1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1072: #

Administrátor --- 23. 6. 2015
2. neděle po 50nici - všech svatých zemí našich

Moravští a čeští svatí

Specifikem slovanské pravoslavné tradice je jakýsi "přídavek k triodu" (triod je bohoslužebná kniha, která obsahuje bohoslužby a hymny specifické pro dobu před Paschou - tj. velkopostní a pašijové, a hymny po Pasše až ke svatodušním svátkům a neděli všech svatých, která následuje týden po Padesátnici). Tímto přídavkem je neděle po svátku všech svatých, věnovaná zvláště památce místních svatých. O této neděli oslovujeme tuto nebeskou skupinku svatých, kteří zde žili a dosáhli svatosti na stejné zemi, na jaké žijeme my. Byli to (většinou) synové a dcery našeho národa a jakožto světci se stali jeho nebeskými ochránci.

Každoročně si tedy připomínáme Soluňany - sv. Cyrila a Metoděje a pětici jejich žáků, ti všichni zasvětili své životy šíření evangelia, aby mohli i další lidé dojít skrze víru v Krista do nebeského království. Vzpomínáme knížete Rostislava, který sem byzantskou povolal a opatřil ji k jejímu dílu vším potřebným, a tvrdě za to v bavorské kobce zaplatil. Vzpomínáme na svatá knížata a mučedníky Václava a Ludmilu, kteří šířili východní křesťanství a slovanskou byzantskou bohoslužbu v Čechách, aby nakonec své duchovní dílo zpečetili prolitím vlastní krve. Pamatujeme i na sv. Ivana Českého, jehož k nám, do pustin kolem Tetína, zavály peripetie jeho života, a tak zde vyměnil světské panování za pokoru, život v přepychu za chudobu, palác za jeskyni... Nepoznán, žil zde jako skutečný anachoreta, obyvatel pouště, v modlitbách, duchovním zápasu, v kontemplaci Boží slávy. Při svém duchovním zápasu získal moc nad démony, podobně jako další svatý český mnich, který se nám v těchto souvislostech hned vybavuje i sv. Prokop Sázavský. Vzdělaný poustevník, který založil lávru na Sázavě. O výši jeho duchovního života a svatosti svědčí výmluvně jeho dílo - bratrstvo, které se kolem něj utvořilo a neustále se rozrůstalo. Monastýr se změnil na skutečnou lávru, pod níž spadalo mnoho dalších pousteven, skitů, kaliv, takže lesy téměř po celých jižních Čechách byly plné mnichů a modlitby. Kdyby zde mohlo toto duchovní pokračovat ještě dalších sto či dvě stě let, bylo by to tu skoro jako v dávných pouštích v Egyptě či na Sinaji. Kde je světlo, tam přicházejí lidé, kteří touží po životě ve světle. Koncem 11. století je však mocnými tohoto světa sázavské světlo násilně uhašeno, ale dědictví pravoslavné Sázavy žije dál právě v těch lesních poustevnách, kde se udržuje (za pomoci návštěv kněží a hierarchů z pravoslavných oblastí) několik generací a stojí u zrodu husitství. Každé velké duchovní dílo, které má pohnout národem a jeho vliv přetrvat navždy, musí být nejspíš podle nějaké duchovní zákonitosti zapečetěno mučednickou krví. Tak tomu bylo v dějinách našeho národa již třikrát: poprvé v případě příchodu pravoslaví do Čech se obětovali sv. Václav a Ludmila, podruhé bylo na mučednické krvi zbudováno husitství, které obnovilo a duchovně upevnilo návaznost našich zemí na východní pravoslaví, a to především obětí Jana Husa a Jeronýma Pražského; husitství se stalo tou mízou, kterou byly oživeny kořeny východní zbožnosti v našem národě, a tím bylo v jeho srdci posíleno jeho duchovní dědictví, aby přetrpělo těžkou zkoušku doby pobělohorské; potřetí bylo mučednickou krví sv. biskupa mučedníka Gorazda upevněno duchovní i kanonické obnovení pravoslavné církve v našem národě. Z takové hloubky dějin a tak draze bylo vykoupeno dílo obnovení místní pravoslavné církve - dílo, které v této době někteří zmatení a nerozvážní lidé tak lehkomyslně ohrozili...

Naše místní pravoslavná církev, opatrovaná takovým sborem světců a obdařená tak mocnými a pevnými kořeny, není církví imigrantů z východu, ale je místní - národní - českou a moravskou církví. Má zde své dějinné oprávnění, duchovní tradici, domácí práva a vyrůstá z nehlubšího nitra duchovního srdce národa. Hosty z východu zde samozřejmě s pravoslavnou pohostinností vítáme, ale jistě i oni snadno uznají, že zde nemohou požívat domácích práv.

* * *

Je s podivem, kolik vlastních světců má naše malá místní pravoslavná církev, která zde jako by balancovala na hranici bytí a nebytí. Občas se vynoří před zraky celého národa se silou veletoku, pak se skryje těm, kteří nemají duchovní zření, jako ponorná řeka, o níž vědí pouze zasvěcení.

Církvi u nás se nikdy nedostávalo toho, čeho požívaly velké národní pravoslavné církve, - dlouhodobé přízni vladařů. V Byzanci církev chránili a pečovali o její potřeby zbožní císařové. Na Rusi to byli carové. V našich dějinách se jen tu a tam objevuje vladař s přízní k východnímu pravoslaví, a obvykle hned následující panovník už zahrnuje svou vlídností ty, kteří vůči naší původní východní slovanské zbožnosti rozhodně neoplývají sympatiemi.

To vše je svědectvím o tom, že naším územím probíhá duchovní hranice mezi Východem a Západem. Místní pravoslavná církev je takovou výspou, vartou na frontové linii hořícího duchovního sporu. V naší místní malé církvi nic nejde snadno, každá liturgie je jako vyhraná bitva, zde se pastýřsky nepracuje se zástupy, ale vede se duchovní zápas za každého člověka. Nedostává se nám prakticky ničeho potřebného, ale hlavním kamenem úrazu je naše vlastní lidská nedostatečnost. Mám takové obavy, že se to teď bude nějakou dobu spíše jen zhoršovat. Trpíme nedostatkem kvalitně vzdělaných duchovních (asi bychom se ani neshodli, co je to vlastně "kvalitní vzdělání" - někdo by hovořil o akademických vědomostech, jiný zase o duchovním zbudování člověka). Nemáme vlastní místní mnišstvo. Duchovenstvo neprošlo jednotnou formací. Jsme všichni tak trochu samorosti, takže je naše společenství rozklížené všelijakými spory, vzájemnou nedůvěrou, názorovými rozdíly. Šíří se pomluvy. Upadá morálka duchovenstva. Chybí výrazná světecká pastýřská osobnost v čele církve. Jen málokdy jsou naše problémy vidět tak zřetelně, jako právě v zrcadle svátku místních svatých. Snad Bůh ukáže, jak dál. Věřím, že se na přímluvy místních svatých stále může stát zázrak.

* * *

Dosud jsme ke svátku všech místních svatých hovořili o jedné stránce věci - totiž jen o samotných těchto svatých. Jenže je tu ještě jiná rovina vzpomínaného svátku, a tou je naše schopnost tyto svaté rozpoznat. Co je nám platné, když tu svatí žili nebo tu třeba s námi zrovna žijí, schází-li zdejším lidem schopnost svatost vidět, vnímat ji, poučit se z ní, vzít si z ní příklad a vstoupit se světcem do společenství a přijímat od něj pomoc? Jak se právě ukazuje, je to nečekaně aktuální téma.

V čem tkví tato schopnost? Abychom byli způsobilí svatost rozpoznat a ocenit, musí i na poli našeho srdce růst něco shodného s jejich svatostí. Musíme s nimi být "na stejné vlně", mít nějaké duchovní pojítko, být lidmi stejné "krevní skupiny". Vždy platí: "svatý pozná svatého" - a podobně, jako svatí se vzájemně ihned rozpoznají, tak se toto pravidlo alespoň v náznaku vztahuje i na nás, kteří svatí nejsme. Jakousi dispozici ke svatosti musíme v sobě rozvinout, abychom - byť jen matně - rozpoznali svatost světce (ať už žil v minulosti nebo je naším současníkem). Pokud v lidském srdci hárají zcela opačné energie, tj. vášně a nečistota, pak je takovému člověku jakákoliv forma svatosti cizí, nebo jej dráždí či rozčiluje, případně je mu k smíchu; dokonce jej může i rozzuřit či jej ponouká k pomluvám a ke hledání "kompromitujících materiálů na toho svatouška".

Jsou lidé, kteří jedou např. na Svatou Horu Athos, ale vidí tam jen problémy, úpadek nebo dokonce skandály. A jsou i takoví, kteří jsou na Athosu ve stejné době, ale přinesou si ze "Zahrady Bohorodice" vzpomínku na mnoho krásy, svatosti a lidské dobroty. Jedno a to samé místo, ale dvě zcela opačná svědectví o něm. Záleží na tom, s kým nebo s čím je člověk stejného rodu, čili duchovně spřízněn.
O zjevení přesv. Bohorodice mladému mnichu (r. 1780), z něhož vyrostl sv. Serafím Sarovský, se píše, že pravila apoštolu Janu Theologovi, který ji spolu s apoštolem Petrem doprovázel: "Tento je našeho rodu." Později, při dalším zjevení (r. 1804), vyřkla něco podobného: "Ten je z mého rodu."

Někdo by mohl udiveně namítnout: "Co je na tom tak obtížného - rozpoznat svatého člověka? Přece vidím, že je zbožný, pracovitý, prokazuje dobro, hodně se modlí atd." V praxi to však nebývá vůbec tak snadné. Známe z minulosti i současnosti případy, kdy ďábel tak zmate věřící, že začnou zbožného člověka nenávidět; ano, jsou schopni těch nejhorších skutků dokonce i vůči člověku, o němž mohou dobře vědět, že vede svatý život. Není snad potřeba připomínat život sv. Nektária Aiginského, jehož pronásledovali či haněli snad všichni. Kolik ústrků musel snášet i od církevní správy. Na sv. Ioanna Sanfranciského, když kráčel středem chrámu k oltáři sloužit, jeho věřící plivali. A to o něm všichni věděli, že je to divotvorec, asketa a dobrodinec - přesto se nechali ďáblem vedenými lidmi oklamat, že je to zloděj, který zpronevěřil církevní jmění. Z Písma i z církevní zkušenosti víme, že právě výsměch, ústrky a pronásledování, jichž se v církvi dostane nevinnému člověku snažícímu se o zbožnost, bývají znamením úspěchu tohoto duchovního úsilí.

Jindy se svatost skrývá pod slupkou nenápadnosti. A nejen to, často tito lidé nepůsobí navenek zrovna příjemně. Stává se, že nejsou na první pohled tak okouzlující či neoplývají tak přitažlivými způsoby. Za všechny připomeňme z církevní historie sv. Basila Velkého, jehož se jeho duchovenstvo skoro bálo. Ale abychom nechodili daleko časem i prostorem, vzpomeňme našeho svatého vladyku Gorazda, který se vyznačoval poměrně přísným vystupováním, chování byl spíše strohého, nemiloval ani prázdné řeči, veselá posezení ani povídavá přátelská setkání a hodování. Ve styku s lidmi se omezoval na základní zdvořilost, a pak se s nimi věnoval pracovním záležitostem nebo misijnímu či pastýřskému dílu. Tenkrát se ještě našlo dost lidí, kteří dokázali ocenit jeho pracovitost, vhled do problematiky církevní a duchovní orientace, či pastýřskou střízlivost a prozřetelnost. Dnes by vladyka Gorazd připadal věřícím asi příliš upjatý a nezajímavý, a takový člověk by zřejmě neslavil přílišného společenského úspěchu.

Současná doba nám dává přehršel impulzů k promýšlení příčin našeho stavu. Církevní krize, která zmítá naším společenstvím, se dotýká skutečně hlubokých vrstev křesťanského života. A tak je dnešní svátek vítanou záminkou k hledání dalších úhlů pohledu na naší situaci. Třeba se nám podaří pojmenovat některou z našich nemocí. A pojmenovat - to je půl cesty k nápravě.
Lidé se v průběhu moderní doby stávají více a více povrchními, ale v posledních desetiletích tento trend dochází svého předurčeného cíle. Vidím to na sobě a na odlišnosti své generace od předchozích, a se zármutkem sleduji progres tohoto duchovního slábnutí na generacích, které přišly do církve po té mé. Vytrácí se smysl pro odpovědnost a serióznost. A dnes už vidíme jak narůstá skupina, která chce především, aby v jejich čele stál sympaťák, duchovní má být cool a frajer, a v církvi má být sranda a príma. A kam to vede, to už tito lidé nedokážou zhodnotit. Vše hlubší se zdá totiž být mimo jejich obzor. Skoro jsou na místě obavy, zda se tím nenaplňuje evangelijní: "Když slepý vede slepé..." Pracovitost, vzdělanost a výsledky působení se už nepovažují za důležité. Není to tak dávno, co se byly na pastýřské posty ustanovovány osobnosti, které nejprve musely ukázat, jaké je ovoce jejich dlouhodobého působení. To je problém prakticky ve všech církvích. Základem správného osobního duchovního života i úspěšného vedení církve je dobře chápat - odkud a kam kráčím, jaký je cíl a jaké jsou prostředky k jeho dosažení. To přesně věděl vladyka Gorazd, a proto se mu s Boží pomocí zde podařilo něco zbudovat. Na současnících je zarážející rozmáhající se neschopnost tyto věci si ujasnit a společně pracovat na dosažení vytčeného záměru.
Kvůli své povrchnosti jsme snadno oklamatelní. Lehce nás zmate církevní krása, zlato a honosnost duchovenské služby. Nic proti nádheře bohoslužebných rouch, která byla ustanovena jako projev Božího působení, ale občas je vhodné si připomenout, že se pod ní také může schovat ledacos nekalého. Jeden z nejhorších klamů, s nímž se můžeme na tomto světě setkat, je předstíraná zbožnost. A tím nemyslím licoměrnost darebáka, který se navenek činí tím, v co sám nevěří. Ještě zhoubnější je když, některý věřící(!), jehož duchovní život je mělký a světský, napodobuje vnější projevy zbožnosti, které jsou u duchovních lidí projevem hlubokého duchovního života. Není totiž obtížné naučit se někde (např. v tradičním monastýrském prostředí), jak zbožně hovořit a jak se navenek chovat, a pak tyto projevy duchovní kultury prostě replikovat. Jenže co z toho může vzejít dobrého? Jen "duši hubící hra" (dle slov Ignatije Brjančaninova), protože taková "zbožnost" nemá nic společného s nitrem herce. Podobná divadla zabíjejí nejen herce, ale i diváky tohoto "představení", protože dostatečně schopný napodobitel (či spíše falsifikátor) zbožnosti dokáže svést z pravé cesty mnoho lidí. Vladyka Antonij Chrapovický prohlásil duchovenské a mnišské odění, které neodpovídá duchovní realitě, za "maškarádu".

V jednom městě pohřbívali slavného archimandritu. Byl známý svou zbožností, vzdělaností, moudrostí a prozorlivostí. Chodili se s ním radit i velice vznešení lidé. Lidé ve velikém a slavném pohřebním průvodu o něm už hovořili jako o svatém. Jakýsi starec, který z okna pozoroval průvod kráčející za rakví, řekl, že na rakvi vidí mnoho běsů, jak si berou duši zesnulého. (Je to jeden příkladů, kdy se to, jak se nám člověk jeví, dramaticky liší od duchovní reality.)

Sv. Makárij Egyptský hovořil o mniších na poušti, kteří získali dary divotvorectví, zpychli, a posléze končili svůj život sebevraždou; jejich zbožnost totiž neměla správné základy.

* * *

Nedokážeme-li porozumět tomu, co se kolem nás zrovna děje, a vidět projevy posvěcení kolem sebe, pak se to pochopitelně odrazí i v úpadku naší schopnosti vidět svaté lidi v naší minulosti či rozumět těm svatým, o nichž víme od předků. Náš duchovní úpadek se ukazuje dvojím způsobem: jednak nevidíme naše svaté, resp. nerozumíme projevům jejich svatosti, a za druhé uctíváme svaté často jen formálním způsobem - přečteme akafist, odsloužíme jim službu, ale nenavážeme s nimi osobní vztah, nehoří v našem srdci opravdová láska k jejich památce, nevzniká v našem nitru to souznění s nimi.

Svaté uctíváme především tím, že následujeme jejich příkladu. A nejedná se v prvé řadě skutky, ale o způsob myšlení. Jde tedy o to, abychom souzněli s tím, jak naši svatí uvažovali, a následně pochopili jak to napodobit. Tím se ladíme na stejnou vlnu s nimi, a oni poté pomáhají shůry. Vždyť to byl jejich způsob uvažování - o sobě, o světu a o Bohu - co je přivedlo na cestu svatosti. A co nás otevře působení Boží blahodati? Tyto tři věci: správné ocenění sebe a svého stavu. Správné ohodnocení světa. A za třetí a především - zření, jakou hodnotu mají pro člověka Boží dary. Tomu se říká "jiné myšlení", "obrácené uvažování" (tj. opačné, než světské) či "změna mysli", což je principem pokání.

Abychom jednou v církvi nedopadli takto.
Není to ještě tak dávno, co lidé neměli smarphony, tablety a wifi, a jejich myšlení bylo úplně jiné. Je zajímavé číst dobová svědectví ze začátku 20. století, jak mocný měla pro tehdejší lidi význam skutečnost, že největší svatí našeho národa byli vlastně pravoslavní. Kvůli tomu se lidé před necelými sto lety stávali pravoslavnými - takovou sílu měl pro ně příklad uvažování svatých. (Dnes jsme se s našimi ajfouny propadli tak hluboko, že někteří čeští pravoslavní už nejsou schopni ocenit ani tak výrazný duchovně skvostný jev, jako je mučednictví našich mistrů Jana Husa a Jeronýma Pražského - natolik vzdálený rozumu, cizí našemu srdci a nepochopitelný je nám jejich příklad.) Kdysi dávno byli lidé tak citliví, že některým z nich stačilo zaslechnout v chrámu slova evangelia, aby rozdali svůj majetek, všechno opustili a stali se mnichy (čteme o tom v životech některých svatých a zní nám to dnes už dost neuvěřitelně).

* * *

Nakonec se tedy dostáváme k tomu, co tak naléhavě potřebuje naše zbožnost - hlouběji zakořenit, neulpívat na povrchu, ale mířit k podstatě. A na této cestě nás mohou vést naši svatí, když pochopíme jejich způsob uvažování a napodobíme jej. Snad to alespoň někoho přivede k tomu, abychom zahodil smartfoun a vyhodil z bytu televizi, protože z těchto technologií vane duch úplně opačný, než je duch naší zbožnosti. Stále si připomínejme myšlenku Serafíma Rose: "Záliba v moderních technologiích duchovně škodí lidem více než dávné hereze." Máme to chápat tak, že spíše může být spasen arián či monofyzita, než pravoslavný křesťan, který je uchvácen všemi těmi smart hračkami? Nevím. Jedno je jisté, nalezne-li srdce křesťana zálibu v těchto technologiích, jen těžko bude odmítat antikristovu pečeť, protože obě tyto záležitosti mají stejný duchovní původ, a tudíž nesou stejného ducha - rozdíl už není kvalitativní, ale spíše jen kvantitativní. (Neztrácejme při těchto úvahách ze zřetele výroky tolika našich různých starců, že antikristovou pečetí jsou v jakési předjímce značkovány lidské duše už dnes.)

Svátek všech místních svatých nám tedy připomíná nejen ty konkrétní osoby, které zde žily na stejné hroudě jako my a dosáhli svatosti. Současně se nám naléhavě připomíná nutnost kultivovat naše duchovní zření. Omezit trochu šíři naší pozornosti, aby mohla růst do výšky. Není potřeba vědět vše, co se děje ve světě a co se šustne ve společnosti (a reagovat na to), ale potřebujeme pozvednout své zraky - od zvířecího pohledu k zemi a ke korytu - vzhůru k nebi. Při liturgii občas zaslechneme zvolání s pokynem: "Povznesme se!" To v originále znamená: "Stůjme zpříma!" Už jen tím napřímením se (je-li bohabojné) se posvěcujeme a vstupujeme do společenství s Bohem. Žijeme-li duchovními věcmi, pak jsme jednoho rodu se svatými, dokážeme je rozpoznat (ať už žili v minulosti nebo žijí s námi) a dokážeme napodobit jejich smýšlení. To je pravé uctívání svatých, na něž bez prodlení odpovídají svou pomocí.



P.S.
Stránka s odkazy na bohoslužebné texty a ikonografii našich místních svatých














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz