1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1420: #

Administrátor --- 16. 7. 2024
Svatí apoštolé a pronásledování za císaře Neróna

PETR A PAVEL

Aktualizováno

Na svatých apoštolech založil Pán svou církev - na jejich vyznání, víře, skrze jejich námahu a jejich sebeoběti. Apoštolové po Padesátnici neměli už svůj soukromý život. Neměli pracovní dobu jako ostatní, čili od do a co za to; ve svých životech neměli dobu vymezenou "na práci a po práci legraci" (jak to zpívá Werich). Jejich údělem se stala neustálá námaha, putování, vysilující rozhovory, diskuse, hlásání, odrážení námitek či zlovolných útoků, potýkání se s nepřáteli víry resp. s nepřáteli Krista, kázání evangelia a vysvětlování hlubin víry i křesťanské praxe, organizování církevních záležitostí, náprava chyb a problémů v církevních obcích; a mezi tím prach cest, žaláře, bičování, okovy, vyhnanství, mučení a nakonec mučednická smrt.

Od Pána dostali úkol obejít celou tehdejší obydlenou zemi = doklepat se do každého srdce (jako Kristus klepe; Zjevení 3,20). Pro nic jiného už pak nežili, jen aby splnili tento úkol. Chápali, že je potřeba křesťanství rozšířit a církve zakládat především v centrální oblasti tehdy známého světa, odkud by se pak křesťanství šířilo dál. Proto se především zaměřili na středomoří, což bylo středisko tehdejšího civilizovaného světa, které bylo Boží prozřetelností připraveno na dílo svatých apoštolů. Myšlenkově byla tato oblast pro setbu slova nakypřena řeckou kulturou a filosofií. Z hlediska praktického byla připravena dokonalým vojensko-úřednickým aparátem římským. Oblast Římské říše měla totiž vybudovanou infrastrukturu: zabezpečené a pro rychlou jízdu upravené cesty, možnost organizované přepravy, státní poštu, fungující bankovní systém, římská nadvláda zajišťovala relativní bezpečnost, určitý pořádek a řád ve společnosti. Apoštolové (ti z nich, kteří zůstávali v oblasti kolem středozemního moře) nepracovali v divočině, ani se nepohybovali mezi válčícími domorodými kmeny, ale působili v rámci jednoho dobře fungujícího státu. To všechno usnadňovalo práci svatých apoštolů a jejich nástupců. Hlavně zpočátku. Později se tento státní systém obrátil proti nim, ale to už byly položeny základní kameny fungující církevní správy, struktury církevních obcí, komunikace mezi církvemi apod.

My dnes vidíme už jen tu slavnou stránku jejich životů a jejich práce. Ale málokdy si uvědomíme, k jak těžkému dílu je Kristus povolal. Zapomněli na všechen osobní život a veškerý svůj čas a síly obětovali Kristu. Nic jiného než Krista ukřižovaného už neznali. (1 Kor 2,2) Vytrpěli kvůli tomu všechny nesnáze, museli snášet útoky židů i pohanů, hlad, bití holemi, bičování a jiné mučení, žalářování.



Nejstarší zobrazení podoby Ježíše Krista (sto let po ukřižování)
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Jak všichni apoštolé zvládli to, co snad ani není v lidských silách? Už jsme zde hovořili o tom, že při Padesátnici byli apoštolové proměněni, stali se z nich takřka jiní lidé. Tato proměna stojí na počátku té jejich křížové apoštolské cesty, která je všechny (kromě Jana) dovedla až k mučednické smrti. Tím vším napodobili Pána Ježíše, jak to máme za úkol činit my všichni: Chce-li kdo za mnou jít, zapři sám sebe, vezmi kříž svůj a následuj mne. Proměna Duchem Svatým a Kristus, který je skrze Svatého Ducha doprovázel na jejich cestách a v každé situaci, posiloval je na těle i na duchu.
Proměnu můžeme dobře vidět na dřívější osobě sv. Petra. Přestože byl prvním z vyvolených a svědkem mnoha zázraků, neubránil se pochybnostem. Na Kristovu výzvu kráčel Petr po vlnách, ale málem utonul, protože zapochyboval. Petr sice rozpoznal v Kristu Božího Syna, ale když Kristus předpověděl své utrpení, Petr se jej pokusil odradit od jeho poslání. Když vojáci přišli Krista zatknout, Petr se jej snažil bránit mečem a veleknězovu sluhovi uťal ucho. Krátce poté však kvůli strachu třikrát zapřel Krista. Takto kolísavý byl Petr před Padesátnicí. Z domu, kde na apoštoly sestoupil Duch Svatý, vyšel jiný Petr: statečný, rozhodný, bez kolísání a strachu hlásající Krista. A podobně tomu bylo i s ostatními deseti svatými apoštoly.
Při Padesátnici na ně sestoupil Svatý Duch, který jim nejen připomněl vše, co Pán Ježíš hlásal a čemu v té chvíli nerozuměli (Jan 14,26), ale také jim dal moudrost a naučil je chápat, o čem Pán hovořil, co se jim snažil vysvětlit, takže celé to učení začali chápat nejen svou hlavou, ale Duch uvedl slova Pána do jejich srdcí (tak, jak se to děje při pokročilé vnitřní modlitbě). Ze skoro nevzdělaných rybářů učinil Duch mudrce a učitele celého světa. A jejich učení studuje celý svět dodnes.

S touto duchovní výbavou se vypravili hlásat evangelium. Nemuseli přece jen oznamovat lidem, že Pán vstal z mrtvých, ale museli také dokázat vysvětlit, co to pro lidi znamená, vyložit jim, jaký to má význam pro jejich životy. A k tomu je potřeba vedení Ducha Svatého. Na apoštolech je zřetelně vidět reálný projev působení Utěšitele, jehož na ně Pán seslal.

* * *

Blahodať Svatého Ducha prožívali první křesťané především jako dar společenství s Kristem. Skrze Ducha Svatého se s Kristem setkávali a kolem něj vytvářeli jeho lid, sbor, čili Církev. Z této perspektivy hleděli také na liturgii jako na setkání, oslavu, uctívání a hlavně na večeři s Pánem (liturgie se tenkrát konaly večer). Památka poslední večeře byla totiž více, než jen konání vzpomínky (řecké památka nese v sobě rozměr zpřítomnění.) Podstatnou součástí apoštolské misie bylo totiž svěcení duchovenstva a zavádění služby liturgie. Svaté přijímání bylo neodmyslitelnou součástí života křesťanů prvních staletí (současná praxe přijímání třeba jen jednou, dvakrát či čtyřikrát do roka byla v té době v církvi nemyslitelná).

Katakomby, eucharistie
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Zajímavé svědectví se nám zachovalo z doby pronásledování, kdy úřady zakázaly pod trestem smrti křesťanská shromáždění a potažmo účast na liturgii. Křesťané však i přes zákaz přicházeli, aby mohli přijímat svaté Tajiny. Zachoval se nám zápis jednoho výslechu, - když chytili nějaké takové křesťany, tázali se jich: Proč tam chodíte, když víte, že vás zatkneme a budeme vás muset popravit? Oni odpověděli: My tam musíme chodit, protože bez přijímání nemůžeme žít.
Na počátku křesťanské éry lidé přicházeli na bohoslužby, aby se shromáždila obec k setkání s živým Bohem. Večer se shromažďovali v domě bohatého křesťana, tam se prostřel stůl, resp. triklinij (ř. tríklinon, od klíni – ležet či pohovka) tři spojené stoly do tvaru U (nebo jeden velký obdélníkový) a kolem něj byly ze tří stran pohovky na ležení při jídle (tak vypadal starý způsob stolování). Konala se hostina - tzv. agapé. Najedli se, pak začala modlitba. Říkalo se tomu „tajemství shromáždění“, kde se vykonávalo vzývání živého Boha, aby vstoupil do jejich životů. Tedy první a tudíž nejstarší chápání liturgie bylo „tajemství shromáždění“ a „tajemství vzývání (přijď, Pane)“.

Prvokřesťanská hostina lásky - agapé (katakomby)
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Později se pohled na liturgii rozvíjí. Samozřejmě, původní chápání (setkání s Pánem) zůstává, ale přidávají se další rozměry vnímání liturgie. V duchu Zjevení sv. Jana se objevuje kosmické chápání liturgie: na nebi se koná liturgie a my na zemi tuto bohoslužbu opakujeme. Místo prostého shromáždění se objevuje slavnostní rituál a začíná převládat mystický náhled na Tajemství eucharistie. To jsme v 2. století.

Ve 4. století se postupně objevuje pojetí liturgie jako korábu, archy, na které se zachraňujeme pro věčný život. Zároveň se dále rozvíjí kosmické vnímání liturgie. Na přelomu tisíciletí je liturgie zase vnímána jako čtení (či představení) příběhu života Ježíše Krista. To už se téměř všechny součásti liturgie dostávají na ta místa, kde jsou dnes.

Po pádu Byzance (29. května 1453) nástává velký liturgický úpadek (způsobený vnějším útlakem a v důledku toho i úpadkem vzdělanosti a pronikáním cizích vlivů nebo pověr). V Řecku jej léčilo hnutí Kollyvades, které přes nenávist různých tmářů (zvláště některých svatohorských mnichů) se v druhé polovině 18. století uprostřed mnišské komunity na hoře Athos zabývalo obnovou tradičních praktik a opozicí vůči neopodstatněným úpadkovým nebo cizorodým inovacím a které se stalo hnutím duchovní obrody. Rusko své kollyvades nemá a přes nepatrné pokusy o nápravu je tam pravoslaví stále v moci těch, proti nimž sv. Nikodim Hagiorita a další kollyvadové tak těžce zápasili, a stále zde přetrvává liturgický úpadek (způsobený nevzdělaností, přežívajícími pohanskými zvyky, mocným vlivem latinské církve, pompou a pověrečným zachováváním různých nepodstatných nebo i mylných pozůstatků či přídavků v souvislosti s hluboce pokleslou duchovní kulturou odrážející nepravoslavné vzory). V době nikonovských represí proti staroobřadcům jich bylo ve společnosti 10%; dodnes toto tmářstvím pokřivené pravoslaví vystihuje ducha ruského pravoslaví.

Dnes žijeme v dobách duchovní a tím pádem i liturgické dekadence, které se v našem okruhu alespoň částečně vyhnula jedině řecká církev (díky své bezprostřední návaznosti na nejstarší tradice). Dnešní věřící do liturgie většinou příliš nevidí, nečtou v ní tu řeč vzpomínek a symbolů, nerozpoznávají její vnitřní význam, vnímají ji spíše povrchně, nemají hlubší vhled a tím pádem ani cítění toho, co se zrovna při bohoslužbě děje (a nutno dodat, že duchovensto je v tomto ohledu ani příliš nevzdělává - průběžná mystagogie schází). Lidé chodí na bohoslužby často se skoro pověrečným vědomím, že je potřeba postavit svíčku, aby se jim zlého nestalo. Prostě přicházejí se do chrámu pomodlit - vykonat víceméně soukromou pobožnost za sebe a své blízké. V lepším případě přinášejí k přijímání své děti. Je samozřejmě dobré, že lidé přijdou a duchovně jsou alespoň nějak na liturgii a na život církve napojeni. A u nás? Za vladyky Gorazda to nebylo ani mezi Čechy o moc jiné (dle svědectví nejstarší generace duchovních). A dnes? Někteří věřící říkají, že přicházejí "načerpat síly". Místy však probleskují světélka obrody a obnovení zájmu o hloubku pravoslavné východní duchovnosti a liturgie.
* * *

Vraťme se však k těžkému dílu svatých apoštolů.

Tajná shromáždění
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

Křesťanství poté, co se začalo otevírat i pohanům, muselo opustit synagogy a vstoupilo ihned do ostrého konfliktu se všemi ostatními náboženstvími - v prvé řadě s židovstvím, které začalo křesťany od samého počátku krutě a důsledně potírat. Nebylo to přání křesťanů, mít konflikty, vždy, když to záleželo na nich, snažili přebývat se všemi v pokoji, nikoho nenapadali, v tichosti žili uprostřed společnosti. Pomáhali všem bez rozdílu. Chtěli vést poctivý život a být dobrými občany. Zloba a závist ďábla však obrátila svět proti Kristu a jeho lidu.

V jakém společenském prostředí apoštolové tehdy pracovali? Náboženství bylo tenkrát většinou spojeno se státem, bylo součástí státní ideologie a bylo považováno za jeden ze státotvorných prvků. Přijít s novým kultem, ba dokonce s něčím tak novým, že si to před tím nikdo ani neuměl představit, a navíc to byla víra naprosto nezařaditelná, neslučitelná a nesmiřitelná s jakýmkoliv jiným kultem a vírou, to znamenalo nejen obrátit proti sobě hněv lidí, ale také hněv vládců nebo státních úředníků. Nesmiřitelnost a odmítnutí, které křesťanství vyhlásilo všem pohanským náboženstvím, si vztahovaly státy na sebe jako odboj či drzost. Apoštolové a ti, kteří je následovali, se tím snadno dostávali do pozice podezřelých a nevěrohodných individuí, státu a společnosti nebezpečných, vyvolávajících zmatek hrozící v očích vládců vzpourou, zkrátka lidí nesrozumitelných. V některých případech na ně padal stín podezření ze zločinného smýšlení.

V této době patřil Řím a jeho říše k nábožensky poměrně snášenlivým státním útvarům. Bez problému vstřebával do svého pantheonu všechna možná božstva a kulty, které provozovaly na dobytých územích porobené národy. Když přišlo římské vojsko dobývat nějakou zemi, před započetím boje přinesli Římané oběti pohanským "bohům", kteří byli uctíváni lidmi žijícími v této zemi. Dobyvatelé tím dávali na srozuměnou těmto "božstvům", že nepřišli bojovat proti nim, ale proti lidem, kteří tam žijí.

Jak tedy vstoupilo křesťanství do konfliktu i s římským pohanstvím? Mělo to několik příčin. První byl "skandál s lidstvím". Až křesťanství totiž zdůraznilo ideu, kterou je dnes proniknutá celá civilizace zbudovaná na křesťanských základech (na rozdíl od Asie, Afriky atd. nebo od civilizace založené na islámu apod.). Tou ideou byla úcta k samotnému lidství, jež sdílejí všechny lidské osoby. Pro pohany byl každý jedinec buď Řek, nebo Říman, voják, barbar, svobodný občan, otrok nebo senátor, muž nebo žena atd. Pojem člověk byl někdy vnímán spíše jako živočišná kategorie. O nějaké rovnosti lidí nemohlo být řeči, protože na kategorizaci jedinců bylo založené fungování společnosti (nanejvýš se uvažování o všeobecném lidství dovolovalo filosofům, pokud však zůstalo jen teorií nezasahující do praktického života). Postavení či příslušnost, resp. společenský status, byly tehdy u každého lidského jedince zásadní. V křesťanských shromážděních však vedle sebe bez jakýchkoliv rozdělení seděli otroci i senátoři, muži i ženy, boháči i nádeníci... A všichni měli rovný podíl na spáse a na všem, co Kristus člověku dává. Jedinou podmínkou, kterou křesťané na příslušníky své církve kladli, byla víra, křest, plnění přikázání a účast na shromážděních. Nehleděli na původ, ani společenské zařazení. To byl pro Římany skandál ohrožující samotnou strukturu společnosti.

Příklad discipliny arcana - tajné označení křesťanů (náhrobní deska; 3. st.)
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Za druhou příčinu konfliktu si mohli křesťané z části tak trochu sami. Je zřejmé, že neudrželi v tajnosti některé částí svého učení a své praxe, které byly skrývány před nevěřícími, protože nevěřící člověk je není schopen pochopit a spíše je jimi pohoršen. Toto tajné učení - disciplina arcana (viz Origenes, Kliment Alexandrijský, Tertullian, Hippolyt Římský), které se týkalo všech podrobností církevní praxe a učení - se opatrně sdělovalo až v závěrečné části katechumenátu a v plnosti pak až po křtu (tím se zabývaly tzv. mystagogické katechese = uvedení do svatých Tajin). Z vyzrazení těchto - okolnímu světu neznámých - tajemství vzešlo nepochopení eucharistického obřadu. Vznikly rychle se šířící pomluvy, že křesťané na svých tajných shromáždění prolévají krev svých dětí, obětují je Bohu a následně pojídají. Anthropofagie je samozřejmě nanejvýš odporná a zrůdná věc dnes stejně jako tenkrát. A společnost na tyto pomluvy s hněvem reagovala. Uzavřenost křesťanů takové pomluvy vzbuzovala a vyvolávala různá nejdivočejší podezření.

Další pomluvy pak už byly věcí lidové tvořivosti, resp. pokleslého lidského instinktu hledání nepřítele (tomu propadali nejen Římané, ale všechny společnosti, nacistickým Německem a současným Ruskem konče). A tak křesťany např. obviňovali, že se pokoušejí otrávit vodu ve studnách a provádějí černou magii (dosti běžné obvinění a obligátní vysvětlení všech křesťanských zázraků). Že vedou děti k neposlušnosti rodičům a učí ženy neposlušnosti manželům. Pravda je taková, že křesťanství vrací ženě plnost lidské důstojnosti; projevilo se to hned v prvních staletích: v církvi získávaly ženy nesrovnatelně důstojnější postavení než v tehdejší společnosti, kde zcela podléhaly vůli manžela; paradoxně dnešní feminismus obviňuje církev, která však dala ženám základy toho společenského postavení, kterého dnes požívají.

Postupně se křesťané dostali do pozice zavrženíhodné společenské skupiny. A to jak vlivem žárlivosti židů, kteří v některých případech měli jistý společenský vliv, i žárlivosti pohanů a zvláště jejich žreců (křesťané obvinili pohanské kulty z prázdnosti, kouzelnictví a satanismu). Dalším paradoxem však je, že i přes tento odpor a pomluvy, a dokonce i přes vyhlášené státní pronásledování a hubení křesťanů, příslušníků církve stále přibývalo.

Lidé naslouchající kázání apoštolů totiž začínali chápat, že křesťanství jim přináší neuvěřitelný Boží dar, úplně nový výklad světa a smyslu lidského života, osvětluje duši a dává naději na věčný blažený život v Bohu. Oproti tomu pohanství nic ani vzdáleně tomu podobného dát člověku nemůže a do lidských duší přináší jen pustotu, marnost, tmu, pouta vášní, hřích a smrt.

Křesťané byli v samotném počátku ještě tolerováni jako součást židovství. Byli považováni za židovskou sektu. Židé sice byli neoblíbení, ale postupně kvůli starobylosti své víry dosáhli jakési míry tolerance. Poté se však sami židé od křesťanů důrazně distancovali, aby křesťané nepožívali nějakých jejich výhod, a dokonce podporovali jejich pronásledování. Jakmile římští úředníci zjistili, že křesťané nejsou součástí židovství, museli začít řešit, zda bude křesťanský kult v římské říši patřit mezi povolené, nebo bude nepovolený, protože říši škodí. (Nepovolených kultů bylo v době trvání starého Říma víc, třeba v 2. stol. byl zakázán kult boha Bakcha. Příslušníkům těchto sekt však většinou nestálo za to, aby se pro zachování svého kultu obětovali.)

Jednou z hlavních příčin, proč římský stát netoleroval křesťany, bylo jejich úporné odmítání přijmout - ve jménu náboženské snášenlivosti, tolerance a loajality vůči státu - nabízené místo mezi ostatními povolenými kulty, uznat třeba alespoň na oko jejich platnost a tím pádem dojít uznání ze strany státu. Toto rozhodné odmítnutí přinést (byť jen jako čistě formální úkon) oběť státním bohům z nich učinilo - z hlediska pohanských vládců - nepřátele státu. Všechna uznávaná náboženství musela být synkretická, tedy nečinit si výlučný nárok na náboženskou pravdu. A to křesťanství splnit nemohlo, protože by tím popřelo sebe sama.

Nakonec byli křesťané obviňováni za všechno zlo, které Řím postihlo, a to prý kvůli tomu, že křesťané svou nevírou urážejí bohy. Slovy Tertuliána: „Když se Tiber rozvodní nebo když nepřijdou záplavy na Nilu, již se ozývá pokřik: ‚Křesťany lvům!‘“ Běžným se stalo rčení: „Kvůli křesťanům neprší.“ Dnes nám zní absurdně, že byli tehdejší křesťané Římem obviněni z ateismu, když byli současní křesťané ještě nedávno komunistickými ateisty potlačováni kvůli své víře. Tenkrát to však bylo míněno tak, že nectili římské státní bohy. Římu stačil pouhý projev úcty k oficiálnímu kultu, formální uznání kultu císaře, netrval na tom, aby se lidé ke státním bohům modlili. Ani na to však křesťané nemohli přistoupit, a to nebyli pohané schopni pochopit, protože sami neměli zkušenost s nejvyšší Pravdou. Podle tehdejšího spisovatele Plinia byla neústupnost křesťanů v odmítání sebemenšího gesta vstřícnosti k pohanství vnímána ve společnosti jako jejich nejhorší vlastnost. Populárním protikřesťanským pokřikem bylo: „Pryč s ateisty!“

Takový je alespoň v hrubých rysech načrtnutý obrázek společenské situace, ve které působili svatí apoštolové, zvláště Petr a Pavel v Římě. Asi dobře chápeme, jak složitá byla jejich pozice křesťanských vůdců a jak nesmírně těžká byla jejich práce, a zároveň, že nemohla skončit jinak, než mučednickou smrtí.

Křesťané v aréně
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)


Neronovo pronásledování křesťanů. Římským zákonem podložené pronásledování začalo až Trajánovým ediktem (r. 112), ale ještě před tím rozpoutal nelidské vraždění křesťanů císař který, panoval už v době svatých apoštolů. I jiní císaři v době před Trajánem křesťany pronásledovali, ale ne v tak obludných rozměrech.

Římským císařem byl v době závěru života těchto nejpřednějších apoštolů císař Nerón. Byla to nemocná osoba, psychopat nebo šílenec a zároveň mravně naprosto zvrhlá lidská troska. To, co páchal v oblasti mravní, přesahuje všechny hranice toho, o čem je zde "slušno byť jen mluviti". Stejně jako vražedné sklony (zavraždil kromě mnoha jiných i svou matku, díky které se stal císařem). Jeho psychopatie se projevovala megalománií, absolutní sebedůvěrou, jistotou o své výjimečnosti a důležitosti (jak to bývá u psychopatů obvyklé). Jeho myšlení bylo prosáklé absencí soucitu a zřejmě si vůbec neuvědomoval svou neobyčejnou krutost. Zvrhlosti a krvelačnost byly zřejmě už za hranicí šílenství. Psychopatická porucha pokračovala ještě dál, než bývá obvyklé, a zřejmě nakonec dosáhla stavu utkvělých představ: např. ač neměl žádný hudební sluch, byl přesvědčen, že je vynikající pěvec; měl křivé nohy a pohyboval se nemotorně, byl však přesvědčen, že je nejlepší tanečník; a konečně - trpěl absolutní sebedůvěrou ve své schopnosti skládat poezii. Takže mučil své dvořany tím, že je nutil poslouchat jeho falešný zpěv, kterým skřehotal své nemožné básně a tančil při tom, jak když ho kousla tarantule.

Jednoho dne se tento, žádnou múzou nepolíbený, deviant rozhodl napsat poému o hořící Tróji, ale po několika dnech si postěžoval svým dvořanům, že nemůže psát, protože nemá inspiraci, nikdy totiž neviděl hořící město. Brzy poté (18. června 64) byl Řím v plamenech a hořel celý týden. Neróna viděli, jak na balkóně svého kamenného paláce nadšeně poskakuje v divadelním kostýmu, hraje na lyru a zpívá svou poému o hořící Tróji. Hněv lidu však na sebe nenechal dlouho čekat. Jeho druhá manželka se kdysi stala židovkou (možná i Nerón přijal židovské náboženství) a poradila svému muži, ať ten požár svede na křesťany, které "stejně nikdo nemá rád". A tak bylo rozpoutáno strašné pronásledování. Nerón propůjčil své sady, kde byli křesťané hromadně ukřižováváni, poté je začali zaživa přibité na kůlech obkládat hořlavými věcmi, polili pryskyřicí a v noci je živé zapálili, aby sloužili jako noční osvětlení Nerónových pozemků. V tomto světle pak císař pořádal jezdecké závody. Nesmírné množství chycených křesťanů bylo v arénách předhozeno k sežrání lvům k pobavení pohanského publika.


Křesťané chystaní jako hořící pochodně v Neronových sadech
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)


Obyvatelé Říma si sice našli cíl svého hněvu, ale na druhé straně při pohledu na tu nekončící řadu krutostí začali váhat, zda je to přiměřený trest. Dokonce i spisovatel Tacitus ve svém díle zachytil vzrůstající pochybnosti Římanů, nakolik jsou všechny ty hrůzy rozpoutané proti křesťanům nutností v zájmu státu a do jaké míry je to spíše zvrácené uspokojování krvelačnosti císaře.

* * *

Jak se křesťané naučili pokřižovat se? Dodnes na sobě často činíme znamení kříže. Odkud se to vzalo? Jak na to křesťané přišli? Tento, dnes tak samozřejmý obyčej, pochází z dob tohoto prvního velkého pohanského pronásledování.

Ano, pokřižovat se nás naučili prvomučedníci pronásledovaní a zabití v době císaře Neróna při svém svědectví o svém Spasiteli, Kristu. Tenkrát po požáru Říma křesťany chytali a házeli je do arény (do cirku) k sežrání lvům. Křesťané se před smrtí chovali důstojně, shlukli se v aréně do skupin, kde muži chránili ženy a děti a všichni společně zpívali žalmy. Tato statečnost učinila na obyvatele Říma dojem, protože Římané, jakkoliv byli zhýralí, pokud dokázali něco morálního ocenit, tak to byla statečnost. Veřejné mínění se začalo postupně přelévat na stranu křesťanů. K sežrání lvům se totiž odsuzovali jen uprchlí otroci nebo vrahové manžela či rodičů. Lidem začalo být jasné, že tito křesťané nemohou být zločinci. A tak císař posléze nařídil, že křesťanům před vhozením do arény mají vojáci vyříznout jazyk. Kvůli tomu se tam křesťané nemohli modlit, a tak na znamení toho, že neumírají kvůli zločinům ale za Krista, skládali ruce na způsob kříže. Buď překřížili ruce nad hlavou, nebo na hrudi, nebo si činili křížky rukou na čele a na hrudi apod. Z toho se rozvinul zvyk pokřižovat se. Původně se tímto znamením šetřilo, považovalo se za něco velice vzácného a mocného, na co se musí člověk soustředit. Pokřižovat se mechanicky by se pokládalo za hřích stejně, jako když někdo přijímá eucharistii jen ze zvyku. Později se používalo stále častěji... A tak žije tato praxe křesťanů z Nerónovy arény v naší církvi až dodnes.

Činit znak kříže vzniklo tedy jako znamení vyznavačské. Paradoxně se dnes někteří křesťané stydí pokřižovat se na veřejnosti, a před Bohem i před lidmi se tím přihlásit ke Kristu.

* * *

Petr byl tenkrát v Římě. Byl znám jako "papas" Antiochie. Do čela seznamu římských papežů byl zapsán dodatečně zřejmě o dost později. Prvním římským biskupem byl Linus (zmínka o něm pochází z konce 2. stol.). Na apoštola Petra se odvlává až sv. biskup římský Štěpán (+ 257). Titul papež převzali římští biskupové až v 5. století od alexandrijského patriarchy a papeže a soudce celého světa (jak zněla část titulu alexandrijských patriarchů). Pavel byl do Říma dopraven jako vězeň, aby zde byl coby římský občan souzen. Měl v Římě relativní svobodu pohybu, ale byl stále pod dozorem. Nakonec byl sťat.

Ukřižování Petrovo
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Apoštol Petr byl v té době už jedním z posledních žijících lidí, kteří osobně znali Pána Ježíše, a kázal o něm jako očividec všeho, co Pán činil a učil. Jeho kázání se nám dochovala, protože je zapsal jeho "tajemník", ap. Marek a do dnešní doby máme Petrova kázání v Bibli v podobě Markova evangelia. V době zatýkání a pronásledování prosili věřící Petra jako očividce Ježíšových skutků, aby se zachránil a odešel z Říma. Petr nejprve souhlasil, ale pak měl vidění, jak za jitřního šera opouští městskými branami Řím a proti němu kráčí v šeru postava, ve které Petr rozpoznal Pána Ježíše. Na Petrovu otázku: Kam kráčíš, Pane? Odvětil: Přicházím, abych se dal ukřižovat místo tebe.

Poté už Petr nechtěl o opuštění Říma ani slyšet. A protože se až do nejhlubšího svého stáří trápil, že kdysi zapřel Pána a není jej hoden, požádal po svém zatčení vojáky, aby ho neukřižovávali, jako ukřižovali Krista, protože se cítí být nehoden zemřít stejnou smrtí jako On. Vojáci se mu vysmáli a ukřižovali ho hlavou dolů.

Tak se naplnilo, co dávno před tím prorokoval Pán. Zmrtvýchvstalý Kristus řekl tenkrát Petrovi u Galilejského jezera, kde ho před lety povolal za učedníka: „Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ Tím chtěl ukázat jakou smrtí oslaví Boha (vztáhnutí rukou bylo obrazem jeho ukřižování).

Mučedníci v cirku
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)


P.S.
Apoštolové pro Krista opustili svůj národ, povznesli se nad svou národnost. „V Kristu už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech Kristus.“ (Kol 3,11) A dodejme k tomu: „v Kristu není ani Rus, ani Srb atd., protože všichni jsou jedno.“ Dnes jsme svědky, jak se nám do myšlení vkradlo předkřesťanské uvažování, kdy už zase nevidíme především člověka, ale hlavně Řeka, Rusa, Rumuna... A kvůli nacionalismu jsou mnozí křesťané ihned připraveni zahodit evangelium a jít zabíjet. Ve středověku a na začátku novověku to řešila latinská církev, teď jsme do toho padli my, ač jsme si mysleli, že nám se to stát nemůže. Jak to, že už nechápeme učení svatých apoštolů, podle něhož jsou všechny nacionalistické či panslovanské nebo carské ideje už z principu nekřesťanské? A co je nekřesťanské se snadno stává antikřesťanským, jak to vidíme na oné současné ďábelské válce, která popírá evangelium a všechny jeho ideje soucitu a lásky. Co může dát lidstvu církev, která hlásá takový nacionalismus? Když sůl ztratí svou chuť, čím ji osolit? (Mat 5,13)

Neztratili jsme náhodou něco z toho, čemu apoštolové církev naučili?

Starec o tom pravil: „Kdy jsme ztratili milosrdenství a kdy jsme ztratili soucit, z něhož se milosrdenství rodí?
Kde je ta bratrská láska, o které slyšíme v kázáních?
Proč neproměníme víru ve skutky a na místo toho, z ní děláme mrtvou literu?
Takto urážíme a činíme ostudu Hospodinu před nevěřícími!
Máme ústa plná slov o míru a lásce, ale ve skutečnosti projevujeme jen málo pochopení ve vztahu k bližním, takže našim vlastním jednáním, častěji šíříme nevíru než víru.
Nemám v úmyslu nikoho urazit a omlouvám se každému, koho toto urazí.
Mým jediným přáním je, aby každý z nás, kdo se odvažuje nazývat sebe křesťanem, nedovolil znovu ukřižovat Krista v sobě i v druhých.“ (Ctihodný starec archimandrita Efrem Arizonský)



Poslední modlitba
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 


Minulý článek na téma tohoto svátku: O lásce svatých apoštolů











Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz