1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě


Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář

Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 176 jednotlivě

Administrátor --- 13. 6. 2007
Neděle všech místních svatých

Neděle všech svatých, kteří se zaskvěli v zemích našich

Minulou neděli celá Církev oslavovala památku všech svatých ze všech dob. Dnes konáme ještě zvláštní vzpomínání svatých, kteří zazářili v naší zemi.

„Sláva, čest a pokoj každému, kdo činí dobro!“ (hlásá dnešní epištola).

Jako pravá láska k celému lidstvu začíná od lásky k rodným, tak pravé uctívání všech svatých není možné, aniž by se v prvé řadě ctila paměť místních svatých.
Můžeme navštěvovat místa jejich mučednictví či duchovního zápasu a askeze, která jsou dosavad navštěvována jejich duchem. Můžeme se modlit u jejich ostatků, které byly oslaveny mnohými zázraky. Možno pohledět na předměty, které byly posvěceny jejich dotykem, čerpat vodu u jejich studánek (u jeskyně poustevníka sv. Ivana Českého, a v Chotouni je pramen, který vyvedl anděl, když se narodil sv. Prokop Sázavský).
Mezi našimi místními svatými je i biskup mučedník, který činil to, co svatí biskupové činí: „Shromažďoval lid kolem Krista... kolem spásonosné pravoslavné víry, bez níž nemožno zdědit Království nebeské“ (tak o svatých biskupech: Pravoslavnyj kalendar Ruské pravoslavné církve, Moskva).

Svatí se snažili sloužit pouze Bohu a Bůh dal, že tím sloužili celému národu. Toužili namáhat se jen pro Boží království, ale Hospodin skrze ně prokazoval dobro i ve sféře pozemské. Působil skrze ně věčný zákon Kristův: „Hledejte především Království Boží a jeho spravedlnost, a vše ostatní vám bude přidáno“ (Mat 6,33).

Všichni tito svatí byli pozemšťané jako my. Všichni se zpočátku zabývali stejnými pozemskými skutky, jako my se zabýváme. Kde se v nich vzalo to, kvůli čemu je nyní oslavujeme? Každý z nich se jednou setkal s Kristem a Pán ho povolal - stejně jako apoštoly, bývalé rybáře: „Pojď za mnou,“ a oni v tu chvíli odložili sítě a následovali Ho. (Jak to čteme v dnešním nedělním evangeliu.)

Proč šli apoštolé tak ochotně a rychle? (Táže se sv. Theofan Zatvornik a hned odpovídá:) Protože uviděli něco lepšího. To je zákon zasazený do naší duše - když pozná a okusí lepší, odvrací se od toho, co je horší, a zavrhuje to. Děje se tady to, o čem Pán vypráví v podobenství o poli a drahocenné perle. Tímto pokladem a perlou je víra v Pána a společenství s ním skrze víru. Hned při křtu se stáváme majiteli tohoto pole, ve kterém je zakopán takový poklad. Proč si vlastně tak málo ceníme takového pokladu, a nízko jej oceňujíce, promrháváme jej za nicotnosti? Protože jsme nebyli uvedeni k okušení toho pokladu a tudíž zůstává cizím našemu srdci. Srdce tedy stále nezná tu perlu - to nejlepší, co jest, a kvůli čemu stojí zato odvrátit se a zavrhnout vše ostatní. Srdce člověka pak zná jen to, co z nedobrého je méně nedobré a co pak naopak je více nedobré či nejhorší; a na tom buduje svůj názor. To je příčina, kvůli níž někteří pozvaní Pánem jdou, kdežto jiní pozvaní utíkají pryč.

Když vidíme kolem sebe naše zdejší svaté, kteří žili na stejném místě jako my, chodili po stejné půdě, bydleli v našich končinách (a někteří žili i v blízké době a za podobné společenské situace) jako my - jakou máme před nimi omluvu, že nežijeme takovým zbožným životem jako oni, že nekráčíme po cestě svatosti jako oni?

---------------

Naši místní pravoslavní svatí

Místní pravoslavná církev dnes oficiálně ctí jako své svaté:

sv. Cyrila a Metoděje, v nichž nám darovala Byzanc to nejcennější, co nám mohla dát.
A pět jejich žáků: Klimenta, Angelára, Gorazda, Nauma, Sávu, kteří byli po zesnutí sv. Metoděje z iniciativy římského episkopátu vyhnáni z Velké Moravy a rozšířili působení moravské byzantské mise na balkánské národy.
Sv. Rostislava, knížete velkomoravského, který byl iniciátorem cyrilometodějské mise, čímž proti sobě obrátil hněv papeže (Mikuláše I., který požehnal vojenské výpravě proti sv. Rostislavovi a proti cyrilometodějské misi); kvůli zlobě latinského duchovenstva nakonec zemřel oslepen v německém vězení.
Dále: sv. Václava a Ludmilu, knížata a mučedníky, jejichž úcta měla takovou duchovní sílu, že pronikla daleko na východ - na Kyjevskou Rus a do Moskvy. Sv. Ludmila, pokřtěná sv. Metodějem, a její vnuk, sv. Václav, jehož duchovně vychovala, dali svá srdce byzantsko-slovanskému křesťanství.
Sv. Ivana Českého, poustevníka, a sv. Prokopa, igumena monastýru sázavského, který náležel k východní pravoslavné sféře slovanského křesťanství.
Sv. mučedníka Jana Husa, kterého jeho cesta za původním nepokaženým křesťanstvím vyvedla z římské církve a byl pokřtěn vlastní krví jako mučedník za autentickou církev - čili pro Pravoslaví. (Úvaha z poloviny 90. let, kdy se řešil postoj naší pravoslavné církve k jejich svatosti.)
Sv. mučedníka Jeronýma Pražského; sjednotil se na východě s Pravoslavím a podstoupil pro pravoslavné křesťanství mučednickou smrt na hranici v Kostnici rok po mistru Janu Husovi.
Sv. biskupa mučedníka Gorazda (zdejší světec 20. století, který obnovil cyrilometodějské církev u nás a stal se tak vlastně prvním nástupcem sv. Metoděje po tisíci letech).
Sv. vyznavače Alexije Karpatského, který pro vyznávání Pravoslaví a svoji pastýřskou službu trpěl od římsko-katolické státní správy (zdejší světec 20. století).

Bohoslužebné hymny na tuto neděli:

Tropar (hlas 8.):

Naše země přinášejí ti, Hospodine,
jako zralý plod tvé spasitelné setby
všechny svaté, kteří zde zazářili.
Na jejich přímluvy zachovej, Mnohomilostivý,
skrze Bohorodici Církev i otčinu naši v hlubokém míru.

Kondak (hlas 3.):

Dnes přichází do chrámu sbor svatých,
kteří se zalíbili Bohu v zemi naší;
přispívají nám svou pomocí,
neviditelně se za nás modlí k Bohu.
Andělé s nimi slavosloví přinášejí
a všichni svatí Kristovy Církve s nimi konají slavnost;
vždyť všichni společně
prosí za nás předvěčného Boha.


Zobrazit příspěvek č. 175 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 11. 6. 2007
V sobotu zesnul nejstarší duchovní celé Církve

V sobotu zesnul v San Franciscu ve věku 111 let prot. Ilija Ven, pravděpodobně nejstarší duchovní v celém pravoslavném světě. O.Ilija byl knězem čínského původu. Věčná paměť!
(www.pravoslavie.ru)



Zobrazit příspěvek č. 174 jednotlivě

Administrátor --- 6. 6. 2007
Zprávy z tisku - reality show

„Idea holandské reality-show, ve které smrtelně nemocná žena vybírá, kdo ze tří možných příjemců dostane její ledviny, nemá z morálního úhlu pohledu žádné ospravedlnění,“ říká profesor Moskevské duchovní akademie, diákon Andrej Kurajev.
„Člověka, který má být dárcem, odsuzujeme k tomu, aby rozhodoval o osudu dalších lidí - a to o jejich životě či smrti. Tedy mj. klademe na dárce nejvyšší odpovědnost. Zdá se mi, že není lidské takto zacházet se smrtelně nemocným člověkem.“
Podle scénáře této reality-show, která začíná být vysílána v Holandsku v tento pátek, bude žena - dárce studovat životopisy účastníků konkursu na její orgány a jejich osobní údaje. Bude hovořit s jejich přáteli a příbuznými. Diváci tohoto show mohou ženě posílat vzkazy s radami a doporučeními.

Otec Andrej mj. poukázal na zjevně nezdravý charakter konkurenčního zápasu, který vznikne mezi účastníky a potenciálními příjemci orgánů. „Tito nemocní lidé budou přivedeni do situace, kdy v nich vnikne řevnivost a vzájemná zloba. „Běda těm, kteří prohrají v tomto konkurenčním boji, možná zemřou,“ uvedl pracovník agentury reality-show.

Lze však předpokládat vysokou sledovanost tohoto show. „Smutná zkušenost poslední doby nás učí, že vše, co se odklání od tradiční morálky, se dosti rychle stává normou,“ poznamenal diákon Andrej Kurajev.
(Intexfax)


Zobrazit příspěvek č. 173 jednotlivě

Administrátor --- 6. 6. 2007
Další americké základny budou v Rumunsku

Starověrci se obávají, že zůstanou bez rybolovu

Poslanec rumunského parlamentu vypráví, proč bojuje proti otevření vojenských základen USA v Rumunsku

V interview „Čas pro novinky“ uvedl poslanec rumunského parlamentu Miron Ignat, proč vystupuje proti budování amerických vojenských základen na území Rumunska. Ignat zastupuje v parlamentu společenství Lipovanů, což je etnická skupina ruských staroobřadců, která (v 18. stol.) našla útočiště na okrajích ottomanské říše. Podle tradice bydleli v lipových domech - od toho jejich název. V současnosti je jich 37 tisíc (bylo jich asi 100 tis.) Žijí soudržně v deltě Dunaje.

Ignat byl 2. května 2007 jediným, kdo hlasoval proti rozmístění základen USA na rumunském území. Říká: „Rumunsko je člen NATO, bylo by tedy logické, kdyby zde byly základny NATO, na kterých by sloužili ne jenom Američané, ale Italové, Slováci, Bulhaři i rumunští vojáci... a EU může mít po letech i své ozbrojené síly...“
„Pobýval jsem v lipovanských vesnicích v dunajské deltě - v Žurilovce a Sariku, a zde je rybolov hlavním zdrojem příjmů. Vesnička Žurilovka je vzdálena 5 km od cvičiště Babadar, což je jedna z budoucích základen USA. Vesnice Sarik je vzdálena 7 km. Lidé se na mne obraceli s dotazy: »Co bude s tím cvičištěm? Když tam jsou manévry rumunské armády a střílí se ze zbraní těžkého kalibru, třesou se nám nejen okna ale i stěny domů. Co bude s našimi domy za pět let? Když probíhají cvičení, máme zakázán rybolov. Někdy sedíme doma celý týden. Kdo nám uhradí ztrátu, až tu budou Američané?«“ vypráví Ignat a dodává:
„Již dva Rumuni byli na rumunském území zabiti Američany z neopatrnosti. Tito vojáci nebyli nikterak potrestáni. V tichosti je vrátili do vlasti. A o smrti obyvatele Konstancie při cvičení Američanů na vojenské letecké základně, kterou Rumunsko přenechalo americkým vojskům na začátku kampaně v Afghanistánu a Iráku, nepadlo v tisku ani jediné slovo.“
(Bukurešť, „Čas na novinky“, 4.6.2007)

---------------------------------------

Malé zamyšlení

Takže další vojenská základna, další stíhačky, další rakety, další radary, další jaderný arsenál, další napětí, další frustrace těch, proti nimž jsou tyto rakety instalovány, další zloba v odpověď na další povýšeneckou aroganci...

Myslím si, že se Američané málo snaží porozumět světu. Vypadá to tak, že jsou tak zaujati svým způsobem života a obdivují se už jen sami sobě, až zcela přijali myšlenku, že jejich způsob života je to nejlepší pro všechny lidi na světě. Je to svého druhu nábožná víra - víra v Ameriku, uctívání Ameriky. Alespoň to působí takovým dojmem. Věří v americkou demokracii, americký sen, americký fotbal, americkou ekonomiku, americké hamburgery, vědu a NASA, dolar, auta, zábavu, - a zbraně. A že nemohou pro lidstvo udělat nic lepšího, než šířit americký způsob života po celé planetě, třeba i za pomoci násilí, až bude všude jen mír - „americký mír“ (není to nic nového - z dějin už známe tzv. „římský mír“, který svého času zahrnoval celý známý svět; do té doby, než se některé ty pacifikované nárůdky nedaly do pohybu a při tom - jakoby mimochodem - se vrhly na vnitřně se už rozkládající imperiální „věčné roma-polis“ a oškubaly ho jako slepici).

Mohl bych podepsat výrok L. Vaculíka o Americe: „Cítím povinnost předpokládat, že tam jsou i nějaké ctnosti a kultura.“ Doufám v to. I když - z dálky to tak dosti často nevypadá. A z takového Iráku nebo Bělehradu už vůbec ne. A v amerických ilegálních vězeních pro „podezřelé z terorismu“ tomu zřejmě věří sotvakdo.

Ameriko, Ameriko. Kdysi slavná, kdysi nadějí mnohých... Nyní, když se proti tobě obrací zloba celých mas jinak smýšlejících lidí a pronárodů, ty se ani nesnažíš porozumět jejich důvodům, obavám a argumentům. Ve své zahleděnosti do sebe se domníváš, že tě před touto zlobou prostě ochrání tvé sofistikované zbraně, kterými se snažíš pokrýt planetu.

Jak už kdosi nedávno napsal, existuje něco jako „moc bezmocných“ či válka bezbranných. Dalekonosnými raketami můžeš zvítězit jen nad tím, kdo má také podobné rakety a spoléhá na ně. Sebedokonalejší jaderný arsenál ti však není nic platný, když staneš proti mase lidí, kteří žádné rakety a radary nemají a tudíž na nic takového nespoléhají. Ale mají odhodlání. A s radostí obětují své vlastní životy. Pospíchají umřít v boji za svou věc. To jsou jejich zbraně. A tyto jejich zbraně jsou smrtonosnější než jakákoliv tvoje balistická raketa s jadernými hlavicemi. A právě tyto jejich zbraně pak většinou zcela scházejí v arsenálu těch, kdo mají jen ty své milované rakety.

Ty spoléháš na své rakety a nikoliv na své lidi, před kterými se musí tvůj prezident schovávat. Kdyby se neschovával, nepřežil by uprostřed svého vlastního lidu ani týden. Žádná osoba po celém světě se nemusí tak nákladně ukrývat - za nejlepší ochranku, za neprůstřelná skla, za kordony policie, za agenty FBI a CIA a za všelijaké tajné vykoumané metody...

Jak pošetilé je doufat, že tě ochrání, když budeš vzbuzovat strach. Každý tyran byl dříve či později smeten. Není lepšího důvodu k nenávisti než strach. Nebylo by lepší snažit se, aby tě všichni milovali?

Ameriko, pyšný ostrove blahobytu, který tyješ z celého světa. Všichni tě opustí, až uhodí tvoje hodina. Což nechápeš, kam kráčíš? Do nebes se povznášíš, ale co když budeš svržena? Vzpamatuj se; možná je ještě čas... Dnes už tě bije voda, vzduch, země i oheň, jimiž jsi pohrdala. Zítra tě mohou trhat na kusy ti, které přezíráš.

Připomenu ti jedno staré proroctví z Bible:

Scestně uvažují ti, kdo si mezi sebou říkají: "Krátký a strastiplný je náš život a proti skonu člověka není léku; neznáme nikoho, kdo by unikl z podsvětí.
Bez svého přičinění jsme se narodili a potom budeme, jako bychom nikdy nebyli. ...
Nuže tedy, užijme (si) zde dobrých věcí, chopme se všeho stvořeného rychle jako v mládí.
Opatřme si hojně vybraného vína a vonných mastí, ať nám neujde žádný květ jara.
Ověnčeme se poupaty růží, dříve než zvadnou.
Nikdo z nás ať se nestraní našich radovánek, co na tom, když zůstanou následky naší bujnosti, vždyť to je naše právo a takový náš los.
Deptejme chudého, i když je spravedlivý, nešetřme vdovy, nemějme ohled na šediny starce ve vysokém věku.
Naše síla ať je zákonem spravedlnosti; co je slabé, ukazuje se být (pro nás) bez užitku."
...
Hospodin se jim vysměje.
A budou zneuctěnou mrtvolou, navěky pohrdáni i mezi mrtvými. Neboť on je srazí po hlavě, že ani nehlesnou, vyvrátí je do základů a až do konce zůstanou úhorem, ocitnou se v mukách a jejich památka zanikne.
Při zúčtování svých hříchů přijdou zlomeni strachem, a jejich nepravosti je usvědčí tváří v tvář.
...
(Hospodin) vezme plnou zbroj svého rozhorlení a ozbrojí tvorstvo k odvetě proti nepřátelům.
Naostří pak náhlý hněv do kopí a (přírodní) svět spolu s Ním bude bojovat proti nerozumným lidem.
Půjdou přesně šípy blesků a jako z dobře ohnutého luku poletí z oblaků na cíle své.
Krupobití bude jako palba kamenů, plná hněvu, a padnou pod tím města, vzedme se nevolí proti nim mořská voda; proudy je pak zatopí prudce.
Proti nim povstane silný vítr a rozfouká je jako smršť; a zpustoší nepravost celou (jejich) zemi. Zločinnost vyvrátí trůny mocných. Slyšte tedy, králové, a mějte rozum! Poučte se, soudcové končin země! Slyšte, kdo ovládáte davy a jste pyšni na řady národů! Neboť vláda je vám dána od Hospodina a vaše moc od Nejvyššího!
...
Vždyť moc vám byla dána od Hospodina a vládu vám svěřil Nejvyšší. On si ověří vaše skutky a přezkouší záměry.
Měli jste sloužit jeho království, ale nebyli jste správnými soudci, Zákon jste nezachovávali a nejednali jste podle Boží vůle.
Děsivě a rychle na vás přijde: přísný soud stihne předáky.
Nepatrnému se dostane milosrdenství, zato mocní budou tvrdě pohnáni k odpovědnosti.
Neboť Vladař všech neustoupí před nikým, nedá se ovlivnit žádnou veličinou; vždyť on učinil malého i velkého a o všechny stejně pečuje.
Mocné však čeká přísný výslech.
Vám tedy, vládcové, platí má slova, abyste se naučili moudrosti a nepadli.

(Výběr z Knihy moudrosti Šalomounovy; korigováno podle církevně slovanského znění)



Zobrazit příspěvek č. 172 jednotlivě

Administrátor --- 4. 6. 2007
Neděle všech svatých

Neděle všech svatých

První neděle po Padesátnici je pravidelně zasvěcena památce všech svatých. Proč je v pravoslavné tradici svátek všech svatých tak těsně spojován se svatodušními svátky? Možná ke stálé připomínce, že Duch Svatý sestoupil, aby posvěcoval lidi, aby je uváděl ke smyslu jejich existence. Ano, svatost (nic menšího než svatost) je cílem lidského života, jeho smyslem; je důvodem, proč jsme byli posláni na svět.

V hebrejském významu pojmu „svatý“ zaznívá slovo „vydělený“, „oddělený“, „vyjmutý“. Myslí se tím - co je svaté, je odděleno od světského; vyňato z pomíjivosti k nepomíjivosti. Mohli bychom tedy vyvodit, že první krok našemu posvěcení musíme učinit sami - oddělit se od marnosti a zasvětit se věcem nehynoucím. Jen na nás zaleží, jestli svou duši, své myšlenky a srdce upíšeme rychle pomíjejícím klamům, či je zasvětíme neproměnné realitě duchovních hodnot. Buď bude naše srdce umírat spolu s pomíjejícím, nebo bude žít naplněno věčným.

Dílo svatosti a posvěcení člověka je výsledkem naší spolupráce s Bohem. Učiníme-li první krok k Němu, on k nám deset. Člověk se zasvěcuje a Duch Svatý ho posvěcuje.

Sv. Theofan Zatvornik: „Všichni svatí byli učiněni a jsou činěni svatými blahodatí Svatého Ducha. Blahodať (milost) Svatého Ducha způsobuje, že člověk přináší Bohu pokání (člověk, který se zbavil blahodati, se nemůže kát, a tím je mu uzavřen duchovní život; pozn.), blahodať dává člověku odpuštění hříchů; blahodať nás uvádí do zápasu s vášněmi a žádostmi a korunuje tento boj čistotou a bezvášnivostí. A takovým způsobem se zde objevuje nové stvoření, které je hodno „nového nebe a nové země“ (Zjev 21,1). Snažme se kráčet ve stopách svatých. Evangelium učí, že je k tomu potřeba nebojácného vyznávání víry v Ježíše Krista a že láska k němu nám má být nadevše; máme vzít kříž sebezapření a v srdci se zřeknout všeho pozemského. Je čas začít.“

V dnešní době je zde na Západě lidový pohled na svatost už natolik pokažen, že můžeme občas zaslechnout, jak si lidé ospravedlňují nějaký svůj poklesek slovy: „No co, nejsem přece svatý, jsem normální člověk.“ Tragické nedorozumění! Právě svatost je přece normální stav člověka (chápeme-li jako normu lidský stav, ve kterém a pro který ho Bůh stvořil). Hřích a vášně jsou přímo ve svém kořeni čímsi zcela nenormálním, co člověka ničí, zotročuje, rozkládá a deptá. Jenom takový člověk, který se dotkne svatosti, může alespoň rámcově pochopit, co je to svoboda, a poznat skutečné štěstí.
----------------------------

V tento den čteme při liturgii z Písma z listu ap. Pavla:
Mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích,
kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno;
zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců;
ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení. Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení.
Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář.
Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení.
Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.
A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno,
neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.
Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,
s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu.
(Židům 11,33- 12,2)

Pro svět je život a zápas svatých nepostižitelným tajemstvím. Svět nechápe, když slyší o lidech, kteří „zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení... bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.“ Svět se táže: „K čemu je to dobré? Proč takový fanatismus?“

Ano, je tu jakési tajemství svatých, které když s nimi nesdílíš, nemůžeš pochopit tu udivující pevnost a věrnost. Evangelium dává několika slovy k tomuto tajemství klíč:

Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznám i já jeho před Otcem svým, jenž jest v nebesích.
Ale kdož by mne zapřel před lidmi, zapřu ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích.
Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišel jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.
Přišel jsem zajisté, abych rozdělil člověka proti otci jeho, a dceru proti mateři její, a nevěstu proti tchyni její.
A nepřátelé člověka budou domácí jeho.
Kdo miluje otce neb matku více nežli mne, není mne hoden; a kdož miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden.
A kdož nebéře kříže svého a nenásleduje mne, není mne hoden.
... kdo by ztratil duši svou pro mne, nalezneť ji.
(Matouš 10,32-39)

Tohle je to tajemství. Totiž ti, které jmenujeme svatými, přijali Ježíše Krista nikoliv jako „ideál“ či jako „princip“ nebo jako „energii“ ale jako živoucí „Osobu“. Zvolili si ho, zamilovali si ho a nebáli se to učinit ani ve společnosti, pro kterou je Kristus buď nikým nebo čímsi mlhavým a neurčitým. A kdyby jim kdokoliv pravil: „Vyber si, buď já nebo Kristus,“ bez váhání by zvolili Krista. I tváří v tvář nebezpečí smrti. A proto je Kristus vybral a vyvolil před Otcem nebeským. A všichni svatí budou jednou soudit svět. (1.Kor 6,2)

Připadá vám taková volba jako fanatismus? Pokud ano, pak jen připomeneme, že tedy vnímáte i svaté apoštoly jako fanatiky, a nejen je, ale i samotného Pána Ježíše. Jistě, pro humanistickou a osvícenskou civilizaci, která do středu všeho staví člověka a nikoliv Boha, bude každé opravdové náboženství a jeho projevy čímsi podivným, nebezpečným, nevyzpytatelným, ba fanatickým (dnes se vžilo používat pro podobné „odporné jevy“ terminus technicus fundamentalismus). Stačí však pohlédnout na dějiny 20. století, abychom se přesvědčili, co všechno je schopno přivést do světa nové osvícenské náboženství uctívající nesvatého člověka.
-----------------------------

V církevním kalendáři je každý den ozdoben památkou řady světců a světic Božích. Zdaleka však tam nejsou zapsáni všichni. Mějme na paměti, že o nesmírném množství (o většině) svatých nevíme. Kolik jich jen žilo na pouštích či v horách, utajeno v odlehlých jeskyních a na jiných nepřístupných místech. Jen některé poustevníky, kteří by jinak odešli z toho světa, aniž by o nich kdo věděl, Bůh ve své péči o nás zjevil (např. sv. Marii Egyptskou, o které jsme zde psali ve Velkém půstu, či Onufria Velikého); jejich životy jsou nám tak dány k poučení a inspiraci. V naprosté většině podobných případů, však Hospodin vyslyšel modlitby těchto eremitů, a nechal je žít a zemřít v nepoznání a utajení.
A kolik prvokřesťanských mučedníků svatě skonalo, když dosvědčilo víru v Krista prolitím své krve! Většinu z nich neznáme jménem (viz památka uvedená v kalendáři u jednoho dne: „Otec se synem ukřižovaní“) nebo o nich ani nevíme! A nejedná se zdaleka jen o mučedníky prvních třech staletí po Kristu! Mnoho mučedníků se narodilo pro věčný život při útocích Peršanů nebo v době ikonoborectví. Na Svaté hoře Athos se řada mnichů raději stala mučedníky, než aby přijala brutálně vnucovanou unii s římským papežem. Další armáda mučedníků svědčila v dobách tureckého jha na Balkáně (za všechny ty zástupy křesťanů nabodnutých na kůl, sťatých a umučených s důmyslnou krutostí zde připomeňme slavné mučedníky sv. Rafaela, Nikolaje a Irínu, kteří dnes konají hojné zázraky a uzdravení). A kdo by mohl spočítat svaté mučedníky, kteří oslavili Boha prolitím své krve v Rusku za bolševiků a komunistů?
Nu, a konečně - kolik prostých křesťanů tiše žilo a skončilo svou pozemskou pouť ve svatosti a jejich duše se zařadily do počtu svatých u Božího trůnu...
Církev si ostatně neklade za cíl zařadit do kalendáře všechny svaté křesťany. Vybírá jen některé památky těch svatých, kteří se zvláště proslavili, jejichž pověst svatosti se Božím řízením po Církvi nad jiné rozšířila, konají podivuhodné zázraky, jejich život poučuje a inspiruje.
A tak, aby se jednou do roka uctila památka skutečně všech našich svatých - známých i neznámých - je tu den svátku všech svatých.

Sv. Theofan Zatvornik to shrnuje: „...protože bylo mnoho neznámých Božích bojovníků, aby nezůstali bez úcty, ustanovila svatá Církev den, kdy oslavuje všechny, kteří po všechny věky sloužili Bohu, aby nezůstal žádný svatý, který není oslavován.“

Církev nezná západní obyčej, kdy proces svatořečení prochází různými stupni, až to připomíná nějaký úřední postup; ani nezná uctívání povolené jednou do roka a na jednom místě; ani nepoužíváme západní zvyk, který svatořečení pojímá jako podivný soudní proces, ve kterém advokát Boží a advokát ďáblův shromažďují protiargumenty... To vše je poklesle lidské pojetí svatosti. Svatořečení v Církvi není lidské dílo, ale Boží. Sám světec oznámí Církvi, že z Boží prozřetelnosti má být jeho památka oslavena na zemi. Většinou slavnost kanonizace už jen reflektuje duchovní situaci v Církvi, když se rozmůže úcta k některému zesnulém pravoslavnému křesťanu a trvá i přes generace, dějí se zázraky a věřící se k tomuto svatému dlouhodobě modlí.

Když se s aktem svatořečení otálí, pak si jej prostě vynutí věřící, jako jsme to mohli sledovat před několika lety v případě kanonizace posledního ruského cara Nikolaje a jeho rodiny, mučedníků. Uctívali je už prakticky všichni ruští věřící, jejich ikony byly všude, bohoslužby k nim se tiskly a rozšiřovaly. Pověsti o zázracích vykonaných carem mučedníkem byly známy po celé zemi. A to vše ještě před oficiální kanonizací. Za této situace se posvátný synod ruských biskupů rozhodl předložit návrh na svatořečení sněmu, který se konal v r. 2000, a posléze vykonat slavnostní kanonizaci, po níž celá církev volala. Bylo tenkrát svatořečeno celkem 1154 nových svatých (z toho 1090 novomučedníků a vyznavačů ruských, kteří trpěli ve 20. století).

K modlitbě není potřeba oficiální kanonizace. Konec konců kanonizace jako taková je vlastně dosti novodobá záležitost. Dříve byl hrob, na němž se začaly dít zázraky a lidé se uzdravovali, po nějakém čase prostě otevřen, ostatky světce zkoumány a případně vyzdviženy (pokud se ukázaly jako zázračné); následně se přenesly do chrámu s modlitební oslavou jako svaté ostatky a předložily k uctívání. Prvotním důvodem pro translaci ostatků byly tedy zázraky na hrobě. V principu byl za svatého považován každý mučedník, který trpěl za pravoslavnou víru. V Byzanci byl prý za svatého považován každý biskup, který zemřel na své katedře. V době prvokřesťanské byl nazýván svatým každý věrný křesťan už za svého života (to se dodnes udrželo v textu svaté liturgie).

O uctívání a liturgickém používání ostatků mučedníků jsou zprávy již z dob prvokřesťanských (viz zvyk konat Eucharistii na hrobech mučedníků, z čehož se vyvinula církevní praxe, která požaduje, aby v každém oltáři byla v prestolu či v antiminsu uložena částečka ostatků některého mučedníka, a bez těchto ostatků není dovoleno sloužit Eucharistii; o prvokřesťanské úctě k ostatkům viz např. Život sv. Polykarpa, učedníka apoštola Jana.)
Od teďka budou všechny neděle po celý rok počítány podle svého pořadí od Padesátnice. Celý kalendářní rok (až do příštího Velkopostního období) je tím vztahován k uplynulým Svatodušním svátkům. Výstižné vyjádření významu události sestoupení Svatého Ducha na Církev!

Ilustrace: Vladimirská ikona Matky Boží,
jejíž svátek letos v neděli Všech svatých v Rusku též oslavují

Církev tvá, Kriste, Bože náš, krášlí se krví mučedníků celého světa,
jako by se nachem přioděla, a šarlatem purpurovým ozdobena
jejich ústy volá k tobě: Sešli lidem svým hojná slitování.
Na zemi žijícím uděl pokoj a duším našim milost velikou.

(Z bohoslužebných hymnů zpívaných v pravoslavných chrámech o této neděli)


Zobrazit příspěvek č. 171 jednotlivě

Administrátor --- 3. 6. 2007
Jerusalem - reportáž o sestoupení svatého ohně

Vzpomínka na letošní Paschu

O sestoupení blahodatného ohně v Jerusalemě

Ještě na samotný závěr paschálního období jsme uveřejnili dvě ruské televizní reportáže z Jerusalema. (S českými titulky)

www.pravoslavi.cz/filmy


Zobrazit příspěvek č. 170 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 31. 5. 2007
Neděle svatých otců I. všeobecného sněmu

Neděle před letnicemi je vždy zasvěcena památce 318 svatých bohonosných otců I. všeobecného sněmu (r. 325 v Nikáji)

Vyberu sem několik tezí z dlouhé promluvy starce archimandrity Chrysostoma, jak zazněly v tuto neděli v řeckém monastýru ct. Nikodima Svatohorce.

Na začátku kázání přečetl žalmista před zaplněným chrámem ustanovení svatých Otců I. všeobecného sněmu s výkladem těchto kánonů od sv. Nikodima (klasická kniha výkladů svatých kánonů: Pidalion).

V kázání starec připomenul, že Pidalion je po Písmu svatém druhá nejdůležitější církevní kniha. Jeden z hierarchů měl dokonce takový osobní názor, že by kánony měly ležet na svatém prestolu spolu s evangeliem.

Kánony - to je výklad evangelia, jak ho vykládá Bohem inspirovaný život Církve, praxe církevní.

Kdyby se dodržovaly kánony, nebyl v Církvi žádný problém. Jenže my se často stavíme ke kánonům podobně jako se občané staví ke státním zákonům. Čili porušujeme je nebo hledáme, jak je obejít.


Zobrazit příspěvek č. 169 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 30. 5. 2007
Ikonografie Padesátnice

Výklad tradiční ikony svátku svaté Padesátnice

Samostatná ikona svátku vznikla v 5. stol. Zobrazuje sestoupení Svatého Ducha na shromážděné apoštoly v podobě ohnivých jazyků.
Původně byla ikona Padesátnice spojena se zobrazením Nanebevstoupení Kristova.

Ikonografická kompozice pro ikonu Padesátnice vznikla z kompozice „učitelství Kristovo“ (z 1. pol. VII. století). Památky svědčí o tom, že tato ikona „učitelství Kristova“ postupuje své místo ikonám „učitelství Svatého Ducha“ - což bylo vyjadřováno obrazem prázdného trůnu uprostřed svatých apoštolů (Svatý Duch neviditelně sedí na trůnu uprostřed Církve).

Do kompozice ikony svátku bylo později zahrnuto zobrazení národů po stranách: na jedné straně byl Izrael a na druhé straně pohanské národy.
Postavy zpodobující Izrael byly ve vrcholné době Byzance zahrazeny postavou byzantského císaře, která vyjadřovala nový Izrael - pravoslavné křesťanství. Po pádu Byzance, kdy pravoslavné křesťanství pokračovalo v existenci bez byzantské říše, byla tato postava císaře transformována v postavu starce - nazývaného kosmos - která si ponechala císařská roucha. V rukou drží šátek se svitky s apoštolskými listy. Tím je vyjádřeno, že svět přijal apoštolskou zvěst.

A tak dnes vidíme v centru spodní části ikony, mezi apoštoly, postavu s korunou, oblečenou do císařských rouch - je to alegorické zobrazení světa (kosmos), který přijal evangelium.

Jana Baudišová

Novodobá ikona ze Svaté Hory Athos, monastýr sv. Dionisia.
Ikona u předchozího příspěvku pochází od Theofana z Kréty (16. století), jehož díla jsou považována za jedna z vrcholných děl postbyzantské ikonografie (dnes na Svaté Hoře Athos, monastýr Stavronikita) (omluvte kvalitu barevného podání).



Zobrazit příspěvek č. 168 jednotlivě

Administrátor --- 29. 5. 2007
Svátek Padesátnice

Padesátnice - Svatodušní svátky - den Svaté Trojice

Církev světí tyto svátky na památku podivuhodné události, která je popsána v Bibli:

A když přišel den padesátý, byli všickni spolu na jednom místě.
I stal se rychle zvuk s nebe, jako přicházejícího větru prudkého, a naplnil všecken dům, kdež seděli.
I ukázali se jim rozdělení jazykové jako oheň, kterýžto posadil se na každém z nich.
I naplněni jsou všickni Duchem Svatým, a počali mluviti jinými jazyky, jakž ten Duch dával jim promlouvati.
Byli pak v Jeruzalémě přebývající Židé, muži nábožní, ze všelikého národu, kterýž pod nebem jest.
A když se stal ten hlas, sešlo se množství a užasli nad tím, že je slyšel jeden každý, jak mluví přirozeným jazykem jeho.
I děsili se všickni a divili se, řkouce jedni k druhým: Aj, zdaliž nejsou tito všickni, kteříž mluví, Galilejští?
A jak to, že je slyšíme každý z nás mluviti jazykem naším rodným?
Partští, a Medští, a Elamitští, a kteříž přebýváme v Mezopotamii, v Židovstvu a v Kappadocii, v Pontu a v Azii,
V Frygii a v Pamfylii, v Egyptě a v krajinách Libye, kteráž jest vedle Cyrénu, a hosté Římané, Židé, i nově na víru obrácení,
Kretští i Arabští, slyšíme je, jak mluví jazyky našimi veliké věci Boží.
I děsili se všickni a divili se, jeden k druhému řkouce: I což toto bude? ...
A stoje Petr s jedenácti, pozdvihl hlasu svého: ... totoť jest, což jest předpověděno skrze proroka Joele:
A budeť v posledních dnech, (dí Bůh,) vyleji z Ducha mého na všeliké tělo, a prorokovati budou synové vaši, i dcery vaše, a mládenci vaši vidění vídati budou, a starci vaši sny míti budou.
A zajisté na služebníky své a na služebnice své v těch dnech vyliji z Ducha mého, a budou prorokovati. ...
Petr řekl k nim: Pokání čiňte, a dejte se každý pokřtít ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha Svatého. ...
a napomínal je, řka: Oddělte se od pokolení toho zlého.
(Skutky 2,1-40)

Trochu teologie:
Kristus svým dílem spásy člověka (narozením, ukřižováním, smrtí, vzkříšením, nanebevstoupením) ve své boholidské Osobě spojil lidství s Božstvím. Lidství, které bylo prvním Adamem Bohu odcizeno, druhý Adam - Kristus - s Bohem tímto opět spojil. K tomuto uzdravenému lidství se člověk připojuje křtem, když přestává být synem první Adama, ale je přijat za syna druhého Adama, je adoptován jako Boží syn. Zatímco lidství starozákonní (a nekřesťanské) nemůže přijmout Ducha Svatého, pak na uzdravené očištěné, Bohu navrácené lidství je 10 dnů po Nanebevstoupení Páně seslán Duch Svatý, třetí Osoba Boží Trojice. Křesťanský život je vlastně život v Duchu Svatém, který dává člověku své dary: dar nadpřirozené lásky, dar moudrosti a prohlédnutí klamu, dar poznání Boha a poznání svých hříchů a své nemoci, dar pravé modlitby.

Svědectví o činnosti Ducha Svatého v církvi lze nalézt v duchovním životě křesťanů. Zvláště na místech, kde je duchovní život zvláště intenzivní (monastýry) je působení a dílo Svatého Ducha zjevně patrné.

Dar Ducha Svatého je křesťanu udělován při svaté Tajině myropomazání (koná se bezprostředně po křtu) a udržuje se modlitbou. Z trojice „očištění, osvícení a zbožštění“, ze které je spředen duchovní život a budování spásy člověka, se tady hovoří o osvícení.

Sv. Siluan Athonský: jedna věc je v Boha věřit, jinou věcí je Boha znát.
Naznačuje tím, že nestačí v Boha slepě věřit, ale je potřeba Boha poznávat. Věřit v Boha lze i mimo Církev, ale poznávat ho je možno jenom v Církvi, jedině tady jsou blahodatné prostředky Ducha Svatého k poznání Boha. Máme na mysli poznání Boha - nikoliv jen knižní, ale především vlastní vnitřní zkušeností.

---------------

Ovoce Ducha Svatého vyčíslil ap. Pavel: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost (mírnost) a sebeovládání (střídmost). (Galat 5,22-23)

Vybereme sem ještě některé konkrétní projevy Ducha Svatého:

Touha po Bohu, po věčném životě a blaženosti. Kdykoliv se v tobě rozhoří touha po modlitbě, po čistotě a očištění od hříchů, není to z lidské přirozenosti, ale je to okamžik, kdy se Duch Svatý dotkl tvé duše.

Modlitba ve správném duchu - není to jen čtení něčeho, co sestavili jiní, nebo formální odříkávání otčenáše, ale navázání duchovního spojení (starec Paisij Athonský, který byl za války u armády spojařem a ve svých poučeních často používal obrazy z své spojařské praxe, by řekl, že je to navázání kontaktu, což znamená naladit svou duši jako vysílačku na správnou vlnu, aby spojení mohlo vzniknout a být udržováno). Pak vnímáš slova modliteb svatých otců jako svá vlastní slova, ztotožňuješ se s touto starobylou modlitbou, která se tím stává tvým rozhovorem s Bohem. V tomto duchovním rozpoložení vnímáš, že Bůh ji slyší. A dospěješ-li ještě dál, můžeš ve svém nitru slyšet i Boží odpověď.

Duch Svatý v nás hledá dobrou vůli. Je potřeba mu vyjít vstříc, proto se postíme a konáme všelikou askezi. Vykročujeme na setkání s Ním modlitbou. Pak vyjde naproti naší snaze a očišťuje naše srdce, aby vidělo Boha. A naučí nás pravé modlitbě, kterou pozdvihne a posvětí. Jestli se však člověk nesnaží a nemodlí se, pak mu nepomůže, ani kdyby se za něho modlili všichni svatí.

Nu, a na závěr si necháváme dar nejpodivuhodnější: Duch Svatý je dárcem svatosti, která je naplněním cíle člověka, dalo by se říci: plností lidství (chápeme-li lidství v tom smyslu, v jakém je Bůh na začátku stvořil). Svatost jako společenství a sjednocení s Bohem je účelem, pro který byl člověk přiveden z nebytí v bytí. Sv. Siluan Athonský rozvíjí velice hlubokou myšlenku: u svatých lidí poznáváme Ducha Svatého, na svatých lidech je patrno dílo Boží s člověkem; při společenství se svatými - v modlitbě ke svatým - začínáme chápat, jak velice Bůh miluje člověka, že mu dal Ducha Svatého.

Svátek Padesátnice, Sestoupení Svatého Ducha, jsou vlastně takové „narozeniny Církve“, říkáme s úsměvem. V den padesátý totiž vznikla Církev. Před sestoupením Svatého Ducha tu byl sbor svatých apoštolů a učedníků Kristových. Sestoupením Svatého Ducha na ně se z nich stala Církev. Duch Svatý sestoupil, aby už neodešel. Přebývá v Církvi neustále (je sice přítomen všude a ve všem, vane, kam chce, ale v Církvi je přítomen zvláštním způsobem, kterým jinde není, protože jenom na lidech očištěných křtem může v plnosti konat své dílo). To on koná vše posvátné, co se v Církvi děje. Proměňuje chléb a víno na Tělo a Krev Kristovy. V jeho síle uděluje kněz požehnání, jeho mocí koná všechny svaté Tajiny (křest, myropomazání, rozhřešení hříchů, sňatek, svěcení oleje...) V Duchu Svatém se v Církvi udržuje apoštolská posloupnost kněžská. Skrze Ducha Svatého jsme jedno Tělo s Kristem. Duch Svatý koná v Církvi to, co se jinde dít nemůže, - proměnu člověka, rodí v nás nového člověka, který bude žít věčně.
Když dnes vyznáváme svatou Trojici, říkáme: „Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu“. Kdysi se na některých místech říkalo: „Sláva Otci, skrze Syna v Duchu Svatém“. Taková je naše duchovní cesta: v Duchu Svatém uvidět a poznat Krista - tudy ke Kristu, a k Otci pak skrze Krista, který pravil: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (Jan 14,7-9; viz také: Jan 6,40)

Církev plná Ducha Svatého a pravdy byla zde na zemi vybudována, aby lidé měli kam přicházet a získávat spásu - poznání Boha. Je to místo, hora nad tímto světem, kde se sjednocujeme s Bohem. To je první a hlavní smysl existence Církve - spojovat lidi s Bohem. (Občas jako bychom na to zapomínali, majíce na paměti především charitativní sociální církevní činnost v současnosti, či kulturní a vzdělávací význam církve - to zvláště v minulosti.)

Už nezbývá prostor k rozvíjení toho, že díky Duchu Svatému máme Bibli - svatá Písma, i posvátnou Tradici. Pod jeho působením se utváří církevní praxe, byla dána pravidla svatých otců a sněmů. O tom více třeba někdy příště.

-------------------

Dávným liturgickým obyčejem pravoslavné církve je nečíst v době od Paschy do Padesátnice modlitbu k Duchu Svatému. Vyjadřuje se tím padesátidenní očekávání apoštolů na seslání Svatého Ducha, jak jim slíbil Pán Ježíš. Na svátky svatodušní se po této době poprvé říká modlitba oslovující Svatého Ducha, kterou se v ostatní době roku začínají všechny společné i soukromé modlitby a obřady pravoslavné církve. Modlitba zní:
Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy,
jenž jsi všude přítomen a vše naplňuješ;
poklade blaha a dárce života, přijď a usídliž se v nás,
a očistiž nás ode veškeré skvrny
a spasiž, Blahý, duše naše.


Zobrazit příspěvek č. 167 jednotlivě

archimandrita Joakim --- 19. 5. 2007
Pouť do Mikulčic

Pozvání

S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko – brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání do Mikulčic - Valů, které se uskuteční v sobotu 26. května 2007. Archijerejská Liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 11 hodin, slavnostní procesí vyjde od Památníku v 10:45 hod.

Zpívá sbor brněnského katedrálního chrámu. Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.

Po skončení svaté Liturgie vystoupí ve volném programu bulharský folklórní soubor, na místě bude k dispozici občerstvení ve stáncích. Pokud budete mít zájem o odpolední návštěvu nedalekého Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, prosím nahlaste se alespoň týden před akcí (do 20. května) představenému monastýru ohledně přípravy pohoštění (mobil: 777 260 556, E-mail: joakim/zavinac/seznam.cz).

Měly by být vypraveny autobusy pro poutníky z Prahy i z Olomouce.

Na setkání se těší jerej Serafím, duchovní správce hodonínské církevní obce (mobil: 776 730 812)


Zobrazit příspěvek č. 166 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 17. 5. 2007

Dá-li Bůh, tak za týden nashledanou.


Zobrazit příspěvek č. 165 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 17. 5. 2007
Nanebevstoupení

Dnes je svátek Nabevstoupení Páně

...byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.
A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu
a řekli: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet."
Potom se z hory, které se říká Olivová, vrátili do Jeruzaléma...
(Skutky 1,9 a dal.)

Po čtyřiceti dnech, kdy se vzkříšený Kristus zjevoval na zemi, odchází zvláštním způsobem z této země - vznesl se vzhůru. Místo něj má po zemi a lidskými dějinami putovat jeho „mystické tělo“ - Církev, plná Ducha Svatého a Pravdy.

Když se Pán Ježíš před zraky shromážděných svých učedníků vznesl na nebe, ukazuje se tím, že lidství, které na sebe Syn Boží přijal, je vynášeno k Bohu. Lidem je otevřena cesta do nebe. Ježíš Kristus ji otevřel a zve na ni všechny lidi.

Křesťan je člověk k nebi hledící. Žije pro nebe. A vyhlíží druhý příchod „toho Ježíše“, o němž je psáno: „...znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“

V Jerusalemě je jedno zvláštní místo: kousek skály, na kterém stál Ježíš, než se vznesl vzhůru. Je to poslední místo, jehož se dotklo tělo Páně. Zůstal tam doposavad patrný otisk lidské nohy.

Je to vlastně místo, které v jistém slova smyslu spojuje nebe se zemí.

Dnes je schováno za zdí, která je vybudována kolem něj. Majitelem toho místa je muslim. Nedovoluje se, aby tam byla umístěna ikona. Ale smějí se tam zapalovat svíčky. Za přístup k tomuto posvátnému kousku povrchu zemského zaplatíte jeden dolar.

Myslím, že osud tohoto mimořádného pozemského místečka je výstižnou ikonou duchovní situace našeho světa.

Monašky z jerusalemského monastýru sv. Marie z Magdaly na hoře Olivetské se každoročně na svátek Nanebevstoupení snaží vykonat bohoslužebný průvod k místu, kde se noha Ježíšova odpoutala od země. V některých letech se to podaří, jindy nikoliv, protože někdo tuto bohoslužbu zakáže či ji znemožní uskutečnit. Mnišky prý hodnotí uplynulý rok (jestli byl dobrý či špatný) vždy podle toho, jestli se jim pouť podaří či nezdaří vykonat.


Zobrazit příspěvek č. 164 jednotlivě

Administrátor --- 17. 5. 2007
Zázrak v Ufě

V chrámu v Ufě se na skle před ikonou objevila tvář světce

Několik dní po Pasše představený chrámu Povýšení svatého kříže v Ufě začal čistit skla před ikonami na ikonostasu. Za rok se na sklech nahromadilo dosti tmavého prachu, jenom zobrazení ap. Jakuba Alfeova bylo téměř bez čisté. Otec Roman se podíval pozorněji a žasnul: na skle byl jasně viditelný obraz světce.

Sklo je umístěno dosti daleko od ikony, takže o přímý otisk se jednat nemohlo. A ještě k tomu - zobrazení se ukázalo jako černobílé, jakoby negativ ikony, která sama je barevná.

Sklo vystavili v chrámu, takže si je může každý prohlédnout. V chrámu vykonali bohoslužby ke sv. Jakubovi.

Komentář odborníka
Galina Čikiševa, kandidát chemických věd:
Kdyby obraz byl neostrý, mlhavý, dalo by se předpokládat, že molekuly barvy účinkem změn teploty kondensovaly. Jelikož je však obraz zřetelný a ostrý, nemůže věda tento úkaz zatím objasnit.

KP Ufa


Zobrazit příspěvek č. 163 jednotlivě

Administrátor --- 16. 5. 2007
Z tisku

Sjednocení Ruské zahraniční pravoslavné církve a Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu se snaží zabránit západní politické síly

O účasti některých politických sil a bývalých agentů tajných služeb na pokusech zvrátit proces znovusjednocení obou částí Ruské pravoslavné církve promluvil v New Yorku tajemník komise Ruské zahraniční pravoslavné církve prot. Alexandr Lebedev z Los Angeles.

"Na Západě existují velice vlivné síly, které nemají absolutně žádný zájem na obrození historického Ruska, které je samozřejmě spojeno s obrozením historického církevního života v Rusku. A tak jsou znepokojeny tím, že sjednocení obou církví poslouží posílení Ruska.
Nemohu nevidět, že někteří z těch, kteří ostře vystupují proti procesu sjednocení, jsou lidé s necírkevní minulostí. Jeden byl plukovníkem KGB a druhý 30 let sloužil v americké rozvědce. Tito lidé náhle vstoupili na církevní pole a vyzývají lidi, aby je následovali" (tj. odmítli sjednocení).
Itar-tass

---------------------

Představitel litevské římsko-katolické církve, kardinál Janis Pujats označil homosexualitu za "úplnou zvrácenost v sexuálním chování" a za "nepřirozenou formu prostituce". Ve svém otevřeném dopise žádal vládu, aby chránila "hodnoty tradiční rodiny před neřestí homosexuálů".
Dále vyzývá vládu, aby zastavila "akci iniciovanou ze zahraničí, při které se hrstka lidí s pochybnou morálkou pokouší donutit vládu, aby přijala jejich zvrácené názory." "Ani jeden mezinárodní dokument o lidských právech nehodnotí homosexualitu jako příznak menšiny, kterou je nutno chránit." Průvod homosexuálů označil za "skutečně militantní útok proti národní morálce, náboženství a tradiční hodnoty" a dodal, že "lidé to nebudou sledovat mlčky". O možnosti uzavírání stejnopohlavních manželství žádá kardinál vyhlášení referenda.
Credo.ru

------------------------

Vedoucí religionostiky Institutu filosofie Národní akademie Ukrajiny, Anatolij Kolodnyj, vyzval pohnat biskupy Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu před soud, aby se zodpovídali za "antiukrajinskou propagandu".
Zároveň má hlavní religionista zato, že narozdíl od Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu ostatní církve,-- např. Ukrajinská pravoslavná církev Kijevského patriarchátu (která není nikde v pravoslavném světě uznávána) a Ukrajinská autokefální pravoslavná církev (rovněž pravoslavnými neuznávaná) a dále řecko-katolická církev, římsko-katolická církev a protestantské církve, -- "všemožně napomáhají duchovnímu obrození a nastolení národního státu na Ukrajině".
NEWSru.com




Zobrazit příspěvek č. 162 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 15. 5. 2007
Včely teď potřebují zvětšit úly

Byl jsem dnes u včel, vlastně „ve včelách“, jak říkají lidé od fochu (tedy včelaři).

Úly v tuto dobu vydechují sytou vůni medu a včelí čeledi pracující „na plné obrátky“ vydávají monumentální hučení. Je to tak mohutný proces, že ta vůně je cítit ve vzduchu už několik metrů od úlů. Vůně je tak hutná, až mám pocit, že by se snad dala kousat a jíst.

Úly jsou plné jarního medu, musím je rozšiřovat, aby včely měly dost prostoru a nerojily se. Stejně se rojí. To letošní horké jaro dělá své. Bude letos spousta rojů. Jako před dvěma lety. To už je jasné. Dnešní metody včelaření rojení spíše potlačují. Vyrojené včelstvo totiž moc užitku nepřinese a chytat roje - to už není zrovna oblíbený sport.

Jednou jsem sundával roj usazený ve městě na vysokánském stromě mezi činžovními domy (samozřejmě, seděl si až úplně nahoře; přece si ty včely nevyberou místo někde dole, když se mohou usadit ve výši druhého či třetího patra). Přijeli hasiči, vytáhli vysouvací žebřík, a potom žebříku jsem lezl vzhůru a vzhůru. Teda, zážitek nic moc. Nahoře ten žebř rozhodně neoplývá žádnou velkou stabilitou, různě se kymácí do stran, ruce máte plné včelařského nádobíčka a ještě se držet... Už bych to nerad někdy absolvoval. Ale roj jsem chytil sklepnutím do bedýnky, a šťastně se vrátil na zemi (díky Bohu!).

Jsou-li včely mírné a počasí příznivé, tak je pohled do otevřeného úlu skutečně mystický. Uvnitř naplno pracujícího úlu je zvláštní silný vzduch (prý léčí astma), včely pracují, staví plásty, ukládají do nich med, jinde do nich královna klade vajíčka (v tuto dobu až 2000 denně - ano, ty nuly jsou tam správně), mladušky se pilně starají o plod, krmí mladé larvičky, které rostou a rostou. Po deseti dnech včely plástovou buňku s larvičkou uzavřou voskovým víčkem, a uvnitř se pak stane něco tajemného. Biologie tomu říká „proměna dokonalá“. V larvě se všechny její vnitřní orgány rozpustí až na buněčnou kaši, uprostřed níž se náhle vytvoří zárodečné terče a kolem nich se začnou sbírat buňky a postupně tak vzniknou úplně nové vnitřní orgány dospělce. V kritickou chvíli, kdy jsou staré orgány rozpuštěné a nové ještě nevznikly, zatřesete-li plástem, tak larvy nacházející se přesně v tomto stádiu zahynou.

Fascinující je pohled do úlu s tak vysoce organizovaným životem, kde každý přesně ví, co má dělat, a těch 40 - 60.000 včel (opět - ty nuly jsou správně), které jsou v každém včelstvu na vrcholu jeho rozvoje kolem letního slunovratu, jsou v dokonalém souladu. Celé to hemžící se včelí město, kypící životem a budováním, řídí královna svou vůní.
Kdo se jednou podívá do živého úlu, nediví se, že život včel vždy inspiroval filosofy i teology - viděli ve včelstvu obraz dokonalé harmonické společnosti nebo podobenství církve, příklad souladu, spolupráce, obětavosti, pracovitosti atd.

Všechny včely v jednom úle jsou dcerami jedné včelí královny, která je jedinou matkou celé té čeládky. Takže včelstvo má vlastnosti, které včely, dcery, zdědily po své matce - královně.

Jednou, před pár lety, jsem byl ve včelí stanici na jižní Moravě kupovat včelí královny (správně by se mělo říkat: včelí matky, ale nějak to není ono). (Prodávají se vyšlechtěné na sníženou bodavost, nerojivost, dobrý medný výnos apod. Když se to nedělá genetickou manipulací, ale více méně přirozenými metodami, tak proč ne?) Ve včelíně plném bzukotu seděl tamní včelmistr u stolu, chytal královny žijící v malinkých chovných úlcích, dával jim drobné barevné značky na záda a vpouštěl je do transportních klícek. Vypadal jako prototyp indického jogína: hubený, dlouhý, i ve tváři měl jakýsi indický výraz. Seděl tam jen v krátkých kalhotách, do půli těla nahý; připadal mi jako takový moravský Mahátma Gándhí. Přátelsky nás pozdravil a po chvíli mlčení se mě zvědavě otázal, jaké mám povolání. Řekl jsem, že jsem kněz (s očekáváním co asi bude dál). „Myslel jsem si to,“ zamumlal polohlasně mahátma, vlastně včelmistr. Na můj tázavý pohled, odvětil něco ve smyslu, že včelaření souvisí s duchovním povoláním. „Třeba je to náhoda,“ pokrčil jsem rameny. „Kdepak,“ odtušil s vědoucím úsměvem. Nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Bylo to zajímavé setkání. Budu tam zase někdy muset zajet...

Mezi zdejšími duchovními znám ještě jednoho kolegu - včelaře. Když s ním o včelách hovoříš, vidíš, že je má rád. Takže je to jistě dobrý včelař. Když děláš něco s láskou, má taková práce vždycky smysl. Je to dílo tvoření. Je potřeba povzbuzovat lidi, aby dávali své srdce do toho, co dělají. V dnešní technické době to není tak samozřejmé.

Jeden náš kněz, který měl před tím, než se dal pravoslavně pokřtít, psychotronické schopnosti, mi vyprávěl, jak tenkrát navštívil jakési muzeum dávných zemědělských nástrojů. Vzal do rukou dřevěnou rukověť vystaveného starého pluhu či ruchadla, a pocítil zřetelně tu lásku, kterou měl kdysi ten oráč, který s tím nástrojem oral; hlubokou lásku k zemi, již obdělával, uspokojení z práce, kterou vykonával. Potraviny, vypěstované na takovém poli a s tak láskyplnou péčí, byly léčivé. Dnes zorá pole traktor. A je to.

Občas, když je příležitost, chodím k úlům v noci. Z úlů se line mnohohlasé bzučení, vrnění, nevyzpytatelné hučení. Když je bezvětří, můžeš cítit, jak z úlu vychází jemný proud teplého aromatického vzduchu. Skoro to vypadá, jako by v každé té dřevěné krabici byl schoulený nějaký zadumaný tvor, který tam přemýšlivě vrní a vydechuje teplou vlhkou vůni.

Dvě dnešní fotografie:
Nahoře: oule plné včel (není to sice vidět, ale snad mi věříte)
Dole: pohled zblízka přímo do česna úlu (nevčelařovi silně nedoporučuji, aby se o takové blízké setkání pokoušel na vlastní oči a kůži)


Zobrazit příspěvek č. 161 jednotlivě

Administrátor --- 15. 5. 2007
Neděle o slepém: velice provokativní téma - o slepé učenosti

Poslední paschální neděle: neděle o slepém

Kráčeje kolem Ježíš, uzřel člověka slepého od narození.
I otázali se učedlníci jeho, řkouce: Mistře, kdo zhřešil, tento-li, či rodičové jeho, že se slepý narodil?
Odpověděl Ježíš: Ani tento nezhřešil, ani rodičové jeho, ale aby zjeveny byly skutky Boží na něm.
Já musím dělati dílo toho, kterýž mne poslal, dokud den jest. Přichází noc, kdyžto žádný nebude moci dělati.
Dokud jsem na světě, Světlo jsem světa.
To pověděv, plivnul na zemi a učinil bláto ze sliny, i pomazal tím blátem oči slepého.
A řekl jemu: Jdi, umyj se v rybníku Siloe, což se vykládá: Poslaný. A on šel a umyl se, i přišel, a viděl.
Sousedé pak a ti, kteříž jej prve vídali slepého, řekli: Je to ten, který sedával a žebral? ...
...Tedy přivedli toho, kterýž dříve byl slepý, k farizeům.
Byla pak sobota, když Ježíš učinil bláto a otevřel oči jeho.
I tázali se ho ... farizeové, jak se to stalo, že prozřel. On pak řekl jim: Bláto položil mi na oči, a umyl jsem se, i vidím.
Tedy někteří z farizeů řekli: Tento člověk není z Boha, neboť nezachovává sobotu. Jiní pravili: Kterak může člověk hříšný takové divy činiti? I byla hádka mezi nimi.
Tedy řekli opět slepému: Co ty o něm pravíš, že otevřel oči tvé? A on řekl: Že prorok jest.
I nevěřili Židé o něm, by slepý byl a prozřel...
... a řekli jemu: Vzdej chválu Bohu. My víme, že člověk ten hříšník jest.
I odpověděl on a řekl: Jest-li hříšník, nevím, než to vím, že byv slepý, již nyní vidím.
I řekli jemu opět: Co učinil? Kterak otevřel oči tvé?
Odpověděl jim: Již jsem vám pověděl, a neslyšeli jste? Co opět chcete slyšeti? Zdaliž i vy chcete učedníci jeho býti?
I zlořečili jemu a řekli: Ty sám jsi učedníkem jeho, ale my jsme Mojžíšovi učedníci.
My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tamtom pak nevíme, odkud jest.
Odpověděl ten člověk a řekl jim: Toť jest jistě divná věc, že vy nevíte, odkud jest, a on otevřel oči mé.
Víme přece, že Bůh hříšníky neslyší, ale kdo by byl ctitel Boží a vůli jeho by činil, toho slyší.
Od věku není slýcháno, aby kdo otevřel oči slepého tak narozeného.
Kdyby tento nebyl od Boha, nemohl by nic takového učiniti.
Odpověděli a řekli jemu: Ty jsi se celý v hříších narodil, a ty náš učíš? I vyhnali jej ven.
Uslyšel pak Ježíš, že jej vyhnali ven. A když jej nalezl, řekl jemu: Věříš-li ty v Syna Božího?
Odpověděl on a řekl: I kdo to jest, Pane, abych věřil v něho?
I řekl jemu Ježíš: I viděl jsi ho, a kterýž mluví s tebou, onť jest.
A on řekl: Věřím, Pane, a klaněl se jemu.
I řekl jemu Ježíš: Na soud přišel jsem já na tento svět, aby ti, kteříž nevidí, viděli, a ti, jenž vidí, aby slepí byli.
(Jan 9,1-38)
(Celé nedělní čtení v kralickém překladu)

Evangelium této poslední paschální neděle nám ukazuje dva případy slepoty: slepotu člověka od narození nevidomého a slepotu vysoce vzdělaných a zbožných farizeů; slepotu tělesnou a slepotu duchovní.
Tělesná slepota je hrozná, nevidomý člověk je připraven o nejdůležitější z pěti smyslů; ještě horší je však slepota duchovní. Zatímco tělesná slepota brání nevidomému spatřit krásu tohoto pozemského světa, pak slepota duchovní znemožňuje člověku vidět Boha.
Zatímco slepotu tělesnou si člověk uvědomuje, tak slepotu duchovní si nepřizná.
Tělesná slepota pomine spolu s tímto krátce žijícím tělem. Duchovní slepota nepomine, ale člověk si ji odnáší na věčnost. Tělesnou slepotou jsme raněni nedobrovolně, a proto není stíhána žádnými duchovními následky; kdežto duchovní slepota - to je volba člověka, který se rozhodl zakrýt si oči, nevidět, odvrátit se... A za takové rozhodnutí (ostatně jako za každé své vědomé svobodné rozhodnutí) člověk nese odpovědnost a tudíž i následky.

Když Ježíš uzdravuje člověka, uzdravuje především jeho nitro. Zázrak tělesného uzdravení je viditelným průvodcem neviditelného zázraku uzdravení lidského nitra. Kde nejsou předpoklady k přijetí vnitřního léčení duše, nekoná Pán Ježíš ani viditelné zázraky (proto nepředváděl zázraky jako show pro nevěřící, a zároveň - proto je dnes méně zázraků než ve starých dobách).

Slepému od narození nejen navrátil zrak, ale uzdravil mu duši, takže slepec nejen uviděl tento svět, ale především rozpoznal, kdo je ten, který ho uzdravil, - čili uvěřil v Ježíše. Proto ho Pán uzdravil, aby slepý prozřel a uviděl Božího Syna. Kristus »osvítil jeho duchovní oči a on uviděl pravdu,« píše sv. Theofan Zatvornik a pokračuje: Bývalý slepý statečně vydává svědectví před učenými farizeji a »vyznává Ježíše jako proroka - čili Bohem poslaného. Nesporně pravdivý závěr. Leč knižní vzdělanost nechce vidět tuto pravdivost.« A tak ze sebe vzdělanci, učenci, profesoři a doktoři tehdejší doby učiní naprosté hlupáky (po kolikáté již?), a prostý věřící bez jakéhokoliv vzdělání je předčí nejen vírou ale i rozumem, když na jejich učenou tezi: „My víme, že ten člověk (co tě uzdravil) je hříšník,“ s převahou odvětí: „Vím to, že jsem byl slepý, a teď vidím.“ »Logika vzdělanců (stejně tenkrát jako dnes) však bývá úporná a ve své sebedůvěře se nestydí postavit se přímo proti zjevné skutečnosti. Prostá víra tak získává převahu nad všemi vzdělanci a chytráky tohoto světa: „Víme přece, že Bůh hříšníky neslyší... Kdyby on nebyl od Boha, nemohl by nic takového udělat.“ Zdálo by se, že nyní už nezbývá knižní učenosti, než aby se sklonila před sílou tohoto závěru. Jenže nikoliv - učenci ho vyhnali ven.« Když dojdou argumenty, používají vlivní tohoto světa sílu - vzdělanost nevzdělanost, věda nevěda (stejně tenkrát i dnes). Tyto úvahy uzavřel před stoletím sv. Theofan Zatvornik slovy: »Zkus dnes, dokázat pravdivost víry těm, kteří mají rozum rozložený úporností jejich bezvěrectví. Nevěřící všech dob - jsou lidi ze stejného těsta.«

Rozum neosvícený, bez duchovního zření, není schopen přijmout a uchopit ani ty nejjednodušší pravdy o Stvořiteli. Takový rozum je netoliko slepý ale v duchovních otázkách i neuvěřitelně hloupý. Vírou osvícený rozum pak získává převahu nad sebevzdělanějším rozumem, který je zatemněn nevírou.

A tak je tématem dnešní neděle: prostá moudrost víry versus učená slepota nevěry. Již apoštol Pavel se směje chytrákům tohoto světa a chválí skutečnou moudrost, kterou však tento svět považuje za bláznovství. Jestli to bylo i v minulosti téma provokativní, pak dnes to platí dvojnásob.

O starci Paisiovi z Athosu (+1994) se vypráví, že k němu jezdili profesoři teologie z Athén radit se o složitých otázkách, s nimiž si na univerzitě učenci nevěděli rady. Starec měl jen pár tříd základní školy, ale svým duchovním životem poznal Boha. Dovolil Kristu, aby uzdravil jeho duši, aby mohla prozřít, a viděl pak to, co profesorům zůstává skryto. Dnešní doba je bohatá na vzdělance, ale chudá na světce. Vzdělaných slepců máme přehršel - kam se jen podíváš; vidoucí svaté abys hledal jako jehlu v kupce sena.
Jak aktuální je dnešní evangelijní příběh i v obecné rovině! Žijeme v době triumfu lidské učenosti a zároveň i omračující duchovní slepoty.

Nelze se vyhnout jasné otázce: nejsou oni slepí učení farizeové předobrazem naší vědecko-technické civilizace, která je založena na učenosti, intelektu, omezeně se soustřeďuje jen na zkoumání materiální vrstvy stvoření?
Těžko se opravdu zbavit dojmu, že se naše civilizace žene po jakési cestě směřující „do horoucích pekel“, a vede ji pilná práce slepých vědců, kteří objevují a bádají a vynalézají, co jim stačí síly. Sami nevědí, k čemu jejich objevy nakonec budou sloužit, a i když to mohou uhádnout, práci stejně nezastaví. Bádání nezná meze, prakticky nikdo a nic je trvale neusměrňuje. A tak to vypadá, jako bychom všichni seděli na neřízené střele. Někam letíme a lze tušit, že to jednou někde musí narazit a vybuchnout. Mravenčí práce miliónů intelektuálů tu vytváří jakýsi nový svět, o němž si lze stěží činit nějaké iluze. Jako v mraveništi, kde se všichni horlivě a zároveň slepě snaží, vedeni pouhým instinktem, aniž by věděli, co či kdo je řídí.

Díky této slepotě okusila moderní doba největší hrůzy, jaké kdy lidstvo poznalo (Hirošimu, holocaust, hrůzy obou světových válek vedených moderními zbraněmi...); kvůli této naprosto neuvěřitelné slepotě stojí dnešní svět na prahu ekologické katastrofy, klimatických změn, hladu a žízně, stojí zde vyzbrojen nepředstavitelně ničivými zbraněmi a s entusiasmem se pouští do genetického inženýrství.
Proč se vlastně takhle „obouváme“ do naší drahé vědy a jejích pilných mravenečků? Sv. Kosma Aitolský, prorok, který už před řadou staletí přesně předpověděl technické vynálezy naší doby (automobily, letadla, ponorky, telefon a dal.), nazval tuto materialistickou vědu „zkaženou moudrostí“, kterou daruje lidem ďábel. Jednou z vlastností, která kráčí ruku v ruce s moderní vědou, je z toho důvodu pýcha („dáreček“, který ďábel nenápadně přibalí ke všem svým high-tech produktům), a tou je proniknuta naše moderní vyspělá doba (všiml si toho např. i Jan Werich - vzpomínáte na jeho úvahu nad pojmem středověk, který si současní lidé vymysleli, aby se mohli vyvyšovat nad své předky?) Nu, a pýcha a duchovní slepota to jsou prakticky synonyma.

Sem nás dovedly koleje, po nichž se před několika staletími rozjel vlak naší civilizace. A nedá mnoho práce představit si, kam tyto koleje dále míří...

Co můžeme udělat pro svět, který se řítí po těchto kolejích stále vpřed jako šílený a nechce vidět kam? Vést se vesele v tomto vlaku a nadšeně tleskat všem, kteří sedí na mašině a „šlapou na plyn“?, těšit se na další slibované technologické vymoženosti?
Vede nás slepá věda, ale motorem tohoto vlaku je hýčkaná lidská touha po pohodlí a opojení všemi těmi komplikovanými věcičkami a zařízeními, která nám „obohacují život“. Touhu po pohodlí moderní doba v přemíře uspokojuje svými nezbytnými zbytečnostmi, a zároveň vytváří ještě větší hlad po dalších příjemných marnostech všeho druhu. Tak světskost pohlcuje lidské duše.

Je jen jediná cesta pro křesťana jak zachraňovat svět. Ta vede skrze lidské nitro. Starec Paisij říká přibližně taková slova: „Naprav sám sebe, uzdrav svou duši, a napravíš a uzdravíš tím kousek světa.“ Je potřeba získat správného ducha k tomuto křesťanskému dílu, správnou duchovní orientaci. Zamilujme si prostý život. Opatřujme si jen nutné věci. Zbavme se obdivu k učené slepotě naší doby. Hlavně zavrhněme nekritické sympatie k moderním technologiím (ty technologie tu jsou, a tak ten, kdo chce či potřebuje, může je s uvážlivostí používat, to ještě nemusí být hřích; ale proč by je měl mít rád nebo je dokonce obdivovat?). Veliká duchovní osobnost pravoslavné církve, otec Serafím Rose, již někdy před 30 lety pravil: „Současné uchvácení lidí moderními technologiemi páchá na jejich duších stejné škody jako všechny dávné hereze.“ Proč? Nejspíše mj. proto, že skrze ně moderní osvícení lidé upisují svou duši klamu. Otec Serafím dále vysvětloval, že základem správného duchovního nasměrování je „nesvětskost“ křesťana. Nebýt z tohoto světa, jak to řekl o svých apoštolech Ježíš Kristus.

Nezesvětštělý křesťan, který byl Kristem uzdraven ze slepoty duše, je však dnes jevem už jen řídce se vyskytujícím. A přece - uzdravení člověka, aby viděl Boha a poznával ho, je hlavním důvodem existence Církve. Vše ostatní - sociální práce apod. - je důležité, leč druhotné. Kristus ustanovil Církev především proto, aby lidé měli kam přicházet a uzdravovat se pro věčný život.

Podivný způsob, jakým Kristus uzdravil slepého (slina, bláto, umývání), je úplně jiný postup, než jaký používal pro obvyklé léčení nemocných. Ostatně, hned na začátku Ježíš uvedl, že v tomto případě uzdravení jde o něco jiného než jindy. Je to jinotaj, kterým Ježíš předzvěstoval Církev. Nad tím slepým Pán symbolicky vykonává cosi podobeného stvoření člověka (slina z jeho úst smíšená s prachem země); a následné omytí vodou je pak předobrazem křtu. Říká se tím, že v Církvi se s člověkem děje něco zásadního, jakoby (v jistém slova smyslu) znovustvoření, znovunarození - počínaje křtem tento proces pokračuje celým křesťanským životem. Je to posvátný proces připomínající vývoj a utváření lidského plodu v lůně matky; při něm v nás totiž vzniká, vyvíjí se a rodí se nový člověk (jak píše Nikolaos Kabasilas), který bude žít v nebeském království.
To vše ale může být zmařeno či poškozeno, když člověka od tohoto posvátného duchovního procesu odtrhne světský život, zesvětštění, které je důsledkem vědeckého ducha namyšlené učenosti, panujícího nad naší dobou.

P.S.
Snad je to zřejmé, ale pro jistotu ještě doplním. Nejde tu o nějaký útok na vzdělanost či na lidské poznání samotné, ale o pýchu, která může být (a tak často bývá) s učeností spojena.
Nejedná se zde o útok proti vědě, ale o kritiku slepého bádání, které kvůli duchovně zatemnělému rozumu nezná hranice, nic pro ně není nedotknutelné, a nechápe souvislosti. Žádná z těch unikátních hrůz 20. století by se nemohla uskutečnit bez pracovité píle vědců, vynálezců a konstruktérů. Strašlivá totalita budoucnosti, kterou mnozí spatřují přicházet, bude stát na sofistikovaných technologiích.


Ilustrace - neklamní mudrcové této doby:
nahoře: athonský starec Simeon
dole: otec Serafím Rose

Bohoslužebný hymnus:

S osleplýma očima duše k tobě přicházím, Kriste,
jako ten od narození slepý, vzývám tě kajícně:
Ty jsi přejasné světlo
těch, kdo jsou ve tmě.
(Kondak)


Zobrazit příspěvek č. 160 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 10. 5. 2007
Zamyšlení - o emocích v modlitbě

Střízlivost v modlitbě a duchovním životě

Správný duchovní život bychom mohli přirovnat k uzounké stezce, která vede po horském hřebeni - na obou stranách se otevírají dvě hluboké propasti, hrozící pohřbít pokus věřícího o duchovní život.

Na jedné straně je nebezpečí suchého rozumu, který si činí nárok vše posoudit, aniž by v mysli bylo otevřeno duchovní zření, které dává lidskému myšlení schopnost nahlédnout i to, co není z tohoto materiálního světa.

Na straně druhé zeje propast sentimentu, emocí, rozjitřené fantazie. Pokud tyto city zapojíme do duchovního života nebo na nich dokonce stavíme svůj duchovní život, není taková duchovnost realistická, vlastně ani reálná, je pak buď výplodem naší fantazie nebo (v horším případě) je klamem, který před námi rozvíjejí démoni, tito zkušení scénáristi a režiséři.

Již se zde o „duchovní sentimentalitě“ píše v předchozím příspěvku (č. 154). Aby nedošlo k nedorozumění, raději podtrhnu, že řeč se tu nevede o emocích a citovém životě všeobecně, nýbrž o specifickém případu - spojování citovosti s modlitbou, kdy emoce jsou kladeny do základů duchovního života.
Co vlastně všechno patří do této kategorie, kterou trochu zjednodušeně nazývám „sentimentální zbožnost“? Především exaltované emoce - rozněcování vášnivých citů, a to i když jsou zdánlivě nasměrovány k Bohu, k Ježíši Kristu nebo k Panně Marii. Pěstování a stupňování touhy či stesku nebo rozněžnění - některé křesťanské meditace (katolické) jsou takto zaměřeny. Transpozicí těchto vášní z tělesné do duchovní sféry se mohou neuvěřitelným způsobem rozvinout, a oddá-li se tomu někdo cele (např. v mnišském prostředí) nabudou tyto vášně, které jsou ve svém kořeni vždy nečisté, takové síly, že se věřící dostane do úplného zajetí či pohlcení jimi. Nesmírným klamem je, pokládá-li se něco takového za pravý duchovní život.

Dále sem (do kategorie „sentimentu“) zařazujeme i obrazotvornost a fantazii zapojovanou do modlitby. Připomeňme některé (západní) návody k meditacím, při nichž si má věřící představovat(!), že vidí Krista ukřižovaného a sebe třeba jako jednu z postav pod křížem. Nebo představa objímání Kristových nohou, líbání jeho ran apod. Dalšími meditacemi je předepisováno představovat si, že cítím bolest ukřižovaného Krista, představovat si jeho lásku, prožívat jeho pocity atd. Podobné meditace se zapojením obrazotvorné části mysli mají i buddhisté a další nekřesťanská náboženství; říká se tomu většinou vizualizace. A tato cesta vede přímo do náruče běsů.

Pozoruhodné je, že věřící, který si zvykne na tento způsob duchovního života, začne brzy cítit „duchovní pomoc“, jež mu vychází vstříc, a meditace tohoto druhu mu skýtají více a více uspokojení, radosti a zážitků. Většinou si neuvědomí jejich tělesnou a psychickou povahu, ani si nevšimne, že místo vnitřního míru se jeho nitro rozpaluje zjemnělou smyslnou vášní. Po nějaké době mu začínají tyto vnitřní zážitky přinášet takovou rozkoš, která je nakonec nesrovnatelná s čímkoliv tělesným, a nedokáže už bez ní žít - upadá do zajetí. (Ještě další kapitolou na této cestě jsou pak tělesné projevy: stigmatizace či jiná tělesná hnutí a tělesné projevy vnitřní „duchovní“ rozkoše, o nichž svědčí katoličtí svatí.)

Pravoslavní starci, učitelé modlitby, naléhavě varují, před aktivováním obrazotvorné části mysli při modlitbě, a svým žákům výslovně přikazují: nic si nepředstavovat, nevěnovat žádnou pozornost jakémukoliv zážitku. Říkají kromě jiného, že i světlo, které člověk může v určité době po začátku vnitřního modlitebního úsilí uvidět v mysli, je tělesné povahy a nesmí se na něj brát jakýkoliv zřetel (se zřením tzv. „nestvořeného světla“ to nemá nic společného). Stejně tak je potřeba odmítat jakékoliv pocity při modlitbě, svaté myšlenky, které v době modlitby přicházejí, a stejně tak i nápady hodnotit své vjemy a pocity, - vše je klam: i pocity i jejich vyhodnocení.

Hlubokým pádem je, žádá-li si kdo duchovní zážitky. Vstupujeme-li do duchovního života s žádostivosti zážitků, jistě je dostaneme. Běsové na to čekají a úslužně nabídnou, po čem člověk touží. Ukážou peklo či ráj, co jen je libo. Takových „ochotných číšníků“ kolem nás neustále krouží celá mračna a všichni jsou dnem i nocí připraveni se svým: „Račte si přát?“
Tomuto jevu někdy říkáme „duchovní materialismus“. Myslím tím dnes běžný jev, kdy lidé projevují zájem o duchovní život, ale zapomenou na jeho prahu odložit své materialistické způsoby. Vstupují do duchovní sféry se svým konzumním smýšlením. Uchopují duchovní život čistě materialistickým způsobem.
Je naprostou nutností uklidnit při modlitbě své nitro, ztišit myšlenky, upokojit city, potlačit smyslové vjemy. Naladit nitro na nevzrušenost a cokoliv rozčeří hladinu mysli, máme považovat za projev démonů. Otcové učí, že i kdyby jakýkoliv anděl nebo samotný Kristus se nám zjevil při modlitbě, nemáme tomu věnovat pozornost. Pokora nás učí, že se máme považovat za nehodné jakéhokoliv pravého Božího zjevení.

Podle pravoslavné duchovní zkušenosti jediná skutečná cesta k Bohu vede skrze pokání. Skutečné pokání není nějaký chvilkový cit nebo stav, je to stálý způsob smýšlení o sobě. Teprve když člověk vnitřně pozná a prožije, že je nic, a vytrvá v tomto stavu mysli, začíná pravý duchovní život.
Samotná askeze bez pokání je k ničemu. Ba, co horší - je škodlivá; a čím přísnější, tím škodlivější.

Prof. A. Osipov říká: Plnění přikázání začíná pokorou. Všichni se nalézáme v nemocnici, praví křesťanství. Pozemský život, to je doba, která je nám dána, abychom poznali sami sebe a abychom se mohli léčit. Člověk začíná postupně vidět, že je skutečně chudý, nahý a žebrák. Spatření vlastní ničemnosti postupně pokořuje naši pýchu. To je proces, který jediný může zbavit člověka klamu - tj. obelstění, oklamání, ve kterém se nacházíme, domníváme-li se, že jsme spravedliví, že jsme dobří. Nikoliv náhodou říká sv. Simeon Nový Theolog, že celý lidský svět se nachází v hlubokém klamu. Pro člověka, který koná nesprávnou askezi, stává se askeze velice nebezpečnou - vzniká namyšlenost; je to hloupost, protože samotnou askezí se nikdo lepším nestane. Čistota duše je potřeba.

Ďábel se zjevil sv. Antoniovi a řekl mu: „Antonii, ty málo spíš, ale já vůbec nespím; ty málo jíš?, já však vůbec nejím; tím jsi mne nepřemohl, nýbrž pokorou.“ (Proč mu to vlastně ďábel říkal? Ať už ďábel hovoří pravdu či lež, jeho jediným cílem je vždy zahubit člověka. V případě sv. Antonína ho pokoušel uznáním své porážky - zkoušel, jestli se nebude pyšnit svou pokorou. Proto je nazýván „lstivým“...)
Veškerá askeze má vést k tomu, abych poznal, že jsem tak nemocným, že kvůli tomu přišel Kristus. A jestli On jako největší lékař přišel mne uzdravit, znamená to, že já jsem tím nejtěžším pacientem. Tohle je cesta, na které se člověk může stát křesťanem. A kým jsem byl doposavad, když ne křesťanem? Byl jsem věřícím. I běsové věří, a třesou se, ale zůstávají běsy. Křesťanem se stává pouze ten, kdo vidí, že potřebuje Krista. Kdo je Kristus? Spasitel. Kdo potřebuje Spasitele? Umírající. To je ten moment, kdy se člověku otevírá nesmírný prostor duchovního života.


Zobrazit příspěvek č. 159 jednotlivě

Administrátor --- 10. 5. 2007
Znamení doby: zohavují lidské ostatky a s úspěchem je vystavují

Výstava aranžovaných a vědecky znetvořených mrtvých lidských těl v pražské Lucerně

Kulturně-vědecká exhibice mrtvol dává okusit ducha posledních časů.

Jak vypadá rozřezaný člověk stažený z kůže?
Už od 5. května odpoví na tuhle otázku kontroverzní výstava
Bodies... The Exhibition v pražské Lucerně.
Díky speciální metodě uchovávání těl mrtvých lidí
budou návštěvníci moci vhlédnout do útrob člověka.
(Z českých novin)

Žijeme v době zlomu. Jedna za druhou, jsou prolamovány zásadní mravní a morální bariéry, které byly doposavad lidem vlastní.
Nyní jen došlo i na lidské ostatky. Nic více, nic méně. Jakoby někomu záleželo na tom, aby byly v lidské morálce a mravnosti prolomeny vskutku všechny bariéry. Aby neexistovala žádná tabu. Aby bylo vše dovoleno. Jako by někdo chtěl lidi změnit ve zvířata. To je totiž to, oč v tomto „osvobození člověka“ jde.

Při pohledu na lidská těla svlečená z kůže by se skoro chtělo říci: No, vlastně proč ne? Při masovém rozšíření necudnosti lidem přestane stačit pohled na lidské tělo bez šatů, chtějí vidět další stupeň nahoty: bez kůže. Stačí tomu dát „vědecký nátěr“ a hned je to společensky přijatelné.

Společnost je už připravena zřejmě na cokoliv (když se jí to správně podá). Máme-li vzít za reprezentativní internetový průzkum veřejného mínění prováděný na některých webových novinách: výstava mrtvých těl je pro 76% respondentů podnětná pro poznání lidského těla, naproti tomu neetickou degradaci lidské důstojnosti v ní spatřuje pouhých 23% (čili přes dvě třetiny účastníků hlasování ji přijímají kladně). Uvědomují si ty dvě třetiny, co to bude za svět, ve kterém bude člověk považován za pouhého živočicha a bude se s ním podle toho zacházet?

Za takové situace klesá naděje, že by se naše společnost mohla ubránit morálnímu propadání až na samotné živočišné dno lidství. Ani do očí bijící pokleslost a morbidnost se už nenazve pravým jménem, ale nanejvýše se i opravdová nechutnost označí gumově mnohoznačným pojmem „kontroverzní“. Jinak se však o výstavě preparovaných lidských těl, která k nám z Ameriky dorazila, používají slova jako: fenomenální, fascinující, kouzelné, podivuhodné, nádherné...

Jistě nás napadne: kdyby byla cílem celého toho podniku s „upravenými“ ostatky osvěta, kdyby opravdu chtěli ukázat, jak vypadá lidské tělo, jistě by bylo možno zhotovit dokonalé napodobeniny, modely, makety. To všechno by jistě mohlo uděláno tak dobře, že by to vypadalo jako skutečné lidské tělo (když už je tu ten požadavek naturalismu) a lidé by se mohli poučovat, jak „to v nás funguje“. Jenže... Jenže, kdyby to nebyly pravé lidské ostatky, pak by to nemělo tu správnou dráždivě perverzní přitažlivost, tu morbidní pachuť překračování hranic, které jsou položeny v lidské duši. Jak se ukazuje, tak právě tato morbidnost, skandálnost je to, co lidi na výstavu přitahuje a proč byly tyto exponáty vůbec pořízeny. Výstavu už v různých státech vidělo 16 milionů lidí a velký zájem se očekává i u nás (Praha má tu pochybnou čest, že je prvním městem z bývalého východního bloku Evropy, kam výstava zavítala); a protože peníze jsou v podobných podnicích vždy až na prvním místě, není od věci konstatovat, že při ceně vstupenky (cca 350 Kč na půl hodiny) je to vše i skvělý byznys.

Dvě spolu tančící mrtvoly - jedna „postava“ je kostra a při krouživém tanci se drží za ruce s druhou „postavou“, která je sestavena z obnažených svalů. Průvodce výstavy zaníceně informuje, že je to vlastně jeden člověk; vypreparovali z něho kosti a sestrojili z nich prvního tanečníka, který se drží za ruce s postavou ze svalů bez kostí; „takže ten člověk v podstatě tančí sám se sebou,“ dodává nadšeně průvodce. Asi nás napadne: Co tohle má společného s názorným výkladem funkce lidského těla? Jestli tento tančící „pár“ něco názorně vysvětluje, tak jen to, že osvěta je tady pouhou záminkou pro zvrhlost.

-------------------

Odepření pohřbu - to je nelidský jev, který bývá spojen s nejhoršími tragickými pády lidské civilizace.

Pokud platí, že všechno zlé je pro něco dobré, pak na této hrůzné výstavě můžeme jako pozitivní spatřovat to, že pro ty, kteří mají ještě oči k vidění, se stala skutečně nepřehlédnutelnou a burcující příležitostí uvědomit si, v jaké době žijeme a kam rychle směřujeme.

Neúcta naší „vyspělé civilizace“ ke stvoření: k přírodě, k mrtvým lidem, a k živým lidem. To je neúprosná spojitost.

Říká se, že antikristovou kulturou posledních dob lidstva bude zrůdný nevkus, nechutnost. Masová kultura této doby bude dobíjet poslední zbytky lidské vznešenosti. Lidská duše, která překročila všechny mravní hranice, která nemá žádná tabu, která popřela všechny morální bariéry, se začne rozkládat. A vnitřně rozložený člověk je snadno ovladatelný. Protože jediné, co si žádá (a na čem je chorobně závislý), je další a další dávka nemravnosti, pokleslosti či zvrhlosti.

Západ dal světu osvícenství a humanismus, humanismus dal světu „bezbožnost s lidskou tváří“, a bezbožnost přivede do světa peklo.

---------

Smrti se lze vysmívat buď z perspektivy vzkříšení nebo z pozice cynismu. V případě výstavy „Bodies“ asi první varianta nepřipadá v úvahu. Cynický člověk je vlastně uvnitř mrtvý - mrtvý se vysmívá smrti. To je jakési nové vyznění slov Ježíše Krista: nech mrtvé ať pohřbívají své mrtvé (v tomto výroku nejde o pohřeb, ale sounáležitost - mrtví patří k mrtvým). Mrtvé lidi přitahují mrtvoly.
Lidé procházející se na výstavě mezi aranžovanými mrtvolami, které si zvědavě prohlížejí a obdivují, - zvláštní přízračný obraz, jako z pekla...

Zajímavou shodou je volba místa. Na tom místě, kde bylo před poslední velkou českou povodní za účasti prezidenta instalováno posměšné zobrazení sv. Václava, dnes je výstava zhanobených lidských těl. Jako by to o něčem svědčilo. Za rouháním Bohu následuje výsměch člověku. Ano, lidská vznešenost je neodlučně spojena s Boží svatostí; důstojnost člověka je přímo závislá na úctě lidí k Božímu majestátu.

Pozoruhodné je i načasování pražského otevření výstavy - právě v tyto dny výročí konce druhé světové války, nejhroznějšího tance smrti, jaký svět zažil.

Otevření této výstavy sám pro sebe považuji za součást triumfálního otevřeného nástupu toho ducha, který se dere do světa, aby definitivně udělal ze života na zemi peklo. Je duch nelidskosti, která se už nespokojuje s vnější devastací či likvidací člověka, ale chce zahubit lidskou duši.

--------------

P.S.
Občanem podaný podnět pro podezření, že instalace výstavy „Bodies“ porušuje náš zákon o pohřebnictví, policie smetla ze stolu s tím, že se prý nejedná o mrtvoly ale o exponáty...


Zobrazit příspěvek č. 158 jednotlivě

Administrátor --- 7. 5. 2007
Neděle o setkání Ježíše se Samaritánkou

Neděle o Samaritánce

Čtení z Evangelia na tuto neděli:

I přišel (Ježíš) k městu Samařskému, kteréž slove Sichar...
Byla pak tu studnice Jákobova. Protož ustav na cestě Ježíš, posadil se tak na studnici. A bylo již okolo šesté hodiny.
I přišla žena z Samaří čerpat vody. Kteréžto řekl Ježíš: Dej mi píti.
(Nebo učedlníci jeho byli odešli do města, aby nakoupili pokrmů.)
I řekla jemu žena ta Samaritánka: Kterakž ty, jsa Žid, žádáš ode mne nápoje od ženy Samaritánky? (Neboť neobcují Židé s Samaritány.)
Odpověděl Ježíš a řekl jí: Kdybys znala ten dar Boží, a věděla, kdo jest, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé.
...
Dí jí Ježíš: Ženo, věř mi, žeť jde hodina, kdyžto ani na této hoře, ani v Jeruzalémě nebudete se modliti Otci.
Vy se modlíte, a nevíte, k čemu; my se pak modlíme, k čemuž víme, nebo spasení z Židů jest.
Ale přichází hodina, a nyníť jest, kdyžto praví modlitebníci modliti se budou Otci v duchu a v pravdě. Neboť takových Otec hledá, aby se modlili k němu.
Bůh duch jest, a ti, kteříž se jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modliti.
Dí jemu žena: Vím, že Mesiáš přijde, jenž slove Kristus. Ten, když přijde, oznámí nám všecko.
Dí jí Ježíš: Já to jsem, kterýž mluvím s tebou.
...
Mezi tím pak prosili ho učedlníci, řkouce: Mistře, pojez.
A on řekl jim: Jáť mám pokrm k jídlu, o kterém nevíte.
Učedlníci pak mluvili vespolek: Zdali jemu kdo přinesl něco k jídlu?
Dí jim Ježíš: Můjť pokrm jest, abych činil vůli toho, jenž mne poslal, a dokonal dílo jeho.
Však vy pravíte, že ještě čtyři měsíce jsou, a žně přijdou. Aj, pravím vám: Pozdvihněte očí vašich, a hleďte na krajiny, že se již bělejí ke žni.
Kdož pak žne, odplatu béře, a shromažďuje užitek k životu věčnému, aby i ten, kdož rozsívá, spolu se radoval, i kdo žne.
Nebo i v tom pravé jest slovo, žeť jiný jest, jenž rozsívá, a jiný, kterýž žne.
Jáť jsem vás poslal žíti, o čemž jste vy nepracovali. Jiníť pracovali, a vy jste v jejich práce vešli.
Z města pak toho mnozí z Samaritánů uvěřili v něho, pro řeč ženy, svědčící: Že mi pověděl všecko, což jsem činila.
...
(Celé nedělní čtení v kralickém překladu)

V ženě Samaritánce potkal Pán Ježíš člověka zralého pro Boží Království. Každý výrok této ženy, jak jej zaznamenal apoštol Jan (svědek tohoto rozhovoru), svědčil o její připravenosti a zralosti přijmout Krista.

Na místě ukázala, že očekává příchod Mesiáše a je hotova jej přijmout. A hned se také stává první zvěstovatelkou Pána Ježíše mezi Samaritány - chcete-li to tak říci - prvním apoštolem Samařských.

Je jako obilí dozrálé ke žni a ke shromáždění v Boží sýpce. A s ní řada dalších Samařanů, jak svědčí dnešní evangelium na konci, a po něm i Skutky apoštolské (8. kap.). Proto Pán Ježíš hovoří v závěru čtení o duchovní žni. Pro apoštoly muselo být překvapivé, že by právě mezi opovrhovanými Samaritány mohlo být něco, co by stálo za řeč. Kristus však už viděl svým duchovním zrakem, na kolika nečekaných místech světa čeká hojná duchovní úroda, že bude sklizena a shromážděna do Nebeského Království.

V Samaritánce našel Pán duši, která - ačkoliv ještě setrvávala v temnotě nepravé víry i nespravedlivého života (žila s mužem, který nebyl jejím manželem) - sotva se jí dotkl paprsek Kristova světla, tma v ní se okamžitě rozptýlila. Do této doby byla tato žena odcizena Bohu, v jediném okamžiku se Mu stala bližší než mnozí z těch, kteří ze zdáli být Božím lidem.

Učedníci přinesli Pánu Ježíši jídlo, aby se posílil, on však už nemyslel na tělesný pokrm; nasytil se rozhovorem se Samaritánkou, protože pravým pokrmem pro Jeho moudrost a dobrotu, to jsou otázky duše žíznící po pravdě. Žíznící po vodě živé.

Otázkou je, jak je to s naší zralostí a připraveností být sklizeni pro Nebeské Království. Ať si každý sám odpoví. A zdalipak jsme i my, kteří se nazýváme křesťany, pokrmem pro Dobrého Boha? Snad o nás Pán neříká: „Že jste vlažní, vyplivuji vás z úst“ (Zjevení 3,16).

Žena svým dalším životem ukázala, že se Ježíš nemýlil. Opravdu byla zralá pro Boží Království. Zanechala nezákonného života. Po Vzkříšení Kristově se stala křesťankou, přijala jméno Fótinie (Světlana) a nakonec svědčila o Kristu před samým císařem. Zemřela spolu s dalšími křesťankami mučednickou smrtí.

Dialog Samaritánky s Kristem je celý pozoruhodný. Pro tuto chvíli však k podrobnějšímu zamyšlení vybereme část, ve které spolu řeší, kde je to správné místo na modlitbu a službu Bohu. Starozákonní náboženství a podobně i některá další nekřesťanská náboženství (kupř. islám) kladou zásadní důraz na nějaké místo na Zemi, které je osou toho kterého náboženství. S tímto místem pak je pevně svázána představa o pravosti takového náboženství a zároveň je pro něj ohniskem bohoslužby, kněžstva apod. Takovéto náboženské koncepty bývají vždy důsledkem nepřítomnosti Svatého Ducha, resp. absence živé zkušenosti s blahodatí Svatého Ducha. Protože je pravá duchovní bohoslužba těmto lidem nepřístupná, uchylují se ke konceptu formálního pojetí náboženské příslušnosti, materializované duchovnosti (pozemské náboženské centrum) a zakletí náboženského života do souboru předpisů, jehož formální vyplnění je považováno za dostatečné pro uskutečnění daného druhu náboženské víry.

Mimochodem, tady leží jeden ze zásadních praktických rozdílů mezi islámem a křesťanstvím. Islám předkládá svým věřícím jasný (a celkem krátký) soupis konkrétních požadavků, a jsou to všechno vcelku dobře realizovatelné praktické věci a úkony, - a kdo si tento seznam poctivě plní, má jistotu, že je dobrým muslimem. To je pro řadu lidí (zvláště v dnešní době) velice lákavé. Naproti tomu v křesťanství, i kdyby ses „přetrhl“ a snažil ses ze všech sil vyplnit vše, co se křesťanu ukládá, stejně ti poté evangelium řekne: „Služebník neužitečný jsi.“ A navíc - většina křesťanských přikázání je vlastně neuskutečnitelná, tedy není téměř možné je dokonale splnit. Ta hlavní křesťanská přikázání a úkoly jsou totiž duchovní povahy a k jejich naplnění se lze jen přibližovat.
Věřící, který nemá trvající zkušenost s blahodatí Svatého Ducha, si neumí představit možnost, že by náboženství mohlo udržet jednotu víry i náboženské praxe i bez nějakého jednoho pozemského posvátného ústředí.

Ježíš tento „starozákonní“ náboženský koncept zřetelně uzavírá do minulosti; měl své oprávnění v době, před sestoupením Svatého Ducha, vody života. Vyhlašuje příchod nové duchovní éry: ani Jerusalem ani samařská hora Gerazim; už žádné nejposvátnější místo, žádné centrum. Nýbrž všude a kdekoliv, v duchu a v pravdě. Čili nikoliv jednou za rok, nebo na novoluní, nebo jednou do týdne, ale vždy (resp. stále) je potřeba Bohu sloužit neviditelnou duchovní bohoslužbou, která je čistá a bez jakéhokoliv klamu.

Námitka už leží na stole: proč tedy chodíme v neděli do chrámu? Odpověď je však prostá. Jednak nemáme nějaký jeden centrální chrám křesťanského náboženství, Chrám s velkým "CH", ale stavíme naše chrámy kdekoliv a libovolném množství, a bohoslužba je v každém z nich stejně svatá, takže nejsme vázáni na jedno pevně určené místo. A potom, duchovní život se nikdy nesmí omezit na pouhou návštěvu chrámu. Ke každému křesťanu se obrací výzva ap. Pavla v Bibli: „Modlete se neustále.“ Chrámová bohoslužba nás posiluje, léčí svatými Tajinami, povzbuzuje i vyučuje. Dává nám okusit realizovanou Církev - na daném místě a v daném čase je plnost Církve, s veškerými jejími dary, přítomna v bohoslužebném shromáždění, zvláště při konání Eucharistie, a nezáleží na tom, ve kterém chrámu se věřící shromáždí. Naše neviditelná bohoslužba, vnitřní duchovní zápas za dokonalost, však má trvat neustále. Cílem celého křesťanského života je sjednocení člověka s Bohem. A toto posvátné dílo není možno omezit jen na nedělní návštěvu chrámu.

Kristova slova o pravých modlitebnících, kteří se modlí k Otci v duchu a v pravdě, vylučují jakýkoliv koncept formální náboženské příslušnosti. Zatímco např. u židů stačí, aby ses narodil židovské matce, a tím je příslušnost k židovství dána, křesťanství naprosto odmítá, že by křesťanu stačila pouhá formální příslušnost k Církvi.

A co naše posvátná místa? Pravoslavní putují do chrámu Božího hrobu v Jerusalemě. Jiným duchovním „centrem“ pravoslaví je Svatá Hora Athos, nebo monastýr sv. Kateřiny na hoře Sinaj, pak to byla kdysi Konstantinopol (druhý Řím), či Moskva (tzv. třetí Řím) nebo Divějevo v Rusku... Jsou to všechno místa významná pro pravoslavné křesťanství, drahá křesťanskému srdci, jenže z těchto míst není Církev řízena či spravována, křesťanství zůstává s nimi anebo bez nich stále stejné, nic mu tato místa nepřidávají na jeho duchovní plnosti a jejich případná nedostupnost nebo neexistence nic z křesťanské plnosti neubírá.

Kristus svými slovy o pravých modlitebnících předznamenal katolicitu Církve. Pravou všeobecnost a sborovost. Katolicitu, která nemůže být ani římská ani cařihradská ani moskevská ani jinak omezená. Samotný pojem „katolicita“ (v původním významu toho slova) totiž vylučuje její vázání na jakékoliv pozemské ústředí, na nějaký úřad, či osobu.

Jak běžně říkají pravoslavní teologové, onen starozákonní koncept náboženství vázaného na jedno pozemské centrum je vlastní nejen starým židům či muslimům, ale bohužel zpětně široce pronikl i do západního křesťanství, zvláště v podobě učení o významu Říma, resp. papežství. Vyskytuje se to i v některých protestantských církvích a sektách.


Z bohoslužebné poezie:

Samaritánka, jež přišla ke studni, uzřela vírou, že jsi Pramen vody moudrosti;
hojně se jí napila a získala na věky nebeské království, povždy oslavovaná.

V polovině svátku napoj vodami zbožnosti mou žíznící duši,
vždyť jsi, Spasiteli, ke všem volal:
„Žízní-li kdo, ať ke mně jde a pije!“
Prameni života našeho, Kriste Bože, sláva tobě.

Když nadcházela polovina starozákonního svátku,
řekl jsi přítomným, Stvořiteli a Vládce všech, Kriste Bože:
„Pojďte a čerpejte vodu nesmrtelnosti!“

Použité ilustrace:
Nahoře: Jákobova studna je dnes v pravoslavném chrámu stojícím na tom místě.
Uprostřed: strážce studny, otec Filumenos, jehož na obrázku vidíte, byl před několika lety brutálně zabit sekyrou fanatickým židem. Dnes je považován za svatého mučedníka.
Dole: ikona sv. mučednice Fótinie (Světlany) Kartagenské (ikonu napsala Jana Baudišová)


Zobrazit příspěvek č. 157 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 3. 5. 2007
Meditace - co nám dnes schází

Tesknění po vůni starých pomalých dob

Jednou z charakteristických črt naší doby je vytrácení smyslu pro posvátno a pomalost. V reálném duchovním (resp. církevním) životě se prosazuje všestranná střídmost, oproštěnost od minulosti, civilnost, věcnost, soudobost...

Jen na ilustraci:
Někde jsem v jakési modlitebně viděl vchodu pozoruhodné technické „modlitební“ zařízení, které - nutno uznat - skutečně soudobým způsobem nahrazuje asi už zoufale nemoderní proces: zakoupit u vchodu do chrámu svíčku, s modlitbou ji zapálit a postavit na posvátném místě v chrámu. Ono zmiňované duchovně-technické zařízení se projevovalo lesklým kovovým panelem na zdi; panel obsahoval čtvercové pole asi stovky žároviček (matematicky řečeno, byla tam matice 10 x 10) a pod nimi štěrbinovitý otvor na vhození mince (jako je např. u automatů na kafe). Věřící vhodil minci, jedna ze žároviček se rozsvítila a někde uvnitř to odměřovalo čas, po který měla žárovička svítit. Nevím, jestli to bylo tak „vymakané“, že žárovka svítila podle hodnoty vhozené mince kratší či delší dobu, nebo jestli příslušný „modlitební automat“ uměl i vracet drobné (např. vhodí-li věřící dvacku, ale chce posvítit jen za pětikačku...) Nezkoušel jsem to. Na takovouhle modlitbu nevěřím. Podle toho, jak málo žároviček (asi dvě či tři) zrovna svítilo, lze soudit, že na to moc nevěří ani samotní návštěvníci té modlitebny. Jenže je potřeba držet krok s dobou...

Víte, že svíčky z včelího vosku nádherně voní? Když si ji člověk koupí, cítí, že má v ruce něco opravdu hodnotného, vzácného, vybraně ušlechtilého. Pravý vosk je od včel, které jej vytvořily z toho, co sesbíraly na květech stromů a bylin. Uvnitř úlu včely z panenského vosku staví neuvěřitelně krásné, sněhobílé až zlatě průsvitné plásty vytvářené z přesných šestibokých buněk... Tato znamenitá látka je dále zušlechtěna ruční lidskou prací včelaře a svíčkaře. Jak krásné je takovou svíci v chrámu s modlitbou zapálit před ikonou a obětovat tak tuto přírodně drahocennou věc Bohu za toho, na koho v modlitbě pamatuji. Ty spousty svíček, které při bohoslužbách věřící zapalují a stavějí v chrámu, vypovídají o tom, že to lidé srdcem vnímají, cítí, a nepotřebují k tomu žádnou učenou theologii.

Olivový olej hořící v lampádách vydává jemnou vůni, ikony voní, kadidlo... Upečený liturgický chléb vydechuje sytou vůni ohně a obilí. Všechny bohoslužebné úkony a gesta jsou tak zvláštně ušlechtilá a ve své pomalosti plynule váhají na hranici věčnosti a naší časnosti.

Odpovídá lidské důstojnosti a Boží vznešenosti používat k bohoslužbě krásné věci ze vzácného dřeva a ušlechtilých darů přírody, a nikoliv ze syntetických umělých hmot, které Stvořitel neuznal při aktu stvoření za vhodné učinit. Náleží se sloužit Bohu pomalou modlitbou a nebát se, že „to bude moc dlouhé“.

Vytrácí se nám však pomalu smysl pro procítění té voňavé starobylosti, jež dává člověku přímo hmatatelně prožít návaznost na ta všechna pokolení našich předchůdců ve víře, na minulá staletí a tisíciletí... Na duchovní linii našich předků - od Ábele, přes Árona a Samuele, ke Kristovým apoštolům, a pokolením svatých. Na Bohem stvořenou přírodu, která zde trvá a trpí spolu s hříšným lidstvem už taková bolestná tisíciletí.

Západní civilizace hlučné prosperity, ekonomického růstu a produkce zbytečností a smogu všeho druhu, se bohužel postavila v čelo pochodu smrti: směrem od krásy, ušlechtilosti, pomalosti a tradice; hurá k chrlení jalového haraburdí, ke smradlavým náhražkám čehokoliv, ku kvapnosti a nezakotvenosti (jsme jako prach, s nímž si pohrává vítr a honí jej po zemi; jako bychom slyšeli verš z 1. žalmu o bezbožnících: „budou jako popel, který smete vítr s tváře země“).

Takovým lidem už ani nevadí, že náhražková svíčka z parafínu smrdí. Když hoří, uvolňuje do ovzduší látky podobné těm, co jsou ve výfukových plynech spalovacích motorů... Inu, ropa.

„Západní hodnoty“ kvapnosti a mělkosti se odrazily i v západním náboženství, které se stalo jaksi vykořeněným a bludně se tápajícím mezi stínovými klamy tohoto světa.

Protestanti neměli zřejmě nikdy moc smyslu pro napojení na tradici (a tím ani citlivost pro to, co potřebuje lidské srdce, aby se zahřálo krásou). Chlad a prázdnotu klasických evangelických kostelů dovedly moderní protestantské církve k logickému závěru této cesty: místo chrámu - shromažďovací místnost podobající se tu více tu méně přednáškové síni (občas najdeš někde v čele takového prostoru kříž z neonových trubic).
Z katolické církve to rychle vyprchává po 2. vatikánském koncilu, kdy bič „agiornamenta“ a kytarových mší vypráskal z barokních kostelů zbytky ducha tradičnosti (konec konců pohleďme na nově stavěné katolické kostely - to jsou často tak přízračné stavby, zoufale chladné a sterilizované od jakékoliv infekce dějinami).

Kde dnes ještě najít trochu toho starobylého tepla, kterým se lze zahřát? Kam lze ještě i dnes jít a stanout tam pod hřejivými paprsky toho slunce ze starého světa? To moderní „rychlé teplo“ totiž nějak nehřeje...

A dnes už proniká tento vliv pomalu i do pravoslavné církve - byť se neprojevuje kytarami; ale když vidíme některé moderní pravoslavné chrámy např. v Americe... A ten duch podivné sterilnosti a chladu se už pomalu rozlézá i po evropských stáncích pravoslaví, leze na novodobé ikony, které pak někdy vypadají jakoby byly z umělé hmoty, plíží se po některých ikonostasech, buď zjednodušených či plných pravidelných podivných geometrických tvarů; šíří paniku, že ukápne rozžhavený včelí vosk ze svíčky na něco nablýskaného, že od kadidla budou zakouřené stěny a že lampáda visící před ikonou bude od sazí, když v ní místo žárovky bude svítit živý plamínek). Bohoslužby se zkracují; lidé se už dnes bojí, „že se to protáhne“... (A při tom teprve po strávení alespoň jedné hodiny na bohoslužbě se lidský duch postupně začíná modlit!)
Křesťanský chrám - to má být místo, které zahřeje duši, kde člověk pocítí přítomnost nebe a zároveň se zde cítí být doma. Leč občas se místo toho setkáme s nepřátelsky vydezinfikovanou, ledovou modernou, která může vypadat efektně, ale za srdce nechytí.

A při tom víra a posvátno - to jsou dvě strany jedné mince, která se nazývá „duchovní život“. Jedna nemůže být bez druhé.

Pozoruhodný jev - ze svých chrámů Evropané posvátno vyhnali, a nyní je odcházejí hledat do Tibetu, do šera buddhistických klášterů, ve kterém světélkují obří pozlacené sochy Buddhy ovíjené kroutícími se stužkami kadidlového dýmu soukajícího se z přírodních vonných tyčinek...

Askezi západní křesťané prakticky zrušili, a pak jezdí do Japonska k zenovým mistrům podrobovat se kruté disciplíně (a případně nechat se přetáhnout holí po zádech, pohnou-li se trošku při meditaci).

Posvátné úkony, gesta a modlitební tělesné pozice téměř vytlačili západní lidé ze své vlastní zbožnosti, a pak jezdí do Indie klanět se k zemi před nějakým krvežíznivým božstvem, lámat tělo v různých ásanech, přinášet máslo „božskému slonovi“, uctívat posvátnou krávu, nebo zapalovat olejové lampy před sochami hinduistické trojice.

Tak se stává, že západní křesťané se nejprve zbavili všech (či většiny) posvátných projevů své křesťanské víry, aby se nakonec zbavili i křesťanství samotného. A skrze přijímání pohanských obřadů, úkonů či praktik v podstatě akceptují pohanství samotné.

Ukazuje se, že člověk posvátnost potřebuje a hledá ji - ber, kde ber. Ano, není to nutnost. V nouzi stačí pouhá víra a „nic než víra“. Jenže, může-li věřící člověk tak činit, pak hned staví chrámy, buduje oltáře, zdobí je, maluje obrazy, kleká před Bohem, přináší obětní dary - to vše jsou projevy víry, jimiž víra žije a rozvíjí se. A navíc - tyto projevy duchovního života mohou dalším lidem pomáhat posilovat víru či dokonce přivádět je k víře. Dnes je to potřeba více než kdy jindy.

Nedávno jsem četl vyprávění o zlobě jakéhosi démona (stalo se nyní v Rusku; běsové někdy hovoří skrze ústa posedlých). Když v době čtení šesti žalmů (na jitřní bohoslužbě) v chrámu vypnuli elektrický lustr a zapálili svíce, běs se rozčílil: „To je strašné! Jak ve starých dobách!“ A po nějaké době ještě zaprskal: „Všechny novoty v církvi jsem vymyslel já.“


Zobrazit příspěvek č. 156 jednotlivě

Administrátor --- 2. 5. 2007
Z tisku - o evoluci

Darwinova teorie podléhá stálé erozi. Po mnoha nedostatcích, na které bylo už dříve poukázáno, a původní evoluční teorie musela být "vyspravena", dnes je tu nová trhlina, která je pracně látána.

Viz video V čem se Darwin zmýlil:

Klasická evoluční teorie říká, že se druhy mohou vyvíjet. "Nová evoluční teorie" říká, že 99 procent druhů jsou evolučně zamrzlé... což znamená, že nemohou podléhat evoluci...

Celé video: http://video.respekt.cz/V-cem-se-Darwin-zmylil.html


Zobrazit příspěvek č. 155 jednotlivě

Administrátor --- 1. 5. 2007
Poznámky z rozhlasového vysílání

Několik neuspořádaných poznámek z poslechu rozhlasu

Bůh přivedl na svět člověka jakožto věřící bytost. Od nejstarších archeologických památek nacházíme kultické předměty. Náboženstvím se člověk vždy odlišoval od zvířat.

-----------------

Sv. Jan Kronštadtský (na přelomu 19. a 20. stol.) říkal materialistickým geologům, kteří hlásali evoluci: „Vy více věříte bezduché zemi než Bohem inspirovanému prorokovi Mojžíšovi.“ Lidé dnes více věří faktům materialistické vědy než faktům uvedeným v Písmu svatém. (Proto jsou dnešní lidé tak snadno oklamatelní - věří prakticky čemukoliv.)
V kostech dinosaurů se zachovaly krvinky, což by bylo naprosto vyloučeno, kdyby žili tak dávno, jak tvrdí materialistická věda.

-----------------

Před revolucí v Rusku když někdo onemocněl, zavolali především kněze, aby nemocného zpovídal. Pak teprve volali lékaře. Tenkrát lidé ještě chápali, že nejprve je potřeba léčení ducha a pak teprve je možno uzdravit i tělo. Vždyť stav těla je často odrazem duchovního stavu člověka.

Dnes voláme hlavně lékaře či sanitku, a stává se, že člověk umírá bez pokání a poslední chvíle, kdy je ještě při vědomí, jsou promarněny. Jeden kněz, exorcista, vyprávěl, že démon, který opouštěl člověka a byl přinucen odpovídat knězi, řekl: to my jsme vynalezli rychlou lékařskou pomoc.

(Z pořadu na rádiu Radoněž; Pravoslavná Rus)


Zobrazit příspěvek č. 154 jednotlivě

Administrátor --- 30. 4. 2007
Zamyšlení - rozum versus víra

Zamyšlení - rozum a víra

Rozum a víra
v tradici Západu a Východu

Západ hledá cestu, jak dál v řešení dilema „rozum versus víra“: aktualizovat středověkou syntézu (nová aliance) nebo jiskřící polarita?

Z pohledu pravoslaví to vypadá tak, že západní křesťanství (v oblasti církevního učení a duchovního života) po velkém rozkolu v průběhu druhého tisíciletí kolísá mezi racionalitou a sentimentalitou. Scholastická racionalisticko-právní teologie na jedné straně, na straně druhé specifická katolická mystika založená na sentimentalitě, emocionalitě, snění, představách, exaltované obrazotvornosti... Oba póly se zdají být neuspokojivé a prostor, který je jimi vymezen, jakbysmet. Čili ani syntéza ani jiskření mezi póly nic nového na tomto poli nenabídnou a patovou duchovní situaci Západu zřejmě neřeší.

V pravoslaví jsou jiné dva póly mezi nimiž se rozprostírá křesťanské myšlení a duchovní život. Je to apofatické a katafatické teologické pojetí.
Katafatická teologie se soustředí na vyslovení, čím Bůh jest. Je důležité používat i ubohou lidskou mluvu k popisu, čím Bůh je, abychom na to nakonec nezapomněli. Leč toto pojetí je zatíženo zřejmou nedokonalostí, protože - jak popsat nepopsatelného Boha? Každé určité vyjádření o Bohu je nedokonalé, nevýstižné, částečné, antropomorfní, a tudíž může někdy obsahovat jistou pachuť falešnosti.
Apofatická teologie se zaměřuje na vymezení, čím Bůh není. Dává prostor tajemství. Ve svých důsledcích vede k mlčení o Bohu. Její nedostatek je taktéž zřejmý. Skýtá málo prostoru ke svědectví o Bohu, k misii, k polemice s jinými vírami (a takovou polemiku považovala Církev od dob svatých apoštolů za potřebnou a Bohulibou); dává nám pramálo podkladů pro vytvoření kodifikovaného psaného církevního učení, které je mírou, kde ještě církev může být a kde už není, resp. měřítkem, kdo je pravoslavným a kdo heretikem (to jsou v jádru slova sv. Cyrila - Konstantina, který přišel se svým bratrem Metodějem na Velkou Moravu).

A tak teologie církevní nauky spíše konverguje ke katafatickému pojetí, kdežto v duchovním životě a autentické křesťanské mystice dominuje spíše apofatické pojetí teologie.
Pro oba póly je typické, že na žádné straně není přítomno ani jedno z obou pojetí v „čisté podobě“, ale vždy je nějak smíšeno či „naočkováno“ i tím opačným. Dále ještě podtrhněme, že na katafatické straně je racionalismu postavena pevná hranice, která nesmí být překročena (a právnické myšlení - tak oblíbené na středověkém Západě - je v oblasti Bohopoznání vyloučeno). Na apofatickém pólu se zase stojí na stráži před pokušením emocí, sentimentu a fantasijní představivosti.

Západní člověk by se mohl obávat: omezíme-li rozum a zavrhneme-li emoce, co nám pak vlastně zbude? Není to uříznutí hlavy a vytržení srdce? To je vážná otázka. Pravoslavní ji řeší z perspektivy svatootcovského učení a reálné zkušenosti asketů, poustevníků a vlastně celé Církve. Ocitáme se tím na tématickém území svatootcovské antropologie - čili toho křesťanského pohledu na člověka, jaký se zachoval už jenom v pravoslaví. Podle pravoslavné antropologie byl člověk po Adamově pádu úplně zkažen, stal se pokaženým do největších hlubin své bytosti. Samotný kořen lidského bytí je napaden hnilobou. Není na lidství místa ani oblasti, která by zůstala nedotčena hříchem a rozkladem. Pokažený je i lidský rozum a hlavně lidské srdce. Je-li rozum v takovém stavu, nemůže správně přemýšlet o Bohu. Je-li srdce v takovém stavu, nemůže Boha zrcadlit. Proto je základním východiskem pravoslavného duchovního života očištění lidského nitra od hříchu. (Je to obsáhlé téma, a proto na tomto místě nutně zjednodušujeme.) To znamená rozum vyprázdnit od zkaženého myšlení a srdce vyprázdnit od zkažených citů. Nástrojem duchovního díla je spolu s askezí vnitřní modlitba, která má naplnit rozum a sestoupit do srdce.
I z natolik zjednodušeného až schematického výkladu vidíme, že v pravoslavném duchovním životě nejde o to, abychom se připravili o hlavu i o srdce, ale abychom je v asketickém sebezapření očistili, aby mohly začít plnit svůj hlavní úkol - čili poznávat Boha.

Z toho všeho můžeme již snadno chápat, jak dalece je pravoslaví vzdáleno od západního uvažování a západní zbožnosti. Zatímco současný papež na své známé univerzitní přednášce (která tak nespravedlivě vyvolala před časem bouřlivou nevoli muslimů) hovoří o nutnosti nově sjednotit víru a rozum, pak pro pravoslavné je něco takového už v samém svém principu slepou uličkou, která nevede ke zbožnosti, ale k dalšímu bloudění. Neočištěný pokažený lidský rozum nelze s vírou nikdy sjednotit. A sjednotí-li se přec s vírou (jako ve středověku na západě), pak za jedině cenu pokažení víry se všemi hroznými důsledky - jimiž jsou hlavně poškození církevního učení a zbloudění duchovního života.
A druhotným důsledkem je posléze vzpoura takto zotročeného rozumu, který neprošel očištěním a prohlédnutím, ale byl nedobrovolně zakován do řetězů „svaté inkvizice“. Taková vzpoura nemůže vypadat jinak, než jako setřesení „církevních okovů“, zavržení víry či náboženství všeobecně; nebo je jejím výsledkem překování náboženství v neškodnou kulturní ozdobu osvícené civilizace, úctyhodnou oprašovanou památku na předky, nebo ve chvályhodný charitativní spolek, v němž pár idealistických nadšenců supluje výpadky v sociální politice státu.
To vše pod maskou triumfálního osvobození lidského ducha. Pro jakou svobodu? Pro zlostný ateismus, či ohlupující materialismus (či duchovně paralyzovaný agnosticismus). (Je špatným vtipem, kterým se ďábel vysmál popletenému lidstvu, když tento tragický triumf, který vyvedl lidi z jednoho temna, aby je uvrhl do druhého, byl nazván „osvícenstvím“.)

Otázka tedy nestojí, jestli je rozum slučitelný s vírou, ale spíše: „jaký rozum“ a nebo s „jakou vírou“.

Shrnuto:

Hříchem poškozený rozum nemůže chápat či posuzovat křesťanskou víru, protože skrze tuto víru Bůh zjevuje věčnou pravdu, a rozum poškozený hříchem není schopen tuto pravdu správně nazírat. Řešením však není podřídit rozum víře, jak to řešil Západ, nýbrž očištění rozumu tak, aby byl uzdraven a byl schopen nahlédnout pravdu, kterou víra zjevuje.

Dilema, ve kterém se křesťanský Západ od středověku potácí, je tedy vlastně umělé, resp. vzniklo za hranicemi autentického křesťanství. Řešení tohoto dilema je tudíž nadmíru prosté - návrat k původnímu křesťanství.


Zobrazit příspěvek č. 153 jednotlivě

Administrátor --- 30. 4. 2007
Neděle o mrtvicí raněném

Neděle o uzdravení mrtvicí raněného

Čtení z Evangelia na tuto neděli:
Byla v Jeruzalémě u brány ovčí koupel, kteráž slove Židovsky Bethesda, patero přístřeší majíc.
Kdežto leželo množství veliké neduživých, slepých, kulhavých, suchých, očekávajících hnutí vody.
Neboť anděl Páně jistým časem sestupoval na tu koupel, a hýbal s vodou. A kdo tam nejprve sestoupil po tom vzedmutí vody, uzdraven býval, od kterékoli nemoci trápen byl.
I byl tu člověk jeden, kterýž osm a třicet let nemocen byl.
Toho uzřev Ježíš ležícího, a poznav, že jest již dávno nemocen, dí jemu: Chceš-li zdráv býti?
Odpověděl mu nemocný: Pane, nemám člověka, kterýž by, když se pohne voda, uvrhl mne do rybníka, neboť než já tam přijdu, jiný přede mnou již tam vstoupí.
Dí jemu Ježíš: Vstaň, vezmi lože své a choď.
A hned zdráv jest učiněn člověk ten, a vzav lože své, i chodil.
(Celé nedělní čtení v kralickém překladu)

Mrtvicí raněný člověk je tady mj. obrazem stavu lidské duše po pádu - čili naší duše. Podobně jako mrtvicí raněný sice žije, ale nemůže se hýbat nebo ovládat část těla, tak i duše člověka po pádu je jakoby ochrnulá - nežije, ale spíše živoří; její schopnosti, kterými ji kdysi nadal Stvořitel, jsou umrtveny...

Anděl zde v době před ukřižováním Krista jednou do ruka sestupoval do vodní nádrže vyhrazené na očišťování ovcí před jejich obětováním v chrámu. Volbou toho místa k uzdravování lidí se poukazuje na zvířecí stav lidí, do něhož je přivádí hřích; a právě tento žalostný duševní stav člověka je příčinou jeho nemocí a smrti.

Evangelijní příběh jde však ještě dál, než je pouhé připomenutí, kam přivedl člověka jeho pád do hříchu a do smrti.
Anděl nemohl uzdravit tohoto ochrnulého, neboť se kvůli své nepohyblivosti nemohl dostat k vodě naplněné silou andělskou, a získat tak vyléčení. Duši ochrnulé hříchem nemůže pomoci žádný anděl, protože vnitřní síly duše jsou rozloženy a člověk už není ve stavu, aby mohl přijmout takové uzdravení, které je mu podáváno jakoby zvenku.

Tímto pohledem na člověka se liší křesťanství od všech jiných náboženství: od buddhismu, hinduismu, islámu atd. A tím se také vysvětluje, proč tato náboženství nemohou člověku pomoci vyřešit jeho základní problém: smrt. Nejenže taková náboženství, která nejsou dědici Kristovy oběti, nemohou vyléčit člověka, protože nemají lék; ona nemohou ani diagnostikovat chorobu (tj. příčinu smrtelnosti a nevyhnutelného úmrtí každého člověka), a proto lék ani nehledají. V principu tedy považují nekřesťanská náboženství smrt za něco přirozeného a jsou tudíž pohroužená do sféry duchovně padlého světa. Kdežto křesťanství hledí na začátek historie světa, kdy Bůh stvořil člověka jako nesmrtelného, a smrt, které posléze první Adam propadl, je pro Adama a všechny jeho potomky tudíž něčím hluboce nepřirozeným.

Jediná možnost nápravy žalostného stavu člověka, který už nemá žádnou schopnost uzdravit se sám, je léčit ho jakoby zevnitř - a to je právě to, co přišel vykonat Kristus. Boží Syn "oblékne lidství", přijme všechny důsledky hříchu lidí, včetně smrti, a svou obětí na Kříži a vzkříšením obnoví lidství "zevnitř". Stane se novým Adamem, od něhož se odvíjí nové pokolení lidí, kteří nejsou už jen zrozeni ze svých pozemských rodičů, ale skrze Krista jsou zrozeni z Boha. Synové Boží.

Zatímco anděl v ovčí koupeli uzdravil jednoho člověka za rok, Spasitel se (jak poeticky pějí posvátné hymny) učinil pramenem koupele, ve které získávají věčný život všichni, kteří si to přejí (myslí se tím svatá Tajina křtu).

Anděl uzdravující skrze vodu byl předzvěstí křtu. A tak tam u té vodní nádrže kdysi v Jerusalemě, kde se Ježíš ujímá ochrnulého člověka, jemuž už ani žádný anděl nemůže pomoci, začíná probleskovat světlo nové éry lidských dějin, otevírají se brány kdysi uzavřeného ráje.

Z hymnické církevní poezie k tomuto dni:

Svou Božskou pomocí pozdvihni, ó Pane,
duši mou, krutě ochrnulou všemožnými hříchy a skutky nepatřičnými,
abych volal zachráněn k tobě, Slitovníče,
jenž jsi kdysi pozdvihl ochrnulého: „Sláva vládě tvé, Kriste!“


Zobrazit příspěvek č. 152 jednotlivě

Administrátor --- 25. 4. 2007
Z došlé pošty

Jako čtenář pravoslavného weblogu Ambon a jako pravoslavný křesťan by touto cestou chtěl (byť nejsem studovaným bohoslovcem), reagovat na příspěvek jer. Jana z Jihlavy O mýtu společné ekumenické „biblické víry".

Jeho reakce na moderní tendence (nejen) protestantské theologie směřující k "demytologizaci" Písma (viz např. R. Bultmann) je z hlediska pravoslavného čtenáře jasně pochopitelná a prožitá. Chtěl bych tímto jen doplnit mé osobní prožitky z uvažování nad problematikou "Zdnešnění" (vida, tento pojem nemusí být vlastní jen římským katolíkům): Pravoslaví se nemusí "modernizovat", nemusí se "přirovnávat k tomuto světu" (právě naopak!). Samozřejmě je nutné mít respekt k práci na poli věd, ale výsledky této práce jsou přece velmi relativní a časem proměnlivé! Zcela se přizpůsobovat dnešnímu světu z hlediska objednávky současných vědeckých poznatků a nepoznatků je trochu krátkozraké - natož je-li kvůli tomu měněna theologie a úplně relativizován odkaz Otců... Je-li s námi Slovo, tak je s námi stejně jako před 2000 lety a není nutné se před západním kultem rozumu stydět za způsob jeho literárního vyjádření. Vždyť k nám v takové formě přišlo. Proto můj postoj k západním teologiím zjednodušuji takto: Kdyby nebyly neustále hnány touhou po modernizaci před 1000 a 500 lety, nemusely by tuto touhu následovat i teď. Můj postoj zní "trpělivost". S tou můžeme životní vzepětí velkých duchů západního myšlení sledovat bez ukroucení hlavy, někdy snad s přitakáním.
Ondřej Malík

Ještě dodatek autora:
Bultmannovi dle mého šlo o "demytologizaci" osoby Krista (potažmo Nového zákona), která by umožnila jasnější pohled do hlubin tohoto poselství.


Zobrazit příspěvek č. 151 jednotlivě

Administrátor --- 24. 4. 2007
Výročí pontifikovo

K výročí papežova pontifikátu

Komentář z ruského tisku
(aneb civilní pohled z druhé strany)

Posel minulosti v zemi budoucnosti

Papež Benedikt XVI. je živou připomínkou, že konzervativní tradice minulosti se mohou stát náboženstvím budoucnosti.

Mnozí upřednostňují "nevšímat si" tohoto papeže, který "stojí ve stínu svého velikého předchůdce". Papež Benedikt usedl na trůn, který byl na celou generaci (ne-li na dvě) spojován výhradně s Janem Pavlem II. Volba 77-letého papeže proběhla dosti tiše, bez senzací a skandálů. Konkláve jej zvolilo na čtvrtý pokus (kdežto v minulosti bývalo i 30 hlasování), přičemž většina analytiků už za života Jana Pavla II. předpovídala, že dalším papežem bude německý kardinál, hlava kongregace pro nauku víry (klíčová složka katolické církve; dříve tzv. "svatá inkvizice").

Nový papež nevyhlásil žádné reformy, nepřipravil žádné kádrové zemětřesení, a vůbec poskytoval málo důvodů médiím, aby se zajímala o jeho osobu. Psychologický kontrast s jeho předchůdcem byl tak veliký, že papeže Jana Pavla II. začali někteří náhle vidět jako "šoumena", což za jeho života nikdy neřekli.

Pokusy nějak skandalizovat intronizaci Benedikta XVI. se nesetkaly s úspěchem. Byly často spojeny se snahou přivést tohoto papeže, představujícího křesťanský Západ, do konfliktu se světem islámu. Zpočátku si málokdo všiml, že ve své intronizační řeči, která již tradičně obsahovala znělé ekumenické noty, papež nevzpomenul -- mezi těmi všemi ostatními svými "bratry" -- na muslimy. Ty muslimy, které Jan Pavel II. všemožně velebil a ctil. Pak Benedikt XVI. v podstatě odmítl přijmout delegaci islámských teologů, byť s nimi nakonec přece pohovořil. To vše však bylo jaksi neurčité a nepřesvědčivé. "Poplašné zvěsti", že papež zastává islamofobii, se roznesly po proslovu papeže na jeho "rodné" univerzitě v Regensburgu, která se stala jedinou senzací jeho tichého dvouletého pontifikátu. Jenže dnes už následky tohoto projevu víceméně vyprchaly, papež se stokrát omluvil, a při své návštěvě v Turecku učinil tytéž poklony vůči islámské tradici, jako Jan Pavel II.

Pokusy skandalizovat Benedikta XVI., které se objevily nějakou dobu po jeho intronizaci, mají spíše konspirativní charakter. Jakýsi neznámý německý profesor se rozhodl vyhlásit, že předcházející papež byl otráven, aby byl uspíšen nástup Benediktův. A tak se začalo tvrdit, že nový papež je přívržencem Ameriky, která ztrácejíc kontrolu nad Evropou, snaží se ji dostat do konfliktu s islámem; a tento konflikt má přivést Evropu pod ochranu zaoceánského partnera, "světového četníka". Podle této zvěsti, měl prý Ratzinger učiněnu dohodu s Amerikou již dávno, leč Jan Pavel II. stále žil, pořád budoval nějaké "mosty", a mohlo by se stát, že stále stárnoucí kandidát na papeže vůbec nestihne stát se papežem... Každý nejspíš vidí, co vidět chce.

Posoudíme-li věc objektivně, pak je nepochybné, že pontifikát nového papeže oživil dřímající konzervativní síly v katolické církvi a kolem ní. Dosti orthodoxní názory Ratzingerovy byly i dříve všeobecně známy. Právě on byl autorem encykliky vydané Vatikánem k dvoutisíciletí křesťanství a obsahující zřejmé narážky na papežský primát a na "schismatičnost" těch východních i západních křesťanů, kteří tento primát neuznávají. V podobném duchu - univerzalní a absolutní pravdy - se nesla i mnohá teologická díla kardinála - dogmatika. A aby nikoho nenechal na pochybách, začal kardinál sloužit latinsky archaickou tridentskou mši (na 2. vatikánském koncilu skoro zakázanou) a vést rozhovory s "lefebristy", kteří se od Říma odklonili na protest proti modernismu a "herezi ekumenismu". Po intronizaci Benedikta XVI. se významná část lefebristů znovusjednotila s Římem.

Možná je to paradoxní, ale antiekumenické naladění Benedikta XVI. vedlo k oteplení ve vztazích Vatikánu s Ruskou pravoslavnou církví (Moskevského patriarchátu), která se zapletla do ekumenismu za epochy Benediktem nemilovaného 2. vatikánského koncilu, a nyní na to raději příliš nevzpomíná, aby nedráždila konzervativní pravoslavné společenství. Otevřenost Jana Pavla II., jeho slovanská národnost, antikomunismus, jeho úsilí dostat se do Ruska a pobratřit se s ruskými bratry - to vše strašilo Ruskou církev... Benedikt XVI. ze své strany vyslal na Rus několik signálů o tom, že nehodlá pokračovat v "proselitismu na kanonickém území" Ruské pravoslavné církve, do Ruska se necpe a ekumenickým fanatismem se nevyznačuje. Moskva signály blahosklonně přijala, vyhlásila "oteplení vztahů", ale z obav před "neladem" v řadách svých oveček zatím ještě opakuje zaklínadla o nemožnosti setkání Alexije II. s papežem.

Na pozadí tohoto všeho je možno bez pochyb mluvit o jistém (nejspíše dočasném) opadnutí liberálních tendencí v životě a teologii katolické církve. Riskneme odhadnout, že kdyby byl současný konzervativní papež mladší, pak by vlivná liberální lobby vynaložila více sil, aby se nedovolila jeho zvolení na vatikánský trůn. Po bezuzdném liberalismu Jana Pavla II. nastoupila éra jakési syntézy, vybalancování mezi liberalismem a konzervatismem v katolické církvi.

Současný pontifikát je skutečně dočasný - takové jsou neúprosné zákony lidské přirozenosti. Jenže přes tuto "dočasnou" periodu budou do budoucnosti (tj. do křesťanství 21. století) přeneseny některé důležité prvky tradice a orthodoxie, které se nově zjevují západnímu světu; stává se z nich jakási móda, která však přináší okusit, že "dávno zapomenutá minulost", klenot velice jemné práce, je něčím krásným, unikátním a dobrým. Pro někoho to může být móda antikvariátů, kdy se relikty tradice zasazují do současného postmodernistického interiéru. Pro jiného to může být odpovědí na jeho tíhnutí ke svatosti a dokonalosti, což je vlastní každému člověku.

A to jsme ani nestihli zmínit, že v současném "konzervativním převratu" Benedikta XVI. je něco nadějného i pro pravoslavné tradicionalisty. Módní konservativismus papežův připravuje dobrou půdu pro hlásání neporušené staré svatootcovské tradice.

A. Soldatov
Credo.ru

P.S.
Co si budeme namlouvat. Morální vliv katolické církev je mocný a působí nepřímo i dovnitř pravoslavné církve. Zatímco perný modernismus Jana Pavla II. se odrážel i ve vnitřních tlacích v pravoslaví; tak konzervativní linie Benedikta XVI., která se stává celosvětovou módou, možná bude inspirovat i řadu pravoslavných a napomůže normalizaci vztahů mezi církvemi i v poměrů v církvi.
(Překladatel)


Zobrazit příspěvek č. 150 jednotlivě

Administrátor --- 24. 4. 2007
Dva masakry

Dva „civilizované“ masakry naší doby

Jeden probíhá na našich silnicích. Umírá zde tolik lidí, jakoby neustále probíhala krvavá válka.

Druhý probíhá ve skrytu, ve sterilních sálech nemocnic. Potraty a euthanasie.

Ve skutečnosti euthanasie už dávno probíhají, když moderní medicína prohlašuje lidi po mozkové smrti za mrtvé, ačkoliv jim bije srdce. Z hlediska biblického i duchovního je centrem lidské bytosti srdce nikoliv mozek.
Kvůli rozebírání těl umírajících na orgány pro potřeby transplantací, byla ustanovena tzv. „mozková smrt“ (kdy srdce bije, orgány „dárce“ jsou doposavad živé, a proto vhodné k odběru...) To jsou důvody proč v Řecké pravoslavné církvi teologové protestují proti zabíjení a rozebírání lidí, které považujeme za ještě živé.



Zobrazit příspěvek č. 149 jednotlivě

Administrátor --- 23. 4. 2007
Neděle žen myronosic

3. neděle paschální (tj. 2. neděle po Pasše)
neděle žen „myronosic“

Myronosice čili ženy myro nesoucí
(Myro je vzácný vonný olej; byla to velice drahá, silně aromatická látka)

Dnes církev chválí lásku a obětavost žen, které doprovázely Krista při jeho putování a sloužily mu i po jeho smrti - při pohřbu. Nesly aromata, aby - jak jim velelo jejich srdce - posloužily Pánu a byly s ním i po jeho smrti, tedy tam - na konci všeho - ve chvíli, kdy lidský rozum už neviděl žádnou perspektivu.

Tato neděle je odpovědí všem, kteří říkají, že v Církvi jsou přehlíženy ženy či ženství. Tady jsou právě ženy ukazovány jako ztělesnění vlastností, které potřebujeme k životu v Kristu (nebo k následování Krista, jak raději říká Západ).

„Myronosice a apoštolé - obraz dvou stran našeho života: citu a rozumu. Bez citu není život životem. Bez rozumu je život slepý,“ říká sv. Theofan Zatvornik. Ukazuje nám, že do všeho, co ve svém církevním a potažmo duchovním životě činíme, musíme vložit také své srdce. Není-li v našich skutcích srdce, jsou mrtvé.

„Synu, dej mi své srdce!“ praví Bůh v Písmu.

Všimněme si, jak se církevní zbožnost vlastně podobá chování žen myronosic.
Je podobně „svatě nerozumná“ jako ony, které nerozumně pospíchají brzy ráno liduprázdnou krajinou k hrobu, i když dobře vědí, že hrob je uzavřen a s přetěžkým kamenem před vchodem si samy neporadí; ale přesto tam jdou. Je to věc srdce, nikoliv rozumu.

Pohleďme se, jak liturgicky, při paschálním bohoslužebném průvodu kolem chrámu, napodobujeme jejich svaté bláznovství: Jako drahocennost neseme vše, co nám zůstalo - zobrazení Páně, jeho kříž, na kterém odevzdal ducha, knihu s jeho slovy. To vše opatrujeme jako naše vzácné duchovní myro a s ním kráčíme ke hrobu. Vycházíme v noci z chrámu, abychom šli za Ježíšem až do konce. A jako myronosice se setkáváme s jeho Vzkříšením.

A toto „svaté bláznovství“ tvoří základ celého našeho církevního života.
Věřící chodí do chrámu, stavějí svíce, zbožně líbají ikony, klekají na kolena, modlí se - je to věc srdce. My to prostě musíme dělat. Ne proto, že by nás k tomu někdo nutil, nikoliv kvůli tomu, že bychom se jenom báli odsouzení na Božím soudu a pekla. My to musíme dělat, protože nás k tomu nutí srdce, láska. V křesťanském srdci se víra a láska spojují do jednoho ohně.

Zvláště naše doba, která se tak „vyznamenává“ náboženským skepticismem, bezvěrectvím, či dokonce naprostou tupou lhostejností k náboženství, nás vytrvale „rozumářsky upozorňuje“, že chodit do chrámu je ztráta času, který by se dal využít jinak a lépe (jak vlastně?)... Kdybychom byli na bohoslužbách jen kvůli rozumu, pak bychom asi pod takovou nepřátelskou palbou materialistického racionalismu nakonec přece jen zůstali doma nebo neděli využili k dalšímu vydělávání peněz.
Rozumní apoštolé zůstali zavřeni, protože se prostě docela rozumně (a dá se to snadno pochopit) báli. (Až vzkříšený Kristus a sestoupení Svatého Ducha zažehne jejich srdce.)

Jenže my, ve kterých už dnes Duch Svatý pracuje, musíme jít, chvátáme do chrámu, abychom se tam modlili, abychom se klaněli neviditelnému Bohu... Samé „nerozumné věci“, že? Jsme jako ty ženy, které nedokázala odradit žádná rozumná skepse: „Kdo nám asi odvalí ten veliký kámen od dveří hrobu?“ Napodobujeme ty ženy, neboť jako je táhlo jejich srdce k pochovanému Ježíšovu tělu, i nás srdce táhne do chrámu, na bohoslužby.
A právě jim, které šly učinit něco, co se zdálo být nesmyslné a nerozumné, byla jako prvním lidem na tomto světě zjevena pravda o vzkříšení, a jedné z nich se jako prvnímu člověku zjevil vzkříšený Pán.

Přišla neděle, tam a tam se bude sloužit Božská liturgie, tam sestoupí Bůh, tam Pán navštíví svůj lid - tam se bude konat Eucharistie. A u toho přece nemohu chybět.


Z nedělních hymnů:

Počestný Josef s dřeva sňav přečisté tělo tvé,
plátnem čistým je ovinul
a pokryv je věcmi vonnými,
ve hrob nový je položil...
(Z troparu)

Stanul anděl u hrobu před ženami
a zvolal k myronosicím:
Pomazání mastí vonnou mrtvým náleží,
jak se však ukázalo, Kristu je porušení cizí...
(Z 2. troparu)

Myronosicím povelel jsi, aby se radovaly,
svým vzkříšením utišil jsi pláč pramatky Evy, Kriste Bože...
(Z kondaku)


Zobrazit příspěvek č. 148 jednotlivě

Administrátor --- 20. 4. 2007
Z tisku

První kosmonaut: sv. Jurij (Gagarin) :-)

V Rusku zaznívá v některých tiskovinách nesmělý hlas navrhující svatořečení Jurije Gagarina. Zdá se to jako dosti podivný návrh, zvláště, když vzpomeneme jeho proslulý výrok po návratu z orbity: "Na nebi jsem byl, ale Boha jsem tam neviděl." Což se výborně hodilo do ateistické propagandy tehdejšího sovětského režimu.

Populární teolog, profesor Moskevské duchovní akademie, Alexej Osipov přirovnal Gagarinův výrok (používaje té samé materialistické logiky) k člověku, který přijde k moři, nabere si lžičku slané vody, prohlíží ji, a pak chodí a prohlašuje: "Žádné velryby v oceánu nejsou. Prohlížel jsem mořskou vodu, ale žádného kytovce jsem v ní nenalezl!"

Přívrženci zbožnosti sovětského kosmonauta však citují pololegendární zvěsti o tom, jak vystoupil před plénem jakéhosi sovětského sjezdu, kde tento národní hrdina, jemuž bylo "vše dovoleno", statečně nazval zboření chrámu Krista Spasitele barbarstvím a vyzval k obnovení velechrámu. Dále se tvrdí, že sovětská moc Gagarina odstranila, protože se vymkl její kontrole a málem začal s hlásáním náboženství.

Další zdroj gagarinovské legendy je spojen se zesnulou igumenií Serafímou (Černou), představenou obnoveného Novoděvičského monastýru. V padesátých letech, kdy byla tajnou mniškou, sloužila v tajných sovětských institucích pracujících na průzkumu vesmíru. Prý sama mátuška Serafíma projektovala Gagarinův skafandr a dokonce jej posvětila.

Ostatně posvěcování kosmických korábů není vynálezem naší doby. Už koncem sedmdesátých let kosmonaut Valerij Poljakov, hrdina Sovětského svazu, přivezl na oběžnou dráhu svěcenou vodu a vykropil nejen raketu, ale i celou orbitální kosmickou stanici. Z počtu kosmonautů, kteří se po letu do vesmíru obrátili na víru, jmenujme i Georgije Beregova.
(Credo.ru)

P.S.
K fotografii:
Když Gagarin 12. dubna 1961 uskutečnil jeden oblet Země, stal se z neznámého vojenského letce nejznámějším člověkem planety. O sedm let později (27. března 1968) přišel o život při běžném cvičném letu, když se jeho MiG-15UTI (vyrobený v Aeru Vodochody) v plné rychlosti zabořil do zmrzlé země nedaleko Moskvy. Podle nových předpokladů byla nehoda způsobena technickou závadou na stroji.

------------------------------

Katolická církev bude možná blahořečit samuraje

Beatifikaci 188 Japonců (ze 16.--17. stol.), mezi nimiž jsou i samurajové, oznámil kardinál Stefan Fumio Hamao, který říká, že prý šli na smrt nikoliv z politických důvodů, nikoliv kvůli tomu, že byli politickou opozicí, ale protože vyznávali křesťanskou víru.
Kardinál podtrhl, že nezvolili násilí, ale "vybrali si cestu pokojného protestu, což je důležité pro lidi žijící dnes". Japonci si při této beatifikaci prý budou moci uvědomit, že "právo na víru je základním lidským právem".
(Interfax-religia)

----------------------------

Člen Společenské komory, politolog Sergej Markov považuje sjednocení Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu se Zahraniční ruskou pravoslavnou církví (plánované na 17. května) za historickou událost a navrhuje prohlásit toto datum za národní svátek.

Vidí v tom mj. překonání národního rozkolu, neboť církev vždy hrála důležitou roli ve společensko-politickém životě země. "Dokonce i imperátor se nazýval "pravoslavným carem". Pod jeho žezlem se sjednotily mnohé pravoslavné národy: ruský, ukrajinský, běloruský, gruzínský, arménský, moldavský. Mířili k tomu Srbové, Bulhaři, Řekové a další národy Balkánského poloostrova," píše Markov.
(Interfax)

------------------------------

Muslimští teologové v Malajsii vydali fetvu, zakazující pravověrným dělat obchody nebo investovat po internetu. Nemuslimské investiční projekty předpokládají předem zafixovaný příjem, což je zakázáno zákony šaria. Investiční projekt založený na muslimských principech je dovolen. Pravidla islámského trhu zakazují získávat fixní procento z vloženého kapitálu a zakazují investovat do firem spojených s výrobou alkoholu, tabáku nebo do organizací spojených s hazardními hry.
(Agentura AP)

-------------------------------

Španělský biskup vyzval duchovní, aby skončili s praktikováním společné zpovědi a aby se oblékali, jak se náleží na kněze

V dopise adresovaném všem kněžím své diecéze vyzývá biskup tarazonský Demetrio Fernandes, aby vykonávali svátost zpovědi jedině při individuálním pokání z hříchů, a aby se oblékali, jak se na kněze sluší.
"Nikdy nepraktikujte kolektivní odpuštění hříchů," vyzývá biskup, "učte mládež, aby častěji přistupovala k této svátosti, neboť je to vzácný prostředek pro formování osobnosti a pro budování svědomí podle Božích zákonů a církevních pravidel. ...
Když hovoří o nutnosti oblékat se náležitým způsobem, biskup Fernandes poznamenal, že jeho připomínka má za cíl, pouze "připomenout každému z vás, co od vás církev očekává. Naše vnější podoba je ve mnohém těsně svázána s mnohými aspekty celého našeho kněžského života"... "Jak jsou lidé potěšeni, když mohou kněze snadno rozpoznat," podtrhl prelát. "Dnes se mnozí snaží vymazat v naší společnosti každou stopu Boží přítomnosti. Nehrajme s nimi tuto hru ani nepomáhejme jim v takovém "zastírání Boha"... Oblékejme se striktně a prostě a dávejme všem na vědomí, že jsme kněžími a že jsme jimi rádi."
(Agentura Agnus)


Zobrazit příspěvek č. 147 jednotlivě

Administrátor --- 18. 4. 2007
Proč je na světě zlo

Byla skupina lidí a ti si začali mezi sebou říkat: "Jak to, že je tolik zla na světě, války, vraždy, utrpení, slzy; proč jsou zabíjeny nevinné děti, starci, ženy? Zdá se, že žádné zlo nezpůsobili. Zač tolik utrpení? Co by to bylo pro Hospodina, kdyby svou mocnou pravicí zastavil takové velké zlo, které se na zemi děje?" A Bůh se jim zjevil a pravil: "Dal jsem vám přikázání - nezabíjej, nebudeš krást, křivě svědčit, smilnit. Jenže vy kradete, zabíjíte, smilníte; tím, že přestupujete můj zákon, hřešíte, a hřích rodí zlo. A zlo nyní naplnilo celý svět."
(Z vyprávění archim. Amvrosije z ženského monastýru Uvedení přesv. Bohorodice do chrámu)


Zobrazit příspěvek č. 146 jednotlivě

Administrátor --- 18. 4. 2007
Nový pravoslavný film

Na adresu:
http://www.pravoslavi.cz/filmy/
byl umístěn nový pravoslavný film s českými titulky.

Byla jsem hostem u smrti

Dva případy posmrtné zkušenosti.

Autentické vyprávění o dvou ženách, které se vrátily z onoho světa. Ruský domentární film.


Zobrazit příspěvek č. 145 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 17. 4. 2007
Ekumenické zamyšlení

O mýtu společné ekumenické „biblické víry“

Stále se snažím najít něco, co mají všechny církve opravdu společné. Když hledím na duchovní nejrůznějších církví, jak někde na nějakém pódiu "vydávají svědectví světu" o společné víře, zkouším dopídit se někde, co bychom asi tak mohli mít v této oblasti skutečně společného, jenže všechny pokusy mi zatím vyznívají naprázdno.

Většinou se deklaruje, že máme společné jakési (většinou dosti vágně definované) základy křesťanské víry. Co to vlastně je? Pro pravoslavného křesťana je naprosto minimální pensum křesťanské věrouky obsaženo v niceo-cařihradském vyznání víry (Věřím v jednoho Boha...) A ten - jak známo - nemáme společný ani s katolíky (kteří jsou nám ze všech ostatních věrovyznání nejblíže) - viz problematika "filioque" a výklad článku o víře "v jednou svatou obecnou a apoštolskou církev".

Pokud si vymyslíme ještě stručnější "základ křesťanské víry" (což je nepřijatelné pro pravoslavného, který je vázán niceocařihradským vyznáním víry, jež podle kánonů svatých sněmů nesmí být měněno, nesmí být zkracováno, a nesmí být vymýšleno nové vyznání), pak stejně zjistíme, že se neshodneme na ničem podstatném - ani na víře v Trojici, kterou si každý v ekumeně vysvětluje po svém, ani na víře v Ježíše Krista, jehož osobu si tam také každý interpretuje, jak je mu libo...

K tomuto článku mne vlastně pohnulo vyjádření jednoho protestantského faráře na Britských listech. Jedná se víru v Bibli. Občas zaslechneme z ekumenických okruhů, že principem ekumenické jednoty by měla být Bible, biblická víra, Boží slovo atd. Nu, proč ne? Konec konců, protestantismus založil svoji existenci (při oddělení od Říma) na návratu k Bibli: "jenom Písmo" a nic než Písmo. Jenže jak vypadá víra protestantů v Bibli? Můžeme se s nimi sjednotit ve společném přijímání Božího slova?

V odpověď ocituji výše již zmíněné vyjádření evangelického faráře. Na otázku o potopě světa, kterou Bůh potrestal lidstvo, odvětil protestant: "Vaše otázka vychází z postulátu křesťansky fundamentalistické věrouky, kterou stejně jako Vy nesdílím. Ale vězte, že krom některých konzervativních křesťanských kruhů v USA (Kanadě?) takto formulovanou věrouku nesdílí žádný alespoň trochu vzdělaný věřící, natož pak theolog. Co se týče Noeho, je snad jasné, že se jedná o starověký mýtus, který se vyrovnává s podobnými mýty národů kolem starého Izraele. Mýty si nečiní nárok na "historickou pravdu"; chtějí (podobně jako to známe u pohádek) vyjádřit nějakou důležitou pravdu a příběh slouží jen jako kulisa. Nárok na doslovné čtení si nečinili ani tvůrci mýtů, ani jejich posluchači či tradenti. To jen nástupem racionalismu zmatená církev chtěla po pár století let v panicky hloupé touze zachránit obsah křesťanství (tedy to, co Vy správně nazýváte principy lidskosti) sebevražedným trváním na čtení biblických mýtů jako by to byla učebnice dějepisu. Dodnes to spoustě lidí straší v hlavě... Bible je soubor krásných (někdy krutých) básní, pohádek, podobenství, hyperbol - prostě mýtů... A s tou obětí Ježíše, myslím, je to také jinak, než to chápeme - a můžeme chápat - my současní lidé a než to v otázce vyjadřujete Vy. Nestačí doslova přeložit z řečtiny - či spíše z aramejštiny určité pojmy, jak se mnohdy i v církvích namnoze děje. Klíčové pojmy křesťanského myšlení (Syn Boží, Duch, Slovo, spasení, nebesa, vykoupení atd atd) znamenala pro pisatele a čtenáře Nového zákona zcela jiné skutečnosti, než si dnes představujeme my. Myslím, že mají pravdu theologové, kteří navrhují vzdát se alespoň na jednu generaci těchto termínů, abychom zapomněli na jejich vývojem pokroucený význam, a vrátili se k nim až posléze, či je nejlépe je nahradili termíny novými."

Tak tedy pěkně děkuji za takovou nabídku společného pojímání Bible. Na čem se mám shodovat s církví, jejíž duchovenstvo prohlašuje Boží slovo, které bylo s takovou pečlivostí opatrováno nesčíslnými generacemi jako nejvzácnější soubor lidského poznání a Božího zjevení, za "soubor mýtů" a otevřeně ho přirovnává k pohádkám? To budu dále raději patřit k těm "bláznům" o nichž hovoří ap. Pavel, v naději, že toto bláznovství je před Bohem moudrostí, narozdíl ode všech "chytráků tohoto světa". Jak bych se mohl shodnout na stejné biblické víře v Krista s těmi, pro něž je biblická zpráva o Ježíši z Nazareta pouhým "souborem krásných (někdy krutých) básní, pohádek, podobenství, hyperbol - prostě mýtů" a kteří navrhují vzdát se "alespoň na jednu generaci" "klíčových pojmů křesťanského myšlení (Syn Boží, Duch, Slovo, spasení, nebesa, vykoupení atd. atd.)"? A jestliže se neshodneme ani na přijetí jasné biblické zprávy o Kristu, jak bychom se mohli shodnout na víře v Trojici?

Někdo možná namítne, že článek v Britských listech je projevem nějakého extrémisticky liberálně orientovaného duchovního či jakési krajní verze protestantismu. Možná u "tradičních" evangelíků najdeme vztah k Božímu slovu, který by byl blíže ke starokřesťanské tradici? Zapomeňme na to. Ocituji z knihy "Bojovníci a trpitelé" od Milana Balabána, která v sobě odráží stav oficiální evangelické biblistiky (jak je vyučována na jejich bohoslovecké fakultě): "Zdálo by se, že Abrahám, Izák a Jákob byly postavy historické. ... snažil se to dokázat A. Alt... Česká starozákonní škola (Daněk - Bič - Heller - Balabán - Prudký) pokládá "praotce" za postavy "typové": Abraham - víra, Jákob - láska, Izák - naděje. Moderní bádání Altovu hypotézu zcela opouští" (str. 23; kapitolu, která se rozprostírá na str. 22 a 23, by se zde hodilo ocitovat prakticky celou...)

Jinými slovy: Abrahám jako lidská osoba, jedinec, - nikdy nežil; Izák a Jákob jakbysmet. Relativně nejlépe dopadl na zdejší evangelické fakultě Mojžíš, ten prošel ohněm přísného prubířství evangelickou teologií s relativně vysokým skóre: pravděpodobnost, že někdo takový opravdu někdy žil, odhadují lídři evangelického bohosloví na 50 procent.

S pozoruhodnou knížkou se rozloučíme citátem výroku, nad nímž se pravoslavnému zatočí hlava: "...lze se domnívat, že Mojžíšův "bratr" Áron je personifikací schrány úmluvy s deskami dekalogu..." Asi by se dala v knížce najít ještě celá řada nevšedních myšlenek, já však už posloužit nemohu, protože jsem odpadl poté, co jsem se tam dočetl, že biblické spojování Mojžíšovy postavy s vydáním Zákona na hoře Sinaj a s putováním do Zaslíbené země, "má s historií pramálo společného", ba dokonce, že "Mojžíš nemá v událostech exodu a pobytu Sinajského původně žádné místo" (což prý není ještě ta nejradikálnější podoba evangelické teologie). Dále už jsem nečetl, za což se bratru Balabánovi omlouvám.

Co má takové pojetí Bible společného s pravoslavnou vírou? Vždyť naše pravoslavná tradice obsahuje řadu svědectví o tom, jak se křesťanům zjevili různí starozákonní lidé, postavy Starého zákona. V pateriku je např. popsáno zjevení Mojžíše, který objasnil asketovi v poušti určitá obtížná místa Pentateuchu. Nový zákon na řadě míst zmiňuje starozákonní historii s naprostou jistotou, že postavy Starého zákona jsou skuteční lidé.

Nechci nikomu vnucovat pravoslavnou víru nebo pravoslavný výklad Bible. Ať si každý věří, jak sám uzná za vhodné. Avšak (už jen z etických důvodů) bychom neměli před veřejností předstírat, že máme společnou víru či společné chápání Písma s těmi, kteří jsou od pravoslavné tradice na hony vzdáleni.

(Použité ilustrace - starobylé ikony:
nahoře - praotec Abraham; dole - Áron, první kněz)


Zobrazit příspěvek č. 144 jednotlivě

jerej Serafím T. --- 16. 4. 2007
Mikulčice

Pozvání


S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko – brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání do Mikulčic, které se uskuteční v sobotu 26. května 2007. Archijerejská Liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 11 hodin, slavnostní procesí vyjde od Památníku v 10:45 hod.

Zpívá sbor brněnského katedrálního chrámu. Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.

Po skončení svaté Liturgie vystoupí ve volném programu bulharský folklórní soubor, na místě bude k dispozici občerstvení ve stáncích. Pokud budete mít zájem o odpolední návštěvu nedalekého Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, prosím nahlaste se alespoň týden před akcí (do 20. května) představenému monastýru ohledně přípravy pohoštění (mobil: 777 260 556, E-mail: joakim/zavinac/seznam.cz).


Na setkání se těší jerej Serafím, duchovní správce hodonínské církevní obce
(mobil: 776 730 812, E-mail: serafim.t/zavinac/seznam.cz)


Zobrazit příspěvek č. 143 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 16. 4. 2007
Oprava

Ano, jistě, omlouvám se účastníkům Ambonu.


Zobrazit příspěvek č. 142 jednotlivě

Administrátor --- 16. 4. 2007
Oprava

Správně by ta URL (z předešlého příspěvku) měla zřejmě být:

http://www.stalexis.orthodoxy.ru/


Zobrazit příspěvek č. 141 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 16. 4. 2007
"Kdo má ženu, ať žije, jako by ji neměl" a "měli vše společné"

Jistě zajímavý, podnětný a obohacující počin viz na www.stalexis.ru. Obzvláště pro všechny, kteří se zajímají o mnišství, pro ty, kteří se domnívají, že prvokřesťanské ideály vymírají nebo již vymřely, že některé věci nelze ve světě a v rodině uskutečnit nebo pro ty, kteří vidí obnovu ruské církve po pádu komunismu jako spíše povrchní a módní záležitost.


Zobrazit příspěvek č. 140 jednotlivě

Administrátor --- 15. 4. 2007
Neděle po Pasše, tzv. antipascha, Tomášova neděle

Tomášova neděle

Tomáš neuvěřil svým bratřím, apoštolům, kteří mu pravili po Vzkříšení Kristově: „Viděli jsme Pána.“ Tomáš u toho nebyl, a když slyšel vyprávění ostatních učedníků, opáčil: „Jestli neuvidím rány od hřebů na jeho rukách a nevložím ruku do jeho (probodnutého) boku, neuvěřím.“ Když se Kristus opět zjevil svým učedníkům, byl Tomáš s nimi. Pán se k němu obrací a říká: „Tomáši, vlož sem svůj prst a pohlédni na mé ruce, vztáhni svou dlaň a vlož ji do mého boku a nebuď už nevěřící ale věřící.“

Čím si vlastně Tomáš zasloužil takový dar? Zdá se nám, že měl být spíše pokárán za svou nevíru, že? Místo toho se stává jediným člověkem, jemuž Pán dovolil, aby svou ruku vložil do jeho probodnutého boku.

O Tomášovi toho z evangelií moc nevíme, ale to málo, co víme, je důležité. Když se Kristus chystal vypravit za zemřelým Lazarem, zdálo se, že ho tam čeká od jeho nepřátel jistá smrt. Tomáš tenkrát s rozhodností řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať umřeme spolu s ním.“ Taková slova neuslyšíš často, a na taková slova nezapomenou ani lidé ani Bůh...

Slova: „Jestli neuvidím... neuvěřím,“ jsou stále někde ke slyšení. Pravidelně od lidí, kteří Boha nehledají, nehledají pravdu a rozhodně se nechystají s někým za někoho umírat. Takovým lidem se Bůh nezjevuje, aby nevyvolával v odpověď otevřené rouhání, kdy se někdo odvrací o nepochybné pravdy.

Tomášovi se Bůh zjevil, protože tento člověk byl hotov zemřít s Kristem a to dokonce ještě před tím, než bylo zjeveno vítězství nad smrtí. Už tehdy byl Tomáš ve svém srdci rozhodnut: Nebude-li Kristus s ním, není proč žít.

Proto ta zvláštní milost k Tomášovi, který nyní před sebou spatřil rány, ze kterých vyšla krev smývající hříchy lidí, a slyší povel, aby do těchto pramenů očištění lidstva zanořil svou dlaň. Tomáš pronesl to jediné, co na to lze říci: „Pán můj a Bůh můj.“

Následující slova Ježíšova zní trochu jako jemná výčitka: „Že jsi mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blaženi jsou ti, kteří neviděli a uvěřili.“ Je to však výčitka pro Tomáše, který je zcela pohlcen radostí, že vidí vzkříšeného toho Ježíše, bez kterého nechtěl žít? Nyní je připraven na všechna utrpení, jen aby mu dokázal svou lásku.

Slova o blaženství (nebo blahoslavenství, jak by se též dalo přeložit toto slovo evangelia) jsou určena nám, kteří jsme neviděli a jsme voláni k tomu, abychom uvěřili. Jsme voláni k tomu, abychom pochopili, že otázka víry či nevíry je otázkou života a smrti. Jsme voláni stát se blahoslavenými.

V čem spočívá to blahoslavenství, k němuž jsme povoláni? Setkat se s Kristem - nikoliv jako s důkazem naší víry, ale jako s dlouho toužebně očekávaným hostem, pro něhož se souží naše srdce a bez něhož nelze žít. To je blahoslavenství, jehož dosáhl nakonec i Tomáš a po něm všichni, kteří uvěřili, ač neviděli, a žijí v dobré naději na shledání.

---------------------------

Podle tradice později hlásal ap. Tomáš křesťanství v Indii, kde také mučednicky zemřel.

(Částečně dle pravoslavie.ru)


Zobrazit příspěvek č. 139 jednotlivě

Administrátor --- 12. 4. 2007
Z došlé pošty

Proč všichni zdobíme vajíčka na Paschu?

Na Paschu je tradicí zdobit vajíčka různými barvami, ale ve hlavní místo uprostřed mnoha barevných vajec patří vajíčkům jasně červeným. Proč? Historie nám zachovala takovéto ústní podání. Po Vzkříšení Ježíše Krista se jeho učedníci rozešli do mnoha zemí a všude zvěstovali radostnou zvěst o tom, že se již více se nemusíme bát smrti. Zničil ji Kristus, jenž je Spasitelem světa. On vstal z mrtvých a vzkřísí rovněž každého, kdo v Něho uvěří a bude také milovat lidi, tak jako je miloval On.

Marie Magdalena se odvážila přijít s touto zvěstí až k samotnému císaři Tiberiovi. A protože k císaři není možné přijít jen tak bez dárku a Marie žádný neměla, přišla tedy s obyčejným slepičím vajíčkem. Ovšemže si vybrala vejce záměrně. Bylo přece vždycky symbolem života: "Pod skořápkou se nachází našim očím skrytý život, a ten se, až přijde jeho čas, vyprostí z vápníkového zajetí v podobě malinkého žlutého kuřátka.

Když však Marie začala hovořit k císaři Tiberiovi o tom, že také Ježíš Kristus se vyprostil ze smrtelných pout a vstal z mrtvých, tak se císař jenom zasmál: "To je stejně nemožné, jako kdyby se tvoje bílé vejce změnilo na červené." Tiberius ani nestihl dokončit větu, a vejce se stalo v rukou Marie Magdaleny zcela červeným.

Od těch časů na památku této události barvíme vajíčka, které symbolizují naši víru ve Vzkříšení Pána Ježíše Krista.

(Přeložil Daniel)


Zobrazit příspěvek č. 138 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 11. 4. 2007
Vzpomínka

Hrst dojmů a vzpomínek na Paschu
(Žádná teologie :-)

Od půlnoci se slouží paschální bohoslužba. První hlouček lidí „zvenku“ přišel už po jedenácté (v minulém roce přišla řada lidí až po jedné hodině po půlnoci - u vědomí toho, že „to bude trvat do tří“ :-) Na mou lehce udivenou poznámku, že „začíná se až za hodinu“, odvětili „ale můžeme zůstat, že?“ Klanějí se Božímu hrobu... Čte se z knihy Skutků apoštolských.
O půlnoci začínáme. Už je skoro plno (kdyby tak každou neděli...) Zhasnutý chrám, osvětlený jen olejovými lampami před ikonami. Naprosté ticho. Pak tichý polohlasný zpěv: „Vzkříšení Kristovo spatřivše, pokloňme se svatému Pánu Ježíši...“ se stále sílící intenzitou; přidávají se další a další hlasy.

„Ať povstane Bůh, a rozptýleni budou nepřátelé jeho... Jako pomíjí dým, tak ať pominou, jako rozplývá se vosk od ohně...“ (Zpívají se prastaré paschální hymny)

Kněz vychází s rozžehnutým trojsvíčníkem z oltáře, nese kadidlo, prochází kolem lidí, kteří si od něho zapalují svíčky a od nich zase další a další, a tak se koberec světel rozvine po celém setmělém chrámu. Na začátku tichý zpěv se postupně mění v bouři, kdy všichni zpívají z plna hrdla, co to dá: „Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal...“

„Jest vzkříšení den, osvětleme se lidé... Nyní vše naplněno jest světlem, nebe i země i podsvětí...“

Pocity? Směs radosti a něčeho nepopsatelného... Nebe není tak daleko.

„Dnes nastalo světu spasení, neboť vstal z mrtvých Kristus.“

Čte se poučné slovo Jana Zlatoústého z 5. století na svátek Paschy: „...Bohatí i chudí, společně jásejte; zdrženliví i nedbalí, ctěte tento den. Kdo se postili i kdo se nepostili, radujte se dnes. Stůl je plný, požívejte všichni. Pokrm je připraven, nikdo ať neodchází lačný. Všichni požívejte hostiny víry, všichni přijměte bohatství dobroty...“
Evangelium čteme ve třech jazycích: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo. To bylo na počátku u Boha...“

„Pojďte ve slavný den vzkříšení a požívejme plodu nové révy, Boží radosti a království Kristova...“

Lidé namačkaní v chrámu, tělo na tělo, kam až oko dohlédne - všude zástupy. (Podle odhadů se do naší kaple ve druhém patře obytného domu v noci nahrnuly dvě až tři stovky lidí.) Za okny je temná noc. Chrám je zaplaven světélky lampiček a svící.

„Pojďme se světly vstříc Kristu, jenž vychází z hrobu jako ženich.“

Po třech hodinách se bohoslužba chýlí ke konci. Následuje svěcení svátečních pokrmů, které si lidi přinášejí v košících s sebou na paschální bohoslužbu. Kropí se svěcenou vodou; na konci jsou někteří z nás zpola mokří (vodou se nešetří). Lidé odcházejí šťastní, odnášejí si své košíčky. Někteří přešlapují na místě; vidno, že se jim z chrámu moc nechce...
Pak začíná hostina: sladké tvarohy, barvená vajíčka, saláty, salámy, mazance, olivy... Radostné besedování. Venku pomalu svítá.
Tohle ráno bývá vždy zvláštně tiché a jasné.

„Jest vzkříšení den, povznesme se slavností a druh druha obejměme!“

-----------------

Každoročně mě na paschální neděli dopoledne trochu zaskočí zvláštní atmosféra v prázdném chrámu. Vzduch zde jako by byl zelektrizovaný, jakoby se v prostoru stále ještě chvěla modlitba paschální půlnoci. Ticho, klid, jas dne proudí okny dovnitř, a vše tady jakoby bylo nabito energií. Zdá se vám, že každá věc v kapli žije. Cítíte celé dějiny světa. Jakoby tu bylo neviditelně přítomno vše, co kdy na světě existovalo. Připadáte si jako v Noemově arše, která proplula celou historií Země a právě zakotvila v přítomné chvíli. Zvláštní zážitek. Opět a opět překvapí a zasáhne.

„Dnes nastala nám svatá Pascha... Pascha tajemná, Pascha velebná; Pascha, Kristus Vykupitel... Pascha veliká, jež nám otevírá bránu ráje...“


Kaple po paschální bohoslužbě, kdy se nechávají všechny vchody ikonostasu stále otevřené a na kříži není zobrazení Ukřižovaného.


Zobrazit příspěvek č. 137 jednotlivě

Administrátor --- 11. 4. 2007
Výstava ikon v Praze

Brzy bude končit výstava ikon

Ve výstavních prostorách při katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ul. v Praze je možno ještě shlédnout výstavu pravoslavných ikon od současných ikonopisců pracujících v Čechách a na Moravě.
Výstava potrvá do neděle 15. 4. 2007.

Každý zájemce je srdečně zván!


Zobrazit příspěvek č. 136 jednotlivě

Administrátor --- 10. 4. 2007
Pascha



Vstal z mrtvých Kristus! Vpravdě vstal z mrtvých!
Christos voskrese! Voistinu voskrese!

Ikona Vzkříšení (Kristus vyvádí z podsvětí padlého Adama, Evu a další spoutance)

----------------------

TV přenos pražských pravoslavných paschálních bohoslužeb

Záznam církevněslovanských bohoslužeb z chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí a chrámu zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech v Praze. Setkáte se i s metropolitou autokefální pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.
Opakování 14.4.2007 21:25

na TV Noe (internetové vysílání)




Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 136 do č. 176)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz