Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1262: #
Administrátor
--- 19. 9. 2019
Stětí Jana Křtitele
Hromosvod démonické zloby
Co se stalo tohoto tragického dne kalendáře, je v Bibli popsáno zde: Mar 6,14–30
Památeční den stětí Jana Předchůdce a Křtitele Páně je zvláštní tím, že při něm vzpomínáme událost nejen tragickou, ale vrcholně hroznou, ba dokonce obludnou. Je to nejen vražda Božího proroka, člověka spravedlivého, jehož Pán Ježíš označil za největšího z lidí, který přišel v síle Eliášově. Hrozné je na tom, že to spáchali lidé zhýralí, smilní, mravně padlí až na samé dno.
»Bídný Herod při oslavě narozenin splnil přísahu danou nemravné tanečnici, hlava Předchůdce byla sťata a jako jídlo nesena na míse přítomným. Ohavná hostina zrůdného průběhu plná vraždy! My však s důstojností uctíváme Křtitele jako nejlepšího, kdo se narodil z ženy, a jej velebíme.« (Stichira svátku)
Obludné a nestvůrné je, jakým způsobem a za jakých okolností to bylo provedeno. Zhýralý král z prokletého rodu bohapustě oslavuje své bídné narozeniny, které se stanou jevištěm a kultištěm běsnění jeho „manželky“, lépe řečeno cizoložnice spalované smilstvem a ostatními ďábelskými vášněmi, včetně žízně po krvi Božího anděla, který přichází z pouště a dovoluje si usvědčit jejich hřích. To jsou první dvě postavy na scéně. Třetí je dcera cizoložnice, dobrá žačka své temné matky; tančí nemravně hříšný tanec rozpalující tělesné vášně. Cizoložná „královna“ s hadím chladem využívá živočišné pudy, jimž podlehl její „královský choť“, aby nechala prolít krev Božího muže. Vrcholem toho hnusu je přinesení jeho useknuté hlavy přímo na hostinu, její nesení na míse určené pro nošení lahůdek na hodovní tabuli. Sťatá hlava je nesena do shromáždění velmožů jako jeden z chodů ďábelského hodokvasu, ba, spíše jako zlatý hřeb hostiny - tak to asi vnímala královna.
»Herodiada běsní, stále není spokojená, ne a ne se uklidnit,« zpívá o ní pravoslavná hymnografie a pokračuje: »Jaká to hrozná podívaná! Hostina plná krve!« »Jak zrůdný to tanec a zrůdná ta hostina! Křtitel je sťat a Herod je rozčílený.« »Herod oslavil neslušné narozeniny ohavnou hostinou. Ukájen ženským smilstvem a ponoukán bezbožnou ženskou bezhlavostí, sťal hlavu Předchůdce. Jaké to narozeniny s vraždou proroka a hostina plná krve!? My však se zbožnou moudrostí, ctí a radostí slavíme tento významný den stětí Předchůdce a prosíme jej za přímluvu u Trojice, aby nás zbavila chlípné bezbožnosti a spasila duše naše!« (Ze stichir svátku)
Chování a choutky „královny“ jsou obludně nelidské. Cítíme zde působit něco, co přesahuje přirozený lidský rámec. Je to spíše lidská oběť, satanismus ve své nejtemnější formě. Obětování největšího z lidí, Božího muže, anděla pouště - zuřivá vzpoura vůči samotnému Bohu. Na pozadí této scény můžeme zahlédnout nepříčetně zoufalý a vzteklý hněv démonických mocností. Při křtu Ježíše Krista v Jordáně, když Jan Křtitel posloužil Pánu v zahájení jeho spásonosného díla a zjevila se při tom celá Božská Trojice, poznaly síly zla, že jejich dosavadní plány se zhroutily. To, na čem usilovně pracovaly několik tisíc let, bylo zmařeno. Ve své snaze neuspěly. Co Bůh slíbil, splnil. Boží Syn se vtělil, přišel Mesiáš zvaný Kristus.
* * *
Zopakujme si pro vysvětlenou něco z biblické historie. Adam byl Bohem nadán schopností spravovat tento svět, který mu byl svěřen do péče. Co činil první člověk se svou myslí, dělo se i se světem (toto spojení zůstalo částečně zachováno - i dnes vidíme na stavu světa, v jakém stavu mají lidé duši; hříchy lidí se promítají do fyzické roviny v podobě morálky společnosti, přírodních pohrom, ekologie apod.; a naopak - na svatých vidíme už za jich pozemského života odlesky původního dávného ráje). Lidský hřích otevřel satanu dveře - přístup k ovládání světa, stal se z něho "kníže tohoto světa". Ďábel a jeho služební duchové začali po pádu Adama a Evy do hříchu považovat tento svět za svou državu. Učili lidi daremnostem a dávali jim poznání, které lidi morálně i duchovně poškozovalo. Andělé zla začali měnit Bohem stvořenou přirozenost lidí i zvířat (až k změně genetického kódu) podle démonického obrazu Lucifera. (Viz 6. kap. Genesis) Vcházeli k pozemským ženám (tím se myslí plození nebo nějaká genetická manipulace), brali si, jakou kdo z nich chtěl (tj. používali i násilí) a plodili zrůdy, nestvůry (podle některých překladů: obry) - tj. hybridy.
Temné síly chápou, že jim Bůh jejich hřích vzpoury nikdy neodpustí, protože zlo spojování s lidskými ženami konaly vědomě se zvrácenými úmysly a s předem promyšleným cílem bojovat proti Bohu. Sešly se prý na hoře Hermón, kam sestoupily a kde se vzájemně zavázaly přísahou. Hřích padlým andělům nevratně změnil jejich mysl a celou jejich bytost, a proto už nejsou schopni se kát. Jejich mysl zůstala zafixovaná ve stavu Luciferova pádu - jsou schopni jen pýchy, hněvu, vzteku, krutosti, nepokoje a vzpoury, naopak nejsou už způsobilí milosrdenství, klidu, lítosti, soucitu, kajícnosti. Posledně jmenované stavy mysli a srdce jsou jim nedostupné. Stejně tak se postupně mění člověk, který se pácháním hříchu naplňuje duchem Lucifera, stává se podobným jeho vzoru. Touto cestou se měla země stvořená pro člověka stát démonickým královstvím, odděleným od Boha, peklem, na které už Bůh neměl právo. Tak si chtěli satan se svými služebnými duchy zajistit únik před Božím soudem a zařídit si na zemi své doupě navěky. (Iz 14,11-17)
Proto se démoni za použití různých metod před potopou i po potopě snažili poškodit či spíše znetvořit lidskou přirozenost. Věděli o Hospodinově příslibu o příchodu Mesiáše. Měli představu, podaří-li se jim lidstvo poškodit přímo v jádru jeho lidství, nebude se moci Bůh vtělit. Lidství v samé své přirozenosti změněné a ve své genetické podstatě zkřížené s démony nebylo už nositelem Božího obrazu a proto nemohlo dosáhnout Boží podoby; bylo bezcenné, ba hůře, zlé (Gen 6,5-7). Izraelité měli i po potopě zakázáno s národy se zbytkem zvrácené přirozenosti mít cokoliv společného. Měli takové národy vybíjet, nesměli si brát jejich ženy (viz např. žádost Abrahamovu; Gen 24,1-26). Démonické bytosti naopak vyvíjely značné úsilí a násilí s cílem, aby zde nezůstalo nikoho, kdo by měl zachovanou svou přirozenost v takové čistotě, aby mohl přicházející Mesiáš od něj přijmout lidství - sice nemocné, ale stále ještě Bohem stvořené lidství.
Démoni pracovali na zničení lidství člověka - ať už skrze jejich ponoukání k hříchu a svévoli, nebo genetickými manipulacemi či démonickými pohanskými kulty. Jenže i Bůh pracoval. Spravedlivě omezil řádění temných sil - některé ztrestal žalářem, jiným zakázal vstupovat do světa v těle a přijímat fyzické tělo, jak to činili dávní padlí andělé, démoni, bohové pohanských kultů a učitelé starých civilizací (jednalo se hybridní démonicko-lidské bytosti, viz Gen 6,4). Věšinu hybridních "bohů" utopil potopou. A Bůh pracoval dále: zvolil si jednoho člověka, z jeho rodu pak vytvořil národ, z národa pak vybral jeden kmen a pokolení, zjevil mu pravé poznání a udělil zákon, a vše vedl tak, aby se mohla narodit Panna, z níž se narodí vtělený Bůh.Kainovo potomstvo se po hříchu první vraždy stalo učitelem (pohanského) umění a zábavy, řemesel, věd, magie a lidské marnivosti; jedním z výsledků bylo násilí a války. (Gen 4,19-23) Pokolení hybrida Nimroda, lovce lidí, rozšířilo výstavbu měst (Gen 10,8-11). Tam se páchaly ohavnosti. Odtud vzešlo rozšíření národa Kenaanovců, jimž patřila Sodoma a Gomora. Tehdy lidé začali na popud Nimroda a jeho lidí budovat proti Bohu babylonskou věž (Gen 11,1-9), předchůdkyni pyramid, kterou zničil Bůh. Když se naplnila míra jejich nepravostí, nechával je Bůh pobít.
Ďábel slídil po Panně, z níž se měl narodit Immanuel (tj. s námi Bůh, čili Mesiáš) (Iz 7,14), ale nedokázal ji najít, jak učí svatí Otcové. Když se narodil Pán Ježíš, ďábel se skrze monstrum jménem Herodes pokusil jej zabít. A když veřejně vystoupil Jan Křtitel, v němž ďábel rozpoznal předpověděný hlas "volajícího na poušti", Předchůdce Pána, bylo už jisté, že plány sil zla se zhroutily. Spasitel se už narodil, dospěl a začal veřejně konat své dílo. Zloba ďábla byla pochopitelně nepředstavitelná, vztek všech zatracených padlých mocností byl jistě strašlivý.
Protože hříšní lidé už v sobě nosí démonického ducha vzpoury a nepřátelství s Bohem a tento duch utváří jejich myšlení a stav srdce, můžeme snadno pochopit, že se jejich jednání a rozpoložení obrátilo proti Spasiteli, resp. proti tomu, kdo je svědkem a průvodcem příchodu Kristova. Z tohoto úhlu pohledu vidíme příčinu běsnění „královny“ Herodiady, její mstivosti a bezbřehé zášti vůči sv. Janu. Svým chtíčem, touhou po moci, pýchou a vzpourou proti božím zákonům se duchovně spojila se světem démonů. Zloba démonů, žhnoucí proti Kristu, naplnila - díky duchovní spřízněnosti s nimi - i srdce této „královny“. Touží přímo se nasytit krví proroka, useknutá hlava je jejím duchovním pokrmem, proto ji nechá přinést na míse na hostinu jako lahůdku. Možná měla i ona už tak dalece poškozené své lidství, že byla spíše démonem než člověkem; to není podstatné.
Po definitivní prohře přišly temné síly s novým plánem. Jde jim o všechno. Proto budou bojovat až do posledního soudu. Dva příchody Kristovy jsou pro ně hrozné, ale zároveň v nich vidí dvě své naděje. Strategie je stále stejná - provést něco s lidskou duší, znetvořit lidskou přirozenost. V případě prvého příchodu Mesiáše bylo cílem, aby se Bůh nemohl vtělit. V druhém případě, aby Pán - až bude chtít přijít podruhé a ujmout se ostatku svého lidu - neměl pro koho sem přijít, a proto nemohl vykonat soud. A když démoni nemohou už sami poškozovat člověka a přírodu, mají možnost to naučit člověka. Podobně jako kdysi - dát mu poznání, které ho zničí. Pak se člověk vábený vášněmi a omámený „zkaženou moudrostí“, která je klamem antikristovým (viz proroctví sv. Kosmy Aitolského), sám odtrhne svým srdcem, myšlením a vnitřním stavem od Boha a od Spasitele. Lidi naplňuje toto poznání pýchou a sebedůvěrou.
Četl jsem citace výroků některých největších vědců, kteří svými objevy nějak zásadně posunuli vědu či technologie k překonání další hranice. Mnozí svědčili, že jim základní myšlenka byla vnuknuta, nepocházela z nich, ale přišla z „jiného zdroje“ např. ve spánku. Např. Mendělejevova periodická tabulka prvků, vynálezy Nikoly Tesly, jehož otec byl pravoslavným knězem a Nikolu proklel. Klíčové ideje „otců zakladatelů“ atomové a kvantové fyziky. Einsteinova teorie relativity. Atd. Všechny uvedené objevy jsou nejspíš pravdivými poznatky, ale jsou vytržené z kontextu. Jak praví sv. Basil Veliký: „Kdo nezná Boha, nic nevidí jasně.“ Takový pokrok (či spíše regres) odvléká lidi do tmy materialismu. (Na toto téma viz též příspěvek č. 1223)Boží plány však démoni nejsou schopni brát v úvahu (jak praví sv. Paisij Svatohorec), jejich zničené myšlení jim nedovoluje přemýšlet nad Božími cestami. Bůh nedovolí, aby se země změnila v peklo, v doupě zlých duchů. Zároveň však mohou démoni naočkovat svým duchem mnoho lidí, kteří se tím odcizí Bohu. Mění se jim myšlení, takže nejsou schopni přijmout biblické zjevení pravdy, stávají neschopnými žít dle Božího zákona a ztrácejí sílu odolat hříchu. Takoví lidé nebudou chtít přijímat lék nesmrtelnosti, kterým je víra, pokání a svaté Tajiny Těla a Krve Krista. Hříchem a bezbřehým chtíčem se může mnoho lidí stát běsnící Herodiadou.
* * *
Co máme činit, abychom se vymkli z démonických strategií? Nenechat se odtrhnout od Boha novými „chytrými“ technologiemi, falešným poznáním, které vede k ospravedlňování hříchu, jenž se dnes stává módou. Démoni jsou dávní andělé, kteří byli u stvoření světa a mnoho vědí o jeho podstatě. Jenže to poznání, které dávají lidem, je částečné, vytržené z kontextu, proto je falešné. Člověk ve svém současném duchovním stavu není schopen toto poznání morálně unést, a tak to vše vede k duchovní destrukci jeho lidství i k narušení celého světa. Jediným způsobem, jak se člověk může ubránit démonickým klamům, je držet svůj život v rámci Božích zákonů a své srdce u evangelia a v lásce ke Kristu. Víra v Boží zjevení, duch pokání, láska ke Stvořiteli a Spasiteli nás drží v Církvi Kristově, kde jsme znovu a znovu obnovováni jeho Krví a spojujeme se s Ním všemi svatými Tajinami.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.