Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1100: #
Administrátor
--- 2. 1. 2016
Novoroční zamyšlení
Nad příčinami a řešením naší církevní situace
Vážení čtenáři,
dovolte mi malé novoroční zamyšlení, jak jinak, než nad naším církevním děním. Vycházím při tom z konkrétních vzpomínek a zkušeností, jež jsem nasbírala cestou životem v českém pravoslaví a konstatuji, že stav naší církve je odrazem intenzity a charakteru duchovního života nás všech.
Jestli dovolíte, začnu trochu osobně. Nejdůležitější aktéry našeho současného církevního dění, i toho krizového, s otcem Janem dobře osobně známe. Vladyka Jáchym byl mým zpovědníkem a já jsem jeho kmotra. S otcem Janem měli blízký kolegiální vztah; naše dcera jezdila na tábory do milované Hrubé Vrbky a má velmi ráda děti otce Tomečka, s nimiž ji poutá srdečné přátelství. Vladyka Kryštof nás zase v osmdesátých letech duchovně vychoval, ukázal nám hloubku pravoslaví a prostým způsobem nás přivedl k tomu, co je v duchovním životě důležité: láska k Bohu a k lidem, a také pokora. Vladyku Michala si pamatujeme jako tichého a slušného člověka – kněze, vladyku Simeona známe dlouho, a vladyku Jiřího jsme poznali v jeho čtrnácti letech.
Mnoho let jsme tu žili všichni jako jedna rodina, Bůh nám, myslím, žehnal, dával mnoho své blahodati a vše potřebné. Byly jistě i problémy, ale dokud jsme je překlenovali pochopením, trpělivostí, láskou a úctou k druhému, Bůh nás neopouštěl a dával nám do srdce i mnoho radosti. Bohužel se našli lidé, kteří si (tak trochu po českém způsobu) ponenáhlu přestali vážit toho dobrého, co zde bylo. Často se stávalo i to, že neofyté hned po příchodu do naší církve zaujali kritický a znevažující pohled na ni a nevnímali hodnoty, jež jim díky Boží milosti a práci předchozích generací mohla dát. Jejich pojetí církve bylo nezralé – a byl to spíše seznam, co vše je potřeba tu změnit. Jinými slovy: po prvotním nadšení přestali vidět, co je na církvi to nejdůležitější (že je to prostředí spásy), a stále více se zabývali myšlenkami negativními - co vše je tu špatně, co by se mělo dělat jinak. A z toho postupně vyvodili „kdo je špatný“, a z toho následně - koho je potřeba odstranit. Z církve chtěli vybudovat cosi na způsob dobře fungující organizace a vlastní duchovní zápas se pro ně stal druhotnou záležitostí.
* * *
Vše, co se tu pak dělo, nemohu dopodrobna připomenout, jen bych chtěla říci, že v církvi se nedají věci řešit revolucí a nesmiřitelností. Stojí však za to podotknout, že po tom všem, čím jsme teď prošli, si starší generace vladyků zaslouží respekt už nejen kvůli svému věku, zkušenostem a množství práce, kterou za svůj život pro církev vykonala. Úctu si tito lidé zaslouží i za to, kolik urážek, nevybíravých útoků, lží a pomluv museli snést. Každý z nich se na svém místě snaží ustát tuto situaci, vydržet, jak je s ním ze strany některých lidí zacházeno, a přes všechny útoky i přes slabost stáří nenechat církev napospas bouři. Znovu a znovu se pokoušeli církev usmířit a uklidnit. Nyní už jejich námaha snad začíná přinášet plody.
I na druhé straně sledujeme plody díla mladších odpůrců staré generace biskupů. Vladyka Rostislav a další, kteří jsou kolem něj, měli opravdu příležitost uplatnit se při správě církve, ukázat svou pastýřskou moudrost, rozvážnost, své schopnosti a pokorné navázání na práci předchozích generací. Bohužel však sami sebe svými nemoudrými kroky a hlavně nesmiřitelností vyřadili. Nebudovali církev, ale vytvořili krizi. Takové základní lidské mravní hodnoty jako je odpouštění, smířlivost nebo úcta ke starým lidem (i přesto, že také starci mají své lidské chyby), přece musí platit i mezi biskupy, když ne dokonce především mezi nimi. Tímto přístupem se totiž buduje církevní společenství. Biskupové mohou mezi sebou o lecčem diskutovat, mít rozdílné názory, ale jejich vystupování na veřejnosti se musí v zájmu církve vždy nést v duchu jednoty, a to i za cenu jejich osobní oběti trpělivosti a sebezapření. Musí umět odlišovat věci absolutní a věci relativní, nepřisuzovat věcem relativním absolutní význam a rvát se o ně do roztrhání (snad i církve, kdyby to šlo…). Musí umět zkrátka velmi dobře rozlišovat. To, že tomu tak v naší církvi není, je dáno také tím, že mnoho, velmi mnoho z nás je vlastně ještě stále neofyty, ať již si to dotyční připouštějí, nebo, což je horší, nepřipouštějí. A zdá se to být i tak, že při volbě nových biskupů zkrátka nebylo moc na výběr.
* * *
Jako neofyté jsme uchváceni pravoslavím, čteme Evangelium a poučení starců, nasloucháme v chrámu církevním hymnům a to vše nás inspiruje a naplňuje radostí. Po začátečnickém nadšení se však obvykle dostavují první těžkosti, přichází pokušení. Zapomínáme na to, že za skutečným pokrokem v duchovním životě se skrývá dlouhá a tvrdá práce na sobě. My však velice brzy začneme mít pocit, že jsme již v duchovním životě dosáhli nějakého poznání, a zároveň začneme pociťovat nelad v nitru, rozladěnost z toho, „co se děje kolem nás“; stáváme se hyperkritickými k chybám (ne svým, ale těch druhých). Nedochází nám, že právě posuzování (a případně i odsuzování) osobnostních profilů našich bratří či hierarchie je nejvýmluvnějším důkazem toho, že jsme zatím na duchovní cestě skoro nepokročili.
Vidíme, že uskutečnit krásu a řád vnitřního prožívání křesťanství není tak snadné, jak se na první pohled zdálo. Jistá obtíž duchovního vývoje tkví v tom, že mnozí nezkušení nevidí své chyby, a potom přičítají své potíže nedostatkům druhých. Myslí si, že problémy církve se vyléčí nápravou ostatních lidí, a že nelad a nespokojenost, které tíží naše srdce, se vyřeší pouhou „horlivostí pro svaté věci“ a pouhým povrchním adorováním těch spravedlivých (např. starců či světců), kteří ovšem obvykle bývají co do času a prostoru daleko. Řešení církevních problémů a léčení nedostatků však tkví v nápravě sebe sama. A to je práce neskonale obtížnější než pouhé horování pro jedinečnost pravoslaví či citování výroků starců.
Krásných výroků a hlubokomyslných citací starců je všude vyvěšováno plno, ale skutečného následování jejich příkladu je málo. Možná bychom měli hlouběji studovat jejich osobnosti a napodobit jejich sebezapření. Všímat si, že přes všechno uctívání (tj. výše zmíněné „adorování“) zůstávají skromnými lidmi, plnými soucitu, udržují si prostotu a radují se ze všeho dobrého, co se komu podaří uskutečnit. Neorganizují převraty v církvi, naopak podporují stávající církevní řád, ač dobře vidí nedokonalost biskupů a kněžstva. Z Písma svatého vědí, že lidské pády a prohřešky je potřeba pokrývat, protože znectít a zarmoutit bližního je hřích.
* * *
Všichni potřebujeme duchovní oporu, příklad a rady, které získáváme u duchovně dospělejších. Hrozné ovšem je, když ty duchovně starší začneme nenávidět, protože nejsou dokonalí. Poukazováním na chyby druhých ve skutečnosti zakrýváme svou nechuť k vnitřnímu opravdovému zápasu se svými vlastními hříchy a nedostatky. Je-li někdo příliš pohodlný, než aby změnil svůj život, upravil své chování podle přikázání a pravidel, začne mít tendenci vyhledávat a nacházet stejné poklesky u druhých. Porazit svou hněvivost, pýchu a egoismus je totiž bolestivé a je to opravdu dřina. Bez tvrdého boje v takovém případě člověk může duchovně zkrachovat. Když ale duchovně zápasíme, můžeme dosáhnout i velkých výsledků, jak víme třeba ze životů mnoha světců.
Pokud se zapřeme a místo hněvu projevíme mírnost a pokoru, činíme-li to vytrvale a soustavně, postupně začneme své bližní více chápat, dostaneme dar empatie, začneme se v důvodech a pohnutkách jejich chování více orientovat. Ušetříme je utrpení z našeho případného negativního chování a nám se uleví také, neboť vztek či nepřízeň nakonec z našeho života odejde.
Když zápasíme se sebou samými, Bůh nám do srdce dává útěchu a sladkost, pocítíme to, co jsme si nemohli na Něm a na lidech vynutit. Dostaneme to, o čem jsme se domnívali, že získáme, když se věci budou dít podle našeho přání. V duchovním životě ale platí opak – nebuď náročný, a bude ti dáno vše, co potřebuješ.
A tak si myslím, že ti, kdo i nyní pokračují v nenávistných výlevech vůči vedení církve, činí další osudovou chybu, která je vede do duchovní záhuby, do rozkolu a sektářství. Vždyť pravá církev jen jedna a ti, kdo jsou nesmířliví, z ní sice odcházejí, ale církev, tělo Kristovo, rozdělit nemohou. Rozdělit církev není možné, ale je možné církev rozkolem zraňovat, trhat její šat a vytrhnout z ní ty, kteří se nechají svést – čili pohoršit.
V jednotě církve se udrží ti, kdo odpouštějí, jsou smířliví a pokorní podle Spasitelova evangelního pokynu. Horlivost bez lásky je však prázdná či dokonce může přerůst ve fanatismus.
* * *
Mohlo by se říci, že se takové věci zkrátka dějí, že se lidé nepohodnou a rozkmotří, hrozná je na tom ovšem ta rezonance, jakou to vše má. Je to zvláštní pocit sledovat, jaký rozvrat nyní obyčejná lidská selhání způsobují v církvi. Nebudou-li v našem církevním životě obnoveny principy lidskosti spolu se základními křesťanskými ctnostmi, nemusí to naše místní české pravoslavné společenství přežít.
Mnohé lidi pokřik nepřejících zneklidňuje a mate. Možno to ale chápat tak, že je to škola, v níž se můžeme naučit zdravému úsudku. Církevní společenství se tím tříbí, vyjasňují se postoje k aktuálním pokušením. Snad tento očišťující proces povede k tomu, že z něj naše pravoslavné společenství vyjde silnější a konsolidovanější, než bylo před tím.
Jsem tedy optimista, nic není ztraceno, když se tu najde dostatečný počet lidí dobré vůle.
S poděkováním za Vaši pozornost a trpělivost
Jana Baudišová
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.