Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě
Ikona dne | Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře) |
Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)
Zobrazit příspěvek č. 816 jednotlivě
Administrátor
--- 13. 8. 2012
Z došlé pošty - 70. výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda
POZVÁNKA
Vaše Vysokopřeosvícenosti, důstojní otcové, bratři a sestry, dovoluji si Vás pozvat na sváteční bohoslužebné setkání u příležitosti 70. výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda do Monastýru sv. Gorazda v Hrubé Vrbce, které se uskuteční ve dnech 31.srpna - 1.září 2012. Při této příležitosti bude vysvěcen nový ikonostas v monastýrském chrámu, který je částečně dokončen. Dovoluji si tímto poděkovat všem, kteří se jakkoliv podíleli na zhotovení ikonostasu, budeme s Boží pomocí pokračovat v dalším rozšiřování ikon na něm.
Program bohoslužeb:
V pátek 31. srpna:
20 hod.: 9. hodinka, velká večerní s litií
V sobotu 1. září:
8 hod.: jitřní bohoslužba s Akathistem ke sv. Gorazdovi
10 hod.: svěcení nového ikonostasu, Božská Liturgie
Občerstvení v pátek i v sobotu zajištěno.
Jelikož jsou ubytovací možnosti omezené 27-mi postelemi, prosím, aby se zájemci o nocleh předem nahlásili. Je možné přivést si i vlastní stany. Duchovní otce prosím, aby si s sebou přivezli liturgické stichary, roucha červené barvy budou připravena.
Na setkání se těší biskup Jáchym
---------------------------
Duchovní setkání pravoslavné
mládeže při příležitosti 70tého výročí
mučednické smrti sv. Gorazda
a jeho druhů
Praha,
neděle 2. – úterý 4. září 2012
Předběžný program:
Neděle: 18:00 hod. - sraz účastníků, uvítání Jeho Blaženosti vladyky Kryštofa, beseda, společný večer.
Pondělí: 8:00 hod. - sv. Liturgie v chrámu sv. Archanděla Michaela
Prohlídka Prahy (pravoslavné chrámy, pamětihodnosti)
18:00 hod. - přednáška o díle a odkazu sv. Gorazda
Úterý: 9:30 hod. - sv. Liturgie v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje
14:45 hod. - panychida za duchovní otce v Kobylisích
Cena pobytu je 150 kč (6 €). Zájemci ať se přihlásí otci Metoději Koutovi na mail:
vit.kout/zavinac/seznam.cz nebo na tel. +420 773 660 205 nejpozději do 26. 8.
PDF pozvánka
Zobrazit příspěvek č. 815 jednotlivě
Administrátor
--- 13. 8. 2012
Požáry v Řecku
Lesní požáry na poloostrově Chalkidiki v Řecku překročily hranici Svaté Hory Athos
 |
| Požár na poloostrově Chalkidiki |
 |
| Požár u Uranopolis |
 |
| Bulharsko vyslalo hasiče, aby pomáhali chránit Svatou Horu Athos |
Požáry jsou hašeny pomocí tří požárnických letadel a čtyř vrtulníků. Situaci velice ztěžuje vysoká teplota vzduchu - přes 40 stupňů ve stínu.
(Z tisku)
-------------
Konečně dobré zprávy:
Silná búrka, ktorá bola v sobotu (11.8.), zachránila Svatou Horu Athos, a veľký požiar bol uhasený ....
V sobotu večer od 22:30 hod. dve hodiny „nebesia boli otvorené“ a silný dážď priniesol záchranu. Mnísi hovoria o "Božom zásahu", nakoľko niekoľko hodín predtým sa intenzívne modlili k Bohorodici, nesúci ikony a vzácne relikvie v modlitbe pred ohňom.
„Bohorodice urobila zázrak. Prosili sme za uhasenie požiaru, za zastavenie ničenia. Prosili sme a sme vďační,“ povedal mních Simeon z kláštora Chilandari.
...prebiehajú roztrúsené požiare v neprístupných miestach, ale odhaduje sa, že to bude čoskoro pod kontrolou.
Sláva Bohu!
(Z došlé pošty)
Zobrazit příspěvek č. 814 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 8. 2012
Ještě dva články k činu spáchanému ruskými satanistkami v chrámu Krista Spasitele
Popaschální prohlášení představitelů Ruské pravoslavné církve
Ruská pravoslavná církev, konajíc misii hlásání evangelia, projevuje aktivní pozici v mnohých problematických otázkách a účastní se řešení aktuálních sociálních otázek. Ať už je to pomoc tisícům lidí v době požárů v roce 2010, sbírka prostředků a věcí pro chudé občany, práce s dětmi a mládeží, nebo shromáždění stovek tisíců lidí ke svátosti pásu přesvaté Bohorodice. To vše ukazuje schopnost církve sjednocovat miliony lidí v modlitbě, dobrých skutcích, péči o budoucnost národa. Jenže - bohužel - ne u každého to vyvolává radost, ne všichni to akceptují.
Proticírkevní síly se obávají posilování Pravoslaví v zemi, děsí je obrození národního sebeuvědomění Rusů i masové národní iniciativy. Těchto nepřejícných lidí není mnoho, ale někteří z nich mají vliv a jsou připraveni použít své finanční, informační a administrativní zdroje na diskreditaci hierarchů a kleriků, pro vytváření rozkolů a oddělení lidí od chrámů.
K těmto proticírkevním silám se připojují ti, kteří vyzdvihují falešné hodnoty agresivního liberalismu, neboť církev neotřesitelně trvá na své pozici nepřijímání takových antikřesťanských jevů, jako je uznání stejnopohlavních svazků, svoboda uskutečňovat všechny touhy, nezkrotný konzum, propaganda všedovolenosti a smilstva. Útoky na církev jsou kromě toho výhodné pro ty, jejichž soukromé obchodní zájmy jsou narušeny programem výstavby nových chrámů v hustě osídlených regionech Moskvy a dalších velkých měst.
Střet církve s proticírkevními silami a jejich vzájemná opozice se stávají stále zjevnějšími a přiostřují se. Zvláště patrné se staly ataky v době kolem voleb, což svědčí o politickém rozměru činnosti těchto sil a jejich protiruském zaměření. Používány jsou různé prostředky, je tu dobře plánovaná diskreditační práce. Kleriky zatahují do provokací; biskupové a kněžstvo je v ohnisku neusínající pozornosti nespokojených, kteří vyhledávají sebemenší záminku, aby zneužili čehokoliv a vytvořili špinavý informační podvod.
V poslední době se stala řada aktů vandalismu a poskvrnění chrámů... (Nyní jsou zmíněny hlavní případy, o nichž jsme zde psali v příspěvku č. 778.)
Nemůže vyloučit nová halasná obvinění a projevy ze strany nepřátel víry. Nebezpečnost taktiky, která je proti církvi používaná, spočívá v tom, že podle pravidel manipulace se společenským míněním jsou lži doprovázeny předkládáním reálných faktů tak, aby se potlačovalo a bagatelizovalo to, co je pro manipulátora nevýhodné, publikují se cynická prohlášení vyvolávající hněv, strach, závist, nespokojenost, zlobu. Používají se všechny způsoby demagogie, část faktů se zamlčuje, falšuje se význam události, úmyslně jsou posluchači uváděni do omylu a používána je i lež.
V této situaci je důležité, abychom udrželi jednomyslnost, nenechali se přemoci lží, provokacemi, učili se kriticky hledět na pochybné informace o církvi, nepospíchali s reakcí a veřejnými soukromými prohlášeními. V každodenním církevním životě oponujme těm, kteří chovají k církvi nepřízeň.
Vše, co se dnes děje, není nic nového. V začátku 20. století povstávali nepřátelé Boha proti křesťanské víře, proti církvi, proti našim chrámům a svátostem. I tenkrát existovali mezi věřícími zrádci - tzv. "obnovlenci", kteří byli schopni nechat nepřátele rouhat se Božímu Jménu, svatým ikonám a chrámům, vydat patriarchu, biskupy, kněze, mnichy i světské křesťany, aby byli zatčeni a odvlečeni na záhubu. Tehdy však věřící lid obsadil Alexandro-něvskou lávru a ochránil ji před ozbrojenými bezbožníky, takže nebyla uzavřena a znesvěcena. Duchovenstvo i světští křesťané povstali i na obranu dalších chrámů. Tak mnozí z nich dosvědčili svou věrnost Kristu a jeho Církvi i tím, že padli rukou Božích nepřátel.
Přesně tak musíme i dnes chránit to, co nám bylo Bohem dáno a co je drahé našim srdcím. Nechť se věřící lid nenechá zmást slovy vyzývajícími k souhlasu s hříchem a nepravostí, slovy vyzývajícími odpustit těm, kdo nežádají odpuštění a prohlašují, že nepotřebují odpuštění. Pamatujeme, že nepřítomnost pokání může utvrdit hříšníka ve vědomí své vlastní spravedlnosti a podnítit jej k opakování hříšných činů.
.... Ve dny Velkého půstu jsme se obraceli ke všem, kteří nás slyší, s výzvou k pokání a změně života. Právě pokání otevírá bránu odpuštění. Pán i Církev jsou připraveny s radostí přijmout jakéhokoliv kajícího hříšníka. Těm, kdo trpí a klesá na mysli v souvislosti s proběhlými událostmi, připomínáme, slova samotného Pána Ježíše: "Ve světě soužení míti budete, leč odvahu! - Já jsem přemohl svět!" (Jan 16,33)
Jsme přesvědčeni, že ze současných zkoušek vyjde církev (podobně jako ve 20. století) posílena. Ani nová těžká doba ani "bezmocná smělost"* nás nerozdělí ani neoslabí, neboť je překonáme modlitbou a nadějí na všemohoucí Boží pomoc. Víme, že veškeré zlo a nespravedlnost budou přemoženy mocí Kříže a Vzkříšení Kristova.
Odstřelení starého chrámu Krista Spasitele v Moskvě.
Nadpis: "To se nesmí opakovat!"
* Z obecného troparu svatým mučedníkům: "...zničili bezmocnou smělost démonů..." (U nás se používá tropar jiný.)
--------------------------------
Výběr z prohlášení spisovatelů a publicistů na podporu trestního řízení proti skupině výtržnic
Jak známo, něco přes sto tzv. "kulturních činitelů", kteří se považují za jediný hlas ruského duchovního života, podepsalo provolání k Vrchnímu soudu s žádostí osvobození od trestní odpovědnosti tří posedlých chuligánek, které spáchaly akt výsměchu nad cítěním pravoslavných věřících v chrámu Krista Spasitele.
Ospravedlňovat výsměch náboženství, bez skrupulí se stavět za zločinné extrémistky, které úmyslně spáchaly dříve připravený akt zhanobení duchovní svatyně ruského Pravoslaví a ruského národa, - to mohou pouze cyničtí nekulturní činovníci, kteří nemají v duši ani lásku k Rusku ani úctu k jeho tisícileté historii.
Naše církev se opírá o pravoslavný národ a to, že se nějací činovníci nekulturnosti postavili proti národu ... hovoří o tom, že jsou cizí tradiční ruské kultuře. ... Jak je to typické, chtějí tlakem na státní orgány všech úrovní dosáhnout svých egoistických cílů.
Církev se nemůže vměšovat do práce soudu. Ale skutečné kulturní osobnosti, praví patrioti a pravoslavné společenství nemají morální právo mlčet a stavět se lhostejně k anticírkevní, antikřesťanské plánované provokaci. Jsme přesvědčeni, že extrémistky, které se dopustily uvědomělého pohanění pravoslavné víry, pravoslavné svatyně a cítění pravoslavných věřících, musejí nést trest odpovídající jejich činům.
Podepsáni spisovatelé, publicisté, historik, redaktoři, ředitel Institutu ruské civilizace, umělci...
Z materiálů přetištěných na rusimperia.info
Zobrazit příspěvek č. 813 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 8. 2012
Z došlé pošty
Hřbitov v Rumunsku - to by měla být památka UNESCO.
HrbitovRumunsko.pps
Zobrazit příspěvek č. 812 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 8. 2012
Z ústředí
Zemřel Ján, pravoslavný arcibiskup prešovský a Slovenska
Metropolita Kryštof k úmrtiu arcibiskupa Jána
S hlbokým zármutkom som sa dozvedel o úmrtí vladyku Jána, arcibiskupa prešovského a Slovenska počas mojej misijnej cesty na Aljaške.
Vyjadrujem úprimnú sústrasť duchovenstvu, veriacim Prešovskej pravoslávnej eparchie a Slovenska i všetkým členom pozostalej rodiny k úmrtiu dobrého pastiera a otca.
Láska k Bohu a človeku, ktorá je silnejšia ako smrť, bola hlavnou duchovnou zbraňou zosnulého. Táto láska bude stále prítomná všetkým, ktorí ho mali radi a modlitebne ho sprevádzajú na jeho ceste do večného života.
Víčnaja jemú pámjať!
Kryštof,
arcibiskup pražský,
metropolita Českých krajín a Slovenska
Bethel, Aljaška
3. augusta 2012
Zobrazit příspěvek č. 811 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 8. 2012
Cyrilometodějství a husitství - dvě pravoslavné vzpomínky Čechů
Ohlédnutí za červencovými svátky svatých Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského
Husitství a cyrilometodějství - na těchto dvou fenoménech našich dějin je velice dobře vidět, že duchovní linii a vnitřní směřování českého národa nelze správně pochopit mimo rámec Pravoslaví. Díky sv. Cyrilu a Metoději se Pravoslaví stalo základním duchovním principem českého a moravského národa. Vše nepravoslavné, co se kdo pokouší zde zavádět, prosadit a stavět, není na těchto položených základech a nedojde Božího požehnání a tím pádem ani nevydrží.
Husitství v osobách svých mučednických otců - především Jana Husa a Jeronýma Pražského - bylo především úsilím budovat na těchto položených základech, a proto mělo tu nevídanou sílu. Ten výhon, který zde vyrašil z cyrilometodějských kořenů, měl takovou vitalitu a tato duchovní stavba, stavěná na skále Pravoslaví, byla tak mohutná, že Evropa musela spojit všechny své síly (vojenské i diplomatické), aby to, co zde rašilo, zadupala do země, a stavbu dokázala rozmetat. (Předpokladem úspěchu Západu byla i skutečnost, že pozdní husitství ztratilo svou původní duchovní orientaci; bohužel pád Konstantinopole znemožnil prakticky realizovat důsledky přijetí husitů do pravoslavné církve.)
Dodnes je antagonismus: "cyrilometodějství kontra Západ" nebo "husitství kontra Evropa", přítomný a jsou to ideje pro západního ducha tak nebezpečné, že neustále musejí být neutralizovány, což se v současné době děje primárně na poli ideovém čili formou vytváření klamného obrazu o těchto fenoménech.
Cyrilometodějství si dnes přivlastňují a před národem je prezentují ti, kteří byli odpůrci svatých bratří a kteří po jejich zesnutí vyhnali jejich žáky, jejich dílo zde celá staletí neúnavně zahlazovali a jejich odkaz z nejvyšších svých míst zakazovali. Dnes muzejně předvádějí cyrilometodějství jako nějakou vykopanou mumii, kterou každoročně vystaví národu. Není pak divu, že tento fenomén, jenž kdysi otřásl nejen místními národy, ale vlastně i celým slovanstvem (a lze říci, že i Evropou), v takto prezentované podobě málokoho vezme za srdce.
Mistra Jana Husa si zase přivlastnili ti, od nichž by se bez nejmenších pochybností sv. Jan co nejdůrazněji distancoval. Vždyť Jan Hus by se se svými názory nikdy nestal ničím, co by se podobalo protestantismu.
Na druhé straně musíme smířlivěji dodat, že se nelze divit ani římským katolíkům ani protestantům a celému jejich bloudění při hledání, jak uchopit tyto velikány našich dějin. Jak již bylo zmíněno výše, jejich učení, dílo a motivy nelze pochopit tomu, kdo není pravoslavný. Není to věc intelektuálních schopností ani vzdělanosti, ale duchovní spřízněnosti. Vždyť duch dává lidskému myšlení směr a formaci. Jakého jsi ducha, tak uvažuješ a chápeš. Jedině z pravoslavného úhlu pohledu se ony dva uzlové okamžiky českých dějin lidskému myšlení rozjasní a rozkryje se mu, oč se tu vlastně jednalo.
* * *
V tomto článku je však tématem především husitství, resp. světecká osoba Mistra Jana Husa. Při teologickém zpracovávání jeho myšlení, hledání a názorů nám tu bohužel nikdo nepomůže. Katolíci nechtějí a protestanti nemohou. Katolický teolog by snad mohl uzřít v Husově hledání cestu k nalezení víry, mravů a praxe prvotní církve, jenže Hus při tom musel nutně překročit novodobé římské přídavky k původní víře, a proto žádný katolický teolog nebude chtít jej sledovat; prostě se v tu chvíli zastaví na tom, že Hus byl heretik. Protestantský teolog už nemá schopnost chápat, oč se Husovi jednalo, a tak si z jeho postojů prostě jen vybere, co je pro protestantství použitelné, a zbytek odsune a pomine (takže se např. nebude zabývat tím, že Jan Hus byl vroucím ctitelem přesv. Bohorodice).
A co může vidět pravoslavný teolog, když hledí na Husovo hledání a víru? Stačí mu byť jen krátce pohledět, aby uzřel, že mnohé pravoslavné rysy jeho teologického myšlení přímo "bijí do očí". Dotkneme se několika takových a pokusíme se vybrat právě ty zásadní a zároveň ze strany Západu (katolíků i protestantů) zcela nepochopené a tudíž dezinterpretované. A nebudeme se vyhýbat ani Husovým omylům.
* * *
Pohled na eucharistii
Pro zkoumání Husova přístupu k eucharistii je charakteristické, že ho katolíci viní z nevíry v transsubstanciaci, kdežto někteří protestanti mají pocit, že v ni věřil až moc, a jiní protestanti mu zase podsouvají své vlastní pojetí eucharistie (v této věci není, jak jsem si všiml, mezi protestanty různých denominací shoda).
Jen pro osvěžení paměti dodejme, že římsko-katolická nauka o transsubstanciaci (kterou Hus v jednom dopise nepřímo prohlašuje za nebiblické "moderní učení", což je v husitském slovníku totéž co výmysl) se snaží vysvětlit proměnu chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy pomocí racionalistické aristotelské filosofie jako "změnu podstaty" chleba a vína. (Více o tom naši stať, viz odkaz níže.)
Určitý zmatek v interpretaci Husovy víry ohledně eucharistie je způsoben jeho ne zcela jasným vyjadřováním, resp. vyslovováním poněkud odlišných postojů v různých knihách. Tato mlhavost až jakási rozkolísanost je bezpochyby dokladem Husova hledání. Jeho zbožnost ho přivedla k nedůvěřivému a odtažitému vztahu vůči nové římskokatolické scholastické doktríně o transsubstanciaci, ale na straně druhé byl hluboce přesvědčen o reálné přítomnosti Krista v eucharistii. Západní myšlení neskýtalo svými racionalisticky filosofickými instrumenty, převzatými od Aristotela, možnost vyřešení tohoto problému.
Husovi bylo na této půdě svésti nerovný boj, který nemohl zdárně vybojovat, protože mu byly do rukou vloženy falešné zbraně takových pojmů jako "materiální" kontra "předpodstatněný" či dokonce "nadpodstatný" nebo "nemateriální chléb"; duchovní zamotanost scholastického fantazírování o eucharistii nemůže vyřešit ani operování s pojmy "participace, remanence, konsubstanciace" apod.
Ke cti a zbožnosti mistru Janu přičtěme, že nepovažoval své úvahy (které někteří vykládají jako umírněnou remanenční hypotézu) za nic definitivního a představoval si, že by se o tom mělo diskutovat na univerzitní půdě, a proto se snaží v kázáních zachovávat neutrální postoj a preferovat oficiální církevní nauku; jeho návrhy byly tedy hypotézou nabízenou k akademické diskusi - dnes bychom jeho návrhy považovali prostě za vybídnutí ke svobodné široké teologické debatě.
K Viklefovu učení o eucharistii Hus jasně v Kostnici prohlásil: "To jsem nikdy nedržel a nedržím, protože se řídím učením svatých a církve." Viklef v 70. letech 14. stol. zavrhl učení o transsubstanciaci a postupně se přesunul k učení "remanenčnímu" (v krajní variaci to znamená, že chléb a víno na oltáři jsou jen památečním znakem, resp. znamením Těla a Krve Kristových, ale zůstávají plně pouhým chlebem a vínem); Hus však tvrdil, že tato nejradikálnější varianta remančního učení je Viklefovi připisována neoprávněně, a zcela rozhodně ji zavrhoval (dnes je to však běžné protestantské učení). Na kostnickém koncilu v dalších upřesňujících diskusích se Husovy názory spíše blíží učení o transsubstanciaci, avšak ne natolik, aby to koncilní preláty uspokojilo.
Na reálné Kristově přítomnosti v eucharistii Hus pevně trval. Z druhé strany odmítal arcibiskupův zákaz nazývat eucharistii chlebem s tím, že sám Kristus o sobě říká: "Já jsem chléb života" (Jan 6,48). Na základě toho Hus dokládá, že je-li v eucharistii přítomen Kristus, je v ní zároveň i chléb. Toto hledání rovnováhy mezi skutečnou přítomností Krista a zároveň existencí eucharistického chleba či souběžnosti přítomnosti Kristovy s existencí chleba je přece plně pravoslavná tendence! (Je až neuvěřitelné, jak k tomu mohl dospět náš český myslitel, vyrostlý a působící jen v Čechách, a bohužel zasazený do duchovní svěrací kazajky západního myšlení.)
Na Husově příkladu je smutně patrné, že mimo pravoslavné svatootcovské učení, pravoslavnou spiritualitu a liturgii, nelze najít správné duchovní řešení otázky reálné přítomnosti Krista v Eucharistii. (Pojednání o římskokatolické transsubstanciaci i o pravoslavném eucharistickém učení s poznámkou o Husovi viz v našem článku: Transsubstanciace. Kritika latinského učení o transsubstanciaci eucharistických darů.)
* * *
Další jeho názor: měl za to, že když duchovní učí v rozporu s Písmem, není potřeba ho poslouchat (co jsem si tak všiml v různých internetových konferencích, tak tímhle některým katolíkům Hus dodnes pije krev).
To je přece zcela pravoslavný postoj! Pravoslaví jde dokonce ještě dál a hlásá, že když biskup hlásá herezi nejen proti Písmu ale i proti dogmatům, tj. opakovaně a veřejně káže to, co už bylo v církvi probráno a odsouzeno (na sněmu nebo obecným souhlasem svatých Otců), je možné se od něj oddělit (a není k tomu potřeba žádný církevní soud či sněm; viz známý 15. kánon dvojnásobného cařihradského sněmu). Čili nejen neposlouchat hierarchu v této věci, ale oddělit se od církevního společenství s ním. To by se mohlo týkat i toho, nač poukazoval Hus, např. svatokupectví, které svatí Otcové a kánony nazývají "jízdenkou do pekla" (ve světle kánonů svatých Otců je jasné, že ten, kdo koupil duchovenskou hodnost, žádnou ve skutečnosti nezískal a tudíž všechny bohoslužby, které koná, jsou neplatné, bez blahodati - proč tedy poslouchat kněze či biskupa, který si svou duchovenskou hodnost koupil?)
* * *
Hus mínil, že když je duchovní ve smrtelném hříchu, nevysluhuje platné svátosti.
Domnívám se, že tyto úvahy jsou vlastně zbožným hledáním nějakého rozumného řešení tehdejší zvrácené církevní praxe, která se tvářila, jako by osobní zbožnost duchovenstva neměla pro jejich službu v církvi vůbec žádný význam. Myslím, že Jan Hus prostě hledal východisko z magického a legalistického přístupu západní církve ke svátostem. Intuitivně cítil, že něco tak neživotného, formalistického až mechanického (jak to bylo vyjádřeno v římském dogmatu "ex opere operato") nemůže vyvěrat z evangelia (viz pravoslavná kritika tohoto západního dogmatu). Duch západního vysluhování svátostí Husa jistě iritoval, protože se na svátostné úkony pohlíželo jako na akt ve své podstatě jaksi magický, samozřejmý, což je pochopitelně úpadek zbožnosti. Chybou, které se zde Hus dopustil, bylo jeho zjevné přesvědčení, že i tak subtilní rys církevního života je možno a nutno kategorizovat a právnicky zpracovat, kvalifikovat, čili vymezit přesnou dělící čáru mezi "platností" a "neplatností". Toto jeho přesvědčení je součástí západního scholastického dědictví, jehož se nestihl za svého života úplně zbavit.
Tento - pro právnicky smýšlející teology - neuralgický bod církevního života totiž není jasně, kategoricky a s absolutní neomylností rozetnut ani v Pravoslaví. Ano, formálně (na úrovni právně-kanonické) se učí, že vše, co činí řádně vysvěcená a v kanonické struktuře církve řádně působící duchovní osoba je "platné" (resp. skutečné, působící, blahodatné). To je samozřejmě nutné hlásat, nemá-li se církevní život propadnout do chaosu. Leč tato "platnost" se u nás neodvozuje od magické moci kněžského svěcení, ale od skutečnosti, že svaté Tajiny - ať už je koná jakákoliv kanonická duchovní osoba - se dějí v Církvi, jménem Církve a mocí Církve, resp. působením Ducha Svatého, který je duší Církve a On (nikoliv papež ani žádný biskup) je konečným garantem všeho, co se v Církvi koná pro spásu lidských duší.
Přesto (a nebo možná právě proto) se v praxi ponechává osobnímu mínění (tj. na rovině teologumenon) jistá volnost v názoru na tuto věc a víme, že i v rovině kanonické i v oblasti názorů svatých Otců existují výroky, které otevírají prostor pro jakousi opatrnost v přijímání bohoslužeb, které by snad byly provedeny mravně pochybnými duchovními. Na jedné straně tedy uznáváme, že všechny naše církevní kanonické bohoslužby, jsou v širším svém rozměru vždy konány ve jménu Církve tedy samotným Kristem (nejsou tedy v posledku konány ve jménu žádné smrtelné lidské osoby ani její osobní duchovní silou či pouhou úřední pravomocí), a proto je nezpochybňujeme. Na straně druhé však kněz, o němž by bylo známo, že jeho zbožnost ani vzdáleně neodpovídá tomu, co je od duchovního očekáváno, by asi neměl u věřících patřičnou důvěru. Lidé v církvi nejsou slepí a nikdo po pravoslavných věřících nežádá, aby věřili a důvěřovali slepě; při vstupu do chrámu odkládáme klobouk a nikoliv hlavu. Vždyť víme z posvátné tradice, že za jistých neblahých okolností se může "Utěšitel vzdálit služby" - tedy Duch Svatý může odejmout svou blahodať. Tato stránka církevního života se nevejde do žádné škatulky a nelze ji přesně definovat; bylo chybou, že se o to Hus pokoušel - nemohl uspět. Správně odmítl důsledky západního pojetí, ale bohužel si ponechal západní vadný způsob myšlení, který k tomuto úpadkovému pojetí církevního života římské katolíky přivedl.
To samozřejmě nikterak nemá vliv na náš postoj k Husově svatosti - není prvním ani posledním světcem, který se v něčem mýlil. Tuto svou chybu Hus více než dostatečně napravuje svou pokorou, s níž žádá, aby byl poučen a je ochoten přijmout náležité věrohodné vysvětlení celého problému, pokud by mu bylo podáno. (Kritériem věrohodnosti by samozřejmě bylo Písmo svaté a svatootcovská církevní tradice jakož i celocírkevní souhlas v této věci. Ani první ani druhé ani třetí nemohl západní koncil Husovi poskytnout.)
Husova vzpoura proti západokřesťanskému církevnímu legalismu je aktuální i dnes. Vždyť legalistické rysy jsou charakteristické pro učení všech(!) západních církví (katolické i protestantských, byť u každé jiným způsobem). Tento západní duch má navíc jakousi magickou přitažlivost a částečně pronikl i do myšlení některých světových pravoslavných církví (zvláště v době 18. a 19. století). Výmluvné je, že právě v tomto duchu se nesou i výhrady některých pravoslavných vůči Janu Husovi.
* * *
Kdo je hlavou Církve?
Římsko-katolická církev vychází z předpokladu, že hlavou institucionální církve je papež a jejím tělem je sbor kardinálů (viz starší katechismy). Husův důsledně christocentrický výklad pojetí Církve (na všech úrovních a ve všech rozměrech) je založen na tezi, že hlavou Církve je vždy a všude samotný Kristus. Na kterémkoliv místě je přítomna Církev, je vždy přítomna i její hlava - Kristus. Celek Církve je mystickým Tělem Kristovým, do něhož patří prostý věřící stejně jako biskupové a patriarchové; jedinou hlavou tohoto Těla je Kristus, a žádnou druhou (tzv. "viditelnou") hlavu Církev nepotřebuje, nemá a nesmí ji mít, protože taková hlava už ze své podstaty bude vždy mít antikristovskou povahu. To je pravoslavné učení o Církvi, k němuž Hus očividně mířil a vlastně se mu velice přiblížil.
Původní pravoslavné pojetí, že Kristus jako hlava Církve je vždy a všude reálně přítomen, vedlo protestanty k unáhlenému odmítnutí hierarchie jako něčeho nepotřebného, což je tragické nepochopení, protože Církev je na každém místě plně přítomna jen tam, kde je biskup (nebo kněz biskupem pověřený). Tak učilo křesťanství od samého počátku (viz např. sv. Ignatios Theoforos; výběr z jeho učení v PDF). Katolíci se starokřesťanskému chápání hierarchie sice poněkud přiblížili před půl stoletím na 2. vatikánském koncilu, ale jejich pokračující víra v "církevní dvouhlavost" odsunuje skutečnou hlavu Církve - Krista - pryč z pozemské církve, kamsi na nebesa, takže Husova kritika Římské církve stále platí.
* * *
Pohled na život církve i společnosti vyplývá z učení o spáse.
Hus bohužel neznal pravoslavnou asketiku, a tím ani pravoslavnou antropologii. To vše bylo na Západě v Husově době už dávno ztraceno. Bez znalosti principu stavu, do něhož se prvotní člověk pádem dostal a kterým je postiženo celé lidstvo, není možné vyvarovat se typicky západních pastí pro lidské uvažování. Např. v oblasti sociální jsou to přitažlivé utopické představy, jaké by to bylo, kdyby se celá společnost držela Božího zákona. V oblasti církevní a soteriologické je to např. učení o predestinaci. Nezná-li křesťanský myslitel učení svatých Otců o člověku, o pádu, o spáse, může se různým variantám ideje o predestinaci vyhnout asi jen dvěma způsoby.
První alternativou, která zbývá západnímu myšlení, je satisfakční učení římsko-katolické církve kalkulující se zásluhami Ježíše Krista a nadbytečnými zásluhami svatých; v tomto učení je zde na zemi hlavním zprostředkovatelem spásy (tj. hospodářem nad pokladnicí se spásonosnými zásluhami) papež. Takové myšlení v sobě vždy nese rysy jakéhosi "duchovního obchodu" (viz např. středověkou či současnou odpustkovou praxi, pojetí ctností a duchovního života), a tomu se odpůrci tohoto učení, jež vede mj. k mravnímu úpadku, chtěli vyhnout co nejširším obloukem. Druhou alternativou je tedy protestantské (luteránské) učení o ospravedlnění pouhou vírou dle teze: "Věřícímu se už hřích nepočítá za hřích."
Protestantství kalvinistické se však opírá přímo o učení predestinace: dobrý život křesťana mu nepřináší spásu, ale jen ukazuje, že takový křesťan je už ke spáse předurčen. Ať už však jde o protestantismus kalvínský či luterský, je neoddělitelný od zavrhování potřebnosti hierarchie (zvláště papeže) ke spáse, leč opírá se o prokazatelně mylný předpoklad, že prvotní církev až do 4. století neměla biskupy.
Hus se ve svém přemýšlení o společenství predestinovaných dostává k pohledu na církev, který není tak vzdálen Pravoslaví, jak by se někomu mohlo zdát. Vidí zde neviditelnou církev, v jejíž hlavě je jen a jen Kristus. Je to společenství všech spasených - minulosti, přítomnosti i budoucnosti. A co se týče jeho názoru o těch, kteří jsou předzvěděni k zatracení - dle Husa je věřící člověk zatracen pouze na základě vlastní viny a nezodpovědnosti. To by bylo lze akceptovat. Zatracené křesťany Hus staví mimo pravou Církev. To by stále ještě odpovídalo pravoslavné eklesiologii, podle níž hřích odděluje člověka jakýmsi způsobem od Církve (proto se při rozřešení kněz modlí nad hříšníkem: "Navrať a spoj ho se svatou Církví svou"). Problém Husova učení je však v tom, že viditelnou církev příliš hluboce odřezává od neviditelné; domnívá se, že tato viditelná (institucionální) církev, vzhledem k tomu, že její součástí jsou i zatracení, nemůže být Církví v pravém slova smyslu, protože součástí Těla Kristova nemohou být zatracení.
Hus v této otázce bohužel nepřekonal vliv scholastického racionalismu, který chce mít ve všem jasno, neuznává tajemství a soudí ještě před soudem Kristovým, rozděluje lidi vlevo a vpravo ještě před tím, než Kristus přijde rozdělovat. Scholastická teologie se tím dostává do pozice toho, kdo říká Kristu, co má dělat, kdy to má dělat a jak to má dělat. Proto náš drahý mistr Jan neudělil při řešení této otázky patřičnou váhu evangelijnímu podobenství o poli, na němž vedle sebe v jedné společné půdě dohromady roste pšenice i koukol, a my nesmíme chtít vytrhávat koukol, ale musí se čekat na čas žní (tj. Božího soudu na konci světa), kdy teprve bude oddělena pšenice (tj. synové Božího království) od koukolu (tj. od synů zlého - ti, co v srdci přijali a dali růst zlé setbě nepřítele, ďábla). (Viz Mat 13,24-30)
Chápeme, že pohled na mravně se rozkládající západní církev Husovy doby, přiváděl západního člověka k uvažování o tom, kdo vlastně je ve skutečnosti v Církvi a kdo jen tak vypadá, jako by v Církvi byl. To samozřejmě mohlo vést domněnce, že viditelná církev nemůže nikdy být Církví v plném významu toho slova. Pohled na oficiálně církevně organizované svatokupectví, prodej odpustků, mnohoobročnictví, všeobecně rozšířené smilstvo a hamižnost duchovenstva a jeho výsměch mravním imperativům Desatera i evangelia, těžko mohl západního křesťana inspirovat k myšlence, že toto je ta církev, v níž mají všichni dosahovat posvěcení a spásy. Zatímco římská kurie žádala po křesťanech slepou víru ve spásonosnost takové církve, přirozený cit pro pravdu se tomu vzpíral. Kdyby znal Hus pravoslavné učení východních Otců o Církvi, pokání, spáse a o příčině zatracení, snad by se mu otevřel jiný pohled na tyto otázky.
Na Těle Kristově zde mohou mít účast všichni věřící - hříšníci i svatí. Tady na zemi probíhá v Církvi jakýsi tajemný čas, kdy nic ještě není definitivně určeno, nikdo ještě není definitivně ani spasen ani zatracen a až do poslední minuty svého života může každý člověk změnit svůj věčný úděl - spravedlivý může o všechny ctnosti přijít (např. tím, že ve chvilce smrti přijme pyšnou myšlenku) a hříšník může získat nebeské království (viz lotr ukřižovaný vpravo od Pána). Každý bude souzen podle toho, v jakém stavu ho zastihla smrt. Předjímat zde na tomto světě, jak to s kým skončí, nelze. Naše víra a Boží blahodať nás spojují s Církví, náš hřích nás zase odděluje, leč pokáním se vracíme - a jen sám Bůh ví, jak to s kým právě vypadá, kdo zrovna je od Církve oddělen a kdo je s Církví plně sjednocen, a zítra to může s každým být naopak. Zde na zemi můžeš mít účast na Těle Kristově, leč zemřeš-li v hříchu, jak to s tebou dopadne?
Tady je vše zahaleno tajemstvím, jasno bude až po posledním soudu. "Vždyť naše poznání je jen částečné ... až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno... Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne." (1. Kor 13,9-12)
Vidíme, že z tohoto úhlu pohledu vypadají úvahy o tom, jak mohou mít účast na pozemské církvi ti, kteří jsou nakonec zatraceni, jako od základu mylné. Podobně mylná je i myšlenka, že pozemská církev není pravou Církví Kristovou.
Hus dobře chápal, že postavením papeže v čelo západní církve začala tragická éra světského panování církve. Avšak zdaleka ne ve všem se ztotožňoval s Viklefovými názory a nenabádal k odmítnutí duchovenstva a představitelů oficiální církve. Podle Husa je třeba poslouchat pouze ty, kteří žijí v souladu s Božím zákonem a nedopouštějí se smrtelných hříchů. Hus však zřejmě nedokázal odpovědět na otázku, jak může omylný a chybující člověk vlastním nedokonalým rozumem posoudit, zda jiný omylný a chybující člověk (hierarcha) žije v souladu s Božím zákonem a zda vydává spravedlivé příkazy a ustanovení. I tento nedostatek jinak správného Husova názoru je způsoben neznalostí jiné církve než latinské, která právě na tento slabý bod Husových úvah poukázala.
Mistr Jan netušil, že v životě pravoslavné církve je tato otázka vyřešena zcela přirozeným způsobem - všeobecnou harmonií různých prvků církevního života a myšlení - úctou k posvátné tradici, kanonickým uspořádáním a především blahodatným církevním prostředím, v němž vane a je stále vzýván Svatý Duch. Sám Kristus přece buduje a spravuje svou Církev, jak slíbil Petrovi. Problém, jehož nápravu Jan Hus hledal v prosívání duchovenstva, vznikl ve skutečnosti oddělením západní církve od Pravoslaví a následným zavedením nových učení, jiného myšlení, odlišné praxe, nového kanonického uspořádání a hlavně odstupováním blahodati Svatého Ducha, které vidíme probíhat po 11. století na západě úměrně tomu, jak se zde měnila víra i praxe církve. Skutečným řešením problémů tedy není husitské kádrování duchovenstva, ale je jedině návrat k původní církvi - ve víře i praxi - a opětovné sjednocení s Pravoslavím. Pak by se Kristus - jako jediná hlava Církve po zrušení hlavenství papežova - sám znovu ujal své navrátivší se kající církve a uzdravil její stav.
* * *
Plně pravoslavný je Husův i Viklefův názor o nadřazenosti světské moci nad církevní.
Vždyť i Ježíš Kristus byl poddaným římského císaře a nepoužil svou Božskou moc, aby se této pozemské vládě vzepřel. Stejně tak všichni apoštolé zůstávali poddáni světské moci. Apoštol Pavel odmítá jakoukoliv sociální revoluci, nabádá otroky, aby ctili své pány. Písmo na celé řadě míst nabádá ctít světskou moc a mít se na pozoru před jejím mečem. Poddanými císaře byli v prvním tisíciletí všichni biskupové, papežové i patriarchové. Je však jasné, že po velkém rozkolu na to nemohla nikdy přistoupit římsko-katolická církev, která měla právě nakročeno na reálnou světovládu a s ničím menším než "panování nad císaři země" se nemohla spokojit.
* * *
Myslím, že pravoslavný teolog může na některé Husovy omyly hledět s pochopením a vzít v úvahu kontext doby a dalších okolností. Otevřenost k Pravoslaví je tu více než zřejmá, a to, v čem se nestihl dobrat dostatečně daleko, možno klidně ohodnotit jako tzv. teologumenon (viz slovník). Obávám se, že by byl slepý takový pravoslavný teolog, který by po podrobnějším seznámení se všemi okolnostmi a rozměry Husova snažení a jeho svědectví (martyria) o Kristu, neviděl, že tento člověk prolévá svou krev na cestě k Pravoslaví a že jeho krev byla prolita kvůli tomu, že se vydal k Pravoslaví. Svědectvím, že koncilní preláti posílali člověka na smrt právě za to, že vyznával pravoslavnou víru, je případ Jeronýma Pražského, jehož nechali v Kostnici upálit rok po Husovi, a který se před tím stal na východě pravoslavným křesťanem a před koncilem se k tomu hlásil. Tak nebezpečné připadalo Pravoslaví tehdejší západní církvi.
* * *
Sv. vladyka Gorazd měl za to, že od dob cyrilometodějských zůstával český národ kdesi hluboko ve své duši pravoslavným - navenek se to mohlo projevovat různě: ať už to byla Sázavská lávra se spoustou monastýrů a pousteven kolem, nebo pravoslavní poustevníci po českých lesích a lidové bohoslužby na mýtinách v době mezi pádem Lávry do rukou latiníků a Karlem IV.; pak to vyvřelo na povrch husitstvím, utrakvisty a jejich hledáním církevního společenství s Konstantinopolí, Jednotou bratrskou, která je sice formálně už jinou konfesí, ale vznikla jako výraz právě té národní vzpomínky na Pravoslaví (proto najdete Jana Ámose Komenského na freskách pravoslavného katedrálního chrámu v Olomouci), sem jistě patří i národní obrození, zaujetí panslovanskými idejemi a vrcholem těchto snah je založení české pravoslavné církve, která vzniká ihned, jakmile je to umožněno společenskými okolnostmi.
P.S.
Když hledíme na hledání národních kořenů v 19. století, pak vidíme, že se opíralo o památku Mistra Jana Husa. Lze dokonce prohlásit, že přístup k samotným cyrilometodějským počátkům našich dějin se národu otevíral skrze památku Mistra Jana. Dokonce k tomu paradoxně přispěla i nevraživost katolíků vůči Husovi; proti rozmáhajícím se husovským oslavám (památeční zapalování hranic) bojovali vyzdvižením dříve potlačovaného cyrilometodějství (blízkost obou idejí katolíci zvýraznili - kouzlo nechtěného - umístěním svátku sv. Cyrila a Metoděje hned vedle dne památky upálení Mistra Jana Husa, takže nepravoslavné církve oslavují oba svátky hned po sobě, aby měla česká veřejnost tu návaznost a propojení pěkně před očima). České dějiny vyrůstají z cyrilometodějství a Hus je k českým dějinám klíčem. Oddělovat tedy v novodobých našich dějinách cyrilometodějství od památky kostnických mučedníků, to je jako odřezávat strom od kořenů. Je velikou otázkou, zda by tu dnes byla česká pravoslavná církev, kdyby nebylo svatých kostnických mučedníků Jeronýma a Jana.
Zobrazit příspěvek č. 810 jednotlivě
Administrátor
--- 30. 7. 2012
O řecké krizi - některé souvislosti
Krize v Řecku - mýty a realita
Sdělovací prostředky věnují řecké krizi velkou pozornost. Ve většině publikovaných materiálů zní slova o "záchraně" a "pomoci" Řecku; zároveň obsahují obvinění vznášená proti této malé zemi, která je obžalována z "nezodpovědné politiky", jež údajně přivedla Evropu (či dokonce svět) na pokraj katastrofy. Pokusíme se oddělit pravdu o výmyslů a rozebrat vznášená obvinění.
 |
To je nepochybný fakt. Není vůbec náhodné, že tato rána dopadla právě na zemi, v jejíž ústavě je zakotveno dominantní postavení pravoslavné církve a jejíž obyvatelstvo v naprosté své většině vyznává Pravoslaví. Řecko bylo "kostí v krku" evropským činovníkům, z nichž mnozí z vysokých postů hlasitě požadovali omezení vlivu Pravoslaví v Řecku, oddělení školství od církve, zajištění práv etnických, náboženských a sexuálních menšin.
Již drahně let vedou řecké i evropské sdělovací prostředky kampaň zacílenou na diskreditaci Řecké církve, obviňují ji z vyhýbání se placení daní a z morálního rozkladu duchovenstva. Došlo to až tak daleko, že významní řečtí i evropští politici přímo nazývají pravoslavnou církev bezmála hlavním viníkem evropské krize a požadují oddělení církve od státu.
V proticírkevní kampani byla použita kauza igumena monastýru Vatoped Efréma (u nás viz příspěvek 803) a dále i méně známé případy obvinění pravoslavných monastýrů ze zneužití finančních prostředků. Mnišství se stalo jedním z hlavních terčů masivní antipravoslavné propagandy.
 |
Tento mýtus vytrvale rozšiřují řečtí i evropští liberálové, kteří si usmysleli obrátit hněv lidu proti "hamižným církevníkům". Posvátný synod Řecké pravoslavné církve, aby smetl tyto domněnky, publikoval (22. února 2012) zvláštní prohlášení, v němž podrobně vyčíslil daňové platby, které církev hradí. Jejich součet činí za rok 2011 přes 12 miliónů Euro. (Viz u nás příspěvek 809.)
Ekonomická krize se stala krutou zkouškou pro pravoslavné duchovenstvo. Před šedesáti lety odevzdala Řecká církev státu významnou část svého majetku, především pozemky. Podle dohody se na oplátku za převzatý církevní majetek stát zavázal vyplácet duchovenstvu mzdy ze státního rozpočtu.
Nyní v rámci politiky striktních úspor stát nejenže krátí platy duchovním, ale dokonce snižuje i jejich počet. Podle nových zákonů může obdržet mzdu od státu pouze jeden nový duchovní místo deseti penzionovaných nebo zemřelých. Přímým důsledkem toho je bolestivý nedostatek farních kněží v odlehlých částech země.
Řecké farnosti a monastýry prokazují nejen duchovní, ale i ohromnou materiální pomoc lidem trpícím krizí. Zřízeny jsou stovky bezplatných jídelen, tisíce rodin dostávají peněžní podporu a potraviny zdarma.
 |
Úroveň řecké produkce v posledních letech skutečně poklesla. Jenže byl to právě vstup této země do Evropské unie, co vytvořilo a stále vytváří překážky k rozvíjení možností výroby v Řecku. Před vstupem Řecka do EU Řekové exportovali zemědělské produkty, kdežto nyní je dovážejí. Dříve mělo Řecko několik cukrovarů a několik velkých textilních továren. Nyní nemá nic z toho. Předtím byly v zemi rozvinuté loděnice, nyní prakticky zmizely. Direktivy EU vedly ke snížení úrovně rybolovu, omezení vinařství a úpadku mnohých dalších forem zemědělské výroby.
Když vstoupilo Řecko do EU, muselo vykácet i stoleté olivovníkové háje, které byly považovány za národní bohatství. Řekové totiž kvůli vstupu do EU měli povinnost zajistit tímto aktem snížení produkce a potažmo skoro zrušení vývozu řeckého olivového oleje (který, mimochodem, kvalitou i chutí zřetelně překonává ty, které se dnes "smějí" dostávat na evropský trh z Itálie, Španělska apod.; tak vypadá vize volného trhu a svobodné tržní ekonomiky v EU). Byla to tenkrát úplná národní pohroma.Vstupem do jednotné Evropy se Řekové zřekli samostatnosti země a začlenili se do celoevropského trhu práce. A tak Řekové budovali postindustriální ekonomiku, v níž dominuje sféra služeb, za což je evropští činovníci chválili a stavěli v rychlosti ekonomického růstu na třetí místo v EU hned po Irsku.
Vnucuje se myšlenka, že pro pravoslavné země platí už tisíc let ten samý princip - kdykoliv uvěřily Západu, byly oklamány. Současná situace Řeků je velice podobná historickým okolnostem při pádu Byzance resp. dobytí Konstantinopole Turky. Za pomoc si Západ nechal tenkrát od Byzance zaplatit vysokou cenu (hlavně unionizací), a pak stejně nechal Konstantinopol padnout (viz S. Runciman: Pád Cařihradu - zde a zde). (Pozn. překl.) K tomu ještě malé srovnání s naší aktuální situací dole pod článkem.
V důsledku této politiky vzrostl podíl sféry služeb v ekonomice země z 62% (1996) na 75% (2009), kdežto podíl průmyslu se významně zmenšil. Tenkrát tomu však nikdo nevěnoval pozornost, neboť úvěry zajišťovaly pro většinu obyvatelstva dostatečně vysokou úroveň příjmů.
Když bylo Řecko přijato do EU, dostalo za úkol změnit vlastnické vztahy a vlastnická práva, a dále privatizovat strategické podniky kontrolované doposavad řeckým státem.
V r. 1992 přijalo Řecko zákon o privatizaci, který se vztahoval na přibližně 700 podniků. K r. 2000 bylo zprivatizováno 27 největších podniků, mezi nimi 5 hlavních bank země. Podíl státu v Národní bance se tenkrát snížil na 50% a k r. 2010 na 33%. Hned po bankách byly prodány telekomunikační společnosti, strojírenské továrny a potravinářský průmysl. Dokonce i výroba slavného koňaku Metaxa se dostala pod britskou firmu Grand Metropolitan. Stát odešel z výdělečné námořní přepravy a začal rozprodávat námořní přístavy.
4.) »Řecko je chudá země.«
Ve skutečnosti Řecko oplývá bohatstvím pod povrchem (viz i nedávná zpráva v českém tisku), silnými průmyslovými jednotkami, rozvinutou námořní plavbou, ohromným potenciálem pro rozmach zemědělské výroby a turismu. V zemi je dost všeho, aby dokázala sama sebe nasytit a zabezpečit. Řecko je obdařeno značnými prozkoumanými zásobami užitečných hornin a nerostných surovin, které se doposavad netěžily kvůli tlaku EU a pro nepatriotskou politiku místních úřadů.
 |
Ve skutečnosti stojí Řecko až na 14. příčce mezi evropskými zeměmi ohledně počtu státních zaměstnanců v porovnání s celkovým počtem pracujících, což je zde 11,4%. Řecký ukazatel je mnohem nižší, než ukazatel země stojící na první příčce, tedy Švédska (30%) a nebo Dánska (29%); řecký ukazatel je dále znatelně nižší než francouzský (21,2%) a je daleko i od Velké Británie (17,8%). V současnosti je v zemi znát nedostatek personálu v nemocnicích a jiných sférách a odvětvích. Nedostává se kněží (kteří jsou v Řeku také státními zaměstnanci).
6.) »Řecko je zahlceno přílivem imigrantů.«
V rámci politiky EU přijala řecká vláda řadu liberálních zákonů, jichž využili cizinci z afrických a asiatských zemí k masové invazi do Řecka; většinou se jedná o muslimy). V Řecku tím vzrostla kriminalita, roste stínová ekonomika a korupce. Imigranti zasadili ničivý úder drobnému obchodu, protože narozdíl od řeckých podnikatelů neplatí žádné daně. Stovky milionů Euro jsou každoročně vyváženy ze země.
 |
To je vskutku tak. Evropa otevřeně dává Řecku ultimata. Během okamžiku Řecko ztratilo téměř veškerou svou suverenitu a ocitlo se pod přísným dohledem "trojky" - Evropské centrální banky, Eurokomise a MMF. Tyto instituce nedopustily provedení referenda, v němž by Řekové mohli sami určit svůj vztah k ekonomickým opatřením státu, jež přivedou stovky tisíc lidí na hranici chudoby.
V současnosti evropští vládcové a masmédia vydírají řecké voliče hrozbou, že jestli nebudou při červnových volbách hlasovat, jak "je potřeba", (tj. nepodpoří ty, kteří přijali závazky a diktované podmínky), čeká Řecko "strašná a temná budoucnost".
Západ požaduje od Řecka nejen ekonomické ale i politické ústupky: zmenšit armádu, oddělit církev od státu, zajistit rovná práva imigrantům-jinověrcům.
Probíhá otevřená intervence do vnitřních záležitostí Řecka. Např. známý úředník EU nedávno "poradil" řecké vládě, aby vyloučila z voleb nacionalistickou stranu "Zlatá záře". Představitelé evropských vládních kruhů nejednou doporučovali Řecku, aby "přemýšlelo o prodeji několika řeckých ostrovů". Člen německé vládní koalice Scheffeler dokonce publikoval v časopise Bild článek s provoláním: "Řekové - bankrotáři, prodávejte ostrovy! A také Akropolis!"
 |
Tato teze, kterou masmédia vnucují, je více než sporná. Podle slov novináře Michaila Leontieva Evropané "zadupávají Řecko do země..." V době začátku evropské dluhové krize, když se země EU rozhodly, že je ta správná chvíle Řecko zachránit, tvořil řecký dluh 112% HDP a to se považovalo za hrozivé číslo. Nyní v procesu "záchrany" vzrostlo toto číslo na 150% a další "zachraňování" tato procenta ještě zdvihne. Opatření ke krácení rozpočtu, k nimž Brusel Athény nutí a stanovuje je jako podmínku poskytnutí pomoci, principiálně podlamují další ekonomický růst země a vlastně likvidují jakékoliv další možnosti tohoto růstu. Zdroje k úhradě dluhu jsou ničeny, takže dluh musí nutně dále narůstat. (Zdroj)
Balíček pomoci Řecku ve skutečnosti neřeší jeho finanční problémy, ale konzervuje je. Dluh zůstane každopádně stejně příliš velikým (120% DPH v r. 2020), není možno jej uhradit a je prakticky nereálné ho obsluhovat. Řecko padá do finanční pasti, kdy bude nuceno pracovat jen na obsluhu tohoto dluhu, de facto bez možnosti zlepšení života svého lidu.
9.) »Evropa ve skutečnosti nepomáhá Řecku, ale sama sobě.«
Nabídnutá finanční pomoc pro Řecko nebude stačit, ale stačí Evropě k tomu, aby řecký dluh přestal být noční můrou pro evropské banky.
 |
Do současného dluhu upadlo Řecko právě v důsledku plnění doporučení EU. V průběhu mnoha let mu vlastně nutili stále další a další půjčky.
Řecký problém stejně jako všechny ostatní "bubliny" a "díry" ve světové ekonomice, byl vytvořen především věřitelem a nikoliv dlužníkem. Řecký dluh ve vztahu k HDP před tím, než Řekům začali prokazovat pomoc, byl menší než americký (analogicky ve vztahu k HDP).
Už v r. 2009 nebyla platební neschopnost Řecka pro nikoho tajemstvím, ale "hodní strýčkové" z EU mu vnutili ještě 90 miliard eurokreditů. Vždyť každá poskytnutá půjčka slibuje ohromné finanční výhody. Řekové utráceli neúměrně ke svým prostředkům, ale ti, kteří je úvěrovali, dostávali procenta a vydělávali na tom.
11.) »Evropa využívá krize v Řecku pro své blaho.«
Dle výroku jednoho řeckého politika hrají evropští finančníci "pokr s lidskými životy". A tato hra je z hlediska finančního - jak nutno uznat - velice výhodná.
Nejvíce na této krizi vydělalo Německo. Tato země si může půjčovat prakticky bez úroků, a následně je s určenými úroky přepůjčit Řecku. Dle názoru předsedy řecké strany PASOK Evangelose Venizelose Germania mohlo Německo na podobných spekulacích vydělat za poslední dva roky přibližně 400 milionů Euro.
Nedávno prošla českým tiskem zpráva, že se němečtí občané bouří proti tomu, aby pomoc Řecku hradilo především Německo. Angela Merkelová je uklidňovala vysvětlením, že na pomoci Řecku Německo vydělává. (Pozn. překl.)
 |
To je jeden hlavních mýtů, které nám masmédia vnucují. Ve skutečnosti tkví paradox evropské pomoci v tom, že ani jediné Euro ze "strukturálních fondů" EU nelze utratit na zvýšení penzí nebo sociálních podpor. Zato je však možné je vynakládat na nikomu nepotřebné a nerentabilní objekty infrastruktury (např. gigantická letiště v malých městech nebo ohromné sportovní stavby). Takové dotace přirozeně nejsou výhodné pro lid, ale pro evropské i řecké činitele a finančníky.
Z toho je zřejmé, že výroky typu: "Pracovití Němci hradí výplaty Řekům," nejsou nic více než mýtus. Ani jediné procento z dotací EU nešlo do sociální sféry. Byly to investice do infrastruktury, které jsou výhodné v prvé řadě pro samotnou EU.
13.) »Řekům umazali polovinu dluhu.«
Ve skutečnosti jim nikdo žádné dluhy neodpustil. 27. října 2011 bylo dosaženo posledních dohod s EU o - zdánlivém - umazání 50% řeckých dluhů. Toto odepsání poloviny dluhu se však týkalo ne celého dluhu ale jen 50% z dluhu soukromým investorům. Německu, které si půjčuje na trzích peníze za úrok menší než 1,5% a dává Řecku na dluh s úrokem 3,5%, zůstává Řecko dlužno stejně jako dříve. Pověstní "soukromí investoři" to jsou především řecké banky, které se kvůli umazání poloviny dluhu ocitly na hranici kolapsu, a řecké penzijní fondy, které ztratí 50% svých aktiv. Takže takto vypadá ono "umazání poloviny dluhů".
14.) »Krize v Evropě vznikla kvůli Řecku.«
Ve skutečnosti by byla krize ať už s Řeckem nebo bez Řecka (což v interview pro Financial Times Deutschland otevřeně prohlásil bývalý německý ministr financí a nyní člen výkonného výboru Evropské centrální banky Jörg Asmussen).
 |
Dnes se německé sdělovací prostředky zalykají nenávistí k Řekům, prohlašují je za darmošlapy, povaleče a lenochy. Jenže sami Němci (spolu s Francouzi) jsou světovými jedničkami v takových ukazatelích, jako je krátký pracovní týden, délka dovolené či počet svátků. Průměrná mzda v Řecku činí 750 Euro, zatímco v Německu je to 2,5 tisíce Euro.
Řeky, kteří každoročně pohostinně přijímají ve své zemi stovky tisíc evropských turistů, teď nazývají "prasaty, která prožrala půjčky", "profesionály na odpočinek" a "karnevalovým národem". A to přesto, že HDP Řecka v přepočtu na jednoho obyvatele je 42. ve světě a je jen o 9% menší, než průměrný HDP v EU. Tedy mnohem vyšší než v Maďarsku, Česku, Estonsku či Litvě, o nichž se v souvislosti s krizí nic neříká. Co je to jiného než "dvojí metr"?
 |
O objektivních příčinách všeobecné krize se dobře hovoří v provolání k národu vydaném Řeckou pravoslavnou církví:
"Naše ekonomická krize je spojena s nerovnováhou mezi produkcí a spotřebou. Mezi pomalými tempy výroby, jichž se nám daří dosáhnout, a vysokou životní úrovní, na niž jsme si zvykli. Když spotřeba výrazně převyšuje produkci, vychyluje se ekonomická rovnováha na stranu schodku...
Disproporce mezi konzumem a výrobou není jen ekonomickou kategorií, ale především ukazatelem duchovního úpadku. Je to příznak morální krize, která zasáhla jak vládu tak i lid. Vláda nedokázala chovat se odpovědně k národu, nemohla či nechtěla hovořit k lidem jazykem pravdy, propagovala falešné ideály, napomáhala korupci. Jejím jediným cílem bylo udržení moci. V praxi vláda působila proti zásadním zájmům lidu i naší země.
Na druhé straně i my, řecký lid, jsme se chovali nezodpovědně. Zbožňovali jsme bohatství, hledali jen materiální dostatek a spokojený život. Nehnusili jsme si klam a nechali se snadno ulovit...
Podstata duchovní krize tkví v absenci smyslu života, kdy se člověk uzavírá v této ploché realitě se svými egocentrickými samolibými instinkty. To je přítomnost bez budoucnosti, bez ideálů a vize. Přítomnost odsouzená k nudě a monotónnosti. Lidský život se tím mění na dočasné mezidobí mezi dvěma událostmi: narozením a smrtí; je tu pak už jediná neznámá - kolik času mezi nimi uplyne." (Viz)
 |
To je pravda. Masové protesty Řeků v r. 1999 znemožnily vládě nabídnout řecké vojenské základny k použití při agresi NATO proti Jugoslávii. Řekové s jásotem vítali ruský mírový kontingent mířící do Kosova.
Ve volbách na jaře 2012 se více než 70% řeckého lidu vyjádřilo proti politice vlády, která svazuje Řekům ruce argumentem, že není jiného východu z dané situace než přijímat od Evropy její zlodějské půjčky.
Poslechněte si, co o situaci říká předseda Hnutí nezávislých občanů "Jiskra", významný řecký skladatel Mikis Teodorakis: "Navrhujeme domluvit se o půjčce s Ruskem nebo s Čínou. Úroky by byly nižší. Dále navrhujeme snížit výši dluhu cestou spolupráce s ruskými společnostmi, např. v rámci projektu ropovodu Burgas-Alexandropolis s cílem společného těžení nerostného bohatství naší země. Pod povrchem naší země jsou cenné suroviny a na šelfu jsou objevena ložiska ropy a plynu. Máme mnoho přístavů, které mohou být použity pro různé účely, včetně vojensko-opravářské základny (např. na Sirosu, kde dříve kotvily opravované sovětské křižníky). A co je nejdůležitější - věříme, že sblížení ruského a řeckého národa dá naší zemi svobodně vydechnout, neboť v současnosti jsme nuceni sklánět hlavu před zájmy a rozmary bohatých západních zemí." (Zdroj)
agionoros.ru
 |
Poznámka překladatele k úpadku řeckého zemědělství.
Položme si otázku: Je situace v ČR po dvaceti letech od pádu komunismu zas až tak odlišná od řecké? K nastínění možné odpovědi stačí skrze prosté číselné ukazatele pohlédnout na naše domácí zemědělství, resp. co z něj vývoj po revoluci (tzv. "transformace") a následný vstup do EU udělal. Už v průběhu 90. let klesla naše zemědělská produkce o 30 procent. Stejně tak klesl v témže období o třetinu počet osob zaměstnaných v zemědělství. Za první desetiletí 21. století klesl počet osob zaměstnaných v našem zemědělství opět o třetinu a očekává se, že v průběhu 2. desetiletí zase o třetinu klesne. Mimochodem, vzpomeňme, kolik u nás bylo cukrovarů (zatímco v roce 1990 fungovalo v Česku 56 cukrovarů, v roce 2002 jich bylo pouze 12 - kvůli koncentraci výroby v souvislosti se vstupem zahraničního kapitálu); dnes cukr dovážíme. V období od poloviny 90. let k druhé polovině prvního desetiletí 21. století se celková osázená plocha brambor zmenšila na třetinu. Naopak plocha pro pěstování technických plodin (kterých se nenajíš) se ztrojnásobila. Počet skotu byl zredukován na polovinu. Národní produkce potravin je uměle omezována kvótami, jejich překročení EU trestá. Kvóty pro ČR byly v rámci našeho vstupu do EU vyjednány na základě parametrů z dob hlubokého zemědělského úpadku v 90. let a pod brutálním tlakem "starých zemí" EU. Netřeba zdůrazňovat, že potravinová soběstačnost či dokonce schopnost exportu potravin je základní strategickou oporou národa.
Zobrazit příspěvek č. 809 jednotlivě
Administrátor
--- 26. 7. 2012
Řecko: vyjádření k nesprávným ekonomickým informacím o pravoslavné církvi
Řecká pravoslavná církev se ohradila proti dezinformační kampani
Publikován byl otevřený dopis archiepiskopa athénského a celého Řecka Jeronýma adresovaný vládě Řecka a Evropskému soudu ohledně daňové povinnosti Řecké pravoslavné církve a platů jejího duchovenstva. Připojen je komentář zpravodajské činnosti mezinárodních masmédií.
Představitel Řecké pravoslavné církve praví, že nikdo z novinářů z celého světa, kteří psali o této problematice, nekontaktoval církev, aby osobně získal bezprostřední informace o otázce daňové povinnosti chrámů a monastýrů po celé zemi.
"V evropském tisku jsou opakovaně publikovány nesprávné informace o daňové povinnosti Řecké pravoslavné církve a o platech řeckého duchovenstva. Autoři těchto zpráv nerespektují jakékoliv etické normy, když se vůbec neobracejí na tiskovou službu církve, aby si ověřili informace, které publikují, a získali k nim komentář a případné doplnění. To nás nutí uchýlit se následujícímu vysvětlení, aby byla známa pravda.
1.) Daňová povinnost církve.
Poslední daňové úlevy pro pravoslavnou církev (a zároveň úlevy pro všechna náboženství v Řecku bez výjimky) byly zrušeny 23. dubna 2010 zákonem No 3842/2010. Od té doby musí všechny právnické osoby pravoslavné církve platit:
1.) daně z nemovitostí (jejich výše je trojnásobně vyšší než u společenských organizací v zemi);
2.) daně z pronájmu ve výši 20% z obdržené sumy (vyšší než odpovídající daň pronájmu nemovitostí u fyzických osob);
3.) dodatečná daň na příjmy z nemovitostí a z pronajímaných pozemků ve výši 3%;
4.) zálohová platba za daně pro příští rok ve výši 55% z částky výše vzpomenuté dodatkové daně;
5.) daň z dědictví a darů ve výši 0,5% jejich výše;
6.) výběr 2,4% z každého peněžního vkladu věřících pro pravoslavné chrámy za výkon bohoslužebných úkonů.
Kromě toho jsou výše vzpomenuté církevní právnické osoby povinny platit řecké vládě všechny daně, které přicházejí do poklady od soukromých daňových plátců při uzavírání smluv s třetími osobami (daň za pronajaté služby, DPH apod.)
Dle daňových zákonů jsou od daně z nemovitosti osvobozeny jen chrámy a budovy dobročinných ústavů všech konfesí bez výjimky.
Řecká církev - její metropolie, farnosti, monastýry a církevní fondy - zaplatily tímto způsobem za rok 2011 do státní poklady daně v celkové částce 12.284.139 Euro.
2.) Výplata duchovenstvu.
Platy duchovním hradí řecká vláda v souladu s povinnostmi, které na sebe v r. 1833 vzala v rámci dohody o vztazích mezi církví a státem. Podle této dohody přešlo 65% (tj. dvě třetiny) církevních nemovitostí na stát.
Od té doby přibližně 96% majetku, který církvi zůstal, také přešlo na stát - ať už jednostranným aktem (tj. v důsledku řady zákonů přijatých řeckou vládou) nebo jakožto dary, které církev přinášela. Hromadné odevzdávání církevních zemědělských statků se dělo s cílem prokázat pomoc běžencům z Malé Asie (r. 1922) a dále zemědělcům bez půdy po roce 1945. Kromě toho, nejvýznamnější společenské budovy hlavního řeckého města (korpus vědeckých ústavů, nemocnic atd.) byly postaveny na církevních pozemcích, které byly státu poskytnuty za tímto účelem bezplatně.
Dnes tvoří velkou část církevního majetku lesní pozemky, u nichž je řeckou ústavou zakázána jakákoliv změna režimu používání a vlastníka. Městské církevní pozemky mají nevýznamnou rozlohu a většina z nich byla státem prohlášena za místa společenského využití, a to opět bez odpovídající kompenzace pravoslavné církvi (s ohledem na nedostatek finančních zdrojů městských zastupitelství). Stojí za poznámku, že plat, který si vydělají diákoni a kněží pravoslavné církve, je regulovaný stejným zákonem, jako v případě ostatních státních činovníků, a duchovním jsou prováděny stejné škrty a krácení mezd či dodatečné daně, jako ostatním Řekům.
3. Příjmy církve.
Církevní příjmy plynou z pronájmů těch nemovitostí, které církvi ještě zůstaly, z dividend z akcií Národní banky a z dobrovolných vkladů věřících. Nutno podotknout, že od r. 2008 je výplata dividend akcionářům Řecké banky omezena zákonem, a současně i trh s nemovitostmi prochází hlubokou krizí. Bez ohledu na to, podpořila Řecká církev v říjnu 2010 řeckou ekonomiku, když se účastnila na navýšení základního kapitálu Národní řecké banky vkladem 27 milionů Euro (tyto peníze si církev musela vypůjčit). Dnes tyto akcie nevynášejí dividendy a při jejich prodeji mají téměř nulovou hodnotu. Nutno zdůraznit, že církev nemá v Řecku příjmy z komerčních podniků a podnikatelské činnosti obecně.
4.) Sociální služba církve.
Ode dne vytvoření současného řeckého státu až do současnosti - a zvláště v těchto dnech, kdy náš lid trpí, - připravily a uskutečnily naše eparchie, farnosti a církevní fondy veliké množství akcí a dobročinných iniciativ pro pomoc potřebným. Dnes Řecká církev zajišťuje existenci: 2325 sbírek na pomoc potřebným, 10 dětských jeslí, 10 dětských školek, 19 útulků pro staré v Athénském archiepiskopátu a dalších 66 v ostatních eparchiích, 13 zdravotních klinik pro osoby s chronickými nemocemi, 8 ústavů pro osoby ze zvláštními potřebami, 10 nemocnic a lékařských středisek, 7 středisek psychického zdraví a hospiců, 6 ubytoven pro bezdomovce, 1 ubytovnu pro příbuzné pacientů, 36 školních internátů a dětských domů, mnohých fondů určených pro problematiku ochrany dětí, 200 bezplatných jídelen (množství v nich podávaného jídla neustále narůstá), a dále sociálních prodejen, výdejních míst, kde se zdarma přidělují oděvy a obuv, a také studentských ubytoven.
Počet osob, jimž byla poskytnuta sociální podpora skrze církevní infrastrukturu (ubytování, stravování, lékařská pomoc), vzrostlo v r. 2011 na 5862. Kromě toho Řecká církev organizovala fungování 54 dětských ozdravných táborů, v nichž pobývá každý rok 15000 dětí. Posvátný synod také vytvořil speciální službu pro péči o imigranty a pro zajištění jim právní pomoci. Nakonec připočtěme, že pravoslavná církev každoročně prokazuje materiální pomoc chudým, zvláštními stipendii podporuje řecké i cizí studenty. Všechny ústavy pravoslavné církve vynaložily celkově za rok 2010 na dobročinnou a sociální práci 96 milionů 234 tisíc 510 Euro.
Přihlédněme i k tomu, že ve výše vzpomenuté částce není započítáno mnišské společenství Svaté Hory Athos, Krétská a Dodekanezská metropole, které nejsou v církevní jurisdikci Řecké církve, ale mají podle řeckých zákonů zvláštní status.
Situace dospěla podle našeho názoru až k tomu, že musíme tyto údaje publikovat. Je potřeba nazvat věci jejich pravými jmény a pohlédnout na ně ze správné perspektivy. Tím by se mělo ukončit nezodpovědné reprodukování mylných a stereotypních informací, které formují pokažený dojem o Řecké pravoslavné církvi. Vytváření takového špatného dojmu očividně odpovídá zájmům, které kdosi má a které nám nejsou zcela pochopitelné."
21. července 2012
www.agionoros.ru
Zobrazit příspěvek č. 808 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 7. 2012
Ze světa - chrám, který známe z ikon svatých Otců VII. sněmu, je už zase mešitou
Chrám Svaté Sofie v Nikáji, kde se konal sedmý všeobecný sněm, začal fungovat jako mešita
 |
 |
Poprvé byl tento chrám změněn na mešitu v r. 1331, když tuto maloasijskou oblast dobyli osmanští Turci. Mešitou zůstal chrám až do té doby, kdy do tohoto regionu přišla řecká armáda v rámci akcí konaných v Malé Asii po konci první světové války.
V r. 1922 chrám vyhořel a dlouhou dobu zůstával v ruinách. Pak byl obnoven, ale až doposavad nesloužil ani jako chrám ani jako mešita, ale bylo z něj muzeum.
Jak už bylo oznámeno dříve, nedávno přijala turecká vláda rozhodnutí zrušit muzeum v chrámu Svaté Sofie a odevzdal jej muslimské obci jako mešitu. Začátek konání islamistických modlitebních shromáždění ve starobylé křesťanské svatyni připadl na začátek muslimské postní doby Ramadán.
V době vlády římského císaře sv. Konstantina Velikého, v r. 325, se v Nikáji konal první všeobecný sněm. Na sněmu byl přijat tzv. Niceo-cařihradský symbol víry vyhlašující dogma o přesvaté Trojici a byla zde odsouzena hereze ariánství. Také byl na sněmu definován pro všechny křesťany společný termín oslavy Paschy Kristovy.
Chrám Svaté Sofie byl v Nikáji zbudován na příkaz byzantského císaře sv. Justiniána I. v šestém století. Právě v něm se shromáždil "druhý nicejský" sněm čili VII. všeobecný, na němž byla odsouzena hereze ikonoborectví.
Iznik je v současnosti tureckou metropolí Konstantinopolského patriarchátu a nominálním biskupstvím římskokatolické církve (tato katedra není od r. 1976 nikým obsazena).
Sdmica.ru, Romfea, 19. července
Zobrazit příspěvek č. 807 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 7. 2012
Z došlé pošty - debatní pořad ruské televize
O bohatých Rusech
Video dokument ukazující, jaké nesmírné bohatství dokázali někteří lidé nashromáždit a jak s ním nakládají. Na promítání dokumentárního filmu navazuje diskuse, jíž se účastní i známý moskevský kněz protojerej Dimitrij Smirnov.
Vše v ruštině
http://www.vesti.ru/only_video.html?vid=404357
(I bez znalosti ruštiny stojí za shlédnutí)
Zobrazit příspěvek č. 806 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 7. 2012
Ze světa
Athonští mniši na konferenci ve Výmaru odsoudili jednopohlavní sňatky a euthanasii
Svatohorští mniši a ostatní účastníci konference "Athos - jedinečné duchovní a kulturní dědictví současného světa" konané v německém Výmaru (Weimar) podrobili kritice stejnopohlavní (tj. homosexuální) sňatky, euthanasii, individualismus a snahu obohatit se na úkor druhých, což vede ke globální krizi. Prohlásili, že za pravou svobodu považují svobodu od hříchu.
Zakladatel a prezident světového společenského fóra "Dialog civilizací" Vladimir Jakunin na začátku diskuse o homosexuálních sňatcích spojil tuto otázku s problematikou "ekologie sociálního prostředí" a vybídl k řešení tohoto tématu na příštím zasedání, které se bude konat na půdě OSN.
"V OSN existují dokumenty, v nichž se píše, že sňatek to je spojení muže a ženy... Dnes se z nějakých důvodů zapomíná, že to bylo přijato světovým společenstvím. Adopce dětí v jednopohlavních svazcích je podle mého názoru znečišťováním sociálního ekologického prostředí," prohlásil Jakunin.
Představitel vedení OSN v právních otázkách prof. Spiridon Bazinas z Vídně souhlasil s Jakuninovým návrhem a poznamenal, že "je pokus odtrhnout křesťany od jejich kořenů" a "tato konference je o problému vzájemných vztahů lidských práv a náboženské tradice".
"Pravoslavná antropologie hlásá, že svět to je ikona Boží... Svoboda, právo bez odpovědnosti, to nejsou lidská práva. Nutno je stavět do kontextu vztahu člověka s Bohem, ne do kontextu individuality, ale spolužití," uvažuje Bazinas.
"Pravoslavným křesťanům je jasné, že dosáhnout zbožštění (tj. sjednocení s Bohem) skrze sňatek mezi lidmi stejného pohlaví není možné," uvedl představitel athonského monastýru Chilandar, jeromonach Dositej.
Podle jeho slov je homosexualita hříchem a porušením Boží vůle, která je ohledně této záležitosti zřetelně vyložena v Bibli, a proto stejnopohlavní svazky nejsou projevem svobody. "Není žádná svoboda bez podřízení se Bohu, protože pravá svoboda - to je osvobození od hříchu," objasňuje mnich.
Dále poznamenal, že rodinné problémy jsou dnes často spojeny s neposlušností vůči Bohu a manželu (manželce), s absencí askeze (přemáhání), která je pohybem vedoucím k Bohu. "Energie lásky dnešní lidé směřují k sobě a nikoliv k druhému člověku - převládá individualismus," konstatoval s lítostí mnich.
Jiný vyslanec Svaté Hory, jeromonach Avraamij z monastýru Simonos Petra, který přijel na Athos před 25 lety z Ruska, uvedl při rozhovoru s novináři, že chápe svobodu nikoliv jako libovůli ale jako osvobození od něčeho - od hříchu, od špatných vášní, od negativních životních postojů. Tuto svobodu nelze dle jeho slov dosáhnout demonstracemi za lidská práva ale "namáhavým úsilím za pokoření svých vášní".
Euthanasii jeromonach nazývá vraždou a sebevraždou. "Bůh dává člověku utrpení k očištění duše. Péče o nemocné nás činí čistšími. Sebevražda je jedním z nejhorších hříchů. Je smutné, že se něco takového legalizuje. Někomu se hodí, aby se nemuselo pečovat o nemocné. Jenže nás to mění ve zvířata," vyjadřuje své přesvědčení Svatohorec.
Globální ekonomickou krizi považuje za "uměle vyvolanou" a za spojenou opět s mravním stavem společnosti. "Všechno je to jen touha obohatit se na účet ostatních lidí," tvrdí mnich.
Fórum věnované Svaté Hoře se koná v Evropě už podruhé. První setkání představitel řady zemí k rokování o osudu Athosu se konalo před rokem v rakouském Salzburgu, kde bylo rozhodnuto svolávat podobné konference pravidelně. Je to spojeno s tím, že se v poslední době ve světě objevuje rostoucí napětí mezi sekulárním a náboženským světonázorem, jsou slyšet výzvy proměnit Athos ve výdělečnou turistickou zónu a udělit ženám právo navštěvovat Svatou Horu.
Konference ve Výmaru 23. - 26. června se zúčastnili politici, vědci, společenští i náboženští činitelé z Ruska, Řecka, Německa, Rakouska, Belgie, Itálie, Velké Británie, Ukrajiny, Srbska, Rumunska, Bulharska. Organizátory konference se stalo fórum "Dialog civilizací", mezinárodní společenství "Přátelé Athosu", Ruský pravoslavný církevní fond v Německu.
RIA Novosti
Zobrazit příspěvek č. 805 jednotlivě
Administrátor
--- 13. 7. 2012
Ze světa
V Brazílii prudce klesá počet katolíků
V současnosti se už méně než dvě třetiny Brazilců identifikují jako katolíci. Zaznamenává se rekordní pád úpadek počtu příslušníků římskokatolické církve v největší katolické zemi světa. Svědčí o tom údaje ze sčítání lidu.
Nepatrně přes 64 % z všeho obyvatelstva Brazílie (191 milionů lidí) prohlásilo o sobě v nedávném sčítání lidu (r. 2010), že se hlásí ke katolické církvi.
V r. 2000, kdy se konalo předchozí sčítání, katolíci tvořili téměř 74 % obyvatelstva. Podle údajů z r. 1970 bylo katolíků skoro 92 %.
Na pozadí snižování počtu katolíků zde roste počet přívrženců různých protestantských denominací.
Sedmica.ru, AFP
Zobrazit příspěvek č. 804 jednotlivě
Administrátor
--- 11. 7. 2012
Ze světa - kam vede ekumenismus
V jednom z německých luteránských chrámů vzdali chválu Alláhu
V chrámu evangelické farnosti v německém městě Alten oslavovali luteráni Padesátnici spolu s muslimy. Svátek Sestoupení Svatého Ducha zakončili společným zvoláním: "Allah akbar!"
Farní kněz Ditmar Kalebraier pozval skupinu muslimů, aby společně "netradičním způsobem" oslavili křesťanský svátek Padesátnice. Setkání se odehrálo po heslem: "Mír."
Sám pastor dovolil následovníkům Mohamedovým, aby tam hlásali své rituální rčení, což jako svůj vklad do oslavy Padesátnice učinil imám mešity Nachrodta a imám islámské jednoty Alteny tam přečetl súru z Koránu.
Další podrobnosti na Newru.com
-----------------
24. prosince roku 2011 v Melbourne v Austrálii pozval římskokatolický farář v neděli do kostela sv. Petra a Pavla skupinu hinduistů, aby tam se shromážděnými křesťany udělali "pobožnost" u příležitosti oslavy vánoc.
Vůdce hinduistické sekty tam před přítomnými nakonec hovořil o Kristu za pomoci citátů z Bhagavadgity a vysvětloval Kristovu osobu z pohledu jejich víry.
Kdo si chce zaplakat, může si pustit video
Zobrazit příspěvek č. 803 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 7. 2012
Pronásledování starce Efréma
Archimandrita Efrém, igumen svatohorského monastýru Vatoped, byl po návratu z Ruska uvězněn
Vloni na podzim doprovázel starec Efrém pás přesvaté Bohorodice, poprvé přinesený do Ruska z řeckého athonského monastýru. V průběhu 39 dní putování této svátosti po Rusku ji uctily více než tři milióny věřících, z toho přibližně milión v Moskvě. (Viz naše zprávy, např. v příspěvku č. 747.)
Po návratu domů byl začátkem prosince 2011 igumen Efrém zatčen a strávil 90 dní ve vězení; poté byl osvobozen na kauci 300 tisíc Euro. Efrém je v domácím vězení ve Vatopedském monastýru, kde je kontrolován a nesmí nikam odjet. Podle příkazu apelačního soudu je knězi zakázáno opustit území státu a v pravidelných intervalech se musí hlásit na policejní stanici.
Mnich byl obviněn z nezákonné výměny pozemků mezi monastýrem Vatoped a státem, což mělo způsobit vládě škodu v miliónech Euro. Jednalo se o jezero a nevyužívané pozemky, které monastýr obdržel dle rozsudku soudu a brzy poté je vyměnil za elitní nemovitosti. Igumen Efrém je jedním z více než tří desítek obviněných v této trestní kauze.
Po návratu Efréma z cesty do Ruska přijal rodopský apelační soud rozhodnutí o uvěznění archimandrity na deset měsíců s tříletým odkladem. Vrchní řecký soud - areopag - zrušil začátkem ledna 2012 toto rozhodnutí, ale Efréma neosvobodil. Kauzu nechali znovu prošetřit. Apelační soud pak otce Efréma propustil na kauci až koncem března.
Ruská pravoslavná církev podporuje igumena od okamžiku jeho zatčení. Patriarcha Kyrill se obrátil na řeckého prezidenta Karolose Papuliase s žádostí osvobodit představeného athonského monastýru z vězení. Podporu igumenu Vatopedu vyjádřili také vlivní ruští politikové a ministerstvo zahraničí Ruska s prohlášením, že věznění igumena je porušení výnosu Evropského soudu pro lidská práva.
Konstantinopolský patriarchát, pod jehož jurisdikcí jsou všechny athonské monastýry, vyzval 10. ledna Ruskou pravoslavnou církev a ostatní místní pravoslavné církve ve světě, aby se do věci uvěznění archimandrity Efréma nevměšovaly. Ruská pravoslavná církev toto prohlášení nekomentovala.
--------------
Poslední zpráva:
Igumenu Vatopedského monastýru na Athosu Efrémovi, který přivezl v r. 2011 pás přesvaté Bohorodice do Ruska, dovolili pětidenní návštěvu v Athénách, kde bude hospitalizován na soukromé klinice. O zdravotním stavu mnicha a důvodech pro lékařskou prohlídku nebylo nic sděleno.
Efrém je obviněn z účasti na provedení výměny nemovitého majetku monastýru s řeckým státem, který proběhl před několika lety. Podle verze vyšetřovatele způsobila tato výměna státní pokladně mnohomilionovou ztrátu.
BBC
+ + +
P.S.
Přikládám na toto téma dříve napsaný, ale dosud nevložený příspěvek.
Svatohorský starec Efrém, který přivezl do Ruska uctívaný pás přesvaté Bohorodice, byl měsíc po návratu na Svatou Horu Athos vsazen do žaláře.
Již delší dobu se v Řecku vede vládní kampaň proti monastýru Vatoped. Jako záminka byla použita dříve provedená výměna pozemků mezi řeckým státem a monastýrem Vatoped, kterou však iniciovali činitelé řeckého státu. Dnes je tato výměna prohlašována za nevýhodnou pro stát. Současní vládní úředníci se tak zřejmě snaží odvrátit pozornost veřejnosti od machinací vlády, která zavinila těžkou ekonomickou situaci Řeků a přivedla Řecko pod kontrolu zahraničních dozorců. Monastýr Vatoped momentálně shání finanční prostředky na opravy svých zchátralých historických budov, které byly před několika lety v tak špatném stavu, že dokonce hrozilo zřícení části těchto starobylých pokladů církevní architektury (mimochodem, na těchto opravách žijících památek svého kulturního dědictví by měl mít zájem především řecký stát, který však o ně nedbá, jak by se náleželo).
Z toho, co jsem v různých komentářích zatím četl, usuzuji, že jedna z příčin skutečnosti, kdy je dnes formálně možno zmíněnou výměnu pozemků kriminalizovat, tkví ve specifických odlišnostech řeckého práva. V Řecku např. neexistuje katastr nemovitostí, jak jej známe u nás. Vlastník nemovitosti při prodeji dokládá svá práva nabývacími listinami, což bývají v případě církevních nemovitostí starobylé listiny z monastýrských archivů, které nezřídka nesou pečeti byzantských císařů. Pravost a relevantnost těchto listin ověřuje před provedením prodeje nebo výměny soud, což se stalo v případě kauzy Vatoped. Tím sice byl umlčen první státem a novináři vyvolaný skandál, v němž byl Vatoped nařknut z falzifikace listin, jenže vzápětí se objevila nová vyfabrikovaná obvinění z podplácení státních úředníků ze strany igumena monastýru. Ta se sice také nepodařilo ani v nejmenším prokázat, ale už jsou vymýšlena nová a nová obvinění - vyšetřování stále pokračuje, kauza se vleče řadu let (začala už někdy v druhé polovině prvního desetiletí). Všemu nahrávají i některé specifické řecké zákony. Mám dojem, že veřejnosti byla v novinách předložena taková dlouhá řada lží, manipulací a polopravd, takže není moc pravděpodobné, aby se iniciátoři toho všeho stáhli s ostudou či dokonce přiznali, že obvinění byla nepodložená.
Po návratu z Ruska starec Efrém onemocněl, přesto se k němu vypravila na Svatou Horu eskorta, která ho měla na Štědrý den (2011) zatknout a deportovat do vězení. Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu starce mu bylo uloženo domácí vězení. Za pár dní se však dostavila eskorta znovu a odvezla archimandritu Efréma do athénského žaláře. Vyšetřující soudce na něj uvalil vazbu s odůvodněním, že otec Efrém by mohl být na svobodě nebezpečný.
Při uvěznění jej bez ohledu na jeho zdravotní stav a stáří podrobili třicetihodinovému(!) výslechu. V jeho průběhu se na něj vyšetřovatelé prý obořili se slovy: "Tady ti Medveděv ani Putin nepomohou." Tím jen potvrdili to, co stejně všichni tušili - náhlé uvěznění starce Efréma je pomstou za přivezení svátosti pásu přesv. Bohorodice do Ruska. Vždyť obvinění z prodeje pozemků již trvalo skoro pět let a v průběhu té doby starec Efrém mnohokrát vycestoval z Řecka a zase se vrátil. Teprve po návratu z Ruska prohlásili vyšetřovatelé, že jsou zde obavy z útěku mnicha do zahraničí, a proto je prý nutno uvalit na něj vazbu.
Jak informovala světová média, klanění pásu přesv. Bohorodice se stalo demonstrací pravoslavné víry ruského lidu. Tato masová akce, která nabrala zcela nečekané rozměry, přispěla k uvědomění a sjednocení církevního lidu v Rusku. To rozzuřilo nepřátele Pravoslaví v zahraničí. Osud starce Efréma je dalším nepřímým dokladem různých podezření, která se mezi řeckým lidem šeptají ohledně "temných sil", které skrze tuto i předchozí vlády uchvátily světskou moc nad Řeckem. Zároveň je však utrpení archimandrity Efréma důkazem, jak veliký byl duchovní rozměr přivezení svatohorské svátosti do Ruska, když se za to ďábel starci takto pomstil.
Konec konců, neblaze známou akci žen - satanistek - v chrámu Krista Spasitele, jimž se dostává spontánní podpory od všech - vědomých i nevědomých - nepřátel Pravoslaví po celém světě, je nutno vnímat na duchovní rovině jako běsnění démonů, vyhnaných požehnáním pásu přesv. Bohorodice. Co všechno se stalo během pouhých pár měsíců po návštěvě bohorodičné svátosti na Rusi? Vatopedský igumen ve vězení a místo, na němž milión lidí uctíval relikvii a které bylo požehnáno blahodatnou návštěvou ostatku z oděvu Panny Marie, bylo znesvěceno. Je potřeba nějaké názornější ilustrace zloby podnebeských mocností zla?
Podle principu "vše zlé je k něčemu dobré" má však i široká západní podpora satanistkám svůj význam - přispěla nám k rozpoznání "kdo je kdo"; a nejde tu jen o politiky, jimž na chvilku spadla maska politické korektnosti a diplomaticky neutrálních projevů, ale i o běžné lidi, kteří do této doby byli zcela vlažní, resp. lhostejní, k ruskému pravoslaví a až tato kauza je přiměla k tomu, aby se projevili a vybrali si, kam patří. Tak to má být - duchovní Kristův meč už dva tisíce let prochází lidstvem a odděluje jedny od druhých. "Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč," pravil Pán (Mat 10,34). Bylo by špatným duchovním vysvědčením pro některou z našich pravoslavných církví ve světě, kdyby přestala být tím mečem, který nutí každého, aby si vybral, aby provedl svou volbu. (Jen na okraj: ne všichni Češi slepě podporují "svobodu slova" pro ďábla; ve vysílání Českého rozhlasu se objevil příspěvek, který se odvážně pokouší nahlédnout tento případ objektivnější optikou.)
Před řeckou věznicí průběžně demonstrovali pravoslavní křesťané. Starce chodili do vězení navštěvovat biskupové Řecké pravoslavné církve, proti níž je nyní ze strany vlády též vedena kampaň a restrikce (např. byl uvalen zákaz na provádění nových kněžských svěcení /později změněn na drakonický princip "jeden nový kněz povolen výměnou za odchod deseti starých"/; noviny vytvářejí různé skandály; je patrná snaha naladit alespoň část veřejnosti nepřátelsky vůči církvi) a řecká vláda si nepokrytě brousí zuby na církevní majetek. Za svého starce se postavilo celé mnišské bratrstvo svatohorského monastýru Vatoped, které prohlašuje vznesená obvinění za absurdní.
Velice zajímavé je chování Konstantinopolského patriarchátu, které - myslím - ani nepotřebuje komentář. I v tomto případě se nejspíše stává zjevným, k jakým silám a mocnostem náš "první mezi rovnými" patří, ke komu se hlásí a komu slouží.
Starec Efrém ve vězení požádal o samostatnou celu, aby si mohl plnit své kněžské a mnišské duchovní povinnosti. V této věci mu vyšla správa věznice vstříc.
Zobrazit příspěvek č. 802 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 6. 2012
Z ústředí - pouť ke sv. Ivanu
Bohoslužba v jeskyni sv. Ivana Českého
KRYŠTOF,
arcibiskup pražský
metropolita českých zemí a Slovenska
srdečně všechny zve na pouť
ke sv. Ivanovi Českému
do Svatého Jana pod Skalou
v sobotu 30. 6. 2012
sv. liturgie k poctě svatého poustevníka
začíná v 10°° hod.
Pro poutníky z Prahy a okolí odjezd vlaku směrem Beroun z
Praha - hl. nádraží a Praha - Smíchov do stanice Srbsko.
Po příjezdu vlaku z Prahy povede otec Patrik Ludvik poutníky pěšky do Svatého Jana pod Skalou s modlitebními zastávkam.
V případě dotazů kontaktujte Úřad metropolitní rady v Praze
na tel. 224 31 50 15 nebo
otce Igora Efremuškina na tel.: 601371317
Zobrazit příspěvek č. 801 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 6. 2012
Konec současného lidstva?
Oficiální reklama na implantaci RFID čipu
Verichip Corp. RFID Microchip - First Official TV Commercial
Síly, které jsou motorem současného světového systému, chtějí skrze implantaci RFID čipu vstoupit do každé lidské bytosti a vynést ji na úroveň, která je prostě ohromující.
-------------------
Prohlédněte si ty dojemné záběry usmívajících se lidí, kteří s láskou drží v ruce čip, jako by ta věc velikosti zrnka rýže obsahovala nějakou esenci lidskosti. Vypadá to, jako by ta "neškodná věcička" měla řešit všechny problémy lidského života. Podívejte se na to, ať víte, co nás nejspíš čeká.
P.S.
Krátká úvaha nad tím, čeho může být tato reklama na "šťastné lidi" počátkem.
V prezentovaném videu jako bychom zaslechli ozvěnu toho, co možná právě přichází. Brzy totiž mohou být takové reklamy všude a každý z nás se nimi bude setkávat na každém kroku.
Jistě si dokážete představit, jak v hlavním televizním vysílacím čase vám se sugestivním úsměvem a vemlouvavým hlasem sděluje slavný herec: "Od té doby, co jsem si nechal implantovat čip, se cítím prostě skvěle." Populární herečka k tomu dodá: "Nechápu, jak jsem doposavad mohla bez čipu žít." Nejpopulárnější právě zvolený politik naléhavě říká: "Neradil bych nikomu, aby chodil po ulici města bez čipu." Oblíbený sportovec dí: "Mám pocit, že moje výkony vzrostly, když mi vpíchli do ruky čip." Krásná zpěvačka zacvrliká: "Co mi dali ten čip, cítím se klidnější a uvolněnější." Záběr se přenese na roztomilé batolící se dětičky a komentátor řekne hlubokým melodickým hlasem: "Ochraňte jejich budoucnost. Dopřejte jim do života to nejlepší, k čemu dospěl technologický pokrok lidstva." Neznámá ale sympatická tvář člověka z ulice prohlásí: "Měl jsem nehodu. Zachránilo mi život, že jsem měl v sobě čip." Šťastná maminka v hypermarketu s plným nákupním košíkem a s malým dítětem se usmívá: "Stačí položit ruku na skener, a je zaplaceno. Netrvá to ani vteřinu. Komu by se stýskalo po ušmudlaných bankovkách či pomalých platebních kartách?" Lékař v bílém plášti a s naslouchátkem zavěšeným na krku upozorňuje: "Jen implantovaný čip vám zajistí rychlé a bezpečné ošetření, zamezí omylům v ordinacích a nemocnicích. Čip zachraňuje lidské životy. Čip je vaše kompletní zdravotní dokumentace, kterou máte stále při sobě." Mladík "ajťák" se směje: "Čip mne integruje do systému - bez čipu není komunikace, bez čipu seš out."
Pak se přitvrdí. Na pokladnách obchodů budou nápisy: "Kdo chcete platit v hotovosti, připravte si přesnou částku. Na větší platbu nevracíme zpět." Nebo: "Platby v hotovosti přijímáme jen za drobné nákupy do 50 Euro." Pokladní budou školeny, aby se na lidi, kteří platí v hotovosti, mračily, nezdravily je a případně pronášely nevlídné poznámky ve stylu: "Zase jeden, co všechny kolem zdržuje s bankovkami." Bankomaty budou náhle dosti poruchové, každou chvíli mimo provoz. Budou s nimi technické problémy - občas z nich dostanete méně peněz, než kolik se vám odečte z účtu, a reklamace budou zdlouhavým a nepříjemným procesem. Obchodů, kde berou hotovost, bude průběžně ubývat... Nakonec za hotovost nakoupíte jen v malých špinavých prodejnách někde na periférii, kde se bude draze prodávat nekvalitní zboží. Nekalí obchodníci se zaměří na skupinu, která se nechce očipovat, a budou na ní nestydatě vydělávat, prodávat jí předražené prošlé potraviny apod. Veškeré kvalitní zboží bude k dostání jen pro očipované lidi. Nedá si moc práce představit si, jak policisté po ulicích obcházejí se skenery a vyhledávají neočipované lidi, na které budou pohlížet jako na potencionální zločince, šikanovat je atd. Řádný člověk, který se nepotřebuje skrývat před všeobecným dohledem a neutíká před zákonem, má přece implantovaný čip, ne?
A co když se ve vaší nemocnici objeví u vchodu cedule s informací, že neočipované lidi v této nemocnici neoperují a odkazují je na jednu nemocnici v hlavním městě, kde je však čekací doba na operaci desetinásobná. Co když váš zubař přestane ošetřovat ty, kdo nemají čip, a jiného zubaře, který by vás přijal, prostě ve vašem okolí neseženete?
V televizi se budou objevovat dva typy lidí: sympatičtí, co mají čip, a nesympatičtí, arogantní asociálové, kteří čip nemají. Odpůrci čipování budou pozvolna všestranně prezentováni jako nepřátelé lidstva. To vše se bude dít ještě v době, kdy čipy nebudou povinné, ale bude vyvíjen morální tlak na lidi, aby je přijali "dobrovolně". A lidé budou na čipy stát frontu. Až zbude jen hrstka přesvědčených odpůrců této globalizace, na kterou žádný morální tlak neplatí, pak teprve vlády (vláda) nařídí očipování zákonem, zruší platební hotovost, a všichni bez čipu se ocitnou mimo ekonomiku, mimo společnost, mimo zákon.
A co bude dál, všichni víme.
Zobrazit příspěvek č. 800 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 6. 2012
Na okraj nedávných svatodušních svátků
Svátky Padesátnice. Sestoupení Ducha Svatého
 |
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
V tomto úvodu jsme se dostali ke klíčovému tématu svatodušních svátků. V Duchu Svatém posvěceni poznáváme Boha - a to cestou očištění a postupného sjednocení. To je veliké dílo, jež Duch činí s každým z nás. Svatodušními svátky tedy oslavujeme nejen tu událost, která se stala před dvěma tisíciletími v Jerusalemě, ale zároveň oslavujeme i to, co Bůh rukama Ducha Svatého činí s každým z nás.
Pokání lidí v době před příchodem Kristovým mělo samozřejmě také svou sílu. Přerušovalo působení hříchu. Přinášelo lidem Boží odpuštění (viz např. případ proroka Jonáše a hříšných obyvatel Ninive, jimž Hospodin odpustil pro jejich pokání). Ale nic víc. Před sestoupením Svatého Ducha nedávalo pokání lidem sjednocení s Bohem, protože jim ještě nemohlo přinést vnitřní proměnu. I kající člověk zůstával v době starozákonní stále stejným "starým člověkem" - tj. člověkem ve stavu, do něhož hříchem padl první Adam. Teprve příchod Kristův a sestoupení Ducha způsobilo duchovní převrat. Kristus, Nový Adam, usmířil člověka s Bohem a skrze Ducha Svatého na tom může mít účast každý, kdo uvěří a dá se pokřtít. Pokání už nepřináší člověku jen odpuštění jeho hříchů, ale otevírá mu cestu dál - ke sjednocení, čili k posvěcení blahodatí Svatého Ducha, a tím k účasti na Bohu. Člověk se duchovně přivtěluje do Kristova tajemného Těla, jímž je Církev. Stává se tak účastným všeho, co Boží Syn s naším lidstvím, jež přijal, učinil.
Bez sestoupení Svatého Ducha by vše, co Pán Ježíš vykonal, zůstalo omezeno jen na jeho Osobu a my bychom k tomu neměli přístup. Mohli bychom Ježíše Krista obdivovat, uctívat, vidět v Něm vzor, pokoušet se jej napodobit, studovat jeho život, výroky atd., leč nebyl by tu zásadní rozdíl od toho, jak Židé ctili Abrahama, Jákoba, Mojžíše, proroky. Všichni tito mužové Boží mohli pomáhat lidskému rodu "zvenku", tj. působili svými radami, prorokováním, příkladem, káráním a dalšími vnějšími způsoby. Ježíš ale zachraňuje člověka "zevnitř", vnitřním uzdravením křesťana, aby byl opět schopen věčné blaženosti. Lék Pán Ježíš připravil, a podává se každému z nás skrze blahodať Svatého Ducha.
* * *
O bohopoznání
Pro nás, pravoslavné křesťany, je důležité, že poznání Boha dosahujeme nikoliv čtením katechismu ani studiem teologie, nýbrž účastí na Bohu, tedy cestou sjednocení s Ním. Veškeré racionální poznatky o Bohu, které nám podává katechismus či studium, jsou jen jako mýdlové bubliny (jak říká prof. Osipov) - na povrchu krásné, veliké, ale uvnitř prázdné a velice krátkého trvání. Ne že by katechismy či teologická studia nebyla potřebná, jenže tyto znalosti se mohou tak snadno stát duchovně škodlivými! Přihodí se to tehdy, když získávání těchto vědomostí není provázeno odpovídajícím osobním duchovním životem, zvláště vysokou mravností a dodržováním přikázání. Jinak je totiž (podle svt. Ignatije Brjančaninova) racionální školní výuka bohosloví nejen neužitečná, ale navíc ještě posiluje ve studentovi "starého člověka" - tedy povzbuzuje v nás právě to, co by mělo působením duchovního života odumírat. Nakonec může studium teologie učinit z člověka téměř démona, který o bohosloví všechno ví, ale nic neplní. Teologické vzdělání snadno vnáší do člověka pýchu a sebedůvěru, čímž ho připodobňuje běsovi, který je svou pýchou ve vzpouře proti Bohu. To je důvod, proč se studium teologie doposavad vždy spojovalo se pobytem bohoslovců v uzavřeném prostředí semináře, kde tito studenti žili modlitbou, každodenními bohoslužbami a v tomto rámci praktikované zbožnosti získávali při studiu teologické vědomosti, studovali díla svatých Otců, dogmata apod.
Nemusím asi rozvádět jak žalostně schází tato teologická příprava našemu současnému duchovenstvu, které se připravuje jen dálkovým studiem a pouhým formálním získáváním teologických informací (a ještě žalostnější je, že si tento deficit mnozí neuvědomují). A to dokonce někdy i na nepravoslavných školských ústavech! Na tomto místě musím s vděčností vzpomenout prešovskou Pravoslavnou bohosloveckou fakultu, která v osmdesátých letech 20. století skýtala takřka ideální prostředí pro přípravu tehdejších bohoslovců k duchovenské službě... Jak bychom něco takového dnes potřebovali!* * *
Dnešní doba sice není příznivá zlepšování vnitřního stavu církve, ale má zase jiné výhody. Duchovně tápající současníci, bloudící hledači pravdy, dostávají impulzy k zamyšlení i z míst docela nečekaných. Hlas, který by mohl pomoci mnohým dnešním lidem duchovně se zorientovat, zaznívá dokonce z tábora, který jsme zvyklí vnímat spíše jako nepřátelský. Tj. z obce kolem materialistické vědy.
Zajímavé poznatky dodává kromě jiných věd moderní fyzika, zvláště tzv. "kvantová mechanika". V poznávání subatomárních částic se vlastně začíná možná blížit podstatě hmoty. Čím hlouběji do matérie se badatelovo oko zanořuje, tím méně to, co tam nachází, připomíná hmotu, jak jsme na ni zvyklí. Zjišťuje se, že na úrovni elementárních částic připomíná matérie spíše duchovní realitu než hmotnou. V tomto mikrosvětě (či nanosvětě) neplatí obvyklé pozitivistické formulace a vědci občas používají způsob vyjadřování formálně podobný řeči apofatické teologie. Tento způsob teologie nehovoří o Bohu pomocí výroků o tom, co Bůh je, ale spíše se snaží definovat, co Bůh není. A dosti podobně to zní, když fyzikové hovoří o subatomárních částicích - raději vymezují, čím nejsou, než aby přesně řekli, čím jsou; spíše říkají, kde nejsou, než by byli schopni říci, kde přesně zrovna jsou (viz současný "hon" na Higgsův boson); spíše od nich uslyšíme, jak se elementy, které jsou předmětem bádání tohoto odvětví fyziky, nechovají, než abychom slyšeli, jak se přesně chovají. Už jsme si zvykli, že fyziky jejich bádání přivádí na půdu filosofie. Jenže nedosti na tom, tím, co objevují a s čím se setkávají, - to vše je nutí, k takovému způsobu myšlení a mluvení, který balancuje na hranici teologie. Dnes už není vzácné zaslechnout v této vědecké oblasti takové pojmy, jako např.: Bůh, věčnost, duch či dokonce stvoření z ničeho apod.
Zvláště cenné jsou výroky předních badatelů a myslitelů o principiální nepoznatelnosti toho světa, který máme přímo před očima, jehož se můžeme dotýkat, měřit jej a zkoumat dle libosti. Pokud vědci v této oblasti dnes již otevřeně a nezastřeně přiznávají nejen neschopnost prozkoumat podstatu hmoty a definovat objektivní realitu, ale přímo postulují nemožnost takového poznání, jeho nepřístupnost člověku, pak tím vlastně neříkají nic jiného, než to, že hmota ve své podstatě, tj. jsoucno ve svých nejhlubších kořenech, přechází zcela a úplně do duchovní reality. Proto bude vždy unikat přístrojům a čidlům, jež jsou součástí materiálního světa. Čili to, co nám se jeví jako hmotné, se ve skutečnosti počíná a má své kořeny v duchovní sféře. Nebo jinými slovy: hmotný svět nemá své zřídlo zde, ale přichází sem z duchovního světa.
Největší vědecké kapacity subatomové fyziky a kvantové mechaniky dnes uznávají a učí, že míra našeho poznání hmoty je a vždy bude omezena, tedy pokrok našeho poznání nezáleží jen na zdokonalování přístrojů a zpřesňování měření a experimentů, jak věda věřila ještě donedávna. Naše poznání narazí na hranice, i kdybychom měli ty teoreticky nejdokonalejší přístroje, tak přesné, že to v praxi nikdy nebude možné. Tím však tito vědci potvrzují, že podstata hmoty leží mimo dosah materiálních nástrojů, mimo možnosti plochého racionálního uvažování a potažmo mimo dosah všeho, co je z tohoto světa. Což neznamená nic jiného, než prioritu ducha nad hmotou. Hmota tedy nemá svůj prvotní počátek v našem světě - to jen "duch tvoří sobě formy". To má samozřejmě své důsledky v jiných vědních oborech. Znamená to prioritu vědomí nad hmotným tělem - čili vědomí není produktem mozku, ale mozek je nástrojem vědomí. Atd.
Do češtiny byla na toto téma přeložena stať Alexije Osipova (prof. Moskevské duchovní akademie): Možnosti lidského poznání, o poznávání světa a Boha. Tam jsou k výše řečenému podrobnosti a citace vědeckých osobností.Pochopí dnešní lidé, nač vědci přišli? Co to znamená? Jaké to má důsledky? Kam ukazují tyto poznatky?
* * *
Dalším neocenitelným poznatkem je dnes už nepopiratelný fakt, že na úrovni subatomárních částic samotná skutečnost pozorování ovlivňuje to, co je pozorováno. Lidově řečeno - částice se chová jinak, když se na ni někdo kouká, a jinak, když jí nikdo žádnou pozornost nevěnuje.
To je strašná rána materialistickému myšlení, které počítá s objektivitou vlastností hmoty; sotva se materialisti trochu oklepali z Einsteinova úderu, který jim definitivně vzal krásnou představu, že v celém vesmíru existuje jeden objektivní a všemu společný čas, už přicházejí údery další.Teologicky je to vskutku pozoruhodné ze dvou důvodů.
1.) Tato skutečnost chování mikrosvěta nám silně připomíná principy duchovního poznání, o nichž byla řeč výše: Snažíme-li se poznat Boha pouze racionálním poznáním, studiem teologie a katechismů, pak kráčíme cestou přírodovědeckého poznání - subjekt a objekt. Badatel (subjekt) se zajímá o objekt svého zájmu, který nezúčastněně pozoruje, měří, pitvá, podrobuje experimentům atd. Něco takového je ve vztahu k Bohu nemožné. O Bohu se nelze nic podstatného dozvědět cestou vnějšího pozorování (např. z výše zmíněného svědectví přírody o Stvořiteli). Tudíž tato cesta - objekt a subjekt - je při poznávání Boha principiálně nedokonalá, neřku-li přímo falešná a toho, kdo po ní kráčí, nemůže dovést k pravdě. Tato cesta bohopoznání sice může pomoci člověku v základní orientaci, zodpovědět mu několik prvních otázek, ale drží-li se kdo této cesty úporně, zavádí ho časem jen do světa klamu. Jediná pravdivá cesta k poznání Boha je sjednocení, v němž už není subjekt a objekt, ale oba se stávají jedním. A toto sjednocení je darem (blahodatí) Ducha Svatého a děje se v Církvi.
Stejně tak v moderní fyzice - objekt a subjekt přestávají existovat. Pozorované je ovlivněno pozorovatelem, který nemůže neovlivnit svým pozorováním to, co pozoruje. Vidíme, že bádání se na této úrovni dostává k pochopení nutnosti sjednocení - k chápání vnitřní a nejhlubší jednoty všeho, co jest. Všechno stvořené jsoucno má společný pramen svého bytí. Na to navazuje:
2.) Neméně teologicky zajímavá je příčina tohoto ovlivnění. Nemáme jinou možnost než připustit, že toto ovlivnění pozorovaného pozorovatelem vyplývá z duchovní podstaty pozorované hmoty, která je nějak ovlivněna vědomím pozorovatele. Jak? Lidské vědomí a podstata hmoty se setkávají, zjišťuje se, že vyrůstají ze stejného jednoho kořene - z ducha. Tento kořen jakoby se v dalším růstu rozdvojoval a jeden jeho "výhon" se projevuje jako naše vědomí, druhý výhon se projevuje jako hmotný svět.
Sv. Řehoř Palama vysvětluje, že Bůh je přirozeností všech věcí. Tj. Duch Svatý je přirozeností (podstatou) veškeré hmoty. Právě o svatodušních svátcích říkáme poprvé od Paschy jednu z nejkrásnějších modliteb Církve, která se obrací právě ke Svatému Duchu těmito slovy: »Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu Pravdy, jenž jsi všude přítomen a vše naplňuješ, poklade blaha a dárce života...« Duch Svatý je nejvnitřnějším obsahem všeho stvořeného. Je Dárcem života - to znamená, že dává život všemu živému a potažmo všemu, co jest, dává existenci. Neustále. Od stvoření až doposavad.
Společnou podstatou našeho vědomí a hmoty je tedy Svatý Božský Duch. Anebo je to snad možno říci i naopak: hmota i vědomí jsou projevem práce Ducha Svatého - prvnímu dává bytí a druhému život. Církev o tom ví odjakživa, věda na to namáhavě přichází ve 20. století.
* * *
Z výše řečeného můžeme vyvodit, že jakékoliv materialistické poznávání je z principu omezené, je krátkozraké a podstata hmoty a světa je pro něj v nedohlednu. To je paradoxní situace. Protože právě to, oč stojí materialistická věda i filosofie nejvíce, čili pravda o světě, se nalézá zcela mimo dosah vědy i filosofie. Jediný přístup k tomuto poznání pravdy vede přes duchovní život.
Ano, dokonce i poznání o tomto světě je komplexněji, úplněji a vlastně i přirozeněji dosažitelné duchovním zřením. Tím máme na mysli sjednocení člověka s Bohem v Duchu Svatém. Vzpomeňme na sv. Siluana Athonského, jemuž se jednou zachtělo poznat, jak je uděláno Slunce, a uslyšel hlas: Pokoř se a poznáš nejen, jak je učiněno Slunce.
* * *
Definitivní úder nadějím vědy, že by někdy mohla poznat pravdu o světě, přišel z oblasti královny věd - matematiky. Kdybychom to chtěli vyjádřit sportovní terminologií, tak se jednalo o skutečné K.O. Tento úder uštědřil světové vědě na věčné časy jeden rodák z Brna, který se jmenoval K. Gödel. Každý, kdo se někdy byť jen otřel o vyšší matematiku, zná toto jméno. Nejstrašlivější pohroma pro materialistickou vědu tedy vyšlehla z Moravy. Brno tím vzalo vědě morální právo vůbec ještě někdy používat pojem "pravda". Od Gödlovy doby se už ve vědě nemluví o pravdě, ale jen o modelech reality (dokud model funguje a odpovídá poznatkům, pracuje se s ním, jakmile přestane vyhovovat, prostě se vyhodí a navrhne se model jiný; hledáním pravdy jako takové už se nikdo nezdržuje).
S čím tedy přišel tento rodák z mateřince hantecu? V roce 1931 spatřila světlo světa jeho teorie s nepříliš atraktivním názvem: "O neplnosti formálních systémů". Komplikovaná teorie dokazující, že pravdivost jakéhokoliv formálního systému nemůžeme nikdy ověřit zevnitř, ale musíme z něj vyjít ven. Konečným důsledkem této teorie je zdrcující konstatování: Jediným způsobem, jak se dozvědět něco zaručeně pravdivého o nás, našem světě, mikrokosmu subatomárních částic, či makrokosmu celého vesmíru, je pozorovat tento vesmír zvnějšku. Čili vyjít mimo třírozměrný časoprostor, chcete-li - mimo stvořený vesmír. Při pozorování našeho vesmíru zevnitř nelze principiálně zaručit žádnou zjištěnou pravdu o tomto vesmíru, i kdyby vypadala jako neprůstřelně pravdivá.
Takže jak zjistit pravdu o tomto vesmíru? Jedině zvnějšku, čili z duchovní reality. A do ní se lze dostat jedině duchovním životem. Křesťanská spiritualita, získávání Ducha Svatého, je tudíž jedinou cestou, kterou může věda schválit, k poznání pravdy o světě, čili o kosmu - pythagorasovsky řečeno - o kráse kolem nás.
* * *
 |
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
Duch Svatý nás uvádí do pravdy jednak bezprostředně svým působením a též skrze posvátnou církevní tradici, která se pod jeho působením utvářela, a především skrze Písmo Svaté, které bylo sepsáno pod jeho inspirací.
Dnes mají mnozí křesťané problém s tím, že momentálně platná verze vědeckého poznání neodpovídá biblické kosmologii. Nechápu proč. To přece není náš problém, ale problém vědy, která je v pozici toho, kdo zkoumá hodinový strojek, aniž by mohl nahlédnout dovnitř (jak to hezky řekl Einstein). V duchu výroku sv. Jana Kronštadtského (+1909) o archeologických nálezech (které se tenkrát zdály potvrzovat Darwinovu teorii) bychom i my mohli říci: Má snad křesťan více věřit zemi a hlíně, než Písmu svatému? Což bychom měli věřit mrtvým kostem spíše, než živému Duchu Božímu?
Mimochodem, možná brzy padne i jeden z nejviditelnějších rozporů mezi biblickou kosmologií a vědeckým modely reality, kterým je datování stáří světa a vesmíru. Objevují se totiž teorie, které pracují s nerovnoměrným plynutím času v průběhu dějin světa. Jedna z posledních teorií je dokonce tak "šílená", že předpokládá možnost proměny části vesmírné hmoty na čas (a matematicky dokazuje tuto lidskému chápání nepředstavitelnou věc). Zajímavé na této teorii je to, že odpovídá na zatím nezodpovězené otázky a řeší hádanky o chování vesmíru. Dosavad platné teorie mají s chováním vesmíru problém; vesmír nechová tak, jak by se podle nich chovat měl, a tak si vědci vymysleli např. tzv. "temnou hmotu", kterou nikdy nikdo neviděl, ale má jí být plný vesmír (valnou část hmotnosti vesmíru má tvořit tato "temná hmota"), a s níž se prostě počítá, aby ty rovnice vycházely tak, jak vycházet mají. Nová teorie však s žádnou temnou hmotou kalkulovat nepotřebuje, vše vychází i bez ní tak, jak má. Je-li dostatečně vysoká míra "šílenosti" jakýmsi příznakem správnosti (jak to o moderních fyzikálních teoriích prohlásil jeden z klasiků fyzikální vědy), pak má tato poslední teorie dokazující možnost proměny hmoty na čas dosti vysoké šance.Věda dnes pracuje nikoliv s pravdou ale s modely reality, které neustále mění, jak jí to zrovna vyhovuje. Je to její pracovní metoda a my to můžeme klidně nechat bez komentáře. Křesťanství však nepracuje s modely, ale se zjevenou pravdou. A my, pravoslavní křesťané, jsme Bohem povoláni k tomu, abychom se těchto pravd drželi. Netřeba je nikomu vnucovat, ale je nutné nenechat si je vzít.
* * *
Od počátku světa je Duch Svatý Dárcem života. Dává všemu živému život a všemu, co jest, dává existenci. Od svaté Padesátnice dává Svatý Duch něco, co tu ještě nebylo - sjednocení s Bohem. Pamatujme na to, že starozákonní náboženství jen svědčilo o Bohu, ukazovalo jak žít, poukazovalo na cestu, kterou je potřeba kráčet, předzvěstovalo Krista (podobně jako staří filosofové ukazovali cestu pohanům). Starozákonní náboženství ještě nesjednocovalo s Bohem (a žádné nekřesťanské náboženství nemůže nic takového dát nikomu ani dnes). Teprve až v novozákonní Církvi se děje to, k čemu Starý zákon a nejlepší s pohanských filosofofů ukazovali. Vždyť jedině v Církvi, která je příbytkem Ducha Svatého, se jeho působením pro každého z nás uskutečňuje, že Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem. (Těmito slovy se o spáse vyjadřovali dávní svatí Otcové.)
jenž jsi všude přítomen a vše naplňuješ,
poklade blaha a dárce života,
přijď a usídliž se v nás
a očistiž nás ode vší skvrny
a spasiž, Blahý, duše naše.
S použitím myšlenek z přednášky A. Osipova: Možnosti lidského poznání, o poznávání světa a Boha. Tato přednáška byla přeložena do češtiny. Autor těchto řádků ji doporučuje jako přílohu k tomutu článku.
Zobrazit příspěvek č. 799 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 6. 2012
Zprávy ze světa - nečekané odhalení příčin krachu ekumenického dialogu
Kardinál Koch tvrdí, že příčinou neúspěchu pravoslavno-katolického dialogu byl německý původ bývalého patriarchy Alexije II.
Vatikán. Kardinál Kurt Koch je prezidentem papežské rady pro jednotu křesťanů. Nedávno se opět dotkl tématu vzájemných vztahů mezi pravoslavnou církví a katolicismem. Má za to, že dialog mezi pravoslavím a katolickou církví byl přetržen v r. 2000 v souvislosti s tím, že Moskevský patriarchát poukázal na problém uniatství a proselytismu. "Je potřeba také říci, že vztahy mezi Janem Pavlem II. a Alexijem II. nebyly nejlepší." Kardinál vidí příčinu problémů těchto vztahů v německém původu rodiny Alexije II., který kvůli tomu prý stále "musel dokazovat, že je Rusem", a tím se objasňuje to "napětí vůči papeži, který pocházel z Polska".
Opravdu pozoruhodná ideová konstrukce vatikánského ekumenisty. Hodno povšimnutí na těchto větách však je, že celých deset let Vatikán oficiálně tvrdil, že vztahy jsou dobré, dialog zdárně pokračuje apod. Teď se najednou dozvídáme přímo od prezidenta ekumenistů, že dialog odumřel už před více než deseti lety a vzájemné vztahy - řečeno diplomatickým jazykem - "nebyly nejlepší" (což přeloženo do normální řeči znamená, že byly na bodě mrazu). Podobně pozoruhodné je i navrhované vysvětlení, "kdo za to může". No, přece vatikánský ekumenický boss nepřizná, že tyto mrazivé vztahy jsou výsledkem arogance a pokrytectví Jana Pavla II., který byl sice skvělým šoumenem a uměl to s masmédii, ale s kvalitami jeho lidské stránky měli pravoslavní na východě ty nejtrpčí zkušenosti. (Pozn. překl.)
"Současná situace je jiná," ubezpečuje prelát. "Naštěstí Benedikt XVI. hned na počátku svého pontifikátu v dubnu 2005 podpořil obnovení dialogu ... Současný patriarcha Kyrill znal kardinála Ratzingera mnohem dříve, než se stal papežem, a mají dobré vzájemné vztahy."
"Dialog s pravoslavnými církvemi není blokován, ale potýkáme se s otázkou o primátu papeže. Po setkání mezinárodní smíšené komise pro teologický dialog mezi římskokatolickou a pravoslavnou církví v Ravenně (2007) jsme si mysleli, že už jsme překonali překážky. Katolíci i pravoslavní byli blízko ke konsensu. Jenže v březnu r. 2011 moskevský patriarcha pravil, že ravenský dokument nikdy neuznával," běduje kardinál Koch.
"Je tudíž potřeba čekat na budoucí všepravoslavný církevní sněm, jehož výsledky budou pro budoucnost ekumenismu zásadní," zakončil představitel papežské rady pro jednotu křesťanů.
Sedmitza ru
K ravenskému dokumentu jsme zde už něco poznamenávali v příspěvcích: Šifra z Ravenny a Reakce na Šifru z Ravenny. A co se týče toho výroku kardinála Kocha o podpoře čerstvého papeže Benedikta ekumenismu, viz článek Ekumenismus - znovu a jinak?
Zobrazit příspěvek č. 798 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 6. 2012
Nový článek
Překlad přednášky A. Osipova: Možnosti lidského poznání (o poznávání světa a Boha)
Na website orthodoxia.cz
Zobrazit příspěvek č. 797 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 6. 2012
Definitivní přechod na novou adresu
Jak už dlouho upozorňuji, byla ZRUŠENA stará adresa prvního místního pravoslavného website:
www.pravoslav.gts.cz < -- Tato adresa tedy už NEPLATÍ.
Zastaralá adresa nedávno definitivně přestala fungovat. Server s weby a soubory však samozřejmě existuje dál a je přístupný přes novou adresu.
Jedná se tedy jen o změnu adresy, neboť stejný web a stejné soubory jsou nyní k dispozici na adrese www.orthodoxia.cz
(Kdo nemáte rádi tři w na začátku adresy, můžete tuto adresu klidně používat i bez nich, tj. jen: orthodoxia.cz)
Všechny cesty ke všem souborům jsou stále stejné, jen je potřeba vyměnit v internetové adrese písmena "pravoslav.gts" za "orthodoxia".
Prosím, všechny, kteří uvádějí na svých stránkách adresu na náš web, aby vyměnili starou adresu za novou (tj. místo "pravoslav.gts.cz" tam napsali "orthodoxia.cz").ň
Všem, kdo na nás uvádějí odkazy, děkujeme.
Zobrazit příspěvek č. 796 jednotlivě
Administrátor
--- 15. 6. 2012
Ze světa - napětí v Rusku graduje
Protojerej Vsevolod Čaplin vyzval věřící, aby bránili své náboženské principy třeba i silou
Ruská pravoslavná církev odmítá princip "neodporovat zlu násilím", ale vyzývá své věřící, aby bránili své křesťanské principy i za použití potřebné síly. Mluvčí Moskevského patriarchátu otec Vsevolod Čaplin dále prohlásil:
"Nyní je nutno učinit vše, aby už nikdy nezískali moc nad národem a jeho vírou revolucionáři a uzurpátoři. Musíme umět bránit své chrámy, víru a vlast. Pravoslavným křesťanům nepřísluší zaujímat v tomto boji postoj nešťastné a ponížené oběti, k čemuž je tlačí současná masová kultura... Proti zlu je nutno se postavit i silou," cituje Interfax slova prot. Vsevoloda Čaplina (předsedy synodálního odboru RPC pro vztah mezi církví a společností).
Jako příklad uvádí otec Vsevolod události, které se staly před 90 lety v městě Šuja v Ivanovské oblasti, kdy se několik obyvatel města pokoušelo silou zabránit zkonfiskování chrámových cenností.
Takové křesťanství považuje otec Vsevolod za správné. "Křesťanství to není muzikál Andrewa Lloyda Webbera ani Bulgakovův román. Křesťanství to je Evangelium, blahověrný kníže Alexandr Něvský, světitel Filaret Moskevský, spravedlivý Jan Kronštadtský, sv. patriarcha Tichon, který uvalil anathemu na pronásledovatele církve. S takovým křesťanstvím má Rusko budoucnost," uvažuje kněz.
Už dříve otec Čaplin, který je jedním z oficiálních představitelů RPC, vyzval odmítnout ideje humanismu (tj. antikřesťanské tzv. "osvícenské" ideje; a dále radil otec Vsevolod nepodřizovat se diktátu tzv. "politické korektnosti"; pozn. překl.). Radil věřícím, aby neuznávali světské zákony a hodnoty, které odporují pravoslavnému náboženskému přesvědčení.
Ruský tisk (Interfax, Polit-sovět)
P.S.
Otec Vsevolod je v ruské veřejnosti znám poněkud ostřejšími výroky, v některých případech lze hovořit snad až o kontroverzních prohlášeních. Na druhé straně princip použití síly při obraně před hrůzami masového krveprolití a hlavně při obraně víry národa je znám z církevní historie a schvalován posvátnou církevní tradicí; je též obsažen i v otázce, kterou si ohledně začátků bolševické revoluce kladl Alexandr Solženicyn: „Mohlo by k hrůzám stalinské diktatury dojít, kdyby každý člověk v každém domě popadl sekyru a touto sekyrou ubil prvního čekistu?“
Zobrazit příspěvek č. 795 jednotlivě
Administrátor
--- 14. 6. 2012
Parlamentní listy - článek otce Augustina o našich mučednících
M. A. Jareš: Čeští mučedníci pravoslavní
V hluboké úctě si tentokráte připomínáme 70. výročí mučednické smrti svatého Gorazda a jeho spolupracovníků. Jelikož se jedná o významné jubileum, je zapotřebí se opětovně zmíniti nejen o tomto bohabojném arcipastýři, ale i o protopresbyteru Václavu Čiklovi, presbyteru Vladimíru Petř(e)kovi a pražském předsedovi rady starších kathedrálního chrámu svatého Cyrila a Metoděje Janu Sonnevendovi.
(Foto z článku v Parlamentních listech)
Zobrazit příspěvek č. 794 jednotlivě
Administrátor
--- 9. 6. 2012
Animovaný krátký film o sv. Gorazdovi
Ke smutnému výročí heydrichiády - krátká video etuda
K našemu překvapení jsme na internetu před časem objevili krátký animovaný film (vypadá to jako školní úloha na FAMU) o svatém vladykovi Gorazdovi v souvislosti s atentátem na Heydricha. Autora filmu se nám nepodařilo zjistit. Tak zde toto sympatické dílko, vyprávějící v symbolické zkratce, co se tenkrát stalo, k výročí těchto pohnutých událostí předkládám ke shlédnutí.
Zobrazit příspěvek č. 793 jednotlivě
Administrátor
--- 9. 6. 2012
Otcové - strážci a pastýři Církve; o duchovním otcovství
7. NEDĚLE (PO PASŠE); svatých 318 bohonosných Otců 1. všeobecného sněmu
Tato neděle je dle pravoslavného kalendária zasvěcena památce svatých Otců prvního všeobecného sněmu, který se v r. 325 sešel v Nikáji. Na tomto sněmu (neboli "koncilu", jak se říká latinsky) církev řešila nepokoj v Církvi, v níž se tenkrát šířilo cizí nové učení, které měnilo křesťanskou víru přímo v jejím kořeni - tj. měnilo pohled na Božství Kristovo. Takto pozměněné víře říkáme hereze (význam slova viz náš slovníček). Nepokoje a různohlasí kolem křesťanství však nebyly už tenkrát ničím novým. Bohužel. Patří neoddělitelně k církevnímu životu, z něhož se neustále jako z veliké skály oddrolují úlomky. Blesky podnebeské vzpoury démonů proti Bohu odsekávají tyto fragmenty církevního života či zlomky církevních struktur nebo vytrhávají i jednotlivé věřící.
Sv. Kyprian Kartagenský píše: „Ďábel vynalezl hereze a rozkoly, aby svrhnul víru, rozvrátil pravdu, roztrhal jednotu.“ Ježíš Kristus zjevil apoštolům, že satan žádal Boha, aby je mohl rozsévat jako pšenici (Luk 22,31) – tj. rozdělovat jeden od druhého, rozptýlit do všech stran, jako na humně rozhazují vymlácené zrní, aby vítr odnesl plevy. (Z knihy Pád pyšných; viz ještě níže)
Satanovu plánu svrhnout pravdu, rozvrátit pravdu a roztrhat jednotu, aby nic z toho nezbylo, se postavili do cesty svatí Otcové a nejmocnější jejich zbraní byl právě všeobecný sněm. A tak jsou křesťanské dějiny prvního tisíciletí dějinami zápasu Církve se všemi možnými herezemi, tj. dějinami všeobecných sněmů.
* * *
Na počtu Otců shromážděných r. 325 nás zarazí shoda s 318 abrahamovskými bojovníky (Gen 14,14). Jako by tato biblická událost byla jakýmsi předobrazem prvního všeobecného sněmu (a potažmo i všech ostatních). Bitva Abrahamovců, kterou osvobodili Lota a lid jeho ze zajetí, může skutečně být symbolem boje Otců za osvobození církve z herezí.
První sněm svolal císař Konstantin, který je spolu se svou matkou Helenou oslavován jako svatý, protože byl Božím vyvolencem. Jemu byla v Boží prozřetelnosti přisouzena úloha zastavit krvavé pronásledování křesťanství a stát se ochráncem církví Božích, pečovatelem o budování církevní struktury i budovatelem chrámů a podporovatelem rozmachu církevního života. A tuto úlohu Konstantin vědomě přijal. Zpětně vidíme, že to byla po přesv. Bohorodici, Janu Křtiteli a svatých apoštolech zřejmě nejvýznamnější úloha člověka v lidské historii. Vždyť zde začíná rozkvět Církve, éra svatých Otců a všeobecných sněmů - nejslavnější éra křesťanských dějin.Otcové se shromáždili na sněmu v duchu slov sv. apoštola Pavla, která jsme slyšeli v dnešním biblickém úryvku. Je tam varování, že se do církevního stádce vetřou draví vlci, kteří budou ovečky rozhánět. Stádce, aby mohlo obstát, potřebuje pastýře. A těmito Duchem Svatým ustanovenými pastýři, kteří mají pečovat o církev, jsou duchovní otcové a zvláště nejpřednější z nich, jimž říkáme svatí Otcové.
Ne každému Bůh ve své prozřetelnosti dovolí, aby mohl učinil něco pro Něho či pro Jeho Církev, a jen několika lidem Bůh umožnil, aby směli učinit pro Církev cosi vskutku významného. Žilo přemnoho těch, kteří by rádi něco takového vykonali, ale Bůh to od nich nepřijal. Dovolil jim, aby pro sebe získali spásu, obdaroval je všemi svými spásonosnými dary, ale od nich samotných nepřijal žádný jejich dar - kromě pokání (to přijme Bůh od každého člověka). Dokonce ani touhu po mučednictví, tj. nabízený dar oběti života jako svědectví o Kristu, Bůh nepřijal od každého, kdo mu tuto oběť nabízel. Někdy proto, že neuznal tuto osobu hodnou té cti, aby mohla přinést dar nejvyšší, a volal ji spíše k nápravě víry a k pokání (případ slavného Origena), jindy proto, že měl s člověkem jiné záměry (např. případ ct. Antonia Velikého, který se okatě nabízel pronásledovatelům víry, a když ho nechtěli zatknout, ať dělal, co dělal, aby na sebe nepřátele upozornil, vrátil se nakonec do pouště).
Podobně ani církev nepřijímala dary od každého, ale jen od osob počestných, zbožných. V případě darů nabízených od hříšníků či heretiků, církev peníze nepřijímala, případně je vrátila. Na jedné straně si tímto - Boha napodobujícím - chováním církev chránila své posvěcení, na straně druhé tím vyjadřovala, že možnost pomoci církvi je výsada. V konečném důsledku je právě dárce tím, kdo je obdarován. (Jak vzdálené je takové uvažování dnešní praxi!)
Mimochodem, právě na podobném myšlenkovém principu, jaký jsme zmínili u císaře Konstantina, byli svatořečeni i panovníci jiných zemí, kteří pokřtili svůj lid. Např. sv. Vladimír nebo u nás sv. Rostislav Moravský. Byli to lidé zvláště Bohem vyvolení, vybraní ke splnění apoštolského úkolu - tj. jejich dílem bylo přivést ke Kristu nejen sebe, ale zástupy, resp. celý národ (právě pro apoštolský dosah jejich díla jsou tito panovníci tradičně titulováni v pravoslavných kalendářích jako "apoštolům rovní", čili jako velicí misionáři).Leč zpět k císaři Konstantinovi. Sněm svolal, protože ho jakožto příznivce církve trápila její nejednota a vnitřní rozepře. A také jako vladař pečoval o vnitřní mír ve své říši. Ti, kteří ve svolání sněmu císařem vidí zasahování světské moci do věcí víry, zapomínají, že zajištění sněmu je finančně velice nákladná záležitost a někdo to prostě musel platit. Církev zdecimovaná třemi staletími pronásledování by na to prostředky rozhodně neměla. Nezapomínejme, že na tomto sněmu se shromáždili ještě ti biskupové, kteří na svém těle nesli jizvy po přetrpěných mučeních, někteří byli mučiteli zohaveni či následkem utrpení chromí. Nosili na sobě pravé jizvy (stigmata) Pána Ježíše Krista, jako apoštol Pavel.
Úmysl sv. Rostislava přivést Moravany do pravoslavné církve a vybudovat zde samostatnou církevní strukturu byl v Byzanci právě takto pochopen. Proto odpověď cařihradského pravoslavného patriarchy sv. Fótia na Rostislavovu žádost o vyslání misionářů končí tím, že Rostislava přirovnává k "velkému císaři Konstantinovi" (můžete si o tom přečíst u nás zde).
Podle starodávné víry - splní-li takový Boží vyvolenec úlohu, jež mu byla prozřetelností určena, přivede tím ke spáse nejen sebe, ale i nesčetné další lidské duše a přijme za to odměnu v nebeském království, tj. je připočten ke svatým, neboť není možné, aby ten, kdo za sebou přivede zástup svatých a spasených, sám nestál v čele nich.
Západ, který Rostislavově iniciativě z politických důvodů "házel klacky pod nohy" (jemně řečeno, neboť v praxi se jednalo o vojenské tažení proti němu), vidí dodnes v Rostislavově christianizaci Moravy a v následné cyrilometodějské evangelizaci jen čistě politickou záležitost (jak se lidově říká: podle sebe soudím tebe), a myšlence na svatost moravského knížete se urputně brání - viz o tom např. zde).
Otcové v církvích především střeží nedotknutelnost víry a neporušenost jednoty. Právě proti čistotě víry a jednotě církevní se soustředí nejzuřivější útok z démonických duchovních sfér a právě pod touto temnou inspirací konají ty nešťastné osoby, jež se svou činností stávají "dravými vlky rozhánějícími stádce". Ať už to jsou dávní či současní heretici, rozkolníci, všelijaké synody v opozici, pseudopravoslavní supertradicionalisti, nebo naopak modernisti, novátoři a rušitelé kánonů atd. Smysl a důsledek jejich smrtonosného díla je vždy stejný - rozehnat stádce, lapat ovce, unášet je z ovčince do temné noci. Bohužel, draví vlci provázejí dějinnou pouť Církev Kristovy od samotného počátku a víme, že ji budou provázet až do samotného jejího konce, kdy přijde nejhltavější a geniální Dravec, nejlstivější Šelma a nejpřitažlivější a nejlíbeznější Podvodník, jemuž všichni ostatní heretici a rozkolníci sloužili jen jako nemotorní a hloupí předchůdci.
Sv. Kyprian Kartagenský píše, že po příchodu Krista na zemi ďábel „spatřil modly opuštěné a své příbytky a obětiště zpustlé“; a tak se utekl k nejjemnějšímu zlu a lstivosti, k novému klamu: „obelstít neostražité samotným jménem křesťan“. Dávná lež – to je pohanské mnohobožství, kdy padlí andělé pod podobou bohů přijímali služby a klanění lidí, které oklamali. „Nový podvod“ – to jsou hereze, rozkoly, kdy ďábel k sobě táhne lidi hrou na zbožnost. Rozkoly jsou založeny na ctižádosti, na tom, že se někdo postaví do opozice vůči Církvi. V rozkolu se Pravoslaví změní na divadlo. Rozkolníci zde slibují to nejčistší a nejduchovnější Pravoslaví, které „je opatrováno pouze u nich“. (Archim. Rafael: Pád pyšných; viz níže)
Připomínám, že podle pravoslavné tradice není zásadní rozdíl mezi herezí a rozkolem. Sv. Kyprian staví herezi a rozkol k sobě (na roveň) – jako stejný hřích odpadnutí od Boha, což má nevyhnutelný konec – věčnou záhubu. (Archim. Rafael: Pád pyšných; viz níže) Hereze totiž nemůže být bez rozkolu, a pád do rozkolu bývá výrazem změn ve víře.Tam, kde je poškozena víra různými novotami či dodatky, a tam, kde je církevní život vytržen z jednoty obecné pravoslavné církve, tam se nevyhnutelně hroutí duchovní život příslušníků takového společenství. Alexij Osipov poznamenává, že všechny hereze a rozkoly jsou (díváme-li se na věc na rovině lidského myšlení) pokusem opravit křesťanství. Někteří lidé totiž touží být křesťany, hlásí se ke Kristu, ale nedokáží se srovnat s učením Spasitele a svatých apoštolů. Tito lidé většinou nedokáží přijmout, že uvnitř křesťanské víry, v jádru Evangelia, je tajemství. Křesťanství jakožto Bohem zjevená Pravda a vlastně jako zjevení samotného Boha, je lidskému rozumu ne zcela postižitelné. Ano, část křesťanské víry můžeme rozumem postihnout, můžeme jí vysvětlovat, racionálně zpracovávat. Leč vždy je to jen její část. V křesťanství je duchovní jádro, které je nevýslovné. Můžeme kolem těchto tajemství svým uvažováním kroužit, alespoň přibližně - nakolik to lidská řeč dovoluje - formulovat jejich obrysy, a tak vznikla dogmata pravoslavné víry jakožto dílo svatých Otců. (Význam slova "dogma" viz náš slovníček.)
Často to i sami rozkolníci mimoděk přiznávají. V posledních letech už i v našich končinách působí vlci z pseudopravoslavného řeckého tzv. "synodu v opozici", jejichž časopis se mi jednou dostal do rukou. Tam se uvádí, že se tito lidé, naši bývalí bratři, oddělují od místní pravoslavné církve "z důvodu víry". Takový výrok lze chápat jen dvěma způsoby: buď tím obviňují naši církev, že není pravoslavná ale heretická; to však oni sami popírají a podobná obvinění nevznášejí (asi by také bylo dosti složité, resp. nemožné, něco takového hodnověrně prokázat na úrovni seriozní pravoslavné teologie); a nebo je možno jejich zmíněné odůvodnění rozkolu chápat už jen jediným způsobem - mimoděk (či Božím řízením) se tím přiznávají k tomu, že jejich víra je odlišná od pravoslavné, čili je heretická.
 |
Otcové si byli vědomi, že lidské tvrzení nikdy neobsáhne hloubku a nevyčerpá plnost - např. svatý Hilarios vyznává: „Zlovolnost heretiků a nositelů pohoršení nás nutí dělat věci nedovolené, slézat vrcholky nepřístupné, mluvit o předmětech nevyslovitelných a pouštět se do výkladů zakázaných ... a uplatnit své ubohé slovo k vysvětlení tajemství, jichž nelze vyjádřiti. Blud jiných nás nutí pouštět se do nebezpečného vysvětlování tajemství lidským jazykem, tajemství, která náležela uzavřít do zbožnosti svých duší.“ Svatý Jan Zlatoústý později prohlásil, že jenom pro naši slabost jsme obdrželi Evangelium, neboť sám Kristův příchod by měl stačit k tomu, aby žádného člověka nenechal lhostejným a určil jeho život jednou pro vždy. Tuto službu naší slabosti mají i ikony a obřad.Sv. Maxim Vyznavač: "Veliké tajemství vtělení Boha vždy zůstane tajemstvím. Projev tohoto tajemství bude navždy naprosto skrytý a nepoznatelný jakýmkoliv rozumem. Vždyť Bůh, jsa nadpřirozený a převyšující veškerou nadpřirozenost, si přál sestoupit do (naší) přirozenosti a nadpřirozeným způsobem si oblékl (lidskou) existenci." Sv. Simeon Nový Theolog: "Plakal jsem nad lidským rodem, protože hledajíce neobvyklé důkazy, lidé předkládají lidské pojmy a slova, a myslí si, že tím zobrazují Boží přirozenost. Tu přirozenost, kterou nikdo ani z andělů ani z lidí nemohl ani uvidět ani pojmenovat."
Obraťme pozornost na staré ikony sv. apoštola Jana Theologa (Evangelisty), který je zobrazován s prstem na ústech. Uzamčené rty - to je znamení toho, kdo má opravdovou zkušenost bohopoznání. Isák Syrský napsal: "Mlčení je tajemstvím budoucího věku, ale slova jsou zbraně tohoto světa." Varsonofij Veliký píše překvapující tezi: "Mlčení je lepší a divuplnější, než všechna zvěstování. Mlčení líbali (tj. s úctou zdravili) a jemu se klaněli naši otcové, a mlčením se proslavili." Nemyslete si, že se tu vede řeč jen o mlčení jazykem. Jedná se mlčení mysli. Je to jakási kontemplativní lidská schopnost, kdy v mlčení všech smyslů, když se mysl odmlčí od úvah a od veškeré činnosti, tehdy se děje bezprostřední zření. To je skutečná teologie - čili vidění Boha. A to začíná mlčením. A čím začíná mlčení? Když umlknou všechny smysly, tj. když jsou všechny lidské vášně opravdu pokořeny, utlumeny, udušeny a možná i odstraněny a duše je očištěna. "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou." To je tajemství poznání Boha. (Citace z přednášky A. Osipova)Hereze začíná obvykle tam, kde se mnohomluvní lidé snaží vytlačit tajemství ven z obsahu víry a uvolněný prostor nahradit svými výmysly a představami, které jsou produktem pokaženého lidského srdce. Gnostik, heretik Eunomij tvrdil: "Znám Boha tak, jako On zná sám sebe."
Proti snaze heretiků se Církev nesnažila postihnout tajemství, ale zbožnými formulacemi (dogmaty) zamezit nesprávnému výkladu těchto tajemství, resp. postavit hráz snahám o jejich ničení.
* * *
Moderním lidem se při použití takových pojmů, jako "svatí Otcové" či "posvátné sněmy" nebo dokonce "dogmata", rozhostí v nitru rozpoložení, které většinou není žádnému takovému tradičnímu pojmu příliš příznivé, či jim snad až naskočí "husí kůže". Obraz, jenž jim vytane na mysli, většinou odpovídá jakémusi soudně strohému zasedání ne moc příjemných lidí kdesi pod klenutým stropem kolem stolu, kde v učených, nesrozumitelných, neřku-li hnidopišských disputacích formulují jakési teze, které nevypadají ani zajímavě ani užitečně pro život současného křesťana; nicméně je respektujeme, protože to po nás církevní vrchnost žádá. Máme však pocit, že se nás to nikterak zvlášť netýká, že?
To je veliké a smutné nerozumění. To, co formulovali Otcové na sněmech, se nás každého hluboce týká, protože dogmata víry mají (ač to není na první pohled patrné) zásadní určující vliv na osobní duchovní život křesťanů i celé církve. Příkladem budiž vývoj na Západě po oddělení Římského patriarchátu (při tzv. velkém schismatu v r. 1054), kdy se vydal se svou cestou a zavedl nová dogmata do učení západního křesťanství; duchovní život se tam v pouhých několika staletích změnil k nepoznání, je už o něčem jiném, je to zcela jiná tónina (více o tom u nás ve stati prof. A. Osipova: Pravoslavný pohled na nepravoslavnou duchovnost.) Alexij Osipov, který se zabývá zkoumáním této problematiky, praví při jedné své přednášce, že v průběhu bádání dospěl k názoru, že neexistuje ani jedna křesťanská pravda, která by na Západě nebyla pokažena. A kde se mění věrouka, tam se nevyhnutelně mění i spiritualita (podle úsloví: spiritualita je žitá dogmatika).
Věroučné pravdy se vtělují skrze modlitbu a duchovní život, formují náš život, ožívají a stávají se dechem naší mysli. A tím se dostáváme ke klíčovému: Vše, o čem se v dogmatech hovoří, je církví prožíváno, - ve víře, v modlitbě a v srdcích křesťanů. A tím se v nás rodí bohopoznání. Víra, která bloudí po stezkách fantazií a filosofií, nemůže k pravdivému poznání Boha přivést nikoho.
Svatí Otcové pro nás nejsou jen učenci a už vůbec to nejsou suchopární knihomolové, trávící své dny v šerých knihovnách mezi zaprášenými svazky a svitky. Především jsou to duchovní osobnosti. Měli vlastní duchovní zkušenost ověřenou následnictvím v tradici křesťanského bohopoznání. Svatí Otcové jsou lidé, kterým se Bůh zjevil. To je zdroj, z něhož plynula jejich schopnost formulovat víru, vytvářet dogmata, chránit pastýřsky pravoslavnou víru.
Mnozí se o to v průběhu dějin pokoušeli. Kdokoliv může přijít s jakoukoliv tezí o víře a spiritualitě. Vstoupí-li jeho teze do církevního života, začne-li se o ní v církvi hovořit, musí být dříve či později podrobena soudu církve. Buď se to stane dřív (to bývá, jedná-li se o názory, které vzbouří hladinu církevního vědomí), a pak je posuzována na sněmu a srovnávána s ověřenou duchovní zkušeností pocházející od apoštolů, jejich nástupců a ostatních svatých; nebo se to stane později a takový názor, který neupadne v zapomnění, je podrobován postupnému a neúprosnému soudu celé církve - v dílech teologů, v kázání pastýřů, v církevních diskusích. Může probíhat po několik generací a je při tom sledováno, jaké plody dlouhodobě(!) strom tohoto učení nese. Vždyť nemůže nést dobrý strom špatné ovoce, a špatný strom nemůže rodit ovoce dobré! Takovému soudu bylo podrobeno i učení svatých.
Učení, které protiřečí buď Písmu svatému nebo duchovní zkušenosti a tradici Církve, je zavrženo. To bývá osud názorů těch osob, které nemají dosti hlubokou či pravou duchovní zkušenost. Ač mohly být tyto názory ve své době velice populární a zdálo se, že přinášejí církvi prospěch, často je následující pravoslavná pokolení nahlédla jako odchylná od pravdy.
* * *
Svatí Otcové požívají v pravoslavné církvi nesmírné úcty. Dobře si uvědomujeme jejich úlohu jak po stránce teologické (věroučné formulace), tak po stránce pastýřské (ochrana církve a víry před vlky) a na konec - ale ne v poslední řadě - po stránce spirituální, neboť jsou to "mužové Boží", velicí svatí, přímluvci pod Božím trůnem za všechny pravoslavné církve. V řeckém pravoslaví se tato úcta projevuje jedním zcela konkrétním liturgickým detailem - každá bohoslužba začíná a končí požehnáním kněze: "Na přímluvy svatých Otců našich, Pane Ježíši Kriste, Bože náš, smiluj se nad námi a spasiž nás!" Tímto vzýváním svatých Otců v řecké bohoslužbě vše začíná a končí. Zaznívá v tomto obyčeji vědomí, jak jsou pro Církev důležití tito svatí pastýři, a zároveň je to výzvou pokračovat v jejich díle, navázat na ně, nezradit nikdy jejich odkaz. Pěstování modlitební vzpomínky na svaté Otce a vnímání jejich stálé přítomnosti v Církvi nás vede k tomu, abychom horlili pro zachovávání kontinuity církevního života, víry, myšlení a praxe, abychom odmítali novoty a různá osobní pojetí, s nimiž neustále někdo přichází. Tím napodobujeme příklad svatých Otců, protože oni sami jako praví pastýři touto cestou kontinuity a věrnosti odkazu apoštolů neochvějně kráčeli.
Jeden z rozdílů mezi svatým Otcem a heretikem tkví právě v tom, že ten první udržuje kontinuitu a je strážcem dědictví, kdežto ten druhý trhá vlákno, odděluje se, přichází s něčím, co pro současníky sice vypadá zajímavě a lákavě, filosoficky neotřele či prakticky potřebně, jenže ve skutečnosti tím nebuduje, ale boří. A nemusí se vždy prvoplánově jednat o věci víry. Bořit zavedené pravoslavné tradice, brojit proti tomu, co je na daném místě již zbudováno pravoslavného, vždy zavání herezí. Navazovat je potřeba, ne bořit, byť by to měli aktivisté dobře zdůvodněno potřebami nové doby apod.
Jedním z důvodů zvláštní přitažlivosti herezí pro lidi je skutečnost, že vychází vstříc vášním - především pýše člověka. A neopomeňme dodat, že v každé herezi a rozkolu působí temná energie nečistého ducha, tj. ďábla. Ten je schopen obdařit herezi či rozkol zvláštním kouzlem, které magicky přitahuje duchovně nezkušené věřící. (Obrovskou a pro světské lidi neodolatelnou magickou přitažlivost bude mít podle starce Lavrentije onen blížící se Svůdce, jemuž ďábel v posledním boji dá všechnu svou moc. Pouhý pohled na něj bude okouzlující, a ty, kteří v sobě nebudou mít blahodať Ducha Svatého, odzbrojí okamžitě. Svatý starec Lavrentij pravil: "Blahoslavený, třikrát blažený je ten, kdo nikdy nepohlédne na Bohu ohavnou tvář antikristovu a ani po tom nezatouží. Kdo se na něj bude dívat a poslouchat jeho rouhavou řeč a sliby pozemských blah, bude oklamán a půjde mu vstříc s poklonami.")Svatí Otcové v Církvi žijí. Projevuje se to mj. i tím, že jejich dogmata jsou vyznávána, jejich kánony a pravidly se řídí život církve, jejich díla jsou čtena, životy a výroky studovány, památky sněmů, na nichž se shromažďovali, jsou v kalendáři, jména těchto svatých udělujeme svým dětem. Dokonce bývá někdy pravoslavná církev charakterizována jako "církev sedmi všeobecných sněmů" (narozdíl o latiníků, kteří kromě těchto sněmů ctí ještě řadu dalších svých koncilů, a narozdíl od protestantů, kteří tyto sněmy neuznávají; sami sice občas konají nějaké sjezdy, ale na nich o žádné kontinuitě s prvokřesťanskou církví nemůže být ani řeči).
Rozkol je hříchem proti Duchu Svatému, jak je zřejmé z evangelia, a podle toho učí i současní starci. Jasnozřivý starec Lavrentij Černigovský prorokoval budoucí rozkol na Ukrajině (zřejmě měl na mysli Filaretovce) a nabádal Ukrajince, aby vždy za všech okolností zůstali v jednotě s Moskevským patriarchátem; tento známý blahodatný starec dokonce prohlásil, že rozkolníci nedostanou od Boha příležitost k pokání.
A tak i my jsme ti, kdo jsou jimi pastýřsky vedeni a duchovenstvo na jejich pastýřské vedení při svém díle navazuje. A přes současné občasné kolísání některých, které je dáno sílícími poryvy světského ducha současnosti, se v celkovém průřezu církevního života snažíme zachovat svatootcovské dědictví a návaznost. Snažíme se dnešní duchovní stádce chránit před vlky, před těmi, kdo chtějí rvát a trhat víru a jednotu církve - tu jednotu, jež bývá přirovnávána ke shora utkanému a nesešívanému chitónu Páně.
Např. sv. Kyprian používá jako příklad jednoty Církve chitón Páně, který „nebyl rozdělen a roztrhán, ale byl dán celý tomu, komu určil los“. „Chitón byl beze švů, ale celý tkaný svrchu“ (Jan 19,23). Svatý vidí pod slovy „tkaný svrchu“ jednotu Církve sestupující s Nebe od Boha Otce, proto nemohl být chitón roztrhán lidmi a „jednou pro vždy si udržel svou pevnou a nerozdělitelnou celistvost“. Sv. Kyprian zde potvrzuje, že jednota a nezměnitelnost Církve jsou dány Bohem jednou provždy. Je to dar shůry, dar Boha své Církvi. (Z knihy Pád pyšných; viz ještě níže)Ač naše síly přirozeně slábnou, přece i dnes není ještě tento šat jednoty, do něhož byl v onom zjevení oděn Pán Ježíš, zcela rozerván dravými šelmami. Každý biskup, každý kněz má Bohem svěřenu pastýřskou povinnost dle svých sil a schopností chránit své stádce z jedné strany před novotami, novými pravidly a zvyky, modernistickými deformacemi víry a praxe církevní a ze strany druhé před rozkolníky a falešnými bratry či pseudopravoslavnými vlky. Nevím, jestli byla někdy v dějinách pastýřsky složitější situace, než je dnes. Hereze útočí z obou stran. S trochou nadsázky bychom mohli říci, že dnešnímu pastýři nestačí jedna hůl, ale měl by mít dvě - do každé ruky jednu, aby mohl zahánět vlky útočící z obou stran. Jsem však přesvědčen, že nám svatí Otcové shůry pomáhají.
Téma chitónu Pána Ježíše je neodlučně spjato s nedělí svatých Otců. Synaxář podává svědectví (objevuje se i na některých ikonách tohoto sněmu; viz na začátku článku) o alexandrijském patriarchu Petrovi, který uviděl na oltáři Krista v podobě dítěte, jež bylo oblečeno do potrhaného chitónu. Když se ho patriarcha otázal: "Spasiteli, kdo potrhal tvůj chitón?" obdržel hořkou odpověď, že to spáchal heretik Árius. Toto vidění se stalo, protože konstantinopolský patriarcha Alexandr pochyboval, zda je možno sloužit liturgii a přijímat s Áriem, i když tento heretik přinesl pokání (jež se však později ukázalo pokryteckým).
Příklad nesmiřitelného postoje Otců prvního všeobecného sněmu k herezi, která nesmí být míchána s pravdou, se stal pro celou budoucnost církve vzorem vztahu ke všem dalším herezím a lžiučením.
Dnes, kdy bouře sílí a celý svět začíná být zachvácen nepřátelstvím vůči Pravdě, více než kdy jindy platí, co pravil apoštol Pavel (v dnešním čtení, Skut 20,31): Bděte!
* * *
Dalším tématem, jehož se při památce svatých Otců průběžně dotýkáme, je nejosobnější podoba pastýřství, které říkáme duchovní otcovství. Ukazuje se z církevní tradice i současné zkušenosti, že řádný duchovní život není prakticky možný bez duchovního otcovství. Otcové v církvi totiž kromě pastýřství ve smyslu střežení a pěstování nauky Církve, dogmat, kánonů a pravidel či tradic konají ještě další pastýřské služby. V první řadě bychom zmínili mystagogii - uvádějí svěřené lidi do tajinného života Těla Kristova. Jednak katechezí, poučováním a povzbuzováním, a pak i tím, že je všemi dostupnými způsoby přivádějí k Tajinám - tím, že obřady svatých Tajin slouží, zvou k účasti na nich a vysvětlují jejich smysl, důležitost pro křesťanský život a nenahraditelnost pro spásu. Uvádějí tím do tajinného blahodatného sjednocení člověka s Bohem, našich těl s Krví Kristovou. Tomu se říká "mystagogie" a je to součást duchovního otcovství.
Teologicky se mystagogický charakter duchovenského díla postihuje rčením, že všechno pastýřské působení církve směřuje jedním směrem - a to k účasti na svatých Tajinách, zvláště na středobodu všech Tajin, k němuž se všechny ostatní Tajiny vztahují, a tím je Božská Eucharistie - přijímání Těla a Krve Kristových.
Duchovní otcovství tedy nesmí spočívat jen v tom, že si kněz či mnich napíše před jméno jako titul: "otec". Mimochodem, to už samo o sobě asi není zcela správné. Vzpomínám se, jak mne vladyka Dorotej, blahé paměti, jako novokněze poučil, že si nemám psát před jméno "otec", jako by to byl nějaký duchovenský titul. Říkal, že biskup si také nepíše před jméno "vladyka". Otec či vladyka jsou oslovení, neboť je zvykem používat tato slova, když o vladykovi či knězi hovoříme nebo se k němu obracíme, ale sám sebe by - podle zesnulého vladyky Doroteje - neměl nikdo nazývat "otcem".Dále musíme zmínit duchovní otcovství ve smyslu vedení (doprovázení) na duchovní cestě. Nemálo věřících se domnívá, že toto vedení tkví hlavně v tom, že když se potřebuji s něčím poradit, přijdu za svých duchovním otcem, sdělím mu svůj problém, on mi na to řekne, co si o tom myslí, nebo co ví, nebo co mu o tom zjeví Bůh - prostě dá nějakou radu, která může být dobrá nebo také ne atd. To je však jen jedna z řady stránek duchovního otcovství a kupodivu ne ta podstatná. Duchovní otcové mohou být i mladí a nemusejí mít dost zkušeností, znalostí, a třeba nedokážou poradit. A co když duchovní otec nemá svou vlastní osobní zkušenost s problém, s nímž se na něj obrací jeho duchovní dítko, ani ze studia nemá žádné povědomí o této stránce lidského života? Pak také asi nebude schopen poradit. Tím však jeho službě duchovního otcovství nic fatálního nehrozí.
Jádro duchovního otcovství totiž spočívá v tom, že každý křesťan musí mít někoho, svého duchovního otce, který o něm ví, který ho přijal za své duchovní dítko, který se za něj modlí. A to nejdůležitější - co nehlouběji navazuje na Evangelium a co Ježíš Kristus ukázal jako pravé pastýřství - je, že váš duchovní otec za vás trpí. Trápí se nad vámi. Ležíte mu na srdci. Nosí vás ve své duši. V každém takovém otcovství, je přítomen odlesk toho, co se říká o starcích, kteří berou duši svého učedníka do své duše. Duchovní otec vám přeje ten nejlepší duchovní růst, trpí vašimi hříchy a nedostatky. Toto utrpení, které duchovní otec přináší na oltáři svého srdce, je tou nejlepší modlitbou za člověka. Tato modlitba nejrychleji stoupá k Bohu. Zdá se, že tato bolest v srdci, sténání za trpící lidskou duši, dává modlitbě křídla. Kvůli bolesti v srdci duchovního otce se Bůh smiluje nad jeho duchovním dítkem.
Máme k tomu mnohá vyjádření duchovní autorit. Za všechny alespoň letmo připomenu zde oblíbeného starce Paisije Svatohorce. Když se ho lidé tázali - jak se mám modlit za člověka, abych mu pomohl?, odpovídal starec Paisiji ve smyslu: Musíš za něj také trošku trpět. Musíš za toho člověka přinést trochu bolesti ve svém srdci. Tím mu nejlépe pomůžeš. Personálu nemocnice, sestrám a lékařům, radil Paisij, aby za své pacienty přinášeli Bohu bol v srdci: "Když skutečně v duši trpí za nemocné, tak je to tím nejlepším lékem ze všech léků, jež jim podávají." Kněžím radil, aby při proskomidii, když se modlí za věřící a vyřezávají za ně částečky z prosfor, nad každým jménem trošku potrpěli, zasténali nad člověkem, a tím přinesli Bohu spolu s každou částečkou trochu bolesti ve svém nitru. (Jak vzdálená je tato rada od naší formalistické praxe, kdy se preferuje kvantita a před každou liturgií kněz v rychlosti vyjme stovky částeček a předrmolí ty stovky či tisíce jmen, hlavně aby vše bylo odříkáno, jak se patří.) Připomeňme maminku blaž. Augustina, který se dal v mládí na špatnou cestu a jeho maminka Monika mnoho plakala v modlitbách za jeho obrácení k Bohu; jeden biskup jí pravil: "Není možné, aby zahynul syn tolika slz." Kristus, než vykonal svůj největší zázrak - vzkříšení Lazara, který už čtyři dny tlel v hrobě, tak "zastonal v srdci" a poté zvolal: "Lazare, pojď ven!"Pastýři církevní vidí jednotlivé křesťany, znají ze zpovědí jejich bolesti, hříchy a nedostatky, vědí o bolestech celé církve, a tak se nemohou vyhnout vědomosti o trápeních a problémech, a každý z nich tím - více či méně a svým způsobem - trpí. Trpět církví a nést tuto bolest je jejich veliká služba a zároveň oběť i modlitba.
Proto je tak velikým hříchem, když někdo zarmoutí kněze (je to hřích proti přikázání z desatera o úctě k rodičům). Tento hřích se objevuje ve většině tzv. zpovědních zrcadel, jejichž pročítáním se kajícník připravuje ke zpovědi. Duchovním je potřeba ulehčovat jejich břemeno, které nesou za svěřené stádce, resp. za církevní společenství. Nakládá-li jim některý věřící zbytečné další bolesti a trápení, ať už svou lehkomyslností, nebo neposlušností, nezodpovědností, či pýchou a pohrdáním, je to hřích, pro který jim Bůh odepře požehnání. Při pohledu na takové vidíš jakési zatemnění v jejich nitru, smutek, zmatek, námahu, tíži a zápas, který musejí podstupovat při obyčejné bohoslužbě (někdy je to patrné na jejich tváři i hlase). Jak praví mnich Mojžíš v knize "Agripnie na Agion Óros": "Kněze chrání Bůh, a proto je potřeba být (ve vztahu k nim) opatrný." A ovšemže platí i opak - vidíme, jak Bůh zřetelně žehná těm, kteří pomáhají duchovním při jejich službě, poslouchají je, ulehčují jim jejich dílo, jsou jim nápomocni. Život takových lidí jakoby se naplňoval světlem, jejich bohoslužba je většinou poznačena jakousi sluneční lehkostí.Vidíte, jak odlišné jsou principy duchovní služby od světských zvyklostí. Ve světě je vnitřní trápení záležitostí pro psychiatra; důležitý je vnější výkon, produkce a měřitelný efekt. V duchovní sféře je vnější viditelná stránka zcela druhořadá či dokonce bezvýznamná; to, oč zde běží, jsou věci vnitřní. Viděno z této perspektivy, musíme si dávat pozor, aby se naše zbožnost a bohoslužba nepřeklopily do čistě světských vnějších dimenzí, kde je důležitý "správně provedený úkon" a nikoliv stav lidského srdce. (Kolikrát na to myslím, když vidím různé letáčky z východu, kde je nakresleno, jak správně činit znamení kříže, a naznačuje se, že s tím stojí a padá veškerá zbožnost, leč ani slovo o vnitřním stavu člověka a co se tam v srdci má dít, když se pokřižuje.) Jak říká Alexij Osipov o bohoslužbě u nich v akademii: "Kněz slouží, studenti zpívají, profesoři jsou přítomni... A je tu někdo, kdo se modlí?"
Vidí-li igumen monastýru na nějakém mnichu tesklivost, ví, že v jeho duchovním životě něco není v pořádku - buď je to kvůli hříchu nebo neposlušnosti.
Zásadní odlišnost zvyklostí světa od praxe duchovního vedení je vidět i na následujícím. Ve světě, když něco provedeš, tak tě za trest zavřou. V církvi, když tě tvůj duchovní otec musí potrestat, protože to už jinak nejde dál, tak tě pustí. Pustí tě ze svých rukou. Dá ti plnou svobodu: Tak si jdi, kam chceš, a dělej si, co je ti libo. Máš svůj rozum, čiň si tedy, co umíš.
Takže to byla snad až trochu intimní stránka tématu, které tato neděle svou památkou svatých Otců otevírá. V Řecké církvi se dosud udržuje starobylá praxe duchovního vedení a dbá se, aby každý křesťan měl jednoho svého duchovního otce, za nímž jezdí ke zpovědi a vede svůj duchovní život dle jeho pokynů. Tento otec o něm ví, modlí se za něj a přináší za něj ve svém srdci oběť. Všechny ostatní praxe duchovního vedení již nejsou (a nemohou být) dokonalé a jsou nutně poznamenány jistým stupněm formalismu.
Služba duchovního otcovství je těžká, je to nesení kříže, jsou za tím slyšet slova apoštola Pavla: "Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův." (Galat 6,1-2) Je to služba, kterou všichni nutně potřebujeme, aby pro nás někdo konal.
Jsme děti Boží. Nás všechny duchovně porodil Bůh, jak se píše v prologu Janova evangelia: "Těm, kteří (Krista) přijali, dal moc být Božími dětmi - těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha zrozeni jsou." (Jan 1,12-13; pravosl. překl.) Avšak to rození Bůh činí skrze duchovní otce: "I kdybyste v Kristu měli tisíce pěstounů, nemáte mnoho otců. Byl jsem to já, kdo vás skrze evangelium zrodil v Kristu Ježíši" (1 Kor 4,15). Podobně nás i naši duchovní otcové s bolestí rodí pro život věčný. Jak praví ap. Pavel: "Synáčkové moji, znovu vás v bolestech rodím, dokud se ve vás nezpodobí Kristus." (Galat 4,19)
P.S.
Podrobněji o celé problematice rozkolu je pojednáno ve výborné ruské knížce od známého starce Rafaela (Karelina), kterou jsme přeložili do češtiny: Pád pyšných - na pravoslavi.cz/download v PDF.
(Příspěvek byl ode dne prvního vložení několikrát doplňován.)
Zobrazit příspěvek č. 792 jednotlivě
Administrátor
--- 1. 6. 2012
Znamení doby - inflace slov
Vyhláška o prodeji zelí
Zobrazit příspěvek č. 791 jednotlivě
Administrátor
--- 31. 5. 2012
Komentář ke svobodě "umělců" znesvěcovat chrámy
Západní křesťanský svět morálně podporuje ruské satanisty
Komentář ke zdejším ozvěnám událostí kolem ženské satanistické kapely, jejíž jméno nechci ani zmiňovat, ale je všeobecně známa svým rouhavým vystoupením v chrámu Krista Spasitele (už jsme o tom zde psali v příspěvku 778). Zarmucující pro nás je, že podporu punkerkám vyjadřují čeští západní křesťané (inu, ekumenismus). S lítostí musím říci, že je to sice rmutné, leč nikoliv překvapivé. Je to totiž plně v kontextu dlouhodobého trendu. Mám dojem, že vztah západních křesťanů k ruskému pravoslaví v podstatě kopíruje nevraživou politiku Západu vůči Rusku.
Protože však "vše zlé bývá k něčemu dobré", i tyto ozvěny nám mohou posloužit jako jakési zrcadlo pravdy. Právě v takových tragických situacích se totiž ukazuje, kdo je přítel. Hlupáky je možno oklamat medovými řečmi z tribuny Ekumenické rady církví, ale břitvou, která zřetelně a velejemně oddělí pokrytce od upřímných, je biblický výrok starce Simeona, kterým se obracel k přesv. Bohorodici: "Tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí." (Luk 2,35) Právě tehdy, když tě něco (někdo) zasáhne do srdce, vyjevuje se pravé smýšlení okolních lidí. Kéž by si pravoslavní křesťané vzali tuto lekci k srdci a nenechali ze sebe nadále činit hlupce, slepě věřící všem sladce znějícím ekumenickým proklamacím.
A nyní už konkrétně k té místní široké frontě podpory, které se zde zdvihla na záštitu ruských satanistů (mimochodem, není to zajímavé, že se tolik západních křesťanů neštítí morálně podpořit třeba i skutečně ďábelské rejdy, pokud jsou namířeny proti ruskému pravoslaví?) To první, co asi muselo místního i ruského pravoslavného křesťana zarazit, byl převládající první komentář, kterým západní křesťanská grémia i média reflektovala znesvěcení hlavního ruského pravoslavného chrámu. A tím prvním komentářem bylo výmluvné - ticho. Tato prvotní reakce na duchovní tragédii byla sice nonverbální, ale přesto hlasitá jako hrom. Druhou reakcí západních křesťanů bylo pak už jen nekonečné replikování falešných zpráv, které všechny vyznívaly jediným způsobem: za svobodu projevu chce Ruská církev trestat; patriarcha žádá, aby ty chudinky dívenky byly poslány na sedm let za mříže jen za to, že se modlily proti Putinovi; za umění se už v Rusku zase má zavírat za mříže apod. Prostě samé lži, falše a klamy.
Nejvtipnější v této protiruské a protipravoslavné propagandě jsou Lidové noviny, které melou něco v tom smyslu, že církev se brání neškodným jurodivým, kteří "zdánlivým pohoršlivým rouháním poukazují na vyprázdnění »řádné« zbožnosti." Ony satanistky jsou podle těchto novinářů jen tím, kdo "nastavuje zrcadlo církevníkům i carům".
Pokud bychom připustili, že pro světská média mohlo být obtížné získat si objektivní informace o celé události, pak však nikdo soudný nemůže připustit, že by to mohlo být sebeméně obtížné pro vedení západních církví, ekumenická grémia a západokřesťanská média. Lidé na těchto místech si mohli opatřit relevantních informací, kolik by chtěli, - kdyby chtěli.
Než postoupíme dále, vysvětlím, proč tuto ženskou skupinu a její akci otevřeně prohlašuji za satanistickou. Činím tak bez přehánění, a to na základě rozhovoru, který s oněmi punkerkami natočila ruská televize a v něm demonstrovaly, že jejich čin měl duchovní rozměr - a to útok nejen na Církev, ale i na svatost chrámu. Nejednalo se jim tedy jen o politiku či o vzpouru proti církevní organizaci nebo proti osobě patriarchy či proti duchovenstvu. Jim se skutečně jednalo o pokus poskvrnit Církev. Ženy vysvětlovaly, že si chrám Krista Spasitele vybraly, protože je to hlavní chrám celé Ruské církve. Místo na ambonu před ikonostasem obsadily při své akci prý proto, že právě na tomto místě stává při liturgii sám patriarcha, a tudíž toto místo považovaly za nejsvětější. Právě toto svaté místo se tedy snažily poskvrnit svým rouhavým vystoupením (jímž se vymívaly modlitbě, používaly gesta zesměšňující bohoslužebné úkony, nemluvě o vulgárním způsobu slovního projevu i o druhu použité "hudby"; jistý problém při psaní o takové duchovní tragédii tkví v tom, že na křesťanských stránkách nemůžeme takový satanistický počin prezentovat detailnějším popisem: ať už jde o překlad jména skupiny nebo text písně, kterou tam ty ženy pokřikovaly atd.). Úmysl poskvrnit svaté místo je přece tím, kvůli čemu do toho či onoho chrámu občas vlezou zrovna satanisté.
Morální podpora, které se akci satanistek dostává ze západu, nás může přivádět k úvahám nad různými aspekty jejich zločinu: nejen duchovním a církevním, ale i občansko-právním či společenském. Nejprve uveďme pár základních faktů: 1.) i podle občanského zákoníku je jejich vystoupení kriminálním činem (je to evidentní výtržnost, přidržíme-li se pro tentokrát nenáboženského slovníku); 2.) spáchání toho činu a jeho přesná podoba nejsou předmětem žádných pochybností - vše je několikanásobně zdokumentováno a samy aktérky svůj čin ani jeho podobu nepopírají - naopak, pyšně se k němu hlásí. Ohledně skutkové podstaty nejsou tedy žádné pochybnosti. Podstata činu zde netkví v politickém rozměru jejich činu (protest proti Putinovi), ale ve znesvěcení chrámu, to je z výroků satanistek zřejmé. Máme tudíž všechny důvody se domnívat, že se jim jednalo právě o útok na chrám a potažmo na víru či náboženství, kdežto politický rozměr byl pro ně druhořadý. Proto si nevybraly pro svou veřejnou "perfomanci" žádné náměstí ani jiné místo, ale právě katedrální chrám, a proto při tom parodovaly modlitbu.
Zajímavá byla i poznámka autora televizní reportáže, který později vzpomínal na rozhovor s hlavní protagonistkou celé akce a zmínil se o jejích očích - doslova řekl, že to byly oči, jaké vídáme u posedlých lidí. (Musím říci, že i bez jeho dodatku k reportáži jsem při sledování záznamu rozhovoru cítil vyzařovat z této ženy něco opravdu velice nepříjemného; chovala se arogantně, sebejistě, pyšně a ty zlé záblesky kolem očí nebylo možno přehlédnout; ale to je, samozřejmě, jen můj subjektivní dojem.)
Chrám není žádná "země nikoho", ale je to majetek konkrétní právnické osoby (církevní organizace), která má právo určovat, co se tam dít může a co se tam dít nemůže. A uskutečňování tohoto práva by mělo být v právní společnosti vymahatelné. Stejně tak vykonávají svá vlastnická práva i jiné církve ve svých chrámech. Jenže uplatní-li Ruská církev svá práva nad svým katedrálním chrámem a žádá-li, aby bylo zabráněno jeho zneužívání k akcím, které jsou nekonečně vzdáleny tomu, k čemu je chrám určen, tak někteří západní křesťané křičí, že je pošlapávána svoboda punkerek.
Nemá asi valný smysl sáhodlouze rozebírat skutečnost, že na shromáždění o letošní Tomášově neděli dalo v Moskvě šedesát tisíc věřících najevo, že uplatňují své morální právo na tento chrám a žádají, aby nebyl znesvěcován. Na společenské rovině je tedy věc postavena tak, zda bude respektováno právo těchto věřících na svůj chrám a jeho ochranu, či zda se dá průchod "právu" satanistů tento chrám znesvěcovat.
Myslím, že pokud by někdo provedl stejnou performanci v synagoze, byl by bez dlouhých řečí obviněn z antisemitismu, extrémismu, společensky vysoce nebezpečného chování, a následně by šel za katr na dosti dlouhou dobu. A nikdo by o tom nediskutoval, žádné noviny by si netroufaly takový rozsudek zpochybnit. Kdyby to provedl v mešitě, postarali by se o jeho patřičné potrestání sami příslušníci náboženské komunity, a policie i média by raději odvrátily své zraky někam jinam.
Je otázka, co bude následovat, jestli budou ty satanistky bez jakéhokoliv odsouzení propuštěny a jejich příkladu budou následovat další živly. Mohlo by to dopadnout tak, že si pravoslavní při farnostech vytvoří jakousi "domobranu", aby uhájili své chrámy, a vezmou tak svou ochranu do vlastních rukou. V Rusku je k tomu mezi masami pravoslavných křesťanů sil dost, a co se týče morálního odhodlání, není k tomu daleko...
* * *
Zajímavé by nepochybně bylo sledovat, co by se asi dělo, kdyby se něco podobného stalo za Havlovy vlády v České republice. Jakási skupina "svobodných umělců" by vtrhla do chrámu sv. Víta, a tam by před pozvanými zástupci médií a všemi turisty a návštěvníky i věřícími začali někde v kněžišti provádět "punkovou modlitbu" plnou vulgárních výrazů a gest, a v textu této "písně" by žádali Boha a sv. Víta, aby Čechy už konečně zbavil Václava Havla. Docela dobře si můžeme představit, co by následovalo. V Lidových novinách by se psalo o nechutném incidentu, kardinál Vlk by žádal vyšetřování a spustil by kampaň, že církev je u nás už opět pronásledovaná, policie by přišla s obviněním ze zneuctění státních symbolů a hlavy státu, a Havel by filosofoval, že svoboda musí mít své hranice, a podal by na "umělce" žalobu za urážku na cti (jak to udělal i kvůli daleko nevinnějšímu žertíku, který si na jeho účet ztropila jakási reklama na boty). Jak by se asi v takovém případě zachovala ta dnešní "kulturní fronta" (Plastic people a spol.), která nyní - v rámci obhajoby svobody projevu v Rusku - organizuje akce na morální podporu ruských satanistek? Dokážete si představit, že by se Plastic people zastali svých "uměleckých" kolegů, kteří by provedli "punkovou modlitbu" proti Havlovi?
Reakce sympatizující s punkerkami se většinou odvíjejí od skutečnosti, že ta "punková modlitba" byla namířena proti Putinovi. A tomu, kdo je proti Putinovi, má být přece dovoleno vše. Na tomto primitivním základě se odehrává myšlení naprosté většiny sympatizantů se satanistkami. Pozoruhodné jsou zvláště informační zplodiny, jimiž otravují vzduch společnosti již zmíněné Lidové noviny. Mám pocit, že tam najdeme zřejmě samotné dno, kam až může lidská zlomyslnost a omezenost klesnout, - dokonce se v naposled uveřejněném článku dočteme, že ty satanistky jsou vlastně svaté(!) jurodivé(!), a že jim bude jednou postaven chrám. Jejich čin prý "vstoupí do tradice svaté jurodivosti". A že sám patriarcha, "stejný starý kágébák jako Putin" (ano, tak píší současné LN), žádá pro tyto ženščiny sedm let vězení, zatímco "občanská veřejnost ... žádá jejich propuštění". Autor článku v LN nejenže vůbec nechápe, v čem tkví jurodivost a vysvětluje si ji s typicky západní povrchností jako pouhé provokatérství, ale navíc lže o patriarchovi a s typicky komunistickou nemravností vytváří propagandistický obraz o "občanské veřejnosti", která jakoby v jednom šiku všech pracujících stojí proti patriarchovi (chtělo by se něco jedovatě podotknout o české "občanské veřejnosti" a jejím vztahu ke katolické církvi - v tomto případě by to bylo o skutečné situaci v zemi).
Těch šedesát tisíc lidí v Moskvě, kteří se postavili za pravoslavnou církev, za patriarchu a demonstrovali proti znesvěcování chrámů, (a další tisíce lidí shromážděné na Tomášovu neděli v dalších městech; viz příspěvek 778) jsou pro autora toho paskvilu v Lidových novinách zřejmě méně než vzduch. Tyto lidi nepovažuje za "občanskou společnost", protože jsou to pravoslavní křesťané...
Mimochodem, to, jak píší LN o patriarchu Kyrillovi (jako o "kágébákovi"), je na morální úrovni spodiny internetových diskusních příspěvků, v nichž se např. píše o papeži Benediktovi, že je to bývalý fašista a nacista (kvůli tomu, že měl údajně kdysi snad cosi společného s organizací Hitlerova mládež). Člověk nevěří vlastním očím, jaké výrazivo jsou dnešní Lidovky schopny použít a co otisknou o nejvyšším představiteli církve, k němuž se katolická církev ekumenicky líše. Rétoriku tohoto druhu jsem viděl v protektorátních novinách fašistických a v Rudém právu z padesátých let. Zdá se mi, že tímto způsobem psaly Lidové noviny v době fašismu právě před 70 lety (v podobném tónu mimochodem psali kolaborující novináři po atentátu na Heydricha o vladykovi Gorazdovi, v jehož katedrále našli čeští vojáci úkryt, když byli odmítnuti katolickou církví).
* * *
Na celém tom spektru reakcí sympatizujících s punkovými satanistkami není hlavním problémem, že tragičnost znesvěcení chrámu nechápou ateisté. Zvláště znepokojivé je, že už to nechápe zřejmě ani leckterý český katolík. Ale věřím, že se časem dočkáme změny. Zatím se tito západní křesťané chovají podle zásady "z cizího krev neteče". Možná přijde doba (a třeba už není tak daleko), kdy vtrhnou do českých katolických kostelů antikatoličtí aktivisté rozčílení církevními restitucemi štědře vyplácenými v době krize. A předvedou tam na katolických oltářích nějakou tu "punkovou modlitbu". Inu, jak se říká, "příklady táhnou". A třeba se od těch ruských punkerek někdo v Čechách něčemu přiučí. Není vyloučeno, že různí punkový zakuklenci vpadnou do katolických chrámů, vyskočí na oltář, kde budou křepčit a modlit se třeba za to, aby Bůh zbavil Čechy Vlka a Duky. Nic pěkného, že? Nicméně nejméně polovina české veřejnosti bude punkerům nadšeně tleskat a říkat prelátům katolické církve: "Ale pánové, proč se rozčilujete? To je přece svoboda uměleckého projevu. A konec konců to byla modlitba, a ta přece do chrámu patří." Nepřál bych to nikomu, ale jistě nelze vyloučit, že se toho brzy dočkáme i u nás; a když tak nalézám na Christnetu či v Lidových novinách i jinde ty sympatie k punkerkám (někde jen probleskují "mezi řádky", jinde jde o výslovnou morální podporu), nemám daleko k myšlence, že by taková "punková modlitba" v chrámu svatého Víta mohla být pro některé české katolíky docela užitečnou lekcí. Myslím, že česká občanská veřejnost bude v naprosté většině na straně každé svobody uměleckého a modlitebního projevu, který někdo předvede proti katolické církvi. Pak bychom viděli, zdali by se Lidové noviny a Christnet i v takovém případě postavily na stráž svobody a hlasitě požadovaly pro hanobitele českých katolických chrámů beztrestnost.
P.S.
Zde je jiný případ "svobody v pravoslavném chrámu". Tentokrát z Kosova.
(A opět s tichým souhlasem ze strany západních politiků i západních církví.)
Zobrazit příspěvek č. 790 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 5. 2012
Ze světa - koptský papež
Na papežský trůn koptské (dochalcedonské) církve kandiduje 14 uchazečů
 |
 |
 |
Posledním papežem byl zesnulý Šenuda III., jemuž navrhovali, aby nechal upravit řád papežské volby, který ve své současné podobě pochází z r. 1957. Papež to odmítl, protože měl obavy, že navrhované úpravy by mohly vést k upřednostnění jednoho člověka. Očekává se však, že nový papež bude muset úpravy provést.
Podle stávajícího řádu nastane při volbách moment pravdy, když dítě se zavázanýma očima vyjme z urny jednu ze tří kartiček, které tam byly vloženy a jsou na nich jména tří kandidátů. Jednou z navrhovaných oprav je, aby tam byla vkládána ještě čtvrtá, čistá kartička jako možná odpověď od Boha, že nepotvrzuje ani jednoho ze tří kandidátů.
Pravoslavie i mir
P.S.
Dochalcedonské církve odmítly přijmout formulace o boholidství Ježíše Krista, které byly celocírkevně přijaty na IV. všeobecném sněmu v Chalcedonu (r. 451). Důvodem byla jejich víra, která byla postižena herezí monofyzitismu (tato hereze v různých svých podobách a odstínech útočila na pravoslavnou víru v 5. a 6. století; hereze oslabuje starobylé učení o plnosti lidství v osobě Kristově; hrubě zjednodušeně řečeno hlásá, že Pán Ježíše byl mnohem více Bohem než člověkem či dokonce, že jeho lidství bylo jen zdánlivé nebo že se rozplynulo v Božství jako kapka v moři apod.). V průběhu následujícího tisíciletí se víra dochalcedonců pomalu blížila k pravoslavné víře; vznikla dokonce teorie, že oddělení těchto monofyzitských církví bylo tenkrát výsledkem pouhého nedorozumění či jazykových problémů nebo omylů v překladu formulací. V posledních desetiletích s nimi byl veden ze strany pravoslavné církve teologický dialog, v němž došlo k jistému sblížení pohledů, nicméně pravoslavné formulace víry i přes všechna objasňování a diskuse nakonec dochalcedonci odmítli podepsat. Nakonec byly vypracovány formulace kompromisní, po jejichž přijetí (přibližně před deseti lety) došlo v pravoslavném světě k rozdělení názorů na výsledek tohoto dialogu. Zatímco konstantinopolský patriarchát považuje dialog za úspěšný, uznává pravoslavnost dochalcedonských církví a navazuje s nimi církevní společenství, tak naopak Moskevský patriarchát odmítl přijmout takovou interpretaci výsledku dialogu, dochalcedonské církve nepovažuje za pravoslavné a rozhodl se pokračovat s nimi v partikulárním teologickém dialogu, pokud o něj budou mít dochalcedonci zájem.
Afričtí patriarchové (pravoslavní i monofyzitští) od dávných dob používají titul "papež".
Zobrazit příspěvek č. 789 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 5. 2012
Pohyblivý svátek z dvanáctera - čtyřicátý den po Pasše
NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ
Obsahem svátku Nanebevstoupení je vzpomínání události popsané v evangeliu (Luk 24,36–53) a ve Skutcích apoštolských (Skut 1,1–12). Ježíš Kristus završil své pozemské dílo spásy člověka vystoupením do Nebe.
Pro lingvistické puristy: Nebe s velkým písmenem, protože se jedná nikoliv jen o fyzické odpoutání od země a pozdvižení na oblohu; tam, ve výši, došlo zároveň k přechodu z pozemské reality do prostoru duchovního, do světa, jemuž říkáme Nebeské Království. Jinak toto Nebe označujeme staročeským slovním tvarem "nebesa", čímž se snažíme vyjádřit odlišnost duchovního Nebe od oblohy, čili nebeské klenby. Jinak by mohlo u někoho vzniknout podezření, že by se měl Ježíš Kristus doposavad nalézat někde v horních vrstvách atmosféry či na orbitě. Toto nedorozumění se odráží ve smutně slavném výroku prvního člověka, který se dostal do kosmu: "Byl jsem na nebi, ale žádného Boha jsem tam neviděl."
Vystoupení Páně na nebesa je neodlučně spojeno s jeho usednutím na pravici Boha Otce, což je též součástí obsahu dnešního svátku. Je to skutečnost od neprvotnějších křesťanských dob známá a silně prožívaná. Zmiňují se o tom apoštolské listy, v důsledku čehož se dostala teze o tom, že "vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otce" i do znění niceocařihradského symbolu víry a tuto pravdu vyznáváme při každé liturgii.
Reflexe Nanebevstoupení v apoštolských listech:
Písmo přece říká: "Vystoupil do výšin, zmocnil se zajatých, dary lidem rozdělil." To, že "vystoupil", musí znamenat, že předtím také sestoupil dolů na zem. Ten, který sestoupil, je právě ten, který vystoupil vysoko nad všechna nebesa, aby naplnil všechno. To on rozdal své dary - apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele - pro přípravu svatých k dílu služby, aby se Kristovo tělo budovalo. (Efezským 4,8-12)
(Ježíš Kristus) jsa zobrazení Osoby Boha Otce, nepovažoval za uchvácení rovným býti Bohu
ale sebe samého umenšil, vzezření služebníka přijav a připodobniv se člověku, ocitl se v podobě lidské.
Ponížil se, byv poslušen až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto jej Bůh povýšil nade všechno a dal mu jméno, které je nad všeliké jiné jméno. (Filip 2,6-9; všechny obvyklé české překlady jsou - zvláště v první větě úryvku - zcela mylné, takže jsem překládal z církevní slovanštiny a ruštiny; tento text je zabudován do tichých modliteb anafory liturgie sv. Basila.)
On je září jeho slávy a obrazem jeho Osoby, udržuje vše hlasem moci své. Vykonal skrze sebe očištění hříchů našich, usedl po pravici trůnu Velebnosti na výsostech. (Žid 1,3; počátek úryvku je přeložen dle církevně-slovanského a ruského znění; čeští nepravoslavní překladatelé si bohužel nevědí rady se základní teologickou terminologií, a tak překládají "hypostasis" jako podstata, čímž vzniká překlad úplně heretického vyznění. Kristus není obrazem či výrazem Otcovy podstaty, ale obrazem či zobrazením jeho Osoby - ve smslu jeho slov k Filipovi: Kdo vidí mne, vidí Otce. Jan 14,9. I tento úryvek probleskuje v tiché modlitbě Basilovy liturgie.)
Dále v Písmu o vystoupení na nebe, usednutí na trůnu, sedění po pravici apod.: Zjev 3,21; 12,5; 1. Petr 1,21; Řím 8,34; Efez 1,20; 2,5-6; Kolos 3,1 atd.
Podobně dávná, jako tato součást křesťanské věrouky, je i liturgická oslava tohoto svátku. Byť byla do konce 4. století zřejmě většinou spojována s oslavou Padesátnice, bylo celé popaschální padesátidenní období křesťanského roku zasvěceno od nejstarších dob slavnosti Paschy, Nanebevstoupení a Seslání Ducha Svatého. Dávní křesťané měli ve zvyku kumulovat události a potažmo svátky do jedné oslavy (viz podobně např. Narození Páně a Křest Páně), takže chápali celých padesát popaschálních dnů jako jeden dlouhý svátek. Nanebevstoupení bylo v myšlení křesťanů neoddělitelnou součástí vzpomínaných událostí a tudíž součástí sváteční slavnosti.
Už poutnice Egerie ve 4. stol. zaznamenává, že se všichni jerusalemští křesťané večer před Padesátnicí shromažďovali na hoře Olivetské, na místě (nazývaném Imvomon), odkud Pán vystoupil na nebesa, a konala se zde bohoslužba se čtením biblických míst o Nanebevstoupení. Definitivní oddělení tohoto svátku od Svatodušních oslav proběhlo zřejmě někdy po 2. všeobecném sněmu (r. 381).
Dokladem významu oslavy Nanebevstoupení v dávné církvi nám budiž stará křesťanská ikonografie. Z prvních pěti staletí se nám mnoho ikon nezachovalo. Jednak z toho důvodu, že byly později zničeny ikonoborci, a také kvůli veliké časové vzdálenosti (ikony se stejně jako ostatní umělecké předměty rozpadají, ztrácejí, prostě mizí z povrchu zemského). Nicméně i mezi tím málem ikon, jež se nám dochovalo z doby prvních pěti staletí, je ikona Nanebevstoupení Páně, což svědčí o tom, že takové zpodobení bylo zřejmě hojné a že tudíž byl tento svátek významnou událostí v životě tehdejší církve. (Přiložený obrázek v pravé horní části symbolicky zobrazuje Nanebevstoupení - ilustrace k dosl. "Ježíš ... byl povznesen pravicí Boží" /Skut 2,32-33/; pochází z poč. 5. století., řezba do slonové kosti; tzv. Bambergský avorij, Mnichov)
* * *
Otázka "proč je tento svátek tak významný" bezprostředně navazuje na otázku "jaký význam pro nás má tato biblická událost". Myšlenka, že by se mohlo jednat jen o jakési triumfalistické zakončení Ježíšova pobytu na zemi či o pouhou demonstraci Kristova Božství, rozhodně neodpovídá duchu evangelia a celému kontextu Spasitelova díla. V životě a skutcích Pána Ježíše není nic zbytečného ani nic, co by bylo vnitřně prázdným okázalým projevem jeho všemohoucnosti, jehož jediným smyslem je vyvolat údiv či dokázat převahu. Každý skutek jeho života a spasitelného díla je součástí ikonomie lidské spásy - čili je jedním z kamenů, z nichž Pán budoval stavbu spásy člověka. Od jeho početí, přes narození, křest, každý zázrak a zjevení i každé pronesené podobenství až k Ukřižování a slavnému Vzkříšení, - to vše jsou kameny a kamínky, z nichž každý má své místo a svou důležitost v této stavbě. Ty nejvýznamnější události jsme si zvykli oslavovat jako velké svátky, neboť jsou to největší kameny stavby. A k nim náleží i Kristovo vystoupení na nebesa.
Co se tedy skrývá za vnějškově ohromujícím zjevem Krista, jehož nohy se odlepily od země, vznáší se vzhůru, výše a výše, až ho oblak zastřel? Lidské tělo a krev, které Boží Syn přijal při svém vtělení a které provedl smrtí a vzkříšením, jsou vynášeny na nebesa. Kristova lidská krev je Vzkříšeným přinášena do nebeské velesvatyně jako dokonání oběti našeho věčného vykoupení (Žid 9,12). Čili celá lidská přirozenost (nejen duše, ale i tělo), uzdravená Kristovým vzkříšením od smrtelné rány, kterou svému lidství udělili Adam s Evou, je nesena vzhůru a usedá po Otcově pravici. Kristovo lidství už není tím Adamovým lidstvím odděleným od Boha, ale je napraveným lidstvím, které jako součást Osoby Syna, druhé Božské Osoby, bylo uvedeno do kruhu Trojice. Vždyť Božství a lidství jsou v Kristově Osobě spojeny: "neslitě, nezměnitelně, nerozdílně, neodlučitelně". Proto ani smrt ani vzkříšení ani vystoupení na nebesa - nic z toho nemohlo v Ježíši Kristu oddělit jednou přijaté lidství od Božské přirozenosti.
Chalcedonské christologické dogma:
Takže v Osobě Bohočlověka vystupuje k Božímu trůnu i každý z lidstva, který se s Ním skrze jeho blahodať spojil; neboť v Něm vystoupila lidská přirozenost, kterou všichni sdílíme spolu navzájem i s Ním. (Efez 2,5-8)
»Následujíce tedy svaté Otce, všichni jednomyslně učíme vyznávat jednoho a téhož Syna, Pána našeho Ježíše Krista, dokonalého v Božství, dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, jednoho a téhož z rozumné duše a těla, jednobytného Otci podle Božství a jednobytného s námi podle lidství, ve všem nám podobného kromě hříchu, rozeného před věky z Otce podle Božství a v poslední dny pro nás a naše spasení z Marie Panny Bohorodice podle lidství, jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného, ve dvou přirozenostech, neslitě, nezměnitelně, nerozdílně, neodlučitelně poznávaného, takže sjednocením se vůbec neporušuje odlišnost dvou přirozeností, ale tím více se zachovává vlastnost každé přirozenosti a spojuje se v jednu osobu, v jednu hypostasi, ne ve dvě osoby roztínaného anebo rozdělovaného, nýbrž jednoho a téhož Syna, Jednorozeného, Boha - Slovo, Pána Ježíše Krista«. (IV. všeobecný sněm, r. 451)
Aby toto očištěné, uzdravené, zbožštěné a Bohu navrácené lidství nezůstalo omezeno jen na boholidskou Osobu Ježíšovu, ale mohli je sdílet všichni lidé, sestoupí deset dnů po Kristově vystoupení na nebesa Duch Svatý na jeho učedníky a vytvoří z nich Církev, Tělo Kristovo, v němž se toto zbožštěné lidství bude po celé následující lidské dějiny předávat všem, kteří uvěří. Blahodatí Svatého Ducha, prostřednictvím svatých Tajin se v Církvi věřící proměňují, opouštějí starého umírajícího Adama a ožívá v nich Nový Adam - Kristus.
Jsme jakoby přeroubovaná ratolest. Jsme každý větévkou odříznutou ze špatného stromu, který zapustil své kořeny do nečistoty, větévkou přirostlou působením Svatého Ducha ke kmeni dočista jiného stromu, který má kořeny půdě ráje. Už nejsme připoutáni ke světu, kde vládne hřích, nýbrž jsme napájeni životem shůry. Od světa již nic nepotřebujeme, nemusíme se obávat otočit se zády k hříchu a daremnosti světa, nic nám nehrozí, ničeho se nám nebude nedostávat, svět nám už nemá co nabídnout. Vše, co potřebujeme, dostaneme shůry a v hojnosti. Proč bys usrkával shnilou vodu z louží, když můžeš pít plnými doušky křišťálovou sladkou vodu z nejlepšího pramene?
Sv. Makários Veliký pravil, že křesťané jsou bohové vyvádění ze zajetí. Ap. Pavel píše, že Kristus se "zmocnil se zajatých" (dosl. zajal zajatce, vyplenil zajetí; míní se: přišel si k nepříteli pro zajatce, přemohl nepřítele, a ty, kteří u něho byli v zajetí, si odvádí s sebou, aby je propustil na svobodu). Jsme ti, kteří se vrací z vyhnanství, do něhož nás vyhnal hřích.
Odteď už není člověk ze samé své přirozenosti odcizen nebesům, ale je mu otevřena cesta, kterou proklestil Ježíš Kristus. Cesta, po níž ho můžeme následovat. Cesta do Nebe. Otevřen je člověku návrat domů z exilu ve světě smrti, z vyhnanství v daleké krajině démonů a hříchu. Pán odešel, aby nám připravil místo: "V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já." (Jan 14,2-3)
* * *
Nanebevstoupení Kristovo se dotýká všech lidí, jak zdůrazňuje sv. Řehoř Palama. Všichni totiž budou jednou, tam na konci všeho, vzkříšeni. Otevřou se hroby a každý, kdo kdy žil, vyjde ven. To je pevná součást křesťanské víry (viz závěr niceocařihradského symbolu víry, v PDF). Všeobecné vzkříšení. Všichni vstanou z mrtvých, ale ne všichni budou povzneseni vzhůru, aby se setkali s Pánem na oblacích. Tou cestou, kterou proklestil člověku Pán, mohou dojít až do konce ti, kteří následovali Ježíše Krista po cestě, po níž On kráčel za svého pozemského života. Čili jen ti, kteří "se spoluukřižovali s Ním skrze pokání a život dle evangelia", což znamená snažili se odumřít pro hřích, být ukřižovanými pro tento svět marnosti a daremnosti.
Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. (Řím 6,3-10)
Tak tedy přemýšlejme, zdali kráčíme cestou vedoucí přes oblaka na nebesa. Tato cesta vede přes Getsemanskou zahradu osamění a chvění až k odsouzení tímto světem, a posléze přes Golgotu, kříž a hrob...
Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. ... Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. (Galat 2,19-20 a Galat 6,14)
Vše, čím Pán prošel, je přípravou cesty pro nás. Tento svátek nám ukazuje, jaká cesta je nám připravena po vzkříšení, tedy co je před námi. "Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem." (1 Tesalonickým 4,16-17)
* * *
Světitel Innokentij Chersonský (19. stol.) se zamýšlí nad slovy andělů, kteří pravili apoštolům hledícím do nebe na místo, kde se jim ztratil z očí Pán Ježíš: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet." (Skut 1,11) Apoštolé zřejmě v úžasu hleděli vzhůru ještě dlouho poté, co Kristus "byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel". Nemohli své zraky odtrhnout od toho místa na nebi; čekali, co se bude dít dál; možná doufali, že se milovaný Pán za okamžik zase vrátí. Andělé svým jemným napomenutím hodlali obrátit jejich pohled a pozornost od nebe k zemi, neboť na apoštoly čekalo veliké dílo, mnoho práce, těžké zápasy, do nichž museli vstoupit s plným nasazením a odhodláním.
Co by však asi řekli andělé nám, kdyby tu náhle stanuli mezi námi v tento sváteční den? Jakými slovy by bylo potřeba dnes napomenout křesťany posledních časů? Možná by nám řekli: "Synové lidští, co pořád hledíte jen k pozemskému? Pozdvihněte své oči k nebi, vizte Spasitele vašeho, jak na vás stále hledí shůry! Vstupte na cestu vedoucí k nebi, kterou vám dávno připravil. Shoďte ze sebe všechna břemena hříchu, která vás obtěžkávají; a oprostěte svou duši od záliby ve světském, která vám svazuje nohy, jimiž máte kráčet po nebeské cestě. Vezměte svůj kříž a následujte Spasitele, dokud vás volá na tuto stezku, dokud je brána nebeská ještě otevřena, dokud ještě platí pozvání, které jste obdrželi z horního Jerusalema!"
Vyslyšme toto volání a mocnosti nebeské nám budou pomáhat a milosrdný Spasitel nás neopustí. Pohlédne z nebe na dobré úmysly a podepře naši nemohoucnost. Požehná a oděje nás mocí s výsosti, upevní náš vratký krok a přivede nás na svatou Horu svou.
Zobrazit příspěvek č. 788 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 5. 2012
Ze světa
Posvěcen největší chrám na Kypru
Nikosie. 5. května archiepiskop kyperský Chrysostom II. vykonal posvěcení chrámu svaté Sofie, který byl vybudován v nikosijské čtvrti Strovolos. Je to největší chrám na Kypru. Jeho délka je 60 m, šíře 30 m, výška 30 m. Pod budovou jsou tři podzemní chrámy a v jednom z nich je vybudováno baptisterium. Chrám vykazuje podobnosti s chrámem svaté Sofie v Konstantinopoli.
Agentura Amen
Sedmica ru
Zobrazit příspěvek č. 787 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 5. 2012
Ze světa - další konflikt mezi Fanarem a Athénami
Řečtí hierarchové jsou pobouřeni zasahováním patriarchy Bartoloměje do vnitřních věcí Řecké pravoslavné církve
Athény. 2. května se konalo zasedání posvátného synodu Řecké pravoslavné církve. Bouřlivou reakci členů synodu vyvolal dopis konstantinopolského patriarchy Bartoloměje, v němž vyzval jednomyslně odsoudit skutky metropolitů Řecké církve, kteří vystupují proti mezikonfesnímu a mezináboženskému dialogu a obviňují Fanar z "ekumenické hereze". Bezprotředním důvodem pro zaslání patriarchova dopisu se stala anathema, kterou na ekumenisty uvalil v neděli Oslavy pravoslaví metropolita Serafim z Pirea.
Rozpaky členů synodu vyvolal zvláště nekompromisně direktivní tón dopisu, který opravňuje hovořit o zasahování jedné místní pravoslavné církve do vnitřních záležitostí jiné místní církve (světová pravoslavná církev je tvořena kanonickým společenstvím jednotlivých tzv. místních církví; podle posvátných církevních pravidel se nesmí představitel jedné samostatné pravoslavné církve míchat do vnitřních věcí jiné samostatné církve; pravoslavná církev nezná žádnou papežskou pravomoc, která by byla vyvýšena nad všemi místními církvemi, takovou pravomoc má jen všeobecný sněm; pozn. překl.)
Pozice metropolity Serafima byla řeckým synodem označena za "extrémní", bylo však poukázáno na to, že to, co se děje ve Fanaru, často vyvolává pokušení mezi pravoslavnými věřícími. Jako příklad bylo poukázáno na chování jednoho katolíka v chrámu sv. Jiří ve Fanaru v den Paschy - mnohokrát vcházel a vycházel z oltářního prostoru. (Do oltáře mají dle tradice přístup jen pravoslavní duchovní a pravoslavní přisluhující; pokud představený chrámu dovoluje jinověrci opakovaně vcházet do oltáře a vycházet z něj, což se nutně děje na očích všech přítomných, může to vyvolávat dojem, že takový představený už nerozlišuje mezi pravoslavnými a jinověrci, resp. považuje jinověrce za kanonického příslušníka stejné církve, v jaké jsou pravoslavní; pozn. překl. na vysvětlenou.)
"Chyby se dějí na obou stranách," prohlásil jeden ze synodálních metropolitů v interview pro agenturu Romfea.
Po dlouhé diskusi přijali členové synodu rozhodnutí sestavit pro patriarchu Bartoloměje odpověď, v níž bude řečeno, že Řecká pravoslavná církev je věrná rozumnému dialogu s druhými konfesemi a politice smíření.
Dále byl na zasedání synodu zkoumán protest čtyř metropolitů z Frakie proti dodatku k zákonu, podle něhož dostává muslimská menšina ve Frakii slevu 20 procent při placení pokut. Synod poslal ministerstvu dopis s výzvou, aby se mezi občany řecké republiky nečinil rozdíl dle národnostní či náboženské příslušnosti.
Sedmica ru
Zobrazit příspěvek č. 786 jednotlivě
Administrátor
--- 19. 5. 2012
5. NEDĚLE PASCHÁLNÍ
Neděle o Samaritánce a o pravém uctívání Boha
Dnešní evangelijní čtení oplývá mnoha tématy zásadními pro křesťanský duchovní život. Dnes vybereme jedno z nich, které se skrývá ve slovech Pána Ježíše:
"... přichází chvíle, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Přichází hodina, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v Duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v Duchu a v pravdě." (Jan 4,23 a dál)
Tato slova by bylo lze vykládat na různých rovinách, ale my se obrátíme k té - řekl bych - základní čili fundamentální. Klanění se Otci, o němž je řeč, je základním principem náboženství, resp. zbožnosti. Samotný pojem pro náboženství zní v latině religio a slyšíme v něm ozvěnu slova spojení (lépe řečeno: znovuspojení, obnovení spojení; lat. religo, -are znovunavazuji; tj. znovunavázání vztahu; je zajímavé, že v řečtině ani v hebr. není pro náboženství odpovídající slovo, prostě se tam hovoří o zbožnosti). Spojení s kým? Vztah s kým? Samozřejmě s Bohem. To je, oč ve zbožnosti resp. v náboženství jde (alespoň tedy v těch monoteistických). A toto spojení se děje prostřednictvím uctívání Boha. Kdyby uctívání nenavazovalo s Bohem žádné spojení, k čemu by nám bylo? Leč pradávná zkušenost lidstva, která sahá až k nejstarším dějinám, kdy lidé opustili ráj, vydává jasné svědectví, že uctívání předpokládá vzájemný vztah a dále tento vztah buduje, a vztahem úcty k Bohu se navazuje spojení s Ním, ovšem za jistých předpokladů, které se týkají niterného stavu člověka. Příkladem budiž známý příběh o Kainu a Ábelovi, kteří oba přinesli Bohu oběť, jenže Bůh shlédl jen na Ábela, kdežto Kainovu oběť odmítl, neboť ji nepřinášel s čistým srdcem a z lásky, ale jakožto magický úkon.
Magie je jeden z nejponurejších výrazů lidského egoismu, neboť se tím už neomezuje jen na tento svět, ale vlamuje se světů duchovních, aby zneužil tamní síly a pokusil se znásilnit tamní bytosti za účelem naplnění svých nečistých záměrů. Je to projev pyšné a arogantní touhy po bohorovnosti, a tato touha je ve svém principu neukojitelnou žádostivostí po moci, jež je inspirací od satana, který sám kráčel touto cestou. Proto je magie výrazem zla a Kainův neúspěšný pokus ovládnout Boha magií v něm zažehl temný plamen zloby a závisti vůči svému bratru. A ze závisti se rodí vražda.
Pán Ježíš jakoby svými slovy navazoval na to nejlepší z pradávné náboženské historie a vede nás ještě dál, ještě výše. Hovoří o klanění se v Duchu, neboli o duchovním uctívání. Z jedné strany zde předzvěstuje dosud netušené a nepředstavitelné přiblížení Boha k člověku, tedy sestoupení Svatého Ducha, vznik Církve. V tom je vidět, jak nesmírně Bůh miluje člověka, když mu dal Ducha Svatého, říká sv. Siluan Athonský. Z druhé strany však Pán Ježíš zvěstuje, že se přiblížila doba, kdy pravé náboženství už nebude mít své jádro v žádném vnějším úkonu či obřadu, ale jeho osou bude vnitřní duchovní uctívání Boha. To je bohoslužba nebeského Království, které na zemi začalo sestupovat s příchodem Ježíše Krista.
Provádění vnějších náboženských úkonů samozřejmě vždycky souviselo s vnitřním duchovním stavem člověka. Viz příklad Kaina a Ábela. Stejný náboženský skutek, stejný úkon přinášení oběti může mít zcela rozdílný význam. Jedna věc je připravit dar, ale úplně jinou věcí je, kam tento dar posílám. A o té druhé věci se rozhoduje nikoliv na kamenném oltáři, ale v nitru člověka.
A jestli na stavu nitra člověka tolik záleželo již v době starozákonní, tak v novozákonní éře na tom záleží ještě stokrát více, protože tam - do lidského nitra - se přesunuje celé těžiště uctívání Boha, v lidském srdci se buduje jediný pravý oltář Bohu, zde se přinášejí ty skutečné duchovní oběti. Nyní Pán Ježíš zahajuje epochu, která je z hlediska dějin náboženství něčím zcela novým a z pohledu všech ostatních náboženství čímsi nepochopitelným. Žádné jiné náboženství totiž ani vzdáleně nezná ten dar, který Bůh dává člověku, když mu dává Svatého Ducha, aby se usídlil v lidské duši, očistil ji a učil nás odsud, jak se modlit, a konal zde spolu s námi pravou bohoslužbu a vzývání Otce nebeského.
Dnes se ekumenická ideologie snaží tento rozdíl mezi křesťanstvím a nekřesťanstvím zakamuflovat vyhlášením (vratce biblicky zakotveným), že spása není jen záležitostí křesťanství, ale spasen prý může být každý člověk, který žije v souladu se svým svědomím. Dospělý (neřku-li starý) člověk s čistým svědomím! Pokud se Ekumenické radě církví podařilo nějaký takový lidský exemplář někde odchytit, pak ho asi drží v nějakém tajném muzeu za neprůstřelným sklem. Moc rád bych viděl takového člověka, který by mohl pravdivě o sobě prohlásit, že má zcela čisté svědomí a za celý svůj život nikdy neučinil, neřekl ani nepomyslel na nic, co by bylo dle jeho svědomí špatné. Vždyť Písmo praví, že "člověk, který tvrdí, že hříchu nemá, sám se obelhává a pravdy v něm není" (1. Jan 1,8) a jinde: "Všichni zhřešili a jsou vzdáleni Boží slávy" (Řím 3,23).
* * *
Zároveň bychom se také měli zamyslet nad tím, v jakém stavu je samotné naše svědomí. Vždyť svědomí lze snadno pokřivit a zdeformovat či umlčet, takže pak takové svědomí nemusí trápit ani nájemného vraha. Kolik válečných zločinců ukolébalo své svědomí iluzí, že "jen plní rozkazy" nebo "prostě dělají svou práci"! Kolik estébáků tvrdilo o svých zločinech, že je to "práce jako každá jiná"! Kolik homosexuálů, sodomistů, všelijakých bisexuálů a jiných zvrhlíků bude tvrdit, že je jejich svědomí nikterak neobviňuje! Bez daru Ducha Svatého, který se dává od dob Padesátnice v Církvi Kristově, není napravení a očištění lidského svědomí myslitelné. A jedině takové uzdravené svědomí může být očištěným zrcadlem, v němž se odráží pravda a jímž se můžeme nechat spolehlivě vést. A tím prvním, co uvidíme v takto očištěném zrcadle svého svědomí je, že máme hříchů nepočítaně. Dokonce i lidová prostořekost poznamenává, že dobré svědomí většinou znamená špatnou paměť. Křesťanská moudrost praví, že klidné svědomí bez pokání je většinou spící svědomí (a slepota duchovní).
Dnes se tedy budeme zabývat vnitřním stavem člověka, který je pro duchovní způsobilost křesťana sloužit Bohu v Duchu a v pravdě zcela klíčový. Tuto složitou problematiku tentokrát nahlédneme prismatem jakéhosi - v jistém slova smyslu - hlavního zákona obecné spirituality. Ten zákon zní: "podobné poznává se podobným" nebo jinak: "podobné se sjednocuje s podobným". Tento princip vyvěrá z učení svatých Otců, mnohokrát v jejich dílech či výrocích probleskuje, ač jej, takto explicitně formulovaný, v žádném seznamu pravidel nenajdete.
V souvislosti s tím jen stručně zopakujeme, že Bůh na počátku stvořil člověka dle svého obrazu a podoby. Obraz Boží v člověku zůstal, ale Boží podobu člověk ztratil, když padl do hříchu. Veškerý duchovní vzestup člověka se točí kolem jediné osy - obnovit v sobě Boží podobu. Na to navazuje biblická výzva, kterou se Bůh obrací k lidem: "Buďte svatí, jako já jsem." (Levit 11,44) Nebo: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec." (Mat 5,48) A ještě další výzva k podobnosti Bohu z úst Ježíše Krista: "Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec." (Luk 6,36)
Sami rozhodujeme, komu se připodobníme a s kým spojíme svou existenci. Zdali se sjednotíme s Bohem či s démony. Ct. Antonios Veliký praví: "Když hřešíme, tak se přirozeně sjednocujeme s duchy zla, s démony mučiteli. Když se naopak kajeme a přikázání Boží se snažíme dodržovat, pak se - opět přirozeně - sjednocujeme s Duchem Božím."
Takové sjednocení probíhá za našeho pozemského života a už zde má veliký vliv na člověka. Vždyť navázáním spojení umožňujeme tomu, s kým se spojujeme, aby na nás více a více působil. Podobně jako Bůh pomáhá člověku, který se s ním sjednocuje čistotou a plněním přikázání, zastane se takového člověka a dává mu sílu a inspiraci, tak i démoni "přispějí" člověku, který se s nimi sjednocuje nečistými myšlenkami, hříchy a porušováním přikázání. Takového člověka běsové více a více poskvrňují a získávají nad ním větší a větší moc, získávají nad ním právo, jak říká starec Paisij Svatohorec.
Při sjednocování podobného s podobným se dále může uplatnit i cosi podobného tomu, co známe z fyziky jako jev rezonance, kdy díky shodě s rezonančním kmitočtem náhle dochází k ohromného zesílení intenzity např. původního zvuku, jedná-li se o akustiku. V Rakousku pochodoval kdysi oddíl vojáků přes most, rytmus pochodu se sladil s rezonančním kmitočtem mostu a ten se náhle tak rozvibroval, že se zřítil a lidé zahynuli. Když ti samí vojáci pochodují se stejnou intenzitou, ale mají "rozhozený krok", most bez problémů údery všech těch vojenských bot vydrží a nic se nestane. Podobně rezonanční deska kytary či houslí neuvěřitelně zesiluje zvuk strun, který je sám o sobě sotva slyšitelný.
V oblasti lidských vášní to není nepodobné; jestli se lidské srdce "vyladí na frekvenci" démonických sfér a člověk začíná holdovat nějaké vášni, pak běsové odpovědí. Výsledkem je, že se dříve nepříliš významná vášeň náhle rozroste do obludných rozměrů, překvapivě získá netušenou moc a zcela zotročí lidskou duši. Když se naše vášně sjednocují s duchy mučiteli, mohou se zdesetinásobit, a touto svou silou osudně působit na samotného člověka. Proto je potřeba být opatrný a varovat se nedbalosti.
Některé vášně je však nutno si zvláště hlídat, protože jsou to jakoby struny vyladěně na rezonanci s konkrétní duší. U každého člověka je to jiné. Leč skoro každý má nějakou vášeň - strunu ve své duši, na níž stačí jen slabě brnknout a ihned její zvuk rezonuje, neuvěřitelně se zesiluje a otřásá celou duší. Známe to všichni ze světa kolem nás. Někomu stačí jen pár "panáků" něčeho ostřejšího, a už se z něj stává alkoholik, kdežto jiný se může čas od času klidně napít, a návyk se u něj hned tak nevytvoří. Jsou lidé, kteří si jen jednou či dvakrát zkusili zahrát na tzv. "proherních automatech", a už se v nich vytvořila závislost, která je finančně zcela zruinuje; druhé lidi tyto "čertovské mašinky" vůbec nepřitahují a nic jim to neříká. A tak bychom mohli postupovat dál a dál, od jedné vášni ke druhé.
Sem na svět se všichni rodíme s kompletním souborem všech vášní. Jsou to zděděné duchovní nemoci, tzv. rodový hřích (pozor, nejedná se zde o to, čemu na Západě říkají "dědičný hřích"). Leč na jednu z nich (či na některé z nich) je duše vyladěna tak, že i při slabém rozvibrování této vášně začne s ní rezonovat a zesilovat ji. Jedině Ježíš Kristus se narodil do tohoto světa bez těchto zděděných nemocí: nejspíš bez nemocí tělesných, určitě bez dědičných nemocí duševních a duchovních.
Nyní si nejspíš řekneme: "Ach, kdybych se tak narodil bez zděděných vášní, pak by mne ďábel přes ně nemohl pokoušet a snadno bych se stal svatým!" Jenže je tomu opravdu tak? Víme, že v tomto porušeném světě Bůh dokonce i zlo, které zde působí, obrací tak, aby mohlo sloužit k dobru: "Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha" (Řím 8,28). A tak je to i s pokušením a vášněmi, které mohou dobře posloužit těm, kdo jsou na cestě ke spáse.
 |
Naše vášně a nemoci - to je (ven koncem) veliká milost Boží, díky níž mohu ukázat sebe, co chci, oč usiluji. Mohu se tím ukázat jako osobnost. Konfrontace s vášněmi a pokušeními nás nutí zaujmout nějaký postoj, projevit se. Jak říká sv. Basil, mohu projevit jedinou skutečnou moudrost - "zvolit dobro a zavrhnout zlo".
Proč Bůh dopustil, aby ďábel skrze hada pokoušel Adama a Evu? Odpověď je prostá. Bez tohoto pokušení by nemohli ukázat, co pro sebe chtějí. Kdyby obstáli v tomto pokušení, vyjevili by tím sami před sebou, před Bohem a před veškerým stvořením, že Boha milují nade vše a pevně mu důvěřují. A tím by duchovně vyrostli. Každopádně bylo jasné, že po hadově pokušení už první lidé nebudou stejnými, jakými byli před tím. Bylo předem jasné, pokušení je buď k Bohu přiblíží, nebo je od Boha oddělí. Kdyby obstáli ve zkoušce, dosáhli by stavu, v němž už nelze padnout. To byl smysl Bohem dopuštěného hadova pokušení. Podobně jako ty dvě třetiny andělů, které se nedaly strhnout Luciferem, jsou nyní už ve stavu, z něhož nelze odpadnout do zla.
Velice podobný proces probíhá v každém z nás a probíhá opakovaně po celý náš život. A z žádné zkoušky nevyjdeme stejnými, jakými jsme byli před ní. Buď duchovně stoupáme nebo padáme. Propadáním v těchto zkouškách se uvědoměle přibližujeme peklu. Sami pilně spolupracujeme na svém transportu do podsvětí. A nebo naopak - spolupracujeme na své spáse, když při zkouškách volíme správně a opakovaně se rozhodujeme pro svatost a potvrzujeme svou lásku k Bohu. "Kdo mne miluje, přikázání má zachová," pravil Spasitel (Jan 14,15).
Cíl křesťanského života je tedy velice podobný úkolu prvních lidí v ráji. Oni měli a mohli dosáhnout stavu neotřesitelnosti, nepadnutelnosti. My se máme alespoň přiblížit - nakolik je to v našich podmínkách možné - tomuto neotřesitelnému stavu, v němž naši lásku a důvěru ke Stvořiteli a Spasiteli už nic nemůže zpochybnit. A tohoto očištění a přetavení srdce se dosahuje právě ve výhni zkoušek a pokušení.
Podle Paisije Svatohorce právě ve zkouškách tkví smysl tohoto pozemského života, který není ničím více, než kratičkým mezičasem mezi začátkem našeho života a plným vstupem do věčného života. Zde buď všechno ztratíme nebo vše získáme. Jiný smysl tento život nemá a nemá tedy valný smysl křečovité lpění na této pozemské existenci a zoufalá snaha dýchat zde tak dlouho, jak jen pokročilé lékařské aparatury člověku umožňují. Jak pravil starec Paisij: "V tomto životě jsme jako v základní škole. Zde jen absolvujeme výuku, složíme zkoušky a jdeme dál na vyšší školu."Není svatosti bez zápasu. Evangelium jasně praví, že Království nebeské úsilím se získává a ti, kdož úsilí vynakládají, získávají je (Mat 11,12; české překlady: "...násilí trpí..." jsou nepochopením smyslu tohoto výroku; ruský překlad je dobrý: "silou se béře". Terminologie použitá v tomto výroku evangelia je tak trochu válečná; je to podobenství, hovoří se tam o použití síly, o boji a uchvácení čili dobytí království, jak to činili pozemští dobyvatelé.) Jde totiž o to - donutit se k zápasu a v této bitvě se posiluji a zdokonaluji. "Jen mrtvá ryba plave po proudu," jak se říká. A k této námaze a zápasu nad mohou vhodně donutit právě pokušení, které k nám skrze naše vášně od běsů přicházejí.
* * *
A tím se pomalu dostáváme k závěru, v němž už jen doplníme, že tímto duchovním dílem a zápasem je (kromě překonávání pokušení a skládání zkoušek) to největší dílo, které tu člověk má konat, a tím je pokání. Neustálé pokání, které je neodlučnou součástí služby Bohu v Duchu a v pravdě. Jedině pokání nás totiž může uvést do pravdy. A pravdou je, že člověk neustále chybuje - hřeší. Pojem hřích v řečtině v sobě zahrnuje: omyl, špatnou volbu; v klasické řecké tragédii se tímto pojmem označovala osudová chyba, od níž nevyhnutelně vede cesta ke konečné katastrofě; výstřel nesprávným směrem apod.
My jsme však duchovně slepí a nevidíme svůj hřích. "Celý svět je v klamu (prelesti)," pravil sv. Symeon Nový Theolog. Myslel tím, že nevidíme, jak neustále hřešíme. Každou myšlenkou a v každé minutě.
Otevrou-li se člověku duchovní oči, aby spatřil své hříchy, svou duchovní nemoc, pak s úspěchem složil úvodní zkoušku, o níž bychom mohli říci, že je to "přijímací test" na školu duchovního života. Petr Damaskin o tom pravil: Prvním příznakem uzdravovaní duše je vidění svých hříchů, jichž je jako písku mořského." A pak teprve může začít "duchovní dílo pokání, které nemá konce, dokud zde člověk žije" (ct. Izák Syrský).
Svt. Ignatij Brjančaninov napsal, že "křesťan je ten, kdo vidí své hříchy". Jistě zajímavá myšlenka. Dnes často slýcháváme, kolik je kde křesťanů. Sčítají se vyznavači křesťanského náboženství (byla na to kolonka ve sčítacích formulářích). Jenže jsou všichni, kteří se hlásí ke křesťanství, skutečnými křesťany? Dnes se hodně mluví o tom, že nestačí být formálním vyznavačem tohoto náboženství, ale nutno být tzv. "aktivním věřícím", tj. chodit na bohoslužby a zúčastňovat se života Církve, čili - jak říkají na Východě - být "vocerkovlenyj". To je jistě chvályhodná idea. Stačí to však k tomu, aby byl člověk opravdu křesťanem? Kolik z těch, kteří si v kostele vystáli důlek, je pravými křesťany podle kritéria Ignatije Brjančaninova (a jeho kritérium je ze všech zmíněných jediným svatootcovským)? Každý si může sám za sebe odpovědět.Tedy život v pokání je životem v Duchu a v pravdě. Pravda o Bohu je, že dal svého Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Pravda o člověku je, že je hříšný, odpadl od Boží slávy, a hyne ve svých hříších; je těžce duchovně nemocný a potřebuje toho největšího lékaře - Božího Syna, aby mohl být uzdraven pro věčnou blaženost.
* * *
P.S.
Zásadní zprávou dnešního evangelního úryvku je, že novozákonní náboženství, čili služba Bohu v Duchu a v pravdě, náboženství dokonalosti, není spojeno s ničím vnějším. S žádným místem (ani Jerusalemem, ani Římem ani jakýmkoliv jiným místem či městem na zemi, neboť jsme "občany nebes"), s žádným jedním národem ani s žádným magickým obřadem, který by stačilo oddrmolit, a spojení s Bohem je hotovo.
Oltář, na kterém přinášíme Bohu žertvu, si nosíme v srdci. A sloužit u tohoto oltáře máme Bohu ne jenom v neděli, ani toliko ráno a večer, ale neustále. Vůně pokání, kajícího myšlení má z našeho srdce stoupat k nebesům všude, kudy jen chodíme. Tak mají křesťané stále "chodit s Bohem".
"Máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista." (Filip 3,20)
(S použitím přednášek prof. Alexije Osipova)
Zobrazit příspěvek č. 785 jednotlivě
Administrátor
--- 16. 5. 2012
Ze světa - islám na postupu
Více než 70 tisíc italských občanů přijalo islám
Představitel islámského svazu a italských islámských organizací oznámil, že do tohoto dne přijalo islám více než sedmdesát tisíc Italů. V současnosti se završuje práce na výzkumném projektu o italských mohamedánech.
I podle islámské organizace "Ikoi" se už více než 70 tisíc Italů obrátilo na islám a pozoruhodným momentem je, že tento počet nově obrácených roste každým dnem. Na základě těchto oznámení žije v Itálii 150 tisíc muslimů z počtu místního obyvatelstva a jeden milion imigrantů.
Podle průzkumu prováděného agenturou "File Maris" se ukazuje, že v Británii přešlo místního obyvatelstva na islám už 50 tisíc lidí, v Německu 4500 lidí. Výsledky práce tohoto sociologického institutu ukazují, že na islám se obrací příslušníci nejrůznějších vrstev společnosti - živnostníci, průmyslníci, státní úředníci, profesoři, vysokoškolští učitelé i policisté.
7. května, korespondent "IribNews"
Zobrazit příspěvek č. 784 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 5. 2012
Ikony
Vyšla kniha "Ikona v ruském myšlení 20. století"
Nedávno se dostala na pulty knihkupectví kniha "Ikona v ruském myšlení 20. století". Obsahuje významné statě ruské ikonologie, jež do této publikace sestavili J. B. Lášek, M. Luptáková a M. Řoutil. Nejprve zde najdeme tři velmi krásné statě J. N. Trubeckého. Jako první je uvedena proslulá "Teologie v barvách", která vznikla krátce po znovuobjevení ruské ikony. Autor spatřuje východisko z nesváru a "zezvířečtění" světa topícího se v krvi světového válečného konfliktu (psal se rok 1915) život v Bohu, jehož svědectvím je stará ruská chrámová architektura a ikona. Vyzývá k zápasu se zlem, bez něhož se nemůže zrodit vítězství radosti nad utrpením.
Následuje další autorova stať "Dva světy ve staroruském ikonopisectví". Na ikonách se podle autora odráží souboj dvou principů a dvou chápání světa, který vyplňuje dějiny lidstva. Na jedné straně stojí vezdejší svět s jeho zápasy a na straně druhé budoucí harmonické společenství všeho stvoření v horním světě.
V knize se dále seznamujeme s Trubeckého statí "Rusko na svých ikonách". Trubeckoj zde vysoce oceňuje zbožný cit a duchovní hloubku, jež jsou vyjádřeny na ruských ikonách z dob svatého Sergije Radoněžského. Byl to čas velkého duchovního vítězství Ruska. Tehdy take vytvořil Andrej Rublev svou ikonu svaté Trojice. "Vesmír jako místo smíření veškerého stvoření, lidstvo, shromážděné kolem Krista a přesvaté Bohorodice s nadějí na obnovení narušeného řádu a souladu - to je společná skrytá myšlenka ruského poustevnictví a ruského ikonopisectví."
Za touto statí následuje "Ikona a úcta k ní" od S. N. Bulgakova. Jde o jeden z prvních novodobých pokusů zhodnotit dogmatický zápas o ikonu v ikonoboreckém období a zvláště formulaci 7. všeobecného sněmu o uctívání ikon. Autor přistoupil k této otázce nepříliš šťastně, neboť nedokázal rozpoznat v dílech svatého Jana Damašského a Theodora Studity ani v ustanoveních 7. všeobecného sněmu skutečnou podstatu jejich protiikonoboreckých vyjádření a tvrdí, že církev tehdy a ani nikdy potom nedokázala účinně vyvrátit ikonoborecké argumenty. Tuto situaci tedy hodlá ve své studii "napravit" a črtá ve své stati kontury svého vlastního teologického směru - "sofiologie", který prohlašuje za pravoslavný. Na jeho základě se pokouší obhajovat ikonu. Je třeba říci, že proti Bulgakovově sofiologii vystupovali mimo jiné vynikající teologové V. N. Losskij a L. A. Uspenskij, který také kritizuje Bulgakovovu myšlenku, že předchůdcem ikony je v podstatě pohanská modla. Uspenskij uvádí Bulgakovovo tvrzení na pravou míru, když uvádí, že za skutečného předchůdce ikony nelze považovat pohanskou modlu, ale starozákonní zákaz obrazu. Ve své vynikající knize "Teologie ikony pravoslavné církve" píše: "Když Písmo hovoří o stvoření, zakazuje ho zobrazovat. Když pak hovoří o Bohu, trvá na tom, že je neviditelný. Ani lid, a dokonce ani samotný Mojžíš, neviděl žádný Boží obraz, slyšel jen Jeho hlas. Když neviděl Boží obraz, přirozeně Boha ani nemohl zobrazovat; mohl pouze písemně zachytit Boží slova, což také Mojžíš udělal. Ano, jak zobrazit neviditelné, beztělesné, co nemá ani formu, ani velikost, ani barvu? Již však v samotné důslednosti starozákonních textů a ve zdůrazňování toho, že Izrael slyší slova, ale nevidí ani obraz, ani podobu, ctihodný Jan Damašský spatřuje skryté naznačení budoucí možnosti vidět i zobrazovat Boha, který přišel v těle. ´Co tedy (Písmo) tajemně ukazuje na těchto místech?´ ptá se. ´Je jasné, že nyní nemůžeš zobrazovat neviditelného Boha, ale až uvidíš Beztělesného, který se pro tebe stal člověkem, tehdy budeš zhotovovat obrazy Jeho lidské podoby. Když se Neviditelný, který se oblékl v tělo, stává viditelným, tehdy zobrazuj podobu Toho, který se ukázal.´" Uspenskij dále píše: "Ve svém učení o zobrazitelnosti Božství (stejně jako v učení o ikoně vůbec) Bulgakov, jak sám říká, nevychází ´z apofatické teze o neviditelnosti a nezobrazitelnosti Boha, ale ze sofiologického učení o Jeho zobrazitelnosti a podobnosti tohoto světa Jeho podobě. Bůh načrtl svou podobu ve stvoření a tato Boží podoba je tudíž zobrazitelná´ (kurzíva Bulgakovova). Apofatickou tezi o nezobrazitelnosti Božství Bulgakov považuje za lživou premisu, kterou v období ikonoborectví pouze ´z neopatrnosti a omylem´ přijali pravoslavní uctívatelé ikon od svých protivníků. Zobrazitelnost Božství protojerej S. Bulgakov zdůvodňuje následujícím způsobem: člověk je stvořen podle obrazu Božího a tato ´myšlenka, že člověk nese obraz Boží, obsahuje v sobě jako svůj základ (kurzíva Uspenského) i opačnou myšlenku, totiž že lidskost je vlastní podobě Boha.´ Tato ´podoba Boží v Bohu je nebeské lidství, Sofie, předvěčné, Božské lidství´. Božství je předvěčně boholidské a obraz Boží je načrtnut v člověku právě proto, že samotnému Bohu je vlastní podoba lidská. Pro vzájemnou podobnost Boha se stvořením (jež si navzájem odpovídají) je tato lidská podoba Stvořitele člověku známá." Když Uspenskij takto seznámil čtenáře s Bulgalkovovým pohledem, uvádí své výhrady: "Zde je především potřeba říci, že podobnost člověka Bohu, když ji chápeme jako stvořenost člověka podle obrazu Božího, není totéž, co vzájemná podobnost mezi Božstvím a lidstvím. To, že člověk je stvořen podle obrazu Božího, neznamená opak - že Božství je vlastní podoba lidská. Obraz Boží spočívá v tom, že je vlastní lidské osobě, a ne ve vzájemné podmíněnosti přirozenosti Božství a přirozenosti člověka v ´Sofii´. Rozpor s apofatickou tezí o nezobrazitelnosti Božství nutí Bulgakova opakovaně se dosti uštěpačně vyjadřovat vůči otcům, kteří bránili ikonu vůči ikonoborcům, a zvláště vůči těm, kteří se zúčastnili 7. všeobecného sněmu. Pro obránce ikon byla apofatická teze o nezobrazitelnosti Božství výchozím stanoviskem, a když z ní vycházeli, šli podle Bulgakovova mínění při zdůvodnění ikony lživou cestou a nesprávně pochopili její obsah…"
Uspenskij dále vysvětluje: "Uctívatelé ikon říkali: ´Podle lidské přirozenosti, přesněji, podle tělesné přirozenosti má Kristus viditelnou zobrazitelnou podobu a podle Božské ji nemá a je nezobrazitelný´. Toto jejich stanovisko je však podle Bulgakovova názoru výsledkem nesprávného chápání chalcedonského dogmatu. Pro Bulgakova je ikona Kristova možná ´právě pro Jeho viditelný lidský vzhled, který je nicméně totožný s Jeho podobou neviditelnou, Božskou´.
Plyne z toho, že obraz Kristův není podle Bulgakova obrazem Božím proto, že je obrazem Božské Hypostáze ´spojující dvě navzájem si vzdálené přirozenosti´ - Božství a lidství (chalcedonské dogma; irmos 9. písně kánonu, hlas 4.), ale proto, že je zjevením nestvořeného, Božského lidství v lidství stvořeném: ´Bůh je v tomto svém lidství pro člověka zobrazitelný´ (kurzíva Bulgakovova). Skrze stvořenou ´tělesnou přirozenost´ přijatou od Matky se uskutečňuje, ´konkretizuje´ předvěčné boholidství a důraz není u protojereje S. Bulgakova položen na zobrazitelnost Osoby, ale tohoto předvěčného, Božského lidství. Pravoslavní apologeti však nespatřovali obraz Boha v nějakém bezpočátečním, předvěčném ´boholidství´, ale v podobě Kristovy Osoby, nositelky Božské i lidské přirozenosti. Ctihodný Theodor Studita říká: ´Kristus je tedy popsatelný Hypostází (Osobou) (i když není popsatelný podle Božství) a ne přirozenostmi, z nichž sestává. Opravdu, jak by bylo možné zobrazit přirozenost, která je v osobě neviditelná?´. A podle slov ctihodného Jana Damašského právě ´osoba má to, co je obecné, spolu s charakteristickými zvláštnostmi, a také samostatné bytí; přirozenost nemá samostatné bytí, ale je poznávána prostřednictvím osob´... Tento náhled na osobu, jenž se zde u Bulgakova vytratil, je klíčový jak pro chalcedonské dogma, tak i pro teologii ikony. A právě svatootcovský teologický náhled na osobu dovolil překonat základní dilema ikonoboreckého sporu a pevně odůvodnit uctívání ikon."
K Bulgakovově učení o Sofii (Velemoudrosti Boží) Uspenskij uvádí: "Přestože Bulgakov odmítá obvinění z nahlížení Sofie jako čtvrté (Boží) Osoby, bere ji právě tak, když používá tuto svou konstrukci k vysvětlení obrazu. Je to v podstatě pokažení křesťanského učení o svaté Trojici. V učení o Božské přirozenosti jako osobním principu, ´Sofii´, také vystupuje základní Bulgakovův dogmatický blud - smíšení přirozenosti a osoby… K přijetí Bulgakovovy teze o zobrazitelnosti Božství je třeba přijmout jeho učení o Sofii, a to jako celek, se vší jeho vážností. Toto učení však, jak jsme viděli, není ve shodě s věroukou církve. Sofiologie otce Sergije Bulgakova podle vyjádření metropolity Sergije ´buď nahrazuje učení církve, nebo mu musí ustoupit, ale spojit se s ním nemůže´. Proto také byla podrobena odsouzení posvátného synodu ruské církve, který ji zhodnotil jako vytvořenou nejen filozofickým myšlením, ale i obrazotvorností autora."
Bulgakovova stať však obsahuje i pozitivní momenty. Autor se například zamýšlí nad otázkou posvěcení ikony a zkoumá, jakým způsobem je ikona spojena se svým předobrazem. Zmiňuje její dogmatický základ a zabývá se i zázračností ikon.
Budeme-li pokračovat ve výčtu statí, obsažených v knize "Ikona v ruském myšlení 20. století", musíme zmínit slavnou studii "Obrácená perspektiva" od P. A. Florenského a neméně známou "Sémiotiku ikony" od B. A. Uspenského. Ve stati "Obrácená perspektiva" srovnává autor systém perspektivy, který byl užíván ve středověku (zvláště v pravoslavné ikonografii), kde je používáno při zobrazování více "hledisek" a linie se směrem dozadu rozbíhají (tzv. obrácená perspektiva), a moderní perspektivní systém, kde je snaha používat na obrazu jedno "hledisko" a linie se směrem dozadu sbíhají (nazývaný také "přirozená perspektiva"). Autor dokazuje, že systém obrácené perspektivy není vzhledem k přirozené perspektivě méněcenný, ale odráží středověké chápání světa s jeho pevným hodnotovým řádem a nazíráním věcí jako symbolů. Přirozenou perspektivu představuje jako iluzionistickou a relativistickou metodu zobrazování, odrážející filosofii nové doby, jíž je vlastní subjektivismus.
"Sémiotika ikony" B. A. Uspenského se zabývá specifickým "jazykem", kterým ikona vyjadřuje duchovní skutečnost. Jedná se o určitou konvenci, která umožňovala věřícímu pochopit obsah konkrétní ikony. Zabývá se také významem ikonopisného kánonu. Výtvarný jazyk ikony autor srovnává s jazykem literárním a ukazuje určité paralely. Dále se věnuje otázce prostoru na ikoně a dotýká se tak i problému tzv. obrácené perspektivy. Pozornost věnuje také způsobům, jakým byl na ikoně vyjadřován děj nebo pohyb (dynamice v zobrazování).
Tuto řadu statí uzavírá studie velmi významného ruského autora S. S. Averinceva "K objasnění smyslu nápisu nad konchou centrální apsidy chrámu svaté Sofie v Kyjevě". Její složitý název měl podle autorových slov zabránit zásahům ze strany cenzury. V centrální apsidě kyjevského chrámu je ikona Bohorodice Oranty, nazývaná také "Nerozborná hradba" (Něrušimaja stěna). Nápis nad apsidou obsahuje 6. verš 46. žalmu: "Nepohne se (město), Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra". Autor rozebírá vztah mezi pojmy sofie (moudrost), Boží Matka, město a hradba. Nejprve věnuje pozornost chápání pojmu sofie v antické kultuře, mytologii a filosofii. Řecká bohyně moudrosti Athéna byla od pradávna spojována s ideou panenství i mateřství a vystupovala také jako ochránkyně měst. Ve starozákonní biblické tradici je podle autora "Moudrost" zrcadlem Boží slávy, ve vztahu ke světu se však projevuje jako "stavitel, budující dům". Dům patří k hlavním symbolům biblické Velemoudrosti. Dům je podobenství obydleného a uspořádaného světa, odděleného hradbami od nekonečného prostoru chaosu. Na starozákonní chápání Sofie navazuje její chápání novozákonní. Svatý Maxim Vyznavač například spojuje Moudrost se zbožštěním člověka. Ač je Averincevova sofiologie přijatelnější než Bulgakovova, protože se pevněji opírá o biblické a svatootcovské texty, i zde je třeba upozornit, že Sofii pravoslaví nechápe jako Osobu. Sám autor na závěr píše: "...pro vztah, ve kterém nebeské sestupuje k pozemskému a pozemské stoupá k nebeskému měli ruští stoupenci řecko-křesťanského myšlení k dispozici jedno slovo - Sofie-Velemoudrost".
Celá kniha je uvedena studií M. Luptákové "Od masky k osobnosti" a uzavírá ji pojednání M. Řoutila "Objevování ruské ikony v 19. a 20. století". Studie M. Luptákové je rozdělena do tří částí, z nichž první podává stručný ale obsažný přehled vývoje teologie ikony zasazený do celkového rámce teologického zápasu církve, a to zvláště v období všeobecných sněmů. Druhá část se zabývá obsahem a formou ikony a třetí nás seznamuje s vývojem chápání osoby (hypostáze) v předkřesťanském a křesťanském světě a jeho důsledky pro ikonopisectví.
Pojednání M. Řoutila přináší cenné informace o historii novodobého objevování ikony. Zmiňuje nejvýznamnější sběratele a mecenáše, mapuje předrevoluční i porevoluční restaurátorskou a ikonologickou činnost v Rusku a pozornost věnuje i činnosti ruské emigrace, která se částečně odehrávala i na našem území. Závěr patří zmínce o rozvoji sběratelství, ikonologie a ikonopisectví v Rusku po pádu komunismu.
Knihu si lze objednat na int. adrese www.pavelmervart.cz.
Jana Baudišová
Zobrazit příspěvek č. 783 jednotlivě
Administrátor
--- 9. 5. 2012
Ze světa - řecká vláda snižuje počty duchovních
Decimování pravoslavné církve v Řecku
V rámci škrtů v rozpočtu vláda Řecka snižuje platy duchovenstva Řecké pravoslavné církve a počet nových kněžských svěcení. Podle nového vládní výnosu má státní pravoslavná církev právo ustanovit jednoho nového duchovního pouze tehdy, když místo něj odejde do důchodu deset starých duchovních.
Před šedesáti lety odevzdala Řecká pravoslavná církev velkou část svého majetku (nemovitosti - pozemky) státu výměnou za příslib vyplácení duchovenského platu ze státního rozpočtu všem duchovním athénského arcibiskupství. V současnosti vláda krátí prostředky vyplácené církvi kvůli přijímaným ekonomickým opatřením.
Agentura Reuters dále sděluje, že "Athény budou financovat pouze jednoho nového kněze místo deseti zemřelých či odebravších se do důchodu, což způsobí nedostatek duchovních zvláště ve vzdálených farnostech - a to právě v době krize, kdy věřící nejvíce potřebují pomoc".
Výše platu duchovního má být snížena o 10 procent. Podle agentury Reuters byl v současnosti průměrný plat řeckého farního kněze 1 tisíc Euro měsíčně, přičemž státní plat pobírá něco přes 10.000 duchovních. Vláda tvrdí, že kvůli ekonomické krizi není schopna tento rozpočet dále pokrývat. Na celkovém snížení prostředků vyplácených ze státní pokladny duchovenstvu se bude dále podílet i postupné dramatické snížení počtu duchovních.
"Krize se dotkla nejen práce našich dobročinných organizací, ale je hrozbou samotné jejich existenci," prohlásil metropolita Sparty Eustatios.
(Ze sdělovacích prostředků: catholicculture.org reuters.com)
Zobrazit příspěvek č. 782 jednotlivě
Administrátor
--- 7. 5. 2012
Zprávy ze světa - vztah Británie ke křesťanské symbolice je už horší než v zemích bývalé komunistické totality
Zákaz nošení křížků v Británii. Nezačíná v této zemi nová protináboženská totalita?
Křesťance z londýnského ruského chrámu zakázali nosit nátělní kříž v práci, byla nucena dát výpověď
Jedna z křesťanek farnosti katedrálního Uspenského chrámu v Londýně byla nucena podat výpověď ze zaměstnání poté, co jí zakázali na těle nosit křížek.
"Hovořil jsem v chrámu s ženou, kterou v zaměstnání nutili sundat křížek. Dala přednost výpovědi. Křížek, který nosila na těle, nebyl vidět! Žena prosila, aby jí křížek povolili a slíbila, že ho přilepí na tělo náplastí, aby náhodou nevyklouznul z pod šatů. Odpověď zněla: Ne, nyní je to zakázáno!" píše na svých stránkách kněz chrámu prot. Michail Dudko.
Podle jeho slov se postupu vlády proti zjevnému nošení křížů "místy chápe jako totální zákaz". Pro člověka s horší znalostí jazyka a britských reálií je praktické nemožné domoci se svých práv a svobod.
Podle zpráv má britská vláda v úmyslu u Evropského soudu pro lidská práva obhájit zákonnost zákazu nošení náprsních křížků na veřejnosti v celé zemi. Štrasburský soud prozkoumá žaloby na diskriminaci kvůli náboženské příslušnosti, které podali čtyři křesťané z Velké Británie, kteří prohráli soudní procesy u soudů britských.
Už dříve vyjádřila Ruská církev údiv nad shovívavostí britské vlády k jiné symbolice, např. k gay-symbolům, zatímco náprsní křížky jsou zakazovány. "V evropské společnosti zesilují tendence k potlačení lidských instinktů," prohlásil před novináři představitel synodálního informačního oddělení Vladimir Legoida a vyjádřil se, že nechápe, proč se ve Velké Británii veřejná demonstrace přináležitosti ke gay-kultuře považuje za normu, kdežto nošení náprsního křížku nikoliv. Dalším příkladem dvojích standardů britské vlády je podle V. Legondy vztah k sikhům, jimiž je oficiálně povoleno nosit turban (a to i v případě, že se jedná o londýnského policistu), který je jedním z náboženských symbolů sikhismu.
Mezi čtyřmi kauzami, které budou ve Štrasburku zkoumány, je žaloba Nadi Eveidy, kterou před několika lety dočasně uvolnili z práce v letecké společnosti "British Airways", když odmítla sundat maličký náprsní křížek, který nosila navrchu uniformy.
Druhým případem výpovědi za nošení křížku v pracovní době se stal nemocniční sestře Shirly Chaplin, která v nemocnici pracovala 30 let.
Další žalobu podala Lilian Leidel, spolupracovnice matričního úřadu londýnské čtvrti Ailington, která kvůli náboženskému přesvědčení odmítla registrovat občanský sňatek homosexuálů a byla za to podrobena disciplinárnímu řízení.
Obyvatel Bristolu Harry Makfarlein byl pracovníkem firmy, zabývající se diskrétním poradenstvím párům ohledně sexuálních problémů. Práce s homosexuálním párem u něj vyvolala problémy v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. Byl propuštěn.
interfax.by
Zobrazit příspěvek č. 781 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 5. 2012
Z došlé pošty
Pozvánka do Mikulčic
S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko – brněnského
si Vás dovolujeme pozvat na
bohoslužebné setkání
na památku příchodu svatých věrozvěstů
Cyrila a Metoděje na Moravu
Areál Památníku Velké Moravy, Valy u Mikulčic
Sobota 26. května 2012
9,45 Slavnostní procesí od Památníku
10,00 Archijerejská svatá Liturgie
Pozvánka v PDF
Zobrazit příspěvek č. 780 jednotlivě
Administrátor
--- 2. 5. 2012
Z tisku
V Řecku byla ukradena jedna z nejuctívanějších svátostí pravoslavného světa - ostatky velkomučednice Anastasie (nazývané: Uvolňující pouta).
Svaté ostatky byly ukradeny v noci z 22. na 23. dubna v monastýru z 9. století, který byl zbudován ke cti světice na poloostrově Chalkidiki. Zloději museli vylomit patero dveří, aby mohli odnést ostatky z monastýrského chrámu. Jedná se o uctívanou hlavu a nohu svaté Anastasie, uložené ve vzácných schránkách.
Metropolita miletský Apostol vydal prohlášení, v němž vyzývá lidi, kteří spáchali tento zločin, aby libovolným způsobem ostatky vrátili.
Sv. velkomučednice Anastasie žila koncem III. a začátkem IV. stol. Svou službou materiálně i duchovně pomáhala vězňům. Trpěla pod římským císařem Diokleciánem (284-305).
Credo
Zobrazit příspěvek č. 779 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 4. 2012
Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí
Pozvánka na přednášku o ikonách
Vstal z mrtvých Kristus!
Vážení,
dovoluji si pozvat Vás na přednášku o dějinách pravoslavné ikonografie "Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí". Přednáška se koná ve středu 2. května v 17.00 hod. v Ruském středisku vědy a kultury jako doprovodný program k výstavě ikon. Podrobnosti jsou uvedeny v přiložené pozvánce.
Přednáška "Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí" popisuje vrcholná období byzantské a ruské ikonografie. Ukazuje krásu starobylé ikony a její duchovní hloubku, která je obrazovým vyjádřením pravoslavné spirituality. Přednáška se dotýká byzantského předikonoboreckého umění a dále umění období makedonské epochy a paleologovského rozkvětu. V tématu ruské ikony si všímáme zvláště děl Theofana Řeka, Andreje Rubleva a mistra Dionisia. Pozornost je však věnována i počátkům křesťanského umění a není opomenuta ani současná řecká a ruská ikona jako návrat k nejlepším vzorům středověkého ikonopisectví. Přednáška má bohatý obrazový doprovod.
Jana Baudišová
Pozvánka v PDF
Zobrazit příspěvek č. 778 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 4. 2012
Rusko na Tomášovu neděli 2012
Patriarcha Kyrill vyzval věřící ve všech ruských městech k modlitebnímu shromáždění na záštitu víry
Na pobožnosti u chrámu Krista Spasitele se shromáždilo přibližně 65.000 lidí
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Moskva 22. dubna 2012, Tomášova neděle
V Moskvě se u chrámu Krista Spasitele konalo „modlitební stání na obranu víry, svátostí, církve a jejího dobrého jména“. Pobožnosti se zúčastnilo asi 65 tisíc věřících z Moskvy a různých oblastí Ruska.
Pobožnost, vedená patriarchou moskevským a celé Rusi Kyrillem, se konala před přinesenými poskvrněnými svátostmi - ikonami z Velikého Ustjuga, které byly poničeny rukou vandalů, a před křížem přivezeným z Nevinnomysska, dále před částečkou z řízy Páně a řízy Bohorodice.
* * *
V poslední době nastal celý řetězec aktů vandalismu a poskvrnění chrámů, počínaje 21. února rouháním v katedrálním chrámu Krista Spasitele (akce feministické punkové skupiny) v bezprostřední blízkosti oltáře, poblíž částeček řízy Páně a řízy přesv. Bohorodice a ostatků svatých.
6. března v chrámu sv. Prokopije ve Velkém Ustjugu muž sekyrou udeřil do 30 ikon, velice cenných duchovně, historicky i umělecky. 18. března byl chrám ct. Sergije Radoněžského poskvrněn rouhavými nápisy a výsměchem ctihodnému a oživujícímu Kříži (na akci se připravoval, koupil si na to novou sekeru). 20. března do chrámu Záštity přesv. Bohorodice v Nevinnomyssku vtrhl muž s loveckým nožem, ničil ikony, zabodával nůž do kříže, zbil kněze, vylomil svaté dveře (vykopnul dveře do oltáře) a poskvrnil oltář. A staly se i další případy útoku na chrámy a svátosti.
Současně vypukla v informačních prostředcích pomlouvačná kampaň útočící na představitele církve. To vše je součást jediné akce proti pravoslaví a proti Ruské pravoslavné církvi.
Při nedělní pobožnosti jsou přinášeny prosby za osvícení lidí zatemněných nevírou a zatvrzelostí a za posílení lidí v pravoslavné víře, za ukončení nenávisti, nepřátelství a křivd. Konaly se modlitby, aby zavládla láska v srdcích, byly odpuštěny hříchy, které vedou k hanění církve a znesvěcování chrámů.
Tato pobožnost byla jednou z největších podobných církevních akcí v novodobých dějinách Ruska, ale nikoliv první. Např. před deseti lety (v dubnu 2002) se ve třiceti ruských městech konalo modlitební stání proti duchovní expanzi Vatikánu (bezprostředním impulzem bylo ustanovení katolických diecézí na území Ruska). V prosinci téhož roku se před ministerstvem vzdělání v Moskvě konalo modlitební stání k podpoře zavedení "Základů pravoslavné kultury" do programu středních škol. Atd.
* * *
Na ochranu byly kolem chrámového prostranství postaveny kovové zábrany a vstup na shromáždění byl možný jen skrze bezpečnostní rámy odhalující přítomnost kovu. Pro věřící, kteří se nedostanou do blízkosti sloužících, byly instalovány veliké obrazovky a zvuková aparatura. Očekáváno bylo 40 tisíc věřících.
Patriarcha zdůraznil, že rouhavým vystoupením feministické punkové skupiny v chrámu Krista Spasitele byly poskvrněny i největší svátosti, které se v chrámu nachází: část řízy Páně (chitón) a část řízy přesv. Bohorodice. Právě proto byly na Velké pondělí vyneseny tyto svátosti ke všeobecnému uctívání a neustálý přístup k nim byl umožněn až do dnes. Tuto neděli byly tyto svátosti vyneseny k uctívání při pobožnosti modlitebního stání.
Neděle po Pasše byla k celoruské pobožnosti vybrána proto, že je to neděle vzpomínky na nevěřícího Tomáše. Církev se chce při pobožnosti modlit za všechny, kteří pro sebe doposavad nenašli Krista.
* * *
Před začátkem pobožnosti byla z chrámu Krista Spasitele vynesena schránka se svátostmi (částečka řízy Páně s hřebem z Kříže) a též byly přineseny nedávno znesvěcené ikony a vandalem poničený kříž. Také zde byla Kazanská ikona Matky Boží, která byla prostřelena kulkami začátkem 20. let dvacátého století. V bohoslužebném průvodu byly tyto svátosti neseny kolem chrámu.
Pobožnosti se účastnilo mnoho lidí nejen z Moskvy ale i z dalších eparchií. Na konci se k věřícím obrátil patriarcha s těmito slovy:
"Zdravím vás se spásonosnou Paschou Boží. Vykonali jsme tuto slavnostní bohoslužbu, modlitební stání před Bohem, hledíce na ikony, které na sobě nesou znamení pohanění. Stojíme i před největšími svátostmi celého křesťanského světa - částí nesešívaného chitónu Spasitelova a hřebem, jímž byl přibit ke Kříži."
"Dávám pokyn, aby nikdy a za žádných okolností nebyly tyto ikony restaurovány. Ať znamení násilí, které jim bylo způsobeno, nám neustále připomínají neviditelnou válku, kterou má každý křesťan vést - v prvé řadě sám se sebou, se svými hříchy, - a upevňovat tak pokoj a pravdu Boží v obklopujícím nás světě. Vstal z mrtvých Kristus!" řekl po pobožnosti Jeho Svatost patriarcha Kyrill.
Na ukončení pobožnosti vyzval vladyka věřící, aby "jedněmi ústy a jedním srdcem" pronesli Vyznání víry (tj. text Niceocařihradského symbolu víry ze 4. století, který se recituje při každé liturgii; pozn. překl.).
Podobné pobožnosti se konaly ve stejnou dobu ve všech katedrálních chrámech Ruské pravoslavné církve na území Ruské federace.
* * *
Metropolita Ilarion uvedl v týdnu před modlitebním shromážděním: "V poslední době na nás zaútočila masivní informační kampaň, kterou spustilo smutně známé vystoupení několika osob v chrámu Krista Spasitele (ženská punková skupina; pozn. překl.) Pak začala být vytahována jakási další témata." Podle jeho mínění má posloupnost těchto událostí charakter objednané kampaně.
K tomu metropolita poznamenal, že minulé dny zřetelně ukázaly, jak lidé milují církev a důvěřují jí. Vždyť jen v samotné Moskvě se paschálních bohoslužeb zúčastnilo více než milion lidí.
Jak má církev odpovědět na kampaň, která byla proti ní rozpoutána? "Nebudeme se přece uchylovat k nějakému protiútoku. Nemá smysl snažit se vyjadřovat ke každé jednotlivé pomluvě této kampaně a ospravedlňovat se. My půjdeme do chrámu. V různých městech lidé přijdou do svých katedrálních chrámů a všichni společně se budeme k Pánu modlit za posílení víry a posílení církve..." odvětil vladyka Ilarion.
"Modlitební stání před Bohem nás má stmelit, abychom pocítili své společné přesvědčení a aby věřící ve víře nekolísali," doplnil ještě metropolita.
* * *
Dokumentární film k modlitebnímu stání v zaštitu víry (rusky)
Několik úryvků z rozhovorů ve filmu
Dokonce i ti, kteří neoplývají přílišnými sympatiemi k církvi, uznávají, že všechny vzpomenuté události, při nichž byly poskvrňovány chrámy, jsou součástí jediné kampaně vedené proti církvi. Zároveň vyslovují obavy, že je to pouze začátek.
Kněz Dmitrij Smirnov říká, že nesmíme dovolit opakovat sedmnáctý rok. V těchto akcích jde o to, aby byla podryta autorita církve před národem. Pachatelé těchto rouhavých skutků jsou ve skutečnosti revolucionáři. Každá revoluční ideologie je religiózní (tj. má vztah k náboženství; pozn. překl.).
Jiní však říkají, že prodloužení vazby pachatelkám punkové výtržnosti je výrazem bezradnosti. Nikdo neví, jak se vlastně zachovat.
Další říkají, že ty bláznivé feministky škodí církvi více za mřížemi než na svobodě.
Modlitební stání tuto neděli však zřetelně ukázalo, že v Rusku je veliká společenská síla, která se doposavad příliš neprojevovala. A že je nutno s ní počítat.
* * *
Pár slov na okraj
Pro akty znesvěcení, útoku na víru, výsměchu tomu, co je pro skutečně věřícího člověka tím nejcennějším, se dnes vžilo nic moc neříkající právní označení "urážka náboženských citů". U nás si lidé jen s obtížemi dokážou představit, jaký obsah ten právnický pojem vlastně má. Tím se vytváří jakási komunikační bariéra, kterou jsme odděleni od toho, co se v Rusku děje a co tam církev prožívá. Proto dokážu pochopit, že "akt urážky náboženských citů věřících" nechává Čecha vlažným, jelikož velká část české populace snad ani žádné náboženské cítění nemá, takže si jen obtížně dokáže představit, jak by mohlo být toto cítění uraženo.
Nedokážu však pochopit, že některým lidem u nás nedochází prostá souvislost: urážením náboženských citů se dávají do pohybu jisté věci, a nezůstane pak jen u náboženství. Vždyť ten, kdo nemá úctu k náboženské víře lidí a bezohledně útočí na to, co je jim svaté, tím dává najevo nejen svůj vztah vůči náboženství, ale především svou neúctu k věřícím lidem a potažmo prostě k ostatním lidem obecně. A nejde jen o samotného útočníka. Jeho činy spoluvytvářejí atmosféru ve společnosti, která se postupně dostane do stavu, kdy si lidé neváží jeden druhého, chovají se k sobě nepěkně, útočí na sebe. Končí to všeobecnou kriminalitou a "zdivočením" společnosti či dokonce občanskou válkou. A to je pěkně vyhlazená cesta pro nástup totalitních režimů, po nichž začnou lidé sami volat, neboť v takovém divokém prostředí už nemohou žít a zároveň chápou, že jinak než totalitou se situace již zvládnout nedá. Pod heslem svobody a liberálního (resp. relativizujícího) přístupu ke všem hodnotám se tu skrytě připravuje příchod "vlády pevné ruky", pod níž se po ztracené svobodě lidem snad ani nebude stýskat, neboť takového pojetí svobody budou už navždy přesyceni.
Celá tato smutná situace nevznikla najednou, z čista jasna. Ve skutečnosti se jedná o gradující proces. Za posledních deset let byla v Rusku zavražděna či brutálně napadena řada kněží. Je pouhou náhodnou shodou okolností, že souběžně v západním světě sílí militantní ateismus? Jeden z jeho zdrojů je ve Velké Británii, a tento oheň skutečné nenávisti vůči náboženství (nejen křesťanství ale veškerému náboženství) se šíří jako požár po celé západní civilizaci. Doprovázen je stále agresivnějším prosazováním Darwinovy teorie, materialistickými vědci dnes podporovanou vírou v mimozemské civilizace, vnucováním homosexuality jako normy, prováděním euthanasie apod. Neměli bychom současné události v Rusku nahlížet v těchto souvislostech? Může to být neorganizovaný a nikým neřízený samovolný proces nebo je to plánovitě prováděná kampaň?
* * *
Celá situace je o to horší, že věci náboženství jdou hlouběji do nitra člověka než např. národnost či filosofické přesvědčení nebo kulturní přináležitost člověka. Urážka náboženství zasahuje samé jádro lidství - tj. jeho pramen v duši, kořen člověka. Vždyť náboženství řeší otázku původu člověka - nejen původu člověka jakožto biologického druhu, ale původu, smyslu a určení každého lidského jedince: odkud přichází a kam jde.
Znesvěcení chrámu nějakým hulákáním, punkovou "hudbou", pohoršlivým tancem, nemravným chováním, parodováním náboženských projevů a rouhavými slovy je dnes některými lidmi bagatelizováno, prohlašováno za cosi bezvýznamného, za hloupost, nad níž je potřeba mávnout rukou. Zvláště když nedošlo k žádné materiální škodě (jako v případě punkových feministek). (Pro ilustraci sem vkládám - nerad - link alespoň na jednu fotografii z toho, co prováděly punkerky v patriarší katedrále, hlavním chrámu Ruské pravoslavné církve, co nejblíže nejsvětějšího místa chrámu. Není to pěkný pohled, ale pro ty, co na to mají žaludek, je to zde.)
Jenže kdyby věřící zůstali vlažní k těmto skandálním událostem, byli by pak ještě pravoslavnými křesťany? Zasloužili by si, aby se jich zastal Bůh? Kdyby se církev nepostavila proti světu, který "ve zlu leží" (1 Jan 5,19), na obranu toho, co je jí svaté, posvěcoval by ji nadále Bůh? Nepřišla by tím o své srdce? Církev nevede války, neorganizuje pozdvihování zbraní; bojuje proti zlu modlitbou a pozdvihuje svůj hlas, aby usvědčovala zlo, jak nás učí Písmo:
„Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by lahodili jejich sluchu“ (2Tim 4,2-3; pravosl. znění).* * *
Pravoslavná církev je největší hodnotou ruského národa. Hlavní funkcí církve je, aby ukazovala lidem, co je dobro a co je zlo. A události posledního století (a konec konců i nejposlednější události) zřetelně ukazují, že bez církve lidé nejsou schopni sami rozlišit dobro od zla nebo jen nedokonale, a je možno je snadno zmást klamnými hodnotami či zlem maskovaným jako dobro. Jak dobře je to vidět právě na současných událostech kolem církve. Dnes máme před očima další pokus smazat rozdíl mezi dobrem a zlem, krásou a hnusem, ctností a hříchem. Děje se to buď relativizací hodnot, která se stává pro mnohé lidi přitažlivá tím, že ospravedlňuje lidské vášně a schvaluje hřích. Jindy se to děje formou jakéhosi "moderního umění", jehož cílem už není krása či povznesení člověka, ale pouhé - šokovat. A celý tento ponor do morálního, mravního i estetického bahna je zaštítěn heslem svobody.
Dalším vážným rozměrem toho rouhavého skutku je nemožnost jednou provedený strašný čin odčinit. Co se stane, nelze vrátit zpět. Žije to dál v paměti společnosti a jedná-li se o prolomení určitých hranic, pak vzniká velice nebezpečná situace pro celospolečenskou morálku.
Na církev hledí mnoho lidí, kteří ještě hledají, ještě se nerozhodli, nepřiklonili se zatím na žádnou stranu. Jaká bude reakce těchto lidí, když uvidí, že církev už není schopna (či ochotna) bránit své posvěcení, že věřící (ať už hierarchie nebo laikové) už nehájí své vlastní hodnoty? Povstat na záštitu své víry, ohradit se proti rouhání je přece základem našeho svědectví, a svědectví je základ misie. Jaké misijní dílo by mohla konat taková sama k sobě lhostejná církev, takoví vlažní věřící? Kristus v apokalypse neodsuzuje ani horké lidi ani studené, ale vlažné! "Že jsi vlažný, nesnesu tě..." praví Bůh (Zjev 3,16).
* * *
Jak pomoci těm konkrétním ženám, které nyní sedí ve vazbě a čekají na soud? Jako u každého jiného zločinu hraje nemalou roli, zda má provinilec nějaké pokání, zda cítí lítost nad svým skutkem. To má v této kauze zásadní význam kvůli vlivu jejich činu na společnost. Jenže punkerky žádnou lítost nad svým skutkem necítí.
Dobrým dojmem z morálního hlediska nepůsobí ani kalkul, který cítíme za konstrukcí jejich projektu. Vypadá to, že si řekly: "Kdyby nás někdo chtěl obvinit z útoku či zesměšňování prezidenta, řekneme, že to byla modlitba v chrámu a že se ve státě, kde je náboženská svoboda, můžeme modlit, za co chceme. A když nás obviní církev, pak řekneme, že to určitě není kvůli nějakému znesvěcení chrámu, ale kvůli tomu, že haníme Putina, a tím obviníme církev ze spojení s politikou. A my bude tvrdit, že to nebylo nic duchovního, ale umění."Pravoslavný křesťan nemůže nad jejich myšlením necítit žal a ještě větší hoře pak cítíme nad jejich dalším životem, neboť není to nic pěkného žít celý život s takovým skutkem na svědomí. Z praktických zkušeností za celou dobu své existence církev ví, jak smutný osud nezřídka postihne ty, kteří dají podobnými skutky ďáblu taková práva nad sebou.
* * *
Kázání patriarchy Kyrilla při nedělní pobožnosti na obranu víry
Pár poznámek z ruského filmového dokumentu (viz první výše umístěný)
Citace z projevů různých osob
Ten den (výtržnost punkerek) vejde do ruské historie jako datum, kdy byl od svržení sovětské vlády poprvé vědomě znesvěcen chrám. A hned se od této události odvíjí řetězec dalších útoků na církev, resp. chrámové svátosti (ikony, kříž apod.) Lidé říkají církvi: "Odpusťte těm ženám, které se dopustily toho nerozumného skutku." A církev je samozřejmě připravena odpustit. Vždyť je to přikázání Spasitele. Jenže ty ženy nestojí o odpuštění. Ony požadují beztrestnost. Ty ženy a ti, kteří za nimi stojí, se snaží vyždímat z církve a ze společnosti svolení konat podobné činy i v budoucnosti. Chtějí jakýsi svérázný "odpustek", ale naše církev odpustky přece nevydává. V zemi, která prožila revoluci, je potřeba postavit účinnou ohradu, která by ji chránila před podobnými provokacemi a podobnými strašnými činy. Co to má být za ohradu? Toto řešení musí především najít společnost a stát. To nemůže hledat církev. Církev už své slovo řekla; dále musí promluvit společnost a stát, a ohodnotit to, co se stalo. Nás, církev mají tyto události přivést k většímu pokání a ke změně života. My v církvi máme nyní přemýšlet, jak každý z nás přispěl k těmto událostem, neboť: Pro hříchy naše to Bůh dopustil.
Co se to dnes děje? Jakoby někdo mávnul zlým kouzelným proutkem a náhle jsou podtínány kříže, seká se do ikon a dějí se další věci. A inteligence ihned povstane na obranu těchto rouhačů. Překročili jsme jakousi hranici. Z jedné strany je smutné a hořké, když na to musíme hledět, z druhé strany má naše generace to veliké štěstí uvědoměle vystoupit na obranu svátostí, víry, cti, hierarchie hodnot, kde krása není rovna ohavnosti, hřích není roven ctnosti, norma není rovna zvrácenosti. Máme před sebou volbu: s kým jsi?, se silami zla nebo silami dobra? Zlo se vždy maskuje jako dobro. Až v posledních dobách z toho zhoubného smíšení poklesků a ctností, všeho se vším, všech hodnot, kdy už nebudou žádné absolutní morální normy, se narodí kníže temnot. Dnes ještě vidíme svědectví, že Rusko je na správné cestě... Ti, co omlouvají skutek těch ubohých děvčat, nás dnes přesvědčují, že nic není svaté, vše je relativní ... že není žádná (absolutní) pravda. Pro ně možná není, protože urazit mohu jen to, co jest. Urazit mohu důstojnost, čest, čistotu, svatost. Tam, kde nic takového není, není možno to ani urazit. Takový svět oni chtějí. Všechny revoluce začínají výsměchem svatosti a pošlapáním velikých hodnot: cti, čistoty, lásky k vlasti. Před Velkou francouzskou revolucí, která krví z gilotin zalila Francii a poznamenala duši tohoto národa až do dnešních dnů, se půl století filosofové vysmívali právě takovým hodnotám jako: čest, čistota, láska; nemravnost byla v módě. Je štěstím, když můžeme vědomě vystoupit za hodnoty, které jsou nesporné.
Někdo nás chce uvrhnout zpět tam, kde jsme byli v nedávné historii. Do doby, kdy byla církev pronásledovaná, chrámy byly bořeny, svátosti znesvěcovány.
Člověk, který si pod oděvem přinesl do chrámu sekeru, začal sekat do ikon. Než přijela policie stihl poškodit třicet cenných ikon. Hloubka ran od sekery byla až tři centimetry. Dokonce i kovová ikona byla proseknuta naskrz. Je možné, že ten muž jen následoval příklad znesvěcení, který se před tím odehrál v chrámu Krista Spasitele. Jsou to projevy nemoci, kterou trpí naše společnost. Nebudeme-li si jich všímat, mohou se následky dotknout každého člověka.
Po přivezení pásu přesv. Bohorodice do Ruska začaly útoky na Ruskou pravoslavnou církev. Události kolem pásu Panny Marie ukázaly duchovní sílu ruského národa. Příčina současných útoků je nabíledni - Ruská pravoslavná církev je sjednocují silou národa. Ty nepříliš inteligentní dívky (členky punkové skupiny; pozn. překl.), které asi nechtěly nic jiného, než být slavné, někdo prostě zneužil, někdo velice inteligentní, někdo, komu velice překážíme. Kdo? Stačí se jen podívat, kdo útočí a kdo brání, a vše je jasné.
Bojujeme s hříchem a nikoliv s lidmi. Cílem modlitebního stání (tj. církevní akce na Tomášovu neděli; pozn. překl.) před Bohem není nic politického, ale sklonit Boží milost k Rusku a ke všem ostatním zemím.
Všichni se od dětství učíme, že nesmíme urážet lidi, jejich víru či národnost. Že je to hřích urážet jejich víru. Že se nesmíme vysmívat tomu, v co věří stovky milionů lidí! Jak tedy máme bránit to, co cítíme jako součást své duše? Tj. svou víru, svou církev. Pokud dopustíme, aby se křesťanské hodnoty naší společnosti rozdrolily a byly odplaveny, pak bude dlouho trvat, než je opět shromáždíme. Je velikou odpovědností církve, aby se těmto útokům důstojně postavila. Ve společnosti musí být načrtnuta jasná linie, za níž už nelze jít. Před touto hranicí si žijte, jak chcete. Ale co jde za ni, to nesmí být trpěno. Církev musí shromáždit svá dítka, aby společnost viděla, že je nás mnoho a že nedovolíme zbořit to, co celých tisíc let na Rusi budovaly generace našich otců, dědů a pradědů. Nepovolíme zpochybňovat cestu, kterou Rusko kráčí. Nesmíme (těmto destrukčním silám; pozn. překl.) odevzdat do rukou Ruskou pravoslavnou církev, nesmíme jim dát Rusko.
* * *
Závěrem
Důvody, kvůli nimž se v Rusku shromáždili věřící, jsou smutné a vzbuzují obavy. Ale každá mince má dvě strany. A na té druhé straně v tomto případě vidím desetitisíce a statisíce lidí, kteří mají rozhodnost, odvahu a morální sílu postavit se na obranu nesporných hodnot - své víry, svých tradic. A to mne naplňuje radostí. Je vidět, že jsou ještě místa ve světě, kde je síla, kde v lidech najdeš skutečně živého ducha. Na tom nic nezmění západní sdělovací prostředky, které patří do světa duchovně odumřelé západní civilizace a které se snaží vše relativizovat, zmanipulovat, odvádět pozornost k nepodstatným věcem.
Ani česká média nezklamala. Školu demagogie, lži a manipulace nejbrilantněji předvedla hlavní zpravodajská relace České televize: Události (viz reportáž pořadu Události ze dne 22. 4. 2012 zde). Reportáž o akci věřících na obranu víry a církve využila ČT v podstatě k tomu, aby se připojila k útočníkům.
Samotné útoky na církev redakce Událostí samozřejmě relativizovala; hovořila o nich zlehčujícím tónem jako o "údajných" útocích či použila obrat, že věřící se modlí za církev "podle nich" vystavenou útokům. Zároveň redakce Událostí sestříhala video-dokument z masové pobožnosti tak, aby byly odstraněny všechny záběry, na nichž lidé drží fotografie ze znesvěcených chrámů, zničených ikon či zdevastovaných chrámových interiérů. Samozřejmě, že ani slovem neinformuje své diváky byť o jediném z řady případů znesvěcených a poškozených chrámů, ač byly tyto případy v Rusku zveřejněny a v ruských dokumentech kolem nedělní akce byly opět připomenuty.
I kdyby hierarchové a věřící tisíckrát opakovali, že se nejedná o nějaký protiútok na nevěřící, Česká televize stejně pojmenuje svou zlomyslnou pseudoreportáž: "Protiútok Ruské pravoslavné církve". Inu, s některými lidmi se nedomluvíš.
Místo nezaujatého novinářského informování o nedělní události se Česká televize připojila ke kritikům církve a patriarchy Kyrilla, kteří zoufale hledají, co by kde našli proti nim. Jak snadno se z informační agentury u nás může stát ideologický aparát, že? A tak ČT připomene více méně legrační příhodu s patriaršími hodinkami či nejasný případ majetkového sporu o pozemek, který vede jeden monastýr s dětskou nemocnicí. Asi nás už příliš neudiví, že ČT líčí celou kauzu v duchu nejlepších leninských tradic tak, aby církev vypadala jako bestie, která brutálně vyhazuje nemocné děti na chodník. A všechny tyto mlhavé kauzy, kde nejsou divákovi předložena prakticky žádná fakta, jsou vydávány za nespornou pravdu, narozdíl od útoků na církev, o nichž televizní manipulátoři hovoří, jako by to nejspíš byla pouhá fikce či stihomam patriarchy a věřících. Jak podobné těm lžím, že církev není v Sovětském svazu nikterak pronásledována, které komunistická propaganda vytrubovala do světa v době stalinských represí...
Nikde v reportáži ČT neuslyšíte počet shromážděných věřících. Na začátku se hovoří o tisících, na konci opatrně o desítkách tisíc, ale konkrétní číslo se český posluchač nemá dozvědět. Stejně tak nebyl použit žádný záběr, na němž by bylo vidět celé to množství lidí (přestože jsou volně na internetu zveřejněny záběry z "ptačí perspektivy", na nichž jsou ukázány skutečné rozměry celé akce). V České televizi si dobře uvědomují, že kdyby referovali o skutečném rozměru nedělní církevní akce, vyzněla by celá jejich manipulace s divákem naprázdno. Troufám si pevně tvrdit, že tato reportáž televize, kterou si platíme, byla provedena v duchu nejhorších bolševických manipulací.
Nakonec reportér řekne pozoruhodná slova: "Patriarchovu výzvu uposlechly desetitisíce lidí. Pro církev je to v jejím konfliktu s liberály povzbudivý výsledek." Zajímavé je, že se český reportér chová přesně v souladu se slovy, která při kázání pronesl patriarcha Kyrill: "Chce se po nás, abychom rouhání, svatokrádež a výsměch svatým věcem, brali jako legitimní projev lidské svobody." Podobně i Česká televize učí náš národ, že projevy svatokrádeže, urážky víry, výtržnictví a zločinu máme brát prostě jako legitimní projevy liberalismu. Fyzické útoky na církev, urážení věřících a ničení chrámů není podle České televize dílem výtržníků či zločinců, ale dílem liberálů. Církev totiž netrpí útoky darebáků, kteří nemají úctu k ničemu, ale má jen konflikt s liberály. Mají-li takoví lidé, jako jsou reportéři České televize, v rukách informování našeho národa, můžeme se po nějakém čase této televizní relativizační kampaně dočkat v České republice třeba i masových výtržností, jakožto projevu liberálních postojů části společnosti, či dokonce občanské války, jako legitimního projevu svobodné vůle občanů.
Jediný případ znesvěcení chrámu, jehož se reportáž ČT dotkla, byla kauza punkových feministek. Na západě se z příslušnic punkové skupiny staly hrdinky nebo nevinné oběti nedemokratického režimu. Jsou publikovány jejich fotografie za mřížemi v soudní síni - z televizních zpravodajství jsou pečlivě vystříhány záběry, na nich se "oběti režimu" za mřížemi vesele a sebejistě smějí. Místo těchto odstraněných záběrů se tklivým hlasem oznamuje, že jsou to matky od dětí a že jim hrozí sedm let žaláře. O nich se však už dost hovořilo výše.
Kdo se chcete podívat, jak opravdu vypadala nedělní pobožnost u chrámu Krista Spasitele a co jí předcházelo, a porovnat si to s tím, jak manipuluje s Čechy za naše peníze naše veřejnoprávní televize, můžete se podívat:
Ze zdrojů:
pravoslavie.ru
patriarhia.ru
Ruská média
Zobrazit příspěvek č. 777 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 4. 2012
Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí
Pozvánka na přednášku o ikonách
Vstal z mrtvých Kristus!
Vážení,
dovoluji si pozvat Vás na přednášku o dějinách pravoslavné ikonografie "Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí". Přednáška se koná ve středu 2. května v 17.00 hod. v Ruském středisku vědy a kultury jako doprovodný program k výstavě ikon. Podrobnosti jsou uvedeny v přiložené pozvánce.
Jana Baudišová
Pozvánka v PDF
Zobrazit příspěvek č. 776 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 4. 2012
Pascha Kristova
Vstal z mrtvých Kristus!
Pascha v monastýru Vatoped (Svatá Hora Athos)
Vpravdě vstal z mrtvých!
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 776 do č. 816)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.