1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 609: #

Administrátor --- 31. 1. 2010
První přípravná neděle před Velkým půstem

Neděle o celném a farizeovi

Evangelium podle Lukáše
18,10 Dva muži vstupovali do chrámu, aby se modlili, jeden farizeus, a druhý celník.
18,11 Farizeus stoje, takto se sám v sobě modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento celník.
18,12 Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu.
18,13 Celník pak zdaleka stoje, nechtěl ani očí k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsa svá, řka: Bože, buď milostiv mně hříšnému.
18,14 Pravím vám: Odšel tento, ospravedlněn jsa, do domu svého, a ne onen. Neboť každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen.

Farizej - domníval se, že má za své skutky právo na Boží milost. Celník věděl - a byl si tím zcela jist - že za takový život, jaký vede, nemá právo na vůbec nic. Zpráva, kterou nám toto podobenství podává, je hrozná a krásná zároveň. Na jedné straně je nám tu vykreslován prapodivný obraz, jak zbožného přivádí jeho "zbožnost" do pekla a zavržení, kdežto hříšníka jeho hříchy přivedou k získání Boží milosti. Na straně druhé je tu zvěstování, že to není rovina skutků, kde se rozhoduje o věčném údělu člověka, neboť skutečné řešení lidské spásy se děje někde jinde - na úrovni daleko jemnější a niternější, kde mezi sebou bojuje pýcha a pokání. Tam se rozhodne, zdali se člověk otevře Božímu milosrdenství nebo zůstane-li Boží nabídce navěky uzavřen.

Vnější podoba člověka a jeho života vůbec nemusí vypovídat o vnitřním stavu člověka; nic vnějšího totiž nerozhoduje o spáse člověka. Jedno z poselství tohoto evangelia by mohlo docela dobře znít: Zdání klame.

Církev nás tématem dnešního evangelia (a jeho rozvíjením v posvátných hymnech) začíná připravovat na Velký půst. Abychom vzácnou dobu svaté čtyřicátnice prožili k co možná největšímu užitku pro svou duši, předcházejí začátek půstu čtyři přípravné neděle - a neděle celného a farizeje je první z nich.

Obyčejně se při výkladu Kristova podobenství o těch dvou návštěvnících chrámu držíme základního pohledu, jímž je srovnávání farizeovy povýšenosti, pýchy a slepoty s celníkovým pokáním, pokorou a realistickou sebereflexí. Tentokrát - aniž bychom zavrhovali tuto základní osu výkladu - upřeme pohled především na celníkovu modlitbu, která se stala vlastně vzorem křesťanské modlitby a jednou ze základních modliteb církve.

Celníkova modlitba byla Bohem vyslyšena a vstoupila do církevní praxe - je součástí všech bohoslužeb. Každý pravoslavný věřící, když se klaní chrámu (při vstupu) nebo před ikonami, činí na sobě třikrát znamení kříže a říká si při tom pro sebe celníkovu modlitbu: "Bože, buď milostiv mně hříšnému," nebo (častěji) její modifikaci: "Bože, očistiž mně hříšného." Kněz při každé liturgii opakuje v tichosti tuto modlitbu na určených místech mnohokrát. V blížící se době velkopostní budeme celníkovu modlitbu říkat při postních bohoslužbách nahlas a společně.
Někdy se (zvláště v ekumenickém prostředí) říká Otčenáši: "modlitba, kterou nás naučil Pán". Přiznám se, že nemám tuto tezi dvakrát v oblibě. Ne že by to nebyla pravda, ale právě pravoslavný křesťan by si měl uvědomovat, že všechny modlitby, které nám církevní tradice podává, nás naučil Pán. Vždyť všechny byly inspirovány Duchem Svatým. Nicméně ještě k tomu rčení o modlitbě, které nás naučil Pán. Moje osobní domněnka (takové teologumenon): spíše než Otčenáši by se tak mělo říkat celníkově modlitbě. Kajícím obsahem je to jednoznačně základní modlitba (a podle samotných Kristových slov stačila k omilostnění i tak velikého hříšníka). A nejen to, vzhledem ke své krátkosti je modlitba celníkova spíše než Otčenáš blízko hesychastickému modlitebnímu jádru duchovního života církve - toho hesychasmu, který vede lidskou pýchu k tomu umlknutí a který je druhou, nevyřčenou větou celníkovy pokory. Leč o tom později.
V obou osobách, které Ježíš obsadil do té krátké scénky, která se v chrámu odehraje, spatřujeme dva základní typy stavu lidského ducha. Ve farizeovi lze vidět zobrazení světskosti i s její nadutou užvaněnou povrchností a hlavně pýchou; je to zcela neduchovní stav člověka. V celníkovi lze spatřit obraz dokonalé modlitby: Ježíš o něm říká, že měl sklopené oči a jen se modlil krátkou modlitbu za své hříchy. Sklopené oči - to je obraz odvrácení se od světa (dodnes se mnozí mniši snaží nedívat se kolem sebe, aby nic světského nepřitahovalo jejich myšlenky či dokonce nevzbudilo vášně). Krátká soustředěná modlitba, o níž Evangelium doslova praví: "jen se modlil" - tj. nic jiného nečinil - to je obraz soustředěné modlitby, pohroužené a pevné (čili nerozptýlené). A obsah modlitby - prosba za očištění od hříchů - to je obraz třetího pilíře, na němž stojí modlitební zápas a duchovní život vůbec: pokání.

Podle sv. Ignatije Brjančaninova se farizej v chrámu nesoustředil na bohoslužbu a jeho mysl byla unášena hříšnými myšlenkami, a ty nejen připravily jeho modlitbu (bez tak slabou) o veškerou hodnotu, ale ještě ke všemu ji obrátily v odsuzování toho, kdo se tam opravdu modlil. Farizeova modlitba byla Bohem zavržena a z chrámu odcházel, nesa na sobě pečeť Božího hněvu. Svůj bídný duchovní stav však nevnímal, protože jeho srdce, jež bylo mrtvé pro pokání, naplněno bylo samodostačitelnosti a sebeklamem.

Pokání připraví srdce pro modlitbu, ale soustředění modlitby je potřebné, aby lítost nad hříchy nezdegenerovala v sentiment. Soustředěná modlitba je potřeba - nikoliv mnoho slov. Hloubka modlitby není představitelná bez soustředění. Jak často se přihodí, že se naše ústa modlí, čtou žalmy a říkají slova svatých otců, ale náš duch je mimo, myslíme na něco jiného?

Proč by Bůh měl naslouchat tomu, co se modlíš, když ty sám to neposloucháš? Svatí Otcové praví, že ti, kteří se modlí rychle, říkají svá slova do vzduchu a ne Bohu (dle sv. Ignatije).
Zápas za pravou modlitbu tedy netkví v úsilí za množství slov, které každý den Bohu řekneme. Je to zápas za soustředění.

I v pravoslavné církvi po světě se však stává, že někdy lidé více dají na kvantitu. Snaží se vykonat co nejvíce bohoslužeb, přečíst co nejvíce žalmů. V neděli: jitřní, hodinky, liturgie, treby - pobožnosti, molebny, pak nějaká ta panychidka atd. Nu a aby se všechna ta zbožnost vůbec stihla, tak se vše čte velice rychle, neřku-li drmolí. Někdy to může vypadat, že určujícím kritériem je: "hlavně, aby se odsloužilo". Je tohle pravá modlitba? Co takhle přečíst toho méně, ale pomalu a svést při tom vnitřní zápas za trochu soustředění. Taková soustředěná modlitba je hned poznat - projeví se okamžitě na vnitřním stavu lidí.

Jedna věřící vyprávěla o své příhodě s nedávno svatořečeným starcem Georgijem (Karslidis). Byla na bohoslužbě, kterou sloužil tento jasnovidný starec, a ponořila se při tom do modlitby. Po bohoslužbě si ji starec zavolal a řekl jí: "Dítě, pokaždé se modli tak, jak ses dnes modlila." Soustředěnou kající modlitbu vidí nejen starec, ale i andělé. Je to totiž něco, co je vidět a slyšet v duchovním světě, a proto ji slyší i Bůh a jeho svatí. Někteří ji vidí v podobě ohnivého sloupu, který vystupuje do nebe. Kdežto nesoustředěná modlitba je slabou modlitbou - je jako slabý hlásek, který je sotva slyšet a snadno zanikne.

Bohoslužba a modlitby, které se čtou pomalu, však trvají dlouho. Někteří si pak na délku bohoslužby stěžují. Jiným nevadí délka, ale to, že za dobu jedné pomalé bohoslužby, by se daly stihnout tři různé bohoslužby rychlé. Pomalá bohoslužba se prostě může zdát nudná.

Odpovídá na to sv. Ignatij: Proč se nudíme při bohoslužbách? Protože jsme neokusili působení modlitby. Proč spěcháme k prostřenému stolu? Protože na základě vlastní zkušenosti známe význam materiálního pokrmu. Proč nepospícháme do Božího chrámu, proč přicházíme na bohoslužby pozdě? Protože nemáme vlastní zkušenost s významem modlitby, která je pokrmem pro duši a dává duši duchovní sílu. A proč nemáme zkušenost s významem modlitby? Protože se modlíme spěšně, povrchně a bez pozornosti. Působení dlouhé leč nepozorné modlitby na duši je podobno hojnému dešti dopadajícímu na plechovou střechu, s niž veškerá voda steče, ať už jí naprší jakékoliv množství; na takovou střechu nemá padající voda žádný vliv. Pozornou modlitbu však můžeme přirovnat k blahodárnému dešti zalévajícímu oseté pole a dávajícímu vzrůst rostlinám a připravujícímu bohatou žatvu. Je nutno vyvrátit vážný omyl, který hrozí připravit toho, kdo se snaží o modlitbu, o všechny plody jeho úsilí - svatí Otcové, učitelé modlitby, velí pronášet slova jak krátkých tak i všech modliteb beze spěchu a se zachováváním pečlivého soustředění na slova modlitby. Pouze při nespěšném čtení modlitby je taková pozornost možná; při spěchu nikoliv. Modlitba zbavená soustředění je zbavena své podstaty, zbavena života. Je jako tělo bez duše. Nevoní pokorou, nevystupuje k Bohu. Je raněna a umrtvena rozptýleností, plazí se jako had v prachu pomíjivosti a zápachu, s nimiž se při modlitbě dostává do styku ten, kdo se modlí nedbale a chladně. Pozornost mysli při modlitbě se odráží v srdci blaženým pláčem nad hříchy, který je oním Bohem uloženým pokáním. Když je srdce naplněno pokáním, pak zase ze své strany přivádí mysl k dvojnásobné pozornosti. A následně za pozorností a (duchovním) dojetím vstupují do srdce všechny dary Ducha Svatého a činí z ní Boží chrám.
Bohužel už ani v pravoslavné církvi není samozřejmá znalost této pravdy a duchovní zkušenosti, že bohoslužba a modlitba musejí být pomalé, aby se v modlící se mysli ustanovil ten jemný a vratký stav bdělého soustředění. Z jedné strany může totiž být pomalá modlitba pro někoho nudná, z opačné strany může být velice vyčerpávající, a lidé se nechtějí příliš namáhat. A v neposlední řadě musí pomalé a dlouhé bohoslužbě odpovídat i používaná chrámová kultura - tj. např. nápěvy a způsob zpěvu. A tak už dnes i v pravoslavné církvi platí, že už jen zřídka se setkáš s bohoslužbou, jejíž účastníci se nebojí, že se to protáhne...
Zápas za soustředěnou modlitbu je však perný a může být, že i docela vyčerpávající. A snad nikdy nepřichází do mysli tolik myšlenek jako při modlitbě. Nejprve démon dává modlícímu se člověku do hlavy myšlenky zlé, pohoršlivé a vášnivé. Když neuspěje, dává mu do hlavy myšlenky svaté. I svatá myšlenka, kterou člověk převaluje v hlavě, je pro ďábla mnohonásobně přijatelnější než soustředěná modlitba.

Sv. Jan Sinajský (Žebříkovec) pravil: Nepovoluj si při modlitbě mnohosloví, aby se tvá mysl neodkláněla (od modlitby) ke zkoumání slov. Jediné slovo celníka mu získalo Boží milost; jediný správný výrok zachránil lotra (ukřižovaného po pravici). Množství slov používaných při modlitbě často přivádí mysl do roztržitosti a snění, kdežto užívání mála slov většinou pomáhá soustředit mysl.

"Kdo se naučil modlit se několika slovy, má text modlitby připraven, ať je kdekoliv, a kdykoliv," píše sv. Ignatij Brjančaninov. "Takovou modlitbu se můžeš modlit i při práci, při níž by se na dlouhé modlitby nebylo možno soustředit a ztrácela by souvislost a význam (textu). Na krátkou chvíli ji můžeš přerušit, a pak se k ní bez problémů zase vrátit. Dokonce je užitečné konat krátkou (vnitřní) modlitbu i při bohoslužbách, protože pomáhá pozorně vnímat bohoslužebné texty a chrání mysl před roztěkaností. Krátká modlitba udržuje mysl zahleděnu do sebe, a tím naplňuje duši pokáním. Bez soustředění na krátkou modlitbu mysl při bohoslužbách přestává vnímat, co je čteno a zpíváno, a zatoulá se k prázdnému přemýšlení a ke snění.

I svatí lidé musejí vést zápas s myšlenkami při modlitbě. Existuje takové vyprávění:

Do jednoho monastýru přišel anděl a držel v ruce zlaté evangelium. Nechal svolat všechny mnichy a řekl jim, toto evangelium z nebeského zlata vám zde nechám, když někdo z vás dokáže odříkat Otčenáš bez jediné myšlenky na něco jiného. Mniši se zaradovali, neboť velice zatoužili mít v monastýru takový skvost. Zároveň anděl učinil, aby všichni viděli, jak se předstoupivší mnich modlí, že - dokud se modlil soustředěně, tak zářil světlem, ale jakmile ho napadla vedlejší myšlenka, tak padlý modlitebník zhasnul. Jeden mnich za druhým předstupovali a říkali modlitbu. Někdo zhasnul hned po prvních slovech, jiný po první či druhé větě. Když nikdo z nich nevydržel zářit soustředěnou modlitbou až do konce Otčenáše, anděl se chystal k odchodu. Vtom však jednoho mnicha napadlo, že kousek od monastýru žije v poustevně jeden jejich mnich, mnoho let se tam už modlí, na nic světského nemyslí, jen se soustředí očištění srdce. Anděl souhlasil, že počká, až mnicha přivedou. Když ho vedli, říkali mu: "Otče, nikam se nedívejte, na nic nemyslete, na nic se neptejte, tady se postavte a jenom odříkejte Otčenáš tak, jak jste zvyklý." Mnich měl ve zvyku nepozdvihovat oči a nedívat se kolem, tak se nechal přivést na určené místo, anděla neviděl, zavřel oči a začal se modlit. A zářil a svítil, a už se blížil ke konci... Jenže - tento otec měl ve zvyku vždy na konci modlitby vzhlédnout k nebi. A tak, když říkal: "A neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás ...", otevřel oči, vzhlédl, uviděl anděla, spatřil zlaté evangelium a než stihl říci: "... od zlého," tak zhasnul. Anděl pravil: "Tak nic," a zmizel. Mniši přišli k poustevníkovi a nechápavě se ho tázali: "Jak je to možné, otče, že i ty...? Na co jsi pomyslel, když jsi zahlédl to evangelium?" Poustevník odvětil: "Za kolik by se asi tak dalo prodat."

Tato anekdota má ukázat, že nikdo není nikdy zcela ušetřen zápasu s myšlenkou. Nejde tu samozřejmě o to, k čemu poustevník potřeboval peníze (třeba chtěl, aby se mohlo rozdávat chudým). Smysl vyprávění spočívá v něčem jiném: svatá či nesvatá myšlenka - modlitbě vadí obě.


(Připraveno s použitím myšlenek sv. Ignatije Brjančaninova)


















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz