1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě


Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář

Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 456 jednotlivě

Administrátor --- 8. 12. 2008
Loučení s patriarchou

Obřad loučení s patriarchovými ostatky probíhá v chrámu Krista Spasitele od sobotního večera. Konají se nad nimi zádušní bohoslužby a neustálé čtení evangelia.

Sobotní zasedání stálých členů posvátného synodu biskupů Ruské pravoslavné církve zvolilo jako prozatímního správce osiřelého patriaršího trůnu metropolitu kaliningradského Kyrilla (naroz. 1946; jeho děd byl vyznavačem - vystřídal 47 věznic a sedmkrát absolvoval vyhnanství, ve vězení prožil 37 let) (říká se, že ten, kdo je zvolen za správce patriarchátu, bude pravděpodobně zvolen i za patriarchu; pozn. admin. Ambonu).

Nad rakví Alexije II. vyzval metropolita Kyrill na památku zesnulého patriarchy zachovávat jednotu církve. Patriarchu nazval "symbolem naší jednoty". O patriarchovi řekl, že mu byla zcela vzdálena taková vlastnost, jakou je pokrytectví. "Jeho svatost byl uvnitř i navenek stejný, nikdy nebyl licoměrný, neublížil nikomu hrubými slovy ani ostrými skutky... Přirozeným způsobem dával všem příklad, jak má vnitřní život souhlasit s vnějším životem."

Pohřeb je stanoven na 9. prosince. V Moskvě jsou v době od 6.-9. prosince dopravní omezení.

V sobotu odpoledne stálo asi pět tisíc lidí frontu na rozloučení s ostatky zesnulého patriarchy. Pak se večer u chrámu sešlo 9000 lidí, většina nemá naději, že by se dnes mohla k patriarchovým ostatkům do chrámu dostat. Mnozí říkají, že přijeli zdaleka a jsou připraveni u chrámu strávit celou noc. U chrámu jsou k dispozici sanitky.

Za pokoj duše patriarchy Alexije se modlí i v ruských mešitách. Prezident Medvedev přerušil zahraniční cestu v Indii a vrátil se do Ruska.







Zobrazit příspěvek č. 455 jednotlivě

Administrátor --- 5. 12. 2008
Zemřel patriarcha Alexij Moskevský

5. prosince 2008 odešel k Hospodinu představitel Ruské pravoslavné církve, Jeho svatost Alexij II., patriarcha moskevský a celé Rusi

Dnes, v pátek ráno 5. prosince zesnul v Pánu Jeho svatost, patriarcha Alexij II., který stál 18 let v čele Ruské pravoslavné církve. Zemřel v nedožitých 80 letech ve své patriarší rezidenci poblíž Moskvy.

Podle ústavy Ruské pravoslavné církve se bude 6. prosince konat mimořádné zasedání posvátného synodu Ruské pravoslavné církve, aby zvolilo prozatímního správce patriaršího trůnu. Ten bude vést Ruskou církev v období do zvolení nového patriarchy.

Podle ústavy musí být nový patriarcha zvolen na místním sněmu v průběhu půl roku po zesnutí svého předchůdce (tj. nejpozději v květnu 2009).
---------------

Patriarcha Alexij se dlouhodobě léčil s těžkou nemocí srdce. Byly doby, kdy mizel z veřejného života téměř na rok. Přestál mnoho srdečních operací. Pak se zřejmě přidaly problémy s dýchacím ústrojím (bylo to znát na jeho hlasu). Poslední vážná zdravotní krize nastala v srpnu až září. Většinou je dávána do souvislostí s jeho účastí na kijevských oslavách pokřtění Rusi a s politickými i jurisdikčními komplikacemi s tím spojenými. V německých nemocnicích strávil patriarcha i část listopadu. Jeho poslední dny se však nevyznačovaly patrnými projevy jeho nemoci. Poslední neděli, 30. listopadu, vykonal patriarcha bohoslužbu v Mnichově, kde aktivně komunikoval s věřícími; pak sloužil na svátek Uvedení přesvaté Bohorodice, 4. prosince, v Uspenském chrámu moskevského Kremlu a naposledy ještě v Donském monastýru u ostatků svt. Tichona. Podle svědectví očividců ještě včera nic na jeho vzhledu či v jeho slovech nebo na jeho chování nesvědčilo, že by cítil svou brzkou smrt.

-------------------

Hlavní ruské televizní stanice změnily svůj program a vysílají dnes pořady o zesnulém patriarchovi. Parlament (duma) uctil památku patriarchy minutou ticha. V. Putin označil Alexije II. za nejvýznamnější postavu Ruské pravoslavné církve.

Z ruských komentářů:
Většina příslušníků ruské společnosti, kteří se stali lidmi církevními právě za éry 18letého patriarchátu Alexiova, přijala jeho smrt jako svou osobní tragédii.

Alexij II. byl zvolen ještě v době Sovětského svazu. Byl volen tajným hlasování na relativně svobodném sněmu v r. 1990. Byl obdařen jakýmsi diplomatickým taktem a schopností držet střední cestu a sjednocovat krajnosti.

Epochu Alexije II. budou historikové spojovat především s bouřlivým početním růstem Ruské pravoslavné církve(počet farností se zečtyřnásobil a počet monastýrů vzrostl třicetkrát). Dále bude spojován s utvořením nového modelu soužití státu a církve (dosud nikoliv bezproblematického).

Jako hlavní události spojené se jménem právě zesnulého patriarchy budou historikové jistě připomínat tyto: dosti odvážné svatořečení ruských novomučedníků v čele s carem Nikolajem a jeho rodinou; dále sjednocení Ruské zahraniční pravoslavné církve s Moskevským patriarchátem, a také zachování kanonické jednoty Moskevského patriarchátu, který si udržel převážnou část svých ukrajinských farností. Nu, a zmínit je v těchto souvislostech možno i zachování jednoty světového pravoslaví (včetně překonání všelijakých komplikací ve vztazích s konstantinopolským patriarchátem)


Hlas patriarchy Alexije II. byl slyšet po celém světě. A to nejen kvůli tomu, že se jednalo o představitele největší národní pravoslavné církve, tedy o hlavu nejpočetnějšího pravoslavného společenství. Domnívám se, že jeho hlas nebylo lze přeslechnout hlavně kvůli tomu, že patriarcha byl výraznou osobností. Z hlediska osobního charakteru a temperamentu byl vůdčím typem; nebál se ani konfrontace s jinými názory, ani se světskou mocí (např. prezidentem) a s jinými patriarchy (včetně sporu s konstantinopolským patriarchou, jehož v jedné době dokonce vymazal z diptychů ruské pravoslavné církve - tedy přerušil s ním církevní společenství kvůli jurisdikčním sporům). Z hlediska názorového byl zastáncem posvátných tradic (což, bohužel, dnes už ani v pravoslaví není tak samozřejmé).

Měl-li bych dodat něco osobního, pak připojím krátké vyznání, že jsem byl v uplynulých letech Bohu vskutku vděčen, že patriarchou moskevským je právě osobnost formátu a profilu Alexije II.

Vladykovi Alexiovi věčná paměť!







Zobrazit příspěvek č. 454 jednotlivě

Administrátor --- 4. 12. 2008
Stav lidského srdce

21. neděle po 50nici; o rozsévači a rozličné půdě

Za onoho času pravil Pán toto podobenství:
5  Vyšel rozsévač, aby rozsíval semena svá. A když on rozsíval, jedno padlo podle cesty, i pošlapáno bylo, a ptáci nebeští sezobali je.
6  A jiné padlo na skálu, a vzešlé uvadlo, nebo nemělo vláhy.
7  Jiné pak padlo mezi trní, a spolu vzrostlé trní udusilo je.
8  A jiné padlo v zemi dobrou, a když vzešlo, učinilo užitek stonásobný. To pověděv, volal: Kdo má uši k slyšení, slyš.
9  I otázali se ho učedlníci jeho, řkouce: Co je to za podobenství?
10  A on řekl: Vám dáno jest znáti tajemství království Božího, ale jiným v podobenství, aby hledíce, neviděli, a slyšíce, nerozuměli.
11  Znamená pak podobenství toto: Setba jest slovo Boží.
12  A (semeno) kteréž padlo vedle cesty, jsou ti, kteříž slyší, a potom přichází ďábel, a vynímá slovo z srdce jejich, aby nevěříce, spaseni nebyli.
13  Ale kteříž na skálu, ti když slyší, s radostí přijímají slovo, ale kořenů nemají; ti na čas věří, a v čas pokušení odstupují.
14  Kteréž pak mezi trní padlo, tiť jsou, kteříž slyšíce, a po pečování a zboží a rozkoších života jdouce, bývají udušeni, a nepřinášejí užitku.
15  Ale kteréž padlo v zemi dobrou, ti jsou, kteřížto v srdci ctném a dobrém, slyšíce slovo, zachovávají je, a užitek přinášejí v trpělivosti.
(Lukáš 8. kap.)

Základní výklad podobenství podává sám jeho autor, Pán Ježíš. Setba, která je základním prvkem podobenství, je slovo Boží. Tato setba je zasévána do půdy. A tou půdou je lidské srdce. Leč ne každé lidské srdce je ve stejném stavu - ve třech přepadech ze čtyř vyjde setba nazmar. Prvoplánové poselství tohoto podobenství tedy můžeme shrnout do věty: Věnujte pozornost tomu, jak nasloucháte. Jestli přijímáte to, co do vás Bůh chce zasít.

Hned za tím však klepají na naši mysl další znepokojivé otázky: Nasloucháme Božímu slovu srdcem? Víme vůbec, co to znamená? Známe své srdce? Staráme se, v jakém je stavu? Vstupujeme do něj?

Jedním ze sedmera klíčů k duchovnímu životu je - probudit své srdce. Jen bdělé srdce je schopno duchovního života. Citované podobenství opisuje tři základní důvody, proč není lidské srdce způsobilé pro duchovní život:

1.) Lidé mají srdce umrtvené - kamenné, bez vnitřního života. Takoví bývají rozumáři a častým příznakem této nemoci je přímo ohromující sebedůvěra (tak typická pro naši světskou současnost). Jako udusaná hlína nemůže dát život setbě, tak i takové srdce nemůže dát člověku duchovní život. To, co Bůh chce zasít do člověka, se do takového vůbec nedostane, zůstává na povrchu, a démoni ihned berou, co bylo zaseto, a odnášejí pryč. Tam není víra a potažmo ani spása. V naší civilizaci převládající stav lidských srdcí. (Rada do začátku: Nevěř si tolik... Ignatij Brjančaninov někde píše: "Stále si říkej: Třeba se mýlím." Jen o třech věcech křesťan nesmí pochybovat: O Bohu, o Písmu svatém a o pravoslavné víře; jinak má pochybovat o všem.)

2.) Či je srdce mělké. Nemá hloubku. Není stálé. Nevydrží u ničeho delší čas. Je jako tenká vrstva hlíny půda, pod níž je skála, která brání spodní vodě, aby vzlínala ke kořínkům rostlin. Semínko duchovního života sice vzroste, ale rychle uvadne. (Rada: Přinuť se držet se toho, s čím sis něco začal... Paterik praví: "Kamkoliv přijdeš, nepospíchej odtud.")

3.) Nebo je jejich srdce zmatené. Jestli v prvním případě skomírající srdce nežije, tak v tomto případě toho v něm žije až příliš mnoho; přímo tam bují mnoho věcí, roste v něm trnité houští vášní, roští spletených emocí. Kvůli světským starostem, majetku a slastem vezdejším odpadají tito věřící. Jejich srdce je neschopné duchovního života, podobně jako nemůže dlouho růst semínko padlé mezi bující plevel. (Rada: Vyber si, nemůžeš mít všechno... Musíš volit: země nebo nebe?, časnost či věčnost?, tělesné i duševní vášně hříchu nebo blaženost nebeského království?, peklo nebo ráj? Musíš si vybrat - proto jsi v tomto životě.)

Všechny tři nemoci lidského srdce jsou důsledkem hříchu a jsou stavem hříšným. A jako takový brání spáse.

Získej srdce měkké, hluboké a prosté - to je srdce čisté. To je však těžké v dnešní době, která adoruje komplikovanost, sofistikovanost a "vymakanost". K tomu, aby dnes člověk získal prosté srdce, musí se stát někým, kdo do této civilizace vědy a technologií vlastně ani nepatří.

Abychom mohli naslouchat evangeliu srdcem, musíme mu nejdříve naslouchat životem. Způsob života křesťana je nasloucháním evangeliu a posloucháním evangelia. Dokud neočistíme své skutky, nemůžeme očistit srdce.

Setkání s Pánem se nevyhnutelně blíží. Je potřeba se připravovat. Jací budeme při tomto setkání? Budeme v tom stavu, do jakého jsme za svého života vezdejšího uvedli své srdce. Co Pánu ukážeme? Jaké srdce v nás uvidí? Tvrdé jako mlat?, vyschlé jako poušť?, či zarostlé roštím a houštím jako džungle plevele? Anebo bude jako rajská zahrada, libosad osazený ušlechtilým stromovím obaleným vonnými květy a nesoucím sladké ovoce? Každý si sám odpověz.

A jaký bude soud? Srdce - čili duše - půjde tam, kam svým stavem patří. Své půjde k svému. Co je tvrdé, půjde ke kamení. Co je vyschlé jako poušť, půjde tam, kde je bezvodá výheň. Co je zarostlé, půjde do labyrintu bloudění. A co se stalo rájem, půjde do ráje...

--------------------

Co se stane, když přijmeme do srdce Boží setbu? A když bude v srdci růst? Jak se to projeví? Kromě jiného: získáním ctnosti, které se říká "pamatování na Boha". Kvůli takovým trvá dosud svět. Pravě oni, ač světskými praktiky často znectíváni, přinášejí Bohu stonásobnou úrodu. Jeden takový možná zachraňuje svět pro 99 dalších.

"Pamatovat na Boha - to je mít bolest v srdci, kterou dokážeme snést díky duchu zbožnosti. Ten, kdo však zapomíná na Boha, stává se sebeoblažujícím a necitlivým vůči všemu." (Marek asketa, Dobrotoljubije)










Zobrazit příspěvek č. 453 jednotlivě

Administrátor --- 2. 12. 2008
Na čem si pochutnával Luther

Archeologové vyvrátili mýtus o chudobě zakladatele protestantismu

Němečtí historikové rekonstruovali obraz domácího života Martina Luthera (1483-1546). Pracovali na tom více než pět let.

Zvláštní pozornost věnovali archeologové domovnímu odpadu, který byl objeven u domů, v nichž žil lídr německé reformace. Mezi nálezy jsou pivní džbánky, předměty domácího vybavení, zlaté ozdoby jeho ženy, 250 stříbrných mincí a dokonce Lutherova toaleta.

Některé nálezy objevené ve Vittenbergu, kde žil Luther se svou ženou a šesti dětmi, mohou přívržence protestantismu rozčarovat. Představitelé německého protestantismu už pro každý případ prohlásili, že výsledky bádání "není možno dávat do souvislosti s náboženstvím".

Zajímavé je, že vědci nalezli v domovním odpadu Luthera veliké množství kočičích koster. Zatím není jasná příčina.

Němečtí historikové také rozmetali mýtus, že Luther měl prý žít v chudobě. Podle dokumentů vážil reformátor na konci života 150 kg, čili byl (dle listu Guardian) "velice vykrmeným člověkem". Kuchyňský odpad od Lutherů ukazuje, že rodina netrpěla chudobou dokonce ani tehdy, když bylo v Německu období hladu. Dosti často pojídali koroptve, křepelky, husy, prasata, sledě, tresky a platýse.

Dále byly objevena řada historických dokumentů, které ukazují, že otec Lutherův byl boháčem: vlastnil mlýn, polnosti a zabýval se lichvou. Lutherova matka byla dle německých badatelů představitelkou vrchní části tehdejší střední třídy. Rozšířené vyprávění o tom, že Lutherovo mládí se odehrávalo v těžkých a stísněných podmínkách, se tedy nepodařilo potvrdit.

Plánuje se otevření výstavy s nejzajímavějšími nálezy archeologů.

(Lenta. ru dle britského vydání The Guardian)










Zobrazit příspěvek č. 452 jednotlivě

Administrátor --- 1. 12. 2008
Srovnání různých pohledů na spásu

Spása a odpuštění hříchů

Tentokrát trochu teologie :-)

Jako volné pokračování příspěvku č. 448 sem vkládám hrst úvah o spáse ve spojitosti se zpovědí a odpuštěním hříchů z oblasti srovnávacího bohosloví.

Minule jsme se dotýkali otázky spásy člověka, resp. otázky přijetí člověka u Boha, nyní si všimneme některých zásadních odlišností v pohledu na spásu mezi různými křesťanskými denominacemi. Tři základní náboženské proudy hlásící se ke křesťanství používají pro spasení člověka tři pojmy: spása, vykoupení a ospravedlnění. Všechny tři termíny jsou biblické a ve své podstatě správné a jejich použití může být oprávněné, jsou-li dobře vykládány. Nicméně je skutečností, že každý ze tří základních církevních proudů si v průběhu historie vybral jeden z těchto tří termínů a ten teologové dané církve chovají ve větší oblibě než ostatní dva pojmy; tato skutečnost mj. vskutku výstižně charakterizuje panující rozdíly v pojetí spásy mezi církvemi. Alespoň v největší stručnosti se o tomto zajímavém tématu zmíníme.

Spása - termín, který preferují pravoslavní. Spása znamená záchrana. Zachránit potřebuje ten, komu hrozí vážné nebezpečí - kdo tone, kdo umírá. Tento pojem nejlépe ze všech postihuje, jak Pravoslaví učí o spáse, která je záchranou umírajícího člověka. V pojmu spása je obsaženo pravoslavné učení o člověku, o jeho duchovním stavu, o jeho zchátralosti, nemocnosti, o tom, že člověk kvůli prvotnímu hříchu hyne a propadá smrti - tělesné i duchovní. Kristus je lékařem lidské duše, je zachráncem, který svým křížem a Vzkříšením zachraňuje člověka pro věčný blažený život. Pro spásu člověka je především potřeba vyléčit smrtelnou nemoc, kterou bylo lidství raněno prvotním hříchem (všimněme si: nejde o odpuštění tohoto hříchu - vždyť to není osobní hřích! - ale o léčení všelidských následků tohoto hříchu). Ve své boholidské Osobě obnovuje a léčí Kristus Pán naše poškozené a nemocné lidství, které Boží Syn oblékl, aby se člověk opět mohl sjednotit s Bohem. Otevírá lidem, kteří se znovu narodí z vody a Ducha a spojí se s Kristem, cestu k dokonalosti. A dokonalý člověk se může sjednotit s dokonalým Bohem - v tom tkví spása člověka. Od člověka se ke spáse žádá, aby poté, co se s vírou a pokáním narodil k nové existenci, svou činností a vůlí spolupracoval s posvěcující Boží energií a pěstoval v sobě to, co do něho bylo zaseto, aby v něm rostl nový člověk, který již nezemře, ale je schopen účasti na věčné blaženosti. (Hovoříme zde na toto téma často, takže se nyní omezím jen na takto povšechnou charakteristiku.)

Vykoupení - pojem, který preferuje římsko-katolická církev, protože dobře koresponduje s jejím pohledem na Kristovo dílo spásy jakožto na "zadostiučinění", které Kristus prý přinesl Otci za naše hříchy. Dle učení římské církve prvotním hříchem, přestoupením, člověk padl do moci ďábla, urazil Boží spravedlnost, a proto musel Boží Syn (měl-li spasit člověka) přinést uražené Boží spravedlnosti svou obětí zadostiučinění (viz nový katolický katechismus, paragrafy 615, 616). Suma římského učení o spáse tedy spočívá v tezi: svou obětí na kříži Kristus přinesl zadostiučinění Otci, uraženému hříchem člověka (všimněme si, že osa tohoto učení prochází křížem a smrtí Božího Syna; Vzkříšení, které je těžištěm pravoslavné reflexe spásy, je na Západě vlastně jen jakýmsi přídavkem, dalším pokračováním, které je sice také důležité, ale kulminace spasitelného díla Kristova se v očích Západu děje na Velký pátek, na kříži).

(Pravda, vzniká tu pak nepříjemná otázka, komuže byla přinesena tato vykupitelská oběť? Ano, bylo za nás zaplaceno. Jenže komu? Cena za vykoupení by totiž měla být zaplacena tomu, u koho je v zajetí otrok, jehož chceš vykoupit. To je velice delikátní situace, před níž katolická teologie stojí. Cožpak by měl Boží Syn platit ďáblu? Je příšerné byť jen pomyslet, že by Bůh obchodoval se satanem. Nebo Otci?, jenž odmítl i krev Izáka, kterou mu z poslušnosti byl připraven přinést Abraham? Vždyť u Otce jsme přece nebyli v zajetí - právě naopak - hříchem jsme se Bohu odcizili! V právnicky orientovaném teologickém systému nemá tato otázka uspokojivé řešení, než jedině za pomoci teorie uraženého Boha, pokud bychom takové řešení však mohli považovat za uspokojivé.)
Kristus tedy dle římskokatolické církve přinesl zadostiučinění Otci za prvotní lidský hřích a každému, kdo je v této církvi pokřtěn, je podle učení Říma tento dědičný hřích odpuštěn (vymazán, zahlazen).

Poukazuji opět na terminologii: prvotní hřích je v římskokatolické církvi každému pokřtěnému odpouštěn; jenže proč je potřeba odpouštět něco, čím se člověk osobně neprovinil? Kde je vina kojence, kterého křtíme? Provinil se snad tím, že se narodil? Nebo je hříšnou vinou už jen být člověkem? Myslím, že je to jinak. Pravoslaví při křtu léčí duchovní nemoc, kterou je lidstvo po prvotním hříchu zasaženo, a odpouští osobní hříchy, jimiž se křtěnec před křtem provinil /to se pochopitelně netýká nemluvňátek/.) Pro Západ je typická jakási nevyjasněnost rozdílu mezi osobním hříchem a dědičným hříchem (Belejkanič: Dogmatická teologie), tedy mezi tím, co je naší vinou, kterou potřebujeme odpustit, a co je nemocí, která je potřeba uzdravit.
Příčina, jež brání římské teologii přijmou pravoslavné učení o léčení lidské přirozenosti v Kristu, spočívá v západním způsobu řešení otázky: "Jakou lidskou přirozenost na sebe vzal Boží Syn při svém vtělení z Panny Marie?" Pravoslaví učí (na rozdíl od Říma), že přijal nemocnou (hříchem poškozenou) lidskou přirozenost, aby ji vyléčil. Kdybychom však přijali teologii Říma, museli bychom konstatovat, že Kristus nemohl uzdravit nemocnou lidskou přirozenost prostě proto, že ji na sebe nevzal, nepřijal ji do své Osoby; římskokatolická církev totiž učí, že Boží Syn přijal nikoliv hříchem raněné lidství, nýbrž lidství takové, jaké bylo před pádem člověka, před prvotním hříchem. A jak už učí dávní otcové - co Kristus na sebe nevzal, to ani nespasil - nemohl tedy podle teologie latiníků Kristus spasit člověka vyléčením jeho nemoci způsobené hříchem. Jediné, co v takovém teologickém systému mohl vtělený Boží Syn pro hříšného člověka vykonat, bylo: přinést svou smrtí zadostiučinění Otci, uraženému hříchem člověka, - a tak provést vykoupení lidstva. (Pro Pravoslaví je učení o "uraženém Bohu" či o "zadostiučinění", které vzniklo na Západě v době po přelomu prvního a druhého tisíciletí a inspirovalo se zřejmě všelijakými rytířskými eposy té doby, na hony vzdáleno a zcela nepřijatelné.)

Ospravedlnění je slovem, které pro svůj pohled na spásu nejraději používají protestanti (evangelíci). I tento pojem je - podobně jako "vykoupení" - vhodný k právnickému chápání spásy. Reformátoři 16. století si položili následující otázku: "Cožpak Kristus měl jen tak málo zásluh, že stačily pouze na vykoupení prvotního hříchu?" A sami si odvětili: "Samozřejmě, že ne! Měl jich daleko více!" A tak prohlásili: "Každý věřící je osvobozen ne toliko od hříchu prvotního, ale ode všech osobních hříchů." A jak? Je z nich ospravedlněn. Čili není od nich očištěn! Jak dodnes hlásají teologové protestantismu: "Bůh ospravedlňuje každého věřícího člověka." V konečném důsledku to vede k: "Věřícímu se hřích již nepočítá za hřích." Patriarcha Sergij (Stragorodskij) ve své knize O spasení hořce zvolal: "Jaká hrůza! Co je nám tu nabízeno jako ideál, jako budoucí život? Zůstávat ve hříchu, a to na celou věčnost! A zároveň být s Bohem!" Jaká absurdita! Proč tedy Kristus vlastně přišel? Ospravedlnění není uzdravením. A jakým způsobem je člověk ospravedlněn? Nikoliv kvůli tomu, že byl shledán nevinným, nýbrž protože Kristus přináší své všemohoucí ospravedlnění provinilému člověku, a lidský hřích je tím nahrazen jeho nad-zásluhami. To je protestantská koncepce, která je ještě hroznější než katolicismus (tam je alespoň to vykoupení - a to umožňuje člověku, aby se osobně namáhal a osobně proti svým hříchům pracoval, a podílel se nějak na svém vykoupení; zde však už ani to nezůstává - Kristus, jak se tu ukazuje, vše učiní za člověka; stačí jen, aby člověk uvěřil v Krista jako svého Spasitele a otázka je uzavřena).

Není možno nezvolat: Co může být hroznějšího, než být s Bohem a při tom zůstat hříšníkem (byť ospravedlněným)?! Člověk věčně zůstane nezbaven svých hříchů; není očištěn a tudíž má setrvat jimi poskvrněn v Boží blízkosti na věky - to je strašné byť si jen představit! Uvažujte: zůstat poskvrněn na věky a to ještě v Božím světle, které bude na věky usvědčovat naši nevěru, zradu, ohavnosti..., jichž můžeme tisíckrát litovat, ale zůstaneme bez milosti očištění. Hříchům je - podle této západní koncepce - sice Kristem vzata síla strhnout člověka do pekla, ale samotný hřích zůstává s hříšníkem na věky.

(Představme si, že bychom přišli do vybrané společnosti ve smradlavých zablácených hadrech, leč všichni by nám tam říkali, že to nevadí a že nás mají rádi, a ukazují nám na nějakou vyhlášku, kterou se stanovuje, že na oděvu tady nezáleží; přesto - jak bychom se cítili ve znečištěných hadrech mezi skvostně oděnými hosty? Kdyby se nám o něčem takovém zdálo ve snu, asi bychom se probudili celí zpocení hrůzou z takové noční můry. Jenže to je podobenství protestantského učení o spáse člověka.)

(Výše v tomto bloku používány citace z přednášky prof. Moskevské duchovní akademie Alexije Osipova)
---------------------------

Co znamená Boží odpuštění hříchů našich?

Pokračujme v rozebírání otázky spásy člověka - nyní o významu pokání a odpuštění. Bez odpuštění svých hříchů nemůže člověk dojít spásy (píše se přece ve Zjevení o nebeském království: nevejde tam nic nečistého). Odpuštění hříchů - jak toho dosáhnout? - to je tudíž klíčová otázka v tématu lidské spásy.

Proč nestačí k tomu, aby se dostalo člověku odpuštění jeho hříchů a byla vyléčena jeho duše, jen samo lidské pokání? Takový dotaz míří do samotné podstaty křesťanství, protože je to vlastně otázka po smyslu příchodu Kristova. Vždyť již před Kristem lidé mohli činit pokání ze svých hříchů. Odpouštěl jim už tenkrát Bůh jejich hříchy, když se z nich upřímně káli? Ano. Jistě. Již ve Starém zákoně čteme, že pokání člověka vymaže (vybělí) jeho hříchy; konec konců i sv. Jan Křtitel hlásal "křest na odpuštění hříchů" a křtil tímto křtem ještě před veřejným vystoupení Pána Ježíše. Jenže odpuštění, jehož ta či ona osoba pro sebe pokáním dosáhne, není uzdravením všelidské duchovní nemoci. Konkrétní hřích, z něhož se kdo kaje, je odpuštěn, ale duchovní nemocí raněná lidská podstata, v níž hřích koření a z níž vyrůstá, zůstává i poté beze změny, - čili člověk stále zůstává pod zákonem (vládou) hříchu. Žádný člověk na tom nedokázal nic změnit. To je situace lidstva před Kristem, resp. lidí bez Krista.

Kristovo dílo spásy: ukřižování, smrt, vzkříšení a další události jeho pozemského života. Jak souvisejí s odpuštěním hříchů? O vyléčení umírající lidské podstaty, následku prvotního hříchu, jsme již trochu hovořili výše. Jenže jak se to má s odpuštěním našich vlastních osobních hříchů nám všem, kteří jsme se provinili? Jaký je rozdíl mezi pokáním a následným odpuštěním v době před Kristem a křesťanským pokáním a rozhřešením?

Pokání a odpuštění hříchu člověku bez Krista nepřinese kajícníkovi nápravu nejhlubšího lidského nitra. Je to jako když posečete plevel, jehož kořeny zůstanou v půdě. Na chvíli to vypadá, že je pozemek odplevelený, ale každý zkušený zahrádkář ví, že je to pouhé zdání - jen to tak na chvilku vypadá. Brzy bude zahrádka opět plná bujícího pýru a jiného bejlí. Jinými slovy - pole bylo sice vyčištěno, ale pod povrchem zůstalo stále v moci plevele a tato moc se brzy projeví.

Kristus mění svým dílem spásy stav lidské duše - čili řeší stav té "půdy", ve které hřích koření a z níž čerpá svou sílu a moc nad člověkem. Hřích sice i nadále ještě přichází do života člověka, ale už jakoby zvenku, čili ne zevnitř. Ano, hříšné zvyky, vášně a pokušení od démonů svádějí člověka ke hříchu, jenže u křesťana, který není křesťanem jen podle jména, nemají tyto hříchy kořeny v jeho duši. Hřích se už nespojuje napevno s lidskou duší. Duše nekřesťana je srostlá s hříchem, kdežto duše křesťana je ve své podstatě hříchu odcizena - hřích v ní už není doma. Pokáním vytrháváme z duše hřích, který sice může vegetovat v lidské duši, ale nemůže v křesťanu zapustit kořeny (pokud zůstává křesťan živým křesťanem). V tom vidíme diametrální odlišnost křesťanského pokání od nekřesťanského. A právě tuto možnost odpuštění osobních vin a hříchů Kristus člověku přinesl. Odpuštění, které nezůstává na povrchu, ale jde do hloubi lidské duše, až na její dno. Čili pokání člověka spolu s Boží blahodatí (nejdříve při křtu a později při zpovědi a při svatém přijímání) ničí spáchané hříchy kompletně i s kořeny; není to jen nějaká "kosmetika duše". Kvůli tomu a pro to prolil Kristus na kříži svou krev a přemohl smrt, vstav z mrtvých třetího dne.

Kořeny hříchu Kristus vytrhl z lidské přirozenosti, avšak prázdné místo po nich musí sám člověk (po křtu) zaplnit pěstováním ctností. Zůstane-li místo po hříchu dlouho uprázdněno, pak se kvůli vášním, špatným návykům a pokušení vrací to, co už jednou bylo vyhnáno. Vzpomínáte si na slova Páně: "Když pak nečistý duch vyjde od člověka, chodí po místech suchých, hledaje odpočinutí, ale nenalézaje, dí: Navrátím se do domu svého, odkudž jsem vyšel. A přijda, nalezne prázdný, vyčištěný a ozdobený. Tedy jde a vezme s sebou sedm jiných duchů horších, a vejdouce, přebývají tam, i bývají poslední věci člověka toho horší nežli první. Takť bude i tomuto zlému pokolení." (Mat 12,43-45)
Je pravdou, že neléčený hřích nebo nedbalost v duchovním životě, mají moc postupně ničit dílo křtu a rozleptávat duši křesťana, a tím ji odcizovat Boží blahodati. Pokáním a následným rozhřešením se však duše vrací do uzdraveného stavu, který získala při křtu a který pro ni není už něčím novým nebo cizím, ale je - dalo by se říci - pouze návratem do normálu. Duši křesťana je vlastní posvěcující přebývání blahodati Ducha Svatého, je to pro ni normální stejně, jako je naopak normou pro duši nekřesťana cizost, vzdálenost a nedostupnost tohoto blahodatného stavu.

Starozákonní pokání a odpuštění hříchů nemohlo dát člověku vstup do nebe, do společenství s Bohem, protože lidské nitro zůstávalo ve stavu, do něhož je přivedl Adam. Čili ve stavu neuzdraveném a odcizeném Bohu. Pokáním a následným odpuštěním hříchů a očištěním svědomí mohl starozákonní člověk vzít ďáblu právo nad sebou, ale ani spravedlivý (tj. Boží přikázání dodržující a kající věřící) nemohl vstoupit do Božího království. Jestliže bereme v úvahu některá zjevení, ukazující, že spravedlivý nekřesťan či nepravoslavný nejde do pekla, pak zároveň z těchto zjevení čteme, že nemůže jít ani do ráje. Nezasluhuje mučení, leč není uzdraven a způsobilý účasti na blaženosti.

-------------------------

Vsuvka

Výše popisovaný pohled na Kristovo odpuštění hříchů dává pravoslavným jejich víru ve svaté Tajiny (svátosti) - např. víru v sílu a moc zpovědi, křtu nebo eucharistie. Římská církev má jiný názor na smysl a důsledky Kristova utrpení, a to se odráží v jiné víře katolíků v sílu svátostí, např. v nedokonalou moc zpovědi (viz o tom níže), v rozdělení "trestů za hříchy" na věčné a časné, přičem tu vzniká potřeba řešit časné tresty za pomoci odpustků atd. atd. (Viz např. zde: "Odpuštění hříchů a obnovení společenství s Bohem přinášejí prominutí věčných trestů za hřích. Nicméně zůstávají časné tresty za hřích," katolický katechismus, par. 1473. Nebo jinde: "...pro /zemřelé/ získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů," katol. katech., par. 1779). Všechny tyto odlišnosti jejich církevní praxe vyrůstají z odchylného učení o Spasiteli.

Římskokatolický názor, že Kristus přijal lidskou přirozenost, jakou měl Adam před hříchem, za sebou vleče dlouhý řetězec nevyhnutelných následných vývodů. Např. i dogma o neposkvrněném početí Panny Marie (v lůně sv. Anny; někdy je nám, pravoslavným, z nedorozumění podsouváno, že toto - duchu pravoslaví tak cizí - učení zastával i sv. Dimitrij Rostovský) je jedním z důsledků výše uvedeného západního názoru: aby Kristus při svém vtělení mohl přijmout od Panny Marie hříchem nepoznamenanou lidskou přirozenost, musela být Panna Marie při svém početí dle učení Říma předem ochráněna od přenosu dědičného hříchu. (Proto římská teologie i přes počáteční spory o této otázce ve 12. a 13. století učí o Panně Marii, že byla Kristem jaksi předvykoupena, a proto i ona měla lidství jako Adam a Eva před hříchem; je to podobně jako papežská neomylnost jedno z novějších římských dogmat - učení o Neposkvrněném početí Panny Marie v lůně sv. Anny bylo přijato v r. 1854).

»Pro naši spásu bylo tedy nevyhnutelné, aby Kristus přijal naše lidství - lidství Adama po jeho pádu. Bylo to tedy lidství smrtelné, nemocné, postižené tělesnými potřebami spánku, jídla, podrobené hladu, zármutku, bolesti, jimž se Kristus po vtělení již nemohl vyhnout. Od okamžiku, kdy se /dobrovolně/ narodil, už musel jednou umřít. (Katolíci oproti tomu věří, že Kristu trpěl /a to v každém momentu svého života/ hladem, žízní, bolestí i smrtí dobrovolně - v tom smyslu, že kdyby najednou už nechtěl trpět, nemusel by.) Protože Kristus přijal naše lidství od Panny Marie, pak i Panna Marie musela mít své lidství v tom stavu, v jakém ho sdílíme my všichni, - čili zasažené nemocí z prvotního hříchu. Nemohla být tedy neposkvrněně počata.« (A. Osipov)

Proč se tedy o Kristu praví: "Ve všem nám podobný kromě hříchu?" Znamená to, že nemohl mít naprosto nic společného s prvotním hříchem, resp. s jeho následky, jak to učí Řím? »Uvědomme si, že prvotní hřích, resp. jeho následky, jichž jsme všichni účastni, je potřeba chápat jako nemoc, kterou lidství trpí, je to rána, kterou Adam zasadil lidství. Z hlediska viny - tedy na úrovni osoby - je to však osobní hřích Adama a jen Adam za něj nese odpovědnost« (A. Osipov). Tím nechceme svalovat vinu a odpovědnost na někoho jiného (jak to činil Adam a po něm Eva), jen odlišit vinu a nemoc. »Vina je věc osobní. Důsledkem Adamova hříchu je však nemoc, kterou bylo zasaženo jeho lidství. Na úrovni lidské podstaty (přirozenosti) neseme důsledky Adamova hříchu my všichni - avšak tím se nepodílíme (vinou, osobní vůlí) na prvotním Adamově provinění, ale díky svému poškozenému lidství toto provinění opakujeme, pokračujeme v něm - a tím už jsme vinni. To už je náš osobní hřích. Kristus přijal lidství raněné Adamem, ale přemohl jeho vinu tím, že v jeho hříchu nepokračoval, neopakoval je. A proto nemá žádný osobní hřích. Jestliže na sebe vzal hříšnou lidskou přirozenost, pak to ještě nutně neznamenalo stát se hříšným; vytváří tím předpoklad pro hřích, sklon ke hříchu. Tento sklon nebyl schopen žádný člověk po Adamovi přemoci a zvítězit nad hříchem svými vlastními silami (natož pak odstranit samu nemoc lidské přirozenosti!). Až Kristus, druhý Adam, přemohl v sobě tento sklon a zvítězil nad hříchem, a proto přemohl smrt, která je mzdou hříchu.

Kdyby Kristus neměl Adamovo poškozené lidství, pak by nemohl přemoci hřích, protože by nemohl bojovat s hříchem uvnitř. Hřích by pro Krista byl něco odtažitého, teoretického, co nemá žádnou sílu. Proč by ďábel pokoušel Krista na poušti, řka, aby z kamenů učinil chleby, kdyby Kristus neměl opravdový hlad? Adam před hříchem necítil hlad. Kdyby Kristus měl Adamem neporušené lidství, pak by hlad jen předstíral, anebo by si tam na poušti mohl svobodně vybrat, jestli chce cítit "opravdový" hlad anebo nikoliv. Co by to pak bylo za pokušení, kdyby Kristus narozdíl od nás všech nemusel mít hlad? Všechna tři ďáblova pokušení: hlad, skok z věže i pokušení moci, byla založena na tom, že Kristus má lidství podrobené sklonu ke hříchu, a tento sklon musí přemáhat. (A to je teprve začátek jeho díla spásy člověka; pozn. překl.)

Žádný člověk po Adamovi ještě tento sklon nepřemohl, vždyť všichni jsou postiženi následky prvotního hříchu (proto je psáno: "Nikdo není spravedlivý, není ani jeden" /Řím 3,10-11/ - tím se míní nemoc a rozklad lidské přirozenosti, což způsobil Adamův hřích, pozn. překl.)« (A. Osipov)


Archanděl Gabriel (ikona Zvěstování přesv. Bohorodice)
Panna Marie se sice nikdy nedopustila hříchu, ale sklon ke hříchu z lidské přirozenosti vytrhnout nemohla; před poskvrnou osobním hříchem ji uchránilo Boží řízení působící v celém jejím životě, byl to také výsledek Hospodinova vedení nad mnoha izraelskými generacemi, zbožnosti a svatosti rodičů, navštěvování andělů (nejedla obvyklý pokrm, ale sytili ji andělé, kteří ji zároveň vyučovali); nezapomínejme, že v dětství byla vychovávána při chrámu a od početí Kristova (ve 14 letech) působilo posvěcení sestoupení Svatého Ducha. Nebyl to rozhodně nějaký jednorázový zásah Boží moci, který ji měl ochránil při jejím vlastním početí ve sv. Anně před přenosem dědičného hříchu, jak to učí Řím. Pak by už totiž už nemusela zápasit se sklonem k hříchu. Co by potom ještě měla společného s námi? (A co horšího: co by pak měl Kristus společného s námi, kdyby od ní přijal lidství v jiném stavu, než je máme my?) Jak by mohla rozumět našim pokušením a zkouškám? My věříme, že i ona musela bojovat proti sklonu k hříchu, a proto zná naše zápasy a pomáhá nám svými přímluvami. Je člověk jako my, a tudíž nám je vzorem. A nejen vzorem. Právě kvůli tomu, že byla člověk jako my a při tom porodila nejen člověka ale i Boha, stala se největší mezi svatými, prostřednicí mezi námi a Bohem (jak učí sv. Řehoř Palama, nikdo nemůže přijít k Bohu jinak než prostřednictvím přesv. Bohorodice). Ano, v jejím životě působilo zvláštní jedinečné Boží řízení, které jí pomáhalo uchránit čistotu a zachovat panenství těla a srdce (např. i zasnoubení Josefovi /losem vybraný/ mělo podle sv. Jana Damašského za účel svést ďábla ze stopy; padesátnice, sestoupení Svatého Ducha se jí dostalo o skoro 34 let dříve než svatým apoštolům, a to při početí Spasitele, kdy byla naplněna Duchem Svatým). I my věříme v její celoživotní neposkvrněnost; v pravoslavné církvi není jediné bohoslužby, při které by nebyla vzdávána úcta Matce Boží, a není jediného chrámu, kde by nebyla bohorodičná ikona; nazýváme ji přečistou, nejčistší, nejblahoslavenější, slavnou, neposkvrněnou (osobním hříchem), přesvatou. Její lidství však muselo být v takovém stavu, jako lidství každého člověka, aby toto nemocné lidství mohl od ní přijmout Boží Syn při svém vtělení a s tímto lidstvím nejprve obnovit poslušnost Bohu, přemoci hříšný sklon a nakonec je uzdravit Ukřižováním a Vzkříšením (a nejde jen o uzdravení, nejedná se tu už o "pouhý" návrat lidství do stavu Adama před hříchem, ale zbožštění lidství, které kdysi bylo úkolem dávného Adama, ale uskutečnil je až druhý Adam - Kristus Pán).
»Proto byl potřeba příchod Spasitele. Jenže co by to bylo za spásu, kdyby Kristus přemohl tento sklon jen díky jakési vnitřní rozdvojenosti, kdy si mohl vybrat do jakého ze dvou módů se přepne (trpět či netrpět), když žádný člověk po Adamovi takovou možnost volby neměl? Tím by bylo fatálně oslabeno vítězství nad hříchem na lidské rovině - čili to vítězství, které je přenositelné na nás. Jestli Kristus bojoval s hříchem nikoliv jako my, ale jako Bůh, proč se vůbec vtěloval? To mohl použít nějakého proroka, a na něm demonstrovat svou sílu, když by mu dal schopnost přemoci hřích. Jenže to by právě byla ta spása "zvenku", která by byla na úkor lidské svobody a svěřené odpovědnosti, a kterou by Bůh mohl provést okamžitě po pádu Adama, ale neučinil ji, protože by to bylo násilí na člověku. Spásu člověka bylo potřeba vykonat "zevnitř" lidství, tj. sestoupit za člověkem až na dno jeho poškozeného lidství a tam přemoci hřích. Tedy stát se nositelem tohoto nemocného a hynoucího lidství.« (A. Osipov) A právě to Boží Syn vykonal; proto na kříži volá z hlubin, do nichž člověk padl (a do nichž za člověkem Boží Syn sestoupil) a které jsou takovým oslepením lidské přirozenosti, že nich není vidět Boha: „Bože můj, proč jsi mne opustil?"

Pokud by bylo Kristovo utrpení jen hra (byť hraná s absolutním nasazením), z níž mohl Spasitel kdykoliv vystoupit (či udělat nějaký ten cimrmanovský "úkrok stranou"), pak by byly stejnou neopravdovou hrou i Tajiny (svátosti). Celé dílo spásy člověka by zůstávalo jen jako herecké představení dotýkající se jen povrchu věcí, nepronikalo by do hloubky, nešlo by až na dřeň, na nejhlubší dno lidské postaty. »... Z celého díla spásy by se stal jakýsi experiment, cosi povrchního, co nezasahuje plnou hloubku lidství, ba dokonce snad i švindl, či jemněji řečeno - jakési divadlo. Jako herec se na chvíli "převtělí" do své role, prožívá ji, trápí se s ní či raduje, ale pak je potlesk a on jde domů, tak asi tak dvojkolejně by vypadala Kristova spása - byla by asi tak opravdová, jako je opravdová role herce na prknech, jež znamenají svět.« (A. Osipov)

A to je právě situace, do níž se dostala víra římské církve, na kterou logicky reagovali reformátoři, kteří akorát popošli po cestě, na niž se vydala latinská teologie, ještě o kus dál, a už rovnou a bez obalu prohlásili svátosti za pouhý symbol či znamení.

Co je však ještě důležitější: mění se tímto pojetím učení o Tajinách (svátostech), které pak už neléčí nemocnou lidskou přirozenost zevnitř, ale spíše jakýmsi magickým způsobem na ni působí zvenku. To je ta "spása zázrakem Boží všemohoucnosti" - "spása zvenku", kterou Bůh mohl učinit okamžitě po selhání Adama a Evy, ale neučinil, protože ve skutečnosti něco takového není možné, nemá-li to ničit lidskou osobu.
-----------------

Nyní pojďme dál k dalšímu ze soteriologických rozdílů mezi Pravoslavím a římským katolicismem s jeho právnickým chápáním Kristova spásného díla odpuštění hříchů: Kristus přinesl zadostiučinění uražené Boží spravedlivosti (katolický katechismus, paragrafy 615, 616). Hotovo. Bůh se už nemusí (dle diktátu své neoblomné spravedlnosti) na člověka hněvat a může ho opět vpustit do své blízkosti. Proti této právnické koncepci, kterou se Řím jaksi vrací do sféry Starého zákona, staví Pravoslaví svoji víru a zkušenost s uzdravením člověka, který je Kristem opět uschopněn přistoupit k Bohu.

To jsme již probrali dříve, takže teď pojďme dál. Je tu ještě jedna - subtilní ale přesto citelná rozdílnost, která má mocný vliv na celkové zabarvení smýšlení věřících i teologické uvažování církve. V římskokatolické teologii se všechno točí kolem spravedlnosti. Ať už Boží nebo lidské. Pravoslaví však nad spravedlnost klade milosrdenství. Ať už se se jedná o Boha nebo lidi.

Víra v Boží milosrdenství, které nemůže být orámováno žádnou lidskou představou spravedlnosti, je v Pravoslaví tak silná, že i ona se někdy může blížit ke krajnosti, či snad dokonce dojít až do jemné nebo i hrubší hereze. Mám na mysli ta známá vyprávění o lidové víře v Rusku (např. o babičce na ruské vesnici, která staví svíčku před ikonou posledního soudu; na otázku proč to činí, odvětí: "Nikdo se za něho nemodlí." Myslila tím: za ďábla, ale nechtěla vyslovit jeho jméno; byla přesvědčena, že i on může být nakonec přijat). A konec konců, víme přece o dávné heretické koncepci Origenově o spasení všech (i satana), které se říká apokatastase. Variace podobných názorů (ať už artikulované či neartikulované) jsou jako podzemní řeka, která není vidět a nevychází na povrch v podobně církevního kázání, - je však stále skrytě přítomna v myšlení církve jako stálá naděje, že jednou - tam někde, úplně na konci všeho - snad možná kéžby - třeba člověku nepochopitelným Božím zázrakem a proti veškeré logice - dojde všechno spásy, vrátí se k Bohu a Bůh se všech ujme. Dokud zůstávají takové myšlenky tichou nadějí, vyvěrající z duchovního života a poznávání Boží lásky, pokud zůstávají přáním, jež se tají v hlubinách křesťanské duše, církev nic nenamítá. Jakmile se však taková mínění začínají prosazovat, hlásat a učit, je nutno je ostře odmítnout, protože jejich kázání protiřečí Božímu zjevení, kterým jsme naučeni, co máme učit. Tak to učinila církev v 6. století na V. všeobecném sněmu, když sněmovně definitivně odmítla origenismus (církev přece nemá žádné pověření od Boha k tomu, aby mohla učit, že všichni budou spaseni). "Přece však jen málo pravoslavných může klidně a bezpodmínečně přijati myšlenku, že mohou lidé být na věky zavrženi a že přes všecku lásku a milost Boží jest vskutku možný věčný hřích" (S. Cankov: Pravoslavné křesťanství východní).

O Rusech S. Cankov (sám Bulhar) píše: "Pravoslavný křesťan má hluboký soucit s člověkem, především s člověkem hříšným a kleslým. Při pohledu na něj nevidí jen tvář svého bratra a člověka, nýbrž i obraz Boží, a proto prožívá v něm sama sebe jako Boží stvoření... Tento soucit jest skoro vždy podstatně spojen s pocitem spoluviny, to jest s pocitem, že na hříchu, provinění anebo zločinu jednotlivce jsme všichni spoluvinni (viz např. dílo Dostojevského). Z toho rozpoložení mysli vycházejíce, chtějí např. nábožní Rusové jako celek (se svými bratry) býti zachráněni (spaseni) nebo - není-li to možné - raději společně zahynouti. Pro takovéto smýšlení nemohl by nikdy Rus napsati Dantovo »Peklo«." (Berďájev)
V římskokatolické církvi pak stálé hledání hlavenství spravedlnosti, která jakoby vládla i Bohu, vyústilo v učení o zadostiučinění Kristově a to pak bylo následně rozvinuto do dogmatu o odpustcích, které mají čerpat svou sílu z jakési pokladnice nespotřebovaných zásluh, resp. zadostiučinění Krista a svatých (viz nový katolický katechismus, par. 1471); i tady cítíme prohlubující se návrat Říma ke starozákonnímu myšlení: vina byla sice Bohem odpuštěna, ale přesto něco zůstává, co je potřeba řešit - v tomto případě tzv. "časný trest" za hříchy, který mají odpustit právě odpustky rozdělované (dříve i prodávané) dnes církví, ale dříve se zdůrazňovalo že papežem.

Celé západokřesťanské učení je prorostlé zásluhami. Není praktická žádná oblast víry a církevní praxe západní, která by nebyla představou o zásluhách poznamenána. (Připadá mi to jako hypertrofované hledání spravedlnosti - leč nikoliv velkorysé spravedlnosti, ale lidsky přízemní, až kupecké.) Dokonce ani protestanti se tohoto prvku římské teologie nedokázali zbavit, ale naopak - jak bylo ukázáno výše - postavili na něm své učení o ospravedlnění, které je klíčovou součástí protestantské teologie. Toto myšlení (a samotný pojem zásluhy) je natolik vzdálené pravoslavné víře a duchovní zkušenosti, že je v praxi jedním z hlavních (a nepřekonatelných) překážek jakéhokoliv spojení či propojení pravoslavné a západokřesťanské víry.
Stejné starozákonní myšlení nesené pocitem nedostatečnosti působení církevních svátostí je patrné i v případě zpovědi - po uděleném rozhřešení, musí kajícník (kvůli spravedlnosti) přinést ještě nějaké zadostiučinění, protože rozhřešením (které "není lékem na všechno", jak se opravdu doslovně praví v novém katolickém katechismu) nebylo dáno člověku plné uzdravení: »Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem "zadostiučinit" nebo "usmířit" své hříchy. Toto zadostiučinění se také nazývá "pokání".« (Citováno z nového katolického katechismu, par. 1459)

Zajímavé je sledovat nikoliv bezvýznamné rozdíly, které změna učení a víry vnáší do praktického církevního života na Západě. Zmíníme tentokrát např. problematiku epitimie. Pravoslavní věří, že právě svatými Tajinami (svátostmi) je člověk uzdravován (zpovědí hřích a vina mizí - definitivně a naprosto /a vlastně proč ne, když se pokáním a Tajinou rozhřešení duše vrací do posvěceného stavu, který je pro ni od křtu normální/; zápis o lidském hříchu, který má ďábel na svých listinách, je vymazán); kající skutky předcházejí, skýtají odpuštění a připravují cestu Boží blahodati, která dokoná odpuštění a dává uzdravení shůry tím, že vrátí duši její předešlé posvěcení. Kdežto římská církev věří opačně - svátost předchází a opuštění viny vytváří právní podmínky pro uzdravení, které samo je však vlastně až následným plodem lidských skutků.

Toto (z našeho hlediska nesprávné) západní uvažování však, bohužel, do jisté míry proniklo i do myšlení Pravoslaví (zvláště tam, kde pravoslavné území sousedí s římskokatolickým) - stačí si vzpomenout, jak ukrajinští věřící běžně nazývají epitimii "pokutou", místo aby tyto po zpovědi uložené kající skutky chápali jako impuls k nápravě života, uvedení do nového života po znovuzrození při svaté Tajině pokání, která je někdy nazývána druhým křtem. Ve skutečnosti by uložení epitimie nikdy nemělo zpochybňovat absolutní moc blahodati rozhřešení. Epitimie uložená po rozhřešení má význam hlavně pastýřský a pedagogický. Na udělené rozhřešení nemá tato eptimie žádný vliv; snad jen nepřímý - totiž, že si při této "dodatečné epitimii" má hříšník lépe uvědomit, vážnost dříve spáchaného hříchu, pochopit velikost Boží daru, kterým je Kristova spása, a zároveň si vnitřně duchovně osvojit dar rozhřešení, jehož se mu dostalo. Pokud jsou vyznávané hříchy tak vážné, že je nutné, aby hříšník k jejich vyléčení konal zvláštní skutky pokání, činí se tak v Pravoslaví (shodně se starokřesťanskou tradicí) zásadně před rozhřešením; kajícník tedy nemůže po stanovenou dobu přistupovat k přijímání a jsou mu uloženy kající skutky; činěním tohoto pokáním se hříšník připravuje k přijetí rozhřešení a svatých Tajin Těla a Krve Kristových.
Pravoslavné myšlení dodnes udržuje starokřesťanskou reflexi: hřích odděluje člověka od Církve, pokání (završené udělením rozhřešení ve svaté Tajině) kajícníka opět spojuje s Církví. Dnes už většinou nebývá vnitřní oddělení hříšníka od Církve zviditelňováno a manifestováno vyloučením z bohoslužebného shromáždění, jak tomu bývalo ve starých dobách. Nic to však nemění na duchovní podstatě účinku hříchu - hřích odděluje duši člověka od Boha a vylučuje křesťana z Církve. Proto také v modlitbě rozhřešení čte každý pravoslavný kněz nad každým kajícníkem vždy tato slova modlitby k Bohu: "... sjednoť a spoj ho se svatou Církví svou..." Tato část rozhřešující modlitby podnes zřetelně ukazuje, že před přečtením této modlitby byl hříšník kvůli svému hříchu odděleným a vyloučeným z Církve (třebas nikoliv zjevně, leč v realitě duchovní).

Ohledně kající praxe se ve staré církvi postupovalo následovně: vyznal-li kajícník vážný hřích, bylo mu uloženo pokání, po čas něhož se nesměl účastnit svatého přijímání (trvalo často mnoho let, za skutečně vážný hřích je stanovena epitimie např. 15 let). Doba konání pokání byla zhruba rovnoměrně rozdělena do několika (většinou čtyř) stupňů (první a poslední stupeň byly však nezřídka kratší než prostřední dva). Na prvním stupni se kajícímu hříšníkovi zakazovalo vstupovat do chrámu, stával u vchodu do chrámu a se slzami měl vyznávat své provinění a prosit ty, kteří vstupovali dovnitř, aby se tam za něj pomodlili (kajícníkům na tomto stupni se říkalo plačící). Druhý stupeň spočíval v tom, že kajícník mohl vstupovat do chrámu, ale stál spolu s katechumeny v chrámové předsíni a spolu s nimi musel v polovině bohoslužby (před konáním Eucharistie) odejít z chrámu; mohl tedy s katechumeny naslouchat čtení z Písma a kázání (těmto se říkalo naslouchající). Třetí stupeň tkvěl v tom, že kajícník již nemusel opouštět liturgii, směl zůstat až do konce, ale klečel v předsíni (to byli tzv. klečící; jinde se jim říkalo padající - konali poklony, tj. padali na tvář před Bohem, vycházeli z chrámu o něco později než katechumeni). Čtvrtý stupeň dovoloval stát v chrámu s věrnými křesťany po celou bohoslužbu, leč nesměl kajícník ještě přijímat svaté Tajiny (tito se nazývali stojící). Kromě toho musel kajícník konat skutky hodné obrácení, podrobovat se různé askezi a vést bezúhonný kající křesťanský život (někdy se na důkaz pokání zřekli úspěšné kariéry). Přísným půstem a horlivými činy pokání mohl někdy dobu pokání zkrátit.

Pro názornost: za vraždu církev udělovala desetiletou epitimii, která byla rozdělena do čtyřech zmíněných stupňů v trvání: 2, 3, 4 a 1 rok; podle sv. Basila Velikého má být epitimie dvacetiletá, rozdělená na stupně trvající: 4, 5, 7, 4 roky; podle kánonu sv. Řehoře to však mělo být skoro 30 let, rozdělených do třech devítiletých stupňů; čtvrtý se vynechává. Podle ancyrského sněmu zůstávají vrazi až do konce života na stupni klečících a do úplného církevního společenství jsou navráceni až ke konci života. Sv. Basil však k tomu podotýká, že náprava hříšníka se má měřit nikoliv dobou, nýbrž způsobem pokání. Nejde tu přece o trestání hříchů, ale o uzdravení člověka.

Dnes se už odpovídající pokání neukládá a léčení duše pokáním po hříchu se nevěnuje taková pozornost, jak by se náleželo, a proto jsme tak často svědky, že lidé trpí následky hříchu po celý život. Ani vojákům po návratu z války se nevěnuje v církvi odpovídající duchovní péče (dříve tři roky po návratu z bojů nesměli k přijímání a duchovně se očišťovali od toho, čeho se museli účastnit), a proto známe všelijaké ty vitnamské či afghánské syndromy, jimiž váleční veteráni trpí po zbytek života atd.
Jistě chápeme, jakým nejen duchovním, ale i psychologickým procesem musel projít kajícník, který z touhy po plné účasti na církevním společenství absolvoval celý ten dlouhodobý (a veřejnosti zjevný) proces. Tenkrát bylo možná více než dnes zjevné, že cílem křesťanského života je učinit člověka svatým. Odpadl-li člověk od tohoto cíle, pak pokání mělo takovou podobu, aby vyvedlo člověka z padlého stavu, zcela ho očistilo od následků hříchu a vyneslo ho k cíli křesťanského života - ke svatosti.

Kajícníci byli po uplynutí lhůty jejich pokání přijímáni do plného církevního společenství většinou před Paschou. Rozhřešení se udělovalo pomazáním svatým olejem. Na památku této události se např. v Ruské pravoslavné církvi zachoval zvyk svěcení oleje a pomazání všech věřících každoročně před Paschou.
Na závěr už jen připojím krátké konstatování, že bez pokání je spása člověka nemyslitelná. Samotný život v Církvi je ve svém nejvnitřnějším principu pokáním. Už přivtělení člověka k Církvi se děje křtem, který je "na odpuštění hříchů", jak hlásá symbol pravoslavné víry. Jan Zlatoústý říká, že křesťan je člověk, který pokání činí. Zatímco se moderní lidstvo opájí svým biologickým zařazením: "člověk rozumný", tak člen Církve sám sebe duchovně zařazuje do jiného druhu: "člověk kající".












Zobrazit příspěvek č. 451 jednotlivě

Administrátor --- 28. 11. 2008
Křty dospělých 2

Střihová koláž o křtech v Rusku

Další pěkné záběry z ruských křtů dospělých katechumenů: na stránce pravoslavných křtů






Zobrazit příspěvek č. 450 jednotlivě

Administrátor --- 28. 11. 2008
Zdaleka ne všichni zdejší pravoslavní mají stejný názor jako pražská katedrála

Na předchozí příspěvek o "katedrální podpoře radaru" přišly reakce čtenářů, z nichž vybírám:

Je to hanba Pravoslávnej cirkvi, keď vidím na našom metropolitnom katedrálnom chráme takýto nápis. Myslím, že na Slovensku nezdieľa tento náror ani jeden pravoslávny veriaci. Ak má niekto iný názor, nech si ho napíše na svoje tričko a nezaťahuje do politiky našu Cirkev, lebo ju tým nesmierne morálne poškodzuje. Iba ak by niekto chcel byť pápežskejší ako pápež a byť v jednote s vrahmi pravoslávia a slovanstva a oddeliť sa od svojich bratov. Neviem, kto vládne v chráme a či aj ja si to môžem dovoliť, zavesiť na dvere tohto chrámu svoj názor.
S úctou
Prot.Nikolaj Cuper,
Stropkov, Slovensko

--------------

Reakce na
Podpora radaru na katedrále

Mrzí mě, když se politika začne směšovat s Církví.
Politika se mění, mění se názory a priority lidstva vně Církve, mění se i názory člověka uvnitř Církve, ale priorita tohoto člověka uvnitř Církve by měla zůstat nezměněna, neboť se jedná o prioritu SPÁSY. Politické situace se mění, ale sama Církev a její smysl přetrvávají.

V kontextu tohoto zamyšlení, které je reakcí na "Podporu radaru na katedrále" se nabízí náhled, že vše, co by se mělo dít uvnitř i kolem zdí Církve má vztah ke Spáse. Proto člověk následující Krista prvotně nenásleduje politické ideje, ale Kříž, jak se v tomto smyslu vyjádřil Vladyka Kryštof.

Každý má jistě právo na osobní názor a politický život, též na vyjádření svého názoru, ale otázkou zůstává, jaké prostředky jsou z pohledu pravoslavného člověka ještě únosné ve vztahu k vlastní Církvi a jaké prostředky jsou již za hranicí této únosnosti ve smyslu zneužití. Politický názor jednotlivce není ikonou, která by patřila nad vstup do chrámu.
V Kristu
br. Michal

--------------

Srdečně zdravím.
Právě jsem se dočetla o vyvěšeném transparentu pro radar.
I já jsem zásadně proti. Nejen proti umístění radaru na našem území, ale i proti vyvěšení transparentu, který jako by tlumočil názor českých pravoslavných. Ztotožňuji se slovy metropolity Kryštofa, ač si vážím osobních názorů mátušky Šuvarské i otce Jaroslava. Přála bych si, aby byl transparent odstraněn a ráda se připojím k iniciativě těch, kteří se o to snaží. Máte-li nějaké informace, prosím o sdělení.
Děkuji.
V Kristu
sestra Hana Kroulíková (kolínská farnost)

--------------

Milí přátelé,
posíláme vám informace o chystaných aktivitách hnutí Nenásilí a novinkách v kampani proti radaru:

NEVIDITELNÍ: neděle 7.12.
Podle průzkumů veřejného mínění je většina obyvatel ČR dlouhodobě proti umístění radaru. V médiích ale tento názorový proud nedostává téměř žádný prostor. Proto bychom chtěli zopakovat akci Neviditelní, kterou jsme se na jaře letošního roku snažili na tento problém upozornit. Tentokrát ale chceme, aby nás nebylo 20, ale 200. Proto pokud můžete, přijďte podpořit tuto akci. Společně se vydáme na průvod městem "neviditelní"; oblečení v bílých kombinézách a maskách, které každému účastníkovi zajistíme. Abychom je mohli zajistit, potřebujeme znát počet účastníků akce. Prosíme tedy všechny, kteří určitě přijdou, aby nám dali vědět na info/zavinac/nenasili.cz.


PRAHA: Sraz u Národního divadla ve 13h. Průvod projde centrem města a bude zakončen před ČT na Kavčích horách.
BRNO: Sraz na Moravském nám. ve 13h.
Více na: www.nenasili.cz/cs/2423_happening-dve-tretiny-cechu-jsou-neviditelne













Zobrazit příspěvek č. 449 jednotlivě

Administrátor --- 25. 11. 2008
Z došlé pošty. Podpora radaru na katedrále

Podporuje pražská pravoslavná katedrála zbrojení? Pražští pravoslavní proti Rusku?

Nyní mi přišel tento e-mail:

Transparent pro zbrojení

Jako klerik Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku kategoricky protestuji proti agitaci pro jakékoliv zbrojení. O to víc, že se tak děje v prostorách Církve!
S láskou v Christu

Jerej Alexander Lapin

P.S. Toto je zpráva na oficiální webové stránce Církve:

AKTUALITY
V Y J Á D Ř E N Í P O D P O R Y R A D A R U U S A
Národní památník hrdinů heydrichiády v Resslově ulici v Praze dne 20. listopadu vyjádřil podporu ministryni obrany a vládě za umístění radaru USA v ČR vyvěšením transparentu "JSME PRO RADAR"

http://www.pravoslavnacirkev.cz/aktuality.htm

------------------------

A to není všechno. Zde je výběr z novinového článku:

Jsme pro radar, hlásá nápis na slavném kostele
Praha - Lepší je mít doma americký radar, než ruské jaderné hlavice.
Tak hodnotí diskuse kolem radaru v Brdech stoupenci pravoslavné církve. Alespoň ti, kteří působí při pražském chrámu svatého Cyrila a Metoděje... Na nádvoří chrámu vyvěsili velkou plachtu s nápisem "Jsme pro radar". Paradoxem je, že pravoslavná církev má nejvíc stoupenců právě v Rusku, které se s americkým radarem v Brdech smířit nechce. ...
"Není to přímo aktivita církve, ale některých našich jedinců. A vzhledem k tomu, že každý člověk má právo na osobní názor a svobodu vyjadřování, já s tím problém nemám," řekl k tomu děkan církve Jaroslav Šuvarský. Naopak. On osobně by pro radar zvedl ruku také. "Byly doby, kdy tady z každého křoví trčely sovětské hlavice, někdy i jaderné, a nikomu to nevadilo," vysvětlil. S výstavbou radaru v Brdech proto souhlasí.
S tím souhlasí i vedoucí památníku Eva Šuvarská. "Nápis jsem na nádvoří chrámu vyvěsila za celý památník, který tímto aktem vyjadřuje podporu radaru. Máme na to občanské právo a je naší povinností, abychom naši ministryni obrany a naši vládu v tomto ohledu podpořili," řekla Šuvarská.
Pražský arcibiskup Kryštof, nejvyšší představitel pravoslavné církve v Česku, ovšem akcí věřících nadšený není. "Respektujeme svobodný názor každého člověka, ale vyvěšení podobného nápisu na chrámu považuji za nevhodné. Naší církvi v žádném případě nepřísluší vyjadřovat se k politickým otázkám. Na chrám patří Kristův kříž," řekl.

Celý článek si můžete přečíst zde: http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml?id=622670

Jen tak pro zajímavost. Všimněte si rozsáhlé lidové diskuse, ve které reagují čtenáři pod tímto článkem. Jen tak namátkou sem vyberu některé z nadpisů diskusních příspěvků:
idioti cihaji vsude...
Blbci se cítili za komančů bezpečně, to je jisté...
Má ředitel školy právo na školu vyvěsit svůj názor?
Ten kostel je asi majetkem té přehnaně obětavé paní
... a nikomu to nevadilo ?!?
to je zase masáž
Tady vydíte co je to za dobytek ,nemají k ničemu
Ti jsou schopni nahnat do kostela děti ,které
nikomu nevadili jaderné hlavice?
JSME PROTI RADARU,HLÁSÁ 70% ČECHŮ
Pravoslavní v Česku,ať táhnou do Ruska
Nejhorší je hloupost
Soudruzi jste jen darebáci...
Nevěřím tomu, že to napsal věřící člověk.
To je tedy síla
Z kostela by se neměl dělat cirkus.
A mnoho dalších, různých...

P.P.S.
O pravoslavné církvi se říká, že vždy v dějinách byla s národem. Platí to i dnes a u nás, když většina Čechů a Moravanů je proti americkému radaru?






Zobrazit příspěvek č. 448 jednotlivě

Administrátor --- 24. 11. 2008
Odpuštění člověku a spása hříšníka

19. neděle po 50nici; o lásce k nepřátelům

Za onoho času pravil Pán:
31  Jak chcete, aby vám lidé činili, i vy jim též podobně čiňte.
32  Nebo jestliže milujete ty, kteříž vás milují, jakou míti budete milost (tj. co za to od Boha obdržíte)? Nebo i hříšníci milují ty, od nichž milováni bývají.
33  A budete-li dobře činiti těm, kteříž vám dobře činí, jakou máte milost? Však i hříšníci totéž činí.
34  A budete-li půjčovati těm, od kterýchž se nadějete zase vzíti, jakou máte milost? Však i hříšníci hříšníkům půjčují, aby tolikéž zase vzali.
35  Protož milujte nepřátele vaše, a dobře čiňte, a půjčujte, nic se za to nenadějíce, a bude odplata vaše mnohá, a budete synové Nejvyššího. Nebo on dobrotivý jest i k nevděčným a zlým.
36  Protož buďte milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest.
(Lukáš 6. kap.)

Bůh stvořil člověka jako sobě podobného (nakolik se jen může stvořený podobat Nestvořenému).
Jenom ten, kdo je něčím Bohu podoben, může Boha milovat. Boha nemůže poznat a milovat kámen, rostlina ani zvíře. Jen člověk je nadán touto schopností. Protože jen člověk je stvořen podle Božího obrazu a podoby. Obraz Boží byl člověku nezměnitelně vložen do srdce, podobu Boží člověk hříchem ztrácí. Prvotním hříchem upadl první člověk (spolu s ním celé lidstvo, které bylo v Adamovi obsaženo) do otroctví vášní a hříchu, a potažmo ďábla. Překonáváním hříchu se však této ztracené původní podobě blíží - získává opět schopnost svobody a milování Boha. Na tom je založena spása člověka - aby byla obnovena jeho ztracená podoba a člověk miloval Boha. Bůh miluje i kámen a zvíře, ale jen člověk může na jeho lásku odpovědět - zahořet v srdci svým vlastním plamenem lásky. Ale vzájemná láska je možná jen mezi těmi, mezi nimiž je možné vzájemné pouto, spojení, kdo jsou alespoň v jistým způsobem na stejné či podobné úrovni. Jen rovný může milovat rovného. K tomu tedy Bůh vytvořil člověka podle svého obrazu a podoby, čímž ho vyzdvihl nad všechna ostatní stvoření (a v principu i nad všechny anděly); a k tomu se Bůh sám snížil, sklonil se, sestoupil k člověku, přijav a sjednotiv lidství s Božstvím v jediné boholidské Osobě Kristově. To vše kvůli tomu, aby se mohla dít láska, abychom mohli milovat svého Pána.

Nikdy nemůžeme milovat zvíře pravou láskou (v plném smyslu toho slova), ani zvíře nemůže takovou láskou milovat člověka (o rostlinách či nerostech ani nemluvě) - čili není schopno lidskou lásku opětovat. Můžeme mít ke zvířeti vroucí vztah a zvíře může projevovat svému pánu příchylnost, ba, oddanost - ale to ještě není láska! Pro zvíře je člověk vždy pánem, a pro člověka je zvíře vždy sluhou (byť v některých případech skutečně věrným), nižší bytostí - a kvůli této zásadní nerovnosti není možná skutečná láska.

Člověk nikdy nemůže milovat zvíře tak jako miluje druhého člověka; a pokouší-li se o to kdo, je to zvrácenost. Už sv. Jan Kronštadtský ostře kritizoval městské lidi chovající všelijaké ty "domácí mazlíčky", kterým se jejich majitelé pokoušejí dávat to, co se náleží dávat jen člověku a Bohu, tj. své srdce.
Aby byla možná oboustranná plná láska mezi člověkem a Bohem, dal Hospodin člověku některé své vlastnosti - především vyšší mysl, vědomí, uvědomění si své osoby, svědomí, svobodu, schopnost poznávat svého Stvořitele. Tím vzniká takový stupeň podobnosti, že můžeme dokonce hovořit o vztahu s pečetí jisté rovnosti, resp. o povolání k synovství - nakolik je to vůbec možné, aby se stvořený člověk mohl přiblížit Nestvořenému a pozemšťan byl synem Nejvyššího.

Podobnost člověka Bohu je vnitřním smyslem citované evangelijní perikopy, jak uvidíme dále.

-------------------

Kristus v našem citovaném biblickém úryvku prostými, každému srozumitelnými slovy zjevuje hluboké tajemství, které se dotýká samotných kořenů lidské spásy. Ukazuje to, po čem lidé od věků toužili, - jak dosáhnout odpuštění hříchů, jak překonat tu bariéru, která odděluje hříšného člověka od bezhříšného Boha. Zjevuje tajemství: Bůh ti odpustí všechny tvé hříchy, ač je jich jako vody v moři a ještě více, když ty dokážeš odpustit svým nepřátelům.

Jak vysvětlíme toto tajemství? Proč člověk vlastně tak nutně potřebuje, aby mu Bůh odpustil hříchy, a proč je získání odpuštění mých hříchů spojeno s tou podmínkou mého odpuštění mým viníkům?
K první otázce: spása člověka je neodlučně spojena s odpuštěním hříchů, protože - jak čteme v Písmu - do Božího království nevejde nic nečistého. (Představme si tu hrůzu, kdybychom byli do světla Božího království uvedeni v hříšném stavu - tj. s duší zohavenou hříchy a vášněmi - a tak bychom tam "strašili" na věky!) Všichni tedy nutně potřebujeme očistit od svých hříchů, abychom mohli (a chtěli) být uvedeni do trvalé Boží blízkosti a neshořeli se svými nečistotami sžíravým duchovním plamenem. Ten duchovní oheň už hoří a neúprosně spaluje vše nečisté a pomíjivé. Jednoho dne bude muset tímto plamenem projít každý z nás - a je jen a jen na člověku, jestli za svého tělesného života s nečistotou spojil své srdce a bude-li pak jeho srdce (tj. i duše) hořet i s ní (to není žádný rozsudek či trest, je to obnažení duchovního stavu, do něhož člověk sám sebe přivedl ve svém životě na zemi).

A k druhé otázce: spása je, jak už bylo zmíněno, spojena s bohopodobností, protože bohopodobnost je základem lásky člověka k Bohu. Nemůže dosáhnout plnosti lásky ten, kdo se Bohu vůbec nepodobá. Proto nás Bůh volá k tomu, abychom ke své spáse použili svou vůli a vyvinuli úsilí k obnovení bohopodobnosti - čili pro odpuštění svých hříchů napodobili Boha a sami odpustili svým viníkům.

... a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim... Tento princip nejen vstoupil do každodenní modlitby každého křesťana, ale stal se zároveň jedním z nenahraditelných pilířů našeho křesťanství. Není-li pevný, celá stavba našeho duchovního života se hroutí.

Nyní už jsme u jádra dnes dotýkaného tajemství - odpuštěním nepřátelům člověk napodobuje odpouštějícího Boha. Je to nevyhnutelná a podstatná součást dosahování bohopodobnosti, která je nutným předpokladem lásky a ta je zase silou, bez níž není možná spása.

Všimněte si, jak je učení o spásné síle odpuštění podobné učení o spásonosné moci svatých Tajin - zvláště přijímání Těla a Krve Kristových. Odpuštěním se křesťan stává Bohu podobným v lásce. A co se děje přijímáním? To samé. Stáváme se Bohu podobnými. Vždyť proč přijímáme Tajiny? Pijeme Kristovu Krev, aby se naše lidská krev, spojila s Krví Kristovou, čili abychom po přijímání měli i ve svých žilách Kristovu Krev. Jíme Tělo Kristovo, aby se naše tělo spojilo s Tělem Kristovým. To není jen posvěcení člověka, to je proměna. Uzdravení. Přijímáním se věřící stal Kristem. Až do chvíle, kdy hříšný zvyk, mentální setrvačnost a příchylnost k vášním nezačnou opět nitro člověka drolit a rozkládat získanou vnitřní celistvost.

Podobnost působení odpuštění a působení svatých Tajin je výmluvná. Jsou to totiž dvě spolupůsobící síly - synergie. Ze strany člověka: odpuštění; ze strany Boží: dar svatých Tajin. Uzdravení člověka se děje spojením obou energií: lidské a Boží. To je také důvod, proč podle jasného příkazu Evangelia (Matouš 5,23-24), nikdo z nás nesmí přijímat svaté Tajiny, pokud dříve neodpustil lidem.
-----------------------


Na druhé straně dobře víme, že odsuzování zbavuje člověka Boží blahodati. Svědčí o tom starcové, jimž je dáno vidět Boží blahodať (milost) na člověku. V jednom vyprávění ze Svaté Hory Athos se vypravuje o poustevnících, kteří žili o samotě či po dvou až třech v kalivách. V jedné takové kalivě žili mniši a kousek od nich, o něco výše, poustevník, který měl ve zvyku "zvonit", když začínal svou pobožnost. To jeho "zvonění" znělo dosti nelibě, protože on - nemaje zvon ani simandron - tloukl do nějakého plechového hrnce. Jednou seděl starec dolní kalivy na verandě a kousek před ním poslušník okopával zeleninu na zahrádce. Když se z poustevny opodál ozvalo poustevníkovo "zvonění", poslušník v nelibosti nad těmi zvuky řekl něco nevlídného o tom poustevníkovi a jeho počínání. V ten moment starec viděl svým duchovním zřením, jak jeho poslušníka opustila Boží blahodať a nevrátila se, dokud se nekál a nevyzpovídal.

---------------------------

Řada lidí si naříká: "Já bych mu chtěl odpustit, ale nejde to." Celá desetiletí hoří v některých lidech temný plamen zášti, touhy po pomstě, nebo prostě sžíravá hořkost nad utrpěnou nespravedlností, hořkost, která rozleptala jejich srdce. Člověk při tom sám sebe ospravedlňuje a upadá do bludného kruhu duchovní slepoty a zatrpklosti.

Ano, odpuštění může být velice obtížné - zvláště, když se proti člověku někdo projeví brutálně, úmyslně, zle, a nelituje toho. Vždy je však možné, aby člověk osvobodil z tohoto otroctví: z touhy po pomstě, zlopřejnosti, nenávisti, hořkosti atd. Ke znovunabytí svobody srdce jsou nutné tři věci:       

1.) Je potřeba dobrá vůle. Není-li vůle odpustit, požírá-li člověk masochisticky své vlastní srdce, není mu pomoci. Nemá smysl stále a znovu si v srdci připomínat křivdu, opět a opět si dokazovat svou spravedlnost a nevinu. Musíme v sobě pozdvihnout vůli a vymanit se z tohoto začarovaného kruhu nekončícího sebejitření, odsuzování toho, kdo nám ublížil, a sebeospravedlňování. Ten první krok - mít vůli odpustit - má každý ve své moci a každý to může učinit. Proto také Kristus (a následně Církev) stanovil závažnou podmínku účasti na svatých Tajinách: člověk, který nechce odpustit svým viníkům, nesmí přistoupit k přijímání.

2.) Boží pomoc. Na základě dobré vůle a snahy člověka se sklání nad lidským srdcem sám Bůh, aby tu krvácející ránu v něm vyhojil - to je zkušenost Církve. Když Bůh chce po lidech, aby si odpouštěli (a dobře při tom ví, jak hrozné věci si lidé někdy provádějí), jistě nežádá po nikom cosi nemožného - čili sám tomu pomáhá (blahodatí svatých Tajin). Nejde tu o zapomnění, Bůh nevymaže naši paměť! Blahodať Páně však způsobí, že prožitá hořká minulost ztratí svou moc nad přítomností. Nezapomeneme, ale jsme osvobozeni.

3.) Trpělivost. Znovu a znovu v sobě rozdmychávat touhu a vůli odpustit, vzývat Boha na pomoc, usvědčovat své vlastní hříchy, kát se, zpovídat se, přijímat svaté Tajiny. A modlit se za dobro pro toho, komu chceme odpustit. Možná z počátku není naše touha ryzí, postupně však proroste do srdce a stane se upřímným voláním z celé duše. Pak pocítíme v srdci slzy soucitu s druhým člověkem a přijde pláč z prožitku všeobjímající Boží lásky. Přijde odpuštění.

Stručně shrnuto: starci dávají prostou radu: zpověď a přijímání, a znova zpověď a zase přijímání, a tak stále co nejčastěji opakovat. Usvědčit se při zpovědi, odsoudit sebe a ne svého viníka, dostat léčivé rozhřešení a přijímat Tělo a Krev Kristovy. Po nějaké době i tvrdé srdce změkne, a člověk zjistí, že dokáže odpustit, a začíná současně vidět své vlastní hříchy.

Lidé posléze vyprávějí, jaká je to úleva. (Někdy přicházejí se slzami radosti a díků Bohu, že se něco takového s nimi stalo.) Po letech či desetiletích, co žili s dusnou temnotou v srdci, je jim náhle, jako když po bouři a dešti zmizí mraky, vysvitne slunce a vzduch voní novostí a chvěje se čistotou. Jak lehce se cítí člověk, který odpustil! Má pocit, že se po dlouhé dusivé době opět může svobodně nadechnout.

Jak krásně se pak cítíme po svatém přijímání! Na moment pocítíme, jaké to je být svoboden od vášní. Dotyk nadpozemské čistoty, radosti, štěstí a krásy svatosti.

---------------------------

P.S.

O dobré zpovědi

Jednou z hlavních věcí, kterou se věřící musí naučit, má-li prospívat v duchovním životě, je - naučit se zpovídat. Umění dobré zpovědi - to je neklamný základ duchovního života. Otcové i starci učí, že dobrá zpověď je taková, při níž se kajícník bez milosti obviní ze svých hříchů, sám se usvědčí a bez slitování se odsoudí. Za takto zpovídané hříchy ho už nebude soudit Bůh. Bez dobré zpovědi nejsou člověku odpuštěny jeho hříchy, a takový člověk často pak nedokáže odpustit svým viníkům. Proto kněz, slyší-li, jak kdo říká, že by třeba i chtěl odpustit, ale nedokáže to, zkoumá jako zpovědník především, má-li takový dobrou zpověď. (Nezřídka se zjistí, že se buď nezpovídá, nebo se zpovídá bez opravdového pokání.)

O zpovědi, jako klíči k duchovnímu růstu a k řešení zdánlivě neřešitelných životních problémů, často hovoří starci. Starec Paisios Svatohorec neustále připomínal lidem, že musejí často chodit ke zpovědi, aby vzali ďáblu právo, které nad nimi získal kvůli jejich hříchům, vášním, pokleskům, ledabylosti v křesťanském životě a nevědomosti.

Vybral jsem sem něco z poznámek, které nám zanechala duchovní dítka jasnozřivého starce Lavrentije Černigovského.
Jedna žena vyprávěla, jak chtěla jít na svou první zpověď, ale kvůli množství lidí se jí ten den k otci Lavrentiji nepodařilo nedostat; velice se tím trápila a smutná se vrátila domů. Dála pravila: »Měla jsem té noci sen, jak se zpovídám u báťušky Lavrentije. Sklonila jsem se nad evangeliem a vtom vidím jakousi listinu, která byla celá popsaná mými hříchy. Začala jsem mu vyprávět o svých hříších a vždy, když jsem o hříchu hovořila, zápis o něm ihned zmizel. Na konci zpovědi všechno zapsané bylo pryč, listina zůstala čistá.
Druhý den jsem znovu šla do chrámu... Když jsem se dostala k báťuškovi, říkám, že se chci poprvé vyzpovídat. On nato: "Jak to poprvé? Já jsem tě kvůli tvému soužení už dobře vyzpovídal." ... Nechtěl slyšet moje hříchy a říká, že už mne rozhřešil od hříchů a vše odpustil: "Jenom slož ruce na rozhřešující modlitbu."
Zeptala jsem se báťušky na svůj sen. On pravil, že se to stává, když se člověk kaje s čistým srdcem.«
Na závěr tedy shrneme o zpovědi: činné pokání je lidské dílo, na které Bůh odpoví. Pokání je nakypřená půda, do níž Bůh zaseje, a to, co vyroste, roste neustávající spoluprací člověka a Boha. Podobně jako rostlinu zahradník zalévá a okopává, ale slunce dává světlo a teplo, aby mohla vzrůst a vydat plody. Pokání je nutný předpoklad uzdravení člověka, ale tím, kdo uzdravuje raněné lidské nitro, je Bůh.







Zobrazit příspěvek č. 447 jednotlivě

Administrátor --- 20. 11. 2008
Ruský film o válce 08. 08. 08

Válka 8. 8. 08. Umění zrady

Na stránku s filmy umístěn odkaz na ruský dokument o válce v Jižní Osetii:

War 08.08.08. Umění zrady

Film je k dispozici ve dvou mutacích: ruské a anglické.

Také je tam umožněno si obě mutace filmu buď hned přehrát nebo si je stáhnout (ve dvou variantách kvality).

Připojen je krátký rozhovor s N. Chomsky: Radar není obrana, je to útok








Zobrazit příspěvek č. 446 jednotlivě

Administrátor --- 18. 11. 2008
ES na Moravě

Volba vikárního biskupa

Včera se v Olomouci konalo Eparchiální shromáždění Olomoucko-brněnské eparchie, což je podle ústavy naší pravoslavné církve nejvyšší sněmovní orgán pro správu eparchie. S požehnáním vladyky Simeona se zde konala volba vikárního biskupa pro olomoucko-brněnskou eparchii. Přítomnými delegáty byl jednomyslně zvolen archimandrita Joakim, představený monastýru sv. Gorazda v Hrubé Vrbce. (Posvátný synod biskupů již předem schválil kanonickou způsobilost otce Joakima, který byl Eparchiální radou nedávno navržen jako kandidát na úřad vikárního biskupa.)

Myslím, že celá eparchie se stejně jako delegáti na ES raduje z této volby a přeje otci Joakimovi mnohá léta.

Kéž ho provází Boží požehnání!








Zobrazit příspěvek č. 445 jednotlivě

Administrátor --- 14. 11. 2008
Z tisku - na západě pomalu mizí poslední zbytky křesťanství

Oxford letos vymění Vánoce za Festival slunovratu, věřící se bouří

Radnice anglického Oxfordu se rozhodla pro radikální krok – zruší letošní Vánoce. Tedy slavit se v městě slavné britské univerzity bude i tak, ovšem letos pod názvem Festival slunovratu. Přítomen bude i tradiční vánoční strom, koledy a zvonečky, jen název Christmas z ulic zmizí. Náboženští představitelé zuří. Návrat k pohanským oslavám slunovratu se nelíbí židům, muslimům ani křesťanům.

5. 11. 2008 08:53 - OXFORD
Radnice města ale potvrdila, že veškeré městské oslavy budou skutečně přejmenovány na Winter Light Festival, tedy Festival zimního světla čili slunovratu. A to vše kvůli tomu, aby byly tyto svátky všeobecnější.



Zobrazit příspěvek č. 444 jednotlivě

Administrátor --- 13. 11. 2008
Film na You Tube

Inside Orthodoxy

(Obrázky a valámský zpěv)






Zobrazit příspěvek č. 443 jednotlivě

Administrátor --- 11. 11. 2008
Zajeď na hlubinu

18. NEDĚLE PO 50nici; zázračný rybolov na hlubině

1  Stalo se, když se zástup na něj valil, aby slyšeli slovo Boží, že on stál podle jezera Genezaretského.
2  I uzřel dvě lodě, jak stojí u jezera, rybáři pak sestoupivše z nich, vypírali sítě.
3  I vstoupiv na jednu z těch lodí, kteráž byla Šimonova, prosil ho, aby od země odvezl maličko. A posadiv se, učil z lodě zástupy.
4  A když přestal mluviti, dí k Šimonovi: Jeď na hlubinu, a rozestřete sítě své k lovení ryb.
5  I odpověděv Šimon, řekl jemu: Mistře, přes celou noc pracovavše, nic jsme nechytili, ale na slovo tvé rozestřu síť.
6  A když to učinili, zahrnuli množství veliké ryb, takže se trhala síť jejich.
7  I ponukli tovaryšů, kteříž byli na druhé lodi, aby připluli a pomohli jim. I připlavili se a naplnili obě lodě, takže se téměř pohřižovaly.
8  To uzřev Šimon Petr, padl k nohám Ježíšovým, řka: Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný.
9  Hrůza zajisté byla jej obklopila, i všecky, kteříž s ním byli, nad tím lovením ryb, kteréž byli chytili.
10  A též Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteříž byli tovaryši Šimonovi. I dí Šimonovi Ježíš: Nebojž se. Již od tohoto času lidi živé budeš loviti.
11  A přivezše k břehu lodě, a všecko opustivše, šli za ním.
(Lukáš 5. kap.)

Líčení události o zázračném rybolovu v Evangeliu je od dávných dob Církví uchopeno nejen jako zpráva o tom, jak Ježíš vykonal jeden ze svých zázraků, ale též jako jinotajné poselství. V onom Ježíšovu: „Zajeď na hlubinu,“ staří četli výzvu k duchovnímu životu. Boží volání, abychom nezůstávali na mělčině - u povrchních světských pozemských starostí, pachtění a tužeb, ale zasvětili se něčemu hlubšímu.

Rybář lovící ryby schované pod hladinou (ryby ze souše neviditelné, ryby skrývající se lidským pohledům kdesi v hlubinách) je docela výstižným obrazem duchovního života - i ten se (podobně jako rybolov) zabývá něčím, co není ze světa vidět. Podobně jako rybář vynakládá čas a námahu, lopotí se na své lodi, protože ví, že někde v hlubinách pod ním ty ryby jsou, tak i duchovní člověk investuje svůj čas a energii do služby Bohu, protože ví, že Bůh existuje. Rybář vstává časně ráno (nebo loví v noci) a odepírá si spánek, tak i duchovní člověk se pro úspěch své námahy musí podrobit nějaké kázni, omezit se trochu. A to s pevnou vírou, ba, u vědomí, že činí něco smysluplného, ač se mu nevěřící svět směje a prohlašuje ho za blázna.

Představme si domorodého obyvatele některých míst např. v Africe, kde nejsou rybníky, ani jezera, natož moře. Voda na pití se sbírá z rosy či deště nebo se čerpá z hlubokých studnic. Takový člověk nikdy neviděl ani rybu, ani jezero. Kdybychom ho přivezli k rybníku, kde by mohl uvidět na loďce rybáře, jak pluje křížem krážem po hladině a pročesává vodu pod sebou sítěmi, co by asi tak učinil náš Afričan? Nejspíše by se koukl do vody - tam, kam oko dohlédne, neuviděl by ve vodě nic; náš rybář by mu pak musel připadat jako blázen, který jen cedí vodu svými sítěmi. Jenže ten rybář dobře ví, co dělá, on ví, že kousek pod hladinou, kam je vidět, ryby sice nejsou, ale tam dole v hloubi, kam už vidět není, tam že jsou kapři "jako telata".

Stejně tak to bývá někdy s námi, lidmi Kristovými. My dobře víme, co činíme, když se modlíme, postíme, omezujeme svůj život podle Božích přikázáních; víme totiž, co je v hlubinách (či výšinách), kam tělesné oko nedohlédne. Jenže lidé, jejichž obzor se omezuje jen na materialistickou mělčinu, nad námi budou nechápavě kroutit hlavou, případně nás prohlašovat z blázny. Světský člověk nikdy nepochopí, proč jevíme tolik zaujetí pro něco, co není vidět, čeho se nelze dotknout, co nezměříš ani neprozkoumáš.

-----------------

K dnešnímu evangeliu čteme apoštolský list, který začíná slovy: „Kdo skoupě seje, bude skoupě sklízet.“ I to je bez pochyb psáno o duchovním životě. Epištola tato přiléhavě navazuje na naši evangelijní perikopu.

Vše, co v duchovním životě činíme - modlitby, půsty, čtení evangelia a duchovních textů atd. - je setbou, kterou zde zaséváme, abychom v příštím životě sklidili mnohonásobný užitek. Kdo málo zasel, málo sklidí. Jak prosté.

Opět, pomůžeme si obrázkem ze zdejšího světa. Představme si rolníka, který ještě nemá zaseto, ale zůstal mu již jen poslední pytel zrní. Má na vybranou, buď jej odveze k mlynáři, nechá semlít na mouku a z ní napeče chleba a naplní si břicho. Nebo to zrní zaseje, a o příštích žních sklidí mnohonásobně více. S duchovním životem je to podobné. Máme zde, v tomto jediném svém pozemském životě, určité množství času, sil a energie. Buď to všechno užijeme pro uspokojení momentálních svých potřeb a žádostí, anebo dáme část stranou - vyhradíme nějaký čas na modlitbu, nějaké ty síly na půst, část své životní energie na duchovní život, čímž je jakoby zasejeme, abychom někdy později sklidili daleko více. Zemědělec, který má hlad, ale přesto nechá pytel zrna stranou na setbu, ví, že zasetím žita o něj na nějaký čas přijde, přesto si "utrhne od úst" a zrno na setbu neprojí - v důvěře, že když jej zaseje, tak - ne sice hned ale později přece - sklidí mnohem více. Stejně tak o čas a energii, které vložíme do duchovního života (a tím je duchovně zasejeme), v tomto životě přicházíme. Činíme to však nejen v důvěře, ale v pevné víře, že je to investice dobrá a nutná. A že vše, co zde zasejeme, se rozmnoží, a později vše tam sklidíme. Proč je to investice nutná? Inu, to je zase podobné tomu rolníkovi. On dobře ví, že jestli z jakýchkoliv důvodů projí i poslední pytel zrna, nebude už mít co zasít, a jako pěstitel tím skončil, protože již nikdy nic nesklidí. Tak i věřící člověk ví, že si nesmí nechat všechen svůj čas, všechny své síly a energii jen pro záležitosti patřící tomuto tělu a této pozemské existenci; musí něco vyšetřit - ber, kde ber, - aby duchovně zasel pro sklizeň v Božím království.

----------------

Uvažujme, co by to znamenalo, kdybychom dávali Bohu alespoň desetinu svého času. (A desetina - to je vskutku maličký dílek). Znamenalo by to, že bychom měli modlitbě, studiu Písma či bohoslužbě dávat souhrnně přibližně dvě a půl hodiny každý den. Kdo to dělá? Dříve to bylo v pravoslavných zemích zcela běžné. Většině dnešních věřících to však bude připadat jako nemožné.

Podívejme každý zcela upřímně a bez jakýchkoliv výmluv a pokusů nějak se ospravedlnit - kolik času průměrně dávám Bohu. A nemůžeme-li opravdu dávat Bohu těch deset procent, dávejme mu alespoň pět nebo třeba tři - ale čiňme to poctivě každý den. Zasívejme část svého pozemského času do duchovního pole, abychom sklidili blaženou věčnost.

----------------

Jako kontrapunkt k tomu, co se tu právě psalo o setbě, nechť slouží staroruská historka: »O tom, jak pijan v ráj vešel«:

Umřel jeden opilec a dumá: „Proč bych měl jít do pekla? Celý život jsem strávil s alkoholem jako v pekle. Půjdu raději do ráje.“ Přijde ke dveřím ráje, tam stojí apoštol Petr s klíči. Ochlasta mu říká, že chce do ráje, na což mu apoštol Petr odvětí: „Ne, to není možné, je řečeno: »Nezdědí opilci království Boží«.“ Nato se na něj opilec obrátí se slovy: „Vždyť já jsem jen jedinkrát zradil Pána, kdežto ty ses ho zřekl třikrát. Bůh ti odpustil a ty seš tady.“ Apoštol Petr se rozhodl pozvat si ještě někoho dalšího, aby zastavili pijana. Zavolal si žalmopěvce Davida. Přichází žalmista David, hraje na harfu a říká: „Není dovoleno nečistému opilci, aby byl na radě spravedlivých, neobstojíť bezbožní na soudu.“ Pijan se obrací na Davida: „Vzal sis cizí manželku? Její muže jsi nechal zabít? Hřích smilstva jsi spojil s hříchem vraždy? A při tom tady na harfu hraješ a mne sem nechceš pustit?“ Rozhodli se tedy David s Petrem zavolat si zákonodárce Mojžíše. Objevil se Mojžíš a hned vece: „Nemůže pijan egyptský vejít v zaslíbenou zemi Království Božího.“ Ochmelka se obrátí k Mojžíšovi: „A co ty píšeš ve svém Zákoně? Nezabiješ. Ale sám jsi zabil Egypťana a zakopal.“ Rozhodli se tedy Petr, David i Mojžíš pozvat si někoho z dávných dob. Zavolali si praotce Noeho. Uviděv kořala Noeho, zaradoval se a zvolal: „Noe pil jako já. Vysadil vinici, vyrobil si víno, opil se a nahý tam ve stanu ležel.“ A v tom - jak praví ta stará slovanská legenda - zazněl Boží rozsudek: „Za to, že opilec neztratil naději na spásu a doufá v Písmo svaté, ať vejde v ráj.“
No, je to lidové povídání, které chápejme jako svědectví hluboké pravoslavné víry, že každý, ale opravdu každý, má stále naději na spásu, pokud je v něm alespoň špetka víry v Boží milosrdenství. Kdo má však uši k slyšení, ať raději nepřeslechne tu apoštolovu výzvu k duchovní setbě...

-----------------

P.S.

Nabádání k setbě však nutno chápat správně. Nejedná se o žádný byznys. Petr poslechl Ježíše, zajel na hlubinu a ponořil sítě, ale byl to Bůh, kdo mu je naplnil tak, že praskaly a lodě se pod tím nákladem skoro potopily. Zemědělec zasévá, ale je to Bůh, kdo dává vzrůst. Tak i my duchovně zaséváme modlitby, půsty, činnou víru, zápas za ctnosti, askezi, almužny..., ale jen Boží milost proměňuje tuto setbu v žatvu do sýpek Božího království. Není v tom žádná spravedlnost, ale Boží milost, s níž Bůh přijímá, co dobrého člověk seje.

Bůh se k nám nechce chovat podle spravedlnosti (to bychom neměli žádnou naději na věčnou blaženost!), nýbrž podle zákona milosti (to je naše jediná naděje).

Připomeneme si jednu úvahu o lidském životě (inspirovaná je vyprávěním ve Filokalii):
Představte si, člověk žije 100 let. Z toho nejméně 20 let stráví spánkem. 10 let trvá než vyroste z nemluvněte a začne vést sebeuvědomělý život. 25 let pracuje, vydělává na chléb vezdejší. 15 let stráví nicneděláním. V lepším případě za celých sto let stráví alespoň 3 roky modlitbou - to je veškeré jeho čtení modliteb, osobní společenství s Božím slovem, stání na bohoslužbách. Co by si tím mohl podle zákona spravedlnosti od Boha asi zasloužit?

A i kdyby dal podle zákona desátku člověk Bohu ze sta let života celých deset, zasloužil by si tím věčné Boží Království?

A můžeme to klidně ještě rozšířit - představme si, že by člověk sto let nejedl, nepil, nespal; celých sto let od prvního nádechu do posledního výdech zasvětil Bohu. Co by si podle zákona spravedlivé odplaty zasloužil? 100 let v ráji. Nic více, nic méně.

Jenže člověk je volán k věčnosti. Věčné společenství s Bohem a v Bohu. Když Synu Božímu položili otázku: „Kdo může být spasen?“ Od odvětil: „Člověku je to nemožné. Avšak Bohu je všechno možné.“ I kdyby se člověk snažil všemi svými silami povznést se ke společenství s Bohem - přece si tím nemůže koupit věčný život za cenu obětovaného dočasného života, život nebeský za cenu života pozemského, život nesmrtelný za život smrtelný. Jsou to dvě nesrovnatelné věci. Závěr je, že naše spása je naprosto a cele závislá na Bohu. Žádným vlastním úsilím si člověk nemůže vydělat na dar spásy. Spása je vykoupena cenou krve Syna Božího. Na lidské straně se pro dar věčného života požaduje, aby se pokořil před Boží vůlí a souhlasné otevření se této milosti spásy, kterou získáváme v Ježíši Kristu. Život nikdo nemá sám ze sebe - je to vždy Boží dar; není jiného Dárce života, než Bůh. Jak se blahodatí Svatého Ducha sjednocuješ s Bohem, tak získáváš věčný život.

„Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy, jenž jsi všudy přítomen a vše naplňuješ, poklade blaha a Dárce života...“ modlí se každý den každý pravoslavný křesťan (tedy ten, který se vůbec modlí). Všichni, kteří kdy žili na zemi, žijí zde či budou teprve žít, dostali svůj život od Boha. Nám, lidem pokrokového atomového století, sice vědci od školních škamen vtloukají do hlavy, že podstata života je biologická záležitost, jenže nejsou schopni domyslet, že kdyby každou bytostí nevanul Duch života, tak by se celý ten biologický mechanismus rozpadl na neživé prvky a sloučeniny.

Vzpomínám si na těmito řádky na jeden výjev ze života geniálního chirurga a pravoslavného biskupa sv. Luky Vojnojasenského, jehož se dorážející bolševičtí politrukové jednou otázali: „Viděl jste Boha?“ Na což jim klidně odvětil: „Boha jsem neviděl. Mnohokrát jsem však operoval mozek a otevíral lebku, a rozum či svědomí jsem tam také neviděl.“

Každou bytostí vane Boží Duch. Pouze člověk má však schopnost odpovědět Bohu svou láskou, vděčností a v dokonalé pokoře se otevřít, aby nadále nežil už on, ale žil v něm Kristus.
Ano, jsi hříšník. A zasluhuješ smrt. „Není spravedlivý ani jeden, nikdo nehledá Boha, všichni zvrátili své cesty, nikdo nekoná dobro, ani jeden.“ To je kategorický soud Bible: není žádný člověk, který by měl autonomní spravedlnost, a nikdy takoví lidé nebyli. Vyprávějí-li vám o nějakých zbožných lidech, kteří nikdy nepoznali pokušení k hříchu, pak je mýtus. Z biblického pohledu nesmysl. Dokonce i Panna Marie, která se nedopustila osobního hříchu, nosila v sobě prvotní všelidský hřích a potřebovala ke své spáse vykupitelskou krev Syna Božího, stejně jako každý jiný člověk žijící na zemi.

Zasluhuješ smrt, leč Bůh se rozhodl dát ti život. Pokoříš se? Vezmeš ho?







Zobrazit příspěvek č. 442 jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2008
Nový film

Zjevné zázraky

Na web s pravoslavnými filmy přidáno nové video (rusky s českými titulky): Zjevné zázraky (52 minut)







Zobrazit příspěvek č. 441 jednotlivě

Administrátor --- 7. 11. 2008
Zamyšlení nad památkou našeho patrona

Na okraj svátku sv. Václava

V jeho době v naší zemi působilo jak křesťanství východní (dnes bychom řekli: pravoslavné), tak i křesťanství západní (dnes bychom řekli římsko-katolické; v současnosti bývá sice zvykem zdůrazňovat, že i západní křesťanství bylo až do roku 1054 vlastně pravoslavné, takže mluvit o římskokatolickém křesťanství před r. 1054 není korektní, ale je to spíše jen bazírováním na formalitách, protože co se ducha /ba, i učení/ týče, pak už v době cyrilometodějské byl zřetelný duchovní rozchod mezi křesťanským Východem a Západem). V Čechách tedy bylo duchovenstvo z obou křesťanských sfér - bylo tudíž možno srovnávat jejich působení, resp. porovnávat ducha, jehož nositeli byli duchovní ze slovanské (cyrilometodějské) sféry, s duchem, kterého sem přinášeli ti, kteří náleželi do sféry německé (resp. západní, římské).

Sv. Václav (podobně jako před ním Bořivoj s Ludmilou) mohl volit - a vybral si pro svůj duchovní život cyrilometodějské východní křesťanství. Jako panovník zde nechával existovat i franské duchovenstvo, ale sám pro svou osobu zcela zřetelně dával přednost kněžstvu slovanskému. Vybral si víru, která mu ze světského hlediska nepřinášela prospěch - právě naopak, spíše ho jeho příchylnost ke slovanskému východnímu křesťanství dostávala do potíží. Kdyby preferoval západní kněžstvo, neslo by mu to spoustu výhod - za západním duchovenstvem stála celá světská moc západní Evropy - a tu by měl jako panovník na své straně (a to není bez významu; připomeňme si, že to byl panovník malé země). Přesto svůj duchovní život začlenil do slovanského křesťanství, za nímž nestála žádná světská síla, která by mu mohla reálně pomoci. Proč takto volil? Protože to byl především zbožný člověk a až potom panovník (i tahle jeho vlastnost mu způsobila tolik potíží a nakonec se stala záminkou pro jeho zavraždění).

Sv. Václav si vybral východní Pravoslaví jak srdcem tak i rozumem - byl to člověk vzdělaný (byl vyučen v knihách slovanských, latinských i řeckých - a to v době, kdy bylo na Západě běžné, že panovníci tamních států neuměli ani číst). I to byla možná jedna z příčin jeho volby: bylo jasně patrné, že s pravoslavným cyrilometodějstvím přichází vzdělanost, která pozdvihuje národ, v němž je východnímu křesťanství umožněno působit; to byl v té době veliký rozdíl vůči křesťanství západnímu, které tehdy trpělo zaostalostí (Řím mohl jen závistivě hledět na kulturní rozkvět Byzance) a i později pěstovalo vzdělání především v latině, čímž mohlo jen nepřímo pozdvihovat národní kulturu západních států (jaký to rozdíl proti cyrilometodějské byzantské misi, jež jako první své dílo překládala knihy do jazyka Slovanů).

Než, svatý Václav nebyl jediným panovníkem, který měl možnost poznat oba křesťanské proudy, či dokonce různá náboženství, a volit mezi nimi. Jiným takovým byl sv. Vladimír, který vyslal poselstva k okolním monoteistickým náboženstvím, aby se seznámila s islámem, judaismem a křesťanstvím. Ke křesťanství byl nakloněn možná ještě jako pohan i jednou ze svých manželek, která byla bulharskou kněžnou. Jenže k tomu, aby se zřekl pohanského mnohoženství a odmítl nabídky islámu, si muselo křesťanství získat jeho srdce (nelze za vším vidět jen holou politiku). A jeho srdce bylo - podobně jako v případě Václava - získáno pro Pravoslaví především kvůli jeho duchovní síle, která dokázala povznést lidského ducha, aby vytvořil tak vznešenou kulturu, že ti poslové Vladimírovi, kteří byli vysláni seznámit se s křesťanstvím, vyprávěli o své účasti na bohoslužbách v konstantinopolském chrámu Boží Moudrosti: "Nevěděli jsme, jestli jsme ještě na zemi, nebo už jsme v nebi."

Jiným případem byl sv. Alexandr Něvský, jehož se Řád německých rytířů snažil stůj co stůj získat pro římské křesťanství - sliby i hrozbami. A nešlo-li to po dobrém, pokusili se to uskutečnit po zlém. Leč když si Alexandr prohlížel jejich církevní knihy, a viděl v nich zřejmě i obrázky, jak vypadá západní evangelizace křížem a mečem, odvrátil se od vyslanců katolíků s nechutí. Proč? Byl to zbožný panovník. A tak posílali tajné agenty s cílem vyvolat převrat, jindy se pokusili sv. Alexandra otrávit, a když se to vše nepovedlo, vypravili proti němu Švédové (s požehnáním papeže Řehoře IX. táhli na Novgorod v r. 1240) a Němečtí rytíři (1242) válečná tažení. Alexandr vždy zvítězil. "Tyto dvě bitvy učinily obrat ve snaze papeže, šířit silou panství katolicismu na Rusi. Papež Innocenc IV. poslal roku 1251 kardinály ... přemluvit Alexandra, aby uznal papeže za hlavu církve i východní, ale marně" (Ottův slovník naučný). Alexandr totiž už nabyl přesvědčení, že více náboženské snášenlivosti se dočká od Tatarů než od západních křesťanů. Sv. Alexandr Něvský mohl srovnávat své křesťanství pravoslavné a římsko-katolické, a proto tak důrazně odmítl křesťanský západ; a byl to právě on, kdo definitivně zastavil západokřesťanskou expanzi na Východ (proto je to na Rusi jeden z nejslavnějších podnes nejuctívanějších jejich světců).

Dalším případem je Boris Bulharský. První křesťanský král tohoto národa přijal křesťanství (r. 864) na prosby své sestry, která byla válečnou zajatkyní v Cařihradu a stala se tam křesťankou. Boris byl pokřtěn v byzantské církvi (kmotrem mu byl císař Michal; ten císař, který vyslal sv. Cyrila a Metoděje na Moravu) a poté do Bulharska přišlo duchovenstvo z Byzance. Papeži se však podařilo intrikami a sliby přesvědčit Borise, že se tím dostane pod řeckou nadvládu. Ten se tedy oficiálně obrátil k papeži s žádostí o vyslání jeho kněžstva do Bulharska a při příchodu latiníků byli byzantští duchovní vyhnáni. Začalo se zde budování odnože Římské církve (dorazil i latinský biskup) a zavádění latinského obřadu, při čemž byla snaha církev konstantinopolskou u Bulharů všemožně diskreditovat.

Např. latiníci prohlašovali o byzantských kněžích, že nejsou vůbec kněžími, protože jsou ženatí, a že pomazání svatým myrem /biřmování/ z Konstantinopole není platné atd. To byl také jeden z důvodů proč sv. patriarcha Fótios (přítel sv. Konstatina - Cyrila Moravského; tento patriarcha spolu s císařem vypravil k nám misii soluňských bratří) svolal konstantinopolský sněm v r. 867, kde celý Východ přerušil společenství s papežem Mikulášem I. (který ostatně sv. Fótia už nějaký čas před tím proklel).
Jenže pak teprve Bulhaři viděli, jak se chová papežské duchovenstvo, a mohli srovnávat. Netrvalo to dlouho (asi v r. 870) a Bulhaři, nespokojení s latinským obřadem a chováním římských biskupů, přišli do Konstantinopole s prosbou, aby jim byli znovu posláni řečtí kněží. Brzy poté papežovo kněžstvo vyhnali.

Už v březnu r. 870 vysvětil konstantinopolský patriarcha pro Bulharsko arcibiskupa Theofylakta, jehož i se všemi, kdo s ním přišli do bulharské země, papež proklel, a patriarchovi třikrát pohrozil vyloučením z církve, neodvolá-li Theofylakta; na to však už na Východě nikdo nebral zřetel.
Od té doby už Bulhaři neopustili duchovní sféru byzantského křesťanství. Řím se s tím však nesmířil a stále se intrikami i výhružkami pokoušel přimět konstantinopolského patriarchu, aby "vrátil Bulharsko papeži" (mimochodem, spory o Bulharsko jsou jeden z kořenů velkého církevního rozkolu, kterým se v r. 1054 oddělil západní patriarchát od čtyřech východních patriarchátů a tím i od většiny tehdejšího křesťanstva). I přes veškeré úsilí Říma zůstali Bulhaři už na věky pravoslavní. Zaplatili však za to nesením těžkého osmanského jha a potoky mučednické krve.

Jak to uzavřeme? Osobním vyznáním. Jsem hluboce přesvědčen, že každý, kdo má tu možnost a může kvalifikovaně srovnávat, vybere si Pravoslaví.

Stejně jako není možné poznat Boha a nemilovat ho, tak - jak celým srdcem věřím - není možno poznat duchovní podstatu Pravoslaví a nezamilovat si je.

-----------

Příloha: ruská ikona sv. Václava







Zobrazit příspěvek č. 440 jednotlivě

Administrátor --- 5. 11. 2008
Patriarcha Pavle odchází

Srbský patriarcha podal žádost o uvolnění k odchodu do důchodu

Sdělují to srbské noviny a nejmenované církevní zdroje.
Patriarcha Pavle podepsal žádost o odchod už 12. října. Nyní musí rozhodnutí patriarchy schválit archijerejský sněm Srbské pravoslavné církve. Volba nového patriarchy se bude konat měsíc poté.

Credo.ru




Zobrazit příspěvek č. 439 jednotlivě

Administrátor --- 4. 11. 2008
O záhrobním životě

Byla Dimitrijevská zádušní sobota, kdy pravoslavná církev koná modlitby za zesnulé

Vybral jsem sem něco o tom, jak potřebné je vzpomínání zesnulých zvláště na proskomidii

Vyprávěla m. M.: »Když umíral otec, poprosila jsem ho, aby se mi na přímluvy báťušky Lavrentije zjevil ve snu, a on to slíbil. Jednou se mi skutečně ukázal ve snu: "Děkuji za bochníčky. Nic lepšího nepotřebuji, tohle mi pomáhá. Vím, že jsi v dluzích, jenže já bez těch bochníčků zahynu," řekl mi zesnulý otec v tom snu.
Šla jsem o tom povědět báťuškovi Lavrentiji a ten mi řekl, že ty "bochníčky" jsou ve skutečnosti prosfory, které se přinášejí na proskomidii (pro vzpomínání zesnulých). Jimi jsou smývány lidské hříchy.
Po čtyřiceti dnech se mi otec zjevil ve snu opět. Ptám se ho: "Jsi mrtev?" Odvětil mi: "Jsem mrtvý i živý." Táži se ho: "Na jakém jsi místě? Kde je ti určeno přebývat?" Odpověděl: "Ještě mi nikde neurčili."
Vypravila jsem se k báťuškovi, vyprávěla mu sen, a on pravil, že otec ještě neprošel celnicemi. Stává se, že někdo jimi projde za tři dny, za 20 dní, za 40 dní, jiný za rok či dva nebo za čtyřicet let. Záleží na tom, jaké má hříchy, a kde ho na jaké celnici zadrží. Proto je nanejvýš potřebné udělovat za něho almužny a přinášet prosfory na proskomidii. Čtyřicet let prochází celnicemi ten, za koho se někdo modlí, ale kdo má za sebou velké hříchy.«

Z vyprávění o ct. Lavrentiji Černigovském, jasnozřivém starci a prorokovi posledních časů

Proskomidie

Metropolita Lávr z Ruské zahraniční církve koná obřad proskomidie; chléb připravený pro Eucharistii je už na diskosu; biskup v ruce drží prosforu a vyřezává částečky za živé a zesnulé.
Poznámka:
zvyk přinášet chléb na liturgii má své kořeny v nejstarších křesťanských dobách. Už v době biblické se křesťanská obec scházela každý večer k bohoslužebnému shromáždění, s nímž bylo spojeno i společné stolování a Eucharistie. Bohatší křesťané přinášeli na toto shromáždění chléb, který byl požehnán a rozdělen mezi přítomné chudé, takže nikdo netrpěl hladem. Z těchto agape (hostin lásky) pochází - až do současnosti nadšeně udržovaný - pravoslavný obyčej rozdělovat po bohoslužbě mezi přítomné požehnaný chléb.
Zvláště v Řecké církvi stále ještě žije prastará praxe, kdy věřící v hojné míře sami pečou liturgické chleby (prosfory) a přinášejí je do chrámu ke konání bohoslužby, požehnání a k následnému rozdělení mezi přítomné.
Na některých místech ve slovanské církvi je zase obvyklé, že prosfory (jejichž přípravu ve slovanské církevní oblasti většinou zajišťuje duchovní správa církevní obce) jsou k dispozici v chrámové prodejně, kde je možno si jednu či více zakoupit a poslat je knězi do oltáře k proskomidii spolu s lístkem, na němž je zapsáno jméno pravoslavného křesťana, za něhož je prosfora obětována.

Proskomidie je obřad, který koná kněz před každou svatou liturgií na menším bočním stole zvaném žertveník. Žalmista v chrámu má v průběhu proskomidie číst žalmy - tzv. hodinky. Při tomto obřadu se s modlitbami připravuje chléb a víno ke konání eucharistie (je to poměrně složitý proces rozřezávání liturgického chleba, vyřezávání částí prosfor k proměně na Tělo Kristovo a na památku přesvaté Bohorodice a devatera řádů svatých). Proskomidie má důležitý symbolický význam: nad přinesenými dary jsou při jejich přípravě k Eucharistii recitovány úryvky z biblického proroctví o Kristově oběti a v rámci liturgie má proskomidie symbolický význam naplnění proroctví a předpovězeného narození Kristova.
Při proskomidii jsou z donesených prosfor na památku zesnulých i k modlitbě za živé vyřezávány malé částečky, které jsou kladeny vedle chleba připraveného ke konání Eucharistie a spolu s ním jsou později při liturgii přinášeny na svatý prestol (oltář).


Viz o tom i článek O síle modlitebních vzpomínek při proskomidii






Zobrazit příspěvek č. 438 jednotlivě

Administrátor --- 2. 11. 2008
Západní pojetí demokracie - svoboda jen pro šíření rozvratu?

Nad dokumentem komise USA o náboženské svobodě v Rusku

Dokument opakovaně pretenduje na roli "pravdy a poslední instance", poznamenává předseda Oddělení pro vnější záležitosti Moskevského patriarchátu, metropolita Kyrill.

Američtí experti povrchně a s předsudky posuzují pravoslavný přístup k chápání lidských práv a k problematice vztahů církve a státu... Svůj dokument chápou jeho autoři nikoliv jako jejich názor, který jsme připraveni ctít, ale jako svého druhu rozsudek ve věcech náboženské svobody v Rusku.

Ruská pravoslavná církev je znepokojena "radikálně-liberálním výkladem koncepce lidských práv" a je připravena zasadit se o zastavení zneužívání lidských práv; takovéto zneužívání "snižuje lidskou důstojnost a vede k erozi tradičních etických norem".

Metropolita Kyrill připomenul, že demokracie jakožto "společenský mechanismus" dovoluje existenci rozličných hodnotových systémů a není identická s jakoukoliv konkrétní ideologií, vykonstruovanou na Západě bez účasti dalších civilizací a kultur.

"Zvláště proto nás udivuje, že někteří se považují za majitele pravdy a za poslední instanci," zdůraznil představitel Ruské pravoslavné církve.

Hnutí za podporu stejnopohlavních "manželství", narkomanie, prostituce, euthanasie, jak se dnes rozmohlo na Západě, není možno dle metropolity Kyrilla chápat jako "kriterium demokracie společnosti a už vůbec nelze nutit všechny, aby věřili v prospěšnost něčeho takového nebo že je to správné či eticky přijatelné".

"My jsme naopak přesvědčeni, že tyto jevy jsou hříšné a otevřeně to hlásáme. Avšak nevynášíme a neprovádíme rozsudky, čímž se lišíme od demokratických systémů některých (západních) států, kde žalářují pastory kázající, že homosexualita je hříchem," prohlásil metropolita Kyrill.

Interfax religia

-----------

Stejné síly (působící především- ze západní Evropy a USA) se snaží oslabit postavení pravoslavné církev v Řecku. Zesnulý charismatický arcibiskup Christodulos veřejně nazýval tyto zákulisní síly "satanskými pletichami".





Zobrazit příspěvek č. 437 jednotlivě

Administrátor --- 27. 10. 2008
Ukřižované Kosovo

Divna Ljubojevic: Raspeto Kosovo



Podívejte se, co dělají Albánci s pravoslavnými chrámy v Kosovu.

Autor plánu osamostatnění Kosova, Ahtissari, právě získal Nobelovu cenu míru.




Zobrazit příspěvek č. 436 jednotlivě

Administrátor --- 24. 10. 2008
Ještě na okraj ukrajinského problému a všepravoslavného setkání ve Fanaru

Volné pokračování příspěvku č. 435.

Pozoruhodná je pak i druhá polovina vatikánské zprávy. Zde je citace patriarchy Bartoloměje z celopravoslavného setkání konaného minulý víkend v Istanbulu, která začíná slovy: "Jevíme se nepravoslavným křesťanům často jako rozdělení." Tato patriarchova slova jsou samozřejmě vděčně citována Vatikánem; možná se mýlím ale vypadá to, jakoby byla určena spíše západním novinářům a Vatikánu, než přítomným pravoslavným hierarchům. Každý, kdo jen trochu vidí do dění v pravoslavné církvi, totiž ví, že dnes existuje až příliš mnoho pravoslavných křesťanů, kteří si myslí, že jsou to za posledních sto let právě různé podivné aktivity Konstantinopolského patriarchátu, co rozbíjí jednotu světového Pravoslaví a způsobuje různá rozdělení. A dnes se už s ostře odmítavým názorem na některé nápady předkládané Konstantinopolí netají ani synod Ruské pravoslavné církve.

Situace se vyhrotila letos před návštěvou patriarchy Bartoloměje na Ukrajině, kde byl Juščenkem plánován jakýsi akt uznání rozkolné nekanonické tzv. "Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu" Konstantinopolí. Tato rozkolná ukrajinská církev, v jejímž čele stojí samozvaný patriarcha Filaret (Denisenko), dostala od prezidenta Juščenka podporu téměř jako státní církev (a podle toho se "filaretovci" také politicky angažují, viz jejich role při volbách nebo v "oranžové revoluci"), leč má ten fatální defekt, že ji nikdo v celém pravoslavném světě neuznává. Vedle ní na Ukrajině - dnes stejně jako dříve - existuje skutečná Ukrajinská pravoslavná církev, která je autonomní církevní strukturou v rámci Moskevského patriarchátu.

Je docela zajímavé, jak o této situaci informují česká média, která v této otázce většinou přejímají informace od ekumenických organizací či z římsko-katolických zdrojů (no, přece se na pravoslavnou problematiku nebudou novináři ptát pravoslavných, že?) Většinou čteme zavádějící zjednodušené informace, které hovoří prostě o "ukrajinské pravoslavné církví, která nechce být pod Moskvou"; o kanonické ukrajinské pravoslavné církvi (k níž se hlásí většina z 28 milionů pravoslavných Ukrajinců), u nás nejčastěji ani slovo, hovoří se hlavně o církvi Denisenkově, protože ta má podporu Juščenka a Juščenko má podporu západu. Jak prosté.
Na oslavu 1020. výročí pokřtění Kyjevské Rusi (které mělo dle otevřených vyjádření z Juščenkova okruhu být "opravou" 1000. výročí, jež se v r. 1888 oslavovalo hlavně v Moskvě) bylo plánováno udělat malou reprízu toho představení, jemuž se vžilo říkat "oranžová revoluce". Ukrajinci mi vyprávěli, že byly už objednány spousty autobusů a konán nábor lidí na západní Ukrajině, aby bylo možno navozit je do Kyjeva před konstantinopolského patriarchu, kde měly "masy ukrajinských věřících" demonstrovat "celonárodní touhu" po uznání Kyjevského patriarchátu Konstantinopolí a nespokojenost s Moskvou.

(Abychom pochopili, jak je na Ukrajině možné zorganizovat masové demonstrace proti čemukoliv nebo pro cokoliv, musíme si uvědomit krajní bídu, v níž žijí obyvatelé některých ukrajinských regionů; když přijedete do takových vesnic a slíbíte lidem, že je odvezete podívat se do Kyjeva, kde dostanou zadarmo oranžové tričko, mohou se tam někde ve stanu dosyta najíst a k tomu ještě dostanou tři dolary, můžete si takto celkem levně nakoupit skutečně masový kompars na jakoukoliv revoluci.)
Jenže tentokrát to nevyšlo. Těsně před příjezdem patriarchy Bartoloměje přišla na západní Ukrajinu právě do těch regionů, odkud byli rekrutováni ochotníci na demonstraci, hrozná povodeň (v tuto roční dobu krajně neobvyklá); pak se protrhla někde hráz, zátopová vlna způsobila velké škody, lidem to smetlo domy, a tak měli úplně jiné starosti než dělat někomu kompars v Kyjevě. Takže se žádná demonstrace nekonala (jediná demonstrace, která hrozila, byla demonstrace pravoslavných Ukrajinců Moskevského patriarchátu, kteří dopředu pohrozili patriarchovi Bartolomějovi, že na jakýkoliv náznak vstřícnosti k Fileretu Denisenkovi budou masově reagovat). Patriarcha Bartoloměj byl z toho všeho nejdříve asi trochu vyveden z míry, takže v prvním oficiálním projevu zapomněl oslovit a pozdravit hlavu Ukrajinské pravoslavné církve MP metropolitu Vladimira, který stál hned vedle něho, a na jehož kanonickém území stál zase patriarcha Bartoloměj (působilo to dojmem, že si tady někdo na poslední chvíli přepisoval projevy a vladyku Vladimira, s nímž se původně už vůbec nepočítalo, si tam prostě zapomněl dopsat). Celá oslava proběhla v klidu, patriarcha konstantinopolský spolusloužil velkolepou liturgii s patriarchou moskevským, objímali se a líbali, v proslovech si vyměňovali slova o důvěře, lásce a vzájemném uznávání, jak je to obvyklé. Oba patriarchové se tvářili spokojeně a radovali se z toho, že Ukrajina je pravoslavná. Mezi přítomnými jsem zahlédl očividně zasmušilého Juščenka, který se ani nepokoušel skrývat své rozčarování z té kvetoucí harmonie mezi Konstantinopolí a Moskvou, a když kamera zabrala jeho místo později, bylo už prázdné.

-----------------


Ruský patriarcha Alexij II.
Pozastavme se ještě nad průběhem setkání, které se konalo 10. - 12. října v Konstantinopoli. Na tomto, patriarchou Bartolomějem I. pořádaném, historickém setkání hlav všech pravoslavných církví si zástupci Moskevského patriarchátu zdvořile vyposlechli snění konstantinopolského patriarchy o "větší jednotě pravoslavných církví" a jeho tužby, aby byla více vidět jeho "služba jednotě", která po roce 1054 náleží "právě Konstantinopolskému ekumenickému patriarchátu". Mám pocit, že přítomnost delegátů Ruské církve a zvláště později Alexije II. na tomto "historickém setkání", čili na akci patriarchy Bartoloměje, byla možná tak trochu výměnou za uvážlivé chování Bartoloměje v létě v Kyjevě, kde v konečném výsledku návštěva konstantinopolského patriarchy vyzněla jako podpora Moskevskému patriarchátu (ač to těsně před kyjevskou slavností už skoro nikdo nečekal).

Nyní v Konstantinopoli patriarcha Alexij sice nebyl na zahájení setkání (byl zastupován biskupem číslo dvě Moskevského patriarchátu - metropolitou Kyrillem, vedoucím oddělení vnějších vztahů), ale přijel na jeho závěr. Leč podstatné pro Konstantinopol bylo, že vůbec přijel a že se Rusové zúčastnili. (Buď jak buď - bez Moskvy nemá žádné "všepravoslavné setkání" valný smysl, to je v pravoslavném světě každému jasné.) Zrakům pozorovatelů neušlo, že patriarchovi Alexiovi bylo připraveno neobvykle velkolepé uvítání. Z letiště odjel moskevský patriarcha ihned do rezidence patriarchy Bartoloměje, kde proběhl rozhovor "z očí do očí" (jak to píší ruští komentátoři). Poté kráčeli oba patriarchové slavnostně druh s druhem společně do chrámu sv. Jiří na závěrečné zasedání konference. Tady se patriarcha Bartoloměj opět obrátil k moskevskému patriarchovi s uvítacím pozdravem, neopomněv mu pogratulovat k jeho 80. narozeninám (které však budou až koncem února). Takovou okázale projevovanou laskavost dávají komentáře tak či onak do souvislosti s průběhem oslav 1020. výročí Kyjevské Rusi.

Na začátku setkání pravil metropolita Kyrill jménem patriarchy Alexije mj.: "U vědomí důležitosti a aktuálnosti tohoto bratrského setkání ... přijala Ruská pravoslavná církev rozhodnutí účastnit se. Proto jsme dnes zde, bez ohledu na skutečnost, že je v tomto shromáždění přítomen Jeho přeosvícenost metropolita Stefan z Estonska, který zde reprezentuje církevní útvar, který není všepravoslavně uznáván jako autonomní církev." Není tedy pravdou další tvrzení Vatikánského rozhlasu, který hlásil: "Estonská církev na tomto setkání nebyla zastoupena." (Netřeba už rozebírat, že toto nepravdivé tvrzení použil Vatikán v tom smyslu, jakoby údajná absence Estonské církve ve Fanaru byla vynucena nesnášenlivostí patriarchy moskevského.)
Na závěr bylo účastníky setkání přijato "Poselství k pravoslavným národům a celému světu". V něm se vyjadřuje odhodlání aktivně hlásat učení Kristovo, vést pevnou opozici vůči nacionalistickým, rasovým, ideologickým a náboženským rozepřím, "vést teologický dialog s ostatními křesťany a mezináboženský dialog zvláště s islámem a židovstvím, protože dialog je jediným způsobem řešení nesouhlasu mezi lidmi, zvláště v takové epoše, jakou je ta naše, kdy jakákoliv rozdělení, včetně rozdělení ve jménu náboženství, jsou hrozbou míru a jednotě lidí".

Jeden z hlavních úkolů konference - jak se domnívají ruští komentátoři - mělo být řešení vztahů k Vatikánu. V Poselství o nich není ani slovo. Povšechná obligátní proklamace o teologickém dialogu s ostatními křesťany zjevně připadá komentátorům podivně stručná. (Je to vskutku dosti nápadné - zvláště když se v textu proklamuje dialog "zvláště s islámem a židovstvím", a o Římu - ticho po pěšině - je prostě zabalen do balíčku "ostatních křesťanů".) Stejně tak odůvodnění potřebnosti dialogu zůstává již bez sebemenší zmínky o naději na brzké dosažení jednoty všech křesťanů, ale spokojilo se s obecným odvoláním na řešení neurčitých všelidských nesouladů, které jsou hrozbou míru. Dokonce i o ekologii je toho v Poselství napsáno podstatně více než o náboženském dialogu. To o něčem vypovídá. Ruský komentátor poznamenal: "Spolu s demonstrací všepravoslavné jednoty, která byla v průběhu konference patrná, to může znamenat mlčenlivou ale jasnou zprávu: světové pravoslaví hodlá nabrat druhý dech a pretenduje na vůdčí roli v křesťanském světě. Počkejme. Uvidíme," píší ruské noviny.

Já osobně si nemyslím, že by Pravoslaví jako celek snilo o nějaké hlavní světské roli, leč proces emancipace a uvolňování vazeb se západním křesťanstvím je i přes odpor Konstantinopole všeobecně zřetelně patrný ve většině pravoslavného světa. (To je bez pochyb mj. důsledek aktuální hořké zkušenosti Pravoslaví se západními církvemi v průběhu devadesátých let, kdy tyto církve hleděly na Východ jen jako na kořist a cíl dobyvačných "misionářských" tažení.) O jednotě se již prakticky nemluví a v možnost upřímného a rovnoprávného partnerství se Západem už Východ věří jen pramálo.

I z této perspektivy možno hledět na vystoupení Ruské církve (tj. s obrovskou převahou největší pravoslavné církve) z Konference evropských církví, která se (přeložíme-li si moskevské komuniké z diplomatického do normálního jazyka) změnila na pletichářskou organizaci odumírajícího západního post-křesťanstva.
Ještě krátké pozastavení nad ve Fanaru vydaným Poselstvím.
V textu Poselství cítí Rusové známky rukopisu metropolity Kyrilla; např. v pasáži, kde se píše: "princip světského státu nesmíme chápat jako radikální vyhnání náboženství ze všech sfér života (společnosti)" nebo že dnes je "životaschopná jen taková ekonomika, která spojuje efektivitu se spravedlivostí".

V dokumentu lze zaslechnout ozvěny nedávno v Rusku proběhlé bouřlivé debaty o vztazích vědy a náboženství: "Pravoslavné církvi je cizí chopit se péče o rozvíjení vědeckého bádání a formulovat svou pozici ke každému vědeckému problému. Spolu s tím však Pravoslaví reaguje na nebezpečí, která jsou skryta v určitých výdobytcích vědy, a poukazuje na hranice vědeckého poznání a připomíná existenci jiného poznání, které není bezprostřední součástí sféry vědy, ale je nutné pro patřičné omezení svobody a správného používání plodů vědy na principu ctění důstojnosti lidské osoby a odmítnutí egocentrismu."
Podobně je jasně vyjádřena církevní pozice v otázkách sňatků a rodiny. Církev má hledat způsoby, jak podporovat mládež a mnohodětné rodiny.
Krátce zhodnocena byla i současná ekonomická krize. (Viz příspěvek 432)
Spolupráce Ruské a Gruzínské církve při nedávném válečném konfliktu byla dána za příklad plnění povinnosti služby smíření.











Zobrazit příspěvek č. 435 jednotlivě

Administrátor --- 21. 10. 2008
"Jak Rusko vystoupilo z KEC" - tentokrát dle podání vatikánského

Další znamení doby: o vatikánském zpravodajství a vztahu Západu k Rusku

Minule jsem informoval, že Ruská církev vystupuje z Konference evropských církví (KEC). Pozoruhodné je, jak o tom informuje Vatikánský rozhlas. Srovná-li se si způsob, jakým se vyrábějí "informace made in Vatikán", s realitou, možno zaznamenat i tam odraz té rostoucí averze Západu vůči Rusku.

Zde je jádro této zprávy z Vatikánu:

„Moskevský patriarchát včera oznámil, že ruská pravoslavná církev vystupuje z Rady evropských církví. Moskva stále odmítá uznat nezávislost estonské pravoslavné církve. Ta byla sice uznána Konstantinopolí, ale Moskva považuje estonskou církev za své církevní území. Na protest proti plánovanému uznání estonské církve Radou evropských církví Moskva zrušila své členství v tomto sdružení. Podle Gerda Strickera, experta na východní církve, se Moskva vždy snažila zabránit tomu, aby jakákoliv mezinárodní církevní grémia uznala nezávislý status estonské církve, což prakticky znamená zabránit vstupu této církve do takových uskupení.“
Na první pohled jsou zjevné účelové odchylky od pravdy, jimiž se vatikánská zpráva vyznačuje. "Moskva stále odmítá uznat nezávislost estonské pravoslavné církve," hlásá do světa Vatikán. Zde je (záměrně?) situace v Estonsku zjednodušena a zkreslena. O existenci původní kanonické Estonské pravoslavné církve se mlčí. A nekanonická "Estonská apoštolská pravoslavná církev" nově utvořená Konstantinopolským patriarchátem je vydávána za jedinou estonskou církev.

"Na protest proti plánovanému uznání estonské církve Radou evropských církví Moskva zrušila své členství v tomto sdružení," nepravdivě informuje Vatikánský rozhlas.

Jestliže v prvním citovaném případě lze ještě doufat, že si vatikánský novinář prostě jen nedal práci proniknout hlouběji do problému, tak k tomuto druhému citátu již nelze říci nic jiného, než: klamavá informace (nějak se mi nechce použít rovnou slovo lež). Ruská pravoslavná církev ve svém oficiální prohlášení k této věci velice zřetelně sděluje, že důvodem k jejímu odchodu z KEC není uznání té estonské církve, která je pod Konstantinopolí, ale neochota uznat tu estonskou pravoslavnou církev, která je pod Moskvou, - a hlavně nečestné a neústavní jednání vrcholných představitelů KEC spolu s pronikáním politických vlivů do této organizace. (Viz o tom naši zprávu s překladem podstatných částí ruského komuniké.)

Smutné je, když zrovna v profesionálním církevním médiu, které by světu mělo být morálním příkladem, je ignorováno základní etické pravidlo novinařiny - přinášet nejprve informace, až potom spekulace a rozhodně ne výmysly. Snad budete se mnou souhlasit v následujícím předpokladu: pakliže hodlá novinář psát o někom, kdo učinil závažný krok, měl by ve své zprávě nejprve poinformovat, jak sám aktér podniknutý krok zdůvodňuje, a teprve potom se pouštět do komentářů. Proč by se vlastně konaly tiskové konference či vydávala komuniké, když by si novináři měli zdůvodnění, názory a postoje aktérů vymýšlet sami? Jenže Vatikánský rozhlas ve své zprávě zcela ignoruje oficiální komuniké Moskvy vydané k tomuto kroku, zamlčí samotnou jeho existenci, a místo toho podá "vysvětlující" komentář jakéhosi svého "experta na východní církve", který však buď problematice vůbec nerozumí nebo si vymýšlí či "vaří z vody". (Opět, nechce se mi tvrdit, že vědomě lže.)

U světských medií jsme na nezodpovědnost již tak zvyklí, že se nad podobnými případy ani nepozastavujeme. Říká se, že žijeme v době informací. Já bych řekl, že spíše žijeme v době dezinformací. Stala-li se však novinářská svévole v postkřesťanské společnosti již tak obvyklou, že nemá už cenu na všechny ty masově šířené hlouposti reagovat, pak alespoň ještě v případě křesťanských médií bychom možná měli všechny případy klamavého zpravodajství neúnavně usvědčovat. (Mějme při tom na paměti, že zde nejde o rozdílnosti v teologickém výkladu víry, nebo nesouhlas ve výkladu historie - to vše je legitimním předmětem diskuse; tady se jedná o ověřitelné informace ze zcela současného dění.) Zmanipulované zprávy nejsou totiž jen soukromou ostudou vydavatele, ale svědectvím morálního marasmu, do něhož se boří západní církve, a z toho mají následně před světem nakonec ostudu všichni křesťané. Je to situace úzce související s jinými případy mravní pokleslosti - např. té, která se na některých místech tak rozšířila mezi katolickým kněžstvem - celá ta neskutečná hromada případů pedofilie, jež se před západní veřejností stala téměř symbolem celibátního duchovenstva (žalob o odškodnění bylo v Americe tolik, že výsledná suma, kterou musí církev uhradit obětem zvráceného kněžstva, dorostla nepředstavitelných rozměrů, až to hrozilo bankrotem celé americké katolické církve). Pak ve Vatikánu pláčou krokodýlími slzami, že křesťanství a církev ztrácí v očích veřejnosti morální kredit. A protestanti? Ti, se svou otevřenou náručí vůči sodomii, se přímo demonstrativně smějí základním biblickým mravním imperativům. Chápejme, že falešné zpravodajství a mravní zločiny jsou dvě strany jedné mince - obojí vyrůstá z morálně nezdravého základu církevního života.
Nepochybuji o tom, že Vatikán má skutečné odborníky na otázky východních církví a znalce reálných poměrů v Pravoslaví, ale jejich hlas si zřejmě nechává jen pro své interní porady. Ve zprávách Vatikánských medií hlas těchto expertů moc slyšet není.

Proč nechce Vatikánský rozhlas své posluchače třeba jen lehce zasvětit do skutečného dění uvnitř pravoslavné církve? Pak by místo trapných dezinformací o Estonsku mohla např. v komentáři k citovanému projevu patriarchy Bartoloměje (volajícím po významném nárůstu významu Konstantinopolského patriarchátu) zaznít pro západní věřící alespoň mlhavá informace, jak jeho slova někteří (a myslím, že jich není málo) v pravoslavné církvi vnímají: jako projev vzrůstajících ambicí Cařihradu a touhy konstantinopolského patriarchy po moci nad světovou pravoslavnou církví, čemuž se běžně říká "pokušení papismu". To je patrně důvod, proč se většina pravoslavného světa staví tak vlažně ke skoro sto let svolávanému (ale stále nesvolanému), dlouho připravovanému (ale stále nepřipravenému), velkému všepravoslavnému sněmu (který Vatikánský rozhlas neopomněl připomenout). V Pravoslaví je velice silná prvokřesťanská tradice svrchovanosti a nezávislosti jednotlivých místních pravoslavných církví; proto všechny (snad kromě Konstantinopole) zdůrazňují, že prvenství ekumenického patriarchátu je jen a pouze čestné. Pravoslavný theocentrismus se naprosto zásadně rozchází s papistickou antropo-centrickou eklesiologií římskokatolické církve - jenže o tom by vatikánské médium asi nechtělo chtít šířit informace.

Nevadí, tak zkusme jiný námět.

Když už Vatikánský rozhlas vydává článek, v němž probírá estonskou otázku a zároveň zmiňuje přípravu velkého všepravoslavného sněmu, proč neuvede nějaké souvislosti? Proč alespoň pár slov neutrousí o tom, že vlekoucí se přípravy na Velký sněm zamrzly v r. 1996 právě kvůli Estonsku, resp. kvůli napětí mezi Moskvou a konstantinopolským patriarchou, který ustanovil v Estonsku církevní strukturu pod svou jurisdikcí - paralelní vedle existující struktury Moskevského patriarchátu? (Tento nový církevní útvar Moskva neuznala a podobně i další pravoslavné církve, jenže patriarcha konstantinopolský prosazoval účast jeho zástupců na všepravoslavných akcích; Moskva se kvůli tomu musela nejednou zříci účasti na shromážděních pořádaných Konstantinopolským patriarchátem. Posledním takovým případem bylo nedávné zasedání pro dialog s Římem v Ravenně.) Proč Vatikánský rozhlas nezmíní, že právě tato otázka se mezi oběma stranami ve Fanaru řešila a nikoliv bez pokroku? (Byl přijat dokument stvrzující dohodu, podle níž od nynějška se budou celopravoslavných setkáních účastnit pouze ty církve, které jsou uznávány v celém pravoslavném světě. A tím byla příprava Velkého sněmu možná vyvedena ze slepé uličky.) To by byly alespoň nějaké hlubší informace, které by uváděly západní věřící k nahlédnutí pod povrch dění, aby se mohli snáze orientovat v interní situaci Pravoslaví a případně lépe porozumět procesům utvářejícím vnitřní život pravoslavných církví. Jenže spíše to vypadá tak, že o tohle se západokřesťanským médiím vůbec nejedná - ba, právě naopak.

Vatikánský článek končí téměř úsměvně, a bezesporu nečekaně otevřeně a výmluvně: "Patriarcha Bartoloměj je nadcházející víkend očekáván opět ve Vatikánu, kde by měl v Sixtinské kapli v rámci synodu spolu s papežem přesedat nešporám." A tam se po nešporách poradí, jak dál (chtělo by se dodat).

-------------------------------------

Zpráva Vatikánského rozhlasu, nad kterou se zamýšlíme, je tak chytře psychologicky koncipovaná, že je těžko věřit v nějaké novinářské nedopatření či náhodné morální selhání vatikánské redakce.

Je promyšlený slepenec zkratky a falše, který v neinformovaném čtenáři musí vyvolat přesně tu reakci, jaká zřejmě byla redakčním záměrem. Klíčovou roli tu hraje zamlčení důležitého faktu - oficiální tiskové zprávy, ve které Moskva vysvětluje a odůvodňuje svůj krok. Rozumějte mi správně, nejde zde jen o zamlčení obsahu toho moskevského komuniké, ale především o utajení jeho samotné existence. Úmysl je zjevný: vytvořit dojem, že Moskva arogantně a bez vysvětlení odešla z nějaké instituce, která má v názvu slůvko "evropský", a práskla za sebou naštvaně dveřmi, protože se tato evropská instituce dokázala chrabře a charakterně ubránit vyděračskému diktátu moskevského rozpínavého imperialismu. To je zcela v kontextu celozápadní mediální politiky: vytrvale představovat Rusko jako nebezpečné, nepředvídatelné, arogantní, expanzivní, imperiální, surové, nezdvořile divošské - a hlavně neevropské. Prostě vyvolávat strach z Ruska. A strach lidí dá posléze zelenou jakékoliv agresi (politické, hospodářské či vojenské) vůči Rusku.

V tomto tónu se nese celá zpráva Vatikánského rozhlasu. Redakce tohoto média pochopitelně může na jisto počítat s tím, že západní čtenář (či posluchač) nemá ani páru o tom, co se to tam v tom Estonsku mezi pravoslavnými vlastně děje (spousta Zápaďanů nebude vůbec vědět, kde to Estonsko vlastně přesně je). Takže není nikterak složité zkreslenou informací a hlavně jednoduchým nástinem situace zmanipulovat myšlení čtenáře tak, aby si udělal závěr, který bude kopírovat manipulaci politickou, jež je mu nalévána do hlavy: zlá a vládychtivá imperiální Moskva svírá ve svých krutých spárech nešťastné pravoslavné Estonce, naříkající pod okovanou botou Alexije II. a toužící po církevní emancipaci, kterou jim vlídně a nezištně nabízí hodná Konstantinopol.

V pohledu na situaci v pravoslaví, který západním lidem předestírají už i jejich církevní média, lze snadno najít základní schéma manipulace, pro jejíž zdar je vždy potřeba nejprve zřetelně lidem označit, kdo je zlý a kdo je dobrý. Manipulace nesmí být komplikovaná - je potřebná jednoduché přehledné vykreslení situace a jednoznačné vymezení rolí: kdo je hodný a kdo je zlý; základem, bez něhož se manipulace nemůže obejít, je černobílé vidění světa. Rozdělení rolí, jak je Západ přiděluje, je v tomto případě jasné: Konstantinopol s námi spolupracuje - takže to je ten hodný strýček; kdežto Moskva je potížista, který s námi moc nespolupracuje, tak to je ten zlý tyran.

A jsou tu stále náznaky, že by se touto optikou mohlo hledět i na ukrajinský problém. Např. asi takto: Ukrajinci chtějí církevní osamostatnění čili autokefalitu, Konstantinopol je připravena vyjít jim vstříc, kdežto Moskva nechce Ukrajinu pustit ze svých drápů. Falešnost takového umělého pohledu vidí dobře pravoslavný Čech - vždyť naše církev dostala od Moskvy autokefalitu už v roce 1951 a ač byla v následujících desetiletích naše autokefalita v pravoslavném světě běžně akceptována, byla to právě Konstantinopol, kdo tuto autokefalitu neuznával a odmítal ji potvrdit; teprve v r. 1998 vydal patriarcha Bartoloměj dekret o požehnání autokefality Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Velice podobným případem je Americká pravoslavná církev, která původně patřila do jurisdikce Moskevského patriarchátu; ten jí v r. 1970 udělil autokefalitu, což Konstantinopol odmítla akceptovat, nakonec už byla autokefalita Americké církve uznávána církvemi Bulharska, Gruzie, Polska a Československa, ale nikoliv Konstantinopole. A dějiny znají řadu případů, kdy právě Konstantinopolský patriarchát držel různé národní církve "zuby nehty" ve své jurisdikci a uznal jejich autokefalitu až dodatečně po jejich faktickém osamostatnění (viz např. Bulharsko, Albánie, Gruzie).

Pohleďme však na případ Ukrajiny ještě z jiného úhlu. Nepodobá se vlastně ve svém principu např. takovému Bulharsku (to bylo po vyhlášení autokefality 70 let v rozkolu s Konstantinopolí, která jeho autokefalitu neznávala - až do r. 1945)? Akorát s tím rozdílem, že zde tuto národní církev nedrží Konstantinopol ale Moskva? Samo za sebe vypovídá, že většina pravoslavných věřících i duchovních je spokojena se širokou mírou autonomie, kterou od Moskvy Ukrajinská pravoslavná církev spadající pod patriarchu Alexije dostala, a z autokefality má spíše obavy, protože za současné situace na Ukrajině by plná samostatnost byla reálnou hrozbou, že dojde ke zmanipulování církevní správy a proniknutí nepravoslavných či dokonce pravoslaví nepřátelských vlivů do života a řízení církve. Mějme na paměti, že realitou současné Ukrajiny je stoprocentní korupce státních orgánů, státem podporovaná absence výkonu práva, chaos a mafie. (Případ za všechny: jeden náš farník vyprávěl, jak mu na Ukrajině ukradli auto; šel to nahlásit na policii, kde ho policisté, kteří byli napojeni na mafii zlodějů aut, zbili tak brutálně, že ho museli odvést do nemocnice, kde si nějaký čas poležel.) A v takových podmínkách si stát může činit s autokefální církví, co se mu zlíbí, protože autokefální církvi už nikdo zvenku nepomůže. A Juščenko se svými představami o politickém využívání církve ani netají.
Představitelé ukrajinské pravoslavné veřejnosti mj. píší: "Jsme pevně přesvědčeni, že odtržení Ukrajinské pravoslavné církve (UPC) od Ruské církve, "kanonická" či "nekanonická" autokefalita UPC by se stala duchovní katastrofou ruského i ukrajinského národa."
Zatímco v případě Ruska, Bulharska, Srbska či Albánie zůstala národní církev po vyhlášení autokefality jednotná, pak tomu tak není v případě Ukrajiny, kde menšina nacionalistů vyhlásila autokefální tzv. Kyjevský patriarchát (s Juščenkem se vzájemně nadšeně podporující), k němuž se naprostá většina pravoslavných Ukrajinců nepřipojila, a tak vznikl rozkol.
------------------------------------

Prý ruští vojáci. Prý v Gruzii
Nad celým případem vystoupení Ruska z KEC by za jiných okolností bylo možno mávnout rukou. Vždyť koho dnes vlastně zajímá, kdo je a kdo není v nějaké Konferencí evropských církví? (KEC měla snad nějaký smysl za komunismu jako morální pomoc situaci církvím za železnou oponou.) Jenže je tu ten širší kontext. A ten vzbuzuje jisté obavy, kam takový vývoj událostí vlastně směřuje.

Samotný způsob novinářské práce Vatikánu totiž věrně odráží novinařinu jiných západních médií, jak jsem již výše naznačoval. Už řadu let (ale v posledním roce je to zvláště výrazné, např. ve věci amerického radaru u Prahy) si lze všimnout, že výroky ruských politiků nejsou překládány a předkládány čtenářům. O tom, co řekli Rusové, na tom či onom summitu se čtenáři českých novin dozvědí zprostředkovaně - čili mohou si přečíst, jak na slova a postoje Rusů reagují západní politici nebo co si o tom myslí komentátor zahraniční rubriky. Takže když se člověku na západě náhodou dostane do ruky originální text např. Putinova projevu, tak se nestačí divit, co z toho západní média dokázala udělat - resp. jak zkreslila jeho smysl. Média dnes už nezrcadlí realitu, ale vytvářejí jakousi virtuální realitu, pseudoskutečnost. Co se opravdu děje, lze zjistit jen dosti pracně.

A co je skutečně na pováženou - to je vsugerování klamného pocitu lidem, kteří se domnívají, že jsou informováni, a při tom ve skutečnosti žádné opravdové informace nedostávají (snad jen o počasí). Všimněte si, jak vytrvale vtloukají televizní hlasatelé na závěr zpráv svým divákům do hlavy: "Vše důležité, co se dnes stalo, už víte." A při tom se ctěný platící koncesionář nedozvěděl skoro nic. Za své peníze je jen ohlupován.
A nyní už se stejně pracuje i v církevních západních médiích. Oficiální tiskovou zprávu Moskevského patriarchátu Vatikánský rozhlas zahodí a místo ní otiskne komentář, který tvrdí nesmysly a předestírá jako fakta něco, co neodpovídá holé skutečnosti. A tuhle redakční zplodinu pak replikují další a další redakce křesťanských medií po celém světě. A ctění věřící čtenáři (kteří za takové "zpravodajství" někdy dokonce platí či na ně přispívají svými dary) jsou tím vším celí asi už tak popleteni, že je ani nenapadne ptát se po vyjádření toho, koho se zpravodajská informace či komentář týká především.

Okolnosti, které nás nutí k tomu, abychom se tím zabývali, to je tedy celkový politický kontext - prudce vzrůstající zloba Západu proti Rusku, která dnes už vyústila ve vojenské obklíčení Ruska a hrozí válkou. Západu vyhovovalo jelcinovské Rusko, které bylo slabé, upadající a které mohl Západ bez problémů vykrádat, drancovat a plenit - materiálně, morálně i duchovně. S odchodem alkoholika z Kremlu a příchodem Putina se vše změnilo. Západ pak vyslal k Rusku jasné stanovisko, které bychom mohli volně a otevřeně přetlumočit slovy: Jestli si na sobě nenecháte dříví štípat, jestli si nenecháte vysávat Vaše suroviny a odtrhávat kusy státního území, pak jste našimi nepřáteli, dotlačíme vás do izolace a ...
Právě tento politický kontext se věrně zrcadlí i na církevní poli. Když Ruská církev nevítala římsko-katolické prozelytické misionáře se slavobránami, ale dokonce si dovolila protestovat proti neustálému rozšiřování vatikánských církevních struktur mezi pravoslavnými věřícími, stala se nepřítelem. A to samé v případě protestantů. Už prezident Clinton vyhrožoval Rusku různými sankcemi kvůli jeho nedostatečné vlídnosti vůči finančně skvěle vyzbrojené armádě západních sektářských pastorů a misionářů, kteří se v 90. letech vrhli na ruskou zemi jako hejno hladových kobylek.

Tak rád bych věřil, že všechno, o čem nikoliv bez hořkosti a znepokojení píši, jsou jen nějaká nedopatření, nedorozumění, informační šum apod. Jenže rozum se už jaksi vzpírá takové víře. Bylo tažení Vatikánu na Rus v 90. letech nedorozuměním? Bylo "humanitární bombardování" Bělehradu s požehnáním Vatikánu nedopatřením? Kosovo bylo oderváno od Srbska kvůli nějakému informačnímu šumu? Válka v Iráku, americké vojenské základny, které vyrostly kolem dokola Ruska jako houby po dešti (a nyní ještě radar u Prahy a raketová sila v Polsku), a kongresem USA vyčleněných 100 mil. dolarů na přípravu programu „rychlého globálního úderu“, který má umožnit v průběhu jedné hodiny zničit cokoliv kdekoliv na světě, - to je také nedorozumění? Vytrvalé mediální zkreslování informací snad o všem, co se týká Ruska, to je stále jen informační šum? Rád bych věřil, ale už to prostě nejde. Omlouvám se za tu malověrnost.
Podle mého skromného názoru je nejvyšší čas uvědomit si, že snění o rovnoprávných vztazích mezi Východem a Západem je v přímém rozporu s dobyvačnou mentalitou Západu. Do samotného kořenu západní civilizace je vrostlá neschopnost míru a partnerství s jinými civilizacemi, protože přímo v podstatě západního ducha je pevně zabudována nepotlačitelná touha po globální hegemonii, úsilí o nadvládu nade všemi. Ohně křižáckých válek v principu už nikdy nevyhasly, jen se proměňovala jejich podoba, prostředky a kolbiště. To je duch porozkolového Říma, který v průběhu druhého tisíciletí porodil to, čemu se dnes říká západní civilizace.

V tomto světle je nutno číst ty nepřesné, zavádějící či vysloveně nepravdivé informace vypouštěné západokřesťanskými médii o Pravoslaví a zvláště o Rusku.


P.S.
Západ se často opájí myšlenkou: na naší civilizaci je úžasné, že šíří demokracii. Už svatý Jan Kronštadtský na začátku 20. století říkal těm Rusům, kteří byli uchváceni západní demokracií: Demokracie je v pekle, ale na nebi království.
Informace o dohodě na konferenci ve Fanaru pocházejí od tajemníka pro mezipravoslavné vztahy Oddělení vnějších církevních vztahů Moskevského patriarchátu prot. Nikolaje Balašova - publikováno na Setmitza.ru








Zobrazit příspěvek č. 434 jednotlivě

Administrátor --- 20. 10. 2008
Svěřené jmění - ekonomické podobenství o duchovním životě

16. neděle po 50nici: o svěřených hřivnách

Za onoho času pravil Pán toto podobenství:
14  Neb tak se díti bude, jako když člověk jeden, jda na cestu, povolal služebníků svých a poručil jim majetek svůj.
15  I dal jednomu pět hřiven, jinému pak dvě, a jinému jednu, každému podle možnosti jeho, i odšel hned.
16  Odšed pak ten, kterýž vzal pět hřiven, těžil jimi, i vydělal dalších pět hřiven.
17  Též i ten, kterýž vzal dvě, získal jiné dvě.
18  Ale ten, kterýž vzal jednu, odšed, zakopal ji v zemi, a skryl peníze pána svého.
19  Po mnohém pak času přišel pán služebníků těch, i činil počet s nimi.
20  A přistoupiv ten, kterýž byl pět hřiven vzal, podal jiných pěti hřiven, řka: Pane, pět hřiven dal jsi mi, hle, dalších pět hřiven získal jsem jimi.
21  I řekl mu pán jeho: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohým tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.
22  Přistoupiv pak ten, kterýž byl dvě hřivny vzal, dí: Pane, dvě hřivny jsi mi dal, aj, jiné dvě jimi získal jsem.
23  Řekl mu pán jeho: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohým tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.
24  Přistoupiv pak i ten, kterýž vzal jednu hřivnu, řekl: Pane, věděl jsem, že jsi ty člověk přísný, žna, kde jsi nerozséval, a sbíraje, kde jsi nerozsypal,
25  I bál jsem se, odšel jsem a skryl hřivnu tvou v zemi. Hle, teď máš, což tvého jest.
26  A odpovídaje pán jeho, řekl mu: Služebníče zlý a lenivý, věděl jsi, že žnu, kdež jsem nerozséval, a sbírám, kdež jsem nerozsypal,
27  Protož měl jsi ty peníze mé dáti penězoměncům, a já přijda, vzal byl bych, což jest mého, s úrokem.
28  Nu vezmětež od něho tu hřivnu, a dejte tomu, kterýž má deset hřiven.
29  (Neboť každému majícímu bude dáno, a budeť hojně míti, od nemajícího pak i to, což má, budeť odjato.)
30  A toho neužitečného služebníka uvrztež do temností vnějších. Tamť bude pláč a skřípění zubů.
(Matouš 25. kap.)

Když Pán Ježíš vypráví svá podobenství, používá obrazy z běžného života, ale poskládá je často takovým způsobem, který musel být pro jeho posluchače značně překvapivý. My si to dnes už neuvědomujeme, protože jsme na příběhy z evangelijních podobenství zvyklí, a krom toho, většina současných věřících pochopitelně nemůže znát reálie Palestiny biblické doby. Je tudíž pro nás zcela samozřejmé, že podnikat se svěřenými hřivnami a těžit jimi je Spasitelem chváleno, kdežto zakopat hřivnu je tady bráno jako počínání odsouzeníhodné. Ne tak to však slyšeli Kristovi posluchači. Podle tehdejších pravidel a zákonů (tradice otců) bylo zakopání jmění svěřeného do úschovy považováno za chvályhodný a poctivý přístup. Kdo svěřené jmění zakopal, nemohl být podle stanovených zvyklostí potrestán za nedbalou péči.

Konec konců, uvažme, jak vypadaly tenkrát domy - např. jejich dveře. To nebyly pancéřované dveře s bezpečnostním kováním s FABkou či dokonce nějakými zabezpečovacími systémy, zasazené ve futrech vylitých betonem. Většinou to byly dveře prkenné, zavírané zevnitř na závoru. Nebylo tak těžké je překonat a vniknout dovnitř. Závora se však používala spíše jen na noc, přes den v domě skoro vždy někdo byl. A potom vchod do domu byl pod dohledem sousedů - vždyť se žilo a řemesla se provozovala prakticky na ulici, před domem. A vybavení domů bylo skromné. Dokonce i u bohatších lidí nebylo toho nábytku a domácího majetku tolik (tehdejší lidé by se nestačili divit, kolik věcí, zařízení a vybavení mají dnes ve svých příbytcích běžní lidé naší civilizace). Kvůli uschovávání cenností či klenotů byly někdy v domech již při jejich stavbě zřizovány speciální skrýše. Jenže vzhledem k malým rozměrům vnitřních prostor domů nebylo nemožné takové skrýše vypátrat. Prostě uschování takové hřivny ve svém bytě nebyla zrovna ta nejpříkladnější péče o její bezpečí.
Jestli někdo odnesl svěřenou cennost v noci na pusté místo, tam ji zakopal a zahladil stopy, bylo to vzhledem k dobovým okolnostem považováno za příkladně odpovědné počínání. Naproti tomu - použít svěřené jmění k podnikání, které je vždy nejisté, nebylo dvakrát bezpečné nakládání se svěřenými penězi ani tenkrát stejně jako dnes. (Pokud člověk není zkušený podnikatel či investor prověřený časem; dnes na to máme investiční fondy a profesionální finančníky, ale - jak se ukazuje právě v poslední době - i tady o naspořené peníze docela bezpečně přijít).

Takže i v případě podobenství o svěřených hřivnách jsou Ježíšova slova ohromující - na ruby obracejí vše, co lidé znají z běžného života. Ježíš si takto počíná, aby ukázal, že v duchovním světě je vše úplně opačné než v pozemském. Lépe řečeno: náš svět je naruby, hřích lidí jej obrátil vzhůru nohama. Skutečné hodnoty zůstávají bez povšimnutí a lidé po nich netouží (pokud jimi rovnou neopovrhují), a ctěno a touženo je zde to, co je z hlediska věčnosti bezcenné či dokonce pokleslé.

Chválí-li Pán Ježíš ty, kteří se dali s hřivnami do podnikání, pak to zřejmě máme chápat jako podobenství o duchovním životě - ano, víra je, stejně jako světské podnikání, nebezpečný a nejistý podnik. Říká se o tom: člověk může vše ztratit a také vše získat. Kdo se do toho nepustí, sice neriskuje ztrátu, ale ani nic nezíská. Duchovní život je jako situace na válečné frontě: v jediném okamžiku můžeš o vše přijít, nebo vše získat. Výsledek duchovního života je vždy do poslední chvíle nejistý. Ovládne-li člověka v okamžiku, kdy se odděluje duše od těla, pýcha, pak je všechno úsilí, které do duchovního života po celý svůj život vkládal, zmařeno. A naopak podaří-li se komu dobrý konec, může v posledním okamžiku získat Království (tomu se říká "last minute"). Jenže zpravidla se na takovém dobrém konci čili "dobré smrti" musí dlouho pracovat... Avšak jsou i výjimky.

Vzpomeňme na toho lotra ukřižovaného Pánu po pravici. Celý život loupil a zabíjel. Dokonce i na kříži se nejprve Spasiteli posmíval. Pak ale slyšel, jak se Ježíš modlí za ty, kteří ho ukřižovali. A pochopil vedle koho visí na kříži: žádný člověk se do té doby takhle nechoval v takovéto situaci. Byl to bystrý zloděj. Na poslední chvíli ještě stihnul ukrást ráj.

Ale ve svém případě na to raději nespoléhejme.

------------------------------

Vraťme se však ještě do příběhu vykresleného podobenstvím a k jeho symbolickému výkladu.

Nejprve něco o té hřivně - co to vlastně je? Hřivna (řecky: talanton) znamenala původně jednotku váhy, a potažmo platidlo, definovanou majetkovou hodnotu - čili odvážené množství zlata, nejčastěji však stříbra (na jiných místech a v jiných dobách se používaly k placení i železné hřivny - to když bylo železo ještě vzácné). Nejčastěji ze všech kovů se však k placení používalo stříbro (odtud staroslověnské slovo pro jednu z hlavních tří vášní: "srebroljubije" - láska ke stříbru, ve smyslu touha po penězích, majetku, zištnost). Slova pro “stříbro” a “peníze” jsou stejná přinejmenším ve 14 jazycích. Ve starověkém Egyptě a středověké Evropě bylo stříbro často cennější než zlato. Hřivny v našem podobenství byly stříbrné (v originálním znění evangelia je to specifikováno). Tehdejší hřivna byla buď půl kilogramu (tzv. lehká hřivna) nebo jeden kilogram (těžká hřivna). Tak si můžeme přibližně představit, jaký to byl majetek. 10 hřiven bylo na tehdejší dobu obrovským jměním (ani dnes není deset kilo stříbra žádný pakatel, ale převádět tuto hodnotu na současné peníze nemá prakticky žádnou vypovídací hodnotu, protože platební hodnota stříbra je úplně jiná a daleko cennější než stříbro je v novověku zlato, což dříve nebylo tak jednoznačné).
Ústředním nosným konstrukčním prvkem podobenství je rozpětí mezi odchodem pána a jeho očekávaným návratem, a toto rozpětí vytváří příležitost pro jeho služebníky, aby se osvědčili. Přičemž v ohnisku pozornosti je třetí služebník - tj. ten, který dostal nejméně. On je důvodem vzniku podobenství. Většinou nás nenapadne tázat se, kdo byli ti první dva služebníci, ale nemůžeme se neptat, koho mínil Pán Ježíš, když hovořil o tom třetím.

Klíčem k rozluštění této hádanky je Ježíšova věta: "Každému, kdo má, bude dáno, tomu však, kdo nemá, bude vzato i to, co má." Všichni jsme dostali od Stvořitele obrovské bohatství - nejen talenty a nadání (jak bývá ta hřivna často vykládána na úrovni morální exegeze evangelia; samotné české slovo "talent" pochází od řeckého slova pro hřivnu "talanton") - ale především jsme od Něho obdrželi svůj život ("prosili tě o život a tys jim ho daroval" zní v žalmech). Někdo krátký - někdo dlouhý, někdo těžký - jiný lehčí, někdo v nemoci - jiný s ocelovým zdravím, atd. Všichni však máme svůj svěřený život rozhojňovat duchovně. Tj. vyvádět z pozemskosti do věčnosti.

V tomto významu má podle hesychastů být chápáno jedno z prvních Boží přikázání udělené lidem ještě v ráji: "Ploďte se a množte se a naplňte zemi." V době, kdy byli Adam s Evou v ráji, nemělo toto přikázání tělesný význam.

Sv. Jan Damašský o tom praví: "V ráji panovalo panenství. Praví totiž Písmo svaté, že byli nazí Adam a Eva a nestyděli se. Teprve když přestoupili Boží přikázání, poznali, že jsou nazí, a styděli se a zhotovili si zástěry. A teprve po přestoupení přikázání, když člověk uslyšel o sobě rozhodnutí: Prach jsi a v prach se navrátíš, a když poté skrze přestoupení přišla na svět smrt, teprve pak poznal Adam svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila. Tedy jedině proto, aby smrt nesmetla a nezničila lidský rod, bylo ustanoveno manželství. Nadále měl být lidský rod udržován plozením dětí. Ale někdo asi namítne: Proč potom Bůh stvořil „muže a ženu“? A jaký mají smysl slova: Ploďte a množte se? Na to odpovídáme, že to nemusí vždy znamenat rozmnožování manželským obcováním."
Množení - čili "rozhojňování se" má tady význam rozmnožování daru života - což je především duchovní záležitost nikoliv kvantita lidských osob. Jsou lidé, kteří tady na zemi žijí v hříchu, - žijí zde jsou a duchovně mrtví. To jsou ti, kteří zakopali hřivnu - pečlivě ji uschovali sami pro sebe. Pán Ježíš praví: kdo chce svůj život zachránit (tj. užít si jen pro sebe a pro svá potěšení), ten jej ztrácí, avšak ten, kdo ztratí svůj život pro mne (tj. obětuje jej Bohu, zasvětí jej duchovnímu životu), ten jej získá (resp. ten jej rozhojní, rozmnoží - tak bychom mohli vyložit slovo "získá" v kontextu podobenství o hřivnách).

Tedy - rozmnožování hřivny svěřeného života - to je duchovní způsob nakládání se svým životem, chránit jej v čistotě a investovat tuto hřivnu nikoliv do pomíjivých pozemských záležitostí (tj. hezká podoba tomu obrazu zakopání hřivny do země, že?) ale do duchovního života - do služby Bohu modlitbou a půstem, přebýváním v chrámu (tak popisuje evangelium jak Bohu sloužila prorokyně Anna; Luk 2,37) a především vírou.

A tomu, kdo duchovně rozhojňoval svůj dar života, bude na posledním soudu ještě přidáno - dostane věčnou blaženost. A co ten, kdo nic nerozhojnil a vyplýtval dar života jen na svá potěšení a pozemské záležitosti? Tomu se hned po smrti ukáže hrozná pravda, když uvidí, jak se všechny "hodnoty" jeho života propadají do nenávratna a on přichází o vše, čím se domníval býti bohatým. A poslední soud jen pravdivě odzrcadlí, co učinil člověk se svým životem: hřivnu pozemského života nevyužil k získání jiného života, a o tu hřivnu, co měl, člověka nutně musí připravit smrt. To však celý svůj život přece věděl, že to takto musí skončit.

Z toho můžeme vytušit, koho měl na mysli Ježíš, kdy hovořil o tom nejméně obdarovaném služebníkovi. Nejedná se zde nutně o toho, kdo dostal nejméně života a nejméně darů. Spíše běží o to, jak člověk sám ocení ty dary, které od Boha obdržel. Můžeme mít krátký a těžký život, ale cítit se velice obdarovaní a pociťovat hlubokou vděčnost Dárci života. Jiný má dlouhý a snadný život, ale říká si to, co si říkají duchovní zbloudilci:

1  Scestně uvažují ti, kdo si mezi sebou říkají: "Krátký a strastiplný je náš život a proti skonu člověka není léku; neznáme nikoho, kdo by unikl z podsvětí.
2  Bez svého přičinění jsme se narodili a potom budeme, jako bychom nikdy nebyli. Dech v našem chřípí je jako dým a myšlenka jako jiskra při tepu našeho srdce.
3  Když zhasne, tělo se rozpadne v popel a duch se rozplyne jako lehký vánek.
4  I naše jméno bude časem zapomenuto a nikdo nevzpomene na naše činy. Náš život se rozplyne jak stopa po obláčku, rozptýlí se jako mlha zahnaná paprsky slunce, sražená jeho teplem.
5  Neboť náš čas je jako pomíjivý stín, není možno odložit svůj skon, protože je zpečetěn, a nazpět nepřijde nikdo.
6  Nuže tedy, užijme zde dobrých věcí, chopme se všeho stvořeného rychle jako v mládí.
7  Opatřme si hojně vybraného vína a vonných mastí, ať nám neujde žádný květ jara.
8  Ověnčeme se poupaty růží, dříve než zvadnou.
9  Nikdo z nás ať se nestraní našich radovánek, co na tom, když zůstanou následky naší bujnosti, vždyť to je naše právo a takový náš los.
10  Deptejme chudého, i když je spravedlivý, nešetřme vdovy, nemějme ohled na šediny starce ve vysokém věku.
11  Naše síla ať je zákonem spravedlnosti; co je slabé, ukazuje se být bez užitku."
12  "Počíhejme si na spravedlivého, k ničemu nám není, jen se protiví našim činům a vytýká nám prohřešky proti Zákonu, viní nás ze zrady na našem vychování.
(Moudrost 2. kap.)
A tak jsme se zase dostali tam, u čeho jsme skončili v první části: podobenství o investování hřiven je obrazem duchovního života.

------------------------------

Předešlý oddíl sledoval spíše jinotajnou rovinu výkladu, která samozřejmě není jediná. Sv. Jan Zlatoústý se jako dědic antiochijské exegetické školy držel spíše výkladu morálního a hřivny vykládá jako "to, co se nalézá pod mocí každého člověka (neboli v síle každého) - ať už vláda, nebo jmění, nebo učenost, či cokoliv podobného".
Jiní zase v hřivnách viděli duchovní dary, které zmiňuje apoštol v 1. Kor 12. kap.: "jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce."
Dalším exegetům jde o to, aby byl člověk hotov posloužit dílu Kristova Království, než o nějaký konkrétní dar, resp. talant.

Každopádně: všechny dary a talanty jsou člověku dávány Bohem.
A druhé každopádně: dary jsou udělovány lidem v různé míře, avšak odpovědnost všech obdarovaných je stejná. Tudíž nejsme si rovni v obdarování, ale jsme si rovni v odpovědnosti. Je zbytečné obviňovat Boha z nespravedlnosti, když jednomu dal hřiven pět a jinému dvě a dalšímu jednu. Bůh sám ví, co činí, a jeho soudy jsou nám nepostižitelné. S jistotou víme jen jedno, že Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni (1 Tim 2,4), což je jediným kritériem, podle něhož s námi zachází.

--------------------------------

Musíme se ještě vypořádat s jedním momentem podobenství. Motivem ke způsobu počínání toho nešťastného třetího služebníka je údajně strach, bázeň z pána. Mohli bychom namítnout, že křesťan má přece mít bázeň Boží. Jak daleko má však to, nač poukazuje třetí služebník, od bázně Boží! Vždyť zbožný "strach z Boha" není děs, neochromuje lidskou činnost, naopak je to cosi aktivního ("Bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo" Přísl 8,13). Bázeň neodvrací člověka od Boha, vždyť je to právě uctivá bázeň, skrze niž k Bohu přistupujeme. Bázeň Boží nás spojuje s Bohem a nikoliv odděluje od Něho: "Do jejich srdcí dám bázeň přede mnou, aby ode mne neodstupovali" (Jerem 32,40). Skrze bázeň Boží totiž poznáváme svého Stvořitele a poznání Boha porodí lásku k Bohu. "Počátek poznání je bázeň před Hospodinem" (Přísl 1,7) a dále: "Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost" (Přísl 9,10). Bázeň Boží je tedy prohlášena Biblí za počátek resp. zdroj moudrosti. Z toho zřetelně vidíme, že strach z pána, o němž hovořil třetí služebník, má nekonečně daleko ke ctnosti křesťanské bázně před Bohem.

Oč se tedy jednalo? Někteří říkají, že slova služebníka o strachu máme chápat jen jako výmluvu, fikaný pokus licoměrnou úctou ospravedlnit svou lenost. Tomu by nasvědčovala i slova pána: "Služebníku zlý a lenivý..." Já si však myslím, že za tímto prvoplánovým výkladem je skryto ještě něco - ano, skutečný strach, tak jak o něm mluví ten služebník: děs ze smrti. Děs toho, kdo nezná Boha, protože ho ani nechce poznat. Je to právě smrt, která bere to, co netvořila, žne to, co nezasela. Příchod pána, aby provedl vyúčtování se služebníky, je pro první dva odměnou za věrnost a začátkem něčeho nového a velkolepého, kdežto pro třetího je koncem - smrtí, za kterou je jen prázdnota, která obere člověka o všechno. Na smrt je možno hledět různě. Někdo vidí (a vyhlíží), co je za hranicí toho pozemského života, a smrt je pro něho jen přechodem k novému životu (smrt pro takového není ztrátou ale obohacením: "Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk" Filip 1,21). Kdo se však nezajímá o nic jiného, než to tělesné a pozemské, tomu je smrt hrozivým koncem, za nímž není nic. Děsné. To, co je pro dobré služebníky toužebně očekávaným setkáním s pánem, je pro jiného jen a pouze hrozivým setkáním se smrtí, která jemu nic nedává, ale vše bere. A co je nejhroznější - tomu, komu je za života blížící se smrt jen děsem, toho smrt je pak skutečně děsivá. Právem se jí bál. Což naznačují přísná slova pána, jimiž se k třetímu služebníku obrací přesně v tomu duchu, v jakém se služebník měl k němu. Na služebníkova slova: "...věděl jsem, že jsi ty člověk přísný, žna, kde jsi nerozséval, a sbíraje, kde jsi nerozsypal..." pán služebníkovi odpovídá: "...věděl jsi, že žnu, kdež jsem nerozséval, a sbírám, kdež jsem nerozsypal..."

Tato cesta vede do nehlubší temnoty. Tak už to dál snad ani nebudeme rozvíjet.

-------------------------------------

A nyní zkusme pohlédnout na podobenství o hřivnách ještě z jiného úhlu.
Pán Ježíš si několikrát vybral k podobenství o duchovním životě vskutku pozorohodné příměry - a to z oblasti ekonomiky, peněz, kupectví, pokladů, účtování a podobných čistě materiálních okruhů lidského zájmu (bohužel, této řeči lidé rozumějí nejlépe; jak trefné je ironické úsloví: peníze jsou vždy až na prvním místě). Tak tedy pojďme ještě chytnout rozmotávání podobenství o hřivnách za tento konec.

S vírou je to jako s ekonomikou (zrovna podobenství o hřivnách nám dovoluje něco takového vyslovit). Ekonomika když neroste, tak stagnuje - a stagnace je úpadek. Uložené peníze ztrácejí hodnotu - abys je zachránil, musíš je investovat. Co to znamená převedeno do duchovního významu? Víra když není v činnosti, tak zmrtví. Boží dar nesmí zahálet. Nestačí si myslet: "Jsem věřící a to stačí." Buď s tebou víra cloumá a je hybnou silou tvého života, nebo žádnou víru nemáš.

Píše ap. Jakub: Víra bez skutků je mrtvá.

---------------------------------------

Nu, a na závěr - jestliže nás Pán Ježíš tak důtklivě nabádá k něčemu tak nejistému a riskantnímu jako "duchovní podnikání", tak za tímto vybídnutím, hraničícím s příkazem, můžeme zřetelně tušit i přislíbení pomoci. Jinými slovy: jděte do toho, jděte do rizika, nebudete-li si počínat nezodpovědně a svévolně, já vás v tom nenechám samotné, můžete si být jisti mou pomocí.

O tom není potřeba pochybovat. Každý pravoslavný křesťan ví, jakou pomoc dostává od Boha skrze Církev. Jaké dary do ní Spasitel vložil a my z nich čerpáme v hojnosti. Jsou to svaté Tajiny - posvátný pokrm posilující a očišťující lidskou duši, jak můžeme sami pociťovat. A to nemluvím o tolika zázracích, různých uzdraveních z nevyléčitelných nemocí a jiných mimořádných Božích zásazích na pomoc člověku. Přímluvy svatých! Kolik máme svědectví o tom, jak znamení kříže obrací v úprk celé pluky démonů!
Pustí-li se kdo do tak nebezpečného podniku, jakým je duchovní život, přichází mu na pomoc síla shůry.

--------------------------------------

Epilog
A někdy přijde pomoc z míst, odkud bys to opravdu nečekal. Vypráví se o ruských emigrantech v nějakém americkém velkoměstě. Neměli tam chrám, ale toužili po bohoslužbách, a tak si adaptovali jeden byt v činžáku na pravoslavnou domovní kapli. Tam se scházeli a potichu si sloužili svaté liturgie. Žádný problém. Až do té doby než přišla Pascha. Každý pravoslavný určitě již tuší, jakýže problém to nastal. Na Paschu mají pravoslavní ve zvyku sloužit bohoslužbu od půlnoci a je to bohoslužba, kterou prostě není možno vykonat v tichosti. Její součástí je totiž hlasité volání: "Vstal z mrtvých Kristus! Christos voskrese!" A případně i zvonění na zvonky, které si lidé přinesou. Je to prostě radost, kterou nelze zkrotit. Na Paschu musejí všechny ohledy stranou - volá se z plna hrdla, nadšení nezná mezí. Když uvážíme, co se asi tak v té domácí kapličce o paschální noci dělo, je nám jasné, jak na to druhý den reagovali nepřipravení a nic nechápající Američané z vedlejších bytů. Nevyspalí nájemníci hovořili jen o jednom: "Ti Rusové musejí pryč z našeho domu! Žádnou kapli tu už nechceme!" A hned začali podepisovat nějakou petici, kterou chtěli kamsi posílat. Při tom si vzpomněli, že v domě bydlí také starý rabín, a tu si řekli: "To je ctěná osoba; kdyby to podepsal i on, měl by ten náš protest větší váhu. Jistě to podepíše (víme jak židé milují křesťany)." Tak jdou za rabínem, hovoří s ním o tom, co se tu dělo v noci, a podstrkávají mu lejstro k podepsání. Jenže rabín odmítl podepsat. Překvapení nájemníci se ho ptají:
- "Vy jste neslyšel, co se tu v noci dělo?"
- "Slyšel."
- "Vám se snad líbil ten jejich řev?"
- "Ani za mák."
- "Vy jste snad mohl při tom randálu spát?"
- "Ani jsem oka nezamhouřil."
- "Tak proč nechcete podepsat?"
- "Já kdybych si myslel, že přišel mesiáš, tak křičím ještě víc." A zavřel dveře. Nájemníci pak od toho protestu upustili a pravoslavní se tam mohli modlit dál.










Zobrazit příspěvek č. 433 jednotlivě

Administrátor --- 17. 10. 2008
Z tisku

Peníze na záchranu bank by vymýtily světovou chudobu

Částka 700 miliard dolarů, kterou hodlá Washington vydat na odvrácení bankovního krachu, by stačila, aby během dvou let vymýtila na celém světě nejhorší chudobu. Uvedl to na své internetové stránce hlavní ekonom humanitární organizace Oxfam Duncan Green.

Podle údajů Rozvojového programu OSN (UNDP) je třeba 300 miliard dolarů, aby se do roka zvedla životní úroveň všech obyvatel, kteří na Zemi žijí z méně než jednoho dolaru denně.

Na zaplacení celkového zahraničního dluhu 49 nejchudších zemí světa by ta suma stačila dvakrát, na sedm let by pokryla celosvětové náklady rozvojové pomoci a pětkrát převyšuje částku, která je podle Milléniového summitu OSN každoročně nutná k plnění cílů boje proti chudobě a za dosažení minimálního vzdělání a základní zdravotní péče.

Záchranný balík dolarů na druhé straně podle Greena představuje jen čtvrtinu toho, co již Spojené státy vydaly na válku v Iráku.

---------------------

Jenže tohle vládu ani kongres nejbobatší země světa nikdy ani nenapadlo, aby se jejich země ze svého bohatství postarala o chudé (jejichž chudobu z valné části přímo či nepřímo zavinila). Takové bohatství je pak Bohem prokleté.





Zobrazit příspěvek č. 432 jednotlivě

Administrátor --- 15. 10. 2008
Finanční krize

Z poselství všepravoslavného setkání

Propast mezi bohatými a chudými se dramaticky rozevírá následkem ekonomické krize, která je výsledkem zvrácené ekonomické činnosti, zbavené lidského rozměru a nesloužící skutečným potřebám lidstva. Honba finančníků za vidinou zisku často nabývá maniakálního charakteru. Životaschopná je pouze taková ekonomika, která spojuje efektivitu se spravedlivostí a společenskou solidaritou.
Z poselství představitelů pravoslavných církví (Fanar 12. 10. 2008)

Burzovní makléři

Záběr z burzy v době krize.







Zobrazit příspěvek č. 431 jednotlivě

Administrátor --- 14. 10. 2008
Z tisku - Rusko opouští Konferenci evropských církví

Ruská pravoslavná církev pozastavuje své členství v Konferenci evropských církví kvůli "estonské otázce"

RPC Moskevského patriarchátu při zasedání ústředního výboru KEC 11. října vyhlásila pozastavení svého členství v této organizaci. Oznámilo to oddělení vnějších vztahů Moskevského patriarchátu.

"Příčinou tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že se KEC neodůvodněně a v rozporu s ústavou a pravidly odmítla zabývat přihláškou ke členství od Estonské pravoslavné církve, která je samosprávnou církví v rámci Moskevského patriarchátu," praví se v prohlášení.

V listopadu 2007 KEC přijala přihlášku ke členství od tzv. "Estonské apoštolské pravoslavné církve", která vstoupila do Konstantinopolského patriarchátu, ale není uznávána Moskevským patriarchátem, protože tato struktura vznikla nekanonickým způsobem na kanonickém území Moskevského patriarchátu.

Otázka kanonické Estonské pravoslavné církve (EPC pod Moskevským patriarchátem) a otázka nekanonické Estonské apoštolské pravoslavné církve (EAPC pod Konstantinopolským patriarchátem) byly zkoumány v KEC tak, že byla (pod jistým tlakem Konstantinopolského patriarchátu) upřednostňována EAPC, kdežto jednání o EPC bylo různými machinacemi znemožňováno a odsunováno, až nakonec bylo smeteno se stolu. Prezident KEC za podpory představitelů Konstantinopolského patriarchátu několikrát podnikli kroky k protahování a odkládání zkoumání přihlášky EPC. A dále - zatímco při jednání o přijetí EAPC nebyl vyžadován konsensus, a tudíž nebylo přihlédnuto k tomu, že se zástupce RPC zdržel hlasování (z důvodů nepěkných výroků a činů ze strany vedení EAPC vůči EPC), pak naopak při jednání o přijetí EPC bylo náhle vyhlášeno, že je potřebný konsensus všech členských církví, což odporuje ústavě KEC, podle níž může být jediným důvodem k odmítnutí přijetí jen nesplnění ze strany žadatele definovaných kritérií členství (komise KEC, která v dubnu 2008 zkoumala, zdali EPC splňuje požadovaná kritéria k přijetí, vydala své kladné doporučení). Z toho všeho je zřejmá předpojatost vedení KEC vůči Moskevskému patriarchátu.

"Dva obdobné případy vyžadující postup dle stejné procedury, byly ve skutečnosti zkoumány s úplně rozdílným přístupem, což zásadně porušuje princip rovnoprávnosti a objektivnosti. Prezident a generální tajemník KEC hrubě porušili závazky, které dali v uplynulém roce při setkání s moskevským patriarchou Alexijem II., kdy byla probírána otázka přijetí EPC. Mezi reálnými příčinami nečestného a neobjektivního jednání vedení KEC jsou patrné i politické motivy.

S politováním musíme konstatovat, že KEC ztratila svou roli smiřující a sjednocující síly. Stále více je ignorován hlas církví ze zemí stojících mimo Evropskou unii. Tím ztrácí KEC svoji historickou úlohu - být mostem mezi východem a západem Evropy. Současné vedení KEC a především její prezident nese osobní odpovědnost za tak žalostný vývoj událostí.

I po pozastavení svého členství v KEC prohlašuje Ruská pravoslavná církev, že i nadále bude usilovat o další rozvoj dobrých vztahů s církvemi, které jsou účastníky KEC, abychom společně hájili a upevňovali křesťanské hodnoty v životě současné Evropy."

Citace dle tiskového služby Oddělení vnějších vztahů Moskevského patriarchátu

Credo.ru





Zobrazit příspěvek č. 430 jednotlivě

Administrátor --- 14. 10. 2008
Omlouvám se za mystifikaci

Fotografie nalezených kosterních pozůstatků obrů byly (přinejmenším ve dvou či třech případech) falsum. Uveřejnil jsem sadu těchto fotografií dříve, než jsem to stihnul náležitě prověřit, což byla pochopitelně chyba. Dnes jsem při dalším hledání zjistil, že dva nebo tři "archeologické případy" byly uměle vyrobené. A kromě toho už na mne v mailboxu čekala upozornění od čtenářů Ambonu, kterým tímto děkuji.

Samozřejmě, zůstává zde otázka, jak je to s ostatními čtyřmi či pěti archeologickými případy, k nimiž se vztahovaly další fotografie. A s dalšími nálezy, na jejichž dokumentaci (nebo tzv. "dokumentaci") lze občas narazit. Bůh ví.

Vnucuje se podezřívavá myšlenka, jestli ta dvě falza nebyla nedávno (v loňském roce) vypuštěna (a rozšířena) snad kvůli tomu, aby zdiskreditovala případné seriosní objevy v této oblasti.





Zobrazit příspěvek č. 429 jednotlivě

Administrátor --- 10. 10. 2008
Video z You Tube

Agni Partene - Divna Ljubojevic






Zobrazit příspěvek č. 428 jednotlivě

Administrátor --- 9. 10. 2008
Z tisku - prozřetelný makléř

Burzovní makléř z Wall Street opustil Manhattan a odešel do bulharského monastýru

Britské noviny "The Daily Telegraph" se rozhodly vyprávět svým čtenářům o jednom neobvyklém lidském osudu. 32-letého Bulhara Christa Miškova čekala skvělá kariéra na New Yorské burze, jenže on se rozhodl vyměnit nákladné obleky a drahé boty za černou mnišskou řízu a sandály. Dle jeho vlastních slov - náhle pro něho bylo těžké hledět, jak lidé utrácející více, než vydělávají, a trpí tváří v tvář finančním krizím, které čas od času otřesou světem. Přestal rozumět bankéřům a makléřům, prožívajícím smrtelnou úzkost z perspektivy ztráty své práce.

Navíc je přesvědčen, že krach bank a dalších finančních institucí udělí lidem užitečnou lekci pro jejich život, jinak budou brzy hladovět. "Mnozí lidé ve světě vůbec nerozpoznají, že si vlastně nevydělali na jídlo, kterým se sytí, protože jen přijímají, ale nic nedávají. Jenže spotřebuješ-li více, než si vyděláš, pak to znamená, že někdo ve světě bude hladový," praví bratr Nikanor.

Jeho kolegové vůbec nedokázali pochopit, proč se Christo rozhodl stát se monachem. Pro něho to však byl jediný výsledek cesty vnitřního hledání, která ho přivedla až k poznání, že materiální hojnost není ničím ve srovnání s bohatstvím duchovním.

"Každý se může stát dobrým makléřem, ale světu to sotva přinese něco dobrého," tvrdí. "Stále hledáme štěstí ve vnějších věcech, v materiální sféře, což jenom přináší rozklad do našeho nitra i do okolního světa," dodal bratr Nikanor.

Zatímco dříve Christo Miškov "dojil" zlaté tele na Wall Street (poznamenávají noviny), tak nyní musí vstávat za rozbřesku, aby šel pracovat do monastýrské sýrárny. Místo přepychového Manhattanu je dnes místem, kde bydlí, Curnogorskij monastýr z 12. století vzdálený 40 km na západ od Sofie.

Tato změna jeho života ho netrápí. Když před pěti lety oblékl mnišskou řízu, byl jedinou komfortní věcí, již si ponechal, mobilní telefon, který však používal výhradně pro telefonování s bývalými kolegy a bohatými Bulhary kvůli opatření finanční pomoci na obnovu svého starobylého monastýru (v době komunismu v něm byl koncentrační tábor). I s touhle misií se vyrovnal úspěšně.
NEWSru.com



Krize na burze

Takhle se dnes vydělávají velké peníze - počítačem a telefonem. Nikoliv vytvářením hodnot, ale spekulací.
"...byla to výše osobních platů v Londýně a na Wall Street (nejvyšší finančníci vydělávají běžně 15 - 20 milionů liber ročně) spolu s přesvědčením, že chtivost po penězích je tou správnou doktrínou, co zlikvidovalo nutnost, aby se jednotliví finančníci starali o svou pověst. Tito lidé se nemusejí starat o svou pověst. Stačí jim jen jedna dohoda nebo jediný rok ve vrcholné funkci a už nikdy pak nemusejí znovu pracovat. Byly tak zlikvidovány pobídky, na jejichž základě lidé kdysi jednali férově - úměrný vztah mezi přidanou hodnotou a odměnou...
(Americký ministr financí Henry Paulson, bývalý generální ředitel banky Goldman Sachs, který si vyjednal, před tím, než to místo přijal, zvláštní výjimku, že nebude muset platit daně, nemá zrovna smysl pro férovost.)" (Citace už nevím odkud; ale to je v daném případě asi celkem jedno, protože obecná platnost řečeného je zřejmá.)





Zobrazit příspěvek č. 427 jednotlivě

Administrátor --- 8. 10. 2008
Z došlé pošty - věda a Bůh - to nejde k sobě

Proč Bůh nemá titul CSc.

1.. Má jenom jednu známou publikaci.
2.. Ta je v hebrejštině.
3.. Nejsou v ní odkazy na další prameny.
4.. Nebyla publikována ve známém vědeckém časopise.
5.. Mnozí pochybují o tom, že ji napsal osobně.
6.. Je nutno přiznat, že je známá po celém světě - ale co dělal potom?
7.. Jeho schopnost týmové práce je velmi omezená.
8.. Ostatním vědcům se nepodařilo zopakovat jeho experimenty.
9.. Nepožádal etickou komisi o souhlas s experimentováním na lidech.
10.. Když se mu jeden pokus nevydařil, pokusil se zahladit stopy utopením pokusných objektů.
11.. Jedince, kteří se nechovali podle očekávání, vyřadil z pokusného souboru.
12.. Nechodil do přednášek - jenom vzkázal studentům, co si mají prostudovat.
13.. Nechal za sebe učit svého syna.
14.. První dva studenty vyhodil, protože se naučili něco navíc.
15.. I když má jen 10 požadavků, většina studentů v praktickém testu propadne.
16.. Konzultace poskytuje jen velmi zřídka, a to ještě na vrcholku hory.



Zobrazit příspěvek č. 426 jednotlivě

Administrátor --- 3. 10. 2008
Odborník o příčinách zřícení "dvojčat" v New Yorku 11. září

Architekt Richard Gage - analýza kolapsu 3 budov WTC



S českými titulky

No comment





Zobrazit příspěvek č. 425 jednotlivě

Administrátor --- 2. 10. 2008
Zrcadlo nastavené lidem - jací vlastně jsme?

O zlotřilých vinařích a jejich zhoubě

Pravil Pán:
33  Jiné podobenství slyšte: Byl jeden hospodář, kterýž vybudoval vinici, a opletl ji plotem, vykopal v ní lis a vystavěl věž, i pronajal ji vinařům, a odcestoval.
34  A když se přiblížil čas ovoce, poslal služebníky své k vinařům, aby vzali jeho podíl plodů.
35  Vinaři pak zajavše služebníky jeho, jiného zmrskali, jiného zabili, a jiného ukamenovali.
36  Opět poslal jiných služebníků, více nežli prve. I učinili jim též.
37  Naposledy pak poslal k nim syna svého, řka: Zastydí se před synem mým.
38  Vinaři pak uzřevše syna jeho, řekli mezi sebou: Toto jest dědic; pojďte, zabijme jej, a bude naše dědictví jeho.
39  I chytivše ho, vyvlekli jej ven z vinice a zabili.
40  Protož když přijde pán vinice, co učiní vinařům těm?
41  Řekli jemu: Zločince ty zlou smrtí zahubí, a vinici svou pronajme jiným vinařům, kteříž budou vydávati jemu ovoce v náležitém čase.
42  Řekl jim Ježíš: Nikdy-li jste nečtli v Písmech: Kámen, kterýž jsou zavrhli stavitelé, ten učiněn byl hlavním kamenem úhelným? Ode Pána stalo se toto, a jest divné před očima našima.
(Matouš 21. kapitola)

Bez obšírného úvodu rovnou zamíříme k jádru vyprávění, k němuž nás přímo vleče už ta pozoruhodná gradace podobenství. Nejdříve krátký náčrt výchozí situace, a pak s každou další větou Spasitel "šroubuje" příběh do ještě větší neuvěřitelnosti.

Začal celkem realisticky - pán vysadil vinici, postaral se o inventář, pronajal ji a odcestoval. To byly běžné reálie tehdejší doby. Jenže hned nato začíná autor podobenství roztáčet spirálu absurdity. Od nepochopitelnosti se děj stupňuje k úžas vyvolávajícímu (dnes by se chtělo říci "šokujícímu") chování obou stran, které se nepodobá ničemu, s čím se lze setkat v realitě pozemského životaběhu.

Těžko pochopitelný je již první závit této spirály: vinaři odmítnou platit nájem - a to nejen urážlivým ale hlavně zločinným nakládáním s vyslanci majitele. To se prostě vymyká zdravému rozumu. Posluchači Ježíšovi si museli mezi sebou šeptat: "Cožpak je mohlo byť jen napadnout, že by jim tohle mohlo projít? Majitelem vinice je přece bohatý člověk, který má dost možností (i prostředků) zjednat si spravedlnost a domoci se obnovení své cti."

Jak se odvíjí řetěz příběhu, každý jeho další článek je ještě absurdnější než ten předchozí. Spirála celé té absurdity se jakoby vymkla kontrole a roztáčí se mimo jakýkoliv pochopitelný rámec a nad veškerou představivost. O chování obou stran už posléze nelze použít ani slovo "nepochopitelné", protože i to zní příliš slabě.

Na nebetyčnou drzost vinařů, kteří si bezostyšně přivlastnili cizí majetek (a jeho majitelem zjevně nebyl "nějaký leckdo"), kupodivu nenásleduje rázná reakce v podobě tvrdého a spravedlivého trestu. Odpověď majitele je vlastně stejně absurdní, jako chování vinařů: pošle další posly. A vinaři dále eskalují svou bezostyšnost, krutost, drzost, sprostotu, hloupost i nesmyslnost svého darebáctví. A další odpověď pána vinice je více než nepochopitelná: pošle syna. Běsnění vinařů se nadále už vymykne všemu představitelnému.

Posluchačům Ježíšovým mohlo v prvním dojmu docela dobře připadat, že příběh líčí chování dvou skupin bláznů: na jedné straně vinaři, na straně druhé pán a jeho syn.

Ve chvíli, kdy už se zdá, že spirála násilí a běsnění vinařů na jedné straně, a s ničím nesrovnatelné trpělivosti, vlídnosti, mírnosti pána na straně druhé, se roztočí do nekonečna, a zlo exploduje do bezhraničí, když mu dobrota toho, kdo jediný má moc klást mu meze, vyklidila prostor, - teprve těsně před tím přichází ostrý zásah.

Je jasné, že tento příběh, kreslený Pánem Ježíšem, vypovídá o Bohu a o člověku. Vypráví o tom, jak je situace mezi člověkem a Bohem viděna z Boží perspektivy. V jakém stavu je ve skutečnosti vztah mezi námi a Hospodinem.
Zaslepený pohled ze strany člověka je výstižně popsán na chování těch vinařů: dostali jsme život, tělo a svět, a tudíž je to naše a můžeme si s tím dělat, co chceme. Od koho jsme to vše dostali, nás nezajímá, a znát ho nechceme. A jestli za námi Ten, o kom nechceme nic vědět, někoho pošle, aby nám cosi připomněl, běda mu. To, že žijeme, že svítí slunce, rostou rostliny a k dýchání máme vzduch považujeme za samozřejmost, nad kterou netřeba přemýšlet natož děkovat. A jestli někdo přece jen chce vědět, jak to všechno, co je tady, vzniklo, tak máme nezpochybnitelně moudrou odpověď našich nejvyšších učenců: Vzniklo to samo od sebe! Je to vědecky dokázáno. (Tak nějak to vidí člověk oslepený vášněmi a hříchem.)

To je arogantní postoj materialistického (agnostického) lidstva. Na otázku o původu světa si lidé vymysleli "velký třesk", a už jim vůbec nevadí, že vlastně tato odpověď na nic neodpovídá, a otázku po původu a autorovi (resp. majiteli) vesmíru vůbec neřeší. Před otázkou: a kdo způsobil "velký třesk"?, si zacpou uši. Což nás nezachvátilo stejné šílenství, jako ty vinaře? Odhlédneme-li, že jde jen o podobenství, a budeme-li příběh pojímat jako realistické vyprávění, můžeme spekulovat, že ti vinaři možná měli nějaký "dobrý důvod" prohlásit, že vinice je jejich (třeba to byli komunisti a vinici si znárodnili); nejspíše to měli nějak "zdůvodněné" - a svým pomateným důvodům zřejmě nakonec už sami věřili. Přesto to nic nemění na tom, abychom jejich počínání ohodnotili, jako hloupé a darebné. Bez pochyb stejně je shůry hodnocena i materialistická věda, které se dnešní lidstvo klaní jako zlatému teleti, na němž "vinařský proletářský světonázor" s fanfárami jede světem.

----------------------------------

Intermezzo

Ap. Pavel v Písmu praví:
18 Ať nikdo sám sebe neklame. Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým.
19 Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť je psáno: `Nachytá moudré na jejich zchytralost´;
20 a jinde: `Hospodin zná úmysly moudrých a ví, že jsou marné.´
(1 Kor 3,18-20, ekumenický překlad)
Pojďme tento biblický text trochu rozebrat. Kralický překlad druhé poloviny 19. verše zní: "Který polapí moudré v chytrosti jejich." Díval jsem se ruského překladu, který je přiléhavější originálu než české převody, a význam tohoto výroku je tam výstižně prohlouben: uloví "moudré" skrze jejich zchytralost. Tedy právě to chytráctví "moudrých" - učenost bez správného duchovního zakotvení čili bohaprázdné mudrlantství je to, co se jim stává osudným. Ve slepotě bezmezné sebedůvěry se domnívají, že našli pravdu a odsunuli Boží zjevení z cesty lidskému rozumu; jenže ve skutečnosti oklamali sami sebe a jejich uvažování zpracovává přeludy. Z několika kamínků faktů se snaží složit velkolepou mozaiku poznání, což bez duchovního poznání vypadá asi tak, jako kdybys chtěl z vystříhaných písmenek sestavit slova a věty v jazyce, který neznáš, a ještě ti polovina potřebných písmen schází. "Pasou vítr a honí stíny," říká jedna svatootcovská sbírka.

A co se týče posledního verše, pak v kralickém překladu trochu výstižněji zní: "Znáť Pán přemyšlování moudrých, že jsou marná." Nejde tu totiž o "úmysly", jak to nedobře překládá ekumenická bible, ale o způsob myšlení. A co se týče toho posledního slova "marná", pak je potřeba tento pojem vykládat v biblickém kontextu; např. v žalmech je hojně užíván, a jeho význam není jen něco zbytečného či prázdného, ale hlavně: cosi zlého. Čeština má ve své archaické vrstvě jedno velice výstižné slovo, které to přesně postihuje: "daremný" (obsahem tohoto pojmu je "zbytečný" či "prázdný", leč se zřetelně nedobrým zabarvením). Takže bychom mohli ten 20. verš přeložit trochu neohrabaně, ale zato výstižně: "Hospodin zná způsob uvažování "moudrých" a ví, že je daremné."

Kdo jsou tito "moudří" tohoto světa, do nichž se Hospodin tak opírá a prohlašuje je za blázny? Šamani západní civilizace mezi svými křivulemi, mikroskopy, dalekohledy, přírodovědnými sbírkami, cyklotrony (teď si ve Švýcarsku jeden zbrusu nový spustili)... Kouzelníci s atomy a čarující s genetikou. To jsou ti, k nimž upírá dnešní svedené lidstvo své naděje a kteří ho vedou dále a dále do klamu pohodlí a od Boha. Slibovali osvobodit člověka, ale přivedli ho otroctví duchovní slepoty, zničili klima, otrávili planetu svými černokněžnickými zplodinami a mysli lidí jedem svého bezbožného učení, aby je umrtvili pro duchovní život.

Když píši tyto řádky, musím se trochu usmívat, protože vím, jak podobnými úvahami některé lidi rozčiluji. Jak je prý možno srovnávat středověkého šarlatána se seriosní vědou! Z hlediska křesťanství však skutečně není podstatný rozdíl mezi alchymistou, čarodějem či šamanem na jedné straně a služebníky materialistické vědy na straně druhé. Hledíme-li na samu ideovou podstatu obojího, pak není zásadní rozdíl mezi alchymistou, který se trápí nad transmutací olova na zlato či nad kamenem mudrců, a vědcem šťourajícím do atomů či luštícím si DNA a koumajícím, jak naklonovat člověka. Jde o to, že obojí počínání stojí těch samých magických základech - je zplozeno a neseno snahou zpřístupnit člověku uzavřená tajemství jsoucna s cílem ovládnout takto získaným poznáním stvoření. Čili magie. Není principiálně důležité, jestli se cesta k tomuto cíli ubírá cestou horoskopů, zaklínání nebo klohněním elixíru života či zda se kráčí cestou přírodovědných výzkumů, exaktních výpočtů a technicky náročných pokusů (snad jen s tím rozdílem, že ta moderní "vědecká" cesta je citelně efektivnějším způsobem k dosažení hrůzného cíle magie - dát člověku do rukou takové možnosti, takovou vládu a takové síly, které nemůže morálně ani duchovně zvládnout, což z něho nakonec učiní démona).

O našich časech, čili o době přicházejícího antikrista, se hovoří v proroctví sv. Nila Myrotočivého (+1651), z něhož vybírám: »Po roce 1900, kolem poloviny 20. století, budou lidé této doby k nepoznání. Až se přiblíží doba antikristova příchodu, zatemní se mysl lidí tělesnými vášněmi a nepravost zesílí. Svět bude k nepoznání. Lidský zevnějšek se změní a nebude možno rozeznat muže od žen kvůli nestydatosti v oblékání a účesu. Tito lidé se klamáním antikristovým stanou krutými a budou jako divá zvěř. ... Lidé zanechají skromnosti. ... Chtíč, cizoložství, homosexualita, tajné skutky a vražda budou vládnout ve společnosti. ... (Antikrist) také dá lidem zkaženou moudrost, takže ti vynaleznou prostředek, jak může jeden člověk vést rozhovor s jiným, z jednoho konce země na druhý. Také budou lidé v té době létat vzduchem jako ptáci a sestupovat na dno moře. A až toho všeho dosáhnou, stráví tito nešťastní lidé svůj život v pohodlí, aniž by věděli, že je to podvod antikristův. A on, bezbožník, bude korunovat lidskou vědu takovou domýšlivostí, že tato povede lidi k tomu, aby zanechali pravé stezky a ztratili víru v existenci Boha ve třech Osobách.«
Já vím, že někomu moje neúcta k materialistické vědě zní příliš středověce. Konec konců něco na tom bude. Hlavní inspiraci k nim čerpám ze starých proroctví - sv. Nila a sv. Kosmy Aitolského (17. a 18. století - to sice už není středověk, ale pár staletí to je a ten rozdíl mezi myšlením svatého proroka a myšlením dnešní doby je citelně znát). Podívejme se tedy na vědu pohledem současné seriosní pravoslavné teologie, která nepoužívá extrémní pojmy a nehovoří vzrušeným jazykem proroků, spíše se vyjadřuje uvážlivým, věcným, většinou vcelku "učesaným" způsobem, který je pro jemnocit dnešního Evropana spíše přijatelný; a tak se uvedu alespoň krátkou úvahu od prof. A. Osipova na téma věda:

"Bůh je láska," to je základní tvrzení křesťanství. Veškerá činnost člověka - podtrhuji: veškerá - nezávisle na jejím smyslu a zacílení - musí být vykonávána se zřetelem na to, aby tím realizoval lásku ve svém životě. Láska to je znamení, pod nímž se musí dít všechna naše činnost, veškerý náš vztah k člověku, ke společnosti, k politice, k umění, k ekonomice, k vědě... Uskutečnění lásky - to je osa všeho.

... Na jedné konferenci jsme posuzovali, jak hodnotit vědeckou činnost. Na takto položenou otázku jsme odvětili: "Neobdivujeme vědu, ani ji nepřehlížíme, hledíme na ni jako na tu stránku života, která je samozřejmě nutná pro náš život a práci v podmínkách této naší dočasné existence. Tímto způsobem hodnotíce vědu, však otevřeně prohlašujeme: musíme ve svém bádání, ve své praktické činnosti i v dosahovaných výsledcích následovat princip lásky k člověku."
Zní to asi trochu dialekticky a ne docela srozumitelně. Tedy: jedna věc je, když řeším problém z vědecké či technické oblasti kvůli tomu, abych (jde tedy o můj psychický stav) pomohl stejným lidem, jako jsem já, při vyřešení nevyhnutelných úkolů - důležitých pro život, vážných úkolů z hlediska života. Zcela jinou věcí je, když se zabývám vědou jen pro vědu samotnou. Známe např. i "umění pro umění". Je to vlastně svého druhu zábava. Věda se může stát něco jako hrát šachy - to je tak zajímavá hra, někdo je tím zcela uchvácen, nemůže myslet na nic jiného, je tím plně zaujat. Stejně tak je možno být uchvácen čímkoliv. "Jakápak láska k člověku, dejte mi s tím pokoj! Já miluji šachy! Nic jiného na světě nepotřebuji." A podobné to může být i s vědou. "Já potřebuji jen své milované vědecké problémy! Jak vyřešit tuhle hádanku. Vůbec nemyslím na to, k čemu se to pak dá použít, co z toho může pocházet! Já musím jen bádat a bádat."

Pro příklad si vezmeme skutečnou událost, když byla vyvíjena atomová bomba. Nikdo s jistotou nevěděl, co se při výbuchu stane. Existovaly velice vážné námitky proti zkoušce atomové bomby, jelikož by tím mohla začít řetězová reakce ve vzduchu a země by se změnila na ohnivou kouli, malé slunce. I přesto, že neměli jistotu, jak to dopadne, stejně se to rozhodli vyzkoušet.
LHC

Large Hadron Collider (LHC). O tomhle se mohlo alchymistům jenom zdát. Takové monstrum by jim císař Rudolf zaplatit nemohl (8 miliard dolarů by na jeho kasu bylo asi moc); a také by asi nemohl vydržovat 6000 kouzelníků, mágů a alchymistů - tolik vědců totiž pracuje kolem LHC. Golem vyšel rabbiho Lowa podstatně levněji. Jenže ta správná kabalistická zaklínání se už zapomněla, a tak se musejí vědcům platit jejich hračky. Jak však praví jedna pověst, Golem byl zlý a napáchal moc škody. Jaké potom asi bude toto monstrum, co všechno napáchá?
Dnes jsme ve velice podobné situaci. Ve Švýcarsku spustili letos v den památky Stětí hlavy Jana Křtitele (v tento den byl proveden v USA útok na dvojčata) obří urychlovač nukleárních částic (CERn v Ženevě, 17 km dlouhý, uložen 100 m pod zemí, vychlazeno na nižší teplotu než je ve vesmíru). Zde chtějí uměle vyvolávat srážky subatomárních částic a napodobit tím některé procesy, které se děly při velkém třesku - tj. vzniku vesmíru. Celý tento projekt má řadu velice pochybných aspektů. Pro kontext vyprávění A. Osipova si zde všimnu jen jednoho - bezpečnosti projektu. Někteří vědci poukazovali na jakousi možnost, že by srážkami mohly vznikat miniaturní černé díry, které by nezanikly, ale nekontrolovatelně by se zvětšovaly a s jejich velikostí by jim rostl apetit, až by pohltily celou zeměkouli (i s lidmi, a nejspíše včetně vědců). Dokonce byly různými občanskými iniciativami podány soudní žaloby, požadující, aby spuštění celého toho monstra bylo odloženo na dobu, kdy budou bezpečně vyvráceny všechny obavy a bude jistota, že celé zařízení je bezpečné. Nehledě na to, že vědecké argumenty, které měly dokázat bezpečnost celého projektu, byly jinými vědci vyvráceny jako irelevantní, soudy žaloby zamítly. Prý zemi pravděpodobně žádné nebezpečí nehrozí. Všimněte si používané terminologie: "pravděpodobně", což lze přeložit i tak, že "to není jisté". Katastrofický scénář je prý vysoce nepravděpodobný - jinými slovy: není vyloučený. Zajímavé je, že v oficiální vědecké zprávě je potvrzeno, že přístroj dokáže vyrobit černé díry, zároveň se však konstatuje: "Očekávaná délka života miniaturní černé díry by byla velmi krátká". Jenže co když délka života vzniklé černé díry bude neočekávaná? Už "v r. 2003 napsal dr. Adrian Kent, teoretický fyzik z Univerzity v Cambridgi, vědecký článek, v němž argumentoval, že vědci dostatečně nepočítají s rizikem možného katastrofického scénáře, který by mohl vzniknout ze "smrtící částice". Také v článku vyjádřil obavu, že základní otázku, totiž jak nepravděpodobná musí být všeobecná katastrofa, aby bylo možno v dobré víře experiment provést, vědci nikdy vážně nezkoumali" (citováno z Britských listů).

Co se od LHC chce? "Očekává se mj. experimentální doložení tzv. Higgsova bosonu (označovaného jako "God’s particle", tj. „Stvořitelova částice“)" (viz zprávu nadšence pro vědu v Britských listech). Ano, stvoření světa chtějí zkoumat - nic menšího. Vědci jsou prostě tak zvědaví na tajemství vzniku vesmíru, že nehledí na žádné nebezpečí. Nemohou si prostě pomoci. Jenže to už není jako před sto lety, kdy zvídavý badatel, který strkal svůj všetečný nos do všelijakých tajemství, riskoval jen svůj život - když si nedal pozor, tak mu ty jeho bublající kotlíky a baňky s lučebninami vylétly do vzduchu i s jeho laboratoří a s vědcem samotným; a bylo po vědátorovi. Dnes všichni obyvatelé Země povinně riskují své životy kvůli nikdy neukojitelné zvědavosti bílých plášťů - a to včetně té většiny lidstva, která živoří v bídě a z tzv. "výdobytků vědy" nemá vůbec nic - jen tu nebývalou bídu (a zničené klima).

Shrňme to - i v tyto dny se přímo vedle nás, ve střední Evropě, opakuje stále ta samá nezodpovědnost, na níž poukazuje Osipov. Nikdo se - ani teoreticky - nezabývá otázkou, jak vysoká musí být pravděpodobnost globální katastrofy, která by eventuálně mohla nastat následkem pokusu, aby se vědec rozhodl, že experiment neprovede. V praxi to pak vypadá úplně opačně: pokud je tu vůbec nějaká naděje, že lidstvo pilnou práci vědců přežije, nic je nezastaví (a peníze na to své šťourání do vosího hnízda vždycky od někoho seženou).

A přihlédněme ještě k tomu, že hlavním motorem a mecenášem vědy je zbrojení. Pak už je jasné, že vědce nikdo nebude brzdit; co kdyby to, co by mohli objevit vědci na naší straně, náhodou objevily dříve vědecké laboratoře našeho nepřítele. Takže jestli vědci jednou objeví zbraň, která může nečekaně a bez možnosti obrany vyhladit celé kontinenty nebo třeba zničit svět, můžeme si být jisti jen jedním: oni tu zbraň postaví a dají mocným k dispozici. Říká se, že "věda dnes postupuje mílovými kroky"; ano, to je pravda. Jenže kam?

Dejme však ještě slovo prof. A. Osipovovi:
Kolik už podobných případů bylo v historii? Před čím stále stojíme? Spousty objevů, o jejichž následcích ani nechceme přemýšlet. Kdyby tak člověk přistupoval k vědecké a technické činnosti jen z jediného úhlu pohledu - jak neuškodit člověku, ale být mu k užitku. Přísaha Hippokratova, kterou skládá každý, kdo ukončuje lékařskou fakultu, má svůj nesmírný význam i zde: neškoď. A křesťanství praví nejen: "Neškoď," ale ještě: "Přinášej svou činností lásku."

Víme, co je dobro a co je zlo. A (jako křesťané) nehodnotíme, co je dobré a co zlé, jen z hlediska momentálních zájmů, ale z pohledu věčnosti hodnotíme, co je pro člověka prospěšné. Tolik objevů a vynálezů by lidé odmítli, mnoho takových by vůbec nebylo, kdyby vědci byli lidé hluboce křesťanského přesvědčení. Jsou prý případy, kdy vědci doslova roztrhali zápisy o svých objevech. Věděli totiž, co by se stalo, kdyby se - nedej, Bože! - jejich objev dostal do rukou lumpa! Lidstvo by dostalo to, co ho zabije. Tak by si počínalo křesťanské vědomí, kdyby vládlo našemu myšlení a našim skutkům. To platí pro veškerou lidskou činnost. Umění, kulturu - kam jsme se dostali? Vedle kultury existuje antikultura, na kterou se dokonce hledí, jako by to byl nějaký zákonitý jev. V co mění člověka? Přímo řečeno: vedle života existuje antiživot. Můžeme si zvolit narození člověka nebo jeho zabití. A to beztrestně. Je-li možná antikultura, je možná i antimorálka. Pak přestáváme rozlišovat dobro a zlo, a takový vývoj je podoben gigantickému hadu, který stále roste a stále více požírá sám sebe, jak se zakusuje do svého vlastního ocasu.

Církev nabízí klíč k ohodnocení jakékoliv lidské činnosti, a tak dává možnost nalézt správný vztah ke všem stránkám života člověka.
K čemu slouží věda? Jediným kritériem, kterým lze ohodnotit, zda je něco správné či nikoliv, je láska. A teď si položte jednoduchou otázku: "Pracuje materialistická věda ve jménu lásky k člověku, lásky k Božímu stvoření, lásky ke světu a konečně - lásky k Bohu?" Nedá příliš práce najít odpověď. V převážné většině: "Nikoliv." Dokonce i mnohé z těch "darů vědy", jež se zprvu zdají být člověku prospěšné, se časem ukazují jako plod s krásnou slupkou ale uvnitř červavý.

Trvám na tom, že jestli člověk pronikl do tajemství vnitřního ustrojení Bohem stvořené hmoty a vyrobil atomovou bombu, aby ji svrhl na dvě města plná lidí, které výbuchem prostě vypaří a zůstanou po nich jen stíny na stěnách trosek domů, pak to není jen útok proti cizímu národu, je to především útok na Boha - nejstrašlivější vzepětí drzosti lidí, kteří uloupí Boží tajemství, jímž Stvořitel vybudoval tento svět jako dobrý a k dobru lidí, a tito lidé obrátí ukradené tajemství, aby dobro proměnili ve zlo, štěstí v neštěstí, světlo v tmu. To, co patří Bohu, použili k uskutečnění svých zlých záměrů. Tady se zdá být i to podobenství o běsnících vinařích příliš slabé. (Jestli máte rychlý internet, pusťte si to přiložené video z You Tube, pak je hned jasnější, o čem tu píši. "Vize pekla," praví se v komentáři filmu. Jak se mohlo něco tak strašného stát? Na otázku: "Proč?" není odpověď.)

------------------------------

Než, vraťme se ještě na závěr k těm našim bídným vinařům, resp. lidem, kteří si "znárodnili" vesmír, a podle toho to s tím naším světem vypadá.

Z perspektivy Boží je chování lidstva, které my považujeme za normální či přirozené, naprosto nesmyslným, zločinným, hulvátským jednáním či dokonce běsněním. Zároveň nám Pán Ježíš v příběhu našeho podobenství představuje způsob, jakým Bůh na hrůznou nehoráznost člověka odpovídá: dobrotou a téměř nekonečnou trpělivostí. Zasahuje teprve tehdy, kdy zloba lidí dospěla už těsně před konečný triumf.

A teď to nejdůležitější. Jednání obou stran v našem evangelijním podobenství - až do okamžiku posluchači toužebně očekávané katarze - působí dojmem, že se obě zbláznily. "Nepochopitelné" je pro takový způsob počínání příliš vybledlý pojem. Pokud toto podobenství opravdu reflektuje lidem skrytou realitu vztahu mezi člověkem a Bohem, musíme se nutně tázat: Co se stalo s člověkem (resp. lidstvem), že se chová tak šíleně? A ještě: Co se to stalo s člověkem, když se natolik vzdálil od Boha, až mu i Jeho postoj připadá jako nepochopitelný? Právě na obrázku těch zlotřilých vinařů, vzbouřivších se proti vzdálenému pánu vinice, vidíme, jaká hrůzná proměna se lidem přihodila a do jakého šílenství jsme to upadli. Jaká strašlivá vzdálenost je mezi lidstvem a Bohem. Není to vzdálenost zeměpisná, ale astronomická vzdálenost nepochopení, svévole a zlomyslnosti, kterou se lidé oddělili od Stvořitele a Spasitele.

Co se to s námi stalo, že pohled našeho Stvořitele se nám jeví jako bláznovství a z Jeho pohledu je naše chování hodnoceno jako šílenství? Vždyť jsme jeho dětmi, jeho stvořením; měla by tedy mezi námi panovat blízkost, neřku-li důvěrnost.

Jakási hradba přetrhla naše dávné společenství a z důvěrné blízkosti učinila nekonečnou vzdálenost. Z Písma svatého i učení svatých Otců víme, že to, co odděluje člověka od Boha, je hřích. Boj proti hříchu je duchovní cestou, po níž se člověk vydává zpět k Bohu. Křesťanu, který se očišťuje od následků hříchů, začnou jeho mysl brzy osvětlovat první záblesky bohomyslnosti. Nesmí se pak leknout toho, že začíná vidět to, co jiní nevidí. Je potřeba, aby podle toho, co spatřuje, začal napravovat svůj život. Z toho však nutně vyplývá, že se ostatním lidem začíná jevit jako blázen. Přestává totiž sdílet jejich hodnoty a jinak užívá života než lidé tohoto světa.
Máme na vybranou, buď budeme pár let našeho života jako rozumní a moudří před očima lidí, ale pak na věčnosti budeme zostuzeni jako blázni před Bohem, nebo budeme zde na zemi před lidmi blázny pro Krista a na věčnosti budeme moudrými před Bohem.

Jak se lidstvo rychle vzdaluje křesťanskému duchu, bude se vzdalovat uvažování a chování světských lidí od způsobu života a myšlení křesťanů - tahle propast tu vždy byla, leč poslední dobou se rychle rozevírá do nebývalých rozměrů. Prorokoval to už sv. Antonín Veliký (4. století), jenž dával radu, která je úplnou antitezí dnešní pokrokovosti, - aby lidé nedůvěřovali sami sobě, ale ve všem se spoléhali na Boha, čímž překonají všechna pokušení.
O našich dobách pravil: "Přijde doba, kdy lidé budou bláznit, a když uvidí někoho, že neblázní, postaví se proti němu, pravíce, že on je blázen, protože není jako oni."
Pozoruhodně výstižný je jeden detail v našem evangelijním úryvku - na závěr vyprávění se Spasitel otázal svých posluchačů - nechal je, aby sami dokončili toto podobenství. Teprve tam, na konci všeho, se Bůh začne chovat "po lidsku" - čili odloží nesmírnou shovívavost a nezměrnou dobrotu a sáhne k ostrému zásahu a trestu. Nejde tu o mstu, ale krajní nutnost zastavit zlo těsně před jeho finálním triumfem.






Zobrazit příspěvek č. 424 jednotlivě

Administrátor --- 23. 9. 2008
Narození Přesvaté a svátek svatého Kříže

Svátek Narození přesvaté Bohorodice

letos připadl (podle starého kalendáře) zrovna na neděli „Před povýšením svatého kříže“, kdy čteme z evangelia ta slova Kristova, která jsou páteří křesťanské věrouky: "...tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný" (Jan 3,16). Je to svědectví o veliké Boží lásce, která přesahuje vše, co si člověk dokáže představit. "V tom zjevena jest láska Boží k nám, že Syna svého toho jednorozeného poslal Bůh na svět, abychom živi byli skrze něho" (1 Jan 4,9).

Narození přesvaté Bohorodice je jedním z těch kamenů, na nichž Bůh začal budovat stavbu spásy člověka, připravovat vtělení Božího Syna. Vtělení a oběť na kříži - dvojí vydechnutí lásky, kterou je zachraňován člověk ze svíravé bažiny hříchu pro věčný život. A tak oba tyto nedělní svátky se podstatným způsobem dotýkají základního předmětu křesťanství, o němž se sice většinou neopomíná hovořit, ale většinou se jej nedaří uskutečňovat - o lásce.

Křesťané, kteří mají před očima lásku Boha k člověku, by měli být schopni ji v mezilidských vztazích byť jen vzdáleně napodobit - alespoň v chabém odlesku - leč, spíše jsme svědky, jak se nám to žalostně nedaří. Proč? Jedna z příčin možná tkví v tom, že ani ten příklad Boží lásky vlastně nejsme schopni pojmout do své mysli, a právě o tom bude dnešní povídání.

„Bůh je láska“ - výrok ap. Jana (1 Jan 4,16), který má v pravoslavné církvi sílu a postavení hlavního křesťanského dogmatu. To je výchozí bod další úvahy, kterou jsem přeložil z přednášky profesora Moskevské duchovní akademie Alexije Osipova:

Rád bych obrátil vaši pozornost k jedné stránce křesťanského učení, která je do současnosti velice obtížně přijímána lidským vědomím. Dokonce bych řekl: s velice slabým úspěchem je přijímána lidským uvažováním. A to nejen prostě lidským myšlením, ale křesťanským myšlením. A to i přes to, že křesťanství vlastně o ničem jiném nehovoří. O ničem jiném křesťanství neučí tak jako právě o tomto. A přesto to stále naše mysl ani duše nemohou pojmout. Řeč vedeme o čemsi velice prostém, o tom, že Bůh je láska. Natolik jsme tomuto úsloví přivykli, že na první pohled nevidíme žádný problém. Avšak řeknu vám: v historii náboženského myšlení prakticky nenalezneme žádné jiné náboženství, ve kterém by tak zřetelně, ostře, výrazně a silně byla vyjádřena idea, že Bůh je láska. Možná to řekneme ještě silněji: taková idea mimo křesťanství vůbec neexistuje.

Byla tu (již před křesťanstvím) idea o Bohu milostivém? Ano, správně. O Bohu, který může svou láskou osvěcovat člověka? Ano. O Bohu spravedlivém, který trestá zlo a odměňuje spravedlivého? Všechno toto už zde bylo. Ale pohleďte, jaký to rozdíl od křesťanského učení o Bohu, který je láska! Jak se křesťanství liší dokonce i od učení o Bohu spravedlivém, milujícím, smilovávajícím se, jehož idea skutečně existovala v některých náboženstvích i před křesťanstvím. A posléze našla své vyjádření i postkřesťanském myšlení, např. v náboženství muslimském, kde se na Alláha hledí jako na spravedlivého a nejmilostivějšího.

Odlišnost je v tom, že ve všech těchto náboženstvích Bůh stojí nad světem, nad člověkem. Je všemohoucí, a jestli se mu zachce, může se smilovat. A ještě více - jsa spravedlivým, může ustanovit spravedlnost na zemi. Stojí nad všemi. A jestli chce, tak činí. A On chce. Křesťanství však hlásá úplně jinou myšlenku. Hovoří o tom, že Bůh nejen jestli chce, tak se smiluje, ale sama jeho podstata (nakolik je dostupná našemu lidskému poznání) je láska. A ještě více - řekl bych dokonce toto (ač mne možno odsoudit za nesprávné vyjádření): Bůh se nemůže nesmilovat a nemilovat člověka. Přímo jeho samotná podstata (jsoucnost, bytí) je láskou. Vyjadřuje se to v krásných evangelijních slovech: "Tak si Bůh zamiloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." Je to vyjádřeno s ohromující silou v Božím vtělení a v oběti na kříži, což do té míry neodpovídá lidskému myšlení, že to apoštol Pavel zcela oprávněně vyjádřil slovy: "My hlásáme Krista (z lásky k člověku) ukřižovaného - židům pohoršení a Řekům bláznovství."
Proč židům k pohoršení? Přece i oni učili o jediném Bohu?, ano. O Bohu, který se smilovává?, samozřejmě. Je spravedlivý?, není sporu. Tak proč to pohoršení? Nebylo možno si ani představit, že by Bůh mohl sestoupit do takové hlubiny ponížení kvůli lásce k člověku. To bylo protipřirozené. Ten samý pocit nepřirozenosti, byť vyjádřený jinou formou, vzbuzuje křesťanská zvěst v každé lidské mysli, a proto Pavel pokračuje: a Helénům (to připadá jako) bláznovství. Že by Božstvo mohlo takovým způsobem spasit svět? Že by si mohlo tak zamilovat lidstvo, aby se snížilo ke smrti takového typu? To je bláznovství! A doposavad to tak zůstává. Není prostě možno si představit, že by Bůh mohl tolik milovat svět.

Ano, umíme si představit, že bohatý člověk udílí ze svého přebytku almužny a dary chudým. Dnes jednomu, zítra někomu druhému. Ještě bychom si dokázali představit, že nějaký chudý člověk dá ze svého nedostatku almužnu či dar. Kdo si však dokáže představit, že by někdo šel dobrovolně na soud a nechal se úmyslně odsoudit místo zločince, aniž by z toho měl tento dobrodinec jakoukoliv výhodu? Řeknete si: "Nemožné. Nesmyslné." A ještě hůře: co třeba, kdyby se někdo nechal popravit místo vraha? Zkuste si představit, že by někdo mohl přijít za odsouzeným vrahem, který byl usvědčen a nakonec se i doznal k úmyslné vraždě, a nyní čeká v cele smrti na svou popravu; a tento dobrodinec by mu řekl, když mi slíbíš, že už takové věci dělat nebudeš, tak se nechám popravit místo tebe - ty odejdeš a já si vezmu tvé šaty, zůstanu zde a zítra mne popraví. Řeknete si: "Vyloučeno!" A možná se najde někdo, kdo bude tak otřesen nepřirozeností takového počínání, že by řekl: "Nechutné! A co když tento "dobrodinec" svým skutkem jen umožní páchat tomu vrahovi další vraždy?" Náš Bůh, Ježíš Kristus, však šel ještě dál - nejen, že se za nás nechal popravit, ale dokonce ani nežádal žádný slib a záruku, že se budeme chovat lépe. Jediným motivem takového jednání může být láska, a to láska v takovém rozměru, šíři, hloubce a mohutnosti, že se to vymyká jakékoliv přirozené zkušenosti člověka.

Naprostou krajností, kam je člověk ještě schopen zajít, je obětovat život za své rodné či přátele - prostě blízké lidi. To balancuje na samotné mezi toho, co je ještě schopna pojmout lidská přirozenost. Kdo se však bude obětovat za toho, s nímž ho nepojí společný úděl či přirozené pouto, neřku-li dokonce za toho, kdo se ke mně staví přezíravě či dokonce nepřátelsky a kdo se proti mně spojil s mým nepřítelem? Přijít a podstoupit hanebnou popravu za takové lidi, je láskou, která se staví proti všemu, co je lidské hříšné přirozenosti vlastní. A k tomu si zkuste představit, že by takovou - podle všech lidských měřítek: absurdní - oběť přišel dobrovolně vykonat za své nepřátele nějaký král či jiný vznešený člověk! Natož Bůh!
Už chápete ten rozdíl? Když je ve všech nekřesťanských náboženstvích bůh chápán jako laskavý a milostivý, je to milost toho výše zmíněného boháče, Všemohoucího, jehož to nic nestojí, aby projevil libovolnou formu milosti, cokoliv daroval jakémukoliv člověku. Dát však sám sebe - to je úplně něco jiného! To je úplně jiný typ, jiný charakter (náboženství)!

Tak překvapující učení křesťanství bylo velice těžké přijmout. Dějiny jsou plné neustálých pokusů vysvětlit křesťanství nějak jinak. K čemu to vedlo? K tomu, co je sice přirozené, ale žalostné. Západ, Řím se vydal cestou starozákonní. Toto vnitřní nepřijetí ideje Boha jako lásky, jak to učí křesťanství, postupně vedlo k tomu, že vztahy mezi Bohem a člověkem začaly být vykládány na čistě právním principu - na bázi zákona. Co to znamená? Člověk spáchá přestupek, a přirozeně je za to potrestán. Jestli koná dobro, je odměněn. Římskokatolická teologie je i dnes přesně takovou. Tento systém odměn a trestů je tam základním principem a svědčí o římském, resp. západním, chápání Boha. Jaké je to chápání? Skrz naskrz starozákonní. A to není příliš vzdáleno od pohanského. Proto se v římskokatolickém systému setkáváme s takovými podivnými idejemi, jako je satisfakce (zadostiučinění), zásluhy (poklad zásluh Ježíše a svatých, z něhož čerpají sílu odpustky, nebo zásluhy žijících křesťanů, jichž se má v tomto světě dosáhnout). Nikoliv náhodou jeden z ruských slavjanofilů Jurij Feodorovič Samarin pravil, že katolicismus to je skutečné židovství v křesťanství. Je to pravda - tentýž zákonický základ, totéž zákonické právní pojímání vztahů mezi Bohem a člověkem.

Zkusil jsem vyhledat v novém katolickém katechismu (v jeho digitálním podobě) výskyty slova "trest". Výsledek může být pro někoho překvapující - zvláště, když vezme do úvahy, že jde o katechismus "náboženství lásky". Slovo trest (tresty, trestání apod.) tam nemá charakter termínu používaného výjimečně či sporadicky. Opakuje se tam mnohokrát a hlavně - zaujímá pozici pojmu, jednoho ze základních, bez nichž se předkládané učení nemůže obejít. Teologický systém římsko-katolické církve není myslitelný bez trestu; vyškrtněte toto slovo, vypreparujte tento pojem, a celá teologická konstrukce římské věrouky se zhroutí. Jsou tam tresty časné nebo věčné, trest, který je následkem uražení Boží lásky (jak se láska může urazit?); tresty ve spojení s odpustky atd. Frekvence toho slova není zanedbatelná a kdybych nevěděl, co je to za knihu, kterou prohledávám, pak bych to mohl ukvapeně tipovat na nějakou příručku trestního práva soudního. (A obávám se, že ve starých katolických katechismech to bude ještě o poznání horší.)
A nyní jeden zajímavý moment - důležitý pro dnešní dobu. Vezmeme-li Bibli či díla svatých Otců, zjistíme, že často, mnohokrát a v nejrůznějších variantách se tam hovoří o trestech či odměnách, které sestupují od Boha jako následek způsobu života lidí. Setkáváme se tam tedy s tím, co jsme právě ohodnotili jako nesprávné, nenáležité, nedokonalé. Jak to chápat? Sami svatí Otcové výborně objasňují, co znamenají tyto výroky. Vybral jsem několik silných výroků, které na jedné straně ukazují, jak hledí na svého křesťanského Boha, jak ho vnímají, a s druhé strany, jak vysvětlují používání takových pojmů jako trest, Boží odplata. Jak to chápou, proč používají taková slova?

Nejdříve uvedu slova člověka, askety, jehož svatost zaujímá mimořádné místo. Je to člověk nejhlubšího duchovního poznání. Kdo někdy četl jeho teze, myslím, že to cítil. Není to nikdo jiný než sv. Antonín, nazývaný Církví Velikým. Málo svatých je Velikými, on je jeden z nich. Tento asketa tedy píše o našem křesťanském chápání Boha:

»Bůh je dobrý a bezvášnivý a neproměnný. Uzná-li kdo jako správné a pravdivé, že Bůh se nemění, jak má potom chápat, že On - jsa takovým - nad dobrými lidmi se raduje a od zlých se odvrací, na hříšníky se hněvá, a když se kají, je k nim milostiv? Na to je vhodno říci, že Bůh se neraduje ani se nehněvá, vždyť radost i hněv jsou vášně. Není pěkné si myslet, že by Bohu bylo lépe či hůře kvůli lidským skutkům. Bůh je dobrý a jen dobré činí. A že by škodil? Nikomu neškodí! Zůstává stále stejným. To my, když jsme dobří, vstupujeme ve společenství s Bohem, protože se mu začínáme podobat. A staneme-li se zlými, tehdy se oddělujeme od Boha, jelikož se mu nepodobáme. Žijeme-li ctnostně, jsme Božími, ale skutky zlými, stáváme se zavrženými Jím. To však neznamená, že by dštil svůj hněv na nás, ale znamená to, že naše hříchy nepovolují Bohu, aby v nás vysvitl, a sjednocují nás démony mučícími. Pokud následně modlitbami a skutky dobrodiní získáváme rozhřešení svých hříchů, neznamená to, že jsme Boha potěšili a změnili ho, ale že prostřednictvím takových skutků a naším obrácením k Bohu, léčivše zlo v nás, opět se stáváme způsobilými okoušet Boží dobrotu. Takže říkat, že se Bůh odvrací od zlých, je to samé, jako říci, že se slunce skrylo před slepými.« (Dobrotoljubije, 1. díl)
Na hříšníky se Bůh nehněvá a spravedlivé miluje ne více než hříšníky. Co se to tedy děje? Ct. Antonios ukazuje ty procesy, které probíhají v naší duši v souvislosti s tím, když hřešíme nebo když se kajeme. Ukazuje, co se to děje, když člověk hřeší: zakrývá před sebou slunce, lépe řečeno: oči své zavírá před sluncem. Hřích skryje Boha před člověkem. Slunce svítí jako dříve. Jenže člověk se před ním skryje. Dále ukazuje, co se stane s člověkem při pokání: srdce člověka se stává přístupným pro Boha. Jako když se umyje špinavé okno a sluneční paprsky znovu začínají vstupovat do lidské duše. V Apokalypse je velice dobře řečeno: "Hle, stojím před dveřmi a klepu. Kdo mi otevře, k tomu vejdu a budeme večeřet (tj. slavit) společně." Bůh je jako slunce, které stále svítí, - je to láska ke všem a ke všemu. Avšak my jsme různí - každý jinak přijímáme toto Boží působení - každý závisle na stavu své duše. Nám se však zdá, že Bůh jedny trestá, kdežto jiné odměňuje.

Představte si tento obraz. Někdo, kdo vůbec nezná poměry na naší zemi - např. návštěvník z jiné planety, by nahlédl do lékařské ordinace a co uvidí? Jednoho nemocného lékař posílá do lázní, kdežto druhému říká: "Okamžitě na operační sál a budeme řezat". Návštěvník by si pomyslel: "Ano, ten první pacient se lékaři zalíbil, asi mu něčím dobře posloužil, ale ten druhý ho asi něčím naštval." Jenže ve skutečnosti je příčina úplně jiná a jednoduchá: ten první byl zesláblý, možná měl nějakou tuberkolosu, a potřeboval posílit a odpočívat, kdežto ten druhý měl akutní zápal slepého střeva, jestli okamžitě nepůjde na operaci, zemře. Jedna a tatáž láska, v závislosti na stavu člověka se však projevuje rozličnými způsoby a skutky: od těch nejpříjemnějších (lázně) až k těm nejhroznějším, když jde člověk pod nůž. Bohužel, většinou hledíme na vztah Boha k různým lidem podobně jako ten ufon v lékařské ordinaci.

Z toho pocházejí mnohá nedorozumění. Pokud bychom opravdu přijali, že Bůh trestá hříšníky a odměňuje spravedlivé, co by z toho plynulo? Když vidíme, že se někomu přihodilo neštěstí, co si pomyslíme? Je to jasné: "Dobře mu tak! To mu patřilo." Nám se nestalo nic? To nepochybně znamená ... Nyní už chápete tu psychologii, chápete podstatu otázky, kterou zadali učedníci Kristu, když pravil: "Jak těžko vejde bohatý v království Boží." Reakcí učedníků bylo ohromení: "A kdo pak může být spasen?" Co je to za otázku? Ve skutečnosti je to reakce zcela pochopitelná. Ve starozákonním uvažování - co znamená být bohatým? Být Bohem milován. A ten, koho Bůh miluje, to je spravedlivec. Bohatství - to je Boží smilování nad člověkem, resp. odměna. A je-li člověk odměňován, značí to, že je ctnostný. A Kristus praví, že takový těžko vejde do Božího Království! Co tedy říci o jiných lidech? Takovým primitivním chápáním bylo proniknuto uvažování židů té doby. A dokonce od apoštolů, kteří byli neustále s Kristem, náhle zní taková otázka! Nechápali a nevěděli ještě, že Bůh je láska a jenom láska.

I samotný Pán pravil, že velí slunci svému, aby vzcházelo nad lidmi dobrými i zlými, a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Krásný je to obraz. Bůh je slunce, které vždy svítí, jenže jeden člověk na slunce vyjde, druhý člověk se skryje před sluncem. Každý podle svého vnitřního, tj. duchovního, stavu.
Dále uvádí A. Osipov další výroky svatých Otců, které vysvětlují, že používání jmen různých lidských vášní (radost, hněv, zalíbení, zuřivost), stejně jako pojmů jako smilování či trest, ve vztahu k Bohu má ve skutečnosti význam pastýřský, pedagogický. Někteří lidé (a to platí hlavně o naší době) nic jiného nepochopí než jen kategorie trestu a odměny, neboli ztráty či zisku. Křesťan by však měl ve svém duchovním růstu časem překročit tyto kategorie, překročit omezené hranice, které jeho uvažování klade poškozená lidská přirozenost, jakoby překročit svůj stín a otevřít svou mysl bezednosti Boží lásky. Ze skutků Jeho lásky Ho poznáváme. A jestli ho poznáme, pak si ho zamilujeme, neboť není možné poznat Boha a nezamilovat si ho. Pak člověk miluje Boha i bližní. Z lásky k Bohu takový člověk koná dobro, nikoliv pro strach z trestu či z touhy po odměně.

„V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat“ (1 Jan 4,10-11). Ano, cesta, na kterou Bůh volá člověka, je následovat Boží lásku.












Zobrazit příspěvek č. 423 jednotlivě

Administrátor --- 18. 9. 2008
Z tisku - vladyka Hilarion připomíná protestantům existenci pekla

Ruská pravoslavná církev doporučuje protestantům odmítajícím skutečnost pekla, aby si prostudovali spisy pravoslavných otců

Moskva. "Problém současných protestantských teologů, kteří odmítají reálnost pekla, se zakládá na jejich neznalosti dědictví otců východní církve," prohlašuje představitel Ruské pravoslavné církve u evropských organizací, Ilarion, biskup vídeňský a rakouský.

"Liberální protestanti dnes polemizují se středověkými představami o pekle a o ďáblu, ale nenamáhají se seznámit se svatootcovskou tradicí, aby se pokusili pochopit, jak si Otcové představovali posmrtnou odplatu," uvedl vladyka Ilarion v interview pro portál Interfax Religia.

Okomentoval tím zprávy, že řada hierarchů dánské lutheránské církve má v úmysl prohlásit peklo za "metaforu" a ráj za skutečnou realitu.

Vladyka Ilarion je toho názoru, že takové případy je nutno nahlížet "v obecném kontextu liberalizace křesťanského dogmatického i morálního učení", kterou mnohá protestantská společenství procházejí v posledních desetiletích.

"Chtěli by z křesťanství vyhodit vše, co ho činí "nepříjemným" a "nepohodlným", očistit ho od dědictví "temného středověku". Vytváří se jakási "odlehčená verze" křesťanství, ve které není zhola nic o peklu a o ďáblu."

Dle vladykových slov "východokřesťanské svatootecké tradici však byla od samého počátku cizí myšlenka, že peklo je místem, které Bůh připravil pro potrestání hříšníků." "Peklo není učiněno Bohem - je vytvořeno svobodnou vůlí lidí. A existuje nikoliv kvůli tomu, že to Bůh chce, nýbrž protože lidé stále udržují jeho existenci. Nejdříve peklo člověk vytvoří zde na zemi, a to potom pokračuje v záhrobním světě," podtrhl známý pravoslavný teolog.

Radio Radoněž dle Interfax Religia







Zobrazit příspěvek č. 422 jednotlivě

Administrátor --- 16. 9. 2008
O výzvě k následování Páně

5. neděle po Padesátnici. Neděle o vymítnutí běsů ze dvou posedlých

Za onoho času...
18  Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh.
19  Jeden zákoník přišel a řekl mu: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš."
20  Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil."
21  Jiný z učedníků mu řekl: "Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce."
22  Ale Ježíš mu řekl: "Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé."
23  Vstoupil na loď a učedníci ho následovali.
(Matouš 8. kap.)

Pro naše úvahy si všimneme poslední věty: "Pojď za mnou a nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé, ale ty jdi zvěstovat Království Boží" (upravil jsem znění Ježíšova povelu podle vyprávění Lukáše 9,59-60). To je poměrně drsné vyjádření, máme-li v patrnosti, že Pán Ježíš hovoří o živých lidech - o rodině toho, jehož povolával za apoštola. O světských lidech se Kristus vyjadřuje jako o mrtvých. Má na mysli duchovně mrtvé, což je z jeho hlediska důležitější než fyzický život. Člověk si tak říká: "A co já? Jakým jsem v Božích očích? Mrtvým nebo živým?" Komu by se při takové myšlence nesevřelo srdce obavou?

Živý strom poznáme od mrtvého stromu nikoliv podle kmenu či podle toho, že ještě stojí, ale podle toho, jestli má zelené listy a dává plody. Tyto projevy vydávají svědectví o vnitřním životě dřeva a kmenu. Podobně i o našem vnitřním duchovním životě vydávají svědectví jeho vnější projevy: co s životem činíme, jak s ním nakládáme, jestli přináší duchovní plody, jakými skutky naplňujeme své dny.

Na mnohých křesťanech nevidíme jiný projev jejich víry a duchovního života než to, že přijdou v neděli do chrámu (a to mluvím o těch, kteří alespoň v neděli do chrámu vůbec chodí). V průběhu týdne žijí na chlup stejným životem jako jejich světští nevěřící spoluobčané. Chápu, že jsou případy lidských osudů, kdy mají lidé tolik povinností a tak těžký život, že nemají sílu na nic jiného, než vydělávat sobě a rodině na chléb. Jenže v naprosté většině se lidé, žijící v současnosti a v naší civilizaci, na starosti a námahu se zajištěním obživy spíše vymlouvají. Byl to, možná, starec Antonij (na downloadu je v PDF knížka s jeho proroctvími), kdo vzpomínal, jak se žilo v jeho dětství na vesnici: jeho rodiče namáhavě pracovali, starali se o hospodářství, podobně jako všichni ostatní kolem, a přesto měli čas na modlitbu, bohoslužbu, na posezení a besedu s rodnými každého dne. Všechno se stihlo.

Starec Paisij Svatohorec vzpomíná na zbožného staříka, který zpíval v chrámu. Bylo mu přes osmdesát let. Každé ráno po rozednění sestupoval s hor, aby zpíval při bohoslužbě. Šel pěšky, cesta byla dlouhá. Říkal o sobě: „Jsem pes Kristův,“ (zřejmě tím chtěl vyjádřit svou oddanost Pánu Ježíši). V zimě, když byla cesta zledovatělá, byl sestup velice nebezpečný; opatrně musel hledat, kam šlápnout, aby neuklouznul. Těmto obtížím, námaze a nebezpečí však nevěnoval pozornost. To byla zbožnost!

-------------------------

Vnitřní duchovní stav, naladění nitra, zcela zásadním způsobem ovlivňuje, zda bude duchovní život člověka chřadnout a vysychat, nebo bude-li růst a prokvétat. Jenže jak mohou ovlivnit vnitřní duchovní stav dnešní lidé, kteří mají tak málo času? Nad výzvou k více modlitbám a k askezi se jen pousmějí. Chtělo by to nějakou radu, kterou lze snadno uskutečnit, jinak je pro dnešního duchovně vykrváceného Evropana nepoužitelná.

Duchovní problémy současného člověka řešil znovu a znovu starec Paisij, za nímž přicházeli na Athos duchovně chřadnoucí lidé a on svou prozřetelností viděl příčinu jejich duchovní nemoci: zesvětštění, světský způsob života, život vedený podle „evropské logiky“ (tak starec pojmenovával západní duchovní úpadek, racionalismus, důvěru v materialistickou vědu atd.)

Starec Paisij vysvětloval lidem přibližně toto: my sami do značné míry určujeme naladění svého vnitřního člověka už jen něčím tak prostým, jako je výběr lidí, s nimiž se stýkáme.

Vnitřní stav člověka je záležitostí „infekční“ - vnitřní naladění duše je nakažlivé při běžném mezilidském kontaktu, zvláště pak při delším a bližším společenství. Člověk vášnivý vám předává své vášně, nedbalý svou nedbalost, nekající se hříšník předává svůj sklon k hříchům a zatvrzelost; a člověk zbožný předává svou zbožnost. Od člověka bezbožného se tedy můžeme nakazit jeho bezbožností, kdežto zbožný věřící nás nakazí svou zbožností.

Čili bez zvláštního přičinění a mimořádných asketických výkonů už jen tímto můžeme jednoduše (a při tom významně) ovlivnit duchovní stav svého nitra. Stačí jen být opatrný a omezovat kontakt (a hlavně společenství) s lidmi zkaženého ducha. Nemůžeme příliš ovlivnit, s kým se setkáme v zaměstnání, či s kým budeme muset jednat v rámci nevyhnutelných životních okolností. Ale je plně v naší moci rozhodnutí, zda trávíme své večery v hospodě, nebo utrácíme hodiny drbáním se sousedkami na "pavlači" (dnes už jsou klasické pavlače vzácností, ale drbáren je stále habaděj). Stejně tak ovlivňujeme svého ducha sledováním televize a hltáním novin a časopisů.

Sv. Kosma Aitolský (který v 18. století prorokoval, co vše budou mít lidé na zemi v době před druhým příchodem Kristovým: vykreslil takové technické vynálezy jako automobil, ponorky, letadla, telefon atd.) pronesl zvláštní proroctví: „Přijde doba, kdy do příbytků lidí budou vcházet démoni skrze malé krabice, a jejich rohy budou trčet na střechách.“ O čem to asi sv. Kosma hovořil?

A to nemluvím o počítačových hrách. Zatímco sledováním filmů a pořadů pasivně otevíráme vstup do svého nitra duchovní nečistotě, tak při těchto hrách člověk aktivně vstupuje do nečistého virtuálního světa a sám do sebe vdechuje a nasává jeho duširozkládájící atmosféru. Někde jsem nedávno četl jakousi vědeckou studii, ve které jakýsi učenec psycholog dokazoval, že hraní takovýchto her nemá žádný vliv na dětskou psychiku a chování. Co si myslet o takové vědě, jejíž služebník zapře nos mezi očima?
Jak snadné je ovlivňovat svůj vnitřní stav bez kdo-ví-jakých namáhavých výkonů - prostou sebekontrolou, bez většího přinucení. Stačí si udržovat kontrolu nad tím, co do sebe vpouštím a kdo na mne duchovně působí. Nakolik je to možné, je záhodno vyhledávat společnost lidí zbožných a duchovních.
„Vedle svatého se staneš svatým,“ praví stará moudrost.

---------------------------------------

Jiným námětem na přemýšlení z citovaného evangelijního úryvku je tam načrtnutá hierarchie hodnot. To je velice důležité téma, protože něco podobného řešíme ve svých životech takřka neustále. Jednoduchá je řeč přikázání a kánonů, ale složité a nejednoznačné jsou situace v praktickém životě. Někdy se dostáváme do situací, kdy musíme jedno z přikázání porušit, abychom jiné mohli splnit. Jednu povinnost opominout kvůli jiné - důležitější. A co bývá ještě povážlivější - když se dopustíme jednoho hříchu jen proto, abychom se vyhnuli jinému - horšímu.

Jednoduchý příklad - když jde pravoslavný křesťan do války bránit svou vlast, pak je jasné, že jde zabíjet, a zabíjení je hřích. A co více - bojovat nelze ve skutečnosti bez nenávisti. Dopouští se voják bránící svou vlast hříchů? Bohužel, nutno říci že ano. Je to však volba menšího zla. Vždyť obrana své víry, rodných, vlasti a kultury ospravedlňuje tento hřích. Nicméně si pravoslavná církev vždy uvědomovala, že vojáci se z války vracejí poskvrněni proléváním krve. Ač jsou doma oslavováni za vítězství, církev jim po návratu z boje nedovolovala přistupovat ke svatému přijímání. Kánon sv. Basila stanovuje, že tři roky se musí voják po svém návratu z války kát a být při tom oddělen od svatých Tajin, a teprve po této lhůtě může začít přistupovat ke svatým Tajinám. Ta epithimie, lhůta pro pokání, je nikoliv kvůli trestu, ale kvůli léčení. Ty tři roky se voják očišťuje ode všech poskvrn, jimiž boj poznamenal jeho duši, modlí se za ty, které zabil, duchovně se smiřuje a vyrovnává se vším, čím prošel. Církev tento proces stanovila, aby nebyly žádné vietnamské či afghánské syndromy (dnešní vojáci jsou ještě po deseti či dvaceti letech, ne-li do konce života, zničenými osobnostmi, protože neprošli v církvi tímto procesem léčení válkou rozdrásané duše).
Leč zpět k hierarchii hodnot, resp. k jejich možnému střetu, jehož se dotkl příběh naší evangelijní perikopy. Ten Ježíšem povolávaný člověk chce jít pochovat svého otce. To není žádná svévole ani potěšení, to je jeho morální a hlavně náboženská povinnost. On vlastně chce splnit Boží ustanovení. K jeho překvapení však Kristus říká: „Ne.“ Volá ho stát se apoštolem, a to znamená zpřetrhat svazky s rodinou a uvolňuje to ode všech povinností vůči ní.

A při tom rodina je nepochybnou, biblicky důrazně vyzdviženou, hodnotou. A přesto praví Ježíš Kristus: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden“ (Matouš 10,37) nebo: „...každý, kdo by opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě“ (Matouš 19,29 i Marek 10,29). Rodina a láska k rodným je vysokou hodnotou, avšak nikoliv nejvyšší.

Jedné ctnosti je v tomto případě nutno se zříci kvůli jiné, vyšší ctnosti. A v celocírkevním životě? Tam se hledaní této hierarchie hodnot dotýká např. způsobu aplikace církevních pravidel všeobecných sněmů a svatých otců - čili tzv. kánonů. To je žhavé téma, o němž jistě stojí zato, ztratit pár slov či vět.
Lze říci, že někdy je nutno porušit kánon, aby církev mohla žít. Ba, možno říci, že „nikdy se v církvi všechny kánony v celé plnosti neplnily“. Jsou kánony, které se momentálně nepoužívají (a některé se nepoužívají už hodně dlouho), nicméně církev nikdy žádný kánon nezrušila. Mnohé kánony se tedy církev ani nesnaží splnit, ale přesto i tyto kánony zůstávají nejen v kanonických sbírkách ale hlavně jsou přechovávány ve vědomí církve - tedy církev o nich ví a nezapomněla na ně - jsou pro nás připomínkou, jací bychom měli být, je to součást obrazu dokonalosti církevního života, dokonalosti, jež je vzorem, o který nutno usilovat.

Kánon je jako ikona. Všimněte si (např. na ikoně Ukřižování nebo na ikonách zobrazujících hubení křesťanských mučedníků), že i mučitelé vojáci a kati mají namalované andělské výrazy tváří. Ikona nezná karikaturu. Ikony jsou zpodobením toho, jaké by nás Bůh chtěl mít, je to Boží představa o člověku. Kunsthistorikové píší, že ikona je statická. To je nepochopení. Ikona ukazuje hlubinu, která je Bohem vložena do každého z nás. Ikona vyjevuje, jak si Bůh přeje nás vidět. Boží obraz v nás, ikonu, kterou v sobě nosíme a nemůžeme ji zničit (ač se o to, bohužel, často snažíme, seč nám síly stačí). Ikona nám to připomíná a vyzývá nás: obnov se, získej opět podobu Boží. Podobně i posvátné kánony.
Takový obraz stále musíme mít před očima, pamatování na to, jací bychom měli být, - to nás polidšťuje. V kánonech (dokonce i v těch nepoužívaných) je schován klíč ke správnému a požehnanému řešení všech situací, do nichž se církev na své dějinné pouti může dostat. To však neznamená doslovně všechny kánony vykonávat, ale naučit se z nich správnému způsobu uvažování, najít v nich reflexi vzoru církevního života, o jehož realizaci je v každé době a na každém místě nutno usilovat - dle daných možností.

Reálný život církve je spleten ze dvou principů: akrivie a ikonomie. Akrivie je přísné doslovné plnění kánonů a pravidel. Slovo ikonomie znamená "stavba domu", čili praktické budování spásy každého konkrétního člověka v církvi (pojem ikonomie má vlastně význam: umění vést domácí hospodářství; tomu přiléhá známá západní podoba toho slova: ekonomie). V církevním životě se pod ikonomií myslí právo duchovenstva pozastavit platnost některého církevního pravidla pro danou osobu a v důsledku konkrétních specifických okolností a na jistý čas. Nikdo (ani všeobecný sněm) sice nemá právo zrušit ani ten nejmenší kánon, ale církev má právo pozastavit působení kánonu, a to tehdy je-li to pro určitou dobu potřebné pro daného člověka k dosahování spásy. (Tak potvrdil používání obou principů v církevním životě jeden z konstantinopolských sněmů v polemice se sv. Theodorem Studitou a jeho žáky.)

Z toho je zřejmé, že každá ikonomie je už ze své podstaty dočasná (na přechodném charakteru jejím nic nemění ani, je-li používána dlouhodobě) a má splnit jasně definovaný účel. Bylo by bez pochyb vážným pokleskem, kdyby se některá ikonomie stala jevem trvalým, neřku-li dokonce, aby začala být vnímána jako nějaké nové církevní pravidlo. Nu, a není snad potřeba rozvádět, že žádná ikonomie není přípustná v otázkách víry. Dogma, jako consensus patrum (společné mínění otců; to, co vždy, „všichni a všude věřili“ /sv. Vincent Lerinský/), nikdy nepodléhalo přístupu z hlediska akrivie či ikonomie. Dogma je dogma, a hotovo.
V církevní realitě byl život ve všech dobách vždy hojně prostoupen větší či menší mírou ikonomie. Ba, ukazuje se, že bez ikonomie není církevní život vůbec možný. Na druhé straně bylo v církvi vždy jisté napětí mezi zéloty (akrivisty) a politiky (tj. zastánci ikonomie; termín politik není odvozen od slova "město", ale od slova "kompromis"; politikem byl v Byzanci míněn ten, kdo netrvá neústupně na svých stanoviscích, ale je ochoten vyjít vstříc druhé straně, čili ten, s nímž je možno se dohodnout). Akrivisté se vždy snaží svým vlivem klást jakési hráze politikům, aby nešli s ikonomií až k úplnému opuštění principů a pravidel církevního života, což je bez pochyb správné, církev však - v celkovém dějinném přehledu - vycházela spíše vstříc ikonomii.

Dokladů pro to je v církevních dějinách mnoho. Např. známý spor z prvokřesťanské doby, zda lze znovupřijímat do Církve tzv. lapsí, padlé křesťany (ty, kteří po křtu kvůli pronásledování zapřeli Krista, a když pronásledování křesťanů pominulo, toužili vrátit se).
Předznamenáním podobných disputací a nadcházejícího napětí mezi akrivií a ikonomií byl ostrý spor mezi svatými apoštoly Petrem a Pavlem (Petr chtěl při přijímání do církve pohany obřezávat, Pavel byl proti tomu) - zabýval se tím pak apoštolský sněm a ukázal všem příštím církevním pokolením cestu řešení podobných problémů: nezpůsobí-li to křesťanu duchovní škodu, pak mu cestu ke spáse všemožně ulehčit a zbytečně ho nezatěžovat.
K podrobnějšímu výkladu však pro tuto stať vyberu jiný příklad (a prakticky neznámý), velice zajímavý, z období ikonoborectví.

7. všeobecný sněm (r. 787) teologicky i kanonicky uzavřel otázku ikonoborectví a potvrdil starou víru, podle níž je úcta k ikonám neodňatelnou součástí křesťanské orthodoxie. Kromě toho tento sněm stanovil, že byl-li nějaký biskup či kněz dříve ikonoborcem, ale nyní se z toho kaje, pak je možno jej přijmout skrze pokání v jeho duchovenské hodnosti (tj. jako biskupa či kněze): ať se pokloní ikonám, políbí je, a může sloužit dál jako duchovní.
Po několika letech se však dostal k vládě opět císař - ikonoborec. A začala nová válka proti ikonám. A mnozí z těch duchovních, kteří před otci na 7. všeobecném sněmu slibovali věrnost Pravoslaví, odřekli se svého slibu. Později přišla k moci císařovna Theodora a ukončila pronásledování ikon. Svátek Pravoslaví. A na patriarší trůn dosazuje zélotu - Methoděje (jako nepochybnou duchovní autoritu - je to vyznavač Pravoslaví, tedy ten, kdo pro Krista trpěl, ač nebyl zabit; dříve byl ikonoborci pronásledován a dokonce zohaven na tváři; proto si rozstřihl svůj mnišský závoj a dvěma bočními pruhy si zakrýval tváře; na památku tohoto vyznavače Pravoslaví mají dodnes všichni pravoslavní mniši svůj závoj po obou stranách nastřižený).

V té době žil sv. Methoděj v Římě (Řím byl v té době pravoslavný, tam moc byzantských císařů tenkrát už nedosahovala, a tak mohl Řím zůstat nedotčen ikonoborectvím a skýtat oporu ctitelům svatých ikon). Stal se konstantinopolským patriarchou pod podmínkou, že bude dělat pořádek v církvi a císařovna Theodora mu při tom nebude překážet (císařovně stačil slib, že nebude anathemován její zesnulý manžel; jinak Methoděje neměla v úmyslu „brzdit“, protože sama byla podobně zélotsky orientovaná jako on).
Poté svt. Methoděj začal čistku v církvi - 30.000 kněží zbavil kněžství. Zbavil kněžství všechny, kteří byli vysvěceni ikonoboreckými biskupy. Zbavil kněžství ty, kteří byli vysvěceni pravoslavnými Tarasijem i Germanem, ale pak měli kanonické společenství s kněžími ikonoborci. Všechny je svrhl z jejich duchovenské hodnosti. Zbavil kněžství téměř všechno duchovenstvo Byzantského císařství.

Sv. Metoděje při úvahách o nabídce stát se patriarchou jistě napadla myšlenka, že jeho působení na konstantinopolské katedře bude v dějinách církve přelomové - ukončí staletí hereze a pronásledování pravoslavných a - dá-li Bůh - otevře triumfální dobu Pravoslaví. Chtěl asi důstojně a bohulibě začít novou éru života církve, která nebude poskvrněna kýmkoliv z duchovenstva, kdo selhal či zradil nebo pochází z heretického prostředí. Možná si říkal, že po překonání těžké doby herezí, je potřeba začít budovat novou svatou epochu, která musí stát na čistých základech, aby vše, co na nich bude zbudováno, mohlo být čisté a svaté. Kdo ví?, snad vnímal očištění církevního života od těch, kteří se poskvrnili kolaborací s Bohu odpornou herezí, jako duchovní posvěcení základů nadcházející éry. Třeba se inspiroval putováním Izraelitů do zaslíbené země, kam Hospodin nevpustil nikoho, kdo vyrostl a dospěl v duchovní nečistotě Egypta.
Jestli čte tyto řádky někdo, kdo má teologické vzdělání, byla by na místě otázka, zdali zná tuto historii. Nejspíše nikoliv. Skoro nikdo o tom neví. Církev se rozhodla tuto historii zapomenout. Vlastně celý tento případ "zcenzurovala". V životě sv. Methoděje o něm nic nenaleznete. Ani v jedné knize církevních dějin to nenajdete. V kánonu sv. Methoděje je sice zmínka: "Jako Eliáš žrece Baalovy pobil - tak i ty", ale bez dalších podrobností. A tím spíše bez toho čísla: třicet tisíc. Následující patriarcha svt. Ignatios totiž obnovil kněžství všech, které zbavil kněžství Methoděj. A právě k Ignatiovu názoru na věc se církev posléze přihlásila.

Methoděj v podstatě postupoval dle kánonů, ale církev nesouhlasila s jeho kanonickou přísností. A v konečném výsledku všech těchto událostí církev aplikovala rozsáhlou ikonomii. A zélotské počínání sv. Methoděje zamlčela, aby nebylo v budoucnosti bráno za příklad.
V životě církve stále probíhá napínavé hledání správné hierarchie hodnot. Samozřejmě, v základních rysech je tato hodnotová posloupnost jasná - daná Biblí a principy křesťanské víry. Jenže v každodenním konkrétním životě křesťanském se řeší nejen ty hlavní příčky na žebři ctností, ale i jemnější zařazení a hodnocení všedních skutků a řešení drobných případů, které přináší naše církevní existence. A tu se mohou střetnout různé pohledy a názory. (V dějinách církve vidíme, že ani svatí nebyli v některých dobových otázkách jednotni.) Tohoto napětí nás nikdo nezbaví a jednoduché řešení neexistuje. Sv. Vincenc Lerinský pravil (spolu s blaž. Augustinem, jehož některé názory kritizoval): „V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda, ve všem láska.“

(V poslední části použita část přednášky diakona Andreje Kurajeva; profesora Moskevského teologického institutu sv. Tichona)







Zobrazit příspěvek č. 421 jednotlivě

Administrátor --- 15. 9. 2008
Z tisku - problém hospodaření církve v Americe

Finanční skandál Pravoslavné církve v Americe

New York. 4. září t.r. byl rozhodnutím posvátného synodu Pravoslavné církve v Americe (PCA) poslán do výslužby metropolita celé Ameriky a Kanady, vladyka German. Stalo se tak po oznámení výsledků auditu provedeného speciální komisí a metropolitní radou. Bývalému metropolitovi Theodosiovi (předešlému představiteli Pravoslavné církve v Americe) bylo zakázáno vykonávat bohoslužby a navštěvovat všechny chrámy PCA s výjimkou chrámu sv. Jana v Canonsburgu (Pensylvánie). Bývalému kancléři PCA R. Kondratikovi bylo již dříve zakázáno vykonávat bohoslužby a byl zbaven kněžství.

Metropolita German stál v čele PCA od r. 2002, kdy vystřídal metropolitu Theodosije, který je nyní v důchodu.

Den před tím, 3. září, na zvláštním společném zasedání posvátného synodu a metropolitní rady PCA oznámila komise pro vyšetření finančních přestupků, jichž se vedení PCA dopouštělo v období od r. 1998 do r. 2007, výsledek své téměř rok trvající práce. Zpráva obsahovala materiály o vážných finančních přestupcích ze strany metrop. Theodosije a bývalého kancléře PCA R. Kondratika, a dále o skrývání těchto přestupků a bránění, aby se jich dopátrali klerikové a křesťané PCA (včetně vyhrožování těm, kteří chtěli věc vyšetřit). Komise také poukázala na nedostatečně odpovědnou reakci na tyto přestupky ze strany posvátného synodu, metropolitní rady i pokladníků. Jak pravil v úvodním projevu předseda komise, biskup sanfranciský a celého Západu Venjamin: "Revizní zpráva svědčí o neuvěřitelné ztrátě schopnosti odpovědného přístupu, která se projevila na mnohých úrovních."

4. září posvátný synod PCA obdržel dopis od metrop. Germana s jeho žádostí o odchod do důchodu "v nejlepších zájmech Pravoslavné církve v Americe i kvůli mému zdraví". Na zasedání bylo přijato usnesení schvalující jeho žádost.

Dle tiskové zprávy PCA: www.st-catherine.ru

---------------

Stručně k vývoji situace:

27. února 2006: podle zprávy agentury EAI začal synod PCA interní vyšetřování ohledně některých finančních problémů a špatnému hospodaření s fondy.

2. března 2006: synod PCA se rozhodl zveřejňovat finanční operace církevních administrativních struktur. Je to výsledek tlaku kleriků i laiků, kteří poukazovali na špatné hospodaření (na internetu se začínaly objevovat dokumenty svědčící, že byly promrhány až miliony dolarů a to i na osobní záležitosti).

20. března 2006: dle agentury ITAR-TASS nejvyšší představitel PCA, m. German, inicioval provedení rozsáhlého šetření finančních problémů v církvi.

10. dubna 2006: metropolita German se omluvil za finanční skandál: zveřejnil poselství, v němž požádal o odpuštění "všechny, kteří byli šokováni a deprimováni lidskými slabostmi v životě církve". Dále se zaručil, že jeho "úřad bude plně spolupracovat s auditory, dokud nebudou všechny problémy vyřešeny". "Beru na sebe zodpovědnost za vše, co se mohlo stát v době, kdy jsem spravoval církev."

13. června 2006: dle oficiálního webu Moskevského patriarchátu zkoumá metropolitní rada PCA otázku špatného hospodaření nejvyššího duchovenstva.

23. dubna 2007: dle tiskové zprávy PCA bylo kancléři PCA prot. Robertu Kondratikovi zakázáno vykonávat bohoslužby a v souladu s církevní ústavou byl povolán před církevní soud. V březnu 2006 byl zbaven úřadu kancléře metropolie celé Ameriky a Kanady a to kvůli obvinění z finančních přestupků.

-----------------

Stručně o Pravoslaví v Americe

Pravoslavná církev v Americe má 400.000 věřících.
Původně se jednalo o Ruskou pravoslavnou církev v Americe; v r. 1970 se stala nezávislou na Moskevském patriarchátu, od něhož získala autokefalitu.

PCA není jedinou pravoslavnou církví v USA. Své církevní struktury zde má celá řada pravoslavných jurisdikcí: např. ruská zahraniční církev, řecká církev, antiochijský patriarchát, srbská, rumunská, ukrajinská církev atd. (Viz přehled pravoslavných církví v USA)

V poslední době bylo zaznamenáno, že stále více Afroameričanů v USA přijímá Pravoslaví. Podle svědectví amerických černochů jsou silně osloveni pravoslavnou vírou a liturgií.

Credo.ru
patriarchia.ru








Zobrazit příspěvek č. 420 jednotlivě

Administrátor --- 12. 9. 2008
Nová videa

Na webu pravoslavné filmy jsou
Pravoslavné křty. (Amatérské video snímky ze světa). Ruská i řecká tradice.



Zobrazit příspěvek č. 419 jednotlivě

Administrátor --- 10. 9. 2008
Neděle o setníkovi a jeho víře

4. neděle po Padesátnici - o víře setníkově

Za onoho času...
5  ...když vcházel Ježíš do Kafarnaum, přistoupil k němu setník, prose ho,
6  řka: Pane, služebník můj leží doma mrtvicí raněný, a velmi se trápí.
7  I dí mu Ježíš: Já přijdu a uzdravím ho.
8  A odpovídaje setník, řekl: Pane, nejsem hoden, abys všel pod střechu mou, ale toliko rci slovo, a uzdraven bude služebník můj.
9  Nebo i já jsem člověk moci poddaný, maje pod sebou žoldnéře, a dím-li tomuto: "Jdi," tedy jde, a jinému: "Přijď," pak přijde, a služebníku svému: "Učiň toto," a on tak učiní.
10  Tedy uslyšev to Ježíš, podivil se, a jdoucím za sebou řekl: Amen pravím vám, ani v Izraeli tak veliké víry jsem nenalezl.
11  Pravím pak vám, žeť přijdou mnozí od východu i od západu, a stolovati budou s Abrahamem, s Izákem a s Jákobem v království nebeském,
12  Ale synové království vyvrženi budou do temností vnějších. Tam bude pláč a skřípění zubů.
13  I řekl Ježíš setníkovi: Jdiž, a jakžs uvěřil, staň se tobě. I uzdraven jest služebník jeho v tu hodinu.
(Matouš 8. kapitola)

Závěrečná slova dnešního evangelia mají mimořádný význam: "Jdi, a jak jsi uvěřil, staň se tobě;" ukazují, že víra v Boha má divotvornou moc. Víra totiž spojuje s Bohem - s Boží všemohoucí silou. Víra dostane člověka do nebe. Nikoliv původ, ani národnost, ani žádný obřad, ani kalendář, ani žádná pravidla. Ano, obřady a církevní pravidla jsou důležité, leč jsou služebné - slouží víře. Přesune-li se těžiště duchovního života člověka od víry k věcem služebným, končí duchovní život. Opačným extrémem je víra "osvobozená" od církevního života - ta se rozplyne do neurčita či se rozpustí do herezí (to vidíme zcela zřetelně všude kolem). Zlatá střední cesta - to hlavní je potřeba činit a to služebné neopomíjet (mírně upravené Luk 11,42).

Vždy pamatujme, že osou, kolem níž se otáčí celý církevní život, je víra Kristova, kterou nám Bůh započítává jako spravedlnost. "Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost" (Řím 4,3). "Spravedlnost je z víry" (Řím 4,13). "Syny Abrahamovými jsou lidé víry" (Galat 3,7) a "ti, kteříž jsou z víry, docházejí požehnání s věrným Abrahamem" (Galat 3,9). "Cokoli není z víry, je hřích" (Řím 14,23). Bez víry není možné společenství s Bohem, "bez víry není možno se Bohu líbit" (Žid 11,6). A tak "pevně se držme víry" (Kolos 2,7) a "bojujme dobrý boj víry, abychom dosáhli věčného života" (1 Tim 6,12). "Cílem víry je spasení duší" (1 Petr 1,9).

4  Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích
5  a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase.
6  Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek,
7  aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus.
8  Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí,
9  a tak docházíte cíle víry, spasení duší.
(1 Petrův 1. kap.)
Jsem přesvědčen, že jednou - na posledním soudu - jednak pochopíme celý význam a hodnotu pozemského života, a zároveň uvidíme, jaké mocné prostředky jsme měli zde na zemi v rukou. Prvním z nich je křesťanská víra, která může dokonce i hory přenášet (a někdy i doslova - viz závěr příspěvku č. 207). Naše bída je v tom, že si ne dosti dobře uvědomujeme, jakým darem je náš život a jak mocné a vzácné zde na zemi máme Boží dary.

Řekněme si takové podobenství o žebrákovi, který žil na ulici, oblečen byl v cáry a živil se tím, co našel kde vyhozeno, nebo na smetišti apod. A co se nestane! Jednou ho někdo našel a vzal do jakéhosi domu boháče, a tam v různých komnatách byly peníze, šperky a jídlo. A co více - vše mu nabízeli: "Vezmi si, co chceš a co uneseš, najez se do sytosti!" Ale on nic nechtěl. Říkal si, k čemu je mi zlato a peníze, když mám hlad a je mi zima; - tak dlouho už byl chudý, že zapomněl, k čemu jsou peníze, a že za zlato si může nakoupit horu chleba. A když viděl stůl, který se prohýbal pod dobrotami, neměl zkušenost s takovými vybranými pokrmy, byl zvyklý na hnijící zbytky z kuchyně a plesnivý chléb. Posteskl si: Takhle kdyby tu měli nějaké pěkné ještě nevybrané smetiště se spoustou odpadků! A tak, když ho provedli, řekli: "Nechceš nic, tak můžeš jít, kam chceš. Tohle není vězení. Smetiště je za městem." A byl zase na ulici, - chudý, roztrhaný a hladový.

Řeknete si nejspíše: "To je ale hloupé podobenství! Kterýpak nuzný člověk by něco takového učinil? Takhle by se zachoval leda blázen." Jenže ve skutečnosti se lidé chovají právě takto bláznivě a hloupě, když jde o duchovní věci. Víra - to je pozvání nás, žebráků, do paláce. Dary a bohatství paláce - to je, co nám skrze víru církev nabízí. Toto podobenství vypráví o tom, jak žalostně nevyužíváme to, co je před nás v církvi kladeno, jak opovrhujeme voláním k životu podle evangelia, jak přezíráme Božskou liturgii - hostinu víry, nechápeme (z lhostejnosti) pravdu o Bohu, člověku a světu, kterou nás církev učí, neobohacujeme se Kristovými dary a neléčíme se svatými Tajinami a vlastně promrháváme dar svého života i dar spásy Kristovy. I přesto, že jsme pozváni do bohatého domu, kde se můžeme obohatit, naučit moudrosti, nasytit a získat vše, co nám tak bolestně schází, my zůstáváme stále žebráky, nevzdělanci a hladovými. Zamilovali jsme si více smetiště než palác, raději živíme svou duši shnilým světským pokrmem, než stále čerstvým sladkým pramenem živé vody a nepomíjejícím pokrmem, kterým nás chce nasytit Bůh.

Přesně jako onen žebrák, pospíchající na své oblíbené smetiště, se chová ten, kdo každý den, týden za týdnem, rok za rokem, chvátá, aby si pustil na celý večer televizi, a sleduje stále recyklované přihlouplé soutěže, duchamorné nekonečné seriály, či krváky (stačí bez adjektiv)... Duševní život na smetišti, které nám (zcela hygienicky) do našich domovů vyklopí ze svých kontejnerů televizní společnosti, vydavatelé lidových časopisů, novin adal., aby se i mysl člověka stala hnilobně zapáchajícím smetištěm. Tím mrtvolně světélkujícím okénkem vstupují do našich domovů individua, která bychom za normálních okolností nepustili přes náš práh, ba ještě více - jen samotné setkání s nimi bychom považovali za noční můru: vrazi, zvrácené osobnosti, prolhaní politikové, křiváci, amorální jedinci, nemluvě o všelijakých monstrech z hollywoodských hororů... Skutečné smetiště lidské rasy, odpadkový koš lidstva je váženým televizním divákům každodenně vysypáván do obýváku. A spotřebitel - divák zredukovaný v zámyslech majitelů televizních studií, producentů a vydavatelů na prachsprostého konsumenta? Ještě za to, že mu učiní z domova i duše smetiště, platí. Smutný obrázek - na svém milovaném smetišti žil a na smetišti uprostřed té hniloby zemřel. A hned vedle otevřených dveří do paláce. Po hloupém životě přijde hloupá smrt (jak pravil klasik).
Myslíš si: "Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý." Vzkazuje Kristus jednomu v apokalypse. (Zjevení 3,17)

-------------------

Bůh si ke svým největším a nejslavnějším dílům pravidelně vybírá lidi handicapované, nemocné (za mocným faraónem poslal koktavého Mojžíše, jehož si vyvolil, aby vyvedl Izraelity z Egypta; vážně nemocného ap. Pavla vyvolil, aby budoval církev z pohanů; Pavel sice uměl psát, jenže řečnit neuměl a jeho mluvený projev byl - jak sám přiznává - nepřesvědčivý ("nevýmluvný"), což je u kazatele a misionáře, dalo by se říci, vada dosti podstatná).

Otázka nyní zní: Proč? Proč si Bůh nevyvolil někoho schopnějšího, způsobilejšího, oslnivého rétora, učence, či někoho obdařeného pozemskými prostředky a možnostmi? Z hlediska lidského pojetí efektivity misie by skýtalo předpoklad, že se křesťanství bude nejlépe šířit, kdyby se Kristus narodil jako římský císař. A konsulové by byli jeho apoštoly! A misii by mohla konat armáda. To by byla efektivita! Tomuto logickému řetězci efektivity se však Boží Syn vyhnul širokým obloukem. (Tohle nedopatření se pokusila ve středověku "napravit" Římská církev.) Proč jsou bohatí, úspěšní, mocní, učení - a všichni jim podobní - pro Boží dílo nepoužitelní (dokud neprojdou tím přetavením nitra, nehlubšího a nejtajnějšího uvažování skrytého v lidském srdci, - duševní smrtí a vzkříšením, aby vše své bohatství, úspěch, moc, učenost měli za hnůj před Hospodinem)?

Jedním z důvodů je jistě pýcha takových lidí, jejich důvěra v sebe sama. Vše, čeho zde na světě dosahujeme, bývá - žel - zároveň překážkou pokoře. Já vím, je spousta těch, kteří si myslí, že není tak obtížné být penězi bohatý, ale vnitřně chudý, že je možno dosáhnout nějakého vyššího postavení politického, akademického či společenského, a zároveň mít ponížené smýšlení a být pokorným srdcem. Podle mého skromného mínění však většina takto uvažujících nezná vlastní nitro a jeho hlubiny; nemá ani ponětí, co se děje ve skrytu lidského srdce a kam až vedou kořínky ctibažnosti, kořistnictví, zištnosti a touhy po slávě. Proto svatí oplakávali dokonce svoje ctnosti, jako by to byly hříchy, - svatí totiž dosáhli sebepoznání.
Jenže to není to, co mám tentokrát na mysli, když uvažuji, proč Bůh nepoužil ty perfektní a skvělé borce pro svoje dílo spásy.
Kristus se narodil v chudé rodině a za apoštoly si vybral rybáře, aby lidé všech dob věřili, že to, co tito mužové učinili a dokázali vykonat, bylo Boží dílo a nikoliv lidské. Právě proto, že si Kristus za jednoho z předních misionářů vyvolil Pavla, který byl vážně nemocen a navíc neuměl přesvědčivě řečnit, bude už pro všechny doby jasné, že růst Církve Boží nebyl zásluhou ap. Pavla, ale dílem Božím, který koná skrze lidskou slabost. Jasno jest, že rozšíření křesťanství není výsledkem lidské moci, schopností či vojsk, žádného učence nebo císaře, ale jiné síly, která sice působí skrytě, je však nepřemožitelná. Stejně tak jasné, že Izraelce nevyvedl z Egypta zajíkavý Mojžíš svou vlastní lidskou velikostí, ale Hospodin pravicí svou napřaženou (Deut 5,15).

To je veliký důvod k víře pro toho, kdo má oči k vidění. A víra uzdraví člověka od smrti.



Zobrazit příspěvek č. 418 jednotlivě

Administrátor --- 8. 9. 2008
Nový film

Meteora

Na pravoslavi.cz/filmy je
Meteora - Řecko
Reportáž z pravoslavného monastýru Varlaam - Meteora
Současné dokumentární záběry otců a života v tomto monastýru





Zobrazit příspěvek č. 417 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2008
Srpen je měsíc dvou velikých svátků. Tady je povídání k prvnímu z nich.

Proměnění Páně

A po šesti dnech pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana bratra jeho, i uvedl je na horu vysokou v soukromí,
A proměnil se před nimi. I zaskvěla se tvář jeho jako slunce, a roucho jeho učiněno bílé jako světlo.
A hle, ukázali se jim Mojžíš a Eliáš, rozmlouvající s ním.
A odpověděv Petr, řekl Ježíšovi: Pane, dobré jest nám tuto býti. Chceš-li, udělejme tuto tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.
Když pak on ještě mluvil, hle, oblak světlý zastínil je. A aj, zazněl hlas z oblaku řkoucí: Toto jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte.
To uslyševše učedlníci, padli na tváři své a báli se velmi.
A přistoupiv Ježíš, dotekl se jich, řka jim: Vstaňte, nebojte se.
A pozdvihše očí svých, žádného neviděli, než samého Ježíše.
(Matouš 17,1-8)

Svátek vznikl jako památka události, která se v době Pána Ježíše stala na hoře Tábor. Duchovní silou Církve to však není jen památka, ale v Duchu Svatém stále přítomná událost.
V tento den se dodnes děje na hoře Tábor v Palestině zázrak. K ránu se na svátek Proměnění objevuje vždy zvláštní oblak, který v době bohoslužby zahalí pravoslavný chrám stojící na vrcholku hory.

Táborská událost zjevuje skutečnost, že Ježíš z Nazareta nebyl toliko člověkem, ale je to Bůh, jedna z tří Osob Trojice, která se při proměnění Páně zjevila: Otec v hlasu, Syn stojící tam mezi dvěma proroky a Duch Svatý v podobě oblaku a záře.
Jestliže je Ježíš Kristus Bůh a my křesťané se v Církvi sjednocujeme s Pánem Ježíšem, znamená to, že skrze Něho máme účast na Bohu. Tedy spojením s Pánem Ježíšem mají křesťané účast na Boží přirozenosti. "Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem," píší starokřesťanští otcové.

To jsou veliké věci, které vždy dojímaly a vzrušovaly křesťany. Mít účast na Bohu, být spojen s Bohem! A to bez kdovíjakých duchovních cvičeních - nýbrž prostou náboženskou praxí a živou vírou. Které náboženství se odvažuje něco podobného svým vyznavačům slíbit!?

Hinduismus a buddhismus sice hovoří o něčem, co by mohlo vypadat podobně, ale jednak požadují k dosažení tohoto slibovaného cíle provádět složitá cvičení a praktiky, a pak poskytují pramalou oporu pro přesvědčení, že se jimi hlásané sjednocení s Bohem není čirou fantazií nebo dokonce klamem (ve svých naukách řeší otázku hříchu a všelidské kletby oddělující člověka od Boha velice neurčitě a neuspokojivě, a to hlavně poukázáním na pouhou nevědomost člověka či ztrátu uvědomění si, že jsem spojen s Bohem). Pro židovství a islám je křesťanská idea vykoupení a zbožštění člověka čímsi nepřípustně vysokým, tudíž rouhavým).
Jinými slovy - dnešní svátek nám připomíná, že Ježíš z Nazareta pro nás není pouhým učitelem, ba ani Božím prorokem, ale je naším Bohem. Je tím, kdo nás stvořil a kdo nás spasil. Je tím, komu přinášíme bohoúctu, jehož vzýváme, jemuž děkujeme a přinášíme mu modlitby jako věčnému Bohu.

Jak vábivé bylo (a je) pokušení prohlásit Ježíše Krista za jednoho z největších lidí celých dějin, leč za pouhého člověka! Kolik věcí by se tím zjednodušilo! Víra křesťanů by se mohla "spokojeně" vrátit ke starozákonnímu formalismu a spolu s muslimy by křesťan mohl mít zato, že stačí vykonat to a to, splnit si přesně vymezené a nikoliv příliš složité náboženské povinnosti, a už je dobrým křesťanem, který má nárok obdržet po smrti všechna Boží zaslíbení.

Židé i muslimové by nám (ve vzácné svornosti) k takové víře gratulovali a již nyní nám muslimové nabízejí smířlivou ruku: "I my věříme v Ježíše z Nazareta, byl to obdivuhodný člověk, veliký učitel a nejspíše i významný prorok (muslimové už dnes ctí Ježíše z Nazareta jako druhého největšího proroka - po Mohamedovi). Vzdejte se uctívání Ježíše jako Božího Syna a my ho budeme s vámi uctívat jako Božího proroka." Neodolatelně ekumenická nabídka. Jenže taková víra, která by nevyznávala Boží Trojici a Ježíše jako vtěleného Syna Božího, by už křesťanům nepřinášela spásu, stejně jako nemůže přinést spásu muslimům víra v Mohameda a židy spasit jejich víra zapírající Mesiáše (viz 1. Janův 2,23:  "Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce." Nebo přímo Kristova slova v Janově evangeliu 15,23 adresovaná tehdejším i dnešním židům:  "Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce."). Vždyť spásu nám přineslo vtělení Boží! Spásonosné je tedy právě vyznávání Ježíšova Božství, jak řekl Petr: "Ty jsi Kristus, Syn Boha živého." Spasit nás nemůže žádný člověk (ani kdyby to byl největší ze všech lidí veškerých dějin vesmíru), protože dávat odpuštění hříchů a věčnou spásu je věcí Boží. Jen Ten, kdo nás stvořil, může nás znovustvořit k čistotě a nesmrtelnosti; jen Věčný může dávat věčný život. Jen Boží Syn mohl vstát z mrtvých, přemoci smrt a otevřít nám ráj. "Jestli Kristus nevstal z mrtvých, marná je víra vaše," praví apoštol Pavel a Bibli (1.Kor 15,17).

Kdyby se však křesťané vzdali víry v Ježíšovo Božství, pak by tím vytvořili podmínky pro náboženské sjednocení s židy i muslimy, a skrze takovéto "křesťany" by třeba našli cestu ke sjednocení s muslimy i židé. To je jednoduchý projekt na sjednocení všech tří "velikých monoteistických" náboženství. Projekt na dosažení míru mezi náboženstvími. Co je k tomu potřeba? Maličkost. Aby se křesťané zřekli Krista jako Boha.

Jednou (a už dnes je na to většina Zápaďanů zcela připravena) se bude západnímu (postkřesťanskému) lidstvu zdát plně oprávněné, aby tato "drobnost" byla po křesťanech celospolečensky žádána, jako malá cena za dosažení velikého cíle - míru. Konfliktů vyvolaných nesnášenlivou politikou bude brzy tolik, že lidé budou ochotni přistoupit na cokoliv, jen aby už byl mír.
Říkáte si, že na něco takového by křesťanské církve nikdy nepřistoupily? Ale kdeže. Už dnes je k tomu velká část z nich hotova; připomenu, že podle průzkumu z 90. let třetina francouzských křesťanů (nikoliv občanů, ale křesťanů!) nevěří ve skutečné zmrtvýchvstání Krista (a dnes jich bude ještě více); téměř polovina dotázaných Angličanů neví, proč se oslavují Velikonoce a jen polovina aktivních členů anglikánské církve skutečně věří, že ke Kristově zmrtvýchvstání došlo; to je realita západního křesťanstva a půda, na níž kvete ekumena (proto většině západních křesťanů vůbec nevadí spojování jejich církve s kýmkoliv, třeba i s buddhisty).
Touto cestou k dosažení míru půjde bezpochyby Antikrist. Vyhlásí, že mír je nadosah. Stačí ona "maličkost". A běda těm "nepřátelům míru", kterým nebude tento projekt všelidského dobra po chuti... Šalom.
-------------

Pojďme však dále ve výkladu velikého svátku Proměnění. Tři nebližší apoštolé viděli Pána Ježíše zářit světlem Božství, blahodatnou energií Ducha Svatého. Ke stejnému zření jsou zváni všichni lidé. Není to zření samoúčelné, ale je to součást procesu sjednocování s Bohem. K tomu je nutno očistit své srdce, v němž máme cosi jako zrcadlo, které je, žel, zaprášené a matné a je potřeba jej očistit, aby se v něm mohlo odrážet Boží světlo. Této první etapě duchovního života říkáme očištění. Následující etapou duchovní cesty je osvícení - očištěné srdce začíná zrcadlit blahodatné světlo Ducha Svatého, a toto světlo naplní lidské srdce. Tehdy člověk pochopí pravdu o Bohu, vlastní zkušeností plně pozná, že Bůh je neohraničeně dobrý, je láska a je věčná blaženost. Na tomto stupni vyvine ďábel veškeré úsilí a použije všechnu svou zchytralost, aby člověka svedl.
Když světlo bohopoznání působí v srdci rostoucí měrou po dlouhou dobu, dosáhne člověk zbožštění - člověk proměněný táborským světlem dostupuje sjednocení s Bohem. Většinou se o tom praví, že je to nevylíčitelná a nepochopitelná zkušenost, nesdělitelná tomu, kdo ji sám neokusil. Zbožštěním vstupuje člověk do života, který je zcela mimo lidské pozemské chápání. Dostává se výše než prvostvořený Adam, který sice nepotřeboval očištění, byv stvořen do stavu osvícení, měl za použití vlastní vůle spolupracující s Bohem dostoupit zbožštění. To byla cesta, kterou mu Bůh určil, ale Adam se jí ke svému neštěstí zřekl.

Z Boží strany se děje sjednocování člověka s Ním při každé svaté Tajině - zvláště při svatém přijímání. Křesťanským životem si člověk ze své strany tento dar spásy osvojuje. Nelze tedy říci, že by se spása člověka děla samotnou askezí či jiným lidským úsilím. Spásu vykonal Ježíš Kristus (lépe řečeno celá Boží Trojice) a křtem a dalšími svatými Tajinami je do této spásy zahrnován každý věřící.

Když nazýváme posloupnost: "očištění, osvícení a zbožštění", třemi etapami duchovního života člověka, je to do jisté míry schematizováno. V praxi totiž se všechny tři složky poněkud prostupují a prolínají, takže někteří o nich hovoří spíše jako o třech pramenech, z nichž je utkán provaz, který vytahuje člověka k Bohu. Dobře je to znát u dvojice "očištění a osvícení"; již při raných stádiích očišťování srdce totiž přicházejí jisté předstupně a náznaky osvícení. Neprojevují se sice zřením světla, ale různými blahodatnými stavy srdce, ve kterém se při mravném a aktivně zbožném kajícím životě začíná probouzet duchovní poznání a chápání. Projevuje se např. duchovním dojetím (pozor, odlišovat od sentimentu i emocí!), rozhořením lásky k Bohu i k lidem, za které není pak zatěžko položit vlastní život, růstem lásky k bohoslužbám a touhy po modlitbě, sílícím pokáním, bolestí nad neštěstím druhých lidí, vnímáním krásy pravoslavné věrouky, touhou po sebeoběti, mírnou a pevnou důvěrou v Boží slovo, někdy také snahou o prohloubení usebranosti života apod. To vše mohou být plody blahodati, která rozhojňuje své působení v očišťujícím se lidském srdci.

Sv. Řehoř Nysský píše o duchovní cestě člověka ve věčnosti: "...úsilí o stále větší naplnění nikdy neustane, ale touha se bude upínat vždy ještě výše, k tomu, čeho ještě nedosáhla, a menší bude toužit po vždy ještě větším naplnění a bude se měnit na větší, nikdy však nedospěje k dokonání, neboť nikdy nenalezne hranici, jejíž dosažení by zastavilo další výstup. Prvotní dobro je totiž svou přirozeností neomezené, proto musí být bez omezení i účast na něm..." Lidská účast na Bohu má povahu růstu, postupu, cesty bez konce. (Citováno z knihy Karfíková: Řehoř z Nyssy; překlad citace byl upraven.)

---------------------------

Tento svátek má v pravoslavné církvi jistý mnišský odstín. Je to tak trochu cosi jako "svátek mnichů". Konec konců, není to nepochopitelné. Mnich je ten, který se cele oddal duchovnímu dílu, odešed ze světa, žije sám ("jen já a Bůh"; od toho je odvozeno samotné slovo "monachos") či v kinovii (monastýr - společenství stejně žijících a stejným duchovním dílem se zabývajících), aby nic světského nerušilo očišťování srdce od vášní. Poslušnost starci, čistota a krajní chudoba napomáhají očištění, a to vede k duchovnímu zření, vposledku pak i táborského světla. Totiž světlo, které se zaleskne a vysvitne v očištěném lidském srdci, je totožné se světlem, které viděli tři apoštolé zářit z Ježíše Krista při jeho proměnění na hoře. (Theologií, která se tímto zabývá, je tzv. palamismus. Praxi, která se tomuto věnuje, říkáme hesychasmus.)

Když hovoříme o proměnění člověka na hoře Boží, připomíná se nám v něčem podobný případ ještě v éře Starého zákona (hovoří se o něm v paremijních čteních při večerní bohoslužbě ke svátku Proměnění). Mojžíš, který vystoupil na horu Sinaj, čekal šest dní, než byl pozván vstoupit do zářícího a blýskajícího oblaku na vrcholku hory. Proč šest dnů? Za šest dnů byl stvořen člověk na počátku. Šest dnů je doba, kterou musel Mojžíš podstoupit, aby byl připraven vstoupit do oblaku Ducha Svatého, do Boží přítomnosti. Šest dní modlitby a půstu, mlčení a soustředění trvá, než člověk upevní svou vůli, zapomene na všechny "světské péče" a je připraven hovořit s Bohem. Za těch šest dní prošel očisťující přípravou, která by se dala přirovnat ke znovustvoření a pozdvihla ho ke schopnosti duchovního života, takže pak přebýval s Bohem čtyřicet dnů, aniž by jedl a pil, a rozmlouval s Hospodinem. Zřejmě na pokrm a nápoj celých čtyřicet dní ani nepomyslel. Je to produchovnělý očištěný duchovní stav prvních lidí v ráji a setkáváme se s ním i u jiných svatých (např. u sv. Marie Egyptské a dalších poustevníků, kteří nemuseli jíst ani pít). Ostatní Izraelité mohli sledovat oblak Boží přítomnosti pouze z veliké vzdálenosti a nebylo jim dovoleno vstoupit v něj, protože nebyli připraveni.

Ani bohavidec Mojžíš však nemohl pohlédnout Bohu do tváře, směl spatřit jen Jeho slávu. Při proměnění na hoře Tábor se však lidem odkrývá další stupeň bohopoznání - hledí nejen na blahodatnou záři Boží slávy ale i do tváře Božího Syna, skvějící se světlem nestvořené blahodatné energie. Ježíš Kristus na hoře poodhalil šat svého lidství, který na sebe oblékl při vtělení z Panny Marie, dovolil popatřit na své Božství. A nejen apoštolé, ale i Mojžíš, který se na hoře Tábor ukázal spolu s Eliášem, až nyní spatřil to, co nemohl ještě vidět na Sinaji. Teprve nyní je splněna jeho dávná smělá touha - patřit na Boží tvář.

Veliký je náš Bůh, veliký je Bůh křesťanů!







Zobrazit příspěvek č. 416 jednotlivě

Administrátor --- 3. 9. 2008
Zpráva o zázraku k dispozici v PDF

V příspěvku č. 413 je zpráva o zjevení přesv. Bohorodice v Jižní Osetii. Tento článek je k dispozici pro vytištění i ve formátu PDF.

Na stránce pravoslavného downloadu je cesta na soubor osetie-zazrak.pdf







Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 416 do č. 456)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz