1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě


Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář

Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 624 jednotlivě

Administrátor --- 12. 3. 2010
Z došlé pošty - a ještě další pohled

Není to jen o kvantitě, bohužel... (krátká odpověď na příspěvky č. 621 a 622)

Je to již pár let, co jsem - inspirován příklady z USA, Ukrajiny či Nizozemí - přišel s návrhem na rozšířený "schematismus" pravoslavné církve v ČR. S přehledem, v němž by případný zájemce nalezl např.: jakým kalendářem se obec řídí, jaký užívá bohoslužebný jazyk, kontakty na všechny duchovní osoby (včetně e-mailu a mobilního telefonu), datum chrámového svátku, stručnou historii a fotografii chrámu, svátosti přechovávané v chrámu apod. V analogové podobě jsem viděl cosi takového v Kijevě již před téměř 10 lety (mimochodem včetně onoho dopravního spojení - číslo autobusu, jméno zastávky, 300 m tam a tam), v digitální např. na stránkách www.orthodoxekerk.org/kerken.htm. Oslovil jsem všechny duchovní, zaštítil se požehnáním metropolity a rozeslal k vyplnění stručný dotazník. Více nebylo třeba (veškeré zpracování zdarma), otázka, myslím, tak 5-10 minut. A výsledek? Z pražské eparchie mi přišlo asi 8 odpovědí, z nichž zhruba polovina byla neúplná, z moravské eparchie mi odpověděli 3 duchovní... Kolik jich máme v obou eparchiích? 60? Nebo již 80? Úspěšnost "projektu" si už každý dopočítá. Třešničkou na můj dort byla reakce jednoho nejmenovaného duchovního, který nejenom dotazník vyplnil rádoby vtipnými ironickými nesmysly, ale k tomu mi oznámil, že ještě zváží, nepodat-li na mne žalobu pro pokus o nezákonné shromažďování osobních dat! Dá se k tomu vůbec něco dodat? Myslím, že ne. Možná něco takového v naší církvi v budoucnu vznikne, ale asi chápete, že z mé iniciativy již nikoli. Dobrou mysl na velkopostní cestě.

V Kristu
prot. Antonij Drda
Rumburk








Zobrazit příspěvek č. 623 jednotlivě

Administrátor --- 11. 3. 2010
Z došlé pošty - pohled ze západního zahraničí

Další reakce na příspěvek "Haló, haló, proč je pravoslavných málo" (viz č. 621)

Vážený pane Ruibare,

já jsem se o pravoslaví začal zajímat jakožto uprchlík "před Rusáky" v r.1981 v Los Angeles, pak v New Yorku a nakonec v kalvinistickém a atheistickém (popř. "new age") Holandsku. V té době nebyl internet a všechny informace o Církvi, dějinách, věrouce, liturgii atd. byly dostupné pouze v angličtině, popř. mnou zapomenuté ruštině. Prostřednictvím korespondence s pravoslavným přítelem v ruském pravoslavném klášteře v USA jsem získal adresu malé modlitebny v Amsterdamu, později i v Den Haagu a v Arnhemu. Kněz naštěstí hovořil dobře mj. i anglicky. Manželka se mnou tento můj zájem nesdílela.

Přesto jsem s pomocí Boží překonal všechny překážky a byl v lednu 1987 na Zjevení Páně pokřtěn. Dodnes žiju v kalvinistickém a atheistickém/"new age" Holandsku, překážky se změnily: naučil jsem se holandsky (v kterémžto jazyce je ovšem méně materiálů než v češtině), mám k disposici internet a spoustu materiálů od pravoslavných přátel z Čech, ale rodina se rozpadla a děti vyrostly de facto mimo Církev, situace ve světě se ještě zhoršila. Nepřestávám doufat v pomoc Boží, díky které jsem třeba teprve minulý týden získal kompletní jitřní a večerní modlitby v češtině (23 let po křtu!).

Tím chci říct, že si nemyslím, že by to katechumeni měli dnes v Čechách nějak obzvlášť těžké, aspoň ne těžší než jsem to měl já a moje okolí. Ve srovnání s mou situací mi připadá, že současný potenciální konvertita v Česku dostává pravoslaví pod nos na zlatém tácku. Věřím, že když někdo upřímně hledá pravdu, Bůh mu jistě pomůže! Překážky na cestě jsou možná proto, aby se vyzkoušela naše horlivost - a Bůh nám jistě nenaloží víc, než bychom mohli unést, protože by nám v přístupu do Církve vlastně zamezil!

S pozdravem a přání všeho dobrého

Antonín z Utrechtu









Zobrazit příspěvek č. 622 jednotlivě

Administrátor --- 10. 3. 2010
Dalekáť cesta má...

Jak se stát pravoslavným křesťanem

Lehce úsměvně a s pokusem o sebekritický nadhled psaná odpověď na vcelku trefný příspěvek "Haló, haló, proč je pravoslavných málo" (viz č. 621).

Pravoslavná církev (a v tom se neliší od ostatních církví) je po organizační stránce strukturovaná jako hierarchicky stupňovaná síť mnoha farností, několika eparchiálních biskupství a jednoho metropolitního biskupství, které je v rámci naší místní autokefální pravoslavné církve hlavním ústředím.

Pro realizaci duchovního a církevního života věřících je primárně určena úroveň farností čili církevních obcí. Postup pro toho, kdo se chce napojit na církevní a duchovní život místní pravoslavné církve, je tedy nasnadě: vyhledat svému bydlišti nejbližší pravoslavnou církevní obec, resp. její farní chrám (či telefon na duchovní správu). Zde se může (třeba i anonymně) účastnit bohoslužeb, poslouchat kázání a promluvy duchovního správce a případně navázat kontakt s věřícími. To je vhodné spíše pro ty, kteří jsou plaché povahy (to jsou ti, kteří se v chrámu - pokud do něj vůbec vstoupí - drží stále někde v dosahu dveří, nebo stojí za sloupem či v nejvzdálenějším a nejtemnějším koutě). Pro ty, kteří se nebojí a jdou neohroženě přímo k jádru věci, je vhodné kontaktovat místního duchovního správce, domluvit si schůzku a věc - takhle přímo, tváří v tvář - řešit s ním, případně si rovnou domluvit katechezi (resp. stát se katechumenem při této církevní obci).

Pokud z nějakých důvodů zájemce neuspěje u nejbližší církevní obce - a může se to stát z různých důvodů (např. bohoslužby se zde konají jen občas, duchovní dojíždí, nemá čas, je už stár, sláb a nemocen, nebo se bohoslužby slouží v nesrozumitelném jazyce, či kněz je cizojazyčný a češtinu nemá rád, nebo je divný apod.), pak musí zájemce projevit určitou vytrvalost a být schopen přinést cíli, který si vytkl, nějaké oběti. Ať neváhá a obrací se na další farnosti a kněze, kteří jsou někde v dosahu. Nebo může zkusit nějaké nejbližší velké město. V zájmu realizace svého blahorodého úmyslu musí prostě mít nějakou tu trpělivost, fantazii či uplatnit tvůrčí přístup.

Ostatně, přístup "nedám se odradit", musí leckterý zájemce uplatnit nejen při hledání adres a při navazování prvních kontaktů. Mějte na paměti, co říkají asketové: zápas je hořký ale spása sladká.
Pravdou je, že místní pravoslavná církev zde nepatří k těm nejpočetnějším. Z toho vyplývá problematická okolnost, že pravoslavnou farnost nenajdeme v každém městečku, ba ani v každém okresním městě. Krásné pravoslavné chrámy zívají prázdnotou na některých vesničkách na Hané - ale to jsou spíše památníky zašlé slávy z dob Masarykových. Dnes bychom potřebovali spíše chrámy ve městech, leč stavba pravoslavného chrámu v rámci městské aglomerace to je oříšek, který zatím nerozlouskli ani v Praze ani v Brně (v obou metropolích by byly nutně potřeba další pravoslavné chrámy, protože do těch stávajících se už věřící často ani nevejdou), takže tím spíše to budou těžko řešit skupinky pravoslavných někde na okresech. Miliony nemáme (ani věřících ani korun), takže podle toho to v terénu vypadá. Leč krása a pravda Pravoslaví, účast na svatých Tajinách a duchovním životě světové pravoslavné církve přece stojí za překonání nějakého toho nepohodlí.

A nyní to nejdůležitější. Adresy farností a chrámu, i kontakty na duchovní sice na internetu jsou, ale jsou důmyslně ukryty pod tradičním leč nic neříkajícím označením: schematismus pravoslavné církve (to aby to neměl hledající tak jednoduché; je to možná vymyšleno jako takový filtr, který případné zájemce o pravoslaví proseje, takže ti vlažnější, co pod tímto názvem kýžené adresy nenajdou a ani nikam nenapíšou a dále se už nepídí, odpadnou hned na začátku a vůbec kontakt nenavážou... :-) (Jinak ovšem nechápu, proč se tento seznam kontaktů nenazývá např. "pravoslavný adresář" nebo prostě "seznam pravoslavných církevních obcí" či "přehled pravoslavných chrámů" apod.)

Občas mírně (někdy i dosti) zastaralý schematismus je ukryt na oficiální webové stránce pravoslavné církve: www.pravoslavnacirkev.cz/schematismus.htm Zde doporučuji začít vytrvalou cestu hledání...
Samozřejmě, člověk 21. století by si mohl představovat, že bude na internetu mít k dispozici nějakou interaktivní pravoslavnou mapu České republiky, z níž na něj budou blikat všechna místa, kde se konají bohoslužby, při najetí kursorem nad kýžené město vykoukne bublina s obrázkem místního chrámu a s přehledem datumů a hodin, kdy se zde konají bohoslužby a s linkem na mapku města, aby věřící dokázal snadno najít chrám na místě samém.
První vlaštovka však už tu je. Jakási lokalizace našich adres na mapách měst se v tichosti a bez konzultace s farnostmi objevila na webu "mapy.cz". Jestli však bohoslužeb chtivý zájemce o Pravoslaví očekává, že bude navigován ke chrámu, šeredně se plete. Bůh ví proč, na mapě je šipka "zapíchnuta" na adrese duchovní správy. I mne to zpočátku zmátlo a domníval jsem se, že v případě města, na něž jsem se koukal (Tábor), je náš chrám na mapě umístěn špatně a nebo že jej přestěhovali do vedlejší ulice. Nevím, zdali je to šťastný nápad poslat zájemce o bohoslužby na faru, resp. do kanceláře, místo do chrámu (to asi mnohé duchovně žíznící zájemce vypeče zvláště v případech, kdy kněz do místa dojíždí jen k vykonání bohoslužeb a lze ho zastihnout prakticky jen v chrámu). Popiska standardně připojená na mapě k mnohým farám: "Pořádání bohoslužeb a duchovních setkání," je asi dosti nečekaná, ale i tak je její informační hodnota prakticky nulová. (Nemluvě o zastaralosti poskytovaných údajů, viz např. Znojmo - uváděná adresa už snad pět let neplatí. Najdou se tam i docela legrační údaje, např. v případě Olomouce šipka na mapě ukazuje - kdo ví proč - na zadní vchod do církevní budovy a na biskupství, kde, myslím, není na poměrně nenápadných dveřích cedulka ani zvonek.) Mám takový dojem, že k provedení případných úprav údajů na mapě bude asi potřeba heslo a to samozřejmě není farářům k dispozici, a vzhledem k tomu, že není známo, kdo údaje na server "mapy.cz" vložil, není ani na koho se obrátit. (Takže shrnuto: situace je momentálně taková, že knězi někdo kdosi posílá zájemce o bohoslužbu v jeho městě kamsi jinam než do chrámu a farář to nemůže změnit... Takže tato první vlaštovka má zatím jaksi polámaná křidélka.) Inu, dalekáť cesta má, márnéť volání...
Stejně tak by na naší vysněné interaktivní mapě mohl být formulář, do něhož zvědavec napíše místo svého bydliště a případně i vzdálenost, kterou je schopen na bohoslužby urazit (a třeba v menu vybrat i kalendář, jehož je stoupencem, neřku-li dokonce jazyk, v němž si bohoslužbu přeje), a server mu pohotově vrátí informaci o všech chrámech, které jsou v zadaném dosahu a splňují požadovaná kritéria, spolu s informací o dnech a hodinách, kdy se tam či onde slouží (něco takového mají v Americe, nejspíš by se to dalo od nich nějak "obšlehnout").

A když už jsme se tak rozjeli a popustili uzdu nezřízené fantazii, tak zmiňme i možnost, že by to vše mohlo být třeba propojeno se serverem "jizdnirady.cz", a pak by to mohlo rovnou nabízet příslušná vlaková či autobusová spojení z místa bydliště do místa bohoslužby vybraná pro čas začátku a konce bohoslužby. (Mimochodem, implementovat do naší hypotetické interaktivní mapy i vlaková a autobusová spojení, aby se nemuselo tolik jezdit auty, by byl možná větší reálný příspěvek k ekologii než ona zmiňovaná "vilémovská fotovoltaická laboratoř" :-) Tak to jsou všechno opravdu jen představy, nic podobného u nás nikdo rozhodně nečekejte. Jen nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Rozcestník se všemi adresami pravoslavných webů (na farních webových stránkách jsou většinou také kontakty na duchovní a adresy chrámů) je na adrese: www.pravoslavi.cz (Uznávám však, že i na přehlednosti tohoto rozcestníku by se dalo ještě trochu zapracovat. Ještě více to jistě platí o website orthodoxia.cz, který je už velice zastaralé konstrukce a potřeboval by překopat od základů - jenže je nás málo...)










Zobrazit příspěvek č. 621 jednotlivě

Administrátor --- 9. 3. 2010
Z došlé pošty (no comment)

Haló, haló, proč je pravoslavných málo?

Pokud hledající po mnoha letech studia náboženské literatury a duchovních bádání dospěje k závěru, že jedině pravoslavná církev je přímým následníkem Apoštolské církve a že má přímou posloupnost až k Ježíši, může zatoužit stát se pravoslavným. Ale jak to udělat? Hledající dobře ví, že v jeho okolí jsou jen katolické kostely, případně nějaká ta protestantská skupina, sekta, církev.

I jme se hledat na internetu. Najde pár nepřehledných webů, které jsou plné neuspořádaných informací. Kde si může stáhnout juliánský kalendář, Posvátný symbol, podívá se na ikonu pro dnešní den. Zjistí, že nedělní liturgii bude přenášet rozhlas - nedočte se ale v kolik hodin. Tato informace možná členům církve přijde zbytečná, ale nečlen ji znát nemůže. S úžasem shlédne stránky Pravoslavné akademie, kde horlivě klikne na odkaz "Jazykové kurzy" s nadějí, že se bude moci přihlásit do kurzu církevní slovanštiny, ruštiny či srbštiny - chyba lávky, jedná se o kurzy angličtiny a němčiny. Po delším pátrání zjistí, že Pravoslavná akademie snad ani není akademie, ale jakási fotovoltaická laboratoř. Co je ale ze všeho nejhorší, ať hledá jak hledá, ten nejdůležitější odkaz: "Jak se stát pravoslavným křesťanem" na žádném z pravoslavných webů nenachází.

Naše národy prožívají unikátní období větší či menší náboženské svobody. Svoboda je úplná v tom, že nikdo české národy nenutí býti katolíky ani ateisty. Lidé se mohou svobodně rozhodnout. V minulosti již jednou Češi a Moravané prožili delší období, kdy si vydobili náboženskou svobodu. V této době se odkláněli od většinového katolického vyznání směrem zpět, ke své původní křesťanské víře = pravoslaví. Tento odklon skončil založením protestantismu a zažehnutím reformační jiskry v Evropě.

Určitě i nyní budou mít Češi a Moravané tendenci vracet se ke křesťanství, které považují za opravdovější. Bohužel jim v tom nikdo nepomůže. Protože je pravoslavných málo, neznají nikoho ve svém okolí, kdo by byl pravoslavný a na koho by se mohli obrátit. Pomoc nenajdou ani na internetu, který dnes umožňuje lidem najít informace jak dělat to co je baví. Pravoslavné weby jsou příliš zahleděné samy na sebe. Na život církve a lidí, kteří již v církvi jsou. Nezainteresovaný jedinec se v těchto webech jen stěží orientuje a neví co má udělat, pokud se chce setkat s nějakými pravoslanými křesťany, aby poznal jejich zvyky a život, než se definitivně rozhodne stát se členem pravoslavné církve. A je-li již rozhodnutý, nenajde nikde kontakt, na který může napsat či zavolat. Nezbývá mu tak, než po vzoru muslimů prohlásiti se pravoslavným křesťanem a nábožensky žít jako kůl v plotě.

Richard Ruibar









Zobrazit příspěvek č. 620 jednotlivě

Administrátor --- 8. 3. 2010
O energiích Ducha Svatého a hojnosti života a sv. Nektariovi

2. neděle Velkého půstu – SV. ŘEHOŘE SOLUŇSKÉHO – PALAMY

Téma druhé neděle velkopostní je v párové dvojici s tématem neděle předchozí. Zatímco minulou neděli jsme hovořili o věrouce a neporušených pravoslavných dogmatech a ihned je dali do spojitosti s duchovním životem, tak dnešní nedělní téma k tomu poskytuje názornou ilustraci.

2. neděle Velkého půstu je zasvěcena památce sv. Řehoře Palamy (jeho život), resp. duchovnímu zápasu z obhájení hesychastické tradice, k němuž jej Bůh povolal (česky u nás k jeho teologickému zápasu).

Popis roznětky celé historické události ocituji od evangelického teologa: »R. 1338 přišel na svatou horu Athos v Řecku italský římskokatolický scholastik Bernard Massari z Kalábrie, známější spíše pod svým řádovým jménem Barlaam. Začal napadat zdejší mnichy praktikující hesychastickou spiritualitu, že se svým kontemplativním životem dopouštějí modlářství, neboť "táborské světlo" způsobující osvícení duše a energie Ducha svatého považoval v souladu s tomistickou theologií za stvořené.«


Možná poslední pozemská liturgie sv. Nektaria Pentapolského (+ 1920). Hlavním pilířem našeho duchovního života je svatá liturgie a eucharistie. To je zdroj našeho posvěcení, jak říkal starec Paisij Svatohorec. Liturgie není ničím nahraditelná, říká starec Chrysostomos z řeckého monastýru ct. Nikodima. Při liturgii Bůh posvěcuje nestvořenými energiemi blahodati shromážděné věřící. Každému vkládá do srdce dle jeho možností. Bohužel v dnešní době už řada našich křesťanů nedokáže dostatečně využívat tohoto zdroje posvěcení a čerpat z něj. Vidím to všude kolem sebe. Jak málo už je lidí, kteří přijdou na každou nedělní bohoslužbu! A bohoslužby v průběhu týdne? Kolik věřících v době bohoslužby chodí po městě; nepřijdou se pomodlit - i když by mohli... V chrámu se zrovna děje to nejvzácnější a nejpodivuhodnější, co se může na zemi dít; Kristus přichází k těm, kteří přijdou za ním. Jenže lidé už nepřicházejí. Mají na práci cosi jiného. Jejich zájem je uchvácen něčím jiným, světským. Jaký pak může být jejich duchovní život? Co mohou od Boha očekávat? A tak i k nám - jak se zdá - nakonec začíná pronikat Varlaamův duch...
 
Sv. Řehoř Palama, jehož athonští mniši vyslali, aby bránil jejich tradiční duchovní praxi a pravoslavnou spiritualitu před útokem ze Západu, žil v době, kdy Východ stanul tváří v tvář překvapivému jevu. Ukázalo se totiž, že rozdíly mezi východními církvemi a církví římskou už nejsou jen v oblasti zvyků, praxe, organizace, čili církevně-správní (chcete-li administrativní), ale zařízly se dalo hlouběji. Se Západem se stalo přesně to, o čem jsme psali v příspěvku k minulé neděli (o slavnosti Pravoslaví): změny dogmatické přinášejí nevyhnutelnou změnu i ve spiritualitě (píše o tom jeden z nejlepších pravoslavných theologů 20. stol. Vladimir Lossky). Zavedení změn do křesťanské víry (především papismu, ale i dalších: filioque, odpustků, očistce atd.) způsobilo obrovské změny v každodenním duchovním životě západního křesťana, v jeho myšlení a postojích. Změna to byla zásadní a poměrně rychlá, leč ne dosti rychlá na to, aby ji většina západních věřících mohla zaregistrovat.

V důsledku toho přestali západní křesťané po několika málo stoletích od rozkolu rozumět duchovnímu životu, jak byl na Východě (a před rozkolem i na Západě) praktikován již celé tisíciletí, vlastně od apoštolských dob. Když zástupce Západu přišel na Athos, ukázalo, že už není schopen nalézt pochopení pro stěžejní mnišskou duchovní praxi, kterou se zabývali mniši od nejstarších dob, - pro hesychasmus. Na duchovní život hleděl prismatem současného západního křesťanského ducha - který se papismem překlopil do ducha vnějškovosti, praktičnosti a světské expanze. V mnišstvu už spíše než askety spatřoval papežovu armádu, která je rozdělená do oddílů (řádů) zabývajících se různými funkcemi v pozemské misi církve: sociální službou, učitelstvím, vojenstvím, misií atd. Tenkrát ještě sice nebyly utvořeny zdaleka všechny římsko-katolické mnišské řády, jaké známe dnes, ale onen západní duch, který jim dával povstat a který postupem času vytvořil západní mnišskou spiritualitu, jak ji známe, byl už tenkrát zcela zformován a vanul západním typem zbožnosti.

A navíc to vzájemné propojení spirituality a dogmatiky působilo i zpětně. Změněná spiritualita a zavržení hesychasmu přineslo západu další a další dogmatické odchylky od Pravoslaví. Mám na mysli hlavně západní učení o povaze blahodati (milosti), která je energií Ducha Svatého (a dále např. změna kultu Panny Marie, učení o transubstanciaci). Západ od té doby dodnes ve svém dogmatickém učení hlásá, že tyto energie jsou stvořené. Pravoslavná církev - tj. všechny východní církve - sněmovně vyhlásila, že blahodatné energie jsou nestvořené, a západní učení o stvořených energiích prohlásila (autoritou blížící se všeobecnému sněmu) za herezi.
Římsko-katolická dogmatická teologie naproti tomu učí: "Milost posvěcující je od Boha odlišný, stvořený dar" (viz římsko-katolická dogmatika např. zde)
Východní učení o blahodati se zakládá na mystické zkušenosti církve, kterou vyložil a systematizoval právě sv. Řehoř Palama. Částečně lze toto pravoslavné učení osvětlit i jednoduchou úvahou, která vychází ze svatootcovské definice (viz např. kappadočtí otcové): "Boží podstata je nám, stvořeným bytostem, nedostupná, nepochopitelná; nestvořené je od stvořeného ve své podstatě nepřekonatelně odděleno." Jak se tedy může uskutečnit to, co je cílem vtělení Božího Syna, co je prvopočátečným cílem člověka a co je smyslem duchovního života - tj. sjednocení člověka s Bohem? Jestli je člověku, který je stvořením, Boží podstata nedostupná, jak by se mohl člověk s Bohem spojit? Jak je možno realisovat, co je obsahem dávného svatootcovského výroku (např. Athanasia Alexandrijského adal.): „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem?“ Odpověď na tuto hádanku je právě v palamismu. Děje se to Božími energiemi, které posvěcují to, co je stvořené, a spojují člověka s Bohem. A jak mohou tyto energie překlenout propast mezi stvořeným a nestvořeným, když nic stvořeného se nemůže přiblížit k Bohu? Právě proto, že jsou tyto energie nestvořené. Jimi sám Bůh ze své strany překlenuje tuto propast, kterou nemůže ze své strany překlenout nic stvořeného. Boží podstata i nadále zůstává člověku nedostupná, ale Bůh se zjevuje a přichází za člověkem skrze své energie - čili svým posvěcujícím působením, blahodatí. Právě tyto svaté energie činí dílo zbožštění člověka (theosis). Pokud by tyto energie byly stvořené, pak by zcela náležely do sféry stvořeného světa, byly by uvězněny ve stvoření jako cokoliv jiného stvořeného a nemohly by nikoho spojovat s nestvořeným a nedostupným Bohem.

Z toho vidíme, že učení o nestvořených energiích je neodlučnou součástí učení o spáse. Lépe řečeno: nestvořené energie jsou součástí díla spásy člověka. Bez nich není theosis - ani spása - možná. Nevíra či dokonce odmítání nestvořených energií je hroznou chybou ve víře křesťana.

-----------------------

Tato neděle nám svým tématem má připomenout duchovní úkol, který stojí před každým pravoslavným křesťanem (i světským, tj. nejen před mnichy). Je to výzva k duchovnímu zápasu proti vášním a hříchu, k duchovnímu dílu, na jehož horizontu je sjednocení s Bohem - zbožštění člověka, theosis. Jestliže bez skutků je naše víra mrtvá (jak praví ap. Jakub v Písmu), tak bez duchovního zápasu a modlitebního díla je víra jen sotva dýchajícím ochrnulým nebožákem.

Podobně jako pravá víra a nepoškozené učení o Bohu a člověku, jak je Bůh zjevil, má své nepřátele z duchovních sfér, kteří se zuřivou nenávistí vůči pravdě snaží se je zničit, tak i duchovní život setkává se se stejnou zlobou zavržených duchovních bytostí. Používají všechen svůj vliv, jímž mohou proniknout do našeho světa, aby člověku znemožnily spasitelnou duchovní kontemplaci.

Jejich vliv je omezený, ale nikoliv bezvýznamný. Pokud jim člověk svým hříchem sám neudělí možnost rozšířit jejich působení, pak je přímé působení démonů na křesťana v podstatě omezeno na zasévání nápadů, myšlenkových semének, do duchovní půdy lidské mysli. Sám člověk pak rozhoduje, jestli toto zlé seménko udusí, vytrhne či prostě nechá uschnout. Anebo zdali mu dá vzrůst. Nedisciplinovaná mysl křesťana bývá často přivábena tímto semínkem a sama mu dá vše potřebné, aby vzklíčilo a rostlo. Je to právě člověk, kdo dává démonické setbě svou vlastní životní energii k tomu, aby rostla a zničila ho. Ukáznit svou mysl je tedy naprostým prioritním úkolem při pokládání základů jakéhokoliv hlubšího duchovního života. Dokud má člověk mysl otevřenou všem nápadů, co se mu "líhnou v hlavě", pak je jeho mysl skutečný "průchoďák", kam může cokoli vstoupit. Duchovní život je za tohoto stavu mysli jen iluzí.
Démoni za určitých okolností mohou rozšířit své působení. Setkávají se s tím zvláště mniši. Běsové se jim zjevují v podobně různých strašidel či andělů. Vytvářejí všelijaké vize. Raději nechtít vědět, co všechno mohou natropit. Platí na ně však stále to samé - znamení kříže, a hlavně čistý život, očištěné srdce. Čisté lidské nitro na ně působí jako oheň, k němuž se nemohou přiblížit.
Jak bylo vypozorováno, svých možností využívají démoni podle určitého schématu. Nejprve se snaží člověka odvést od víry. Když se jim nepodaří, pokoušejí se víru zkazit nebo odvést člověka do rozkolu či do hereze apod. A když se ani to nedaří, tak se snaží uvrhnout člověka do stavu, kdy poskvrňuje svou mysl či i tělo, protože vědí, že takový člověk je odcizen Boží blahodati, nedaří-li se ani toto, pak mají vždy naději, že se jim podaří rozdmychat v něm pýchu. A když se jim podaří svést člověka k poskvrnění, ani tehdy nemají běsové ještě vyhráno; hříšník se totiž může začít kát a veškerá námaha démonů přijde vniveč, což oni dobře vědí, a proto se hned za hříchem pokoušejí zafixovat svůj úspěch tím, že znemožní hříšníkovi pokání - a to se dělají buď tím, že mu vnuknou myšlenky sebeospravedlnění, anebo (a to je ještě spolehlivější metoda) přivedou ho k zoufalství. Kdo si zoufá nad svou spásou, uzavře se velikosti Božího milosrdenství, zavrhuje možnost smilování a odpuštění, rouhá se Duchu Svatému, což je korunou pýchy.

Duchovní život tedy znamená utkat se s pokušením a s běsy. Má-li člověk v tomto střetu obstát, nesmí udělat příliš mnoho chyb. Pevné zasazení života toho, kdo se vydává touto cestou, do života církve je naprostou samozřejmostí. Bez svatých Tajin, Božské liturgie, duchovního vedení církve je odhodlání k duchovnímu zápasu naprosto pošetilé, naivní, troufalé a zkázonosné. Duchovních tragédií, které by to mohly ilustrovat, je všude kolem dosti.

Kromě účasti na svatých Tajinách Eucharistie potřebuje duchovní bojovník mít častou a dobrou zpověď (v duchovním životě si nic nesmí nechávat jen pro sebe). A dále - jak zdůrazňují zkušení - musí mít čistý život. To v prvé řadě znamená upravit všechny součásti svého osobního života dle Božích přikázání (jak praví paterik: pokud člověk v něčem porušuje Boží přikázání, pak nic z toho, co dělá, se nemůže líbit Bohu). Dalším krokem je přiblížit se ideálu, který před nás staví postní a asketická tradice církve. Zatímco v předchozím kroku má zásadní význam stoprocentní úspěch, tak při tomto kroku je snaha důležitější než úspěch - církevní tradice v této oblasti není přikázáním, ale výzvou. Tím začíná neklamný duchovní život.

Očištění duše se děje skrze modlitbu a půst - čili vnitřním duchovním dílem doprovázeným askezí. Jeden rumunský starec říká: Nic neočistí lidskou duši tak dobře, jako modlitba. Jako pereš kousky svého oděvu tak dlouho, až jsou čisté, tak i modlitba vyčistí tvou duši.

---------------------------

Co je cílem duchovního života? Inu, sám život je tím cílem. Život v hojnosti - tj. bez hranic, život nekonečný, život věčný. Uvádění tohoto života do sebe je tou hlavní strunou, na níž zní tón naší spirituality.

Je to krásně řečeno samým Pánem Ježíšem v evangelijním úryvku, který církevní tradice vybrala právě ke sv. Řehoři Palamovi. „...já jsem přišel, aby (ovce) život měly, a hojně měly. Já jsem ten pastýř dobrý.“ (Jan 10,10)


Záběry z aiginského (čti: eginského) chrámu sv. Nektaria Pentapolského. Jsou tam fotografie svatého aiginského biskupa. Jako zvukový doprovod je zpěv jeho slavného hymnu Agni Parthene, který je dnes pro svou krásu už natolik všeobecně známý, že se neodvažuji ho sem dávat v jeho originální řecké verzi; v doprovodu videa tedy slyšíte tuto melodii se zpěvem v arabštině :-) Ve filmu uvidíte mramorový sarkofág, o něž je řeč. Chrám sv. Nektária na Aigině je jedním z největších v Řecku.
 
Toto rozhojnění života můžeme pocítit při setkání se svatými - právě z jejich osob vychází už tady na zemi to světlo, které občerstvuje srdce těch, kteří se s nimi setkají (myslím, že kvůli tomu věřící tak rádi navštěvují své duchovní starce). Co to znamená - získat tento život, získat jej v takové hojnosti, že s tím ani smrt těla nic nezmůže, je možno pocítit třeba u ostatků sv. Nektaria Aiginského Pentapolského. Když tento biskup, jeden z nejznámějších novodobých svatých, zemřel (v r. 1920) v nemocnici, začaly monašky připravovat jeho tělo k pohřbu. Hned na smrtelném loži v pokoji nemocnice je oblékaly do čistého šatu pro pohřební obřad. Při tom z něho svlékly svetr a odložily jej na vedlejší lůžko, kde ležel ochrnulý člověk. Ten se ihned, jakmile se ho dotkl svetr sv. Nektaria, uzdravil a vstal z postele.

Jiný příklad tohoto života, přetékajícího z lidské osoby, jež jím byla naplněna, i na jiné lidi a nejen uzdravujícího ale i jinak pomáhajícího, který můžeme u ostatků sv. Nektaria Aiginského vidět (nebo spíše slyšet) až do našich dnů. Tělo sv. biskupa Nektaria bylo pohřbeno. Když po několika letech vykopali jeho ostatky z hrobu, aby vzali kosti a uložili je jinam (jak je to v Řecku běžně zvykem), zjistili, že tělo není rozložené. A nejen to - vypadá, jako by bylo pohřbeno téhož dne. Obrátili se do Athén na arcibiskupa, který nařídil, aby tělo nechali několik dní na vzduchu, a pak je opět pohřbili. Učinili tak. A když je po nějaké době opět vykopali, bylo stále zcela neporušené rozpadem. Pak to bylo prohlášeno za zázrak a ostatky byly přeneseny do chrámu do mramorového sarkofágu, kde jsou dodnes. K tomuto novému hrobu přijíždějí dodnes zástupy věřících, aby uctily svaté ostatky a hlavně vyslechli jeho radu. Stává se totiž, že ten, kdo přichází s modlitbou k ostatkům sv. Nektaria a prosí o radu ohledně nějakého vážného problému, může zaslechnout zevnitř sarkofágu odpověď. A tak je zvykem, že poutníci tisknou své ucho na mramorovou stěnu hrobu, a někteří skutečně slyší zázračné zvuky a odpověď. Nedávno se stalo, že mezi zbožnými poutníky přišel k hrobu i nevěřící řecký lékař. Chystal se dokázat, že celá tato tradice je jen výmyslem a nesmyslem. Přinesl si na to svoje lékařské naslouchátko (fonendoskop či stetoskop; asi aby lépe slyšel, jestli se z hrobu něco ozve), nasadil si hadičky do uší a začal tam přikládat konec fonendoskopu ke kamenné stěně hrobu, jako když v ordinaci vyšetřuje pacienta. Náhle byl ohromen. Z hrobu slyšel tlukot živého lidského srdce. Jako lékař dobře věděl, jak přesně zní bijící srdce člověka, a náhle slyšel tento nezaměnitelný zvuk z nitra hrobu... Otřesen, poklonil se ostatkům a šel vyhledat místního kněze. Na tom místě uvěřil v Boha.

Tady můžete zahlédnout tu řeku hojnosti života, která nevysychá dokonce ani v mrtvém těle, ale přelévá se na ostatní lidi dokonce i z hrobu.


Sv. Nektarios - fotografie: http://www.saint-nectarios-of-aegina.org/Photos.html
Kdy a jak navštívit Aiginu (s fotografiemi - včetně světcova hrobu): http://www.saint-nectarios-of-aegina.org/Visiting_Aegina.html

Vyprávění o svatém Nektariovi (v angl.): http://full-of-grace-and-truth.blogspot.com/2009/11/st-nektarios-wonderworker-bishop-of.html













Zobrazit příspěvek č. 619 jednotlivě

Administrátor --- 5. 3. 2010
Zpráva

Dle zprávy z úřadu metropolitní rady bude nedělní svatá liturgie přenášena Českým rozhlasem stanicí Praha - ČRo2.











Zobrazit příspěvek č. 618 jednotlivě

Administrátor --- 5. 3. 2010
Z tisku

Petici za bezpodmínečné přijetí závěrů II. vatikánského koncilu podepsalo 54 tisíc lidí z 80 zemí

Katolická organizace "My jsme církev", která se zasazuje o církevní reformy, provádí velkou akci na památku II. vatikánského koncilu, jehož výročí letos je.

Poté, co papež Benedikt XVI. zrušil exkomunikaci čtyřech biskupů "bratrstva sv. Pia X.", se ocitla římsko-katolická církev ve vážné krizi. Nejde jen o výroky jednoho z biskupů (Richarda Wiliamsona), který stane 16. dubna před soudem v německém Regensburgu za popírání holocaustu. Organizace "My jsme církev" má i jiné důvody k pochybám o správnosti přijatého papežského rozhodnutí. Zvláště podivné je dle nich, že bratrstvo Pia X. dosud odmítá závažná rozhodnutí II. vat. konc., týkající se dialogu, svobody nábož. vyznání, ekumenismu, apoštolské mise laiků nebo kladného vztahu k židům.

Proto organizace uchystala petici "za plné uznání přijetí závěrů II. vatikánského koncilu", kterou iniciovali němečtí teologové v lednu 2009. Přestože petici podepsalo 54104 lidí ze všech kontinentů, vatikánská kongregace za čistotu víry nepřijala ani petici ani podpisy.

GlaubeAktuell












Zobrazit příspěvek č. 617 jednotlivě

Administrátor --- 3. 3. 2010
Konstantinopolský patriarcha Bartoloměj

Ekumenický patriarcha se narodil 29. února a přišel kvůli tomu o své 70. narozeniny

Patriarcha Bartoloměj I. z formálního hlediska nemůže oslavit své 70. jubileum. Narodil v přestupném roce 1940 a to právě 29. února, a takové datum v kalendáři na rok 2010 schází. Bude-li patriarcha žít ještě dalších 10 let, bude moci slavit své osmdesátiny ve správný den. Rok 2020 bude totiž přestupný.

Bez ohledu na tento technický problém zaslali mnozí náboženští představitelé patriarchovi své pozdravy k životnímu jubileu (mezi nimi i papež římský Benedikt, který ve svém telegramu vyjádřil naději, že "Duch Boží bude i nadále osvěcovat a vést nás na naší cestě k plné jednotě, kterou uložil Kristus svým učedníkům").

Patriarcha Bartoloměj je absolventem bohoslovecké školy na ostrově Chalki. Po službě v turecké armádě pokračoval v dalším vzdělávání v oblasti církevního práva ve Švýcarsku a na univerzitě v Mnichově. Stal se doktorem Papežského východního institutu v Římě. Biskupem je od r. 1973. 22. října 1991 byl zvolen za 232. patriarchu Konstantinopolské církve. Titulován je: Bartoloměj I. - Jeho nejsvětější svatost, arcibiskup Konstantinopole, Nového Říma a patriarcha celého světa.

Za léta svého patriarchátu se Bartoloměj I. projevil jako aktivní ochránce životního prostředí, za což dostal přízvisko "zelený patriarcha". V době jeho patriarchátu se však také vyostřily vztahy Konstantinopolské církve s Ruskou, mj. i kvůli jurisdikčním sporům ohledně Estonska a Velké Británie, a též kvůli tomu, že přijal pod svůj omofor řadu ukrajinských biskupů - tzv. autokefalistů - v diaspoře.

Současný představitel Konstantinopole je znám jako aktivní účastník ekumenického hnutí. Ve svém posledním okružním poselství k neděli Pravoslaví se opět vyjádřil pro účast pravoslavné církve v ekumenickém hnutí.

Patriarcha stojí také za vyhnáním mnichů ze skitu proroka Eliáše na Athosu, které bylo navíc provedeno dosti brutálním způsobem (tento akt kritizoval např. i na Západě známý biskup v konstantinopolské jurisdikci Kallistos Ware). Nyní se podobným způsobem (zatím bezúspěšně) pokouší vystrnadit protiekumenické mnichy ze svatohorského monastýru Esfygmenu, kteří byli už několikrát v obklíčení policií; na esfygmenský monastýr je prý dlouhodobě uvalena všestranná blokáda zásobování: elektřinou, potravinami, léky... Avšak postoje tamních mnichů si postupně získávají sympatie v pravoslavném světě, a tak se daří dostávat potřebné zásoby na Athos do monastýru ilegálně. (Pozn. překl.)
(Dle Blagovest info a Credo ru)

--------------------------------
Výše zmíněná encyklika ekumenického patriarchy k neděli Pravoslaví si našla bohaté odezvy v ekumenickém tisku. Např. jsem zachytil tuto:
Ekumenický patriarcha Bartoloměj I. vydal u příležitosti Neděle ortodoxie encykliku, v níž prohlásil, že křesťané nesmí zůstat lhostejní k otázkám ekumenické jednoty. Informují o tom internetové stránky Světové rady církví (World Council of Churches, WCC).

„Pro Boha není možné trápit se kvůli jednotě Jeho učedníků, pro nás je nemožné zůstat lhostejnými vůči jednotě všech křesťanů,“ píše patriarcha Bartoloměj I. v encyklice.

Dále se v ní postavil proti „fanatickým“ výzvám „určitých kruhů, které sami sebe exkluzivně označují za horlivce a ochránce ortodoxie“, a kteří odmítají teologický dialog s jinými pravoslavnými církvemi a ekumenické kontakty s ostatními křesťany.

„Blahosklonně označují jakýkoliv pokus o znovusjednocení rozdělených křesťanů a o obnovení jejich jednoty jako údajnou „panherezi ekumenismu“, aniž by podali sebemenší důkaz toho, že by pravoslavná církev kontaktem s jinými církvemi opustila nebo popřela doktríny ekumenických koncilů nebo církevních otců,“ stojí v listě.

---------------------------

K tomu si v rámci diskusního prostoru v církvi dovolím pár poznámek. Mám dojem (třeba se však mýlím), že pod těmi "fanatickými výzvami určitých okruhů" se myslí řecká iniciativa, o níž jsme zde již informovali v příspěvku č. 534.

Na řeckém webu už podepsalo 20.000 pravoslavných křesťanů (v tom je už sedm biskupů a dlouhá řada archimandritů, igumenů, špičkových teologů, starců a dalších duchovních) prohlášení nesouhlasu s tím, jak je prováděna ekumenická politika. V Řecku i v Rusku jsou tištěny celé knihy rozebírající ekumenismus a poukazující na sporné momenty, které se v rámci ekumenických kontaktů a dialogu někdy dějí. Nejsou to žádné vágní proklamace, ale citáty posvátných kánonů a svatých Otců exaktně doložené výhrady ilustrované konkrétními událostmi a skutky, které se v rámci ekumenického hnutí staly.

Jestli tomu správně rozumím, tak mnoha věřícím se zdá, že ze strany ekumenického patriarchátu se dostává převeliké podpory dialogu s jinými křesťany, ale pramálo podpory dialogu o ekumenismu uvnitř pravoslavné církve. Proto roste v pravoslavné církvi nespokojenost a napětí.

Při mé poslední návštěvě v Řecku mi mniši se zármutkem a velikým znepokojením ukazovali tištěné materiály (publikované v běžných řeckých médiích), kde je např. zpráva o setkání patriarchy Bartoloměje s šéfem národní (turecké) pobočky Coca-cola, který je muslim a jemuž daroval patriarcha jako "malý ale důležitý dárek" knihu Koránu, a citována jsou tam slova patriarchy o tom, že Korán je "svatá kniha".

A tak se někteří s bolestí táží: Což křesťané nejsou náboženství jediné svaté knihy - tj. Bible? Což islám neprohlašuje Ježíše z Nazareta za pouhého proroka? Což to není, řekněme: zvláštní, když z rukou pravoslavného biskupa někdo přijímá jako svatou knihu něco jiného než Evangelium? A navíc - pro Řeky, kteří žili půl tisíciletí pod tureckým jařmem, jsou taková slova jejich duchovního vůdce skutečně traumatickým zážitkem (u nás je článek, jak se Turkové vypořádávali s řeckými křesťany).
Citace z internetu: The link below is to the second half of the speech the Patriarch gave to the Coca Cola folks and to his personal friend and supporter, Mouchtar Kent – the president of the Coca Cola company. At the 3:50 point, the Patriarch gives his muslim friend a “small but important” gift: “the holy Koran”.
http://www.youtube.com/watch?v=-9f_4jPvGEA nebo ke stáhnutí zde.
A aby toho nebylo na ty Řeky v Řecku málo, tak se patriarcha před tím, jak se zdá, ještě identifikoval s Turky a přihlásil se k oslavě jejich národního svátku, což je pro Turky den vyhnání Řeků z Malé Asie. (To je událost, která je dodnes v Řecku vzpomínána se smutkem jako národní katastrofa: v r. 1923 bylo Turky z Malé Asie vyhnáno 1,5 milionu etnických Řeků; 250 – 300 tisíc lidí vyvražděno.)
Citace z internetu: This is the earlier part of the speech, in which the Patriarch identifies himself as a Turk, celebrates the national holiday which the Turks were celebrating that day – the removal of the Greeks from Asia Minor:
http://www.youtube.com/watch?v=6_TQksRRAJY (29. 10. 2009)
http://bekkos.wordpress.com/2009/12/07/ohio-lecture/
Při návštěvě New Yorku měl patriarcha Bartoloměj ještě pozoruhodné vystoupení pro židy přímo v jejich synagoze, které raději nechám bez komentáře. Kdo chce, ať se na část podívá: http://www.youtube.com/watch?v=6_TQksRRAJY (28. 10. 2009)

---------------------

Zpět však k našemu komentovanému ekumenickému článku. Patriarcha Bartoloměj dále praví:

„Pravda se nebojí dialogu, protože dialog pravdu neohrožuje. Jestliže se dnes všichni snaží odstranit rozdíly prostřednictvím dialogu, ortodoxní církev nemůže prosazovat intoleranci a extremismus.“

-----------------------

V Řecku mi mniši sdělili, že podle článků v pravoslavném tisku žádal patriarcha Bartoloměj Řeckou církev, aby biskupové a duchovní, kteří podepsali nesouhlas s ekumenismem, byli potrestáni. Řecká církev to odmítla s odůvodněním, že není přece možné bránit diskusi v církvi.

Vnucuje se otázka, proč Konstantinopol silově prosazuje dialog s jinoslavnými na úkor dialogu uvnitř církve. Bránit myslícím lidem vyjadřovat vlastní názory přece jenom zvyšuje napětí v církvi. Prohlašovat ty, kteří nesouhlasí a uvádějí argumenty ze spisů svatých Otců a posvátných kánonů, jednoduše za "fundamentalisty" se může přece stát opravdu cestou k radikalizaci vnitrocírkevní situace.

Nic proti rozhovoru s jinoslavnými. Kritika ekumenismu se však netýká samotného dialogu, ale jevů, které se na tento dialog nabalují. Účast papeže na liturgiích v Konstantinopoli - a recipročně účast patriarchy v mši v Římě (to není žádný dialog, ale divadlo), spolu s podivnými demonstracemi jakési částečné jednoty (společné žehnání obou nejvyšších představitelů, spoluúčast na první části bohoslužby - tzv. liturgie katechumenů čili bohoslužby slova, dokonce společná recitace Symbolu víry apod.) To může docela dobře působit na diváky těchto představení jako cesta ke smazávání věroučných rozdílů namísto jejich řešení. A to se vymyká samotné podstatě teologického dialogu, který má přece problémy odhalit, objasnit a hledat řešení, nikoliv je zastírat.

Tedy shrnuto: pravoslavní "fundamentalisté" neprotestují proti dialogu, jak se možná mylně domnívá ekumenický patriarchát. Nespokojenost se týká dvou jiných věcí:
1.) dialog se zužuje na několik vybraných osob, postup a mezivýsledky nejsou dostatečně celocírkevně prezentovány (buď nejsou uveřejněny v plnosti nebo jsou rovnou utajeny), a tak je z účasti na dialogu vyloučena většina duchovenstva a prakticky všichni věřící, jimž jest jen trpně čekati, jak to dopadne; církevní lid se nemůže k věci vyslovit, diskutovat atd. Teologický dialog se tím děje odděleně od církve. Kde zůstaly teze o církevním lidu, královském kněžstvu atd.? Kde jsou vyjádření starců, duchovních vůdců, lidí s pokročilou duchovní zkušeností? Nejsou oficiálně publikována. To je naše libri prohibiti - zakázaná literatura dnešní svobodné doby. Proč nevede Konstantinopol - pokud možno veřejnou - diskusi s pádnými argumenty mnichů - kolektivními stanovisky zástupců monastýrů ze Svaté Hory Athos? Dusná atmosféra v církvi kolem ekumenismu hovoří sama za sebe, že něco není v pořádku kolem způsobu vedení dialogu. Může to pak působit dojmem kabinetní politiky či dokonce zákulisních piklů; šušká se něco o svobodných zednářích. Samozřejmě s tím lidé mohou vyjádřit nesouhlas, což se ostatně právě děje...
2.) Dialog se opouští a je nahrazován gesty a projevy, které neodpovídají realitě. Cařihradem nemilovaní "fundamentalisté" tedy nejsou proti dialogu, ale naopak pro dialog.

Sumasumárum: nevím, jak kdo, ale já slyším z táboru "fundamentalistů" opravdu naléhavé volání po dialogu (a nikoliv proti dialogu). A hned dvojnásobné. Jednak, aby se zůstalo při dialogu s jinoslavnými. A pak (a to hlavně) po dialogu vnitrocírkevním. Jenže - co se týče toho druhého - k tomu musejí být dva.

------------------------

Na encykliku patriarchy Bartoloměje reagoval generální sekretář WCC Rev. Dr. Olav Fykse Tveit. Ocenil ji jako „závazek k dialogu a jednotě církví, daný i přes silný tlak fundamentalistických kruhů ortodoxních věřících.“

To už opravdu nechávám bez komentáře. Ze zdvořilosti k cizí osobě mimo církev.












Zobrazit příspěvek č. 616 jednotlivě

Administrátor --- 1. 3. 2010
Účast katolických duchovních na politické agitaci při ukrajinských volbách

Zahraniční novináři se obrátili na Vatikán s dotazem na účast jeho podřízených v agitaci za Timošenkovou

Zahraniční novináři z katolických zemí zaslali papeži římskému dotaz ohledně účasti představitelů římsko-katolické církve v tzv. "modlitbě za Ukrajinu", k níž je sezvala před druhým kolem prezidentských voleb do centra Kyjeva premiérka Julie Timošenko.

Na tiskové konferenci v Kyjevě to oznámil náměstek tajemníka Sovbez Ukrajiny Dimitrij Vydrin.

"Žurnalisté z katolických zemí se už obrátili na Vatikán s dotazem, zda měli podřízení papeže požehnání účastnit se politického procesu," uvedl Vydrin. Podle jeho slov západní novináři byli rozpačití z nabídky akreditovat se na bohoslužbu "Modlitba za Ukrajinu". Tázali se: "Jak je možné se akreditovat na bohoslužbu? Nebo tomu špatně rozumíme?"

Podle Vydrinova názoru si náboženská vyznání, která vyslala své představitele na politickou akci Timošenkové, citelně pošramotila reputaci.

Novyj region 2. Credo.ru








Zobrazit příspěvek č. 615 jednotlivě

Administrátor --- 27. 2. 2010
Minulý papež praktikoval sebemrskání

Římský papež Jan Pavel II. se bičoval páskem od kalhot

Papež Jan Pavel II. praktikoval sebebičování a používal k němu kalhotový řemen. Zvěsti o sebetrýznění ex-pontifika se šířily už dříve; nyní však byly potvrzeny knihou monsignora Slavomira Odera.

"Mnozí, kteří byli papeži blízko, nejedenkrát slyšeli, jak se Karol Wojtyla bičuje. V jeho šatníku byl mezi církevními oděvy zavěšen speciální řemen od kalhot, který si s sebou bral pokaždé, když odcestoval do své tradiční letní rezidence v Castel Gandolfo," píše Odera.

Slavomir Odera nyní dle zadání Vatikánu zkoumá život Jana Pavla II., aby mohl předložit fakta pro jeho svatořečení v římsko-katolické církvi.

The Telegraph. Gazeta.ru











Zobrazit příspěvek č. 614 jednotlivě

Administrátor --- 27. 2. 2010
Slavnost Pravoslaví

Neděle vítězství orthodoxní víry. Svátek dogmat ve východní církvi

Za onoho času...
... se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: "Následuj mě!"
1,44 Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova;
1,45 Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: "Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta."
1,46 Natanael mu namítl: "Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?" Filip mu odpoví: "Pojď a přesvědč se!"
1,47 Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází a řekl o něm: "Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti."
1,48 Řekl mu Natanael: "Odkud mě znáš?" Ježíš mu odpověděl: "Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem."
1,49 "Mistře", řekl mu Natanael, "ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele."
1,50 Ježíš mu odpověděl: "Ty věříš proto, že jsem ti řekl: `Viděl jsem tě pod fíkem?´ Uvidíš věci daleko větší."
1,51 A dodal: "Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka."
(Z Evangelia podle Jana)

Nuže, Velký půst postoupil už o jeden týden a my v neděli opět po roce slyšíme evangelní čtení o Natanaelovi - "Izraelitovi, v němž není lsti". Natanael jako by zde byl podobenstvím pravoslavné věrouky, v níž - řízením Božím - není nic zlého, nepravdivého ani klamného. Povolávání prvních apoštolů, jak to popisuje evangelista Jan, je historickým bodem, z něhož se souká celý obsah učení Církve. Vždyť základním rysem celého pravoslavného církevního učení, všech dogmat a pravidel, je jejich apoštolský původ. Jen odtud čerpá naše víra své oprávnění - svým původem od apoštolů, kteří byli vyučeni samotným Božím Synem. Odtud považujeme obsah naší víry za původu Božského nikoliv lidského. Proto pro víru někteří z nás prolili svou krev, proto ji střežíme před změnami a zároveň vyvyšujeme jako svěřený Božský klenot.


Neděle Pravoslaví je svátek, který je ustanoven na památku vítězství pravoslavné víry nad herezí ikonoborectví a potažmo nad všemi jinými herezemi. Ikonoborectví bylo definitivně přemoženo v době byzantské císařovny Theodory a konstantinopolského patriarchy Metoděje Vyznavače. Theodora po smrti svého manžela, císaře Theofila (829-42), který byl ikonoborcem, nechala propustit všechny uvězněné kvůli ikonám a všem ctitelům ikon zajistila bezpečí; několik zbožných asketů povolala konat modlitby za spásu svého muže. Nový patriarcha Metoděj shromáždil duchovenstvo a věřící do velkého chrámu ke všenočnímu bdění za pokoj duše císaře Theofila; konali to celý první týden Velkého půstu. V pátek ráno se císařovně zdál podivuhodný sen oznamující Boží smilování nad zesnulým císařem. Zároveň zmizelo jeho jméno z listiny se seznamem heretiků, který sepsal Metoděj a uložil pod oltář. Císařovna pak svolala na první neděli Velkého půstu, 11. března 843, slavnostní shromáždění, a ve velkém průvodu se svícemi, ikonami a kříži byly svaté ikony opět vneseny do chrámu Boží moudrosti v Konstantinopoli. Patriarcha nařídil, že se od této doby bude tato slavnost konat každoročně, aby se křesťané napříště vyvarovali pádu do hereze.
 
Pro kázání před západními lidmi je to poněkud obtížné téma. Takové pojmy jako "jediná pravá víra", přestože jsou plně svatootecké, znějí dnešnímu Zápaďanovi jaksi odpudivě. Důvodem je historická zkušenost s působením západních církví. Není teď potřeba rozepisovat se, co všechno západní křesťané prováděli v rámci šíření a udržování "jediné pravé víry". Co je však za tím? Proč západní církev takto zbloudila? Vysvětlení je prosté. Víru a svatá dogmata uchopila jako ideologii a poté s nimi jako s ideologií nakládala. Ideologie se vždy prosazuje vnější silou - narozdíl od pravé víry, která se prosazuje a šíří sama svou vlastní vnitřní silou. Zatímco ideologii je potřeba šířit a udržovat vždy nějakou formou násilí (mečem nebo propagandou, strachem či sliby), tak pravdivá víra žije a šíří se tím, že inspiruje lidi, dotýká se jejich srdcí a uchvacuje je k následování a sebeoběti.
Pravá víra rozdmychává v srdcích lidí lásku k Bohu, a pro tuto lásku - nikoliv kvůli strachu (např. z pekla), nikoliv pro sliby (např. nebeské odměny) - se lidé namáhají, postí, modlí a vedou svůj duchovní zápas za dosažení dokonalosti.
S ideologiemi má Západ bohaté (a špatné) zkušenosti. Vlajková loď ideologie vždy pluje na řece lidské krve. A čím lidumilněji či vznešeněji se ideologie tváří, tím krvavější se většinou nakonec stává. Jednou z vlastností typických pro ideologie je, že žádná z nich není pravda, spravedlnost ani láska (není divu - ideologie jsou vynálezem lidským, a proto se v nich odráží všechna ta bída lidského nitra zasaženého hříchem). Lidé to už někdy cítí, a proto vcelku rozumně relativizují všechny ideologie.

A pokud pravidla víry vnímají jako jednu z ideologií, pak celkem logicky relativizují i každou víru a náboženství - a nesnášejí, když některé z nich o sobě hlásá, že je pravé - to jediné pravé.

Kde však západní církev učinila tu chybu, že se její věrouka začala překlápět do ideologie? Částečně je na vině typická západní vnějškovost. Jenže proč pronikla do církve v takové míře, až ovládla její způsob myšlení? Důvod není tak těžké najít - na Západě došlo k opuštění východního (a posléze byzantského) schématu vztahu mezi církevní a světskou mocí, podle něhož je církev podřízena moci státní (neboť duchovenstvo i věřící jsou občany impéria a podřízeni císaři), což je ve své podstatě prvokřesťanský princip uspořádání horizontály církevního života v tomto světě. Ano, Řím zavrhl to, co se dnes v západním křesťanstvu s odporem nazývá "byzantský caesaropapismus", a to mu zasadilo duchovní smrtelnou ránu. Žízeň po světské moci proměnila dogmata svaté víry na papistickou ideologii, a tím vymezila rámec pro vývoj Západu v druhém tisíciletí - vše, co se zde dělo, bylo s dotvořením papismu (viz "Dictatus papae" v době papeže Řehoře VII. /+ 1085/) vlastně nevyhnutelným následkem vykročení církve tímto směrem.

Zideologizováním a racionalizací víry nabral dřívější západní sklon k vnějškovosti docela nový rozměr a dynamiku. Jedním z výsledů je "zbožštění" vědeckého a technického pokroku (toho pokroku, o němž poznamenal spisovatel Chesterton, že je "matkou problémů" :-) Ruku v ruce s tím kráčí další důsledek - bouřlivý hospodářský vývoj, orientace života společnosti i jednotlivce na výkon a prosperitu. V osobním životě začala být užitečnost člověka měřena tím, kolik toho za svůj život vyprodukoval. To se do té míry stalo součástí západního způsobu myšlení, že i člověk sám posuzuje svůj život (a třeba i proběhlý den) tím, "kolik toho stihl udělat". To je naprosto antiduchovní materialistický pohled na člověka a na smysl života. Tento progres přinesl ve 20. století zvláštní degenerované plody v jakémsi zvratu do zdánlivého opaku: měříme hodnotu lidského života (a třeba i jediného dne) tím, kolik toho člověk stihl spotřebovat - konzumem je měřen lidský život a v konzumu (hmotného i nehmotného: např. jídla a zábavy či rozkoší) je hledána smysluplnost života. Nešťastný Západe! (A nešťastný Východe, který místy tak ochotně přijímáš zkaženého západního ducha!)
Kvůli propadu do vnějškovosti je dnes zideologizovaná církev na Západě vnímána jako nevěrohodná. O samotnou podstatu smyslu existence církve už Západ převážně nejeví zájem. Od církve se žádá již jen to, aby byla nějak společensky užitečná - sociální aktivity, charita, ekologie atd. Tragikomické na tom je, že se tím po církvi žádá obdoba právě té vnějškovosti, která ji kdysi přivedla k úpadku. Podstatou života církve je víra a modlitba. Teprve z těchto kořenů může (ve větší či menší míře - dle okolností) vyrůstat nějaká sociální prospěšnost či charita apod. Západní církve si viditelně nechávají sekulární společností vnutit sociálně-charitativní sebereflexi - začínají si zvykat, že víra a modlitba západní společnost nezajímají, a tak se začínají (dokonce nejen navenek ale i uvnitř) prezentovat spíše jako sociálně charitativní spolek. To není cesta ven z toho duchovního marasmu, v němž se západ i s jeho církvemi utápí. To je spíše definitivní zpečetění osudu západního křesťanství. Stará arogantní pyšná vnějškovost jen plodí novou vnějškovost, tentokrát s vlídnější tváří.
------------------------

Leč nechme Západ a zpět k našemu tématu: neděle Pravoslaví ve východní církvi. Pravoslavná církev nikdy nerozhodovala, kdo se stane králem či císařem, a tak neměla zapotřebí přetvářet svatootcovskou víru pro ideologické potřeby vlády nad světem. Proto pro nás zůstává naše pravoslavná víra "jediná svatá a pravá", aniž by to mělo v sobě nějaký agresivní či arogantní podtón, aniž by v pozadí řinčely útočné zbraně a pochodovali rytíři dobývat pod znamením kříže nová území.

Čím je pro pravoslavné křesťany - jak současnosti tak minulosti - jediná svatá a pravá víra? Na víru (a mám na mysli nyní konkrétně věrouku či přímo řečeno: dogmata) hledíme vždy a zásadně jedině ve spojitosti s duchovním životem. Věrouka a duchovnost jsou dvě strany jedné mince - a tou je bohopoznání. Dogmata vyjadřující původní apoštolskou víru jsou natolik těsně spojena s duchovním životem Církve, že můžeme klidně prohlásit: změnil-li by se duchovní život pravoslavných křesťanů, naruší se dříve či později i věrouka. A naopak: změní-li se dogmata či pozmění-li se věrouka církve, bude to mít nevyhnutelně za následek proměnu duchovního života církve. Opustí-li se apoštolská autenticita na jedné straně, nelze žádným způsobem zabránit témuž na straně druhé. A v důsledku je tím zničeno pravdivé bohopoznání, které je zásadním smyslem existence Církve. Vždyť pravdivé poznání Boha je vlastně synonymem pro spásu člověka (Pán Ježíš pravil: "Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha." Jan 17,3). Falešné bohopoznání není už žádným bohopoznáním. Proto je fatálním způsobem ohrožena spása tam, kde jsou poškozena dogmata či deformován duchovní život církve.
Dogma nepožaduje po člověku vzdát se myšlení. Naopak, pravé dogma je výzvou k myšlení. Vždyť celá lidská bytost - i rozum - si má osvojit víru Kristovu. Rozum sice nemůže pochopit vše, ale to neznamená, že víra znamená odložit jej. Naopak - teprve víra dává lidskému rozumu a uvažování dimenze důstojné člověka. Myslet o tomto světě může na nějaké úrovni i zvíře. Ale myslet o Bohu může jen člověk. Pravá víra rozum očišťuje, povznáší a nikoliv ničí. (Jen falešné dogma, nauky vymyšlené lidmi, klamné víry ničí člověka, který se jim otevře, - omezují jeho myšlení, vedou ho k zaslepenému fantatismu, zatemňují mu srdce.)

Dogma - to je k nezměnitelnosti zapečetěné dědictví svatých apoštolů - odkaz jejich víry, kterou přijali od vtěleného Boha. Proto můžeme říci, že pravé dogma je Božím zjevením. Totéž lze vlastně říci o křesťanství - resp. o křesťanské víře založené na pravých (čili původních) dogmatech. Starec Chrysostomos v řeckém monastýru sv. Nikodima jednou říkal, že je vlastně chybou hovořit o křesťanství jako o náboženství. My bychom měli považovat křesťanství nikoliv za jedno z náboženství, nýbrž za Boží zjevení. A to hned z několika důvodů (dovolím si přidat k jerondovým slovům): jednak kvůli původu křesťanství, které pochází z Božího zjevení lidem skrze příchod Pána Ježíše Krista; dále kvůli tomu, že skrze křesťanství, resp. Církev - mystické Tělo Kristovo, se Bůh stále zjevuje světu, a nakonec proto, že křesťanskou vírou a duchovním životem se zjevuje Bůh osobně každému, kdo se béře touto úzkou cestou.
---------------------

Světitel Ignatij Brjančaninov píše: »Pravoslaví - to je pravé bohopoznání a pravá bohoúcta. Pravoslaví je uctívání Boha duchem (neklamný duchovní život) a pravdou (pravdivá dogmata církve). Pravoslaví je oslavením Boha pravdivým jeho poznáním a uctíváním. Pravoslaví je, když Bůh oslaví člověka, pravého svého služebníka, tím, že mu dá blahodať Nejsvětějšího Ducha. Duch je slávou křesťanů (Jan 7,39). Kde není Ducha, tam není Pravoslaví. Není Pravoslaví v učeních a mudrováních lidských, v nichž panuje falešné poznání - plod pádu. Pravoslaví - to je učení Svatého Ducha, které bylo dáno lidem ke spáse. Kde není Pravoslaví, tam není spasení. ... «

---------------------

Tato neděle je slavností. Někde se v tento den konají slavnostní průvody kolem chrámu - věřící berou chrámové ikony, vynášejí je z chrámu a kráčejí s nimi pod širým nebem, aby je nakonec zase vnesli do chrámu - jako tenkrát v r. 843 v Konstantinopoli. V pravoslavné typikonu je tato neděle označena jako významný svátek (sice to není svátek z dvanáctera největších, ale je hned na stupínku pod nimi). Je to duchovní slavnost a radost nad tím, že Bůh pečuje o Církev, chrání ji a udržuje. Je to jeho dílo, nikoliv lidské, že až do dnešních dob nám zůstala zachována původní víra, neporušená dogmata dávných svatých sněmů a potažmo autentická křesťanská spiritualita. Jak slíbil Pán Petrovi o Církvi: "Brány pekelné ji nepřemohou" (Mat 16,18). Pevnost tohoto slibu, stojícího na skále víry, cítíme v dnešní den a radujeme se, neboť - jak se zpívalo v čistém (1. velkopostním) týdnu každý večer starozákonní zvolání (ve Velkém povečeří po čtení kánonu sv. Ondřeje Krétského): "S námi Bůh, pochopte národové... Neboť s námi jest Bůh!" To je přece důvod k radosti a k duchovní oslavě.

Radujme se tedy - vždyť v „jedné svaté apoštolské Církvi“, mystickém Tělu Kristově, děje se stále to, o čem hovořil Pán Ježíš v závěru dnešního evangelia: „...uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“

Podle slibu daného Petrovi budou až do konce světa mít kam přicházet ti lidé, kteří touží poznat Boha. Zbavit se dráždivých mýtů, sladkých fantazií, zbožných představ, racionálních filosofií, a pravdivě poznat Boha, jaký opravdu jest. Boha, jak se lidem zjevuje skrze Ježíše Krista v Duchu Svatém.



P.S.
Dnešní svátek má dva názvy. Kromě "slavnosti Pravoslaví" se mu též říká "neděle anathemy". Vedle pravých dogmat a autentického křesťanského Bohem zjeveného učení jsou na světě i učení klamná a vymyšlená lidmi. Nad nimi Církev vyhlašuje anathemu - tj. odmítnutí. Dává tím na vědomí, že tato učení nejsou autorizovaná Církví a že je Církev nepovažuje za pravá, resp. za součást Božího zjevení apoštolům a skrze apoštoly národům. Pro podrobnější vysvětlení se ještě jednou obrátíme ke svt. Ignatiovi. Zde jsou výňatky z jeho díla:
Dnes Církev hlasitě vypočítá různá cizí učení, která vynalezl ďábel a která jsou vyjádřením (jeho) nepřátelství vůči Bohu. Tyto nauky útočí na naši spásu a zbavují nás jí... Církev je usvědčuje, aby nás ochránila, a ty, kteří jimi byli oklamáni, zve povstat ze záhuby. Tato učení předává anathemě i s těmi, kteří se jich úporně přidržují. Anathema znamená odloučení, zavržení. Když Církev uvaluje na nějaké učení anathemu, znamená to, že tato nauka v sobě obsahuje rouhání proti Svatému Duchu. Kvůli spáse musí být takové učení zavrženo a odděleno, jako jed musí být oddělen od pokrmu. Význam anathemy tkví v duchovním církevním léčení nemoci lidského ducha, která způsobuje věčnou smrt.

Smrt způsobují taková lidská učení, v nichž jsou obsaženy názory pocházející z falešného poznání, z tzv. "tělesného uvažování", které je společným dědictvím padlých duchů a lidí, nebo jsou tyto názory přimíchány do Bohem zjeveného učení o Bohu. Jsou-li lidské názory včleněny do učení křesťanské víry, nazývá se to herezí. Apoštol zahrnuje do počtu skutků tělesných i hereze (Gal 5,20; v západních překladech je však seznam vyčíslených hříchů všelijak pozměněn; místo herezí jsou tam "sekty"). Patří ke skutkům tělesným kvůli svému původu - tělesnému uvažování, které je smrtící a je nepřátelstvím vůči Bohu a zákonu Božímu se nepodřizuje, ani nemůže (Řím 8,6-7.
V českých Biblích tu větu (Řím 8,6), dobře známou všem asketům všech dob: "Tělesné myšlení je smrt, ale duchovní myšlení je život a pokoj," vůbec nenajdete. Bohužel jen jedna z verzí kralického překladu uvádí v listu Římanům správně "tělesné myšlení" (ostatní kralické verze a ekumenický překlad podávají tuto část učení ap. Pavla naprosto zcestně: buď místo "tělesné uvažování" je "opatrnost" nebo - ekum. překl. - "sobectví" apod.). Bible 21 se také přiblížila: hovoří o "tělesném smýšlení", jenže (stejně jako zmíněná nejlepší verze kralické bible) místo "duchovní myšlení" uvádí "myšlení Ducha" (Svatého), což je omyl. Ani s 8. veršem: "Proto ti, kteří žijí dle těla, se nemohou líbit Bohu," si čeští překladatelé nevěděli rady; ekum. překl. mluví (opět naprosto zcestně) o "těch, kteří žijí jen z vlastních sil", kraličtí zase o "těch, kteří jsou v těle", což je také omyl, stejně jako podobné vyjádření Bible 21 o "těch, kteří žijí v těle". To jsou momenty, kdy je zřetelně a bolestně patrné, jak nepravoslavný křesťan, protože není srostlý s apoštolskou a svatootcovskou tradicí Církve, nemůže porozumět Písmu jako celku a neodkrývá se mu plný význam biblického učení.
Svt. Ignatij dále píše: Hereze odcizují lidského ducha Bohu a sjednocují ho s duchem ďábla kvůli jeho hlavnímu hříchu - rouhání Bohu. Hereze uvrhují člověka do otroctví vášní, protože zůstal opuštěn Bohem, jakožto ponechaný vlastní své padlé přirozenosti (viz dále Řím 1,21-28). (Je zajímavé, že původcové dávných velkých herezí měli všichni mravní problémy: Apollinarios měl smilný vztah, Eutychos by nesmírně zotročen vášní lásky k penězům, Arius byl nemravný až do neuvěřitelného stupně - když jeho píseň, Taliu, začali číst na prvním nikájském sněmu, otcové si zacpávali uši a odmítali poslouchat ty hanebnosti, které by člověku zbožnému nikdy ani nepřišly na mysl; Talia byla spálena; zůstalo nám jen historické svědectví, že toto "dílo" dýchalo nepřirozenou mravní zvrhlostí. Talii jsou podobna některá díla novějších původců herezí: strašná rouhání jsou v nich spojena s vyjádřením hrozné a nelidské zvrhlosti. Tomu, kdo je čte, stává se očividným spojení ducha těchto heretických vůdců s duchem ďáblovým.

Hereze jako produkt tělesného uvažování jsou vynalezeny padlými duchy. Běsové upadli do tělesného uvažování daleko hlouběji než lidé, kteří stále ještě mají možnost přecházet od tělesného myšlení k duchovnímu. Padlí duchové tuto možnost nemají. Lidé nejsou podrobeni tak silnému vlivu tělesného uvažování, protože v nich přirozené dobro nebylo pádem zničeno, jak je tomu u duchů. V lidech je dobro smíšeno se zlem a není tudíž vyhlazeno. V padlém duchu vládne a působí jedině zlo. Tělesné uvažování dosáhlo ve světě padlých duchů těch největších možných rozměrů, plně se rozvinulo - hlavním jejich hříchem je nepříčetná nenávist vůči Bohu, vyjadřující se strašným a neustálým výsměchem. Pokoru před Bohem, která je přirozená všemu stvoření, převrátili v nepřestávající opozici, odporování a nesmiřitelné nepřátelství. Proto je jejich rána věčné smrti nevyléčitelná. Podstatou jejich hříchu je pýcha. ... Padlí duchové se snaží zavléci člověka do všech možných vášní a hříchů - zvláště do pýchy, z níž roste nepřátelství vůči Bohu a rouhání. A rouhání je podstatou každé hereze, která je strašnou zbraní v rukách duchů. Křesťanství lze nenápadně zaměnit za rouhavé učení, jež je následně možno ozdobit krásnými jmény jako něco očištěného, pravého, obnoveného... Tolik výpisky z díla svt. Ignatije Brjančaninova.
Jak se vyvarovat "tělesného uvažování"? Odpověď je prostá: Tím, že máme "duchovní uvažování". A jak získat "duchovní uvažování"? Pokáním. Kající myšlení je jediným pravým základem "duchovního smýšlení". Pro inspiraci k získání "duchovního uvažování" je důležité číst modlitby svatých otců - číst je pozorně a promýšlet, co se tam říká a jak se to říká. Svatí Otcové, poustevníci žijící na pouštích, kteří dosáhli vysokých úrovní duchovního života a bohozření, otiskli do těchto modliteb duchovní stav své mysli - svůj způsob myšlení - své zření Boha. Je v nich tedy obsaženo právě to "duchovní smýšlení", o němž je řeč. Všimněte si, že hlavním a mohutně převládajícím tónem těchto modliteb je kajícnost, vnímání vlastní nehodnosti a sebeodsuzování. To je klíč k duchovnímu zření. Bez nich nemá modlitba sílu ani křídla (a Ježíšova modlitba není vůbec myslitelná bez tohoto základu). Potřebujeme si osvojit tento způsob myšlení a sebereflexe, aby se stal i naším způsobem myšlení. Proto čteme tyto modlitby - a zvláště klenot mezi nimi: kánon sv. Ondřeje Krétského. Není divu, že církevní tradice ustanovila čtení tohoto kánonu - po částech - pro první čtyři dny prvního týdne Velkého půstu. Nelze si představit lepší liturgický úvod do tohoto období, kdy se má člověk duchově obrodit, přemoci starého člověka v sobě, zlomit způsob myšlení, který patří starému Adamu a hříchu, tj. "tělesné uvažování". Právě tento kánon je potřeba si pročítat a snažit se v něm obsažený způsob myšlení a pohledu na sebe, na svět i na smysl života přijmout za vlastní.




O neděli anathemy se čtením zamítnutí heretických učení, jak se koná v současnosti v Rusku, jsme zde psali v příspěvku č. 86 a č. 350

P.S.
Svatootcovské modlitby, které jsou součástí denní modlitby církve, najdete v PDF (na stránce pravoslavného downloadu naleznete sazbu upravenou pro tisk brožury a další věci)










Zobrazit příspěvek č. 613 jednotlivě

Administrátor --- 24. 2. 2010
Nejsme už řádným členem ERC

Pravoslavná církev zrušila svůj řádný členský status v Ekumenické radě církví

Dle rozhodnutí Metropolitní rady naše Pravoslavná církev v Českých zemích oficiálně ukončila své řádné členství v Ekumenické radě církví. Po zrušení plného členství zůstává pouze tzv. přidruženým členem.

Podle ústavy pravoslavné církve je metropolitní rada je výkonným orgánem sněmu pro územní správu církve a její usnesení jsou závazná pro celou církev na jejím území. Metropolitní rada pro správu Pravoslavné církve v českých zemích má sídlo v Praze a jejím předsedou je arcibiskup pražský. Metropolitní radu v Praze tvoří: arcibiskup pražský jako její předseda, biskupové, kteří vykonávají službu v církvi v České republice, tři členové za každou eparchii, volení církevním sněmem, děkan Pravoslavné bohoslovecké fakulty a zástupce Bratrstva pravoslavné mládeže.

Zprávu s citací příslušného usnesení posledního zasedání Metropolitní rady otiskl nás oficiální časopis Hlas Pravoslaví ve svém únorovém čísle t.r.






Zobrazit příspěvek č. 612 jednotlivě

Administrátor --- 23. 2. 2010
V holandském kostele káže ateista

Holandští protestanti oficiálně vyhlásili, že atheismus není zásadně odlišný od učení liberálního protestantismu.

Protestantská církev v Holandsku dovolila ateistickému knězi pokračovat ve službě

Holandská protestantská církev povolila svému klerikovi Klaasu Hendrixe, který dříve o sobě prohlásil, že je ateista, aby pokračoval ve svém působení v církevních službách jako kazatel.

Na regionálním shromáždění duchovenstva ve městě Zirix na jihovýchodě země bylo rozhodnuto, že "názory klerika se nikterak zásadně neliší od názorů liberálních teologů protestantské církve".

Tímto způsobem byl zrušen církevní rozsudek nad pastorem - ateistou. Jen 25 procent představitelů duchovenstva holandské protestantské církve vyjádřilo svůj nesouhlas s rozhodnutím ponechat tohoto klerika v jeho dosavadním církevním úřadu.

V r. 2007 se zmíněný pastor, který v té době sloužil v církvi již 17 let, prohlásil na "věřícího ateistu" a vydal knihu "Věřím v Boha, který neexistuje". V této knize vysvětluje, že nevěří v Boha jako v osobu a nevěří slovům, která praví Bůh ve Zjevení. "Pro mne Bůh není bytostí, ale všechno to dobré, co se může dít mezi lidmi," napsal.

Pastor - ateista již 20 roků slouží jako duchovní v holandském městě Middelburg v Holandské protestantské církvi, která vznikla sloučením dvou reformovaných a jedné lutherské církve.

"Holandský rozhlas". Pravoslavie.ru










Zobrazit příspěvek č. 611 jednotlivě

Administrátor --- 17. 2. 2010
Svátek se svíčkami

Obětování Páně - Setkání Pána se Simeonem Bohopříjemcem

Evangelium podle Lukáše
2,22 A když se naplnili dnové očišťování Marie podlé zákona Mojžíšova, přinesli jej do Jeruzaléma, aby ho postavili Pánu,
2,23 (Jakož psáno jest v zákoně Páně, že každý pacholík, otvíraje život, svatý Pánu slouti bude),
2,24 A aby dali obět, jakož povědíno jest v zákoně Páně, dvě hrdličky aneb dvé holoubátek.
2,25 A aj, byl člověk v Jeruzalémě, jemuž jméno Simeon. A člověk ten byl spravedlivý a nábožný, očekávající potěšení Izraelského, a Duch svatý byl v něm.
2,26 A bylo jemu zjeveno od Ducha svatého, že neuzří smrti, až by prvé uzřel Krista Páně.
2,27 Ten přišel, ponuknut byv od Ducha, do chrámu. A když uvodili rodičové Ježíše děťátko, aby učinili podlé obyčeje zákona při něm,
2,28 Tedy on vzal jej na lokty své, i chválil Boha a řekl:
2,29 Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podlé slova svého, v pokoji.
2,30 Nebo viděly oči mé spasení tvé,
2,31 Kteréž jsi připravil před oblíčejem všech lidí,
2,32 Světlo k zjevení národům, a slávu lidu tvého Izraelského.
2,33 Otec pak a matka jeho divili se těm věcem, kteréž praveny byly o něm.
2,34 I požehnal jim Simeon, a řekl Marii, matce jeho: Aj, položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli, a na znamení, kterémuž bude odpíráno,
2,35 (A tvou vlastní duši pronikne meč), aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení.
2,36 Byla také Anna prorokyně, dcera Fanuelova z pokolení Asser. Ta se byla zstarala ve dnech mnohých, a živa byla s mužem sedm let od panenství svého.
2,37 A ta vdova byla, v letech okolo osmdesáti a čtyřech, kteráž nevycházela z chrámu, posty a modlitbami sloužeci [Bohu] dnem i nocí.
2,38 A ta v touž hodinu přišedši, chválila Pána, a mluvila o něm všechněm, kteříž čekali vykoupení v Jeruzalémě.
2,39 Vykonavše pak všecko podlé zákona Páně, vrátili se do Galilee, do města svého Nazaréta.
2,40 Děťátko pak rostlo, a posilovalo se v duchu, plné moudrosti, a milost Boží byla v něm.


Svátek je vzpomínkou na událost popsanou v Bibli evangelistou Lukášem. Přesv. Bohorodice s Josefem Pěstounem přinášejí malého Ježíše do jeruzalémského chrámu, aby splnili příkazy Mojžíšova zákona. Kniha Leviticus (12. kapitola) stanovuje, kdo, kdy a jak má obětovat a konkrétně pro chudé je pro tento případ stanovena právě oběť dvou hrdliček či holoubátek. Jedno zvířátko bylo k obětování za novorozence, druhé pak k očištění rodičky. Odehrávají se tu vlastně tři události. Podle Zákona je každý prvorozenec zasvěcen (čili patří) Bohu a musí být tedy vykoupen. Panna Marie má obětí v chrámu ukončit své čtyřicetidenní očišťování po porodu (čtyřicetidenní poporodní očišťování, kdy rodička nemůže vstupovat do chrámu, se děje v pravoslavné církvi dodnes). V chrámě se setkávají se Simeonem a prorokyní Annou, kteří v Ježíšovi svým duchovním zřením poznávají zaslíbeného a očekávaného Mesiáše. Tyto tři události: vykoupení Ježíše, Mariino očišťování a setkání Simeona s Mesiášem, jsou podkladem tří různých druhů názvů, pod kterými byl svátek v církvi slaven (o nich více níže).

Podle posvátné Tradice byl starec Simeon jedním z dvaasedmdesáti učenců, kteří tři století před Narozením Kristovým překládali knihy Písma Svatého z hebrejského jazyka do řečtiny, což byl obecný jazyk tehdejší ekumeny - čili římského světa.
Jednalo se o tzv. "Septuagintu" (čili překlad sedmdesáti; označuje se dnes běžně zkratkou LXX), který vznikal v Alexandrii přibližně ve 3. století před Kristem. Král Ptolemaios II. Filadelfos dal někdy ve 3. století př. n. l. za úkol 72 židovským mudrcům přeložit Tóru pro potřeby alexandrijské knihovny. Překlad byl určen Židům, žijícím mimo Palestinu, kteří měli problémy rozumět tehdy již v běžném styku nepoužívanému hebrejskému jazyku. Tento překlad převzala do svého používání prvokřesťanská církev. Naprostá většina starozákonních citací uváděných v knihách Nového zákona je právě z překladu LXX; proto tento překlad - autorizovaný svatými apoštoly - dodnes užívá pravoslavná církev a je východiskem pro pravoslavné překlady Starého zákona do jiných jazyků (zvláště to platí pro texty žalmů).
Evangelista Lukáš píše, že starci Simeonovi bylo "Duchem svatým předpovězeno, že neuzří smrti dokud nespatří Hospodinova Mesiáše". Na tuto Lukášovu informaci hledíme z perspektivy svědectví církevních Otců: Když mudrc Simeon překládal text knihy proroka Izaiáše, jež mu byl přidělen, dostal se až k verši: "Hle, Panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel" (Iz 7, 14), napadlo ho, že je to asi nějaká chyba v textu, protože panna přece nemůže rodit, a proto váhal a chtěl slovo "panna" nahradit slovem "žena". A tehdy ho Duch Svatý napomenul, aby věřil, co je v Písmu psáno, a nic neměnil; zároveň mu oznámil to, co uvádí evangelista Lukáš, čili že "neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše - Krista Páně".

Lukášovo evangelium pokračuje dalším popisem událostí, jež propojují život Simeonův s přinesením dítěte Ježíše jeho rodiči (viz Luk 2, 27), aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon. Tehdy Simeon veden Duchem Svatým přišel do chrámu, aby se zde setkal s Marií a dítětem Ježíšem. Když přicházeli, byl Simeon už v chrámu, přistoupil k nim, vzal s chvěním čtyřicetidenní dítě na lokte a celým svým srdcem pocítil, že toto jemné tělíčko není jen obyčejné nemluvňátko, ale je to samotný Ten, kdo je smyslem jeho života a kdo je Spasitelem světa - sám Bůh. A chválil tehdy Boha, pronášeje chvalozpěv:

Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podle slova svého, v pokoji. Neboť viděly oči mé spasení tvé, kteréž jsi připravil před obličejem všech lidí, světlo ku zjevení pohanům, a slávu lidu tvého Izraelského. (Luk 29-30)

Proživ 360 let, dočkal se Simeon naplnění toho, co mu bylo kdysi zvěstováno. Tak se naplnilo proroctví o narození z Panny dané skrze proroka Izaiáše i to, co určil Duch Svatý Simeonovi nad překladem Bible v Alexandrii. Tuto pozoruhodnou událost si připomíná podnes celá Církev.

Simeonův chvalozpěv: "Nyní propouštíš, Pane..." je vlastně uzavřením nejen Simeonova života ale celé starozákonní epochy lidských dějin. Dodnes je v pravoslavné církvi zpíván (či v Řecku: recitován) v závěru každé večerní bohoslužby (jejíž symbolický rámec má svým způsobem starozákonní charakter).

Pro Simeona, který byl již přesycen pozemskými léty, znamenalo dnešní setkání konec únavného čekání a propuštění z tohoto světa do světa jiného. I pro nás vstup do novozákonní epochy znamená, že nejsme již vězni podnebeské sféry, ale máme otevřený východ odsud do Božího Království. Mohli bychom tedy přidat k řadě různých pojmenování dnešního svátku přidat: Propuštění zajatého člověka.

--------------------------------

Teologickým obsahem svátku je setkání éry Starého a Nového zákona čili jejich návaznost. Opětovně se zde - podobně jako při svátcích Narození Páně - zdůrazňuje, že příchod Ježíše Krista a celá novozákonní epocha dějin země byly připravovány. Několik tisíc let Bůh pracoval na vtělení Syna Božího - Spasitele lidí. Ještě jednou se mají věřící tímto svátkem upomenout, že Bůh nenechal lidi propadlé hříchu a smrti napospas záhubě, ale ihned - již při odchodu Adama a Evy z ráje - začal připravovat nápravu: místo starého, duchovně padlého Adama se jednou narodí nový Adam, který napraví, co první Adam pokazil. A místo první Evy, jež posloužila hadu a skrze niž vstoupila duchovní nákaza hříchu do lidské přirozenosti, narodí se nová Eva, skrze niž vstoupí do světa Spása a jež o sobě může prohlásit: "Jsem služebnice Páně."

Nad těmito úvahami nás nemůže nenapadnout myšlenka, jak velká je láska Boží k člověku a jak se mocné Boží milosrdenství klene nad celými lidskými dějinami. Starozákonní pokolení míjela, jedno za druhým, a Bůh stále pracoval - chystal příchod Spasitele. V každém pokolení si Hospodin našel někoho, kdo byl schopen s Ním spolupracovat na uskutečnění velkého plánu. V každé generaci se spolupůsobením Božím s lidským vykonal krůček k předem určenému cíli. Knihovna Starého zákona je svědectvím tohoto Božího díla s lidmi. A podobně je to i dnes - Bůh nepřestal pracovat, stále se děje Boží dílo - a tím dílem je život Církve a převádění lidí z tohoto končícího světa do nového světa Božího Království. Nyní - době Nového zákona, v éře blahodati - děje se to, co Hospodin tisíce let do narození Krista připravoval.

Je to dílo proměny člověka, které bývá spojeno (jako každé rození do nového světa) s bolestí, ale lidé se stávají schopnými nového duchovního života. Jestliže přesv. Bohorodici bylo prorocky zvěstováno: "A tvou duši pronikne meč," jak by ozvěna těchto slov neměla platit pro každého člověka Kristova - jako proroctví křesťanského života? Tak se zjevuje hloubka myšlení člověka - při nesení kříže.

Jak říkají otcové: "Tím, že se člověk narodí pro život Božího Království, stává se zároveň neschopným života v tomto světě." V bolestech se trhají vlákna spojující srdce člověka s tímto světem, aby se mohl stát svobodným pro nekonečnou duchovní blaženost.

Je velikou útěchou a posilou pro každého, kdo se v bolestech rodí pro nový duchovní život, může-li zasadit svůj život a nesený kříž do kontextu celých dějin spásy lidstva, pamatuje-li na Boží milosrdenství, které se rozpíná nad všemi zástupy všech generací lidských dějin, dokáže-li postřehnout Boží dílo a práci nad celými dějinami člověka.

------------------------

Setkání epochy Starého a Nového zákona je setkáním Starého zákona, který byl dán jedině židovskému národu, a vyššího zákona Boží lásky, který je Spasitelem přinášen všem lidem na zemi. Dává tím možnost vstoupit do Božího království komukoliv, kdo žije dle jeho přikázání.

------------------------

Ze Simeonova proroctví lze vyčíst i narážku na radikální povahu evangelia - čili Kristus je lidem k povstání nebo k pádu, jako znamení, jemuž bude odpíráno. Není možno zůstat stát mimo. Nikdo není nezúčastněný. V duchovních světech probíhá válka - a ta se promítá do světské úrovně. A uprostřed války nikdo nemůže říci: "Mně se to netýká." V podstatě lze uvést: "Buď jsi s Kristem nebo jsi (chtě - nechtě) proti němu." Proč by něco tak hrozného mělo platit? Duchovní síly, démonické mocnosti, které působí v tomto světě, nenechají nikoho stát mimo; čili toho, kdo odmítne Kristovo pozvání, démoni zahrnou do své režie, používají jej (i bez jeho souhlasu a vědomí) pro své záměry.
To samozřejmě nemůže být nikdy důvodem pro nepřátelství křesťanů vůči nekřesťanům. Náš boj přece není proti lidem, ale proti mocnostem zla podnebeským, jak píše ap. Pavel. Tedy my bojujeme nikoliv proti nešťastným oklamaným lidem, ale proti zlu, které působí v našem vlastním srdci.
------------------------

Svěcení svící či průvody se svícemi, což jsou obyčeje spojené s dnešním svátkem, mají dnes význam navazující na slova Simeonova pravícího, že Kristus Pán je "světlem k osvícení pohanů". Jedná se tedy o duchovní osvěcování tohoto světa, který "ve zlu leží", a potažmo osvěcování každého lidského srdce. Zapalování svěcených svících je taktéž zbožnou praxí při přírodních pohromách (od toho západní název: hromniční svíce - čili ochrana lidského příbytku před úderem blesku). V pravoslaví je však obvyklé zažhnout posvěcenou svíci při obvyklé modlitbě - každý den.

O významu a důvodu svěcení svíček v pravoslavné církvi si můžeme učinit nejlepší obrázek dle obsahu obřadu, který se za tímto účelem konává. Ve třetí modlitbě obřadu svěcení svíček se praví: "Pane Ježíši Kriste, Světlo pravé, jež osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět, vylij požehnání své na svíce tyto a posvěť je světlem blahodati své. Dejž, Milostivý, aby jako tato světla zažehnutá viditelným světlem zaplašují tmu noci, tak byla naše srdce osvícena neviditelným ohněm, čili září Svatého Ducha, a vzdálena byla veškeré slepoty (duchovní)..."

------------------------

Obřady čtyřicátého dne dodnes žijí v pravoslavné církvi. Většinou souvisejí s křtem. Je to několik různých malých obřadů vzájemně propojených. Jednak očišťování rodičky modlitbou a požehnáním v předsíni chrámové; pak může žena opět vstoupit do chrámu a přistupovat k přijímání svatých Tajin. Současně s tím se často koná křest dítěte (40. den po narození je u zdravého dítěte nejvhodnějším termínem ke křtu). A také se toho dne (je-li už dítě pokřtěno) provádí tzv. "uvádění do chrámu" (vocerkovlenije), kdy kněz obřadně nese malé dítě poprvé do chrámu (křest se totiž má konat mimo chrámovou loď - v předsíni chrámu nebo v baptisteriu apod., ale - popravdě řečeno - moc se to nedodržuje, škoda). Postupně s dítětem kráčí duchovní za slov modlitby doprostřed chrámu, kde se zastaví a činí s ním znamení kříže, a pak až k ikonostasu. Je-li novokřtěnec mužského pohlaví, vstupuje s ním za ikonostas - do oltáře a jde kolem prestolu, je-li pohlaví ženského, pak zůstává s dítětem před ikonostasem. Všechny tyto obřady vyjadřují, jak jsou bohoslužba, modlitba, církevní život propojeny s osobní životní cestou každého věřícího, resp. jak je život věřícího vštípen do modlitebního života Církve od samého narození.
Od prvních dnů života provází dítě narozené pravoslavným rodičům Církev modlitbou a různými požehnáními: hned první den po porodu kněz koná modlitbu nad matkou a nad právě narozeným dítětem. Osmý den před branou chrámovou uděluje kněz novorozenci jméno a žehná mu, nakonec je bere na lokte a zpívá i pozdrav sv. Simeonovi, který takto vzal do náruče Osvoboditele duší našich. A konečně obřady čtyřicátého dne: přijímání a očišťování rodičky, udělování společného požehnání matce i dítěti, a po křtu dítěte - jeho uvádění do chrámu; na závěr se opět zpívá chvalozpěv Simeonův: "Nyní propouštíš..." a kmotři přebírají od kněze děťátko a odnášejí si je.
-------------------------

Pár slov o vývoji liturgické oslavy svátku Obětování Páně.

Nejstarší svědectví o slavení biblické události tohoto svátku na křesťanském Východu je zřejmě v "Putování ke svatým místům", což jsou vyprávění západní (nejspíš z Galie) poutnice Egerie (Eterie), datovaná ke konci 4. století (v době sv. Cyrila Jerusalemského). Obětování Páně zde však ještě nemá samostatný liturgický rámec svátku ani vlastní název, ale je to prostě "40. den po Zjevení Páně", a popsána je tam krátce ale emocionálně slavnost konaná toho dne v Jerusalemě. V arménském lekcionáři je svědectví o liturgické praxi začátku 5. století - zde je svátek popsán jako "40. den po Narození Pána našeho Ježíše Krista". V těchto staletích tedy již existovalo Obětování Páně - jako místní svátek (Egerie hovoří, že se "zde" koná "s velkou slavností", což naznačuje, že ze Západu tento svátek neznala). Charakter svátku se nesl spíše ve smyslu ukončení svátečního období svátků oslavy příchodu do světa Syna Božího, nikoliv jako samostatného svátku.

Definitivní ustanovení svátku Obětování v byzantském kalendáři nebylo dříve než v první polovině 6. století, kdy byl jakožto státní svátek rozšířen po celém impériu.

Je to svátek Páně - měl na Východě celou řadu názvů: Setkání Páně (se Simeonem), svátek Očišťování (tyto dva dominují v jeruzalémské tradici); Obětování Páně; Představení (postavení) dítěte Ježíše Hospodinu v chrámě jerusalemském; Přinesení Páně do chrámu (poslední je západosyrskou tradicí). Vyskytovaly se i názvy jako: svátek Simeona a Anny, svátek Simeonův, nebo prostě: Simeon. (Na Západě byl slaven s výraznými Mariánskými rysy: jmenoval se "Očišťování blahoslavené Panny Marie" nebo "Setkání Panny Marie"; některé rysy bohorodičného svátku má však i v pravoslavné tradici - viz např. znění svátečního troparu, který oslovuje Bohorodici, Pannu, nebo zvyk v Rusku sloužit na tento svátek bohoslužbu v modrém rouchu - modrá je tam liturgicky barvou bohorodičných svátků.)

Svátek se v kalendáři objevil zřejmě v polovině šestého století. Podle tradice (která je však hodna veškeré vážnosti) řádil v té době v Konstantinopoli mor a bylo zemětřesení. Pohroma udeřila zároveň na Cařihrad i na Antiochii, Misi a další oblasti impéria v zimě 541/542. Jednomu zbožnému muži bylo zjeveno, že po zavedení svátku Obětování Páně bude těmto pohromám konec. Císař Justinián tedy ihned přikázal slavení tohoto svátku, a skutečně po 2. únoru 542 po slavnostních bohoslužbách k uctění události Obětování Páně zázračným způsobem morová rána zmizela a zemětřesení přestala. Pak císař rozkázal rozšířit svátek po celém impériu. Jiní zase spojují zavedení svátku s císařskými reformami po 5. všeobecném sněmu r. 553 (a další tvrdí, že císař jen posunul slavení svátku ze 14. února na 2. února - africké dochalcedonské monofyzitské církve totiž slaví svátek Narození a Zjevení v jeden den, 6. ledna, a od něho počítají 40. den k Obětování Páně, což je 14. únor, kdežto východní církve spolu s římskou slaví Narození zvlášť a to 25. prosince - a od toho počítají 40 dnů k Obětování, což je 2. únor).

Od dávných dob je tento svátek spojen se svícemi. Tento zvyk vnikl nejspíš na Západě. (Ve francouzské a polské hymnografii se dokonce odrazil i na názvu svátku: Svíce, svátek Matky Boží Hromniční, svátek ohnivé Matky Boží, což je jistě spojeno s rituálem svící v tento svátek). Nejstarší svědectví o procesí se svícemi nalezneme v poutnických vyprávěních Egerie (Eterie) (putovala asi v letech 381-384), avšak v té době ještě ve Svaté Zemi zřejmě nemělo toto procesí bohoslužebný charakter a k bohoslužebným obyčejům bylo připojeno až později. V životopisu avvy Theodosia (+529) se vypráví, že zbožná Římanka Vicélie nechala stavět chrám mezi Jerusalémem a Betlémem a trvala na tom, aby svátek Obětování Páně byl s voskovými svícemi (což přepokládá průvod nebo nějaký jiný rituál) (bylo to za patriarchy Juvenalia, 420-458). Později vstupuje téma světel do předpisů bohoslužebné praxe jak na západě tak i na východě. Po 6. stol. se na Východě spojuje praxe procesí se svícemi s pověstí o vzniku svátku v době morové epidemie a zemětřesní v Byzanci a o pobožnostech za Boží smilování, kdy lidé obcházeli město v procesí, aby bylo ochráněno od sil zla. Tak vznikl dodnes udržovaný obyčej obcházet se svícemi v den svátku např. monastýry.

Procesí se svícemi v den svátku jako pobožnost za ochranu proti pohromám a přírodním katastrofám se odráží i v západní tradici - svěcení svící hromničních (tzv. hromniček), které se pak zapalují v průběhu roku při bouřce mají chránit obydlí před úderem blesku.

V Římě se začalo chodit v procesí se svícemi nejspíš už koncem 5. století čili v době ustanovení tohoto svátku papežem Gelasiem. Smysl procesí je však jiný než na Východě (není tu pověst o moru ani zemětřesení a jiných katastrofách); mělo konkrétní apologetický význam - stejně jako svátek - bylo totiž namířeno proti únorovým pohanským kultům. Mimořádné slavnostnosti dosáhlo konání těchto procesí za papeže Sergia (687–701). Kající procesí se svícemi bylo poprvé plně popsáno v 8. století. (Názor, že se ranní mše konala za jitřního šera, a proto se při průvodu na mši zapalovaly svíce z ryze praktických důvodů, mi nepřipadá moc přesvědčivý.)

Procesí se svícemi na svátek Obětování má tedy zřejmě západní původ. Právě obyčej nosit svíce začal dávat tomuto původně christologickému svátku mariánské zabarvení. Západní mariánský charakter v některých ohledech pronikl i na Východ, kde v Palestině se (podobně jako v Římě) konaly se průvody se svícemi zvláště v chrámech zasvěcených Panně Marii. Koncem středověku byl na Západě tento svátek hodnocen jako svátek druhé kategorie; v současnosti je označen prostě jako svátek; dokonce se Západ pozvolna vrací k původnímu christologickému charakteru tohoto svátku (např. opuštěním dřívějšího názvu Očišťování Panny Marie).











Zobrazit příspěvek č. 610 jednotlivě

Administrátor --- 17. 2. 2010
Podobenství o marnotratném synu v hesychastické tradici Církve

Neděle o marnotratném (čili nevěrném, smilném) synu

Druhá přípravná neděle před Velkým půstem je vždy zasvěcena Kristovu podobenství o marnotratném synu: Lukáš 15,11-32.

Tato neděle obdržela svůj název dle známého a přece stále nového Kristova podobenství. Podle zesnulého vladyky Antonia Surožského tkví v tomto podobenství samotné srdce křesťanské duchovnosti a je středobodem našeho života v Kristu.

Církev nám tímto podobenstvím ukazuje příklad nekonečného a nevyčerpatelného Božího milosrdenství ke všem hříšníkům, kteří se obrací k Bohu s upřímnou lítostí. V takovém případě jim blahodať běží v ústrety, políbí je, ozdobí a pomáhá jim dosáhnout spásy.

V neděli celníka a farizeje Církev učí, jaký je pravý počátek pokání. Dnes církev odhaluje, jak velikou má pokání sílu: za podmínky opravdové pokory a lítosti ze strany člověka - hříšníka, může Boží milosrdenství odpustit i ty nejtěžší hříchy. Pro žádný hříšník nemusí v tyto dny blížící se doby pokání zoufat kvůli nedůvěře v blahodatnou pomoc a smilování nebeského Otce.

Kristus tím oslovuje nás všechny, kteří jsme zhřešili a zradili Otcův dům, a tak se ztratili ve světě duchovního hladu, skončili jsme ve stáji s vepři, abychom se vydali na cestu zpět s jistotou, že budeme opět přijati. Jak se praví v žalmech: "Navraťte se, synové lidští."

--------------------

Hesychastická tradice Církve však v tomto podobenství spatřuje ještě hlubší jinotaj. Vidí zde na jedné straně podobenství o tragédii lidské mysli a na straně druhé o začátku vnitřní modlitby srdce. První a těžký zápas, který musí ten, kdo začíná s Ježíšovou modlitbou, podstoupit, je - sebrat svou mysl. Zříci se myšlenky na všechny obklopující ho předměty, okolnosti, události - a to nejen na ty špatné ale i na dobré. Mysl vzdálená od Boha do světa totiž po krátké prudké rozkoši zmírá hladem a začíná se rozkládat. Je podobna rybě vytažené z vody. Hovoří o tom sv. Izák Syrský: "Co se stane s rybou, kterou připravíme o její vodní živel, stane se i s lidskou myslí zbavenou pamatování na Boha a odevzdávající se pamatování na svět."

Mysl poté, co první lidé zhřešili, je podobna psu, který se snaží stále jen se za něčím hnát, a je pro takovýto běh skvěle vycvičený. Mysl připomíná onoho evangelijního marnotratného syna, jemuž se zachtělo odejít z otcova domu, vzal si svoje jmění (tj. přání, vůli) a rozházel a promrhal je, "byv nevázaně, prostopášně, živ". Tak o tom hovoří otcové (především sv. Řehoř Palama), kteří jsou zkušení v vnitřním díle.

A jak je možno soustředit svou mysl? Přesně tak, jak se to stalo s marnotratným synem: "Šel do sebe a řekl: »Tolik námezdních dělníků má u otce mého hojnost chleba, a já tu hladem mru! Vstanu a půjdu k otci svému!« Vstal a šel k otci svému..." I marnotratná mysl potřebuje "jít do sebe" - přijít k sobě. Opustit svou rozptýlenost. Pocítit štěstí a hojnost otcova domu a vrátit se do něj, a tam bude slavnost veliká. A uslyší hlas: "Syn můj byl mrtev a ožil, byl ztracen a nalezen jest." Tak ožije zhynulá mysl. Jen tehdy, navrátí-li se mysl do srdce, přijde radost; taková, jako u toho, kdo navrací se z daleké ciziny do domu svého, jak o tom píše Nikifor Monach.

Soustředění mysli nastává, když se zahřeje srdce. Co to značí? To je význam slov, která si říkal marnotratný syn: "Tolik námezdních dělníků má u otce mého hojnost chleba, a já tu hladem mru! Vstanu a půjdu k otci svému!" Čili vzpomněl si na blaženost otcova domu a současně nahlédl svou bídu a rozhodl se k návratu. Vyžaduje se značné úsilí, aby byla přinucena vůle a vzbuzeno přání k návratu. Kvůli tomu konáme Ježíšovu modlitbu. Snažíme se uvidět vlastní hříšnost a chudobu. Připomínáme si duchovní pády, jichž jsme se dopustili toho dne. Zpytujeme různé události a hříchy (ale jen letmo, tj. napovrch) a hledíme na sebe, jako když jsme předstoupili před soudnou stolici a probíhá nad námi soud. Hospodin je na trůnu, a my na lavici obžalovaných. Pocítíme-li to, zaúpíme: "Smiluj se nade mnou!" Měli bychom zaplakat, vždyť v pláči se děje správná modlitba. Sv. Izák píše: "Před modlitbou nechť padneš na kolena, lomíš nad sebou rukama a považuješ se za odsouzeného." Tak přijdou myšlenky sebeobvinění a sebeponížení. Skutečně kající mysl sestoupí do srdce, a my začneme plakat - tak počne neustávající modlitba.

Pocit nehodnosti je absolutně nutný pro konání Ježíšovy modlitby. Největší úspěch bývá výsledkem největšího poznání své hříšnosti. Bez takového poznání není opravdové modlitby. Otcové učí, že výstup na nebe je úzce spojen se sestoupením do sebe. Do té míry, v jaké soustředíme pozornost v hlubinách duše, objevíme její tajemství. Ruku v ruce s pokáním přichází nebeské království do srdce a to se promění v ráj a v nebe. Jenom skrze pokání dosáhneme zření Království. (Z knihy "Jedna noc v poustevně Svaté Hory" od archep. Jerothea /Vlachose/)


Podrobnější rozbor tohoto evangelijního podobenství zde byl publikován v minulých letech.











Zobrazit příspěvek č. 609 jednotlivě

Administrátor --- 31. 1. 2010
První přípravná neděle před Velkým půstem

Neděle o celném a farizeovi

Evangelium podle Lukáše
18,10 Dva muži vstupovali do chrámu, aby se modlili, jeden farizeus, a druhý celník.
18,11 Farizeus stoje, takto se sám v sobě modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento celník.
18,12 Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu.
18,13 Celník pak zdaleka stoje, nechtěl ani očí k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsa svá, řka: Bože, buď milostiv mně hříšnému.
18,14 Pravím vám: Odšel tento, ospravedlněn jsa, do domu svého, a ne onen. Neboť každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen.

Farizej - domníval se, že má za své skutky právo na Boží milost. Celník věděl - a byl si tím zcela jist - že za takový život, jaký vede, nemá právo na vůbec nic. Zpráva, kterou nám toto podobenství podává, je hrozná a krásná zároveň. Na jedné straně je nám tu vykreslován prapodivný obraz, jak zbožného přivádí jeho "zbožnost" do pekla a zavržení, kdežto hříšníka jeho hříchy přivedou k získání Boží milosti. Na straně druhé je tu zvěstování, že to není rovina skutků, kde se rozhoduje o věčném údělu člověka, neboť skutečné řešení lidské spásy se děje někde jinde - na úrovni daleko jemnější a niternější, kde mezi sebou bojuje pýcha a pokání. Tam se rozhodne, zdali se člověk otevře Božímu milosrdenství nebo zůstane-li Boží nabídce navěky uzavřen.

Vnější podoba člověka a jeho života vůbec nemusí vypovídat o vnitřním stavu člověka; nic vnějšího totiž nerozhoduje o spáse člověka. Jedno z poselství tohoto evangelia by mohlo docela dobře znít: Zdání klame.

Církev nás tématem dnešního evangelia (a jeho rozvíjením v posvátných hymnech) začíná připravovat na Velký půst. Abychom vzácnou dobu svaté čtyřicátnice prožili k co možná největšímu užitku pro svou duši, předcházejí začátek půstu čtyři přípravné neděle - a neděle celného a farizeje je první z nich.

Obyčejně se při výkladu Kristova podobenství o těch dvou návštěvnících chrámu držíme základního pohledu, jímž je srovnávání farizeovy povýšenosti, pýchy a slepoty s celníkovým pokáním, pokorou a realistickou sebereflexí. Tentokrát - aniž bychom zavrhovali tuto základní osu výkladu - upřeme pohled především na celníkovu modlitbu, která se stala vlastně vzorem křesťanské modlitby a jednou ze základních modliteb církve.

Celníkova modlitba byla Bohem vyslyšena a vstoupila do církevní praxe - je součástí všech bohoslužeb. Každý pravoslavný věřící, když se klaní chrámu (při vstupu) nebo před ikonami, činí na sobě třikrát znamení kříže a říká si při tom pro sebe celníkovu modlitbu: "Bože, buď milostiv mně hříšnému," nebo (častěji) její modifikaci: "Bože, očistiž mně hříšného." Kněz při každé liturgii opakuje v tichosti tuto modlitbu na určených místech mnohokrát. V blížící se době velkopostní budeme celníkovu modlitbu říkat při postních bohoslužbách nahlas a společně.
Někdy se (zvláště v ekumenickém prostředí) říká Otčenáši: "modlitba, kterou nás naučil Pán". Přiznám se, že nemám tuto tezi dvakrát v oblibě. Ne že by to nebyla pravda, ale právě pravoslavný křesťan by si měl uvědomovat, že všechny modlitby, které nám církevní tradice podává, nás naučil Pán. Vždyť všechny byly inspirovány Duchem Svatým. Nicméně ještě k tomu rčení o modlitbě, které nás naučil Pán. Moje osobní domněnka (takové teologumenon): spíše než Otčenáši by se tak mělo říkat celníkově modlitbě. Kajícím obsahem je to jednoznačně základní modlitba (a podle samotných Kristových slov stačila k omilostnění i tak velikého hříšníka). A nejen to, vzhledem ke své krátkosti je modlitba celníkova spíše než Otčenáš blízko hesychastickému modlitebnímu jádru duchovního života církve - toho hesychasmu, který vede lidskou pýchu k tomu umlknutí a který je druhou, nevyřčenou větou celníkovy pokory. Leč o tom později.
V obou osobách, které Ježíš obsadil do té krátké scénky, která se v chrámu odehraje, spatřujeme dva základní typy stavu lidského ducha. Ve farizeovi lze vidět zobrazení světskosti i s její nadutou užvaněnou povrchností a hlavně pýchou; je to zcela neduchovní stav člověka. V celníkovi lze spatřit obraz dokonalé modlitby: Ježíš o něm říká, že měl sklopené oči a jen se modlil krátkou modlitbu za své hříchy. Sklopené oči - to je obraz odvrácení se od světa (dodnes se mnozí mniši snaží nedívat se kolem sebe, aby nic světského nepřitahovalo jejich myšlenky či dokonce nevzbudilo vášně). Krátká soustředěná modlitba, o níž Evangelium doslova praví: "jen se modlil" - tj. nic jiného nečinil - to je obraz soustředěné modlitby, pohroužené a pevné (čili nerozptýlené). A obsah modlitby - prosba za očištění od hříchů - to je obraz třetího pilíře, na němž stojí modlitební zápas a duchovní život vůbec: pokání.

Podle sv. Ignatije Brjančaninova se farizej v chrámu nesoustředil na bohoslužbu a jeho mysl byla unášena hříšnými myšlenkami, a ty nejen připravily jeho modlitbu (bez tak slabou) o veškerou hodnotu, ale ještě ke všemu ji obrátily v odsuzování toho, kdo se tam opravdu modlil. Farizeova modlitba byla Bohem zavržena a z chrámu odcházel, nesa na sobě pečeť Božího hněvu. Svůj bídný duchovní stav však nevnímal, protože jeho srdce, jež bylo mrtvé pro pokání, naplněno bylo samodostačitelnosti a sebeklamem.

Pokání připraví srdce pro modlitbu, ale soustředění modlitby je potřebné, aby lítost nad hříchy nezdegenerovala v sentiment. Soustředěná modlitba je potřeba - nikoliv mnoho slov. Hloubka modlitby není představitelná bez soustředění. Jak často se přihodí, že se naše ústa modlí, čtou žalmy a říkají slova svatých otců, ale náš duch je mimo, myslíme na něco jiného?

Proč by Bůh měl naslouchat tomu, co se modlíš, když ty sám to neposloucháš? Svatí Otcové praví, že ti, kteří se modlí rychle, říkají svá slova do vzduchu a ne Bohu (dle sv. Ignatije).
Zápas za pravou modlitbu tedy netkví v úsilí za množství slov, které každý den Bohu řekneme. Je to zápas za soustředění.

I v pravoslavné církvi po světě se však stává, že někdy lidé více dají na kvantitu. Snaží se vykonat co nejvíce bohoslužeb, přečíst co nejvíce žalmů. V neděli: jitřní, hodinky, liturgie, treby - pobožnosti, molebny, pak nějaká ta panychidka atd. Nu a aby se všechna ta zbožnost vůbec stihla, tak se vše čte velice rychle, neřku-li drmolí. Někdy to může vypadat, že určujícím kritériem je: "hlavně, aby se odsloužilo". Je tohle pravá modlitba? Co takhle přečíst toho méně, ale pomalu a svést při tom vnitřní zápas za trochu soustředění. Taková soustředěná modlitba je hned poznat - projeví se okamžitě na vnitřním stavu lidí.

Jedna věřící vyprávěla o své příhodě s nedávno svatořečeným starcem Georgijem (Karslidis). Byla na bohoslužbě, kterou sloužil tento jasnovidný starec, a ponořila se při tom do modlitby. Po bohoslužbě si ji starec zavolal a řekl jí: "Dítě, pokaždé se modli tak, jak ses dnes modlila." Soustředěnou kající modlitbu vidí nejen starec, ale i andělé. Je to totiž něco, co je vidět a slyšet v duchovním světě, a proto ji slyší i Bůh a jeho svatí. Někteří ji vidí v podobě ohnivého sloupu, který vystupuje do nebe. Kdežto nesoustředěná modlitba je slabou modlitbou - je jako slabý hlásek, který je sotva slyšet a snadno zanikne.

Bohoslužba a modlitby, které se čtou pomalu, však trvají dlouho. Někteří si pak na délku bohoslužby stěžují. Jiným nevadí délka, ale to, že za dobu jedné pomalé bohoslužby, by se daly stihnout tři různé bohoslužby rychlé. Pomalá bohoslužba se prostě může zdát nudná.

Odpovídá na to sv. Ignatij: Proč se nudíme při bohoslužbách? Protože jsme neokusili působení modlitby. Proč spěcháme k prostřenému stolu? Protože na základě vlastní zkušenosti známe význam materiálního pokrmu. Proč nepospícháme do Božího chrámu, proč přicházíme na bohoslužby pozdě? Protože nemáme vlastní zkušenost s významem modlitby, která je pokrmem pro duši a dává duši duchovní sílu. A proč nemáme zkušenost s významem modlitby? Protože se modlíme spěšně, povrchně a bez pozornosti. Působení dlouhé leč nepozorné modlitby na duši je podobno hojnému dešti dopadajícímu na plechovou střechu, s niž veškerá voda steče, ať už jí naprší jakékoliv množství; na takovou střechu nemá padající voda žádný vliv. Pozornou modlitbu však můžeme přirovnat k blahodárnému dešti zalévajícímu oseté pole a dávajícímu vzrůst rostlinám a připravujícímu bohatou žatvu. Je nutno vyvrátit vážný omyl, který hrozí připravit toho, kdo se snaží o modlitbu, o všechny plody jeho úsilí - svatí Otcové, učitelé modlitby, velí pronášet slova jak krátkých tak i všech modliteb beze spěchu a se zachováváním pečlivého soustředění na slova modlitby. Pouze při nespěšném čtení modlitby je taková pozornost možná; při spěchu nikoliv. Modlitba zbavená soustředění je zbavena své podstaty, zbavena života. Je jako tělo bez duše. Nevoní pokorou, nevystupuje k Bohu. Je raněna a umrtvena rozptýleností, plazí se jako had v prachu pomíjivosti a zápachu, s nimiž se při modlitbě dostává do styku ten, kdo se modlí nedbale a chladně. Pozornost mysli při modlitbě se odráží v srdci blaženým pláčem nad hříchy, který je oním Bohem uloženým pokáním. Když je srdce naplněno pokáním, pak zase ze své strany přivádí mysl k dvojnásobné pozornosti. A následně za pozorností a (duchovním) dojetím vstupují do srdce všechny dary Ducha Svatého a činí z ní Boží chrám.
Bohužel už ani v pravoslavné církvi není samozřejmá znalost této pravdy a duchovní zkušenosti, že bohoslužba a modlitba musejí být pomalé, aby se v modlící se mysli ustanovil ten jemný a vratký stav bdělého soustředění. Z jedné strany může totiž být pomalá modlitba pro někoho nudná, z opačné strany může být velice vyčerpávající, a lidé se nechtějí příliš namáhat. A v neposlední řadě musí pomalé a dlouhé bohoslužbě odpovídat i používaná chrámová kultura - tj. např. nápěvy a způsob zpěvu. A tak už dnes i v pravoslavné církvi platí, že už jen zřídka se setkáš s bohoslužbou, jejíž účastníci se nebojí, že se to protáhne...
Zápas za soustředěnou modlitbu je však perný a může být, že i docela vyčerpávající. A snad nikdy nepřichází do mysli tolik myšlenek jako při modlitbě. Nejprve démon dává modlícímu se člověku do hlavy myšlenky zlé, pohoršlivé a vášnivé. Když neuspěje, dává mu do hlavy myšlenky svaté. I svatá myšlenka, kterou člověk převaluje v hlavě, je pro ďábla mnohonásobně přijatelnější než soustředěná modlitba.

Sv. Jan Sinajský (Žebříkovec) pravil: Nepovoluj si při modlitbě mnohosloví, aby se tvá mysl neodkláněla (od modlitby) ke zkoumání slov. Jediné slovo celníka mu získalo Boží milost; jediný správný výrok zachránil lotra (ukřižovaného po pravici). Množství slov používaných při modlitbě často přivádí mysl do roztržitosti a snění, kdežto užívání mála slov většinou pomáhá soustředit mysl.

"Kdo se naučil modlit se několika slovy, má text modlitby připraven, ať je kdekoliv, a kdykoliv," píše sv. Ignatij Brjančaninov. "Takovou modlitbu se můžeš modlit i při práci, při níž by se na dlouhé modlitby nebylo možno soustředit a ztrácela by souvislost a význam (textu). Na krátkou chvíli ji můžeš přerušit, a pak se k ní bez problémů zase vrátit. Dokonce je užitečné konat krátkou (vnitřní) modlitbu i při bohoslužbách, protože pomáhá pozorně vnímat bohoslužebné texty a chrání mysl před roztěkaností. Krátká modlitba udržuje mysl zahleděnu do sebe, a tím naplňuje duši pokáním. Bez soustředění na krátkou modlitbu mysl při bohoslužbách přestává vnímat, co je čteno a zpíváno, a zatoulá se k prázdnému přemýšlení a ke snění.

I svatí lidé musejí vést zápas s myšlenkami při modlitbě. Existuje takové vyprávění:

Do jednoho monastýru přišel anděl a držel v ruce zlaté evangelium. Nechal svolat všechny mnichy a řekl jim, toto evangelium z nebeského zlata vám zde nechám, když někdo z vás dokáže odříkat Otčenáš bez jediné myšlenky na něco jiného. Mniši se zaradovali, neboť velice zatoužili mít v monastýru takový skvost. Zároveň anděl učinil, aby všichni viděli, jak se předstoupivší mnich modlí, že - dokud se modlil soustředěně, tak zářil světlem, ale jakmile ho napadla vedlejší myšlenka, tak padlý modlitebník zhasnul. Jeden mnich za druhým předstupovali a říkali modlitbu. Někdo zhasnul hned po prvních slovech, jiný po první či druhé větě. Když nikdo z nich nevydržel zářit soustředěnou modlitbou až do konce Otčenáše, anděl se chystal k odchodu. Vtom však jednoho mnicha napadlo, že kousek od monastýru žije v poustevně jeden jejich mnich, mnoho let se tam už modlí, na nic světského nemyslí, jen se soustředí očištění srdce. Anděl souhlasil, že počká, až mnicha přivedou. Když ho vedli, říkali mu: "Otče, nikam se nedívejte, na nic nemyslete, na nic se neptejte, tady se postavte a jenom odříkejte Otčenáš tak, jak jste zvyklý." Mnich měl ve zvyku nepozdvihovat oči a nedívat se kolem, tak se nechal přivést na určené místo, anděla neviděl, zavřel oči a začal se modlit. A zářil a svítil, a už se blížil ke konci... Jenže - tento otec měl ve zvyku vždy na konci modlitby vzhlédnout k nebi. A tak, když říkal: "A neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás ...", otevřel oči, vzhlédl, uviděl anděla, spatřil zlaté evangelium a než stihl říci: "... od zlého," tak zhasnul. Anděl pravil: "Tak nic," a zmizel. Mniši přišli k poustevníkovi a nechápavě se ho tázali: "Jak je to možné, otče, že i ty...? Na co jsi pomyslel, když jsi zahlédl to evangelium?" Poustevník odvětil: "Za kolik by se asi tak dalo prodat."

Tato anekdota má ukázat, že nikdo není nikdy zcela ušetřen zápasu s myšlenkou. Nejde tu samozřejmě o to, k čemu poustevník potřeboval peníze (třeba chtěl, aby se mohlo rozdávat chudým). Smysl vyprávění spočívá v něčem jiném: svatá či nesvatá myšlenka - modlitbě vadí obě.


(Připraveno s použitím myšlenek sv. Ignatije Brjančaninova)












Zobrazit příspěvek č. 608 jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2010
Zamyšlení nad zprávou z tisku

Otrávili se lidé v Irkutsku infikovanou svěcenou vodou?

Zprávu o infikovaných lidech, kteří skončili v nemocnici údajně po požití právě posvěcené vody, u nás vděčně tlumočila nepravoslavná média :-) Pokusil jsem se zjistit něco v ruských médiích, ale novináři často pracují s dohady a nikoliv s fakty. Tak jsem pro čtenáře Ambonu vyextrahoval z ruského tisku, co se dalo.

Nejprve bych rád předeslal: zkušenosti s působením svěcené vody jsou v Rusku (i v jiných pravoslavných zemích) tak rozsáhlé, že mluvčí Moskevského patriarchátu nad mediálními zprávami o infekci, která má pocházet z požití svěcené vody, v Irkutsku jen mávnul rukou a (patrně bez dalšího šetření) prohlásil, že jsou to pomluvy a že tomu nevěří. Za tímto přezíravým postojem k mediální informaci stojí nejen praktické zkušenosti se svěcenou vodou, ale i stejně reálné zkušenosti se záškodnickým působením některých západních církví nebo komunistů - nejčastěji se jedná a vypouštění různých senzačních dezinformací. Jenže je docela dobře možné, že tak jednoduché to tentokrát nebude.

Těžko zde nyní přesně určit, co se to tam vlastně stalo. Agenturní zprávy se v řadě detailů rozcházejí, pokusil jsem se tedy udělat jakýsi průřez všemi variantami.

Můžeme-li věřit šetření městských orgánů na místě samém, laboratorním zkouškám a zprávě z nemocnice, jak je tlumočí média, tak k poměrně rozsáhlé střevní infekci v Irkutsku skutečně došlo. A podle vyjádření lékařů pili všichni infikovaní (nakonec jejich počet překročil tři stovky) na svátek Zjevení Páně vodu ze zdrojů při Michailovsko-archandělském chrámu v Irkutsku. Dobrá zpráva je, že se jednalo o lehčí až středně závažnou akutní infekci střevního traktu a většina infikovaných buď nebyla vůbec hospitalizována nebo už byla propuštěna z nemocnice. Žádný těžký případ infekce nebyl registrován. Už 25. ledna byla zdravotně epidemiologická situace ve městě prohlášena za stabilizovanou.

Laboratorní zkoumání vody ze zdrojů při chrámu skutečně potvrdilo vysokou zdravotní závadnost vody. Jenže ty vodní zdroje jsou celkem tři a zprávy si protiřečí v detailech, jaké z nich jsou závadné (některé hovoří o závadnosti všech, jiné jen o jednom).

A nyní přesněji k těm "vodním zdrojům" při chrámu. Jedná se o dvě studny na pozemku chrámu a dále o otvor prorubaný v ledu na "bažinno-jezerním komplexu", který se nachází poblíž chrámu (otvor v ledu bývá vysekán na řekách či jezerech v Rusku za účelem tzv. "kreščenskoj kupeli" - tj. pro tradiční koupání věřících na svátek Bohozjevení). K díře v ledu si však podle svědectví chodili nabírat vodu ti lidé, kterým se nechtělo čekat dlouhou frontu na vodu nabíranou ze studní při chrámu, kde byl konán obřad svěcení vody.

Zde došlo patrně k jedné chybě, protože voda v bažinách prý nebyla nijak kontrolována, zda je vhodná ke koupeli (natož k pití). Místní zdroje hovoří o tom, že zdroj vody může procházet přes bývalý blízký hřbitov (dokonce prý poblíž dříve pohřbívali uhynulý skot). Další zdroje připomínají, že bažinato-jezerní soustava se nalézá mezi silniční magistrálou a železničními tratěmi. Sám chrám stojí na bažině. Podle jiných údajů se sem sváží sníh, který se uklízí z městských komunikací. Někteří svědkové uvádějí, že lidé, kteří si v bažině otvorem prosekaným v ledu nabírali vodu, si stěžovali, že páchne benzínem a bahnem, což je však neodradilo. Jak se doslova píše v novinách: "Mnozí lidé totiž věří, že voda nabraná v den tohoto svátku z jakéhokoliv zdroje, je svatá a má léčivé účinky." (Voda v bažině nebyla knězem vysvěcena.)

Tady je potřeba se pozastavit. Dle zkušenosti pravoslavné církve má voda načerpaná i nevysvěcených zdrojů v den svátku Zjevení Páně skutečně vlastnosti jako svěcená voda. O tom se přesvědčili a přesvědčují mnozí. Je tu však jedno "ale". Jenom voda, která se světí církevním obřadem velkého svěcení vody, jak je určeno pro tento svátek, je onou "velikou agiasmou" čili velkou svátostí; jen takovou je možno považovat za svatou Tajinu. Proto si lidé chodí pro svěcenou vodu do chrámu a čekají někdy dlouhé fronty, aby si ji mohli načerpat. Proč by to jinak dělali, kdyby stačilo doma otevřít kohoutek a nabrat prostě vodu z vodovodu? Ano, i voda z vodovodu má v ten den některé vlastnosti svaté vody; je to voda, která má nějaký podíl na velkém svěcení vody prováděném po celém světě při bohoslužbách. Leč v plném slova smyslu je za svěcenou vodu, tj. za onu velkou svátost, možno považovat jen vodu řádně vysvěcenou. Snad žádná církevní autorita nikdy netvrdila a nezaručuje, že voda nabraná z vodovodu či z jiných nevysvěcených zdrojů má všechny vlastnosti svěcené vody, resp. že je zcela a plně identická s vodou z velkého svěcení (kdyby to tak bylo, pak by bylo velkým hříchem používat v ten den vodu z kohoutku k běžné domácí potřebě). Mimochodem - v pravoslavné církvi se běžně rozlišuje různý stupeň svatosti posvěcené vody - např. jak každý kněz ví, voda svěcená na svátek Zjevení je něco jiného než voda posvěcená jiného dne v roce; má to své konkrétní projevy v církevní praxi: mj. zatímco voda ze svátku se pije většinou jen nalačno, tak voda z tzv. malého svěcení se pije kdykoliv.
Na místo dorazili specialisté z laboratoře a odebírali vzorky. Podle jednoho provedeného zkoumání neodpovídá normám ani voda z bažiny ani voda z obou studní. Je tam vysoké množství chloridů, nitrátů /tj. sloučenin dusíkové skupiny/ a určitého typu bakterií (dvojnásobně překračuje povolenou normu). Prý to přesně vypovídá o znečištění fekáliemi. Vyšetřovatelé nato potvrdili, že voda z bažin nesplňuje ani ty nejzákladnější hygienické požadavky.

Jeden z duchovních při chrámu uvedl, že se domnívá, že lidé se infikovali vodou z bažiny a že voda ve studních byla znečištěna až některý den po svátku a že onemocnění lidí pijících nevysvěcenou vodu z bažiny bylo zneužito nepřáteli církve ke znevážení svěcené vody. (Tomu by napovídalo, že podle jiného laboratorního šetření pouze v jednom vzorku z dvanácti na místě odebraných byl nalezen antigen rotaviru, který byl nalezen i u infikovaných nemocných.)
Tento argument nemůže podceňovat nikdo, kdo zná situaci v Rusku (kde se znovuzrození církve ne každému líbí a prakticky každý rok je někde zabit pravoslavný kněz /o poslední případu jsme zde psali v příspěvku 581/; zavedení vyučování etiky do škol - volitelně mezi pravoslavnou a světskou - tam prošlo bouřlivými celospolečenskými diskusemi apod.). Za pozornost jistě stojí, že neonemocněl nikdo z duchovenstva, když víme, že prvními, kteří se po vysvěcení napijí vody, jsou právě duchovní.
Další vyšetřovatelské verze. Podle jiných názorů se jednalo o vodu znečištěnou již dříve. Podle ještě zase dalších je infikování vody způsobeno blízkým hřbitovem. A aby těch možností nebylo málo, tak laický představitel chrámu připustil, že jeden ze zdrojů vody mohl být znečištěn, protože po vybudování blízké hráze byla jedna ze studní často zatopena; v říjnu 2009 nechala duchovní správa chrámu ze své vlastní iniciativy provést analýzu, výsledky však byly v pořádku, tak se duchovní spolehli, že snad tomu tak je doposavad. A konečně podle dalšího názoru je voda ve studních skrze spodní vodu propojena s vodou z bažiny. Tolik mozaika vyjádření vyšetřovatelů a svědků.

Tajemník Irkutské eparchie uvedl, že posvěcená voda ze studní stéká do bažinno-jezerního komplexu (není jasné, jestli nějakým potrubím či stružkou nebo zda se myslí podzemní propojení spodními vodami; pozn. editora), a proto bylo rozhodnuto zřídit tam koupel - ale jen pro namočení těla. Nabírat vodu z koupele duchovenstvo chrámu výslovně nedoporučovalo s tím, že je tam špatná (tj. nepitná) voda. Dobrá voda byla dle pokynů duchovenstva jen ve studních. (Otázkou zůstává, zda neměli duchovní za dané hygienické situace zvážit nesvětit vodu ani ve studních, ale raději posvětit vodu z kohoutku - do chrámu i přilehlých budou je totiž zaveden vodovod s ověřenou pitnou vodou.)

Také vyšlo najevo, že státní orgány nevydaly povolení na zřízení místa pro koupel. V příštích letech budou městské orgány spolu s hygieniky ve spolupráci s pravoslavnou církví vybírat místo pro zřízení koupelí na svátek Zjevení Páně. Nyní jsou všechny zmíněné vodní zdroje ohrazené a hlídané policií, protože někteří věřící chtějí léčit infekci tou samou vodou, jakou se možná nakazili.

Tak to je průřez informacemi, které se mi podařilo o celé záležitosti shromáždit.

---------------------------------------

Rád bych však využil této příležitosti k úvaze nad otázkou, jaké vody by se vlastně měly světit.

Tedy na okraj k této události. Neznám jistě všechna fakta, leč předpokládejme pro tuto chvíli, že voda ve studních nebyla zlovolně znečištěna až nějaký den po svátku, resp. že celý tento incident nebyl zinscenován nepřáteli církve. Je-li tomu tak, pak se mi zdá, že nebylo v daném případě dostatečně doceněno jedno pravidlo, které pro svěcení vody máme: voda ke svěcení by samozřejmě měla být čistá a zdravotně nezávadná. Bohaté blahodárné zkušenosti se svěcenou vodou, s různými zázraky, které se kolem ní dějí, a jisté zbožné vytržení doprovázející svěcení vody někdy vedou ke zlehčování tohoto elementárního pravidla. Vždyť má-li se voda po svěcení pít, pak je potřeba světit pitnou vodu (výjimkou přirozeně je slaná mořská voda). Lehkovážné spoléhání na zázrak není nikdy správné. Tolik zázraků se děje v církvi kolem svatých Tajin i kolem svěcené vody, že ignorovat základní pravidla hygieny, úcty k Bohu i k lidem a dobrého vkusu může být nevhodnou výzvou Božímu milosrdenství.

I ke konaní eucharistie přece používáme kvalitní víno a pečeme zvláštní chléb. Nikoho by ani nenapadlo použít pro liturgii plesnivou prosforu či zkyslé víno, když můžeme přinést tyto dary v náležité kvalitě! Bůh nás chrání před infekcí, která může být způsobena běžnými situacemi v chrámu - např. když se někdo nemocný napije svěcené před námi, infekce se nepřenese, voda běžnými prostředky nabraná při svěcení se nekazí. Světit však lehkomyslně nečistou vodu s tím, že se duchovní i věřící holedbají: "Však on nám to Bůh očistí," to asi není ta správná zbožnost, protože schází úcta. (Zvláště v lidové zbožnosti někdy dochází ke skutečně krajním jevům.) Skoro by se chtělo říci, že by se už mohlo jednat o opovážlivé spoléhání na Boží milost. Kde je pak úcta ke svátosti a k Tajinám? (Jinou věcí by bylo, kdyby čistá voda nebyla dostupná; pak je možno s pokáním doufat, že Bůh napraví to, co není v našich silách zajistit.)

Lehkomyslně použitá nečistá voda totiž vůbec nemusí přijmout posvěcení. Vždyť přece nesvětíme kdejakou stoku či pochybnou zahnívající tůni. Mohli bychom se sice chytře odvolávat na to, že je to z 99 procent čistá voda a že při svěcení světíme jen tuto vodu a ne ty nečistoty, které jsou ve vodě rozpuštěny či přimíseny. Leč není právě takové myšlení tou (v Bibli odsouzenou) světskou moudrostí, kterou Bůh považuje za bláznovství? Přijme Bůh takovou sofistiku? Starec Paisij vysvětloval, že nečistota nemůže být posvěcena, protože nepřijímá posvěcení. Co kdyby někoho napadlo (říká starec) světit např. moč? Stala by se svátostí? V žádném případě. Svěcení by bylo marné a bez účinku (uzavírá Paisij Athonský). Ke svěcení je tedy potřebná čistá a pitná voda, a pak můžeme mít plnou víru, ba jistotu, že na takovou vodu Bůh sešle svou blahodať.
(Paisij to vysvětluje v souvislosti s pečetí antikrista - po přijetí pečeti se člověk už nemůže posvětit žádnou svatou Tajinou ani znamením kříže apod. Taková osoba už totiž není schopna přijmout posvěcení.)
Podobné je to se svatostí vody, která nebyla svěcena obřadem, ale je posvěcena "nepřímo", - to je případ všech vod v den svátku Zjevení Páně. Za takto posvěcené vody můžeme zase pokládat jen vody čisté a ne nějaký kanál či bahno nebo benzínem smrdící louži. Důvody jsou stejné jako výše.

Jedinou výjimku tvoří ze zřejmých důvodů řeka Jordán, která - ač je kalná - je posvěcena dokonce neustále, po celý rok. Je to svatá řeka - duchovní unikát.










Zobrazit příspěvek č. 607 jednotlivě

Administrátor --- 27. 1. 2010
Z došlé pošty

Vzpomínka na stavitele chrámů archimandritu Andreje (Kolomackého)


Pravoslavná církevní obec v Rumburku


pod záštitou starosty města a poslance Senátu ČR ing. J.Sykáčka

Vás srdečně zve na
vzpomínkové oslavy

30.výročí zesnutí
archim. Andreje Kolomackého





sobota 13.února 2010




kontakt: jer. Antonij Drda, Strážný vrch 88, Rumburk 408 01, tel. 603963371, e-mail: straznyvrch(zavináč)interdata.cz

! v sobotu v 6.00 hod. odjíždí autobus od hotelu Diplomat v Praze 6, ohledně reservace volných míst, prosím, kontaktujte s. Naděždu Kosteleckou na ÚMR nebo archim. Sergije (Ivannikova) !
!! páteční program annoncovaný v HP a OCM nebude v Rumburku, ale v Praze !!

Z technických důvodů je pořádání konference přeloženo do Ruského střediska vědy a kultury Na Zátorce 16 v Praze 6.

Předběžný program konference

Program mezinárodní konference "Ruská emigrace v meziválečném Československu"


k 30. výročí zesnutí o. archimandrity Andreje /Kolomackého/
konané ve dnech 12.února 2010 v Ruském středisku vědy a kultury Na Zátorce 16 v Praze 6


pátek 12. 2.
  • 14°° hod. - zahájení, přivítání hostí (o. Antonij Drda)
  • 14.05 - 14.40 promítnutí filmu "Stavitel chrámů" režisérky sestry Marie Kabošové. Film ukazuje život a obdivuhodné dílo o. Andreje /Kolomackého/
  • 14.40 - 15°°- přednáška o. prot. prof. ThDr. Jána Šafina, PhD. z Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově
  • 15°° - 15.30 - přestávka, občerstvení (káva, čaj, voda, sušenky)
  • 15.30 - 15.50 - přednáška vladyky Feodora, biskupa mukačevského a užhorodského - památky na o. Andreje
  • 15.50 - 16.10 - přednáška o. prof. Dr. Alexandra Bedě, děkana Pravoslavného teologického institutu v Užhorodě
  • 16.10 - 16.30 - přednáška Jeho Blaženosti metropolity Kryštofa
  • 16.30 - 16.50 - přednáška o. jer. mgr. Antonije Drdy, historika a badatele - O životě o. Andreje
  • 16.50 - 17.20 - přestávka, občerstvení (káva, čaj, voda, sušenky)
  • 17.20 - 17.40 - přednáška ses. Anastázie Kopřivové za Výbor "Oni byli první"
  • 17.40 - 18°° - přednáška bratra Ing. Vladimíra Gavriněva za 1. pražskou farnost
  • 18°° - 19°° - slavnostní raut na počest účastníků konference







Zobrazit příspěvek č. 606 jednotlivě

Administrátor --- 27. 1. 2010
Z tisku - pochybnosti o holocaustu v Polsku

Polský katolický biskup prohlásil holocaust za "židovský výmysl"

Krakovský biskup Tadeusz Pieronek nazval holocaust "židovským výmyslem". Hlásí to agentura RAR s odvoláním na interview duchovního na site Pontifex.Roma. Podle názoru biskupa Izrael často používá připomínání holocaustu jako druh propagandy. Katolický biskup uznává, že většina lidí, kteří zahynuli v koncentračních táborech, byli židé. Avšak zdůraznil, že pod nacisty trpěli i mnozí další - např. Poláci, Italové a cigáni. "Takže si nepřisvojujte tuto tragédii ve jménu propagandy," uzavírá biskup.

Podle mínění duchovního, židé šikovně používají své finanční zdroje, k čemuž patří neustálé připomínání holocaustu v tisku. Děje se to se silnou podporou USA. V souvislosti s tím se u nich projevuje zvláštní arogance, což je - jak se domnívá - nepřípustné. Spolu s tím biskup připomněl Palestince, jejichž práva, dle jeho vyjádření, jsou porušována ze strany Izraelců.

Tadeusz není prvním duchovním, který pochybuje o rozměrech likvidace židů za druhé světové války. V r. 2009 se katolický biskup Richard Williamson musel omlouvat, že veřejně odmítal holocaust. Za své výroky byl exkomunikován římským papežem Janem Pavlem II., ale před rokem jeho exkomunikaci zrušil Benedikt XVI. V řadě států je zpochybňování holocaustu či propaganda idejí nacismu hodnocena jako zločin.

Podle přibližných odhadů zemřelo rukou nacistů šest milionů židů.

(Lenta.ru)







Zobrazit příspěvek č. 605 jednotlivě

Administrátor --- 27. 1. 2010
Koláž úvah nad svátkem Zjevení Páně

Theofanie - Bogojavlenije

Video - fotogalerie - svátek Theofanie po celém světě (jde to dosti rychle za sebou, chcete-li si fotografie prohlédnout lépe, doporučuji klikat si na stopku - vlevo dole - nebo stačí kliknout do obrazu). Video ve vyšší kvalitě si můžete pustit na naší video-stránce věnované tomuto tématu.
(Možná zde berou svůj původ ty naše vltavské novoroční koupele otužilců.)
Adam byl zakladatelem lidské rodu (rusky: rodonačálnik). Kristus, druhý Adam, se stal zakladatelem rodu křesťanů. Proto se o nás často v modlitbách a bohoslužbách hovoří jako o "rodu křesťanů pravoslavných". Všichni jsme se na tento svět narodili jako součást rodu Adamova, což je rod nemocný smrtí, degenerovaný hříchem. Jako křesťané jsme se však narodili křtem, znovuzrozením, jímž jsme odděleni od zahnívajícího rodu Adamova a připojeni k novému rodu, očištěnému vodou a Duchem, omytého Kristovou krví, k rodu mířícímu nikoliv do hlíny, ale do věčného života.

V těchto souvislostech se stává zřejmým, proč Pán Ježíš zakázal apoštolům, aby sami sebe nazývali otci - tj. původci - příštího křesťanského pokolení (význam tkví v tom, že žádný člověk nemá být prohlašován za otce křesťanského náboženství a pokolení) (viz Matouš 23,8-10). Židé měli totiž ve zvyku nazývat první Bohem povolanou osobu, od níž se odvíjelo jejich náboženství a národ, otcem. I v evangeliích nalezneme často zmínky, že židé říkali: "Máme otce Abrahama," "jsme synové Abrahamovi". Spasitel si však přál, aby si křesťané uvědomovali, že narozdíl od Israele oni už nejsou pozemským rodem (ani národem), ale rodem duchovním, který nepochází od žádného člověka, ale jeho jediným Otcem je Bůh. Naším otcem není Petr ani Pavel ani Jakub či Jan. Židé jsou abrahamovským náboženstvím, ale křesťané nejsou náboženstvím petrovským či pavlovským ale kristovským - tj. božským.
(Nejedná se tu tedy o rozpor výše vzpomenutých slov Kristových s dávnou křesťanskou praxí titulovat duchovenstvo a mnišstvo: otče /srovn. např. 1.Kor 4,15/. Kněz je otcem jen v tom smyslu, že slouží znovuzrození lidí, leč není původcem tohoto znovuzrození; křtem, Tajinami i svým duchovním zápasem za svěřené ovečky je rodí v Kristu, obrozuje je ve jménu Kristově nikoliv ve jménu svém - původ každého křesťana tedy není od kněze ale přímo od Boha /viz Jan 1,12-13/. Duchovní, a tím méně mnich, by pak neměl tento titul užívat ve vztahu k vlastní osobě či podepisovat s ním /takový jev je vyloženě dekadentní/; je dobrým zvykem užívat jej jen při oslovení.)
Éra starozákonního náboženství spojená s pozemskou rodovostí či národem nebo etnikem se příchodem křesťanství uzavírá: v Kristu už ani Žid ani Řek ani Rus ani Číňan ani Němec (parafrázuji slavná slova ap. Pavla), ale něco úplně nového - lid Kristův, zástup pokřtěných to je duchovní rod, který do sebe vstřebá každé pozemské pokolení, každou národnost.

K tomu Kristus přišel, aby znovuzrodil člověka, aby založil tento nový, svatý a duchovní rod. Vše, co Boží Syn činil při svém dílu spásy člověka, bylo ke znovuzrození člověka: jeho vtělení i křest, jeho putování po Palestině, kázání a léčení nemocných, jeho utrpení, kříž, smrt i vzkříšení.

Zvláštní místo v díle znovuzrození lidstva má však událost křtu Ježíše Krista v Jordánu. Tento křest se stal základem našeho křtu, který je pro křesťana jeho osobním znovuzrozením. Křest, který Ježíš nepotřeboval, protože neměl hříchu, který by měl ze sebe smývat, se stal kvůli tomu, abychom my mohli dostat křest, který nutně potřebujeme k životu, k nekonečnému životu. Křest Páně je tedy vskutku výraznou součástí díla znovuzrození člověka. A podobně jako se na stvoření - zrození Adama na počátku podílela celá svatá Trojice, tak i při křtu Páně, prameni našich obrozujících křtů, zjevuje se Trojice. Už tím je tato událost tak významná (ani při narození Páně ani při ukřižování, dokonce ani při vzkříšení se Trojice nezjevila - při křtu v Jordánu však ano).

Otec v hlasu, Syn ve vodách, Duch v podobě holubice - to je zjevení Trojice při křtu Pána Ježíše v Jordánu. A to není jediné zjevení Trojice v tento den. Dnes Ježíš z Nazareta vystoupil z utajení, ukázal se jako očekávaný Mesiáš, začíná svou mesiášskou misi. Je sice Kristem od narození, ale ode dneška veřejně se nechává všemi, kdo mají oči k vidění, poznávat jako věky vytoužený a dávno zaslíbený Mesiáš, který měl přijít. V tomto zjevení svého Kristovství je další, jemně zahalené, zjevení Trojice.

Samotné slovo "Kristus" (hebr. Mesiáš) v sobě totiž obsahuje odkaz na Trojici. Vždyť to slovo znamená "pomazaný" (myslí se: svatým olejem). A kdo koho měl pomazat olejem? Otec pomazává Syna. A co se myslí tím svatým olejem, jímž Otec Syna pomazává? Tím olejem je blahodať Svatého Ducha. Tedy jakmile se řekne Kristus - Pomazaný, předpokládá se tím existence ne jednoho, ale tří: je tu pomazaný, dále ten, kdo pomazává, a nakonec ten, jímž je pomazáváno (resp. jehož olejem - darem, blahodatí - je pomazáváno). Zjevení Krista světu, čili Ježíše jako Mesiáše, je tedy už jen z titulu toho jména zjevením Trojice.





Posvěcení vody Kristem v Jordánu - to je začátek nové potopy, kterou bude lidstvo, a potažmo stvoření, omýváno od zla. Ďábel pláče, protože vidí vodu, v níž bude utopena jeho velká moc nad všemi lidmi. Je to předpověděné uvržení ohně na zemi, potopa ohněm - začíná Kristův "křest Duchem Svatým a ohněm", o němž hovoří Jan Křtitel (mysleme na to, že slovo "křest" znamená "ponoření" či "potopení", proto jsou slova o druhé potopě výstižnější, než by se snad na první pohled zdálo). A tato potopa duchovním ohněm je předzvěstí předpovězeného konce světa, kdy podle nějakého proroctví "bude hořet vzduch".

Zatímco ještě do dvacátého století mohli věřící jen krčit rameny nad proroctvím o vzplanutí vzduchu a přijímat je s důvěrou, avšak bez představy jak by se něco takového mohlo stát, dnes už víme, jak se něco takového může reálně přihodit (mimochodem, někdy před necelým půlstoletím /1961?/ prý málem omylem zapálili atmosféru planety Sověti, kteří při závodech ve zbrojení vyvinuli tak mocnou atomovou bombu /přes 100 megatun TNT/, jejíž exploze byla něčeho takového schopna; naštěstí byla prý tak obrovská, že byl problém s leteckou dopravou na místo výbuchu a další problémy by byly s jejím odpálením, tak ji předělali na bombu poloviční síly /i tak to byla nejstrašnější exploze v dějinách - tlaková vlna výbuchu byla měřitelná ještě při třetím oběhu kolem Země/; až později vědci vypočítali, že pokusný výbuch původně konstruované nestvůry by mohl zažehnout vzdušný obal země; ještě však nebyl čas konce, a tak Bůh tomu zabránil); jinou možností je prý přílet velkého tělesa z vesmíru atd... Necháme se překvapit.
Křest Páně neskončil vystoupením z vody - ale začal ve vodě a skončil až v hrobě. Začátek konání díla spásy je na Jordánu, a konec následuje po slovech: "Dokonáno jest," na kříži. Proto se při křtu každého věřícího trojitým ponořením pod vodu a vynořením z vody zobrazuje třídenní pohřbení Spasitele a jeho následné vzkříšení. Každý věřící je tím uveden a spojen s celým Kristovým dílem spásy - od jeho křtu, přes ukřižování až po vzkříšení. Konec konců je tu ještě jedna podobnost s Kristovým dílem, která se zrcadlí na životě každého křesťana: křesťanský život začíná křtem a přes celoživotní posvěcování svatými Tajinami a duchovním zápasem se naplňuje a uzavírá jeho křesťanská cesta až v hrobě, kdy se do hlíny zasévá tělo pomíjivé, aby z něho jako ze semínka vyrostlo to, co je zářící, slavné a nepomíjivé. Od křtu ke hrobu - to je ta část naší cesty, kterou máme plně ve svých rukách. Co s ní učiníme?




Svátky - to je zjevené Tajemství. Hlavním obsahem tajemství každého svátku je, že je nám Bůh tak blízko, dokonce ještě blíže, než předpokládáme. V Kristu jsme učiněni Božími příbuznými. Jsme s Kristem "srostlí", jak se říká při křtu (a v evangeliu: já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti).

Zjevení Páně jsou radostné a trochu extatické svátky - tedy alespoň v pravoslavných zemích a starých pravoslavných tradicích. Na Západě je slavnostnost a radostnost o poznání tlumenější. Naše západní netečnost k svátkům je znamením naší duchovní slabosti, připoutanosti ke světu materiálnímu. Je to jev typický pro moderní dobu a pro země s odumírající vírou, pro společenství s malátnou duchovností. Pravoslavná společenství jsou však v tomto světě zatím stále ještě jako ostrůvky něčeho neumdlévajícího - jako oázy uprostřed pouště. A nejvýrazněji je to patrné právě při náboženských svátcích. Vidíme to v pravoslavných zemích, kde ještě jsou nějaké plody dávné pravoslavné tradice. Na svátky se lidé v celých zástupech přímo "hrnou" do chrámů, které si před tím nádherně (a často i komplikovaně a pracně) vyzdobí, stojí dlouhé fronty, aby mohli políbit ikonu svátku nebo svaté ostatky, vydrží dlouhé sváteční bohoslužby, při svatém přijímání se vinou přes celý chrámu dlouhé řady věřících čekajících, až se dostanou ke kalichu, domů si pak šťastně odnášejí antidor, svatý olej, svěcenou vodu, posvěcená kvítka... V Rusku jsou lidé nadšeni, když jsou knězem řádně pokropeni svěcenou vodou (tj. jsou skoro promočeni). V Řecku a Bulharsku tam lidé rovnou skáčou do vody celí, aby hledali kříž, který tam kněz vhodil (v Bulharsku dokonce tančí v ledové posvěcené vodě). K posvěcení nosí chleby, z nichž se stavějí v chrámu (nebo před chrámem) hotové pyramidy. V Africe se při pravoslavných bohoslužbách lidé uzdravují z nejtěžších nemocí, s nimiž nic nesvedl ani hlavní krajový šaman ani jeho kolega v nemocnici; křty se tam konají po stovkách a tisícovkách v jezerech. Při pohledu na rozjařený modlící se zástup, chápete, že bohoslužba může být i dnes pro celé zástupy a národy srdeční záležitostí. Je tak osvěžující vidět ty zářící tváře věřících při svátečních bohoslužbách. To je ještě místy žijící dědictví dávné křesťanské slávy nebo její zrození na zcela nových místech.

Nedávno přivezli do Ruska z Athosu svaté ostatky - např. ruku sv. Marie Magdaleny (která si udržuje tělesnou teplotu). Ostatky putovaly z města do města. Lidé stáli frontu - na dešti, na mrazu, v noci - šest, někdy i deset či dvanáct hodin, aby mohli políbit tyto vzácné svátosti (to je možné snad jenom v Rusku). To je také duchovní svátek. (Mimochodem tyto athonské ostatky přivezli i na hrob F. M. Dostojevského.)



Řeka a řeč - zní to podobně. Obojí bylo Kristem osvobozeno: voda je posvěcována, i dar slova člověku je očištěním a posvěcením navrácen do původní svobody. I řeč - podobně jako říční proud - může plynout, i mluva je tokem slov. Tato podobnost nám zavdává důvod k zamyšlení nad jedním projevem posvěcení člověka.

Etymologicky samotný slovanský pojem "člověk" (čelověk) prý pochází od termínu "slovo".

V antickém světě otrok neměl právo svobodné řeči na veřejnosti, to bylo privilegium svobodných občanů. Tyto antické reálie se odrazily i v křesťanském myšlení jako privilegium křesťana, jemuž je udělen dar svobodně hovořit před Bohem, a tím tento specifický dar vstoupil do církevní řeči; v češtině se k jeho vyjádření nejlépe hodí termín "smělost" (staroslověnsky: derznovenije). Dar "smělé mluvy k Bohu" je dáván do souvislosti se svatostí, se stavem posvěcení. Před Bohem mají právo "směle hovořit" jen svatí.

V liturgických oslavách svatých se o tom hovoří snad v každé druhé stichiře: "Jelikož máš smělost před Bohem, přimlouvej se za nás..."; v liturgii před modlitbou Otčenáš prosí kněz za sebe i za věřící hlasitým zvoláním: "A učiň nás hodny, Vládce, abychom směle a bez odsouzení mohli vzývati tebe a říkati: Otče náš..." (Ve stávajícím českém překladu liturgie to není zcela správně, protože smělost je tam nahrazena pěkným leč trochu vzdáleným pojmem "důvěra"). Jedná se tu o svatou smělost nazývat Boha Otcem.
Ten, kdo se askezí zbavuje vášní a hříchů, získává tuto smělost. Kdo je svoboden od hříchu, má privilegium - smělost - svobodně mluvit k Bohu. Kdo je otrokem hříchu, tuto smělost nemá a nemůže mít - není tam to očištěné a jasné společenství člověka s Bohem. Jen ti, kteří ze sebe svrhli jho hříchu, vášní a pout padlé přirozenosti, zbavili se okovů otroka, osvojili si to, co Kristus přinesl člověku: dar přijetí za syna. Teprve člověk stavší se synem Božím, může se v plné hloubce i šířce tohoto vyjádření obracet k Bohu jako ke svému Otci. Bůh chce své děti mít za syny nikoliv za otroky. Ďábel - ten bere do otroctví, provádí neustálý nábor nových zájemců o otroctví; činí z lidí otroky, jeho lid je lid otroků. Bůh nikoliv - ten činí z lidí své syny, chce je mít svobodnými. Jak říká sv. Siluan Athonský: otrok nezůstane v domě na vždy, jedině syn zůstává na věky.

Kdo jste se setkali ve svém životě s blahodatným starcem, určitě si vzpomínáte, co na vás učinilo největší dojem, když jste viděli starce při modlitbě. Lidé, kteří pokročili v díle očištění srdce a osvobození od vášní a hříchů, totiž svým časem dostávají dar smělosti - to je jeden z velikých darů, které Bůh za asketické dílo člověku dává. Takoví lidé při modlitbě besedují s Bohem tváří v tvář, žádají, prosí tak, jako se dítě obrací na svou matku s nějakou prosbou. Vidět člověka s darem smělosti při modlitbě je samo o sobě nesmírně inspirující pro duchovní život.



Janův křest pokání. Není to svatá Tajina. V principu to byl starozákonní rituál. Zatímco voda omývala člověka, kajícník šeptal své hříchy křtiteli a ten při tom držel ruku na jeho hlavě.

Odpouštěl tento obřad hříchy? Ano, jistě. Stejně jako starozákonní oběti. Jaký by jinak byl jejich smysl? Bůh vždy odpouštěl hříchy, když se lidé káli, odpouštěl a odpouští všem - Izraelitům i pohanům (viz např. Ninivetské), pravoslavným i katolíkům i protestantům, křesťanům i nekřesťanům. Jenže dokonce ani Janův křest neléčil člověka; kajícník byl očištěn od hříchů (resp. od skvrny, kterou hřích způsobuje), ale jeho přirozenost byla stejně rozložená a slabá jako dříve. Nebyla zde žádná pomoc člověku, aby mohl bojovat s hříchem, nebylo zde vysvobození od moci hříchu. Kdežto svaté Tajiny léčí nitro člověka - to jsou plody Kristova díla spásy, které jsou uloženy v Církvi. Starozákonní obřady neléčí nemoc, jen tlumí její projevy, a připravují na příchod Krista (vlastně jsou všechny starozákonní bohoslužby v jistém slova smyslu trochu podobny tomu, čemu v Církvi říkáme katechumenát).

Co se však stalo, když do vody ke Křtiteli sestoupil vtělený Boží Syn, který křest nepotřeboval, leč přišel k Jordánu, aby posvětil vody? Duchovní světlo Božství prosvítilo tu vodu, která se dotýkala Jeho těla. Ne voda omývala jeho tělo, a On svým dotykem očišťoval vodu. Na místě, kde se to stalo, zůstala voda posvěcená po všechny následující časy. Dodnes bereme vodu z Jordánu a ona se nekazí. (Jordán má zvláštní blahodať - ve kteroukoliv roční dobu zde můžete nabrat vodu, a je-li čerpána s vírou, je posvěcená a nekazí se.)

Tomuto svátku říkáme také "Osvícení" - světlo Božství osvěcuje všechny a všechno. Světlo, které vzešlo světu při Narození Kristově, nyní dosáhlo zenitu, aby už nikdy nezapadlo (tak podobně to vysvětluje sv. Jan Zlatoústý).

Z praktického hlediska však název svátku "Osvícení" souvisí s dalším názvem "svátek světel". Obě pojmenování pocházejí od dávné praxe křtít v předvečer svátku katechumeny. (Mimochodem, modlitba velkého svěcení vody je velice podobná - téměř identická - modlitbě svěcení vody při křtu.) Křtu se někdy říká osvícení, protože to vystihuje podstatu křtu. A "svátek světel" zase v sobě zrcadlí pohled na novokřtěnce se zažehnutými křestními svícemi. Ostatně, na památku toho mají při svěcení vody věřící i dnes držet zapálené svíčky.




Praxe svěcení vody

Dříve se na Rusi chodilo "na Jordán". Kněz nesl na hlavě kříž. Kráčelo se průvodem z chrámu k řece či k jezeru. Bylo neuvěřitelné nadšení a vytržení lidu. Zvonily všechny zvony - až tři hodiny. Konalo se dle dochovaných záznamů nikoliv po liturgii ale před liturgií (po jitřní). Posvěcenou vodu nikdo nepil, jen si nabrali, pili ji až po liturgii.

Tyto svátky jsou proslulé mrazem. Říká se "Bogojavlenské mrazy" - to je proslulý pojem. Až minus padesát. Jsou místa v Rusku, kde se v některých letech vůbec nepodaří prosekat led.

Voda - velká hagiasma - se světí dvakrát: poprvé v předvečer, a pak v den svátku. Je to v obou případech stejná svátost. V předvečer se světí v chrámu, ráno v den svátku se chodí světit do přírody. O půlnoci svátku jsou podle zkušeností všechny vody na Zemi posvěcené - i z kohoutku doma teče svatá voda.

V Rusku se voda světí ponořováním kříže, který drží kněz obou v rukách, do vody. Zpívá při tom tropar: "Při křtu tvém v Jordáně..." V Řecku se kříž do vody vhazuje či ponořuje uvázaný na provázku (pokud se světí voda v přírodě). Vždy je to spojeno s různými lidovými tradicemi a národními či církevními zvyky. Např. v oblasti byzantského pravoslaví se po posvěcení vody vhazuje do řeky či do moře (co nejdále) ještě dřevěný kříž, za nímž se vrhají mladí muži a soutěží, kdo z nich dokáže kříž ve vodě najít. V Bulharsku se ve vodě provádí zvláštní tanec (Kalofer). (Viz to vše videostránce se záznamy z oslav Theofanie.)

Svěcená voda je velikou svátostí - lidé dostávají skrze tuto vodu veliké posvěcení. V evangeliu a bohoslužbách se používá zvláštní obrat "voda tekoucí do života věčného". Je to duchovní proud unášející člověka ven z tohoto světa. To znamená očišťující hříchy, léčící rány na srdci a nemoci duše, posvěcující, osvěcující vnitřní tmu - tím vším přenáší člověka k jinému životu - do duchovní existence. Je to duchovní řeka sestupují na tuto zemi, spojující se s pozemskými vodami a opět vystupující vzhůru. Archimadrit Platon (z MDA)

Světí se přirozenost (fysis) vody (u nás v českých překladech zajímavě leč z teologického hlediska asi nepřesně překládáno jako "živel vody"; u nás užitý pojem nevystihuje proměnu, která nastává v samotném nitru vodní materie). Tato voda poté dává všemu, čeho se dotkne, svatost, posvěcuje. Když ji člověk pije - posvěcuje duchovními energiemi, které na ni sestoupily při svěcení. Proto vydrží celý rok, aniž by se zkazila, aniž by se do ní přidávaly nějaké konzervanty, sůl apod. (Píše o tom už sv. Jan Zlatoústý ve 4. století; mohu potvrdit, že to platí dodnes: měl jsem v oltáři demižony s deset let starou svěcenou vodou, která stále chutná jako čerstvá.) Jeden pravoslavný lékař nedávno prováděl zvláštní vědecké výzkumy a zjistil, že je schopen laboratorní technikou rozeznat svěcenou vodu od nesvěcené - na vzorcích svěcené vody pozoroval nějaké změny v molekulární struktuře a při krystalizaci.

Kněz chodí kropit domy věřících svěcenou vodou, ale se stejným účinkem si může touto vodou vykropit každý věřící svůj příbytek sám.

Podle ruské tradice se každý věřící má posvěcovat tím, že ráno nalačno pije trošku svěcené vody (a případně okusí kousíček prosfory; není to racionální teologie, patří to spíše do sféry intuitivní zbožnosti). Stačí si opatřit dvanáct lahví a naplnit si je při svátku na celý rok. Doma má každý věřící rodina zásobu do příštího svátku Zjevení Páně.





Na Ambonu o svátku Zjevení Páně v minulých letech viz příspěvky č. 295 a č. 495.











Zobrazit příspěvek č. 604 jednotlivě

Administrátor --- 23. 1. 2010
Z tisku: zvolen srbský patriarcha

Novým patriarchou srbským je vladyka Irenej

Volba nového představitele Srbské pravoslavné církve se konala 22. ledna na archijerejském sněmu Srbského patriarchátu v Bělehradě. Ze třech kandidátů byl losem zvolen jako nový patriarcha biskup nišský Irenej.

Kromě něho byli archijerejským sněmem zvoleni ještě dva kandidáti: Amfilochij, metropolita černohorský a primorský, a Irenej, biskup bačský. Všichni tři kandidáti byli voleni tajným hlasován z počtu 45 biskupů Srbské církve. Posléze byl ze zvolených kandidátů vylosován Irenej Nišský. Čest vytáhnout los se jménem nového budoucího patriarchy připadal archimandritovi Gavriilu, představenému monastýru Lepavina.

Nově zvolený církevní představitel se stane 45. patriarchou Srbské církve. Vladykovi Irenejovi (Gavrilovičovi) je 80 let a je jedním z nejstarších biskupů Srbského patriarchátu.

Minulý patriarcha Pavle zemřel 16. listopadu minulého roku ve věku 95 let. (Na Ambonu viz příspěvky např. 578, 582 a 583.)

Volba patriarchy losem je v Srbsku zavedena (byl tak zvolen i minulý patriarcha). Konečné slovo v hledání patriarchy je tím přenecháváno Božímu soudu.

Zvolení nového nejvyššího církevního představitele oznámily zvony bělehradských chrámů ve 14,30 hod. místního času.

Kdy se uskuteční intronizace nového patriarchy zatím není známo.

(Ze zahraničního pravoslavného tisku)










Zobrazit příspěvek č. 603 jednotlivě

Administrátor --- 22. 1. 2010
Z došlé pošty

Ad paschálie na Slovensku

Omlouvám se tímto vladykovi Jiřímu, věřícím michalovsko-košické eparchie i čtenářům ambonu za nepřesné údaje ohledně kalendářní otázky v této eparchii. Změny jsem zaregistroval a jsem za ně velmi vděčný a považuji je za velmi positivní krok v životě naší místní církve, pouze jsem si je při psaní příspěvku nějak neuvědomil, přeci jenom eparchie po desítky let žila v jiné situaci, obzvláště v období 1950-68 resp. 90.

V Kristu

jer. Antonij Drda
Rumburk







Zobrazit příspěvek č. 602 jednotlivě

Administrátor --- 22. 1. 2010
Z došlé pošty

...i ve Vídni jsou čas od času pořádány "Dny otevřených kostelů",

kterých se zúčastňují i pravoslavné chrámy a jejich věřící. Zpravidla se tak děje pozvánkou na večerní bohoslužbu, či na tu či onu přednášku týkající se pravoslavné duchovnosti a tradice. Velké pravoslavné obce ve Vídni se nestraní veřejného dění. Naopak, snaží se využívat takovýchto a podobných příležitostí k prezentaci významu Pravoslaví jakožto fundamentu křesťanské kultury vůči nepravoslavné veřejnosti. Eventuální pokusy o společné bohoslužby, navíc s netradičními komunitami mi za poslední dobu nejsou známy. A pokud se tak snad i dělo kdysi, pak už to dávno vyšlo z módy. To samozřejmě nemění nic na snaze o normální občanské dobré sousedské vztahy vůči ostatním obyvatelům města.

oAL






Zobrazit příspěvek č. 601 jednotlivě

Administrátor --- 22. 1. 2010
Z došlé pošty: dva články ad ekumena

Strom se pozná po ovoci

Je tu zase leden. Pozvánky na různé ekumenické akce takřka na každém rohu. Proklamace dosahování jednoty a mnoho tezí, které znějí libě, ušlechtile a neodolatelně. Co proti myšlence spojování či slévání církví někteří škarohlídi mohou mít?

Necháme tentokrát stranou hledisko kanonické (citace posvátných kánonů většinou už v této době bohužel nejsou tím, co by na současníky působilo silným dojmem), nechme i protentokrát stranou i problematiku věrouky, resp. otázky dogmatického charakteru, opomineme nyní úkazy v oblasti morálky či mravů. Jen upřeme pohled na to, jak se projevuje nepravoslavná duchovnost. Evangelium praví, že strom se pozná po ovoci. Kromě jiných obvyklých výkladů tohoto Kristova výroku se to dozajista vztahuje i na duchovní či bohoslužebné projevy víry v jednotlivých církvích.

Pro nás pravoslavné platí ono starobylé: věříme, jak se modlíme, resp. modlíme se, jak věříme. Chceš-li poznat pravoslaví, jdi především do chrámu, poslechni si bohoslužby, snaž se něco dozvědět o těch, které my pravoslavní považujeme za své svaté. Krása, důstojnost a hloubka pravoslavných bohoslužeb, duchovní vanutí při nich, převládající obsah kázání pastýřů a hlavně spiritualita našich svatých - to vše samo hovoří za pravoslavnou církev. To vše dohromady vydává svědectví o naší víře, o naší duchovnosti i o duchu, jehož Pravoslaví nese lidem a jehož zvěstuje.

A ta samá výzva platí i pro pravoslavného, který se chce dozvědět něco o jiných vírách, církvích či denominacích. Pokud ty, pravoslavný křesťane, přemýšlíš, zda je možno mít nějakou křesťanskou jednotu s těmi či oněmi nepravoslavnými křesťany, pak se prostě seznam s tím, jak vypadá jejich bohoslužba, jak vypadá to, co oni sami prohlašují za projevy svatosti či za projevy Ducha Svatého, co děje v těchto nepravoslavných církvích a vyznáních na úrovni jejich duchovního života.

S tím se každý sám může bez problémů seznámit a učinit si obrázek toho, jak velká či malá vzdálenost je mezi světem Pravoslaví a světem nepravoslavných církví. Není nutně potřeba studovat kánony a dogmatickou teologii. Jen nahlédnout trošku pod pokličku toho, co se duchovního vaří v hrncích jednotlivých církví.

---------------------

Vzhledem k tomu, že se zde dosti často věnujeme srovnávání Pravoslaví a římského katolicismu, nebudeme se nyní vydávat tímto směrem. Jen poukážeme na český překlad malé studie profesora Moskevské duchovní akademie A. Osipova: Pravoslavný pohled na nepravoslavnou duchovnost, kde se hovoří západní duchovnosti a konkrétních případech západních svatých (dle přednášky prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipova).

Dnes se budeme více zabývat protestantskou duchovností, která však není pouhým svědectvím o tom, co se děje v té které protestantské denominaci, ale je spolusvědectvím o duchovním stavu celého západního křesťanství. Jednak kvůli tomu, že protestanti jsou dítka římskokatolické církve a jejich duchovnost je ve vztahu k římskokatolické spiritualitě. A dále i kvůli tomu, že některé zcela specifické prvky římsko-katolické duchovnosti (např. stigmata) do sebe vstřebává i svět protestantismu, a naopak - nejmodernější duchovní protestantské vynálezy (např. vše, co patří k tzv. letničnímu hnutí: „mluvení jazyky“ a „porážení duchem svatým“ a ostatní jevy) už široce proniklo do římskokatolické církve, v jejímž kanonickém rámci jsou již pevně zabudovány specificky katolické letniční (tzv. charismatické) skupiny a sbory. Hovoříme-li tudíž o protestantské spiritualitě, týká se to vždy více či méně duchovního stavu celého západního křesťanství.

Dostal jsem poštou upozornění na dva články uveřejněné na brněnském Pravoslavném fóru, které dle mého názoru výmluvně vypovídají o výše řečeném: Zprávy z Ekumeny

Je tam nahlédnutí do věrouky některých protestantských církví, myslím však, že silným dojmem zapůsobí zvláště videosnímky, které jsou tam zpřístupněny. Prosím, shlédněte videozáznamy z protestantských bohoslužeb (a pamatujte při tom na to, že se jedná o jejich bohoslužby) - např. Apoštolské církve (hned první video na právě uvedené stránce) a další.

Nebo se podívejte na reportáže z bohoslužeb letničních křesťanů - pořídil jsem celou videostránku obsahující záběry, které si oni sami natočili a prezentují je veřejně jako propagaci své duchovnosti. Inspiroval jsem se totiž brněnskými „Zprávami z ekumeny“ a stáhnul jsem z internetu nějaká videa z letničních (resp. „charismatických“) modliteb či bohoslužeb. Uspořádal jsem z toho dvě videostránky - doporučuji ke shlédnutí zde.

Zdržujeme se obsáhlých analýz a kritiky. Sami si však odpovězte na otázku, jestli má něco společného duchovnost pravoslavné církve s duchovností některých našich tzv. ekumenických partnerů a potažmo s moderní duchovností Západu obecně.

Druhý článek z Pravoslavného fóra, na který jsem byl upozorněn, už je spíše jen takovou douškou za prvním: Noc otevřených kostelů?


P.S.

Jinou věcí, o níž by se hodilo v souvislosti s týdny společných modliteb utrousit slovo, je zarmucující skutečnost, že se někteří pravoslavní duchovní veřejně modlí spolu se zástupci církví a sekt, které současně podnikají agresivní misie mezi pravoslavnými křesťany v Rusku. Mají k tomu obrovskou morální, politickou a finanční podporu ze Západu. Ruští pravoslavní nepochybují, že cílem těchto misií je duchovně rozbít Rusko. (Clinton i Albrightová se opakovaně snažili donutit politické i církevní představitele, dokonce osobně intervenovali patriarchu Alexije, aby umožnili co nejširší působení sekt: baptistických, adventistických misionářů a podobných duchovních pirátů.) Je to takové zvláštní vidět, jak zatímco někteří z nás si s nimi potřásají rukama, Ruská pravoslavná církev všemi silami bojuje za záchranu duší svých věřících a Ruska vůbec. Což nám schází byť jen ždibec vzájemné pravoslavné solidarity? Zatímco naši pravoslavní duchovní hovoří dokonce o uznávání křtu baptistů a adventistů, v největší pravoslavné církvi na Rusi o něčem takovém nemůže být ani řeči.

Slyšel jsem nedávno hovořit na toto téma duchovní Moskevského patriarchátu na pravoslavném rádiu Radoněž: Rus pokřtěný adventisty či baptisty nebo jinou západní sektou, který se posléze rozhodne stát se pravoslavným, je přijímán do Církve samozřejmě jedině skrze řádný pravoslavný křest. Vždyť v Symbolu víry vyznáváme: »(Věřím) i v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů.« Jedno je spojené s druhým - Církev s křtem, křest s Církví. Tedy jediný křest je spojen s jedinou Církví. Shrnuto: ten křest, o němž se hovoří v Symbolu víry, je možný jen v "jediné, svaté, obecné a apoštolské Církvi".














Zobrazit příspěvek č. 600 jednotlivě

Administrátor --- 21. 1. 2010
Z došlé pošty

Ad kalendářní situace na Slovensku

Drazí přátelé,

kněz Antoním Drda ve svém příspěvku na Ambon ze dne 14.1.2010 podává informace ohledně slavení Paschy a kalendářní otázky vůbec v pravoslavném světě a u nás. Ohledně naší michalovsko-košické eparchie se však mýlí. Naše eparchiální společenství oslavuje od minulého roku ve všech církevních obcích Paschu společně se zbytkem pravoslavného světa s tím, že se ve většině farností používá styl smíšený a v 6 farnostech kalendář juliánský. Drazí, jelikož tvoříme jednu místní církev a není nás mnoho, doporučoval bych přispěvovatelům, aby sledovali dění i na Slovensku a registrovali změny, ke kterým došlo téměř již před rokem (ne michalovská, ale michalovsko-košická eparchie, změny ve slavení Paschy).

S požehnáním váš Čech na Slovensku

arcibiskup michalovsko-košický Jiří







Zobrazit příspěvek č. 599 jednotlivě

Administrátor --- 15. 1. 2010
O kalendáři klidně a bez mlžení

Poznámka k právě otevřené kalendářní otázce

Někteří horliví zastánci nových kalendářů, stylů a gregoriánských paschálií používají pro nezasvěcenou veřejnost (a píši o tom takhle nerad) takový mlžící fígl - udávají počet místních církvích, v nichž se někde vyskytuje používání nového kalendáře, leč přecházejí bez hlesu skutečné počty pravoslavných křesťanů žijících liturgicky podle nového či starého kalendáře. V opačném případě by totiž bylo ihned zřejmé, že drtivá většina pravoslavných křesťanů ve světě se v liturgickém životě řídí juliánským kalendářem (je to především 140-190 milionů příslušníků Ruské pravoslavné církve). Pravoslavných novostylníků je proti nim výrazná menšina - leč je roztroušena po mnohých místních církvích a církvičkách.

Proti výše zmíněné manipulaci s fakty, která je přinejmenším nefér (v horším případě matoucí, neřku-li dokonce demagogická), bych tu rád postavil apologii starého kalendáře založenou na faktech. Budu se snažit o stručnost. Jen pár poznámek o tom hlavním.

Volba kalendářního stylu, podle něhož budu slavit svátky a památky svatých, je tedy volbou, zda budu v liturgickém a modlitebním životě v jednotě a souznění s většinou pravoslavných křesťanů světa, nebo zda dám přednost jednotě s menšinou, případně jednotě s nepravoslavnými křesťany. Nebo jinak postaveno: je to volba, zda budu liturgicky v jednotě s Matkou církví - Jerusalémem a Moskvou - třetím Římem, případně se Svatou Horou Athos, která je bezesporu modlitebním duchovním centrem Pravoslaví, či zda dám přednost jednotě s někým (nebo něčím) jiným. Nebo ještě jinak: zda budu v jednotě s dvoutisíciletou tradicí či se budu řídit nedávno zavedenou novotou.

Ano, juliánský kalendář pochází z doby předkřesťanské, ale byl (narozdíl od nového kalendáře) vstřebán do používání celé jednoty pravoslavné církve v průběhu celé její existence - i dnes je tento liturgický kalendář platformou jednoty. Je to nejen pojítko s naší posvátnou historií, ale je to jediný svobodným dlouhodobým celocírkevním konsensem (který má platnost a autoritu schválení na uznaném všeobecném sněmu) přijatý kalendářně-liturgický styl. Proto je juliánský kalendář součástí pravoslavného typikonu a potažmo posvátné církevní tradice. (Viz o typikonu ještě níže.)

Nezapomínejme, že nový kalendář byl (a historicky to lze dokázat) zaveden způsobem svévolným, k liturgické tradici přezíravým a lze možná říci, že i lstivým způsobem; což může znamenat: nekanonickým a rozkolným způsobem (odkazuji na průběh a okolnosti toho neblahého Konstantinopolského kongresu, který zavedl před 90 lety nový styl). A ovoce zavedení této "kalendářní reformy" je skutečně truchlivé - byla rozbita věkovitá liturgická jednota pravoslavných církví a následně povstalo veliké množství rozkolů (z nichž některé - ty nejstarší v Řecku - mají své morální oprávnění, neboť kvůli zachování věrnosti pravoslavné tradici byli přívrženci starého kalendáře krutě pronásledováni a jinou možnost, než opustit kanonickou církev, v té době vlastně neměli). Všude, kde byl direktivně zaveden nový styl, vznikl rozkol.

Nu, a skoro poslední poznámka k tématu. Teologicky a liturgicko-typikonálně je obhajitelný jedině juliánský kalendář a juliánská paschálie. Gregoriánská (čili římsko-katolická) paschálie odporuje základním kánonům a tradici pravoslavné církve (proto není používána v žádné místní pravoslavné církvi - kromě dvou výjimek:
1.) Finská církev, která však není autokefální, ale pouze autonomní, a z faktického i kanonického hlediska považována za církev v počátečním rozvoji či misijní strukturu, což jí snad může dávat jakési (byť sporné) právo na nějaké dočasné (a snad i závažnější) odchylky od kánonů a tradice (takového práva začátečníků požívala naše církev v Republice Československé v době sv. vl. Gorazda /období mezi válkami/, kdy měla jako součást Srbského patriarchátu podobný misijní statut);
2.) některé farnosti v naší místní Pravoslavné církvi v Českých zemích a na Slovensku; u nás se dnes jedná o jakési "zastydlé začátečnictví", které je v příkrém rozporu s naším statusem autokefální církve, neboť autokefalita znamená schopnost samostatně dbát na dodržování všech kánonů a tradice (pokud vím, autokefalita byla naší církvi udělena Moskevským patriarchátem s výslovnou podmínkou, že bude zrušeno liturgické užívání gregoriánské paschálie a bude zvážena možnost zavedení juliánského kalendáře i pro pevné svátky; na tyto skutečnosti vytrvale na církevních shromážděních poukazoval zesnulý otec Miroslav z Třebíče jako na nesplněný slib naší církve). V poslední době však na Slovensku prý podnikají kroky k přestupu na pravoslavnou paschálii, jak to ostatně ukládají poslední dva místní církevní sněmy (nejvyšší orgán naší církve).

Bezvýznamným není ani fakt, že každý rok na Paschu očekává celá pravoslavná církev ve světě každoroční sestoupení nebeského ohně v chrámě Božího Hrobu ve starokalendářní Jerusalemské církvi, což je velký zázrak, který dává Bůh pouze pravoslavné církvi; více o tom v článku: Slavnost svatého Ohně v Jerusalemě. Podobná nebeská událost se děje každoročně na hoře Tábor na svátek Proměnění Páně v den oslavy dle starého stylu (6./19. srpna).
Gregoriánská paschálie je tedy ve světle církevní tradice neobhajitelná. Proto ty místní církve, které zaváděly nový kalendář (Konstantinopolská, Alexandrijská, Antiochijská, Řecká, Kyperská, Rumunská, Bulharská), neodvážily se v žádném případě zavést gregoriánskou paschálii, ale omezily se na zavedení nového kalendáře pro slavení tzv. nepohyblivých svátků a památek svatých. Takovému liturgickému kalendáři se někdy říká: kombinovaný nebo smíšený (tj. starý kalendář se mixuje s novým).

Vzniká tu však teologický a typikonálně-liturgický závažný problém tohoto "smíšeného církevního kalendáře": pohyblivý kalendář (paschálie) je tedy i nadále starostylní, čili vypočítává se na základě juliánského kalendáře, který se však pro pevný kalendář (nepohyblivé svátky a památky svatých) nepoužívá a místo něj se užívá o nový kalendář o 13 dnů posunutý. Paschálie se tudíž pak zakládá na nepoužívaném kalendáři. Výsledkem je, že paschálie (stará) nekoresponduje s pevným kalendářem (novým) tak, jak to typikon a liturgická pravidla předpokládají. Vzniká tím v liturgickém životě výrazná disharmonie a jevy z hlediska teologie žalostné.

Jako příklad uvedu jen několik skutečně závažných problémů: v některých letech (a dosti často) se jeden ze čtyřech velkých půstů, apoštolský půst (nebo také petro-pavlovský), zkracuje na několik dnů (třeba jen na tři); lze takový třídenní půst ještě označovat za jeden ze čtyřech dlouhých půstů, které jsou v průběhu roku tradicí předepsány? (Vždyť věřící mají ve zvyku v průběhu dlouhých půstů chodit ke zpovědi, činit pokání atd.; za tři dny to nelze stihnout - takový půst je spíše výsměchem pravoslavné liturgické tradici). Další pokleskem "smíšeného kalendáře" je, že při jeho používání nemůže nikdy nastat tzv. "Kyriopascha", což je vzácný a výjimečný svátek, kdy se Pascha spojuje se svátkem Zvěstování přesv. Bohorodice, je to jediná možnost spojení dvou svátků z dvanáctera; stává se to zřídka, a je to považováno za opravdu výjimečně slavnostní událost, kdy sestupuje jedinečné Boží požehnání; typikon na tuto událost pamatuje a stanovuje pro ni zvláštní a unikátní bohoslužebné postupy; tento jedinečný dvojnásobný svátek, který je posvátnou církevní tradicí a věkovitou zkušeností přijímán jako mimořádné požehnání, jehož se nám dostává jednou za mnoho let, je smíšeným kalendářem zcela zničen.
Poslední Kyriopascha byla v r. 1991, kdy se zhroutil Sovětský svaz, což se dává do duchovní souvislosti s požehnáním tohoto vzácného svátku. Podle řecké tradice to byla právě Kyriopascha, co vtisklo požehnání povstání Řeků proti osmanským Turkům, což vedlo 25. března 1821 vyhlášení k řecké nezávislosti (právě v den svátku Zvěstování; dodnes řecký státní svátek). (Podle toho, co se mi podařilo zjistit, byly tenkrát Kyriopaschy dvě: jedna v r. 1817 a druhá v r. 1828. Neznám přesně řecké dějiny, ale zjistil jsem, že v r. 1828 byla svedena rozhodující bitva, jejímž výsledkem bylo oficiální uznání Řecké samostatnosti v Portu v r. 1829. V roce 1828 začala rusko-turecká válka, která mj. definitivně stvrdila vznik Řeckého království.) Další Kyriopascha v r. 1912 přinesla první balkánskou válku (začala 26. září 1912), kdy se Bulharsko, Řecko, Černá Hora a Srbsko zbavily zbytků osmanského jha a po mnohasetleté okupaci a teroru vytlačily Turky. Někdo by mohl namítnout, že začátek nějakého povstání nebo dokonce války nejeví se jako něco požehnaného; pak doporučuji seznámit se s tím, jakou hroznou porobu, utrpení ba teror, zotročení přinášelo Balkánu turecké jařmo (v češtině viz: Řecká církev v letech turecké vlády), které bylo těmito povstáními a válkou svrženo, byť za cenu mnohých obětí; ujařmené národy však tyto oběti přinášely odhodlaně v duchu hesla řeckého povstání: "Svobodu nebo smrt". A dále: Rusové často tvrdí, že Kyriopascha je spojena s vítězstvím Ruska nad německými fašisty ve druhé světové válce; to je zajímavá lidová tradice - protože v průběhu válečných let se mi nepodařilo žádnou Kyriopaschu najít; je to tedy zřejmě jen báje, ale i ta je názornou výpovědí o zkušenosti pravoslavných křesťanů se zázračným působením Kyriopaschy, takže následně dochází k tomu, že pravoslavní zpětně spojují Kyriopaschu s velikými příznivými událostmi svých dějin, ač to ne vždy odpovídá realitě. Příští Kyriopascha má být až v r. 2075...
Další liturgické disharmonie vznikají v korespondenci evangelijního čtení (paschální pohyblivého kruh stanovující čtení úryvků z evangelia a apoštola při bohoslužbách) s pevnými svátky v době podzimu a zimy (při tvorbě každoročního kalendáře podle starého stylu se aplikují tzv. "Markovy hlavy", což jsou typikonální pravidla, která slaďují pohyblivé a pevné kalendárium; dají se však použít jen u starého kalendáře) - zvláště tato disharmonie nového kalendáře vyniká před svátky Narození Páně a po nich.

Ke smíšenému stylu se kriticky vyjádřil i bývalý metropolita Dorotej v článku Otázka reformy církevního kalendáře a paschálie, kde uvádí mj. i jeden další důvod pro zachování starého kalendáře z oblasti pastýřské: »Metropolita Antonij (Vadkovskij) praví: "Juliánský kalendář je při použití v církevní praxi ve všech případech nadějnou kotvou, jež brání pravoslavným dítkům oddělit se od nás v církevní praxi, (a tak znemožňuje pravoslavným) jejich úplné pohlcení světem jinoslavných, kteří touží nás asimilovat.« Někdy se zavedení nového kalendáře přirovnává k fenoménu Trojského koně.

Ohledně některých kanonických souvislostí papežského zavedení gregoriánského kalendáře v r. 1582 viz dokument Sigillion.

----------------------

P.S.

Ještě jednu technickou poznámku týkající se té údajné astronomické přesnosti gregoriánského kalendáře. To je totiž další zavádějící nepřesné vyjádření (v žádném případě však právě toto nevyčítám autorovi onoho článku na webu pravoslavnacirkev.cz, který zde "cupujeme", protože tento poněkud pochybný argument je rozšířen všeobecně). Když někdo tvrdí, že nějaký kalendářní styl je přesnější a lépe odpovídá astronomickému kalendáři, pak by měl také říci jakému astronomickému kalendáři - jsou totiž nejméně čtyři různé astronomické kalendáře (hlavní jsou: siderický čili hvězdný, tropický, lunární). Každý náš kalendářní styl má vůči astronomickým jevům jistou nepřesnost. Jde tu především o to, s jakým astronomickým kalendářem chceme náš kalendářní styl porovnávat.

Rok podle juliánského kalendáře (zde má průměrně 365,25 dní) se nalézá mezi siderickým a tropickým rokem, ale orientován je spíše na siderický (tj. hvězdný) rok. Gregoriánský kalendář (rok tady má 365,2425 dní) je orientován výrazně na tropický rok. A proto porovnávat vzájemně jejich přesnost je nemožné. Přesnost juliánského kalendáře není tedy možné zkoumat měřítky tropického roku. (Více na http://orthodoxia.cz/kalendar/juliansky-kalendar.htm.)

Ke kalendářní problematice viz též článek: Juliánský, gregoriánský nebo "věčný" kalendář? a další články na rozcestníku Pravoslavný kalendář. Zajímavá stať v angličtině: Vědecké zkoumání církevního pravoslavného kalendáře.


P.P.S.

A když už jsme probrali hlediska kanonická, historická, typikonální a dokonce astronomická, dotknu jen zlehka a opatrně morální stránky věci - tedy ohledně naší konkrétní místní situace. Kalendářní otázka je vysoce výbušným materiálem ve světovém Pravoslaví. Dokonce i tak tvrdí politikové, jako stojí v čele Konstantinopolského patriarchátu, uznali nedávno za vhodné poněkud snížit "tlak na pilu" a ustoupit ze své původní církevní politiky kalendářního ledoborce, který láme vše kolem a sune se vpřed bez ohledu na spoušť, kterou po sobě zanechává. Čili i Konstantinopol dnes (a je to za poslední skoro století nevídaná věc) již nevyžaduje od těch, kdo jsou v její jurisdikci, aby přešli nový (resp. smíšený) kalendář. A co více - mám zprávy z Řecka, že některé církevní subjekty oficiální státní církve zvažují dnes přechod z nového na starý kalendář. To o něčem svědčí. Dnes je už zjevné, že projekt celocírkevního zavedení nového kalendáře definitivně zkrachoval - vše, co po něm zbylo, je jen roztrpčení a nelad v církvi; a je tedy zbytečné, aby se kalendářními spory dále zachmuřovala církevní atmosféra. Na druhé straně je jasné, že invaze nového kalendáře do církve měla jistý úspěch, a výsledkem je - dnes už nevratná - kalendářní pluralita ve světovém Pravoslaví. Ani novostylníci ani starostylníci nemohou být spokojeni s vývojem na této stránce života církve. Věkovitá liturgická jednota, které požívaly předchozí pravoslavné generace, je už - zřejmě na velmi dlouho - uzavřena v minulosti.

Proto je nesmyslné zbytečně provokovat a demagogicky hlásat zavádějící a realitu zkreslující údaje, jak to (podle mého názoru) zbytečně činí autor článku na aktualitách webu pravoslavnacirkev.cz. Rád bych v této souvislosti připomenul slova vladyky Simeona, který hovořil před lety na Eparchiálním shromáždění o křehké jednotě místních pravoslavných křesťanů, kteří vycházejí z různých tradic či jsou přívrženci různých tradic. Podtrhl při tom, že tato jednota se zakládá na vzájemné toleranci.

Různá neopatrná prohlášení, která starostylníky málem vylučují z území Evropské unie, či naopak z druhé strany prohlašování nového kalendáře za herezi, jež bez diskusí vylučuje novostylníky z Církve Kristovy, to obojí škodí vzájemné toleranci a stává se překážkou jednoty pravoslavných křesťanů.











Zobrazit příspěvek č. 598 jednotlivě

Administrátor --- 14. 1. 2010
Z došlé pošty

Jaký kalendář používají jednotlivé místní pravoslavné církve

Konstantinopolská: standartně nový styl (od 1924), starý styl na Svaté hoře Athos, na Patmu, v diaspoře výjimečně původně řecké i ruské struktury, ve Finsku gregoriánský kalendář. Reforma způsobila schisma - je starostylní opozice mimo "oficiální" Církev (tzv. nové řecké země).
Alexandrijská: nový styl (od 1925), v jižní Africe starostylní ruské a srbské obce.
Antiochijská: standartně nový styl (od 1941), ale toleruje na přání starý styl.
Jerusalémská: starý styl.
Ruská: starý styl, výjimečně nový styl v misijních podmínkách na Západě.
Gruzínská: starý styl.
Srbská: starý styl, je menšinové hnutí pro nový styl.
Rumunská: nový styl (od 1924), několik málo výjimek pro starý styl. Reforma způsobila schisma - je starostylní opozice mimo "oficiální" Církev.
Bulharská: nový styl (od 1968). Reforma způsobila schisma - je starostylní opozice mimo "oficiální" Církev.
Kyperská: nový styl (od 1924). Reforma způsobila schisma - je starostylní opozice mimo "oficiální" Církev.
Řecká: nový styl (od 1924). Reforma způsobila schisma - je starostylní opozice mimo "oficiální" Církev.
Albánská: nový styl.
Polská: převážně starý styl, v západních oblastech i nový styl.
Česká a slovenská: v Čechách starý i nový styl, v jedné farnosti gregoriánský kalendář; na Moravě převážně nový styl, podle mých informací několik farností starý styl, a myslím, že přibližně stejně početní stoupenci gregoriánského kalendáře; prešovská eparchie převážně starý styl, spíše výjimečně nový styl; michalovská všechny tři možnosti.

Pouze čtyři místní církve naprosto netolerují užívání starého stylu - bulharská, řecká, kyperská a albánská. Ve třech z těchto církví způsobila reforma schisma. Albánská církev, která od II.světové války do začátku 90.let prakticky neexistovala, je jedinou místní církví, která byla schopna bez násilí, rozkolů a potíží obecně akceptovat kalendářní reformu. Všechny ostatní pravoslavné církve buď zůstaly u starého stylu, nebo jej tolerují nebo se vůči nim zformovala starostylní oposice.

Starý styl = "stará" čili alexandrijská paschálie (od Západu odlišný způsob výpočtu data Paschy-Velikonoc a pohyblivých svátků), "starý" čili juliánský kalendář pro výpočet nepohyblivých svátků.

Nový styl = "stará" paschálie, ale "nový" tzv. neojuliánský kalendář pro nepohyblivé svátky (např. Narození-Vánoce), který není totožný s gregoriánským, ale do roku 2800 se s ním bude shodovat (pak se začne gregoriánský oproti němu o 1 den opožďovat).

Gregoriánský kalendář = kalendářní reforma vzniklá v Římě v roce 1582. Odlišný způsob výpočtu Paschy, nepohyblivé svátky posunuty mechanicky o 10 dní dopředu a upravena (zpřesněna) délka tropického roku. Gregoriánská paschálie se v pravoslavném světě užívá pouze ve Finsku a částečně u nás, je ale kritizována, neboť nesplňuje velmi starý požadavek a tradici Církve neslavit Pachu dříve než judaisté (Nová smlouva přišla po Staré a ne naopak).

Tolik fakta.

jer. Antonij Drda
Rumburk









Zobrazit příspěvek č. 597 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2010
Z došlé pošty

V pražské katedrále sloužil starostylník z Jeruzaléma

...jaká smůla, že jak zvěstují citované "Aktuality", přesně měsíc před neastronomickými a neevropskými vánocemi sloužil v katedrále sv. Cyrila a Metoděje v Praze 2 arcibiskup Theodosius, který přinesl světlo z Jeruzaléma, tedy z města, které je mimo Evropskou Unii, a kde oslavují vánoce údajně mylným způsobem...

Vskutku - složité to politické důvody!

oAL

-------------------

Příspěvek je doplnění příspěvku č. 596, který byl reakcí na článek na Aktuality na webu www.pravoslavnacírkev.cz. Tento původní kontroverzní článek sem kopíruji:

»I N F O R M A C E
Pravoslavné Vánoce 2009 - mediální dezinformace

Pravoslavné Vánoce jsou vždy 24. prosince u všech pravoslavných samostatných národních církví, tedy i v České pravoslavné církvi.

V čem je tedy problém? Většina pravoslavných církví užívá v souladu s astronomickými poznatky současný kalendář, tj. gregoriánský kalendář, např. řecká, bulharská,rumunská,česká a další. Jen ruská,srbská,gruzínská a pod. užívají o 13 dnů zpožděný kalendář juliánský z 1.stol.před n.l./před křesťanstvím/. Tyto církve k tomu měly své důvody,většinou politické a dnes už ztratily na své aktuálnosti. Jejich Vánoce jsou vždy rovněž 24. prosince,což připadne na náš 6. a 7. leden 2010. Tolik reakce na mediální dezinformace, že " pravoslavní nemají Vánoce,že je slaví v lednu".Možná bychom mohli dodat, že jde o pravoslavné mimo Evropskou únii. Na přání věřících se v Čechách a na Moravě v některých církevních obcích a rodinách /aby to bylo složitější/ slaví také tyto "ruské" Vánoce dne 6. a 7. ledna, což je dáno vícenárodnostním složením věřících v rámci České pravoslavné církve,dále pravidlem o respektování přání věřících v některých otázkách a službou menšinám. V praxi pak někteří pravoslavní v Čechách a na Moravě slaví dvoje Vánoce-jedny duchovně,jedny s přáteli. "Raději dvakrát než vůbec",řekl metropolita Dorotej. Termín pravoslavných Velikonoc je však stanoven podle jiných,zcela zvláštních pravidel !!Letos je oslavují všichni křesťané společně 4.dubna. Radujeme se.

Dezinformace v médiích vznikají proto, že všeobecné znalosti o pravoslaví jsou u nás na nízké úrovni a mnozí ani nezaznamenali téněř stoletou činnost samostatné České pravoslavné církve,obnovené biskupem mučedníkem sv. Gorazdem v r. 1921-24, a která se zasloužila v době heydrichiády úkrytem parašutistů o obnovení Československa.Tato církev se po roce 1993 nerozdělila a její úřední název zní Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku.«













Zobrazit příspěvek č. 596 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2010
Z došlé pošty

K článku o pravoslavných Vánocích

Dovolte mi, abych se zde krátce ohradil proti článku, který pod názvem "Pravoslavné Vánoce 2009 - mediální dezinformace" uveřejnil neznámý autor v sekci aktuality stránek www.pravoslavnacirkev.cz.

Musím s politováním říci, že článek mne velmi zabolel. Domníval jsem se, že doba, kdy jsou pravoslavní křesťané následující juliánský ("starý") kalendář veřejně posmíváni a napadáni pro svou (zcela legitimní) náboženskou praxi, navíc svými bratry a sestrami v jedné, svaté, obecné a apoštolské Církvi, je již za námi. Bohužel, zjevně tomu tak není.

Článek je plný drobných faktografických posunů a sarkastických poznámek, především ovšem není kupodivu zaměřen svou polemikou vůči dezinformujícím novinářům, ale zcela absurdně proti vlastním lidem, kteří pouze následují starý kalendář. Zločin, za který si zasloužíme být postaveni do takové role, do jaké nás článek postavil?

K jednotlivým bodům:

1) "Vánoce" nejsou 24.prosince, nýbrž 25.prosince, ale budiž, rozumíme si...

2) Byť je v závěru článku podáno jakési vysvětlení, považuji za matoucí používat spojení "Česká pravoslavná církev". Taková instituce neexistuje. Podobné spojení lze použít v neformálním hovoru příp. v psaném projevu s malým "č", takto je to ale poněkud zavádějící, zvláště pro nepravoslavné. Název naší církve je "Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku". Už tím se dává najevo, že je to "místní" církev. A tak to také má být, protože je to církev všech pravoslavných v této zemi bez ohledu na jejich národnost. V článku se však hovoří opět zavádějícím způsobem o "národních" církvích. Přátelé, nacionalismus je jedna z nejhorších nemocí současného Pravoslaví. Chápu, že se někteří pravoslavní Češi začínají cítit ve své "vlastní" církvi jako hosté, šovinismem to ale řešit nelze. Ostatně, kdo nám, 10 miliónům Čechů brání být pravoslavnými? Jen my sami. Kdy si už konečně uvědomíme, že v Kristu není ani Žid ani Řek? Naše místní církev je také církví Arabů, Romů, Němců, Řeků, Arménů - cožpak to je něco negativního?

3) V článku je řečeno, že nový kalendář používá většina pravoslavných církví, starý používají "jen ruská, srbská, gruzínská apod.". Tímto je nepravoslavnému čtenáři podsouváno, že většina pravoslavného světa je na novém kalendáři, starý, to je "jen" (!) Rusko, Srbsko "apod.". Jenomže realita je poněkud odlišná. Exklusivně nový kalendář používá jen 5 místních církví ze 14. Navíc počtem věřících je ruská církev větší než všechny ostatní místní církve dohromady. Zjevně nikoli dobrou vůlí je vedena i poznámka o tom, že juliánský kalendář je předkřesťanský. To je jistě pravda. Pravdou ale také je, že je to jediný kalendář v celých dějinách, který byl Církví nejen akceptován, ale byl jí také po dobu více než tisíce let jednomyslně praktikován (na východě i na západě).

4) Pomíjím, že církve "novostylní" neužívají gregoriánský, nýbrž neojuliánský kalendář. To je - když už jsme u těch astronomických poznatků - rozdíl.

5) Co ale pominout nelze je věta, že některé místní církve nepřijaly nový kalendář z politických důvodů. Odpusťte, ale takové tvrzení, to je prostě a jednoduše lež jako věž. Předně musíme říci, že všechny novostylní pravoslavné církve přijaly kalendářní reformu až poté, co byla přijata všemi státy (včetně Řecka a Sovětského Ruska). Jestliže někdo tvrdí, že nějaké církve nepřijaly reformu snad kvůli vlivu příslušného státu, pak buď fatálně nezná historii dané věci nebo vědomě lže. Tedy fakta: jako první přijala reformu Církev Řecka, a to bezprostředně po pádu řecké monarchie a pod přímým vlivem Venizelovy vlády. Naopak, je velkým hrdinstvím ruské církve a osobně patriarchy Tichona, že ve stejné době i přes jistý nátlak bolševické moci vyslyšeli hlas vlastního duchovenstva a lidu a ruská církev zůstala na jejich přání při starém kalendáři. Jen tato moudrost svatého patriarchy ušetřila ruskou církev rozkolu a excesů, které se kvůli kalendáři děly a dějí v Řecku. Jestliže zkrátka v celé věci byly "politické tlaky", pak to byly jednoznačně tlaky ve prospěch nového nikoli starého kalendáře (přizpůsobte se, ujednoťte se, buďte rozumní, moderní atd.). Otázkou jsem se podrobně zabýval a není mi znám jediný případ, kdy státní moc činila nátlak na nějakou pravoslavnou církev ve smyslu zachování starého kalendáře...

6) Co je ale vpravdě politováníhodným vrcholem článku, to jsou následující pasáže. Sice ne brutální, avšak veřejný lynč "starokalendářníků" začíná zmínkou o tom, že starý kalendář následují církve mimo Evropskou "únii". Pravěk? Nejenom, že jsem "čistokrevný" Čech z Krkonoš, ale dokonce jsem i občanem EU - a přesto zpátečnicky následuji starý kalendář. Nesmí se to? Jsou snad v Praze před námi? Jsou více občany EU než my? A dále - slavíme "ruské" vánoce. Ke své národnosti se již nebudu vracet, nezáleží mi na ni totiž tolik... Pouze řeknu, že v naší farnosti jsme svátky Narození Ježíše Krista oslavili 7.ledna a v chrámu připadalo na 1 Rusa 7 "nerusů". Nevzpomínám si, co na našich pravoslavných svátcích bylo specificky ruského. Nic mne nenapadá.

A nakonec zbabělý a opravdu zbytečný faul: slavíme Narození postaru "aby to bylo složitější".... Bratři a sestry, kdo to psal? Musíte své bratry a sestry takto před celým národem šikanovat? Dělat z nich lidi, kteří vše jen komplikují, jsou jakousi menšinou bez budoucnosti a iracionálně odporují vědeckým poznatkům? Co jsme Vám udělali? Čím Vám tak strašně znepříjemňujeme život? Kdy jste od nás proti Vám četli takové výpady?

Otázka kalendářní reformy je jednou z nejbolestnějších kapitol moderní církevní historie. Dnes jde již o problém tak zbytnělý, že v něm v podstatě není možný jakýkoli pokrok. Lze tuto nejednotu nějak trpět, lze se s ní učit žít, nelze ji ale odstranit. O to zbytečnější mi připadá, když se pravoslavní takto veřejně kvůli kalendářní otázce osočují. Prosím Vás, nechte nás i všechny ostatní, kteří nějak nejdou s dobou, na pokoji. Bohu stojíme a padáme, ne Vám. Nesuďte a nebudete souzeni.

Odpusťte polemický tón, ale cítil jsem potřebu upozornit na "mediální dezinformaci". Nezlobím se, ostatně ani nevím na koho. Jen je mi líto, že pravoslavní tak zbytečně útočí na pravoslavné.

V Kristu

jer. Antonij Drda
farář v Rumburku











Zobrazit příspěvek č. 595 jednotlivě

Administrátor --- 12. 1. 2010
Nový kalendář

Jihlavské kalendárium pro rok 2010

Na adrese http://pravoslav.or.cz/kalendarium/ je už v PDF pravoslavný kalendář na rok 2010. K dispozici jsou tradičně obě mutace: diář a nástěnný kalendář.

Papírová verze je už vytištěná a právě ji rozesíláme těm, kteří ji měli objednanou.






Zobrazit příspěvek č. 594 jednotlivě

Administrátor --- 23. 12. 2009
Něco vánočního z Řecka

Řecká zpěvačka Nana Mouskouri: Amazing Grace

(Zajímavé souznění známé západní melodie se záběry z pravoslavného byzantského chrámu.)


(Z YouTube:
http://www.youtube.com/watch?v=lhc7MEYY-Ho )















Zobrazit příspěvek č. 593 jednotlivě

Administrátor --- 21. 12. 2009
Z tisku - bude nové římské dogma?

7 milionů katolíků žádá papeže, aby uznal Pannu Marii za "spoluvykupitelku" s Ježíšem Kristem. Odpůrci navrhovaného dogmatu se obávají, že bude překážkou ekumenickému dialogu

Nejméně 7.000.000 katolíku ze 170 zemí, včetně stovek biskupů a kardinálů, podepsalo petici s výzvou římskému papeži, aby prohlásil Marii "duchovní matkou lidstva a spoluvykupitelkou s Ježíšem Vykupitelem, prostřednicí, přes kterou přicházejí všechny modlitby k Ježíši, a zastánkyní lidské rasy u Ježíše Krista".

Papež začátkem t.r. nazval ve svém proslovu na náměstí sv. Petra Pannu Marii tou, která "mlčky následovala svého Syna Ježíše Krista na Golgotu, a přijala účast na jeho velikém utrpení a Oběti, a takovým způsobem je spolupracovnicí v mystériu spásy a stala se matkou všech věřících". Většina z přítomných tomu nevěnovala zvláštní pozornost. Pro některé se však papežova slova stala znamením toho, že katolická církev učinila další krok k přijetí dogmatu o účasti Marie na spáse lidstva.

Přívrženci tohoto vyznání praví, že se stane vyvrcholením tradičního katolického učení o matce Ježíšově a přinese světu nevýslovný duchovní i materiální prospěch.

Na druhé straně kritici navrhovaného dogmatu přepokládají, že zveličuje skutečnou důležitost Marie a zničí pokusy o sjednocení s jinými křesťanskými denominacemi.

Přívrženci dogmatu o "spoluvykupitelství" Panny Marie začala posílat petice do Vatikánu už ve 20. letech minulého století, avšak až v 90. letech získalo toto hnutí miliony stoupenců a cíl se začíná zdát dosažitelný.

Papež Jan Pavel II. veřejně použil termín "spoluvykupitelka" - nejméně šestkrát za dobu svého pontifikátu. Existuje názor, že jen rady expertů, kteří se obávali komplikací v ekumenickém dialogu kvůli přijetí nového dogmatu, odradily minulého papeže od oficiálního vyhlášení tohoto učení už před rokem 2000.

Kardinál Ratzinger, budoucí papež Benedikt XVI., byl hlavním odpůrcem tohoto dogmatu, neboť se domníval že formulace "spoluvykupitelka" se příliš daleko vzdaluje od jazyka Bible a církevních Otců, a proto se může stát příčinou nesprávného chápání a hrozí, že zamlží status Ježíše Krista jako zdroje veškeré spásy.

northjersey.com
credo.ru









Zobrazit příspěvek č. 592 jednotlivě

Administrátor --- 18. 12. 2009
Z tisku

Již více než 150.000 Američanů se podepsalo pod tzv. "Manhattanskou deklaraci" o nepřijatelnosti potratů, o tradičním chápání manželství a svobodě věrovyznání.

Přes 150 tisíc Američanů připojilo svůj podpis na "Manhattanskou deklaraci", která byla zveřejněna představiteli křesťanských konfesí.

Deklarace je zasvěcena třem tématům, které autoři považují za důležité pro společnost. Je to nepřijatelnost potratu, tradiční chápání manželství a svoboda věrovyznání.

Dokument nese plný název: "Manhattanská deklarace - hlas křesťanského svědomí". Vydán byl společně protestanty různých denominací, pravoslavnými a katolíky. Jim Deily, vedoucí společenské organizace "Focus on the Family" - vlivného spojení náboženských konzervativců, nazval deklaraci "historickou událostí pro americké církve" a "receptem na kulturní proměnu".

Publikace dokumentu, který mohou ti, jež si to přejí, podepsat i přes internet, vyvolala kritiku ze strany liberálů považujících teze deklarace za nepřijatelné, ale některých konzervativních křesťanů. Např. populární baptistický kazatel z Kalifornie John Makartur má zato, že autoři dokumentu lehkomyslně zavírají oči před rozdíly v učení, jež existují např. mezi protestanty a katolíky.

Credo.ru





Zapalme svíčku za nenarozené děti.
(Srbský monastýr sv. Jana Bohoslova)









Zobrazit příspěvek č. 591 jednotlivě

Administrátor --- 17. 12. 2009
Z českých médií

Rozhovor o zázracích v Českém rozhlasu

15.12.2009 16:05
Káva o čtvrté
Věnovali jsme se tajům a záhadám. Turínské plátno, plačící ikony nebo krvavá stigmata. Úkazy, které ani nejmodernější technologie nedokázaly objasnit. "Je něco" mezi nebem a zemí? Nejen o tom jsme hovořili se Svatavou Marií Kabošovou a Jeronýmem Klimešem.

Ze stránek Českého rozhlasu si můžete pustit (nebo stáhnout) rozhovor. Zde je soubor: MP3.

P.S.
Asi tam nezazněla úplně nejšťastnější prezentace Pravoslaví a zřejmě není příliš smysluplné hovořit pro naši nejširší veřejnost o tak intimní duchovní záležitosti, jakou jsou myrotočivé ikony. Ale i tak je zajímavé si ten pořad poslechnout - alespoň jako poučení, jak nemluvit o Pravoslaví v českých masmédiích...







Zobrazit příspěvek č. 590 jednotlivě

Administrátor --- 17. 12. 2009
Průzkum veřejného mínění v Rusku

Koncepce Božského stvoření světa se drží 44% Rusů (dle zjištění sociologů)

Koncepci hlásající, že svět je stvořen Bohem (kreacionismus), věří 44% Rusů, zatímco Darwinově teorii jen 35%. Výsledky zveřejnilo 27. listopadu Celoruské centrum pro výzkum veřejného mínění.

Darwinovu teorii sdílejí hlavně obyvatelé měst, nevěřící a vysoce vzdělaní respondenti. Kreacionismus - vesničané, věřící a Rusové s nižším vzděláním.

Je zajímavé, že některé ideje Darwina pronikají i mimo vyznavače darwinismu (např. neustálý vývoj, přirozený výběr a trvání země miliardy let) a naopak - některé ideje kreacionismu zastávají i ti, kteří se neoznačili za kreacionisty - např. že člověka stvořil Bůh (48%) nebo že "svět byl na začátku dokonalý a plynutím času se stává více a více chaotickým" (49%) či že jednou z globálních katastrof byla i Biblí zmíněná celosvětová potopa (62%).

Jen 77% zastánců Darwinovy teorie věří, že člověk i opice mají společného předka. Pouze 86% kreacionistů věří, že Bůh stvořil člověka.

Sedmica.ru







Zobrazit příspěvek č. 589 jednotlivě

Administrátor --- 14. 12. 2009
Svátek z dvanáctera

Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu

Z Jakubova protoevangelia (2. století):

»... 6. Dítě sílilo den ze dne. Když bylo Marii šest měsíců, postavila ji matka na zem, aby zkusila, zda může stát. Tu (Marie) ušla sedm sáhů a vrátila se ke své matce. Matka ji vzala na ruce a řekla: „Jako je živ Hospodin, můj Bůh, ty nebudeš chodit po této zemi, dokud tě nepřivedu do chrámu Páně. Pak přichystali zvláštní místo, kde měla dcerka spát, a zakázali tam nosit cokoli nečisté. A Anna pozvala neposkvrněné judské dívky, aby se o dítě staraly. Když byl dívce rok, Jáchym vystrojil velkou hostinu, pozval kněze, znalce zákona, straší i všechen izraelský lid. Přinesl dítě před kněze a ti mu požehnali slovy: „Kéž požehná Bůh našich otců toto dítě, aby se jeho jméno oslavilo ve všech pokoleních.“ A národ odpověděl: „Nechť se tak stane.“ Pak Jáchym odnesl dcerku před velekněze, kteří ji požehnali slovy: „Všemocný Bože, sestup k tomuto dítěti a dej mu největší a nepomíjející požehnání.“ Pak Anna odnesla děťátko na čisté místo, kde spávalo, a nakojila je. A Anna zpívala tuto píseň před Hospodinem: „Zazpívám píseň Pánu, jenž ke mně sestoupil a zbavil mě od úkladů mých nepřátel. On mi daroval plod své spravedlnosti, jediný a tak velmi významný před Jeho očima. Kdo oznámí Rubenovým synům, že Anna kojí? Slyšte to, dvanáctero pokolení Izraele, Anna kojí!“ A když hostina skončila, hosté se rozešli, radovali se a chválili Boha Izraele.

7. Měsíce ubíhaly a dítěti byly dva roky. Tu Jáchym řekl: „Odneseme ji do Hospodinova chrámu, abychom splnili slib, aby se na nás Hospodin nerozhněval, neodvrhl nás a tak se pro něho náš dar nestal nedůstojným.“ Anna odpověděla: „Počkáme do třetího roku dítěte, aby nezačalo hledat otce nebo matku.“ Jáchym jí odpověděl: „Počkáme.“ A když byly dítěti tři roky, řekl Jáchym: „Pozvěte neposkvrněné Judské dcery, které vezmou svícny, jimiž budou svítit, aby si dítě zamilovalo ve svém srdci Hospodinův chrám a nevrátilo se zpět. A učinili tak na cestě, která vedla ke chrámu. Kněz dítě přijal, políbil je, požehnal a řekl: „Pán požehná tvé jméno ve všech pokoleních, neboť skrze tebe dá Hospodin v posledních dnech vykoupení synům Izraele.“ A posadil Marii na třetí stupínek oltáře. Tu na ni sestoupila milost Páně, radostí skákala a celý izraelský národ si ji zamiloval.

8. Její rodiče odešli, divili se a chválili Pána, že se s nimi dítě nevracelo. Maria přebývala v chrámě jako holubice a pokrm přijímala z rukou anděla. Když jí bylo dvanáct roků, kněží se začali radit a říkali: „Marii je již dvanáct let a je v Božím chrámě. Co s ní máme činit, aby nějak neposkvrnila svatyni?“ A řekli veleknězi: „Ty stojíš před Hospodinovým oltářem, vejdi tedy (do velesvatyně) a modli se za ni a co ti Pán zjeví, to vykonáme.“ A velekněz si oblékl liturgické roucho, vstoupil do velesvatyně a modlil se za ni. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl a řekl mu: „Zachariáši, běž a sezvi vdovce z národa. Ti ať přinesou své hole a koho Pán označí, toho se stane ženou (a zachová panenství). Poslali tedy po Judeji posly, polnice Páně zněla a všichni se začali scházet. ...«

Ikona Uvedení přesv. Bohorodice do Chrámu (Jaroslav 16. stol.)

Kompozice ikony Uvedení. Ústřední částí je průvod přicházející ke Chrámu. V jeho bráně se k setkání s Pannou sklání velekněz Zachariáš (za ním je někdy vidět otář chrámu a chrámová opona). Zobrazení vrat chrámových navazuje na církevní hymny, v nichž se např. praví: "Udivený Zachariáš k ní zvolal: Bráno Páně, tobě otevírám bránu chrámu." (1. stichira na stichovně) Nazvání Bohorodice "Bránou Páně" je založeno na vidění proroka Ezechiele, v němž spatřil tajemný chrám, do něhož uzavřenou bránou vchází i vychází Hospodin (Ezech 44,1-4); toto proroctví se čte jako paremije na svátek a je předobrazem neustálého panenství Bohorodice. Za Pannou Marií kráčejí její rodiče, kteří ji předávají veleknězi jako dar zaslíbený Bohu. Za nimi (nebo za veleknězem) jsou panny držící v rukách svíce. V pozadí často bývá vyobrazení anděla nosícího Panně Marii při jejím přebývání při Chrámu chléb s nebe.
 
Tento svátek už na sobě nese pel blížích se svátků Narození Kristova. Jednak proto, že je zasazen do filipovského (předvánočního) půstu (za měsíc jsou svátky Narození), a také kvůli tomu, že Uvedení má s Narozením jeden společný rys: ústřední postavou obou svátků je maličké dítě. Vánoční svátky se "točí" kolem právě narozeného Pána Ježíše, a dnešní svátek nám klade před zraky obraz tříleté dívenky, Panny Marie.

Obsahem tohoto dávného svátku je historická událost, jež se udála, když byly Panně Marii tři roky a její rodičové, Jáchym (Joakim) a Anna se rozhodli splnit svůj slib. Před narozením své dcery tito staří a po celý život bezdětní spravedliví manželé totiž složili slib Hospodinu, zasvětit své dítě, pokud se jim narodí, Bohu. A dnes přišel čas vyplnit daný slib.

Posvátná církevní tradice nám popisuje celou sváteční událost v souladu se zvyky tehdejší doby. Odevzdání mladičké dívky na vychování do Jerusalemského chrámu byla slavnostní událost. Kromě rodičů provázely dítě dívky se svícemi (možná pochodněmi), dítě přijímal v chrámu velekněz Zachariáš (někteří říkají, že to byl otec Jana Křtitele). Byla to veliká slavnost.

Pak však končí obvyklý průběh události, a stanou se dvě věci, které tenkrát stejně jako dnes na sobě nesou pečeť zázraku. Pannu Marii postaví na první schod chrámového schodiště, které má patnáct vysokých stupňů. Tříletá dívenka zdolává ostatní schody bez lidského přispění, což je u tak maličkého dítěte vzhledem k jeho tělesným parametrům mimo přirozené možnosti. Církevní tradice nám to objasňuje ve shodě s tím, jak to chápali ti, kteří u toho tenkrát byli: dívce pomáhali andělé. Je to předobraz jejího spojení s nebem. Schody nám připomínají Jákobův žebřík, po němž nebe sestupuje na zemi a pozemské vystupuje do nebe. Žebř Jákobův byl Církví vždy chápán jako starozákonní předobraz přesvaté Bohorodice, skrze niž nebe sestupuje a pozemské vystupuje k Bohu. Podivuhodným vystoupáním po chrámových stupních Panna Marie jako první ukazuje, že ona a za ní všichni lidé mohou zázračně vystoupit do nebe, že skrze ni bude otevřena cesta vzhůru.

Tím však zázračné jevy nekončí. Druhým nepochybným zázrakem je vstup Panny Marie do velesvatyně Chrámu. Abychom lépe pochopili, proč je něco takového nesporným divem, musíme si připomenout strukturu Jerusalemského chrámu, který byl středobodem, osou, kolem níž se soustředil a otáčel veškerý náboženský život Izraele, jejich víra a kult. Kromě vnějšího prostrantství, kam měli vstup všichni (i pohané) a které vlastně nebylo počítáno jako duchovní součást chrámu, se chrám skládal:
1.) z vnitřního nádvoří; zde se shromažďoval k bohoslužbám izraelský lid, zde se přinášely zvířecí oběti (pokud by sem vstoupil pohan a přišlo se na to, byl okamžitě usmrcen bez ohledu na to, o koho se jedná a jaké problémy židům jeho zabití způsobí; na sloupcích oddělujících vnější nádvoří od vnitřního byly patřičné výstražné nápisy ve všech hlavních jazycích);
2.) ze svatyně, která byla oddělena od nádvoří první oponou; zde byl zlatý sedmisvíčník; sem vcházeli pouze kněží a přinášeli zde Hospodinu oběť kadidla a předkladných chlebů;
3.) z velesvatyně - to byla nejsvětější část chrámu; od svatyně byla oddělena druhou oponou; zde byla v prvním (tzv. Šalomounově) chrámu archa úmluvy - zlatem pobytá truhlice ozdobená postavami andělů, v níž byly uloženy nejsvětější památky na posvátnou historii Izraele: desky zákona, miska s manou, zázračně rozkvetlé žezlo Áronovo. Prorok Jeremiáš v souvislosti se zničením prvního chrámu archu schoval do nějaké jeskyně (zakryl vchod), a nikdo už ji nenašel. V druhém chrámu, který stál v době Panny Marie a který byl postaven po rozboření prvního chrámu, byla velesvatyně prázdná. Podstatné pro nás nyní je, že do velesvatyně vstupoval pouze velekněz a to pouze jednou v roce, kdy sem přinášel krev z oběti, kterou kropil archu (později zde byl umístěný už jen kámen dochovaný z prvního chrámu, na který stavěl velekněz v den očištění kadidelnici) ke smíření hříchů izraelského lidu (Exod 30,10, Žid 9,7). Zde byl vidět zázračný oblak Boží slávy a přítomnosti Hospodina (šechina), zde bylo slyšet Boží hlas. Tady bylo možno vstoupit do nejbližšího spojení s Bohem.

Jak to, že na toto nejposvátnější místo Jerusalemského chrámu, kam ani velekněz nevstupoval častěji, než jednou do roka, vstupuje dívka Marie? To je otázka, která nedává pokoj některým teologům a těm, kteří znají přísnost židovských chrámových obyčejů, horlivost v jejich dodržování a nekompromisní tresty, jimiž bylo stíháno každé znesvěcení či překročení pravidel židovského starozákonního ritu. Dokonce i někteří známí pravoslavní teologové pochybují, že se něco takového mohlo skutečně stát, a pokoušejí se tradici o Mariině vstupu do velesvatyně vysvětlovat spíše jen symbolicky, omezit se na čistě duchovní výklad (např. vykládat tradici o vstupu do velesvatyně jen jako symbol prohloubení Mariiny víry, či jejího sblížení se s Bohem).
Mezi takové patří i známý anglický pravoslavný biskup Antonij Surožský (Bloom), který - i přes některé své nepochybné kvality - zřejmě byl už poněkud infikován západním skeptickým duchem. Je to přecejen veliká smělost, když se biskup začíná stavět proti posvátné tradici Církve, proti znění bohoslužebných hymnů, když by měl být z titulu své funkce jejich ochráncem - i kdyby v ně už nikdo kolem nevěřil - až do konce...
Vysvětlení, jak se něco takového mohlo stát, je prosté a tkví v přítomnosti velekněze (kterou snad nikdo nezpochybňuje). Velekněz byl při své službě obdařen od Boha prorockým darem (zmiňuje se o tom i Evangelium; viz např. o takovém proroctví byť nepochopeném: Jan 11,49-52), a právě na prorocký pokyn velekněze se mohlo stát vstoupení Marie do velesvatyně. Takovému výroku velekněze by si nikdo z Izraelitů netroufl odporovat, ani jej zpochybňovat. Bylo to pokládáno z přímý výrok Boží. Proto nestojí proti tradici o vstoupení Panny Marie až do velesvatyně žádné zásadní překážky (kromě obvyklé současné skepse, která pochybuje prakticky o všem duchovním).
Tradičně věřící pravoslavný křesťan se při setkání s touto skepsí, která neprve zachvátila Západ a nyní široce vstupuje do Pravoslaví (především západního), nemůže nepodivit, jak rychle se vzdaluje víra některých dnešních duchovních od toho, co bylo za pravoslavnou víru považováno ještě tak před sto lety. Co je to za ducha, který vede křesťany, že krůček za krůčkem přestávají věřit svým vlastním tradicím a odsekávají se od svých duchovních kořenů? Každý ať si sám odpoví.
V této souvislosti nebude nezajímavé připomenout nedávno mučednicky zesnulého ruského kněze Daniela, který byl zabit pro svou polemiku s islámem (viz příspěvek č. 581). Když jsem si pročítal nekrology, našel jsem zajímavou poznámku jeho přítele. Kněz Daniel byl jedním z těch, kteří cele věřili v biblickou zprávu o stvoření světa v sedmi dnech (stejně jako určitě věřila Panna Marie vychovaná při chrámu), což už ani mezi pravoslavnými duchovními není taková samozřejmost. Pisatel tuto poznámku zasazuje do kontextu, jímž naznačuje, že i tento rys víry otce Daniele byl (mezi jinými) jedním z kamínků mozaiky, z níž lze vyčíst příčinu, proč musel zemřít. Misionář, věřící biblickou vírou, vedoucí polemiku s islámem, je pro mohamedány daleko nebezpečnější než moderní křesťané, protože proti němu mohamedáni nemohou použít jednu z hlavních zbraní, kterou mají proti současnému křesťanstvu: že křesťané nevěří svým vlastním prorokům a pochybují o své vlastní tradiční víře. V posledních letech prudce roste počet konverzí z křesťanství na islám (hlavně na Západě). Konvertity už dávnou nejsou jen ženy, které se provdaly za muslima. Dnes konvertují k islámu nábožensky aktivní či intelektuálně založení věřící - bývalí křesťané, kteří opouštějí západní křesťanství z důvodu jeho nepevnosti, drolivosti, gumovosti. Na islámu oceňují jeho neměnnost, pevnost (to je pro moderní lidi zvláště přitažlivé, kvůli zmatenosti a vše relativizujícího současného světa, jemuž tak bolestně chybějí konstanty). Správně cítí, že náboženství musí být skálou a ne plasticky tvárnou hmotou. Obviňují křesťanství z flexibility a přizpůsobivosti, že se mění podle doby a není tudíž stálé, nelze se o něj opřít. A co se mění, není pravdivé; to je zřejmé každému, kdo trochu přemýšlí. A jestli je opouštěna jedna část tradice (viz např. liturgická reforma 2. vatikánského koncilu), může být kdykoliv zavržena i další. Je to nekončící řetěz relativizace veškerého obsahu křesťanského náboženství (na protestantech je to dobře vidět: nejprve zavrhli tradici a prohlásili: „jenom Písmo svaté a nic než Písmo“; a dnes už zavrhují i další a další součásti Bible, až se nakonec dokořán otevřeli sodomismu, který zachvacuje dokonce jejich kněžstvo a biskupy: nedávno nově zvolený anglikánský biskup je žena a veřejná lesba; tak takovéhle "křesťanství" nejenže není pro islám žádným nebezpečím ani konkurencí, ale spíše naopak - přivádí mohamedánům do jejich ohrady další ovečky, které jsou pobouřeny mravním úpadkem své "církve"). A není-li v náboženské Tradici spatřováno vyjádření pravdy, pak takto nahlížená tradice může být prohlašována za doklad absence pravdy v daném náboženství. Kněz Daniel se svou biblickou vírou bral muslimům vítr z plachet. Ukazoval, že ne všichni křesťané pochybují o Bibli, a tím se pravoslavné křesťanství, se všemi jeho tradicemi, stávalo zajímavým i pro mnohé muslimy.
Daleko zajímavější, než "jak" mohla Marie vstoupit do velesvatyně, je však otázka "proč". Odpověď na ni je ukryta ve výběru starozákonních čtení i ve volbě úryvku z listů apoštola Pavla, která jsou tradiční součástí liturgické oslavy dnešního svátku. Týkají se popisu velesvatyně a pozlacené archy úmluvy. Vyjadřuje se tím starokřesťanská víra, která vidí v Panně Marii naplnění toho, co symbolisovala archa úmluvy a velesvatyně. A skutečně, Panna Marie se stala tou oduševnělou archou, pozlacenou Duchem Svatým. Stala se hmotnou schránou, do níž vstoupil Bůh. Stala se archou i velesvatyní. "Dnes je do chrámu Hospodinova přiváděna Bohorodice - chrám, v němž se usídlil Bůh" (2. stichira na litiji, hl. 4.)

Byzantská ikona Uvedení

O historii slavení svátku. Svátek "Uvedení" je dnes v pravoslavné církvi jedním z dvanáctera největších svátků, byl však do jejich počtu doplněn jako poslední z nich. Začátky zvláštního liturgického vzpomínání události, kdy Panna Marie byla rodiči přivedena do Chrámu, aby byla zasvěcena Bohu, spadají nejspíš do éry císaře Justiniána I., který v r. 543 postavil na rozvalinách Jerusalemského chrámu veliký nový chrám zasvěcený Přesvaté Bohorodici. V 8. století už je tento svátek zahrnut do některých měsíceslovů (minejí), ale konal se zřejmě bez zvláštní slavnostnosti. Konstantinopolský patriarcha German I. (8. stol.) po sobě zanechal dvě kázání na tento svátek, což je možným svědectvím o jeho slavení v Konstantinopoli té doby. V 9. století se tento svátek rychle šíří po celém Východě. Status svátku se postupně proměňuje a do počtu dvanáctera byl definitivně zahrnut po 14. století; leč už v 11. století byl dle Studijského typiku oslavován téměř s takovou slávou jako ostatní velké svátky dvanáctera. Dodnes je však typikonem předepsaná služba svátku Uvedení nejméně slavnostní z celého dvanáctera. (Na Západě byl tento svátek na návrh jednoho křižáka zaveden "podle vzoru Řeků" v druhé pol. 14. stol.; papež Řehoř XI. jej povolil pouze jako svátek "votivní" čili "na přání"; na některých místech byl v Římské církvi slaven jako pohyblivý /v neděli po 11. listop./; dnes je to římsko-katolické církvi malý svátek, trvající pouhý jeden den). V pravoslavné církvi se oslavuje 21. listopadu (tj. 4. prosince dle nového kalend.) - je to pětidenní svátek s jedním dnem předsvátečním.
 
Velekněz ve svém daru prorockého zření vidí v Panně Marie nejen dívku, ale živou archu, jako oduševnělý chrám, do něhož vstoupí Bůh. Velekněz v ten okamžik uzřel budoucnost, kdy se Panna Marie stane touto živou archou Boží přítomnosti. Viděl, že Ona sama je velesvatyní, v ní se uskuteční setkání Boha s člověkem, skrze ni se stane smíření. To, co se dělo v předobrazné velesvatyni u předobrazné archy smlouvy, kdy velekněz tam přicházel hovořit s Hospodinem, a jednou do roka krví u archy smiřoval svůj lid s Bohem, to se nyní stane dokonale skrze Pannu Marii. Její vstoupení do velesvatyně tedy bylo jakýmsi druhem proroctví právě nastávajícího příchodu Spasitele na svět. V hymnech se tom zpívá: "V chrámě Boží se Panna všem zářivě ukazuje a Krista všem předzvěstuje."

V době Panny Marie byla velesvatyně Jerusalemského chrámu prázdná. Archa, která v původním chrámu ve velesvatyni stála, byla ztracena. Jako by se tím naznačovalo, že předobraz ustupuje - vyklízí místo - aby místo něj přišlo to, čemu předobraz chystal cestu. Přišlo to, čeho byl předobraz jen stínem, náznakem. Do prázdné velesvatyně Božího Chrámu vstupuje maličká Panna Marie. K údivu lidí i andělů. Jak zpíváme při bohoslužbě: "Andělé vcházení Přesvaté spatřivše, podivili se, jak to, že Panna do velesvatyně vstupuje."

-----------------------

Příprava na její dílo spolupráce s Bohem je spojena s obětí - dokonce dvojnásobnou. Na jedné straně vidíme oběť jejích rodičů, kteří se ve třech letech zříkají své milované a vytoužené dcery, jediného dítěte, po němž celý život tolik toužili. V posvátných hymnech se o tom pěje: "Do chrámu tě přinesli, neposkvrněná čistá (Panno) ... jako oběť čistou." (6. tropar 8. písně 2. kánonu) Tato oběť se chápe jako příprava a předobraz té oběti, kterou přinese sám Pán. Není náhodné, že v systému rozmístění obrazů na stěnách chrámu bývají často spojeny kompozice "Uvedení do chrámu" a "Obětování Páně" (Setkání Pána se Simeonem) a někdy i se scénami strastného (pašiového) týdne.

S druhé strany je to oběť, kterou musí přinést dítě, když je ve třech letech na vždy odděleno od svých rodičů a odchází do neznámého prostředí.

Jedná se o roztržení mezilidských pout - a to dokonce těch nejvroucnějších. Ten, kdo jde celou svou bytostí cestou služby Bohu, odděluje se tím ze společnosti lidské. Jako by už nyní platilo, co za někdy za čtyři desetiletí pronese Pán Ježíš: "Kdo miluje matkou svou a otce svého více nežli mne, není mne hoden." Podle stejného principu jednali dávní poustevníci, kteří opouštěli své blízké a mizeli na vždy v pustině; podobně uvažují i dnes mniši.

Na otázku po smyslu Mariina pobytu při Jerusalemském chrámu odpovídá církevní tradice: Po tělesném narození muselo následovat ještě zrození duchovní. (Vždyť nejen původ ale i prostředí, v němž člověk vyrůstá, určuje, co z dítěte jednou bude.) A toto duchovní narození nastalo v průběhu jejího pobytu a vychovávání při Jerusalemském chrámu. Výsledkem této výchovy bylo, že se Panna Marie po sedmi letech přebývání při chrámu zřekla manželského života a rozhodla se cele a navždy patřit pouze Hospodinu. Spatřujeme v tom naprostou oddanost Bohu a jeho vůli, poznáváme zde její lásku k Bohu.
Rozhodnutí zůstat na vždy pannou bylo něco nevídaného v tehdejším Izraeli. Dokonce to odporovalo posvátné tradici a vlastně i Písmu svatému. Proto vzbudilo rozruch mezi kněžími. Teprve Boží znamení - potvrzující bohulibost Mariina rozhodnutí - přimělo chrámové kněžstvo, aby respektovalo Mariin slib, který Bohu dala. O tom však snad více až na svátek Zvěstování přesv. Bohorodice.
Marie se otevřela Hospodinu a jeho blahodati, takže mohla v den Zvěstování říci archandělu Gabrielu: "Jsem služebnice Páně, staň se mi dle tvého slova." Archanděl jí řekl strašná slova: "Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný je plod lůna tvého," mějme na paměti, že to bylo řečeno dívence, která je ještě (z dnešního pohledu) dítětem a nezná muže, takže se nutně táže, jak se to může stát. A když jí archanděl odvětí: Duch Svatý sestoupí na tě a moc Nejvyššího zastíní tě." Panna celou svou bytostí dokázala uvěřit a důvěřovat Hospodinu - to vše je v těch slovech: "Jsem služebnice Páně, staň se mi dle tvého slova." (Viz Lukáš 1,26-38)

Příprava na úkol, k němuž byla svého od početí ve sv. Anně vyhlédnuta, se mohla uskutečnit pouze v chráněném a posvátném prostředí při Chrámu. Maria vyrůstala stranou od světa, světského ducha a shonu. Věnovala se modlitbě, studiu Písma, rukodělné práci (spravovala kněžská roucha a nakonec se podílela na zhotovení nové chrámové opony), žila v půstu, své jídlo rozdávala chudým. To je ta stránka jejího života při Chrámu, kterou mohli vidět lidé, kteří se tam s ní setkávali. Existuje však ještě druhá, tajemná stránka jejího pobývání při jerusalemské svatyni, o níž víme něco málo (zřejmě tato tradice pochází z vyprávění samotné přesvaté Bohorodice). Přicházeli za ní andělé a vyučovali ji. Přinášeli jí nebeský chléb, kterým se ve skutečnosti živila (proto mohla pokrm, který dostávala od správy chrámu, rozdávat). Hovoří se o tom i v posvátných hymnech: "Nebeským chlebem vskutku živena v chrámě Hospodinově, Panno, porodila jsi světu Chléb života, (Boží) Slovo." (3. stichira na "Chvalte", hl. 1.) Navštěvoval ji archanděl Gabriel. Tím vším se udržovala v čistotě a rostla v duchovním poznání a ve svatosti.

Při tom všem ještě připomeneme posvátnost místa, na němž žila. Jerusalemský chrám byl vskutku zvláštním místem. Máme historické zprávy o zázracích, které se tam pravidelně odehrávaly (např. v souvislosti s obřady různých svátků). Byl to příbytek Boží slávy a Boží přítomnosti, kterou někdy bylo možno i vnímat smysly. Byly tam ve vzduchu někdy slyšet hlasy andělů. Jak už bylo připomenuto, každý velekněkněz dostával v době své služby prorocký dar a slyšel Boží pokyny. Josef Flavius zaznamenal, jak při svátku nekvašených chlebů jednou o deváté hodině noční osvítilo oltář i chrám tak veliké světlo, že se zdálo, že je jasný den, a trvalo to půl hodiny. Až v době po Kristu se některé zázraky, dříve obvyklé při různých svátcích, přestávaly dít. Docela pak posvátná Boží přítomnost (šechina) a přebývání andělů opustily jerusalemský chrám v době apoštolské, krátce před zničením města a chrámu. Tenkrát se jednou sama od sebe v šestou hodinu noční otevřela východní chrámová vrata z mědi, nesmírně mohutná, která večer dvacet mužů s námahou zavíralo a která byla zajištěna okovanými sochory a měla velmi hluboké zástrčky, zapuštěné do prahu z jediného kamene. Následně o svátku Letnic vešli v noci kněží do vnitřního chrámu, aby konali bohoslužbu, jak bylo obyčejem; pravili, že byli nejprve zadrženi otřesem a rachotem a potom hromadným voláním: „Odejděmež odtud!“ Před všemi přítomnými se vzduchem nesly hlasy neviditelných bytostí, které zvěstovaly, že opouštějí Chrám. To bylo čtyři léta před válkou, která učinila konec Jerusalému i židovskému velechrámu. (Zaznamenal historik Josef Flavius.)

--------------------

Příprava Panny Marie na její úkol navazuje na její zázračné početí. Není bezhříšně počata (tj. zvláštním Božím zásahem očištěna od poskvrny tzv. dědičným hříchem), jak si myslí v Římě; její početí i narození se nevymyká z rámce lidské přirozenosti. Boží zázrak tu totiž spočívá v tom, že se narodí z neplodných a přestárlých rodičů (jak o tom vypovídá dávná církevní tradice), a nikoliv v nadpřirozeném zásahu do lidské přirozenosti Marie (což Písmo svaté ani původní církevní tradice dokonce ani nenaznačuje). Zázračné přispění shůry k narození dítěte z neplodných rodičů má jasnou příčinu - aby bylo jednou pro vždy každému jasné, že se tu děje dílo Boží; podobně přišel na svět patriarcha Izák či Jan Křtitel a někteří další svatí. Takoví lidé jsou vždy předem vyhlédnuti a vyvoleni k tomu, aby vykonali nějaký mimořádný Boží úkol. Zůstávají však při tom stále lidmi se vším všudy - i s lidskou přirozeností raněnou hříchem dávných prarodičů Adama a Evy.
Právě tento pravoslavný důraz na její lidství a lidskost jsou hlavní příčinou, proč tak vehementně odmítáme nové římsko-katolické dogma o neposkvrněném početí Panny Marie (jedná se o početí Marie ve sv. Anně), které zásadním způsobem oslabuje sílu jejího rozhodnutí pro Boha, jehož je člověk schopen a které mohou ostatní lidé následovat či napodobit. Na Panně Marii vidíme velikost lidství, jak je Bůh stvořil podle svého obrazu, a jak vznešené je povolání člověka. Ona je člověkem jako my! A tento obraz velikosti člověka římsko-katolické dogma maří (či alespoň snižuje a zamlžuje).
To, co děje a bude dít kolem přesvaté Panny, je nám výzvou, abychom chápali, jak vznešenou bytostí je člověk. On je svatyní vesmíru. On je velesvatyní, v němž jako v živém chrámu přebývá Bůh. Každý z nás má vědět o lidské důstojnosti - chránit ji v sobě, neničit tuto vznešenost, kterou nám Bůh dal. Máme tuto naši nesmírnou hodnost vidět v sobě i v druhých lidech. Nedegradovat ji špatnými slovy, zlými skutky, nezbožností. K lidství se máme chovat jako ke svátosti a střežit je před pádem do hříchu.

---------------------
Ze starobylé památky, která se nazývá »Evangelium o narození Panny Marie« (původně připisované evangelistu Matoušovi; nalézáme je ve spisech sv. Jeronýma):

»... A poté, co uběhla tři léta, a když dítě bylo odstaveno, přivedli pannu s oběťmi do chrámu Páně.
A u chrámu podle patnácti „žalmů stupňů“ bylo patnáct schodů, po nichž bylo nutno vystoupat.
Poněvadž chrám byl vybudován na hoře, nebylo možno jinak přistoupit k oltáři oběti zápalné, jenž byl vedle chrámu, leda po schodech.
A rodiče požehnané Panny a dítěte Marie, ji postavili na jeden z oněch stupňů.
Ale zatímco svlékali svoje šaty, v nichž putovali, aby se podle zvyku převlékli do šatů pěkných a čistých,
tu dívka Páně vystoupala (nahoru po schodech) takovým způsobem bez pomoci kohokoliv, kdo by ji snad zvedal, takže každý, kdo by toho byl svědkem, domníval by se, že je již dospělého věku.
A tak Pán již v dětství Panny způsobil tento neobyčejný skutek a dokázal tímto zázrakem, jak velkou bude později.
Rodiče pak, když přinesli svoji oběť podle zvyků a zákona a když složili svůj slib, zůstavili Pannu s ostatními pannami v chrámových komnatách, a poté se vrátili domů.

A dívka Páně, jak dospívala, rostla také v dokonalostech, a podle výroku žalmisty její otec a její matka na ni nepamatovali tak, jako Pán o ni pečoval.
Neboť denně hovořila s anděly a každého dne ji navštěvovali poslové Boží, kteří ji chránili před veškerým zlem a vedli ji, aby překypovala věcmi dobrými.
A když tedy konečně dosáhla čtrnáctého roku, nemohli ji zlí lidé obvinit z ničeho, co by bylo hodno výtek, a naproti tomu lidé dobří, kteří ji znali, obdivovali se jejímu životu i mluvě.
V té době vydal velekněz veřejný rozkaz, aby všechny panny, které byly umístěny ve chrámě a dosáhly tohoto věku, vrátily se domů, poněvadž jsou již dospělé, a podle zvyku své země aby se snažily provdat.
Veškeré jiné panny se podrobily poslušně tomuto rozkazu, Panna Marie však jediná odpověděla, že nemůže uposlechnout.
Při tom udávala k tomu důvody, že ona sama, stejně jako její rodiče, odevzdala se službě Páně, a kromě toho, že slíbila Bohu panenství a že se rozhodla nikdy tohoto slibu neporušit, aby snad měla ležet s nějakým mužem.
Tímto byl velekněz uveden do rozpaků.
Věda, že nesmí na jedné straně (způsobit) porušení (daného) slibu a neuposlechnouti Písma, které praví: "Sliby čiňte a plňte".
Na druhé straně však nesměl zavésti zvyk, který by byl lidu neznámý, a tak rozkázal,
že při blížící se slavnosti mají se sejíti všechny vynikající osobnosti z Jeruzaléma a ze sousedních měst, aby se s nimi poradil, jak by měl nejlépe jednat v tomto obtížném případu.
Když se pak sešli, sjednotili se jednohlasně, že budou hledat (vůli) Pána a že ho požádají v této věci o radu.
A když všichni setrvali na modlitbách, tu se velekněz podle obvyklého způsobu odebral otázati se Boha.
A ihned bylo slyšet hlas z archy úmluvy a ze sídla milosrdenství, kterýž slyšeli všichni, že totiž musí býti hledáno v proroctví Izaiášově, komu má být Panna dána, s kým má být zasnoubena.
Neboť Izaiáš pravil, že vypučí prut z pařezu Jesse a rozkvete výhonek z jeho kořenů. (Iz 11,1; Jesse byl otec Davidův)
A že potom Duch Páně spočine na něm. Duch moudrosti a rozumu, duch rady a moci, duch vědění a zbožnosti a že duch bázně Boží ho naplní.
Podle proroctví tedy ustanovil velekněz, že všichni muži z domu a rodu Davidova, kteří byli ve věku vhodném k ženění a neženatí, mají přinést svoje hole k oltáři.
A z číkoliv hole, až bude přinesena, vypučí poupě a až na ni usedne Duch Páně v podobě holubice, to bude muž, jemuž má býti Panna odevzdána a zasnoubena. ...«













Zobrazit příspěvek č. 588 jednotlivě

Administrátor --- 9. 12. 2009
Z došlé pošty

Pozvánka na bohoslužbu v Mochově

Dobrý den.

Prosím Vás oznámit na portálu pozvání na archijerejskou bohoslužbu 19. 12. v 9.30 hod.

Pravoslavná církevní obec Česká Lípa, filiálka Mochov, kostel sv.ap. Bartoloměje.

Zveme všechny lidi dobré vůle.

S pozdravem mitr. protojerej Mykola Ončulenko







Zobrazit příspěvek č. 587 jednotlivě

Administrátor --- 8. 12. 2009
Z došlé pošty - v Jerusalemě kanonizován nový světec

Mučedník Filumenos

Kanonizace

Kanonizace
(kliknutím na větší obrázek)

Zasílám radostnou zprávu o kanonizaci nového světce v jeruzalémském patriarchátu; jedná se o nového mučedníka Filumena, u jehož ostatků jste byl taktéž, ale nyní tuto neděli, 30 let od jeho mučednické smrti se uskutečnila jeho oficiální kanonizace. Bůh nám buď milostiv na přímluvy svatého a ctihodného nového mučedníka Filumena!



Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte v opravdu velkém rozměru (velikost 1,3 M)


Kanonizace nového světce Jeruzalémské pravoslavné církve,
ctihodného nového mučedníka Filumena

Krev sv. mučedníka Filumena

Průvod s krví sv. mučedníka Filumena
(kliknutím si zobrazíte větší; zde je detail nádoby)

Tuto neděli 29. listopadu 2009, 25. neděli po svaté padesátnici, Jeho Blaženost patriarcha Svatého města Jeruzaléma a celé Palestiny Theofil III. při velkém shromáždění věřících vykonal v chrámu svaté Fotinie Samaritánky v Šekemu (foto chrámu) svatou liturgii. S Jeho Blaženstvem spolusloužili hierarchové Jeruzalémského patriarchátu, hierarchové z Kypru, z Řecka a početné duchovenstvo. Po ukončení svaté liturgie byl vykonán průvod se schránkou s krůpějemi krve svatého a ctihodného nového mučedníka Filumena. Před počátkem procesí, Jeho Blaženstvo patriarcha Theofil přečetl rozhodnutí Svatého synodu Jeruzalémské církve, o kanonizaci svatého nového mučedníka Filumena. Ve svém slově patriarcha Theofil podotknul, že bratrstvo Svatého hrobu Páně již hned poté, co byl otec Filumen ustanoven představeným monastýru u Jákobovy studně, nazývalo jej novým mučedníkem, a takto mu předpovědělo jeho mučednický úděl a skon.

Svatý a ctihodný nový mučedník Filumen
(památka dle církevního kalendáře 16. listopadu/ dle světského to je 29. listopadu)

Svatý ctihodný nový mučedník, archimandrita Filumen, se narodil 28. října 1913 ve městě Nikósii (Nikósie taktéž Lefkósie) na Kypru. V roce 1927 spolu se svým bratrem Alexandrem vstoupili do monastýru Stavro Vuni (monastýr na ostrově Kypru založený roku 327 svatou císařovnou Helenou). V roce 1934 přijel spolu se svým bratrem Alexandrem do Svaté země, kde vstoupil do svatohrobského bratrstva a začal studovat na gymnáziu Jeruzalémské pravoslavné církve. Tady přijali roku 1934 spolu mnišský postřih se jmény Filumen a Elpidios. V tom samém roce byl Filumen rukopoložen na jerodiákona. Jeho bratr už jeromonach Elpidios, byl později povolán ke službě do Alexandrijské pravoslavné církve. Otec Filumen po ukončení semináře roku 1939 měl různá poslušenství v Jeruzalémském patriarchátu; několik let vedl svůj mnišský život také v Lávře svatého Sávy. 1. listopadu 1944 byl rukopoložen na jeromonacha. Nesl poslušenství představeného různých chrámů a monastýrů ve Svaté Zemi. 8. května 1979 byl pověřen sloužit jako igumenem monastýru u Jákobovy studně v Samaří (Samařsko, Samaří - severní část západního břehu Jordánu), kde byl zabit v oltáři chrámu 29. října 1979.

Předtím než přijal archimandrita Filumen svoji mučednickou smrt, objevila se v tomto monastýru skupina židovských fanatiků, kteří po něm chtěli a velmi hlasitě i vyžadovali, aby byly sundány kříže a ikony z místa Jákobovy studně, protože prý tyto symboly křesťanství jim překáží v modlitbě na tomto pro ně posvátném místě.

Otec Filumen to odmítl a připomněl jim, že Jákobova studna byla a zůstává pravoslavnou svatyní po dobu několika stovek let. Na to mu bylo odpovězeno, aby se připravil na nejhorší, jestliže odtud neodejde. Pak vykřikovali rouhání Bohu a hrozby křesťanům, a s tím fanatici odešli.

29. října 1979 v den památky svatého apoštola Matouše, když byla velká průtrž mračen a silně pršelo, vtrhli vrazi do monastýru. Sekyrou udeřili otci Filumenovi dvakrát do obličeje, a způsobili mu tak ránu v podobě kříže, z vrchu dolů a od jednoho ucha do druhého, a vypíchli mu obě oči. Na pravé ruce mu po článcích usekávali prsty, kterými pravoslavný křesťan zobrazuje na sobě znamení svatého kříže. Toto se vrahům zdálo ještě málo, takže znesvětili svatý chrám, rozbili svatý Kříž, rozházeli a znesvětili bohoslužebné nádoby a spáchali další rouhavé skutky.

30. října 1983 Jeho Blaženost Diodor, patriarcha jeruzalémský († 2000), v doprovodu řeckých biskupů, archimandritů, kněží a mnichů vykonal vyzdvihnutí a odkrytí ostatků otce Filumena.

Když vyzdvihli ostatky z hrobu na hřbitově bratrstva Hrobu Páně na hoře Sión, vyšlo najevo, že ostatky jsou zcela nerozložené. Ostatky otce Filumena byly omyty a obléknuty do nového kněžského roucha, a poté byly přeneseny do chrámu řeckého pravoslavného semináře na Siónu. Tam byly několik měsíců a poté byly novu uloženy do nového hrobu na siónském hřbitově.

8. ledna 1985 byly ostatky svatého Filumena znovu vyzdvihnuty z hrobu, a potom položeny ve schráně v chrámu Svaté Trojice na Siónu.

Prosklená rakev na Siónu

Prosklená rakev na Siónu

29. srpna 2008 v předvečer dne vysvěcení nově dostavěného chrámu zasvěceného svaté Fotinii Samaritánce (řeckého monastýru nad Jákobovou studní v Samaří) byly ostatky ctihodného nového mučedníka Filumena slavnostně přeneseny do Šekemu (arabsky Nábulus, hebrejsky Šchem nebo Šekem). Přesně třicet let od dne své mučednické smrti, 29. listopadu 2009, byl svatý a ctihodný nový mučedník Filumen připočten do zástupu svatých.

Svatý a ctihodný nový mučedníku Filumene, pros Boha za nás!

Tropar hlas 3.:
Přemožiteli démonů,
který rozháníš temné mocnosti,
svou pokorou jsi zdědil zemi,
a nyní panuješ na nebesích,
přimlouvej se proto za nás u milosrdného Boha,
aby spasil duše naše.


Tropar podle:
http://www.allsaintsofamerica.org/martyrs/nmphilou.html

odkazy:
ruské - http://www.rusdm.ru/?item=360
anglické - http://full-of-grace-and-truth.blogspot.com/2009/09/st-philoumenos-new-hieromartyr-of.html
http://www.allsaintsofamerica.org/martyrs/nmphilou.html
řecké - http://www.freemonks.gr/index.php?page=news_info&lang=1&id=123
http://vatopaidi.wordpress.com/2009/11/29/st-philoumenos/

---------------

Na Ambonu jsme psali o Samaritánce a o Jákobově studni v Samaří v příspěvku č. 158.




Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte v opravdu velkém rozměru (velikost 1,6 M)









Zobrazit příspěvek č. 586 jednotlivě

Administrátor --- 4. 12. 2009
Modlitba srbského patriarchy Pavla

K velikému duchovnímu dědictví zesnulého patriarchy Pavla patří i modlitba, kterou sestavil a byla vkládána při svatých liturgiích mezi prosby vroucí ektenie:

»Za milost Boží k nám, nehodným služebníkům Jeho, aby nás chránila před nenávistí a zlými skutky, aby uvedla do nás lásku obětavou, po níž všichni poznají, že jsme učedníci Kristovi, lid Boží jako svatí předchůdcové naši, abychom vždy věděli jak rozpoznat pravdu a spravedlivost Království nebeského, k Hospodinu modleme se.

Za všechny, kdo spáchali nespravedlnost bližním svým, utlačovali sirotky či prolili krev nevinnou, za nenávist odpláceli nenávistí. Aby jim Bůh daroval pokání, osvícení mysli a srdce, aby duše jejich zářila světlem lásky k nepřátelům, k Hospodinu modleme se.

Hospodine, tolik je nepřátel bojujících proti nám a pravících: „Není jim pomoci ani od Boha ani od lidí.“ Hospodine, vztáhni k nám ruku svou, abychom stali se lidem tvým vírou i skutky. Je-li nám souzeno trpět, ať se to děje cestou spravedlnosti tvé a pravdy tvé; nedopusť, aby to bylo kvůli nespravedlivosti naší či kvůli nenávisti k někomu. Rceme všichni horlivě: „Hospodi, pomiluj!“

Ještě modlíme se k Bohu, Spasiteli všech lidí, i za nepřátele naše, aby je lidumilný Pán odvrátil od násilí činěného nad pravoslavným lidem naším; aby nebořili chrámy naše svaté a neničili hroby naše, nezabíjeli děti a lid nevyháněli, leč aby i oni se obrátili na cestu pokání, spravedlnosti a spásy. Rceme všichni horlivě: „Hospodi, pomiluj!“«

Tato modlitba ukazuje, jaký vztah měl patriarcha Pavle k tragickým událostem v Jugoslávii a jaký vztah k nim pěstoval u svých duchovních oveček. Je v ní obsaženo poučení všem, kdo trpí příkoří a útlak od nepřátel.

O nedávno zesnulém patriarchovi Pavle viz dříve.











Zobrazit příspěvek č. 585 jednotlivě

Administrátor --- 30. 11. 2009
Český katechismus v digitálním vydání

Gorazdův
český pravoslavný katechismus



na internetu








Zobrazit příspěvek č. 584 jednotlivě

Administrátor --- 28. 11. 2009
O uzdravení krvácející ženy a o lidské vůli

24. NEDĚLE PO 50nici; vzkříšení dcery Jairovy

Za onoho času...
8,41 A aj, přišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl kníže školy. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby všel do domu jeho.
8,42 Nebo měl dceru jedinou, asi ve dvanácti letech, a ta umírala. A když šel, tiskli jej zástupové.
8,43 Tedy žena, kteráž nemoc svou trpěla od let dvanácti, a byla na lékaře vynaložila všecken statek, a od žádného nemohla uzdravena býti,
8,44 Přistoupivši po zadu, dotkla se podolka roucha jeho, a hned přestala nemoc její.
8,45 I řekl Ježíš: Kdo jest, ješto se mne dotekl? A když všickni zapírali, řekl Petr, a kteříž s ním byli: Mistře, zástupové tebe tisknou a tlačí, a pravíš: Kdo se mne dotekl?
8,46 I řekl Ježíš: Dotekl se mne někdo, nebo poznal jsem já, že moc ode mne vyšla.
8,47 A viduci ta žena, že by tajno nebylo, třesuci se, přistoupila a padla před ním, a pro kterou příčinu dotkla se ho, pověděla jemu přede vším lidem, a kterak jest hned uzdravena.
8,48 A on řekl jí: Dobré mysli buď, dcero, víra tvá tebe uzdravila. Jdiž u pokoji.
(Evangelium podle Lukáše)

Tentokrát bych si dovolil upřít svůj pohled na tu krvotokou ženu, o jejímž uzdravení se v našem evangelijním úryvku praví.

Čteme, že z Pána Ježíše vyšla uzdravující síla (resp. moc). Co to znamená? Vypadá to, jako by se to uzdravení dělo bez Ježíšovy vůle. Jako by se sám Pán divil, že přišla žena a vzala si od něho uzdravení, aniž by On nad tím měl nějakou moc či alespoň aniž by k tomu bylo potřeba jeho souhlasu. Chápeme, že tahle to asi nebude a že Pán ten svůj údiv, pátrání (resp. jakési "vyšetřování") a celou tu situaci tak trochu "zinscenoval". Ježíš Kristus, Boží Syn, který vidí do srdce člověka a vidí i to, co lidé činí v skrytu, jistě přivolil k nevyslovené prosbě nemocné ženy a vědomě odpověděl na její mlčenlivou zoufalou modlitbu - daroval jí uzdravení. Proč se však tedy tváří, jako by se to stalo bez jeho souhlasu. Důvody můžeme tušit dva. Jednak chtěl, aby se ta žena sama přiznala (a její veřejné vyznání jí přineslo duchovní užitek, a tak bylo její uzdravení nejen tělesné nýbrž i duchovní) a aby její víra posloužila jako příklad pro ostatní. Druhým důvodem Ježíšova předstírání, že se uzdravení stalo takřka bez jeho vůle a součinnosti, je zjevení Boží lásky k člověku. Pán Ježíš ukazuje, že kdyby bylo možno v Bohu oddělit vůli od lásky, pak by láska měla navrch.

Obraz nemocné a žádným lidským lékařem neuzdravitelné ženy je v jinotajné rovině výkladu evangelia jistě obrazem nemocné lidské duše, z níž stále uniká život, která neustále krvácí (krev je symbolem života); a žádný člověk jí nemůže pomoci. Jedině Pán Ježíš.

Zaměříme se dnes toliko na jeden ze základních aspektů duchovní nemoci lidstva. Tou je podivuhodná bezvládnost lidské duše, v níž je více či méně umrtvena zdravá vůle. Ne, že by lidé neměli žádnou vůli! Člověk je ochoten vyvinout značnou vůli, když jde o dosažení uspokojení lidské touhy, vášně. Lidé jsou schopni tvrdě pracovat, aby vydělali peníze. Jsou schopni velké zdrženlivosti a sebezapření, aby postoupili na společenském žebříčku, získali více vlivu či moci nebo slávy.

Od špatně zaměřené hypertrofované zkažené lidské vůle pochází dnes spousta chorob. Podnikatelé v honbě za úspěchem propadají tzv. workoholismu - chorobné posedlosti prací - dnes už je to regulérně uznáváno za diagnostikovatelou nemoc. Spousta dalších chorob má své kořeny ve stresu: žaludeční vředy, infarkty, některé rakoviny. Kvůli zrůdné touze podobat se slavným modelkám se lavinovitě rozšířila mentální anorexie, kdy nesmyslné hladovění přivádí mladé dívky na pokraj smrti. Všichni takoví rozhodně netrpí nedostatkem vůle, leč jejich vůle je zvrácená, dezorientovaná - zacílená špatným směrem.
Takto zaměřená vůle je dílem vnitřně rozkládajícím člověka. Skutečné lidství je totiž budováno, když člověk dokáže použít svou vůli nikoli pro to, aby dosáhl něčeho vnějšího, nýbrž k tomu, aby vládl nad svými touhami a žádostmi. Dnešní lidé však užívají svou vůli k tomu, aby co nejusilovněji a často sebedestrukčním způsobem otročili svým přáním, žádostem a vášním.

Tady se dotýkáme tématu východy dětí a mladých lidí. Právě výchova, má-li být přípravou na smysluplné využití lidského života, musí do mladé mysli zabudovat správné používání vůle. Skutečně vychovaný je jen takový člověk, který dokáže bojovat se svými přáními. Jsme-li podobni prašné cestě, na které každý, kdo po ní projde, zanechá své stopy, o jakém vychování pak možno hovořit?

Výchova je vzbuzování sil v člověku vést svá přání. Já velím a vedu, a nikoliv aby moje touhy vedly mne! Jak často však naše přání vítězí nad naším rozumem! Jakoby v nás žily dvě duše a zápasily spolu navzájem... Je člověk, který vstupuje do dospělého života s takovou vnitřní dvojností a rozděleností, správně vychovaným?

Tedy shrnuto - základním cílem výchovy je učinit člověka vládcem nad svými přáními. Dokud člověk nepanuje nad svými touhami a žádostmi, je tak trochu jako zvíře. Např. pes běží tam, odkud mu zavane nějaká vůně. Začenichá, zavětří a peláší za vůní, kterou mu vítr donesl. Podobně i člověk, který není vládcem nad svými touhami. Jaké přání či touha mu zavoní pod nosem, tam uhání. Celé lidství se rozpadá. Je do dílo démonické. Cesta neohraničeného uspokojování svých přání a žádostí je cestou smrti. I lékaři to chápou.

Odpustím si dnes širší kritiku současného ducha naší společnosti, který se snaží přiblížit lidi ke zvířatům, nakolik je to jenom možno. Omezím se jen na poukázání, že mj. jsou v nich za pomoci médií a reklam vzbuzovány všechny možné touhy (často i ty, na které by člověk jinak ani nepomyslel) a zároveň je človíček všemožně povzbuzován a vybízen, aby je uspokojil a stal se na nich závislým. K tomu jsou v médiích prezentovány různé cesty, způsoby a postupy. To je plánovaná a cílevědomá destrukce lidství prováděná v nejširších společenských rozměrech!
Proti této široké cestě vedoucí do pekel (jak o tom hovoří Kristus v evangeliu /Mat 7,13-14/) křesťanství nabízí úzkou cestu - alespoň pro ty nemnohé. Znamená to vzbudit v sobě ten druh vůle, který je vlivem dlouhodobé duchovní nemoci lidstva v lidské duši umrtven. Je to vůle panovat nad sebou. To není jen způsob života, je to cesta života. Není to jen jednorázové rozhodnutí, momentální akt; je to cesta. Těžká a složitá cesta.

Od toho se odvíjí známá duchovní rada: Co má člověk učinit, když váhá a neví, co je správné. Nejprve se má radit o svém problému s Božími přikázáními, s Písmem svatým a s posvátnou tradicí Církve. Jenže co když tam není odpověď na jeho problém a nemá možnost se poradit se starcem? Pro takové případy otcové radí: Učiň to, do čeho se ti nechce. Udělej větší sebezapření. Vyber si tu možnost, která je ti nejméně příjemná. A nemůžeš chybit.
Není potřeba velkého rozumu, aby byl člověk věřícím. Větší mysl už je však potřeba na to, aby se člověk stal křesťanem. Největším a nejsložitějším uměním mysli je pak být vládcem nad svými tužbami. Není však krásnějšího úkolu. Jak povznášející je pohled na člověka, který vítězí nad svým přáními. A naopak - není žalostnějšího pohledu, než vidět člověka, který je otrokem svých žádostí, je vláčen svými touhami. Všechny ideály, světonázor, filosofie, ušlechtilost lidství - to vše jde u takového žalostného člověka nakonec někam stranou, když se rozhodne, že bude dělat vše to, co si přeje a čeho se mu zachce.

Všimněte se, že největší umělecká díla, nejskvostnější projevy lidství, to vše se zjevuje tam, kde se lidé ocitají pod nějakým tlakem, kdy jsou krutě omezeni ve svých potřebách. Právě tam, kde se konzumnímu člověku zdá, že končí důstojný život a život vůbec, tam náhle život kvete nejkrásnějšími květy.

Proto se lidé, kteří se rozhodují výlučně se věnovat duchovnímu životu, vzdalují od pozemské hojnosti a dostatku. Odcházejí do monastýrů, kde žijí v různých dobrovolných omezeních - především ve zřeknutí se vlastní vůle, čili v poslušnosti starci. Osekávají své životní potřeby a pohrdají všemi svými tělesnými a světskými touhami. V jisté míře to platí nejen pro mnichy, ale pro veškeré křesťany. Proto je pevnou součástí křesťanství (jak to do dnešní doby doneslo už jen Pravoslaví) askeze, dobrovolné omezení svých potřeb. To je totiž cesta k duchovní zkušenosti a pěstování vznešenosti lidství. Vykročit ze sféry tělesných tužeb a světských přání, vkročit do neviditelného duchovní světa - to je dílo hodné člověka. Lidem, kteří se tomuto dílu věnují a jdou po Bohem zjevené cestě k cíli lidského života, se říká „duchovní lidé“.

Podle pravoslavné asketiky pouze duchovní člověk plně uskutečňuje své lidství. Různí dávní asketové o tom hovoří dosti tvrdě a mohou ohromit dnešního člověka velice přísným soudem o ostatních dvou stupních, na nichž může člověk žít a myslet. Kromě duchovní úrovně může totiž člověk svůj život zakotvit na úrovni duševní či dokonce přenést těžiště svého života na pouhou úroveň tělesnou. Duševní člověk je člověk žijící v převážné míře jen rozumem, vzdělaností, intelektem - realizuje svůj život v různých psychických oblastech. Stav mysli „duševního člověka“ otcové považovali za stav blázna. Vždyť i blázen myslí a žije, jenže je - jak se říká - "mimo", stejně tak i chytrý, vzdělaný člověk, který mnoho přemýšlí, leč nemá víru a nežije duchovním životem, při veškeré své duševní aktivitě neuskutečňuje cíl lidského myšlení, zůstává z hlediska duchovního "mimo". A „tělesného člověka“, který se vyznačuje tím, že více-méně cele zaměřen na plnění tělesných potřeb a tužeb, vášní a slastí, přirovnávají otcové ke stavu zvířecímu.

Na závěr vzpomeneme na tu bitvu, která se v duchovních světech stala někdy před dávným dávnem, kdy archanděl Michael v čele nebeského vojska svrhnul vzbouřeného Lucifera, satana s třetinou andělů s nebe. Jakási ozvěna této pradávné bitvy se děje v každém člověku, když bojuje se svými touhami a přáními. Anděl ochránce pomáhá každému, kdo se k něčemu takovému odhodlá. Dává člověku inspiraci - žít zde na zemi životem beztělesných. Nenechat bouřit ztemnělou hladinu své mysli vlnobitím tělesných tužeb a duševních vášní, ale nechat ji uklidnit, aby jako zrcadlo do našeho vědomí odrážela Boží světlo. Ježíš Kristus, který za svého pozemského života uklidňoval mořskou hladinu rozbouřenou démony, spolupracuje s naším úsilím a odhání svou Božskou mocí běsy čeřící hladinu lidské mysli a rozviřují v nás vášně. Božímu Synu otevíráme dveře k tomu, aby z něho mohla vyjít uzdravující a běsy odhánějící moc, správným používáním své vůle.


(Teze o výchově čerpány z přednášky prof. A. Osipova)













Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 584 do č. 624)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz