1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě


Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář

Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 216 jednotlivě

Administrátor --- 27. 8. 2007
Z tisku

Ikona s ekologickými motivy
V ukrajinské řecko-katolické církvi v Talinu posvětili ikonu „Bohorodice Trojruké“, ochránkyně Estonska. V interview oznámil předseda Kongresu Ukrajinců Estonska, že je to prvá ikona v Estonsku, která je vyjádřením péče o ekologii.
Ikona „Trojručice“ je totiž ochránkyní všech nevinně napadených, ale za takové je prý možno považovat nejen lidi, ale i všechno Boží stvoření: zvířata, rostliny, vzduch, vodu. V našem chrámu se každý den modlíme za životní prostředí. Muzeum přírody Estonska pro nás vypracovalo seznam zvířat, ptáků, rostlin, jejichž existence je ohrožena.
Kolem zobrazení Matky Boží jsou na okrajích ikony malé výjevy na ekologická témata.
Konají se zde pobožnosti za záchranu přírody.
(Blagovest Info)


Zobrazit příspěvek č. 215 jednotlivě

Administrátor --- 25. 8. 2007
Pozvánka na svátek sv. Gorazda

Pozvání

Dovolujeme si Vás pozvat na sváteční bohoslužebné setkání do Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, které se letos uskuteční ve dnech 31. srpna - 1. září 2007.

Program bohoslužeb:

V pátek 31. srpna:
18 hod.: 9. hodinka, malá večerní, panychida
21 hod.: celonoční bdění

V sobotu 1. září:
9 hod.: Akathist ke sv. Gorazdovi, hodinky
10 hod.: Božská Liturgie

Občerstvení po bohoslužbě zajištěno.

Jelikož jsou ubytovací možnosti omezené 12-ti postelemi, prosíme, aby si poutníci s sebou dle možností přivezli karimatky a spacáky.

Při chrámu bude možno zakoupit církevní potřeby, ikony i literaturu (80 titulů pravoslavných knih v češtině a slovenštině).

Na setkání se těší archimandrita Jáchym s bratry


Zobrazit příspěvek č. 214 jednotlivě

Administrátor --- 23. 8. 2007
O bohatém mladíkovi, kapitalistické tržní ekonomice a dokonalosti

12. NEDĚLE; o zlé moci bohatství

16  A aj, jeden přistoupiv, řekl jemu: Mistře dobrý, co dobrého mám činiti, abych měl život věčný?
17  A on řekl jemu: Co mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, než jediný, totiž Bůh. Chceš-li pak vjíti do života, zachovávej přikázání.
18  Dí jemu: Kterých? A Ježíš řekl mu: Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví,
19  Cti otce svého i matku, a milovati budeš bližního svého jako sebe samého.
20  Dí jemu mládenec: Všeho toho zachovával jsem od své mladosti. Čehož mi se ještě nedostává?
21  Řekl mu Ježíš: Chceš-li dokonalým býti, jdi a prodej majetek svůj, a rozdej chudým, a budeš míti poklad v nebi, a pojď, následuj mne.
22  Uslyšev pak mládenec tu řeč, odešel, smuten jsa; neboť měl majetku mnoho.
23  Tedy Ježíš řekl učedlníkům svým: Amen pravím vám, že bohatý nesnadně vejde do království nebeského.
24  A opět pravím vám: Snázeť jest velbloudu skrze ucho jehly projíti, nežli bohatému vejíti do království Božího.
25  A uslyševše to učedlníci jeho, i užasli velmi, řkouce: I kdož tedy může spasen býti?
26  A pohleděv na ně Ježíš, řekl jim: U lidí jest to nemožné, ale u Boha všecko jest možné.
(Matouš 19. kap.)

Za lapidárním Matoušovým vylíčením schůzky a krátkého rozhovoru se skrývá mnohé.

Ježíš viděl, že dotaz mladíka není hledáním člověka, který se trápí svou hříšností a morální slabostí ve svém úsilí o získání svatosti; spíše je dotaz člověka, kterého neuspokojili ostatní učitelé a jejich pokyny ohledně zbožnosti a mravnosti. Proto se k mladíkovi chová poněkud chladně a odpovídá stručně. Kdesi v podtónech jeho řeči však můžeme zaslechnout skryté sympatie. Asi ve své předvídavosti již vidí, jaký konec mladíkovo hledání jednou vezme.

Když Kristus jakoby odmítá mladíkovo oslovení "dobrý", ve skutečnosti toto oslovení přijímá a spojuje ho se svým Božstvím. Činí to jemně a téměř neznatelně pro okolní lid. A zároveň trochu kárá mladíka, který toto oslovení použil jen jako zdvořilostní frázi, aniž by věřil, že ten, ke komu se obrací, je Bůh.

Rozhovor běží dál už skutečně stručně - až příkře. "Co mám dělat?" "Zachovávej přikázání." "Jaká?" "Tohle a toto a tamto." (To by se dalo telegrafovat.)

Kristova odpověď mladíka asi zaskočila. Nenapadlo ho, že mu Ježíš na jeho hlubokomyslnou otázku odpoví prostým vyjmenováním těch "obyčejných přikázání", která tak dobře zná od dětství. Pán Ježíš to jistě věděl, ale chtěl tím mladíkovi taktně naznačit, že přikázání sice formálně zná a dodržuje od mládí, ale ve skutečnosti je vůbec nezná. Neví nic o jejich vnitřní síle, o moci přikázání zachránit člověka a uvést ho do souladu s Boží vůlí a přeseknout zplanělou lidskou vůli, neví nic o jejich skutečném obsahu, který tkví v tom, aby člověk se stal Božím dítětem a Jeho služebníkem a vymanil se z otročení tomuto světu, jeho vášním, jeho bohatství, jeho pomíjivosti, - aby nebyl již dítětem těla ale ducha.

Proto ho Boží přikázání neuspokojovala, proto stále bloudil v hledání, jak získat věčný život. Jenže zatímco on očekává, že mu Ježíš řekne nějaké krásné vznešené nové přikázání, či dá nějakou tajemnou "duchovní radu" (nebo alespoň řekne něco na způsob blahoslavenství na hoře), místo toho vyslechne nudný přehled starých přikázání. Prorok z Nazaretu mu řekne, že má plnit to, co dávno plní; říká mu, co zná v Izraeli každé dítě. "Je to vůbec prorok?" dumá možná mladík. "Škoda cesty a času..."

"To přece dávno dodržuju," řekne nahlas a neskrývá své zklamání nad Ježíšovou odpovědí. Konec konců, není to žádný žebrák nebo rybář z Galileje; on je někdo. Může si dovolit ukázat jistou převahu a nenechat se tak snadno odbýt.

Možná odtušil: "To všechno, samozřejmě, zachovávám, kam mi jen paměť sahá..." tak trochu i proto, aby se pochlubil. Vypadá to, že ho ovládala sebedůvěra, lehkomyslnost a slepota vůči vlastním hříchům. Možná jeho slova: "Tak co mi ještě schází?" jsou tak trochu i drzou výzvou ve smyslu: "Tak teď se ukaž, proroku, zkus na mě najít skvrnu, já totiž mám svoje povinnosti v pořádku; jen to zkus mne z něčeho usvědčit." Snad proto nechápal, že stojí před Tím, kdo nejen ukazuje cestu k věčnému životu, nýbrž kdo může dát věčný život. A možná, že věčný život pro něho nebyl něčím tak dobrým, blaženým, aby byl připraven kvůli němu vzdát se blah, která nabízí tento dočasný tělesný život (tedy, zvláště tomu, kdo je bohatý)...
V tu chvíli však nabírá vývoj tohoto setkání nový směr. Nečekaný obrat. Najednou ten "nudný prorok" řekne něco, co se zabodne mladíkovi do duše jako žhavý hřeb. Větu, jež ho bude od té chvíle pálit v nitru a nedá mu pokoj. "Chceš-li být dokonalý," to zní dobře, no konečně!, teď přijde něco duchovního: "rozdej co máš..." Ztuhnul. Svět se kolem zatočil. Pár vteřin se nemohl pohnout. Nezmůže se na slovo. Smutně a tiše odchází.

"... bohatý nesnadno vejde do království nebeského," říká za ním Ježíš a říká to s laskavostí (a opět zaslechneme pod těmito slovy jakési sympatie a soucit), protože ve skutečnosti tím chce citlivě říci, že bohatý nemůže vejít do království. To je zřejmé z přirovnání, které hned uvede: Spíše velbloud projde uchem jehly... A nejde tu o samotné množství majetku, ale o stav lidského srdce.

Podobenství o velbloudovi a uchu jehly zní sice srozumitelně ale přesto dosti divně (proč zrovna velbloud?, a proč ne slon?), jelikož Kristova podobenství používají vždy obrazy a situace dobře známé z běžného života. Vysvětlení podávají některé staré rukopisy, které místo "velblouda" píší poněkud srozumitelněji o "lodním lanu", což však není rozpor mezi evangelijními rukopisy, protože lodní lana se zhotovovala z velbloudí srsti a v lidové mluvě se těmto lanům běžně říkalo "velbloud". V tomto světle dostává toto podobenství znaky společné pro všechna Kristova podobenství - stává se z něj obrázek ze života: jako je nemožné protáhnout kotevní lano uchem jehly místo niti, tak se i bohatý nemůže protáhnout úzkými dveřmi do nebeského království.
Sv. Jan Zlatoústý říká, že "Kristus nekritizuje bohatství, ale vášeň člověka k bohatství (touhu po bohatství). A jestli je pro bohatého těžko vejít do království nebeského, co říci o těch, kteří jsou spoutáni vášní sexu?" Problém není v bohatství samotném ale ve vztahu bohatých lidí ke Kristu a k evangeliu. Dokonalost a potažmo spása člověka je zřetelně vystižena v devateru blahoslavenstvích, mezi nimiž také je: "Blahoslavení chudí duchem (tj. jejichž duch není spoután a obtížen bohatstvím), neboť jejich jest království nebeské."

--------------

Bohatství nám zde tedy představuje nejen majetek samotný, ale zastupuje vášně, které spoutávají srdce člověka. Vzdát se bohatství, to je pro člověka, který je bohatý a jehož srdce je k bohatství připoutáno, jako zemřít. Teoreticky jsou sice i dnes případy bohatých lidí, kteří nejsou ke svému bohatství v srdci připoutáni, ale v praxi se s tím asi nesetkáme. Je to dáno tím, že bohatství bývá v našem světě spojeno s lakotou, zištností či přímo loupeží - a těmito prostředky je bohatství také většinou získáváno.

Slyšel jsem jednoho skutečně špičkového řemeslníka (myslím, že to byl kovář) vyprávět: "Na řemesle nezbohatneš. Z řemesla můžeš slušně žít, ale nezbohatneš. Bohatne se z handlu."

Je dnes téměř vyloučeno, aby někdo zbohatl poctivou prací, řemeslem apod. Z duchovního hlediska nezáleží tolik na tom, jestli je ta či ona loupež v současnosti považována za legální, resp. jsou druhy loupeže, které už jsou tak všeobecně rozšířené, že jsou bez ohledu na přirozenou morálku považovány za zákonné získávání peněz. Zjevnou loupeží jsou takhle např. některé zisky obchodníků, běžné lichvářské úroky bank, zisky energetického průmyslu, nebo filiálky západních firem v zemích třetího světa, kde je tzv. "levná pracovní síla", což v praxi znamená, že tam lidé pracují jen za nepatrný zlomek mzdy, kterou by za stejnou práci dostali západní lidé pracující ve své zemi. Biblí mnohokrát odsouzené "odírání chudých" je základem, na němž je postavena vysoká životní úroveň západní civilizace.

Loupež se může ubírat všelijakými cestičkami.
Drancování přírodních zdrojů a plýtvání jimi - což to není loupež? A krade-li přebujelý průmysl lidem čistý vzduch a vodu, ticho venku, krásnou krajinu - jakým slovem to nazvat? A jak pojmenovat působení mediálního průmyslu, který lidem ukradl blahodárné ticho pod jejich střechami a duševní svobodu tím, že jim znásilňuje ducha hloupou zábavou, reklamou, rozněcováním tělesných vášní? Je to loupež. Tohle všechno se děje kvůli jedinému - pro peníze. Na vysávání přírodních zdrojů, na nadvýrobě bezohledné k životnímu prostředí, na mediálním průmyslu, na reklamách, na rozněcování tělesných vášní v lidech, - na tom všem někteří lidé pohádkově vydělávají.

Loupeží je, není-li výrobci či pěstiteli zaplacena přiměřená výrobní cena za jeho produkt, což je případ všeho, co se dováží ze zemí třetího světa (olupováni jsou producenti). Loupeží je, je-li prodáváno něco za mnohem vyšší cenu, než jaká je cena nákladů na pořízení věci (použitý materiál a práci) a její dopravení atd. (olupováni jsou spotřebitelé). Loupeží je přijímat očividně neúměrně vysoký plat, ať už jde o vrcholový management nebo politiky apod., protože o tyto peníze byl připraven někdo, komu morálně patří. Loupeží jsou zisky mediální průmyslu, show byznysu, různých popstars, zbožňovaných sportovců apod., protože jsou založeny na oškubání ohlupovaných a zmanipulovaných lidí a na rozněcování vášní, které devastují lidskou duši.
Všichni zřejmě cítíme, že právě takové loupeže jsou pevně zabudovány do principů tzv. "tržní ekonomiky".
Těmto bohatým lidem ve skutečnosti není co závidět. Nejsou to svobodní lidé (a nevěřím, že mohou být trvale šťastní). Ďábel jim nedovolí získat takové majetky, aniž by se "nenamočili" do zotročující vášně či přímo do hříchu.

Celý současný západní ekonomický systém - tak velebený a vychvalovaný (kým asi?) jako cosi dokonalého - je v samotných principech svého fungování založen na špatných lidských vlastnostech: touhy po zisku (zištnosti), lakotě, závisti, mamonářství, lstivosti, nemilosrdenství, přezíravosti vůči utrpení atd. - tyto zlé vášně jsou motorem západní ekonomiky. Bez nich by se tržní mechanismy a ekonomická prosperita Západu zhroutily. Zkuste si představit tržní hospodářství ve společnosti svatých lidí, kteří netouží po majetku, chtějí mít co nejméně věcí a pracují zadarmo, spotřebují jen málo obyčejného jídla, pijí čistou vodu ze studánky, a každý z nich si přeje být chudší než ti, co jsou kolem.
Celá tzv. "hospodářská soutěž" je založena na lidské závisti. Zkuste si ji představit ve společnosti lidí, kteří nechtějí soutěžit, ale chtějí si zadarmo pomáhat. A jestli v něčem soutěží, tak v tom, kdo toho spotřebuje nejméně, nebo se předstihují v nezištnosti...

Nechci zde lákat k nějakým utopickým společenským režimům, ale odhalovat, na čem spočívá náš společensko-ekonomický model. Tento svět a tato civilizace není společností svatých lidí a hřích v lidských srdcích nedovolí v současném světě fungování žádného principiálně dobrého společenského režimu. To je jasné. Takže na jedné straně - nepodléhejme propagandě politické levice, na straně druhé - nežijme v iluzi, že současný model fungování naší civilizace je založen na principech dobra. Uvědomme si, že život společnosti je pouhým zrcadlením stavu lidského nitra, které je po pádu člověka pokaženo hříchem. Na určitou změnu společnosti k lepšímu je naděje, pokud církev ukazuje společnosti příklad svatosti, pokud dokáží křesťané svým životem inspirovat své okolí, být solí země, stát se kvasem, který vše prokvasí. Nechám na každém, aby sám posoudil, jestli to dnes církev u nás činí...

Mám zato, že bez lakoty a loupeže se dnes takřka nelze dobrat bohatství. Proto prakticky není možné, aby srdce bohatého člověka nebylo k bohatství vášnivě připoutáno, jelikož právě vášně stojí za získáním bohatství.
Ve starém světě bylo ještě možno stát se bohatým čestnými způsoby - pracovitostí, dovedností ve svém řemesle, hojnou úrodou, prozíravým hospodařením. Proto bylo bohatství považováno za Boží dar a požehnání shůry. A lidé, kteří si jím nenechali spoutat srdce, chápali své jmění nikoliv jaké něco výlučně svého, ale - podobně jako Job - jako Bohem udělenou výsadu rozdávat. Takový poctivý bohatý člověk se o své bohatství chce dělit.

Paisios Athonský trefně poznamenává, že Bůh nám dal dost pokrmů, abychom mohli živit hladové, ale my to nechápeme - místo obdarovávání chudých si jdeme koupit větší ledničku, abychom měli kam tu horu jídla uskladnit a nezkazilo se nám to. To platí nejen pro jednotlivce, ale pro ducha celé západní civilizace, která vede život v neustálé hostině a zbytek světa nechává umírat hlady. Proto je bohatství Západu prokleté.
----------------

Pro srdce spoutané bohatstvím je jeho ztráta jako smrt. Podobně to platí o všech hlavních vášních, které zotročují lidské srdce. Zříci se jich, přemoci je, - to je proces, při němž si člověk projde "malou smrtí". Jeho stará existence končí v hrobě, ve tmě. Jen přes hrob však vede cesta ke vzkříšení. Na druhé straně se takový asketa vynoří jako svobodný člověk, vzkříšený k novému životu. Dokonalost - tak to Pán Ježíš nazývá. Už tady na zemi se narodit k novému životu.

Jeden z hlavních rysů křesťanského ducha je vystižen Kristovými slovy: "Nejste z tohoto světa. Já jsem vás ze světa vyvolil. Svět vás bude nenávidět. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co je jeho." Na jiném místě praví Bible, že "tělesný způsob života je nepřátelstvím vůči Bohu" (Řím 8,7-8). "Tělesným myšlením" či tělesným způsobem života je míněn život dle vášní, ovládaný vášněmi, tedy podrobený světské sféře.

Kristus nás volá k dokonalosti, čili abychom zemřeli světu, zemřeli vášním, došli vzkříšení - a začali s tím hned teď.

Dokonalost? - každý po ní touží. Stejně jako každý touží někde hluboko v sobě po svatosti a čistotě. (Světští lidé to většinou nepřiznají; bojí se, jestli nebudou vypadat směšně.) A touží po svobodě. Je tak divné, že všechny ty tři věci jsou vlastně jedním? Božím Královstvím.
Tímto procesem nelze úspěšně projít bez Boží pomoci. Nestačí jen se prostě zřeknout vášně bohatství s důvěrou pouze ve vlastní síly, bez modlitby a živé víry v Boží pomoc; na místo jedné vášně mohou nastoupit vášně jiné, subtilnější. A tak vznikne nekončící proces, který dříve či později přesáhne síly a schopnosti člověka, a ten pak dokonalosti nedosáhne. Nekonečný příběh. Při očišťování od vášní má zcela rozhodující váhu Boží zásah. Vše, co člověk učiní proto, aby se líbil Bohu, má sice jen nepatrnou sílu, ale není to nevýznamné. Je to jako spouštěcí mechanismus, který umožní pracovat jiným silám, jejichž moc je člověku nedohlédnutelná. Důležité tedy je, aby se boj proti vášním děl v duchu lásky k Bohu a touhy po jeho království. Umřít je v lidských silách, ale vzkříšení dokáže učinit jen Bůh.

O tom vypráví poslední věta dnešního čtení: U lidí je to nemožné, ale je to možné pro Boha.

-------------------

Ten mladík odchází zarmoucen. Přikázání zachovával, ale k dokonalosti neměl odhodlání. Základ byl položen, ke stavbě do výšky však scházela odvaha. Říká se, že správný duchovní život dříve či později přivede člověka do bodu, kdy stojí před dveřmi, za nimiž pokračuje cesta k dokonalosti. Jenže jsou dveře do hrobu. Musí se čehosi vzdát, něčeho, na čem lpí lidské srdce. Co je mu tak drahé, a co mu při tom brání vzlétnout. Je to skutečně jako "malá smrt" - krok do prázdna. Bez záruky.

Ten mladík si po svém odchodu od Ježíše nejspíš musel říkat: "To je šílenství. Přece se nemohu vzdát všeho majetku, nikomu jsem to neukradl, je to poctivé jmění. Nemá právo to po mně žádat. Jak bych potom žil? A když to udělám, co pak? Nebudu si do konce života rvát vlasy, že jsem se tak nerozumně a zbytečně ožebračil? Takové věci se přece nedělají. To po mně nikdo nemůže chtít. Není nic špatného mít poctivé peníze. Kdo mi pak co dá? ... Jenže, může mě teď ještě můj majetek potěšit? Kam se poděla ta radost, kterou mi mé bohatství až doposavad přinášelo?"

Jednou, po Kristově vzkříšení, přijdou za tímto mladíkem Ježíšovi učedníci a řeknou mu to, co píše apoštol v dnešní epištole; že "Mesiáš zemřel za naše hříchy" a že "byl pohřben, ale třetího dne vstal z mrtvých", a že "se zjevil" svým učedníkům a naplnil je silou a radostí. Mladík je už dávno přesvědčen, že spasit ho nemůže ani jeho bohatství, ale ani žádná zákonická spravedlivost; i on se chytne ruky vzkříšeného Pána, která je k němu vztažena, a půjde za ním. "Bohu je přece všechno možné..."

P.S.
Podle církevní tradice ten mladík po nějaké době Ježíšova pokynu uposlechl. Nevydržel to. Musel to udělat. Rozdal svůj majetek a stal se křesťanem. Pochopil, že by už nikdy v životě nebyl šťastný, kdyby to neučinil. Kdo jednou zahlédl cestu k dokonalosti, ale nevstoupí na ni a vrátí se k tomuto světu, ztratí obojí: dokonalost i tento svět. Nic z toho světa už není schopno uspokojit takového člověka. Bídný je úděl takových lidí: o pozemskou radost přišli a nebeskou nezískali. To ten mladík už dobře chápe.

Ani my - bohatí majetkem, vášněmi, tělesnými a duševními rozkošemi, se srdcem zamotaným do spletitostí tohoto světa - zřejmě nejsme schopni uposlechnout Kristovo volání hned. Jednou to však budeme muset učinit, jinak náš duchovní život nebude mít vývoj. Jak říkají mniši na Svaté Hoře - tam je symbolem cíle duchovního života vrcholek hory Athos - není tak důležité, jestli v tomto životě člověk dojde až na samý tento nejvyšší vrchol, podstatné je rozhodnout se a vykročit na tu strastiplnou úzkou cestu nahoru.





Zobrazit příspěvek č. 213 jednotlivě

Administrátor --- 21. 8. 2007
Sv. Řehoř Palama ke svátku Proměnění

Svátek Proměnění Páně

Církev při slavení tohoto svátku vzpomíná událost, která je popsána v evangeliu následujícími slovy:

1  A po šesti dnech pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana bratra jeho, i uvedl je na horu vysokou samotné,
2  A proměnil se před nimi. I zaskvěla se tvář jeho jako slunce, a roucho jeho učiněno bílé jako světlo.
3  A hle, ukázali se jim Mojžíš a Eliáš, rozmlouvající s ním.
4  A odpověděv Petr, řekl Ježíšovi: "Pane, dobré jest nám tady býti. Chceš-li, udělejme tuto tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden."
5  Když pak on ještě mluvil, aj, oblak světlý zastínil je. A tu, zazněl hlas z oblaku řkoucí: "Toto jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte."
6  To uslyševše učedlníci, padli na tváře své a báli se velmi.
7  A přistoupiv Ježíš, dotekl se jich, řka jim: "Vstaňte, nebojte se."
8  A pozdvihše očí svých, nikoho neviděli, než samého Ježíše.
9  Když pak sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš, řka: "Nikomu nevypravujte tohoto vidění, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých."
(Matouš 17. kap.)

Tento svátek nazýváme letní paschou, protože podobně jako Pascha se při něm zjevuje Božství Ježíše Krista.

Z kázání sv. Řehoře Palamy, arcibiskupa soluňského, na tento svátek:

Pro objasnění tajemství tohoto svátku a pochopení pravdy musíme se obrátit k tomu, co předcházelo události dnešního evangelijního čtení: "I po šesti dnech vzal Ježíš Petra, Jakuba a Jana..." Od čeho počítal Matouš těch šest dnů? Podle sledu vyprávění evangelisty Matouše je patrno, že od události, kdy Spasitel pravil:
Syn zajisté člověka přijde v slávě Otce svého s anděly svými, a tehdy odplatí jednomu každému podle skutků jeho. Amen pravím vám: Jsou někteří z stojících tuto, kteříž neokusí smrti, až i uzří Syna člověka, přicházejícího v království svém. (Mat 16,27-28)
Světlo Proměnění tedy nazval Ježíš šest dní před touto událostí: "slávou Otcovou" a "svým Královstvím" (Božím královstvím přicházejícím v síle /Mar 9,1/). Evangelista Lukáš však píše, že osmého dne stalo se Proměnění. Proč?

Na hoře Proměnění jich bylo osm, jenže vidět jich bylo pouze šest (tři apoštolé, Ježíš a dva proroci). Spolu s Boží Synem však byli přítomni ještě další dva: Otec, který se zjevil skrze hlas, a Duch Svatý, který se zjevil světlem v oblaku. Na toto tajemství poukazuje svaté Písmo skrze různost zpráv obou evangelistů.

A kromě toho Lukáš na rozdíl od Matouše započítává den, v němž Pán řekl citovaná slova, a také den Proměnění na hoře. A navíc: Lukášova slova napovídají, že světlo Proměnění se vztahuje k "tajemství osmého dne", což je v biblickém jazyku symbol Božího království příštího věku, které už nyní přichází v síle a které se zjeví, až zhyne tento svět stvořený v šesti dnech. Ježíš předpověděl sílu Božího Ducha, skrze niž se zjevuje Boží Království již dnes těm, kteří jsou toho hodni: "Jsou někteří ze stojících zde, kteří neokusí smrti, dokud neuvidí přicházet Boží Království v síle" (Mar 9,1). Král všech je přítomen všude, a všude je i jeho království. Příchod tohoto království se tedy netýká přechodu z jednoho místa na druhé, ale jeho zjevení silou Svatého Ducha.

Z jedné strany Bůh sestupuje se své výšiny dolů k lidem, z druhé strany lidi vyvádí na horu z hlubin ponížení, kterému podlehla lidská přirozenost.

Takže světlo Proměnění nevzniká, nemizí, nepodléhá omezení smyslů. Bylo sice na krátkou dobu vidět tělesnýma očima na vrcholku hory, avšak apoštolé pro tu chvíli přešli od těla k duchu, jejich smysly se změnily působením Svatého Ducha, a takovým způsobem uzřeli tři učedníci nevypravitelné světlo. Ti, kteří nerozumí tomuto tajemství (tj. římští katolíci), si vymysleli, že apoštolé viděli světlo Proměnění skrze schopnosti svých smyslů a dalšími stvořenými lidskými schopnostmi, a tím se tito lidé pokoušejí stáhnout do sféry stvoření nejen toto Světlo, Boží Slávu a Království, ale i Sílu Božího Ducha, skrze kterou se zjevují Božská tajemství těm, kteří jsou toho hodni. Nejspíš tito nenaslouchají slovům ap. Pavla: "Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku na srdce nepřišlo, to připravil Bůh těm, kteří ho milují. Nám však Bůh zjevil svým Duchem: Duch totiž vše zpytuje, i hlubiny Boží" (1. Kor 2,9-10).

Dodnes odmítají římští katolíci pravoslavné dogma o nestvořených Božích energiích Ducha Svatého. Vyznávají jiné dogma, které definuje Boží energie jako stvořené, což bylo v pravoslavné církvi na slavných konstantinopolských sněmech (jejichž ustanovení je dnes po celé církvi neoficiálně přiřknuta autorita 9. všeobecného sněmu; 1341-1351) zavrženo jako hereze. (Pozn. překl.)
Většinou se Pán Ježíš modlil o samotě. Tentokrát však s sebou bere tři své učedníky a při modlitbě se před jejich očima proměnil. "Co značí »proměnil«?" táže se sv. Jan Zlatoústý a odpovídá: "Zjevil jim něco ze svého Božství - tolik, co jen mohli pojmout, a ukázal Boha, který v něm přebýval." Matouš píše, že jeho tvář zářila jako slunce. To však neznamená, že se jednalo o smyslové světlo (ať je nám vzdálena slepota těch, kteří si nedokáží představit nic vyššího než to, co je vnímáno smysly!) Evangelista si přeje ukázat, že Ježíš Kristus je - pro duchovně živé a zřící duchem - to samé, co slunce pro ty, kteří žijí v těle a zří tělesně. Ti, kteří jsou obdarováni Božími dary, jiné světlo pro poznávání Boha nepotřebují.

Toto tajemné a nevypravitelné světlo zazářilo při modlitbě. Tím je ukázáno, že rodičem tohoto blaženého vidění je modlitba. Blesk tohoto světla vycházel a ukazoval se při sjednocení mysli s Bohem. Toto vše se dává i všem, kteří se neustále cvičí v duchovním zápase ctností a modlitby a při tom upínají svou mysl k Bohu. Zření pravé krásy je vlastní pouze člověku očištěné mysli. Kdo v soustředění zří toto světlo, stává se účastným této záře; na jeho tváři je podepsán žhavý paprsek - proto od rozhovoru s Bohem zářila Mojžíšovi tvář. Víte přece, že Mojžíš se proměnil, když vystoupil na horu a uviděl tam Boží slávu. Leč Mojžíš sám sebe neproměnil, ale byl proměněn, kdežto Pán Ježíš Kristus měl toto světlo sám ze sebe. Ježíš nepotřeboval modlitbu, aby jeho tělo zazářilo Božským světlem. Ukázal tím však, odkud toto světlo pochází. Je psáno, že svatí "budou zářit jako slunce" (Mat 13,43), což znamená, že budou cele proniknuti Božím světlem a v něm uvidí Krista, který nevýslovně Božsky září, a tato záře, která vychází z Boží přirozenosti, se ukázala na hoře Tábor. Jeho tělo svítilo, protože je v Kristově Boholidské Osobě spojeno s jeho Božstvím.

Věříme, že světlo, které se ukázalo při Proměnění, bylo právě tím světlem, které bylo v něm skryto pod rouškou těla, tedy světlo Božské přirozenosti, a proto nestvořené a Božské. Kristus se neproměnil na hoře Tábor na něco jiného, nepřijal něco, co před tím neměl, ale pouze ukázal učedníkům to, co již měl, tím, že jim otevřel oči a učinil je ze slepců vidoucími. Doposavad totiž viděli jen přirozeně, ale byli slepými vůči tomuto Božímu světlu.

Tedy, toto světlo není světlem, které vnímáme tělesnými smysly. Silou Svatého Ducha byli apoštolové změněni a tímto způsobem uviděli Proměnu, která se však nestala na hoře Tábor, ale nastala hned, kdy Boží Slovo (tj. druhá Osoba Boží Trojice) spojilo se s naší pomíjejícností. Proto Panna Marie, která Krista počala a porodila, poznala, že její dítě je vtělený Bůh, a stařec Simeon to poznal, jak jen vzal Dítě do náručí, i stará prorokyně Anna to poznala, když mu vyšla naproti. Vždyť Božská síla prosvítala z něho (přes jeho tělo) jako přes skleněný obal a její záři viděli ti, kteří měli čisté srdce.

A proč si Pán před Proměněním na hoře vybral hlavní z apoštolů a vyvedl je s sebou na horu Tábor? Jistě pro to, aby jim ukázal něco velikého a tajemného. Co by však bylo velikého a tajemného na tom, kdyby jim ukázal jen obyčejné světlo, které mohli běžně vnímat nejen tito vybraní ale všichni apoštolé? Proč by potřebovali, aby jejich zření bylo proměněno silou Svatého Ducha, kdyby to bylo světlo, které běžně vnímáme smysly? Jak by bylo možno představit Slávu a Království Otce i Ducha Svatého v nějakém hmotném světle? Což snad v podobné (hmotné, stvořené) Slávě a Království přijde Kristus i na konci věku, kdy už nebude potřeba ani vzduch ani prostor ani nic podobného, ale "Bůh bude vším ve všech"? (1. Kor 15,28) Tehdy tedy Bůh bude nahrazovat všechno pro všechny.

I evangelista Jan, poučený Božím zjevením, zřetelně praví, že budoucí věčné město nebude potřebovat slunce ani měsíc, aby v něm svítily: Neboť Boží sláva je bude osvěcovat a zdrojem světla tam bude Beránek (Zjevení 21,23). Není snad jasné, že poukazuje na téhož Ježíše, který se proměnil na hoře Tábor a jehož tělo zářilo jako slunce a který ukázal slávu Božství těm, kteří s ním vystoupili na horu? O obyvatelích tohoto města stejným způsobem hovoří: "Nebudou potřebovat světlo svíce ani světlo slunce, neboť Pán Bůh osvěcuje je", "a noc tam nebude" (Zjev 22,5). Tážeme se: je nějaké jiné světlo, u něhož "není změny ani stínu proměny"? (Jakub 1,17) Co je to za světlo neproměnné a nezapadající, kdyby to nebylo světlo Božství?

A dále: Mojžíš a Eliáš (zvláště první, který mohl být přítomen jen duchem a nikoliv tělesně) - jakým hmotným světlem mohli být osvětlováni, zviditelněni a poznáváni? Vždyť se o nich píše: "Ukázali se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jerusalemě" (Lukáš 9,31). Jak by mohli apoštolé poznat ty, které doposavad nikdy neviděli, když ne v tajemné síle Božské světla, které otevřelo jejich duchovní oči?

Nebudeme už unavovat vaši pozornost dalším výkladem slov Evangelia. Věřme tak, jak nás naučili ti, kteří byli osvíceni samotným Kristem, neboť jen oni jediní to znají dobře. My chápejme tajemství Proměnění Páně podle jejich naučení a sami usilujme o osvícení tímto světlem. Rozněcujeme v sobě lásku a úsilí k nevadnoucí Slávě a Kráse. Duchovní oči očišťujme od pozemských myšlenek a odvracejme se od tlejících a rychle pomíjejících rozkoší a nádher, které zatemňují oděv duše a uvrhují do ohně pekla a do tmy vnější, od nichž kéž se osvobodíme osvícením a poznáním nehmotného a vždy jsoucího světla proměněného na Táboře Spasitele našeho, ke slávě Jeho, a předvěčného Otce Jeho, i Životodárného Ducha, jichž jediné je Světlo, jediné Božství a Sláva i Království i Síla, nyní i vždycky, a na věky věkův. Amen.

(Místy trochu zkráceno)

Tímto kázáním sv. Řehoř Palama hájí tradiční křesťanské učení proti názorům římských katolíků, kteří tato svá novoučení degradující nestvořené Boží světlo prohlásili za dogma. O životě sv. Řehoře a jeho sporech s latiníky. Řehoř Palama bránil starokřesťanskou duchovní praxi hesychasmus, která byla v Církvi praktikována od nejstarších dob; zvláštního rozšíření dosáhla na Východě (pouštní otcové), známa byla i na Západě, kde však byla po velkém rozkolu (1054) zapomenuta; v pravoslavné církvi je hojně rozšířena doposavad (viz např. sv. Serafím Sarovský a mniši na Svaté Hoře Athos.
(Ilustrace: ikona Proměnění Páně - 18. století, Moskva)






Zobrazit příspěvek č. 212 jednotlivě

Administrátor --- 19. 8. 2007
Ikona přesv. Bohorodice v Byzanci

Jihlavská OdigitriaKult ikony Hodigitria

Uctívání této ikony zaznamenalo vrchol v době vlády císařské dynastie Paleologovců. Ceremoniář Porfyrogeneta (r. 944-959) nám o tom podává živý obraz. Každou středu se dostávalo Hodigitrii zvláštní pocty a při zahájení měsíce zasvěceného Panně Marii (uprostřed srpna na svátek Zesnutí přesv. Bohorodice) předsedal slavnosti císař osobně. Mezi početnými poutníky, kteří se zúčastnili této slavnosti, se kolem r. 1350 nacházel i Stefan Novgorodský. Zanechal popis slavnostního průvodu s ikonou. Tato ikona byla podle svědectví španělského cestovatele Pera Tafura namalovaná na kameni. Se svým rámem a podstavcem vážila několik metrických centů. Podivuhodná věc, která se odehrávala před očima davu, byla Stefanem z Novgorodu takto podrobně popsána:

„Tento obraz je velice velký, bohatě ozdobený, a zpěváci před ním nádherně pějí... Je kladen na ramena jediného muže a on roztáhne ruce jako by byl ukřižovaný. Před obrazem drží dva diakoni liturgické vějíře a další archu. A hle! Překvapující pohled. Tři muži kladou (tuto těžkou) ikonu na ramena jediného muže, a on díky Boží milosti kráčí lehce.“

Za dynastie Paleologů se ikona Hodigitria stala palladiem Byzantské říše.

Ilustrace: ikonografický typ Hodigitrie (z webové stránky ikon Jany Baudišové);
kliknutím na ikonu si ji zobrazíte ve větší velikosti.


Zobrazit příspěvek č. 211 jednotlivě

Administrátor --- 14. 8. 2007
Neděle o spravedlnosti

11. NEDĚLE PO 50nici; o nemilosrdném služebníku

A tady je to evangelijní čtení:

23  Podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž chtěl vyúčtování činit se služebníky svými.
24  A když počal účtovat, přiveden mu byl jeden, který byl dlužen deset tisíc hřiven.
25  A když neměl čím zaplatiti, kázal jej pán jeho prodati, i ženu jeho i děti i všecko, což měl, a (z toho) zaplatit.
26  Tedy padna služebník ten, prosil ho, řka: Pane, měj strpení, a všecko zaplatím tobě.
27  I slitovav se pán nad služebníkem tím, propustil ho a dluh jemu odpustil.
28  Vyšed pak služebník ten, nalezl jednoho z spoluslužebníků svých, kterýž mu byl dlužen sto denárů, a chopiv se ho, hrdloval se s ním, řka: Zaplať mi, cos dlužen.
29  Tedy padna spoluslužebník ten k nohám jeho, prosil ho, řka: Měj strpení, a všecko zaplatím tobě.
30  On pak nechtěl, ale odšed, dal jej do žaláře, dokudž by nezaplatil dluhu.
31  Tedy vidouce spoluslužebníci, co se dálo, zarmoutili se velmi; a šedše, pověděli pánu svému všecko, co se bylo stalo.
32  Tehdy povolav ho pán jeho, dí mu: Služebníče zlý, všecken ten tvůj dluh odpustil jsem tobě, neboť jsi mne prosil.
33  Zdaližs i ty neměl se smilovati nad spoluslužebníkem svým, jako i já smiloval jsem se nad tebou?
34  I rozhněvav se pán jeho, dal jej katům, dokudž by nezaplatil všeho, což mu byl dlužen.
35  Tak i Otec můj nebeský učiní vám, jestliže neodpustíte jeden každý bratru svému z srdcí vašich jejich provinění.
(Matouš 18. kap.)

Výklad tohoto podobenství je v hlavních rysech naprosto jasný a přehledný. Málokteré Ježíšovo podobenství je tak přímočaré a má tak zřejmý výklad. Jeho snadná čitelnost je však v příkrém kontrastu s převratností a závažností toho, co nám tu Kristus sděluje.

Uvádí nás do tajemství Boží myšlenky. Vysvětluje nám, jak se Bůh rozhoduje. To je velká věc. Kristus nás nechce nechat v nevědomosti o principech Božího rozsuzování. Jsme uváděni do největšího a niterného tajemství Božího úradku (lze-li to tak říci). Bez vnitřní proměny je však tento způsob uvažování člověku nepochopitelný. Temným mocnostem je uzavřen zcela.

Toto podobenství bychom si mohli rozdělit na tři obrazy - tři scény. A u každé z nich vyvodit poučení, které nám chce Ježíš Kristus tímto příběhem odevzdat.

---------------
1.

Ten král tu zobrazuje Boha. Jeho služebníci - to jsou lidé. Těmto služebníkům, lépe řečeno správcům, je něco svěřeno, a jednou bude hodnoceno, jak si při správě počínali; tedy - bude se účtovat. Tak je uspořádána úvodní scéna, na které se příběh Ježíšova podobenství rozehrává. Vedle krále nyní do obrazu přichází další persóna - první dlužník, nepoctivý správce (podle formulace textu to vypadá, že už byl dříve zatčen, jeho nepoctivost je zřejmá, a nyní je přiveden před krále k soudu).

Dluh prvního služebníka vůči králi byl astronomický (nejspíš se jednalo nějakého podřízeného lokálního správce, který dlouhodobě defraudoval velký svěřený majetek nebo neodváděl vybrané daně apod.). Pro srovnání - celoroční příjem královského dvora Herodova byl 900 hřiven. V podobenství se vypráví o 10.000 hřivnách. Číslo 10.000 bylo největší v praxi používané číslo. Zdá se tedy, že Ježíš chtěl uváděnou výší dluhu, jak ji vykreslil v tomto podobenství, spíše naznačit, že se jedná o něco, co se vymyká naši pozemským zkušenostem a možnostem úhrady.
Jak je z podobenství zjevné, hovoří se tu jinotajnou ale průhlednou řečí o naší vině před Bohem. My si svou vinu, kterou před Bohem neseme, neuvědomujeme, nebo alespoň ne v plné její obludné velikosti. Jak často slýchává kněz od lidí: "Nu což, jsem člověk hříšný, to uznávám, ale nikoho jsem nezabil, nekradu, v manželství jsem věrný, vedu spořádaný život..." (Podivuhodný je člověk - dokonce i při vyznávání vlastních hříchů dokáže sám sebe pochválit.) Lidé v podtextu říkají: "Mám sice nějaké ty šrámy na kráse, ale v podstatě jsem celkem dobrý člověk, - jsem prostě celkem v pořádku (jsou i horší)." Ježíš nám tu vykresluje zcela jiný obrázek - ukazuje, jak vidět naše duchovní situace z Boží perspektivy. A jak ji budeme jednou vidět i my, až staneme na soudu.

Nyní musíme trochu nahlédnout už do druhé scény.
Zde je řeč o tom druhém dluhu. Dluhu, který má druhý služebník vůči tomu prvnímu. Je to dluh mezi dvěma kolegy; s touto úvěrovou záležitostí král nemá nic společného. Zvolena je výše 100 denárů. Denár to je mzda dělníka za den práce. Jedná se tedy o sumu, kterou vydělá dělník za 100 dní. Není to zanedbatelný obnos. Příjem obyčejného člověka za třetinu roku... V běžném životě docela velké peníze. Jenže v porovnání s prvním dluhem je to naprostá prkotina. Tato výše je totiž uhraditelná a to je její zásadní odlišnost od výše onoho prvního dluhu.

Tady máme první poučení z tohoto Ježíšova podobenství. Nesrovnatelnost výší obou dluhů. Nic z toho, čeho se proti nám mohou okolní lidé dopustit, co mohou mít lidé mezi sebou, nelze ani vzdáleně srovnávat s tím, co znamená náš vlastní hřích před Bohem. Když Ježíš vykreslil tuto situaci, věděl velice dobře, co všechno lidé mohou vůči sobě páchat. Jaké hrozné věci si lidé mohou navzájem provést. A přesto trvá na svém. Proti nesmírnosti viny, jakou máme všichni před Bohem, je vše, co mohou mít lidé proti sobě, prominutelné.

-------------
2.

Situace prvního dlužníka byla hrozná. Hrozila mu naprostá morální likvidace, a to i celé jeho rodině. Slyšel svůj ortel: prodat do otroctví. Všem zúčastněným muselo být jasné, že prodáním služebníka a jeho rodiny by se umořil jen maličký, nepatrný, zlomek jeho dluhu. Rozhodnutí o prodání do otroctví je tedy spíše výrazem hněvu krále než jeho touhy domoci se financí, o něž byl nepoctivým správcem připraven.
Špatný služebník se poníží, padne na kolena a prosí. Tu se stane něco, co nikdo nečekal a v co nemohl doufat ani ten darebný služebník. Králi se tohoto mizery zželí a celý ten fantastický dluh mu prostě odpustí.
Jak krásně muselo být prvnímu dlužníku, když odcházel od krále. Úplně se vznášel. Špatné svědomí nebo předtucha krutého trestu, jež mu jistě ležely na srdci jako těžký balvan už dlouhou dobu, - vše bylo pryč. Taková lehkost na duši! Slunce pro něho opět svítilo! Jako by se znovu narodil.
Jenže, co se nestane. Mezi dvořany náhle zahlédne jiného služebníka, kolegu, který mu už dlouho dluží pěkně zakulacenou sumičku a nemá se k tomu, aby ji vrátil. Lehkost, kterou až doposavad cítil duši, je náhle ta tam. Slunce sice svítí dál, ale v duši je náhle dusno a temno. Hrdlo se sevře zlostí. Támhle je ten darebák! A tváří se, že mě neviděl. No počkej, bídáku! Teď mi neunikneš! A už ho drží za krk a syčí na něj: "Dej sem, co mi dlužíš!"
A tu se zopakuje ta samá scéna, co už tu byla před deseti minutami. Dlužník padne na kolena a prosí svého věřitele. Jenže herecké obsazení této scény je nyní jiné. Bývalý dlužník je na místě, kde byl minule král. A konec scény je opačný. Dlužník nedostane milost a jde do vězení. (Bylo zvykem, že dluh za vězně mohla zaplatit jeho rodina či příbuzní.)

Když před ním padne jeho kolega na kolena a prosí o posečkání s úhradou, může se první služebník rozvzpomenout, že pár minutami to byl on, kdo takhle na kolenou prosil odklad splacení svého dluhu. Jenže si nevzpomene... Proč?
Tady je druhé poučení, které Pán Ježíš chce předat. Týká se temnot v mysli člověka. Její nespolehlivosti. Podivných zvratů, jimž naše mysl podléhá. Každý to jistě známe z vlastní zkušenosti: v jednu chvíli může být v nitru člověka nebe, a o pár chvil později je v naší mysl peklo. Jak snadno se v nás láska může změnit na nenávist. Ještě před chvilkou se srdce zahřálo soucitem, nyní je ledově chladné.

Je to podivná a hrozná vlastnost pokažené lidské mysli. Jde o projev hluboké rány, kterou v sobě všichni nosíme. Odtud se rodí všechny lidské zrady a jidášské skutky. Nemilosrdnost a přezíravost vůči nouzi druhého člověka, s nímž sdílíme jedno společné lidství. Krutá lhostejnost, či sobecká zištnost. Je to jakási mlha, kterou kolem nás ďábel může vytvořit kvůli nečistotě v našich srdcích. Nic pak není vidět jasně. A nejen to, vše může vypadat zcela opačně; dobro se tehdy jeví jako zlo a zlo jako ušlechtilost či dokonce zbožnost. Jak často dějiny viděly zabíjení nevinných svatých mučedníků lidmi, kteří se domnívali, že tím Bohu slouží anebo že jednají pro blaho společnosti či státu? A nemusí jít jen o zabíjení. Tento klam, který zamlží mysl člověka, působí kolem nás všech v našich běžných životech.

Viděl jsem to už tolikrát - na sobě i na druhých. Setkáváme se s tím mj. u různých sekt a církevních rozkolů (lidem zvenku je jasně viditelné, že myšlení příslušníků sekty či rozkolu bloudí v mlze, že tato sekta je totalitní a tenhle rozkol obskurní, a že to vše stojí jen na principu pýchy; avšak jen málokdy to dokáže prohlédnout ten, kdo se nalézá uvnitř a je pod vlivem toho démonického klamu).
Jsou lidé, kteří na milosrdenství odpoví nepřátelstvím. Při setkání se zbožností v některých lidech vzniká hněv. A tak by se dalo psát dlouho. Je to stále jedna a ta samá vlastnost zkažené lidské mysli. Když se upřímně podíváme na vlastní život, zjistíme, že její projev v nějaké podobě objevíme i sami u sebe. Často nerozumíme po nějakém čase svému vlastnímu jednání. Podlehneme-li "dojmu okamžiku" či vlivu duchovně nemocného člověka nebo zkažené duchovnosti nějaké skupinky, můžeme napáchat neuvěřitelné škody - v prvé řadě ublížíme sami sobě. Proto je důležité znát sebe, vědět o této vlastnosti své mysli a mít ji v patrnosti.

Tohoto stavu se týká i dnešní evangelium. Lidská mysl dokáže být naprosto neuvěřitelně obojaká. Jsme-li přistiženi při nějakém deliktu, přestupku nebo i pouhém poklesku či jen při nezdaru, býváme plně přesvědčeni, že kvůli všelijakým okolnostem máme právo na největší milosrdenství, shovívavost, toleranci či pochopení. Zcela jinak uvažujeme, jsou-li okolnosti pro nás zrovna příznivé, viníkem či nezdárníkem se ukazuje být někdo jiný, kdežto my jsme tak říkajíc "na koni". Tehdy jsme si většinou zcela jisti, že právo a spravedlnost jsou nadevše, že viník musí být náležitě potrestán a na tom, kdo se proti nám čehosi dopustil nebo nemá v pořádku své povinnosti vůči nám, by měla být vykonána spravedlnost a žádné velké milosrdenství není na místě...

S touto obojakostí naší mysli dokáže zručně pracovat ďábel. Rozehrává právě tuto hru o spravedlnosti a milosti, ale vždy tak, aby to vedlo k naší záhubě. Využívá tím přesně toho, že naše poškozená mysl nestojí pevně, ale boří se a propadá do bažiny dvojznačností a dvojakostí.

Kromě falešné mezilidské spravedlnosti nám ďábel předkládá mstivé pojetí Boží spravedlnosti: nejprve lstivě, když lidi svádí ke hříchu, připomíná jim Boží milosrdenství; a svede-li skutečně nešťastníka ke hříchu, pak mu hned poté zpodobuje Boha jako přísného soudce, jemuž je slepá spravedlnost pevným a nejvyšším zákonem. Tak chce ďábel završit své dílo záhuby člověka - uvést ho do zoufalství. Svést někoho ke hříchu je pro ďábla jen polovina práce. Neboť člověk sice může zhřešit, jenže co když se pak začne kát?, a - co čert nechce - nakonec se ještě napravit? A veškerá námaha se svedením hříšníka je v tahu. Avšak člověk, kterého se podaří ještě naplnit zoufalstvím, ten se už (nejspíš) kát nebude. Zoufalství se zdánlivě podobá pokání - obojí obsahuje lítost. Proč tedy pokání člověka zachraňuje, kdežto zoufalství ho zahubí? V tom druhém totiž schází naděje.
Říká se, že rozum bez víry je pletichář. Vidíme, jak do tohoto močálu zapadlo myšlení farizeů, kteří říkali: "Dokaž, že jsi Boží Syn, udělej znamení, pak ti uvěříme." Jenže nad zjevnými zázraky, které Pán vykonal, odfrkli: "Mocí ďábla to činí." Takovým lidem není pomoci. V jejich mysli už není nic pevného, oč by se mohlo opřít zdravé uvažování a víra. Vše je tam beztvaré, mlhavé, všechno může znamenat cokoliv. To je mysl, nad kterou získaly plnou moc vášně. Takový vše vysvětluje, hodnotí a chápe už jen podle svých vášní, které uchvátí totální kontrolu nad rozpoložením jeho srdce. Dokud se ještě srdce do této bažiny nepropadne zcela, může člověku pomoci, nechá-li si poradit od někoho, kdo není pod tímto běsovským vlivem. Proto se démoni snaží oddělit takto pokoušené lidi ode všech, kteří by jim mohli pomoci: od jejich duchovních otců, od kmotrů, od rodičů, od křesťanských bratří, od církve. S těmito jevy se setkáváme u sekt i různých rozkolných skupinek.

Svatí Otcové říkají: nedůvěřujte svým myšlenkám. Stále si říkej: třeba se mýlím. Pochybovat nemáme jen o dvou: o Bohu a o pravoslavné víře. O svých názorech bychom měli stále pochybovat a hledat pro sebe radu. Písmo říká: Moudrost spočívá v množství rad.
Dnešní evangelijní podobenství ukazuje, k čemu může zavést člověka jeho vlastní mysl a její špatné sklony.

---------
3.

Třetí a závěrečná scéna Ježíšova podobenství. Spoluslužebníci, kteří viděli do nebe volající nespravedlnost, která se stala před jejich očima, šli a oznámili to králi. A tehdy král ruší svoje prominutí dluhu, odvolává svou milost a uplatňuje spravedlnost. Právě tu spravedlnost, které holdoval tento služebník, když se jednalo o jeho "klienta". Naším vztahem a chováním k lidem si sami definujeme, jak na soudu Bůh bude jednat s námi. Viníky jsme všichni. Dluh je astronomický, nesplatitelný, odsuzující na věky. Měl jsi milosrdenství k bližním?, dostane se ti milosti od Boha na soudu. Ctil jsi spravedlnost "oko za oko"?, stejné spravedlnosti se ti dostane i ve tvé kauze na posledním soudu. To je poselství tohoto podobenství.

Svatí otcové říkají: skrze bližního získáváme peklo nebo ráj.

A teď se už dostáváme k tomu nejdůležitějšímu: proč Bůh takto jedná?, proč se nesmiluje i nad nespravedlivým služebníkem?, proč nebere člověka zkrátka takového, jakým je?, proč nedá milost tomu, kdo sám není milostivý?, proč po nás vlastně žádá něco tak krajně obtížného, jako je odpouštění našim viníkům?

Víme, jak těžké je odpouštět. A zvláště těžké je odpouštět těm, kteří nám hodně ublížili, a nejtěžší je, když nám ublížili úmyslně, a nekají se z toho, nelitují toho... Představme si současnou situaci na Balkáně. To je pár hodin cesty jihovýchodně. Tam si bývalí sousedé, kteří vedle sebe padesát let žili v míru, náhle začali vyvražďovat rodiny. Do jejich myslí padla mlha a náhle byli přesvědčeni, že právě toto musejí udělat. To jsou těžké situace k usmíření. Lidé často říkají: "Já bych rád odpustil, ale nemohu, nejde to. Jak po mně Bůh něco takového může žádat?" Co na to říci? Jsou tu Kristova slova v evangeliu, toto podobenství a věta v Otčenáši: "...odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim". Uvědomme si, že jestli neodpustíme, tak se vůbec nemůžeme modlit k našemu Bohu, protože v této základní křesťanské modlitbě, bez níž se neobejde žádná bohoslužba ani soukromá modlitba, Bohu lžeme.

Jenže evangelium člověku nemůže pomoci, dokud nepozná svou vlastní duchovní nemoc. Svou zoufalou situaci. Pak s pomocí Boží blahodati snad dokáže i odpustit. Místo starého tvrdého může Bůh dát člověku nové srdce. A o to při vzájemném odpuštění jde.
Ale ještě jednou zpět k té otázce - proč to po nás Bůh vlastně chce? Proč nás v rámci své lásky k člověku nemůže přijmout takovými, jací jsme? Na tuto otázku existují dvě odpovědi, které reprezentují dvojí pojetí Boží spásy.

První, o které se domnívám, že je mylná, má zato, že Ježíš ustanovil požadavek odpustit bližnímu jako nějaké další přikázání (přídavek do kodexu), které žádá splnit, aby byl s námi spokojen. (Většinou se to neřekne takto přímo, ale v podstatě se hovoří právě o tom.) Prof. Alexej Osipov říká, že celé západní křesťanství stojí více na starozákonních principech než novozákonních, že Západ se vnitřně navrátil ke Starému zákonu (zákonictví má vždy svou přitažlivost, stejně jako jednoduchost islámu). Je to racionální, scholastické či ritualistické pojetí, které vidí Boží spravedlnost jako soubor zákonů a rozkazů, jež je nutno vyplnit, a tím si splnit stanovené podmínky ke spáse. A protože ten první soubor příkazů a zákonů (desatero i evangelijní přikázání) vlastně nikdo není schopen splnit, tak byl z Kristova učení a jeho díla spásy učiněn jakýsi druhý soubor přikázání vtělený do rituálních pravidel, tentokrát církevních (snadno vyplnitelných bez bolestivé vnitřní proměny člověka), jejichž vykonávání umožní člověku obejít ten první (nesplnitelný) soubor zákonů. Takovým způsobem je na západě chápáno např. pokání a rozhřešení (nazývané podle 2. Kor 5,20 jako "svátost smíření", ale pojímané spíše jako rituální skutek smiřující člověka s Bohem, resp. usmiřující rozhněvaného a "hříchem uraženého" Boha, neboť přinášené pokání je tu vykládáno jako "zadostiučinění" křesťana či "odpykání" hříchů - již pouhé tyto pojmy uváděné v této větě v uvozovkách, citované z moderního katolického katechismu, výmluvně svědčí o betonově právnickém základu tohoto západního pojetí). Stejné zákonické pojetí Boží spravedlnosti a spásy člověka v principu převzali od katolíků i protestanti. Akorát s tím rozdílem, že si pro sebe vyhlásili amnestii. Zákon trvá, ale za jeho porušení nejsme trestáni a byla vyhlášena svoboda: "věřícímu se hřích nepočítá za hřích," jak říkají (absurdní uchopení výroku 2. Kor 5,19). Tedy zákonictví zůstává, ale je už bezzubé.

Jednou z příčin západního starozákonictví je prvoplánové chápání v evangeliu použitého slova "odpuštění", které v řečtině znamená i "upuštění od stíhání, od vymáhání" apod., to navazuje na Starý zákon, který používá hebrejské slovo s významem "zahladit" (tj. vymazat vyrytý dlužní zápis). (Avšak už i ve Starém zákoně začíná místy probleskovat spojitost odpuštění s uzdravením, např. Žalm 103,3 nebo Sirach 27,30-28,7.) Nevýstižnost slova "odpuštění" s problematickým významem "upuštění od stíhání" si uvědomil již apoštol Pavel, který raději než pojem "odpuštění" upřednostnil termín "ospravedlnění" nebo "očištění" (např. Řím 5,18). Námitky samozřejmě nejsou proti samotnému připodobnění odpuštění hříchů k prominutí dluhu, nýbrž proti povrchnímu chápání tohoto podobenství, které nejde do hloubky, ale zůstává na rovině právní. (To samé platí o termínu "smlouva", který v novozákonním kontextu není možné vykládat v rovině suchého práva.)

Je zajímavé, že evangelíci oproti Ježíšovu příkazu odpouštět si vzájemně bez jakéhokoliv omezení, omezují vzájemné odpouštění podmínkou přítomnosti ochoty k pokání, což v principu úplně umrtvuje tento křesťanský princip (zavádí se tím institut zkoumání, je-li dost ochoty a je-li pokání dostatečné, abych mohl poskytnout odpuštění, nebo není-li pokání úměrné a nemusím-li tudy odpustit svému viníkovi... To už je skoro jako u katolíků, kteří zkoumají, zda je lítost dokonalá či nedokonalá a vyvozují z toho, jakou sílu taková lítost má atd.)
Existuje však i jiné pojetí, které vnímá odpuštění hříchů, jehož se nám od Boha dostává, jako blahodať (tj. v pravoslavné terminologii posvěcující působení energie Ducha Svatého). Jinými slovy - jedná se o léčení nemocné lidské duše. Duše toto léčení buď přijme, a pak se uzdravuje a svůj vyléčený stav předává dále, nebo toto léčení nepřijme, a potom se i nadále chová jako nemocná, zkažená.

Ten první soud nad dlužníkem a odpuštění, jehož se dlužníkovi dostalo (jak o tom vypráví naše dnešní evangelium), - to je příchod Kristův, který vyléčil lidskou přirozenost. A účastníky uzdraveného lidství se stáváme vírou, křtem, pokáním, svatými Tajinami (Tělo a Krev Kristova "na odpuštění hříchů a k životu věčnému"). Nejde tu o zákon, právní plnění smlouvy ani o formalistický ritualismus, jde o léčení člověka, který se v Církvi krůček po krůčku stává uzdraveným člověkem, jak do něho vstupuje a postupně v něm převládá Kristem uzdravené nové lidství. Až nakonec platí to, co pravil apoštol Pavel: "Nežiji již já, žije ve mně Kristus."
Znovu se tu dostáváme k důrazu, který klade vladyka Hierotheos (viz minule): kdo nechápe křesťanství jako terapii, léčení smrtelně nemocného člověka, ten nemůže správně pochopit evangelium ani křesťanství. (A nejedná se "jen" o uzdravení duchovní, ale i o vyléčení těla - viz Jakub 5,15.)
Tuto léčbu člověk buď přijme nebo odmítne, jak se o tom vypráví v dnešním podobenství. První dlužník sice formálně přijal odpuštění hříchů, toto přijetí však bylo jen vnějškové. Dar odpuštění nebyl osvojen, čili léčba nepronikla do hloubky. Uvnitř zůstal stejným darebákem, jakým byl před tím, když defraudoval svěřené jmění. A to se při jeho setkání s druhým dlužníkem pouze projevilo, nic víc.

Jako tečka za podobenstvím jsou Kristova slova o tom, že má-li Boží odpuštění trvat, je to podmíněno tím, že ze srdce odpustíme svým viníkům. Slova "ze srdce" vylučují jakékoliv zákonické pojetí této "podmínky", a ukazují na nutnost uzdravení lidského srdce. "Podmínka" je v uvozovkách, protože se tu nejedná o žádný právnický termín. Vidno, kdo si vnitřně neosvojil Boží odpuštění, nenechal Boží blahodatí vyléčit svou duši, ten vlastně Boží opuštění nepřijal, a proto se na konci ukáže jako zbavený Boží milosti. Odpuštění mu bylo Bohem podáno, on je vzal, ale nepřijal - zahodil je. Znamením přijetí blahodati a uzdravujícího odpuštění do svého nitra, je pak to, že člověk toto odpuštění posílá dál, předává dalším lidem, uděluje pokoj. Chová se podobně jako Bůh, tím pádem - chová se zdravě.

Druhá "návštěva" prvního služebníka u krále - to je poslední soud. Tam budou odděleni ti, kteří si Kristovu spásu vnitřně osvojili, od těch, kteří ji přijali jen formálně a navenek. Barometrem ukazujícím naše vnitřní klima jsou naše skutky k bližním. Ten ukazuje, jsme-li vnitřně příbuznými s Kristem, nebo zdali jsme mu v duši odcizeni.

Jestliže člověk nepřijme blahodať, zůstává trčet ve sféře Starého zákona, ve sféře zákona. Je to neuzdravená lidská přirozenost, oddělená krátce po stvoření člověka (tou politováníhodnou událostí u stromu poznání) od Boha, a oddělená i od Krista. A nemocná lidská mysl učiní z Božího zákona bezduché zákonictví. Zákonictví je zcela ve službách lidské nemoci, tj. nechápe Boží zákon jako prostředek k usvědčení mé lidské nemoci a potažmo k pokání, ale uchopí jej jako klacek pro mstu, nástroj egoismu. Lidská spravedlnost nebývá založena na Božím zákoně, ale na zákonictví.
Je-li naše mysl zkažená, pak je pokažené i pojetí lidské spravedlnosti. Třetím poučením z našeho podobenství je, že se Bůh od této lidské spravedlnosti distancuje. Chce se k nám chovat zcela nespravedlivě - tj. rozhodl se odpustit nám celou naši vinu. Zřekl se potrestání člověka. Ba, ještě více - místo trestu ho ještě obdaroval. Cítí nad člověkem soucit. To se nevejde do žádného paragrafu právních kodexů a žádné tabulky lidského zákonictví. Takže tématem této neděle je vlastně "výprask lidské spravedlnosti", jestli to smíme takto lidově formulovat.

---------

Apoštol Pavel píše v úryvku z epištoly, který připadá na tuto neděli:
Kdo vysadí vinici a nejí, co urodila? Kdo pase stádo a neživí se mlékem toho stáda? ... ten, kdo orá a kdo mlátí, má pracovat s nadějí, že dostane svůj podíl. Když jsme vám zaseli duchovní setbu, bylo by to mnoho, kdybychom sklízeli vaši pozemskou úrodu?
Tato slova platí stejně o lidech jako o Bohu. I Kristus zaséval v naději na sklizeň. Bůh pracoval na spáse člověka, aby lidé přinášeli plody tohoto díla.

Bůh poslal Ježíše Krista. Dal svého Syna. Celý dluh nám odpustil. Při křtu se nám odpouštějí hříchy, při každé svaté Tajině pokání a při každém svatém přijímání znovu a znovu s námi Bůh zachází dle milosti a nikoliv dle spravedlnosti. Připadá to nám, křesťanům, tak samozřejmé, že? Skoro by se chtělo říci: "Co je na tom zvláštního? Zhřeším-li, jdu ke zpovědi, dostanu rozhřešení..." Možná, že podobně i tomu prvnímu služebníkovi po krátké době, co odešel od krále, najednou začala připadat skutečnost, že už nemá ten hrozný dluh, jaksi samozřejmá. Na dar si rychle zvykáme. A jakoby platila jakási zvrácená úměra: čím větší dar, tím rychleji nám zevšední a stává se pro nás tak samozřejmý, až to může přerůst v drzost do očí bijící. A přece! Bůh nám v tichosti, bez halasu a reklamy, dává dar, který nemá obdoby. Odpuštění hříchů. A co za to žádá? Abychom jednali stejně.
Podle některých výkladů jsou těmi "spolusloužícími", kteří oznámili králi, jak první služebník zacházel se svým spoluslužebníkem, míněni andělé. Andělé hledí na naše jednání. Je pro ně nesnesitelné vidět, jak setba, kterou Pán Ježíš zasel do lidských srdcí, nepřináší žádný plod.

-----------

Takže závěrem tohoto veledůležitého evangelijního úryvku ještě dodejme místo shrnutí:

Sám člověk rozhodne o tom, jestli bude souzen podle milosti nebo podle naší lidské pokažené spravedlnosti. A volbu provede tím, jak sám posuzuje bližní. Sám člověk si vybere, co pro sebe chce, čeho si od Boha žádá. Jestli milosti či trestající spravedlnosti a odplaty.

Celý náš život je Boží prozřetelností utvářen tak, abychom právě tuto volbu měli stále před sebou. Abychom ji mohli znovu a znovu uskutečňovat. Bohužel, začasté si špatně uvědomujeme, že každá naše volba je sledována a zaznamenána. Zapisuje se na desku srdce. Jednou bude podtrženo a sečteno. Jinými slovy: bude zjeven stav našeho srdce. A podle výsledku bude s námi zacházeno. Byl jsi milostivý? Dostane se ti milosti. Byl jsi nemilosrdný? Dostane se ti spravedlnosti. Tvé spravedlnosti. Budeš souzen spravedlivě a bez milosti. Vždyť sis v tomto životě přece zamiloval nemilosrdnou spravedlnost, nebo ne? Tvé srdce tě usvědčí.

Způsobem chování k bližním již zde vykonáváme soud nad sebou samým. Milostí k bližnímu dáváme milost i sobě. Spravedlností k bližnímu i sebe stavíme pod spravedlnost. Buďme opatrní. Se spravedlností si nelze zahrávat. Kdo s mečem zachází, mečem také schází.

Alexej Osipov při svých přednáškách nabádá, abychom vedli své životy z perspektivy věčnosti. To znamená uskutečňovat lásku. Je to většinou těžké, ale právě tohle je naše práce.






Zobrazit příspěvek č. 210 jednotlivě

Administrátor --- 12. 8. 2007
Z tisku - statistika o Ruské církvi

Počty chrámů a monastýrů v Rusku

Za posledních 20 let se počet pravoslavných chrámů v Rusku zečtyřnásobil a počet monastýrů zvýšil čtyřicetkrát

Ve svém rozhovoru patriarcha Alexij II. cituje statistiku, podle které se v roce 1986 v zemi nacházelo 6800 pravoslavných chrámů, a dnes je jich více než 27 000. Monastýrů bylo tehdy v Rusku pouze 18, a dnes je jich 680. Počty duchovních se samozřejmě zvýšily v podobném poměru. Jen v Moskvě slouží 1700 kněží a diákonů. Na otázku, kolik pravoslavných křesťanů žije v Rusku, patriarcha odpověděl, že přesné číslo není známo. Při posledním sčítání lidu otázka o náboženské příslušnosti chyběla. Pokud si ovšem při odhadu vezmeme na pomoc výsledky sociologických průzkumů, vychází nám okolo 60-70% ze 140 miliónů obyvatel Ruska. Podle odhadů pravoslavné církve je pokřtěno asi 80% obyvatel. Patriarcha dodal, že pro dotvoření úplného obrázku o počtu pravoslavných věřících bychom měli připočítat i desítky miliónů pravoslavných obyvatel Ukrajiny, Běloruska, Moldávie, obyvatel centrálních oblastí Asie a dalších bývalých sovětských republik.

Zdroj: www.pravoslavie.ru
www.pravoslavbrno.cz


Zobrazit příspěvek č. 209 jednotlivě

Administrátor --- 10. 8. 2007
Co ještě chceš?

Poučení svatého Jana Zlatoústého






Varianty obrázku ve větší velikosti: 700 (165k), 1000 (302k), 2000 (937 k)





Zobrazit příspěvek č. 208 jednotlivě

Administrátor --- 8. 8. 2007
Nový film

Na adrese:
http://www.pravoslavi.cz/filmy/

Athos - 1000 let jako jeden den.
Dokumentární film o Svaté Hoře Athos. Německy s českými titulky.


Zobrazit příspěvek č. 207 jednotlivě

Administrátor --- 8. 8. 2007
Neděle o náměsíčném

10. neděle: síla víry, modlitby a půstu

A když přišli k zástupu, přistoupil k němu člověk jeden, a poklekl před ním na kolena,
a řekl: Pane, smiluj se nad synem mým, nebo náměsíčník jest, a bídně se trápí. Často zajisté padá do ohně a častokrát do vody.
I přivedl jsem ho učedlníkům tvým, ale nemohli ho uzdraviti.
Odpovídaje pak Ježíš, řekl: Ó národe nevěrný a převrácený, dokud budu s vámi? Jak dlouho vás trpěti budu? Přiveďte jej sem ke mně.
I pohrozil jemu Ježíš. I vyšlo od něho ďábelství a uzdraven jest mládenec v tu hodinu.
Tedy přistoupivše učedlníci k Ježíšovi soukromí, řekli jemu: Proč jsme my ho nemohli vyhnat?
Řekl jim Ježíš: Pro nevíru vaši. Amen zajisté pravím vám: Budete-li míti víru, jako jest zrno horčičné, řeknete hoře této: Jdi odsud tam, a půjde, a nebude vám nic nemožného.
Toto pak pokolení (tj. tento druh démonů) nevychází, jedině skrze modlitbu a půst.
A když byli v Galileji, řekl jim Ježíš: Syn člověka bude zrazen v ruce lidí bezbožných.
A zabijí jej, ale třetího dne z mrtvých vstane. I zarmoutili se náramně.
(Matouš 17,14-23)

Víra, modlitba a půst - to jsou tři pilíře duchovního života. O nich je tato neděle. Chybí-li jeden z nich, není duchovní život. Půst bez víry je jen hladovkou či hladováním, které žádný prospěch duši člověka nepřinese; modlitba bez víry je absurdum nebo magie či divadlo.

Víra - bez víry není možné se líbit Bohu, praví apoštol v Bibli (Žid 11,6). Vírou se odlišuje člověk od zvířete. Nikoliv rozumem - i zvíře má rozum. Na úrovni rozumu se od zvířete odlišujeme jen kvantitativně - čili máme toho rozumu (většinou) trochu více než kupříkladu opice. Jestli položíme tu - dnes už trochu drzou - otázku: "Čím se člověk odlišuje od zvířete?" pak theologickou odpovědí je: duší - člověk má nesmrtelnou duši. Jenže - co to znamená?, či lépe: jak se projevuje tato duše, resp. její přítomnost v člověku? Jednak svědomím, pak schopností hledat a zvolit dobro a zavrhnout zlo (bez ohledu na vlastní sobecké zájmy - ať už osobní nebo rodinné), a v neposlední řadě (či spíše: hlavně) vírou, tedy schopností poznávat svého Stvořitele, milovat ho a sloužit mu. Vše ostatní, co je spojováno výlučně s člověkem: soucit, láska, krása, kultura atd., nějakým způsobem vyvěrá z těch tří předchozích klíčových projevů přítomnosti lidské duše.

Když se rozhlédneme kolem sebe, v jakém stavu je naše společnost... Nelze nevidět, jak dalece se už podařilo odlidštit lidstvo. Současné rozšíření atheismu, agnosticismu, materialismu, je unikátní historickou anomálií. Nikdy v dějinách nebyla taková část společnosti duchovně umrtvená. Na víru můžeme hledět jako na jednu z vlastností lidské mysli, kterou je každý obdařen (oblíbená výmluva, že víra je dar, který se někomu nedostává, a tím se jaksi ospravedlňuje jeho nevíra, je ve své podstatě obviněním Boha, že tohoto člověka "ošidil" o kus jeho lidství, což je absurdní). Tuto vlastnost však můžeme nechat zakrnět, atrofovat, když ji nepoužíváme. Poznávat Stvořitele je jakýmsi druhem inteligence, kterou řada příslušníků naší "osvícené" intelektuální civilizace nechává ležet ladem.

Jenže nevíře se lepí na paty zlo. Není-li tu víra v Boha, pak zlo nemá hranic. A zlo může změnit svět na peklo. A už to přichází. To není jen nárůst kriminality a války či katastrofy. Mění se něco v samotné podstatě lidské společnosti. Už se to jednou stalo. Vypráví o tom Bible, když poznamenává o předpotopním lidstvu: "Na zemi se rozmnožila zlovůle člověka ... každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý" (Genesis 6. kap.) To byl důvod ke zničení starého světa. Od dávna víme, že se to bude opakovat. A ze stejného důvodu. Jen to nebude povodní: "příště ne voda, tentokrát vzplane vzduch..."
Nezapomínejme, že člověk je bytostí náležející dvěma světům: materiálnímu a duchovnímu. Bez víry však zůstává vězet pouze v materiálním a nemůže plnit úkol, pro který byl stvořen, - spojovat sféru hmoty se sférou duchovní. Takto uvízlý jedinec je duchovním ztroskotancem, který zůstal trčet v pasti hmoty. Zemřít ve stavu této duchovní havárie je velice nebezpečné.
Víra žije modlitbou. Je to projev víry. Víra bez projevu je mrtvá. O modlitbě se říká, že to je dýchání duše. Podobně jako tělo bez dechu je mrtvé nebo v hlubokém bezvědomí a blízko smrti, tak i duše bez modlitby je polomrtvá. Jestli skrze víru se nám Stvořitel dává poznat, tak modlitba je odpovědí na toto poznání.

Půst - v těchto souvislostech je nutno půst chápat v širším slova smyslu, nejen jako omezení potravy. Půst v nejširším významu toho slova znamená zdržet se zlého, nečinit, co Bůh zakazuje, omezit sám sebe, ohraničit své jednání podle Božích přikázání. Spolu s modlitbou dává půst víře život. Je to vtělení víry do života - do našich skutků, do způsobu našeho živo-bytí. Půst tedy činí náš život Bohu příjemný, spojuje naši pozemskou existenci s Bohem, činí nás - nejen duši, ale celou naši vezdejší existenci - přijatelnými u Boha.

-------------------

Když se apoštolé rozpačitě tázali Ježíše, proč nemohli vymítnout toho démona oni sami, slyšeli stručnou odpověď: "Kvůli vaší nevíře." Jak je to možné? Ano jistě, víme, že útočit proti démonům bez víry v Krista je běsům pro smích. Takové nekřesťanské vymítání bývá jen hrou, kterou s "vymítačem" někdy démoni hrají pro pobavení nebo jako součást své strategie. Jenže to asi nebude tento případ. Vždyť apoštolé jistě měli víru. Jenže té jejich víře něco scházelo k tomu, aby měla takovou sílu, která by donutila démona prchat pryč. Ježíš Kristus vysvětluje, co schází víře jeho učedníků k tomu, aby jejich víra měla sílu, které se ďábel bojí. Modlitba a půst. Víra bez těchto dvou nemá žádnou sílu. Je to jen teorie. Není to spojení s Bohem.

Avšak ani to ještě není plně uspokojivá odpověď. Apoštolé se určitě modlili. Tím si můžeme být jisti; stejně jako tím, že se postili (i když měli kvůli postní praxi jakési mrzutosti s farizeji, ale to je jiná otázka). Asi ta jejich modlitba a půst nebyly takové, jaké měl na mysli Pán Ježíš. Cítíme, že nyní musíme trochu do hloubky. Jaké jsou vlastně kořeny modlitby a půstu?

Máme-li jít skutečně do hloubky a dobrat se významu a dosahu slov Ježíšových, pronesených o modlitbě a půstu, nemůžeme se vyhnout tématu hesychasmu - duchovní praxi, která je jádrem křesťanské spirituality.

V hesychasmu je půst spojen s vnitřním duchovním zápasem proti myšlenkám. Je to zřeknutí se představ a myšlenek v době modlitby a boj s nečistými myšlenkami neustále - nepřetržitá kontrola nad stavem a obsahem mysli. Tato neviditelná vnitřní válka je nepředstavitelně obtížná. Půst (vnitřní askeze) a modlitba jsou vlastně spojeny do jednoho. Postupně, za cenu krvavého úsilí lze získat zkušenost a schopnost sledovat procesy v mysli a zákonitosti fungování mysli, které jsou pro světského člověka nepostižitelné a zcela unikají jeho pozornosti. Území, jehož malou část psychologie tápavě probádává a toporně zpracovává a klasifikuje jako vědomí, podvědomí a nevědomí, se stává dobře osvětleným pracovištěm pro každodenní vědomou těžkou práci. Duchovním zápasem vypěstovaná postřehovací schopnost a vyostřené duchovní zření (starec Paisij je přirovnával k mikroskopu, jímž vidíme mikroba obyčejným očím neviditelného) dává úplně jiný vhled do své vlastní mysli, která se postupně stane důvěrně známým prostorem, probádaným kosmem, v němž všechny děje a pohyby mají své zákonitosti. Takto hesychasta vidí přicházet myšlenku ještě dříve, než vstoupí do prostoru mysli; hledí na ni, jak proniká do mysli a sleduje proces, při němž přirozené síly mysli obracejí jedna za druhou k podnětu, který se vkradl dovnitř, dávají původně beztvaré myšlence podobu, emoci a objem (myšlenka roste a zaplní mysl). Do tohoto procesu může člověk na jakémkoliv jeho stupni zasáhnout svou vůlí. Ten, kdo to dokáže a začne toto dílo provádět a zastavovat myšlenky v jejich počátku (ba, dokonce ještě před tím, než vůbec vstoupí do mysli), získá duchovní sílu, před kterou se démoni třesou a neodvažují se k takovému člověku vůbec přiblížit. Všechno to podrobně popisuje jeden z velikých duchovních učitelů naší doby, athonský starec Efrém z Filotheu.

Čistá mysl představuje pro démony strašlivou moc, které nerozumějí, je jim nepostižitelná, je pro ně nedotknutelná, a spaluje je duchovním ohněm. Čistá mysl vidí ďáblu až do jeho kuchyně, ale sama je zrakům ďábla neproniknutelně uzavřená, neprohlédnutelná; rozprostírá se přes všechny duchovní sféry, zahrnuje i démonickou sféru, ale není zde poskvrněna; je inertní ke každému návrhu ďábla a průchozí pro všechny střely démonů, které v ní nenacházejí, do čeho by se zabodly.

Jakéhosi starce se ptali jeho učedníci: "Proč před tebou démoni prchají?" On jim odvětil: "Nikdy si nedovoluji přijmout nečistou myšlenku."

Mysl udržovaná v čistotě, mysl, do níž není vpuštěna žádná poskvrňující myšlenka, má duchovní sílu, která je pro nás nepředstavitelná. Tam, na konci všeho, kde křesťan vstupuje do záře všech věcí, kde není nic než Bůh, je spojen každý s duchovními silami (stejně strašnými jako něžnými), jimiž byl na počátku utvořen tento svět, to jsou Boží energie lásky. V tu chvíli setkání člověk umře, a přece žije dál z Boží milosti. Okusí smrt, ale Bůh ho (většinou) nechává ještě nějakou dobu existovat na tomto světě. To je vrchol růstu v půstu, zdrženlivosti, při které se člověk na konci zříká i svého života, když se setká s Bohem. Každý člověk má v sobě tyto schopnosti, každého zve pravoslavná spiritualita na tuto skrytou stezku - skrytou proto, že vede uvnitř lidské duše a nelze mluvit o podrobnostech její cesty, protože jsou zkrátka nevypravitelné. Není tak důležité, kam až se po této cestě v tomhle životě dostaneme; podstatné je rozhodnout se, využít tento svůj život k tomu, abychom vykročili.

---------------

Vlastností čisté mysli je upřímnost. Je to přímost myšlení i vztahů s druhými - přímost, která nezarmucuje, neobviňuje, není neomalená a nepře se. Je krásné setkání s člověkem, který má tuto přímost. Přímý člověk dokáže naplnit tvé srdce extatickou radostí.

»Starec, který nevyšel nikdy ven, mu samozřejmě pozorně naslouchal a zanechal jeden úsměv na konec, který znamenal mnoho, stejně jako pokývnutí hlavou... Je velkou věcí toto mlčení starců, vyčkávání, vážnost a používání jen toho, co je nezbytné. ... Navštívil jsem ho pouze několikrát, proto, abych ho neobtěžoval. Nikdy mne nenechal odejít neklidného. Nedopustil, abych se před ním styděl, že jsem tak hříšný... Několikrát si sedl vedle mě, jako bych byl někdo. Nechal mě, abych pocítil, že jsme všichni jedno, velmi hříšní lidé, což častokrát bývá dobré, protože kvůli tomu můžeme být více soucitní, více odpouštět a snadněji milovat. Mluvil více svým příkladem a světlem svého pokoje než slovy. Netrápil se a nic ho neunavovalo, vždyť budoucí blaženost pomáhá již nyní. Mluvil se všemi stejně - s nejbližším přítelem i nejvzdálenějším cizincem, jak říká jeden z dávnověkých avvů. On byl jedním z těch několika málo, kteří ještě žijí proto, abychom hluboce poděkovali jejich Bohu.« (Z knihy svatohorského mnicha Mojžíše: Agripnie na Agion Óros)
Sv. Theofan Zatvornik píše, že okolní vzduch kolem nás je přímo nabit démony, nesčíslné množství jich je kolem nás. Jenže nemohou nic učinit proti tomu, kdo má kolem sebe hradbu modlitby a půstu. Pod půstem chápe všestrannou zdrženlivost, pod modlitbou - všestranné společenství s Bohem. To první je vnějším štítem, to druhé obrací proti nepřátelům ohnivou zbraň. Postníka a modlitebníka běsové cítí zdáli, a prchají od něho, kam se dá. Vědí, že jinak dostanou bolestný zásah. Můžeme říci, že tam, kde není půst a modlitba, tam je běs? Ano, můžeme. Běsové, kteří vstoupí do člověka, někdy tají, že našli nový příbytek, skrývají se, a potichu učí svého hospodáře všemu zlu a vyhýbat se jakémukoliv dobru. Tento jejich "hospodář" je přesvědčen, že vše činí sám od sebe, kdežto ve skutečnosti jen plní vůli svého nepřítele. Chop se modlitby a půstu - a nepřítel odejde, ale někde vpovzdálí bude číhat a čekat na svou příležitost k návratu; a skutečně se vrátí, jakmile zanecháš modlitby a půstu.

Ne všichni démoni mají stejnou sílu. Starec Josef Hesychasta vysvětluje, že na začátečníka pošle ďábel démona začátečníka, na zkušeného přijde vyškolený démon "vzdělanec". Apoštolé se v dnešním evangelijním čtení zřejmě poprvé střetli s démonem "specialistou". A tak po jednotlivých krocích získávali duchovní zkušenost.

Stejnou cestou postupného růstu kráčí každý křesťan. Máme příklad svatých apoštolů, kteří ze své původní nedověry vyrostli až k radostnému kráčení Kristovou cestou kříže a všechny na tuto cestu zvali. Sv. Pavel píše v dnešním čtením z knihy epištol:

"Jsme jako odsouzenci na smrt, učiněni jsme divadlem tomuto světu, i andělům, i lidem. My blázni pro Krista... jsme slabí... beze cti... trpíme hladem a žízní a nemáme čím se odívat, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama. Jsme-li proklínáni, žehnáme, pronásledováni neklesáme, když nám zlořečí, odpovídáme modlitbou. Až dosud jsme jako smetí světa, jako povrhel, všemi deptaní." (1.Kor 4,9-15)
To je půst! Půst jakožto setřesení vlády světa se sebe. To je modlitba! Modlitba jako úplné zasvěcení se Bohu. To je víra! Víra, která může učinit cokoliv. S takovou vírou se mohli apoštolé vypravit proti "světavládcům temnot věku tohoto, proti podnebeským duchům zla" (Efez 6,12), když se přestali opírat o všechno, k čemu mají přístup běsové.

Z Bible víme, co mohou běsové učinit s tím, kdo je světským a tělesným a při tom se odvažuje vystoupit proti nim - v Efezu se někteří židovští zaklínači pokoušeli vyhánět démony se slovy: "Zaklínáme vás Ježíšem, jehož hlásá Pavel!" Zlý duch však odvětil: "Ježíše znám, o Pavlovi vím, ale vy jste kdo?" A vrhl se na ně ten posedlý a strašně je zřídil, takže nakonec nazí utekli z toho domu. (Skutkové19,13-16)

A tak i my někdy pozdvihneme ruku, abychom znamením kříže odvrátili běsovský útok, jenže běsové hučí: "Znám Ježíše, vím, co je to kříž, ale kdo jsi ty?" A mají pravdu. Podívejme se na náš půst. Můžeš se spokojit s vodou a chlebem jednou denně? (A těch málo, kteří se o to pokusí, pravidelně upadají do takové pýchy a sebevědomí, že místo bojovníka proti ďáblu tu náhle máme jeho sluhu.) Bojíš se, je ti líto svého těla. Při tom nám uniká poznání, že více než hladovějící a zmírající tělo potřebuje jídlo, naše duše zoufale touží po pokrmu nebeském, duchovním.

Kolik péče dnešní lidé věnují svému tělu! Trápí se nad tím, jestli dostává vše, co potřebuje, jestli mu neschází nějaký vitamín. Vraštíme čelo obavou, zda dáváme tělu každý den miligram jakéhosi stopového prvku. Staráme se, abychom byli dosti krásní a stále mladí. Lidé na sebe patlají všemožné krémy, aby neměli vrásky. Nakupují zázračné preparáty, aby umřeli s mladou vizáží. Umývají se všelijakými sofistikovanými gely a bublinkami. Sprayují se voňavkami a deodoranty, aby nesmrděli. Kdo se stará o duši?, koho zajímá, jestli není svrasklá, zapáchající, ošklivá, hnijící, zubožená...? A přitom duše, to je to jediné, co nám po odchodu z toho těla zůstane. A na věčnosti budeme s duší v takovém stavu, do jakého jsme ji v tomhle krátkém pozemském životě uvedli.

A jaká může být naše modlitba, když naše naděje není v Bohu, ale doufáme v břicho, ve zdraví těla, v mladistvou tvářičku a v deodorant? Jaký je náš duchovní život, když jsme naučili čerpat radost pouze z tělesného uspokojení?

Proto je dnes tolik posedlých (připomeňme, že v psychiatrických léčebnách, které dnes praskají ve švech, je podle zkušeností většina lidí posedlých, jen menšina má skutečnou mozkovou nemoc; a to většina posedlých trpí svým postižení, aniž by opustila běžný život). A proto je tak málo těch, kteří mohou posedlost opravdu vyléčit a démona prohnat. A při tom - ve skutečnosti - všichni křesťané jsou povoláni vítězit nad běsy! Apoštol to napsal zřetelně, jak jsme to dnes v chrámu četli: "Napodobujte mě, jako já Krista."

Naše neštěstí spočívá v nedostatku živoucích příkladů. Apoštolé měli jako živý příklad Krista, před prvními křesťany byl živý příklad apoštolů, další křesťané měli za příklad svaté Otce, a pak mnišské starce, kteří léčí slovem a uzdravují lidské duše... Dnes je starců málo. Mnoho křesťanů - a dokonce i kněží - se nikdy v životě se starcem nesetká. Bez živé inspirace je těžko se světem a jeho temnou duchovní vládou bojovat. Bloudíme pak bez příkladu a musíme se spokojit jen s knihami. A číst tyto knihy, ve kterých najdeš inspirativní příklady víry, modlitby a půstu, znamená pro nás naučit se cizí jazyk některé země s pravoslavnou tradicí (v praxi hlavně ruština a řečtina). V češtině je takových knih málo. Jenže dokonce i naši pravoslavní lidé dají raději přednost praktickému světskému využití nabytých jazykových znalostí a učí se německy, anglicky apod. Tyto jazyky jsou však z hlediska duchovního života téměř k ničemu.
Slova apoštolova však nepohnutě platí: "Napodobujte mne." Mnich Mojžíš z Athosu píše: "Vyhledávejme věci, které nám pomáhají." Pátrejme po všem, co nám pomáhá v duchovním životě, co nás inspiruje k modlitbě a dává sílu k půstu. Co nás duchovně odděluje od tohoto světa, který "ve zlu leží", jak píše sv. apoštol Jan (Víme, že z Boha jsme, ale svět všechen ve zlu leží. /1. Jan 5,19/). Kdykoliv pocítíme v srdci jemnost, teplo a touhu k modlitbě, je to dotyk shůry. Nesmíme takovou příležitost nikdy promarnit.

Něco z pateriků a dávných letopisů o víře:
Avva Thort byl těžce nemocný, a přesto se zdráhal přijímat léky. Říkal: "Jestli je Bohu příjemné, abych žil, ví jistě, jak to zařídit. Jestli mu to není příjemné, tak k čemu je mi žít?"

Avva Koprios požehnal zemědělcům, kteří měli neúrodná pole, písek na pěstování obilí. Řekl jim: "Jestli máte víru, tak vám tento pouštní písek dá úrodu." Na jeho požehnání začali vozit požehnaný písek na svá pole a zaseli do něho obilí. Obilí pěstované na těchto polích s navezeným pískem vyrostlo; tato pole se stala nejúrodnějšími v Egyptě.

V Egyptě řádil krutý mor. Jeden židovský lékař z města Misir rozšířil zvěst, že příčinou toho neštěstí jsou křesťané, protože ponořují do vody kříž a to způsobuje tuto strašnou nemoc. Tato pomluva se dostala až k sultánovi. I když to byl muslim, vážil se představitele křesťanů, patriarchy Joakima, pro jeho ctnosti a moudrost. Proto takové pomluvě nevěnoval pozornost. Žid se však nevzdal a vedl své intriky přes vrchního vezíra, jemuž se posléze podařilo přimět sultána k tomu, aby přes svou úctu k patriarchovi předvolal ho k vrchnímu soudu (do divanu), kde měl osobně podat vysvětlení k rozšířeným klevetám. Patriarcha se dostavil na soud a sultán s ním vedl dlouhou diskusi o víře; když však viděl, že patriarcha jasnými doklady ospravedlnil křesťanskou víru a vyvracel islám, přikázal sultán, aby dokázal pravdivost evangelijních slov tím, že přesune na jiné místo horu, která se poblíž města Misir tyčila. Patriarchova víra nebyla otřesena. Vyprosil si několik dní k modlitbě, kdy se spolu s křesťany půstem, bděním a modlitbou snažili vyprosit Boží smilování. Prosili, aby je Bůh nezahanbil před nevěřícími, aby nebylo posmíváno jeho svaté jméno. V určený čas před shromážděním množství lidí rozkázal patriarcha ve jménu Kristově hoře, aby se pohnula ze svého místa a přemístila se jinam. Hora se otřásla v základech a opustila své místo. Zastavila se nakonec na vzývání téhož jména Kristova. Až doposavad se nazývá turecky Dur-dago, což znamená "hora, která se pohnula" (dosl.: "vstaň, horo; pohni se, horo"). Tento zázrak ohromil nevěřící. Nepřátelé Kristova kříže, nevědouce, jak otřást mocí Kristovy víry, připravili smrtelný jed a přesvědčili vládce, aby přikázal patriarchovi vypít jej, protože Kristus - jak říkali - praví v evangeliu: "Kdyby jste něco smrtelného vypili, neuškodí vám to..." (Mar 16,18) Sultán souhlasil a přikázal podat patriarchovi jed. Patriarcha pln víry požehnal kalich s jedem znamením kříže a vypil ho. Nadarmo čekali na jeho smrt. Patriarcha zůstal zcela zdráv. Pak tuto číši vypláchnul vodou a požádal, aby tuto vodu vypil žid. Nebylo možno odmítnout. Sám sultán ho donutil vodu vypít. Poté, co to žid učinil, ihned zemřel. Tyto zázraky sultána tak ohromily, že přikázal okamžitě popravit vezíra, a na ostatní židy uvalil daně, za něž byly vybudovány vodovody z Nilu do Misiru. Svatého patriarchu Joakima obdařil poctami.
(Athonský paterik; na tuto událost vzpomíná i ruský poutník Trifon Korobejnikov, který přebýval na Východě v r. 1583, viz "Putování kupce Trifona Korobejnikova po svatých místech Východu", St. Petěrb. 1841.)





Zobrazit příspěvek č. 206 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 5. 8. 2007
Vzpomínka na o.Jiřího Minčiče

Nemohu napsat řádný životopis, protože neznám potřebné údaje. Spoustu věcí jsem se ani nikdy nedozvěděl. Poznal jsem o.Jiřího pozdě, až v polovině 90.let, nejprve jako laik a posléze i jako žalmista a diákon v pravoslavné církevní obci v Rumburku. Tu otec Jiří administroval od r. 1981, po zesnutí archimandrity Andreje (Kolomackého) v r. 1980 a krátkém období různých prozatímních řešení. Administroval ji až do r. 1998.
Jeho služba v Rumburku byla vlastně ze světského pohledu zhola šílená. Když jsem do chrámu na Strážném vrchu přišel poprvé, byli tam dva věřící. A protože nevládli zpěvem, otec sám sloužil, zpíval, připravoval si kadidlo… Každý kněz ví, co taková služba znamená.
Otec Jiří nikdy neměl auto a tak do Rumburku jezdil vlaky. Zvláště po r. 1989 to bylo velmi nesnadné. Cesta z Frýdlantu do Rumburku, z jednoho výběžku do druhého, trvala 5,5 hodiny. Otec vstával ve tři hodiny ráno. Kolem půl deváté byl na vršku. Nesloužil pouze liturgii, jak jsme my dnes namnoze zvyklí. Pomodlil se i hodinky a jitřní. Tak služba vzala bezmála 4 hodiny. Obzvláště v zimě to bylo něco velmi krutého (chrám nikdy neměl žádné topení), dodnes s tím všichni přítomní mají co dělat. Služba byla nekonečná a při pohledu na křehké polobotky otce Jiřího, které nosil bez ohledu na roční dobu, mi bývalo ještě hůře. Nikdy nic nevynechal, nezkrátil.
Vzpomínám si, jak vždy pečlivě dbal, aby ani drobeček z prosfor nezůstal, nepřišel vniveč, nebyl vyhozen.
Po liturgii, kterou konal zásadně církevně-slovansky a dle starého kalendáře, vždy jedl rybičky s cibulí a chlebem. Nikdy nejedl nic jiného, alespoň ne v Rumburku. Starosta chrámu br. Jiří Pazderník mu vždy rybičky otevřel. Bylo to až rituální. Možná to byl i rituál. Všechno bylo stejné jako minulou sobotu nebo neděli, i způsob, jakým br.Jiří otevíral konzervu…
Kolem druhé hodiny jel otci vlak. Doma býval kolem osmé hodiny večer. Tento podvig konal i jako pokročilý sedmdesátník po infarktu. Léky jako srdcař nikdy nebral v eucharistickém půstu. Jeho „barevná svačina“, která skutečně budila velký respekt, přišla na řadu vždy až před rybičkami.
Těžce otec nesl smrt své mátušky. Když tehdy sloužil, plakal, a s ním celý chrám. Moc lidí tam pravda nebylo, ale plakali všichni. Stejně těžce nesl zoufalé rozkrádání chrámu v 90.letech. Jeho jedinou zbraní bylo kropítko a svěcená voda. Obcházel s pláčem chrám a znovu a znovu jej zkrápěl.
Předal mi mnoho vzácných vzpomínek na o.Andreje.
Mnoho věcí je dnes jakoby lepších než tehdy, alespoň si to myslíme, ale při pohledu zpátky zmizelo i něco, co nemáme a neumíme. S otcem Jiřím někdy nebylo snadné vyjít. On i my jsme měli své nedostatky, představy, důrazy. Dělily nás poctivé dvě generace, jiný národnostní původ, jiné vychování (rodiče otce Jiřího se v meziválečném období dobrovolně vrátili z Unie do Pravoslaví). Naše soužití nebylo bez nedorozumění. Před jedním jsme se ale vždy skláněli, tehdy jako dnes, a já jsem si jist, že Hospodin to nemůže přehlédnout – byla to až nadpřirozená oddanost kněžské službě. Horlivost, která nepřekvapí u nově rukopoloženého mladého kněze, ale vzbuzuje údiv a úctu 50 let po chirotonii. Pro otce Jiřího se kněžství nikdy nestalo řemeslem, byl „neoddělitelný“ od oltáře. Snad i proto si jej Hospodin povolal k sobě v den památky sv. proroka Elijáše. Věčná paměť!

Pohřeb o.Jiřího se koná ve frýdlantském chrámu sv. Marie z Magdaly ve čtvrtek 9.8. v 13.30 hod.


Zobrazit příspěvek č. 205 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 3. 8. 2007
Zesnul prot. Jiří Minčič

Včera zesnul prot. Jiří Minčič, někdejší duchovní správce ve Frýdlantu a dalších církevních obcích. Prosím o Vaše modlitby. Upokoj, Hospodine, duši zesnulého služebníka svého.


Zobrazit příspěvek č. 204 jednotlivě

Administrátor --- 3. 8. 2007
Patriarcha Theoktist zesnul

Zemřel rumunský patriarcha Theoktist

Zesnul v pondělí 30. července ve věku 92 let na srdeční infarkt, který nastal kvůli komplikacím po operaci v bukurešťské nemocnici, kterou podstoupil den před tím.

Jeho život (v krátkém přehledu):
Patriarcha se narodil 7. února 1915 a byl pokřtěn se jménem Theodor (Arepaschu). Studoval v letech 1932-1940 na vyšším bohosloveckém semináři. 6. 8. 1935 se stal mnichem a přijal jméno Theoktist. 1937 - jerodiakonem. 1940-44 - studium na bohoslovecké fakultě v Bukurešti. Pracoval v kanceláři patriarchy Nikona. 1945 - kněžské svěcení, jmenován biskupským vikářem v Moldavské eparchii. 1946-1950 - slouží v katedrálním chrámu Moldavské eparchie, je náměstkem monastýrů, povýšen do hodnosti archimandrity. 1946-47 - vzdělává se na fakultě literatury a filologie. 28. 2. 1950 - biskupské svěcení na episkopa botošanského, vikářem patriarchy. Stává se členem synodu Rumunské pravoslavné církve. 1950-54 - rektorem Bohosloveckého institutu Bukurešťské university. 1963 - kongres pravoslavných biskupů Ameriky zvolil Theoktista za biskupa Detroitského. Povýšen na arcibiskupa. 1977 - archijerejský sbor ho zvolil metropolitou moldavským a sučavským. 9. 11. 1986 - archijerejský sbor ho prohlásil na patriarchu. V r. 1990 se rozhodl odejít do důchodu, ale po několika týdnech přebývání v monastýru změnil své rozhodnutí a opět stanul v čele církve. Na jeho pozvání navštívil v r. 1999 papež Jan Pavel II. poprvé v historii Rumunsko. Krátce před svým zesnutím kritizoval patriarcha nový vatikánský dokument, který prohlašuje římsko-katolickou církev za "jedinou pravou" mezi ostatními křesťanskými církvemi. Patriarcha prohlásil, že něco takového "Boha netěší" a že po takovém "hrubém prohlášení" bude pro pravoslavné "obtížné najít způsob jak pokračovat v dialogu s katolickou církví".

Pohřeb bude v pátek 3. srpna. Pochován bude v patriarší bukurešťské katedrále vedle svého předchůdce patriarchy Justiniána. Do katedrály nyní přichází množství lidí uctít ostatky zesnulého. Rumunská vláda vyhlásila pátek dnem státního smutku.

Náměstkem patriarchy je jmenován vladyka metropolita Daniíl Moldavský a Bukovinský. Patriarší trůn bude osiřelý (přesněji se říká: ovdovělý) 41 dnů po zesnutí patriarchy, kdy se podle pravoslavné tradice konají za zesnulého zádušní modlitby, a poté bude vykonána volba nového patriarchy. Podle rumunské církevní ústavy nesmí náměstek kandidovat na nového patriarchu, leč synod se rozhodl učinit pro vladyku Daniíla výjimku - jestli se vl. Daniíl rozhodne kandidovat při volbě nového patriarchy, náměstkem se stane metropolita Nikolaj Banatský.
-----------

Minulý týden byl tento nejstarší ze všech představitelů světových autokefálních pravoslavných církví na návštěvě České republiky a světil (14. 7. 2007) v Mostě základní kámen chrámu sv. mučedníka Valentýna (chrám bude zvláštním místem uctění památky padlých rumunských vojáků - osvoboditelů Československa). (Přiložená fotografie je z této události.)

Jeden z kněží, kteří se zúčastnili, mi napsal takový pěkný zážitek - poslední požehnání od vladyky Theoktista:

V sobotu jsme byli v Mostě na svěcení nového chrámu ... podařilo se nám vzít požehnání od patriarchy. Když mi ho dal, sevřel pevně mé ruce a vydal se stařeckým krokem kupředu. Vůbec se mě nechtěl pustit, byl jsem úplně na rozpacích... Ale bylo to hřejivé...

Věčná paměť!

------------
Informace
Historie Rumunské pravoslavné církve
Založena kázáním apoštola Ondřeje, který přinesl evangelium do "skiti minor" (tj. na území mezi Černým mořem a Dunajem, na jihovýchodě Rumunska). 25. dubna 1885 se stala Rumunská pravoslavná církev autokefální a 25. února 1925 se stala patriarchátem (intronizace prvního rumunského patriarchy Mirona se účastnil představitel Ruské zahraniční církve metropolita Antonij).
Podle posledních statistických údajů žije v Rumunsku 21.794.792 obyvatel, z nichž 86,7 % se prohlašuje za pravoslavné křesťany.

Organizace Rumunské pravoslavné církve
Nejvyšším vůdčím orgánem církve, který rozhoduje věci věrouky a kanonické, je posvátný synod biskupů, který se skládá ze všech biskupů, kteří jsou ve funkci.
Ústředním správním orgánem církve, který rozhoduje věci administrativní a ekonomické je "Církevní národní shromáždění, které je sestaveno z členů posvátného synodu a třech zástupců za každou eparchii (jeden klerik a dva laikové) volených každé čtyři roky místními eparchiálními shromážděními.
Nejvyšším administrativním orgánem je "Církevně-národní rada", kterou vytvářejí tři klerikové a šest laiků volení "Církevním národním shromážděním" na čtyři roky.
       
Rumunská pravoslavná církev má 6 metropolií, které obsahují eparchie skládající se z celkem 11.146 farností. V církvi slouží 14.035 kněží a diakonů a má 15.116 chrámů a kaplí. Pro rumunskou diasporu je vytvořeno šest eparchií v zahraničí, z nichž dvě biskupství jsou v Evropě a jedno arcibiskupství je v Americe. Církev má 631 monastýrů a skitů, v nichž žije 8.059 monachů a monašek. Dále má 37 duchovních seminářů (středoškolské vzdělání), 12 bohosloveckých fakult, které jsou součástí státního vzdělávacího systému; učí se na nich 10.898 studentů ve 4 specializacích: pastýřská teologie, didaktická teologie, sociální teologie, církevní umění. Pracuje zde 10.428 vyučujících.

Sociální služba, sociální ústavy:
91 pro děti, 32 pro staré lidi, 92 jídelen pro chudé, 37 diagnostických a léčebných středisek, 23 center pro pomoc rodinám v těžkostech. Průběžná sociální pomoc církve pro 270 tisíc lidí. Pomoc při přírodních katastrofách na místě. Dále se pravoslavná církev účastní na státních programech: prevence chudoby, prevence násilí v rodinách, prevence obchodu s lidmi, prevence narkomanie, prevence šíření HIV /AIDS, realizace sociální reintegrace adal.


Zdroj: http://www.patriarhia.ro/Site/Stiri/2006/075.html
Credo.ru





Zobrazit příspěvek č. 203 jednotlivě

Administrátor --- 1. 8. 2007
9. neděle - o pastýřství

9. neděle - Kristus kráčí po moři

Čtení z evangelia na tuto neděli:

Ježíš přinutil učedlníky své, aby vstoupili na loď a předešli jej za moře, dokudž by nerozpustil zástupů.
A propustiv zástupy, vystoupil na horu v soukromí, aby se modlil. A když byl večer, sám byl tam.
Loď pak již byla uprostřed moře, zmítající se vlnami, neboť vítr fičel proti nim.
Při čtvrtém pak bdění nočním bral se k nim Ježíš, jda po moři.
A vidouce jej učedlníci po moři jdoucího, zděsili se, řkouce: „Příšera to jest." A strachem křičeli.
Ale ihned Ježíš promluvil k nim, řka: „Doufejte, já to jsem, nebojte se."
I odpověděv Petr, řekl: „Pane, jsi-li to ty, rozkaž mi, abych k tobě přišel po vodě."
A on řekl: „Pojď." A vystoupiv Petr z lodě, kráčel po vodě, aby přišel k Ježíšovi.
Ale vida vítr tuhý, bál se. A počav tonouti, vykřikl: „Pane, pomoz mi."
A ihned Ježíš vztáhl ruku, chytl ho a řekl jemu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?"
A jakmile vstoupili do lodi, přestal vítr.
Ti pak, kteříž na lodi byli, přistoupivše, klaněli se jemu, řkouce: „Jistě Syn Boží jsi."
A přeplavivše se, přišli do země Genezaretské.
(Matouš 14,22-34)

V dnešním evangeliu zaznívají pro kazatele Božího slova tři důležité motivy:

1.) Víra v Krista. Je silou, která přemáhá cokoliv náležející tomuto světu. Zní to trochu fádně, ba snad i jako fráze. Ale jen do té chvíle, kdy se setkáme s reálným projevem této síly. Všechny živly světa, přírodní zákony, nepohnutelné principy hmoty, - to vše náhle ztratí svou převahu, hutnost a pevnost pod dotykem víry. Fyzikální zákony, které se zdají tak absolutní a nepřestupné, ba pilířem jsoucna, v jediný okamžik změknou jako vosk. Celý svět pevných hmotných forem, který se zdá být tak solidní, se před sílou vírou stává měkkým jako dětská plastelína, která je v rukou prváka snadno tvárná; tak i svět se všemi jeho zákony se může měnit, když se do něj otiskuje víra jako pečetidlo do horkého vosku. Egyptští poustevníci chodili po hladině Nilu z jednoho břehu na druhý, jak potřebovali, měnili slanou vodu na sladkou, když měli žízeň, stromy jim rodily plody každý měsíc; asketové i dnes chodí vzduchem... Stačí mít víru v Krista a dát jí vše; a ona dá všechno tobě. S Bohem se nesmlouvá. Dej vše a dostaneš vše. Dej půl a nedostaneš nic.

2.) Moře je v jinotajném jazyce Písma svatého obrazem protibožského živlu. Mnohokrát se v tomto smyslu o moři v Bibli píše (např. v žalmech: pozdvihují vodní proudy vlny své, avšak nad sílu vln mořských mnohem silnější jest Hospodin). Nejedná se tu o však jen o vodu v oceánech, ale je zde míněno lidstvo odpadlé od Boha. Proto se v apokalypse praví o nebeském Jerusalemu, že "nevstoupí tam nic nečistého" a "moře už tam nebude". Obraz "apoštola, kráčejícího díky víře a povelu Kristově po hladině bouřícího moře", vypráví o tom, že církev není ze světa, netone ve světě, neponořuje se do něj; kráčí na jeho hladině a vytahuje ven z vody ty z tonoucích, kteří volají o pomoc. Výklad Matoušem vykresleného obrazu apoštola Petra, který kvůli pochybnostem a kolísání ve víře začal tonout, je zřejmý - ztrácíš-li víru, necháš-li své srdce kolísat, začneš se propadat do toho světa. Zůstane-li ti však alespoň trochu víry k modlitbě, Pán ti pomůže, nenechá tě utonout.

3.) Pán vztáhl ruku k tonoucímu, který prosí o pomoc. To je obraz pastýře, který zachraňuje své milované ovečky, i když se dostaly do potíží svou vlastní vinou. Pro Boha není důležitá vina (v tom se liší víra Pravoslaví od římského katolicismu, který zdůrazňuje Boží odplatu a nutný trest za vinu; tento nutný věčný trest od nás dle katolické teologie odvrátil Ježíš Kristus tím, že svou smrtí na kříži přinesl zadostiučinění Boží spravedlivé žádosti po trestu a věčném zatracení, jichž se dožadovala hříchem člověka uražená Boží spravedlnost; ne, takhle nevěříme). Vina není důležitá pro Boha, ale pro nás, protože nás hřích poškozuje, nikoliv Boha. Pravoslaví odmítá západní právnické pojetí spásy, scholasticky racionalistické pojetí Boží spravedlnosti. Boží spravedlnost je tajemství vyjádřené slovy Písma, výrokem Hospodinovým: „Smiluji se, nad kým se smiluji" (Exod 33,19).

Nitrem Boží spravedlnosti je láska a milosrdenství. Jak říká jeden svatý otec (cituji přibližně): Nikdo ať neříká, že je Bůh spravedlivý! Vždyť my jsme ho zradili, a on dal za nás svého Syna; my jsme propadli smrti, a Kristus kvůli nám zemřel; my jsme byli nevěrní, a Boží Syn byl místo nás věrným až k smrti; my jsme se provinili, a on vzal naši vinu na sebe; zasloužili jsme si peklo, a on nám dává ráj. Tak kde je tu jaká spravedlnost?

Ve skutečnosti je jen jediná věc, která zavře člověku přístup k Božímu milosrdenství a odpuštění. A tou je lidská nekajícnost. Člověk má svobodu odmítnout Boží lásku. Proti nabídce věčné blaženosti může každý říci tu strašlivou větu: „Ale já nechci." A před touto lidskou svobodou se zastaví i Boží láska. Proto ne všichni budou spaseni, jak vysvětluje sv. Siluan Athonský.

Kristovo pastýřství je předobrazem pro pastýřské působení církve. Principy Kristova pastýřství se musejí řídit všichni církevní pastýři. Jejich poslání je především založeno na dvou principech: přivádět lidi k pokání a současně ctít lidskou svobodu. A nad tím bych se chtěl teďka chvilku zamýšlet.

Pastýřství
Podle vladyky Hierothea z Nafpaktu by zpovědník měl přivést člověka k tomu, aby rozpoznal svou nemoc, a následně pastýř musí dokázat přivést svou ovečku k "sebeodsouzení" - k tomu, že nebude vinu za svůj stav svalovat na nikoho jiného a hlavně ne na okolnosti, ale sám sebe prohlásí za viníka, na sebe podá před Bohem žalobu, vykoná nemilosrdný soud nad sebou a odsoudí se. To je začátek uzdravení, neboť od tohoto okamžiku začíná působit blahodať (Boží milost) v tomto člověku a uzdravovat ho. Svatí otcové říkají, že jestli sami sebe odsoudíme tady na zemi, pak nás neodsoudí Bůh. Budeme-li však tady na zemi sami k sobě shovívaví a omlouvat své poklesky, pak budeme tam (tj. na strašném Božímu soudu) odsouzeni bez milosti.

Světským lidem to zní jako šílenství. Vždyť do ordinací psychiatrů proudí zástupy lidí v depresích, zoufalství, se sklonem k sebevraždě, hroutících se pod tíhou svého života. A psychiatři se jim snaží vsugerovat: jsi skvělý; problémy, co máš, nejsou tvojí vinou; neodsuzuj se, nic si nevyčítej, věř v sebe atd. Psychiatr totiž není kněz a jeho pacienti nejsou (většinou) věřící (jinak by raději šli na zpověď než k psychiatrovi), takže tam nepůsobí blahodať. Lidé navštěvující psychiatra sice často sami sebe odsuzují, ale místo naděje upadají do zoufalství, a nic jim nemůže trvale pomoci. Sebeodsouzení ze zoufalství není pokání. Lékař jim předepíše válium nebo je pošle na nějakou psychoterapii či s nimi provádí hypnózu a sugesci, a tak se všichni zúčastnění snaží, aby ten svůj život nějak přežili.
Poznat svou nemoc, neodpustit si lacině, ale odsoudit svůj hřích - to je duchovní úkol, před který je křesťan postaven. A k tomu potřebuje duchovní vedení. K tomu zpovědník je. Jestli se mu nepovede toto duchovní vedení vykonávat, pak mu nepomůže žádný nátlak, příkazy, řetězy, kánony či inkvizice. Celé toto léčení se může povést, jen spolupracuje-li svobodná vůle věřícího. Zpovědník je podle Hierothea duchovní therapeut, který provází či vede člověka po této cestě duchovní léčby, ale sám člověka neléčí, jen ho vede po třech stupních duchovní léčby: 1.) poznat svůj hřích, 2.) obvinit se a soudit jej, a 3.) nakonec sám sebe za něj odsoudit.

Je to chůze po ostří nože. Jsou tu dvě duchovní propasti, mezi nimiž vede pravdivá duchovní cesta. Jednou propastí je zoufalství a druhou je lhostejnost. Ďábel se snaží dostat nás do jedné z těchto pastí. Většina lidí se nechá zlákat lhostejností vůči své duchovní nemoci, nedokonalosti a hříchu. A ten, kdo spatří svou nemoc, toho se snaží ďábel přivést k zoufalství. Stezka, která vede mezi oběma propastmi jako horský hřeben ostrý jako břitva, se jmenuje střízlivá naděje. Je to stezka pokání - protože pokání je sebeodsouzení spojené s nadějí. A v tom je úkol pastýře (ještě jednou to zopakujme), aby vedl své svěřené duše touto cestou a provedl je mezi oběma propastmi.

Alexej Osipov učí, že největší nemocí dnešních lidí je, že nevidí své porušení, ránu na své duši, svou smrtelnou nemoc. Jsem poškozený člověk, jsem otrokem vášní. Dokonce i mysl je otrokem mých přání, mého těla. Středobodem pravoslavné léčby člověka je právě toto uvidět.
Na tomto stupni se člověku začíná otevírat poznání. Tento první stupeň však sám o sobě není dostatečný. Je důležitý jako začátek, jako jediná pravdivá brána ke skutečnému duchovnímu životu.

Řehoř Palama říká, že (až) sebeobvinění je vždy spojeno s pokorou. Jinými slovy - na tomto druhém stupni začne být odstraňována pýcha. Alexej Osipov říká, že pokora se ve mně nenarodí, jestliže nespatřím své nemoci. Pokora - to znamená poznat, kdo ve skutečnosti jsem. Hříchem nemocný člověk, v němž není nic dobrého a zdravého.

Toto sebeobvinění je duchovním břemenem, které když je umístěno nad duší, mačká, tiskne a vymačkává ven zdravé víno, které těší lidské srdce, což je náš vnitřní člověk. Lítost je takovým vínem. Sebeobvinění spolu se smutkem, který ho charakterizuje, také vytlačuje vášně a plní srdce blaženou radostí (Řehoř Palama). Proto se musíme vždy sami odsuzovat a kritizovat, abychom se pomocí rozvážně zvolené poníženosti ochránili hříchů (Jan Sinajský, Žebř).

Hierotheos píše: Ve stručnosti můžeme tvrdit, že léčba člověka je ve skutečnosti očišťování duchovního zření, srdce a obrazu, obnovení obrazu k jeho původní kráse, a ještě něco navíc: společenství člověka s Bohem. Když se stává chrámem Svatého Ducha, říkáme, že se léčba podařila. Ti, kteří byli vyléčeni, jsou Božími svatými.

---------

A na závěr něco z pastýřské praxe. Šedivá je teorie, ale barevný život...

Dnes běžně slýcháváme mnohé lidi, jak říkají: "Já církev nepotřebuji," anebo přesněji: "Já nepotřebuji žádného prostředníka ke svému vztahu s Bohem". Při duchovním rozhovoru však pravidelně zjistíš, že takový člověk ve skutečnosti ani Boha nepotřebuje. Sám sobě je takový člověk nejvyšší autoritou. Svoje mínění uctívá jako Boží zjevení. Tím je však uzavřen do sebe, žije jako ve vejci - jako ptáče, které se nikdy nevylíhne, aby vzlétlo k nebi, jak někde píše starec Paisij Athonský. Podobně jako to ptáče musí projevit odvahu, rozklovat skořápku, aby se dostalo ven, tak i člověk musí ukázat jistou odvahu, aby prokloval skořápku svého egoismu, aby se otevřel, nechal do sebe sáhnout ruku lékaře, a mohl být léčen. Neboť léčení, to je to, oč se v křesťanství jedná. Jestli nebudeme chápat svaté Tajiny a vše, co se nám v Církvi podává (obřady, požehnání, svěcení, kázání, ikony, ostatky a další svátosti), jako léky, které jsou nám Bohem dávány k uzdravování naší nemocné přirozenosti, pak nutně upadáme do pokaženého vnímání Církve a jejího bohoslužebného i duchovního života, jako by to byla nějaká magie, čarování, kouzla.

Duchovní otec je prostředníkem mezi člověkem a Bohem. Kdyby nebyl potřeba prostředník, pak by Bůh neustanovil Církev a její hierarchii. Vskutku se lze domnívat, že Boží lid izraelský nepotřeboval Mojžíše, který je vyvedl z Egypta a vedl do zaslíbené země? A kněz koná přesně to samé.

Je však potřeba zamyslet se nad tím, co to znamená prostředník. Není to ten, co stojí mezi mnou a Bohem jako hradba. Je spíše něco jako ikona, skrze níž uctíváme předobraz. Líbáme ikonu, ale klaníme se při tom Bohu. Ikona nám umožňuje Boha tělesně uctívat a dává nám tělesně Boha poznat (nakolik je to možné). Kněžství je něco podobného. Cílem úsilí kněze není přivést lidi k sobě, ale dovést je k Bohu a sám při tom jakoby zmizet.

Pastýř, duchovní otec, zpovědník, má nad lidmi v církvi velikou moc. Je-li zkušený a má-li za sebou už nějakou duchovní zkušenost, poznal-li sám sebe, může lidem hodně pomoci. Fatální havárie pastýřského vedení je, vede-li pastýř své stádce sám k sobě (při tom si může myslet on i ovečky, že vede k Bohu), a drží je pod sebou jako na řetězu. Je-li to člověk nezkušený, plný obvyklého egoismu a ješitnosti, jak je to typické pro každou neočištěnou duši, pak může být plné používání svěřené pastýřské moci zhoubné pro duchovní život duchovních ovcí (získá-li neočištěná duše vládu, moc nad lidmi a začne-li si libovat v jejím používání, nečekej nic dobrého; ruské přísloví říká: "Chceš-li poznat člověka, dej mu moc." Kdo byl někdy na vojně, ví, o čem jde řeč).
Typickým projevem nemocného duchovního vedení bývá provádění jisté formy nátlaku, rozkazů či duchovního nebo psychického násilí, k němuž se takoví duchovní otcové rádi uchylují (ačkoliv je tu potřeba vzít v úvahu i národní mentalitu).
Na druhé straně však musíme odlišovat případy, kdy duchovní otec (třeba i nezkušený) použije svou pastýřskou moc k tomu, aby zakázal věřícímu vykonat zjevný hřích, což je bezesporu správné.
A navíc, i takový pastýř, který ještě nestihl získat hlubší duchovní zkušenost, nemusí být svým egoismem v každém případě oklamán, tj. může mít duchovní soudnost. A ta mu dá rozpoznat, že by neměl používat při vedení svých svěřených duší nátlak, nenutit nikoho, aby vykonal něco, co pastýř považuje za dobro; jen nanejvýš opatrně radit, ale nechávat věřícím svobodu, jestli rad uposlechnou či nikoliv. Pak může i nezkušený pastýř pomáhat lidem a vyhne se páchání zbytečných škod na věřících i na církevním životě. (Znovu však zdůrazňuji, že toto varovaní před nátlakem se netýká situací, kdy je nutno zabránit spáchání těžkého hříchu!)
Věřící by neměli váhat změnit zpovědníka, domnívají-li se, že jsou při duchovním vedení manipulováni, či jsou-li donucováni ke konání něčeho, s čím nesouhlasí. Je potřeba si uvědomit, jak málo je dnes zkušených duchovních vůdců (natož starců) a v jaké zmatené době žijeme. Toto zmatení se nevyhýbá ani věřícím ani vůči němu nejsou imunní kněží. "Starcování" může být velkým pokušením; "mlado-starci", jimž nebylo ještě ani padesát let, rostou dnes po celém světě jako houby po dešti. Prokazovat slepě naprostou poslušnost takovým "bloudícím pastýřům" je bláznovství. (Viz něco o tom: O nebezpečí poslušnosti)

Tito duchovní otcové si neuvědomují, že násilím nelze vyléčit lidskou duši. Pomocí nátlaku je možné v člověku nějaký hřích či vášeň nanejvýš uspat. On spí, leč zůstává. Člověk vypadá jako vyléčený, ale infekce se jen zapouzdřila a jednou se projeví. Léčení se nezdařilo, terapie byla jen klamem. Dá-li zpovědník člověku svobodu neposlechnout a on ji použije, pak i kdyby opustil svého zpovědníka, má stále možnost se svou nemocí bojovat, uvidět ji, najít ji, vyléčit se.

Dnešní lidé jsou duchovně už natolik slabí, že není možné používat k jejich duchovnímu vedení ani plné epithimie ukládané posvátnými kánony, ani silné tzv. "hořké" duchovní léky, jak jsou popisovány v dílech dávných svatých otců. A pastýř si musí uvědomovat, že i on je synem tohoto duchovně zdevastovaného pokolení a že se mu nedostává toho, co dávní otcové vyžadují na duchovním vůdci.
Nejsmutnějším úkazem pak bývá, když duchovní používá svou moc, kterou nad církví od Boha má, aby uskutečňoval svoje zbožné představy. Když slepý vede slepého, oba spadnou do jámy. (Mat 15,14) Ani Bůh s námi neuskutečňuje své krásné cíle proti naší vůli, ale dává nám svobodu. A nechává nám ji, i když jsme ji použili k tomu, abychom se od Boha odvrátili. Posláním kněze není realizovat si s lidmi své zbožné představy o církvi a církevním životě, ale vést je, aby sami poznali svou nemoc a sami v sobě odsoudili svůj hřích. Kdo nedává lidem svobodu, ten nemiluje. A pastýřství bez lásky je jen manipulací.

Strašné je, když se někdo nezkušený prohlásí za duchovního starce, aniž by při tom měl realistickou duchovní zkušenost, sebepoznání a Boží zjevení. Na druhé straně, nalezneme-li pravého zkušeného starce, který nejprve uzdravil sám sebe, a podřídíme-li se mu, je to největší a nejužitečnější věc, kterou můžeme ve svém životě učinit, a nesmíme při tom brát ohled na nic, co by nám v tom chtělo bránit. O starcích se vyprávějí podivuhodné historky, jak čtou myšlenky, konají různé zázraky apod. To však není to nejdůležitější. Starec je především tím, kdo dokáže sáhnout svému učedníkovi do srdce a učinit tam tu duchovní operaci... Takový skutečně zachraňuje.
Může však zahubit či těžce ublížit ten, kdo si na duchovního starce jen hraje a o něco takového se pokusí na tom, kdo se mu nerozumě podřídí. Stejným nebezpečím jsou různí sektářští či schismatičtí "starci", kteří tě nepovedou nikam jinam než tam, kde jsou sami: do hereze, rozkolu či sekty. Rozpoznat falešného starce není úplně snadné, protože jsou to osoby s nacvičeným způsobem patřičného "duchovního" chování, zbožných ušlechtilých mravů, umějí mluvit, vědí, jak prokládat řeč průpovídkami o své "nehodnosti", a tak hrát pokoru. Žije-li kdo v pravoslavném mnišském prostředí, snadno to po čase pochytí. Ignatij Brjančaninov někde píše o těch, kteří této své hře už sami uvěřili, - takovým prakticky není pomoci. Nikdy nepodceňujme vliv těchto lidí a nezapomínejme, že ďábel ve své touze zahubit člověka, propůjčuje falešným starcům duchovní sílu, kouzlo, ke svedení a oklamání lidí.
Jednou jsem se tázal člověka, který žil několik let v monastýru pod vedením skutečně zkušeného starce, jestli ví o tom, že by starec někdy někomu něco přikazoval v duchovním životě. Odpověď zněla stručně: „Nikdy." Tajemství starcovského vedení zřejmě spočívá v tom, že na jedné straně dává svobodu, na straně druhé dává okusit, co člověku přinese, když uposlechne rady. Řekne ti, co máš dělat, a sám ukazuje příklad. Zahrne tě takovou láskou, že ti slova jeho rad připadají jako sladký med a nepřeješ si nic jiného než jim naslouchat a uskutečnit je. (A čím se to liší od falešného starcovství? Vždyť kouzlo, kterým působí ďábel skrze své "starce", by se vlastně dalo popsat podobnými slovy.) Na starci vidíš, že jestli tě přijme na zpověď, tak to znamená, že je připraven za tebe bojovat, trpět za tebe, umírat za tebe, a nic za to od tebe neočekává. Dokonce ani vděk. To je láska. V tom asi bude spočívat to tajemství pravých starců.

O tom, že starci nikoho k ničemu nenutí, svědčí jedno mnišské přísloví, které o radách starců říká:
„Skrze první slovo starce hovoří Bůh; skrze druhé slovo hovoří starec; skrze třetí slovo mluví ďábel." Výklad toho přísloví je asi takový: Řekneš-li starci svůj problém, starec se modlí a čeká, co mu Bůh sdělí, pak ti odpoví přímo a na rovinu, co bys měl činit jak si počínat - to je to první slovo, skrze něž k tobě prohovořil Bůh. Jsou však lidé, kteří nejsou spokojeni s tím, co slyšeli, ukazují vlastně, že moc nevěří, že skrze starce k nim mluví Bůh, mají pocit, že jim starec asi špatně rozuměl, že mu to musí svou záležitost nějak podrobněji vysvětlit, a tak starec vidí, že tito lidé nemají dost víry a síly, aby přijali Boží slovo, a tak jim ze soucitu dá nějakou mírnější radu - to je to druhé slovo, které už není od Boha ale od člověka. Nu, a jsou lidé, kterým ani lidská starcova shovívavost a jeho soucit s jejich slabostí nestačí a začnou znovu něco namítat a vysvětlovat, mají pocit, že starec je asi dost nechápavý, protože stále od starce neslyšeli tu radu, kterou si přáli slyšet, takoví se totiž chtějí řídit podle svého vlastního úsudku, mají pro sebe své vlastní rady, a od starce vlastně jen chtějí, aby jejich nemocné uvažování schválil; takovým lidem starec řekne: „Tak si dělej, co chceš." To je to třetí slovo starce, skrze které mluví ďábel.

Z výše řečeného plyne, že ne vše, co zpovědník svému věřícímu požehná, je Boží vůle a je to nejsprávnější, co má člověk činit. I zpovědník, který není starcem, může vidět na věřícím, že není schopen vykonat Boží vůli, která je v některých případech tak zjevná, že zpovědník nemusí mít žádné mimořádné zjevení od Boha k tomu, aby ji viděl. Vidí-li však zpovědník u svého věřícího slabost a neschopnost vyplnit Boží vůli, pak mu požehná nějaký kompromis, udělí mu tzv. ikonomii, dá mu možnost, aby jednal na úrovni, na které ho drží jeho slabost či nedostatek odhodlání. Zpovědník při tom doufá, že i takový věřící postupně duchovně zesílí a povyroste, aby byl schopen Boží vůli slyšet, a že se jednou pokusí podle ní žít.
V Řecku je blahodárným zvykem, že povolení zpovídat a duchovně vést věřící, nemají zdaleka všichni kněží, ale titul zpovědníka "duchovní otec" uděluje biskup jen některým kněžím, kteří jsou známi svou duchovní zkušeností a dlouhodobě dobrými plody své duchovenské činnosti. Nelze tím sice vyloučit selhání některého zpovědníka či duchovní havárie, ale významně to omezuje jejich výskyt. V Rusku i u nás je duchovním otcem čili zpovědníkem se stává při vysvěcení automaticky každý kněz. Je mi upřímně líto řeckých zpovědníků, kteří musejí stále jen zpovídat a zpovídat, jelikož jich není mnoho a věřících je spousta, ale řecké církvi to přináší velkou duchovní pomoc. U nás je tato praxe nerealizovatelná, ale i naši zpovědníci si z ní mohou vzít poučení, a duchovně vést věřící s vědomím svého omezeného duchovního poznání a své nedokonalé schopnosti rozeznat, co je prospěšné a kdy už by mohli svým věřícím škodit, a být tedy opatrní.








Zobrazit příspěvek č. 202 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 31. 7. 2007
Nové články na pravoslavném internetu

Na památku otce Miroslava jsem umístil na pravoslavný web dva články z jeho autorské dílny:

»Boj výborný bojoval« Vzpomínka na otce Vsěvoloda Kolomackého - archimandritu Andreje.

Zikkurat. Průvodce Velkým půstem.


Zobrazit příspěvek č. 201 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 30. 7. 2007
Věčná paměť!


Otec Miroslav, kolem r. 2000; větší foto
V pondělí 23. července v 16 hod. zemřel otec prot. Miroslav Mužík, bývalý pravoslavný farář v Třebíči.

Prosím všechny o modlitby.

Pohřeb otce Miroslava se konal v sobotu v třebíčském pravoslavném chrámu sv. Ludmily. Od 10 hod. začala svatá liturgie, po které následoval obřad kněžského pohřbu v chrámu. Po 12 hod. bylo tělo zesnulého převezeno na místní hřbitov, kde byla od 13 hod. konána druhá část pohřbu s uložením ostatků do rodinného hrobu.

Božskou liturgii a pohřební obřady sloužilo osm kněží a diakon. Kázání se vzpomínkou na zesnulého pronesl otec Pavel Aleš z Řimic na Hané. Bohoslužbu vedl otec Josef Fejsák z Brna. Zpíval brněnský chrámový sbor. Chrám byl zaplněn věřícími (někteří museli stát venku). Zesnulý byl na bohoslužbách v otevřené rakvi. Z ostatků vyzařoval pokoj.

Upokoj, Hospodine, duši zesnulého služebníka svého...

---------------

Otec Miroslav se narodil 5. října 1921. Tedy pár dnů po vysvěcení prvního českého pravoslavného biskupa od doby cyrilometodějské, sv. mučedníka Gorazda (+1942). Byl tedy otec Miroslav stejně stár jako trvá novodobá dějinná pouť české pravoslavné církve.

Znal jsem ho jako milovníka pravoslavné církve, víry a tradice. Nám, mladým duchovním, kladl opakovaně na srdce: „Zamilujte si pravoslavné tradice; milujte vše, co je pravoslavné“ (tato jeho slova mi pevně uvízla v paměti).

Knězem byl 55 let... Měl výjimečnou lásku k bohoslužbám. Byl vlídným a obětavým pastýřem. Jeho trpělivé a láskyplné duchovní vedení nás opustilo bez náhrady. Dlouhou dobu byl eparchiálním zpovědníkem.
Kromě jiného byl znalcem církevního kanonického práva, které vyučoval na bohoslovecké fakultě, a taktéž starobylého církevně-slovanského jazyka, z něhož překládal do češtiny. Spolu jsme překládali obřad pravoslavného křtu a svaté Tajiny manželství; kontroloval překlad modliteb večerních a jitřních. Zřejmě posledním jeho překladem bylo plné znění dlouhého obřadu svaté Tajiny pomazání olejem. Společně s mátuškou Dariou sepsali před 13 lety krásný článek jako vzpomínku na stavitele chrámů, archimandritu Andreje Kolomackého, kterým obnovili zájem o tuto podivuhodnou osobnost naší církevní historie. Měl literární talent, teologickou erudici a duchovní inspiraci; napsal dlouhou řadu zajímavých článků a teologických studií pro církevní tisk.

Jeho speciální zálibou byla historie tzv. Remešského evangelia. V průběhu celé té doby, co jsem otce Miroslava znal, často jsem slýchal, jak všem, kteří projevili zájem, zaníceně vysvětloval dějinné peripetie tohoto podivuhodného „úkazu“ v českých i světových dějinách.
Díky jakémusi řízení shůry jsem přibližně měsíc před jeho zesnutím zpracoval krátké podání historie tohoto evagelijního textu psaného rukou sv. Prokopa, o jejíž známost se právě otec Miroslav u nás postaral, a umístil jsem o tom stručný článek na pravoslavné internetové stránky (jako součást života sv. Prokopa). Nenapadlo mne v tu chvíli, že za čtyřicet dní nebude tento neúnavný šiřitel památky osudů Remešského evangeliáře už mezi živými na této zemi.

Narodil se v den památky svatých athonských mučedníků z monastýru Zograf, kteří na svůj štít víry napsali: „Pravoslaví nebo smrt“ (v r. 1275). Zemřel v předvečer „vzpomínky divu velikomučednice Euthimie Všechvalné, kterým bylo upevněno Pravoslaví“ (stalo se v r. 451) (s ikonou zobrazující tuto událost byl v sobotu pochován). Jsem přesvědčen, že jeho život se nesl v duchu souznění s těmito dvěma svátky, jimiž byl symbolicky ohraničen jeho život.

Otec Miroslav měl charakter, který výstižně vyjadřovalo jeho jméno. Často jsem slyšel vyprávět ty, kteří ho znali velice dlouho, že se kolem něho vždy šířila zvláštní atmosféra pokoje a míru, která smiřovala lidi.

Znal jsem otce Miroslava bezmála dvacet let. To je smutně krátká doba, protože bych si přál mít tu možnost znát se s ním a sloužit s ním v církvi podstatně déle. Leč i já mohu podepsat zkušenost mých starších oltářních spolubratří, svědčících o ušlechtile nakažlivém duchovním pokoji, který z otce Miroslava vyzařoval, kamkoliv přišel.

Dobrý boj bojoval. (2Tim 4,7)
Kéž mu dá Bůh věčné odpočinutí a nekonečnou blaženost tam, kde září světlo tváře Kristovy.




Zobrazit příspěvek č. 200 jednotlivě

Administrátor --- 26. 7. 2007
Zázrak rozmnožení pěti chlebů

8. neděle - nasycení pěti tisíců

A vyšed Ježíš, uzřel zástup mnohý. I slitovalo mu se jich, a uzdravoval nemocné jejich.
A když bylo k večeru, přistoupili k němu učedlníci jeho, řkouce: Pusté jest místo toto, a čas již pominul. Rozpusť zástupy, ať jdouce do městeček, nakoupí sobě pokrmů.
Ježíš pak řekl jim: Není potřebí odcházeti, dejte vy jim jísti.
A oni řkou jemu: Nemáme zde, než pět chlebů a dvě ryby.
Kterýžto dí jim: Přineste mi je sem.
A rozkázav zástupu posaditi se na trávě a vzav pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl v nebe, požehnal, a lámaje, dal učedlníkům chleby, a učedlníci zástupům.
I jedli všickni a nasyceni jsou. I sebrali pozůstalých drobtů, dvanácte košů plných.
Těch pak, kteříž jedli, bylo okolo pěti tisíců mužů, kromě žen a dětí.
A ihned přinutil učedlníky své, aby vstoupili na lodí a předešli jej za moře, dokudž by nerozpustil zástupů.
(Matouš 14,14-22)

Obraz, vykresleným tímto evangelijním čtením, je - podobně jako mnohá další - podobenstvím Církve.

Lidé přišli za Ježíšem na místo pusté. Pojem poušť docela dobře vyjadřuje, jak se dívají na církev lidé světští, pro které je církev místem bez smyslové potravy - bez zábavy, rozkoší, bez ukojení lidské chtivosti a žádostivosti... A vskutku, církev je něco vzdáleného od světa, který je symbolicky představován těmi městečky, do nichž nechce Pán Ježíš posílat lidi pro pokrm.

Jenže tady na poušti jsou lidé uzdravováni, hlásá pravda, a především je to místo, kde se člověk setkává s Bohem. Jako v chrámu. S Bohem se můžeš v jistém slova smyslu setkat kdekoliv. Doma, v přírodě, v práci... Je všudypřítomný, takže proč za ním někam chodit? Protože na některých místech je přítomen nejen tak jako u tebe doma nebo v lese, ale přebývá zde ještě jiným, zvláštním způsobem, kterým jinde přítomen není. Tady se slitovává na těmi, kdo sem přicházejí, jak se o tom vypráví v dnešním evangeliu.

Apoštolům dává Pán Ježíš povel, aby nasytili ty, kteří za ním přišli. Proč říká tu divnou větu: „Není jim třeba nikam chodit, dejte vy jim najíst“? Musel přece vědět, že nemají jídlo pro tisíce lidí. Věděl to, ale chtěl slyšet od apoštolů přiznání bezmocnosti. Věděl, co přijde za chvíli, a chtěl, aby si apoštolé pamatovali, že sami od sebe nebyli schopni nic učinit. Aby si nikdy nepřipisovali žádnou zásluhu.

Apoštolé tedy smutně konstatují, že k dispozici je jen pět chlebů a dvě ryby. To by nestačilo, ani kdyby měl dostat každý přítomný člověk byť jen jediný malilinký drobeček chleba...

Od dávna je toto pětichlebí s dvěma rybami zobrazováno (např. na stěnách domů či chrámů) jako symbol Krista (asi že pět chlebů jako pět smyslů ukazuje na tělo, čili vtělení Božího Syna, a dvě ryby na boholidství). Takže apoštolé mají „jenom“ Krista - a jakkoliv to může někomu připadat jako něco malého, bezvýznamného, ve skutečnosti nasytí všechny a ještě zbude. Obraz to Boží lásky, která připadá světu jako cosi nepraktického a bezmocného, leč ona se stále rozdílí, všechny zahrne, obdaruje, a nakonec ještě zbude mnohem více, než bylo na počátku; a všichni zachráněni jsou.
Není potřeba, aby lidé odcházeli z Církve do světa. Svět není k ničemu potřeba, jedná-li se o duchovní záchranu člověka. Vše, co je ke spáse nutné, dává Kristus nikoliv svět. Není užitečné krmit se světskou marností, která hubí duši člověka.

Apoštolé přinesou těch pár chlebů, a pokorně přijmou z jeho rukou to, co posvětil svou modlitbou a požehnáním, a začínají rozdávat lidu. Podobá se to zázraku proměny vody na víno v Káně Galilejské, kdy Kristus požehnal vodu a povelel nést ji na hostinu.

Zázrak se děje zvláštním způsobem. Ani nezahřmí, aby se tuhle na trávníku náhle s oslnivým zábleskem ukázala hromada chlebů. Ani se s nebe nesnáší obrovský pecen ozdobený duhou jako Saturn prstencem. Andělé se taky neukázali... Vlastně se neděje nic, co by upoutalo pozornost, jenom ten lámaný chleba nějak divně neubývá... Chod této události zcela zapadá do způsobu celého Kristova pozemského působení. I ty největší zázraky se dějí s neuvěřitelným nedostatkem smyslu pro efekt, úplně bez jakékoliv pompy - dnes by si filmaři mohli postesknout: ten člověk neměl smysl pro režii (to se pak špatně zfilmovává; ostatně většina režisérů si s evangeliem nevěděla moc rady). Člověk by si nad evangeliem skoro až posteskl: „Kdybych já tak uměl dělat to, co činil Ježíš, to by všichni koukali, jak by se to dalo skvěle provést - půlka zeměkoule by to viděla, když já bych dělal zázrak. Všichni by mě obdivovali, všichni by se mě báli.“ Ani jedno ani druhé si však Kristus nepřeje.
Ihned po tomto večerním zázraku Kristus donutil apoštoly, aby odpluli pryč, a se zástupy že se rozloučí on sám. Bylo zřejmé, že by lidé po takovém velikém zázraku začali apoštoly uctívat. Při takovém počtu lidí by vznikla nezvládnutelná situace. A tím by bylo zmařeno to, kvůli čemu byl zázrak vykonán - aby lidé děkovali Bohu. Apoštolé, biskupové, kněží - to jsou jen služebníci. Nesmějí jako pastýři vést věřící k sobě, ale k Bohu. (To bývá základní pastýřská chyba, které se duchovní pastýř může dopustit - byť s dobrým úmyslem. O tom však příště.)

To, čeho se Ježíš obával, se poté i stalo. Popisuje to evangelium Janovo. Zástupové vzrušení zázrakem chtěli chytit Pána Ježíše a prohlásit ho za krále. On jim však unikl a ztratil se jejich očím v houstnoucí tmě.

Lidé zůstali sami a mohli přemýšlet, jak moc Bůh miluje člověka. Hojí mu nemoci a teď ho dokonce i nasytí, když má v pustině hlad. Každého jednotlivého člověka Bůh miluje a cítí jeho bolesti, strádání a nedostatek. A jestli Bůh miluje člověka, je zřejmé, že svou láskou vstupuje do našich životů. My sice často hudrujeme, protože nechápeme, proč se to či ono v našem životě děje. Máme své představy o tom, co je pro nás dobré.
Jsme začasté jako ten naštvaný prorok Jonáš, který na otázku, kterou ho Bůh chtěl přivést k rozumu: „Je tohle dobré?“ odseknul: „Ano, je to dobré!“ Na Jonáše Bůh pustil sluneční žár, aby Jonáš něco pochopil, takže mu bylo hrozné vedro a on byl znechucený, nechtěl nic chápat, a proto se jeho duše zatměla hněvem. Na nás Bůh dopouští všelijaké těžkosti, stává se, že nic nedaří, ze všech stran přicházejí špatné zvěsti, jedna věc se pokazí a druhá se poláme, jeden nás opustí a tamten zradí, vše, oč se pokoušíme, je „z bláta do louže“, jak se říká... Lamentujeme: „Kde je ten Bůh...?“ Starec Paisij Athonský říká, že máme na všechno hledět duchovně. I to, co se našemu omezenému pohledu jeví jako nezdar, může být velikým Božím darem. Jen to pochopit. Není asi nic prospěšnějšího, než když je zraněn náš egoismus. A není nic méně příjemného, než můj zraněný egoismus.

My sledujeme své zájmy s ohledem na to, jak se máme dnes, a snad ještě jsme schopni myslet na to, co s námi bude zítra. Jenže Bůh sleduje, co s námi bude za tisíc let, jak na tom budeme ve věčnosti. A podle této moudrosti (a netřeba mnoho přemáhání k uznání, že je to moudré) ovlivňuje okolnosti, mezi nimiž je nám dáno utvářet své životy.

Významný současný myslitel Ruské pravoslavné církve prof. Alexej Osipov říká, že Boží prozřetelnost působí v našich životech v naprostém souladu s naším skutečným duchovním stavem - Bůh neustále kolem nás vytváří nejpříhodnější podmínky pro to, aby člověk nejlépe poznával sám sebe. Tak se projevuje Boží láska v našich životech. Poznat sám sebe je velkou moudrostí, kdo ji opravdově dosáhl, může poznat Boha. A poznat Boha to je předpoklad spásy. Tímto způsobem se Bůh v souladu s naší svobodnou vůlí projevuje v našich životech a stále znovu a znovu zkouší dovést nás ke spáse.

A ještě dále. To, co se kolem nás děje, jak se k nám chovají naši bližní, je věrným zrcadlem našeho nitra. Nadáváme, bědujeme, hudrujeme, stěžujeme si, běsníme, poukazujeme, soudíme a odsuzujeme, sebe obhajujeme, druhé kritizujeme, obviňujeme, skřípeme zuby, trýzníme se, zoufáme si... - a to vše nad tím, jak se k nám zachoval ten či onen zloduch, nevděčník, egoista, lump, nafoukanec, hlupák, dareba, vyžírka, lhář, protiva - jedním slovem: „můj bližní“. Místo toho, aby se ke mně choval pěkně, trpělivě, shovívavě, přehlížel moje chyby, chválil mne, ctil mne, sloužil mi - jak si to bezesporu zasluhuji, tak mi provede tohle! Zrádce jeden! No počkej! Jenže všichni ti „bídáci“ kolem nás nám prokazují tu nejlepší službu, jsou to Boží vyslanci, jejichž chování nám jako věrné zrcadlo ukazuje to, co sami nevidíme, - jaký je skutečný stav mojí duše. Lidé však málokdy milují zrcadlo, které jim ukazuje nepěkné věci, a jaký bývá osud posla špatných zpráv? A navíc ty situace, do kterých nás přivádějí ti darebáci (tj. bližní), většinou nezvládneme příliš důstojně a s láskou ustát, a tak je další důvod ztrestat ty mizery, kvůli nimž máme na triku další hřích. Já ti ukážu, co je to láska! Do konce života na to nezapomeneš!

Vnitřní ustrojení světa je takové, že do okolí se obtiskuje stav našeho nitra. V dobrém i ve zlém. V malém i velkém. Poblíž příbytku svatých lidí vás zmije neuštkne, když na něj šlápnete. Je krátkozraké považovat nadcházející ekologickou katastrofu za důsledek průmyslu; žádné kjótské dohody stav zeměkoule nevyřeší, protože pochmurný stav naší planety je v prvé řadě důsledkem duchovního zatmění v duších lidí. Starec Paisij Athonský stále opakoval, že klíč k řešení problémů, jež tě obklopují, je ve tvé duši.
Tam v pustině na trávě lidé poznali Boha při zázraku rozmnožení chlebů. My poznáváme Boha z jeho lásky, s níž nám vstupuje do života, aby z nás vykřesal něco ušlechtilého, aby náš život byl více než jen egoismus, to telátko naše zlaté milované, pečlivě oprašované a oddaně uctívané.

Zázrak rozmnožení chlebů je od nejstarších dob považován za předobraz eucharistie. Mimochodem, proto používáme pro eucharistickou službu pět chlebů (pět prosfor nebo jednu pětinásobnou). Dvě ryby jsou dvě tekutiny vlévané do kalicha pro eucharistii: víno a voda.

Dodnes je to v našich chrámech vlastně stejný obrázek jako tenkrát. Lidé přinesou chleba, kněží ho na svatém prestolu odevzdávají Kristu, a přijímají z jeho rukou to, co požehnal, proměnil, rozmnožil. Přejeme si přijímat chléb nebeský, a tak přinášíme žalostnou jeho napodobeninu - prosforu - čili pozemský chléb s důvěrou v zázrak.

A tak církev stále činí totéž, láme chléb na oltáři, rozděluje Krista - nasycuje všechny. Zázrak rozmnožení chlebů a nasycení se děje stále. K ilustrování tohoto spojení eucharistie se zázrakem rozmnožení chlebů v pustině připomeneme pozoruhodnou modlitbu, kterou kněz říká při lámání proměněného chleba, tj. těla Kristova: „Drobí a rozděluje se Beránek Boží, který se drobí a nedělí, povždy se požívá a nikdy neubývá, ale přijímající nasycuje.“

Chléb, který se nám vrací od Krista zpět, není proměněn kvantitativně nýbrž kvalitativně. Množství zůstává, ale chléb je už něčím jiným. Tajina, kterou se pravoslavní nepokoušejí vysvětlovat žádnou lidskou rozumovou spekulací - nepoužíváme teorie o transsubstanciaci, konsubstanciaci, transsignifikaci, ani o remanenci apod., do nichž se beznadějně zapletlo západní křesťanstvo pod vlivem scholastiky římských latiníků. Boží působení je lidskému rozumu nepostižitelné a svaté Tajiny se vymykají jakékoliv teoretické spekulaci; ostatně proto je křesťané od počátku nazývali Tajinami, tj. tajemství, mysteria. Pravoslaví prostě trvá na tom, že tento chléb se stal "pravým tělem Kristovým" a nic více nevysvětluje.

Je to jev, který občas někteří mohou sami vidět duchovním zřením (stejně kdysi jako dnes; zrovna před několika dny mi vyprávěl jeden pravoslavný křesťan, jak jakýsi jeho známý - pohan - při náhodné návštěvě pravoslavné bohoslužby měl vidění a spatřil, že eucharistie je skutečné tělo a skutečná krev, a byl z toho v šoku).
A tělo Kristovo přijímáme ke sjednocení s Kristem - na odpuštění hříchů a k životu věčnému.

Sám Pán Ježíš vztahuje zázrak rozmnožení chlebů k eucharistii - čili nikoliv jen k tělesnému nýbrž k duchovnímu nasycení člověka. V 6. kapitole Janova evangelia, kde se taktéž popisuje tento zázrak, čteme, co následovalo později. Lidem, kteří pátrali, kam se Ježíš poděl, odpověděl Ježíš: „Amen, amen pravím vám: Hledáte mne, ne protože jste divy viděli, ale že jste jedli chleby a nasyceni jste. Usilujte ne o pokrm, kterýž je pomíjející, ale o ten pokrm, kterýž zůstává k životu věčnému, který Syn člověka dá vám.“

Použijeme-li ještě jednou obraz pustiny, kde dal lidem Kristus nasycení, jako podobenství, pak můžeme vyvodit, že eucharistií dává Bůh lidem nasycení na duchovní poušti tohoto světa, kde jinou potravu pro své duše nezískáme než tuto od Ježíše Krista. A co to znamená: nasycení duše? To je život pro svou duši. Jako tělo nemůže žít bez stravy, tak ani duše nemůže žít věčným blaženým životem, není-li nasycena Kristem.

Stejně jako zázrak rozmnožení chlebů vykonal Ježíš Kristus, aby lidé poznali Boha, i eucharistii konáme proto, abychom poznali Boha a spojili se s ním - duchovně i tělesně (svatým Přijímáním). Proto se při každé Božské liturgii řeší osud každého člověka, a potažmo celého světa.

---------------

Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení.
Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratří, že jsou mezi vámi spory.
Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu.
Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?
Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa a Gaia;
tak nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v moje jméno.
Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil.
Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.
Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.
(1. Korintským 1,10-18)

Čtení z epištoly ap. Pavla, které kalendář vždy k tomuto evangeliu přiřazuje, tím taktéž vypovídá, že zázrak rozmnožení chlebů je tajemství, které tradice otců vztahuje na církev. Ap. Pavel zde píše o jedné z principiálních vlastností církve: jednotě a svornosti.

Dále apoštol zdůrazňuje to samé, kvůli čemu Pán Ježíš donutil apoštoly opustit místo, kde se před 5000 muži stal velký div. Nikoliv v člověka věříme, ale v Boha; nikoliv v Pavla, Petra aj. jsme pokřtěni, nýbrž v Krista. Nejsme petrovci či pavlovci, ale křesťané (to slovo ve skutečnosti doslovně znamená "kristovci"). Slova: „Já jsem Pavlův, já zas Petrův...“ zní jako rachot hroutícího se domu. Proto nemá Církev žádné pozemské ústředí, žádného člověka za svou nejvyšší hlavu, žádný centrální nejvyšší správní úřad. Pryč s tímto ustavičným pokušením! Neuctíváme apoštoly ani jejich nástupce jako neomylné bohy. Pozemsky uvažující člověk nepochopí, že by celosvětová církev mohla být bez nějakého ústředního vedení; bude to považovat za bláznovství. Toto je přesně to bláznovství, které je u Boha moudrostí, jak jinde píše svatý apoštol. Jenom ten, kdo jde ke spáse, zná, že mocí Boží je kříž, a nikoliv cokoliv lidského. Ne skrze lidskou velikost a vyvýšenost se děje Boží síla, ale v lidské poníženosti, nepatrnosti, bezmocnosti a nemoci.

Lidé mají stále pokušení ve své pýše zřizovat nějaká centra své moci a slávy. Už ve starém světě se lidé rozhodli učinit si jméno a stavěli Babylonskou věž (víme, jak se to Bohu líbilo). Pak si vybudovali Řím - nejdříve pohanský, pak křesťanský, a nakonec směs obojího. Dnes si lidé chtějí učinit jméno bruselským Babylonem... A kam to povede, k čemu to míří, všichni pravoslavní vědí. Lidská záliba v moci nezná hranic. Na první pohled to často nevypadá tak špatně: musíme se zorganizovat, sešikovat pod jedním velením, abychom mohli učinit mnoho dobrého. To zní rozumně, že? Jenže je to pouhá lidská moudrost, která je Bohu bláznovstvím; celé evangelium a všechny epištoly svatých apoštolů vypovídají o tom, že Bůh není na straně těch, kdo se tady učiní mocnými, ale sestupuje k těm, kteří zde na zemi žádnou moc nemají. Celou Biblí starého i nového Zákona se táhne jako červená nit tato Boží logika - slabé, ne-mocné, bezvýznamné si Bůh vybírá, aby konal své dílo, právě ty roztroušené shromažďuje. Jak jsme říkali výše: co je světské, je nepotřebné tam, kde jde o věci věčné.
Člověk je bytost poškozená v samotném kořeni a získá-li moc, nebývá použitelný k žádnému skutečnému dobru. Proto Bůh volá člověka na poušť - ke spolupráci na uzdravení a k nasycení. Hospodin po nás nechce, abychom šikovali armády, shromažďovali bohatství (pryč s ním) či získávali moc a politický vliv (chraň nás před tím Bůh), ale abychom konali eucharistii. Abychom vyšli z Egypta na poušť sloužit Bohu.

Pojď za Kristem na místo pusté a nic si s sebou neber. On se o všechno postará. Vyjdi ze světa a pojď na Božskou liturgii. Kristus říká: „Nepřišel jsem, abych si nechal sloužit, ale abych sloužil. Já budu pracovat, ne ty. Já jsem tvůj přítel, tvé ruce i nohy, hlava, bratr i sestra, matka; všechno jsem já. Chci jen, abys byl můj přítel a miloval mne“ (Jan Zlatoústý).






Zobrazit příspěvek č. 199 jednotlivě

Administrátor --- 25. 7. 2007
Věčná paměť!

V pondělí 23. července v 16 hod. zemřel otec prot. Miroslav Mužík, bývalý pravoslavný farář v Třebíči.

Prosím o modlitby.

Se svatými upokoj, Kriste, duši služebníka svého...

--------------------

Pohřeb se koná v sobotu. Od 10 hod. v pravoslavném chrámu v Třebíči začíná archijerejská svatá liturgie.


Zobrazit příspěvek č. 198 jednotlivě

Administrátor --- 18. 7. 2007
Česká televize o monastýru

Pořad České televize: Na cestě po Dolňácku a Horňácku
(odvysílán 16. 7. 2007 - 21:00 - ČT1)

Je tam hezká pasáž o monastýru sv. Gorazda v Hrubé Vrbce

Můžete si jej pustit po internetu na adrese:
http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/16.07.2007/207562260130002-21:00-1-na-ceste-po-dolnacku-a-hornacku-dolnacko-a-hornacko.html

Pro pomalé připojení:
http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/16.07.2007/207562260130002-21:00-1-na-ceste-po-dolnacku-a-hornacku-dolnacko-a-hornacko.html?streamtype=WL


(Pasáž o monastýru začíná na 22,17 min pořadu.)



Zobrazit příspěvek č. 197 jednotlivě

Administrátor --- 18. 7. 2007
7. neděle - o němotě

7. neděle - uzdravení dvou slepých a němého posedlého

Evangelní čtení:

A když šel odtud Ježíš, šli za ním dva slepí, volajíce a řkouce: Smiluj se nad námi, Synu Davidův.
A když všel do domu, přistoupili k němu ti slepí. I dí jim Ježíš: Věříte-li, že to mohu učiniti? Řekli jemu: Ovšem, Pane.
Tedy dotekl se očí jejich, řka: Podle víry vaší staniž se vám.
I otevříny jsou oči jejich. Zapověděl jim pak tuze Ježíš, řka: Hleďte, ať nižádný o tom nezví.
Ale oni vyšedše, rozhlásali jej po vší té zemi.
A když oni vycházeli, aj, přivedli mu člověka němého, majícího ďábelství.
A když vyvrhl ďábelství, mluvil jest němý. I divili se zástupové, řkouce: Že nikdy se nic takového neukázalo v lidu Izraelském.
Farizeové pak pravili: Mocí knížete ďábelského vymítá ďábly.
I obcházel Ježíš všecka města i městečka, uče v školách jejich a káže evangelium království, a uzdravuje všelikou nemoc i všeliký neduh v lidu.
(Matouš 9,27-35)
V tomto úryvku zaznívá řada témat, nad nimiž je vhodné přemýšlet: víra a vytrvalost těch slepců, kteří ač neviděli, přesto uvěřili. A jejich víra je dokladem toho, že sic tělesně nevidomí, viděli duchovně a rozpoznali v Ježíšovi Nazaretském Mesiáše (Syna Davidova). A zření duchovní jim při setkání s Kristem přineslo i otevření jejich očí tělesných. Jedni nevidoucí se uzdravili, druzí - duchovně slepí - slepými zůstali: farizeové. Co jim bylo platné, že očima hleděli, když ve skutečnosti nic neviděli? Ježíš Kristus obchází všecka města i městečka, učí v synagogách, káže evangelium království, uzdravuje jakoukoliv nemoc a všechny neduhy lidí, všichni se diví, že nikdy nikdo nic podobného neviděl v Izraeli, leč farizej reptá nakvašeně: „To všechno dělá mocí ďábla.“ Tak kdo je tu vlastně slepý?

Někdo hledí, ale nevidí. Není nevidomý, ale přesto je slepý.
Jiní mluví, ale nehovoří. Takže jsou vlastně němí.
A o tom bych nyní rád „ztratil pár slov“. Vybral jsem si k dnešnímu zamyšlení toho posedlého němého, z něhož Pán Ježíš vyhnal běsa a on prohovořil.

Lidská schopnost mluvit je jednou z podobností člověka Bohu. Jako Bůh má slovo a slovem stvořil svět, tak i člověku je dán dar slova, a lidské slovo má nesmírnou moc.

Těm lidem, kteří to dovolí, bere závistivý ďábel tuto schopnost - činí je němými. To neznamená vždy jen to, že člověk nehovoří. Být němým v duchovním slova smyslu také znamená, že jen blábolí. Může toho namluvit, až běda! Jenže říká věci, které nejsou rozumné, nemají hodnotu, či jsou vysloveně zlé. Dnes můžeme kolem sebe slyšet slov! Všude se toho napovídá! Chrlení slov je jednou z hrozných nemocí naší doby. Lidi stále něco brebentí, tiskárny nestíhají potiskovat stovky tun papíru každý den samými slovy. Dnes bylo pro produkci slov vytvořeno celé jedno (skvěle prosperující) průmyslové odvětví: mediální průmysl. Otevřete si libovolné noviny - a jejda!, co tam je jenom písmen! Ani je nespočítáš. Leč nic rozumného se tam asi nedočteš. Pustíš si rozhlas, televizi - buď se tam hraje hloupá hudba nebo tam stále někdo něco vykládá, nemá to většinou hlavu ani patu, není to k ničemu, je to jalové prázdnosloví... Z toho, co se dnes hlásá a tiskne, zítra jsou nesmysly.

Mít lidský dar slova - znamená schopnost vyslovit se. Tvořit slovem. Bůh tvořil svým slovem, a „bylo to dobré“ (jak se píše v Písmu v knize Stvoření). Být němý znamená být zbaven této převzácné schopnosti nebo se jí vzdát. Tudíž to nemusí znamenat nemluvit. Kolik toho dnešní lidé napovídají!, - ale nic při tom neřeknou. Když se hodně mluví, ztrácejí slova sílu, stávají se hlukovým balastem, pouhým zvukem. Náš svět je chorý němotou.

Příkladem tohoto druhu němoty jsou i farizeové, o nichž je v dnešním evangeliu zpráva: Farizeové pak pravili: Mocí knížete ďábelského vymítá ďábly. Tato jejich němota je ještě běsovštější, než v případě toho němého člověka, o němž všichni věděli, že je posedlý.

V drtivé většině případů, kdy lidé mluví, bylo by lépe, kdyby místo toho mlčeli.
Athonský mnich napsal: „Moudrý mnoho nemluví. Hodně mluví člověk zakomplexovaný, poškozený, rozpolcený... Moudrý se nestará, co o něm říkají jiní...“

Mudrc toho moc neřekne, ale když něco řekne, stojí to za to. A jsou to pak slova, která mohou změnit mnohé. Svatí mniši toho většinou řekli málo, ale jejich slovo mělo pak takovou sílu, že bylo schopno uzdravit těžce nemocné, ba vzkřísit mrtvé. Když sv. Sisoj přišel k mrtvému ležícímu člověku, o němž mu neřekli, že už zemřel, pravil mu: „Vstávej, nelež tady,“ nato mrtvý ožil, vstal a odešel.

Prototypem hovořícího člověka je Ježíš Kristus:  I obcházel Ježíš všecka města i městečka, uče v školách jejich a káže evangelium království, a uzdravuje všelikou nemoc i všeliký neduh v lidu. Řekl nemocnému: „Buď zdravým!“ A on se uzdravil. Tomu panečku říkám řeč...

Hodnotné slovo, které je vyřčeno či napsáno, lze poslouchat nebo číst ještě po staletích. Snažme, aby mělo nějakou hodnotu, co říkáme. Nevypouštějme slova bezmyšlenkovitě. Hluku je na světě už dost. Jestli platí, že budeme souzeni za každé prázdné slovo, jak dopadne současné užvaněné lidstvo? Jak by současní lidé jen potřebovali, aby z nich Bůh vyhnal běsy - uzdravil je z jejich němoty!

V knize Job je popsána situace, která je nám dnes už tak vzdálená... Vidno až příliš zjevně, že není z našeho ale ze starého světa. Když za Jobem přišli jeho přátelé, "seděli s ním na zemi sedm dní a sedm nocí, a žádný k němu nepromluvil slova... potom otevřev Job ústa svá, řekl..." Inu, nepospíchali. Dnes se za týden v médiích protřese skrz naskrz několik kauz. Některé během týdne zaniknou, nové se objeví. Na konci týdne si už nikdo nepamatuje, co se na televizních obrazovkách probíralo a o čem se tisklo, když týden začínal. Co tenkrát řekl Job, však víme dodnes.
Mnich Mojžíš z Athosu říká: „Musíme mluvit co nejméně a co nejtišším hlasem.“ Pak nás bude slyšet. Pak si možná porozumíme.

Nad médii vládne podivné očarování, působí tu nějaká síla, která dává život těm nesmyslům; je to duchovní síla, co okouzlí lidi, kteří to pak čtou, poslouchají, sledují v jakémsi napjatém uchvácení, aniž by si uvědomili, že ta slova jsou prázdná. Něco dává této prázdnotě moc a přitažlivost.
Jsou to však jen vypouštěné bublinky, kterým se jednu vteřinu podivuješ a druhou vteřinu už neexistují. Zkuste si nahrát běžné televizní zprávy celé na kazetu a pustit si je za rok; člověka překvapí, jak prázdně a dutě ty věty znějí. Vezměte si rok staré noviny a zkuste si je přečíst. Nejde jen o to, že zprávy nejsou o aktuálních událostech. Jde o to, že časový odstup strhne to podivné kouzlo, které na novinách lpí, ale vydrží jen pár dní.

V dnešní době je pokrok v duchovním životě spojen se dovedností udržet si média co nejdále od duše.
Praktickou zkušenost s demaskováním fata morgany vykouzlované médii mají mniši, kteří díky svému usebranému životu mohou tuto činnost ďábla nahlížet - přímo mu vidí do kuchyně, kde míchá svůj mam a klam. Bohužel světští lidé tomu nevěří a marní své životy ve sladkém opojení servírovaných nereálných událostí.

Mnich Mojžíš na Athosu píše: „Zprávy, které přicházejí z venku, jsou tak tesklivé. Tyto světské zvěsti však nejsou hodny lidské důstojnosti, spíše jsou podvodným předkládáním znovu a znovu ohřívané polévky.“

Je velkým omylem domnívat se, že média nás informují o lidech a jejich životě. Jak už říkal sv. Siluan, když na Athosu hovořil s jedním mnichem, jestli je či není správné číst noviny: "Noviny neinformují o lidech, ale o událostech, a i to nevěrně." Kdo někdy poznal, co to znamená člověk, ten vidí, že televizní zpravodajství jsou liduprázdná. Nevystupují tam lidé, ale figury. A to je jakýsi rozdíl...

Ďábel je schopen vytvářet takováto kouzla, jimiž opřádá lidská srdce, ale nemá sílu je udržovat v průběhu času. Kdo tuhle zákonitost duchovního života zná, velice mu pomůže v boji s ďáblovými klamy. Zapůsobí-li v duši člověka vášeň, touha, intenzivní přání něco udělat, bývá nejlepším řešením neudělat nic. Když najednou chceš něco mít, koupit si věc, o které jsi zrovna slyšel nebo ji někde spatřil, postačí obvykle, když hraješ o čas. Protahuj rozhodnutí, odsouvej je. Říkej si, za týden se rozhodnu, jestli si to koupím. V naprosté většině případů po nějaké době zjistíš, že o tu věc nijak zvlášť nestojíš a že ji vlastně nepotřebuješ a že se ti ani moc nelíbí atd. Běsovské kouzlo se v průběhu krátké doby zhroutí jako domeček z karet, jak se říká. Na druhé straně o tomhle dobře vědí manažeři všech těch telešopingů - proto to jejich zoufalé zaúpění na závěr reklamy: „Volejte ihned!“

Lidé s trochou duchovní zkušenosti počítají s velikou mocí tohoto kouzla, ale zároveň vědí, že jeho intenzita rychle opadne. Proto nic nedělají rychle - na základě okamžitého rozhodnutí nebo momentálního nápadu. Takhle může člověk získat hodně svobody.

Jeden člověk mi vyprávěl, jak to chodilo v monastýru, kde žil. Když někoho napadlo něco, co by se mělo udělat, starec většinou neřekl ani ano ani ne, zpravidla pravil: „Počkáme a uvidíme. Bůh ukáže.“
Oč ďáblu jde? Proč to dělá? Mediální svět s jeho kouzlem a zábavou rozptyluje člověka (zábavě se často říká "rozptýlení"). Ve stavu rozptýlenosti ztrácí lidská duše integritu, rozpadá se, je kouskována, fragmentována. Je to duševní stav vykořeněnosti, který se velice podobá stavu, do něhož se lidská duše dostane hříchem. (Možná, že k vnitřní devastaci člověka už není potřeba hřích - stačí když se člověk dobře baví a stráví v zábavě co největší část života - jako boháč v Kristově podobenství z Lukášova evangelia.) Zábava pak působí hned dvojím tragickým účinkem: jednak sama devastuje duši člověka a navíc odvádí člověka od procesu duchovního zušlechťování, které je vlastním smyslem pozemského života lidského (místo toho, aby životní situace člověk v sobě zpracovával, vyrovnával se s nimi, řešil je, tak se od nich prostě odreaguje, snaží se zapomenout, odsunout, rozptýlit, nic neřešit; natož pak aby se někdy dostal k tomu nejobtížnějšímu, nejjemnějšímu a zároveň nejvznešenějšímu úkolu, který před nás staví naše lidství, - řešit otázku svého věčného osudu).

Posedlost běsem mediální zábavy se stává dnes běžnou už dokonce i u dětí. Starec Paisij Athonský (+1994), který měl dar duchovního zření a viděl Boží blahodať a vídával nezřídka i běsy, vyprávěl, že často viděl "televizního běsa" i na ještě docela malých dětech.
Jakýsi mnich z lávry sv. Athanasia řekl: „Kvůli hloupostem ztrácíme ráj.“
Opakem stavu hříchu je čistota, a stavu rozptýlení (zábavy) je vnitřní celistvost. V křesťanském duchovním slovníku jsou slova čistota a celistvost mysli synonyma! Lépe řečeno je to jedno slovo (ve staroslověnštině: celomudrije). Poskvrnění lidské duše hříchem znamená, že jsme uvnitř ve stavu rozdělenosti, rozdrobenosti. Naopak - správným duchovním životem se v člověku buduje sjednocení vnitřních sil duše a mysli, celistvost, nerozdělenost.

Němota tedy souvisí se stavem vnitřní ne-čistoty, poskvrnění, rozkladu. Právě tak, jak je to vyjádřeno v dnešním evangeliu - s opanováním lidského nitra démony. Ježíš Kristus může uzdravit člověka, vyhnat z něj toho běsa, zahojit - zcelit - jeho duši, učinit ji sjednocenou, celistvou, nerozdělenou, a tím ji očistit. Takový člověk - s uzdravenou a očištěnou duší - opět promluví.




Zobrazit příspěvek č. 196 jednotlivě

Administrátor --- 17. 7. 2007
Odpovědi na dokumenty z Vatikánu

Reakce na poslední výnosy římského papeže

Po zveřejnění nového papežského dokumentu o církvi prohlásili v Ruské pravoslavné církvi MP toto jednání Vatikánu za čestné.

Je to poctivé prohlášení. O mnoho lepší než tzv. "církevní diplomacie". "Ukazuje, v čem jsme si blízcí a naopak čím jsme rozděleni," uvedl před novináři předseda oddělení vnějších věcí Moskevského patriarchátu metropolita Kyrill. "Abychom mohli mít čestný teologický dialog, je potřebné mít jasnou představu o tom, jakou pozici zastává druhá strana, protože to napomáhá pochopit stupeň naší rozdílnosti." M. Kyrill dále podtrhl, že tento nový dokument Vatikánu neobsahuje nic principiálně nového a "plně odpovídá učení katolické církve".

"Pravoslavná církev je pravou dědičkou a pokračovatelkou apoštolského dědictví nerozdělené Církve. Proto vše, co je v katolickém dokumentu napsáno, plným právem vztahujeme i k církvi pravoslavné," zdůraznil metropolita.
Interfax-religia Credo.ru



Papež prý zasadil tvrdý úder židům

Představitelé a vůdci židů vystoupili s velice ostrou kritikou na adresu papeže Benedikta, poté co jako hlava římsko-katolické církve zrušil omezení služby mše v latinském jazyce, v jejímž textu je modlitba k Bohu za "odvrácení židů od jejich tmářství" a za jejich obrácení na katolicismus.

"To, co předchozí generace opatrovaly jako svaté, zůstává svaté a veliké i pro nás, a nesmí být ani zakazováno a dokonce ani považováno za škodlivé," napsal papež.

Hněv vyvolaly prosby, aby byla sejmuta rouška z očí židů a ukončena jejich slepota, aby mohli spatřit světlo pravdy, jímž jest Kristus, které zazní jednou do roka při bohoslužbě na Velký pátek. Židé nazývají papežovo rozhodnutí "porážkou vzájemných vztahů mezi katolíky a židy".

"Jsme krajně rozčarováni a hluboce uraženi tím, že 40 let po spravedlivém rozhodnutí vatikánského koncilu odstranit pasáže urážlivé pro židy z bohoslužby Velkého pátku, nyní Vatikán dovoluje pronášet tak nebezpečná a urážlivá slova, když se modlí za obrácení židů. Působí to dojmem, že Vatikán se dostal pod vliv ultra pravicové frakce uvnitř církve, která odmítá změny a možnost smíření," píší židovské organizace.

Někteří katoličtí biskupové ve Francii už vyjádřili znepokojení kvůli povolení sloužit Tridentskou mši, obávají se, že se tím ruší rozhodnutí 2. vatikánského koncilu, které modernizují římsko-katolickou církev, bojí se, že služba dvou obřadů na farnostech může způsobit rozkol.

Liberální katolíci píší, že "problém není v jazyku, jímž se slouží, ale v názorech přívrženců tradičních obřadů o církvi, kterou považují za majitele pravdy a za poslední instanci. 40 let po 2. vatikánském koncilu je něco takového nepřípustné."

Papež Benedikt vyvolal podiv už v minulém roce, když ve své řeči v Osvětimi nezmínil antisemitismus či okolnost, že nacisté zabili milióny lidí jen za to, že byli židy. Také neuznává, že německý národ za to nese jakoukoliv kolektivní odpovědnost.
Credo.ru The Observer



„Papežské vyhlášení znamená konec éry ekumenismu,“ prohlásil geopolitik Alexandr Dugin, vůdce mezinárodního Euroasijského hnutí

Jak dále uvedl, úhel pohledu vyjádřený římsko-katolickou církví, je správný katolický úhel pohledu. Identita jakékoliv církve se zakládá na věrnosti své tradici, kdežto ekumenismus je bezprincipiálním a žalostným pokusem napravit zákruty církevní historie, které rozdělily církve, orientací na humanistické hodnoty. Jenže v době, kdy rozkoly probíhaly, byli jejich aktéry velicí světci, asketové a osobnosti. Ekumenismus nabízel řešit složitou problematiku za pomoci humanistických názorů průměrného duchovenstva. Papež Benedikt vrací katolicismus k sobě samému. Co je to katolicismus? Považoval a považuje svou církev za jedinou spasitelnou a papeže za hlavního náměstka Božího na zemi. My pravoslaví zase považujeme katolicismus a protestantismus za mrtvé větve odlomené od živého stromu Pravoslaví.

"Protestanti žádné ucelené učení o církvi nemají, ačkoliv mnohé protestantské sekty mají zato, že papež je antikrist. Na to vše jsme zapomněli a nechali se uchvátit mlhavým a povrchním ekumenismem. Papež nám připomněl, jak se věci mají. Éra ekumenismu je u konce. Nyní, jak doufám, se každá církev (i naše) vrátí ke svým vlastním kořenům... Povýšená pýcha papežů - to je identita římského katolicismu. Zavržení římského katolicismu - to je neodlučná součást naší pravoslavné identity. Na to vše se nyní rozpomeneme a vztahy mezi církvemi, které se navzájem přestanou vtahovat do nešvaru ekumenického procesu, tím jenom získají," dodal geopolitik.
IA Rosbalt-jug Credo.ru

----------------------

Kardinál Kasper odpovídá na nespokojené reakce protestantů
Nový dokument Kongregace pro nauku víry vyvolal pobouřené reakce mezi protestanty. Jeho druhé čtení ale ukáže, že neobsahuje nic nového, říká kard. Kasper. Jak zdůrazňuje německý kardinál, který má ve Vatikánu ekumenismus na starosti, jde pouze o syntetické shrnutí pozice katolické církve. „Každý dialog předpokládá vyjasnění různosti pozic. V tomto smyslu právě naši protestanští partneři nedávno požadovali jasně definovaný ekumenismus,“ stojí v prohlášení.
Kard. Kasper vysvětlil, že dokument nepopírá, že by protestanské církve byly církvemi, ale upřesňuje, že nejsou církvemi v tom smyslu, v jakém katolická církev chápe sebe sama jako církev. Což je konstatování zřejmé každému, kdo má i minimální ekumenické znalosti, dodává kard. Kasper, a upřesňuje, že evangelikální církve samy nechtějí být církvemi v katolickém smyslu. Jejich koncept církve a neodpovídá katolickému. Předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů cituje také nedávnou evangelickou deklaraci „Tajemství a svěcení“, ve které se říká, že chápání církve a služby v katolické církvi není vlastní protestantům.
Kongregace pro nauku víry tedy pouze upozorňuje na to, že termín „církev“ je v katolické církvi užíván v jiném smyslu, než například ve Federaci luteránských církví v Německu apod.

Předseda ERC k novému vatikánskému dokumentu o církvi
Nový dokument označující katolickou církev za „jedinou skutečnou Kristovu církev“ přišel ve velmi nevhodnou dobu. V České republice v lednu 2007 řada církví podepsala s katolickou církví Chartu Oecumenicu. V této chartě se hovoří o spolupráci církví a společném závazku budování jednoty. Je těžké vést s někým ekumenický dialog a budovat jednotu, pokud zpochybňujeme jeho církevní identitu. Obávám se, že nový vatikánský dokument nešťastným způsobem zasahuje do ekumenického procesu...
Na druhé straně toto eklesiologické vyjádření není nic nového. Katolická církev podle svého učení bere ostatní církve jako křesťany druhého řádu...
Podle našeho pohledu je církev tam, kde se zvěstuje Boží slovo a kde jsou řádně vysluhovány Kristem ustanovené svátosti. Apoštolskou posloupnost chápeme v duchovním slova smyslu, jako věrnost učení apoštolů vyjádřeném v Písmu svatém. ...
Domníváme se, že ani hierarchické pojetí církve samo o sobě nezaručuje skutečnou kontinuitu s Kristem a jeho apoštoly. Je vážnou otázkou, jestli monopol na „jedinou skutečnou církev“ a na „disponování plností prostředků požehnání“ právě církev spíše neochromuje a nevhání do falešné sebespokojenosti a za hradby izolace.
(Dle Christnet.cz)

Podle současného průzkumu je v Německu dnes populárnější dalajlama než německý papež...



Zobrazit příspěvek č. 195 jednotlivě

Administrátor --- 14. 7. 2007
6. neděle - uzdravení ochrnulého

6. neděle: o mrtvicí raněném

Čtení z Evangelia:

A vstoupiv (Ježíš) na loď, přeplavil se, a přišel do města svého.
A aj, přinesli mu mrtvicí raněného poraženého, ležícího na loži. A viděv Ježíš víru jejich, dí mrtvicí poraženému: „Doufej, synu, odpuštěni jsou tobě hříchové tvoji.“
A aj, někteří ze zákoníků řekli sami v sobě: „Tento se rouhá.“
A viděv Ježíš myšlení jejich, řekl: »Proč vy myslíte zlé věci v srdcích vašich?
Neboť co jest snazší, říci: „Odpouštějí se tobě hříchové?“ a nebo říci: „Vstaň a choď?“
Ale abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštěti hříchy,« tedy dí šlakem poraženému: „Vstaň, vezmi lože své, a jdi do domu svého.“
Tedy vstal a odšel do domu svého.
A vidouce to zástupové, divili se a velebili Boha, kterýž dal takovou moc lidem.
(Matouš 9,1-8)

Dnešní čtení vykládáme nejen jako popis jedné události, jak se stala tenkrát před dvěma tisíci lety, nýbrž spatřujeme v těchto řádcích (v souladu se svatými Otci) i jinotajný význam. Symbolickým jazykem se zde hovoří o Církvi. A o tom budeme nyní vyprávět.

Jak víme z pravoslavného obřadu svaté Tajiny pokání (tj. zpovědi), církev je duchovní léčebnice. Doslova přeloženo: nemocnice. A nemocnice to je místo, kam přicházejí nemocní a nikoliv zdraví. Posláním nemocnice je léčit, dávat zdraví, zachraňovat život. A to je přesně to, co se děje v církvi. Jak říká současný pravoslavný myslitel biskup Hierotheos Vlachos, křesťanství nemůžeme správně pochopit, nemáme-li na zřeteli jeho terapeutický význam. Ano, křesťanský život - to je terapie člověka, léčení umírajícího člověka, aby byl schopen věčného života. A Církev je místo, kde se toto léčení děje, a kam Bůh vložil léčebné prostředky k uzdravování lidí.

Mrtvicí raněný člověk z dnešního evangelia - to je obraz hříšného lidství, člověka nemocného, s duší ochrnutou hříchy. Je to obraz lidského stavu, v jakém se člověk rodí do tohoto světa. Každý člověk - v tom duchovním stavu, v jakém se narodí ze své maminky, - je těžce nemocný, smrtelně nemocný, má tu nejhorší chorobu, jakou si lze představit, - je infikován smrtí. Tudíž již od svého narození spěje ke smrti, vlastně umírá.

Do tohoto bídného stavu přivedli lidství naši dávní prarodičové, o nichž se vypráví na prvních stránkách Bible. Bůh původně stvořil člověka jako bytost nesmrtelnou, přebývající v ráji nepomíjivé rozkoše. Pak se to nějak zvrtlo, člověk to uchopil po svém, k Bohu se otočil zády, a dopadli jsme tak, jak jsme dopadli. Lidské dějiny se naplnily násilím, zabíjením, nemocemi - smrtí. Ať už starobou, nebo mečem či nemocí - nakonec člověk vždycky zemře. V jeho duši je totiž zaseto „semeno smrtelného rozkladu“, jak se říká v pravoslavných modlitbách.

Lidská duše ztratila většinu svých schopností, jimiž byla na začátku nadána, které měla používat ke spojování člověka s Bohem, ke spravování veškerého stvořeného materiálního světa, který měl být člověkem "obděláván" a přiváděn k Bohu. Dnes se lidé rodí do tohoto světa s duší, která má tyto dávné schopnosti atrofované, ochrnulé - prostě nefunkční. Porovnáváme-li duši prvních lidí se stavem duše současníka, je to, jako bychom srovnávali člověka zdravého, plného sil a svižnosti, s pacientem ochrnulým po většině těla po mozkové příhodě.

Duše dnešních lidí jsou ochrnulé, nemohou se hýbat a sloužit Bohu. Tento tristní lidský stav se napravuje v Církvi, kde lidé nacházejí terapii a postupně se zde obnovují v duši alespoň ty nejdůležitější její schopnosti, bez nichž není možný věčný blažený život.

Duše člověka neléčeného, nepokřtěného a neuzdraveného vírou, duchovním životem, svatými Tajinami, jedním slovem - spojením se s Kristem, je v duchovním světě podobna člověku svázanému na rukou i na nohou, slepému a hluchému. Jak píše Nikolaos Kabasilas: taková duše nemůže mít účast na ráji, i kdyby neměla osobní hříchy, protože nemá vyvinuty duchovní smysly, aby viděla krásu ráje, slyšela Boží slova, je jako ochrnulá a nemůže se ve svobodě ráje pohybovat.
Smysl Kristova příchodu spočívá v uzdravení člověka, pro které Kristus zřídil duchovní nemocnici, Církev, do níž vložil duchovní léky. Vlastní uzdravení člověka se děje sjednocením s Kristem. Svatí mučedníci se s Kristem spojili prolitím své krve. Lidé žijící v církvi se s Kristem spojují svatými Tajinami: křtem, myropomazáním, svatým přijímáním Těla a Krve Kristových... U mučedníků i lidí v církvi je však podmínkou, nutnou pro toto spojení, - víra. Bez víry není nic platné ani mučednictví, ani přijímání svatých Tajin.

A nyní již přímo k nedělnímu čtení:

Obraz lidí přinášejících tohoto nemocného v dnešním evangelijním čtení - to je obraz Církve, její víry, jejích modliteb. Církev se ujímá nemocného člověka a přináší ho ke Kristu, který kvůli víře Církve, vyléčí nemocného - odpuštěním hříchů. Odpuštěny jsou ti hříchy, tvá duše se zase může pohnout - může sloužit Bohu.

Je zajímavým detailem dnešního evangelia, že Kristus viděl nikoliv víru nemocného, ale „víru jejich“ - těch, kteří ho přinesli. A kvůli jejich víře ho uzdravil. A že měli víru! V Lukášově evangeliu se dokonce praví, že udělali ve střeše díru a spustili lože s nemocným k Ježíšovi, když se k němu nemohli dostat kvůli tlačenici té spousty lidí kolem. Takovou lásku měli ke svému nemocnému druhovi. Láska dala jejich víře smělost. A smělá víra má sílu k čemukoliv.

A aj, muži nesli na loži člověka, kterýž byl šlakem poražený, i hledali vnésti ho a položiti před něj.
A nenalezše, kterou stranou by jej vnesli, kvůli zástupu, vstoupili na dům, a skrze podlahu spustili jej s ložem uprostřed před Ježíše.
Kterýžto viděv víru jejich, řekl mu: Člověče, odpuštěni jsou tobě hříchové tvoji.
(Lukáš 5,18-20)
Zůstaneme-li ještě při jinotajném, alegorickém výkladu, pak můžeme říci o lůžku, na kterém ho s vírou přinesli, i o provazech, na nichž s vírou spouštěli toho nemocného ke Kristu, - to jsou svaté Tajiny (svátosti); a v těch reptajících a nespokojených učencích můžeme vidět prskající démony, kteří také - vědí všechno, ale nechápou nic; znají celou Bibli, ale Boží láska jej jim nepochopitelná.

Dalším důležitým rysem našeho evangelia je svornost těch, kteří přinášejí nemocného. Jeden člověk by na to sílu neměl. Je tu předznamenána sborovost Církve: "Kde jsou dva nebo tři v mém jménu..."

Lidé spouštějící společně lože s nemocným Ježíšovi k nohám - to je obraz síly, kterou mají lidé, když spolupracují v lásce.

Takže evangelium, nad nímž právě hloubáme, je vyprávěním o Církvi. Podtrhuje vzájemnou lásku lidí, lásku, která dává víře tak důležitou smělost (v liturgických modlitbách se prosba o smělost často vyskytuje; v českém překladu je však toto slovo poněkud nepřesně převedeno jako "důvěra").

I úryvek z apoštolského listu, který církevní tradice vybrala k našemu evangelijnímu čtení, napovídá, že tématem této neděle je vyprávění o životě Církve.

Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás....
Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému.
Milujte se navzájem bratrskou láskou, buďte laskaví druh k druhu.
V horlivosti neochabujte, duchem hořte, Hospodinu služte,
útěchu mějte v naději, v soužení mějte trpělivost a v modlitbě buďte ustaviční.
(Římanům 12,6-14)
To jsou krásná slova, že?

Všechny dary, jimiž jsou lidé obdařeni, mají spolupracovat a vytvářet kompaktní Tělo Kristovo.
Onemocní-li některý orgán zdravého těla, rychle se opět uzdraví. Podobně i lidé - jsou-li sjednoceni láskou, mají neomezenou moc pomáhat jeden druhému. Všechno závisí na všech.

Až uděláme vše, co závisí na nás, vykonáme každý svou službu, položíme k nohám Ježíšovým nemoci svých bližních bez odsuzování, můžeme mít naději, že Boží Duch přijde jako oživující a vdechne život našemu společenství. Pak bude On léčit naše nemocné a doplňovat, čeho se nedostává.






Zobrazit příspěvek č. 194 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 11. 7. 2007
Odhodlání církví k Pravdě (ad Jan Hus)

Skutečně nejde jen o (naše místní) odhodlání křesťanských církví nalézt pravdivý obraz Jana Husa, ale obecně o odhodlání křesťanských společenství především v západním světě svědčit o Pravdě a Evangeliu (to se vztahuje i k příspěvku o ekumenismu jakožto politicko-sentimentální náhražce Evangelia). Proč vlastně mladí lidé ve vyspělém světě nepřicházejí ke křesťanské víře (alespoň ne tolik, kolik bychom si přáli)? Proč byla generace 60.let tak okouzlena buddhismem, Maharishim, proč se mluvilo o "orientalisaci Západu", proč jsou dodnes (komerčně) úspěšní lidé jako Šri Činmoj? Proč se 70.lety nastalo znovuzrození kultu pohanských božstev? Proč Sex Pistols zpívali I am Antichrist? Nebylo to snad založeno na identifikaci tehdejší bristké společnosti s křesťanstvím? Proč o pár let později Dead Kennedys umístili na obal své desky obraz ukřižovaného Krista na dolarové bankovce? Ne snad proto, že by křesťanství v USA bylo vlastně jedním velkým byznysem? Proč i dnes u nás lidé hledají duchovnost u kdejakého šíleného šarlatána, proč se daří různým alternativním léčitelům, jak je možné, že lidé chodí na přednášky o amuletech, síle kamenů, menhirech, astrálních světech? Proč nám (vysokoškolsky vzdělaní) "vesmírní lidé" s vážnou tváří vyprávějí o tom, jak Aštar a spol. již evakuovali ze Země vrabce? Proč rockové kapely plní statisícové stadiony, zatímco křesťanské chrámy zejí prázdnotou? Zkrátka: proč má zkroucený jogín nebo léčitel s kyvadélkem takový úspěch, kdežto křesťané, snad s výjimkou radikálních amerických sekt, vypadají vedle toho všeho vyčpěle, nemístně, trapně? Jistě, důvodů může být a je mnoho. Co ale považuji za nesporné je skutečnost, že jedním z nich je to, že se z života obzvláště tzv. tradičních církví vytratila prvokřesťanská opravdovost, odvážné hlásání Pravdy, stání si za svým názorem třeba až k mučednické smrti, prostě - dodržování základních pravidel křesťanského života bez ohledu na okolnosti. Místo toho: beztvará ekumenická kaše, konference, "projekty" a v neděli "zajít" do kostela. U nás v Čechách, kde to má vlivem historických tragédií křesťanství dvojnásob těžké, vyvstávají tyto věci v hrůzných karikaturách - velehradských koncertech "dobré vůle", husovských konferencích, na kterých o Husa vůbec nejde apod. Koho můžeme oslovit? Vážná otázka. Ale jedno je jisté - lidé z nás, křesťanů, potřebují cítit "něco jiného". Budeme-li jako z modelíny, tu hot, tu čehí, pak nás opravdu nikdo nerozezná od politické strany nebo nějaké nadace. Po světě chodí spousta lidí s opravdovou touhou po ideálech. Do jaké míry mohou dnešní církve tuto touhu uspokojit? Z vlastní zkušeností vím, že prakticky každý člověk, který nezná Boha, hluboce, někdy až zoufale žízní. Umíme mu dát vodu života? Taktéž z vlastní zkušenosti vím, že často zoufale ne. A co se stane se solí, která pozbyla chuti, to všichni víme... Hospodi, pomiluj.


Zobrazit příspěvek č. 193 jednotlivě

Administrátor --- 11. 7. 2007
Rázný dokument z Vatikánu

Ekumenismus - znovu a jinak?

Vatikán dnes vydal dokument, v němž označil katolickou církev za "jedinou skutečnou Kristovu církev". Podle světových agentur tak fakticky upřel protestantům právo nazývat svá společenství církvemi. Agentura AFP podotýká, že vatikánské kruhy bezpochyby zavdaly podnět k široké polemice s ostatními křesťanskými vyznáními. Dokument zdůrazňuje jedinečnost a přednost katolické církve.

V uplynulých čtyřech dnech jde již o druhý významný text potvrzující katolické tradice - v sobotu vydal Vatikán dekret obnovující latinskou mši vedle liturgie v národních jazycích.

Šestnáctistránkový spis papežské Kongregace pro nauku víry tak potvrdil teze obsažené v kontroverzním textu nazvaném Dominus Jesus (Pán Ježíš) z 5. září 2000, který rovněž vyvolal v křesťanském světě vlnu nesouhlasu. I na dnešní text se ozvaly první odmítavé reakce, například německé evangelické církve.

"Kristus vybudoval na zemi jedinou církev, která je v plnosti představována pouze katolickou církví," praví se v prohlášení, "ostatní církve - pravoslavná a protestantské nemohou aspirovat na toto postavení." Vatikán uznává, že v ostatních křesťanských církvích, zvláště v pravoslavné, "jsou přítomny částečky svatosti a pravdy". Avšak mají vážné "chyby" (vady) - především to, že se nepodřizují římskému papeži.

Dokument tvrdí, že křesťanská společenství, která neuznávají papeže, se nemohou odvolávat na to, že jejich církevní činitelé jsou následníky apoštolů. Potvrzuje, že nynější ekumenická angažovanost katolické církve neznamená, že by se tato církev "zřekla přesvědčení, že je jedinou opravdovou církví Kristovou".

Text ale ujišťuje, že dialog s dalšími křesťanskými vírami zůstává "jednou z priorit katolické církve". Druhý vatikánský koncil v letech 1962 až 1965, v tomto smyslu "nechtěl změnit a ani nezměnil předcházející doktrínu církve", zdůrazňuje nynější dokument. Současně přitom odsuzuje "mylné interpretace" tohoto koncilu. Deklarace Dominus Jesus upozornila, že z hlediska katolické doktríny pouze katolická církev "disponuje plností prostředků požehnání".

Prohlášení obsahuje i obvinění těch duchovních, kteří interpretují závěry 2. vatikánského koncilu jako "uznání možnosti existence Kristovy Církve nejen v katolicismu, ale i v dalších křesťanských konfesích". "Omyly" tohoto typu Vatikán charakterizuje jako "chybné" a "neopodstatněné".

(Christnet a credo.ru 10. 7. 2007)


Pro ekumenické nadšence je to studená sprcha.
Není to však tak špatné, jak to může někomu na první pohled připadat. V podstatě se tím vracejí mezicírkevní vztahy, reflexe a sebereflexe církví do normálu. Předchozích několik desetiletí bylo vykolejeno klauniádou (pro pravoslavné na východě dosti krutou) polského papeže. Pokud jsi ještě před pěti lety někde řekl: "Prosím vás, jaké sjednocování?, vždyť římsko-katolická církev má stále ve své oficiální věrouce, že je jedinou skutečnou církví a kdo neuzná papežskou neomylnost, není podle ní pravým křesťanem; a tuto věrouku prostě nemůže jen tak opustit; jenom teď, na chvíli, o některých věcech mlčí," tak se na tebe všichni dívali jako na blázna, škarohlída, někoho, kdo stále chce vytahovat jakési středověké tmářství, které je přece už za námi. Evangelíkům už se chvěly ruce nedočkavostí, kdy budou přijímat v katolických kostelech, aniž by se museli sklonit před dogmatem papežské neomylnosti; některé pravoslavné zase příjemně lechtaly papežské výroky o dvou plících, jimiž musí církev plně dýchat, jinak není zdravá atd.

Jediný, kdo zůstal v obraze - jak se zdá -, byli anglikáni, kteří si bez ohledu na krásné výhledy jednoty s papežem dál kráčeli svou vlastní cestou - směrem ke svěcení žen do biskupské hodnosti a posléze k biskupskému svěcení homosexuálů, kteří se veřejně hlásí ke svým homosexuálním praktikám. V podstatě lze říci, že právě anglikáni na počátku nového tisíciletí udělili skomírajícímu ekumenismu, v té podobě jak jsme ho znali z uplynulých desetiletí, "ránu z milosti". Každému přece muselo být jasné, že biskupské svěcení žen a dokonce homosexuální biskupové definitivně zavřeli dveře k byť jen hypotetickému sjednocení všech křesťanských církví. V tradičních církvích nikoho ani nenapadne, že by se mohli sjednotit s církví, která světí ženy na biskupky, nebo dokonce vysvětí na biskupa toho, kdo ani neskrývá svoje homosexuální chování.

Po cestě anglikánů k New Age už s entuziasmem vykročily některé evangelické církve svým vyhlášením souhlasu s homosexualitou a s církevními "sňatky" homosexuálů. Tento kurs ihned radikálně odmítla Ruská pravoslavná církev (český překlad oficiálního stanoviska Moskevského patriarchátu: Církev nemůže schválit zvrácení lidské přirozenosti, kde se mj. píše: "Kvůli nastalé situaci je Ruská pravoslavná Církev nucena pozastavit práci společné koordinační komise a zmrazit své vztahy s Episkopální církví v USA."). A Vatikán tedy zareagoval dnes.

Návrat Vatikánu k poctivému hlásání svého vlastního učení, je zřejmě mj. důsledkem i tohoto ztroskotání vratké lodičky ekumenismu, kterou anglikáni poslali ke dnu.

Nu, tak jsme dnes zase v normálu, kdy se můžeme začít klidně a bez afektů spolu bavit. Všelijaké iluzijní obrazy vykouzlené papežem Janem Pavlem II. o sjednocení, které má nastat již co nevidět, zmizely - jako ve vzduchu lasery vykreslená show, když někdo vypne elektriku. (Mimochodem, pamatujete na výroky Jana Pavla II. z první poloviny 90. let, které naznačovaly, že se počítá se sjednocením pravoslaví s Římem k jubileu r. 2000?) Ve Vatikánu současný střízlivý papež otočil ekumenickým vypínačem, velkolepě nasvícené pódium zhaslo, a my si zase po spoustě let můžeme realisticky popovídat o tom, co nás rozděluje, a jaká by z toho mohla vést cesta ven. Vztahy mezi církvemi se mohou opět zakládat na realitě a nikoliv na snech (které pro svou lživost občas připomínaly spíše noční můru).

Otevírá se tím cesta k novému ekumenismu, který nebude blouznit o fiktivní jednotě všech, "kdo věří v Krista" a definitivně se rozloučí s heretickou "teorií větví" (tuto ekumenickou teologii důrazně odmítl i moskevský pravoslavný patriarchát; český překlad oficiálního dokumentu RPC: Základní principy vztahu Ruské pravoslavné církve k jinoslavným - bod 2,5.)

P.S.
Nezapomínejme ani na to, že sebereflexe katolické církve jako "jediné skutečné Kristovy Církve" se ve své podstatě zakládá na autentické starokřesťanské eklesiologii (uznávající pouze jedinou Církev, která dle samého svého principu nemůže být rozdělena, jelikož její charakteristickou vlastností je eucharistická jednota a jednota víry i učení; cokoliv stojí mimo tuto jednotu - vyjma některých nouzových a specifických situací - je touto eklesiologií stavěno mimo Církev Kristovu). Z hlediska pravoslaví sice Řím na sebe tuto eklesiologii vztahuje neoprávněně, ale v tuto chvíli můžeme kladně hodnotit samotný fakt, že se Řím k této původní křesťanské eklesiologii znovu otevřeně přihlásil a máme tedy vůbec o čem spolu jednat. Neboť oboustranné vyznávání původního učení o Církvi vytváří předpoklad pro nalezení společné řeči. Papež Benedikt tím tedy učinil další krůček Vatikánu směrem k pravoslaví.

O směřování papeže Benedikta viz i dřívější příspěvek na Ambonu:
K výročí papežova pontifikátu Posel minulosti v zemi budoucnosti.



Zobrazit příspěvek č. 192 jednotlivě

Administrátor --- 10. 7. 2007
Ohlédnutí za svátkem mistra Jana Husa

Ještě ke svátku mistra Jana Husa


Hus v plamenech
Ilustrace: co by asi s Husem udělala dnešní doba? (Z kroniky Oldřicha z Richentalu)

Docela zajímavé letos bylo pročíst si ty mnohé úvahy, zamyšlení, eseje, články, které se ke svátku mistra Jana Husa vyrojily. Jedna skutečnost přímo "uhodí do očí". Národ neví, jak vlastně Husovu památku a jeho odkaz uchopit. Autoři článků a esejí si protiřečí, polemizují, obviňují se vzájemně z toho, že ti druzí nechápou Husovo dílo. Cupují jeho spisy, rozebírají stav tehdejší církve, politické okolnosti... A stále nevědí, jestli to byl naivka, nebo statečný a šlechetný člověk. Hádají se, jestli byl svatý nebo nebyl svatý... Někteří ho dokonce vytrhují z českých dějin a oddělují od českého národa, činíce z něho jen jakýsi amorfní univerzalistický symbol etiky a poctivosti. Objevuje se i zcela vážně míněné tvrzení: na dnešní poměry to byl fanatik. Představují ho jako scholastika. Pochopitelně, dnešní doba nemůže opominout podtrhnout Husův "evropský formát". Jiní ho obviňují z fanatického moralizování a z toho, že jeho návrhy by vyvolaly "totální anarchii" (těmi "anarchistickými" návrhy je zřejmě míněn hlavně Husův plně pravoslavný názor, že každý křesťan má právo kontroly náboženského učení) - to je v podstatě téměř oficiální současný postoj římsko-katolické církve.
Snad žádná postava českých dějin není přijímána tak rozporuplně jako Hus.

Vyposlechl jsem si i různá kázání... A viděl televizní záběry z různých shromáždění k poctě mistra Jana. Některé byly dojemné. Rozporuplný pocit však zůstává. Připadalo mi, jakoby tam čeští křesťané tiše říkali: "Nevíme, co si s Husem počít... Máme Husa rádi, ale nevíme, jak jeho odkaz dnes uchopit."

U některých televizních kázání jsem si kladl otázku: „Může tohle oslovit dnešní český národ?“ Odpovědí byly rozpaky. Jenže jak aktualizovat památku svatého mučedníka? Jak dnes tlumočit jeho odkaz?

Co by asi hlásal sv. Jan Hus dnes? Jednoduchá otázka, že? Myslím, že pravdě dnes není přáno o moc více, než v jeho době, takže by jistě bylo mnohé co k pranýřování, k inspirativní kritice, k napravování. Když obrátíme zraky k církvím - unikla by některá z nich Husově kárání? Domnívám se, že ani jediná. (Proto se ani jediná církev neodváží upřímně hledat odpověď na otázku položenou na začátku tohoto odstavce...)

Tady se dostáváme k neuralgickému bodu dnešního pojetí husitství, pojetí jaksi odvařeného, vyschlého. Jestliže se dnešní církve shodnou na ekumenicky společné oslavě Husa, či alespoň na jakési společné úctě k němu, pak se tím vlastně vzdávají toho, co bylo duchem Husova zápasu. Boje za pravdu. A tím se Husově odkazu ulomí hrot, obrousí hrany. Zbude vysušená mumie, která nikoho neurazí a k ničemu neinspiruje. Je to pak jen neškodný památník, k němuž se přijdeme jednou do roka poklonit.

Na společném ekumenickém shromáždění, které je přece založeno na vzájemné úctě a lásce (alespoň tam, na pódiu), totiž dosti dobře není možno vznést vzájemnou kritiku, ačkoliv si můžeme být jisti, že mistr Jan by podrobil kritice mnohé na stavu a praxi současných církví. Jsem osobně přesvědčen, že by uplynulých dvacet let neúnavně kritizoval např. dvojtvářnou politiku papeže Jana Pavla II. Neumím si představit, že by Jan Hus nechal v tichosti projít skutečnost, že některé evangelické církve akceptují homosexualitu (víme, jak důrazně ji zatracuje Starý i Nový zákon), a evangeličtí faráři dokonce hlasují v senátu pro přijetí zákona o registrovaném partnerství! A tak by se dalo mluvit dlouho. Jenže, copak jsou společné ekumenické mítinky a ta různá setkání prostorem k něčemu takovému?

A jak by takový ctitel Boží pravdy a hledač jejího přesného teologického vyjádření asi hleděl na to, že se k jeho úctě scházejí na jednom shromáždění nejrůznější církve, z nichž každá věří úplně jinak? Jedni uctívají Matku Boží, druzí to radikálně odmítají; jedni se klanějí ikonám, další to prohlašují za modloslužbu; tenhle věří v proměnu chleba a vína při eucharistii a ten, co stojí vedle něho, nevěří v nic takového, jeden trvá na apoštolské posloupnosti, druhý to prohlašuje za zbytečnost, na jedné straně stojí ti, kteří vyznávají sedm svátostí, naproti nim ti, kteří uznávají jenom dvě; jedni prohlašují Boží milost za stvořenou, druzí za nestvořenou, třetím je to jedno; neshodnou se ani na pár slovech vyznání víry z prvního tisíciletí ani na tom, jestli knězem (či biskupem) může být žena či nikoliv (dnes se už dokonce nedohodneme ani na tom, jestli je možné, aby veřejný homosexuál byl povýšen do biskupské služby); jedni věří v očistec a praktikují odpustky, druzí nevěří v očistec a odmítají odpustky, a třetí tam trvají na tom, že po smrti není nic (některé evangelické církve); tito vykládají Písmo tak, tamti úplně jinak... Jak se asi na takové shromáždění dívá mistr Jan? Kde je na těchto shromážděních Husova touha po jedné křesťanské pravdě, pravdivé víře jasně teologicky formulované, po pravdivém církevním životě, po biblicky pravdivých skutcích a mravech, za což neváhal položit život? To jsou otázky hodné odpovědi.

A jestli ani mezi sebou nehledáme pravdu, jak můžeme nést úctu k pravdě do okolní společnosti a národu? To je asi důvod, proč nám národ nevěří... A hledá, jak si Husovu památku uchopit po svém - a bez církví.

Ve světě vládne duch pragmatismu, který - jak se mi zdá - vstupuje i do církví. Pozoruji, jak se církevních projevech pomalu přestává apelovat na to, co je v člověku ušlechtilé, na lidské ideály. V církevním životě jako začínala vládnout skepse, rezignace na povznesení člověka. Idealismus, pro který by právě na poli náboženském mělo být největší pochopení a největší podpora, je v církvích někdy snad až vysmíván.
A při tom právě naší současnosti tak bolestně schází poctivé hledání pravdy! Všude - ve společenském životě, v mezilidských vztazích, v politice, v kultuře, a hlavně - v náboženství (vždyť náboženství, které neusiluje především o pravdu, plodí bigotní pokrytectví, formálnost nebo agnosticismus či ateismus).

A církve mlčí... (Konec konců, mají všechny dost vnitřních problémů.) Jenže, i kdyby nemlčely, věřil by jim někdo, pokud by v prvé řadě nepozdvihly pravdu ve svém vlastním středu?


Zobrazit příspěvek č. 191 jednotlivě

Administrátor --- 8. 7. 2007
Státní svátek mistra Jana Husa

Sv. mistr Jan Hus


Hledej pravdu.
Slyš pravdu.
Uč se pravdě.
Miluj pravdu.
Prav pravdu.
Drž pravdu.
Braň pravdu.
Až do smrti.

Narodil se pro věčný život upálením 6. července 1415 (tenkrát podle juliánského kalendáře; čili podle současného občanského kalendáře je to vlastně 19. červenec). (Sněm, který Husa odsoudil a nechal upálit, uctívá římsko-katolická církev dodnes jako svatý všeobecný sněm /tzv. „16. ekumenický koncil“ v Kostnici/.)

Petr z Mladoňovic: O umučení m. Jana Husa


JEZU KRISTE, ŠTĚDRÝ KNĚŽE
(Autor: Jan Hus)

2. Ty jsi v světě bydlil s námi, / tvé tělo trpělo rány /
za nás, za hříšné křest'any / z tvé milosti.
3. Tys ráčil v nás přebývati, / chléb vezdejší chtěls náš býti, /
chtě nás tudy obživiti / z tvé milosti.
4. Ó tvá dobroto důstojná, / ó k nám milosti přehojná! /
Dáváš nám bohatství mnohá / z své milosti.
5. Dals krev z těla vycediti, / daváš v užitku ji píti, /
chtě nás tudy obživiti / z své milosti.
6. Věrně se nám ve všem dáváš, / milostí k nám svou plapoláš, /
sobě nás tak za vzácné máš, / z své milosti.
7. Ráčils nás sám zastoupiti, / život svůj pronaložiti, /
tak věčnou smrt zahladiti / z své milosti.
8. Draze's jistě nás vykoupil, / pro nás mra, svou duši pustil, /
a tak nám věrně posloužil / z své milosti.
9. Ó tvá milosti, k nám silná, / ach běda, kdož tebe nedbá, /
než jinam o milost běhá / z své slepoty.
10. Ó křest'ané, z bludu vstaňme, / dary dobré nám poznejme, /
k Synu Božímu chvátejme, / k té milosti.
11. Kriste, pro nás umučený, / zsinalý a zohavený, /
nám vždy milý bud' a ctěný / z své milosti.
12. Chvalme Ježíše milého, / pro nás zde potupeného, /
život věčný máme z něho / z též milosti.
13. Jím zlého budem zbaveni, / ve všech ctnostech rozhojněni, /
v život věčný uvedeni / z též milosti.
14. Budiž chvála Bohu, Otci / i Synu jeho též moci, /
Duchu jeho rovné moci / z též milosti.
15. Jakož byla od věčnosti, / budiž na věky v radosti /
mezi námi bez žalosti / z té milosti.
(Jistebnický kancionál, 1420)


Co učil mistr Jan?
Hlavou církve není papež, ale Kristus, který ji svrchovaně řídí. Pokud papež jedná v rozporu s Božím slovem, pak nemá oprávnění nazývat se zástupcem Kristovým. Věřící pak nejsou povinni jej uznávat. Křesťan nemá poslouchat příkazy, které jsou v rozporu s biblí, každý křesťan má právo kontroly náboženského učení. Měřítkem pravosti učení je bible. (To je shrnutí části jeho tezí z jeho spisu O církvi.)

Mistra Jana Husa uctíváme jako pravoslavného světce, protože se dle svých možností snažil poznat autentické křesťanství, které žije v Pravoslaví, a nakolik mohl za daných okolností poznat křesťanskou pravdu, vyznával ji; při tom žádal o poučení, jestliže se v něčem mýlí. Toužil z celé své duše po autentické Kristově Církvi, kterou je pravoslavná církev. Pro tuto původní křesťanskou Církev položil život, odvolav se ke Kristu. K uznávání jeho svatosti mučedníka nepotřebujeme, aby byl pravoslavně pokřtěn a byl svatými Tajinami přivtělen do pravoslavné církve. Jeho smrt za Pravdu - za Krista - se mu stala pravým křtem ve vlastní krvi, jak to spatřujeme u smrti řady dávných svatých mučedníků, kteří zemřeli kvůli svému vyznání Krista, aniž by byli ještě v Církvi pokřtěni. Jejich znalost křesťanské víry v mnoha takových případech musela být jen velice zběžná, přesto z lásky k Bohu a pro svou touhu po Kristu položili za Něho život, a tím se stala jejich víra dokonalou. O takových mučednících, kteří se nespojili svatými Tajinami s Kristem za svého života, ale sjednotili se s Kristem až svou smrtí, říkáme, že jsou pokřtěni vlastní krví. Tak hledíme i na sv. Jana Husa, který se sice za svého života nesjednotil s pravoslavnou církví a jeho poznání pravoslavné věrouky nebylo zřejmě dokonalé, ale vytrpěl mučednickou smrt protože vyzýval a požadoval zachovávat křesťanství neporušené - bez římských novotvarů na těle Církve.

Prohlášen za svatého byl českými křesťany ihned po svém umučení.

Úvaha o otázce svatosti obou kostnických mučedníků (svatých Jana i Jeronýma).
---------------

Dnes je na sebeobětování se pro nějakou ideu nahlíženo většinou jako na fanatismus či fundamentalismus. Přesto není ušlechtilejší lidský skutek než obětovat svůj život za poznanou pravdu či za spravedlnost. Takový čin v sobě přece obsahuje něco kristovského...

Ctitelem mistra Jana Husa byl sv. mučedník biskup Gorazd (+1942), který o něm napsal tato slova: „Byla to smrt velkého křesťanského mučedníka... U nás už delší dobu nebylo mučednictví příliš hodnoceno. Chtělo se pro velkou věc raději žít a pracovat než umírat. Nicméně není nic většího, nežli svůj život položit pro blahou zvěst Kristovu.“

Pravoslavný arcibiskup Kryštof uvedl o svatosti Husově v pořadu Cesty víry vysílaném 8. 7. 2007:
»Nehledíme na jeho teologické spisy, nehledíme na okolnosti politické ... hledíme na jeho konečné vyznání a přiznání se k Boží pravdě. ... Měl jsem možnost tuto otázku probírat s mnohými teology, hierarchy, kteří říkali: „Byl to mučedník, trpěl za pravdu, je to náš, pravoslavný, světec.“ Velikán srbského národa, sv. Nikolaj Velimirovič, napsal dokonce spis: „Svatý Jan Hus“.«




Zobrazit příspěvek č. 190 jednotlivě

Administrátor --- 7. 7. 2007
Státní svátek slovanských věrozvěstů

Ach, můj milý deníčku,
ve čtvrtek bylo škaredě, byl státní svátek sv. Cyrila a Metoděje, tak jsem sednul k televizi a že se podívám, jak se „státně oslavují“ naši svatí věrozvěsti.

Česká státní televize v podstatě nabídla jen přenos katolické poutní bohoslužby z Velehradu. Zástupy prelátů, krojovaní moravští domorodci, politikové, herci, potlesk, když zaznělo něco zvláště úderného...

Jsem asi trochu zaujatý, protože atmosféru oficiálních masových shromážděních jsem nikdy neměl moc rád. Katolíci to milují... Ještěže tam neměli mávátka. Nebýt už křesťanem, tak kvůli takovýmto projevům křesťanství bych se vyznavačem tohoto náboženství jistě nestal.

Vážím si lidí, kteří z upřímného srdce podstupují námahu cesty ke cti svatých. Na tvářích mnoha poutníků byla vidět opravdová láska k památce cyrilometodějské a náboženské zanícení. Tváře prelátů byly profesionální, z nich nic nepřečteš.

Za jeden z nejsmutnějších projevů lidských mi připadá pokrytectví. A jak mám ohodnotit, když se k památce sv. Cyrila a Metoděje s takovou bohorovnou samozřejmostí hlásí právě římská hierarchie - dědicové a následníci těch, kteří svaté soluňské bratry pronásledovali, jejich žáky vyhnali („nahé a za mrazu“ jak se píše), jejich dílo tisíc let likvidovali a památku na ně zahlazovali? Nevím, co si myslet, když se tito preláti bez uzardění přihlásili k jejich dílu, aniž by cítili potřebu říci (obyčejně lidsky sebekriticky) něco ve smyslu: „Tisíc let jsme význam cyrilometodějství nechápali, teď už jsme to už pochopili; kéž nám Bůh odpustí všechno, co jsme proti cyrilometodějskému odkazu celou tu dlouhou řadu staletí podnikali.“

Jeden by tak nějak očekával, že budou cítit jakousi potřebu vyrovnat se s historií. No, nemají. Co se dá dělat...

Takhle, místo radosti nad tím, že sv. Cyril a Metoděj mají další ctitele, přicházejí mi na mysl (při pohledu na katolické hodnostáře na Velehradě) spíše Kristova slova o starozákonních židech, kteří hubili proroky, a pak jim stavěli pomníky. (Matouš 23,29, Lukáš 11,47-49)

Např. kardinál pravil: "Popírat křesťanské kořeny našeho národa, státu, kultury v té nejstarší době může jedině člověk, který nemá ani trochu dobré vůle anebo je kulturně slepý… Rádi přicházíme na Velehrad a jsme nesmírně hrdí na to, co křesťanství pro náš národ znamenalo a jak poznamenalo naše dějiny. A chceme zde, u kolébky našeho křesťanství, společně se všemi poutníky děkovat Bohu za své hluboké náboženské a kulturní kořeny."
Krásně řečeno. Jenomže se pan kardinál zapomněl nějak vypořádat se skutečností, že právě římsko-katolická církev, resp. její hierarchie, k níž patří, byla tím prvním, kdo zde tyto východo-křesťanské kořeny našeho národa, státu a kultury, vytrvale popíral... Vskutku nevím, jak si mám v hlavě srovnat, že tu děkuje Bohu "za své hluboké náboženské a kulturní kořeny" biskup církve, která se po celé jedno tisíciletí snažila všemi svými silami a možnostmi právě tyto kořeny vytrhat, zadusit - prostě zničit, aby po nich nezůstalo vůbec nic.

A jestliže se to jejím představitelům a jejich služebníkům ani za tisíc let (po kteroužto dobu často měla tato církev k dispozici pro své záměry veškerou světskou moc), proti všemu lidskému očekávání a logice nepodařilo, pak je to skutečný zázrak vykonaný sv. Cyrilem a Metodějem. Zázrak, jímž se svatí soluňští bratři postavili proti latinské církvi, jako se již za svého života zde stavěli proti jejímu úpadku.
Katolické agiornamento
Ilustrace: zaujme římskokatolické pojetí? (Foto z Banské Bystrice)
Při svátečním kázání se Vlk rozplývá nad památkou Cyrila a Metoděje, nad srozumitelností jejich bohoslužby, a pak tam všichni ti preláti slouží zbytek bohoslužby latinsky... :-)

Na rok přesně 1100 let po příchodu našich svatých věrozvěstů na Moravu pochopila římsko-katolická církev význam srozumitelného jazyka pro bohoslužbu, a na druhém vatikánském koncilu povolila používání národních jazyků v kostelech (uvědomuje si dnešní mladý katolík, že ještě před necelým půlstoletím, v době života jeho rodičů, se nesmělo v českém katolickém kostele sloužit česky?)

To, co zatím římsko-katolická církev stále nepochopila, jak se mi zdá, je význam pravdy. Proto není schopna ocenit to hlavní, s čím přišli svatí bratři přišli na Moravu, - přinesli sem pravdu; tedy nikoliv politiku, cizí vliv, nikoliv křesťanství deformované nýbrž pravdivé. To byl hlavní rozdíl od západních misionářů.

Stále se připomíná jen jejich srozumitelnost (tj. používání slovanského jazyka pro bohoslužbu) - viz Vlkovo kázání. Katolík však zřejmě dodnes nemá klíč k nazření, že příčinou fenomenálního misijního úspěchu byla především křesťanská autenticita, s níž k nám svatí bratři z Byzance přišli. Srdce Moravanů se otevřela Kristově pravdě nikoliv jen slovanské bohoslužbě. Omezovat se na připomínku používání srozumitelné řeči je značným zploštěním cyrilometodějského odkazu. Takto deformované cyrilometodějství jen sotva může oslovit národ a dnešní lidi. Katolická církev si sice každoročně svolá všechny své věrné, uspořádá na Velehradě svoji výroční show, televize to odvysílá, - a tím to zvadne. Cyrilometodějství se v podání největší místní církve stalo nakonzervovaným oprašovaným skanzenem.

Jestliže se někdo sice navenek hlásí ke svatým bratřím ze Soluně, ale zároveň používá páteřní křesťanský věroučný text znetvořený papežskou redakcí, pak duchovně přece nemá s dědictvím cyrilometodějským nic společného. Vždyť Cyril s Metodějem sem přinesli křesťanství uznávající autoritu všeobecných sněmů, jejichž odkazem je neporušený symbol víry.

Většina lidí u nás se sice nevyzná theologii a nechápe význam (a důsledky) slov dodatečně vsunutých papežem do znění vyznání víry, nechápe, jakou duchovní katastrofou bylo zavedení nově vymyšlených dogmat, ale lidé spolehlivě cítí toho ducha neupřímnosti, který z římsko-katolických prelátů vane. To je ten duch nepravdy, který jim brání vrátit se k víře sv. Cyrila a Metoděje. To je ten zatuchlý duch lži a přetvářky a touhy po moci, který u nás diskredituje křesťanství. To i prostí lidé bezpečně vyciťují. Proto má tak velká část našeho národa odpor ke křesťanství, které většina Čechů zná jen v jeho římsko-katolické podobě.

A v tomhle falešnému duchu se tam preláti modlí za jednotu víry všech křesťanů. Velkými písmeny si napíší na transparent Kristova slova vytržená z kontextu: „Aby všichni jedno byli.“ Komentátor hovoří o potřebě sjednocení pravoslavných s Římem. Jak si toto sjednocení představují? Na ruský pravoslavný nápěv tam zpívali symbol víry. To je tak povrchní, až to bolí. Text symbolu víry mají sice pokažený, ale zazpívají si ho na pravoslavnou melodii. To jsou představy katolíků o sjednocení pravoslaví s Římem?

A k tomu zazpívají „Hospodi, pomiluj“ při ektenii místo svého obvyklého „Pane, smiluj se“, a prostý krojovaný lid přináší „pravou pravoslavnou ikonu“ Panny Marie, před kterou se katolický prelát ani nepokloní (jestli jsem si správně všiml).

Kardinál Vlk také zdůraznil "hluboký ekumenický ráz" misie svatých věrozvěstů, a dal tím pojmu "ekumenický" zcela nový - a to pozoruhodný - význam. Víme totiž, jak drsně kritizovali sv. Cyrila a Metoděj všechna ta kacířství, která zde latinští misionáři rozšířili. Dokonce neváhali otevřeně prohlásit za herezi i oficiálně na západě šířený názor, že konat liturgii je možno jen ve třech jazycích. Jestli budeme ekumenismus pojímat jako nekompromisní cyrilometodějské usvědčení heterodoxie, tak proč ne?
Korunu všemu nasadili, když zde na Moravě konali preláti celou druhou polovinu bohoslužby v latině, s níž svatí solunští bratři s takovou námahou zápasili. Není tajemstvím, že sv. Cyril zemřel v Římě jako vyznavač Pravoslaví právě kvůli naprostému vyčerpání ze zlobných útoků papežských latiníků, kteří úporně bojovali proti používání slovanského jazyka při bohoslužbách a trvali na povinné latině (domnívali se totiž, stejně jako dnešní katolíci, že misijní úspěch sv. Cyrila, na který tak žárlili, je zapříčiněn jen tím slovanským jazykem při bohoslužbách). Dnes se papežští latiníci modlí ve státní svátek Cyrila a Metoděje před celým národem latinsky za jednotu všech křesťanů...

Což si tito preláti opravdu myslí, že si dnešní člověk neuvědomí, jak hrubě neomalené je manifestačně sloužit latinsky právě na tento svátek? Že je to vlastně urážka památky sv. Cyrila a Metoděje a potažmo i našeho národa?

Při takových chvílích u televize si člověk začíná chápat, proč je náš národ nejateističtějším národem v Evropě... A při pozorování těch latinských prelátů na Velehradě, kteří představují zdejší nejpočetnější církev, lze se obávat, že nejateističtějším i nadále zůstane.

Nu a na závěr toho všeho si papežův vyslanec ještě posteskl, že římsko-katolická církev má vztahy s českým státem stále jen na úrovni ostatních církví, a že má stále jen tytéž možnosti a svobody, jako všichni ostatní, a že za takovýchhle podmínek přece nemůže pořádně sloužit atd.

Nechci radit, ale možná by neškodilo méně touhy po moci, méně pompy, ale trošičku toho pokání...

Můj milý deníčku, tak takhle oslavil národ státní památku sv. Cyrila a Metoděje, ke kterým se denně modlíme. Děkuji Bohu, že pravoslavná církev slaví jejich svátek jindy...


Zobrazit příspěvek č. 189 jednotlivě

Administrátor --- 4. 7. 2007
5. neděle - o Gergezenských

5. neděle: o vymítnutí běsů ze dvou posedlých

Biblické čtení:
18  Vida pak Ježíš zástupy mnohé okolo sebe, kázal přeplaviti se na druhou stranu.
19  A přistoupiv jeden zákoník, řekl jemu: Mistře, půjdu za tebou, kamkoli půjdeš.
20  I dí mu Ježíš: Lišky doupata mají, a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil.
21  Jiný pak z učedlníků jeho řekl jemu: Pane, dopusť mi nejprve odejíti a pochovati otce mého.
22  Ale Ježíš řekl jemu: Pojď za mnou, a nech, ať tam mrtví pochovávají mrtvé své.
23  A když vstoupil na lodí, vstoupili za ním i učedlníci jeho.
28  A když se přeplavil na druhou stranu do krajiny Gergezenských, potkali se s ním dva ďábelníci z hrobu vyšlí, ukrutní náramně, takže kvůli nim nikdo nemohl tou cestou choditi.
29  A aj, vykřikli, řkouce: Co je nám po tobě, Ježíši, Synu Boží? Přišel jsi sem, než nastal čas, trápiti nás.
30  A bylo opodál od nich stádo veliké vepřů, pasoucích se.
31  Ďáblové pak prosili ho, řkouce: Poněvadž nás vymítáš, dopustiž nám vejíti do toho stáda vepřů.
32  I řekl jim: Jděte. A oni vyšedše, vešli do stáda těch vepřů. A aj, hnalo se všecko stádo těch vepřů s vrchu dolů do moře, i utonuli ve vodách.
33  Pastýři pak utekli. A přišedše do města, vypravovali to všecko, i o těch ďábelnících.
34  A aj, všecko město vyšlo na cestu Ježíšovi, a uzřevše ho, prosili, aby šel z končin jejich.
(Matouš 8. kapitola)

Sv. Theofan Zatvornik k dnešnímu čtení z Evangelia poznamenává o těch Gergezenských (nebo Gadarenských - dle toho, podle jakého města té krajiny je nazýváme):
Nevidno žádné nepřátelství ke Kristu, nevidno však ani víry; jenom strach, který na ně padl - jdi si kam chceš, ale hlavně někam pryč od nás. Viděli zkázu stáda vepřů. Obávali se o svůj majetek. Říkali si: „Jestli tu tenhle prorok zůstane, kdoví jaké ještě škody nám tu natropí.“
Je to obraz lidí, kteří v pokoji žijí se svým jměním. Takovým lidem nic nechybí, nic nepotřebují. Nemají rádi změny, není jim příjemné, když se začne dít něco, nač nejsou zvyklí. Bojí se každého nového kroku.
Vyhýbají se všem situacím, které by je stavěly před vidění Božího působení. Schovávají se za svou nevědomost o Bohu, jen aby mohli žít postaru. Takových lidí je!, kteří se bojí číst Evangelium, svaté otce, zavést rozhovor na duchovní téma, protože cítí, že by to mohlo zneklidnit jejich svědomí, které by je pak mohlo ponoukat něčeho zanechat a s jiným začít.

------------

Gergezenští pohani jsou obrazem lidí, jejichž srdce je spoutáno majetkem. Smutný pohled. Říkají si mezi sebou: „Kdo ví, co se ještě stane, jakou další ztrátu ještě utrpíme, jestli tenhle prorok z Nazareta od nás ihned neodejde.“

Evangelijní úryvek nás učí, že kdo chce řešit svůj věčný osud, nemůže současně chtít řešit své majetkové poměry. Od života s Kristem nikdo nemá očekávat žádný materiální prospěch: „Lišky doupata mají, a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil.“

Pro duchovní život je potřeba rozhodné oddělení se od duchovně mrtvé sféry tělesného uspokojení: „Pojď za mnou, a nech, ať tam mrtví pochovávají mrtvé své.“
Když pozorujeme, jak se nám duchovní život nedaří, vybavují se slova sv. Serafima Sarovského, který na otázku, co dnešním (tj. tehdejším) lidem schází v jejich duchovním životě, odvětil: „Rozhodnost.“ Ano, odhodlání, pevné rozhodnutí - to je to, co nás dělí od dávných otců pouště. Pro svou rozviklanost a kolísavost, s níž kráčíme po duchovní cestě, jsou dnešní váhaví a nejistí lidé duchovně o tolik slabší než křesťanské pokolení prvního tisíciletí.

Bůh chce navštívit každého člověka a řešit jeho osud a věčný úděl. Jen svobodný člověk je schopen ho přijmout. Kdo má duši spoutanou vášněmi, bojí se, že ho život s Kristem připraví o mnohá potěšení, na které je zvyklý a která potřebuje ke svému životu (jež považuje za relativně šťastný), a tak prosí Krista: „Nepleť se mi do života. Jsem spokojen. Nepotřebuji tě.“ V apokalypse mu praví Pán:
„Říkáš si: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl.“ (Zjevení 3,17-18)

Nyní se dostáváme k poněkud obtížnějšímu místu dnešního evangelijního čtení. Kristus Pán dovolil běsům vstoupit do stáda vepřů, a to stádo se následně zřítilo do moře a utonulo. Víme, že v Písmu svatém není nic zbytečného, nic náhodou, nic, co by nemělo svůj význam. Pán Ježíš, cokoliv činil, cokoliv ukazoval, vše mělo svůj význam. Dokonce i když nechal projevit se démony, vždy se tím mělo něco zjevit, nebo udělit poučení. Kdyby to nemělo mít užitek pro lidi, nedopustil by Ježíš běsům žádného projevu (jak se také někdy dělo). Jestliže tedy povolil Ježíš běsům, aby učinili, co učinili s tím stádem, má to být pro nás jakýmsi poučením, má se tím člověku zjevit nějaká pravda.

Podle starokřesťanské tradice je vepř (dle Starého zákona nečisté zvíře) obrazem neduchovního stavu lidské duše, která je spoutána živočišnými vášněmi, má zálibu v nečistotě, je potřísněna temným kalem hříchu. Není-li lidská duše omyta křtem, naplněna světlem blahodati a osvobozena od pout hříchu a vášní, hrozí jí (poté co opustí tělo) smutný osud, o němž vypráví obraz toho stáda vepřů, jehož se zmocnili běsové a které se poté zřítilo do propasti a tam zahynulo. A co lze říci o posmrtném údělu duší těch, kteří vědomě odmítli Krista - s plným uvědoměním si jeho Božství, jak to učinili Gergezenští? ...
--------

Podle avvy Dorotheje existují tři vášně, ze kterých pochází každý hřích. Zároveň jsou to tři důvody, kvůli nimž člověk odmítne Krista.
Ve staroslověnštině jsou to tři "S":
- srebroljubije - touha po penězích, jmění
- slastoljubije - touha po rozkoši: tělesné i duševní; po vzrušení, zábavě
- slavoljubije - touha po slávě, úctě; po moci; ctižádostivost.

Ve evangeliu jsou tyto tři důvody, pro něž někteří zavrhnou Krista, vykresleny na konkrétních případech:

1.) Gadarenští odmítli Krista kvůli tomu, že byli připoutáni ke svému majetku (připoutanost k majetku je v evangeliu "mezi řádky" prohlašována za něco nečistého už tou skutečností, že tímto majetkem jsou zde prasata - nečisté zvíře, které židé vůbec nechovali; dokonce i Egypťané se jich štítili); jiný případ této vášně najedeme v podobenství o pozvaných na hostinu, které jinotajně vypráví o pozvání na duchovní hostinu nebeského království, - někteří pozvaní odmítli přijít - kvůli péči o majetek, o své obchody (Matouš 22. kap. a Lukáš 14,18-19). A konečně, dalším evangelijním příkladem je Jidáš, kterého jeho touha po penězích dovedla až ke zradě a nakonec k sebevraždě. „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý člověk vešel do Božího království“ (Lukáš 18,25).

2.) Příkladem spoutanosti lidské duše slastmi budiž mj. hodující boháč v podobenství o chudém Lazaru (Lukáš 16,19-31). Dalším příkladem je jiná výmluva jednoho z těch, kdo byl pozván na hostinu (viz předchozí bod) a jehož důvodem k odmítnutí pozvání je touha po rozkoši: „Oženil jsem se, nemohu přijít.“ (Lukáš 14,20)

3.) Příkladem té nejzáludnější ze tří základních vášní - touhy po slávě, ctibažnosti - jsou farizeové a velekněží. Ti odmítli Krista, protože ohrožoval jejich postavení v národě a usvědčoval je z neznalosti, nechápavosti atd.

Najdeš vzácně lidi, kteří se vzdají jmění (konec konců, majetek je břemeno); dalších pár lidí se dokáže ovládnout a zkrotit svoji touhu po rozkoši, slasti z jídla, zábavě (např. kvůli kariéře), ale kdo se opravdově vzdá touhy po moci, uznání a úctě?
Jak člověk stárne, ochabuje v něm touha po tělesných slastech (nakonec je rád, že se může ještě trochu hýbat), slábne v něm i žádostivost majetku (začne chápat, že si to do hrobu nevezme), ale až do poslední minuty svého života touží po moci, po vládě, po tom, aby mu byla vzdávána úcta, po lichotkách, po uznání, po chvále, po obdivu... (Příkladem za všechny jsou někteří politikové.) Této poslední vášně se dokonale zbaví jen nemnozí.
Kdo je opravdu svobodný? Ten, kdo skutečně z hloubi duše pohrdá majetkem a učinil se chudým; kdo si oškliví tělesné slasti a realizuje se v sebezapření, prostotě a čistotě; kdo nelicoměrně touží být posledním, nejmenším a nejopovrhovanějším ze všech lidí. Žádné vnější okolnosti mu pak nemohou vzít svobodu. To je šťastný člověk.

Všimněme si, že přesně na likvidaci těchto tří základních vášní jsou zaměřeny mnišské sliby. Proti touze po majetku je postaven slib chudoby. Proti touze po rozkoši je postaven slib čistoty. A na vládychtivost je zacílen slib poslušnosti. Proto se o mnišství říká, že osvobozuje člověka. A proto lze právě mezi mnichy najít ty nejsvobodnější lidi na planetě.

Pravoslavná spiritualita nabízí jednoduchý test stavu duchovnosti, pomocí něhož si každý může sám zjistit, jak na tom je (dnešní doba má v oblibě různé dotazníkové testy, které nabízejí lepší sebepoznání; tak tady je jeden takový, byť vystačí s jedinou otázkou). Co pocítíš v duši bezprostředně poté, když tě kdosi urazí, poníží, zneváží, osočí? Znechucení nebo radost? Odpor nebo přijetí? Přirozenou reakcí lidské duše je odmítnout nespravedlivou urážku, bránit se, obhájit se. Nadpřirozeným darem svobody však je - přijetí a radost.
Jednomu mnichovi na Athosu kdosi hrubě vynadal, zcela neprávem; mnich se nehájil, poděkoval mu; a ještě dlouho se těšil tou vnitřní radostí, kterou v něm taková nespravedlnost vyvolala. Duchovním lidem je normální považovat ty, kteří se k nim zachovají nepěkně, za své dobrodince. Pro světského člověka to může být nepochopitelné, ale duchovní lidé nemusejí přemáhat zlobu, zlost, hněv, protože ve svobodné duši tyto ohně nehoří.
První dvě vášně dokážou zkrotit či uspat i nekřesťanští asketové. Třetí vášeň, a hlavně pýchu, která ze ctibažnosti pochází, nedokáže nekřesťanský asketa přemoci (ti, kteří mají pravoslavnou duchovní zkušenost, snadno dobře rozpoznají zjevné či maskované projevy pýchy u „svatých mužů“ buddhismu, hinduismu adal.) Další věcí pak je vášně nejen uspat (což je jen částečné vítězství), ale vykořenit. To mimo křesťanskou sféru není možné u žádné vášně, protože dílo vnitřního očištění, přebudování a proměny člověka může vykonat jen blahodať Kristova, resp. sjednocení s Kristem.


Zobrazit příspěvek č. 188 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 2. 7. 2007
Panychida v Jindřichovicích

Panychida v Jindřichovicích




Dne 28.června 2007, v den památky srbských mučedníků a před nedělí výročí Kosovské bitvy, vykonali pravoslavní pouť do Jindřichovic v Krušných horách.

Na tomto místě byl na začátku I.světové války zřízen zajatecký tábor, v němž v letech 1914-18 zahynulo na nemoci, vyčerpání, hlad či kruté zacházení téměř 9 tisíc převážně srbských vojáků. Péčí karlovarských věřících srbského původu byla v 90.letech obnovena nejenom tradice pouti na toto místo, ale také zde stojící mauzoleum, do něhož byly r.1931 umístěny ostatky 7100 srbských a 189 ruských zajatců. I letos zde byla za účasti představitelů Srbska a Ruska sloužena zaupokojná svatá liturgie důstojnými otci Srbljanem Jablanovičem, Vladimírem Kulakovem, Ernestem Rapcunem a Evženem Červinským.

Pravoslavná církev vždy zvláštním způsobem pamatovala na ty, kteří položili život při obraně vlasti. Poutníka tedy neudiví vzácná duchovní atmosféra tohoto místa prodchnutá zvláštní naléhavostí. Navíc tito vojáci nebojovali pouze za svoji vlast, ale za důstojné postavení všech slovanských národů, včetně našeho. I jejich oběť jistě přispěla k tomu, že zde jako národ smíme hovořit svým vlastním jazykem a spravovat své veřejné věci nikoli pod cizím jhem. Návštěvu vzácného místa mohu toliko doporučit (je přístupno i mimo 28.červen, klíče jsou přímo u pověřené osoby ve vsi).

Děkuji všem, kteří se o toto místo s pietou starají. Věčná paměť!

Ilustrace:
Nahoře - vchod do mauzolea (které je v podzemí)
Dole - interiér mausolea (ostuária) s ostatky 7100 srbských a 189 ruských vojínů.


Zobrazit příspěvek č. 187 jednotlivě

Administrátor --- 27. 6. 2007
Liturgika - řecká a slovanská bohoslužba - 3

Pro zájemce o liturgiku

Rozdíly mezi řeckou a ruskou bohoslužbou

3. díl - tentokrát hlavně o službě Božské liturgie

V řeckém typikonu byla provedena menší liturgická reforma v r. 1838 (Svatá Hora Athos tuto konstantinopolskou reformu nepřijala a drží se až doposavad starších typikonů). Reforma spočívá mj. v níže uvedených změnách:

Na začátku liturgie - žalmy 102. (Dobrořeč, duše má, Hospodinu) a 145. (Chval, duše má, Hospodina) a následné devatero blahoslavenství reforma zaměnila za antifony (všednodenní), aby se zkrátila liturgie. Rusové i nadále zpívají každou neděli dva výše vzpomenuté žalmy a blahoslavenství (nahrazují je antifonami jen ve svátky nebo naopak ve všední dny, jak to dle starého typikonu má být). Tato změna u Řeků je politováníhodným ochuzením liturgie.

V Gorazdově sborníku nejsou tyto antifony, které se podle našeho typikonu mají zpívat, slouží-li se liturgie ve všední den. Můžete se na jejich české znění podívat (v PDF, otočte si pak stránku s antifonami do správné polohy: ctrl shift plus) a nebo si je poslechnout (amatérská instruktážní nahrávka českého znění na východoslovenský nápěv v MP3: první, druhá a třetí) (Pozn. překl.)
Dále byly u Řeků reformou vypuštěny modlitby za katechumeny (zůstaly zachovány jen v liturgii předem posvěcených Darů, která se slouží ve Velkém půstu). I to je citelná škoda. Stává se pak nepochopitelným, proč se první část liturgie stále ještě nazývá „liturgií katechumenů“. (Na Athosu však i nadále konají modlitby za katechumeny po celý rok.)

Další rozdíly při liturgii:
Pro Řeky je důležitý velký vchod a pronášené modlitební vzpomínání jmen archijerejů, dobrodinců apod. Kdežto pro Rusy je důležitější zpěv Cherubínské písně, při níž Rusové rádi klečí (klečet v neděli však není správné; a klečet při Cherubikonu by se vlastně vůbec nemělo, protože přenášené svaté Dary ještě nejsou posvěcené). Řekové při Cherubikonu sedí (ve stasidiích kolem stěn chrámu) a na velký vchod stojí se skloněnou hlavou a předkloní i celý trup (vzdávají tím úctu nikoliv přenášeným darům samotným, ale velkému vchodu a jeho významu a symbolice).
Cherubikon byl zaveden v Konstantinopoli až v 11. stol., aby se zaplnilo ticho při přípravě velkého vchodu a vzpomínání živých a mrtvých. Její zavedení bylo tehdy kritizováno jako podivná novota. Dnes někteří vnímají Cherubínskou píseň jako „mystický a hluboký“ střed liturgie, a to na úkor eucharistického kánonu.
Rusové po Cherubínské písni na velký vchod přestanou klečet a volně stojí. Někteří z nich však naopak činí velkou poklonu. Někteří v minulosti věřili, že při velkém vchodu jsou už přenášeny proměněné Dary, což je hereze, která byla odsouzena v Moskvě v XVII. stol.
V poslední době se v Rusku provádí osvěta a vysvětluje se věřícím, že se při Cherubínské písni a při velkém vchodu nemá klečet - a to zvláště v neděli (dary přenášené při velkém vchodu nejsou při liturgii sv. Jana Zlatoústého a sv. Basila Velikého ještě posvěceny).

„Elaion eirinis, thysian aineseos“ (transliterace řeckého textu).
„Olej pokoje, oběť chvály“ (v řecké liturgii) čili „milost pokoje, oběť chvály“ (ve slovanské liturgii). U Řeků se tedy nakonec zachovalo (zřejmě prvotní) biblické „olej“ /elaion/, leč milost /eleos/ se u nich objevovalo také, Nikolaos Kabasilas to zná (a vykládá toto místo liturgie biblickým výrokem: „Milosrdenství chci a ne oběti“), ale neudrželo se zde. Ve slovanském překladu však zvítězila spirituálnější verze znění: milost. Tato „evoluce“ doslovného biblického textu k symbolické podobě proběhla nikoliv při převodu do slovanského jazyka, ale již kdysi u Řeků.

Po ohlasu kněze: „Díky vzdávejme Hospodinu“ (vztahuje se k Ježíši Kristu) následuje odpověď: „Důstojno a spravedlivo jest!“ (v Řecku zapěje žalmista). U Rusů s dodatkem: „klaněti se Otci i Synu i Svatému Duchu, Trojici jednobytné a nerozdílné“ (tento dodatek sice poněkud mění smysl tohoto bodu liturgie, protože se tím odpověď na výzvu k díkům Spasiteli zaměňuje za učení o uctívání Trojice, ale kontextem to navazuje na tichou modlitbu kněze, která sem patří). U Řeků tento dodatek není; vyskytoval se místy, ale neudržel se; duchovní tudíž nemají však dostatek času přečíst následující tichou modlitbu, takže slouží-li jen jeden kněz, vzniká tomto místě pauza ve zpěvu věřících (musí se čekat, až kněz dočte dlouhou tichou modlitbu), slouží-li více presbyterů, pak druhý sloužící duchovní hned po dokončení zpěvu této věty spěchá s dalším zvoláním v postupu liturgie (Vítěznou píseň...), kdežto první kněz zatím dočítá tichou modlitbu - tento řecký obyčej je z hlediska liturgického možno hodnotit jako poklesek). Výše zmíněná vsuvka se v Rusku tak ujala, aby se v bohoslužbě předešlo pauzám, které pravoslavní nemají rádi.
Podobně jako v předchozím případě - slovanská verze není něčím vymyšleným (ani chybným nebo nesprávně přeloženým), ale je jednou z řeckých variant, která se v době překladu liturgie do slovanského jazyka vyskytovala v řeckých rukopisech, ale neudržela se v Řecku do současnosti.

Zvláštnost eucharistického kánonu v liturgii sv. Jana Zlatoústého spočívá v interpolaci v textu epikleze (tj. zbožná vsuvka do modliteb proměňování svatých Darů - tři tropary k Ježíši Kristu, vzaté z šesté hodinky: „Hospodine, jenž jsi v třetí hodinu...“, spolu se dvěma verši z 50. žalmu ke Svatému Duchu: „Srdce čisté stvoř ve mně, Bože...“ a „Nezamítej mne od tváře své...“). Tato interpolace (stejně jako předchozí případy) je velice stará a objevuje se v některých řeckých rukopisech z XI. století, rozšířena je hlavně mezi Rusy. Její význam je podtržen pozdvihováním rukou a vroucností, kterou zde duchovní do opakování tohoto troparu vkládají.
V liturgii sv. Jana Zlatoústého tato vsuvka ničemu nevadí, snad jen může někomu připadat, že poněkud narušuje svou dramatičností celistvost eucharistického kánonu; u Řeků není.
Jenže se u Rusů dostala z liturgie sv. Jana Zlatoústého i do liturgie sv. Basila, ve které přerušuje větu a narušuje tak samotnou návaznost modliteb epiklese; použití této interpolace v liturgii sv. Basila Velikého nenachází ani jednu oporu ve starých řeckých rukopisech liturgie sv. Basila Velikého. Tento novodobý liturgický problém, který po zásluze vyvolává kritiku ruských teologů, je nutno řešit. Bohužel v Rusku nebyla zmíněná vsuvka dosud z liturgie sv. Basila odstraněna jednak kvůli strachu ze starověrců, dále z obavy před obviněním z "obnovlenectví".)

V liturgii sv. Basila však byla učiněna ještě jedna interpolace, která je stejně vážným nedopatřením, jako případ zmíněný výše; jedná se o větu používanou při proměňování chleba a vína - mechanicky převzatou z liturgie sv. Jana Zlatoústého: „Proměniv je Duchem svým svatým.“ V řeckém znění je tato věta chybou i z hlediska gramatiky. Navíc je v liturgii sv. Basila tato vsuvka nadbytečná, protože v předchozí modlitbě už bylo v této liturgii obsaženo vzývání Svatého Ducha s prosbou o jeho sestoupení i o proměnění svatých Darů (kdežto v liturgii sv. Jana Zlatoústého je v předcházející modlitbě prosba jen o sestoupení Svatého Ducha, a proto je tam pak ještě i ten dodatek: „Proměniv je...“) Tento dodatek do liturgie sv. Basila Velikého by vytvářel liturgickou nehoráznost čtyř požehnání svatých Darů (místo tradicí ustanovených tří požehnání svatých Darů při jejich proměňování), a proto abychom se tomu vyhnuli, tak proti tradici vynecháváme třetí požehnání (které se má konat při slovech: „Vylitou za život světa“) a přenášíme ho na slova vsuvky: „Proměniv je...“
(Tuto vsuvku v liturgii sv. Basila nenalezneme ve starých vydáních a kritizoval ji už sv. Nikodim Svatohorec ve výkladu k 19. pravidlu Laodicejského sněmu /Pidalion/: „Vždy když kněží slouží liturgii sv. Basila Velikého, nechť neříkají v okamžiku proměnění a posvěcení svatých Tajin slova: »Proměniv je Duchem svým svatým«, protože je to dodatek kohosi nevzdělaného a opovážlivého, který aby se ukázal jako protivník latiníků, převzal tyto slova z liturgie sv. Jana Zlatoústého a vsunul je do Basilovy liturgie“; pozn. překl.)
Při veškeré kritice těchto interpolací, je však nutno dodat, že samy o sobě nejsou lživé nebo heretické.
Dříve se sloužila liturgie sv. Basila každý svátek, kdežto liturgie sv. Jana Zlatoústého byla vnímána jako liturgie všednodenní. Pak se začalo prosazovat sloužení liturgie sv. Jana i ve svátky (protože je kratší). Ustanovení, že liturgie sv. Basila se slouží jen 10 x v roce, nebylo pro omezení této liturgie, ale naopak, aby bylo zachráněno její konání.
(prof. N.D. Uspenskij: O službě dvou liturgií; vsuvka překladatele)

V Rusku sice panují obavy z jakékoliv změny v liturgickém životě (proto se zatím váhá s opravou zmíněných dvou vsuvek v epiklesi liturgie sv. Basila), ale přesto - dvě novoty byly zavedeny i v Ruské církvi: častější svaté přijímání (do revoluce obvykle jen jednou za rok) a lidový zpěv při bohoslužbách (zvláště symbolu víry a Otčenáše; Řekové tyto dva posvátné texty nikdy nezpívají, ale čte je buď nejstarší nesloužící či nejctihodnější osoba ve shromáždění; tato krásná starobylá praxe začíná být vytlačována jinou - zvláště u Řeků na Západě - tyto modlitby čte dítě (chlapec či děvče), anebo se tam už nečtou, ale zpívají všemi přítomnými společně - tento obyčej je přijat ze západní praxe a je charakteristický pro ekumenická shromáždění, leč pravoslavnému duchu je cizí).

Zvolání před svatým přijímáním, kterým duchovní zve věřící ke kalichu Páně: „S bázní Boží (s láskou) a u víře přistupte.“ Krásný dodatek u současných Řeků „s láskou“ byl zaveden v 18. stol na Athosu přívrženci častého přijímání - Kollivades (přívržencem tohoto hnutí byl např. ct. Nikodim Svatohorec; mj. zásadně trvali na dávné liturgické praxi nekonat zádušní bohoslužby v neděli - od toho to jejich pojmenování). Od nich se dostal do typikonu z r. 1838, ale nikdy nepronikl do Ruska. Duchu liturgie sv. Jana Zlatoústého, která podtrhuje spíše procítění bázně před velikým Tajemstvím Eucharistie, odpovídá lépe pouhé: „S bázní Boží a u víře...“
Na druhé straně - ruská praxe předepisující laikům líbat po přijímání kalich (resp. jeho podstavec) nebyla nikdy přijata řeckou lidovou zbožností - Řekům se zdá, že si tím laikové přisvojují něco, co náleží jen duchovenstvu (dotýkat se posvátných nádob).

Novota, která se místy objevuje u Řeků pod vlivem hnutí Zoí: anaforu a posvěcování Darů koná duchovenstvo na kolenou - je to však mnohými rozhořčeně odmítáno a každopádně je to proti kánonům (I. všeobecný sněm kategoricky zakazuje klekat ve specifikovaná sváteční období) a proti tradici (svatí Otcové takto nesloužili). (Modlit se na kolenou mimo přesně specifikované případy, kdy typikon předepisuje sklánět kolena, bývá ostře kritizováno jako důsledek nepravoslavného západního vlivu; pozn. překl.)
Další novota řeckého hnutí Zoí - místo: „Přesvatá Bohorodice, spasiž nás,“ říkají přívrženci tohoto hnutí: „... pros za nás“ - zjevně pod protestantským vlivem. (V řecké tradici se zpívá v závěru ektenie: „Přesvatá Bohorodice...“ v ruské tradici to vůbec není.) Tato nedobrá inovace je v Řecku dosti rozšířena, ale je zcela odmítnuta na Athosu jako zmenšování úcty k Matce Boží.
To samé platí o přenosu svátku Zvěstování (dle typiku z r. 1838 připadne-li na Velký pátek či na Velkou sobotu - přesouvá se na Paschu), který je považován za hlavu naší spásy a považuje za nepřenositelný.
Otázka proskomidie (obřad přípravy chleba a vína pro konání eucharistie). Řecká proskomidie se liší od ruské v celé řadě detailů. Je tu rozdíl v počtu používaných prosfor (jedna, pět, sedm - u staroobřadců). Nejvýraznější rozdíl je vzpomínání „svatých andělů a archandělů Gabriela a Michaela a všech nadnebeských beztělesných mocností“ nad první z devatera vykrajovaných částeček z prosfory v Řecku, kdežto Rusové anděly nevzpomínají a hned první částečku berou na památku sv. Jana Křtitele (Řekové vzpomínají sv. Jana Předchůdce spolu s proroky). Otázka má teologickou podstatu - mají-li být andělé vzpomínáni v souvislosti s Eucharistií - čili má vykoupení a spása Krví Kristovou a jeho oběť na kříži vztah pouze k lidskému pokolení, anebo zahrnuje i anděly a má význam kosmický? Je svatá Tajina Těla a Krve Kristových, svatá Eucharistie, určena i andělům, kteří nemají tělo? A nakonec - rozšířil se hříšný pád člověka i na anděly, takže i oni potřebují vykoupení? To jsou otázky, které před nás staví eucharistické vzpomínání andělů. (Obě varianty praxe proskomidie mají své zdůvodnění.)

Některé staré řecké rukopisy se seznamem a řádem vzpomínání svatých ještě z byzantské éry vzpomínají anděly, jiné nikoliv. Řešením této otázky se zatím ani jediná z místních pravoslavných církví oficiálně nezabývala. Ruská praxe vyjadřuje spíše antropocentrické pojetí spásy, kdežto řecká zdůrazňuje její kosmický aspekt (ve stejném duchu jsou některé rozdíly mezi řeckou a ruskou variantou jitřní bohoslužby).
(Skrytě a v tichosti však pamatování na anděly obsahuje i ruská praxe - částeček vykrajovaných z prosfory na památku svatých je totiž vždy devět (tři trojice), a ve slovanských učebnicích liturgiky se běžně píše, že toto devatero částic zobrazuje devět řádů andělských; pozn. překl.)
------

Řecký archijerej se před velkým vchodem klaní lidu, prosí za odpuštění, a pak žehná. Ruský biskup ne - to prý náleží knězi.
Řečtí biskupové (i kněží) však nikdy nedávají požehnání mimo liturgii, jen vztáhnou ruku k políbení. Žehnání považují za akt liturgický, nevhodný mimo chrám. Rusové se shromažďují u východu z chrámu pro archijerejské požehnání. U Řeků zase sám biskup rozdává antidor.

Řekové (tedy - ti zbožní) jdou na liturgii vždy nalačno - ať už budou přijímat či nikoliv. Rusové mají zato, že se před bohoslužbou mohou nasnídat (pokud se nechystají ke svatému přijímání), aby měli více sil, a pak si na bohoslužbách berou antidor, což athonští monaši považují za nezbožné (správně by se měl i antidor přijímat pouze nalačno).

Ep. Vasilij Krivošein
(výpisky a poznámky z delší stati, volně přeloženo s malými doplňky)


Dodatek překladatele:
Dalších drobných rozdílů je opravdu mnoho. Nutno též zmínit, že u Řeků existuje mnoho variant liturgické praxe, které se od sebe jemně odlišují (v porovnání s tím je naše chápání liturgiky poněkud uniformní).
Na některých místech při velkém vchodu nevzpomínají celou tu řadu biskupů, kněžstva, zakladatelů apod., modlí se jen stručně a obecně, kráčejí s kalichem a diskosem poměrně rychle a nezastavují se.
Po „svaté svatým“ (před svatým přijímáním) někde vsouvají prosbu, kterou známe z večerní: „Upevni, Bože, svatou pravoslavnou víru a pravoslavné křesťany na věky věkův.“
Důsledně se zde mnozí duchovní stavějí proti snad nevykořenitelnému zvyku líbat ikony po svatém přijímání. Kdo má v sobě pravé Tělo a skutečnou Krev Kristovu, nemůže se přece klanět před vnějším zobrazením Kristovým!
Na první prosbu ektenie po svatém přijímání (Povznesme se, přijavše Božské, svaté... důstojně děkujme Hospodinu) odpovídají: „Sláva tobě, Pane, sláva tobě!“ (V naší praxi se odpovídá obvyklé „Hospodi, pomiluj“, což zjevně nezapadá do kontextu.)
Po modlitbě za biskupy (Nejprve rozpomeň se ... a řádně hlásající slovo pravdy tvé) u nás odpovídají věřící: „I na všechny“, což je lepší než u Řeků, kde se odpovídá pouhé „Kyrie, eleison“ (následující požehnání tam koná kněz nikoliv rukou ale naprestolním křížem).
Další charakteristickou událostí pro řeckou liturgii je žehnání antidoru - chleba, který se rozdává v chrámu jako požehnání (není to svaté přijímání) - Řekové přinášejí ošatku s chleby do oltáře po epiklezi, a kněz žehná chleby nad proměněnými Dary (tj. nad Tělem a Krví Kristovými).
Vchod s kadidlem na večerní je u Řeků monumentální; zúčastňují se ho všichni přítomní kněží (i nesloužící), vycházejí na střed chrámu, kde stojí duchovní vedle sebe a hlasitě zpívají „Světlo tiché“ a pak hned první z nich říká začátek prokimenu; v průběhu zpěvu prokimenu vcházejí kněží do oltáře a zde před prestolem říká představený závěr prokimenu (první polovinu prvního verše).
Samostatnou kapitolou by mohlo být okuřování diákona v řeckém chrámu. Je tak složité a byzantsky slavnostní, že se to úplně vymyká všemu, co na toto téma můžeme vidět ve slovanském světě. :-)
Další kapitolka by se mohla jmenovat: řecká litije (resp. žehnání pěti chlebů, oleje a vína) (je to vlastně taková ekologická bohoslužba). Místo malých symbolických chlebíčků a maličkých nádobek s olejem a vínem, jak to známe, přinesou Řekové doprostřed chrámu stůl, na němž je navršena pyramida z bochníků, a pak ještě další stůl plný lahví oleje a vína (pořídil jsem foto).
Kázání bývá v Řecku před svatým přijímáním věřících (tj. když přijímají kněží). Nakolik jsem mohl vidět, či se kdy doslechnout, tak kázání zde nebývá krátké.
Zajímavý je rozdíl při biskupském svěcení. V řecké církvi se doposavad zachovává stará praxe (která se u nás konala až do poloviny 17. století), kdy se svěcení biskupa podobá svěcení diakonskému či presbyterskému (kněžskému) tím, že obsahuje "zasnoubení s církví"; to se vyjadřuje trojitým obcházením svěceného duchovního kolem prestolu (oltáře), což je projevem toho, že se dotyčný stává služebníkem oltáře.
Rozdíly jsou i při pohřbu biskupa.


(Tolik tedy k milovanému tématu některých pravoslavných liturgistů)


Zobrazit příspěvek č. 186 jednotlivě

Administrátor --- 26. 6. 2007
Pozvánka na výstavu ikon

Výstava současných pravoslavných ikon

28. června se ve 20 hod. koná vernisáž výstavy pravoslavných ikon na Zámku ve Žďáru nad Sázavou - galerie Kinských.
Výstava potrvá do 30. září 2007.

Všichni zájemci jsou srdečně zváni.

Za pravoslavné ikonopisce,
jejichž práce jsou zde vystavovány,
Jana Baudišová


Zobrazit příspěvek č. 185 jednotlivě

Administrátor --- 25. 6. 2007
4. neděle - o setníkovi

4. po Padesátnici: neděle o víře setníkově

Motto:
„Všeliké dání dobré a každý dar dokonalý shůry jest,
sestupující od tebe, Otce světel“ (Jak 1,17).
Taktéž i každé vylití osvícení, kterým jsme blahodatně zkrápěni od Původce všeho
- Boha Otce, které jako sjednocující síla nás opět pozdvihuje a činí nás prostými,
vyvádí nás ke sjednocení s Otcem, jenž všechny přitahuje k sobě, a k Boží prostotě.
Neboť vše je „z Něho a k Němu“, jak praví svaté slovo (Řím 11,36).
(Dionysios Areopagita: O nebeské hierarchii)


Úryvek z evangelia na tuto neděli:
5 A když vcházel Ježíš do Kafarnaum, přistoupil k němu setník, prosil ho,
6  řka: Pane, služebník můj leží doma šlakem poražený, velmi se trápě.
7  I dí mu Ježíš: Já přijdu a uzdravím ho.
8  A odpovídaje setník, řekl: Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale toliko rci slovo, a uzdraven bude služebník můj.
9  Nebo i já jsem člověk moci poddaný, maje pod sebou žoldnéře, avšak dím-li tomuto: Jdi, tedy jde, a jinému: Přijď, a přijde, a služebníku svému: Učiň toto, a učiní.
10  Tedy uslyšev to Ježíš, podivil se, a jdoucím za sebou řekl: Amen pravím vám, ani v Izraeli tak veliké víry jsem nenalezl.
11  Pravím pak vám, že přijdou mnozí od východu i od západu, a stolovati budou s Abrahamem, s Izákem a s Jákobem v království nebeském,
12  Ale synové království vyvrženi budou do temností venku. Tam bude pláč a skřípění zubů.
13  I řekl Ježíš setníkovi: Jdiž, a jakžs uvěřil, staň se tobě. I uzdraven jest služebník jeho v tu hodinu.
(Matouš 8,5-13)

Jedním z témat, která zaznívají ve čtení z evangelia na tuto neděli, je: hierarchie. Setník, který přichází s tichou prosbou o pomoc pro svého sluhu, nahlíží na celou situaci způsobem hierarchickým. U vojáka je to vlastně pohled vcelku přirozený. Voják vidí svoji službu a svoji úlohu začleněnu do hierarchické struktury armády. Má své nadřízené čili velení, má své podřízené, kteří musejí vykonávat jeho rozkazy. Tento vojenský pohled na život však aplikuje nečekaně bystře a hlubokomyslně na celou vnitřní strukturu světa, na postavení člověka v něm, a skrze prisma hierarchického pohledu nahlíží i Boží moc - resp. všemohoucnost. Na vrcholu této hierarchie duchovního i materiálního světa spatřuje Ježíše Nazaretského, jehož jediné slovo stačí, aby se mohlo stát cokoliv. Velitel se přece nemusí sám obtěžovat, stačí, aby vydal příslušné rozkazy, a co povelí, to se taky stane, - to je přece jasná věc. A Ježíše poslouchá celé stvoření, a tak může rozkázat cokoliv (např. aby se uzdravil nevyléčitelně nemocný člověk; někteří si myslí, že se jednalo o tetanus). Ježíš Kristus ho chválí za jeho víru, která mu dala takové zření, a plní jeho prosbu.

Setníkova víra je hlubokým vhledem do duchovního uspořádání světa, do jeho fungování, a nazření výsostného Božího postavení, kterému se vše podřizuje, vše ho poslouchá.

Svět je ustrojen hierarchicky, a tak nic nemůže neposlechnout Boha - Stvořitele, nic se nemůže vymknout této posvátné hierarchii, která je vetknuta do základů světa, či snad lépe řečeno - která tvoří pilíře existujícího veškerenstva. Cokoliv, co je vytrženo (nebo se chce vytrhnout) z této hierarchie, se neodvratně začíná propadat do nicoty nebytí, podléhá zmaru, je podrobeno rozkladu a smrti.

Tento pohled na Boha a na svět i na rozumné bytosti, byl velice blízký prvotním křesťanům. Jim bylo hierarchické pojetí veškerého fungování stvořeného jsoucna vlastní - podobně jako tomu setníkovi. Spatřovali tuto hierarchii např. i v andělském světě. V prvních staletích po Kristu byl ve společnosti rozšířen názor, že Boží světlo je odráženo dolů přes jednotlivé andělské úrovně, až nakonec na člověka (adaptaci toho starověkého názoru vidíme např. i ve známém křesťanském svatootcovském výroku: světlem pro mnichy jsou andělé, světlem pro lidi jsou mniši).

Podle sv. Dionysia Areopagity, významného křesťanského myslitele, Božská Trojice udílí nižším jsoucnům dary dobroty a zbožštění. Dobro je projev stvořitelské aktivity Nejvyššího. Kvůli dobru jsou povolána nižší jsoucna k existenci. Dobro je tedy konstrukcí této duchovní hierarchie. Na všech jejích úrovních je rozdílen dar dobra. Převedeno Dionysiovo učení do současného jazyka, mohlo by se říci: Skrze tuto centralizovanou strukturu jsou distribuovány dary Boží dobroty do všeho stvoření, ke všemu tvorstvu.
Spása člověka - to je přijetí daru zbožštění a tím účast na Božství. Dar zbožštění obsahuje blahodať očištění, osvícení a přivedení k dokonalosti. Tyto blahodatné dary (charismata) jsou předávány a přijímány skrze hierarchii nebeskou i pozemskou - čili skrze andělský a církevní hierarchický řád, který je založen na principu Boží vlády. Díky fungování této hierarchie, která je celá projevem Boží lidumilnosti a Jeho neustálé péče o dobro lidí, může člověk získat Boží podobu, a dosáhnout tak svého zbožštění a mít účast na Bohu.

Každý hierarchický stupeň těch, kdo obklopují Boha, se totiž Bohu podobá více, než stupeň, který je od Něho dále, a ti, kdo jsou blíže světlu Pravdy, jsou jím také více osvěcováni a předávají je dále ve větší míře. Tuto blízkost však nechápej prostorově, ale jako způsobilost přijímat božské věci.

„Ve svém prvopočátečním ustanovení je naše posvátná (církevní kněžská) hierarchie vybudována dle podoby nadzemských (andělských) kůrů,“ píše Dionysios Areopagita ve svém díle o nebeské hierarchii a dále vysvětluje, že nehmotné řády jsou nám ukazovány hmotnými obrazy, podobenstvími, abychom se od posvátných zpodobení povznesli k tomu, co představují - co je prosté (nesložené) a co nemá žádný smysly vnímatelný obraz.

„Všechna díla nebeských bytostí nám jsou přístupná skrze symboly,“ a tak se naše zření otevírá horním nebeským řádům. ... Nemůžeme totiž bezprostředně zřít věci duchovní, ale potřebujeme vhodné pomůcky náležející naší přirozenosti, které by pro nás srozumitelně ukazovaly to, co je nezobrazitelné a nadpřirozené. Svaté Písmo vhodně skrývá posvátnou tajemnou pravdu o nadsvětských rozumných bytostech za neprůhledné posvátné závěsy, aby bylo toto tajemství učiněno nedostupným pro lidi tělesné; vždyť ne všichni lidé jsou zasvěceni do tajemství a „ne všichni mají poznání“, jak praví Písmo (1. Kor 8,7). Tolik Dionysios Areopagitský. (Když se tu hovoří o symbolech, nezapomínejme na hloubku symboliky, protože symbol je výkladem nevyčerpatelný.)
Již apoštolští otcové viděli v církevní hierarchii obraz nebeské hierarchie. Vůbec - církevní hierarchie a struktura měla pro myšlení a srdce prvotních křesťanů, starověkých lidí, hlubší význam, než má pro nás dnes, kdy ji pojímáme více úřednicky, právně a racionálně. V dílech prvokřesťanských Otců najdeme na toto téma krásná podobenství - např.: biskup jako Kristus a kněží jako apoštolé apod.

Dnešní člověk je v tomto ohledu myšlení vykořeněného a největší hodnotou se pro něho stává nezávislost, nebo alespoň zdání nezávislosti (ve skutečnosti jsme však na civilizaci závislejší než lidé kdykoliv v minulosti). Starověký člověk - i světský - si však dobře uvědomoval nutnost hierarchie jako takové, a jak je důležité, aby člověk uvědoměle zaujal své místo v nějaké hierarchii. Ať už to byla hierarchie vojenská (pro vojáky z povolání) nebo státní, nebo rodinná (i ta je dnes rozvrácena), či duchovní a církevní. Mít v hierarchii přiznáno své místo bylo vnímáno jako důležitější než výše postavení v ní. V rámci hierarchie sice člověk musí plnit svoje pověření, úkol nebo povel, ale na druhé straně se mu dostává ochrany, zastání, pomoci apod. To lidé oceňovali.

Připomeňme pro ilustraci dávnou orientální praxi uvádět nejen své jméno, ale k tomu - čí jsem syn (ben nebo bin). Někdy se uvádí nejen jméno otce, ale i čí on byl syn, a ten zase čí byl syn, a tak je ve jménu obsažen takřka celý rodokmen. Hierarchie původu byla (a někde v orientě či v Africe ještě je) pro lidi zkrátka cosi velice důležitého (leč důsledkem jsou jména neprakticky dlouhá - ačkoliv - na důležité věci si lidé uměli udělat čas).
Pro nás je v tuto chvíli předmětem pozornosti hierarchie duchovní a církevní. Současný člověk k ní hledá vztah s jistými obtížemi. Pro starověkého člověka však bylo zařazení do nějaké duchovní hierarchie (bez rozdílu náboženství) naprostou nutností. Dnes si může kdokoliv vymyslet jakoukoliv duchovní fantasmagorii, začít ji hlásat, a má jistotu, že se bez pochyb najde dost lidí, kteří mu uvěří. Dříve by se takového "učitele" jeho posluchači ihned dotazovali: "A čí jsi žák?, kdo byl tvým učitelem?" A novopečený učitel by musel doložit, že je žákem tohoto, a ten zase byl žákem tamtoho, a tak dále, až by se v této posloupnosti dobral k nějaké všeobecně uznávané osobnosti. Pak by ho někdo bral vážně. (Anebo by mohl tvrdit, že má své učení přímo od Boha, který se mu zjevil, jenže potom by záleželo na tom, jaké zázraky by vykonal, nebo jak jinak by přesvědčil své posluchače, aby mu absenci věrohodné posloupnosti prominuli. Dnes jsou lidé v duchovních věcech tak důvěřiví, nezkušení a lehkomyslní zároveň, že může přijít kdokoliv, tvrdit cokoliv, dokazovat to nepotřebuje, prokazovat svou posloupnost také nemusí, ale vypadá-li zajímavě, či znějí-li jeho slova sluchu posluchačů libě, věří mu ihned všechno a svěřují své duše do jeho rukou.)

Zajímavým způsobem se výše vzpomenuté starověké uvažování zobrazilo na situaci kolem působení Pána Ježíše. Farizeové a duchovní předáci židovstva říkali (přesně ve výše popsaném duchu): "My jsme Mojžíšovi učedníci, kdežto o tomto (tj. o Ježíši Nazaretském) nevíme, odkud je." To by za jiných okolností mohl být zdravý duchovní postoj. Kdyby neviděli veliké skutky Ježíšovy, bylo by jejich smýšlení oprávněné, ale protože viděli, a neuvěřili, nemají omluvu. Mojžíš na Krista ukazuje; odmítnutím Ježíše Nazaretského, který se očividně prokázal - nejen slovy ale i skutky - jako Kristus, se tedy farizeové zpronevěřili svému učiteli Mojžíšovi, a přestali být jeho pravými učedníky.
Dávné pojetí duchovní hierarchie a posloupnosti vstoupilo i do praxe církve, jejíž putování dějinami je od počátku spojeno s udržováním apoštolské posloupnosti, díky níž může každý pravý kněz odvodit svoje následnictví a duchovní pověření od svatých apoštolů. Hierarchická posloupnost, která se odvíjí od Ježíše Krista, přes apoštoly, svaté Otce a pak celými dějinami Církve, nese v sobě blahodatné pověření k posvátným úkonům (tj. povolání konat to, čím Kristus pověřil apoštoly: svaté Tajiny; v liturgii sv. Basila se praví, že Kristus ustanovil pastýře církve, aby "sloužili oltáři") a zároveň předávání neporušeného učení, pravé víry od apoštolů do každé doby. Tyto dvě církvetvorné složky má apoštolská posloupnost. "Všude tam, kde jsou věřící s řádně ustanoveným hierarchou a věroukou neporušenou od dob svatých apoštolů, tam je všeobecná církev" (dogmatická theologie). Kněžství hierarchů pramení z kněžství Kristova, proto zde musí být konkrétní doložitelné spojení.
Takovou posloupnost má jedině pravoslavná církev, protože v rozkolu či v herezi apoštolské pověření zaniká (viz např. kánon Basilův 1.) Kde není apoštolská posloupnost nebo je narušena nebo je nevěrohodná, resp. nekanonická, není svěcení kněžstva, není eucharistie ani ostatních svatých Tajin, není ničeho, protože takoví věřící nejsou reálně začleněni do pravé hierarchie, jejíž hlavou je Kristus, lépe řečeno: skrze Krista - Bůh Otec. Tato hierarchie začíná nad dějinami, ve věčnosti, v době Ježíše Krista sestupuje na zemi a do lidských dějin, aby se skrze ni lidé spojovali s věčností a byli vyváděni z této světské časnosti.

Všimněme si, že Kristus v celém svém pozemském díle, napojoval učedníky - budovanou Církev - na věčnou hierarchii, a zakládal hierarchické církevní uspořádání, v němž se bude dít spása lidí. V Evangeliu nacházíme tolik zmínek: "Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mne poslal" (Mat 10,40; Jan 13,20). Udělil jim moc (pověření) vymítat zlé duchy, léčit nemoci (Mat 10,1). Pravil: "Jděte, kažte... uzdravujte" (Mat 10,6 a 8), "posílám vás" (Mat 10,16). Posílal je dva a dva (Mar 6,7). Jindy pravil: "Jako mne poslal Otec, já posílám vás," a při tom na ně dechl se slovy: "Přijměte Ducha Svatého" (Jan 20,21-22). Hierarchický princip církve zní dokonce i ve slovech Kristových: Mne pronásledovali, i vás pronásledovati budou (Jan 15,20) apod.

Syna Božího poslal Bůh Otec. Apoštoly poslal Pán Ježíš. Apoštolé poslali své nástupce. Jsouce zařazeni do této hierarchie, tedy ani my nejsme svévolníky, o kterých by platil Boží odsudek: "Já jsem je neposlal, oni sami běželi, nemluvil jsem k nim, a přesto prorokují" (Jeremiáš 23,21), jak to platí o těch, kteří se vymkli stanovené hierarchii. Leč my jsme poslaní, pověření - k nám přes neporušenou a nepochybnou apoštolskou posloupnost promluvil Hospodin.
O těch "neposlaných", jimž nepřísluší kněžský hierarchický stupeň osvěcování, a přesto si takoví přisvojují kněžské pravomoci, uvažuje sv. Dionysios, když píše o jednom takovém, takto: "...myslí si, že může oklamat toho, kterého nepravdivě nazývá Otcem, a v Kristově jménu se opovažuje pronášet svá nečistá rouhání, která rozhodně nemohu nazvat modlitbou, nad božskými symboly. Takový člověk není knězem, nýbrž zlovolným podvodníkem, jenž klame sám sebe, a vlkem, jenž se obléká do roucha beránčího, aby mohl škodit Božímu lidu." "Jestliže je kněžský hierarchický stupeň osvěcovatelský, pak ten, kdo neosvěcuje, a ještě méně ten, kdo osvícen není, do kněžského řádu nikterak nepatří a kněžská moc mu nepřísluší." (Dionysios Areopagita, 8. list)

Duchovní hierarchie pro nás není pouhé zákonické formální ustanovení. Je totiž především mystickou zkušeností církve. Lid církevní vnímá, že po této hierarchii se Bůh sklání k člověku a naopak - člověk po této hierarchii vystupuje ke sjednocení s Bohem a při poznávání Boha proniká postupně hierarchií jednotlivých závojů, jimiž je Bůh zahalen, přiměřeně našim možnostem. Smyslem a účelem hierarchie tedy je obousměrně spojovat horní s dolním, nebeské s pozemským, božské s lidským.

Duchovní hierarchie, do níž jsme křtem zasazeni, po nás žádá plnit Boží přikázání, vést život dle církevních pravidel. Na druhé straně nás účast v této hierarchii (nezávisle na místě, které v ní zastáváme) uvádí dle našich možností do pokoje a souladu s ostatními bratřími (který je zpodobením nebeské harmonie), staví nás nejen pod poslušnost, ale i pod Boží ochranu, činí nás spoluslužebníky nebeských mocností, zařazuje nás do Božího díla, a tím dává životu člověka vyšší smysl. A především skrze ni dostáváme blahodať Ducha Svatého, Božské světlo a dar spásy. V této hierarchii Bůh zvláště pečuje o každého svého vojína, který mu slouží: posílá anděla ochránce, jehož k nám připojuje v okamžik křtu, nebeské vojsko bojuje na naší straně a my bok po boku vedle blažených mocností proti silám tmy a proti hříchu. "Neboť není naše bojování proti lidem ale proti podnebeským silám zla" (Efez 6,12).

Jestli je pravdivé, jak říkají latiníci: "třetí možnost není"; pak jsme v principu každý začleněn (vědomě či nevědomky) v jedné z jediných dvou možných duchovních hierarchií: buď v Boží nebo v ďáblově. O pár řádků v evangeliu výše, před naším nedělním čtením, praví Ježíš tato znepokojivá slova:
"Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale jen ten, kdo činí vůli Otce mého, který je v nebesích.  Mnozí mi řeknou v onen den: Pane, Pane, zdali jsme ve jménu tvém neprorokovali, a ve jménu tvém ďábly nevymítali, a v tvém jménu zdali jsme divy mnohé nečinili?  A tehdy jim vyznám: Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti."
Apoštol v úryvku na tuto neděli praví, že jsou jen dvě služby a každý člověk má místo v jedné z nich. Buď je ve službě hříchu, a jako odměnu za svou službu dostane smrt. Či vstoupí do služby Boží, a obdrží život:
"Vysvobozeni jsouce pak od hříchu, učiněni jste služebníky spravedlnosti... Neboť když jste (ještě) byli služebníky hříchu, odcizeni jste byli spravedlnosti. Jaký jste pak užitek měli tehdy z dřívějších vašich skutků, za něž se nyní stydíte? Konec zajisté těch věcí jest smrt. Nyní však vysvobozeni jsouce od hříchu a podmaněni do služby Bohu, máte užitek váš ku posvěcení, cíl pak život věčný. Neboť odplatou hříchu jest smrt, ale milost Boží jest život věčný v Kristu Ježíši, Pánu našem."

---------------------------------------

Ještě pár slov k tomu projevu oné nadčasové hierarchie, jímž je kněžská hierarchie církevní (biskupové, kněží, diakoni atd.), která se za každého času uskutečňuje v právě existující církevní struktuře. Skrze ni jsou křesťané napojováni na hierarchii věčnou a na světovou Církev a naddějinné Tělo Kristovo. Hierarchové jsou hierarchy, protože jsou součástí oné velké duchovní hierarchie, a my jsme v ní skrze ně.

"Svatý princip uspořádání posvátných věcí stanovuje, že jedni se účastní božských věcí tak, že je přijímají, kdežto jiní, tedy ti, kdo jsou blíže oltáři, je rozdělují. Neboť ti, kdo symbolicky řečeno stojí kolem Božího oltáře a zřetelně vidí a slyší Božské věci, které se jim odhalují, napodobují dobro, když vycházejí zpoza božských závěsů a vyjevují svaté věci níže postaveným mnichům, svatému lidu a očišťovaným řádům podle jejich důstojenství." (Dionysios Areopagita)

Jak bylo již zmíněno, všeobecné chápání významu a smyslu hierarchie je ve většině současných západních lidí rozvráceno, a tak dnes ve vědomí věřících (a nezřídka i duchovenstva) převládá spíše formalizované (úřednické) pojetí pohledu i na hierarchickou strukturu existující v daném čase v Církvi. To se projevuje chřadnutím církevního života na jedné straně, a různými rozkoly a plně dobrovolnými odděleními od Církve na straně druhé. Jak o tom pravil starec Paisij Athonský: nemoc je na obou stranách.
Na západě se však toto zformalizované pojetí už dávno zabydlelo dokonale. Církev tam začala být chápána jako armáda, ve které slouží vojáci z povolání (kněží) a vedena je generálem (papežem); projevy tohoto učení o církvi najdeme na západě takřka na každém kroku.
V naší teologické učebnici dogmatiky se píše, že "hierarchie je především služba podle daru Boží blahodati a řádu Církve". Postavení biskupa vyplývá z jeho služby. Každý pravoslavný biskup je nástupcem apoštolů.
Domnívám se, že opravdové hierarchické vedení církve není o rozkazech, ale o předsednictví v lásce; není o velení, ale o následování osobního příkladu; není jen o úřední podřízenosti a nadřízenosti, ale o předávání pravého učení, jímž jsou ovce pastýřem napájeni jako vodou živou; jestli má být celý vnitřní život Církve v duchu lásky, tak hierachie musí být předáváním duchovního světla. A za světlem jdou ti, kteří jsou vedeni, rádi. Pastýř a generál jsou dvě zcela různá povolání.

Právě uvedené říká Dionysios Areopagita asi tak, že kněží jsou v církevní hierarchii řádem osvěcujícím - jejich posláním je osvětlovat níže postavené řády, čili zprostředkovat jim světlo pravdivého poznání o Bohu. Nejdříve však kněz sám musí být osvícen. K tomu je potřeba, aby se člověk otevřel Božské pravdě, obrátil se ke světlu, upřel svůj pohled k prameni této pravdy, kterou je Bůh; to je jediná činnost, která je od člověka požadována.
Dionysios odsuzuje polemiku kvůli její neúčinnosti a tudíž pro její zbytečnost; vede jen k nekončícím sporům; ve skutečnosti se totiž vůbec nedotýká toho, co skutečně jest, tedy pravdy. Pravda si vystačí sama, potvrzuje se sama ze sebe, má moc samu sebe ochránit, neboť při pouhém kontaktu s ní je každé mylné mínění usvědčeno ze svého omylu.


(Nespecifikované citace z dogmatiky:
I. Belejkanič, Pravoslavné dogmatické bohosloví, PBF v Prešově, 1996)
Myšlenky Dionysia Areopagity čerpány z:
O nebeské hierarchii (rusky), Sankt Petěrburg 1995
Listy o mystické theologii (česky), Ikumeni 2005 (včetně úvodní studie od M. Koudelky)


Použité ilustrace:
Ikona setníka Longina
Ikona zobrazující přesvatou Bohorodici v hierarchii ikonomie spásy


Zobrazit příspěvek č. 184 jednotlivě

Administrátor --- 22. 6. 2007
Reportáž o sjednocení RPC

Jak asi všichni v církvi vědí, na letošní svátek Nanebevstoupení Páně (17. května) došlo k dlouho očekávanému sjednocení obou částí Ruské pravoslavné církve, která byla devět desetiletí rozdělena na Ruskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu a Ruskou zahraniční pravoslavnou církev.

Na stránce pravoslavných filmů byla zpřístupněna:

Televizní reportáž o sjednocení obou částí Ruské pravoslavné církve. Rusko se definitivně rozloučilo s tragickou minulostí. Ruská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu se sjednotila s Ruskou zahraniční pravoslavnou církví:

Reportáž z chrámu Krista Spasitele, dne 17. května 2007 (6:40 min.) (S českými titulky)

V současnosti chystáme ještě české titulky k delšímu dokumentárnímu filmu o historickém vzniku právě překonaného rozdělení Ruské pravoslavné církve.

----------------------

Titulky k reportáži

V chrámu Krista Spasitele byl dnes podepsán akt o kanonické jednotě mezi Ruskou pravoslavnou církví ve vlasti a v zahraničí.

Svoje podpisy na dokument dali patriarcha moskevský a celé Rusi Alexij II. a nejvyšší představitel Ruské zahraniční církve metropolita Lávr. Obřad proběhl symbolicky na svátek Nanebevstoupení Páně, který dnes pravoslavní slaví.

Po slavnostní události začala prvá společná bohoslužba představitelů obou církví. Proč byla Ruská církev rozdělena a o historické události sjednocení, vypráví korespondent NTV Vladimir Kondratěv.

Místo tradičního náboženství se za Sovětského svazu objevilo nové božstvo, a dlouhá fronta lidí stála před Leninovým mauzoleem.
Vše se však vrací do svých kolejí. Dnes již od samého jitra trpělivě čekal zástup (přesněji řečeno dva: hostů a novinářů) nehledě na mírný déšť, aby se dostal na slavnost církve. Vstup je volný pro všechny. Jenom pro vzácné hosty (jen ze zahraničí přijelo asi 700 lidí) byly vytištěny pozvánky - vstupenky.

Zahraniční církev byla vytvořena jako alternativa mateřské církve, která se dostala pod vládu bolševiků - bezbožníků. Vyvrcholením pronásledování, vedené sovětskou vládou, bylo zboření chrámu Krista Spasitele, který byl ruskou národní svatyní.

Obnovení tohoto chrámu, v němž dnes probíhá sjednocení - to je jasné svědectví ukončení pronásledování církve. A přítomnost prezidenta země, který významně přispěl ke smíření, vyjadřuje definitivní rozchod Ruska se svou tragickou minulostí.

Jako první přichází vladyka Lávr metropolita Východoamerický a Newyorkský, nejvyšší představitel Zahraniční církve, který překonal úporný odpor dřívějšího vedení, které si nepřálo jakékoliv kontakty s Moskevským patriarchátem. Lávra vítají zvonem, který byl zvláště pro něho zhotoven. Patriarchu vítají tradičně pěti zvony.

Duchovenstvo obou církví v plném bílém bohoslužebném odění vchází do oltáře otevřeným královskými vraty pro tuto příležitost otevřenými.
To se obvykle dělá jen na Paschu. Ústupek od pravidel byl učiněn na prosbu zahraničních Rusů, kteří si přáli vidět prvé svaté přijímání obou hierarchů ze společného kalicha.

Po první modlitbě začíná za přítomnosti prezidenta oznámení usnesení obou biskupských synodů potvrdit akt o kanonické jednotě.

Akt o kanonickém společenství. Za prvé: Ruská zahraniční pravoslavná církev existuje jako neodlučitelná a samosprávná část místní Ruské pravoslavné církve. Zahraniční církev si zachová svou nezávislost v administrativních a hospodářských otázkách. Sama si bude ustanovovat kněžstvo, spravovat své farnosti, zachová si práva na majetek. Avšak v duchovních ohledech se podřizuje moskevskému patriarchovi.

Alexej II. a metropolita Lávr vycházejí na ambon a podepisují dlouho očekávaný dokument. "Kristus uprostřed nás." "Jest i bude."

Pod klenbami chrámu zní mnoholetí všem přítomným biskupům a další mnoholetí Bohem chráněnému Rusku.
Patriarcha Alexij II. se obrátil k přítomným se svým arcipastýřským proslovem:
"Radost osvěcuje naše srdce. Stala se historická událost, na kterou se čekalo dlouhé roky."

Metropolita Lávr vyslovil přání, aby bratrské svazky už nikdy více nebyly roztrženy: "V tento sváteční den slyšíme pozdravení od Pána, který vystoupil na nebe, a daroval nám radost jednoty a žehná nám svým pokojem."

Patriarcha poděkoval Vladimiru Putinovi za jeho spolupůsobení při sjednocení církve: "Srdečně vám děkujeme, že jste se zúčastnil této historické události. Máme na paměti vaše setkání v New Yorku s metropolitou Lávrem a členy archijerejského sněmu Zahraniční církve. Spatřili ve vás člověka odevzdaného Rusku a pravoslavného křesťana."

V. Putin: "Pochopili jsme, že rozkvět národa a rozvoj Ruska nejsou možné bez opory, která je v historické a duchovní zkušenosti našeho národa. Dobře si uvědomujeme a oceňujeme sílu působení pastýřského slova,
které sjednocuje ruský národ. A proto obnovení jednoty církve slouží našim společným cílům. Upřímně zdravím vás i nás všechny u příležitosti této skutečně významné a památné události."

Dnes se poprvé za 90 let nespolečenství konala první společná liturgie - hlavní křesťanská bohoslužba. Tíživé dědictví 20. století zůstalo v minulosti a Ruská církev ve vlasti i v zahraničí se stala jednou rodinou.

Kněží v různých zemích i prostí farníci nazývají sjednocení církví největší a epochální událostí nejen pro věřící, ale pro celé Rusko, pro všechny Rusy lhostejno, kde žijí.

N. Michalkov: "Myslím si, že reálně oceníme to, co se stalo, až tehdy, kdy budeme potřebovat tuto jednotu v nějaké (nedej, Bože) těžké chvíli."

Elena Beljaeva: "Je to největší událost, pro nás, kteří žijeme za hranicemi, jsme ruští pravoslavní křesťané, věříme v ruskou kulturu a ruský národ, ruskou víru. A nyní jsme se stali jedním tělem, jelikož jsme byli odloučeni jenom administrativně z politických důvodů. Pro mne je to událost mimořádné důležitosti."

Olga Afanaseva: "Je to veliká politická událost. Ohromná mystická, posvátná událost, protože ruský národ v Rusku žije, a myslím, že po tomto sjednocení nastane i nějaké posílení rozkvětu Ruska."

Sergej Kuznecov: "Deset let jsme k tomu spěli. Ještě před deseti lety nebylo možné představit si takový zázrak. Je to veliký zázrak, který pochopíme a uvědomíme si jej až za mnoho let."




Zobrazit příspěvek č. 183 jednotlivě

Administrátor --- 22. 6. 2007
BPM

Sláva Ježíši Kristu!

V sobotu 30.6. se koná pouť ke sv. Ivanovi do Svatého Jana pod Skalou.
Liturgie začne v 11 hodin.


Pěšky ze Srbska půjde s poutníky o. Patrik Ludvík.
Přijede vlakem v 9:12 (vlak vyjíždí z Prahy hl. n. v 8:26).
Pro ty, kteří tento vlak nestihnou (což je možné i u o. Patrika, bude-li mít vlak z České Třebové zpoždění) je další možnost jet z Prahy z hl. n. v 8:56, příjezd do Srbska v 9:42 - to ovšem přijdete do Sv. Jana těsně před liturgií.
Chtěla bych pěší poutníky požádat, zda by se mohli vzájemně domluvit, kdo vezme procesní kříž a kdo ikonu, aby mohlo procesí proběhnout jak má :-)


Zobrazit příspěvek č. 182 jednotlivě

Administrátor --- 21. 6. 2007
A. Osipov: o svobodě

A. Osipov: O svobodě člověka

Pár vět z Bible:
...i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu. A mnozí budou následovat jejich nezřízenost a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení. Ve své hrabivosti budou vám předkládat své výmysly, aby z vás těžili. ... svévolně se ženou za poskvrňujícími vášněmi a pohrdají každou autoritou. Jsou to drzí opovážlivci; nechvějí se před nadpozemskými mocnostmi a rouhají se jim. ... Je jim požitkem vyhledávat i ve dne rozkoš; poskvrnění a hanební oddávají se prostopášnosti, když s vámi hodují. Oči mají plné cizoložství a nepřestávají hřešit, svádějí nepevné duše, srdce mají vycvičené v hrabivosti; jsou to synové prokletí. ... Takoví lidé jsou jako prameny bez vody, mračna hnaná bouří; je pro ně připravena nejčernější tma. Řeční prázdně a nabubřele a svádějí nezřízenými vášněmi ty, kdo se právě vymaňují ze života v klamu. Slibují jim svobodu, ale sami jsou služebníky záhuby. Co se člověka zmocní, tím je zotročen. Jestliže tedy ti, kdo poznáním Pána a Spasitele Ježíše Krista unikli poskvrnám světa, znovu se do nich zapletou a podlehnou jim, budou jejich konce horší než začátky. Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po jejím poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo svěřeno.
(2. list Petrův; z 2. kap.)

Můžeme být i otrokem svobody, nebo služebníkem Božím. Skutečně je možno stát se otrokem zlých vášní, žádostí. Tím začíná neštěstí člověka. „Co člověk zaseje, to sklidí.“

Chápání svobody se nakonec soustředí na otázku dobra. Vždyť to, co člověk hledá, je dobro, blaho. Ve svobodě je spatřována jedna z prvních nutných věcí k dosažení dobra - blaha. Co je to tedy dobro a blaho? Z pohanského pohledu: chléb a hry. A víme, k čemu to vede. Z křesťanského pohledu: dobrem je to, co člověka připodobňuje k Bohu.

Dobrem jsou Boží přikázání - nikoliv ve smyslu předpisů, ale jakožto vlastnosti zdravého člověka.

S tím koncem konců souhlasí na elementární rovině všichni. Není žádné vlády a žádného státu, kde by nebyla zakázána vražda, krádež, násilí... To se všude zakazuje. Tedy všichni chápou, že toto není dobro.

Omyl však spočívá v tom, že se sice zakazují tyto nejhrubší projevy zla, ale zcela se opomíjí pohled na to, co je v člověku rodí. Proč to člověk dělá? O tom se nepřemýšlí.

Pohleďte na současnou kulturu. Co se tam děje. Vraždy, násilí, nemravnost, hrozné scény. Hvězdy popmusic za sebou táhnou masy lidí. Naplňují největší stadióny svými koncerty. A společnost to hýčká a pěstuje. A co je ještě horší: prohlašuje se to za kulturu, a dokonce se z toho stává jakási duchovnost.

To je ohromující slepota. Svět nechápe, že policejním potíráním zločinnosti se jen zastřihují výhonky, přičemž však společnost hojně zalévá a hnojí kořeny tohoto stromu zla. Jak je možné hnojit a zalévat kořeny a nedívat se na větve stromu?

Podle avvy Dorotheje se považuje: ctižádost, zištnost, rozkošnictví, za modly. Nechápeme, že tyto modly, které jsou pěstovány a kultivovány, nemohou neporodit jakýkoliv zločin.

Pouze dvěma způsoby je možno zvítězit nad zločinem. Buď tím, který nabízí křesťanství (jež lidi obrací k vnitřnímu člověku a vede je ke správnému životu, k cestě Kristově). A nebo je tu druhá cesta: krajní disciplina, totalitní režim, aby se nikdo neodvážil spáchat zločin; tím se dosáhne kolosální discipliny - za cenu naprostého otroctví. To je cesta Antikrista.

Současná „křesťanská“ civilizace na Západě i na Východě s ohromující smířlivostí hlásá a pěstuje svobodu tělesnou, svobodu žádostivosti; a při tom takřka dokonale ignoruje svobodu lidské duše. Veškerá pozornost je nyní obrácena na tělo. Otevřeně vyhlásila svobodu vášní, s rozhodností zavrhuje ideu křesťanské lásky. Tato civilizace stále očividněji vede své národy do kolapsu, do smrti.

Pramenem všech současných krizí (včetně ekologické) je absolutizovaná vnější svoboda, ze které se zcela vytratil pojem hříchu. Tady se rodí svévole a ty nejnelítostnější vztahy ke všemu: k jinému člověku, k dalším národům, k okolnímu prostředí, k přírodě. Je odmítnutím přirozeného zákona a mravních principů. V konečném důsledku je to svoboda typu „vše je dovoleno“. A taková svoboda dovede lidi k absolutnímu otroctví.

Mimochodem: tuto svobodu jsou lidi schopni prodat za trochu komfortu. Jeden současný spisovatel praví: Všude po světě umírá svoboda; politická, ekonomická i osobní. Žít bez svobody je lehčí. Stále více lidí je ochotno vzdát se své svobody výměnou za pohodlný a klidný život. Když není svoboda, není třeba dělat žádná rozhodnutí. Lidé mají menší odpovědnost.

A skutečně. Mnoho lidí hledá toho, kdo by za ně přijal odpovědnost a činil za ně rozhodnutí. Stačí pohlédnout na sekty - na čem jsou založeny? Přesně na tomto: vůdce sekty za lidi rozhoduje.

Tento odklon od svobody je zcela zákonitý. Lidské vášně, když získají svobodu, plně zotročují člověka. Vášnivý člověk je zotročen. A kdo je to ten zotročený?: rozkošník (tj. závislý na rozkoších), egoistický člověk. A ten, kdo touží po rozkoších, velice snadno prodá i svoje prvorozenství za čočkovou polévku. Vidíme to všude.

Sv. Jan Teolog (apoštol) prorokuje toto všeobecné dobrovolné otroctví: „A pokloní se mu všichni, kteří žijí na zemi a jejichž jména nejsou zapsána v knize života.“

Známý rusky myslitel Ivan Oksakov, když hodnotil vývoj Evropy, psal ve své době prorocky: „Vývoj, který odmítá Boha a Krista, se na konec stane úpadkem. Taková civilizace skončí zdivočením, svoboda bude završena despotismem a otroctvím. Svlékne-li ze sebe člověk Boží obraz, nevyhnutelně se sebe svlékne o obraz člověka (a již k tomu dochází) a stane se zvířetem.“ Současnost potvrzuje pravdivost jeho slov.

Co říci, pokud se už svoboda vztahuje i na satanismus?, na satanismus, který otevřeně prohlašuje, že principem jeho víry je konání zla. A přesto je povoleným náboženstvím. Došli jsme až k šílenství.
Pochopme, že vnější svoboda nemůže být hodnotou jen pro sebe samu. Není cílem. Z pohledu pravoslavného člověka je jen jednou z možných (ale nikoliv nutných) podmínek k dosažení hlavního cíle křesťanského života: duchovní svobody. A tyto vnější svobody musejí být vždy omezené, aby mohly být skutečně užitečné. Konec konců dobře víme, že tyto vnější svobody nikdy a nikde nejsou neohraničené.

Princip, který panuje v současném světě: „svoboda pro svobodu“ (čili převaha svobody nad všemi ostatními hodnotami lidské osobnosti a především převaha nad láskou) je svého druhu drogou, která hubí stále větší množství lidí.

„Svoboda jen pro svobodu“ je narkotikum. Bez duchovně-mravního kriteria není žádná reálná možnost správně řešit otázku vnější svobody. Tj. jaká má být a do jaké míry je přijímat. Tímto křesťanským kriteriem je: primát lásky, obětavé lásky, převažující nad všemi ostatními hodnotami lidského života.

Proto pouze v lásce je možná optimální realizace všech těch práv, která jsou nutná pro lidskou společnost.

Berďájev se naprosto mýlil, když vyhlásil primát svobody nad životem, nad existencí. Hovoří se tu o hlavní náboženské pravdě: „Já jsem jsoucí,“ pravil Bůh. Prohlášení prvotnosti svobody v této sféře není nic jiného, než primátem svobody nad nejvyšší vlastností Toho, kdo je Jsoucí. Nad láskou.

V tom je největší a osudný omyl Berďájeva
Právě proto se Berďájev stal pro západního člověka představitelem pravoslaví, ideologem, géniem. Západního člověka zaujala právě svoboda. Západ naprosto nechápe právě ty pravoslavné principy, o nichž byla řeč výše. Proti současné veliké propagandě západních idejí je potřeba postavit velikou ideu lásky, která je nade vším. Pouze v lásce je skutečná svoboda. Bez lásky není svoboda.
Poznámky z přednášky prof. A. Osipova
(z pravoslavného vysílání Rozhlasu Radoněž)

P.S.
Z podobných důvodů, jako byl Západem oblíben myslitel Berďájev, stal se zde dnes oblíbeným Alexandr Meň (v jehož filosofii svoboda hraje klíčovou roli), který pro Západ stal „symbolem pravoslaví“... (A ze stejných důvodů má na Západě takový úspěch buddhismus, který hovoří o svobodě, ale odmítá pojem hříchu, zvěstuje radost a zavrhuje pokání.)


Zobrazit příspěvek č. 181 jednotlivě

Administrátor --- 19. 6. 2007
Z tisku

Dva gruzínští pravoslavní duchovní byli surově zbiti v Turecku
Kněží přijeli do Turecka jako součást skupiny turistů. Jejich vztah k církvi prozrazovaly náprsní kříže, které měli zavěšeny na krku. Oba muži byli zrovna nakupovat, když k nim přistoupili tři muži a zbili je. Jejich surovostem učinil přítrž až příjezd policie. Zraněné muže dopravili do nemocnice, odkud byli dopraveni do vlasti. Útočníci, kteří zůstali na svobodě, vypověděli, že se rozhodli zaútočit, protože se domnívali, že křesťané přijeli do Turecka za účelem proselitismu.
(Blahovest Info, Millinet)

Ekumenický patriarcha žádá uznání občanských práv křesťanů v Turecku
Patriarcha Bartolomeos I. požaduje, aby křesťané měli stejná práva jako muslimové.
Koncem minulého týdne vyzval patriarcha tureckou vládu, aby uznala náboženské menšiny. „Žádáme nejen svobodu, abychom mohli oslavovat naši víru v našich chrámech, ale přiznání všech občanských práv - stejných jakých požívají naši muslimští spoluobčané v Turecku.“
Turecko zase požaduje, aby konstantinopolský patriarcha byl tureckého původu.
(Agnus, AsiaNews)

V Indii byly uvězněny čtyři tisíce účastníků pokojné demonstrace za ochranu křesťanů
Více než 4000 demonstrantů bylo uvězněno, když konali pochod ulicemi hlavního města Indie a žádali vládu, aby přerušila mlčení o násilnostech proti křesťanům. Na demonstraci před parlament přišlo asi 5000 lidí. Řečníci žádali ochranu lidské důstojnosti a ústavních práv křesťanů.
Policie potvrdila uvěznění 4000 lidí. Brzy poté však byli propuštěni.
Generální tajemník Celoindické křesťanské rady prohlásil: „Poprvé od r. 1997 bylo uvězněno takové množství lidí. Bylo neuvěřitelné vidět katolické jeptišky, protestantské pastory, občanské představitele a další osoby, jak v policejních celách zpívají křesťanské písně.“
(Agnus, AsiaNews)


Zobrazit příspěvek č. 180 jednotlivě

Administrátor --- 19. 6. 2007
3. neděle po Padesátnici

3. neděle po Padesátnici: netrapte se světskými věcmi

Ze čtení evangelia:

22  Svíce těla jest oko; jestliže oko tvé prosté bude, všecko tělo tvé světlé bude.
23  Pakliť by oko tvé bylo nešlechetné, všecko tělo tvé tmavé bude. Proto jestliže světlo, kteréž jest v tobě, jest tma, co pak sama tma, jaká bude?
24  Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti. Nebo zajisté jednoho nenáviděti bude, a druhého milovati, aneb jednoho se bude držet, a druhým pohrdne. Nemůžete Bohu sloužiti i mamonu.
25  Protož pravím vám: Nepečujte o život váš, co byste jedli a co pili, ani o tělo vaše, čím byste je odívali. Zdaliž není život více nežli pokrm, a tělo více nežli oděv?
26  Hleďte na ptactvo nebeské, že nesejí ani nežnou, ani neshromažďují do stodol, avšak Otec váš nebeský krmí je. I zdaliž vy jich mnohem nepřevyšujete?
...
31  Nepečujte tedy, říkajíce: Co budeme jísti? anebo: Co budeme píti? anebo: Čím se budeme odívati?
32  Nebo toho všeho pohané hledají. Ví zajisté Otec váš nebeský, že to vše potřebujete.
33  Ale hledejte vy nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.

(Matoušovo evangelium, 6. kapitola)
(Celé nedělní čtení v kralickém překladu)

Evangelium čtené v pravoslavných chrámech o této neděli by bylo lze stručně charakterizovat jako výzvu k duchovnímu životu a duchovnímu smýšlení. Celá 6. kapitola Matoušova evangelia hovoří o osvobození srdce člověka, což je nezbytnou a základní podmínkou pro reálný duchovní život. Jenom člověk svobodného srdce může sloužit Bohu. Kdo je otrokem tohoto světa, slouží „mamonu“ (to je zde zástupný pojem pro vše světské, pomíjivé, k čemu se upíná nezdravá lidská žádostivost) a nikoliv Bohu. „Duchovní život“ otroků světa je pouhým zdáním, iluzí.

Tvrdá je tato pravda, kterou Ježíš říká bez podobenství, bez obalu a bez jakéhokoliv změkčení: nelze dvěma pánům sloužit. Nemůžeš sloužit zároveň Bohu i mamonu.

Pro dnešní západní lidi je tato pravda těžko snesitelná. Stává se, že když o tomto principu křesťanství vyprávíme běžnému člověku z našeho světa, tak se otočí a jde pryč. Vždyť současný svět nám toho tolik nabízí: pohodlí, luxus, stále komfortnější bydlení, krásné oblečení, lákavé pokrmy a cizokrajné nápoje, mnoho žádoucího zboží, stále dokonalejší automobily, exotické dovolené, vydělávat více a více peněz, výdělek výhodně investovat a rozmnožovat, postupovat po kariérním a společenském žebříku; mít více všeho, užít si nejlepší zábavu... (Znáte to z reklam - to je samé: „více“ a „déle“, a „vy za to stojíte“, „dopřejte si“, nebo „pro bohatší život“, „dejte si to nejlepší“, a „ještě svěžejší“ a „nová chuť“, ale „původní receptura“, a při tom se to už vůbec nedá jíst, jak uměle to chutná; vše musí být čistoskvoucí a dezinfikované, jinak to není doopravdy čisté, takže jsou pak lidé kvůli té sterilní čistotě stále nemocní a z těch hromad jídla navíc ještě tlustí, a tak jsou pro ně tady všelijaké předražené lékárenské preparáty a tělocvičné náčiní, na němž si mohou vychutnat ten úžasný zážitek, dřít se a při tom nepracovat, šlapat a nikam při tom nejet; a pro seniory máme tak silné vitamíny, že se smrti už nemusíte bát; „užij si“, „dej si“, „kup a vyhraj“, „to musíte mít“ „neváhejte“, jinak už nikdy v životě nebudete šťastní... A jestli vaší kočce nedopřejete naše drahé žrádlo umleté z nejlepších australských myší, tak vám vypelichá a pojde, a sousedovi ne. Blázinec.) Tohle je jedna z tváří našeho dnešního světa. A jestli přece jen někdy zemřete, což je však nepravděpodobné, poslouží vaše orgány dalším, aby si to tu užívali ještě o trochu déle. „Krásné je žít“, jenže co když se nějak vytratí celkový smysl toho všeho...?
Ve světle křesťanství vidíme teď naši skutečnou pozici - stojíme před volbou. Použijeme svou svobodu, kterou Bůh každému člověku dává a o kterou nás žádná doba, žádné místo, žádná situace nemohou připravit, - a uskutečníme svůj výběr, zvolíme si. Takovýchto voleb vykonáme ve svém životě bezpočet. Někdy jsou to drobnosti, jindy jsou to zásadní rozhodnutí. Všechny tyto volby, které jsme již uskutečnili, které právě konáme i ty které ještě provedeme, mají svůj význam. Z nich se totiž skládá jedna veliká volba, kterou každý člověk celým svým životem provede, - je to volba jeho věčného údělu.

Svobodu, kterou nám Bůh dal, používáme celý život. Každý může ve všech situacích lidského života uskutečňovat základní výběr: zvolit dobro a zavrhnout zlo. V tom je lidská velikost. Tuto svobodu nám dal Bůh a nikdo nás o ni nemůže připravit. Bůh stvořil člověka jako svobodnou bytost, a svoboda by přece neměla smysl, kdyby ji nebylo možno realizovat, čili kdyby člověk neměl možnost volby. Proto již od samotného začátku existence člověka na zemi, byl Adam postaven před volbu: Bůh anebo něco jiného...? Dobro nebo zlo?
Jeden typ volby, který opakujeme v mnoha různých okolnostech a životních pozicích, je volba: sloužit Bohu či mamonu? Udržet srdce svobodné pro službu Bohu, nebo je nechat uvíznout v pastích světa a ve všech těch propletencích nekončící žádostivosti a zauzlinách nikdy neukojitelného chtíče?

Pouhá formální příslušnost k Církvi není nic platná pro spásu, jelikož ta přichází skrze duchovní život. Spása - to je poznat Boha, s Bohem sám sebe spojit. A to není možné pro člověka, který je srdce spoutaného světskostí.

Co je to vlastně duchovní život? Pro jedny odříkávání modliteb, pro druhé výšiny hesychasmu. Ti první často nepostihují to, co je pro duchovní život zásadní - jeho niternost a zároveň jeho „bojovost“ (je to zápas - žádné sladké rozjímání a už vůbec ne pouhé drmolení svatých textů). Ti druzí zase často ani nevědí, o čem vlastně mluví (to dnes platí pro většinu případů, kdy můžete někde slyšet někoho „zasvěceného“, jak „vysvětluje“ hesychasmus).
Zeptáme-li se těch, kdo jsou povoláni a opravdu kvalifikováni podat smysluplnou odpověď, starců, pak většinou řeknou, že základem duchovního života je zápas s myšlenkami. To je klíč k nefantazijnímu a realistickému duchovnímu životu. Vyhánět ze své mysli všechny zlé, pyšné, chtivé, závistivé a jiné myšlenky. Neustále. Čistit svou mysl a potažmo své srdce.
Je to neviditelné. Nikdo vám nevidí do hlavy, takže nikdo neví, jestli to děláte, nebo jestli si povolujete mučivě, dráždivě či slastně rozvíjet myšlenky, jaké vám jsou do mysli zasévány. Nikdo o tom neví. Nikdo vás nepochválí. Avšak budete-li to činit, časem vás začne navštěvovat pokoj, který není z toho světa, a který tento svět dát nemůže.

Starec Paisij Athonský říkal: Dnešní lidé mohou mít vše, - kromě dobrých myšlenek. A jindy radil: Učiňte ze svých hlav továrnu na dobré myšlenky. V praxi však jsme my, světští neduchovní lidé, nemocní duší i tělem od špatných myšlenek. (Ze světských lidí to skoro nikdo neprozradí, ale ve skutečnosti je právě vnitřní pokoj to, po čem lidé prahnou nejvíce, ale čeho mají nejméně a nikde to není k mání /ani v Americe/.)

Vnějšími předpoklady tohoto vnitřního duchovního života je život podle Božích přikázání a další náležitosti křesťanského života, které jsou všeobecně známé.
Slova Kristova o „prostém“, resp. čistém, oku vykládá sv. Theofan Zatvornik jako slova o čisté mysli. A tělem se tu podle sv. Theofana míní celý obsah lidské duše, vše, z čeho se duše skládá. Tudíž - je-li mysl čistá, prostá, pak je v duši světlo. Pokud je mysl zlá, špatná, je následně duše potemněná, tmavá.
A dále vysvětluje svatý zatvornik: Prostá mysl je taková, která přijímá vše, co je napsáno v Písmu svatém, a tak, jak je to tam napsáno, a je bez pochybování přesvědčena, že vše je vskutku tak, jak je to v Písmu zapsáno. Nemá v sobě žádné důvtipné výmysly, chytračení, kolísání, váhání. Zlá mysl je taková, která přistupuje k Písmu svatému se lstí, chytráckým zkoumáním s cílem usvědčit je. Taková mysl nemůže věřit upřímně, ale podrobuje Boží slovo svému uvažování. Přistupuje k němu ne jako učedník, ale jako soudce a kritik, který se chce dozvědět, co Bible praví, aby se jí pak mohl vysmát anebo povýšeně pronést: „Ano, tohle není špatné.“ ... Z toho pak je jen kolísání, nepochopení, otázky bez odpovědí; nic pro něho není na svém místě, chodí ve tmě, jen po hmatu. Čistá mysl vidí vše jasně, každá věc má pro ni svůj určitý charakter, určený Božím slovem, vše je u takového člověka na svém místě a on přesně ví, jaký má k čemu udržovat vztah, kráčí po zjevných stezkách...

Tolik sv. Theofan. Současnému myšlení naší civilizace, které - co se týče podobných otázek - už přijalo jako hotovou věc, že nikdy nic není jasné, a jestli je něco jasné, tak je to podezřelé (a vypadá to na fundamentalismus), bude asi dnešní úvaha Thefana Zatvornika znít nelibě. Dopišme tedy ještě připomenutí, že i on chápe výše citované evangelium v souvislosti s vnitřním duchovním životem člověka a s vírou, která začíná důvěrou. Ano, křesťanská víra v Boha pochází od důvěry v Boží slovo - Bibli. A plná víra stojí na plné důvěře...



Zobrazit příspěvek č. 179 jednotlivě

archimandrita Joakim --- 16. 6. 2007
Pozvánka na pouť do Hrubé Vrbky

Pozvání

Dovolujeme si Vás pozvat na sváteční bohoslužebné setkání do Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, které se letos uskuteční ve dnech 31. srpna - 1. září 2007 (na sobotu 8. září je naplánován vyučovací den na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Olomouci, proto jsme zvolili dřívější termín konání pouti).


Program bohoslužeb:

V pátek 31. srpna:
18 hod.: 9. hodinka, malá večerní, panychida
21 hod.: celonoční bdění

V sobotu 1. září:
9 hod.: Akathist ke sv. Gorazdovi, hodinky
10 hod.: Božská Liturgie


Občerstvení po bohoslužbě zajištěno.

Jelikož jsou ubytovací možnosti omezené 12-ti postelemi, prosíme, aby si poutníci s sebou dle možností přivezli karimatky a spacáky.

Při chrámu bude možno zakoupit církevní potřeby i literaturu (70 titulů pravoslavných knih v češtině a slovenštině).


Na setkání se těší archimandrita Jáchym s bratry


Zobrazit příspěvek č. 178 jednotlivě

Administrátor --- 16. 6. 2007
Putování do Chotouně

V Chotouni u pramene

Neděle svatých země české mne inspirovala vypravit se zase po nějakém čase k pramenu sv. Prokopa do Chotouně. Uvítala mne liduprázdná náves s vysokými stromy. Pramen byl na svém místě. Políbil jsem starý otář-prestol, který je nad pramenem vybudován a usedl jsem k prameni. Napil se vody; byla opravdu lahodná. Mohutná lípa, která pramen střeží, na mne z koruny vydechla jemnou líbeznou vůni a listí zašeptalo nějakou na zemi už neznámou řečí... Bylo tam krásně.

Pramen vyvedl anděl při Prokopově narození. Dodnes dává neobyčejně dobrou a silnou vodu, pro kterou si sem jezdí lidé z okolí (jak jsem sám mohl vidět). Kéž jim všem sv. Prokop požehná.
Pramen sice vyvěrá pod oltářem, ale vyveden je asi 1,5 m před něj, kde je možné si vodu nabrat. I v tom letošním suchu prýští voda stejně jako dřív.



Seděl jsem tam a modlil se u té vody ke svatému Prokopu. Zabroukal jsem tropar o „vyvoleném divotvorci a obdivuhodném postníkovi“ a prosil ho, aby nás, české pravoslavné, učinil služebníky pravdy, jakým byl on sám. Aby nám pomohl správně se zorientovat v téhle době lži, klamu a zmatení. Aby lidem pomohl mezi kalnými vodami z různých duchovní proudů, ve kterých se míchá všechno s čímkoliv, najít pramen vody čisté a živé.

Vzpomínám si, jak jsme sem jednou přijeli vykonat bohoslužbu (to už je více než před deseti roky). Bylo nás pár lidí. Sloužil jsem na tom kamenném oltáři božskou liturgii. Lidé zpívali, jejich modlitby se nesly po té tiché návsi. Na oltáři tenkrát nebyla socha. Po liturgii kolem šla jakási babička, zdálo se, že je potěšena tím naší modlením; jen zalitovala, že tam zrovna není ta socha a oltář se jí zdál bez ní takový prázdný. Prý je socha zrovna restaurována... Otázal jsem se, co je to za sochu. „No tam je přece ten čert,“ spráskla ruce babička nad mou nevědomostí. Zdvořile jsem mlčel, ale v duchu jsem děkoval Bohu, že sochu odvezli a že jsme mohli sloužit na oltáři bez čerta.
Dnes už tam ta socha je, takže se můžete podívat, jak je to s tím čertem. Nu, není to tak zlé, jak jsem se původně obával. Přece jenom tam dominuje sv. Prokop... Stejně je však zajímavé, že to, co lidem utkví v paměti nejvíce, je ten čert dole...

Za úvahu stojí i to, jak vděčně je tradován obrázek Prokopa orajícího s čertem. Kdo však přemýšlí nad tím, že sv. Prokop nalezl pravdu a svědčil o ní svým životem? Pravda dneska lidi zkrátka „moc nebere“.

Udělal jsem pár fotek a došel jsem si do auta pro psací nádobíčko, sedl si tam vedle pramene pod starou moudrou lípu a napsal tyhle řádky. Ve stínu lípy. Ptáčkové zpívají nádherně, vyzpěvují své melodické ornamenty, voda v prameni tiše zurčí... Je to útěcha sem doputovat. Sv. Prokope, pros Boha za nás!



---------------

P.S.
Zřejmě aby se potvrdila slova, která jsem zrovna dopsal, přišel po chvíli nějaký školní výlet: děti asi tak ze druhé třídy s třemi učitelkami. Drobotina se vrhla k prameni, učitelky udělily pár rámcových pokynů, poté usedly opodál pod strom a zapálily si. Jeden klučina přišel po pár minutách ke mně a ptá se mně, proč mám takové vousy, že prý vypadám jako skřítek. Namítl jsem, že skřítkové jsou přece malí. Klučina to uznal: „Tak jste velký skřet“ - řekl laskavě. Tak, a mám to. Pak se tázal, co tam dělám. Odvětil jsem, že tady píšu něco o tom prameni, a řekl jsem mu pár slov o sv. Prokopu; při tom mi nahlídl do toho, co jsem napsal: „Tam je něco o čertovi!“ - vyjekl nadšeně. Tak jsem chtě-nechtě musel vyprávět historku, jak Prokop oral s čertem. Ach jo.
Nato se přitočily další děti: „Máte tam nějaké hry?“ - ukazovaly na notebook. Odtušil jsem, že „hry tam nemám“, v důsledku čehož zájem školáků o skřítka hlídajícího svatou studánku silně poklesl.
Loučím se dětmi a pomalu se ubírám pryč. Jdu kolem pokuřujících učitelek, které neslyšely, o čem jsem se s dětmi bavil, a jedna z nich se mne přísným tónem pedagoga táže, co tady dělám a co tu hledám, a že prý je to jen obyčejná voda, co tuhle teče. Ten tón jejího hlasu ve mně vzbudil pocit, že jsem někde na stupínku, před tabulí, a je mi asi tak deset. „Je to místo spojené se svatým Prokopem,“ vyhrknul jsem a očekával klasifikační ortel. Učitelka nad očekávání spokojeně přikývla, a pak se už normálním tónem zeptala, jestli nevím, zda sv. Prokop oral s čertem od Sázavy k Chotouni, či z Chotouně na Sázavu. Nevěděl jsem. (Zkusil jsem první variantu, ale bylo na mně vidět, že jen hádám.) Budu si muset doplnit vzdělání. Asi bych to měl za pět, jenže to nevěděla ani samotná paní učitelka, tak mi to zřejmě protentokrát prošlo.



Zobrazit příspěvek č. 177 jednotlivě

Administrátor --- 15. 6. 2007
O společných meditacích, ekumenismu a bombardování

Nad jedním televizním pořadem z cyklu „Cesty víry“

Meditace s dalajlamou 25.2.2007

„Svatý muž“ letěl tisíce kilometrů z Indie, aby zde z kazatelny katolického chrámu nejsvětějšího Salvátora před shomážděným davem Středoevropanů a před televizními kamerami zvěstoval tento pozoruhodný fakt: "Duchovní bratři a sestry. Chtěl bych se s vámi podělit o trochu zkušenosti s hodnotami duchovních zážitků, které jen ztěží najdete v každodenním životě. Přistoupíte-li k životu s důvěrou a přesvědčením a necháte-li v sobě rozvinout potvrzení vaší náboženské víry, může vám to také někdy přinést těžkosti." Toť vše. Tak to bylo odvysíláno Českou televizí. (Díky za radu z dalekého Tibetu; to by nás v křesťanském chrámu nad životy svatých mučedníků snad ani nenapadlo... :-)

Člověka by si tak nejprve pomyslel, že si z nás asi někdo dělá blázny. A nebo nás na dalekém Východě považují za úplné děti, s nimiž je nutno hovořit takovýmto způsobem? Konec konců - když se rozhlédneme po naší západní civilizaci - můžeme skutečně jako pomatení či duchovně retardovaní vypadat...

Další perla, kterou dalajlama pronesl později (opět v plné citaci): "Teď si položme otázku: proč existuje takové množství různých náboženství? Je to nutné? Věřím, že ano. Protože v lidském pokolení je tolik duchovních dispozic, že jedno náboženství, jedna filosofie, prostě nestačí." V tomto pojetí je vlastně kladeno rovnítko mezi náboženství a filosofii. A dále - dalajlama zde jinými slovy říká, že pravda není nic objetivního, ale je subjektivní - je výsledkem okolností - lidských sklonů, resp. dispozic. Je relativní. Kdyby měl být mezináboženský dialog skutečně smysluplný, musel by se na tomto prvním bodě pozastavit a začít se věnovat právě tomuto problému. Vždyť křesťanství, které hovoří o zjevené pravdě, pravdě, která je Božská, je úplně opačného názoru. Jenže - a to je fatální problém a poklesek ekumenismu - dialog se přes tento "kámen úrazu" mlčky přenese, jakoby ve věci přístupu k pravdě a pojetí pravdy panovala naprostá shoda. Dialog následně sice "zdárně pokračuje", ale je celý od samotného svého počátku založen buď na lži nebo pokleslé praktice: "nebudeme-li o problému hovořit - není žádný problém".

Jakou hodnotu za těchto okolností může mít nějaká "společná meditace". Není to spíše "společný klam" (tzv. "prelesť")? Vždyť meditace není synonymem pro pravdu, ani pro Boha. Meditace může bloudit různými stezkami. Ani ustanovení společného předmětu - tématu meditace nestačí. Bláhové je domluvit se, že budeme meditovat na téma "pravda" nebo "nejvyšší pravda". Když se nedomluvíme slovy ani na rámci, v němž by se někde tato společná pravda měla nacházet, jak bychom k ní mohli kráčet společnou meditací? Místo společné pravdy tu máme "společné meditativní bloudění".

"Společné meditace, hm, v tom - v chrámu sv. Víta, považuji za něco velice důležitého," poznamenal Václav Havel a vysvětlil, v čem ta důležitost spočívá: M. Albrightová (která - mimochodem - byla viněna ze spoluodpovědnosti za nesmyslné bombardování Bělehradu, pro které se i veřejně angažovala, kde americké rakety zbytečně zabily 2000 lidí) se při společné meditaci rozplakala, protože ji dojala schopnost představitelů mnoha náboženství a kultur být spolu a mluvit podobně. V této Havlově poznámce je obsažena celá plytkost ekumenismu: My si s dojetím popláčeme nad divadlem sjednocování světa, ale zároveň neváháme zabíjet ty, kteří mají jinou kulturu, než my, jiné náboženství, jinak uvažují, nebo mají jinou politiku, jiné zájmy, jiné obchody... Dojímáme se nad tím, co se děje pod naší taktovkou, ale běda těm, kterým se pod ni nechce. Tohle ekumenismus neřeší; ani nemůže, protože je jedním z nástrojů globalizace.

Ale vraťme se k televiznímu pořadu.
Když s v r. 2006 dalajlama setkal s Václavem Havlem, učinil mu takovýto zajímavý návrh: V Praze by se v dohledné době mělo konat významné shromáždění osobností s mezinárodní duchovní autoritou, které by se mělo pokusit zeslabit napětí a nedůvěru mezi muslimy a západním světem.
"Jakmile se emoce vymknou kontrole, všechno je možné. Situace je docela vážná. Metoda jak tomu zabránit? Nejen politickým tlakem, ale i jiným způsobem. Mezi muslimským světem a světem Západu existují dnes výrazné překážky. Ty podle mého názoru musejí být odstraněny. Jak? Nastolit více osobních kontaktů, více setkávání. Tato snaha se nám určitě vyplatí." Tak pravil dalajlama. Hlubiny Tibeťanových rad necháme bez komentáře, že? Když se to vezme kolem a kolem, něco tu říkat musí, když už mu zaplatili letenku...

Podle mého soukromého názoru daleko zajímavěji tam hovořili někteří Zápaďané:
E. Wiesel: "Celý život bojuji s nesnášenlivostí. Toleranci bych raději nahradil respektem. Respektuji ty, kteří se mnou nesouhlasí. I dnes žijí na Západě i Východě lidé, kteří se vzájemně respektují. ... Kdykoliv se náboženství stane extrémním, stane se i fanatickým. Fanatismus je z definice popřením jazyka; nasilí se pak samo stává jazykem."

J. Rupnik: "Na Západě jsme přesvědčeni, že lidská práva je univerzální pojem, že je to jakýsi náš dar lidstvu, a že my první jsme tuto myšlenku formulovali, ale že je to myšlenka univerzální, ale že ji sdílejí nebo mohli sdílet, měli by ji sdílet i jinde na světě. Samozřejmě však, jakmile přicházíme ke konkrétnímu uplatňování této myšlenky, a nebo někdy k jejímu prosazování metodami, které nejsou vždy mírumilovné, pak zjišťujeme, že vznikají reakce nebo odpor nebo jiné chápání lidských práv."

B. Geremek: "Když jsem navštívil Čínu, snažil jsem se nastolit otázku lidských práv... Odpověď z úst oficiálních čínských představitelů byla: Koncept lidských práv je pojmem po výtce evropským a nás příliš nezajímá. My máme Konfucia. To je jiná dimenze myšlení o světě a o člověku..."

To je zajímavá poznámka, stojí za to, se u ní trochu zastavit.

Je pravda, že koncept lidských práv je typickou evropskou tradicí. Je tomu tak kvůli tomu, že vychází z evangelia. Jenže slovo "vychází" musíme na tomto místě chápat doslovně, v jeho přesném významu. Tedy lidská práva jsou důsledkem toho, že evropská civilizace vyšla z evangelia - resp. opustila evangelium. Koncept lidských práv je vlastně světskou materialistickou náhražkou evangelia. Evropa si nechala vzít evangelium, a místo něho byla Evropanům podstrčena lidská práva.

Evangelium samo dává člověku nejvyšší důstojnost, jaká jen může být. Je to důstojnost lidí jakožto Božích synů, důstojnost člověka, který byl stvořen podle obrazu Božího, vznešenost člověka, jehož Kristus učinil dědicem nebeského království. Celá tato důstojnost a vznešenost byla v naší euroamerické civilizaci lidem uloupena, a aby si toho lidé obraní o svoje královské dědictví nevšimli, byla jim podstrčena laciná náhražka - „lidská práva“. Koncept lidských práv je karikaturou evangelia...

Ale zpět k televiznímu záznamu události.

Je zajímavé, že na podobných fórech patří proslovy náboženských představitelů (bez rozdílů náboženství) většinou k těm povrchnějším... Francouzský katolický biskup: "Mám to štěstí žít v diecézi ve francouzském okrese, kde spolu žijí muslimové, židé, buddhisté a křesťané různých vyznání... Nutí nás to neuzavírat se do sebe. Rád se stýkám s těmi lidmi, kteří mají pevnou víru, ale zároveň přijímají dialog... Jsem zván do sousední mešity pohovořit o Abrahamovi, rabíni vyučují naše věřící Starému zákonu. Nyní máme s rabíny sérii výměnných přednášek a byli jsme spolu v Osvětimi. Přátelím se lidmi, kteří stavějí největší evropskou pagodu, má být nad městem, zvykli jsme si setkávat se ... Příliš nevěřím, že bychom byli schopni něco společně vybudovat, kdyby se každý nesnažil hledat svoji pravdu."

Následovala společná meditace.
Nakonec symbolické společné zapalování svícnu, jak bývá už omšelým obřadním zvykem při podobných příležitostech. Na můj vkus dosti laciné... Ale jakási americká politička si prý při tom hezky poplakala.



Zobrazit příspěvek č. 176 jednotlivě

Administrátor --- 13. 6. 2007
Neděle všech místních svatých

Neděle všech svatých, kteří se zaskvěli v zemích našich

Minulou neděli celá Církev oslavovala památku všech svatých ze všech dob. Dnes konáme ještě zvláštní vzpomínání svatých, kteří zazářili v naší zemi.

„Sláva, čest a pokoj každému, kdo činí dobro!“ (hlásá dnešní epištola).

Jako pravá láska k celému lidstvu začíná od lásky k rodným, tak pravé uctívání všech svatých není možné, aniž by se v prvé řadě ctila paměť místních svatých.
Můžeme navštěvovat místa jejich mučednictví či duchovního zápasu a askeze, která jsou dosavad navštěvována jejich duchem. Můžeme se modlit u jejich ostatků, které byly oslaveny mnohými zázraky. Možno pohledět na předměty, které byly posvěceny jejich dotykem, čerpat vodu u jejich studánek (u jeskyně poustevníka sv. Ivana Českého, a v Chotouni je pramen, který vyvedl anděl, když se narodil sv. Prokop Sázavský).
Mezi našimi místními svatými je i biskup mučedník, který činil to, co svatí biskupové činí: „Shromažďoval lid kolem Krista... kolem spásonosné pravoslavné víry, bez níž nemožno zdědit Království nebeské“ (tak o svatých biskupech: Pravoslavnyj kalendar Ruské pravoslavné církve, Moskva).

Svatí se snažili sloužit pouze Bohu a Bůh dal, že tím sloužili celému národu. Toužili namáhat se jen pro Boží království, ale Hospodin skrze ně prokazoval dobro i ve sféře pozemské. Působil skrze ně věčný zákon Kristův: „Hledejte především Království Boží a jeho spravedlnost, a vše ostatní vám bude přidáno“ (Mat 6,33).

Všichni tito svatí byli pozemšťané jako my. Všichni se zpočátku zabývali stejnými pozemskými skutky, jako my se zabýváme. Kde se v nich vzalo to, kvůli čemu je nyní oslavujeme? Každý z nich se jednou setkal s Kristem a Pán ho povolal - stejně jako apoštoly, bývalé rybáře: „Pojď za mnou,“ a oni v tu chvíli odložili sítě a následovali Ho. (Jak to čteme v dnešním nedělním evangeliu.)

Proč šli apoštolé tak ochotně a rychle? (Táže se sv. Theofan Zatvornik a hned odpovídá:) Protože uviděli něco lepšího. To je zákon zasazený do naší duše - když pozná a okusí lepší, odvrací se od toho, co je horší, a zavrhuje to. Děje se tady to, o čem Pán vypráví v podobenství o poli a drahocenné perle. Tímto pokladem a perlou je víra v Pána a společenství s ním skrze víru. Hned při křtu se stáváme majiteli tohoto pole, ve kterém je zakopán takový poklad. Proč si vlastně tak málo ceníme takového pokladu, a nízko jej oceňujíce, promrháváme jej za nicotnosti? Protože jsme nebyli uvedeni k okušení toho pokladu a tudíž zůstává cizím našemu srdci. Srdce tedy stále nezná tu perlu - to nejlepší, co jest, a kvůli čemu stojí zato odvrátit se a zavrhnout vše ostatní. Srdce člověka pak zná jen to, co z nedobrého je méně nedobré a co pak naopak je více nedobré či nejhorší; a na tom buduje svůj názor. To je příčina, kvůli níž někteří pozvaní Pánem jdou, kdežto jiní pozvaní utíkají pryč.

Když vidíme kolem sebe naše zdejší svaté, kteří žili na stejném místě jako my, chodili po stejné půdě, bydleli v našich končinách (a někteří žili i v blízké době a za podobné společenské situace) jako my - jakou máme před nimi omluvu, že nežijeme takovým zbožným životem jako oni, že nekráčíme po cestě svatosti jako oni?

---------------

Naši místní pravoslavní svatí

Místní pravoslavná církev dnes oficiálně ctí jako své svaté:

sv. Cyrila a Metoděje, v nichž nám darovala Byzanc to nejcennější, co nám mohla dát.
A pět jejich žáků: Klimenta, Angelára, Gorazda, Nauma, Sávu, kteří byli po zesnutí sv. Metoděje z iniciativy římského episkopátu vyhnáni z Velké Moravy a rozšířili působení moravské byzantské mise na balkánské národy.
Sv. Rostislava, knížete velkomoravského, který byl iniciátorem cyrilometodějské mise, čímž proti sobě obrátil hněv papeže (Mikuláše I., který požehnal vojenské výpravě proti sv. Rostislavovi a proti cyrilometodějské misi); kvůli zlobě latinského duchovenstva nakonec zemřel oslepen v německém vězení.
Dále: sv. Václava a Ludmilu, knížata a mučedníky, jejichž úcta měla takovou duchovní sílu, že pronikla daleko na východ - na Kyjevskou Rus a do Moskvy. Sv. Ludmila, pokřtěná sv. Metodějem, a její vnuk, sv. Václav, jehož duchovně vychovala, dali svá srdce byzantsko-slovanskému křesťanství.
Sv. Ivana Českého, poustevníka, a sv. Prokopa, igumena monastýru sázavského, který náležel k východní pravoslavné sféře slovanského křesťanství.
Sv. mučedníka Jana Husa, kterého jeho cesta za původním nepokaženým křesťanstvím vyvedla z římské církve a byl pokřtěn vlastní krví jako mučedník za autentickou církev - čili pro Pravoslaví. (Úvaha z poloviny 90. let, kdy se řešil postoj naší pravoslavné církve k jejich svatosti.)
Sv. mučedníka Jeronýma Pražského; sjednotil se na východě s Pravoslavím a podstoupil pro pravoslavné křesťanství mučednickou smrt na hranici v Kostnici rok po mistru Janu Husovi.
Sv. biskupa mučedníka Gorazda (zdejší světec 20. století, který obnovil cyrilometodějské církev u nás a stal se tak vlastně prvním nástupcem sv. Metoděje po tisíci letech).
Sv. vyznavače Alexije Karpatského, který pro vyznávání Pravoslaví a svoji pastýřskou službu trpěl od římsko-katolické státní správy (zdejší světec 20. století).

Bohoslužebné hymny na tuto neděli:

Tropar (hlas 8.):

Naše země přinášejí ti, Hospodine,
jako zralý plod tvé spasitelné setby
všechny svaté, kteří zde zazářili.
Na jejich přímluvy zachovej, Mnohomilostivý,
skrze Bohorodici Církev i otčinu naši v hlubokém míru.

Kondak (hlas 3.):

Dnes přichází do chrámu sbor svatých,
kteří se zalíbili Bohu v zemi naší;
přispívají nám svou pomocí,
neviditelně se za nás modlí k Bohu.
Andělé s nimi slavosloví přinášejí
a všichni svatí Kristovy Církve s nimi konají slavnost;
vždyť všichni společně
prosí za nás předvěčného Boha.




Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 176 do č. 216)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz