Administrátor
--- 19. 2. 2009 Příběh s dobrým koncem
24. neděle. O vzkříšení dcery Jairovy.
Za onoho času...
41 ... přišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl kníže školy Židovské. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby všel do domu jeho.
42 Nebo měl dceru tu jedinou, kteréž bylo okolo dvanácti let, a ta umírala.
... přišel jeden od knížete školy, řka jemu: Již umřela dcera tvá, nezaměstnávej Mistra.
50 Ale Ježíš uslyšev to, odpověděl jemu: odpověděl jemu: Nebojž se, věř toliko, a zdrávať bude.
51 A všed do domu, nedopustil s sebou vejíti žádnému než Petrovi a Jakubovi a Janovi, a otci a mateři té dívky.
52 Plakali jí pak všichni a kvíleli. A on řekl: Neplačte. Neumřela, ale spí.
53 I posmívali se jemu, vědouce, že umřela.
54 On pak vyhnav ven všecky, a vzav ruku její, zavolal, řka: Děvče, vstaň!
55 I navrátil se duch její, a vstala hned. I kázal jí dáti jísti.
56 I divili se náramně rodičové její. A on jim kázal, aby žádnému nepravili o tom, co se bylo stalo. (Lukáš 8. kap.)
Jsme všichni v našich končinách zvyklí, že příběhy mají mít dobrý konec. Zvláště u pohádek je to patrné.
Zlo bývá přemoženo, draku je useknuta hlava, kletba zlomena, dobro nakonec triumfuje. Chtělo by se trochu šprýmovně připomenout "klasiku": »Hloupý Honza přelstí všechny chytráky.« Ač to někdy může být v rozporu se životem, kde »chudák do ještě větší nouze přijde a zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou«. Prostě, ať už je reálný život jakkoliv tvrdý, v pohádkách a příbězích jsou dobré konce nepsanou povinností.
Ani si už neuvědomujeme, že evropské kulturní klima, v němž považujeme dobrý konec za samozřejmý, bylo utvářeno křesťanským duchem. Vždyť právě proto Kristus přišel, aby lidský život mohl mít dobrý konec.
Bez Krista lze o dobrém konci hovořit jen stěží, protože koncem lidského života (bez naděje na nebeské království) je smrt - a to lze jen obtížně prohlašovat za dobrý konec. Je to zřetelně sledovatelné i na příbězích, bájích a pohádkách z pohanské oblasti - tam je špatný konec úplně běžnou záležitostí, a nikomu to tam nepřipadá jako něco nepatřičného, protože "život už přece je takový". Nadmíru výstižně to vystihuje "Cimrmanova" pohádka: "Kašpárkův hrobeček". Zkuste však číst našim dětem hrůzostrašné nekřesťanské pohádky, kde nakonec všichni pomřou a jen mrazivý vítr skučí mezi hroby...
Krásně je to vidět na antické kultuře - mám na mysli drama. Pokud byla divadelní hra opravdovým zrcadlem života a snažila se postihnout něco hlubšího z reality lidského osudu, pak to byla vždy tragédie. Ostatně, antická tragédie - to je přece pojem. Oproti tomu veselá komedie - co má komedie společného s lidským osudem (pokud ji nechápeme jako zlou ironii)? Nic. To bylo duchovní klima Řecka půl tisíce let před Kristem. A v dnešním odkřesťanštěném světě to není o moc jiné, snad jen s tím rozdílem, že zatímco dříve si lidé uvědomovali falešnost komedie a pravdivost tragédie, dnešní lidé se komediální falše drží zuby nehty, a dnes uváděné tragédie ztratily svou antickou hloubku a schopnost analýzy rozvratu lidského nitra, a změnily se na katastrofické vize, krváky či hororové fantasmagorie přímo inspirované z démonických světů.
Rozdíly stojí opravdu za povšimnutí. Dávná tragédie umísťovala smrt člověka většinou mimo scénu, referovali o ní na scéně jen poslové; dnešní tragédie-fraška se naopak na moment smrti zaměřuje /kvůli tomu na to přece diváci jdou, ne?/: z nebožáka létají kusy masa, vystřikuje krev, odpadávají údy, nebo ho rovnou nějaký zdatný Japonec rozkrájí jako salám. Antická tragédie se většinou odehrávala na jednom místě, aby přílišnými změnami prostředí nebylo rušeno soustředění na psychologický ponor do příčin konfliktu; tragickým hrdinům naší doby je většinou svět malý, a proto se nezřídka děj přesunuje i do vesmíru; v poslední době v současných smutnohrách dokonce není už ani čas spolehnutí, protože autoři neváhají používat všelijaké časové smyčky, případně děj vyprávějí pozpátku. Shrnuto: antické drama mělo střízlivou formu, aby vynikl hluboký obsah; smyslem tragických výplodů moderní kinematografie je forma, obsah více či méně citelně schází, takže nemá co vynikat. (Tragédií je tady ponejvíce samotný fakt, že něco takového bylo vůbec nafilmováno.)
Abychom však jen nekritizovali - alespoň na morální úrovni jsou některé nejlepší kusy současné tragédie ještě inspirativní (stále se najdou dramatičtí ušlechtilí hrdinové, jimiž dali jejich autoři statečnost, obětavost, smysl pro poctivost a pravdu, milosrdenství a odpuštění či velkorysost).
Hrdinové dávných tragedií jsou vystaveni nějaké strašlivé krizi, která vede k utrpení a sebepoznání. Výsledkem je zjištění, že za všemi událostmi jsou jiné zákonitosti převyšující všechna lidská pravidla. Moderní tragédie je také většinou o nějaké krizi vedoucí k utrpení, tím ale podobnost s antickým dramatem končí. Pokud to totiž někdo přežije, tak jen proto, že on je prostě skvělý. Sebepoznání buď nejde do hloubky nebo ho vůbec nečekej, a nějaký přesah za naši realitu je buď nějakou duchařskou nechutností nebo technokratickou karikaturou filosofie či náboženství (viz např. Matrix).
Podle Aristotela je cílem tragédie vyvolat strach a soucit diváků, a tím dosáhnout jejich katarze (očištění). (Divadelní hra plnila na jisté úrovni funkci náboženského obřadu - pro herce i diváky.) Pro antickou tragédii by se hodil slogan "poznej sám sebe" (jak jsi špatný, slabý; jediné, co člověka pozdvihuje je věrnost nejvyšší autoritě: vnitřnímu zákonu - i za cenu smrti). Řecké tragédie měly pět částí: expozice - úvod a první napětí, kolize - stupňování napětí, krize - vrchol konfliktu, peripetie - obrat ve zdánlivě šťastný konec, katastrofa - drtivé rozuzlení.
Skutečností však je, že antická tragédie působila na diváky své doby tak depresivním dojmem, že po jejím předvedení někdy následovala ještě kratší hra na nějaké humorné téma, aby byl zmírněn předchozí tíživý zážitek.
A nyní - proč to všechno vlastně vyprávím. Jak to souvisí s naším původním tématem a s křesťanstvím? Svět antické tragédie ukazuje svět bez Krista. Antická tragédie je hluboce pravdivá, nejen filosoficky ale vskutku i duchovně. Dávní autoři tragédií měli schopnost postihnout něco z hlubší vrstvy světa, historie a lidského osudu. Je to tak hluboká reflexe duchovního stavu člověka, že stojí skutečně na hranici náboženského proroctví (resp. zjevení).
Vážnost, která byla připisována divadelnímu představení tragédie, je znát i z některých pravidel, jimiž se uvedení hry řídilo: jednak herci mohli být jen muži (hráli i ženské role) - to je zvláštní podobnost s kněžstvím, že? A ještě jako ukázku zvláštní vážnosti, kterou dávní lidé přikládali představení tragédie: každá hra se mohla hrát jen jednou (výjimečně bylo povoleno sehrát opakování).
Tragédie opravdu postihovala hlubší zákonitosti a různé principy chování lidského nitra. Zabývala se totiž klíčovou otázkou lidské duše: vina a trest. Dodnes používají psychiatři k pojmenování některých duševních jevů (např. jednoho druhu komplexu) a k postižení některých procesů v duši jména antických hrdinů či pojmů antické psychologie (jež navazovala na antickou tragédii a ta zase na pohanské mýty). I dnes vědí psychologové, že příčinou duševní destabilizace bývá neřešená lidská vina; následují neuróza, deprese atd.
Jednou jsem se tázal jednoho pravoslavného psychologa, jak tato psychologická "klasika" podle jeho zkušeností funguje u pravoslavných křesťanů. On mi odvětil, že plně je možno vztahovat tyto psychologické zákonitosti jen na lidi mimo pravoslavnou církev. Podle jeho zkušeností v případě pravoslavných křesťanů do té míry, v jaké se věnují duchovnímu životu, přestávají platit poznatky psychologické vědy - včetně těch dávných hlubinně psychologických jevů, reflektovaných v antických tragédiích. (To platí i pro takové záležitosti jako kupř. tzv. eneagram.) Celá psychologie se totiž vztahuje ke "starému člověku" (resp. starému padlému Adamovi), který v nás po křtu umírá. Místo něho se v nás Božím působením rodí nový člověk, nebeský člověk, jehož myšlení a duše se řídí zákony blahodati.
Křesťanská víra, pokání, askeze, modlitba, svaté Tajiny - to vše mění člověka, a to do hloubky. Křesťanský duchovní život zasahuje nejhlubší hlubiny lidské duše, psychiky, včetně podvědomí. Dobře to v praxi poznává každý kajícník a každý duchovní otec, který vede lidské duše svatootcovskou cestou pokání. Když řeknete nevěřícímu psychiatrovi principy křesťanského pokání, jak je vykreslují svatí Otcové, tak vám řekne, že ten, kdo to bude provádět, musí se nevyhnutelně zbláznit. Zvláště vstávají nepravoslavným psychologům vlasy na hlavě hrůzou z pravoslavné kající praxe pěstování sebeodsuzování. A když mu ještě navrch řeknete, co prožíváte při pokání, jaké máte uvažování a co cítíte ve svém nitru, tak už vám rovnou určí diagnózu a možná hned začne předepisovat psychofarmaka, aby vás z toho dostal. (To si nevymýšlím; za těmito řádky je nejedna praktická zkušenost. Světský psycholog nemá zkušenosti s blahodatí a zákonitosti, jimiž se řídí život lidské duše, v níž pracuje blahodať, jsou zcela mimo obzor nevěřícího psychologa.) Křesťanství není filosofie ani hra. Je to opravdu jiný způsob život a zásadní změna proniká hluboko pod povrch lidského jednání a denního myšlení. Veliká je propast mezi myšlenkovým světem křesťanského života a světskou (pohanskou či agnostickou nebo materialistickou) sférou.
------------------------------
Dnešní psychologie vznikla (poměrně nedávno) z nauky jak vést duši, pocházející od dávných filosofů. A právě tam, kde se kořeny psychologie dotýkají filosofie, je z hlediska našeho náboženského zájmu pozoruhodné místo.
Mezi filosofií a náboženstvím (ve smyslu duchovního života) vede jemná hranice, které se přibližovali staří filosofové svým zájmem o duši zaměřeným prakticky a morálně (z psychagogie, vedení duše do světla pravdy, se zrodila dnešní psychologie). Sokrates definuje takto pojatou péči o duši jako "bdělou existenci" založenou na ustavičném zkoumání sama sebe i jiných. Přesně postihuje Sokrates onu zmíněnou hranici svým výrokem: "Život, který není postaven na kritickém sebezpytování, není hoden lidského žití"(Apol. 38a5) (konec konců, tento filosof bývá u nás považován za "křesťana před křesťanstvím"). Sokrates používal metodu kritického sebezpytování formou kritických otázek, což vede k radikální otevřenosti vůči pravdě. Proto je pravá filosofie prahem ke křesťanství, které je zjevením Pravdy. A proto je pravý filosof pro lidi lhostejné k pravdě stejně nesnesitelný jako pravý křesťan. Sokrates dováděl své současníky důsledností svých otázek k zoufalství či zuřivosti; stejně tak křesťané rozzuřili pohany svým tichým mravným životem a mlčenlivým lpěním na věrnosti Kristu. Nemusím jistě rozvádět, jak věrně se podobá Sokratův konec křesťanskému mučednictví. Za prakticky prováděnou filosofovu péči o duši ručí totiž pravý filosof (sokratovského typu) svým životem stejně, jako ručí svým životem křesťan za pravost své víry.
Mimochodem, možná by se právě dnešní křesťanstvo mělo u Sokrata co učit. Přinejmenším by si mohlo osvojit jeho metodu neúprosného a důsledného tázání - umění klást otázky a jít k podstatě. To je tak zajímavé téma, že se k němu tady určitě ještě někdy vrátím. Teď však ještě na chvilku zpět k naší původní úvaze.
---------------------------
Věnujme nyní pár řádků odrazu lidské (resp. antické) tragédie v evangeliu. Nemůže nezačít sledováním tragického vývoje událostí pozemského života samotného Ježíše Krista, který na sebe přijal lidskou přirozenost, lidský úděl a celou lidskou tragédii. Je to podivuhodné, leč i v pašiovém příběhu nalézáme základních pět stavebních prvků antické tragédie. Expozice k pašiím: poslední večeře. Kolize: Jidášův odchod z večeře. Krize: zrada, vydání do rukou pohanů, výslech, mučení, bičování. Peripetie: zpráva o propuštění jednoho vězně na paschální svátky. Katastrofa: propustili Barabáše, Krista ukřižovali. Smrt, uložení do hrobu. Tady lidská pozemská cesta obvykle končí. Jenže Pán k pochmurnému řetězu lidské tragédie připojil další článek: Vzkříšení. Přemožení smrti. A tímto novým koncem se nejen mění cíl, k němuž vede lidský osud, ale předchozí články osudového tragického řetězce ztrácejí svou nevyhnutelnost. Je možné ubírat se od samého počátku úplně jinou cestou, anebo již načatou tragickou cestu kdykoliv přerušit, vystoupit z ní: zvolit si Krista.
Je docela zajímavé v probíraných souvislostech povšimnout si ještě evangelijní postavy Jidáše - která jako když vystoupí z nějaké antické tragédie. A o tom je užitečné ztratit pár slov.
Mezi křesťanem a nekřesťanem je rozdíl, který je v evangeliu reprezentován rozdílem mezi Petrem a Jidášem. I Petr měl našlápnuto na cestu tragédie: zradil Krista (stejně jako Jidáš). Jenže zatímco Jidáš kráčel po cestě lidské přirozenosti bez Krista, tj. cestou antické tragédie, a prošel si ji krok za krokem celou, až do hořkého konce: přes krizi, peripetii, ke katastrofě, tak naopak Petr se po krizi (zapření Krista) vymanil z "vleku osudu" - z tohoto anticky osudového řetězce dalších nevyhnutelných kroků ho vyprostila láska k Ježíši Kristu a víra v Něho; lépe řečeno sám Kristus, který nás skrze naši lásku a víru vytrhává z osudové tragédie diktované pokaženou lidskou přirozeností. Jidáš neměl lásku a ztratil víru, a tak po krizi (zrada Krista) sice následovala peripetie, když poznal a vyznal, že zradil krev nevinnou a vrátil třicet stříbrných, ale protože neměl pokání, propadl zoufalství a po zdánlivém obratu k lepšímu následuje nevyhnutelná katastrofa - sebevražda. Petr po krizi "plakal hořce", ale neztratil lásku k Pánu Ježíši a kál se hluboce. Kristus proto mohl přetrhnout řetěz jednotlivých článků tragédie. Po krizi následovalo pokání a znovupřijetí; nekonala se žádná peripetie ani drtivý pád do katastrofy. A to přichází Ježíš Kristus nabídnout všem lidem.
Někdy začátkem devadesátých let byl v našich kinech uveden jeden z moderních velkofilmů o Ježíši Kristu. Doteď nemohu zapomenout, že v tom filmu nebylo Vzkříšení Páně; prostě to končilo Kristovou smrtí. Asi tím autoři vyjádřili západního ducha, jemuž je Vzkříšení neuchopitelné a svou pozornost upíná spíše ke kříži. Jako by se Západ nějak nemohl vymanit z dědictví antiky a potažmo antické tragédie a všech těch souvislostí, které byly načrtnuty výše. A nebo do antického dědictví znovu upadl za své postpravoslavné éry. (Mimochodem, není asi náhodné, že se na Západ, odpadlý od křesťanského pravoslaví, vrátila v dobách tzv. "renesance" antická inspirace v celé své slávě - včetně těch pohanských bájí a příběhů vymalovaných na stěnách a stropech rozkošných zámků západní "křesťanské" šlechty...)
----------------
Tak to tedy shrňme na závěr.
Svět bez Krista, lidský život bez Krista - to je antická tragédie se všemi jejími články. Závěrečná katastrofa je nevyhnutelná - každopádně totiž končí beznadějnou smrtí. A smrt bez spásy je tím nejhroznějším koncem, jaký může být člověku uchystán. Spasitel zve člověka k sobě, aby z jeho tragédie učinil příběh se šťastným koncem. A co je to ten "šťastný konec"? No přece dědictví království nebeského, spása - čili záchrana člověka pro věčnou blaženost. Umíte si někdo představit nějaký lepší konec?
Rád bych jako administrátor využil této příležitosti a ze srdce poděkoval všem, kteří Ambon podporují - ať už tím, že jej navštěvují (a případně i čtou :-) nebo tím, že zaslali papírovou či elektronickou poštou povzbuzení, díky nebo připomínky. Samozřejmě dobrořečím i těm, kteří zaslali příspěvek, odkaz, námět či jiným způsobem se podíleli na vytváření obsahu blogu. Všem patří moje srdečné poděkování a prosba další o modlitební i morální podporu. Dopisů jsme dostali za ty skoro tři roky trvání našeho weblogu hromadu (většinou jde o e-maily, takže je to taková "elektronická hromada").
Zároveň využívám této příležitosti k omluvě těm, kteří mi napsali povzbuzení, leč nezvládl jsem jim všem odpovědět. Snažím se vždy odpovědět na dopis s dotazem, připomínkou či polemikou. A tak už nezbývají síly psát odpovědi na dopisy, obsahující "jen" díky a povzbuzení (a takových krásných mailů přišla překvapující kupa). Věřte, že vše, co mi doputuje na monitor, čtu, přemýšlím nad tím a jsem za to vděčný. Takže vám všem díky a držte nám palce, aby byly ještě nějakou tu dobu síly pokračovat.
Občas přicházejí i nabídky finanční podpory. Nu, byl bych rád, kdybych tak mohl odvětit, že máme peněz jako slupek a že žádnou pomoc nepotřebujeme. Leč není tomu tak. I my (podobně jako kde kdo) máme finanční problémy. Pokud někdo chce podpořit naši činnost nějakým darem, bránit se rozhodně nebudeme. Kdo to tedy uzná za vhodné a možné, může poslat libovolnou částku (třeba i opakovaně ;-) na účet naší Pravoslavné církevní obce: 155 235 162/0300 (variabilní symbol dejte: 88 a budeme vědět, že je to dar na internetovou publikační činnost). Napíšete-li kromě toho na adresu Ambonu Vaše křestní jméno, budeme se za Vás modlit (uveďte při té příležitosti, prosím, jestli jste nebo nejste pravoslavného vyznání; odvíjí se od toho způsob modlitby; a kromě toho - za toho, kdo není pravoslavný a přesto podporuje provoz zrovna takového weblogu, jakým je Ambon, se budeme modlit se zvláštním nasazením :-)
P.S.
Zapomněl jsem upozornit, že je volně k dispozici nový kalendář. Vysázený nástěnný (či diářový) kalednář na rok 2009 v PDF najdete na obvyklé adrese.
Administrátor
--- 16. 2. 2009 Z biskupského svěcení v Olomouci
Řeč archimandrity Jáchyma (Hrdého)
u příležitosti jeho jmenování na biskupa
pronesená v předvečer biskupského svěcení
Vaše Blaženstvo, arcibiskupe pražský, metropolito českých zemí a Slovenska, vladyko Kryštofe, Vaše Vysokopřeosvícenosti, arcibiskupe olomoucko-brněnský, vladyko Simeone, nejdůstojnější archijerejové, členové Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, Vaše Vysokopřeosvícenosti, metropolito Michaile, Vaše Vysokopřeosvícenosti, arcibiskupe Theofane, ctihodní duchovní otcové, milovaní bratři a sestry.
Stojím nyní před Vámi s pocitem rozpačitosti ze sebe sama, s vědomím, že přijímám služebnost, která od člověka vyžaduje vysoké duchovní i duševní kvality, ty však v sobě nenalézám. Jsem si vědom i toho, že služebnost biskupská si žádá osobní sebezapření a poslušnou odevzdanost do vůle Boží.
S úctou a vděčností společně vzhlížíme ke světcům, kteří tyto kvality v sobě měli, na Moravě letos obzvláště ke dvěma svatým otcům, připomínáme si jubilejní výročí zesnutí svatého Cyrila, apoštola Slovanů a organizátora církve velkomoravské a narození svatého mučedníka biskupa Gorazda, obnovitele cyrilometodějské pravoslavné víry v naší vlasti. Pouze církev pravoslavná ctila vždy a bez přerušení svaté Cyrila a Metoděje, stále se k nim hlásila jako k velkým učitelům a apoštolům Slovanů, konala ve výroční dny jejich smrti bohoslužby i v dobách, kdy mnozí usilovali o zahlazení jakýchkoliv vzpomínek na ně, vydávala jejich životopisy, zachovala nám jejich církevní dílo. Země moravská se svou historií a s četnými poutními místy je pro nás sama o sobě svědectvím našich národních duchovních kořenů.
Z velké Boží milosti jsem i já mohl poznat a přijmout víru našich předků, víru apoštolskou, obecnou, pravoslavnou, stalo se tak právě v tento den přesně před 16-ti lety zde v olomoucké katedrále. Když jsem o několik let později jako jeromonach opouštěl Trojicko–Sergijevskou lávru, ve které jsem přijal mnišství a strávil sedm let, uvědomoval jsem si, jakou další milost jsem od Hospodina dostal. Tak dlouhou dobu jsem mohl sdílet společné obydlí se starci a ctihodnými monachy, mohl jsem pozorovat, jak se chovají v různých situacích, jak jednají s lidmi, jaký mají světonázor, jak se zbožně modlí a vykonávají bohoslužby. Avšak zároveň jsem měl pocit, a mám ho dodnes, že jsem se od nich ničemu nenaučil, a že jsem se, jako člověk, vnitřně nezlepšil. Na Shromáždění naší eparchie jsem se s těmito pocity podřídil vůli většiny a nyní s nimi stojím i před Vámi. Útěchou je mi víra v to, že naši Církev, naši eparchii, každou moravskou farnost a každého z nás vede ke spáse Sám Pán Ježíš Kristus. Útěchou je mi to, že budu veden zkušeným pastýřem, vladykou Simeonem, jemuž mám být pomocníkem při jeho práci. A v neposlední řadě je mi útěchou i vědomí, že na Moravě je mnoho otců, bratří a sester odevzdaných práci na nivě Boží. Znám je jako lidi, kteří mají ve svých životech na prvním místě lásku k Bohu a k Matce Církvi, a jsou pro tyto hodnoty ochotni odevzdat všechny své schopnosti a síly. Naším společným úkolem je vést sami sebe i naše bližní ke spáse, ke Kristu, poznávat svatou pravoslavnou Tradici a upevňovat ji a chránit jak ve svých myslích a srdcích, tak i na našich farnostech.
Nejdůstojnější vladykové, ctihodní otcové, drazí v Kristu bratři a sestry, prosím Vás všechny o Vaše modlitby, abych společně s Vámi bez reptání a pokorně nesl Kříž, který na mě bude naložen na naší společné cestě do Božího Království. K tomu nechť mi napomáhá Bůh.
/archimandrita Jáchym Hrdý/
V katedrálním chrámu svatého Gorazda v Olomouci
v předvečer archijerejské chirotonie dne 13. února 2009
Administrátor
--- 16. 2. 2009 Chirotonie na episkopa
V sobotu 14. února byl v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci vysvěcen nový pravoslavný biskup
Archimandrita Joakim, představený monastýru sv. Gorazda, byl rukopoložen na biskupa hodonínského, vikárního biskupa olomoucko-brněnské eparchie.
Ze svěcení vladyky Joakima (metropolita Kryštof nasazuje svěcenému biskupovi mitru)
Otec Joakim (občanským jménem Roman Hrdý) se narodil na Moravě. V druhé polovině devadesátých let odcestoval do Ruska a sedm let sloužil v Trojicko-sergijevské lávře u Moskvy, kde se postupně stal mnichem, pak zde byl vysvěcen na jerodiákona (mnich diákon) a posléze na jeromonacha (mnich kněz). Po návratu na rodnou Moravu se stal představeným mužského monastýru sv. biskupa mučedníka Gorazda v Hrubé Vrbce. Zde získal postupně hodnost igumena a později archimandrity.
Archimandrita Joakim byl na biskupa navržen eparchiální radou, jeho kanonická způsobilost k biskupskému svěcení byla schválena posvátným synodem biskupů Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Poté ho vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský, navrhl eparchiálnímu shromáždění jako kandidáta na post vikárního biskupa v olomoucko-brněnské eparchii. Eparchiální shromáždění je sněm, na němž je každá církevní obec (farnost) zastoupena svým duchovním správcem (a případnými ostatními duchovními) a dvěma laickými věřícími (zvolenými za danou církevní obec na jejím farním shromáždění). Na tomto posvátném shromáždění byl archimandrita Joakim zvolen za vikárního biskupa eparchie - a to jednomyslně (bezmála stovkou delegátů).
Tím byly splněny všechny kanonické a ústavní podmínky pro vysvěcení na biskupa, které se konalo při archijerejské božské liturgii právě dnes. Svěcení vedl arcibiskup Kryštof, metropolita českých zemí a Slovenska a z našich biskupů se rukopoložení kandidáta episkopské služby dále zúčastnili vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský, a ze Slovenska vladyka Juraj, biskup michalovský. Dále na této biskupské chirotonii přijali účast dva zahraniční pravoslavní archijerejové: vladyka Michail z Vídně za Konstantinopolský patriarchát a vladyka Feofan z Berlína za Moskevský patriarchát.
Slavnostní liturgie se dále zúčastnili hosté z Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově a samozřejmě veškeré moravské pravoslavné duchovenstvo a věřící z mnoha církevních obcí. Přijeli i někteří kněží z Čech. Zpíval sbor z brněnské katedrály. Bohoslužba byla sloužena i zpívána česky a církevně-slovansky; staroslavnou Byzanc připomněl svými modlitbami v jazyce řeckém vladyka metropolita Michail.
Na svěcení přijeli i přátelé svěcence z Trojicko-sergijevské lávry a nově vysvěcenému biskupovi (a svému bývalému monastýrskému spolubratru) přivezli darem krásná nová biskupská bohoslužebná roucha.
Po ukončení liturgie hovořil metropolita Kryštof, který vzpomínal, jak byl on sám v této katedrále kdysi vysvěcen na biskupa a dokonce jeden z tehdejších jeho světících biskupů byl účasten i dnes: metropolita Michail Vídeňský. Pak pohovořil k nově vysvěcenému vladykovi Joakimovi Hodonínskému o jeho nastávající službě v církvi, připomněl mu, že je nyní biskupem na místech posvěcených příchodem sv. Cyrila a Metoděje, byzantských misionářů, v jejichž díle pokračuje dnes Česká pravoslavná církev. Současně předal biskupu Joakimovi archijerejské pastýřské žezlo. Na závěr oslovil nového biskupa arcibiskup Simeon, a poté už uděloval čerstvě vysvěcený episkop své první archijerejské požehnání. Lidé, přicházející s dárky popřát vladykovi Joakimovi k jeho uvedení do biskupské hodnosti, vytvořili dlouhou frontu a na některé vzadu (tam jsem byl i já :-) se nakonec ani nedostalo, protože se dění přesunulo do spodních prostor olomoucké katedrály, kde bylo pro všechny nachystáno bohaté pohoštění.
Díky Bohu za krásný den, za tuto duchovní slavnost, kde jsme cítili, že nebe se otevírá a nebešťané radují se spolu s pozemšťany.
Administrátor
--- 12. 2. 2009 O posedlosti a jak se to může stát, o exorcismech
23. neděle - o vyhnání legie zlých duchů
Za onoho času Pán Ježíš a apoštolé...
26 ... plavili se do krajiny Gadarenské, kteráž jest proti Galilei.
27 A když z lodí vystoupil na zemi, potkal jej muž jeden z města, kterýž měl ďábelství od mnoha časů, a rouchem se neodíval, ani v domu nebýval, ale v hrobech.
28 Ten uzřev Ježíše vykřikl a padl před ním, a hlasem velikým řekl: Co je tobě do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Prosím tebe, netrap mne.
29 Neboť přikazoval duchu nečistému, aby vyšel z toho člověka. Po mnohé zajisté časy jím lomcoval, a býval ukován řetězy a v poutech ostříhán, ale on polámal okovy a býval od ďábelství puzen na poušť.
30 I otázal se Ježíš, řka: Jak ti říkají? A on řekl: Legion. Neb bylo mnoho ďáblů vešlo do něho.
31 Tedy prosili ho, aby jim nepřikazoval jíti do propasti.
32 Bylo pak tu veliké stádo vepřů, kteříž se pásli na hoře. I prosili ho ďáblové, aby jim dopustil do nich vjíti. I dopustil jim.
33 I vyšedše ďáblové z člověka, vešli do vepřů, a hned běželo stádo s chvátáním s vrchu do jezera, i utonulo.
34 A viděvše pastýři, co se stalo, utekli pryč; a šedše, vypravovali to ve městě i po vsích.
35 I vyšli lidé, aby viděli, co se stalo. I přišli k Ježíšovi, a nalezli člověka toho, z kteréhož ďáblové vyšli, oděného a majícího rozum, jak sedí u noh Ježíšových. I báli se.
36 A vypravovali jim také ti, kteříž byli viděli, kterak jest zdráv učiněn ten, jenž měl ďábelství.
37 I prosilo ho to všecko množství té okolní krajiny Gadarenských, aby odešel od nich; nebo bázní velikou naplněni byli. A on vstoupiv na loď, navrátil se.
38 Prosil ho pak muž ten, z kteréhož ďáblové vyšli, aby s ním byl. Ale Ježíš propustil ho, řka:
39 Navrať se do domu svého, a vypravuj, kterak veliké věci učinil tobě Bůh. I odšel, po všem městě vypravuje, jak veliké věci učinil jemu Ježíš. (Lukáš 8. kap.)
Tento úryvek z evangelia ukazuje, co ďábel udělá s člověkem, má-li možnost. Ďábel si přeje týrat a ničit člověka, dovolí-li mu to člověk. A mučit ho jak na tomto světě, tak i po jeho smrti. Dá-li kdo ďáblu právo nad sebou, běda mu.
Pán Ježíš dovolil běsům vstoupit do těch prasat nikoliv kvůli tomu, že ho o to žádali (s ďáblem se nejedná ani nesmlouvá), ale proto, že tím chtěl lidem ukázat povahu běsů a co je jejich cílem. S těmi prasaty učinili démoni to, co si přejí učinit s člověkem, a co opravdu hrozí, že s ním učiní, jestliže ve stavu posedlosti zemře. Dokud člověk žije v těle, nemohou s ním běsové nikdy nakládat zcela tak, jak by jim bylo libo - vždy je tu ještě nějaké omezení jejich moci. V případě zvířat jim však nebrání nic, proto mohli běsové to stádo v mžiku zahubit. A jak to souvisí s člověkem? Poté, co se lidská duše oddělí od těla, mohou se démoni už plně zmocnit duše takového člověka, v němž se dokázali ještě za jeho tělesného života usídlit.
Poněkud drasticky a žalostně názorně je vidět, co ďábel z člověka chce mít, na chování lidí při exorcismu. Dávám sem odkaz na stránku s videosoubory zachycujícími exorcismus. Ne pro zábavu, ani pro senzaci, ale pro výstrahu, aby člověk viděl, co je to za duchovní moc, která do člověka vstupuje skrze hřích!
Paisij Athonský říká, že nejen o Bohu, andělích a svatých je potřeba mluvit, ale i někdy i o ďáblu, pekelných mukách a běsech, abychom věděli, proti komu vedeme boj.
Na webu s pravoslavnými filmy tedy můžete navštívit stránku s dokumentárními filmy o pravoslavných exorcismech (prosím, kdo máte slabší psychiku, raději neklikejte).
Člověk, do něhož vstoupí běs a začne nad ním získávat kontrolu, si začasté přítomnosti nečisté síly v sobě zprvu vůbec nevšimne - a to i po dosti dlouhou dobu. Lstivý démon o sobě raději nedává znát, tají se, ale postupně a nenápadně převezme kontrolu nad myšlením a chováním takového člověka, který si myslí, že jsou to jeho myšlenky a jeho svobodná rozhodnutí, která činí, jenže ve skutečnosti je to vše od běsa ovládajícího jeho mysl. Pokud se člověk nemodlí, nechodí na bohoslužby, nepřijímá svaté Tajiny - pak démonu v jeho postupném upevňování své pozice uvnitř člověka prakticky nic nebrání; a nic ho nenutí, aby se prozradil.
Až při setkání s energií svatosti (např. při bohoslužbě nebo u ostatků svatých) je démon v člověku bolestně zasažen a nedobrovolně se prozradí. Zvláště to bývá patrné právě při exorcismu. A tehdy se ukáže, do jaké míry už má moc nad svým "hostitelem", který nad sebou ztratí v takových případech, kdy je démon zasažen, veškerou (i tu zdánlivou) kontrolu a přestane ovládat své tělo (začne se kroutit, křičet cizím hlasem hrozné věci, chová se jako zvíře a nemůže vůbec ovlivnit, co se s ním děje). Zároveň se tím projeví, jak krutá je moc démona nad člověkem a co všechno je s ním schopen učinit. A co je nejhoršího - to, co činí ďábel s tělem posedlého člověka teď a tady, bude nelítostně dělat s jeho duší po smrti na věky, nebude-li své moci nad člověkem zbaven ještě tady, dokud je duše v těle.
Vzpomínám si na naši návštěvu u ostatků sv. Serafíma Sarovského v Divějevu (bude tomu už skoro deset let). Duchovní síla tohoto místa je zcela mimořádná. Z lidí tam vycházeli běsové v takovém množství, že jsem si nic podobného do té doby neuměl ani představit. Byl to hrůzný pohled. Za těch pár hodin, co jsme tam stáli na bohoslužbě, jsme viděli skutečně desítky případů. Zvláště mi v paměti utkvěl jeden z nich. Do chrámu vstoupila mladá žena (mohla mít tak 30 let). Upravená, pěkně a decentně oblečená, příjemného zevnějšku. Něčím upoutala mou pozornost, takže jsem si jí hned zpočátku všiml a sledoval ji, jak způsobně vešla do chrámu a blížila se ke svatým ostatkům. Asi na půli cesty mezi vchodem do chrámu a tělem ct. Serafíma se náhle zarazila a obličej se jí zkřivil bolestí a v jejím pohledu bylo znát nesmírné překvapení a zděšení. Zkroutila se, mávala rukama a z úst jí začal vycházet zlostný hluboký hlas. Běs se ozval. To by ještě nebylo - na tomto místě - nic tak mimořádného; podobných výjevů jsme kolem sebe viděli v danou chvíli celou řadu. Co však bylo na této ženě zvláště hrůzné, byl její vyděšený pohled, který svědčil o strašném překvapení. Vůbec nechápala, co se to s ní děje. Do tohoto momentu zřejmě neměla ani podezření, že by mohla být posedlá běsem. Ve chvilkách, kdy démon na krátký čas oslabil své násilí nad ní, bylo na ní vidět, že je jí celá ta situace strašně trapná a že se hrozně stydí za to, co se s ní děje; snažila se rychle se dát do pořádku a upravit se, rozhlížela se kolem s výrazem nesmírného studu. A v tom se jí démon zase zmocnil a zase ztratila nad sebou kontrolu, lomcoval jejím tělem, kroutil jí do hrozivě nepřirozených figur apod. Pak už se jí ujala "služba", která byla v chrámu trvale pro tyto případy v pohotovosti; tito věřící žehnali zmítající se ženu znamením kříže a pak ji - nikoliv bez použití značného úsilí, resp. jistého násilí - dostali k tělu sv. Serafíma a přiložili na tyto svaté ostatky.
Ta žena tam v Divějevu v jediném okamžiku poznala o sobě strašnou pravdu. Děsivé překvapení. Jenže jak hrozné bude překvapení těch, kteří se podobnou příšernou pravdu o sobě dozvědí až tam - po smrti, když už stav jejich duše nebude možno změnit?
Co k tomu říci? Pán Ježíš pravil: "Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle" (Mat 10,28). Tedy - nebojte se lidí, bojte se ďábla. Co to znamená? Bojte se hříchu.
-------------------------------
Ke dnešnímu evangelijnímu čtení se vztahuje jedno vyprávění starce Paisije Athonského, který na otázku kolik běsů bylo v gadarenském posedlém, odvětil: "Mnoho běsů, jak píše Evangelium. Nečistý duch totiž ústy posedlého řekl, že jeho jméno je legion (v římské armádě čítala legie od třech do šesti tisíc vojáků). Podobně jako v člověku posedlém nečistým duchem může přebývat mnoho démonů, tak naopak srdce věřícího může do sebe pojmout všechny svaté. Do srdce věřícího se vejde i sám Kristus, a co teprve říci o svatých! Je to veliké tajemství.
Jednou, když jsem žil v kalivě Svatého Kříže, přišel ke mně návštěvník a zaklepal na dveře. Vyhlédnul jsem z okna, a před mýma očima byla hrozná podívaná. Spatřil jsem člověka, za nímž šel celý šik démonů. Obklopoval ho celý černý roj běsů. Poprvé jsem tenkrát viděl člověka, který upadl pod vládu takového množství nečistých duchů. Ten nešťastník byl psychotronikem. Mezi slova církevních modliteb vsouval vzývání běsů, křesťanské knihy míchal s okultní literaturou, a poté nad ním běsové získali moc. Strašná věc. Když jsem na něj hleděl, velice jsem se zarmoutil."
Přidávám sem nyní překlad slov starce Paisije Athonského: o čaroději z Tibetu
»Jednou ke mně do kalivy přišel jeden mladý člověk - čaroděj z Tibetu. Vyprávěl mi hodně ze svého života. Když byl ještě tříletým dítětem, sotva odkojeným, svěřil ho jeho otec skupině třiceti tibetských čarodějů, aby ho zasvětili do tajemství svého čarodějnického umění. Tento mladý člověk se dobral až k jedenáctému stupni čarodějnictví - nejvyšší stupeň je dvanáctý. Když mu bylo 16 let, opustil Tibet a přicestoval do Švédska, aby uviděl svého otce. Ve Švédsku se náhodně seznámil s pravoslavným knězem a přál si s ním pohovořit. Mladý čaroděj neměl ani páru, co je to pravoslavný kněz. V sále, kde spolu hovořili, mladík - chtěje ukázat svou moc - začal předvádět různé čarodějnické kousky. Povolal jednoho z vůdčích běsů jménem Mina a řekl mu: "Chci vodu." Jakmile pronesl ta slova, jedna ze sklenic se sama od sebe vznesla do vzduchu, odletěla pod vodovodní kohoutek, pustila se voda, sklenice se naplnila a pak skrze zavřené skleněné dveře odlétla zpět do sálu, kde seděli. Mladík vzal tu sklenici a vypil vodu. Poté, aniž by opustil sál, ukázal knězi, který před ním seděl, celou zemi, vesmír, nebe, hvězdy... Používal čarování čtvrtého stupně a hodlal se dobrat až k jedenáctému.
Potom se otázal kněze, jak hodnotí to vše, co viděl. "Kdyby se posmíval satanu," řekl mi mladík, "tak bych ho mohl zabít." Jenže kněz nic neřekl. Mladík se ho tedy otázal: "A proč ty mi neukážeš nějaký zázrak?" "Můj Bůh je Bůh pokory," odvětil kněz. Pak vzal křížek, vložil jej mladému čaroději do ruky a řekl mu: "Učiň ještě nějaký zázrak." Mladík volal Minu, vůdce běsů, avšak Mina se třásl jako osikový list a nemohl se odhodlat přiblížit se k němu. Tehdy mladík pozval samotného satana, ten však, viděv v jeho rukách kříž, choval se stejně jako Mina - bál se přistoupit. Satan mu přikazoval jen jediné: co nejrychleji opustit Švédsko a opět se vrátit do Tibetu. V tu chvíli se mladík začal satanu vysmívat: "Teď jsem pochopil, že tvá veliká moc je ve skutečnosti velikou bezmocí." Poté byl tím dobrým knězem mladík vyučen pravdám víry. Kněz mu vyprávěl o Svaté Zemi, o Svaté Hoře Athos a dalších svatých místech. Po odjezdu ze Švédska vykonal mladík putování do Jerusalema, kde viděl sestupovat blahodatný oheň. Z Jerusalema odcestoval do Ameriky, aby dal dobrou lekci svým známým satanistům a napravil jim hlavy. Bůh učinil z toho mladíka nejlepšího kazatele! A z Ameriky přicestoval na Svatou Horu Athonskou.
V dětství se zachovali k tomuto nešťastníkovi nespravedlivě (tj. bez jeho vůle ho nechali vyučit čarodějnictví), a proto mu dobrý Bůh sám pomohl a zasáhl do jeho života bez jakéhokoliv úsilí z jeho strany. Modlete se však za něho, protože čarodějové se všemi pluky démonů proti němu vedou válku. Někdy obrací své útoky i na mne - to když přijíždí za mnou s prosbou o pomoc. A jak silný boj teprve vedou proti němu samotnému! Když nad ním kněží čtou exorcismy, praskají mu žíly na rukách a teče krev. Nešťastného mladíka běsové krutě mučí, protože tenkrát, když se s nimi ještě přátelil, nečinili mu nic špatného, ale stále mu pomáhali a splnili mu všechna jeho přání. I on sám však musí být velice pozorný, protože - jak se píše v Evangeliu - nečistý duch, když vyjde z člověka, "jde a vezme s sebou sedm dalších duchů ještě krutějších, než je on, a vstoupivše, žijí v něm; a budou konce člověka horší než začátky" (Mat 12,45). (To se stane, nebude-li mladík až do konce svého života pozorným.)
Jednou jsem s tímto mladým čarodějem z Tibetu hovořil na dvoře své kalivy. Náhle po mně skočil, chytil mne za ruce a skroutil mi je za záda. "A teď ať přijde Chadžefendi (tj. sv. Arsenij Kappadokijský, jehož Paisij uctíval) a vysvobodí tě!" řekl, aby mne provokoval. "Ty ďáble!" rozčílil jsem se, "jedeš pryč!" Vrazil jsem do toho rouhače a on spadl na zem. A co jsem měl dělat? Poslouchat jak se vysmívá svatému? Pak vyskočil a chtěl do mne kopnout, ale nemohl to učinit - jeho noha se zastavila těsně před mými ústy. Ochránil mne Bůh. Nechal jsem ho na dvoře a šel do kelie. Po nějaké době vyhlédnu ven a koukám - on celý omotaný trním a bodláky a nějakými šlahouny vylézá z rokle, která byla vedle mé kalivy zarostlá buření. "Satan mě potrestal," řekl mi, "protože jsem tě nedokázal přemoci. To on mne zatáhl do těch houštin."«
Otec Paisij pravil: Temné síly jsou bezmocné. To sami lidé, vzdalující se od Boha, je činí mocnými, jelikož lidé, kteří opouštějí Boha, dávají ďáblu práva nad sebou.
--------------------------
Na jednom místě na Athosu mniši spálili jakési čarodějnické knihy, z nichž četl zaříkávání a kouzla nějaký čaroděj, který byl na návštěvě Athosu a pochopil tam, jak hrozným dílem zabývá a jaký bude jeho věčný úděl, jestli tento svůj život skončí jako čaroděj. Nechal tam spálit své knihy a stal se křesťanem. Při pálení knih se strhla hrozná bouře. Dodnes se lidé obávají chodit těmi místy a často se tamtudy valí laviny kamení. (Popisuje to archimandrita Cherubin: Současní starci Hory Athos)
-------------------------
Jindy Paisij vyprávěl takovýto příběh o úkladech ďábla.
»Jeden mladík se seznámil s čarodějem a sám se začal zabývat čarováním. Pak do něho vstoupil běs a mladík onemocněl. Nakonec ho museli dát do nemocnice, lékaři však nemohli najít příčinu nemoci. Jeho rodiče utratili za léčení všechny úspory (tenkrát nebylo zdravotní pojištění). Stav jejich syna se dále zhoršoval. Nakonec se mu ďábel zjevil v podobě světce, který byl ochráncem jejich vesnice, a řekl mu, že ho uzdraví, když mu jeho rodiče postaví chrám. Mladík řekl o tom vidění svému otci. Nešťastný otec pravil: "Vždyť je to můj syn! Udělám všechno, jen aby se uzdravil." A složil slib postavit chrám. Ďábel vyšel z mladíka a on byl náhle zcela zdráv. Ďábel učinil "zázrak". Poté otec pravil: "Dal jsem slib a teď je potřeba jej splnit." Protože však už neměli žádné peníze, za které by chrám mohli postavit, museli prodat svá pole, otec zkrachoval a všichni zůstali bez střechy nad hlavou. Nakonec se rozhněvali na Pravoslaví a přestoupili k jehovistům. Taková jsou díla ďáblova. V těch místech dříve jehovisti nebyli, a ďábel takto vymyslel způsob, jak zasít jehovistický plevel i zde.«
--------------------------
Důležité je nedávat ďáblu právo nad sebou, jak to často zdůrazňoval starec Paisij Svatohorec. Toto právo dáváme běsům nejen hříchem, ale i ledabylostí v duchovním životě a nedbalostí o spásu.
Nesmírně důležité je plnit Boží přikázání a ustanovení církevní praxe. Klíčový význam (zřejmě daleko větší než si lidé obecně myslí) má v neděli chodit do chrámu na bohoslužby. Zdá se, že jenom lidi nemocné a ty, kteří pečují o nemocné, Bůh ospravedlňuje z neúčasti na nedělní bohoslužbě.
Starec Lavrentij Černigovský mnohokrát opakoval, že duše jdou do pekla podobně jako ti, kteří ve svátek jdou jinam než do chrámu, a jiné duše jdou do nebe jako ti lidé, kteří jdou do chrámu i ve všední den. Dokonce i spásu spojoval z chrámem důrazněji než bývá u starců obvyklé: Šťastný je ten, kdo je zapsán v knize života; v knize života je zapsán ten, koho to táhne do chrámu.
Báťuška často plakal žalem nad lidmi, kteří hynou. "Jak našlapané je peklo lidmi - jsou tam jako sledi natlačení v sudu." Sestry v monastýru ho utěšovaly, ale on jim odpovídal přes slzy: "Vy to nevidíte, kdybyste to viděly, také by vám bylo do pláče."
Říkal, že kvůli nedodržování svátků a nedělí přišla na Rusko revoluce a pak válka, kdy bylo všechno zničeno a zbořeno. Hitlerovci to byl bič Boží na Rusko, které v neděli pracovalo. "Ale nebude to na dlouho: dva a půl roku. Pak nebudou lidé v neděli pracovat, a chrámy budou i monastýry," pravil báťuška na začátku války.
Zvláště na mnichy mají démoni strašlivý vztek, protože právě mniši obsadí v nebi místa uprázdněná po padlých andělech. Říká se, že až bude naplněn počet padlých andělů novými anděly - mnichy - svět skončí. K tomu ještě otec Lavrentij dodával, že nepřítel závidí posledním panicům, protože oni doplní počet odpadlých andělů. (Báťuška to říkal lidem při zpovědi, když vyznávali své vášně a pokušení).
----------------------
Slyšel jsem, že jednu ženu posedl démon ve dny chrámového svátku jejich vesnice. Nešla do chrámu na bohoslužby, ale někam za svými záležitostmi. Říkala si, že je všední den a že má jiné povinnosti. Takovou hroznou nedbalostí ve vztahu ke spasitelným bohoslužbám a svátkům dala ďáblu právo nad sebou. Cestou, přímo na ulici, do ní vstoupil běs, stala se krutě posedlou... (Jak běžné je dnes, že dokonce i aktivní věřící přijdou do chrámu sotva v neděli! Pak se diví, že mají s duchovním životem problémy.)
Jak běsové znemožňují křesťanu spásu? Nemohou-li mu zpochybnit víru ani ho svést ke smrtelnému hříchu, pak vkládají své naděje do nepokojných myšlenek, které mu vkládají do hlavy. Starec pravil: "Jak se spasit? Jdi a zpívej: »Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj.« Je potřeba, aby byl v duši pokoj. Spása není těžká ale moudrá (není v síle ale v moudrosti). V této době je potřeba být moudrým, a spasíš se."
V posledních dobách prý nebudou skoro žádní běsové v pekle, protože všichni budou na zemi. (Jak je to možné? Lidi je sem pozvou svým způsobem života a svým smýšlením. Sami lidé dnes otevírají bránu do pekla.)
Administrátor
--- 10. 2. 2009 Z tisku - tři pohledy na: tady a teď
Australské peklo
Největší požár v historii Austrálie. Už 200 mrtvých - uhořelých. Řada lidí uhořela v autech, když se snažili před požárem ujet, ale plameny byly rychlejší. Vyděšení lidé s hrůzou hovoří o tom, že s nebe pršel oheň. Má se zato, že některá ohniska požárů byla založena úmyslně.
Šokovaný muž vypráví, jak uhořel jeho spoluhráč při partii golfu.
Podle lidí, kteří řádění ohně přežili, sahaly plameny do výše čtvrtého poschodí a požár se šířil rychlostí rozjetého vlaku. "Oheň prošel městem jako vystřelená kulka," řekl novinářům jeden z obyvatelů Kinglake. Kvůli silnému větru a vysokým letním teplotám, dosahujícím až k 47 °C, se rychle šíří do okolních měst.
Za katastrofu, při které shořelo již přes 700 domů, tisíce lidí přišly o svá obydlí a tisíce domácností jsou bez dodávek elektrického proudu, údajně mohou žháři, kteří ohně úmyslně zakládali.
------------------------------------------
Vláda rozdává bankám, já rozdávám lidem
Přímo na Times Square v centru New Yorku si zřídil stánek tajemný dobrodinec, který si říká "Bill zachránce" (Bailout Bill), a každému, kdo vylíčí své finanční problémy, věnuje padesát dolarů, někdy i víc. Podle agentury AFP stojí lidé ve frontě před stánkem v mrazu i pět hodin.
------------------------------------------
Neviditelný blahobyt a přežraná společnost
Denně v našem obchodě prodávám 28 druhů čerstvého chleba. Denně je zhruba třetina lidí nespokojena, že nenajdou ten – v pořadí devětadvacátý – typ pečiva. Přitom za svého mládí – stejně jako u nás – znali pouze druhy dva. A byli šťastni.
To je jen malý příklad z tisíce maličkostí. Lidé jsou nespokojení, že v lednu neseženou jahody (a když ano, že jsou drahé), že hruškový jogurt je jen ten od Danone a ne ten hruškový od Müllera, vyděšený chlap volá mobilem od regálu těstovin, že nemají ta kolínka bez vroubků, ale jen ty s vroubkama, jestli nemá skočit do auta a sjet pro ně do sousedního města...
Mluvím o materielním skoku během jediné generace, který je tady obrovský, u nás však snad ještě větší. ...
.... Ekonom ČSOB Tomáš Sedláček je sugestivní chlapík, užívá trefné příměry a hovoří o problému společnosti, přesycené spotřebou a přitom stále méně spokojené. Hovoří o dvaceti letech ekonomického růstu, kdy jsme bohatli tak, jako nikdy v dějinách. Všichni. Evropané, Italové, i Češi, Američané dokonce dvojnásob, na dluh. A to že nelze dělat donekonečna. Ekonom Sedláček lidem doporučuje půst. Vládě ovšem radí rozpumpovat růst.
Nová kancelářská vrstva. Jde o mladou a střední generaci, pracující v kancelářích Prahy, ale i větších krajských měst, mající vesměs slušné příjmy a jejíž životní styl se nejvíce blíží evropskému průměru. V konzumu. Vím o čem mluvím, sám jsem do její pražské varianty 10 let patřil. Jezdí na lyže do Alp, za teplem k Rudému moři, do Tunisu nebo Španělska, případně si během roku odskočí na víkend do nějakého evropského města (když jsou ty letenky teď tak levné...). Mobil, notebook, přehrávač MP4 a další nezbytnosti mění za méně než 2 roky... Pracují v nových palácích ze skla a oceli a zkuste si tam přinést rendlík s knedlíkama od večeře... :)) Proto kolega skočí pro bagety, pizzu nebo se jde společně na oběd do restaurace...i přes to, že firma přispívá na stravenky, to něco stojí. Každý den. V rámci sociální hygieny provozuje 3-4 moderní sporty s odpovídající výbavou a oblečením (viz výše), účastní se nárazových aktivit jako skákání z letadla a mostu, paintball nebo alespoň firemní bowling. Desetitisíce lidí. Nejčastější konzumenti hypoték, spotřebních úvěrů a překročených limitů na účtu. .......
Mám více, než jsem měl v dětství, více, než měl můj otec, děd a jakýkoli předek. Více výběru, více kvality, více množství. Ale místo uspokojení cítím frustraci. Přede mnou se s každou získanou věcí rozšiřuje propast toho, co „nutně“ potřebuji a ještě nemám. Příčina tkví v prazákladu lidské povahy – na vše lepší si bleskově zvykne a povýší to na normu. Vše ostatní je automaticky horší a nepřijatelné. ...
Administrátor
--- 9. 2. 2009 Z došlé pošty: zpráva z Rumburku
29. výročí zesnutí archimandrity Andreje (Kolomackého)
Letošní plánovanou vzpomínku na stavitele chrámů a ikonostasů otce Andreje Kolomackého znemožnily jiné, radostné události v našem církevním životě. Jeho Blaženost + Kryštof, archiepiskop pražský a metropolita českých zemí, se 8.února účastnil svěcení chrámu prvního z ruských novomučedníků otce Jana Kočurova v americkém Chicagu a na 14.února byl stanoven termín archijerejské chirotonie archimandrity Joakima (Hrdého) v Olomouci.
Bez toho, že bychom o cokoli usilovali, Hospodin sám zařídil způsob letošní vzpomínky na otce Andreje. V neděli 8.února vykonal pouť na Strážný vrch nad Rumburkem představený monastýru Záštity přesvaté Bohorodice v Rakošinu archimandrita Mitrofan s poutníky. Připomeňme, že tento monastýr vyrostl kolem prvního chrámu zbudovaného archimandritou Andrejem v roce 1927 a na místě, kde je pochována jeho mátuška Jelisaveta a dcerka Klavdie.
V závěru svaté liturgie sloužené česky, církevněslovansky a rumunsky předal otec Antonij Drda jménem rumburských pravoslavných monastýru částečku svatých ostatků ctihodného Ivana, poustevníka českého, prvního svatého našich zemí, jako symbol duchovní jednoty všech pravoslavných křesťanů na území bývalého Československa. Pozoruhodné bylo, že se liturgie účastnili i při malém počtu (13 duší) zástupci vlastně všech skupin, které kdysi tvořily naši místní církev - od volyňských Čechů a českých konvertitů-gorazdovců přes Slováky a Rusíny až po ruské emigranty a Rumuny. Sláva Bohu za krásné duchovní setkání a hlubokou modlitebně prožitou svatou liturgii!
Administrátor
--- 8. 2. 2009 Zemřel známý berlínský schiarchimandrita a náš přítel
V sobotu měl v Berlíně pohřeb schiarchimandrita Theodor
Osobní vzpomínka na výjimečného člověka a kněze.
V bývalém západním Berlíně si otec Theodor (Petrowski) před čtvrt stoletím pronajal sklep v činžovním domě, kde bydlel, a tyto prostory proměnil v krásnou pravoslavnou kapličku zasvěcenou sv. Symeonu Stylitovi (byla to kaple tak řka „peščerní“). Zde (skoro pod zemí) měl svou duchovní základnu pro dílo pravoslavné misie v Berlíně. Scházela se zde menší podivuhodně různorodá farnost složená z příslušníků nejrůznějších národů (i Češi). Byli jsme tam několikrát na návštěvě. Život a atmosféra této farnosti na mne silně zapůsobily. Nejvíce však osobnost otce Theodora. Ta duchovní hlubina, spolu se zvláštní sdílnou tichostí a komunikativním mlčením a nevyjádřitelné spojení pevnosti s měkkou vlídností, - s tím se setkáváš u opravdových starců.
Bývalá podzemní kaple sv. Symeona Stylity v Berlíně
Seznámil jsem se s ním někdy začátkem devadesátých let kdesi na předměstí Prahy; byl zde na návštěvě u svých pražských přátel. Večer jsme dlouho všichni seděli a otec Theodor nám (přes tlumočníka) vyprávěl o Pravoslaví. Doposavad si dobře pamatuji, jak mocným dojmem na mne jeho slova zapůsobila. Nebylo to jen získání nových vědomostí, byl to hlavně duchovní dotyk, který nelze zapomenout. Vlastně pro mne tenkrát toto setkání znamenalo jakýsi obrat v osobním duchovním životě, a potažmo i ve způsobu theologického myšlení i v některých praktických záležitostech mojí kněžské služby (např. právě od rozhovoru s ním jsem začal křtít - děti i dospělé - plným ponořením). Mnohé praktické věci jsem v průběhu času na své farnosti zavedl podle vzoru berlínské farnosti sv. Symeona.
Otec Theodor se po nějakém čase rozhodl přestěhovat se do České republiky a vstoupit do naší církevní jurisdikce; začal se už učit česky. Jenže právě tehdy zasáhla do jeho záměrů (a našich nadějí) těžká choroba, která ho skrze různé praktické souvislosti upoutala k Berlínu, takže z příchodu do naší země sešlo.
I tak nám ještě pomáhal radami i duchovně. Při naší poslední návštěvě v Berlíně jsme ho svými otázkami, trvajícími dlouho do noci, málem umořili :-) Svými radami a názory ovlivnil přímo či zprostředkovaně řadu našich lidí a ti tyto ideje pak předávali u nás zase dál. Citelně to pomohlo při hledání orientace v trochu zmatené době devadesátých let. Odlesky praxe farnosti sv. Symeona a střípky učení otce Theodora jsou na různých místech u nás, jak to vidím, živou součástí duchovního života nejednoho našeho pravoslavného křesťana a teologie nejednoho našeho kněze (z nichž většina o otci Theodorovi asi ani neslyšela.)
Kromě kněžské služby a práce v nemocnici (na traumatologickém oddělení) se zabýval překladem liturgických a duchovních textů do němčiny. Na poli bohoslužebně-pastýřském věnoval hodně pozornosti hledání liturgického výrazu (chrámová praxe, bohoslužebné nápěvy apod.) vhodného pro místní okolnosti a pro pravoslavnou misii v Německu - vždy však bez kompromisů co se plnosti pravoslavné tradice týče. Pro berlínskou veřejnost konal přednášky o Pravoslaví.
Bohoslužby sloužil s takovým nasazením, jaké jsem si do té doby nedokázal ani představit. Jeho chování v chrámu - ať při službě nebo mimo službu - bylo inspirující: ukazovalo jak srostlé může být srdce člověka s oltářem Božím.
Naučil nás mnoho ze své praktické bohoslužebné a modlitební praxe, v níž svou duchovní zkušeností spojoval prvky řeckého i ruského pravoslaví a modlitebního umění starců všech tradic. Především pak byl nositelem ducha živého autentického křesťanství, ducha svatých Otců. Nechal nás okusit něco z jeho skrytého díla. Svou modlitbou vybojoval zápas za mnohé duše. Jeho duchovní dítka, vedená péčí svého pastýře, ho ctila jako duchovního starce. Nedávno jsem slyšel, že uzdravoval modlitbou nemocné. Byl znám daleko za hranicemi své farnosti i jurisdikce.
Schiarchimandrita Theodor. + 17. ledna 2009 - ve věku 66 let.
Letos jsme mu poslali pozdrav ke svátkům Narození Páně. Kdo mohl tušit, že pár dnů po přečtení naší pohlednice zemře? Je to zvláštní - orthodoxní způsob křtu bylo to první, co k nám otec Theodor přivezl. Křest dítěte pak byl zřejmě poslední bohoslužbou, kterou ve svém životě (necelých 24 hodin před smrtí) vykonal. A zemřel těsně před svátkem Zjevení Páně - čili Křtu Ježíše Krista v řece Jordán.
Kdo si vzpomenete, postavte za otce Theodora svíci. Byl to tichý přítel naší České pravoslavné církve. Jeho památka zde bude žít - zjevně i skrytě - dále.
Administrátor
--- 5. 2. 2009 Malé ohlednutí za svátkem Křtu Páně v Rusku
Více než deset tisíc lidí se v Soči koupalo v rozbouřeném moři v noci na svátek Zjevení Páně
Na pobřeží v Soči se koná na svátek Křtu Páně (19. ledna) v noci koupání. Od půlnoci do osmé hodiny ranní se rekreanti i místní obyvatelé scházejí na všech místních plážích. Ze sanatorií vycházeli pacienti v županech a gumových sandálech, zažehli ohně a veselili se. Po celém pobřeží se v noci koupalo v moři přes 10.000 lidí. Před příchodem na noční pláže lidi neodradila ani rozbouřená mořská hladina.
Mořskou vodu nejprve posvětil místní kněz. Po svěcení se moře na několik minut ztišilo a lidé v něm plavali.
Teplota vody i vzduchu byla shodná - 5 stupňů. Žádné problémy nebyly hlášeny.
(Interfax)
---------------
Více než 27 tisíc lidí se v noci z 18. na 19. ledna koupalo ve svěcené vodě v Moskvě
Téměř 150.000 věřících Moskvanů se účastnilo svátečních bohoslužeb v neděli 18. ledna a v noci na pondělek. Noční bohoslužby navštívilo přes 36 tisíc Moskvanů.
Věřící a milovníci zimních koupelí se potápěli do svěcené vody na 15 speciálně připravených místech, kde byl organizován dohled policie a přítomna byla záchranná služba. Tam, kde lidé sestupovali do otvorů vyřezaných v ledu, drželi pohotovost záchranáři v potápěčských oblecích. Žádné problematické události nebyly zaznamenány.
(RIA Novosti)
---------------
Krátká televizní reportáž z noční koupele ve svátek Zjevení
(Přehrává se videosoubor z našeho serveru; můžete si od nás stáhnout soubor FLV. Zdroj: RIA Novosti)
Stovky věřících se vykoupaly ve svěcené vodě v jezeru Bezdonnom v Serebrjanom Boru na severozápadě Moskvy. Lidí, kteří po tom toužili, bylo tolik, že jejich nápor kordon policistů sotva zvládal.
Biskup, který zde světil vodu, říká: "Před devíti lety jsme zde poprvé konali svěcení vody. Od té doby sem přichází stále více a více lidí, aby do posvěcených vod ponořili."
Moskvané přicházejí k otvoru v ledu s celými rodinami, aby "se namočili a nebyli celý rok nemocní", jak praví jeden z nich. Nejčastěji lidé zdůvodňovali své přání ponořit se vody svou příslušností k pravoslavné víře a věrností tradicím.
-------------------------------
Něco o svěcené vodě
Vzpomínám si na úsměvné vyprávění prof. Osipova, který na nějaké veřejné přednášce reagoval na dotaz, jak to, že se svěcená voda nekazí. V Rusku o tom ví snad i většina ateistů, a tak to občas bývá předmětem různých lidových pokusů. Někdy tam dokonce i lidé, kteří do chrámu nechodí (nebo tak nanejvýše jednou za rok), nabírají na tento svátek svěcenou vodu a skladují si ji doma ve sklenici a zvědavě sledují, jestli se opravdu nebude kazit...
Píše o tom už sv. Jan Zlatoústý (4.-5. století). Voda posvěcená na tento svátek vydrží bez jakýchkoliv konzervantů (a soli) čerstvá po celý rok (a velice často i celá desetiletí).
V době, kdy na Rusi vládla ideologie vědeckého materialismu, způsobovala svěcená voda komunistické "osvětě" nemalé problémy. Stávalo se, že na různých lidových propagandistických akcích, které měly přesvědčit obyvatelstvo, že Bůh není, dokázal i ten nejprostší posluchač přivést vyškoleného politruka do úzkých otázkou: "Jak to tedy, že se nekazí svěcená voda?" Pro vládnoucí ideology to byla tak nepříjemná situace, že zadali nejlepšímu vědeckému výzkumnému ústavu úkol zjistit, jak je s tou svěcenou vodou: jestli se opravdu kazí méně než obyčejná voda nebo se případně vůbec nekazí, a pokud se vskutku nekazí, tak co s ní ti popové u všech všudy dělají, aby se nekazila.
Ústav plný bílých plášťů zkoumal svěcenou vodu řadu let. Nakonec byla publikována teorie, která měla prostému lidu poskytnout "přirozené vysvětlení" toho zázraku. Prý je nekažení vody způsobeno tím, že popové namáčejí při svěcení do vody stříbrné kříže. Částice stříbra z křížů přechází do vody, která se tudíž nekazí. Nádhera. Až na to, že popové světí vodu i pozlacenými, či mosaznými nebo dřevěnými kříži. A jedním křížem světí takový pop vodu třeba v celém jezeru. A co teprve říci, když se světí tekoucí voda v řece?
V Ruské církvi se výsledkům vědeckého výzkumu od srdce zasmáli. Kouzlem nechtěného však bylo, že ateističtí soudruzi učenci svými závěry - jen tak, mimochodem, aniž by to měli v úmyslu - vědecky potvrdili, že se svěcená voda opravdu nekazí. Takže od té doby má církev v Rusku na tento zázrak orazítkované osvědčení, vydané oficiální vědeckou komunistickou institucí - největšími nepřáteli Boha, církve a křesťanství.
-----------------
K samotnému svátku Zjevení jsme zde už něco psali v příspěvku č. 295. O zázraku, který se občas děje na Jordánu, si můžete přečíst v časopise Dobrý pastýř - duben 2006, který je v PDF (je tam to na str. 33).
Administrátor
--- 4. 2. 2009 Podobenství a proroctví, jinotajné poselství
Evangelium o milosrdném Samaritánu
Za onoho času...
25 ...jeden zákoník vstal, pokoušeje (Pána Ježíše), a řka: Mistře, co mám činit, abych život věčný dědičně obdržel?
26 A on řekl k němu: V Zákoně co jest psáno? Co tam čteš?
27 A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a z celé duše své, a z celé síly své, i veškerou myslí svou, a bližního svého jako sebe samého.
28 I řekl mu Ježíš: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš.
29 On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?
30 I odpověděv Ježíš, řekl: Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericha, i upadl mezi lotry. Kteříž obloupivše jej a zranivše, odešli, zpola živého nechavše.
31 I přihodilo se, že kněz jeden šel tou cestou, a uzřev jej, pominul.
32 Též i levita až k tomu místu přišed, a uzřev jej, pominul.
33 Samaritán pak jeden, cestou se bera, přišel až k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím pohnut jest.
34 A přistoupiv, obvázal rány jeho, naliv na ně oleje a vína, a vloživ jej na hovádko své, vedl do hospody, a péči o něj měl.
35 Druhého pak dne, odejíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě.
36 Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, kterýž upadl mezi lotry?
37 A on řekl: Ten, kterýž učinil milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, i ty učiň též. (Lukáš 10. kap.)
Bylo to jedno z nejmilovanějších čtení staré církve. Snad skoro každý starokřesťanský spisovatel se nějak zmiňuje o milosrdném Samaritánu. Tento pojem dokonce vstoupil do modliteb církve, která nikdy nepochybovala, že tímto "milosrdným Samaritánem" míní Pán Ježíš sám sebe.
Je tu několik důvodů k oblíbenosti tohoto podobenství. Nejdříve zmíníme jeho jinotajný výklad. Chápat slova podobenství nejen v jejich prvoplánovém výkladu, ale i v hlubším (tajemném, skrytém) smyslu, nebylo v církvi nic neobvyklého. A starodávný alegorický výklad našeho podobenství, jak se odkrýval vidění prvokřesťanské církve, je skutečně pozoruhodný, jak jistě hned uvidíme.
Nejdříve však ještě něco k úvodu do tohoto podobenství, resp. k evangelijnímu vyprávění o tom, co předcházelo. Přišel jeden zákoník, aby Ježíše Krista pokoušel. Vcelku obvyklá situace. Učenci zahledění sami do sebe a opájející se svou učeností a představou, kolik toho už vědí, se přece většinou stavějí k Bohu vyzývavě (stejně tenkrát jako dnes). Zákoník byl vzdělanec, dnes bychom řekli specialista na Písmo svaté. On dobře věděl, jak to či ono zaonačit, aby se zdálo, že si Písmo odporuje, kde jsou tam všelijaké kličky, a co a jak se kde musí sofisticky seskládat, aby se z toho zamotala hlava tomu, kdo není v tomto "umění" zběhlý. A tak si řekl, že toho Ježíše Nazaretského dostane. A jde hned přímo k jádru věci: jak zdědit život věčný? Do ničeho jiného se v biblickém zákoníku s jeho stovkami všelijakých pravidel, jak se Bohu líbit, a předpisů zbožnosti nemůžeš tak snadno zamotat, jako právě při řešení této klíčové otázky. Pánu Ježíši, který viděl do lidských srdcí, bylo bezpochyby zcela jasné, že tento člověk netouží po poučení ani po vyřešení své palčivé životní otázky, nýbrž že se mu jedná jen o jedno - vyvolat jalový spor a hašteřit se tam třeba až do večera. A tak na tuto hru nepřistupuje a opáčí protiotázkou: "V Zákoně co je psáno?" A když se právě zákoníka ptá, co je psáno v zákoně, nemůže si zákoník dosti dobře dovolit nějakou neprofesionální odpověď. Je hned na počátku přimáčknut ke zdi, a tak ze sebe vysouká jedinou správnou odpověď. A tím si sám odpověděl, načež Pán Ježíš uzavírá tuto scénku slovy: "To čiň a živ budeš." Čímž mu skrytě (ale laskavě) sděluje, že doposavad tak nečinil a nezmění-li se, pak věčně žít nebude. To však zákoník pochopí až později. Nyní se cítí být ponížen, doběhnut (stalo se to na veřejnosti) a mozek mu rychle pracuje s hledáním řešení, jak z toho vycouvat se ctí. No, nic moc nápaditého se mu takhle narychlo vymyslet nepodařilo. Tak alespoň vyhrkne poněkud trapnou otázku: "É... a kdo je to vlastně ten bližní, he?" V první chvíli by se zdálo, že tuto nedůstojnou frašku Ježíš už rázně ukončí, ale Spasitel překvapí (jako skoro vždycky). Tentokrát se kupodivu rozhodne, že tuto hru s ním začne hrát, a na otázku, která snad ani nebyla myšlena doopravdy, začne rozsáhle odpovídat. A nebo se rozhovořil, protože nepřehlédl, že se v zákoníkovi náhle začal probouzet upřímný zájem? Tak či onak, právě tento zákoníkův trapas se stal podnětem pro vznik jednoho z nejkrásnějších a nejhlubších podobenství, jaké v Bibli máme.
Takže nyní už ten starokřesťanský výklad slov Páně.
Člověk jdoucí z Jerusalema do Jericha. To je Adam, který opustil ráj. Obrátil se k Bohu zády a kráčí do světa - ke hříchu, k vášním. Inu, ať žije svoboda!
Na cestě ho přepadnou lotři. Logický důsledek této nebezpečné cesty. Démoni se nedočkavě vrhnou na člověka, který opustil Bohem chráněný ráj a pyšně se sebe setřese Boží záštitu.
Oloupili jej, zmlátili a odešli, zanechavše ho tam polomrtvého. Démoni člověka obrali o všechny dary, jimiž byl člověk při svém stvoření od Boha obdařen, obrali ho o všechnu vznešenost, moc a krásu. Vydrancovali srdce člověka. Při tom poničili jeho duši, v níž ledva zůstal nějaký život. To je stav, v němž je dnes člověk, - duchovně více mrtvý než živý, oloupený s krvácející duší. Taková je ďáblova "péče" o člověka.
Kněz jeden šel tou cestou, viděl ho, ale šel si dál svou cestou. Také levita dorazil k tomu místu, koukl na něj, a pak spěchal za svými záležitostmi. To je obraz nekřesťanských náboženství, které ve skutečnosti nemohou člověku pomoci. Mohou přijít k člověku a pohledět na něho - to znamená utěšovat člověka, dát mu morální oporu a třeba i soucit, možná i duchovní diagnózu - ale nemohou ho uzdravit, ba nemohou ho ani léčit, ani sebeméně zlepšit jeho duchovní stav. Jdou kolem, ale člověk v tom zůstává sám. Terapii nejsou schopna nekřesťanská náboženství poskytnout.
Samaritán jeden kráčel tou cestou... Samaritán je nejen jméno příslušníka sousedního národa, či lépe řečeno: etnické židovské skupiny a zároveň příslušníka schismatického náboženství, ale především je to synonymum pro někoho opovrhovaného. Žid se nesměl Samaritána ani dotknout, aby se kulticky neznečistil. Jiným slovy: tou cestou kolem zmírajícího člověka se nyní ubírá někdo, do něhož bys zprvu žádné naděje nevkládal. Právě od toho Samaritána nečekali posluchači Ježíšova podobenství vůbec nic.
... přišel až k němu, a uviděv jej, byl pohnut milosrdenstvím a přistoupil... Samaritánem Ježíš míní sám sebe. Sám se tedy prezentuje jako někdo, kdo je lidstvu odporný (viz Isaiášův znectěný muž bolesti/Isai 53,1-12/) a od koho lidstvo nic nečeká a nežádá. Jenže právě tento malý, přezíraný a "nečistý" Samaritán je tím jediným, kdo nejen projeví soucitný pohled, ale i prokáže skutečné milosrdenství, a nejen to! On chce, a co je nejdůležitější: jako jediný i může, něco pro člověka učinit - pomoci mu, ujmout se ho. On přistupuje ke zbědovanému člověku, shýbá se k němu, dotýká se ho, objímá ho, on bere polomrtvou lidskou duši do svých léčivých rukou.
Obvázal jeho rány, naliv na ně olej a víno... Čili léčí zraněnou a krvácející lidskou duši. Zastavuje krvácení a zaceluje rány. A jak? Hojivý obvaz, olej a víno - to byl od pradávna obraz svatých Tajin: křtu, svatých olejů a Krve Kristovy - svatého přijímání, a potažmo všech svatých Tajin - protože všechny Tajiny (křesťanská mysteria) mají jediný smysl a účel - léčit člověka pro věčný život.
Naložil člověka na zvířátko své... Obraz vtělení Božího Syna - přijetí padlé lidské - živočišné - přirozenosti. Tím, že se Bůh Syn stal člověkem, naložil si člověka na sebe, na svá záda, aby ho nesl k záchraně. Jako pastýř nese na své šíji ztracenou ovečku zpět do ovčince (jak je to v jiném proslulém podobenství o Kristu, viz Luk 15,2-7). Stal se jakoby oslátkem, které nese zraněnce do nemocnice. (Koresponduje to skrytě s obrazem ve chlévě narozeného Ježíška, položeného do jeslí určených pro krmení zvířat.)
Dovezl ho do hostince a měl o něj péči. Zpodobení Církve. Místo, kde je o člověka postaráno. Je to duchovní nemocnice - raději než nemocnice používáme staročeské: léčebnice. Tedy místo, kde je člověk léčen a kde získává zpět ztracené zdraví. Prostor, kde může být uzdravena lidská duše, aby byla schopna věčné blaženosti. A kdo nás zde léčí? Sám milosrdný Samaritán. Samotný Boží Syn, Ježíš Kristus osobně - on je zde lékařem, a nejen jakýmsi vrchním primářem této nemocnice, nejen tím, kdo vede léčení, ale On sám je každému lékařem i lékem.
Druhého dne pak musel odejít... Podobenství odchodu Pána Ježíše z této země při Nanebevstoupení.
Dal hostinskému dva peníze a řekl mu: Měj o něj péči... Hostinský - to je církevní hierarchie, duchovenstvo, které dostalo od Pána pověření, prostředky a léky na pokračování léčby lidstva (služebnictvo církevní má mít o člověka péči - použit je stejný slovní obrat, jako v případě péče samotného Samaritána; tím se naznačuje, že péče Církve o člověka je ve skutečností péčí Krista samotného).
Dva peníze - v řečtině "denáry". Denár to je mzda za jeden den práce. Čili Církev dostala prostředky (a pověření) k léčbě na dva dny. Podle symbolického biblického počítání se chápe jeden den u Boha jako tisíc let u lidí. Někteří vykladači Evangelia zde odedávna viděli proroctví, že Církev bude existovat dva tisíce let po odchodu Pána Ježíše; pak se Kristus vrátí. Nu, nebude to trvat dlouho, a přesvědčíme se, je-li to správný výklad.
...A cokoliv více vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě. Hovoří se zde o odměně církevním služebníkům. Nejsou to jen bezduší pracovníci, najatí dělníci či dokonce otroci, mechaničtí plnitelé rozkazu, vojáci, kteří nemají myslet, ale jen splnit zadaný úkol (jak bolestně často se v církvi setkáváme s tímto pojetím "armády" duchovenstva - zvláště na Západě). Nikoliv, biskup, kněz, diákon, každý duchovní, má vlastní iniciativu a má nasadit do církevní služby vše - a za vše, co do toho dal ze svého, bude jednou odměněn. Kdy? Při druhém Samaritánově příchodu. Ano, jasně se zde zvěstuje, že Kristův odchod není definitivní; On se vrátí. Podobenství o Samaritánu vysvětluje, že čas vymezený jeho odchodem a opětovným příchodem je dobou léčby lidstva v církvi. Tedy tato léčebnice zde nebude věčně - církev v této podobě zde nebude k dispozici na nekonečné věky. O návratu Samaritána je zde činěna zmínka ve smyslu vyúčtování s hostinským, a tím je naznačeno ukončení pověření hostinského a zároveň ukončení celé té záležitosti s léčením člověka, která začala tam někde v příkopu, kde se Samaritán ujal umírajícího pocestného.
----------------
Nyní se podíváme na dnešní podobenství ještě z jiné strany, abychom pochopili, proč je toto čtení tak důležitou součástí křesťanství. V našem podobenství se totiž skrývají dva momenty, které mají klíčové postavení v křesťanském myšlení.
1.) Lineární chápání času, resp. dějin. Dějiny křesťanství (a potažmo světa) jsou zde chápány jako něco, co má svůj začátek a svůj konec. Spějí od stvoření k druhému příchodu Páně. Zejména druhý příchod Samaritána zřetelně vypovídá o blížícím se konci světa - čili o druhém příchodu Kristově. A má-li mít svět konec, je zřejmé, že není věčný. A není-li věčný, musel mít i svůj počátek. O tom není sporu.
Tím se křesťanství zcela zásadně liší od pohanství, kterému není dáno vidět, co bylo před stvořením a není mu dáno vidět, co bude po konci světa. Pohled pohanských náboženství je takto zásadně omezen, a proto se zaměřil na sledování cyklicky se opakujících dějů: kruh dne, či ročních období, let a případně i dalších periodicky se opakujících delších cyklů - ať již reálných či mýtických (v hinduismu např. jugy). Tedy chápání času a dějin v pohanství je cyklické, a protože z jejich pozice pohledu není vidět nic, co bylo před stvořením, a co bude po konci, tak jsou pohani přesvědčeni, že svět je věčný (to přejal i Marx, který tvrdil, že hmota je věčná), jen se cyklicky opakují různá dlouhá období, vesmír pulzuje, a stále se obnovuje v nekonečném kruhu vzniků a zániků. Odtud potom zkreslený pohled na existenci člověka a na lidskou duši, kterou např. indičtí pohané vidí stále klokotat v kruhu věčných odchodů a návratů (tzv. reinkarnace).
Někomu by se mohlo zdát, že je to jen jakási filosofická jemnůstka, drobná odlišnost v myšlení, která nemá zásadní vliv na praktickou víru a život. Pravý opak je pravdou! Právě lineární pojetí ubíhajícího času, a necyklický pohled na dějiny světa, mají zásadní vliv na křesťanský světonázor a na křesťanské myšlení v jeho každodenních projevech. I pohanovi se jeho cyklické pojetí dějin promítá do praktické víry tím, že se cítí být navždy nějak spojen s tímto světem.
Jak jsme již zmínili, cyklické pojetí času a dějin je nepochybnou inspirací pro např. hinduistickou ideu reinkarnace, koloběh převtělování, - což je v jádru vlastně neschopnost transcendence, resp. připustit představu či ideu věčné existence zcela odlišné od pozemské. Takže pohan si nedokáže připustit lidskou existenci zcela oproštěnou od tohoto světa. Buď vidí člověka jako stále se opakovaně vracejícího na zemi, anebo se drží téměř materiálního muslimského pojetí ráje, či např. staroegyptských představ záhrobního života, - tam všude vidíme záhrobí jako pouhý otisk matrice pozemského života (k tomu nemají daleko ani katolické představy ráje). S tím paradoxně souvisí také idea buddhistické nirvány - materialistickou podobu života ve věčnosti buddhista sice zavrhuje, jenže život lidské osoby na zcela jiné úrovni, než je cokoliv připomínající zemi, není pro buddhistu připustitelný, a proto může být jediným ideovým východiskem z této situace: "blažené" ukončení nejen tělesné ale i duchovní existence lidské osoby, nirvána, vyvanutí; konečným cílem buddhistovy náboženské snahy je rozplynutí jeho osobní existence v neosobním božství čili konec lidské osoby - konec problémů (to je vskutku osobité řešení duchovní situace člověka; je to jako byste chtěli léčit bolest hlavy gilotinou). Mimo sféru křesťanského zjevení a křesťanské duchovní zkušenosti není žádné ponětí o Bohem daném smyslu věčné existence každé lidské osoby.
Nu, a konečně má neschopnost pohanů oprostit svou duchovní nauku od světa zásadní a určující vliv na představu o Bohu či bozích, resp. na ponětí o Božství. Bohové v pohanství - to jsou jacísi nadlidé (nejlépe je to samozřejmě vidět na starořeckých bájích o Olympu: tam se bohové hádají, intrikují proti sobě, řeší všelijaké manželské problémy atd.). V jiných pohanských systémech to nemusí být tak naturalistické, ale nějaké lidské vlastnosti jsou Bohu či bohům přisuzovány prakticky všude, a nejsou-li to přímo lidské vlastnosti, pak je to nějaká jiná návaznost na náš svět: buď se klaněli bohu v podobě člověka, nebo zvířete, nebo v podobě toho, kdo může trestat či se smilovat, jehož si lze naklonit oběťmi. (Zase bychom mohli poukázat, jak tato pohanská přízemnost pronikla i do křesťanství - stačí připomenout katolické obrázky zpodobující Boha jako dědečka na obláčku, ideu odpustků apod.) A co se týče vztahu těchto bohů k člověku - je to vztah jako k hračce - činí s ním, co je jim libo.
A pokud pohan pocítí neuspokojivost takovýchto antropomorfních představ o Bohu či bozích, pak nevyhnutelně upadá v opačný extrém - a tím je neosobní božství či filosofické kategorie, ideje, reprezentující božskou sféru. Nebo si Boha představovali jako všudypřítomnou sílu či spravedlnost. A vztah takového božství k člověku? Naprostá oddělenost, indiference, lhostejnost. V nejlepším případě se setkáme s pojetím Boha jako "univerzální mysli"- dále už mimo křesťanství lidské uvažování není schopno jít. Pohanské náboženství zůstává stále uvázané jako na řetězu u tohoto stvořeného světa. Skutečná transcendence je mu cizí.
Docela zajímavé srovnání: pohanství se snaží učinit člověka nezávislým na tělu, ale zároveň ho připoutává k tomuto světu (v tom tkví skutečná tragédie pohana). Naproti tomu křesťanství zachovává (ba upevňuje) celistvost lidské - psychosomatické - bytosti, tělo je očišťováno, ale není přezíráno ani odhazováno či zavrhováno; údělem těla je po vzkříšení a proměně věčnost stejně, jako je věčnost perspektivou duše; spojení duše a těla míří do věčnosti. Je to právě tento padlý svět, od čeho křesťanství člověka odděluje, resp. osvobozuje.
Aby to nebylo tak teoretické, co jsem tu zrovna psal o té lhostejnosti boha vůči člověku v pohanství, uvedu dva literární příklady, jako miniaturní ilustraci.
Henry David Thoreau zaznamenal tuto pohanskou zkušenost s divočinou: "Jasně bylo cítit přítomnost síly, která neměla žádný důvod projevovat jakoukoliv lítost nad člověkem. Bylo to místo neorané půdy a pohanských rituálů. Bylo předurčeno být obydleno muži, kteří jsou blízcí příbuzní se skalami a divou zvěří..."
Pohan jak dělo, Don Juan z Mexika, kaktusový mág, indiánský čaroděj, popisuje svou zkušenost s bohem, o němž mluvil jako o "primární síle": "...stát tváří v tvář nekonečnu, to není pro slabochy. Nebude to (tj. tato síla) odpovídat na vaše snažné prosby - vychčí se to na vás zvysoka. Jste tomu šumafuk." Při tom však vyzýval ty, kteří se chtějí stát čaroději, aby s touto sílou nahlas hovořili. V podobném duchu se nese zkušenost sibiřských šamanů. (Může být poučné něco o tom zvědět. Křesťané už namnoze zapomněli, co je to pohanství. Od čeho nás Kristus přišel vysvobodit.)
Naproti tomu autentické křesťanství přichází s něčím, co tu ještě nebylo: "Bůh je láska" a "Bůh je Trojice". Trojiční dogma je vyjádřením prvotního křesťanského dogmatu: Bůh je láska. Tři Osoby dokonale sjednocené v Jedno. Čím jsou sjednoceny? Jenom láska má tu moc sjednocovat naprosto. Podle věrouky jsou sjednoceny jediným Božstvím. Jestliže jedno Božství sjednocuje tři Boží Osoby, pak toto Božství je láska. Tedy Bůh, čili ten, kdo je pramenem veškeré existence, není nic jiného než láska. - To je v rámci pohanského náboženství nepochopitelné, nepředstavitelné. Pohan by se mohl otázat: "Pardon, Bůh je přece bytost, ne? Ale co je to láska? To je přece stav. Nebo cit." "Bůh = láska, absurdní představa!" Bůh jako dokonalá Mysl - to je ještě pochopitelné. Jednalo by se o jakéhosi beztělesného nadčlověka. To lze pochopit. Jenže říci, že Bůh je láska - to je rozumu naprosto nestravitelné. S druhé strany: pohleďme jak mocně trvá křesťanství právě na tomto prvotním dogmatu. Veškerou svou silou na něm lpí. A v souladu s tím ještě křesťanství tvrdí, že Bůh je jeden, co se podstaty týče, ale ve třech Osobách. Jeden a zároveň tři. Teprve na tom je vidět Boží láska. Kdo viděl Boha, viděl lásku. Kdo poznal lásku v její podstatě, ten poznal Boha. Něco takového předkřesťanský svět neznal. A něco takového nenapsal žádný učenec, žádný koncil mudrců, ale apoštolé - rybáři. A tito neučení rybáři říkají takové věci, které dávají lidem všech následujících staletí poznat smysl života. (V odstavci použity výroky prof. A. Osipova)
Toto zjevení Boha, jak je podávají apoštolé, nám ukazuje Stvořitele, který je zcela nezávislý na jakýchkoliv kategoriích tohoto světa, a co více, který činí takto nezávislými a svobodnými i ty, kteří se s Ním sjednocují. To je spojení absolutní Boží transcendence s absolutní láskou Stvořitele ke Stvoření - a je to právě tato láska, co překonává propast mezi stvořeným a Nestvořeným, mezi světem a Bohem. Náboženské učení, vně křesťanství - zcela neznámé a nepochopitelné.
Až sem tedy vedou nitky souvislostí odvíjející se od různého pojetí času - otevřeného lineárního nebo do sebe uzavřeného zacykleného.
Křesťan pak je svým světonázorem veden k tomu, aby vnímal perspektivu své existence nezávislou na tomto světě, oddělenou od něj. Tento svět jednou - v určitém prvním okamžiku dějin - vzniknul a jednou také zahyne. Někdy nebyl a jednou zase nebude. Netrvá věčně. Avšak my jsme přece povoláni k věčnosti. Máme sice svůj počátek (nejsme a nikdy nebudeme věční jako Bůh, ve smyslu: bezpočáteční), ale Bůh chce, abychom už neměli konec (a ve smyslu bezkonečnosti byli věční). Což samosebou znamená, že náš osud nemůže být spojen s tímto rychle pomíjejícím světem. Takový přístup ke světu se promítá do křesťanského myšlení i praxe. To je smysl křesťanské askeze, o níž hovoří ap. Pavel jako o cvičení; ano, cvičíme v oddělenosti od materiálního světa, abychom se naučili svobodě pro věčnost. Oproti tomu např. hinduistická askeze má za svůj cíl dosáhnout nějakých nadpřirozených schopností a sil. Nic takového pro křesťana! Po celý svůj život se křesťan učí hledět na svět jako na dočasný příbytek, který dříve či později opustíme a vydáme se na cestu a už jej nikdy neuvidíme a nebude se nám po něm stýskat, protože budeme na velikolepějších místech.
Tady se střetáváme s jedním z problematických bodů dnešního ducha ekologie. Samozřejmě ochrana Božího stvoření - to zní krásně a nelze těmto třem slovům ničeho vytknout. Jenže duch, který v ekologických kruzích vane, je v principu pohanský - vidí svět jako věčný a jako cíl lidského myšlení, a jako takový je tento svět zbožšťován (ať už výslovně - bohyně Země, Gaya apod. - nebo skrytě, kdy se to sice neřekne naplno, ale v podstatě se podle toho uvažuje a jedná). Není náhodné, že se při ekologických akcích mohou tak krásně domluvit křesťané a pohani. Duch ekologie v tichosti a nenápadně odsunuje Ježíše Krista skrze změnu způsobu myšlení křesťanů - ekologů. A při tom je to úplně zbytečné, protože samo křesťanství, ve svém duchovním principu i každodenní náboženské praxi, je tím nejekologičtějším, co si lze vůbec představit. Křesťanské myšlení zacílené mimo tento svět je nejlepší zbraní proti exploataci přírodních zdrojů, křesťanská askeze, sebeomezení, je tím nejlepším lékem na zhoubné bujení průmyslu, které je rakovinou světa, a na stále se roztáčející kolotoč spotřeby, který dříve či později přivede lidskou civilizaci k infarktu a kolapsu. Stačí jen věřit, myslet a žít jako křesťan, a nepokažené křesťanství nabídnout lidstvu jako lék na všechny nemoci. Ber nebo nech. Žij nebo zemři.
-----------
2. Ještě jeden zásadní křesťanský moment je v podobenství o milosrdném Samaritánu obsažen. To je zásadní křesťanská idea, že poslání Církve, smysl její existence, spočívá v léčení člověka. Lidstvo je smrtelně raněno a leží krvácející v příkopu u cesty, a nikdo jiný mu nemůže pomoci než Ježíš Kristus. A on to chce učinit a nechá-li se člověk naložit a odvést do Církve, pak ho tam Sám Pán, osobně, léčí svatými Tajinami. Často to zde opakujeme: podstata křesťanství je terapeutická - tj. tkví v uzdravení člověka od smrti.
V tomto podobenství se odrážejí všechny principy křesťanství, jako se ve vybroušeném křišťálu odráží v jeho ploškách celé nebe.
------------
Závěr celého příběhu už je možno nechat bez dlouhých komentářů. Pán Ježíš, který se nejprve představí jako milosrdný Samaritán, na konec vyzve zákoníka a potažmo všechny, aby ho napodobili. Aby uskutečnili lásku, soucit a milosrdenství, protože uskutečňovat lásku znamená spojovat se s Bohem, a tím vstupovat do věčného života. Aby se snažili o lidskou dokonalost, jejíž vzor ukazuje slovem i skutky Ježíš Kristus.
Kolem volby nového patriarchy koluje tolik domněnek, fám, očekávání v dobrém či zlém, že by asi bylo na místě pokusit se trochu se tím probrat a střízlivě to zhodnotit.
Tedy první - nejčastější postesknutí nad zvolením nového patriarchy: "Kyrill nebude to, co býval Alexij." Střízlivě nahlíženo - lze připustit, že to možná opravdu nebude. Jenže Alexij II. - to byla opravdu mimořádná osobnost. Bylo vskutku Boží řízení, že se člověk takového formátu a takové přirozené autority a dobroty dostal v pravý čas na takové místo.
Takové úkazy, jako byl patriarcha Alexij, jsou výjimečné a vyskytnou se tak jednou či dvakrát za století. Vladyka Alexij odešel a zbyli tu "obyčejní biskupové". To není žádná tragédie. To je normální situace. Je však nevděčné být nástupcem velikána.
------------------
Hned na druhém místě následuje obava, že patriarcha bude provádět reformy. Jeden z liberálních ruských teologů, diákon Andrej Kurajev, k tomu píše, jak se vyjádřil nově zvolený patriarcha Kyrill ohledně možnosti reforem v Moskevském patriarchátu: "Žádné reformy, prováděné shora, nebudou. Bože, chraň, aby byť jediný patriarcha vstoupil do dějin s nálepkou: reformátor. Jsou však změny, které vyrůstají z hloubi života národa. Cožpak za života mého předchůdce stál církevní život na místě? Kdo by však mohl nazvat patriarchu Alexije reformátorem?"
Dokonce i liberálněji smýšlející ruští duchovní, kteří jsou přívrženci některých změn v církevním životě (např. aby se evangelium při liturgii četlo rusky a ne církevně-slovansky), se ohrazují proti tomu, co napsal Reuter - že "v osobě 62-letého Kyrilla podpořilo vyšší duchovenstvo Ruské pravoslavné církve reformátora, který vystupuje za užší vztahy s Vatikánem". V co tedy doufají ti, kteří podpořili Kyrilla? Jaké změny očekávají? Sami to říkají (vybírám ze souhrnu, který sestavil jeden z "liberálů"): prohloubení a zintenzivnění obnovy církevního života. V praxi tím myslí především zesílení misijního působení mezi formálními příslušníky pravoslavné církve. Očekávají reformu misie - např. prosazení výuky pravoslaví na školách (tj. zavedení předmětu Základy pravoslavné kultury, což chtěl i Alexij, leč nepodařilo se mu to dovést do konce). Za patriarchy Alexije byla přijata řada dokumentů týkajících se misie, leč nebyly většinou v celé šíři uvedeny do praxe (to je koncepce misie a péče o mládež, misijní metodika hlásání evangelia, vytváření eucharistických společenství, metodika organizování farního života, větší otevření církevních obcí společnosti, uvádění ruštiny do širšího použití při obřadech - patriarcha Alexij k tomu řekl: "Církevně-slovanský jazyk není každému srozumitelný, proto mnozí liturgisté naší církve už dlouho kladou na stůl otázku překladu všech bohoslužebných textů do ruštiny"; sv. Theofan Zatvornik to už v 19. stol. prohlašoval za "věc krajně potřebnou"). Dále je požadován posun v řešení otázky ruské zpovědní praxe (zvláště vztahu zpovědi a svatého přijímání) a hlavně definitivní schválení praxe častého svatého přijímání (což znamená např. zrušit neoficiální ruskou praxi třídenního půstu před přijímáním pro laiky).
Liberálové připouštějí, že některé misijní metody (zvláště ty, které se týkají bohoslužebného života) se mohou ukázat jako chybné, ale mají zato, že by se měly alespoň vyzkoušet. Našel jsem mezi požadavky přívrženců "reformy" i poukázání na jakési odtržení školské teologie od církevního života. Stejně jako kritiku některých forem ruské lidové zbožnosti (lidové tvořivosti v oblasti svérázných akathistů a podivných ikon), které jsou teologicky nemožné a nekanonické - použito je o nich dokonce slovo "antipravoslavné". Výtky padají i směrem k některým podobám příliš autoritativního duchovního vedení na farnostech (což nezřídka kritizovali i starci). Mnohé z výše zmíněných "reformních" kroků už nemálo duchovních na své vlastní riziko potichu ve svých farnostech stejně provedlo... Už v jednom z dřívějších oficiálních dokumentů RPC se klade zvláštní důraz na nutnost misionářské obrody: "Misie, stejně jako duchovní a mravní výchova osobnosti, musí nyní stanout v centru našich aktivit ... aby lidé znali principy pravoslavné víry, účastnili se svatých Tajin a bohoslužeb, a v osobním i společenském životě se řídili mravními normami Evangelia Kristova."
Na závěr píše jeden (reforem žádostivý) ruský kněz: "Chraň nás Bůh před reformami shora. Historie ukazuje, že reformy prováděné shora, vnucené, vedou v Ruské církvi ke hlubokým a dlouhým rozkolům. Leč chraň nás, Bože, bránit změnám, které přicházejí "zdola" a rodí se v praktické činnosti živých církevních obcí a pastýřů, kteří nejsou lhostejní ... Síla církve je v jednotě hierarchie a všeho Božího lidu." (Takže to byl přibližný přehled toho, co je konkrétně míněno, když se v Ruské církvi hovoří o "reformách".)
Naše noviny o vl. Kyrillovi píší: »Je pokládán za hlavního představitele reformátorského křídla ruské pravoslavné církve. On sám to ale popírá. "Jestliže reforma ničí hodnoty, je to kacířství. Jsem proti jakýmkoliv reformám. Úlohou církve je udržovat tradiční víru napříč generacemi," řekl na konci loňského roku.« (I dnes)
Éra obnovy chrámů a znovu vybudování základního rámce církevního života se pomalu završila. Snad se nový patriarcha zaměří na další pozdvihování duchovních hodnot evangelia a svatootcovské tradice a povzbuzování vnitřního duchovního života Pravoslaví. Platí totiž, že pouze církev se silným vnitřním životem, ozdobená kvetoucími ctnostmi a postavená na pilířích umění modlitby, může být k užitku svému národu a celému světu.
Zdá se mi, že se k tomu vl. Kyrill chystá. Nový patriarcha totiž zakončil svůj intronizační projev těmito slovy:
»Vzpomínám na posvátný odkaz 1. a 15. patriarchy: „Dobré je budovat a krášlit chrámy, psal patriarcha Jov, budeme-li však současně poskvrňovat sebe hříšnými vášněmi, pak se Bůh ani neslituje nad námi ani nenavštíví naše chrámy. Mnohé světce dalo Rusko světu; Rusko budující chrámy v městech, vesnicích i srdcích; Rusko, které září celému světu pravdou a láskou, Svatá Rus.“ Dej, Bože, aby se tato inspirativní slova patriarchy Alexije II. stala prorockými.«
------------------
Další obava. Nový patriarcha ještě jako metropolita hodně cestoval, věnoval se politice a všelijakým kontaktům... (Nemusíme příliš rozvádět co se těmi "všelijakými kontakty" myslí; hlavně se tu jedná o ty - na Rusi ne všemi milované - katolíky.) Nesmí se však zapomínat, že vl. Kyrill byl předsedou oddělení pro vnější vztahy (takový ministr zahraničí) Moskevského patriarchátu. Měl tedy cestování, církevní politiku a "všelijaké kontakty" v náplni svého úřadu. Jako patriarcha bude mít úplně jinou roli. Být patriarchou - to znamená být především pastýřem, nikoliv politikem. A není to jednoduché udržet takový kolos, jakým je Ruská církve, v jednotě a ještě ho vést k dalšímu rozvoji. To jsou okolnosti, které budou na patriarchu působit velikým tlakem, aby přesunul těžiště svého zájmu od politiky k pastýřským otázkám.
Připouštím, že jsou tu i další faktory - hlavně to, že je vskutku blízkým duchovním dítkem metropolity Nikodima (to je ten, co umřel u papeže ve Vatikánu, když ho zřejmě omylem otrávili místo papeže Jana Pavla I.; toho pak otrávili až na druhý pokus; alespoň tak se o tom obvykle soudí, ale dokázat to samozřejmě nikdo nemůže). Metropolita Nikodim byl vskutku pozoruhodnou osobností - z toho mnohého, co se o něm traktuje, vyberu jen jeho neuvěřitelně široký ekumenický záběr (dokonce prý světil na kněze příslušníky jinoslavných církví - i mezi Čechy je údajně takový). V tomto duchu se odvíjí i kariéra metropolity Kyrilla - účast prakticky na všech významnějších ekumenických akcích, které jen ve světě za poslední půlstoletí byly... Jenže, dovolí mu církevní lid, aby pokračoval tímto směrem i jako hlava církve?
Co v Rusku znamená církevní lid - tato "Boží armáda" (viz pověstné ruské "babičky", o nichž Alexij II. prohlásil, že jsou nesmrtelné) a mnišstvo, to si snad nikdo na Západě neumí představit.
Ruská církev to není žádná pouze virtuálně existující instituce. Nelze ji rovnat např. s konstantinopolským patriarchátem, jehož většina biskupství je jen titulárních - jsou to historické a dnes již v reálu dávno neexistující eparchie; a většina duší ze stádečka věřících tohoto patriarchátu je roztroušena po celém světě (ani Řecko nepodléhá celé přímé správě Konstantinopole). Nic takového nemůže nikdo říci o Ruské církvi. Tam jsou masy věřících, a ty mají svůj hlas a svou sílu modlitby. A tento hlas a síla jsou na stráži starobylých tradic a staví se proti všem cizím vlivům (o nichž je na Rusi známo, kolik škody tam už v minulosti napáchaly). A ruská mentalita dokáže být ohnivá, mysticky iracionální, Rus nelituje při tom sám sebe a je připraven k sebeoběti (ne nadarmo říkají ti, kteří Rusi nemilují, že jsou to fanatici). Co všechno dovolí tento hlas mas novému patriarchovi? A co všechno mu dovolí Bůh, k němuž se za věrnost patriarchy modlí takový bezpočetný zástup? To jsou věci, o nichž nemá suchý Západ ani páru.
------------------
S tím souvisí další postesknutí, které můžeme slyšet: nový patriarcha pustí papeže do Ruska a bude prosazovat ekumenismus. Můžeme k tomu jen zopakovat: jednou věcí je pěstovat nějaké ekumenické styky jako "pouhý" metropolita v rámci ruského patriaršího systému, a úplně jinou věcí je být hlavou církve, patriarchou, který má v prvé řadě odpovědnost za jednotu církve. V Rusku snad každý ví, že taková problematická témata, jako je ekumenismus či otázky kolem návštěvy papeže, jsou výbušným materiálem a snadno mohou způsobit rozkol. Dokonce by mohly zmařit dílo sjednocení Moskevského patriarchátu s Ruskou zahraniční církví (která i tak šla, co se ekumenismu týče, při sjednocení na jistý kompromis). Neumím si představit, že by patriarcha Kyrill riskoval kvůli ekumenismu rozkol v Rusku. Obávám se, že jeho patriarchát dá západním ekumenistům spolknout hořkou pilulku.
Z některých telefonátů se dozvídám, že "katolíci si mnou ruce" nad zvolením Kyrilla. (České mluvené zprávy nemám čas sledovat, tak nevím, jestli si někdo mne ruce :-) Mohu se samozřejmě mýlit, ale typoval bych, že si mnou ruce předčasně, a že patriarcha Kyrill nebude tím, kdo byl metropolita Kyrill. Počkejme, uvidíme.
Zatím to však vypadá, že v otázce návštěvy papeže, resp. sekání s papežem, přejal principy, na nichž trval minulý patriarcha: o setkání lze uvažovat, až budou vyřešeny problémy, které dnes tvoří překážku nastolení dobrých vztahů mezi oběma církvemi (míní se tu hlavně římskokatolický proselytismus v Rusku, který způsobuje, že ekumenické nabídky z Říma jsou z Ruska vidět jako pokrytectví).
České noviny o vl. Kyrillovi napsaly: »Hodně cestoval a setkal se například i s papežem Benediktem XVI. Vatikán si s ním spojuje naděje na pokrok v dialogu mezi oběma církvemi. Kirill ale v minulosti několikrát kritizoval působení katolické církve v Rusku. "Nedovolíme, aby pod záminkou dialogu pokračovaly dobře naplánované a dobře financované misionářské aktivity," řekl například v roce 2004. "V západní Evropě jsou prázdné chrámy a je tam duchovní a náboženská krize. Ať katolická církev obrátí svou pozornost na vlastní ovečky na svém území..." (2002)« (I dnes)
------------------
Různé jedovaté pomluvy (a v některých bodech jde skutečně o závažné obvinění a nejstrašnější hříchy) o nově zvoleném patriarchovi Kyrillovi už u nás začala tlumočit ekumenická média - pěkně za tepla - prakticky několik minut po jeho zvolení (přidaly se samozřejmě katolické Lidové noviny). Nechám to bez komentáře. Bylo by pod úroveň o tom vůbec diskutovat (stejně jako kdybychom tu chtěli probírat některé stránky mládí současného papeže).
Závěrem
Éra patriarchy Alexije II. nečekaně skončila. Buďme za ni Bohu vděčni. Dlouhou dobu stál v čele většiny pravoslavných křesťanů, co jich na světě je, člověk Boží, osobnost velikého formátu, důstojná postava, která jako by byla odleskem něčeho z dávné slavné minulosti. Možná i ten náhlý odchod je jedním z projevů důstojnosti a velebnosti, kterou zpodoboval.
Vzpomínám si, jak mi bylo (tak obyčejně lidsky) líto římskokatolických věřících za éry papeže - klauna, který na jakémsi monstrpódiu chaplinovsky točil hůlkou, nebo dělal různé grimasy pro fotografy, oblékal si před kamerami indiánskou čelenku s dlouhými péry... A potom v době vleklé nevyléčitelné nemoci byl smutným a drásavým obrazem lidského chátrání vystaveným na církevním štítu; to asi nebylo pro západní křesťany moc povzbuzující - konec konců, řada z nich to otevřeně přiznávala. (Katolíci, kteří si ještě zachovali smysl pro důstojnost a vážnost náboženství, s hořkostí hovořili o některých rozverných výstupech svého "taťky z Říma" /jak ho nazvala česká mládež na oficiálním transparentu/, a slyšel jsem z katolického prostředí utrousit cosi o "papežských šaškárnách").
Připomněl jsem tyto obrazy, protože vytvářejí světské kulisy, kolem nichž se ubírala pastýřská životní cesta patriarchy Alexije. Postavíme-li si památku tohoto pravoslavného hierarchy právě před pozadí reality západního křesťanství, pak si teprve s ohromením uvědomíme, jakým darem shůry je pro naši církev pastýř, který slovem, skutkem, příkladem a vnějším dojmem vyzařuje povzbuzení a stále pozdvihuje "korouhev křesťanů pravoslavných" (jak se říká v obřadu litije).
Administrátor
--- 1. 2. 2009 Vladyka Kyrill na patriarším trůnu
Intronizace 16. patriarchy moskevského a celé Rusi
Zpravodajství TV Vesti o intronizaci nového ruského patriarchy Kyrilla
Patriarchu dva nejstarší biskupové třikrát usazují na historický patriarší trůn. (Právě tento trůn stál i v původním zbořeném chrámu Krista Spasitele, ale podařilo se jej zachránit před zničením.) Při tom se zpívá "Axios!" (Znamená: "Je hoden!" - zpívá se při každém duchovenském svěcení, při intronizacích apod.) Od této chvíle je Kyrill šestnáctým patriarchou moskevským a celého Ruska. Nakonec mu vkládají do rukou 700 let staré patriarší žezlo, které patřilo patriarchu Petrovi, prvnímu kanonizovanému patriarchovi (obvykle je tato vzácná berla uložena v kremelském muzeu, pro dnešní příležitost byla však přinesena do chrámu Krista Spasitele).
(Přehrává se videsoubor ze zahraničí)
----------------------
Video záznam intronizačního projevu patriarchy Kyrilla
(Přehrává se videosoubor z našeho serveru; můžete si od nás stáhnout soubor FLV. Zdroj: web Moskevského patriarchátu a TV Spas)
Několik úryvků z projevu:
„Hlavní pozornost bude patriarchát věnovat církevnímu kázání, hlásání duchovně-mravních ideálů, aplikovaných vzhledem k reáliím naší doby. Sjednotit pravoslavnou víru a evangelijní morálku s každodenním myšlením, očekáváním a nadějemi lidí - to znamená pomáhat jim reagovat na složité světonázorové a etické otázky současnosti.
»V hlavním: jednota, v podružném: svoboda, ve všem pak: láska,« slova sv. Vikentije se musejí stát vůdčím principem církevního života.
Patriarcha je ochráncem vnitřní jednoty církve a spolu s bratry biskupy je strážcem čistoty víry. Chápu jako zvláštní Boží znamení, že se patriarší intronizace koná dnes, v den památky sv. Marka Efezského, odvážného obránce a bojovníka za pravoslavnou víru (sv. Marek se hrdinně vzepřel církevní unii s Římem, která byla Řekům vnucena papežem ve Florencii; více o tom u nás zde; pozn. Ambonu).“
Administrátor
--- 29. 1. 2009 Naplní nový patriarcha očekávání Západu?
Patriarcha Kyrill bude muset navázat na veliké dílo předchozího patriarchy
V českých sdělovacích prostředcích se v souvislosti se zvolením vl. Kyrilla píše o "změně kursu", o "začínající modernizaci církve", o "nacházejících reformách" apod. Sám Kyrill však už před svým zvolením důrazně odmítl, že by chystal nějaké reformy. Ti, kteří očekávají nějaké dramatické změny, neznají poměry v Ruské pravoslavné církvi ani obecné reálie vnitřního života Pravoslaví. Loď Ruské církve je obrovská, její setrvačnost přesahuje hranice funkčního období jednoho patriarchy, ba možná i celého lidského života. Nějaká prudká změna kursu prostě není možná; náhlé "zacloumání s kormidlem" by také mohlo tuto loď rozlomit - myslím, že nikdo si to neuvědomuje lépe, než ten, kdo sedí na patriarším trůnu. Takže výroky, které porodilo nadšení západních komentátorů z nástupu "Kyrilla reformátora a modernisty", jsou spíše případem, kdy je přání otcem myšlenky.
Jak vysvětluje evangelium - duchovní pastýř nesklízí, co zasel, neužívá výsledků své práce, ale jako on vstupuje do díla svých předchůdců, tak podobně až jeho následovníci přijmou plody jeho práce. "Jiní pracovali, vy jste do jejich práce vstoupili."
Vl. Kyrill bude v realitě především stavět na započatém díle patriarchy Alexije, stejně tak nemůže v dohledné době nic moc udělat s kursem, kterým církevní koráb už pluje. Alexij II. byl v Rusku nesmírně oblíbená osobnost (byl celou řadu let opakovaně zvolen osobností roku), žádný jeho nástupce si nemůže dovolit ignorovat jeho odkaz.
Pokusme se tedy o jakýsi přehled základních rysů díla jeho velkého předchůdce, abychom lépe pochopili, do jakého díla nový patriarcha vstupuje, neboť to bude mít naprosto určující význam pro kontury jeho vlastní práce.
----------------------
Patriarchu Alexiovi II. bylo dáno vést Ruskou církev ve velice komplikované historické situaci. V době, kdy církev a národ setřásly jho totalitního režimu a vstoupily do svobody - do svobody vnější, politické a společenské. Této svobody hbitě zneužily síly nepřátelské ruskému pravoslaví a jeho jednotě, a potažmo i ruskému národu. Ruský národ, zesláblý a dezorientovaný, se stal zaskočenou a snadno ulovitelnou obětí celé smečky dravců - vskutku rozmanitého spektra sektářských, politicko-ekonomických, náboženských, mafiánských aj. subjektů, které se vrhly Rusko, začaly rozhlodávat jeho tělo i duši - zvenku i zevnitř. Za této situace, s níž tam nikdo nemohl mít zkušenost, vést tak obrovskou církev - to byl úkol, jehož problematiku si tady na Západě zřejmě málokdo dokáže alespoň v hrubých rysech představit.
Co to konkrétně obnášelo?
Patriarcha Alexij připravuje chléb a víno pro liturgii (tzv. obřad proskomidie)
1.) Jednak to znamenalo budovat církev, jejíž duchovenské struktury, pastýřsko-teologická rovina praktického života i materiální vybavení byly silně narušené, chatrné, na hranici samotného existování či dokonce v troskách (o materiálně-pastýřském zázemí církve ten výrok o troskách platil doslovně). Prioritně potřebný byl tedy mnohonásobný nárůst duchovenstva a spolu se zajištěním jejich nejlepšího teologického vzdělání, aby toto duchovenstvo mohlo obstát v konfrontaci s materialistickým světonázorem i západními vlivy. Jenom takové duchovenstvo mohlo zdárně konat vnitřní misii v ruském národě.
2.) Bylo důležité zajistit znovu vybudování církve, která bude mít takový morální profil, aby rostla její (komunistickou ideologií zdevastovaná) prestiž a obnovila se úcta i láska Rusů ke své tradiční národní církvi. Nešlo však jen o utváření nového vztahu společnosti a církve, ale i najít nový model vztahu státu a církve (v posledním jsou stále patrny nějaké ty šrámy na kráse, ale vzhledem k tomu, že se jedná o problematiku závislou na personáliích, je hlavním faktorem jejího řešení čas, a nutná je trpělivost; myslím, že to chápe i značná část ruských věřících). Mějme však na paměti, že ruský model pozice církve ve státě bude vždy jiný než na Západě, kde je ideálem církev odstavená na někde okraji společnosti a zabývající se charitou, hospici a pomocí hendikepovaným a bezdomovcům. (Možná odtud plyne západní kritika hraničící s nevraživostí a těžko skrývanou závistí vůči Ruské církvi, která má pevné místo ve středu života národa a udržuje i kontakt s politickým vedením země.)
3.) Krajně delikátním úkolem se ukázalo být zachování jednoty ruského pravoslaví a jeho tradičního postavení v Rusku. Po pádu "železné opony", který vypadal zprvu tak nadějně, se ukázalo, že Západ nejenže není ochoten pomoci ruskému pravoslaví při přechodu společnosti od totality ke svobodě, ale zhusta právě naopak. Západní aktivita v pokusech roztrhat stát, národ i věřící stádce na kusy byla vskutku pozoruhodná (viz pozn. pod odstavcem). A ještě delikátnější postup vyžadovalo zvládnutí některých odstředivých sil, které vyšly přímo ze samotného ruského pravoslaví (rozkoly, schismatické skupiny atd.).
Solženicyn vypráví kolik času, energie a práce věnovala americká rozhlasová stanice Svoboda, vysílající do Ruska, na vyvolání lidového hnutí za odtržení Sibiře od Moskvy; není-li někomu jasné proč, tak napovím poukázáním na nesmírné sibiřské nerostné bohatství. Dodnes si USA nenechaly zajít chuť na Sibiř. Český komentátor J. Petránek nedávno pravil v Českém rozhlasu: „V každém měsíci minulého roku jeden nebo dva ruské sdělovací prostředky citovaly s hořkostí výrok M. Albrightové, že Rusko má příliš mnoho surovin na to, než aby měly po právu patřit jenom jemu.“ To samozřejmě není možné chápat jinak než jako vyhlašování koloniální doktríny dobývání Ruska. Je potřeba si uvědomit, že to neřekl nějaký člověk z ulice, ale bývalá americká ministryně zahraničí, o níž je jasné, že je doposavad zapojena do zákulisní politiky. Minulý rok prý strávila tím, že v Kosovu nakupovala po Američany vše, co tam mělo nějakou hodnotu (lze si snadno domyslet, že Albánci tam zřejmě nemají podniky s high technologií na výrobu mikroprocesorů, ale jedná se o značné nerostné bohatství, které tam takřka netknuté čeká na vytěžení) (je to informace ze zveřejněného odposlechnutého telefonního hovoru dvou vysokých západních politiků.) Roztrhávání Ruské federace včetně dělení církevního patří k prioritním zájmům Západu (starořímské: "rozděl a panuj" je dosud nepřekonanou politickou doktrínou).
4.) Nejednoduché a mnohými vášněmi a představami zmítáno je v Rusku hodnocení minulosti, doby po bolševické revoluci. Po velice složitých vnitřních pnutích církev nakonec v r. 2000 dospěla ke kanonizaci posledního ruského cara svatého Nikolaje a jeho rodiny a ostatních desetitisíců ruských novomučedníků. V nové sociální koncepci vyřešila svůj vztah ke světské moci (problematika tzv. sergiánství). Pečeť zázraku na sobě nese i znovusjednocení obou větví ruského pravoslaví (Moskvy a zahraniční církve). Nedořešené zůstaly zatím otázky ekumenismu a v neposlední řadě projevů globalizace v Rusku (nové ruské pasy, osobní čísla občanů INN apod.) To je stále zdrojem napětí v církvi.
K tomu ještě pár poznámek:
Při hodnocení patriarchova díla nikdo nemůže upřít Alexiovi II., že v prvních třech bodech se podařilo to, co se v některých chvílích zdálo nemožné. Ruská církev vstala z popela. Obnovil se církevní život v takovém rozmachu a na takové úrovni, že je to nemožné vysvětlit bez poukázání na Boží zázrak, který se za Alexiovy éry v Rusku děl. (Není vše jistě jen osobní zásluha patriarchy, biskupů, kněží a věřících, a jejich kvalit; co se na Rusi událo je skutečně Bohem učiněný div; leč na straně duchovenstva bývá v některých situacích hlavní kvalitou a zásluhou: nepřekážet Božímu dílu, nekazit, co Bůh právě koná, - a to není kvalita a zásluha zas až tak samozřejmá, jak by se na první pohled mohlo zdát; někdy ono "nepřekážet Bohu" může být velikou ctností, ba svatostí).
Ad 1. Obnoveno bylo církevní školství - semináře a akademie, a to na takové úrovni, která je řadí mezi světovou špičku. Byly opraveny, zrekonstruovány či znovu postaveny chrámy a monastýry. Na stavbách pracují někde firmy ale často prostí věřící. Prudce stále roste početnost mnišstva. (Vznik některých monastýrů mohl patriarcha povolit jen za podmínky, že po něm nebudou chtít kněze.) V církvi nastala exploze vydavatelské činnosti. Dnes je na internetu k dispozici tolik ruské duchovní literatury, že to snad nemá nikde obdoby. Vysílají pravoslavné rozhlasové i televizní stanice. Vznikají pořady vysoké hodnoty. Obnovily se nejlepší ikonopisecké tradice (navázáno bylo na rublevovskou školu) na tak vysoké úrovni, že na planetě je možno srovnávat novodobou ruskou ikonografii jedině s ikonopisci řecké církevní sféry.
Ad 2. Po posledních dvou desetiletích má Ruská církev ve svém národě prakticky neotřesitelné postavení a takovou lásku a úctu (nejen od svých duchovních oveček, ale respekt i od masy nevěřících), že se o tom může západním církvím ve většině států jenom zdát (u nás, kde jsou vrchní preláti nejpočetnější zdejší církve skutečnými "miláčky národa", bychom o tom mohli něco vědět). Vztahy církve a státu jsou ve stálém vývoji a zásadní vliv na ně má probíhající obměna na duchovenských a hierarchických postech, a z druhé strany vývoj politický. Jak se zdá, tak Rusové sami ve své většině v tomto bodě nevidí žádný zvláště bolestný problém ruského pravoslaví; kritika ohledně tohoto tématu je převážně trvale importována do Ruska ze zahraničí. Jiní kritikové pak zmiňují i znaky komercionalizace církevního života (věřím, že i to je pouhé pokušení doby /průnik západní komercionalizace společnosti/, s nímž se církev v tichosti vypořádá především silou vlastního duchovního života). Samozřejmě, stále je hodně co zlepšovat a věřme, že se bude.
Ad 3. I zde se podařilo, co se zdálo nemožným. Západním církvím se podařilo přetáhnout jen malé množství bývalých pravoslavných věřících a Rusů vůbec. Bezesporu patriarchovou zásluhou je, že se římský papež doposavad nedostal na svatou Rus (za to si Alexij získal mnoho lásky především u zástupů prostých věřících, kteří stejně jako řečtí pravoslavní na své zemi papeže nechtějí; v Řecku však zvítězila církevní politika nad přáním lidu, takže i přes masové demonstrace papež do Athén přicestoval; jak to bude v Rusku, ukáže čas). Rozkolné skupiny, pseudopravoslavné jurisdikce, všelijaké disidentské církve, jejichž základní ideou je prozápadní orientace a protikremelské naladění, to vše jsou jen skupinky bez zvláštního významu v ruském národě.
Ad 4. Snad právě tady je možno konstatovat, že patriarcha Alexij II. byl odvolán od nedokončené práce. Svatořečení ruských novomučedníků v čele s carem Nikolajem a sjednocení s Ruskou zahraniční církví bylo sice velikým vítězstvím Pravoslaví, ale členství v SRC a nevytříbený poměr ke globalismu jsou znepokojující. V Rusku na tato témata probíhá aktivní vnitrocírkevní diskuse. Ve zmíněných nedořešených otázkách také tkví výtky některých kritiků patriarchy. Nu což, snad se podaří jeho následníkovi učinit další kroky a nadále pokračovat správným směrem.
Administrátor
--- 28. 1. 2009 Nejdůležitější životopisná data nového patriarchy
Vladyka Kyrill (Cyril), metropolita smolenský a kalingradský
Narozen 20. listopadu 1946; chirotonie: 14. března 1976, den anděla: 24. května
Výběr z biografie:
(Příjmením Gundjajev.) Narodil v Leningadu v kněžské rodině. Zbožní rodiče svým příkladem a oddaností církvi vzbudili ve svém synu přání sloužit církvi jako kněz. V r. 1964 zakončil střední školu a v r. 1965 začal 1. ročník Leningradského duchovního semináře, který zakončil v r. 1967, kdy nastoupil do Leningradské duchovní akademie.
V r. 1968 byl účastníkem 3. všekřesťanského mírového kongresu v Praze. Téhož roku byl i na 4. shromáždění Světové rady církví v Upsale.
3. dubna 1969 postřižen metropolitou leningradským Nikodimem na mnicha. Poté 7. dubna vysvěcen na jerodiakona. 1. června rukopoložen na kněze. Téhož roku absolvoval Akademii.
30. srpna 1970 se stává osobním tajemníkem metropolity Nikodima. 12. září získává hodnost archimandrity a je jmenován představeným Moskevského patriarchátu při Světové radě církví v Ženevě.
26. prosince 1974 rektorem Leningradské duchovní akademie a semináře.
7. června 1975 předsedou eparchiální rady Leningradské metropolie. Zároveň zvolen členem centrálního a výkonného výboru SRC.
14. března 1976 v Alexandro-něvské lávře vysvěcen na biskupa, vikáře Leningradské eparchie. Chirotonii vedl metropolita leningradský Nikodim (účastnil se i kyjevský Filaret).
18. listopadu 1976 zástupcem patriaršího Exarchy pro západní Evropu a téhož roku se účastní první předsněmovní všepravoslavné poradě v Ženevě.
2. září 1977 uveden do hodnosti arcibiskupa.
16. listopadu 1979 jmenován členem komise posvátného synodu pro otázky jednoty křesťanů.
14. listopadu 1989 předsedou oddělení vnějších církevních vztahů a stálým členem posvátného synodu.
25. února 1991 získává hodnost metropolity.
(Za Moskevský patriarchát se účastnil ekumenických akcí ve světě.)
Administrátor
--- 27. 1. 2009 Rusko má nového patriarchu - překvapení se nekonalo
16. patriarchou moskevským a celé Rusi se stal metropolita Kyrill
Rozhodlo o tom v tajném hlasování 702 delegátů místního sněmu
Metropolita Kyrill zahajuje sněm Ruské církve
Moskva - ve 22 hod. místního času zazněly slavnostní údery na veliký zvon chrámu Krista. Bylo rozhodnuto. Výsledek však byl předvídán.
Delegáti sněmu Ruské církve hlasovali pro kandidaturu metropolita Kyrilla - žádné intriky se nekonaly, všichni od počátku říkali, čí jméno bude vyhlášeno. Delegáti byli téměř jednomyslní: pro metropolitu Kyrilla bylo 508 hlasů. Za metropolitu Klimenta hlasovalo 169 hlasů.
Metropolita Filaret Minský, patriarší exarcha pro Bělorusko, stáhl svou kandidaturu ve prospěch patriaršího zástupce Kyrilla.
Už týdny před hlasováním nebyly prakticky žádné pochybnosti, kdo bude příštím patriarchou. Zvláště poté, co archijerejský sněm vybral hlasováním tři kandidáty (kteří se pak dnes mohli ucházet o zvolení patriarchou) a m. Kyrill už zde dostal od biskupů Moskevského patriarchátu trojnásobek hlasů (97) než jeho konkurent Kliment (32); m. Filaret Minský z Běloruska, který pak odstoupil, získal od biskupů 16 hlasů.
------------
Dnes se od rána koná v chrámu Krista místní sněm Ruské pravoslavné církve (delegáti jsou z duchovenstva i z laiků z celé Ruské církve), jehož prvním úkolem bylo zvolit v tajném hlasování 16. patriarchu. V případě, že by ani jeden z kandidátů nezískal nadpoloviční většinu, konala by se druhá volba, do níž by postoupili první dva kandidáti, a rozhodovala by prostá většina. Druhá volba však dnes nebyla potřeba, protože m. Kyrill získal hned v první volbě mohutně nadpoloviční většinu hlasů přítomných delegátů. Sněm zahájil jakožto patriarší zástupce metropolita Kyrill. Volba probíhala na třetím plenárním zasedání sněmu. Připraveny byly speciální kabinky s urnami pro hlasovací lísky, kde 702 delegátů odevzdávalo své hlasy. (Bylo napočítáno 700 odevzdaných hlasovacích lístků, z toho platných 677.)
Po sečtení hlasů sdělil metropolita kijevský a celé Ukrajiny Vladimir metropolitovi smolenskému a kalingradskému Kyrillovi, že byl zvolen na patriarší stolec, a otázal se ho, zda volbu sněmu přijímá. Metropolita Kyrill odvětil souhlasně, použiv tradiční formuli pro přijetí zvolení za patriarchu. Poté nově zvolený a jmenovaný patriarcha moskevský vykonal děkovnou pobožnost.
Po díkůvzdání pozdravil vladyku Kyrilla jménem všech účastníků sněmu metropolita sankt peterburgský a ladožský Vladimir a následně přečetl metropolita minský Filaret, exarcha běloruský, dekret o zvolení 16. patriarchy moskevského a celé Rusi.
Metropolita Kyrill, nově zvolený a jmenovaný patriarcha, poděkoval všem delegátům za projevenou důvěru a za zvolení na nejvyšší ruskou biskupskou katedru.
Nakonec přicházeli pozdravit vladyku Kyrilla všichni účastníci sněmu.
-------------
Agentura Intexfax Religia přinesla už v průběhu sčítání hlasů zprávu, že v chrámu Krista Spasitele, kde se volby nového patriarchy konaly, začala myrotočit ikona Matky Boží „Obměkčení kamenných srdcí“ (Sedmibolestná). Tato ikona již myrotočila i dříve (byla na návštěvě dokonce i v České republice). Podle svědectví přítomných ikona myrotočí nyní v chrámu opravdu hojně (natáčí tam televize „Věsti“). Zázračná ikona byla přinesena na sněm, kde 701 delegátů volí patriarchu, podle dávné tradice. Je totiž prastarým zvykem přinášet na církevní sněmy zvláště uctívané ikony či jiné svátosti.
Administrátor
--- 26. 1. 2009 K čemu dnes připomínat osmý den Ježíšův?
Obřezání Páně
»I navrátili se pastýři, velebíce a chválíce Boha ze všeho, což slyšeli a viděli, tak jakž bylo jim povědíno.
A když se naplnilo dní osm, aby obřezáno bylo to děťátko, i nazváno jest jméno jeho Ježíš, kterýmž bylo nazváno od anděla, prvé než se v životě počalo.« (Luk 2,20-21)
»Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu.
V něm je přece vtělena všechna plnost božství;
v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil.
V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla.
S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.« (Kol 2,8-12)
Proč si Církev vlastně připomíná tento detail ze života Krista, který je v Lukášově evangeliu zmíněn v jediném verši: „osmého dne byl obřezán“? Byl na něm naplněn zákon Mojžíšův. Byl vykonán obřad, který dnes v Církvi nekonáme; je to totiž něco, co patří Starému zákonu, éře předkřesťanské, čili zákonu předobraznému, jenž byl naplněn Ježíšem Kristem. Mohli bychom tedy očekávat, že církev přejde tento detail ze života právě narozeného Ježíše mlčením, resp. bez zvláštní pozornosti. Leč pravý opak je pravdou - církev z této drobné události učinila svátek (byť to není velký svátek z Dvanáctera, ale přesto je jeden z větších svátků). Prvním důvodem je, abychom se při tom podivili pokoře, kterou nám Spasitel ukázal a dal jako vzor. On - Zákonodárce - se podřizuje svému vlastnímu zákonu. Vždyť je to tělený Boží Syn, který tisíce let před svým vtělením dal Mojžíšovi na Sinaji svatý Zákon. Nyní se sám narodil, aby se podřídil nejen slabosti lidské přirozenosti, ale i vlastnímu zákonu, který pro svůj lid před tisíciletími vydal.
Souvisí i to s pravoslavným učením hlásajícím, že jakmile se druhá Osoba Božské Trojice narodila jako člověk, v tu chvíli už nebylo cesty zpět (připomínám, že je to výlučně pravoslavné učení; římsko-katolická církev učí zcela odlišně). Od svého Narození už musel Bohočlověk jednou okusit smrti. Jestliže jednou přijal lidské smrtelné tělo, pak musel umřít - a kvůli tomu přece toto tělo přijal, aby v něm za nás umřel. A přijal-li náš lidský úděl, přijímá i zákon a obyčeje svého lidu. Vše, co Kristus přijal, tím uzdravuje, zbožšťuje, posvěcuje, pozdvihuje a produchovňuje. Člověka uzdravuje od smrti. A obřízku přijal na své božské tělo, aby ji produchovnil a předobrazný starozákonní obyčej dovedl k jeho cíli - čili aby nám předal nový zákon pravé obřízky duchovní.
Židé obřezávali své tělo, aby nosili na těle znamení, že nepatří tělu a jeho vášním, ale Hospodinu Bohu. Obřezání znamenalo, že muž nesmí sloužit vášni, ale skrze plnění Zákona sloužit Bohu. Naše křesťanská obřízka je neviditelná a duchovní, děje se ve svatém křtu; je odložením celého starého člověka a narozením pro nový duchovní život. Naplňujeme ji tím, že bojujeme proti vášním a dosahujeme duchovního života v Kristu. Odřezáváme se od smrtelného, abychom byli připočteni k nesmrtelným. Při obřízce bylo udělováno jméno člověku, i my při křtu dostáváme nové jméno (většinou podle některého ze svatých); především ale získáváme jméno Kristovo - „člověk Kristův“ - tj. křesťan.
------------------------
Je tu však ještě jeden důvod, proč si vytrvale připomínat obřízku malého dítěte Ježíše. Spolu se zprávou o Kristově Narození a spolu s Lukášovou zprávou (Luk 2,40-52) o události, která se stala, když bylo Pánu Ježíši 12 let (a toto čtení je připojeno ke čtení svátku Obřezání Páně), je to pevná hráz bránící orthodoxii proti všem, kteří přicházejí s názorem, že Kristus nepřišel v těle, nebo jakýmkoliv způsobem Kristovu tělesnost oslabují. A že takových falešných učitelů bylo a je (a bude) přehršel! Falešné učení o Spasiteli, který je tak Božský a tak duchovní, že by přece nemohl nosit obyčejné lidské tělo, je totiž tak vábivé a jeho zjemnělá pseudoduchovnost tak přitažlivá, že si ve všech dobách nacházelo mnoho a mnoho stoupenců.
Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích...
Různé heretické názory (klamné filosofování a bájení) se objevily ihned po vzniku křesťanství. Už apoštol Jan s nimi polemizuje např. slovy: „Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist“ (2.Jn 1,7). Byly to např. skupiny tzv. gnostiků, které apoštol prohlašuje za nositele falešného poznání. Vyskytovaly názory, že Kristus ve skutečnosti netrpěl na kříži - že to byl jen klam, přelud, který se apoštolům zdál; vždyť přece prý není možné, aby se Božímu Synu stalo něco tak ohavného. Není nutno dopodrobna rozvádět herezi pátého století - monofyzitství. Různé klony této hereze hlásaly hrubší či jemnější útok na lidství Kristovo; buď je odmítaly nebo zlehčovaly. Byť třeba nepopíraly tělesné narození Páně, ani jeho tělesné ukřižování, učily však o Ježíšově lidství např., že se rozpustilo v jeho Božství jako kapka vody v oceánu.
Dodnes se jisté zjemnělé formy monofyzitismu drží tzv. dochalcedonské církve, jak se ukázalo při ekumenickém dialogu s nimi. Tyto církve jsou potomky těch skupin, které se oddělily od Církve z důvodů odmítnutí závěrů IV. všeobecného sněmu (konal se v Chalcedonu v r. 451); tento sněm v opozici vůči herezi tzv. monofyzitů formuloval slavné christologické dogma - tj. vyjádřil dávnou víru v boholidství Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna, který je dokonalým člověkem i dokonalým Bohem a Božská přirozenost s lidskou jsou v jeho Osobě spojeny nesmíšeně, nezměnitelně, nerozdílně a neodlišitelně. Dokonce i po 1500 let zástupcové Dochalcedonců striktně odmítají svatootcovské pravoslavné christologické formulace a jsou ochotni přijmout jen nově sestavená vyhlášení o Kristu, formulovaná na sporných bodech mlhavě - čili tak, aby se dala vyložit jak pravoslavně tak i "dochalcedonsky" - sem až dobral se ekumenický dialog... (Proto Moskva odmítla výzvu považovat tento dialog za "úspěšně završený" a synod se rozhodl pokračovat dál v tomto dialogu na bilaterální úrovni.) (Koho by problematika chalcedonského dogmatu zajímala v širších souvislostech, může si o tom přečíst něco u Vladimira Losského.)
Připomenu v této souvislosti také debatu apoštola Pavla na Areopágu, kde vzdělaným Athéňanům vykládal křesťanskou víru v Krista (Skutky 17,18-34). Obyvatelé města zřejmě projevili nelíčený zájem; když se však Pavel dobral ke Vzkříšení Kristově, stalo se něco pozoruhodného - dosud naslouchající filosofové se zvedli a odešli. „Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: "Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ Čili ti méně zdvořilí se mu vysmáli, ti zdvořilejší se omluvili, ale (skoro) všichni svorně odešli. Je na místě tázat se: proč? Vždyť Řekové byli zvyklí na své pohanské náboženství - a všichni alespoň zběžně známe starořecké báje a mýty.
Celé svazky jsou plné neuvěřitelných bájení, co všechno řečtí bohové natropili! Co jen se na Olympu všechno dělo! Jsou to neskutečné historky a nejfantastičtější příběhy. A tohle filosofům nevadilo, to klidně poslouchali a někdy s těmito bájemi pracovali při svém filosofování. Tyto báje byly součástí antického divadla, které se těšilo veliké vážnosti, pozornosti a popularitě. Tak proč vzdělancům na Areopágu najednou tak vadilo Pavlovo vyprávění o Vzkříšení? Inu, odpověď je prostá. O olympských bozích a jejich fantastických kouscích všichni věděli, že se jedná o mýty. A mýtus to není reálná historie a nesnaží se být skutečnou historií! Mýtus se odehrává v neurčitém dávnověku a neřeší své přesné zařazení do konkrétní historie (bylo, nebylo, dávno tomu, žil, byl jeden...) Mýtus má na základě smyšleného či bájeslovného příběhu vyprávět o nějakých skrytých principech, či vypovídat o tom, co se tají v hlubinách lidské duše, nebo podávat mravní ponaučení, sociálně vychovávat apod. Mýtus je postaven mimo dějiny, nikoliv do nich, má být nadčasový.
Jenže když Pavel svědčil o Vzkříšení Kristově, podával jim to jako pravdivou reálnou událost - přesně lokalizovanou v čase i v prostoru - místo: Jerusalem, čas: za římského protektora Pontia Piláta, všichni účastníci děje: konkrétní (a možná vzdělancům známé) nedávno činné postavy, apoštolé ještě žijí atd. Pavel nedal Athéňanům žádnou šanci, aby si jeho zprávu o Kristu vyložili a přebrali jako další z mnoha mýtů o dalším z mnoha bohů, jejichž oltáře tam měli. A právě toto pro ně bylo nestravitelné.
Jiná věc by byla, kdyby jim apoštol Pavel podával křesťanství jako další mýtus - pak by nadšení Athéňanů jistě nebralo konce. Není nejmenších pochyb, že by se jim "mýtus o Kristu" přenáramně zamlouval. Jen považte: "narozen z Panny" - nádhera (něco podobného už v některých mýtech měli, ale ne tak pěkně - s betlémskou stájí, s jesličkami, drsnými pastýři a honosnými mágy nesoucími podle hvězdy svůj poklad právě narozenému nebeskému Králi); a dále - byv ihned po narození pronásledován démonickým Herodem, musel narozený Bůh utíkat do skvělou historií opředeného Egypta k pyramidám - unikl tím zavraždění (to jako mýtus nemá chybu - opět: jakési předobrazy už v nějakých starých mýtech někde byly, ale ne tak pěkné); ukřižování (i to by se dalo mytologicky nějak zpracovat a zařadit; řecká mytologie je plná trpících bohů, kletbou stižených polobohů či různých havárií v olympské společnosti); a konečně vzkříšení a nanebevstoupení - to by jako mýtus byl po Řeky zlatý hřeb všeho - smrtí raněný, leč nesmrtelný bůh sestoupí do mýtického podsvětí, hádu, vypořádá se s převozníkem Charónem, přeskočí hroznou podzemní řeku Styx, vyvrátí brány podsvětí, slavně vyjde ven a vzduchem letí zpět na nebe. Jasná jednička mezi všemi mýty. (A dvanáct apoštolů by mohlo Řekům pěkně připomínat dvanáct olympských bohů.)
V podstatě by řečtí Heléni mohli v křesťanství vidět celou mytologickou kolekci, perfektně navazující na jejich původní bájesloví, leč přizpůsobenou nové době. „Jenže ten podivný židovský zvěstovatel nového boha trvá na tom, že se to všechno opravdu stalo a ještě ke všemu jen před pár lety a pár dní cesty směrem na východ. To se přece nedá poslouchat,“ asi něco v tom smyslu si zřejmě mysleli athénští vzdělanci, když kvapně opouštěli Areopág.
A nyní - proč se o tom rozepisuji tak podrobně. Pokušení mytologizovat křesťanství není omezeno na Pavlovu dobu, ale je přítomno ve všech dobách - tu naši nevyjímaje. A nemíním tím útoky na křesťanství z bašty ateistů! Kdepak. Mám na mysli (stejně jako výše citovaný ap. Jan) způsob víry těch, kteří sami sebe nazývají křesťany a svou mytologizovanou víru prohlašují za křesťanství. Vzpomeňme si, co jsme tu psali (v příspěvku č. 145) o současné evangelické biblické teologii, jak se vyučuje na tradiční protestantské teologické fakultě: celosvětová potopa - nesmysl, Noe - báje, kterou dnes přece už nikdo nemůže brát vážně, Abrahám - nikdy nežil, Izák, Jákob - jakbysmet, Mojžíš - pravděpodobnost, že někdo takový opravdu žil 1:1, leč zapomeňte na to, že by vyvedl Izraelity z Egypta. A co se učí např. o Ježíšových zázracích na Husově fakultě? Kristovo kráčení po vodě - měl tam těsně pod hladinou prkno atd. Oficiální kazatel tradiční evangelické církve (a senátor v parlamentu) publikuje své kázání, kde srovnává evangelium s pohádkami (tak, kterou si dnes dáme?, o Sněhurce, o zlatých vlasech děda vševěda nebo tu o Kristu?) (A raději si odpustím probírání všech senzačních "objevů", kterým tolik lidí opravdu věří, hlásajících, že Ježíš měl údajně sestoupit s kříže, oženit se s Marií Magdalénou, odejít pak někam do Indie atd.) Prof. Alexij Osipov vypráví, jak slyšel západního učitele teologie - novozákonního profesora z Anglie - tvrdit, že Kristus ve skutečnosti nevstal z mrtvých (v západních církvích se místy, a často právě u teologů, setkáte už s úplnou ztrátou křesťanské víry; vše je chápáno jako pouhý mýtus - až sem se dostává západní bohosloví ve své samolibosti a sebedůvěře). Nejde mi tu o útok na jinak věřící. Jen tím chci ilustrovat, že mytologizace křesťanství i dnes kvete ve všech barvách.
Cituji evangelického kněze: „Bible je soubor krásných (někdy krutých) básní, pohádek, podobenství, hyperbol - prostě mýtů... A s tou obětí Ježíše, myslím, je to také jinak...“ (jak jsme o tom psali v již právě připomenutém příspěvku č. 145).
Nu, a tak se obloukem po tom všem vracím k původnímu tématu: svátku Obřezání Páně. Připomínka svědectví evangelisty Lukáše o tomto trochu krvavém tělesném rituálu vykonaném na osmidenním Ježíši je tu proto, aby nikdo nikdy v dějinách nemohl tvrdit, že Kristovo tělesné narození je mýtus, a dovolávat se při tom Písma svatého (což by mohl, kdyby evangelisté o Narození Páně i Obřezání mlčeli nebo by církev jejich svědectví ignorovala).
---------------------
Připomenu ještě pár slovy, jak důležité je z hlediska křesťanské víry vtělení Kristovo - tedy tělesné narození Božího Syna. Podívejme se na to nikoliv prismatem křesťanského dogmatu (jak jsme to činili někdy minule), ale spíše z hlediska jednoho z rozměrů naší spirituality.
Hříchem prvotních lidí nastalo v jejich nitru a potažmo i ve vnějším světě zvláštní roztržení: začali jsme rozlišovat "přirozené" od "nadpřirozeného". To v ráji nebylo. Bůh byl Adamovi všechno a ve všem. Na tomto roztržení přirozeného od nadpřirozeného je založeno veškeré pohanské náboženství, které se snaží různými praktikami, magií nebo kulty či oběťmi, překlenout toto roztržení a dosáhnout původní jednoty, což je ve sféře pohanství samozřejmě nemožné, a nebo alespoň obnovit tuto jednotu napnutím nějakého mikroskopického kouzelného vlákna mezi oběma břehy, - a získat tím něco ve svůj prospěch. Předkřesťanské židovství se už pod Boží pedagogikou naučilo uvažovat jinak - Boha nalézalo židovstvo ve své historii, čili vidělo Hospodinovo působení na svých vlastních dějinách. A zásadní průlom přineslo Narození Kristovo, jelikož vtělením Božího Syna bylo v Kristově boholidské Osobě obnoveno sjednocení Božského a lidského, duchovního a tělesného, nebeského s pozemským, věčného s časným a nadpřirozeného s přirozeným. Tato jednota byla znovu nastolena v Novém Adamu, v Kristu Pánu, a vstupuje do ní každý, kdo se v Církvi sjednocuje s Kristem. Ve skrytu už zde nyní existuje nový svět. Nebeský Jerusalem, kde bude opět Bůh všechno ve všem.
Několik biblických citací:
(Otec) podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. (Ef 1,10)
...až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě... A nyní ... oblecte nového (člověka), který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele; potom (už je) všechno a ve všech Kristus. (Kol 3,4-11)
Plnost sama se rozhodla v něm (v Kristu) přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. (Kol 1,19-20)
Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem. (1Kor 15,28)
Myslím, že stojí za povšimnutí způsob používání slova "nadpřirozený" v Pravoslaví (zvláště v bohoslužebných či teologických textech). Slovo samotné je sice stále ještě užíváno, ale v poněkud odlišném významu, než v mimokřesťanské sféře, a i tak je používáno pozoruhodně zřídka (člověk přicházející z pohanství by očekával, že se to v duchovních křesťanských textech bude "nadpřirozeností" jen hemžit, že? Leč zkuste se zaposlouchat nebo začíst do bohoslužebných hymnů či svatootcovských textů - jak často se tam setkáte s termínem "nadpřirozený"? Budete mít možná malý problém ho tam vůbec najít. Poradím, že se vyskytuje např. v souvislosti s mateřstvím Panny Marie).
Skutečnost, že v Církvi již tady v tomto světě utlumujeme rozdělování přirozeného od nadpřirozeného, vidíme dobře na Eucharistii, o níž věříme, že je to chléb, který nepřestal být chlebem, ale stal se Tělem Kristovým (viz např. text liturgie, kde je předepsáno diákonovi říci o Tělu Kristovu: „Rozdrob, vladyko, svatý chléb;“ čili Tělo Kristovo nazývá znění liturgie i nadále svatým chlebem). Materie se spojuje s Duchem.
Je zajímavé, že římsko-katolická teologie už tohoto křesťanského ducha neudržela a po rozkolu v éře scholastiky změnila svůj pohled na Eucharistii. Nevydržela nést ten křesťanský nadhled nad rozlišováním mezi přirozeným a nadpřirozeným, a klesá poněkud zpět do pohanství, - zavedla učení o transsubstanciaci. Toto učení převzala dílem z pohanské filosofie (od Aristotela) a dílem zřejmě i od alchymistů, a přestala věřit, že chléb po proměnění při liturgii zůstává v plné míře chlebem. Místo toho učí římská teologie, že ta část chleba, která se stala Tělem Kristovým, přestala být v důsledku toho chlebem. Transsubstanciace - změna podstaty; podle této filosofie se duchovní proměnou hostie změní podstata mešního chleba na podstatu Těla Kristova, a tím pádem přestane mít hostie podstatu chleba (zachová si nadále jen jeho vnější viditelnou formu), což však následně znamená, že hmota - taková, jaká byla Bohem stvořena - se nemůže spojit s Duchem. To je skutečně skličující ústup od křesťanské víry a spirituality. Je to vyklizení pozic vznešené křesťanské spirituality, která zří v Církvi sestupující nebeský Jerusalem, vnímá svou zkušeností produchovňování hmoty - počínající od materie svatých Tajin a pokračující stále dál. Nemůže nezarmoutit takový ústup do pohanství a do racionalistické nekřesťanské filosofie či snad až do magie (viz ta podobnost s alchymistickou transmutací prvků).
Skrze Eucharistii hledí pravoslavný křesťan na svět, na člověka, na život a jeho smysl. Přivtělen do Těla Kristova sám ve svém osobním uvažování přestává již roztrhávat přirozené od nadpřirozeného - vidí přicházející nebeské království v moci a síle, začíná spatřovat Boha všude a ve všem, až je celý jeho život svátostí. Proto není naše víra závislá na zázracích, proto nemáme žádné pozemské posvěcující centrum. Z hlediska Božího Království, které se zpřítomňuje všude, kde se slouží eucharistie a kde lidé překonávají vášně a hříchy, a posvěcují se, je jakákoliv světská centralizace kamenem uvázaným na krku těla Církve, mlýnským žernovem, který ji stáhne do hlubin bouřlivě se zmítajícího moře světskosti.
Tedy závěrem:
Vše, co jsme psali o křesťanské zkušenosti přicházejícího Království, v jediném okamžiku zmizí, dáme-li ve své víře a ve svém srdci místo mytologizaci křesťanství, která zpochybňuje tělesnost Spasitele či něco z tělesné stránky díla Ježíše Krista. Kdyby nebylo pravdou, že se Kristus narodil z Panny, že byl obřezán, že byl pokřtěn v Jordáně, že chodil po hladině mořské, že rozmnožil chleby, že léčil nevyléčitelné a křísil mrtvé, že byl ukřižován, opravdu zemřel a vstal pak z mrtvých, že procházel zavřenými dveřmi a vznášel se ve vzduchu a byl vzat do nebe..., jestli něco z toho není pravda, tak potom rovnou můžeme být pohany, protože by nebylo překonáno to roztržení, které natropil Adamův hřích, tedy nebyl spojen člověk s Bohem, věčnost je stále nedostupná a ráj zavřený. Ano, mytologizované křesťanství, které se stalo pouhou užitečnou pohádkou, nebo mravním ponaučením, či společensky užitečnou ideologií, je jen přemaskovaným pohanstvím, které nepřeklenulo propast mezi přirozeným a nadpřirozeným. To by pak znamenalo, že my jsme na zemi a Bůh na nebi a mezi námi nekonečno.
Proti této pohanské tragédii postavila Církev zvěst o tělesném Narození v Betlémě a připomínku té drobné evangelijní zprávičky o obřezání Ježíšova těla osmý den.
Administrátor
--- 24. 1. 2009 Jaká asi bude americká zahraniční politika?
Obama si vybral za nejbližšího spolupracovníka nadšeného srbobijce
Srbové nesdílejí nadšení světa nad zvolením Baracka Obamy. Hlavně kvůli jeho volbě viceprezidenta, kterým je bývalý senátor za stát Delaware Joseph Biden.
Ten v roce 1999 patřil k nejaktivnějším stoupencům bombardování Kosova a Srbska a má na Balkáně pověst zaníceného "srbobijce."
Naopak kosovskoalbánský deník Koha Ditore napsal: "Do Bílého domu vstoupil velký přítel Kosova."
---------------
Obamomanie
Že bylo úterní uvedení nového amerického prezidenta Baracka Obamy do úřadu opravdu velkou událostí, dokazuje i fakt, že na něj zaměřil své oko i satelit GeoEye1. Z výšky 684 kilometrů vynikne obří množství Američanů, kteří se přišli osobně podívat, jak bude celá sláva vypadat, a jejichž skupiny na satelitních snímcích vypadají jako mraveniště.
Americká firma prodává obamovské panenky Maliu a Saschu
Nadšení z dcer Baracka Obamy udělalo ze dvou panenek nové prodejní trháky. Firma Ty Inc. vrhla na trh Sladkou Saschu a Úžasnou Maliu. (Sasha a Malia jsou Obamovy dcery.)
„Prodáváme je teprve od počátku ledna a absolutně nestačíme vyhovět všem objednávkám. Dívky z celého světa je chtějí mít, aby se nimi mohly identifikovat,“ potvrdila Denise Gary Robinsonová z newyorského internetového obchodu s panenkami.
Administrátor
--- 24. 1. 2009 První kroky nového prezidenta USA
Prezident Obama povolil financování organizací pomáhajících provádění potratů a používání buněk získávaných z živých embrií
Nový prezident Spojených států Barack Obama podepsal nařízení, jež ruší zákaz financovat z amerických veřejných rozpočtů mezinárodní organizace, které pomáhají při provádění potratů. S odvoláním na Bílý dům o tom informovala agentura Reuters.
Opatření zakazovalo poskytovat peníze organizacím pro plánované rodičovství, které nabízejí provedení potratu nebo o něm i jen poskytují informace. Američtí liberálové proti zákazu ostře vystupovali.
------------------------
USA povolily léčbu prostřednictvím kmenových buněk
Americký Úřad pro léčiva a potraviny (FDA) dal zelenou léčbě lidí prostřednictvím kmenových buněk. V pátek to oznámila farmaceutická firma Geron Corporation.
„Je to počátek nové éry ,“ řekl šéf Geronu Thomas Okarma, podle něhož výrazně vzrostla naděje na nápravu a regeneraci poškozených orgánů a tkání. „Nová terapie sahá, kam prášky a skalpely nemohou,“ dodal. To, že dostala zelenou, ovšem ještě neznamená, že bude úspěšná a pronikne na trh.
Výzkum kmenových buněk dosud výrazně limitovaly zákony exprezidenta George Bushe, jenž stál na straně kritiků tvrdících, že získávání kmenových buněk ze životaschopných lidských embryí je neetické.
Nový prezident Barack Obama už během kampaně avizoval, že změna pravidel bude jednou z jeho priorit.
Administrátor
--- 23. 1. 2009 Barack Obama si vybral homosexuálního biskupa
Inaugurační týden modlitebně zahajoval biskup homosexuál Gene Robinson
Homosexuální biskup hlásající, že není "ohavností před Hospodinem", zahájil 18. ledna inaugurační týden úvodní modlitbou. Tento kněz je znám jednak svou sexuální orientací a pak také tím, že byl prvním biskupem na světě, kdo o ní otevřeně začal hovořit. Příslušníci tzv. "sexuálních menšin", které stále výše "zdvihají hlavu", vyvíjejí rostoucí tlak na popularizaci homosexuality. Kněz Robinson byl pozván i na samotný obřad inaugurace Baracka Obamy. Cena vstupenek na tuto historickou událost dosáhla den před ní 20.000 dolarů.
Administrátor
--- 22. 1. 2009 Z tisku - ekumenické bohoslužby v Moskvě
Moskevský ekumenismus - už bez pravoslavných
Nejmladšímu účastníku ekumenického shromáždění darovali pěticípou hvězdu s dosti smělým obrázkem nějaké slečny (jen doufejme, že ta žena ve hvězdě nemá být Panna Marie).
Ekumenická bohoslužba s modlitbou za jednotu křesťanů se konala v moskevském katedrálním katolickém chrámu.
20. ledna se ve vánočně vyzdobeném chrámu Neposkvrněného početí Panny Marie kromě římskokatolických duchovních účastnili společné modlitby i lutheráni, baptisté, letniční a adventisté. Žádný pravoslavný.
K poctě zvolení Baracka Obamy zapěl místní letniční sbor i svěží černošský spirituál.
-----------------
Zřejmě to svědčí nejen o postupném odklonu od ekumenismu, ale i o atmosféře v Ruské pravoslavné církvi před volbou nového patriarchy. Nikdo z hierarchie nechtěl novoročním ekumenismem jitřit vnitrocírkevní atmosféru či si proti sobě postavit církevní lid, který je na ekumenismus ve své většině alergický. A jestli si to v církvi bez patriaršího vedení netroufl snad žádný biskup, tím méně pak ti, kteří kandidují na patriarší stolec. Pro toho, kdo má oči k vidění, to je názorný obrázek toho napětí, panujícího v Církvi kolem ekumenismu, který není ani vzdáleně něčím přirozeným, ale spíše křečí, která se udržuje jen nejvyššími církevně politickými zájmy.
P.S.
Musím vždy pousmát ekumenismu katolíků, kteří v Moskvě pořádají modlitbu za sjednocení křesťanů v chrámu zasvěceném Neposkvrněnému početí - tj. modernistickému římskému dogmatu, které pravoslavní rozhodně odmítají. Asi to mlčky vypovídá něco o tom, jak si Řím tu jednotu představuje. Inu, "kouzlo nechtěného".
Neogotický chrám projektovaný pro 5000 věřících byl postaven v letech 1901-1911 ze sbírek veliké polské menšiny v Moskvě (30 tis. lidí). V r. 1938 byl chrám uzavřen. V r. 1990 byla na svátek Početí Panny Marie po 60ti letech sloužena mše, které se účastnilo několik stovek lidí. (Dle ruské Wikipedie)
V Indii provedli rituál koupele dítěte ve vroucí vodě
V indickém státu Radžastan rodiče spustili do nádoby s vroucí vodou svoji tříměsíční dceru, a to před očima přihlížejícího publika a novinářů. Stalo se to 27. prosince 2008.
Děvčátku se nic nestalo a při koupeli ve vařící vodě dokonce ani nezaplakala. Celá procedura byla provedena v rámci očistného obřadu, jehož vykonání radil vrchní žrec chrámu Bhímy (Balabhim, Anjaneya). Při provádění této příšerné procedury vyhlíželi rodiče dítěte klidně a odhodlaně. Po dokončení obřadu byli šťastní a publikum šokováno.
Novináři vypátrali, že manželé nemohli mít děti, a proto se obrátili s žádostí o pomoc ke knězi kultu Bhímy. Žrec jim předpověděl, že budou mít dvě děti - jedno z nich umře, kdežto druhé bude možno zachránit za pomoci očistného obřadu. Později se jim skutečně narodilo dítě, ale po čase umřelo. Za rok přišla na svět dívka a rodiče se bez pochybností rozhodli vykonat, co jim doporučil vrchní žrec.
Při obřadu prý děvčátko vydávalo jen lehké pískání a z kotle se vynořilo naprosto zdravé a nepoškozené. Podle rodičů se prý nyní tříměsíční dívka cítí dobře a vyznačuje zaviděníhodným zdravím a apetitem.
Administrátor
--- 17. 1. 2009 Poslední letošní ohlédnutí za svátky Narození
Neděle po Narození Páně
Význam Narození Kristova. Jakými slovy to vyjádřit? Dokonce i když řekneme, že je to největší událost v celých dějinách lidstva, zní to jaksi příliš slabě a nedostatečně. Snad lépe postihneme velikost události, které se nyní dotýkáme, rceme-li, že Narození, Ukřižování a Vzkříšení - toto dílo spásy - je stejného významu jako stvoření světa. A někteří dokonce říkají, že dílo spásy Kristovy v něčem převyšuje i samo dílo Stvoření, které bylo (jak víme z Písma) poskvrněno a torpédováno satanem, tím dávným hadem, kdežto díla spásy a příchodu nového světa se satan už dotknout nemůže.
Když byla úmorná (duchovní) noc lidstva nejhlubší, ozval dávno předpověděný a dlouho toužebně očekávaný hlas: "Hle, ženich přichází." Jeden za druhým začaly národy země setřásat se sebe temný spánek pohanských bludů, rozžehly svícny víry a vcházely s Kristem - podobně jako moudré panny v onom evangelijním podobenství (Mat 25,1-14) - do jeho svatební komnaty. Kristus shromáždil všechny své věrné, rozptýlené po celém světě, a shromáždil je ve své Církvi, učinil je účastnými svého Božství a dědici věčných blah v jeho království, jemuž nebude konce.
Kristus se dle slov ap. Pavla stal Novým Adamem, zakladatelem a původcem nového lidstva. Vtělení Božího Syna se týká celého lidstva a rozprostírá se nad všemi věky lidských dějin. Prvostvořeným Adamem začaly lidské dějiny. Kristem začala historie nového lidského rodu - spaseného lidstva.
Narozením Kristovým tedy začíná úplně nová etapa lidské historie, éra spásy, eón nového lidstva, které žije skrytě v lidstvu starém, ale nepochází od Adama ale od Krista, který je zakladatelem úplně nového lidského rodu. V éře od Adama do Krista vidíme neustálý sestup lidstva do sféry materiální pozemské existence bez naděje na vzkříšení a věčný život. S příchodem Božího Syna začíná vzestup lidstva k věčnému pravému životu; vzestup, který se děje v blahodatném a životodárném prostoru Církve.
Každý člověk, který se na zemi narodí, je potomkem starého Adama, a proto po něm musí zdědit smrt a rozklad. Kdo však v Tajině svatého křtu oblékne Nového Adama, stává se dědicem vzkříšení a věčného života. Kristus ve svém životě ukázal nejhlubší, nepostižitelnou a zároveň tu nejopravdovější podstatu člověka. Přijetím lidské přirozenosti ji Spasitel posvětil, obnovil a zbožštil. Navrátil člověka na cestu dosahování toho nejvznešenějšího cíle lidského života.
Vtělení Božího Syna odhalilo, že svět i člověk jsou podřízeny věčnému tvůrčímu úmyslu Božímu. Člověk i svět totiž existují jenom díky účasti na tom skrytém, nepostižitelném a nejvyšším principu života, který byl od věčnosti skryt v Bohu a který se nyní ukázal zjevením na světě předvěčného Božího Slova, Pána našeho Ježíše Krista.
Viditelným znamením Božího zjevení a všeho, co bylo vykonáno Ježíšem Kristem zde na zemi, je historická existence Církve, kterou Pán založil a poslal ji, aby rozšířila spásonosné plody Božího vtělení do všech národů země v průběhu celých dějin. Jak církev uskutečňuje Bohem uloženou misii posvěcování světa blahodatí, zjevuje světu cestu vedoucí ke zbožštění a vzkříšení, dávaje celým lidským dějinám ospravedlnění a vyšší smysl.
Ve svátek Narození Kristova, které je základní událostí posvátné historie lidstva a zároveň velikým svátkem v životě Církve, přenášíme se do situace vzdálené noci, v níž se Pán narodil, oslavujeme a opěvujeme Toho, kdo se z přečisté Panny narodil, jako Spasitele světa. Je to tajemství s ničím nesrovnatelné, když v podobě člověka přišel ve své pokoře do světa Vládce veškerého stvoření a Pán slávy. Každé Boží stvoření si tedy pospíšilo, aby mu posloužilo a přineslo v den jeho narození svůj dar: země jeskyni, pustina jesle, nebesa hvězdu, mágové poklady, andělé opěvování, pastýři zbožné poklonění.
Nechápe svět toto tajemství Božího sestoupení a diví se tomuto zření. Všechno přemůže láska Boha k lidskému rodu. Se zbožným chvěním se národy země klaní nevyjádřitelné moci nebeského Krále, který se před dvěma tisíci lety narodil z Panny Marie, nechal se položit na slámu do ubohých jeslí v chladné a temné jeskyni. Nikoliv kvůli tomu, že by potřeboval pozemský život, narodil se předvěčný Bůh na zemi jako dítě. Leč kvůli tomu, aby nás lidi na zemi zahrnul svou nebeskou láskou a učinil nás účastnými věčného života v království nebeského Otce. Na tuto lásku Boží ke světu je potřeba odpovědět tím, že se necháme inspirovat a pozvat; tím, že sami vynaložíme námahu pro Pána; zřením a tvořivostí, naší láskou k bližním, duchovním obrozením a naší křesťanskou službou. Celý vesmír slouží Bohu, protože má od Něho úkol existovat. Avšak pro člověka je sloužit Bohu mimořádné, s ničím nesrovnatelné privilegium. Mágové z Východu posloužili narozenému Kristu tím, že se mu poklonili a otevřevše poklady své, obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. (Dle promluvy profesora Moskevské duchovní akademie prof. Konstantina Skurada)
Přines i ty svému Spasiteli, narozenému v tvém srdci, ty dary jako tenkrát mágové. Jak mu přinést zlato? Co má člověk nejvzácnějšího, co může Bohu obětovat nejcennějšího? Nejcennější, co máme, je samotný náš život. Zasvěť život Pánu Ježíši.
Jak mu přinést kadidlo? Kadidlo je darem kněžským. Vůně kadidla stoupající vzhůru zpodobuje vůni modlitby stoupající z očištěného lidského srdce k Bohu. Přinesme Ježíši Kristu svou modlitbu, k níž očistěme svá srdce.
Jak mu přinést myrhu? Myrha je vonný olej, kterým byla těla zesnulých pomazávána při pohřbu. Umrtvěme tělesné vášně, ať jsme mrtví pro svět a jeho pokušení. Posvěťme svá těla čistotě a dobrým skutkům. Takové tělo voní nebeskou vůní.
Ty tři dary, které přinesli mágové, jsou předobrazem naší křesťanské duchovní služby Bohu - tedy křesťanského duchovního života. Sv. Jan Zlatoústý pravil o Narozeném Ježíši Kristu: „On se narodil tělesně, aby tebe zrodil duchovně.“ Čili přijal tělo, aby tobě dal Ducha. Rozhodl se okusit tělesného života, aby tys mohl žít duchovně.
----------------
Svátky Narození Kristova se nesou pod znamením biblických slov: "S námi (jest) Bůh!" Tento výrok Písma se opakuje v bohoslužebných hymnech i v paremiích k Narození Kristovu.
Někdo žije dál ve tmě, je to jeho volba, ale už to není nutné. Vzešlo slunce. Tím sluncem je příklad Kristův, který ukázal dokonalého člověka. Ukázal člověka, jakého z nás Bůh chce mít. Ukázal vzor pokory, mírnosti, soucitu, trpělivosti, lásky...
Kdybychom měli na závěr shrnout poselství svátku jednou větou, tak by mohla znít: Žijte ve světle!
Administrátor
--- 14. 1. 2009 Sváteční poselství od zesnulého patriarchy
Poselství k Narození Kristovu od zesnulého patriarchy Alexeje II.
Koncem listopadu a začátkem prosince si patriarcha Alexij připravil svoje každoroční poselství ke svátkům Narození Páně. Zřejmě netušil, že napsaná slova už svým ovečkám a svému národu nepřečte. Jím sestavené poselství bylo však nalezeno v jeho pozůstalosti a na svátky Narození Páně bylo publikováno, a tak ještě jednou - posmrtně - prohovořil zesnulý ruský patriarcha ke svému lidu. Zde přináším několik výňatků z tohoto poselství.
"Pokoj svůj vám zanechávám, pokoj svůj vám dávám, ne tak jako svět dává, já dávám vám (Jan 14,27). Pokoj, který Bůh dává a který v Kristu vtěluje, vyhlazuje duchovní vášně a uklidňuje zmítající se vlny světské moře života... Sv. Basil Veliký nazývá pokoj, který Bůh člověku uděluje, pokojem, který je tím „nejdokonalejším ze všech požehnání“ a ct. Serafím Sarovský nám zanechal vskutku zlatá slova, naplněná nebem: „Získej ducha pokoje, a tisíce kolem tebe budou spaseny.“
Vtělené Boží Slovo přineslo pokoj všem, kteří v Něho věří a následují ho, berouce svůj kříž. Proč je však kolem nás stále tolik konfliktů, rozepří, hádek a křivd? ... Tuto otázku nemůžeme zodpovědět, dokud nenahlédneme do hlubiny svého vlastního srdce: nežijeme až příliš často podle své vlastní vůle, zapomínajíce na vůli Boží, na Jeho přikázání, spoléhajíce se jen na lidské síly, kdežto Boží pomoc necháváme upadat v zapomnění? Nenahrazujeme úsilí o pokoj a spravedlnost marností světskou, která nás dovede jen k deziluzi a vnitřní prázdnotě?
Moji drazí, pamatujme, že pravý pokoj může dát jen Bůh. Cesta za betlémskou hvězdou, kráčení cestou Kristovou nás dovede k nalezení spokojeného a pokojného života na zemi a věčného pokoje v Jeho nebeském Království.
Mějme na paměti, že pokoj Kristův přemáhá všechna nepřátelství tohoto věku. Jenom získá-li člověk tento pokoj do svého srdce, může obstát ve všech bouřích života a nést svým bližním smíření; tím proměňujeme život vírou, spravedlností, čistotou a láskou. Nechť vás všechny zahalí pokoj Kristův...
Téměř prorocky zní slova patriarchy o konfliktu, který v době patriarchovy smrti ještě nebyl, ale vzplanul ve Svaté Zemi právě v období vánočním a novoročním a neutichl ani na pravoslavné svátky. Hlas patriarchy z konce listopadu zazněl o Vánocích bohužel s aktuálností, kterou ještě před měsícem mohl sotva kdo očekávat.
Ve světě je opět neklid. Na mnohých místech je prolévána krev, trpí lidé. Věříme však, že Bůh pomůže, abychom my pravoslavní křesťané svým dobrým příkladem a činy dokázali přivést národy ke smíření, k moudrému a spravedlivému vyřešení všech sporů a různic. ...
(Při oslavách 1020. výročí křtu Rusi) mne Hospodin učinil hodným, abych navštívil starobylý Kyjev - kolébku naší církve a jeden z jejích stolců. Za účasti velkého množství shromážděných věřících jsme se modlili u kyjevských svatyň a opět pocítili pevnou jednotu národů křtěných v jedné lázni. Tato jednota nám byla odevzdána předky a je nutno ji bedlivě střežit a předat našim nástupcům.
Dále vzpomíná zesnulý patriarcha 90. výročí zločinné vraždy carských mučedníků a hovoří o desítkách tisíc věřících, které připutovaly na místo zabití sv. mučedníka cara Nikolaje II. Vyjadřuje naději, že Hospodin dá překonat všechny následky této tragédie, rozepří a zločinů 20. století a pozdvihne opět Svatou Rus v síle.
Dejž, Bože, aby se naplnila slova sv. Jana Šanghajského a Sanfranciského, která byla pronesena v hrozném roce 1938: „Blahoslavená jsi, země ruská, očišťovaná ohněm utrpení. Prošla jsi vodou křtu a nyní procházíš ohněm muk a vejdeš v pokoj!“
Na závěr se Alexij II. modlí, aby rodící se bohočlověk Ježíš požehnal všem v nadcházejícím roce pokojem, zdravím, úspěchem ve všech dílech dobrých. A aby přinesl do všech příbytků radost života v harmonii, lásce a spravedlnosti jeho.
V tento posvátný svátek se k vám obracím slovy sv. apoštola Pavla: „Bratři, radujte se, zdokonalujte se, utěšujte se, buďte jednomyslní, pokojní - a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.“ (2. Kor 12,11)
Alexij,
patriarcha moskevský a celé Rusi
Narození Kristovo
2008/2009
Moskva
(Kliknutím na obrázek patriarchy si jej zobrazíte ve větší velikosti)
Administrátor
--- 13. 1. 2009 Z tisku - zemětřesení v USA
Yellowstonský park zasáhly stovky půdních otřesů
USA. Yellowstonský národní park zasáhly v uplynulých dnech stovky půdních otřesů, což vyvolalo obavy z vulkanické erupce. Jde o největší sérii zemětřesení za poslední čtvrtstoletí.
Otřesy začaly po vánočních svátcích. To nejsilnější mělo sílu téměř čtyři stupně Richterovy škály, v pátek naměřili hned tři zemětřesení o síle tři stupně. Za týden bylo v parku zaznamenáno na 500 otřesů.
Yellowstonský park leží v seizmicky aktivní oblasti a otřesy tam nejsou vzácností. Od roku 2004 jich pravidelně zaznamenají až 2000 ročně. Poslední série však vyvolala obavy z možné erupce. Situaci bedlivě sledují odborníci. Poslední velká erupce se v regionu podle geologů udála před 640 000 lety a do okolí vychrlila milióny kubických metrů kamení a prachu.
Nejničivější zemětřesení zasáhlo Yellowstonský park v srpnu 1959. Mělo sílu 7,1 stupně na Richterově stupnici a způsobilo sesuvy půdy, které zabily 28 lidí a způsobily škodu za více než 11 miliónů dolarů.
Administrátor
--- 12. 1. 2009 Z pravoslavného tisku o radaru
Ještě k militaristickému transparentu na pražské pravoslavné katedrále
V oficiálním věstníku Olomoucko-brněnské eparchie vyšel v rubrice "Zprávy z domova" článeček, který sem přepisuji v plném znění.
PRAHA. K překvapení mnoha pravoslavných věřících v Praze i jinde a také k překvapení mnoha mírumilovných občanů ČR, z nichž 70 procent odmítá stavbu raketových a radarových základen cizích zemí na území ČR, se na Památníku smíření, který se nachází pod pravoslavnou katedrálou Sv. Cyrila a Metoděje v Praze, objevil obrovský nápis - transparent JSME PRO RADAR. Nápis je zřejmě soukromou pro-militaristickou iniciativou osob podílejících se na práci památníku. U zúčastněných se zde (tak jako v době před listopadem 1989) zřejmě jedná o projev pokračující dobré vůle ke spolupráci s vládou a režimem, ať by byl jejich charakter jakýkoliv. O jiných osobách z Pravoslavné církve je známo, že již před časem připojili svůj podpis pod iniciativu NE ZÁKLADNÁM. Svoje odmítnutí radarové základny i nápisu u pravoslavného chrámu však v poslední době vyjádřili mnozí lidé z řad věřících církve a duchovenstva. Na chrám - slovy metropolity Kryštofa "patří jako znamení Kristův kříž a nikoliv deklarace politických postojů".
(Sůl země č. 4 z 20. prosince 2008; str. 6)
-----------
P.S.
Na Ambonu jsme již o celé trapné záležitosti psali.
Při mé poslední návštěvě Prahy se mi jeden pražský věřící svěřoval s rozpaky, jestli ještě vůbec může chodit do takového chrámu na bohoslužby. Zároveň vyprávěl, že když od duchovenského vedení tohoto chrámu zazněla v době útoku NATO proti Srbsku jakási podpora bombardování Bělehradu, přestali sem prý chodit na bohoslužby všichni Srbové, kteří žijí v Praze, a dodnes se tomuto chrámu vyhýbají.
Věřím, že česká veřejnost chápe, že je v naší pravoslavné církvi hodně lidí, kteří stojí na úplně jiných názorových a morálních pozicích, než pražský "památník smíření".
Administrátor
--- 12. 1. 2009 Z tisku - z došlé pošty
Mnichovská mise Alexije II.
Před svým odchodem na věčnost završil Alexij II. hlavní dílo svého života. Poprvé po sjednocení Ruské pravoslavné církve vykonal liturgii v pravoslavném chrámu Ruské zahraniční (zarubežné) církve.
Katedrála v Mnichově. V chrámu novomučedníků se symbolicky završilo sjednocení ruské církve.
Patriarcha Alexij II. - historická svatá liturgie v mnichovském chrámu čtyři dny před smrtí.
Čtyři dny před svým zesnutím patriarcha Alexij poprvé (a jak se ukázalo: naposledy) sloužil Božskou liturgii v chrámu, který náleží emigrantské větvi ruského pravoslaví, která se teprve nedávno znovu spojila s mateřskou církví v Rusku.
Kvůli srdci se dostal patriarcha do Německa. Záchvaty arytmie totiž donutily patriarchu rychle přijet do Mnichova, kde se léčil - jak měl ve zvyku - nejen medicínskými metodami, ale odebral se do mnichovského katedrálního chrámu zasvěceného svatým novomučedníkům ruským.
Při této bohoslužbě, jediné liturgii v chrámu Ruské zahraniční církve, 30. listopadu 2008 podával patriarcha osobně svaté přijímání mnoha věřícím (přibližně 150 lidem).
Takřka přesně před rokem zde již patriarcha Alexij byl na návštěvě. I tehdy se v tomto městě léčil. Na pozvání arcibiskupa Marka zde sloužil akathist před ikonou ruských novomučedníků. Pak následovalo malé pohoštění a posezení za jedním stolem, na jehož příjemnou atmosféru později patriarcha často vzpomínal, vyprávěje, že při tomto setkání nebyla cítit žádná cizost ale naopak blízkost.
Symbolem sjednocení obou ruských pravoslavných církvi byla památka ruských novomučedníků. První setkání metropolity Lávra, který byl představitelem Ruské zahraniční pravoslavné církve, stala se v květnu 2004, když v Moskvě pokládali základní kámen ke stavbě chrámu butovských novomučedníků. V květnu 2007, kdy byl podepsán historický dekret o znovusjednocení obou pravoslavných církví, byl vysvěcen chrám zasvěcený novomučedníkům, jehož se patriarcha Alexij i metropolita Lávr účastnili. A jediná bohoslužba konaná patriarchou Alexijem v chrámu Ruské zahraniční církve byla také v chrámu novomučedníků ruských.
Srdce přivedlo patriarchu Alexije II. do Mnichova v poslední dny jeho života. Věřící mají zato, že to byla odměna od Nejvyššího - sloužit v pravoslavném chrámu nikoliv cizí ale sjednocené a posílené Ruské pravoslavné církve. Byť to bylo jedinkráte.
Při loučení patriarcha pravil, že se na vlastní oči přesvědčil, že sjednocení "proniklo na úroveň farností" a že je "zakořeněno v církevním lidu". A nikoho v tu chvíli nenapadlo, že za čtyři dny se završí pozemská cesta služebníka Kristova.
Administrátor
--- 8. 1. 2009 Svátek Narození Páně a poklonění tří mudrců
NAROZENÍ PÁNA NAŠEHO JEŽÍŠE KRISTA.
Poklonění tří mágů: Melchiora, Gaspara a Baltasara
Z biblického čtení na svátek Narození Páně:
4,4 Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu,
4,5 aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.
4,6 Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.
4,7 A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic. (Z epištoly apoštola Pavla Galaťanům)
Ježíš Kristus přišel, abychom byli adoptováni za syny Boží. Člověk přivtělený do mystického Těla Kristova již není otrokem, není pouhým služebníkem, ale je synem Božím. Není Synem Božím kvůli své přirozenosti, jako Pán Ježíš, ale stává se synem Božím kvůli blahodati, milosti Boží, kterou skrze Krista dostává.
Jestliže jsme se stali syny Božími, znamená to z druhé strany, že Bůh se tím stal naším Otcem. To je nesmírné privilegium křesťanské - Bůh je jim Otcem! Nic podobného nemůže odůvodněně prohlásit žádný příslušník jiného náboženství. Pokud i o muslimovi, buddhistovi nebo hinduistovi někdo řekne, že i jim je Bůh Otcem (jak to např. prohlašují různé moderní vatikánské dekrety), můžeme opáčit: "A odkud pak to? Jak se to stalo? Jak to lze dokázat a zdůvodnit? Kdy je Bůh přijal za syny?" A odpovědí bude buď mlčení nebo zmatené teorie, které ve světle Bible neobstojí. A co židé? Jim Bůh v předkřesťanských proroctvích slibuje, že jim bude Otcem - čili, že skrze Mesiáše budou jednou přijati (ti, kteří Mesiáše rozpoznali).
Toto křesťanské privilegium samozřejmě nezakládá žádné právo, aby se křesťan povyšoval nad jiné lidi či dokonce proti nim povstal nebo se domníval, že by jim měl vládnout. To by bylo zcela absurdní uchopení tohoto privilegia už proto, že být synem Božím neznamená získat tím nějaké pozice v tomto světě, ale právě naopak: umřít pro tento svět, nepatřit tomuto světu, mít občanství v nebesích, náležet přicházejícímu světu. Krásně se zpívá v jedné české koledě o narozeném Kristu, že je "Otec budoucího věka".
Nu, a co dále znamená, že jsme syny Otce? Jak nás to odlišuje od těch, kteří nejsou Jeho syny? Především tím, že jsme jiného ducha než oni. Byl do nás seslán Duch volající v našem srdci k Bohu: "Otče!" Tento Duch přerodil našeho ducha podle obrazu svého (ano, je to v jistém slova smyslu znovustvoření člověka). Abychom dobře rozuměli tomu výroku o Duchu volajícím v nás: "Otče!" - to není nějaké podobenství, přísloví či obrazné vyjádření jakého skrytého tušeného pouta s Bohem. Nic takového! Je to realisticky popsaná každodenní niterná křesťanská zkušenost. Takové je bezprostřední prožívání skutečně do hloubi lidské bytosti vrostlého příbuzenství se Stvořitelem, důvěrná blízkost, která vytváří v celém průřezu lidské duše a ve všech jejích vrstvách předpoklad ke sjednocení s Bohem a ke zbožštění člověka.
Nemá však smysl se opájet tím, že jsme syny Božími, pokud máme ducha světských lidí. Jsme syny toho, jehož ducha máme. Kdo má ducha světa, je synem světa a spolu se světem hyne. Kdo má ducha Otce nebeského, je synem Božím a je už nyní vzat z tohoto hynoucího světa. Přechází ze smrti do života.
Dávejte dobrý pozor na to, jakého jste ducha. Starec Lavrentij Černigovskij hovoří právě o tomto, když nabádá, že je důležité být zapsán v knize života. Když se ho někdo tázal, jak má poznat, je-li zapsán v knize života, odvětil otec Lavrentij: "Poznáš to podle toho, jestli tě to táhne na bohoslužby. Blažení jsou ti, kteří jsou zapsáni v knize života."
Nezřídka zvláště dnes právě tudy probíhá ta fronta, na které se vede lítá bitva o spásu člověka. Současní křesťané mají veliké problémy se svým vztahem k bohoslužbám. Je to jedno z výrazných znamení naší doby. Příliš mnoho lidí má k bohoslužbám skutečně vlažný vztah, přijdou jen občas, nebo chodí formálně, či v rámci svého domorodého folklóru. Na jejich chování v chrámu lze během chvilky poznat jejich světského ducha. Bohoslužba je jako "duchovní zrcadlo", v němž se ukazuje pravý duchovní stav člověka. To je v Pravoslavném světě známý jev. Na lidech jsou při bohoslužbě vidět jejich duchovní nemoci - nikdo to není schopen utajit, neschová se to pod žádnou přetvářkou. A je na nich patrný jejich duchovní stav - tedy jak těžkosti tak i svatost. Světský duch člověka se snad nikde neprojevuje tak zřetelně, jako při liturgii. Bohužel, opravdu málo je dnes lidí, kteří jsou schopni pokojně vrůst do bohoslužby a něco do ní přinášet; takových lidí, kteří nemají ducha převážně světského, je dnes tragicky poskrovnu. Pro naprostou většinu našich současníků je bohoslužba takovým i onakým problémem.
Jak konkrétně se v člověku děje jeho znovustvoření a obnovení jeho ducha? Je to důsledek působení svatých Tajin, které nás spojují s Kristem a s jeho dílem spásy: Narozením, Křížem, Vzkříšením. Vladyka Antonij Surožský o tom hovoří: "(Narození Páně) to není jen soucit, není to jen příznivý vztah Boha k nám, je to láska Boha, který za námi přišel v těle právě narozeného Krista. Je to On, který učinil z lásky tento svět, stvořil svět, aby s ním sdílel ten jásající a slavící život, který se nazývá láskou a který dostupuje takové energie, takové plnosti, že překonává všechny hranice a všechna omezení. Tato láska dává sama sebe, zapomínaje na vše, kromě milovaného; dává sama sebe jakoby v nechráněné křehkosti, v bezbranném tělíčku nemluvněte narozeného v Betlémě. A Bůh k nám volá: Odpovězte na to...!"
Jeden z našich velikých současných duchovních otců, Sofronij píše: »Bůh je láska, Bůh je světlo a není v něm žádné tmy; jak je však pro lidi těžké přijmout taková slova! Je to obtížné, protože náš osobní život a život současného okolního světa svědčí spíše o opaku.«
Otec Sofronij o starci Siluanovi: »Žil na zemi člověk, muž gigantické síly ducha, dlouho se modlil s nezadržovaným pláčem: "Smiluj se nade mnou...!" Leč neslyšel ho Bůh. Uplynulo mnoho měsíců takovéto modlitby a jeho duševní síly se vyčerpaly; dobral se až k zoufalství a vykřikl: "Ty neuprositelný...!" A vtom se v jeho duši ztrápené zoufalstvím cosi prolomilo a náhle - na okamžik uviděl živého Krista. Jeho srdce a celé tělo naplnil oheň v takové síle, že kdyby vidění ještě na chvilku pokračovalo, umřel by. Poté už nedokázal zapomenout na nevýslovně mírný a nekonečně milující, radostný a plný nepostižitelného pokoje výraz Kristův a po všechny následující mnohé roky svého života neustále svědčil, že Bůh je láska, láska bez hranic a nepostižitelná, nevýslovná...«
Za všemi tragédiemi, které se dějí v tomto světě a jsou důsledkem zvráceně užívané lidské svobody a lidského hříchu, není bohapustá prázdnota; i když se našim osleplým očím někdy zdá, že tam, kde nic nevidí, tam prostě nic není. Za tímto světem je jako za oponou jiný svět, bezbřehý oceán Boží lásky. Svatý starec Siluan Athonský ji uzřel, my ji můžeme tušit, můžeme ji spatřit alespoň v jejím odlesku, který se ve chvilkách duchovního zření zatřpytí v našem srdci. A můžeme ji všichni jasně vidět v okamžicích, kdy tato láska - sama pohnuta vlastním milosrdenstvím - vstupuje do našeho stínového světa. Jako při Narození Dítěte Ježíše.
Jak odpovědět na Boží lásku, která se tělesně zjevila v Betlémě? V evangeliu se vypráví o třech mudrcích, kteří přišli za Kristem z veliké dálky. I my jsme velice vzdáleni od Boha, leč naší odpovědí na betlémské zjevení by mělo být, že se z té veliké dálavy vypravíme ke Kristu. Vykročíme z noci našich životů, ze tmy svých duší k Božímu světlu. Kolik z nás je ponořeno ve tmě! Kolik z nás prodlévá v temnotách! Tak se tedy vydejme na cestu za hvězdou rodícího se nového světa, za světlem. Láska Boží je tímto světlem. Z tmy zla se vypravme za rozbřeskem lásky. Ze hříchu vyjděme za láskou, která vše odpouští a uzdravuje. Z duchamorné zimy našich životů pospíchejme k lásce, která může zahřát lidskou duši a změnit celý život člověka. Z prázdnoty našich marností zmítaných životů pojďme k lásce, která nasycuje duši všemi dobrými věcmi. Ze syré tesknoty přejděme k lásce, protože kde je láska, tam je radost a světlo, tam není polarita velikosti a malosti, ale vše je veliké, neboť vše se může stát znamením lásky! (Dle kázání na svátek Narození Páně vl. Antonije Surožského; 2006)
Známý veliký ruský starec naší doby, archimandrita Kyrill (Pavlov) ve svém kázání na tento svátek nabádá, abychom odpověděli na zázrak Narození Kristova tím, že se oblékneme v lásku, která je souhrnem a plností veškeré dokonalosti; že překonáme všechny neshody, nedůvěru, vzájemný hněv a zklamání či zlobu, zvítězíme nad zlem tím, že je budeme odplácet dobrem, a necháme se přemoci láskou, kterou nám Bůh v Betlémě zjevil.
Kristus se rodí!
Oslavujme Ho!
Ilustrace: Detail fresky ikony Narození Kristova. Chrám Sretenija Vladimirskoj ikony Božijej Materi. Moskevský Sretenskij monastyr. (Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte ve větší velikosti.)
Ve svátku Kristova narození si připomínáme naplnění tisíciletých proroctví, jimiž bylo židům a potažmo všem lidem zaslíbeno vysvobození od hříchů, čili od toho, co člověka odděluje od Boha, od věčné blaženosti, od nesmrtelného života.
Podle Otců přišel Kristus, když byla noc lidstva nejtemnější, tedy duchovní tma světa nejhlubší. Když bylo lidstvo přesyceno tragickým poznáním své bezmocnosti vůči hříchu, kdy lidské mysli přetékaly pochopením, že člověk ve stavu, v jakém je, nemůže vlastními silami dosáhnout věčného života a společenství s Bohem. Tehdy přišel Boží Syn, protože to byl dějinný moment, kdy bylo lidstvo připraveno. A v nejhlubší noci nastal obrat lidských dějin, duchovní rozbřesk - vyšlo Slunce spravedlnosti.
A nedosáhli toho poznání jen židé, vedení Hospodinem. Svými vlastními klikatými cestičkami přišli k podobnému poznání i pohané. Z historických svědectví doby prvokřesťanské víme, že v této době pohané přestávali věřit ve své kulty a modly; vyznávání příslušnosti k pohanskému náboženství se stále více stávalo pouhou společenskou konvencí, projevem občanské loajality k pohanskému státu. Leč na duchovní rovině od přinášení obětí Apollónovi či Jupiterovi stále mohutnějící zástup pohanů již pranic neočekával. Dokonce v samotných náboženských strukturách pohanských začaly lavinovitě vznikat podivuhodné kulty, utvářet se různá tajemná mysteria slibující hlubší poznání a zasvěcení do tajné duchovní praxe, která měla řešit bezvýchodnost lidského života; objevovala se všelijaká učení o jediném Bohu, který je nade všechny jiné bohy, či mlhavé představy o Bohu, který nechce krvavé oběti, ale přináší lásku apod.
A tehdejší filosofie? Jedni filosofové dospěli k chápání nutnosti a smysluplnosti nekompromisní mravnosti a dobrovolné askeze, jiní propadali nad probíhajícími změnami ve světě do skepticismu: obojí svým způsobem otevírá dveře příchodu křesťanství.
A židé, v jejichž lůně se měl Mesiáš objevit? Ti už nikoliv jen toužili a prosili o příchod Mesiáše, nýbrž přímo křičeli k Bohu, aby už neotálel. Byli totiž v postavení bezvýchodném a nekonečně ponižujícím, znechucujícím a všechno jejich náboženské i národnostní cítění urážející. Okupováni pohanskými Římany. V jejich zaslíbené zemi, která byla Božím darem, se usadila hnusná soldateska rouhačů, kteří tam prolévali židovskou krev dle libosti. Každému židu bylo jasné, že z téhle situace nevede žádná cesta, nestane-li se zázrak, nepovstane-li Hospodin. A kromě toho: všichni dobře znali proroctví Danielovo, kde je přesně vypočítána doba příchodu Mesiáše, všichni věděli, že ta doba je tady. Čekali Mesiáše každým dnem. Mesiánská proroctví znal každý žid zpaměti a připomínal si je denně (každopádně vždy, když spatřil římského vojáka); proto mohli židé bez přemýšlení či učených exegetických debat okamžitě odpovědět na Herodovu otázku, kde se má Kristus naroditi (Mat 2,4-6). Věděli to všichni - kromě Heroda. To očekávání bylo ve společnosti tak silné, že kdejaký fanatik či člověk s labilní psychikou se prohlašoval za mesiáše a jistě se našel někdo naslouchající jeho "kázání". Samozvanými proroky a mesiáši se Palestina té doby jenom hemžila.
A tak byl svět před dvěma tisícovkami let skutečně nakypřenou půdou pro příchod náboženství lásky a spásy Kristovy.
A proroctví se naplnila. V skrytu, a tak, jak to nikdo nečekal - jak to ostatně bývá s naplňováním většiny proroctví (včetně těch apokalyptických). Kristus se sice opravdu narodil z královského rodu, jak se čekalo, jenže ze zchudlé větve tohoto rodu, takže nikoliv paláci, ale ve chlévě. Narodil se vskutku v Betlémě, jak bylo prorokováno, avšak žádnému obyvateli Betléma, ale panně, která tam Božím řízením zrovna připutovala kvůli jakýmsi státním úředním formalitám. Takhle to nikdo nečekal. Všichni si mysleli, že Mesiáš vyjde z paláce (Herodova paranoia odráží tento obvyklý názor). Nikdo nečekal chudého Mesiáše, po takovém zachránci ponižovaní židé netoužili. Kdo by si totiž dokázal představit, k čemu by izraelskému lidu byl na jeho cestě ke světovládě takovýto chudý král, který místo na koni pojede na oslátku? Hrůza! Tu chudobu mu židé (zvláště ti bohatí a nacionalističtí, žíznící po vládě nad pohany, - dnes bychom je nazvali "sionističtí židé") nikdy neodpustí. A když jim nedal světovládu Kristus, vezmou ji od antikrista. Po židech šel o tisíc let později podobnou cestou papežský Řím.
Světsky uvažující lidé nikdy nepochopí, že v Boží plánech spásy lidstva se s tímto starým světem nepočítá, a že spása Kristova začíná současně se začátkem nového světa. Naplňuje se zde Boží slovo: "Hle, vše tvořím nové." (Zjev 21,5)
Všimněme si dvou pozoruhodností svátku Narození. Jedním je zjevení nové hvězdy a druhým je takový liturgický detail - církev vybrala jako začátek starozákonních čtení při večerní bohoslužbě na svatvečer Narození Kristova biblickou zprávu o stvoření světa. Stejně jako zjevení nového nebeského tělesa tak liturgická připomínka stvoření mají hovořit srozumitelnou řečí - Kristovým narozením začíná nové stvoření. Podobně jako příchod Božího Syna, tak i začátek nového kosmu se děje v skrytu, není vidět tělesnýma očima, není měřitelný vědeckými přístroji, nelze jej najít mikroskopem ani vypátrat v hlubinách vesmíru Hubblovým teleskopem. Marně se Herodes pokoušel toto dílo překazit, zbytečně se o to pokoušeli vladaři pronásledující křesťany, marně se o to pokouší ateistická věda. Místo, kde vzniká, roste a buduje se nový svět, je jim nedostupné. Kde se to tedy děje? V lidských srdcích. A z nich to nemůže nikdo vyrvat. Ve věřících lidských srdcí se stále utváří, šíří a mohutní nový svět, který jednou - po zániku vezdejšího světa zkaženého - bude jedinou naší realitou. To je ten nebeský Jerusalem. Nebude tam svítit slunce, protože světlem tam pro všechny bude Kristus. (Zjev 21,23)
Otcové říkají, že Narození Kristovo si připomínáme nejen jako historickou událost, ale jako skutečnost, která se od těch dob stále děje v Církvi Boží. Duchovně je zde tato událost stále přítomna, stále se děje v církevním čase-nečase. Církev totiž balancuje na hranici věčnosti, žije současně ve dvou světech, či na hraně dvou světů: časnosti a věčnosti. Vyjádřením této církevní reality je i liturgie - při každé liturgii se děje Kristovo Narození, Ukřižování i Vzkříšení.
Důležité však především je, aby se Kristus narodil v tvém srdci. Totiž jedině když se narodí v lidském srdci, tak v takovém srdci může být i ukřižován - a člověk s ním, a pak v takovém srdci může vstát z mrtvých - a člověk s ním. To je naše spása. A všechno to začíná tím, že se Kristus narodí v srdci člověka.
Je to vůbec možné? Pomozme si přirovnáním. Vyložme si reálie Narození Páně jako podobenství. Jestliže se Ježíš Kristus mohl narodit v jeskyni, čili ve skále, pak se může narodit i v lidském srdci, které je ztvrdlé hříchy a vášněmi. Jenže, aby se mohl v kameni narodit, musela mu skála v sobě vytvořit prostor - jeskyni. Podobně i zkamenělé lidské srdce může v sobě utvořit prostor, aby do sebe pojalo Nepojmutelného. Jak? Při pohledu na ikonu Kristova Narození, při naslouchání svátečnímu biblickému čtení a posvátným hymnům si uvědomujeme, že se vtělila Boží láska a že naprosto přirozenou odpovědí našeho srdce na dar lásky je hluboká vděčnost a dojetí. Máme na paměti, co pro nás Bůh učinil, když se jako Nesmrtelný stal smrtelným. Vždyť (jak učí Pravoslaví narozdíl od jiných vyznání) od okamžiku, kdy se Kristus narodil, už musel nutně a nevyhnutelně jednou zemřít. Kvůli tomu se Věčný Bůh narodil, aby zde mezi námi zemřel. Existuje lidské srdce, které poté, co do sebe vpustí takovou myšlenku, a poté, co si uvědomí tuto neskonalou Boží dobrotu, neodpoví vděčností? Tato prostá odpověď srdce na nevyjádřitelnou lásku Boží vytvoří v kameni srdce onu jeskyni, v níž se může narodit Pán Ježíš do našeho života.
Časopis Time připomněl několik méně známých informací týkajících se vánočních svátků
V předvečer Vánoc v r. 1914 na západní frontě první světové války přerušily nepřátelské strany boje a vojáci zazpívali vánoční písně. Ráno na svátek vánoční si pak němečtí a britští vojáci dokonce potřásli rukama a vyměňovali si dárky. (To je však už hrozně dávno. V dnešní době prezident Clinton odmítl přerušit bombardování pravoslavných obyvatel Bělehradu na velikonoční neděli; o letošní židovské "vánočně a novoroční nadílce" bomb a raket pro palestinské obyvatele Gazy ani nemluvě; pozn. překl.)
Kolonisté puritáni v severní Americe zpočátku nesměli slavit Vánoce: od r. 1659 do 1681 bylo zjevné slavení vánoc v Bostonu trestáno pokutou. Kongres USA uspořádal svoje první zasedání 25. prosince 1789 (kongresmani si v závěru 18. století zvolili toto datum v roce, aby dali najevo, že jej považují za všední pracovní den, kdy správný Američan nemá co slavit; pozn. překl.).
Let santa Clause na sáních po nebi poprvé popsal americký spisovatel Washington Irving v r. 1819.
První vánoční stromečky se objevily ve Štrasburku v 17. století. Do Ameriky přišel tento zvyk z Anglie, kam jej přivezl princ Albert.
Na Vánoce Portugalci uždibují část jídla pro živé a mrtvé, Finové jdou do sauny, Australané na pláž a ve Španělsku probíhá největší světová loterie.
Jak si mnozí z Vás všimli, před více než půl rokem byla odstavena internetová služba, která zobrazovala požadovaný úryvek z Písma svatého. Provozovali ji sice nepravoslavní, ale rádi a vděčně jsme ji využívali i my. Řadu měsíců jsme čekali na její opětovné spuštění. Bohužel k obnovení této služby nedošlo ani po mnoha měsících a na českém internetu za ni nevznikla žádná rovnocenná náhrada (ač jsme po ní pátrali). To nás koncem minulého roku přimělo začít obdobnou službu provozovat na pravoslavném serveru. Zatím jen ve zkušebním provozu a implementovány jsou pouze dva biblické překlady: kralický a ekumenický, mezi nimiž můžete dle libosti přepínat. Plánujeme implementovat bibli v dalších jazycích: ruském (právě se připravuje), staroslověnském (právě se připravuje), řeckém, latinském, anglickém. Výhledově pak i český petrohradský překlad z přelomu 19. a 20. století liturgicky používaný Českou pravoslavnou církví (znovu reprintem vydaný v Řecku v devadesátých letech 20. stol.)
Na naše webové rozhraní Bible se dostanete kliknutím na každodenní biblický odkaz, který je součástí pravoslavného internetového kalendáře www.kalendar.or.cz (jeho služby jsou provozovány i zde na Ambonu). V budoucnosti bude ještě propracováno webové rozhraní tohoto "biblického serveru".
Pro webmastery
Syntaxe pro volání biblického úryvku je snadno pochopitelná a "okoukatelná" z biblických odkazů našeho kalendária. Např. pro volání dnešního evangelijního úryvku: Markovo evangelium 8. kap. verše 11. až 21. v kralickém překladu, použijte tuto URL: http://bible.or.cz/show.pl?expression=Mar+8,11-21&path=bk (pro každou biblickou knihu funguje celá řada zkratek - starší i novější konvence; např. Markovo evangelium: Mar, Mr, Mk apod.). Parametr "path" zatím může mít jen dvě nastavení: "bk" je bible kralická a "be" je bible ekumenická.
Kdo chcete, můžete služby našeho "biblického serveru" používat bez omezení. Stačí, když do html kódu svého webu zařadíte patřičný odkaz na požadovanou biblickou pasáž.
Administrátor
--- 2. 1. 2009 Z tisku - příběh jak ze starých dob
Občan Belgie vyhrál 7,5 mil. euro v loterii a polovinu z toho rozdal chudým spoluobčanům na vánoce.
Nečekaným vánočním dárkem bylo pro chudé obyvatele belgického města Rimst rozhodnutí jednoho jejich šťastnějšího spoluobyvatele, který v prosinci vyhrál 7,5 mil. euro v loterii "Euromilion" a protože se blížily vánoce, rozdělil mezi ně polovinu této výhry.
Šťastný výherce, který se nebál přicházející krize a podpořil lidi trpící chudobou, si přál zůstat v anonymitě. Místní tisk se dopátral jen toho, že je mu přibližně padesát let, má dvě děti a kdysi sám zakusil materiální nouzi. Tiskový mluvčí centra sociální pomoci uvedl, že už obdrželi podepsané šeky na zaplacení tisíce litrů mazutu určeného pro otop stovkám chudých rodin.
Administrátor
--- 31. 12. 2008 Z tisku - nárůst katastrof
Rok 2008 zažil nejničivější přírodní katastrofy v historii
Přes dvě stě tisíc mrtvých, 1700 tornád ve Spojených státech či škody za více než 200 miliard dolarů (asi 3,76 biliónu korun). I tak by mohla vypadat statistika uplynulého roku. Podle hodnocení německé pojišťovny Munich Re byl právě rok 2008 co do živelných pohrom jedním z nejničivějších.
Ze statistik vyplývá, že uplynulých dvanáct měsíců patřilo zřejmě k nejtragičtějším v historii. Škody dosáhly dvou set miliard dolarů, rok 2008 tak drží pomyslnou třetí příčku.
Co do vyčíslování škod po řádění přírodních živlů se letošek umístil za rokem 1995, kdy mohutné zemětřesení zdevastovalo japonské město Kobe, a rokem 2005, kdy hurikán Katrina pustošil Spojené státy.
Podle statistik pojišťovny byl dopad přírodních katastrof mnohem větší než v předešlém roce. Munich Re předpokládá, že za ničivou silou přírody stojí zejména klimatické změny.
Letos během záplav, hurikánů či zemětřesení zemřelo po celém světě více než 220 tisíc lidí, což je nejvíce od roku 2004, kdy tsunami udeřila na pobřeží jihovýchodní Asie.
"Klimatické změny již odstartovaly. Jsou jedním z důvodů zvyšující se frekvence extrémů počasí a následných přírodních katastrof,“ komentoval statistiku Torsten Jeworrek z německé pojišťovny Munich Re.
Příroda svojí ničivou silou nejvíce udeřila v Asii. Například cyklon Nargis v Barmě si vyžádal na 130 tisíc obětí. Další pohromou ve statistikách bylo zemětřesení v čínské provincii S´čchuan, kde zemřelo sedm desítek lidí a milióny Číňanů zůstaly bez střechy nad hlavou.
Podle pojišťovny bylo zemětřesení druhým nejničivějším v historii. Škody šly do výše 85 miliard dolarů. Vyšší už bylo jen zmíněné zemětřesení v japonském Kobe.
Na opačném konci zeměkoule, tedy ve Spojených státech, letos udeřil hurikán Ike, který způsobily škody za 30 miliard dolarů. Celkově se ale Spojenými státy přehnalo za rok na 1700 tornád, které způsobily škody za miliardy dolarů.
Odborníci soudí, že za klimatickými změnami jsou zejména skleníkové plyny. Podle statistik Světové meteorologické organizace byl rok 2008 desátým nejteplejším rokem historie, respektive za dobu, po kterou se teplota měří.
Administrátor
--- 29. 12. 2008 Z tisku - islám a Narození Kristovo
Skandál kolem minaretu u jesliček se rozhořel v Itálii
Pravicoví politikové se vyslovují proti začlenění islámských symbolů do scény narození Kristova.
Je starou italskou tradicí vystavovat před vánočními svátky v katolických chrámech tzv. "betlém" - dřevěné jesličky obklopené zdobenými figurkami lidí i zvířat. Otec Prospero Bonanci, představený chrámu Panny Marie v Genue, doplnil letos tuto scenérii o maketu mešity a minaretu.
"Idiotský čin," takovými slovy reagoval představitel městské organizace pravo-středové strany Severní liga, která mj. vystupuje za omezení imigrace. Podle poslance této strany, zasedajícího za Severní ligu v europarlamentu, "tam nyní schází už jen figurka bombového sebevraha, který se chystá vyhodit do vzduchu jesličky s Dítětem Ježíšem".
Podobné "jesličky s mešitou" byly vystaveny i v jedné z městských škol, což vzbudilo u žáků i učitelů rozporuplné reakce. Kardinál Angelo Skola, patriarcha benátský, do jehož jurisdikce město spadá, se k incidentu vyjádřil neurčitě, omeziv se na poznámku, že neexistují přísná pravidla, jaké předměty smějí a jaké nesmějí být zařazeny do scenérie narození Kristova.
Milánský imám Chamid Shari prohlásil objevení minaretu ve scenérii narození Kristova za "dobrou myšlenku" a za "krok na cestě integrace".
Mešita v biblickém Betlémě Kristovy doby pochopitelně nemohla být, jelikož islám vznikl až o 600 let později. Italové však mají dosti volný vztah ke ztvárnění výjevu Narození Spasitelova a líbí se jim aktualizovat jej. V Neapoli byl mezi figury osob klanících se narozenému Mesiáši tento rok zařazen i Barac Obama s chotí.
V tuto neděli, 21. prosince, si v 18:00 hodin rozsviťme svíčky a zhasněme a vypněme na 30 minut všechna světla a elektrické spotřebiče ve svých domovech. Nechme běžet jen to skutečně nejnutnější zařízení. Poseďme s rodinou při svíčkách nebo se pomodleme. Tato chvíle může být velice krásná s těmi, které máme rádi, ale velice nepříjemná těm, kteří na elektrickém proudu vydělávají. Vyjádřeme tím svůj protest a dejme výstrahu. Ukažme, že pro nás nebude těžké si tyto milé chvíle zopakovat, třeba i každou další neděli. Zhasněme světla, aby se několika lidem rozsvítilo v hlavách!!!
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš, pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 464 do č. 504)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Téměř 150.000 věřících Moskvanů se účastnilo svátečních bohoslužeb v neděli 18. ledna a v noci na pondělek. Noční bohoslužby navštívilo přes 36 tisíc Moskvanů.
Výběr z biografie:Homosexuální biskup hlásající, že není "ohavností před Hospodinem", zahájil 18. ledna inaugurační týden úvodní modlitbou. Tento kněz je znám jednak svou sexuální orientací a pak také tím, že byl prvním biskupem na světě, kdo o ní otevřeně začal hovořit. Příslušníci tzv. "sexuálních menšin", které stále výše "zdvihají hlavu", vyvíjejí rostoucí tlak na popularizaci homosexuality. Kněz Robinson byl pozván i na samotný obřad inaugurace Baracka Obamy. Cena vstupenek na tuto historickou událost dosáhla den před ní 20.000 dolarů.
Děvčátku se nic nestalo a při koupeli ve vařící vodě dokonce ani nezaplakala. Celá procedura byla provedena v rámci očistného obřadu, jehož vykonání radil vrchní žrec chrámu Bhímy (Balabhim, Anjaneya). Při provádění této příšerné procedury vyhlíželi rodiče dítěte klidně a odhodlaně. Po dokončení obřadu byli šťastní a publikum šokováno.
Význam Narození Kristova. Jakými slovy to vyjádřit? Dokonce i když řekneme, že je to největší událost v celých dějinách lidstva, zní to jaksi příliš slabě a nedostatečně. Snad lépe postihneme velikost události, které se nyní dotýkáme, rceme-li, že Narození, Ukřižování a Vzkříšení - toto dílo spásy - je stejného významu jako stvoření světa. A někteří dokonce říkají, že dílo spásy Kristovy v něčem převyšuje i samo dílo Stvoření, které bylo (jak víme z Písma) poskvrněno a torpédováno satanem, tím dávným hadem, kdežto díla spásy a příchodu nového světa se satan už dotknout nemůže.
USA. Yellowstonský národní park zasáhly v uplynulých dnech stovky půdních otřesů, což vyvolalo obavy z vulkanické erupce. Jde o největší sérii zemětřesení za poslední čtvrtstoletí.
Ježíš Kristus přišel, abychom byli adoptováni za syny Boží. Člověk přivtělený do mystického Těla Kristova již není otrokem, není pouhým služebníkem, ale je synem Božím. Není Synem Božím kvůli své přirozenosti, jako Pán Ježíš, ale stává se synem Božím kvůli blahodati, milosti Boží, kterou skrze Krista dostává.
Známý veliký ruský starec naší doby, archimandrita Kyrill (Pavlov) ve svém kázání na tento svátek nabádá, abychom odpověděli na zázrak Narození Kristova tím, že se oblékneme v lásku, která je souhrnem a plností veškeré dokonalosti; že překonáme všechny neshody, nedůvěru, vzájemný hněv a zklamání či zlobu, zvítězíme nad zlem tím, že je budeme odplácet dobrem, a necháme se přemoci láskou, kterou nám Bůh v Betlémě zjevil.
Ve svátku Kristova narození si připomínáme naplnění tisíciletých proroctví, jimiž bylo židům a potažmo všem lidem zaslíbeno vysvobození od hříchů, čili od toho, co člověka odděluje od Boha, od věčné blaženosti, od nesmrtelného života.
Je starou italskou tradicí vystavovat před vánočními svátky v katolických chrámech tzv. "betlém" - dřevěné jesličky obklopené zdobenými figurkami lidí i zvířat. Otec Prospero Bonanci, představený chrámu Panny Marie v Genue, doplnil letos tuto scenérii o maketu mešity a minaretu.
