...
(Credo.ru)



Zobrazit příspěvek č. 220 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2007
Svátek sv. Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského

Dnes je svátek sv. mučedníka biskupa Gorazda, který byl tohoto dne umučen německými nacisty v r. 1942.

Jeho život je životem svatého křesťanského pravoslavného biskupa a posléze i mučedníka. Šířil a upevňoval zde autentickou křesťanskou víru, zápasil s herezemi a usvědčoval je slovem i písmem. Po chmurném tisíciletí, kdy byl lid této země připraven o pravoslavné křesťanství, přinesl na Moravu opět "světlé slunné dědictví cyrilometodějské". Jako Gorazd II. stal se prvním nástupcem sv. Metoděje po tisíci letech (nepočítáme-li osobnost Gorazda I., jehož sám Metoděj požehnal jako svého nástupce, ale nikdy se nemohl ujmout církevní správy, byv spolu s ostatními čtyřmi předními žáky Metodějovými vyhnán z Moravy intrikami papežského duchovenstva - především proto, že neústupně hájili pravoslavnou víru Metodějovu proti nastupujícím latinským herezím).

Sv. Gorazd II., ač nemocný a poloslepý, vykonal za 20 let svého působení neuvěřitelné duchovní dílo. Kdo se trošičku podrobněji seznámil se situací, ve které mu bylo dáno působit, s nepříznivými okolnostmi, s tlakem, jemuž byl vystaven, nemůže nevidět za vladykovým životem Boží konání. Je to něco tak velikého, že my, dnešní pravoslavní křesťané, vlastně ani nedohlédneme všechny rozměry jeho života a díla; a - to je můj osobní pocit - nevíme si s odkazem sv. Gorazda jaksi rady. Prostě se to vymyká našemu chápání. (To je však jev, s nímž se setkáváme i u řady dalších světců.)

----------

K tomuto dni otevíráme veřejný odkaz na jedno z klíčových literárních děl našeho svatého vladyky: Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu (je to jedna z populárně-naučných knih sv. Gorazda) - v elektronické podobě.




Zobrazit příspěvek č. 219 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 2. 9. 2007
Pravoslavné svátky ve Svaté zemi

Zvláště milovníky liturgiky popř. Svaté země jako takové potěší hezká fotogalerie na www.christian-feast.com. Několik set snímků z obřadu umývání nohou na Velký čtvrtek, Křížové cesty na Velký pátek, vynášení plaštěnice přímo na Golgotě, sestoupení Svatého ohně, paschální liturgie ve Svatém Hrobě, Padesátnice na sv. Sionu, Nanebevstoupení na Olivové hoře, Theofanie na Jordánu, Proměnění na Táboru, Narození v Betlémě, Zvěstování v Nazaretu, Zesnutí Bohorodice v Getsemanech. Pěkné, doporučuji.


Zobrazit příspěvek č. 218 jednotlivě

Administrátor --- 2. 9. 2007
O slepotě nájemníků a o prelesti čili duchovním klamu

13. neděle; o zhoubě nepoctivých vinařů

Úryvek z evangelia připadající na neděli tohoto čísla:

33  Jiné podobenství slyšte: Byl jeden hospodář, kterýž vzdělal vinici, a opletl ji plotem, a vykopal v ní lis, a vystavěl věž, i pronajal ji vinařům, a odešel pryč přes pole.
34  A když se přiblížil čas ovoce, poslal služebníky své k vinařům, aby vzali užitky její.
35  Vinaři pak zajavše služebníky jeho, jiného zmrskali, jiného zabili, a jiného ukamenovali.
36  Opět poslal jiných služebníků více nežli prve. I učinili jim též.
37  Naposledy pak poslal k nim syna svého, řka: Zastydí se před synem mým.
38  Vinaři pak uzřevše syna jeho, řekli mezi sebou: Toto jest dědic; pojďte, zabijme jej, a připadne nám dědictví jeho.
39  I chytivše ho, vyvrhli jej ven z vinice a zabili.
40  Protož když přijde pán vinice, co učiní vinařům těm?
41  Řekli jemu: Zlé zle zatratí, a vinici svou pronajme jiným vinařům, kteříž budou vydávati jemu užitek časy svými.
42  Řekl jim Ježíš: Nikdy-li jste nečetli v Písmech: Kámen, který zavrhli dělníci, ten učiněn jest v hlavu úhelnou? Ode Pána stalo se toto, a jest to divné před očima našima.
(Matouš 21,33-42)

Co je to za podivné jednání těch vinařů z Ježíšova podobenství? Nejprve bychom asi hovořili o do očí bijící drzosti. Pak si ale uvědomíme, že takovéto chování nelze vysvětlit jen obyčejnou drzostí. Jedná se o jakési vnitřní zatmění těch vinařů - nájemníků vinice.

Nejdříve si však něco řekněme o reáliích tohoto podobenství. Zřízení a zařízení vinice je popisováno obyčejně, jak to bylo zvykem v Ježíšově době. Vinice musela být obkroužena plotem - většinou z trní (ani ne tolik kvůli lidem ale hlavně kvůli zvěři; lišky dokázaly natropit na vinici velké škody; kolemjdoucím bylo dovoleno vzít si, kolik potřebovali, aby uhasili žízeň, nesměli však nic odnášet; viz Deut 23,24) anebo byla kolem ní zídka. Běžnou součástí vinice byl lis (dvě nádrže v zemi vytesané ze skály - v jedné se hrozny drtily a lisovaly; mošt pak stékal do druhé nádrže), a stejně tak obvyklou byla malá stavba, v níž se mohl personál ukrýt před nepohodou a z jejíž ploché střechy bylo možno vinici obhlédnout a kontrolovat. Všechno to byly běžné věci.
Majitel toto všechno nechal zřídit a vinice pronajal nájemníkům. Opět běžná praxe. Pronájem za užívání vinice býval stanoven v podobě odváděného podílu z výnosu. Vybírání nájemného (čili stanoveného podílu z plodů) "ve stanovený čas" znamenalo platit v naturáliích každý pátý rok (podle Levit 19,23-25). Tudíž po uplynutí pěti let poslal majitel svého služebníka, aby od vinařů vybral letošní sklizeň. Až dosud stále normálka. Tu náhle poklidný ráz vyprávění skončí, jako když utne. Dále už není normální vůbec nic.

Pro dnešní čtení platí něco podobného, co pro řadu dalších. Abychom mohli rozkrýt sílu Ježíšových podobenství a najít jejich poselství, zapomeňme na chvilku na to, že jsou to jen podobenství, představme si, že se jedná o líčení skutečné situace; - ať nám před naším vnitřním zrakem ožije, jakoby se vše, o čem Pán Ježíš vypráví, stalo.
Z vyprávění můžeme vyvodit, že majitelem vinice byl bohatý člověk. A nejen bohatý, byl to člověk vznešený, mocný, zřejmě nějaký místní vládce či správce. Každopádně měl moc a prostředky k potrestání zločinců. Toho si museli být ti nájemci vědomi. Jak to, že jim toto vědomí nebránilo domnívat se, že by jim vinice mohla připadnout, že by se z nájemců mohli stát majitelé? Jak to, že vůbec mohli doufat, že jim jejich zločin (krádež nemovitosti i s inventářem) projde? Vždyť je nemohlo ani na okamžik napadnout, že by majitel neměl možnost domoci se svého práva a zjednat si spravedlnost.

Odpověď je dvojí: jednak se vinaři mohli domnívat, že majitel, který odcestoval, se už nevrátí (třeba doufali, že se mu stala nějaká nehoda, nebo se opájeli bláhovou nadějí, že na svůj majetek zapomněl apod.) Druhou možností odpovědi je, že spoléhali na jeho dobrotu. Majitel vinice musel být znám jako dobrotivý člověk, trpělivý, milosrdný a odpouštějící; a oni se třeba rozhodli této jeho vlastnosti zneužít.

Dělníci na vinici pochopitelně pracovali. Snášeli horko dne a postupně si vinici, do které investovali svou dřinu, oblíbili. Majitele před očima neměli (kdo ví, jestli ještě žije?). Viděli jen sebe a vinici. A tak prostě začali pomalu zapomínat na to, že vinice někomu patří a nejsou to oni. Je to psychologický proces. Známe to všichni ze své zkušenosti. Když máme dlouhou dobu půjčenou nějakou věc, kterou často používáme, zvykneme si na ni, a její vrácení majiteli vnímáme jako ztrátu - skoro jako bychom tím přišli o vlastní majetek. Tento psychologický proces se však odehrává nejen v rozměrech jedné lidské osoby, ale též v rozměrech národa, ba, vlastně i lidstva.

To je zřejmě první napomenutí, které nám Spasitel chce předat dnešním podobenstvím. Na tomto světě nejsme jako jeho majitelé, ale jako nájemci, který jej mají dočasně svěřen a mají odvádět majiteli jakýsi užitek z toho, že tu mohou být.
Prvoplánově měl Spasitel na mysli izraelský národ, jemuž byla Hospodinem propůjčena zaslíbená země, ve které směli židé přebývat a Bůh je zde opatroval; a tím nájmem, který od nich Bůh očekával, že dostane, byla zbožnost - chtěl, aby Izraelité byli jeho lidem a on byl jejich Bohem. Žádal od nich, aby ho ctili spravedlivým životem, aby "milovali Boha svého, bližního svého jako sebe samého". Takové bylo stanoveno "nájemné". (Přirovnávat Izrael k vinici bylo ostatně ve staré židovské literatuře běžné; od časů proroka Isaiáše se réva stala symbolem vyvoleného národa, v Jerusalemském chrámu připomínal tuto skutečnost velký zlatý hrozen.) Těmi zbitými a zabitými služebníky byli při tomto výkladu míněni proroci, které Hospodin za svým nevěrným lidem hojně posílal. Synem pak nemůže být míněn nikdo jiný než Mesiáš - Ježíš.

To samé však přeneseně platí i pro nás, křesťany, kteří jsme dnes Božím lidem, Novým Izraelem. Byla nám svěřena Církev, která není naše a nemůžeme si s ní dělat, co se nám zlíbí. (Prakticky veškeré úpadkové církevní jevy jsou důsledkem lidské zapomnětlivosti, tj. nějak se nám vytratí z vědomí myšlenka, že církev není naším majetkem a že budou potrestáni vinaři, kteří s ní nakládají, jako by byla jejich.) V Církvi se o nás Bůh stará - veškeré dobro, pomoc shůry, útěcha, posila, požehnání, Bohopoznání a hlavně spása - to vše je Božím darem. A za to Bůh žádá po lidech, aby měli lásku k sobě, bázeň Boží, a užívali všech těch darů ke spáse a k dobru na zemi. Jenže lidé až příliš často činí z církve zbraň, kterou užívají při boji ve jménu svého sobectví, činí ji nástrojem svého egoismu a k dosažení sebeuspokojení a malicherných cílů.

Na nejobecnější rovině platí podobenství o vinici pro celé lidstvo. Vinice je svěřený svět. Náš život na této zemi je jen "pronájmem", za který máme vyměřeno "nájemné": znát svého Stvořitele a ctít svého Dobrodince. A není tu jistě potřeba rozvíjet, že chování lidí a jejich zacházení s tímto světem připomíná ty zločinné vinaře vskutku velice nápadně.

-------------------------------

Jestliže se vinaři chlácholili příjemnou myšlenkou, že se majiteli stalo něco zlého (na cestách se stávají různé věci, a což teprv kdesi v cizině!), tak je z tohoto šťastného snu probudili poslové majitele, kteří přišli vybrat nájem za užívání vinice. Od této chvíle již první varianta uvažování vinařů nepřipadá do úvahy; je jasné, že zločinci chladně kalkulují s dobrotou majitele.

Střední pasáž podobenství se rozběhne po dvou souběžných liniích.
Na jedné straně vidíme naprosto neuvěřitelnou a nepochopitelnou laskavost, dobrotu a trpělivost majitele vinice. Pán Ježíš ve svém líčení překračuje všechny racionální hranice, překonává veškeré představy jakékoliv lidské dobroty. Pán posílá první služebníky. Po tom, jak neuctivě se k nim (a potažmo i k němu, majiteli a vládci) vinaři zachovali, pošle další své vyslance. Nakonec na místo, kde je prolévána krev, posílá svého syna. (Posluchači Ježíšovi museli nevěřícně kroutit hlavou.)
Na druhé straně hledíme na stejně tak neuvěřitelnou a nepochopitelnou slepotu a zločinnost vinařů. (Reakcí na Kristova slova musely být stejně nechápavé pohledy jeho posluchačů, jako když se jednalo o chování majitele.) Původní pošetilé snění o tichém přivlastnění si vinice se mění na zuřivou nenávist k majiteli, který má tu drzost být stále naživu a dokonce vznášet nárok na to, co mu náleží. To je prostě nesnesitelné. Touha "osvobodit se" od majitele, který vybudoval a zařídil vše, co tam mají a užívají, se mění na zlost, která zatemní lidskou mysl, takže se stane slepou. Pak už vinaři nevidí své podřízené postavení, nevidí šílenství touhy, která je žene, a učiní to, o čem by muselo být každému jen trochu rozumnému člověku jasné, že je to konec nejen jejich loupeživým nadějím, ale i konec jich samotných. Uvidí přicházet syna. A protože si celou dobu tak utkvěle přáli smrt původního majitele vinice, nenapadne je nyní nic jiného než, že skutečně zemřel a že teďka přichází dědic, aby se ujal svého dědictví. Přání se stalo otcem myšlenky, jak se říká.

Objevuje se podobný motiv jako v podobenství neděle o dlužníkovi, kterému byl odpuštěn ohromný dluh. Zatemnění mysli. To je druhý motiv tohoto podobenství.
Hovoří se zde o zmatení lidského ducha (tj. v tomto kontextu: stavu duše).
Zloba a chtivost zatmí myšlení. Vinaři nejenže zapomněli na to, kdo je majitelem vinice (že je to mocný člověk). Jejich chtivost a zloba dokonce vyženou strach. Nebojí se už ani pána, ba, ani zákonů své země.

O temné propasti v lidské mysli
Lidé - když jde o jejich mysl - činí si jisté starosti, jestli jsou dost chytří (případně si přejí být inteligentnějšími a vzdělanějšími), obávají se většinou ztráty IQ či paměti, bojí se demence nebo ztráty duševního zdraví, trápí-li je deprese apod. Někteří lidé jsou schopni se strachovat, zda jim ufoni nevymazali paměť... Málokdo se však obává ztráty soudnosti. S lidskou myslí se může stát podivná věc, kdy je veškeré myšlení chybně nasměrováno a všechny síly duše upřeny na klamný cíl. V terminologii pravoslavné spirituality se tomu říká "prelesť" (ve staroslověnštině) čili oklamání (myslí se duchovní klam, tj. stav, kdy je člověk obelstěn ďáblem). Toho je potřeba se bát, protože ďábel je obratný. Má s lidmi (jejichž vnitřní dispozice se víceméně nemění) zkušenost trvající celou řadu tisíciletí. A středobodem jeho snahy je dostat člověka právě do stavu "prelesti" čili klamu. A to je přesně ten stav, v němž se nacházeli zlí vinaři.

Základní vlastností klamu je jeho neviditelnost pro toho, kdo je oklamán. Takový člověk si může počínat úplně šíleně, všichni kolem to vidí, ale on sám si připadá jako moudrý nebo pokorný či zbožný, prozíravý, chytrý apod. Kdyby se někdo otázal těch vinařů, poté co zabili první i druhé poslané služebníky, jestli si připadají jako zločinci a jestli by se neměli kát, zřejmě by naprosto sebevědomě odvětili, že oni nic odsouzeníhodného nedělají, a jistě by přednesli řadu důvodů, jimiž by se snažili ospravedlnit, co napáchali, jakoby to bylo jednání rozumné či dokonce spravedlivé. Možná by řekli: "Na našem místě by takhle jednal každý," nebo "Koukejte na tamtoho, co ten dělá," a nebo "Říká se mezi lidmi, že ten majitel vinice také nejednal vždycky "v rukavičkách" se svými služebníky"... Ve stavu prelesti začínají všechny síly mysli pracovat na plné obrátky ale zvráceným směrem.

Na začátku prelesti vinařů byla touha po majetku. Na začátku prelesti bývá většinou nějaká vášeň, touha po moci, po jmění, pýcha, sebedůvěra. Tak se ďábel pokouší přivést do stavu klamu každého z nás. A klam vede do hříchu - stavu realizovaného odcizení člověka Bohu.

»Každý bývá pokoušen, svou žádostí je vlečen a klamán. Potom žádost počavši, porodí hřích. A vykonaný hřích zplodí smrt.« (Jakub 1,14-15; pravosl. znění)

Základní pomocí, která člověka chrání proti prelesti, je rada nebo duchovní vedení. Důležité pro každého, kdo se snaží o duchovní život, tedy je, aby si nechal poradit. Aby se radil. Platí to pro každého křesťana. Ďábel dokáže oklamat mysl člověka, ale tento klam bude odhalen, když má člověk dobrou zpověď. Kněz - zpovědník se sice jako člověk může mýlit, to však nic nemění na tom, že zpověď a hledání rad je mocnou hradbou proti prelesti, jak ví církev ze své přebohaté zkušenosti. Proto ďábel většinou zdůrazňuje těm, které klame: "Nikomu o tom neříkej."

Další hradbou, která do jisté míry brání člověka před tímto klamem, je stanovený řád věcí. To jsou zákony občanské či církevní, pravidla mravnosti, církevní struktura apod. Když člověk dovolí, aby v něm vášeň či nečistá touha začaly růst a začala vznikat prelesť, narazí dříve či později na tuto hradbu (v církvi to často bývají kánony), o kterou se buď zastaví nebo tuto hradbu člověk překročí - tj. přestoupí kánony, nebo občanské zákony - čili dá se na zločinnou cestu. Pak už je klam obtížně zastavitelný, protože se pevně stává součástí vnitřního světa člověka a působí svou vlastní silou a silou skutků, které člověk napáchal, když tento klam zafixoval...

Touha vinařů po vlastnictví vinice postupně ovládla jejich srdce. Začali žít v klamu. Ve zvrácené naději, že majitel už nežije nebo zapomněl apod. Mohli se ještě vzpamatovat a vrátit se do reality, když přišli první služebníci pro nájemné. Jenže v tu chvíli vinaři překročili hranici, přestoupili zákon a spáchali první zločin. Pak už byla cesta zpět stále obtížnější.
----------------------

Takže, čím uzavřeme toto povídání? Jak to shrneme?

V tomto podobenství je Bůh ukazován jako majitel vinice. Nevěrní lidé - to jsou ti vinaři.
Trpělivost pána vinice je nepochopitelná. Stále očekává, že se v nevěrnících probudí svědomí. Nakonec pověří svého syna. Doufá (a je přesvědčen - jinak by svého syna neposílal), že "zastydí se před synem mým". Syn je stejného ducha s otcem - poslušně jde tam, kde už nejednou byla prolita krev.

Veliká a všechno naše chápání překračující je trpělivost pána vinice. Ale není nekonečná. Když se definitivně ukáže, že svědomí zločinců je mrtvé, končí trpělivost pána. Nenechá, aby jejich zlo triumfovalo. Jejich další existence nemá smysl. Život, který se definitivně propadl do zla, bude ukončen. "Zlí budou zle zahubeni a vinice bude předána jiným."

O tom je epilog tohoto podobenství: o soudu. Zlo není ponecháno bez hranic, ale je mu učiněn konec. A to je přece dobrá zpráva, nebo ne?

V prvém plánu se Kristovo vyprávění vztahuje na starozákonní židovský národ a v době novozákonní na Církev. V druhém plánu se pak hovoří o celém lidstvu, které můžeme z jistého úhlu pohledu vidět jako bandu nevděčníků, kteří si přivlastnili tento svět a dávno přestali (jako celek) uznávat Toho, kdo tento svět učinil, vybudoval, zařídil a uvedl nás sem jako nájemníky.
Těmi prvními a druhými služebníky jsou starozákonní proroci, pokud vztahujeme toto podobenství v tom nejužším jeho smyslu na tehdejší židovstvo. Avšak (v širším výkladu podobenství) jsou jimi i mnozí křesťanští svatí. V životech mnoha a mnoha svatých se setkáváme s pronásledováním; a nejen ze strany nevěřících (jak je tomu v případech prvokřesťanských mučedníků), ale i ze strany samotných křesťanů. Mohli bychom připomenout život jednoho z nejslavnějších světců - sv. Jana Zlatoústého a životy dalších velikých světců pronásledovaných ze strany heretiků: např. ariánů či ikonoborců, nebo zástupy křesťanů umučených římskými katolíky (např. mniši na Svaté Hoře Athos); nebo vzpomeňme křesťany pronásledované ve vlastní Církvi: např. sv. Maxim Řek, který trpěl v ruském carském vězení, nebo sv. Nektarios Aiginský či nedávno sv. Joann Sanfranciský atd. atd. Příchodem syna je pak v této rovině výkladu druhý příchod Kristův.
Mimoděk čtenáře tohoto podobenství napadne: Jaký krásný život by mohli mít ti vinaři! Vinici dostali kompletně zařízenou, stačilo ji jen udržovat a z toho, co vinice urodila, odvádět nájem. Kdyby uznávali svou podřízenost a udrželi si vědomí, že vinice je majetkem někoho jiného, pak by v běžných každodenních záležitostech byli svými vlastními pány. Nikdo nad nimi nedozíral, pán byl dobrotivý a neustanovil žádného biřice, nikdo tam nad nimi nepráskal "otrokářským bičem", majitel se neukazoval - čili jim do práce nemluvil. Kdyby byl nějaký problém, mohli se spolehnout na proslulou laskavost majitele. Před případnými nepřáteli by byli ochráněni, protože majitelem vinice byl mocný člověk či vladař. Co více si mohli přát? Jenže přáli si ještě více - chtěli mít vše. I za cenu zločinu.

Podobně jako na počátku všeho. Nejvyššímu andělu, Lucifer čili Světlonoš se jmenoval, nestačilo, že je největší mezi všemi Božími služebníky, on chtěl sám být Nejvyšším. Chtěl být Bohem. A proto sletěl s nebe jako blesk, jak je psáno.
To je i dnes ďáblova inspirace - vnukává lidem, aby jim nestačilo, co mají, a to i tehdy, když toho mají opravdu hodně. A čím více toho, člověk má, tím více ještě chce. Až nakonec chce mít vše. A tak dokoná svou zkázu. To je pro ďábla uspokojením - když člověk napodobí jeho pád.

Jeden z kralujících klamů rozprostírajících se nad naší "vyspělou" civilizací. Zdá se, že lidé jsou dnes upřímně přesvědčeni, že na tomto světě jsou proto, aby se dobře bavili. Jako by se smysluplnost života měřila tím, kolik toho člověk za život spotřebuje; jinými slovy: tvůj život má smysl tehdy, pokud se ti podaří zde sníst co nejvíce jídla (a co nejlepšího), spotřebovat co nejvíce energií, opatřit si co nejvíce věcí a užít si co nejvíce potěšení, rozkoší a zábavy. Konzum zábavy a požitků je výstižně symbolizován obrazem hada zakousnutého do vlastního ocasu - požírajícího sama sebe. Nikdy není dost, žádné množství nestačí. Až k sebezničení.

Někteří duchovní starci říkají, že tam, kde je ještě naděje na probuzení svědomí, Bůh sesílá na takto smýšlející lidi nějaké neštěstí, nemoc či jinou pohromu, aby je vytrhl z toho smrtonosného snu.

A neděje se to jen na úrovni životů jednotlivců, ale i širších měřítkách. Konec konců, ekologická katastrofa, která nevyhnutelně přijde kvůli drancování a zneužívání přírodních zdrojů, je takovým globálním posledním zatřesením celým lidstvem, aby se vzpamatoval, kdo je toho ještě schopen.
Naše současná civilizace se svým duchovním stavem začíná nápadně podobat těm vinařům, s nimiž už nic neotřese. Postupně dospíváme do stavu, který se již blíží stavu předpotopního lidstva, když každý výplod jejich mysli byl už jen zlý (sobecký, bezbožný, vášnivý).

»Civilizační jednání... démonicky pohlcuje věčný osud člověka a slouží jako náhražka za život ducha. Povahu démonické zábavy vyjádřil břitce Nietzsche, když přišel s otázkou, proč by vůbec někdo měl žít v trapném stavu nedostatku boží lásky a milosti. "Využijte milost k tomu, abyste milovali sami sebe," znělo jako řešeni, "a nebudete nadále potřebovat vašeho Boha, a budete si moci přehrát celé drama pádu a vykoupení sami v sobě."« (Eric Voegelin)
Uzavřený kruh hltavosti, žravosti a poživačnosti, učí rozetnout duchovní tradice církve půstem, askezí, sebeomezením, osvobozením se od závislosti na vášni konzumu. Pak se lidské srdce může přeladit na "jinou frekvenci" (jak to říká starec Paisij).

Když lidé přestali uznávat práva Stvořitele a ctít jeho vlastnictví, jímž je tento svět, bude nevyhnutelným důsledkem popření práv občanských. Když přestaneme uznávat, že Bohu patří tento svět, proč bychom ctili majetková práva svého bližního? Proto je zločinnost souputníkem agnosticismu a atheismu. Krutost a kriminalita se za poslední léta začaly šířit po celé západní civilizaci neuvěřitelnou rychlostí. Je to jedna z morových ran přelomu tisíciletí. Infekce lidských myslí virem duchovního zatmnění, zloby a egoismu v jejich nejukrutnějších mutacích.
Naprosto fantastický nárůst kriminality vidíme všude kolem. Např. loupeživost. Krade se prostě vše. Kabely, okapy a poklopy od kanálů počínaje, přes auta a vybavení soukromých bytů, až k celým firmám, bankám, fondům či přírodním zdrojům. Policie i politikové jsou bezmocní (a to v tom lepším případě, v horším případě v kriminalitě sami jedou). Vymýšlejí se stále dokonalejší zabezpečovací systémy. Než řidič nastoupí do svého auta a odjede s ním, musí odemknout či odblokovat celou řadu sofistikovaných zařízení, jimiž je jeho auto chráněno, jinak je do týdne bez něj (alarm, zámky na dveřích, zámek řadící páky, zámek volantu, páka na volantu či na pedálu, zámek zapalování a imobilizér s čipem v klíčku od zapalování) - a stejně nevíš, jestli to auto příště ještě bude tam, kde jsi ho nechal (dnes už si boháči nechávají své "plechové miláčky" sledovat satelitem). Dveře od běžných bytů v paneláku připomínají vstup do trezoru někde v bance (standardem jsou nejméně dva zámky nebo uzamykací zařízení na zvláštní klíček ovládající mechanismus se závorami, které se zasunou na veřejí na osmi místech po obvodu, dveře jsou pancéřované a kovová futra vylitá betonem).
A co je nejhorší? Že se současným stavem věcí se lidé rychle smířili jako s něčím bezmála normálním. Vlastně ho už akceptovali.
Vzpomínka na dobu před 30 lety, kdy se v Řecku ještě nezamykaly dveře od bytů ani od aut, zní dnes jako neuvěřitelná pohádka...








Zobrazit příspěvek č. 217 jednotlivě

Administrátor --- 29. 8. 2007
Z tisku

Skupina kanadských katolíků horuje pro návrat k "rouchu Adamovu"
Tato skupina, která praktikuje tzv. "naturismus", doufá změnit vztah společnosti k pohledu na nahého člověka a tvrdí, že odhalená přirozenost zrcadlí velkolepost člověka jako Božího stvoření. "Bible není proti nahotě, ale proti hříchu," tvrdí člen Federace naturistů v novinách Ottawa Citizen. Dále tvrdí, že jsou daleko blíže k Bohem stvořeným tvorům přírodního světa, když nejsou nuceni neustálému umělému nošení oděvu. Přívrženci nahoty považují za "velice pozitivní" jev "návratu rajské zahrady", který se v jejich očích děje všude tam, kde není nutno nosit šaty. Festival zbožných naturistů byl zahájen 16. srpna ve vesnici jižně od Montrealu.

Intexfax religia


Zobrazit příspěvek č. 216 jednotlivě

Administrátor --- 27. 8. 2007
Z tisku

Ikona s ekologickými motivy
V ukrajinské řecko-katolické církvi v Talinu posvětili ikonu „Bohorodice Trojruké“, ochránkyně Estonska. V interview oznámil předseda Kongresu Ukrajinců Estonska, že je to prvá ikona v Estonsku, která je vyjádřením péče o ekologii.
Ikona „Trojručice“ je totiž ochránkyní všech nevinně napadených, ale za takové je prý možno považovat nejen lidi, ale i všechno Boží stvoření: zvířata, rostliny, vzduch, vodu. V našem chrámu se každý den modlíme za životní prostředí. Muzeum přírody Estonska pro nás vypracovalo seznam zvířat, ptáků, rostlin, jejichž existence je ohrožena.
Kolem zobrazení Matky Boží jsou na okrajích ikony malé výjevy na ekologická témata.
Konají se zde pobožnosti za záchranu přírody.
(Blagovest Info)




Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 216 do č. 256)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz