1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 213: #

Administrátor --- 21. 8. 2007
Sv. Řehoř Palama ke svátku Proměnění

Svátek Proměnění Páně

Církev při slavení tohoto svátku vzpomíná událost, která je popsána v evangeliu následujícími slovy:

1  A po šesti dnech pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana bratra jeho, i uvedl je na horu vysokou samotné,
2  A proměnil se před nimi. I zaskvěla se tvář jeho jako slunce, a roucho jeho učiněno bílé jako světlo.
3  A hle, ukázali se jim Mojžíš a Eliáš, rozmlouvající s ním.
4  A odpověděv Petr, řekl Ježíšovi: "Pane, dobré jest nám tady býti. Chceš-li, udělejme tuto tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden."
5  Když pak on ještě mluvil, aj, oblak světlý zastínil je. A tu, zazněl hlas z oblaku řkoucí: "Toto jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte."
6  To uslyševše učedlníci, padli na tváře své a báli se velmi.
7  A přistoupiv Ježíš, dotekl se jich, řka jim: "Vstaňte, nebojte se."
8  A pozdvihše očí svých, nikoho neviděli, než samého Ježíše.
9  Když pak sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš, řka: "Nikomu nevypravujte tohoto vidění, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých."
(Matouš 17. kap.)

Tento svátek nazýváme letní paschou, protože podobně jako Pascha se při něm zjevuje Božství Ježíše Krista.

Z kázání sv. Řehoře Palamy, arcibiskupa soluňského, na tento svátek:

Pro objasnění tajemství tohoto svátku a pochopení pravdy musíme se obrátit k tomu, co předcházelo události dnešního evangelijního čtení: "I po šesti dnech vzal Ježíš Petra, Jakuba a Jana..." Od čeho počítal Matouš těch šest dnů? Podle sledu vyprávění evangelisty Matouše je patrno, že od události, kdy Spasitel pravil:
Syn zajisté člověka přijde v slávě Otce svého s anděly svými, a tehdy odplatí jednomu každému podle skutků jeho. Amen pravím vám: Jsou někteří z stojících tuto, kteříž neokusí smrti, až i uzří Syna člověka, přicházejícího v království svém. (Mat 16,27-28)
Světlo Proměnění tedy nazval Ježíš šest dní před touto událostí: "slávou Otcovou" a "svým Královstvím" (Božím královstvím přicházejícím v síle /Mar 9,1/). Evangelista Lukáš však píše, že osmého dne stalo se Proměnění. Proč?

Na hoře Proměnění jich bylo osm, jenže vidět jich bylo pouze šest (tři apoštolé, Ježíš a dva proroci). Spolu s Boží Synem však byli přítomni ještě další dva: Otec, který se zjevil skrze hlas, a Duch Svatý, který se zjevil světlem v oblaku. Na toto tajemství poukazuje svaté Písmo skrze různost zpráv obou evangelistů.

A kromě toho Lukáš na rozdíl od Matouše započítává den, v němž Pán řekl citovaná slova, a také den Proměnění na hoře. A navíc: Lukášova slova napovídají, že světlo Proměnění se vztahuje k "tajemství osmého dne", což je v biblickém jazyku symbol Božího království příštího věku, které už nyní přichází v síle a které se zjeví, až zhyne tento svět stvořený v šesti dnech. Ježíš předpověděl sílu Božího Ducha, skrze niž se zjevuje Boží Království již dnes těm, kteří jsou toho hodni: "Jsou někteří ze stojících zde, kteří neokusí smrti, dokud neuvidí přicházet Boží Království v síle" (Mar 9,1). Král všech je přítomen všude, a všude je i jeho království. Příchod tohoto království se tedy netýká přechodu z jednoho místa na druhé, ale jeho zjevení silou Svatého Ducha.

Z jedné strany Bůh sestupuje se své výšiny dolů k lidem, z druhé strany lidi vyvádí na horu z hlubin ponížení, kterému podlehla lidská přirozenost.

Takže světlo Proměnění nevzniká, nemizí, nepodléhá omezení smyslů. Bylo sice na krátkou dobu vidět tělesnýma očima na vrcholku hory, avšak apoštolé pro tu chvíli přešli od těla k duchu, jejich smysly se změnily působením Svatého Ducha, a takovým způsobem uzřeli tři učedníci nevypravitelné světlo. Ti, kteří nerozumí tomuto tajemství (tj. římští katolíci), si vymysleli, že apoštolé viděli světlo Proměnění skrze schopnosti svých smyslů a dalšími stvořenými lidskými schopnostmi, a tím se tito lidé pokoušejí stáhnout do sféry stvoření nejen toto Světlo, Boží Slávu a Království, ale i Sílu Božího Ducha, skrze kterou se zjevují Božská tajemství těm, kteří jsou toho hodni. Nejspíš tito nenaslouchají slovům ap. Pavla: "Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku na srdce nepřišlo, to připravil Bůh těm, kteří ho milují. Nám však Bůh zjevil svým Duchem: Duch totiž vše zpytuje, i hlubiny Boží" (1. Kor 2,9-10).

Dodnes odmítají římští katolíci pravoslavné dogma o nestvořených Božích energiích Ducha Svatého. Vyznávají jiné dogma, které definuje Boží energie jako stvořené, což bylo v pravoslavné církvi na slavných konstantinopolských sněmech (jejichž ustanovení je dnes po celé církvi neoficiálně přiřknuta autorita 9. všeobecného sněmu; 1341-1351) zavrženo jako hereze. (Pozn. překl.)
Většinou se Pán Ježíš modlil o samotě. Tentokrát však s sebou bere tři své učedníky a při modlitbě se před jejich očima proměnil. "Co značí »proměnil«?" táže se sv. Jan Zlatoústý a odpovídá: "Zjevil jim něco ze svého Božství - tolik, co jen mohli pojmout, a ukázal Boha, který v něm přebýval." Matouš píše, že jeho tvář zářila jako slunce. To však neznamená, že se jednalo o smyslové světlo (ať je nám vzdálena slepota těch, kteří si nedokáží představit nic vyššího než to, co je vnímáno smysly!) Evangelista si přeje ukázat, že Ježíš Kristus je - pro duchovně živé a zřící duchem - to samé, co slunce pro ty, kteří žijí v těle a zří tělesně. Ti, kteří jsou obdarováni Božími dary, jiné světlo pro poznávání Boha nepotřebují.

Toto tajemné a nevypravitelné světlo zazářilo při modlitbě. Tím je ukázáno, že rodičem tohoto blaženého vidění je modlitba. Blesk tohoto světla vycházel a ukazoval se při sjednocení mysli s Bohem. Toto vše se dává i všem, kteří se neustále cvičí v duchovním zápase ctností a modlitby a při tom upínají svou mysl k Bohu. Zření pravé krásy je vlastní pouze člověku očištěné mysli. Kdo v soustředění zří toto světlo, stává se účastným této záře; na jeho tváři je podepsán žhavý paprsek - proto od rozhovoru s Bohem zářila Mojžíšovi tvář. Víte přece, že Mojžíš se proměnil, když vystoupil na horu a uviděl tam Boží slávu. Leč Mojžíš sám sebe neproměnil, ale byl proměněn, kdežto Pán Ježíš Kristus měl toto světlo sám ze sebe. Ježíš nepotřeboval modlitbu, aby jeho tělo zazářilo Božským světlem. Ukázal tím však, odkud toto světlo pochází. Je psáno, že svatí "budou zářit jako slunce" (Mat 13,43), což znamená, že budou cele proniknuti Božím světlem a v něm uvidí Krista, který nevýslovně Božsky září, a tato záře, která vychází z Boží přirozenosti, se ukázala na hoře Tábor. Jeho tělo svítilo, protože je v Kristově Boholidské Osobě spojeno s jeho Božstvím.

Věříme, že světlo, které se ukázalo při Proměnění, bylo právě tím světlem, které bylo v něm skryto pod rouškou těla, tedy světlo Božské přirozenosti, a proto nestvořené a Božské. Kristus se neproměnil na hoře Tábor na něco jiného, nepřijal něco, co před tím neměl, ale pouze ukázal učedníkům to, co již měl, tím, že jim otevřel oči a učinil je ze slepců vidoucími. Doposavad totiž viděli jen přirozeně, ale byli slepými vůči tomuto Božímu světlu.

Tedy, toto světlo není světlem, které vnímáme tělesnými smysly. Silou Svatého Ducha byli apoštolové změněni a tímto způsobem uviděli Proměnu, která se však nestala na hoře Tábor, ale nastala hned, kdy Boží Slovo (tj. druhá Osoba Boží Trojice) spojilo se s naší pomíjejícností. Proto Panna Marie, která Krista počala a porodila, poznala, že její dítě je vtělený Bůh, a stařec Simeon to poznal, jak jen vzal Dítě do náručí, i stará prorokyně Anna to poznala, když mu vyšla naproti. Vždyť Božská síla prosvítala z něho (přes jeho tělo) jako přes skleněný obal a její záři viděli ti, kteří měli čisté srdce.

A proč si Pán před Proměněním na hoře vybral hlavní z apoštolů a vyvedl je s sebou na horu Tábor? Jistě pro to, aby jim ukázal něco velikého a tajemného. Co by však bylo velikého a tajemného na tom, kdyby jim ukázal jen obyčejné světlo, které mohli běžně vnímat nejen tito vybraní ale všichni apoštolé? Proč by potřebovali, aby jejich zření bylo proměněno silou Svatého Ducha, kdyby to bylo světlo, které běžně vnímáme smysly? Jak by bylo možno představit Slávu a Království Otce i Ducha Svatého v nějakém hmotném světle? Což snad v podobné (hmotné, stvořené) Slávě a Království přijde Kristus i na konci věku, kdy už nebude potřeba ani vzduch ani prostor ani nic podobného, ale "Bůh bude vším ve všech"? (1. Kor 15,28) Tehdy tedy Bůh bude nahrazovat všechno pro všechny.

I evangelista Jan, poučený Božím zjevením, zřetelně praví, že budoucí věčné město nebude potřebovat slunce ani měsíc, aby v něm svítily: Neboť Boží sláva je bude osvěcovat a zdrojem světla tam bude Beránek (Zjevení 21,23). Není snad jasné, že poukazuje na téhož Ježíše, který se proměnil na hoře Tábor a jehož tělo zářilo jako slunce a který ukázal slávu Božství těm, kteří s ním vystoupili na horu? O obyvatelích tohoto města stejným způsobem hovoří: "Nebudou potřebovat světlo svíce ani světlo slunce, neboť Pán Bůh osvěcuje je", "a noc tam nebude" (Zjev 22,5). Tážeme se: je nějaké jiné světlo, u něhož "není změny ani stínu proměny"? (Jakub 1,17) Co je to za světlo neproměnné a nezapadající, kdyby to nebylo světlo Božství?

A dále: Mojžíš a Eliáš (zvláště první, který mohl být přítomen jen duchem a nikoliv tělesně) - jakým hmotným světlem mohli být osvětlováni, zviditelněni a poznáváni? Vždyť se o nich píše: "Ukázali se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jerusalemě" (Lukáš 9,31). Jak by mohli apoštolé poznat ty, které doposavad nikdy neviděli, když ne v tajemné síle Božské světla, které otevřelo jejich duchovní oči?

Nebudeme už unavovat vaši pozornost dalším výkladem slov Evangelia. Věřme tak, jak nás naučili ti, kteří byli osvíceni samotným Kristem, neboť jen oni jediní to znají dobře. My chápejme tajemství Proměnění Páně podle jejich naučení a sami usilujme o osvícení tímto světlem. Rozněcujeme v sobě lásku a úsilí k nevadnoucí Slávě a Kráse. Duchovní oči očišťujme od pozemských myšlenek a odvracejme se od tlejících a rychle pomíjejících rozkoší a nádher, které zatemňují oděv duše a uvrhují do ohně pekla a do tmy vnější, od nichž kéž se osvobodíme osvícením a poznáním nehmotného a vždy jsoucího světla proměněného na Táboře Spasitele našeho, ke slávě Jeho, a předvěčného Otce Jeho, i Životodárného Ducha, jichž jediné je Světlo, jediné Božství a Sláva i Království i Síla, nyní i vždycky, a na věky věkův. Amen.

(Místy trochu zkráceno)

Tímto kázáním sv. Řehoř Palama hájí tradiční křesťanské učení proti názorům římských katolíků, kteří tato svá novoučení degradující nestvořené Boží světlo prohlásili za dogma. O životě sv. Řehoře a jeho sporech s latiníky. Řehoř Palama bránil starokřesťanskou duchovní praxi hesychasmus, která byla v Církvi praktikována od nejstarších dob; zvláštního rozšíření dosáhla na Východě (pouštní otcové), známa byla i na Západě, kde však byla po velkém rozkolu (1054) zapomenuta; v pravoslavné církvi je hojně rozšířena doposavad (viz např. sv. Serafím Sarovský a mniši na Svaté Hoře Athos.
(Ilustrace: ikona Proměnění Páně - 18. století, Moskva)












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz