Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1466: #
Administrátor
--- 17. 4. 2026
Velkopáteční zamyšlení
Nad nevděkem židů a hříchem proti Duchu Svatému
Kdo pozorně naslouchal zpěvům či přednesu stichir velkopáteční jitřní (PDF), bude snad souhlasit, že tyto posvátné hymny patří k tomu nejhlubšímu a duchovně nejsilnějšímu, co během roku v našich chrámech zazní. Jejich obsah se dotýká takových hlubin a propastí lidského nitra, že si člověk více než jindy uvědomí tu temnou hloubku, do které hřích naši duši stáhnul. Tak hluboký pád člověka! Nás všech! Není tu nikdo, kdo by mohl říci o tomto dně nemocného lidství: To se mě netýká!
V těchto hymnech se objevuje několik témat. O Boží lásce, dobrotě a nesmírné trpělivosti s člověkem. O špatnosti v našem nitru, které pokřivuje naše myšlení a činí naše skutky zlými. Naše mysl - místo aby jako dokonalé zrcadlo odrážela Boží slávu - je zrcadlem pokrouceným, špinavým, zmatnělým, takže kvůli našemu egoismu a vášním nic neukazuje správně.
Důležitým tématem velkopátečních zpěvů je lidský nevděk. Za všechna dobrodiní, která Bůh prokázal člověku se mu člověk odplatil krutým nevděkem. Ježíši Kristu se jeho národ za všechna ta uzdravení malomocných a slepých, i za jeho nesčíslné zázraky odvděčil ukřižováním a výsměchem. V oněch hymnech se jednotlivá témata velkopátečních písní podrobně vykreslují - studenti bohosloví si to berou za předmět svých ročníkových prací. Jenže málokdo z těch, které potkáváme, napíše svou disertaci na velkopáteční témata vlastním životem, změnou svého uvažování, čistotou svého srdce.
Nevděk nám ukazují tyto hymny jako jeden z nejkrutějších lidských hříchů. Zároveň vidí v tomto hříchu nejen jednu z nejhoších lidských vlastností, ale i pád a přestupnictví, které mohutným hlasem volá k nebi o strašný trest. Sami to zpíváme při bohoslužbě - tedy vlastními ústy svoláváme na svůj nevděk Boží odplatu.
Nejedná se zde však jen o nevděčnost lidí vůči Hospodinu Bohu. Vděčnost je stejně jako láska nedělitelná. Buď ji projevujeme ke všem nebo k nikomu. O lásce píše apoštol Jan, že není možné milovat Boha a nemilovat člověka. Kdo miluje Boha miluje i lidi (1. Jn 4,20). S vděčností je to stejné. Vděčnost vůči Bohu nemůže přebývat v tom, kdo není vděčný lidem kolem sebe. Pánu Ježíši může být vděčný ten, kdo je nejprve zde na zemi vděčný svým dobrodincům: rodičům, učitelům, duchovním otcům, všem, kteří se mi věnovali, něco mne naučili, darovali mi svůj čas, vědomosti, morální podporu nebo materiální pomoc... Nebo svou přízeň či trpělivost. Jak se píše: „Je dobré znát své dobrodince.“ To znamená pamatovat na ně a odplácet jim svou vděčností. Kdo dokáže být vděčným lidem, které vidí, může pak být vděčný Bohu, kterého nevidí (parafrázuji ap. Jana).
Vděčností vůči bližním to začíná, a chválením, oslavováním a díkůčiněním Bohu to končí.
Tolik k jednomu z velkých velkopátečních témat - té strašné a ohavné nevděčnosti lidí vůči Kristu. A toto téma je stále aktuální - i v církvi na všech rovinách církevního života, ve vztazích mezi bratry i mezi církvemi, i v jurisdikčních a kanonických záležitostech.
* * *
Dnes Jidáš předstírá zbožnost / a ztrácí to, co dříve získal;
byl učedníkem a stává se zrádcem. / Pod obvyklým políbením skrývá lest;
před láskou Vládce / dává přednost své hlouposti
a zotročen lakotou, / stal se vůdcem tlupy zločinců.
Ó, jak se naučil lstivé zradě Jidáš, / kdysi tvůj učedník,
když jako pomlouvač a nespravedlivec / přišel ke kněžím se slovy:
„Co mi dáte, když vám zradím toho, / který ničí zákon a poskvrňuje sobotu?“
Lásku k lidem získejme, neboť jsme v Kristu bratři, / a nebuďme nemilosrdní k bližním našim;
ať nejsme kvůli penězům odsouzeni / jako onen nemilosrdný služebník,
pak bychom jako Jidáš pozdě litovali, / žádného prospěchu stejně nemajíce.
Dnes praví Zakladatel nebes i země / učedníkům svým: / „Hle, přiblížil se čas, / již spěchá Jidáš, aby mne zradil.
Ať nikdo z vás se mne nezřekne, / až mne uvidíte / viseti na kříži / mezi dvěma lotry;
vždyť jako člověk trpím / a jako Lidumil spasím / ty, kteří ve mne věří, / ve mne stále věří.“
Dnes bdí Jidáš, / aby zradil Pána,
předvěčného Spasitele světa, / který pěti chleby nasytil zástupy.
Dnes přestupník zříká se Učitele, / byv dříve jeho učedníkem.
Zradiv Vládce, za stříbro prodal Toho, / jenž lidi manou nasytil na poušti.
Dnes přibíjejí židé na kříž Pána, / který moře rozetnul holí Mojžíšovou a na poušť vyvedl je z Egypta.
Dnes Ho kopím mezi žebry nechávají probodnout / ti, kvůli nimž ranami postihl Egyptské.
Hořkou žlučí nechávají Ho napájet / ti, jimž k nasycení sesílal sladkou manu jako déšť.
Za dobra, která jsi činil / plemeni židovskému, Kriste, / odsoudili tě k ukřižování, / napojivše tě octem a žlučí.
Nespokojili se jen se zradou / staršinové židovští, Kriste, / ale pokyvujíce hlavami svými, / posměch a rouhání přinášeli.
Toto praví Pán židům:
„Lide můj, co špatného učinil jsem tobě, / aneb čím jsem tebe zarmoutil?
Slepcům tvým navracel jsem světlo, / očišťoval jsem tvé malomocné,
nemocné jsem pozdvihoval z lože. / Lide můj, vzpomeň, co jsem prokazoval tobě!
A co jsi mi za to vrátil? / Žluč za sladkou manu a ocet za vodu,
kterou jsem ti na poušti / skrze Mojžíšovu hůl ze skály vyvedl;
a ty místo lásky / přibíjíš mne na kříž.
Toho, jehož se všichni hrozí / a před Nímž se vše chvěje, / kněží udeřili / na přečistá ústa Jeho.
A dali žluč Tomu, / kterého všeliký jazyk opěvá / jako Krista, Boží moc / a Boží moudrost.
Rozhodl ses vytrpět vše, / chtěje spasit nás / od nepravostí našich / krví svou jako Lidumil.
„Ukřižuj!“ křičeli ti, / kteří vždy požívali tvých darů,
a zločince místo dobrodince žádali propustit / tito vrahové spravedlivců.
Jejich surovosti jsi však mlčky snášel, Kriste, / chtěje trpět a spasit nás jako Lidumil.
(To je jen několik výňatků z velkopáteční služby.)
* * *
V souvislosti s Velkým týdnem zaznívá ještě jedno téma: hřích proti Duchu Svatému, který nemůže být nikdy odpuštěn. (Tak praví Pán Ježíš, Mat 12,31-32; Mar 3,28-29) Hřích (resp. rouhání se) proti Duchu to znamená odmítat zjevnou pravdu - pravdy o Bohu. Tak zní definice katechismu (viz i další v katechismu, čl. 763). Méně se vysvětluje, proč je tento hřích neodpustitelný. Zvláštností tohoto druhu hříchu je totiž spuštění duchovního a psychologického procesu v hlubinách lidské duše, který způsobí neschopnost se kát - a kde není pokání, nemůže být odpuštění. Důvodem, proč se hříšník nemůže kát, je pád do duchovní slepoty, kvůli níž člověk nemůže svůj hřích vidět. Takže člověk buď svůj hřích vůbec nechce vidět, odvrací se od něj, vytěsňuje jej z paměti, nebo si jej zdůvodní jako nějaký druh nutnosti a nakonec je možné, že si svůj hřích vyloží jako zbožnost. Každopádně mu tento stav brání začít se kát.
Tento proces zabrání přístupu blahodati Ducha Svatého do srdce člověka, bez které není náprava možná. Tato blahodať nikdy nepůsobí násilí na člověku, ale vždy reaguje na lidské pozvání. „Stojím přede dveřmi a klepu.“ (Zjevení 3,20)Jistě si každý vybaví místa v evangeliu, kde se vysvětluje, že lépe jsou na tom velcí hříšníci, kteří vidí své hříchy, než ti, kteří sice mají menší hříchy, ale jsou přesvědčeni o své dokonalosti a bezhříšnosti. Znamená to snad, že máme páchat velké hříchy, abychom se mohli hodně kát? V žádném případě. Je potřeba uvidět ty hříchy, které máme. A pokud je opravdu vidíme, děsíme se, co s námi ty hříchy, které se donedávna zdály bezvýznamné, provedly, jak ničí naše duše.
Bez duchovního zření stavu svého srdce, které jsem proměnil v klubko zmijí, mi není pomoci. To byl případ duchovních vůdců židovského lidu. Když se dozvěděli, že Pán Ježíš vzkřísil čtyři dny mrtvého pohřbeného Lazara, rozhodli se: Zabijeme jeho i Lazara. (Jan 12,10) S takovým rozhodnutím nemůže věřící člověk žít, pokud si je nezdůvodní a neomluví - čili nepřipustí si, že by to byl hřích.
Jenže do podobného zaslepeného duševního a duchovního stavu se může člověk dostat v oblasti skoro jakéhokoliv hříchu či nepravosti. Ať už si člověk začne omlouvat svůj nevděk, jak jsme o tom hovořili výše, nebo jakýkoliv jiný hřích, vždy tím vstupuje na cestu, která ho nakonec dovede až do bodu, ve kterém prohlásím, že ten skutek vlastně nebyl ani hřích a že jsem se vlastně proti ničemu neprovinil. A to je konec možnosti pokání. Vždy základním bodem pokání je sebereflexe - spatřit svůj hřích, svůj pravý stav.
Ospravedlňování si svého hříchu a jakéhokoliv pochybného jednání je vždy cesta mířící jediným směrem - ke ztrátě pokání. Člověk nejprve umlčí své svědomí, a pak už snadno přesvědčí sám sebe, že se neprovinil (nebo jen trošku - stejně jako ostatní). Tak proč se kát?
Toto nebezpečí je tak hrozivě blízko každému z nás, že by nám to mělo brát klidný spánek. Pokažená lidská psychika nás tak klame, že nepozornost a následné duchovní omámení jsou vždy na našem prahu.
Velký týden nás tedy vede k velké pozornosti vůči tomu, co se skrývá v naší duši. Starec Paisij říká, že máme vzít na svou duši mikroskop. Je nutno učit se zpozorovat i to, co uniká našemu každodennímu pohledu. Dokonce i nevědomé hříchy se do určité doby projevují ve svědomí, pokud není otupené a umrtvené nedbalostí či špatnou vůlí. Svědomí je takovou signalizací, že něco není v pořádku a že je potřeba se na toto místo v duši zaměřit. Bohužel často reagujeme tak, že se začneme se svým svědomím hádat a snažíme se umlčet jeho protivný hlas. Argumentujeme, diskutujeme, stavíme svůj rozum proti zbožnosti. A pravidla zbožnosti ohýbáme podle své vůle či podle svých záměrů, kterými chceme vyhovět svému pokaženému egu.Proto např. rozkolníci věnují tolik sil a energie, aby zdůvodnili svůj rozkol: píší nekonečnou řadu pojednání o starém a novém kalendáři, o ekumenismu, o antikristu a o tom, jak a od koho je potřeba se oddělit... Často ti, kteří někoho zradí, chodí kudy mohou a všude vykládají pohádky, resp. svou verzi, jak to bylo a jak nic špatného neprovedli. Pomlouvači se zaštiťují pravdou, na které často nebývá ani chlup pravdivý. (Jak často jsou domněnky, nepochopení či špatná informovanost a výplody nevzdělanosti vydávány za bezpečnou pravdu!) Manipulativní lidé se rádi ohánějí vyššími cíli, ale sledují jen nejnižší osobní zájmy. Politici říkají každý měsíc něco jiného, slibují a neplní, ale nic špatného na tom nevidí. Podnikatelé a obchodníci klamou, ale berou to jako nutnou součást obchodního chování. Zloději vykrádají lidem účty, a myslíte, že si to vyčítají? Vězení jsou plná odsouzenců, kteří na potkání každému vykládají, že tam sedí nespravedlivě.
Kolik hříšníků začíná svou zpověď slovy: „Nemám hříchy.“ Nebo přednesou pár připravených bezvýznamností, ale vůči svému duchovnímu i morálnímu stavu jsou zcela slepí. Nebo místo sebe obviňují druhé lidi či jen rozvíjejí báje o své spravedlnosti a chválí sami sebe. „Ostatní ať se kají, já nemám z čeho se kát! Ostatní ať se napraví a polepší!“
Asi si všímáme, jak je tento nekající se stav duše podoben stavu ďábla a jeho démonů. On stále křičí, jak se ničím neprovinil, jak je Bůh nespravedlivý, stále reptá, obviňuje, pomlouvá a ospravedlňuje se. A nemůže se změnit. To je ten stav „hříchu proti Duchu“, stav duše, do kterého se lidský či démonický duch sám zaková jako do klece. Do této smyčky se dostali tehdejší duchovní vůdcové židů. Z pýchy a závisti se stala vražda a vzpoura proti jejich Bohu a Vyvolenému Jeho: „My tě nepotřebujeme!“ (Výrok Velkého inkvizitora) A za tím vším touha po moci, po uctívání a po penězích. To je ten důvod, proč někdy nelze přestat válčit a zabíjet, protože válka už začala a není zdánlivě jiná možnost než pokračovat (jak o tom píše L. N. Tolstoj; viz video níže).
Takové ubohé, hříchem zotročené lidi nám ukazují události Velkého týdne. Spustil se sled událostí, který jakoby už nešel zastavit. Svobodný duch z odstupu vidí, že to mohli všichni ti lidé, kteří se v událostech angažovali, zastavit kdykoliv, ale lidé duchovně zakovaní do slepoty, úpornosti, psychopatického maniakálního zaujetí sami sebou či svými klamnými cíli, svým egem a jeho nízkými tužbami nebo svou zdánlivou nepostradatelností či zaujatí „honbou za spravedlností“, se bezhlavě ženou vpřed do propasti. Tuto fresku strastného týdne a jeho aktérů vidíme dodnes v tolika variantách všude kolem sebe - v malých či velkých rozměrech. Je to všude.
A při tom by stačilo tak málo - třeba trochu lásky, trošku méně egoismu a uctívání své důležitosti, trochu vděčnosti a odpuštění, náprstek pokory. A člověk by se zastavil a otázal se sám sebe: Kam se to ženu?
* * *
Na této temné fresce pašijového týdne vidíme zářit jednu postavu. V lidských tělesných očích ten nejubožejší, ale očima srdce viděn jako světlo osvěcující temnoty lidského hříchu, vášní, nízkosti a špíny. Je to ten, kdo jako Beránek čistý a neposkvrněný lidským mravním bahnem prochází touto bažinou s pokorným srdcem. On může k sobě vytáhnout všechny, které ještě oslovuje zbožnost - čistota, pokora, láska, vděčnost, nespoutanost hříchem světa. Kvůli tomu sem k nám sestoupil. Kolik zde najde takových, kteří už nejsou v kleci a spoutáni pevným řetězem své domnělé spravedlnosti a zbožnosti?
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.