Ještě nám zbývá otevřít druhé téma, které souvisí s jinotajným (alegorickým) výkladem evangelia o uzdravení mrtvicí raněného muže u ovčí koupele Bethesdy.
Stav toho nemocného je obvykle vykládán jako obraz obecného stavu duše člověka (tedy stavu lidství, tj. nejde zde jen o toho nemocného u koupele, ale o stav duše, s jakým se všichni lidé rodí na tento svět). Již jsme zde o něčem podobném několikrát psali. Zvěst o tom, jaká je pravda o stavu lidské duše, patří k základním pilířům křesťanského zjevení. Je to bod, v němž se křesťanství zásadně rozchází se všemi nekřesťanskými náboženstvími. A zároveň možno si povšimnout, že se zde Pravoslaví rozchází i nepravoslavnými vyznáními, protože jak do římského katolicismu tak do všech větví a větviček protestantismu už pronikly podstatné prvky nekřesťanských náboženství, jak jsme již o tom zde psali (proto nemají ani protestanti ani katolíci žádný zvláštní problém účastnit se sbližování světových religií a vytváření jednoho společného "náboženství budoucnosti"). Dlužno však podotknout, že tento rozklad křesťanského zjevení již místy vstupuje i do Pravoslaví... (O tom více níže.)
Tedy k tomu stavu lidské duše po pádu prvních lidí do hříchu. Výstižným podobenstvím tohoto stavu je smutný stav člověka po celkové mrtvici. Takový člověk na první pohled nevypadá zle. Má všechny údy. Může mít dobrou barvu. Dýchá, žije. Avšak jakmile se měl hýbat, v tu chvíli se teprve děsivě odhaluje, jak na tom ve skutečnosti je. Nemůže se pohnout. Nemůže chodit. Někdy ani nemůže hovořit. Tedy sice nikoliv na první ale až na druhý pohled uvidíme celou hrůzu této nemoci. S lidskou duší to není nepodobné. Na první pohled se mohlo zdát, že to není zas až tak špatné. Teprve při podrobnějším nahlížení na svou duši a porovnání sebe se vzorem lidskosti, který ukázal Ježíš Kristus, spatříme celou tu hloubku pádu člověka, vidíme propastný rozdíl, hledíme, jak nesmírně jsme vzdálili kvůli hříchu.
Nahlédneme-li do vlastního nitra (či rozhlédneme-li se po světě), s bolestí si uvědomujeme tu neschopnost lidské duše setrvat v dobru. Všichni chtějí dobro, všichni touží po míru a po štěstí, ale tak či onak konají pravý opak. Každý chce spokojenost pro všechny, ale při tom jsme všichni v celém průřezu svého srdce i mysli zasaženi egoismem, který spokojenost a pokoj znemožňuje. Základní vlastnosti a schopnosti lidské duše, které ji spojovaly s Bohem, s pramenem míru a štěstí, jsou ochromeny. Síly, jimiž se lidská duše pohybovala na cestě dobra, jsou ochrnulé, a lidská duše je téměř bezmocně vláčena silami zla po cestách vášní a hříchu.
------------------------------
Dnes už jenom Pravoslaví udržuje základní povědomí o této pravdě a pěstuje ho ve své spiritualitě. Pravoslavná duchovnost je založena na pokoře, skutečné pokoře, skrze niž člověk nejen rozumem uznává, ale sám svou vnitřní zkušeností vidí, že v něm není nic, co by nebylo nakaženo hříchem, že neučinil nic opravdu cele dobrého, že nemá nejmenší důvod ke spokojenosti se sebou samým. Jaký to rozdíl např. od katolických "svatých", tedy od římskokatolických mystiků (na nichž je postavená novodobá duchovnost této západní církve), z jejichž výroků čiší tolik pýchy a spokojenosti s sebou, resp. tolik démonických klamů (např. František z Assisi, Ignác z Loyoly, Tereza z Avily). Zatímco pravoslavný, který je napojen na duchovnost svatých pouštních Otců prvního tisíciletí, to zřetelně vidí, katolík, který je omámen duchovností Západu druhého tisíciletí, tu nadutost západních "svatých" a jejich oklamání už není schopen spatřit.
Jsou dvě věci, které dnes v naší době a v naší společnosti musí pochopit ten, komu se má otevřít chápání Pravoslaví. Jednou z těchto dvou věcí je pravoslavné učení o člověku. Druhou věcí, která s tím jde ruku v ruce, pak je pochopit, čím se Pravoslaví liší od ostatních věrovyznání a náboženství. Žijeme v době informací a na místě, které je křižovatkou kultur, vlivů, názorů, učení, idejí. Člověk žijící tady a dnes je zahlcen tolika různými názory na náboženství a duchovní život, že má-li vstoupit do pravoslavného duchovního života, musí nejprve začít dobře chápat, v čem je tu rozdíl; jinak nemůže pokročit ani jeden krok správným směrem po pravoslavné duchovní cestě.
Bylo by pochopitelně zhola zbytečné vykládat o pokažené západní spiritualitě někomu, kdo žije třeba na Sibiři nebo v Tibetu a kdo v životě nepřišel do styku se západokřesťanským vlivem. Na takových místech je nutno vysvětlovat odlišnost křesťanství od šamanismu, uctívání démonů, představ o znovuzrozování atd. V Evropě se však ani ateista nemůže vyhnout duchovnímu působení pokaženého křesťanství - je to zakleto v západní kultuře, společenské morálce (např. rasismus je typickým zplozencem západního křesťanství), ve státních ideologiích (demokracie i fašismus; dokonce marxismus-leninismus není v jádru ničím ruským, ale je profesionálními filosofy vykládán jako součást tzv. "německé filosofie"), v životní filosofii západních lidí (expansionismus je následkem starozákonních prvků proniklých do myšlení římské církve; konsumismus je důsledkem vlivu západní sentimentální duchovnosti, která se honí za prožitky a zážitky) a v celém západním myšlení, jehož vlivu se žádný příslušník západoevropské civilizace nemůže vyhnout.
Musím zde tudíž o těchto věcech něco napsat, aby zde byly informace, jak odlišit Pravoslaví od jiných věr, a jak rozeznat klamnou duchovnost od skutečného duchovního života přinášejícího pravdivé Bohopoznání. Vyberu sem něco z přednášky prof. A. Osipova o římskokatolické duchovnosti, jak se jeví z pravoslavného pohledu a jak dopadne při srovnání s autentickou křesťanskou spiritualitou, kterou představují např. pouštní Otcové (3. až 6. století). Podívejme se na moderní západní spiritualitu - resp. na její projevy u těch osob, které jsou jejími všeobecně uznávanými a oficiálně schválenými a tím verifikovanými vzory.
František z Assisi prohlásil, že si přeje stejně trpět jako trpěl Kristus. A že si přeje pocítit veškerou tu lásku, kterou cítil Kristus. Kromě toho uvedl, že se cítí být už zcela proměněn v Krista. Před smrtí vyjádřil svou spokojenost nad tím, že vyplnil vše, co měl vyplnit. Ani náznak vnímání vlastní hříšnosti! To je úplný opak toho smýšlení, které vidíme u vzorů autentické křesťanské spirituality, pouštních otců, kteří přes všechny zázraky, které vykonali, až do své poslední chvíle hovořili o sobě jako o hříšném člověku, který ještě potřebuje pokání. František se modlí, aby mu Pán dal prožívat veškerou lásku, kterou měl Kristus, a zjevně vůbec nechápe základní křesťanskou pravdu, že právě hřích nám brání milovat Boha.
Jiný zajímavý rys Františkovy spirituality: nemůžeme nepřipomenout, že byl prvním, u koho se objevila tzv. "stigmata". Žádný svatý prvního tisíciletí netrpěl ničím podobným. Katolický autor knihy o Františkovi tvrdí, že byl větším svatým než sv. Antonín Veliký. Nad tím asi každý pravoslavný jen zakroutí hlavou. Pokud by však tento spisovatel hlásal, že František je otcem římskokatolické spirituality, pak bychom jistě nemohli nesouhlasit. Stigmata vznikají silným roznícením duševní obrazotvornosti, a nesprávnou orientaci zbožnosti na akcentaci Kristova lidství. Mezi výše uvedenými znepokojivými rysy Františkova duchovního života jsou dva jevy typické pro chybnou římskokatolickou spiritualitu.
Nejprve k té druhé: připomeňme si západní zobrazování Krista na kříži - muže zkrouceného bolestí s výrazem strašlivého utrpení. Snad u každého kláštera a mnoha kostelíků a v interiéru snad většiny západních chrámů se vyskytuje tzv. "křížová cesta". Jednotlivá zastavení se týkají zvláště pohnutých pašijových výjevů. Dle výkladu západních autorů je smyslem zpodobení křížové cesty vzbudit v křesťanech spolutrpění s mučeným Kristem. Místo úsilí na vykořenění hříchu se přenáší na Západě akcent jinam. A na toto spoluprožívání Kristova mučení se tam hledí jako na askezi, na duchovní zápas, který produchovňuje člověka, činí ho vyšším, povzneseným, duchovnějším, osvěcuje ho a činí svatým!
Už samo soustředění většiny zbožné pozornosti na Velký pátek, který na Západě až do druhého Vatikánského koncilu zastiňoval Paschu, Vzkříšení, je typickým projevem této duchovnosti po oddělení od pravoslavného Východu. Cožpak Kristus nepřemohl smrt, nepřekonal všechno svoje utrpení svým Vzkříšením?, což neodešel i se svým lidstvím na nebesa právě kvůli tomu, aby soustrast s jeho zmučeným lidstvím nezastiňovala jeho Vzkříšení? Veškeré smrtelné a hříchem raněné lidství, které Kristus přijal při svém narození, tedy lidství Kristovo před Paschou bylo Vzkříšením proměněno, a tedy toto "staré lidství" nemá být adorováno - než jedině ve světle Vzkříšení - a to nikoliv kvůli spolutrpění ale kvůli vděčnosti.
Jenže celá křesťanská duchovnost je na Západě nahrazena tím, čemu svatí Otcové říkají "duševnost" - což znamená sentimentalitu a prožitky. Varují před duševností, protože ta neřeší základní problém člověka, jímž je uzdravení od hříchu. Navíc tato duševnost, je-li mylně považována za duchovnost, spojuje člověka s démony.
A co se týče prvně zmíněné obrazotvornosti spojované na Západě s mystikou? Mnohokrát jsme již zde připomínali, že je cokoliv takového přísně zakazováno všemi mistry autentické křesťanské duchovnosti, protože zapojí-li se bazírování na obrazotvorných fantaziích do duchovního života, nelze se už pak vyvarovat klamu (oklamání démony). Tuto prvokřesťanskou moudrost udržují i dnes všichni pravoslavní duchovní učitelé. Právě na představách a obrazotvornosti je založena veškerá mystika dalšího pilíře moderní západní spirituality, Ignáce z Loyoly. A právě jeho mystika je dodnes neodlučnou součástí základů duchovnosti římsko-katolické církve. Duchovní exercicie, sestavené Ignácem, se i dnes hojně používají jako duchovní cvičení pro západní duchovní i laiky. Všimněme si, jak často se v nich používá pokyn: "Představuj si..." Člověk si má představit - jako by to viděl před svýma očima -, jak se předvěčná Trojice rozhoduje spasit člověka. Celé dějiny a všechny události naší spásy si má věřící v rámci těchto cvičení představovat ve své fantasii jako obrazy. Do nejmenších detailů. Má si dokonce vysnít, jaký byl výraz obličeje Panny Marie při zvěstování. Má se v duchu dotýkat i čichat... A co je nejhorší - je dále veden, aby se v těchto fantazijních obrazech emocionálně angažoval, prožíval je. Hrůza! To je zaručená vstupenka do světa démonických klamů.
Nu a další opora nové západní duchovnosti? Tereza z Avily, kterou papež Pavel VI. vyhlásil za učitelku církve! O Kristu hovořila jako o "svém pánu a manželovi" (a toho manžela myslela doslova). Při svých duchovních zážitcích prožívala tělesné slasti a zřejmě i sexuální vzrušení. (Propadla jevu, který je dobře znám v oblasti nečisté démonické duchovnosti. Posedlá roztoužená žena prožívá sexuální spojení s démonem zvaným "inkubus"; je to mnohokrát doloženo z různých pramenů a dob, takže není potřeba o možnosti něčeho takového pochybovat.) Taková nemravnost je vydávána za svatost a předkládána jako vzor. Náboženství je v tomto pojetí představováno jako nekonečný milostný flirt. Erotická spiritualita. Není divu, že Západ zpracovaný katolickou "duchovností" projevuje dnes takové nadšení pro tzv. "východní tantrické nauky".
To je současná římskokatolická spiritualita: zbožňované vášně (místo umrtvování nečistých vášní jsou tyto zjemňovány a prohlašovány za něco svatého), fantasie a běsovské klamy, uctívání ještě neproměněného lidství Kristova, pýcha a přehlížení svých hříchů. V důsledku toho pocit bohorovnosti.
Moderní západní spiritualita se zakládá na třech typech pokažené mystiky: 1.) spolutrpění (názorně ilustruje František); 2.) "manželství s bohem" (Terezie z Ávily, tzv. "učitelka církve"); 3.) představivost (fantasie, snění) (Ignác z Loyoly).
Pravoslavní svatí (starší i nedávné doby) demaskují stav osob, reprezentujících západní duchovnost, jako stav démonického klamu. V tomto stavu nesprávného duchovního zápasu všechny síly, které římský katolík vkládá do askeze, jen posilují oklamání. Na vzorech moderní západní spirituality jsou patrné známky stavu rozpálených vášní, zjitřené obrazotvornosti, démonických vidění, ctibažnosti, snění a v posledku i nemravnosti a fanatismu.
A jiná varianta západní duchovnosti - protestantská duchovnost? Zatímco římští katolíci pokazili základní pilíře křesťanské duchovnosti, tak u protestantů tyto pilíře už dočista chybějí. Oni nic nevědí o očišťování od vášní, neuznávají neustávající modlitbu. A vidění vlastních hříchů? Když se to nenaučili od katolíků, od nichž se oddělili, kde o tom měli dozvědět? V důsledku toho není možná ani skutečná pokora ani pravá křesťanská láska. Jejich duchovnost se scvrkla na obecně křesťanskou, či spíše všeobecně lidskou, mravnost.
Základní ideje Evangelia jsou tam už zcela zapomenuty: Blahoslavení čistého srdce. Jak mohou protestanti pochopit, co je to čistota srdce, když neví nic o boji s vášněmi a o bezvášnivosti?
A tzv. "charismatické proudy" v evangelických církvích? Už delší dobu se po celém pravoslavném světě otevřeně odmítá tento novodobý jev, jako stav evidentní posedlosti duchem, který je všechno možné, jen ne svatý.
Koho by zajímala celá přednáška A. Osipova na toto téma, tak český překlad podstatné části audio záznamu přednášky je zde. (Doporučuji k nahlédnutí.)
Katolická mystika je ve své podstatě tím pokušením, které Paisij Svatohorec nazývá "cucáním bonbónku": "když máš stále otevřenou pusu, ďábel přichází a dává ti do pusy bonbónek a ty ho pak cucáš; cítíš jeho chuť, a později je už pro tebe těžké jej vyplivnout." Čili démoni vsouvají člověku, který má hlavu otevřenou fantaziím, do mysli myšlenky a představy a člověk je v mysli rozvíjí a čerpá z toho jakousi slast. Mysl se tím poskvrňuje a zatemňuje.
A důležité varování. Na formě "obrazotvorné zbožnosti" se věřící může stát tak závislým jako na droze. Zbožné představy se pro něho stávají takovou rozkoší, že se cele oddává jejich iluzornímu světu, a není už posléze schopen se jich vlastní vůlí vzdát. Je neuvěřitelné, jak se člověk může stát závislým na fantasijních představách; a na zbožných představách se může stát závislým desetinásobně a to kvůli zcela mimořádné jemné rozkoši, kterou ďábel dává člověku propadlému zbožnému snění a "rozjímání". Je to hrozná past nastražená na každého, kdo se pustí do duchovního života.
Klamná duchovnost, která nejde k cíli křesťanství, ale bloudí, je zároveň zdrojem fanatismu, který byl tak typickým jevem pro římskokatolickou církev v průběhu druhého tisíciletí po Kristu. O tom však někdy jindy.
Máme-li zde v Evropě udržet a dále předávat autentické křesťanské učení o člověku, jak se ho dotýká jinotajný výklad našeho evangelijního čtení, nutno jasně chápat a předávat vědomost o zásadním rozchodu západního křesťanství s prvokřesťanskou spiritualitou. Jinak budeme my i ti, které vedeme, hledět na křesťanský duchovní život zašpiněnými brýlemi západních omylů a klamů, a nepochopíme podstatu ani význam Kristovy terapie člověka.
---------------------------------
A nyní se už vraťme k našem původnímu tématu. Je ještě o čem hovořit.
Evangelium o Bethesdě totiž na své jinotajné rovině zjevuje i další skutečnosti týkající se nitra člověka. Ten náš nemocný přebýval u vody, kde sestupovala andělská uzdravující síla. Byl kousíček od této božské síly a přesto nebyl s to na ni dosáhnout. Jen pár kroků vzdálenosti, leč jeho tělesné ochromení učinilo z těchto několika kroků vzdálenost mezi nebem a zemí. Tak blízko, a přece tak daleko. I to je výstižné podobenství o vnitřním stavu člověka. V souladu se svatootcovským trichotomickým náhledem na niterné ustrojení lidské vidíme uprostřed člověka Božího ducha, Božskou jiskru, jak o tom hovoří sv. Řehoř. Jenže hřích obrátil lidskou duši "vzhůru nohama". Odvrátil ji od napojení na ducha a přivrátil ji k tělu, a tím se rozvířily nečisté vášně (původně to byly dobré síly v duši). Vůči duchu se lidská duše uzavírá a otevírá se tělu a naplňuje se jeho energií. Tím bylo přerušeno oživující proudění energie od Boha, která má skrze lidského ducha napájet lidskou duši, a přes ni lidské tělo. Přerušením (nebo seškrcením) tohoto duchovního toku, se stalo lidské tělo smrtelným, strádajícím nemocemi a lidská duše zmírající a duchovně vysychající. Přímo ve svém středu, uprostřed svého nitra má člověk oživující Božskou sílu, jenže je mu nedostupná. Tak blízko, a přece tak daleko. Kvůli pokaženému vnitřnímu lidskému uspořádání, kvůli mrtvici duše, se k ní člověk nemůže dostat. Síly duše jsou totiž ochromeny, orgány duše ochrnuty.
K tomu člověku u Bethesdy přišel Ježíš Kristus, a pak už chorý nepotřeboval andělskou vodu. To je vskutku výstižný obrázek podstaty křesťanství: k nemocnému lidstvu, které kvůli ochrnutí duše není schopno si samo pomoci, přichází Spasitel a dává mu to uzdravení, na které člověk sám vlastními silami už není schopen dosáhnout.
----------------------------
Když mám úkol někomu vyložit křesťanství, vždy začínám od křesťanského pohledu na člověka. Teprve objasní-li se člověku stav, v jakém je jeho lidství, stává se jasným, k čemu vlastně potřebujeme Kristovo díla spásy, resp. Ježíše Krista samotného. Skrze pravoslavnou antropologii lze najít klíč k pochopení christologie. Zároveň pak začíná být zřejmé, čím se - tam, v hlubině - liší křesťanství od pohanství, a není pak ani nutno podrobně bod za bodem rozebírat neslučitelnost křesťanství se všemi nekřesťanskými náboženstvími, co jich po světě je.
Kdyby byl člověk vnitřně zdráv, pak by mu vskutku stačilo ke spáse plnit Boží přikázání a vést dobrý život, a tím se stát dokonalým. Takovému člověku by mělo ke spáse dostačovat pečlivé plnění náboženských předpisů a obřadů starozákonního náboženství. Jenže nestačilo. Pohledu do starozákonní předkřesťanské éry se zřetelně odkrývá, jak lidé zůstávali i po celých tisíciletích působnosti Starého zákona zoufale nezměněni, jak tvrdost jejich srdcí přetrvávala, ba spíše se zhoršovala: vyvolený národ zabíjel proroky, které k němu Hospodin posílal, a nakonec židé zcela propadli hrubě materialistickému výkladu Božího zaslíbení a zavraždili svého vlastního Mesiáše i přesto, že se všemi svými zázraky a mocnými skutky prokázal jako Boží Syn, jenže jim nezapadal do jejich představ o židovské světovládě. Duchovní záchrana je záležitostí lidského nitra, a na ně mělo starozákonní náboženství jen nepatrný vliv - narozdíl od křesťanství (jako důkaz řečeného stačí poukázání na ty nepřeberné zástupy svatých, které křesťanství dalo světu). Člověku tedy ke spáse nestačí žádný duchovní učitel, žádný prorok. Potřebuje Spasitele. Toho, kdo provede tak hluboký zásah do člověka, uzdravení v samotném kořeni lidství, že to už není jen náprava, ale spíše znovustvoření člověka. Proto je křest nazýván znovuzrozením.
Někomu se možná zdá, že o tom zde píši dosti často a že snad až zbytečně zdůrazňuji tu špatnost, která je v člověku. Nebylo by lepší hledět na člověka spíše z té lepší stránky? To by bylo jako říci těžce nemocnému člověku: "Nu, všechno zlé je jistě i pro něco dobré, dívej se na to pozitivně." Co je lepší: klamat ho falešnými nadějemi (neboj, nic to není, zítra ti už bude lépe), a nebo mu tvrdě leč pravdivě říci: "Máš smrtelnou chorobu, ale neboj se, jsou na to léky, můžeš se uzdravit, když podstoupíš léčbu"?
Zvěst o nemoci člověka patří k tomu klíčovému, co křesťanství přináší: pravdu o člověku. Křesťanství je pravda o Bohu a pravda o člověku.
Já vím, poslouchá se to těžko. Proto mají takový úspěch východní pohanská náboženství se svým kázáním a božské podstatě člověka. Když vidím, jak lidé stále obtížněji nesou křesťanské zjevení Pravdy a jak je pro ně stále těžší vyrovnat se s pravdou o člověku, napadá mne, jak by asi vypadalo křesťanství budoucnosti, kdyby měl tento způsob světa trvat ještě nějakých tisíc let. Možná by se utvořily jakési dvě vrstvy křesťanství. Jedna verze by byla veřejná - to by bylo prakticky pohanství (resp. jakési pohanství jednoho boha), v němž by byl Ježíš jen jakousi ozdobou a mravní autoritou, zázračným mužem a velkým učitelem (třeba podobně jako už dnes pro muslimy). Druhá verze křesťanství, která by udržovala původní křesťanské zjevení, by se zřejmě musela stát jakýmsi tajným učením, o němž se na veřejnosti nemluví a které se nehlásá lidem bez dlouhodobé důkladné přípravy. Zřejmě by byla tato katakombní "tajná verze" pronásledovaná, či alespoň potlačovaná, a její vyznavači by museli své náboženské přesvědčení skrývat. Asi by toto křesťanství začalo být osočováno jako nějaká depresivní nauka, jako něco, co bere lidem radost ze života, možná by se něj svalovala všechna možná neštěstí, společenské krize, války a kdesicosi.
-----------------------------
Když už jsem se zmínil o tom, v čem vidím klíč k pochopení křesťanství (tj. v antropologii a potažmo v odlišnosti Pravoslaví ode všech jiných věr, vyznání a náboženství), rád bych to nyní ještě maličko rozvinul a dodal, že v naší synkretismem zasažené době je pro zdárný vstup do oblasti křesťanského myšlení důležité uvědomit si, kde vede hranice mezi křesťanstvím a magií. Zatímco křesťan se modlí k Bohu: "Buď vůle tvá," (a jak se modlíme, tak i myslíme a učíme a věříme) , tak naproti tomu magicky uvažující člověk si modlí: "Buď vůle má." Základní rozdělení těchto dvou sfér si každý věřící musí ujasnit při svém vstupu do oblasti duchovního života. Detailní uskutečnění a hledání, kudy přesně ta dělící čára vede a co konkrétně je na jaké straně této hranice, se odehrává v průběhu celého křesťanova života. Jistě každý, kdo přišel někdy do kontaktu s pravoslavným učením o duchovním životě, ví, že jeho základem je odsekávání vlastní vůle. Hledání, nalézání a uskutečňování Boží vůle je středobodem křesťanské duchovní praxe. "Ne má vůle, ale tvá se staň," naučil pro všechny časy Ježíš Kristus myslet své učedníky.
Pravoslavný křesťan nerozlišuje bílou a černou magii, ale "hází to vše do jednoho pytle" jako duchovní nečistotu, protože všechna magie - byť prováděná i s dobrými úmysly - je vnitřně infikována egoismem a zakládá se na nepřijímání vůle Boží.
To se vztahuje i na téma léčení nemocí. Křesťanu není zakázáno užívat hmotné léky (jak bylinky tak i chemická léčiva nebo chirurgické zákroky), ale především má hledat Boží vůli o sobě a podřizovat se jí. To vyjadřuje především tím, že sice přijímá léky, ale vkládá svou naději především do duchovní léčby. Jak jsme už psali minule: léčí se svatými Tajinami, odstraňováním hříchu a vášní, což jsou prameny nemocí. V oblasti léčení nemocí se princip odseknutí vlastní vůle a podřízení Boží vůli projevuje mj. tím, že křesťan má striktně zakázáno přijímat jakoukoliv duchovní léčbu z nekřesťanské, resp. necírkevní oblasti či od necírkevních osob (tím je určen vztah pravoslaví k alternativní medicíně). To tedy v praxi znamená, že přijímá duchovní léky jen od pravoslavných duchovních, kteří mu podávají svaté Tajiny, nebo z pramene léčivého působení pravoslavných starců, kteří jsou skutečně ověřenými starci - v duchovním významu toho slova (tj. jsou to osoby v církvi dlouhodobě známé svým zbožným životem a častou účastí na svatých Tajinách, ví se o nich, že ovoce jejich duchovního díla je dlouhodobě blahodárné a pomáhá lidem ke spáse, a jsou uznáváni duchovenstvem). K takovým starcům je možno jít se poradit, vyzpovídat se, přijmout požehnání a jejich modlitbu za zdraví. Z praxe víme, že starci neléčí nějakou kosmickou energií jako psychotronikové ani se jejich léčení nepodobá tomu, co konají všelijací mágové. Starec se pomodlí a požehná. To bývá vše. A je-li to Boží vůle, tak člověk odchází zdravý nebo se uzdraví v brzké době. Samostatnou kapitolou je uzdravující Boží působení na svatých místech, resp. u svatých ostatků či k divotvorných ikon. U ostatků sv. Rafafela, Nikolaose a Iríny, na místě jejich umučení (ostrov Mitiliny) je u zdi hromada berlí, které tam zanechali uzdravení lidé (čtení o životě těchto svatých, kteří jsou dnes v Řecku jedni z nejuctívanějších; nyní tam bylo přidáno i video o nalezení jejich ostatků, o celé té historii a chrámu na místě, kde byly nalezeny jejich svaté ostatky; jsou tam vidět i berle, které tam odkládají vyléčení lidé.).
Jasnou řečí nás musí varovat, žádá-li si léčitel či duchovní učitel za svou péči peníze. Kde se duchovno kupuje, tam se pravidelně děje dílo ďáblovo. Pravý blahodatný starec nikdy nepřijímá peníze. Bible nás učí: "Nelze zároveň sloužit Bohu i mamonu" (Mat 6,24). A dále je znám biblický pokyn pravým Božím poslům: "Darmo jste dostali, darmo dávejte"(Mat 10,8). Pravoslavná církevní tradice zná svaté léčitele, a pojem "léčitel" v tomto případě vždy ještě spojuje s jiným slovem: nezištník. Všichni tito svatí lékaři duší i těl, uzdravovali jedině zadarmo. Nikdy se neodvážili vzít peněžní odměnu, protože by to bylo prodávání Božího daru; tomuto hříchu (jednomu z nejstrašnějších) se říká "simonie" (od kouzelníka Šimona, mága, který si chtěl koupit duchovní dar od apoštolů).
Bohužel, na některých místech pronikají i do pravoslaví (mám na mysli jeho laickou rovinu) pověry, čáry a magické uvažování. Dlouhodobě (už celá staletí) je tím známa především maloruská oblast Ruské pravoslavné církve - čili dnešní Ukrajina. Již z církevních knih vydávaných za cara nacházíme v poznámkách pro kněze výzvy, aby nepodporovali tu či onu maloruskou pověru. Dnes obecně však jsou pověry spíše upevňovány, protože se z nich stal folklór, který je v současnosti všude ceněn jako součást identity každého národa (pod stejným folklórním a národnostním pláštíkem je obnovováno průhledně démonické šamanství místy na Sibiři, kde místní "obrozenci" před deseti lety vytáhli z místních muzeí všelijaké magické předměty a v den nějakého pohanského svátku obnovili starou "kmenovou tradici" uctívání "ducha povětří"; druhého dne přišel uragán). S různými ukrajinskými pověrami se jako kněz setkávám poměrně často; pokouším se to věřícím vymluvit, ale zatím většinou marně. Nedávno zde byli lidé z Ukrajiny kvůli křtu - chtěli pokřtít docela maličké dítě. Říkám jim, že není-li děťátko nemocné, je zvykem křtít až po uplynutí 40 dní po porodu (zároveň se koná očišťovací obřad nad maminkou, aby mohla zase chodit do chrámu). Oni odporují a že chtějí dítě pokřtít hned, protože s ním odjíždějí na Ukrajinu, a bojí se, že jim ho tam někdo "uhrane" (je to docela zajímavé uvažování: v ateistickém Česku se cítí být v bezpečí, ale v duchovní džungli na Ukrajině hrozí taková nebezpečí, že si tam nikdo netroufne nechat dítě nepokřtěné). Snažím se vysvětlit, že se jako křesťané nesmějí nechat řídit pověrami a magií. Stačí vykonáme-li modlitbu po narození dítěte a modlitbu udělení jména. Oni trvají na tom, že dítě musím ihned pokřtít. Říkám jim, že ne a basta fidli. Dítě chrání Bůh, a žádné pověry a podléhání magii podporovat nebudu. Tak si nechali dítě pokřtít u jiného kněze. Jindy mne zase někdo z Ukrajiny hodlal vyučovat magii prováděné nějakým čarováním s otčenášem. Hrůza. A podobných pověrečných či magických praktik tam mezi lidmi žije spousta. Případem na celou kapitolu by mohly být celé houfy různých lidových čarodějnic (tam se jim říká "bábky"), které tam věřící lid v hojnosti navštěvuje. Doma má "bábka" svíčky, ikony a všelijaký církevní inventář, ale provozuje magii. Říká pravoslavné modlitby, ale k nim přidává všelijaké mumlání různých magických formulí, aby "to lépe fungovalo". Vysledoval jsem, že prakticky všichni Ukrajinci, kteří přicházejí s nějakým vážným duchovním problémem, byli v dětství odvedeni rodiči k "bábce", aby je "vyléčila". Po návštěvě "bábky" se nemoc skutečně jakoby ztratila. Po čase se však vždy ozve znovu, a v daleko větší síle. Často se projevuje duševními poruchami, mučivými nočními můrami a děsy; přicházejí různá a hrůzná zjevení, a někdy to končí alkoholismem či drogami nebo ještě hůře. Měl jsem zde před časem jednoho ukrajinského muže, který s sebou při své návštěvě stále škubal, všelijak se kroutil. V noci se probouzel zpocený hrůzou. Když už nemohl dál, začal chodit po lékařích, skončil na psychiatrii, bere hromadu léků, a není to nic platné. Tak přišel za knězem. Jen ho spatřil zdálky dvaceti metrů, ovládla ho náhle taková nenávist a zloba, že se zapotácel a jen s obtížemi mohl jít dál. To, co činí na Ukrajině "bábky", u nás provozuji psychotronikové, okultisté, věštci a léčitelé. (Něco o tom je v článku O škole psychoenergetiky Dr. A. D. K.)
Administrátor
--- 13. 5. 2009 Problematika nemoci člověka - část 1.
4. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; o mrtvicí raněném
Za onoho času...
5,1 ... byl svátek Židovský, i šel Ježíš do Jeruzaléma.
5,2 Byla pak v Jeruzalémě koupel ovčí, kteráž slove židovsky Bethesda, patero přístřeší maje.
5,3 Kdež leželo množství veliké neduživých, slepých, kulhavých, vyschlých, očekávajících hnutí vody.
5,4 Nebo anděl jistým časem sestupoval do rybníka, a vzdul vodu. Protož kdož nejprvé sestoupil po tom vzedmutí vody, uzdraven býval, od kterékoliv nemoci trápen byl.
5,5 I byl tu člověk jeden, kterýž osm a třidceti let nemocen byl.
5,6 Toho uzřev Ježíš ležícího, a poznav, že jest již dávno [nemocen], dí jemu: Chceš-li zdráv býti?
5,7 Odpověděl mu ten nemocný: Pane, nemám člověka, kterýž by, když se vzduje voda, uvrhl mne do rybníka, ale když já jdu, jiný přede mnou sestupuje.
5,8 Dí jemu Ježíš: Vstaň, vezmi lože své a jdi.
5,9 A hned zdráv jest učiněn člověk ten, a vzav lože své, i chodil. Byla pak sobota v ten den.
5,10 Tedy řekli Židé tomu uzdravenému: Sobota jest, nesluší tobě lože nositi.
5,11 Odpověděl jim: Ten, kterýž mne uzdravil, onť mi řekl: Vezmi lože své a jdi.
5,12 I otázali se ho: Kdo jest ten člověk, kterýž tobě řekl: Vezmi lože své a jdi?
5,13 Ten pak uzdravený nevěděl, kdo to byl. Nebo Ježíš byl poodešel od zástupu shromážděného na tom místě.
5,14 Potom pak nalezl jej Ježíš v chrámě, a řekl jemu: Hle, zdravým jsi učiněn; nikoli víc nehřeš, aby se ti něco horšího nepřihodilo.
5,15 Odešel ten člověk, a pověděl Židům, že Ježíš byl ten, kterýž ho zdravým učinil.
Dnešní čtení Evangelia otevírá dvě témata. První vyvěrá z doslovného a morálního výkladu Písma; druhé se odvíjí od výkladu alegorického.
Začneme prvním: otázka nemoci člověka. Dnes máme na stole čtení o člověku, který byl dlouho a dlouho těžce nemocen (38 let). Ve svých úvahách se budeme dotýkat nemoci člověka. Vážných lidských chorob.
To je vážné a těžké téma. Nejdříve je nutno předeslat, že otázky nemoci jsou tajemstvím. Stejně jako je tajemstvím, které se plně rozkrývá jen Bohu, každá jednotlivá lidská osoba, tak zůstává většinou tajemstvím i nemoc člověka. Jen v některých případech je víceméně jasné, proč nemoc přišla a jaké je její řešení. V řadě případů můžeme jen tušit či zůstáváme zcela bez odpovědi.
Zároveň je však nutno připomenout, že od nejstarších dob Církev (a to i starozákonní církev) spojovala nemoc člověka s hříchem. Jednak kvůli tomu, že hřích prvních lidí pokazil vnitřní ustrojení člověka, z jehož prvotní krásy a dokonalosti zůstaly jen trosky, a následně do člověka vstoupila nemoc a smrt. Příchod nemocí do světa je tedy docela průhledně spojen výhradně s prvotním hříchem a potažmo hříšností lidí. Stejně tak od nejstarších dob chápali lidé, že nemoc může být (a bývá) spojena s konkrétními hříchy lidských osob - buď nemocného člověka samotného, nebo (a to bývá hlavně v případě nemoci dětí) s hříchy rodičů. Podrobně a naprostou určitostí se tyto souvislosti někdy odkrývají duchovnímu zření starců a svatých.
Můžeme tedy obecně uvést, že nejlepším bojem proti nemocem je snaha o svatý život. Starci (myslím, že starec Paisij o tom někde hovoří) praví, že dnes je tolik nemocí, protože lidé nesvětí neděli a málo přistupují ke zpovědi.
Kdysi uvažovali lidé duchovněji a osvíceněji než dnes. Pokud někoho sklátila náhlá život ohrožující nemoc, pak se stejným spěchem, jako dnes voláme rychlou lékařskou pomoc, naši předkové volali kněze. Měli na paměti, že nemoc může být důsledkem hříchu, a svou lásku k nemocnému projevovali starostí o to, aby se ještě před smrtí stihl vyzpovídat a přijmout svaté Tajiny. Chápali tenkrát, že věčný život je tím nejdůležitějším, co je potřeba zachránit. Dnes chvátáme hlavně pro lékaře a nemocní často umírají bez duchovního zaopatření ke své cestě na věčnost. Jakýsi běs prý někde v Rusku při vymítání křičel: "To my jsme vynalezli rychlou lékařskou pomoc."
Ve vyprávění o životě jasnozřivého báťušky Lavrentije Černigovského nacházíme důraz kladený na uzdravení především duchovních nemocí, z nichž berou počátek tělesné choroby: »Chtěli lékaři amputovat nohu jedné dívce - prý byla zasažena kost, amputace je nutná, aby zachránili dívce život. Báťuška pravil: "Ano, lékaři mají ostré nože, ale nemají blahodať. Ona se uzdraví. Do nemocnice ji nedávej, ať žije týden tady v monastýru." Každý večer i ráno ji nosili do chrámu. Báťuška k ní po bohoslužbě přicházel a svou blahodatnou rukou jí žehnal křížem a hladil. Za dva týdny se uzdravila a sama přišla do chrámu. Starec tenkrát poznamenal: "Chtěl jsem, aby se nejen tělesně ale i duchovně uzdravila."«
Nemoci dětí. To by mohla být samostatná kapitola. Jednak souvisejí s hříchy rodičů (proto je v Pravoslaví zvykem: onemocní-li dítě, jdou rodiče ke zpovědi a ke svatému přijímání), někdy i s dědičným hříchem - tj. s hříchem, který zdědily po svých rodinných předcích, prarodičích nebo praprarodičích. Hodně dětí má dnes zdravotní problémy, protože se už i v Církvi zapomíná, že zvláště děti musejí být každou neděli u svatého přijímání; u dětí - od nejranějšího věku - je to naprostá nutnost (zvláště dnes!). Starci naší doby nezřídka vyprávějí, že vidí dokonce i na malých dětech takové duchovní poskvrnění, s nímž by vzhledem ke svému věku ještě neměli mít vůbec žádnou zkušenost. Duch moderní doby vynakládá zvláštní úsilí na to, aby se zachytil v duších dětí od útlého věku. Není málo docela malých dětí, které už jsou evidentně posedlé běsem. Duchovní stav dětí je dobře vidět na jejich chování v chrámu. Není pak divu, že některé děti jdou doslova od nemoci k nemoci.
Jistě, nutno brát v úvahu, že zdraví dětí je dnes podlamováno ze všech stran. Již v těhotenství chybami rodičů. Po narození pak hned očkováním (z něhož se některé děti už nevzpamatují po celý život - viz alergie). Následně vlivem znečištěného životního prostředí a chemikálií obsažených snad ve všem, s čím přijdou do styku. Nezdravými potravinami. Stresem ve školách atd. Většinu z toho, co jsme vzpomenuli, nemáme možnost výrazněji ovlivnit. Základem ochrany dětí před nemocemi však zůstává: zbožnost rodičů, snaha ochránit je (jak jen je to možné) před duchovním vlivem současného světa, odpovídající náboženská výuka a především pečlivě dbát o udržování stálého kontaktu dětí s bohoslužbami a svatými Tajinami. Je-li dítě skrze zbožnost rodičů včleněno do duchovního života Církve, může je Bůh nadpřirozeně ochránit před různými zdraví škodlivými vlivy, které sami nemáme ve své moci ovlivnit.
---------------------------------
Kromě duchovního léčení, které je prvořadé, protože přesahuje hranice tohoto světa i hranice pozemského života člověka, se pochopitelně můžeme léčit i u lékařů. Je však nutné, aby medicínská léčba byla spojena s duchovní církevní terapií, tj. zpovědí, eucharistikým přijímáním, svatou Tajinou svěcení oleje. Zároveň je potřebné sloužit pobožnosti ke světci, jehož jméno nemocný nosí a hlavně ke světci, který je znám tím, že léčí nemocné (např. sv. Pantelejmonovi). Pobožnosti ke svatým sloužíme, aby nám mohli více pomáhat. Pomoc shůry je totiž vždy spoluprací s dílem člověka. Větší modlitba otevírá světci dveře k větší pomoci. A svatí léčí duši - uzdravují rány, nádory a vředy na lidských duších - a tím v důsledku léčí i tělo. (Více o tom v článku Náboženský rozměr chirurgické operace.)
Při jakékoliv necírkevní léčbě však nutno dávat bedlivý pozor, aby toto léčení nebylo dalším hříchem, např. kvůli nečistým duchovním souvislostem či magii, která někdy bývá spojována např. s bylinkařením. Magie, okultismus, psychotronika a podobné prostředky mohou poskytnout nemocnému úlevu, dočasnou. Jenže uzdravení bývá jen zdánlivé a konce jsou pak horší než počátky. S takovými se nakonec setkává kněz. Přicházejí celí zbědovaní, s duševními poruchami a v hrozném tělesném stavu. Říkají všichni to samé: »Měl jsem ty a ty problémy. Šel jsem za léčitelem, který kyvadélkem určil charakter nemoci (někdo používá virguli). Kladl na mne ruce, cítil jsem uzdravující energii. Říkal, že mne spojuje s vesmírnou silou a čistí nemocná místa, odvádí z nich negativní energii a naplňuje je kladnou energii z kosmu. (Někdo přitom zase používal horoskop, jiný vyvolával nějakého ducha, třetí něco kutil s jakýmisi magickými předměty nebo s kartami atd. Dokonce v jistých případech používají tito šamani i pravoslavné ikony nebo církevní modlitby.) Pak mi dal nějaké léky, které před tím nabíjel svou silou. Ulevilo se mi. Opravdu mě uzdravil. Jenže po nějaké (kratší či delší) době mi začalo být zle. A už nic nepomáhalo. Zdají se mi hrozné sny, nemohu spát, děsím se všeho, mám bolesti po celém těle. Slyším hlasy (nebo: cítím něčí přítomnost). Nemohu se soustředit. Mám poruchy vidění (nebo poruchy v ženském cyklu). Přepadají mne záchvaty strašné zloby nebo mám deprese. Uvažuji o sebevraždě. Poslali mne k psychiatrovi, beru spoustu léků a nic nepomáhá. Lékaři nevědí, co se mnou je. Nevím, co si počít. Atd.« A v tomhle stavu se najednou rozvzpomenou, že jsou křesťani, a jdou za knězem, aby s tím něco udělal. Náprava stavu, kdy nečisté duchovní síly už získaly mnoho práv nad nemocným člověkem, však bývá zdlouhavá.
Starec Lavrentij Černigovskij řekl jedné nemocné: "Jdi k lékařům a léč se bylinami. Lékař, je-li věřící, je jako apoštol. K zaříkávačům (psychotronikům, léčitelům) nechoď, je to ďábelské dílo. Kvůli nim lidé přicházejí o blahodať. K modlitbám přidávají ještě svoje slovo. Jestli do soudku medu dáš lžičku petroleje, nebude to k jídlu."
A ještě další radu dával otec Lavrentij, která také souvisí s duchovním zdravím: "Nepřátel se s nevěřícími. Když budeš chodit vedle sudu s petrolejem, načichneš. Podobně - budeš-li se přátelit s nevěřícím, zhřešíš. Hospodin praví: S vyvoleným i ty vyvolen budeš."
---------------------------------
Dbejme na zdraví duše, vždyť její stav se otiskuje do stavu těla. A hlavně proto, že ve stavu, do něhož ji zde uvedeme, bude naše duše odcházet do věčnosti. Tělesná nemoc je tudíž někdy posledním vážným varováním, které má posloužit člověku jako výzva, aby před odchodem z tohoto tělesného života napravil chorobný stav své duše. Vždyť o tom přece je peklo - je to zvěčnělý pekelný stav duše člověka; stav, do něhož ji člověk svým způsobem života a myšlení sám uvedl zde, v tomto životě na zemi.
Na některých lidech jsou deformace duše a následně jejich psychiky a potažmo chování zřetelně viditelné už při letmém setkání. Když vidíme hypertrofie některých součástí duše u dnešních lidí, nedivíme se tomu obrovskému nárůstu rakovin. Vyprávěl mi nedávno jeden bratr, který už řadu let pracuje v nemocnici na lůžkovém oddělení, jak v posledních několika letech strmě stoupá výskyt rakoviny. V porovnání se stavem v době před deseti lety je nyní na jejich oddělení počet pacientů s touto diagnózou více než dvojnásobný.
Mnoho dnešních nemocí (včetně epidemie moru AIDS) je evidentně přímočaře spojeno s nemravným počínáním, čili s nepochybným hříchem. I nemoc člověka z dnešní evangelijní perikopy byla spojena s hříchem. To je patrné ze slov Ježíše Krista: "Hle, učiněn jsi zdravým, jdi a více nehřeš, aby se ti něco horšího nepřihodilo." Možná byl tento člověk příliš čilým a aktivním ve špatnostech, možná jeho nohy pospíchaly konat zlo, a proto ochrnul. Nevíme. Bůh ví.
Dnešní lidstvo čím dále tím hlouběji propadá zvířecímu způsobu života - živočišné pudy, vášně a hříchy jsou stále vehementněji veřejně (a vědecky) ospravedlňovány jako "přirozené" a potažmo nutné. Prý na nich není naprosto nic špatného. Zápas s nimi je odmítán, vysmíván a spojován s temným středověkem a nevědomostí či s pokryteckou morálkou. Vášním se moderní civilizace už nejen neprotiví, ale naopak je mediálně rozdmychává. Na lidi je (skrze média i skrze školní výchovu) vyvíjen úžasný tlak, který z nich má učinit pouhé inteligentní živočichy. Zotročení člověka pudy a vášněmi je prohlašováno za přirozený důsledek evoluce člověka ze zvířecích předků. Jedno z proklamovaných hesel moderní doby by mohlo znít: "Vrátit člověka zpět do přírody" (myslí se tím: mezi zvířata). Takový pád zvířecího způsobu života a smýšlení s sebou nese i následky na zdraví. Člověk, který se stává na mravní úrovni zvířetem, začíná trpět zvířecími chorobami. Poté, co se skrze zvrácené a vskutku zvířecí chování přenesnesl virus HIV ze zvířat na člověka a vzniklo AIDS, nám dnes hrozí, že nás zdecimuje nemoc šílených krav, nebo ptačí chřipka či současný prasečí mor.
Nemoci mohou mít různé příčiny; známe celé spektrum důvodů. Od prostého následku konkrétního hříchu či kvůli porušování Božích přikázání, přes nesprávný, neduchovní či vášnivý způsob života a myšlení, až k tajemným Božím úradkům, jimiž je člověk přiváděn ke spáse, když už není naděje, že vlastními silami, vůlí a rozumem na cestě spásy dostatečně pokročí; a nakonec až k některým mimořádným úkazům, které patří do sféry svatých (někteří ze starců totiž na sebe berou nemoci svých duchovních dítek, a tak jim pomáhají nést jejich kříž). Obecně se však radí každému nemocnému, aby přemýšlel nad svou nemocí a hledal její význam a sdělení, které mu jeho ochoření má předat. Nemoc může být duchovním učitelem člověka.
Ještě k tomu případu, kdy sám Bůh svým tajemným úradkem přivádí nemoc na člověka, aby mu pomohl pokročit na cestě ke spáse. Jak se zmiňují ti, kteří mají do těchto záležitostí vhled, někdy Bůh sesílá nemoc či dokonce smrt i v případě, kdy chce ochránit člověka před zlem, jemuž by jinak neunikl. V některých případech Bůh bere dokonce i děti z tohoto života, když ve své prozřetelnosti vidí, že kvůli okolnostem by se nedokázaly vyhnout hříchu, a tak je odsud odvolává, dokud jsou čisté a mohou mít účast na nebeském životě. Paisij Svatohorec se zmiňuje o tom, že Bůh bedlivě sleduje život člověka, který kolísá mezi hříchem a pokáním, a čeká na nejvhodnější okamžik; tehdy náhle odvolává některé lidi ze světa, právě ve chvíli, která je nejlepší pro jeho duchovní záchranu.
Starec Lavrentij Černigovský prorokuje o posledních dobách: před příchodem krutovlády antikristovy Bůh shlédne na ty věrné, kteří jsou příliš slabí, než aby vydrželi toto pronásledování, jaké ještě nikdy na světě nebylo a nic tak hrozného už ani nebude; takovým věřícím dobrotivý Bůh pošle lehké nemoci, na které budou umírat, a tím je zachrání před odpadnutím od Krista; pouze ty nejsilnější si zde Hospodin ponechá a ti ho budou vítat při jeho druhém příchodu na oblacích.
A jsou ještě tajemnější nemoci a úmrtí - např. dětí. Starec Lavrentij, který byl jasnozřivý, jednou zvolal o dcerce jedné věřící ženy: "Koho jsi to ke mně přinesla? Ano, je to anděl. Jeho místo je na nebi!" A dal jí velikou prosforu. ... Za tři roky dívka zemřela.
I na některých dalších dětech viděl (otec Lavrentij), že jsou to andělé, a viděl přesně jejich místo na nebi. Všechny tyto děti během krátké doby zemřely.
-------------------------
Nemoci někdy přicházejí na ty, kteří nechtějí sloužit Bohu. Mají své záměry s životem, který jim byl darován, a modlitba či bohoslužba jim připadá jako plýtvání časem nebo silami či dokonce jako pošetilost. Dodržování přikázání se jim zdá být v rozporu s lidskou svobodou. Mají své vlastní plány, co všechno chtějí stihnout, a svůj vlastní rozum, co mají a smějí konat. Pak je nenadálá nemoc připraví o ten čas, který nechtěli dávat Bohu, a někdy o část toho rozumu (či duševních sil a schopností), který nechtěl chápat moudrost Božích zákonů.
O případech, kdy nemoc přichází jako důsledek nesprávné lidské vůle, neochoty sloužit Bohu, nepřímo hovoří věta z modlitby, kterou Církev čte při léčení nemocných: "Vládce všemohoucí a svatý Králi náš, ... navštiv milostí svou služebníka svého a odpusť mu všeliké provinění úmyslné i neúmyslné. Hospodine, sešli s nebe svoji uzdravující moc, dotkni se těla... Buď lékařem služebníka svého, pozdvihni ho z lože a navrať ho zdravého církvi své svaté, aby plnil vůli tvou." Zřetelně je vidět, v čem Církev vidí smysl uzdravení člověka: aby byl navrácen službě Bohu v Církvi a začal plnit vůli Boží. Vyléčení člověka jde tedy ruku v ruce se změnou způsobu života a myšlení. Jestliže nemoc byla způsobena odklonem od služby Bohu a odpadnutím od Boží vůle, pak opětné získání zdraví je neodlučně spojeno s nápravou této chyby.
Když jsou lidé už natolik pohlceni svým životním během, a nemají prakticky možnost vymanit se sami z víru světského shonu, pak může přijít choroba, která má přimět člověka, aby poodstoupil od této duši drancující kvapnosti a přerovnal si příčky na svém žebříčku hodnot. Člověk onemocní, ulehne a najednou má dost času na přemýšlení.
Někdy však nepomůže ani zpověď, ani změna života a způsobu smýšlení. Těžká nemoc trvá dál.
Pamatujme na to, že Bůh utváří všechny okolnosti v našem životě tak, abychom měli nejlepší podmínky ku poznání sebe sama, svého skutečného vnitřního stavu. Aby člověk v hloubi své duše poznal jak zoufale nutně potřebuje spásu Kristovu. Aby se mu duchovní uzdravení jeho duše pro věčnou blaženost stalo tou nejnaléhavější touhou v jeho životě.
Nemoc je potřeba přijímat s trpělivostí. V takovém případě je trpělivé snášení nemoci liturgií, kterou sloužíme Bohu. Právě trpělivé snášení nemoci v takových případech spojuje člověka s Ježíšem Kristem. V tom tkví duchovní užitek, který může každý nemocný ze své nemoci vyzískat.
------------------
„Vezmi své lože a choď.“ Ikona této evangelijní události (kliknutím si ji zobrazíte ve větším rozlišení)
Obraťme nyní svou pozornost k obrázku, jak jej vykresluje dnešní evangelijní úryvek.
Bethesda(v překladu: dům milosti, resp. milosrdenství) - nádrž, původně reservoár vody pro chrám, s pověstí o léčivosti svých vod. Byly to vlastně dva bazény, kolem nichž byla jakási kolonáda, skýtající rozlehlá přístřeší pro mnoho nemocných, kteří tam pobývali. Čtyři kolonády byly kolem obou bazénů a pátá byla na hrázi mezi nádržemi (to je těch "patero přístřeší", o nichž píše ap. Jan v Evangeliu.) Vodami z této nádrže se očišťují ovce před tím, než jsou obětovány v chrámu. (O historii těchto míst, fotografie vykopávek - viz anglická stránka)
V Jerusalemě se děje zázrak, o němž tam všichni vědí. Každý rok je zázračně uzdraven jeden nemocný. Náhle totiž neviditelně sestoupí anděl na vodu v nádrži. Projeví se to tak, že se voda v ovčí koupeli vzedme - a kdo jako první seběhne do této vody naplněné andělskou silou, je uzdraven z jakékoliv nemoci.
Ten mrtvicí raněný člověk je pozoruhodným úkazem. Jak sám správně říká, prakticky nemá nikdy šanci dostat do zázračné vody včas. Vzhledem k jeho ochrnutí po mrtvici je situace zcela jasná: vždycky ho předběhne někdo, kdo má zdravé nohy - nemocí lidských a různých postižení je mnoho druhů a nemusejí pokaždé omezovat schopnost pohybu. Proč tam tedy ten "náš nemocný" vlastně je? Nač čeká? Možná si říká: "Mám být tady nebo někde jinde... Je to přece jedno. Nikde mne nic lepšího nečeká. Tady mám alespoň nějakou nepatrnou naději." A nebo ten člověk cítí, že tady je na místě posvátném. A vnímá svoje setrvávání na tomto místě, kde sestupuje anděl a které je blízko Božího chrámu, jako svou bohoslužbu. Nic jiného Bohu dát nemůže. Jen to, že se drží na posvátném místě. Svoji nemoc, utrpení, ochrnutí, přináší Bohu jako svou oběť.
Otcové, vykládající dnešní evangelium, si všímají pokory a trpělivosti onoho chromého nemocného u jerusalemské ovčí koupele. Právě pokora a trpělivost mu otevřely cestu k Ježíšovu uzdravení. Přečtěme si pozorně ty řádky z Evangelia. Pán Ježíš přistupuje k tomu ochrnulému, o němž svým pronikavým duchovním zřením ihned přesně ví, proč tam je, jak dlouho tam je a jakou nemocí trpí. A přesto mu klade (až provokující) otázku: "Chceš být zdráv?" Nemocný mu pokorně vysvětluje, jaký je stav věcí. Celá situace se však mohla vyvíjet úplně jinak. Kdyby ten churavý neměl trpělivost a pokoru, mohl by se cítit dotčen a rozhořčen tou otázkou, jež mu mohla připadat tak absurdně!, a mohl třeba zlostně odseknout: "To je mi otázka, jestli chci být zdráv! A proč tu asi jsem, he? To je snad jasné, že se chci uzdravit! Nezdržuj, čekám, jestli se nepohne voda v nádrži...! Zacláníš mi výhled!" To se však nestalo.
Díky své pokoře a trpělivosti, kterými ho jeho nemoc naplnila, však získal uzdravení i bez andělské vody. Nemoc ho vyučila v trpělivosti, a ta mu zprostředkovala odpuštění jeho hříchu, kvůli němuž onemocněl. Poslední verš našeho biblického úryvku je sice trochu znepokojivý: Uzdravený šel k židům a řekl jim, že to byl Ježíš, kdo ho uzdravil. Doufejme však, že to nemyslel zle. Snad opět - ihned po svém uzdravení - nespěchaly jeho nohy konat zlo a udat Ježíše, že to byl on, kdo ho navedl k narušení zákona o sobotním klidu. Snad mu jeho nemoc, která ho přivedla k takové trpělivosti a pokoře, přinesla i poznání, jak se nadále vyvarovat zlého konání.
-----------------------------------
Co tedy říci člověku trpícímu a nemocnému? Jistě by bylo bezohledné a hrubé vmést mu do obličeje: "Můžeš si za to sám! Neměl jsi hřešit." To by bylo nejen necitlivé (a přinejmenším v některých případech i nepravdivé), ale hlavně to psychologicky uzavírá cestu k nápravě. Nemocný se po takových slovech buď jenom zatvrdí nebo propadne skleslosti. Důležité je napomáhat dosáhnout pravého opaku, aby se nemocný otevřel chápání, poznání a jistému "přijetí" své nemoci a byl povzbuzen svou nemoc zpracovávat - tj. léčit její příčinu.
Přečtěme si pár slov z církevní modlitby nad nemocným. Hovoří se v nich o Božím milosrdenství nad hříšníkem. O tom, že Bůh "neusmrcuje, že posiluje klesající a pozdvihuje svržené". A jinde, že "nechce smrti hříšníků, ale aby se obrátili a živi byli". Zvláště se pozastavíme nad slovy modlitby: "Lékaři duší a těl... zhoj nemoci a uzdrav utrpení duše i těla služebníka svého a odpusť mu jako dobrotivý veškerá provinění úmyslná i neúmyslná..." Na této modlitbě vidíme, že Bůh je Církví poznáván jako lékař a že léčí nejen nemoci tělesné ale i (především) nemoci duše - čili duchovní nemoci. Dále můžeme ze znění této modlitby vydedukovat, že léčení tělesných nemocí je neodlučně spojeno s léčením duchovním - čili že nemoc těla jde ruku v ruce s nemocí duše, jak jsme o tom již hovořili výše. A dále slyšíme v této modlitbě víru Církve: uzdravení nemoci je přímo spojené s odpuštěním všech (známých i neznámých) provinění. Čili očištění od hříchu je předpokladem k uzdravení. Proto je předpokladem vyléčení zpověď a následné přijímání Těla a Krve Kristových, které jsou nám Bohem dávány "na odpuštění hříchů a k životu věčnému".
Jsou však i případy, kdy jsou příčinou nemoci zapomenuté hříchy nebo hříchy, které neznáme (např. kvůli tomu, že o některých svých skutcích nevíme, že se jedná o hřích). Jsou přece hříchy "úmyslné i neúmyslné, vědomé i nevědomé". Zvláště o mnoha duševních hříších, vášních a špatnostech, které parazitují v mysli člověka, skryty v propletenci duševního života, si lidé nepokročilí v duchovním životě vůbec neuvědomují, že jsou to hříchy a že jimi poskvrňují svou mysl. K léčení následků těchto nevědomých hříchů, které člověk nemůže vyznávat při zpovědi prostě proto, že je nezná, resp. si je neuvědomuje, slouží svatá Tajina svěcení oleje - pomazání nemocných. Tato Tajina se např. v Řecku koná každý měsíc za hojné účasti věřících, kteří tam mají bohaté zkušenosti s jejím léčivým působením.
Pečovatelé o churavějící se mají dle možností přičinit, aby duchovní užitek, který může ze své nemoci získat, nemocný nezablokoval tím, že pokládá svou nemoc za křivdu, nespravedlnost, neřku-li dokonce za Boží krutost. Podaří-li se mu nad svou nemocí tvořivě přemýšlet a hledat poselství této nemoci, které je mu adresováno, zkoumat, co mu chce nemoc sdělit, pak už je v půli cesty k řešení svého problému. Je potřeba vytěžit z nemoci hlubší sebepoznání, spatřit v nemoci jako v zrcadle chyby svého života. A je-li nemoc výsledkem okolností, které přímo nesouvisejí s hříchem člověka, dosahuje ten, kdo ji trpělivě snáší, touto cestou svatosti a započítává se mu trpělivé snášení bolestí choroby jako nekrvavé mučednictví.
Starci a zřeci hovoří o případech, kdy Bůh utrpením nemoci očišťuje člověka, který by jinak nedosáhl spásy, anebo bolestí nemoci očišťuje hříchy. A konečně, někdy dává Hospodin krutou nemoc dokonce i lidem ctnostným na konci jejich zbožného života, aby jejich ctnosti byly korunovány ještě mučednictvím; takovým Pán chystá zvláštní odměnu v nebeském království.
Stav vážné nemoci je jednou z nejtěžších situací, která člověka na tomto světě může potkat. Dokáže-li člověk i v tak těžké situaci plně důvěřovat Boží prozřetelnosti, pak se mu i takové hrozné neštěstí, jakým je těžká choroba, změní na dar a na požehnání. Nezapomínejme na dnešní evangelijní čtení o nemocném, jemuž jeho choroba přinesla setkání s Kristem. Starec Paisij, který byl jedním z největších duchonosných starců, zřel Boží světlo, viděl do srdce každého člověka, v kelii ho navštěvovala přesvatá Bohorodice, mohl hledět na anděly a viděl i démony, trpěl na sklonku svého pozemského života rakovinou, na niž nakonec také umřel. Před samotným odchodem z tohoto světa pravil, že mu celá ta desetiletí asketického života strávená na Svaté Hoře Athos nedala tolik, jako několik posledních let jeho nemoci.
P.S.
Ještě nám zbývá otevřít druhé téma našeho evangelijního úryvku, jak jsem se o tom zmínil na začátku. Ale to by dnes už bylo příliš dlouhé, a tak to učiním až v dalším příspěvku.
Administrátor
--- 12. 5. 2009 Z došlé pošty - pozvánka
Přednáška metropolity ThDr. Kryštofa v Rokycanech
V rámci zahájení letních tématických večerů v Pravoslavném chrámu Sv. Trojice v Rokycanech
vystoupí
v neděli 28.6.2009 od 18.00 hod.
arcibiskup pražský, metropolita Českých zemí a Slovenska doc. ThDr. vladyka Kryštof, PhD.
Program je následující:
18.00 - 18.30 přednáška vladyky Kryštofa na téma „Život jako dar, jak nalézat jeho smysl?“
18.00 - 19.15 otázky, diskuse k přednesenému tématu
Na přednášku a setkání s nejvyšším představitem Pravoslavné církve u nás srdečně zveme širokou veřejnost!
jer. D. Dudáš, duchovní správce Pravosl. círk. obce v Rokycanech
Administrátor
--- 11. 5. 2009 Z došlé pošty - výstava
Vernisáž výstavy Rumunské církevní umění
Úterý, 12 Květen 2009 18:30
Kurátor: Mihaela Palade
Budou vystaveny práce následujících umělců: Ana Ilie, Elena Murariu, Maria Elisabeta Bonef, Sorin Efros, Otilia Georgeta Efros, Mirela Leahu, Alexandru Nicolau, Claudiu Opaină.
Na vernisáži bude promítán dokumentární film Ancy Filoteanu, který se věnuje rumunskému ikonografickému umění a umělcům-ikonářům.
Výstava bude přístupná do 14. června.
Výstava o současném církevním umění zahrnuje práce s náboženskou tematikou vytvořené různými technikami a na různých materiálech: ikony vytvořené temprou na dřevě, práce náboženské grafiky, ikony na skle, ikony na dřevě, mramoru a mozaiky, ikony na pergamenu.
„Ikony nejsou krásné proto, že vyjadřují krásu tohoto světa, ale protože ji proměňují, odkazují ke kráse božského světa, aniž by stíraly krásu světa stvořeného - nepopírá přírodu, stvoření jako takové, ale ani se mu neklaní. Ikona si formulovala vlastní způsob jazykového vyjádření vymezující se od umění s náboženskou tematikou, ale s realistickým ztvárněním.” (Mihaela Palade)
„Ještě více než profánní umění si umění ikonáře žádá nejen mistrovství a talent, ale i inspiraci – dar Ducha svatého. Očištěna od čehokoliv, co by mohlo být osobní, a omezena na podstatu, je ikona určena duchovnímu oku jako zobrazení neviditelného světa, světa nebeského. Ikonářovo umění reflektuje ne životní problémy, ale křesťanskou odpověď na následující: ne utrpení mučedníka pro víru, ale trpělivost, kterou člověk na cestě svatosti akceptuje a naplňuje s oddaností a radostí vůči vůli Boží.” (Anca Filoteanu)
http://www.icr.ro/praga/
www.rumunskoprovas.cz
Rumunský Kulturní Institut
Anglická 26, Praha 2, 120 00
Administrátor
--- 9. 5. 2009 Z tisku - stále se vracející pochybnosti o procházkách po Měsíci
Japonci nenašli na Měsíci ani stopu po Američanech
Výstroj, kterou astronauti zanechali na Měsíci, se nedaří najít
Chybí stopy za koly. Vozítko jezdí, ale stopy nezanechává?
Tam, kde se mělo nacházet Apollo 17, nic není
Něco není v pořádku s americkými lety na Lunu. Je zjevné, že je zahaluje nějaké dosud nerozluštěné tajemství. Stále není celé lidstvo přesvědčeno o zázraku pilotovaných lunárních expedicí. A stále jsou mnozí, kteří mají zásadní pochybnosti, že Američané na Měsíc vůbec doletěli a vstoupili na jeho povrch. A také někteří neustále nacházejí nová a nová potvrzení, že noha Američana ve skutečnosti na lunární půdu vůbec nevkročila.
Nejnovější důvod k dalším pochybnostem zavdali právě Japonci. Jejich automatická sonda fotografovala z nízké výšky místa, kde mělo přistát Apollo 15 (1971) a pak Apollo 17 (1972). Měla tam po nich zůstat hromada vybavení. Mimo jiné i samohybná vozítka, na nichž astronauti jezdili po povrchu naší oběžnice. Jenže tam nic není. Dokonce ani náznak ničeho podobného.
Japonský snímek. Astronauti označili místo, kde zanechali vozítko. Najít ho však se nedaří.
Na snímcích z místa, kde startovalo Apollo 15, je vidět skvrna prachu; podle tvrzení NASA je to přesvědčivý důkaz: tento prach zvířily motory výsadkového modulu, v němž astronauti odletěli. Měsíc je plný prachu. Do prachu se otiskovaly podrážky bot skafandrů. Těmito otisky se fotografie Američanů z návštěvy Měsíce jen hemží. Jsou i kolem Apolla 17, což navozuje myšlenku, že prach byl i tam. Jenže stopy po oblaku prachu, který by se měl zvířit při startu Apolla 17, na japonských snímcích nejsou.
Otázka: proč v jednom případě start zdvihl oblak prachu, kdežto v případě druhém zůstal prach nepohnutě ležet na povrchu? Odpověď zatím není.
Kde je kolej?
Koleje nejsou ani před kolem ani za ním, ačkoliv stopy podrážek jsou všude kolem.
Výzkumníku lunárních a marských anomálií Josefu Skipperovi a velkému počtu jeho kolegů také nedává spát prach. Jenže z jiného důvodu. Jedná se o to "samohybné vozítko". Poukazují na desítky snímků NASA, na nichž je vyfotografováno, jak stojí na Luně daleko od výsadkového modulu. Čili na různých místech, na které bylo potřeba dojet. Otisky kol na povrchu však na snímcích nejsou. Jakoby vozítko přelétávalo, aniž by se při tom dotklo povrchu.
Možno namítnout: povrch byl pevný, tvrdý, kola se do něj neotiskovala. Jenže na snímcích zblízka je vidno: prach je všude kolem, je pošlapán botami. Otisky podrážek jsou vidět dokonce i pod vozítkem. Stopy od kol však nejsou.
Otázka: jak vysvětlit takový zázrak? Specialisté NASA mlčí. Jako by měli plná ústa prachu.
Nekompromisní skeptikové jsou přesvědčeni, že Američané ve skutečnosti nikdy na povrch Měsíce nevstoupili. Všechny snímky jsou mystifikací. Umírnění mají zato, že na povrchu byli, leč nikoliv vždy, kdy tam letěli (a kdy světu oznamovali, že se po Měsíci procházeli). Část snímků by pak musela být pořízena na Zemi. Rozhodli se pro podvod, aby svými zdánlivými úspěchy omráčili svého soupeře - Sovětský Svaz. Chtěli jej tímto donutit, aby se zřekl svého programu letu na Měsíc. A tak se nakonec vskutku stalo.
Nelze pochopitelně vyloučit, že anomálie, na které bylo poukázáno, lze přece jen nějak jinak rozumně vysvětlit. Možná, že se prach na Měsíci chová divně např. v souvislosti s elektrostatickými náboji. Jenže vědci NASA to z nějakých důvodů vysvětlovat nechtějí, a v tom je problém. Když někde něco "nehraje", vždy to pak vzbuzuje jistá podezření...
Administrátor
--- 4. 5. 2009 Neděle třetí paschální
Neděle žen myronosic
Tato popaschální neděle je každý rok zasvěcena příkladu žen myro nesoucích (myro je drahý vonný olej, silně aromatický, připravený ze vzácných esencí). Čteme z Evangelia úryvek od Marka. Církev nám staví před oči obraz těchto žen, které se ubírají šerem před svítáním ke hrobu, kde spočinul jejich milovaný Učitel a Boží Syn. Spolu s nimi jsou ještě připomínáni dva muži - tajní učedníci Páně: Nikodém a Josef z Arimatie, protože i oni projevili statečnost a s láskou se postarali o důstojné pohřbení Pána Ježíše.
Nikodém navštívil už kdysi Ježíše v noci, aby s ním probíral otázky spásy člověka (viz Jan 3,1-21). Josef slýchával kázání Ježíšova a jeho srdce zahořelo. Nikodém i Josef se ve svých srdcích stali vyznavači učení Ježíše z Nazareta. Ještě něco však měli společného - na jedné straně byli součástí židovské honorace (oba byli v Jerusalemě osobami, které bychom dnes asi označovali jako VIP) a to je spoutávalo (mimochodem, zřejmě od nich má Církev zprávu o tom, jak probíhal soud nad Ježíšem a co se dělo v židovském synedrionu). Proto se neodhodlali učinit druhý krok - přihlásit se ke Spasiteli veřejně. Váhali, odkládali dlouho tento akt. Zůstávali tajnými učedníky, kteří se neodvažovali vystoupit ze svého bezpečného postavení skrytých stoupenců Ježíše Nazaretského. Pak se však stalo něco, co je přimělo překonat tu bariéru obav.
Již dříve povstává v židovské radě Nikodém s nepříjemným dotazem na židovské preláty zmítané záští vůči Ježíši Nazaretskému: "Copak náš zákon dovoluje odsoudit člověka, než ho vyslechne a zjistí, čeho dopustil?" Jeho kousavá otázka byla odbyta pichlavou odpovědí (Jan 7,45-52). Ničeho nedosáhl. Nějakou dobu poté byl Ježíš zatčen a souzen. A pak se stalo to, co přimělo oba vážené muže, aby odhodili jakoukoliv opatrnost, strach a potažmo své ctěné postavení, a otevřeně se veřejně přihlásili k Ježíši Kristu.
Tou kritickou událostí bylo Ukřižování. Tváří v tvář zostuzení, ponížení a posměchu, jimž se jejich milovaný a obdivovaný Učitel vydal, už nemohli dále setrvat v konspiraci. Náhle pochopili, že ten, jehož si zamilovali a z něhož hovořila Boží moc, se (i za ně) dobrovolně vydal takovému konci a zároveň tím zpečetil své učení lásky a své milovaní člověka. Od tohoto okamžiku by bylo další skrývání vztahu k Učiteli a Mesiáši zradou. Najednou si uvědomili, že nyní musí rázně rozetnout ten propletenec své lásky a víry v Ukřižovaného prouzlované s bázní a loajálností vůči židovské hierarchii. (A v nespolední řadě: jak být dále loajální vůči těm, kteří provedli takovou ohavnost, a zachovat si nadále ještě nějakou sebeúctu?) A tak náhle tito doposavad skrytí učedníci vystupují ze stínu, a to právě ve chvíli, kdy na všechny apoštoly dopadla nejtěžší váha drtící všechny naděje; nyní Josef a Nikodém pohřbívají tělo Kristovo. Bolest nad trpícím Kristem, láska ke Spasiteli - to je ta energie, která posílila jejich duše. Naplňují se tak slova Páně: Až bude Syn člověka vyvýšen (na kříži), všechny si přitáhne k sobě.
Josef z Arimatie byl významným členem rady, velikého synedrionu. Ano, zrovna té rady, která vynesla rozsudek smrti nad Pánem. Byl známou osobou pro své kvality. Očekával Království Boží - chtěl být jeho účastníkem. A jeho si vybral Bůh pro zvláštní službu, kterou nemohl vykonat žádný z apoštolů. Rázně odkládá své utajení a odvážně vchází k Pilátovi žádat o tělo Ježíšovo. Odhodlal se k tomu, i když věděl, že to vyvolá zuřivost předních kněží. Oheň, kterým zažehl Kristus jeho srdce, si již nenechává jen pro sebe. Teď je ta chvíle, kdy napraví veškeré předchozí váhání, kdy zmizí strach vystoupit z řady a stanout proti oficiální židovské linii a jejím vykonavatelům. Učinil ten - tak dlouho odkládaný - krok.
----------------------------
Tady se skvěje jeden příkladů, který nám chce Církev dnes postavit před zraky. Jde o tu rozhodující volbu, kterou učinil Josef Arimatijský (a podobně i Nikodém). Ano, člověk může být zcela sláb, a není s to sebrat síly a odhodlání, aby dokázal otevřeně vyznávat Krista, jak tomu často bylo např. v dobách nedávného pronásledování. Leč nejde jen o doby zjevného pronásledování. I dnes se lidé stále více stydí zjevně vyznávat svou víru, obávajíce se posměchu, neporozumění.
Řadu z nás leká ta stále se rozšiřující propast, která se rozevírá mezi myšlenkovým světem naší víry a klimatem obklopujícího nás světa. Jak málo křesťanů má odvahu se v zaměstnání v kantýně pokřižovat před jídlem! Kolik křesťanů má v práci na svém stole či stěně ikonu? Kolik je schopno hovořit bez okolků při každé vhodné příležitosti o své víře (samozřejmě bez vnucování komukoliv)? Jak žalostně se ztenčuje počet těch, kteří navzdory té agresivní smršti "vědeckých" článků o přirozeném původu světa nebo o evoluci člověka jsou ještě schopni veřejně se přihlásit k biblickému světonázoru! Dokonce i sestupování blahodatného Božího ohně v Jerusalemě dnes některé pravoslavné spíše obtěžuje... Dnešní doba činí z křesťanů jakési "tajné učedníky" snad ještě ve větší míře než bohoborecké pronásledování církve v uplynulých letech komunistického "ráje".
Josef z Arimatie a Nikodém mají dnes rostoucí zástup "následovníků". Stáváme se církví tajných učedníků. Stav "tajného učedníka" však nemůže trvat do nekonečna. Dříve či později se musí víra projevit navenek anebo úplně zmizí. Chce-li kdo napodobit Josefa a Nikodéma, pak je především potřeba, aby v jedné chvíli už konečně řekl sám sobě (podobně jako oni): "A dost!" Přijde totiž okamžik, kdy je potřeba buď hodit za hlavu všechen strach, nebo zahodit svou víru. Buď tajný křesťan dokáže v takovou dobu - obrazně řečeno - praštit pěstí do stolu, a jít do rizika a třeba následovat Krista do potupy, výsměchu a možná i pronásledování a utrpení, a nebo jako křesťan skončil. A i to málo blahodati, kterou mu Bůh za jeho kolísavou víru dal, odejde.
Dnes ve světě dochází k neslýchanému výsměchu tradičnímu křesťanství, kdy je Církev Boží křižována a pravda Boží posmívána. Církev - Tělo Kristovo - je křižována, čili Kristus je opět křižován. Nyní bychom měli říci s žalmistou: Nastala doba, kdy jsou zvráceny zákony Boží; to je ten čas, kdy sám Bůh dá se do díla, protože už nikdo jiný nic nesvede, bezbožníci rozvrátili zákon Jeho a triumfují... Zvolej spolu s Davidem: Zamiloval jsem si Jeho zákony více nežli zlato, protože spatřiv takový výsměch pravdě Boží a všem zákonům Jeho, důstojnosti Boží i lidské, pochopil jsem, že zákon Boží je pro mne dražší než vše na světě. Budu jej hájit i za cenu života či smrti.
----------------------------
V pátek Josef, ctěný člen židovské hierarchie, daroval Spasiteli svůj hrob. Daroval jej tomu, kdo o sobě pravil: "Lišky mají svá doupata, ptáci svá hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil." On neměl nic, stal se pro nás tak chudým, že neměl ani hrob. Je tudíž ukládán do hrobu Josefova.
Tím Josef rozlítil židy nejspíše stejně, jako když přišel k Pilátovi vyžádat si tělo ukřižovaného "buřiče". Chápal nepochybně naprosto jasně, že pro něj už není cesty zpět. V synedrionu by už s ním nikdo nepromluvil, ani by ho mezi sebe nepustili; spíše se tam možná radili, jak tuto "černou ovci" zlikvidovat.
A nedosti na tomto skandálu s Josefem, který si vyžádal tělo odmítnutého a zavražděného Mesiáše, a pak mu ještě daroval svůj hrob; přichází Nikodém a nakupuje plátno a vzácná aromata, která jsou potřebná k židovskému obřadu pohřbu, a to v takovém množství, jako by pohřbíval krále (Jan 19,38-40). (Evangelium udává, že Nikodém přinesl stolibrový náklad myra a aloe - to by mělo být přibližně 50 kg! Takový neuvěřitelně drahý nákup učiněný známou osobou se v Jerusalemě nejspíše neutajil. Netrvalo jistě ani den, a už půlka Jerusalema věděla, že "ten farizej Nikodém z velerady nakoupil spoustu myra", a kolik to přesně stálo, a "odnášel si to někam směrem ke Golgotě". Jen těžko lze předpokládat, že by měl takovou zásobu myra doma.)
A nyní už začínáme pomalu obracet své zraky ku obrazu žen myro nesoucích.
Slova: "veškerý oděv jeho byl napojen myrem a aloe," se tedy naplnila doslovně. Tak velikým množstvím myra pomazal Nikodém tělo Kristovo, že takřka plavalo v myru. Smrt Kristova byla obětí Bohu - a vlastně doslova se jeho tělo stalo vůní libou, příjemnou Bohu. To bylo těsně před sobotou. Ženy myronosice však bez ohledu na to - hned po sobotě - opět přicházejí s myrem. Proč? Cožpak nestačilo myro od Nikodéma? Co to znamená? Jak vykládají otcové, znamená to, že oběť druhých lidí a láska prokázaná ostatními Bohu, nám nemohou bránit v tom, abychom i my sami uctívali Boha.
Myronosice stály v pátek u kříže, protože jejich duše byly už dříve pomazány neskonalou láskou Krista Boha. Naplněny byly vůní víry a lásky. Proto vzaly do rukou vonné myro k pomazání těla Kristova. Celé věky už Církev chválí tuto statečnost a věrnost, kterou osvědčily slabé ženy! Ve chvíli zvláštních zkoušek se slabí často stávají silnými a naopak. Bůh je zpytatelem srdce lidského, a zná lidi hlouběji, než my o nich soudíme svým povrchním lidským soudem, proto pravil Pán, že někteří první budou posledními a poslední prvními.
Ty ženy jdou za šírání a nevědí, jak se k nim zachovají stráže hlídající hrob; avšak zapomínají na osobní bezpečí, aby vyplnily poslední povinnost vůči zemřelému a přinesly mu tak poslední dar své lásky. Jaký má smysl jejich počínání? Je to nebezpečná cesta - bezbranné ženy v liduprázdné krajině... (Umíme si představit, co je to asi za muže, tihle vojáci ze stráže.) Může jich jednání něco změnit tváří v tvář smrti Mistrově? Vždyť je už stejně po všem - Ježíš je mrtev.
Jenže ony tam musely jít. Srdce plné lásky jim nedovolovalo nejít. Ta cesta s myrem ke hrobu před rozbřeskem - to byla jejich liturgie. Vzpomeňme na ženu, která svým myrem pomazávala nohy Ježíšovy před jeho strastnými dny. I ona to činila jako svou liturgii. Myronosice slouží svou liturgii v neděli před tím, než vzejde slunce. Jejich putování ke hrobu je předobrazem našich liturgií. Stejně jako ony tak i dnes věřící a učedníci Kristovi přinášejí na liturgii svému Mistru a Pánu myro své lásky a vůni své víry. Přinášejí je v nejdražší alabastrové nádobě - ve svém očištěném srdci. A stejně jako ženy myronosice se chtěly dotknout těla milovaného Božího Syna, tak i věřící všech dob přicházejí na své liturgie, protože se chtějí dotknout Těla Božího - dotknout se Ho modlitbou a klaněním, kterým mu objímají nohy, dotknout se Ho ve svatém Přijímání Jeho přečistého Těla a drahocenné Krve.
Stejně jako ženy, jež se ubíraly předjitřním šerem, nedbaly na nebezpečí a na rozum našeptávající: "Kdo nám odvalí kámen?" tak i Církev Kristových učedníků jde stále dál, ač rozum někdy selhává a nedokáže už odůvodnit smysl této cesty nebo jejího pokračování či směru. Stojíme někdy před takovými problémy, které ve světle rozumu prostě nemají řešení. Přesto jdeme dál. Udržet se na cestě není dílem rozumu, ale je to věc lásky. To nás naučily ženy myro nesoucí.
Ty ženy se v podstatě chovaly jurodivě. Avšak bláznovství pro lásku k Bohu je pravou moudrostí. Právě za svou lásku byly vyznamenány tím darem být prvními lidmi, kteří se dozví o vzkříšení Kristově, a poctou hovořit s andělem. Slyšíme apoštola: "Kdybych lásky neměl, nic nejsem."
Myronosice šly ještě za tmy. Ještě před narozením nového světa a nového člověka. Téměř fyzicky vidíme, jak řídne tma, a jak temnota smrti ustupuje světlu nového dne, když jdou ženy ke hrobu. "Dříve než slunce vzešlo" - v jinotajném výkladu evangelia se dí, že více než o hmotném slunci se zde hovoří o slunci Pravdy, o úsvitu nového zjeveného dne, který se stává naším vzkříšením. Tato zvláštní denní doba je pěkným podobenstvím dějinné éry Církve. Ano, i Církev koná svou pouť dějinami za šera - kdy noc už pominula a den se přiblížil(Řím 13,12 kral). Je to stav mezi nocí bez Boha a dnem Božího království; celá ta křesťanská tisíciletí jsou z pohledu věčnosti jen chvílí těsně před vzejitím záře nebeského Jerusalema. V rozpětí dvou tisíciletí Církev koná svou liturgii ve světě, který dlí v šeru mezi nocí a dnem. Ano, to je výstižné podobenství. Šerá doba před svítáním je dobou našeho světa - křesťanské éry v lidských dějinách.
Myronosice odhodlaně kráčejí šednoucí tmou. Byla to jedinečná příležitost dát Bohu vše, co mají. To je to, co žádá Pán od všech lidí. Právě to Bohu stačí k tomu, aby dal vysvitnout světlu nového života pro každého z nás. V tom nacházíme klíč k tajemství znovuzrození člověka. Lidský život nemá žádný jiný smysl - kromě této lásky. Není tu jiný smysl všeho než ten, abychom se dříve či později naučili dotknout se Pána tak, jako žena do množství hříchů upadlá, která vycítila Božství Spasitelovo(hymnus strastného týdne), a dotkla se Ho, než nadešlo jeho utrpení. Nebo jako krvácející žena, která se dotkla střapců jeho roucha a získala uzdravení. Jako se apoštol Tomáš dotkl ran vzkříšeného Pána. Jako se Josef a Nikodém dotýkali bezdechého těla svého Spasitele. Jako se rozumný lotr svými slovy: "Pamatuj na mne, Pane," duchovně dotkl tajemství Ukřižování Kristova. Jako se všichni svatí dotkli ukřižovaného a vzkříšeného Pána. Tak i my se dotýkejme Pána slovy, jimiž končíme každý den a o nichž doufáme, že je proneseme v poslední hodince svého života: "V ruce tvé, Pane, poroučím ducha svého."
Doufáme, že kříž na našem hrobě, kříž, jímž je korunován celý náš život, se spojí s Křížem Páně. Máme naději, že hrob, do něhož budeme položeni, stane se stejně jako hrob Kristův: "Jako životonosec, krásnější než ráj a krásnější než každá komnata královská" (z liturgie). Dýcháme nadějí, že nový život, který se skvěje ve vzkříšení Kristově, se otevřel i nám jako naše vlastní vzkříšení. Pochopme celou svou duší, že jediným pravým smyslem života je ta láska, která je pouze u Hospodina a která je nám dávána darem.
Nuže, napodobme ty ženy i oba zmíněné muže! Napodobme jejich lásku, rozhodnost a statečnost, jimiž je ověnčena jejich památka. A budeme za tuto jurodivost Bohem vyznamenáni jakožto ti, kteří pochopili, v čem tkví pravá moudrost a kudy vede nebeská cesta otevírající se každému člověku.
Administrátor
--- 20. 3. 2009 Nový překlad pravoslavné bohoslužby
Na stránku pravoslavného downloadu byla umístěna nová bohoslužebná brožurka:
Velkopostní večerní se stichirami z triodu postního. Přehled změn v postupu večerní při bohoslužbě v neděli večer v průběhu Velkého půstu. Připojeny jsou stichiry potřebné k sestavení velkopostní večerní.
Zádušní modlitba za umučené ruské novomučedníky, za cara Nikolaje, carevnu a jejich děti, za pravoslavné biskupy, duchovenstvo (připojeny jsou ikony a fotografie).
(Modlitba byla nahrána v době, kdy ještě nebyli svatořečeni; ikony samozřejmě už reflektují jejich kanonizaci; fotografie zničených chrámů a obětí komunistického teroru.)
Administrátor
--- 9. 3. 2009 Z došlé pošty - přednáška o řecké církvi
POZVÁNKA
Orthodoxia, vzdělávací centrum při katedrální chrámu
sv. Cyrila a Metoděje v Praze 2, Resslova 9a
v rámci tématu
PRAVOSLAVÍ V EVROPSKÉ UNII zveme na přednášku o
ŘECKÉ PRAVOSLAVNÉ CÍRKVI
s tímto programem:
1) úvodní slovo metropolitního protopresbytera ThDr. Jaroslava Šuvarského, PhD.
2) přednáška Jeho Blaženosti vladyky metropolity Kryštofa o dějinách a současnosti Řecké pravoslavné církve
3) Diskuse
Přednáška se koná v Památníku smíření při katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje ve čtvrtek dne 12. března 2009 v 18 hodin.
Administrátor
--- 4. 3. 2009 Třetí přípravná neděle k Velkému půstu
Čtení o strašném soudu
Za onoho času pravil Pán:
31 Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy;
32 a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů,
33 ovce postaví po pravici a kozly po levici.
34 Tehdy řekne král těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.
35 Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne,
36 byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.´
37 Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?
38 Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě?
39 Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?´
40 Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.´
41 Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!
42 Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít,
43 byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.´
44 Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´
45 On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´
46 A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života." (Matouš 25. kap.)
Ještě než začneme s nějakými úvahami, předešleme, že toto čtení je jednou z největších záhad, jaké v Písmu jsou. Vlastně není ani jasné, jestli je to podobenství nebo proroctví. Máme Ježíšem vykreslený obraz chápat doslovně či symbolicky - jako morální příklad? Někteří exegeté si z úcty k tomuto tajemství vůbec netroufali tuto řeč Kristovu vykládat. Většina běžně známých výkladů se raději nepokouší vysvětlovat každý detail tohoto čtení, spíše si vybírá jen některé jeho rysy. Níže se pokusím odpoutat od nejobvyklejšího výkladu a přinést méně známou možnost exegeze Kristových slov.
Podobenství je vlastně velkolepou freskou, obrazem nepřehledných zástupů, bezpočtu osob lidských shromážděných k dramatické osudové události (vděčný námět fresky na chrámových stěnách). Především je pak obrazem ukazujícím, že na konci lidských dějin stojí Kristus a soud. To je základní poselství tohoto evangelia. Dále: soud bude znamenat třídění. Věčné rozdělení lidstva. Je to hrozné poselství, ale je od Evangelia neoddělitelné. To je osa celého evangelijního úryvku a zároveň také to jediné, na čem se všechny výklady nepochybně shodnou.
Nuže, tedy. Ve vykreslení posledního soudu jsou zajímavé nejasnosti, které se odvíjejí od dvou momentů:
1.) od otázky, co je míněno "všemi národy" (jsou to jen křesťané či i pohané?, žijící lidé nebo i vzkříšení mrtví?, jsou v tom i židé?, jsou tam nejhorší zatvrzelí hříšníci i svatí?, a jsou tam i apoštolé a učedníci? - to by pak neladilo se slovy Ježíšovými, jimiž slibuje apoštolům, že nebudou souzeni, ale budou soudit dvanáctero pokolení izraelské; Mat 19,28; takže vidíme hned zpočátku, že odpověď je potřeba hledat). O tom níže.
2.) od rozlišení "Syna člověka", který přijde ve své slávě a s anděly, od "Krále", který bude vykonávat vlastní soud. A tady začneme.
Není pochyb, že Králem je Ježíš Kristus. Kdo je pak však "Synem člověka"? Je to jen synonymum pro Krále? Evangelijní jazyk podobné řeč zpestřující střídání synonym v rámci jedné jednoho podobenství (či proroctví) nepoužívá. Existuje názor, že "Synem člověka" je míněn svatý lid, lid svatých Nejvyššího, o němž hovoří prorok Daniel (7,27), prostě Kristovi svatí. Ježíš přichází vykonat soud nikoliv sám, ale se svými svatými. To je obraz veskrze biblický (mnoho míst v Písmu takto vykresluje soud; apoštolům Pán říká, že budou soudit Izrael (Mat 19,27-28), jinde: "přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými",1. Soluň 3,13; viz též Didaché: Přijde Pán a všichni svatí s ním). Svatí vytvářejí s Kristem jedno tělo a on je jeho hlavou. Je-li Církev mystické Tělo Kristovo (např. 1.Kor 12,27; Kol 1,24), můžeme přijmout, že "Synem člověka" je i zde míněna Církev.
Čili to jsou ti, o nichž Pán praví, že "na soud nepřijdou", protože přešli ze smrti do života (Jan 5,24) (pokud to nechápeme doslovně, že by u soudu vůbec nebyli přítomni, ale vykládáme to: nebudou souzeni, soud se jich netýká). Podobně, ale s opačným znaménkem, existují dle biblické a církevní tradice lidé, kteří na soud nepřijdou a nebudou souzeni, protože už jsou dopředu odsouzeni.
„A protož nevstanou bezbožní ani na soud...“ (Žalm 1,5) Tj. nebudou vzkříšeni pro soud..., jak to chápe např. sv. Kyrill Alexandrijský, blaž. Theodorit, Eusebij Caesarejský.
To, že se pod Synem člověka mají na mysli svatí Církve, vysvětluje, na koho Král při soudu ukazuje, když říká: "...cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili" (verš 40., resp. 45.) Z formulace věty je zřejmé, že při těch slovech Hovořící na někoho ukazuje. Král při tom nemůže ukazovat ani napravo ani nalevo, to by nedávalo smysl, ale jedině na "Syna člověka", tj. na svaté, čili např. apoštoly. Nikdo jiný už tam není.
Pro takový výklad napovídá i 11. kapitola 2. listu Korintským, kde apoštol Pavel na sebe vztahuje všechny ty úděly, o nichž hovoří Kristus v našem podobenství. Včetně toho "být cizincem" (xenos), který je odkázán na pohostinství a přístřeší, které mu poskytují ti, kdo přijímají jeho slovo.
Národy jsou tedy jako celek souzeny podle svého vztahu k misionářům, ke Kristem poslaným. Čas mezi Kristovým odchodem a jeho druhým příchodem, je časem Církve. Evangelium musí být hlásáno po celé zemi, než Kristus podruhé přijde (myslí se tím pravoslavné kázání Evangelia; jak vysvětlují světitelé Nikolaj Japonský či Joann Maximovič). Každý národ tedy bude mít svou dějinnou příležitost ukázat, jaký vztah zaujme vůči vyslancům Církve: přijme je, či bude lhostejný? Tak často slýcháváme v chrámu prokimen: Po celé zemi zní hlas jejich, až na kraj světa slova jejich (Ž 19.)
Kdo přijímá Kristovy učedníky, přijímá Pána Ježíše samotného (Mat 10,40). "Kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu" (Mat 10,42). "Kdo vás poslouchá, mne poslouchá, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá" (Luk 10,16). Každý apoštol, který k vám přijde, nechť je přijat jako samotný Pán (Didaché). Když se Kristus zjevil Pavlovi na cestě do Damašku, táže se ho: "Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?" Saul však nepronásledoval Ježíše, o němž přece věděl, že byl ukřižován, zemřel a pohřben byl, ale pronásledoval Církev (viz Skut 26,14). Konec konců, už ve Starém zákoně měl posel autoritu toho, kdo ho poslal. Špatné zacházení s prorokem je celou Biblí ukazováno jako špatné chování vůči Bohu samotnému. Dnešní čtení tedy v podstatě odpovídá na dotaz: Jakou cenu má Ježíšův posel, a potažmo jakou cenu má v Božích očích Kristova Církev a její svatí?
A nikoliv nepodstatný význam pro luštění naší hádanky má odpověď na otázku, jaký význam má vlastně slovo "bratr", resp. bratři, které Král použil ("...cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili"). U Matouše je slovo "bratr" (adelfos) používáno nikoliv pro každého bližního, ale pro učedníky Páně, pro věřící v Krista, pro členy křesťanské obce.
Podobný význam má i druhé slůvko - adjektivum "nepatrný", užívané též v souvislosti s apoštoly (viz k tomu i jejich hádku, kdo z nich je největší, a Kristovu odpověď). Je to časté téma v Novém zákoně, které Kristus řeší jednoznačně: kdo z vás chce být velkým, ať je služebníkem všech. Kdo se povyšuje bude ponížen. Kdo je pokorný jako dítě, bude největší v Božím království. V tomto smyslu viz i již citované: "kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník". Tedy adjektivum "nepatrný" je titulem Kristových učedníků. A čím významnější učedník, tím nepatrnější. "Nepatrný" tedy není v našem čtení někdo kdokoliv, nýbrž je to apoštol, vyslanec Páně. Nepatrný je v očích světa, nepatrným má být i ve svých vlastních očích.
Tudíž můžeme vyvodit, že "nepatrnými bratry" míní Král apoštoly, a potažmo svůj svatý lid, a ukazuje při tom na "Syna člověka" - čili na svou Církev. Tito nepatrní jsou povýšeni nad všechny národy země.
Dalším důvodem k zamyšlení je verš 32.: „budou před něho shromážděny všechny národy“. Jedná se tedy o soud nad národy. Pojem, který je v Novém zákoně použit: "národy" (ethné), bývá používán takřka výlučně pro pohany a to většinou pro odlišení Izraele, lidu Božího, od pohanů (viz známý chvalozpěv starce Simeona Bohopříjemce: "Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého v pokoji... světlo k osvícení pohanů"; zpívá se při každé večerní bohoslužbě; překlad, který je uveden v Gorazdově sborníku: "světlo k osvícení národů" je skutečně nesprávný, protože nezapadá do kontextu Bible). Tedy těmi "národy" jsou v podobenství míněny pohanské národy.
Mimochodem, uvědomují si ti, kdo dnes přijímají od Izraelského státu vyznamenání "Spravedlivý mezi národy", že ve skutečnosti tu žid míní: spravedlivý mezi pohany? Křesťan, který přijímá takové ocenění (např. Solovjov), tím vlastně nevědomky přijímá označení za pohana... (Nálepka "goim", je v židovském prostředí pro křesťany běžně používána.)
A aby mohly být všechny pohanské národy takto souzeny, musí být před posledním soudem nejprve hlásáno Evangelium všem národům, jak už o tom byla řeč výše. Otázka soudu nad židovským lidem je zřejmě tajemstvím, které je v tomto vyprávění ponecháváno stranou. Zde se řeší otázka pohanských národů (ve smyslu: nežidovských).
Zdali tu běží o soud skutečně nad národy v hromadném a doslovném výkladu slova Kristova a nikoliv v přeneseném slova smyslu - nad všemi jednotlivci, se ukazuje už na výše připomenuté skutečnosti, že ne všichni jednotlivci budou souzeni: nebudou souzeni apoštolé a svatí a nebudou souzeni bezbožníci. Co se týče těch prvních, pak Apokalypsa praví, že vítězným mučedníkům druhá smrt neublíží (Zjev 2,11), mučedníci (volají pod Božím trůnem) mají účast na prvním vzkříšení a tisíciletém kralování s Kristem (kdežto ostatní mrtví nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší); „to je první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let“ (Zjev 20,4-6).
„Druhá smrt“ to je hořící jezero, věčné zavržení „kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera“ (Zjev 20,15). „Zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt“ (Zjev 21,8).
A další zajímavá otázka: budou souzeni ti, které Kristus vyvedl z podsvětí při svém vzkříšení? A co Abraham a ti, kteří jsou "v náruči Abrahamově"? Na ikonách posledního soudu jsou zobrazováni stranou - v ráji, spolu s lotrem ukřižovaným po pravici; tudíž nejsou mezi souzenými. Leč zpátky k těm národům.
Jedná se tedy o soud, který začíná jako soud nadindividuální, čili kolektivní. Asi namítnete, že pak by se vlastně jednalo o biblické přijetí principu kolektivní viny. To je pro dnešního člověka s jeho představou o spravedlnosti obtížně akceptovatelné. Samozřejmě, musíme odmítnout princip kolektivní viny, když jde o právo a soud tady na zemi. Nikdo by zde na světě neměl být nikým odsuzován a potažmo exekutivně trestán za pouhou příslušnost k nějaké skupině (zvláště, když se jedná o příslušnost, kterou si nezvolil: např. barva kůže, národnost apod.) Na úrovni morální se však principu jakési kolektivní viny asi těžko lze vyhnout.
Pro příklad nemusíme chodit daleko. Když byl někdo v období fašismu Němcem, tak na něj do jisté míry vždy dopadala jakási morální spoluzodpovědnost za to, jak se tento národ ve své většině choval. Chtěl-li se kdo této odpovědnosti zříci, musel se nějakým výrazným způsobem od svého národa distancovat - např. emigrovat, měl-li možnost, či se zapojit do ilegálního odboje atd. Jsme-li součástí nějakého kolektivu, většinou sdílíme jeho osud.
Jak vést nějakou přesnou čáru mezi jedincem a jeho společenstvím? A dále: na úrovni biblické se soud nad městy a národy vyskytuje; za všechny takové případy citujeme slova Pána Ježíše: "Běda tobě, Korozaim. Běda tobě, Bethsaiso... A ty Kafarnaum, kteréž jsi až k nebi vyvýšeno, až do pekla sstrčeno budeš" (Mat 11,21-23).
A nebo pohleďme na kolektivní vinu z této strany. Bomby ve válce snad dopadají jen na největší hříšníky? A Turkové či Tataři zabíjeli jen nespravedlivé? A bolševici povraždili jen špatné křesťany? Nikoliv. I spravedliví nesli osud, který městu či zemi připravily hříchy nekajících se spoluobčanů, spolubratří. Čím se tedy liší osud spravedlivého od osudu hříšníka? Je-li zabit zbožný, počítá se mu to jako mučednictví, které smyje mnohé hříchy. Násilná smrt nespravedlivého či pokrytce mu nic nepřinese žádnou odměnu pro jeho věčný úděl; takové zabití je jen spravedlivým trestem pro bezbožného. Už v Písmu se píše, že se musíme snažit, abychom trpěli nespravedlivě (např. 1. Petr 2,19-20). Starec Paisij vyprávěl, že za první světové války viděli někteří, jak andělé chodí po bitevním poli a berou duše padlých; za druhé světové války už nic takového nebylo, protože vojáci byli nevěřící.
Cosi jako kolektivní vina se tedy ve sféře morální na světě běžně a přirozeně vyskytuje. Spravedlnost v hříšném světě těžko očekávat. Avšak - jak všichni cítíme - Boží soud, tam na věčnosti, musí být spravedlivý. Jakkoliv je soud prováděn nad národy, tak ospravedlnění či odsouzení musí být osobní. Jde tu o to, že každý člověk se svým osobním životem aktivně připojí buď k těm, kteří posloužili Pánu, nebo špatnou aktivitou či pasivitou k druhým, kteří neposloužili Pánu. I z národa, který nepřijal Evangelium, mohou vycházet jednotlivci, kteří svým postojem rozhodli o sobě, že na věčnosti nebudou sdílet osud svého národa. Vždy můžeme ze sebe svléci kolektivní vinu svého lidu a zprostit se kolektivního odsouzení.
Konec konců samotná příslušnost k Církvi, je-li nelicoměrná, stává se vlastně takovým protipólem kolektivní viny - je to kolektivní spravedlnost, či kolektivní svatost nebo posvěcení; příslušnost ke Kristovým svatým, či to, že jsme jim sloužili, nás zachraňuje, sdílíme s nimi jejich dobrý věčný úděl. Na druhé straně slyšíme v Písmu výzvy: `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodin `ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu´a `budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů´ (2. Kor 6,17-18). Proč se asi máme oddělit od nečistých, s nimiž jsme v jedné skupině? Abychom nesdíleli jejich osud. A co se týče těch odsouzených národů - vina nespočívá vždy jen v konání zla, ale až příliš často také v opomíjení dobra, ve lhostejnosti - a ta se kolektivně sdílí dosti snadno, pohodlně a s jakousi lehkostí samospádu (stačí se rozhlédnout kolem). Nu, kápli jsme na složité téma. Pojďme se vrátit k dalším úvahám nad proroctvím posledního soudu.
---------------------------
Zvláště na Západě bývá tato Kristova řeč vytrhávána z kontextu Evangelia a používána jako teologická základna pro sociální a charitativní činnost církve. To má ale dvě základní vady - jednak bývá toto proroctví využíváno k nadřazení sociální práce církve nad modlitbou, ba i nad vírou (což je jednoznačně falešný výklad, protože evangelium jako celek staví hierarchii ctností úplně jinak), a vedle toho uveďme, že toto čtení v principu není o sociální činnosti církve (obecné výzvy k pomoci chudým, trpícím a opuštěným v Novém zákoně jsou, ale toto čtení k nim ve své podstatě nepatří). Jak jsme dokazovali výše, jedná se totiž o soud nad národy a to podle jejich vztahu k "bratřím". Je to tedy vztah národů k Církvi. Samy národy se budou soudit - čili bude je soudit jejich vlastní vztah k církvi. Kdo otevře srdce apoštolům (a potažmo jejich dílu a zvěsti), otevírá ho tím samotnému Pánu, slouží tím samotnému Kristu, zapojuje se do křesťanské služby Bohu. Tahle provázanost je zřejmě jedním z hlavních poselství našeho dnešního čtení.
Proto mají skutky jmenované v Kristově podobenství takový osudový dopad - vyjadřují vztah k Církvi, resp. k církevnímu bratrstvu, a takto projevené skutky vztahuje Ježíš Kristus sám na sebe. Vždyť Církev je jeho "mystické tělo". Ukazuje se zde, že to, co ničí poslední naděje člověka na spásu, je lhostejnost k Pánu Ježíši, resp. k jeho Církvi, či odvrácení se od ní.
Tak tedy koho máme vidět v těch, co stanuli po pravici Krále, čili v těch ospravedlněných na posledním soudu? Jsou to ti, kteří otevřeli svá srdce apoštolům a následně Církvi. Jsou to ti, kteří se bohužel za svého života nestali svatými, jejich duchovní život byl zřejmě kolísavý a příliš problematický, ale nebyli vůči Bohu a Církvi lhostejní. A to je na samotném konci všeho zachránilo - ač už to vůbec nečekali; proto takové překvapení.
Nuže, to je výklad, který tu nabízím k úvaze, aniž bych si troufal ho jakkoliv prosazovat jako jediný správný, protože - jak už jsem psal na počátku - toto Kristovo vyprávění je velikým tajemstvím. Stejně jako tajemstvím, do něhož je nám zde umožněno vždy jenom částečně nahlédnout, Boží soud a konec lidských dějin.
---------------------------
Vzpomínám si na jeden příběh z Athosu, který se zde pokusím převyprávět. Jeden poustevník se trápil pochybnostmi a řešil otázku: Proč my se tu vlastně podrobujeme veškeré askezi, vzdali jsme se manželství a tolika jiných věcí, vysušujeme tělo a mnohé hodiny trávíme modlitbami, když podle učení Církve spaseni mohou být i obyčejní světští křesťané, kteří žijí v manželství, těší se ze svých rodin, požívají radostí života, modlí se pár chvil denně a do chrámu na bohoslužby přijdou sotva párkrát v týdnu? Ta otázka a pochyby ho dlouho trápily. Až jednou se mu zjevil Kristus a odpověděl mu: „Vy, kteří jste se kvůli mně vzdali všeho tady na zemi, budeme mými nejbližšími přáteli v příštím životě.“ „Znamená to, že věřící žijící ve světě a v manželství nebudou spaseni?“ polekal se poustevník. Pán Ježíš mu odvětil: „Nad každým, kdo mě ve svém životě prosil o smilování, se smiluji.“ Poustevník nechápal: „Takže jakou cenu má, abychom žili jako mniši a v askezi?“ Ježíš Kristus uzavřel hovor slovy: „Ti, kteří jsou dobrými mnichy, budou mými nejbližšími přáteli. Nad ostatními se jenom smiluji.“
Třeba se mýlím, leč domnívám se, že právě tento příběh (převzatý z vyprávění o Siluanu Athonském) by mohl postihovat právě ten rozdíl mezi těmi, kteří jako apoštolé a mučedníci (a mnichům se jejich askeze započítává jako nekrvavé mučednictví) nebudou souzeni, ale přijdou na soud jako "Syn člověka, a na druhé straně těmi, jež budou souzeni a získají Boží smilování.
--------------------------
P.S.
Teprve v druhém plánu je možno vykládat toto podobenství ve smyslu obecného vztahu ke všem potřebným a trpícím. Skutečně, v každém trpícím (a vlastně v každém bližním) máme vidět samotného Pána. Pokud při tomto výkladu nevytrháváme podobenství o strašném soudu z kontextu hierarchie evangelijních ctností, pak není důvod takový výklad zamítat.
Nikdy však nesmíme zapomínat, co často podotýkají starci: Všechny dobročinné skutky, altruismus a milosrdenství nemohou z hlediska získávání věčné spásy nahradit křesťanskou víru. Módní názor tak široce dnes hlásaný, že dosáhl autority jakéhosi podivného nadnáboženského dogmatu, učí: "budoucnost lidské duše po smrti (ať už na Božím soudu či při její reinkarnaci) se odvíjí výlučně od toho, jestli byl člověk ve vztahu k druhým lidem dobrý či zlý; byl-li věřící či nikoliv, anebo jaké byl víry, nemá v tomto světle žádný význam; náboženství jsou všechna v jádru stejná a jsou zde pouze od toho, aby lidi inspirovala lidi k dobrému životu." Toto nové pseudo-náboženské dogma je ve skutečnosti zřejmě jednou z nejzhoubnějších herezí současnosti. Někdy se vyjadřuje i formulí: "Bůh je jenom jeden" (ve smyslu: není důležité k jaké víře patříš, jakého jsi náboženství, na jaké bohoslužby chodíš... S touto hroznou herezí bojoval už sv. vladyka Gorazd ve svém katechismu před třemi čtvrtěmi století, když už se tento dušehubný názor začínal šířit).
Křesťané, kteří propadli této herezi 20. století, zapomněli na samotnou podstatu křesťanství. Čili - proč vlastně přišel Kristus. Proč byl jeho příchod naprosto nutný pro spásu člověka. A v jakém stavu je duše člověka, jenž není přivtělen do mystického Těla Kristova, kterým je Církev. (O umrtveném vnitřním stavu člověka, syna starého Adama, který už nemůže sám sebe uzdravit pro život věčný, jsme zde už mnohokrát psali, a jsou o tom zmínky i v tomto článku.)
---------------------------------
Kéž by nám Bůh dal moudrost a zření, abychom dokázali ocenit vzácnost toho daru, že jsme křesťané, a neotřesitelně vždy chápat, že křesťanská cesta je jediná spásonosná; leč zároveň v sobě neustále udržovat pevné vnitřní přesvědčení: "Služebníci neužiteční jsme, nic dobrého jsme neučinili, přesto, Pane, smiluj se nad námi, hříšnými." Zdá se, že bránu do nebeského království otevírá právě tento jemný balanc. Umění provazochodce tkví v zachovávání rovnováhy při chůzi na tenkém laně. Umění udržet se na úzké křesťanské stezce je vlastně velmi podobné.
V pondělí 2. března je tzv. čisté pondělí, jímž začíná "čistý týden", kterým začíná v Církvi Velký půst. Pravoslavná církevní tradice důkladně připravuje své věrné na toto vzácné a důležité období, které nesmí být promrháno. Svatá čtyřicátnice je krátká, a mohla by nám uplynout jako voda mezi prsty. Proto Církev už čtyři týdny předem připravuje věřící na vstup do velikopostního období. Není to však jen příprava na změnu stravy (poslední přípravný týden - tzv. masopustní - se už nejí maso, ale zato se jedí mléčné výroby a vejce, a to i ve středu a v pátek); teprve po právě uplynulé syropustní neděli začíná půst. Hlavně nás Církev připravuje na svatý půst duchovním vedením, pastýřským uváděním do "radostného pláče" pokání. Kromě speciálních posvátných hymnů, které v době přípravy zpíváme při bohoslužbách se - a to především - jedná o výběr čtyř témat z Evangelia, čtyř evangelijních úryvků, které nám otevírají srdce k chápání Evangelia Kristova, resp. k uskutečnění prvních slov, jimiž Ježíš Kristus zahájil své veřejné působení: "Čiňte pokání a věřte evangeliu!" (Mar 1,15) A kromě samotných vybraných výroků Pána Ježíše mohou napomoci srdce a mysli věřících otevírat církevní pastýři, kazatelé, protože prakticky jakákoliv promluva, která bude navázána na témata čtyř přípravných nedělí, jistě nějak připravuje duši k prospěšnému prožití Velkého půstu.
Sled přípravných nedělí je takovýto: neděle o celníku a farizeovi, neděle o marnotratném synu, neděle o strašném soudu (to je už masopustní neděle) a nakonec neděle syropustní o odpuštění (zároveň je tématem i Adamovo vyhnání z ráje). Témata prvních třech nedělí jsou založena na Kristových podobenstvích. Úvodu do pokání jsou zasvěcena především první dvě - patří dozajista k těm nejvýraznějším a nejsilnějším podobenstvím, jež Pán Ježíš vyprávěl. Nyní už pojďme zastavit se postupně u všech tří. (Nejprve však první dvě.)
Už jsme zde o tomto podobenství psali. Dnes tedy jenom připomeneme, že páteří tohoto podobenství je samo základní téma duchovního života: pýcha a pokora. Pýcha ničí a znehodnocuje vše, co člověk činí: ať už ve světském zaměstnání nebo v duchovním životě. Vše, čeho se dotkne pýcha, stává se duchovně poskvrněným a neužitečným, ba odporným Bohu.
Otcové na poušti, kteří si právě toto dobře uvědomovali, kvůli hrůze z pýchy načrtli zlaté pravidlo duchovního života: „svatí považovali dokonce i své ctnosti za hřích“. Všichni svatí kráčeli cestou pokory, a cestou nedůvěry v sebe sama. Proč taková nedůvěra k člověku? Lidské nitro je znetvořeno hříchem. Není ve stavu, v jakém Bůh člověka na počátku učinil. Sv. Basil Veliký pravil: "lidská přirozenost se (hříchem Adama) roztříštila na tisíc střepů."
Odtud ta svatootcovská nedůvěra k člověku, k jeho nitru, které je zasaženo pýchou. Otevřené duchovní zření dalo těmto otcům realistický a pravdivý náhled na člověka jako na bytost zcela zničenou pýchou a zpustošenou hříchem. Proto jedinému, čemu v člověku věřili, bylo pokání. Pokání je jediný pravdivý stav člověka, protože jedině opravdové pokání může člověka zbavit pýchy. Tohle pochopit má naprosto klíčový význam pro duchovní život člověka.
Jakýkoliv jiný duchovní život (např. buddhismu, šamanismu apod.) je jen klam a mam. Vše, co v takovém duchovním životě člověk poznává, je iluze - divadlo, které mu předvádějí démoni (a ti mu ukazují především to, co dovede člověka do duchovní zkázy). To není prázdné tvrzení, to lze dokázat. Není výjimkou, že se takový pohanský mystik dá pokřtít. A po křtu náhle ztratí všechny své dřívější mystické schopnosti, síly a zření. Proč asi? Podobným případem je, když se s pohanským mystikem setká skutečný svatý starec. Démoni utekou před starcem, a mystik je namydlený. Snad až tragikomický je obrázek ze soupeření Šimona mága s apoštolem Petrem. Šimon zrovna levitoval (resp. běsové ho nosili vzduchem), aby nalákal lidi na svá kouzla. Přišel tam ap. Petr, pohrozil běsům, ti utekli, pustili Šimona, který spadl na zem a šeredně se potloukl. Apod. Je toho popsáno spousta, nebudu tím čtenáře unavovat.
Loňský rozbor tohoto evangelijního podobenství je tady. Podobenství se dotýká velikého tématu - jednoho z největších v lidských dějinách: tématu lidské svobody. Svoboda - to zní lidem skoro až posvátně. Svoboda, která není zakotvena v řádu stvoření, je však prokletím a zkázou.
Téma svobody stojí na samotném prahu lidských dějin, kdy Adam použil Bohem darovanou svobodu k tomu, aby se otočil ke svému Stvořiteli zády. Kvůli nesprávně použité svobodě je lidské nitro zmírající. Prof. A. Osipov používá pěkné podobenství o lidské svobodě, resp. o krátkozrakém použití svobody k "osvobození se" od Boha. Přirovnává Adama (resp. člověka obecně) k člověku, který je potápěčem; víte, jak dříve potápěči pracovali: měli kovovou přílbu s okénky, do té shůry vedla hadice přivádějící vzduch, a zatímco potápěč pracoval na mořském dně, tak na palubě lodi námořníci čerpali pumpou do hadice vzduch, aby měl potapěč co dýchat. A nyní si představme hloupého potápěče, který na mořském dně začne hudrovat, jak ho ta hadice omezuje, a že nemůže jít, kam by chtěl, a vytáhne nůž a odřízne tu hadici od sebe, aby se osvobodil. Ve jménu svobody! A teď si už může jít, kam chce. Tak něco podobného - avšak na duchovní úrovni - učinil člověk, když se osvobodil od Boha a od jeho přikázání: "Nejez z toho stromu!" Ať žije svoboda! A kromě toho: "Vítej, smrti!" Protože Bůh - to je věčný život. Svoboda od Boha znamená smrt.
Svobodu dal člověku Bůh, když tvořil - a vše bylo dobré. Tedy i svobodu má člověk užívat, aby dobro činil. Páše-li zlo, je to zneužití svobody, a právě to je hříchem.
Správné použití svobody předpokládá nejprve očistit své srdce. Nejprve očištění, pak osvícení a poznání svobody. Jen v tomto pořadí, nikdy naopak. Proto pravoslavná asketika nejenže varuje před používáním svobody, ale naopak omezuje všelijak svobodu člověka, aby ho očistila. Od toho se odvíjí veškerý křesťanský duchovní život (a zřejmě právě proto je dnes nepopulární).
Všimněte si, že vše je v Církvi proniknuto asketikou. Nejen církevní rok prošpikovaný stále nějakými půsty, objevuje se to i v církevním umění: ikonografii a chrámovém zpěvu. Osou obojího je asketické omezení umělce. Západní umění je naopak založeno na umělcově sebevyjádření (nedávno se dokonce papež ve Vatikánu omlouval umělcům za to, že je katolická církev kdysi omezovala); umění to zde znamená vyjádřit, jak já to cítím, jak já to vidím. Jenže celé toto "sebevyjádření" je jen ornamentálně zpracovaným lidským egoismem.
Východ jde úplně jinou cestou. Omezuje umělce snad ve všem: předepsány jsou podoby zobrazovaných lidí, barva rouch, provedení do úplného detailu. Říká se tomu pravidlo - kánon. Malíř ikon je podroben tvrdé kázni, která postupně očišťuje jeho umělecký výraz. Až teprve na konci tohoto procesu ti nejlepší z nejlepších dokáží při splnění ikonografického kánonu vdechnout skrze ty nepatrné detaily, které jsou mu kánonem ponechány v jeho tvůrčích dispozicích, ikoně nadpřirozený život. Tak vznikají díla očištěná od egoismu, kdy ruka umělce je přetavena ohněm pokory na ruku inspirace Ducha Svatého. Tak přišla na svět ta největší ikonografická díla: např. Rublevova Trojice. Malíř, který není zkrocen kánonem, ale je zvyklý malovat si, jak se mu zachce, nikdy takových výšin nedosáhne.
Něco podobného platí pro církevní zpěv, který má stejně jako ikona zrcadlit věčnost. Dokonalý církevní zpěv je na světě jen jednoho druhu - a to je zpěv byzantský. (O tom je zbytečné vést spor.) V něm se spojila věkovitá kultura a filosofie antiky s křesťanskou duchovností. A ty věkovité kořeny jsou v něm znát, proto mu nemůže žádná jiná církevní kultura konkurovat. Nehledě na to, odmyslíme-li předkřesťanské kořeny, pak i samotné dva tisíce let dlouhé působení křesťanství, působení, které postupně vytvářelo a formovalo tuto hudební kulturu, až dospěla do dnešní podoby, nemá v celém světě obdoby. V Rusku byl před tisíciletím započat nadějný přenos byzantské kultury do slovanské polohy (tyto formy se nám dochovaly v dodnes používaném "znamenném razpěvu"), ale bohužel byl záhy přerušen vpádem západní kultury (zvláště italské) do Ruska, která byla z hlediska pravoslavné duchovnosti naprostou pohromou a zkázou (dnes se tomuto způsobu "pravoslavného" zpěvu říká na Rusi "partesný"). Z bohoslužeb se staly koncerty. Paradoxem je, že dnes je Západ přesvědčen, že právě taková díla jako je liturgie Čajkovského, či všenoční Bortňanského apod. jsou nějakým vrcholem Pravoslaví, pravý opak je pravdou. Nic proti těmto uměleckým dílům, jen že nepatří do chrámu ale do koncertního sálu, protože to není modlitba ale zábava.
Uvažujeme nad pravoslavným pojetím svobody. Není to jen nějaká filosofická či teologická spekulace. Samotný reálný život vydává svědectví, jestli lidstvo umí používat svobodu. Celá historie lidstva ukazuje, že někde v lidstvu tkví jakási fatální chyba. Ať činí, co činí - stejně se nakonec všechno zvrtne ke zlému. Jak je to možné? Všichni chtějí štěstí: bezpečnost, spravedlnost, harmonii. Řekne někdo, že nechce štěstí? Leda blázen. Všichni ho chtějí! Co se však děje ve skutečnosti v celé lidské historii? Pravý opak.
Kolik je lidí, kteří dokáží žít tak, aby jejich život mohl plodit štěstí pro ně i pro jejich okolí? Sotva je někde pohromadě pár lidí, už je mezi nimi závist, nepřejícnost, loupež, svár, neústupnost, touha ovládat druhé, lačnost po majetku jiného člověka, neposlušnost, chtivost, konflikt a v posledku nezřídka i vražda. Ale každý při tom chce štěstí. Pohled na lidské dějiny vypadá jako pohled do blázince. Všichni se považují za chytré, vzdělané, inteligentní, rozumné. Jenže proč tedy chce člověk pro sebe urvat kousek štěstí (a "urvat" znamená většinou připravit o něco druhého člověka)? Proč se životy lidí i národů podobají bitce kolem jednoho společného koláče? Jestliže základním pravidlem, jak to chodí mezi lidmi, jest: "co chceš ty, chtějí i jiní", pak o vše, co je žádoucí, se vede boj; proč se tedy ve jménu štěstí lidé nezřeknou toho, po čem prahnou? Protože štěstí zaměnili za majetek, rozkoš a moc. A o ty je nutno svést boj, a kde se bojuje, tam není mír ani štěstí. A tak stále dokola. Zoufalým lpěním na majetku, rozkoši a moci se ničí jakýkoliv zárodek míru a harmonie. Nekonečný kruh. Lidstvo bychom mohli postihnout symbolem hada, který si žere vlastní ocas. A tohle že jsou rozumní lidé, když nedokážou rozlišit štěstí od majetku, rozkoše a moci, a rozetnout ten zacyklený kruh? Vidíme, že něco zkaženého je hluboko v člověku, co mu otravuje myšlení i srdce duchovním jedem, takže se tzv. "rozumný člověk" v praxi chová jako idiot.
Nalistujme v Bibli první stránky lidských dějin - hned po odchodu z ráje do "svobody". A co tam nalezneme? K čemu lidé použili svou svobodu? K vraždě. A kvůli čemu Kain vraždil? Kvůli závisti. Jenže proč záviděl? Že Bůh shlédl na Ábela? Což zároveň neřekl Kainovi, že i jeho přijme, bude-li činit dobro? Jenže závist už před tím sžírala jeho srdce. A co mu záviděl? Zemi? Všude kolem je jí plno. Záviděl Ábelovi jeho dobrotu.
Ve večerních modlitbách jsou velice hluboká slova, která postihují tu propast závisti, která v nás je. Těmi slovy činíme pokání z toho, že: "Spatřil jsem dobrotu jiného, a raněn v srdci jsem tím byl" (večerní modlitba k Duchu Svatému). Basil Veliký: "Žádná vášeň není zhoubnější než závist." Je to jediná vášeň, která nám nic nedává, ale jen všechno bere. Kdybychom sami nebyli takovými, mohli bychom hledět na člověka, jak nechává své srdce požírat závistí, a řekli bychom si: to je blázen, nikdo rozumný by se tak nechoval.
Celé lidské dějiny: to jsou války, vykořisťování, zotročování, nátlak a útlak, manipulace s lidmi atd. Všichni chtějí štěstí - ale jakou cestou ho chtějí dosáhnout? Krutou, sobeckou a kořistnickou. Je stydno hovořit o člověku. Máme tedy plnou svobodu: závidět si, olupovat se, zabíjet se... Máme plnou svobodu učinit si ze svých životů peklo. Je tohle to, co chceme?
Nikdo z nás není schopen změnit svůj stav svými vlastními silami. Změnil to Kristus. Na kříži a vzkříšením. Máme plnou svobodu zříci se pokažené lidské chtivosti, svobodu přijmout Krista, přijmout bezvášnivost, přijmout nebeské království.
(Příště o třetí přípravné neděli: O strašném soudu)
Ten autobus vypadá, jako by právě vyjel z garáží pekla.
Řidič v jednom anglickém městě odmítnul sednout za volant autobusu na jehož karosérii bylo napsáno, že Bůh nejspíše neexistuje, dost už se starostmi, užívejte si života. Ron Hitter vyznává křesťanství a podle svých slov prožil "šok a hrůzu", když zjistil, že má řídit autobus s takovým nápisem. (Je krásné, že se ještě i na Západě najdou někteří, jimž není úcta k Bohu lhostejná; pozn. překl.). Reklamu s atheistickými výzvami si objednaly soukromé osoby. Ideologem kampaně je novinářka Erian Sherin, která vypráví, jak jí najednou přišla do hlavy myšlenka, že by se měl propagovat atheismus, když viděla křesťanskou reklamu popisující pekelná muka přichystaná pro nevěřící. Nyní je bojem za atheimus "okrášleno" 200 autobusů v Londýně a 600 jiných dopravních prostředků v dalších krajích Anglie, Skotska a Welsu. (Lenta.ru)
Článek na Britských listech píše: »Začalo to ve Velké Británii. Ateisté si tam najali na autobusech velké reklamní plochy a se zjevnou opatrností na nich začali hlásat : „ Žádný bůh pravděpodobně neexistuje. Přestaňte si dělat starosti a užívejte si života. (There's probably no god. Now stop worrying and enjoy your life.)“ Se stejným reklamním textem se teď ozývají ateisté v Barceloně a obdobné akce jsou naplánovány v Itálii i v Kanadě.«
A dále se v článku zmiňuje zajímavá je souvislost:
Obama ve svém inauguračnímu projevu jako americký prezident řekl: „Jsme národem křesťanů a muslimů, židů a příslušníků hindského náboženství – i nevěřících.“ (We are a nation of Christians and Muslims, Jews and Hindus - and non-believers.)“ Je to prý poprvé, kdy se prezident USA obrací k Američanům jako k nevěřícím. (Jaký to rozdíl vůči Ronaldu Reaeganu, který při své první návštěvě v Sovětském svazu sebevědomě v projevu prohlásil, že je prezidentem národa, který věří v Boha! Něco podobného pak vmetl Rusům do tváře i Bush (starší). Úsloví "Bůh ochraňuj Ameriku", jímž se zaklínali američtí prezidenti vcelku pravidelně, zřejmě také zmizí v propadlišti dějin.
Těžko by před 20 lety koho napadlo, že Amerika a potažmo Západ půjdou tak podobnou cestou jako kdysi Sovětský svaz. Tedy k atheismu či (z hlediska praktických důsledků) k jeho bratru: agnosticismu. Ekonomové dokonce říkají, že i v ekonomické sféře procházejí USA tím, co mají Rusové dávno za sebou. Zatímco se však Rusové (alespoň z části) vracejí k Bohu, Američané vedou Západ opačným směrem.
Málokdo si uvědomuje, že cesta národa od Boha bývá pravidelně spojena s krvavou lázní. Co se totiž rozpoutá, když společnost začne demonstrovat, že odvrhla Boha? Už jednou to předvedla Francouzská revoluce. Pak bolševičtí Sověti se svými čekisty. Nyní se k tomu chystá Británie a Amerika? Že se v tak kulturně vyspělých státech nemůže žádné společenské krveprolití opakovat? Ale kdeže... Naopak, vše je k němu připraveno (stačí si uvědomit rostoucí počet zrůdných zločinů: vraždící školáci apod.) - čeká se jen, až padnou poslední zábrany.
Uvědomuje si vůbec někdo, že nárůst kriminality v posledních dvou desetiletí překonává všechny dřívější představy a vymyká se už lidskosti? Čteme o tom v novinách a je toho už tolik, že nás to namnoze nechává chladnými: další rozřezaná mrtvola, další odstřelovač zabíjející lidi na ulicích, při procházce v parku najde důchodce někde v křoví lidskou hlavu, další střelba na škole, další vraždění v dětských jeslích, další teroristický útok, další znásilnění spolužačky či dokonce učitelky, další krutá šikana, další lidojedství, další vražda stařenky, jeden spolužák druhému uřízne hlavu, sebevraždy po internetu v přímém přenosu, další homosexuální manifestace se zvrácenými maskami a maketami - lidé se dívají, a nic. Někde jsem kdysi četl, že když se v 19. století stala někde v nějaké gubernii carského Ruska vražda, tak tom psaly noviny v celém impériu, odsuzovaly takový hnusný a nevídaný čin... Dnes se "obyčejná vražda" do novin ani nedostane. Jak tenký je nátěr civilizovanosti na "obyčejných lidech" naší společnosti ukáže každá těžká společenská situace - např. přírodní katastrofa: jen vzpomeňme, co se dělo před pár lety v zatopeném New Orleans nebo při tzv. "velkém zatmění" v New Yorku někdy před 30 lety. V takových dobách a na takových místech bývá náboženská víra lidí to jediné, co brání naprostému morálnímu rozkladu člověka.
----------------
Sledujeme nyní zvláštní společenský - či rovnou řekněme: civilizační, - proces, kdy společnost jako celek ztrácí poslední zábrany, jakýsi pud sebezáchovy. Je to rozklad civilizace na úrovni samotné její podstaty, soudržnosti a schopnosti prostého přetrvání - ba dokonce ochoty jejích členů k přetrvání společnosti.
Nejdříve se začalo dít míšení obyvatelstva, ras a národností. Západní společnost teď vypadá jako ta socha, o níž se hovoří v Bibli u proroka Daniele - její nohy (tj. to, na čem to vše drží) byly dílem ze železa a dílem z hlíny: "jako hlína nepřilne k železu, tak i lidé tohoto království nepřilnou k sobě vzájemně". A to bude konec takového království. A přesně to se stalo nejprve s Amerikou a nyní i s Evropou. Obyvatelstvo je tak promíšené, že není jednotné. Každá národnost má svou kuchyni, své kluby, svá gheta a celé městské čtvrti. Imigranti přicházejí na Západ za prací, ale západní kulturou, tradicemi i společenskými normami často pohrdají či jim zůstávají cizí a lhostejné. Na osudu těchto zemí jim v podstatě nezáleží. Dokonce i po několika generacích stále vyznávají, že jejich pravý domov je jinde. Ba, ani evropské národy se vzájemně zrovna nemilují a celá slavná EU je plná všelijakého vnitřního tření.
Taková společnost nemá jednotnou morálku a nemůže obstát ani před útoky vojenskými, ani před výzvami doby. A navíc, drolivá nesoudržnost západních společností začíná rozleptávat samotnou morální podstatu civilizace - jejíž příslušníci se stávají vnitřně nepevnými, závislými na komfortu, lhostejnými k symptomům blížící se katastrofy, sobeckými, ba zbaběle krutými a propadlými vášním, zábavě a zvrácenostem. To, co drží tuto západní civilizaci pohromadě, je účast na sladkém koláči, z něhož všichni, kteří zde žijí, jedí. Jakmile tento koláč euro-amerického bohatství zmizí, nebude žádný důvod ani k soudržnosti ani ke spořádanosti ani míru.
Zapomnělo se na základní pravidlo státnosti - tj. že stát se musí udržovat nějakou ideou, která bude stát lidem za to, aby za ni pokládali své životy, ocitne-li tento stát či tato idea v ohrožení. Touto ideou často bylo společné náboženství. Jinde to byla těžce vydobytá svoboda či nezávislost. Jinde to byly starobylé národní tradice, slavné dějiny, druhdy kult předků. Ničemu z toho se moderní západní člověk nechce klanět, před ničím takovým už necítí úctu a pokoru. Kdo dnes půjde (zadarmo) bojovat za něco takového, jako je Evropská unie, např. na nějakou ztracenou vartu někde v Afgánistánu? Američany probudil ze snu o občansky uvědomělém boji za "americký národ" někde v cizině - Vietnam. Po Vietnamu už žádný Američan nepůjde zadarmo bojovat za Ameriku kamsi na jiný kontinent. Celé vojenství západního světa stojí na žoldu; tedy nikoliv na ideálech ba dokonce už ani na iluzích, ale na realistickém pragmatickém žoldáctví. To mluví o morálnosti západních vojenských misí samo za sebe. Co je však nejdůležitější: vypovídá to morálním stavu Západu samotného.
Dnes žijeme v dobách, kdy Západ ztrácí poslední zbytky vnitřní ideové soudržnosti. Touto páteří euro-americké civilizace bylo vždy v dějinách křesťanství. Že Evropa už není křesťanskou ale postkřesťanskou, je zřejmé dávno a mluví se o tom otevřeně. (O USA se stále ještě tvrdí, že tam je věřících křesťanů většina, ale americké křesťanství je obecně v tak zesvětštělém stavu, že je to spíše pouhá nedělní formalita než způsob života a myšlení.) Ty autobusy však jako by symbolicky zpečeťovaly završení procesu uzavírání křesťanské kapitoly evropských dějin.
--------------------------
Jak by vlastně měli reagovat křesťané? Nemám na mysli jen ty nápisy na autobusech, ale spíše celou situaci současné západní společnosti. Co se autobusů týče, zareagovali někteří křesťané tím nejhloupějším způsobem: nechali na jiné autobusy vylepit plakát: „Bůh přece jenom jest.“ Jiní zase polemizovali s druhou větou bezbožecké kampaně a vytasili se s tvrzením, že přece křesťanství nebrání křesťanům, aby si (přiměřeně) užívali života. Nevím, nevím. Mám zato, že by křesťané měli reflektovat stav společnosti, rozpoznat znamení doby. Jaký má smysl zachraňovat společnost, která o to nestojí? Je to jako pokoušet se vytáhnout člověka, který propadá do bažiny, je tam už po krk, ale nadšeně volá, jak je to bahno krásné a příjemné a že nic nemůže být lepšího než se takhle nádherně propadat. Přišla doba, kdy by se křesťané měli pokusit zachránit sami sebe (jestli k tomu vůbec mají ještě morální a duchovní síly). Jeden křesťan, který se dokáže oddělit od prohnilé společnosti a udržet zdravý, mravní a duchovní křesťanský život, tím (paradoxně) udělá pro okolní společnost více než všichni křesťanští reklamní agenti s plamennými rozhlasovými a televizními kazateli dohromady.
Mimochodem - zajímavý detail o bezbožecké kampani na těch autobusech. Na stránkách o ateizačních akcích se objevují zmínky o Darwinovi (či dokonce přímo jeho fotografie). Znovu se potvrzuje, že darwinismus je ideologickou municí bojovného ateismu (dnes úplně stejně jako za bolševiků v Sovětském svazu). Dokážou v této duchovní válce obstát takoví křesťané, kteří zavrhli biblickou zprávu o původu světa a života, a přijali Darwinovu teorii o původu druhů?
-----------------
Dejme na závěr ještě slovo autorovi článku:
»Londýnští ateisté ukázali ve své akci na to, že člověk nemusí mít strach ani před bohem, ani před ďáblem, ani před peklem, a Obama ukázal, že politikové alespoň po volbách se už nemusejí bát většiny věřících křesťanů. No, to je docela už úspěch, nebo ne?« píše se v citovaném článku na Britských listech. Americký prezident se už nemusí bát nikoho na zeměkouli a nyní se už nemusí bát ani Boha. To chtěl autor říci? Čím se liší všemocný bezbožný politik od takového Lenina? Co ještě tedy dokáže takového politika zastavit? Slova psaná na těch autobusech i teze autora článku v Britských listech mi trochu připomínají bolševickou agitku oslavující osvobození pracujících od kapitalistických vykořisťovatelů či vítající "světlé zítřky", z nichž tuhla v žilách krev.
Leč zpět k první polovině citované věty: "člověk nemusí mít strach ani před bohem, ani před ďáblem, ani před peklem". Táže-li se autor, jestli je to úspěch, pak se ve své krátkozrakosti zapomněl tázat: "úspěch pro koho?" Pro ďábla?, zcela bez pochyby.
Teprve až zhýčkaní Zápaďané zažijí, co je to peklo, a zažijí to ve své zemi, ve svých městech, a ve svých domech, teprve pak by měli psát o tom, jestli člověk má či nemá mít před peklem strach...
Na závěr tedy můžeme s kapkou ironie popřát Zápaďanům při jejich vítání pekelné svobody radostný pohled do nového roku prohlubující se krize ekonomické, společenské, klimatické i duchovní.
Administrátor
--- 24. 2. 2009 Rusové postavili virtuální chrám ochránci Rusi
Největší osobností své historie si Rusové zvolili sv. Alexandra Něvského
Sv. Alexandr (narozen 30. května 1220) se zapsal to paměti národa jako panovník, který ubránil Rusko před katolíky a potažmo před pozápadněním. Tedy díky jemu je Rusko tím, čím je. I proto byl ve všech dobách Rusy milován jako veliký svatý a zároveň je jeho památka jeden z pilířů duchovní identity ruského národa (něco jako u nás sv. Václav).
Už jsme zde o sv. Alexandrovi něco psali (u příležitosti svátku sv. Václava - v článku č. 441.)
Po upevnění západních hranic podařilo se sv. Alexandru zajistit Rus před mongolskými hordami na Východě a před Tatary. Do tmy pohanství nesl světlo Evangelia a pravoslavné kultury. Prorocky předpověděl velikou budoucí christianizaci pohanského Východu, v níž viděl historickou úlohu Ruska.
Sv. Alexandr by nebyl, tím kým je, kdyby motivem jeho života a činů byla jen politika nebo diplomacie. Alexandr bránil před Západem nejen vlast a svůj lid, ale především své pravoslavné náboženství. A světlo pravoslavného křesťanství nesl k pohanům dále na Východ. Jeho motivace tedy má svůj kořen v oblasti duchovní. A že se nejedná o pouhou "zbožnou spekulaci", dosvědčuje závěr jeho života, kdy si přeje před smrtí přijmout schimu - tedy umírá jako mnich (se jménem Alexij). Myslím, že právě proto je tak drahý srdci Rusů.
Nezetlelé ostatky sv. Alexandra byly odkryty podle zjevení před Kulikovskou bitvou v r. 1380, a tehdy začal být sv. Alexandr oslavován jako svatý.
Úspěšných panovníků mají Rusové ve svých dějinách dlouhou řadu. Oni však milují hrdiny ducha více než politiky a vojevůdce. Jako by si Rusové (dokonce i dnes) uvědomovali, že síla Ruska je v Pravoslaví, svatá Rus stojí či padá s drží-li svou duchovní sílu či ochabuje-li. Žádný politik ani vojevůdce ani ekonom nezachrání Rusko - to snad nikdy nebylo jasnější než dnes. Rusko drží Kristus a Rusy zachraňuje přesvatá Bohorodice (viz za druhé světové války).
Proto je sv. Alexandrovi zasvěceno tolik chrámů v Rusku i jinde na východě. Mimochodem, sv. Alexandru Něvskému je zasvěcen i jeden z katedrálních chrámů naší autokefální pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku: hlavní slovenská katedrála (tj. arcibiskupský chrám v Prešově). Také Sofie má patriarší chrám zasvěcený sv. Alexandru - je to vyjádření díků za osvobození.
---------
Za zamyšlení stojí, proč je sv. Alexandr tak populární v Rusku i dnes. Zdá se, že pro něho museli hlasovat i necírkevní lidé. Co tedy tolik Rusů přimělo, že si vzpomněli na sv. Alexandra, ochránce Rusi? Povšimněme si, že hlasování probíhala koncem roku 2008, kdy USA plánovaly vybudovat svůj raketový systém u nás a v Polsku (vcelku srozumitelně útočně namířený na Rusko; v době konfliktu v Osetii podepisovala americká ministryně /ta, co má ten přívětivý kukuč/ s polským prezidentem smlouvu o umístění raket, přičemž podotkla, že si na to připili gruzínským vínem; nu a Poláci, ti se nikdy ani nenamáhali tajit, že chtějí mít ty rakety právě proti Rusku a že nějaký Írán je jim vcelku ukradený). To je konstelace, za které se i obyčejní ruští občané museli zamyslet, co či kdo je může ochránit před hrozícím americkým útokem. Možná i pod vlivem této americké hrozby se Rusové znovu utekli o pomoc ke sv. Alexandru - a postavili mu další chrám - tentokrát jakýsi chrám virtuální ale přesto chrám národní úcty: v masovém hlasování ho zvolili za největší osobnost ruských dějin, a tedy nejoblíbenější historickou postavu Ruska - jinými slovy: tím z ruského národa, kdo je i dnes srdci Rusů nedražší.
Češi si zvolili svou největší historickou osobností Karla IV. Bezesporu je to velikán naší historie. Zvolili jsme dějinnou postavu mocnáře, státníka, diplomata, který pro naši zemi, její úroveň, kulturu i mezinárodní postavení mnoho učinil. Jak už je však pro nás pragmatické Čechy typické, nese se i tato volba ve znamení jisté vnějškovosti, čili vybrali jsme osobnost činnou především politicky, panovnicky a kulturně. Češi si nezvolí světce, náboženského člověka, který je hrdinou ducha. Češi doufají v tento svět. Rus doufá v Boha.
Švejkovská česká povaha, která je v podstatě oproštěná od nějakých ideálů - ať už historických, či společenských, nebo filosofických, se projevila na hlasování o největším Čechovi zejména skrze postavu Járy Cimrmana. Viz citace z Wikipedie:
»V Česku se bezprecedentně objevilo velké množství hlasů pro nikdy neexistujícího českého génia Járu Cimrmana; dokonce je možné, že Cimrman mezi nominovanými vedl. Po konzultaci s BBC však Česká televize účast fiktivní postavy zakázala (a data o počtu hlasů nezveřejnila). Tím vyvolala mezi částí veřejnosti odpor; objevila se dokonce internetová petice požadující povolení Cimrmanovy účasti v soutěži. Za zmínku rozhodně stojí, že v britské anketě se do první stovky dostal král Artuš, jenž je současnou vědou považován za ryze fiktivní postavu.«
Co se týče náboženských a světeckých postav našich dějin - tedy velikánů ducha v českém národě - tak Janu Husovi Češi přisuzují sedmé místo. Skutečně stydím se na svůj národ, který svůj vztah ke sv. Václavu "ohodnotil" 17. místem (téměř stejným počtem hlasů jako dal Václavu Klausovi). Srdci Čecha je daleko dražší dokonce i Václav Havel či Karel Gott... To asi o Češích jako diagnóza stačí.
Administrátor
--- 19. 2. 2009 Příběh s dobrým koncem
24. neděle. O vzkříšení dcery Jairovy.
Za onoho času...
41 ... přišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl kníže školy Židovské. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby všel do domu jeho.
42 Nebo měl dceru tu jedinou, kteréž bylo okolo dvanácti let, a ta umírala.
... přišel jeden od knížete školy, řka jemu: Již umřela dcera tvá, nezaměstnávej Mistra.
50 Ale Ježíš uslyšev to, odpověděl jemu: odpověděl jemu: Nebojž se, věř toliko, a zdrávať bude.
51 A všed do domu, nedopustil s sebou vejíti žádnému než Petrovi a Jakubovi a Janovi, a otci a mateři té dívky.
52 Plakali jí pak všichni a kvíleli. A on řekl: Neplačte. Neumřela, ale spí.
53 I posmívali se jemu, vědouce, že umřela.
54 On pak vyhnav ven všecky, a vzav ruku její, zavolal, řka: Děvče, vstaň!
55 I navrátil se duch její, a vstala hned. I kázal jí dáti jísti.
56 I divili se náramně rodičové její. A on jim kázal, aby žádnému nepravili o tom, co se bylo stalo. (Lukáš 8. kap.)
Jsme všichni v našich končinách zvyklí, že příběhy mají mít dobrý konec. Zvláště u pohádek je to patrné.
Zlo bývá přemoženo, draku je useknuta hlava, kletba zlomena, dobro nakonec triumfuje. Chtělo by se trochu šprýmovně připomenout "klasiku": »Hloupý Honza přelstí všechny chytráky.« Ač to někdy může být v rozporu se životem, kde »chudák do ještě větší nouze přijde a zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou«. Prostě, ať už je reálný život jakkoliv tvrdý, v pohádkách a příbězích jsou dobré konce nepsanou povinností.
Ani si už neuvědomujeme, že evropské kulturní klima, v němž považujeme dobrý konec za samozřejmý, bylo utvářeno křesťanským duchem. Vždyť právě proto Kristus přišel, aby lidský život mohl mít dobrý konec.
Bez Krista lze o dobrém konci hovořit jen stěží, protože koncem lidského života (bez naděje na nebeské království) je smrt - a to lze jen obtížně prohlašovat za dobrý konec. Je to zřetelně sledovatelné i na příbězích, bájích a pohádkách z pohanské oblasti - tam je špatný konec úplně běžnou záležitostí, a nikomu to tam nepřipadá jako něco nepatřičného, protože "život už přece je takový". Nadmíru výstižně to vystihuje "Cimrmanova" pohádka: "Kašpárkův hrobeček". Zkuste však číst našim dětem hrůzostrašné nekřesťanské pohádky, kde nakonec všichni pomřou a jen mrazivý vítr skučí mezi hroby...
Krásně je to vidět na antické kultuře - mám na mysli drama. Pokud byla divadelní hra opravdovým zrcadlem života a snažila se postihnout něco hlubšího z reality lidského osudu, pak to byla vždy tragédie. Ostatně, antická tragédie - to je přece pojem. Oproti tomu veselá komedie - co má komedie společného s lidským osudem (pokud ji nechápeme jako zlou ironii)? Nic. To bylo duchovní klima Řecka půl tisíce let před Kristem. A v dnešním odkřesťanštěném světě to není o moc jiné, snad jen s tím rozdílem, že zatímco dříve si lidé uvědomovali falešnost komedie a pravdivost tragédie, dnešní lidé se komediální falše drží zuby nehty, a dnes uváděné tragédie ztratily svou antickou hloubku a schopnost analýzy rozvratu lidského nitra, a změnily se na katastrofické vize, krváky či hororové fantasmagorie přímo inspirované z démonických světů.
Rozdíly stojí opravdu za povšimnutí. Dávná tragédie umísťovala smrt člověka většinou mimo scénu, referovali o ní na scéně jen poslové; dnešní tragédie-fraška se naopak na moment smrti zaměřuje /kvůli tomu na to přece diváci jdou, ne?/: z nebožáka létají kusy masa, vystřikuje krev, odpadávají údy, nebo ho rovnou nějaký zdatný Japonec rozkrájí jako salám. Antická tragédie se většinou odehrávala na jednom místě, aby přílišnými změnami prostředí nebylo rušeno soustředění na psychologický ponor do příčin konfliktu; tragickým hrdinům naší doby je většinou svět malý, a proto se nezřídka děj přesunuje i do vesmíru; v poslední době v současných smutnohrách dokonce není už ani čas spolehnutí, protože autoři neváhají používat všelijaké časové smyčky, případně děj vyprávějí pozpátku. Shrnuto: antické drama mělo střízlivou formu, aby vynikl hluboký obsah; smyslem tragických výplodů moderní kinematografie je forma, obsah více či méně citelně schází, takže nemá co vynikat. (Tragédií je tady ponejvíce samotný fakt, že něco takového bylo vůbec nafilmováno.)
Abychom však jen nekritizovali - alespoň na morální úrovni jsou některé nejlepší kusy současné tragédie ještě inspirativní (stále se najdou dramatičtí ušlechtilí hrdinové, jimiž dali jejich autoři statečnost, obětavost, smysl pro poctivost a pravdu, milosrdenství a odpuštění či velkorysost).
Hrdinové dávných tragedií jsou vystaveni nějaké strašlivé krizi, která vede k utrpení a sebepoznání. Výsledkem je zjištění, že za všemi událostmi jsou jiné zákonitosti převyšující všechna lidská pravidla. Moderní tragédie je také většinou o nějaké krizi vedoucí k utrpení, tím ale podobnost s antickým dramatem končí. Pokud to totiž někdo přežije, tak jen proto, že on je prostě skvělý. Sebepoznání buď nejde do hloubky nebo ho vůbec nečekej, a nějaký přesah za naši realitu je buď nějakou duchařskou nechutností nebo technokratickou karikaturou filosofie či náboženství (viz např. Matrix).
Podle Aristotela je cílem tragédie vyvolat strach a soucit diváků, a tím dosáhnout jejich katarze (očištění). (Divadelní hra plnila na jisté úrovni funkci náboženského obřadu - pro herce i diváky.) Pro antickou tragédii by se hodil slogan "poznej sám sebe" (jak jsi špatný, slabý; jediné, co člověka pozdvihuje je věrnost nejvyšší autoritě: vnitřnímu zákonu - i za cenu smrti). Řecké tragédie měly pět částí: expozice - úvod a první napětí, kolize - stupňování napětí, krize - vrchol konfliktu, peripetie - obrat ve zdánlivě šťastný konec, katastrofa - drtivé rozuzlení.
Skutečností však je, že antická tragédie působila na diváky své doby tak depresivním dojmem, že po jejím předvedení někdy následovala ještě kratší hra na nějaké humorné téma, aby byl zmírněn předchozí tíživý zážitek.
A nyní - proč to všechno vlastně vyprávím. Jak to souvisí s naším původním tématem a s křesťanstvím? Svět antické tragédie ukazuje svět bez Krista. Antická tragédie je hluboce pravdivá, nejen filosoficky ale vskutku i duchovně. Dávní autoři tragédií měli schopnost postihnout něco z hlubší vrstvy světa, historie a lidského osudu. Je to tak hluboká reflexe duchovního stavu člověka, že stojí skutečně na hranici náboženského proroctví (resp. zjevení).
Vážnost, která byla připisována divadelnímu představení tragédie, je znát i z některých pravidel, jimiž se uvedení hry řídilo: jednak herci mohli být jen muži (hráli i ženské role) - to je zvláštní podobnost s kněžstvím, že? A ještě jako ukázku zvláštní vážnosti, kterou dávní lidé přikládali představení tragédie: každá hra se mohla hrát jen jednou (výjimečně bylo povoleno sehrát opakování).
Tragédie opravdu postihovala hlubší zákonitosti a různé principy chování lidského nitra. Zabývala se totiž klíčovou otázkou lidské duše: vina a trest. Dodnes používají psychiatři k pojmenování některých duševních jevů (např. jednoho druhu komplexu) a k postižení některých procesů v duši jména antických hrdinů či pojmů antické psychologie (jež navazovala na antickou tragédii a ta zase na pohanské mýty). I dnes vědí psychologové, že příčinou duševní destabilizace bývá neřešená lidská vina; následují neuróza, deprese atd.
Jednou jsem se tázal jednoho pravoslavného psychologa, jak tato psychologická "klasika" podle jeho zkušeností funguje u pravoslavných křesťanů. On mi odvětil, že plně je možno vztahovat tyto psychologické zákonitosti jen na lidi mimo pravoslavnou církev. Podle jeho zkušeností v případě pravoslavných křesťanů do té míry, v jaké se věnují duchovnímu životu, přestávají platit poznatky psychologické vědy - včetně těch dávných hlubinně psychologických jevů, reflektovaných v antických tragédiích. (To platí i pro takové záležitosti jako kupř. tzv. eneagram.) Celá psychologie se totiž vztahuje ke "starému člověku" (resp. starému padlému Adamovi), který v nás po křtu umírá. Místo něho se v nás Božím působením rodí nový člověk, nebeský člověk, jehož myšlení a duše se řídí zákony blahodati.
Křesťanská víra, pokání, askeze, modlitba, svaté Tajiny - to vše mění člověka, a to do hloubky. Křesťanský duchovní život zasahuje nejhlubší hlubiny lidské duše, psychiky, včetně podvědomí. Dobře to v praxi poznává každý kajícník a každý duchovní otec, který vede lidské duše svatootcovskou cestou pokání. Když řeknete nevěřícímu psychiatrovi principy křesťanského pokání, jak je vykreslují svatí Otcové, tak vám řekne, že ten, kdo to bude provádět, musí se nevyhnutelně zbláznit. Zvláště vstávají nepravoslavným psychologům vlasy na hlavě hrůzou z pravoslavné kající praxe pěstování sebeodsuzování. A když mu ještě navrch řeknete, co prožíváte při pokání, jaké máte uvažování a co cítíte ve svém nitru, tak už vám rovnou určí diagnózu a možná hned začne předepisovat psychofarmaka, aby vás z toho dostal. (To si nevymýšlím; za těmito řádky je nejedna praktická zkušenost. Světský psycholog nemá zkušenosti s blahodatí a zákonitosti, jimiž se řídí život lidské duše, v níž pracuje blahodať, jsou zcela mimo obzor nevěřícího psychologa.) Křesťanství není filosofie ani hra. Je to opravdu jiný způsob život a zásadní změna proniká hluboko pod povrch lidského jednání a denního myšlení. Veliká je propast mezi myšlenkovým světem křesťanského života a světskou (pohanskou či agnostickou nebo materialistickou) sférou.
------------------------------
Dnešní psychologie vznikla (poměrně nedávno) z nauky jak vést duši, pocházející od dávných filosofů. A právě tam, kde se kořeny psychologie dotýkají filosofie, je z hlediska našeho náboženského zájmu pozoruhodné místo.
Mezi filosofií a náboženstvím (ve smyslu duchovního života) vede jemná hranice, které se přibližovali staří filosofové svým zájmem o duši zaměřeným prakticky a morálně (z psychagogie, vedení duše do světla pravdy, se zrodila dnešní psychologie). Sokrates definuje takto pojatou péči o duši jako "bdělou existenci" založenou na ustavičném zkoumání sama sebe i jiných. Přesně postihuje Sokrates onu zmíněnou hranici svým výrokem: "Život, který není postaven na kritickém sebezpytování, není hoden lidského žití"(Apol. 38a5) (konec konců, tento filosof bývá u nás považován za "křesťana před křesťanstvím"). Sokrates používal metodu kritického sebezpytování formou kritických otázek, což vede k radikální otevřenosti vůči pravdě. Proto je pravá filosofie prahem ke křesťanství, které je zjevením Pravdy. A proto je pravý filosof pro lidi lhostejné k pravdě stejně nesnesitelný jako pravý křesťan. Sokrates dováděl své současníky důsledností svých otázek k zoufalství či zuřivosti; stejně tak křesťané rozzuřili pohany svým tichým mravným životem a mlčenlivým lpěním na věrnosti Kristu. Nemusím jistě rozvádět, jak věrně se podobá Sokratův konec křesťanskému mučednictví. Za prakticky prováděnou filosofovu péči o duši ručí totiž pravý filosof (sokratovského typu) svým životem stejně, jako ručí svým životem křesťan za pravost své víry.
Mimochodem, možná by se právě dnešní křesťanstvo mělo u Sokrata co učit. Přinejmenším by si mohlo osvojit jeho metodu neúprosného a důsledného tázání - umění klást otázky a jít k podstatě. To je tak zajímavé téma, že se k němu tady určitě ještě někdy vrátím. Teď však ještě na chvilku zpět k naší původní úvaze.
---------------------------
Věnujme nyní pár řádků odrazu lidské (resp. antické) tragédie v evangeliu. Nemůže nezačít sledováním tragického vývoje událostí pozemského života samotného Ježíše Krista, který na sebe přijal lidskou přirozenost, lidský úděl a celou lidskou tragédii. Je to podivuhodné, leč i v pašiovém příběhu nalézáme základních pět stavebních prvků antické tragédie. Expozice k pašiím: poslední večeře. Kolize: Jidášův odchod z večeře. Krize: zrada, vydání do rukou pohanů, výslech, mučení, bičování. Peripetie: zpráva o propuštění jednoho vězně na paschální svátky. Katastrofa: propustili Barabáše, Krista ukřižovali. Smrt, uložení do hrobu. Tady lidská pozemská cesta obvykle končí. Jenže Pán k pochmurnému řetězu lidské tragédie připojil další článek: Vzkříšení. Přemožení smrti. A tímto novým koncem se nejen mění cíl, k němuž vede lidský osud, ale předchozí články osudového tragického řetězce ztrácejí svou nevyhnutelnost. Je možné ubírat se od samého počátku úplně jinou cestou, anebo již načatou tragickou cestu kdykoliv přerušit, vystoupit z ní: zvolit si Krista.
Je docela zajímavé v probíraných souvislostech povšimnout si ještě evangelijní postavy Jidáše - která jako když vystoupí z nějaké antické tragédie. A o tom je užitečné ztratit pár slov.
Mezi křesťanem a nekřesťanem je rozdíl, který je v evangeliu reprezentován rozdílem mezi Petrem a Jidášem. I Petr měl našlápnuto na cestu tragédie: zradil Krista (stejně jako Jidáš). Jenže zatímco Jidáš kráčel po cestě lidské přirozenosti bez Krista, tj. cestou antické tragédie, a prošel si ji krok za krokem celou, až do hořkého konce: přes krizi, peripetii, ke katastrofě, tak naopak Petr se po krizi (zapření Krista) vymanil z "vleku osudu" - z tohoto anticky osudového řetězce dalších nevyhnutelných kroků ho vyprostila láska k Ježíši Kristu a víra v Něho; lépe řečeno sám Kristus, který nás skrze naši lásku a víru vytrhává z osudové tragédie diktované pokaženou lidskou přirozeností. Jidáš neměl lásku a ztratil víru, a tak po krizi (zrada Krista) sice následovala peripetie, když poznal a vyznal, že zradil krev nevinnou a vrátil třicet stříbrných, ale protože neměl pokání, propadl zoufalství a po zdánlivém obratu k lepšímu následuje nevyhnutelná katastrofa - sebevražda. Petr po krizi "plakal hořce", ale neztratil lásku k Pánu Ježíši a kál se hluboce. Kristus proto mohl přetrhnout řetěz jednotlivých článků tragédie. Po krizi následovalo pokání a znovupřijetí; nekonala se žádná peripetie ani drtivý pád do katastrofy. A to přichází Ježíš Kristus nabídnout všem lidem.
Někdy začátkem devadesátých let byl v našich kinech uveden jeden z moderních velkofilmů o Ježíši Kristu. Doteď nemohu zapomenout, že v tom filmu nebylo Vzkříšení Páně; prostě to končilo Kristovou smrtí. Asi tím autoři vyjádřili západního ducha, jemuž je Vzkříšení neuchopitelné a svou pozornost upíná spíše ke kříži. Jako by se Západ nějak nemohl vymanit z dědictví antiky a potažmo antické tragédie a všech těch souvislostí, které byly načrtnuty výše. A nebo do antického dědictví znovu upadl za své postpravoslavné éry. (Mimochodem, není asi náhodné, že se na Západ, odpadlý od křesťanského pravoslaví, vrátila v dobách tzv. "renesance" antická inspirace v celé své slávě - včetně těch pohanských bájí a příběhů vymalovaných na stěnách a stropech rozkošných zámků západní "křesťanské" šlechty...)
----------------
Tak to tedy shrňme na závěr.
Svět bez Krista, lidský život bez Krista - to je antická tragédie se všemi jejími články. Závěrečná katastrofa je nevyhnutelná - každopádně totiž končí beznadějnou smrtí. A smrt bez spásy je tím nejhroznějším koncem, jaký může být člověku uchystán. Spasitel zve člověka k sobě, aby z jeho tragédie učinil příběh se šťastným koncem. A co je to ten "šťastný konec"? No přece dědictví království nebeského, spása - čili záchrana člověka pro věčnou blaženost. Umíte si někdo představit nějaký lepší konec?
Rád bych jako administrátor využil této příležitosti a ze srdce poděkoval všem, kteří Ambon podporují - ať už tím, že jej navštěvují (a případně i čtou :-) nebo tím, že zaslali papírovou či elektronickou poštou povzbuzení, díky nebo připomínky. Samozřejmě dobrořečím i těm, kteří zaslali příspěvek, odkaz, námět či jiným způsobem se podíleli na vytváření obsahu blogu. Všem patří moje srdečné poděkování a prosba další o modlitební i morální podporu. Dopisů jsme dostali za ty skoro tři roky trvání našeho weblogu hromadu (většinou jde o e-maily, takže je to taková "elektronická hromada").
Zároveň využívám této příležitosti k omluvě těm, kteří mi napsali povzbuzení, leč nezvládl jsem jim všem odpovědět. Snažím se vždy odpovědět na dopis s dotazem, připomínkou či polemikou. A tak už nezbývají síly psát odpovědi na dopisy, obsahující "jen" díky a povzbuzení (a takových krásných mailů přišla překvapující kupa). Věřte, že vše, co mi doputuje na monitor, čtu, přemýšlím nad tím a jsem za to vděčný. Takže vám všem díky a držte nám palce, aby byly ještě nějakou tu dobu síly pokračovat.
Občas přicházejí i nabídky finanční podpory. Nu, byl bych rád, kdybych tak mohl odvětit, že máme peněz jako slupek a že žádnou pomoc nepotřebujeme. Leč není tomu tak. I my (podobně jako kde kdo) máme finanční problémy. Pokud někdo chce podpořit naši činnost nějakým darem, bránit se rozhodně nebudeme. Kdo to tedy uzná za vhodné a možné, může poslat libovolnou částku (třeba i opakovaně ;-) na účet naší Pravoslavné církevní obce: 155 235 162/0300 (variabilní symbol dejte: 88 a budeme vědět, že je to dar na internetovou publikační činnost). Napíšete-li kromě toho na adresu Ambonu Vaše křestní jméno, budeme se za Vás modlit (uveďte při té příležitosti, prosím, jestli jste nebo nejste pravoslavného vyznání; odvíjí se od toho způsob modlitby; a kromě toho - za toho, kdo není pravoslavný a přesto podporuje provoz zrovna takového weblogu, jakým je Ambon, se budeme modlit se zvláštním nasazením :-)
P.S.
Zapomněl jsem upozornit, že je volně k dispozici nový kalendář. Vysázený nástěnný (či diářový) kalednář na rok 2009 v PDF najdete na obvyklé adrese.
Administrátor
--- 16. 2. 2009 Z biskupského svěcení v Olomouci
Řeč archimandrity Jáchyma (Hrdého)
u příležitosti jeho jmenování na biskupa
pronesená v předvečer biskupského svěcení
Vaše Blaženstvo, arcibiskupe pražský, metropolito českých zemí a Slovenska, vladyko Kryštofe, Vaše Vysokopřeosvícenosti, arcibiskupe olomoucko-brněnský, vladyko Simeone, nejdůstojnější archijerejové, členové Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, Vaše Vysokopřeosvícenosti, metropolito Michaile, Vaše Vysokopřeosvícenosti, arcibiskupe Theofane, ctihodní duchovní otcové, milovaní bratři a sestry.
Stojím nyní před Vámi s pocitem rozpačitosti ze sebe sama, s vědomím, že přijímám služebnost, která od člověka vyžaduje vysoké duchovní i duševní kvality, ty však v sobě nenalézám. Jsem si vědom i toho, že služebnost biskupská si žádá osobní sebezapření a poslušnou odevzdanost do vůle Boží.
S úctou a vděčností společně vzhlížíme ke světcům, kteří tyto kvality v sobě měli, na Moravě letos obzvláště ke dvěma svatým otcům, připomínáme si jubilejní výročí zesnutí svatého Cyrila, apoštola Slovanů a organizátora církve velkomoravské a narození svatého mučedníka biskupa Gorazda, obnovitele cyrilometodějské pravoslavné víry v naší vlasti. Pouze církev pravoslavná ctila vždy a bez přerušení svaté Cyrila a Metoděje, stále se k nim hlásila jako k velkým učitelům a apoštolům Slovanů, konala ve výroční dny jejich smrti bohoslužby i v dobách, kdy mnozí usilovali o zahlazení jakýchkoliv vzpomínek na ně, vydávala jejich životopisy, zachovala nám jejich církevní dílo. Země moravská se svou historií a s četnými poutními místy je pro nás sama o sobě svědectvím našich národních duchovních kořenů.
Z velké Boží milosti jsem i já mohl poznat a přijmout víru našich předků, víru apoštolskou, obecnou, pravoslavnou, stalo se tak právě v tento den přesně před 16-ti lety zde v olomoucké katedrále. Když jsem o několik let později jako jeromonach opouštěl Trojicko–Sergijevskou lávru, ve které jsem přijal mnišství a strávil sedm let, uvědomoval jsem si, jakou další milost jsem od Hospodina dostal. Tak dlouhou dobu jsem mohl sdílet společné obydlí se starci a ctihodnými monachy, mohl jsem pozorovat, jak se chovají v různých situacích, jak jednají s lidmi, jaký mají světonázor, jak se zbožně modlí a vykonávají bohoslužby. Avšak zároveň jsem měl pocit, a mám ho dodnes, že jsem se od nich ničemu nenaučil, a že jsem se, jako člověk, vnitřně nezlepšil. Na Shromáždění naší eparchie jsem se s těmito pocity podřídil vůli většiny a nyní s nimi stojím i před Vámi. Útěchou je mi víra v to, že naši Církev, naši eparchii, každou moravskou farnost a každého z nás vede ke spáse Sám Pán Ježíš Kristus. Útěchou je mi to, že budu veden zkušeným pastýřem, vladykou Simeonem, jemuž mám být pomocníkem při jeho práci. A v neposlední řadě je mi útěchou i vědomí, že na Moravě je mnoho otců, bratří a sester odevzdaných práci na nivě Boží. Znám je jako lidi, kteří mají ve svých životech na prvním místě lásku k Bohu a k Matce Církvi, a jsou pro tyto hodnoty ochotni odevzdat všechny své schopnosti a síly. Naším společným úkolem je vést sami sebe i naše bližní ke spáse, ke Kristu, poznávat svatou pravoslavnou Tradici a upevňovat ji a chránit jak ve svých myslích a srdcích, tak i na našich farnostech.
Nejdůstojnější vladykové, ctihodní otcové, drazí v Kristu bratři a sestry, prosím Vás všechny o Vaše modlitby, abych společně s Vámi bez reptání a pokorně nesl Kříž, který na mě bude naložen na naší společné cestě do Božího Království. K tomu nechť mi napomáhá Bůh.
/archimandrita Jáchym Hrdý/
V katedrálním chrámu svatého Gorazda v Olomouci
v předvečer archijerejské chirotonie dne 13. února 2009
Administrátor
--- 16. 2. 2009 Chirotonie na episkopa
V sobotu 14. února byl v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci vysvěcen nový pravoslavný biskup
Archimandrita Joakim, představený monastýru sv. Gorazda, byl rukopoložen na biskupa hodonínského, vikárního biskupa olomoucko-brněnské eparchie.
Ze svěcení vladyky Joakima (metropolita Kryštof nasazuje svěcenému biskupovi mitru)
Otec Joakim (občanským jménem Roman Hrdý) se narodil na Moravě. V druhé polovině devadesátých let odcestoval do Ruska a sedm let sloužil v Trojicko-sergijevské lávře u Moskvy, kde se postupně stal mnichem, pak zde byl vysvěcen na jerodiákona (mnich diákon) a posléze na jeromonacha (mnich kněz). Po návratu na rodnou Moravu se stal představeným mužského monastýru sv. biskupa mučedníka Gorazda v Hrubé Vrbce. Zde získal postupně hodnost igumena a později archimandrity.
Archimandrita Joakim byl na biskupa navržen eparchiální radou, jeho kanonická způsobilost k biskupskému svěcení byla schválena posvátným synodem biskupů Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Poté ho vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský, navrhl eparchiálnímu shromáždění jako kandidáta na post vikárního biskupa v olomoucko-brněnské eparchii. Eparchiální shromáždění je sněm, na němž je každá církevní obec (farnost) zastoupena svým duchovním správcem (a případnými ostatními duchovními) a dvěma laickými věřícími (zvolenými za danou církevní obec na jejím farním shromáždění). Na tomto posvátném shromáždění byl archimandrita Joakim zvolen za vikárního biskupa eparchie - a to jednomyslně (bezmála stovkou delegátů).
Tím byly splněny všechny kanonické a ústavní podmínky pro vysvěcení na biskupa, které se konalo při archijerejské božské liturgii právě dnes. Svěcení vedl arcibiskup Kryštof, metropolita českých zemí a Slovenska a z našich biskupů se rukopoložení kandidáta episkopské služby dále zúčastnili vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský, a ze Slovenska vladyka Juraj, biskup michalovský. Dále na této biskupské chirotonii přijali účast dva zahraniční pravoslavní archijerejové: vladyka Michail z Vídně za Konstantinopolský patriarchát a vladyka Feofan z Berlína za Moskevský patriarchát.
Slavnostní liturgie se dále zúčastnili hosté z Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově a samozřejmě veškeré moravské pravoslavné duchovenstvo a věřící z mnoha církevních obcí. Přijeli i někteří kněží z Čech. Zpíval sbor z brněnské katedrály. Bohoslužba byla sloužena i zpívána česky a církevně-slovansky; staroslavnou Byzanc připomněl svými modlitbami v jazyce řeckém vladyka metropolita Michail.
Na svěcení přijeli i přátelé svěcence z Trojicko-sergijevské lávry a nově vysvěcenému biskupovi (a svému bývalému monastýrskému spolubratru) přivezli darem krásná nová biskupská bohoslužebná roucha.
Po ukončení liturgie hovořil metropolita Kryštof, který vzpomínal, jak byl on sám v této katedrále kdysi vysvěcen na biskupa a dokonce jeden z tehdejších jeho světících biskupů byl účasten i dnes: metropolita Michail Vídeňský. Pak pohovořil k nově vysvěcenému vladykovi Joakimovi Hodonínskému o jeho nastávající službě v církvi, připomněl mu, že je nyní biskupem na místech posvěcených příchodem sv. Cyrila a Metoděje, byzantských misionářů, v jejichž díle pokračuje dnes Česká pravoslavná církev. Současně předal biskupu Joakimovi archijerejské pastýřské žezlo. Na závěr oslovil nového biskupa arcibiskup Simeon, a poté už uděloval čerstvě vysvěcený episkop své první archijerejské požehnání. Lidé, přicházející s dárky popřát vladykovi Joakimovi k jeho uvedení do biskupské hodnosti, vytvořili dlouhou frontu a na některé vzadu (tam jsem byl i já :-) se nakonec ani nedostalo, protože se dění přesunulo do spodních prostor olomoucké katedrály, kde bylo pro všechny nachystáno bohaté pohoštění.
Díky Bohu za krásný den, za tuto duchovní slavnost, kde jsme cítili, že nebe se otevírá a nebešťané radují se spolu s pozemšťany.
Administrátor
--- 12. 2. 2009 O posedlosti a jak se to může stát, o exorcismech
23. neděle - o vyhnání legie zlých duchů
Za onoho času Pán Ježíš a apoštolé...
26 ... plavili se do krajiny Gadarenské, kteráž jest proti Galilei.
27 A když z lodí vystoupil na zemi, potkal jej muž jeden z města, kterýž měl ďábelství od mnoha časů, a rouchem se neodíval, ani v domu nebýval, ale v hrobech.
28 Ten uzřev Ježíše vykřikl a padl před ním, a hlasem velikým řekl: Co je tobě do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Prosím tebe, netrap mne.
29 Neboť přikazoval duchu nečistému, aby vyšel z toho člověka. Po mnohé zajisté časy jím lomcoval, a býval ukován řetězy a v poutech ostříhán, ale on polámal okovy a býval od ďábelství puzen na poušť.
30 I otázal se Ježíš, řka: Jak ti říkají? A on řekl: Legion. Neb bylo mnoho ďáblů vešlo do něho.
31 Tedy prosili ho, aby jim nepřikazoval jíti do propasti.
32 Bylo pak tu veliké stádo vepřů, kteříž se pásli na hoře. I prosili ho ďáblové, aby jim dopustil do nich vjíti. I dopustil jim.
33 I vyšedše ďáblové z člověka, vešli do vepřů, a hned běželo stádo s chvátáním s vrchu do jezera, i utonulo.
34 A viděvše pastýři, co se stalo, utekli pryč; a šedše, vypravovali to ve městě i po vsích.
35 I vyšli lidé, aby viděli, co se stalo. I přišli k Ježíšovi, a nalezli člověka toho, z kteréhož ďáblové vyšli, oděného a majícího rozum, jak sedí u noh Ježíšových. I báli se.
36 A vypravovali jim také ti, kteříž byli viděli, kterak jest zdráv učiněn ten, jenž měl ďábelství.
37 I prosilo ho to všecko množství té okolní krajiny Gadarenských, aby odešel od nich; nebo bázní velikou naplněni byli. A on vstoupiv na loď, navrátil se.
38 Prosil ho pak muž ten, z kteréhož ďáblové vyšli, aby s ním byl. Ale Ježíš propustil ho, řka:
39 Navrať se do domu svého, a vypravuj, kterak veliké věci učinil tobě Bůh. I odšel, po všem městě vypravuje, jak veliké věci učinil jemu Ježíš. (Lukáš 8. kap.)
Tento úryvek z evangelia ukazuje, co ďábel udělá s člověkem, má-li možnost. Ďábel si přeje týrat a ničit člověka, dovolí-li mu to člověk. A mučit ho jak na tomto světě, tak i po jeho smrti. Dá-li kdo ďáblu právo nad sebou, běda mu.
Pán Ježíš dovolil běsům vstoupit do těch prasat nikoliv kvůli tomu, že ho o to žádali (s ďáblem se nejedná ani nesmlouvá), ale proto, že tím chtěl lidem ukázat povahu běsů a co je jejich cílem. S těmi prasaty učinili démoni to, co si přejí učinit s člověkem, a co opravdu hrozí, že s ním učiní, jestliže ve stavu posedlosti zemře. Dokud člověk žije v těle, nemohou s ním běsové nikdy nakládat zcela tak, jak by jim bylo libo - vždy je tu ještě nějaké omezení jejich moci. V případě zvířat jim však nebrání nic, proto mohli běsové to stádo v mžiku zahubit. A jak to souvisí s člověkem? Poté, co se lidská duše oddělí od těla, mohou se démoni už plně zmocnit duše takového člověka, v němž se dokázali ještě za jeho tělesného života usídlit.
Poněkud drasticky a žalostně názorně je vidět, co ďábel z člověka chce mít, na chování lidí při exorcismu. Dávám sem odkaz na stránku s videosoubory zachycujícími exorcismus. Ne pro zábavu, ani pro senzaci, ale pro výstrahu, aby člověk viděl, co je to za duchovní moc, která do člověka vstupuje skrze hřích!
Paisij Athonský říká, že nejen o Bohu, andělích a svatých je potřeba mluvit, ale i někdy i o ďáblu, pekelných mukách a běsech, abychom věděli, proti komu vedeme boj.
Na webu s pravoslavnými filmy tedy můžete navštívit stránku s dokumentárními filmy o pravoslavných exorcismech (prosím, kdo máte slabší psychiku, raději neklikejte).
Člověk, do něhož vstoupí běs a začne nad ním získávat kontrolu, si začasté přítomnosti nečisté síly v sobě zprvu vůbec nevšimne - a to i po dosti dlouhou dobu. Lstivý démon o sobě raději nedává znát, tají se, ale postupně a nenápadně převezme kontrolu nad myšlením a chováním takového člověka, který si myslí, že jsou to jeho myšlenky a jeho svobodná rozhodnutí, která činí, jenže ve skutečnosti je to vše od běsa ovládajícího jeho mysl. Pokud se člověk nemodlí, nechodí na bohoslužby, nepřijímá svaté Tajiny - pak démonu v jeho postupném upevňování své pozice uvnitř člověka prakticky nic nebrání; a nic ho nenutí, aby se prozradil.
Až při setkání s energií svatosti (např. při bohoslužbě nebo u ostatků svatých) je démon v člověku bolestně zasažen a nedobrovolně se prozradí. Zvláště to bývá patrné právě při exorcismu. A tehdy se ukáže, do jaké míry už má moc nad svým "hostitelem", který nad sebou ztratí v takových případech, kdy je démon zasažen, veškerou (i tu zdánlivou) kontrolu a přestane ovládat své tělo (začne se kroutit, křičet cizím hlasem hrozné věci, chová se jako zvíře a nemůže vůbec ovlivnit, co se s ním děje). Zároveň se tím projeví, jak krutá je moc démona nad člověkem a co všechno je s ním schopen učinit. A co je nejhoršího - to, co činí ďábel s tělem posedlého člověka teď a tady, bude nelítostně dělat s jeho duší po smrti na věky, nebude-li své moci nad člověkem zbaven ještě tady, dokud je duše v těle.
Vzpomínám si na naši návštěvu u ostatků sv. Serafíma Sarovského v Divějevu (bude tomu už skoro deset let). Duchovní síla tohoto místa je zcela mimořádná. Z lidí tam vycházeli běsové v takovém množství, že jsem si nic podobného do té doby neuměl ani představit. Byl to hrůzný pohled. Za těch pár hodin, co jsme tam stáli na bohoslužbě, jsme viděli skutečně desítky případů. Zvláště mi v paměti utkvěl jeden z nich. Do chrámu vstoupila mladá žena (mohla mít tak 30 let). Upravená, pěkně a decentně oblečená, příjemného zevnějšku. Něčím upoutala mou pozornost, takže jsem si jí hned zpočátku všiml a sledoval ji, jak způsobně vešla do chrámu a blížila se ke svatým ostatkům. Asi na půli cesty mezi vchodem do chrámu a tělem ct. Serafíma se náhle zarazila a obličej se jí zkřivil bolestí a v jejím pohledu bylo znát nesmírné překvapení a zděšení. Zkroutila se, mávala rukama a z úst jí začal vycházet zlostný hluboký hlas. Běs se ozval. To by ještě nebylo - na tomto místě - nic tak mimořádného; podobných výjevů jsme kolem sebe viděli v danou chvíli celou řadu. Co však bylo na této ženě zvláště hrůzné, byl její vyděšený pohled, který svědčil o strašném překvapení. Vůbec nechápala, co se to s ní děje. Do tohoto momentu zřejmě neměla ani podezření, že by mohla být posedlá běsem. Ve chvilkách, kdy démon na krátký čas oslabil své násilí nad ní, bylo na ní vidět, že je jí celá ta situace strašně trapná a že se hrozně stydí za to, co se s ní děje; snažila se rychle se dát do pořádku a upravit se, rozhlížela se kolem s výrazem nesmírného studu. A v tom se jí démon zase zmocnil a zase ztratila nad sebou kontrolu, lomcoval jejím tělem, kroutil jí do hrozivě nepřirozených figur apod. Pak už se jí ujala "služba", která byla v chrámu trvale pro tyto případy v pohotovosti; tito věřící žehnali zmítající se ženu znamením kříže a pak ji - nikoliv bez použití značného úsilí, resp. jistého násilí - dostali k tělu sv. Serafíma a přiložili na tyto svaté ostatky.
Ta žena tam v Divějevu v jediném okamžiku poznala o sobě strašnou pravdu. Děsivé překvapení. Jenže jak hrozné bude překvapení těch, kteří se podobnou příšernou pravdu o sobě dozvědí až tam - po smrti, když už stav jejich duše nebude možno změnit?
Co k tomu říci? Pán Ježíš pravil: "Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle" (Mat 10,28). Tedy - nebojte se lidí, bojte se ďábla. Co to znamená? Bojte se hříchu.
-------------------------------
Ke dnešnímu evangelijnímu čtení se vztahuje jedno vyprávění starce Paisije Athonského, který na otázku kolik běsů bylo v gadarenském posedlém, odvětil: "Mnoho běsů, jak píše Evangelium. Nečistý duch totiž ústy posedlého řekl, že jeho jméno je legion (v římské armádě čítala legie od třech do šesti tisíc vojáků). Podobně jako v člověku posedlém nečistým duchem může přebývat mnoho démonů, tak naopak srdce věřícího může do sebe pojmout všechny svaté. Do srdce věřícího se vejde i sám Kristus, a co teprve říci o svatých! Je to veliké tajemství.
Jednou, když jsem žil v kalivě Svatého Kříže, přišel ke mně návštěvník a zaklepal na dveře. Vyhlédnul jsem z okna, a před mýma očima byla hrozná podívaná. Spatřil jsem člověka, za nímž šel celý šik démonů. Obklopoval ho celý černý roj běsů. Poprvé jsem tenkrát viděl člověka, který upadl pod vládu takového množství nečistých duchů. Ten nešťastník byl psychotronikem. Mezi slova církevních modliteb vsouval vzývání běsů, křesťanské knihy míchal s okultní literaturou, a poté nad ním běsové získali moc. Strašná věc. Když jsem na něj hleděl, velice jsem se zarmoutil."
Přidávám sem nyní překlad slov starce Paisije Athonského: o čaroději z Tibetu
»Jednou ke mně do kalivy přišel jeden mladý člověk - čaroděj z Tibetu. Vyprávěl mi hodně ze svého života. Když byl ještě tříletým dítětem, sotva odkojeným, svěřil ho jeho otec skupině třiceti tibetských čarodějů, aby ho zasvětili do tajemství svého čarodějnického umění. Tento mladý člověk se dobral až k jedenáctému stupni čarodějnictví - nejvyšší stupeň je dvanáctý. Když mu bylo 16 let, opustil Tibet a přicestoval do Švédska, aby uviděl svého otce. Ve Švédsku se náhodně seznámil s pravoslavným knězem a přál si s ním pohovořit. Mladý čaroděj neměl ani páru, co je to pravoslavný kněz. V sále, kde spolu hovořili, mladík - chtěje ukázat svou moc - začal předvádět různé čarodějnické kousky. Povolal jednoho z vůdčích běsů jménem Mina a řekl mu: "Chci vodu." Jakmile pronesl ta slova, jedna ze sklenic se sama od sebe vznesla do vzduchu, odletěla pod vodovodní kohoutek, pustila se voda, sklenice se naplnila a pak skrze zavřené skleněné dveře odlétla zpět do sálu, kde seděli. Mladík vzal tu sklenici a vypil vodu. Poté, aniž by opustil sál, ukázal knězi, který před ním seděl, celou zemi, vesmír, nebe, hvězdy... Používal čarování čtvrtého stupně a hodlal se dobrat až k jedenáctému.
Potom se otázal kněze, jak hodnotí to vše, co viděl. "Kdyby se posmíval satanu," řekl mi mladík, "tak bych ho mohl zabít." Jenže kněz nic neřekl. Mladík se ho tedy otázal: "A proč ty mi neukážeš nějaký zázrak?" "Můj Bůh je Bůh pokory," odvětil kněz. Pak vzal křížek, vložil jej mladému čaroději do ruky a řekl mu: "Učiň ještě nějaký zázrak." Mladík volal Minu, vůdce běsů, avšak Mina se třásl jako osikový list a nemohl se odhodlat přiblížit se k němu. Tehdy mladík pozval samotného satana, ten však, viděv v jeho rukách kříž, choval se stejně jako Mina - bál se přistoupit. Satan mu přikazoval jen jediné: co nejrychleji opustit Švédsko a opět se vrátit do Tibetu. V tu chvíli se mladík začal satanu vysmívat: "Teď jsem pochopil, že tvá veliká moc je ve skutečnosti velikou bezmocí." Poté byl tím dobrým knězem mladík vyučen pravdám víry. Kněz mu vyprávěl o Svaté Zemi, o Svaté Hoře Athos a dalších svatých místech. Po odjezdu ze Švédska vykonal mladík putování do Jerusalema, kde viděl sestupovat blahodatný oheň. Z Jerusalema odcestoval do Ameriky, aby dal dobrou lekci svým známým satanistům a napravil jim hlavy. Bůh učinil z toho mladíka nejlepšího kazatele! A z Ameriky přicestoval na Svatou Horu Athonskou.
V dětství se zachovali k tomuto nešťastníkovi nespravedlivě (tj. bez jeho vůle ho nechali vyučit čarodějnictví), a proto mu dobrý Bůh sám pomohl a zasáhl do jeho života bez jakéhokoliv úsilí z jeho strany. Modlete se však za něho, protože čarodějové se všemi pluky démonů proti němu vedou válku. Někdy obrací své útoky i na mne - to když přijíždí za mnou s prosbou o pomoc. A jak silný boj teprve vedou proti němu samotnému! Když nad ním kněží čtou exorcismy, praskají mu žíly na rukách a teče krev. Nešťastného mladíka běsové krutě mučí, protože tenkrát, když se s nimi ještě přátelil, nečinili mu nic špatného, ale stále mu pomáhali a splnili mu všechna jeho přání. I on sám však musí být velice pozorný, protože - jak se píše v Evangeliu - nečistý duch, když vyjde z člověka, "jde a vezme s sebou sedm dalších duchů ještě krutějších, než je on, a vstoupivše, žijí v něm; a budou konce člověka horší než začátky" (Mat 12,45). (To se stane, nebude-li mladík až do konce svého života pozorným.)
Jednou jsem s tímto mladým čarodějem z Tibetu hovořil na dvoře své kalivy. Náhle po mně skočil, chytil mne za ruce a skroutil mi je za záda. "A teď ať přijde Chadžefendi (tj. sv. Arsenij Kappadokijský, jehož Paisij uctíval) a vysvobodí tě!" řekl, aby mne provokoval. "Ty ďáble!" rozčílil jsem se, "jedeš pryč!" Vrazil jsem do toho rouhače a on spadl na zem. A co jsem měl dělat? Poslouchat jak se vysmívá svatému? Pak vyskočil a chtěl do mne kopnout, ale nemohl to učinit - jeho noha se zastavila těsně před mými ústy. Ochránil mne Bůh. Nechal jsem ho na dvoře a šel do kelie. Po nějaké době vyhlédnu ven a koukám - on celý omotaný trním a bodláky a nějakými šlahouny vylézá z rokle, která byla vedle mé kalivy zarostlá buření. "Satan mě potrestal," řekl mi, "protože jsem tě nedokázal přemoci. To on mne zatáhl do těch houštin."«
Otec Paisij pravil: Temné síly jsou bezmocné. To sami lidé, vzdalující se od Boha, je činí mocnými, jelikož lidé, kteří opouštějí Boha, dávají ďáblu práva nad sebou.
--------------------------
Na jednom místě na Athosu mniši spálili jakési čarodějnické knihy, z nichž četl zaříkávání a kouzla nějaký čaroděj, který byl na návštěvě Athosu a pochopil tam, jak hrozným dílem zabývá a jaký bude jeho věčný úděl, jestli tento svůj život skončí jako čaroděj. Nechal tam spálit své knihy a stal se křesťanem. Při pálení knih se strhla hrozná bouře. Dodnes se lidé obávají chodit těmi místy a často se tamtudy valí laviny kamení. (Popisuje to archimandrita Cherubin: Současní starci Hory Athos)
-------------------------
Jindy Paisij vyprávěl takovýto příběh o úkladech ďábla.
»Jeden mladík se seznámil s čarodějem a sám se začal zabývat čarováním. Pak do něho vstoupil běs a mladík onemocněl. Nakonec ho museli dát do nemocnice, lékaři však nemohli najít příčinu nemoci. Jeho rodiče utratili za léčení všechny úspory (tenkrát nebylo zdravotní pojištění). Stav jejich syna se dále zhoršoval. Nakonec se mu ďábel zjevil v podobě světce, který byl ochráncem jejich vesnice, a řekl mu, že ho uzdraví, když mu jeho rodiče postaví chrám. Mladík řekl o tom vidění svému otci. Nešťastný otec pravil: "Vždyť je to můj syn! Udělám všechno, jen aby se uzdravil." A složil slib postavit chrám. Ďábel vyšel z mladíka a on byl náhle zcela zdráv. Ďábel učinil "zázrak". Poté otec pravil: "Dal jsem slib a teď je potřeba jej splnit." Protože však už neměli žádné peníze, za které by chrám mohli postavit, museli prodat svá pole, otec zkrachoval a všichni zůstali bez střechy nad hlavou. Nakonec se rozhněvali na Pravoslaví a přestoupili k jehovistům. Taková jsou díla ďáblova. V těch místech dříve jehovisti nebyli, a ďábel takto vymyslel způsob, jak zasít jehovistický plevel i zde.«
--------------------------
Důležité je nedávat ďáblu právo nad sebou, jak to často zdůrazňoval starec Paisij Svatohorec. Toto právo dáváme běsům nejen hříchem, ale i ledabylostí v duchovním životě a nedbalostí o spásu.
Nesmírně důležité je plnit Boží přikázání a ustanovení církevní praxe. Klíčový význam (zřejmě daleko větší než si lidé obecně myslí) má v neděli chodit do chrámu na bohoslužby. Zdá se, že jenom lidi nemocné a ty, kteří pečují o nemocné, Bůh ospravedlňuje z neúčasti na nedělní bohoslužbě.
Starec Lavrentij Černigovský mnohokrát opakoval, že duše jdou do pekla podobně jako ti, kteří ve svátek jdou jinam než do chrámu, a jiné duše jdou do nebe jako ti lidé, kteří jdou do chrámu i ve všední den. Dokonce i spásu spojoval z chrámem důrazněji než bývá u starců obvyklé: Šťastný je ten, kdo je zapsán v knize života; v knize života je zapsán ten, koho to táhne do chrámu.
Báťuška často plakal žalem nad lidmi, kteří hynou. "Jak našlapané je peklo lidmi - jsou tam jako sledi natlačení v sudu." Sestry v monastýru ho utěšovaly, ale on jim odpovídal přes slzy: "Vy to nevidíte, kdybyste to viděly, také by vám bylo do pláče."
Říkal, že kvůli nedodržování svátků a nedělí přišla na Rusko revoluce a pak válka, kdy bylo všechno zničeno a zbořeno. Hitlerovci to byl bič Boží na Rusko, které v neděli pracovalo. "Ale nebude to na dlouho: dva a půl roku. Pak nebudou lidé v neděli pracovat, a chrámy budou i monastýry," pravil báťuška na začátku války.
Zvláště na mnichy mají démoni strašlivý vztek, protože právě mniši obsadí v nebi místa uprázdněná po padlých andělech. Říká se, že až bude naplněn počet padlých andělů novými anděly - mnichy - svět skončí. K tomu ještě otec Lavrentij dodával, že nepřítel závidí posledním panicům, protože oni doplní počet odpadlých andělů. (Báťuška to říkal lidem při zpovědi, když vyznávali své vášně a pokušení).
----------------------
Slyšel jsem, že jednu ženu posedl démon ve dny chrámového svátku jejich vesnice. Nešla do chrámu na bohoslužby, ale někam za svými záležitostmi. Říkala si, že je všední den a že má jiné povinnosti. Takovou hroznou nedbalostí ve vztahu ke spasitelným bohoslužbám a svátkům dala ďáblu právo nad sebou. Cestou, přímo na ulici, do ní vstoupil běs, stala se krutě posedlou... (Jak běžné je dnes, že dokonce i aktivní věřící přijdou do chrámu sotva v neděli! Pak se diví, že mají s duchovním životem problémy.)
Jak běsové znemožňují křesťanu spásu? Nemohou-li mu zpochybnit víru ani ho svést ke smrtelnému hříchu, pak vkládají své naděje do nepokojných myšlenek, které mu vkládají do hlavy. Starec pravil: "Jak se spasit? Jdi a zpívej: »Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj.« Je potřeba, aby byl v duši pokoj. Spása není těžká ale moudrá (není v síle ale v moudrosti). V této době je potřeba být moudrým, a spasíš se."
V posledních dobách prý nebudou skoro žádní běsové v pekle, protože všichni budou na zemi. (Jak je to možné? Lidi je sem pozvou svým způsobem života a svým smýšlením. Sami lidé dnes otevírají bránu do pekla.)
Administrátor
--- 10. 2. 2009 Z tisku - tři pohledy na: tady a teď
Australské peklo
Největší požár v historii Austrálie. Už 200 mrtvých - uhořelých. Řada lidí uhořela v autech, když se snažili před požárem ujet, ale plameny byly rychlejší. Vyděšení lidé s hrůzou hovoří o tom, že s nebe pršel oheň. Má se zato, že některá ohniska požárů byla založena úmyslně.
Šokovaný muž vypráví, jak uhořel jeho spoluhráč při partii golfu.
Podle lidí, kteří řádění ohně přežili, sahaly plameny do výše čtvrtého poschodí a požár se šířil rychlostí rozjetého vlaku. "Oheň prošel městem jako vystřelená kulka," řekl novinářům jeden z obyvatelů Kinglake. Kvůli silnému větru a vysokým letním teplotám, dosahujícím až k 47 °C, se rychle šíří do okolních měst.
Za katastrofu, při které shořelo již přes 700 domů, tisíce lidí přišly o svá obydlí a tisíce domácností jsou bez dodávek elektrického proudu, údajně mohou žháři, kteří ohně úmyslně zakládali.
------------------------------------------
Vláda rozdává bankám, já rozdávám lidem
Přímo na Times Square v centru New Yorku si zřídil stánek tajemný dobrodinec, který si říká "Bill zachránce" (Bailout Bill), a každému, kdo vylíčí své finanční problémy, věnuje padesát dolarů, někdy i víc. Podle agentury AFP stojí lidé ve frontě před stánkem v mrazu i pět hodin.
------------------------------------------
Neviditelný blahobyt a přežraná společnost
Denně v našem obchodě prodávám 28 druhů čerstvého chleba. Denně je zhruba třetina lidí nespokojena, že nenajdou ten – v pořadí devětadvacátý – typ pečiva. Přitom za svého mládí – stejně jako u nás – znali pouze druhy dva. A byli šťastni.
To je jen malý příklad z tisíce maličkostí. Lidé jsou nespokojení, že v lednu neseženou jahody (a když ano, že jsou drahé), že hruškový jogurt je jen ten od Danone a ne ten hruškový od Müllera, vyděšený chlap volá mobilem od regálu těstovin, že nemají ta kolínka bez vroubků, ale jen ty s vroubkama, jestli nemá skočit do auta a sjet pro ně do sousedního města...
Mluvím o materielním skoku během jediné generace, který je tady obrovský, u nás však snad ještě větší. ...
.... Ekonom ČSOB Tomáš Sedláček je sugestivní chlapík, užívá trefné příměry a hovoří o problému společnosti, přesycené spotřebou a přitom stále méně spokojené. Hovoří o dvaceti letech ekonomického růstu, kdy jsme bohatli tak, jako nikdy v dějinách. Všichni. Evropané, Italové, i Češi, Američané dokonce dvojnásob, na dluh. A to že nelze dělat donekonečna. Ekonom Sedláček lidem doporučuje půst. Vládě ovšem radí rozpumpovat růst.
Nová kancelářská vrstva. Jde o mladou a střední generaci, pracující v kancelářích Prahy, ale i větších krajských měst, mající vesměs slušné příjmy a jejíž životní styl se nejvíce blíží evropskému průměru. V konzumu. Vím o čem mluvím, sám jsem do její pražské varianty 10 let patřil. Jezdí na lyže do Alp, za teplem k Rudému moři, do Tunisu nebo Španělska, případně si během roku odskočí na víkend do nějakého evropského města (když jsou ty letenky teď tak levné...). Mobil, notebook, přehrávač MP4 a další nezbytnosti mění za méně než 2 roky... Pracují v nových palácích ze skla a oceli a zkuste si tam přinést rendlík s knedlíkama od večeře... :)) Proto kolega skočí pro bagety, pizzu nebo se jde společně na oběd do restaurace...i přes to, že firma přispívá na stravenky, to něco stojí. Každý den. V rámci sociální hygieny provozuje 3-4 moderní sporty s odpovídající výbavou a oblečením (viz výše), účastní se nárazových aktivit jako skákání z letadla a mostu, paintball nebo alespoň firemní bowling. Desetitisíce lidí. Nejčastější konzumenti hypoték, spotřebních úvěrů a překročených limitů na účtu. .......
Mám více, než jsem měl v dětství, více, než měl můj otec, děd a jakýkoli předek. Více výběru, více kvality, více množství. Ale místo uspokojení cítím frustraci. Přede mnou se s každou získanou věcí rozšiřuje propast toho, co „nutně“ potřebuji a ještě nemám. Příčina tkví v prazákladu lidské povahy – na vše lepší si bleskově zvykne a povýší to na normu. Vše ostatní je automaticky horší a nepřijatelné. ...
Administrátor
--- 9. 2. 2009 Z došlé pošty: zpráva z Rumburku
29. výročí zesnutí archimandrity Andreje (Kolomackého)
Letošní plánovanou vzpomínku na stavitele chrámů a ikonostasů otce Andreje Kolomackého znemožnily jiné, radostné události v našem církevním životě. Jeho Blaženost + Kryštof, archiepiskop pražský a metropolita českých zemí, se 8.února účastnil svěcení chrámu prvního z ruských novomučedníků otce Jana Kočurova v americkém Chicagu a na 14.února byl stanoven termín archijerejské chirotonie archimandrity Joakima (Hrdého) v Olomouci.
Bez toho, že bychom o cokoli usilovali, Hospodin sám zařídil způsob letošní vzpomínky na otce Andreje. V neděli 8.února vykonal pouť na Strážný vrch nad Rumburkem představený monastýru Záštity přesvaté Bohorodice v Rakošinu archimandrita Mitrofan s poutníky. Připomeňme, že tento monastýr vyrostl kolem prvního chrámu zbudovaného archimandritou Andrejem v roce 1927 a na místě, kde je pochována jeho mátuška Jelisaveta a dcerka Klavdie.
V závěru svaté liturgie sloužené česky, církevněslovansky a rumunsky předal otec Antonij Drda jménem rumburských pravoslavných monastýru částečku svatých ostatků ctihodného Ivana, poustevníka českého, prvního svatého našich zemí, jako symbol duchovní jednoty všech pravoslavných křesťanů na území bývalého Československa. Pozoruhodné bylo, že se liturgie účastnili i při malém počtu (13 duší) zástupci vlastně všech skupin, které kdysi tvořily naši místní církev - od volyňských Čechů a českých konvertitů-gorazdovců přes Slováky a Rusíny až po ruské emigranty a Rumuny. Sláva Bohu za krásné duchovní setkání a hlubokou modlitebně prožitou svatou liturgii!
Administrátor
--- 8. 2. 2009 Zemřel známý berlínský schiarchimandrita a náš přítel
V sobotu měl v Berlíně pohřeb schiarchimandrita Theodor
Osobní vzpomínka na výjimečného člověka a kněze.
V bývalém západním Berlíně si otec Theodor (Petrowski) před čtvrt stoletím pronajal sklep v činžovním domě, kde bydlel, a tyto prostory proměnil v krásnou pravoslavnou kapličku zasvěcenou sv. Symeonu Stylitovi (byla to kaple tak řka „peščerní“). Zde (skoro pod zemí) měl svou duchovní základnu pro dílo pravoslavné misie v Berlíně. Scházela se zde menší podivuhodně různorodá farnost složená z příslušníků nejrůznějších národů (i Češi). Byli jsme tam několikrát na návštěvě. Život a atmosféra této farnosti na mne silně zapůsobily. Nejvíce však osobnost otce Theodora. Ta duchovní hlubina, spolu se zvláštní sdílnou tichostí a komunikativním mlčením a nevyjádřitelné spojení pevnosti s měkkou vlídností, - s tím se setkáváš u opravdových starců.
Bývalá podzemní kaple sv. Symeona Stylity v Berlíně
Seznámil jsem se s ním někdy začátkem devadesátých let kdesi na předměstí Prahy; byl zde na návštěvě u svých pražských přátel. Večer jsme dlouho všichni seděli a otec Theodor nám (přes tlumočníka) vyprávěl o Pravoslaví. Doposavad si dobře pamatuji, jak mocným dojmem na mne jeho slova zapůsobila. Nebylo to jen získání nových vědomostí, byl to hlavně duchovní dotyk, který nelze zapomenout. Vlastně pro mne tenkrát toto setkání znamenalo jakýsi obrat v osobním duchovním životě, a potažmo i ve způsobu theologického myšlení i v některých praktických záležitostech mojí kněžské služby (např. právě od rozhovoru s ním jsem začal křtít - děti i dospělé - plným ponořením). Mnohé praktické věci jsem v průběhu času na své farnosti zavedl podle vzoru berlínské farnosti sv. Symeona.
Otec Theodor se po nějakém čase rozhodl přestěhovat se do České republiky a vstoupit do naší církevní jurisdikce; začal se už učit česky. Jenže právě tehdy zasáhla do jeho záměrů (a našich nadějí) těžká choroba, která ho skrze různé praktické souvislosti upoutala k Berlínu, takže z příchodu do naší země sešlo.
I tak nám ještě pomáhal radami i duchovně. Při naší poslední návštěvě v Berlíně jsme ho svými otázkami, trvajícími dlouho do noci, málem umořili :-) Svými radami a názory ovlivnil přímo či zprostředkovaně řadu našich lidí a ti tyto ideje pak předávali u nás zase dál. Citelně to pomohlo při hledání orientace v trochu zmatené době devadesátých let. Odlesky praxe farnosti sv. Symeona a střípky učení otce Theodora jsou na různých místech u nás, jak to vidím, živou součástí duchovního života nejednoho našeho pravoslavného křesťana a teologie nejednoho našeho kněze (z nichž většina o otci Theodorovi asi ani neslyšela.)
Kromě kněžské služby a práce v nemocnici (na traumatologickém oddělení) se zabýval překladem liturgických a duchovních textů do němčiny. Na poli bohoslužebně-pastýřském věnoval hodně pozornosti hledání liturgického výrazu (chrámová praxe, bohoslužebné nápěvy apod.) vhodného pro místní okolnosti a pro pravoslavnou misii v Německu - vždy však bez kompromisů co se plnosti pravoslavné tradice týče. Pro berlínskou veřejnost konal přednášky o Pravoslaví.
Bohoslužby sloužil s takovým nasazením, jaké jsem si do té doby nedokázal ani představit. Jeho chování v chrámu - ať při službě nebo mimo službu - bylo inspirující: ukazovalo jak srostlé může být srdce člověka s oltářem Božím.
Naučil nás mnoho ze své praktické bohoslužebné a modlitební praxe, v níž svou duchovní zkušeností spojoval prvky řeckého i ruského pravoslaví a modlitebního umění starců všech tradic. Především pak byl nositelem ducha živého autentického křesťanství, ducha svatých Otců. Nechal nás okusit něco z jeho skrytého díla. Svou modlitbou vybojoval zápas za mnohé duše. Jeho duchovní dítka, vedená péčí svého pastýře, ho ctila jako duchovního starce. Nedávno jsem slyšel, že uzdravoval modlitbou nemocné. Byl znám daleko za hranicemi své farnosti i jurisdikce.
Schiarchimandrita Theodor. + 17. ledna 2009 - ve věku 66 let.
Letos jsme mu poslali pozdrav ke svátkům Narození Páně. Kdo mohl tušit, že pár dnů po přečtení naší pohlednice zemře? Je to zvláštní - orthodoxní způsob křtu bylo to první, co k nám otec Theodor přivezl. Křest dítěte pak byl zřejmě poslední bohoslužbou, kterou ve svém životě (necelých 24 hodin před smrtí) vykonal. A zemřel těsně před svátkem Zjevení Páně - čili Křtu Ježíše Krista v řece Jordán.
Kdo si vzpomenete, postavte za otce Theodora svíci. Byl to tichý přítel naší České pravoslavné církve. Jeho památka zde bude žít - zjevně i skrytě - dále.
Administrátor
--- 5. 2. 2009 Malé ohlednutí za svátkem Křtu Páně v Rusku
Více než deset tisíc lidí se v Soči koupalo v rozbouřeném moři v noci na svátek Zjevení Páně
Na pobřeží v Soči se koná na svátek Křtu Páně (19. ledna) v noci koupání. Od půlnoci do osmé hodiny ranní se rekreanti i místní obyvatelé scházejí na všech místních plážích. Ze sanatorií vycházeli pacienti v županech a gumových sandálech, zažehli ohně a veselili se. Po celém pobřeží se v noci koupalo v moři přes 10.000 lidí. Před příchodem na noční pláže lidi neodradila ani rozbouřená mořská hladina.
Mořskou vodu nejprve posvětil místní kněz. Po svěcení se moře na několik minut ztišilo a lidé v něm plavali.
Teplota vody i vzduchu byla shodná - 5 stupňů. Žádné problémy nebyly hlášeny.
(Interfax)
---------------
Více než 27 tisíc lidí se v noci z 18. na 19. ledna koupalo ve svěcené vodě v Moskvě
Téměř 150.000 věřících Moskvanů se účastnilo svátečních bohoslužeb v neděli 18. ledna a v noci na pondělek. Noční bohoslužby navštívilo přes 36 tisíc Moskvanů.
Věřící a milovníci zimních koupelí se potápěli do svěcené vody na 15 speciálně připravených místech, kde byl organizován dohled policie a přítomna byla záchranná služba. Tam, kde lidé sestupovali do otvorů vyřezaných v ledu, drželi pohotovost záchranáři v potápěčských oblecích. Žádné problematické události nebyly zaznamenány.
(RIA Novosti)
---------------
Krátká televizní reportáž z noční koupele ve svátek Zjevení
(Přehrává se videosoubor z našeho serveru; můžete si od nás stáhnout soubor FLV. Zdroj: RIA Novosti)
Stovky věřících se vykoupaly ve svěcené vodě v jezeru Bezdonnom v Serebrjanom Boru na severozápadě Moskvy. Lidí, kteří po tom toužili, bylo tolik, že jejich nápor kordon policistů sotva zvládal.
Biskup, který zde světil vodu, říká: "Před devíti lety jsme zde poprvé konali svěcení vody. Od té doby sem přichází stále více a více lidí, aby do posvěcených vod ponořili."
Moskvané přicházejí k otvoru v ledu s celými rodinami, aby "se namočili a nebyli celý rok nemocní", jak praví jeden z nich. Nejčastěji lidé zdůvodňovali své přání ponořit se vody svou příslušností k pravoslavné víře a věrností tradicím.
-------------------------------
Něco o svěcené vodě
Vzpomínám si na úsměvné vyprávění prof. Osipova, který na nějaké veřejné přednášce reagoval na dotaz, jak to, že se svěcená voda nekazí. V Rusku o tom ví snad i většina ateistů, a tak to občas bývá předmětem různých lidových pokusů. Někdy tam dokonce i lidé, kteří do chrámu nechodí (nebo tak nanejvýše jednou za rok), nabírají na tento svátek svěcenou vodu a skladují si ji doma ve sklenici a zvědavě sledují, jestli se opravdu nebude kazit...
Píše o tom už sv. Jan Zlatoústý (4.-5. století). Voda posvěcená na tento svátek vydrží bez jakýchkoliv konzervantů (a soli) čerstvá po celý rok (a velice často i celá desetiletí).
V době, kdy na Rusi vládla ideologie vědeckého materialismu, způsobovala svěcená voda komunistické "osvětě" nemalé problémy. Stávalo se, že na různých lidových propagandistických akcích, které měly přesvědčit obyvatelstvo, že Bůh není, dokázal i ten nejprostší posluchač přivést vyškoleného politruka do úzkých otázkou: "Jak to tedy, že se nekazí svěcená voda?" Pro vládnoucí ideology to byla tak nepříjemná situace, že zadali nejlepšímu vědeckému výzkumnému ústavu úkol zjistit, jak je s tou svěcenou vodou: jestli se opravdu kazí méně než obyčejná voda nebo se případně vůbec nekazí, a pokud se vskutku nekazí, tak co s ní ti popové u všech všudy dělají, aby se nekazila.
Ústav plný bílých plášťů zkoumal svěcenou vodu řadu let. Nakonec byla publikována teorie, která měla prostému lidu poskytnout "přirozené vysvětlení" toho zázraku. Prý je nekažení vody způsobeno tím, že popové namáčejí při svěcení do vody stříbrné kříže. Částice stříbra z křížů přechází do vody, která se tudíž nekazí. Nádhera. Až na to, že popové světí vodu i pozlacenými, či mosaznými nebo dřevěnými kříži. A jedním křížem světí takový pop vodu třeba v celém jezeru. A co teprve říci, když se světí tekoucí voda v řece?
V Ruské církvi se výsledkům vědeckého výzkumu od srdce zasmáli. Kouzlem nechtěného však bylo, že ateističtí soudruzi učenci svými závěry - jen tak, mimochodem, aniž by to měli v úmyslu - vědecky potvrdili, že se svěcená voda opravdu nekazí. Takže od té doby má církev v Rusku na tento zázrak orazítkované osvědčení, vydané oficiální vědeckou komunistickou institucí - největšími nepřáteli Boha, církve a křesťanství.
-----------------
K samotnému svátku Zjevení jsme zde už něco psali v příspěvku č. 295. O zázraku, který se občas děje na Jordánu, si můžete přečíst v časopise Dobrý pastýř - duben 2006, který je v PDF (je tam to na str. 33).
Administrátor
--- 4. 2. 2009 Podobenství a proroctví, jinotajné poselství
Evangelium o milosrdném Samaritánu
Za onoho času...
25 ...jeden zákoník vstal, pokoušeje (Pána Ježíše), a řka: Mistře, co mám činit, abych život věčný dědičně obdržel?
26 A on řekl k němu: V Zákoně co jest psáno? Co tam čteš?
27 A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a z celé duše své, a z celé síly své, i veškerou myslí svou, a bližního svého jako sebe samého.
28 I řekl mu Ježíš: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš.
29 On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?
30 I odpověděv Ježíš, řekl: Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericha, i upadl mezi lotry. Kteříž obloupivše jej a zranivše, odešli, zpola živého nechavše.
31 I přihodilo se, že kněz jeden šel tou cestou, a uzřev jej, pominul.
32 Též i levita až k tomu místu přišed, a uzřev jej, pominul.
33 Samaritán pak jeden, cestou se bera, přišel až k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím pohnut jest.
34 A přistoupiv, obvázal rány jeho, naliv na ně oleje a vína, a vloživ jej na hovádko své, vedl do hospody, a péči o něj měl.
35 Druhého pak dne, odejíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě.
36 Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, kterýž upadl mezi lotry?
37 A on řekl: Ten, kterýž učinil milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, i ty učiň též. (Lukáš 10. kap.)
Bylo to jedno z nejmilovanějších čtení staré církve. Snad skoro každý starokřesťanský spisovatel se nějak zmiňuje o milosrdném Samaritánu. Tento pojem dokonce vstoupil do modliteb církve, která nikdy nepochybovala, že tímto "milosrdným Samaritánem" míní Pán Ježíš sám sebe.
Je tu několik důvodů k oblíbenosti tohoto podobenství. Nejdříve zmíníme jeho jinotajný výklad. Chápat slova podobenství nejen v jejich prvoplánovém výkladu, ale i v hlubším (tajemném, skrytém) smyslu, nebylo v církvi nic neobvyklého. A starodávný alegorický výklad našeho podobenství, jak se odkrýval vidění prvokřesťanské církve, je skutečně pozoruhodný, jak jistě hned uvidíme.
Nejdříve však ještě něco k úvodu do tohoto podobenství, resp. k evangelijnímu vyprávění o tom, co předcházelo. Přišel jeden zákoník, aby Ježíše Krista pokoušel. Vcelku obvyklá situace. Učenci zahledění sami do sebe a opájející se svou učeností a představou, kolik toho už vědí, se přece většinou stavějí k Bohu vyzývavě (stejně tenkrát jako dnes). Zákoník byl vzdělanec, dnes bychom řekli specialista na Písmo svaté. On dobře věděl, jak to či ono zaonačit, aby se zdálo, že si Písmo odporuje, kde jsou tam všelijaké kličky, a co a jak se kde musí sofisticky seskládat, aby se z toho zamotala hlava tomu, kdo není v tomto "umění" zběhlý. A tak si řekl, že toho Ježíše Nazaretského dostane. A jde hned přímo k jádru věci: jak zdědit život věčný? Do ničeho jiného se v biblickém zákoníku s jeho stovkami všelijakých pravidel, jak se Bohu líbit, a předpisů zbožnosti nemůžeš tak snadno zamotat, jako právě při řešení této klíčové otázky. Pánu Ježíši, který viděl do lidských srdcí, bylo bezpochyby zcela jasné, že tento člověk netouží po poučení ani po vyřešení své palčivé životní otázky, nýbrž že se mu jedná jen o jedno - vyvolat jalový spor a hašteřit se tam třeba až do večera. A tak na tuto hru nepřistupuje a opáčí protiotázkou: "V Zákoně co je psáno?" A když se právě zákoníka ptá, co je psáno v zákoně, nemůže si zákoník dosti dobře dovolit nějakou neprofesionální odpověď. Je hned na počátku přimáčknut ke zdi, a tak ze sebe vysouká jedinou správnou odpověď. A tím si sám odpověděl, načež Pán Ježíš uzavírá tuto scénku slovy: "To čiň a živ budeš." Čímž mu skrytě (ale laskavě) sděluje, že doposavad tak nečinil a nezmění-li se, pak věčně žít nebude. To však zákoník pochopí až později. Nyní se cítí být ponížen, doběhnut (stalo se to na veřejnosti) a mozek mu rychle pracuje s hledáním řešení, jak z toho vycouvat se ctí. No, nic moc nápaditého se mu takhle narychlo vymyslet nepodařilo. Tak alespoň vyhrkne poněkud trapnou otázku: "É... a kdo je to vlastně ten bližní, he?" V první chvíli by se zdálo, že tuto nedůstojnou frašku Ježíš už rázně ukončí, ale Spasitel překvapí (jako skoro vždycky). Tentokrát se kupodivu rozhodne, že tuto hru s ním začne hrát, a na otázku, která snad ani nebyla myšlena doopravdy, začne rozsáhle odpovídat. A nebo se rozhovořil, protože nepřehlédl, že se v zákoníkovi náhle začal probouzet upřímný zájem? Tak či onak, právě tento zákoníkův trapas se stal podnětem pro vznik jednoho z nejkrásnějších a nejhlubších podobenství, jaké v Bibli máme.
Takže nyní už ten starokřesťanský výklad slov Páně.
Člověk jdoucí z Jerusalema do Jericha. To je Adam, který opustil ráj. Obrátil se k Bohu zády a kráčí do světa - ke hříchu, k vášním. Inu, ať žije svoboda!
Na cestě ho přepadnou lotři. Logický důsledek této nebezpečné cesty. Démoni se nedočkavě vrhnou na člověka, který opustil Bohem chráněný ráj a pyšně se sebe setřese Boží záštitu.
Oloupili jej, zmlátili a odešli, zanechavše ho tam polomrtvého. Démoni člověka obrali o všechny dary, jimiž byl člověk při svém stvoření od Boha obdařen, obrali ho o všechnu vznešenost, moc a krásu. Vydrancovali srdce člověka. Při tom poničili jeho duši, v níž ledva zůstal nějaký život. To je stav, v němž je dnes člověk, - duchovně více mrtvý než živý, oloupený s krvácející duší. Taková je ďáblova "péče" o člověka.
Kněz jeden šel tou cestou, viděl ho, ale šel si dál svou cestou. Také levita dorazil k tomu místu, koukl na něj, a pak spěchal za svými záležitostmi. To je obraz nekřesťanských náboženství, které ve skutečnosti nemohou člověku pomoci. Mohou přijít k člověku a pohledět na něho - to znamená utěšovat člověka, dát mu morální oporu a třeba i soucit, možná i duchovní diagnózu - ale nemohou ho uzdravit, ba nemohou ho ani léčit, ani sebeméně zlepšit jeho duchovní stav. Jdou kolem, ale člověk v tom zůstává sám. Terapii nejsou schopna nekřesťanská náboženství poskytnout.
Samaritán jeden kráčel tou cestou... Samaritán je nejen jméno příslušníka sousedního národa, či lépe řečeno: etnické židovské skupiny a zároveň příslušníka schismatického náboženství, ale především je to synonymum pro někoho opovrhovaného. Žid se nesměl Samaritána ani dotknout, aby se kulticky neznečistil. Jiným slovy: tou cestou kolem zmírajícího člověka se nyní ubírá někdo, do něhož bys zprvu žádné naděje nevkládal. Právě od toho Samaritána nečekali posluchači Ježíšova podobenství vůbec nic.
... přišel až k němu, a uviděv jej, byl pohnut milosrdenstvím a přistoupil... Samaritánem Ježíš míní sám sebe. Sám se tedy prezentuje jako někdo, kdo je lidstvu odporný (viz Isaiášův znectěný muž bolesti/Isai 53,1-12/) a od koho lidstvo nic nečeká a nežádá. Jenže právě tento malý, přezíraný a "nečistý" Samaritán je tím jediným, kdo nejen projeví soucitný pohled, ale i prokáže skutečné milosrdenství, a nejen to! On chce, a co je nejdůležitější: jako jediný i může, něco pro člověka učinit - pomoci mu, ujmout se ho. On přistupuje ke zbědovanému člověku, shýbá se k němu, dotýká se ho, objímá ho, on bere polomrtvou lidskou duši do svých léčivých rukou.
Obvázal jeho rány, naliv na ně olej a víno... Čili léčí zraněnou a krvácející lidskou duši. Zastavuje krvácení a zaceluje rány. A jak? Hojivý obvaz, olej a víno - to byl od pradávna obraz svatých Tajin: křtu, svatých olejů a Krve Kristovy - svatého přijímání, a potažmo všech svatých Tajin - protože všechny Tajiny (křesťanská mysteria) mají jediný smysl a účel - léčit člověka pro věčný život.
Naložil člověka na zvířátko své... Obraz vtělení Božího Syna - přijetí padlé lidské - živočišné - přirozenosti. Tím, že se Bůh Syn stal člověkem, naložil si člověka na sebe, na svá záda, aby ho nesl k záchraně. Jako pastýř nese na své šíji ztracenou ovečku zpět do ovčince (jak je to v jiném proslulém podobenství o Kristu, viz Luk 15,2-7). Stal se jakoby oslátkem, které nese zraněnce do nemocnice. (Koresponduje to skrytě s obrazem ve chlévě narozeného Ježíška, položeného do jeslí určených pro krmení zvířat.)
Dovezl ho do hostince a měl o něj péči. Zpodobení Církve. Místo, kde je o člověka postaráno. Je to duchovní nemocnice - raději než nemocnice používáme staročeské: léčebnice. Tedy místo, kde je člověk léčen a kde získává zpět ztracené zdraví. Prostor, kde může být uzdravena lidská duše, aby byla schopna věčné blaženosti. A kdo nás zde léčí? Sám milosrdný Samaritán. Samotný Boží Syn, Ježíš Kristus osobně - on je zde lékařem, a nejen jakýmsi vrchním primářem této nemocnice, nejen tím, kdo vede léčení, ale On sám je každému lékařem i lékem.
Druhého dne pak musel odejít... Podobenství odchodu Pána Ježíše z této země při Nanebevstoupení.
Dal hostinskému dva peníze a řekl mu: Měj o něj péči... Hostinský - to je církevní hierarchie, duchovenstvo, které dostalo od Pána pověření, prostředky a léky na pokračování léčby lidstva (služebnictvo církevní má mít o člověka péči - použit je stejný slovní obrat, jako v případě péče samotného Samaritána; tím se naznačuje, že péče Církve o člověka je ve skutečností péčí Krista samotného).
Dva peníze - v řečtině "denáry". Denár to je mzda za jeden den práce. Čili Církev dostala prostředky (a pověření) k léčbě na dva dny. Podle symbolického biblického počítání se chápe jeden den u Boha jako tisíc let u lidí. Někteří vykladači Evangelia zde odedávna viděli proroctví, že Církev bude existovat dva tisíce let po odchodu Pána Ježíše; pak se Kristus vrátí. Nu, nebude to trvat dlouho, a přesvědčíme se, je-li to správný výklad.
...A cokoliv více vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě. Hovoří se zde o odměně církevním služebníkům. Nejsou to jen bezduší pracovníci, najatí dělníci či dokonce otroci, mechaničtí plnitelé rozkazu, vojáci, kteří nemají myslet, ale jen splnit zadaný úkol (jak bolestně často se v církvi setkáváme s tímto pojetím "armády" duchovenstva - zvláště na Západě). Nikoliv, biskup, kněz, diákon, každý duchovní, má vlastní iniciativu a má nasadit do církevní služby vše - a za vše, co do toho dal ze svého, bude jednou odměněn. Kdy? Při druhém Samaritánově příchodu. Ano, jasně se zde zvěstuje, že Kristův odchod není definitivní; On se vrátí. Podobenství o Samaritánu vysvětluje, že čas vymezený jeho odchodem a opětovným příchodem je dobou léčby lidstva v církvi. Tedy tato léčebnice zde nebude věčně - církev v této podobě zde nebude k dispozici na nekonečné věky. O návratu Samaritána je zde činěna zmínka ve smyslu vyúčtování s hostinským, a tím je naznačeno ukončení pověření hostinského a zároveň ukončení celé té záležitosti s léčením člověka, která začala tam někde v příkopu, kde se Samaritán ujal umírajícího pocestného.
----------------
Nyní se podíváme na dnešní podobenství ještě z jiné strany, abychom pochopili, proč je toto čtení tak důležitou součástí křesťanství. V našem podobenství se totiž skrývají dva momenty, které mají klíčové postavení v křesťanském myšlení.
1.) Lineární chápání času, resp. dějin. Dějiny křesťanství (a potažmo světa) jsou zde chápány jako něco, co má svůj začátek a svůj konec. Spějí od stvoření k druhému příchodu Páně. Zejména druhý příchod Samaritána zřetelně vypovídá o blížícím se konci světa - čili o druhém příchodu Kristově. A má-li mít svět konec, je zřejmé, že není věčný. A není-li věčný, musel mít i svůj počátek. O tom není sporu.
Tím se křesťanství zcela zásadně liší od pohanství, kterému není dáno vidět, co bylo před stvořením a není mu dáno vidět, co bude po konci světa. Pohled pohanských náboženství je takto zásadně omezen, a proto se zaměřil na sledování cyklicky se opakujících dějů: kruh dne, či ročních období, let a případně i dalších periodicky se opakujících delších cyklů - ať již reálných či mýtických (v hinduismu např. jugy). Tedy chápání času a dějin v pohanství je cyklické, a protože z jejich pozice pohledu není vidět nic, co bylo před stvořením, a co bude po konci, tak jsou pohani přesvědčeni, že svět je věčný (to přejal i Marx, který tvrdil, že hmota je věčná), jen se cyklicky opakují různá dlouhá období, vesmír pulzuje, a stále se obnovuje v nekonečném kruhu vzniků a zániků. Odtud potom zkreslený pohled na existenci člověka a na lidskou duši, kterou např. indičtí pohané vidí stále klokotat v kruhu věčných odchodů a návratů (tzv. reinkarnace).
Někomu by se mohlo zdát, že je to jen jakási filosofická jemnůstka, drobná odlišnost v myšlení, která nemá zásadní vliv na praktickou víru a život. Pravý opak je pravdou! Právě lineární pojetí ubíhajícího času, a necyklický pohled na dějiny světa, mají zásadní vliv na křesťanský světonázor a na křesťanské myšlení v jeho každodenních projevech. I pohanovi se jeho cyklické pojetí dějin promítá do praktické víry tím, že se cítí být navždy nějak spojen s tímto světem.
Jak jsme již zmínili, cyklické pojetí času a dějin je nepochybnou inspirací pro např. hinduistickou ideu reinkarnace, koloběh převtělování, - což je v jádru vlastně neschopnost transcendence, resp. připustit představu či ideu věčné existence zcela odlišné od pozemské. Takže pohan si nedokáže připustit lidskou existenci zcela oproštěnou od tohoto světa. Buď vidí člověka jako stále se opakovaně vracejícího na zemi, anebo se drží téměř materiálního muslimského pojetí ráje, či např. staroegyptských představ záhrobního života, - tam všude vidíme záhrobí jako pouhý otisk matrice pozemského života (k tomu nemají daleko ani katolické představy ráje). S tím paradoxně souvisí také idea buddhistické nirvány - materialistickou podobu života ve věčnosti buddhista sice zavrhuje, jenže život lidské osoby na zcela jiné úrovni, než je cokoliv připomínající zemi, není pro buddhistu připustitelný, a proto může být jediným ideovým východiskem z této situace: "blažené" ukončení nejen tělesné ale i duchovní existence lidské osoby, nirvána, vyvanutí; konečným cílem buddhistovy náboženské snahy je rozplynutí jeho osobní existence v neosobním božství čili konec lidské osoby - konec problémů (to je vskutku osobité řešení duchovní situace člověka; je to jako byste chtěli léčit bolest hlavy gilotinou). Mimo sféru křesťanského zjevení a křesťanské duchovní zkušenosti není žádné ponětí o Bohem daném smyslu věčné existence každé lidské osoby.
Nu, a konečně má neschopnost pohanů oprostit svou duchovní nauku od světa zásadní a určující vliv na představu o Bohu či bozích, resp. na ponětí o Božství. Bohové v pohanství - to jsou jacísi nadlidé (nejlépe je to samozřejmě vidět na starořeckých bájích o Olympu: tam se bohové hádají, intrikují proti sobě, řeší všelijaké manželské problémy atd.). V jiných pohanských systémech to nemusí být tak naturalistické, ale nějaké lidské vlastnosti jsou Bohu či bohům přisuzovány prakticky všude, a nejsou-li to přímo lidské vlastnosti, pak je to nějaká jiná návaznost na náš svět: buď se klaněli bohu v podobě člověka, nebo zvířete, nebo v podobě toho, kdo může trestat či se smilovat, jehož si lze naklonit oběťmi. (Zase bychom mohli poukázat, jak tato pohanská přízemnost pronikla i do křesťanství - stačí připomenout katolické obrázky zpodobující Boha jako dědečka na obláčku, ideu odpustků apod.) A co se týče vztahu těchto bohů k člověku - je to vztah jako k hračce - činí s ním, co je jim libo.
A pokud pohan pocítí neuspokojivost takovýchto antropomorfních představ o Bohu či bozích, pak nevyhnutelně upadá v opačný extrém - a tím je neosobní božství či filosofické kategorie, ideje, reprezentující božskou sféru. Nebo si Boha představovali jako všudypřítomnou sílu či spravedlnost. A vztah takového božství k člověku? Naprostá oddělenost, indiference, lhostejnost. V nejlepším případě se setkáme s pojetím Boha jako "univerzální mysli"- dále už mimo křesťanství lidské uvažování není schopno jít. Pohanské náboženství zůstává stále uvázané jako na řetězu u tohoto stvořeného světa. Skutečná transcendence je mu cizí.
Docela zajímavé srovnání: pohanství se snaží učinit člověka nezávislým na tělu, ale zároveň ho připoutává k tomuto světu (v tom tkví skutečná tragédie pohana). Naproti tomu křesťanství zachovává (ba upevňuje) celistvost lidské - psychosomatické - bytosti, tělo je očišťováno, ale není přezíráno ani odhazováno či zavrhováno; údělem těla je po vzkříšení a proměně věčnost stejně, jako je věčnost perspektivou duše; spojení duše a těla míří do věčnosti. Je to právě tento padlý svět, od čeho křesťanství člověka odděluje, resp. osvobozuje.
Aby to nebylo tak teoretické, co jsem tu zrovna psal o té lhostejnosti boha vůči člověku v pohanství, uvedu dva literární příklady, jako miniaturní ilustraci.
Henry David Thoreau zaznamenal tuto pohanskou zkušenost s divočinou: "Jasně bylo cítit přítomnost síly, která neměla žádný důvod projevovat jakoukoliv lítost nad člověkem. Bylo to místo neorané půdy a pohanských rituálů. Bylo předurčeno být obydleno muži, kteří jsou blízcí příbuzní se skalami a divou zvěří..."
Pohan jak dělo, Don Juan z Mexika, kaktusový mág, indiánský čaroděj, popisuje svou zkušenost s bohem, o němž mluvil jako o "primární síle": "...stát tváří v tvář nekonečnu, to není pro slabochy. Nebude to (tj. tato síla) odpovídat na vaše snažné prosby - vychčí se to na vás zvysoka. Jste tomu šumafuk." Při tom však vyzýval ty, kteří se chtějí stát čaroději, aby s touto sílou nahlas hovořili. V podobném duchu se nese zkušenost sibiřských šamanů. (Může být poučné něco o tom zvědět. Křesťané už namnoze zapomněli, co je to pohanství. Od čeho nás Kristus přišel vysvobodit.)
Naproti tomu autentické křesťanství přichází s něčím, co tu ještě nebylo: "Bůh je láska" a "Bůh je Trojice". Trojiční dogma je vyjádřením prvotního křesťanského dogmatu: Bůh je láska. Tři Osoby dokonale sjednocené v Jedno. Čím jsou sjednoceny? Jenom láska má tu moc sjednocovat naprosto. Podle věrouky jsou sjednoceny jediným Božstvím. Jestliže jedno Božství sjednocuje tři Boží Osoby, pak toto Božství je láska. Tedy Bůh, čili ten, kdo je pramenem veškeré existence, není nic jiného než láska. - To je v rámci pohanského náboženství nepochopitelné, nepředstavitelné. Pohan by se mohl otázat: "Pardon, Bůh je přece bytost, ne? Ale co je to láska? To je přece stav. Nebo cit." "Bůh = láska, absurdní představa!" Bůh jako dokonalá Mysl - to je ještě pochopitelné. Jednalo by se o jakéhosi beztělesného nadčlověka. To lze pochopit. Jenže říci, že Bůh je láska - to je rozumu naprosto nestravitelné. S druhé strany: pohleďme jak mocně trvá křesťanství právě na tomto prvotním dogmatu. Veškerou svou silou na něm lpí. A v souladu s tím ještě křesťanství tvrdí, že Bůh je jeden, co se podstaty týče, ale ve třech Osobách. Jeden a zároveň tři. Teprve na tom je vidět Boží láska. Kdo viděl Boha, viděl lásku. Kdo poznal lásku v její podstatě, ten poznal Boha. Něco takového předkřesťanský svět neznal. A něco takového nenapsal žádný učenec, žádný koncil mudrců, ale apoštolé - rybáři. A tito neučení rybáři říkají takové věci, které dávají lidem všech následujících staletí poznat smysl života. (V odstavci použity výroky prof. A. Osipova)
Toto zjevení Boha, jak je podávají apoštolé, nám ukazuje Stvořitele, který je zcela nezávislý na jakýchkoliv kategoriích tohoto světa, a co více, který činí takto nezávislými a svobodnými i ty, kteří se s Ním sjednocují. To je spojení absolutní Boží transcendence s absolutní láskou Stvořitele ke Stvoření - a je to právě tato láska, co překonává propast mezi stvořeným a Nestvořeným, mezi světem a Bohem. Náboženské učení, vně křesťanství - zcela neznámé a nepochopitelné.
Až sem tedy vedou nitky souvislostí odvíjející se od různého pojetí času - otevřeného lineárního nebo do sebe uzavřeného zacykleného.
Křesťan pak je svým světonázorem veden k tomu, aby vnímal perspektivu své existence nezávislou na tomto světě, oddělenou od něj. Tento svět jednou - v určitém prvním okamžiku dějin - vzniknul a jednou také zahyne. Někdy nebyl a jednou zase nebude. Netrvá věčně. Avšak my jsme přece povoláni k věčnosti. Máme sice svůj počátek (nejsme a nikdy nebudeme věční jako Bůh, ve smyslu: bezpočáteční), ale Bůh chce, abychom už neměli konec (a ve smyslu bezkonečnosti byli věční). Což samosebou znamená, že náš osud nemůže být spojen s tímto rychle pomíjejícím světem. Takový přístup ke světu se promítá do křesťanského myšlení i praxe. To je smysl křesťanské askeze, o níž hovoří ap. Pavel jako o cvičení; ano, cvičíme v oddělenosti od materiálního světa, abychom se naučili svobodě pro věčnost. Oproti tomu např. hinduistická askeze má za svůj cíl dosáhnout nějakých nadpřirozených schopností a sil. Nic takového pro křesťana! Po celý svůj život se křesťan učí hledět na svět jako na dočasný příbytek, který dříve či později opustíme a vydáme se na cestu a už jej nikdy neuvidíme a nebude se nám po něm stýskat, protože budeme na velikolepějších místech.
Tady se střetáváme s jedním z problematických bodů dnešního ducha ekologie. Samozřejmě ochrana Božího stvoření - to zní krásně a nelze těmto třem slovům ničeho vytknout. Jenže duch, který v ekologických kruzích vane, je v principu pohanský - vidí svět jako věčný a jako cíl lidského myšlení, a jako takový je tento svět zbožšťován (ať už výslovně - bohyně Země, Gaya apod. - nebo skrytě, kdy se to sice neřekne naplno, ale v podstatě se podle toho uvažuje a jedná). Není náhodné, že se při ekologických akcích mohou tak krásně domluvit křesťané a pohani. Duch ekologie v tichosti a nenápadně odsunuje Ježíše Krista skrze změnu způsobu myšlení křesťanů - ekologů. A při tom je to úplně zbytečné, protože samo křesťanství, ve svém duchovním principu i každodenní náboženské praxi, je tím nejekologičtějším, co si lze vůbec představit. Křesťanské myšlení zacílené mimo tento svět je nejlepší zbraní proti exploataci přírodních zdrojů, křesťanská askeze, sebeomezení, je tím nejlepším lékem na zhoubné bujení průmyslu, které je rakovinou světa, a na stále se roztáčející kolotoč spotřeby, který dříve či později přivede lidskou civilizaci k infarktu a kolapsu. Stačí jen věřit, myslet a žít jako křesťan, a nepokažené křesťanství nabídnout lidstvu jako lék na všechny nemoci. Ber nebo nech. Žij nebo zemři.
-----------
2. Ještě jeden zásadní křesťanský moment je v podobenství o milosrdném Samaritánu obsažen. To je zásadní křesťanská idea, že poslání Církve, smysl její existence, spočívá v léčení člověka. Lidstvo je smrtelně raněno a leží krvácející v příkopu u cesty, a nikdo jiný mu nemůže pomoci než Ježíš Kristus. A on to chce učinit a nechá-li se člověk naložit a odvést do Církve, pak ho tam Sám Pán, osobně, léčí svatými Tajinami. Často to zde opakujeme: podstata křesťanství je terapeutická - tj. tkví v uzdravení člověka od smrti.
V tomto podobenství se odrážejí všechny principy křesťanství, jako se ve vybroušeném křišťálu odráží v jeho ploškách celé nebe.
------------
Závěr celého příběhu už je možno nechat bez dlouhých komentářů. Pán Ježíš, který se nejprve představí jako milosrdný Samaritán, na konec vyzve zákoníka a potažmo všechny, aby ho napodobili. Aby uskutečnili lásku, soucit a milosrdenství, protože uskutečňovat lásku znamená spojovat se s Bohem, a tím vstupovat do věčného života. Aby se snažili o lidskou dokonalost, jejíž vzor ukazuje slovem i skutky Ježíš Kristus.
Kolem volby nového patriarchy koluje tolik domněnek, fám, očekávání v dobrém či zlém, že by asi bylo na místě pokusit se trochu se tím probrat a střízlivě to zhodnotit.
Tedy první - nejčastější postesknutí nad zvolením nového patriarchy: "Kyrill nebude to, co býval Alexij." Střízlivě nahlíženo - lze připustit, že to možná opravdu nebude. Jenže Alexij II. - to byla opravdu mimořádná osobnost. Bylo vskutku Boží řízení, že se člověk takového formátu a takové přirozené autority a dobroty dostal v pravý čas na takové místo.
Takové úkazy, jako byl patriarcha Alexij, jsou výjimečné a vyskytnou se tak jednou či dvakrát za století. Vladyka Alexij odešel a zbyli tu "obyčejní biskupové". To není žádná tragédie. To je normální situace. Je však nevděčné být nástupcem velikána.
------------------
Hned na druhém místě následuje obava, že patriarcha bude provádět reformy. Jeden z liberálních ruských teologů, diákon Andrej Kurajev, k tomu píše, jak se vyjádřil nově zvolený patriarcha Kyrill ohledně možnosti reforem v Moskevském patriarchátu: "Žádné reformy, prováděné shora, nebudou. Bože, chraň, aby byť jediný patriarcha vstoupil do dějin s nálepkou: reformátor. Jsou však změny, které vyrůstají z hloubi života národa. Cožpak za života mého předchůdce stál církevní život na místě? Kdo by však mohl nazvat patriarchu Alexije reformátorem?"
Dokonce i liberálněji smýšlející ruští duchovní, kteří jsou přívrženci některých změn v církevním životě (např. aby se evangelium při liturgii četlo rusky a ne církevně-slovansky), se ohrazují proti tomu, co napsal Reuter - že "v osobě 62-letého Kyrilla podpořilo vyšší duchovenstvo Ruské pravoslavné církve reformátora, který vystupuje za užší vztahy s Vatikánem". V co tedy doufají ti, kteří podpořili Kyrilla? Jaké změny očekávají? Sami to říkají (vybírám ze souhrnu, který sestavil jeden z "liberálů"): prohloubení a zintenzivnění obnovy církevního života. V praxi tím myslí především zesílení misijního působení mezi formálními příslušníky pravoslavné církve. Očekávají reformu misie - např. prosazení výuky pravoslaví na školách (tj. zavedení předmětu Základy pravoslavné kultury, což chtěl i Alexij, leč nepodařilo se mu to dovést do konce). Za patriarchy Alexije byla přijata řada dokumentů týkajících se misie, leč nebyly většinou v celé šíři uvedeny do praxe (to je koncepce misie a péče o mládež, misijní metodika hlásání evangelia, vytváření eucharistických společenství, metodika organizování farního života, větší otevření církevních obcí společnosti, uvádění ruštiny do širšího použití při obřadech - patriarcha Alexij k tomu řekl: "Církevně-slovanský jazyk není každému srozumitelný, proto mnozí liturgisté naší církve už dlouho kladou na stůl otázku překladu všech bohoslužebných textů do ruštiny"; sv. Theofan Zatvornik to už v 19. stol. prohlašoval za "věc krajně potřebnou"). Dále je požadován posun v řešení otázky ruské zpovědní praxe (zvláště vztahu zpovědi a svatého přijímání) a hlavně definitivní schválení praxe častého svatého přijímání (což znamená např. zrušit neoficiální ruskou praxi třídenního půstu před přijímáním pro laiky).
Liberálové připouštějí, že některé misijní metody (zvláště ty, které se týkají bohoslužebného života) se mohou ukázat jako chybné, ale mají zato, že by se měly alespoň vyzkoušet. Našel jsem mezi požadavky přívrženců "reformy" i poukázání na jakési odtržení školské teologie od církevního života. Stejně jako kritiku některých forem ruské lidové zbožnosti (lidové tvořivosti v oblasti svérázných akathistů a podivných ikon), které jsou teologicky nemožné a nekanonické - použito je o nich dokonce slovo "antipravoslavné". Výtky padají i směrem k některým podobám příliš autoritativního duchovního vedení na farnostech (což nezřídka kritizovali i starci). Mnohé z výše zmíněných "reformních" kroků už nemálo duchovních na své vlastní riziko potichu ve svých farnostech stejně provedlo... Už v jednom z dřívějších oficiálních dokumentů RPC se klade zvláštní důraz na nutnost misionářské obrody: "Misie, stejně jako duchovní a mravní výchova osobnosti, musí nyní stanout v centru našich aktivit ... aby lidé znali principy pravoslavné víry, účastnili se svatých Tajin a bohoslužeb, a v osobním i společenském životě se řídili mravními normami Evangelia Kristova."
Na závěr píše jeden (reforem žádostivý) ruský kněz: "Chraň nás Bůh před reformami shora. Historie ukazuje, že reformy prováděné shora, vnucené, vedou v Ruské církvi ke hlubokým a dlouhým rozkolům. Leč chraň nás, Bože, bránit změnám, které přicházejí "zdola" a rodí se v praktické činnosti živých církevních obcí a pastýřů, kteří nejsou lhostejní ... Síla církve je v jednotě hierarchie a všeho Božího lidu." (Takže to byl přibližný přehled toho, co je konkrétně míněno, když se v Ruské církvi hovoří o "reformách".)
Naše noviny o vl. Kyrillovi píší: »Je pokládán za hlavního představitele reformátorského křídla ruské pravoslavné církve. On sám to ale popírá. "Jestliže reforma ničí hodnoty, je to kacířství. Jsem proti jakýmkoliv reformám. Úlohou církve je udržovat tradiční víru napříč generacemi," řekl na konci loňského roku.« (I dnes)
Éra obnovy chrámů a znovu vybudování základního rámce církevního života se pomalu završila. Snad se nový patriarcha zaměří na další pozdvihování duchovních hodnot evangelia a svatootcovské tradice a povzbuzování vnitřního duchovního života Pravoslaví. Platí totiž, že pouze církev se silným vnitřním životem, ozdobená kvetoucími ctnostmi a postavená na pilířích umění modlitby, může být k užitku svému národu a celému světu.
Zdá se mi, že se k tomu vl. Kyrill chystá. Nový patriarcha totiž zakončil svůj intronizační projev těmito slovy:
»Vzpomínám na posvátný odkaz 1. a 15. patriarchy: „Dobré je budovat a krášlit chrámy, psal patriarcha Jov, budeme-li však současně poskvrňovat sebe hříšnými vášněmi, pak se Bůh ani neslituje nad námi ani nenavštíví naše chrámy. Mnohé světce dalo Rusko světu; Rusko budující chrámy v městech, vesnicích i srdcích; Rusko, které září celému světu pravdou a láskou, Svatá Rus.“ Dej, Bože, aby se tato inspirativní slova patriarchy Alexije II. stala prorockými.«
------------------
Další obava. Nový patriarcha ještě jako metropolita hodně cestoval, věnoval se politice a všelijakým kontaktům... (Nemusíme příliš rozvádět co se těmi "všelijakými kontakty" myslí; hlavně se tu jedná o ty - na Rusi ne všemi milované - katolíky.) Nesmí se však zapomínat, že vl. Kyrill byl předsedou oddělení pro vnější vztahy (takový ministr zahraničí) Moskevského patriarchátu. Měl tedy cestování, církevní politiku a "všelijaké kontakty" v náplni svého úřadu. Jako patriarcha bude mít úplně jinou roli. Být patriarchou - to znamená být především pastýřem, nikoliv politikem. A není to jednoduché udržet takový kolos, jakým je Ruská církve, v jednotě a ještě ho vést k dalšímu rozvoji. To jsou okolnosti, které budou na patriarchu působit velikým tlakem, aby přesunul těžiště svého zájmu od politiky k pastýřským otázkám.
Připouštím, že jsou tu i další faktory - hlavně to, že je vskutku blízkým duchovním dítkem metropolity Nikodima (to je ten, co umřel u papeže ve Vatikánu, když ho zřejmě omylem otrávili místo papeže Jana Pavla I.; toho pak otrávili až na druhý pokus; alespoň tak se o tom obvykle soudí, ale dokázat to samozřejmě nikdo nemůže). Metropolita Nikodim byl vskutku pozoruhodnou osobností - z toho mnohého, co se o něm traktuje, vyberu jen jeho neuvěřitelně široký ekumenický záběr (dokonce prý světil na kněze příslušníky jinoslavných církví - i mezi Čechy je údajně takový). V tomto duchu se odvíjí i kariéra metropolity Kyrilla - účast prakticky na všech významnějších ekumenických akcích, které jen ve světě za poslední půlstoletí byly... Jenže, dovolí mu církevní lid, aby pokračoval tímto směrem i jako hlava církve?
Co v Rusku znamená církevní lid - tato "Boží armáda" (viz pověstné ruské "babičky", o nichž Alexij II. prohlásil, že jsou nesmrtelné) a mnišstvo, to si snad nikdo na Západě neumí představit.
Ruská církev to není žádná pouze virtuálně existující instituce. Nelze ji rovnat např. s konstantinopolským patriarchátem, jehož většina biskupství je jen titulárních - jsou to historické a dnes již v reálu dávno neexistující eparchie; a většina duší ze stádečka věřících tohoto patriarchátu je roztroušena po celém světě (ani Řecko nepodléhá celé přímé správě Konstantinopole). Nic takového nemůže nikdo říci o Ruské církvi. Tam jsou masy věřících, a ty mají svůj hlas a svou sílu modlitby. A tento hlas a síla jsou na stráži starobylých tradic a staví se proti všem cizím vlivům (o nichž je na Rusi známo, kolik škody tam už v minulosti napáchaly). A ruská mentalita dokáže být ohnivá, mysticky iracionální, Rus nelituje při tom sám sebe a je připraven k sebeoběti (ne nadarmo říkají ti, kteří Rusi nemilují, že jsou to fanatici). Co všechno dovolí tento hlas mas novému patriarchovi? A co všechno mu dovolí Bůh, k němuž se za věrnost patriarchy modlí takový bezpočetný zástup? To jsou věci, o nichž nemá suchý Západ ani páru.
------------------
S tím souvisí další postesknutí, které můžeme slyšet: nový patriarcha pustí papeže do Ruska a bude prosazovat ekumenismus. Můžeme k tomu jen zopakovat: jednou věcí je pěstovat nějaké ekumenické styky jako "pouhý" metropolita v rámci ruského patriaršího systému, a úplně jinou věcí je být hlavou církve, patriarchou, který má v prvé řadě odpovědnost za jednotu církve. V Rusku snad každý ví, že taková problematická témata, jako je ekumenismus či otázky kolem návštěvy papeže, jsou výbušným materiálem a snadno mohou způsobit rozkol. Dokonce by mohly zmařit dílo sjednocení Moskevského patriarchátu s Ruskou zahraniční církví (která i tak šla, co se ekumenismu týče, při sjednocení na jistý kompromis). Neumím si představit, že by patriarcha Kyrill riskoval kvůli ekumenismu rozkol v Rusku. Obávám se, že jeho patriarchát dá západním ekumenistům spolknout hořkou pilulku.
Z některých telefonátů se dozvídám, že "katolíci si mnou ruce" nad zvolením Kyrilla. (České mluvené zprávy nemám čas sledovat, tak nevím, jestli si někdo mne ruce :-) Mohu se samozřejmě mýlit, ale typoval bych, že si mnou ruce předčasně, a že patriarcha Kyrill nebude tím, kdo byl metropolita Kyrill. Počkejme, uvidíme.
Zatím to však vypadá, že v otázce návštěvy papeže, resp. sekání s papežem, přejal principy, na nichž trval minulý patriarcha: o setkání lze uvažovat, až budou vyřešeny problémy, které dnes tvoří překážku nastolení dobrých vztahů mezi oběma církvemi (míní se tu hlavně římskokatolický proselytismus v Rusku, který způsobuje, že ekumenické nabídky z Říma jsou z Ruska vidět jako pokrytectví).
České noviny o vl. Kyrillovi napsaly: »Hodně cestoval a setkal se například i s papežem Benediktem XVI. Vatikán si s ním spojuje naděje na pokrok v dialogu mezi oběma církvemi. Kirill ale v minulosti několikrát kritizoval působení katolické církve v Rusku. "Nedovolíme, aby pod záminkou dialogu pokračovaly dobře naplánované a dobře financované misionářské aktivity," řekl například v roce 2004. "V západní Evropě jsou prázdné chrámy a je tam duchovní a náboženská krize. Ať katolická církev obrátí svou pozornost na vlastní ovečky na svém území..." (2002)« (I dnes)
------------------
Různé jedovaté pomluvy (a v některých bodech jde skutečně o závažné obvinění a nejstrašnější hříchy) o nově zvoleném patriarchovi Kyrillovi už u nás začala tlumočit ekumenická média - pěkně za tepla - prakticky několik minut po jeho zvolení (přidaly se samozřejmě katolické Lidové noviny). Nechám to bez komentáře. Bylo by pod úroveň o tom vůbec diskutovat (stejně jako kdybychom tu chtěli probírat některé stránky mládí současného papeže).
Závěrem
Éra patriarchy Alexije II. nečekaně skončila. Buďme za ni Bohu vděčni. Dlouhou dobu stál v čele většiny pravoslavných křesťanů, co jich na světě je, člověk Boží, osobnost velikého formátu, důstojná postava, která jako by byla odleskem něčeho z dávné slavné minulosti. Možná i ten náhlý odchod je jedním z projevů důstojnosti a velebnosti, kterou zpodoboval.
Vzpomínám si, jak mi bylo (tak obyčejně lidsky) líto římskokatolických věřících za éry papeže - klauna, který na jakémsi monstrpódiu chaplinovsky točil hůlkou, nebo dělal různé grimasy pro fotografy, oblékal si před kamerami indiánskou čelenku s dlouhými péry... A potom v době vleklé nevyléčitelné nemoci byl smutným a drásavým obrazem lidského chátrání vystaveným na církevním štítu; to asi nebylo pro západní křesťany moc povzbuzující - konec konců, řada z nich to otevřeně přiznávala. (Katolíci, kteří si ještě zachovali smysl pro důstojnost a vážnost náboženství, s hořkostí hovořili o některých rozverných výstupech svého "taťky z Říma" /jak ho nazvala česká mládež na oficiálním transparentu/, a slyšel jsem z katolického prostředí utrousit cosi o "papežských šaškárnách").
Připomněl jsem tyto obrazy, protože vytvářejí světské kulisy, kolem nichž se ubírala pastýřská životní cesta patriarchy Alexije. Postavíme-li si památku tohoto pravoslavného hierarchy právě před pozadí reality západního křesťanství, pak si teprve s ohromením uvědomíme, jakým darem shůry je pro naši církev pastýř, který slovem, skutkem, příkladem a vnějším dojmem vyzařuje povzbuzení a stále pozdvihuje "korouhev křesťanů pravoslavných" (jak se říká v obřadu litije).
Administrátor
--- 1. 2. 2009 Vladyka Kyrill na patriarším trůnu
Intronizace 16. patriarchy moskevského a celé Rusi
Zpravodajství TV Vesti o intronizaci nového ruského patriarchy Kyrilla
Patriarchu dva nejstarší biskupové třikrát usazují na historický patriarší trůn. (Právě tento trůn stál i v původním zbořeném chrámu Krista Spasitele, ale podařilo se jej zachránit před zničením.) Při tom se zpívá "Axios!" (Znamená: "Je hoden!" - zpívá se při každém duchovenském svěcení, při intronizacích apod.) Od této chvíle je Kyrill šestnáctým patriarchou moskevským a celého Ruska. Nakonec mu vkládají do rukou 700 let staré patriarší žezlo, které patřilo patriarchu Petrovi, prvnímu kanonizovanému patriarchovi (obvykle je tato vzácná berla uložena v kremelském muzeu, pro dnešní příležitost byla však přinesena do chrámu Krista Spasitele).
(Přehrává se videsoubor ze zahraničí)
----------------------
Video záznam intronizačního projevu patriarchy Kyrilla
(Přehrává se videosoubor z našeho serveru; můžete si od nás stáhnout soubor FLV. Zdroj: web Moskevského patriarchátu a TV Spas)
Několik úryvků z projevu:
„Hlavní pozornost bude patriarchát věnovat církevnímu kázání, hlásání duchovně-mravních ideálů, aplikovaných vzhledem k reáliím naší doby. Sjednotit pravoslavnou víru a evangelijní morálku s každodenním myšlením, očekáváním a nadějemi lidí - to znamená pomáhat jim reagovat na složité světonázorové a etické otázky současnosti.
»V hlavním: jednota, v podružném: svoboda, ve všem pak: láska,« slova sv. Vikentije se musejí stát vůdčím principem církevního života.
Patriarcha je ochráncem vnitřní jednoty církve a spolu s bratry biskupy je strážcem čistoty víry. Chápu jako zvláštní Boží znamení, že se patriarší intronizace koná dnes, v den památky sv. Marka Efezského, odvážného obránce a bojovníka za pravoslavnou víru (sv. Marek se hrdinně vzepřel církevní unii s Římem, která byla Řekům vnucena papežem ve Florencii; více o tom u nás zde; pozn. Ambonu).“
Administrátor
--- 29. 1. 2009 Naplní nový patriarcha očekávání Západu?
Patriarcha Kyrill bude muset navázat na veliké dílo předchozího patriarchy
V českých sdělovacích prostředcích se v souvislosti se zvolením vl. Kyrilla píše o "změně kursu", o "začínající modernizaci církve", o "nacházejících reformách" apod. Sám Kyrill však už před svým zvolením důrazně odmítl, že by chystal nějaké reformy. Ti, kteří očekávají nějaké dramatické změny, neznají poměry v Ruské pravoslavné církvi ani obecné reálie vnitřního života Pravoslaví. Loď Ruské církve je obrovská, její setrvačnost přesahuje hranice funkčního období jednoho patriarchy, ba možná i celého lidského života. Nějaká prudká změna kursu prostě není možná; náhlé "zacloumání s kormidlem" by také mohlo tuto loď rozlomit - myslím, že nikdo si to neuvědomuje lépe, než ten, kdo sedí na patriarším trůnu. Takže výroky, které porodilo nadšení západních komentátorů z nástupu "Kyrilla reformátora a modernisty", jsou spíše případem, kdy je přání otcem myšlenky.
Jak vysvětluje evangelium - duchovní pastýř nesklízí, co zasel, neužívá výsledků své práce, ale jako on vstupuje do díla svých předchůdců, tak podobně až jeho následovníci přijmou plody jeho práce. "Jiní pracovali, vy jste do jejich práce vstoupili."
Vl. Kyrill bude v realitě především stavět na započatém díle patriarchy Alexije, stejně tak nemůže v dohledné době nic moc udělat s kursem, kterým církevní koráb už pluje. Alexij II. byl v Rusku nesmírně oblíbená osobnost (byl celou řadu let opakovaně zvolen osobností roku), žádný jeho nástupce si nemůže dovolit ignorovat jeho odkaz.
Pokusme se tedy o jakýsi přehled základních rysů díla jeho velkého předchůdce, abychom lépe pochopili, do jakého díla nový patriarcha vstupuje, neboť to bude mít naprosto určující význam pro kontury jeho vlastní práce.
----------------------
Patriarchu Alexiovi II. bylo dáno vést Ruskou církev ve velice komplikované historické situaci. V době, kdy církev a národ setřásly jho totalitního režimu a vstoupily do svobody - do svobody vnější, politické a společenské. Této svobody hbitě zneužily síly nepřátelské ruskému pravoslaví a jeho jednotě, a potažmo i ruskému národu. Ruský národ, zesláblý a dezorientovaný, se stal zaskočenou a snadno ulovitelnou obětí celé smečky dravců - vskutku rozmanitého spektra sektářských, politicko-ekonomických, náboženských, mafiánských aj. subjektů, které se vrhly Rusko, začaly rozhlodávat jeho tělo i duši - zvenku i zevnitř. Za této situace, s níž tam nikdo nemohl mít zkušenost, vést tak obrovskou církev - to byl úkol, jehož problematiku si tady na Západě zřejmě málokdo dokáže alespoň v hrubých rysech představit.
Co to konkrétně obnášelo?
Patriarcha Alexij připravuje chléb a víno pro liturgii (tzv. obřad proskomidie)
1.) Jednak to znamenalo budovat církev, jejíž duchovenské struktury, pastýřsko-teologická rovina praktického života i materiální vybavení byly silně narušené, chatrné, na hranici samotného existování či dokonce v troskách (o materiálně-pastýřském zázemí církve ten výrok o troskách platil doslovně). Prioritně potřebný byl tedy mnohonásobný nárůst duchovenstva a spolu se zajištěním jejich nejlepšího teologického vzdělání, aby toto duchovenstvo mohlo obstát v konfrontaci s materialistickým světonázorem i západními vlivy. Jenom takové duchovenstvo mohlo zdárně konat vnitřní misii v ruském národě.
2.) Bylo důležité zajistit znovu vybudování církve, která bude mít takový morální profil, aby rostla její (komunistickou ideologií zdevastovaná) prestiž a obnovila se úcta i láska Rusů ke své tradiční národní církvi. Nešlo však jen o utváření nového vztahu společnosti a církve, ale i najít nový model vztahu státu a církve (v posledním jsou stále patrny nějaké ty šrámy na kráse, ale vzhledem k tomu, že se jedná o problematiku závislou na personáliích, je hlavním faktorem jejího řešení čas, a nutná je trpělivost; myslím, že to chápe i značná část ruských věřících). Mějme však na paměti, že ruský model pozice církve ve státě bude vždy jiný než na Západě, kde je ideálem církev odstavená na někde okraji společnosti a zabývající se charitou, hospici a pomocí hendikepovaným a bezdomovcům. (Možná odtud plyne západní kritika hraničící s nevraživostí a těžko skrývanou závistí vůči Ruské církvi, která má pevné místo ve středu života národa a udržuje i kontakt s politickým vedením země.)
3.) Krajně delikátním úkolem se ukázalo být zachování jednoty ruského pravoslaví a jeho tradičního postavení v Rusku. Po pádu "železné opony", který vypadal zprvu tak nadějně, se ukázalo, že Západ nejenže není ochoten pomoci ruskému pravoslaví při přechodu společnosti od totality ke svobodě, ale zhusta právě naopak. Západní aktivita v pokusech roztrhat stát, národ i věřící stádce na kusy byla vskutku pozoruhodná (viz pozn. pod odstavcem). A ještě delikátnější postup vyžadovalo zvládnutí některých odstředivých sil, které vyšly přímo ze samotného ruského pravoslaví (rozkoly, schismatické skupiny atd.).
Solženicyn vypráví kolik času, energie a práce věnovala americká rozhlasová stanice Svoboda, vysílající do Ruska, na vyvolání lidového hnutí za odtržení Sibiře od Moskvy; není-li někomu jasné proč, tak napovím poukázáním na nesmírné sibiřské nerostné bohatství. Dodnes si USA nenechaly zajít chuť na Sibiř. Český komentátor J. Petránek nedávno pravil v Českém rozhlasu: „V každém měsíci minulého roku jeden nebo dva ruské sdělovací prostředky citovaly s hořkostí výrok M. Albrightové, že Rusko má příliš mnoho surovin na to, než aby měly po právu patřit jenom jemu.“ To samozřejmě není možné chápat jinak než jako vyhlašování koloniální doktríny dobývání Ruska. Je potřeba si uvědomit, že to neřekl nějaký člověk z ulice, ale bývalá americká ministryně zahraničí, o níž je jasné, že je doposavad zapojena do zákulisní politiky. Minulý rok prý strávila tím, že v Kosovu nakupovala po Američany vše, co tam mělo nějakou hodnotu (lze si snadno domyslet, že Albánci tam zřejmě nemají podniky s high technologií na výrobu mikroprocesorů, ale jedná se o značné nerostné bohatství, které tam takřka netknuté čeká na vytěžení) (je to informace ze zveřejněného odposlechnutého telefonního hovoru dvou vysokých západních politiků.) Roztrhávání Ruské federace včetně dělení církevního patří k prioritním zájmům Západu (starořímské: "rozděl a panuj" je dosud nepřekonanou politickou doktrínou).
4.) Nejednoduché a mnohými vášněmi a představami zmítáno je v Rusku hodnocení minulosti, doby po bolševické revoluci. Po velice složitých vnitřních pnutích církev nakonec v r. 2000 dospěla ke kanonizaci posledního ruského cara svatého Nikolaje a jeho rodiny a ostatních desetitisíců ruských novomučedníků. V nové sociální koncepci vyřešila svůj vztah ke světské moci (problematika tzv. sergiánství). Pečeť zázraku na sobě nese i znovusjednocení obou větví ruského pravoslaví (Moskvy a zahraniční církve). Nedořešené zůstaly zatím otázky ekumenismu a v neposlední řadě projevů globalizace v Rusku (nové ruské pasy, osobní čísla občanů INN apod.) To je stále zdrojem napětí v církvi.
K tomu ještě pár poznámek:
Při hodnocení patriarchova díla nikdo nemůže upřít Alexiovi II., že v prvních třech bodech se podařilo to, co se v některých chvílích zdálo nemožné. Ruská církev vstala z popela. Obnovil se církevní život v takovém rozmachu a na takové úrovni, že je to nemožné vysvětlit bez poukázání na Boží zázrak, který se za Alexiovy éry v Rusku děl. (Není vše jistě jen osobní zásluha patriarchy, biskupů, kněží a věřících, a jejich kvalit; co se na Rusi událo je skutečně Bohem učiněný div; leč na straně duchovenstva bývá v některých situacích hlavní kvalitou a zásluhou: nepřekážet Božímu dílu, nekazit, co Bůh právě koná, - a to není kvalita a zásluha zas až tak samozřejmá, jak by se na první pohled mohlo zdát; někdy ono "nepřekážet Bohu" může být velikou ctností, ba svatostí).
Ad 1. Obnoveno bylo církevní školství - semináře a akademie, a to na takové úrovni, která je řadí mezi světovou špičku. Byly opraveny, zrekonstruovány či znovu postaveny chrámy a monastýry. Na stavbách pracují někde firmy ale často prostí věřící. Prudce stále roste početnost mnišstva. (Vznik některých monastýrů mohl patriarcha povolit jen za podmínky, že po něm nebudou chtít kněze.) V církvi nastala exploze vydavatelské činnosti. Dnes je na internetu k dispozici tolik ruské duchovní literatury, že to snad nemá nikde obdoby. Vysílají pravoslavné rozhlasové i televizní stanice. Vznikají pořady vysoké hodnoty. Obnovily se nejlepší ikonopisecké tradice (navázáno bylo na rublevovskou školu) na tak vysoké úrovni, že na planetě je možno srovnávat novodobou ruskou ikonografii jedině s ikonopisci řecké církevní sféry.
Ad 2. Po posledních dvou desetiletích má Ruská církev ve svém národě prakticky neotřesitelné postavení a takovou lásku a úctu (nejen od svých duchovních oveček, ale respekt i od masy nevěřících), že se o tom může západním církvím ve většině států jenom zdát (u nás, kde jsou vrchní preláti nejpočetnější zdejší církve skutečnými "miláčky národa", bychom o tom mohli něco vědět). Vztahy církve a státu jsou ve stálém vývoji a zásadní vliv na ně má probíhající obměna na duchovenských a hierarchických postech, a z druhé strany vývoj politický. Jak se zdá, tak Rusové sami ve své většině v tomto bodě nevidí žádný zvláště bolestný problém ruského pravoslaví; kritika ohledně tohoto tématu je převážně trvale importována do Ruska ze zahraničí. Jiní kritikové pak zmiňují i znaky komercionalizace církevního života (věřím, že i to je pouhé pokušení doby /průnik západní komercionalizace společnosti/, s nímž se církev v tichosti vypořádá především silou vlastního duchovního života). Samozřejmě, stále je hodně co zlepšovat a věřme, že se bude.
Ad 3. I zde se podařilo, co se zdálo nemožným. Západním církvím se podařilo přetáhnout jen malé množství bývalých pravoslavných věřících a Rusů vůbec. Bezesporu patriarchovou zásluhou je, že se římský papež doposavad nedostal na svatou Rus (za to si Alexij získal mnoho lásky především u zástupů prostých věřících, kteří stejně jako řečtí pravoslavní na své zemi papeže nechtějí; v Řecku však zvítězila církevní politika nad přáním lidu, takže i přes masové demonstrace papež do Athén přicestoval; jak to bude v Rusku, ukáže čas). Rozkolné skupiny, pseudopravoslavné jurisdikce, všelijaké disidentské církve, jejichž základní ideou je prozápadní orientace a protikremelské naladění, to vše jsou jen skupinky bez zvláštního významu v ruském národě.
Ad 4. Snad právě tady je možno konstatovat, že patriarcha Alexij II. byl odvolán od nedokončené práce. Svatořečení ruských novomučedníků v čele s carem Nikolajem a sjednocení s Ruskou zahraniční církví bylo sice velikým vítězstvím Pravoslaví, ale členství v SRC a nevytříbený poměr ke globalismu jsou znepokojující. V Rusku na tato témata probíhá aktivní vnitrocírkevní diskuse. Ve zmíněných nedořešených otázkách také tkví výtky některých kritiků patriarchy. Nu což, snad se podaří jeho následníkovi učinit další kroky a nadále pokračovat správným směrem.
Administrátor
--- 28. 1. 2009 Nejdůležitější životopisná data nového patriarchy
Vladyka Kyrill (Cyril), metropolita smolenský a kalingradský
Narozen 20. listopadu 1946; chirotonie: 14. března 1976, den anděla: 24. května
Výběr z biografie:
(Příjmením Gundjajev.) Narodil v Leningadu v kněžské rodině. Zbožní rodiče svým příkladem a oddaností církvi vzbudili ve svém synu přání sloužit církvi jako kněz. V r. 1964 zakončil střední školu a v r. 1965 začal 1. ročník Leningradského duchovního semináře, který zakončil v r. 1967, kdy nastoupil do Leningradské duchovní akademie.
V r. 1968 byl účastníkem 3. všekřesťanského mírového kongresu v Praze. Téhož roku byl i na 4. shromáždění Světové rady církví v Upsale.
3. dubna 1969 postřižen metropolitou leningradským Nikodimem na mnicha. Poté 7. dubna vysvěcen na jerodiakona. 1. června rukopoložen na kněze. Téhož roku absolvoval Akademii.
30. srpna 1970 se stává osobním tajemníkem metropolity Nikodima. 12. září získává hodnost archimandrity a je jmenován představeným Moskevského patriarchátu při Světové radě církví v Ženevě.
26. prosince 1974 rektorem Leningradské duchovní akademie a semináře.
7. června 1975 předsedou eparchiální rady Leningradské metropolie. Zároveň zvolen členem centrálního a výkonného výboru SRC.
14. března 1976 v Alexandro-něvské lávře vysvěcen na biskupa, vikáře Leningradské eparchie. Chirotonii vedl metropolita leningradský Nikodim (účastnil se i kyjevský Filaret).
18. listopadu 1976 zástupcem patriaršího Exarchy pro západní Evropu a téhož roku se účastní první předsněmovní všepravoslavné poradě v Ženevě.
2. září 1977 uveden do hodnosti arcibiskupa.
16. listopadu 1979 jmenován členem komise posvátného synodu pro otázky jednoty křesťanů.
14. listopadu 1989 předsedou oddělení vnějších církevních vztahů a stálým členem posvátného synodu.
25. února 1991 získává hodnost metropolity.
(Za Moskevský patriarchát se účastnil ekumenických akcí ve světě.)
Administrátor
--- 27. 1. 2009 Rusko má nového patriarchu - překvapení se nekonalo
16. patriarchou moskevským a celé Rusi se stal metropolita Kyrill
Rozhodlo o tom v tajném hlasování 702 delegátů místního sněmu
Metropolita Kyrill zahajuje sněm Ruské církve
Moskva - ve 22 hod. místního času zazněly slavnostní údery na veliký zvon chrámu Krista. Bylo rozhodnuto. Výsledek však byl předvídán.
Delegáti sněmu Ruské církve hlasovali pro kandidaturu metropolita Kyrilla - žádné intriky se nekonaly, všichni od počátku říkali, čí jméno bude vyhlášeno. Delegáti byli téměř jednomyslní: pro metropolitu Kyrilla bylo 508 hlasů. Za metropolitu Klimenta hlasovalo 169 hlasů.
Metropolita Filaret Minský, patriarší exarcha pro Bělorusko, stáhl svou kandidaturu ve prospěch patriaršího zástupce Kyrilla.
Už týdny před hlasováním nebyly prakticky žádné pochybnosti, kdo bude příštím patriarchou. Zvláště poté, co archijerejský sněm vybral hlasováním tři kandidáty (kteří se pak dnes mohli ucházet o zvolení patriarchou) a m. Kyrill už zde dostal od biskupů Moskevského patriarchátu trojnásobek hlasů (97) než jeho konkurent Kliment (32); m. Filaret Minský z Běloruska, který pak odstoupil, získal od biskupů 16 hlasů.
------------
Dnes se od rána koná v chrámu Krista místní sněm Ruské pravoslavné církve (delegáti jsou z duchovenstva i z laiků z celé Ruské církve), jehož prvním úkolem bylo zvolit v tajném hlasování 16. patriarchu. V případě, že by ani jeden z kandidátů nezískal nadpoloviční většinu, konala by se druhá volba, do níž by postoupili první dva kandidáti, a rozhodovala by prostá většina. Druhá volba však dnes nebyla potřeba, protože m. Kyrill získal hned v první volbě mohutně nadpoloviční většinu hlasů přítomných delegátů. Sněm zahájil jakožto patriarší zástupce metropolita Kyrill. Volba probíhala na třetím plenárním zasedání sněmu. Připraveny byly speciální kabinky s urnami pro hlasovací lísky, kde 702 delegátů odevzdávalo své hlasy. (Bylo napočítáno 700 odevzdaných hlasovacích lístků, z toho platných 677.)
Po sečtení hlasů sdělil metropolita kijevský a celé Ukrajiny Vladimir metropolitovi smolenskému a kalingradskému Kyrillovi, že byl zvolen na patriarší stolec, a otázal se ho, zda volbu sněmu přijímá. Metropolita Kyrill odvětil souhlasně, použiv tradiční formuli pro přijetí zvolení za patriarchu. Poté nově zvolený a jmenovaný patriarcha moskevský vykonal děkovnou pobožnost.
Po díkůvzdání pozdravil vladyku Kyrilla jménem všech účastníků sněmu metropolita sankt peterburgský a ladožský Vladimir a následně přečetl metropolita minský Filaret, exarcha běloruský, dekret o zvolení 16. patriarchy moskevského a celé Rusi.
Metropolita Kyrill, nově zvolený a jmenovaný patriarcha, poděkoval všem delegátům za projevenou důvěru a za zvolení na nejvyšší ruskou biskupskou katedru.
Nakonec přicházeli pozdravit vladyku Kyrilla všichni účastníci sněmu.
-------------
Agentura Intexfax Religia přinesla už v průběhu sčítání hlasů zprávu, že v chrámu Krista Spasitele, kde se volby nového patriarchy konaly, začala myrotočit ikona Matky Boží „Obměkčení kamenných srdcí“ (Sedmibolestná). Tato ikona již myrotočila i dříve (byla na návštěvě dokonce i v České republice). Podle svědectví přítomných ikona myrotočí nyní v chrámu opravdu hojně (natáčí tam televize „Věsti“). Zázračná ikona byla přinesena na sněm, kde 701 delegátů volí patriarchu, podle dávné tradice. Je totiž prastarým zvykem přinášet na církevní sněmy zvláště uctívané ikony či jiné svátosti.
Administrátor
--- 26. 1. 2009 K čemu dnes připomínat osmý den Ježíšův?
Obřezání Páně
»I navrátili se pastýři, velebíce a chválíce Boha ze všeho, což slyšeli a viděli, tak jakž bylo jim povědíno.
A když se naplnilo dní osm, aby obřezáno bylo to děťátko, i nazváno jest jméno jeho Ježíš, kterýmž bylo nazváno od anděla, prvé než se v životě počalo.« (Luk 2,20-21)
»Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu.
V něm je přece vtělena všechna plnost božství;
v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil.
V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla.
S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.« (Kol 2,8-12)
Proč si Církev vlastně připomíná tento detail ze života Krista, který je v Lukášově evangeliu zmíněn v jediném verši: „osmého dne byl obřezán“? Byl na něm naplněn zákon Mojžíšův. Byl vykonán obřad, který dnes v Církvi nekonáme; je to totiž něco, co patří Starému zákonu, éře předkřesťanské, čili zákonu předobraznému, jenž byl naplněn Ježíšem Kristem. Mohli bychom tedy očekávat, že církev přejde tento detail ze života právě narozeného Ježíše mlčením, resp. bez zvláštní pozornosti. Leč pravý opak je pravdou - církev z této drobné události učinila svátek (byť to není velký svátek z Dvanáctera, ale přesto je jeden z větších svátků). Prvním důvodem je, abychom se při tom podivili pokoře, kterou nám Spasitel ukázal a dal jako vzor. On - Zákonodárce - se podřizuje svému vlastnímu zákonu. Vždyť je to tělený Boží Syn, který tisíce let před svým vtělením dal Mojžíšovi na Sinaji svatý Zákon. Nyní se sám narodil, aby se podřídil nejen slabosti lidské přirozenosti, ale i vlastnímu zákonu, který pro svůj lid před tisíciletími vydal.
Souvisí i to s pravoslavným učením hlásajícím, že jakmile se druhá Osoba Božské Trojice narodila jako člověk, v tu chvíli už nebylo cesty zpět (připomínám, že je to výlučně pravoslavné učení; římsko-katolická církev učí zcela odlišně). Od svého Narození už musel Bohočlověk jednou okusit smrti. Jestliže jednou přijal lidské smrtelné tělo, pak musel umřít - a kvůli tomu přece toto tělo přijal, aby v něm za nás umřel. A přijal-li náš lidský úděl, přijímá i zákon a obyčeje svého lidu. Vše, co Kristus přijal, tím uzdravuje, zbožšťuje, posvěcuje, pozdvihuje a produchovňuje. Člověka uzdravuje od smrti. A obřízku přijal na své božské tělo, aby ji produchovnil a předobrazný starozákonní obyčej dovedl k jeho cíli - čili aby nám předal nový zákon pravé obřízky duchovní.
Židé obřezávali své tělo, aby nosili na těle znamení, že nepatří tělu a jeho vášním, ale Hospodinu Bohu. Obřezání znamenalo, že muž nesmí sloužit vášni, ale skrze plnění Zákona sloužit Bohu. Naše křesťanská obřízka je neviditelná a duchovní, děje se ve svatém křtu; je odložením celého starého člověka a narozením pro nový duchovní život. Naplňujeme ji tím, že bojujeme proti vášním a dosahujeme duchovního života v Kristu. Odřezáváme se od smrtelného, abychom byli připočteni k nesmrtelným. Při obřízce bylo udělováno jméno člověku, i my při křtu dostáváme nové jméno (většinou podle některého ze svatých); především ale získáváme jméno Kristovo - „člověk Kristův“ - tj. křesťan.
------------------------
Je tu však ještě jeden důvod, proč si vytrvale připomínat obřízku malého dítěte Ježíše. Spolu se zprávou o Kristově Narození a spolu s Lukášovou zprávou (Luk 2,40-52) o události, která se stala, když bylo Pánu Ježíši 12 let (a toto čtení je připojeno ke čtení svátku Obřezání Páně), je to pevná hráz bránící orthodoxii proti všem, kteří přicházejí s názorem, že Kristus nepřišel v těle, nebo jakýmkoliv způsobem Kristovu tělesnost oslabují. A že takových falešných učitelů bylo a je (a bude) přehršel! Falešné učení o Spasiteli, který je tak Božský a tak duchovní, že by přece nemohl nosit obyčejné lidské tělo, je totiž tak vábivé a jeho zjemnělá pseudoduchovnost tak přitažlivá, že si ve všech dobách nacházelo mnoho a mnoho stoupenců.
Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích...
Různé heretické názory (klamné filosofování a bájení) se objevily ihned po vzniku křesťanství. Už apoštol Jan s nimi polemizuje např. slovy: „Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist“ (2.Jn 1,7). Byly to např. skupiny tzv. gnostiků, které apoštol prohlašuje za nositele falešného poznání. Vyskytovaly názory, že Kristus ve skutečnosti netrpěl na kříži - že to byl jen klam, přelud, který se apoštolům zdál; vždyť přece prý není možné, aby se Božímu Synu stalo něco tak ohavného. Není nutno dopodrobna rozvádět herezi pátého století - monofyzitství. Různé klony této hereze hlásaly hrubší či jemnější útok na lidství Kristovo; buď je odmítaly nebo zlehčovaly. Byť třeba nepopíraly tělesné narození Páně, ani jeho tělesné ukřižování, učily však o Ježíšově lidství např., že se rozpustilo v jeho Božství jako kapka vody v oceánu.
Dodnes se jisté zjemnělé formy monofyzitismu drží tzv. dochalcedonské církve, jak se ukázalo při ekumenickém dialogu s nimi. Tyto církve jsou potomky těch skupin, které se oddělily od Církve z důvodů odmítnutí závěrů IV. všeobecného sněmu (konal se v Chalcedonu v r. 451); tento sněm v opozici vůči herezi tzv. monofyzitů formuloval slavné christologické dogma - tj. vyjádřil dávnou víru v boholidství Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna, který je dokonalým člověkem i dokonalým Bohem a Božská přirozenost s lidskou jsou v jeho Osobě spojeny nesmíšeně, nezměnitelně, nerozdílně a neodlišitelně. Dokonce i po 1500 let zástupcové Dochalcedonců striktně odmítají svatootcovské pravoslavné christologické formulace a jsou ochotni přijmout jen nově sestavená vyhlášení o Kristu, formulovaná na sporných bodech mlhavě - čili tak, aby se dala vyložit jak pravoslavně tak i "dochalcedonsky" - sem až dobral se ekumenický dialog... (Proto Moskva odmítla výzvu považovat tento dialog za "úspěšně završený" a synod se rozhodl pokračovat dál v tomto dialogu na bilaterální úrovni.) (Koho by problematika chalcedonského dogmatu zajímala v širších souvislostech, může si o tom přečíst něco u Vladimira Losského.)
Připomenu v této souvislosti také debatu apoštola Pavla na Areopágu, kde vzdělaným Athéňanům vykládal křesťanskou víru v Krista (Skutky 17,18-34). Obyvatelé města zřejmě projevili nelíčený zájem; když se však Pavel dobral ke Vzkříšení Kristově, stalo se něco pozoruhodného - dosud naslouchající filosofové se zvedli a odešli. „Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: "Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ Čili ti méně zdvořilí se mu vysmáli, ti zdvořilejší se omluvili, ale (skoro) všichni svorně odešli. Je na místě tázat se: proč? Vždyť Řekové byli zvyklí na své pohanské náboženství - a všichni alespoň zběžně známe starořecké báje a mýty.
Celé svazky jsou plné neuvěřitelných bájení, co všechno řečtí bohové natropili! Co jen se na Olympu všechno dělo! Jsou to neskutečné historky a nejfantastičtější příběhy. A tohle filosofům nevadilo, to klidně poslouchali a někdy s těmito bájemi pracovali při svém filosofování. Tyto báje byly součástí antického divadla, které se těšilo veliké vážnosti, pozornosti a popularitě. Tak proč vzdělancům na Areopágu najednou tak vadilo Pavlovo vyprávění o Vzkříšení? Inu, odpověď je prostá. O olympských bozích a jejich fantastických kouscích všichni věděli, že se jedná o mýty. A mýtus to není reálná historie a nesnaží se být skutečnou historií! Mýtus se odehrává v neurčitém dávnověku a neřeší své přesné zařazení do konkrétní historie (bylo, nebylo, dávno tomu, žil, byl jeden...) Mýtus má na základě smyšleného či bájeslovného příběhu vyprávět o nějakých skrytých principech, či vypovídat o tom, co se tají v hlubinách lidské duše, nebo podávat mravní ponaučení, sociálně vychovávat apod. Mýtus je postaven mimo dějiny, nikoliv do nich, má být nadčasový.
Jenže když Pavel svědčil o Vzkříšení Kristově, podával jim to jako pravdivou reálnou událost - přesně lokalizovanou v čase i v prostoru - místo: Jerusalem, čas: za římského protektora Pontia Piláta, všichni účastníci děje: konkrétní (a možná vzdělancům známé) nedávno činné postavy, apoštolé ještě žijí atd. Pavel nedal Athéňanům žádnou šanci, aby si jeho zprávu o Kristu vyložili a přebrali jako další z mnoha mýtů o dalším z mnoha bohů, jejichž oltáře tam měli. A právě toto pro ně bylo nestravitelné.
Jiná věc by byla, kdyby jim apoštol Pavel podával křesťanství jako další mýtus - pak by nadšení Athéňanů jistě nebralo konce. Není nejmenších pochyb, že by se jim "mýtus o Kristu" přenáramně zamlouval. Jen považte: "narozen z Panny" - nádhera (něco podobného už v některých mýtech měli, ale ne tak pěkně - s betlémskou stájí, s jesličkami, drsnými pastýři a honosnými mágy nesoucími podle hvězdy svůj poklad právě narozenému nebeskému Králi); a dále - byv ihned po narození pronásledován démonickým Herodem, musel narozený Bůh utíkat do skvělou historií opředeného Egypta k pyramidám - unikl tím zavraždění (to jako mýtus nemá chybu - opět: jakési předobrazy už v nějakých starých mýtech někde byly, ale ne tak pěkné); ukřižování (i to by se dalo mytologicky nějak zpracovat a zařadit; řecká mytologie je plná trpících bohů, kletbou stižených polobohů či různých havárií v olympské společnosti); a konečně vzkříšení a nanebevstoupení - to by jako mýtus byl po Řeky zlatý hřeb všeho - smrtí raněný, leč nesmrtelný bůh sestoupí do mýtického podsvětí, hádu, vypořádá se s převozníkem Charónem, přeskočí hroznou podzemní řeku Styx, vyvrátí brány podsvětí, slavně vyjde ven a vzduchem letí zpět na nebe. Jasná jednička mezi všemi mýty. (A dvanáct apoštolů by mohlo Řekům pěkně připomínat dvanáct olympských bohů.)
V podstatě by řečtí Heléni mohli v křesťanství vidět celou mytologickou kolekci, perfektně navazující na jejich původní bájesloví, leč přizpůsobenou nové době. „Jenže ten podivný židovský zvěstovatel nového boha trvá na tom, že se to všechno opravdu stalo a ještě ke všemu jen před pár lety a pár dní cesty směrem na východ. To se přece nedá poslouchat,“ asi něco v tom smyslu si zřejmě mysleli athénští vzdělanci, když kvapně opouštěli Areopág.
A nyní - proč se o tom rozepisuji tak podrobně. Pokušení mytologizovat křesťanství není omezeno na Pavlovu dobu, ale je přítomno ve všech dobách - tu naši nevyjímaje. A nemíním tím útoky na křesťanství z bašty ateistů! Kdepak. Mám na mysli (stejně jako výše citovaný ap. Jan) způsob víry těch, kteří sami sebe nazývají křesťany a svou mytologizovanou víru prohlašují za křesťanství. Vzpomeňme si, co jsme tu psali (v příspěvku č. 145) o současné evangelické biblické teologii, jak se vyučuje na tradiční protestantské teologické fakultě: celosvětová potopa - nesmysl, Noe - báje, kterou dnes přece už nikdo nemůže brát vážně, Abrahám - nikdy nežil, Izák, Jákob - jakbysmet, Mojžíš - pravděpodobnost, že někdo takový opravdu žil 1:1, leč zapomeňte na to, že by vyvedl Izraelity z Egypta. A co se učí např. o Ježíšových zázracích na Husově fakultě? Kristovo kráčení po vodě - měl tam těsně pod hladinou prkno atd. Oficiální kazatel tradiční evangelické církve (a senátor v parlamentu) publikuje své kázání, kde srovnává evangelium s pohádkami (tak, kterou si dnes dáme?, o Sněhurce, o zlatých vlasech děda vševěda nebo tu o Kristu?) (A raději si odpustím probírání všech senzačních "objevů", kterým tolik lidí opravdu věří, hlásajících, že Ježíš měl údajně sestoupit s kříže, oženit se s Marií Magdalénou, odejít pak někam do Indie atd.) Prof. Alexij Osipov vypráví, jak slyšel západního učitele teologie - novozákonního profesora z Anglie - tvrdit, že Kristus ve skutečnosti nevstal z mrtvých (v západních církvích se místy, a často právě u teologů, setkáte už s úplnou ztrátou křesťanské víry; vše je chápáno jako pouhý mýtus - až sem se dostává západní bohosloví ve své samolibosti a sebedůvěře). Nejde mi tu o útok na jinak věřící. Jen tím chci ilustrovat, že mytologizace křesťanství i dnes kvete ve všech barvách.
Cituji evangelického kněze: „Bible je soubor krásných (někdy krutých) básní, pohádek, podobenství, hyperbol - prostě mýtů... A s tou obětí Ježíše, myslím, je to také jinak...“ (jak jsme o tom psali v již právě připomenutém příspěvku č. 145).
Nu, a tak se obloukem po tom všem vracím k původnímu tématu: svátku Obřezání Páně. Připomínka svědectví evangelisty Lukáše o tomto trochu krvavém tělesném rituálu vykonaném na osmidenním Ježíši je tu proto, aby nikdo nikdy v dějinách nemohl tvrdit, že Kristovo tělesné narození je mýtus, a dovolávat se při tom Písma svatého (což by mohl, kdyby evangelisté o Narození Páně i Obřezání mlčeli nebo by církev jejich svědectví ignorovala).
---------------------
Připomenu ještě pár slovy, jak důležité je z hlediska křesťanské víry vtělení Kristovo - tedy tělesné narození Božího Syna. Podívejme se na to nikoliv prismatem křesťanského dogmatu (jak jsme to činili někdy minule), ale spíše z hlediska jednoho z rozměrů naší spirituality.
Hříchem prvotních lidí nastalo v jejich nitru a potažmo i ve vnějším světě zvláštní roztržení: začali jsme rozlišovat "přirozené" od "nadpřirozeného". To v ráji nebylo. Bůh byl Adamovi všechno a ve všem. Na tomto roztržení přirozeného od nadpřirozeného je založeno veškeré pohanské náboženství, které se snaží různými praktikami, magií nebo kulty či oběťmi, překlenout toto roztržení a dosáhnout původní jednoty, což je ve sféře pohanství samozřejmě nemožné, a nebo alespoň obnovit tuto jednotu napnutím nějakého mikroskopického kouzelného vlákna mezi oběma břehy, - a získat tím něco ve svůj prospěch. Předkřesťanské židovství se už pod Boží pedagogikou naučilo uvažovat jinak - Boha nalézalo židovstvo ve své historii, čili vidělo Hospodinovo působení na svých vlastních dějinách. A zásadní průlom přineslo Narození Kristovo, jelikož vtělením Božího Syna bylo v Kristově boholidské Osobě obnoveno sjednocení Božského a lidského, duchovního a tělesného, nebeského s pozemským, věčného s časným a nadpřirozeného s přirozeným. Tato jednota byla znovu nastolena v Novém Adamu, v Kristu Pánu, a vstupuje do ní každý, kdo se v Církvi sjednocuje s Kristem. Ve skrytu už zde nyní existuje nový svět. Nebeský Jerusalem, kde bude opět Bůh všechno ve všem.
Několik biblických citací:
(Otec) podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. (Ef 1,10)
...až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě... A nyní ... oblecte nového (člověka), který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele; potom (už je) všechno a ve všech Kristus. (Kol 3,4-11)
Plnost sama se rozhodla v něm (v Kristu) přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. (Kol 1,19-20)
Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem. (1Kor 15,28)
Myslím, že stojí za povšimnutí způsob používání slova "nadpřirozený" v Pravoslaví (zvláště v bohoslužebných či teologických textech). Slovo samotné je sice stále ještě užíváno, ale v poněkud odlišném významu, než v mimokřesťanské sféře, a i tak je používáno pozoruhodně zřídka (člověk přicházející z pohanství by očekával, že se to v duchovních křesťanských textech bude "nadpřirozeností" jen hemžit, že? Leč zkuste se zaposlouchat nebo začíst do bohoslužebných hymnů či svatootcovských textů - jak často se tam setkáte s termínem "nadpřirozený"? Budete mít možná malý problém ho tam vůbec najít. Poradím, že se vyskytuje např. v souvislosti s mateřstvím Panny Marie).
Skutečnost, že v Církvi již tady v tomto světě utlumujeme rozdělování přirozeného od nadpřirozeného, vidíme dobře na Eucharistii, o níž věříme, že je to chléb, který nepřestal být chlebem, ale stal se Tělem Kristovým (viz např. text liturgie, kde je předepsáno diákonovi říci o Tělu Kristovu: „Rozdrob, vladyko, svatý chléb;“ čili Tělo Kristovo nazývá znění liturgie i nadále svatým chlebem). Materie se spojuje s Duchem.
Je zajímavé, že římsko-katolická teologie už tohoto křesťanského ducha neudržela a po rozkolu v éře scholastiky změnila svůj pohled na Eucharistii. Nevydržela nést ten křesťanský nadhled nad rozlišováním mezi přirozeným a nadpřirozeným, a klesá poněkud zpět do pohanství, - zavedla učení o transsubstanciaci. Toto učení převzala dílem z pohanské filosofie (od Aristotela) a dílem zřejmě i od alchymistů, a přestala věřit, že chléb po proměnění při liturgii zůstává v plné míře chlebem. Místo toho učí římská teologie, že ta část chleba, která se stala Tělem Kristovým, přestala být v důsledku toho chlebem. Transsubstanciace - změna podstaty; podle této filosofie se duchovní proměnou hostie změní podstata mešního chleba na podstatu Těla Kristova, a tím pádem přestane mít hostie podstatu chleba (zachová si nadále jen jeho vnější viditelnou formu), což však následně znamená, že hmota - taková, jaká byla Bohem stvořena - se nemůže spojit s Duchem. To je skutečně skličující ústup od křesťanské víry a spirituality. Je to vyklizení pozic vznešené křesťanské spirituality, která zří v Církvi sestupující nebeský Jerusalem, vnímá svou zkušeností produchovňování hmoty - počínající od materie svatých Tajin a pokračující stále dál. Nemůže nezarmoutit takový ústup do pohanství a do racionalistické nekřesťanské filosofie či snad až do magie (viz ta podobnost s alchymistickou transmutací prvků).
Skrze Eucharistii hledí pravoslavný křesťan na svět, na člověka, na život a jeho smysl. Přivtělen do Těla Kristova sám ve svém osobním uvažování přestává již roztrhávat přirozené od nadpřirozeného - vidí přicházející nebeské království v moci a síle, začíná spatřovat Boha všude a ve všem, až je celý jeho život svátostí. Proto není naše víra závislá na zázracích, proto nemáme žádné pozemské posvěcující centrum. Z hlediska Božího Království, které se zpřítomňuje všude, kde se slouží eucharistie a kde lidé překonávají vášně a hříchy, a posvěcují se, je jakákoliv světská centralizace kamenem uvázaným na krku těla Církve, mlýnským žernovem, který ji stáhne do hlubin bouřlivě se zmítajícího moře světskosti.
Tedy závěrem:
Vše, co jsme psali o křesťanské zkušenosti přicházejícího Království, v jediném okamžiku zmizí, dáme-li ve své víře a ve svém srdci místo mytologizaci křesťanství, která zpochybňuje tělesnost Spasitele či něco z tělesné stránky díla Ježíše Krista. Kdyby nebylo pravdou, že se Kristus narodil z Panny, že byl obřezán, že byl pokřtěn v Jordáně, že chodil po hladině mořské, že rozmnožil chleby, že léčil nevyléčitelné a křísil mrtvé, že byl ukřižován, opravdu zemřel a vstal pak z mrtvých, že procházel zavřenými dveřmi a vznášel se ve vzduchu a byl vzat do nebe..., jestli něco z toho není pravda, tak potom rovnou můžeme být pohany, protože by nebylo překonáno to roztržení, které natropil Adamův hřích, tedy nebyl spojen člověk s Bohem, věčnost je stále nedostupná a ráj zavřený. Ano, mytologizované křesťanství, které se stalo pouhou užitečnou pohádkou, nebo mravním ponaučením, či společensky užitečnou ideologií, je jen přemaskovaným pohanstvím, které nepřeklenulo propast mezi přirozeným a nadpřirozeným. To by pak znamenalo, že my jsme na zemi a Bůh na nebi a mezi námi nekonečno.
Proti této pohanské tragédii postavila Církev zvěst o tělesném Narození v Betlémě a připomínku té drobné evangelijní zprávičky o obřezání Ježíšova těla osmý den.
Administrátor
--- 24. 1. 2009 Jaká asi bude americká zahraniční politika?
Obama si vybral za nejbližšího spolupracovníka nadšeného srbobijce
Srbové nesdílejí nadšení světa nad zvolením Baracka Obamy. Hlavně kvůli jeho volbě viceprezidenta, kterým je bývalý senátor za stát Delaware Joseph Biden.
Ten v roce 1999 patřil k nejaktivnějším stoupencům bombardování Kosova a Srbska a má na Balkáně pověst zaníceného "srbobijce."
Naopak kosovskoalbánský deník Koha Ditore napsal: "Do Bílého domu vstoupil velký přítel Kosova."
---------------
Obamomanie
Že bylo úterní uvedení nového amerického prezidenta Baracka Obamy do úřadu opravdu velkou událostí, dokazuje i fakt, že na něj zaměřil své oko i satelit GeoEye1. Z výšky 684 kilometrů vynikne obří množství Američanů, kteří se přišli osobně podívat, jak bude celá sláva vypadat, a jejichž skupiny na satelitních snímcích vypadají jako mraveniště.
Americká firma prodává obamovské panenky Maliu a Saschu
Nadšení z dcer Baracka Obamy udělalo ze dvou panenek nové prodejní trháky. Firma Ty Inc. vrhla na trh Sladkou Saschu a Úžasnou Maliu. (Sasha a Malia jsou Obamovy dcery.)
„Prodáváme je teprve od počátku ledna a absolutně nestačíme vyhovět všem objednávkám. Dívky z celého světa je chtějí mít, aby se nimi mohly identifikovat,“ potvrdila Denise Gary Robinsonová z newyorského internetového obchodu s panenkami.
Administrátor
--- 24. 1. 2009 První kroky nového prezidenta USA
Prezident Obama povolil financování organizací pomáhajících provádění potratů a používání buněk získávaných z živých embrií
Nový prezident Spojených států Barack Obama podepsal nařízení, jež ruší zákaz financovat z amerických veřejných rozpočtů mezinárodní organizace, které pomáhají při provádění potratů. S odvoláním na Bílý dům o tom informovala agentura Reuters.
Opatření zakazovalo poskytovat peníze organizacím pro plánované rodičovství, které nabízejí provedení potratu nebo o něm i jen poskytují informace. Američtí liberálové proti zákazu ostře vystupovali.
------------------------
USA povolily léčbu prostřednictvím kmenových buněk
Americký Úřad pro léčiva a potraviny (FDA) dal zelenou léčbě lidí prostřednictvím kmenových buněk. V pátek to oznámila farmaceutická firma Geron Corporation.
„Je to počátek nové éry ,“ řekl šéf Geronu Thomas Okarma, podle něhož výrazně vzrostla naděje na nápravu a regeneraci poškozených orgánů a tkání. „Nová terapie sahá, kam prášky a skalpely nemohou,“ dodal. To, že dostala zelenou, ovšem ještě neznamená, že bude úspěšná a pronikne na trh.
Výzkum kmenových buněk dosud výrazně limitovaly zákony exprezidenta George Bushe, jenž stál na straně kritiků tvrdících, že získávání kmenových buněk ze životaschopných lidských embryí je neetické.
Nový prezident Barack Obama už během kampaně avizoval, že změna pravidel bude jednou z jeho priorit.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš, pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 482 do č. 522)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Tato popaschální neděle je každý rok zasvěcena příkladu žen myro nesoucích (myro je drahý vonný olej, silně aromatický, připravený ze vzácných esencí). Čteme z Evangelia 
Za zamyšlení stojí, proč je sv. Alexandr tak populární v Rusku i dnes. Zdá se, že pro něho museli hlasovat i necírkevní lidé. Co tedy tolik Rusů přimělo, že si vzpomněli na sv. Alexandra, ochránce Rusi? Povšimněme si, že hlasování probíhala koncem roku 2008, kdy USA plánovaly vybudovat svůj raketový systém u nás a v Polsku (vcelku srozumitelně útočně namířený na Rusko; v době konfliktu v Osetii podepisovala americká ministryně /ta, co má ten přívětivý kukuč/ s polským prezidentem smlouvu o umístění raket, přičemž podotkla, že si na to připili gruzínským vínem; nu a Poláci, ti se nikdy ani nenamáhali tajit, že chtějí mít ty rakety právě proti Rusku a že nějaký Írán je jim vcelku ukradený). To je konstelace, za které se i obyčejní ruští občané museli zamyslet, co či kdo je může ochránit před hrozícím americkým útokem. Možná i pod vlivem této americké hrozby se Rusové znovu utekli o pomoc ke sv. Alexandru - a postavili mu další chrám - tentokrát jakýsi chrám virtuální ale přesto chrám národní úcty: v masovém hlasování ho zvolili za největší osobnost ruských dějin, a tedy nejoblíbenější historickou postavu Ruska - jinými slovy: tím z ruského národa, kdo je i dnes srdci Rusů nedražší.
Téměř 150.000 věřících Moskvanů se účastnilo svátečních bohoslužeb v neděli 18. ledna a v noci na pondělek. Noční bohoslužby navštívilo přes 36 tisíc Moskvanů.
Výběr z biografie:
